DROBNÁ TISKOVINA OBYVATEL DOMOVA PRO SENIORY VSETÍN OHRADA Sedím v kanceláři u svého počítače a přemýšlím, jak začít a co napsat na úvod dalšího čísla našeho „plátku“. Co napsat, aby to bylo něco nového, neotřelého a zajímavého. A zpoza dveří se ozývá: „Jdeme ven. Nebudeme tady sedět, když je tam krásně a svítí sluníčko.“ A druhý hlas dodává: „Jasně, třeba potkáme nějakého hezkého doktora .“ V duchu jsem se usmála a pocítila jsem v srdci hlubokou vděčnost. Vděčnost za docela běžné a obyčejné věci, které prožívám každý den a často si je vůbec neuvědomuji. Vděčnost za probouzející se jaro s hřejivými paprsky slunce. Vděčnost za dar zdraví, že se mohu procházet venku, kdy se mi zlíbí. Vděčnost za kolegyně, které pečují o uživatele s láskou a humorem. Vděčnost, že i když jsou podmínky pro život v našem Domově trochu náročnější, život v něm se nezastavil. A že je to vlastně strašně dobře, že je vše obyčejné a běžné, protože tak to v životě je. Záleží jenom na úhlu pohledu, jak se na věci dokážeme dívat. Přeji vám všem hezké jarní dny a snad i pár milých chvil u čtení těchto řádek. Jitka Adámková, vedoucí Domova pro seniory Vsetín Ohrada
Proč jsou Velikonoce Velikonoce? Před pár lety jsem prohlížel synovu učebnici vlastivědy pro 4. třídu základní školy a narazil jsem tam na Velikonoce. Moc tam o nich nebylo. Zarazilo mne však, že jediné, co o Velikonocích psali, bylo, že jsou to svátky jara. A byl u toho obrázek pomlázky a vajíčko a zelený trávníček. Nic proti lidovým zvykům a jaro mám také velmi rád. Ale čekal jsem, že přeci jen tam bude alespoň zmínka o tom, že se jedná o křesťanský církevní svátek, při kterém si křesťané připomínají ukřižování a smrt i zmrtvýchvstání Ježíše Krista. O Velikonocích napoví dost už jejich název samotný. Není těžké přijít na to, že v pozadí názvu stojí jakási „veliká noc“, podle které svátek dostal jméno. Když
1/2015
chceme přijít na to, jak tento název vznikl, musíme daleko do historie. A nestačí jen historie křesťanská. Musíme do historie židovské, do příběhů Starého zákona, do dob od nás vzdálených více než tři tisíciletí. V druhé knize Mojžíšově, která se též nazývá Exodus, se dočteme o tom, jak Izraelité žili v otroctví v Egyptě pod nadvládou krutého faraona. A proto Bůh poslal Mojžíše, aby Izraelity vyvedl z egyptského poddanství do svobodné země. Nebylo to vůbec snadné. Farao se nechtěl vzdát levné pracovní síly. A Mojžíš vyjednával a s Boží pomocí také činil mnohá znamení. Farao tak i několikrát slíbil, že Izraelity propustí. Ale rozhodnutí zase odvolal. Teprve po poslední kruté ráně egyptské, kdy přes noc zemřelo v zemi všechno prvorozené mužského rodu, teprve po této noci Egypťané Izraelity skutečně propustili. Právě tato noc se stala pro Izraelity velikou nocí. Byla to noc, která změnila otroky ve svobodný lid. Jistěže
Podpořeno z Programu švýcarsko-české spolupráce Supported by a grant from Switzerland through the Swiss Contribution to the enlarged European Union
Vychází 31. března 2015
nevyřešila všechny problémy. Ba naopak mnohé problémy se teprve začaly projevovat. Ale dodnes si tuto událost Židé připomínají o svátcích pascha. Právě tyto svátky se později staly dějištěm ukřižování a zmrtvýchvstání Krista. Pro křesťany se velká noc změnila v tom, že věří, že to byla právě Kristova oběť na kříži, pro kterou nám Bůh odpouští hříchy a Kristovo zmrtvýchvstání, které se stalo základem pro nový, svobodný život v moci Ducha svatého. Základem změny tak není vysvobození od vnější nadvlády, ale od otroctví všem špatnostem, které člověka spoutávají uvnitř, v jeho srdci, v jeho smýšlení. To je skutečný záměr a obsah Velikonoc. Začátek nového života v Boží moci. Příroda kolem nás nám má tuto změnu připomínat. Ale jak ji přijmeme a prožijeme ve svém nitru, to záleží na každém z nás osobně. Pavel Čmelík Farář Horního sboru ČCE
2
Retro ples aneb vzpomínky na 70. léta Jako každý rok, i letos, jsme na Domově uspořádali ples. Tentokrát nebyl jen tak ledajaký, ale vzpomínkový. Chystali jsme se na něj společně – zaměstnanci i senioři. Senioři vzpomínali na 70. léta a na to, jak plesy té doby probíhaly. Diskutovali jsme o výzdobě, tombole, šatech i hudbě. A když se ples blížil, snažili jsme se, abychom ples ze 70. let napodobili, co to jen jde. Hledali jsme šaty, výzdobu i sochu jelena do tomboly. Dopoledne před plesem přípravy vrcholily. Zdobili jsme naší provizorní jídelnu, naaranžovali ceny do tomboly. Chodili jsme zvát na ples a rozdávali vstupenky. Muži si nechali u naší pradlenky nažehlit košile a ženy zase halenky. Dámy ve svých zásobách vyhledali výrazně rudé rtěnky a všemožné korále. A odpoledne 17. března to celé vypuklo. Ples uváděla vedoucí Jitka Adámková v dlouhých černých šatech a kloboučkem ve vlasech. Ples odstartoval elegantním waltzem pana ředitele Žárského a fundraiserky Jany Najtové. Společnost se pak dala do tance tradiční mazurky, která nemohla chybět na žádném plese. Z reprodukto-
rů se ozývaly hity 70. let, které všichni moc dobře známe. Jako vsuvka se objevila i prezentace tehdejší módy. Ples uzavřelo losování tomboly. Výher bylo tolik, že na každého se dostalo. V tombole mohli účastnici plesu vyhrát drob-
nosti, kosmetiku či velké dárkové koše. Hlavní cenou byla socha Tomana a lesní panny, která vzbudila velký ohlas. Tu si vystavíme v jídelně a společně s námi se pak bude stěhovat do nového Domova, na který se všichni moc těšíme. Kristýna Škařupová
3
Vzpomínky na domov a rodiče Otec náš, syn nepatrného valašského pasekáře, se z malých počátků propracoval, ne sice k bohatství, ale alespoň tak daleko, že nemusil míti starosti o to, co přinese zítřek. Vzpomínal, že jako malý hoch, když pásal ovce, vydržel celé hodiny seděti na cestě a prohlížeti koňské šlépěje otištěné v blátě a nikdy se neodvážil myslit, že i on by jednou mohl míti koně. Zatím byly doby, kdy až pět koní pásalo se v neděli odpoledne na korábském dvoře. Klisny s hříbaty a roční klisnička, a on s maminkou seděl na kamenech pod okny, někdy ve vzájemném rozhovoru, jindy s knihou neb časopisem v ruce. Koně měl velmi rád, byly jeho chloubou. Nikdy nejezdil do hor a lesů ke svážení klád, jen aby koně byli pěkné, ale když jednou kůň v naložené fůře hnoje si lehl a nechtěl táhnout, tu nešetřil biče. Mamince se toho zdálo už hodně, vyšla ven, aby jej mírnila, tatíček v obavě, aby jí neřekl v rozčilení prudší slovo,
otočil se k ní se slovy „mamo běž pryč.“ Maměnka jako rozumná žena se otočila a beze slova odešla. Jako osmnáctiletý odešel sloužit rok jako pacholek ku koním do Suchdolu, aby se naučil německy. Pak byl odveden k vojenské službě a hned odeslán do Bosny a Hercegoviny, kde sloužil plná tři a půl léta, aniž by za celou tu dobu spatřil svůj domov. Brzy po příjezdu domů se oženil s maminkou, se kterou se viděl a hovořil jen čtyřikrát, než odjel na vojnu. Po celou dobu jeho vojákování si dopisovali, aniž by se navzájem vázali sliby, ponechávajíce jeden druhému úplnou volnost, jak vidno z jejich dopisů, které se nám dodnes zachovaly. (pozn. až do současnosti 2015) Maminka, dcera střítežského starosty z rodiny hodně zámožnější, sňatkem s tatíčkem zaujala mnohem nižší společenské postavení, ale nikdy toho nelitovala a říkávala, že neměnila by s žádnou ze svých sester, které na tom byly hmot-
ně mnohem lépe. Když v stáří ohlížela se na svůj život zpět, říkávala, že kdyby jej měla žíti znova, vždy by si přála jej prožíti tak, jak prožila. Tatíček říkával, že hloupí mají štěstí. Já jsem byl jen hloupý Jan, ale štěstí jsem měl vždycky, už tím, že si mě mama vzala. „Ty, dcera střítežského starosty, a šla jsi se mnou pod Klenov, kde jen sovy houkají.“ Maminka nejednou doložila „ a ještě tě měla tak ráda.“ Při jedné komisi se soudní rada obrátil při podpisování slovy „A teď vy, jak se jmenujete?“ „Jako všichni hloupí, Jan.“ On na to pohotově „Děkuji za poklonu, já jsem také Jan“. Po svatbě najali si hospodářství nynější „U Urbanů“ pod Klenovem a tak hospodařili z počátku asi půl roku úplně bez služebných. Maminka předla len, tatíček pracoval v lese. Jen když donesl domů nějaké dřevo, pootevřel dveře se slovy „nepláčeš?“ Tatíček miloval společnost a rád si pohovořil. Také první mrzutost v jejich manželství byla kvůli tomu. Tatíček se zahovořil někde na návštěvě a maminka jej dlouho čekala. Když přišel domů, maminka byla vylezená na peci a nic neříkala, tatíček také nic, odstrojil se a šel spát. Po chvíli přišla maminka za ním a mrak byl zaplašen. Po třech letech koupili zpustlou Korábku a s chutí pustili se do budování vlastního domova. Přebrali ji jako statek velmi zpustlý, jen za dluhy, které na něm vázly. Ve chlévě byly díry, že ani dveří nebylo třeba, přes kuchyň a síň tekl proužek močůvky, v jizbě při deště posouvali postele, aby jim do nich nepršelo a ve světnici bylo tele a slepice. První léta i nedostatek trpěli, ale to vše jen sílilo jejich lásku a odvahu. Pak přišly doby těžkých zkoušek, kdy jedno dítě za druhým ukládali k věčnému spánku. Devět prvních pochovali a jen pět posledních zbylo. Když byly pohřby jeden za druhým a jednou dokonce v desíti dnech dva, tu lidé v okolí prý už pochybovali, že budou míti děti, ale maminka říkávala: „Čím více mřely, tím více jsem věřila, že děti míti budeme“. Nejednou nám pak zdůrazňovala, že ty těžké okamžiky zkoušek mnohem lépe se jí nesly, ježto tatíček věrně jí stál po boku a nejednou ji utěšoval jako Elkána Annu: „Zdaliž já ti nejsem lepší než deset synů.“ Všechno to pomáhala jim snášeti jejich hluboká víra. Pokračování v příštím čísle… Lýdie Lukášová
4
Vesnický obchod Už nic není, jak bývalo. Dnes, když jdu u nás ve vsi nakupovat, tak skoro nikoho nepotkám a v obchodě jsem taky často sama. Ale v ono nevlídné zimní dopoledne jsme se tam sešly tři. Když jsem vešla, zrovna jedna ze zákaznic povídala o včerejší zabíjačce. A taky, že se svými vnuky probírala, jaký že to prase je užitečný tvor. Nejen maso, ale i kůže, střeva a kosti. Vše se spotřebuje a upotřebí. „To našeho staříčka“ pravila druhá, „stála zabíjačka málem život. V ruském zajetí v první světové válce někde na vesnici zabíjel. Dělal všechno tak, jak byl doma vyučený a zvyklý. Ale když
chtěl použít střeva na jitrnice a jelita, chtěli ho místní zastřelit. Toto se tam nejedlo, ale zakopávalo do země. Musel se zachránit útěkem, tak to bylo vážné“. „To můj staříček“, zapojila se do hovoru třetí. „Ten když byl v zajetí v Rusku, tak tam ti zajatci pracovali někde na vsi. Ti chlapi pomohli nějakému podsvinčeti na onen svět, aby to vypadalo, že prasátko chcíplo. A pak večer u ohně jej pekli. Vůně pečeného se táhla celou krajinou a místní se začali zvědavě scházet, co že to tak voní. V těch končinách se maso nepeklo, jenom vařilo“. A mému příbuznému byla proká-
zána ta čest, že mu ukázali v parádním pokoji klavír. Chtěli se pochlubit, měli na to. Hrát na něj neuměl nikdo. A strýc usedl a zahrál. Co dodat. Kolega z práce Pavel by poznamenal – je to země divů. Můj strýc se vrátil domů z války po šesti letech. Otec mé maminky se nevrátil vůbec. Narukoval na konci války jako nejstarší ročník i se svým synem, který byl povolán jako nejmladší ročník a nevrátili se oba. Někdy v zimě v roce 2012 si zavzpomínaly tři babičky na své staříčky, kteří v době první světové války byli mladí, bojovali ve velké válce a měli to štěstí, že se vrátili. Marie Skrčená
Velikonoce – svátky jara Velikonoční svátky patří k nejstarším svátkům vůbec. Už v dávných dobách lidé slavívali svátky jara jako vítězství nad zimou, smrtí. Slavili je Slované i Germáni. Křesťané si připomínali utrpení a vzkříšení Ježíše Krista, židé slaví památku svého vysvobození z egyptského otroctví. Velikonoce jsou svátky pohyblivé, nemají pevné datum a jejich oslava se řídí podle prvního jarního úplňku. Tento způsob slavení byl zaveden na církevním sněmu už v roce 325. Předchází jím čtyřicetidenní půst, který připomíná čtyřicet dní pobytu Ježíše Krista na poušti.
Postní doba začíná Popeleční středou. Tento den věřící občané dostávají v kostele na čelo křížek z popela, aby si uvědomili, že prach jsme a v prach se obrátíme. Je přísný půst od masa. V dřívějších dobách někteří lidé po celou postní dobu nejedli maso, nepili alkohol, dědáčci a fajku odložili. Půst není jen o jídle, ale vede lidi k zamyšlení nad chováním, životem. Postní neděle měly svá jména. První postní neděle – Černá, pravilo se jí proto, že ženy odložily pestré oblečení a nosily černé šátky. Druhá neděle postní – Sazemetná, za-
čínal velký jarní úklid, vymetaly se saze. Třetí neděle – Kýchavá, věřilo se, že při kýchání vycházejí z těla nečistí duchové. Čtvrtá neděle – Družební, malé uvolnění pro mládež v postní době, posezení, ke kterému děvčata napekla koláčky. Pátá neděle – Smrtná. Vynášela se smrtka, figura ze slámy, hodila se do vody a zpět se donesl malý ozdobený stromeček, symbol jara, života. Šestá neděle – Květná, památku na slavný vjezd Ježíše Krista do Jeruzaléma. V kostele se světí kočičky, věřilo se, že chrání proti živelným pohromám. Ludmila Vráželová
Narozeniny oslavili: Hnátková Jiřina.....................................15. 1. Ryška Josef.............................................11. 2. Baďurová Jiřina............................ 16. 2. (80) Slouková Ludmila........................ 18. 2. (90) Olšáková Julie.......................................... 6. 3. Buršová Františka.................................13. 3. Sklářová Alena.............................. 18. 3. (75) Pecharová Milada.................................21. 3. Sklářová Milada.....................................24. 3. Hyžáková Štěpánka.............................26. 3.
Opustili nás: Matocha Josef 11. 1. 2015 Votruba Miloš 13. 1. 2015 Šimčíková Marta 15. 1. 2015 Pavelková Ludmila 20. 1. 2015 Baďurová Ludmila 19. 2. 2015 Adamík Karel 22. 2. 2015
5
Veselá historka o Valachovi Strýc Matúš z těch Polanských pasek jel tentokrát vlakem hodně daleko, až do Prahy. Má tam vydanú dcéru, tak ju jel navštívit. Jednúc, tak po obědě, si tam vyšel na
procházku ulicemi a postál tam před tým pověstným „Tančícím domem“. Přidal se k němu nějaký mladší Pražák a vida jeho rozpaky, jal se mu vysvětlovat, jak se musí
na tuto modernu dívat. Strýc rozpačitě krútil hlavů a potom praví: „Víš, chlapče, říkaj si, co chceš, ale mně sa zdá, že to máte přecaj enom jakési pokrúcené!“. J. G.
Legenda o velikonočních vejcích V dávných chodil Pán Ježíš se svatým Petrem po světě. Jednou došli ve vsi do malé chaloupky a prosili ženu o kousek chleba. Ona však nenašla ani kousek ani kůrku. Byla z toho moc smutná. Najednou uslyšela kdákat slepice, zaběhla ke kurníku, kde našla vejce. Zůstala úžasem bez sebe, co viděla na stole – skořápky se proměnily ve zlato. Od té doby každého pocestného hostila vejci, ale zlata se už nedočkala. Vejce se časem začala zdobit a máme teď různá zdobení podle krajů – Hanácká vejce se zdobí vzory vystřiženými ze slámy. Valašská vejce jsou zdobená voskem, slovácká vejce vyškrabovanou technikou. Vejce bylo pro naše předky symbolem probouzejícího se jara, zárodkem nového života. Bylo také připomínkou toho, že Ježíš Kristus při svém zmrtvýchvstání se dostal ze zavřeného hrobu stejně jako kuře ze skořápky. Ludmila Vráželová
Koláč s pudinkem SUROVINY: 4 vejce, 200 g cukr moučka, 200 g hladké mouky, 1 prášek do pečiva, 10 cl oleje, 1 l mléka, 2–2,5 vanilkového pudinku, mletý a vanilkový cukr, 2–3 zakysané smetany, skořicový cukr. POSTUP: Vejce šleháme s cukrem do zpěnění a postupně přidáváme prosetou smíchanou s práškem do pečiva, pak přidáme olej. Vznikne tak těsto, které vylijeme na hluboký plech. Dále necháme zpěnit 1 litr mléka a nasypeme pudinkový prášek a za stálého míchání vaříme. Do vařící směsi přidáme cukr s vanilkovým cukrem dle chuti. Nakonec by měl být pudink hustší. Pudinkovou směs nalijeme na syrové těsto na plechu a společně dáme péct na 180 °C. Pečeme 15–20 minut. Upečený moučník potřeme 2–3 zakysanými smetanami a na závěr posypeme skořicovým cukrem. Koláč necháme chladit v ledničce. Po vychladnutí můžeme podávat. KŠ
6
Křížovka Říká se, že život je pes. Někdo zase říká, že jaký si to uděláš, takový to máš. Své o tom ví i pan Foldyna, který svůj návod na život skryl do této křížovky. Všem přejeme veselé luštění!
VODOROVNĚ
1) Oblastně mládež; dívčí jméno Alena; 2) Peřej; nejlepší; 3) Kuchyňská potřeba; zkratka ředitelství; kilogram; opravna lodí; 4) Kód Itálie; SPZ Pardubického kraje; ypsilon; zkratka ostravsko-karvinských hutí; značka elektrospotřebičů; 5) Je to tak; SPZ Libereckého kraje; přípravek nazdobí; 6) Citoslovce buzení; zkratka odporu; nula; 7) Značka americia; slovensky zeď; SPZ Pardubického kraje; pár; sykavka; 8) Nabídka; značka uranu; německé zájmeno středního rodu; k umývání používáme …; 9) Osvobození od trestu; čárový kód; 10) SPZ Olomouckého kraje; MPZ Uruguay; jihoevropan; chemický prvek (At); 11) Armádní tělocvičný klub; asijský stát; značka kyslíku; MPZ Itálie; MPZ Indonésie; 12) Statný muž; nahý model; první muž; 13) Přední strana; citoslovce křapnutí; nářečně jiná; MPZ Indonesie; 14) Zvolání toreadora; souhlas; vyrobena z vína; 15) Časové údobí; MPZ Norska; bota; nula; citoslovce osla; 16) Slezské město; omávat; 17) Značka autobazaru; středověký nájezdník; nástraha pytláka;
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10
SVISLE
A) Osvícení; Americký stát; chemický prvek; SPZ Karviná; B) Prostor ve stodole; polní míra; vyhynulý tlustokožec; SPZ Liberec; ženské jméno; C) Popěvek; dopravní spoj; SPZ Komárna; D) SPZ Prahy; 1. část tajenky; značka tuny; E) Poděkování; evropské peníze; ženské jméno; první písmeno abecedy; televizní stanice; F) Blbec; velký strach; pres; patří slonovi; G) NPZ Norsko; název písmene L; osamocení; porada; umělecké družstvo;
11 12 13 14 15 16 17
H) Autorský arch; takty; nejvyšší karta; spojka; rej; I) Značka hliníku; 2. část tajenky; slovensky ve; J) SPZ Libereckého kraje; značka tónu;
A
B
C
D
E
svinovací závěs; polní míra; asijský buvol; slovensky jak; K) SPZ Prahy; bájný letec; staré české zájmeno; chemická značka titanu; italské ženské jméno; a sice
F
G
H
I
J
K
7
Něco pro zasmátí Kněz nastupuje do nové farnosti a než vejde do kostela, prochází kolem řady luxusních automobilů. Říká si: „A chudí jsou kde?“ Po bohoslužbě prohlíží sbírku a diví se: „A bohatí jsou kde?“ Kněz si naříká: „Jsem z vás úplně zklamaný. Nemáte rádi Církev, protože nedáváte skoro nic na sbírku. A taky se nemáte rádi ani sami mezi sebou, protože tady nebyla žádná svatba. Ale, co je nejhorší, ani Pán Bůh o vás nestojí, protože tady nebyl ani žádný pohřeb.“ Přišel Ďábel k právníkovi do kanceláře a povídá mu: „Zařídím, aby Tvůj plat byl 10x vyšší, aby jsi měl ty nejlepší klienty, budeš mít 5 měsíců dovolené, všechny případy vyhraješ, lidé Tě budou mít rádi a dožiješ se 100 let. Jediné, co za to chci, je duše Tvé ženy, tvých dětí a dětí Tvých dětí. Ty budou už navěky odsouzeny k pekelným mukám.“ rávník se chvíli zamýšlí a pak se podeP zřívavě zeptá: „A kde to má nějaký zádrhel?“ Chlápek šel takhle lézt po skalách a zrovna v půlce jednoho náročného úseku mu prasklo lano. Zůstal viset za konečky prstů v naprosto bezvýchodné situaci. Před očima mu proběhl celý život a on v náhlém zoufalství obrátil oči k nebi a zvolal: „Je tam nahoře někdo?“ A seshora zahřměl mocný hlas: „Ano, jsem tady!“ „Kdo jste?“ „Bůh jsem, kdo bych byl.“ „Prosím, Bože, pomoz mi.“ „Pomohu ti. Pusť se.“ „Cože ?“ „Věř mi, pusť se a já ti pomohu.“ Chlápek chvilku koukal na nebe a pak zavolal: „Je tam nahoře ještě někdo ???“ Vrátí se Mojžíš z hory Sinaj ke svému lidu a říká: „Mám pro vás jednu dobrou a jednu špatnou zprávu. Ta dobrá je, že z 60 přikázání jsem to nakonec ukecal na deset. A ta špatná je, že šesté přikázání tam zůstalo.“ Hospodin prochází starým Orientem a hledá někoho, kdo by ho přijal. Přichází do Egypta k faraónovi. „Faraóne, já jsem Hospodin, Bůh celé
země. Chceš mě přijmout?“ Faraón si mne bradu a říká: „To půjde těžko. Bohem jsem v Egyptě já! Nemohu tě přijmout.“ Hospodin prochází zemí dál, až přijde do Babylónu. Přijde k babylónskému králi a nabízí se mu: „Nechceš mě přijmout za svého Boha ?“ I babylónský král říká: „Víš, to bude těžké. My už tady máme toho Marduka. To by byly zase nějaké novoty...“ Tak prochází Hospodin zemí dál, až potká Mojžíše. „Mojžíši, nechceš mě přijmout za svého Boha?“ Mojžíš říká: „No, koneckonců proč ne. Ale co mi za to dáš?“ „Dám ti přikázání.“ Mojžíš se zamyslí a říká: „A co za něj budeš chtít?“ „Nic.“ „Nic ? Tak to mi jich dej deset!“
Vloupe se v noci zloděj do domu, vleze do chodby a slyší varovný hlas: „Ježíš tě vidí !“ Zloděj se rozhlídne, ale nikoho nevidí, tak se opatrně pohybuje dál. Dojde do kuchyně a tajemný hlas se znovu ozve: „Ježíš tě vidí!“ Zloděj pořád nikoho nevidí, v baráku tma a krom toho hlasu úplné ticho, tak jde dál do obýváku a tam sedí na bidýlku papoušek. Zloděj se začne smát: „Hehe, tak to je dobrý... to sem se teda vyděsil... ty a Ježíš... Kterej blbec tě pojmenoval Ježíš ?!?“ „Ale ne... mně pojmenovali Jidáš. Ježíš je pitbull.“ Malý klouček napjatě sleduje kněze, který hřebíkem přibíjí oznámení na vývěsku. „Chceš si přečíst, co nového tady oznamuji?“ ptá se kněz. „No, spíš chci slyšet, co budete říkat, až se klepnete do prstu.“ Připravila Marta Vodáková
8
Originální velikonoční vajíčka Přípravy na Velikonoce vrcholí a ke spoustě krásných výtvorů našich šikovných rukou patří právě lehká moderní vajíčka. Ptáte se jak na ně? Základem všeho je polystyrenové vajíčko, které lze běžně zakoupit v papírnictví. To obalíme potravinářskou folii a do vajíčka rovnoměrně zapícháme špendlíky. A pak už můžete začít s motáním barevné nitě. Nejprve niť uvážeme na libovolný špendlík a pak vajíčko omotáváme tak jak chceme a proplétáme libovolně mezi a kolem špendlíků, aby nám vznikla na vajíčku síť. Když se nám zdá, že vajíčko je dostatečně omotáno, za pomoci štětce je celé potřeme tekutým lepidlem. Poté necháme vejce zaschnout. Když je vejce suché, první z něj vytáhneme špendlíky. Pak opatrně malými nůžkami síťku nití vertikálně dokola rozstřihneme. Tak aby vznikly dvě samostatné poloviny. Tyto poloviny opět slepíme tekutým lepidlem za pomoci barevné stužky. Stužka by měla zakrýt rozstřižené části a měla by začít i končit v horní části vejce, aby se za stužku dalo přivázat třeba k větvičce. KŠ
Jak jste pomohli právě tam, kde žijete V březnu 2015 dorazila do vsetínské Diakonie velká zásilka. Objemné balíky skrývaly 20 nových matrací a dvě polohovací postele. Vsetínská Diakonie mohla takovou objednávku učinit jen díky dárcům, kteří za tímto účelem poslali úžasných 174 575 Kč! Dovolte nám naše poděkování začít konkrétním příběhem paní Anny. Možná se znáte: „Paní Anna K. se narodila roku 1942 na Vsetíně v rodinném domku, kde vyrůstala a prožila celý svůj život. Její otec Josef vedl obuvnickou firmu a spolu s manželkou Marií zvládl vést i hospodářství. Paní Anna se narodila jako nejmladší ze čtyř dětí,“ vypráví životní příběh jedné ze seniorek Domova Ohrada vedoucí, paní Jitka Adámková. „Po ukončení základní školy ve Vsetíně už v dalším studiu nepokračovala. Plně pomáhala na rodinném hospodářství. I přes těžkou fyzickou práci si našla čas na svého koníčka – na hudbu a zpěv. Od 9 let zpívala v dětském kostelním chrámovém sboru, kde se po-
stupně vypracovala až na sólistku. Svým krásným hlasem zpříjemňovala řadě občanů Vsetína slavnostní chvíle při křtech a svatbách. Paní Anna zůstala bezdětná. Když přišlo stáří, přišly i nemoci a o opakovaných hospitalizacích v nemocničních zařízeních nakonec podala žádost o umístění do Domova pro seniory Vsetín Ohrada, kde pobývá až doposud“. Takový je jeden z životních příběhů lidí, kteří bydlí na Domově pro seniory Vsetín Ohrada. Ještě loni byla paní Anna větší část dne na invalidním vozíku a přesunovala se s lehkou dopomocí. Ale v létě se její zdravotní stav natolik zhoršil, že nyní je trvale na lůžku. Celé dny tak tráví na jednom jediném místě – na své posteli. Domov pro seniory na Vsetíně Ohrada má 36 lůžek a téměř tři čtvrtiny jeho obyvatel patří mezi imobilní. Lůžko s kvalitní matrací je pro ně velmi důležité. Díky vašim darům jsme v průběhu března vyměnili stávající matrace, které začínaly být proležené, za nové – pohodlné, prodyšné a polohovatelné.
Naše poděkování směřujeme rovněž ke všem dalším dárcům, kteří Diakonii Vsetín finančně nebo sponzorsky podpořili. Kromě zmiňovaných matrací a polohovacích postelí jsme mohli pořídit dva invalidní vozíky, tři polohovací křesla a jedno čtyřkolové chodítko. Zahradu Domova Jabloňová jsme dovybavili zahradním nábytkem – stany, slunečníky, židlemi a křesly. Senioři Domova Jabloňová i Denního stacionáře tak mohou trávit na zahradě mnohem více času. Z darů jsme rovněž pokryli provoz pěti dnů Denního stacionáře Zahrada a dva měsíce nájmu prostor, kde dočasně žijí senioři Domova Ohrada, po dobu rekonstrukce Domova. Svými dary pomáháte tam, kde žijete. Pomáháte konkrétním lidem ze Vsetína a okolí. Je zcela možné, že paní Anna zpívala právě při vašem svatebním obřadu… ;-) Děkujeme, že pomáháte spolu s námi! Jana Najtová Vedoucí FR a PR oddělení
Redakční rada: Jan Foldyna, Ludmila Vráželová, Bc. Jitka Adámková, Kristýna Škařupová, DiS. Vydává Diakonie ČCE – středisko Vsetín, Strmá 34/2, 755 01 Vsetín, tel.: 571 437 846
Pokud byste chtěli a mohli finančně podpořit sociální práci v Domově pro seniory Vsetín Ohrada, můžete tak učinit na účet Diakonie číslo 191748635/0300, variabilní symbol 0211
