Územní identita a konstrukce domova obyvatel městské části Roudnička PŘÍLOHY K BAKALÁŘSKÉ PRÁCI

Přílohy UNIVERZITA HRADEC KRÁLOVÉ Filozofická fakulta Katedra sociologie

Územní identita a konstrukce domova obyvatel městské části Roudnička

Territorial Identity and Mental Image of the Home Residents of the Town District Roudnička

PŘÍLOHY K BAKALÁŘSKÉ PRÁCI

Autor: Nikola Fialová Studijní program: B6730 Sociologie Studijní obor: Sociologie obecná a empirická Vedoucí diplomové práce: PhDr. Miroslav Joukl, Ph.D.

Hradec Králové, 2015

Přílohy

Obsah Respondent č. 1 (Alice) ........................................................................................................ 2 Respondent č. 2 (Nina) ......................................................................................................... 7 Respondent č. 3 (Marián) ................................................................................................... 12 Respondent č. 4 (Ráchel) ................................................................................................... 17 Respondent č. 5 (Aleš) ....................................................................................................... 22 Respondent č. 6 (Anastázie) ............................................................................................... 27 Respondent č. 7 (Mariana) ................................................................................................. 34 Respondent č. 8 (Arnošt).................................................................................................... 40 Respondent č. 9 (Emil) ....................................................................................................... 46 Respondent č. 10 (Otakar).................................................................................................. 51 Respondent č. 11 – Ing. Marcel Kraus ............................................................................... 56 Respondent č. 12 – Paní Nováková – rodačka ................................................................... 68

Přílohy

Respondent č. 1 (Alice) Tazatel: Takže, jak dlouho zde žijete? Respondent: Takže já tady bydlím od roku 2007, od září 2007. T: Odkud jste se sem přistěhovala? R: Přistěhovala jsem se sem z Vrchlabí, ale už jsem nějakou dobu v Hradci Králové bydlela, asi rok. T: A proč jste si vybrala právě Roudničku? R: Mně se líbilo, já jsem tady byla na návštěvě u kamarádky, a moc se mi líbilo to prostředí, že je to jakoby sice ve městě, máte všechno dostupný, ale zároveň jste v místě, kde máte pěkný prostředí, klid a přírodu, jo, že předtím jsem bydlela v centru a nebylo to takový, bylo to hodně takový, že si člověk neodpočinul, když jsem přišla z práce, tak jsem byla zavřená v tom paneláku, necítila jsem se tak dobře, jako když se tady člověk projde. T: Takže využíváte přírody, která je tu k dispozici? R: Určitě, určitě. T: Chci se zeptat, žijete zde sama? R: Ano. T: Jaký druh bydlení obýváte? R: Žiju v pronájmu, jakoby 1+1, v pronájmu rodinného domku. T: Máte zde nějaké přátele? Nebo někoho z rodiny? R: Z rodiny přímo ne, ale mám tady přátele, nebo spíš spolupracovníky z práce a potom kousek na Podzámčí bydlí ještě kamarádka, takže ta mě hodně navštěvuje. T: Jak byste charakterizovala obec a její okolí? Co je na ní specifického? R: No myslím si, že je tady právě hezká příroda, je tady hodně rybníků, to si myslím, že to v jiných městských částech není, je tu pěkná procházka na Milíř a na hvězdárnu. T: Víte, co se tady děje v obci? Navštěvujete nějaké akce? 2

Přílohy R: No většinou to jsou akce pro děti, takže spíš ne, protože děti nemám, ale hodně jsem si všimla, že informujou na té nástěnce na zastávce, takže bych řekla, že přehled, o tom co se tady děje, mám. T: A nechodíte třeba ani na pálení čarodějnic? R: Nebyla jsem ještě. T: Na žádné akci v Roudničce jste ještě nebyla? R: Mmm, myslím, že ne. T: A proč tedy nechodíte? R: No protože jsou převážně pro děti, jak už jsem říkala. T: Dobře, přesuneme se jinam. Je v Roudničce něco, co Vám zde chybí? R: Myslím si, že ne, ale bylo by třeba fajn, kdyby tady byl nějaký malý obchůdek s potravinami, stačil by takovej kiosek třeba, kterej by tady byl, když člověk zapomene něco koupit v tom městě, přece jenom je to daleko. T: Máte dostupnost jenom autobusem? R: Mám autobusem, nebo pokud je pěkně, tak na kole, jinak auto nemám. T: Jak jsme se bavili o těch známých a kamarádech, máte je tedy spíše v Hradci? R: No spíše v Hradci, tady v lokalitě příliš ne, spíše jen ty spolupracovníky. T: A jak vycházíte se sousedy? Přece jen tady nežijete sama v tom domě. R: Se sousedy vycházím dobře, myslím si, že máme hezké vztahy, nemám žádné problémy se sousedy. T: A obrátila jste se tady někdy na někoho, když jste potřebovala s něčím pomoct? R: Přímo neobrátila. Ale myslím si, že jsou tady lidé ochotní a pokud bych potřebovala, že by mi pomohli. Už jsem se setkala, že jsem měla problém s kolem, tak mi tady pan soused pomohl a byl velmi ochotný. Ale tu ochotu a neochotu pozoruju třeba na těch lidech, kteří tu mají vlastní domy, ti mají třeba problém, že se jim nelíbí u těch sousedů plot nebo co si staví u baráku, ale já jak jsem v pronájmu, tak já s tímhle problém nemám. 3

Přílohy T: A byl by tu někdo, na koho byste se obrátila v nouzi? R: Já si myslím, že ano. T: Někdo konkrétní? V jakékoli situaci. R: Já si myslím, že tady paní Nováková. (Paní, která bydlí na stejném pozemku v jiném domě, rodačka, 85 let.) T: Jak trávíte svůj volný čas? Zda je to ve spojitosti s Roudničkou. R: Bývá to také, ale někdy chodím plavat, takže to není v přírodě, ale hodně mě navštěvuje ta kamarádka z Podzámčí, takže tady máme takový svůj okruh lesem, kolem Milíře, takže to je taková pěkná procházka. Druhá kamarádka zase co sem jezdí, s tou často jezdíme okolo Datlíka nebo na tu Biřičku, ale to zase spíš na kole, takže tady jsou opravdu moc hezký vyjížďky. T: A třeba v zimě nechodíte bruslit na rybník? R: To ne, to jsem se ještě neodvážila, ale kamarádka si toho už všimla, že tady děti v zimě bruslí, takže bych to chtěla příští zimu vyzkoušet, tuhle už se to pravděpodobně nestihne, takže třeba budu mít za rok odvahu. T: Jak hodnotíte činnost místní samosprávy? Žijete tady docela dlouho, přijde Vám, že zde proběhlo nějaké zlepšení? R: No třeba podle té nástěnky si myslím, že pro tu obec něco dělají, když jsem se třeba přistěhovala, před těmi lety, tak se v té době zrovna, i když tedy nevím, zda to zařídila ta samospráva, tak se budovala ta silnice, stezka pro cyklisty, že se ta Roudnička zvelebila, to bylo asi rok, dva, co jsem tady bydlela. Ale třeba v zimě je tu od města uklizený sníh pouze na hlavních tazích, tedy na hlavní silnici, ale chodníky jsou uklizené většinou až k lesu, takže si myslím, že třeba ta samospráva někoho pověřila a uklízejí to. T: Ještě se vrátím k těm akcím. I když se jich neúčastníte, dokázala byste je nějak zhodnotit? Nebo spíše zhodnotit tu snahu samosprávy? R: Já si myslím, že se samospráva snaží zapojit ty lidi v obci, jak starousedlíky, tak i nověpřistěhovalé do toho chodu obce, třeba jak byl ten masopust, ten masopustní průvod, nebo ty velikonoční dílničky pro děti. 4

Přílohy T: Považujete se za starousedlíky nebo přistěhovalce? R: To je asi jasné, za přistěhovalce. T: Co si myslíte o vztazích starousedlíků a nově přistěhovalých? R: Dochází u nich ke konfrontaci, myslím si, že ti starší obyvatelé byli zvyklí na to, že tu byl klid, bylo to uzavřenější, soukromější, že tu žilo pár rodin, a není to pro ně tak příjemné, že je tu spousta nových domů nebo lidí, a je z toho takový satelitní městečko, který se rozrůstá. Myslím si, že jim to do jistý míry vadí, že tu byl větší klid, bylo to vlastně jako na vesnici, když to mám tak říct. Není to pro ty starší, co to bývalo, nemusí se jim třeba líbit ty aktivity, jako je třeba tady ten golf. Dali by přednost třeba tomu poli, ale je to všechno asi tím, že lidé co tu žijí dlouho, tak k tomu místu mají jiný vztah, než lidi, co se sem stěhují, takže si ty změny nechtějí představit, nevítají ty změny kladně. Kdežto lidi co jsou tu kratší dobu, tak myslí na to, aby to pro ně bylo pohodlné, nebo aby to vyhovovalo jejich potřebám, chtějí si to tady uzpůsobit, zlepšit. T: Chci se ještě zeptat na Váš vztah k Hradci, proč jste se vlastně přistěhovala do Hradce Králové? R: Pro mě to byla z toho Vrchlabí nejlepší volba, když to tak řeknu, je to větší město, já jsem vystudovaná knihovnice, takže jsem si hledala práci nejdříve v tom oboru knihovnictví, takže tady je toho mnohem více, je tady mnohem větší kulturní vyžití, takže to bylo hlavně kvůli tomu. T: Takže jste tu neměla nikoho z rodiny? Šla jste sama? R: Ne, ne, ne, nikoho jsem tu neměla a ani nemám. T: To jste odvážná. R: Ale hrála tam roli i ta vzdálenost, přeci jen to mám domu hodinku a půl. T: Takže byt v Roudničce nevnímáte jako domov? R: No jelikož jsem tady už dlouho, tak je to pro mě určitým způsobem domov, já bych se do toho Vrchlabí vrátit nechtěla, kdybych se měla stěhovat, tak bych si určitě zvolila nějakou lokalitu, jako je třeba Biřička, Nový Hradec, abych byla blízko té přírodě tady, takže určitě Hradec Králové. 5

Přílohy T: Takže se tu cítíte doma? R: Ano, cítím se tady doma. T: Ale rodinu tu nemáte, ta žije ve Vrchlabí? R: Ano, mamka teda žije ve Vrchlabí, jako by ta nejbližší rodina, ale trošku uvažuje o tom, že se jí tady v tom prostředí taky hodně líbí, takže by se sem třeba na stáří přistěhovala, abychom to měly k sobě blíž. T: Je nějaké místo, které je Vám bližší než Roudnička? R: Já už jsem z toho Vrchlabí dlouho pryč, asi 4 roky na střední jsem žila v Brně, takže přátele jsem měla hodně v tom Brně, původně sem si myslela, že bych si tam našla práci, ale nakonec jsem si říkala, že je to hodně daleko, přeci jen ten Hradec je od toho Vrchlabí blíž a měla jsem tady kamarádku, která dostala nabídku do knihovny, takže tu byla zaměstnaná a s ní jsem se rozhodla, že bych si ten pronájem vzala napůl, to bylo tehdy na Hvězdě, že bych to prostě zkusila, jestli bych tu nějakou práci nenašla. Takže jsem se tu usadila a je to pro mě domov, neměnila bych, nechtěla bych se stěhovat do jinýho města. T: A našlo by se něco, kvůli čemu byste se odstěhovala? R: Asi pokud by ten rozvoj výstavby byl hodně markantní, slyšela jsem, že má být, a zrovna tady poblíž mého bydliště, už se tady pár domů postavilo, ale zatím to není nijak nepříjemné. Člověk si musí uvědomit, že jsem tady taky nová, sice jsem nepostavila nový dům, ale také jsem nově příchozí pro ty starousedlíky, taky jim to nemusí být příjemné. Ale tady ta oblast se zastavuje tak nějak přirozeně, přeci jen je něco jiného, když se vystaví z ničeho nic 500 domečků a přistěhuje se tolik lidí a už je z té lokality najednou město, v podstatě by to ztratilo to kouzlo Roudničky, proč si to člověk vlastně vybral. T: Moc děkuji za celý rozhovor. Nakonec bych potřebovala vědět, kolik je Vám let, jaké máte vzdělání a zaměstnání? R: Je mi 33 let, mám vystudovanou střední odbornou školu s maturitou a pracuji jako pracovník marketingu a změn cen v obchodním domě Tesco.

6

Přílohy

Respondent č. 2 (Nina) Tazatel: Takže kolik Ti je let? Respondent: No je mi 22 let T: Kdy ses sem přistěhovala? R: No tak já jsem se sem přistěhovala přibližně před patnácti lety, nevím to teď přesně, asi to byl rok 1999. No takže možná už před šestnácti lety. T: Odkud ses sem přistěhovala? R: No my jsme dřív bydleli ve Třebši, v takový řadovce, kterou jsme měli po babičce s dědou, když se rozvedli, takže ze Třebše. T: A proč jste si vybrali Roudničku? R: No já jsem si upřímně nevybrala nic, protože mi bylo přibližně pět let, když jsme tady koupili parcelu, ale taťka měl v té době asi hodně dobré tušení, že to bude úspěšná městská část, protože jak to tady vypadalo, to byla hrůza. Koupili jsme parcelu za cenu, která je v dnešní době opravdu směšná, nikdo v tý době netušil, že se to tady tak rozroste a každej sem bude chtít. T: S kým tu tedy žiješ? R: No já tady bydlím s rodičema, sice je to trošku trapas, ve svých 22 letech žít s rodičema, ale jelikož jsem studentka, není jiná možnost. Byt mi nezaplatí a ani bych to nechtěla, chci se co nejdřív osamostatnit. T: V jakém domě žije? R: No tak bydlíme v rodinném domku. T: Jsi tu spokojená? R: No určitě, úplně maximálně, fakt to rodiče nemohli líp vybrat. Prostě jsme tady v přírodě, za barákem les, před barákem pole, v létě si vyjdete v pyžamu na zahradu a jen tak sedíte a užíváte si výhled na les, čistej vzduch, ptáci vám zpívaj do ucha, jako já vim, že to zní až úplně směšně a vymyšleně, ale fakt to tak je!

7

Přílohy T: Už si s tím trochu začala, ale stejně se zeptám, jak bys charakterizovala Roudničku a její okolí? R: Když já budu mluvit tak, jak kdybych jí dělala reklamu (smích). T: Nevadí, řekni prostě svůj názor. R: Já si moc neumím představit lepší místo k bydlení, jasně, nemluvím o jinejch zemích, ale prostě o Hradci. Sice tady chybí krám a takový prkotiny, ale to máme za kopcem. Roudnička je prostě takový údolíčko, který je celý obklopený lesama, rybníkama, polema, kdo tohle má? Přijíždíte autobusem přes ten kopec, vítá vás upravený golf, nová silnice, rybník, nové chodníky, parčíky. To je prostě skoro jak pohádka, ne? V zimě jsme tu jak v Mrazíkovi, protože se od půlky Roudniky prostě nesype. Prostě tady miluju tu přírodu a klid. Jo a ještě bych chtěla dodat jednu věc, tady prostě nejsou žádný paneláky, žádný bytovky, všichni tady bydlej jen v rodinnejch nebo řadovejch domkách, což je taky přece výjimečný. T: Zní to opravdu náramně. Zajímáš se o dění v obci? R: No tak vždycky si u autobusu přečtu tu jejich nástěnku, podívám se na plakáty akcí, co maj zrovna třeba bejt, ale že bych se zajímala nějak víc, tak to ne. T: Vnímáš v Roudničce nějaké problémy? Je něco, co ti zde třeba chybí? R: No tak chybí mi tu tady trochu ten obchod, nijak zvlášť, ale když člověk na něco zapomene, tak by se to určitě prostě hodilo, nebo když má člověk prostě na něco chuť, ne? To bych rozhodně uvítala, protože kvůli jedněm bonbonům přece do města nepojedu. T: To máš pravdu. Máš zde nějaké kamarády? R: No tak nějaký mám, ale pár se jich už taky odstěhovalo, není to to, co bylo, když jsem byla malá, to fakt ne. To jsme chodili každej den ven, čekali na sebe před barákem, zvonili na sebe, žádný mobily, žádný počítače, prostě se lezlo po stromech a blblo se až do večera. Nějaký kamarády tady pořád mám, ale jak člověk stárne, tak se i ty lidi měnej. T: Kde se s těmi kamarády nejčastěji potkáváš? R: No tak nejčastěji asi po cestě na autobus nebo v autobuse, protože já se tady v Roudničce jinak moc nepohybuju, chodím sice běhat do lesa, ale koho tam potkáš? Jestli budu mít někdy auto, tak asi nepotkám vůbec nikoho. 8

Přílohy T: Takže se neúčastníš žádných akcí? R: No upřímně už ani ne, ne že by se mi jako nelíbily, to vůbec, jsou fakt fajn, ty lidi se snažej, jenže ty akce už prostě nejsou pro mě, jako na pálení čarodějnic se třeba zajdu podívat, ale jen na chvilku, ale ten zbytek, jako je dětskej den nebo plavba po Roudničáku? Na to už jsem vážně trošku stará, i když je směšný to říct ve 22 letech. T: Takže máš kamarády spíš mimo Roudničku? R: Jojo, spíš tak, jako tady se taky najdou, přeci jen tu jsem odmala, lidi tu znám, ale není moc kdy a kde se s nima potkat. T: A jak vycházíte se sousedy? R: No tak já bez problému, se sousedkou se vždycky bavím, když ji potkám, ale naši s nima měli problém, prostě jsme se dřív bavili hodně, dokonce nás zvali i na oslavy, ale pak jednou udělali podraz a bylo po kamarádíčkování se. Takže teď se pozdravěj a konec. T: A kdybys byla v nouzi, našel by se tu někdo, na koho by ses obrátila? R: No jako já bych se obrátila asi na rodiče, takže našel (smích), ale jinak bych se obrátila asi na přítele a ten z Roudničky není. T: Ani na nikoho z těch kamarádů? R: No asi spíš ne, přeci jen jsme se dlouho neviděli a ty vztahy nejsou jako dříve, takže přeci za nima nepřijdu jen, když mám problém, když se zbytek roku nebavíme? To by bylo divný a asi ani né moc příjemný. T: Dobře. Jak trávíš svůj volný čas? R: No jak už jsem říkala, chodíme hodně běhat s našima tady do těch lesů, máme tam svůj okruh, v lese jsme za 5 minut, možná ani ne, vezmeme to tady přes pole, vyjdeme kopeček a jsme v lese. Zaběháme si a za hoďku jsme zpět, prostě paráda. Dál taky chodíme na procházky s pejskem, taky do lesů, nebo jezdíme na kole na Biřičku, dáme si tam něco dobrýho a tak. T: Jak hodnotíš činnost místní samosprávy?

9

Přílohy R: No tak já si myslím, že se určitě snažej, kolik dělají těch akcí pro ty děti, nebo i pro ty důchodce. Jen mě trochu mrzí, že jim tam nechodí tolik lidí, co by chtěli, to je pak skoro nemůže ani bavit to pořádat. Jasně, dalo by se určitě dělat víc, ale vážil by si toho někdo? Krám bych uvítala, ale pokud by se to nevyplatilo ani majiteli ani zákazníkům, tak k čemu by to bylo? Stejně by tam nikdo nechodil, když by to tam bylo drahý a zase by se to zavřelo. T: Považuješ se za starousedlíka nebo nově přistěhovalého? R: No abych byla upřímná, tak snad ani za jedno. Strávila jsem tady velkou část svýho života, víc jak patnáct let, to prostě nejsem nově přistěhovalá, ale jasně, ani starousedlík, to už spíš ten přistěhovalec. T: A co si myslíš o vztazích mezi starousedlíky a nově přistěhovalými? R: No tak to je kapitola sama. Jakoby já ty vztahy mám dobrý, přijdu na zastávku, pozdravím, i když se mi teda kolikrát stalo, že se mi odpovědi nedostalo. Starousedlíci mě už znají, vědí, kde bydlím a která jsem, ale ti novější, ty prostě nezdravěj, přijdou si tam jako páni a nezájem. Je mi jasný, že tohle starousedlíkům taky vadí, protože z tý jejich vesnice se stává něco jinýho, než co znají. Už to není tak osobní jako dříve, dříve se tady znali prostě všichni se všema, všichni se bavili, teď už ani nemají možnost se pořádně poznat, protože ti noví většinou na ty akce nechoděj. Staví se tady nové a nové domy, je tady větší provoz a z jejich malý vesničky se stává čtvrť, ve který bydlej takoví trošku papaláši. Tak se jim na jednu stranu nemůžeme divit, že se jim to nelíbí. Mně se taky nelíbí, že se tady staví pořád dál, ale co já do toho mám co kecat, když jsem taky přistěhovalec, že jo. T: Cítíš se zde doma? R: No tak odpověď je asi jasná, samozřejmě že cítím. T: Proč? Co k tvému domovu patří? R: No tak už jen to, že tu žiju podstatnou část svýho života, vyrůstala jsem tady, mám k tomu místu nejsilnější vzpomínky a samozřejmě tu mám svoji nejbližší rodinu. T: A za jakých podmínek by ses odsud odstěhovala? R: No já se odsud odstěhuju snad co nejdříve, ale ne kvůli tomu, že by se mi tady nelíbilo, to vůbec, ale kvůli tomu, že se chci osamostatnit a žít svůj život. Svoji rodinu miluju a fakt doufám, že tady naši zůstanou a budu sem moct vozit svoje děti, aby si tu přírodu užili. 10

Přílohy Jednou bych určitě chtěla žít na podobném místě, ale nejdřív mi bude muset stačit nějakej byt ve městě. T: A proč by tu vaši nezůstali? R: No tak přeci jen je to hrozně velikej barák pro dva lidi, a když odejde brácha a i já, tak nevím, jestli by se tady o tu obrovskou zahradu dokázali sami postarat, ale budu doufat, že jo. T: Takže já ti chci moc poděkovat za rozhovor a teď bych ještě potřebovala znát tvůj věk, vzdělání a zaměstnání. R: No takže je mi 22 let, vzdělání, no zatím ještě studuju vysokou školu a zaměstnání teda žádný, jen brigáda.

11

Přílohy

Respondent č. 3 (Marián) Tazatel: Takže kolik je Vám let? Respondent: Je mi 49 let. T: Kdy jste se sem přistěhoval? R: Přistěhovali jsme se sem někdy v roce 2000. Přímo teda 1. 5., po čarodějnicích. T: Odkud jste se sem přistěhoval? R: Odkud? No z Malšovic. T: A proč jste si vybrali Roudničku? R: Protože nám ji doporučil můj tchán, že zde ví o pozemku, to ještě Roudnička nebyla nijak profláknutá. T:Takže jste si ji nevybrali třeba kvůli přírodě? R: Já jsem si ji vlastně nevybral, byla mi jakoby vybrána, dalo by se říct. T: Jak to myslíte? R: No tak vybral ji tchán a manželce se tady líbilo, takže jsem se přizpůsobil. T: S kým tu tedy žijete? R: Žiju tady se svojí rodinou. S manželkou a s dětma, s dcerou a se synem. T: V jakém domě žijete? R: Žijeme v pěkném domě. Ne sranda, žijeme v rodinném domku. T: Jste tu spokojený? R: Jo jsme, příroda je tady úžasná, je tady blízko les, takže spousta hub, mně to tady vyhovuje. T: Jak byste charakterizoval Roudničku a její okolí? R: Roudnička je specifická v jedný důležitý věci. Že není průjezdná, což je velké plus, je tady minimum dopravy, což ji hodně odlišuje od těch ostatních městských částí. 12

Přílohy T: Zajímáte se o dění v obci? R: Ani ne, to nezajímám. T: Proč ne? R: Nejsem ten typ, co by tady něco organizoval. T: Ale tak já nemyslím, že byste tu měl něco organizovat, ale jestli víte třeba o akcích, co se tu pořádají? R: Ne ne, ani to nijak nesleduju. T: Takže nevíte, že je tady nástěnka a máme internetové stránky? R: O internetových stránkách nevím, o těch jsem se dozvěděl teprve teď od vás, a o nástěnce taky nevím, jelikož nepoužívám hromadnou dopravu. T: Vnímáte v Roudničce nějaké problémy? Je něco, co Vám zde třeba chybí? R: No tak vnímám to, že není třeba kam zajít na pivo, do něčeho slušnýho. T: Máme tu třeba ten golf. R: To není zahrádka na normální pivo, to je vyšší dívčí. T: A hospoda Revír? R: No o tom právě mluvím. T: A co byste si tedy představoval? R: No představoval bych si tady nějakou osvěžovnu, nějakou normální restauraci, kde by se mohli zastavit kolaři, kde by se grilovalo maso, kde by se dalo posedět, někde, kde bys po půl hodině nesmrděl. Aby to bylo trošku na úrovni, ale ne zas tak snobský jako je golf. To bych si rovnou mohl zajet dolu do Duranu. Ještě mně tady teda chybí obchod, obyčejný potraviny, kde by se dala koupit houska, vajíčko, něco, když to prostě zapomeneme koupit, tak musíme vzít auto a zase se vracet, což taky není ideální. Proč to ve Vysoký jde, já vím, že tam jsou samostatně, ale maj tam tři restaurace, krám, všechno co potřebujou, tak proč to nejde tady? T: Máte zde nějaké kamarády, přátele?

13

Přílohy R: Kamarády snad ani ne, spíš známý, jako znám tady dost lidí, ale že by to byli kamarádi, tak to zas ne. T: Kde se s těmi známými nejčastěji potkáváte? R: Většinou je to náhodně, není to nic domluvenýho, třeba na procházce nebo někde v tom lese, ale ne na žádných akcích. T: Takže se neúčastníte žádných akcí? R: Asi jsme dřív chodili, třeba s dětma na čarodějnice nebo na dětskej den, ale děti už jsou velký, takže už ani ne, a akce pro dospělý, těch tady moc není. T: Takže máte přátele spíše mimo Roudničku? R: No spíš tak, v Hradci, ale taky hodně mimo Hradec, já v tý Roudničce prostě jen bydlím a do města dojíždím autem. T: A jak vycházíte se sousedy? R: Abych byl slušný, k tomu se nechci vyjadřovat. T: Takže máte špatné sousedské vztahy? R: Nemáme ideální sousedské vztahy, takhle bych to nazval slušně. T: A něco bližšího by se k tomu dalo říct? R: No tak snažili jsme se se sousedy vycházet, ale oni to tak trošku obcházeli, nedodrželi naše domluvy a nakonec nás chtěli ještě okrást, měli tady třeba postavenou buňku po dobu stavby, bylo nám řečeno, že ji zbouraj, po půl roce co jsme vznesli dotaz, jestli by ji mohli už zbourat, tak nám bylo řečeno, že si ji ponechaj, bourat se nebude, že to bude na nářadí a tak, a je to prostě nevkusný a nehodí se to sem, takže dál bych to tady rozebírat nechtěl. T: A kdybyste byl v nouzi, našel by se tu někdo, na koho byste se obrátil? R: Nevím o nikom, takové kamarády tady nemám, rozhodně bych si vybral někoho z města. T: A proč si myslíte, že tu ty kamarády nemáte? Žijete tady už dlouho. R: No protože se neúčastníme místních akcí, nemáme malé děti, no a tím pádem se s nima nemám kde sejít a známe tady jen pár lidí. 14

Přílohy T: Dobře. Jak trávíte svůj volný čas? R: No tak chodíme hodně na procházky s pejskem, chodíme běhat, v létě teda do lesa, v zimě spíš po krajnici silnice, protože v lese je tma, jsou tady kousek krásné cyklotrasy, takže se synem jezdíme na kole, no a když už jsme na těch procházkách nebo i na tom kole, taky chodíme hodně houbařit. To si kolikrát jdu zaběhat a vrátím se až po dvou hodinách s plnýma rukama hub, tenhle rok jich bylo tolik, že už je žena nechtěla ani vidět. No a spoustu času nám zabere i zahrada. T: Jak hodnotíte činnost místní samosprávy? R: Nemám žádnej přehled o její činnosti, takže nedokážu posoudit, jestli jsou pro nás přínosem nebo ne. T: Považuješ se za starousedlíka nebo nově přistěhovalého? R: Za starousedlíka se nepovažuju určitě, sice jsem tady docela dlouho, ale prostě jsme naplavenina, už když k nám do ulice zabloudí nějakej člověk a ptá se, kde bydlí tenhle a támhleten, tak já mu prostě nedokážu poradit, nikdy nevím, kde kdo bydlí. T: A co si myslíte o vztazích mezi starousedlíky a nově přistěhovalými? R: No kdybych to mohl posoudit třeba z hlediska našich žádostí o stavební povolení, tak nám starousedlíci dělali hrozný problémy s tím, než jsme ho vůbec dotáhli do konce, než jsme ho vůbec získali. To, co normálně trvá maximálně tři měsíce, nám prostě trvalo nějakých 17 měsíců, což bylo hrozný zdržení. Ty vztahy nejsou ideální, koukaj se na nás jinak, jako na vetřelce, který jim tady ničej tu jejich krásnou vesničku. Ale oni nám třeba dělali problémy i ty přistěhovalci, z naší ulice, že už prostě nechtěli, aby se tady stavělo, takže bych spíš řek, že je to asi o lidech. T: Cítíte se zde doma? R: No jistě, teď už jo, ze začátku, když jsme tu bydleli, jsem zahejbal do starýho domu, než jsem si prostě zvyknul. T: Co k Vašemu domovu patří? R: No tak prostě dům, a lidi v něm. Rodina, pejsek, prostě sem mám kam vracet. T: A za jakých podmínek byste se odsud odstěhoval? 15

Přílohy R: Nepřemýšlím o tom, že bych se odsud stěhoval, vyhovuje mi to tady, nikam jinam bych ani nechtěl. T: Ani třeba na stáří? R: No tak zatím to není aktuální, to jedině kdybychom nezvládali zahradu nebo starost o dům, jinak prostě ne. T: Takže já Vám chci moc poděkovat za rozhovor a teď bych ještě potřebovala znát Váš věk, vzdělání a zaměstnání. R: No tak věk 49, vzdělání mám úplně střední a zaměstnání, no jsem soukromý podnikatel neboli osvč, osoba samostatně výdělečně činná.

16

Přílohy

Respondent č. 4 (Ráchel) Tazatel: Takže kolik Vám je let? Respondent: Je mi 46 let. T: Kdy jste se sem přistěhovala? R: Na jaře roku 2001. Stěhovat nám pomáhala parta kamarádů, bylo to někdy v dubnu. T: Odkud jste se sem přistěhovala? R: No z blízké hradecké městské části, ze Třebše, která je jen tak mimochodem mojí rodnou částí. T: A proč jste si vybrali Roudničku? R: Bylo nám toto místo doporučeno a já jsem ho částečně znala, z vyprávění od své babičky, která sem často jezdívala jako do klidné části Hradce, kde byly krásné lesy a rybníky. Takže mě to její vyprávění tak zaujalo, že jsme se sem jeli na parcely podívat, no a jak vidíš, tak jsme vybrali a usadili se tady. Dřív tady byly ty parcely za hubičku, takže to je v dnešní době výhra. Teď sem chce každý, ale ty parcely jsou šíleně předražený a starousedlíci na nich pěkně vydělávají, jelikož jim ty parcely patří. T: S kým tu teď žijete? R: No s manželem, s dcerou a se synem, a máme ještě menšího pejska, westík to je. T: V jakém domě žije? R: V krásné rodinné vile se zahradou a s bazénem, s výhledem na krásný les. T: Jste tu spokojená? R: S bydlením jsem moc spokojená, moc se mi tu líbí, je to jedna z nejkrásnějších částí Hradce a jeho okolí. Líp jsme si asi vybrat nemohli. T: Jak byste charakterizovala Roudničku a její okolí? Třeba v porovnání s tou Třebší? R: V porovnání se Třebší je Roudnička daleko klidnější, zelenější, i se sportovním vyžitím, v létě i v zimě, třeba chodíme na běžky, hlavně to tady máme hodně blízko k přírodě.

17

Přílohy T: Je na Roudničce něco specifického? Osobitého? R: Jo nejenže je krásná, ale jako jedna z mála vesnic je neprůjezdná, čímž se stává výjimečnou a velice klidnou lokalitou široko daleko. T: Zajímáte se o dění v obci? R: Když byli děti menší, tak jsme navštěvovali různý sportovní i kulturní akce, takže to jsme se zajímali, ale v dnešní době už příliš ne, děti vyrostly a už s nima není kam chodit. Dřív jsme navštěvovali třeba karneval, den dětí, když byl a tak. T: Vnímáte v Roudničce nějaké problémy? Je tu něco, co Vám zde chybí? R: No tak chybí tady spousta věcí, podle mě tady chybí pěkný velký dětský hřiště, takový menší tady sice jsou, ale pro to množství malejch dětí to podle mě nestačí, ještě k tomu, když je to jedno takový hodně zašlý už, pak tady chybí rekonstrukce hospody Revír, protože to je vážně katastrofa, tam bych nešla ani za nic, jako ty potraviny tady taky hodně chyběj, stačil by malinký konzum nějaký ty nejzákladnější věci, já fakt věřím tomu, že by tam ty lidi chodili. T: Jací jsou zde podle Vás lidé? R: No starousedlíci a nově-přistěhovalý, můžu říct, že jak starousedlíci, tak nováčci jsou lidi většinou hodně uzavření, kteří nemají snahu komunikovat s okolím, všichni si střeží jen to svoje, většina se ani těch akcí neúčastní, tudíž se vlastně nemají ani kde poznat, takže se pak nemůže moc divit, že se pořádně ani neznají a vznikají různé problémy. T: Máte zde nějaké kamarády, známé? R: Přátele tady nemám, spíše jenom známé, se kterými se příležitostně pobavíme, když se spolu třeba potkáme. T: Takže je to někdo z nově-přistěhovalých? R: Ano, z řad starousedlíků ne. T: Takže tu žádné starousedlíky neznáte? R: Ale jo, to znám, třeba jako paní Novákovou, tu beru jako naší blízkou známou, ale už se příliš nevídáme, nechodí moc často ven. 18

Přílohy T: Kde se s těmi známými nejčastěji potkáváte? R: No tak většinou při procházkách nebo třeba při běhání v lese. T: Takže se neúčastníte žádných akcí? Ani třeba tenisového turnaje? R: Ne, dříve se účastnily naše děti dětského dne, oslavy čarodějnic, syn byl třeba i na plavbě s vodníkem, ale děti vyrostly, už je to tam netáhne, a my tady ty lidi jinak moc neznáme, takže se ani neúčastníme, a taky co na dětských akcích bez dětí, že jo. T: Takže máte kamarády spíš mimo Roudničku? R: Ano, mimo Roudničku, se kterými se vzájemně navštěvujeme, jsou to převážně kolegyně z práce nebo rodinní příslušníci T: A jak vycházíte se sousedy? R: Zpočátku byly naše vztahy na dobré úrovni, ale postupem času se to prostě zkazilo, hlavně kvůli zahradním úpravám a dohodám, které prostě nesplnili. Dřív jsme se s nima bavili normálně, teď se sotva pozdravíme. Teď náš čekají další dva noví sousedy, staví se tu před námi dva další domy, takže pořádně nevíme co očekávat no, o jedněch jsme slyšeli nepěkné věci od stavbyvedoucího, takže podle jeho povídání se máme ještě na co těšit. T: A kdybyste byla v nouzi, našel by se tu někdo, na koho byste se obrátila? R: Asi nenašel, pomoc v nouzi bych čekala od členů rodiny, kterou tu mám, takže na jednu stranu ano, ale jinak bych se tady na nikoho neobrátila. T: Proč si myslíte, že tomu tak je? Bydlíte to už docela dlouho dobu. R: Jako spoustu lidí tu znám, ale po některých zkušenostech k nim nemám takovou důvěru a neberu je jako přátele, ale pouze jako známé. Prostě jsem s nimi nenavázala to pravý přátelství, jako s těmi přáteli, se kterými se znám už od dětství. T: Dobře. Jak trávíte svůj volný čas? R: Odpočinkem na zahradě, prací na zahradě, u kafíčka, úpravou záhonků, procházkami v lese, běháním v lese, jezdíme často na kolech kolem rybníků, nejčastěji teda na Biřičku a občas navštívím i golf. T: Takže proti golfu nic nemáte? Někteří obyvatelé byli proti výstavbě. 19

Přílohy R: Tak teď už je to postavený, tak co se proti tomu dá namítat? Podle mě je v této lokalitě dobrým nápadem, ničím nenarušuje krajinu, maximálně může zvýšit úroveň této lokality. T: Jak hodnotíte činnost místní samosprávy? R: Neodkážu to posoudit, jelikož se o jejich činnost nezajímám. T: Takže nevíte, že mají nástěnku a internetové stránky? R: No tak to vím, jednou jsem byla dokonce na zasedání, když se jednalo o tom golfu a tam říkali, že všechny ty výsledky budou právě na těch stránkách, vím, co tam přibližně je, ale více se o to nezajímám. Myslím si, že je to také tím, že nemám potřebu tady hledat problémy, prostě jsem tady spokojená a nic víc nepotřebuju. T: Považujete se za starousedlíka nebo nově přistěhovalého? R: No určitě za přistěhovalce, za starousedlíky považuju důchodce, kteří tady žijí již několik generací, prostě většinu svého života, jako nejde o to, kolik jim je, ale že tady prožili většinu svého života. T: A co si myslíte o vztazích mezi starousedlíky a nově přistěhovalými? R: No, není to jednoduché, protože starousedlíci neměli nejmenší zájem, aby se Roudnička rozrůstala, aby jim sem přistěhovalci vnesli moderní trendy, žilo se jim tady dobře a nenarušoval jim nikdo ten jejich klid, bohužel nová výstavba přináší i ty záporné stránky, ale spousta starousedlíků se s tím smířila a chovají se k nám vstřícně, nikdy jsme neměli žádný větší problém. T: Cítíte se zde doma? R: No už ano, už jsem si tady zvykla, přeci jen to bylo ze začátku těžší, přeci jen jsem skoro celé mládí žila v té Třebši, teď už se vyznám na všech cestách, na všech stezkách v lese, znám zkratku do Vysoký, na Nový Hradec, k Biřičce. Takže si tu připadám jako doma, nebo spíš jsem tu doma. T: Proč? Co k Vašemu domovu patří? R: Klid, pohoda, manžel a děti, prostě takový ten rodinný život, dobré jídlo. T: A za jakých podmínek byste se odsud odstěhovala? 20

Přílohy R: No stěhovat bych se odsud rozhodně nechtěla, je to výjimečný místo, které jsem dlouho hledala a je to tu odlišné než všude jinde v Hradci, odstěhovala bych se jen, pokud bych k tomu byla donucena. T: I ve stáří byste tu chtěla zůstat? Přeci jen máte velký dům, údržba bude složitá. R: Ano, toho se nebojím, věřím, že to zvládneme, máme děti, které nám určitě pomůžou, já na ně spoléhám. T: Takže já Vám chci moc poděkovat za rozhovor a teď bych ještě potřebovala znát Váš věk, vzdělání a zaměstnání. R:

No jak už jsem říkala, je mi 46 let, středoškolské vzdělání s maturitou a pracuji jako

administrativní pracovnice ve fakultní nemocnici.

21

Přílohy

Respondent č. 5 (Aleš) Tazatel: Takže, jak dlouho zde žijete? Respondent: No tak já tu žiju nějakých deset let, někdy od roku 2005. T: Odkud jste se sem přistěhoval? R: No dříve jsme bydleli v centru města, to víte, pracovali jsme ve městě, takže to bylo všude blíž, konkrétně jsme bydleli u Masarykova náměstí. Jenže jak roky přibývaly, šli jsme do důchodu, tak nám ruch města příliš nevyhovoval a rozhodli jsme se přestěhovat. T: A proč jste si vybral právě Roudničku? R: No tak já jsem hradečák, vždycky jsem žil v Hradci, a chtěli jsme někam poblíž Hradce, abychom to měli pořád blízko za dětma a za vnoučatama. Rozhodovali jsme se mezi dvěma lokalitama, právě tady Roudničkou a Vysokou. Nakonec jsme ale vybrali Roudničku. T: Proč? R: No tak já myslím, že je vám to jasný ne? Jeli jsme se podívat jak do Vysoký, ale ta Roudnička nás zasáhla tak nějak víc, je to tady takový víc rodinný, ty baráky jsou hezky u sebe, má to nějakou strukturu, to se o Vysoký tam nějak moc říct nedá. Příliš se nám nelíbilo, kam až se rozrůstá, nemělo to žádnej tvar a taky je o kousek dál Hradci. No a i když máme oba dva auta s manželkou, nelíbilo se nám příliš to autobusový spojení, přece jenom kdyby za námi chtěla vnoučata přijet, tak se tam nebo odtamtud skoro nedostanou, takže jsme nakonec zvolili Roudničku. No a ještě se podívejte tady na tu přírodu, to je nádhera. Rybník, les, klid, to je prostě paráda. T: Takže využíváte přírody, která je tu k dispozici? R: Určitě, určitě. T: S kým tu žijete? R: Žiju tu s manželkou. T: Jaký druh bydlení obýváte? R: No žijeme v rodinném domku.

22

Přílohy T: Máte zde nějaké přátele? Nebo někoho z rodiny? R: No z rodiny tu mám jen manželku, děti už máme velký, takže žijou svoje vlastní životy, občas k nám ale jezdí vnoučata. Ale přátele tu nějaké máme, ne sice příliš, ale pár ano, nebo spíše známé než přátele, jelikož jsme většinu života žili právě ve městě, většinu přátel máme především tam. T: A s těmi známými se potkáváte kde? R: No nejčastěji na různých procházkách po Roudničce, nijak se nedomlouváme, jen občas, když děláme třeba nějakou grilovačku na zahradě, ale to se nestává tak často. T: Jak byste charakterizoval obec a její okolí? Co je na ní specifického? R: No specifická je ve dvou věcech. Zaprvé je hodně zvláštní, že je neprůjezdná, což se skoro nikde nevidí, ten provoz je tu opravdu minimální, že se ani nemusíme bát o děti, když si jdou ven hrát, že by je třeba něco přejelo. A další specialitou je ten fakt, že tu nejsou žádné panelové domy či bytovky, to už nemá snad žádná jiná část. Už jenom v té Vysoké, tak tam bytovky byly. T: Víte, co se tady děje v obci? Navštěvujete nějaké akce? R: No tak jelikož jsem důchodce, tak mám spoustu volného času, takže se jdeme s manželkou kolikrát projít a čteme si třeba tu nástěnku na zastávce, abychom aspoň trošku věděli, co se tu děje. Akce taky občas navštěvujeme, ale především s vnoučatama, pro nás samotné tady toho příliš není. T: Jaké akce například? R: No tak byli jsme třeba na dni dětí a ještě jsme volali mladejm, ať přivezou děti na plavbu s vodníkem, takže na té jsme taky byli. To se dětem hrozně líbilo, to víte, tohle ve městě nemají. T: Je v Roudničce něco, co Vám zde chybí? R: No my máme spoustu času, takže nám toho příliš nechybí, jelikož nemáme problém zajet do města, ale můžu vám říct, že alespoň nějaký menší krám bychom tu uvítali. Je jasné, že většina rodin se každý den vyskytuje v Hradci Králové, v centru, tudíž si to tam všechno nakoupí a nepotřebuju tu krám. Ale nám se kolikrát stane, že něco zapomeneme a táhnou se 23

Přílohy do města, no to se nám prostě nechce. A ještě bych chtěl zmínit, že bych tady uvítal nějakou menší hospůdku, s pivkem a něčím dobrým k zakousnutí. T: Máme tu hospodu Revír a také Park golf. R: No nechci ani jednu z nich nijak urazit, ale oba to jsou takové trošku extrémy. Revír, no tam vlezete a hned smrdíte, mají skoro pořád zavřeno, no takže tam my nechodíme. A Park golf? No tam si občas zajdeme na oběd s manželkou nebo na nějakou rodinnou večeři, ale že bychom tam chodili pravidelně, to opravdu ne, není to tam nejlevnější a moc nám nesedí ti lidé, kteří tam chodí. Né že bysme měli předsudky, ale necítíme se tam. Chtělo by to prostě něco normálního, kde si budete moc dát dvě piva a něco na zub a necháte tam 100,-, né víc. T: A jak vycházíte se sousedy? R: No tak se sousedy jsme se vždycky snažili vycházet dobře, ale z obou stran tady máme mladý rodiny s dětma. Né že by to znamenalo něco špatnýho, ale přeci jen nemáme tolik klidu, kolik bysme chtěli. V létě jsou pořád na zahradě, děti ječej, od rána do večera, no není to příjemný, ale co jim máte říct? Jsou to prostě děti. Taky jsme sem tam měli nějaké neshody, ale nic závažného, nic takového, že bysme se spolu vůbec nebavili, to zase ne. T: Obrátil byste se na sousedy, když byste s něčím potřeboval pomoct? Třeba na zahradě. R: No pokud by to bylo něco akutního a nic jiného mi nezbývalo, tak asi ano, ale pokud bych měl na výběr a mohl zavolat někomu z města a stihl přijet, tak bych určitě volal do města, především teda rodině, na tu já prostě spolíhám. T: A byl by tu někdo, na koho byste se obrátil v nouzi? R: No to asi spíš ne, takové věci bych řešil s rodinou. T: Jak trávíte svůj volný čas? Zda je to ve spojitosti s Roudničkou. R: No my máme volný čas skoro pořád a trávíme ho především v přírodě tady v Roudničce, což byl také jeden z důvodů, proč jsme se sem přistěhovali. Chodíme hodně na procházky, máme totiž pejska, labradora, ten procházky přímo potřebuje, takže se mu takhle hodně věnujeme, nebo taky jezdíme na kole, kolem rybníků, zastavíme na Biřičce, tam se posilníme. No, a když je tady tak pěkně, jako zrovna dneska, tak to je to jedna báseň. No vidíte, když tak zmiňuju tu Biřičku, přesně něco takového by stačilo i tady v Roudničce, takovýhle malý pohoštění. No a chodíme taky do lesa na houby, to je naše. 24

Přílohy T: A třeba v zimě nechodíte bruslit na rybník? R: Jo, jo, jo, to taky chodíme, nebo spíš chodím já s vnoučatama, žena ta se jde vždycky jenom dívat, hrozně se tam bojí a skoro nás tam nechce pouštět, prej aby se to s náma nepropadlo (smích), ale ono i kdyby se to propadlo, tak co? Tam zůstanete stát s půlkou těla nad vodou, jak je to mělký (smích). T: To máte pravdu. A jak hodnotíte činnost místní samosprávy? Žijete tady docela dlouho, přijde Vám, že zde proběhlo nějaké zlepšení? R: No tak vím, že se tady naproti hospodě postavily nějaké ty prolézačky, nebo spíš houpačky to jsou, pro děti, takže to je docela pozitivní, ale abych byl upřímný, tak jsem toho příliš za těch deset let nezaznamenal. Silnici tu máme krásnou a chodníky taky, taky ten parčík kolem zastávky. Ale nějak si nejsem jistý, jestli je to zásluha právě tý místní samosprávy. Na druhou stranu ale musím říct, že na těch akcích pro obec se snažej, to zase jo, těch je tady pro děti celkem dost. T: Ještě se vrátím k těm akcím. I když se jich příliš neúčastníte, dokázal byste je nějak zhodnotit? R: No určitě je hodnotím kladně, už jen to, že se samospráva snaží zapojit starousedlíky i tu naplaveninu, což není lehký, protože těch lidí tam příliš nechodí, takže už jen ta odvaha pořádat ty akce i přes to, to se určitě cení. T: Považujete se za starousedlíky nebo přistěhovalce? R: To je asi jasné, za přistěhovalce. T: Co si myslíte o vztazích starousedlíků a nově přistěhovalých? R: No tak nejsou tady ty vztahy úplně v pořádku, jelikož ti starousedlíci nechtějí, abychom se jim sem stěhovali, což se jim až tak nemůžeme divit že? Přeci jenom tu jsou zvyklí na nějaký svůj klid a my jim ho narušujeme. Budu upřímný, já jsem naplavenina a moc se mi nelíbí představa, že by se ta Roudnička měla dál rozrůstat, celkem paradox že? Já jsem se sem stěhoval v době, kdy tady těch baráků příliš nebylo a ještě stále není a takhle mi to vyhovuje. Ti starousedlíci tady byli zvyklí na pár domků a pohodu, kterou my ji prostě kazíme. Zvětšil se tu dopravní ruch, jezdí tu sice v porovnání s městem málo aut, ale pro ně je to už hodně,

25

Přílohy protože na to nejsou zvyklí. Dříve tu měli větší soukromý, teď už se to více podobá městu než vesnici. T: Myslíte si, že by se dalo udělat něco pro to, aby se jejich vztahy zlepšily? R: No tak určitě dalo, jenže to by se muselo pořádat víc akcí, kde by se mohli sejít i ti dospělí, to je ten největší problém. Pokud nemáte děti, není tu téměř žádná akce pro vás, ti lidé se nesejdou a nepoznají se, a když se nepoznají, ty vztahy budou na bodu mrazu, jako je tomu ve většině případů teď. T: Považujete Roudničku za svůj domov? R: No teď už ano, ale můžu Vám říct, že mi opravdu dlouho trvalo, než jsem si zvykl. Celý život ve městě a najednou žít skoro na konci světa, když to přeženu. Dřív jsme měli krám za rohem, hospodu taky, drogérii, všechno. Tady nebylo nic, byl to šok. Ale už jsme si zvykli a převážně nám nic nechybí. Teď už je to náš domov a do města bysme nechtěli. T: Co k vašemu domovu patří? R. No tak patří k němu moje rodina. I když už spolu všichni nebydlíme, je to prostě místo, kde se scházíme, kde pořádáme akce, cítíme se zde dobře, je to prostě naše místo. T: A našlo by se něco, kvůli čemu byste se odstěhoval? R: No by se teda asi nenašlo. Pouze pokud by přišly nějaké finanční problémy, ale toho se neobávám, takže ne. My jsme se vlastně celý život těšili na život v klidu a přírodě, což se nám oboje splnilo, takže proč to opouštět? T: Moc děkuji za celý rozhovor. Nakonec bych potřebovala vědět kolik je Vám let, jaké máte vzdělání a zaměstnání? R: No tak je mi 70 let, mám magisterské vysokoškolské vzdělání a momentálně jsem už v důchodu.

26

Přílohy

Respondent č. 6 (Anastázie) Tazatel: Jak dlouho tady žijete? Respondent: Teď to bude nějakých 42 let. T: Odkud a kdy jste se sem přistěhovali? R: V roce 1973, a přistěhovali jsme se z Nového Bydžova. T: A proč jste si vybrali Hradec Králové a Roudničku? R: No Hradec protože tu byl manžel zaměstnaný a Roudničku kvůli tomu, že tu byly volné parcely. T: A vybrali jste si ji pouze kvůli parcele nebo i kvůli něčemu jinému? Třeba kvůli přírodě? R: Ne, ne, ne, ne, jenom kvůli parcele. My jsme bydleli ve Skřivanech, ale tam jsme měli byt, takže zahrádky vepředu před barákem a vzadu za barákem, pak už jsme měli klíče od bytu v Labský, muž dostal, ale pak soused vedle ho zblbnul, že tady jsou parcely, jestli by nechtěl postavit barák, ono ho to chytlo. No a jednou v noci, jsme byli jsme někde tancovat a on: ,,Pojď jedu ti něco ukázat!‘‘, buď tuhle parcelu, nebo jednu kousek dál. No a já tady v noci, to víš, tady bylo jedno světýlko, já říkám: ,,No nezlob se na mě, ale v takovýmhle zapadákově já nechci žít.‘‘ T: A proč jste se teda nakonec rozhodli ten dům tu postavit? R: No protože si to muž prosadil, že jsou dvě děti, že bude mít pak každej jednu bytovku, protože jsme udělali dvě patra a pak když děti vyrostly, tak byl problém, kdo tady zůstane, dcera tady nechtěla být a pak se teda obětoval syn. T: Když o tom teda mluvíte, jak to tady vypadalo, když jste se sem přistěhovala? R: Akáty, smetiště, akátový stromy, to jsme káceli akáty. T: A kolik tady bylo přibližně lidí? R: Nebyly tady skoro žádný baráky, až k hřišti nahoru to bylo celý prázdný. T: Autobus sem jezdil? R: Málo, ale jezdil. Když jsme začínali stavět tak už ano. 27

Přílohy T: S kým tady tedy žijete? R: No bydlí tady nade mnou syn s rodinou, a já tu žila s manželem, než zemřel. T: Jste tady spokojená? R: No tak jsem, až na to, že tady není žádný obchod, takový to nejnutnější. T: Pokud by byla příležitost, chtěla byste se odsud odstěhovat? R: Já se nikam stěhovat nebudu, až jednou, tak to budou muset stejně prodat, je to hrozně velký barák, co by tady dělali. Petrovi už bylo taky padesát, záda ho bolej furt, a když má támhle lézt na střechu, tak to není taky žádná sranda. T: Jak byste charakterizovala tuhle městskou část? Co je na Roudničce podle Vás specifické? R: No to já ani pořádně nevím. T: Proč si myslíte, že se sem lidé stěhují? R: No protože mají ve městě třeba velké nájmy, tak si radši postaví barák, když mají dobré zaměstnání teda, aby mohli splácet hypotéku. T: Zajímáte se o to, co se děje v obci během roku? R: Teď už ne, dříve jo. T: Proč už ne? R: Protože to jsou všechno noví lidi, a když se nemáš s nima kde seznámit, jako když tady vedle byla prodejna, tak tam jsme se sešli, pokecali, no ale dneska, to je každej velkej pán. T: Nechodíte teda na žádné akce? Třeba teď bude v hospodě vzpomínkový večer s harmonikou. R: Ne, ne, ne, dříve jo, dříve tady bejvaly i zábavy, to jsme taky chodili, když byl manžel ještě, na tenis jsem chodila. Teď už ne. Ani na ty volby nejdu. T: Proč ne? R: Protože je to stejně k ničemu. Dříve jsem taky chodila a ráda, ale teď když to vidíš, tak to je prostě směšné.

28

Přílohy T: Takže nechodíte kvůli té politice? R: To tam stejně neznáš ty lidi na těch hlasovacích listech, dáš tam jen nějaký jméno, ať to určej ty chytrý. T: Vmínáte v Roudničce nějaké jiné problémy? Kromě té prodejny. R: Třeba by tady byla potřeba kloudná restaurace. T: Restaurace je v Park Golfu,tam nechodíte? R: To je všechno drahý, tam si dáš dezert, ale on stojí 70,-, a sníš to za 5 minut. Dcera na mě vždycky: ,,Mami nespěchej, vychutnej si to.‘‘. T: Máte zde nějaké přátele? R: No teď už taky ne. T: A z jakého důvodu? R: No třeba ty lidi, co jsme znali, už zemřeli. T: A s kým se tedy nejčastěji potkáváte? Určitě tu máte nějakou kamarádku. R: Černý, ty mám ráda, pak tady Novotný. T: Při jakých příležitostech se s nimi potkáváte? R: No čistě náhodou, a tady k těm Novotnejm chodím a ona zase ke mně, k paní Novákový chodím. T: Jaké máte vztahy se sousedy? R: No nebudu to rozebírat. Co tam budu povídat, holčičko, když ti tady začnou diktovat, který túje zůstanou, který pokácet, že jim to padá přes plot do bazénu. ,,Tohleto pokácej a kup tam tyhle túje, co my máme tady vepředu.‘‘. Já jsem říkala: ,,Nezlob se na mě, ale já na to nemám, jsem sama a protože jsem sama, tak vy si troufáte, kdyby byl Milan, tak byste si to nedovolili, vy jste si tam postavili bazén, aniž byste řekli, jestli nám to nebude vadit. Ty túje tam byly, vy jste si tam dali bazén, proč jste si ho tam dávali? Když máš na druhý straně túje tak vidíš, že to dělá nepořádek?‘‘, no a byla jsem s nima hotová, že jo. T: Takže máte špatné vztahy se sousedy? 29

Přílohy R: No tak teď se s nima nebavím, s Ondrou jo, když mě pozdraví, ale s ní vůbec ne. Ona třeba sbírala na skalce, že jí to padá taky na skalku ta túje, dokud tam měli bordel, takový smetník, tak to bylo dobrý, potom si tam dala nějaký pitomý bylinky a kytičky, a že jí to tam padá. Já jí říkám: ,,No holka, za to já nemůžu.‘‘, tak ona to sbírá, jsem na ni tuhle koukala z okna, no a hází mně to za plot! Já jsem rychle utíkala ze schodů dolů a otevřela a ona jak slyšela bouchnout dveře, tak utíkala pryč. Já povídám: ,,Ty seš to ale potvora, to ani malý dítě by nedokázalo, to co děláš ty.‘‘. T: A byly ty vztahy někdy jiné? R: Jó, vždyť jsme se navštěvovali. T: Takže proč se to podle Vás změnilo? R: No to já nevím, jestli jí straší, a nevím proč. T: Žádná podpásovka z Vaší strany tam nebyla? R: Néé, furt chtěli taky, když tam bydlel ještě ten jejich syn, protože se mladá se starejma nesnesla, tak se rozvedli a barák prodali, tak furt chtěl Ondra, ať snížíme ty túje támhle. Řekla jsem to Pavlovi, a ten že ne, že se žádný túje snižovat nebudou. Oni mají soukromí a já ne? Já ho chci mít taky. Tak mu řek, že ty túje snižovat nebude. Tak to bylo taky špatně, to byl problém. A když my jsme křikli, když tam bydleli ty mladý, tak oni pořád řvali. Plno lidí a mládeže, to byl bordel třeba ještě v půlnoci, no tak Petr na ně šel. Na balkon a křičí: ,,Nemohli byste se náhodou ztišit, už je půlnoc, já bych se chtěl taky vyspat?‘‘, a tam se ozvalo: ,,Tak si kupte v lékárně ucpávky do uší.‘‘. T: Takže bezohlednost. R: Ano, a to bylo věčně, a pak v létě, u toho bazénu, no to jak když jsou tady cikáni, rambajs. A tady jsme se bavili a ani jsme si nerozuměli, protože oni tě přeřvali. Takže od tý doby co mně začali diktovat, jsem si řekla: ,,Ne, končím s tebou.‘‘, s ním prohodím něco, ona nezdraví. T: Jak trávíte obvykle volný čas? R: Na zahrádce. Na procházky už nechodím, když seš sama, tak už se ti nechce. Když byl muž, tak jsme chodili, věčně jsme chodili, až ke Kolibě jsme došli, na Stříbrňák, ale když seš sama, tak já se zaprvé bojím takových těch toulavých psů, to mně hrozně vadí, protože vím, 30

Přílohy že i kolikrát s mužem se mi to stalo, a to teda ne, pokousat se nenechám, muž kolikrát nosil i pistoli s sebou, protože on byl policajt. Na kriminálce, vraždy dělal, a znásilnění. Taky byl věčně včudu, dneska by to ani nestihl, protože co se děje dneska, to je hrůza. T: Tak dál tu mám otázku o samosprávě, jak hodnotíte jejich činnost? R: Já si to teda přečtu, ale jak jsem zase slyšela, to je akorát chlastačka a žranice. T: Proč si to myslíte? Byla jste se tam někdy podívat? R: Ne, ne, ne, zaprvé tam ani nemůžeš, nebo tě nechtěj pustit dovnitř, a já bych tam ani nešla. Je to podle mě k ničemu. Dříve když tady byl národní výbor, tak se chodilo na brigády, uklízelo se všude po vesnici. Proč oni dneska nedokážou ty lidi, co maj psi a jde s ním, zaprvé bez vodítka třeba, nebo se pes vydělá na chodníku a ona jde dál a jsou támhle sáčky, sou dole sáčky a nesebere to. Proč si toho někdo nehledí? Nebo ti toulaví psi jak utíkají? T: Myslíte, že by s tím mohli něco udělat? R: No já si myslím, že jo. Nahlásit to na policii a občas by tady projeli, a když by toho psa viděli, tak by ho třeba vzali, no a když by se dvakrát ztratil pes a museli pro něj jet, tak by si dali majzla. Přece když mám psa, tak se musím postarat o to, aby neutíkal. Ale ne abych si pořídila psa, a pes se mi toulal po vesnici a ohrožoval lidi a děti. Co si na něm vezmu, když mě pokouše? To mně vadí. To jsem ochotná přelézt plot v tu chvíli. My proto s naším ani nikam nechodíme, pustíme ho tady na zahradu. Mám to bez starostí, zaprvé nemůže nic chytit nikde a nic se mu nestane. T: Považujete se za starousedlíka nebo nově přistěhovalého? R: Já si myslím, že už za starousedlíka. T: Znáte nějaké místní patrioty? R: No tak kromě paní Novákové, paní Rotrovou, paní Kaplanovou a pak ještě paní Marečkovou, ta je tady na rohu, ta má tři kluky, ale ty se jmenujou jinak. A tady Kubanovi, hodně kolem nás. T: A znáte někoho z nově přistěhovalých? R: Tebe a pak třeba tady Ulrichovi naproti.

31

Přílohy T: Jasně, nás, ale jen kvůli Tomášovi (vnuk). A co si myslíte o vztazích mezi starousedlíky a nově přistěhovalými? T: No, tak já holčičko nevím, protože když s nima nepřijdeš do styku, a jelikož je neznám, tak prostě o těch vztazích nic nevím. Kdyby tady byla ta prodejna, to se tady kecalo třeba dvě hodiny u krámu, ale teď s nima nepřijdu vůbec do styku. Ale je mi jasné, že by tady někdo těžko dělal tu prodejnu, je tu už málo lidí, těch starousedlíků, který nejezdí příliš do toho města nebo si to taky třeba nechají dovést, ale myslím si, že by se třeba ten obchod ani neuživil. T: To je právě ten argument ze samosprávy, proč by se tady ta prodejna neuživila. Nechali si tady udělat i průzkum, zda by to šlo, a došli k závěru, že by se to nevyplatilo ani majiteli ani zákazníkům. R: No dokud tady byli ti Vietnamci, tak to tady bylo dobrý, jenže architekt, co tady postavil ty byty nad tím, jim dal ze dne na den výpověď. Když to koupil, tak tvrdil, že tady nechá prodejnu, aby mu to nechali, chvíli to nechal, pak udělal nahoře byty, pak ještě dole byty, pak to prodal ty byty a je ze dne na den vyhodil. Oni byli hrozně obětaví, docházely rohlíky a on hned, že pro ně dojede a za půl hodinky je tady, ty jeli, sobota, neděle, pořád. T: Takže z Vaší odpovědi tedy vyplývá, že bariéry mezi starousedlíky a nově přistěhovalými jsou patrné, myslíte si, že by je ta prodejna mohla zmenšit? R: No myslím, ale ti nově-přistěhovalí by tam pravděpodobně ani nechodili. T: Co by se tedy podle Vás muselo udělat, aby ty bariéry vymizely? R: To nevím, protože ty nové rodiny vůbec neznám, a to vidíš už kolikrát na té zastávce, když náhodou jedou autobusem, že přijde, kolikrát ani nezabučí, tak si myslím, že by se to asi moc nedalo. To by tady musela bejt nějaká pěkná hospoda, kde by se pořádaly nějaký ty zábavy, dejme tomu jako to bejvává ve vesnicích. T: No není tady ani kde, tudíž k tomu v nejbližší době pravděpodobně nedojde. Dál tady mám otázku, zda se tu cítíte doma? Je to pro Vás domov? R: No už musí bejt. T: Co pro Vás ten domov znamená? Co k němu patří?

32

Přílohy R: Že tu nejsem sama, že tu mám syna. No a taky můj pejsek. No mám tady prostě trvalý bydliště nadosmrti a rodinu. T: Kdybyste mohla, chtěla byste se odsud odstěhovat? R: No teď už ne, zaprvé to pak je složitý, teď co s barákem, to by musel i Petr se odstěhovat, a dneska je zrovna taková doba, kdy takovýhle baráky nejdou moc prodat. T: Moc děkuji za rozhovor, teď Vás ještě poprosím o Vaši identifikaci. Kolik je Vám let, jaké máte vzdělání, zda pracujete? R: Je mi 76 let, no vzdělání, já jsem se nedostala na čtyřletou ekonomku, takže mám dvouletou, to byly ty obchodní školy, a teď už jsem v důchodu.

33

Přílohy

Respondent č. 7 (Mariana) Tazatel: Jak dlouho zde žiješ? Respondent: Přes 25 let. T: Odkud jsi se sem přistěhovala? R: Přestěhovala jsem se z Pardubic, tam jsem bydlela na ubytovně. T: A proč? R: Protože jsem přijela bydlet za manželem nebo v té době za přítelem, takže kvůli tomu. T: Jaký druh bydlení obýváte? R: No bydlíme v jednom domě s tchýní a dříve i s tchánem, v rodinném domě. T: S kým tu žiješ? R: S manželem, dříve i se synem, který tu má stále trvalé bydliště, ale teď žije v Praze, kam se odstěhoval za prací. T: A jsi tu spokojená? R: No, spokojená, to je takový dvousečník, není tady žádný společenský život, žádná občanská obslužnost, to mi tady docela chybí a s tím se bohužel nic nedělá, jako prostředí je pěkný, je to na kraji města. Má to dva úhly pohledu, na jednu stranu je to v přírodě, na druhou tu není žádná občanská obslužnost. T: Jak bys vlastními slovy charakterizovala Roudničku? Čím se odlišuje od jiných městských částí? R: Je to u lesa, je tu rybník, ta příroda tady je taková specifická, sice to s tou přírodou asi nesouvisí, ale říká se, že Roudnička je milionářská čtvrť. Jiné části příliš neznám, takže se mi to špatně porovnává. Myslím, že jsou tady třeba taky velký rozdíl mezi těmi lidmi, co tu žijí. Ty sociální vrstvy, starousedlíci a nově-přistěhovalí, i ohledně toho bydlení. Specifický je asi to umístění, že je obklopená lesy a přírodou, to se příliš nevidí, když to mám porovnat třeba s Malšovicema, tak ty jsou prostě skoro přímo ve městě, to my jsme spíše jako vesnice, už jen tím, že nejsme průjezdní. Já jsem původně z města, z Karviné, z velkýho města, pak jsme bydleli ve Svitavách, to je menší město, a tohle je už spíše taková vesnička, sice blízko 34

Přílohy Hradce, ale vesnice, určitej ráz to má. Už jen to, že MHD sem jezdí dopoledne jednou za hodinu, tím pádem jsme takoví odříznutí. A ti lidé se více znají, jsou takoví soudržnější. T: Zajímáš se o dění v obci? R: Abych řekla pravdu, tak moc ne. Nevím, ani nejsem člen samosprávy. T: A znáš třeba nějaký člena? R: No já jsem koukala na internet, tak je tam určitě Vaňura, myslím, že jo, toho znám osobně, ostatní třeba od pohledu. Někteří byli a už nejsou, takže nevím to aktuální složení. T: Dál se chci zeptat, co se ti na Roudničce líbí a co ne? Co bys třeba změnila? R: No právě, potraviny mi tu chybí, a vůbec si myslím, že by tady mohla bejt, v současným růstu Roudničky, kolem tisíce obyvatel, třeba školka, že by se tady uživila, je tu spousta mladých, kteří mají děti. I potraviny, restaurace, tak víme jaká tady je místní, teď na tom golfu to je nějaká vyšší, lepší, ale takový to posezení tady trošku chybí. Ono by se asi našlo víc věcí, ale třeba nechci tady mít poštu a úřad, to né, ale takovej ten základ by byl potřeba. Minimálně potraviny a školka tady chybí, to si myslím, že by se tady v pohodě dalo. T: No a jak jsi říkala tu restauraci, na golf nechodíte? R: No já jsem tam byla, asi třikrát se švagrovou, s Pavlem jsme tam nebyli, ale byli jsme tam se švagrovou a s tchýní, mně se tam líbilo. T: Ale nechodíte tam pravidelně, z jakého důvodu? R: Ne, ne, ne, ne, z jakýho důvodu? Pavel tam chodit nechce, golf má spojený s nějakým určitým typem lidí, který si myslí, že není jeho krevní skupina. Možná trochu nějaký předsudky z jeho strany. Ale já když tam jdu, tak v pohodě. T: A máš tady nějaké přátele? R: Jo tak jsou lidi, se kterýma se vídáme, ale také tu jsou tací, se kterýma jsme se vídali a už nevídáme, třeba jsme si nesedli, zjistíš, že nemáš k němu názorově tak blízko, jako bys chtěl. Třeba když jsem byla na mateřský, tak jsem měla blíž k těm holkám, co měly taky děti. T: Takže se to s věkem mění?

35

Přílohy R: No mění se to, a ty lidi se mění, on člověk od 18 do 45 let projde nějakou změnou. Třeba se pozdravíme, popovídáme, ale nevídáme se. T: Takže přátele máš spíš v Hradci? R: Spíš asi jo, a je to taky obdobím, mám takovou letitou kamarádku, bohužel největší a nejpevnější přátelství jsou ze základní a střední školy, hlavně ze střední, ale protože jsem se odstěhovala, tak se přetrhaly vazby, což se už v dospělosti takhle pevné přátelství nenajde, buď se najde na pár let, když jsem chodila na angličtinu, tak jsme se s holkama scházely, takových deset let nám to vydrželo, ale jak jsem tam přestala chodit, tak se to rozpadlo, přitom deset let jsme měly poměrně intenzivní vztah, takže je to takový složitější, jak člověk prochází těma etapama. Ale takovou kamarádku, se kterou se scházím pravidelně, mám, ta je ještě z práce, než odešla. Ale teď mě nejvíc pohltila ta škola, ta mě pohltila tak, že jsem prakticky neměla čas ani na příbuzný, ani na známý, na nikoho, jen jednou za čas, takže jsem nejvíc byla s těma holkama ze školy, a nejvíc si rozumím asi s bývalou švagrovou mojí. T: Jak vycházíš se sousedy? R: Se sousedy. Já si myslím, že já dobře nebo ono to je asi tím, že to každý vnímáme trochu jinak, ale babička asi ne ideálně, je tady několik věcí, co naštvou. Třeba pověsí ve dvě hodiny prádlo a oni zatopí a čoudí, kolikrát si řekneš, že nic nevidíš, stromy nevidíš, nic. T: Takže myslíš, že to dělají naschvál? R: No já nevím, já si nemyslím, že by to bylo schválně, ale že jim to třeba nějak nedojde, ale já jsem v tomhle možná velký optimista, že si myslím, že to ti lidi nedělají schválně, myslím si, že jsou ti lidé v podstatě hodní. Kdyby prostě přišli a řekli: ,, Hele, my teď budeme zatápět, vy máte pověšený prádlo, tak to sundejte, budete to mít načichlý.‘‘, taková obyčejná liská slušnost, a ta když se naruší, tak jsou pak rozpory. Nebo další věci, oni si udělali sezení 40 cm od našeho plotu a teď když mluvěj, poměrně nahlas celý odpoledne, tak to všechno slyšíš. Nebo jsme v létě nemohli ani větrat, protože jsme slyšeli každý jejich slovo, ale to jsou věci osobní, tady sedíš a ty neslyšíš televizi, protože slyšíš, jak mluvěj, od rána do noci jsou venku v létě. A tím jsou ty sousedský vztahy asi nejvíce narušený no, narušujou soukromí, na zahradu jsme nemohli jít, protože jsme se neslyšeli. Tím se hodně narušily, abych byla přesná. T: Někdy to bylo jinak? Že si třeba pomáhali?

36

Přílohy R: Dřív to bylo lepší, při stavbě si třeba pomáhali, já si myslím, že spíš ochladly časem a těmi rozpory. Já si myslím, že nejvíc se to zhoršilo kvůli tomu řevu. A pak takový drobnosti, je to taková skládačka, až to pak vyústí v to, že se sotva pozdravíme. Narušovali to naše soukromí a já si myslím, že i když byli na tom svým pozemku, tak hranice končí tam, když tím otravujou někoho jinýho. Já jsem si vždycky myslela, jestli nejsou odněkud z hor, protože oni na sebe úplně halekali, to nebylo mluvení, ale halekání. A slyšela jsem, co bude vařit, jak to bude dělat, celej recept, všechno kdo, kdy, jak, co ochutnal, co tam dala, co má malá ke svačině a takhle celej den. Takže to byl ten největší problém no. T: Jsou tu nějací lidé, na které by ses obrátila, kdyby bylo potřeba? R: Myslím, že třeba Svobodovi, s těma opravdu kamarádíme, to se jim teďka omlouvám, na ty jsem úplně zapomněla. Takže na ně bychom se asi obrátili. Já jsem zase optimista a myslím si, že kdybych se na někoho obrátila, tak by mi většina pomohla. T: Zajímáš se o dění v obci? R: Nezajímám. T: Na akce nechodíte? R: Kdysi jsme chodili, ale teď už ani ne, už jen kvůli tomu, že spolu tolik nekomunikujeme, tudíž na ty akce nemáš s kým jít, a když tam nikoho neznáš, tak je to naprd, teď už ani ne. T: Takže tam nechodíte spíše kvůli nově přistěhovalým? R: Ne, ne, ne, to ne. To je spíš, že člověk nemá k těm lidem tak blízko, aby se těch společných akcí zúčastnil. Když byl syn malý, tak jsme více chodili, už jen kvůli tomu, že jsme se více vídali s těmi ostatními lidmi a teď je to míň a míň. Třeba Pavel chodil i do hospody, ale teď už tam vůbec nechodí, hospoda je tady vlastně středobod Roudničky, takovej jedinej kulturní podnik (smích). Takže když tam nechodíš, tak s nima nedržíš basu, protože ty lidi se tam vlastně scházej. Pravda je taky, že jsem s tou školou taky nikam nechodila, ale to asi nebude ten hlavní důvod, to spíš ten, že tady nejsou mezi těma lidma takový ty vazby, abychom se s nima scházeli. T: Jak trávíš svůj volný čas? Má to nějakou souvislost s Roudničkou? R: Teď už mám volno, protože mám po škole, takže teď už mám tolik volného času, že nevím co s ním, spíš se snažíme dohnat ty tři roky, co jsem čas neměla, jezdíme se někam podívat, 37

Přílohy chodíme plavat. Tady v Hradci je málo míst kam jít, není to jen Roudnička, ale i ten Hradec, třeba jít na hvězdárnu? Ta je imrvére obsazená, tam se člověk skoro nedostane. V Roudničce to máš po víc jak 25 letech všechno prochozený, takže spíš se chceme někam podívat, někam jinam a projít si to tam. Tady je samozřejmě krásná příroda, byli jsme na Biřičce,ale tolikrát, tisíckrát tady a támhle, takže když se chce člověk projít, tak je to tu krásný, ale když to tady člověk zná, tak to pro něj není tak moc zajímavý. T: Tak jedeme dál. Jak hodnotíš místní samosprávu? Její činnost? Čteš si příspěvky na nástěnce? R: No tak, popravdě nevím, kde je nástěnka. T: Na zastávce. R: Na horní? Nikdy nechodím na horní zastávku, tím pádem nemám informace, chodím na dolní, tam jsou občas nějaké plakáty, ale žádná důležitá oznámení. Vím, že dělají maškarní nebo pouštění draka, to vím, že dělaj dětský den a tak. Občas se podívám i na ty internetové stránky, naše krásná Roudnička. Ale její činnost. No asi se nemá kritizovat, když se do toho člověk nezapojuje, ale třeba srovnání s tou Vysokou, ona je teda samostatně, spíš si myslím, že se tady spousta věcí za celou tu dobu nehnula. Já nevím před kolika lety, byla taková anketa, co bysme tady chtěli z toho národního výboru, určitě se dávaly podněty a stejně se neudělalo nic, a když to člověk vezme, tak to tady chátrá a nic se s tím neděje, protože volby ty jsou na hřišti, deset let se s tím prostě nic neděje a to si myslím, že je to místo, které by se dalo využít. Spíš si myslím, že se tady jakoby nic neposouvá kupředu, aby tady ty lidi měli základní věci. Je škoda, že tady není školka, obchod, nebo třeba posilovna, myslím si, že by se to tady taky užilo, je tady spousta mladých lidí, ale to už je takovej trošku luxus bych řekla. Ale proč ne třeba malá školka? Určitě se tady ty prostory dají využít. Vím ale, že tady udělali třeba to dětské hřiště u hospody, ale dalo by se udělat víc. Když vidím, co mají v té Vysoké, sportovní halu, stadion, několik restaurací a snad mají i vlastní noviny nebo zpravodaj. I menší vesničky, asi je to v tom vedení. I když zase nevím, jakou oni maj možnost do toho zasahovat, když spadáme pod ten Hradec, některý věci by se ale určitě daly zlepšit. Jsem tady více jak 25 let a od té doby tady jen skončil obchod. T: Považuješ se za starousedlíky nebo nově přistěhovalého?

38

Přílohy R: No já úplně nevím, starousedlíci se tady podle mě museli narodit, já jsem se sem přivdala, ale zase nově-přistěhovalá taky nejsem. Moje kořeny mám asi v Karviné, tam jsem žila v dětství. T: Takže za svůj domov považuješ Karvinou? R: No asi jo, tam jsem do 8. třídy žila. T: Takže ke svému domovu vážeš dětství? R: Mm, asi jo no. T: Takže Roudničku nepovažuješ za domov? R: Nepovažuji se za starousedlíka, jsem tady doma, protože jsem tu už hodně let, ale nemám tady kořeny. T: Považuješ za domov víc Roudničku nebo Karvinou? R: No to už teď Roudničku, jako to jo, se musím smát, syn je po 14 dnech pražák. Se musím smát, protože jsme ho takhle vezli autem do Prahy a on říkal kámošovi do telefonu: ,,Jo,jo,jo, už jedu domů.‘‘. T: Za jakých podmínek by ses odsud odstěhovala? R: Za jakých podmínek? To by nesouviselo s místem, ale s rodinnou situací. Myslím to tak, že ten barák je Pavlových rodičů, takže nikdo neví, jak to bude do budoucna. Takže nevím, protože ten dům mi neříká pane. Není to můj dům, proto nemůžu rozhodovat, ale šla bych, jen pokud bych musela. T: Děkuji za rozhovor, teď přichází poslední bod a to identifikace. Zeptám se na Tvůj věk, vzdělání a zaměstnání. R: Takže je mi 43 let, mám bakalářské vysokoškolské vzdělání a pracuji jako zdravotní sestra.

39

Přílohy

Respondent č. 8 (Arnošt) Tazatel: Takže kolik je Vám let? Respondent: No takže já jsem se narodil roku 1936, tudíž je mi nějakých 79 let. T: Kdy jste se sem přistěhovali? R: No tak my jsme sem nejdříve jezdili vlastně na chatu, někdy od roku 1968, a až později jsme se sem přestěhovali natrvalo. Takže takových těch 25 roků už jsem tady na stálo. T: A proč jste si vybrali Roudničku? R: No tady dříve nic nebylo, byla tady jen slepičárna, úplně volné parcely, a když jsme se to dozvěděli, tak jsme začali stavět, vlastně úplně na zelené louce, založili jsme tady vlastně tu chatovou osadu. Nás tady ze začátku bylo asi 20 a pak se to rozrostlo, pomalu jsme to tady budovali na vlastní náklady, peníze moc nebyly, takže to šlo pomalu, no, ale každej měl zájem z města na víkend odejít, tudíž se to tady rozrostlo. Vybrali jsme si to hlavně kvůli tomu klidu, prostě tu nikdo nebyl, kvůli odpočinku, kterej se nám ve městě nedostal T: Kde jste v Hradci bydleli? R: No v Hradci jsme bydleli v Průmyslový ulici, pak jsme se přestěhovali na Dukelskou, kde jsme založili rodinu. T: Takže nejdřív jste si nežili na stálo? R: No nežili, teď to bude nějakých 25 let, co tu žijeme na stálo, dříve jsme sem jezdili na rekreaci, užívali jsme si to tady. Nebo spíš jsme se vždycky na jaře nastěhovali, když už to bylo podle počasí možný, a šli jsme zpět do města zase na podzim. Takže jsme tu vždycky byli tak půl roku. V týhle době jsme ale jedni z posledních, kteří tady začínali. Většinou to tady je už druhej nebo třetí majitel a my jsme jako jedni z posledních, takoví poslední mohykáni. T: A považujete to tu za Váš domov? R: No teď už ano, jsme tady zvyklí. Dříve jsem říkal, že bych tady nikdy bydlet nechtěl, nastálo, jen na sezónu a do Hradce, a teď si nedokážu představit, že bych měl jít bydlet zpět do Hradce.

40

Přílohy T: Co k Vašemu domovu patří? R: No tak pravděpodobně asi všechny ty vzpomínky, všechno co jsme tady zažili, jak jsme se nadřeli, jak jsme to všechno vybudovali sami, prostě ta píle. Vzpomínky na rodinný život, přeci jen už tu děti s námi nejsou, ale vzpomínky ty zůstanou. T: S kým tu žijete? R: No žiju tu s manželkou. T: Jste tu spokojení? R: No určitě jsme, jen lidi tu byli dříve lepší než teď, i ta zábava a akce, co se pořádaly, ale přeci jenom už jsme v důchodu, tak ten klid, kvůli němuž jsme se přištětovali, tu je stále, takže nám vesměs nic nechybí. T: Jak byste charakterizoval tuhle městskou část? Co je na Roudničce podle Vás specifické? R: No tak podívej se na to, všude dokola je příroda, s tím se ve městě prostě nesetkáš, i když to srovnáš s okolím Hradce jinde, tolik rybníků, lesů, to snad nikdo jinej nemá. T: A jací zde byli lidé? Pomáhali Vám při stavbě? R: No jasně, s pomocí kamarádů jsem tu chatu z 90% postavil sám, byla tady legrace, sice nebylo příliš peněz, ale legrace jsme si užili až, až. Každou sobotu tady byl táborák, všichni jsme byli stejně staří, každý měl nějaký to dítě ve věku našich, vedle byla parcela volná, tak se tam každý týden dělaly táboráky, vždycky někdo něco přines, byli jsme takoví kamarádštější než teď, chodili jsme do hospody, z hospody k táboráku, ta hospoda tady žila, teď už to upadá, je to tady mrtvý. Už ji vlastní asi 4. majitel, když tady byli ty původní, tak to tady byla legrace, vedle hospody byl ještě krámek, a jinak nic. No, a když to v hospodě došlo, tak šla vedle do krámu, vzala tlačenku, udělala tohle a támhle to, nic nebyl problém. Ale nepamatuju se, že by se tady někdy vařilo. No a pamatuju si, že jsme tady v akci Z stavili krám, všichni chodili na brigádu, nikdo za to nic nedostal, ale nikdo za to taky nic nechtěl. Ani tady nebyly ploty, nic se nekradlo, když si chtěl někdo něco půjčit, tak si to vzal a zase to vrátil, teď co není přikovaný, tak to ukradnou. T: A jací jsou tady lidé dnes?

41

Přílohy R: No dříve jsme si tady všichni pomáhali, chodili na ty brigády, snažili se to tady společně zlepšit, ale dnes si každej takzvaně hraje na svým písečku, jsou oplocený a vedle si můžou vyházet kde co, je tady všude bordel. Co si neschováte, to vám ukradnou, každej kope jen za sebe. Nebo třeba ty děti, ty venku už taky moc venku nevidíš, všichni seděj doma u počítačů, dřív taky byly od rána do večera venku, to už taky neexistuje. Další jsou bezohledný, vyvážej sem odpadky k lesu, všechno tu pošlapou. A když něco řeknete, tak jste ještě nejhorší vy, ta jejich arogance mě vytáčí. T: A myslíte, že kdyby se uspořádala nějaká ta brigáda, že by nějací lidé přišli? R: No to vůbec, my jsme tady chtěli jednu pořádat, no mělo nás být nějakých 5, co jsme se přihlásili, nakonec jsme se sešli jen ve dvou a ve dvou jsme to udělali. A když to bylo hotový, tak zbytek přišel, že jde teda na brigádu. No tak si to asi umíš představit. T: Takže nemáte dobré sousedské vztahy? R: Ne, ne, v každý ulici se vždycky nějakej rejpal najde, záviděj, když něco máte co oni ne, není to ono, skončili tady i čarodějnice, protože chatařská je měla samostatně, ale lidi jsou zlý a všechno zkazej, takže skončily i ty. Když se pak mělo uklízet, tak každej utek, nikdo nepomohl, a pak už nemáš ani náladu něco pořádat, takže jsme to zrušili. Dřív tady byl i chatařskej výbor, pořádaly se plesy, taky tady byli šerifové, já jsem byl jeden z nich, to to tady šlapalo, všichni si pomáhali. Je to tak 20 let, co se to pomalu všechno mění. Lidi jsou zavřený za svejma plotama a tak jim to vyhovuje. Soused tady má taky potíže, chtěl stavět, a další sousedi mu to nechtěj dovolit, už tři roky čeká a dohadujou se. Prej že by byl barák moc u plotu, a tohle by bylo moc vysoko a samý nesmysly, lidi si dělaj naschvály. V každý ulici je šťoural, pořád se mu něco nelíbí, ale že by se zamyslel nad sebou? To ne. T: A proč tu vlastně ještě zůstáváte, když už tu nemáte žádné přátele a ty vztahy podle Vás nejsou ideální? R: No my tady už prostě bydlíme, dál mě to nezajímá, s určitýma máme dobrej vztah, s některýma teda ne, a přesazuj starej strom. Si to vem tak, že když bydlíš v paneláku, tak se taky nebavíš s každým. Tak to tady beru já, už bych se ani do Hradce vrátit nechtěl, jsem starej, jsem tu zvyklej, je tady pohodlí, mám tu všechno. Sami jsme si to tu celé vybudovali, vodovod, kanalizaci, plyn, jsme jako jediný v osadě, jediná ulička. Tady jsme se jako jediný dohodli, stálo to hodně peněz a nervů, ale máme všechno.

42

Přílohy T: A pod jakou podmínkou byste to tu opustili? R: Pod žádnou, nikdy jsme o tom ani neuvažovali, ani kdyby nám za to někdy nabídl hodně peněz, tak bysme to prostě nedali. My jsme se tady tak nadřeli, máme tolik vzpomínek, tady byl samej jíl, všechno se to muselo ručně, máme to podsklepený, to bylo betonu, co jsme tady namíchali, většinu jsme tady dělali sami nebo s kamarády. Prostě ne, nikdy bysme to nedali. T: A není něco, co Vám tu chybí? Vnímáte zde nějaké problémy? R. No tak chybí mi tu hlavně ten krám, třeba základní věci by tady mohly být. Řeknou ti, že můžeš jet ke Grandu nebo kamkoli, k Tescu, jasně, pro velkej nákup proč ne, ale ty základní věci by tady mohly být. Řeknou, že každej jezdí do práce do města, tak si to tam nekoupí, ale kdyby věděl, že když přijede ve 4 hodiny a chleba dostane, tak proč by to kupoval ve městě? Co mně tady ale hrozně vadí, úplně mě to přivádí k šílenství, to jsou tady ti pejskaři. Jsou tady tři budky s pytlíkama, to jsme požádali přes samosprávu Roudničky, aby sem dali ty koše s pytlíkama, a když někam jdeš, třeba tady pod lesem, tak se musíš koukat a chodit slalomem, aby ses tomu vyhla. Někdo to uklízí, ale většina ne. Třeba jsem i něco řekl, a oni mi odpověděli, že jsou v přírodě, tak proč by se to tady nemohlo? Nezajímá je, že tady žijeme, oni by to taky nechtěli ve městě nebo před barákem. T: Zajímáte se o to, co se děje v obci během roku? R: No tak občas si to přečteme na zastávce, nebo co se dozvíme od známejch, ale že bysme se zajímali nějak hodně, to ne. T: A účastníte se zde nějakých akcí? R: No když jsou nějaký pro nás s manželkou, tak jasně, třeba minulý rok jsme byli na výletě s místními důchodci, to bylo krásný, jezdili jsme po lesních cestách, pan Kraus z místní samosprávy to zařídil, muselo mu to dát hroznou práci, protože on měl klíče i k zamčenejm bránám v lese. Pak jsme si dali někde v takový lesní hospůdce svačinu, bylo to skvělé. Jinak se ale moc akcí neúčastníme, jsou spíše pro děti. T: A nějaké přátele tu tedy máte? R: No tak máme, když se s někým potkáme, tak se bavíme, po tolika letech už tady známe spoustu lidí, nejdřív nás teda jako chataře moc nemuseli, něco jako teď naplaveninu, a pak jsme se zapojili do těch akcí, brigád a tak, tak už jsme zapadli. I ty taneční zábavy nás 43

Přílohy stmelily, pivko. Jen škoda, že ta hospoda tu už v tuhle chvíli příliš nefunguje, mohl by tu ten společenský život být jiný. T: A kde se s nimi potkáváte? R: No tak třeba na procházkách, nebo když jedu tím autobusem, občas se s někým taky sejdeme, ale není jich tady jako dříve. T: Myslíte si, že kdyby ta hospoda fungovala lépe, že by sem lidé chodili? R: No už asi ne, nebo by chvíli trvalo, než by si lidé zvykli, teď to není hospoda, jak by měla. Možná kdyby ji vlastnil někdo jiný a změnil ji celou. V létě je tady hodně turistů, kolařů, tak by se to určitě dalo, určitě by se tady uživila. Vždycky se kolaři ptaj, jestli je tady někde něco, kde by se mohli najíst, napít, nebo sem chodili z důchoďáku babičky na procházku. T: A jak tady trávíte Váš volný čas? R: No tak chodíme na ty procházky tady, a taky hodně na zahrádce, nebo třeba přijede dcera s dětma, na žádný velký aktivity už nejsme, nejsme nejmladší. T: Tak dál tu mám otázku o samosprávě, jak hodnotíte jejich činnost? R: No tak jak už jsem říkal, třeba ty koše s pytlíkama pro pejsky zařídili, to se jim povedlo, nebo ta akce minulý rok, to byla taky krása, jak to pěkně pan Kraus všechno zařídil, ale určitě by se dalo dělat víc, jenže je to možná taky tím, že ti obyvatelé nemají zájem, tak to ani tu samosprávu nebaví. T: Považujete se za starousedlíka nebo nově přistěhovalého? R: No určitě za starousedlíka. No jsem tu nějakých 47 let, takže už určitě. T: Znáte nějaké místní patrioty? R: No tak kromě paní Novákové třeba pana Součka, to tady byl dřív starosta, ten by ti toho taky hodně pověděl. T: Dál bych se chtěla zeptat, jak vnímáte vztahy mezi starousedlíky a přistěhovalci? R: Myslíš tu naplaveninu? No moc se mi to nelíbí, ale k nám až to nedosahuje. Jedině se mi nelíbí, když jedu autobusem, tak se všichni zdravíme, ale ty mladší prostě nezdravěj. Oni spolu moc nepřijdou do kontaktu. U nás doma jim říkáme milionáři, nic moc proti nim 44

Přílohy nemám, ale nechodím tam, některý z chatařů tam choděj a očumujou, jakou zahradu maj a tak, ale to já vůbec. Jen u těch autobusů je to takový divný, jsme zvyklí zastavit, pozdravit a pokecat, ti přistěhovalci prostě nezdravěj. Ono už celkově není moderní poprosit, poděkovat a pozdravit. Ale nemáme s nima problémy, já se umím přizpůsobit. T: A někoho z novousedlíků znáte? R: No třeba ty Hlouškovi, to jsme si nejdřív mysleli, že to jsou nafoukanci, ale oni jsou hrozně milí, paní sem chodí běhat s pejskem, on je taky moc milej, je to asi o tom, jak ta rodina funguje a jak má nastavený ty hodnoty, můžou navenek vypadat jinak, než jací doopravdy jsou. T: Z vaší odpovědi tedy vyplynulo, že jsou mezi starousedlíky a nově přistěhovalými jisté bariéry. R: No to určitě jsou, jsou skoro jako dva ostrovy, není tady ale skoro žádnej společenskej život, ti, kteří nemají děti, se prostě nemají šanci ani zapojit, takže není divu. T: Moc děkuji za rozhovor, teď Vás ještě poprosím o Vaši identifikaci. Kolik je Vám let, jaké máte vzdělání, zda pracujete? R: Je mi 79 let, mám střední školu a teď už jsem v důchodu.

45

Přílohy

Respondent č. 9 (Emil) Tazatel: Jak dlouho tady žiješ? Respondent: No teď to je 22 let, já jsem se tady totiž narodil. T: Tvoji rodiče se tu také narodili? R: No narodil se tady můj taťka a mamka ta bydlela normálně v Hradci, poznali se v práci a mamka se sem k němu taky nastěhovala, takže ta je už taky skoro starousedlice. T: S kým tu tedy žiješ? R: No já tady bydlím s našima a ještě se ségrou. T: V jakém domě žijete? R: Žijeme v rodinném domku, dřív tady s náma ještě bydlela babička, ale ta už není. T: Jak bys charakterizoval obec? Co je na ní zvlášť typické? R: No tak já jsem to ještě donedávna tak úplně nevnímal, ale jak stárnu (smích), tak začínám vnímat velkej rozdíl v tom, jakej je tady oproti městu klid. Ve městě jsem skoro každej den, buď ve škole, nebo na brigádě, takže když přijedu sem, vylezu z toho autobusu, tak je tady prostě skoro ticho. Auta tady taky moc nejezděj, je tady krásná příroda, která má teda určitě i spojitost s tím klidem a tichem. To já tady prostě dokážu ocenit asi nejvíc ze všeho. T: Zajímáš se o dění v obci? R. No tak jelikož jezdím tím autobusem, tak si čtu občas tu nástěnku co tam je, vím, jaký se tady pořádaj akce,na ty jsem jako malej taky chodil, ale že bych se do toho nějak angažoval, tak to zase ne. T: Na jaký akce si chodil a proč už nechodíš? R: No tak chodil jsem na dětskej den a takovýhle blbiny pro děti, ale teď už jsem z toho tak nějak vyrost no. Ale zas je třeba pravda, že na pálení čarodějnic chodíme s klukama ještě dodnes, takže na ty jo. Ale jinak je to hodně pro ty děti, tak proto tam nechodím. T: Takže máš v Roudničce nějaké kamarády?

46

Přílohy R: No tak to víš, že mám, sem tu od narození, to je taky prostě něco jinýho, dřív jsem tady těch kámošů měl taky víc, dneska jsou různě po školách, takže se taky už tolik nevídáme, ale když přijedou třeba na víkend domů, tak si zajdeme pokecat nebo třeba zahrát fotbal na hřiště nebo něco takovýho. T: Na koho by ses obrátil s prosbou o pomoc? Byl by to někdo z Roudničky? R: No tak to bych se asi pravděpodobně obrátil na rodiče, a pokud by to bylo něco, co by se muselo před rodičema zatajit (smích), tak bych se obrátil asi na nějakýho z kámošů tady, ale teď už znám i hodně lidí ve škole, tak by se možná našel i někdo tam. T: A jaké máš vztahy se sousedy? R: No tak já mám vztahy dobrý, protože ty důležitý věci neřeším, já se s nima bavím bez problémů, s klukama se taky kámošíme, takže to je ok, ale naši s nima měli nějaký spory, podle mě jde o úplný hlouposti, jenže takhle je to v posledních letech ve všem. Lidem vadí čím dál tím víc věcí a stěžujou si i na to, nad čím by dřív mávli rukou, moc to nechápu. Dřív jsme ty vztahy měli bezproblémový, nevím kdy a kvůli čemu se to zlomilo. T: Co se ti na Roudničce líbí a co naopak ne? R. No tak nejvíc se mi tady líbí ta příroda a ten klid, jak už jsem zmiňoval, nic co by se mi tady nelíbilo, se tady už asi ani nenajde. Dřív to tady bylo hodně zanedbaný, to je pravda, ale v posledních desetiletích se tu vybudovala nová silnice, nový chodníky, hřiště, parčík u zastávky, tak nějak se to tu pozvedlo. T: A nějaký problém tu vnímáš? Co Ti tu třeba chybí? R: No tak když jsem byl malej, tak tady byl krám, dokonce i trafika, teď se to tu rozvíjí, lidí přibývá a všechno se tu zrušilo, což moc nechápu proč a je to škoda, protože jsme byli zvyklý tam chodit. Takže určitě bych tady uvítal krám, není si tady kde koupit zmrzlinu třeba v létě, což je docela katastrofa, těch dětí je tady hrozně moc, a aby to ty rodiče pořád vozili z města. To bych tady uvítal já. No a ještě by bylo potřeba zrekonstruovat tu hospodu tady, Revír, není tam skoro vůbec otevřeno, a když je otevřeno, tak tam stejně ty lidi nejdou, protože je to tam zahulený a celkově to stojí za prd. Jediný co dělá ta hospoda dobře, jsou ty letní grilovačky, jenže těch je taky hrozně málo. No, takže tohle bych tady zlepšil já no. T: Jak trávíš obvykle Tvůj volný čas? 47

Přílohy R: No tak jelikož studuju vysokou školu a ještě chodím na brigádu, tak mi toho volnýho času moc nezbývá, to víš asi sama nejlíp. Ale pokud si ten čas najdu, tak si jdu kopnout s klukama třeba tady na to hřiště, občas si jdu taky zaběhat do lesa, na čersvej vzduch, tam je krásně i když je jinak hrozný vedro. Jinak trávím čas převážně v tom Hradci. T: Když si mi říkal, že se akcí příliš neúčastníš, nechodíš třeba aspoň na brigády pořádaný právě sportovním klubem, které bývají na lesním hřišti? Viděla jsem z nich fotky a účastní se toho právě spíše starousedlíci s dětmi. R: No tak těch jsem se několikrát taky zúčastnil, tenhle rok se zúčastním asi pravděpodobně znova, ale už se taky stalo, že jsem nešel, protože jsem toho zrovna měl hodně do školy a prostě mi to nevyšlo. Ale s klukama to nebereme ani tak jako práci, spíš si tam jdem společně zablbnout a konečně se taky pořádně vidíme. T: Považuješ se za starousedlíka nebo nově přistěhovalého? R: No tak to je jasný, jsem jakoby starousedlík, protože jsem se tady narodil, i když nejsem starej, že jo (smích). Ale přistěhovalec nejsem, moje rodina tady žije už dlouho, takže bych se označil za starousedlíka no. T: Vnímáš nějaké problémy mezi starousedlíky a nově přistěhovalými? R: No tak to je tady věčný téma, že jo. Už odmalička tady jsou nějaký spory mezi nima, ty naši rodiče prostě nechtěj, aby se to tady rozrůstalo a měnilo se to, já jsem mladej a mám na to asi jinej názor, takže mně to nijak nevadí. Podle mě je na jednu stranu i lepší, že se sem lidi stěhujou, protože to podle mě může tý Roudničce přinést nějaký ty výhody, nebo třeba i nějaký dotace na vylepšení. Taky našim vadí, že se ty přistěhovalci vlastně vůbec ničeho neúčastněj a žijou si jen v těch svejch barákách, na brigády nikdy nepřijde nikdo z nich. R: Takže nikoho z přistěhovalců neznáš? T: Ale tak to znám, převážně ty kluky v mým věku, ty se sem stěhovali v době, kdy mně mohlo bejt takových pět, no něco jako ty. Ty jsou všichni ještě v pohodě, na nic si nehrajou, s těma se normálně bavím a chodím s nima hrát ten fotbal, ale ty novější, s těma je ten větší problém no, ty se prostě nezapojujou. R: Takže je ještě rozdíl v přistěhovalcích?

48

Přílohy T: No tak já to tak vidím, je rozdíl v těch, který se sem nastěhovali tak před 15-20 lety a v těch, který se sem stěhujou teď. Ty co jsou tady dýl, tak ty už si na ten život v Roudničce zvykli a tak nějak se i přizpůsobili, takže ty už nejsou takovej problém, ale ty co jsou tu krátce, ty tady prostě jen spěj a jsou tu o víkendech, jinak maj životy mimo Roudničku. Tak to aspoň vnímám já. T: A myslíš, že by se ty bariéry daly odstranit? R: No tak především by se museli změnit ty akce, které se tady pořádaj, to je asi hlavní problém, jelikož né všichni maj dět, a když ty děti nemáte, tak máte prostě smůlu. No a taky by tady musela být nějaká ta hospoda nebo třeba krám, kde by se ty lidi mohli potkat a seznámit. Jejich jediná šance, jak se poznat, je buď přes ty děti, nebo když vykládaj nákup z auta před barákem, no možná ještě když dělají nějaké práce na zahradě, alespoň se sousedy, ale tím to prostě končí. T: Cítíš se v Roudničce doma? R: No tak já jsem vlastně nikde jinde nikdy nežil, takže můj domov to být musí, i kdybych nechtěl. Ale ano, cítím se zde doma, určitě. T: Co patří k Tvému domovu? R: No tak to je taková divná otázka, prostě k němu patří rodina, tenhle dům, kde jsem vyrůstal, a i když se odsud třeba někdy odstěhuju, tak to tady budu brát za domov. T: Při jaké příležitosti by ses odsud odstěhoval? R: No tak já si myslím, že se odsud odstěhuju určitě, protože do konce života nechci žít s rodičema, to asi nikdo, že jo. Takže já doufám, že se v nejbližší době, to beru tak 2-3 roky, najde nějaká příležitost, myslím třeba pracovní, až dodělám školu, a já se odsud budu moct odstěhovat. Ne že bych nějak hrozně chtěl z Roudničky pryč, kdyby tady byly nějaký byty k pronájmu, tak bych klidně zůstal, ale nejblíž je to tady v Podzámčí, kde už to celý funguje jinak. T: Třeba si tu někdy postavíš rodinný dům. R: No tak to bych musel mít sakra dobrou práci, aby se mi něco takovýho poštěstilo, když tady stavěla babička s dědou, tak to tady bylo úplně za hubičku, fakt skoro zadarmo, nikdo sem nechtěl, jenže v dnešní době sem chce každej, takže si myslím, že nemám moc šanci. 49

Přílohy T: A proč si myslíš, že se sem lidé chtějí tolik nastěhovat? R: No tak hlavní důvod bude právě ta příroda a ten klid, co tady je, toho se jim ve městě nedostane, takže si myslím, že ho hledají tady, a když zjistí, že je ho tu víc než čekali, tak už jim nic nebrání v tom, aby se sem nastěhovali. Teda pokud mají peníze, to je právě taky celkem vtipný. Dřív tu žili převážně zemědělci a lidé co chovali dobytek a takový zvířata, a dneska se to mění v takovou až vznešenou čtvrť, samí doktoři, zubaři, podnikatelé. Dokonce jsem slyšel, že se tady tomu říká hradecká Beverly Hills. T: Dobře, chtěla bych Ti poděkovat za rozhovor a teď už mě zajímá pouze Tvůj věk, vzdělání a zaměstnání. R: No takže je mi 22 let, jak už jsem říkal na začátku, mám středoškolské vzdělání a momentálně studuju vysokou školu, takže doufám, že bude i to vysokoškolské, a práci zatím žádnou nemám, to by se nestíhalo, takže chodím jen na brigádu, abych si nějak přivydělal.

50

Přílohy

Respondent č. 10 (Otakar) Tazatel: Jak dlouho tady žiješ? Respondent: No teď to je 32 let, naši se sem se mnou přistěhovali, když mi byly dva roky. T: Odkud jste se sem přistěhovali? R: No přistěhovali jsme se z centra Hradce, měli jsme tam byt, jenže když jsem se narodil, tak si naši mysleli, že by bylo lepší mít rodinný dům, že by to bylo lepší pro dítě, aby nevyrůstalo v ruchu města, ale v klidu vesnice. T: Proč si vybrali právě Roudničku? R: No jelikož tady skoro nikdo nebydlel, byla tu spousta volných a celkem i levných parcel, nějaký čas se sem jezdili jen tak koukat, prozkoumávat okolí, až se nakonec rozhodli, že tu chtějí bydlet po zbytek života. T: Proč se tak podle tebe rozhodli? R: Myslím, že rozhodla cena parcel a ten klid, který tady našli. Když jsem byl ještě malej, tak tady nejezdili skoro žádný auta, byla to tady taková vesnice, což se našim určitě líbilo. V tý době si prej všichni stavěli různý chaty a jezdili na víkendy pryč z města, tak naši odjeli pryč z města napořád. T: S kým tu tedy žiješ? R: No já tu žiju s rodiči a ještě se svojí přítelkyní. T: V jakém domě žijete? R: Žijeme v rodinném domku, ve dvougeneračním domku, dole bydlí naši a my s přítelkyní bydlíme nahoře. T: Jak bys charakterizoval obec? Co je na ní zvlášť typické? R: No tak je to prostě krásná hradecká čtvrť, kde není skoro žádný provoz, je tu úžasný klid, kolem dokola je všude příroda, což se podle mě v jinejch částech Hradce moc nevidí. Pracoval jsem na hodně místě, v Kuklenách, v Malšovicích a dostal jsem se tam i do těch klidnějších čtvrtí, do těch obytnejch, ale nikde se to ani částečně nepodobalo tomu, co máme

51

Přílohy tady. Rybník, lesy všude dokola, pole. Prostě klidná městská část, která je blízko Hradci, ale nepodobá se ničemu jinému, co můžeme poblíž Hradce najít. T: Zajímáš se o dění v obci? R. No tak částečně zajímám, jelikož se tak trochu zajímají rodiče, takže se o tom doma občas bavíme, občas si přečtu i tu nástěnku u autobusu, jelikož často jezdím do práce právě autobusem, tak si tím tak trochu krátím čas, ale že bych se zajímal nějak víc, tak to ne. T: Nějakých akcí v obci se účastníš? R: No teď už příliš ne, ale ještě sem pravidelně chodíme na pálení čarodějnic, to jo, dřív jsem chodil i na dětský den a takové akce, ale to už je strááášně dávno, jo a občas si zajdu zahrát ještě nohejbal, v nějakou chvíli se tady hrál nohejbalovej turnaj, nevím, kdy přesně to bylo, tak tam jsem byl. Ale zbylé akce jsou převážně pro děti, není tu žádný ples nebo tancovačka, co většinou na vesnicích bývá, takže se vlastně nemám ani čeho účastnit. T: A když se účastníš, tak s kým? R: No nejčastěji s přítelkyní, ale většinou tam potkám i kamarády tady z Roudničky, takže se tam s nima párkrát do roka pobavíme. T: Takže máš v Roudničce kamarády? R: No tak jsem tu téměř od narození, takže kamarády tu určitě mám, ale v posledních letech jsou to spíše známí, jelikož se ti moji vrstevníci stěhují do města za prací nebo se stěhují a zakládají vlastní rodiny anebo se odstěhovali už rovnou po škole, takže tolik, kolik jsem jich to měl dřív, tolik jich tu už není. T: Na koho by ses obrátil s prosbou o pomoc? Byl by to někdo z Roudničky? R: Kdybych potřeboval pomoct, tak se pravděpodobně obrátím na svou vlastní rodinu, protože ta je mi nejbližší a od té bych tak trochu i pomoc očekával. Když by to nebyla rodina, tak určitě přítelkyně, tak mě podporuju za každý situace. Ale jako našel by se tu jeden, dva kamarádi, na který když bych se obrátil, tak jsem si jistej, že by mi pomohli. Jsou to lidi z mého dětství, a tam si myslím, že vznikají ty nejpevnější vztahy na celej život. T: A jaké máš vztahy se sousedy?

52

Přílohy R: No tak se sousedy máme vztahy celkem dobré, jako jedni z mála co tak poslední dobou slýchám. Nemáme mezi sebou žádné rozepře, momentálně ne. Taky se sem tam něco našlo, ale nebylo to nic závažného, jen jsme si občas vyměnili nějaký ten názor, tomu se to nelíbilo, mně taky ne, tak jsme se pak zase usmířili a dobrý je to. Problém v dnešní době je ten, že lidé neumějí přiznat chybu a omluvit se za něco, co udělali blbě, a kvůli tomu vznikají špatné nejen sousedské vztahy. T: Co se ti na Roudničce líbí a co naopak ne? R: Nejvíce se mi tu líbí příroda, to je na Roudničce asi to nejhezčí, asi bych tu nenašel nic, co se mi tu nelíbí, jak se to tu v posledních letech mění k lepšímu, myslím třeba novou silnici, stezka pro kolaře kolem rybníka, nové lavičky, i ten Park golf je podle mě změna k lepšímu, protože to přitáhne turisty a možná i nějaké ty dotace od města, díky kterým se to tu bude moci zlepšit. T: A nějaký problém tu vnímáš? Co tu třeba chybí? R: Největší problém je tu asi ten chybějící krám. Když jsem byl malej, tak tu krám byl a lidi do něj opravdu každej den chodili, lidi se tam potkávali a aspoň si popovídali, co je nového a tak. V dnešní době se naši potkaj s ostatníma leda tak někde na procházce nebo se pozdravěj ze zahrady, ale nemají se kde setkat. Hospoda tady taky stojí za starou bačkoru, nejdou si tam ani sednout na pivo, protože je věčně zavřeno, takže bych to shrnul tak, že tady hrozně chybí místo, kde by se ty dospělí a starší lidé mohli setkávat. I kdyby tady byl malej bufet, kde by se točila limonáda, pivo a třeba zmrzlina, tak ty lidi by tam na 100% šli, protože tady nikde nic jinýho není. T: Jak trávíš obvykle svůj volný čas? R: Volnej čas trávím s přítelkyní nebo s našima na zahradě, je tam často potřeba udělat spousta věcí, takže od jara do podzimu jsme většinou tam, nemůžu to nechat dělat naše samotný. A když na zahradě není práce, tak se jdeme s přítelkyní projít třeba na Biřičku a posedět si na pivko, když už tady poblíž nic není. T: A co Park golf? R: No tak já nejsem žádnej snob a myslím si, že těch je tam převážná většina, tudíž tam bych si na pivko posedět nešel. Na nějakej slavnostní oběd, proč ne, ale normálně si jít sednout odpoledne na kafe a něco dobrýho, nebo večer na pivo, to prostě ne, necítil bych se tam dobře. 53

Přílohy T: Považuješ se za starousedlíka nebo nově přistěhovalého? R: No řekl bych, že odpověď je víc než jasná. Přesto, že tady nežiju třeba 50 let, tak jsem se tady prostě skoro narodil a je to můj domov, žiju tady 32 let a je mi 34, z těch zbývajících dvou let si nepamatuju ani prd, takže ano, jsem starousedlík. T: Vnímáš nějaké bariéry mezi starousedlíky a nově přistěhovalými? R: No tak ty bariéry jsou tady celkem výrazný. Nejde to brát z toho pohledu, že by tady byla nějaká samostatná čtvrť, kde by žili jen ty přistěhovalci, to ne, ty baráky jsou tady tak různě, ale většina z nich se navzájem moc nemusí, starousedlíci občas dělaj problémy přistěhovalcům právě třeba při stavebním povolení nebo při stavbě samotný, kladou si nemyslný podmínky a tím to celý začíná. Takže né že by byl problém na straně přistěhovalců, ale podle mě je to spíš kvůli starousedlíkům, ty je tady tak nechtěj, až jim to takhle trapně ztěžujou, takže se pak nemůžeme ani divit, že ty přistěhovalci nechtěj chodit na ty akce, kde by se se starousedlíkama potkali, protože s nima maj špatnej vztah hnedka od začátku. R: Takže si myslíš, že je to převážně chyba starousedlíků? T: Myslím, že je to částečně jejich chyba, jelikož daj podnět k tomu, aby vůbec nějakej problém vznik, kdyby nehledali problémy tam, kde nejsou, mohli by tady ty vztahy bejt jiný. Jenže v týhle době si lidi dělaj neuvěřitelný naschvály, takže se nemůžeme divit, že je to tady tak, jak to je. T: A myslíš, že by se s těma bariérama dalo něco udělat? R: No dalo by se něco udělat, jenže to by se museli změnit lidi v povaze, což není tak jednoduchý, nebo by se musely vytvořit místa setkání, kde by se mohli potkat a tak nějak si ty svoje spory vyříkat, jenže když se poštěkaj přes plot, zalezou do toho svýho království a od tý doby se ani nepozdravěj, tak je pak těžký s tím nějak pracovat. T: Cítíš se v Roudničce doma? R: Jistě, cítím se tu opravdu doma, jsem tu odmalička, takže jinej domov nepamatuju. Zažil jsem tu celý svoje dětství, mám tu jak svoji rodinu, tak i přítelkyni, se kterou snad brzy rodinu založíme, takže je to takovej můj domov 2v1. T: Co patří k tvému domovu?

54

Přílohy R: Rodina, tento dům, moje přítelkyně, jsme spolu už asi 7 let, takže tu už taky počítám jako můj domov, jako místo, kam se vždycky vracím a vracet se budu. T: Při jaké příležitosti by ses odsud odstěhoval? R: Já bych se neodstěhoval, to jedině že by se naši nějak z nenadání rozhodli to tady prodat, já bych dobrovolně nešel a asi bych se jim to snažil mermomocí vymluvit (smích). Tady je to hrozně žádaná klidná lokalita, postavit si tady v dnešní době barák vyjde na šílený peníze, takže bych nešel prostě. Plánuju tady vychovat děti, chci, aby žily tady, ne nikde v ruchu města, tady je to stokrát bezpečnější, ale blízko města a rychle dostupný, takže nešel bych. T: Nechceš si postavit svůj rodinný dům? R: Jeden čas jsem o tom docela uvažoval, ale já tady naše nemůžu nechat samotný, nemám žádný sourozence a oni by se tady o to nedokázali postarat a hlavně, nemělo by žádnej smysl, kdyby tady v tom domě bydleli sami dva, v tak obrovským domě. Pro dvě generace je to ideální, ale kdyby tady měli bejt sami, tak by si pravděpodobně sem museli vzít nějaký nájemníky, jelikož jinak by se jim to nevyplatilo, a byla by velká škoda prodat takovej barák. T: Dobře, chtěla bych Ti poděkovat za rozhovor a teď už mě zajímá pouze Tvůj věk, vzdělání a zaměstnání. R: No je mi už 34 let, mám vystudovaný informační technologie, takže mám vysokoškolské vzdělání, bakalářské přesněji, a pracuju jako IT pracovník.

55

Přílohy

Respondent č. 11 – Ing. Marcel Kraus Tazatel: Chtěla bych se Vás nejdřív zeptat, jestli byste mi mohl říct, jak dlouho tu žijete a odkud a kdy jste se sem přistěhoval? Respondent: Přistěhovali jsme se z Moravského předměstí, z paneláku ze Štefánikovy ulice a tady jsme se nastěhovali na Vánoce 1998. Týden před Vánocemi. T: Proč? Proč do Roudničky? R: Protože jsme toužili po rodinném domku, a tady se naskytla možnost koupit parcelu a stavět. T: Vybrali jste si Roudničku z nějakého konkrétního důvodu nebo jen kvůli parcele? R:Joo, dívali jsme se i jinde, ale tohle je nejkrásnější obec, která sousedí s lesem, takže jednoznačně šťastná volba. T: Jak jste se dostal k pozici v samosprávě? R: Hledali někoho, takže nejdříve tam vstoupila manželka, neboť se znala s některými sousedkami, které tam byly, a po roce už to manželka nezvládala při své práci, tak jsem se domluvil s lidma v komisi, že bych to vzal já. Začínal jsem tím, že jsem hodně fotografoval, natáčel a dělala takové propagační věci, takže jsem už před tím, než jsem byl v komisi, pro tu komisi něco dělal. T: Máte teď v komisi hlavní pozici? R: Ne, ne, ne, ne, já jsem běžný člen a mám na starosti webové stránky, proto jste se o mně asi dozvěděla. Fotky na nástěnky a takové věci. T: Určitě, paní mi na Vás dala kontakt přes Facebook, kvůli webovým stránkám a proto jsem se na Vás obrátila i teď. Co je tedy náplní Vaší práce v samosprávě? R: My tam nemáme přesně rozdělené činnosti, ale tak mám na starosti vedení webových stránek, které znáte, ještě do nedávna jsem se taky staral o nástěnku, vývěsku před Revírem, ale protože teď mám funkce ve svazu důchodců, tak jsem tohle vzdal, ale kromě takových běžných organizačních záležitostí, které se řeší každý měsíc, mám na starosti, pravidelné červnové plavby po Roudničáku, pro děti a rodiče na kánoích, pak mám na starosti podzimní nebo předvánoční tvůrčí dílnu pro děti nebo pro dospělé, podle toho jak je nálada a podmínky 56

Přílohy a totéž děláme někdy před Velikonocemi a čtvrtou věc děláme před Vánoci, vycházku ke stromečku, tady do kopce do lesa, kde nazdobíme s některými rodiči a tyhle věci. Takže spíš to jsou takové mimořádné, ale nové akce, které se tady kdysi nedělaly. Pak jsou samozřejmě takové obyčejné občanské spory, jako popelnice na silnici někomu smrděj, nebo lidé nechtějí, aby se stavělo tam nebo onam, takže řešíme v komisi stížnosti občanů, ale to řešíme jako většinou všichni. T:Já bych se Vás chtěla zeptat, jak byste charakterizoval Roudničku, co se Vám na ní líbí, co se Vám líbí na okolí? R: No to je hlavně to, že je tady nádherné okolí, to je pozůstatek samostatné obce, vesničky, která je trošičku oddělená kopcem sv. Jána, takže je to taková relativně samostatná enkláva, nádherný příjezd po hrázi rybníka a hned lesy na obzoru, no a líbí se mně tady i mnoho dobrých lidí, kteří, bych řekl, reflektovali na tu nabídku, kterou jim dáváme, zúčastnit se nějakého společenského nebo komunitního života a uděláme nějaké akce dohromady, což asi někde na náměstí v centru Hradce Králové není možné. Já sám pocházím z vesnice, dlouho jsem žil na vesnici, takže tady vlastně vzpomínám a realizuju ty akce, které jsme kdysi jako mladí viděli u našich rodičů. T: A našel byste na Roudničce něco, co je pro ni zvlášť typické, osobité? R: To myslíte geograficky nebo lidsky? T: Myslím celkově, něco, čím se liší od ostatních městských částí? R: No víte, já ty městské části ostatně neznám, ale zeptejte se na magistrátu třeba, často mně řekli, že vymrzujeme, a že tolik problému co dělá Roudnička, to na magistrátu nezažili. No je to tak, to by bylo na další výzkum na magistrátu a schválně co Malšova Lhota ty jsou podle některých úředníků na druhém místě. T: A nemyslíte si, že je to třeba tím, že ti lidé se o tu obec hodně zajímají? R: Ne, tady se nezajímají. T: Nezajímají? R: Ne, já nevěřím, že by se tady lidé o tu obec zajímali. Naprostá většina, alespoň podle mě, jak jsem to poznal za těch deset let, naprostá většina stále žije ve svých zahradách, nezná sousedy o ulici dále a pokud se zúčastňují toho společenského života, tak jsou to pořád jedni a 57

Přílohy ti samí, které mám já osobně rád, máme se rádi dohromady, děláme nějaké akce, předem vím, kdo se těch akcí zúčastní, ale zdaleka to není ani třetina obyvatel Roudničky. T: Jsou to převážně lidé s dětmi? R: Jsou, ale to je tím, že děláme akce pro děti, takže přijdou rodiče s dětma, ať to jsou potomci starousedlíků nebo to jsou ti noví jako my, naplavenina, tam se to stírá ty rozdíly, ale přijdou, ale mnohdy je třeba mít trpělivost, nepřijdou na první akci, ale když to opakujete podruhé, tak přijde více a pak se to zastaví a pak už nikdo víc nechodí. Nemůžeme být idealisté, že celá Roudnička se bude zúčastňovat všeho. Přece jenom lidé mají dost svých starostí, takže nemají čas na nějaké větší a častější společenské akce, to byste spočítala na prstech jedné ruky, co tady děláme, a jsou takoví, kteří se bojí dělat cokoli dalšího, protože nevěří, že by to mělo význam. T: Ještě se zeptám, jestli tady v Roudničce vnímáte nějaký zásadní problém, který by bylo potřeba změnit? Třeba co tu chybí? R: Těch problémů je tady několik, co tady chybí, podívejte, to je otázku pro vás jako sociology do budoucna. Tady chybí místa setkávání lidí. Kdysi takovým místem byl kostel nebo prodejna nebo hospoda nebo škola. Dneska tady máme hospodu, soused Vám řekne asi jaké úrovně. Postavilo se něco nového na golfovém hřišti, ale to je zase nedostupné některým lidem tady. Prodejna tady byla, hodně jsem se o to zajímal, jak tady tu prodejnu dostat znovu, ale ona je ekonomicky nerentabilní v dnešním systému a v dnešní společnosti. Protože máme tady výzkum udělaný v Roudničce a tržba by byla za měsíc 100-110 tisíc a z toho když je 10% zisku, za 10 tisíc nezaplatíte elektriku na ty mrazící boxy a toho prodejce a tak dále. Tak, tak se tady uživili skromní Vietnamci. Ale jak vyčíslíte penězi a jak to převedete do zisku, že mladé maminky se tady setkávaly nejen se stejnýma mladýma maminkama a mohly si popovídat před tou prodejnou, ale setkávali se tady i důchodci navzájem. Jednou týdně nebo dvakrát týdně a setkávali se mladí se starýma. Je to takové neformální, nenásilné setkání, my dneska můžeme pořádat v hospodě jednou za rok vzpomínkový večer pro důchodce, takže oni jednou přijdou, ale pak zase celej rok budou vzpomínat, že tam byli. Chodím gratulovat i osmdesátníkům po Roudničce a v každé té rodině kam přijdeme se ptají: ,,Pane inženýre, proč tady není prodejna?‘‘. Těžko jim vysvětluju, že ta prodejna by měla dražší rohlíky, neměla by zisk. Takže tohle je nejdůležitější věc co tu chybí. Takováhle děvčata jako vy, nebo starší, mladé matky, mi kdysi říkali, že by tady chyběla školka třeba, ale zase když to vezmeme rozumně, tak školka by se tady nenaplnila dětma a nikdo z města nebude děti vozit sem, takže 58

Přílohy město má pravdu, že je lepší udělat školku na druhé straně kopce sv. Jána, tam ty naše matky, když jedou do práce, ty děti mohou dát. Uvažovali jsme z toho bývalého národního výboru, tak tam některé maminky si mysleli, že udělají dětský koutek a budou si to hlídat svépomocí, no ale když to viděly, že tam padá strop a je to vlhké a tak dále, tak to brzo vzdaly, ale možná že taková jedna větší místnost, kde by měly děti něco na hraní, by byla pro ty matky užitečná. Ale to se s nima nejdříve musíme domluvit, jestli by to opravdu chtěly, než začneme na magistrátu o tom uvažovat. Dnešní doba nepřeje tomu setkávání, jednak mají hodně práce, potřebují vydělávat, splácet hypotéky, no a druhá věc, ten individualismus mezi lidma. A dále jsme blízko města, jsme velmi blízko Hradce, dvě nebo tři stanice a jste ve městě nebo na kraji města, kde máte všechno. Tam máte pohodlné nákupy, sportovní vyžití, kulturní, všechno. Takže nikdy v Roudničce nebude tak intenzivní život společenský, komunitní jako v malých vesnicích pod Orlickými horami. S tím se hold musíme smířit. Mně osobně tady chybí nějaké to místo setkávání. Pro společenské akce, je to nedostatečné. T: Jsou tu nějaké předpoklady k rozvoji? R: Jsou tady velké předpoklady k rozvoji. Protože všude kolem Roudničky jsou pole. Všechna ta pole by mohla být zastavěná rodinnými domy, kdybyste se zajímala o nový územní plán Roudničky, slyšela jste o něm někdy? T: Neslyšela, to se přiznám. R: To je dokument, který na padesát let dopředu vymezí v Hradci a na jeho okraji místa kudy by se měla rozvíjet výstavba rodinných domků, kudy by mělo být třeba spojení na Pardubice, kde by měly být průmyslové zóny a tak dále. Takový hlavní dokument. No a z toho dokumentu vyplynulo, že ideální pro rozšíření Hradce v oblasti rodinné výstavby by byla tadyhle pole od rybníku Roudnička za hospodou až sem k chatové osadě. A když to promítnete z většího pohledu, tak to jsou ta pole, která vedou až k Biřičce, tady by se vešlo 500 domů, kdyby k tomu byl nějaký rozumný příjezd. Takže v územním plánu bylo řečeno, že se zastaví jenom ta část, která přiléhá k Roudničce, nevím, jestli by to bylo padesát nebo sto domů. Tím pádem by byla Roudnička větší, možná by si zasloužila i nějaké stavby společenského charakteru, no ale proti tomuto návrhu, který architekti vymysleli, se v Roudničce zvedl nebývalý odpor, takže k celému územnímu plánu ve městě ze všech komisí a částí Hradce Králové přišlo asi 250 připomínek k tomu územnímu plánu. Hradec má necelých 100 tisíc lidí a z těch 100 tisíců lidí, tak ti co to četli, dali dohromady asi 250 připomínek, no a tipněte se, kolik připomínek bylo z Roudničky? 59

Přílohy T: Tak 90%. R: No jo, tak, přes 200 připomínek. Zejména ti lidé, kteří se nastěhovali do Roudničky v posledních deseti, patnácti letech, ti si nepřejí, aby se Roudnička dále rozrůstala. Kdežto paradoxně starousedlíci, kteří byli zvyklí tady žít jako osmdesát čísel popisných sto let, ti by teď rádi prodali svoje polnosti za Roudničkou, aby mohli svým potomkům postavit takovéhle hezké domy jako máte vy a my, no jo, ale těm nově přistěhovalým se už nelíbí, že by Roudnička byla moc velká a tudíž už by nebyla tak krásná, jezdilo by více lidí po hrázi rybníka, magistrát by asi hledal cestu jak zpřístupnit Roudničku ze strany od Labe jako se jede na vysokou, tím pádem by Roudnička nebyla slepá a byla by průjezdná. Takže se bojí, že by zloději jednou silnicí přijeli, nakradli a druhou silnicí odjeli, pak že by navigace vedla skoro i kamiony a tak dále. Takže je odpor od většiny obyvatel Roudničky, dneska už převažuje v Roudničce ta naplavenina, takže většina lidí už je proti tomu, až na pár těch majitelů polností. Takže je teď otázka, jak ten rozvoj dopadne, protože tady za tím rybníkem, je to i dopravně těžko obslužné, to se dotkne i vás, vašeho domu, pokud se bude stavět tady, tak nikde dole pod hospodou není dost široká komunikace, aby tam obousměrně vjela auta. T: No oni to chtějí udělat tak, že naší ulicí sem budou vjíždět a u rybníka vyjíždět. R: Přesně tak, ale s tím se musíme každý smířit, ale většině lidí se to nelíbí, každý si postaví dům a už nechce, aby se vedle stavěl další, takže magistrát reflektoval na některé tyhle připomínky Roudničáků a řekl, že tady omezí tu výstavbu, trošku, nevím na kolik procent a co se ušetří tady, to se bude stavět směrem k Labi, od hřiště dolů, což se samozřejmě těm našim sousedům, kteří bydlí u hřiště, nelíbí. Takže ať se bude stavět kdekoli, vždycky to odnesou ti, kteří bydlí na vjezdu do Roudničky u rybníka. A ono je to dáno pocitově a historicky, oni si pamatujou, že tady bylo osmdesát čísel, a že tady jezdily koňské povozy, takže to berou jako příšerný nárůst, ale vezměte si Gočárovu třídu, tam vždycky jezdila auta a už když se tam lidé stěhujou, tak vědí, že tam auta budou jezdit. Tady se někteří přistěhovali v domnění, že už se tady stavět nebude, takže tohle bude kolosální problém. Ale na druhou stranu by nám stavební rozvoj mohl pomoct vydupat si nějaké to společenské zařízení. Něco takového, abychom mohli nějaké aktivity v zimě, na podzim dělat pod střechou. Ty akce co jsem já vám říkal, že mám na starosti, tak to jsou všechno akce pod širým nebem. T: Jenom ty adventní a velikonoční dílny, ty se pořádají tam nahoře ve sportovním klubu.

60

Přílohy R: Do hospody to nemůžeme vzít, jednak i když se tam vyvětrá, tak to tam páchne kouřem z těch záclon a všeho, a za další tam nemůžeme dělat paní vedoucí binec na zemi větvema, voskem a já nevím čím. Takže je to komplikované. T: Když už jsme u toho, co si myslíte o spojování Roudničky s Vysokou? R: Já jsem o tom neslyšel. Vy máte nějakou zprávu o tom, že bychom se měli spojovat s Vysokou? T: Ne, žádnou zprávu nemám, ale když ono to tak už vypadá, když jedete do tý Vysoký, tak ty baráky jsou čím dál tím blíž, takže to tak pravděpodobně jednou dopadne, že se spojíme. R: Nevím, to může být za padesát let, na to byste se měla ptát na magistrátu, každopádně já znám i tady z Roudničky, co tak vím a co jsme se tak bavili, tak tomu nevěříme, že by k tomuhle došlo. Ono teoreticky je možné vykácet velkou dálnici přes les a spojit nebo to spojit tady po těch polích, ale mluvil jsem kdysi s hlavním architektem panem Brunou, a právě když jsme se bavili o tom, jestli stavět nebo nestavět k tomu Labi, a z jeho řeči vyplynulo, že magistrát a útvar hlavního architekta ani nechce, aby se stavělo u Labe, abychom se náhodou s tou Vysokou nespojili, a aby náhodou nevznikly stejně škaredé domky jako v té Vysoké, ale zase tvar domu by se snad dal regulovat magistrátem a také vzdálenost mezi domy. T: Teď bych se chtěla zeptat na zapojení obyvatel do života v obci a taky jestli se zajímají o dění v obci. To už jste mi tak trochu nakousl, že příliš ne. R: No je to omezený okruh, já když vám řeknu, tak Roudnička, ani vaší předchůdkyni Pražákové na magistrátu neřekli, kolik je tady přesně lidí, co jsou trvale hlášení a někteří tady bydlí a mají krásně domy a trvalý pobyt mají někde jinde ve městě. Když tak počítáte, že by tady byl necelý tisíc lidí, tak počítejte, že ani ne stovka, ani ne, padesát nebo osmdesát lidí, a to počítám matky, dědy, děti, jo, kteří se těchto akcí zúčastní. To kdybych měl více času a sedl jsem si s mladými matkami dohromady, tak zavzpomínáme a podle fotek z akcí dáme dohromady, kolik lidí se těhletěch akcí zúčastní. Když to však vezmeme z pohledu stavby nových domů v obci, pak musím připustit, že lidé se o Roudničku zajímají. Aby se tady náhodou nestavělo a nebyl narušen dosavadní klid. T: A jsou to tedy spíše starousedlíci nebo právě ti nově přistěhovalí?

61

Přílohy R: Jak bych to řekl, záleží na typu akce, když uděláte posezení s harmonikou na hřišti, tak tam přijde větší část starousedlíků, protože už ten harmonikář je starousedlík a je to tam kolem hřiště, když uděláte plavbu po Roudničáku pro malé děti, tak se zúčastní více těch novejch, protože ti mladší, kteří tu stavěli ty domy, mají děti, takže to se nedá říct. T: Jak na jakou akci prostě. R: Záleží jak od které akce, jo, ale když je nějaká tancovačka v hospodě, tak těch mladejch do třiceti let je tak půl na půl, starejch i mladejch, já si myslím, ti mladší lidi mají větší tendenci se sdružovat a být dohromady, kdežto ty starší se moc nezapojují. T: A mají ti lidé tendenci přispět k rozvoji? R: Co to je přispět k rozvoji? T: Jestli by třeba do stavby krámu dali nějaké svoje vlastní finance? R: To v žádném případě. V dnešní době nikdo nedá už ani korunu do ničeho a to už mně předem lidé říkali: ,,Nemysli si, že to tady někdo zadarmo uklidí ty místnosti‘‘. Tohle to nadšení je už dávno pryč a ti starousedlíci, se kterýma se stýkám při tom blahopřáním k narozeninám, tak to jsou lidi, kteří buď sami vlastníma rukama stavěli ten krám, stavěli národní výbor, stavěli sportovní klub nebo aspoň přivezli písek, nebo aspoň něco ve svém volném čase udělali. Ale nová generace jednak na to nemá čas, jednak už existují stavební firmy, aby to udělali a jednak už nikdo nemá ochotu financovat věci veřejné, protože nemá šanci se mu to vrátit. Takže to by byla čirá iluze dneska dělat sbírku na něco, aby se tady postavilo, to ne. Jsme šťastní, když lidé přispějí svým časem, a to je to nejkrásnější, co jsem tady zažil, že jsem našel relativně dost lidí, kteří jsou ochotní přispět tím časem. Co je to relativně? Vemte to, třicet lidí, když máte třicet lidí, o kterých víte, že něco udělají, že vás nepošlou někam, to je strašná spousta vůči jednomu člověku, ale když těch třicet lidí srovnáte s celou Roudničkou, tak zase je to nic. Je to málo, ale rozhodně kdybychom chtěli udělat teď před Velikonocema nějaké velikonoční tvoření pro děti, tak jsem si 100% jistej, že kdybych obešel deset mladejch maminek a pět dědečku, tak určitě z nich 90% přijde pomoci. Ale musím je osobně obejít. Když jim hodím lístek do schránky nebo pošlu maila, tak mně nikdo neodpoví. Jsou to zajímavé věci, psychologické, sociologické, až někdy mně manželka říká, že to ti lidé dělají, né že by chtěli, pro sebe, pro Roudničku, pro děti, ale protože mně nedokážou říct ne. Takže spomalil jsem při některých aktivitách tady v Roudničce, aby se neřeklo, že ty lidi moc lámu přes koleno, ale stále máme některé takovéhle lidi, několik těch 62

Přílohy důchodců dělalo masopustní masky, nejdříve u nás a pak si to vzali domů a dodělali to, a ještě půl roku o tom podívali s vnoučatama doma. Když je třeba zajít do lesa ten stromeček vyzdobit, tak zase jeden důchodce namaluje betlém a jinej půjčí ty ozdoby nebo baterky na osvětlení, takže těch pár lidí tady pořád je, ale aby to bylo nějaké spontánní, že by někdo přišel a ,, Pane Krausi, už dlouho nebylo to a to,mohli bychom něco udělat…‘‘, tak to už ne, to je možná pod Orlickými horami na vesnici, ale ne v Roudničce. T: Chtěla jsem se dál zeptat, kde máte schůze samosprávy a jestli na ně chodí i občané Roudničky? R: Jak mám odpovědět diplomaticky. T: (Smích) Nemusíte diplomaticky. R: Ty schůze se konaly na hřišti v klubovně. No ale zase byly takové případy, že ten kdo měl na starosti klíče, nepřišel, tak jsme schůzovali venku ve stoje a byla zima, nebo jsme měli klíče a nebylo tam zatopeno a tak dále, takže po několika letech schůzování tam jsme to od letošního roku přesunuli do hospůdky Revír, no a jsme rádi, když na ty schůze přijde celá komise místní samosprávy, většinou tam nejsme všichni, a kromě toho, občané no, občané chodili, ale my jsme je nechali stát u dveří a ptali se jich: ,,Co chcete? Říkejte to rychle, my tady máme jednání.‘‘, to mně osobně se nelíbilo, přišly studentky jako vy, měly krásný projekt, měly to na počítači, úklid lesa, a my jsme jim nedovolili ani se připojit do zástrčky, to byly trapárny, hrozné. Takže mnoho lidí ztratilo iluze o komisi, někteří ty iluze ani neměli a slyším v hospodě taky, že jsme taková sranda parta, která není nikým volena, což je pravda, takže my nemáme žádnou autoritu, my jsme jenom prodloužená ruka magistrátu, abychom tady vylepili na nástěnku, kdy bude svoz odpadu, a informovali lidi o nějakých věcech, co chce magistrát. Jednoho času jsem měl takovou naivní představu, že pokud chcete s těma lidma dělat společenské akce, že bychom se měli starat i o jejich problémy, které oni mají, a pomáhat jim to řešit. Když tady sousedce vyváží celá chatová osada 12-13 kontejnerů s bioodpadem na silnici a jí to tam smrdí, tak bychom se my měli snažit s magistrátem domluvit nějaké náhradní umístění, ale jelikož magistrát dostává z 20 komisí zápisy, kde je spousta bodů, za zaprvé nemají čas to číst, pak si to přehazujou mezi jednotlivými útvary, takže nakonec co se tady občanům podařilo vydupat si na magistrátu nebylo díky tomu, že komise to zařídila za ně, protože napsat na magistrát je málo, tam by musel někdo z komise zajít a všichni jsou zaměstnaní a nemají čas, nakonec se vezmou tři sousedi a sousedky a objednaj se přímo u primátora a tam se bavěj o tom, že jim to vyplavuje dům, že tam je špatně udělaná 63

Přílohy kanalizace a primátor tam pošle lidi. Ale to je špatně, to je nesmírně špatně, protože pan Fink přece nemůže řešit každou stížnost každé sousedky. Ta komise by měla tyhle ty věci dělat, stejně jako společenský život, no ale nedaří se nám to. T: Takže si některé akce pořádají lidé i sami? R: Jak myslíte sami? T: Že se třeba sdruží pár dospělých lidí a udělají nějakou akci pro děti, slyšela jsem, že tu byla nějaká olympiáda a nepořádala ji komise. Nevíte? R: To jsou děvčata, se kterými kamarádíme, mladé matky, jedna z nich byla v komisi, a dohodly se, že udělají jako mladé matky pro svoje děti něco. A zrovna to bylo období, kdy se v komisi řešilo, jestli má komise dělat tyhle akce nebo má řešit spíše občanské záležitosti, takže tuším, že se tenkrát řeklo, ať si to tyhle děvčata domluví se sportovní klubem. Takže se domluvily se sportovním klubem, a já jako za komisi místní samosprávy jsem udělal plakát, dal to na webové stránky. Pak si dokonce holky udělaly Facebook a daly tam odkaz na naše webové stránky a já jsem zase na webové stránky dal odkaz na Facebook, takže v podstatě to byly dvě mladé matky, mají své děti a tak to udělaly pro svoje kamarádky, co mají také děti a bylo to nádherné, ale od dalších let jim sportovní klub a komise dávali jen nějaké finanční příspěvky, ale abychom jim my jako komise aktivně pomáhali, fyzicky, že tam někdo bude hlídat děti, to ne, my to podporujeme, jako že komise není proti a dá jim, pokud si požádají, finanční příspěvek. Podívejte, de facto, ta vycházka do lesa, plavba, to si dělají občané, kteří to chtějí dělat a je jenom náhoda, shoda okolností, že jeden z nich, Kraus, je v komisi místní samosprávy. My to dokážeme udělat i bez toho. Bylo by špatné, abychom si to dělali sami bez komise a bez sportovního klubu, když tohle jsou dvě organizace, které mají peníze. Komise místní samosprávy, ať je jakákoli, fasuje peníze, nevím jaký paušál ročně a ještě korunu nebo kolik na každého obyvatele, který je trvale hlášen tady, takže v komisi místní samosprávy je, já počítám, minimálně 30 tisíc. Musím říct, že když ty mladé matky nebo já nebo kdokoli dělá akci tady pro Roudničku a řekneme komisi místní samosprávy, že potřebujeme zaplatit ty vodáky, kteří tam jezděj čtyři hodiny s těmi dětmi, babičkami po Roudničáku, tak tisíc korun na to daj, když děláme nějakou dílnu, tak na ten materiál komise taky dá, sportovní klub dá také, soukromně jsem organizoval výlet důchodců do hradeckých lesů, byla to náhrada té prodejny, aby měli možnost se nějak vidět a komise bez problému dala tisíc korun, sportovní klub nejdříve nechtěl dát nic, ale když jsem řekl, podívejte se, jsou to naši důchodci, komise dala tisíc korun, ,,Dobře, když dala komise, my dáme také.‘‘, ale víte, co bylo potom řečí 64

Přílohy v hospodě a všude, to je soukromá Krausova akce, že potřeboval deset důchhodců z Roudničky, aby doplnil autobus z domova důchodců, kde dělám dobrovolníka, jo, aby nejel prázdnej. Jsou lidé všude, nejen v Roudničce, všude ve světě, kteří když vidí, že se něco začíná rozjíždět a fungovat, vždycky tam přisypou trošku písku, aby to zaskřípělo. Chodíte gratulovat lidem, a soused vám slíbí, že půjde s vámi, aby to nebyla jenom komise, aby to byl někdo ze sousedů, vždyť oni se znají, chodili spolu do školy ti osmdesátníci a už jsem slyšel takovou slinu: ,,No jo, on šel s tebou, protože věděl, že se tam dobře nají.‘‘ T: To už pak nemáte ani chuť chodit gratulovat, ne? R: Pořád mám, ale já jsem splachovací, jak se říká, ale když se to dozvědí ostatní, tak když já pak tomu pánovi jinému nebo té ženské řeknu: ,,Pojď se mnou, vždyť jste spolu chodili na Nový Hradec do školy.‘‘, tak odpověď je: ,,Ale oni by mě pomlouvali.‘‘. T: Já se jim ani nedivím. R: Každá akce, kterou lidé chválí, má za sebou i pachuť, hořkost, že to někdo kazí. Zažila jste masopusty tady? T: Zažila. R: Jo? A kolik bylo řečí, že ty peníze se měly všechny dát sportovnímu klubu, protože je to jediná organizace, která se stará o tyhle věci. Přitom proti sportovnímu klubu existoval jezdecký oddíl a děvčata a kluci, kteří nebyli z Roudničky, nám dělali třetinu té srandy masopustní, tak já jsem považoval za férové, abych třetinu vybraných peněz dal těmhle těm. Třetinu dostal sportovní klub a třetinu měla dostat komise místní samosprávy, ale podle regulí magistrátu, komise místní samosprávy nesmí vybírat peníze, protože je dotovaná z magistrátu, takže co teď s těma penězi, které Kraus vybral a měl je dát komisi místní samosprávy? No takže zase byla korespondence, ale už tři měsíce předtím masopustem, jsem to předpokládal, no a mám to písemně, že tyhle ty peníze mohou být jako příspěvky občanů mimo účetnictví komise místní samosprávy a měli by být zveřejněny na internetu. Takže když se podíváte na internet, tam je hospodaření s příspěvky občanů. Takže to jsou věci, které lidi dali, a tenkrát na ten masopust lidé dali jeden dva tisíce korun, druhý tisíc korun, bylo to poprvé, lidé byli zvědaví a viděl jsem, že hodně lidí mělo tehdá štědrou ruku a přispělo k tomu. Samozřejmě pak byla ta pachuť, že nedostal všechno sportovní klub, a že se na to příště vyprdnou, a pak se začali navzájem pomlouvat, že jeden měl občerstvení lepší a druhej horší, a oni se navzájem ti sousedi pomlouvali, u koho byly lepší chlebíčky a tak dále. Vždycky je plno takových 65

Přílohy hloupostí a nakonec jezdci dostali výpověď a odstěhovali se, takže ta třetina odpadla, no a já jsem tehdá řekl, že až za mnou přijde 4-5 lidí, že chtějí dělat masopust, tak se toho znovu ujmu. Řekl jsem 4-5 lidí, až přijdou, že chtějí dělat masopust. A víte, kolik přišlo? T: Nikdo. R: Jeden. Jeden šestnáctiletej. Říkal: ,,Pane Krausi, já bych zase chtěl ten masopust, my jsme se tak krásně vožrali.‘‘. T: Já vím, že tento rok už to nebylo, vlastně ani ten minulý. R: Ani minulý to nebylo. Tohle jsme omezili, protože to bylo dost náročné na organizaci a bylo třeba domluvit, kdo půjde v maskách, kdo připraví nějaké to pohoštění, jako abychom náhodou neprošli přes tu vesnici bez zastávky, abychom měli jistotu, ale alespoň pro někoho sehrajeme scénky a uděláme něco takového. No a já jsem napsal na plakát, pro druhý masopust, jsem napsal na plakáty: Přihlaste se, kdo chcete opět pohostit a zažít ten tanec a tak dále, nemusíte dělat velké občerstvení, sami dobře víte, co šlo loni na odbyt. A to bylo špatně. Protože Kraus jim vnucuje, aby udělali občerstvení, takže nutí je a tak. T: Koukám, že to nemáte vůbec lehký. R: Víte těch třicet nebo těch padesát lidí, se kterýma se daj dělat ty akce, kteří to pak pochválej, to stojí za to. Je to pěkné. T: Já už mám teď poslední body, a to otázky, zda se považujete za starousedlíka nebo nově přistěhovalého, a proč? R: Musím říct nově přistěhovalého, já jsem se tady nenarodil, já jsem naplavenina jako hrom. Naplavenina, která se nesmířila s tím, že bude rozdíl mezi naplaveninou a starousedlíky. T: No, tuhle otázku mám jako další, jestli vnímáte nějaké bariéry mezi starousedlíky a nově přistěhovalými? R: U některých lidí jo, a velké bariéry, to bije přímo do očí. Někteří lidi řekli, že tam kde my máme postaveno, tam si kdysi pouštěli draky, a že jsme naplavenina, takže vím, že je tu několik lidí, na prstech jedné ruky bychom to spočítali, možná že si to myslí dalších dvacet, ale ti ani nevylezou z těch svých zahrad a nepřijdou na nějaké akce, kde bychom si mohli popovídat. O takových třech pěti lidech vím, kteří to dodnes nespolkli.

66

Přílohy T: Dělá se něco pro to, aby byly bariéry odstraněny? R: No to právě jako velký idealista jsem se snažil všechny tyhle akce dělat, vezměte ten masopust, ten byl schválně udělanej tak, aby do masek šli potomci starousedlíků i mladí lidi novousedlíků, a aby s těma maskama a s hudbou jsme prošli celou Roudničku, takže někteří starousedlíci se dostali i do těhletěch oblastí novousedlíků a co zjistili, že novousedlíci jsou stejně štědří jako starousedlíci, a že se s nimi dá bavit. A od té doby, možná že si to namlouvám, že jsem to předtím tolik nevnímal, ale od té doby se dost lidí z té nové části a ze staré části stýká na dalších akcích. Už nejsou si tam cizí, a když děláme třeba ty dílny pro dospělé nebo pro děti, tak přicházejí lidé z obou stran. Takže vlastně celý ten společenský život co jsme tady dělali, byl také hlavně proto, aby se zmenšily ty hranice. T: Takže si myslíte, že se to částečně povedlo? R: Určitě. Předtím to bylo jednoznačné, naplavenina, se kterou se nikdo nebavil. Kdežto dneska se to promíchává a myslím, že příští generace, co přijde po nás, už se o tom nebude vůbec bavit, jestli se tu tvůj táta narodil nebo nenarodil.

67

Přílohy

Respondent č. 12 – Paní Nováková – rodačka Tazatel: Tak jako první bych se chtěla zeptat kolik je Vám let? Respondent: Takže mně je 85 let. T: A jak dlouho tu žije? R: Od narození, takže 85 let. T: Oni tu tedy žili Vaši rodiče? R: Otec byl z Vysoký a matka odsud. T: Takž se otec přistěhoval za matkou? R: Asi ano, když se vzali, tak bydleli naproti Golfu, tam se to kdysi jmenovalo ,, Záduška‘‘, tak to byl mojich prarodičů barák, jenže děda byl takovej, že pil, takže nespláceli ty úroky, takže o barák přišli. Tam se žilo, ale já jsem se narodila, víš kde, ve kterým baráku? Víš, kde byl konzum dříve? T: Ano, to vím. R: Nevíš. T: Ale ano, tam jak jsou ty byty dnes. R: Ne. T: Ne? Ještě jinde? Dobře, tak nevím. R: To byl barák, tam jak má postavenej barák ten zubař. T: Ano vím, jak tam byla dříve ta trafika? R: Ano, tam. No a chvíli jsme bydleli v tom baráku dole na tý Zádušce, tam nás bylo hodně, to já si moc nepamatuju, pak jsme bydleli v tomhle tom č. p. 39, no a pak jsme se odstěhovali zase, co jsou tady Neufussovi, ty mladý, tam byl starej barák a tak tam jsme se přestěhovali, pak rodiče postavili tady ten starší barák, to bylo v pětapadesátým roce, to jsem se já vdávala, tak jsme se nastěhovali sem. A od té doby jsem tady v tomhle tom prostoru. T: A můžu se zeptat, jak to tady vypadalo, když jste byla mladá? 68

Přílohy R: Náš barák se stavěl v tom padesátým pátým roce a máme číslo 67, tak víš, že těch čísel tady nebylo tolik, a byly to samý takový baráčky, jako přízemní, a v každým baráku byl nájemník, v každým. To neexistovalo, že by tam bydleli ti, kteří ho vlastnili. To tady po vsi byly příkopy, z toho lesa, dříve tam byly potůčky po lese, tekla voda, teď už to není, teď to spadne naráz. T: A byla tady silnice? R: Ne, silnice tu nebyla, ta se stavěla až, no v kterým roce, tak kolem sedmdesátých let, tak nějak. Protože i tady to byla polní cesta, když jsme se sem nastěhovali, tak to byly takový vyvýšeniny, a cesta vedla do pole. No a co ještě, byly tady příkopy svedený do velkýho rybníka, ale ještě tady byly dva rybníky v Roudničce. A to byl tady před Skákalovejma, já nevím, kdo tam teď bydlí, jak byli Skákalovi, tak tam byl takovej kachňák a pak teď před hospodou, jak je to vybetonovaný, tak to byl taky rybník. Dříve tady byly po vesnici husy, kachny, slepice, to neexistovalo, že by to bylo na dvoře, auta nejezdily, když jelo auto, tak jsme se šli podívat. T: A co třeba statek? Dříve se tam pracovalo? R: Statky tady byly tři, a jinak to byli takoví lidi, že měli jenom kravičky a chodili do práce, to se říkalo, že to jsou kovozemědělci. Takže přišli z práce a šli na pole, takže každý měl kousíček pole, pak se to sloučilo a přišlo JZD, takže ty ženy musely dělat tam. T: Takže tenhle statek, co tu stojí jako poslední, to mělo na starost JZD? R: Co je kravín, to byli ti Jarešovi a pak ještě Jiroutkovi a Součkovi, to byly tři větší statky. No a ti Jarešovi to pronajímali, protože ti měli obchod někde v Kuklenách, nějakej koloniál, no a ještě ty lesy, to byly jejich, tam až u Cikána. No a tady jak jsou ty nové baráky, tam se dříve říkalo ,, Na famíliích‘‘, tady nahoře bylo ,,Podzámčí‘‘, to říkali, že tady vede chodba, bylo to tam kdysi, když já jsem byla malá, tak tam byla jakoby z cihel, měl to být jakoby vchod, říkali, že je to chodba do Opatovic, do opatovického kláštera. Tady se pak říkalo ,,Na podlesí‘‘, no a já nevím, co ještě. T: A pracovali lidé z Roudničky na tom statku, v JZD? R: No dělaly tam jenom ženy. No a chodilo se na brigády, to jako né že za peníze, ale přišli jsme z práce a šli jsme mlátit obilí, to se budovalo po válce, takže se chodilo na brigády, byli

69

Přílohy akce Z, právě ten obchod se stavěl v akci Z a jiné věci se dělaly. Teď to prodali a nemáme tady nic a nekoupíš si ani rohlík. T: Jezdil sem autobus? R: Vůbec, chodilo se pěšky a autobus sem začal jezdit, kolik mně mohlo bejt, kolem dvaceti, tak někdy v padesátých letech. T: Tak to sem jezdí už poměrně dlouho, to jsem myslela, že ho zavedli až déle. A Roudnička byla vždycky připojená k Hradci? R: To ne, to byla samostatná, starosta tady byl. T: A kdo byl ten starosta? R: Byl to nejdříve, no to ti taky musím říct, byly tady dva obchody, tadyhle jak jsou Janatovi, tak tam byli Krejčovi, ten taky jednou dělal starostu, a pak byl starosta pan Souček, to bylo v jedničce v baráku, tam kde je teď točna autobusu a těsně než autobus zatáčí, tak tam je jednička dům a tam byl starosta. No a pak byl starostou tady pan Dušánek. A za toho Dušánka přišla ta obec k městu, ale to bylo až někdy v devadesátých letech. T: Já jsem právě slyšela, že posledním starostou byl pan Souček. R: Ne, to nebyl, ten byl tajemníkem. T: A byla tady hospoda? R: Hospoda byla, ta je tady postavená nevím už od kdy, tam byli první majitelé nějaký Kvasničkovi. No nikdy se tam nevařilo, co si pamatuju, to tam měli jen nějaký utopence a uzenáče. T: Nějaké akce se tu konaly? Například tancovačky? R: No akcí tady bylo holčičko nádherných, nádherných, co my jsme si jako mládež užili, tady bylo všechno, tady byla Josefovská se pořádala, Májová, tady se kácely máje, to se chodilo po vesnici, nejdřív byl masopust, tak chodily masky po vsi, to není jako teď, že je každej odežene od baráku, neexistovalo. Těch plesů bylo, aspoň čtyři vždycky, ženy pořádaly, hasiči, politická strana, komunisti, že jo, ještě zahrádkáři, spolek zahrádkářů. Tady se žilo opravdu dobře. Hrály se divadla, Silvestry se pořádaly, opravdu dříve to bylo jiné, lidi měli zájem, teď už není a ani to nemá moc kdo dělat, pan Kraus ten by se angažoval, ale lidi o to nestojej. 70

Přílohy T: Já jsem s ním o tom mluvila, ale říkal, že se najdou lidé, kteří se zúčastní. R: No jo, to oni tam jdou, ale je jich pár. No a to se pořádaly, tam jak byl obchod, jak sis myslela, to byly akáty, les akátů, to kvetlo v létě, a tam se pořádaly koncerty, no to bylo úžasný. Bylo tady takhle živo, hodně se sem stahovali mladý na ty zábavy, každýmu se tady líbilo. T: I z Hradce třeba? R: (smích) No z Hradce ne, ti o nás nevěděli, ani nevěděli, že Roudnička existuje. Ale třeba Novej Hradec, z těch vesnic spíš, my jsme jezdili na kolách po těch vesnicích, za války se nesmělo tancovat, takže se tancovalo pod jevištěm a při gramofonu, anebo byla taková menší muzika, pak se jezdilo na Kuňku, tam jsme tancovali ve stodole, no a i v zimě jsme jezdili na těch kolech, to byla oběť. No ale… T: Užili jste si to. R: Užili, no, můžu ti říct, že víc než vy, vaše generace. T: Určitě, tomu věřím. R. Tady byly dvě vrby, to tady sázel ten pan Souček, tam u toho rybníčku u hospody, a ty když byly mladý, tak měly větve až na zem, no a tam jsme se scházeli a hráli jsme loutkový divadlo, no blbli jsme tam hrozně. Každej den jsme se scházeli u rybníka, u stavidla, tam se zpívalo, všude. T: A kam jste chodila do školy? R: Do školy do Vysoký, tam byla třída, tam jsme chodili přes les, nikdo nás nevodil a ani pro nás nikdo nechodil, jako teď, no teď je to hrozný, únosy dětí, hrozná doba. Tak tam jsme dupali no a pak na Novej Hradec, no kdo nešel na gympl, na ten se chodilo do Hradce a na měšťanku se chodilo na Novej. T: A kde jste pracovala? R: Já jsem se učila švadlenou, no a pak jsem toho nechala, ta firma zanikla, a tak jsem šla k Novotnejm, no a pak nás tam zabrali vojáci a všechno se to znárodnilo. Vedle Petrofu to bylo, taková jedna budova, vyráběly se tam vypínače, přepínače. No a pak jsem dělala tam,

71

Přílohy kde jsou teď Pilňáčkovi, tam nás přestěhovali a pak se tam postavila Tesla, tak jsem dělala celej život tam. T: Dál se chci zeptat, jací zde byli lidé? R: Scházeli se chlapi v hospodě většinou, ženský měly před barákama lavičky nebo u baráku a tam se scházely, ale to víš, že i přesto nějaký problémy byly. No, ale že by na sebe byli nevraživý, to né. T: Pomáhali si třeba sousedi mezi sebou? R: To ano, to spíše ano. T: Byly zde nějaké spolky? R: Spolky tu byly, hasiči, svaz mládeže, svaz žen, zahrádkáři no a ta politická strana, komunisti, a ještě sportovní klub. T: A v dnešní době je tu ještě nějaký spolek? R: Já si myslím, že spíše ne, to se neudrželo, i když teď si tak říkám, že ten sportovní klub je tu stále. T: A kdy většina z nich tedy zanikla? R: No v týhletý době, v týhletý porevoluční době, a všechno zaniklo. T: A jak tady hodnotíte ty vztahy mezi lidma v dnešní době? R: No moc ne, vždyť sama víš, jak to je. T: Jaké máte vztahy třeba se sousedy? R: No já nejsem hádavá, já radši ustoupím, než bych se někde prosazovala. T: Byly tu nějaké problémy se sousedy? R: No tak to víš, že tady máme problémy. Já teda ne, ale pan Mareček ano. Nechci o tom mluvit. T: Já jsem si říkala, zda jste neměli problém s tou stavbou.

72

Přílohy R: No to jsme měli, jsme čekali třičtvrtě roku na podpis souseda. Sice nejsme přímo sousedi, ale oni měli tamtu cestu co je vydlážděná na hlavní silnici, tak to on snad koupil, od toho rohu na silnici, proto to tam je vydlážděný, no tak kvůli tomu jsme měli problém, protože on když chodil pro podpisy, tak já jsem mu to počmárala během minuty, ale když jsme my chtěli, tak jsme si užili. T. Slavily se tady dříve svátky, jako jsou Tři králové, Velikonoce…? R. Všechno, tady byla velikonoční zábava, pomlázková, Tři králové chodili, maškary tady chodili na ten masopust. T: Takže se tu dříve dodržovaly tradice? R: Ano určitě, stavění májek, byla pouť, bylo posvícení. T: A kdy se to tady zlomilo a přestalo to tu takto fungovat? R: Zase nějak po revoluci. T: A kdy jste zaznamenala, že se sem začali stěhovat další lidé? R: No to bylo po tom devadesátým roce, to to tu začalo být atraktivní, bylo to dál od města, ale přitom to bylo město, to už jsme byli připojení. To už tu pak nebyli sedláci, ale jejich děti, tak se toho radši zbavili těch pozemků, než by se o to starali. Nikdo na tom nezačal dělat, i když tady bylo JZD a mohli. T: A kdy tu to JZD skončilo? R: No tak ono ještě existuje, ale my tady patříme pod Vysokou, ale už se tu nic neprovozuje, Tadyhle co jsou chaty, tam byla slepičárna a nevím, kdy ta zanikla, ale brzy. No a pak tady byl kravín, no a v tom velkým statku měli koně ustájený, to JZD když ještě byl děda Jiroutků, tak ten jezdil s těma koňma po tom poli, no ale teďka už jsou traktory, takže to by nešlo. Na polích se tady dříve taky pěstovalo, ale teď už to není, co bývalo. T: To si ještě pamatuji, kukuřice, obilí, ale v posledních letech jsem to už neviděla. Sice jsem nedávno viděla přijet traktor a hnojil, ale uvidíme, jestli se něčeho dočkáme. R: No a tady na těch Famíliích, jak jsou ty nové baráky, tak dole to pole, tam to taky funguje, tam zrovna u hřiště bydlí moje dcera, tak tam zrovna hnojili.

73

Přílohy T: Vybudovalo se v obci něco nového, za tu dobu, co tu žijete? Spíše jste mi řekla, že vše užitečné zaniklo. R: Ale třeba ta silnice se vybudovala, vybudoval se tu ten obchod, který už tedy není, ty parčíky tady, ty se založily, no a třeba klubovna a hřiště. No a právě když jsme se připojili k tomu městu, tak město nám to chtělo vzít nebo vzalo, já nevím, prý proběhly nějaké boje přes tu klubovnu. No a u tý klubovny mají to tenisové hřiště a fotbalové, chodí tam hodně hrát ten tenis, jednou za čas je tady ten nohejbal, a pak tady něco pořádaj něco s těma dětma. T: Mám tu otázku, zda se považuje za starousedlíka nebo přistěhovalce? Takže si myslím, že odpověď je jasná. R: No za starousedlíka, rodáka. T: A znáte nějaké místní patrioty? R: Patrioty, tak tady je ten Smotlacha, ale jestli je patriot, to nevím. Pak tady paní Dolejšová, té je taky přes devadesát, a tajdle paní Kaplanová, pan Souček taky, ten je o něco mladší než já. No a ta jeho sestra, ta Zdena. Ona mně říká Věrdo. Já jsem vždycky běžela na autobus nemocná s hůlkou a ona: ,,Věrdo, tobě nic není.‘‘, a já: ,,Vůbec nic.‘‘.(smích) T: A vy jste s někým z Roudničky chodila na ten Nový Hradec do školy? R: No chodila, ale to už většina těch mých spolužáků není, nebo se někteří přestěhovali do Hradce, mám jednu kamarádku, se kterou si voláme, ale zbytek už vymřel. T: A vy kdybyste mohla, přestěhovala byste se odsud? R: Těžko, nechtěla bych vůbec. Považuji to tu za domov, já jsem se stěhovala jenom z tohohle baráku sem a bylo mně hrozně, hrozně. To ti o tom nemůžu ani povídat, jak jsem to snášela. T: Ještě bych se chtěla zeptat, co soudíte o těch vztazích mezi starousedlíky a nově přistěhovalými? R: Tady si každej chrání jen to svoje území, nikdo se nezapojuje. Dříve se ti lidé scházeli v tom autobuse, v tom obchodě, že si lidé popovídali. No a dneska jsou v každým baráku dvě, tři auta, tak odjedou, přijedou, rovnou do garáže, ani už nevystupujou, to maj ty automaty, a kde si s nima máš setkat? Všude si zasadí ty túje, aby k nim nebylo vidět, dříve to bylo odkrytý, tak si ti sousedi pobavili přes ten plot, jestli si vynadali nebo se pobavili, ale měli 74

Přílohy kontakt, ale teď nic. Ráno když sem začal jezdit autobus, auto, kdo měl auto? Tak se jezdilo autobusem, tam jsme se všechny scházeli, každej jsme se pozdravili, teď už se to taky někteří naučili, že se pozdraví, ale když se sem nastěhovali, tak se nic nedělo, nezdravili. No a dříve sem jezdil pan Sláma, starej pan šofér, a vždycky než vyjel se ptal: ,,Jste všechny? Můžu jet?‘‘( smích), to už se taky nevidí, dříve neexistovalo, že by ujel, to se ještě rozhlídnul, naklonil z autobusu, jestli někdo neutíká. T: To máte pravdu, to už se nevidí. Já si myslím, že už jste mi vše řekla, takže moc děkuji za rozhovor.

75