SOCIOLOGIE Název vznikl spojením latinského societas – společnost a řeckého logos – slovo. Sociologie je tedy vědou o společnosti. Vysvětluje jevy, které ve společnosti vidíme, které se v ní dějí. Jak společnost funguje, proč tak funguje. Zabývá se jak chováním jedince, tak také (a to především) řeší to, co se děje ve skupině, komunitě, obci a celé společnosti. Sociologie je vědou empirickou – vychází z nezaujatého, objektivního pozorování dostatečně velkých vzorků reality. Sbírá data a vyslovuje na základě nich soudy. Sociologie je vědou také proto, že jsou sociologové, studenti sociologie, katedry a ústavy, kongresy, časopisy, učebnice, slovníky a vše, co patří k provozu a fungování řádné vědy. Sociologická imaginace Základní východisko sociologie, způsob myšlení. Označujeme takto „talent“, jenž nám umožní vidět souvislost mezi naší osobní zkušeností a širším sociálním a historickým kontextem. Nepropadáme tedy vidění světa, které je dáno naší omezenou zkušeností nebo předsudky („všichni cikáni kradou“), ale máme nad společenských děním nadhled a nenecháme se oklamat tím, jak věci na první pohled vypadají. Klasickým příkladem sociologické imaginace je „pití kávy“. Nejdříve se můžeme zamyslet nad tím, že káva není jenom nápoj, který doplňuje zásobu tekutin v těle jedince. Jako součást našich každodenních rituálů má pití kávy symbolickou hodnotu (samotný rituál pití kávy je mnohem důležitější než samotná konzumace. Když se dva lidi domluví, že půjdou na kávu, jde jim spíše o to, aby se sešli, než o to, že budou pít.). Z druhé strany je káva drogou – u nás společensky tolerovanou, v jiných společnostech však ne. Za třetí káva vstupuje do složitých společenských a ekonomických vztahů (výroba, transport, distribuce, spotřeba).
Přijatelnou definicí sociologie tedy může být např. definice J. Jandourka (Úvod do sociologie): Sociologie je samostatná vědní disciplína, jež se pokouší pomocí analytických metod a empirických technik zkoumat struktury, funkce a souvislosti vývoje společnosti a navrhovat o nich teorie.
Paradigma Slovo paradigma je řeckého původu a znamená vzor. Z hlediska sociologie hovoříme o tzv. multiparadigmatické vědě: Faktualistické paradigma – předpokládá, že existují nějaké skutečnosti, které jsou vůči jedinci vnější. Hovoříme o sociálních faktech, která můžeme objektivně zkoumat, jako kdyby to byly věci. Toto paradigma se soustřeďuje především na velké sociální struktury a instituce a také na jejich dopad na myšlení a jednání jednotlivců. V současnosti jsou metodami zkoumání, které pomohou nalézt odpovědi na kladené otázky, především dotazníky, interview a historicko-srovnávací metoda.
Behaviorální paradigma – považuje za východisko a základní danost pozorovatelné chování jedinců v sociálním kontextu. Tento přístup se věnuje zvláště zkoumání toho, jak je vyvoláváno žádoucí jednání pomocí odměny a trestu. Metodou bývá experiment. Definiční paradigma – si všímá toho, jak lidé definují situaci. Upřednostňuje definování situace před skutečným stavem věcí. Použitými metodami bývá nejen dotazování, ale hlavně pozorování.
Počátky sociologie, otcové sociologie
Auguste Comte Auguste Comte francouzský matematik, společenský reformátor a originální myslitel, zakladatel pozitivismu a jeden ze zakladatelů sociologie. POZITIVISMUS - způsob myšlení, který se chce vyhnout spekulaci a vycházet jen z „daného“, tj. z jednotlivých ověřitelných faktů Klasifikace věd podle míry abstrakce Comte rozděluje vědy na procesy anorganických a organických těles, přičemž na začátku všeho jsou zákony matematiky. Anorganické jevy dělí dále na obecné procesy v kosmu (astronomie) a anorganické procesy na zemi (fyzika, chemie). Organické jevy rozděluje na ty, které probíhají v individuu (biologie, jejíž součástí je i psychologie) a ty, které probíhají v celém druhu (sociologie). Zákon tří stádií Auguste Comte žil v bouřlivé době revolucí a uvolňování morálky. Hlavním cílem jeho učení byla reforma společnosti, obnova morálních hodnot a stability. Zákonem tří stádií dokládá v prvních dvou stádiích vývoj myšlení lidského jedince i lidstva jako celku a ve třetím stádiu pak nabízí svou vizi ideálního společenského zřízení. 1. Stadium teologické neboli fiktivní Člověk hledá absolutní poznání skrze zkoumání vnitřní povahy věcí. Věří, že za každým procesem je živá vůle. Toto stadium probíhá ve třech etapách: animismus, polyteismus a monoteismus. 2. Stadium metafyzické neboli abstraktní I zde hledá člověk absolutní poznání, ale nezkoumá již nadpřirozené síly, nýbrž abstraktní pojmy a entity. Za nejvyšší obecnou entitu uznává přírodu, v níž vidí pramen všech ostatních jevů. 3. Stadium vědecké neboli pozitivní Člověk dospívá k tomu, že absolutní poznání není možné. Snaží se tedy pozorováním a rozumem poznat podobnosti a posloupnosti v daných faktech, s cílem podřídit je jedinému všeobecnému faktu.
Ve stadiu pozitivního myšlení lidstva by měla nastat podle Comta ideální forma společenského zřízení. Jednalo by se o stát s pevně stanoveným řádem, řízený vědci, odborníky a specialisty, kde by u každého převažoval smysl pro celek. Comte tak do filosofie dějin zahrnuje vznik své vlastní doktríny. Dějiny směřují k pozitivnímu stadiu. To bude spočívat v poznání univerzálních zákonů na základě pozorování faktů. Na základě těchto zákonů bude pak možno řídit běh společnosti. Sociologie Comte je zakladatelem sociologie. Vidí ji jako filosofii dějin, které procházejí již zmíněnými třemi stadii. Neodráží se v ní jen státní, právní a společenský vývoj (jak říká Hegel), ale i vývoj umění, náboženství, vědy a filosofie. Sociologii rozděluje Comte na dvě části: teorii přirozeného uspořádání (společenská statika), jejíž jádrem je uvažování o institucích, které zajišťují rovnováhu společnosti. Za ty Comte považuje náboženství, rodinu a stát, které odpovídají třem základním mozkovým funkcím cítění (rodina), jednání (stát) a intelektu (církev). Druhou částí Comtovy sociologie je a nauka o pokroku (společenská dynamika), jejímž jádrem je zákon tří stádií. Obecně řečeno Comte dal sociologii jméno a program (řídit společnost na základě poznání jejích zákonitostí). Ačkoliv je jeho dílo jistě významné a inspirativní, do pozdějších dob se zachoval hlavně název oboru. Schopnost sociologie fungovat jako stabilizátor společenského řádu na základě poznání zákonů fungování společnosti byla v dílech jeho nástupců zpochybněna. Mimo jiné i proto, že mnozí sociologové vůbec nesouhlasili s myšlenkou, že takové zákony existují. Povaha Comtovy sociologie je snadněji pochopitelná uvážíme-li, že se snažil, jako mnozí zakladatelé společenských věd v 19. století, vytvořit sociologii po vzoru přírodních věd, resp. fyziky.
Émile Durkheim významný francouzský sociolog. Je řazen mezi tzv. otce zakladatele moderní sociologie. Durkheim založil v roce 1895 první katedru sociologie v Evropě a v roce 1896 také jeden z prvních odborných sociologických časopisů. Jeho pohled je objektivistický; předmětem zájmu sociologie jsou dle něj sociální fakta, která lze zkoumat jako věci. Základními dvěma rysy sociálního faktu, jež Durkheim načrtl ve svém díle Pravidla sociologické metody, je: * jeho situovanost mimo individuum * jeho donucovací ráz ve vztahu k jedinci Ústředními obecnými tématy Durkheimovy sociologie jsou například věda, morálka a pedagogika. Jeho konkrétní úvahy se týkají dělby práce, sebevraždy (kolektivní vědomí), problému normálního a patologického, náboženství atd. Koncept sociálního faktu Sociální fakty mají být zkoumány jako věci, což znamená, že musí být zkoumány empiricky, ne filozoficky (myšlenky mohou být poznány introspekcí, tedy filozoficky, ale věci nemohou
být poznány pouhou mentální aktivitou, je třeba k tomu dat mimo mysl). Aby odlišil sociologii od psychologie, která také byla empirická, tvrdil, že sociální fakty jsou vnější a vytvářejí tlak na aktéra (psychologie zkoumá vnitřní fakta). Durkheim tak, kromě ustavení obsahu sociologie, oddělil sociologii od dalších věd, zkoumajících člověka. Dělba práce ve společnosti Durkheim založil svou analýzu dělby práce na rozlišení dvou ideálních typů společností. V tradiční společnosti je nediferencovaná sociální struktura a je charakteristická mechanickou solidaritou. Moderní společnost má velkou dělbu práce a je pro ni charakteristická organická solidarita Vznikl také koncept anomie jako pokles společné morálky. Anomie je stav, kdy jedinci nemají jasná morální pravidla o tom, co je a co není dobré chování Sebevražda Sebevražda může být: fatalistická, egoistická, altruistická, anomická – v důsledku porušení sociální rovnováhy Náboženství Durkheim studoval náboženství australského kmene Arunta, protože se jednalo o primitivní kmen, kde mohl poznat fungování náboženství v nahotě, což mohlo odhalit fungování náboženství v moderní době. V daném kmenu se náboženství rovnalo Durkheimovu kolektivnímu vědomí – všezahrnující morálka. Jak se společnost vyvíjí, proměňuje se náboženství v pouhou kolektivní reprezentací a jeho roli nahrazují například právo a věda. Na otázku: odkud pochází náboženství? odpověděl, že od společnosti. Společnost skrze jedince definuje některé jevy jako posvátné a zbylé definuje jako profánní, světské, každodenní. Povýšení některých aspektů společnosti na posvátné ale není dostačující. Musí být také vyvinut systém náboženské víry (reprezentace, které vyjadřují povahu posvátného a vztah k světskému), soubor rituálů (jak se má člově kchovat u posvátných objektů) a církev nebo zahrnující morální komunitu. Náboženství je unifikovaný soubor věr a praktik, které spojují do jednotné morální komunity zvané Církev ty, kdo jsou stoupenci. Durkheim chtěl ukázat, zda je klan (rod) zdrojem totemismu; pak mohl pokládat svou otázku za zodpovězenou. Totem se stal posvátný proto, že se stal symbolem komunity, jejíž hodnoty a ideály reprezentuje. Společnost tak zbožšťuje sama sebe. Ukázal tedy, že kolektivní vědomí je zdrojem náboženství. Ohledně vztahu moderní společnosti a náboženství byl přesvědčen, že role náboženství upadá. Moderní společnosti ale musejí upevňovat svou solidaritu v rituálech, jež potvrzují jejich hodnoty (svoboda, rovnost a spolupráce) – potenciál pro občanské náboženství.
Karel Marx Německý myslitel, politik a teoretik komunismu. Společně s Friedrichem Engelsem rozpracoval vlastní materialistické pojetí dějin, založené na ekonomických zákonitostech. Ve společnosti je podle nich přítomen konflikt mezi ovládanými
a vládnoucími, který bude odstraněn zrušením soukromého vlastnictví a nastolením beztřídní, komunistické společnosti. Jeho vědecký i politický vliv byl obrovský a z jeho myšlenek – marxismu – vyšla celá řadu směrů v levé části politického spektra. Ovlivnil i myslitele takzvané frankfurtské školy (viz níže). Marxova filozofie dějin je založena na Hegelově dialektice, jde tedy o princip věčného konfliktu. Za základní vlastnost společenského řádu Marx označil konflikt různých společenských tříd. Ten vrcholí revolučním přetvořením společnosti. Tím konflikt nabývá jiné, vyšší podoby. Tak byl ve středověku konflikt mezi buržoazií a šlechtou nahrazen moderním konfliktem proletariátu a buržoazie. Podle Marxe je jediným a nevyhnutelným rozuzlením tohoto věčného konfliktu beztřídní, komunistická společnost. Jejím hlavním pilířem je zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků, které je právě příčinou nekonečného konfliktu. Marx zastával koncepci tří období, prvobytně pospolné společnosti, třídní společnosti a beztřídní, komunistické společnosti. Citát: Pouze svržením kapitalistů, odstraněním soukromého vlastnictví a zavedením společného vlastnictví výrobních prostředků pomocí počáteční diktatury proletariátu lze dosáhnout hospodářské spravedlnosti.
Max Weber Německý sociolog a ekonom. Bývá řazen mezi tzv. otce zakladatele sociologie. Jeho sociologické úvahy se věnují např. náboženství, moci či byrokracii. Weber je často považován za zakladatele moderní sociologie, neboť: - předložil ucelenou filosofii sociální vědy vymezující systematický rámec sociologického přístupu a stanovující základní problémy sociologie; - na základě empirického zkoumání moderní společnosti identifikoval řadu klíčových témat, která se stala ústředními tématy dalších sociologických diskusí; - v nejrůznějších tematických oblastech zachytil základní charakteristiky moderní industriální společnosti (např. úvahy o byrokracii, odkouzlení). Teorie moci Dle Webera mít moc znamená mít možnost přimět někoho, aby něco udělal proti vlastní vůli. Weber zavádí pojem panství, kterým rozumí moc založenou na pocitu závaznosti vůči autoritě. Teorie byrokracie Weber se zabývá byrokracií jako racionálním způsobem řízení velkých organizací. Konstruuje ji jako ideální typ, který odlišuje od jiných (předchozích) typů správy. Charakteristickými rysy byrokracie jako ideálního typu jsou: * rozhodování dle obecných a neosobních pravidel
* stanovení pevných kompetencí jednotlivých úředníků * hierarchická struktura rozhodování * odborně školený personál, který je vzhledem k organizaci v zaměstnaneckém poměru
Další představitelé: Michel Foucault, Jürgen Habermas Česká sociologie
T. G. Masaryk -
-
praktický, pragmatický, teorii spojoval s praktickou politikou není tvůrcem sociolog. teorie, uvažuje jen o jednotlivých jevech (náboženství, nacionalismus, sebevražda, ideologie, krize společnosti) důležité téma: společnost je v krizi (diskutované téma především ve 20.l. 20.st.), proč jsme v ní a jak z ní ven: jde o krizi náboženskou, hospodářskou i národní, společné je to, že lidé nežijí v pravdě, důležité je proto myslet racionálně, i víra musí být v souladu s poznáním (X katolicismus), teprve až to zvládne jedinec, dosáhne toho i společnost (od jednotlivce ke společnosti)
Inocenc Arnošt Bláha -
-
znám v mezinárodním kontextu (zejména ve 20. a 30. letech minulého století) - odjel do Francie a v Paříži se stal žákem Emila Durkheima - zabýval se sociologií města, venkova, prostituce a alkoholismu založil katedru sociologie v Brně
Emanuel Chalupný Jako žák T. G. Masaryka pokračoval v rozvíjení sociologie – vědy, jejíž základy Masaryk u nás spoluvytvářel. Výsledkem jeho celoživotního úsilí bylo čtrnáct svazků systematické Sociologie, věnovaných jednotlivým aspektům této vědy. Je to dosud nejrozsáhlejší dílo z tohoto oboru u nás. Dostalo se mu uznání i v zahraničí překladem některých jeho částí. Významná je jeho činnost jak vědecká, tak organizační. Byl jedním ze zakladatelů Sociologického ústavu, posledním předsedou Masarykovy sociologické společnosti až do jejího zrušení v roce 1939 a hlavním vydavatelem (spolu s I. A. Bláhou a J. L. Fischerem) Sociologické revue. Moderní česká sociologie: postupně vzniká až v 60.l. 20.st., po roce 48 je totiž komunisty systematicky potírána (uzavření vysokoškolské výuky, odstranění učitelů a sociologů z akad. půdy apod.) – označena za „buržoazní pavědu“
Jan Keller V roce 1999 byl jmenován profesorem pro obor sociologie na Masarykově univerzitě v Brně. Od roku 2000 působí jako
profesor sociologie na fakultě sociálních studií Ostravské univerzity. Oblastmi jeho odborného zájmu jsou dějiny sociologie, obecná sociologická teorie, teorie organizace, problematika sociálního státu, teorie modernizace a globalizace, společenské souvislosti ekologických problémů, ekologie a trvale udržitelný rozvoj. Publikuje články věnované těmto tématům a také novinové komentáře, nejčastěji v deníku Právo. Je autorem řady odborných i popularizačních knih z oblasti sociologie a ekologie. V poslední době se zapojil do kampaně proti plánům na stavbu americké vojenské základny v ČR, jakožto součásti plánovaného systému protiraketové obrany USA.
Miloslav Petrusek Po revoluci byl Petrusek v roce 1990 habilitován docentem pro obor sociologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a mj. také zvolen předsedou Masarykovy československé sociologické společnosti. Zabývá se sociologií soudobých společností a sociologií literatury.
Sociologie 20. století Shrnout stručně představitele a témata sociologie v právě uplynulém století není možné bez velkého zjednodušení. Tak tedy: a) FRANKFURTSKÁ ŠKOLA – kritická teorie Takzvaná frankfurtská škola je typickou ukázkou toho, jak sociální a historické okolnosti ovlivňují styl sociologického uvažování. Škola pojmenována po německém městě Frankfurt nad Mohanem. Myšlenky kritické školy Od počátku století se marxistická teorie vyvíjela nezávisle na hlavním proudu sociologického myšlení. Právě Frankfurt byl výjimkou. Pro marxistickou teorii zde rozvíjenou se také ujal název kritická škola. S kritikou to její představitelé mysleli vážně, takže začali s kritikou marxistických teorií, především ekonomického determinismu. Kolem roku 1930 se proto pozornost badatelů přesouvá od ekonomických otázek výrazně k zájmu o kulturu, protože v ní rozeznali jednu z hybných sil moderního kapitalismu. Dalším cílem kritiky byl tehdy rozšířený pozitivismus a představa vědy jako hodnotově neutrálního přístupu. Představitelé: Herbert Marcuse Jürgen Habermas Erich Fromm Kritika kritické školy Teorie kritické školy jsou mnohdy podávány takovým způsobem, že jsou širšímu publiku zcela nepřístupné. Zabývají se odtažitými a ezoterickými tématy místo toho, aby se zabývali každodennostmi. Některá témata škola zkoumala bez ohledu na historický kontext (nacismus, antisemitismus). Málo pozornosti věnovala ekonomice. Přes tyto výhrady je možné ale konstatovat, že tato škola ovlivnila nejen světovou sociologii, ale pokračuje dodnes zkoumáním toho, co považuje za důležitá témata v současné společnosti
– proměny struktur v západní společnosti, socializace v rodině, kulturní průmysl, média, demokracie…
b) INTERPRETATIVNÍ SOCIOLOGIE Toto označení se používá pro sociologické přístupy, které se domnívají, že společnost neleží před člověkem jako nějaký již hotový fakt, ale že ji lidé musí stále interpretovat. Ptát se na vnitřní smysl sociální skutečnosti přitom není jen úkolem profesionálních společenských vědců, ale ve skutečnosti to dělá úplně každý člověk. Sociologové nemají podle stoupenců interpretativního přístupu vytvářet velké abstraktní teorie, ale mají vycházet z konkrétních situací a popisovat je. Do interpretativních přístupů patří: -
-
-
fenomenologická sociologie – označujeme tak analýzu světa každodennosti etnometodologie – směr, který se pokouší postihnout každodenní postupy, jimiž se členové společnosti pokoušejí zvládnout běžné rutinní záležitosti svého jednání. Zkoumá, zda jedinci používají „common sense“ (zdravý rozum). sociologie vědění – směry, zabývající se tím, jaká je souvislosti mezi věděním, vědomím a představami a sociálními strukturami a procesy, v nich toto vědění vzniká. Jinak řečeno: jak sociální procesy ovlivňují naše poznání a chápání. konstruktivismus – jedinec se nerodí jako člen společnosti, nýbrž má předem danou schopnost společenskosti symbolický interakcionismus – mysl a osobnost nejsou součástí vnitřní výbavy lidského organismu, ale vyrůstají ze zkušenosti a jsou konstruovány během sociálního procesu
c) STRUKTURÁLNÍ FUNKCIONALISMUS Klade důraz na sociální stabilitu. Často byl zaměňován se sociologií jako takovou. Talcott Parsons – zásadní představitel strukturální funkcionalismu. Ke známým částem jeho teorie patří především slavné schéma, kterému se říká AGIL. Robert K. Merton – zabývá se pojmy jako „sociální dysfunkce“ (vše, co je za daného stavu škodlivé pro další existenci společnosti) a „latentní funkce“ (účinek nějakého sociálního jednání, jenž nebyl jednajícím ani zamýšlen, ani vnímán, např. spotřeba alkoholu).
d) STUKTURÁLNÍ MARXISMUS Celá společnost funguje na principu směny. Např. svatba – směna žen, symbolů a statků.
Sociologie 21. století Vyslovují se domněnky, že se sociologové vyhýbají velkým tématům, jako krize je vnímán fakt, že sociologie nedokázala předpovědět zhroucení Sovětského svazu a socialismu.
Představitel moderní sociologie je např. Peter L. Berger.
SOCIALIZACE, SOCIÁLNÍ KONTROLA, DEVIACE A ZLOČIN Socializace = začleňování jedince do skupiny. Dítě nejdříve komunikuje se svými rodiči a učí se jednoduchá slova, později si osvojuje další pravidla chování. Příkladem rodičů, hraním her s vrstevníky a školní docházkou se dítě učí jednání, které od něj společnost očekává. Hovoříme o tom, že si během tohoto procesu osvojuje normy, hodnoty a sociální role a mnoho dalších dovedností. V podmínkách moderní společnosti hovoříme o primární a sekundární socializace. Primární socializace se děje prostřednictvím těch nejbližších, jako jsou členové rodiny nebo přátelé. Sekundární socializace probíhá pomocí institucí, jako je škola, podnik, kde pracujeme, nebo prostředky masové komunikace. Přestože je člověk od narození – a vlastně po celý život – vystaven tlaku tolika institucí, které se ho pokoušejí „udržet v řadě“, vždy se najde někdo, jehož chování neodpovídá očekávání. Za něco takového zpravidla následuje trest, ať už je jím projevená nevole ze strany členů party, nebo uvržení do vězení. Takovému potrestání říkáme sociální kontrola. Formální sociální kontrola se děje prostřednictvím pravidel zaznamenaných např. v právních předpisech. Neformální kontrola spočívá v očekávání, která vůči vám druzí lidé ve společnosti mají a jež jsou obsažena v nepsaných pravidlech chování, která ale tito lidé považují za samozřejmě daná. Sociální kontrolou, která hlídá dodržování pravidel, tedy může být jak Policie ČR, tak bába Kropáčková ze třetího poschodí. ☺ Deviace – způsoby chování, které nejsou konformní vůči normám či hodnotám zastávaných většinou členů určité skupiny nebo společnosti. Hodnocení toho, co je „deviantní“, bývá velice různé, protože normy a hodnoty v různých kulturách a subkulturách výrazně liší. Mnohé formy chování, které jsou v určitém kontextu považovány za prestižní, bývají i v jiném hodnoceny velmi negativně. Deviantní chování může být jak kladné, tak záporné. Například jestliže je normální učit se každý den dvě hodiny, deviantním chováním je jak neučení se vůbec, tak i učení se pět hodiny denně. Jako zločin označujeme chování, které jde proti právu platnému v dané společnost. V případě přistižení a usvědčení následuje formální trest. Běžnou formou trestu je v naší společnosti vězení. Existují však i formy alternativních trestů, jako jsou veřejně prospěšné práce, pokuta, finanční náhrada. Extrémní formou trestu je také trest smrti.
Život jako divadlo aneb SOCIÁLNÍ ROLE Americký sociolog Erving Goffman se domníval, že nástrojem k porozumění sociálnímu životu může být metafora, kterou můžeme tento život popsat jako divadelní scénu, na které lidé vstupují do vzájemných interakcí. Dokonce můžeme mluvit o mnoha scénách, protože lidské jednání je určeno všemi rolemi, které lidé v daném okamžiku hrají. Mají přitom úmysl
ovlivňovat obraz, který o nich mají druzí, a vynutnit si požadované reakce. Zatímco na scéně hrají lidé formální a stabilizované role, v „zákulisí“ však je dovoleno vše. Příkladem scény a zákulisí může být třeba jídelna, kde úslužný číšník překládá pokrmy „publiku“, a kuchyně, ve které panuje chaos. Číšník tak mění svůj výraz podle toho, jak přechází od jedné situace do druhé. Vzorec chování, který je vlastní určitému postavení ve společnosti, nazýváme rolí. Role bývá někdy definována jako očekávané jednání. Pro zastávání určité role musí mít jedinec rolovou dispozici, tedy předpoklady nebo osobní sklony k jejímu zvládnutí. V dnešní společnosti hrajeme stále více rolí. Jestliže se někdo od očekávaného chování distancuje, hovoříme o rolové distanci. Např. budeme-li pozorovat starší dítě na kolotoči, bude pravděpodobně dávat najevo okázalým způsobem, že je na takovou infantilní zábavu již staré. Role má sice ve společnosti lidem do značné míry usnadnit život, někdy je tomu však naopak. Pokud je aktér zaměstnán tolika rolemi, že není schopen přiměřeně dostát všem povinnostem, takže často trpí stresem a neschopností jednat, jde o rolové přetížení. Typickým příkladem je třeba zaměstnaná matka. Silné očekávání vycházející ze strany partnera (osoby, skupiny) nebo přetížení nositele role protikladnými očekáváními, která nositel nemůže naplnit, nazýváme rolový tlak. Křížení rolí je pojem, který označuje přenesení vzorce chování z jedné role na jinou, takže vzniká nová role. (Duchovní se stane psychoterapeutem, voják z povolání vychovává své děti vojenským způsobem.) Často člověk ani nemůže splnit všechna očekávání vyplývající z rolí, které současně zastává, takže dochází ke konfliktu rolí. (Otec má být podle představ manželky co nejvíce doma se svými dětmi, ale zároveň má zajistit prostředky pro obživu rodiny.)
ŽIVOTNÍ CYKLUS Za normálních okolností prochází život lidského jedince životním cyklem. Tímto pojmem se myslí fáze a přechody, kterými musí jedince projít během svého života. Jedná se o důležité body socializačního procesu. Moderní život komplikuje vytváření přehledného schématu životního cyklu. Proto toto schéma někdy působí jako čirá abstrakce. Prodloužila se průměrná délka života a změnily se pracovní podmínky, takže došlo mnohdy ke změně chování považovaného pro určitý věk za typické (např. první sexuální zkušenost). Mizí také následnost nejdříve studium, potom práce, protože mnoho studentů zastává pracovní pozice už během studia. Přesto si rozdělíme životní cyklus na dětství, mládí, mladou dospělost, zralou dospělost a stáří.
Dětství Dětství je prvním úsekem sociálního vývoje člověka. Začíná narozením a končí podle tradičního pojetí v sedmém (právně ovšem až ve čtrnáctém) roce života. Ve všech kulturách je to období domácí výchovy a primární socializace, kdy jsou dítěti zprostředkovávány normy, hodnoty, jazyk, vzorce chování a základní dovednosti. Právě tehdy se utváří základní struktura osobnosti. Společnost vytváří pro dítě zvláštní podmínky odlišné od světa dospělých, jako je v moderní euroamerické společnosti zákaz práce nebo absence trestní a právní odpovědnosti. Za to je na dítě uvalena povinnost školní docházky.
Fázi dětství lze ještě dále členit. V prvním období dítě rozvíjí důvěru v sebe samo, k rodičům a ke světu. Jeho prostředím je především rodina. Pak přichází stav tzv. rané dětství, ve kterém dítě rozvíjí svůj smysl pro sebekontrolu. Poté asi tak od čtvrtého do pátého roku se dítě učí cílevědomým aktivitám. Od šestého roku do puberty se pro dítě mění prostředí, protože se objevuje vliv vrstevníků a školy.
Mládí Jako mládí označujeme fázi životního cyklu mezi dětství a dospělostí. Pro ni je charakteristické dokončování fyzických změn organismu započatých v pubertě. V období adolescence je tato fáze přípravou na převzetí role dospělého, odpoutáváním od primární rodiny, hledáním hodnotové orientace, hledáním autorit a konkrétnější přípravou na budoucí povolání. Biologicky je jedinec připraven k sexuálním životu a k reprodukci, ne však psychicky a téměř nikdy ne sociálně. Adolescent musí řešit krize vyplývající z potřeby budovat vlastní identitu a zároveň příliš nevybočovat z řady. Velmi významné je tu prostředí party vrstevníků a dalších skupin. Časově se mládí obtížně vymezuje, koncem může být vstup do zaměstnání, založení rodiny, ukončení studia.
Dospělost Dospělost je fáze charakterizovaná v ideálním případě biologickou zralostí, relativní psychickou ustáleností, osvojením sociálních rolí a schopností převzít zodpovědnost za život svůj i svěřených osob. Přechod od mládí k dospělosti je pozvolný. Dnes se stále více vymezuje fáze mladých dospělých, kteří využívají studia, cestování nebo prozatímní práce k oddálení úplné produktivní dospělosti. Mezi 30. – 45. rokem dosahuje jedinec většinou vrcholu svých fyzických, duševních a profesních sil. To, čemu se říká „krize středního věku“, souvisí např. s nenaplněnými profesními ambicemi, zklamaným očekáváním v partnerském životě a také prvními příznaky ubývání fyzických a duševním sil.
Stáří Fáze životního cyklu nazývaná stáří nastává většinou po skončení ekonomické činnosti a je doprovázena fyzickými a duševními změnami. Nedá se vymezit pouze věkem, protože individuální rozdíly mezi jedinci jsou velké. Obecně se uvádí, že stáří znamená sníženou schopnost adaptace, narůstající sociální izolovanost danou postupným ztrácením rodinných příslušníků, přátel a spolupracovníků a odchodem dětí z primární rodiny. Ve stáří se obvykle zmenšuje okruh zájmů. Zatímco příchod stáří po biologické stránce může být velmi pozvolný, jasnou hranicí je v naší společnosti hranice sociální, kterou je věk, kdy člověk odchází do důchodu. Je to umělá hranice, ale má konkrétní společenské a psychologické důsledky, protože často znamená ztrátu statusu, zmenšení příjmu, snížení životního standardu, ztrátu pracovní rutiny, snížení respektu a konec kontaktů s kolegy. Smrt Moderní společnost ztratila některé nástroje, představy a rituály, kterými se člověk s koncem své individuální existence vyrovnával dříve. Dnes už se mnoho lidí nemůže utěšit vizí „onoho světa“ nebo nového zrození. Přes hrozby potenciálního zavržení v pekle měli lidé v náboženské společnosti stále ještě pocit další životní šance. Nyní jim vlastně zbývá jenom to, nějak se s faktem konečnosti smířit a obklopit umírajícího takovým prostředím, aby jeho konec byl důstojný a klidný.
Skutečností zůstává, že se lidé se smrtí vyrovnávají těžko, a dávají proto mnohdy přednost vytěsňování představy o smrti. Příznakem toho je i kult mládí a věčné krásy, který je jedním z velkých témat kosmetického a módního byznysu.
Sociální skupiny a organizace Nejsme ani izolovaní jedinci, ani nežijeme pouze jako členové nějaké obrovské anonymní společnosti. Všichni jsme příslušníky nesčetného množství skupin. Skupinou rozumíme množství jedinců od dvou až k velkým celkům. Vztahy ve skupině jsou přitom pravidelné a trvají delší dobu. Tím se sociální skupina liší od nahodilé shromáždění, např. skupiny cestujících v autobuse. Důležitou známkou skupiny je pocit „my“, tedy jakési skupinové vědomí, které příslušníky odlišuje od nečlenů. K dalším dodatečným znakům patří např. společný cíl, skupinové normy, vytváření skupinových rolí a struktur. Míra intimity vztahů ve skupině je různá. O malé skupině hovoříme tam, kde mají členové ještě bezprostřední kontakty, znají se osobně (skautský oddíl, třída, pracovníci na dílně). To ji odlišuje od velkých společností a institucí. Někdy se označení sociální skupina používá i pro určitou kategorii jedinců (studenti, katolíci…), kteří se mezi sebou sice neznají, ale očekáváme u nich, že za jistých okolností budou reagovat podobně.
Skupina primární a sekundární Skupina je držena pohromadě instrumentálními a citovými pouty. CITOVÁ POUTA jsou naším osobním vztahem ke členům skupiny, protože členství ve skupině nám dává pocit bezpečí, důvěrnosti a osobní důstojnosti. INSTRUMENTÁLNÍ POUTA vznikají tehdy, když ve skupině chceme dosáhnout společného cíle. Za určitých okolností jsme schopni spolupracovat i s lidmi, vůči kterým pociťujeme antipatii, nebo dokonce nepřátelství. Příkladem takové činnosti může být např. tým, který usiluje o vítězství ve volbách. Citová a instrumentální pouta jsou základem rozdělní skupin na primární a sekundární. Jako primární skupinu označujeme takovou skupinu, jejíž členové jsou vůči sobě v častých, relativně intimních, přímých a převážně emočně určených osobních vztazích. Tak tomu bývá např. v rodině, přátelských svazcích nebo mezi sousedy. Členové primární skupiny se vzájemně silně ovlivňují, a proto se u nich vytvářejí podobné postoje, hodnotové představy a normy. Oproti tomu sekundární skupina je taková, jejíž členové jsou vůči sobě v relativně neosobních a málo emočně určených vztazích. To je právě skupina, která je charakteristická racionální organizací a zaměřením na společný cíl. Někdy se místo označení sekundární skupina mluví o organizacích nebo spolcích. In-group, out-group a referenční skupina Referenční skupinou označujeme takovou, ke které se jedinec či skupina jedinců vztahuje. Podle toho, co se v této skupině považuje za správné a obvyklé, potom poměřujeme své
vlastní jednání. Můžeme tu hovořit o normativní a komparativní funkci. Klasickým příkladem je parta vrstevníků. In-group skupina je taková, ke které cítí jedinec příslušnost a s níž se identifikuje. Její členové jsou spojeni silným pocitem sounáležitosti a vymezují se vůči jiným skupinám. Out-group skupina je skupina, od které se příslušníci jiné skupiny distancují. Může být považována za jakousi negativní referenční skupinu, protože stojí v protikladu ke skupině, se kterou se jedinec ztotožňuje. Skupiny velké a malé Někdy se jako nejmenší skupina uvádí tzv. dyáda, tedy dvoučlenné společenství. Tryáda (skupina tří) už umožňuje vytvářet koalice nebo volit prostředníka mezi dvěma. Od jakého počtu členů začneme hovořit o skupině je však věcí dohody. Často se uvádí, že ideální skupinou je pětice. V případném hlasování je tu lichý počet členů. Pětičlenná skupina je dost malá na to, aby členové mohli vnímat druhé, a dost velká na to, aby mohli svobodně vyjadřovat své názory a pocity. Zkoumáním vztahů ve skupině se zabývá sociometrie – metoda měření a prezentace sociálních vztahů ve skupině. Při sociologickém výzkumu jsou členové skupiny dotazováni, které členy skupiny mají nejraději a které nemají vůbec rádi, kterým by dali přednost jako partnerům v určitých situacích (práce, dovolená, bydlení…) atd.
Vůdce V každé skupině se nakonec objeví někdo, kdo převezme formálně nebo neformálně roli vůdce. Vůdcem je osoba, která má moc, řídí důležité aktivity ve skupině a je jí přiznáván vysoký status. Expresivní vůdce má převahu v emoční sféře, zaměřuje se na vzbuzování dobrého dojmu a je ve skupině oblíben. Tím může přispívat ke zmírňování konfliktů ve skupině. Příkladem takového vůdcovství je např. milující matka. Instrumentální vůdce se zaměřuje na výkon a ovládá nástroje potřebné ke zvládání společných úkolů. Může a má udílet pokyny a rady. Podstatná je jeho schopnost řešit daný úkol. Příkladem je třeba přísný a pečlivý otec. Přirozený vůdce je osoba, která svou energií a iniciativou ovlivňuje skupinu, ale nemusí nutně zastávat nějakou oficiální funkci. Sociometrický vůdce je pak osobou, která v sociometrickém testu vyjde jako ta, ke které se většina testovaných hlásí.
Organizace Často se zaměňují dva pojmy, a to instituce a organizace. Instituce je způsob, jak se věci dělají, způsob řešení problémů. Organizace je tvořena konkrétními lidmi. Institucemi jsou např. rodičovství, bankovnictví, soudnictví nebo přátelství. Jedná se vzorce chování „jak na to“. Organizace má členství a členy. Takže školství je instituce, zatímco univerzita je organizace. Skupiny založené za účelem dosahování specifických cílů nazýváme formální organizce. Typy formálních organizací a) dobrovolné – lidé do nich vstupují a opouštějí je dobrovolně. Např. skauting, sportovní klub.
b) donucovací – členem se člověk stává proti své vůli. Např. armáda, psychiatrie, vězení. Je zde pokus o jakousi resocializaci. c) utilitární – patří sem školy, odbory, úřady, firmy. Jejich charakter se nachází kdesi mezi dobrovolnou a donucovací organizací. I když např. studium na univerzitě není povinné, i v případě vysoké školy patří, že když už jste jednou dobrovolně uvnitř, bude vás organizace nutit dělat celou řadu věcí, které se vám nebudou líbit, ale nebudete mít šanci s tím něco udělat. Byrokracie = uspořádání osob a funkcí v organizaci do nějakého hierarchického systému nadřízenosti a podřízenosti. Klasickou analýzou byrokracie se zabýval M. Weber.
SPOLEČNOST A JEJÍ VRSTVY Použijeme-li metaforu převzatou z geologie, můžeme při pohledu na společnost hovořit o sociálních vrstvách (stratách) či vrstvení (stratifikaci). Označujeme tak nerovnost mezi různými skupinami lidí. Stratifikace postihuje hierarchické uspořádání sociálního systému. Otroctví Otroctví je typem závislosti, při kterém je jedna osoba majetkem osoby jiné. Kasty Kastou rozumíme zvláštní ostře ohraničenou sociální vrstvu, jejímž příslušníkem se jedinec stává na základě svého původu, tj. narozením. Stav Jako stavy označujeme skupiny sobě přibližně rovných jedinců, které vznikly především v monarchii. Byly charakteristické snahou o kolektivní obranu svých práv, privilegií a zájmů. Třídy Moderní společnost přinesla pojem třída. Když se podíváme na tradiční přístupy ke zkoumání tříd, je jim přes všechny rozdíly společné, že kapitalistickou společnost vidí jako společnost nerovnosti, jež je organizována shora dolů – od relativně malých skupin na vrcholu až po velkou masu lidí dole. Z hlediska marxistického je základem rozdělní do tříd vlastnictví výrobních prostředků. Motorem dějin je potom třídní boj. Sociální mobilita = pohyb ve společnosti nahoru a dolů. Pokud jde o faktory, které vedou společensky „nahoru“, tak jimi bývají třeba kvalifikace, povolání, manželství a štěstí. Sestup bývá zapříčiněn takovými faktory jako je nemoc, společenská krize, nedostatek kvalifikace, vlastní neschopnost.
RASY A ETNIKA ETNICITA Pojem etnicita označuje kulturní praktiky a názory určité skupiny lidí, které ji odlišují od ostatních. Příslušníci takové skupiny se považují za kulturně rozdílné od jiných skupin ve společnosti a ta je tak rovněž vnímá. Existuje řada charakteristik, jimiž se etnické skupiny mohou vzájemně odlišovat. Nejčastěji však jde o jazyk, dějiny, původ (ať již skutečný či domnělý), náboženství a styl oblékání nebo zdobení. Zdálo by se skoro zbytečné zdůrazňovat, že etnické rozdíly jsou vždy naučené – dokud si ovšem nevzpomeneme, jak často byly některé etnické skupiny považovány za „předurčené vládnutí“, anebo naopak na neinteligentní, vrozeně líné a podobně. Mnohé společnosti v současném světě jsou pluralitní: vyskytuje se v nich několik velkých etnických skupin, které společně vytvářejí jeden politický a ekonomický celek, ale přitom jsou vzájemně odděleny. Pluralitní charakter má nejen většina vyspělých průmyslových zemí, ale také postkoloniální státy – politické útvary, které vznikly na základě hranic uměle stanovených kolonizátory a sjednotily tak pod jednou střechou řadu již existujících kultur. MENŠINY V sociologii se často používá pojem menšina nebo menšinové etnikum, který není založen pouze na číslech. Menšin ve statistickém smyslu je spousta, například všichni zrzaví nebo osoby vážící nad sto kilogramů. Nejde však o menšiny v sociologickém smyslu. Za ty považujeme pouze skupiny, jejich příslušníci jsou v nevýhodě oproti členům většinové populace a mají určitý pocit skupinové solidarity či sounáležitosti. Tato vzájemnost a společné zájmy se obvykle umocňují, když se příslušníci menšiny stávají terčem předsudků a diskriminace. Příslušníci menšiny se sami často považují za „vyčleněné“ z většinové společnosti. Obvykle bývají do určité míry fyzicky a sociálně izolováni od společnosti jako celku, soustředěni v určitých čtvrtích, městech nebo oblastech dané země. Jen zřídka dochází ke sňatkům s příslušníky většiny nebo jiných menšin. Příslušníci menšiny často aktivně prosazují endogamii (tj. sňatky jen uvnitř skupiny), aby si udrželi kulturní svébytnost. V dějinách se bohužel velmi často setkáváme s dlouhotrvajícím pronásledováním menšin. Židé byli v křesťanských zemích západního světa téměř po dvě tisíciletí vystaveni diskriminaci a pronásledování, jež vyvrcholilo tou nejhrůznější genocidou menšinové skupiny, totiž vyvražděním milionů Židů v německých koncentračních táborech za druhé světové války. Nacistická ideologie tvrdila, že Židé jsou „méněcenní“ ve srovnání s „árijskými“ obyvateli Německa a severní Evropy. Termín „árijský“ se původně týkal řeči, z níž se vyvinula většina evropských jazyků, ale nacisté a jejich tzv. „rasoví vědci“ si jej přivlastnili a přenesli jej na fyzické vlastnosti, které podle nich oddělovaly „nadřazené“ lidi od „méněcenných“. Menšinové skupiny se vždy do určité míry liší od většiny, ale míra této odlišnosti může být velmi různá. Tzv. Burakuminové představují v Japonsku diskriminovanou etnickou skupinu, přestože jejich etnická odlišnost od většinové populace není velká. Jednají a vypadají jako ostatní Japonci. Mnohé menšiny jsou však etnicky i fyzicky odlišné od většiny společnosti, v níž žijí. Tak je tomu například u osob karibského nebo asijského původu ve Velké Británii nebo u černochů, Číňanů a řady dalších skupin ve Spojených státech. Fyzické odlišnosti, ať už se týkají barvy pleti nebo jiných charakteristických rysů, bývají často označovány jako rasové.
POJEM RASA A BIOLOGIE Mnozí lidé se dodnes myslně domnívají, že se lidstvo dá snadno rozdělit do biologicky odlišných ras. Síla tohoto přesvědčení by nás zřejmě neměla překvapovat, protože se různí badatelé mnohokrát pokoušeli třídit národy světa podle rasového klíče. Někteří rozlišovali čtyři nebo pět základních ras, jiní dokonce třicet. V těchto klasifikacích se však vždy našlo tolik výjimek, že se ukázaly jako nepoužitelné. Například často používaný „negroidní“ typ se vyznačuje tmavou barvou pleti a kudrnatými černými vlasy. U původních obyvatel Austrálie, kteří jinak odpovídají „negroidnímu“ typu, je tmavá pleť spojena s vlnitými a někdy i světlými vlasy. Lze uvést i mnoho jiných příkladů, jež se vymykají jakékoli jednoduché klasifikaci. Teorie, podle které se současné lidstvo vyvinulo z hominidů v několika nezávislých liniích, byla moderní genetikou přesvědčivě vyvrácena. Neexistují žádné přesně vymezené rasy, ale jen široké spektrum fyzických variací. Rozdíly ve fyzické typologii jsou výsledkem mísení či více či méně příbuzných osob, přičemž míra příbuznosti při sňatku závisí na stupni kontaktu různých sociálních a kulturních skupin. Jinými slovy, lidské populace představují kontinuum bez pevných hranic. Genetické rozdíly uvnitř určité populace sdílející jisté zjevné rysy mohou být právě tak velké jako mezi skupinami. Tyto skutečnosti vedou mnoho biologů, antropologů a sociologů k názoru, že by bylo vhodné od pojmu „rasa“ u lidí úplně upustit. Mezi lidmi existují zřetelné fyzické odlišnosti a některé z nich mají dědičnou povahu. Určité rozdíly se však stávají zdrojem společenské diskriminace a předsudků, zatímco jiné ne. A příčina tohoto jevu nemá nic společného s biologií. Tzv. rasové odlišnosti je proto třeba chápat jako ty projevy fyzické variability, které si příslušníci dané komunity nebo společnosti vybírají jako etnicky významné. V tomto smyslu bývají například rozdíly v barvě pleti často vnímány jako významné, zatímco odlišná barva vlasů nikoliv. Rasismus lze definovat jako předsudek založený na sociálně významných fyzických rozdílech. Rasista je člověk, který je přesvědčen, že někteří jedinci jsou v důsledku takto definovaných rasových rozdílů nadřazení nebo méněcenní. PŘEDSUDKY A DISKRIMINACE Pojem „rasa“ vznikl sice až v novověku, ale předsudky a etnické antagonismy se v dějinách objevují odedávna. Jako předsudky označujeme názory nebo postoje jedné skupiny vůči druhé, zatímco diskriminace spočívá ve skutečném jednání s druhými. Předsudky lze definovat jako apriorní představy o jedinci nebo skupině, které jsou často založeny spíše na informacích „z doslechu“ než na skutečných poznatcích. Jejich typickou vlastností je odolnost vůči změnám. Nové informace předsudkem obvykle neotřesou. Kdo má vůči určité skupině předsudky, ten nebývá ochoten nestranně vyslechnout její argumenty. Kromě negativních předsudků vůči druhým mívají ovšem lidé také „pozitivní předsudky“ o těch skupinách, s nimiž se ztotožňují. Za diskriminaci považujeme stav, kdy jsou jedné skupině lidí upírána práva a příležitosti, jimiž disponují druzí (například když černoch nesmí dostat určitou práci, zatímco běloch ano). Velmi často jsou sice příčinou diskriminace předsudky, ale přesto je mezi těmito dvěma kategoriemi nutno rozlišovat, protože mohou existovat nezávisle na sobě. Lidé mnohdy bývají předpojatí, ale nedávají to najevo. A naopak, diskriminace nemusí plynout přímo z předsudku. Jestliže například běloch raději ustoupí od koupě domu v převážně černošské čtvrti, nemusí to být výrazem jeho nepřátelské postoje k černochům, ale jen obavy z toho, že tržní cena nemovitostí v této oblasti bude klesat. V takovém případě sice předsudky diskriminaci ovlivňují, ale jen nepřímo.
Gymnázium, Plzeň
