Trestněprávní a trestně procesní nástroje uplatňování principu ultima ratio v praktickém postupu Policie ČR MASARYKOVA UNIVERZITA PRÁVNICKÁ FAKULTA

MASARYKOVA UNIVERZITA PRÁVNICKÁ FAKULTA Teorie a praxe přípravného řízení trestního Katedra trestního práva

Bakalářská práce

Trestněprávní a trestně procesní nástroje uplatňování principu „ultima ratio“ v praktickém postupu Policie ČR Jiří Lysák 2011/2012

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Trestněprávní a trestně procesní nástroje uplatňování principu „ultima ratio“ v praktickém postupu Policie ČR“ zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.

………………………………….. Jiří Lysák

Rád bych na tomto místě poděkoval vedoucímu mé bakalářské práce prof. JUDr. Vladimíru Kratochvílovi, CSc. za trpělivé vedení, odborné rady a připomínky. Rovněž děkuji své rodině za podporu během celého studia a své přítelkyni za podporu při vypracování této práce.

Obsah Úvod ........................................................................................................................................................ 6 1

2

Historie ............................................................................................................................................ 8 1.1

Období po první světové válce ................................................................................................ 8

1.2

Období po druhé světové válce ............................................................................................... 9

1.3

Pád komunistického režimu v ČSSR ....................................................................................... 12

1.4

Vstup ČR do EU ...................................................................................................................... 12

Základní pojmy .............................................................................................................................. 15 2.1

2.1.1

Trestní právo hmotné .................................................................................................... 15

2.1.2

Trestní právo procesní ................................................................................................... 17

2.2

Čin soudně trestný................................................................................................................. 17

2.3

Pojem a pojetí činu soudně trestného .................................................................................. 18

2.3.1

Pojem ............................................................................................................................. 18

2.3.2

Pojetí.............................................................................................................................. 19

2.4

3

Trestní právo – účel a funkce ................................................................................................ 15

Čin jinak trestný a beztrestný ................................................................................................ 20

2.4.1

Čin jinak trestný ............................................................................................................. 20

2.4.2

Čin beztrestný ................................................................................................................ 21

Zásady úzce spojené s uplatňováním trestního práva jako „ultima ratio“ ................................... 22 3.1

Z pohledu trestního práva hmotného ................................................................................... 22

3.1.1

Zásada demokratismu, humanismu lato sensu ............................................................. 22

3.1.2

Zásada zákonnosti ......................................................................................................... 23

3.1.3

Zásada formálně – materiálního pojetí činu soudně trestného .................................... 24

3.2

Z pohledu trestního práva procesního .................................................................................. 27

3.2.1

Zásada přiměřenosti ...................................................................................................... 27

4

3.2.2

Zásada legality ............................................................................................................... 28

3.2.3

Zásada presumpce neviny ............................................................................................. 29

Subsidiarita trestní represe ........................................................................................................... 31 4.1

Subsidiarita trestní represe v judikatuře Českých soudů ...................................................... 32

4.2

Výklad § 12 odst. 2 TrZ - interpretace nebo i aplikace TPH „ultima ratio“ z hlediska viny ... 33

4.2.1

Z pohledu důvodové zprávy TrZ .................................................................................... 34

4.2.2

Z pohledu vědeckých publikací ...................................................................................... 35

4.3 5

6

Zásada oportunity ......................................................................................................................... 38 5.1

Oportunita u provinění (zákon o soudnictví ve věcech mládeže) ......................................... 40

5.2

Dílčí závěr – netvoří oportunita i průlom do presumpce neviny? ......................................... 41

Postup PČR při uplatnění principu „ultima ratio“ ......................................................................... 43 6.1

Postup před zahájením úkonů trestního řízení ..................................................................... 43

6.1.1

„Neevidovaná“ podání .................................................................................................. 43

6.1.2

Evidovaná podání .......................................................................................................... 44

6.2 7

Dílčí závěr k interpretaci a aplikaci § 12 odst. 2 TrZ .............................................................. 37

Souhrnný náhled ................................................................................................................... 46

Princip „ultima ratio“ v zahraničí .................................................................................................. 47 7.1

Slovensko ............................................................................................................................... 47

7.2

Německo................................................................................................................................ 48

Závěr ...................................................................................................................................................... 49 Resumé .................................................................................................................................................. 52 Seznam použité literatury ..................................................................................................................... 53

Úvod Ve vztahu k časové ose se společnost postupně vyvíjí, dochází k urbanizaci společnosti a např. vzniku prvních právnických osob. Tento vývoj s sebou přináší řadu negativních i pozitivních vlivů na každého jednotlivce uvnitř společnosti. S postupným vývojem společnosti jsou samozřejmě kladeny i nároky na zvýšení základních práv a svobod a to se ať už v menší nebo větší míře odvíjí od daného státního zřízení. Ve společnosti dochází k nutnosti regulovat její jednotlivé jevy, na což reaguje svým postupným vývojem i trestní právo a jiná právní odvětví. S nástupem přímé a zastupitelské demokracie dosáhl vliv civilního práva značného významu, na což muselo reagovat i právo trestní. Při pohledu do současnosti na právní řád České republiky je jasné, že z novodobého hlediska je nejvýznamnější změnou v trestně právní úpravě právě nový trestní zákoník, který, jak již bylo zmíněno, reaguje jako ostatní právní odvětví na momentální (dobové) požadavky společnosti. Trestní právo v České republice se dočkalo významného mezníku 1.1.2010, neboť vešel v účinnost dlouhou dobu projednávaný a velmi diskutovaný nový trestní zákoník č. 40/2009 Sb. Hlavní diskutovanou změnou v trestním zákoníku bylo formální pojetí trestného činu. V návaznosti na právě zmíněné došlo v textu trestního zákoníku k vyjádření principu ultima ratio a zásady subsidiarity trestní represe v ustanovení § 12 odst. 2. Pohled odborné veřejnosti na opuštění „materiálního“ pojetí trestného činu a vyjádření zmíněné subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio vznesl řadu otázek. Princip ultima ratio není v žádném případě něčím novým, tento princip byl v trestním právu u nás uplatňován již v minulosti před účinností trestního zákoníku a jeho samotné přímé vyjádření v textu zákona může být vykládáno pouze jako zdůraznění jeho významu v trestním právu. Jedná se o princip, který vyjadřuje základní hodnoty demokratické společnosti a společně se subsidiaritou trestní represe předchází zneužívání trestního práva, které by v uvedených myšlenkách mělo plnit podpůrnou úlohu. Po stanovení ultima ratio a subsidiarity trestní represe, která v sobě skrývá pojem společenská škodlivost, který „nahradil“ společenskou nebezpečnost, bylo otázkou, jaký význam bude mít předmětné ustanovení pro adresáty normy. Důvodová zpráva k trestnímu zákoníku i přes svůj poměrně velký rozsah k dané problematice neposkytla uspokojivé 6

zdůvodnění, což bohužel umožnilo poměrně široce polemizovat o výkladu předmětného ustanovení. Jednou ze zásadních otázek z pohledu praxe je, zda je dané ustanovení pouze interpretačním pravidlem pro zákonodárce při tvorbě zákonů, anebo také pro orgány činné v trestném řízení. V souvislosti s tímto bylo také potřeba objasnit, jestli se jedná ve vztahu k orgánům činným v trestním řízení o pravidlo pouze interpretační nebo i aplikační. Další z otázek, které byly ve spojitosti s trestním zákoníkem vzneseny, je skutečnost, zda v ní vyjádřená společenská škodlivost není návratem k „materiálnímu“ pojetí trestného činu. Subsidiarita trestní represe byla před účinností trestního zákoníku uplatňována prostřednictvím materiálního korektivu, který tvořila zmíněná společenská nebezpečnost a procesního korektivu v podobě zásady oportunity. Nastoluje se tedy také otázka, zda se i v novém trestním zákoníku přes jeho „formální“ pojetí vyskytuje stále materiální korektiv a v případě že ano, jaký z korektivů by se měl aplikovat přednostně. Předmětná práce se ve svém úvodu zabývá samotnou historií trestního práva na našem území. Tato kapitola je rozdělena celkem na čtyři podkapitoly, které nejsou úmyslně označeny v návaznosti na časovou osu ale společenskými událostmi, které dle mého názoru zásadně ovlivnily vývoj trestního práva na českém území. Následně jsou zde definovány některé základní pojmy trestního práva, neboť by bylo zřejmě chybou se zde o nich nezmínit. Subsidiarita trestní represe je základní zásadou trestného práva a z důvodu, že zásady mají mezi sebou úzký vztah a jsou základním kamenem práva, jsou v práci vymezeny zásady, které jsou úzce spojené s uplatňováním trestního práva jako „ultima ratio“. Z důvodu významného postavení zásady subsidiarity trestní represe a oportunity vzhledem k meritu práce, byly tyto dvě zásady vymezeny do samostatných kapitol. V neposlední řadě dojde k nahlédnutí na praktické uplatňování principu ultima ratio v řadách Policie České republiky a náhled na danou problematiku v zahraničních úpravách. V závěru práce dojde ke zhodnocení výše nastolených otázek týkajících se interpretace a aplikace principu „ultima ratio“ z pohledu de lege lata se zhodnocením zásady subsidiarity trestní represe, oportunity a formálního pojetí trestného činu. Následně budou uvedeny mé názory k dané problematice a s návrhy možného vývoje z pohledu de lege ferenda.

7

1 Historie Tato kapitola by neměla být v žádném případě podceňována, a proto byla cíleně umístěna na samotný začátek mé práce. Pomyslným středem této práce je právní princip (zásada, pravidlo) „ultima ratio“. Z důvodu, aby byl další výklad k uvedenému tématu logicky pochopitelný, je nejprve zapotřebí připomenout vývoj trestního práva v České republice potažmo v Československu, ČSSR, ČSFR, se zaměřením na již zmíněný princip.

1.1 Období po první světové válce Ke dni 28. října roku 1918 se datuje vznik Československa jako samostatného a podle Washingtonské deklarace také demokratického státu. Vznik Československa samozřejmě sebou nesl i pro tehdejší představitele otázku, jakým způsobem se bude ubírat právní řád země a v tomto ohledu nabyl účinnosti dnem vzniku Československa zákon č. 11/1918 Sb. o zřízení samostatného státu československého. Pro tuto právní normu se vžil název recepční norma, neboť také stanovila, že „veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti.“1 Z výše uvedeného důvodu platil v trestní rovině na Českém území Císařský patent, zákon č. 117/1852 Ř.z. zákon trestní o zločinech, přečinech a přestupcích, a protože na Slovenském území platil od roku 1878 uherský trestní zákoník, byl tedy po účinnosti recepční normy platný nadále. Z důvodu dvou trestněprávních zákonů působících, dá se říci paralelně, ve vztahu k jednomu státnímu zřízení, kterým bylo Československo, byla projevena snaha o sjednocení trestního práva. V této souvislosti např. „podle systematického WEBEROVA zpracování československého trestního práva je zločin definován jako: jednání (konání nebo opomenutí), protiprávní a trestné. Podmínkou trestnosti jednání je jeho sociální škodlivost. V důsledku této škodlivosti právní řád takové jednání neschvaluje a zakazuje. Protiprávnost, pokud vyplývá z hodnotových kritérií uznaných právním řádem, se označuje jako materiální protiprávnost.“2

1

Čl. 2 zákon č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého, ve znění pozdějších předpisů. KRATOCHVÍL, V. Trestný čin v československé a české trestněprávní vědě a trestním zákonodárství: pojem (struktura), dělení, klasifikace. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 13. Právnické sešity, č. 94. ISBN 80210-1066-5. 2

8

Weber tedy poukazuje na nutnost, aby čin soudně trestný byl společensky škodlivý, ale obdobný názor „vyjádřil v souvislosti s pojmem zločinu již v roce 1915-1916 Jaroslav KALLAB. Podle jeho mínění patří k pojmovým znakům zločinu: protiprávnost, trestnost, nebezpečnost lidského jednání.“3 Oba dva uvedené názory naznačují materiálně formální pojetí trestného činu. Jako první projev zásady oportunity zaznamenal již „zákon č. 48/1931 Sb., o trestním soudnictví nad mládeží, v § 42 přináší institut upuštění od stíhání, podle něhož může veřejný žalobce upustit od stíhání mladistvého, je-li čin nepatrného významu a odsouzení nebo i samo konání trestního řízení se nejeví účelným.“4 V roce 1939, několik měsíců před začátkem 2. Světové války, vznikl na našem území Protektorát Čechy a Morava. Došlo k okupaci Nacistickým Německem a začalo zde platit paralelně s naší trestně právní normou i německé trestní právo. Vlivem okupace byly tedy dosavadní snahy o sjednocení trestního práva, které zatím neměly žádný faktický výsledek v podobě nového trestního zákoníku, ukončeny. Asi se zde nemusím zmiňovat, že nacisté za druhé světové války nad okupovaným územím značně uplatňovali libovůli, a to jak z pohledu viny, tak i trestu.

1.2 Období po druhé světové válce V únoru roku 1945 byla mezi Spojenci a Sovětským svazem uzavřena dohoda, která stanovila demarkační linii v Evropě. Tato linie původně neměla zasahovat na území Československa, ale z důvodu pomalého postupu Sovětských vojsk byla nakonec posunuta a procházela kolem Karlových Varů, Plzně a Českých Budějovic. Výše zmíněné poukazuje na fakt, že po skončení druhé světové války měl na našem území silný vliv samotný Sovětský svaz, což se následně promítlo i do trestního práva.

3

KRATOCHVÍL, V. Trestný čin v československé a české trestněprávní vědě a trestním zákonodárství: pojem (struktura), dělení, klasifikace. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 12. Právnické sešity, č. 94. ISBN 80210-1066-5. 4 GŘIVNA, T. Několik poznámek k zásadě oportunity v návrhu věcného záměru nového trestního řádu. Trestní právo: odborný časopis pro trestní právo a obory související. 2004, roč. 9, č. 12, s. 4. ISSN 1211-2860.

9

„Základem retribuce v českých zemích se staly dekrety prezidenta republiky č. 16 Sb. o potrestání nacistických zločinců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech a č. 17 Sb. o Národním soudu, oba z 19. června 1945.“5 Vliv Sovětského svazu se prohloubil 25. února 1948, kdy moc v Československu převzala politická strana KSČ, která měla za vzor právě Sovětský svaz. V roce 1950 vešel v platnost nový trestní zákon č. 86/1950 Sb. a zároveň s ním vešel v platnost i zákon č. 87/1950 Sb., trestní řád soudní. Pojetí trestného činu bylo ovlivněno Sovětským svazem, a proto bylo převzato jejich materiální pojetí trestného činu. Definice trestného činu, která byla uvedena v § 26 zmíněného trestního zákona, pojednává o společenské nebezpečnosti. Toto materiální pojetí trestného činu není samozřejmě ryze materiální, ale má také znak formálnosti.7 Zmíněný nový trestní řád v té době byl založen na zásadě legality, která byla definována ustanovením § 778 a průlom touto zásadou představovalo oprávnění prokurátora zastavit trestní stíhání, což bylo vyjádření zásady oportunity, jako např. v ustanovení § 89 odst. 2 písm. a)9. V dané věci se jedná o fakultativní oprávnění prokurátora. „Ústavním zákonem č. 64/1952 Sb., o soudech a prokuratuře, a zákonem č. 65/1952 Sb. byla vytvořena prokuratura po sovětském vzoru. Příkladem naší úpravě se stalo zejména ustanovení čl. 113 Ústavy SSSR z roku 1936. Jednalo se o samostatný na místních orgánech státní moci a správy nezávislý, jednotný, centralizovaný a monokratický orgán „nejvyššího dozoru“ nad přísným a přesným zachováním a prováděním zákonů všemi ministerstvy a jinými úřady, soudy, národními výbory, orgány, institucemi a úředními osobami, jakožto i občany.“10 Vláda KSČ v Československu znamenala velký rozmach libovůle státních orgánů.11 Tuto libovůli zakrátko, dá se říci, zamaskovala jednotlivá ustanovení trestního zákona z roku 1950, 5

VLČEK, E. Dějiny trestního práva v českých zemích a v Československu. 3. nezměn. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006. s. 44. ISBN 8021040564. 6 „Trestným činem je jen takové pro společnost nebezpečné jednání, jehož výsledek uvedený v zákoně pachatel zavinil.“ 7 srov. KRATOCHVÍL, V. Právní pojem a struktura trestného činu v českém a rakouském trestním právu. Trestní právo: odborný časopis pro trestní právo a obory související. 1997, roč. 2, č. 12, s. 3. ISSN 1211-2860. 8 „Doví-li se prokurátor o trestném činu, koná vyšetřování, pokud věc již není dostatečně vysvětlena.“ 9 „Prokurátor může zastavit trestní stíhání, jde-li o čin, jehož nebezpečnost pro společnost je nepatrná.“ 10 FENYK, J. Veřejná žaloba. Díl první, Historie, současnost a možný vývoj veřejné žaloby. Praha: Institut Ministerstva spravedlnosti České republiky pro další vzdělávání soudců a státních zástupců, 2001. s. 23. 11 srov. VALIŠ, Z. Stránky z historie (pokračování). Státní zastupitelství: profesní časopis státních zástupců a státního zastupitelství České republiky. 2005, roč. 3, č. 10, s. 8 – 12. ISSN 1214-3758.

10

což dokazuje jak samotný účel zákona a účel trestu, tak i např. skutková podstata trestného činu „Pobuřování proti republice“ pod ustanovením § 81. V roce 1956 vešel v platnost nový trestní řád č. 64, který nahradil dosavadní trestní řád č. 87/1950 Sb. I uvedený trestní řád stále ctil zásadu legality a umožňoval její průlom, což dokazuje např. fakt, že „prokurátor může zastavit trestní stíhání, jde-li o čin, jehož společenská nebezpečnost pro společnost je nepatrná.“12 V roce 1962 vyšel v účinnost nový trestní zákon č. 140/1961 Sb. (dále TZ) a současně i nový trestní řád č. 141/1961 Sb. Z pohledu trestního práva uvedené zákony provázely doposud nejdéle novodobou českou historii a dokonce trestní řád stále provází, i když s nespočtem novelizací. „Nová trestní úprava (zák. č. 140/1961) prohloubila materiální pojetí tak, že stanovila dolní práh stupně materiální stránky. Podle § 3 odst. 2 cit. zák. musela být společenská nebezpečnost činu konkrétně vyšší než nikoli nepatrná (u mladistvých byl práh vyšší, a to vyšší než malý /§75/). To celé fungovalo tak, že nepatrný (malý) stupeň znamenal beztrestnost, i když skutkové podstaty trestného činu byly dány.“13 Stanovení stupně společenské nebezpečnosti u trestného činu později prosáklo i do správního trestání, což byl jeden ze znaků, který odlišoval správní delikty od trestných činů, a tím stanovil stupeň společenské nebezpečnosti pro správní delikt. V § 3 odst. 4 TZ bylo obecně vytyčeno stanovení stupně společenské nebezpečnosti, který její stupeň spoluurčoval, což vyplývá z použití slova „zejména“ v uvedeném ustanovení. Z důvodu, že míra nebezpečnosti činu pro společnost určovala závažnost trestu pro pachatele, byl stupeň společenské nebezpečnosti blíže specifikován právě ustanoveními o polehčujících a přitěžujících okolnostech při výměře trestu, tedy § 33, § 34 TZ. I ve zmíněném novém trestním řádu se ihned při své účinnosti objevuje zásada oportunity v ustanovení § 177.

12

§ 192 odst. 2 písm. a) zákon č. 64/1956 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů 13 KRATOCHVÍL, V. Právní pojem a struktura trestného činu v českém a rakouském trestním právu. Trestní právo: odborný časopis pro trestní právo a obory související. 1997, roč. 2, č. 12, s. 3. ISSN 1211-2860.

11

1.3 Pád komunistického režimu v ČSSR Pád komunismu u nás byl zřejmě odstartován rozpadem Východního bloku, po kterém následovaly demonstrace. Mezi ty významné patří určitě demonstrace v lednu roku 1989 k 20. výročí smrti Jana Palacha a o pár měsíců později 17. listopadu 1989 demonstrace na Národní třídě v Praze. S pádem komunistického režimu je zde snaha přetvořit právní systém v zemi na demokratický. V trestním právu dochází k zásadním novelizacím jak trestního zákona, tak i trestního řádu. Na těchto novelizacích se podílí mezinárodní vliv a je např. zrušen trest smrti. Dochází k novelizacím Ústavního zákona z roku 1960 a následnému vzniku ústavního zákona č. 23/1991 Sb., listiny základních práv a svobod (dále LPS). Po osamostatnění a vzniku České republiky byla přijata nová ústava, listina základních práv a svobod, ale trestní právo zůstalo zásadně nedotčeno. Došlo k přidání např. nových skutkových podstat a změně účelu trestního zákona. Za zmínku určitě také stojí i vznik tehdy nového zákona č. 200/1990 Sb. o přestupcích, který částečně nahradil zrušený zákon o přečinech č. 150/1969 Sb. a je účinný dodnes. Zatímco o přečinech rozhodoval soud, projednávání přestupků bylo svěřeno příslušným správním orgánům. Osamostatněním České republiky vzniklo státní zastupitelství, které, jak stanovila Ústava České republiky, zastupuje veřejnou žalobu. Dle ústavy měl působnost a postavení státního zastupitelství určit zákon, proto vzešel v účinnost zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství.

1.4 Vstup ČR do EU Česká republika vstoupila do Evropské unie 1. května 2004, ale tento krok ovlivnil trestní právo již daleko před samotným vstupem. K datu 17. ledna 1996 se datuje žádost České republiky o vstup do Evropské unie. Přístupová jednání byla zahájena již v roce 1998. Aby Česká republika mohla být přijata do Evropské unie, muselo na úrovni práva dojít ke změnám a k harmonizaci českého právního řádu s evropským. Tento proces se samozřejmě nevyhnul ani trestnímu právu. V roce 1997 ministryně spravedlnosti jmenovala komisi, která se zabývala rekodifikací trestního zákona a řádu. Celé utváření nového trestního zákona provázely diskuze o pojetí trestného činu. V tomto smyslu dlouhodobě nepanovala shoda 12

o tom, jaké pojetí zvolit, a to, zda zanechat materiální korektiv nebo přejít na ryze formální pojetí. „Velmi odlišně se k otázce korektivů staví i teorie. Brněnská právnická fakulta vyvinula již před časem kompromisní přístup založený na neoddělitelných dvojicích formálně materiálního a materiálně formálního pojetí. Pražská právnická fakulta oproti tomu od devadesátých let minulého století setrvává na stanovisku, jemuž je jakýkoliv hmotněprávní korektiv cizí a jež prosazuje nejednoznačná oportunisticko-legalistická řešení.“14 Právě neshoda na pojetí trestného činu zřejmě byla hlavní příčinou, že nový trestní zákon měl v zákonodárném procesu tolik neúspěchů. „Dne 15. 6. 2005 vrací Sněmovna vládní návrh trestního zákoníku po obecné rozpravě ve druhém čtení Ústavně právnímu výboru. Ve druhé polovině téhož roku pokračuje druhé čtení, v němž se objevuje významný pozměňovací návrh…. V bodě A č. 79 zmíněného pozměňovacího návrhu se v ustanovení § 396 návrhu (posléze § 394) vkládá nový (druhý) odstavec tohoto znění: znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby v souladu s účelem zákona byl za trestný čin považován jen čin společensky škodlivý.“15 Dle mého názoru toto tzv. interpretační pravidlo stanovovalo ryze formálně materiální pojetí trestného činu, kdy materiální znak by byl postupně utvářen soudní mocí (judikaturou). V konečné fázi byl dne 25. 2. 2008 rozeslán poslancům návrh zákona jako tisk č. 410/0. V zákonodárném procesu samozřejmě neminuly tento návrh zákona pozměňovací návrhy poslanců, ale pojetí trestného činu, které bylo dotvořeno z materiálního pohledu v ustanovení § 12 odst. 2 návrhu – trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené, lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů, zůstalo nedotčeno. Schválením nového trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. však diskuze ohledně pojetí trestného činu neutichly, za což zřejmě může ze značné části i nejasný výklad v důvodové zprávě (o pojetí 14

FENYK, J. Návrh trestního zákona České republiky, příčiny a důsledky jeho nepřijetí : odlišný vývoj a osud projektů trestních zákoníků od vzniku samostatného Československa. Trestní právo: odborný časopis pro trestní právo a obory související. 2006, roč. 11, č. 6, s. 12. ISSN 1211-2860. 15 KRATOCHVÍL, V. Pojetí trestného činu v osnovách trestního zákoníku ČR na přelomu tisíciletí a dnes. In Pocta Otovi Novotnému k 80. narozeninám. Vyd. první. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 120. ISBN 978-80-7357365-2.

13

trestného činu blíže podkapitola č. 2.3). Nelze samozřejmě opomenout, že princip „ultima ratio“ byl v novém trestním zákoníku fakticky stanoven, čímž by měla být zřejmě i posílena jeho pozice v trestním právu. Bohužel prvotní úmysl, aby současně s rekodifikací trestního práva hmotného došlo k rekodifikaci i trestního práva procesního, nebyl naplněn. Trestní právo procesní je tedy stále „zastoupeno“ trestním řádem z roku 1961. Je pravdou, že prošel nespočtem novelizací, kdy asi nejzásadnější novelizace jej zasáhla v roce 2001 (265/2001 Sb.), o které se někdy také hovoří jako o malé rekodifikaci trestního práva procesního. V souvislosti s trestním právem nelze samozřejmě přehlídnout zákon č. 218/2003 Sb. o soudnictví ve věcech mládeže, který např. stanovil, že trestný čin spáchaný mladistvým se nazývá provinění (§6). V současnosti je hojně diskutován nový zákon o státním zastupitelství, který je bohužel zákonodárnou mocí zatím spíše přehlížen.

14

2 Základní pojmy Každé právní odvětví, ať už práva veřejného nebo soukromého, má vlastní, pro své dané právo specifické, pojmy a v trestním právu tomu samozřejmě není jinak. Cílem uvedené kapitoly nebude zaměřit se na všechny základní pojmy trestního práva, neboť toto není meritem této práce, ale v kapitole budou definovány pojmy, které je pro celkovou orientaci v dané problematice nezbytné vytyčit.

2.1 Trestní právo – účel a funkce Trestní právo je tvořeno v právním řádu České republiky trestním právem hmotným a trestním právem procesním. Každé z těchto právních odvětví je v právním řádu kodifikováno takřka do „jednoho“ normativně právního aktu. Pramenem trestního práva hmotného je trestní zákoník16 (dále TrZ) a trestního práva procesního trestní řád17 (dále TrŘ). Dalším podstatným právním předpisem pro zmíněná obě právní odvětví je již zmiňovaný zákon o soudnictví ve věcech mládeže18 (dále ZSM) a zcela nový zákon o trestní odpovědnosti právnických osob19, který je praxí, dá se říci, ještě nedotčen. Z celkového pohledu samozřejmě nelze opomenout základní pramen, kterým je Ústava České republiky a ústavní zákony. 2.1.1 Trestní právo hmotné Trestní právo hmotné chrání „práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob, zájmy společnosti a ústavní zřízení České republiky před trestnými činy vypočtenými taxativně v trestněprávních normách.“20 To, jaké části společenských vztahů jsou chráněny trestním právem, je určováno zákonodárci v závislosti na politické a sociální situaci, která se v závislosti na časové ose může měnit, neboť sociologická hlediska se neustále vyvíjí.

16

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů. 18 Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 19 Zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů. 20 Důvodová zpráva k návrhu nového trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.). Část první. Obecná část, hlava II. ze dne 25.2.2008. Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, 2008, tisk č. 410/0. *online+. *cit. 28.04.2012+. Dostupné z: . 17

15

 Ochranná funkce Hlavní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před nežádoucími vlivy, které se v ní vyskytují. Pokud bychom si představili pyramidu, která se skládá z právních odvětví, jež chrání společnost před nežádoucím jednáním jednotlivých subjektů, tak trestní právo je na jejím samotném vrcholu. Ochrannou funkci ve společnosti tedy plní i jiná právní odvětví, jako např. správní právo. Z uvedeného plyne, že trestní právo se uplatňuje jako „ad ultimum“ (poslední) prostředek ochrany (blíže kapitola čtyři) tam, kde uplatnění nižších stupňů pyramidy by nebylo dostačující. Trestní právo hmotné zpravidla sankčním způsobem trestá nejzávažnější protispolečenská jednání a tím zasahuje do základních lidských práv a svobod jednotlivce.  Preventivní funkce Se změnou státního zřízení na demokratický stát se do popředí v posledních letech dostává čím dál více funkce preventivní, která má za úkol nežádoucím vlivům ve společnosti předcházet a to jak už v podobě prevence speciální, tak i generální. Dle důvodové zprávy k TrZ je prevenci „třeba chápat jako soubor nejrůznějších aktivit - především nesankčního charakteru, které vyvíjejí státní, veřejné i soukromé instituce i jednotliví občané. Tyto aktivity jsou orientované na odstraňování, blokaci, oslabování a neutralizaci kriminogenních faktorů.“21 Dle mého názoru se důvodová zpráva zmiňuje spíše o prevenci z pohledu kriminologie a sociologie, nežli o prevenci z pohledu trestního práva hmotného. Neboť preventivní působení v trestním právu hmotném připadá v úvahu při hrozbě sankcí a ne např. vytvářením preventivních programů v rámci občanských iniciativ.  Ostatní funkce Další funkcí trestního práva hmotného je funkce represivní a regulativní, ale z důvodu, aby nedošlo k nadměrnému překročení rozsahu práce a odbočení od samotné entity práce, zde již nebudou blíže specifikovány.

21

Důvodová zpráva k návrhu nového trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.). Část první. Obecná část, hlava II. ze dne 25.2.2008. Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, 2008, tisk č. 410/0. [online]. [cit. 28.04.2012]. Dostupné z: .

16

2.1.2 Trestní právo procesní Trestní právo procesní chrání společnost stejně jako trestní právo hmotné, neboť jednotlivé postupy, kterými se naplňuje účel a funkce trestního práva hmotného, jsou upraveny skrze trestní právo procesní. Účel trestního práva procesního je vymezen v úvodním ustanovení TrŘ a jeho „účelem je upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti.“22 Trestní právo procesní tedy upravuje vztahy nejen mezi orgány činnými v trestním řízení navzájem, ale také mezi osobami, které jsou na trestním řízení zúčastněny. Z výše uvedeného vyplývá, že trestní právo procesní dbá na zákonné a řádné zjištění skutkového stavu dané věci, která byla skrze jednotlivé fragmenty trestního práva hmotného shledána jako společensky natolik nežádoucí, že je zapotřebí před takovým jednáním společnost ochránit. Trestní právo procesní má tedy v demokratickém státě nezastupitelnou roli, neboť např. předchází libovůli státních orgánů a dbá, aby nedocházelo k nepřiměřeným zásahům do základních práv a svobod jednotlivce. Nutno si ale uvědomit, že trestní právo procesní by jako samostatné odvětví práva bez trestního práva hmotného pozbylo svůj smysl a naopak, vždy pokud bude existovat trestní právo hmotné, tu bude i určitá alternativa trestního práva procesního. 2.2 Čin soudně trestný Čin soudně trestný zahrnuje trestný čin, který se dělí na přečiny a zločiny (bipartice) a z určitého pohledu sem lze zařadit i provinění, neboť se tak nazývá trestný čin spáchaný mladistvým. Činem soudně trestným může být pouze jednání, které je protiprávní a právě slovo soudně nám tuto protiprávnost staví do roviny, kdy o ní rozhoduje soud a nikoli např. správní orgán, jak je tomu u jiných méně závažných protiprávních činů, jako jsou správní delikty. V souhrnu se trestně odpovědný subjekt dopustí společensky škodlivého činu, který je protiprávní, nebo-li v rozporu s právním řádem a soud rozhodne o jeho vině či nevině a trestu, na základě zákona. 22

§ 1 odst. 1 zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů.

17

Rozdíl, zda se bude jednat o čin soudně trestný nebo o správní delikt, je určován zákonodárcem, který reaguje na sociální potřebu před takovým jednáním společnost chránit. V trestním zákoníku je tato sociální potřeba charakterizována tak, že „trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých….“23 „Trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně.“24 Struktura trestného činu je složena z jednotlivých prvků skutkové podstaty trestného činu, kterými jsou objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka. „Výraz „skutková podstata“ v jeho obecně právním a doslovném významu označuje skutkový děj, tedy to, co se stalo a co je třeba právně posoudit. V trestním právu však jde o terminus technicus označující zákonný typ trestného činu (jeho „model“, „šablonu“). Podle něho se naopak konkrétní skutkový děj, jednotlivý čin právně posuzuje s cílem zjistit, zda tu je, či není vina pachatele trestným činem.“ 25 2.3 Pojem a pojetí činu soudně trestného Prvotním úkolem v této podkapitole je stanovit rozdíl mezi pojmem trestného činu a pojetím trestného činu, což se velmi často zaměňuje. Samotné pojetí činu soudně trestného ve smyslu „nové“ trestně právní úpravy je blíže rozebráno v oddílu č. 3.1.3. 2.3.1 Pojem Pojem je faktická vůdčí myšlenka, která je předřazena platné právní úpravě (trestní zákoník) a není její součástí, která zákonodárci dodává základní kriminálně politické měřítko, co má být a co nemá být sankcionováno trestem, které v souladu s potřebami navazuje na sociálně politické hodnocení. Tato definice de lege ferenda může být buď materiální, anebo formální.26

23

§ 12 odst. 2 zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. § 13 odst. 1 zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 25 KRATOCHVÍL, V. Kurs trestního práva: trestní právo hmotné: obecná část. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 169-170. ISBN 9788074000423. 26 PIPEK, J. Formální pojetí trestného činu a princip oportunity. Trestněprávní revue. 2004, roč. 3, č. 11, s. 312 313. ISSN 1213-5313. 24

18

 Materiální pojem V materiálním pojmu je „formulováno výše zmíněné kriminálně politické hledisko obecně vymezující obsahovou stránku trestného činu: „jde za kodifikované trestní právo a ptá se na věcná kritéria trestního jednání. Pozitivistický pojem trestného činu odkazuje na zákonem normativně stanovené skutkové podstaty a je materiální potud, že nevychází z dogmatické struktury, ale ptá se na kritéria, kterými se zákonodárce řídil při rozhodování, které činy budou ohroženy trestem, jakého druhu jsou takové činy.““27  Formální pojem „Formální pojem (definice) trestného činu je dogmatická konstrukce bez obsahové kriminálně politické definice, stanovící, že trestný čin je čin, který zákon zakazuje a za nějž stanoví trest. Fakticky tedy jde o definici v rámci pozitivistického práva.“28 Pojem trestného činu je vlastně jeho definice, která je zmíněna v podkapitole č. 2.2, viz citace č. 23. Dále zde máme ustanovení k pojmu trestného činu, které uvádí, že „trestným činem se rozumí jen čin soudně trestný, a pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, též příprava k trestnému činu, pokus trestného činu, organizátorství, návod a pomoc.“29 Za zmínku zde stojí upozornit na termín čin soudně trestný, který je v ustanovení uveden a je totožný s podkapitolou č. 2.2. Celá definice je také ovlivněna ustanovením § 12 odst. 2 TrZ. 2.3.2 Pojetí „Je obecně faktický způsob provedení pojmu trestného činu cestou a v rámci pozitivně právní úpravy hmotného práva směřující k realizaci jeho smyslu (de lege lata). Prakticky to znamená způsob realizace definice trestného činu aplikací pozitivně právní úpravy v jednotlivých případech. Pojem trestného činu charakterizuje povaha trestního bezpráví, pojetí vymezuje jeho obsah.“30

27

Tamtéž, s. 312 – 313. Tamtéž, s. 313. 29 § 111 zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 30 PIPEK, J. Formální pojetí trestného činu a princip oportunity. Trestněprávní revue. 2004, roč. 3, č. 11, s. 312 313. ISSN 1213-5313. 28

19

 Materiální pojetí Vychází z materiální stránky činu soudně trestného, která je rozhodujícím faktorem pro jeho trestnost. Dá se říci, že je tedy klíčovým kriminalizačním hlediskem s pohledu de lege ferenda pro zákonodárce. Z pohledu de lege lata se pak projevuje při aplikaci konkrétní skutkové podstaty, kdy se o něj orgány trestního řízení opírají při řešení trestnosti konkrétního činu a to bez ohledu na formální stránku.31  Formální pojetí Vychází z typových znaků skutkové podstaty trestného činu tak, jak ji vymezil zákonodárce a to též s přihlédnutím ke kriminalizačnímu hledisku de lege ferenda. Při aplikaci platného trestního zákona (de lege lata) je podmínkou viny pachatele jedině skutečnost, že svým jednáním naplnil skutkovou podstatu konkrétního činu soudně trestného a to samozřejmě bez ohledu na jeho materiální stránku.32 Již na první pohled je tedy jasné, že formální pojetí je totožné s formálním pojmem a dochází zde k „tvrdému“ uplatňování zásady zákonnosti (nullum crimen sine lege; nulla poena sine lege). 2.4 Čin jinak trestný a beztrestný Tyto dva pojmy byly do této práce zařazeny z praktického důvodu, neboť se jich při definování citelně dotýká ať už pozitivně nebo negativně společenská škodlivost (§ 12 odst. 2 TrZ). Tato škodlivost jak bylo uvedeno např. v oddílu č. 2.3.2, je klíčovým kriminalizačním hlediskem z pohledu de lege ferenda pro zákonodárce. Taktéž je brána v potaz skutečnost, že z činu soudně trestného se po pozitivním uplatnění principu ultima ratio stává čin beztrestný. 2.4.1 Čin jinak trestný Čin jinak trestný je jednání, které je protiprávní a natolik společensky škodlivé, aby bylo činem soudně trestným, ale z důvodu, že nejsou naplněny všechny obligatorní znaky skutkové podstaty, trestným není. Absence takového znaku je např. u nezpůsobilého 31

KRATOCHVÍL, V. Kurs trestního práva: trestní právo hmotné : obecná část. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 148. ISBN 9788074000423. 32 Tamtéž, s. 148.

20

subjektu, kdy je subjekt nedostatečně mravně a rozumově vyspělý, nízkého věku (§ 25 TrZ), nepříčetný, anebo u subjektivní stránky, kdy chybí zavinění na zákonem požadované úrovni. Také se může vyskytovat absence v objektivní stránce, a to tím, že chybí jednání, kauzální nexus nebo minimální následek a v neposlední řadě absence objektu činu soudně trestného. Je třeba si dávat pozor při právní kvalifikaci a stanovování, zda se skutečně jedná o čin jinak trestný, protože právě při absenci objektu nebo jednotlivých částí objektivní stránky může dojít k naplnění skutkové podstaty činu soudně trestného ve stádiu přípravy nebo pokusu. Čin jinak trestný je čin v kontextu okolností vylučující protiprávnost ve smyslu trestního zákoníku, jako je např. nutná obrana, krajní nouze apod. Jsou to tedy jednání nikoliv protiprávní, neboť společenská škodlivost zde není v takové výši, aby byla takováto jednání trestána, jestli je společenská škodlivost nulová. Další svou významnou úlohu má čin jinak trestný v zákonu o soudnictví ve věcech mládeže, kde se např. „podle tohoto zákona rozumí protiprávním činem provinění, trestný čin a čin jinak trestný.“33 2.4.2 Čin beztrestný Prvořadě se sem řadí činy, které jsou povolené bez jakékoli společenské škodlivosti s přihlédnutím k nullum crimen sine lege. Dále je to jednání, kterým se subjekt nedopustí za jakýchkoli okolností protiprávního činu ve vztahu k činu soudně trestnému. Tedy nebylo zákonodárcem určeno, že je takové jednání natolik společensky škodlivé, aby bylo kriminalizováno jako čin soudně trestný. K ochraně společnosti zde bylo uplatněno správní trestání, anebo z pohledu společenské akceptovatelnosti, jako např. u dobrovolné interrupce a bezúčelnosti u sebevražd, nedocházelo vůbec k sankčním opatřením ze strany státu.

33

§ 2 odst. 2 písm. a) zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

21

3 Zásady úzce spojené s uplatňováním trestního práva jako „ultima ratio“ Základní zásady práva jsou více či méně úzce propojeny, tyto bych vyjádřil jako pomyslné pilíře, na kterých právo stojí a v případě, že dojde k situaci, kdy se bude chtít právní řád postavit mimo tyto pilíře, nastane jeho pád. Základní zásady se dělí na obecné, které jsou společné pro celý právní systém, meziodvětvové, které jsou společná pro nejméně dvě právní odvětví a specifické, které jsou vymezeny pouze v jednom právním odvětví. 3.1 Z pohledu trestního práva hmotného „Základní zásady trestního práva hmotného jsou v trestním zákoníku zpravidla implicitně nebo i explicitně vyjádřená primárně ústavně (jakož i mimoprávně) podmíněná východiska tvorby, interpretace a aplikace trestněprávních norem.“34 3.1.1 Zásada demokratismu, humanismu lato sensu Zásada demokratismu je obecnou zásadou, která vyplývá z Ústavy České republiky, neboť v této je stanoveno, že „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.“35 „Okolnost, že mezi slovy demokratický a právní není čárka ani spojka, má patrně svůj význam: obě vlastnosti se mají prolínat, právo má být tvořeno i uplatňováno v demokratických formách.“36 Trestní právo se ve smyslu právě zmíněné zásady uplatňuje hlavně na ochranu samotného člověka jako jednotlivce, tedy jeho práv a svobod. Prvořadě by měla tato zásada spolupůsobit k ochraně člověka před trestnými činy a před nadměrnou trestní represí, což je v trestním zákoníku vyjádřeno např. principem ultima ratio (§ 12 odst. 2 TrZ). V podobném smyslu je uplatňována i obecná zásada humanismu v širším slova smyslu, neboť „zahrnuje v její trestně právní konotaci jak ochranu obětí trestných činů, resp. poškozených,

34

KRATOCHVÍL, V. Kurs trestního práva: trestní právo hmotné : obecná část. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 20. ISBN 9788074000423. 35 Čl. 1 odst. 1 ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve zněmění pozdějších předpisů. 36 SLÁDEČEK, V. Ústava České republiky: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2007, s. 9. ISBN 9788071798699.

22

tzn. humanismus vůči řádným občanům, tak i ochranu demokratických a humanitních hodnot společnosti.“37 Princip ultima ratio je tedy v kontextu s předmětnou podkapitolou interpretován tak, aby byla chráněna společnost v duchu demokratických myšlenek před nadměrnou kriminalizací, kdy je jednotlivec z pohledu humánnosti chráněn přednostně před ochranou společenských a státních zájmů, jako např. před trestní perzekucí státu. K nadměrné kriminalizaci, hlavně jednotlivců z historického hlediska jak ukázala první kapitola, docházelo až příliš často. 3.1.2 Zásada zákonnosti Pramenem trestního práva, jak již bylo zmíněno v podkapitole č. 2.1, je např. Ústava, ústavní zákony, trestní zákoník a zákon o soudnictví ve věcech mládeže, neboť v kontinentálněevropském typu právní kultury, do kterého patří i Česká republika, je pramenem práva právě právo kodifikované. Z uvedeného vyplývá, že stanovit, co je čin soudně trestný a odpovědnost za něj, může jen zákon a nikoli podzákonný normativní akt (vyhláška, nařízení vlády, apod.). Zásada zákonnosti (legality) v trestním právu je vyjádřena v čl. 3938 LPS. V trestním zákoníku je vyjádřena přímo v jednom z úvodních ustanovení, tedy v § 12 odst. 1 TrZ a stejně tak i v zákoníku o soudnictví ve věcech mládeže v § 3 odst. 1. ZSM. Zákonnost se tedy „skládá“ ze zásady nullum crimen sine lege a nulla poena sine lege, které stanoví, že bez zákona není čin soudně trestný ani trest. „V evropské trestně právní literatuře je všeobecně uznáváno, že z této zásady vyplývají čtyři podstatné důsledky, z nichž každý bychom mohli označit za samostatnou zásadu. Jde v podstatě o čtyři zákazy: zákaz obyčejového práva, zákaz analogie, zákaz retroaktivity a zákaz neurčitosti.“39

37

KRATOCHVÍL, V. Kurs trestního práva: trestní právo hmotné : obecná část. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 23. ISBN 9788074000423. 38 “Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.“ 39 NOVOTNÝ, O. Trestní právo hmotné. 6., přeprac. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2010, s. 55-56. ISBN 9788073575090.

23

Úzká spojitost s principem ultima ratio je např. skrze formálně – materiální pojetí trestného činu, viz níže oddíl 3.1.3 a také dle mého názoru je ovlivněna tím, jak orgány činné v trestním řízení40 konkrétní právní normu vykládají, neboť např. důvodová zpráva k předmětnému principu, která má pomáhat při interpretaci, je svým obsahem nejednoznačná, více viz oddíl č. 3.1.3. a čtvrtá kapitola. 3.1.3 Zásada formálně – materiálního pojetí činu soudně trestného Historický vývoj pojetí činu soudně trestného na našem území byl v omezené míře již vylíčen v první kapitole. Zkráceně zde pouze podotknu, že nová trestněprávní úprava se snažila přijít s myšlenkou ryze formálního pojetí trestného činu, a to zřejmě také z důvodu negativní historické zkušenosti, kdy byla materiální stránka nadměrně uplatňována na úkor formální stránky a tzv. bagatelní trestné činy se tak vlivem politických zájmů „ve jménu společnosti“ stávaly pro některé skupiny lidí činy trestnými. Toto formální pojetí bylo obhajováno, jak uvádí důvodová zpráva k trestnímu zákoníku tím, že jeho zavedením bude dosažena maximální legalita trestní odpovědnosti, což povede k jednotnosti při výkladu a aplikaci zákona, tedy k právní jistotě a posílení rovnosti před zákonem. Jako příklad uvádí, cituji: „Formální pojetí odpovídá více logice trestního práva spočívající v tom, že se řízení např. pro méně závažné výtržnictví zastaví, než aby se takové méně závažné výtržnictví předem nepovažovalo za trestný čin, což by mohlo mít především u mladistvých pachatelů za následek destrukci právního vědomí sociálně etického významu výtržnictví. Proto je v posledních letech v demokratických státech stále více preferováno procesní řešení depenalizace, a to hlavně proto, že intervenční oprávnění státního zástupce při uplatnění principu oportunity poskytují různé varianty odklonů…“41 Osobně si myslím, že si důvodová zpráva k trestnímu zákoníku trochu protiřečí, neboť zákoník stanovil pojem společenská škodlivost, která, dá se říci, do jisté míry nahradila společenskou nebezpečnost stanovenou v trestním zákoně (TZ). Důvodová zpráva k trestnímu zákoníku se zmiňuje o uplatňování oportunity při předcházení trestání tzv. 40

Orgány činnými v trestním řízení se rozumějí soud, státní zástupce a policejní orgán. Důvodová zpráva k návrhu nového trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.). Část první. Obecná část, hlava II. ze dne 25.2.2008. Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, 2008, tisk č. 410/0. [online]. [cit. 28.04.2012]. Dostupné z: . 41

24

bagatelních trestných činů, ale poté zase uvádí, že je procesní řešení dané problematiky nedostatečným, viz níže. K pojmu společenská škodlivost mimo jiné důvodová zpráva uvádí, že se jedná o pojem přesnější než dosavadní společenská nebezpečnost, a to i z důvodu obsahové nevhodnosti předchozí společenské nebezpečnosti, neboť tato směřovala do budoucnosti. Protiřečení vidím např. konkrétně v odůvodnění, které uvádí zmíněná důvodová zpráva k ustanovení § 12 odst. 2 TrZ. Zde se totiž zmiňuje o skutečnosti, že společenská škodlivost má napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy, přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují, čímž se má zabránit trestání subjektů za tzv. bagatelní trestné činy. Zavedení společenské škodlivosti je reakcí na obavy, že by formální pojetí mohlo vést k přetížení orgánů činných v trestním řízení bagatelními věcmi, které jsou dnes odloženy ještě před zahájením trestního stíhání, což by se přirozeně dříve či později nepříznivě projevilo i v nákladech státu. Procesní řešení obsažené v novelizaci ustanovení § 159a odst. 4 a § 172 odst. 2 písm. c) TrŘ nebylo totiž shledáno dostatečným.42 Dle důvodové zprávy je společenská škodlivost určována povahou a závažností trestného činu, jak to vyplývá z § 39 odst. 2 TrZ. „Je třeba i připomenout, že ustanovení § 39 odst. 2 zákoníku, které provádí definici pojmu „povaha a závažnost trestného činu“ a jehož se důvodová zpráva dovolává, totiž platí pouze ve vztahu ke stanovení druhu a výměry trestu a zákon nikde výslovně neupravuje, že by konkrétní jednání při nedostatku znaků uvedených v § 39 odst. 2 trestným činem nebylo.“43 Nastolením ryze formálního pojetí by musela být zvláštní část trestního zákoníku, resp. skutkové podstaty činů soudně trestných, formulována kazuisticky, a to takovým způsobem, aby nevznikla žádná mezera. Takovéto vymezení skutkových podstat by znamenalo pro zákonodárce velmi složitý proces. Osobně si však myslím, že zvláště v českém prostředí by právě díky bližší specifikaci skutkových podstat docházelo k absurdním situacím, během kterých by jednotlivé subjekty po spáchání „činu soudně trestného“ unikly spravedlnosti, 42

Důvodová zpráva k návrhu nového trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.). Část první. Obecná část, hlava II. ze dne 25.2.2008. Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, 2008, tisk č. 410/0. [online]. [cit. 28.04.2012]. Dostupné z: . 43 FENYK, J. Základy trestní odpovědnosti podle nového trestního zákoníku České republiky č. 40/2009 Sb. Trestní právo: odborný časopis pro trestní právo a obory související. 2009, roč. 13, č. 3, s. 6. ISSN 1214-3758.

25

právě díky jejímu přičinění. Jinými slovy řečeno, by pachatelé díky mezerám v zákoně byli nepostižitelní, a to za přičinění samotného státu, který takto nedostatečnou skutkovou podstatu promítl do zákona. Tato podkapitola byla pojmenována záměrně jako formálně–materiální a ne formální pojetí, neboť se plně ztotožňuji s vytyčením dané zásady prof. Kratochvílem, který chápe současné pojetí činu soudně trestného z hlediska viny jako formálně-materiální. K svému závěru uvádí, že „prakticky od přijetí trestního zákona v roce 1950 dodnes, tedy přinejmenším do přijetí nového trestního zákoníku v r. 2009, byly v pohledu na materiálně-formální pojetí trestného činu, resp. činu soudně trestného, při interpretaci trestního zákona patrné dvě linie: širší (lato sensu) a užší (strico sensu).“44  Lato sensu Potlačuje právně formální stránku činu soudně trestného ve prospěch stránky materiální, a to tím, že je staví paralelně, čímž umožňuje hodnocení stránky materiální nejen z hlediska trestu, ale již z hlediska viny a to nezávisle na stránce formální.45  Strico sensu Bere naopak už z hlediska viny za základ stránku právně formální, do které je implementována stránka materiální. Takovéto chápání pojetí činu soudně trestného označuje Kratochvíl, jak již bylo uvedeno, termínem formálně–materiální pojetí. Tímto pojetím se zabraňuje nežádoucímu stavu, kdy docházelo k hodnocení materiální stránky (kvalifikaci) nezávisle na stránce formální.46 Z formálně-materiálního pojetí činu soudně trestného bylo vzhledem k obecné zásadě zákonnosti trestního práva (čl. 39 LZP) třeba vycházet již při interpretaci a aplikaci (de lege lata) trestního zákona (TZ) a samozřejmě i dnes trestního zákoníku (TrZ). Jak v trestním

44

KRATOCHVÍL, V. Kurs trestního práva: trestní právo hmotné : obecná část. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 29-30. ISBN 9788074000423. 45 Tamtéž, s. 30. 46 Tamtéž, s. 30.

26

zákoně, tak i v zákoníku je myšleno především hledisko viny. Z hlediska trestu však nic nebrání uplatnění materiálně-formálního pojetí lato sensu. 47 „Podstata zásady formálně materiálního pojetí trestného činu (de lega lata, z hlediska viny) tedy znamená, že se uvedené pojetí opírá o formální pojem, definici trestného činu (§ 13 odst. 1) ve spojení se zásadou subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2, § 39 odst. 2), obojí pak uplatňované důsledně v intencích zásady zákonnosti trestního práva (§ 12 odst. 1), a tedy v rámci dotčené skutkové podstaty trestného činu uvedeném ve zvláštní části trestního zákoníku. Je zapotřebí ještě doplnit, že s odvoláním na zásadu formálněmateriálního pojetí trestného činu zákonodárcem „zpracována“ jeho materiální stránka musí být ve své typové podobě vyjádřena v zákoně diferencovaným způsobem, tzn. diferencovaně co do jejího charakteru a stupně.“48

3.2 Z pohledu trestního práva procesního „Základní zásady trestního práva procesního lze definovat jako zpravidla v trestním řádu výslovně či mlčky vyjádřená, především ústavně podmíněná východiska tvorby, interpretace a aplikace systému trestněprávně procesních norem.“49 3.2.1 Zásada přiměřenosti Zásada přiměřenosti (zdrženlivosti) je blíže vymezena v úvodním ustanovení trestního řádu (TrŘ), kde se společně se zásadou oficiality a rychlosti řízení nachází v ustanovení § 2 odst. 4 TrŘ. Konkrétně je pak definována větou třetí zmíněného ustanovení a orgánům činným v trestním řízení stanovuje, že „trestní věci projednávají s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána….“50 Základem zásady tedy je, že orgány činné v trestním řízení nesmí zasahovat do základních práv a osob občana nad míru nezbytně nutnou, a to hlavně v souladu s listinou základních práv a svobod (LPS). Pomyslný základ této zásady je vymezen v čl. 4 odst. 4 LPS – „Při

47

Tamtéž, s. 30. Tamtéž, s. 39. 49 MUSIL, J., KRATOCHVÍL, V. a ŠÁMAL, P. Kurs trestního práva: trestní právo procesní. 3. přeprac. a dopl. vyd. Praha: C.H. Beck, 2007, s. 107. ISBN 9788071795728. 50 § 2 odst. 4 zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů. 48

27

používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.“51 Při provádění úkonů trestního řízení lze do těchto práv jednotlivých osob, jichž se takové úkony dotýkají, zasahovat jen v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení. Tato ochrana před nadměrným zasahováním do práv a svobod je poskytována každému občanovi, tedy nejen osobě podezřelé, obviněné a obžalované, ale jakékoli, které se byť jen okrajově trestní řízení týká. Ochrana je např. poskytována prostřednictvím jednotlivých ustanovení trestního řádu, kde při zásahu do některých práv a svobod je nezbytný předchozí souhlas státního zástupce nebo soudce. Tak tomu je např. při zajišťování osob, věcí a jiných majetkových hodnot. O zásahu do nejcennějších základních práv a svobod je na místě rozhodnutí soudu, jako např. u domovní prohlídky (§ 83 odst. 1 TrŘ) nebo u odposlechů (§ 88 odst. 2 TrŘ). Z právě zmíněného vyplývá, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci tak, jak to stanovuje Ústava České republiky v čl. 4. S touto zásadou jsou samozřejmě úzce spojeny i zmíněné obecné zásady demokratismu a humanismu (odíll č. 3.1.1), ale také např. zásada presumpce neviny, která je vytyčena v oddíle č. 3.2.3, a zásada zákonného procesu. Spojitost zásady přiměřenosti s principem ultima ratio je dle mého pohledu velmi úzká, neboť trestní právo má dva tzv. korektivy, jeden je trestně právního charakteru a druhý trestně procesního charakteru. Jaký korektiv by se měl uplatnit přednostně, dle mého názoru vyplývá mimo jiné také právě ze zásady přiměřenosti. 3.2.2 Zásada legality „Státní zástupce je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak.“52 Konkrétně tímto způsobem je vyjádřena zásada legality v trestním řádu, která dohlíží, aby orgány činné v trestním řízení stíhaly všechny trestné činy, o kterých se dozví v souladu se zákonem (§ 160 TrŘ) a to nehledě na názory jiných subjektů (podezřelého, poškozeného, 51 52

čl. 4 odst. 4 usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení listiny základních práv a svobod, podle pozdějších předpisů. § 2 odst. 3 zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů.

28

osoby nezúčastněné, občanská sdružení, politické strany apod.), tedy zcela nezávisle. Velmi blízko k této zásadě má zásada oficiality (§ 2 odst. 4 TrŘ), která stanoví, že orgány činné v trestním řízení musí postupovat z úřední povinnosti. „Zásada legality v sobě obsahuje jak funkci iniciační (odhalování trestných činů a zahájení jejich stíhání), tak funkci akuzační (předání věci k rozhodnutí o vině a případně o trestu k tomu oprávněnému orgánu, kterým je soud).“53 Již několikrát byla v této práci zmíněna zásada legality ve spojitosti se zásadou oportunity, o které se hovořilo jako o průlomu zásadou legality (podkapitola č. 1.2). I v současné právní úpravě je zásadu legality umožněno prolomit za využití zmíněné oportunity (§ 172 ods. 2 písm. c TrŘ), což je oprávnění fakultativní, do kterých se ještě řadí např. odklony (§ 307 TrŘ, § 70 ZSM) a odložení věci (§ 159 odst. 3 TrŘ). Také jsou zde ale i oprávnění obligatorní, kdy státní zástupce nesmí stíhat pro trestný čin např. osoby, které jsou vyňaty z pravomoci orgánů činných v trestním řízení (§ 10 TrŘ), proti nimž není přípustné stíhání (§ 11 TrŘ) anebo pokud nedostane souhlas poškozeného se stíháním podezřelé osoby (§ 163 TrŘ). 3.2.3 Zásada presumpce neviny Listina základních práv a svobod (LPS) stanoví v čl. 40 odst. 2, že „každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena.“54 Výše uvedeným ustanovením je vyjádřena předmětná zásada presumpce neviny, kdy obdobné vyjádření najdeme také v trestním řádu (TrŘ), který říká, že „dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen.“55 Obecněji dochází k vymezení presumpce neviny v čl. 14 odst. 2 Paktu56, čl. 6 odst. 2 Úmluvy57 a jeho znění je následující: „Každý, kdo je obviněn z trestného činu, považuje se za nevinného, dokud není zákonným postupem prokázána jeho vina.“ 53

JELÍNEK, J. Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část. 2. vyd. Praha: Leges, 2010, s. 134. ISBN 9788087212493. 54 čl. 40 odst. 2 usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení listiny základních práv a svobod, podle pozdějších předpisů. 55 § 2 odst. 2 zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů. 56 Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (publikován ve vyhlášce Ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb.) 57 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokoly na tuto navazující (publikována pod č. 209/1992 Sb., č. 41/1996 Sb., č. 243/1998 Sb., č. 162/1998 Sb.)

29

„Zásada presumpce neviny je spjata s obecným demokratickým principem presumpce řádnosti vůbec (presumptio boni viri – tj. presumpce řádného člověka); každý občan je řádný, pokud nebude dokázán opak.“58 Orgány činné v trestním řízení při objasňování trestných činů postupují dle zásady materiální pravdy, tedy tak, aby zjistili skutkový stav dané věci bez důvodných pochybností. Bez důvodných pochybností znamená pro zmíněné orgány jednat tak, aby všechny důvodné pochybnosti o vině v konkrétní věci byly odstraněny. Pokud důvodné pochybnosti ve skutkových věcech týkající se viny přetrvávají, orgány činné v trestním řízení by měly uplatnit při rozhodnutí o vině pravidlo „in dubio pro reo“, které vyplývá z presumpce neviny a rozhodnout ve prospěch obviněného nebo obžalovaného. Podezřelý, obviněný a obžalovaný má právo, nikoli povinnost, dokazovat svoji nevinu, a pokud se rozhodne v dané věci nevypovídat, nelze mu toto rozhodnutí klást k tíži při rozhodování o vině. Dá se tedy říci, že důkazní břemeno je zde na straně orgánů činných v trestním řízení. Nebude-li subjektu dokázána vina, je to totéž, jako by mu byla dokázána nevina. Při zákonném zjišťování skutkového stavu se musí tedy orgány činné v trestním řízení plně řídit smyslem presumpce neviny a po celou dobu hledět na podezřelého, obviněného nebo obžalovaného tak, jako by byl nevinen, a to dokud nebude uznán vinným pravomocným rozhodnutím soudu. Jen soud totiž může na základě ustanovení čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 LPS rozhodovat o vině a trestu. Při vytyčení této zásady vzhledem k tématu mé práce se zde nastoluje otázka. Není rozhodnutí státního zástupce zastavit trestní stíhání ve smyslu ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) TrŘ, tedy při uplatnění zásady oportunity, ve své podstatě rozhodnutí o vině a tudíž v rozporu s Ústavou a LPS? (blíže viz pátá kapitola)

58

CÍSAŘOVÁ, D., FENYK, J. a GŘIVNA, T. Trestní právo procesní. Vyd. 1. Praha: ASPI, 2008, s. 81. ISBN 9788073573485.

30

4 Subsidiarita trestní represe Zásada subsidiarita trestní represe je v novém trestním zákoníku (TrZ) oproti dřívějšímu trestnímu zákonu (TZ) výslovně vyjádřena v ustanovení § 12 odst. 2, kde je uvedeno, že „trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.“ Z uvedeného je patrné, že z předmětné zásady nám vyplývá59 princip ultima ratio, který představuje uplatnění trestního práva jako nejzazšího prostředku právní ochrany. Jednou z hlavních funkcí trestního práva, jak již bylo uvedeno v oddíle č. 2.1.1., je právě funkce ochranná, ale jak uvádí sama důvodová zpráva, „ochranu demokratického státního a společenského zřízení, práv a svobod jednotlivců a ochranu jejich života, zdraví a majetku je třeba dosahovat především mimotrestními prostředky.“60 Subsidiarita trestní represe omezuje hlavní funkci trestního práva, neboť trestní právo je uplatněno jako „ultima ratio“ a uplatňuje se tedy podpůrně (subsidiárně). Z dikce ustanovení § 12 odst. 2 TrZ vyplývají dvě obligatorní skutečnosti a to, že trestní právo bude realizováno v takovém konkrétním případě, kde se bude jednat o čin společensky škodlivý, tedy natolik společensky nežádoucí a zároveň, kde k naplnění účelu trestního zákona nepostačovalo uplatnění odpovědnosti mimotrestními prostředky. „Přímým konkrétním projevem této zásady je zásada ekonomie trestní hrozby. Jinak řečeno: zmíněná „ekonomie trestní hrozby“ představuje podstatu, základ pomocné role trestního práva, resp. subsidiarity trestní represe. Lze ji vyjádřit jako snahu o maximum efektivní trestněprávní ochrany prostřednictvím minima trestněprávní ingerence a regulace.“61

59

Např. profesor V. Kratochvíl k tomuto dodává ve své publikaci Kurs trestního práva hmotného: Obecná část (pozn. č. 61), že je věcně a logicky správně, aby zásada vycházela z principu a ne opačně. Osobně si myslím, že formulace, kde se hovoří, že ze zásady subsidiarity trestní represe vyplývá princip ultima ratio, nemusí být nesprávně formulována. Princip byl doposud v zákoně přímo nevyjádřen a právě ona zásada ho zde vyjádřila, čímž nedošlo k porušení stavu hierarchie, tedy nadřazenosti principu nad zásadu. Je tímto tedy zřejmě myšlen způsob promítnutí principu ultima ratio v textu zákona. 60 Důvodová zpráva k návrhu nového trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.). Část první. Obecná část, hlava II. ze dne 25.2.2008. Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, 2008, tisk č. 410/0. [online]. [cit. 28.04.2012]. Dostupné z: . 61 KRATOCHVÍL, V. Kurs trestního práva: trestní právo hmotné : obecná část. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 26. ISBN 9788074000423.

31

Daleko před účinností TrZ se k dané problematice vyjadřovali ve svých publikacích někteří čeští autoři, např. prof. J. Prušák shledává vzájemný vztah mezi civilním a trestním právem za jednosměrný. Civilní protiprávnost je v daném smyslu prvotní a trestní protiprávnost je druhotná, neboť představuje nutné zlo tam, kde selhalo právo prvotní. Prof. A. Milota se zmiňuje o možnosti zneužití trestního práva držiteli státní moci, a proto by se trestní právo mělo

užívat

pouze

tam,

kde

to

ochrana

společnosti

skutečně

vyžaduje,

a to jen v míře pokud je to pro tuto ochranu zapotřebí. Prof. V. Solnař (v době kdy probíhal zákonodárný proces TrZ) se zmiňuje o preventivním účelu ultima ratio. Zdůrazňuje, že zásada pomocné úlohy trestní represe má zcela mimořádný význam a je třeba ji užit jen v těch případech, kdy nestačí prostředky mírnější, dané např. právem správním nebo občanským.62

4.1 Subsidiarita trestní represe v judikatuře Českých soudů Již sama důvodová zpráva k trestnímu zákoníku odkazuje v souvislosti se zásadou subsidiarity trestní represe a principem ultima ratio na nálezy Ústavního soudu ČR. Na níže zmíněné nálezy je třeba pohlížet s faktem, že jejich vznik se datuje před účinností trestního zákoníků (TrZ). Jeden z nálezu ústavního soudu říká, že trestní právo „nemůže v zásadě sloužit jako prostředek

nahrazující

ochranu

práv

a

právních

zájmů

jednotlivce

v

oblasti

soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu.“ Také uvádí, že je „nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot, nikoliv přímo konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře.“ Dále Ústavní soud v nálezu mluví o nepřípustnosti takové skutečnosti, kdy by trestní represe měla sloužit k uspokojení subjektivních

práv

soukromoprávní

povahy,

není-li

trestněprávní

odpovědnost

nezpochybnitelně zjištěna.63

62

FENYK, J. O subsidiární úloze trestní represe a trestním právu jako prostředku „ultima ratio“ nejen v novém českém trestním zákoníku. In: M. Vanduchová, J. Hořák (uspoř.), V. Kalvodová (rec.) Na křižovatkách práva. Pocta Janu Musilovi k 70. narozeninám. Praha : C. H. Beck, 2011, s. 82, 85, 93. ISBN 9788074003882. 63 Nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04.

32

Další nález Ústavního soudu uvádí, že „právní řád, byť vnitřně diferencovaný, tvoří jednotu a jako s takovým je třeba s ním zacházet při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů; proto, pokud jde o naplnění objektivních znaků trestného činu, při promítnutí principu trestněprávní represe jako posledního prostředku -"ultima ratio"- nemůže být ignorována obchodněprávní stránka věci *nález sp.zn. IV. ÚS 564/2000 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usn., sv. č. 24, nález č. 169+.“64 Totožný nález také odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kokkinakis vs. Řecko a Cantoni vs. Francie a v souvislosti s tímto uvádí, že „pravidla liberálního demokratického právního státu vyžadují, aby vina pachatele byla autoritativně konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel, v době kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné, a to s ohledem na obsah tehdy účinného trestního zákona, nebo tam kde je to třeba, s ohledem na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu obecných soudů.“65 Judikatura je dá si říci v daném případě „bohatá“ (II. ÚS 469/02; II. ÚS 413/04; II. ÚS 1098/10; 7 Tz 290/2000; 5 Tdo 1535/2005), ale zásadní rozhodnutí, které vyřeší některé sporné otázky současnosti, teprve přijdou. Jako spornou otázku lze např. uvést, zda se princip ultima ratio a s ním spojená subsidiarita trestní represe vykládá jako interpretační pravidlo pro zákonodárce (de lege ferenda) nebo i pro orgány činné v trestním řízení (de lege lata), anebo zda se dokonce nejedná také o pravidlo aplikační.

4.2 Výklad § 12 odst. 2 TrZ - interpretace nebo i aplikace TPH „ultima ratio“ z hlediska viny Interpretace právní normy je její vlastní výklad konkrétním subjektem, který má za úkol normu vyložit takovým způsobem, aby byl zjištěn obsah právní normy a její smysl. Výklad právní normy se dělí podle různých kritérií, a to kdo právní normu vykládá nebo jakou metodu k výkladu použije. „Aplikace práva je kvalifikovaná forma realizace práva uskutečňovaná orgány veřejné moci, při níž dochází k podřazení (sub-sumpci) konkrétní skutkové podstaty pod příslušnou abstraktní právní podstatu vyjádřenou v právní normě.“66

64

Nález Ústavního soudu ze dne 25. listopadu 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01. Tamtéž 66 GERLOCH, A. Teorie práva. 3. rozš. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2004, s. 155. ISBN 8086473856. 65

33

4.2.1 Z pohledu důvodové zprávy TrZ Důvodová zpráva k trestnímu zákoníku uvádí, že „návrh kodifikace trestního zákoníku (pozn. návrh = následně schválený TrZ) je založen na těchto základních zásadách: subsidiární úloha trestního práva (princip „ultima ratio“) jako krajní prostředek ochrany jednotlivců a společnosti.“

67

Přímo k ustanovení § 12 odst. 2 TrZ důvodová zpráva uvádí, že „princip

ultima ratio byl sice původně chápán spíše jako princip omezující zákonodárce v tom směru, že trestněprávní řešení je krajním prostředkem ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.), ale v současné době je v zásadě všeobecně uznáváno, že má nepochybně význam i pro interpretaci trestněprávních norem.“

68

„Představitelé právní teorie i praxe, uznávají, že ze zásady subsidiarity trestní

represe plyne, že trestněprávní řešení představuje krajní prostředek („ultima ratio“) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii, když postulát „ultima ratio“ má nepochybně význam i pro interpretaci trestněprávních norem a plyne z něho, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání.“

69

Následně také hovoří, že „k zásadě subsidiarity trestního práva je třeba uvést, že jde o zásadu trestní politiky, která má ovládat „především tvorbu trestního práva“, ale do značné míry i aplikaci trestního práva hmotného; zároveň se však týká i nepodmíněných trestů („ultima ratio“ princip) a vztahuje se též na trestní právo jako celek. Proto se uvádí v obecných zásadách trestního práva.“70 Důvodová zpráva nám tedy uvádí, že subsidiarita trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio je základní zásadou, z čehož lze usuzovat, že má funkci jak interpretační, tak aplikační (viz podkapitola č. 3.1.) Z výše uvedeného lze tedy vyvodit závěr, že důvodová zpráva chápe tuto zásadu ne pouze jako interpretační pravidlo pro zákonodárce, ale také pro orgány činné v trestním řízení, které by toto pravidlo měly aplikovat (str. 196 důvodové zprávy TrZ).

67

Důvodová zpráva k návrhu nového trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.). Část první. Obecná část, hlava II. ze dne 25.2.2008. Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, 2008, tisk č. 410/0. [online]. [cit. 28.04.2012]. Dostupné z: . 68 Tamtéž, str. 195. 69 Tamtéž, str. 196. 70 Tamtéž, str. 187.

34

4.2.2 Z pohledu vědeckých publikací V publikaci Na křižovatkách práva: Pocta Janu Musilovi k sedmdesátým narozeninám publikoval svou práci pan prof. J. Fenyk, který zde publikoval rozsáhlé pojednání o subsidiaritě trestní represe a principu ultima ratio. V publikaci zmínil také některé práce jiných autorů, jako např. prof. A. Miloty a E. Olšara. Prof. A. Milota uvádí, že zákon musí vytyčit hranice, ve kterých smí stát uplatnit svoje právo na trest a na ochranu společnosti a zároveň musí bránit jeho zneužití. Soudce při rozhodování o vině a trestu zkoumá, zda se v konkrétním případě nalézá generální typ, jehož znaky jsou uvedeny v zákoně. Čím více je soudce krácen ve své volné úvaze, tím více se projevuje vůle zákonodárce a právní jistota pro občana. A. Milota sice připouští určitou volnost při rozhodování pro soudce, ale pouze ve fázi trestu nikoli viny. E. Olšar podobně jako A. Milota uvádí, že soudce musí vykládat zákon v souladu se záměrem zákonodárce, tedy v intencích legální definice trestného činu. 71 V dané publikaci J. Fenyk dospěl k závěru, že vypuštěním společenské nebezpečnosti v novém trestním zákoníku, došlo k významnému oslabení subsidiární úlohy trestní represe a bylo místo aplikačního pravidla zavedeno pravidlo interpretační. V jiné části publikace uvádí, cituji: „Jde-li ovšem zákonodárci skutečně o pouhou interpretaci, nabízí se otázka, zda má či nemá smysl považovat subsidiární úlohu trestní represe v pojetí interpretační zásady za základní zásadu, jejíž uvedení v textu zákona by bylo neodpustitelnou vadou.“72 Dále J. Fenyk uvádí, že při využití tzv. materiálního korektivu (§ 12 odst. 2 a § 39 odst, 2 TrZ) by byl tento korektiv založen oproti explicitní přesnější předchozí úpravě pouze na analogii ve prospěch pachatele. V daném případě však dodává, že uplatňováním analogie ve prospěch pachatele v souvislosti se zásadou subsidiarity trestní represe by mohlo dojít k porušení práva poškozeného na přístup k trestnímu soudu čl. 36 odst. 1 LPS.73 Prof. V. Kratochvíl přikládá subsidiaritě trestní represe vzhledem k ostatním základním zásadám prioritní pozici. Tuto zásadu chápe z pozice de lege ferenda jako kriminalizační 71

FENYK, J. O subsidiární úloze trestní represe a trestním právu jako prostředku „ultima ratio“ nejen v novém českém trestním zákoníku. In: M. Vanduchová, J. Hořák (uspoř.), V. Kalvodová (rec.) Na křižovatkách práva. Pocta Janu Musilovi k 70. narozeninám. Praha : C. H. Beck, 2011. s. 85, 87. ISBN 9788074003882. 72 K tomuto uvádí důvodová zpráva k TrZ na straně 196, že zakotvení zásady subsidiarity trestní represe do textu trestního zákoníku nepochybně posiluje její praktické využití při aplikaci konkrétních trestněprávních norem. 73 FENYK, J., op. cit. sub. 71, s. 108.

35

hledisko pro zákonodárce a de lege lata jako interpretační a aplikační pravidlo, neboť tato „zásada přestavuje svým způsobem materiální korektiv dosahu trestního bezpráví, který je jinak formálně vymezen, zejm. z hlediska viny, zákonnou definicí trestného činu v obecné části trestního zákoníku a skutkovými podstatami trestných činů ve zvláštní části trestního zákoníku.“74 Prof. P. Šámala v komentáři k trestnímu zákoníku (TrZ) zastává názor, že zásada subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio má význam interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenskou škodlivost považuje za významné interpretační pravidlo a toto řešení má napomoci odlišení trestných činů od bagatelní trestné činnosti.75 Prof. O. Novotný uvádí, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení. „Legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistují jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu. Trestněprávní řešení představuje tedy „ultima ratio“ (nejzazší řešení) pro zákonodárce i pro soudce (viz § 12 odst. 2 TrZ).“76 V neposlední řadě se i prof. J. Jelínek ve své publikaci vyjadřuje k subsidiaritě trestní represe a principu ultima ratio a uvádí, že „zásada subsidiarity trestní represe v platné úpravě tak doplňuje formální pojetí trestného činu uvedeného v legální definici v § 13 odst. 1 TrZ, je určitým materiálním korektivem formálního pojetí trestného činu, je významnou interpretační zásadou.“77 Dále uvádí, že zásada subsidiarity má širší význam než pouze aplikační, kdy pro legislativní praxi znamená tato zásada požadavek, aby byly kriminalizovány

74

KRATOCHVÍL, V. Kurs trestního práva: trestní právo hmotné : obecná část. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 26-29. ISBN 9788074000423. 75 ŠÁMAL, P. Trestní zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, 1287 s. ISBN 9788074001093. 76 NOVOTNÝ, O. Trestní právo hmotné. 6., přeprac. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2010, s. 50. ISBN 9788073575090. 77 JELÍNEK, J. Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část. 2. vyd. Praha: Leges, 2010, s. 29. ISBN 9788087212493.

36

jen skutky, u kterých nepostačí uplatnění občanskoprávní, obchodněprávní anebo administrativněprávní odpovědnosti.78

4.3 Dílčí závěr k interpretaci a aplikaci § 12 odst. 2 TrZ Nejvyšší váhu je třeba při výkladu přikládat důvodové zprávě k TrZ a to i v kontrastu s názory zmíněných autorů. Parlamentu ČR byla na základě legitimity, která mu byla dána lidem jako zdrojem veškeré státní moci a na základě Ústavy (hlava II.) svěřena moc zákonodárná. Stejně jako parlament nabyl legitimitu prostřednictvím hlasů lidu ve volbách, tak jednotlivé právní předpisy dostaly legitimitu prostřednictvím potřebného počtu hlasů od zvolených zákonodárců. Stejně jako vůli voliče, dát jednotlivému subjektu ve volbách svůj hlas, ovlivňuje konkrétní volební program, tak i zákonodárce je ovlivněn důvodovou zprávou. Důvodová zpráva poskytuje zákonodárci odůvodnění jednotlivých ustanovení konkrétního právního předpisu a i na základě této důvodové zprávy pak zákonodárce dává právnímu předpisu legitimitu. Osobně tedy sdílím názor, že se jedná nejen o pravidlo interpretační pro zákonodárce, ale také pro orgány činné v trestním řízení. Pokud orgány činné v trestním řízení normu podle daného pravidla interpretují, musí ji následně na základě takové interpretace i aplikovat. Tedy jednat v souladu např. se zásadou oficiality, legitimity a v určitém smyslu i se zásadou zákonnosti.

78

Tamtéž, str. 30.

37

5 Zásada oportunity Jak již bylo uvedeno v podkapitole č. 1.2 nebo oddílu č. 3.2.2, je zásada oportunity chápána jako průlom do zásady legality. Oportunita je v českém trestním řádu (TrŘ) specifikována ustanovením § 172 odst. 2 písm. c), které uvádí, že „státní zástupce může zastavit trestní stíhání, jestliže vzhledem k významu a míře porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo.“79 Slovo „může“ v daném ustanovení jasně naznačuje, že se jedná o fakultativní oprávnění státního zástupce. Současnou podobu v právním řádu ČR dosáhla oportunita novelizací trestního řádu (TrŘ), která byla realizována zákonem č. 41/2009 Sb., a to v návaznosti mimo jiné na nový trestní zákoník (TrZ). K této novele důvodová zpráva uvádí, že „v návaznosti na změnu pojetí trestného činu z materiálního na formální se upravuje a doplňuje i ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) tak, aby „bagatelní“ trestné činy, u nichž je jejich závažnost velmi nízká, nebyly trestně stíhány, a to nikoli proto, že „nejde o trestný čin“, jak tomu bylo na základě uplatnění materiálního pojetí trestného činu, ale proto, že sice jde o trestný čin (formální pojetí trestného činu), ale vzhledem k jeho nepatrné závažnosti zde není zájem společnosti na jeho trestním stíhání (uplatnění principu oportunity). Tento závěr však musí státní zástupce v zastavovacím usnesení odůvodnit konkrétními skutečnostmi, které je možno podřadit pod jednotlivé právní pojmy vymezené v novém znění § 172 odst. 2 písm. c), a nikoli jen mlhavým a vágním tvrzením, že zde není potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.“80 Z výše uvedeného jasně vyplývá, že státní zástupce může svoji výlučnou pravomoc zastavení trestního stíhání uplatnit ve fázi „vyšetřování“, tedy po zahájení trestního stíhání. Využití oportunity je státnímu zástupci také umožněno již ve fázi prověřování, kdy „státní zástupce 79

§ 172 odst. 2 písm. c) zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů. Důvodová zpráva k návrhu zákona o změně některých zákonů v souvislosti s přijetím trestního zákoníku (zákon č. 41/2009 Sb.) ze dne 19.12.2007. Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, 2007, tisk č. 411/0. ASPI ID: LIT31691CZ. 80

38

může věc odložit, jestliže z výsledků prověřování vyplývá, že nastaly okolnosti uvedené v § 172 odst. 2 písm. c).“81 Do fáze prověřování bylo toto fakultativní oprávnění delegováno zřejmě v návaznosti na zásadu rychlosti, přiměřenosti a hospodárnosti trestního řízení. Z onoho zmíněného ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) TrŘ jasně vyplývá, za jakých podmínek může státní zástupce oportunitu uplatnit. „Zatímco předpoklady chráněného zájmu, způsobu provedení a následku jsou k okolnostem spáchání činu formulovány alternativně, ze znění zákona vyplývá ("a"), že předpoklad chování obviněného po činu je dán k předcházejícím předpokladům kumulativně a nutno jej splnit vždy. Z toho by bylo možno dovozovat, že zákon dává pokyn ke zkoumání, zda u obviněného je možno učinit závěr o jeho nápravě, a že se „osvědčil.“ Hlavním předmětem zkoumání, jako jediné podmínky pro použití oportunního postupu podle § 172 odst. 2 písm. c), by mělo být, zda v případě splnění předchozích požadovaných předpokladů, lze učinit závěr o zřejmém dosažení účelu trestního řízení.“82 Účel trestního řízení byl již v této práci blíže vymezen v oddíle č. 2.1.2. Oportunita zde plní funkci procesního korektivu, tedy jak uvádí sama důvodová zpráva k aktuálnímu ustanovení TrŘ, zabraňuje trestnímu stíhání bagatelních trestných činů. Oproti hmotně právnímu korektivu se zde však nejedná o činy, které by trestné nebyly, ale právě naopak. Oportunita se uplatní v případě činu soudně trestných po splnění taxativně vymezených předpokladů jejího uplatnění. Oportunitu lze uplatnit pouze v případě, kdy podezřelý či obviněný svoji vinu nepopírají, neboť by se těžko poté dalo hovořit o naplnění účelu trestního řízení.83 Musí být tedy řádně zjištěn skutkový stav dané věci bez důvodných pochybností a upřednostněna tzv. obligatorní ustanovení „ukončení věci“ před fakultativními. V případě, že státní zástupce rozhodne o uplatnění oportunity v konkrétní věci, učiní tak usnesením, a to o zastavení trestního stíhání (§ 172 odst. 2 písm. c) TrŘ) nebo o odložení věci (§ 159a odst. 4 TrŘ). Proti tomuto usnesení může jak poškozený, tak i obviněný či podezřelý podat stížnost. Prohlásí-li obviněný v případě zmíněného zastavení trestního stíhání, že na 81

§ 159a odst. 4 zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů. PIPEK, J. Pojetí trestného činu a princip oportunity a jejich vztah v českém trestním právu (Platná úprava a návrhy rekodifikace). Právní fórum, 2004, č. 7. s. 280. ASPI ID: LIT27128CZ. 83 srov. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 04. 2005, sp. zn. 4 Tz 43/2005. 82

39

projednání věci trvá, bude se v trestním řízení pokračovat.84 V případě, že se tedy bude z uvedeného důvodu v trestním řízení pokračovat, obviněnému je ustanovením § 227 TrŘ garantováno, že pokud bude shledán vinným, nebude mu však uložen trest. O bipartici činu soudně trestného s možností uplatnění korektivu v trestném právu se již ve své publikaci okrajově zmiňoval J. Teryngel.85 Z pohledu na stupňovitost činu soudně trestného (podkapitola č. 2.2.), tedy dělení činu soudně trestného na přečiny a zločiny, je patrné, že tyto dva pojmy jsou odlišeny různou intenzitou společenské škodlivosti. K tomuto uvádí J. Pipek ve své publikaci, že tato kategorizace činu soudně trestného stanovuje práh společenské škodlivosti mezi přečinem a zločinem, tedy ve smyslu výše napsaného, že zločin má vyšší společenskou škodlivost nežli přečin. Dále dodává, že zločin je vymezení trestného činu vyšší kategorie a přečin nižší kategorie. Z výše uvedených důvodů by tedy měla oportunita přicházet v úvahu pouze u činů nižší kategorie, neboť v takovémto případě lze hovořit o výskytu bagatelních deliktů v trestním právu.86

5.1 Oportunita u provinění (zákon o soudnictví ve věcech mládeže) I v soudnictví ve věcech mládeže se projevuje zásada oportunity a to v ustanovení § 70 ZSM. Pro uplatnění oportunity v řízení o provinění musí mladistvý pachatel naplnit několik kritérií:  „spáchat“ provinění, kde horní hranice trestní sazby nepřevyšuje tři léta,  trestní stíhání není účelné a potrestání není nutné k odvrácení mladistvého od spáchání dalšího provinění. Mladistvý má právo stejně jako obviněný při zastavení trestního stíhání trvat na projednání věci a stejně jako obviněnému v případě prohlášení za vinného mu u soudu nehrozí, v tomto případě, trestní opatření. „Vzhledem k tomu, že i odstoupení od trestního stíhání je zvláštním způsobem řízení (tzv. odklonem či alternativním způsobem řízení), na které se vztahuje obecné ustanovení § 68, 84

§ 172 odst. 4 zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů. TERYNGEL, J. K otázce materiálního a formálního pojetí trestného činu. Trestní právo: odborný časopis pro trestní právo a obory související. 1996, roč. 1, č. 10, s. 13. ISSN 1214-3758. 86 PIPEK, J. Pojetí trestného činu a princip oportunity a jejich vztah v českém trestním právu (Platná úprava a návrhy rekodifikace). Právní fórum, 2004, č. 7. s. 280. ASPI ID: LIT27128CZ. 85

40

lze k jeho použití v konkrétní věci mladistvého přistoupit, jen jestliže se podezření ze spáchání provinění jeví na základě dostatečného objasnění skutkového stavu věci zcela důvodným a mladistvý je připraven nést odpovědnost za spáchaný čin, vypořádat se s jeho příčinami a přičinit se o odstranění jeho škodlivých následků.“87

5.2 Dílčí závěr – netvoří oportunita i průlom do presumpce neviny? Již v závěru oddílu č. 3.2.3. byla naznačena otázka, zda zásada oportunity není v rozporu se zásadou presumpce neviny. Ústavou a LPS je jasně stanoveno, že o vině a trestu rozhoduje soud. Na tyto dvě normy je tedy pro svůj charakter nutno pohlížet i z pozice právní síly. O uplatnění zásady oportunity rozhoduje výlučně státní zástupce po splnění taxativních podmínek, kam patří i doznání obviněného (popř. podezřelého). „V trestním řízení se nelze spokojit s tím, co strany jako pravdu uznávají a které skutečnosti předloží soudu k rozhodnutí, ale soud musí vycházet při rozhodování ze zjištění skutečného děje, z obsahově správných faktů, soud není vázán nepravdivým doznáním obviněného stejně, jako není vázán pouze důkazními návrhy obviněného.“88 Již zmiňovanou novelou trestního řádu č. 265/2001 Sb. byl učiněn průlom do teorie a praxe, kdy těžiště dokazování bylo přeneseno z přípravného řízení před soud, což ve svých důsledcích ovlivňuje procesní hodnotu důkazů.89 Pokud budeme komparovat zásadu oportunity se zásadou presumpce neviny a okrajově přihlédneme i k zásadě materiální pravdy, je zřejmé, že i přes nutnost zjištění skutkového stavu a doznání pachatele k činu, nelze považovat uplatnění oportunity za stanovení viny. Nutno ještě dodat, že pravomocné usnesení státního zástupce o zastavení trestního stíhání nese břímě věci rozhodnuté, dle zásady ne bis in idem. Z pohledu de lege ferenda by měl státní zástupce pouze činit návrh na uplatnění zásady oportunity v konkrétní věci soudu, obdobně jak to nyní činí policie státnímu zástupci. Soudu by následně náleželo rozhodnout o uplatnění oportunity, nebo alespoň by takový to proces 87

ŠÁMALA, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLAŘ, A., et al. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže, 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011. s. 575. ISBN 9788074003509. 88 JELÍNEK, J. Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část. 2. vyd. Praha: Leges, 2010. s. 143. ISBN 9788087212493. 89 CÍSAŘOVÁ, D., FENYK, J. a GŘIVNA, T. Trestní právo procesní. Vyd. 1. Praha: ASPI, 2008. s. 282. ISBN 9788073573485.

41

schvaloval. Je nutno dodat, že se jedná pouze o formální nedostatky a soud by s nejvyšší pravděpodobností ve věci rozhodoval obdobně jako státní zástupce, ale v souladu s ústavními zákony a podstatou trestního řízení by se zásada oportunity měla uplatňovat s přispěním soudu.

42

6 Postup PČR při uplatnění principu „ultima ratio“ Policie České republiky (dále policie) uplatňuje princip ultima ratio a s tímto spojenou zásadu subsidiarity trestní represe v několika fázích. Skutky, které se přímo dotýkají předmětné kapitoly, jsou policii až na drobné výjimky vždy oznámeny a to ať už přímo oznamovatelem do protokolu nebo prostřednictvím písemného podání. Na základě prvotního posouzení konkrétním policistou je následně kvalifikováno, zda se jedná o podezření ze spáchání činu soudně trestného, správního deliktu, nebo je věc ryze civilního charakteru (občanskoprávní, obchodněprávní, apod.). V případě ne zcela jasných a ucelených prvotních informací je věc na policii zaevidována s plným vyjádřením oznamovatele a následně je ve věci provedeno šetření před zahájením úkonu trestního řízení.

6.1 Postup před zahájením úkonů trestního řízení 6.1.1 „Neevidovaná“ podání Skutečnost, že se dostaví občan na příslušný útvar policie učinit oznámení v určité věci, může být v některých případech pouze poznamenána do knihy „FONOGRAMŮ A HLÁŠENÍ“. Záznamy učiněné do této knihy podléhají kontrole, kterou provádí zpravidla vedoucím příslušného útvaru, který následně přezkoumá, zda se v dané věci mělo započít šetření či nikoli. Takováto kniha obsahuje např. oznámení občana o ztrátě movité věci nebo veřejné listiny, ale také oznámení občanů, která nespadají svou věcnou příslušností policii. Skutečnosti, které nepatří do kompetence policie, jsou např. občanskoprávní (civilní) spory. Pro názornost uvedu jeden příklad: Paní A.C. se dostavila na útvar policie učinit oznámení, neboť se domnívá, že se vůči její osobě dopustil pan B.D. podvodného jednání, a to tím, že panu B.D. zapůjčila v roce 2011 po dohodě finanční hotovost 200 000,-Kč a pan B.D. přislíbil, že celou finanční hotovost do půl roku vrátí. Finanční hotovost paní A.C. v dané lhůtě nevrátil s odůvodněním, že momentálně nemá dostatek finančních prostředků. Paní A.C. se tedy dostavila na policii oznámit trestný čin. V takovém případě je paní A.C. na místě náležitě poučena policistou, že se v daném případě jedná o občanskoprávní spor. S odůvodněním, že pan B.D. jak sama uvádí, svůj dluh vůči její osobě nepopírá a k jeho zpětnému vymožení musí využít mimotrestní prostředky. 43

6.1.2 Evidovaná podání V případě, že je ve věci podezření ze spáchání trestného činu, které není důvodné nebo správního deliktu, policie věc zaeviduje do systému ETŘ (elektronické trestní řízení). Po zaevidování konkrétní věci provede policista šetření. Pokud se jedná o podezření z trestného činu, tak věc šetří v souladu s ustanovením § 69 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., anebo pokud je tu podezření ze správního deliktu (zpravidla přestupku), tak věc šetří v souladu s ustanovením § 58 zákona č. 200/1990 Sb. Předmětné ustanovení § 69 zákona č. 273/2008 Sb. jak samo uvádí, se zabývá situací před zahájením trestního řízení (§ 158 odst. 3 TrŘ) a plní obdobný účel jako ustanovení § 158 odst. 1 TrŘ. „Oproti § 158 odst. 1 TrŘ se PolČR (pozn. zákon č. 273/2008 Sb.) výslovně zmiňuje i o dokumentaci skutečností nasvědčujících, že byl spáchán trestný čin, kterou lze dokumentovat mimo jiné za použití záznamové techniky podle § 62 PolČR.“90 Při uplatnění § 69 zákona č. 273/2008 Sb. se věc šetří, jak bylo uvedeno, pro

podezření ze spáchání trestného činu, u kterého nejsou důvodné skutečnosti. Činnost policie je zde zaměřena na získávání poznatků a jejich dokumentování. V případě uplatnění trestního řízení jako „ultima ratio“ a s využitím subsidiarity trestní represe se věc v této fázi ukončuje formálním uložením spisového materiálu na útvaru policie, s odůvodněním, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty činu soudně trestného ani správního deliktu. V případě, že je zde důvodné podezření ze spáchání správního deliktu, je věc oznámena věcně a místně příslušnému správnímu orgánu podle § 58 odst. 1, 2 zákona č. 200/1990 Sb. Typickou věcí spadající do této fáze činnosti policie je např. níže popsaný případ. Paní A.B. oznámila v roce 2011 na útvar policie, že navštívila společnost Optik s.r.o., u které si nechala opravit dioptrické brýle v momentální hodnotě 7 000,-Kč. Když si v předem smluvené době přišla vyzvednout své opravené brýle, tak jí předmětná společnost odmítla brýle vydat s požadavkem uhrazení dlužné částky 2 500,-Kč, který u jmenované evidují za jinou zakázku v minulosti. Předmětný dluh se týká skutečnosti, kdy si paní A.B. u zmíněné společnosti nechala vyrobit brýle na zakázku, ale za tyto již nezaplatila a ani si je nevyzvedla. Oznamovatelka tedy podala trestní oznámení na statutární orgán společnosti pro spáchání trestného činu zpronevěry. V dané věci bylo provedeno šetření za účelem zjištění skutkového stavu dané věci bez důvodných pochybností. Šetřením bylo zjištěno, že paní A.B. skutečně 90

VANGELI, B.. Zákon o Policii České republiky: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, 442 s. ISBN 9788074001420.

44

dluží 2 500,-Kč společnosti Optik s.r.o. Také bylo zjištěno, že při své návštěvě paní A.B. slovně za užití vulgarismu urážela pracovnici společnosti paní C.D. Nevydáním dioptrických brýlí oznamovatelce společnost uplatňovala zadržovací právo. Zda bylo nebo nebylo zadržovací právo uplatněno v souladu se zákonem, není v kompetenci policie posuzovat. Daná věc byla následně pro nenaplnění znaků skutkové podstaty trestného činu na útvaru policie formálně uložena s odůvodněním, které odkazovalo mimo jiné na zásadu subsidiarity trestní represe, princip „ultima ratio“ a nález Ústavního soudu II.ÚS 372/0391. Dále byla paní A.B. odkázána k užití mimotrestních prostředků s odvoláním na judikaturu Ústavního soudu: nález IV. ÚS 469/0292. Jednání oznamovatelky paní A.B. vůči pracovnici společnosti C.D. bylo z uvedené věci vyčleněno a jako návrhový přestupek proti občanskému soužití oznámeno věcně a místně příslušnému správnímu orgánu v souladu s již zmiňovaným ustanovením § 58 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. V případě, že zjištěné okolnosti důvodně nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, policie v dané věci jedná na základě zásady oficiality a zahajuje úkony trestního řízení ve smyslu ustanovení § 158 odst. 3 TrŘ. Různé skutky, které mají vztah k dané problematice, jsou nejčastěji charakteru obchodního ve vztahu k hospodářské trestné činnosti, občanského ve vztahu např. k majetkovým trestným činům nebo jednání narušující ochranu osobnosti v kontrastu s trestným činem pomluvy. Jako příklad lze uvést situaci, kdy si pan A.B. zakoupil vozidlo na leasing prostřednictvím leasingové společnosti LeasingAut v celkové hodnotě 200 000,-Kč. Svůj závazek vůči leasingové společnosti řádně plnil, ale následně v roce 2011 nezaplatil poslední tři splátky. Společnost LeasingAut následně vyzvala pana A.B., aby jí vozidlo odevzdal na základě smluvního ujednání. Tato výzva byla panu A.B. doručena písemně za využití fikce doručení. Pan A.B. ale vozidlo nevrátil a dále užíval, proto společnost podala na jmenovaného trestní 91

„Zadržení cizí věci za účelem zajištění své pohledávky nelze pokládat bez dalšího za "přisvojení si cizí věci" a za zpronevěru ve smyslu § 248 trestního zákona, a to ani v případě, že by nebyly splněny všechny podmínky zadržovacího práva podle občanského zákoníku.“ 92 Trestní právo nemá místo tam, kde by zastupovalo individuální aktivitu jednotlivců na ochranu jejich práv, tak jak je to od nich požadováno v civilním řízení. V takovém případě by totiž docházelo k znerovnoprávnění osob v jejich vzájemných vztazích a neúctě orgánů veřejné moci k rovnosti občanů, tedy k porušení čl. 1 LPS a čl. 1 Ústavy.

45

oznámení pro zpronevěru, kdy ji jednáním pana A.B. vznikla škoda nikoliv nepatrná. Daná věc byla po provedeném prověřování následně na návrh policejního orgánu odložena státním zástupcem v souladu s ustanovení § 159a odst. 4 TrŘ s následujícím odůvodněním: „Z výsledku realizovaného dokazování vyplynulo, že skutek se stal a tohoto se dopustil podezřelý, který se ke skutku doznal. Vzhledem k způsobu spáchání trestného činu a k faktické skutečnosti, že došlo k dodatečné úhradě dluhu. Dále s přihlédnutím k osobě podezřelého, který nebyl doposud trestán, je dostatečně odůvodněn závěr, že účelu trestního řízení bylo již dosaženo, tedy nastaly okolnosti uvedené v § 172 odst. 2 písm. c) TrŘ.“

6.2 Souhrnný náhled Policie, jak ve fázi před zahájením úkonů trestního řízení, tak ve fázi po zahájení úkonů trestního řízení, nemá žádný vlastní vnitřní předpis, který by se vztahoval na uplatňování subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Takovýto předpis by usměrňoval výklad ustanovení § 12 odst. 2 TrZ, čímž by došlo k jednotné aplikaci a zvýšení právní jistoty. V daném případě lze pouze přihlédnout k výkladovému stanovisku Nejvyššího státního zástupce č. 5/2011, které ale z pohledu výkladu není pro policii závazné. Závazné jsou až případné pokyny státního zástupce jako dozoru. Zmíněné stanovisko státního zástupce uvádí, že znakem trestného činu není společenská škodlivost, ale stanovuje, že každý protiprávný čin, který vykazuje všechny znaky stanovené trestním zákoníkem, je zpravidla trestným činem. Využití společenské škodlivosti, kdy její nedostatečnost indikuje, že jednání není trestným činem, lze uplatnit jen u případů zcela výjimečných, hraničních, tedy převážně tam kde není spodní práh trestnosti jednoznačně kvantitativně nebo kvalitativně vymezen a jednání nedosáhlo dolní hranice společenské škodlivosti.93 Uplatňování principu ultima ratio a zásady subsidiarity trestní represe se v praxi aplikuje vždy odložením věci, protože se nejedná v daném případě o trestný čin (§ 159a odst. 1 TrŘ). Případně že je věc na místě možné vyřídit jinak, se věc odevzdá jako správní delikt.

93

Výkladové stanovisko Nejvyššího státního zástupce ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 1 SL 742/2011.

46

7 Princip „ultima ratio“ v zahraničí V dané kapitole nebude komparována naše trestněprávní a trestně procesní úprava se zahraniční, ale snahou bude najít ve vybraných zahraničních úpravách alespoň náznak užívání trestního práva jako nejzazší instance. Záměrně zde došlo k vybrání Slovenské republiky a Spolkové republiky Německo. Oba zmíněné státy z pohledu historických událostí mají s vývojem trestního práva u nás nemálo společného. Dále se jedná o státy, ve kterých je stejně jako u nás uplatňován kontinentálně-evropský typ právní kultury.

7.1

Slovensko

Slovenské trestní právo prošlo rekodifikací stejně jako trestní právo u nás. V případě Slovenské republiky k rekodifikaci došlo však již v roce 2005, kdy jako zákon č. 300/2005 Z.z. (dále TZsk) nabyl účinnosti k 1. lednu 2006. Trestní zákoník na Slovensku přešel touto rekodifikací na formální pojetí trestného činu. Trestný čin je uveden v ustanovení § 8 a uvádí „Trestný čin je protiprávny čin, ktorého znaky sú uvedené v tomto zákone, ak tento zákon neustanovuje inak.“94 Trestné činy následně dělí trestní zákoník obdobně jako u nás na přečiny a zločiny. Při kategorizaci trestného činu nalezneme v ustanovení § 10 odst. 2 zákona TZsk, dle mého názoru materiální korektiv. Zmíněné ustanovení totiž uvádí, že „nejde o prečin, ak vzhľadom na spôsob vykonania činu a jeho následky, okolnosti, za ktorých bol čin spáchaný, mieru zavinenia a pohnútku páchateľa je jeho závažnosť nepatrná.“95 Další materiální korektiv se týká mladistvých a je vyjádřen v ustanovení § 95 odst. 2 TZsk.96 Prozatím co u nás se trestní řád nedočkal současně s trestním zákonem rekodifikace, tak na Slovensku současně s trestním zákoníkem vyšel v účinnost trestní řád č. 301/2005 Z.z. (dále TŘsk). „Zákon především sleduje zrychlení a zefektivnění celého trestního procesu. Mimo jiné to chce zajistit důsledným oddělením činnosti orgánů činných v trestním řízení (prokurátor a policie) od činnosti soudů. Soudy podle nové úpravy již nepatří mezi orgány

94

Trestný čin je protiprávní čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně, nestanoví-li tento zákon jinak. Nejde o přečin, je-li s ohledem na způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, míru zavinění a pohnutku pachatele jeho závažnost nepatrná. 96 Přečin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně, není trestným činem, jestliže jej spáchal mladistvý a jeho závažnost je malá. 95

47

činné v trestním řízení, neboť mají samostatné postavení nezávislé od jiných státních orgánů.“97 Zásada oportunity není v trestním řádu Slovenské republiky uplatněna, ale např. v ustanovení § 215 odst. 3 TŘsk lze menší náznak v podobě veřejného zájmu nalézt.

7.2 Německo Trestní právo ve Spolkové republice Německo je podobně jako u nás kodifikováno do trestního zákoníku (Strafgesetzbuch – dále StGB) a trestního řádu (Strafprozeßordnung – dále StPO). Úvodní ustanovení StGB je nazváno „Žádný trest bez zákona“ (nulla poena sine lege). Toto ustanovení dále uvádí: Čin může být pouze potrestán, když trestnost stanovil 98

zákon dříve, než byl čin spáchán. Z uvedeného nevyplývá pouze zásada zákonnosti, ale také zákaz retroaktivity. V ustanovení § 11 odst 1 bod. 5 StGB je uvedeno, že „Protiprávní čin je jen taký (čin), který realizoval skutkovou podstatu trestního zákonu.“

99

Kategorizace

trestného činu je obdobně jako u nás a na Slovensku dělena na přečiny a zločiny (§ 12 StGB). Trestní řád v ustanovení § 153 StPO mimo jiné uvádí, že „prokuratura se svolením soudu kompetentního k projednání věci může v hlavním řízení upustit od stíhání, jestliže je způsobené provinění jeho pachatele nepatrné a neexistuje ani veřejný zájem na jeho stíhání.“100 Dále v ustanovení § 153a StPO dává možnost předběžného upuštění od veřejné žaloby nebo její zastavení soudem. Pachateli jsou v uvedených případech stanoveny instrukce (náhrada škody, vyživovací povinnost ve stanovené výši, zaplatit peněžitou částku obecně prospěšnému zařízení nebo státu, …), které má za úkol splnit a dále je určeno v jaké lhůtě. Z výše uvedeného vyplývá, že pojetí trestného činu je v Německu formální. Trestání bagatelní trestné činnosti předchází Německé trestní právo za využití procesního korektivu, který je výše uveden.

97

NEČADA, V. Slovenský trestní řád. [on line]. Praha : Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2006. s. 4. ISBN 80-7338-053-6. *cit. 11.06.2012+. Dostupné z: . 98 § 1 StGB – „Eine Tat kann nur bestraft werden, wenn die Strafbarkeit gesetzlich bestimmt war, bevor die Tat begangen wurde.“ 99 „Rechtswidrige Tat: nur eine solche, die den Tatbestand eines Strafgesetzes verwirklicht.“ 100 „Hat das Verfahren ein Vergehen zum Gegenstand, so kann die Staatsanwaltschaft mit Zustimmung des für die Eröffnung des Hauptverfahrens zuständigen Gerichts von der Verfolgung absehen, wenn die Schuld des Täters als gering anzusehen wäre und kein öffentliches Interesse an der Verfolgung besteht.“

48

Závěr V textu práce již bylo mnohokrát zmiňováno, že pojetí činu soudně trestného je po účinnosti trestního zákoníku „formální“. Ony uvozovky u slova formální vyjadřují můj souhlasný názor s V. Kratochvílem, že neexistuje ryze formální pojetí, ale vždy je zde i materiální stránka věci, která je v daném případě vyjádřena prostřednictvím formální definice jednotlivých skutkových podstat činu soudně trestných (oddíl č. 3.1.3). Z právě uvedeného důvodu je tedy vhodnější již zmiňovaný pojem formálně-materiální pojetí. Vyjádřením principu ultima ratio a zásady subsidiarity trestní represe v ustanovení 12 odst. 2 TrZ dle mého názoru nezavedl zákonodárce interpretační pravidlo pro sebe sama z pohledu de lege ferenda, i když se tak předmětné ustanovení tváří. Pokud by se skutečně mělo jednat o interpretační pravidlo pro zákonodárce, bylo by vhodnější jeho vymezení v ústavním zákoně, nežli v zákoně nižší právní síly. Z pohledu do novodobé historie České republiky se dá říci, že zákonodárce se nerozhoduje na základě škodlivosti jednání jako hlavního hlediska při kriminalizaci určitého jednání, což dokladují i některé diskutabilní trestné činy ve zvláštní části TrZ (pomluva, sprejerství, apod.), ale také například publikace J. Wintra a P. Ráčka101, která jasně poukazuje na způsob až nesystémové realizace zákonodárné moci u nás. Včlenění zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio do textu zákona musí s určitostí klást důraz na jeho uplatňování oproti dřívější trestněprávní úpravě. Z pohledu na skutečnosti uvedené v dílčím závěru k subsidiaritě trestní represe (podkapitola č. 4.2) je zřejmé, že předmětné ustanovení je v pozici materiálního korektivu, tedy má funkci aplikační i pro orgány činné v trestním řízení. Materiální korektiv (§ 12 odst. 2 TrZ) zde musí být uplatňován s ohledem na formálně-materiální pojetí činu soudně trestného. To znamená v duchu zásady zákonnosti neboli v rámci dotčené skutkové podstaty činu soudně trestného uvedeného ve zvláštní části TrZ. Pokud ponecháme stranou dílčí závěr k zásadě oportunity týkající se průlomu do zásady presumpce neviny (podkapitola č. 5.2), je zde třeba v souvislosti s existencí jak materiálního korektivu, tak procesního korektivu vyřešit několik zásadních otázek. Uplatňování zmíněných korektivů je odůvodňováno předcházením bagatelní trestné činnosti, ale tento pojem není 101

WINTER, J. a P. RÁČEK. Zvyšování trestní represe v letech 1993 až 2008. Právník: teoretický časopis pro otázky státu a práva. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2010, roč. 149, č. 6, 545 - 575. ISSN 0231-6625.

49

blíže vymezen, tudíž v duchu logického zhodnocení jednotlivých korektivů je nutno pokusit se jej vymezit. Dále se nabízí nutnost vyřešit i skutečnost, který z uvedených korektivů bude uplatňován přednostně s náležitým odůvodněním. Materiální korektiv je uplatňován ve věcech, které nejsou následně činem soudně trestným. Oproti tomu procesní korektiv je uplatňován po splnění taxativních podmínek ve věcech, které jsou činem soudně trestným, ale zkráceně řečeno, účelu trestního řízení je před vynesením rozsudku soudem dosaženo. V kontextu s právě uvedeným jsou zde tedy patrny dvě linie bagatelních trestných činů. Pokud vezmeme v potaz model, že bagatelní trestný čin je takový skutek, který by neměl být postižitelný trestním právem, jedná se tedy o skutek, který je na samé spodní hranici společenské škodlivosti a nutnost před takovýmto skutkem společnost chránit je z pozice trestního práva nulová. V případě uplatnění materiálního korektivu musí být materiální korektiv striktně uplatňován pod spodní hranicí bagatelního trestného činu. To tedy znamená, že oproti tomu je procesní korektiv uplatňován na samotné spodní hranici bagatelního trestného činu. Sice se stále jedná v druhém případě o druh bagatelní trestné činnosti, ale ne protože by nebylo potřeba před tímto jednáním společnost chránit, ale protože je dosaženo účelu trestního řízení před vynesením rozsudku soudem, čímž je umožněna po splnění podmínek aplikace procesního korektivu. Vzhledem k výše uvedenému má i oportunita v trestním právu hmotném své místo, ale její aplikace by měla být podřízena prvotní aplikaci materiálního korektivu a fungovat jako druhé síto tam, kde nebyl pro řádné naplnění všech znaků skutkové podstaty činu soudně trestného aplikován materiální korektiv. Tento by se měl uplatňovat přednostně nejen z „dominantní“ pozice trestněprávní úpravy hmotné nad procesní, ale také jak bylo naznačeno v oddílu č. 3.2.1. s ohledem na zásadu přiměřenosti, neboť práva osob musí být co nejvíce šetřena i s přihlédnutím k zásadě proporcionality. Právě zmíněný závěr je podložen samotným faktem, že se musí materiální korektiv uplatnit před fakultativním procesním korektivem na základě zásady oficiality, kdy je určitým projevem právní jistoty. De lege ferenda bych navrhoval u procesního korektivu, jak již bylo zmíněno v podkapitole č. 5.2., uplatnit oportunitu s přispěním soudu, který by v prvé variantě pouze schvaloval návrh její aplikace státním zástupcem. V druhé variantě by fungoval při podání stížnosti proti 50

její aplikaci, jako přezkumný orgán a ve třetí variantě by byl soud ten, který by přímo o její aplikaci rozhodoval. Dále bych v trestně procesní úpravě i přes možnost, že by tak měla být aplikována již nyní, přímo vložil omezení uplatňování oportunity pouze na přečiny. V trestněprávní úpravě bych navrhoval nechat se inspirovat např. trestním zákoníkem Slovenské republiky, tedy jejich definicí materiálního korektivu (§ 10 odst. 2 zákona TZsk). Případně bych naši úpravu změnil na jasněji vyložitelnou, která by neumožňovala spekulovat nad jejím výkladem a aplikací s garancí jejího prvotního uplatnění. I když důvodová zpráva k TrZ uváděla, že se v posledních letech v demokratických státech více přistupuje k uplatňování oportunity, osobně bych více upřednostňoval trestněprávní uplatňování principu ultima ratio. Některé výroky, ať už prvoinstančního nebo druhoinstančního soudu, samy dokládají, že dochází i k situacím, kdy je špatně kvalifikováno trestné jednání a tudíž může dojít i k aplikaci oportunity na činy, které nejsou bagatelní, což v kontextu s ne bis in idem i přes možnost korekce ze strany Nejvyššího státního zastupitelství může mít neblahý dopad na preventivní a ochranou funkci trestního práva a podlamovat právní jistotu u občanů. Jinými slovy řečeno, nastávají situace, kdy orgány činné v trestním řízení, nejčastěji policejní orgán potažmo dozorový státní zástupce, špatně kvalifikují určitý skutek. Tento se chybnou kvalifikací může dostat samozřejmě i na úroveň bagatelní trestné činnosti a za splnění taxativních podmínek může dojít i k následné aplikaci zásady oportunity na takové skutky, na které by v jiném případě uplatnit nešla. Pokud by např. takovéto pravomocné usnesení o uplatnění zásady oportunity Nejvyšší státní zástupce do lhůty tří měsíců nezrušil, byla by zde stanovena definitivně překážka věci rozhodnuté.

51

Resumé Society has been evolving ever since; communities have urbanized and legal entities established. This has both negative and positive impact upon every member of society. Activities have to be regulated and criminal law as well as other legal branches of law have gradually reflected these trends. This thesis focuses on issues related to recodification of penal law, i.e. effect of Act no. 40/2009 Sb. This recodification of penal law has affected the notion of crime shifting it from the notion of dangerous nature of a crime to formal notion of a crime. Formal notion of a crime focuses on observing the principles of law. Concerns regarding a rather stringent application of formal concept which may clash with society founded on democratic and humanistic values have resulted in provisions presented in section 12, subsection 2 of the Penal Code. It defines the principle of subsidiarity of criminal punishment and encompasses the concept of dangerous nature of a crime for society and ultima ratio principle which stems from it. Definition of the provision in section 12, subsection 2 of the Penal Code was questioned by professional public and the most relevant issues are analysed in the present thesis. Thesis investigates whether the said provision interprets or also administers. This is a crucial matter for its direct and practical application in criminal procedure. If the provision is intended as administering certain principles, criminal law is thus applied as ultima ratio with help of substantive corrective. However, at the same time the principle of opportunity may also be applied as a procedural corrective, and question arises which of these principles would prevail and under what conditions. Conclusion of this thesis argues in accordance with de lege lata (according to existing positive law) that current exercise of the principle of opportunity breaches principle of legality and also the principle of presumption of innocence. And all of this is unwanted. Provision of section 12, subsection 2 of the Penal Code both interprets and administers and must prevail the principle of opportunity. This principle may be applied on different situations. Thesis also tackles potential changes and optimization of existing legislation de lege ferenda (according to intended law).

52

Seznam použité literatury Monografie, publikace, sborníky: CÍSAŘOVÁ, D., FENYK, J. a GŘIVNA, T. Trestní právo procesní. Vyd. 1. Praha: ASPI, 2008, 822 s. ISBN 9788073573485. FENYK, J. Veřejná žaloba. Díl první, Historie, současnost a možný vývoj veřejné žaloby. Praha: Institut Ministerstva spravedlnosti České republiky pro další vzdělávání soudců a státních zástupců, 2001, 215 s. FENYK, J. O subsidiární úloze trestní represe a trestním právu jako prostředku „ultima ratio“ nejen v novém českém trestním zákoníku. In: M. Vanduchová, J. Hořák

(uspoř.), V.

Kalvodová (rec.) Na křižovatkách práva. Pocta Janu Musilovi k 70. narozeninám. Praha : C. H. Beck, 2011, s. 81-108. ISBN 9788074003882. GERLOCH, A. Teorie práva. 3. rozš. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2004, 343 s. ISBN 8086473856. JELÍNEK, J. Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část. 2. vyd. Praha: Leges, 2010, s. 134. ISBN 9788087212493. KRATOCHVÍL, V. Trestný čin v československé a české trestněprávní vědě a trestním zákonodárství: pojem (struktura), dělení, klasifikace. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1995, 39 s. Právnické sešity, č. 94. ISBN 80-210-1066-5. KRATOCHVÍL, V. Pojetí trestného činu v osnovách trestního zákoníku ČR na přelomu tisíciletí a dnes. In Pocta Otovi Novotnému k 80. narozeninám. Vyd. první. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, 114-127 s. ISBN 978-80-7357-365-2. KRATOCHVÍL, V. Kurs trestního práva: trestní právo hmotné: obecná část. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, 797 s. ISBN 9788074000423. MUSIL, J., KRATOCHVÍL, V. a ŠÁMAL, P. Kurs trestního práva: trestní právo procesní. 3. přeprac. a dopl. vyd. Praha: C.H. Beck, 2007, 1166 s. ISBN 9788071795728.

53

NOVOTNÝ, O. Trestní právo hmotné. 6., přeprac. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2010, 583 s. ISBN 9788073575090. SLÁDEČEK, V. Ústava České republiky: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2007, 935 s. ISBN 9788071798699. ŠÁMAL, P. Trestní zákoník: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, 1287 s. ISBN 9788074001093. ŠÁMALA, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLAŘ, A., et al. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže, 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011. 968 s. ISBN 9788074003509. VANGELI, B. Zákon o Policii České republiky: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, 442 s. ISBN 9788074001420. VLČEK, E. Dějiny trestního práva v českých zemích a v Československu. 3. nezměn. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006. 66 s. ISBN 8021040564. Odborné články: FENYK, J. Návrh trestního zákona České republiky, příčiny a důsledky jeho nepřijetí : odlišný vývoj a osud projektů trestních zákoníků od vzniku samostatného Československa. Trestní právo: odborný časopis pro trestní právo a obory související. 2006, roč. 11, č. 6, s. 12. ISSN 1211-2860. FENYK, J. Základy trestní odpovědnosti podle nového trestního zákoníku České republiky č. 40/2009 Sb. Trestní právo: odborný časopis pro trestní právo a obory související. 2009, roč. 13, č. 3, s. 6. ISSN 1214-3758. GŘIVNA, T. Několik poznámek k zásadě oportunity v návrhu věcného záměru nového trestního řádu. Trestní právo: odborný časopis pro trestní právo a obory související. 2004, roč. 9, č. 12, s. 4. ISSN 1211-2860. KRATOCHVÍL, V. Právní pojem a struktura trestného činu v českém a rakouském trestním právu. Trestní právo: odborný časopis pro trestní právo a obory související. 1997, roč. 2, č. 12, s. 3. ISSN 1211-2860. 54

PIPEK, J. Formální pojetí trestného činu a princip oportunity. Trestněprávní revue. 2004, roč. 3, č. 11, s. 312 - 313. ISSN 1213-5313. PIPEK, J. Pojetí trestného činu a princip oportunity a jejich vztah v českém trestním právu (Platná úprava a návrhy rekodifikace). Právní fórum, 2004, č. 7. s. 280. ASPI ID: LIT27128CZ. TERYNGEL, J. K otázce materiálního a formálního pojetí trestného činu. Trestní právo: odborný časopis pro trestní právo a obory související. 1996, roč. 1, č. 10, s. 13. ISSN 12143758. VALIŠ, Z. Stránky z historie (pokračování). Státní zastupitelství: profesní časopis státních zástupců a státního zastupitelství České republiky. 2005, roč. 3, č. 10, s. 8 – 12. ISSN 12143758. WINTER, J. a P. RÁČEK. Zvyšování trestní represe v letech 1993 až 2008. Právník: teoretický časopis pro otázky státu a práva. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2010, roč. 149, č. 6, 545 575. ISSN 0231-6625. Dokumenty, právní předpisy a judikatura Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve zněmění pozdějších předpisů. Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (publikován ve vyhlášce Ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb.) Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokoly na tuto navazující (publikována pod č. 209/1992 Sb., č. 41/1996 Sb., č. 243/1998 Sb., č. 162/1998 Sb.)

Zákon č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 48/1939 Sb., o trestním soudnictví nad mládeží, ve znění pozdějších předpisů. 55

Zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 64/1956 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 150/1969 Sb., o přečinech, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 273/2008 Sb. o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 41/2009 Sb., o změně některých zákonů v souvislosti s přijetím trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů.

Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 25. listopadu 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01. Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 3. března 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04. Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 29. dubna 2004, sp.zn. IV. ÚS 469/02. Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 22. prosince 2004, sp.zn. II.ÚS 372/03. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. dubna 2005, sp. zn. 4 Tz 43/2005.

56

Slovenská republika: Zákon č. 300/2005 Z.z., trestný zákon, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 301/2005 Z.z., trestní poriadok, ve znění pozdějších předpisů. Spolková republika Německo: Strafgesetzbuch – trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Strafprozeßordnung – trestní řád, ve znění pozdějších předpisů.

Elektronické prameny NEČADA, V. Slovenský trestní řád. *on line+. Praha : Institut pro kriminologii a sociální prevenci,

2006.

s.

4.

ISBN

80-7338-053-6.

[cit.

11.06.2012].

Dostupné

z:

. Jiné prameny Výkladové stanovisko Nejvyššího státního zástupce ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 1 SL 742/2011. Důvodová zpráva k návrhu nového trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.). Část první. Obecná část, hlava II. ze dne 25.2.2008. Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, 2008, tisk č. 410/0.

*online+.

*cit.

28.04.2012+.

Dostupné

z:

. Důvodová zpráva k návrhu zákona o změně některých zákonů v souvislosti s přijetím trestního zákoníku (zákon č. 41/2009 Sb.) ze dne 19.12.2007. Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, 2007, tisk č. 411/0. ASPI ID: LIT31691CZ.

57