Tradice a duchovní identita

T

radice a duchovní identita

lidové pověry a magie – jezuitské školství – piaristická opozice – habáni – jednota bratrská – moravští bratři – deisté – predikanti – blouznivci – spiritisté – svatořečení Jana z Nepomuku – rušení klášterů – generální semináře – biskup Hay – toleranční patent – katolická restaurace – charitativní činnost – konkordát s církví – sv. Jan Nepomuk Neumann – Rerum novarum – suchodolské zjevení

ᴥᴥᴥ THÁM, Václav (ed.): BÁSNĚ V ŘEČI VÁZANÉ 1785 První novočeský básnický almanach raného obrození. Almanach má dva díly: První sebrání a Prvního svazku sebrání druhé. Každý svazeček se dělí na tři části: 1) básně starší: autoři humanističtí a renesanční – např. Jan z Rabštejna, Hasištejnský z Lobkowicz – editoři chtěli dokázat, že české básnictví má historii a tradici. Anakreon – vstupní báseň druhé částky prvního sebrání. Už podle názvu jde o typickou anakreontskou báseň, která oslavuje lásku, váno a zpěv. Lyrický hrdina vyslovuje cit k jiné osobě. Básník se stylizuje do pastýře z Arkádie, který miluje fiktivní osobu Doris. Další anakreontské básně: Amor ptáček, Láska, Pití, Rozkoš, Žízeň, Amorův šíp a další. 2)

překlady: překlady některých módních francouzských a německých autorů – anakreontská poezie – oslava darů života – milostná poezie, tóny bukolické, idylické, pastýřské – určeno čtenářům, kteří jsou zvyklí číst originál. Máj – taktéž anakreontská báseň – oslava jarní přírody úplně ponořena ještě do starého myšlení a náboženského cítění. Je zde převážně oslava přírody a radost z ní. Báseň je jednoduchá, oslavuje máj, který přichází. Začíná oslavou Boha, který všechno stvořil. Předlohou je báseň německého autora Weiseho. Další básně s přírodní tématikou: Májový větříček, Jitro, Bouřka. 3) původní novočeská poezie: autoři jako Václav Thám, J. H. Kafka, J. B. Dlabač, M. Štvaň, T. Pavelka – básně idylické oslavující venkov a žiot na venkově – v těchto básních se promítá nový pohled na život. Usilovali o to, aby objektivizovali lidské pocity, člověk měl být harmonický, vyrovnaný. Chtěli dokázat, že v češtině existují básníci, kteří jsou schopni tvořit, přestože se někdy dopouštěli plagiátů. Nacházíme zde téma boha, ale už není na prvním místě jako v době barokní. Život venkovský – v této básni napadá současný společenský řád, jeho představitele jako obyvatele města. V této básni je předkládána venkovská idyla, idealizace venkova. Almanachová móda v Evropě měla velkou odezvu, vznikla touha mít česky psaný almanach. A tak skupina českých autorů v čele s Thámem vydává almanach Básně v řeči vázané (řeč vázaná nějakými pravidly básnickými = básně). Údajně také proto, aby se ukázalo na zlomcích staré české poesie i na nových překladech, že čeština není poetické tvorby neschopna. Jako první almanach ukazuje nejen tehdejší stav českého vkusu ale i jazyka. Byl určen šlechtě a vzdělancům. Poezie v něm byla napodobující, autoři používají málo básnických prostředků. Almanach je průkopnický sborník několika autorů, objevuje se zde Gleimovské heslo: víno, zpěv a láska. V almanachu vidíme nový postoj ke světu a životu, nový obsah poezie, aktivní vztah k životu a světu. Thámův almanach inspiroval i německé autory. Václav Brtník vydává ve dvacátém století druhé vydání, měl na zřeteli dvě hlediska: seznámit širší obec českého čtenářstva s prvními zdroji novočeského veršování a učinit Thámovu sbírku vzácnou. Snažil se almanach vydat tak, aby mohl být téměř náhradou originálu, proto se snažil zachovat ortografické a jiné zvláštnosti vydání. Vydání: 1916, 1950 (in: Počátky novočeského básnictví). müj

227

THOMAYER, Josef: PŘÍRODA A LIDÉ 1880 Soubor lyricky zbarvených přírodních črt a studie lidských typů. Přírodní kresby jako žánr byly v naší tehdejší literatuře něco zcela nového. Tyto obrázky z přírody nalezneme pouze v 1. části knihy, která nese název Z přírody (14 čísel). Pohled na přírodu je příznačně otevřen obrázkem tuhé zimy a nástupem nové zimy se opět uzavírá. Mnoho z nich popisuje pouze dění v přírodě, kterého byl autor svědkem (jako Jarní hlasy, Z tůně na rybník, Pod jilmem, Ze života v trávě, Z babího léta, Bez sněhu, Sníh), jiné jsou popisy výprav, kterých se zúčastnil společně s místními myslivci a lovci (Sezóna hladu, V lukách, Život na našich rybnících, Nad bahnem, Za honby na horách, Ve večerním šeru) či rybáři (U potoka). Všichni zůstávají v anonymitě. Někteří jsou pojmenovaní pouze křestním jménem (rybář Martin). V jeho přírodě zaujímá v souladu s životním pocitem prostého venkovana těch let více místa boj o život, o přežití, než milostné vábení. Autora nejvíce láká její drsná prozaická stránka – i když se ani dobové přírodní idyle občas nevyhne. A jak je v přírodě, tak je v kruhu chudých, nelítostných k sobě i k okolí i k sobě, protože žijí jen s primárními potřebami. Druhá část knihy se jmenuje Lidé. Autor se velmi intenzivně zajímal lidskými typy, tedy lidmi a jejich charaktery. Vznikaly črty, tedy žánry kratšího charakteru s nekomplikovaným dějem a rozvolněnou kompozicí. Tento žánr tvoří nejpodstatnější část jeho beletristického díla. Thomayer začal publikovat od 1872, především v Lumíru, svou ranou tvorbu později shrnul a se Sládkovou podporou vydal v 1880 pod názvem Příroda a lidé a pod průhledným pseudonymem R. E. Jamot. Drobné prózy vznikaly v době, kdy v Thomayerově světě ještě nepřevládla jeho pozdější lékařská profese. Vyrůstal v početné rodině panského zahradníka, tudíž byl veden k pozorování přírodního dění. Thomayer tedy prožil vesnické dětství a léta studií, k nimž patřily i vysokoškolské prázdniny. V této době na toulkách za rodným Trhanovem začal črtat první kresby a obrázky, zachycovat první mžikové záběry z celoročního koloběhu podhorské přírody a o něco později i bystré, vtipné žánrové obrázky a studie rázovitých postav a postaviček tehdejšího chodského a českého venkova. Thomayerovy obrázky, to jsou dále mistrné imprese, okamžité postřehy, mající plnou vůni chvíle svůj národní přídech, umí jít přírodou, ale dovede se v ní i zastavit a pozorovat, sklonit se

k nejobyčejnějšímu jevu a rozpoznat jeho neobyčejnost, jedinečnost (čtenář si například v textu povšimne atmosféry stmívání, blížící se bouře apod.). Ne nadarmo byl později Thomayer vyhlášeným diagnostikem prima vista – tj. na první postřeh. Svůj mimořádný pozorovatelský talent, který čerpal v literární tvorbě z bohatých prožitků dětství a mládí, uplatnil později i u svých obrázků a studií lidí tak či onak výjimečných. Často se jedná o postavy z hlubin, ze dna společnosti. Také u Thomayera našel tento předpoklad své naplnění, protože zůstal v podstatě venkovanem, vyhraněným chodským typem. Byl velmi otevřený, nesentimentální, až drsný, k sobě i jiným náročný. Tyto vlastnosti mu zůstaly celý život. Vydání: 1896, 1921, 1975 (in: Život v trávě). šami TOMEK, Wáclav, Wladivoj: ZE ŽIVOTA ČESKÝCH POUSTEVNÍKŮ 2. polovina 19. století Rozličná vypravování ze „zášeří českých dějin“, která jsou sjednocena motivem poustevnictví. Soubor legend obsahuje celkem 16 vyprávění, např. O prvním českém poustevníku sv. Ivanovi, který pomocí kříže od sv. Jana Křtitele zahnal zlé duchy jeskyně a dále tam pak žil. A to pouze z kořínků a vody, Bůh se nad ním slitoval a poslal mu laň, kvůli mléku. Kníže Bořivoj při lovu laň zahlédl a chtěl ji jako kořist, poranil ji. Ta běžela za sv. Ivanem, který za pomocí Boží vůle rány zahojil. Další část legendy o sv. Ivanovi vypráví, jak jednou sv. Ivan zavítal na hrad Tetín za knížetem Bořivojem a kněžnou Lidmilou. Cestou zpět usedl únavou na kámen, který pod ním hned změkl, aby se mu dobře sedělo. Šli kolem pasáci a začali se mu hrubě posmívat, hodili po něm kámen, který sv. Ivana do krve zranil. Náhodou šel kolem hospodář a pasáky zahnal. Půjčil poustevníkovi svého koně a rozloučili se. Sv. Ivan, když dorazil domů, poslal koně zpět. Ten když doklusal domů, proměnil se ve vznešeného krásného koně. Hospodář koně prodal, zvelebil si statek, že byl jedním z nejbohatších hospodářů v celém kraji. Dále například třináctý příběh vypráví O poustevnících od Sv. Barbory, kteří po staletí přebývali na nejvyšší vypnulině za německou vesnicí Děbolínem. Zde vystavěli kostelík, aby v něm konali společné modlitby a pěli hymny na oslavu Nejvyššího. Skromně a nuzně žili, sloužili oddaně a věrně lidem i Bohu. Dnes je Sv. Barbora místem oblíbeným a hojně vyhledávaným. Kniha obsahuje též příběh O sv. Prokopovi, patronu českému, který byl prvním

228

opatem kláštera Sázavského, v jehož okolí žil člověk posedlý zlým duchem. Jednoho dne jej přivedli ke sv. Prokopovi, který ukrotil zlého ducha, proklel satana a vyhnal ďábla nadobro pryč. Jiný příběh je O biskupu Vojtěchovi na Zelené hoře, který vypráví o zlých časech v Čechách, když všude panoval hlad, žízeň a mor. Zželelo se sv. Vojtěchovi nebohého lidu a žehnal celé zemi České i českému lidu. Najednou skomírající krajina opět zezelenala i hora, na které sv. Vojtěch žehnal, proto se jí dodnes říká Zelená hora. Zajímavým příběhem je i dvanáctá legenda, která vypráví O potulném mnichu, který si tropil z lidí samé šašky. Zakalil lidem vodu, že nebyla k potřebě. Lidé se radili co se zákeřným mnichem. Chtěli ho dovést ke zpovědi a požehnat mu, ale i tehdy si lidem jen vysmál. Zakleli ho tedy a mnich se počal pozvolna propadávat do země. Když byl po krk v zemi, zeptali se ho, zda mají v zaklínání ustati. Mnich měl přislíbit, že bude dělat samou dobrotu. Ten se ale nechtěl nijak podrobit, pokračovali tedy v zažehnávání. Než se celý ponořil do země, řekl: „Deváté tvoje pokolení musí mne vysvoboditi.“ Tento čas právě za vypravěčových dnů nastal. Dalším vyprávěním je příběh O poustevníkovi Vintířovi, který po veselém mládí začal žít život plný pokání a odříkání. Žil na vrcholku u stezky, která se nachází u dnešní Březnice u Hartmanic. Byl zde nalezen pramen, který vyléčil nemocného ovčáka z pakostnice. Nechal na onom místě opatřit sochu. Příběh O Vitališovi se odehrává počátkem 8. století. V neobydlené a pusté krajině Polici nad Metují usídlil poustevník jménem Vitališ, mnich kláštera Břevnovského. Postavil si malou lesní chatku, udělal si pole, měl dosti jídla. Rozhlásilo se to po okolí a přicházeli k němu muži i ženy pro útěchu a radu. Vyznal se i v léčení pomocí bylinek. Zanedlouho tu pomocí svých přátel vymýtili les a zbudovali kapli ke cti Panny Marie. Soubor těchto legend sebraných autorem, nebývá uveden ani v podrobných přehledech Tomkovy bibliografie. Vznikl tedy patrně jako vedlejší produkt jeho literární činnosti, případně využil starší zpracování těchto literárních útvarů. Tomek se věnoval nábožensky orientovaným příběhům a legendám i podrobněji ve svých beletrizováních českých pověstí a mýtů, lokálních i celonárodních. V každém příběhu jsou popsány jejich těžké životy a dále i nějaký zázrak, kterého dosáhli pomocí jejich víry v Boha. Tomkovo nadšení pro liberální myšlenky se postupně změnilo v konservativní postoj, který byl pro Tomka rozumnější.

Prostřednictví Palackého vzniklo jeho životní dílo Dějepis města Prahy. Dále přispíval do různých časopisů a některé dokonce vedl. Jeho kariéra historiografa byla bohatá, napsal díla: O dějinách pražské univerzity, Děje mocnářství Rakouského, Základy starého místopisu Pražského atd. Tomek byl prozaik, básník, autor úprav pověstí a legend, publicista. V odborných pracích a publicistice se zabýval i národohospodářstvím a živnostenským právem. V počátcích literární dráhy psal Tomek poezii, pokusil se i o poezii realistickou a s lékařskou tématikou, což vyvolalo, kvůli medicínské terminologii, odmítavou i posměšnou reakci soudobé kritiky. Tomkovo prozaické práce ze současnosti (např. Siluety z Prahy, Ztracená atd.) jsou vesměs konveční příběhy nedostatečně charakterizovaných postav; rozuzlení chaotického děje řešil Tomek pomocí nepravděpodobných náhod a šťastným koncem. Tomkovo historické prózy (např. román Spiklenci) charakterizuje snaha o starobylý jazyk, patos a literární inspirace. Nejrozsáhlejší část Tomkovi tvorby tvoří sbírky převyprávěných legend a pověstí. Tomkovi úpravy, ale dle neuváděných starších pramenů postrádají osobitý přínos, vyznačují se patetickou vlasteneckou tendencí, interpretační volností i přebujelým slohem. Psal i vlastivědné práce s historickými poznatky (např. Po troskách české slávy). Snažil se popularizovat českou historii i v povídkách a pohádkách (např. Český Honza). Vydání: 2007. krr TŘEBÍZSKÝ, Václav Beneš: V ČERVÁNCÍCH KALICHA 1873 – 1883 Populární pozdně romantické povídky zasazené do doby husitské idealizující český národní zápas. Petr Obrovec: Dívka nesoucí jméno Jiřina, žije doposud spokojeným a klidným rodinným životem na rodové tvrzi. Tento pokojný život však naruší Petr Obrovec, který její dům přepadne a to především kvůli tomu, aby se Jiřině pomstil za to, že si jej odmítla vzít za muže. Bezcitný muž tak pobil její příbuzné a podpálil její domov. Jediný koho nechal na živu, byla jeho vyvolená a tu vzal do kláštera, ve kterém působil Jiřinin bratr Marcel. Petr se pokouší Marcela vydírat a to tak, že pokud ho s Jiřinou neoddá pak i klášter lehne popelem. Jiřina se ovšem zachová jako opravdová hrdinka, rozhodne se obětovat pro klášter tím, že svolí a vdá se za Petra: „Bratře můj – drahý bratře můj! – Zachraň klášter, chci býti ženou Obrovce – zachraň stánek Bohorodičky.“ Během svatebního obřadu se stane něco nečekaného, Obrovec náhle

229

mění svůj postoj a prosí sourozence, aby mu odpustili a i se svými pluky odchází. Poté Čeněk, jenž je Marcelův přítel, nabízí Jiřině sňatek, ta však odmítá: „‚žena,´ toto slovo schválně pověděla s důraznějším přízvukem, ‚kteráž jezdila s Petrem Obrovcem, nepřinesla by pokoje, ani požehnání po otcovský krov tvůj.´“ Jiřina už ale v ten okamžik tuší, že je pravděpodobně těhotná a to je nejspíš i důvod, proč Čeňka odmítla. Miličova kletba (1883) pojednává o kazateli Janu Miličovi z Kroměříže. Byl to velmi moudrý člověk a mnoho lidí ho následovalo. V povídce jsou zmíněni také Němci, kteří se po Čechách rozmáhají jako houby po dešti. Vyprávěn je příběh Keruši, která byla krásná budoucí nevěsta pana Posenpacha. Ten však prohýří vším co má a Keruša se tahá se všemi Němci kolem. V tom zasáhne kazatel Milič a odvádí Kerušu pryč z náručí německého ženicha. Uvrhne na ně kletbu. Strhne se boj a Češi povstanou proti Němcům. Keruša uškrtí svými ostříhanými vlasy Posenpacha a Němci jsou pobiti. Sama Keruša umírá. Tato povídka je vyhroceně vlastenecká. Je v ní zachycena nenávist k německé vrchnosti. Na stavech (1881) pojednává o rodině Jana Žižky z Trocnova. O stavu, v němž žil se svou matkou, bratrem, sestrou ženou a dcerkou. Jednoho dne se vydal se svou ženou a dcerkou na svatbu nedaleko. Na veselce se však stalo, že do obydlí vnikla vrchnost a jen tak pro potěšení zabila jeho ženu a další děvečku. Jan Žižka začal shromažďovat své bratry a chtěl se pomstít a pročistit Čechy od tohoto zlovolného panstva. V Čechách nebylo bezpečno. Vesnice se drancovaly, kde koho zabili. Jan se vrátil pro svou matku a zbytek rodiny a musel je ukrýt před vrchností. Matka pláče nad životem, který zanechává v Trocnově. Jan Žižka shromažďuje lid a chce v zemi sjednat pořádek. Povídka zachycuje osudy obyčejných zemanů a lidu, kteří jsou proti panstvu bezmocní a nemají nikde zastání. Panstvo je všemocné a nad vším co se děje v podhradí mává rukou. Svatba litoměřická (1882) vypráví o při konšela Radomila, který chtěl, aby všechna práva a výhody Litoměřic byla stejná jako ve všech dalších městech, byl to zastánce kalicha a o purkmistrovi Pichlovi, který měl na srdci pouze svoje blaho, byl zastáncem magdeburského práva a velkým přívržencem krále Zikmunda. Radomil jednoho dne poslal svého syna Smila, aby vyřídil Janu Žižkovi, co všechno se v Litoměřicích děje. Následuje ho dcera Pichla, která v názorech nezastává svého otce a která Smila velmi miluje. Ta však onemocní a Smil ji musí zanechat u jednoho starce. Uplyne mnoho dní a Radomil je spolu se svými přívrženci zatčen. Pichl si lebedí

v Litoměřicích a čeká na návštěvu krále. Mezi tím starce navštíví rybář Losos, který vystopoval Vítězku a pověděl jí, co se stalo v Litoměřicích. Vítězka odešla spolu s ním a starcem do Litoměřic. Přidali se k nim i další sedláci z vesnic. Prosila otce, aby propustil vězně, nad kterými se zrovna vynesl soud. Otec slíbil, ale svůj slib porušil. Sedláci byli pobiti a do vrat přijížděl Zikmund. Konala se poprava vězňů a Vítězka prosila o milost pro svého milého. Nakonec spolu skočili do Labe a s nimi i Losos, který Zikmundovi do očí řekl, že nebude mít v českých zemích klidu. Tak se také stalo, od těch dob neměl Zikmund v českých zemích zastání a Pichl a všichni ti, co proti odsouzeným stáli, špatně dopadli. Soubor obsahuje celkem sedm povídek: dále např. Pod Karlštejnem, Na Štítném, Jan Abatyše. Povídky byly postupně vydávány v časopisech Světozor, Lumír, Květy. Třebízský zde poněkud vybočuje ze svého tradičního tematického okruhu, kterým byla doba pobělohorská, nicméně i těchto povídkách vykresluje českého hrdinu jako romanticky vybočujícího podivína, který trpí svým národním údělem, individuálním osudem. Linie příběhů je protkaná husitským motivem, odporem k Němcům a bojem za Českou zemi. Autor byl knězem a českým národem prohlašován za miláčka lidu. Všechny jeho knihy posilovali vlastenecké cítění v císařství. Měl hluboký soucit s utlačovanými což je obsahem každé jeho povídky. Každá z povídek má své hlavní hrdiny, avšak hrdinové jsou zmíněny i v dalších povídkách. Například Milič. Třebízský zachycuje dobové starosti obyčejných lidí, jejich život, který jim mohl být velmi blízký. Asi nejslavnější povídkou souboru je Petr Obrovec. V Petrovi Obrovci můžeme vidět, že autor využívá kontrasty a symboly. Jiřina je přirovnávána k holubici, tento aspekt je zesílen především bílou barvou, která se v tomto románu vyskytuje v její souvislosti celkem často. Dívky líce jsou bílé, její šaty též a oproti Obrovci Jiřina jezdí na bílém koni (zde můžeme vidět kontrast s jeho vraníkem). Bílá barva nás naplňuje dojmem nevinné dívky. V próze nalézáme symbol v souvislosti s Petrem Obrovcem - znamení kříže na čele. Stane-li se, že se muž rozzlobí, tento znak na čele zrudne. Právě, když nastává jeho přeměna v klášteře, dochází i ke změně znamení: „Petr Obrovec ztichl, jako by byl oněměl. Tvář mu zbělela a na čele vybledlo osudné znamení k nepoznání.“ Toto znamení po něm dědí i jeho syn s tím, že na jeho čele už není křížek rudý, ale zlatý. Znamení tak ztrácí svůj původní význam hrůznosti. V této povídce nám

230

autor představuje charakteristiku lidu, která je celkem neobvyklá pro literaturu 19. století. Vyděšený lid je zde popisován jako loutky, se kterými je lehké manipulovat. „Jsme hračky a teprve budeme.“ a jako vyplašené stádo, které slepě následuje svého krutého vůdce, jenž využívá strachu. Sám Obrovec o lidu nemluví zrovna přívětivě: „ Tyhle davy jdou za mnou slepě, nové a nové se k nám přidávají, jsem mocný, těmihle všemi vládnu jako vítr opadalým lupením.“ Autor zemřel 20. června 1884 v Mariánských lázních na tuberkulózu, do posledních chvil však psal. Ušetřených 4500 zlatých odkázal Třebízský spolku Svatobor pro spisovatele historických děl. Nad jeho hrobem na Vyšehradě byla později postavena velká Bílkova socha, která symbolizovala hluboký zármutek českého lidu nad smrtí Třebízského. Vydání: 1910, 1920 (jen Petr Obrovec), 1926, 1939 (jen Petr Obrovec). ull, bem

Písňová tvorba dosáhla největšího vzestupu ve druhé třetině 19. století. Navzdory dřívějšímu mínění i většina písní z rozsáhlých lidových sbírek (Erben, Sušil) přežívala zejména ve městech. Zde také vznikaly a šířily se písně kramářské, studentské, hospodské, vojenské a později i dělnické. Nejpozoruhodnější odrůdou byly písně společenské – zpívané při zvláštních příležitostech, spolkových slavnostech a spontánně také při národních manifestacích, jejichž frekvence v 60. letech 19. století nápadně vzrostla (např. besedy, „tábory lidu“, kázání pod širým nebem apod.). Prosté nápěvy, ideologicky jednoznačné, měly nejlepší možnost stát se emblémem doby a symbolem vzdoru. Dnes se píseň stala spíše historickou památkou. Dříve se však zpívala každý rok 6. 7. v upomínku husovského svátku, ve filmu Obecná škola dokresluje kolorit vlasteneckého patosu. Vydání: 1898 (in: Sbírka Písní vlasteneckých). kac

TŮMA, Karel: HRANICE VZPLÁLA 1869 Nejslavnější autorova vlastenecká píseň, opěvující kultovní postavu Mistra Jana Husa. Píseň je rozdělena na tři sloky. Nejprve pěvec přivádí posluchače na místo, kde se děj písně odehrává: v Kostnici, nedaleko řeky Rýna, kde vzplála hranice, na níž umírá „dálné vlasti syn“, kterého odsoudili k trestu smrti za kacířství. Identita hrdiny je působivě převedena v otázku, kterou jsou posluchači vtahováni do děje: „A vy se ptáte: kdo v těch plamenech? / – Toť Mistr Jan – toť nejslavnější Čech!“. Druhá sloka vypráví o nesouhlasu českého národa s tímto činem, ten v čele s Janem Žižkou povstává. Chtějí pomstít Jana Husa a kladou si za úkol svrhnout z trůnu římského krále Zikmunda Lucemburského. Tímto konáním husité ukázali, že v Češích je síla a že si nenechají vše líbit. Závěrečná sloka již oslavuje české vítězství. Mají nového panovníka a bývalá, krutá vláda je minulostí. Již skončilo, snad navždy, usilování o navrácení protestantů do římskokatolické církve („noc věků mizí, – zoře vzplanula!“). Zrodila se nová naděje, za kterou bojoval a kvůli které zemřel i Hus. Karel Tůma byl velkým vlastencem, redaktorem Národních listů, přispíval do časopisů Květy, Svoboda, Osvěta aj. a psal politické úvodníky, za které byl uvězněn na 17 měsíců do vězení, kde vznikla tato píseň. Romantický nádech jejího vzniku však rovněž neumožňuje přesněji zjistit, kdo je autorem melodie.

TURINSKÝ, František: ANGELINA počátek dvacátých let 19. století, 1821 (knižně) Romantická truchlohra o čtyřech dějstvích, dramatická prvotina autora. Angelína je hraběnka žijící s manželem hrabětem Ranconim v Itálii. Šlechtična trpí pocitem viny, které se spolu se svým milencem hrabětem Milotínem dopustila tím, že zatajila narození svého dítěte a že vstoupila do manželství s Ranconim, aniž by mu sdělila svůj prohřešek. Angelína má u sebe schovanku, kterou vychovávala její matka, ve skutečnosti jde o její dceru Ludmilu. Po šestnácti letech Angelínina manželství se objevuje Milotín jako harfeník. Oba jsou ze setkání velmi překvapeni a vzájemně se prosí o odpuštění svých provinění. Harfeník chce podniknout neuvážený činy, o čemž ji svou paní informuje zahradník Velenský. Angelína nakonec učiní doznání, tedy že Ludmila je její a Milotínovou dcerou a prosí bývalého milence, aby se o Ludmilu dobře postaral. Nakonec hraběnka spáchá sebevraždu. Přiznanou inspirací bylo Schillerovo drama Nevěsta z Mesiny, které souviselo s tzv. osudovými dramaty v německé literatuře, zejména A. Müller – Vina. Tragédie je veršovaná a situovaná do středověku. Vypráví příběh svedené ženy z rytířských dob v Čechách a v Itálii. Důraz je položen na zachycení citového rozpoložení hlavních hrdinů. Ústředním motivem je vina rozvracející nejen psychiku provinilců, ale ničící i jejich okolí.

231

Všechny jmenované postavy touží po něčem, co jim je nedostupné: Angelína po vinou nepoznamenaném stavu svého mládí, Milotín po ztraceném čase své lásky, Ranconi po neporušeném ideálu ctnostné ženy, Ludmila po své vlasti. V této hře je tzv. elegický pocit, který je znám z Kollárovy poezie, z Lindovy Záře nad pohanstvem aj. Rozdíl je jen v tom, že zde je elegie zatížena vlastní vinou. Angelina, která předjímala pozdější vývoj psychologické tragédie, byla (hlavně způsobem užití jazyka) jedním z prvních obrozeneckých pokusů o ambiciózní drama vysokého stylu. Dílo mělo být obsahově i formálně náročné. Tato snaha vedla k hromadění lyrických partií a přílišné idealizaci postav. V polovině dvacátých let vznikla ještě dvě náročnější dramata, která ukázala soudobé problémy, odehrávající se na pozadí historické události, jako záležitost veřejného života – V. Linda – Jaroslav Šternberka v boji proti Tatarům (1823) a V. K. Klicpera – Soběslav, selský kníže (1826). V roce 1897 měla hra premiéra v Národním divadle u příležitosti výročí 100 let od Turinského narození. Vydání: 1880. lam TYL, Josef Kajetán: DEKRET KUTNORSKÝ 1841 Historická povídka popisující dobu zrodu husitství, do níž autor zakomponoval vlastenecký prvek. Povídka se věnuje zápasu o tři hlasy na pražské univerzitě. Volí se nový rektor univerzity a mistr Jan Hus přichází se svým návrhem upravit počty hlasů na univerzitě. Chtěl, aby poměr hlasů byl 3:1 ve prospěch Čechů, dosud to bylo naopak ve prospěch pro cizince. S tou to myšlenkou souhlasili Češi i tehdejší panovník Václav IV. Václavovi se tyto myšlenky líbily do té doby, než zjistil, že se zde také pomalu objevuje kacířství. Cizinec Anselm z Frankensteina ostře vystupuje proti Husovi i proti svému českému příteli mistru Bočkovi. Anselmova dcera Hedvika se ale do Bočka zakoukala a tak nakonec otec svolil, ale za podmínek, že Boček nikdy nevystoupí proti němu ve veřejných záležitostech. Boček tedy zůstával doma anebo byl s Hedvikou, pražští mistři si toho všimli a vyslali za ním Husova přítele, Jeronýma. Čeští mistři chtěli napadnout, že král vzal své slovo zpět a chtěli, aby Boček s králem vyjednával, aby se panovník postavil za svůj národ. To by však Boček porušil dohodu s Anselmem a už by se dál nemohl vídat s

Hedvikou. Po hádce Bočka s Anselmem, potká tento v ulicích v hádce české a německé studenty a při roztržce dostane ránu mečem. V tu chvíli se tam objeví král a všichni utečou krom studenta Kuchynky. Společně dopravili Bočka domu a zajistili mu lékaře. Kuchynka dostává od krále slib, že za rvačku a za vtipy nebude potrestán. Boček byl dlouho nemocný, starala se o něj jeho hospodyně a její dcera Marie. Křičel ze spaní Hedvičino jméno a tak pro ni vzkáží, ale Boček blouznil a Hedviku vyhnal. Ta si to vyložila jako Bočkovu lásku k Marii a raději odešla. Cestou potkala české studenty, zachránil ji Kuchynka s Jeronýmem a odvezli ji domu. Poté Jeroným a Kuchynka šli s králem do hostince a tam probírali situaci – nepokoje mezi Čechy a cizinci. Situace pro Čechy začínala být dobrá a po několika dnech vyjednávání poslové v Kutné Hoře vyjednali nové uspořádání hlasů na univerzitě. Tylovy historické povídky z tohoto období (přelom 30. a 40. let 19. století) jsou založeny na událostech a na jménech postav z historie. Nechtějí však uchopit motivaci ani smysl dané události. Co se týče postav a vztahů, odpovídají Tylovým postavám z vlasteneckých povídek ze současnosti. Společné znaky jsou jejich představy o zábavě, o dívčí kráse, lidské ušlechtilosti a o hodnotové stupnici. Postavy jsou často idealizování hrdinové. Povídkové líčení Dekretu kutnohorského slouží především „za reflex, za obraz, za zrcadlo“ době Tylově. Vyprávění zápasu o práva české národnosti má být jako metaforické vyjádření, o co usiluje česká společnost v době předbřeznové. Vydání: 1928, 1948, 1961 (in: Historické povídky III), 1976. mul TYL, Josef Kajetán: FIDLOVAČKA ANEB ŽÁDNÝ HNĚV A ŽÁDNÁ RVAČKA 1834, 1877 (knižně) Lokální fraška, hra zobrazující český národní život na počátku třicátých let. Pražská máselnice paní Mastílková se stará o svou neteř Lidušku, která zde představuje symbol čistoty a lásky k vlasti. Do Lidušky je zamilovaný Jeník, syn ševce Kroutila, poctivý hodný hoch. Jejich láska jim je však odpírána nepřátelstvím Mastílkové a Kroutila. Zatímco Kroutil je vzorný vlastenec, který mluví česky, Mastílková se snaží napodobit poněmčilé vrstvy pomocí špatných německých vět. Na pomoc jim přichází dohazovač Kozelka, který je velmi vypočítavý. Mastílková chce provdat Lidušku za „barona“ Dudka. Dudek

232

mluví neohrabaně třemi jazyky (francouzsky, česky a německy), aby působil vznešeně. Ve skutečnosti je to obyčejný podvodník, který dluží, kam se podívá. „Baron“ dokonce požádá o ruku Markytku (hospodyni Mastílkové), ačkoliv se zaslíbil Lidunce. Ovšem brzy se na to přijde a vznikne velký poprask. Mastílková na „barona“ zanevře a hledá Lidunce nového ženicha. Markytka má zlomené srdce, ale nakonec si vezme Ondřeje, který ji už dlouhé roky miluje. Probíhá ševcovská slavnost („fidlovačka“), kde se všichni sejdou. Slepý houslista Mareš tu zpívá píseň Kde domov můj. Dudek je odveden drábem a Mastílková nakonec svolí ke svatbě Lidušky a Jeníka poté, co ji ten vysvobodí ze spárů otravných drvoštěpů. Do děje občasně zasahují další postavy, například zpěvačka slečna Cibulčini a literát pan Hvězdoleský, kteří jsou oba velmi povýšení. Ještě než byla hra poprvé uvedena na scénu, psalo se o ní s velkým očekáváním a nadějí, že to bude naše první národní fraška se zpěvem. Když byla hra uvedena, nepřinesla nic nového, co by do té doby neexistovalo například v Klicperových hrách. Tyl uvedl, že hra nebyla zcela dohotovena, a že ji psal v rychlosti a s nechutí. Někteří badatelé uvádí, že byl vlastenci přinucen hru napsat. Autor zde usiluje o to, aby charakter jazykového projevu odpovídal charakteristice postav. Pomocí jazyka je též charakterizováno prostředí děje – stýká se zde čeština s němčinou, čechoněmčinou a francouzštinou. Tímto autor vystihl podobu pražského života na počátku 30. let. Tyl chtěl také v díle ukázat na národní osobitost, kterou zde představuje např. Kroutil, a zároveň odsuzuje odnárodnělost, která je charakteristická např. pro Mastílkovou. Ve hře se tak postavy rozdělují do dvou skupin podle vztahu k národu. Premiéru měla Fidlovačka 21. prosince 1834 ve Stavovském divadle. Reprízována byla pouze jednou v lednu 1835. Autor sám nebyl se svým dílem spokojen, a tak hra nadlouho zmizela z českého jeviště. Teprve v roce 1917 se v podání Vinohradského divadla vrátila na divadelní scénu. Velkého úspěchu se ale dočkala vlastenecká píseň Kde domov můj?! (s hudbou Františka Škroupa), která se stala slavnostní písní Čechů a po roce 1918 státní hymnou. Vydání: 1946, 1957 (in: První dramata), 1986. vrm TYL, Josef Kajetán: JAN HUS 1848 Historické drama v pěti odděleních, jedno z nejrevolučnějších dramat Tylovy tvorby

Do děje vstupuje mnoho postav i postavy zastupující dav (měšťané, tovaryši, městský lid). Hus káže v Praze v Betlémské kapli proti prodávání odpustků, papeži a církvi. Mistra navštěvuje jeho bývalý žák mistr Štěpán, který se ho snaží přemluvit, aby opustil své myšlenky na obrodu církve. Jana navštěvuje také přítel Jeroným. Ten se podivuje tomu, že Jan odevzdal Viklefovy knihy arcibiskupovi, který je později nechal spálit. Hus se obává, že bude jeho kazatelská činnost zakázána, Jeroným ho však utvrzuje, že má ve své myšlence setrvat i přes odpor. Jana navštěvuje jeho matka Markéta. K matce se donesla zpráva o Husovu kázání. Markéta tvrdí, že není v jeho moci změnit stav církve, nad kterou má moc pouze Bůh a že by neměl zasahovat do řádu světa. Jan však nehodlá ustoupit, když vidí chyby, klam a bohatství církve. Matka předpovídá Janovu smrt. (I. dějství) Král Václav považuje Husa za strůjce náboženské rozepře v zemi. Královna Žofie, která navštěvuje mistrova kázání, se Jana zastává a radí králi, aby k němu zachovával smírčí postoj. Hus a Jeroným navštívili krále, aby ho upozornili na to, že se po Praze šíří zpráva o Husově odchodu do Říma, kde má obhajovat své učení. Král je však značně pobouřen tím, že někdo cizí zasahuje do dění v jeho království. Na základě toho Janovi přikazuje, aby do Říma neodcházel. Krále navštěvuje také Jan Žižka, ten se s úctou vyjadřuje k činnosti mistra Husa. (II. dějství) Do Prahy přichází papežský posel. Král se od Jana odvrací, aby zachránil Prahu před klatbou. Po incidentu, kdy jsou popraveni tři mládenci, kteří se vysmívali knězi při prodávání odpustků, z Prahy Jan odchází i se svou matkou a přítelem Lupáčem do rodného Husince. (III. dějství) Jan na venkově opět káže, ale je nešťastný. Chce se vrátit do Prahy a opět kázat v Betlémské kapli. Po smrti své matky odchází do Prahy za králem, aby mu oznámil, že odejde na kostnický koncil. Jan Žižka i královna Žofie se snaží Husa přemluvit, aby na koncil neodcházel. Hus je však rozhodnut, že se zúčastní. (IV. dějství) Do Kostnice s Janem odešel také přítel Chlum, zástupce českého lidu, který měl mistra chránit při cestě na koncil. Chlum se před začátkem koncilu obrací k císaři Zikmundovi s výtkou, protože poté co dorazil Jan do Kostnice, byl zadržen a uvězněn v žaláři. Na sněmu kardinál Petr obviňuje Husa z kacířství, ale dává mu možnost své učení odvolat a tím si zachránit život. Jan Hus žádá, aby koncil určil, v čem je jeho učení bludné a kacířské. Do jednání zasahuje také Chlum, který se zastává českého národa, když jej kardinál označí za bujný rod kacířů. I přes svou

233

věcnou argumentaci je Hus na koncilu odsouzen jako kacíř a odsouzen k trestu smrti upálením na hranici. Ve vězení ho navštěvuje mistr Štěpán, který na koncilu svědčil proti němu. Žádá ho o odpuštění a přemlouvá ho, aby své učení odvolal. Štěpánovi bylo odpuštěno, avšak Jan své učení neodvolal. Na poslední chvíli přichází do Kostnice Jeroným, který Husa žádá, aby odvolal, neúspěšně. (V. dějství) Divadelní představení Jan Hus mělo premiéru 26. prosince 1848 ve Stavovském divadle. Tyl jej napsal v březnu roku 1848, v revolučním roce, kdy byla silná víra v lepší zítřky a ve svobodu. Drama, které Josef Kajetán Tyl vytvořil je zasazeno do doby první poloviny 15. století a to konkrétně do let 1410 – 1415. Základem děje je konflikt mezi Husem a jeho stoupenci s církví. Tylovi šlo především o aktuálnost tématu, tím došlo k tomu, že si určitá historická fakta vymyslel a to např., že se potkal Jan Žižka s mistrem Janem, stejně tak jako postavu matky Markéty. Jan Hus a také další postavy, jako např. Chlum nebo měsťanka Háta, mají charakter vlastenecký. Jan je odpůrcem Říma, papeže, zkažené církve, miluje svou zemi a svou řeč. Důležitý je motiv udržení své myšlenky v pravdu a neustoupení z cesty. Jan sice svůj zápas s vyšší mocí prohrál, avšak svým ideálům zůstal věrný až do úplného konce. V době Bachova absolutismu byla hra zakázána. Husovské téma inspirovalo i jiné umělce, většinou však sdílelo osud Tylova předobrazu, např. Klicpera svou hru Jan Hus raději spálil, vyděsil ho její revoluční tón. Vydání: 1849, 1940, 1954 (in: Historická dramata), 1962, 1985. što TYL, Josef Kajetán: JIŘÍKOVO VIDĚNÍ 1849 Dramatická báchorka o pěti obrazech je vrcholem dramatické tvorby českého dramatika, herce, prozaika a novináře. Jiřík je čeledínem ve službě u sedláka Říhy. Ten má dceru Kačenku, do které je Jiřík zamilovaný a ona mu náklonnost opětuje. Chlapec je líný a rozmrzelý, žije totiž v domnění, že všichni na světě se mají lépe než on. Začíná opovrhovat dokonce i Kačenkou. Při filozofování Jiřík usne a Blaník mu rozevře své brány. Průvodcem po světě se stává Severin (duch z Blaníku) a posílá mu tři vidění, ve kterém ho nechává prožít vytoužený život, kde mu pokaždé ukáže stinnou stránku stavu (I. oddělení). V prvním vidění se Jiřík převtěluje do role šviháka Křepinského. Žije hýřivým

životem, a když prohraje své poslední peníze při hře v kartách, je okamžitě opuštěn svými „přáteli“. Severin zde vystupuje jako jeho sloužící, Kačenka jako panská Efrozíny (II. oddělení). Ve druhém vidění Jiřík vystupuje jako prostý voják. Severin hraje roli desátníka a Kačenka zde vystupuje jako markytánka, které Jiřík projevuje náklonnost. Na závěr vidění je vojenský tábor přepaden nepřátelskými vojsky (III. oddělení). Ve třetím vidění se Jiřík stává zámožným majitelem továrny – Loktem. Je však lakomý a své zaměstnance, a dokonce i Kačenku (zde vystupuje jako jeho žena Kristina) nechává žít v bídě. Po vzbouření zaměstnanců, kde hlavní roli hraje Severin, má být Jiřík oběšen. Jeho žena se ho však zastane a vidění končí (IV. oddělení). Jiřík se probouzí a následně se uvědomuje, že se mu vše zdálo. Je šťastný, že se nejedná o skutečnost. Okamžitě běží vše napravit (V. oddělení). Kačenka si má vzít Honzu (syna selky Kalousové). Říha si totiž uvědomuje, že se Jiřík změnil. Ten však slíbí, že se polepší. Jiříkův příběh tedy končí šťastně (Proměna). Všemi viděními prostupují i postavy Bonifáce a Efrozíny, které Tyl zasazuje do příběhu jako příživníky a povýšence. První a poslední jednání tvoří dějový rámec hry. Tato pohádková hra se vztahuje k roku 1849, k době nastupující politické reakce po revoluci 1848. Jiříkovo vidění bylo napsáno na zahájení provozu v letní aréně ve Pštrosce a autor v něm použil tehdy oblíbené jevištní efekty a očekávané postupy, nejúspěšnější Tylova hra vůbec. V Jiříkově vidění poukázal na obyčejný život a politické aktuální momenty. Existují různé výklady Jiříkova vidění. Socialistické divadlo například drama vykládalo takto: „Buď spokojen s tím, co máš, a Pán Bůh ti požehná.“. Divadlo československé armády zase zcela vypustilo tu část, kdy Kačenka zachránila Jiříka. Dramatická báchorka měla schopnost promlouvat o nejžhavějších dobových otázkách. Tyl zde staví celou hru jako obraz proti mylnému Jiříkovu pochopení konstituce. Myšlenka hry spočívá v tom, že lid musí setrvat na svém místě a tam bojovat za udržení a rozšíření své svobody. Ten, kdo se pak zříká účasti, je zrádcem. Za pomoci Severina poukázal autor na nebezpečí národa, které by hrozilo roku 1849, když by rezignovala méně uvědomělá část venkovského lidu toužícím po svobodě, ale také po životě bez práce. Pohádkové motivy zde přispívají k dramatičnosti a aktuálnosti. Postavy prohlubují realismus, lidovou ideovost této hry a národní charakter, nikdy se však nestávají vlastním centrem dramatu. Dramatický konflikt je zde založen na chybném

234

názoru ústředního hrdiny. Tyl konfrontuje skutečnost s představami. Nejsilnější silou je zde láska, která vždy vše špatné překoná (láska Kačenky k Jiříkovi). Hra je plná sentimentalismu a citu, do jisté míry má výchovný záměr. Po roce 1846 byla Tylova dominance v próze zatlačena do pozadí (Havlíčkova kritika), pročež se soustředil na drama. Najednou se Tyl stal milovaným dramatikem národa. První vydání hry proběhlo v roce 1849. Vydání: 1953 (in: Dramatické báchorky), 1973 (in: Jiříkovo vidění a jiné příběhy, převyprávěl Vladimír Kovářík). hok TYL, Josef Kajetán: KRVAVÉ KŘTINY ČILI DRAHOMÍRA A JEJÍ SYNOVÉ 1849 Historické drama, romantický obraz o čtyřech dějstvích, hra z období revolučního hnutí 1848. Hněvsa, mocný lech, komentuje s Čestou, pohanským knězem, politickou a náboženskou situaci po Vratislavově smrti. Na trůn nastupuje Václav, který je velmi ovlivněn babičkou Ludmilou, a spolu s ní je nucen řešit konflikty s matkou Drahomírou a bratrem Boleslavem. Hněvsa nabízí Drahomíře svého služebníka Tyru, který by byl schopen Ludmilu zavraždit, ona však služby odmítá a posílá ho i se sluhou do boje proti slovanským nepřátelům (I. dějství). Po čase se vracejí z bitvy, které se zúčastnil i Boleslav a přivezl si odtud nevěstu Světimíru. Lid je znepokojen útrapami války a stěžuje si Ludmile. Krátce poté přicházejí vyslanci německého krále Jindřicha Ptáčníka, kteří chtějí vysvětlení, proč Václav porušil sjednaný mír, a žádají náhradu za škody. Václav se nestačí hájit, protože mu Hněvsa skočí do řeči a vyslance vyhání s urážkami. Za tento čin je knížetem vyhnán. Drahomíra se obává Ludmily, a proto ji nechá Tyrou zavraždit. Křesťanský kněz Chrastěj oznamuje Václavovi, že je Ludmila mrtvá (II. dějství). Václav truchlí kvůli smrti své babičky a snaží se urovnat veškeré spory. Vydává se na cestu k německému králi, kterému nabízí mír a pomocnou ruku výměnou za stříbro a skot. Po návratu je oslavován lidem, ale haněn matkou a bratrem, kteří mu vyčítají jeho konání (III. dějství). Kníže cestuje na pozvání svého bratra na křtiny. Potkává se s Čestou a Tyrou, kteří mají stejnou cestu. Tyra se přiznává k vraždě Ludmily a vyvolá boj, ze kterého však utíká. Česta se snaží Václava skolit, to se mu však nepovede a Václav zvítězí. Má možnost ho zabít, ale z úcty ke starému člověku to neudělá. Drahomíra je nucena

pozorovat spor, který sama rozpoutala a který ji připraví o jednoho z milovaných synů. Prosí Václava, aby odešel, což on odmítá. Po oslavě křtin se jde kníže pomodlit, je však Hněvsou a jeho kumpány probodnut a umírá (IV. dějství). Tyl psal tuto hru v lednu a počátkem února roku 1849 jakožto člen kroměřížského ústavodárného sněmu. Dílo je inspirované svatováclavskou legendou a autor jím chtěl vyjádřit svůj názor na konflikt, který vznikl v této době mezi sněmem a vládou. Téma zavraždění knížete Václava zvolil právě proto, že vycítil obdobu těchto situací a snažil se pomocí historických událostí nastavit zrcadlo k pochopení současnosti. Tyl se myšlenkově částečně autostylizoval do postavy Drahomíry, která se v závěru hry jako matka klonila na stranu obou svých synů, stejně tak se on přikláněl k národnímu prospěchu i k ideálům demokracie. Díky dobré znalosti soudobých bojů a společenských rozporů dokázal i zpětně dojít k pochopení a realistickému zobrazení rozporů dob minulých, a to i v případech, kde se nemohl opřít o historické prameny. Na rozdíl od předcházejících her zde nelíčí konflikt jako jednoznačné rozdělení dobra a zla a ani jednu ze stran sporu neidealizuje, což je důležitým rysem tohoto dramatu. Hlavní konflikt hry je dvojí – náboženský, který řeší rozpor mezi pohanstvím a křesťanstvím, a politický, který se snaží najít ideál národní hrdosti. Hra se sestává z krátkých rychlých dialogů, které jsou líčeny se značnou velkolepostí, je plná vášnivých promluv, které často odkazují na pohnutou atmosféru revolučního jitření. Premiéra proběhla 14. února 1849. Dlouho poté nebyla odehrána další repríza, pravděpodobně kvůli kritice, kterou přinesly pouze dva časopisy, Bohemia a Pražský večerní list. Krvavé křtiny je možné shlédnout v divadlech podnes, a jsou označovány (Tureček) za jedno z nejlepších původních českých dramat té doby, jež překračuje i středoevropský rámec. Vydání: 1924, 1954 (in: Historická dramata), 1977. boj TYL, Josef Kajetán: KUSY MÉHO SRDCE. POVÍDKY, NOVELY, OBRAZY, NÁSTINY A ARABESKY 1844, 1857 – 1859 (posmrtně) Beletristické vlastenecké dílo obsahující dva svazky a třetí svazek je pojat jako poznámky a vysvětlivky díla, výbor z autorovy tvorby povídek.

235

Soubor je uvozen slovy: „Toto jsou kusy mého srdce, ježto jsem do posledního vzdechnutí národu zaslíbil.“ Jako první se v knize objevuje novela, Hudební dobrodruzi, pojednávající o hudebních umělcích, kteří jsou svým způsobem již dost ztroskotaní. Je zde řešena i jazyková otázka. Promluví-li někdo na někoho česky, dostane se mu německá odpověď a naopak. Novela Láska básníkova, kde jsou hlavními hrdiny Vilém a Mína, je rozdělena do šesti kapitol a odehrává se v prostředí velkých slavnostních sálů a dále ve velkolepém městě Vídni, kam Vilém přijíždí s Dolcem, který miluje stejně jako Vilém dívku Mínu. O Mínu probíhá „boj“. Čtenář může nahlédnout do Vilémova deníku, který nalezneme ve čtvrté kapitole. Vilém se lásky nedočká, po dlouhém shledání je Mína již vdaná. Novela Vlast a matka rozdělena na jedenáct kapitol. Hlavním hrdinou je zde hospodář a především vlastenec pan Podhajský, který vlastní dvorec. Autor zde ústy hrdiny objasňuje analogii vztahu ke dvěma matkám – k mamince a k rodnému národu, vyvrací tak neopodstatněnou hrůzu a přezírání vůči vlastenectví u prostších obyvatel. Následuje arabeska Starý Tomáš. Stařec na břehu řeky nás baví svou bajkou, ve které nám popisuje lásku starého Tomáše, kterého přeje každé vesnici a poctivého polesného, kterého přeje každé dívce. Dalšími novelami jsou Láska vlastenky, kde je hlavní vlastenkou Emílie, a Láska vlastence. Už jejich název nám napoví dosti o obsahu díla. V Lásce vlastence jsme svědky konverzace skupiny lidí, která debatuje na téma láska a manželství, které je jistě oblíbenější u žen, než u přítomných mužů. Po těchto dvou novelách následuje obraz ze života venkovského: Pro jediné slovo! Mlynář Růžička vlastní krásný mlýn, do kterého každý vozí rád své obilí k semletí. Příběh vypráví o sporu dvou rodin. Rodině mlynáře Růžičky a rodině pana Branda. Brandova dcera Klára si chce vzít za muže syna pana mlynáře Vojtěcha. Všechny hádky a rozepře se pak točí jenom kolem lásky těchto dvou mladých lidí. Próza Praha je rozdělena do pěti částí. Jedná se zde hlavně o popisy a vykreslení nádhery našeho hlavního města Prahy, které posléze vystřídá poutavý příběh rozdělený na dvě části: Vidění na mostě a Proč nepíšete německy? Vidění na mostě je o muži, který stojí a hledí na Malou Stranu a jeho myšlenky směřují k vlasti a vlastenectví. Najednou se před ním objeví masa lidí, kteří mluví německy. Bojí se, že Čechy upadnou do vlivu němčiny. Z této vidiny ho probudí rozsvěcovač lamp. Celou sbírku uzavírá povídka Procházky po vůkolí pražském, které se dělí na čtyři části: Jitro,

Poledne, Večer, Noc. Dále jsou zde zařazeny povídky: Alchemista, obrazy a ohlasy z věku sedmnáctého, Pomněnky z Roztěže nebo České granáty. Tyl začal ve svých třiceti šesti letech vydávat své sebrané spisy. Pro vydání byl vzat základ v Kusech, které uspořádal sám autor. Vydání po Tylově smrti jsou méně významná, jelikož přihlíží jen k časopiseckým otiskům jednotlivých povídek. Rukopis ani jedné z nich není znám. Tyl sám věnoval svůj čas úpravě povídek právě z důvodu vydání tohoto souboru. Povídkami se dostáváme do významného období novověku. Výchozí hranicí jsou revoluce (pařížská červencová, polské povstání) a konečná hranice je předzvěst revolučního roku 1848 a začínající stávky. Osudy tohoto díla jsou příznačné pro vývoj české literární vědy. Až téměř po sto letech od Tylovy smrti, mohlo vyjít první úplné kritické vydání díla. Vydání: 1906 – 1908, 1952. holn TYL, Josef Kajetán: PALIČOVA DCERA ANEB PRAŽSKÁ DĚVEČKA A VENKOVSKÝ TOVARYŠ 1847 Jeden z pěti realistických dramatických obrazů ze života, o vině rodičů, za niž v maloměstském prostředí platí jejich děti. Děj se odehrává ve venkovském městečku Květoliby a v Praze, kde slouží Rozárka Valentová. Ta s malými sestrami právě pochovala matku, zadlužený otec šumař mezitím nabízí zámožnému koňaři Podleskému svou nejstarší dceru místo chalupy jako oddlužení. Rozárka odmítá, neprodá svou čest. Krejčovský tovaryš Antonín Jedlička žádá dívku o ruku. Do Květolib se vrací Pavel Kolinský, osadník z Ameriky, s Indiánem Prokopem, jehož vychoval. Kolínský tu potkává svého starého otce Melichara, hrobníka. Kolínský kdysi odešel z vlasti, protože jeho a Valentovu sestru, nyní vdovu Šestákovou, bohatou plátenici z Prahy, rozeštval Valenta. (I. jednání) Rozárku slovně napadne „kamarádka“ Běta se svým bratrem Martinem. Antonína totiž Běta považuje za svého. Sňatek s ním už domluvila Jedličková, jež má Rozárku ráda, ale Běta má věno potřebné na Antonínovo mistrovství. Zklamaná Rozárka se rozhodne odejít se sestrami do Prahy k údajné tetě, přes nevůli matky si Antonína nevezme. Předtím ještě osobně odmítne Podleského, Valenta je pak naštvaný, že přijde o chalupu. (II. jednání) Teta Šestáková se k Valentům zprvu nechce znát, jde o ní pověst

236

hrubé skrblice, ukáže však dobrosrdečnost. Vdovu navštíví i Prokop s přiznanými výzvědnými úmysly, ona mu poručí Kolínského přivést. Ten ji pak informuje o vyhoření Valentova domku a podezření na Rozárčino žhářství. Té se přijde přiznat otec a chce od ní peníze, aby mohl odejít do světa. Rozhovor vyslechne Prokop, slíbí, že nic neprozradí. Rozárku nakonec obecní zatknou. (III. jednání) U Šestákové hledá Rozárku Antonín. Popírá i s Prokopem její vinu, v níž Šestáková a Kolínský dosud věří. Mladíci vyrazí na úřad, zatímco k Šeštákové přijde skutečný žhář Valenta a shledá se tu i s Kolínským, který vypoví celý jejich příběh. Podle něj je nehodný otec nejvíc potrestán činem své dcery, jež se doznala. Valenta nešťastný, chce svou dceru osvobodit a přiznává se sám. Na úřadu promluví Prokop s Rozárkovou, poslouchá je radní a uvěří v její nevinu. Rozárka však nechce ven, je horší být paličovou dcerou než kriminálnicí. S příchozím Valentou si pak padají do náručí (IV. jednání). Antonín vede Rozárku domů, promluví s matkou, podle níž každý, kdo má něco s paličovou dcerou, bude trpět. Antonín radši opustí matku než Rozárku. Bětuška i další sousedé jsou pohoršeni jejím návratem, přijme ji k sobě jen nejchudší Melichar se slovy, zda jsou ostatní lepší, když si nesou třeba i utajované viny předků. Kromě Bětušky a Jedličkové nakonec všichni otočí, jakmile Šestáková slíbí napravit škody spáchané Valentou. Rozárka se sestrami, Antonínem, Prokopem, Kolínským i Šestákovou odchází do Ameriky (V. jednání). Paličovu dceru psal autor za hmotných starostí, nedochoval se žádný dobový rukopis. Hry označované jako obrazy ze života vznikly během tří let (1845 – 8) a vyznačují se tematickou i žánrovou jednotou. Vycházejí ze současného života českého lidu, ukazují vždy jediný dobový sociální rozpor (předešlá Fidlovačka národnostní, následné báchorky mají obecnou platnost). Tyl se staví na stranu prostých lidí a opouští obecně vlastenecké zaměření své práce. Uplatňuje lidovost jako vůdčí umělecký princip, divák hodnotí konflikt očima lidu. Hlavní role hrají kladné lidové postavy - nejkrásnější vlastnosti (Rozárka – čistota, přímost, úcta k rodičům, aktivní, samostatná žena), ztělesňují lidové postoje ke světu. Obsah i forma je lidová, jazyk bez dialektismů, používá ho při charakteristice postav (chasník Martin, jehož hloupost je vyjádřena reprodukcí běžných úsloví v nevhodných souvislostech). Zvláštní místo má exotická postava Indiána Prokopa, je bezprostřední, svobodomyslný, se smyslem pro spravedlnost, vystupuje jako vzor doby, zastupuje

národ proslulý láskou ke svobodě, ztělesňuje představu nového člověka. Realistický princip zobrazení skutečnosti tu splývá s principem aktivně romantickým, důsledností lidovosti i stavbou převyšuje ostatní obrazy ze života. Jedno z nejoblíbenějších Tylových děl, ještě za jeho života přeloženo do němčiny, první jeho hra uvedená v Národním divadle. Vydání: 1952, 1954 (in: Dramatické obrazy ze života, sv. 18), 1997. křk TYL, Josef Kajetán: PANÍ MARJÁNKA, MATKA PLUKU ANEB ŽENSKÉ SRDCE 1845 Původní činohra ve čtyřech odděleních, oblíbená hra z pera českého dramatika 19. století. Do malého městečka přijíždí vojenský pluk se šikovatelem Sekáčkem a markytánkou Marjánkou, ke které Sekáček chová hlubší city. Ubytování jim poskytne hospodský Kvasnička, jehož dcera Liduška se zalíbila Kiliánovi, synovi místního statkáře. Liduška však najde zalíbení ve Vojtěchovi, synovi paní Marjánky, který její náklonnost opětuje. Kilián není z přítomnosti pluku nijak nadšený, zejména z té Vojtěchovy, a snaží se ho společně s pacholky ze statku zastrašit, nakonec však Vojtěch zastraší je (oddělení první). Paní Marjánka ve skutečnosti z onoho městečka pochází a ráda by zjistila, zda ještě žije její otec, který býval učitelem a kterého jako dívka byla nucena opustit, když z městečka odešla. Od hospodského Kvasničky se dozví, že její otec, pan Vorlický, stále žije, nicméně se zbláznil po ztrátě dcery, kterou všichni považují za mrtvou. Vypráví Sekáčkovi a Marjánce, jak se Vorlického dcera Marie zamilovala do mladého zemana, kterého ale ve vzteku střelil vlastní otec ručnicí. Mladý zeman však přežil a dodnes panuje na zdejším zámku, což Marjánku, která ho považovala za mrtvého, překvapí (oddělení druhé). Vorlický žádá zemana Zápolského o almužnu a po delším dotírání ho zeman začíná odbývat. Vojtěch se starého učitele zastává, až dojde k potyčce, ve které Vojtěch zemana zraní, načež je odveden do vězení. Paní Marjánka jde zemana Zápolského prosit o synovo propuštění, když jí ale zeman nepozná, prozradí mu, že je Vojtěch jeho syn, sama se však vydává pouze za Vojtěchovu pěstounku a řekne, že Marie Vorlická je mrtvá (oddělení třetí). Marjánka se vzdá veškerých nadějí, že by se zemanem byli opět spolu, a plně rozhodnuta vydávat se za Vojtěchovu pěstounku nabízí Sekáčkovi svojí ruku. Zápolský mezitím pustí Vojtěcha z vězení a prozradí mu, že

237

je jeho otcem, a že Marjánka se stala jeho pěstounkou po smrti matky. Vojtěch tomu odmítá uvěřit a chce od Marjánky potvrzení. Marjánka nejdřív zemanovo tvrzení potvrdí, ale Sekáček všechno prozradí, a tak vyjde najevo celá pravda a všichni tři, zeman, Marjánka i Vojtěch si padnou do náručí. Na scénu pak přiběhne Vorlický a poznává svou dceru (oddělení čtvrté). Hra Paní Marjánka, matka pluku byla napsána pro české divadlo v Růžové ulici. Její dobový rukopis se nachází v Národním muzeu v Praze. Opisy rukopisu kontroloval sám Tyl, tomu nasvědčují jeho časté přípisky a opravy, na některá místa dopsal i delší úryvky. Tyl se v této hře snaží realisticky zobrazit společnost venkova a vyjadřuje své demokratické názory. Chce poukázat na skutečnost, že hodnota lidí nezávisí na jejich majetku, ale na jejich charakteru. Kritika hru srovnávala s dramatem Das Kind der Liebe od německého autora Augusta von Kotzebue, kterou si vzal Tyl údajně jako předlohu. Později však bylo dokázáno, že obě hry mají společný pouze námět, který se objevil v literatuře už dávno předtím. Vydání: 1845, 1850 (in: Divadelní hry 1), 1954 (in: Dramatické obrazy ze života). toz TYL, Josef Kajetán: POSLEDNÍ ČECH 1844 Tylova vlastenecká novela, která je situována do šlechtického prostředí, byla záminkou pro kritické vystoupení Karla Havlíčka. Hlavní postavou je starý hrabě Velenský, který je přesvědčen, že je posledním Čechem. Jeho syn Jaroslav přijíždí na otcovo panství se svým přítelem, italským zpěvákem Pedrazzim (Ladislav). Jaroslav si se svým otcem nerozumí, protože je odkloněn od českého národa. Hrabě Velenský chce, aby si vzal jeho chráněnku Miladu. On je však zamilovaný do dcery starého služebníka Svobody, Ludmily. Ludmilin otec i bratr ji však přesvědčí, že nemůže doufat ve sňatek se šlechticem, protože jeho otec mu naplánoval sňatek s Miladou. Proto se rozhodnou, že odvezou Ludmilu pryč. Jaroslav, když si přečte Ludmilin deník, je přesvědčený, že ho dívka miluje a vydává se za ní do Prahy. Mezi tím Pedrazzi zjišťuje, že Milada je jeho sestra. Chce pochopit, proč Miladu hrabě Velenský celé ty roky opatroval jako vlastní dceru. Hraběcí syn se ve městě seznamuje s francouzským plukovníkem Leclairem. S tímto Francouzem se v minulosti bil v souboji starý

hrabě Velenský. Hrabě ho smrtelně poranil a pokládal ho za mrtvého, a proto se ujal jeho dvou dětí. Starý Velenský nakonec zasnoubí Miladu s mladým Svobodou, dvojice se také tajně milovala. Když Pedrazzi hraběte ujistí, že není posledním Čechem, uspořádá hrabě národnostní slavnost. Zpět na panství přijíždí také Jaroslav s plukovníkem Leclairem, který se shledává se svými dětmi: Miladou a Ladislavem. Jaroslav se usmíří se svým otcem a může si vzít Ludmilu. Dramatik a novinář chtěl touto prací zahájit řadu románových děl, pozdější události tento záměr překazily. V novele Poslední Čech pracuje autor s tajemným původem postav, které postupně poznávají jejich příbuzenstvo. Převažují v ní romantické prvky nad realistickými. Dílo bylo vyznamenáno druhou cenou Matice české (Tyl obdržel zlatý prsten). Podobné oceňování původní domácí tvorby, které spolek zamýšlel, však ustoupil kvůli skandální kritice Borovského. Poslední Čech byl terčem kritiky Karla Havlíčka Borovského. Odmítal Tylovo sentimentální pojetí vlastenectví a nadbíhání šlechtě. Ohlašoval éru věcnosti v přístupu k národnímu hnutí a věrohodnosti v beletrii. Mnohé soudy z této příkré kritiky však již pozbyly platnosti – dnes se Tylova novela posuzuje z hlediska kulturního typu velice vysoko jako harmonicky vyvážený útvar snoubící prvky romantismu (otevřený konec, sebevražedné sklony italského pěvce), sentimentalismu (evokace citů a dějová orientace na vztahy) a biedermeieru (líčení idylické krajiny a domácího zátiší). Tyl, který Havlíčkovou kritikou ztratil svou auru geniálního tvůrce, si uchovával oblibu ve čtenářských kruzích až do druhé poloviny 19. století. Také našel své pokračovatele jako např. Karolínu Světlou, která v návaznosti na Tyla napsala román s názvem První Češka. Vydání: 1961 (in: Novely a arabesky II.). mup TYL, Josef Kajetán: POUŤ ČESKÝCH UMĚLCŮ 1857 Tento „vlastenecký“ román z období národního obrození je složen ze dvou povídek, jež jsou pozdějšího data. Na Kunětické hoře se setkává čtenář se třemi českými umělci – malířem Stanislavem, hudebníkem Bedřichem a divadelním hercem Vilímem. Tito tři se dohodnou české umění i národ ve světě pozvednout svým vlastním přičiněním a stanoví si, že se za pět let znovu na tomto místě

238

sejdou a oslaví své úspěchy. Stanislav začíná se svým snažením v Neapoli. Zde přijme pod svou ochranu mladou Neapolitánku Fenellu a vychová z ní vzdělanou dívku, s níž odjíždí do Říma a která se do něho posléze zamiluje. Malíř však musí, na povel svého dobrodince (jakéhosi hraběte), odjet do Paříže a zanechává tak Fenellu u německé rodiny. Fenella pod přízviskem Annunciata Romani pak přichází do domácnosti Vojtěcha Neuměla (přezdívaného Milovín) a jeho ženy Boženky hledat Stanislava, o kterém již dlouho nemá zprávy. Vypráví mu svůj příběh po Stanislavově odchodu z Říma, a jak se stala pěvkyní. Na oplátku ji Vojtěch nechává přečíst svou autobiografii, ve které vzpomíná na setkání s Vilímem v Praze a návštěvu Jalovického divadla, kde jej Vilím dosadí do role Soběslava, jejímž zpodobněním okouzlí Vojtěch svou budoucí ženu. Ve formě dopisů následuje Bedřichovo vyprávění, ve kterém se dostává do Milána, po cestě si najímá sluhu Pietra, pořádá zde dva koncerty a anglický lord Bonnet jej najímá k výuce své dcery Elisy na violoncello. Bedřich se do ní zamiluje, a zdá se, že ona do něho také, ale později se ukáže, že Elisa je šílená a Bedřich prchá před svými city do Paříže, kde s pomocí potomka českých emigrantů, mima Dvořáka (pofrancouzštěle jako Debureau), a napůl české zpěvačky Konstancie Javůrkové, svou hru prosadí. Následně odjíždí do Londýna, kde se setkává s Elisou, která se dala do učení zpěvu k Fenelle. Ta také Elisu a Bedřicha znovu svede dohromady a brzy se koná svatba. Následují výňatky z Elisina deníku, ve kterých vyznává svou lásku k Bedřichovi od prvních chvil jejich setkání. Po nich čte Vojtěch z dopisů Vilímovích, v nichž píše o svých úspěších v evropských divadlech a o svém stesku po vlasti, i přese všechnu slávu, jíž je mu dopřáváno, neboť se stal ředitelem královského divadla D...ského. Po pěti letech se scházejí umělci znovu na Kunětické hoře a vypráví si o svých cestách. Odhalí, že se všichni tři s Fenellou setkali a že dopomohla Bedřichovi k lásce a Vilímovi k produkci v královském divadle. Nakonec přichází i sama Fenella a padne si se Stanislavem do náručí a i Vojtěch se objevuje, aby, na Vilímovo přání, jejich příhody zvěčnil literárně. Svérázné, syžetově zajímavé dílko, vzniklo spojením dvou Tylových povídek – Komedianti (1834) a Po pěti letech (1836), vydaných v časopisu Květy. Geneze byla však i tak velmi složitá, autor upravoval zejména první povídku, boční dějové linie vydával samostatně jako menší povídky. Tvůrčí metoda plně recyklující dřívější umělecké paběrky povážlivě balancuje na hraně

s právě opačnou tendencí, kdy umělec povznáší pokus, který dříve zapadl novým obzorem. Dílo je poznamenáno dobovou situací poloviny let třicátých. Mnoho umělců začíná pod vlivem společenského klimatu a existenčních podmínek smýšlet o obrozeneckých ideálech skepticky a začínají ztrácet vlastenecký zápal. Tyl se zde proti těmto lidem, i proti dobové stagnaci, vrací k svébytné patriotské horlivosti, a ukazuje jak je nutno národní odkaz uchopit a jak s ním naložit aby dopomohl k cíli a proslavil národ. Tyl se zde vyrovnává s charakterem a formou umění v tehdejší společnosti (to jest „po pěti letech“ od revolučních událostí národně obrozeneckých). Jeho čtyři hrdinové mají jít příkladem českému umělci, který nebaží po osobní slávě, zato však míní proslavit svůj národ v cizině. Snažení opačné je zde hned v proslovu odsouzeno („Kozel si vezmi všechny těsnoprsé sebemilce! Mně je i ta veliká svatyně umění jako ouzký žalář a nejraději bych každým článkem, každou částkou v celý národ se rozplynul.“). Jako celek začala Pouť českých umělců vycházet až později v Tylových sebraných spisech, od kterých si sliboval finanční výnos, ale vydání bylo zastaveno zhruba uprostřed první části roce 1846, poprvé kompletně byla próza vydána až post mortem. Vydání: 1882 (in: Sebrané spisy Josefa Kajetána Tyla, II. díl), 1900, 1950. hod TYL, Josef Kajetán: ROZERVANEC 1840 Beletrizovaná kritika romantického básníka Máchy, s jehož uměleckým stanoviskem Tyl nesouhlasil. Novela začíná (Místo předmluvy) scénou z knihkupectví, ve kterém vzdělaný „panáček“ vysvětluje venkovanovi pojem „rozervanec“: „Najdete-li člověka, kterýž dělá, jako by byl nešťastný, - kterýž sebe i jiné k té víře nutí, že je pro něho všecka blaženost ztracena, (…) - kterýž tedy všechny svazky víry, naděje a lásky z vlastní vůle v sobě rozerval, - tentýž nazývá se rozervanec.“ Vyprávění pokračuje několika verši Máchova Máje, kde se objevuje nejvíce oxymóronů, čímž autor podporuje svoje tvrzení o básníkově rozervanosti. Nadcházející děj je líčen v korespondenci mezi Karlem, Hynkem a Stanislavem. První dopis je adresován Stanislavovi od Hynka: Hynek popisuje zradu společného přítele Karla, který pomluvil jeho dílo a snaží se mu uloupit jeho milovanou Beatu.

239

Druhý dopis je určen Stanislavovi tentokrát od Karla: Karel zde popisuje Beatu jako milou ale prostou dívku, se kterou nemůže být Hynek šťastný. Popisuje žárlivou scénu, při které Hynek obviňuje Beatu z nevěry. Karel se jí zastane a odjíždí do ciziny k divadlu. Třetí dopis je opět od Hynka pro Stanislava: Hynek zde uvažuje nad tím, jestli by se dokázal vzdát spíše vlasti nebo Beaty a dochází k tomu, že ony jsou „denice“ a „večernice“ jeho života. S nimi bude spokojeně a pokorně žit. Poslední čtvrtý dopis píše Stanislav Karlovi: popisuje další vývoj Hynkova života. Hynek ukončí studia, získává práci na úřadě a má se ženit s Beatou. Beata u oltáře dostane vzkaz, ve kterém se píše, že Hynek večer před svatbou skonal. V Praze o dva roky později potkává Stanislav na bále šťastnou Beatu s truhlářem, který se má stát jejím manželem. Dílo je otištěno poprvé v roce 1840, tedy čtyři roky po Máchově smrti, v devátém svazku časopisu Vlastimil. Beze sporu můžeme říci, že postavou Hynka je český romantický básník Karel Hynek Mácha a postavou Beaty je Máchova dívka Lori. Vztah mezi postavou Hynka a Máchy potvrzují i verše z Máchova Máje, které nás uvádí do děje novely. Autor ve svém díle nepopírá Machovo nadání, ale kritizuje ho kvůli vlastenectví. Tyl je známým vlastencem, pro kterého je smyslem literárního díla především povzbuzení vlasteneckého cítění u čtenářů. Tylova kritika vtiskla Máchovi nesmazatelný cejch rozervance. Další Tylovu otevřenou kritiku nalezneme v časopise Květy (21. 7. 1836). Opět uznává Máchu jako básníka, pouze naznačuje, že by jeho harfa měla hrát více česky. Negativní ohlasy se na Máchovo dílo nenalezneme pouze u Tyla, ale i u mnoha dalších spisovatelů. Mezi takové patří i spisovatel, novinář a historik Jan Slavomír Tomíček, který nechal otisknout v časopise Česká včela (31. 5. 1836) kritiku, kde Máchu nazývá bídným rýmotepcem, který si nezaslouží oslovení básník. Kněz a básník Vojtěch Nejedlý kritizuje Máchu za to, že se řídí podle rytmů používaných Němci a Angličany, které čeština nestrpí. Vydání: 1858 (in: Drobnější povídky novověké, díl 2.), 1874 (in: Sebrané spisy, svazek šestý), 1932, 1958 (in: Novely a arabesky I.). fišk TYL, Josef Kajetán: STRAKONICKÝ DUDÁK ANEB HODY DIVÝCH ŽEN 1847

Hra (3 jednání, 45 výstupů) s pohádkovým námětem, která se prolíná s romantickým motivem nadpřirozena a spásné síly lásky, vrcholné dílo české obrozenské dramatiky, které jasným způsobem vymezovalo vlastenecké city a vztahy k vnějšímu světu. Švanda, který má otce, obyčejného člověka a matku lesní pannu, miluje Dorotku, dceru hajného Trnky. Trnka však Švandovi a Dorotce lásku nepřeje, protože je nápadník chudý chlapec, který nemůže jeho dceři zaručit dobrou budoucnost. Švanda je nespokojený a nešťastný, kvůli překážkám, které brání jeho lásce. Mladý dudák se rozhodne jít do světa, poté co mu to poradili starší a zkušenější. Ve světě chtěl hrou na dudy vydělat peníze, aby si pak mohl Dorotku vzít. Před cestou usne pod stromem a pak se zjeví jeho matka Rosava, polednice s lesními pannami a začarují jeho hudební nástroj, aby v jeho hře nalezli posluchači zalíbení, ale jen po dobu než je sám hráč prokleje. Matka Rosava prosila Lesanu, panovnici lesních panen, polednic a divých žen, aby mohla svého syna na cestách doprovázet, protože je její syn ve světě neznalý. Na cestu za ním se dokonce vydala i Dorotka a dudákův přítel, starý houslista Kalafuna. Dostihnou ho v hospodě, právě při rozhovoru s vypočítavým Vocilkou, který se Švandovi nabízí, že ho na jeho cestě bude doprovázet jako jeho sekretář. Švandova další cesta vede na zámek, aby mohl rozveselit princeznu Zuliku, která stonala kvůli ženichovi, kterého jí vybral její otec, a nebyla s ním spokojená. Švanda dostane princeznu svým hraním na dudy, až tak daleko, že mu dá oslněná Zulika návrh, aby si jí vzal za ženu. Mladý dudák, ale i přes tento úspěch stále myslí na svou milou Dotorku, Vocilka se ho naopak snaží přemluvit ke svatbě s princeznou. Šizuňk Vocilka v nerovném sňatku vidí jen příležitost jak se obohatit. Dorotka s Kalafunou na zámek Švandu pronásledovala. Kvůli prohnanosti Švandova sekretáře však byli uvězněni všichni do žaláře. Z vězení svého syna vysvobodila jeho matka lesní víla. Po propuštění z vězení se Švanda opět setká s Vocilkou, který chce jeho dudy. Když se Dorotka s Kalafunou dostanou také z vězení, nabídne jí Kalafuna, aby byla u nich doma. Dorotka se Švandou nemluví, protože nic neudělal, aby zabránil jejímu uvěznění. Rosava navštívila Dorotku a řekla ji, že mu hrozí smrt, a že ona jediná ho může zachránit. Během svatojánské noci, kdy se otevíraly dílny temných mocností, se vydává Vocilka se Švandou do lesa pro kouzelné koření, které mělo být lákadlem na dívky. Při této cestě potkal důvěřivý hudebník Tomáše, starého dudáka, který mu dával radu, aby

240

se Vocilky zbavil. V lese se Švanda setkává s lesními duchy, kteří mu slibují výslužku za jeho hru na dudy, ale vůbec netuší jejich úmysly. Démoni se pojednou projevují: chtějí dudáka uštvat a zabít, odvážné děvče je na šibeničním vrchu na poslední chvíli zažene Božím jménem. Švandu tak zachraňuje a radí mu, aby se dud zbavil, protože jsou zakleté. Napadne ho, že je tedy nechá Vocilkovi, aby mu vrátil jeho škodolibost. Drama končí setkáním matky Rosavy a jejího syna s Dorotkou. Hra vznikala v předvečeru revolučního roku 1848. Doba, kdy vzdělanci objevovali lidovou kulturu jako inspirativní hodnotu. Tylovou snahou bylo, aby se divadlo stalo zrcadlem soudobého českého života. Autor se nechal inspirovat rozšířenou českou pověstí a pohádkou o proslulém jihočeském dudákovi Švandovi od autora Jakuba Malého. Motiv kouzelného hudebního nástroje se objevil již dříve, u Tobiáše Mouřenína v díle Historie kratochvilná o jednom sedlském pacholku podle předlohy Dietricha Albrechta. Symboliku mají i postavy, nadpřirozené síly personifikují svět dobra a zla jak je to v pohádkách (kalafuna – náčiní houslisty; vocilka – brousek na nože apod.). V díle je hlavně vyzdvihnuto vlastenectví k české zemi, které otevřeně nabádá k ostražitosti vůči zahraničí, kde na každém kroku číhají překážky a faleš. Hra je portrétem národa, který postihuje vlastnosti českého národa, jak dobré, tak i špatné. Premiéra nové hry byla časopisecky připravována v Květech a České včele, ale také v německém časopise Ost und West. Karel Havlíček Borovský také napsal, že uspokojilo všechny návštěvníky. Báchorka byla inscenována dokonce v mnoha státech, včetně Dálného Východu. Hra byla také zfilmována v roce 1937 a poté v roce 1955. Tylovo dílo, jež bylo za totality oficiálně protěžovaným a profanovaným produktem ideologie, inspirovalo i naprosto pitoreskní výtvory, jakými byl například hudební film Hvězda padá vzhůru, kde hlavní roli hrál Karel Gott. Vydání: 1953 (Sebrané spisy, sv. 19), 1983, 1987, 2004, 2012. kus TYL, Josef Kajetán: TVRDOHLAVÁ ŽENA 1849, 1863 (knižně) Dramatická báchorka s aktuálním politickým podtextem ve třech jednáních, která je řazena mezi vrcholná dramatická díla autora. Děj je zasazen do oblasti Krkonoš. Kníže duchů krkonošských Zlatohlav se rozhodne vydat mezi obyčejné lidi. Při své pouti potkává mladého

školního pomocníka Pěnkavu. Ten usiluje o ruku milované Terezky, avšak jejich lásce nepřeje dívčina matka mlynářka Jahelková. Zlatohlav se rozhodne mládenci pomoci přesvědčit mlynářku, aby lásce mladých lidí nebránila. Jahelková souhlasí za předpokladu, že ji Pěnkava přesvědčí o jeho citech k Terezce (I. jednání). Zanedlouho je Pěnkava předvolán k Hrdopyškovi – majiteli panství pod krkonošskými horami. Ten mu nabídne místo učitele ve zdejší škole pokud se ožení s komornou jeho ženy, která je pravděpodobně v jiném stavu právě s Hrdopyškou. I přes vysoké věno a lákavou vidinu vytouženého místa Pěnkava odmítne. Tímto svým jednáním se opět pokouší mlynářku přesvědčit o své lásce, ale s Jahelkovou to nehne. Ani Zlatohlavem připravená past, během níž shoří mlýn a Pěnkava zachrání Terezku, ji nepřesvědčí. (II. jednání). Pěnkava se stále nevzdává a odchází s mlynářkou a Terezkou do světa, kde se živí podomním obchodem. Opět do děje zasáhne Zlatohlav. Zařídí setkání Jahelkové a jejího manžela Nožejčka v hospodě. Zjišťujeme, že ji před lety opustil, když se vydal do světa, kde se začal živit jako brusič. To zapříčinilo mlynářčinu nevíru v opravdovou lásku mužů. Nakonec se spolu manželé udobří a Terezka s Pěnkavou získávají svolení k svatbě (III. jednání). Vedlejšími postavami zde jsou – děvečka Madlenka a čeledín Kuba, kteří představují nižší vrstvu obyvatelstva. Madlenka je čilé děvče s ostrým jazykem, které přeje Terezce a Pěnkavovi lásku i za tu cenu, že mlynářkou propuštěna. Kuba ve hře vystupuje jako naivní až hloupý jinoch (s věčnou průpovídkou o tom, jak důležité je „mít tu správnou politiku“), který je zamilovaný do Madlenky a neváhá s ní odejít. J. K. Tyl se chtěl svými dramatickými díly přiblížit obyčejnému člověku, oslovit ho a podpořit jeho národní sebeuvědomění. V hrách silně reflektuje sociální a politickou situaci porevolučních let (revoluce 1848). Bedlivý čtenář nepřehlédne množství historických odkazů (zmíněn Metternich, zrušení roboty, konstituce). Tyl musel bojovat během tvorby báchorek v porevolučních letech s cenzurou. Prostřednictvím postav situaci často zlehčuje a dodává ději satirický ráz (Kuba). Taktéž je pro jeho báchorky typická přeměna hlavní postavy k lepšímu a uvědomení si svých chyb (mlynářka Jahelková). Autor si pohrál i se sociální diferenciací svých postav, např. bohatý sedlák Loukota odmítá sedět v hospodě s chudým židem Ezechielem. Tyl se tudíž nebál zobrazit nedostatky lidských povah, naopak se je snažil

241

využít, aby podpořil výchovný záměr svých her. Do báchorek – pohádkových her – zakomponoval písně, které mají dobarvit danou situace (verše z písně K. H. Borovského Sedmero vzdechnutí k ministerstvu). Tyl pracuje s častou změnou prostředí a děj většinou vystavuje z krátkých obrazů. Opakovaně se v báchorkách objevuje symbol lásky, jakožto síly, která překoná všechny překážky. Dalším rysem jeho báchorek je výskyt pohádkových bytostí (skalní duchové) a dalších pohádkových motivů, které mají podpořit dramatičnost her. Optimismus, který ve hrách najdeme, dokazuje víru v nepřemožitelnost pravdy obyčejných lidí. Dějová aktuálnost báchorek si už v polovině 19. století našla velkou část obdivovatelů. Hra si i v dnešní době najde cestu k divákům, což je jeden z důvodů, proč je hrána až dodnes. Vydání: 1953 (in: Dramatické báchorky), 1982, 2012. fij

V

zpoury a rebelanti

vzory z minulosti (Dalibor z Kozojed, Jan Roháč z Dubé, Jan Sladký Kozina, Ondráš) – Počátkové českého básnictví obzvláště prózdie – Marcián Hromotluk Kanárov – Havlíček Borovský – J. V. Frič – český reppeal – Chocholoušek – Sabina – Arnold – Bakunin, kníže anarchistů – Smetana a Bolzano – Arbes – V. B. Pecka – 1420 & 1618 & 1690 & 1775 & 1848

ᴥᴥᴥ VAVÁK, František Jan: PAMĚTI FRANTIŠKA JANA VAVÁKA SOUSEDA A RYCHTÁŘE MILČICKÉHO 1770 - 1816 Stěžejní dílo nejvýznamnějšího písmáka a kronikáře. Velkou část svých pamětí (7 svazků) věnoval autor sledování počasí, hlavně proto, že si byl vědom jeho vlivu na výsledcích hospodářské práce. Jeho paměti jsou ale rovněž dokonalým obrazem situace, která probíhala v posledních třiceti letech 18. století a prvních patnácti let 19. století. Popisuje zde tíživou drahotu, různé pokusy o úlevy sedlákům, selská povstání, výkupy z roboty, josefínský katastr, zrušení jezuitského řádu, toleranční patent, války s Prusy, Turky a

242

později s Francouzi a s nimi související vojenská tažení, návštěvy panovníků a členů císařského rodu v Čechách, revoluční hnutí ve Francii (k němuž zaujal rozhodně odmítavý postoj), korunovace Leopolda a Františka, české obrozenecké hnutí. Vavák čtenáře také důkladně informuje o tom, kolik v určitou dobu stojí obilí; hlavním záměrem asi bylo ukázat proměny cen, které stoupaly především v těžších obdobích, jako byla neúroda. Kromě těchto vážných problémů zde popisuje i události veselejší. Pochlubil se třeba tím, že byl 15. září 1810 obdarován na poděbradském zámku stříbrnou mincí a to za svoji pilnost. Dárcem této mince byla Královská hospodářská vlastenecká společnost. Nebo tím, že 5. února 1812 oslavil se svojí ženou Barborou Popovou padesátileté výročí svatby. Seznamuje i se zajímavými úkazy, jako je například spatření komety. Z knihy je zřejmé, že v této době se velké oblibě těšily poutě. Vavák byl jejich podporovatelem, a nejčastěji se v knize zmiňuje o putování do Staré Boleslavi, nebo o Svatém Kopečku u Příbrami. Na tomto díle začal Vavák pracovat roku 1770 a práce na nich trvala až do první čtvrtiny roku 1816. Nejprve psal pouze pro svou rodinu, od pátého svazku uvádí, že psal pro každého Čecha. Z Pamětí také vyplývá Vavákův názor na poddanskou robotu: tvrdil, že vrchnost byla selskému stavu dána Bohem, a je tedy podle něj oprávněna vyžadovat robotu za grunt, který sedlákovi propůjčila, a ta mu pomůže vyvázat se z dalších občanských povinností. Z díla také vychází protižidovský tón, venkovský antisemitismus. Ten nebyl motivován nábožensky, ale sociálně. Obviňoval je za neustále stoupající drahotu, časté změny a zhoršování kvality mince. Z jeho Pamětí hojně užívali i jiní autoři (Jirásek především ve druhém díle F. L. Věka: scéna, kdy sedlák Šlechta vykládá v České expedici o tom, že jak se spolu s Vavákem setkal s císařem Josefem II., je téměř doslovně přepsána; se skutečnou postavou Františkem Ladislavem Hekem si Vavák dokonce dopisoval). Dále z něj čerpal Václav Řezníček v díle Naše zlatá matička, které líčí dění v Praze od roku 1800 do roku 1875. Prvních pět svazků pamětí vydal církevní historik P. Jindřich Skopec. Skopce můžeme označit za krajana Vavákova, protože pocházel z nedaleké Sadské. Zbývající dva svazky byly edičně připraveny za protektorátu; revidována a dokončena byla jejich edice až v nedávné době. Vydání: 1907 – 1937 (I. – V.), 2009 (VI. – VII.). koj

VRCHLICKÝ, Jaroslav: HILARION 1881 Jedná se o epickou skladbu s lyrickými vstupy, patří mezi nejvýznamnější básníkov díla. Příběh uvádí čtenáře do vesnice Tebaida v Palestině, zvláštního pouštního sídliště, ve kterém žijí poustevníci, mniši a věřící. Hlavní postavou je starý poustevník Hilarion (spravedlivý asketik, odhodlaný až fanatický bojovník se zlem). Celý život sloužil Bohu ve vší skromnosti, konal poutě na svatá místa a svým slovem uzdravoval lidi. Nyní však nastal čas, aby se odebral na zasloužený odpočinek. Chystá se odejít z Tebaidy, avšak mnozí se mu v tom snaží zabránit. Jako poslední ho přesvědčuje jeho nadaný učedník Hesychius. S ním také dlouho polemizuje, a nakonec se odebírá do své chatrče v poušti (první část). Hilarionovi se zjeví duch, který ho začne přesvědčovat, že celý život žil jen ve lži, že si odepíral prosté radosti života a že to dělal v podstatě ze sobeckého důvodu, aby se zavděčil Bohu. Mnich je z tohoto klamu velmi zoufalý, ale nakonec se po dlouhém vyměňování názorů od vlivu ducha oprostí. Svatý muž si vezme do hlavy nové poslání. Chce zničit pohanskou modlu BaalTsephon . Když do ní ovšem začne bít svou holí, tak se z ní začne ozývat hlas Matky země. Boží sluha si samozřejmě myslí, že je to ďáblův hlas, ale i Matka země se ho snaží přesvědčit, že by se měl obrátit k moudrosti věků a k přírodním tradicím. Přichází noc a Hilarion se modlí u kříže a venku okolo jeho chaty začnou rejdit duchové. Celá scenerie má budí dojem krásna a harmonie: antičtí duchové a mytologické bytosti oslavují a pijí na počest svého zmrtvýchvstání, oslavují i svatbu mezi Pirithem a Hipodamii. Svatbu chtějí překazit zvlčilí kentauři, kteří unesou nevěstu. Kentauři se chtějí schovat do mnichova obydlí, prorazí dveře a vrhnou spoutanou nevěstu Hilarionovi na lože. S prvními paprsky slunce vše mizí jako snový přelud. Poustevníka navštíví opět Hesychius. Hilarionovi se zjeví Smrt a pokyne mu, ať vzbudí Hesychia a vydají se za ní. Smrt je zavede zpět do Tebaidy za dosluhujícím starcem a vůdcem osady Antonínem. Antonín se vysloví: umírá a chce po Hilarionovi, aby po něm převzal jeho pozici. Hilarion odmítá, ale Antonín ho žádá, ať dále pokračuje v jeho práci (druhá část). Mnich připluje lodí do přístavu a vydává se do pouště, tam potká vyděšeného muže, který mu vypoví příběh o strašlivém draku, který se zde usídlil. Hilarion ho ujistil, že se o draka postará. Jde tedy do jeho sluje, tam si naň počká a začaruje ho tím, že na něj uloží kříž a provádí rituál na jeho

243

neutralizaci. Za tři dny vyvede draka ze sluje a přikáže mu, aby si vlezl na hranici, kterou lidé vytvořili, a sám si ji podpálil. Lidé chtějí, aby mnich zůstal, ale on opět odchází dále do světa. (třetí část nazvaná Drak) V části Orion si hrdina na hoře povídá s hvězdami, přijdou mu do jisté míry namyšlené, neboť se pyšně považují za nedotknutelné. Avšak Hilarion s nimi opět vede filosofickou debatu a říká jim, že tomu nebude vždy, že jednoho dne je člověk dobude. Poslední částí je Venuše, Hilarion už je znaven všemi činy, které vykonává a chce jít na odpočinek někam daleko od lidí. Tak odpluje na Krétu a poblíž Venušina chrámu si postaví chatrč, zde žije v klidu několik let, jen v noci slyší hlasy, které mu však již nenahlodají mysl. Po letech za ním přijde nemocný člověk a Hilarion ho vyléčí. Po této události se odebere do háje, kam se zavázal, že nevkročí. Začne se prodírat zarostlými vraty a tu ho začnou popínat růže a réva a Hilarion umírá. Druhý den se ho snaží najít v chatrči Hesychius, ale marně. Jedná se o vrcholné dílo, jímž, jak sám Vrchlický říká, zdárně docílil konce svého programu, který si formuloval již v mládí, kdy žil u strýce v Itálii, a shrnul ho touto větou: „Chci v zrcadle poesie ukázat člověka v celém jeho rozvoji!“ Hilarion tvoří významný mezník ve Vrchlického humánním cyklu po vzoru Huga, který básník tematicky strukturoval na oddíly: Vlast – Lidstvo – Příroda – Umění – Láska – Život a smrt. Skladba je sepsaná na motiv sakrálního příběhu o svatém mnichu a o jeho poutích a skutcích. Jako přímá inspirace je často uváděno dílo Gustava Flauberta Pokušení svatého Antonína. Dílo je zajímavé pro své filosofické reflexe – zejména se jedná o Hilarionův vnitřní zápas mezi vychutnáváním života a odříkáním. Podobný námět zpracoval lumírovec ještě v libretu k opeře Satanella, kde líčí vrcholnou oslavu krajní volnosti člověka. Vydání: 1921, 1956. krd VRCHLICKÝ, Jaroslav: HIPPODAMIE 1890 – 1891 Trojice melodramatických tragédií inspirovaná antickou mytologií. I. Námluvy Pelopovy: Do města Pis přichází Pelops se svým sluhou (Jolos), vládne zde král Oinomaos. Ve městě právě probíhají hry – závody v jízdě na voze, které vymyslel sám král pro nápadníky své dcery Hippodamie. Kdo neuspěje, je bez milosti sťat a jeho hlava je napíchnuta na

kůl na hradby. Dokud trvají hry, nikdo cizí branou města nesmí projít. Teprve když se z města ozývají oslavné výkřiky, rozhodne se Pelops krále navštívit. Jolos váhá. Po chvíli se na hradbách objeví Hippodamie, která projevuje lásku hlavám padlých hrdinů. V paláci Pelops žádá krále, aby s ním mohl závodit, protože se do dívky zamiloval. Hippodamie, která léta trpí otcovou tyranií, ho však od činu odrazuje. V zoufalství proto vyhledá vozataje Myrtilla a naznačuje mu, že by otec závod nemusel přežít. Protože jí Myrtilos tajně miluje, povolí u Oinomaova vozu zákolníky. Ráno se Pelops modlí k Bohům, aby vyhrál. V průběhu závodu se králův povoz rozbije a král umírá. Na cestě do Olympie se Hippodamie z hrůzného činu Pelopovy vyznává a zmiňuje přitom Myrtillovo jméno. Pelops je zděšen. Ze strachu a žárlivosti svrhne Myrtilla ze skály do moře. II. Smír Tantalův: Pelopův otec Tantalos čeká na návrat svého syna s odpovědí, jakým činem si může opět usmířit Bohy a dojít tak věčnému klidu. Starce trápí výčitky svědomí, že kdysi oloupil a zavraždil svého přítele. Později se ukazuje, že šlo o převtěleného Boha. Tantalos proto nechal postavit oltář, který slouží každému, kdo na něj v bídě zaklepe, jako asyl. Pelops se ujímá vlády a rozhodne se vyhnat svou první manželku Axiochu, která mu později ve vyhnanství porodí dítě (Chrisippa), díky kterému se Tantalus usmíří s Bohy. Při jeho obraně proti Hippodamii, která chce dítě zavraždit, starý král umírá. III. Smrt Hippodamie: Hippodamie nechává zavolat své syny, aby se smířili a spojili proti Axiochině potomkovi. Atreus a Thyestes jsou už dospělí, stejně jako jejich nevlastní bratr Chrisippos. Bratři se zamilovali do stejné dívky, která nakonec uteče s Thyestem do vyhnanství. Předtím ale ve městě Pelops vyhlašuje začátek Olympiády s tím, že závodů se nesmí zúčastnit nikdo z královské rodiny, což se nelíbí ani jednomu z bratrů. Thyestes proto vyprovokuje Chrisippa k závodům a Atreus se přidává. Pelopovi se to nelíbí, a začne se se svou manželkou hádat o tom, který z dvou bratrů to začal. Chrisippos je smutný a ptá se sám sebe, proč ho královna a bratři nemají rádi. Objevuje se starý a slepý Myrtillos, o kterém si všichni myslí, že umřel a vypráví mu svůj příběh. Při hrách pak Chrisippos vypráví opravdový příběh boje mezi Oinomaem a Pelopem. Za urážku královny ho Atreus probodává. Pelops pláče a přemýšlí, kde se jeho syn mohl dozvědět pravdu. Nakonec dochází k názoru, že je Myrtillos živý a chce se s ním sejít. Atrea posílá za čin odporu, je na něj svedena vina

244

za vyprovokování závodů s nevlastním bratrem, do vyhnanství. Děj vrcholí v Myrtillově chatrči, kde se všichni schází. Pelops se přišel dozvědět pravdu o vztahu Hippodamie a Myrtilla, ta se ho pokouší přesvědčit o své nevinně, a aby zrušil své rozhodnutí o vyhnanství Atrea. Když Pelops odmítá, královna se na něj vrhá s dýkou v ruce. Krále zachraňuje sluha Jolos. Hippodamie obviňuje Myrtilla ze lži. Pelops se dožaduje přímé odpovědi, když se mu však Myrtillos vysmívá, král popadne meč a vozataje probodne. Královna zjistí, že nemá proč žít, proklíná celý svůj rod a spáchá sebevraždu. Pelops odchází. Dramatická trilogie vznikala postupně: Námluvy Pelopovy (1890), Smír Tantalův (1891), Smrt Hippodamie (1891). Jaroslav Vrchlický (17. 2. 1853 Louny – 9. 9. 1912 Domažlice), vlastním jménem Emil Frída, byl český spisovatel, básník, dramatik a překladatel. Starořecký mýtus o Hippodamii, v antice oblíbený, avšak v pozdější evropské literatuře opomíjený, zaujal autora natolik, že napsal hned čtyři jeho zpracování: tragédii Hippodameia (1883), dialogickou báseň Hippodameia (Perspektivy, 1884), báseň Sbor z antické tragédie (Zlomky epopeje, 1886) a trilogii Hippodamie (1890-1891). Téměř celá hra je ve formě dialogu, avšak jsou zde i monology. Ve většině monologů se objevují hlavně výčitky svědomí a vina, kterou nesou hlavní postavy a později i jejich děti za své činy. Ve spojení s hudbou Zdeňka Fibicha byl tento scénický melodram vnímán jako imitace antických her. Inscenace Smrt Hippodamie byla oceněna Diváckou cenou Alfréda Radoka (2006). Vydání: 1905, 1933. ber VRCHLICKÝ, Jaroslav MODERNÍ BÁSNÍCI FRANCOUZŠTÍ 1893 Antologie francouzské poezie 19. století obsahuje ukázky, které přeložil a uspořádal Jaroslav Vrchlický. Dílo obsahuje také biografie. V předmluvě Vrchlický pojednává o vývoji francouzského básnictví. Začíná v době revoluce u Cherniera, nicméně během popisování svých zdrojů inspirace se dostává i do hlubší minulosti (antika). Můžeme se zde dočíst o pozvolném pronikání romantismu prostřednictvím Nodiera a Huga. Zmiňuje také ostatní básníky té doby (Musseti, Vigny) a srovnává je s jinými (Ackermannová, Prudhomme). Do popředí staví zejména Victora Huga. V závěru se zmiňuje o symbolismu a dekadenci, nejnovějších směrech

francouzského básnictví, za jejichž představitele označuje zejména Charlese Baudelaira, dále pak Paula Verlaina, Mallarmého a další. Napříč celou antologií (156 básníků) se táhne ponurá melancholie, pesimismus a marnost, nicméně není to pravidlem – můžeme nalézt i pozitivní básně, milostné či oslavné. Básně často popisují střet rozumu a srdce – tedy lidských tužeb, pramenících z přírodního živlu, pudovosti a lidské animozity, a společenských konvencí a pravidel. Často jde o popis zlomených charakterů, které se nechaly příliš unést svými touhami natolik, že se v nich utopily. Dalším výrazným motivem zde je příroda – její popisy, krása, poetičnost. Prakticky každému ročnímu období či konkrétnímu měsíce je zde věnováno pár řádků. Příroda tu vystupuje jako věčná, trvající jistota, náruč, do které padáme my, lidi – zmatené figurky uvězněné ve svých životech, čekající jen na klid a náruč, ze které jsme vzešli. Mimo přírody a ročních období je výrazným motivem i láska – a to ve všech podobách. Jde o lásku upřímnou, pravou, inspirující, jednostrannou, šťastnou, nešťastnou, prakticky každá její forma má nějaké poetické vyjádření. V souvislosti s ní je oslavován půvab žen – a zároveň je smutně poukazováno na jeho nebezpečí. Žena vystupuje buď jako dokonalá bohyně, drtící srdce svých ctitelů, nebo naopak jako ublížená, smutná oběť své naivity. Kontrasty jsou ve sbírce velmi častou záležitostí. Básně se netýkají ale jen milostných vztahů – jsou věnovány i rodinným, zejména zde často vystupuje vztah k matce, která je pravidelně stylizována do obětavé (často nešťastné) ženy, s níž autor/hrdina prožil dětství, které je popisováno jako idylické a šťastné (opět v kontrastu s dospělostí plnou marnosti, smutku a strádání). Opakujícím se tématem jsou i zmínky o alkoholu a jiných drogách, jak je pro symbolismus a dekadenci příznačné. Mezi další témata patří mytologie a historie – básně vypráví o pocitech hrdinů, jejich myšlenkách a celkově se díla věnují spíše emoční a psychologické stránce, než dějové. Opakujícím námětem jsou i slavné osobnosti, jež se proslavily svým umem – hudebním, kompozičním, malířským atp. Český autor byl dokonalým znalcem francouzského jazyka, podobně jako desítky jiných živých jazyků (italština, angličtina zejména). Vrchlického překlady nejsou jen obyčejným strojovým překládáním z francouzštiny do češtiny. Fakt, že je autor antologie nejen překladatelem, ale i básníkem, který se snaží každou báseň

245

komplexně pochopit a vcítit se do její nálady, kvalitě jednotlivých děl velmi přispívá. V době, kdy publikace vyšla, byla v literárních kruzích vysoce ceněna. Předtím jednotlivé básně vycházely i v časopisech (Lumír). Vrchlického překlady jsou jazykově velmi bohaté, rozmanité a pestré. Autor užívá dynamických sloves, synonym a básnických prostředků jazyka. Text je velmi přehledný a čtenářsky komfortní. Vydání: 1893. baž VRCHLICKÝ, Jaroslav: NOC NA KARLŠTEJNĚ 1884 Proslulá veselohra o třech jednáních s českým historickým námětem z období vlády Karla IV. Děj této veselohry se odehrává během jedné červnové noci na hradě Karlštejně roku 1363. První jednání: Na hrad Karlštejn má přijet císař a král český Karel IV. Je to výjimečně moudrý a laskavý vladař, který si vždy stojí za svým slovem, hluboce miluje svou ženu a váží si svých poddaných. Ještě před jeho příjezdem, se na hrad dostaví císařův host Petr, král cyperský a jeruzalémský. Petr je velkým obdivovatelem žen a je přesvědčen, že se na hradě i přes zákaz Karla IV. nachází žena. Na Karlštejn přijíždí také Štěpán, vévoda bavorský, který je zde z důvodů politických, později Petrovi pomáhá v pátrání po ženě. Na hradě Karlštejně se opravdu nachází žena a ne jen jedna. Jednou z nich je samotná královna Alžběta. Královna je známá díky své ohromné síle, je milující a věrnou manželkou. Na Karlštejn se vydá ze žárlivosti a stesku po císaři, ke kterému se dostane převlečená za páže. Celou dobu jí také pomáhá arcibiskup Arnošt. Další ženou, která poruší zákaz císaře je Alena. Tato mladá dívka je neteří purkrabího, je zamilovaná do Peška. Na hradě je kvůli sázce se svým otcem. Jestliže stráví jednu noc na hradě, bude se moci provdat za jejího milého. A pro to je Alena ochotná obětovat cokoli. Druhé jednání: Císař přijíždí na hrad a svou ženu, která je v přestrojení, nepozná. Kdo ale pozná, že se jedná o ženu, je Štěpán, který vše řekne Petrovi. Ten se Alžbětu později snaží políbit. Královna se mu vzepře a zlomí jeho meč. Císař při blížším pohledu pozná svou ženu a je šťasten, že je opět po jeho boku. Manželský pár se rozhodne odjet na hrad Karlík. Třetí jednání: Po několika úsměvných zápletkách císař zjistí, že na hradě není pouze královna, ale také Alena. Vyvrcholením celé hry je šermířský zápas mezi Alenou, Peškem, Petrem a Štěpánem. Císař ale

celý spor urovná a povýší Peška na rytíře. Nyní již milencům ve svatbě nic nebrání. V tomto okamžiku přijíždí královna a předstírá, že se ztratila na lovu. Spolu s císařem odjíždí na hrad Karlík. Hra byla poprvé zveřejněna v březnu a poté v dubnu roku 1884 v časopisu Lumír. Byla určena pro Národní divadlo, kde měla 28. května 1884 svou premiéru. Vrchlický dílo psal v období, kdy prožíval šťastné manželství, což hru značně ovlivnilo. Je to zřejmé především z mileneckého vztahu hlavních postav a ze šťastného konce. Dílo představuje dobu Karla IV., ale neopírá se o pravdivé události. Není tedy dokázáno, že by ženy měly skutečně na Karlštejn vstup zakázán. Jedním ze stěžejních témat hry je ženská žárlivost a síla lásky. Hra je členěna na tři dějství, přičemž každé obsahuje několik výstupů. Na počátku každého výstupu jsou nám představeny jednotlivé postavy, které se v daném výstupu objevují. Děj je chronologicky uspořádaný, je zde užito především živých dialogů, příznačné jsou vtipné zápletky. Dílo je psáno prostou spisovnou češtinou, obohaceno dobovými výrazy, archaismy i historismy. Pro císaře je typická vznešená mluva. Veselohra obsahuje některé rysy novoromantismu – děj je založen na historickém námětu, odehrává se v noci, na hradě, téma lásky aj. Prvního filmového zpracování se hra dočkala roku 1919, kdy vyšla jako němá komedie, avšak nejznámější a zároveň nejoblíbenější je filmový muzikál Zdeňka Podskalského, natočen roku 1973. Veselohra byla často předváděna na nádvoří hradu Karlštejna. Vydání: 1933, 1983, 2010. kfi

246

W

eltschmerz a umění

Výtvarné umění: rokoko – luiséz – klasicismus – empír – biedermeier – romantismus – druhé rokoko – purismus – akademismus – historismus – naturalismus – symbolismus – impresionismus – dekadence – secese – expresionismus – kubismus Pouze literatura: synkretismus – preromantismus – realismus – parnasismus – novoromantismus Skupiny: puchmajerovci – jungmannovci – fričovci – májovci – ruchovci – lumírovci – buřiči

ᴥᴥᴥ WINTER, Zikmund: PEKLO 1903 (knižně 1907) Historická novela inspirovaná studiem pramenných dokumentů z 16. a 17. století. Mladý Ital Lelius si na divadelním představení vyhlédne bohatou vdovu Alžbětu Abelinovou. Doufá, že by ho mohla finančně zabezpečit, a z tohoto důvodu se jí začne dvořit. Alžběta se do něj zamiluje, a i přes její počáteční rozpaky vstupují do manželského svazku. Je do něj tak zamilovaná, že ze začátku přehlíží a omlouvá všechny jeho chyby. Několik měsíců po svatbě si

uvědomí, že si Lelius začal více všímat ostatních žen a dívek. Začaly mezi nimi vznikat hádky a rvačky, které je donutily se stále stěhovat. Lelius se svým chováním ale nepřestal a Alžběta je stále žárlivější. Z poměru s Leliem začala podezřívat nejen ostatní ženy, ale i svou sotva čtrnáctiletou schovanku a služku Adličku, která s nimi bydlí. Ta má být v průvodu při slavnosti Božího těla, kterou chystají jezuité. Aby jí Lelius udělal radost, nechá jí ušít šaty a na krk jí pověsí zlatý groš, který ale patří Alžbětě. Po skončení slavnosti si Alžběta všimne svého groše, čímž se potvrdí její podezření, a Adličku v afektu zabije. Alžběta se před Leliem snaží z činu vyvléci tím, že vinu svede na psa. To se jí ale nepodaří a je nucena se z Prahy odstěhovat. Když se po několika měsících Alžběta vrací, je zatčena. Ze začátku se snaží svést vinu i na Lelia, což se jí nepovede. Lelio je propuštěn a je opět chudý – ocitá ve stejné pozici, jako byl na začátku. Až když Alžbětě do vězení přinesou onen groš, začne se kát a přizná se ke svému činu. Je odsouzena a roku 1607 sťata. Zikmund Winter měl umělecký přístup k dějinám. Dominantou byl příběh historicky nevýznamného jedince, který často vyvolával zamyšlení nad otázkou smyslu lidského života. Příběh se převážně se vztahuje k všednímu životu obyvatel českých měst. Zároveň se ale soustředí na dějinnou každodennost a historické detaily. Autor v první kapitole vpadá přímo do děje. Teprve až v druhé kapitole je osvětlena historie vztahu. Tento postup zvolil proto, aby již od začátku vévodilo téma a atmosféra „pekla“. V novele má významnou roli zlatý groš, který zásadním způsobem zasahuje do osudu všech hlavních hrdinů. Nejprve se projevuje jako negativní síla, později jako pozitivní. Tento prvek může být vnímán jako romantická rekvizita, která je projevem dobových novoromantických tendencí. Manželskou historii ohraničují dvě divadelní představení – na začátku komedie, na konci hra s náboženským tématem. Próza je prostoupena i prvky numerické symboliky. Celý příběh má jen rámcové časové určení dobou panování Rudolfa II. Teprve až v závěru je přesný časový údaj, ten pak zapůsobí svou reálností. Knižně byla novela vydána přesně 300 let po smrti Alžběty Abelinové. Roku 1907 byla vydána kniha Bouře a přeháňka, která obsahovala i novelu Peklo. Následující rok F. X. Šalda tuto knihu recenzoval. Peklo zatratil a upřel mu všechny základní znaky uměleckého díla. Přesto ale Winter svým pojetím literatury a způsobem využití archivního materiálu povýšil českou historickou prózu nad popisné kronikářství.

247

Vydání: 1907 (in: Bouře a přeháňka), 1938 (in: Peklo a jiné pražské obrázky), 1981, 2009 (in: Povídky). vos WINTER, Zikmund: ROZINA SEBRANEC 1903 – 1905 Historická novela situována do prostředí Starého Města pražského na začátku 17. století, inspirována skutečnou událostí. Před lety byla nalezena na prahu svatoanežského kláštera Na Františku dívka Rozina. Převor páter Antonín ji dal vychovat do rodiny kováře Jana Turka a jeho ženy rukavičnice Markéty. Již odmala slýchávala ode všech nadávku „sebranec“ a nikdy nepoznala lásku mateřskou ze strany pěstounů. Později ji páter Antonín, jediný člověk, který Rozinu dokázal pochopit a měl ji rád, obeznámil s jejím původem sirotka, kterého někdo položil na práh kláštera sv. Anežky. Od té doby v ní rostla zášť proti společnosti, která jí bolestně stále dávala najevo její opovržený původ. Jakožto sedmnáctiletá krásná dívka, povahy leč prudké ale dobré, měla plno nápadníků. Všechny ale odbyla posměšky a ostrou řečí. Hlavu jí pomotá až Nikolo, vlašský sklář, který je zaměstnán v huti Na Františku a vyznává jí lásku. Rozina se velmi zamiluje, avšak Nikolo jí zradí, když po odjezdu do Itálie jí přijde dopis, kde se zříká svého slibu ze strachu vzít si dívku nejasného původu. Rozina zatrpkne v lásce a je ochotna si vzít i starého cechmistra Jana Karfa, a to na doporučení báby Strakové, která jen kouká, jak přijít k penězům. Manželství je nešťastné, Rozina je Karfovi nevěrná. Ani dítě, čtyřletá dcerka Anče, nedokáže manžele spojit. Jednoho dne Karf svou ženu vyžene z domu kvůli hanbě, která na ni bude uvrhnuta, chce, aby se vrátila zpět a odprosila ho. Také vyžene služku Mandu, která je věrnou družkou jeho manželky, Rozina ale má svou čest a oba manželé se začnou pomlouvat a dělat si naschvály. Dcery si ani jeden z nich nevšímá, i když Rozině se po ní stýská. Karf už nemůže hanbu, která se na něj snáší kvůli jeho manželce, ustát, a tak zaplatí tovaryši Mikulášovi a trubači Andreasovi, aby ji jeden z nich zabil. Rozině, která nic netuší, se Mikuláš zamlouvá a společně s Mandou, Andreasem a jeho ženou stráví několik dní plných pití a hodokvasu. Mikuláš Rozině a Mandě namluví, že pro ně má práci na zámku v Jesenici. Cestou přes les ale Mikuláš Rozinu zabije, Mandu zraní a uteče zpět do Prahy, kde se ukrývá. Karfa mezitím chytí mušketýři a je obviněn z vraždy své ženy Roziny. Mikuláš se

ukrývá na půdě tovaryšské hospody. Přijde na něj ale trojice malých děvčátek, mezi nimiž je i dcera Roziny, Anče. Mikuláš nesnese pohled do jejích očí, a tak v zoufalství vyskočí z okna půdy a na místě je mrtev. Nakonec je usvědčen z vraždy a jeho tělo je bez hlavy pochováno na břehu Vltavy. Karf je pro nedostatek důkazů zproštěn viny. Rozinu poté nechá přivést páter Antonín, i přes nechuť některých občanů, zpět na půdu kláštera, kde ji také pohřbí. Tragický příběh Roziny sebrance má skutečně reálný podklad. Postavy, které Winter ve své novele uvádí, skutečně existovaly. Historický materiál, kterým se inspiroval při psaní novely, shrnul Winter až šest let po jejím prvním otištění v díle Řemeslnictvo a živnosti XVI. věku v Čechách (1909, str. 84-85). Tento materiál získal z archivu pražských soudních listin. Novela podává miniaturní obraz života společnosti staré Prahy na počátku 17. století. To vše je dokresleno dobovým jazykem, díky kterému čtenář skutečně příběh prožívá a mistrně vykresleným prostředím Starého Města pražského, kde se příběh odehrává. Winterovi se mistrně vydařilo realisticky ukázat i promítnutí tehdejší doby do psychologie postav. Dílo se dočkalo filmové adaptace v podání režiséra Otakara Vávry a roku 1945 byl natočen stejnojmenný film s Marií Glázrovou v hlavní roli. Vydání: 1953, 1968, 1971. ček

248

Z

laté dno řemesla a práce

první fáze průmyslové revoluce 1740 – 1790: státní monopoly, zásahy do společenského systému, překonání merkantilismu (sklářství) 1790 – 1815: vzestup (využití kontinentální blokády Anglie v napoleonských válkách) a pád („masopust 1811“, zahraniční podnikatelé a technici 1815 – 1830: krize a stabilizace (železářství, zavádění strojů, ludisté – ničitelé strojů) 1830 – 1848: industrializování (bavlnářství, vlnařství, lnářství, řepné cukrovarnictví) 1850 – 1860: uvolnění trhu a odstranění cel 1860 – 1873: gründerství, celkové oživení obchodu, akciové podnikání, kartely a monopoly, rozvoj bankovnictví a koncentrace výroby druhá fáze průmyslové revoluce 1873 – 1890: světová hospodářská krize z nadvýroby, deprese a stagnace 1890 – 1914: oživení, vědecko-technický rozvoj, světově úspěšné podnik dělnická otázka (vznik chudinských kolonií, práce dětí, sociální zákonodárství – volební právo, sociální politika)

ᴥᴥᴥ Z BRATŘIC, Jan Jeník: PÍSNĚ KRÁTKÉ LIDU ČESKÉHO OBECNÉHO 1810 – 1838 (rukopis) Vůbec první sbírka českých lidových a umělých písní lyrického a epického ladění. Autorovi soubory čítají celkem na dvě stě písní, které pojednávají zejména o venkovském a městském lidu. Vyjadřují bezprostřední cítění lidového zpěváka v nejrůznějších situacích a životních vztazích. Témata písní jsou, milostná

(Moje milá jak sníh bílá), rozverná (Hejbalíček přes špalíček), rodinná (Naše máma hodná máma) či žertovná (Šla má milá z krčmy). Velice častým tématem je erotika, která je doprovázena také řadou vulgarismů. Sbírka zahrnuje dodnes zpívané písně pijácké (Kde je mládek, tam je stárek). Najdeme zde písně žalující na chudobu (Málo pšenic, málo žit), na násilné odvody (Když jsou mně hlavičku pudroval), na útrapy spojené se vpádem cizích vojsk (Zle, matičko, zle, matičko, zle), nebo písně na téma mezilidských vztahů (Nastokrát děkuju mej milej matičce). Tyto texty jsou bez nápěvu, avšak s komentáři, kde se sběratel pokouší o charakteristiku melodie, vyznačuje refrény, sděluje, při jaké příležitosti byly písně zpívány a jaké tance se na ně tančily. Po příchodu do Prahy roku 1799 se Jan Jeník z Bratřic začal zajímat o tvůrčí projevy druhých a věnovat se zápisům památek minulých dob. Jeník se nevěnoval běžnému terénnímu sběru, ale písně zaznamenával z paměti, jak se mu vybavovaly zejména z let jeho vojenské služby. Také nezapisoval jen písně lidového původu, ale i písně umělé, kramářské nebo písmácké. Vznikly jedinečné a nesmírně obsáhlé řady, které autor nazýval „pamětihodna“, resp. bohemica. Existují ve čtyřech originálních, rukou psaných variantách (celkem 26 svazků), z nichž ta následující vždy opisuje, rozvíjí a příležitostně opravuje tu předcházející. Proměnlivá znění „písní krátkých“, které byly od první verze nedílnou součástí těchto souborů, můžeme datovat roky 1810, 1832, 1836 a 1838. Sbírka podává reálný obraz české lidové zpěvnosti na konci 18. století. Už jen fakt, že Jeník nehodlal sbírku publikovat, jej vedlo k záznamům bez jakýkoliv úprav. Cílem autora bylo zachytit písně autenticky a přímočaře, bez ohledu na morální čistotu obrozeneckého ideálu. Odmítal estetizující autocenzuru, tedy nechtěl své soubory lidových písní upravovat po stránce stylu či jazyka. Jelikož mnohé texty měly poměrně drsný charakter, dlouhou dobu se nedočkaly vydání. Jeníkovo pojetí lidové písně a způsob jeho výběru a záznamu se natolik lišily od teorie a sběratelské i ediční praxe romantických folkloristů, že se o jeho zápisy textů a doprovodné komentáře začala zajímat folkloristika teprve od 80. let 19. století a vědecky jich využívat až od poloviny 20. století. Poprvé se o publikaci pokusil roku 1903 Čeněk Zíbrt v časopise Český lid, nicméně jeho otisk byl neúplný a textově nepřesný. Důležité období byl rok 1999, kdy vyšel první díl kritické edice Jiřího Traxlera, který vedle písňových textů obsahuje nápěvy, komentáře a bohaté komparační

249

odkazy. Vůbec první úplné necenzurované vydání vyšlo teprve roku 2009. Vydání: 1929 (in: Písně krátké lidu českého obecného), 1999 (in: Písně krátké Jana Jeníka rytíře z Bratřic, I. a II. díl), 2009 (in: Když jsem šel okolo vrat…). chal ZEYER, Julius: DŮM U TONOUCÍ HVĚZDY. Z PAMĚTÍ NEZNÁMÉHO 1897 Novoromantická novela, jedna z posledních a zároveň vrcholných Zeyerových prací. Mladý student Severín je okouzlen starým zchátralým domem u kostela sv. Juliána (Paříž). Kvůli pochmurné a tíživé atmosféře, která kolem tohoto domu panuje, ho překřtí „U tonoucí hvězdy“. Do nemocnice, v níž Severín pracuje, je přivezen jeden z obyvatel domu, Slovák Daniel Rojko. Muži se spřátelí a Severín se tak při návštěvách Rojka seznámí i s dalšími obyvateli domu. Poznává tři zrazené a opuštěné stárnoucí ženy a mladou prostitutku Virginii, jež je týrána a ponižována svým milencem. Severín se brzy dozvídá o jejich smutných osudech a snaží se jim být prospěšný alespoň svou lékařskou pomocí. Rojkova choroba se neustále zhoršuje, cítí, že pro něj brzy nastane konec, proto Severínovi vypráví svůj životní příběh, včetně hříchu, který jej tíží po celý život. Když byl tento blouznivý snílek mladý, pracoval jako tajemník pro jednoho šlechtice v Anglii, kde se bezhlavě zamiloval do jeho krásné sestry Edity. Kromě toho, že si Edita měla vzít jiného muže, skrývala bedlivě svou vášnivou lásku k lordu Daltonovi. Chtěla s Daltonem uprchnout, ale nevěděla, zda lord raději nedá přednost své hráčské vášni. Proto mu poslala po Rojkovi dopis, ve kterém mu navrhuje společný útěk, ale Rojko si dopis přečte a záměrně jej nedoručí. Svůj čin chce napravit, ale selže znovu. Dopis od lorda Daltona, ve kterém ji milenec zpravuje o svém útěku do Francie, Editě opět nedoručí. Edita se proto zanedlouho vdá za muže, s nímž ji příbuzní zasnoubili. Když se o jejím sňatku dozvídá lord Dalton, zastřelí se. Rojko nemůže unést tíhu svého činu, proto chřadnoucí Editě doručí oba dopisy a prosí o odpuštění, Edita však vzápětí umírá. Severínem Rojkova zpověď otřásá, v afektu na něm vynutí doznání: Rojko se smíchem pronese, že mu v hloubi duše lahodilo, že mohl milence zničit. Lékař svádí těžký vnitřní zápas: soucit mu nedovoluje opustit přítele v těžké chvíli. Mezitím spáchá Virginie sebevraždu, už nechce dál snášet útrapy svého života. Severín

prchá z domu, když se vrací, vidí dům „U tonoucí hvězdy“ v plamenech, způsobených nedopalkem prostitutčiny cigarety. Obyvatelé domu zahynou a s nimi i tato přízračná „klec pomatených“. Julius Zeyer touto prózou obohatil českou literaturu o první vskutku psychologické míněné dílo, současně vytvořil tímto textem spojení s evropskou modernou. V novele je silně akcentovaná národní otázka, kdy Rojko traduje národní skutečnost s tragickým podtextem, vidinu porobeného Slovenska, a považuje ji za determinující pro svůj vlastní život. Důraz není kladen na děj, naopak převažují duševní akty nad událostmi faktickými, což dokládají dlouhé popisné pasáže líčící úvahy hrdinů a výkladové snové sekvence. Celý příběh Domu U tonoucí hvězdy vychází z Rojkova činu, který způsobil zánik cizího života. I když Rojko zabije nepřímo a jeho zločin má funkci msty či zadostiučinění (zřetelný vliv Dostojevského románu Zločin a trest). Rojko pociťuje zprvu opojení, potom však na něj dopadají tíživé výčitky a začíná toužit po katarzi. Kromě pohledu do nejtajnějších hlubin lidské duše je novela plná reflexí soudobé filozofie a umění, které kvůli rozmachu pozitivistické vědy opomněly rozvíjet fantazii a smysl pro tajemství. Autor představuje vizi pozemské bídy, kdy je čtenáři představen obraz Země a lidstva, jež v novele symbolicky zastupují obyvatelé smutného domu. Jedná se o zobrazení lidstva nedokonalého, které směřuje ke svému úpadku, proto musí být obětováno, aby mohlo povstat nové, lepší pokolení. Novela má nadčasovou platnost. Otázku vyplývající z filozofických úvah Rojka i Severína, jak daleko může dospět věda v poznání pravdy a kde začíná být bezmocná, si můžeme klást neustále, zvlášť dnes v přetechnizovaném světě informačního věku. Prózu ilustroval tvůrčím způsobem malíř Jan Zrzavý. Vydání: 1897, 1928, 1940, 1972, 1996. kol ZEYER, Julius: FANTASTICKÉ POVÍDKY 1882 Kniha obsahuje čtyři delší příběhy s námětem z fantastické fikce. Z papíru na kornouty: Patnáctiletý mládenec, při výpomoci v obchůdku kamarádova strýce, najde starý zažloutlý sešit, který shledá deníkem. Následně neznámý rukopis přepisuje a chce předčítat povídky ostatním. Příběh vypráví o obrazu mnicha, který ožívá a předčítá z rodinné

250

kroniky mladému Erazimovi. Mnich tímto odhaluje tajemství dávné tragédie, tu vyvolala chamtivost hospodského čeledína. Opálová miska: Opuštěný stařec vypráví na pokraji smrti o svém velice dlouhém životě, ve kterém se seznámil se všemi slavnými mučedníky lidstva: s Ježíšem Kristem, Sokratem, Buddhou, Janem Husem a Johankou z Arku. Každý mučedník při své kruté smrti zanechal stopu na opálové misce. Poslední vůlí starce, je umístit opálovou misku na vrchol nejvyšší hory světa, aby nad lidstvem zářila jako hvězda. Tuto vůli plní mladý hoch, kterému stařec příběh vypráví. Vánoční povídka: Hostitel nazývaný jako pan B*** vypráví při štědrovečerním dezertu. Hrdinkou příběhu je Anna, které odloudí manžela temná Mářa pomocí zlých nekalých kouzel. Později se Anna setkává s Mářiným duchem, který jí ukazuje cestu „milosrdenství“. Anna se musí naučit odpouštět a očistit tím své srdce, aby se opět setkala se svým manželem. Na pomezí cizích světů: Hrdinou tohoto příběhu je skeptický mládenec Lazar z Lošan, který po smrti otce dědí dům. Ocitá se v tíživé finanční situaci, ožení se s Florou, dcerou důvěrného přítele svého zesnulého otce. Lazar je hrubý a velice nedůvěřivý vůči ženám. Jeho vinou je jejich manželství nešťastné, odvrací se od něho ke studiu okultních věd, k čemuž měl vždy sklony. Nešťastný Lazar se musí rozhodnout mezi svou rodinou, ženou Florou a dítětem, a přízračnou láskou mrtvé keltské kněžky Chiomáry. Duch Chiomáry napomůže šťastně rozplést málem tragické nedorozumění mladých manželů. Každý příběh je určena jak dějem, tak stylizací na jiný typ čtenáře. Pro čtenáře jsou nejpřístupnější povídky Z papíru na kornouty a Vánoční povídka. Znalejší čtenáře si vyžaduje Opálová miska, ve které je uvedeno mnoho známých jmen a filozofických myšlenek, jinak kritiky velmi ceněná. Ve všech čtyřech povídkách se plně objevuje „fantastično“, které napomáhá k rozvinutí příběhu a rozuzlení děje. Povídky sjednocuje jedna hlavní myšlenka: pravda a spravedlnost vítězí nad pýchou, podvodem, materialismem a idealismem. V povídce Vánoční povídka se ukazuje veliký vliv tvorby Karolíny Světlé, hlavně v jejím díle Kříže u potoka. Podobnost se ukazuje v obětavé lásce ženy, která odpouští svému nevěrnému muži i milence. Pro Zeyerovu tvorbu je typické, že ve své době nebyla přijímána jednoznačně kladně. Měla stejný počet příznivců, jako odpůrců. Zeyer nepsal stejně jako ostatní uznávané osobnosti literatury té doby a tudíž trvalo déle, než se společnost české kultury

vyrovnala s tzv. „cizorodým“ prvkem, za nějž byla Zeyerova díla považována. Nicméně je jeho tvorba jednou z významných a stále živých hodnot v české literatuře 19. století. Vydání: 1921. vop ZEYER, Julius: RADÚZ A MAHULENA. SLOVENSKÁ POHÁDKA O ČTYŘECH DĚJSTVÍCH 1896 (časopisecky), 1898 (knižně, inscenace) Romantická pohádka, která patří mezi poklady české dramatické tvorby. Radovid, sluha Radúzův, nachází svého kralevice zmateného a mluvícího ze snu. Radúz mu vypráví, jak se vydal na lov a zahlédl bílého jelena, kterého zabil. Poté toho náhle litoval a utíkal pryč. Při útěku uviděl tři dívky, ale jedna z dívek byla smutná, protože nemohla najít svého jelena. Radúz si uvědomil, co za hrozný čin spáchal. Radovid ho mezitím pobádá, aby pospíchali zpět do svého království v Maguře, protože pohybovat se na půdě krále Stojmíra není bezpečné. Radúz se dozvídá, že jeho otec a Stojmír byli kdysi jako bratři, ale zamilovali se do téže ženy, která si vybrala za manžela Radúzova otce. Zhrzený bratr si poté vzal Runu, která nikdy na Nyolu, matku Radúze, nepřestala žárlit a toužila celý život po pomstě. Při návratu do své země potkají dřevorubce Vratka, který pozná, že jsou cizinci, a Radúz mu věnuje minci ze svého království. Rozloučí se a Vratko potká na své cestě domů krále Stojmíra s Runou, kteří pátrají po vrahovi jednoho z jelenů. Vratko jim bez špatného úmyslu sdělí, že potkal prince magurského a královská družina ho okamžitě jde hledat a přivádí zpět spoutaného. Zde se poprvé Radúz setká s Mahulenou, která jediná se k němu nechová krutě. Radúze přikovají ke skalnatému štítu hory. Mahulena se trápí, ale Vratko ji tajně poví, kde se Radúz nachází, a dá ji klíč, který Runa zahodila do propasti. Runa stále tlačí na Stojmíra, aby ji Radúze vydal, ale ten to odmítá udělat. Runa si na Mahulenu vymyslí lest a poví ji, že je Radúz mrtev. Mahulena hrůzou omdlí. Runa ve své léčce pokračuje. Uklidňuje Mahulenu, že pokud mu donese léčebný nápoj, Radúze zachrání. Varuje ji ovšem, ať sama si nápojem neovlažuje ret. Mahulena tuší něco zlého a pozná, že je to jed, když ho nalije do číše, která se rozpukne. Mahulena Radúze osvobodí, vyznají si lásku a chtějí prchat spolu, když je zastaví Runa, kterou Radúz přemůže. Runa vysloví nad jejich láskou kletbu. Jakmile Radúze políbí jiná žena, zapomene na Mahulenu. Radúz Mahulenu opouští u hranic

251

své země a pospíchá za svou matkou, která truchlí nad ztrátou manžela a krále. Políbí syna a Radúzova paměť se začne kalit a na vše zapomíná. Nepozná Mahulenu, která v bolestech žádá zemi o slitování a promění se v štíhlý topol. Radúz po celý rok truchlí. Něco nevysvětlitelného ho táhne k tomuto topolu. Nyola je přesvědčena, že v tom musí být nějaké čáry. Strom totiž zdaleka vzbouzí obraz zahalené truchlící ženy. Zblízka napřahuje větve do oken, kde Radúz spí. Nyola ten strom začne obviňovat, že přinesl do země jen zlo a hodlá ho pokácet. Topol si rozpomíná na všechny vzpomínky, jen když u něj Radúz usne, a i ten si na vše vzpomíná pouze ve snu. Nyola přes odpor syna sama strom sekyrou udeří a v tom se ozve Mahulenin hlas. Vytéká z něho krev, která navrátí Radúzovi paměť. Strom se rozpůlí a Mahulena je osvobozena. Jejich láska je zachráněna a společně s Nyolou odchází do království. Julius Zeyer napsal toto drama na motivy slovenské lidové pohádky, ale její námět vychází ve skutečnosti z indického dramatu Šakuntalá. Julius Zeyer je jedním ze spisovatelů, který velmi čerpal z exotických prostředí pro svou tvorbu. Téma exotiky byla také jedna z tendencí druhé poloviny 19. století, jak obohatit českou literaturu o další témata. Dále tímto melodramatem upozorňuje na utiskovaný slovenský národ, který touží po svobodě. Dílo je tedy psáno jako symbol obrany slovanského národa. Radúzovo spoutání a přikování ke skále symbolizuje útisk svobody. Runa vládne velmi krutě a touží pouze po moci, nedbající ani city svého vlastního dítěte, symbolizuje neoprávněný způsob, jak si mocenské impérium chce podmanit malou zemi. Obsazení žen do hlavních rolí je pro tvorbu Zeyera typické. Ženy jsou nositelky konfliktu a je to Mahulena s Runou, které společně bojují o Radúze. Mezi důležité mužské postavy patří prostý Vratko. Díky jeho dobrotě a pomoci se Radúze podaří vysvobodit. Dramatická tvorba Julia Zeyera nebyla dlouho jednoznačně přijímána a autor se musel vyrovnávat s nepochopením svých dramat, jak ze strany diváků a literárních kritiků, tak ze strany Národního divadla. Byl mu vytýkán nedostatek děje, přílišný důraz na zdlouhavé popisy, lyrické pasáže a málo charakterizování postav. Zeyer však viděl dramatické dílo spíše jako báseň. Obdiv si získal až právě dramatem Radúz a Mahulena. Hra se dočkala desítek jevištních zpracování a hraje se dodnes. Hudba Josefa Suka je nerozlučně spjatá s tímto dílem. V roce 1970 bylo i filmově zpracováno.

Vydání: 1947 (in: Dramatická díla III), 1959 (in: Hry lidového jeviště), 1961, 1979, 1983, 1999 (in: Pohádkové drama), 2006, 2009, 2013. bku ZEYER, Julius: ROMÁN O VĚRNÉM PŘÁTELSTVÍ AMISE A AMILA 1877 Román zasazený do středověké Francie, mající inspiraci v bájích a pověstech. Amis a Amil, dva čestní rytíři, které pojí velmi silné a věrné přátelství na život a na smrt, jsou si až nápadně moc podobní. Přátelé se sejdou po pěti letech a plní si tak slib. Společně mají namířeno do Remeše ke královskému dvoru a potkají poustevníka, který jim vypráví o Belisantě, později se dozvídají, že to byla jejich babička a oni že jsou tak rodní bratři. Amil si svou rytířskou udatností získá přízeň princezny Jolanty a slíbí si s ní lásku. Král svou dceru ovšem zaslíbil princi Florestanovi za zásluhy. Záporný hrdina Florestan se dozví díky trpaslíkovi, že Jolanta se schází s Amilem a svolá dvůr k soudu. Amil prohlásil, že je nevinný, a král vyhlásil souboj. Amil ví, že ho nemůže podstoupit a tak požádá svého přítele, ten jde do souboje místo něj, zvítězí a dobude Amilovi srdce Jolanty. Amis si vzal za ženu valkýrii (oblakovou pannu, která se díky pásu změní v labuť) Thorgerdu (jméno složené z Thor + Gerda = norská božstva) v domnění, že se její zlá a chladná povaha změní, při setkání s Amilem je ale nešťastný a vypráví mu svůj příběh. Kvůli své ženě onemocní a ta ho poté vyžene z hradu. Amis dojde po pěti letech ke dveřím Amila, který ho okamžitě pozná. Zároveň mu chce pomoci z jeho odpudivé lepry a vydají se proto spolu na irské ostrovy k jeskyni svatého Patrika. Do jeskyně vstoupí Amil, který se dozví, že musí pro záchranu svého přítele zabít své dvě děti a v jejich krvi se má Amis vykoupat. Amil to pro svého přítele udělá a z Amise se opět stane krásný zdravý muž. Oba jsou ztrápeni činem, který se stal. Amil se pomodlil k soše Panny Marie, která oživila jeho děti. Amil s Amisem a Pannou Marií se vydali na hrad, kde panovala Thorgarda. Pohled Panny Marie ji oslabil a Thorgarda se proměnila v černou labuť, která odletěla na sever. Poté Amis a Amil žili šťastně, jeden druhému po boku, spolu také umřeli. Autorovým podnětem byla touha sladit ideální život rytířství a lidské duše. Sám byl velmi nespokojený, a proto utíkal do světa, kde rytíři jsou čestní, krásní, věrní přátelství a oddaní. Hodně cestoval a měl možnost poznat kulturu

252

jiných zemí, kterou dokázal popsat v dílech. Zeyer si k tomuto dílu nastřádal mnoho pramenů. Román má 10 oddělení, ve kterých se autor věnuje jednotlivým příběhům a které hlavní postavy určitým způsobem pojí, provázené jsou jedním intermezzem (Rimóni). Zasazen je do středověké Francie ve 12. století a utváří tak celek pověstí. Amis, z latinského slova ami(cus) – přítel, zastupoval rytířství germánskonorské – vášnivé, temné a výbojné, Amil, ami(cu)l(us) – přítelíček, zastupoval rytířství románské – galantní, čestné. V díle měl autor vše skvěle promyšleno, vše do sebe zapadalo. Použil kulturu Arábie, báje Keltů a druidů, pověsti z Norska a Islandu nebo legendu o sv. Patriku z Irska. Zajímala ho hlavně keltická mytologie. V románu jsou významné symboly křesťanství, například při velkém rozhodnutí Amila, který zabil své děti a vykoupal v jejich krvi svého přítele, naráží na Krista, který se obětoval a poté byl vzkříšen. Dalším motivem také hraje vnitřní souboj u zmiňovaného rozhodnutí a také víra v nesmrtelné přátelství a obětování. Zeyer nesouhlasil se společností, a proto do svých děl zakomponoval hrdiny bojující proti zlu a zároveň schopné velkých citů. O autorovi si někteří teoretici myslí, že byl homosexuál, čemuž napovídá až intimní přátelství dvou mužů v tomto díle. Vydání: 1919, 1928, 1983. bet ZEYER, Julius: TROJE PAMĚTI VÍTA CHORÁZE 1899, 1905 (knižně) Lyricko-epická skladba (veršovaná novela) o třech částech, konfesní zpověď autora. 1. obraz – Děj je situován do Benátek. Vít Choráz potká v opeře krásnou, neznámou ženu, do které se zamiluje. Nezná její jméno, bloudí po Benátkách a hledá ji. Když se opět shledají, prožijí spolu jedinou noc plnou lásky. Poté přijde Chorázovi dopis od této ženy, ve kterém mu vyznává lásku, ale zároveň sděluje, že už se nikdy osobně nesetkají, jen po smrti díky Bohu. Zklamaný Choráz se ji snaží hledat, ale marně. Vrací se do Čech a jeho život i práce pro něj ztrácí smysl. 2. obraz – Vít Choráz z odstupu pěti let líčí svůj prožitek zoufalství nad ztracenou láskou a následné činy (například oddávání se rozkoše s cizími ženami), ale i hledání východiska, které chce najít stejně jako jeho milenka ve splynutí s Bohem. Odvrací se od všeho smyslového a zaměřuje se na umění. Na venkově se podílí na stavbě malého kostela pro chudého šlechtice. Zabývá se čtením náboženských mystiků a obrací

se na víru a lásku k bližnímu a společnosti. Nakonec se odhodlá i k hrdinskému činu, když z řeky zachraňuje tonoucího psa, protože cítí, jak život sám ho volá o pomoc („Jak zavyl! Snad mě vzhlíd a na mě volal?“). 3. obraz – Zde se dovršuje Chorázův přerod. Odvrací se od obyčejného pozemského života plného trápení na víru v Boha, na Boží lásku, která jeho srdci dodává mír a pokoj. Po deseti letech zaslechne hlas své milované neznámé, pro kterou se tak trápil, v chudém kostele, kde se ukryla před světem. Ani to neporuší jeho vnitřní klid a neodvrátí od Boha. Cítí k ní soucit a v duchu jí přeje mír na cestě k Věčnosti, kde se někdy setkají. Zeyer byl zamilovaný do ženy z dobré rodiny, podnikali spolu různé cesty (Itálie, Francie), ale jejich láska nemohla být naplněna. Tato žena se stala Zeyerovou inspirací, i díky tomu má dílo silné autobiografické pozadí. Nejprve nesla skladba název Tři zápisky. Po sedmi letech, kdy autor získal odstup od skutečných prožitků, ho přepracoval a nazval Troje paměti Víta Choráze. Základní milostný motiv díla nese typické znaky pro Zeyerovu tvorbu – láska jako silná hodnota, pro kterou není ve všedním životě místo. Tento motiv je zde impulsem k monologu o základních otázkách lidského života, kde básník upozorňuje na jeho ohavnost, zkaženost či přetvářku a jako jediné východisko volí spojení s Bohem. I tento náboženský důraz je částečně autobiografický, protože se Zeyer sblížil s Katolickou modernou. Mezi další motivy patří sen, smrt, vášeň, utrpení, mystika. Podstatnou součást díla tvoří citace z různých děl. Jedná se většinou o mystické, duchovní texty. Například narážky na Nový zákon, citace děl Angelly z Folligna (francouzská mystička), Marie-Jeanne de Guyon či Augustina Aurelia. Připomenuty jsou také historické či literární ženské postavy (Kleopatra, milenka Caesara, Dantova Beatrice). Konec Zeyrova života je často neprávem označován jako doba tvůrčího úpadku. Básnická reflexe stojí na konci Zeyrovy „vodňanské konfesní krize“. Troje paměti Víta Choráze však patří k tomu nejlepšímu, co napsal. Vydání: 2001, 2009. kov ZEYER, Julius: TŘI LEGENDY O KRUCIFIXU 1892, 1895 (knižně) Povídkový triptych patřící k nejznámějším a k nejčastěji vydávaným dílům autora. Společným prvkem pro všechny tři legendy je motiv krucifixu (kříž s umučeným Kristem). Dále

253

legendy spojuje podobný osud hlavních postav. V legendě pražské (Inultus) si hlavního hrdinu chudého, ale hrdého Inulta vybrala ambiciózní sochařka Flavia jako předlohu pro svou novou sochu kalvárie. Tu vytvářela pro španělského kardinála dona Baltazara, chtěla se tak zároveň přiblížit výši svého vzoru Properzie de Rossi. Pro autentičnost výrazu Kristovy agonie je Inultus pověšen na skutečný kříž. Flavia krásného mladíka mučí. Ten ji ještě rozlítí výrazem blaženosti nad tím, že smrtí prospěje ožebračeným Čechám. V závěru legendy se Flavia z výčitek z vraždy oběsí. Před rakví Inulta, v pohřebním průvodu, vidí kněz a další chudí lidé kráčet Krista s biblickým králem Davidem. V legendě toledské (El Christo de la Luz) vystupuje žid Abisaín, který má svou lásku k dceři významného Meribála Rispě dokázat vlastní nenávistí ke křesťanství. Chce soše Krista pomazat nohu prudkým jedem a tím zabít každého, kdo onu nohu během svatého obřadu políbí. Zločinu zabránila Rispa tím, že svou smrtí chtěla varovat ostatní. Stane se však zázrak, když socha pokrčí nohu tak, aby ji nemohla políbit. Na konci legendy se Abisaínovi, který je mučen davem rozzuřených křesťanů, zjeví Ježíš Kristus. Abisaín na sklonku života přijímá křesťanskou víru („…Ty poznals nyní, že všechna nenávist jest omylem! Pramen její prýští tak blízko pramene lásky! Pojď se mnou v ráj té lásky, duše ubohá a dlouho ve tmách bloudící!“… „Já tě miluji,“ šeptal v touze nesmírné Abisaín.). V poslední legendě, legendě slovenské, je ústředním hrdinou Samko Pták. Prosťáček, který se vrátil do svého rodného kraje poté, co mu vojáci zabili rodinu a on byl nucen pět let pracovat na stavbě hradu. Hledá smysl života. Lidé ho mají za blázna a on se mezi nimi cítí cizí. Na Samkovu otázku „Kam půjdu?“ odpověděl kněz při mši: „Blaze tomu, jenž kráčí po cestě trnové, neb dojde ráje!“ Rozhodl se kráčet cestou mučednickou, aby přišel do nebe. Dostal se do mnišského kláštera, kde žije šťastný a skromný život. Na konci legendy k Samkovi promlouvá Kristus a přijímá ho do svého ráje (skrze hrdinu se rovněž stane zázrak: socha Ukřižovaného od něj přijme nabízený pokrm). Samko poté umírá. Tři legendy o krucifixu byly napsané v posledním, vrcholném desetiletí autorovy tvorby. Hlavní hrdinové všech tří povídek jsou nešťastní, věří však v Boha (výjimkou je Abisaín, který začne věřit až na konci povídky) a v závěru dojdou ke spasení. Je zde jasně patrné upřednostnění křesťanské vyznání, ke kterému autor ve svých pozdních letech složitě hledal cestu. Zeyer i v tomto díle užil náměty z historie (Inultus

obsahuje scenérie Prahy po Bílé hoře), ale zároveň zachytil povahu společnosti své současnosti. Triptych symbolizoval Zeyerovo světoobčanství, jeho zájem o svět a kulturu různých dob a národů. V legendě Inultus je zpracováno téma národnostní, v legendě El Christo de la Luz téma náboženské a v poslední legendě Samko Pták téma sociální. Autor se snaží vyřešit zdánlivě jednoduché, ale stále platné nejobecnější otázky člověka, národa a lidstva. Tři povídky vycházely nejdříve časopisecky v Lumíru a knižně byly vydány jako svazek Kabinetní knihovny. Po diskuzi s J. V. Sládkem uvažoval autor o vydání části tohoto souboru (povídka Inultus) jako knížku lidového čtení, která bude prodávána mezi lidem během náboženských slavností, čímž chtěl Zeyer přiblížit obsah svého díla širším „věřícím“ lidovým vrstvám. Další vydání však vyšlo až po autorově smrti, nejprve ve Spisech Julia Zeyera v Unii v letech 1902 – 1906. F. X. Šalda uvádí toto dílo jako součást „prologu české dekadence“. Vydání: 1970, 1987 (in: Tři legendy o krucifixu a jiné báje o lásce), 1999. nea ZEYER, Julius: VYŠEHRAD 1880 První Zeyerova kniha básnické epiky, využívající postavy a děje z české národní mytologie. Celé dílo se skládá z pěti rozsáhlých básní – Libuše (Libuša), Zelený vítěz, Vlasta, Ctirad a Lumír. První báseň pojednává pověst o Libuši – je zde popsáno, jak jí byl přisouzen Přemysl, včetně několika vedlejších okruhů mytologických motivů. Zelený vítěz se věnuje Libušiným sestrám Kaše a Tetě. Teta odchází na Tetín, kde čeká na muže, o kterém se jí již dlouho zdává – na Zeleného vítěze (slovo vítěz je zde použito ve smyslu „hrdina“, má být symbolem jara). Zelený vítěz za Tetou skutečně přijde, avšak po nedlouhé době, co jsou spolu, je skolen bestií (kancem). Tu na Kašino přání přemůže Bivoj. Kaša v hlavě bestie nalézá magickou perlu, s jejíž pomocí oživí Zeleného vítěze. Toho však již políbila Morana, a tak se smí do světa živých navracet jednou za rok jen na krátký čas. Vlasta popisuje Vlastin návrat k Libuši, která je již na sklonku života a očekává smrt. Vlasta nemůže odpustit Libuši, že se pokořila muži (Přemyslovi) a že mu porodila syna. Donutí ji nahlédnout do budoucnosti lidu, kde však nespatří nic pěkného. Vlasta svolává všechny dívky, které již nechtějí žít v područí mužů, na Děvín. Zprvu nechce bojovat, avšak poté je jedna

254

z dívek mužem obelstěna, znásilněna a raději zvolila smrt. Vlasta proto rozpoutá boj proti mužům. V básni Ctirad je popsán průběh dívčí války. Ctirad, syn Hély (polednice) je oklamán Šárkou, nalákán do jeskyně s poklady a zbaven síly. Nedokáže se bránit dívkám, které se na něj vrhnou a meči jej usmrtí. Vše uzavírá báseň Lumír. V ní muži poráží ženy, vypalují Děvín a oslavují vítězství. Přemysl však z vítězství nad protivnicemi nemá radost. Pěvec Lumír zpívá píseň o Libuši, prorokuje Vyšehradu a jeho lidu slávu, které dosáhne přes všechna příkoří, a odchází do pouště, na protest proti skončivši válce. K napsání Vyšehradu přispěl Zeyerův pobyt v Liboci, kam se v roce 1878 přestěhoval, a odkud to bylo blízko do Šáreckého údolí. Procházky těmito místy ho nepochybně inspirovaly. Dalším podnětem k napsání mohlo být básnické soutěžení s J. Vrchlickým, které začalo právě procházkou obou básníků v tomto údolí, kde se rozhodli, že každý z nich zpracuje po svém pověst o Šárce. Z toho vznikla Vrchlického Šárka a Zeyerův Ctirad. Vznikl v době národního sebeuvědomování, proto zvolil autor téma mytologie. Popis života pradávných předků Čechů měl posilovat národní jednotu – reakce na politické sváry mezi mladočechy a staročechy. Zároveň tím posiluje zájem o mýtus jako takový, který se nejvýrazněji projevil právě u umělců z generace Národního divadla. Básnické skladby jsou napsány blankversem (nerýmovaný pětistopý jamb) pro zvýraznění vážnosti a velikosti tématu, místy však působí téměř monotónně. Je zde mnoho barvitých popisů. Zeyer měl k mytickým tématům velice blízko, již ve své předchozí prozaické tvorbě včleňoval do děje prvky bájí. Svět mýtů ho přitahoval neskeptickým viděním světa jako něčeho krásného, tajemného a obrovského. Viděl v mýtu ideální stav – kolektivní duše národa, vtělení jeho ideálů a archetyp charakterových vlastností. Zároveň je také možné v mýtech vidět dávno ztracený svět hrdinských činů a vášní. Autor nebyl jediný, kdo používal ve své tvorbě témata z českého dávnověku (např. J. K. Tyl – Čestmír) ovšem žádný ze Zeyerových předchůdců nevytvořil takto komplexní dílo. Pro sepsání díla čerpal z Rukopisů, dále také z Hájkovy Kroniky. Tyto základní prameny pak doplňoval pohádkovými motivy ze středověku. Mytologická témata aktualizoval tím, že do nich vkládal ideály o velikosti člověka, hrdinství a cti, znovu vyvolává pradávný děs člověka z tajuplné přírody.

Vyšehrad lze považovat za doplňující protějšek ke Smetanovu hudebnímu cyklu Má vlast. Vydání: 1893, 1928, 1931, 1935, 1982, 2009 (in: Vyšehrad/Troje paměti Vita Choráze). foz ZÍMA, Josef Antonín: OLDŘICH A BOŽENA 1789 Jediná kompletně dochovaná divadelní hra napsána pod dojmem josefinského vlastenectví, činohra o 5 jednáních. Mezi dívkami, které praly prádlo v potoce za olší, vynikala nejvíce překrásná Božena Kresinová. Bůh jí nadělil nejen krásu, ale také půvabný hlas. V momentě, kdy ženy pracovaly, projíždí kolem z lovu kníže Oldřich se svou družinou. Zaslechne lahodný zpěv a rozhodne se za ním vydat. Hlásek ho dovede k ženě, která ho na první pohled zaujme. Zeptá se jí, zda se setkal s vílkou či rusalkou, je ohromen její krásou a Božena mu prozradí své jméno, ale neváhá mu říci i to, že pochází z velice chudé rodiny. Kníže hlásá, že by byla hodna toho, aby zazářila světu z Vyšehradu. Netrvá dlouho a Božena se do knížete zamiluje. Když se ho směle zeptá, kým že to vlastně je, Oldřich odpoví, že je pouhým myslivcem z družiny knížete. Oldřich chtěl u Boženiny chaty přenocovat, ale dívka mu poví, aby jel na knížecí hrádek Drahouš. Ač nerad, kníže tam odjede, ale ještě před tím jí slíbí, že se brzy vrátí. Netrvá dlouho a kníže se opravdu vrací a žádá dívčiny rodiče o její ruku. Všichni mají velikou radost a hlavně zamilovaná Božena. Zpráva o chystané svatbě se roznese po celé zemi. Urozené dámy se nemohou dočkat, až si jednu z nich Oldřich vybere. Rodina Kresinových zprávu též zaslechne, ale Božena myslí jen na svého milého myslivce. Uplyne pár týdnů a kníže se objeví u chaty i se svou družinou. Jde k Boženě, políbí jí ruku a řekne, že si pro ni konečně přijel. Jeho družina provolává „zdráv buď, kníže Oldřichu!“. Božena se jen vyčítavě na Oldřicha podívá a zlobí se za tuto legraci. Oldřich s hrdostí poví, že knížetem opravdu je a přikáže dvořanům, aby jí přinesli drahé šaty. Poté se rozloučí s jejími rodiči a odváží si ji s sebou na koni a nechávají se oddat. Jedná se o první českou dochovanou hru, k jejímu zachování došlo pouhou náhodou, byla totiž vytištěna, což bylo spíše výjimečné, hry zůstaly povětšinou v rukopisech přímo pro potřeby herců a poté byly zničeny. O autorovi této hry víme jen to, že byl z Prahy a působil na Malé Straně jako knihtiskař.

255

Děj se odehrává z dob Přemyslovců za knížete Oldřicha, který v zemi vládl dvacet let, byla to úspěšná léta (odolával Boleslavovi Chrabrému a připojil k Čechám Moravu; dokázal vládnout nezávisle na císaři). Toto období mělo i svou druhou temnou stránku (nemilosrdné vztahy panovaly mezi Přemyslovci). Jako první zaznamenal příběh o milencích kronikář Kosmas. Vypráví o tom, že knížeti Oldřichovi se z řádného manželství pro neplodnost jeho choti nenarodil

žádný potomek, ale syna dostal od prosté selské dcery. Tato činohra čerpá z kroniky Václava Hájka z Libočan. Hájkova Kronika česká. Populární příběh Oldřicha a Boženy ve filmové podobě zpracoval roku 1984 Otakar Vávra a divadelně František Hrubín, na Zímovu verzi však moderní tvůrci nenavazují. Vydání: 1931, 1940. tomi

256

LITERATURA mimo uvedené tituly bylo použito úvodů, doslovů, editorských poznámek apod. z uvedených vydání analyzovaných děl ARNE NOVÁK, Jungmannův článek o klasičnosti v literatuře ARNE NOVÁK, Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny AUGUSTA, Kdo by kdo v našich dějinách do r. 1918 BAHR, Dějiny německé literatury 2 – 3 BALAJKA, Jaroslav Vrchlický BALAJKA, Přehledné dějiny literatury I. BARTOŠ, Loutkářské hry českého obrození BAŤHA, František Vavák BAŤHA, Václav Kliment Klicpera (1792-1859) BAŽANTOVÁ, Ekonomické názory K. H. Borovského BITTNEROVÁ, Spisovatelky a Erós BLÁHA – LOUŽIL, O nejlepším státě (doslov) BOROVIČKA, Kauza K. H. Borovský BOXALL (ed.), 1001 knih, které musíte přečíst, než zemřete BRABEC – HAVEL, Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století BROUSIL, Od Klicpery k Stroupežnickému BROŽOVÁ, Zikmund Winter mezi historií a uměním BULÁNEK, Sládkovo místo v poezii pro mládež BURIÁNEK, Čítanka českého myšlení o literatuře BURIÁNEK, Z díla Františka Gellnera ČADKOVÁ, Ke genezi Vrchlického Hippodamie ČERMÁK, Rozina sebranec (doslov) ČERNÝ, Kapitoly z dějin českého divadla ČERNÝ, Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky ČERNÝ, Pelcl – Paměti (doslov) ČERVENKA a kol., Slovník básnických knih Český romantismus v evropském kontextu ČT1, Jak Havlíček Borovský nechodil na led (televizní diskuze pořadu Historie cs) Dějiny české literatury 2 Dějiny české literatury 3 Dějiny české literatury 4 DOBEŠ, Básně V. V. M. Bělohrobského DOBIÁŠ, Rukopis královédvorský a zelenohorský DOLANSKÝ, Karel Jaromír Erben DOLEŽAL, Karel Havlíček: portrét novináře FLAJŠHANS, Svatopluk Čech. Dílo a osobnost. FRÁNEK, Recepce díla Julia Zeyera v letech 1873 – 1901 FRÍDA, Krásná léta Jaroslava Vrchlického GALATÍK - MACHALA, Panorama české literatury GREBENÍČKOVÁ, Její pastorkyňa (doslov) HAMAN, Trvání v proměně HAMPL, Josef Kajetán Tyl – buditelský účastník roku 1848 HAMPL, Ladislav Stroupežnický, český humorista a dramatik HAŠKOVEC – MÜLLER, 200 osobností českých dějin (Věda, politika, kultura) HEMELÍKOVÁ, Paleček mezi Dickensem a Saphirem HERRMANN, Stará Praha očima Ignáta Herrmanna

257

HEŘMAN, Prodaná nevěsta HLAVAČKA, Formování moderního českého národa 1815 – 1914 HODROVÁ (ed.), Poetika míst HOFMANOVÁ, Irma Geisslová - básnický objev naší doby HOMOLOVÁ a kol., Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století HOMOLOVÁ, Proměny českého loutkového divadla (bakalářská práce) HONZÍKOVÁ, Julius Zeyer a Vilém Mrštík, dvě možnosti české moderní prózy HRABÁK, Průvodce po dějinách české literatury HRBATA, Romantismus a Čechy HRBATA – PROCHÁZKA – CHARYPAR, poznámky k Prózám (Mácha) CHALOUPKA, Čeští spisovatelé pro děti a mládež CHALOUPKA, Příruční slovník české literatury CHALUPNÝ, Epištoly kutnohorské (doslov) CHALUPNÝ, K. H. Borovský – prostředí, osobnost a dílo CHARYPAR, Karel Sabina – epigon a tvůrce IVANOV, Tajemství RKZ JAKUBEC, Dějiny literatury české JANÁČKOVÁ, Božena Němcová JANÁČKOVÁ a kol., Česká literatura od počátku k dnešku JANÁČKOVÁ, Alois Jirásek JANÁČKOVÁ, Český román sklonku 19. století JANÁČKOVÁ, Má Amerika (doslov) JANÁČKOVÁ, Obnovené obrazy a mýty Julia Zeyera JANÁČKOVÁ, Stoletou alejí: O české próze minulého věku JANÁČKOVÁ, Vzpomínky ze staré Prahy (doslov) JANÁČKOVÁ, Zazděná slečna a jiné příhody pro vyražení (doslov) JEŘÁBEK, Česká literatura od konce národní obrození do roku 1918 JEŘÁBEK, O národní literaturu: z úvah a polemik doby májovců a lumírovců JIRÁT, in: Listy filologické JUSTL, Verše KAČER, Dramatické obrazy ze života – Tyl (doslov) KAČER, Paní Marjánka, matka pluku ve vývoji tvůrčí metody J. K. Tyla dramatika, Česká literatura KAČER, Václav Thám KAZBUNDA, Sabina: neuzavřený případ policejního konfidenta Kdo byl kdo (www.libri.cz) KIRSCHNEROVÁ, Emanuel Bozděch (1841-1889): literární pozůstalost KOČÍ, České národní obrození KOLÁR, Tři knížky lidového čtení KOPECKÝ, Plno záhad kolem Hanky KOSÍK – GREBENÍČKOVÁ, J. V. Frič. Revolucionář a básník. KOTEN, Jan Pancéř - k výstavbě historické povídky Prokopa Chocholouška KOTRBOVÁ, Fimfárum Jana Wericha a knížky lidového čtení KOVÁRNA, K. M. Čapek-Chod KOVÁŘOVÁ, Venkovská tvorba vybraných autorů 19. století (diplomová práce) KOŽÍK, Miláček národa: vyprávění o životě a díle Josefa Kajetána Tyla KRBEC, Dobrovský o českém přízvuku KREJČÍ, F. V., kritické studie KREJČÍ, Jakub Arbes KREJČÍ, Kupecký román I. Herrmanna KREJČÍ, Ze vzpomínek Elišky Krásnohorské KUBÍN (ed.), Ars poetica, z úvah o básnickém umění od starověku po dnešek KUDĚLKA, Malý labyrint literatury KUDĚLKA, Spor Gelasia Dobnera o Hájkovu Kroniku

258

KUDRNÁČ, Julius Zeyer, lumírovský básník v duchovním dění Evropy Kulturní magazín UNI KUNC, Slovník soudobých českých spisovatelů KUSÁKOVÁ, Krásná próza raného obrození KUSÁKOVÁ, komentář (B. Němcová: Povídky) KUSÁKOVÁ, Zábavné povídky raného obrození (doslov) LAGARDE – LAURENT, Francouzská literatura 19. století LÁNSKÝ – ŠTEFÁNEK, Zapadlí vlastenci (poznámky, doslov) LANTOVÁ, Nedokončený obraz (doslov) Lexikon české literatury – Osobnosti, díla, instituce Lexikon literárních pojmů LOUŽIL, Vzdělávací řeči v kontextu Bolzanova díla MACURA, Český sen MACURA (ed.), Slovník světových literárních děl MACURA, Znamení zrodu: České obrození jako kulturní typ MACHÁČKOVÁ, Amazonský mýtus v české literární a hudební tvorbě během 19. století MACHOVEC, Josef Dobrovský MACHYTKA, Výminkáři – obrazy ze života někdejší vesnice Manifesty francouzských realistů XIX. a XX. století MAŠLAŇ, Ignác Cornova – jeho doba, život a dílo MOCNÁ – PETERKA, Encyklopedie literárních žánrů MOCNÁ, Případ Kondelík : (epizoda z estetiky každodennosti) MOHYLA, Život v trávě (předmluva) MOLDANOVÁ, Česká literatura 1890-1948 MORAVEC, Jakub Arbes MUKAŘOVSKÝ, Dějiny české literatury I. – II. MUKAŘOVSKÝ, Studie o Vítězslavu Hálkovi, Slovo a slovesnost MUKAŘOVSKÝ, Studie Naše řeč (vybrané články) NEBESKÝ, Mé žalosti a mé bolesti (předmluva) NOVOTNÝ, Letáky z roku 1848 NOVOTNÝ, Život Boženy Němcové OBORNÁ – ŠTEKROVÁ, Antologie z dějin českého a slovenského filozofického myšlení OTRUBA, České pohádky (poznámky) OTRUBA, Justýnčin mistrovský kus, Naše řeč OTRUBA, Tvůrčí cesta Josefa Kajetána Tyla PALAS, Reflexe starší duchovní písně v době obrozenské PAVERA - VŠETIČKA, Lexikon literárních pojmů PECKA, komentář k CD Nejstarší sbírky českých lidových písní PEŠAT, J. S. Machar - básník PETŘÍK, 72 jmen české historie POHORSKÝ, Blouznivci našich hor II (doslov) POKORNÁ, Bohuslav Balbín a kultura jeho doby v Čechách POLÁK, Česká literatura 19. století POLÁK, Počátky novočeského básnictví (doslov) POLIŠENSKÝ, Historie života Jakuba Casanovy PRAŽÁK, Vrchlickému nablízku PROCHÁZKA, Karel Havlíček Borovský PUTNA, Česká katolická literatura 1848 – 1918 PYTLÍK, V. Mrštík – osud talentu v Čechách RAK, Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře RAVIK, K. H. Borovský RAVIK, Portrét konfidenta

259

Rok na vsi (2012), doslov ROUBÍNEK, František Ferdinand Šamberk Rozumět literatuře 1. ŘEPKOVÁ, Satira Karla Havlíčka ŘEPKOVÁ, Vypravěčské umění Karoliny Světlé ŘEPKOVÁ, Za ranních červánků (medailon o autorovi) SAK, Josef Jungmann SCHMID, Narativní transformace SLAVÍK, Hledání modrého květu SLAVÍK, Zraněný pták (doslov) SMETANA, Sebrané spisy (předmluva a doslov) SOJKA, Naši mužové SOLDAN, J. S. Machar SOLOVJOVOVÁ, Jan Neruda a konstituování realismu v české literatuře www.spisovatele.cz Spisy F. L. Rubeše (doslov) SRŠEŇ, Nevšední příběhy portrétů STEHLÍK, Dvě krajanské tváře: František Herites, mistr maloměstské novely a Josef Holeček, veliký epik Našich STICH, Od Karla Havlíčka k Františku Halasovi STREJČEK, Jan Hýbl – Justýnčin mistrovský kus. Stoletá humoreska. STROMŠÍK, Horský křišťál (doslov) SUCHÁ, Próza Karla Sabiny Oživené hroby SVOBODOVÁ - SVOZIL, Česká literatura ve zkratce SVOZIL, Česká literatura ve zkratce: České obrození jako kulturní typ SZKLORZOVÁ, Prostor a postavy v Santa Lucii (bakalářská práce) ŠPIČÁK, Karolína Světlá ŠTEFÁNEK, Západ (doslov) ŠTEFÁNEK, Jiskry z křemene ŠTEFÁNKOVÁ, Vyprávění o Karlu Václavu Raisovi a jeho povídkách ŠTĚPÁNEK, Z dějin obrozenské literatury ŠTOLBA, Z mých pamětí: Vzpomínky ze života, z divadla a literárních styků THON, O Karlu Sabinovi Toulky českou minulostí TRAUB, Paměti J. V. Friče TUREČEK, Česká literatura NO TUREČEK, České literární romantično TURNOVSKÝ, Život a doba Josefa Kajetána Tyla URBAN, Česká společnost 1848 – 1918 URBAN – MERHAUT, Moderní Revue 1894 – 1925 VALÁŠEK, Není hrubě zdrávo (předmluva) VANĚK - MENCLOVÁ, Slovník českých spisovatelů VANĚK (ed.), Rozkošný hrob VAŠÁK, Literární pouť Karla Hynka Máchy, Ohlas Máchova díla v letech 1836 - 1858 Velké dějiny zemí Koruny české (VIII. – XII.) VÍT, Karl Heinrich Seibt a estetika napodobování VLAŠÍNOVÁ, Eliška Krásnohorská VLAŠÍNOVÁ, Julius Zeyer VLČEK, Dějiny české literatury VOBORNÍK, Julius Zeyer: Se dvěma podobiznami. VODIČKA, Počátky krásné prózy novočeské VODIČKA – SIROTEK, doslov a poznámky ke kritickému vydání díla B. Němcové VOISINE-JECHOVÁ, Dějiny české literatury VOTRUBA, Čeští spisovatelé 19.stol

260

VRCHLICKÁ, Sestry VRZALOVÁ, Poznámka závěrem (Úlomky žuly) WÁGNER, Karel Hynek Mácha v dějišti svých Cikánů ZÁVODSKÝ, František Ladislav Čelakovský

261

KOLEKTIV AUTORŮ za vedení Adama Krupičky adp anj bal baž bem ber bet bíl bku blm boj brů cai ček čel čem dej drv duk dul ent fib fij fim fin fišk foe foz fre fuch grol haa hák hám hap hav hej hek hel hlm hlp hmr hob hod hok holn hop hra hrd hrl hrv hvp chal

ADLEROVÁ Petra ANDRŠOVÁ Judita BAREŠOVÁ Lucie BAŽANTOVÁ Lucie BETLAMOVÁ Michaela BERNARDOVÁ Kateřina BENČÍKOVÁ Tereza BÍLKOVÁ Lucie KUBALOVÁ Barbora BLAŇKOVÁ Monika BOUKALOVÁ Jana BRŮŽKOVÁ Jitka CARKOVOVÁ Irena ČECHOVÁ Karla ČERNÁ Lucie ČERNÁ Markéta DEMKOVÁ Jitka DRVOTOVÁ Žaneta DURYCHOVÁ Kateřina DULOVCOVÁ Kristýna ENDRŠTOVÁ Tereza FIŠEROVÁ Fabiana FILÍPKOVÁ Jarmila FIDLEROVÁ Martina FIŠEROVÁ Naďa FIŠEROVÁ, Kristýna FORGÁČOVÁ Eva FOKTOVÁ Zuzana FRAŠKOVÁ Eva FUCHSOVÁ Jana GROBARČÍKOVÁ Lucie HÁJKOVÁ Alena HÁJKOVÁ Kateřina HÁJKOVÁ Monika HALLEROVÁ Petra HAUSVATEROVÁ Věra HENDRYCH Jaroslav HEŘMANOVÁ Klára HELMICHOVÁ Barbora HLADÍKOVÁ Michala HLAVNIČKA Petr HAMMER Martin HOVORKOVÁ Barbora HODEK Ondřej HOFMANOVÁ Kamila HOLUBCOVÁ Nikola HOUŠKOVÁ Petra HRABÁKOVÁ Adéla HRUDKOVÁ Diana HRADECKÁ Lucie HRBKOVÁ Vanda HAVLÍČKOVÁ Petra CHADIMOVÁ Lucie

chel chl chm chom chrm jes jim jlo jol kac kfi klj kod koj kol kon kor kov kra krb kram krak krd krk krm krp krr krt krv křk křm ksk kše kub kum kus kvp lam lej lek lim loa lut maa mab maj mak man map maš mav mij mik

CHEJNOVSKÁ Lenka CHOCHOLOVÁ Lucie CHROMÁ Michaela CHODOUNSKÁ Michaela CHRPOVÁ Michaela JELÍNEK Stanislav JIRUŠKOVÁ Michaela LOŠ Josef JOKELOVÁ Leona KACETLOVÁ Adéla FILOUSOVÁ Kristýna KLÍMA Jan KOUBA Dalibor KORACH Jakub KODADOVÁ Ludmila KOPŘIVOVÁ Nikola KORYTOVÁ Šárka KOTKOVÁ Veronika KRUPIČKA Adam KRAUSKOPFOVÁ Bára KRAMLOVÁ Tereza KRAJDLOVÁ Kateřina KROMBHOLZ David KROUPOVÁ Kateřina KROPÁČOVÁ Michaela Ena KRÁL Petr KRBCOVÁ Radka KRTKOVÁ Dominika KRAUSOVÁ Veronika KŘÍŽOVÁ Klára KŘÍŽOVÁ Marta KSANDROVÁ Kateřina KŠÍROVÁ Eva KUBÍČKOVÁ Beáta KUČERA Marek KUSOVSKÁ Sára KVAPIL Pavel LACINOVÁ Marie LEPŠÍ Jakub LEDVINOVÁ Kristýna LINKOVÁ Michaela LOSKOTOVÁ Aneta LUONGOVÁ, Thuy MATIŠČÁKOVÁ Alena MALČÁNKOVÁ Bára MÁDL Jakub MALINOVÁ Kateřina MALÁ Nikola MARJÁNKOVÁ Petra MAŘÍKOVÁ Šárka MATOŠKOVÁ Veronika MICHÁLEK Jakub MICHLOVÁ Klára

mue mug mul mup müj nea niv noa nyk olk opk opr ops paa pal ped pei pem pii pit plt pob pom pop prk prm pru riz roa rok růb sch slv smo stu sum svh svk svl šama šami šem šiz škj štn što švm tomi toz trm tvz ull vae

MUCHOVÁ Eliška MUSILOVÁ Gabriela MULÁKOVÁ Jana MUSKOVÁ Pavla MÜLLEROVÁ Jitka NECKAŘOVÁ Andrea NIEBAUEROVÁ Veronika NOVOTNÁ Aneta NYKODÝMOVÁ Kateřina OLÁHOVÁ Kristýna OPATOVÁ Kateřina OPAVSKÁ Radka OPLTOVÁ Stanislava PAPAJOVÁ Andrea LEŽALOVÁ Pavla PEKÁROVÁ Denisa PEČENÁ Iveta PEŠOUT Martin PILAŘOVÁ Ivana PITTNEROVÁ Tereza PLEŠEK Tomáš PODLIPNÁ Barbora POSPÍŠILOVÁ Michaela POLÁK Pavel PRŮŠOVÁ Kateřina PREJZOVÁ Monika PRŮCHOVÁ Tereza RIEGEROVÁ Zuzana RÖSSLEROVÁ Adéla ROZMARINOVÁ Kateřina RŮŽIČKOVÁ Blanka SCHOŘOVÁ Natálie SLABOVÁ Veronika SMOLNICKÁ Simona STUDECKÁ Blanka SUCHARDOVÁ Michaela SVOBODOVÁ Helena SVOBODOVÁ Klára SVOBODOVÁ Lucie ŠACHOVÁ Markéta ŠACHOVÁ Michaela ŠEINEROVÁ Martina ŠIMRALOVÁ Zdenka ŠKARNITZLOVÁ Jolana ŠTĚRBOVÁ Nikola ŠTURM Ondřej ŠVECOVÁ Michaela TOMEČEKOVÁ Michaela TOKAROVÁ Zdeňka TRUONG Mylinh TVRDÍKOVÁ Zuzana ULLMANOVÁ, Lucie VÁŇOVÁ Eva

262

ves vim vit vle vlv vop

VELIGDANOVÁ Sabina VIDA Michal VITNEROVÁ Tereza VLASÁKOVÁ Eliška VLASTNÍKOVÁ Veronika VOŠTOVÁ Pavlína

vor vos vov vrb vrm zim

VODÁKOVÁ Radka VOBOŘILOVÁ Soňa VORLÍČKOVÁ Veronika VRABCOVÁ Barbora VRÁBELOVÁ Marie ZIMANZLOVÁ Marie

zít zoj žim žím

ZÍMA Tomáš ZOUHAROVÁ Jitka ŽIŽKOVÁ Monika ŽÍTKOVÁ Martina

263

ohlasy, náměty, postřehy: [email protected]

264