DROBNÁ TISKOVINA OBYVATEL DOMOVA PRO SENIORY VSETÍN OHRADA A je to tady Tak jsme se dočkali a po delší odmlce vychází oblíbený Miniplátek. Protože jeho vydávání je spojeno s projektem Domov Harmonie, zaskočily nás technické problémy související s plněním přísných podmínek zmiňovaného projektu. Podmínky jsou ujasněny, pravidla definována a vydavatel vysoutěžen. Můžeme se tak těšit, že Miniplátek bude vycházet pravidelně – každé čtvrtletí. A protože Miniplátek chce být především vaším „plátkem“, chci vás všechny pozvat ke spolupráci – uživatele služeb, rodinné příslušníky, dobrovolníky i pracovníky. Nebojte se psát své příspěvky. Pokud psát nemůžete, diktujte svým blízkým či našim pracovníkům. Nenechávejte si své nápady a životní příběhy pro sebe. Věřím, že vzájemné sdílení a společná práce nás může všechny obohatit a přinést do našich životů alespoň malý kousek radosti. A té není v životě nikdy dost. Jitka Adámková, vedoucí Domova pro seniory Vsetín Ohrada
1–2/2014
Vychází 31. července 2014
Duchovní slovo o lásce Viděl někdy někdo lásku? Je to s ní jako s větrem. Samotnou lásku nevidíme, ale vidíme její projevy. Když se dva mladí vedou za ruce. Když jsou spolu a obličeje jim září radostí a štěstím. Když jeden člověk druhému pomáhá. Láska nemůže existovat sama pro sebe. Vždy je v ní důležitý vztah. Vztah k milované osobě. Ale také vztah ke své vlasti. Vztah k rodnému městu, kraji. Někdo má lásku k přírodě. O jiném je známo, že miluje knihy. Nebo třeba sport. Vždy jde o lásku člověka „k“ někomu či „k“ něčemu. Mezi lidmi existuje láska opětovaná, ale i láska neopětovaná. Kdo miluje, očekává, že také bude milován. Láska, která nenachází odpověď, se časem ztratí, vyprchá, vystydne. Tak je tomu u nás lidí. Ale chtěl bych připomenout lásku, která zůstává stálá a nemění se podle toho, jak na ni reagujeme my lidé. Je to láska Boží. V Bibli se píše, že Bůh je láska. Je to láska, která je ochotná obětovat sama sebe pro dobro milovaného objektu, pro dob-
ro nás lidí. Tuto lásku můžeme přijímat vírou. Víru ani Boží lásku nevidíme, ale kdo je prožívá, dostává sílu k životu, která proměňuje. Proměňuje pohled na sebe sama, na druhé lidi i na svět kolem. Kéž máme schopnost tuto lásku přijímat a žít, aby se to neviditelné, duchovní, stávalo viditelným v našich životech. Pavel Čmelík
Maškarní bál Ve čtvrtek 6. února od 14 hodin se u nás na Domově konal Maškarní bál. A že byly velké přípravy, nelze pochybovat. Po obědě se uživatelé Domova za pomoci pečovatelek začali převlékat do kostýmů. Nikdo nemohl tušit, jak velkou pestrost masky budou mít. Na Maškarní bál přišly kočky, vodník, kovboj, bojovník karate, kuchař, čarodějnice, … Naše jídelna se rázem stala tanečním sálem a za doprovodu harmoniky pana Černockého jsme se dali do tance. Společně s harmonikou si někteří z nás i zazpívali. Zlatým hřebem večera byla ruličková tombola o ceny. Skoro každý vyhrál! A nedivte se, nasazení organizátorů pro pořízení co největšího množství cen do tomboly bylo skutečně vysoké. I když to byly drobnosti, přeci jen každého výherce potěšily. Pro některé z nás to byl dokonce náš první maškarní bál v životě. I tak bychom si přáli, aby se příště konal zase a měli jsme možnost se pobavit.
Podpořeno z Programu švýcarsko-české spolupráce Supported by a grant from Switzerland through the Swiss Contribution to the enlarged European Union
KŠ
2
Vítání jara Domov pro seniory Ohrada oslavil i letos Vítání jara. Stalo se tak v pátek 21. března 2014 od 10 hodin. Jelikož nám vyšlo počasí, bylo Vítání jara první letošní akcí na Domově, která se konala na zahradě. Nejprve přišly děti z MŠ Ohrada se svým jarním pásmem, které jako vždy nemělo chybu. Následovala muzikoterapie zpěváků z brněnského Divadla Slunečnice. Na závěr se projevilo nadšení našich pracovníků pro divadlo a byla sehrána krátká dramatická scénka o loučení se se zimou a vítání jara. Letos jsme vítali jaro cinkáním skleniček ve všech tóninách. Na závěr jsme si zatančili a šli jsme na výtečný jarní oběd připravený naší paní kuchařkou. KŠ
Stavění máje Jako každý rok, tak i letos jsme si na Domově postavili májku. Uskutečnilo se tak ve středu 30. 4. 2014 v dopoledních hodinách. Připravovali jsme se však již dlouho dopředu. Náš údržbář Milan nachystal májku. Naši uživatelé nastříhali fáborky (letos jsme dali na radu našeho uživatele a fáborky na májce jsme nastříhali ze zbytků látek, aby jejich barva do měsíce nevybledla
– tato inovace se osvědčila a budeme ji provádět nadále). Kuchařka napekla skvělý moučník. A děti z MŠ Ohrada? Ty si dlouho dopředu připravovaly pásmo plné písniček. Ve středu ráno jsme se obávali počasí. Naštěstí se mraky rozehnaly a my jsme mohli jít na zahradu. Program zahájily děti z MŠ Ohrada a opět nás nezklamaly – pásmo měly výborné jako vždy. Náš obdiv patří také učitelkám z MŠ Ohrada,
které jsou neuvěřitelně kreativní ve vymýšlení programu. Pak jsme si společně s dětmi zahráli s plachtou a míči. Řada došla i na obruče, kuželky a hokejky. Naši uživatelé si pak v poklidu dali moučník a pak jsme si jako vždy zatančili. Někteří z nás si po skončení programu dali oběd přímo venku. Avšak než jsme dojedli, zatáhlo se a začalo pršet. Můžeme být proto vděční, že nám počasí vyšlo tak tak. KŠ
3
Zážitkový den Když ve středu 21. 5. 2014 odbilo 7:20, ocitla se většina zaměstnanců Diakonie ČCE vsetínského střediska na bezbariérovém hřišti v Kateřinicích, nevědouc, co je čeká. Na hřišti nás čekali naší organizátoři Aleš a Petr, kteří si pro nás připravili den plný zážitků. Záhy jsme zjistili první aktivitu – hádání přísloví pomoci grafického ztvárnění. Druhá aktivita nás stála více sil. Hlavně proto, že jsme hodně času trávili na ostrém slunci a museli jsme hodně běhat. Následoval oběd. Poté poznávací aktivita, u které jsme se hodně nasmáli a zjistili o svých spolupracovnících všechno možné. Na závěr jsme si zahráli skalní golf. Tento typ golfu mě velmi zaujal, neboť se na něj použily tenisové míčky, které se odpalovaly klacky, co se v lese našly. Komplikovaný lesní terén způsobil, že hra byla obzvlášť kouzelná a zábavná. Zážitkový den nám udělal velkou radost. Připravenost našich organizátorů byla báječná, program vyvážený na všechny ohledy. Své kolegy z práce jsme poznali i jinak než obvykle. A hlavně bylo jedno, kdo vyhrál nebo prohrál, byli jsme rádi, že si můžeme odpočinout od naší práce, která bývá často velmi náročná. KŠ
Kácení máje V měsíci květnu jsme z oken našeho Domova mohli sledovat námi postavenou májku. Tato májka časem chátrala, bledla a už už jsme si přáli, abychom ji mohli skácet. A tak jsme si naplánovali kácení na odpoledne ve čtvrtek 29. 5. 2014. Pozvali jsme harmonikáře, dětský taneční kroužek Valášek z Lužné, rodiny i veřejnost. Naložili jsme úctyhodná kila masa na grilování. Bohužel nám v plánované odpoledne nevyšlo počasí, proto jsme museli vytáhnout plán B a celé kácení máje jsme uskutečnili uvnitř Domova. Náladu nám to ale nezkazilo. A špatné počasí neodradilo ani rodiny a veřejnost. Kácení máje se zúčastnilo 85 lidí. Naštěstí jsme byli dobře připraveni. Pohoštění bylo dostatek pro všechny. Ke všemu hrála výborná muzika. Na představení Valášku byla radost se dívat. Děti z Lužné měli své představení vychytané do posledních detailů, stejně tak byly bezchybné jejich kroje. Myslíme si, že na tuto akci jsme si nemohli přát lepší program. KŠ
4
Historie Vsetína Ještě v 11. století na území dnešního Vsetína byly hluboké listnaté lesy, kterými protékala řeka neustále měnící své koryto. Členité a nepřístupné území bylo vhodné pro zemědělství a nelákalo k trvalému usazení. Bylo však blízko hranic a zejména prudký svah nad řekou, odkud bylo možné kontrolovat údolí, se přímo nabízel k umístění strážní tvrze. O založení Vsetína se nezachovala žádná zakládající listina. První písemné zmínky o existenci osady jménem Wsetin se datují počátkem 14. století, kdy Vsetín přechází do majetku řádu Templářů. V té době již vedla Vsetínem stezka do Uher. Podle dokladů tudy v roce 1412 projel polský král Vladislav Jagellonský, když se vracel z Uher přes Trenčín, Brumov, Vsetín až do Krakowa. Stále se měnící koryta Bečvy a jejich přítoků a časté záplavy donutily k průjezdu používat horské cesty. Známá je například trasa ze Seninky do Rokytnice pod názvem Nezdoby nebo cesta z Val. Polanky do Zděchova, Hovězí a Vsetín. Trasy byly nepohodlné, vedly hlubokými úvozy a byly též velmi nepohodlné, zejména v blízkosti hranic, kde se zdržovali zbojníci. Horní město vyrůstalo kolem tvrze nad Bečvou. Další osady vznikaly na Jasence a v Rokytnici. Vsetínské panství měnilo často majitele. Jeho obyvatelé byli chovateli ovcí a dobytka, s povinností chovat pro zemské potřeby koně. Byla jim udělována privilegia k mýcení lesa, zakládání pasek a jejich osévání obilím. Tato privilegia lákala další osadníky. Těžké časy Valašsku nastaly kolem 16. století a v polovině 17. století. V té době se sňatkem s Lukrécií Nekšovnou stal spolumajitelem vsetínského panství Albrech z Valdštejna, muž sice chudý, ale zato velmi ambiciózní. Když v březnu
Opustili nás: Krausová Emílie........................5. 9. 2013 Foltýnová Ludmila............... 30. 9. 2013 Šuláková Božena.................19. 10. 2013 Životský Josef...........................7. 2. 2014 Hrachovcová Marta............. 16. 2. 2014 Škrobánková Emilie................3. 3. 2014 Zaoralová Marie.................... 31. 3. 2014 Zeťová Marie.......................... 29. 4. 2014 Hučíková Julie........................ 29. 6. 2014 Juránková Věra...................... 25. 8. 2014
1614 Lukrecie zemřela, příjmy z vyženěného majetku otevřely Valdštejnovi cestu k vojenské kariéře. V zemi se schylovalo k povstání českých a moravských stavů proti Habsburkům. Valdštejn jako pravověrný katolík se snažil zabránit účasti Moravanů na povstání. V Olomouci se zmocnil stavovské pokladny s 96 tisíci tolary a odevzdal je ve Vídni císaři. Tím posílil své postavení ve vojsku, ale postavil proti sobě moravskou šlechtu. Ta prohlásila jeho čin za zradu a zkonfiskovala mu majetek. V Čechách vládl Jindřich Falcký, známý „zimní král“ a v jeho blízkosti se pohyboval Jan Adam z Víckova, předák z odbojné moravské šlechty a bratranec Valdštejnovy ženy. Jan Adam se ujal Valdštejnových statků. Bitva na Bílé hoře v roce 1620 se stala předzvěstí utrpení Valachů. Na Moravu vtrhlo císařské vojsko a mnoho uprchlíků hledalo záchranu v horách. Janu Adamovi spolu s evangelickými duchovními se podařilo podnítit Valachy k pokračování boje za náboženské svobody. Tato povstání trvala přes dvacet let a zahynulo v nich mnoho Valachů. V březnu 1621 byli povstalci poraženi u Valašského Meziříčí a Krasna. Na Stindlech bylo pověšeno a ve stodolách na Štěpánově upáleno několik stovek povstalců. Přes tuto porážku však již v létě téhož roku bojovali Valaši znovu. Povstání pokračovala. V roce 1627 zasáhlo proti Vsetínu císařské vojsko. Vsetín a Hovězí byly vypáleny. Invaze Švédů v roce 1642 a jejich příchod na Moravu znovu posílilo odvahu k boji. Valaši podporovali protestantské Švédy a pomohli jim dobýt Kroměříž. V roce 1644 znovu na Vsetín vtrhli císařští vojáci, vychytali vzbouřence a na Šibeňáku a Dílech viselo přes dvě sta Valachů. Vestfálský mír sice ukončil 30letou válku, ale neukončil utrpení Valachů
ani nezlomil jejich odvahu k boji za svá práva. Začátkem 18. Století vypuklo Rákosziho uherské povstání. Povstalci uznávali náboženské svobody a hledali spojence také na východní Moravě. Tehdejší majitel vsetínského panství Mikuláš Illescházy, ač sám uherský šlechtic, zůstal loajální s Habsburky a k povstání se nepřipojil. Květen 1708 je nejčernějším dnem historie Vsetína. Před již utichající uherské povstání vtrhlo na Vsetín několik pluků jízdy a pěchoty Kuruců. Císařské vojsko, které mělo Vsetín bránit, zbaběle uteklo a obraně neopevněného Vsetína zůstali pouze Valaši. Kuruci rabovali, pálili a zabíjeli obyvatelstvo včetně žen a dětí. Vsetín zcela vyhořel. Přišel o všechny historické dokumenty, část matriky a listiny. Přes všechnu hrůzu se dokázali Vsetíňáci spojit a pronásledovat ustupující Kurce. Dostihli je při rabování v Janové a Hovězí. Odebrali jim kořist a mnohé pobili. Na paměť této události stojí v Hovězí na rynku socha sv. Jana Nepomuckého. Valaši v boji za svá práva pokračovali. Toleranční patent vydaný v roce 1781 Josefem II. sice povolil evangelické vyznání, ale obnovení Jednoty bratrské nepřinesl. Počátkem 19. století znamenalo pro Vsetín rozvoj průmyslu, zejména sklářství a dřevařství je spojeno s rozmachem Dolního města. V historii Vsetína mají své místo zajímavé příběhy zbojníků. Na zboj se k nám vypravil sám Juraj Jánošík. Městem prošly morové rány. Přes všechny tyto události dovedli Valaši vytvořit svébytnou kulturu – nádherné dřevěné stavby, písně, literaturu. Vyrostli zde známí hudebníci, malíři, herci i vynálezci. Valaši se nikdy nevzdali. Ing. Blanka Andělová, Klub přátel Ohrady
Přednášky Blanky Andělové Náš Domov společně ve spolupráci s Klubem přátel Ohrady navázal na přednášky „ Zašlá sláva MEZu a Zbrojovky“ a „Jak se žilo na Ohradě“, které v loňském roce sklidily velký úspěch a ohlas. Opět jsme pozvali přednášející Blanku Andělovou a požádali ji o pokračování úspěšné série. Uskutečnily se tak další dvě přednášky „Valaši, nedajme sa!, o zapomenutých osobnostech v odboji“ a „Historie Vsetína“, jejichž stručný obsah uveřejňujeme v tomto čísle Miniplátku. Cyklus přednášek je zaměřen na historii Vsetínska, která je méně známá nebo zapomenutá.
Návštěvníci se mohli dozvědět o historických momentech, okolnostech a náhodách, které utvářely Vsetínsko do podoby, jak jej známe. Ač má Vsetínsko neveselou minulost a spoustu těžkých období, dozvídáme se na přednáškách i o humorných a úsměvných chvílích. Přednášky jsou doplněny dobovými fotografiemi, nad kterými si může každý zavzpomínat. Původně se mělo jednat o poslední přednášky z této série, ale na žádost publika plánujeme ještě jednu doplňující přednášku, která bude na podzim tohoto roku.
5
O vedoucí Domova V posledním čísle Miniplátku jsme avizovali, že představíme novou vedoucí Domova Ohrada paní Bc. Jitku Adámkovou, která do Diakonie Vsetín nastoupila v září minulého roku po přechodném tříměsíčním působení ředitele Dana Žárského na této pozici. Původním vzděláním konstruktérka se po mateřské dovolené od roku 2004 přeorientovala na sociální oblast. Především si doplnila vzdělání na UP Olomouc a po té v řadě specializovaných kurzů. Následně působila v klubu Auxilium, nejdříve jako osobní asistentka, a po té jako vedoucí sociálně aktivizační služby. Vyzkoušela si také práci asistentky pedagoga na ZŠ Integra, až posléze zakotvila v Charitě Vsetín na pozici sociálního pracovníka, metodika kvality a koordinátora sociálních služeb. Jak vidíte, získali jsme mimořádně disponovanou i erudovanou kolegyni. Byť nastoupila v komplikované době, především s ohledem na souvislosti vážící se na rekonstrukci Domova Ohrada, těším se, že ji máme, že s námi dlouho vydrží a přeji jí hodně sil a vytrvalosti a také radosti z její zodpovědné služby. Ing. Dan Žárský
Z mého mládí
Jak jsem se nestal slavným boxerem
Bylo to ještě za německé okupace, to znamená v protektorátu Böhnen and Måhren tj. Čechy a Morava. Studoval jsem gymnázium a bydlel jsem s rodiči v Praze. Chodil jsem cvičit do Sokola, ale v roce
1943 Němci Sokol zrušili. Tenkrát mého tatínka napadlo, že by mé měkké povaze vůbec nevadilo seznámit se s boxem, opravdu mužským sportem. Pamatuji se, že se tatínek někdy chodíval dívat na profesionální box. Měl k tomu prostě sympatie. A tak mě táta jednoho dne představil panu Jiřímu Hojerovi, který měl v podzemí Václavského náměstí velkou tělocvičnu, kde trénoval box. Byl jsem na to zvědavý. Znal jsem některé naše boxery ze sportovního časopisu a docela jsem je obdivoval. Musel jsem však začít poctivým cvičením svalů, posilováním paží, běháním i skákáním. Pak si mě pan Hojer postavil před sebe a ukazoval mi, kde jsou na těle „knockautová místa.“ A když mě naposled pořádně dloubl pod pravé žebro, udělalo se mi zle! Žádná sláva, ale nevzdal jsem se. Lepší to bylo, když mě můj cvičitel ukazoval správný postoj v ringu a základní údery, ať už přímé, direkty, nebo háky s patřičnou otočkou těla. A nejlepší bylo, když jsem se sám postavil do ringu, proti klukovi, který už trénoval déle, než já. Levý direkt, pravý direkt, houpal jsem se na pokrčených nohách, soupeře jsem se nebál a jen do něj! Za chvíli jsem ho zahnal do rohu a trenér ukončil zápas! Pro naprostou převahu
na mé straně. Ještě během zápasu jsem slyšel Hojera: „On to dělá přesně, jak jsem ho to učil! A to z počátku vypadal jako bábovka, když jsem ho rejpl pod žebro.!“ Odcházel jsem domů nadšený pro box. V pažích jsem cítil sílu, která potřebovala vybuchnout. A snil jsem o sportovní dráze boxera. Příležitost se k tomu naskytla brzy. Boxing Club – čili BC Praha, měl svou tělocvičnu v Myslíkově ulici, kudy jsem chodil do školy. Neváhal jsem a přihlásil se tam. Cítil jsem hrdost, že patřím k těm, o jejichž zápasech čtou v novinách. Novému trenérovi jsem se uvedl docela dobře. Rozcvičku jsem zvládl dobře, běhal jsem s určitou lehkostí a pružností. Cítil jsem se tam výborně. A pak jsem nastoupil do ringu. Tenkrát to bylo proti juniorovi, který však měl už pár zápasů za sebou. A boj byl krátký – velmi krátký. Pravý direkt na mou bradu a byl jsem na zemi! Vstal jsem skoro hned, ale zápas byl přerušen, protože amatérský box nedovoloval pokračovat po takovém úderu na hlavu. Nepamatuji se ani na to, o čem jsem pak mluvil s trenérem, ale už po cestě domů mně bylo jasné, že mi schází rychlý postřeh. A správně jsem usoudil, že ze mě boxer nebude. MUDr. Vojtěch Zikmund
6
Jak jsme navštívili Švýcarské partnery S radostí jsme přijali pozvání našich Švýcarských partnerů – Diakonie v Zürichu, a přijeli na pár dní do jejich pohostinné náruče. Vydalo se nás pět. Pět pracovnic z Diakonie, které obětavě vyměnily blízkost své rodiny za dva dny cesty a dva dny prohlídek a přednášek u našich švýcarských partnerů. Vyjely jsme brzy ráno. Cesta tam byla o něco delší, než jsme si původně myslely, ale s naším autem a zkušenou navigací jsme dorazily do cíle ještě téhož dne večer, i když vyhladovělé a znavené. Než jsme si stačily odložit zavazadla na pokoje, čekala nás večeře. Pojedly jsme společně s panem Dr. rer. pol. Wernerem Widmerem – ředitelem tamější Diakonie. Během večeře jsme mluvili jeden přes druhého. Vylíčily jsme cestu, představily služby, ze kterých přijíždíme a stručně probrali program následujících dnů. Nad večeří létala slova v němčině, angličtině i překlad v češtině. Pan Widmer odpovídal v prvních dvou jazycích na všechny naše dotazy. A než jsme dojedli večeři, měli jsme dohodnutý náš program na následující dva dny. Nezbývalo než se v pozdních večerních
Život ve stáří – Diakonie Vsetín Ohrada
hodinách rozloučit a ulehnout. A stejně spěšně jak se odehrál první večer, uplynuly i zbylé dny. V následujících dvou dnech jsme měly prohlídku nemocnice, která je první službou Diakonie, a kolem níž se soustřeďuje většina života Diakonie v Zürichu. Dozvěděly jsme se historii nemocnice a viděly i spoustu jiných zařízení. Navštívily jsme pobytové služby i denní stacionář. Dozvěděly jsme se také, jak se financuje celá organizace a proč jsou služby tak žádané. Zjistily jsme, co je nového v technologiích a jak je můžeme ve své práci uplatnit. Zjistily jsme, jak v Zürichu pracují s duchovním životem svých klientů, jak používají muzikoterapii. Dozvěděly jsme se informace o místním teembuildingu i projektech. Prohlédly jsme si vše od sklepů až po půdy a dozvěděly se nemálo zajímavostí. Než jsme se nadály, seděly jsme opět v autě a byly na cestě domů. Služební cesta nám uběhla jako voda. Avšak naše poznámky z cesty s námi zůstanou a my se je budeme snažit aplikovat i na Vsetíně.
Sešli jsme se zde, senioři pozdního věku, abychom zde prožili závěr života. Jistě Vás bude zajímat, jak tady žijeme. Po ranní hygieně, ti, kteří jsou schopni, odcházejí do jídelny ke snídani, kde jsou podávány zároveň léky. Snídaně je bohatá, lze si vybrat: pomazánky, sýry, salám, na co máme chuť. O seniory je velmi pečlivě postaráno, jak po stránce psychické, tak i fyzické. Zpívánky, výlety po okolí, pečení, beseda o tom co se ve Vsetíně a okolí děje. A na závěr týdne promítání filmů. Dvakrát v týdnu cvičení. Program pro seniory opravdu bohatý. Uprostřed akcí jsou přednášeny eseje na různá témata. Jídlo je podáváno pětkrát denně. Všechny akce podporují naší aktivitu, což má pro nás velký význam. Jednou za měsíc se scházíme na „Besedě o všem“, kde je možné se vyjádřit, jak jsme, nebo nejsme spokojeni. Při úmrtí někoho ze seniorů se koná pietní vzpomínka za účasti nás všech. Záleží na tom, jak jsme založeni. Jsou tady velmi dobré životní podmínky. Jde o to, co ještě od života chceme. Zde můžeme šťastně dožít.
KŠ
Marta Hrachovcová
7
Vzpomínka na Martu Hrachovcovou Šéfredaktorkou Miniplátku byla ještě v jeho minulém čísle obyvatelka našeho Domova, paní Marta Hrachovcová. V únoru letošního roku paní Marta neočekávaně zemřela a vydání dalšího čísla svého milovaného Miniplátku se již nedožila. Rádi bychom proto připomenuli alespoň něco málo z jejího života a s velkým respektem k její práci i jejímu celoživotnímu směřování v tomto čísle uvádíme některé články, které ještě za svého života pro Miniplátek připravovala. Paní Marta Hrachovcová se narodila 17. 8. 1918 ve Vahově nedaleko města Plzně. Už jako malá si přála být učitelkou a to se jí také splnilo. Během svého učitelského působení v Manětíně se poznala se svým budoucím manželem. Nabídka manželovi pracovat na Vsetíně rozhodla o dalších letech prožitých na Valašsku. Odstěhovali se do Semetína na hájenku,
kde žili třicet let. Marta Hrachovcová učila na více základních školách, nejdéle však působila ve Vsetíně na Trávníkách. Aktivně učila do svých sedmdesáti dvou let. Svůj druhý domov, jak sama říkala, našla v Domově pro seniory na Ohradě, kde aktivně prožila čtrnáct let života. Ve svých devadesáti dvou letech se stala šéfredaktorkou čtvrtletníku Miniplátek, který informoval o aktivitách a dění v Domově pro seniory Vsetín Ohrada. Se slzami v očích na svou dlouholetou přítelkyni vzpomínal pan Karel Hovořák: “Svou práci brala zároveň jako poslání a žila jí. Učila do svých sedmdesáti dvou let. Za celoživotní výuku žáků získala několik diplomů. Byla přátelská, sečtělá, vzdělaná, komunikativní, inteligentní žena. Nedělala rozdíly, mluvila ke všem. Chodila na procházky, byla velice ráda, když jí na ulici poznali a oslovili. V Domo-
vě jí navštěvovali její žáci, také ráda chodila na besedy. Byla to velká čtenářka, měla zájem o dění ve světě, kupovala denní tisk. Psala básně a texty a v neposlední řadě byla šéfredaktorkou Miniplátku.“ Z myšlenek M. H. Zdrojem mé práce byla víra v pevný řád věcí, krásných věcí. Věřím také v přirozené poslání všeho živého: – květina, která jen hodinu kvete – učenec, který dal světu důležitou myšlenku – učitel, který za celý život ovlivnil pár dětí, splnili svá poslání. Nemůžeme prohrát, pokud bojujeme. JG
8
Jak jsem se v 89 letech naučil tancovat Ano – opravdu patřím k ročníku l925 a poslední tři roky jsem vozíčkář, když se nemohu postavit na nohy pro kontrakturu obou kolenních kloubů. Moje žena, skoro tak stará jako já, se o mne obětavě stará, a aby mohla jednou za delší čas navštívit svou sestru a ostatní přátele v Praze, požádáme vždy o pobyt v Domově seniorů, který spravuje vsetínská Diakonie na Ohradě. A to je opravdový domov. Zaujal mě hned svou tichou, klidnou, radostnou atmosférou. Neslyšel jsem tu žádných stížností – jako by všichni klienti, muži i ženy, jakkoli hendikepovaní, jako by všichni spolupracovali pro jediný cíl – aby nám tu bylo dobře. To ovšem znamená, aby nám tu bylo dobře na těle i na duši. Po neděli začínáme program zpíváním lidových i umělých písní, s doprovodem kytary nebo klavíru. Žasnu, jak ty lidové písničky nám dovedou přiblížit Slovácko, Valašsko, stejně jako české kraje. Někdy nasloucháme celou hodinu koncertu pozvaného kytaristy. Odpoledne pak biblická hodina – malý hlouček věřících – ale jak to zní, když ten malý hlouček upřímně chválí Hospodina. A jakou máme radost, když mezi nás přijde někdo, kdo svou pravdu v životě hledá, i když není v církvi! Při dopoledních programech je pamatováno na procházky s vozíčkáři venku v přírodě, někdy se podíváme i do města. Při horším počasí cvičení v sále. Rádi besedujeme, při tom cvičíme paměť nebo všelijak procvičujeme staré mozky. Často
Z mého mládí
Jak mi tatínek zachránil život
Bylo to v červenci 1945, vysoké školy byly znovu otevřeny a já jsem se dal zapsat na medicínu. Protože byl na klinikách nedostatek sester, byli jsme my, zájemci o lékařství pozváni, abychom přišli bezplatně sestrám pomáhat a přitom se seznámili s celým chodem nemocnice. Rád jsem pozvání přijal. Učil jsem se stlát postele, krmit ležáky i píchat svalové injekce. Rád jsem se se sestřičkami bavil. Byl to hezký čas. Ale pak jsem potkal jednu velmi hezkou brunetu, která pracovala v laboratoři. Vlastně byla to ona, která si mě všimla. Začali jsme se spolu dobře bavit a brzy došlo k první procházce. Bylo to v Divoké Šárce. Jmenovala se Dáša Goeschelová. Její tatínek byl Rakušan, pracoval v Praze jako ředitel jedné divize v plzeňské Škodovky. Dášina matka „Češka“ se s ním z opatrnosti včas rozvedla. Zůstal po něm přepychový byt na Malé Straně. Poslední tři roky války Dáša prožila u své babičky ve Vídni. Proto se teď cítila
nám pomáhají někteří dobrovolníci, nikdo nezahálí. Jednou v týdnu je pečení – pod velmi odborným vedením paní kuchařky nebo cukrářky – a jsme pak hrdí, když si vyrobené pečivo můžeme sníst. A nemusím dodávat, že se dá při takovéto práci povídat a dělat legraci – legraci z nás samých, oděných v zástěrách. A v pátek, na konci týdne, nám náš technik udělá KINO! Promítne nám některý starší film, nejraději komedii. On nám asi nic, nepromítá, ale používá moderní techniku, jinak by to v době digitalizace nešlo. Jenže já to neumím pojmenovat. Ale to nejúžasnější jsou slavnosti! Loni to byla třeba mikulášská, letos Vítání jara nebo narozeniny dvou jubilantek. Úvodem nás vždycky přijdou pozdravit děti ze sousední mateřské školky. Něco nám přednesou nebo zazpívají. Loni nám děcka uvedly jeden pořad, který dirigovala jedna z nich! Nic nedovede víc osvěžit nás staré, než pohled na to nádherné dětství! Po dětech pak přijde opravdová muzika. Posledně nám třeba přijeli skvělí zpěváci z brněnského divadla. To už je svátek pro uši – ale nejen pro uši! Já, starý chlap a vozíčkář, jsem v sobě našel něco docela nového – jak umím žít rytmem! Zprvu si jen taktuju rukama, pak začnu kývat tělem, nesměle se přidají i moje nohy, ono to mnou třese, prožívám to celým tělem – odhaluju v sobě cosi úplně nového. A tu pro mě přijde jedna sestřička a hned zase
druhá a tancují se mnou tak, že se držíme za ruce a nestaráme se o vozík – ten musí, chtě nechtě tančit se mnou. A pak při mikulášské jsem dostal kuráž a zajel jsem si pro paní vedoucí:“ Paní Jitko, smím prosit?“ Ale to byl tanec! Právě nám hráli Růži z Texasu a to byl trhák! Ale zvládli jsme to a jsem za to své tanečnici nesmírně vděčný! Našel jsem v sobě něco, o čem jsem nevěděl. Tu přišla chvíle, abych se omluvil své manželce. Před těmi šedesáti lety by se mnou byla velmi ráda tančila, ale nešlo nám to. Ona – hudebnice se sportovní výchovou, proti tomu já, hudební analfabet a pohybový nešika. Prožili jsme spolu krásný život, plodný život, jak svědčí našich sedm dětí a jednadvacet vnoučat – ale tu radost z pěkného tance v mladých letech, tu jsem ti, Aleno, dlužen! Prožili jsme a pořád spolu prožíváme krásný život a máme za co stále děkovat Pánu! Ten tanec, to byla jen třešnička na dortu – ale já jsem byl nesmírně obohacen tím, že mi bylo dáno prožívat tu radostnou pohodu mezi tolika zasloužilými lidmi, sdílet jejich radosti i trápení a hledat porozumnění jednoho ke druhému. Vím, že staří lidé trpí všelijakými bolestmi, těžko léčitelnými, a vědí to i ti, kteří spravují Diakonii. Ale společenství je mocná zbraň proti bolesti i stesku. A proto sdružuje naše Diakonie staré lidi, aby společně hledali a nalézali radost ze svého žití.
úplně cizí mezi pražskou mládeží. Docela brzy jsem poznal, že tempo naší známosti určuje Dáša. To mi bylo příjemné, střídali jsme hezké schůzky na Petříně s vážnějšími schůzkami, kdy jsem jí pomáhal vyrovnat se s českou školou. Byla přijata do sexty dívčího gymnázia. Musel jsem jí ovšem také představit mým rodičům, ale obávám se, že na ně dobrý dojem neudělala. I jiní mí přátelé mi radili, abych se raději věnoval pořádně studiu. Přešla zima, Velikonoce byly v r. 1947 značně opožděné, bylo teplo, skoro jako v létě. Dáša věděla, že budu v Poděbradech, tak si tam našla jakousi brigádnickou práci. Chodili jsme se spolu koupat, ale taky jen opalovat, někdy daleko za městem. A tam k tomu došlo. Nebylo to vinou Dáši – ale co můžeš od dvacetileté dívky v takové situaci očekávat, když jí kluk slibuje, že se na něho může spolehnout. Jenže mně se to líbilo a v té intimitě jsme pokračovali i po návratu do Prahy. Z toho byli už rodiče hodně zneklidněni. Neviděli v mé známosti s Dášou poctivý, odpovědný vztah. A tu přišel můj tatínek
s návrhem: Jsi pozván strávit celé prázdniny v Anglii!! Pan Popper, zámožný obchodník v Londýně tě zve a s tebou ještě jednoho studenta z Prahy, abyste bydleli v jeho bytě. A já jsem neváhal ani minutu! Léto bylo nádherné. Poválečný Londýn se svéráznými zvyky, výlety do Cambridge i Oxfordu a nakonec až do Skotska, kde jsem vylezl na Ben Nevis – s rozhleden na celé Severní Skotsko. A že by se mi stýskalo, ani nápad. Prostě se mi otevřely oči a poznal jsem, že zamilovaný vůbec nejsem. Dáša to už sama vytušila, ale před Vánocemi jsem jí to potvrdil slovy. Uznala, že by v naší rodině nebyla s porozuměním přijata. V dubnu 1947 jsem jí vyprovodil k vlaku do Švýcarského Leisinu, kde jí její otec zajistil práci v laboratoři. A v tutéž dobu se vrátila do Prahy rodina prof. J. L. Hromádky po osmileté emigraci v USA. Přivítal jsem jí s velkou radostí, ale to jsem si ještě ani nemohl představit, že si brzy s Alenou Hromádkovou začneme společný a úžasný život.
MUDr. Vojtěch Zikmund
MUDr. Vojtěch Zikmund
9
Společné pečení
Poezie
Když se naším Domovem roznese vůně pečení, poznáme, že je čtvrtek, a že se opět sešla naše „vypečená skupinka“, a že pečou něco výborného na svačinu. To pak každý vykoukne ze svého pokoje, vyjde z kanceláře a ze všech možných dveří a přijde se podívat, co se peče tentokrát a může-li ochutnat tu laskominu či alespoň olíznout vařechu. Ale to ne! Mlsat se bude až po obědě! Dopoledne mají všichni plné ruce práce. Je třeba míchat a válet těsto, sypat a strouhat, natírat a roztírat, motat, krájet a šlehat. Každý přidá ruku k dílu. Vždyť se nepeče nic malého! Peče se pro všechny na Domově. A to kolikrát není jednoduché. Jak je známo, práce sbližuje. A u pečení to platí dvojnásobně. Ale když se ruka s rukou spojí, je z toho výtečné dílo. Dílo naší „vypečené skupinky“ se vždy zdaří a naší obyvatelé si mohou pochutnat na nadýchaných moučnících, křehkých zákuscích a vláčných roládách. Aby naši čtenáři nepřišli zkrátka, rozhodli jsme se, že se podělíme o naše recepty.
Slaní šneci
SUROVINY: Listové těsto, sýr eidam a niva, anglická slanina a salám, kečup, oregano, vajíčko na potření POSTUP: Listové těsto rozválíme na tenčí plát a potřeme kečupem. Na potřený plát těsta klademe salám a anglickou slaninu. Posypeme nastrouhanými sýry a oreganem. Celý plát se všemi přísadami srolujeme, potřeme vajíčkem a nakrájíme na kolečka. Kolečka klademe na vymazaný plech a pečeme na 200 °C do zlatova. KŠ
Boj pri Jelšave Samo Chalupka
Poniže Jelšavy zelené moravy, a na tých moravách vejú dve zástavy. Nad jednou zástavou blyští sa kríž svätý, pod krížom slovenské šíkom stoja čaty. A nad druhou mesiac svieti si zvysoka, pod mesiacom Turci, tá zbojnič divoká. A Turkov – tých vám je, ako dreva v lese; len dobre, že ich tá zem božia unese: a našich len zo žmeň: oj, Bože náš, Bože! Ak ty nepomôžeš, ktože nám pomôže? A surmity hrajú, pália samopaly: nad Muráň-dolinou hory sa ozvali; zadunelo pole pod kopyty koňom: čata sa za čatou rúti Turek po ňom; čata sa za čatou rúti na Slováka a hromom udiera junák na junáka. Cendžia ostré šable, práskajú kopije, a krv svojich synov zem slovenská pije.
Hojže, ľudia, zle je! Beda našej hlave: už to naše vojsko pätí ku Jelšave; ku Jelšave pätí, Turek za ním letí: škoda, večná škoda tých slovenských detí! Nebojme sa, bratia, hoj, nebojme sa my, čím je šabľa v pästi a čím Boh nad nami. Čím je Boh nad nami a čím šabľa v pästi: nebude si Turčín pánom našej vlasti. A od Mutna tmavá valí sa mrákava, a v tej mrákave sa na kríž poblyskáva. A valí sa, valí dolu do doliny: tam popolom ležia slovenské dediny. Z dedín krv pobitých ku Bohu tam volá, okol dedín pole už len púšť je holá. Nie je to mrákava: kone to tam práša, a na totých koňoch bystrá Slovač naša. Ani sa tam blesky na kríž neblýskajú: to naši Slováci šabľami zvíjajú. A tá naša Slovač, ako ľúta búrka, hodila sa nadol
A padla na turka Hodila sa nadol, ako búrka z neba: vzala ona, vzala Turka medzi seba. Hoj, vzala ho ona vo dva boky zrazu: pohan, teraz teba vydá Boh na skazu. A to naše vojsko samopalmi páli: a Turek za Turkom z badalíj sa valí. Samopalmi páli, kopijami kole: tečie krv turecká prez jelšavské pole. Kopijami kole a šabľami seká: a Slovák víťazí a Turčín uteká. Poniže Jelšavy zelené moravy, a na tých moravách viali dve zástavy. Už len jedna veje: nad tou je kríž svätý, pod ním sa slovenské modlia Bohu čaty. A mesiac – ten si už nesvieti z vysoka – padli Turci, padla tá zbojnič divoká. A surmity hrajú Slovákom ku sláve: oj, bol vám to za boj, ten boj pri Jelšave. Připravil Ján Pokorný
10
Křížovka
Ani toto číslo Miniplátku se nemůže obejít bez křížovky, kterou si pro nás připravil Jan Foldyna.
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10 11 12 13 14 15 16
A B C D E F G H I J K L M N O P V minulém čísle Miniplátku jsme otiskli křížovku s tiskařskou chybou. Tímto se chceme velice omluvit panu Janu Foldynovi, autorovi křížovky, že jsme se dopustili nedbalosti a křížovku jsme před tiskem nedali ke kontrole. Věříme, že se tato chyba již nebude opakovat.
11
VODOROVNĚ
A) slovensky jako, český filmový režisér, povrch tenisového kurtu; B) pravoslavný kněz, úraz ohněm, výtažek léčivých rostlin; C) tepna; 1.část tajenky, chem. značka draslíku; 2. Část tajenky; D) zkráceně dívčí jméno, horní část obličeje, sportovní fanoušek, výrobní značka nákladních vozů; E) žádná věc, název motocyklů české Zbrojovky hovorově, čínský hudební nástroj, SPZ Dolný Kubín, značka litru; F) spojka, SPZ Libereckého kraje, chobotnatec, SPZ Prahy, ovace; G) pláž; 3. Část tajenky; značka tuny; 4. Část tajenky; H) SPZ Praha – město, tahouni, Verdiho opera, evropský veletok; I) chem. značka mědi, kanon, značka kusu, chem. značka molybdenu, úder, chem. Značka sodíku; J) MPZ Itálie; osobní zájmeno; hlas kukačky; písmeno abecedy; oblast; německá číslovka (foneticky); K) písmeno abecedy; zlé; stavební hmota; počáteční písmeno ženského jména; ženské jméno domácky; L) SPZ Pardubického kraje; chem. značka zlata; SPZ Karviná; trup; čert; chem. značka americia; M) středověký nájezdník; vysoká cena zboží; nízká cena zboží; N) arabské jméno; předložka; MPZ Itálie, značka tuny; Chem. Značka vanadu, SPZ Prahy; gumová trubice; SPZ zlínského kraje; O) SPZ Rakovníka; znovu; chem. Značka molybdenu; těžba dřeva; P) listnatý strom; biblická hora; asfalt; počáteční písmeno abecedy
SVISLE
1) SPZ Prahy; protějšek muže; zboží za pár korun; váha obalu; 2) Japonsky kapr; žena miniaturního vzrůstu; dívčí jméno; chem. značka draslíku; 3) SPZ Opavy; tváře; hudební nástroj Chodů; letitá zkušenost; 4) Indián; osoba; odhalit; 5) Příkaz k doručení; společně; španělsky tanec; 6) Výzva; název písmene L; chem. značka uranu; kloub horní končetiny; značka cizí kosmetiky; 7) Druh poživatiny; takové množství; hovorově uber; zájmeno; 8) Slon; světadíl; umyvadlo; 9) Úplná; písmeno abecedy; směrový úhel na buzole; nula; dětské citoslovce jídla; SPZ Prahy; 10) Tropické ovoce; MPZ Německa; dohled; citoslovce ohrazení, značka tuny; 11) Žádný člověk; značka litru; značka poloměru; zápasiště; ne jinak; 12) Sportovní družstvo; chlapecké jméno; český herec; věnovat; 13) Chem. značka uranu; myší lahůdka; chem. značka draslíku; politická strana; svaz; ženské jméno; 14) Karoserie hovorově; ženské jméno, Noemova loď; chemický prvek; 15) Písmeno abecedy; dřevěný strop; oživení loutek; chem značka sodíku; 16) Ženské jméno; středem.
Valaši, nedajme sa! Je květen 2014 – 69 let od skončení světového konfliktu, který stál 60 milionů lidských životů. Jenom z okresu Vsetín jich bylo 1335 obětí. Pamětníci zestárli a pro nastupující generaci jsou to jen útržky historie. Drama, která se odehrála na Valašsku, připomínají pouze pomníčky na horách. Jsou dokladem staleté touhy Valachů po svobodě a spravedlnosti a důkazem jejich morální síly, odvahy a statečnosti položit v tomto boji vlastní život. Heslo VALAŠI, NEDAJME SA provázelo po staletí obyvatele tohoto koutu naší země v boji za náboženskou svobodu, práva a spravedlnost. Stejné heslo bylo vyryté do stropu cely č. 86 bloku B v Kau-
Něco pro zasmání V obchodě se potkaly dvě známé. „Jak se máš?“ „Ale špatně. Poslala jsem manžela pro brambory a přejelo ho auto.“ „To je strašný. Co budeš dělat?“ „No, asi si uvařím rýži.“ „Pane Novák, co je s Vámi?“ „Ale někdo mě chytil pod krkem, dal mi pohlavek a sebral mi všechny peníze.“ „ Nepamatujete si, jak vypadal?“ „ To je jednoduché. Přece svou manželku poznám.“ Manželka se vrátí podnapilá a ulítaná domů a povídá manželovi: „Ty jsi mě pěkně naštval. Já tě hledám po všech hospodách a ty si tu klidně myješ nádobí.“ Manželka se ptá: „A co ta tvoje nová sekretářka?“ „Dobrá, práce jí jde od ruky.“ „A jak se obléká?“ „Celkem rychle.“ Mladý manželský pár sedí u večeře. Muž se ptá: „Bylo to jídlo zase z kon-
nicových kolejích v Brně a k němu bylo připojeno: Valaši se nikdy nevzdají. Musí umřít, aby ostatní mohli žít. Okázalá zpolitizovaná glorifikace těchto událostí do roku 1990 a následné zpochybňování událostí posuzovanými trendem pohodlí moderní doby vede ke znevažování obětí a zkreslování skutečných událostí. Odbojová činnost dodávala lidem naději, že se národ nevzdává, živila morální sílu a víru ve vítězství. Na druhé straně vázala značné vojenské síly nepřítele, které by jinak byly použity na frontách Evropy. Mrtví ať paměť nemají. Nezapomínat je povinností živých. Ing. Blanka Andělová, Klub přátel Ohrady
zervy?“ „Ano, miláčku. Představ si, na konzervě byl vyobrazený hezký pejsek a vedle něho: Pro vašeho miláčka. Tak jsem to pro tebe koupila.“ Stěžuje si manželka svému muži: „Podívej se, Franta je už dva roky ženatý a jak se k manželce chová.“ „To ano, jenže ta manželka není jeho.“ Vyhrkne žena na právníka: „Chci se rozvést, manžel hrozně chrápe!“ „To ještě není důvod k rozvodu.“ „Ale když on chrápe někde jinde.“ Potkají se dva kamarádi: „Nepřišel bys s manželkou na večer, který pořádáme?“ „Ale co se tam dělá?“ „Vyměňují se manželky.“ „Tak to já přijdu. Vyměnil bych jí za láhev slivovice.“ Když je krize v manželství, je chyba na obou stranách: Jak na straně ženy, tak tchýně. Marta Hrachovcová
Co nás čeká? I když to na venek moc nevypadá, náš projekt Harmonie (rekonstrukce a rozšíření prostor Domova pro seniory Ohrada Vsetín) se stále vyvíjí a k naší velké radosti jsme se dostali do bodu „B“, kdy přichází námi dlouho čekávaný den „D“ a s ním i stěhování našeho Domova do náhradních prostor v nemocnici. K dispozici budeme mít 2. a 3. patro pavilonu LDN. V současnosti probíhají úpravy a výmalba těchto prostor tak, aby co nejlépe vyhovovaly našim potřebám. Komunikujeme s vedením vsetínské nemocnice tak, abychom vše připravili, v rámci možností, co nejlépe. Co se týká obědů, budeme využívat nabídky nemocnice. Snídaně a večeře si budeme připravovat sami v kuchyni, kterou vy-
bavíme naším současným zařízením tak, abychom Vám mohli nabídnout alespoň občasné teplé večeře či výborné buchty naší paní kuchařky. Vše připravujeme tak, aby stěhování proběhlo v první polovině měsíce července 2014. K menšímu posunu z technických důvodů může dojít, ale počítáme s tím, že během letních měsíců stěhování proběhne, a že „Loučit se s létem“ budeme již v těchto náhradních prostorách. Jsme si vědomi vašich obav, které stěhování doprovázejí. Věříme však, že ve vzájemné spolupráci a s pomocí dobrovolníků a kolegů z dalších služeb Diakonie Vsetín stěhování úspěšně zvládneme. JA
12
Auto, které pomáhá – už pomáhá V minulém čísle Miniplátku jsme přinesli zprávu, že střádáme peníze na pořízení nového auta, které pomáhá seniorům s Alzheimerovou chorobou. Žádali jsme Vás o příspěvek na jeho pořízení. A jaký je výsledek? Celkem 212 firemních a individuálních dárců nám věnovalo nádherných 291 430 Kč. Mohli jsme tak koupit úplně nový automo-
bil Škoda Roomster. Je spolehlivý, bezpečný a pečovatelky Denního stacionáře ZAHRADA a Domácí péče s ním jezdí pomáhat do domácností stárnoucích lidí, vozí je k lékaři, na vyšetření, dováží a odváží je do Denního stacionáře. Pečovatelky nyní mohou být všude tam, kde je senioři potřebují. Děkujeme všem laskavých dárcům za podporu.
PS: Z vašich darů nám po zakoupení Roomstera zbylo 43 000 Kč. Letos chceme naspořit 191 tisíc, abychom vyměnili posledního 18 let starého automobilového veterána. Pomůžete nám? Číslo dárcovského účtu 208149648/0300; variabilní symbol: číslo Vašeho telefonu; konstantní symbol: 1402. Jana Najtová
Ranné zamyšlení starého vdovce Nó, to tedy zase byla noc! V těch ramenou mě už tolik nebolí, ale v kříži je to čím dál tím horší! Budu muset zase za tím doktorem zajít – ten obstřik mi posledně přece jen pomohl! Jen abych se pořádně rozchodil! Ale počasí se zdá být krásné. A těch ptáčků – co jich je slyšet! Já tady mám kolem sebe jen sýkorky a kosy, ale to, co z dálky zpívá, to bude asi strnad! Jak krásně musí být na horách! Co jsme touhle dobou s Mařenkou nachodili na Cáb, Soláň, do Velkých Karlovic a potom vláčkem zpátky. Je pravda, že se Mařence chodilo líp než mně, já jsem moc dobrý turista nebyl, ale chodili jsme spolu rádi a bylo to nádherné! A nejhezčí bylo, do-
kud s námi chodily děti, než se rozutíkaly po světě! Aspoň, že se ten Franta usadil v Rožnově. Toho vidím nejčastěji a mohu za ním i zajet. Ale, že se ta Mariánka zakoukala do toho Čechůna, to se jí divím. Prý se mají v těch Karlových Varech pěkně, ale, kdo by tam za nimi pořád jezdil? Dokud žila Mařenka, tak se přece jen cestovalo líp. Ale dnes je i na železnici všecko jiné než jsme byli zvyklí, a kdo by si tak daleko troufal jet! Ale Mariánka prý čeká děťátko, to bych tam pak přece musel zajet. Zatím jsem byl při křtu všech našich vnoučat, přece nevynechám tu další, třeba to bude už poslední. Jestli pak se toho vůbec dočkám? A už by zase jed-
nou mohla přijít zpráva od Pepíka. Že se ten kluk musel zatoulat až do Austrálie! A mohl tam mít sebou tak bezvadnou holku, jako byla ta jeho Rozárka, kdyby si jí byl včas zajistil. Ale já jí to nemám za zlé, když jí jezdí kluk tak dlouho po světě, než se usadí, musí holka ztratit trpělivost. Teď je na Pepíkovi, aby si našel nějakou jinou – ale Moravanka to už nebude. Ale abych pořád jen nevzpomínal. Na světě je krásně i nám starým. A pozítří dostanu důchod! A u Marků čepují pořád ještě dobré pivo – musím se tam zastavit ještě před obědem. Trochu si tam zase s chlapy popovídat. MUDr. Vojtěch Zikmund
Redakční rada: Jan Foldyna, Ján Pokorný, MUDr. Vojtěch Zikmund, Bc. Jitka Adámková, Kristýna Škařupová, DiS. Vydává Diakonie ČCE – středisko Vsetín, Strmá 34/2, 755 01 Vsetín, tel.: 571 437 846
Pokud byste chtěli a mohli finančně podpořit sociální práci v Domově pro seniory Vsetín Ohrada, můžete tak učinit na účet Diakonie číslo 191748635/0300, variabilní symbol 0211
