Ústav pedagogických věd. Sociální pedagogika a poradenství. Sourozenecký vztah dvojčat. Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Ústav pedagogických věd Sociální pedagogika a poradenství

Bc. Jana Nevtípilová

Sourozenecký vztah dvojčat Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Roman Švaříček, Ph.D.

2015

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. …………………………………………….. Podpis autorky práce

Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu mé diplomové práce doktoru Romanu Švaříčkovi za velmi cenné rady, inspiraci a čas, který mi věnoval během konzultací. Děkuji také své sestředvojčeti, bez které by tato práce jistě nevznikla a všem svým blízkým za poskytovanou podporu a v neposlední řadě také všem dvojčatům, která byla ochotná nechat mě nahlédnout do svého soukromí.

Obsah ÚVOD ........................................................................................................................ 1 I TEORETICKÁ ČÁST .............................................................................................. 4 1

DVOJČATA .................................................................................................... 5

1.1

Typy dvojčat .................................................................................................. 6

1.2

Výskyt dvojčat ............................................................................................... 9

1.3

Specifika vývoje dvojčat .............................................................................. 11

1.4

Utváření identity dvojčat ............................................................................. 13

1.5

Současný výzkum dvojčat............................................................................ 16

2

SOUROZENECKÝ VZTAH DVOJČAT ..................................................... 19

2.1

Definice sourozenců ................................................................................... 19

2.2

Sourozenecké konstelace ............................................................................ 21

2.2.1

Sourozenecká konstelace dvojčat ............................................................ 24 Výchova ...................................................................................................... 26

2.3 2.3.1

Specifika výchovy dvojčat ........................................................................ 27

2.4

Hodnocení a srovnávání (nejen sourozenců a dvojčat) ve škole ................. 30

2.5

Vývoj sourozeneckého vztahu dvojčat ......................................................... 32

2.5.1

Závislost a blízkost................................................................................... 33

2.5.2

Rivalita .................................................................................................... 33

2.5.3

Odloučení ................................................................................................ 34

3

SHRNUTÍ TEORETICKÉ ČÁSTI .............................................................. 36

II EMPIRICKÁ ČÁST .............................................................................................. 39 4

METODOLOGICKÝ POSTUP ................................................................... 40

4.1

Výzkumný problém a cíl výzkumu............................................................... 40

4.2

Výzkumné otázky ........................................................................................ 41

4.3

Metoda sběru dat ........................................................................................ 42

4.4

Výzkumný vzorek ........................................................................................ 43

4.5

Vstup do terénu a realizace výzkumu .......................................................... 49

4.6 5

Způsob analýzy získaných dat .................................................................... 52 VÝSLEDKY VÝZKUMNÉHO ŠETŘENÍ .................................................. 53

5.1

Já nebo my? ............................................................................................... 53

1.1

Moje dvojče a ti druzí ................................................................................. 55

5.2

Společně jdeme i do školy ........................................................................... 62

5.3

Nejen ve škole nás srovnávají, a to se nemusíme ani podobat .................... 70

5.4

Ale já jsem já a ona je ona ......................................................................... 75

5.5

Od podoby k povaze .................................................................................... 81

5.6

Čas se na čas rozloučit? ............................................................................. 83

2

SHRNUTÍ VÝSLEDKŮ VÝZKUMU .......................................................... 88

3

DISKUZE ...................................................................................................... 91

ZÁVĚR .................................................................................................................... 94 SEZNAM ZDROJŮ ............................................................................................... 101 PŘÍLOHY .............................................................................................................. 109

ÚVOD „Sourozence si nevolíme, nezasloužíme se o něj, je nám dán téměř osudově. Patří k nejbližším, kteří na světě existují, přitom se o něm nemluví a nijak zvlášť se nerozebírá.“ (Novák, 2007, s. 9) Když

jsem v nabídce témat

diplomových prací uviděla téma

výchova

jednovaječných dvojčat, neváhala jsem ani chvilku a pro téma dvojčat jsem se přímo nadchla. Jednak z důvodu, že jsem si na rozdíl od bakalářské práce chtěla vybrat jedno z nabízených témat, protože jsem chtěla psát o relevantním tématu, a jednak a hlavně z důvodu, že pocházím z dvojčat. Téma dvojčat mě tak provází odjakživa a také se o něj dlouhou dobu zajímám. Od původního záměru a vlastně i tématu jsem se už v počátku práce odklonila, a tak se z výchovy jednovaječných dvojčat stalo téma sourozenecký vztah dvojčat, jež bylo pro celou diplomovou práci klíčové a jež ovlivnilo i volbu cílů a výzkumných otázek. Já sama jsem z tzv. dvojvaječných dvojčat a tuto skutečnost vnímám jako něco, co stále přitahuje pozornost lidí, přestože co se podoby týče, nikdo mně a mé sestře nevěří příslušnost ke stejné rodině. Dvojčata a také další vícerčata jsou téma, které přitáhlo nejen mou pozornost, ale je také neustále probíráno v různých médiích, článcích, často se objevují zábavná videa s malými dvojčátky a podobně. V současnosti se strhl velký mediální rozruch také kolem prvních českých paterčat, díky kterým se rozpoutaly debaty o podpoře rodin s dvojčaty a vícerčaty a díky kterým i široká veřejnost měla možnost poznat Kláru Vítkovou Rulíkovou, která je matkou dvojčat a hlavně zakladatelkou Klubu dvojčat a vícerčat o.p.s. Podobné kluby a organizace existují po celém světě a kromě srazů pro dvojčata poskytují také nejrůznější poradenství. Velmi často je ale většina aktivit a zájmu směřována k dětem od narození do nástupu do mateřské případně základní školy. Je to sice období, které je pro rodiče dvojčat nejspíše nejnáročnější, nicméně dvojčata sama jsou tím, že jsou dvojčaty, ovlivňována po mnohem delší období, které už tak dobře zmapované není. Právě na to, jaké je to být dvojčaty, jsem se zaměřila ve své diplomové práci, přičemž jsem se chtěla vyvarovat směřování práce směrem k malým dětem a radám rodičům dvojčat. Věnuji se tak přímo dvojčatům z jejich vlastní perspektivy. Dvojčata mají 1

bezesporu jednu „věc“, kterou jsou výjimečná, a tou „věcí“ je to, že mají sourozence, který s nimi už od prenatálního věku sdílí všechno ve stejném čase a prostoru, od hraček až po kamarády a péči rodičů. Právě sourozenecký vztah se tak stal výzkumným problémem, který tato práce zkoumá jako něco, co je pro dvojčata specifické a jedinečné. Samozřejmě, že i ostatní sourozenci narození s různým časovým odstupem sdílí společně spoustu věcí a mají tytéž rodiče, nikdy to však není ve stejném čase a je známo, že se přístup rodičů s každým dalším dítětem mění, i když třeba jen málo, přesto není stejný. Jinak je tomu však u dvojčat, zvláště pokud se jedná o dva chlapce nebo o dvě dívky. Právě a pouze na tato dvojčata jsem se ve výzkumu zaměřila, protože jsem měla obavy, že gender ovlivňuje přístup okolí k dětem tak silně, že může smazat i věkové rozdíly, nebo naopak u stejně starých dětí rozdíly vyvolat. Jako hlavní cíl mé diplomové práce jsem si s ohledem na výzkumný problém zvolila vysvětlit, jak dvojčata vnímají svůj sourozenecký vztah, čímž jsem měla v úmyslu rozšířit dosavadní výzkum dvojčat o pohled již dospělých dvojčat a pomoci tak nejen dvojčatům, ale i jejich rodičům a také učitelům a dalším lidem v jejich okolí pochopit některé zvláštnosti dvojčat, které z jejich sourozeneckého vztahu vyplývají. Jak jsem již naznačila, v rámci diplomové práce jsem provedla kvalitativní výzkumné šetření s dospělými dvojčaty. Práce tak má teoreticko-empirický charakter, přičemž obě tyto části jsou relativně vyvážené a vzájemně spolu úzce souvisí. Teoretická část práce je rozdělena na tři kapitoly, z nichž první dvě kapitoly vysvětlují základní teoretické koncepty, o které se opírá výzkumný problém. Dále se dělí na podrobnější podkapitoly, kde jsou rozebírány teoretické koncepty, jež vychází ze dvou hlavních kapitol, což jsou jednak dvojčata, a jednak sourozenecký vztah. Třetí kapitola pak shrnuje poznání obsažené v předchozích částech. Teoretická část práce vychází především z odborné literatury a zdrojů, které jsou převážně české, ale také část anglických, která doplňuje poznatky o dvojčatech z jiného než českého prostředí. Na teoretickou část navazuje část empirická, tedy ta, která přímo vychází z provedeného výzkumu a která jako taková prezentuje výsledná zjištění. Empirická část je podobně jako část teoretická rozdělena do několika kapitol. První z nich je kapitola Metodologie, jež představuje postup výzkumu, cíle a výzkumné otázky a seznamuje s výzkumným vzorkem. Objasňuje také metodu sběru a zpracování dat. Po této kapitole pak následuje klíčová a stěžejní kapitola Výsledky výzkumného šetření, jež prezentuje 2

výsledky vzešlé ze získaných dat a odpovědi na výzkumné otázky. Tato kapitola je rozdělena do podkapitol, které vycházejí z kategorií vzniklých kódováním přepsaných rozhovorů s dvojčaty. Třetí kapitola pak shrnuje empirickou část, především pak stručně objasňuje hlavní výzkumné výsledky, se kterými pak pracuje poslední kapitola spadající do empirické části, tedy Diskuze. V Diskuzi vyniká především propojení teoretické a empirické části práce, protože výsledky výzkumu jsou navazovány a vysvětlovány v souvislosti se známými teoretickými koncepty. Při zpracovávání diplomové práce jsem si více než jindy všímala, že dvojčata jsou téma, které snad nikdy neomrzí, protože každý týden se na internetu objevil nespočet článků o nějakých zvláštních dvojčatech, o dvojčatech, která byla v rodině už několikátá v pořadí, o dvojčatech, která jsou stejná, která jsou naopak úplně jiná nebo o dvojčatech s urozeným původem.

3

I TEORETICKÁ ČÁST V první stěžejní části mé diplomové práce, jelikož tato je teoreticko-empirického charakteru, se zabývám teoretickými koncepty, o které se opírá provedené výzkumné šetření. V teoretické části tak prezentuji dosavadní odborné poznání vztažené k výzkumnému problému sourozeneckého vztahu dvojčat.

Vzhledem k tomu, že

zastřešujícím tématem celé diplomové práce je sourozenecký vztah dvojčat, nabízejí se dvě hlavní a nejdůležitější oblasti, kterým se v této části práce věnuji, tedy nejdříve dvojčata a poté sourozenecký vztah. Oběma oblastem věnuji samostatnou kapitolu, přičemž vše shrnuji a uvádím do souvislostí v poslední, třetí kapitole teoretické části. První kapitola diplomové práce představuje Dvojčata. Jednak se v ní zmiňuji o tom, kdo jsou dvojčata, jak dvojčata vznikají apod., a jednak zde uvádím základní přehled toho, jaká dvojčata se mohou narodit a jaké procento dvojčat je v populaci zastoupeno a jak a proč se toto číslo v průběhu času mění. Obsáhlejší podkapitolu pak tvoří specifika vývoje dvojčat, kde se opírám o vývojovou psychologii jedince a speciálně zde zdůrazňuji poznatky týkající se dvojčat. Kromě vývoje dvojčat první kapitola rovněž obsahuje část o osobní i sociální identitě dvojčat, což je téma, které je pro dvojčata velmi specifické z toho důvodu, že jejich identita pro okolí často splývá. Nakonec se zmiňuji také o výzkumech dvojčat, ke kterým je v současnosti přihlíženo a které se dvojčaty zabývají. Další, tedy druhá kapitola, je, jak jsem již zmiňovala, o Sourozeneckém vztahu. Sourozenecký vztah v této kapitole definuji v obecné rovině a zmiňuji jeho různé podoby v podkapitole sourozenecké konstelace. Až poté se konkrétněji věnuji dvojčatům a specifikům jejich sourozeneckého vztahu, na což navazují podkapitoly o rodičovské výchově dvojčat, hodnocení a srovnávání a také o vývoji sourozeneckého vztahu, který prochází tak jako každý vztah jistými obdobími, pro která jsou typické různé situace apod. Jak jsem již deklarovala výše, ve třetí kapitole Shrnutí teoretické části všechny důležité informace zdůrazňuji a shrnuji. Kladu přitom důraz na fakta, jež přímo odkazují na empirickou část práce, která na teoretickou část práce tímto navazuje.

4

1

DVOJČATA Tato část mé diplomové práci je věnována dvojčatům, a to jak dvojčatům

jednovaječným, tak dvouvaječným, přičemž rozdíly mezi těmito dvěma skupinami jsou zde vysvětleny. V této kapitole také dále uvádím, kolik dvojčat je v populaci přítomno a jak se toto číslo mění a zejména pak, jaké jsou pro změny důvody. Protože dvojčata jsou v mnoha věcech specifická, uvádím zde také specifika jejich vývoje, a to od narození až po dospělost. S vývojovými zvláštnostmi dvojčat velice úzce souvisí rozvoj jejich identity, což je předmětem samostatné podkapitoly. V závěru kapitoly pak zmiňuji zajímavé současné výzkumy zaměřené na dvojčata. Moment, kdy rodiče zjistí, že očekávají narození dvojčat, asi nejlépe vystihuje název jednoho článku z devadesátých let: „Twins: Double pleasure or double trouble?“ (Williams & Medalie, 1994), tedy: Dvojčata: Dvojí radost nebo dvojí starosti? S narozením „dvou dětí jedné matce v průběhu jednoho porodu“, jak lze také dvojčata definovat (Rulíková, 2008, s. 13), souvisí mnoho radostných situací, kdy jsou rodiče na své děti pyšní, kdy děti dělají pokroky a navzájem se od sebe učí a podporují se, zkrátka když vše jde hladce a podle představ rodičů, a to hned dvakrát. Stejně tak často ale dvojčata znamenají pro rodiče velkou výzvu, kdy musí svůj čas věnovat péči o dvě děti naráz, a to ve stejný čas a se stejnou intenzitou. Vlivem toho může docházet k tomu, že dvojčata si budují bližší vztah mezi sebou navzájem než jiní sourozenci, mají větší potíže při separaci anebo například problém s utvářením jiných vztahů (Williams & Medalie, 1994). Kromě těchto zmíněných problémů se často v souvislosti s dvojčaty můžeme dočíst o rizicích, která jsou typická pro vícečetná těhotenství. Jak uvádí Rulíková (2008), jsou totiž dvojčata, více než děti narozené jednotlivě, ohrožena předčasným porodem, a tedy nízkou porodní váhou nebo různými vývojovými vadami a problémy. Nejen proto jsou tak dvojčata podrobena vyššímu zájmu než ostatní děti. Dvojčata vzbuzovala zájem snad ve všech historických obdobích napříč různými kulturami. Za zmínku stojí například biblická dvojčata Jákob a Ezau nebo dvojčata, která podle legendy stála u vytvoření Říma, Romulus a Remus. V čínské kultuře pak dvojčata bývají přirovnávána ke znamení jin a jang, kdy jsou neoddělitelná a vzájemně se doplňují (Rulíková, 2008). Některé kultury pak byly ke dvojčatům tolerantní, dokonce je považovaly za božská stvoření (Drexler, 2009) a jiné v nich viděly hrozbu a předvěst utrpení. Vztah k dvojčatům se také měnil s vývojem společnosti, kdy v některých méně 5

vyspělých zemědělských společnostech byla dvojčata vítána jako dvojnásobná pracovní síla a později také považována za důkaz plodivé síly rodičů (Novák, 2007). V dobách velkých tradičních monarchií zase dvojčata představovala problém z hlediska dědictví a následnictví trůnu v případě, že se narodili dva chlapci. Vedly se pak značné spory o to, jestli je starší z nich ten, kdo přišel na svět jako první nebo ten, kdo byl dříve stvořen a byl tedy v děloze matky dál (Rulíková, 2008). Ostatně dvojčata s tzv. modrou krví se narodila i velice nedávno v jedné z monarchií držících si stále tradici nástupnictví v mužské linii, tedy v knížectví v Monaku. Ihned poté, co se objevila informace o tom, že monacká kněžna čeká dvojčata, začali historici pátrat, zda k této situaci již došlo a jak by ji měl knížecí dvůr řešit. Monacká dvojčata to však rozhodla za ně, když přišla na svět dívka a chlapec. A přestože se dívka narodila o dvě minuty dříve, dědicem trůnu se stane chlapec (Monacký…, 2015) Dvojčata se sice rodí téměř dvakrát častěji než před dvaceti lety (ČSÚ, 2014), zájem o ně je však mezi veřejností stále značný, a dá se říci, že dvojčata představují nevyčerpatelné téma. V České republice se pak odborně dvojčatům věnuje asi nejvíce Klára Vítková Rulíková, která je jednak sama matkou dvojčat, ale především je zakladatelkou Klubu dvojčat a vícerčat (Klub..., 2015). Takové kluby vznikají po celé České republice a sdružují rodiče dvojčat, které vnímají jako skupinu, jež potřebuje speciální poradenství a další služby, které kluby nabízejí. Klub dvojčat a vícerčat o.p.s. také pravidelně pořádá odborné vědecké konference, na kterých jsou dvojčata nahlížena z různých pohledů a o poznatky se zde dělí i zahraniční odborníci. Nicméně stále, více než odborných materiálů o dvojčatech, vzniká množství neodborných článků, které staví na tom, že na „dvojčata“ veřejnost slyší a téměř vše, co dvojčata vykonají, vzbudí větší zájem, než díla jednotlivců. A nemusí to být nic převratného, nejčastěji se články točí kolem vzhledu, ať už je totožný, či zcela odlišný. V poslední době pak také debatu o dvojčatech a vícerčatech rozvířil porod prvních českých paterčat, o kterých vznikl i televizní pořad (ČT, 2014). Mnoho lidí se zde dozvědělo, jak k vícečetným těhotenstvím může docházet a i jaké existují typy vícerčat, tedy i dvojčat, což je předmětem první podkapitoly. 1.1 Typy dvojčat Když se řekne dvojčata, lidé si většinou představí dvě stejně oblečené a celkově stejné holčičky nebo dva chlapečky. Tohle je však představa poněkud jednostranná, protože dvojčata se mohou vzhledově velmi lišit, mohou být jiné barvy pleti i pohlaví a 6

v extrémním případě mohou mít dokonce dva různé otce. Nejčastějšími typy dvojčat, které také rozlišuji v této práci, jsou dvojčata jednovaječná a dvojvaječná. Jednovaječná dvojčata, také se jim říká monozygotní, vznikají, když je oplozeno jedno vajíčko jednou spermií a vajíčko je později rozděleno na dva zárodky. Taková dvojčata jsou pak identická, to znamená, že mají totožnou genetickou výbavu, vypadají stejně a jsou vždy stejného pohlaví (Malínský & Lichnovský, 2008). Nehledě na téměř navlas shodnou DNA se však i jednovaječná dvojčata mohou alespoň do jisté míry lišit, což vysvětluje například Segalová (2009) tím, že na dvojčata působí i vliv prostředí a výchovy, a to nejen rodičovské. Když totiž jednovaječná dvojčata chodí např. do jiné školy či třídy, může to mít velký vliv na jejich schopnosti a zájmy. Rozdíly mezi jednovaječnými dvojčaty uvádí také Rulíková (2008), přičemž se zaměřuje na to, jak jednovaječná dvojčata vznikají. Ta totiž mohou vzniknout až několik dní po oplození vajíčka. V extrémním případě se mohou jednovaječná dvojčata vyvíjet jako dvojčata siamská (viz obr. č. 1). Obrázek č. 1 – Vznik jednovaječných dvojčat (Šípek, 2012).

Z celkového počtu dvojčat v České republice představují jednovaječná dvojčata přibližně 25 % (Jirásek, 2004).

7

Zbytek, tedy 75 % ze všech dvojčat tvoří dvojčata dvojvaječná, odborně nazývaná dyzigotní. Tato dvojčata vznikají oplozením dvou vajíček, která produkuje ve zvýšené míře tělo matky, dvěma spermiemi a i dále se vyvíjejí samostatně. Dvojvaječná dvojčata mají odlišnou genetickou výbavu (Malínský & Lichnovský, 2008). Dá se tedy říci, že jsou na tom dvojvaječná dvojčata z hlediska genetiky stejně jako dva samostatní sourozenci, pouze narození ve stejný den, kteří se liší tělesně a mohou se lišit také pohlavím, viz obr. č. 2 (Čalounová et al., 2008). Obrázek

č.

2

–

Vznik

dvojvaječných

dvojčat

(obrázek

dostupný

z

http://brotherandtwins.com/)

Čalounová a kol. (2008) stejně jako např. Moore a Persaud (2002) přirovnává dvojvaječná dvojčata k jiným sourozencům z pohledu genetiky, ovšem fakt, že jsou sourozenci dvojčaty, byť dvojvaječnými je zcela zásadní a od ostatních sourozenců je odlišuje (Rulíková, 2008). Kromě těchto dvou nejčastějších typů dvojčat někteří autoři uvádí také další typy dvojčat. Například Rulíková (2008) a Segalová (2009) považují siamská dvojčata za samostatný typ dvojčat, tato dvojčata vznikají jako jednovaječná, ale vajíčko se rozdělí později a siamská dvojčata jsou tak srostlá, nejčastěji v oblasti hrudníku nebo pánve. Dalším typem,

8

který by se dal označit jako přechod mezi jedno a dvojvaječnými dvojčaty jsou poloidentická dvojčata, kdy se zralé vajíčko nejdříve rozdělí a až poté je oplodněno dvěma spermiemi. Dvojvaječná dvojčata pak mohou mít výjimečně jiné datum narození (nejčastěji narodí-li se jedno před půlnoci a druhé po půlnoci) nebo i jiného otce, kdy je nejprve oplodněno jedno vajíčko a následně (i v rozmezí týdnů) jiným otcem jiné vajíčko.

Podle nedávno provedeného výzkumu na University of Jerusalem, který reflektoval sourozenecký vztah dvojčat a srovnával jednovaječná dvojčata s dvouvaječnými dvojčaty a dokonce i s jinými sourozeneckými konstelacemi, jsou si jednovaječná dvojčata bližší, než dvojčata dvojvaječná a zároveň jsou si dvojvaječná dvojčata bližší, než ostatní sourozenci. Co se však týče konfliktů mezi dvojčaty, už tolik nezáleží na typu dvojčat, ale na tom, zda jde o smíšený pár či o dvojici chlapců či děvčat. Tyto dvojice se totiž mezi sebou více hádají a mají více sporů. Týká se to především dvou chlapců, u kterých se konflikty vyskytují nejčastěji, kdežto u děvčat je naopak více patrná spolupráce. Stejná pohlaví mezi sebou také více soutěží, a to zejména proto, že jsou častěji srovnávána (Fortuna et al., 2010). 1.2 Výskyt dvojčat Pokud se někomu zdá, že vídá čím dál častěji kočárky s dvojčaty nebo se setkává s dvojčaty v předškolních a školních letech více, než tomu bylo dříve, zdání ho neklame. Výskyt dvojčat se totiž podle ČSÚ (2014) od devadesátých let, kdy na přibližně 100 porodů připadla jedna dvojčata, zdvojnásobil. Nejvíce dvojčat se pak rodilo kolem roku 2010, přičemž od té doby porodnost dvojčat znovu mírně klesá. Tabulka č. 1. Vývoj porodnosti v ČR v letech 1990–2013 (vybrané roky) 1990

1995

2000

2005

2010

2013

Počet porodů celkem

129 908

95 344

89 754

100 546

114 976

105 310

jedno dítě

128 739

94 313

88 363

98 607

112 518

103 518

Dvojčata

1 152

1 010

1 368

1 926

2 446

1 779

Trojčata

17

20

22

13

12

12

Čtyřčata

-

1

1

-

-

-

Paterčata

-

-

-

-

-

1

110,1

91,5

63,5

50,9

45,8

57,8

Počet porodů jednoho dítěte na jeden porod vícerčat

9

Podle odborné literatury se výskyt dvojčat řídí tzv. Hellinsovým pravidlem, které udává, že jedno dvojčetné těhotenství připadá přibližně na 80–90 porodů, trojčetné na 80² porodů a porod jedněch čtyřčat se vyskytuje přibližně 80³ (Lomíčková, 2003), což poslední dostupné údaje z České republiky momentálně vyvrací (ČSÚ, 2013). Viz tabulka č. 2. Tabulka č. 2. Porody vícerčat podle věku matky v ČR v roce 2013 Porody dvojčat, trojčat a paterčat podle pohlaví a věku matky

2013

Věk matky celkem

-17

18

19

20

21

22

23

24

25

26

27

28

107117

691

803

1344

1758

2223

2689

3094

3661

4486

5468

6484

7250

105310

689

800

1331

1734

2211

2668

3048

3620

4431

5400

6390

7146

Narození celkem Porody celkem v tom: jednoduché

103518

687

797

1318

1710

2200

2647

3005

3579

4377

5332

6296

7044

dvojčata

1779

2

3

13

24

10

21

42

41

53

68

94

100

trojčata

12

-

-

-

-

1

-

-

-

1

-

-

2

paterčata

1

-

-

-

-

-

-

1

-

-

-

-

-

Věk matky 29

30

31

32

33

34

35

36

37

38

39

40

41+

8174

8362

8308

7670

7170

6434

5649

4411

3554

2697

1955

1221

1561

Narození celkem Porody celkem 8050

8235

8159

7522

7031

6289

5526

4316

3469

2634

1892

1195

1524

v tom: jednoduché

7929

8108

8010

7374

6894

6145

5403

4222

3385

2571

1829

1169

1487

dvojčata

118

127

149

148

135

143

123

93

83

63

63

26

37

trojčata

3

-

-

-

2

1

-

1

1

-

-

-

-

paterčata

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

Tato změna je s velkou pravděpodobností zapříčiněna tím, že v současné době se posouvá věk matek a děti se rodí později, s čímž souvisí i rozvoj metod asistované reprodukce (Čech, Hájek, Maršál, Srp, et al., 1999). Vícečetné těhotenství je totiž nejběžnějším „vedlejším účinkem“ asistované reprodukce. To, že se narodí dvojčata, ovlivňuje několik faktorů. Rulíková (2008) například uvádí, že vyšší pravděpodobnost početí dvojčat souvisí s věkem matky, kdy čím je vyšší, tím se zvyšuje i pravděpodobnost početí dvojčat (bez ohledu na umělé oplodnění), dále je 10

větší šance, pokud matka nebo babička budoucí maminky jsou samy z dvojvaječných dvojčat nebo tato žena už jedny dvojčata porodila. Rulíková také zmiňuje léčbu neplodnosti a původ matky, protože v Africe je prý přirozený výskyt dvojčat ještě vyšší než v ČR. Tvrzení Rulíkové dokládá i Analýza vícečetných těhotenství (2012), která komentuje hlavně nárůst umělých oplodnění, z nichž vznikají vícečetná těhotenství. Jak jsem však již zmínila, trend, kdy počet porodů dvojčat a vícerčat narůstal, pomalu odeznívá. Vysvětluje to například docent Pařízek na konferenci o Dvojčatech a vícerčatech, když o umělém oplodnění mluví mimo jiné jako o genetickém problému. Doslova říká, že: …žena - lidský druh - není stavěna na vícečetná těhotenství. Lidská děloha je připravena pouze na jedno dítě, na jeden plod. Děloha není uzpůsobená jako u jiných savců a dvojčata nebo vícerčata nemají v děloze dost prostoru, je tam problém s placentou, problém s dělohou (…) Dvojčata znamenají to, že žena musí přizpůsobovat veškeré energetické funkce, fyziologické funkce jenom proto, aby vyživila ne jeden, ale dva plody (Pařízek in Sborník, 2011, s. 12)

Je tedy jasné, že vícečetné těhotenství je rizikovější a tím spíše pro starší ženy, které obvykle vyhledávají při oplodnění asistenci odborníků, což vede k tomu, že se dnes od zavádění více embrií upouští a počty dvojčat tak znovu pozvolna klesají. 1.3 Specifika vývoje dvojčat Stejně jako je specifický vznik dvojčat, je také specifický jejich vývoj, a to nejen fyzický, ale také osobnostní. Neznamená to však, že se dvojčata nevyvíjejí stejně jako jiné děti, které mají starší nebo mladší sourozence. Znamená to pouze, že některé aspekty vývoje mohou probíhat poněkud odlišně, jedná se například o vývoj řeči dvojčat, či jejich sociální schopnosti ve smyslu navazování jiných než sourozeneckých vztahů (Rulíková, 2008). Vývoj dvojčat je vlastně specifický už od prenatálního věku, kdy děti sdílí matčinu dělohu a vnímají všechny její pocity, nálady, ale i fyzický stav, a to obě ve stejném momentě. Začátek života je tedy pro dvojčata, co se týče prostředí vyrovnaný. Oproti dětem, co se rodí samostatně, mají dvojčata v průměru až o 0,9 kg menší porodní váhu (Wilson, 1995). Je to dáno tím, že dvojčata se většinou rodí předčasně, což může mít vliv i na jejich další vývoj, i když to rozhodně není pravidlem a dvojčata v průběhu dětství svůj váhový hendikep dorovnají (Wilson, 1995).

11

Další vývoj dvojčat pokračuje stejně jako u „mono“ dětí prudkým významným rozvojem, kdy se v průběhu prvního roku života rozvíjí především motorické dovednosti (Vágnerová, 2000). Z nekoordinovaných pohybů se stanou pohyby koordinované a zamýšlené. Podle výzkumu Yokahomy a kolektivu (2007), který se zabýval úrovní motorického vývoje dvojčat, dvojčata díky své porodní váze dosahují významných pohybových milníků většinou později, s čímž souhlasí i Goetghebuer (2003), který dvojčetnost považuje za rizikový faktor opožděného motorického vývoje. Postupně se kromě motoriky u dětí vyvíjí v batolecím období i řeč (Vágnerová, 2000) a právě řeč se u dvojčat může vyvíjet dost neobvykle. Dle Segalové (2009) a Rulíkové (2008) mívají totiž někdy dvojčata (až ve 40 % případů) svou vlastní řeč, která se nazývá kryptofázie. Projevuje se užíváním neobvyklých a málo srozumitelných slov, která jsou pro ostatní lidi málo nebo vůbec pochopitelná. Této řeči rozumí pouze sama dvojčata navzájem a výjimečně i jejich matka. Kryptofázie zaniká většinou nástupem do mateřské školy, protože jsou dvojčata nucena komunikovat i s jinými lidmi. Mezi druhým a třetím rokem života se také děti obvykle poznají na fotografiích či v zrcadle (Daub, 2006), přičemž u dvojčat tento vývoj bývá někdy opožděn, a to zejména u identických. Rozdíl, kdy na sebe občas dvojčata mluví do zrcadla v domnění, že mluví se sourozencem, se začne srovnávat asi okolo čtyř let věku, kdy si i dvojčata začnou uvědomovat svou identitu (Youngson, 2002). Beníšková (2008) k tomu dodává, že pokud bere okolí dvojčata jako jednotku, což se stává velmi často, a jako jednotku je oslovuje, např. Nováci apod., posiluje se tím společná identita dvojčat, přičemž pro děti to pak může být matoucí. Pearlmanová (2006) také kritizuje společné oslovování dvojčat a ještě doplňuje, že lidé dvojčata neustále srovnávají a označkovávají. A zbavit se takové značky může být velice obtížné, dokonce vede k tzv. sebenaplňujícímu se proroctví1, kdy děti, kterým někdo neustále opakuje, že jsou např. horší než sourozenec, se horšími opravdu stanou. Vymizení řeči dvojčat i první setkávání se srovnáváním, případně nerozeznáváním dvojčat přichází v mateřské škole, které podle Vágnerové odpovídá předškolní věk (Vágnerová, 2000). Daleko více však na „problém“ srovnávání a nerozeznávání dvojčata

1

Sebenapňující se proroctví je sociologický koncept tzv. Thomasův teorém, který říká: „Jestliže lidé definují situace jako reálné, tyto situace se reálnými stávají ve svých důsledcích“ (Merton, 2000, s. 196).

12

naráží ve škole. O tom, zda by měla dvojčata chodit do školy spolu či odděleně se vedou dlouhé diskuze, jejichž závěry jsou sporné. Na jednu stranu psychologové doporučují, aby dvojčata chodila do školy odděleně, aby jim bylo umožněno individuálně se rozvíjet (Beníšková, 2008) a na stranu druhou existuje obava z velké separační úzkosti (Fraser, 2009). Rulíková doporučuje nechat rozhodnutí na rodičích, kteří dvojčata znají nejlépe, a zároveň umožnit dvojčatům jít minimálně k zápisu odděleně, aby to ostýchavější nedostalo už u zápisu nálepku toho hloupějšího. Ve škole se dvojčata setkávají nejen se srovnáváním, ale je to také místo, kde navazují jiné sociální kontakty než rodinné. Do té doby jsou totiž významnými druhými2 pouze rodinní příslušníci. Děti si v tomto období vytvářejí různá přátelství a učí se reagovat na druhé a spolupracovat s nimi (Vágnerová, 2000). U dvojčat tomu není jinak s tím rozdílem, že některá dvojčata nemají tolik potřebu vyhledávat jiné kamarády a přátele, protože jsou na sebe zvyklá a často si dokonce vystačí sama (Rulíková, 2008). A dostáváme se až k pubertě, kde jistě stojí za zmínku významný rozvoj identity, což je pro dvojčata tak specifické, že tomu věnuji další podkapitolu. Kromě rozvoje identity je pro dvojčata v pubertě typická nejen snaha se od sebe odlišit, ale také často více spolupracují, například při různých konfliktech s rodiči, učiteli apod., kdy dvojčata využívají svou početní převahu ve svůj prospěch (Rulíková, 2008). S vývojem dále souvisí postupné odloučení se od rodiny, tedy i od sourozenců, což je však téma, kterému věnuji prostor v podkapitole 2.5 Vývoj sourozeneckého vztahu. 1.4 Utváření identity dvojčat Utváření identity úzce souvisí s předchozí podkapitolou, tedy s vývojem člověka, v tomto případě s vývojem dvojčat. U dvojčat je utváření identity stejně jako jejich vývoj ovlivněn tím, že jsou dvojčata, tedy tím, že jsou často považována za jakousi neodlučitelnou dvojici a aspekt jejich individuality je často přehlížen (Rulíková, 2008). Identita je spojována s typem otázek jako „Kdo jsem? Kam patřím? Kým se cítím být? apod.“ a se snahou přijít těmto otázkám na kloub (Ondrušková, 2006). Podle výkladu psychologického slovníku je identita „prožívání a uvědomování si sebe samého, své jedinečnosti i odlišnosti od ostatních; soubor rysů, podle nichž je jedinec znám v určité 2

„Podle Meada není to, kdo jsme naše Já -, atributem, s nímž bychom se již narodili, nýbrž získáváme jej postupem času prostřednictvím interakce s jinými. (…) Těmito jinými jsou významní druzí, což jsou člověku nejbližší osoby, od nichž se učí...“ (Bauman & May, 2004, s. 32). 13

specifické skupině“ (Hartl & Hartlová, 2010, s. 221). Jiní autoři, např. Výrost a Slaměník (2008) definují identitu jako prožívání vlastní autenticity, jedinečnosti a konzistentností v čase i v prostoru. Identita je komplexní a může být vnímána z různých perspektiv (Kroger, 2000), z nichž se asi nejčastěji uvádí tři. Tedy intrapersonální, interpersonální a sociální (Bačová, 1997). Macek (2003) toto rozdělení ještě zjednodušuje a uvádí pouze osobní a sociální rovinu identity, přičemž osobní identitou rozumí aspekty sebereflexe, sebehodnocení a vědomí vlastní jedinečnosti a také ohraničenosti vůči druhým lidem. Sociální identitu pak chápe jako pocit začlenění, spolupatřičnosti a kontinuity ve vztazích i čase. Průnik osobní a sociální identity je patrný v každodenním životě kdy lidé narážejí svým vnitřním sebepojetím na hodnocení druhých a na tlak ze strany společnosti (Výrost & Slaměník, 2008). S tímto rozporem se dvojčata setkávají velice často, protože jejich blízký vztah může způsobit to, že dvojčata splynou jako objekty sebe-repreznetace a reprezentace (Miliora, 2003). Identita dvojčat je tedy specifická a je tak potřeba k ní přistupovat. Profesor Matějček (1997) říká, že je třeba hledat cesty k posílení vědomí vlastního já u každého z dvojčat, aby překonala vzájemnou vázanost a společnou izolovanost. Rulíková sice souhlasí s tím, aby dvojčata poznávala a rozvíjela vlastní individuální identitu, měla vlastní zážitky a hledala každé vlastní cestu, avšak zároveň varuje pře tím, aby především rodiče a další osoby, které se podílejí na výchově, nebyli příliš striktní, jelikož u některých dvojčat existuje tak silná vazba, že nucené oddělení je pro ně spíše traumatem. Pro spoustu rodičů je spíš než těžké děti neoddělovat naopak vychovávat dvě individuality. Podle Malmstromové rodiče mohou pomoci dětem s utvářením vlastní identity tím, že jim dají zřetelně odlišná jména, každé dítě budou jinak oblékat, prostorově oddělí jejich věci, hračky, oblečení atd., budou každé dítě oslovovat jménem a ne slovem dvojčata. Přičemž je dobré, aby i ostatní na první pohled věděli, s kým mluví, budou děti obdarovávat každé vlastním dárkem a v neposlední řadě jim umožní vlastní zážitky a nebudou je nutit „být stejné“ (in Malmstrom & Davis, 1996). Tohle vše je nutné dodržovat již od narození, protože identita se utváří po celý život, přestože jsou některé etapy výraznější. Mnoho dvojčat se v určitém věku odlišuje záměrně a záměrně se snaží demonstrovat svou oddělenost (Schave & Ciriello, 1983). Mnoho dvojčat tak činí prostřednictvím jiného oblékání, což podle Malmstromové a Davise může pro některé 14

znamenat utrpení, pokud o toto rozdělení usiluje jen jedno z dvojčat (1996). Ke stejnému oblékání se dvojčata v pozdějším věku uchylují pouze, pokud chtějí demonstrovat fakt, že jsou dvojčaty, tedy například na různých oslavách nebo speciálních příležitostech (Fierro, 2003). Z hlediska psychologického je však podle Fierra stejné oblečení chápáno jako uniforma, která má ukazovat to, že dvojčata mají určitou „skupinovou identitu“ (2003). Dospívajícím dvojčatům to, že jsou brány jako „ta dvojčata“ čím dál víc vadí a dávají to najevo jak rodičům, tak učitelům, přátelům i spolužákům. Toto období může trvat různě dlouho. Co je ale podle Rulíkové zajímavé, je fakt, že po uplynutí této doby se k sobě opět dvojčata „vrací“ a začínají dokonce využívat svého specifického postavení dvojčat. (Rulíková, 2002). Autoři zabývající se identitou a dvojčaty se tedy shodují, že být dvojče a mít dvojče je zkrátka něco jiného, než mít „obyčejného“ sourozence. A to dokonce, i když se dvojčata zdají být stejná, protože stejná nikdy nejsou. Není to totiž pouze genetika, co hraje roli, nýbrž velký význam má i prostředí (Dvořáčková, 2004). Dvojčata si díky svému sourozeneckému vztahu musí vytvářet identitu svým vlastním specifickým způsobem, který balancuje na hranici boje a soupeření mezi nimi až po trauma z odloučení a potřebě být spolu. Dvojčata ale přesto stejně jako všichni jiní sourozenci vlastní identitu potřebují, aby se orientovala v každodenních společenských interakcích a situacích. Identita dvojčat se někdy přirovnává k rozdvojené identitě (Klein, 2003), kdy dvojčata mají jednak identitu svou osobní, vlastní, a jednak společnou identitu dvojčat. Tento fakt může být vnímán nejen jako problém, ale také jako výhoda, kdy dvojčata jsou schopna spolu sdílet všechny myšlenky, pocity a zkušenosti, jsou si blízká a soucítí spolu. Odvrácená stránka pak je, když mezi nimi vznikne silná závislost a oni pociťují velkou úzkost. V takovém případě se pak dvojčata musí učit fungovat bez svého sourozence, což mezi lidmi, kteří tuto zkušenost nemají, může být velice složitý úkol. Od okolí dvojčat se proto očekává, že se silnému poutu mezi dvojčaty budou přinejmenším snažit porozumět a snažit se dvojčatům vyjít vstříc. Pouto mezi dvojčaty nejlépe chápou blízcí lidé jako rodiče, partneři či dobří přátelé, naopak pro ostatní lidi může být velice těžké a nepochopitelné, proč je pro dvojčata někdy obtížné porozumět si s jinými lidmi. Dvojčata totiž, zatímco na intimní vztahy jsou jakýmisi experty, díky vlastnímu blízkému vztahu, často neumí navazovat jiná přátelství apod. (Klein, 2003).

15

Aby se tomu dvojčata vyvarovala, Noble zdůrazňuje potřebu kultivovat, povzbuzovat a podporovat individualitu dvojčat a utvářet jejich vlastní identitu (2003). Aby k tomuto mohlo docházet, musí dvojčata rozumět pojmu „moje“ a rozlišovat sebe od svého sourozence. V utváření identity hraje sourozenecký vztah mezi dvojčaty klíčovou roli, proto je důležité, aby rodiče tento vztah podporovali a zároveň korigovali směrem k vlastní identitě každého z dětí (Stewart, 2000). Kromě rodičů utváření identity ovlivňuje mnoho dalších faktorů, mezi nimiž je na prvním místě sociální kontext a aktivní role samotných dvojčat (Baccon, 2005). Lidé mají velké tendence stereotypně považovat dvojčata za identická jak vzhledově, tak i emocionálně, což působí na jejich pocit vlastní autonomie. Dvojčata se s tím musí vyrovnat a stát se individualitami, protože v dnešním světě je na individualitu kladen velký důraz. To, že tedy dvojčata tvrdí: „My jsme dvojčata.“, nebo někdo říká: „Vy jste dvojčata, že?“, vyjadřuje nedostatek autonomie a svádí k tomu, brát dvojčata jako jedno (Rulíková, 2008). Na závěr této podkapitoly ještě stojí za zmínku některé aspekty identity, na které se budu obracet v diskuzi na konci této práce. Aspekty identity uvádím podle Macka (2002), který říká, že mezi ně patří: pocit patření a sounáležitosti (přičemž tímto Macek míní sounáležitost k nějaké sociální skupině), dále vědomí unikátnosti, jedinečnosti a odlišnosti od druhých, což je právě u dvojčat často složitější, zejména pokud si jsou velmi podobná. Dalším aspektem je kontinuita a konzistence vlastní zkušenosti, kdy člověk propojuje minulou zkušenost s přítomností a tyto zkušenosti skrze sebereflexi uplatní v budoucnosti. Macek poté hovoří ještě o potřebě explorace, zážitku autorství vlastního života, přijetí závazku a odpovědnosti. Tady lze spatřovat u dvojčat také jisté potíže v tom, že dvojčata jsou obvykle okolím srovnávána a zároveň „házena do jednoho pytle“, což tento aspekt spíše ubíjí, protože dvojčata pak příliš spoléhají na své dvojče. A jako poslední dva aspekty Macek uvádí zážitek autentičnosti a zážitek integrity. 1.5 Současný výzkum dvojčat Tato podkapitola se zaměřuje na současný výzkum dvojčat, a to zejména v českém prostředí, ale nejen v něm. V České republice se, jak jsem již několikrát zmínila, zabývá dvojčaty a vícerčaty nejvíce Klára Vítková Rulíková, která založila i Klub dvojčat a vícerčat. Aktivity toho klubu však nejsou primárně vědecké, spíše se orientují na pomoc a poradenství rodičům dvojčat, pro něž je příchod dvojčat relativní zátěží (Vítková Rulíková, 16

2009). Sama Rulíková pak zmiňuje dvě výzkumné studie realizované v Česku, z nichž jedna z nich (výzkum dr. Hany Drábkové) se zabývá dědičností inteligence u dvojčat a druhá (výzkum dr. Španiela), která se zaměřuje na schizofrenii u dvojčat. Jak je vidět, tyto studie jsou zaměřeny spíše medicínsky a orientují se spíše na genetiku než na vliv prostředí. Přitom právě vliv prostředí je u dvojčat minimálně stejně zásadní (Rulíková, 2008). V zahraničí si stojí výzkum dvojčat mnohem lépe, jelikož zde má větší a dlouhodobější tradici. Přehled aktuálních výzkumů přibližuje pro českou veřejnost Klub dvojčat a vícerčat na svých webových stránkách (Klub, 2015). Zajímavý je například výzkum, jenž publikovala organizace ICOMBO o rozvodovosti rodičů dvojčat. Přičemž hypotéza zní, že se rodiče vícerčat rozvádějí častěji než rodiče sourozenců nebo jedináčků. Výzkum byl prováděn ve spojených státech, kde je míra rozvodovosti přibližně stejná jako v ČR. V České republice se pak tímto problémem zabýval pořad Pološero České televize, podle něhož jsou rozvody v rodinách s vícerčaty způsobeny nadměrnou zátěží pro některé rodiče, kteří potom z rodin odcházejí (ČT, 2013). Otázkou je, zda na míru rozvodů u vícerčat nepůsobí také fakt, že dvojčata se rodí mnohem častěji v manželství než mimo ně, což vede k tomu, že se pak také manželství s dvojčaty rozpadají. (Analýza, 2012). V České republice pak již proběhly také mezinárodní konference (2011, 2012, 2014) zabývající se problematikou vícečetných porodů a vícerčat. Na konferencích byl prezentován současný výzkum dvojčat a vícerčat a je z nich patrné, kudy se nyní vědci zabývající se dvojčaty ubírají. Jedním z velkých témat je asistovaná reprodukce, což, jak jsem již zmiňovala v podkapitole Výskyt dvojčat, je téma, které je s dvojčaty úzce propojeno. Kromě docenta Pařízka, který považuje zavádění dvou embrií do těla ženy za zbytečně rizikové (in Sborník, 2011), se umělou reprodukcí zabývá také Mudr. Tatjana Horká, která sdílí Pařízkův názor (in Sborník, 2011). Dalším velkým tématem je také péče o dvojčata v raném věku, která je z podstaty náročnější než o jedno dítě, a to zvlášť tehdy, narodí-li se jedno dítě s postižením. Tímto tématem se zabývá např. Pavlína Kallusová z brněnského Klubu dvojčat, Lynda P. Haddon z Kanadského klubu dvojčat nebo Eva Čapková z Fakultní nemocnice v Olomouci (Sborník 2012, Zaujimavosti 2014). Na konferencích je rovněž hojně zmiňovanou oblastí odloučení dvojčat. Tím se zabývá známá americká vědkyně Nancy Segal v rámci tzv. Minnesotských studií, které zkoumají dvojčata, která žila odděleně a setkala se například až v dospělosti. Podle zatím dostupných dat zjistila, že mezi dvojčaty existuje silné pouto, které dokáže překonat i velké fyzické a 17

časové vzdálenosti (Segalová in Sborník, 2011). A nejspíše posledním velmi diskutovaným tématem jsou dvojčata ve škole, kde panuje stále dilema, zda je do školy rozdělit, či nechat ve stejné třídě. Na poslední konferenci v Olomouci (2014) zazněl příspěvek o sebeúctě a porovnávání dvojčat v období rané adolescence, který zmiňuje to, že porovnávání dvojčat ve škole má velký vliv na jejich sebepojetí a je hlavním důvodem, proč se část odborníků staví za separaci dětí ve škole (Zaujimavosti, 2014). Jiná část odborníků však separaci dvojčat ve škole vnímá spíše negativně, a to např. na základě studie britské organizace zabývají se dvojčaty TAMBA, která říká, že dvojčata, pokud jsou nuceně rozdělena, pociťují příliš velkou separační úzkost, která má negativní vliv na jejich chování a školní výsledky (Fraser, 2009). Rulíková se k dilematu staví formou kompromisu a dvojčata doporučuje rozdělit, jen pokud to pro ně není problematické a nepředstavuje zvýšenou zátěž (Rulíková, 2008). Klub dvojčat a vícerčat také prezentuje výzkum Ricka Neuerta, zveřejněném v roce 2012 v American Journal of Human Genetics o stárnoucích identických dvojčatech. Tento výzkum se zaměřil na vývoj a odchylky v DNA, aby zjistil, jak velký vliv má na jedince genetika a jak velký vliv má prostředí (Klub, 2015), což je téma, které je s dvojčaty spojováno snad nejvíce. Kromě výzkumu samotných dvojčat jsou dvojčata totiž hojně využívána k vysvětlení různých genetických zvláštností, medicínských jevů, slouží k výzkumu zdraví apod. Výzkum dvojčat, který má dokonce vědecký termín „gamelologie“, vznikl už v polovině 19. století jako nástroj pro rozlišení vlivů genetiky a prostředí. Pons a Frydman (1998) označují výzkumy jako „dvojčata ve službách vědy“, protože dvojčata nejsou jen předmětem zkoumání, nýbrž jsou prostředkem ke zkoumání lidského druhu jako takového. Na King´s College na University of London existuje dokonce celé oddělení tzv. TwinZone, které se výzkumem dvojčat zabývá, a které také eviduje a koordinuje dobrovolníky dvojčata, které zapojuje do výzkumu. (Twin…, 2015).

18

2

SOUROZENECKÝ VZTAH DVOJČAT Kapitola s číslem dva se dále věnuje dvojčatům, čímž navazuje na první kapitolu,

nicméně poznatky o dvojčatech rozšiřuje o oblast sourozeneckého vztahu, což je zároveň výzkumným problémem této diplomové práce. Dvojčata jsou totiž především sourozenci, přestože oproti jiným, tzv. „mono“ sourozencům (Rulíková, 2008), je jejich vztah v některých ohledech specifický a je třeba k němu s tímto vědomím i přistupovat, a to hlavně z pozice rodiče dvojčat, učitele nebo jiné osoby, která na dvojčata výchovně působí. Celkově jsou sourozenci v životech všech, kdo nějaké mají, velmi důležitými prvky nejen v rodinné socializaci, ale i v socializaci se širší společností, protože, zvláště když nejsou příliš věkově vzdáleni, jsou pro sebe důležití jakožto příslušníci jedné generace (Macek, 2003). V dnešní době, kdy se proměňuje rodina a téměř polovina manželství se rozpadá, nabývají sourozenecké vztahy nejen na důležitosti, kdy tyto vztahy přetrvávají většinou i po rozpadu rodiny, ale také se mnohdy stávají poněkud složitými (Možný, 2006). Dnes je totiž zcela obvyklé mít nevlastní sourozence, kteří mohou být věkově velmi vzdálení a i jejich prostředí, ve kterém vyrůstají, se může od jiných sourozenců velmi lišit. To může platit samozřejmě i pro dvojčata, avšak s tím rozdílem, že dvojčata v naprosté většině případů vyrůstají společně a sdílí spolu téměř vše, od pozornosti rodičů, babiček a dědečků a kamarádů po stejné oblečení, hračky, kroužky, zážitky apod. Zkrátka dvojčata jsou v průběhu dětství a budování sourozeneckého vztahu stále spolu a působí na ně ve stejném prostředí stejné vlivy, což jejich sourozenecký vztah poněkud odlišuje od „mono“ sourozenců (Novák, 2007). Aby se však mohla vyzdvihovat specifika sourozeneckého vztahu dvojčat, je nejdříve potřeba definovat, kdo jsou sourozenci a co to sourozenecký vztah je, co obnáší, a to je předmětem první podkapitoly. 2.1 Definice sourozenců Kdo jsou to sourozenci a co je to sourozenecký vztah? Pro většinu dětí naprosto běžná, známá a každodenní realita života, který se sourozenci sdílí. Sourozenci jsou totiž ti, kdo spolu tráví nejvíce času, ať už chtějí, anebo nechtějí, a jeden druhého si nevybrali. Sourozenci mají stejné rodiče (jedná-li se o sourozence vlastní), mají stejné i ostatní příbuzné, se stejnými lidmi se i stýkají, a většinu denních rituálů jako jídlo, hygiena, a čas na hraní také tráví společně. Sourozenci se většinou alespoň jako děti dobře znají a komunikují spolu bez obalu (Prekopová, 2009; Vančurová Fragnerová, 1966). 19

Ve většině kultur jsou sourozenci jedinci, kteří sdílejí částečně genetickou výbavu, mají stejnou matku nebo otce nebo oba rodiče. Relativně složitější je vysvětlit pojem sourozenecký vztah, protože někteří sourozenci mezi sebou žádný pevný ani trvalý vztah nemají. To znamená, že kvalita vztahu se může výrazně lišit (Kasten, 1993). U sourozenců tak platí nezřídka kdy princip divergence, což Prekopová (2009) vysvětluje tak, že přestože sourozenci mají stejné rodiče a vyrůstají obklopeni stejným prostředím, každý se vyvíjí odlišně. Prekopová však také dodává, že mít sourozence je velkou výhodou, především ve vývoji sociálních vztahů: „Sourozenci mají tu velkou výhodu, že celé dětství prožívají trénink různých způsobů vzájemného sociálního chování. (Jedináčkové mohou toto cvičit jen s dětmi z jiných rodin.) Podle pořadí narození se děti naučí přizpůsobovat se jedno druhému, hájit se před sebou, trpět se, dělit se, prohrávat, ale i vzájemně se ctít, bojovat proti sobě nebo spolu proti společným nepřátelům, schovávat se jeden za druhého nebo se zastupovat a bránit, držet spolu“ (2009, s. 11).

Zdeněk Matějček (1986) o sourozencích také říká, že v každé rodině tvoří zcela ojedinělé společenství. Poskytují si jedinečné výhody a vývojové podněty, přestože (nebo právě proto) mohou být velmi odlišní. Toto společenství je dané bez našeho vědomí či souhlasu a nemáme tak možnost volby o svých sourozencích rozhodovat. Jsou tu zkrátka jednou pro vždy. Sourozenectví je tak jedním z nejdéle trvajících vztahů v našem životě, i když se jeho charakter a kvalita mění v průběhu času. Sourozenecký vztah je také charakteristický svým emocionálním nábojem a vzájemnou sounáležitostí, která je pro děti ve vývoji velice cenná (Richman, 2006). Sourozenci jsou osoby, které na sebe působí přímo (ve vzájemných interakcích) a nepřímo (prostřednictvím výchovy rodičů) (Plaňava & Pilát et al., 2002). Právě interakce mezi členy rodiny jsou jedním z nejvýznamnějších faktorů, které ovlivňují psychologické rozpoložení rodiny a tzv. well-being (Sobotková, 2001). Dle Matějčka (1986) některé psychologické výzkumy dokazují, že sourozenectví je důležitou přípravou na dospělý život, a potažmo na vlastní rodičovství. Všechny vztahy lze charakterizovat pomocí jistých dimenzí a nejinak je tomu u vztahu sourozeneckého. Pro tuto práci jsem zohlednila jako nejpřesnější tři hlavní dimenze sourozeneckého vztahu, kdy první dimenzí je vřelost nebo také blízkost, druhou je rivalita a třetí konflikt. Tyto dimenze následně charakterizuji v podkapitole Vývoj sourozeneckého 20

vztahu, přičemž rivalitu a konflikt vnímám jako velmi podobné kategorie (Stockerová, Furman & Lanthier, 1997) a přidávám ještě odloučení. Důležité je, a to platí pro dvojčata mnohonásobně, že pokud je blízkost pozitivně vyvinuta v dětství, přetrvává do dospělosti. Zajímavý dotaz ohledně sourozenců si kladli vědci na Michiganské univerzitě, kde zjišťovali, jak je to se sourozeneckými vztahy a nejlepšími přáteli sourozenců. Vědci došli k závěrům, že sourozenci, kteří jsou si blízcí a mají mezi sebou méně konfliktů, pak tyto charakteristiky vykazují i v přátelských vztazích s lidmi, které považují za nejlepší přátele. Nejpevnější sourozenecké vztahy vznikají mezi osobami stejného pohlaví a stejně tak tomu je i u přátelství. Některé sourozenecké vztahy pak mají shodné znaky jako blízkost, málo konfliktů a vřelost právě s přátelskými vztahy mezi dívkami nebo chlapci. Jeden vztah tak může být tím druhým i nahrazen (Sherman, A. et al., 2006). 2.2 Sourozenecké konstelace Na vývoj sourozeneckého vztahu působí mnoho vlivů, které můžeme (alespoň do jisté míry) ovlivnit, jako je výchovný styl rodičů, prostředí, ve kterém děti vyrůstají, nebo to, koho jim dáváme v sourozeneckých vztazích za vzor. Co je však v sourozeneckém vztahu jasně dané, je pořadí narození, věkový rozestup mezi sourozenci a jejich pohlaví. Pro pořadí narození existuje speciální odborný termín „sourozenecká konstelace“. Sourozeneckými konstelacemi se jako první vědec vážně začal zabývat Alfred Adler až ve dvacátém století (Novák, 2007), který se narodil jako prostřední dítě v rodině a měl velmi silný pocit, že právě to ho v životě velmi směřovalo. Sourozenecká „nerovnost“ je ale problémem mnohem starším, protože pořadí narození určovalo dědice a pokračovatele rodů. Na Adlera navazuje např. Leman, který se sourozeneckými konstelacemi zabývá v současnosti a také zdůrazňuje jejich zásadní vliv: „Vaše sourozenecká konstelace – zda jste se narodili první, druzí nebo další mezi svými sourozenci – má velký vliv na to, jaký jste člověk, koho si vezmete, jaké zaměstnání si zvolíte, a dokonce jací rodiče sami budete“ (2008, s. 11). Sourozeneckými konstelacemi se kromě Lemana zabývá mnoho autorů, přičemž většina z nich (Leman 2008, Prekopová 2009, Novák 2007) se shoduje na několika základních typech, které zde uvedu. Sourozenecké konstelaci dvojčat pak věnuji speciální pozornost v samostatné části 2.1.1.

21

Jedináčci Jedináčci jsou poněkud „problematickou“ sourozeneckou konstelací, a to právě ze samotné podstaty věci, nemají totiž sourozence. Tím se tedy stávají centrem pozornosti rodičů a zároveň jsou pro rodiče naplněným přáním, ambicemi a přinášejí pro ně také velký pocit zodpovědnosti. Rodiče se na jejich příchod na svět velice pečlivě připravují a i po narození jedináčka mu projevují nadměrnou péči. A nejen rodiče, ale všichni dospělí. Jedináček totiž vyrůstá v obklopení dospělých, což ale pro něj není výhodou, protože se může cítit osamělý, nebo také málo šikovný, protože dospělí jsou šikovnější než on, což ho může znejišťovat (Prekopová, 2009). Jedináčci nemají mnoho příležitostí, aby se naučili dělit se, stát si za svým nebo spolupracovat s ostatními, především s vrstevníky. S dospělými si totiž rozumí lépe. Jeho přístup je často velmi individualistický, protože je zvyklý řešit problémy sám svépomocí, což ho předurčuje k tomu, aby byl zodpovědný a sebejistý v tom, co dělá. Vyžaduje ale stále být centrem pozornosti, a pokud se cítí ohrožen, může mít velké problémy. Podle Adlera (1999) jsou jedináčci závislí na svém okolí a stále vyžadují podporu od někoho zvenčí, jsou rozmazlení a zhýčkaní svou pozicí. Naopak Čapek a Čapková (2010) hovoří o jedináčkovi jako o dítěti, které je kvůli zvýšené pozornosti rodičů nuceno dodržovat disciplínu a určitý řád. V tomto případě je ale nebezpečí, že se dítě stane příliš sebevědomým až egocentrickým. Pokud jsou mezi sourozenci velké věkové rozestupy (cca 6 a více let), mohou i oni vykazovat znaky jedináčků (Novák, 2007). Prvorození (nejstarší) „Prvorození jsou symbolem dalšího života rodiny a příbuzenstva a novou generací se rozmanitě slaví prasíla stvoření“ (Prekopová, 2009). Po určitou část života jsou prvorození jedináčky, kterým se dostává veškeré pozornosti od rodičů. Prvorození tak mohou vykazovat mnoho rysů jedináčků, jako je např. osamělost, vysoké sebevědomí apod. (Novák, 2007). Po narození mladšího sourozence je význačná pozice prvorozeného ohrožena. Adler to nazývá sesazení z trůnu, přičemž: „Jakmile se narodí druhé dítě, starší sourozenec si uvědomí, že byl sesazen z trůnu a změněná situace se mu pranic nelíbí; předtím byl mocný a teď o svou moc přišel“ (Adler, 1999, s. 13). Prvorození jsou pak často 22

vychováváni přísněji, protože se s příchodem mladšího sourozence staví do role toho šikovnějšího, staršího, rozumnějšího či zodpovědnějšího. Snaží se napodobovat rodiče v péči o sourozence, a jsou tak spolehliví a svědomití a tyto rysy si zachovávají i v dospělosti (Novák, 2007). Prvorození mají pocit, že na ně rodiče spoléhají, a proto nechtějí zklamat, jsou přesvědčeni, že se od nich očekává perfektní výkon a často se tak neumí smířit s prohrou (Čapek & Čapková, 2010). I Leman (2008) prvorozené považuje za orientované na výkon a zároveň za schopné, asertivní vůdce, kteří mají zájem vynikat jak ve škole, tak mimo ni. Druhorození (popř. prostřední děti) Druhorozené dítě zastává v rodině taktéž specifickou pozici a má specifické postavení. Už odmalička je členem sourozenecké skupiny a jako takové není zvyklé být středem pozornosti. Od narození pro něj existuje někdo, koho následuje a snaží se mu vyrovnat. Pokud však mladší sourozenec staršího překoná, může to způsobit velké zhoršení vztahů mezi nimi, protože starší sourozenec pak v mladším nalezne konkurenta, místo spojence (Prekopová, 2009). Rodiče se často nevyhnou vyzdvihování schopností a výkonů mladšího sourozence a sourozenci si pak mohou role dokonce vyměnit (Adler, 1999). Většina rodin si v dnešní době přeje mít dvě děti, a to kluka a holku, což je zároveň podle Čapka a Čapkové (2010) nejméně problematická sourozenecká konstelace, protože mezi dětmi, které mají každé jiné zájmy, hračky a kamarády, nepanuje taková rivalita a nedochází tak často ke konfliktům. Jinak je tomu v případě, kdy jsou děti stejného pohlaví, to naopak vede k častějším sporům a konfliktům. Druhorozené dítě má v tomto případě možnost volby, zda bude se starším soupeřit, nebo se vydá vlastní jinou cestou. Jak předpokládá Adler (1999), mají druhorození větší tendence neuznávat moc autorit a častěji si více dělají, co chtějí sami, ne co po nich vyžadují rodiče. Druhorozenému se však také může narodit mladší sourozenec a jeho pozice se tak mění na prostřední dítě. Ztrácí tím výsady nejmladšího v rodině a zároveň se ocitá mezi nejstarším a nejmladším dítětem. To, že se rodiče věnují nyní více mladšímu dítěti a na prostřední nemají tolik času, pak vede k tomu, že dítě si pozornost získává jinde, například v kolektivu vrstevníků, kde vyniká, protože má dobré sociální schopnosti. Prostřední dítě „je citlivé na to, co je spravedlivé a co nespravedlivé. Někdy působí prostřední dítě trochu

23

nečitelně, jako by bylo plné protikladů“ (Čapek & Čapková, 2010, s. 43-44), protože je zvyklé si svou pozici vydobýt. Nejmladší děti (benjamínci) Mohlo by se zdát, že nejmladší děti to mají v rodinných konstelacích nejjednodušší, protože jsou dospělými osobami vnímány jako roztomilé, zábavné, každý si s nimi má chuť hrát. Podle Nováka je také typické, že nejmladší děti si často rodiče pořizují pro potěšení (2007). Nejmladší děti však nemají pozici tak jednoduchou, protože žijí v konkurenčním prostředí svých bratrů a sester a musí se snažit vydobýt si důvěru a vážnost. Ostatní sourozenci je totiž často považují za ty, jimž nelze důvěřovat, protože jsou pořád malí (Čapek & Čapková, 2010). Nejmladší děti dokážou své přednosti jako je roztomilost dobře využívat a jsou často schopnými manipulátory. Zároveň však bývají i dobrými baviči, jsou nejméně konfliktní. Nejmladší děti nejsou tak cílevědomé jako jejich starší sourozenci, protože cítí, že výsledků, kterých by mohly dosáhnout, už dosáhli jejich sourozenci a pro ně už nejsou tak lákavé, protože rodiče už by je nemuseli tak ocenit (Leman, 2008). 2.2.1 Sourozenecká konstelace dvojčat Jak je vidět z předešlé podkapitoly, sourozenecká konstelace dvojčat se nezařadila mezi základní typy sourozeneckých konstelací, nicméně jistě se za jednu z nich dá považovat. Přestože totiž mezi dvojčaty není prakticky žádný věkový rozdíl, i u nich pořadí narození hraje určitou roli. Jak jsem již zmiňovala výše, prvorozený má totiž v určitých společnostech výsadní pravidla. Pro příklad nemusíme do dějin, ani co se fyzické vzdálenosti týče, chodit nijak daleko, stačí se ohlédnout pár měsíců nazpět do Monaka, kde se narodila dvojčata knížecímu páru. Pokud by se narodili dva chlapci, právě pořadí narození rozhodne o dědici trůnu. Novák však vnímá výhodu prvorozenectví u dvojčat z poněkud odlišného hlediska, když říká, že: V laické veřejnosti se málo ví, že rizika spojená s porodem dvojčat nejsou stejná pro první i druhé dvojče. Druhé je na tom hůře než první. Rizikovost jeho porodu je na pomyslné škále příčin různých rizik hned za těžkou nedonošeností. O chviličku starší sourozenec je tak na tom mnohem lépe (2007, s. 47),

což ovšem v dnešní době poněkud zmírňuje počet porodů vedených císařským řezem, který toto riziko eliminuje. Matějček se ke stejnému věku dvojčat vyjadřuje tak, že 24

stejnověkost a současnost dvojčat chápe jako možnou příčinu ke specifickým psychologickým problémům, protože nemohou plně rozvíjet svou osobnost nezávisle jedno na druhém (1992). Řešením těchto problémů je umožnit dětem najít si svou vlastní cestu (Bacus, 2004). Některé zdroje však naopak pořadí narození dvojčat vnímají jako nedůležité a tvrdí, že oněch několik minut nijak život dětí neovlivní, čemuž se ovšem do opozice staví Leman (2000) i Prekopová (2002), kteří uvádějí důležitost systemických pořádků v rodině, i když jsou v roli sourozenců dvojčata. Dvojčata, u kterých není často jasné jejich pořadí narození, např. kvůli císařskému řezu, se v rodině organizují podle své všeobecného postavení v rodině, což poznají podle toho, jak k nim přistupuje jejich otec a matka. Leman (2009) ještě dodává velice podstatnou poznámku, že pokud je „staršímu“ z dvojčat tento fakt dáván najevo a neustále opakován, může se to projevit tak, že starší z dvojčat bude zastávat pozici prvorozeného a mladší dvojče bude jeho následovníkem, tedy druhorozeným podle teorií sourozeneckých konstelací. To ovšem nastává pouze, pokud jsou v rodině jen dvojčata, nebo je od ostatních sourozenců dělí velký (více než šestiletý) rozdíl. Pokud totiž dvojčata mají jiné sourozence, stává se většinou, že zastávají pozici staršího nebo mladšího sourozence společně (Rulíková, 2009). I Rulíková však ze svých zkušeností z Klubu dvojčat potvrzuje jisté rozdíly mezi dvojčaty, jež jsou první a mezi těmi druhými: Ze zkušeností mnoha maminek z Klubu dvojčat a vícerčat, ale i z rozhovorů s dospělými dvojčaty vyplývá, že většina dvojčat (ať už se jedná o jednovaječná, nebo dvojvaječná) si je podobná podle toho, zda se narodila jako A (první), nebo B (druhá). ,,Áčka“ bývají silnější, průbojnější, vyrovnanější, dominantnější, prostě vůdčí typy daného páru, zatímco ,,Béčka“ bývají slabší (i zdravotně), závislejší a v páru přizpůsobivější, nechají se vést svým dvojčetem (Rulíková, 2002, s. 23).

Psycholožka Prekopová však i přesto doporučuje, aby dvojčata znala pořadí narození, protože mu to pomůže pochopit jeho roli v rodině a najít své místo (in Rulíková, 2009). Dvojčata tedy mají své nezastupitelné místo v sourozeneckých konstelacích a jsou díky tomu i předmětem diskuzí různých odborníků, kteří se tímto tématem zabývají. Má vlastní zkušenost je však taková, že jsou dvojčata často i v literatuře o sourozeneckých konstelacích opomíjena.

25

2.3 Výchova Podkapitolu výchova jsem do diplomové práce zařadila proto, že výchova je s životem sourozenců, potažmo dvojčat úzce spjatá a častá skloňovaná. Nejčastěji se pak o výchově ve vztahu k sourozencům mluví o tom, zda je stejně přísná, zda jsou v ní nějaké rozdíly apod. S výchovou dvojčat je tomu úplně stejně, s tím rozdílem, že při ní se přímo předpokládá, že bude u obou dětí z dvojčat stejná a vychovatelé mezi dětmi nebudou dělat rozdíly. Dříve, než přejdu k tomu, jaká jsou další specifika výchovy dvojčat, definuji nejdříve výchovu obecně. Výchovou se zabývá pedagogika v průřezu všemi disciplínami, přičemž Průcha, jakožto současný představitel definuje výchovu takto: Výchova je v pedagogickém pojetí považována za záměrné působení na osobnost jedince s cílem dosáhnout změn v různých složkách osobnosti. Pedagogové tu mluví o utváření nebo formování osobnosti a rozlišují výchovu rozumovou (formující intelekt člověka), mravní (utvářející systém hodnot a norem jedince), tělesnou, uměleckou aj…“ (2000, s. 15).

Výchovu definuje také Čáp, který už výchovu specifikuje na působení dospělých na děti směrem k jejich vývoji: Výchova se tradičně chápe jako záměrné a k určitému cílí směřující působení dospělých na děti s použitím určitých výchovných prostředků a metod (např. přesvědčování, odměny a tresty). Takto chápaná výchova tedy patří mezi vnější podmínky, které formují, determinují vývoj osobnosti, vedle vlivů ostatních podmínek, zejména dědičnosti a nahodilých vlivů prostředí…“ (1996, s. 13).

Čáp v definici naráží i na fakt, že nejen výchova působí na děti, ale vliv má také genetika, což je v souvislosti s dvojčaty zásadní téma. Tedy jak velký vliv má genetika a jak velký vliv má výchova na to, jak se děti vyvíjí a jak se mezi nimi vyvíjí i sourozenecký vztah. Výchovu je také možné nahlížet z jiných rovin, jako například výchovu v rodině, výchovu ze strany různých institucí apod. V případě výchovy sourozenců se právě na výchovu v rodině zaměřím nejvíce a budu se obracet i k výchově školní. Výchova je totiž v rodině jeden z nejdůležitějších elementů. Interakcí rodičů a dětí již v raném dětství vede k utváření vztahu nejen mezi rodiči a dětmi, ale také mezi ostatními členy rodiny, například mezi sourozenci, a vede k vzájemnému porozumění a bezproblémovému soužití (Matějček, 1986). Rodinná výchova má za úkol vytvářet optimální podmínky pro rozvoj každého člena rodiny, a to v souladu s jeho individuálními 26

předpoklady. Výchova ovlivňuje vztahy dětí k členům rodiny i k ostatním lidem, a také významně přispívá k motivaci např. k učení a ke vzdělávání celkově (Střelec, 1998). Podle Brische (2012) jsou rodiče zodpovědní skrze výchovu za to, jak se jejich dítě rozvíjí. Rodiče ovlivňují děti tím, že o nich mají nějaké ideální představy, o jejich povaze, chování, zevnějšku atp. A pokud se těchto představ rodiče snaží docílit, na dítě a jeho chování nevědomě působí. Dále se budu zabývat už konkrétně výchovou dvojčat. 2.3.1 Specifika výchovy dvojčat S příchodem dvojčat do rodiny v rodině nastávají velké změny. S dvojčaty souvisí vyšší fyzický i psychický stres, který vyplývá z péče o dvě děti najednou (Ainslie, 1997). Již samo těhotenství s dvojčaty přináší pro rodiče zátěž, se kterou se musí vyrovnávat. Rodinu v tomto období zasahují radostné pocity, ale také významné fyzické, sociální a taky emocionální změny. A v neposlední řadě vědomí rizik, která jsou s porodem dvojčat spjatá. Toto vědomí vyvolává stres a starosti o děti a také podporuje úzkost rodičů z toho, jak budou zvládat výchovu svých dětí (Neifert & Thorpe, 1990). Někdy se obavy rodičů dvojčat naplní a porod dvojčat přijde předčasně. Rodiče jsou pak do své role doslova vymrštěni a potřebují mnohdy psychologickou pomoc a podporu. V České republice těmto rodičům pomáhají různé neziskové organizace, mimo jiné také již několikrát zmiňovaný Klub dvojčat a vícerčat, který rodičům poskytuje především poradenství (Rulíková in Sborník, 2011). Velkou snahou odborníků pak je, aby mohli rodiče případně zůstat s oběma dětmi v porodnici, protože pokud rodiče tráví s dětmi čas od narození, podporuje to jejich rodičovské kompetence a zlepšují se interakce mezi nimi a dětmi (Langmeier & Krejčířová, 2006). S předčasným narozením dvojčat a pobytem jednoho z nich v porodnici bez matky a sourozence souvisí i obavy rodičů (častěji matky), aby jedno z dětí neupřednostňovali. Tyto obavy se mohou projevovat, i pokud porod proběhl zcela normálně a bez komplikací. To vede k tomu, že se matka snaží chovat k dvojčatům zcela stejně, což se většinou projevuje dvěma způsoby. Buď se matky snaží dělat všechno současně pro obě děti, nebo udělá tu stejnou věc nejdříve pro jedno a potom pro druhé dítě (Robin et al., 1996). Matky, které se k dětem chovají takto rovnostářsky, nesledují individuální reakce dětí a nepodporují tak rozvoj jejich identity jako jednotlivců. 27

Podle některých zahraničních průzkumů se dokonce někteří rodiče příliš bojí nálepkování u dvojčat, a tak se snaží nedávat najevo, že jedno má např. lepší výsledky než druhé, což pak ale vede k extrémně stejnému zacházení s oběma dvojčaty (Loehlin & Nichols, 1976; Robin et al., 1996). Toto chování může působit jako by rodiče vychovávali pouze jedno dítě, a ne dvě. Chování k dvojčatům jako k jednotce je značně stereotypní a to nejen pro rodiče, ale pro všechny, kdo s dvojčaty přicházejí do styku. Mikulaštík (2003) doporučuje, aby se tito lidé pokusili stereotypům zabránit a vyvarovat se jich a spíše ke dvojčatům přistupovat na základě zkušeností s nimi jako s jednotlivci. Podle Vítkové Rulíkové (2009) se lidé například stereotypně domnívají, že výchova dvojčat je mnohem náročnější než výchova jednoho dítěte. To ovšem podle Rulíkové na základě jejích zkušeností nemusí být vůbec pravidlem. Lidé dále rozdělují dvojčata podle jejich vnějších charakteristik, jako tohle je to hodnější, tohle zlobivější, tohle je milé, tohle milé není. Stereotypně s dvojčaty jednají nejen rodiče ale i učitelé ve školách. Rozdělení dětí do různých škol je u nás výsadou rodičů, na rozdíl od jiných zemí, kde toto rozdělení mohou striktně vyžadovat (Fraser, 2009). Problematika dvojčat v jedné školní třídě by se dala vyjádřit větou Turnera: „Dvojčata proto můžou pro společnost představit klasifikační problém, protože to, co je fyzicky dvakrát, je strukturálně jedno“ (1969, s. 49). Před rodiči stojí nelehký úkol, aby rozhodli, zda se mají dvojčata vzdělávat společně či nikoliv. Výzkumem dvojčat ve škole se dlouhodobě zabývá dr. Pat Preedyová, která v roce 2011 vystoupila s tímto tématem na 1. Mezinárodní konferenci o dvojčatech a vícerčatech. Preedyová o tématu dvojčat ve škole a jejich rodičů hovoří na základě svých mnohaletých zkušeností coby ředitelky školy, která se zajímá o vzdělávací potřeby dvojčat. Preedyová považuje za přínosné, že se děti, pokud spolu chodí do školy, mohou společně učit a mají ve škole vždy „kamaráda“ v podobě sourozence. Pro rodiče je pak výhodou, že mohou komunikovat s jednou učitelkou najednou a je to pro ně logisticky snazší. Zmiňuje také, že dvojčata jsou ve školách nyní už nezanedbatelnou sociální skupinou, jelikož se jich rodí více než v minulosti, a k tomuto faktu by se mělo více přihlížet. Dvojčata totiž kromě problémů, které ve škole řeší i ostatní děti, řeší ještě řadu dalších, jako jsou konflikty, závislost, rivalita nebo dominance jednoho s dvojčat. Tyto problémy řeší sice i jiní sourozenci, ovšem s příchodem do školy je nechávají jaksi za dveřmi. Preedyová je

28

přesvědčena, že ať už dvojčata navštěvují jednu třídu, či ne, je zapotřebí je posuzovat individuálně a i rodiče by se měli vyvarovat srovnávání (in Sborník, 2011). K rozdělení dětí z dvojčat do školy některé instituce přistupují také z důvodu toho, že dvojčata se mohou, když jsou společně, hůře chovat, což má dopad na jejich výsledky. Podle Norské studie, kterou zprostředkovala Osloská katedra psychologie, mívají totiž dvojčata často problémovější chování než samostatně narození sourozenci. Studie předpokládala rozdíly jednak v tom, jaké mají dvojčata a jiní sourozenci problémy (dvojčata měla mít jiné), a také v tom, zda jsou do problémů zataženi oba sourozenci, či jen jeden z nich. Zjistilo se, že rozdíly v tom, jak zlobí dvojčata a jak jiní sourozenci, nejsou významné. Co však významné je, že dvojčata mají mnohem častěji problémy s chováním obě, kdežto u jiných sourozenců je to často jen jeden z nich. Dvojčata totiž díky observačnímu učení odpozorovávají nevhodné chování od svých sourozenců – dvojčat, které pak kopírují. Důležité je však také to, že mnohem větší vliv na problémovost chování vědci spatřují v sociálním vlivu rodiny, než v typu sourozeneckého vztahu (Bekhus et al., 2014). Jak je již jasně patrné, výchova dvojčat je specifická v tom, že se stále točí kolem dvou pólů, a tedy chovat se k dvojčatům stejně, nebo ke každému jinak? Tuto otázku řeší rodiče i ve věci zcela obyčejné a každodenní, která má však u dvojčat nesmírný význam. Touto věcí je oblékání dvojčat. Někteří rodiče dvojčata ve stejném oblékání podporují a všemožně upozorňují na jejich stejnost. Tím však mohou paradoxně způsobit to, že se sama dvojčata v pozdějším věku budou snažit se od sebe co nejvíce odlišit, aby okolí naopak deklarovala svoji rozlišnost. Pro rodiče je velmi obtížné najít rovnováhu mezi tím, aby se pochlubili se svými dvojčátky, a tím, aby dětem umožnili být samy sebou (Vítková Rulíková, 2009). Kromě toho, že musí rodiče dvojčat řešit, jak je oblékat, musí si také dávat pozor na to, jak s dvojčaty komunikují. I v této oblasti se totiž může projevit strach z upřednostňování jednoho z dětí. Rodiče s dvojčaty častěji mluví jako s dvojicí, než s jednou osobou. Je to způsobeno také tím, že komunikace je často triadická, tedy rodič a dvojčata. Rodiče proto častěji řeknou „holky“ nebo „kluci“, než aby je oslovila jednotlivě (Rulíková, 2008). Tohoto oslovování se dopouštějí i ostatní lidé, avšak ti hlavně proto, když dvojčata neumějí odlišit a mají strach, aby si je nespletli.

29

Oslovování dvojčat jmény také záleží na tom, jaká jména jako rodiče pro děti vybereme. Marie Fejtková říká, že jméno je to první, čím můžeme dítě ovlivnit a jako v ojedinělé situaci mají rodiče možnost rozhodovat o volbě jména předem. Podle Fejtkové se dnes: …Často dávají dětem jména tak, že začínají na jedno písmeno. Dávají jména podle rodinné tradice a je zajímavé, že dostávají jména po babičce. Když to jsou dvojčátka tak jméno po dědovi druhé po tatínkovi. Rodina k tomu přistupuje jako ke kombinaci jmen tak, že třeba dávají jména, aby se k sobě zvukomalebně hodila. Aby byla stejně dlouhá, stejně krátká (in Sborník, 2012, s. 40).

Tato specifika výchovy dvojčat vnímám jako nejzásadnější, přestože si uvědomuji, že jich můžeme zmínit mnohem více. Dále pokračuji hodnocením a srovnáváním dvojčat, které by se za specifikum výchovy dvojčat v jistém smyslu (četností) dalo také označit. 2.4 Hodnocení a srovnávání (nejen sourozenců a dvojčat) ve škole Vzhledem k tomu, že hodnocení a srovnávání, a to zejména ve škole, je se sourozenci a hlavně s dvojčaty neodmyslitelně spjato, rozhodla jsem se věnovat tomuto tématu samostatnou podkapitolu. Samo hodnocení už přímo z podstaty srovnávání výsledků vychází, a to srovnávání s nějakou cílovou představou. Dostává se do jakékoliv lidské činnosti. Slavík o hodnocení říká, že: Hodnocení je dovednost intelektuálně vysoce náročná, která umožňuje člověku na základě subjektivního přístupu rozlišovat v okolním světě jevy důležité od nedůležitých a mezi důležitými jevy dobré od špatných. Hodnocení patří neoddělitelně k hodnotám, souvisí s jejich uvědomováním, objevováním, vyzdvihováním, pozorováním nebo zpochybňováním a kritizováním (1999, s 22).

Hodnocení je v každodenním životě nedílnou součástí všech lidských činností, přičemž většinou směřuje k dosažení nějakého cíle. K hodnocení se lidé uchylují vždy kvůli určité potřebě, přání anebo představě (Kolář & Šikulová, 2009, s. 11). Protože předmětem této práce jsou dvojčata, zaměřím se právě na ně. Potřeba hodnotit nějakou představu totiž většinou lidé, se kterými se dvojčata setkávají, naplňují tak, že dvojčata srovnávají mezi sebou. Touto představou jsou dvojčata, která dělají totéž, vypadají stejně a jsou zkrátka jedno jako druhé. I když je tato představa prokazatelně mylná (Rulíková, 2008), pro lidi je stále lákavá a neměnná. Nejvíce se k hodnocení a srovnávání dvojčat uchylují učitelé a rodiče a jiní lidé ve vztahu ke škole a školnímu hodnocení.

30

Podle Průchovy Pedagogické encyklopedie je hodnocení a klasifikace žáků: …komplexní činnost, která interpretuje edukační proces a vypovídá o kvalitách a míře úspěšnosti žákovského učení učebních výkonů. Slouží jako zdroj zpětnovazebních informací pro osoby nebo instituce ve vzdělávacím systému nebo mimo něj. Cílem hodnocení žáků je zvyšovat kvalitu a efektivitu vyučování a zlepšovat kvalitu žákovského učení (Průcha, 2009, s. 587).

V české škole si pravděpodobně pod pojmem hodnocení žáka každý představí klasické známky 1–5. Toto hodnocení je také v českých školách stále primárně využíváno a málokdy je nahrazeno jiným typem hodnocení. Přitom ale školský zákon formuluje jako možné formy hodnocení pro 1.–9. ročník ZŠ klasifikaci v kombinaci se slovním hodnocením nebo pouze slovní hodnocení a pouze klasifikace je možná až na střední škole (Školský zákon, 2004). Výhodami klasifikace je například to, že „Školní známky poměrně rychle získávají motivační hodnotu a v závislosti naplnění této funkce pak mohou plnit i další funkce školního hodnocení“ (Kolář & Šikulová, 2005 s. 83), nebo také, že známka velmi zjednodušuje vyjádření hodnocení a může tak poskytnout srovnání výkonů i chování a především také statistické zpracování. Další výhodou je, že „rodiče i ostatní veřejnost jsou na známky zvyklí a vidí v nich úspěšnost svého dítěte“ (Kolář & Šikulová, 2005, s. 83). A právě ono zjednodušení velice nahrává srovnávání sourozenců. Přitom školní hodnocení výrazně ovlivňuje osobnostní a sociální rozvoj člověka a dítě, které je hodnocení vystaveno, si toto hodnocení může zvnitřnit a poté se jím řídit (Hartl & Hartlová, 2004, s. 191), čímž se opět dostáváme k již zmiňovanému Thomasovu teorému, tedy k sebenaplňujícímu se proroctví. Podle Koláře a Šikulové (2005) používají (mimo jiné) učitelé hodnocení sociálně normované nebo individuálně normované. Přičemž sociálně normované hodnocení je takové, které výkon žáka porovnává s výkonem ostatních, kdežto individuální srovnává žákovy výkony s jeho předchozími. Vítková Rulíková doporučuje učitelům (ale i jiným lidem, již dvojčata hodnotí), aby k nim přistupovali ohleduplně a stejně jako ke kterýmkoliv jiným dětem ve třídě, aby věděli, jak dvojčata od sebe odlišit, ale zároveň je nesrovnávat, a aby učitelé používali konkrétní jména dětí, a ne neurčitá oslovení. A také především při hodnocení vycházeli z individuality dvojčat (2009).

31

Tolik tedy k podkapitole hodnocení a převážně školnímu hodnocení, jež je dále zdrojem pro diskuzi teoretické s empirickou částí práce. Dále se již v poslední podkapitole zaměřuji na vývoj sourozeneckého vztahu, který konkrétně u dvojčat nepřestává být silný ani po jejich odloučení. 2.5 Vývoj sourozeneckého vztahu dvojčat Všechny vztahy, včetně těch sourozeneckých prochází nějakým dynamickým vývojem, nejsou neměnné. Jsou jiné v dětství, jiné v pubertě a jiné v dospělém věku a ve stáří. Vzhledem k tomu, že ve výzkumu provedeném za účelem této diplomové práce sleduji vývoj vztahu především do období dospělosti, ale hlavně se zaměřuji na dětství, budu se i dětství věnovat nejvíce. Provedené výzkumy vývoje vztahů v rodině a mezi sourozenci zkoumají především vztahy po narození mladšího dítěte, kdy výsledky vedou k třífázovému modelu změny vztahu. Tyto fáze jsou ohraničeny věkem a akcentují především péči rodičů a jejich pozornost a s tím spojené změny. První fáze pak trvá asi do osmi měsíců od narození mladšího sourozence, kdy se rodiče snaží o uspokojení jeho potřeb a navázání vztahu mezi dětmi. Druhá fáze, do věku 18 měsíců mladšího dítěte, je typická jeho zvýšeným akčním radiem, a tím i možnými konflikty mezi sourozenci. Rodiče pak mají nelehký úkol, hledat mezi sourozenci spravedlivý metr. A poslední, třetí fáze končí dosažením dvou let věku mladšího sourozence. Poté by již měl být rodičovský a dětský-sourozenecký systém relativně v rovnováze (Kasten, 1993). Tento výzkum se sice zaměřil na jinak staré sourozence, ovšem podobné situace můžeme pozorovat i u dvojčat, která taktéž procházejí těmito fázemi. Tedy nejdříve se učí být a fungovat společně, což mají značně zjednodušeno tím, že nejsou zvyklá být sama. Poté mezi nimi může vznikat rivalita a nakonec se jejich vztah ustálí. Vztah dvojčat se může vyvinout podle Hay a Preedové (2004 in Večeřová, 2010, s. 43) do třech typů. Může být extrémně individuální, kdy každé dítě z dvojčat má své

přátele, o které se nedělí, každé se chce jinak oblékat a jsou extrémně soutěživá. Dalším typem je zdravě závislý vztah, kdy každý má vlastní přátele, ale některé také sdílí, netrpí separační úzkostí, pokud nejsou s dvojčetem, podporují se, vnímají svou individuální identitu. A poslední typ, úzce vázaný vztah, u kterého je typické, že dvojčata chtějí být většinu času spolu, nemají ráda odloučení, stejně se oblékají a mají pouze společné přátele.

32

Tyto vztahy jsou poněkud hraniční a neznamená to, že dvojčata se musí nutně k některému typu přiřadit, nicméně vždy k jednomu z typů inklinují. Vývoj „dvojčecího“ vztahu je ovlivněn tím, že spolu dvojčata sdílí jeden životní prostor už prakticky od prenatálního věku a cítí se tak velmi provázaně (Sandbank, 1999). Ve třech zmíněných typech vztahů dvojčat hrají největší roli míra závislosti a blízkosti dětí, rivalita a pocit odloučení, kterým se budu dál stručně věnovat. 2.5.1 Závislost a blízkost Závislost a blízkost u dětí z dvojčat bývá skloňována zejména ve vztahu k jednovaječným dvojčatům, tedy k těm, které kromě společné výchovy a prostředí sdílí ještě totožnou genetickou výbavu. U nich je podle Rulíkové (2008) i Segalové (2009) velmi silné pouto, které si dovedou plně představit jen jednovaječná dvojčata. U dvojčat není výjimkou, že si uvědomují fakt, že jsou dvojčaty a jsou na tento fakt hrdá a společně svůj vztah udržují a budují jaksi „proti“ ostatním. Přirozené je, že jedno z dvojčat je průraznější a průbojnější a to druhé je spíše v podřízeném vztahu, nicméně ani tato skutečnost dvojčata nerozděluje a naopak je spíše spojuje. Blízkost je pak také úzce spojována s identitou, přičemž čím větší blízkost mezi sebou dvojčata pociťují, tím více je jejich individuální identita ohrožena (Chicaud, 2002). Ke vzájemné závislosti dvou osob se vyjadřují i Kraus a Poláčková: Jakmile jsou lidé na sobě závislí a reagují na sebe, mohou se odměňovat a trestat, poskytovat si vzájemné uspokojení, ale i nepříjemnosti, či dokonce se stát předmětem sociální manipulace. (...) Pro spokojený a vyrovnaný život je potřebné znát své skutečné potřeby a přání, ale také vlastní schopnosti (2001, s. 57).

2.5.2 Rivalita Rivalita je jev, který se mezi sourozenci vyskytuje zcela běžně a nejinak je tomu i u dvojčat. Setkat se s tímto jevem můžeme prakticky v každé rodině, ve které jsou sourozenci, přičemž jí nejde plně předejít, ale její následky a průběh lze zmírnit (Faber & Mazlish, 2009). „Rivalita mezi sourozenci, vzniká se všemi následky, jako jsou nenávist, závist, ctižádostivost, snaha dominovat a utlačovat i nezávisle na vlivu rodičů.“ Takto vnímá sourozeneckou rivalitu Prekopová (2009). U dvojčat pak dokonce existuje větší tendence k rivalitě než u jiných „mono“ sourozenců. A to zejména proto, že se mezi dvojčaty objevuje velice brzy soutěžení, jehož hlavní příčinou je většinou snaha o získání pozornosti rodičů, zejména pak matky (Lytton, 33

1980). Hay a Preedyová (2005) uvádí, že dvojčata si navzájem skáčou do řeči, překřikují se a každé z nich se snaží strhnout pozornost právě na sebe. Zároveň říkají, že je možné této rivalitě předejít například připoutáním každého dvojčete k jinému rodiči, což ale nemusí být vůbec jednoduché. Podle Rulíkové se rivalita objevuje více u dvojčat, která jsou dva chlapci (2008). Velkým zdrojem rivality je školní prostředí, kde jsou děti srovnávány a hodnoceny, o čemž ale pojednávají už předchozí části této práce. 2.5.3 Odloučení Specifické pouto, které mezi dvojčaty existuje, má v anglicky psané literatuře dokonce své pojmenování. Říká se mu twinning bond, twinning effect nebo také twinship. Právě „twinship“ je to, co dvojčata odlišuje od jiných sourozenců. Dvojčata jsou stále spolu, spolu si hrají, jí, chodí do školy atd. V určitém momentě je však důležité, aby se dvojčata vyvíjela individuálně, protože jinak by mohl ve vývoji dětí nastat problém (Friedman, 2008). Kromě všech zmíněných výhod vztahu dvojčat existují i nevýhody a jednou z nich je tzv. separační úzkost, tedy strach z odloučení, který dvojčata mohou zažívat, když se ocitají sama. Na počátku může být separace provázena úzkostí, strachem nebo také zmatením a zoufalstvím z toho, že najednou jsou dvojčata sama, na což nejsou zvyklá. Reakce na separaci mohou být různé od popření, zlosti, zármutku a žalu až po narušení utváření dalších blízkých vztahů, izolaci, problémům s intimitou (snaha nalézt tak blízký vtah, jaký měly s dvojčetem), soutěživost, popření rozdílů (Simon, 1980). Většinou jsou dvojčata schopna se od sebe odloučit až v pozdějším dětství, kdy mohou jet například každé samo na tábor nebo jinam na prázdniny, zkrátka strávit i několik dní bez sourozence. Pouta mezi dvojčaty se tlumí v adolescenci, kdy se dvojčata snaží co nejvíce prosazovat svou individualitu a hledat vlastní cestu. Právě v tomto období je třeba poskytnout dvojčatům vlastní soukromý prostor a separaci jim umožnit. Dvojčata, která rodiče berou jako jednotku, ne jako dvě samostatné bytosti, mohou bez větších problémů snášet odloučení od rodičů, avšak nikoliv od dvojčete (Klein, 2003). Podle Simona u separace nezáleží na tom, jak jsou si dvojčata podobná, ale záleží na typu sourozeneckého vztahu, jaký mají mezi sebou utvořený, a na pocitech, které si spojují s faktem a vědomím toho „být dvojče“ (1980). Také dodává, že pro to, aby byla 34

separace „zdravá“, je důležité separaci přijmout a akceptovat také to, že stejná intimita jako ve vztahu dvojčat s nikým jiným dosažena nebude. Nicméně pokud se toto povede, dvojčata mohou prožívat radost z přátelství s někým jiným a těšit se ze zážitků bez dvojčete, aniž by pociťovala separační úzkost. (Simon, 1980). O odloučení sourozenců – dvojčat v poněkud jiném smyslu pojednává i Vivienne Lewin v knize o vývoji sourozenců (2009), kde popisuje, jak vědomost toho, že je člověk z dvojčat, tohoto člověka ovlivní. Jako příklad uvádí známého zpěváka Elvise Presleyho, který pocházel z dvojčat, ale jeho bratr se narodil mrtvý. Fakt, že byl z dvojčat, však Elvisovi Presleymu jeho matka neustále opakovala a Presley pociťoval celý svůj život velkou separační úzkost.

35

3

SHRNUTÍ TEORETICKÉ ČÁSTI Shrnutí teoretické části práce zdůrazňuje nejdůležitější poznatky, které přinesly dvě

předchozí kapitoly, tedy Dvojčata a Sourozenecký vztah dvojčat. V obou těchto kapitolách šlo především o to, popsat teoretické koncepty související s výzkumným problémem, jímž je sourozenecký vztah dvojčat a podat přehled o aktuálním výzkumu tématu, který je inspirací pro tuto diplomovou práci. Dvojčata jsou především sourozenci, kteří mají tytéž rodiče a jsou narozeni ve stejný den, přičemž i v tomto případě mohou existovat výjimky, které toto pravidlo potvrzují. Někdy se totiž mohou narodit dvojčata například s jiným datem narození nebo dokonce mít jiného otce. To ovšem za předpokladu, že se jedná o dvojčata dvojvaječná, která se v České republice narodí mezi dvojčaty v 75 % případů, přičemž mezi nimi mohou být buď dvě dívky, nebo dva chlapci, nebo smíšený pár. Zbylých 25 % tvoří dvojčata jednovaječná, kterým se také říká, že jsou to dvojčata identická, a to z důvodu, že mají téměř navlas shodnou genetickou výbavu. Jsou si tak velmi podobná, často k nerozeznání a dokonce se říká, že je mezi nimi speciální hluboké pouto. Porodnost dvojčat se během posledních dvaceti pěti let změnila, a to tak, že v polovině devadesátých let začal počet dvojčat prudce narůstat a tento trend se zastavil a pomalu se začíná obracet až v posledních pěti letech. Důvodem je vyšší věk matek, jež je jedním z předpokladů pro vícečetné těhotenství a také s ním spojené častější umělé oplodnění, které starší ženy mnohdy podstupují. Nyní se však s kvalitou péče od zavádění dvou embrií při asistované reprodukci upouští. Vícečetné těhotenství s sebou nese rizika, z nichž nejčastěji proměněným ve skutečnost je předčasný porod. Protože se dvojčata často rodí předčasně a tedy i s nižší porodní váhou, bývají častěji opožděná ve vývoji. Tento hendikep však většinou v průběhu raného dětství srovnají a dále se vyvíjí jako ostatní děti, i když s určitými specifiky. Jedním z těchto specifik je vlastní řeč dvojčat, která mezi nimi může vznikat. Tato „porucha“ se nazývá kryptofázie a ve většině případů vymizí s nástupem do školky. Děti z dvojčat, zvláště pak jsou-li si velmi podobné, někdy později rozpoznávají svou identitu, později si uvědomují svoji individualitu, protože vyrůstají od narození s někým, kdo je na první pohled stejný jako oni. Tento zmatek týkající se identity u dvojčat příliš nepodporují ani učitelé, se kterými se od mateřské školy dvojčata setkávají, protože dvojčata často

36

nedokážou rozeznat a oslovují je společně, jako například kluci Novotní a holky Novákovy a nedělají mezi nimi žádné rozdíly. Budování identity je u dvojčat samo o sobě dost specifické, protože žijí od narození bok po boku s někým, s kým jsou neustále srovnáváni a zaměňováni. Odborníci se proto shodují, že je třeba u dvojčat od malička posilovat vědomí sebe sama, brát je jako individuality a vnímat jejich potřeby jako jednotlivců, nikoliv jako dvojice, za kterou je mnozí považují. Je dobré také dvojčata, zvláště pokud si to přejí, oblékat jinak, a ne stejně. Právě oblékáním dvojčata často dávají najevo to, že jsou odlišná nebo naopak demonstrují fakt, že jsou dvojčaty. Dvojčata totiž mají kromě vlastní individuální identity rovněž identitu společnou. Aby se dvojčata mohla vyvinout ve zdravé osobnosti, je třeba jim dopřát pocit jedinečnosti a odlišnosti od druhých lidí a neházet je do jednoho pytle. Protože jsou dvojčata sourozenci, zabývala jsem se dále v práci sourozenectvím a sourozeneckým vztahem, což je ten nejdelší vztah, který člověk ve svém životě prožívá. Sourozenci jsou v životě každého důležití proto, že se od nich učíme sociálním dovednostem nejen ve vztahu k vrstevníkům, ale tyto dovednosti se nám hodí i do budoucna. To, jaké máme sourozence, můžeme ovlivnit asi jen velmi málo, protože sourozence si nevybíráme. Nicméně však existují vnější okolnosti, které na sourozenecký vztah působí, přičemž jednou z nejvýznamnějších je pořadí narození, které v rodině sourozenci zaujímají. Jiný totiž bude prvorozený, který má po určitou dobu veškerou pozornost rodičů, o kterou pak náhle přijde a musí se stát starším sourozencem, s čímž se pojí zodpovědnost a vytrvalost. A jiné postavení má nejmladší dítě v rodině, které je považováno za roztomilé a ledacos mu projde. Nelehkou pozici pak mají v rodinách prostřední děti, které nemají ani výsadní postavení prvorozeného ani výhody toho nejmladšího a musí se tak o vše zasloužit. Do sourozeneckých konstelací také zasahují dvojčata, a to jak jinak než svým zvláštním způsobem. Dvojčata totiž mohou, pokud mají sourozence, zastávat kteroukoliv z již zmíněných pozic. Pokud ale sourozence nemají, je zajímavé, že se i mezi nimi vytváří určitá hierarchie, kdy jedno z dvojčat je to, co vede, a druhé je spíš submisivnější. To dominantnější pak může v rodině zastávat roli prvorozeného a shodou okolností často i prvorozené je, třebaže ho od sourozence dělí jen několik okamžiků. Sourozenecký vztah jako každý jiný prochází určitým vývojem a nejinak je tomu u dvojčat. Mezi dvojčaty existují tři základní typy vztahů. Je to vztah extrémně individuální, 37

zdravě závislý a úzce vázaný. Přičemž všechny tyto typy vztahů se vyznačují určitou mírou rivality mezi sourozenci, mírou blízkosti a také je lze definovat podle toho, jak sourozenci snášejí odloučení. Obecně však lze říci, že rivalita je závislá ve větší míře na pohlaví než na věku, a to větší je mezi dvěma chlapci a nejmenší u sourozenců rozdílných pohlaví. U dvojčat se ovšem objevuje častěji než u ostatních sourozenců, protože jsou často srovnávána. I blízkost se projevuje výrazněji a je to opět dáno tím, že dvojčata jsou spolu pořád a jsou na sebe zvyklá. Existuje mezi nimi silné pouto a jsou si velmi blízká, nemusí to však být pravidlem. Odloučení u dvojčat je pak proces, který ne všechna dvojčata prožívají stejně. Ta, která jsou si bližší, mohou pociťovat separační úzkost a odloučením od dvojčete trpět. Pro ta ostatní je to běžná součást životního cyklu. S tím, že dvojčata jsou od ostatních lidí v některých věcech odlišná, souvisí i to, že i ve výchově je k nim občas třeba přistupovat jinak. Jednak ze strany rodičů, kteří se starají o dvě malé děti naráz a může to být pro ně zátěž, a jednak i dvojčata vyžadují někdy specifický přístup. Rodiče se k dvojčatům chovají často tak, že se až úzkostně bojí dělat mezi nimi rozdíly, a pak se snaží o přístup, že oběma naráz poskytují totožné věci nebo oběma totožné, ale postupně. Podle odborníků je však potřeba, v rámci budování identit, děti brát jako jednotlivce a tedy i tak s nimi například komunikovat, dávat jim odlišná jména a těmi je poté oslovovat. Velká kapitola týkající se rozlišování a srovnávání se pak odehrává ve škole. Dvojčata obvykle chodí do jedné třídy, což je pohodlné především pro rodiče a někdy samozřejmě i pro ně. Ovšem ve škole, více než kde jinde, hrozí nálepkování a srovnávání dvojčat. Dvojčata byla vždy předmětem zájmu nejen obyčejných lidí, pro které jsou zajímavá tím, že si jsou podobná a lidé se je pokoušejí rozeznávat, ale také jsou objektem různých vědeckých studií a dokonce experimentů, protože u jednovaječných dvojčat zkoumají vliv prostředí a genetiky, přičemž se zatím přou o to, co má na člověka větší vliv. Dále následuje empirická část, která rovněž přináší výsledky provedeného výzkumného šetření, které vzniklo na pomezí „obyčejného“ a vědeckého zájmu, protože dvojčata jsou pro mě velmi osobním tématem.

38

II EMPIRICKÁ ČÁST Další část mé diplomové práce, tedy část empirická navazuje na předchozí teoretickou část, přičemž teoretické koncepty v ní popsané uvádí do souvislosti s výzkumnou praxí. Tato část je rozdělena do čtyř hlavních kapitol. Jelikož má práce je teoretické empirického charakteru, její součástí je výzkumné šetření, které jsem prováděla s dvojčaty již od minulého roku a které přineslo odpovědi na mé výzkumné otázky, a právě z tohoto výzkumu empirická část vychází. Nejprve v kapitole Metodologický postup popisuji, jak jsem prováděla výzkumné šetření a co mu předcházelo. Vysvětluji tedy volbu výzkumného problému, jímž se stal sourozenecký vztah dvojčat a následně se již věnuji vymezení cíle výzkumu a z něj plynoucích výzkumných otázek. V této kapitole také charakterizuji výzkumný vzorek, jejž tvořilo celkem pět párů dvojčat, z nichž každý má nějaká specifika, která ovlivnila výzkum. Protože jsem zvolila kvalitativní metodologii, objasňuji své rozhodnutí a také metodu sběru dat – polostrukturované rozhovory, které jsou pro kvalitativní metodologii typické. Od teoretického vysvětlení metodologie přecházím k popisu průběhu skutečného výzkumu od vstupu do terénu až po analýzu získaných dat. V následující kapitole Výsledky výzkumného šetření předkládám, jak je již z názvu kapitoly

patrné,

výsledky

realizovaného

výzkumu.

Tyto

výsledky

prezentuji

v podkapitolách, jež odpovídají vytvořeným kategoriím. Zároveň se stále snažím vracet k základní výzkumné otázce a odpovídat si na ni, tudíž všechny kapitoly jsou propojeny právě s ohledem na tuto otázku. Kapitoly na sebe logicky navazují, a vytvářejí tak analytický příběh o sourozeneckém vztahu dvojčat, jenž vznikl za pomoci deseti informantů a jejich upřímných sdělení. Na začátku této kapitoly se také pokouším vysvětlit „narativní rovinu“ vyprávění, protože právě způsob, jakým o sobě dvojčata hovořila, mě velmi zaujal a tvoří nedílnou součást výsledků výzkumu. Na výsledky poté navazuje již Shrnutí výsledků výzkumu, v němž rekapituluji hlavní zjištění, nyní již bez opory citací mých informantů. Poslední, avšak velmi důležitá kapitola Diskuze přináší propojení nových zjištění s teoretickými koncepty, prezentovanými v první, teoretické části práce. Nové poznatky jsou tedy konfrontovány s již provedenými výzkumy na téma dvojčat.

39

4

METODOLOGICKÝ POSTUP V této části diplomové práce si kladu za cíl představit jednotlivé metodologické

kroky výzkumného šetření, které jsem prováděla v období od října 2014 do února 2015. Popisuji zde jednak výzkumný problém a výzkumné otázky, které jsem si kladla, a také odůvodňuji volbu kvalitativní výzkumu a s ní spojený výběr polostrukturovaných rozhovorů jako nejvhodnější metody sběru dat. Odkrývám také důležitá fakta o mém výzkumném vzorku, která poskytují kontext pro orientaci ve výsledcích výzkumů. A v neposlední řadě krok po kroku popisuji, jak probíhaly rozhovory s dvojčaty a také zpracování dat získaných jejich prostřednictvím. 4.1 Výzkumný problém a cíl výzkumu Výzkumný problém této diplomové práce vyplynul ze širokého tématu, jímž byla v prvopočátku výchova dvojčat, která mě jako téma velice zaujala. Po poměrně dlouhém zvažování, jak toto téma co nejlépe uchopit, jsem čím dál více přemýšlela o dvojčatech jako o sourozencích, které právě jejich sourozenecký vztah velmi ovlivňuje. Při těchto úvahách jsem vycházela především ze své osobní zkušenosti, což je podle Strausse a Corbinové (1999) indikátorem, který může vypovídat o budoucí úspěšnosti daného výzkumu. Proto jsem za výzkumný problém zvolila sourozenecký vztah dvojčat, od kterého se dále odvíjel nejen cíl mé práce, ale také výzkumné otázky a další metodologický postup. Sourozenecký vztah dvojčat (nejen jednovaječných) také považuji za poměrně neprobádanou oblast, protože dosavadní výzkum se orientuje především na oblast genetiky a na vztahy mezi jednovaječnými dvojčaty determinovanými jejich shodnou DNA. Protože výzkumný problém, tedy sourozenecký vztah dvojčat, nahlížím z dosud velmi málo prozkoumané perspektivy, za hlavní cíl výzkumného šetření jsem si vytyčila vysvětlit, jak dvojčata vnímají svůj sourozenecký vztah. Dále jsem s cílem výzkumu pracovala v několika rovinách (Švaříček & Šeďová, 2009), které napomáhají tomu, aby byl můj pohled komplexní a nezaměřoval se příliš úzce např. pouze na teorii, ale aby směřoval také do praxe. Tyto roviny cílů jsou intelektuální, praktický a personální cíl, což dobře navazuje na můj výběr tématu výzkumu, protože téma má nejen praktickou a odbornou relevanci, ale je také spjato s mými zájmy a životními zkušenostmi (Švaříček & Šeďová, 2009).

40

Intelektuální cíl, jenž směřuje k rozšíření odborného poznání, zní popsat jaký je sourozenecký vztah dvojčat, jakožto cílové skupiny, která je mezi sourozenci nejméně častá (Novák, 2007) a je tedy málo zkoumaná. Ze sourozenecké konstelace dvojčat pramení podle Nováka výrazně vyšší tendence ke vzájemnému ovlivňování a závislosti, což ale dále nerozvádí. Kromě nemnoha studií specializujících se především na jednovaječná dvojčata jakožto na geneticky shodné jedince se lze těžko dočíst něco o vzájemném vztahu dvojčat (jednovaječných i dvouvaječných), o kterém se ale na základě literatury týkající se dvojčat i zkušeností domnívám, že je specifický oproti ostatním sourozeneckým vztahům. Vycházím především z faktu, že dvojčata jsou na rozdíl od jiných sourozenců vychovávána rodiči ve stejnou dobu, společně prožívají všechny důležité okamžiky a jejich okolí má velké tendence je mezi sebou srovnávat (Rulíková, 2008). Pro sociální pedagogiku by má diplomová práce měla mít přínos v tom, že o dvojčatech přinese nové poznatky, které pomohou pochopit jejich problémy a zvláštnosti, jež vyplývají z jejich sourozeneckého vztahu. Což odkazuje k praktickému cíli, tedy k praktickému využití poznatků v pedagogické praxi. Jelikož se domnívám, že referenční skupinu (Švaříček & Šeďová, 2009) netvoří pouze sociální pedagogové a jiní odborníci, ale také osoby do výzkumného problému přímo zahrnuté, tedy dvojčata, jejich rodiče a případně další sourozenci, praktický cíl práce se orientuje také na ně. A to především ve smyslu vysvětlit, jaký může být sourozenecký vztah dvojčat, co má na tento vztah vliv a jak probíhá. A v neposlední řadě personální tedy můj osobní cíl, který stojí za mým výzkumem je lépe porozumět dvojčatům a dozvědět se od ostatních dvojčat, zda svůj vztah vnímají jako specifický a v čem. Tento cíl plyne z mé osobní zkušenosti v roli dvojčete, jež je světem dvojčat přitahováno. 4.2 Výzkumné otázky Výzkumné otázky, které si v práci kladu a na které odpovídám v empirické i teoretické části vycházejí především z cílů výzkumu specifik sourozeneckých vztahů dvojčat. Hlavní výzkumná otázka, která zastřešuje i další specifické otázky zní: HVO: Jak dvojčata vnímají svůj sourozenecký vztah?

41

Hlavní výzkumnou otázku jsem následně rozpracovala do několika specifických otázek, kterým nejprve odpovídaly určité oblasti sourozeneckého vztahu dvojčat. Z těchto oblastí a otázek pak také vznikly tazatelské otázky k rozhovorům. Po uskutečnění rozhovorů a zpracování výsledků jsem se ale přistoupila k přeformulování specifických otázek a jejich konečné znění tak lépe odpovídá skutečným datům, která z rozhovorů vzešla. SVO1: Jak se utváří sourozenecký vztah dvojčat? SVO2: Jak dvojčata vnímají svého sourozence – dvojče? SVO3: Jak dvojčata vnímá jejich okolí? Na tyto otázky odpovídám především v části práce nazvané Výsledky výzkumného šetření a dále je vysvětluji a shrnuji v Diskuzi a Závěru práce. 4.3 Metoda sběru dat Protože celý můj výzkum vychází z vybraného výzkumného problému a následně zvolených cílů a výzkumných otázek, i výběr kvalitativního výzkumu a metody sběru dat podléhal především typu výzkumného problému. Rozhodla jsem se využít kvalitativní metodologie, jelikož se snažím poodhalit jev, o kterém toho společnost zatím příliš neví (Srauss & Corbin, 1999). Kvalitativní výzkum jde do hloubky poznání a snaží se vysvětlovat určité děje a skutečnosti s pomocí maximálního možného množství informací, které jsou ukotveny v kontextu a souvislostech (Švaříček & Šeďová, 2009). Kvalitativnímu výzkumu jsem pak dala přednost před kvantitativním, hlavně proto, že si klade za cíl „porozumět lidem a událostem v jejich život. Kvalitativní výzkumníci se soustřeďují na subjektivní svět osob, na ten, který existuje v jejich mysli“ (Gavora, 2000, s. 148). Dalším důvodem výběru kvalitativní metodologie bylo také to, že dvojčata jsou málo zkoumanou skupinou. Také sourozenecké vztahy jsou velice subjektivní, a abych je mohla lépe interpretovat, potřebovala jsem nejprve porozumět některým jejich specifikám, k čemuž mi posloužily hloubkové rozhovory, jež jsou pro kvalitativní metodologii typické. Pro kvalitativní stejně jako pro kvantitativní výzkum byly postupem času vědci vytvořeny různá rámcová uspořádání neboli výzkumné designy (Švaříček & Šeďová, 42

2009). V pedagogických vědách jsou čtyři nejčastěji užívané designy: zakotvená teorie, případová studie, etnografický výzkum a biografie, přičemž tyto designy tvoří zavedené a ověřené výzkumné postupy. V mém výzkumu se nedržím žádného z těchto zavedených designů, ale používám z nich některé prvky, které kombinuji. Například zakotvenou teorií se inspiruji zejména při zpracování dat, které kóduji pomocí otevřeného kódování (Strauss & Corbin, 1999) a přiřazuji do různých kategorií (Švaříček & Šeďová, 2009). Etnografický výzkum mi pomohl v mém přístupu zaujatého výzkumníka oprostit se od známé reality a získat jiný a méně zaujatý pohled (Hendl, 2005). Jako metodu pro sběr dat jsem zvolila hloubkový rozhovor, konkrétněji polostrukturovaný rozhovor (Švaříček, & Šeďová, 2009), který respektoval schéma mnou navržených tazatelských otázek, jež se obracely ke specifickým otázkám a především pak k té základní. Tuto metodu jsem zvolila proto, že mí informanti se mohli vracet k minulosti a vypovídat tak o jevech, které bych neměla možnost pozorovat ani jinak zaznamenat. Důležité pro mě také bylo to, že výzkumný problém, tedy sourozenecký vztah dvojčat, interpretovali svými slovy a právě způsob formulace odpovědí mi pomohl pochopit některé skutečnosti. 4.4 Výzkumný vzorek Pro volbu mého výzkumného vzorku jsem zvolila záměrný výběr, přičemž jsem informantky a informanty vybírala z řad svých přátel a známých. Pro doplnění vzorku o další páry dvojčat jsem mé informanty požádala o kontakt na dvojčata, která znají oni. Tento postup, tzv. „metoda sněhové koule“ (Hendl, 2005, s. 152) se mi osvědčil a získala jsem díky němu další dvojčata, která můj výzkum významně obohatila. Informanty jsem oslovovala buď osobně, nebo prostřednictvím sociálních sítí a emailu. Ve všech případech jsem jim nejdříve objasnila cíle mého výzkumného šetření a seznámila je s metodou polostrukturovaného rozhovoru. Všichni poté souhlasili jak s účastí ve výzkumu, tak také s tím, že z rozhovoru bude pořízena nahrávka, jejíž přepis nebo přepis částí rozhovoru se může v mé diplomové práci objevit. Zjistila jsem, že všechna oslovená dvojčata můj výzkum velmi zajímá a ráda se setkávají s ostatními dvojčaty. Myslím, že to byl jeden z hlavních důvodů, proč se zapojením neváhala, ale byla velmi ochotná. Výběr informantů podléhal určitým kritériím určených na základě studia

43

literatury o dvojčatech a sourozeneckých vtazích a také jsem dbala na naplnění cíle mého výzkumu. Kritérií bylo celkem šest a zněla následovně: 1)

Informant/ka je jedno nebo dvouvaječné dvojče. Což přímo vyplývá z cíle

mé diplomové práce, která se zabývá dvojčaty. Je tedy nutné, aby informanti/ky měli možnost při rozhovorech čerpat z vlastních zkušeností se sourozencem – dvojčetem. Při zvažování, zda do výzkumu zařadit jak jednovaječná, tak dvojvaječná dvojčata jsem vycházela především z toho, že dvojčata spolu vyrůstají od narození bok po boku a jsou vychovávána rodiči ve stejný čas a stejným způsobem. Přestože tedy u jednovaječných dvojčat díky větší genetické shodě můžeme předpokládat i shody v jiných oblastech, jako podstatnější jsem ve výzkumu vnímala právě moment společné výchovy dvojčat. S typem dvojčat souvisí i další důležitý fakt, tedy vzájemná fyzická podoba dvojčat, která, jak jsem předpokládala, bude hrát významnou roli. I v tomto případě jsem považovala za vhodné do výzkumného vzorku zařadit jak dvojčata jednovaječná, která bývají téměř vždy k nerozeznání, tak dvojčata dvojvaječná, jež si mohou být také velmi podobná, nebo naopak mohou být naprosto odlišná, což je pro můj výzkum velmi zajímavé. 2)

Jedná o dvojčata stejného pohlaví, tedy o dvě ženy nebo dva muže. A to

především proto, že se domnívám, že pohlaví velmi ovlivňuje přístup rodičů k dětem. Jinak se chovají rodiče k dcerám a jinak k synům (Janošová, 2008). Kromě toho chování rodičů k dětem ovlivňuje i psychický a fyzický vývoj dětí, který se často u chlapců a dívek v čase liší (Langmeier & Krejčířová, 2006). Vzhledem k tomu, že mě ve výzkumu zajímají především děti, k nimž rodiče přistupují totožně, představovaly by tak „páry“ dvojčat problém. 3)

Dvojčata spolu žila alespoň po dobu základní školy ve společné

domácnosti. Toto kritérium zařazuji především z toho důvodu, že přestože je pro dvojčata stejně jako pro jiné sourozence život ve společné domácnosti typický, je dnes také mnoho rodin, které nežijí společně. Pro mé výzkumné šetření je nezbytné, aby spolu dvojčata sdílela při výchově nejen své rodiče, ale také prostor. 4)

Dvojčata navštěvovala minimálně první stupeň základní školy společně.

Kritérium, které navazuje na předchozí. Je typické, a proto také pro tento výzkum žádoucí, aby dvojčata navštěvovala společně školu, a to minimálně v období prvního stupně, kdy se ještě děti nijak nedělí, například odchodem na víceletá gymnázia. Škola představuje 44

prostor, kde dochází často ke srovnávání a hodnocení a je to po rodině druhé nejvýraznější místo, které člověka nejvíce ovlivňuje. 5)

Výzkumu se účastní obě dvojčata. Smyslem tohoto kritéria je, aby získaná

data byla úplná, tedy aby pohled na sourozenecký vztah byl oboustranný, ne jen názor jednoho dvojčete. 6)

Dvojčata musí být ve věku aspoň 24 let. Tuto podmínku jsem zařadila

z toho důvodu, že dvojčata ve 24 letech mají za sebou již studium na VŠ nebo předpokládám, že jsou již v posledním ročníku. Mohou tedy reflektovat období od dětství po celou dobu školní docházky, což je předpokládám doba, kdy řeší podobné problémy a spojují je stejné významné události. Tato kritéria splnilo celkem pět párů dvojčat, z toho tři páry byly ženy a dva páry mužského pohlaví. Pouze jedna dvojčata byla jednovaječná, dva páry dvouvaječných dvojčat si však byly opravdu velmi podobné a mnoho lidí je běžně považuje za dvojčata jednovaječná. Protože jsem však zygozitu nepovažovala za zásadní pro můj výzkum, nepovažuji toto za problematické. Dále se právě ona jednovaječná dvojčata vymykají také věkem, což opět nehraje při výzkumu roli, neboť všechna dvojčata jsou na vysoké škole nebo prošla minimálně posledním ročníkem VŠ a jsou tak schopna reflektovat období, kdy k sobě měla, co se týče společných zájmů a činností, nejblíže. Charakteristika informantů je stručně uvedena níže v tabulce č. 3.

45

Tabulka č. 3 – Charakteristika informantů

Jméno

věk

jedno/dvojvaječná dvojčata

další sourozenci

podoba

Alena

27

dvojvaječná

ano - bratr 29

velká

Anna

27

dvojvaječná

ano - bratr 29

velká

Petra

26

dvojvaječná

ne

žádná

s přítelem

starší

Pavla

26

dvojvaječná

ne

žádná

mladší

Vojtěch

24

dvojvaječná

ano - bratr 32

žádná

Václav

24

dvojvaječná

ano - bratr 32

žádná

Lucie

26

dvojvaječná

ne

velká

s rodiči se spolubydlícími, o víkendech s dvojčetem a rodiči se spolubydlícími, o víkendech s dvojčetem a rodiči se spolubydlícími

Lenka

26

dvojvaječná

ne

velká

s rodiči

mladší

Milan

43

jednovaječná

ne

k nerozeznání

Marek

43

jednovaječná

ne

k nerozeznání

bydlení s s dvojčetem, přítelem a matkou s dvojčetem, přítelem a matkou

se svou rodinou se svou rodinou

starší/ mladší starší

mladší

starší

mladší

starší

starší mladší

Aby byly dobře srozumitelné výsledky výzkumu, popisuji dále jednotlivé páry dvojčat, již mají každý svá specifika. Prvním párem dvojčat, se kterými jsem uskutečnila rozhovor, byly Alena a Anna, které jsou sobě navzájem stále velmi blízké, a to až do té míry, že spolu stále bydlí v jednom domě. Alena a Anna jsou sice dvojvaječná dvojčata, nicméně dívky jsou si

46

navzájem tak podobné, že je mnozí zaměňují za dvojčata jednovaječná, protože je nejsou schopní rozeznat. Osobně souhlasím s názorem dívek, že si jsou sice podobné, ale kdo má zájem na tom je rozlišit, není to tak složité. Alena i Anna jsou obě v dlouhodobých vztazích (obě přes sedm let), ale donedávna spolu dokonce sdílely jeden pokoj. Nyní již bydlí každá se svým partnerem, ale v jednom domě, kde má každý pár svůj samostatný pokoj. Alena i Anna jsou si velmi blízké, což si vysvětlují tím, že mají podobnou povahu a sdílí spolu spoustu přátel i zájmů. Mají ještě o rok a půl staršího bratra, se kterým ale nemají tak blízký vztah, což opět připisují povaze a také přidávají genderový aspekt. Podle jejich názoru by si tedy lépe rozuměly se starší sestrou než s bratrem, pro kterého nebylo vždy jednoduché mít za sestry tak blízká dvojčata. Alena a Anna spolu chodily jak na základní školu, tak také na osmileté gymnázium. A co je ještě zajímavější, postupně i na dvě vysoké školy, kde studovaly totožné obory. Opět prý díky jejich společným zájmům. Díky jejich vzájemné blízkost a tomu, že tráví spoustu času spolu (kromě pracovní doby), proběhl rozhovor společně s oběma dívkami. Velmi mě zaujalo to, že se o dvojčata hodně zajímají, hodně si uvědomují fakt, že jsou dvojčaty a mají mnoho dvojčat mezi svými známými. Přitom na otázku, zda by i ony chtěly mít v budoucnu dvojčata, odpověděly, že o tom nepřemýšlely a že jim na tom příliš nezáleží. Pavla a Petra jsou další sourozeneckou dvojicí v mém výzkumu. Jsou stejně jako předchozí dívky dvojvaječná dvojčata, ale nejsou si vůbec podobné. Petra je výrazně menší než Pavla a ani rysy v obličeji neukazují na to, že se jedná dokonce o sourozence. Petra i Pavla si nicméně velmi dobře uvědomují fakt, že jsou dvojčaty a z rozhovorů vyplynulo, že tuto skutečnost často reflektují. Tato dvojčata spolu již od nástupu na střední školu nebydlí, nebo tedy aspoň většinu týdne ne, protože Pavla už střední školu studovala mimo své bydliště a Petra se poté odstěhovala kvůli studiu vysoké školy. Právě studium tvoří mezi těmito sestrami největší rozdíly, protože Petra, která byla ve školních výsledcích lepší než Pavla, studovala gymnázium, zatímco její sestra odbornou střední školu a poté odešla na vysokou a sestře se tím do značné míry odcizila. Pavla nejprve po SŠ studovala VOŠ a nyní si dodělává VŠ. Co je zajímavé, že přestože se obory na střední škole lišily, obor na vysoké škole je stejný u obou sester, i když ho studovaly nebo studují v jiném čase. Petra a Pavla nemají další sourozence a Petra v současné době bydlí se svým přítelem, kdežto Pavla zatím přítele nemá a žije s rodiči. Zajímavé je, že podle Petry se k ní rodiče často chovali jako ke starší ze sester, protože byla podle nich zodpovědnější, a i ona se tak někdy začala vnímat. 47

Dalšími dvojčaty, která splňují všechna nastavená kritéria, jsou Vojta a Václav, dvouvaječní bratři, kteří si stejně jako předchozí dvojce nejsou fyzicky vůbec podobní a nebyli nikdy, ani v dětství. Vojta a Václav mají ještě jednoho bratra, který je ale o osm let starší a proto jim je i relativně vzdálený, nicméně pro ně představuje jakýsi vzor. Vojtěch i Václav shodně tvrdí, že si sice nejsou podobní fyzicky, zato velmi se shodují v zájmech a v postojích. Zajímavé je, že stejně jako u předchozího páru, je jeden z nich, v tomto případě Václav považován za zodpovědnějšího, ale tento rozdíl vnímají víc sami bratři než jejich rodiče. Vidí mezi sebou kromě shod i rozdíly, ale i přes tyto rozdíly si jsou prý velmi blízcí. Vojta a Václav spolu chodili na základní školu, po které se zcela záměrně rozdělili a Václav šel na gymnázium a Vojtěch na střední odbornou školu, přestože měli relativně podobný školní prospěch. Důvodem jejich rozdílné volby byl fakt, že už dále nechtěli být ve škole společně, což se ale změnilo s vysokou školou, kterou sice studují každý jinde a jiný obor, ale oba studují v rámci armády, mají tedy na VŠ mnoho společného. Bratři spolu už nebydlí, protože každý studuje v jiném městě, ale potkávají se o víkendech u rodičů, kde mají oba stále domov. Čtvrtá dvojčata v mém výzkumném vzorku jsou opět dívky a opět dvouvaječné, Lenka a Lucie. Tato dvojčata si jsou ale velmi podobná, a to tak, že je stejně jako u Aleny a Anny často zaměňují. Na rozdíl od Aleny a Anny však Lenka a Lucie mezi sebou vnímají více rozdílů a více si uvědomují svoji jedinečnou identitu nebo to alespoň vyjadřují v rozhovorech. Opět v rozhovorech vyniká to, že jedno z dvojčat je zodpovědnější, tentokrát Lucie, která je podle slov obou sester také dominantnější, což ale Lenka přijímá bez problémů, na rozdíl od Pavly a Petry, kdy Pavla dominancí Petry poněkud strádá. Lenka a Lucie nemají žádné další sourozence a bydlí odděleně teprve pár let, tedy od té doby, co dokončily VŠ. Lucie ale bydlela i v průběhu studia nějaký čas mimo domov a strávila dokonce část studia v zahraničí bez své sestry. Společně chodily na ZŠ, po které se rozdělily. Lucie šla na gymnázium, zatímco Lenka na střední odbornou školu. Za zmínku rozhodně stojí fakt, který se objevil u všech dvojčat z mého vzorku, tedy že i Lenka a Lucie po střední škole zvolily stejný směr vysokoškolského studia, tedy stejnou fakultu a jen maličko odlišný obor. Obě sestry v současnosti pracují, ale Lenka bydlí stále s rodiči, přestože má již delší dobu přítele. Milan a Marek tvořící poslední dvojici informantů výzkumu o sourozeneckých vztazích dvojčat jsou zároveň jedinými jednovaječnými dvojčaty ve výzkumném vzorku. I 48

přesto toho mají s ostatními dvojčaty více společného než odlišného. Jsou si však na rozdíl od ostatních párů tak podobní, že je téměř nikdo kromě rodiny a blízkých přátel nerozezná. Tato dvojčata spolu už dlouhou dobu nežijí, protože po vysoké škole se Milan odstěhoval do vzdálenějšího města, avšak stále si jsou velmi blízcí a jsou v častém kontaktu. Chodili společně na základní školu a poté na gymnázium, kde byl ale každý z nich v jiné třídě, což hodnotí jako výhodu, protože v této době se jim poněkud rozdělily zájmy a nepřáli si být tolik srovnáváni kvůli své podobě. Opět, stejně jako u ostatních dvojic, se i tato dvojčata po střední škole vydala stejnou cestou na škole vysoké. Oba bratři studovali stejný obor a pracují ve stejném odvětví. Milan a Marek nemají žádné další sourozence, ale každý z nich má dvě děti, mezi kterými je dvouletý věkový rozdíl. Milan je podle vyjádření obou bratrů ten, kdo je klidnější, s čímž si mnozí spojují i zodpovědnost, a je to také on, kdo byl průkopníkem změn. Je velmi zajímavé, že se u všech dvojic dvojčat, ač jsou na první pohled rozdílné, objevuje spoustu shodných znaků, jako například označení jednoho z dvojice za zodpovědnějšího, přičemž je to většinou ten, kdo dosahoval o něco lepších výsledků ve škole. Výjimku často tvoří Alena s Annou, ale i u nich lze najít s ostatními dvojčaty mnoho shod. Všechna další zjištění, která korespondují s výzkumnými otázkami a cíli, prezentuji v kapitole Výsledky výzkumného šetření. Pro zachování anonymity mých informantů a dodržení pravidla, která jsme si předem sjednali, jsem změnila všechna jména, a to tak, aby bylo jen podle jména jasně poznat, kdo je čí sourozenec. Všechny ostatní uvedené údaje odpovídají skutečné realitě, jelikož jsou relevantní pro můj výzkum. 4.5 Vstup do terénu a realizace výzkumu Mé výzkumné šetření a vůbec zájem o téma dvojčat vychází především z mé osobní zkušenosti se sestrou dvojčetem. Volba tématu diplomové práce proto byla relativně snadná. Samotná realizace výzkumu započala již na podzim 2014, kdy jsem si v průběhu září a října vymezovala výzkumný problém a výzkumnou otázku, která by tento problém pokrývala. Po zúžení obsáhlého tématu dvojčat jsem se tedy rozhodla orientovat se na specifika sourozeneckého vztahu dvojčat, přičemž tyto kroky provázelo studium literatury a ostatních zdrojů převážně z oblasti vývojové psychologie, psychologie osobnosti, rodiny a sourozeneckých vztahů. 49

Z teoretické přípravy a výzkumného problému vzešel postupný plán výzkumu, který mimo jiné obsahoval i volbu metod k získání dat a způsob jejich zpracování. Jak jsem již zmínila výše, k získání dat jsem využila polostrukturovaných rozhovorů. Schéma rozhovorů vznikalo postupně na základě studia zdrojů a hlubšího pronikání do problému, přičemž výsledkem bylo 22 tazatelských otázek vycházejících ze základní výzkumné otázky. Základní výzkumnou otázku jsem pak nahlížela v různých specifických oblastech, abych mohla lépe vytvářet tazatelské otázky. Tazatelské otázky byly formulovány tak, aby byly dobře pochopitelné pro informanty a aby pokud možno nesváděly k jednoslovným odpovědím. Byly tedy především otevřené a často vyzývaly informanty k zamyšlení, vyjádření názoru nebo k retrospektivnímu vyprávění, kdy se vraceli do dětství a srovnávali skutečnosti z minulosti s dneškem. Abych předešla nejasnostem a chybám v tazatelských otázkách, ověřila jsem je pomocí pilotního rozhovoru, který jsem provedla v listopadu s mou sestrou, která splňovala všechna kritéria, kterým podléhal výběr informantů. Při realizaci tohoto pilotního rozhovoru jsem jednak konstatovala, že rozhovor s vlastní sestrou byl poněkud problematický, protože sestra předpokládala, že znám odpovědi na otázky, které jsem kladla. Ale co bylo důležitější, odhalil rizikové otázky, které byly těžko zodpověditelné. Týkalo se to například otázky o hraní si nebo konfliktech. Naopak jsem si všimla, že některé oblasti jako srovnávání rodiči a učiteli ve škole nebo vzhled byly pro sestru zajímavější a mnohem snáze se jí o nich hovořilo. Na tyto oblasti jsem se pak více zaměřila. Přidala jsem také projektivní otázky. Například, aby si informant představil, že sám je rodičem dvojčat a mohl by něco změnit, co by to bylo apod. A v neposlední řadě jsem zařadila také otázky vztahující se k současnosti, které vypovídají o sourozeneckém vztahu mnoho a které v pilotním rozhovoru chyběly. Otázky, které jsem kladla u rozhovorů, tedy nejdříve prošly úpravou a až poté jsem s nimi pracovala. Jelikož mým výzkumným nástrojem bylo schéma polostrukturovaného rozhovoru, nikoliv strukturovaného, v každém rozhovoru se objevily také další otázky, které reagovaly na výpovědi informantů. Především tedy na nové oblasti, které informanti přinášeli, nebo rozšiřovaly a specifikovaly otázky původní. Stejně jako se v každém rozhovoru objevily některé jiné otázky, každý rozhovor byl jiný, ať už se tyto odlišnosti týkaly ochoty respondentů odpovídat na otázky, jejich předchozího zamýšlení se o tématu dvojčat nebo například délky a místa, kde rozhovory probíhaly. 50

Celkem jsem pro diplomovou práci pořídila a nahrála na diktafon 9 rozhovorů s deseti informanty. Jeden rozhovor proběhl s oběma dvojčaty dohromady, protože tato dvojčata byla dost časově vytížená a především se málokdy rozdělují a tráví volný čas společně. Po ujištění, že jsou ochotné a zvyklé netajit před sebou žádné informace jsem tedy souhlasila, aby rozhovor proběhl společně. Ostatní rozhovory pak probíhaly vždy jen s jedním z dvojčat. Přičemž jsem vždy to první požádala, aby než proběhne rozhovor i s druhým z dvojice, mezi sebou nesdíleli otázky z rozhovoru a ani ho nějak před dvojčetem nehodnotili. Pro pořizování rozhovorů jsem většinou volila prostředí klidných kaváren v místě bydliště dvojčat. V rámci výzkumu jsem tedy dělala rozhovory v Praze, Olomouci, Přerově a nejvíce v Brně. Z důvodů větších vzdáleností a časové vytíženosti některých informantů proběhly dva rozhovory také pomocí programu Skype, a to i s video přenosem, což jsem považovala za dostatečnou alternativu k ostatním rozhovorům, protože jsem i v těchto případech mohla informanty nejen poslouchat, ale sledovat také jejich nonverbální reakce. V průběhu rozhovorů jsem si dělala poznámky o podrobnostech, na které jsem se později doptávala, a které mi pomohly se lépe v rozhovoru zorientovat. Často jsem se setkala s tím, že mi informanti odpověděli na otázku dříve, než jsem ji stihla položit. V takovém případě jsem se k ní již později nevracela. Jak jsem již zmínila výše, každý rozhovor byl individuální a trval tak jinou dobu. Nejkratší rozhovor proběhl za 34 minut, což přisuzuji velmi stručným odpovědím, které informant předkládal, nicméně i tak se mi podařilo získat z kratšího rozhovoru cenná data, zejména v kombinaci s výpovědí jeho dvojčete. Nejdelší rozhovor trval hodinu a čtvrt, byl to ale rozhovor vedený s oběma dvojčaty naráz. Další poté trvaly v rozmezí cca. 40 minut až jedné hodiny. Délka rozhovoru záležela ve velké míře na tom, jak se sami aktéři, tedy dvojčata v roli informantů nad tématem dvojčat v minulosti zamýšlela a zda toto téma považují za zajímavé. Pokud ano, rozhovory trvale déle. V průběhu celého období výzkumu jsem se snažila dodržovat etické zásady kvalitativního výzkumu a zvažovala jsem důsledky výzkumu. Jednalo se například o důvěrnost dat, která mi informanti poskytli. Celá řada z nich je velmi osobního charakteru, jelikož se zabývám lidskými vztahy a vztahy jsou velmi citlivé téma. Dbala jsem tak na to, abych k datům měla přístup od jejich získání až po jejich zpracování pouze já, případně vedoucí mé práce, k čemuž jsem od dvojčat získala poučený souhlas (Švaříček & Šeďová, 2009, s. 46). Tedy všechna dvojčata předem věděla, jak bude s daty zacházeno a kdo k nim 51

bude mít přístup. Všechna dvojčata souhlasila s nahráváním rozhovoru i s následným zveřejněním jeho přepsaných pasáží. Všechny dvojčata také ocenila, že po dokončení práce budou mít přístup k výsledkům a budou tak moci vidět jejich příspěvek mému výzkumu. 4.6 Způsob analýzy získaných dat Data získaná z rozhovorů pocházejí z nahrávek pořízených na diktafon, které jsem doslovně zpracovala do psané podoby nejen proto, abych s nimi mohla dále pracovat, ale také proto, že vizualizace dat mi pomohla odhalit některé skutečnosti, které bych jen těžko postřehla z audio záznamu (Švaříček & Šeďová, 2009). Přepsaná data jsem poté podrobila analýze pomocí techniky otevřeného kódování, což představuje „operace, pomocí nichž jsou údaje rozebrány, konceptualizovány a složeny novým způsobem“ (Švaříček & Šeďová, 2009, s. 211). Postupovala jsem u každého rozhovoru řádek po řádku a všem důležitým proslovům, týkajících se výzkumného problému, které jsem vyznačila, jsem přidělovala kód neboli označení takové, které úsek vystihovalo (Švaříček, & Šeďová, 2009). Postupně vznikl seznam kódů, z něhož jsem vybírala kódy, které jsem přidělovala do jednotlivých zastřešujících kategorií, jež se staly základním stavebním kamenem pro vystavění příběhu. Otevřené kódování je, jak je patrné, induktivní technikou, tudíž jsem si na jeho základě vytvořila z dat závěry, které prezentuji v obsáhlé kapitole níže.

52

5

VÝSLEDKY VÝZKUMNÉHO ŠETŘENÍ Kapitola výsledky výzkumného šetření představuje stěžejní část práce, protože

přináší nové poznatky získané díky výzkumnému šetření. Jak již bylo zmíněno, tyto poznatky jsou výsledkem rozhovorů s dvojčaty, jež byly doslovně přepsány a následně zpracovány pomocí metody otevřeného kódování do jednotlivých kódů a poté kategorií, které tvoří strukturu kapitoly. 5.1 Já nebo my? Dříve než se dostanu k výsledkům, které jsou v souladu s mými výzkumnými otázkami, budu se zabývat ještě jedním nesmírně zajímavým faktem, který provázel všechny rozhovory, přičemž dvě informantky, dokonce sestry, jej explicitně vyjádřily. Tímto faktem je narativní rovina, v níž se dvojčata vyjadřovala. Všechna dvojčata totiž volila narativní vypravěčskou strategii (Drozda, 1990), kdy téměř vždy, i když jsem mluvila pouze s jedním z nich, dvojčata hovořila za oba sourozence. Petra to shrnuje takto: „Já jsem třeba dřív dost často mluvila v množném čísle, jo. Že jsem říkala naši rodiče nebo naše mamka a prostě tak, protože fakt celou tu základku jsme byly spolu. Celé dětství a mám to tak nějak zafixované, že jsme tak nějak dvojka a teďka pořád, když jsem tady sama, tak říkám my…“ Jak zmiňuje už Petra, dvojčata tuto strategii využívají hlavně kvůli tomu, že byla dlouho zvyklá být neustále někde spolu. Když je však Petra sama, tak se snaží mluvit pouze za sebe, protože jí mluvit za sestru, když ji někdo nezná, přijde divné: „A teďka už se snažím, to je blbé říkat jako naše mamka… Asi není, když má někdo víc sourozenců, tak to taky klidně řekne, ale… Já si zas říkám, když ti lidi neznaj tu moji ségru, tak proč mám mluvit v množném čísle nebo nevím teď.“ Ale přesto podvědomě mluví o sobě často v množném čísle, a to i v případě, že mluví pouze o sobě samé, nebo odpovídá na otázku položenou tazatelem v čísle jednotném: („Nevadilo ti obdarovávat na své narozeniny někoho jinýho?“) „Asi ne. My jsme měly spíš problém, když jsme byly malé, jestli zas dostanem stejné dárky nebo jestli druhá má hezčí.“ To ovšem není případ pouze Petry, která tuto skutečnost reflektuje. Za obě dvojčata se vyjadřuje například Anna, když popisuje, jaké nevýhody mají dvojčata: („A ty, Aničko, co nevýhody, jaký vidíš ty?“) „Tak jediný, co by nás mohlo mrzet, jako když nás teda nikdo nerozezná, …)“. Nebo Milan, když hovoří o tom, jak je trestali rodiče: („Jak ses cítil, když potrestali třeba jen bráchu?“) „No my jsme se vždycky cítili…hmm, třeba když nám jednomu zakázali večerníčky, tak 53

jsme si je pak vyprávěli...“ A podobné příklady se objevují i u ostatních informantů při odpovědích na různé otázky. Samozřejmě jsem si vědoma toho, že v rozhovorech pořízených za účelem získání dat šlo především o sourozenecký vztah dvojčat, který byl nahlížen z různých pohledů, což mohlo být i jednou z příčin, proč dvojčata mluvila v množném čísle. Nicméně i přesto byl tento fakt poměrně výrazný, což je podle mě způsobeno tím, že dvojčata sdílí mnoho společného času, tedy i zážitků, dojmů, přátel atd. Popisují-li proto něco ze své minulosti jen zřídkakdy u toho nebylo přítomno dvojče a vede to tedy k jakémusi zvyku ho do vyprávění automaticky zahrnovat. „Když jsme byli malý, tak…“ (Pavla, Lenka), „Jak jsme šli na střední…“ (Václav, Marek, Milan), „Mamka nám říkala…“ (Alena). Vypravěčskou strategii „my“ lze také pozorovat u vyprávění o rodičích a jiných příbuzných, kdy dvojčata nikdy nezmiňovala např. „můj“ tatínek či „moje“ maminka, ale vždy zaznělo „náš“ tatínek, „naše“ maminka. „Náš taťka třeba říká bráchovi, ty jsi lepší v tom a ty zas v tom…“ (Václav), „Naše mamka vždycky zapomněla na můj svátek, to jsem nechápala.“ (Lucie) Tohle rozhodně není případ jen dvojčat, protože i ostatní sourozenci mají většinou stejné rodiče, o které se musí dělit, ale u dvojčat to zřejmě výrazně ovlivňuje fakt, že se o pozornost a péči rodičů musela dělit neustále a téměř nikdy s nimi nebyla o samotě. Slovo jako „naše“ pak mají dvojčata spojena také s narozeninami, které pro ně představují společnou událost se sourozencem, nikoliv výjimečný den pro každé zvlášť, tudíž když jsem se některého dvojčete zeptala: „Kdy máš narozeniny?“, popřípadě: „Kolik je ti let?“, odpověď začínala vždy „Máme“ nebo „Je nám“. („Kolik je ti let?“) „No narodili jsme se sedmdesát jedna“ (Milan). S charakterem rozhovorů také jistě souviselo to, že jsem dvojčatům já sama často pokládala otázky právě v množném čísle, např.: „Byly jste si podobné?“, „Dostávaly jste stejné dárky?“, „Srovnávali vás ve škole?“ apod. Na které tedy logicky opět v množném čísle dvojčata, i když jednotlivě, odpovídala. To mě přivedlo na myšlenku, že společné oslovování (o kterém se ještě podrobně zmíním dále), také vede dvojčata k tomu, aby reagovala i za sourozence, a tím se ještě více prohlubovala a projevovala jejich vzájemná blízkost. Dvojčata spolu zkrátka sdílí mnoho společného a jsou si navzájem velmi blízká, ať už si jsou podobná, nebo ne nebo ať se jedná o chlapce, či dívky. Jejich vztah bývá natolik úzký, že se vymezují vůči ostatním lidem právě tím, že o sobě velmi často hovoří jako o 54

skupině „my“. A tím už se dostávám k další podkapitole, která právě o „my“ a tedy o významných druhých dvojčat pojednává. 1.1 Moje dvojče a ti druzí Mezi sourozenci vzniká vztah už od narození a postupně se vyvíjí ať už pozitivně a sourozenci se sbližují a blízcí si zůstávají i v dospělosti, tak i negativně, kdy je mezi nimi mnoho rozporů, které s věkem gradují. I sourozenecký vztah dvojčat prochází vývojem a v průběhu času se mění, nicméně to, že dvojčata jsou sourozenci, kteří se „znají“ už od prenatálního věku způsobuje, že jejich vztah bývá silnější a stabilnější. Faktorů, které v průběhu vývoje sourozenců působí na jejich vztah je nespočet, přičemž u dětí z dvojčat je nejvýraznějším z nich právě onen fakt, že jsou dvojčaty a tedy, že jejich sourozenec je stejně starý jako oni, rodiče k oběma přistupují (nebo se aspoň snaží přistupovat) stejně a mnohdy si jsou dvojčata navíc podobná, i když to není podmínkou. Už od narození jsou dvojčata vnímána jako dvojice a jako dvojici lidé dvojčata často oslovují. Jak je již patrné z úvodu kapitoly Výsledky výzkumného šetření, dvojčata jsou i díky společnému oslovování zvyklá odpovídat ne za sebe sama, ale za obě, což vede k jejich vymezování se vůči ostatním lidem. Už odmalička totiž tvoří malou sociální skupinu, která má vlastní pravidla, zvyky apod. Tato skutečnost má i velký vliv na to, koho dvojčata považují za své tzv. významné druhé. Z rozhovorů s dvojčaty vyplynulo, že právě dvojčata sama jsou si v průběhu dětství tak blízká, že právě sama sebe navzájem považují za nejvýznamnější osoby ve svých životech. „Připadám si výjimečně, nebo jako ne výjimečně, ale je to takový jako hrozně hezký, že vím, že tady pro mě někdo vždycky bude, nebo jakože je. Třeba jako kamarádi se mění, anebo partneři se mění, ale vždycky vím, že ségra tady se mnou bude… Že vím, že na tom světě nejsem sama.“ (Lucie) „Jsme tu pro sebe, když něco potřebuju, tak mi ségra pomůže, kdybych byla sama, tak toho tolik ani nestihnu“ (Alena). A to nejen v dětství, kdy jsou stále spolu, ale tyto vazby přetrvávají i v dospělosti, kdy místo dvojčete zaujímá postupně někdo jiný, přičemž ale dvojče je vždy zmiňováno na úrovni jiného významného člověka. „Teď už je to spíš přítel, komu to říkám, se ségrou, jak bydlíme jinde každá, tak už jsme se trošku odcizily (...). Ale stejně si pořád důvěřujem, myslím, a taky si myslím, že jí říkám a můžu říct všechno“ (Petra). Dvojčata jsou si neustále vědoma přítomnosti sourozence, aniž je fyzicky nablízku.

55

Tento fakt je dobře patrný například z potřeby sdílení informací mezi dvojčaty, kdy každý informant z mého vzorku zmínil, že s dvojčetem, pokud se nevidí, udržuje pravidelný telefonický kontakt minimálně jednou týdně. U Lucie je to dokonce rituál: „Voláme si každou neděli, když se nevidíme, nebo teda i jindy klidně, ale v tu neděli vždycky, to mám takový rodinný hovory, tak tomu říkám, a to jsme schopný hodinu mluvit klidně.“ Úplně stejně to mají i Milan s Markem, kteří se vídají pouze několikrát ročně, ale pravidelně si volají každý pátek po práci. „No voláme si ale, vždycky každej pátek po práci, prostě každej tejden“ (Marek). To, že si dvojčata volají opravdu pravidelně, vždy ve stejnou dobu je velmi zásadní poznatek, protože vypovídá o síle jejich vztahu. Nedokážou si představit to, že by dvojče v jejich životě nebylo a jednají tak zcela automaticky, přičemž jejich jednání opravdu osahuje prvky rituálu, jako je tradičnost, či opakování stejného postupu. Obsahem těchto hovorů jsou pak kromě praktických věcí, které je nezbytné řešit, i sdělení, která dvojče udržují neustále v obraze o životě sourozence. Nemusí se přitom jednat o žádné zásadní věci a zlomové události, nýbrž o informace z každodenního života, které jsou často velmi rutinní a neměnné. „Řešíme úplně všechno, co jsme dělaly, co třeba v práci, co chlapi a tak prostě,“ říká o obsahu hovorů s Lucií Lenka. I Václav s Vojtěchem řeší podobné věci: „Myslím, že nejenom když něco potřebujem, ale to taky samozřejmě, ale i tak třeba ty zážitky, co on teďka má z tý školy a tak.“ Čím si jsou dvojčata z mého výzkumného vzorku bližší, tím častěji spolu hovoří. Např. Alenka s Annou, přestože se vidí každý den, i ony si spolu často telefonují. „Voláme si několikrát denně, ráno, pokud se nevidíme, pak v práci si jen píšeme a pak třeba když je potřeba něco odpoledne zařídit na naše aktivity, takže to jsou praktický věci dost, ale jinak tak různě, třeba jak se máme“ (Anna). Nejen samotná potřeba sdílení informací mezi dvojčaty vypovídá o jejich specifickém vztahu. Velmi důležité je to, že dvojče je první, nebo alespoň jedno z prvních, kdo se veškeré informace, pocity, zážitky apod. dozvídá. V případě mých informantů většina z nich zmiňuje, že jejich dvojče je „první zastávkou“, tedy jejich „spřízněnou duše“, které ventilují své problémy nebo i obyčejné věci, které potřebují někomu sdělit. „No myslím, že to o té škole taky prostě věděl první on Vojtěch se totiž rozhodl zanechat již poněkolikáté studia na VŠ …i on mi všechno hnedka zavolá, to máme asi stejný si myslím, on je podle mě taková první zastávka pro mě“ (Vojtěch). Ale nejen Vojtěch vnímá své dvojče jako někoho, komu všechno říká jako prvnímu, Lenka: „V 99 % případů je 56

ségra první, komu všechno řeknu, určitě.“ V několika případech dvojčata uvedla, že postupem času, hlavně díky odloučení od dvojčete, se pro ně spřízněnou duší stal někdo druhý, avšak dvojče o informace nikdy není ochuzeno. Například Lucie o potřebě sdílení informací říká, že: „No tím, že nebydlíme spolu už, tak to třeba říkám té kamarádce, se kterou bydlím, protože ta je první na raně, tak té se můžu vypovídat, ale stejně jak máme potom v neděli ten hovor, tak to řeknu i ségře.“ To souhlasí i v případě Pavly, která je ve stejné situaci, tedy vídá se se sestrou jen několikrát v měsíci. „No dřív to byla ségra, ale teď jak jsme si tak sedly s tou novou kolegyní, tak to říkám všechno jí. Ségře nemám takovou potřebu už to říkat hnedka rovnou, ale stejně jí pak všechno vyklopím. Nedávno jsem o tom zrovna přemýšlela, když jsem potkala jednoho kluka, že počkám a řeknu jí, až to nějak bude, ale stejně jse jí to nakonec zavolala skoro hnedka“. Dokonce i velmi blízká (v mém vzorku vzájemně si nejbližší) dvojčata Anna a Alena připouští, že dvojče může někdo nahradit, nicméně jen v případech, kdy druhé dvojče není nablízku. „Jakože když by byla Anička třeba někde pryč, tak to řeknu Adamovi a jí to pak zavolám, nebo třeba mamce“ (Alena). „Záleží, kdo je nejblíž, když to není Alenka, tak je to Aleš nebo mamka. Ale nejvíc mezi sebou“ (Anna).

V jednání dvojčat je patrná jakási osudovost, kdy

z výpovědí vyplývá, že nebýt situací jako rozdělení kvůli škole, kvůli partnerům apod. jsou si dvojčata stále nejbližšími osobami, kdežto právě díky vnějším vlivům tuto roli může mít někdo jiný, aniž by však dvojče ztratilo na významu. Klíčový je také obsah sdělení, podle kterého si dvojčata často vybírají, komu se svěří. Zajímavé je, že se v odpovědích vyskytlo jen málo případů, ve kterých dvojče vyhledá raději někoho druhého než právě sourozence. Většinou se jedná o citlivá témata, která jsou velmi intimní a týkají se například partnerů a partnerek dvojčat. Často ale i tyto věci nakonec řeší dvojčata i mezi sebou, což potvrzuje např. Lenka: „Záleží, ve které oblasti jako, třeba sex mezi náma prostě neexistuje jakoby (smích), s chlapama to radši řeknu třeba Janči, prostě kamarádce. Jako se ségrou si to řeknem, ale jako jinačím, opatrnějším slovníkem dost teda.“ I Vojtěch má téma, které raději nejdřív probere s někým jiným: „Jo o penězích se moc nebavíme, protože on byl vždycky šetřílek a já vůbec, ale to už se teď taky mění.“ Jde sice o dvě různá témata, v první řadě o intimní život a obecně intimní záležitosti a v případě druhém o peníze, avšak obě témata jsou pro různé lidi jinak citlivá a mohou být tabu i mezi partnery apod. Dvojčata jsou si bezesporu těmi „nejvýznamnějšími druhými“, když prohlašují, že: „Víme o sobě určitě všechno, nemáme před sebou žádný tajemství“ (Vojtěch). „Jakože to 57

je nejlepší, mít někoho furt při sobě, koho znáš, a vždycky je tu pro tebe a víš, že se mu můžeš se vším svěřit a se vším ti pomůže. To už je tak prostě nastavený“ (Alena). A nejen Alena s Vojtěchem se vyjadřují v tomto duchu. Všechna dvojčata z mého výzkumného vzorku zmiňují to, že si uvědomují, že mají dvojče, což je prostě něco neobyčejného, ale je to zároveň i jejich součástí, a s tímto faktem dvojčata žijí. A především pak s faktem, že na světě mají někoho blízkého. S tím, že dvojčata odjakživa tvoří skupinu, souvisí také to, jak a s kým navazují i jiné než příbuzenské vztahy, v tomto případě vztahy kamarádské. Dvojčata si podle svých slov často vystačí sama, což zároveň považují za velkou výhodu. „My jsme to měli vždycky tak, že jsme jako nějaký superkamarády nebo ty nejlepší nebo takový ty svěřovatele moc nehledali, protože jsme na sebe byli zvyklí od mala (…). Ty bestfriendy jsme prostě nepotřebovali, měli jsme sebe“ (Vojtěch). Stejný názor zastává i Lenka: „Dobrý bylo, že jsme si vždycky mohly hrát spolu.“ Není proto náhoda, že dvojčata z mého výzkumného vzorku často nevyhledávala jiné blízké přátele, a dokonce za nejlepšího kamaráda či kamarádku označovali právě dvojče. „To máš prostě jak nejlepší kamarádku. My pak máme sice i dost jiných kamarádů, ale o nich si už prostě neřekneme, že jsou nejlepší a už nepotřebujeme nikoho, komu bysme něco dalšího sdělovaly“ (Anna). Mnoho z nich pak sice zmínilo, že mají nějaké pouze své blízké přátele, které by tak označit mohla, nicméně tyto vztahy vznikly nejdříve po odloučení od dvojčete v podobě bydlení na vzdáleném místě. To se týká například Petry a Pavly a Lucie a Lenky, které se navštěvují pouze několikrát do měsíce. „Tak já bydlím teď s tou mojí kamarádkou, my se známe už od dětství, tak jí taky můžu říct všechno, jak ségře“ (Lucie). „Tak teď už to je ta moje kolegyně asi jako moje nejlepší kamarádka, protože se ségrou už se tolik nevídáme, tak si nejsme tolik blízké jak předtím“ (Pavla). „Já mám teď tu Janču, jdu jí dokonce na svatbu, tak to je moje asi jako taková nejlepší kamarádka teď“ (Lenka). Těmito vztahy se dívky snaží nahradit ty sourozenecké, které měly se svými sestrami, dokud spolu bydlely a kompenzují si potřebu neustálého sdílení informací s jedním významným člověkem. Opět ale podotýkám, že i přesto jsou si dvojčata stále velmi blízká a mají v životě sourozenců nepostradatelné místo, což je patrné např. u Petry, která má momentálně blíže spíše k příteli než k sestře: „Teď přítel, jsme si s ním hodně blízcí, ráda řeším s ním všechno, ale i se ségrou si pořád voláme (…) Vím, že je tu ta ségra jakoby furt pro mě, sice to není jako dřív, ale vím to.“ Opět se zde ukazuje ona osudovost, a to v tom smyslu, že něco na dvojčata působí tak, že nejsou jen společně. Zároveň lze pozorovat i to, že blízkost pro 58

dvojčata často souvisí s fyzickou vzdáleností, která dvojčata dělí. Čím jsou si blíže prostorově, tím jsou si bližší i duševně. V dalších případech dvojčata sice také měla nějaké nejlepší přátele, avšak byli to nejlepší přátele obou, nikoliv pouze jednoho z dvojice. Václav a Vojtěch sice stejně jako Lucie, Lenka, Petra a Pavla také nežijí společně a tedy se nevidí denně, vidí se ale tak často a sdílejí tolik zájmů, že nemají potřebu vyhledávat jiné přátele, kterým by se svěřovali jako dvojčeti a za nejlepšího přítele považují oba Jardu, se kterým se vídají společně. „Tak my se hodně stýkáme s Jardou, tak ten asi je náš nejlepší kámoš“ (Vojtěch). „No on to bude asi Jarda, u obou. Nebo teda u mě určitě, s Vojtou nevím, ale myslím si, že nemá jako nějakýho lepšího kamaráda“ (Václav). Mimo jiné mají oba přítelkyně, které nejlepší přátele v tomto ohledu nahrazují, ale o partnerkách a partnerech se ještě zmíním dále. Anna a Alena spolu stále bydlí, vídají se téměř každý den a tráví volný čas prakticky jen společně, což ve výsledku znamená, že ani s kamarády se nevídají příliš často jedna bez druhé. „Většinou, když nás někdo někde potká třeba jenom jednu samotnou, tak se diví, že nejsme spolu. Máme vlastně skoro úplně všechny kamarády společný, že nás znají obě totiž“ (Anna). Mají tak mnoho společných přátel, někteří z nich jsou jim i velmi blízcí, nejbližší přátelský vztah mají ale stále spolu a nyní i se svými partnery. V posledním případě, tedy u jednovaječných dvojčat Milana a Marka oba zmiňují, že nikoho dalšího nikdy příliš nepotřebovali, ale zmiňují i fakt, že ve třídách, kam chodili, nebyl nikdy moc dobrý kolektiv, a tak byli odkázáni sami na sebe. „No já nevím, jestli ti to říkal bráška, ale u nás na základce nebyla moc parta žádná, tak jsme se bavili spolu a pak ještě s pár klukama s okolí (…). Minimálně do těch patnácti to tak teda bylo“ (Marek). To jim ale nikdy nevadilo. Postupem času, když si oba našli partnerky, staly se právě ony jinými nejbližšími osobami v jejich životech, což ale na rozdíl od sourozeneckého vztahu mezi nimi, je daleko více proměnlivé. „Tak máš nějakou rodinu, manželku, děti. Ty máš. A pak je tu prostě brácha, se kterým jsem 24 let bydlel v jenom pokoji. Jako mění se to“ (Milan). Než se dostanu k partnerským vztahům dvojčat, zaznamenala jsem ještě jednu velmi zajímavou věc, která se týká kamarádů a přátel dvojčat. Touto zajímavostí je „sdílení přátel“. Přestože jsou totiž dvojčata často spolu a spolu tráví volný čas, i ona mají jen nějaké své kamarády, například ze školy nebo ze zaměstnání. Velmi často se ale stává, že dvojčata tyto přátele sdílí, tedy že jedno dvojče představí to druhé svým přátelům a od toho okamžiku se do skupiny dostává i dvojče druhé a to první tam přestává figurovat jen samo za sebe, ale jsou už pro kamarády zase „dvojčata“. „No mně přijde, že jí teďka, 59

ségře, ty kamarády jakoby předávám některý, že já někoho znám a pak ji seznámím…“ (Lucie). „Ségra s náma byla jednou a zalíbilo se jí to, tak teď s náma jezdívá i ona“ (Petra). Alena dokonce dodává, že by asi ani bez sestry nechtěla nikde být sama: „Možná bych tam ani sama chodit nechtěla. Prostě jsem to objevila, tak jsem o tom hnedka řekla Aničce a jsme tam spolu. Jako možná je to aj tím, že jsem zvyklá chodit všude s někým.“ Alena mluví o zvyku trávit čas se sestrou, což je podle mě případ i ostatních dvojčat. Jsou zvyklá být spolu a znát stejné lidi. Setkala jsem se ale i s potřebou některých dvojčat mít jen své známé sama pro sebe. Lucie to vysvětluje tím, že potřebuje mít skupinu, kde není s nikým srovnávána, a kde vystupuje pouze sama za sebe. „Já chci mít nějaký ty kamarády jenom svoje, to jsou právě ti z gymplu spolužáci. My tam máme úplně super partu a ségra je sice zná, ale jsem tam jen já…“ I dvojčata, jež jsou si nejlepšími přáteli jako Marek a Milan, ale potřebují nebo potřebovali i své vlastní přátele. „No Bráška pak začal jezdit na ty víkendovky s kamarádama a já jsem tam sice taky jezdil, ale on u toho zůstal pak a já jsem měl něco jinýho“ (Marek). Ale výjimka potvrzuje pravidlo a Alena dokonce považuje mít různé kamarády se sourozencem za nevýhodu, když říká, že: „Je riziko toho, že když jsi mladší nebo starší a nejsi v té stejné třídě nebo tak, že nemáš stejný kamarády a pak si ani tolik nerozumíte teda.“ Kromě vztahů příbuzenských a kamarádských i dvojčata samozřejmě navazují partnerské vztahy a partneři dvojčat zaujímají v jejich životě významnou roli stejně jako u kterýchkoliv jiných sourozenců. Co je však zajímavé, i přesto že mají dvojčata partnera nebo partnerku, dvojče stále vnímají jako někoho, komu sdělují stejné věci jako partnerovi či partnerce. Záleží to samozřejmě nejen na faktu, že jsou sourozenci dvojčata, ale také na tom, jak jsou si blízcí. Dvojčata, která jsou si podle mého soudu nejbližší v tomto výzkumném vzorku, tedy Anna a Alena, mají obě své partnery, ale stále žijí i s nimi v jednom domě, každá ve svém pokoji s partnerem, ale s dvojčetem se vidí záměrně každý den a kontakt záměrně a často vyhledávají, a to, že jsou zadané, na jejich sourozeneckém vztahu nic nezměnilo. Pouze do svých životů zahrnuly někoho dalšího. „Třeba večer po práci si sednem a popovídáme si, nebo pak často třeba s klukama našima, když je čas, tak si pustíme film všichni v jednom pokoji. Tak vlastně jediný, co se změnilo je, že už máme každá svůj pokoj, protože s klukama v jednom by to bylo dost komplikovaný“ (Anna). Trochu jinak je to u ostatních dvojčat, pro která je partner, alespoň v určité životní fázi, natolik významný, že partnerský vztah má na ten sourozenecký vliv. Petra například svého přítele nyní řadí na první místo před sestru, která tak vnímá v jejich vztahu určité odcizení 60

se. „Když teď jsem s přítelem v Olomouci a ségru tak často nevídám, tak už si nejsme tak blízké, jako jsme si byly dřív.“ Záměrně píšu, že se to může týkat pouze určité životní fáze, protože jsou vztahy velmi dynamické, což potvrzují nejstarší dvojčata z mého výzkumného vzorku, Milan a Marek, kteří už mají možnost srovnávání delších významných období v životě. „Tak to se pořád mění, někdy to je brácha, jindy ne“ (Milan). Ti uvádějí, že v určité fázi života, pro ně byly nejdůležitějšími osobami jejich ženy: „Tak z vojny jsem utíkal do města za ženou a bráchu jsem moc nevídal…“ (Milan), nicméně postupně si zase uvědomili, jak důležité je pro ně jejich dvojče, a že je to právě dvojče, kdo je tu pro toho druhého naprosto bezpodmínečně, i když mezi nimi mohou být velké vzdálenosti a další překážky. Mluvíme-li o významných druhých dvojčat, rozhodně nemůžeme zapomenout na rodiče dvojčat, případně také na prarodiče, kteří bezpochyby pro dvojčata sehrávají jednu z nejdůležitějších rolí v jejich životě. Jak jsem již zmiňovala, dvojčata se o rodiče musí neustále dělit a není téměř chvíle, kdy by s nimi byla bez přítomnosti dvojčete – sourozence. Na vztahu rodičů s dvojčaty je podle rozhovorů nejzajímavější, že přesto, že se rodiče snažili být spravedliví a k dětem se chovat stejně, ne vždy se jim to dařilo, a to i přes to, že je vychovávali zároveň a téměř vždy pohromadě. „No já jsem celý dětství slyšela, ať se postarám o Pavlu“ (Petra). „No já myslím, že ségra to měla lepší no, asi skrz tu školu“ (Pavla). „Já jsem podle mamky vždycky za všechno mohla, byla jsem trochu víc vidět a ona pak už vůbec neřešila, kdo, nebo co, vždycky já“ (Lucie). I proto mají dvojčata stejně jako jiní různě narození sourozenci s rodiči každé jiný vztah. Nesouvisí to však pouze s výchovou, ale také s povahou dětí, která je u každého z nich aspoň částečně odlišná. Pouze v pár případech zmínila dvojčata při otázce zaměřené na první osobu, které sdělují informace, své rodiče, a to pouze, když záležitost z nějakého důvodu nemohou probrat s dvojčetem. „Tak když je to něco fakt vážnýho, tak jsou to rodiče, Vojta by to nebral vážně“ (Václav) nebo Anna říká, že: „Tak mezi těma nejbližšíma je ještě určitě mamka, ale tak ona toho má dost docela, tak ji nechci někdy zatěžovat“. O rodičích se informanti zmiňovali také v souvislosti se srovnáváním či bydlením, což je ale předmětem jiných podkapitol této práce. Z výzkumu tedy vyplynulo to, že dvojčata žijí od narození v přítomnosti druhého, stejně starého člověka, kterého považují ve svém životě za nejbližší osobu už jen pro ten fakt, že jsou stále spolu. Dvojčata stejně jako kdokoliv jiný vyhledávají ve svém životě různé přátelské nebo partnerské vztahy, přičemž pro ně však dvojče zůstává stále nesmírně 61

významné. Považují za nutné, aby o sobě měli stále dostatek informací, i když už se tolik nevídají a postupně je nahrazují partneři a partnerky. S tím, jak si jsou dvojčata blízká, souvisí to, že spolu tráví hodně času, zpočátku dokonce téměř veškerý čas, a to nejen doma, ale také jinde. Například v mateřské škole nebo ve škole, což je zároveň předmětem další podkapitoly. 5.2 Společně jdeme i do školy V této podkapitole se věnuji hlavně škole a s ní spojenými tématy. Jako nejvýraznější se právě prostřednictvím školy vynořilo téma srovnávání, které dvojčata na jejich cestě životem provází neustále a budu se k němu obracet dále i já ve své práci. Právě srovnávání je totiž něco, s čím se dvojčata setkávají neustále a je to něco, co hodnotí negativně. Tedy alespoň dvojčata z mého výzkumného vzorku se se srovnáváním ve škole setkala všechna, a i když každé v jiné míře a na každé nebo resp. na každou dvojici mělo jiný dopad, ani v jednom ze zkoumaných případů jsem se nesetkala s kladnými reakcemi. Dokonce je právě srovnávání dvojčaty často odsuzováno. „No tak to je určitě nevýhoda si myslí, jak tě někdo tam srovnává furt v tý škole, jinak ale nevim“ (Lucie). „Tak bylo to blbý, asi ho to mohlo štvát v tý škole“ (Václav). Být srovnávány považují za nevýhodu dokonce i Anna a Alena, které přestože nezažily srovnávání v negativním smyslu, říkají, že: „No my nevýhody moc nevidíme, že? Ale asi aj to srovnávání pro ty dvojčátka“ (Anna). Abych se ale vrátila ke škole, kde se srovnávání poprvé projevuje nejvýrazněji, uvádím nejprve názory dvojčat z mého výzkumného vzorku na společnou školní docházku. Společná školní docházka aspoň na prvním stupni byla totiž jednou z podmínek výběru informantů. Všechna dvojčata z mého výzkumného vzorku navštěvovala společně celou základní školu, Anna a Alena první stupeň, na druhý pak obě odešly na víceleté gymnázium. „Já myslím, že by ty dvojčátka měly chodit spolu, že je to asi lepší“ (Anna). „Tak jako my jsme se v té škole taky třeba mlátili, ale zas když o něco šlo, tak jsme stáli vždycky při sobě, to bylo dobrý tam být spolu“ (Milan). Jak je vidět všechna dvojčata, která explicitně hodnotila společnou školní docházku na ZŠ, ji hodnotila pozitivně, tedy že ve společné školní docházce viděla výhody. „Jako na základce to bylo dobrý, to jsme tam aspoň nebyly tak samy v tý první třídě“ (Lucie). „Tak nějak automaticky jsme si sedli spolu, ale pak už jsme spolu sice neseděli, ale stejně na začátku to bylo dobrý tam takhle někoho mít“ (Vojtěch). U některých dvojic, zejména pak u Petry a Pavly, které měly ze všech ostatních dvojic nejvíce rozdílné výsledky, je však hodnocení společné docházky jako přínosné velmi sporné, protože podle ladění celého rozhovoru právě školní docházka 62

dívky nejvíce rozdělovala. „V té škole mi to nejdřív nevadilo, ale pak jsem byla pro všechny i pro ni vzduch mi přišlo, připadala jsem si odstrčeně, protože to od Peti se opisovaly úkoly“ (Pavla). Zda měla společná školní docházka opravdu jen výhody je otázka, která se nabízí také u Lenky a Lucie, protože Lucie, jakožto více dominantní podle svých slov sestře ubírala prostor, a ta se na ni navíc příliš spoléhala při řešení problémů apod. „Jo jako, je to dobrý, že tam neměla mě, kdo by ji jakože… no toho dominantnějšího, měla tam sama prostor, kde byla dominantní zas ona“ (Lucie). A ještě k tomu Lucie dodává, že: „Ona se aspoň naučila o sebe starat a já taky. Já jsem totiž měla pocit, že se o ni musím furt starat v té škole, protože jsem věděla, že ji tam mám tu ségru.“ Než se však podrobněji vyjádřím o dopadech školní docházky na sourozenecký vztah jednotlivých dvojic, za zmínku stojí ještě jedna zajímavá věc. Tedy, že část dvojčat, která spolu sice chodila na základní školu, se s nástupem na střední školu rozdělila, což všechna považovala za velmi pozitivní a všechna o toto rozdělení usilovala. „Já jsem byla i taková, že jsem fakt nechtěla jít na střední školu, jakože spolu, protože mně vadilo, jak všichni vždycky říkali, a vy jste úplně stejný a já už jsem na to byla úplně alergická, když mi to ty učitelky říkaly“ (Lucie). „No já jsem, jak řekl, že by šel taky klidně na průmku, hnedka tam už přestal chtít jít a šel jsem na ten gympl, tam už jsme pak měli i svý kámoše a bylo to dobrý“ (Václav). „Tak já jsem chtěla jít na gympl a ségra ta byla na výtvarku víc orientovaná, tak to bylo tak lepší. A aj by ju tam furt srovnávali se mnou“ (Petra). Výjimkou pak byly Alena s Annou, které spolu pokračovaly na víceletém gymnáziu i dále a dále v tom viděly velkou výhodu. O rozdělení neusilovali ani Milan s Markem, nicméně nastala situace, kdy každý chodili do jiné třídy na gymnáziu, což hodnotili nakonec velmi kladně. „Tak jako nakonec to bylo v pohodě právě. Jako mohli jsme se aspoň bavit o tom, jací jsou spolužáci a učitelé, protože jsme měli teď každej jiný, to bylo dobrý“ (Marek). Základní školu tak dvojčata strávila společně, střední spíše výjimečně. Co mi přijde jako paradoxní, je to, že i dvojčata, která se na střední škole rozdělila, a jejich obory byly velmi různé, na vysoké škole se opět setkala přinejmenším na stejné fakultě, případně ve stejné oblasti. Mám za to, že podobné směřování na vysoké škole, je důsledkem společných zájmů v dětství a v průběhu dospívání, čemuž věnuji samostatnou podkapitolu. Navíc na vysokou školu šla dvojčata až ve věku 18 nebo 19 let, kdy už se nepotřebovala tolik odlišovat. Naopak snaha za každou cenu jít na jinou střední školu byla důsledkem toho, že se chtěla dvojčata prosadit jako individua. V období nástupu na střední školu, tedy přibližně v patnácti letech věku, totiž pro ně bylo důležité dokázat vlastní identitu, kterou 63

uzná i jejich okolí, což je opět téma, které budu řešit v samostatné podkapitole. Důvodem pro demonstraci individuality v podobě výběru zcela jiného oboru na SŠ, kdy si dvojčata mohla sama poprvé vybrat, jakým směrem se budou ubírat, bylo v mnoha případech již zmiňované srovnávání. „Bylo to dobrý, že jsme šly každá jinam, to už nás tam tak nikdo neporovnával“ (Pavla). Protože jsou dvojčata stejně stará, je i rok jejich nástupu do školy stejný a pokud se nevyskytnou nějaké komplikace, například postižení jednoho z dvojčat či dlouhodobá nemoc, která by vedla k rozdílům ve školní zralosti, nastupují dvojčata do školy společně. Samozřejmě existuje zde i možnost, aby dvojčata navštěvovala každé jinou školu, nebo v rámci jedné školy jinou třídu, přičemž volba je na rodičích. V této diplomové práci se však zabývám pouze prvním případem, tedy že děti chodí do stejné třídy, tudíž tráví čas ve škole společně, setkávají se se stejnými spolužáky a také mají stejné učitele. Základní škole většinou předchází mateřská škola, kde se děti poprvé setkávají s jinými dětmi i dospělými, než jsou jejich příbuzní. Nicméně v mateřské škole nejsou děti tak výrazně hodnoceny a srovnávány, proto se budu věnovat rovnou základní škole. S nástupem na základní školu se děti většinou poprvé střetávají s tím, že je někdo hodnotí podle jejich výkonu. Výkon je ve škole jasně určován známkami a tak je hodnocení pro všechny srozumitelné a jasně dává tušit, kdo je „lepší“ a kdo „horší“. Podle toho, co zmiňovala většina dvojčat v realizovaných rozhovorech, fakt, že jsou z dvojčat, učitele automaticky nutil k tomu, aby dvojčata mezi sebou srovnávali. „No někdy se tomu někdo divil, jakože se ptali, jakto, že když jsme dvojčata a učíme se spolu, tak nemáme stejný známky?“ (Alena). To, že zvýrazňovali byť i nepatrné rozdíly ve výkonnosti dvojčat, bylo někdy až zarážející, jakoby to, že mají dvojčata odlišné výsledky, bylo něco zvláštního. „Milan měl jedničku a já jednou myslím dvojku a hned to řešily prostě ty učitelky“ (Marek). Dvojčata se zmiňovala o tom, že je někteří učitelé považovali za jakousi „jednotku“, mezi kterou by se rozdíly vyskytovat neměly, a to i přes to, že si dvojčata nebyla podobná vzhledově a na první pohled by je tedy málokdo za dvojčata označil. „Nevím, proč bysme musely mít stejný známky, jako já jsem se snažila, ale ségře to šlo líp prostě“ (Pavla). „Jak to, že Lucie to umí a ty, Lenko, to neumíš?“ (Lenka). Učitelé se díky známkování určitému srovnávání jen těžkou vyhnou, za zmínku však stojí to, že výsledky dvojčat nesrovnávali s výsledky ostatních žáků, ale srovnávali je mezi sebou. A právě toto srovnávání kvůli známkám ve škole pak velmi působilo na sourozenecký vztah dvojčat. 64

Nejvýrazněji se projevilo u Petry a Pavly, které měly také mezi ostatními dvojčaty z výzkumného vzorku nejvíce rozdílné známky. Petra ve třídě vynikala a to nejen nad svou sestrou, ale také nad ostatními spolužáky, čehož si byly obě dobře vědomy. „Ale ségra asi i dost vnímala to, že mně se třeba ve škole dost dařilo a jí tolik ne“ (Petra). „…ale v té škole to učitelé řešili strašně moc. Protože v té škole byla ségra taková nejchytřejší, tak tam furt jen řešili, kdo je chytřejší“ (Pavla). Pavla byla díky sestřině převaze ve škole v pozadí a to se jí velmi dotýkalo. Zvláště pak to, že má pocit, že Petra na negativní hodnocení Pavly učiteli vůbec nereagovala, naopak ji ve škole spíše ignorovala. „Já jsem vždycky měla pocit, že ju to absolutně vůbec nezajímá, takže jsem měla pocit, že ona to třeba nikdy neřešila nijak.“ Petra však sama uvádí, že si je srovnávání vědoma, dokonce si uvědomovala, že pro Pavlu to musí být velice těžké. „A jako tenkrát mi to nedocházelo možná a pochopila jsem to až později, že ji to dost jako mrzelo nebo vadilo. Že já jsem byla ta lepší.“ Srovnávání ve škole se u Petry a Pavly přeneslo i do rodiny, která také Petru považovala za lepší a dávala jí to najevo. Pavla tak díky sestře v období základní školy nezažívala téměř vůbec, alespoň co se oblasti školy týče, žádné uznání úspěchů. „Naši to sice viděli taky, ale spíš babička vždycky vychvalovala, jak mi to jde, a to mohlo ranit Pavlu tenkrát“ (Petra). Podle jejích slov za tento fakt může právě to, že chodila se sestrou do školy a do stejné třídy, kde srovnávání bylo velmi snadné. Zajímalo mě, jaký důvod se podle dívek za jejich rozdílnými úspěchy skrýval. Podle obou to nebylo způsobeno tím, že by se např. Pavla méně učila, i když Petra se nad touto myšlenkou zamýšlela a dokonce řekla, že: „Nevím, jestli jsme se měly spolu víc učit, nebo naši se spolu s náma učili, ale to myslím, že moc ne. To spíš nechávali na nás, tak nevím, no. Jestli jí to prostě nejde to učení tak, jak mně. Ale zas možná, kdybych se s ní učila, tak by ty dvojky měla…“, což podle mě svědčí o tom, že srovnávání bylo velmi výrazné a Petra si jeho dopad na sestru dobře uvědomovala. Na střední školu šly poté každá jinam, Petra na gymnázium a Pavla na umělecky zaměřenou střední školu, přičemž Pavla se rozhodovala podle svého zájmu o výtvarnou činnost, ve které nad sestrou vyčnívala. „No já jsem chtěla jít na uměleckou, to mě bavilo a šlo mi to, Peťa automaticky gympl“ (Pavla). Zájem okolí o školní výsledky byl nicméně mnohem výraznější, než o výsledky v oblasti zájmů apod. U Petry a Pavly jde vidět snaha o to, aby dvojčata nebyla srovnávána, protože si obě uvědomují, že být označen za „horšího“ je stigmatizující a dvojčata se tomuto označení snaží za každou cenu vyhnout.

65

Se stejnou situací se potýkala Také Lenka a Lucie, nicméně u nich nebyl rozdíl ve výsledcích tak výrazný, naopak by byl spíše zanedbatelný, kdyby se nejednalo o dvojčata a nebylo tak možné porovnávat výsledky prakticky z každého testu a zkoušení. Výsledky neřešili ani rodiče tolik, jako v předchozím případě, a tak srovnávání sourozeneckým vztahem mezi Lenkou a Lucií nijak neotřáslo. „No jako možná jí to vadilo, ale ona věděla, že já za to nemůžu, že to dělají ty učitelky, tak jsme se nehádaly kvůli tomu“ (Lucie). To ovšem neznamená, že by ho dívky nevnímaly a rovněž nehodnotily jako nesmyslné. Například kvůli tomu, co zmiňuje Lucie: „Klasická otázka učitelek – A která z vás je ta chytřejší? – no jako fakt. To nepochopíš. Takhle debilně se zeptá. Mně to bylo trapný úplně vždycky za ty učitelky, že se tak blbě ptají, protože to já jsem měla trošičku lepší v té škole.“ Lenka, která měla o maličko horší výsledky než Lucka, to přisuzuje ve velké míře tomu, jaký měla o školu zájem a také jejích osobnostním rysům, které jsou odlišné, než u Lucie. Vnímá se totiž jako, „že to tolik nehrotila“ a že nebyla tak ambiciózní, jako její sestra. „Tak ségra chtěla jít snad odjakživa na gympl, mně to bylo mnohem víc jedno. Pak jsem byla aj ráda, že jsem šla na tu střední kvůli brigádám, co jsem mohla mít“ (Lenka). Lucie k tomu ještě dodává, že Lenka neměla tolik času se učit, protože chodila do hudebky, kam Lucii nevzali. „Ona třeba aj měla míň času na učení, protože ona do toho měla ještě tu hudebku, a to měla myslím zrovna před chemií den a ještě k tomu byla takovej větší flink než já.“ Lenka i Lucie se jasně shodly v tom, že na střední škole už společně pokračovat nechtějí, že nechtějí být dále srovnávány učiteli, že naopak chtějí každá vystupovat sama za sebe. „Nám už se nechtělo být pořád spolu a chtěly jsme jít od sebe na tu střední školu už, sice asi víc ségra, mně to bylo víc jedno, ale taky jsem chtěla“ (Lenka). Zajímavé je, že si obě jako střední školu vybraly gymnázium, která jsou ve městě, kde žijí, dvě, a přijímací zkoušky dělaly každá na jiné. Lenka však nakonec na gymnázium nešla a vybrala si odbornou střední školu. Další zajímavostí je, že Lenka nyní pracuje jako učitelka na prvním stupni základní školy, kde má ve své třídě naprosto totožná dvojčata a vynakládá podle svých slov mnoho úsilí na to, aby je od sebe rozeznávala a nesrovnávala. „Teď tam mám ty dvojčátka a jako je to teda těžký, ani bych neřekla, ale fakt to jde. Jenom zezadu je nepoznám. A jedné jde líp jedna věc druhé jiná, ale tak to má být si myslím a neříkám jim nic jako.“ Je otázkou, jak by Lenka řešila situaci, kdyby onu zkušenost neměla, nicméně z ní teď při práci čerpá. Srovnávání se nevyhnulo ani Vojtěchovi s Václavem, u kterých byl průběh studia velmi podobný s předchozím případem, tedy s Lucií a Lenkou. I oni měli velmi podobné 66

výsledky a i oni považovali jejich přílišné srovnávání za zbytečné, přímo za hloupé. „Jako já jsem se cítil dobře docela, protože jsem byl lepší, ale od těch učitelek to bylo občas blbý. Já si pamatuju, jak asi v sedmé třídě angličtinářka říkala bráchovi (já jsem dostal jedničku a on jedna mínus) a ona mu říkala, nic si z toho nedělej, vždycky jedno z těch dvojčat musí být blbější a brácha to teda odmítl akceptovat“ (Václav). Stejně jako Lenka a Lucie se po základní škole vydali každý jiným směrem, což se nijak nepodepsalo na jejich vztazích, naopak to pravděpodobně zabránilo rozporům, které by mezi nimi mohly vznikat. „No jako řešili jsme dilema, kam jít a jestli spolu, což jsme zavrhli. Nakonec jsme byli oba spokojení, já na střední, on na gymplu a stejně jsme volnej čas trávili spolu. A navíc pak už na té střední, jak to bylo úplně jiný, stejně nešlo nic srovnávat“ (Vojtěch). Oba kluci po střední škole začali chodit na VŠ, kde se ale v úspěšnosti začali odlišovat velmi radikálně, což je způsobeno tím, že se Vojtěch podle svých slov „déle hledal“ a zanechal tak dobrovolně studia na dvou vysokých školách. Což už samozřejmě nehodnotí učitelé, ale spíš rodiče a blízké okolí dvojčat, které Vojtěchovi často předhazuje, že Václav už bude končit vysokou školu, kdežto on je v prvním ročníku. „No já jsem se, než jsem to pochopil, z nějakých nepochopitelných důvodů furt směřoval na techniku, i když mě to vůbec nebaví (…). Tak naše to samozřejmě trápí, jakože prostě on už bude končit doktora a já mám houby, no jak říkám, někdo se hledá dýl“ (Vojtěch). Nejen rodiče v tomto případě hodnotí Vojtěchovo střídání škol. Dokonce i Václav má pocit, že je něco špatně, když on bude mít vysokou školu a Vojtěch ne: „Tak třeba jak ho vyhodili z té školy, tak to dostával sežrat, hlavně vod taty. A mě to taky štve. Ale už to jako i chápu.“ Opět se tak dostáváme k tomu, že okolí má pocit, že by dvojčata měla mít všechno stejné, nebo přinejmenším srovnatelné. Fakt, že jedno z dvojčat bude mít vysokou školu, a to druhé by nemuselo, si většina z nich vůbec nepřipouští. Dostáváme se k Aleně a Anně, které spolu na rozdíl od ostatních dvojčat strávily celou dobu studia společně. Už po prvním stupni základní školy, šly obě na gymnázium, kam se obě bez problému dostaly, což oceňovala hlavně jejich maminka, která si neuměla představit, že by se sestry rozdělily. „Tak mamka byla jako taková nesvá z toho, že jedna by se dostala a druhá ne. Protože ona vlastně chtěla, abychom byly spolu, že je to tak lepší“ (Alena). Anna i Alena měly srovnatelné výsledky, také se ale setkávaly s tím, že si učitelé neodpustili komentář, dosáhla-li jedna z nich lepší výsledek u testu než ta druhá. „Třeba ti učitelé byli takoví, že porovnávali třeba ty písemky, jestli je to stejný, třeba jednička, a když ne, tak to říkali, že to máme jinak“ (Anna). U Anny a Aleny je zvláštní 67

také to, že šly společně i na totožný obor na vysoké škole, kterou když dokončily, přihlásily se na další, opět stejnou VŠ, kterou taktéž úspěšně ukončily. Se srovnáváním se i díky své vzájemné velké podobě setkávaly v průběhu celé školní docházky, nicméně to mezi ně nevnášelo žádné rozpory. „Tak třeba státnice nám vyšly naopak, Alenka áčko z diplomky já ze státnic a naopak béčko z toho druhýho obě a vedoucí katedry pak říkal, že doma z toho budou mít určitě radost, že to máme vlastně stejně skoro“ (Anna). Tím že spolu studovaly jako starší a také tím, že se jednalo o náročnější věci než např. na základní škole, dokážou Anna s Alenou společné studium velmi ocenit, a to především v tom, že si byly velmi nápomocné při učení. „A v učení, to teda máme výhodu, to říkali nám i spolužáci všichni, že se můžeme učit společně. Můžem se třeba zkoušet a můžeme to sdílet všechno. A máme i ty materiály spolu“ (Anna). A Alena k tomu ještě dodává, že: „Třeba když máš pak ještě nějaký odborný články, tak si to můžeš vysvětlit. Nebo i nějaký teorie, který je třeba rozebírat a pochopit.“ Školní léta Milana a Marka se, i když jsou starší než ostatní dvojice, příliš nelišila. Tedy nelišila se tím, že byli ve škole také často srovnáváni kvůli výsledkům, které byly téměř vždy téměř stejné, tedy stejně dobré. Marek a Milan spolu chodili na základní školu a pak oba díky výborným školním výsledkům směřovali na gymnázium, kam se ale Milan dostal bez přijímacích zkoušek díky skvělému průměru známek, kdežto Marek, který měl jednou na vysvědčení o jednu dvojku víc než Milan, musel dělat přijímací zkoušky. „No bráška měl nějakou jednu dvojku jednou a tak musel dělat příjímačky a já jsem nemusel. A to byl obří gympl, tak jsme byli pak každej v jiný třídě. No a tam už jsme pak měli jiný učitele“ (Milan). Kvůli tomu pak byly na gymnáziu každý v jiné třídě a srovnávání se tak vyhnuli, nebo alespoň částečně. Přestože jsem každou dvojici popisovala, co se školní docházky týče zvlášť, prvkem, který je vidět ve všech případech, je srovnávání výsledků mezi sourozenci – dvojčaty. Mohu jen spekulovat o tom, zda u jiných sourozeneckých dvojic dochází ke srovnávání jejich výsledků v takové míře jako u dvojčat. Co je však fakt, že u dvojčat se toto srovnávání nabízí a je velmi snadné. Dvojčata mají totiž stejné učitele ve stejném čase a skládají i stejné zkoušky a testy. Školní srovnávání je tak rozhodně významným faktorem, který se podílí na utváření sourozeneckého vztahu dvojčat. Někdy dokonce vede k tomu, že sourozenecký vztah výrazně zhorší, jako tomu bylo u Petry a Pavly.

68

Dvojčata ve škole však nejsou obklopena jen zkoušením a učiteli, nýbrž i spolužáky, kteří je nějak vnímají. Většina z nich si mezi spolužáky našla kamarády, se kterými pak seděla v lavicích. „Já jsem seděla s tou Evičkou a ségra s Janičkou, jakože bavily jsme se aj spolu, ale nesedaly jsme si spolu“ (Lenka). Některá dvojčata ve třídě vystupovala jako dvojice a kamarády si hledala společné, jiné dvojice se spíše rozdělily a každý měl ve třídě někoho, s kým se bavil více než sourozenec. „My jsme spolu právě sedět nemohly, tak jsme seděly za sebou a našly jsme si tam i partu kamarádek ve škole, se kterýma jsme se obě bavily“ (Alena). „Tak my jsme úplně nepotřebovali jenom pro sebe někoho, sedět nás spolu nenechali, ale bavili jsme se všichni nějak dohromady, oni jenom věděli, že my dva se víc mlátíme spolu“ (Vojtěch). „No nejdřív jsme si sedli spolu, ale ségra si tam pak našla jednu kamarádku a pak už jsme spolu neseděli. Jenom jednou chvilku“ (Pavla). Spolužáci si byli vědomi, že ve třídě jsou sourozenci, zejména pokud si byli hodně podobní, nicméně si je na rozdíl od učitelů nepletli a více rozlišovali jejich individuální znaky. Jak říká např. Lucie, spolužáci by jistě na rozdíl od učitelů poznali, kdyby se před tabulí vyměnily. „Klasická otázka někoho, kdo vidí dvojčata, jestli jsme se někdy vyměnili před tabulí. Ne. Protože my jako třeba bysme si aj lajzli před učitelkama, ale ty děcka by nás prozradily, to ony to zas dobře věděly, že nejsme úplně stejný.“ To potvrzuje i Marek, který i když je velmi těžké jej od Milana rozeznat, by si právě díky spolužákům netroufl se s bratrem vyměnit. „Né, tak jako mohli jsme asi, ale děcka věděli myslím víc, kde sedíme. A navíc jsme byli oba chytří.“ Václav i Vojtěch se zase shodují na tom, že díky tomu, že jsou dvojčata, dovolili si k sobě více, než by si dovolili ke spolužákům, čímž si zajišťovali jejich obdiv. „Před partou ve škole jsme často jeden druhýho nějak shazovali a často to nějak jiskřilo. A oni, si myslím, byli rádi, že nás mají, protože jsme si k sobě jako dovolili víc, než co si dovolíš k cizímu, tak oni se tím jakoby bavili“ (Václav). Dosud jsem zmiňovala převážně srovnávání spjaté hlavně se školou a tedy se školními výsledky. Školní prostředí je však specifické ještě další věcí, a to společným oslovováním dětí z dvojčat. Ne, že by se s tím dvojčata nesetkávala před nástupem do školy, nebo v tomto případě už spíše do mateřské školy, ale stává se to v menší míře. Ve škole často už jen kvůli faktu, že se jedná o dvojčata, jsou oslovovány příjmením jako dvojice. „Že jsme furt byly jako Novákovy. Jako jedna. Jakože za jednu, takže to si spíš myslim, že jí vadilo, že jsme byly braný jako dohromady“ (Lenka). „Tak nám říkali holky Pokorný, třeba holky Pokorný se rozesadí“ (Anna). Často, když se něco kolem jednoho 69

z dvojčat děje, jsou tzv. házena do jednoho pytle a mluví se pouze o Novákových, o holkách Novotných nebo o klucích Pospíšilových. Milan to trefně shrnul větou o tom, že učitelé často „zapomněli dělit dvěma, nedocházelo jim, že jsme tam byli dva.“ Dalo by se předpokládat, že dvojčata, u kterých docházelo k tomuto „společnému oslovování“, byla dvojčata, která si byla vzhledově podobná. Opak je však pravdou a s tímto jevem se setkávala i dvojčata, která byla a jsou odlišná. „Jako vadilo mi, že nám říkali furt holky Jandáskovy… Ne Peťo a Pavli, ale holky Jandáskovy.“(Petra) „Nás si nepletli, to ne, ale říkali nám příjmením třeba“ (Václav). A právě o podobnosti a dalších důvodech ke srovnávání pojednává následující podkapitola 5.4. Celá tato podkapitola se zabývala dvojčaty ve škole a sourozenecký vztah mezi nimi jakoby stál v pozadí. Ovšem právě vztah mezi sourozenci škola a především srovnávání ve škole velmi formovalo. Dvojčata totiž ve škole zažívala více než jinde to, že je někdo jako dvojčata hodnotí. I před nástupem do školy sice budily dvě stejné nebo aspoň stejně oblečené děti pozornost, ve škole se to však projevovalo výrazněji. To, že dvojčata měla ve škole jiné výsledky, jako např. Petra s Pavlou, zapříčinilo, že mezi nimi vznikaly rozpory, popř. nevyjasněné křivdy, které by, kdyby spolu nechodila do školy, nevznikaly. Nebo by minimálně vznikaly méně, protože jiní sourozenci se nesrovnávají tak snadno, jako dvojčata. I na ostatní dvojčata z mého vzorku působilo srovnávání tak, že si více uvědomovala fakt, že jsou dvojčaty a jsou tedy na rozdíl od ostatních dětí ve třídě se svým sourozencem. 5.3 Nejen ve škole nás srovnávají, a to se nemusíme ani podobat V této podkapitole pokračuji ve vysvětlování toho, jak na dvojčata působí fakt, že je stále někdo mezi sebou srovnává. Nejvýraznější srovnávání, se kterým se potýkají jak dvojčata, která jsou si podobná, tak ta naprosto vzhledově odlišná, je to, které zažívají ve škole kvůli známkám. Co je ovšem také velmi významné a na dvojčata působí již od narození, je srovnávání kvůli fyzické podobě. Když se řekne dvojčata, mnoho lidí si představí dvě naprosto identické děti ve stejném oblečení. Je ale jasné, že tato představa je mnohdy naprosto mylná, vždyť dvojčata nemusí být ani stejného pohlaví a nemusí se tak ani navzájem podobat. Z vlastní zkušenosti vím, že dvojčata mohou být i dvě naprosto odlišné osobnosti. Přesto to nic nemění na tom, aby okolí dvojčata nevnímalo jako nerozlučnou dvojici. V úvodu kapitoly jsem zmiňovala společné oslovování dvojčat, kdy na ně mnohdy lidé hovoří v množném 70

čísle, i když se baví pouze s jedním z nich a také jsem zmínila to, že učitelé dvojčat často oslovují dvojčata jejich společným příjmením, nikoliv jménem každého z nich. „Novákovy jsou tady, dobře (…). Nebo to bylo aspoň Leničky a Lucinky“ (Lucie). S Lucií souhlasí i ostatní dvojčata z mého výzkumného vzorku, která většinou zmiňují, že jsou zvyklá reagovat i na jméno sourozence a mají tedy jakési „dvojí jméno“. „To bylo furt, a která jste která? Ty seš Lucinka nebo Lenička? Tak prostě jsem si pak asi říkala, že se jmenuju LuckaLeňa nebo že mám dvě jména“ (Lenka). „Řeknou nám, že jsme A+A a moc se nesnaží dál“ (Anna). „Nebo nám jednoduše říkají dvojčátka prostě“ (Alena). „Jo právě, že si nás pletli, ale protože měli třeba blbě zapamatovaný jména, třeba jsme byli oba Vojtové nebo Vaškové“ (Vojtěch). Většina dvojčat hovoří o oslovování v rámci debaty o rozpoznávání rozdílů mezi nimi, což chápu také jako formu srovnávání. Ať už jsou totiž dvojčata stejná nebo jiná, srovnávání jejich fyzického vzhledu je pro ně na denním pořádku. Začnu dvojčaty, která jsou stejná, nebo si jsou velmi podobná, což jsou v mém vzorku tři páry. Lucie a Lenka, Anna a Alena a Milan s Markem. Všechny tři dvojice se shodují na tom, že si je lidé vždy hodně pletli a pletou si je stále, i když v dospělosti již o něco méně. „Jo, když jsme byly malí, tak jsme si byly hodně podobný, pak jednu dobu na střední a teď vypadáme asi tak stejně, že kdo nás zná delší dobu, tak říká, že jsme úplně jiný, ale kdo nás zas nezná, nebo delší dobu neviděl, tak zas říká, že nás nepozná“ (Lucie). To, že Lucie zmiňuje i to, kdo je rozpozná a kdo ne, je i podle ostatních podobných si dvojčat klíčové. Své o tom hodně ví i Anna a Alena, které zastávají názor, že si je pletou především lidé, na kterých jim nijak nezáleží nebo naopak oněm lidem na nich. Blízcí lidé a přátelé je dokáží rozeznat, co se vzhledu týče poměrně snadno. „Dá se říct, že je skupina blízkých lidí a ty nás rozeznají lehce a pak jsou tu lidi, co nás nerozeznají vůbec, buď se nesnaží, nebo prostě nevidí žádný rozdíly“ (Alena). S tím stejným se setkávají i Milan a Marek. Ti jsou opravdu k nerozeznání a i pro jejich přátelé je to často oříšek. „Jako máme třeba fotky, na kterých nás rozezná jenom mamka a nikdo jinej, ani my sami nevíme, kdo tam jsme kdo“ (Marek). Zatímco Milan a Marek berou srovnávání kvůli vzhledu spíše s humorem: „Jako je to spíš vtipný, lidi, co nás vůbec neznají, tak nás zdraví na ulici, tak už prostě na to odpovídáme i když nevíme vůbec, o koho jde“ (Milan). Alena a Anička si uvědomují, že to dvojčatům může vadit, i když jim samotným prý příliš ne. Chápou to ale jako nevýhodu, pokud si dvojčata nerozumí tak dobře jako ony a ony si i podle svých slov rozumí výborně. „Tak my moc nevýhody nevidíme, nám to nevadí, ale asi jako nevýhoda je, že si je někdo může plíst 71

ty dvojčátka a třeba když nejsou jako takový jak my, že nám to nevadí, tak je to může štvát“ (Anna). To jde vidět třeba u Lucie a Lenky, které jsou, co se podoby týče, přibližně tak podobné jako si jsou navzájem Anna a Alena. Lucka, jakožto dominantnější z dvojčat (sama se tak charakterizuje), popisuje, že jí srovnávání s Lenkou vadilo a že mu nerozuměla: „Já už jsem toho měla plný zuby, jako jak na mě furt volali Leni a tak. Já jsem chtěla, aby si mě nepletli, vždyť jsme úplně stejný nebyly. Já jsem byla aj taková dominantnější, ale to jeden musí být, to je jak v páru, ne?“ Měla potřebu, aby ji lidé brali individuálně a aby vynikala. Lenka to potvrzuje slovy: „Spíš mi vadily ty řeči, jako tak si napište nějaký znamení na čelo, buď LE nebo LU nebo "Jaký máš náušnice?". Ale jako potom, my jsme slyšely na obě dvě jména. Jakože třeba Radano nebo Kamilo, tak jsme se otočily obě dvě. Tak to mi nějak nevadilo, spíš si myslim, že to vadilo ségře, že si nás pletli“, ale zároveň dodává, že i ona sama nebyla nadšená z toho, že si lidé myslí, že by jako dvojčata měly být stejné a hledali tak pořád shody nebo rozdíly. „Jako kdybychom byly úplně stejný, tak to chápu, ale ségra byla jiná než já“ (Lenka). Všechna podobná dvojčata z mého vzorku, ač je každý z dvojčat a ještě všechny dvojice vzájemně odlišné ve spoustě zásadních i méně zásadních věcech, se shodla na tom, že hodnocení fyzické podoby se sice dopouští všichni, s kým se setkávají, nicméně lidé, kterým na nich záleží, si je nepletou tolik. Tím, jak lidé dvojčata často hodnotí a srovnávají, způsobují to, že si dvojčata připadají výjimečná a uvědomují si, že jejich sourozenecký vztah je neustálen podrobován zájmu okolí, vzhledem počínaje chováním, zájmy a povahou konče. Vztah z hlediska chování dvojčat k sobě navzájem, zájmů a povahy rozebírám v další podkapitole. Dále jsou v mém vzorku dvě dvojice dvojčat, která si nejsou vzhledově podobná absolutně vůbec. „Jako právě, že lidi říkali a divili se tomu, že můžeme být dvojčata, když si nejsme vůbec podobní“ (Vojta). I jich jsem se samozřejmě ptala na to, zda si je lidé pletli, a odpovědi byly velmi zajímavé. Samozřejmě, že když stála dvojčata vedle sebe, lidé viděli, že jsou úplně jiná, ale pokud viděli jen jedno, často si spletli jméno a oslovili ho jménem sourozence. To opět poukazuje na to, že dvojčata jsou brána jako jednotka. „Třeba holky ze základky nás braly jako holky Jandáskovy, ale tak věděly, která jsme která, byly to naše kamarádky. Určitě. Jenom když jsme byly úplně malý, tak si třeba nebyly jistí někdy lidi“ (Petra). A také to myslím koresponduje s názorem „stejných“ dvojčat na to, kdo je rozeznává a kdo ne. Lidé, kterým na dvojčatech záleží, nemají

72

problém si jejich jména zapamatovat. Naopak lidé, kteří se příliš nesnaží, si pletou i dvojčata, která jsou naprosto odlišná. Co je však oběma skupinám společné, je to, že se lidé o jejich podobu zajímají a pokouší se dvojčata mezi sebou neustále srovnávat. Ať už jsou dvojčata stejná a lidé hledají třeba jen malé rozdíly „No tak lidi si třeba všimnou, že já nosím víc jakoby modrý oblečení a Alenka má zas něco červenýho nebo takovýho fialovýho. Nebo hodně naušničky anebo čelenky. No a prostě takový detaily si ti lidi hledají,“ říká Anna. Nebo mohou být dvojčata naprosté protiklady a lidé hledají aspoň nějaké shody, protože ty tam přece být „musí, když jsou to dvojčata“ (Václav). „Tak třeba mamka nám dávala oblečení se značkama, každá jsme měly jinou barvu, aby si nás lidi jako nepletli, prostě jedna měla zelenej puntík a druhá červenej“ (Petra). Toto srovnávání se už netýká pouze učitelů, jak je vidět, ale všech lidí, se kterými dvojčata přicházejí do styku. A srovnávání se nevyhnou ani rodiče. Rodiče jsou těmi významnými druhými, které si svá dvojčata nepletou, ale oni se nevyhnou např. zjednodušování pomocí společného oslovení dětí „…Holky nezlobte nebo třeba nám říkala holky, která to byla?“ (Pavla). „Tak to bylo, jako že přišla mamka a hned, kluci, co jste to udělali, i když to byl třeba jenom jeden, tak už to ani nezjišťovala“ (Marek). Rodiče dvojčat mají také většinou tendence přistupovat k dvojčatům naprosto stejně, například je stejně oblékají nebo jim kupují totožné dárky. Rodiče někdy ve snaze být spravedliví zanedbávají individualitu dětí, kterým se to příliš nelíbí a samy by se tomu, jako rodiče dvojčat, snažily zabránit. „Jako mohli nás asi trochu víc rozlišovat si myslím teď… Ale tím, že nejsou z dvojčat, tak si to asi ani ti rodiče neuvědomovali třeba“ (Lucie). „Tak asi bych se snažila je brát každýho takovýho, jakej je jako osobnost, ne jako dohromady, na tom asi záleží nejvíc“ (Anna). „Já bych se k nim choval ke každýmu klidně jinak, i když jako vím, že je to asi dost těžký nebo náročný. Ale stejně no…“ (Václav). Opačným protipólem je, když rodiče dvojčat naopak rozdíly mezi dvojčaty dělají. V mém výzkumném vzorku se tento případ týká nejvíce oblasti zodpovědnosti, tedy toho, že rodiče jedno z dvojčat považují za zodpovědnější. „Tak mě tak brali vždycky, možná až doteď, že já jsem ta zodpovědnější“ (Petra). „Tak mamka to možná ségře jakoby dávala najevo, ale spíš to štvalo mě, než ju“ (Lucie). Je otázkou, zda fakt že se jedno z dvojčat může projevovat jako zodpovědnější, je způsobeno jejich povahou nebo tím, zda právě rodiče jsou ti, kdo to určují. To znamená, že pokud rodiče označují jedno dítě jako 73

zodpovědnější, je možné, že si dítě toto označení zvnitřní, přijme a bude se jím řídit. Zajímavé je, že ve čtyřech z pěti případů, tedy u čtyř párů dvojčat z mého výzkumného vzorku, dvojčata explicitně zmiňovala zodpovědnost jednoho z nich. Všichni sourozenci se jasně shodli na tom, kdo je považován za zodpovědnějšího, a s tímto rozdělením souhlasili. Výjimku opět tvoří Anna s Alenou, které o zodpovědnosti vůbec nemluvily. Vysvětlení toho, proč se rodiče chovají k jednomu ze sourozenců jinak, tedy např. ho považují za zodpovědnějšího, si vysvětluje Lucie tím, že rodiče vnímají jedno z dvojčat jako starší než to druhé, právě vlivem zodpovědnosti, kterou považují za znak pro staršího sourozence. „No já jsem byla taková jakoby zodpovědnější a aj dominantnější, takže jakoby ta starší. Když jsme něco chtěly, tak jsem to byla já, kdo to šel vyřizovat a kdo za to bojoval, zatímco ségra se jenom přidala.“ S tím se setkávaly často i Petra a Pavla. Zatímco u obou párů dívek rozdělení „sedí“ podle pořadí narození, u Václava a Vojtěcha je tomu opačně, ale i u nich je jedno z dvojčat považováno za starší. „Tak asi mají jako pocit, že brácha je teďka ten starší a zodpovědnější, když má už skoro tu školu no. Ale asi i předtím to tak bylo, on byl takovej jakoby…ambicióznější možná, než já“ (Vojtěch). Vysvětlení, které by se samo o sobě mohlo stát novým výzkumným problémem, opět nabízí Lucie: „Já jsem si pak jako zpětně nad tím přemýšlela, že jsem si říkala, proč ta mamka jde jako furt po mně, že jako za to, že jsem hubatá a jsem víc vidět než ta ségra, ale potom mi to jako jednou došlo. Ona měla starší ségru a ségra ju bila a byla taky dominantnější a ona se jakoby projektovala do Leni, jakože to ona je ta mladší ségra a já jí ubližuju a vždycky mi mamka říkala, že jí jsem ta starší.“ Toto tvrzení podporuje i Petra: „Nás asi naši brali trochu, že já jsem ta zodpovědnější a tak a tak jsem ji mívala na starost někdy, když jsme byly malé.“ U Marka a Milana se sice také projevoval Milan jako zodpovědnější z dvojčat, nicméně rozdíl nebyl tak markantní jako u třech předchozích párů, což si vysvětluji tím, že Milan a Marek jsou si tak podobní, že u nich rodiče hledali rozdíly méně nebo hůře. „Tak bráška byl takovej možná klidnější a asi aj zodpovědnější někdy, jako my jsme oba, znáš nás, ale já jsem někdy něco prostě neřešil“ (Marek). Navíc mají stejně jako Anna a Alena podle svých slov velmi podobnou povahu a rozdíly mezi nimi tedy nejsou tak patrné. Na příkladu hodnocení zodpovědnosti dvojčat rodiči lze opět pozorovat, že srovnávání má vliv na sourozenecký vztah mezi dvojčaty. U některých dvojic se projevuje spíše negativně, jako je tomu u Petry a Pavly, kde výrazné zdůrazňování rozdílů mezi sestrami způsobuje jejich částečné odcizení. „Jednou jsem jí nedávno zkusila říct, že já 74

jsem ta starší a ona se úplně rozčílila už a že jsme stejně staré a co si to vymýšlím jako. Takže ona to nechce slyšet takhle, snaží se to brát, že jsme na stejné úrovni“ (Petra). Tento Petřin výrok podle mě ukazuje na to, že ona se na stejné úrovni se sestrou necítí. U Lucie a Lenky je také srovnávání velmi výrazné, nicméně Lenka je se svou rolí jako s rolí „mladší“ sestry spokojená a srovnávání tak mezi sestrami nezpůsobuje výrazné konflikty, i když v dětství tomu tak mohlo být. „Tak jako nevadí mi to, já to tak nějak beru v pohodě, to bylo i dobrý, že ségra třeba vybojovala, abychom měly dřív počítač, protože to nějak vyargumentovala. Občas byla dost drsná teda“ (Lenka). Václav s Vojtěchem také zažívají hodnocení, kdy jeden z bratrů, Václav, je vyzdvihován jako zodpovědnější, nicméně stejně jako u Lucie a Lenky tím jejich sourozenecký vztah „netrpí“. Je však možné, že právě toto srovnávání podporovalo u bratrů neustálou rivalitu, která mezi nimi panuje. Protože se však považují za velmi blízké i rivalita je pouze na „přátelské úrovni“. „Tak já jako když jsem byl náhodou v něčem horší, tak mě to štvalo a hned jsem se ale mohl snažit být zas třeba lepší. Jako my jsme vyloženě moc tak jiní nebyli, ale já jsem se ho snažil předhonit vždycky“ (Václav). Právě rivalita se objevuje i Marka a Milana, kde je však spíše než srovnáváním způsobena tím, že se tato dvojčata označují za velmi soutěživá. „Tak my jsme se jako hecovali vždycky“ (Milan). „Tak já jsem nechtěl být jako horší nebo lepší, my se spíš tak pořád hecujem a udržujem se tím v kondici“ (Marek). Z předchozích odstavců je také jasně vidět, že různé rozdíly a shody mezi sebou vnímají i sama dvojčata. Například, co se již zmiňované zodpovědnosti týče, i sama dvojčata vnímají v této oblasti rozdíl. Ovšem není to jediná oblast, ve které se dvojčata liší. V následující podkapitole se proto věnuji tomu, jak se vnímají dvojčata, a to především ve vztahu vůči svým sourozencům. 5.4 Ale já jsem já a ona je ona „Já jsem prostě já a ona je prostě ona, jako furt mi říkali, že jsme stejný, ale já jsem přece věděla, že nejsme stejný!“ (Lucie). Touto větou Lucie dává tušit, co je obsahem této podkapitoly. Jsou to rozdíly, které dvojčata mezi sebou vnímají. Už několikrát zde zaznělo to, že okolím, ať už rodiči, učiteli, či relativně neznámými lidmi, jsou dvojčata často srovnávána, anebo se dokonce předpokládá, že jsou nebo by aspoň měla být stejná. To však podle samotných dvojčat rozhodně neplatí. Rozdíly, a to často velmi výrazné, se vyskytují u mého vzorku i mezi dvojčaty, která jsou si fyzicky velmi podobná nebo úplně stejná. 75

Dvojčata jsou stejně jako jiní sourozenci dva lidé s individuálními vlastnostmi a charakteristikami, kterých si jsou dobře vědoma. Každý rozdíl vnímají a je pro ně často nepochopitelné, že okolí tyto rozdíly nevidí stejně jako sama dvojčata. „Spousta lidí tě háže do jednoho pytle, že jako nerozlišuje ty tvoje vlastnosti, že tím, že jste si jako fyzicky podobný, tak neodlišuje potom ty psychický vlastnosti“ (Lucie). Lucie si podobně jako ostatní podobná dvojčata všímá, že fyzický vzhled často přebije vnitřní stránku osobnosti. Setkávají se s tím i Anna a Anička: „Řeknou, že jsme prostě stejný a tím to pro ně končí. Někam si nás zaškatulkujou a řeknou si, jo dvojčátka nebo jo holky Pokorný a prostě tak a konec. Jenom tu podobu řeší“ (Anna). A Milan s Markem: „Tak řešili hlavně to, jak vypadáme, že jo. Tak to je jako zajímavý, když je někdo stejnej úplně jak ty“ (Milan). To, že mezi sebou dvojčata vnímají rozdíly, popisuji pro přehlednost na každé dvojici z mého výzkumného vzorku zvlášť a posléze uvádím ta fakta, která jsou pro všechny dvojice společná. Začnu tentokrát u jediných jednovaječných dvojčat z mého výzkumného vzorku, tedy u Milana a Marka. Ti jsou naprosto identičtí, přesto se však každý z nich cítí jedinečně. „Oni nás sice moc nerozlišovali, ale my jsme myslím byli každej jinej trochu. Jako vyvíjí se to, v každým období jsme jiní jinak (smích). Jako taky mi někdy vadilo to, jak si mysleli, že když jsme si podobní, tak musíme i mít všechno stejný a dělat všechno stejný. Prostě jenom tím vzhledem asi“ (Marek). „Já si pamatuju, že už se nám to aj příčilo, že jsme byli jako furt dva někde… pak jak jsme byli každej v té jiné třídě, tak už nás brali jako samostatně“ (Milan). Milan i Marek si tedy uvědomovali, že ač pro své okolí působí stejně, stejní nejsou, jsou každý jedinečná osobnost. Lucie a Lenka, také vzhledově podobná dvojčata, se s hodnocením podoby setkávala pravidelně a všude. „Já si dělám srandu ze ségry, že je můj klon,“ říká dokonce o sestře Lucie, ale opravdu si pouze dělá legraci, protože si nemyslí, že jsou stejné. „Jo když jsme byly malý, tak jsme byly hodně stejný, aj jsme třeba tak mohly působit víc, ale kdo nás zná, tak ví, že jsme každá úplně jiná,“ doplňuje ještě Lucie. Lenka se také cítí se sestrou podobně, nikoliv však stejně: „Znáš to, Jani, jak vám taky furt říkají prostě, že jste dvojčata a že to musíte být úplně stejný? No tak mě chápeš. Jako jó, jsme si podobný mnohem víc jak vy a asi aj jako i jinak než vzhledem, ale jsme prostě jako jiný, ale to je těžký asi chápat, když ti lidi nemají tu zkušenost.“

76

Další specifickou dvojicí jsou Petra a Pavla, které svou jedinečnost jasně vnímají a jistě ji vnímá i jejich okolí, přestože má pořád tendence je nějak ztotožňovat. „No jsme úplně jiný se ségrou a vždycky jsme byly. Ale i tak si nás občas někdo spletl. Já jsem lepší v něčem, ségra v něčem jiným a prostě my jsme jak jiný normální sestry jiný“ (Pavla). Petra sice říká, že často byl problém cítit se „sama sebou“, když „pořád aj v té rodině jsme prostě ta dvojka, pořád nás brali dohromady“, ale i přesto si je své odlišnosti od sestry dobře vědoma: „Jsme každá samostatná jednotka…“ Předposledními zkoumanými dvojčata jsou dvojčata opět dvojvaječná a tak odlišná, že si je snad nikdo, kdo má zdravé oči splést nemůže. Václav a Vojtěch ale potvrzují opak. Tedy ne, že by si je někdo vyloženě pletl podle vzhledu, ale to, že je Vojtěch Vojtěch a Václav Václav někdy musí složitě vysvětlovat. „Tak já mamce furt říkám, že prostě tu svačinu nechci, že ať se s tím nedělá, že nejsem brácha…“ (Vojtěch). A Václav také zmiňuje to, jak dochází k nedorozuměním kvůli tomu, že jsou dvojčata: „Tak třeba nám někdo zavolá, ať jdem do hospody a já řeknu, že nechci a oni už bráchovi nezavolají, protože si myslí, že taky nechce. Jako když jsem někde s bráchou, tak si uvědomuju, že jsme dvojčata, ale jinak jako moc ne“ (Václav). A v neposlední řadě zbývá Alena a Anička, dvojčata, která mezi sebou vidí mnohem méně rozdílů než předchozí dvojice z mého výzkumného vzorku. „Co je jinýho mezi náma… já ani nevím (smích)“ (Anna). „Tak možná ty jako víc komunikuješ nebo jsi živější, ale jinak taky nevím“ (Alena). Ne, že by se tak Anna s Alenou považovaly jen za jednu osobu, svou osobnost si uvědomují, ale zase tak jiné si nepřipadají. „Tak je to hlavně o povaze prostě a o zájmech, který máme stejný, ale jinak jako taky jsme možná i trošku jiný. Ale málo (smích)“ (Anna). Anna s Alenou se pak spíše hodně vymezují proti staršímu bratrovi, kterého jako jiného vnímají. Důležitou roli pro ně hraje i pohlaví. „Tak my jsme holky a víc si jako rozumíme spolu a jsme víc stejný, než třeba s bráchou, kterej je jenom o rok a půl starší vlastně“ (Alena). Společné znaky všech dvojic bych tak mohla opět shrnout názvem podkapitoly „Ale já jsem já a ona je ona“. Dvojčata se zkrátka vnímají jedinečně a uvědomují si svou osobní identitu, kdežto pro ostatní lidi jsou dvojčata často jednotkou, a to ať jsou, nebo nejsou stejná. Tradičně tvoří výjimku Alena a Anna, které to, že jsou individuálními osobnostmi, tolik nezdůrazňují a nesnaží se ani vymezit proti dvojčeti tím, že by na něm

77

hledaly rozdíly. To je způsobeno pravděpodobně tím, že Alena a Anna vnímají to, že mají velmi podobnou povahu a zájmy, což je předmětem následující podkapitoly. Než se však budu zabývat podrobněji povahou a společnými zájmy, na což dvojčata v rozhovorech často narážela, zmíním ještě rozdíly mezi dvojčaty z pohledu vytváření osobní identity u dvojčat a vývoje osobní identity. Nejvýraznější rozdíly se totiž projevují v určitých obdobích, která jsou spjatá s tvorbou a posilováním osobní identity. To lze nejlépe ilustrovat na příkladu, o němž hovořila bez výjimky všechna dotazovaná dvojčata, tedy na příkladu o stejném oblékaní. Všechna dvojčata z mého výzkumného vzorku zmínila, že do jistého věku chodila stejně oblékaná „Když jsme byly malý, tak jsme chodily stejně oblečený, tak do páté třídy si myslím…“ (Lenka), snad jen s výjimkou odlišných barev u některých z nich. „Já jsem třeba měl modrý tričko a brácha zelený… ale i stejný jsme měli“ (Vojtěch). Věk, kdy dvojčatům začalo stejné oblečení vadit, sice není stejný, nicméně spadá do stejného vývojového období, tedy do začátku staršího školního věku. „Já jsem třeba řekla, že se rozhodně nebudu oblíkat stejně. Tak v šesté nebo sedmé třídě. Mě už to prostě šíleně nebavilo. Já jsem tomu říkala uniformy. Že nám vždycky mamka nakoupila uniformy“ (Lucie). Lenka se také chtěla od sestry odlišovat, nicméně to byla Lucie, kdo o tomto rozhodl: „Já si pamatuju, že ségru to přestalo bavit dřív asi jak mě. Nebo spíš ona to řešila dřív jako i s mamkou, že nechce mít už to stejný oblečení.“ Také Milan a Marek se vzbouřili proti „uniformám“, jak trefně stejné oblečení pojmenovala Lucie. „No přišlo pak takový to období, kdy nám to vadilo, tak 10 nebo 11, 12 let? No a pak už jak jsme měli každej jiný oblečení, tak se to spravilo“ (Marek). „No my jsme o tom nerozhodovali, oblečení kupovala mamka (…). Tak ve dvanácti třinácti jsme rebelovali, že se chcem oblíkat jinak každej, že už nechceme vypadat stejně“ (Milan). U některých dvojčat dříve, než sama mohla o odlišném oblékání rozhodovat, zasáhli rodiče. „Mamka se někde dočetla, že psychologové nedoporučí oblíkat ty dvojčátka stejně, aby měly každý tu svoji osobnost, tak jsme docela brzo, třeba už tak od třetí třídy chodily jinak každá. Teď máme maximálně stejný legíny nebo tílko, ale kdo nemá (smích)“ Anna. Petra a Pavla jsou pak jedinou dvojicí z mého výzkumného vzorku, které stejné oblékání vnímají každá jinak. Petra jakožto průbojnější se sester, která se toužila odlišovat, říká, že chodily dost dlouho stejně oblíkané, což jí pak vadilo a byla ráda za změnu: „My jsme fakt dlouho chodily stejně oblíkané, jako u malých dětí budiž, ale mě už to teda vadilo. Teď už zas je to v pohodě, klidně si koupíme i stejný tričko, ale to už spolu tak moc nikam nechodíme.“ 78

Tenhle názor s ní ale sestra nesdílí: „Mně se vždycky strašně líbilo, když jsme měly stejný oblečení. Třeba jako aspoň na prvním stupni jsem toto chtěla, ale mamka už jako ne. Už každá měla všechno jiný, ale mamka měla v tomhle dost silnou ruku, tak jsem to přestala řešit,“ říká o stejném oblékání jako jediná Pavla. Podle mého názoru Pavlu mrzelo, že jiným oblečením se ještě více prohloubily rozdíly mezi ní a sestrou. Pavlu totiž mrzí, že se svou sestrou nemá stejný vztah jako v útlém dětství, kdy si byly nejlepšími kamarádkami. Dalším významným mezníkem co se projevů identity týče, byl odchod na střední školu. Jak už jsem popsala v podkapitole 5.3, dvojčata se často rozhodla pro jinou střední školu, a to právě z důvodu, aby mohla vystupovat samostatně, tedy sama za sebe, a aby tak jejich osobní identita nesplývala do jedné, což se často dělo například i díky společnému oslovování. Marek s Milanem, kteří sice o jinou střední školu neusilovali, vnímají nástup na střední školu taky jako velmi výrazný mezník: „No pak jak už jsme byli každej zvlášť a měli jsme jiný učitele i spolužáky, tak už jsme pak začali se i víc bavit s jinýma lidma a každej jsme poslouchali třeba i jinou muziku“ (Milan). Ostatní důvody jsou uvedeny už ve zmíněné podkapitole 5.3. S nástupem na VŠ pak potřeba tolik se od sebe odlišovat a demonstrovat tak svou individualitu většinou odpadla. Dokládá to zase příklad, který můžeme spojit s oblékáním. „Na výšce pak už nám to zas tolik nevadilo, to už jsme si kupovaly i nějaký věci stejný“ (Lucie). Na vysokou školu šlo pak mnoho dvojic společně, a to zcela dobrovolně, což také vypovídá o tom, že si svou identitou už byli více před okolím jistí a neměli potřebu se tolik od dvojčete distancovat. Ještě chvíli zůstanu u osobní identity, protože právě téma budování osobní identity a budování a vývoj sourozeneckého vztahu spolu velmi souvisí. Událostí, která jak vnímání identity, tak vnímání sourozeneckého vztahu velmi ovlivňuje, jsou narozeniny dvojčat. Zde je jasně patrná odlišnost od ostatních sourozenců, která už vychází ze samotné podstaty sourozeneckého vztahu dvojčat, tedy toho, že jsou to sourozenci narození ve stejný den i rok. „I ty narozeniny jsou prostě dohromady. Musíš ještě myslet na to, že musíš dárek té druhé. Není to jenom ta oslava“ (Petra). Petra pěkně shrnula to, že narozeniny, které jsou jinak jedinečným dnem v životě každého z nás, jsou pro dvojčata jejich společným dnem. Tedy pozornost není zaměřena individuálně, ale na obě dvojčata, což podporuje pohled na dvojčata jako na dvojici, nikoliv na jednotlivce. K narozeninám v mnoha rodinách patří i dort a mě zajímalo, zda rodiče dvojčat dětem pořídili jen jeden 79

nebo pamatovali na každého zvlášť a pořídili tedy dorty dva. „Takže žádné privilegium, že tady máš svůj dort, ale pěkně jeden společný“ (Petra). „Tak jeden jsme měly, to je jasný ne? (…) Tak to je pro mě největší zjištění dnešního dne a z tohohle rozhovoru, že jsou i dvojčata, co mají dva dorty, to se musím pak hned zeptat mamky na to“ (Lucie). „Jeden, tak jasněže jenom jeden dort“ (Marek). „A to my jsme měli dva, babičky rády pekly totiž, tak každá jednomu“ (Vojtěch). „My jsme měly každá svůj dort. Zaprvé nás bylo hodně, tak se snědly a za druhé prostě… nevím, měly jsme dva“(Anna). Tvrzení Anny mě obzvláště zaujalo, zvlášť když se ještě vrátím k oblékání. Protože podle těchto věcí se je maminka snažila odlišovat a budovat v nich individualitu, když je neoblékala stejně a měly i každá svůj dort, ale přesto Anna a Alena jsou v mém výzkumném vzorku ta nejvíce sobě blízká dvojčata s nejmenšími rozdíly. S narozeninami pak souvisí kromě dortu ještě jeden obyčej, a to obdarovávání oslavenců dárky. Dárky se už netýkají jen narozenin, ale i Vánoc. V tomto případě lze opět sledovat to, že dvojčata jsou chápána jako jedna dvojice, protože se často stávalo, že dostávala společné dárky, což u jiných sourozenců tak typické není, protože v každém věku mají jiné potřeby. Zajímavé mi přišlo, že Anička zmínila, že se stávalo, že jeden společný dárek dostala ona a sestra a jeden dostal bratr: „Někdy jsme my dostaly společný dárek, jakože něco holčičího, a brácha svůj. Nebo i všichni tři jsme měli společnej.“ Společné dárky nebyly hodnoceny negativně a některá dvojčata dokonce explicitně zmínila jejich výhodu. Tedy to, že se díky společným věcem dvojčata naučí už od útlého věku se dělit, protože jen málo věcí mají samy pro sebe. „Mě by ani nenapadlo třeba, že bysme některý věci dostaly dvakrát, prostě jsme se rozdělili“ (Petra). Než však k těmto dovednostem děti dospějí, projdou dobou, kdy vyžadují, aby měly všechno to, co má jejich sourozenec, protože si jinak závidí. Rodičům pak nezbývá, než kupovat dětem dva identické dárky, čímž jejich individualitu jistě nepodporují, nicméně si usnadní řešení konfliktů mezi dětmi způsobenými záviděním si hraček. Zkušenosti s dárky uplatnila Petra i v zaměstnání, kde pracuje s dvojčaty. Měla za úkol vybrat dárky pro dvojčata, chlapce a dívku. Zvolila jako dárek plyšové zvířátko, přičemž jednomu z dětí koupila pejska a druhému kočičku. Podle svých slov zapomněla, jaký to může být problém, když jeden má něco a druhý něco jiného: „No jasně, že to bylo špatně, oba chtěli samozřejmě toho psa.“ Nejen narozeniny jsou významný den, který dvojčata sdílí. Dvojčata společně nastupují do školy, dělají přijímací zkoušky, často ve stejný den nebo aspoň týden maturují a mnohdy i dělají státnice. Tento fakt je jistě specifický oproti sourozencům různě starým a mám za to, že sourozenecký vztah velmi ovlivňuje. Vysvětlení vidím opět u již popsaného 80

srovnávání, protože se domnívám, že tím, že u dvojčat vše významné probíhá ve stejném období, je srovnávání pro všechny velmi snadné. V této podkapitole jsem řešila to, jak srovnávají dvojčata sebe sama navzájem. Od jejich vnímání podobného nebo rozdílného vzhledu jsem se dostala až ke společným „výročím“, která mají na sourozenecký vztah velký vliv. Také jsem zmínila to, jak se dvojčata vidí vzhledem k odlišným nebo podobným vlastnostem a povaze, o čemž pojednává podkapitola 5.6. 5.5 Od podoby k povaze Jak jsem již uvedla v předchozích částech mé diplomové práce, dvojčata jsou často hodnocena, a to nejen okolím, ale hodnotí a srovnávají se i sama mezi sebou. Hodnotí jednak svůj vzhled, své výsledky a také své vlastnosti a povahu. Povaha dvojčat stejně jako u jiných sourozenců je velmi určujícím faktorem, co se jejich vztahů týče. Čím podobnější povahu dvojčata mají, tím je i jejich sourozenecký vztah bližší a více si rozumí. O důležitosti povahy se velmi zmiňovaly například Anna s Alenou, které se hodnotí z hlediska povahy jako velmi podobné. Svá tvrzení dokládají i na příkladu jejich vztahu se starším bratrem, k čemuž ovšem dodávají, že genderový aspekt také hraje velmi důležitou roli. „Tak nejvíc prostě záleží na té povaze, když máte stejnou povahu, tak si i vyrozumíte prostě. Každej je jinej. Třeba brácha je jenom o rok a půl starší a je úplně jinej než my, prostě má jinou povahu, tak si tolik nerozumíme“ (Anna). „Možná i tím, že je kluk si tolik nerozumíme.“ O tom, že podobná povaha svědčí sourozeneckým vztahům, ví něco i Václav a Vojtěch, kteří jsou podle svých slov navenek sice odlišní, i oni sami vnímají mnoho rozdílů, avšak díky podobným vlastnostem si v mnohém rozumí. „Já jsem víc soutěživej jak on a on je zas víc takovej bezstarostnej. Ale jinak si myslím, že jsme si povahou dost blízcí“ (Vojtěch). Souhlasí s nimi i Milan a Marek, kteří jsou si velice podobní ve všech aspektech. Podle Milana si vždycky rozuměli, protože: „Tak my jsme třeba, co se týče povahy podobní… oba jsme třeba starostliví a staráme se o děti a tak. Tak to bylo vždycky.“ Marek k tomu jen dodává, že: „No já myslím, že jsme oba takoví soutěživí a hecujem se. Ale jako rozumíme si, máme to stejně v tomhle.“ Mnoho společných vlastností má i Lenka a Lucie, i když ty už hovoří i o více rozdílech. „My to máme tak, že jsme jako podobná povahy se ségrou, nám dáš telefon a hodinu si voláme o čemkoliv. Aj jako podobný názory a tak máme. Ale zas jako přes tu podobnost jsme každá dost jiná si myslím. Ségra je takovej víc pohodář, já věci víc řeším. Hodně se to i ukazuje, 81

jak jsme odlišný, když nás poznáš“ (Lucie). Nejrozdílnějšími dvojčaty, jak se ukazuje i na jiných příkladech v diplomové práci jsou Petra a Pavla. Každá se vnímá v mnoha ohledech jako úplně jiná než sestra, ale jsou i věci, na kterých se shodnou. „Nedávno jsme zažily jednu moc smutnou událost a to mě ségra úplně nejvíc překvapila, jak to brala. Prostě stejně jak já, což jsem vůbec nečekala, ale byla jsem pak ráda, že to k té rodině máme obě stejný“ (Pavla). Týká se to například rodinných hodnot, o čemž mluví také Václav nebo Alena. „Oba se shodnem asi v rodinných záležitostech, máme stejný hodnoty od rodičů v tomhle“ (Václav). „No my máme stejný názory takový, třeba na rodinu, že, Ani?“ (Alena) Kromě povahy, která čím je podobnější, tím více ovlivňuje sourozenecký vztah směrem k harmonii mezi sourozenci, je ještě jedna oblast, která má na budování sourozeneckého vztahu zásadní vliv. Touto oblastí jsou společné zájmy dvojčat. Opět se naskýtá otázka, zda právě povaha neovlivňuje to, jaké zájmy dvojčata mají. Odpověď je podle mě ano, povaha jistě ovlivňuje zájmy dvojčat, nicméně co je pro tuto chvíli důležitější, je i fakt, že dvojčata k zájmům směřují rodiče. A směřují je tím, že je zapisují do stejných kroužků, aby byla pohromadě, a vedou je ke stejným aktivitám. Minimálně v dětství tak dvojčata dělají všechno společně a tráví spolu i veškerý volný čas. Postupně mohou mít dvojčata i jiné koníčky, kterým se věnují každé samo, záleží však na rodičích, jestli jim toto umožní. Jak jsem již zmínila právě podobné zájmy, které mají dvojčata, mohou být také jedním z důvodů, proč dvojčata často volí nebo volila stejný obor na vysoké škole. Anna a Alena spolu tráví prakticky veškerý volný čas, což přičítají na vrub právě stejné povaze a zájmům. Alena dokonce uvádí, že by si nedokázala představit dělat něco bez sestry. „Já jsem objevila tu Salsu, ale řekla jsem o ní hnedka Aničce. Já bych si ani neuměla představit, že jsem někde sama.“ „Tak my máme práci samy, ale pak máme různý ty kroužky a výtvarky a teď ještě nově děláme ochotnický divadlo. Ale obě jsme tak zaměřený na to vyrábění, tak tím aj jsme pořád spolu, že se třeba chystáme nebo vzájemně si pomáháme“ (Anna). O poznání méně, ale stále hodně času spolu tráví také Vojtěch s Václavem, kteří mají stejné zájmy, a i když už spolu nebydlí, právě tyto zájmy je stále sbližují. „Tak furt chodíme s kamarádama hrát fotbal, když jsme oba doma a oba tíhneme i k té hudbě“ (Václav). Milan s Markem se podobně jako předchozí dvojce věnují sportu, což je pro ně společné, nicméně v období nástupu na střední školu se jejich zájmy rozdělily a to dokonce dost výrazně. „Tak zájmy jsme měli stejný vždycky třeba sport“ (Milan). No v těch patnácti šestnácti bráška poslouchal takovou tvrdší hudbu než já a já jsem zas víc 82

jezdil na víkendovky“ (Marek). Až v posledních letech se opět věnují stejným činnostem a pomyslně se tak vrací do období základní školy, kdy si byli velmi blízcí. „Teď se věnujem oba karate na starý kolena a jezdíme na tu Dlažku (pozn. táborová organizace), kde jsme spolu a baví nás to hrozně oba“ (Milan). Nabízí se vysvětlení, že razantní rozdělení v zájmech také souviselo s tím, že dvojčata potřebovala získat uznání vlastní identity od okolí, a to i přesto, že si byli blízcí. Mezi Lucií a Lenkou je jasně vidět dominance a možná i větší extrovertnost Lucie: „Já jsem dominantnější než Leňa, to bylo někdy dost náročný, to jsme byly někdy jak dva kojoti na jednom smetišti, když i ona něco chtěla.“ Lucie tíhla k divadlu, kde se mohly tyto její vlastnosti uplatnit, zatímco Lenka dlouhá léta hrála na flétnu, a to ne vždy kvůli svému zájmu, ale spíše proto, že to bylo přání rodičů a ona neměla takový problém se jim podřídit jako její sestra. „Tak ségra hrála divadlo, to já bych nikdy nemohla, já jsem se styděla vystupovat před lidma. A teď jsem učitelka. (smích). No já jsem hrávala na harmoniku strašně moc let a vždycky jsem chtěla skončit, ale nějak jsem tam vydržela“ (Lucie). Lucii mimo jiné do hudební školy ani nevzaly, protože prý neměla potřebný talent. I v tomto se tedy velmi podobná dvojčata mohou lišit. O Anně a Aničce se zmiňuji ještě nakonec, protože Anička důležitost podobných zájmů jakožto tvůrce dobrých vztahů shrnuje ve výstižném tvrzení: „Prostě na tom, jestli si ty děti budou rozumět, nehraje roli věk, i když to je lepší, když jsou stejně starý, nebo tak něco, ale spíš stejná povaha těch dětí a stejný zájmy.“ Podle výzkumného vzorku, který se skládá z velmi odlišných dvojic, můžeme usuzovat, že aby byl sourozenecký vztah mezi dvojčaty harmonický, ovlivní spíše podobná povaha a s ní spojené podobné nebo stejné zájmy, než to, zda jsou dvojčata stejná či odlišná nebo dvojvaječná či jednovaječná. V souvislosti s povahou a zájmy se také můžeme přesvědčit o tom, že pro okolí dvojčat je přirozené, aby dvojčata měla stejnou povahu a zájmy a „dělala totéž“, protože pokud tomu tak není, je to často zdrojem údivu. A to, že dvojčata „dělat totéž“ nemusí a často ani nechtějí, dokazuje i to, že dvojčata nemusí být stále spolu a jejich cesty se mohou do jisté míry rozdělit. „Třeba takový to, že když jedna dělá to, tak druhá to taky hnedka musí dělat, přestože když jsme hodně stejný, tak teď se stejně ukazuje, že jsme jako hodně odlišný“ (Lucie). „Jak mohly vědět, že když to nechtěla jedna, tak ta druhá to automaticky nebude chtít?“ (Lenka). 5.6 Čas se na čas rozloučit? Jak už název podkapitoly napovídá, tuto část diplomové práce zakončím tím, jak na sourozenecký vztah dvojčat působí odloučení. Jak se dvojčata cítí, když se najednou po 83

mnoha letech strávených pořád spolu nevidí každý den? To je otázka, kterou mohla z vlastní zkušenosti zodpovědět všechna dvojčata z mého výzkumného vzorku, i když se jejich zkušenosti velmi výrazně liší. Pouze jedna z dvojic, což v tomto případě není překvapivé, spolu stále bydlí ve společné domácnosti. Jsou to Alena s Aničkou, které bydlí ve velkém rodinném domě nejen spolu, ale také se svými partnery, bratrem a maminkou. „Bydlíme spolu v domečku a jediný rozdíl je, že teď máme každá svůj pokoj, protože máme obě přítele, kteří bydlí s náma. Do té doby jsme vlastně pokoj sdílely“ (Anna). „I se často navštěvujeme v těch pokojíčcích“ (Alena). Odloučení zažívají pouze na krátkou dobu, maximálně na pár dní, na víkend. A když už se tak stane, aspoň si často telefonují, aby o sobě měly stále přehled. „No někdy se stane, že jsme třeba se svýma klukama každá na víkend jinde, tak to si pak hodně voláme, abychom si řekly, co je novýho, co Punťa, co se událo ten den a tak. Třeba ráno a večer“ (Anna). Další dvojčata, která se také vídají často, ne ale každý den jsou Václav a Vojtěch. Václav i Vojtěch studují každý v jiném městě, ale vrací se o víkendech domů, kde se potkávají. „My se vidíme o víkendech, to jezdíme domů oba“ (Václav). Vojtěch, přestože bydlí na kolejích teprve půl roku, vykazuje prosti bratrovi mnohem větší tendence se osamostatnit od rodičů než Václav, o kterém říká, že: „Tak on se furt drží máminy sukně, on tam bude bydlet do třiceti a nechá si vyvařovat. To on má tak rád, když je o něj postaráno.“ Václav tohle nijak nepotvrzuje a odloučení bratrů komentuje slovy: „Stejně se pořád vídáme, vlastně skoro každej víkend, někdy tedy chcem být sami se svýma přítelkyněma jenom, ale s bráchou se potkáme.“ Méně intenzivně se navštěvují Lenka s Lucií, protože Lucie bydlí od Lenky poměrně daleko. „Ona jezdí co 14 dní domů většinou, někdy míň často, ale třeba zas častěji, jak jsou tady ty různý plesy“ (Lenka). Lenka bydlí zatím s rodiči, což Lucie komentuje slovy: „Jako někdy už jí to i trochu zazlívám, protože to jsem jí už říkala, že si myslím, že by měla být víc samostatnější. Ona je ale prostě zvyklá na ten komfort.“ Vadí jí, že sestra není tak samostatná jako ona, přičemž už by být mohla. Myslí si, že je to způsobeno tím, že Lenka ještě nebydlela sama bez rodičů a na tento pohodlný způsob si zvykla. „Ona ještě nebydlela sama a neví, jak to funguje. A prostě si to asi neuvědomuje, že to není povinnost těch rodičů.“ Lucie jeden semestr vysoké školy strávila na kolejích, protože měla jiný rozvrh než sestra a potřebovala si zkusit, jaké to je, bydlet sama: „Já 84

jsem si to chtěla zkusit prostě, jednak jsem měla blbě školu a jednak jsem chtěla prostě vědět, jaký to je bydlet jinde než se ségrou.“ To se však se sestrou stále potkávala ve škole a doma. Jiná situace pak nastala, kdy Lucie odjela na půl roku studovat do zahraničí. Se sestrou si v tuto dobu pravidelně volávala a vznikla tak tradice, kdy si každou neděli telefonují. „Jako bylo mi smutno, to je jasný, ale my jsme si pak hodně volali. Vždycky v neděli s celou rodinou a naši pak odešli a ještě jsme si volaly spolu“ (Lucie). S další dvojicí zase klesá frekvence vzájemných návštěv. Řeč je o Petře a Pavle. Ty se rozdělily už hned po základní škole, protože Pavla odjela studovat do jiného města, zatímco Petra zůstala bydlet doma. Dívky se tak vídaly už na střední škole jen o víkendech. „No ze začátku jsme se asi trochu bály, protože jsme si byly fakt blízké. Jako nejlepší kamarádky, a pak jsme si docela volávaly. Ale už to nebylo ono, nebylo to jako když jste spolu každý den“ (Petra). Po ukončení SŠ se situace obrátila a doma s rodiči zůstala bydlet Pavla, kdežto Petra nastoupila na VŠ v jiném městě a domů jezdila čím dál tím méně, protože si tam našla nové přátele a nové zájmy, kterým se věnovala. „No tak ona už to má teďka tak, že má tam nějaký svý lidi a nejsme si tak blízký už… Jak je Peťa tam, tak už jsme se jakoby odcizily si myslí“ (Pavla). Nyní už Petra pracuje a zůstala pracovat ve městě, ve kterém studovala. Podle svých slov už tolik nemá potřebu jezdit domů, ale je ráda, že je možnost si se sestrou často a dlouho volat: „Já teďka jezdím tak jednou za tři týdny nebo tak nějak, ale zas máme super tarify obě, že si můžeme volat často, když chceme.“ A poslední dvojicí, nejstarší a nejvíce prostorově, i když ne emociálně odloučenou dvojicí informantů, o kterých se zmiňuji, jsou Milan a Marek. Milan a Marek začali bydlet každý sám až po vysoké škole, kdy je ještě na poměrně dlouhou dobu rozdělila vojna. „Pak jsme se neviděli třeba rok, když jsme byli na vojně, to já jsem radši prchal za ženou tenkrát“ (Milan). Komentují to oba tím, že se vývoj toho, jak moc se potřebují nebo nepotřebují vidět, mění s věkem, nicméně v kontaktu jsou stále. Nyní se navštěvují tak šestkrát ročně a stačí jim to, spolu s pátečními telefonáty. Když už se vidí, tak je to často na delší dobu a plánují společně i dovolené a tábory, kam jezdí se svými dětmi. „Plánujeme si společný dovolený, tábory a tak. To nás teďka od tý doby, co máme děti, hodně spojuje“ (Marek). Stejně jako se dvojice liší zkušenostmi s odloučením, liší se i důsledky, jaké odloučení způsobuje. Pro většinu dvojčat odloučení nepředstavuje nějakou výraznou změnu v jejich sourozeneckém vztahu. Tři z pěti dvojic dokonce uvádějí, že jim odloučení 85

do jisté míry prospívá, zejména pak proto, že si jsou pak vzácnější „Tak zlepšilo se to ty vztahy si myslím, jako my se na sebe teďka těšíme hrozně“ (Lenka). „My jsme si, myslím, dost uvědomili, co v sobě jako navzájem máme. Dřív jsme se furt mlátili a teďka už ne a víme, že se na sebe můžem spolehnout“ (Václav). A nemusí spolu řešit každodenní starosti typu, kdo zhasne, kdo umyje nádobí apod. „Tak jasně, že je to teďka mnohem lepší mezi náma. Jako nemusíme se hádat, kdo zhasne, a o věci se nehádáme, jsme si vzácnější“ (Milan). Mnoho dvojčat má také díky odloučení poprvé možnost sdílet pokoj s někým jiným, než s dvojčetem, nebo zažívají vzácné chvilky samoty, které jsou pro ně cenné. „My už jsme úplně potřebovali svůj pokoj každej, jak nám bylo tak těch patnáct a tak, ale to nešlo v 3+1 bytě“ (Marek). Protože Anna a Alena s takovýmto delším odloučením zkušenost nemají, nemohu u nich říct, jak by na ně působilo, jestli by patřily k předchozím třem dvojicím, pro které je odloučení v jejich věku už spíše výhodou a sourozeneckému vztahu prospívá, nebo by tomu bylo jako u Petry a Pavly, které se přispěním odloučení velmi odcizily. „Jako myslím si, že nějaký společný vztahy, dost ochably, ona od té doby se tak hodně osamostatnila, co začala chodit na výšku a od té doby se chová spíš jak moje mamka. Protože má víc zkušeností, tak je to samý a to dělej tak a to dělej tak a to děláš špatně. Posledních šest roků je to takhle“ (Pavla). Abych shrnula důležité momenty, kdy dochází k nějaké formě odloučení dvojčat, připomínám některá fakta vzešlá z rozhovorů s dvojčaty. Prvním důležitým momentem byl pro dvojčata, která o odloučení stála a která se osamostatnit potřebovala, nástup na střední školu, což byla také taková jejich první volba, protože když šly děti do první třídy, rozhodovali za ně ve většině případů rodiče. Dalším významný moment byl opět spojen se školou, ale tentokrát s vysokou. Tam se dvojčata opět setkala, nebo studovala podobný obor. Pro některé to bylo ale také poprvé, kdy se neviděla každý den doma a poprvé se odstěhovala od rodičů. Dalším mezníkem, který však už vzhledem k věku může konstatovat jen Milan s Markem, je založení vlastní rodiny, která přebírá funkci rodiny původní. Když už zmiňuji založení vlastní rodiny, v rozhovoru mě zajímalo i to, zda by se dvojčata chtěla stát rodiči dvojčat. Toto téma sice nesouvisí s odloučením, nicméně velmi pěkně ilustruje to, že přes veškeré rozdíly mezi jednotlivými páry z mého výzkumného vzorku, existuje mezi nimi názor, že by chtěla mít dvojčata. Důvody shrnuji zde: „Fakt je to taková výhoda, že vždycky řekneš, že jsi dvojče a už máš téma k hovoru, protože to zajímá každýho. Kdybych mohla, tak mám taky hned dvojčata, protože vím už, jak bych 86

s něma mohla zacházet a tak, ale to neovlivním“ (Lucie). Jo jako chtěla bych, ale vím, že by to bylo náročný, ale jako jo chtěla bych vůbec by mi to nevadilo. (…) že by měly k sobě blízko, že by jako mohli spolem...no máš to jedním vrzem, že nemusíš všechno řešit dvakrát, že jsou spolem v ročníku, takže víš všechno od jednoho učitele. Určitě bych je teda dala spolem do třídy“ (Lenka). „Kdyby se i to stalo, mít dvojčata, tak by to bylo dobrý, protože vím, že by měli jeden druhýho, sice záhul na začátku, ale to se vyplatí pak“ (Vojtěch). „Proč jo? No protože by tak prostě měli jeden druhýho a měli prostě někoho…“ (Václav). Když jsme čekali první, tak jsem chtěl dvojčata, všechno pěkně najednou ty starosti a pak klid. U druhýho jsem se bál už“ (Milan). „Tak napadlo mě to a bylo by to dobrý, furt by si měly s kým hrát“ (Marek). „Mně by vůbec nevadilo mít dvojčata, já v tom prostředí žiju. Je těžký mít dvě miminka, ale zas si pak budou víc rozumět“ (Pavla). „Jojo chtěla bych, ale bála bych se trochu, abych ukočírovala ten vztah mezi nima“ (Petra). „Jo, tak nevadilo by mi to“ (Anna) a nakonec Alena: „Já bych asi chtěla, pak má to mimčo hnedka nejlepšího kamaráda celej život od narození.“ Tímto jsem se dostala na samotný závěr této celé kapitoly, ve které píši o výsledcích vzešlých z výzkumných hloubkových rozhovorů. Výsledky ještě shrnu v další kapitole, kde se zaměřím na stručnější prezentaci nejdůležitějších faktů.

87

2

SHRNUTÍ VÝSLEDKŮ VÝZKUMU V této kapitole shrnuji výsledky výzkumného šetření, které jsou podrobně

prezentovány v kapitole předchozí. Shrnutí slouží pro přehlednost a lepší orientaci ve výsledcích, kdy jsou prezentována pouze zjištěná fakta, která již nejsou dokládána citacemi. 1. Prvním z nejvýznamnějších zjištění je, že dvojčata při vyjadřování často používají první osobu množného čísla, i když mluví jen sama za sebe a v nepřítomnosti druhého dvojčete. Na dotazy tazatele odpovídala dvojčata formou „my“ místo „já“. Lidé je oslovují často společně a často se jednoho dvojčete dotazují na obě zároveň a dvojčata jsou zvyklá za obě odpovídat. Také neustálá přítomnost druhého dvojčete prakticky od narození přispívá k tomuto zvyku, jenž ústí v to, aby dvojčata používala tuto narativní strategii. Dvojčata spolu sdílí téměř veškerý čas, tedy od každodenních situací po významné momenty, jako je nástup do školy, ukončení školy, promoce, ale třeba i narozeniny, které jsou pro ně vždy společné. 2. Druhým zjištěním plynoucím z výzkumného šetření je to, že stálá přítomnost sourozence-dvojčete v životě dvojčat také předurčuje to, koho dvojčata považují za nejvýznamnější a nejbližší osoby. V dětství je sourozenec-dvojče určitě tím nejbližším člověkem a dokonce se navzájem dvojčata označují za nejlepší přátele. Další přátelé jsou přitom často společní, nebo pokud mají dvojčata někoho druhého, koho považují za nejlepšího přítele, nepřekoná tento přítel nikdy význam dvojčete. Postupem času se sice stává, že významnějšími než dvojče se pro dvojčata stane například partner nebo partnerka, přesto stále u dvojčat přetrvává potřeba sdílet nejen vše důležité, ale i každodenní maličkosti se svým sourozencem-dvojčetem. Dvojčata jsou si navzájem „spřízněnou duší“, které se mohou s čímkoliv svěřit a kde naleznou pochopení a podporu. 3. Třetím významným zjištěním, které dominovalo v rozhovorech s dvojčaty, je také, že dvojčata jsou v průběhu života, zejména pak v období školní docházky, velice často mezi sebou srovnávána. Se školou totiž velmi souvisí hodnocení výsledků, které jsou reprezentovány známkami, u kterých se srovnávání přímo nabízí. Toto srovnávání je však dvojčaty hodnoceno vesměs negativně, kdy v něm nevidí smysl a ještě mezi sourozence může vnášet neshody, i když to jistě není záměrem. Se školou dále dvojčata zmiňovala i výhody, kdy se spolu mohla učit a navíc se ve škole vždy měla na koho obrátit. To se ovšem týkalo základní školy. Na střední školu totiž šla často dvojčata každé 88

na jinou, mimo jiné právě proto, aby se vyhnula dalšímu srovnávání, protože učitelé předpokládali, že dvojčata musí být stejná a mít stejné výsledky. 4. Čtvrté zjištění se stále týká srovnávání, ovšem představuje spíše než „objektivní“ srovnávání „subjektivní“ srovnávání. Předpoklad o tom, že dvojčata jsou stejná, se prolínal všemi rozhovory, a to překvapivě ať se jednalo o dvojvaječná dvojčata či jednovaječná, nebo zjednodušeně řečeno jiná či stejná. V mínění veřejnosti jsou totiž, podle dvojčat, dvojčata stejné osoby, co se vzhledu i povahy týče, což se dvojčata v určitém věku snaží vyvrátit například tím, že si nepřejí nosit stejné oblečení. Všechna dvojčata z výzkumného vzorku se shodla na tom, že si lidé všímají jejich podoby či nepodoby a na tuto reagují potřebou mezi dvojčaty hledat shody či rozdíly. Mnohem více rozdílů pak vidí lidé, se kterými mají dvojčata bližší vztah a kterým na nich záleží. Lidé, které dvojčata neznají nebo s nimi nemají nijak silný vztah, mají většinou mnohem větší problém dvojčata od sebe rozeznat a neprojevují často ani snahu, protože dvojčata vnímají jako společnou jednotku, kterou dokonce společně oslovují společným příjmením, např. holky Novákovy, aniž by mezi nimi viděly rozdíly. Společně někdy dvojčata oslovují i jejich rodiče, když na ně volají jako „holky“ nebo „kluci“, nicméně rodiče mezi dvojčaty rozdíly často nevědomky dělají. Nejvíce se to u dvojčat z mého vzorku projevilo na potřebě rodičů označovat jedno z dvojčat za zodpovědnější a vnímat ho díky této charakteristice jako starší, což ovlivňuje postavení sourozenců v rodině i jejich vztah. 5. Páté z nejvýznamnějších zjištění odkazuje na pohled dvojčat na rozdíly mezi nimi. I sama dvojčata totiž mezi sebou vidí mnoho rozdílů a to velmi podstatných, přestože si uvědomují, že tyto rozdíly nemusí být patrné na první pohled. Dvojčata vnímají svou vlastní identitu a nejvíce se snaží odlišit (tedy jaksi ji prosadit) na začátku staršího školního věku, tedy kolem 12 – 13 let a poté kolem 15 let, kdy se rozhodují, kam půjdou na střední školu. Budování samostatné identity pak ztěžuje to, že jsou dvojčata až do dospělosti stále spolu a jak jsem již uvedla výše, i významné momenty prožívají vždy společně a jako dvojice. 6. Předposlední, šesté zjištění poukazuje na to, jakým způsobem a kolik času tráví dvojčata společně. Stejně jako je typické společné trávení času jsou pro dvojčata typické i stejné zájmy, ke kterým je však v dětství často vedou rodiče a je tak sporné, zda jsou společné zájmy výsledkem výchovy rodičů či povahy dvojčat. Na druhou stranu, i když jsou dvojčata starší a mají možnost volby, často u společných zájmů tráví mnoho času. 89

Shodují se ale na tom, že podobná povaha, je v jejich vztahu důležitější než zájmy, i když ty hrají také významnou roli. Pokud mají dvojčata podobnou povahu, mnohem více si rozumí a mají méně konfliktů, bývají však více „házena do jednoho pytle“ a vnímána jako skupina, mezi jejímiž členy není nutné vidět rozdíly. 7. A nakonec sedmé zjištění, které se týká odloučení dvojčat a toho, jak se odloučení projeví na sourozeneckém vztahu. Dvojčata první odloučení, kdy se například podstatnou část dne nevidí nebo se dokonce nevídají několik dní v kuse, zažívají zpravidla později než jiní sourozenci, protože často jsou stále spolu až do té doby, než dokončí základní školu, někdy kratší dobu, ale někdy i mnohem déle. První odloučení pak tedy zpravidla přichází po základní škole, kdy se dvojčata rozhodují jít na jiné střední školy. Toto odloučení má vesměs pozitivní dopad, kdy dvojčata zažívají pocit výjimečnosti a nejsou s nikým srovnávána. Další odloučení pak přichází po střední škole při studiu na VŠ, kde přes to, že dvojčata volí podobné obory, studují například v jiných městech a nevídají se již každý den, dokonce ani např. každý týden. Důsledkem tohoto dlouhodobějšího odloučení, což se týká odloučení, kdy dvojčata už spolu nebydlí, může být jednak zlepšení vztahů, kdy jsou si sourozenci vzácnější a více se na sebe těší, nebo naopak odcizení se a ochladnutí vztahů. Ať tak či tak, dvojčata (aspoň ta z mého výzkumného vzorku) spolu nepřerušují kontakt, ať už je dělí velké vzdálenosti či dlouhá časová období, kdy se nevidí, a stále si volají, protože u nich přetrvává potřeba soplu sdílet všechny informace, zážitky apod. To jsou tedy výsledky mého kvalitativního výzkumného šetření, které mapuje sourozenecké vztahy dvojčat očima dvojčat. Výsledky jsou ve shrnutí prezentovány podle jednotlivých podkapitol, které také odpovídají nejdůležitějším kategoriím, vzešlých z kódování, jež byly společné pro všechny rozhovory a všechna dvojčata. Dále se věnuji diskuzi těchto empirických výsledků s dostupnými teoretickými poznatky o tématu sourozeneckých vztahů dvojčat.

90

3

DISKUZE Jak již zaznělo v předchozích kapitolách, na tomto místě diskutuji výsledky

výzkumného šetření v souladu s dostupnými teoretickými poznatky, prezentovanými v teoretické části této práce. Už na počátku vysvětlení výsledku se setkáváme se slovem „my“, které dvojčata používají v komunikaci s druhými, přestože druhé dvojče není přítomno a tazatelská otázka je položena ve formě, na kterou předpokládá odpověď začínající slovem „já“. Vysvětlením pro používání této „narativní strategie“ (Drozda, 1990) může být buď společné oslovování dvojčat, ke kterému se uchylují jak rodiče, když mezi dětmi nedělají žádné rozdíly (Robin et al., 1996), tak například učitelé ve škole (Vítková Rulíková, 2009). Dokonce je oslovují i společným jménem nebo označením (Pearlmanová, 2006). Nebo je to způsobeno tím, že dvojčata mají často rozdvojenou identitu (Klein, 2003), kdy na jednu stranu o sobě uvažují jako o odlišných jedincích v rovině osobní identity a na druhé straně u nich vniká také „společná identita“, typická právě pro dvojčata, kdy o sobě uvažují jako o součásti dyády, a odtud tedy ono „my“. S prosazováním osobní identity také souvisí touha dvojčat po tom, aby je okolí vnímalo rozdílně, což dvojčata demonstrují svým odlišným oblečením, kdy většina informantů z mého vzorku explicitně vyjádřila, že se proti stejnému oblečení vzbouřila. Lenka dokonce vystihla pro stejné oblékání termín „uniforma“, který používá pro takovéto společné odívání i Feirro (2003). Pavla byla jediná se vzorku, která by se dále ráda oblékala stejně jako její sestra, čímž podle mě chtěla okolí deklarovat, že jsou dvojčata, protože právě u nich, které si nejsou podobné, tento fakt není pro okolí zřetelný. Jakmile ale okolí zjistí, že dvě osoby jsou dvojčata, pokud to tedy není patrné s jejich podobného vzhledu, s touto informací začne nakládat tak, že začne předpokládat, že dvojčata musí být stejná a začne je házet do jednoho pytle, tedy přisuzovat jim stejné vlastnosti i zájmy a podobně (Macek, 2002). Zkrátka je začne vidět jako dvojici, čímž se opět vracím ke společné identitě dvojčat. Aby se dvojčata mohla rozvíjet jako individuality, je třeba, aby k nim tak okolí přistupovalo, a to zejména nejbližší okolí, kterým jsou především rodiče. Ti mají k dvojčatům různý přístup, přičemž ve výzkumném šetření jsem se setkala spíše s tím, že měli snahu se ke každému z dvojčat chovat alespoň v určitých ohledech podle jeho individuálních znaků. To ale často vedlo k tomu, že jednomu dítěti přidělili nálepku toho zodpovědnějšího (Novák, 2007), a chovali se k němu 91

poté jako ke staršímu. Tohle je případ, kdy dvojčata neměla jiné sourozence, nebo případně bratr Vojty a Václava byl o tolik starší, že už by se dalo říci, že se jedná o jedináčka (Novák, 2007). Dvojčata si totiž budovala místo v rodinné hierarchii a začala vykazovat znaky prvorozeného a druhorozeného sourozence, kteří mezi sebou mají větší věkový odstup než dvojčata. Prvorozené dvojče (ať už tomu tak skutečně je nebo není) bylo dominantnější a zodpovědnější, často také úspěšnější ve škole, na rozdíl od toho druhého, pro kterého tu byla „vyšlapaná cestička“ a podřizovalo se dominantnějšímu sourozenci, což sedí se znaky druhorozeného (Adler, 1999). Tento příklad lze dobře vidět například u Lenky a Lucie, kdy Lenka v rodině zaujímala místo prvorozeného a stejně tak u Petry a Pavly, kdy se zodpovědnější Petra svou cílevědomostí a starostí o sestru, postavila do role starší (Rulíková, 2008), což akceptovali i rodiče. Je ale jasné, že ne všechny páry dvojčat měly mezi sebou stejný vztah, protože jsou dvojčata. Naopak by se dalo říci, že přesto, že můj výzkumný vzorek nebyl velký, objevily se v něm všechny typů vztahů mezi dvojčaty tak, jak je prezentuje Hay a Preedyová ( in Večeřová, 2010, s. 43). Mezi Aničkou a Alenou můžeme pozorovat úzce vázaný vztah,

čemuž odpovídá například to, že při odloučení (i na velmi krátkou dobu), si stále telefonují a potřebují mít o sobě dokonalý přehled a mají téměř všechny přátele jen společné. Zdravě závislý vztah pak můžeme dobře pozorovat u Vojtěcha a Václava a Lenky a Lucie, což jsou páry dvojčat, které jsou rádi spolu, rádi spolu tráví čas, nicméně mají i vlastní přátele a nemají problém s delším odloučením. Jsou si však i přesto velmi blízcí. Marek a Milan se podle mého soudu pohybují na hranici mezi zdravě závislým vztahem a extrémně individuálním vztahem. Usuzuji tak proto, že sice o sobě mají potřebu vědět všechno a dokonce si vytvořili stejně jako ostatní dvojčata rituál, kdy si volají pravidelně ve stejný čas a toto dodržují, ale zároveň mají vlastní životy a žijí odloučeně na velmi dlouhé časové úseky a panuje mezi nimi i do určité míry rivalita. Extrémně individuální vztah pak panuje u Petry a Pavly, i když slovo „extrémně“ je v tomto případě zmiňováno pouze díky definici tohoto vztahu, nikoliv díky zkušenosti. Petra a Pavla mají obě vlastní přátele a dávají najevo svou odlišnost, i když opět tohle se týká více Petry než Pavly, která by se lépe cítila v jiném uspořádání vztahu dvojčat. Vztahy dvojčat procházejí vývojem, a to i u mých informantů, přičemž mezi všemi je stále blízký vztah, nehledě na to, jak často se vidí, nebo jak daleko bydlí. Naznačuje to také to, že své dvojče pokládají za „spřízněnou duši“, tedy za významného druhého, který

92

má pro ně tuto roli už od narození, ale nemizí a role významných druhých pro dvojčata dále zůstává (Bauman & May, 2004, s. 32; Vágnerová, 2008). Dvojčata zažívají i odloučení, a to poprvé, když jsou na střední školu. Střední školu volí často jinou než sourozenec, protože období adolescence je tím obdobím, kdy chtějí, aby je okolí považovalo za individuality (Macek, 2003). Do doby, než se totiž rozdělí, jsou dvojčata zvláště ve škole vnímána velmi provázaně a s tím souvisí také velké téma srovnávání ve škole. Podle zahraničních odborníků (Fraser, 2009) je právě to důvodem, aby šla dvojčata každé do jiné školy už od začátku školní docházky. Nicméně mí informanti ve společné školní docházce spatřovali mnoho výhod. Například to, že mají stále po ruce blízkou osobu a že si mohou pomáhat s úkoly, což zmiňuje i Rulíková (2008), Beníšková (2008) a Preedyová (in Sborník, 2011), které doporučují spíše dbát na preference dvojčat a na to, zda ony chtějí být spolu nebo ne. Rulíková (2008) dokonce vystihuje i fakt, který jsem zaznamenala u dvojčat z výzkumného vzorku, že poté, co tato dvojčata zatouží být ve školách rozdělená (na SŠ) a toto si vyzkouší, často se pak vrací k sobě zpátky (na VŠ). Je zajímavé, že dvojčata z mého výzkumného vzorku byla ve škole častěji srovnávána pouze mezi sebou, nikoliv mezi ostatními spolužáky, což bývá ve školách obvyklé (Kolář & Šikulová, 2009). Je to patrně dáno tím, že dvojčata jsou považována za stejně chytrá a předpokládají se u nich stejné výsledky, protože vyrůstají ve stejném prostředí a mají stejnou genetickou výbavu, což je pravda ovšem pouze u dvojčat jednovaječných (Malínský & Lichnovský, 2008). Výzkumné šetření ovšem přineslo i poznatky, které v teoretické rovině příliš rozebírány doposud nejsou, a tyto pak zmiňuji v Závěru práce, který výsledky naposledy shrnuje a uspořádává.

93

ZÁVĚR Cílem této diplomové práce bylo vysvětlit, jak vnímají dvojčata svůj sourozenecký vztah a zároveň nalézt odpovědi na výzkumné otázky vycházející z výzkumného problému, jímž se stal právě sourozenecký vztah dvojčat. Při volbě výzkumného problému jsem vycházela ze svých vlastních zkušeností, coby dvojčete, přičemž tato zkušenost jistě ovlivnila jak průběh výzkumu, tak i výslednou podobu práce. Jelikož se ale jedná o odbornou teoreticko-empirickou práci, čerpala jsem v ní, více než z vlastní zkušenosti, především z dostupné odborné literatury, článků a internetových zdrojů a také z dat vzešlých z provedeného výzkumného šetření. Výzkumného šetření se zúčastnilo celkem pět párů dvojčat, jejichž výběr podléhal předem zvoleným kritériím, jako například, společné bydlení a společná školní docházka do určitého věku, nebo věk a stejné pohlaví dvojčat. Výzkum byl proveden kvalitativně a jako takový se zaměřil na co nejpodrobnější zkoumání a popis výzkumného problému. Protože jsem pracovala pouze s malým výzkumným vzorkem a kvalitativními metodami, výsledky výzkumu nemohou být považovány za odpovídající pro celou populaci dvojčat, nelze je tedy generalizovat a vztahovat na všechna dvojčata. Nicméně podstatou kvalitativního výzkumu je zjistit o jednom daném jevu velké množství informací, což se mi, myslím, podařilo. Hlavní výzkumná šetření, kterých bylo ve Shrnutí výsledků prezentováno celkem sedm, lze shrnout do věty: „Já jsem já a ona je ona, a přesto navždy zůstaneme my.“ Sourozenecký vztah dvojčat je tímto poutem mezi nimi zvláštní a odlišuje dvojčata od jiných sourozenců. Tento vztah je bezpodmínečný, i když ho mohou narušovat vnější vlivy jako je časté srovnávání dvojčat mezi sebou, jež jim může vadit, jiné blízké vztahy, které dvojčata navazují nebo také fyzické vzdálenosti, které je oddělují. Dvojčata zkrátka to, že jsou dvojčaty, považují v pozitivním smyslu za závazek, přestože je mezi nimi přítomna i jakási tenze pramenící z toho, zda se mají odlišit a být individualitami nebo být si co nejvíce podobná, aby jedno z nich nemohlo být označeno nálepkou toho „horšího“. Abych však plně odpověděla na hlavní výzkumnou otázku, jež zněla: „Jak vnímají dvojčata svůj sourozenecký vztah?“ a zároveň tak dosáhla hlavního cíle této diplomové práce, rozdělila jsem si hlavní výzkumnou otázku do několika specifických otázek, přičemž odpovědi na ně zní takto: Jak se utváří sourozenecký vztah dvojčat? Na utváření 94

sourozeneckého vztahu dvojčat, stejně jako na jakémkoliv jiném vztahu se podílí mnoho skutečností, které jej ovlivňují, mění a podobně. Z mého výzkumného šetření však vyplynulo, že existují skutečnosti, jež dvojčata vnímají pro jejich vztah jako zásadní. Touto skutečností je u dvojčat především neustálé srovnávání, a to hned v několika úrovních. První z nich je srovnávání kvůli podobě, což se dá předpokládat u dvojčat, jež jsou stejná nebo velmi podobná, nicméně s častým srovnáváním podoby se setkávají i ta dvojčata, která jsou vzhledem naprosto odlišná. Dále jsou dvojčata velmi často srovnávána ve škole a částečně i v rodině kvůli svým školním výsledkům. Ve škole se díky známkám projevují nejvíce i ty nejmenší rozdíly, které nezůstávají nepovšimnuty, což vede velice často k tomu, že jedno z dvojčat bývá označováno za „chytřejší“, což může mezi sourozence vnášet neshody. Co se dále týče srovnávání, dvojčata se neustále „pohybují na hraně“, kdy se chtějí odlišovat a projevovat svou individualitu, zároveň ale chtějí působit stejně, protože vůči sobě cítí velkou náklonnost a nechtějí, aby bylo jedno označeno (například ve škole) za horší. Jedno z nich totiž je vždy v něčem lepší a druhé horší než jiné, obě se ale snaží, aby nikdo to objektivně horší za horší neoznačoval, a právě to je také jedním z projevů blízkosti. Dvojčata jsou mezi sebou neustále srovnávána a hodnocena, protože srovnávat dvojčata je díky jejich stejnému věku snazší, než jiné sourozence. Přitom sama dvojčata uvádějí, že mnohem důležitější než věk, jsou společné zájmy a povaha, aby si dobře rozuměla. S věkem souvisí i to, že dvojčata mají často společné všechny významné události, narozeninami počínaje, přes společný nástup do všech stupňů vzdělávání a jejich ukončení konče. Skrz to, že dvojčata jsou díky věku společně ve školce, ve škole, ve všech ostatních institucích a i doma, mají většinou společné přátele a pokud se s někým novým seznámí pouze jedno z dvojčat, tomu druhému jej většinou představí. Tímto se tedy dostáváme ke druhé specifické výzkumné otázce: „Jak dvojčata vnímají svého sourozence – dvojče?“ Jako odpověď se podle provedeného výzkumného šetření nabízí, že dvojčata se vnímají jako významní druzí, dokonce by se dalo říct jaksi nejvýznamnější. V průběhu času se samozřejmě sourozenecký vztah mezi dvojčaty proměňuje, ale pouze do té míry, že v určitých obdobích dvojčata hledají náhradu za dvojče. A to například z důvodu odloučení nebo z toho důvodu, kdy se na nějaký čas stane významnější osobou například partner. To ovšem nic nemění na tom, že dvojčata jsou zvyklá stále o sobě navzájem sdílet veškeré informace, a to i tehdy, je-li mezi nimi prostorová bariéra. V takovém případě si velmi často volají, aby o sobě měla stále přehled. Dvojčata se vnímají také jako dvě odlišné osobnosti, s čímž souvisí i to, že se některá z nich toto snaží demonstrovat svému okolí například tím, že pokud mají možnost volby, vybírají si jiné věci než sourozenec. Přes to, 95

že však dvojčata deklarují svou odlišnost, jejich vyjadřování o sobě samých tomu často úplně neodpovídá, když o sobě dvojče hovoří v první osobě množného čísla, ne jednotného. Dvojčata jsou tedy zvyklá odpovídat jedno za obě dvě a jsou dokonce zvyklá reagovat i na jméno sourozence. To může být do značné míry výsledkem toho, jak dvojčata vnímá jejich okolí, což je i zároveň třetí specifickou výzkumnou otázkou. Pro okolní osoby, blízké i vzdálenější, totiž dvojčata představují jakousi „společnou jednotku“, kterou jako takovou i oslovují např. jejich společným příjmením či zaměňují křestní jména nebo použijí jedno, pro obě dvojčata. Okolí dvojčat, jestliže má informaci, o tom, že jedná s dvojčaty, a to jak vizuální nebo pouze verbální, jsou-li dvojčata jiná, často předpokládá, že dvojčata musí dělat totéž, musí mít stejné zájmy i povahu a téměř si i musí totéž myslet. Jestliže jsou dvojčata jiná, ať už vzhledem či povahou, lidé se snaží hledat shody a pokud je nenalézají, je to pro ně matoucí. K nejbližšímu okolí dvojčat samozřejmě patří zejména rodiče, kteří se v souvislosti s dvojčaty potýkají s nedostatkem vlastních zkušeností s touto cílovou skupinou a snaží se tak při výchově využívat zkušeností s vlastními sourozenci, či rodiči, a tyto zkušenosti se pak promítají v přístupu k vlastním dvojčatům. Z výzkumného šetření tedy vzešly odpovědi na výzkumné otázky, která jsem si kladla a byl naplněn i cíl výzkumu, tedy podařilo se vysvětlit, jak nahlíží sourozenecký vztah dvojčat sama dvojčata. Tento cíl jsme vnímala ve třech rovinách, přičemž se povedlo k němu dojít v každé z nich. V rovině intelektuální můj výzkum rozšířil poznání cílové skupiny dvojčat o to, jak sama dvojčata vnímají svůj sourozenecký vztah a tedy fakt, že jsou dvojčaty. Pro samotná dvojčata, rodiče dvojčat nebo například učitele a jiné lidi, kteří se s dvojčaty setkávají, má tato diplomová práce praktický přesah v tom, že i díky ní mohou porozumět, co má na sourozenecký vztah vliv a jaký, a podle toho přizpůsobit například své chování k dvojčatům. A v neposlední řadě můj osobní cíl lépe porozumět dvojčatům a dozvědět se od ostatních dvojčat, zda svůj vztah vnímají jako specifický a v čem byl naplněn již v průběhu psaní této práce a mohu jej ilustrovat na reálném příkladu. Na počátku psaní diplomové práce jsem shodou okolností začala doučovat v Muzeu romské kultury a při prvním doučování jsem měla pocit, že vidím dvojitě, když mi koordinátorka dobrovolníků představila dvě navlas stejné holčičky, z nich jednu doučuji já a druhou ona. Vlivem diplomové práce a s ní spojeným studiem literatury, jsem si všimla, že se mnohem více snažím dívky odlišovat než ostatní lidé, se kterými se v Muzeu setkávají a snažím se je brát jako dvě rozdílné osoby, kterými ony opravdu jsou. Mám 96

pocit, že dívky si to uvědomují a tohoto přístupu si váží. Tohle tedy vnímám jako jeden z mnoha přínosů psaní diplomové práce. Jako další přínos této práce pak vidím to, že dosud nevzniklo mnoho podobných prací, a žádná, která by se přímo zabývala sourozeneckým vztahem dvojčat. Práce dosud publikované se totiž soustředí především na rodiče dvojčat, kterým buď přináší různé rady a doporučení nebo se jich přímo týkají. Nicméně vznikají i práce zabývající se identitou dvojčat, a právě tyto mě do jisté míry inspirovaly. Inspirací pro další výzkum jsou však i samotné výsledky této diplomové práce. Za nejzajímavější z nich, který by podle mého názoru stál za bližší rozpracování, považuji výsledek týkající se přenosu zkušeností vlastního sourozeneckého vztahu rodičů na dvojčata. V několika případech totiž dvojčata zmiňovala, že rodiče se k nim chovají, jakoby jedno z nich bylo mladší a druhé starší, přičemž jedna z teorií, proč tomu tak je, je právě sourozenecká konstelace rodičů, kteří ji promítají na svá dvojčata. Myslím, že by bylo velice zajímavé zpracovat výzkum opírající se o kvantitativní metodologii, jenž by mapoval, jak přistupují rodiče dvojčat ke svým dvojčatům, tedy zda vnímají jedno z nich jako starší a druhé mladší a jak to souvisí s jejich vlastními sourozenci. Dalším neméně zajímavým tématem, které vzešlo z výsledků výzkumného šetření, jsou jména dvojčat. Kvůli zachování anonymity jsem jména dvojčatům změnila a dokonce jim přidělila jména začínající u sourozeneckého páru vždy stejným písmenem. Mým důvodem byla přehlednost při interpretaci výsledků, nicméně mnoho rodičů dává dvojčatům jména, jež znějí podobně nebo se k sobě zkrátka hodí. Dvojčatům pak mnoho lidí říká jedním jménem, nebo si jména pletou či je záměrně nerozlišují, což může být nejen důsledek toho, že předpokládají, že dvojčata jsou stejná, ale i toho, že samotní jména jsou podobná. Novým poznatkem, který zatím nebyl v teoretické rovině zatím rozpracován je také význam rituálu telefonování si dvojčat nebo zkrátka jejich nutná potřeba sdílet informace, ovšem pravidelně a bezpodmínečně, automaticky. Z tohoto rituálu je patrný taky významný fakt, že dvojčata o svůj vztah pečují a stále jej budují, přičemž to dělají záměrně, protože „ví, že jsou dvojčaty“. Je to pro ně zkrátka něco jako „osud“, se kterým jsou smířeni a přijímají ho a i přesto, že do vztahu zasahují vnější okolnosti, jako například stěhování kvůli škole a partnerovi. To že se dvojčata odstěhují, vnímají jako překážku ve vzájemné blízkosti, z čehož je patrné, že fyzickou blízkost (vzdálenost) si velmi spojují i s blízkostí ve vztahu. 97

Výzkum sourozeneckého vztahu dvojčat tak přinesl kromě odpovědí na výzkumné otázky i náměty k dalšímu výzkumu, který by mě zajímal, a kterému bych se ráda v budoucnu věnovala, protože téma dvojčat a skutečností kolem nich mi bude vždy blízké. Můj výzkum má však kromě přínosů také limity, jich jsem si vědoma a kterých bych se, pokud by to bylo možné, v příštím výzkumu pokusila vyvarovat. Jedním z těchto limitů je hloubka rozhovorů, které sice výzkumný problém pokrývají, nicméně nejspíš nejsou vyčerpávající. Pokud bych měla získat úplnější data, bylo by dobré rozhovory opakovat, přičemž bych se doptávala na věci, které nezazněly, nebo zapadly v množství dalších informací. Pro potřeby a rozsah diplomové práce jsem se rozhodla pracovat pouze s daty získanými z jednoho rozhovoru s každým informantem, ale pro rozšíření výsledků a přesnější interpretaci by bylo dobré některé rozhovory provést znovu. Z povahy kvalitativní metodologie byl můj výzkumný vzorek spíše menší a výsledky tak nelze zobecnit na celou populaci dvojčat. Aby bylo možné výsledky generalizovat, bylo by zapotřebí můj výzkumný vzorek doplnit o další dvojčata, například o další jednovaječná dvojčata ve více věkových kategoriích apod. Nebo případně provést kvantitativní výzkumné šetření s dostatečným množstvím respondentů, tedy s reprezentativním vzorkem celé populace dvojčat, přičemž by tento výzkum mohl vycházet z mého výzkumného šetření a některé výsledky tak přepracovat do formy hypotéz, které by mohly být statisticky ověřeny. Abych ovšem nekončila limity, které tato práce má, dodám ještě, že některé výsledky pro mě, i přestože jsem sama dvojčetem, byly docela překvapivé. Například to, že se mezi faktory, které ovlivňují sourozenecký vztah dvojčat, neobjevila podoba. Nebo tedy na podobu jsem často narážela, ale spíše u srovnávání, které se však týkalo jak dvojčat, která si podobná jsou, ale stejně tak těch, která jsou vzhledově odlišná. Dále mě překvapilo ono již zmiňované vytváření umělých věkových rozdílů mezi dvojčaty, jež je skryto za označením jednoho z dvojčat jako toho zodpovědnějšího. A jako další velmi zajímavý fakt považuji to, že dvojčata z mého výzkumného vzorku, i když studovala velmi odlišnou střední školu, tak se na vysoké škole opět setkala, nebo si vybrala velmi podobné studijní obory.

98

Úplným závěrem bych ráda řekla, že mezi dvojčaty existuje specifický sourozenecký vztah, který je jako jednotlivce určitě ovlivňuje, a že všechna dvojčata z mého výzkumného vzorku tento vztah považují za natolik „výhodný“ a pozitivní, že se shodla na tom, že si přejí nebo přáli stát se rodiči dvojčat.

99

100

SEZNAM ZDROJŮ Adler, A. (1999). Porozumění životu: Úvod do individuální psychologie. Praha: Aurora. Ainslie, R. C. (1997). The Psychology of Twinship. London: Jason Aronson Inc. Analýza:

vícečetné

porody.

(2012).

Dostupné

z

http://www.demografie.info/?cz_detail_clanku=&artclID=792& Baccon, K. (2005). It's good to be different: Parent and child negotiation of twin identity. Twin Research and Human Genetics. (9)1, 141 – 147. Bacus, A. (2007). Mé dítě si věří. Praha: Portál.

Bačová, V. (1997). Identity v meniacej sa společnosti. Košice: SAV Bauman, Z., & May, T. (2004). Myslet sociologicky. Netradiční uvedení do sociologie. Praha: Sociologické nakladatelství. Bekhus, M., Staton, S., Borge, A., & Thorpe, K. (2014). Do twins differ from single born children on rates of behavioral difficulty in early childhood? A study of sibling relationship risk faktors. Twin Research and Human Genetics. (17)4, 288-295. Beníšková, T. (2008). Netypické situace – Když jdou do školy dvojčata či trojčata. Dostupné

z:

http://www.vasedeti.cz/skolka/zs/netypicke-situace-kdyz-jdou-do-skoly-

dvojcata-ci-trojcata/ Brisch, K. (2012). Bezpečná výchova: budování jisté vztahové vazby mezi rodiči a dětmi. Praha: Portál. Čalounová, G., & kol. (2008). Vybrané aspekty lékařské genetiky. Praha: Ústav dědičných metabolických poruch. Čáp, J. (1996). Rozvíjení osobnosti a způsob výchovy. Praha: ISV. Čapek, J., & Čapková, M. (2012). Pozitivní výchova sourozenců v rodině. Praha: Portál.

101

Čech, E., Hájek, Z., Maršál, K., Srp, B., & kol. (1999). Porodnictví. Praha: Grada Publishing. ČSÚ. (2013). Demografická ročenka České republiky – 2013. Porody dvojčat, trojčat a paterčat

podle

pohlaví

a

věku

matky.

Dostupné

z:

https://www.czso.cz/documents/10180/20555199/13006714rd21.pdf/76e27c1a-f3c1-4689b18c-837961d917d8?version=1.0 ČSÚ. (2014). Vybrané demografické údaje v České republice 1989-2013. Dostupné z: https://www.czso.cz/documents/10180/20541931/3201814_0101.pdf/69279796-27ca4da8-9022-0be0b8b48f85?version=1.0. ČT.

(2013).

Pološero.

Bič

na

otce.

Dostupné

z:

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10318730018-polosero/213562222000003-poloserobic-na-otce/ ČT. Paterčata. (2014). Dostupné z http://www.ceskatelevize.cz/porady/10655291123patercata/ Daub, E. (2006). Psychologie der Zwillingsbeziehung. Zweifach ist nicht einfach. Dostupné z: http://www.wdr.de/tv/quarks/sendungsbeitraege/2007/1023/007_zwillinge.jsp Drexler, R. (2009). Dvojí život dvojčat. Moje psychologie, 4(11), 60-63. Drozda, M. (1990). Narativní masky ruské prózy. Praha: Univerzita Karlova. Dvořáčková, J. (2004). Identita dvojčat a její vývoj. Bakalářská práce. Brno: MU FSS. Faber, A., & Mazlisch, E. (2009). Sourozenci bez rivality. Brno: Press. Fejtková, M. (2011). Psychologické aspekty předškolního a školního věku. In Sborník textů z 1. Mezinárodní konference Život s dvojčaty (s. 39-43). Dostupné z: http://www.dvojcataasociace.cz/wp-content/uploads/2012/12/Sbornik_z_konference_2012_n1.pdf Fierro, P. (2005). The everything twins, triplets, and more book. USA: F + W Media.

102

Fortuna, K., Goldner, I., & Knafo, A. (2010). Twin relationship: A comparation across monozygotic twins, dizigotic twins, and nontwin siblings in early childhood. Family Science. (1). 205-211. Fraser, E. (2009). Multiple choice: The Educational Needs And Experiences of Multiple Birth Children. UK: TAMBA. Friedman, J. (2008). Emotionally Healthy Twins – Multiples and more network. Dostupné z: http://emotionallyhealthytwinsblog.com/ Gavora, P. (2000). Úvod do pedagogického výzkumu. Brno: Paido. Goetghebuer, T., & et al. (2003). Delay in motor development of twins in Africa: A prospectvive cohort study. Twin Research. 6, 279 – 284. Hartl, P., & Hartlová, H. (2010). Velký psychologický slovník. Praha: Portál. Hay, D., & Preedy, P. (2005). Are multiples more likely to be delayed and why? Dostupné z: http://www.twinsandmultiples.org/preschool Hendl, J. (2005). Kvalitativní výzkum: Základní metody a aplikace. Praha: Portál. Horká, T. (2011). Prenatální období, porod, novorozenecké období. In Sborník textů z 1. Mezinárodní konference Život s dvojčaty (s. 5-10). Dostupné z: http://www.dvojcataasociace.cz/wp-content/uploads/2012/12/Sbornik_z_konference_2012_n1.pdf Chicaud, M. (2002). Sebedůvěra: průvodce výchovou v rodině. Praha: Portál.

Janošová, P. (2008). Dívčí a chlapecká identita. Vývoj a úskalí. Praha: Grada. Jirásek, J. E. (2004). Klasifikace dvojčat. Česká gynekologie, 69(1), 27-32. Kallusová, P. (2011). Kojenecké období. In Sborník textů z 1. Mezinárodní konference Život

s dvojčaty

(s.

29-33).

Dostupné

z:

http://www.dvojcata-asociace.cz/wp-

content/uploads/2012/12/Sbornik_z_konference_2012_n1.pdf Kasten, H. (1993). Die Geschwisterbeziehung Band I. Göttingen: Hogrefe.

103

Klein, B. (2003). Not all twins are alike: psychological profiles of twinship. Westport, USA: Praeger Publishers. Klub dvojčat a vícerčat o.p.s. (2015). Dostupné z: http://www.dvojcata-asociace.cz/ Kolář, Z., & Šikulová, R. (2009). Hodnocení žáků. Praha: Grada. Kraus, B., Poláčková, V., & a kol. (2001). Člověk, prostředí a výchova. Brno: Paido. Kroger, J. (2000). Identity development: adolescence through adulthood. Thousand Oaks, USA: SAGE Publications. Langmeier, J., & Krejčířová, D. (2006). Vývojová psychologie. Praha: Grada Publishing. Leman, K. (2008). Sourozenecké konstelace. Praha: Portál. Lewin, V. & Sharp, B. (2009). Siblings in development: a psychoanalytic view. UK: Karnac books. Loehlin, J. C., Nichols, R. C. (1976). Heredity, environment and personality. A study of 850 sets of twins. Austin: University of Texas Press. Lomíčková,

T.

(2003).

Dvojčata.

Moderní

babictví

(2).

Dostupné

z:

http://www.levret.cz/publikace/casopisy/mb/2003-2/?pdf=155 Lytton, H. (1980). Parent-child interaction. The socialization process observed in twin and singleton families. New York: Plenum press. Macek, P. (2002). Adolescence a čeští dospívající na přelomu století. In V. Smékal, P. Macek (Eds.), Utváření a vývoj osobnosti: psychologické, sociální a pedagogické aspekty (113-128). Brno: Barrsiter & Principal. Macek, P. (2003). Adolescence. Praha: Portál. Malínský, J., & Lichnovský, V. (2008). Přehled embryologie člověka v obrazech. Olomouc: Univerzita Palackého.

104

Malmstrom, P., & Davis, E. (1996). Encouraging Individuality in Twins. Twins Services Magazine. 12, 5. Matějček, Z. (1986). Rodiče a děti. Praha: Avicenum. Matějček, Z. (1992). Dítě a rodina v psychologickém poradenství. Praha, SPN. Matějček, Z. (1997). Dvojčata - požehnání, nebo problém? Zdraví. (45)1, 8-9. Merton, R. (2000). Studie ze sociologické teorie. Praha: Sociologické nakladatelství SLON. Mikulaštík, M. (2003). Komunikační dovednosti v praxi. Praha: Grada.

Miliora, T. (2003). „Losers“ and „winners“ within an intertwin dyad: A case of twinship selfobject relationship of a twin. Clinical Social Work Journal. (31), 263-274. Monacký kníže Albert II a kněžna Charlene ukázali svá dvojčata. (2015). Dostupné z: http://revue.idnes.cz/albert-ii-a-charlene-ukazali-dvojcata-dsg/lidicky.aspx?c=A150107_121050_lidicky_zar Moore, K. L., & Persaud, T. (2002). Zrození člověka. Embryologie s klinickým zaměřením. Praha: ISV Nakladatelství. Možný, I. (2006). Rodina a společnost. Praha: Sociologické nakladatelství. Neifert, M., & Thorpe, J. (1990). Twins: family adjustment, parenting, and infant feeding in the fourth trimester. Clinical Obstetrics and Gynecology. (33), 102-113. Noble, E. (2003). Having Twins and more – a parent´s guide to multiple pregnancy, birth and early childhood. New York, USA: Houghton Mifflin Harcourt. Novák, T. (2007). Sourozenecké vztahy. Praha: Grada. Ondrušková, E. (2006). Sociálna psychológia. Bratislava: Sociálna práca.

105

Pařízek, A. (2011). Co si představíme, když si řekneme dvojčata. In Sborník textů z 1. Mezinárodní konference Život s dvojčaty (s. 11-20). Dostupné z: http://www.dvojcataasociace.cz/wp-content/uploads/2012/12/Sbornik_z_konference_2012_n1.pdf Pearlman, E. (2006). Twin identity: Celebrating twinship and developing sense of self. Dostupné z: http://www.betwinned.com/archives/48 Plaňava, I., Pilát, M., & a kol. (2002). Děti, mládež a rodiny v období transformace. Brno: Barrister & Principal. Pons, J. C., & Frydman, R. (1998). Dvojčatá. Bratislava: Sofa. Preedy, P. (2011). Jak se mohou dvojčata lišit od ostatních dětí. In Sborník textů z 1. Mezinárodní konference Život s dvojčaty (s. 44-48). Dostupné z: http://www.dvojcataasociace.cz/wp-content/uploads/2012/12/Sbornik_z_konference_2012_n1.pdf Prekopová, J. (2009). Prvorozené dítě. Praha: Portál. Průcha, J. (2000). Přehled Pedagogiky. Úvod do studia oboru. Praha: Portál. Průcha, J. (2009). Pedagogická encyklopedie. Praha: Portál. Richman, S. (2006). Výchova dětí s autismem: aplikovaná behaviorální analýza. Praha: Portál. Robin, M., & et al. (1996). Childcare patterns of mothers of twins during the first year. Journal of Child Psychology and Psychiatry. 17, 453 – 460. Rulíková, K. (2002). Dvojčata. Jejich vývoj a výchova. Praha: Portál. Rulíková, K. (2008). Dvojčata. Brno: Computer Press. Sandbank, A. (1999). Twin and triplet psychology: a professional guide to working with multiples. London, UK: Routledge. Segalová, N. (2009). Nedělitelná dvěma. Životy výjimečných dvojčat. Praha: Triton.

106

Segalová, N. (2011). Psychologické aspekty života dvojčat v dospělém věku. In Sborník textů z 1. Mezinárodní konference Život

s dvojčaty (s.

54-58). Dostupné z:

http://www.dvojcata-asociace.cz/wpcontent/uploads/2012/12/Sbornik_z_konference_2012_n1.pdf Sherman, A., Landsford, J., & Volling, B. (2006). Sibling relationships and best friendships in young adulthood: Warmth, conflict, and well-being. Personal Relationships. (13)2, 151-165. Schave, B., & Ciriello, J. (1983). Identity and intimacy in twins. New York, Praeger. Simon, M. (1980). The Separation-Individuation Process in Adult Twins. American Journal of Psychotherapy, (3), 387-400. Slavík, J. (1999). Hodnocení v současné škole: východiska a nové metody pro praxi. Praha: Portál. Sobotková, I. (2001). Psychologie rodiny. Praha: Portál. Stewart, E. A. (2000). Towards the social analysis of twinship. British Journal of Sociology. 51, 719-737. Stocker, C. M., Furman, W., & Lanthier, R. P. (1997). Sibling Relationships in Early Adulthood. Journal of Family Psychology. 11, 210-221. Strauss, A., & Corbin, J. (1999). Základy kvalitativního výzkumu: postupy a techniky metody zakotvené teorie. Boskovice: Albert. Střelec, S. (1998). Kapitoly z teorie a metodiky výchovy. Brno: Paido. Šípek, A. (2012). Epigenetika způsobuje různé riziko vzniku nádorů u jednovaječných dvojčat. Dostupné z: http://www.gate2biotech.cz/epigenetika-zpusobuje-ruzne-riziko-vznikunadoru-u-jednovajecnych-dvojcat

Školský zákon. (2004). Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání. Dostupné z: http://www.msmt.cz/dokumenty/skolsky-zakon

107

Švaříček, R., & Šeďová, K., et al. (2009). Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál. Turner, V. (1969). The ritual process: structure and anti-structure. New Brunswick: AldineTransaction.

Twin Zone. (2015). Dostupné z: http://www.twinsuk.ac.uk/twin-zone/ Vágnerová, M. (2000). Vývojová psychologie. Praha: Portál. Vančurová Fragnerová, E. (1966). Vztahy mezi sourozenci. Praha: SPN. Večeřová, E. (2010). Specifika utváření identity u žen dvojčat v období vynořující se dospělosti. Diplomová práce. Brno: MU FSS.

Vítková Rulíková, K. (2009). Co nevíte o dvojčatech. Praha: Portál. Výrost, J., & Slaměník, I. (2008). Sociální psychologie osobnosti. Praha: Grada. Williams, R., & Medalie., J. (1994). Twins: Double pleasure or double trouble? Am Fam Physician, 49(4), 869-76. Wilson, L. (1995). Differences between identical twin and singleton adjustment to sibling death in adolescence. Journal of Psychological Practice. (1). 100-104. Yokoyama, Y., & et al. (2007). Comparison of motor development between twins and singeltons in Japan: A population-based study. Twin Research and Human genetics.(10)2, 379 – 384. Youngson, R. (2002). Fenomén jednovaječných dvojčat. Dostupné z: http://rodinadeti.doktorka.cz/fenomen-jednovajecnych-dvojcat/komentare/ Zaujímavosti z 3. Medzinárodnej konference. (2014). Dvojičkovo. (4), 18-20. Dostupné z: http://www.joomag.com/magazine/dvoji%C4%8Dkovo-%C4%8D-42014/0071108001417439566

108

PŘÍLOHY Příloha I Schéma polostrukturovaného rozhovoru TO1: Kolik je ti let? TO2: Máte i nějaké další sourozence? Jaké, kolik jim je let? TO3: Jste jednovaječná nebo dvojvaječná dvojčata? Jste si podobní a jak moc? A pletou si vás teď lidi nebo pletli si vás, když jste byli malí? Jak se kvůli tomu cítíš, případně jak ses cítil? TO4: Bydlíš ještě se svým dvojčetem, a pokud ne, tak jak je to dlouho, co bydlíte odděleně? !TO5: Jaký to pro tebe je, bydlet bez sourozence? Co se tím změnilo a jak často se vídáte? TO6: Jak často si se sestrou nebo bratrem voláte? A když si voláte, o čem si povídáte? TO7: Když se ve tvém životě stane něco významného, kdo je první, komu to říkáš? A kdy to řekneš svému dvojčeti? TO8: S čím se dvojčeti svěřuješ? Nebo je něco, o čem se spolu třeba vůbec nebavíte? TO9: V čem si myslíš, že jsi jiný než dvojče? A v čem jste stejní? TO10: Stává se vám, že vás ostatní mezi sebou srovnávají? Pokud stává, tak v čem třeba? TO11: V čem vás srovnávali vaši rodiče? Jak jsi to vnímal/a a jak ses kvůli tomu cítil/a? (Jak bys to jako rodič dvojčat řešila?) TO12: Vzpomněl/a by sis na nějakou situaci, kdy ti srovnávání vadilo? TO13: Oblékali vás rodiče stejně a měli jste třeba i stejné hračky? TO14: Když ještě chvíli zůstaneme u těch rodičů, vzpomínáš si, jak vás rodiče trestali, když jste něco provedli? Jak ses cítil, když třeba potrestali jen dvojče? (Kdybys měl/a dvojčata, co bys změnila?)

TO15: Jak jste slavili narozeniny a svátky? (Kdybys měl/a dvojčata, jak bys s nimi slavil/a jejich narozeniny?) TO16: Představ si na chvíli, kdybys byl/a rodičem dvojčat, co bys změnila oproti chování vašich rodičů k vám jako ke dvojčatům? TO17: Jak ses jako dvojče cítil ve škole? Bylo to třeba nějak důležité pro tvé spolužáky, že jsi z dvojčat? TO18: Jaké vidíš výhody a taky nevýhody na tom být dvojčetem? TO19: Bylo to tak vždycky? TO20:V čem jste spolu soutěžili? Je něco takového, v čem pro vás bylo důležité být třeba lepší než dvojče? TO21:Vnímáš, že by se mezi tebou a tvým dvojčetem něco významného změnilo, od doby, kdy jste byli malí? V jakém momentě? Jaké byly důvody? TO22: Chtěl/a bys sám/sama mít dvojčata?

Příloha II Ukázka z rozhovoru J: A něco takovýho jako k vám jako k dvojčatům vyloženě? Že bys jako rodič dělala jinak? LU: Já jsem třeba v šesté nebo sedmé třídě řekla, že už se nechci oblíkat stejně. J: V kolikáté? LU: v šesté, nebo v sedmé. J: Takže to vám bylo tak 12? LU: No tak nějak, protože mě už to prostě nebavilo chodit stejně oblíkaná. A vždycky mamka, ale vždyť to je tak pěkný, jak máte ty… protože pro nás ještě šila oblečení babička, ona byla švadlena a šila nám vždycky, já tomu říkám uniformy, že ona nám vždycky ušila uniformu. Ne já jsem byla jako první, která řekla, že prostě já nechcu chodit stejně oblíkaná, protože jsem prostě věděla, že já jsem já a že prostě jsem nechtěla, aby si mě furt někdo pletl. Že prostě když už máme stejný oblečení tak aspoň jinou barvu. J: A neměli jste aspoň jako barvu jinou? LU: Ne a to zas, ale na druhou stranu kdybychom měly jinou barvu tak bysme si třeba záviděly, tak máma ať si nezávidíte. To zas jako byla prdel, že prostě… no jako, ne no. J: To u nás se taky dost řešilo takový to, abychom si nezáviděly a tak. I když my jsme měly každá svoji oblíbenou barvu, takže to bylo takový jednodušší, že jsme měli každá jinou LU: Já jsem měla právě oblíbenou barvu růžovou a ségra měla červenou a pak se to změnilo, že taky měla oblíbenou bravu růžovou, takže potom jsme museli mít úplně všechno stejný. Takže já vždycky, ne ty jsi měla ráda červenou, tak si nos červený věci. A né mně už se líbí taky růžová. Takže asi tohle, že nás nemuseli, že to mohli trochu víc rozlišovat... Ale tím, že asi nejsou z dvojčat, tak si to asi ani ti rodiče neuvědomovali. J: To asi ne no. LU: Třeba takový to, že když jedna dělá to, tak druhá to taky musí dělat, protože když jsme hodně stejný tak teďka se jako ukazuje, že jsme jako hodně odlišný. Takže já třeba vím, že kdybych měla mít dvojčata tak vím, že je nemusím oblíkat do stejnýho oblečení, že se jich

mám zeptat, jestli se jim to líbí to stejný a že vím, že když jsou dvojčata, tak mezi nima můžou být jako diametrálně rozdíly. J: Takže ty bys to dělala takhle, díky své zkušenosti… LU: No to jo no, ale to těžko říct někomu kdo prostě tu zkušenost nemá. J: A ještě u takovýho toho srovnávání, že vás srovnávali všichni vzhledem, to ti jako vadilo trochu. A teďka vás jako taky ještě srovnávají pořád? A vadí ti to ještě pořád? LU: Ne já už nějak těma rokama už mi je to teď docela jako jedno. J: A třeba dělají to všichni nebo jen ti co vás neznají nebo, jako víš, že by vás třeba nerozlišovali? LU: No jako lidi, kteří nás neznají, lidi, kteří nás znají, jako ty rozměry v obličeji, chování a tak, tak ti to nedělají. Ale vždycky, kdo se se mnou seznámí, se ptá, a jak vypadá sestra, je hodně stejná? Ne vždycky, ne, tak já ukazuju fotky tak třeba kolegyně z práce, když jsem se přestěhovala tak říkali, že to, že vypadáme jako podobně ale, že by neřekli úplně, že jsme dvojčata ale prostě jak na které fotce. J: To taky záleží, jak se oblečeš a učešeš a to dělá hodně. LU: A takový jako klasická otázka pletli si vás vaši chlapi? Ne nepletli, akorát jednou. Protože máme, ze zadu vypadáme jako hodně podobně tak jako jo ze zadu ale nikdy. A ještě klasická otázka zneužily jsme toho někdy ve škole, že jste dvojčata? Ne nezneužily, protože jsme věděly, my jako třeba bysme si to lajzly, že třeba jako zkusit nějak podvádění, ale ty děcka kolem nás by nás prozradily, takže proto. Ale zas oni to věděly, že jo že nejsme, takže. J: A srovnávali vás ve škole, třeba ve známkách nebo tak? Jako že by vám to jako vyloženě vadilo? LU: Jo, vyloženě to učitelky vždycky, no a která z vás je ta chytřejší? J: To jako, že se tak zeptaly? LU: Jo jako úplně tak debilně, jako. A ono jako je to blbý říct, ale byla jsem to prostě já na základce, měla jsem prostě lepší známky na té základní škole a mi vždycky bylo té ségry tak líto, mi to bylo tak trapný, jako mi to bylo trapný i za ty učitelky, že se tak debilně ptají. My

jsme jako chodily spolu do deváté spolu a ještě v deváté třídě to bylo, já jsem hlásila vlastně na gympl a ségra taky a ona se hlásila na Blaháče a já jsem se hlásila na Škodu a ona ségra ještě chodila do hudebky a to já jsem hudebně hluchá takhle jako. J: To říkala Leňa…. LU: No chodila do hudebky a hrála na hudební nástroj, takže ona třeba měla míň času na učení v té deváté třídě, takže jakože, já jsem měla lepší známky v chemii, protože jsem měla víc času se na to naučit a byla jsem taková, víc poctivější jako a ségra jako větší flink. Jako já jsem vždycky chtěla mít, jako ona byla taky jedničkář, ale já jsem chtěla být jako úplně. J: Jako záleželo ti na tom, abys byla lepší, nebo abys měla samé jedničky? LU: Ne já jsem prostě chtěla mít dobré známky, já jsem prostě chtěla mít, ne že bych chtěla být lepší, než ségra, já jsem prostě chtěla mít dobré známky. J: No my jsme to tak taky měly se ségrou. LU: A ona právě vždycky třeba vyvolala učitelka z chemie tu ségru a ona to nevěděla, a já, tak ta druhá a já jsem to věděla. To bylo takový zas jako. Pro tu ségru to bylo potupný, ona se na to třeba nemohla naučit, protože byla v hudebce. Já vím, že ona byla, ta hodina chemie byla po té hudebce, co ona měla. Že ona měla den předtím hudebku, takže jako já jsem na to měla čas se naučit a možná jsem to i víc chápala, ale kdyby na to měla stejně času tak ona tomu rozumí stejně jak já. A to bylo vždycky tak ta druhá, tak jako, takový potupný, mám dělat, že to nevím nebo jako zas, ale zas bych dostala blbou známku, já jsem chtěla mít jedničku, takže jsem to zas. J: Myslíš, že to ségře vadilo? LU: Ne, jako možná jako vadilo, ale věděla, že to třeba není moje chyba. A proto bylo lepší, já si myslím, že nám to, že bylo mnohem lepší, když jsme byli na střední škole. J: Na jiných? LU: No, že ona se naučila být ve svém kolektivu sama, já taky. Já jsem se musela o ni starat, protože jsem věděla, že tam mám tu ségru. J: Jo my jsme to tak taky měly.

LU: Že se o ni musím postarat, kdyby něco a takhle to bylo lepší, že jsem byla sama za sebe a nikdo mě nesrovnával, furt se mě nikdo neptal, jako jak vypadáme a tak. Už to nebylo a která je ta, a která je ta. No myslím, že to bylo jako mnohem lepší. Že nám to, že bych určitě doporučovala, aby ty dvojčata nechodili na stejnou školu spolu. J: Jako na základku jo? LU: No ale na střední ne. A na výšce, my jsme se potom potkaly na výšce, ale ona chodila na jinej obor, takže to jsme občas spolu jezdívali do školy.