Hrdina bestseleru a identita

Hrdina bestseleru a identita Veronika Frantová Fakulta sociálních věd Univerzita Karlova Praha 3. ročník sociologie

Konzultoval: Mgr. Martin Hájek Práce bude obhajována v 6. semestru studia.

Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila jen uvedených pramenů a literatury.

V Praze dne 20. května 2006

Poděkování: Děkuji konzultantovi Mgr. Martinu Hájkovi za cenné připomínky.

2

OBSAH I

Úvod................................................................................................................................... 5

II

Cíl práce ............................................................................................................................ 5

III Teoretický kontext výzkumu........................................................................................... 6 III 1

SOCIOLOGIE LITERATURY ..................................................................................................................... 6

III 2

IDENTITA .............................................................................................................................................. 9

III 2 a)

Modernita a koncept identity...................................................................................................... 9

III 2 b)

Konceptualizace teoretických přístupů k identitě ..................................................................... 10

III 2 c)

Identita v postmoderní společnosti ........................................................................................... 12

III 3

PŘEDCHOZÍ ZPRACOVÁNÍ TÉMATU ...................................................................................................... 14

IV Metodologie..................................................................................................................... 15 IV 1 DATA A JEJICH VÝBĚR .............................................................................................................................. 15 IV 2 OPERACIONALIZACE POJMU „HLAVNÍ HRDINA“ ....................................................................................... 17 IV 3 PROBLEMATIKA INTERPRETACE LITERÁRNÍHO DÍLA ................................................................................ 17 IV 4 METODA GROUNDED THEORY ................................................................................................................... 19 IV 5 ANALYTICKÝ POSTUP............................................................................................................................... 20

V

Hlavní zjištění ................................................................................................................. 24 V 1 UVEDENÍ DO DĚJE KNIH ............................................................................................................................. 24 V 1 a)

Výchova dívek v Čechách ......................................................................................................... 24

V 1 b)

Putování mořského koně........................................................................................................... 25

V 2 VÝSLEDKY ANALÝZY ................................................................................................................................ 26 V 3 SHRNUTÍ HLAVNÍCH ZJIŠTĚNÍ .................................................................................................................... 32

VI Interpretace a diskuse hlavních zjištění ....................................................................... 32 VII Závěr............................................................................................................................... 34 VIII Literatura ....................................................................................................................... 36 IX Přílohy ............................................................................................................................. 38 IX 1 POČTY VYDÁNÍ KNIH ................................................................................................................................. 38 Tabulka 1 Knihy Petra Šabacha .................................................................................................................. 38 Tabulka 2 Knihy Michala Viewegha............................................................................................................ 38 IX 2 ANALYTICKÝ POSTUP - PŘÍKLADY ............................................................................................................ 39 IX 3 PROJEKT BAKALÁŘSKÉ PRÁCE .................................................................................................................. 42

3

Abstrakt: Práce se věnuje fenoménu bestselerového hrdiny. Jedná se o případovou studii knih Petra Šabacha Putování Mořského koně a Michala Viewegha Výchova dívek v Čechách zaměřenou na identity jejich hlavních mužských hrdinů. Autorka shrnuje základní paradigmata sociologie literatury, upozorňuje na významnou funkci,

kterou

může

být

„společenské poslání“ literárního díla a zabývá se problematikou jeho interpretace. Provádí kvalitativní analýzu inspirovanou grounded theory a na jejím základě identifikuje sociální identity hrdinů těchto

stěžejní pro zkoumaná literární díla. Analýza se dále zaměřuje na deskripci

identit, jejich vzájemné vztahy a způsoby jejich konstrukce. Zjištění jsou

interpretována za použití výkladového rámce postmoderních teorií identit. Autorka ukazuje, že hrdinu bestseleru lze považovat za médium postmoderních vývojových trendů v oblasti teorie identit a s tímto příspěvkem se zapojuje do debaty o povaze vztahu literatury a společnosti.

Abstract: The paper focuses on the phenomenon of bestseller hero. It is a case analysis of two literary works: Putování Mořského koně by Petr Šabach and Výchova dívek v Čechách by Michal Viewegh. Firstly, the author of this paper summarizes basic paradigms of the sociology of literature and points out its important feature, which can be the societal function and message of the literary work. Secondly, the focus is aimed at the interpretation of two bestseller pieces. Consequently qualitative analysis inspired by grounded theory is employed and social identities of book heroes are identified. Analysis is then focused on the description of these identities, its mutual relations and ways they are constructed. The main findings are interpreted with the use of framework of postmodern theories of identities. The author of this thesis points out, that the hero of bestseller can be viewed as the medium of postmodern development trends in the area of the theory of identity. The aim of this paper is thus also to contribute to the debate about the nature of relation between literature and society.

4

I

Úvod Knihy kategorie bestseler jsou významným fenoménem současné společnosti.

Diskutabilní umělecká hodnota těchto děl by nás neměla odradit od jejich zkoumání, neměla by se ale rozhodně stát jediným předmětem zájmu sociologů. Je jisté, že dílo působí na čtenáře ve své komplexitě, zdrojem obliby je specifická (co do vyváženosti jednotlivých komponent vědecky obtížně definovatelná) konfigurace formy a obsahu v jeden „čtivý“ celek. Namísto pouhých evaluativních výzkumů čtenářského vkusu bychom se měli zaměřit i na významovou stránku bestselerů a pokusit se zjistit, co svému početnému čtenářskému publiku nabízejí. V této práci se tedy věnuji sociologické analýze identit dvou literárních hrdinů s cílem zasadit získané výsledky do kontextu debaty o povaze vztahu literárního díla a společnosti. Nejprve upřesňuji cíl práce, v dalším oddílu nastiňuji hlavní paradigmata sociologie literatury, teoretická východiska týkající se konceptu identity a zmiňuji dosavadní práce, které mají přímý vztah k tématu mého výzkumu. Následující oddíl shrnuje metodologické aspekty práce. Poté uvádím výsledky analýzy, které v závěrečné interpretační části zasazuji do širšího kontextu sociologie literatury.

II

Cíl práce Tato práce se věnuje fenoménu bestselerového hrdiny. Jedná se o případovou studii

dvou populárních literárních děl zaměřenou na rozbor identit jejich hlavních mužských charakterů. Záměrně se v ní dopouštím „sociologického redukcionismu“1, neboť mé „čtení“ děl se soustředí výhradně na strukturu identit hrdinů a její případné proměny. Na základě kvalitativní analýzy inspirované grounded theory

identifikuji, jaké sociální identity

zkoumaných hrdinů jsou pro zvolená literární díla stěžejní a popisuji, jakým způsobem jsou konstruovány.

1

„Jestliže se sociologie snaží lépe porozumět dílu, či vysvětlit literární dílo především mimoliterárními činiteli,

je vždycky „redukcionistická“ a nemůže být jiná…“ [Petrusek 1990: 71] Více o sociologickém čtení [Petrusek 199: 71 – 81].

5

Ve snaze postihnout hlubší obsah sdělení, které v sobě potenciálně bestselerový hrdina nese, se ve své interpretaci pokusím za použití výkladového aparátu současných sociologických teorií identit zjistit, zda lze bestselerového hrdinu označit jako médium postmoderních vývojových trendů v oblasti teorie identit. Závěry by měly vést k otevření diskuse o povaze vztahu fenoménu bestselerového hrdiny a dnešní společnosti. Postupuji od deskriptivní analýzy ke konstrukci a „měkkému“ ověření hypotézy (H: Hrdina bestseleru je médiem postmoderních vývojových trendů v oblasti teorie identit.), která je až výslednicí rozboru dat. Tento postup se slučuje s mým přesvědčením, že cílem kvalitativní analýzy může být konstrukce teorie vycházející z dat (což je ostatně známá idea grounded theory). Snažím se rovněž vypořádat s potřebou zasazení výsledků kvalitativních výzkumů do širšího kontextu sociologických teorií. Empirický přínos své práce spatřuji v tom, že rozkryji identitu hrdiny bestseleru. Odhalím tedy, jaký charakter literárního hrdiny je úspěšně nabízen širokému čtenářskému publiku. Neomezím se však pouze na analýzu deskriptivního typu. Navíc se pokusím verifikovat či falzifikovat výše uvedenou hypotézu vycházející z teorií a zapojím se tím do debaty o souvztažnosti literatury a společnosti s empiricky podloženým příspěvkem.

III

Teoretický kontext výzkumu V tomto oddílu nejprve svůj výzkum uvádím do kontextu sociologie literatury, ve

druhé části oddílu se z několika různých perspektiv zaměřuji na koncept identity v současné sociologii. V závěru uvádím dvě práce, které se tematicky dotýkají mého výzkumného problému.

III 1

Sociologie literatury Z hlediska historického vývoje, jak uvádí Petrusek, lze rozlišit dvě základní

paradigmata sociologie literatury: sociognoseologické a pozdější institucionalistické. Východiskem sociognoseologů je náhled na literární dílo jako na odraz společnosti. Dílo je entitou vypovídající o určité společnosti v daném čase, je však zároveň jejím produktem [Petrusek 1990: 28]. Zájem gnoseologů se tedy koncentruje obecně na dílo a na informaci v něm obsaženou („většinou při zamlčené premise, že čím vyšší estetická hodnota díla, tím vyšší jeho hodnota sociologicky informační“)

[ibid: 31]. Institucionalisté se soustřeďují

„spíše na sociální svět kolem literatury než v literatuře“ [ibid]. 6

Skutečnost, že institucionalistické paradigma v moderní sociologii literatury převládá, kopíruje podle mého mínění odklon od radikálních pozitivistických směrů v sociologii a novodobý rozkvět interpretativních a konstruktivistických přístupů. Výzkum díla jakožto odrazu reality a nositele objektivně definovatelného významu je odsunut do pozadí průzkumy čtenářských interpretací textů, vztahu autora a díla, či přímo triády autor – dílo – čtenář, dále světa nakladatelů, vydavatelů a tudíž rozbory mocenských vztahů v kontextu literatury.2

Jedním z témat sociologie literatury, v němž se mohou angažovat

stoupenci obou zmíněných paradigmat je její „společenské poslání“. Tento pojem v sobě zahrnuje vzájemný vztah - působení literatury na společnost a vice versa. Literatura svým „společenským posláním“ může dokonce suplovat sociologický sociální kriticismus a plnit i významné poznávací funkce (např. přiblížit tabuizované problémy či nezvyklá sociální prostředí čtenáři) [ibid: 104 - 106]. Jakým způsobem však lze „společenské poslání“ literatury zkoumat? Podle mého mínění se při takto směrované analýze můžeme zaměřit buďto na dílo (jeho informativní či uměleckou hodnotu), nebo na způsob, jakým dílo interpretují čtenáři a jak je využívají při další sociální interakci. Má práce vychází z prvního přístupu, proto se mu budu nyní blíže věnovat. Podle M. DeVault vždy existovalo napětí mezi pohledem realistů na dílo jako na obraz sociálních podmínek společnosti a přístupem jiných literárních teoretiků, kteří tvrdí, že dílo by mělo být nahlíženo jako čistě literární, estetické vyjádření, nikoli text zpodobňující realitu. Současní literární teoretici silně zpochybňují snahu číst román za účelem získání informací o společnosti. Argumentují tím, že každé takové spodobnění je částečné a konstruované, upozorňují na skutečnost, že texty jsou formovány literárními konvencemi a tradicí psaní, kulturní hegemonií vládnoucích elit a dokonce charakteristikami jazyka podrývajícími zjevné významy textů [DeVault 1990: 887-888]. Jak ale DeVault dodává, zatímco sociologové by neměli zaměňovat román za informaci, čtenář takto omezen není. Naopak se zdá, že mu fiktivní zprávy pomáhají porozumět světu, poskytují základ pro čtenářovo vlastní tvrzení o společnosti, či je dokonce využívá jako „oporu“ v sociální interakci. Je však třeba brát v potaz zvláštní charakter textu – přenáší a sděluje spletité významy [ibid: 888]. Znovu se tak vracíme k potenciálu interpretativních přístupů, které na základě analýzy vztahu čtenáře a díla, resp. přímo zjištěním toho, jakou informaci čtenář v textu 2

Srovnej [DeVault 1990; Forster, Kenneford 1973; Griswold 1993; Petrusek 1990].

7

nachází, mohou objasnit společenský přínos díla. Skutečnost, že čtenáři jistým způsobem dílo interpretují a na základě této interpretace je využívají v další sociální interakci je však pro mne východiskem výzkumu, který zde předkládám, nikoli jeho cílem. Rozhodla jsem se tedy pro analýzu díla jako artefaktu odděleného od jeho publika, neboť předpokládám, že se lze blíže zajímat o dílo samotné a informaci v něm obsaženou.3 Tento předpoklad níže vysvětlím. Vrátím-li se k variantám analýz díla za účelem odhalení jeho „společenského poslání“, pak může být dle mého mínění přínosná taková analýza, která zohledňuje oba uvedené přístupy - realistický i literárně-estetický. Dílo tak lze vnímat jako esteticky vyjádřenou informaci, jejíž vztah k realitě může být předmětem zkoumání. Odrazem reality je dílo právě v tom, že vzniká v určitém sociálním a kulturním prostředí a odráží se v něm soudobé umělecké konvence. Rozhodneme-li se pro sociologickou analýzu zaměřenou na informační (nikoli umělecký) přínos, pak se můžeme nechat vést všemi estetickými zákrutami díla, aniž bychom se je pokoušeli rozplétat.4 Informaci, kterou v díle identifikujeme, se pak můžeme pokusit vztáhnout k soudobé sociologické teorii popisující společnost. Pak buďto odhalíme výrazné podobnosti mezi umělecky vyjádřeným sdělením díla a vědeckým popisem společnosti, nebo naopak zjistíme, že se obsah díla se sociologickou interpretací sociální skutečnosti neslučuje. Nebudu se pokoušet o výčet možných závěrů, které z výsledků takovéto analýzy plynou, ale uvedu dva základní přínosy, které v ní spatřuji. První z nich navazuje na ideu Petruska5: pokud odhalíme podobnosti ve fiktivním literárním popisu společnosti a sociologické deskripci společnosti, pak na základě těchto zjištění můžeme usuzovat na komplementaritu beletrie a sociologie v poskytování výpovědí o sociální skutečnosti (čímž bychom podpořili východisko realistů o informační hodnotě díla jako odrazu společnosti)6. Můžeme ale také využít sociologické interpretace díla jako nástroje k identifikaci povahy sdělení obsaženého v literatuře a odhalit, o kterých společenských trendech literatura pojednává a které naopak opomíjí, aniž bychom nutně připouštěli úmysl literatury (autora díla) poskytovat informace o sociální situaci. Tímto způsobem určíme, jaké normy a hodnoty 3

Úskalím subjektivity interpretace textu se věnuji v kapitole IV 3 Problematika interpretace literárního díla.

4

Podobným způsobem bychom například mohli zkoumat sociologický obsah písně, kterou čteme ve zpěvníku –

při takovém zkoumání bychom však navíc od sdělení vědomě oddělili zvukovou složku, tedy jednu z estetických komponent, zatímco při analýze literárního díla na nás působí dílo v celé své komplexitě. 5

Podle Petruska může literatura svým „společenským posláním“ suplovat sociologický sociální kriticismus. Viz.

výše. 6

A naopak východisko realistů může sloužit jako opora předpokladu, který uvádím.

8

či jaký druh sociálního uspořádání literatura čtenářům nabízí. V porovnání s vědeckým popisem společnosti pak můžeme odhalit buďto určité retrospektivní tendence, nebo naopak to, že literární dílo kopíruje dynamiku vývoje společnosti, či nabízí alternativní (novou) sociální realitu. Právě na tento typ interpretace díla se zaměřím. Potenciál informace, kterou dílo nese, tkví v její schopnosti působit na čtenáře a jeho prostřednictvím realitu ovlivňovat. Ačkoliv zarputilí interpretativisté patrně namítnou, že čtenář tuto informaci nemusí vůbec v díle objevit, tím méně ji z díla čerpat, latentní vliv na čtenáře jí upřít nelze7. Objasnila jsem tedy, jaké důvody mě vedou k analýze literárního díla. Můj specifický zájem o hlavního hrdinu vychází z předpokladu, že stejně jako příběh v knize zobrazuje fiktivní realitu, jejíž vztah ke společnosti lze zkoumat, tak i postava knihy je nositelem fiktivních, ale ve vztahu ke společnosti sociologicky relevantních významů. Bestselery jsem pak pro svůj výzkum nezvolila náhodně. Z obrovské čtenářské obliby těchto knih můžeme usuzovat na to, že sdělení v nich obsažená jsou čtenářům blízká. Podíváme-li se na tento vztah z opačné perspektivy, pak informace, kterou kniha nese, má možnost působit na široké čtenářské publikum. Jak uvádí Petrusek: aby poslání kritické reflexe člověka v kontextu společnosti mohla dostát, musí si literatura získat důvěru svých čtenářů. Jedině skrze sdělení rezonující se čtenářovou osobní sociální zkušeností může literatura plnit svou výchovnou funkci, spolupodílet se na „ustavování nových, ale i na kontinuování historicky osvědčených mravních norem a vzorců chování“ [Petrusek 1990: 104-107]. „Čtenáři nesmlouvavě vylučují tu její část [literatury; pozn. aut.] a ty autory, kteří jim nabízejí obraz, v němž nepoznávají nic, ani společnost, v níž žijí, ale ani své sny, naděje a tužby“ [ibid: 107].

III 2

Identita

III 2 a) Modernita a koncept identity „[...]'výzkum identity' se stal samostatným a prosperujícím odvětvím. Jde o víc: „identita“ se stala prizmatem, jímž se odkrývají, uchopují a zkoumají ostatní aspekty současného života. Tradiční náměty sociálního výzkumu procházejí přestavbou, aby zapadaly

7

Stejně jako nelze upřít alespoň latentní vliv umělecké formy díla na informačně orientovanou sociologickou

interpretaci jeho obsahu.

9

do diskurzu, který se dnes točí kolem osy 'identity'“ [Bauman 2004: 166, uvozovky v originále]. Lze jen stěží předpokládat, že by k současnému mohutnému rozvoji diskursu identity v sociálních vědách došlo nahodile. Rozmach tohoto konceptu je bezpochyby výrazem takového společenského posunu, který staví individuum do popředí zájmu. Už nejednou jsme byli svědky toho, že některé pojmy v určitý okamžik takřka ovládly pole sociologických teorií (systém, třída, funkce atd.). Dobrou odezvu v sociologické teorii má zřejmě takový pojem, který upozorní na nový aspekt reality, či nahlédne realitu z nového, netradičního, úhlu. Případné přetrvání obliby pojmu bych pak připsala jeho výstižnosti (hutnosti popisu určitého jevu, resp. explanativní hodnotě) a šíři jeho možného použití. Identita se v popředí zájmu sociologů drží již od 90. let8, proto si myslím, že používání konceptu identity jako výkladového nástroje k pochopení různých společenských fenoménů může pramenit zejména z jeho potenciálu poskytovat věrohodná vysvětlení, která výstižně objasňují současné společenské jevy. Můj pokus o interpretaci identit literárních hrdinů není tedy jen slepým použitím módního konceptu, ale reaguje na potřebu popsání takových společenských fenoménů, pro něž by právě koncept identit mohl představovat plodný výkladový rámec.

III 2 b) Konceptualizace teoretických přístupů k identitě

V moderních společenských vědách můžeme identifikovat, jak tvrdí Bačová, dvě základní pojetí konceptu identity: esencialistické a instrumentalistické. Podle esencialismu je identita jádrem osobnosti jednotlivce. Je tedy jedinci dána a priori a problém jejího formování spočívá v jejím nalezení, v odhalení identity ve vlastním nitru. Toto pojetí identity je typické pro moderní psychologii, v níž je individuální osobnost chápána jako jedinečná, oproti ostatním vymezená („protikladná“) entita, jejíž hlavní charakteristikou je integrita [Bačová 1997: 12-14]. Podle instrumentalistického pojetí nemůže být naopak identita jedinci předem dána. Je tvořena kontextově, v závislosti na možnostech si ji tedy vybíráme a osvojujeme a to v průběhu celého života. Je tvořena souborem navrstvených rolí, které jedinec flexibilně střídá

8

Srov. [Bauman 2004: 166].

10

a mění [ibid: 14-20]. Ve své práci vycházím právě z instrumentalistického přístupu sociálního konstruktivismu, podle kterého se identita formuje v důsledku dialektického vztahu individua (jeho organismu a vědomí) a struktury [Berger, Luckmann 1999: 170-171]. Identitu jako „sociální strukturu, regulovanou společenskými normami, hodnotami a kulturními vzorci“ chápe i H. Mead, zakladatel symbolického interakcionismu [Hayesová 1998: 21]. Podle symbolického interakcionismu se identita kontinuálně vyvíjí v interakci s ostatními, důraz je kladen na schopnost individua užívat jazyka a symbolů při komunikaci s druhými. Prostřednictvím těchto symbolických nástrojů dochází k budování i vyjadřování osobní identity9 [Weinreich 2003: 10]. Interakční charakter vytváření identity rozpracoval E. Goffman, který se podrobně zabývá „divadelním“ způsobem prezentace jedinců. Role, které hrajeme v každodenním životě se podle Goffmana postupně stávají součástí naší identity, tyto role internalizujeme [Hayesová 1998: 10]. Zároveň si tak budujeme pozici v sociální struktuře, neboť pokud hrajeme roli před stejným obecenstvem v různých situacích, vzniká společenský vztah [Goffman 1999: 22]. Důležitým pojmem tohoto přístupu je tedy role. Role jsou podle Bergera a Luckmanna jazykově objektivizované typizované formy činnosti, které v sobě nesou kontrolní charakter institucionalizace. Představují tedy typy aktérů [Berger, Luckmann 1999: 74-76]. „Hraním rolí se jedinec účastní sociálního světa. Internalizací těchto rolí se pro něj tento svět stává subjektivně reálným“ [ibid: 76]. Jsou-li tedy „aktéři typizováni jako vykonavatelé určité role, stane se jejich chování vynutitelným“ [ibid]. V sociální struktuře, jak uvádí Šanderová, vymezují role vztah jedince k ostatním pozicím. „Role vymezují práva, povinnosti a tzv. očekávané chování spojené s jednotlivými statusy“ [Šanderová 2000: 13]. Jedinec má tudíž právo očekávat, že se k němu ostatní lidé budou

chovat

adekvátně

vzhledem

k jeho

společenskému

postavení.

Individuální

sebeprezentace tak podle Goffmana dostává hlubší morální rozměr – jedinec by „měl ve skutečnosti být tím, za koho se prohlašuje“ [Goffman 1999: 19]. Ve společnosti i v soukromí jedinec zachovává společenské normy. Goffman soudí, že k jejich dodržování mimo jakkoli kontrolovaný prostor vede jedince jeho vnitřní spojení norem s referenční skupinou. Ta supluje nepřítomné obecenstvo. Normy chování, které nejsou v souladu s vnitřním přesvědčením jedince pak mohou být dodržovány i v soukromí proto, že jedinec je přesvědčen o neustálé „přítomnosti neviditelného obecenstva,

9

Symbolický interakcionismus ve skutečnosti neoperuje s pojmem identita, na místě by bylo tedy použít pojem

„self“.

11

které by každou odchylku od těchto norem potrestalo“ [ibid: 84-85]. Vnitřní přijetí norem nutí jednotlivce se podle nich náležitě chovat. Pokud existují nějaké skutečnosti, které by mohly bránit výkonu role, pak je jedinec musí sám před sebou coby před obecenstvem skrýt. Určité věci si tudíž jedinec nesmí vědomě připouštět. Tento „manévr sebeklamu“ je často zdrojem „odcizení od sebe sama“; „sebedistancování se“ [ibid: 84]. Pojem referenční skupiny, který jsem výše uvedla, úzce souvisí se sociální identitou jedinců. Referenční skupina je vzorem, ke kterému se vztahujeme. V životě tedy nepůsobíme pouze jako individua hrající své role. Důležitou součástí formování identity je proces sociální identifikace, ve kterém se „identifikujeme se sociálními skupinami, ke kterým náležíme, a tato identifikace určuje náš přístup k interakci s druhými lidmi“ [Hayesová 1998: 14]. Příslušnost k sociálním skupinám má významný vliv na naše sebepojetí, je zdrojem sebeúcty, tedy hodnotící složky sebepojetí [ibid: 99]. Sociální identifikace má navíc podle Tajfela zásadní vliv na utváření postojů, ale i vznik stereotypizace10 a předsudků11 vůči členům jiných skupin [ibid: 15]. Tento stručný vhled do teorie konstrukce identity lze shrnout následovně: z instrumentalistického pohledu je identita utvářena v průběhu sociální interakce. Nevzniká rozvíjením či hledáním vnitřní substance, ale kontextově, v dialogickém procesu. Je tedy úzce závislá na sociálních podmínkách, v nichž se rozvíjí. Formuje se internalizací rolí a identifikací se sociálními skupinami.

III 2 c) Identita v postmoderní společnosti Modernita redefinuje statickou povahu lidské přirozenosti. Osudovost a předurčenost je nahrazena důrazem na nadání a vhodné životní strategie, jež je třeba využít k budování vlastní identity. Zásadním rysem individualizace je emancipace jedince, jehož postavení už není celoživotně určeno sociálním prostředím, do kterého se rodí. Objevuje se lákavá příležitost „svobodně“ utvářet svou identitu. Zdánlivá svoboda však přenáší na jednotlivce břemeno zodpovědnosti za plnění tohoto úkolu. Individuum tedy zodpovídá za završení

10

Stereotypizací rozumíme „klasifikaci lidí podle předem daných kritérií na základě povrchních charakteristik“

[Hayesová 1998: 74]. 11

„Předsudek je fixovaný, předem zformovaný postoj k nějakému objektu projevující se bez ohledu na

individualitu nebo povahu tohoto objektu“ [Hayesová 1998: 121, kurzíva v originále].

12

vlastní identity, tato je však stále výslednicí společenského, nikoli individuálního procesu, čímž je pochopitelně úloha budování identity značně problematizována [Bauman 2004: 168171]. Svoboda je tak „[…] pro moderního člověka osudem, jemuž nemůže utéci jinam než do světa fantazie nebo duševních poruch. […] Být sám sebou jen na základě vlastní svobodné volby […] znamená život plný pochybností, obav a omylů“ [Bauman 2003: 78]. Příslib nadějných zítřků pro individuum ústí v postmoderní společnosti12 v „nezakotvenost“ identity. Důvodem je ztráta stabilních míst, která by mohla sloužit jako konečné stanice konstruovaných identit. Osvobození jedince od fixního umístění ve společnosti naráží na vratkost a nejasnost cílů, kterých lze dosáhnout. Tak dochází k chronickému nezakotvení jedinců [Bauman 2004: 172-173]. Touha po totožnosti a kontinuitě se stává neefektivním břemenem. Faktorem usnadňujícím jednání je racionální schopnost udržování otevřených možností pro další vývoj či přerod identit. Absence pevných opěrných bodů jak v přítomnosti, tak v budoucnosti však navíc způsobuje ztrátu víry v možnost kontroly nad vlastním osudem. Nedůvěra v úspěšnost možné kolektivní akce vede k tomu, že řešení problémů společenského původu jsou ponechána snahám individua. Neadekvátnost těchto cílů však plodí únik k řešitelným problémům. Do centra individuálních snah se tak dostávají „náhražkové zábavy“, ať už jsou jimi nakupování, programové vnitřní zdokonalování, či přímo průběžné uspořádávání vlastní identity [ibid: 175-179]. Různí jednotlivci tak zakoušejí podobné individuální problémy, proto inklinují k vytváření iluze „společenství“ jehož členové sdílejí stejné obavy. Epocha „společenství“ je však nenávratně pryč a právě identita je v individualizačním procesu nahrazuje, jistotu a bezpečí však poskytnout nedokáže. Obtíže spojené s jejím budování tedy nutí jednotlivce k vytváření „náhražkových komunit“, v nichž by úzkost a nejistota měla být neutralizována. Namísto identity v postmoderním globalizovaném světě bychom měli tedy spíše hovořit o průběžné nekončící „identifikaci“. [ibid: 179-181]. Přesto však existuje určitá opora pro konstrukci identit, která nabízí množství vzorů vhodných k identifikaci a symbolů usnadňujících vyjadřování identity. Nekonečná variabilita 12

Bylo by na místě použít termín Z. Baumana „tekutá modernita“ nebo Giddensův termín „radikalizovaná

modernita“, která vidí „já jako více než jen místo protínajících se sil; modernita umožňuje aktivní procesy reflexivní sebeidentity.“ [Giddens 2003: 133]. Ačkoli se tito autoři vymezují proti pojetí současnosti jako „postmoderní doby“, používám tohoto zjednodušujícího označení, které dle mého názoru nemusí nutně obsahovat pouze rozkladné poststrukturalistické konotace, ale zahrnuje proces individualizace a přerodu moderních institucí.

13

těchto symbolů navíc poskytuje mnoho svobodně volitelných variant jejich konfigurace. Snahám jedinců v honbě za vybudováním identity je navíc poskytována pozitivní zpětná vazba. O jakou podpůrnou sílu se jedná? Všemi zmíněnými atributy vytoužené komunity disponuje spotřebitelský trh, neboť nabízí svobodu, jistotu, sounáležitost i individualitu zároveň. Individuální výběr jednotlivce je společensky schválen, takže osobní svoboda ztrácí punc nejistoty. Trh navíc poskytuje vnější hodnotící kritéria nutná pro potvrzení zdárného budování individuálních identit. Nabízí produkty, z nichž si každý jedinec může vybrat libovolné symboly identity a vyjádřit svou identitu prostřednictvím svobodné kombinace těchto symbolů. Starost o získávání zboží tak zároveň obsazuje místo, které původně zaujímala „etika práce“ svým tlakem na hledání osobní identity v roli, kterou člověk zastával ve výrobě. Práce se tedy v konzumní tržní společnosti stává nanejvýš prostředkem získání materiálních statků. A materiální zisky, které dříve byly nástrojem práce, neboť potvrzovaly adekvátnost pracovního úsilí se nyní mění ve zdroj seberealizace [Bauman 2003: 78-92].

III 3

Předchozí zpracování tématu

Tvorbu Šabacha a Viewegha srovnává ve své diplomové práci K. Svozilová [2003]. Její interpretace Šabachovy knihy Babičky a Vieweghových Báječných let pod psa se zaměřuje na principy kompozice, kterou autoři uplatňují a na rozbor prostředí a postav. Upozorňuje na podobný styl narace obou autorů a jako hlavní téma knih shodně identifikuje rodinné prostředí. Hrdiny obou novel se tedy zabývá zejména v kontextu ostatních postav. V empirické části textu prezentuje výsledky vlastní ankety zkoumající popularitu obou autorů uskutečněné na vzorku padesáti studentů 4. ročníku gymnázia a 8. ročníku 8letého gymnázia.

Tématu identit v postmoderní společnosti a jeho prezentaci v soudobé literatuře a filmu se věnuje ve své knize Přibáň [2004]. Leitmotivem osmi krátkých esejů je snaha postihnout vliv multikulturní společnosti na individuální, ale zejména na kolektivní identitu. Styčným bodem s prací, kterou zde předkládám, je zejména kapitola pátá „Existence aneb Úvaha jihoafrická“ v níž autor za použití konceptu autenticity vs. autonomie sociologicky interpretuje román J. M. Coetzee Život a doba Michaela K.

14

IV

Metodologie V tomto oddíle nejprve uvádím způsob výběru dat a následně operacionalizuji pojem

„hlavní hrdina“, jehož identita je předmětem analýzy. Ve třetí části oddílu se věnuji problému interpretace textu a ukazuji, jakým způsobem ošetřuji míru subjektivity své interpretace. Čtvrtou část věnuji krátkému přiblížení metody grounded theory, kterou je inspirována má analýza. Na závěr popisuji průběh svého analytického postupu.

IV 1 Data a jejich výběr Původním záměrem mého výzkumu bylo zkonstruování obrazu současného bestselerového literárního hrdiny v díle českých autorů – mužů (viz. projekt v příloze IX 3). Tento výzkumný problém v sobě nesl ideu zobecnitelnosti závěrů na hrdinu všech knih Michala Viewegha a Petra Šabacha, neboť tito autoři jsou jedinými tuzemskými mužskými autory, jejichž díla jsou dlouhodobě řazena do kategorie bestseler13. V průběhu sběru dat jsem však usoudila, že zpracování tohoto tématu je poměrně problematické. Cílovou populaci tvořilo 25 knih, které se natolik tématicky i žánrově lišily, že by i pečlivý výběr základního souboru vzhledem k této heterogenitě nebyl podle mého názoru dostatečně reprezentativní. Nabízela se samozřejmě možnost provedení analýzy všech knih, tedy vyšetření celé cílové populace, úkol by to byl však náročný a vzhledem k omezenému rozsahu bakalářské práce by zřejmě nemohl být náležitě zpracován. Rozhodla jsem se tedy pro redefinici výzkumného problému takovým způsobem, abych byla schopna výzkum adekvátně zpracovat, ale zároveň se nemusela příliš vzdálit svému původnímu záměru. Zásadní rozhodnutí se samozřejmě týkalo počtu knih, které budou zkoumány. Rozhodla jsem se pro analýzu pouze jedné knihy každého z autorů - vzdala jsem se tak nároku na širší zobecnitelnost výsledků výzkumu, k tomuto radikálnímu kroku mě však vedlo přesvědčení, že podrobné prozkoumání pouze dvou knih může přinést cennější

13

Srov. např. http://cs.wikipedia.org/wiki/Michal_Viewegh, nebo

http://show.idnes.cz/show_aktual.asp?r=show_aktual&c=A050112_180736_literatura_kot http://www.tiscali.cz/ente/ente_center_040420.722596.html http://show.idnes.cz/show_aktual.asp?r=show_aktual&c=A050524_215147_literatura_miz

15

výsledky nežli povrchní popis pětadvaceti. Původní výzkumný záměr jsem tedy změnila na případovou studii dvou děl. Poté jsem si ujasnila, co bylo hlavním impulsem mého zájmu o téma hrdiny bestseleru: knihy kategorie bestseler přilákaly mou pozornost proto, že jsou masově čteny. Druhým předmětem mého zájmu byl hlavní mužský hrdina knih, neboť mě zajímalo, jaké sociologicky relevantní poselství v sobě nese. Můj zájem pouze o mužského hrdinu vyplýval z představy, že většinu hlavních postav knih uvedených autorů tvoří muži, nenesl v sobě tedy žádný hlubší explorační záměr. V důsledku těchto změn jsem další výběr knih podřídila kritériu čtenosti a kritériu hlavní mužské postavy. Jako ukazatele čtenosti jsem nejdříve zvolila prodejnost jednotlivých titulů. O její oficiální monitoring se pod záštitou Svazu českých knihkupců a nakladatelů u nás pokouší zatím pouze Mária Olšanská a Vladimír Pistorius, kteří pravidelně jednou týdně uveřejňují žebříček nejprodávanějších titulů. Pořadí vzniká na základě údajů získaných prostřednictvím e-mailových zpráv z jednotlivých knihkupectví. Sami autoři žebříčku však připouštějí vzhledem k samovýběru nereprezentativnost vzorku. Ze zhruba 100 knihkupectví, která se rozhodla poskytovat své údaje, se jich navíc reálně v jednotlivých týdnech účastní šetření méně než polovina [www.sckn.cz]. Z žebříčku nebylo rovněž možno získat žádné souhrnné údaje, proto jsem byla nucena hledat indikátor čtenosti jiným způsobem. Rozhodla jsem se tedy vycházet z počtů vydání knih. Nepodařilo se mi sice vyhledat velikost jednotlivých nákladů, opakované vydávání knih mělo však pro můj záměr dostatečnou výpovědní hodnotu. Mým cílem bylo zejména vyloučení knih s nižším čtenářským ohlasem, nežli explicitní identifikace děl nejčtenějších. Informace jsem získala na internetových stránkách nakladatelství, pod jejichž záštitou autoři nejčastěji publikovali, tedy v kmenovém nakladatelství Šabacha Paseka [www.paseka.cz] a v nakladatelství Petrov [www.ipetrov.cz] zaštiťujícím Vieweghovu tvorbu14 (počet vydání jednotlivých knih viz. příloha IX 1). Takto jsem získala alespoň základní obraz o čtenosti jednotlivých titulů a mohla určit díla, která patří mezi nejčtenější. Po vyloučení povídkových souborů jsem dospěla k pěti nejpublikovanějším titulům: u Šabacha to byly

Babičky a Putování mořského koně, u

Viewegha Báječná léta pod psa, Výchova dívek v Čechách a Účastníci zájezdu. Další výběr jsem již provedla úsudkem. Vyloučila jsem posledně jmenovanou knihu, neboť měla spíše

14

Na uvedených internetových stránkách jsou rovněž k dispozici životopisy obou autorů i stručné obsahy jejich

děl. Srovnej též http://www.czlit.cz/main.php?pageid=34&author_id=170.

16

povídkový charakter a hlavní hrdina byl nejasný. Zbývající knihy bylo překvapivě možno rozdělit podle jejich obsahu na dva velmi zajímavé „tábory“. Do prvního z nich jsem zařadila Báječná léta pod psa a Babičky. Tyto knihy si byly velmi podobné jak ve způsobu narace, tak obsahově. Jejich tématem byla výpověď o totalitní éře poskytovaná z „rodinné perspektivy“.15 Knihy Putování mořského koně a Výchova dívek v Čechách se naproti tomu na první pohled vzájemně tématicky odlišovaly (viz. oddíl V 1 Uvedení do děje knih), přesto se však zdálo, že jejich hlavní hrdinové mají něco společného. Jednou z funkcí knih s totalitním námětem může být například skutečnost, že jsou nástrojem zpětného vypořádávání se s totalitní érou a proto také vzbuzují čtenářský zájem. Potenciální sociologický význam knih Putování mořského koně a Výchova dívek v Čechách však nebyl na první pohled zřejmý, knihy navíc neskýtaly žádné jasně určitelné téma a přesto patřily mezi nejčtenější tituly. Rozhodla jsem se tedy pro výběr právě těchto dvou knih s cílem odhalit jejich možnou „výpověď“.

IV 2 Operacionalizace pojmu „hlavní hrdina“ Nominální definice16 pojmu „hlavní hrdina“ je v mém pojetí ekvivalentní pojmu „hlavní mužská postava knihy“. Přehlížím tedy evaluativní konotace pojmu hrdinství. Prostřednictvím operacionální definice vymezuji pojem „hlavní hrdina“ takto: hlavním hrdinou je literární postava mužského pohlaví, která je pro příběh stěžejní a jejíž existence je patrná od úvodu až k závěru knihy, a která zároveň vypráví, nebo čtenáři jakýmkoli jiným způsobem zprostředkovává svůj autobiografický příběh.

IV 3 Problematika interpretace literárního díla Petrusek uvádí dva úkoly analýzy literárního díla, které formuloval Bachtin. Prvním z nich je „porozumět dílu tak, jak mu rozuměl sám autor, aniž bychom vycházeli za hranice jeho vlastního porozumění“. Podle Petruska se jedná o „úkol nesmírně obtížný“. Druhým úkolem je „využít vlastní časové a kulturní vnějškovosti a zahrnout dílo do našeho, autoru cizího, kontextu. První úkol je tedy 'porozuměním, druhý pak vědeckým studiem (vědeckým

15

Srov. [Svozilová 2003].

16

Rozlišuji nominální a operacionální definice dle [Jeřábek 1993: 27-28].

17

popisem, zobecněním, historickou lokalizací)'“ [Bachtin in Petrusek 1993: 149, kurzíva v originále]. Můj způsob analýzy nezahrnuje snahu odhalit intence autora. Přesto se nepřikláním ke sloganu poststrukturalistů, kteří hlásají „smrt autora“ a dílo chápou jako nekonečnou hru znaků, v níž promlouvá jazyk, nikoli pisatel textu. [Eagleton 2005: 186-187]. Namísto toho vycházím z premisy, že interpretace díla je výslednicí triády intence autora, sdělení (možných významů) textu a aktu čtení. Působení autora tedy považuji svým způsobem za „součást díla“. Záměr autora se může stát předmětem výzkumu/interpretace, ale stejně tak může být jeho existence pouze brána v potaz bez další snahy o jeho rozkódování. Jak tvrdí Gadamer, význam díla nemůže být vyčerpán záměry autora. Je-li dílo čteno v novém kulturním kontextu, mohou v něm být nalezeny takové významy, které by se v něm autor asi nikdy nepokoušel nalézt [ibid: 101]. Tím se přesouváme k problematice díla a jeho významu. Podle hermeneutiky tvoří dílo „organickou“ jednotu, (což je předpoklad pro poststrukturalisty nepřijatelný). Nestabilita možných interpretací je pak podle Gadamera součástí povahy díla. Interpretace je vždy situační; mění se v historickém kontextu dané kultury [ibid]. „Co nám dílo 'řekne', záleží na tom, jaké otázky mu jsme ze své historické perspektivy schopni položit. Záleží i na naší schopnosti rekonstruovat 'otázku', na niž je dané dílo 'odpovědí', neboť každé dílo je také dialogem se svou vlastní historií. Veškeré porozumění je produktivní: jde vždy o to 'porozumět jinak', uvědomit si v textu nový potenciál, zaujmout odlišné stanovisko“ [ibid]. Oporu sociologické redukce čtení, tedy interpretace literárního díla ze sociologické perspektivy, tak můžeme nalézt právě v hermeneutice.17 Recepční teorie, jejímž ohniskem zájmu je čtenářova interpretace textu, pak poskytuje oporu pro sociologickou interpretaci díla takřka excelentní. Podle recepční teorie nepředstavuje čtení lineární pohyb, v jehož průběhu na sebe vršíme jednotlivé informace. Naše očekávání vytvoří referenční rámec, ve kterém dílo interpretujeme, čtení díla však zpětně ovlivňuje naše původní předpoklady, některé zvýrazní, jiné popře. Postupně vytváříme stále komplexnější úsudky, které retrospektivně redefinujeme. Čtení je tedy pohybem tam a zpět [ibid: 108-109].

Podobnost v interpretaci díla jak ji

popisuje recepční teorie a metodou konstatntního srovnávání tak jak ji známe z grounded theory18 je nepopiratelná. Zda může být tato teorie interpretace textu inspirována sociologickou metodou interpretace dat se neodvážím odhadovat.

17

Nutno ovšem poznamenat, že doménou hermeneutiky je výklad klasických děl [Eagleton 2005: 104].

18

Srov. [Glazer, Strauss 1967: 101-115]

18

Jak jsem uvedla výše, interpretace díla se podle mého mínění odvíjí od skrytých intencí autora, možných významů díla a subjektivního aktu čtení. Nyní se dotknu problému subjektivity interpretace. Považuji dílo za komplexní síť významů, která může být různě interpretována,

zároveň

se

však

bráním

bezbřehému

interpretačnímu

relativizmu.

Interpretace je podle mého mínění zcela subjektivní potud, pokud není jasný její účel, postup a nejsou přesně definovány jevy, na které se zaměřuje. „[…] když dva výzkumníci použijí stejnou výchozí perspektivu, dojdou ke srovnatelným výsledkům“ [Disman 2000: 302]. Analogicky se snažím ošetřit míru své subjektivity interpretace v tomto výzkumu.19 Přesně specifikuji výzkumný problém, na nějž se zaměřuji - rozbor identit hlavních mužských hrdinů děl (jevy, na které se zaměřuji), dále definuji analytický postup – inspiruji se metodou grounded theory a v kapitole IV 5 uvádím přesný analytický postup a konkrétní příklady kódování a kategorizace (postup). Cílem mé interpretace pak je popsání struktury identit hlavních hrdinů a ověření hypotézy, zda je hlavní hrdina médiem postmoderních vývojových trendů v oblasti teorie identit (účel).

IV 4 Metoda grounded theory Ve své práci se inspiruji metodou grounded theory, proto zde nyní stručně uvedu její základní charakteristiky. Tuto metodu představili v roce 1967 A. Strauss a B. Glazer v knize The Discovery of Grounded Theory. Podle Glazera je nutným předpokladem použití tohoto přístupu co možná nejmenší předpojatost vědce, který k analýze dat přistupuje. „Předpojatostí“ jsou zde v podstatě myšleny apriorní rozhodnutí vědce o tom, který aspekt dat je hodný zkoumání, či co je na datech zajímavé. Signifikantní aspekt dat bychom měli naopak odhalit až v průběhu jejich zkoumání a to prostřednictvím metody konstatního srovnávání. Vracíme se tedy od dat ke konstrukci kategorií a zpět, dokud nedosáhneme teoretické nasycenosti. Cílem grounded theory je konstrukce teorie vycházející z dat [Glazer 1992]. Analytický postup grounded theory shrnují Strauss a Corbinová. Jednotlivým událostem v kvalitativních datech jsou nejprve přiřazeny pojmy. Tyto pojmy jsou dále v procesu otevřeného kódování analyzovány, porovnávány a zařazovány do kategorií (třídy pojmů). Následuje proces axiálního kódování, během kterého jsou údaje nově přeskupovány,

19

Vzhledem k specifičnosti tématu identit mužských hrdinů by přesto bylo možno namítnout, že by zejména

výzkumník s výrazně odlišnými sociodemografickými znaky dospěl k rozdílným závěrům. Interpretace v sobě vždy odráží individuální životní historii. Srov. [DeVault 1990]. Tento typ subjektivity, jsme-li si ho vědomi, se však může stát spíše výhodou kvalitativních výzkumů, neboť nabízí pohled na problém z různých perspektiv.

19

jsou hledány nové vztahy mezi kategoriemi a na základě těchto vztahů vytváříme soubor vztahů kategorií a subkategorií podle paradigmatického modelu, který určuje vztahy mezi kategoriemi na základě určení příčinných podmínek, jevu, kontextu, intervenujících podmínek, strategie jednání a interakce a následků. V dalším procesu selektivního kódování jsou kategorie uváděny do vzájemných vztahů podobně jako při axiálním kódování, tento proces však probíhá na abstraktnější úrovni [Strauss, Corbinová 1999]. Od postupu podle paradigmatického modelu se však Glazer ve své pozdější práci distancuje, neboť jeho použití vylučuje podmínku „nepředpojatosti“, která byla zmíněna výše. Může se totiž stát, že dodržení tohoto postupu ovlivní celkový výstup z dat. Ne všechna data jsou takové povahy, aby nutně obsahovala všechny prvky zmíněného paradigmatu. Může se tak stát, že výzkumník zkoumanému jevu uměle vnucuje např. příčinné či intervenující podmínky, které ve skutečnosti z dat nevyplývají [srov. Glazer 1992].20 Určování vtahu mezi kategoriemi se nemusí tedy nutně řídit paradigmatickým modelem. Cílem zakotvené teorie je postihnout povahu vztahů mezi kategoriemi v různých kontextech a tyto vztahy ověřit podle údajů [Strauss, Corbinová 1999: 99]. Ve své práci postupy grounded theory nedodržuji, nicméně mi tato metoda sloužila jako inspirace způsobu provedení kvalitativní analýzy, kterou používám.

IV 5 Analytický postup Nejprve jsem eliminovala části textu, ve kterých se postava hlavního hrdiny přímo nevyskytovala, ani se k nim hrdina nijak nevyjadřoval a v dalším textu nevztahoval. Šlo o detailní popisy prostředí, příhody zesilující vykreslení již definovaných charakterů některých vedlejších postav a literární útvary uvnitř zkoumaného díla, které byly jen určitými prvky navíc (mimo hlavní osu příběhu), či opět pouze dokládaly již vylíčenou situaci (například citace článků z periodik potvrzující některé události vyskytující se ve Vieweghově knize). Vyřazeny byly tedy takové části, jejichž absence nezměnila ani linii příběhu, ani obraz hrdiny. Zdánlivě nedůležité části textu, které však mohly být potenciálními symbolickými znaky vztahujícími se k hrdinovi zůstaly zachovány. Jako oporu přepisu jsem zvolila práci Hawthorna, který klasifikoval nejdůležitější metody charakterizace literárních postav takto:

20

K debatě o metodě grounded theory přispěli též Beard a Easingwood. Srov. [Beard, Ch., Ch. Easingwood

1989]

20

1. popis (description or report): k přiblížení charakteru postav jsou užívány např. popisy jejich vnějších rysů 2. jednání (action): demonstrace činů literárních postav 3. úvahy, konverzace (thought or conversation): charakter postav je odhalován prostřednictvím jejich vnitřního monologu nebo dialogu s ostatními literárními postavami 4. symbol, metafora (symbol or image): charakter postav symbolizují např. určité předměty [Hawthorn 1997: 122-125]. Dbala jsem tedy na to, aby žádná z rovin charakterizace hrdiny nebyla přehlédnuta a vyřazena. Na základě tohoto selektivního čtení jsem texty přepsala do zkrácené komentované verze obsahující doslovné citace vybraných dialogů a přesný přepis některých situací. „Očištěný“ text měl už formu „čteného textu“, jak vzápětí vysvětlím. Viewegh používá ve své knize naraci v první osobě, jeho vyprávění je však hojně protkáno dialogy postav. Šabachova hrdinu však poznáváme prostřednictvím jeho deníkových zápisků, které sice rovněž obsahují i citace dialogů postav, ale rozhodně v menší míře. V případě Vieweghovy knihy jsem tedy pro zachování co nejpřesnějšího významu doslovně přepisovala dialogy i většinu vnitřních pocitů vypravěče, aby byl zachován jejich konstitutivní charakter hrdinova obrazu. Komentář jsem používala pro přiblížení kontextu, přepis do třetí osoby tam, kde situace nevyžadovala přesnou citaci. Deníkové zápisky Šabachova hrdiny jsem při přepisu zužovala a zachycovala pouze informaci obsaženou v jednotlivých sekvencích vyjma zásadních dialogů a rovněž při zachování citací klíčových výrazů. Přepis deníkového vyjadřování (u Šabacha) do narace ve třetí osobě stejně jako transkripce vyprávění v první osobě (u Viewegha) do třetí osoby naznačuje, že jsem při přepisu jistým způsobem posunula významy obou textů, neboť v mém „překladu“ se již evidentně odrážela pozice čtenáře. V příloze IX 3 a) uvádím příklad přepisu původního textu do textu, který jsem výše označila jako „čtený“. Tento text jsem již v průběhu přepisování členila do úseků označených písmeny abecedy a čísly. Délka jednotlivých částí nebyla stejnoměrná, odvíjela se od obsahu textu, přičemž každou část tvořila situačně (významově) uzavřená situace. Toto dělení mělo čistě funkční význam, neboť v případě potřeby umožňovalo přepsaný úsek na základě číselného/písmenného označení zpětně v knize vyhledat. Příklad uvedený v příloze (viz. příloha IX 3 a) představuje právě jeden z takto situačně ohraničených úseků textu. Jednotlivým úsekům jsem pak přiřadila v závislosti na obsahu určitý počet kódů, které vystihovaly jejich charakter. Pojmy, které jsem k označování používala byly popisné, ale v některých případech už představovaly interpretaci textu (viz. příklad v příloze IX 3 b), 21

neboť mým cílem byla co nejmenší ztráta informace a tudíž co nejpodrobnější popsání každé ze situací. Snažila jsem se tedy zachytit všechny jevy, které událost obsahovala. Pro získání ucelenější představy o hrdinech knih jsem na základě některých z takto získaných pojmů nejprve sestrojila vztahové schéma, ve kterém jsem zachytila obecné charakteristiky hrdinů v kontextu jejich vztahů k ostatním postavám (viz. příklad v příloze IX 3 c). Všechny kódy jsem následně seskupila do kategorií podle jejich vztahu k výkonu určité role. Takto tedy vzniklo pět základních21 kategorií shodných pro oba hrdiny: muž, otec, manžel, milenec, intelektuál. Zvláštní kategorií byla kategorie kariéra, do které jsem zařadila role vyplývající ze zařazení hrdinů do pracovního procesu a dále všechny kódy, které se přímo dotýkaly kariéry – tedy například úvahy hrdinů obecně o takové kariéře, která se nepojila s konkrétní rolí. U hrdiny knihy Výchova dívek v Čechách22 jsem vytvořila tři subkategorie pod kategorií kariéra, a to učitel, spisovatel a redaktor, které byly na stejné úrovni jako čtyři zmíněné základní kategorie. Zvláštní základní kategorií u hrdiny X byla navíc kategorie humorista. Dále jsem vytvořila subkategorie těchto základních kategorií. U obou hrdinů vznikly pod kategorií otec subkategorie živitel a otec dítěte. Druhá ze zmíněných subkategorií odpovídá tedy pouze té části rolových očekávání otce, které se vztahují k dítěti, zatímco pojem živitel zahrnuje povinnost ekonomicky zajistit celou rodinu. Některá pojmová označení jevů se vztahovala k více než jedné z těchto vytvořených kategorií. Příkladem může být kód „přijetí nové práce je motivováno snahou finančně zabezpečit rodinu“, který se vtahuje jak ke kategorii kariéra, tak ke kategorii živitel. V tomto případě jsem kód zařadila do obou kategorií, z čehož vyplývá, že můj postup se zde rozchází s postupem grounded theory: některé kódy byly tvořeny vztahem pojmů, „nerozbíjela“ jsem tedy určité situace na jednotlivé pojmy, které by označovaly, viz. předchozí příklad, např. příčinu/motivaci (snaha zabezpečit rodinu) a následek (přijetí nové práce) a byly by tudíž zařazeny do zvláštních kategorií, které bych zpětně propojovala. Namísto toho jsem pojmy nechala ve vzájemném vztahu, abych zachovala linii textu a explicitní propojení určitých jevů.

21

Označení „základní“ kategorie se nevztahuje k pojmu „hlavní“ kategorie jak je užívaný metodou grounded

theory. 22

Vzhledem k tomu, že oba hrdinové jsou v knihách bezejmenní, budu nadále pro zjednodušení používat pro

tohoto hrdinu označení „hrdina X“ a pro hrdinu knihy Putování mořského koně označení „hrdina Y“.

22

V rámci všech kategorií a subkategorií jsem kódy, které obsahovaly, seskupila do šesti okruhů. Tento krok už v sobě tedy zahrnoval zachycení povahy vztahu jednotlivých kódů obsažených v základních „rolových“ kategoriích k daným rolím. Okruhy, které jsem vymezila v rámci každé z kategorií a subkategorií jsou následující:

1. interakce/strategie jednání Do tohoto okruhu jsem zařadila všechny pojmy týkající se strategie jednání, které hrdina v rámci dané role uplatňoval v interakci s ostatními. Byly sem zařazeny i takové pojmy, které neměly charakter strategického jednání, ale vyjadřovaly pouze povahu jednání v interakci s ostatními osobami (viz. příloha IX 3 d).

2. dosah/působnost role Tento okruh se týkal rozsahu dané role, resp. přesahu atributů role do takových životních situací, které jinak s jejím výkonem přímo nesouvisely. Internalizovaná rolová očekávání se tak například projevovala v myšlení hrdinů, či měla přímo vliv na jejich jednání. Tento okruh tedy zachycoval i vzájemné prolínání rolí (viz. příloha IX 3 e).

3. cíle V tomto okruhu jsem zachytila všechny pojmy, které souvisely s cíli, jež si hrdinové kladli v rámci určité role. Řadila jsem sem tedy jak odhodlání/předsevzetí dosáhnout určitého cíle, tak vyjadřování absence očekávání či cílů spojených s konkrétní rolí. Do této kategorie jsem řadila rovněž cíle, které byly vytvářeny tlakem okolí. Šlo například o zvnitřněná rolová očekávání (viz. příloha IX 3 f).

4. motivace Pojmy zařazené do tohoto okruhu se týkaly motivace výkonu role, či plnění určitých rolových očekávání (viz. příloha IX 3 g).

5. sociální identifikace Do tohoto okruhu jsem shromáždila pojmy vyjadřující identifikaci s určitou sociální skupinou. Byly sem tedy zařazeny i takové pojmy, které se týkaly distinkce „my“ versus „oni“, či identifikace s určitou referenční skupinou (viz. příloha IX 3 h).

23

6. vnitřní stavy Poslední z okruhů zahrnoval pojmy vyjadřující vnitřní stavy jedince: jeho nálady, pocity, úvahy. Tento okruh se tedy vztahoval k sebepojetí jedince, zahrnoval kódy vyjadřující sebeobraz i sebeúctu (viz. příloha IX 3 i).

V těchto okruzích jsem dále kódy seskupila podle jejich konkrétního charakteru – například v okruhu interakce/strategie jednání bylo možno rozlišit strategie konsensu, úniku, či taktiky využívání rolových atributů. Tyto vnitřní okruhy byly již specifickou výpovědí

o

konkrétních

strategiích

hrdinů.

Výsledky analýzy shrnuji

v druhé

části následujícího oddílu.

V

Hlavní zjištění V tomto oddílu se věnuji hlavním závěrům, které vyplynuly z analýzy. Nejprve

stručně nastiňuji děj analyzovaných knih, poté uvádím výsledky analýzy zaměřené na identity hrdinů. Ve třetí části tato zjištění shrnuji.

V 1 Uvedení do děje knih V 1 a) Výchova dívek v Čechách Hrdinou knihy Michala Viewegha Výchova dívek v Čechách je mladý spisovatel a učitel českého jazyka, ženatý otec osmileté dcery. Sledujeme zhruba roční období jeho života, ve kterému se mu naskytne příležitost vést soukromé lekce tvůrčího psaní pro dvacetiletou Beátu, dceru místního milionáře Krále. K přijetí nabízené pozice ho vede zejména možnost získání finančních prostředků, kterých má díky svému povolání nedostatek. Ukáže se ovšem, že Beáta je zcela nepřístupná, její chování nasvědčuje tomu, že prožila jakousi osobní tragédii, jejíž příčina je zahalena tajemstvím. Hrdina je zpočátku ve svém pedagogickém působení na Beátu neúspěšný, Král však bohatě finančně odměňuje všechny jeho dílčí úspěchy, které spatřuje kupříkladu už jen v tom, že Beáta promluvila. Hrdina tedy postupně zjišťuje, že jeho pracovní náplní není ani tak naučit Beátu psát, jako ji spíše „učinit šťastnou“. Postupně se objevuje vzájemná náklonnost, která přerůstá v milostný vztah. Beáta přichází učit na stejnou školu jako hrdina, ale neustálý strach z prozrazení a postupná ztráta zájmu z Beátiny strany ústí v ukončení vztahu. Hrdina se z touto ztrátou 24

poměrně rychle vyrovnává, v čemž mu pomáhá rodina a psaní. Paralelně se také rozhoduje pro změnu zaměstnání a nadšeně přijímá místo redaktora. Poté, co se jejich cesty rozdělí, doléhají k hrdinovi průběžně zprávy o Beátiných proměnách – od ekologické aktivistky až po hluboce věřící dívku. V závěru knihy se hrdina dozvídá o Beátině sebevraždě. Autor využívá retrospektivního narativního postupu v ich formě, stylizuje se do role vypravěče příběhu. Vypravěč sám se navíc prohlašuje za hlavního hrdinu děje, postulát totožnosti osoby hlavního hrdiny/vypravěče s osobou autora je autorem často explicitně stvrzován.

V 1 b) Putování mořského koně

V knize Petra Šabacha Putování mořského koně sledujeme rok života mladého otce v domácnosti. Životní okolnosti přivedly hrdinu příběhu do situace, kdy je nucen převzít péči o malého syna Pepína, zatímco jeho manželka buduje vědeckou kariéru. Hrdina se pokouší sžít s novou rolí, postupně si osvojuje techniky péče o dítě, přebírá i starosti o chod domácnosti. Ačkoli se v parku, kde každodenně tráví čas s dítětem, začleňuje i do komunity matek, je pro něj adaptace na roli velmi náročná. Čelí velké únavě, začíná pociťovat tíhu stereotypu, pomalu uniká k alkoholu. Na druhou stranu se však prohlubuje jeho vztah s dítětem, jež je mu zároveň oporou v krizi. Platonicky se zamiluje do jedné z matek v parku, touha po vztahu s ní, ač opětována, však zůstává nenaplněna. Tíživá finanční situace ho vede k zajištění si noční práce hlídače. Prvotní nadšení ze zaměstnání však brzy mizí a dostavuje se pocit krize. Ta vrcholí ve chvíli, kdy hrdina přistihne manželku při nevěře s jejím kolegou z práce. Zažalován za hrubé ponížení manželčina svůdníka se načas ocitá na pozorování v léčebně pro duševně choré. Od soudu však odchází bez trestu a vzhledem k tomu, že jednal pod tlakem vyplývajícím z netradiční role muže na mateřské dovolené i jako morální hrdina. Obnovuje vztah s manželkou a po vzájemné dohodě se vrací k roli otce v domácnosti. Kniha je psána deníkovou formou, čtenář znalý autorova životopisu může objevit biografické shody mezi hlavním protagonistou příběhu a autorem.

25

V 2 Výsledky analýzy

Sociální identity hrdinů, které se v knihách objevují, lze shrnout poměrně nekomplikovaně. U obou hrdinů hraje jednu ze stěžejních rolí identita milujícího a obětavého otce. Tato identita je navíc hlavním tématem Šabachovy knihy, neboť osu příběhu tvoří adaptace mladého muže na roli otce v domácnosti. Hlavním stavebním kamenem příběhu druhého z hrdinů je jeho identita učitele. Lze však identifikovat další pro tohoto hrdinu stejně signifikantní identity: identitu milence, spisovatele a humoristy. Oběma hrdinům je pak společná identita muže, intelektuála, živitele rodiny, a manžela. Na následujících stránkách se budu zabývat strukturou identit hrdinů a to zejména z perspektivy identity otce v domácnosti hrdiny Y a identity učitele hrdiny X a vztahů k jejich ostatním sociálním identitám.

Nejprve se budu věnovat roli otce, neboť identifikace s touto rolí je zásadní pro oba hrdiny a úzce se pojí s mužskou identitou. Významnost této role pro identitu hrdinů potvrzuje skutečnost, že jejich hlavní životní strategie se odvíjejí právě od rolových povinností milujícího otce. Tato role je důležitá pro sebepojetí obou hrdinů: důležitým cílem je „být hodný taťka“ (hrdina Y: úsek 47). Oba hrdinové se však snaží uchránit si své soukromí, proto užívají zvláštní taktiky, které jim pomáhají plnit tuto potřebu, ale zároveň nesnižují jejich pozici v očích dětí. Příkladem může být zážitek hrdiny X, kterého ze spánku vyruší dceřina hlasitá hudba: „Všechno se ve mně vzbouřilo, ale na druhou stranu jsem ani za dané situace nechtěl být věčně zakazujícím otcem; vyšel jsem proto na chodbu a zlehka jsem zatáhl za hlavní vypínač pojistek: ticho, které nastalo, bezesporu patřilo k těm, jimž říkáme krásné.“ (hrdina X: úsek 28)

Identita otce hraje u hrdiny X důležitou sbližující funkci v interakci s ostatními osobami:

Hovoří spolu o dceři X, Králová se na ni se zájmem vyptává. „Jsem na podobné otázky zvyklý od obou svých babiček, takže se mi na ně daří odpovídat – nebude-li to znít příliš domýšlivě bez všech těch obvyklých generačních grimas. Mému sblížení s paní Královou to pochopitelně prospělo.“ (hrdina X: úsek r)

26

Role otce však významně zasahuje do celkových životních strategií hrdinů, neboť jejich hlavní motivací, která silně ovlivňuje výkon ostatních rolí je snaha finančně zabezpečit rodinu a to s důrazem na blaho dítěte. Role otce má tedy dvoudimenzionální charakter: týká se jednak vztahu k dítěti a jednak pozice živitele. I v dalším jednání se však výrazně projevuje povaha role plynoucí ze vztahu k dítěti: důležitou životní strategií je snaha brát na dítě ohledy. Tento aspekt role se u obou hrdinů projeví zejména ve vztahu k roli milence, protože nevěra je zdrojem výčitek svědomí právě kvůli dítěti (a to i při pouhém plánování nevěry v případě hrdiny Y) a dítě je rovněž hlavním důvodem, proč nevěru tajit (u hrdiny X). Identity otce a milence jsou tedy ve vzájemném rozporu. Zvláštní povahu má otcovská role hrdiny Y, neboť tento hrdina je okolnostmi nucen se adaptovat na pečovatelskou roli otce v domácnosti. Role otce se tak významně promítá do vnímání jeho mužské identity. Nejprve shrnu okolnosti, které způsobily, že se hrdina v této roli ocitl a jejich vztah k celkovým životním strategiím hrdiny Y: manželka hrdiny buduje vědeckou kariéru, hrdina volí strategii konsensu a zůstává doma s dítětem, ačkoli cítíme jeho nejistotu ohledně přijetí nové role:

Y si vlastně na nic nemůže stěžovat, půjdou ven, budou si povídat, vyhřívat se na sluníčku, nají se, prospí a znova procházka. Není to žádná věda, o takovém životě se Y možná ani nikdy nesnilo:„Nemusíš mě litovat, Marie. Nechci ti bránit v kariéře – jen si piš svoje vědecké práce - a o nás se nestarej.“ (hrdina Y: úsek d)

Vidíme, že hrdina Y se snaží přistupovat k roli otce v domácnosti pozitivně, cítíme však, že „zlehčování“ role má patrně kořeny ve vnitřních obavách, nejistotě ohledně výkonu role. Zlehčující přístup k roli může pramenit také ze skutečnosti, že tato role je ve společnosti vnímaná jako snadná. Projevení obav z jejího výkonu by bylo projevem slabosti. Zásadní tlak na přijetí role otce v domácnosti je vyvolán nízkým materiálním zabezpečením rodiny. Pracující manželka finančně rodinu zabezpečuje, pokud by hrdina o dítě nepečoval, neměla by rodina dostatek financí na zaplacení chůvy. Tento fakt se nadále ostře promítá do životních cílů hrdiny. Jeho hlavním životním cílem je snaha mít finančně zabezpečenou rodinu, motivovaná zejména přáním zajistit dítěti materiální komfort. Neschopnost zajistit dítěti dobré materiální podmínky (hezké hračky, oblečení, dostatek vánočních dárků, moderní vybavení domácnosti) snižuje sebeúctu. Povinnosti role otce dítěte se tak v očích hrdiny silně pojí s rolí otce-živitele. Identita otce v domácnosti, která identitu živitele vylučuje je však v kontrastu s vnitřně prožívaným souladem rolí. Důvodem 27

diskrepance těchto dvou identit je rozsah povinností spojených s výkonem role otce v domácnosti, které vylučují současné zvládání jiné náročné role. Hrdina se dokonce pokouší obě role sloučit a nachází si práci nočního hlídače, ukazuje se však, že současný výkon role pečujícího otce a spoluživitele rodiny je fyzicky vyčerpávající a končí psychickým i fyzickým kolapsem hrdiny. A to navzdory tomu, že je nové zaměstnání pro hrdinu silným motivačním faktorem, neboť umožňuje poskytnout dítěti vyšší materiální standard. Postupnou internalizaci role otce v domácnosti sledujeme zejména na vymezování se hrdiny Y vůči starým kamarádům. „My-chlapská parta“ se mění na „Oni-kariéristi“:

„'Kreténi, kreténi,' opakoval jsem. 'Kariéristický, kreténský vši! Dělejte, co umíte! Stůjte v řadě a poskakujte, jak vám kdo píská, a pak se někde slejzejte a pomlouvejte jeden druhýho a litujte se a děte třeba do prdele...'“ (hrdina Y, úsek 28)

V ataku na členy staré sociální skupiny hrdina Y zároveň shrnuje atributy role otce v domácnosti, které ji činí z hlediska zvládání náročnou. Tyto atributy jsou v opozici k vlastnostem bývalých přátel, které hrdina odsuzuje: jedním z nich je výlučnost, vybočování z řady (jediný muž v parku s dítětem, jediný muž pečující o dítě), druhým pak je osamělost, nedostatek kontaktu s druhými osobami, třetím aspektem příznačným pro roli otce v domácnosti je skutečnost, že je v rozporu s budováním kariéry. Výkon role hrdinovi také ztěžuje absence referenční skupiny. Jediná podobná role v jeho okolí je role matky v domácnosti, mužská identita je však překážkou k identifikaci se sociální skupinou pečujících matek. Podívejme se na následující úryvek:

„Zelinář, kterého můj osud dojímá k slzám, mě zatáhl do skladu a nacpal mi tašku nedostatkovým ovocem. Marie na to řekla, že je to svým způsobem nespravedlnost, jak k tomu přijdou normální matky. Znovu jsem pocítil chlad, který mě při slově 'normální' ovanul. Nenormální otec? Kdo, hergot, jsem?“ (hrdina Y, úsek 217)

Nevyjasněnost je hlavním atributem role otce v domácnosti. Nejasná a proměnlivá jsou i rolová očekávání, která se s prodlužováním doby výkonu role postupně zhušťují (není např. určeno, zda je součástí role vykonávání domácích prací, postupně jsou však činnosti jako úklid a vaření zahrnuty do rolových povinností). Tato role je však současně pro hrdinu stěžejní, dočasně řídí jeho život. Nevyjasněný charakter identity se tak výrazně projevuje ve vnitřních stavech hrdiny. Zde uvádím ukázku převládajících kódů: 28

vnitřní stavy hrdiny Y: pocit tísně, nesvoboda, strach o dítě, bezradnost, apatie, únava…

Identita otce v domácnosti navíc ostře kontrastuje s tradiční identitou muže. Tento rozpor vidíme ve způsobu, jakým se hrdina vymezuje vůči staré sociální skupině tvořené kamarády – muži (viz. příklad výše). Specifickou roli však hraje spojení role intelektuála a otce v domácnosti. Role intelektuála částečně objasňuje přijetí netradiční role muže v domácnosti. Charakteristiky intelektuála vyplývající z příběhu hrdiny Y by se daly shrnout jako pohroužení do sebe sama, uplatňování strategie konsensu a ústupu v interakci, tolerance, úzkostlivost, skrývání emocí, ohleduplnost,

netypičnost, podivínství. Tyto

alternativní charakteristiky hrdiny vysvětlují a částečně legitimizují jeho přijetí role pečovatele v očích okolí a navíc se slučují se schopnostmi, které lze uplatnit v péči o dítě. Zároveň však vystihují hrdinův vnitřní pocit krize, neboť atypičnost a nevyjasněnost role otce v domácnosti tyto alternativní mužské charakteristiky ještě více posilují a potvrzují hrdinovo výlučné postavení. Na zvládnutí pocitů krize spojených s nejasnou identitou otce v domácnosti využívá hrdina zvláštní taktiky vědomého nepřipouštění si vnitřního nesouladu s rolí: „Padaly na mě chmury a poprvé jsem si s hrůznou uvědomil, že si připadám tak trochu jako šašek. Bránil jsem se zuby nehty tomuhle jedovatému pocitu, protože to by nevyhnutelně znamenalo začátek konce.“ (hrdina Y: úsek 41-42)

Výše jsem u hrdiny Y jako jednu z charakteristik identity otce v domácnosti uvedla rozpor s rolí živitele a s výkonem kariéry. Hrdinovi X naopak jeho struktura sociálních identit otce, živitele, učitele, spisovatele a muže usnadňuje získat dobře placenou pozici soukromého učitele milionářovy dcery.

Situaci týkající se získání práce nyní blíže popíšu,

neboť právě na ní lze dobře rozkrýt strukturu identit hrdiny Y tak, jak se projevuje v celém příběhu. Muž, který hrdinovi X zaměstnání nabízí je rovněž otcem, který chce pro svou dceru to nejlepší, proto zařazuje hrdinu X do „své“ sociální skupiny milujících otců. Skutečnost, že hrdina je živitelem rodiny usnadňuje zaměstnavateli získat si hrdinu apelem na dobré finanční ohodnocení práce. Jak bylo řečeno výše, tento apel je oprávněný, neboť hlavním cílem hrdiny je materiální zabezpečení rodiny. Okolnost, že hrdina je učitel ho pro získání práce předurčuje jednak proto, že disponuje určitými schopnostmi vyplývajícími z role, za druhé 29

proto, že k typizovaným atributům role patří nízký plat, takže finance budou pravděpodobně působit jako motivační faktor přijetí a dobrého výkonu role. Ve vnímání role učitele okolím se projevuje další zajímavý aspekt, kterým je stereotypní vnímání učitelek, resp. předsudek vůči učitelkám, který vyjadřuje zaměstnavatel:

„A

měl jsem snad povolat nějakou učitelku? Sežrala by ji zaživa.“ Slovo učitelka

vyslovil s neskrývaným zděšením. (…). „Učitel, to je povolání,“ použil známý vtip. „Učitelka, to je diagnóza.“ Zdvořile jsem se zasmál. (hrdina X: úsek 67)

Hrdinovi tak zaručuje výhodné postavení kombinace rolí učitele a muže. Sám hrdina se vnitřně vymezuje vůči sociální skupině učitelek, neboť lépe hodnotí své pedagogické schopnosti. Právě ty jsou výrazným zdrojem sebeúcty tohoto hrdiny. Identita učitele v sobě také nese atribut výlučnosti:

Starší manželé procházející právě kolem se okamžitě zastavili, aby na vlastní oči spatřili ojedinělý exemplář českého učitele, nádavkem dokonce v akci. Jejich zjevná radost nebyla tak úplně nepodobná známému štěstí návštěvníků zoologické zahrady, kterým se podaří zastihnout paviána chocholatého právě v době krmení. (hrdina X: úsek 72)

Charakter identity učitele je ambivalentní. „Učitelství“ se silně projevuje v tom, jak hrdinu vnímá okolí: jeho identita učitele se zdá být nejvýraznější, hrdina je často okolím typizován jako „učitel“ a jeho sociální identifikace s rolí učitele se velmi silně projevuje v jeho sebepojetí:

„Neubránil jsem se úsměvu, přestože jsem věděl, že si můj 'učitelský' úsměv vyloží jako souhlas, ne-li dokonce povzbuzení.“ (hrdina X: úsek 35) Nebo: „Můj ještě donedávna usedlý učitelský život se měnil v podivuhodné dobrodružství.“ (hrdina X: úsek 112)

Na druhé straně se však u hrdiny často projevuje rozpor v jednání a vnitřních pocitech. Ačkoli identita pedagoga silně přesahuje do jeho interakcí i mimo přímý výkon role (jeho často užívanou únikovou strategií z nepříjemné situace je i v běžném životě užívání autoritativních pedagogických klišé), ukazuje se, že internalizace role je rozporuplná. Hrdina vyjadřuje vnitřní odpor k užívání pedagogických klišé, výkon povolání pedagoga ho vnitřně 30

neuspokojuje. Pozoruje na sobě „pedagogický nihilismus“. Vědomě si však vnitřní distanci od role nepřipouští, neboť identita učitele zprostředkovává dosažení cíle finančně zabezpečit rodinu a je tudíž pro život hrdiny důležitá. Jakmile identita pedagoga přestane být zdrojem financí (hrdina ztrácí dobře placené místo soukromého učitele a učí pouze na základní škole), je čas tuto identitu opustit. Hrdina si zajišťuje místo redaktora. Další rolí stěžejní pro výkon pozice je role spisovatele, neboť hrdina má vést soukromý „kurz tvůrčího psaní“. Objevuje se však drobný rozpor mezi úzce propojenou identitou spisovatele a intelektuála s identitou živitele, protože charakteristiky identity spisovatele-intelektuála, umělecké ambice, jsou v rozporu s výkonem umělecky nehodnotné práce. Do vztahu těchto rolí se tedy navíc prolíná identita intelektuála. Ta však ustupuje pragmatickému životnímu přístupu:

Manželka se ptá, zda hrdina práci vezme: „ 'Chtěl jsi psát postmoderní román…,' podotkla ironicky. Byl jsem ale rád, že to řekla, protože stejně tak bývala mohla říct, že potřebujeme každou korunu.Obojí bylo pravda.“ (hrdina X: úsek c)

Motivační faktor získání financí u hrdiny převládne a hrdina dobře placenou práci přijme. Identita spisovatele a živitele se tak dostávají do vzájemného souladu. Poslední pro hrdinu X velmi typickou identitou je identita humoristy23. Je výrazně propojena se zbývajícími sociálními identitami hrdiny a projevuje se v důležitých životních strategiích. Humor jednak usnadňuje komunikaci a získání určité sociální pozice, dále je důležitou oporou v nezvyklých životních situacích a dokonce si ho hrdina uvědomuje i jako prostředek sebeklamu, ve chvílích kdy situace nemá jiné než únikové řešení. Právě užívání humoru jako únikové strategie je pro hrdinu příznačné. Pro ilustraci uvádím některé kódy: vědomí, že používá humor k zlehčení reality životní strategie zakrývat humorem bolestnou realitu sebeironie, uvědomuje si svou tendenci ke klamání sebe sama snaha humorem zlehčit nezvyklou situaci humor jako prostředek získání náklonnosti a respektu žáků sebeironie jako získání pozornosti ženy

23

Na tomto místě odkazuji na velice zajímavou stať o humoru a komičnu, na jejíž zpracování není bohužel v této

práci dostatek prostoru. Srov. [Eco 2005: 177-187].

31

V 3 Shrnutí hlavních zjištění Hlavním životním cílem hrdinů je touha finančně zabezpečit rodinu a poskytnout zejména svému dítěti materiální komfort. Tento cíl je atributem stěžejní sociálních identity hrdinů: identity milujícího otce. Dosažení cíle se váže na identitu živitele rodiny. Pozitivně je tak hrdinou vnímána taková identita, v níž se tyto dvě sociální identity slučují. Příkladem souladu identit otce a živitele je identita hrdiny X: identita živitele se v jeho případě rovná identitě učitele. Identita učitele tak nabývá vysoké důležitosti v hrdinově životě, neboť zprostředkovává materiální zabezpečení. Tuto důležitost si udržuje navzdory tomu, že samotný výkon role (učitelské povolání) neposkytuje hrdinovi vnitřní uspokojení a je zdrojem negativních vnitřních pocitů. Identita učitele funguje pouze jako prostředek k dosažení cíle materiálního zabezpečení a je výhodné se jí vzdát teprve pokud přestane být prostředkem dosažení tohoto cíle. Identita živitele se však ukazuje být v praxi neslučitelná s identitou otce v domácnosti. Zvládání role pečujícího otce vyžaduje značné fyzické a psychické úsilí, které omezuje výkon role živitele. Praktická neslučitelnost těchto rolí je zdrojem silného vnitřního tlaku, ústí v pocity tísně, bezmoci, únavy a apatie. Ve vzájemném souladu jsou naopak, jak už jsem uvedla, identita muže, otce, živitele a identita související s charakterem povolání, tedy v případě hrdiny X identita učitele a spisovatele. Kombinace těchto rolí umožňuje dosáhnout cíle zlepšit rodinné materiální podmínky, tudíž dosáhnout hlavního životního cíle. Významnou roli v konstrukci identity tak hraje způsob kombinace jednotlivých sociálních identit. Nesoulad identit plodí negativní pocity, které jsou však vědomě přehlíženy. „Vědomý sebeklam“ je pragmatickou strategií, která slouží k zachování té identity, která je pro danou životní etapu stěžejní. Goffman v této souvislosti hovoří o „manévru sebeklamu“.

VI

Interpretace a diskuse hlavních zjištění Úkolem jedinců v postmoderní společnosti je podle Baumana vytvoření identity.

Jedinec je za utváření své „svobodné“ (nepředurčené) identity zodpovědný. Výhodu individuu zajišťuje taková identita, jejíž složky lze flexibilně obměňovat. Konstrukce identity je tedy pragmatickou činností, důležitá je racionální schopnost udržovat si otevřené možnosti pro její rozvoj a přerod. [Bauman 2004]. 32

Právě tímto způsobem se pokoušejí svou identitu konstruovat zkoumaní hrdinové. Hrdina X je ve své snaze úspěšný: jednotlivé komponenty jeho identity jsou ve vzájemném souladu, jejich kombinace umožňuje úspěšně dosahovat životních cílů. Navíc je hrdina schopen v případě potřeby obměnit „nepotřebné“ složky za nové. Tak například opouští identitu učitele, která už není prostředkem k dosažení jeho životních cílů, ve prospěch identity redaktora. Naproti tomu hrdina Y čelí překážce v podobě nutnosti přijmout velmi nejasně definovanou identitu, která má navíc časově omezený charakter. Jde o identitu dočasnou, kterou není snadné internalizovat, neboť je v rozporu s významnou součástí dosavadní identity – s identitou živitele. Neschopnost zdárně rekonstruovat původní identitu plodí pocity tísně a bezradnosti. Stejně negativně je prožívána nevyjasněnost identity, jejíž atributy nejsou jasně specifikovány. Identita otce v domácnosti přesně odpovídá charakteru postmoderních identit: je „svobodně“ zvoleným, ale velmi nejasným a pouze dočasným cílem. Toužit po „totožnosti a kontinuitě“ je pro její přijetí skutečně „neefektivním břemenem“. Plně tedy vystihuje povahu postmoderní identity. Její přijetí je tak samo o sobě „nezakotvené“ a ústí v duševní krizi. Jak podotýká Bauman, jediným východiskem moderního člověka je „útěk do světa fantazie nebo duševních poruch“ [Bauman 2003: 78]. S přijetím nejasné a dočasné identity se také pojí hrdinův pocit neschopnosti řídit svůj život, nastupuje rezignace a apatie. V duchu postmoderních teorií tak absence pevných opěrných bodů v přítomnosti i v budoucnosti způsobuje ztrátu víry v možnost kontroly nad vlastním osudem [Bauman 2004]. Vraťme se ale k hrdinovi X. Ani jeho zdánlivě pečlivě poskládaná identita není bezproblémová. Jeho stěžejní identita učitele představuje pouze prostředek získání materiálních statků, absolutně však postrádá „duchovní“ dimenzi. Právě „duchovně“ založená identita může být v současné společnosti těžko dosažitelná. Hrdina cítí vnitřní touhu posílit „duchovní“ dimenzi své osobní identity (chce psát postmoderní román). Nabízí se mu orientace na identitu spisovatele. Tato identita však ztrácí duchovní rozměr, pokud je jeho budoucím zaměstnavatelem vnímána jen jako výhodná deviza k uzavření obchodu. Duchovní povaha identity spisovatele jako by se tímto gestem materializovala. Hrdina tak opouští touhu po zkonstruování „duchovní“ identity a raději svou seberealizaci upíná na získání materiálních statků. Přijetí role soukromého učitele „tvůrčího psaní“ se tak stává pouze prostředkem dosažení materiálních cílů. Jednání hrdiny X tak odpovídá charakteru postmoderních životních strategií: „etika práce“ je nahrazena starostí o získání zboží a materiální zisky se stávají zdrojem seberealizace [ibid]. Hrdina udržuje identitu učitele, která 33

mu pomáhá dosáhnout cíle hmotného zabezpečení i přes vnitřní nesoulad s mnoha atributy role. Toto rozporuplné jednání se zrcadlí v jeho vnitřních pocitech nihilismu, skepse a apatie. Zdá se tedy, že hrdinové zkoumaných bestselerů v sobě nesou postmoderní poselství. Ukázalo se, že použití interpretačního klíče postmoderních teorií identit umožňuje rozkrýt struktury identit hrdinů a interpretovat strategie jejich konstrukce. Zdánlivě rozdílné příběhy hrdinů jsou tak zasazeny do společného rámce. Postmoderní teorie identit nám pomáhají pochopit pocity tísně, které hrdinové zažívají a zdůvodnit jejich únikové životní strategie sebeklamu či humorného zlehčování „bolestné“ reality. Co však tato skutečnost říká o povaze vztahu literatury a společnosti? Ve zkoumaných bestselerech jsou zachyceny problémy současného individualizovaného jedince, na které upozorňuje sociologická teorie. Díla tudíž drží krok s dynamikou společnosti a namísto retrospektivních tendencí poskytují obraz současného individua. Ačkoli jsou příběhy obou hrdinů odlišné, nesou v sobě výpověď o podobných životních hodnotách. Zachycují stereotypní životní cíle hrdinů, které jsou spíše než výrazem jejich vlastní vůle součástí tlaku postmoderní společnosti. Díla ukazují rovněž strategie, které jsou k dosahování cílů využívány. Knihy tedy nenabízejí alternativní sociální realitu, ale poskytují „pouze“ výpověď o jedinci v současném světě. Realistický obraz moderního jedince může být důvodem, proč jsou zkoumaná díla tolika čtenářům blízká. Vzpomeňme si na DeVault: literatura pomáhá porozumět světu a poskytuje oporu čtenářova vlastního mínění o společnosti [DeVault 1990]. Lze říci, že knihy skrze své literární hrdiny dobře vykreslují problémy současných jedinců. Nenabízejí katastrofické scénáře možného dalšího vývoje, neposkytují však také žádná alternativní řešení či nové odpovědi na současné problémy. Zkoumané bestselery tak pouze popisují úskalí současných sociálních hodnot, jejich „společenské poslání“ se zdá být poněkud oslabeno, neboť nespočívá v konstruktivně kritické, ale spíše „smířené“ reflexi sociální skutečnosti.

VII

Závěr Popsala jsem základní přístupy sociologie literatury a v duchu sociognoseologického

paradigmatu interpretovala dvě současná literární díla z kategorie bestseler. Objasnila jsem, že literatura může plnit významnou funkci „společenského poslání“ a potenciální význam, který dílo nese lze rozkrýt právě pomocí jeho sociologické interpretace. Je však třeba vyrovnat se s problémem subjektivity interpretace literárního díla, proto jsem se pokusila popsat způsoby, jimiž lze subjektivitu mírnit. 34

Pomocí kvalitativní analýzy inspirované grounded theory jsem interpretovala dva současné bestselery s cílem deskripce identit jejich hlavních hrdinů. Z analýzy vyplynulo, že stěžejními sociálními identitami hrdinů jsou identita milujícího otce a identita živitele (učitele). Analýza se dále věnovala vztahu těchto hlavních komponent k ostatním složkám struktury identity. Významným faktorem, který hraje roli při konstruování identity se ukázala nutnost vzájemného sladění všech složek identity. Rozpor mezi jednotlivými sociálními rolemi tvořícími součást identity ústí u hrdinů v pocity tísně a bezradnosti. Výsledky analýzy jsem interpretovala za pomoci výkladového rámce postmoderních sociologických teorií identit. Ukázalo se, že hrdiny lze považovat za média postmoderních vývojových trendů v oblasti teorie identit. Tato skutečnost poukazuje na funkci bestseleru, kterou je reflexe současné společnosti. Zároveň jsem však naznačila že „společenské poselství“ zkoumaných děl je oslabeno, neboť nenabízí konstruktivní kritiku sociální skutečnosti, ani nové životní alternativy.

35

VIII

Literatura

Šabach, P. 1999. Putování mořského koně. Praha, Litomyšl: Paseka. Viewegh, M. 1994. Výchova dívek v Čechách. Praha: Český spisovatel.

Bačová, V., Z. Kusá (eds.) 1997. Identity v meniacej sa spoločnosti. Košice: Spoločenskovedný ústav SAV

Bauman, Z. 2004. Individualizovaná společnost. Praha: Mladá fronta.

Bauman, Z. 2003. Svoboda. Praha: Argo.

Beard, Ch., Ch. Easingwood 1989. Improving Grounded Theory. Methods and Methodology. Manchester: Manchester Business School

Berger, P. L., T. Luckmann 1999. Sociální konstrukce reality. Brno: CDK.

DeVault, M. 1990. „Novel Readings: The Social Organization of Interpretation.“ American Journal of Sociology 95(4): 887-921.

Disman, M. 2000. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum

Eagleton, T. 2005. Úvod do literární teorie. Praha: Triáda

Eco, U. 2005. Meze interpretace. Praha: Karolinum.

Forster, P., C. Kenneford 1973. “Sociological Theory and the Sociology of Literature.” The British Journal of Sociology 24(3): 355-364.

Giddens, A. 2003. Důsledky modernity. Praha: SLON.

Glaser, B. G. 1992. Basics of Grounded Theory Analysis. Mill Valley: Sociology Press

Goffman, E. 1999. Všichni hrajeme divadlo. Praha: Nakladatelství Studia Ypsylon.

36

Griswold, W. 1993. “Recent Moves in the Sociology of Literature.” Annual Review of Sociology 19: 455-467.

Hayesová, N. 1998. Základy sociální psychologie. Praha: Portál.

Hawthorn, J. 1997. Studying the novel. An introduction. New York, London: St Martin’s Press.

Jeřábek, H. 1993. Úvod do sociologického výzkumu. Praha: Katedra sociologie UK.

Petrusek, M. 1990. Sociologie a literatura. Praha: Československý spisovatel

Petrusek, M. 1993. Teorie a metoda v moderní sociologii. Praha: Karolinum

Přibáň, J. 2004. Jací můžeme být? Podoby domokracie a identity v multikulturní situaci. Praha: SLON

Strauss, A., J. Corbinova 1999. Zaklady kvalitativniho vyzkumu. Boskovice: Nakladatelství Albert

Strauss, A., B. Glaser 1968. The Discovery of Grounded Theory: Strategies for qualitative research. Chicago: Aldine

Svozilová, K. 2003. Srovnání tvorby Petra Šabacha a Michala Viewegha. PF UK (diplomová práce)

Šanderová, J. 2000. Sociální stratifikace. Problém, vybrané teorie, výzkum. Praha: Karolinum.

Weinreich, P., W. Saunderson (eds.) 2003. Analysing Identity: Cross-Cultural, Societal and Clinical Contexts. London: Routledge.

37

IX

Přílohy

IX 1 Počty vydání knih Tabulka 1 Knihy Petra Šabacha Svazek

rok

vydání

Šakalí léta

1993

1

Hovno hoří

1994

15

Babičky

1997

8

Putování mořského koně

1998

8

Zvláštní problém Františka S.

1996

5

Jak potopit Austrálii

2000

10

Opilé banány

2001

5

Čtyři muži na vodě

2003

2

Ramon

2004

1

Zdroj dat: www.paseka.cz

Tabulka 2 Knihy Michala Viewegha Vydání

Svazek

rok

3

Názory na vraždu

1990

3

Báječná léta pod psa

1992

3

Nápady laskavého čtenáře

1993

3

Výchova dívek v Čechách

1994

3

Účastníci zájezdu

1996

2

Zapisovatelé otcovský lásky

1998

2

Povídky o manželství a o sexu

1999

1

Nové nápady laskavého čtenáře

2000

1

Švédské stoly aneb Jací jsme

2000

2

Román pro ženy

2001

1

Báječná léta s Klausem

2002

1

Případ nevěrné Kláry

2003

1

Na dvou židlích

2003

1

Vybíjená

2004

1

Růže pro Markétu aneb Večírky revolucionářů

2004

1

Tři v háji (s H. Pawlowskou a I. Hercíkovou)

2004

1

Lekce tvůrčího psaní

2005

Zdroj dat: www.ipetrov.cz

38

IX 2 Analytický postup - příklady

a) Příklad přepisu textu: Původní text: „Večer jsem hlídal hodiny, kdy už přijde Marie. Takhle jsem se v dětství snad netěšil ani na maminku, které jsem pak zalezl do tašky a hledal rohlík. Přišla trochu pozdě. Říkala, že přijde v pět, ale bylo dobře půl šestý, když vcházela do dveří. Možná, že jsem jí to řekl trochu ostřeji, ale proč tedy říkala v pět? Každá minuta navíc trvá půl hodiny. Zjišťuju: Pepíno vždycky přiběhne, Marie mu něco dá, pomazlí se a zlíbou. Já jdu jaksi bokem.“ [Šabach 1999: 19]

Přepis: večer V. vyčkává Mariin příchod Takhle se snad netěšil ani v dětství na maminku Marie přišla trochu pozdě V. jí to vyčetl „Pepíno vždycky přiběhne, Marie mu něco dá, pomazlí se a zlíbou. Já jdu jaksi bokem.“

b) Příklad vytváření kódů/souborů pojmových označení Plácl mě přátelsky přes poklopec. Do očí my vhrkly slzy – ale oni čekali na vtip. „Já vím,“ řekl jsem. „Před těmahle kulkama ne – ty nemáte v popisu práce…“ Břímě humoristy. [Viewegh 1994: 59-60]

Pojmová označení jedná tak, jak si myslí, že se od něj čeká – přijímá roli humoristy, kterou mu vnucuje okolí X humor jako úkol X pro něj nepříjemnou situaci se snaží zpříjemnit druhým X zachovává si tvář sám před sebou – nedává najevo bolest, na situaci reaguje s humorem X reagovat humorně ho stojí úsilí (Pozn. X funguje jako oddělující znaménko.)

c) Ukázka části vztahového schématu hrdina knihy Putování mořského koně (Y) 25 let, ale v románu tak rozhodně nepůsobí, působí jako muž ve středních letech intelektuál otec v domácnosti

39

nemá dostatek peněz provází ho sem tam trapasy, nedopatření unavený pije často alkohol

Staří přátelé vs. hlavní hrdina -

Budují kariéru

-

hrdina pečuje o dítě

-

přátelé se spolu schází, hrdina je sám

+

pijí alkohol

%

vzájemně se litují

%-

vzájemně sebou opovrhují

Způsob čtení kódů: +stejná charakteristika platí pro hrdinu, -pro hrdinu platí opak, %povaha jejich vzájemného vztahu (-negat., +pozit.):

Příklady kódů v jednotlivých okruzích

d) hrdina X kategorie:

humorista

okruh:

interakce/strategie jednání

pojmy:

- snaha humorem zlehčit nezvyklou situaci - prostřednictvím humoru dát najevo svůj vnitřní diskomfort v dané situaci - sebeironie jako získání pozornosti ženy …

e) hrdina X kategorie:

učitel

okruh:

dosah/působnost role

pojmy:

- identita učitele významně ovlivňuje jeho život a život jeho dítěte - uvědomuje si možné negativní důsledky plynoucí z povolání učitele pro dítě a

snaží

se jim zabránit - pedagogické know-how používá při výchově - identita učitele stěžejní pro jeho prožívání morálně nepřijatelné situace ….

f) hrdina Y

40

kategorie:

živitel

okruh:

cíle

pojmy:

- odhodlání pracovat bokem a zajistit tak dostatek financí - tlak manželky na setrvání v nové roli (nedostatek peněz pro paní na hlídání) ….

g) hrdina Y kategorie:

otec dítěte

okruh:

motivace

pojmy:

- touha zajistit dítěti spokojenost vede k rozhodnutí sehnat peníze - spokojenost dítěte jako motivace pro setrvání v roli ….

h) hrdina Y kategorie:

otec dítěte/kariéra

okruh:

sociální identifikace

pojmy:

- nadhled nad steroetypním vnímáním mužské role, který se projevuje v chování

jeho

býv. přítele - despekt ke členům staré soc. skupiny (kariéristi, neupřímní, bezpáteřní) ….

i) hrdina X kategorie:

učitel

okruh:

vntiřní stavy

pojmy:

- sebevědomí plyne z pracovních úspěchů - pocit dobře odvedené práce = spokojenost sám se sebou i přes to, že se mu nedostane pozitivní zpětné vazby okolí

41

IX 3 Projekt bakalářské práce Obraz současného literárního hrdiny Projekt bakalářské práce Veronika Frantová FSV ISS

V této práci budou analyzovány vybrané texty dvou současných českých autorů bestsellerů, Michala Viewegha a Petra Šabacha. Hlavním kritériem výběru zkoumaných knih je jejich velká čtenářská obliba, díky které můžeme tato literární díla považovat za součást dnešní masové kultury. Cílem práce bude zjištění, jaké typy mužských literárních hrdinů knihy čtenářům nabízejí. Zaměřím se na popis situací, ve kterých se hrdina ocitá a které řeší, dále na strukturu jeho identity a na analýzu toho, které z nabízených identit hrdiny jsou pro jeho příběh stěžejní. Na základě popisu rysů zkoumaných literárních hrdinů se buď pokusím zkonstruovat obecný typ současného bestsellerového mužského hrdiny nebo se zaměřím na popis variability současných literárních hrdinů.

Metoda

Bude provedena kvalitativní analýza vybraných textů, jejíž výsledky budou zpracovány pomocí programu Atlas. Analyzovány budou tyto knihy: Šabach, Petr: Opilé banány, Čtyři muži na vodě aneb Opilé banány se vracejí, Hovno hoří, Putování mořského koně Viewegh, Michal: Účastníci zájezdu, Lekce tvůrčího psaní, Vybíjená, Výchova dívek v Čechách

Otázky

Jaký je obraz hrdiny v próze mužských autorů současného „středního“ literárního proudu?

Lze vysledovat nějaké typické charakteristiky současného literárního hrdiny? 42

Jaké problémy překonává současný románový hrdina? Jakým způsobem se vyrovnává s životními překážkami? Jaké strategie řešení problémů volí? Existují nějaké typické situace, ve kterých se tento literární hrdina ocitá?

Jakými (společenskými) otázkami se zabývá současný románový hrdina? Jaké jsou jeho kulturní vzorce? Jaké vlastnosti mu jsou připisovány? Jaký sociokulturní a socioekonomický status zaujímá současný hrdina?

Jsou hrdinovi románu připisovány atributy „tradičního“ mužství, nebo se v konstrukci jeho obrazu projevuje snaha o stírání genderových stereotypů? Spočívá hrdinství ve zvládání nových rolí, které jsou od mužů očekávány, nebo v překonání společenského tlaku a udržení tradičních rolí mužských?

Předpokládaná struktura práce

1. Úvod 2. Teoretická východiska 3. Metodologie 4. Kvalitativní analýza literárních prací 5. Dílčí závěry a) Interpretace charakteristik literárního hrdiny b) Interpretace situačních procesů 6. Závěr

43