Transfer znalostí a technologií: Nová gramotnost? RNDr. Ivan Dvořák CSc, PGCertKT(Open) ILA s.r.o
Úvod Současná doba se vyznačuje obrovským úsilím vlád prakticky všech ekonomicky vyspělých zemí o zintenzívnění praktické aplikace výsledků vědy a výzkumu (V&V). Důvody pro tuto situaci jsou pochopitelné. Ekonomicky vyspělé země jsou pod stále větším tlakem dynamicky se rozvíjejících zemí, jako jsou Indie, Čína, Brazílie, Indonésie apod. Protože nemohou konkurovat nízké ceně pracovní síly těchto zemí, hledají vyspělé země spásu v produkci výrobků s vysokou přidanou hodnotou založených na využití nejnovějších poznatků výzkumu a vývoje. Mantrou jejich politických reprezentací se proto stala podpora neustálých technologických inovací slibující zvýšení konkurenceschopnosti jejich ekonomik Proces, kterým se aplikace výsledků V&V realizuje, se nazývá přenos znalostí a technologií mezi akademickou a komerční sférou, podle jeho anglického termínu „knowledge and technology transfer“ se označuje zkratkou KTT. O jeho významu pro výzkumné instituce, a zejména výzkumné instituce financované z veřejných prostředků (tzv. veřejné výzkumné organizace - VVO) se stále vede živá diskuse. Tlak na zvýšení intenzity (zejména) komerčních aplikací výsledků V&V dostal v oblasti vysokoškolských institucí i své „filozofické zdůvodnění“ formulací konceptu tzv. třetí mise univerzity. Ta artikuluje požadavek systémové angažovanosti univerzity v rozvoji prosperity svého regionu a státu právě zejména intenzívnějším praktickým využíváním výsledků V&V na univerzitě dosažených. V návaznosti na tuto misi vzniká i logická snaha zvýšit povědomí akademické obce (a nejen té) o základních východiscích, metodách, přístupech, dobrých praxích atd. využívaných v KTT. Řada odborníků dokonce označuje KTT za novou gramotnost, jejíž osvojení bude nutnou podmínkou u úspěšného působení jak ve vědě a výzkumu, tak i v aplikovaném vývoji a technologickém podnikání. Rozvoj třetí mise však není na vysokých školách v ČR přijímán bezezbytku pozitivně. Naopak, poměrně značná část akademické obce důraz na transfer znalostí a technologií do praktické sféry odmítá a trvá na pojetí univerzit jako stánků vzdělávání a bádání. „Komercializace“ je slovo přijímané v těchto kruzích se značnými výhradami a nechybí ani případy, kdy snaha o osvětu a vzdělávání v oblasti KTT je pejorativně označována za „nový marxismus“. Tím dochází k nemalému napětí se státní administrativou, která poskytuje pro veřejné vysoké školy financování z peněz daňových poplatníků. To je spolu s důsledky řady ne úplně uvážených kroků ze strany státních institucí odpovědných za tuto oblasti a i malým zájmem průmyslové sféry o přejímání výsledků V&V důvodem, proč efektivita systému a intenzita procesu transferu znalostí a technologií z akademické do komerční sféry v ČR stále ještě zdaleka nedosahuje požadované úrovně, kterou známe např. z ekonomicky vyspělých zemí EU, USA, Kanady nebo Jižní Koreje či Tchaiwanu. I přes nemalé finanční prostředky alokované do této oblasti jak ze státních zdrojů tak (a zejména) ze Strukturálních fondů EU a jejich deklarované strategie v oblasti KTT faktické 1
chování řady významných vysokých škol a veřejných výzkumných institucí v ČR KTT nijak zvlášť nepodporuje. V důsledku toho jsme často svědky tzv. „šedá komercializace“, kdy někteří vědečtí pracovníci využívají výsledků V&V dosažených na jejich pracovišti (za veřejné peníze) „ve vlastní režii“. Opticky tak vzniká – částečně objektivní – rozpor v pojímání role vědy a výzkumu a jejich vztahu k podnikatelským aktivitám ve sféře akademické a ve sféře „businessu“ a státní správy. Tento rozpor nepochybně komplikuje budoucí úspěšný rozvoj VVO v ČR. Cílem tohoto příspěvku je přispět k jeho řešení diskusí významu KTT pro další personální rozvoj členů akademické obce i inovačních manažerů veřejných výzkumných organizací. Je nutno si připomenout, že vztah vědy a komerční sféry nebyl vždy takový, jak jej vidíme dnes. Od vzniku naší řecko-židovsko-křesťanské civilizace podnikání a zkoumání světa po dlouhou dobu probíhaly ruku v ruce. Tuto skutečnost lze ilustrovat na dlouhé řadě velikánů vědy a umění v období před rokem 1800, vyberme pouze nejznámější z nich: Leonardo Fibonacci (1180 – 1250) byl nejen vynikajícím matematikem, který do Evropy zavedl užívání arabských číslic (každý si ze školy jistě vzpomíná na Fibonacciho posloupnost), ale zároveň skvělým finančníkem a objevitelem nesmírně nosného konceptu současné hodnoty. Leonardo da Vinci (1452 – 1519) byl všestranným malířem, vědcem i praktickým vynálezcem, a konstruktérem, který ovlivnil nejen své současníky, ale i řadu následujících pokolení. Galileo Galilei (1564 – 1642) byl nejen vynikajícím astronomem, ale i vynálezcem, který prodejem svých vynálezů dokázal dobře uživit nejen sebe, ale i své příbuzné. Ještě Gottfied Wilhelm von Leibnitz (1646 – 1716) byl nejen filozofem a objevitelem infinitezimálního počtu (spolu s I.Newtonem), ale zároveň i praktickým inženýrem a vynálezcem větrné turbíny, různých vodních pump, důlních strojů, hydraulických lisů, lamp, hodin nebo ponorky. Teprve po roce 1800, v návaznosti na rozvoj konceptu tzv. Humboldtovské university, dochází k výraznému oddělení světy vědy a světa podnikání, nebo – chceme-li – komerce. Ten je charakterizován objevením takových protipólů jako byl na jedné straně např. Niels Bohr (1885-1962), dánský fyzik a autor prvního modelu atomu, kterého vůbec nezajímalo praktické využití jeho objevů, a na druhé straně Thomas Alva Edison (1847-1931), slavný americký vynálezce, kterého naopak vůbec nezajímala teoretická podstata elektřiny, která byla osou všech jeho vynálezů. I v této době však existovaly osobnosti, jako byl např. Louis Pasteur (1822-1895), slavný francouzský chemik a mikrobiolog, které dokázaly skloubit hluboký teoretický vhled do své vědní discipliny se smyslem pro praktickou aplikaci výsledků svého výzkumu. Ve dvacátém století se nůžky mezi světem vědy a komerce dále rozevíraly. Současně přitom docházelo – ať již v důsledku dvou ničivých válek nebo dlouhodobé konjunktury doprovázející v tzv. západním světě studenou válku v druhé polovině tohoto století – k nesmírnému nárůstu počtu vědeckých institucí a vědeckých pracovníků (podle některých statistik 95% vědeckých pracovníků, kteří kdy žili, žije dnes!). A protože géniů je pořád stejně málo, většina vědeckých pracovníků se stala (v dobrém slova smyslu) řemeslníky rozpracovávajícími a dále rozvíjejícími nápady několika vyvolených. Systém řízení vědy a duch akademických institucí se ovšem nezměnil. Tím došlo k poměrně paradoxní situaci, kdy svobody vědeckého bádání udělené původně pouze hrstce vynikajících jedinců začala využívat (a vymáhat) poměrně početná skupina lidí, z nichž ne všichni měli kvality tyto svobody opravňující. Je zřejmé, že tento vývoj situace k opětnému sblížení vědy a podnikání nijak nepřispěl. Dokud byl relativní dostatek peněz pro financování vědy tento rozpor však pouze doutnal a byl spíše námětem pro kuloárové diskuse. V zostřující se atmosféře globální 2
konkurence, která se vytvořila na počátku nového tisíciletí a zejména po vypiknutí všeobecné finanční a následně ekonomické krize v roce 2008 však vystoupil napovrch v celé své ostrosti a přenesl se do oblasti politické. Pokud se tedy dnes – v reakci na popsanou současnou situaci - snažíme zpětně propojit akademický svět se světem komerce a podnikání, nepokoušíme se o nic jiného než o budování mostů přes uměle vzniklou trhlinu a návrat k přirozenému stavu, který existoval před rokem 1800.
Naivní představa o komercializaci výsledků VaV Dnešní svět je však mnohem složitější než svět před rokem 1800 a historii nelze vrátit. Překlenutí trhliny mezi komerčním a akademickým světem se proto ukázuje mnohem obtížnější, než se na počátku zdálo. I přes intenzívní úsilí vlád vyspělých zemí, které trvá již přes padesát let, nelze tvrdit, že vytyčeného cíle bylo dosaženo. Mnohé jsme se však za tuto dobu naučili. Prvotní, jak se později ukázalo poměrně naivní, představa o organizaci procesu propojení univerzit a dalších výzkumných institucí s komerčními podniky je založena konceptu kanceláře pro transfer technologií (technology transfer office – TTO), později se začalo požívat i termínů kancelář pro přenos znalostí (knowledge transfer office – KTO) nebo kancelář pro přenos znalostí a technologií (knowledge and technology transfer office – KTTO). Jedná se o speciální jednotku university (nebo obecně výzkumné organizace) jejímž hlavním cílem je detekovat potenciálně komerčně využitelné výsledky výzkumu a vývoje dosažené ba této instituci a zajišťovat jejich přenos na subjekty, které jsou schopny je komerčně využít. První takové útvary vznikly u univerzit ve Spojených státech počátkem druhé poloviny dvacátého století a do konce tohoto století se rozšířily prakticky do všech univerzit (tehdy) ekonomicky vyspělých zemích. V zemích bývalého východního bloku začaly vznikat nedlouho po pádu železné opony a rozšířily se zejména v posledních deseti letech. Např. v EU je počet takových útvarů odhadován přibližně na dva tisíce. I když systému založenému na popsané roli TTO (KTO, KTTO) jistě nelze upřít řadu úspěchů, v posledních dvaceti letech se ukázaly také jeho meze. Akademická obec a podnikatelé jsou dvě skupiny lidí s velmi rozdílnými hodnotovými žebříčky, s jiným mentálním nastavením a jiným vnímáním času. A i když vznikla celá nová profese „tlumočníků“ mezi akademiky a businessmany (formálně se nazývají profesionálové v oblasti přenosu znalostí – knowledge transfer professionals – KTP) jejich úkol se ukázal nad jiné obtížným. I přes všechny významné politické deklarace a nemalé finanční prostředky alokované do oblasti KTT jak Evropskou komisí, tak i národními vládami jednotlivých členských států EU, cílů vytyčených EU do roku 2010 (tzv. Lisabonská strategie) nebylo ani zdaleka dosaženo. V posledních deseti letech jsme proto svědky intenzívního hledání nových přístupů a nových modelů zaměřených na přiblížení akademické a komerční sféry. Na úrovni EU má toto hledání formu nové strategie nazývané Horizont 2020.
KTT je velmi složitý a strukturovaný proces Co je podstatou těchto nových přístupů? Vycházejí především z poznání, že přenos znalostí a technologií získaných jako výsledky jejich výzkumu a vývoje do komerčního využití je proces 3
nesmírně strukturovaný a složitý. Může probíhat řadou cest, které se vzájemně prolínají. Obvykle hovoříme o pěti základních cestách: • Služby (Services) • Poradenství a výzkum na zakázku (Consulting and Contractual Research) • Prodej patentů a poskytování licencí (Patent sale and licensing) • Společné výzkumně-vývojové projekty (Joint R&D Projects) • Zakládání spin-out (=spin-off) společností (Spin-out launching). Tento proces má také řadu etap, které se organizují jiným způsobem a financují různými finančními instrumenty. Například u zakládání spin-out společnosti rozeznáváme takových etap sedm • Badatelský výzkum (Basic Research) • Aplikovaný výzkum a vývoj (Applied Research and Development) • Potvrzení konceptu (Concept Approval) • Ochrana duševního vlastnictví (IP Protection) • Start-up (Start-up) • Expanze (Expansion) • Stabilní rozvoj (Stable Growth). Složitost a vzájemnou provázanost jednotlivých cest a procesů, kterými se realizuje komercializace výsledků a výzkumu a vývoje na úrovni výzkumné instituce, a možné přechody mezi nimi i jejich společné počáteční etapy ukazuje následující obrázek č. 1..
Společný V&V projekt
Založení spin-outu
Prodej patentu nebo licence
Obr. 1: Schéma postupu při komercializaci výsledků V&V Z prvních stadií tohoto strukturovaného procesu (bílé boxy) se v různých okamžicích odštěpují jednotlivé cesty komercializace výsledků V&V (modré cesty): zatímco společné výzkumně vývojové projekty se zpravidla zahajují již ve fázi aplikovaného výzkumu a vývoje, prodeji licence či založení spin-out společnosti předchází prověrka konceptu, následované ochranou duševního vlastnictví. Teprve v této fázi se také cesty založení spin-out společnosti a prodej patentu nebo licence oddělují. Celý proces přitom není lineární – jak ukazují červené 4
šipky, mezi jeho jednotlivými větvemi existuje řada přechodů (např. mezi založením spin-out společnosti a prodejem licence, nebo mezi založením spin-out společnosti a společným V&V projektem) a zpětných vazeb (např. od prověrky konceptu k aplikovanému výzkumu vývoji, či dokonce od aplikovaného výzkumu a vývoje či společného V&V projektu až zpět na úroveň badatelského výzkumu). Právě zvládnutí tohoto strukturovaného procesu a jeho pružná aplikace na jednotlivé konkrétní případy je podstatou zvládnutí procesu transferu znalostí a technologií na úrovni výzkumné instituce. Podrobný popis jednotlivých cest a etap komercializace výsledků výzkumu a vývoje lze nalézt např. v Štech S., Dvořák I., eds.: Inovační podnikání na Univerzitě Karlově, Karolinum, Praha, 2008.
Komercializační strategie výzkumné instituce Dalším draze zaplacenou zkušeností je poznání, že má-li být proces komerčního využití výsledků výzkumu a vývoje úspěšný, nemůže představovat jakousi nadstavbovou, nebo dokonce izolovanou aktivitu výzkumné organizace. Naopak, musí se těsně prolínat se všemi jejími ostatními badatelskými, případně vzdělávacími aktivitami. A musí se opírat o dlouhodobou konzistentní strategii, kterou výzkumná organizace v oblasti praktického využití výsledků svého výzkumu a vývoje formuluje a implementuje. Problém formulace takové strategie ilustruje následující obrázek č. 2.
Obr. 2: Podstata komercializační strategie výzkumné instituce. Každé badatelské pracoviště disponuje určitou základní expertizou, která definuje jeho profil. Tuto expertizu však může využívat pro komercializaci různým způsobem. Může se buď rozhodnout pro tzv. přímou komercializaci zahrnující služby a konzultace a výzkum na zakázku (levá větev na obr. 2.). Nebo se může rozhodnout pro spolupráci při komercializaci od samého počátku, což je realizováno společnými výzkumně-vývojovými projekty 5
s komerčními subjekty (prostřední větev). Anebo se může rozhodnout pro tzv. následnou komercializaci zahrnující prodej patentů, poskytování licencí a jejich využití a zakládání spinout společností. Výzkumná organizace se může samozřejmě dlouhodobě rozhodnout pro nějakou kombinaci všech tří uvedených cest; právě tento mix je podstatou její strategie v oblasti praktické aplikace výsledků výzkumu a vývoje. Ukazuje se, že pro úspěšné naplňování takto formulované strategie je nutné zapojení významného množství pracovníků výzkumné instituce. Aby jejich zapojení bylo skutečně efektivní, musí si také osvojit určité teoretické poznatky a praktické dovednosti z oblasti přenosu znalostí a technologií (KTT). Samozřejmě ne všichni pracovníci výzkumné instituce si musí osvojit tyto znalosti a dovednosti na stejné úrovni. Zatímco u většiny pracovníků postačí povšechná orientace nebo základní znalost problematiky, pracovníci KTTO (které je i v tomto modelu centrálním útvarem pro naplnění dané mise) musí disponovat hlubokým a profesionálním vhledem do dané problematiky. V tomto smyslu je tedy transfer znalostí a technologií novou gramotností, jejíž zvládnutí bude v budoucnosti nezbytnou podmínkou úspěšného působení ve vědě a výzkumu.
Kompetence přinášené novou gramotností Co je ale vlastně podstatou této nové gramotnosti? Jaké kompetence je nutno zvládnout pro jejich osvojení? Tyto otázky se podrobně řešily v letech 2008-2012 v projektech Certified Transnational Technology Transfer Manager (Cert-TTT-M) a European Knowledge Transfer Society (EuKTS) financované Evropskou komisí prostřednictvím 6., resp. 7. Rámcového programu. Jejich výsledky v této oblasti shrnuje následující obrázek č. 3.
Úroveň
UŽIVATELSKÁ
PROFESIONÁLNÍ
Posouzení a ocenění příležitostí Přenos znalostí a marketing inovací Vyjednávání prodej licencí
Expert
Ochrana DV
Professional (Senior)
Strategie a portfolio DV
Associate (Junior)
Analýza a management informací
Všichni pracovníci ve vědě a výzkumu
Kompetence
Zakládání nových podniků Projektový management
Obr. č. 3: struktura kompetencí gramotnosti v KTT
6
Z něj je patrné, že potřebných kompetencí je celkem osm, jsou uvedeny v jednotlivých řádcích. Tyto kompetence je možno zvládnout buď na uživatelské úrovni, kterou reprezentuje zelený box, nebo na profesionální úrovni. Ta se ještě rozpadá na tři podúrovně reprezentované žlutými boxy.Profesionálům na dané úrovni byly v uvedených projektech přiděleny klasifikace „Associate“ (ve starším označení „Junior“) pro nejnižší profesionální úroveň, „Professional“ (ve starším označení „Seniorů) pro střední profesionální úroveň a „Expert“ pro nejvyšší profesionální úroveň. Podrobný popis jednotlivých profesionálních úrovní a další detailní informace o vstupech obou projektů lze nalézt např. v brožuře EUKTS European Knowledge Transfer Society, závěrečná publikace projektu, Consortium EUKTS, 2012.
Závěr Co lze na základě výše uvedených vývodů o nové gramotnosti doporučit výzkumným organizacím v ČR? Je to šest jednoduchých kroků: 1. Vzít komercializaci výsledků V&V vážně (v opačném případě hrozí riziko „šedé komercializace“, tj. rozmachu komercializačních procesů, které nebude mít vedení výzkumné instituce pod kontrolou). 2. Inspirovat se dobrými praxemi v oblasti transferu znalostí a technologií doma i v zahraničí (a nevymýšlet již opakovaně vymyšlené a prověřené). 3. Zpracovat SWOT analýzu své pozice z hlediska transferu znalostí a technologií a na jejím základě formulovat svou strategii a politiku její implementace pro tuto oblast. 4. Vybudovat organizační strukturu a vnitřní předpisovou základnu pro jejich naplnění. 5. Získat (nebo vyškolit) profesionály schopné tuto strukturu efektivně provozovat, přidělit jim potřebné finanční zdroje a stanovit jim jasné realistické cíle. 6. Vyškolit v oblasti KTT na uživatelské úrovni podstatnou část svých pracovníků. Realizace těchto kroků samozřejmě jednoduchá není. Pokud však výzkumná instituce bude podle nich postupovat, může oprávněně věřit, že směřuje správným směrem. Nemůže ovšem očekávat, že se pozitivní výsledky dostaví okamžitě. Zkušenosti ukazují, že realistický horizont pro zvládnutí a skutečné zažití této nové gramotnosti na úrovní celé organice je 5 – 7 let. Ale již staré přísloví tvrdí, že je lepší pozdě než nikdy!
Literatura 1. Štech S., Dvořák I., eds.: Inovační podnikání na Univerzitě Karlově, Karolinum, Praha, 2008. 2. EUKTS European Knowledge Transfer Society, závěrečná publikace projektu, Consortium EUKTS, 2012.
7
