Symfonie. Jaroslava Vrcti li ckého. BÁSN. v PRAZE. TISKEM A NÁKLADEM J. (Tetí vydáni.) OTTY. ( ) :8(f,s

s

PG

S03Q

FsAn

w

Symfonie BÁSN

Jaroslava Vrcti

li

ckého.

(1873—1878.)

(Tetí vydáni.)

v PRAZE. TISKEM

A

NÁKLADEM :8(f,s.

J.

OTTY.

VE.sk

O ,

ERA PRAVÁ VYHRAZENA.

v^^^>>^ \>

[:

SEP

2 2 1966

,4«m'^

POSVCUJU

SOFII PODLIPSKÉ,

HLAS

V POUŠTI.

Ž)vj hvézdný pohár noc mi k ústm

mj

duch na prahu

stojí

kloní,

v život jiný;

kol hlavy mojí staré báje zvoní.

Dech noci padá

v

srdce

jak v erstvé hroby jak

hlohu

bílé

mého

stíny

ruky pátel

z

rže na

kvítí,

ruiny.

I skloním hlavu slyším, plnoc bíti však zárove ó jaká písei snivá žalné vzdechy, te zas vlnobití. ;

!

Te Te

zvon souzvuk, veer kdvž se Šum strom, noc když pláštm svým

a náhle jásot, kvil a

boue

stmívá, je

skryje,

divá!

vlny plá, když o beh skalný bije, ne vichru hnv, když probudí se v lese, ne rozpoutaných živl symfonie:

Ne

Ta hymna

nad svt spící nese ode pólu k pólu, hvzdy blednou, zem se tese

jak triumfu

tak

letí,

v

dál se

zpv

.

.

Ta divná píse a

vzdech,

z

Bh

v ní

V

z

nadšení a bolu

kletby, jásotu

a

hoe,

a Iblis h'bají se spolu

ní prales šumí, v

ní burácí

;

moe,

v ní starých

boh

Viz. v

tonech vzchází lidstva

Co a

jejích

kácejí se tróny

svaté háje lkaly u

ím

dým

slují

.

•

zoe

Dodony

zem

se v Delfách rety

když ze

.

chvly,

vystupoval vonný;

Co písným hlasem Eumenidy ply. když ped kížem své Olymp elo sklonil a Zevu z ruky bleskné padly stely;

I

kletby Kaina, jejž

plá

ím

v

Co prorok vidl na

ím i

hích svtem

honil.

ped

potopou na útku, slunce vzchodu Memnon v poušti zvonil;

lidstva

stenal Faust,

své pouti v

jenž

Ahasver, jenž bloudil

kráel

Mekku, blud,

moem

moem vk;

Vztek Samsona, když rozmachem lvích tas' paláci, i

plá prorok

i

dumy;

cvnický smích Diogena v sudu

:

úd

Vše v lká,

pláe, šumí,

písni stená,

této

volá, vzdychá,

Kde básník

jest,

který

jí

v

vn

dímá, píse lidstva! V ní ta kvty sn a tužeb jeh*^ planou, Boha obejímá! níž lidský duch i

Já slyším

Kam ona Kde to

,

porozumí

To jíž

hímá

zápasí a

její

ji

—

a

moje

slzy

kanou

tajemná se píse valí? cíl?

proudní,

Kde ztichnou vír

Zda zápasících

vzdech

srdcí

tyto zvuky,

neustálý

bouné

?

tluky,

zda myslících hlav záchvvy a snní, zda žíznících rt prahnutí a muky

Bez

odmny,

bez vlahy, vyslyšení. cíle, bez pístavu

bez útchy, bez

by mohly klesnout

Na

v

propast

zapomnní?

velduch svta odn v svt slávu, by andl svých pluky hostil v ráji, by tato píse zanikla v let davu?

10

ím je

andlov

Jež od se

ducha lidské mysle

v práci

vným

vše

vk

mocn

plají,

Tvé vzdechy andl onu hvmnu tkají,

jest!

v

sbírá.

nad prázdnem všehomíra rovna oceánu, hymnu, která neumírá

valí

v tu

vnou

Kdo

zabuší

dív na edenu bránu,

zpv andlský, i náky milion? Kam jde ta píse? Myslíte že k Pánu?

Já pravím ale:

Ó

pantheonu

lidstva

vná

lkal

do

K

hymno! Tvoji první sloku Adam, vyhnán od zápraží ráje,

ader Evv hokou

slzou v oku.

Tvým tonem hory zvuely

a

háje,

když Hellady svt padnul v rozvaliny, jím stenal v cirku barbar umíraje!

Ó

jaký div, když ztajen v

t

básník

slyší,

že v jeho duši

jak

se valíš

noní

stíny

vzduchem,

povstává svt jiný!

11

Ó

jaký div, že náhle

se

chvjí

adra

tvoje tony

tob

!

mu padnou v duši, písn tvým jsou echem,

když

že všecky jeho

že v

spánky buší, v oku suchém

tpytne

že slzná rosa

A

tvorím ruchem

jeho,

vše,

co žádá, chce a tuší

Ó písni lidstva, jak máj vonným dechem zem na ráj zmní, strhá pouta z eky, strom kvty pokrývá a skálu mechem :

Tak pták

ím

vdky, bájený svých kídel duhy strásá,

srdce moje, tvými zpito

jemu, smrt,

ím

prostory,

ím vky?

Jen v tob kvt nadjí,

život,

Ó

Ó mystérium Ducha

vykoupení, spása, plod in, slávy tucha, duch jenž jest pravda, srdce, jež jest krása

triumfe

!

On pichází! Ó iíte O dobou adventu jest Jak v kolébce, on

v

stezky

pímé!

naše doba

hrudi vaší

díme

12

On. který neví, co jest smrt a mdloba, v trn nebes zmní Prométhea skálu a

nachem

ráje zjasní ránv Joba.

Pod jeho okem Dante

v

chmurném

žalu

dá ruku Shelleymu. své peklo zboí, a oba svtlem pjdou k ideálu

.'\

ohnm

jako fénix vlastním

on nadšením, co bv v nové kráse

vzletí

Ne Memnon

ni

on

lovku

a pouze

O

víc,

tísnilo

jej,

shoí,

stráví,

k svtla

moi.

ke žhavý, ozve slovem,

pustiny

se lidským

básník bude

knz mu

pravý.

na které v lesku novém kídla svého píští složí, by zem obrodil v svtle myšlenkovém.

on

století,

zlatá

Krásnjší z ruky boží ducha kvtem maje hvzdy za podnoží!

Zda poznáš než druhdy se

blíží,

jej?

vyšel svého

A »Ecce Homo!« podruhé

Ó

básníku, jejž

sem vrhlo na ten

asu

zní

svtem

vlnobití

stráž budoucnosti

nové, krásný sen kdy pestane snem býti

I

13

i

pouze

ve

ty

zoi ervánkové

se kolébáš a vidíš

divy,

jitra

co ješt v tmách se brodí národové?

i

pouze tvj dech ve nadšení živí ohe Vesty na oltái krásy, a v stínech blesky tvj zrak vidí snivý?

ten

Jest jitro

již?

Jsme hodni Jsme otužilí

Jsou

slavit

naplnny asy? Ducha slavné píští?

zírat v

slunce jasy?

Snad místo blesk se jen mee blyští? Snad co ty zoveš ervánkovým nachem, jsou

pouze krve brody na

Tlum žebrákv

jde

posud

lidstvo

darmo

a v propasti svých záhad svit

bojišti?

prachem spouští

myšlenky! Zda nechvjcš se strachem,

Že zpv tvj bude pouze hlasem v poušti. jenž bludikou se mihne na moálu jak

temném

luny paprsk v lesa

Kam potom pjdeš?

.

.

.

.

Marano, 28. srpna i87ó.

houští?

.

.

Dále k ideálu

!

II.

HORROR

VACUI,

jjen

v

únoru

bvl

chmurný,

truchlivý.

Kraj smutný, kol jen pole daleká ernými pruhy lnula k obzoru, jenž v

tmu

Mha všela

se

noil

stále

houstnoucí.

se v kusech velikých

na holé snte strom u cesty. Vždy tmavší obzor byl, vždy pustší vítr usnul v keích bezlistých I

snt nehnula

se v

jenž úžil dech

mj

kraj.

olovném vzduchu, kruhem železným. nohy své,

Já krok neslyšel vlastní ni

srdce tluk, jež v prázdných

adrech mých

nmou

zmnilo. O kéž by v žluté tráv na mezi a v suchém listí spícím pod stromy, neb v holých vtvích zahrál vtru dech! By lehkým kídlem teba krkavec, ta ernotmavá vzduchu myšlenka, svá kídla táhnul v letu posupném nad tmavým borem — vštec neštstí! By na mýtin teba zavyl vlk a jeho oka smaragdový lesk by mlhou km.i jak hvzdy bludná zá! se v popelnici

Jen ruch, jen pohyb, jen

vdomí,

mám Symfonie.

bytost

známku

že v šírém

píbuznou,

žití

jen,

prostranství jež

myslí,

chce 2

a

—

jako já

cílí

jen

vdomí,

ona velká, valná píroda, jež halí tvá te v smutku škrabošku. jest více nám než chladnou macechou. tak ale kráet sám. jen vdt to a stále bdít nad výhní myšlenek, že

!

z

.

.

níž létající jiskry zoufalství

na mozek

srší

bez

a

jít

.

cíle

deštm ohnivým,

ped

nemít

sebou

hvzdný lesk mdlým kmitem tpytne ve tmy oceán ó to jest víc než v snní hlubinách

jen obzor v mlze, z které

vnoit ke dnu taj duševních vzbouit lva, jenž liše posud spal, zván vností v svém spánku hlubokém a zoufalstvím, když hivou potásá se a

.

—

.

.

Na tichou mysl šel jsem sám. myšlenka stará slétla jako sup. jenž zahnav stádo ptaí havti koist svou vítzným okem a laný zobák noí v krve proud. Ta stará myšlenka, jež dlouhý as kdes íhala a te jak zákeník vší tíhou hrozné, bezdné hloubky své mne sevela ... O volej o pomoc Ten vzduch je mrtvý, zem se nepohne co zbude ti, než vžíti se v svj stav a myslit dál, a pijde cokoliv

Tak

mou

mí

—

!

A

já

jsem

po šírém

snil.

svt

— lidé

Kol pustá byla zem, vymeli,

kraj zdivoel, kol hloží

s

kamením.

— V

Vše živé zhaslo.

nebes azuru

-

chvalozpvu skivan

ztuh' v

jásavý,

proud v žulu zmnil vlny šumivé, i

moe

—

vyschlo.

Žralok beztvarný

nad shnilou kapra zahrad podmoských vzpjal tlamu prahnoucí a skloniv ji v klín posledního z

živoucích

lidí

ston slední vmísil v smrtný jeho dech.

Vše zhynulo. mj duch

—

jen

jen v

nm

On vidl

Ve hrozné

té

vdomí,

požár starých myšlenek.

plál

zemi, druhou

proud

chvíli

byl v starém

živ

matku svou.

prsu kamení, on vidl ether, jehož synem bvl, jak zmírá v žluti jedovatých par

jak

žití

a tratí se v

v

jí

tom hrozném bezvzduší,

jak duše útlá ptáka uniká,

pod vývvy neúprosné sklo ku zkouškám vdy zavel uenec. On vidl, kterak v hrozném prostoru

jejž

se koule

bez asu,

On

zem cíle,

rychle kutálí

bez svtla a tmy.

zel, nad jejím

pustým okrajem

jak zhaslé slunce

dsnou

podobnou výhni,

uhlí vyhaslé

zvedá

tvá

v níž rudožlutým stlívá popelem ;

tu slunce vyšlo jako jindy též i

zapadlo dle starých

a duch

mj

ptal se,

On vidl msíc

s

zákon,

na

ta

stará hra!

tváí umrlou,

bledou jak pažit svadlý v jeseni a jak upíra

chmurný obliej.

On vidl pes nj i

svtla proudy

z

stíny bžeti hasnoucího slunce,

rychlém peletu sopky vyhaslé, rozšklebený jícen ztemnlý, i v nmž hory lávy zkamenlé již jak bílé zuby z dálky svítily. On vidl, v letu žárném, kvapícím

ozáily

jež

v

nm

v

skály,

sluje,

jak z

moe

a

na

chvíli

v

tvá zkamenlou

tmy

kometa

vyšlehla

zahledla

se

pevn

zem

opuštné,

však zmizela v tisíci paprscích. On vidl, s výše tmy do hloubky tmy

zem

kol pusté

tiše,

posupn

hvzda

jedna za druhou, jak ve orloji kola zubatá, jak na rženci rudé korále

jak padá

též,

na pustém pohoí

zem

jak usedla smrt,

On vidl té

pusté

jak zlomivši své kosy bitký hrot svých hodin písek rozsypala v tmu a

to

plái teskném oi zakryla: vidl vše a udiven se ptal: ta pustá zem? tvto svty ^

v

— Na

Na

Kdo

valí

tmou

ty

hrzné

kdo na vahadlech uklání

—

Na

kolosy, je

v rej

?

Jeho úmrtím kdys bvl lovk? zda jedna hvzda bh svj promní? Zda v svt nebyl mušce podoben, jež sedla na mí pohozený v kout? A ruka dítek v závod hrajících když mí vyhodí v prostor modravý,

kam

odlétne ta

Ó

jaký

muška ubohá?

všehomíru kout jest hozen mí, jejž zemí jmenujem? A lovk na nm, mušky bídnjší. v

asi

ten

ml

ml

hrady, msta, lod, zákony,

i

nž

své dje, na

vil

ve slávy lesk

útchy

hrdým

bvl,

budoucí,

Boha stvoil sob, by zapomnl smutný osud svj,

pro a tu

slast

badal, ryl a maloval,

jezdil,

mil,

psal,

A k emu

Na

stavl, aby boil zas!

zjevila

se

tvá pírody

Na Na Na Na Na Na jste

Na Na

Já domyslet se bál

.

.

.

Gangu nad proudy

ve božství paprscích?

hájích

v

—

vše?

ctn

byl Zevs

Irmensul?

a

vštec zpíval o Tróji? Marius lkal v rumech Carthaga? pyramidy stavl Farao? božství vdechl Scopas v dláto své slepý

?

Hellespontu vlny tkavé

Leandrovu plec? tady kíž a tam zas plmsíc? sny a tuchy kraje lepšího.

zulíbaly

kdvž v srdce hloubi všem jest psána smrt? ptal se duch pustým nad svtem

mj

Tak a

cítil

—

lev

Tak

již,

jak

vnost

mj

snil

se

blížil

tm

ve snu, v

duch.

bdní

zoufalství

—

Zatím krok nohy mé pedstav zbsilých k mstu. V mlze veera,

štván vírem v

hivou potásá

sn

a

soumraku pede mnou

jak starých

as

kolos

leželo

bájený.

tmavá brána kterak zeje v tmu kráter sopky mlící lamp rudý kmit, jenž plane po rznu Hle,

jak

erný

;

32

jak doutnající jiskry jenž

z

popela,

neprhledným, hustým deštm svým,

—

zvolna zasype tož skuteností sny, mládí, štstí, ctnost a nevinu

—

branou

Já prošel

se mihlo kol

v svtle nejistém

mne ostí bodáku,

nímž pecházel tu vojín ospale. tmavou, truchlivou kol mstských hradeb jednotvárné zdi; te ješt roh — a tam hle námstí, tam ty paláce ty vže znám Vždy více svtel v zrak mi sálalo, vždy vtší ruch a šum mi v ucho bil, jak vlna bije v Škebli na behu. rostla vava, hovor zmatený,

s

Já ulicí šel

—

—

i

.

.

.

Te

vždy víc a více

píse

tu

zní,

a z dálky

O

bouný

rostl

dav

tam vzplane pochode

huí rada koárv sob vzpomínám, .

.

.

teprv nyní

všemohoucí kníže Karneval svým žezlem dneska mávnul naposled O mocný pán to, boha mocnjší! Tch málo jest, jimž v nepokojný sen nehraje souzvuk jeho rolniek Pod soudce vážnou sedne paruku,

že

knze talár vejde asnatý, kmit korál se ztají sklenných, jichž leskem tlumí mladá grisetka svých útlých ader bouné vlnní. A starší dám dobré povsti pod kamelie lístek usedne, i

v

v

jež z

jak z

erných vlas vyzírá tmavých list zralá jahoda.

jejích

23

Ba vloudí

se

i

básníka

jizbu

v

—

rýmem písn zvoní v jeho sny! Sem v podloubí! — Sem za sloup soucitný a te v to moe, v dav ten bouící le oko mé jak racek v píboj vln a

—

Na nebi Na zemi

!

tma, ni svtlo.

hvzdy

—

Steré

-

•

jediné.

pochodn

zde chtjí slunce žárem zahanbit. Jak okouzlen zím na vír tkavý,

míhá se, smíchem zmlk'. Tu sprostý lid, jak práv od práce jej vede kolem matné nohy krok; jak pítomnosti palná otázka pod halenou leží zatatá. jenž roste, dlí, pojí,

jenž mluví rykem, aby

ps

Tam koár z

dav.

—

ady

lokaj,

nichž každý v kroji barev kiklavých

vz

vynívá nad

jako ínská

vž

a kolébá se jako pagoda.

kožich jejich huatých, klobouk ploských, zdlouhých kabát

Hle, ze z

s vším obarveným, lesklým barbarstvím, zda s mraznou tváí tupý stedovk všech stav rovnost ve tvá nebije? Již vystupuje panstvo z koár, hle, viz jen paní pestrou smsici jak osedlal si každou Karneval

Té jenž

z

oka

svítí,

vzdorn

se rozpustile

Té tverák

s

té

zas

vrkoem,

unik' stužce sametu,

houpá nad elem. hrdla stáhl hermelín

a výše zvedá kyprý,

nahý prs;

24

v náušnice kalich ukrytý

té,

okrouhlé, plné líbá rameno, a

jež

té,

bu

chtla hustým závojem

zahanbiti plachou zvdavost,

bud

skrýt svou touhu dnešní orgie, na stupálku vozu pozvedá šat sametový víc než sluší se, a útlé nožky tvarem kouzelným v dav lidu hází jiskry zápalné.

té

O i

smyslnosti more kypící,

máš

ty

víry,

ty

máš prohlubn,

však perla v nich se nikdv nezrodí!

Lid pomalu se tratil z ulice a brzy stál jsem v tichém loubí sám. O náhodo Tam temný, chmurný dóm své vže vznášel v mranou oblohu, jim naproti ve svtla paprscích plál ped orgií palác nádherný jak nevsta ped nocí svatební; a zde, ve stínu stál jsem básník sám, k chladnému sloupu horkou tlae skrá. !

—

Bh v palác blázn hlav mojí dsná myšlenka

V tom chrámu a

v

Ta

.

za

mnou

šla

jak za

raíijí

.

.

stín

te

zde v chrámu temném pozadí, v paláce zoi, jenž se svtlem smál,

a

pod v

V

vným

mé

srdce

nebem v mraku mlícím laný zatínala spár ....

bludišt její, v chodby mlhavé, kde hasne kahan zvaný rozumem,

rej

25

te

padlo svtlo proudy sterými. Však svtlo ne; to zvuné hudby v mé ucho padl hlunou fanfárou. zaal tanec! bsná orgie!

—

jek

—

Te

erné po stnách dómu Hle, jak se

stíny

míhají

Jaký pestrý vír O smšná hro tam blázen tanící po Bohu hází lehkým stínem svým, a to trpí snad si myslí, chrám že státi bude ješt vky dál, až zmizí lovk a s ním jeho stín. !

!

—

Bh

Však nad vžemi jeho pomalu se táhnou mraky, jak by vdly, že stejn bude vítr v plachty jich

písn

své i

O

hvízdat, až ten

Bohem

s

hrdý

dóm

tam vévodí v hravém peletu!

klesne, jenž

.

.

.

na zdi Což jsem já víc, jenž sleduji váš rej hrozné prázdno nebes nade mnou! hvzdy z hrzy ped ním halí tvá, 1 a se zdá, že každá erná vž te na mne sahá rukou obrovskou stíny

!

mn

!

Te ten

v

hustjší se uzel zaplitá

bsný

vír.

—

Již

hasnou svtla

Od

bujných

bok

Již !

—

íše zkácenv

!

tanec rvchlejší pry ten pestrý cár!

od prsou pry tch krajek ozdobu Víc do kola a z kola v objetí! Hle již splynuly stíny na stn v tmu jedinou slyš smích, a šum, A nebe jen a já jsme vidli. jak nad palácem v mraku sklonil se v náruí Baccha iMessaliny stín !

—

—

!

a

bou.

A prázdno jsem

dom

v

prázdno nad sebou

duši,

šel

a

v

jitra

ervánek

jsem v tžkých mukách duše ztrápené psal tyto verše

v

vnosti

Praze, v únoru 1874.

—

a

sob!

III.

z

DENNÍKU ASKETY.

¥ le

—

strá jest pustá, kamenitá tam pec v skalách jeden kvítek malý, nemohly pec zdusit moje žaly ...

srdee

é

jej

Jak v duše hloubi roste, voní, zkvítá

A

cit svatých mocné harmonie Jeden tón zní ducha mého šerem jak hudba zvon tichým svatveerem, a v duši mojí nesmrteln žije. z

pec

Mé

nitro

le

v

—

spráhlo dávno na Saharu palném písku pramínek zbyl jeden,

mé kouzlí mládí eden chládek v myšlenkovém žáru.

ten v trpké sny a

Já

lesní

bdním

zhasil

oí

jiskry svaté,

tahy písné smrt nakreslil postem le pece radost bývá u mne hostem a v sny mne zkájí arovné a zlaté. já

v

—

30

I

svatých vášní žáry bleskojasné,

již

inm

k velkým

jež

lhostejnosti zhasly

le jedna

srdcem mladým chvly, na popeli

—

nikdy neuhasne.

jiskra

A darmo víra, darmo zákon volá Ten vyrvi kvt a stav ten citu pramen, ten ohluš tón a zni ten vášn plamen, :

bu

a srdce tvé

Já já

—

nemohu musím ctíti 1

jenž z dálky,

mi

v lásce

pustina jen holá

!

Já klesám ve zápase, jenž mluví ke mn,

hlas,

blízka,

z

kvne

:

jasn

a zas

lovkem bu

temn

zase

Když po plnoci v zamyšlení dumné se z íše zjev ducha povzlet níží, tu v myšlenek zjev

A

mých

tajemný a brzy

mn:

zrcadle se zhliží stojí

»Ty

u mne.

jsi hledal Boha, zkouška byla le vyznej sám, jak pravda tob milá, kdy blíže jemu stála tvoje noha?

šepce ke

tvj

život celý trpká

31

ó povz jenom, kdy jsi byl mu bližší, zda v klínu matky v dcka luzném snní, i zde v samoty písném uzavení, kde srdce vzdech se novým vzdechem tiší?

nmu

výš kdy srdce tvé se neslo, Rci, k zda v šeru háje, v drozda písni tklivé, i v stínu této klenby zádumivé, kde »memento« jest jedin tvé heslo?

Kdy's

lip

jej

rží

vínek

tušil,

spjatý

i

v

vnil pohár a planoucí skrán, noní dob když ku chrámu brán

ti

v

píse sov

kdy

zní vichr ledovatý?

rájem nebes kdy se na t smával, zda z chmurné malby, z rozhlodané lebky, i z onch oí, nad nimiž vlas hebký ped asem dávným s tvojím vlasem hrával?

A

též Bohu? Na cizí lidmi, cizím lidský pohled vlídný? Na zavrhl i mníš, tvj život žalostný a bídný jsi

s

jsi

že vykouzlit

mž'

rajské

Když temno sil jsi Když plel jsi kvty

rže

z

hlohu

?

— jak chceš hvzdy — smíš doufat jak

O vra se v život dív, než umíraje sám vyznáš, marným bylo tvoje žití!«

žíti?

v ráje?

32

A

a

tekou slzy mé, rdím se v studu, když rozvažuju tato slova dsná, pec volno mi, jak budil bych se ze sna, jak v slunce pravdy vznášel bych se z bludu.

Já chci zas

Snad budou

žíti

Moje

!

ty

mým

slzy

kanou

.

.

.

nejkrásnjším inni,

snad ty mne smíí s minulosti stínem a nad mým hrobem hvzdnou záí zplanoul

III.

Kdys k veeru jsem dlouho v sad badal; a jak nade mnou k lístku lístek v loubí, tak myšlenka se s druhou v duši snoubí, ,

až

s

msícem

se

spánek ke

mn

vkrádal.

A dávno

co již pohešil jsem boln. tlum zjev divných do kola se míhal, jich nmou hru zrak udivený stíhal a v jejich sledy unést dal se voln.

Tu obrazy jsem

v

krátce rozeznával:

Zas mladík stál jsem žití na rozcestí, v mé mladé hlav sláva, krása, štstí, v mém bujném srdci bouných cit nával.

A

tenkráte již v prvním srdce ruchu nad bezúelnou, tajnou žití bájí jsem hledal mír, hned v luhu, v horách, v hned v umní, hned v pítelov duchu.

háji,

pochybnostmi štvaný nezkojen lásky blahodárnou mocí co nedal den, to urvat chtl jsem noci, a místo léku jed jsem vlíval v rány.

Však. odevšad jsa

Kdvž jednou zas mne vášn plamen tu

octl

jenž

ped

jsem se

tajemn

v

noc

niil,

kláštera branou, letní,

hvzdotkanou

svých vží chmurných temný prapor vztyil

Jak msto boží stavba ta se tmla, po ímsách pestrých hvzdné svity hrály, s nich sochy svatých tázati se zdály,

pro

klid

jejich

má noha

ruší

smlá?

mj

Co zrak

kolem bloudil tkající, tam za míží se leskne?!

ó Bože, co

.

rozeznávám, jak jen msíc bleskne, tam stojí andl bledých, vábných lící.

Již

Vlas

erný

to

Bh

to

dcka

to

hvzdný

Symfonie.

splývá nad

sám

ví,

sen, to svit,

ím

plá to

prhlednou skrání

oko jeho dýchá, jezera tichá,

matkv požehnání! £^

34

Hle andl míru, po

nmž

za nímž se nese každý

duch

mj

zmírá,

a hnutí,

cit

nuž za ním, za ním teba v zahynutí! Na bránu buším, ta se otevírá

—

A vkroím. — Po zdech svity luny hrály a bžím chodbou ztemnlou a dlouhou, a bžím hnaný bolestí a touhou

.

—

le každvm krokem andl

mizí v

dáli.

Jen temnem za ním bílý šat se kmitá. s koncem chodby zahrada se snoubí,

Tu

tam andla zím ve ržovém

loubí,

vnce

splítá.

zadumán

jak

I

rychle za

z imortel

ním bžím do

musím

aleje

musím k Co kvty mn, co vlny vodojemu, v jichž dumný plá své stíbro msíc

kol soch a kaplí,

-

nmu

!

leje?

A v chodeb stín zas noha má se šine. Tu zavál šat... Zda te svou tužbu zkojím?

Te a

A

s

—

ješt krok já v stedu chrámu stojím. oltáe mi bledý andl kyne.

náhle varhan akkord arotklivý

mj

výkik

zdusil, v to

neznámé

hlasy

po mramorových sloupech luny jasy já nevdl, zda mrtvý jsem i živý.

—

35

A

na oltá

vrhnu ku andli, oltá mizí v šeru, zoufalosti na stupn se deru, se

stny

kol chví se dál v

kde

v sloupech

—

dýmu

jeho šat se blí.

Hle, za oltáem úzké pnou se schody, tam andl zmizel dále za ním, za ním!

—

Nech

vzduch

hned jak by

Vždy

výše,

se

tese hned ztajeným lkaním,

hmly

výše

padající vody.

andl spje vzhru

.

Mj pospch plaší sovy, netopýry. Konen svtlo — kolem obzor širý a zrak se ztrácí nebes do azuru

.

.

.

zím, že stojím vže na pavlánu, svt pode mnou lak daleký a malý, hvzd oblouk výš tak smlý, neskonalý, I

jak pojil by se na

I

vnosti

dýchám umdlen vánek noci svží,

zrak udiven se v šero Le kde andl? kol

nmý

stín

noní

— Nikde

mj

A

bránu.

jen

topí

po

.

.

.

nm

stopy,

pyramid a vží.

polekán když kolem jsem se díval

a duch se ztrácel ve propasti bezdné, tu

jemným kouzlem na mne v zái hvzdné andl se usmíval.

výš na blankytu

36

To

—

zmizel v modré dáli.. le kde jest k nmu cesta? Bh mne trestá, Já jednu vím, a nech nech vné trýzn plameny mne pálí on, to on!

Tam

Již

tedy mír...

i

On

—

výše letl

——

poletím

já

dol

Co život mi, v nmž všechny rže švadly? Vzpla, myšlenko Krok jeden pes zábradlí a konec bouím, snm a všemu bolu !

—

1

A

letím

a

již

živ

v

šat

.

.

Kol hlavy

padám

se

blýská,

burácení,

po kamení

krev a hlava

má

se tíská.

boui, zmatku, smsi neobsáhlé andla má mroucí ruka tímá,

v

mé ucho

V

to

trouba

mlha kol

Kol veer

bvl

—

tak

ve vtvích hrála z

mé

hrom

v

cítím, kterak

má tee

A

.

moe

jak v

vných soud hímá a já se vzbudil náhle.

jemný

a tak snivý,

ervánková zoe,

ztmlé zvonek volal k hoe chrámu varhan zvuk znl arotklivv.

aleje

a z

v srdci mém tak volno a tak milo, na rže zkvtlo bolestí mých hloží, vím konen, kde pravda a mír boží le esly k nim nenajde lidské dílo.

A

—

Bh

Vím, za hrobem že s nimi nás že práce ducha není marnou bájí; vyplní zvést o ztraceném ráji.

spojí,

Bh

práce jeho

to

.

.

.

m.y hledejme svoji

IV.

Po noci probdné mdlý dlouhým postem jsem vyšel v pole v

kvtinách motýl,

a

v

jaro bylo

zlatá

muška

práv v

.

.

.

tráv

srdcích lidských radost byla hostem.

Tu slziky se

—

a zvonky nad skalami do nich spadlo

chlubily, co rosy

Ó

pravdu máte, srdce moje zvadlo, však za to hlava kvte šedinami.

A

podél cesty k lesu jablo planá

se

erstvým snhem mladých

kvt

leskla,

po chvilkách si pnika v nich steskla, a zvon pl z dálky první pozdrav rána. slvš,

Co po travinách rozsypala rosy zde láska boží vná, neobsáhlá Ó pro má duše na pustinu zprahlá o jednu krpj bez nadje prosí?

—

38

Pro

hluchý sad mi. pro jsou smutný lesy!* O rychle zpt! Ten jara dech mne dusí! Mé slabé srdce vyznati se musí, že závidím pírod její plesy.

Závidím kvtu, že se v slunci houpá, závidím vln, že do dálky spje, závidím slunci, že se zlatem skvje, i vlaštovce, že kídlo v modru koupá.

Chci

bou

a noc!

—

Le

kolem jaro puí,

mou prší kvty jabloové, mj hnv s mou kletbou tají v slzy div srdce mé se v píse nerozzvuí. na skrá

nové,

V

myšlenkách stojím, a mé nitro tuší, kdo chce jaro v plné poznat kráse, kdo po Bohu a po pírod ptá se, dív musí všecky ve své nosit duši

že,

!

Dál

bílá stezka v Šerý háj

se ztrácí,

ve výši skivan jak myšlenka boží,

po luinách se rolník shon množí, kráím kolem, žehnám jejich práci.

já

39

A

A

vejdu v

skonejší

a

—

les.

Ó

vílej

klenbo stinná a plný

šumný proud bouné ducha mého

hvmny

tvojí

vlny,

na minulost srdce zapomíná

!

—

vedle cesty zel jsem dít malé, hedvábné vlásky kolem bledých líek, ten modrý zrak a nad ním stíny víek, ten ret nach... Ó kouzlo neskonalé!

Tu

Tak vážn

mj

slyší

s

oku tom

Já zastavil

se všecky

se.

jeho hrály,

plaše hlavu zvedá, zardí se tvá bledá,

a

rže

jak planá a v

kvty ruky

krok

—

ráje smály.

Zmlkni, palná touho

Já musil líbat ílko jeho bílé, já musil v líek tahy prostomilé se zahledti dlouho, dlouho, dlouho

Já líbal dít

—

chvíle blaha sladká

1

!

bylo asi v ráji prvním lidem, tak s vášn chvatem a hned s blaha klidem své první dítko prvn líbá matka

Tak

Ó dtská ty zdroji

tvái, nevinnosti zídlo, vných taj.

míru, kniho

Jen pohled v tebe, a již kouzlem máj ve, plá a kvte, co v mé duši stydlo.

40

V mém

nitru

úsmvy

tvé

boue, na

mém

ele vrásky

zas v poklid zkolébaly,

a rtové tvoji zase vylíbali v

mém

Ó v

chorém

jak ho

nm

stehu

tvoje

jak

hvzda

jak

úsmv

srdci

1

milá

lásky,

paprsk

vné

lásky.

V noní dumné snní tvá se ke mn andl smilování,

sklání,

blaha, slovo odpuštní!

Ó jist kdyby v této dtské tvái smrt dala mi své chladné políbení, hned v ucho mé by znlo ráj pní a duch bv proci v nadpozemské zái

VI.

více pro mne nerozkvte, ba modlitba, dív balsám mojí duši, zvonu zvuk mne v myšlenkách mých a výitkami nitro moje hnte

Zde blaho i

A tu

že a

kdvž

se

msíc

v

moje okna vkrádá,

mním, že Kristus hrozí na mne stny cely mé se sunou blíže vysoký strop

tiše

ruší

na mne padá.

s

kíže,

pání ješt ped svým skonem se marné pomyšlení! vždy života íŠ pes kraj se mi pní a srdce tluk jest pohebním mn zvonem.

Jen jedno

Mé

!

—

—

Však nesplní

srdce siré k smrti otrávené

tam snad by ješt znova ozdravlo, kde Alpy vznáší královské své elo ve smlém vzdoru v nebe zachmuené.

Kde vtry vyjí, bystíce kde horlí, kde lavina se v ledných slojích kryje, tam, kol Bernarda posnžené šíje, by myšlenky mé létaly jak orli

Tam snžných obr a

i

zel, jak planou

skrán

dostoupil bych

ervánkovým

zlatem,

mlhv šatem záí na oslavu Pán

jak své hlavy kryjí

a v

Tam

blescích

slétaly

tam k srdci tam v boui

blíže

bych

v

.

mn

mému

mluvily bv hvzdy,

s

duchv

divné zjevy,

bych sjezdy

slavíval

arozpvy.

nebi skály na okídlí a zmatky, mladost zpátky božství prvozídly

život zíral, jeho stesk

tam naposled a opojil se

.

by ke

a duši skájel jejich

Tam

.

se vesnil v

.

.

.

42

Až jednou brati bouné po vichici bv nalezli mne kleícího tiše, tvá ozáená blažeností dýše, však srdce ztuhlé

—

Co

sn tch

to

z myšlenek každý nejlíp

Mj a

v

zpv

a

cítí

v

slza

zmrzlá v

neumírá,

duši svojí

—

bvl tón, jenž nelao v souzvuk pojí,

rže. která vnec uzavírá.

Praze,

líci

v kvtnu

]873.

IV.

PRASKLÁ STRUNA

píse opakuj — mn f umých vášní jak by moe !

i

láska má,

tak Jest milá,

rozpoutané,

mé mládí promrhané,

má poesie v ní se Tu píse opakuj

zrcadlila.

A ona vstala svém bílém šat, jenž jí vlál kol ramen, než dívce spíš se duchu podobala, jenž v noci nazve náhrobní svj kámen. A sedla k pianu a nad klávesy ;

v

motýl

se jako

za písní já

její

její

vidl domov,

A ona

hrála

ruka mihla.

zpt má duše slyšel

—

tíhla,

rodné

Štstí! Sny!

lesy.

Ó

mládí!

Já vidl zase park len zasmušilý, kde luny paprsk padá na kapradí,

kde bíza s olší nad vrbu se chýlí, kde za veer noci ervencové, tmou neproniklou propletených sntí, jak zlatý

déš

roj

tpytných brouk

letí..

46

kde porouchané sochy mramorové v svých rukou drží staré, prázdné vásy,

kam jese

s

kde veverka

deštm

kvt ilimník

svadlé

houpá na

se

kvtem

s

hází,

listí

haluzi,

hloh

bíljxh

kde splítá vtve, by ti bránil v chzi, kde zpívá pták a voní kvt jen Bohu, kde i ta srna, která je tu doma, jen bázliv se blíží ke prameni, kde v myšlénkách se bojíš pohnout rtoma, bys pírodu snad nevyrušil v snní, kde pevn víš, pi msíném svtle že najada se k zídlu plaše blíží, i

kapradí že zlatem

hvzdami

a nebe

s

A ona

hrála.

hoí zkvtlé,

—

k zemi níží. Lásko! Tuchy! Klamy! se

•

veer po boui tak vonný, smavý známé lávce sedli jsme sami, kvt jasmínu se vinul jí kol hlavy, Byl na

on vní tžký, hlava myšlénkami.

A

každý list se deštnou vlahou lesknul, vzduch jasný byl a rosa hrála v mechu, kdes v dálce smutn skalní holub stesknul Já ruku její do svojí vzal v spchu a prosil, svoje vlasy rozpuštné by nechala pes moji hlavu splývat, než hvzdný závoj noc nad námi sklene,

bych

sml

se v její velké

oko

dívat,

a prosil ....

Le

vpa

v melodii

v

—

tom divý ton z

dum

a cizí

jsem zvednul elo.

47

dsn

Jak v klavíru to zahuelo Kol zachvla se jizba, strop stnv jak srdce, když v každá nadj mizí. To praskla struna. !

i

nm

Píse nedohrála nakloníc hlivu v snní na bílou ruku, šat jí spadl s ramen, než dívce spíš se duchu podobala, jenž spouští za sebou svj hrobní kámen. a klesla

chvní

dojalo též prasklé struny

Ji

mn

a

le

A

zpt

jak.

- ne

tak bylo

by

jak struna pouhá,

mukou puklo

stará ve

mn

— srdce ženy. vzbudila se touha

a staré vzpomínky se nesly hlavou, jak jedno srdce vášní spornou

zachvlo

puklo jak tato struna pod

se

a

mé

lásky písní.

O

musila to býti píse divá,

že

zachvlo

tvé útlé

se

srdce,

bouném

v

vavou

divé tísni,

v

holubiko

jejím

víru

snivá,

a puklo jak ta struna na

klavíru

!

O

musila to býti píse dsná, mnou k ideál výším, že mladosti mé zbudila mne ze sna, že v pustých nocích svých ji posud slyším

že létla za

O

musila to býti píse hrozná,

že po letech

mi

slzy

že po letech v ní že klam

jest

s

v

oko

hrzou

vše a trud

nutí,

srdce pozná,

a zahynutí!

48

Ó

nyní chápu rozkoš Don Juana, ký ples ta srdce v objetí své lákat, a když jsou v prachu drze pošlapána, plakat; jich stopy líbat, hoce pro

n

O

nyní chápu, lože Marketino

když Faust uvidl,

vn

pro pro pod

pro

se

zachvl bázní,

kypí v duších lásky víno, šedinou ješt srdce blázní

—

!

Nad vášn potupou vy holubice, hvzdy pošinuté z dráhy,

hasnoucí

ó srdce žen. vy cit popelnice, vy zídla plná útchy a vláhy

Vy smírí oltáové našich hích, vy prasklé struny na klavíru Boha, hodí vám jen halí svého smíchu,

sv

za vaši lásku pošlape vás noha.

A

vy jen

z

Tak

Bh,

snil

nm

A ona? a

ob

neustálá,

svt

ku Pánu se vznáší, vás také lásky žhoucí plamen sálá,

že neví

v

ta

jste

celém

v

jež

horké

v Maran,

jak

mj

stále

—

slzy

zplatit lásku

vaši!

duch a prasklé struny chvní

znlo trpkou beznadjí. tekly

v záí 1875.

•

mne kladla v snní pes tvá její ....

hlavu na

SOUD,

Symfonie.

Apeninách skalné srázy nad námi rostly v strmé, kolmé stny, pod námi padal pres kamení ruej, jilm obrovský, jenž v pirozený oblouk se sklánl nad ním, zdrtil ve svém bhu, a stupn, které pracn ruka lidská

jp,b bylo v

;

v skal vydlabala vzdorující žebra, smyl k nepoznání hlodající vlnou.

Kol pusto jež

vše, jen

asem

kusy štrku,

cestou noha pošinula v propast,

adra

slabším zvukem. milionech rží, jež pírod ze skrání šedých skalin se ržovými rozlévaly proudy, básníka sny lásky, jak z hlavy starce se na mne smálo mladosti mé kouzlo. v skal

Kol pusto

stále

bily

vše,

jen

v

—

Žár slunce ve

rostl;

mrtvém parnu

oJ rána jsme

nmí

jak

ty

jeli

skály,

a nikdo neptal se, kde ku noclehu rozproste noc plachty svojich stín.

nám

Krok mezk slábnul, bílá pna tekla stanem krátkou chvíli po uzdách jejich a dále zase jednotvárným krokem. Za skály rohem vyhouplo se péro, za pérem klobouk, a již dlouhý prvod nám spje naproti. Na mezcích sedí

—

52

ve zdobných sedlech sndé, krásné ženy, za uzdu mezky zvolna vedou muži ;

vše ozbrojeno, z daleka se svítí

dlouhé pušky, vykládané nože. Jak v poušt snu vše kolem nás jde mihem, jen péro ješt za skalinou kývá to sporé byly zbytky a zmizí též cigán španlských; snad táhnou dom, kde mezi lvy spí Alhambra sen v svých bájích zakleta, jež v kvtné more jich

—

vný

nad Arkonou jihu. píkejší stále stezkou. Hle, v srázné výši pod skal oblouk smlý kdos pibil na kmen uschlé akacie obrázek Pannv. Jist jakýs lupi ped výpravou ten zbožný skutek spáchal, neb sotva kdo by odvážil se vzhru.

nad

se

ní slily,

—

Dál sami zas

U

cesty leží starý piferaro,

nic nedbá, slunce ve a

tvá

mu

že

mu

Že svalil se spí tiše, jej

A

by

i

dávno

našich

s

ela

mezk

v

postrily dále na kraj skály. zas jde

smutn

modré nebe

V hor jež

rokli;

kroky

dále cesta naše,

jen skály kol, jen strmé stezky ien

praží

stechou

vetchý klobouk se širokou

úvale

s

s

hárajícím

vyhlídkou na pohoí,

stupovit sklánlo

o skálu

open

po nich,

sluncem.

starý

se

níže,

chrám nám kynul,

divném slohu, jak by národové, djin proudu tímto spli krajem, ve stavb jeho nechali své stopy. v tak již

v

53

Ten oken oblouk, onen a jiný

vž te

portál sklenul pólo rozboenou.

Jak smutný byl ten chrám v hor pusté tiši, na erné skále vydán žárm slunce Kol nízké hradby stálo nízké koví, z kterého sem tam kivý strom se zvedal. V stín tch jsme zaboili s mezky. Já rozhlédnul se krajinou a nebem, !

ke

smutné skály jen a modrý blankyt, temn hluboký a nekonený, v cit teskné bázn vnoily mou duši. Mne smutn dojme vždy chrám opuštný v hor úboí neb lesa tklivé šei. Ta píroda, která jej obklopuje, a

tak

vnou

svou krásou více k duši mluví než chudý kostel stopa lidské ruky. Ty valné skály v nahé velebnosti chrám zastíní; kdo na nich rozpjal kídla své duše v let, y chrám um dlený se vrátí, a v šedých zdech, na rozpukaném prahu si k sedne jenom žal a nuda, cit zklamání, že píroda tak velká v svých zázracích a lovk že tak malý. Chrám takový v skal rozervaných smsi, kde živl boj kdys v plné síle zuil,

—

nmu

jest

jež

pouze

svdkem

lidské marnivosti,

touží všadv vrýti svoji stopu.

Ba. jeho osud

mnohem smutnjší

jest

než stromu, který v dlouhé stepi stojí; sem ptáci slétnou s písní švitoivou,

zde v západ slunce bludný poutník stane, a rozhledna se po krajin kolem v krov jeho vtví jako ve klín se

uloží a

matky sladkým zdimne spánkem.

54

Tak dumal

jsem, co moji

prvodcové

na sedlech mezk unaveni spali ve stínu chrámu. Já jsem vešel do vnit.

—

Chlad ovanul mne. Hrobová jak plíse z tch zvtralých zdí šedých. Vše chudé bylo, všecko v rozvalinách. Bez svící oltá, bez obraz stny; však zdálo se mi pod tou prázdnou klenbou, jež bez sloup se vypínala vzhru, to dýchalo

že cosi velkého a

Boha dech

jak

Se

neznámého

se vznáší v pološeru.

k oltái jsem na sšlapané opev o andl kídla,

stupn

a hlavu

nmém

hoi nad oltáem zpustlým jsem zadíval se k stropu. Soud poslední byl vymalován na bez umní, však onu hrubou ruku

již

v

se vznášeli,

nm

ve

genius, v

tl liémon jež

jež

i

tch ve

gigantických tvarech

andlských tlupách,

bojovaly s nimi, ve he svtla, pronikalo chaosu tmy mrané.

ve sporu živl, v zápasení

tvor

duch mluvil k tob, by i eí drsnou. jak mluví stavby kyklopské, jak mluví hrom v propastech a v hlubinách svých moe. A dlouho jsem se díval na ty fresky, jež ovanul as mrazem dechu svého, a v divné snní myšlenky mé tály. Moc víry zas mne ovanula divem, a s hrzou všecky procítil jsem muky, v nichž u Bethlemu ve své skalné sluji se druhdy zachvl Jeroným, lev poušt.

55

z pravku dob zbloudil do kesanství. Mne ovanuly hrzy oné chvíle,

jenž

kdy lidstvo vilo, íŠ tisícletá že v sklonu již a poslední soud blízký. Já vidl okem Jana, avšak duchem jsem cítil smrtelným. Vše hvzdy zhasly, zem chvílemi se otásala v hloubi, hor obrové se vných led

trn

se sklánli,

a propasti

a

rokle

pohbily v svém zívajícím jícnu. Po mstech, vsích jen ds a hrza vše tlailo se v chrámy opuštné, vlas rvaly ženy s hlavy, muži pstí je

své

skrán

bili

však darmo

polibkm

lkali

—

vládla,

jen zvyklé;

chrámy padlv na n.

Svou koist hroznou vychrlily hroby, a v jednom víru toily se kolem tu nahé kostry a tam nahá tla.

Zem

otevela

co zasypáno

poklad svých

vným

skrýše

pískem pustin,

zas oživlo a tlailo se ke dni;

vky, chrám gothický kles' v rumy kolossea a v podzemní sluj na druidský oltá

tu objímaly vzdálené se

Ind šklebná modla. Vše v zmatku jednom, v trosky opuštné, kde v morném vzduchu lovk mel i zvíe, te rozlilo se s hrozným jekem more, a jeho plá, ó bda! pehlušily svým beskným tonem trouby archandl. se pošinula

Proud mého snní zas starý

ustal.

V

mojí duši

démon trapných pochybností

56

SVOU hadv ovnenou hlavu vztvil a zasyel; ^^Zas v starých bájí sít se zaplítáš, ó ttino hnaná vtrem? Kus oprýskané malby na zdi chrámu t pesvdí, pár verš staré bible, kde v dobách dtství ítaTs s duší zbožnou, •tvj zmní soud, jejž v nocích dlouhým bdním jsi vystavl a s jehož strmé výše jsi

ó

rozhlížel se

jak

Tak

jsi

hrd všehomírem? kterak

bídný,

zhrdám tebou

I«

v hluchý spánek polštá vzav mé srdce já opt sám tu v pustém chrámu sedl, zas mvšlenky mé létly výše k stropu a snní mému rostla draí kídla a pomalu se kladla na mou duši. volal jsem: »Jen jiskru svtla, Pane, I jen pravdy krpj v této valné poušti, jíž písek roste v sloupy nad mou hlavou

promluvil a zase

se uložil za

a

adra moje

pálí

sny

Jsou tedv

lží

V V

vky

lži

celé

jako

Samm

prorokv

brodily se v

a

!

vštc? náku?

duch se potácel a svíjel, a v záchvvech co mukv svojí tvoil, jest novou lží, an ze lži vzalo pvod Jest báse Danteho jen pouze básní? ona pravda; které obtujem lži

lidský

i

svj celý život, sama lží jest rovnž? Snad jiný vk, co my jsme vybadali, svou chloubou zvali a svým vykoupením, jen smíchem splatí, pokrením ramen? Zda nových stezk v tom hledat bude moi?

i

vztyí staré chrámy, snahy naše

bludem?

a zápasy a tuchy nazve

A

velkolepá ta myšlenka soudu,

moje erné stíny metá kdy jest vybledlým již kvtem, jalc plála, když v opojný její kalich ducn Jeronýma vnoil chmurné kídlo? O nikoli! Ta nemže být bludem, •jest píliš velkou, než by mohla klamat, snad symbolem jest, záhadnou snad runou, již na hrob svého ráje lovk vyryl v ten blahý as, kdy vše mu bylo básní?« jež v srdce i

nyní

—

Tak

ptal jsem

.

—

Tu

.

.

náhle zdálo se mi, že andl, k jehož usedl jsem nohoum, se.

na elo moje sklonil zlatou peru, a cítil jsem, jak zvolna nové snní se

rozlilo

proudem pes mou

zas

Kraj uvidl jsem na pln bujné z

jichž

zelen

slují

nly

kol ovinuté révy

a

svlac etzy,

jak tu

vodopády

v

skal rozvály

a

deštm

moe strží,

vkovité cedry,

svžím jež

zelené.

kvt

rostla

pobeží

a srázných

duši.

listím,

hloubku sply

v

Sms

divá

barev aruplných,

svj píboj hnalo more behy.

lastur polévalo

V

té chvíli bylo všecko jako v spánku. bez života. Klid tajemný a hrozný

se

díval

z

tchto zelenavých

tch nmých cedr

strání,

vlhkých stín. Dech pantheismu zdál se chvti kolem tch ohromných a rozházených skalin. z

i

jich

58

nad valným morem táhnul

v

zlaté

páe

a v srdce lidské stoupal nmou hrzou. Kde skaliny se obracely k moi, jsem vystupovat vidl divný prvod:

Jak celý národ opouštl by domov podivná! Na bedrách nesli muži v hlinných vázách tichý popel otc a matky v plenkách stenající dti. Též starce vidl jsem; šli tiše, smutn jak na popravu se sklonnou hlavou

sms

— :

nesli

ti

modly

snad knží

ze to

byli

pádné mlaty

deva ti

;

bronzu dlouhé nože a z

—

basaltových skalin snad bojovníci byli. Krásných dívek též rada šla, na hlavách mly vnce,

a

z

však ztrhaný zrak

bu

bu

ohnm

Šli

zimnin pomalu.

kol na

však

plál

Již

moe

a

se tajil v

dostoupili

zem

se

dlkách,

chlipné vášn. skály,

rozhlíželi,

okem suchým,

s neteností v tvái. davu ztepilého vzrstu, vlas Šedý vtrem hrál dlouhá brada se eila mu ve stíbrných vlnách šat brokátový halil jeho údy, pln divných cetek, a talisman, nž posázený drahokam tpytem se houpal jemu na zlaceném pasu,

s

Kmet

vyšel z

i

šr

roh obtní se

To veleknz Stál mezi

«

k

Ped

nimi

tváí

tajil

v

a první

—

zem,

asách ízy.

vdce kmenu. jsem, co mluvil:

slyšel

oblohy a moe Není boh

vám naposledy pravím

:

69

Vše blud a šalba, kterou stkal si lovélc, by sebe tšil nemocný jak starec, by sebe dsil jako slabé dcko. Jen píroda

Jest

veliká a hrozná,

nám lhostejná; zde vizte její poklid, jak smje se to moe, zem nebe ve muky vaše Nevím, k emu lovk má žitím hnát se jak zv vyplašená. k

i

!

Vše dojde k

kondor ve svém

cíli,

letu,

proudní svém

blesk v pádu svém a v

vlna,

lovk bloudí. Nedozvíš se k emu. Jsme híkou cizích mocí, i svou vinou jen

vleem ? Pouze smrt je pravdou. vám? Boj a pesycení! pírody jest dán vám do kolébky,

pouta

ta

Co

život dal

Hnv

lebky vrah,

vše zhnusí se vám,

píti

zv

honn

honit v lesích,

z

na tlech mrtvých tanit a

obtovat

bohm,

v

nepítelem pustém reji,

kterých není,

noc za nocí spát v rákosové chat a z dlouhé chvíle býti otcem nových a stejn bídných tvor. Jaká bída Tak život váš jde k stáí nudným krokem a nyní teprv nová zane trýze žen kypré prsy budí závist ve vás, :

a

paže

muž

smjí

jak v

se,

mdlob

své rozpínáte ruce ku modlitbám.

Jen zhynutí, jen záhuba zhvnout, k své 'vykoupení, když je

Na

otálíte?

Zde vyzývám o( v

a

moi,

Bojíte se je,

pravdou

jest

emu

A mám-li

mám boh?

jsou-li

!

oekávat v své dlani?

mezi námi,

zemi, vzduchu, srdcích našich,

vtry ozvou

se,

a

blýskavicí

60

A

znií mne

.lá

ekám

—

Já

I

smju

ticho

Kdo odpovdl?

—

se

jich

Jste

již

moci!

pesvdeni?

Kol jen hluché skály more, blankyt nekonený o zniení svém pemýšlejí v smutku. bohem vaším jest jen pesycení, smrtí a tomu teba vzdorovati Jsme její dti. Nuže tedv k matce, jen smrt jest život, smrt jest vykoupení

a tiché

Te

—

I

nž z pasu svého vyirh" nad hlubinou nakloniv se rázem

Jak domluvil, a

v

jej

adra

vrazil

—

ticho

—

vlna krve

vous stíbrolesklý zbarvila mu nachem a mrtvé tlo skácelo se v propast; a za ním, bda! muži. starci, ženv, vše v jedné smsi vzájemn se vraždí. o stny skal tam drtí matky dti,

muž

vráží

žen

adra,

lesklý ocel v

zkad jeho dtem tekla žití vlna, kmet buší modlou v svraštlé své spánkv, ten popelnici k srdci tiskne v plái a s ní se v propast vrhá jedním skokem. Již k vraždní jim nepostaí mee, krev tee po skalách a mrtvol stohy se blí na pokraji erných tes erné moe zbarveno již krví. i

Vše vraždí a se

a

v

oku

dívá,

Jen Jeden

se.

slzu

a

kterak

myšlenky

ádí

stojí v

stranou

duši

chlipnost smrti

pesycení mezi jeho bratry.

61

On mladý byl, on ekal od ní on u té sfingy. jen vidl ader lví spáry posud

A

he

vil

on

jcštc

v

lásku,

než závra smysl. kterou zveme život, víc

svdnou, hebkou

vlnu.

ušly jeho zraku.

ješt, v jeho duši padla. ó poesie! krpj tvého jedu, v žen kráse vidl více nežli tlo a v pírod On sám tu

víc

než jen luh a

zbyl, zde,

moe.

pustém na pobeží,

kde mroucích ston jen rušil dsné ticho. na kámen a zadíval se v dálku a ekal na noc nevím co chtl od ní.

Se

-

A ona

nišla, posupná a chmurná. skryla strhanými mranv.

Hvzd zái a

jestli

nahoe

se

kmitla

hvzda,

tož leskla se tak zoufale a kaln jak strhaný zrak, který hasnul dole

ve tvái mroucích piué tmavých stín. Zde sedl oa v myšlenkách sklopiv hlavu, zde v stedu mrtvých soudruh a bratí. On nevdl, že noním, teplým vzduchem nad ním se toí krkavci a kán; on nevdl, že tichým krokem plíží se ku mrtvolám stádo laných vlk; on nevdl, že nad ním zvedá msic

svou bledou tvá jak sesinal by žalem, lidské krvi dnes se musí zhlížet.

že v

On nevdl, že tma povstala z rokli, na ernou skálu sedla proti nmu a

že

písné oko hluboké a snivé upela na, položivši tiše

62

prst

stín na svá mlenlivá

On nevdl, on

ústa.

se osmlila,

kídly bijí, hyenou se sváí

neslyšel, jak supi

jak a

zv

že

hndý

Šakal

s

pláe jako zabloudilé dít.

On

nevidl, že krev

se plížili,

vlci

nohoum

k jeho

ernou

lízajíce,

mech, pokropila trávu si, myslili snad v bázni, že andl smrti mdlý po také práci to usedl si mezi žeh svou hojnou v pláš zahalený mlení a noci. Tak sedl dlouho aj, tu meteorem, jenž tryskne tmou ve snopech blesknýeh jisker myšlenka létla snivou jeho duší, na skrá mu sedla, v mozek jeho vala

jež zbarvila Jej

nevšimli

;

své ostré spárv.

—

Dsná,

velká chvíle

Myšlenka soudu vznikla v jeho I zajásal tu ku mranému nebi

!

duši.

zrak v slzách zvedaje

»0 Soud jediný

vným

díky,

díky!

Bohem

svta. ,Ty budeš souzen!' jediný jest zákon, hráz jediná, již nedotknou se asy. jest

A kdo tvým soudcem? Vlastní srdce tvoje! pede mnou zde v krvi vlastni

Ti bídní

sami ona chvíle, když vraždili se byla chvíle soudu. A kdo tvým soudcem? Vlastní žití tvoje! Ó myšlenko! Zda tolik trud teba, bys v srdce lidské sklenula si mosty ? Však žiješ, žiješ, z této lebky mojí jsi z varu lávy vzletlá! Žiješ! žiješ! se odsoudili

;

—

63

Mnou

dána na trn jeho boh. na trn jeho srdce. budoucnost Vk mnohý pijde temný,

lidstvu

ba, co víc platí,

Zím

v

kdy edenská tvá pronikavá záe se ztají v symbol mnohé tklivé báje; zím v budoucnost, kdy na tvém zlatém ohni se budou zhívat velduchové lidstva, již tušit budou veliký tvj význam, zahalí

t

háv své fantasie, pešla snadnj k vnukm. Zím v budoucnost, kdy jediná ty velká Šastného lidstva budeš náboženstvím! O jak jsem šastným, že t mohu myslit a poznat, chápat ve pvodní kráse! Chci svtem jít, chci hlásat pravdu tvoji již

bys

a

v

vk

bouí

v žití sklon se nechat soudit

tebou blažený vk, bez Šperku a zdoby když vzejdeš lidstvu jako jsi vzešla !

O

mn

A

zmizel

ta

létla

v

skalách. Myšlenka však jeho

vkv Procitnuv jsem videi

na strop chrámu chmurný symbol a v hrudi svojí jasnou

v Maran,

v

kvtnu

1876.

její

pravdu.

její

!«

VI.

DUCH SAMOTY.

"Symfonie.

v

bor tišin, sotva táhlý, drsný orla

hor úkrytu a v

kam s

oblaných výšin k uchu

o sdrcený

kmen

tam open

stojí

skek

zalétá,

jedle ztepilé,

v tichém

zadumání

v poledním les díme úpalu, na kvtnatý mechu koberec rád pohrouží zrak byste tkavý, a v lístkách mechu, sporé travin, ty vkostálé stihá zákony, jimž píroda své bytí dkuje.

Když

tu

Tu

lesní

kvty smáí

perlami,

na motýla, který ranný zlatého slunce šípem poledním tu

ve kapradin usnul rozkvetlé, umrlí lebky kreslí podobu. Tu zlatou mušku z tenat vyprostí, tu modrý zvonek v mechu narovná, jejž ilé srnky noha tkavá v pospchu ryném k zemi sklonila, tu pavuiny nitky stíbrné od vtve k vtvi rukou obratnou v sí pravidelnou lehce zaplétá.

.

.

.

68

Však náhle, když

mu veer

se skrání srazí slunce,

mlhavý korunu:

tu práce jemu teprv nastává.

Bu

na blankytu

temn zardlém

vné

pochodn, kvtný kalich ambru zamyká, by z jitra kvty vonným výdechem vzduch osvžený milo sladily. Též asto v Šedé mlhy závoji nad skálu sklonn po ní rozvádí

zažíhá hvzdic

bu

v

betan neb

svžích tmavé lupení,

sází v

netresku

holá

rže

ela balvan

vn

zelené.

A

když se noci hvzdovatý pláš na bedra jeho skloní úslužn, když noní stíny jemu na ele mnivé luny spojí zápona, íš všehomíru nyní prolétá, a trne píroda, když dotkne se úval spících roucha jeho lem. Co jemu lovk, zem veškerá? Co bol našich stesky malicherné? Co hvzdná íš, co moí hlubiny? Co myšlenky, v jichž víru závratném se

To

rozum chvje jiskrou v popeli? vše on jasným okem prohledá,

vše záhady a všecka tajemství tu

ped ním

A

její

to

po nebi

listy

leží

—

otevená kniha

když on obrací, se valí

hrom

hlas,

a když blesk tíští

strom

vrcholy,

on v knihy této desky skalnaté své runy vrývá, písmo vnosti Ruch svta laný jest mu otravou,

a tak jen

zídka rád

ku smrtelníku; ba

se

pidruží

vyplašen

již

krokem jeho z tiché zadumv motýlem prchá v íši oblanou.

jsa

nkdy snní

Jen

vštce, básníka,

duhovým, oka božího, v mladých adrech tiše dímala,

rozvlní hrotem krásy

vnou

a jiskru jež

z

mocn velebný. blahý ten, kdo jeho vedení

rozžehne v plápol

O

své fantasie orlí

On

výšinám

k

svil

let!

stále obrací

klíem cit pravdivých

a zlatým

odmyká

ji

íši

vných

ideál.

Zas jindy vstoupá v srdcí hlubiny až tam, kde svží pramen lovctví své vlny roní v

bhu

krystalném tichém usedá pravdy jasnou pochodní a hned osvtluje úel lovka, hned stezky hledá k jeho splnní. A hokv kalich trpkých zneuznání, jejž asto básník na dno vyprázdní, on nevadlými vní ržemi slávy sladí nektarem. a tu v

:

zapomnní

vné

vné

Tak a

v

mn O i

mn

se zjevil v

blescích nade

bor

zátiší

šumnou bystící

ukázal svou pevelebnou tvá.

praduchu, jenž vtr rozmachem mluvíš k duši mé,

vní

kvt

pozvednul mne z prachu všednosti vytknurs cíl mi skoro nedostižný, ped nímž se chvji pouhou myšlenkou! Ty's oživil mou vli schvácenou, ty's

a

a

struny srdce dávno zalehlé

jsi

mocným akkordem,

znova projel

a posud

když

asto

v

divém nadšení

v slzách tichnu,

perutí do nich

bušíš

sám ty místo mne hvzdnatou!

Ty's nauil mne znáti cesty cíl, ty's zatás' mnou, když v plané neinnosti Jsem v bolu marném dny své ubíjel! Ty's ukázal mi, píse lahodná, kterou se chvje hrdlo slavií, že sestra jest mých zpvía blouznivých, duch, ta jiskra záivá, a že

mj

jest

jež

ástí ve

celé,

perodu

velké pírody, stále

mnivém

odleskem jen vné boží tváe! Ty's uil mne, že vody, pralesy strán v Šperku pestré jesen, i nebes štít planoucí hvzdami, a jasný již, neb v boue rozruchu, jsou duše mojí skvoucím údlem, v jichž symfonie hrzovelebné

jest

i

zpv

smím

mísiti svých žal i ples radost Ty's prodchnul bytost mou, života mého trní proplétá betanem touhy, lásky ržemi, aneb smutek v náru rozpjatou I

a

a

mne obejímá vncem pelynku a v rány srdce kape zemžlu. Mj zpv se stále k tob obrací ty pi mn stj v života neshodách,

již

v smrti zatla oko hasnoucí, a nad hrobem kdys až již v rozvalu stát bude kámen mojí památky a nápis zmizí ruky pátelské ty

—

—

nasyp rží v stíny rozvalin, a chudý kámen ovin betanem, a v tichém šeru zídky hbitovní ty

slavíka

usa

s

celou rodinou,

by aspo ten svým sladkým prozpvem k mé duši mluvil v tichém roztoužení!

v šumav,

v srpnu 1874.

VII.

NAD PROUDEM PANARU.

ak asto,

eko

u tvojich

balvan

kde ozvna

nad nimiž

se

v

divá,

a

temných

mraku

orli

poletují,

jsem v zamyšlení stával a k horám díval se, zkad své kolébky, se proud tvj

Jak se

bhu

vných snh,

z

dol

ítí,

zpnných nával skalných pere beh, zkonejšen v dl vrný obraz žití

jak v divém

do

slují,

skrývá,

vod

—

bére rovinou

a

;

v

požehnaném

—

bhu

luin smáí zele plnokvtou, kde ode stromu k stromu rév dlouhé etzy své živé vnce pletou,

tu

tu

bží kamením moálech se

a tu se plíží v písku.

tu v v

he

jeho vln se

skrývá,

ptáe na kovisku,

hrot štíhlé vže, Štíty starých

dom

i

smutná cypiš

i

pestrá ještrka, jenž na slunci se

a tu

zhlíží

zhívá

štrkem blýskne svými šupinami, bázliv

se

blíží,

mihne v koví smaragdový a chytrým okem svým zdí starých skulinami tu

zastaví se, tu se

jak prsten

76

se

dívá

dol

ke

mn,

až zmizí, jak by zhltila

ji

zem

;

vzduch svží, vonný, svtlý, nebes azur, nad horami páry, i kam za orlem myšlénky moje létly, celý kraj,

vše,

bol

cypiš

i

révy husté loubí,

a v rozvalinách

mnohý

klášter starý,

kde mysl má se s minulostí snoubí, bh Hdských dj, duch sny a boje i život všehomíra, v nmž jako krpj vlastní duše moje se vznáší, žije, zmírá vše,

bhem asu

jak asto,

eko

co v

mj zpv

se

slilo,

šírá,

ve proudu tvém se

vrn

zrcadlilo

!

Jak asto jsem se tázal v zamyšlení, arokrásným, co vedlo mne k tvým pro v kraji tom, jenž ráje odlesk pravý jasným, se usmívá svým nebem duch ve starém snní se starým bolem upomínek baví? Pro kalím vzdechy svými ten vonný vzduch, pro toužím svými zpvy

behm

vn

mj

zas dále, dále v

neznámý

kraj

jiný?

Alpy chtl jsem, te zas*Apeniny! O kdož mi jednou zjeví, kdy perutmi mdlými má divá touha zastaví se v bhu a haluz kvetoucí si najde ku noclehu?! Pro rovnž zde, kde staré slávy rumy se písn mraí mezi bujným býlím, pro v stínu olivy jak v stínu sosny

Dív

77

V

dla tžkou

a

s

mj

hádám

by jako

O dobe

chrám

doma

vlastní o

sny,

adra darmo

starý vzdech, jenž

ve starých

v

hlavu chýlím

duší svou se

tlumí,

pusté bije stny,

zhynul bez

vím, kdo svatých

ozvny?

zpv

zídlo

své vlastní duši nemá,

darmo

ten

závidí^

mohutné

orlu kídlo,

pro toho step jest nmá, a tomu oceán své neodkryje ni

taje,

kvetoucí jih ráje!

prales vncem vonné chvoje bude obejímat, a vodopád své zápasy a boje v sluch polekaný hímat!

Ba darmo jej

O dobe se

vím, že nadšení žár v hrudi

blesky ducha jen a vlastní silou vzbudí!

A pece mne

touha divná, tajuplná

hnala od severu;

hvzdy nutí to, by zaplanuly spchá k moi vlna A darmo ptám se nyní, když laur mé elo stíní,

tak

v

šeru,

tak

zda k jihu spl jsem jako když piblíží se zima?

i

kraj

ten kouzelný,

la?.tovice,

pln lesku,

vn, zpv

mou rmutnou mysl jímá, sny, v mou duši arujíce

tak hluboce že luzné ráj

plných vábných zjev,

mne

chtjí pemluvit, bych bol svj zapomenul, s okem veselým a s vyjasnným elem chrám nových nadjí a nové láskv sklenul

bych

v svém srdci osielém?

i

ony otázky, pod jejichž tžkou vahou duch zachvívá se jako vichrem ttina, zde pozbývají síly? pochybností žár zde uhasíná? Chtít vidt pravdu nahou, a v nocích bezesných po všehomíra se ptáti hvzd a stín,

i

cíli

noc v mukách strávit a den v palném snní, mít na rozcestí a pec toužit k inu, íš urvat retm, když se nejvíc pní: to vše, ím záhy na severu stárnem, zde

noním peludem

jenž v

jest,

snním

blázna,

namáhání marném

chce vzlétnout k

nebesm nad Alp skaliska

srázná

v tob, zem arokrásná, na výsluní tvém Dante rozprostíral svá kídla tmavoasná, a všecken bol, jenž srdce jeho svíral, i bídu lidstva, jež ho nejvíc hntla.

A pece

i

lásku k

Jak i

vlasti,

bouná eka

svatý

hnv,

jejž

která v jeho hrudi

vroucí lávy tekla,

nevdk

lidský vzbudí,

nímž v žár vného svtla spl jako prorok na ohnivém voze, nes' v chmurné kruhy pekla! Tvým Jesti také synem Michel-Angelo, mezi duchy titan, Jenž velikosti své obrovským stínem zastíní všecky hory, jež ní ku obloze z tvých, Itálie, požehnaných vlastí, a nikdo Jako on tak písným okem. Jsa pochybnostmi, utrpením zmítán, i

plamen nadšení,

s

?

se nezadíval

nad nimiž

dsných do

vnost

propastí,

majestátným tokem

své tiché vody vah'. žitím nesmrtelným, silou,

On

ohnm

lásky

hluché prodchnul skály, však tak se zadíval v noc všeho žití, že nikdy neroztály ve sladký úsmv tah Jeho vrásky! i

A dávno tomu

není,

co zrak sklopený k zemi tvých sosen, cypiší a oliv alejemi ve tichém zamyšlení

tvj Leopardi spl, on, jemuž písn se z bolné hrudi ruej bouí štvanv

pes stromy zkácené

a

pes

balvany,

nad kterým krouží v nedohledné sup

—

zoufalství, jenž

letí

A pod tím nebem, jež se pec svírala jej palná, divá

ítí

výši

mraku nudy! smutku rouhá, v

touha,

smrt kterou sotva ztiší, hlod nejistoty, život jednotvárný,

tpytná hvzda ony bludv, o pravdu zápas marný, i

klamající,

slávy;

a všecky

i

a

muky v duši hází, nám spánky vrou plamenem lávy

láska nešastná, jež

že hned

hned nás srdce ledem pólu mrazí.

Hle, tak

pln

i

vzduch tvj vonný,

zpv

veselých a pln luzného tpytu, ve srdci žalu neutiší stony a nestaví proud rozbouených cit,

ba mezi

tvojí

krásou

80

V tvých ruinách, kde minulosti dechem jsou dotýkány skrán poutníkovy,

ovneny

kde

býh'

spí staré sochy

bujnou asou

bájeného svta,

nad kvetoucími rovy víc immortel se v rží vnce vplétá, a smutná cypiš hlubším stená vzdechem.

Tak rovnž

v duši mojí

se ona stará bolest neukojí,

moe

ni

rozbouené,

ni tichá step, ni hory

mé

mé stále vcí, vcí hlavu žene lidstva bídou roste jako v jae,

Proud

bolesti

pes mou

se

a

osnžené

srdce nevyléí

s

když brodem servaným se eka valí, jak Alpské strán moe mlhy halí však nad nimi pol spoívajíc v páe

—

se vznáší slunce!

Tak

mn v

z

mlhy tžkých bol

píse nad elem

Maran, v kvtnu

1875.

stká božství aureolu

!

Vlil.

HELENA.

Svmfonie.

druidský knz ve svatý háj vstoupil, ^ dvž na omšený dub zavsil svou harfu, kles' na kolena ped božstvím a v prachu svou zakrvl tvá a ve hlubokém tichu jen mlením ve svaté bázni slavil, co nelze pojmout smrtelník slovem.

A

jestli

sjel

v

vtr

dumné prales on

dech,

—

cítil

téch šero

píchod boha, moe rozbouené

v však mlel stále; své modlitby, svých ples, svojí úcty svou duši vrh' jak plavec kotvu ke dnu.

Tak, Heleno, když poprv jsem má píse, motýl tkající

vn

kol já

kvt mlky

a v tvoje

t

krásy, prchla vyplašena jen se díval na tvé

oi, a když

mi zvstoval,

úsmv

andlská

že

spatil,

;

elo snivý

tvá duše

na tvoje rety vstíc jde srdci mému, já

mlel

zase

.

.

.

Nebo, rci, kdo mže svou duší pojmout nekonenost? Písní Jvdo mže urvat svatý ohe krásy?

84

Kdo nádheru hor ovnených snhy a pouští valný, neobsáhlý prostor

hvzd a dálku oceánu zpvem? Srdce ženy, nad moe, nad oblohu a svty

a dráhy

mž' jež jest

vylíiti

hlubší, vtší,

kdo ocení? Já

v

plné

hvzdných stín, pokoení

nmém

jsem sledoval, co nelze íci slovem, tvou postavu, tvé úblové elo, tvé oi, z nichž se tvoje duše dívá,

kýms modrým snem, tvé dlouhé, tmavé vlasy smutný tvj a mlelivý úsmv. i

Le

doma asto

v bezesných svých

nocích,

když temná nebesa mé duše stíny hvzd protkávala mihotavým stíbrem, tu asto v ucho vrné družky svojí, tu samot jsem žaloval své dumv a ptával jsem

se neslyšený tebou

:

»V mj osamlý život ím ty's, ženo? Kdo hodil tebe v cestu mého žití jak skvostný kvt? Zda andlm snad z rukoa tvá duše padla, bílá kamelie?

Mám

zvednout

své poesie?

i

ji

a ozdobit

jen pouze

skrán

jí

vní

mám a

oblažit svou unavenou duši nedotknutou v bezúhonné kráse

ji

nechat

O

Heleno

jež z

mne

tm, Ta !

jichž spanilou

snivá,

jemná

prvních fijalek se ine nejala jak

vn

tvojí

sen panenství, jímž kmitá

je

sestrou ?«

vn, tiše,

duše,

úsmv

láskv^

85

Já nikdy tvoje nepolíbil elo, ni ruku netisk' tob, Jen v tvém oku jsem hledal dlouho zašlou svoji mladost; a vše když spalo, tu má poesie, jak víla hor, když msíc do skal svítí,

svj

svrhla šat a v

t moského

oka,

v tvou étherickou vnoila se duši.

O

jaké divy, jaké skvostné perly

tam vidla

—

Však neutrhla jedné, ve svaté bázni naklonila hlavu jak druidský knz v háji ped svým božstvím.

Te

!

vzdálen tebe asto na

t

myslím,

a zavzdechnu-li v taji jen tvé jméno, tu slyším sosen šum a píse drozd, tu cítím tu

zím,

a jak se

vni

jalovce a chvoje,

msíc dlouhé pruhy tpytí po mlícím snhu

jak

táhne .

.

.

II.

Sen nesmrtelné krásy asto dotknul mojí, a v prales šeru jsem poslouchal, jak mísí v žalmy sosen se zádumivá píse ptáka v kei, na pobeží moe s vtry v závod na hebeny vln div rozpnných jsem vesel tkal s moskou vlaštovicí, se duše

a a

z

rum

starých,

jsem

plašil

stáda

zapomnných hrad havran a kání,

a

v

v

mé

zadumání asto o plnoci prosté jizb narudlý svit krbu

se díval se

Vždy jako

mnou

v

zpvy

Ossiana:

v lehké, prsvitavé mlze

ped znaveným zrakem, cht] jej ale celý obejmouti, jej nesmrtelný smrtelnou svou paží, na mé srdce. jak, poup nebes, by sen krásný mih' se já

pa

Já zbloudil za ním v prales poesie, a léta jdou, co toužím, hledám, volám, a náhle nyní, nevím, zda mám vit,

má

z tvé tváe vzpomínka vonná. Když na t zím, jak unavený vedrem bych usednul si v chládek pod kaskádou,

Heleno, on kyne mi

jak ztracený

jež v

ráj,

jak

milionech briliantových

slzí

do mechu prší a na svží zeleíi. O sne mj aruplný! V ader dmutí, v tvém pohledu, v tvém úsmvu, v tvé chzí se lije na mne harmonie svta, tvé každé hnutí tak mou duši jímá, jak zel bych rže kvt snhobílých se v zlatém vzduchu houpat na jabloni, jak v horách v jeky vodopádu hlasné ze vzdálené vsi po západu slunce zvon svatveera spl by k mému uchu.

Tvá

bytost étherická, plná bájí

a luzných

sn

a lahody

a

tchy,

se zjevovala jist Platonovi

prvodu myšlének jeho vných. Ty's jako modrá kvtina se chvla nad ložem Novalise, moem když ped lety jsi létla zánou hvzdou, tu za oasu v této dlouhé pouti ve

vna

87

jsi

vyvolila duši Raffaela.

nedivím se více, Tolik nhy že z jeho duše proudilo se valem neb tam jest lehko nesmrtelným býti, kde tvoje krása rosou jest i sluncem.

O

:

Ó jež

Heleno

!

Jak

vné

ped oltáem

lampy svtlo, zlatým svitem hoí,

proniká stny úblové vázy, až v ržového nachu dlouhé proudy se

noí

oltá, strop

i

stny chrámu

tak duše tvojí nesmrtelná krása

proniká útlé tvary tvého tla, vše na tob oblévá divným kouzlem, tvj úsmv krášlí, hoí ve tvém oku, že vliv a kouzlo, blahá tucha krásy se

kolem tebe na vše strany vlní, kdo t spatí, okouzlený

že každý,

pizná rád, že nejhroznjší trudy, smrt nejtžší a zapomnní by nesl rád za stisknutí tvé ruky, jež provázel by úsmv tvojich oí. se

vné

ustávám v svém snní. Chci jen mlky, v zvyku mám, tvou pozorovat krásu, jak bezstarostn kolem nás se vznáší; chci tšit se, že smím t obdivovat a tušit^ v tob moje sny a touhy, mj celý život, moje poesie. že spjí v domov, vracejí se k zídlu. Již

jak

Livorno, v únoru

l&T.j.

IX

NOCI

U

MOE.

K dyŽ

noní

hoe, pobeží moe. Jak druhdy skrytý noci perutmi stíny

stlumí moje

v svých snech se vídám na

jsem sedal, jeho div svdek nmý. Vše, co jsem vidl, snil a pozoroval, tpyt vln, rej mrak a v nich luny ovál, zá hvzd i plachta, jak se v dálku ztrácí, se nyní v písních v mysl moji vrací; a

zím

a

ím

v

A zím

to

jest

dkuju mu

když v

zas,

je

a cítím,

asech

moe

neobsáhlé.

duši mojí sprahlé,

za to,

ím

mi

bylo,

mne

všecko opustilo. za sebou v dálce pístav stmlý, zlých

mhách domy msta, vže

ped nohou Tmou noci

svojí

tn,

zvedá se

z

citadely,

propast, ní

vnost.

nekonenost

mi prst své hrzy klade. tma a zapomnní všade;

a na ústa

A

ticho,

jen v oblacích cos chvílemi se mihne, jak vlna vlnu, oblak druhý stihne; to

kídla andlská tam mraky vidní mi odhalují.

plují

a noci

Dnes šero k zemi klesnouti se bojí; dlím na behu a poslouchám ruch dvojí; Tu oceán, tam huí msto za mnou,

92

a sveden stín veera hrou klamnou duch, jenž ve všem hledá taj rvsy, hluk oceánu s hlukem msta mísí, hlas lovka zde mate s Boha

mj

eí

I

.

.

.

slyším chaos, stále vtší, vtší,

more

a vše zní, z

volá,

pláe, stená,

vzdech, náek, jásot, ryky beze jména, po dlažb kroky, drsný rachot voz,

šum zástup,

vše splývá ve lomozu,

jak stoupá dav a jak se valí

vtr

v to

a

boue

dla

ston, když obloha se

;

stmla,

a vlna se zvedá,

letí

a vesla zvuk, jež mlhou cestu hledá, a vení dna a hromu hovor ze sna

.

hymna vznešená, ó Ty's chorál valný,

vava dsná

ím

božství trvá,

e

žije

lovk

vše v této

ím

boui

v této

nevím sám. zde

z

tch hlas

i lovka

.

!

chaosu prvá,

pojí se a splývá.

1

zda božství

ím

a

vav

.

ty's,

v

má

písni snivá?

sám

stínech

stín

tmavý,

který jediný jest pravý,

e,

níž veleba

v

a vláda,

ston, který sní a badá,

a zdá se mi, že oba teprv spolu, ryk vítzství, ston zápas a bol,

hrom bouící

a

píse díví

jsou v objetí svém

Mrak Já

sirá

hymnou všehomíra!

stržen jako plachta

dol

visí.

pod ním sám, jak na Pathmu Jan kdysi

se dívám, kterak

moe

v barvách hraje,

jak zlatý paprsk v stínech umíraje

93

tu

rubíny tká

vln do kadeí,

tam smaragdem a s ním jak Jan

Mn a

hrá, tu a

škeble zázrak

rack

ji

zím jest,

zlatem

všech již

v písku zvednu,

tlum, jak prostorem se vznesli,

svým letem mému duchu dráhu Zde tu svou skálu, kol níž vlny

mám

za

eí,

vcí ke dnu.

trn

Pythie, když jatá

tvá Boha zela

kreslí.

jeí,

keí

ve oblacích páry.

oích, v srdci slunce žáry, zde svtu dím ve samot své chudé » Myslící duše má svj Pathmos všude-!

Lesk

v

jitra

Vždy stejným rhytmem vlny spjí k behu, tam rozbijí se a v zpátením bhu zas vlnu tvoí, která rostouc

letí

nové vln padne do objetí a rozstíknou se ob v divé srážce. Nad nimi maják, pouti jejich strážce, a

se

mraí

v

napínaje paži,

dáli

a píval vznikne, a vlnv duní.

roste a se sráží,

burácejí,

hmjí.

tn

vrou a úskalí se smjí. tichá plá, však tu v ní bod hle malý, a z bodu vloek, vlna dál se valí, a z vlny proud a z proudu píval celý, bich jeho temný, heben stríbroskvlý, jak apokalypsy drak bájný vzrstá, a

Te

chce maják spolknout, otevírá ústa,

chvost rozepne a

hvzdy

svítí

dv

i

v

obrovské dlan, jeho chtáne,

temném

a v tle jeho tisíc

hrom

duní.

91

Blíž letí k skále, ji

u

jest

již

letí,

ní,

otáí svým gigantickým chvostem,

—

a jedna rána a jen škeblí skvostem, co zpt se vznáší, jí pokryl lysou leb jest

pna

jen,

—

démanty

jež

práší.

se

Já znal jsem ho. Zde smutný rok a celý

osamlý, malým, velcí se mu smáli, a vtšinou ho všichni pezírali. Však ím byl menším ve svém povržení, tím více zjev vídal ve svém snní, u

cizích lidí trávil

lhostejný

e

tím více písní klíilo raní

lidí

mu

v hrudi.

ho

a smích

jej

studí.

smíchu volá, davy vrou a hrí kola; slyš, hedváb šustí, oko plane maskou, ííš hoí vínem a ret hoí láskou. »Jdem do plesu a nepijdem až za dne, sem dejte plaid, snad sníh do rána padne dnes noc jest vaše, spte podle chuti 1«

Jest karneval, vše k

kol

plesu, k

nho

A

odešli

a

vstal

—

pak

—

on k

úsmvu

se nutí,

a Šel pozorovat

moe

:

A

jeho dumy, zápasy a hoe, mu srdce bilo, co lkal a toužil, kol nho vše se v jednu hvmnu slilo,

ím

a jásal

A

do

te ped I i

vtr

vln a do

krása, kterou tušil v ptal

se

ním

stála

tvaru,

v paprscích a nahá.

vtr, kam

ptal se vln,

sváru.

každém

jde jejich dráha,

kde zídlo

jejich

skryté.

;

95

a duše jeho. poup porozvité, byla rží, na niž vesmír celý

te

se usmíval a

na

niž,

hvzdy

se slétly

vely,

zlaté

noci diadému.

z

Vše záilo a vše mluvilo k

te A

titan

s

byl,

te

nmu, svém snní.

král byl ve

probuzení

jitrem když zas pišlo

posmch,

a schválil stud ho,

trud

a

hoe,

zas vstal jen a šel pozorovat more.

Zda uvidím vás

O

vody?

ješt, valné

jaký souzvuk, jaké luzné shody

v

tom nalézám, co moje srdce

s

tím, váš co mluví klid

A a

jak

a

hnvu

o skály se rozrážíte v

jak tercín spády v

cítí

vlnobití!

i

Danteov zpvu;

purpurem plá vaše usmívá se, Homera duch hrál by nad ní v kráse v zái hvzd jste mlelivy, klidný,

ve vráskách vln jen

úsmv

a a

neprzraná,

zkalena

t

vaše

luny vlídný;

—

archipely tvoí ve vás mrana: vždy miloval jsem vaši mhavou dáli.

O jak

jak

mi asto

asto

slzy v

bolest,

hnv

oích i

stálv,

trpkou ztrátu

jsem do vašeho pohbil majestátu, vám svil vše, sny nejkrásnjších vy jako

dcko

jste

Jak asto u vás

mne

v tiché

pi hudb proud,

skonejšily

noci

vzdálených

chvílí. !

dómu to

hrom,

96

noc rozžala mi v hrudi krásy plamen a hvzdný pláš mi hodila kol ramen a v písn stásla bájných kvt dešt

Zda uvidím

Ó

.

valné vody, ješt?

vás,

západy, o veery

se kloní k

.

vlnám

z

!

Co krásy každé stín asy

a honí po paprscích zmírajících a roní v duši melodií snících

Hra oblak,

vod

vln barvy, obzor

hndý,

tpytné sledy, na nebi providy azuru a nachu Hle, moský orel v jednom kídla vzmachu vzle do výše a hvzdou se již tpytí! A pohle dol, co tam Škeblí svítí mníš, že bys mohl ke dnu dosáhnouti! ve

rýhy, vesel

—

hle, ve své dlouhé pouti Zas kídel ruch, nad tebou labutí jde karavana, jak aureola z vodních rží stkaná,

obloukem

stále výš

letí,

a dále,

na majáku skále te usedla si jako turban bílý. Mha vstala z vod, nad stožáry se chýlí a barvy blednou, v smutný šer se matou. již

ztrácí se a

Jen v dálce ješt jako hvzdou zlatou cos klikat se nad vodami míhá

—

mé oko

to

koráb

již

zmizel též! Zda duch

i

s

jest!

labutmi

v

Livorno, 28. srpna 1875.

v dál

mj

jej

stíhá;

ním skalách penocuje? za

pluje,

ZPV

Symfonie.

V

JESENI.

Zfda vidrs, nad

do výše se vzpjali jeábi? Mj zrak spl za nimi, neb na svá kídla vzali moje nadje vesny pvaby. i a

k jihu

lesy

jak

koninám

jak

létli

i

Zda

vidl's, v údolu jak léto v umírání

chce v

O ím

spchu

vyzdobit svou rakev poupaty?

byl nivám kvt,

ím

když snové mladosti jsou

srdci lásky plání,

s

kvty rozváty

1

pe jak objímá strom holý hrozny plnými se houpá na kmenu ? Hle, z tchto zlatých zrn zda neplá v tvoje boly

Zda vids, révy a

s

kvt

s

vní

zašlých jar,

svt

sn

a

plamen

.-*

Co zbylo nám. se ptáš, když srdce trudem spjaté na vnce hbitovní tká sn svých lupínky? Nuž, rychle zprahlým rtm dej hrozn vino zlaté a duši truchlící dej víno vzpomínky 1

RO

II.

A vren

geniu, jenž posud

ve

mne

žitím,

íš vínem naplním a hýím v starých snech, a cestu vzpomínek dum posvpávám kvítím, a hledím do krbu, jenž záí v plamenech !

—

A zvedám pohár svj hle, v barvách duhy hraje, ním plesá duše má jak skivan v azuru, a dávno pohbené a oplakané báje již noí perlami se z jeho purpuru

s

!

A

slzy

bolesti,

jež

na dno íše

klesly,

lesknou démanty a hoí rubíny. O proti poháru, jejž ruce ke rtm vznesly, jak malicherný jsou všech moí hlubiny! se

Nuž a v mé nitro svým sn závoj mlhavý! tob písní mou. ó duchu poesie, ve hymnu vítzném své zahmí pozdravy Jen

v

íši slunce spí!

a strhá

A

bije

ohnm

Bu vn

požehnán, jenž nad propastmi nitra své jak nad vlnami Bh. jenž blesky myšlének nám chystáš píchod jitra, kde v stínu palem tvých si zdimne lidský duch jsi

rozbil svtlo

!

Bu

vn

požehnán, jenž k ideálu drahou jdeš sloupem ohnivým, jenž krásu, dceru svou, nám ukazuješ nahou, rtv její nachvliv k rtm našim žíznivým!

ve mlhách

ped námi

101

vn

Bu a

požehnán, jenž lásky kídlo nám skláníš ku elu, k poháru a cypiš ku mohyle,

vjí

jak

rže

a slávu,

bílé

perlový

fenixe,

nám

vzkísíš

popel

z

!

III.

Te O

mou

!

Na

brániti té slze,

pohár skanula jak perla záivá?

minulosti sny,

moe

na

A

lásce íši v

jež

ped zrakem mojím

vzpomínek

se všecko

v

slze

rozplývá!

dna poháru, jenž temným nachem hoí. vidím pomalu všech rajských pln ten obraz arovný, jenž zázran se noí tu vlas, tam rameno jak Afrodité z vln. ze

vdk

hle,

Ty oi

vlhky jsou, jak by rosou sladkých tuch

ty

nhy

z je

ruce pnou se výš, jak

by chtly vstíc mi nést, jak

Ó

sladká vílo má, jež

jak ze kalichu kvt,

mne

zda

ty

Rci,

jsou

to

tvoje

rty,

zpv

mj

vyprosil.

poháru se noíš, svými rameny

z

rci,

objímáš, v

oceánu

veer porosil, ret sladkou manu

mé

i

duši

písní

hoíš?

vína plameny?

102

IV.

A nyní íši vám. \v soudruhové mládí, vy vrní v radostech a vrní v zoufání

O nech as ped pec

My

námi

jak

ve prach nestrhne

ruce dali

si

a se

druh druhu podal

štít

o

Mazeppy

nám rže na

pádí,

skráni

I

životem v boji a

byl

mu podporou,

ve krásy zenithu nad námi slunce stojí, když jiným jeho zá se tají za horou.

—

Sám sedím u krbu le nikoli, jste u mne; nuž pohár zvednte, jenž znova ohnm vzplál,

a

v této

ve svtla

písni

mé

jak v

pn

vína

šumné

paprscích náš vzplane ideál

Jsme všickni na moi a do tmy hlas náš druh volá na druha a eká odpov písni, pro jdi 1 boui ve záptí spj šípem zlaceným a holubicí le! .

n

.

letí, .

!

A

všecky uvidím, ty s šttcem a ty s dlátem, sednou k ohni blíž, s lichou myšlénkou odlesk jejich jim zaplá v oku vzatém, jak lákal z popela by vil a skítk íš!

a

sem

a

1

sn

a

mrtvé pozvu sem, s duše všednosti,

pry

A

blesky

všickni jsme tu spolu;

pry s ela hrob pohár nám stkají aureolu

a blesky myšlének nás vznesou v

prach

!

hvzdný nach

!

J03

V.

ím

Nuž vzhru k obloze! jsou mi vazby tla? neznám smrti hlod, já neznám zhynutí! jest, jak hudba sfér by nad mou hlavou znla,

Já

Mn

letím

já

Má z

hvzdám

vstíc na bílé peruti

kvt

duše na vlnách jak lotosu

ní

vn,

láska má, se vznáší

!

bují,

a výš,

V3'š

kol moje myšlénky se toí, poletují,

hvzdám

jak

pestí motýli ku

Má

duše, naprslek se v

a vidí,

co sní

blíž

a

blíž

modrém vzduchu houpá

kvt na

dn

v

svém kalichu,

ím ji

ttina zasténá, když behu vlna skoupá ústv vlhkými chce zlíbat po tichu.

Má

duše réva

po kmenu lidstva vzhru

jest,

svým svžím lupením, a roste výš a výš až nebes do azuru, svt blaží chladem svým a hvzdy nadšením se

vine,

proplitá

A všecky písn mé,

jež

posud

v

nitru spaly,

jak hrozny bohaté se lesknou zlatem v a vyzpívané již se a

krouží ve výši a

!

ptaím kídlem jejich hymnus

ní,

vzpjaly, zní

!

Jsem tvým, ó pírodo! V tvj ether kvt mj spje O zem, v hrudi tvé tkví moje koeny! A slunce z íše své déš blesk na mne leje a msíc tichými mne zlatí plameny!

104

vn

Jsem tvým, ó píroJo! tak bez žal^ nadje, bez tuch chci

a

spáti

letí

ze

v Maran,

vný kvt

sen, a jak

v z.iti ISió.

má

a

na tvém

rozmar

duše jen jak

blesk z

pohár

1

lné

vn

XI.

M

O

R.

I,

Krma ^eh

v pístavu

druhdy zvvklý plavc sladké

stonci

otásal jak pod ranami hrom a a lkal a úpl v živl divém tanci.

se

Zdi pístavu a v dálce šiky

dom

tmou Šeily se, maják na obzoru a erné tesy sráznych, skalných lom.

Te lil

bílý

—

pruh To vlny vzrostly do tmavého jich klína !

v

horu,

valí se;

jež

maják

zá

meteoru.

jak jiskry

Sám

vznášel se tu jak sloup Hospodina nad vavou vln, jak Prométhea plamen, jenž v nejdsnjších bouích nezhasíná.

Viz svazy jeho obrovitých

To

titan,

jehož

déš bleskných

skrá

ramen mraku skryla, její kámen.

se v

jisker srší

!

108

A

vlna rostla,

hrom

Sto

bou

pelétla

A maják

pevalila

se

již

— vavu

jak by shluklo se v tu

—

bílá

a

pna

zbyla.

zase plápolavou hlavu

zoi

výš povznášel; jak v klidné svojí

vnou

bv na bedrách nes' ducha

slávu.

A pec mj zrak se smutn ve tmu noí, pi každé rán zachvjí se rety: Jak asi tm, již zbloudili dnes v moi

Snad

vyjeli

a u brány

O

si,

te

nové hledat svty posledního

nadšení, ó ducha

stojí

.

.

.

bouné vznty,

myšlénko, již lovk léta kojí, by jedna noc t pochovala navždy! A já jsem cítil hokost v duši svojí.

Ó

i

moi života z nás každý bludný plavec? Hledáš cestu k míru, a vyhneš-li se jícnu samovraždy, není v

též

Zde bounou nocí tu

padneš náhle

a nenajdeš

v

v

sn

a

vášní víru,

propast resignace

pec smvslu

ve

všemmíru.

109

A

zápasy a práce

tvoje tuchy,

ím

potom jsou?

když zaplál

MTs

pro

ti,

maják

v této

pouti,

uhasí tak v krátce?

Zda Bohem zvas jej, to ho málo rmoutí; kol tvého lunu, vždy vlny budou blesk svítit v hrob a vtry v plachty douti.

hmt

Chts i

slunce mít, a pohešíš

hvzdy zá,

a

s

svou myšlénku, svj šttec

A vzdorn ekneš:

Na

tato

když

lunu

i

Faustem budeš

Na

to

i

klíti

svou strunu.

celé

žití?

dlouhá cesta k ideálu,

beh

té

cizí

zem

nelze zíti?

bím

Když s lety roste našich žal, když ztrácíme slední nadj v zoi, když chceme ráj a sotva najdem skálu? i

A pohroužen

tak v lidstva

vném

místo stesku závidti nyní jsem poal tm, již zabloudili

hoi

já

Co

dal

v

moi.

mi život? Hoká duma stíní jak mlha; v kvtu svého mládí

skrá mou zím místo

rosy poesie

—

jíní.

110

Kol cesty své jen slyším sykot hadí a

mého zpvu Smrt ku

jen

strunu petrhanou

tanci

šklebným larvám

ladí.

Z mých oí jestli ješt slzy skanou, v íš z lidských hnát Satan sám je

mn

píti

A opiem

—

dá

muky

své vlastní

má

fantasie vztáhne

a s

bouí

Oj, divý let! se stíny

—

a brzy chví se

A

ví

Slyš,

šum

vln

—

andl

h'tá.

duch kráí

bachantka zdivoelá s

Magdalenou

zas a doufá!

ohlas

špitá

kídlo draí

jako padlý

a s fantomy

schytá,

a ušklíbne se stranou.

její

te

—

v

plái,

Rána

jak pehlušil

zase druhá

z dla! boui,

zahuela

Zdi pístavu se zamihnuly v koui, a

na

maják sám ve náhlém dýmu hávu chvíli svoje bleskné oko mhouí.

Lo

zabloudilá jede ku pístavu, tone již? náhle utišení, jak míru andl sle by v živl vavu.

i

—

Te

111

Te

tetí zase padla v

moje snni',

blesklo na obzoru v dáli.

víc svétel

Lo

zachránna!

Le

s

—

novou bouí

mé myšlénky

;

ten

Ne, to klam víc není!

v nový hon se vzpjaly zmatek ve pírod

byl jim vhod, že z jizby ven

tak

Ta noc

tak byla

lo

ta zbloudilá

s

mým

životem

tak

mou

mne

v

shod,

sestrou byla,

že v pláš zahalen vydal jsem

se k

Tu nová smeka

vyla,

lítých

hnaly.

vichr

vod.

nimi zápasil, jda podél behu, nad který v celou stnu mha se slila. já

s

Tu se

vlny,

jež

nad hory vzrostly v

rozrazivše na škál štítu

tm

rouhalv se

úblem

bhu

tuhém

svvch

snh.

beh

Jak Lear jsem kráel pustým pruhem, na místo Šaška jeho ironie pi procházce té byla mojím druhem,

A

pravila:

»Siyš,

brachu,

te již cítím této poj hledat stechv, a

pouti jež

plnoc

bije,

prosu,

nás v boui skryje!

112

Li v sváru vln

chceš poznat

vtr

a

Boha

ve

hlas,

hlomozu

jenž

mluví k tobé,

chceš nahlédnouti v klubko lidských

V,

nebo

zoufej,

vítz, klesej

los?

mdlob,

v

tím živým slzu nezastavíš v tvái a

mrtvým neukrátíš spánek

v

hrob.

Dál píroda jde, rodí, staví, maí, a vru lip než mozku tvého plísní tvá myšlénka, tmou okno krmv záí.

Tam pifterara naslechneme písni, tam uzíš spilou námoník chasu, v jich kiku zapomeneš, co t tísní.

i

s

Vždy Sem

bouí snad

chceš dát se do zápasu? životem jsi podlehl v té sei. pohár jen a smutek pošii k asu!« s

Zas rána z dla a bou stále vtší, též kapky dešt houstly v náhlý píval, i

poslech' jsem,

a

v citu divé

kei.

Pot s dešt proudv pes tvá moji splýval: vrazím v krmu, když tu v divém kiku ten klel, ten smál se a ten zase zpíval, I

z

ní valil se

dav spitých

námoník.

113

Starý obraz.

e

vylákala v pístav rána

Sám

z

dla.

krmy na zápraží jež se kouem tmla.

stojím prosté

u vchodu jizby,

Dým tabáku se výše k stropu sráží, kde na etze prostá lampa adí, spí v okn maják s plamennou svou

Jen

k

bou,

dálky slyšíš

z

novému

V

tanci.

paží.

jak struny ladí

písni této zvoní

vše sny a tužby ztraceného mládí.

V ped

postoupím

;

kmet, jenž se nad krb kloní,

bez íkání mi nalévá i

usednu a

nm

íš

vína,

zírám do

ní.

A

jako ten, kdo tžce rozpomíná

se

na minulost, zavírám své oi,

mn

táhne duší

Symfonie.

její

hudba

líná.

114

Jen hbitovy, kam v myšlénkách duch vkroí, jen zápasy, co vidí, unaveny;

—

jak

Tvá

tryskla slza

pozvednu, kol zaazené stny;

íš pozvednu,

v níž víno

nemá

a cítím zas, že

A

nežli

má

zvednu, skane

tam, to slza žalu rmutná

Satane,

piju.

krví plane,

život ceny.

rtm

pohár ke

slza

dej.

A

moje pod oboí?

a

hned

se

jedem stane!

Jak to víno trpce chutná!

tak zrovna, jak to

svtem potácení

kde marnou tužbu honí nadj smutná.

I

zírám

i

v

a

klesám

Tu

k

Tam již

pohár, jak se

v

rud pní,

srdce své, ten podzimní lad holý,

opt

stn visel

v

staré zamyšlení.

zbloudil zrak pes prázdné obraz zaazený, tmavý,

bez rámce a

Bh

ví

z

jaké školy.

Však podivný, pln pomatené vavy, bs, zím nai v dum snivé lidí i

a jeho

divná skupení

mne

baví.

stolv.

115

Již

rozeznávám tváe jednotlivé,

a nežli stál

dým se ztratil mému oku, pede mnou v své hrze

celý

Ó kdyby a

te

Callot stoup'

zamnil svj šttec

k

mém

ži\é.

boku

slovy mými,

neb Dante kdyby dýchal

v moji

sloku,

—

i

ješt lépe co zde s písn rýmy? Mít strunu Tartiniho, na níž hrával sám Satan trilky zvuky šílenými 1

Ó hudbo, když lkal u brány

taji

a

!

tvojich

jásal,

vna

ton

nával

burácel a hímal,

nejblíž

Tu kídlem ohn svty ros v démona a hned

duch

mj

stával

obejímai,

zas v snivém tichu na íze Boha bílou rží dímal.

Tu

se Satanem vyznával svou pýchu, padlými duchy bloudil kol bran ráje a zase úpl a se svíjel v smíchu.

s

Ty's záné slunce, kterým na kvt zraje nejtajnjší srdcí lidských hnutí,

to

ty's

eí

duch,

ty's

edenu báje)

ó

zni,

jen

zni!

tvých

v

íš poesie zvedám,

bu

vnost

Jsou tony

mn

celé

ton

obejmuti

ní piju

též. co z duše svojí liju, nebe velikou jest lyrou,

A píse má

a a

z

svou neb svoje zahynutí

vesmírem

špit

a

ji

zní

v

hvzdné struny

svta

biju.

stepí šírou,

modlí se neb rouhá, vzdorem dvše aneb tší vírou stená,

A

jásá,

a

nadj, touha vždycky chvní její skal vnosti jest ozvna jen pouhá. bolest,

v ní

ozývá

zoufání, se,

Ó

hudbo, písni! Vaše tony znjí, ohnivý jest v ruce mojí péro, nuž, fantasie, kasej sukni k reji!

Šíp

Tvé vnady

zvýší jizby této šero

!

—

Sí

na obraze byla stedovká v ní v krojích starých divných osob stero.

Zím

—

a duše má se leká na obraz dva muži v stedu tiše v šachy hrají a kol nich zástup na hry konec eká.

117

Ten, co byl stolu levém na pokraji, v pláš temn rudý halil svoje tlo; byl jako Satan, jak se líí v

l)á)i.

S kloboukem péro kohoutí se chvlo,

pst a v

mocn oku

tiskla

celé

jílec

u

Icordiska

more zlobv velo.

Jak v letních nocích když se mocn blýská, není slyšet pi tom hrom hlasy,

a

as

ušklíbá

fieuru jak získá.

se,

Ten, co s ním hraje, jun jest vzácné krásy šar rytíský pes tvá, jež bledá strachy, se rozlévají v zlatých proudech vlasy. ;

A as

a rytí hrají spolu v šachy,

a jun se blíže tiskne k šachovnici a k

A

asu pes

stále

letí

zrak

roste bledost v jeho

Zas figura v

stl

!

O

dla darmo

zápasení

mu

plachý.

líci.

bsné

!

tiskne hlavu klesající.

Však divná hra Viz figury ty dsné, z nich každá tvá má tch, co kolem !

jak prohraje, z

stojí;

nich jeden mrtev klesne.

A na

obraze v zadu zím, jak rojí davy v zmatku, vynášejí tla, a chvjí se a trnou v cit boji. se

A

stále

hrají; studený pot

si

rytí

stírá,

—

pihlédnu

blíž

Se

démon

v

ela

s

ušklíbá se;

Satanem blá

za

hle,

ase

lukem, v roucha dlouhé a hrozná, sinobledá že bude brzy po zápase.

ruce

s

Smrt kostnatá snad

ví,

Však nad junem

peru zvedá, andl za ním

se bílá

u sloupu stojí jeho ó modlete

Však nadarmo své

zhvnout nedá

písni

déle bráním

u vchodu íhají dva

sí ozývá

se

—

mu

snad

se,

nákem

erní

!

:

draci,

všech a lkaním.

Šklebí se démon, jun se v dumy ztrácí. A zase tah Zas jeden mrtvý z davu, !

jak figuru vzal

A

darmo v skrán tiskne andl opouští jej v plái

jinoch

a jeho a

Satan, v prach se kácí.

Smrt

již

spouští luk

svj

v

hlavu

tuto

vavu.

119

ohe šlehají kol tlamy draí, mrtvých tolik, že je vynášeti, co ješt zbyli, více nepostaí. A

a

Tah poslední! Ó mladíku, as

letí!...

Jak dohráli? Zde zstal šttec

nmý.

Já sklonil hlavu.

Jak

z

mn a

—

tžkého sna zdálo

se,

Co

se

já

že já

Bou

ustala a

moe

a zmíral v dálce

Zde

ds

a

duma

dále

vracel

pti?

k zemi

oním asem opouštn všemi. —

hrál

ztracen byl jsem a

zpv námoník

mám

s

asem, znl sprostý

stichlo

opilých

ochraptlým hlasem.

byly

mými

hosty.

120

III.

Výklad námoníka.

lao

v

zadumán jsem

trval

sn

v

rozlétly se

tu

A

nad obrazem

boui svého bolu, krmy dvée rázem.

podnoží a

vešel plavec, sedl k

dumách nevdl,

mému

stolu

dlouhou pi vína íších sedli jsme spolu. já

v

že

;

chvíli

Ten plavec kmet byl hovorný a ilý; mé mlení -mu nešlo píliš k duhu, i

»Pane milý!

odkašlal a zaal:

Lip chutná íše ve pátelském kruhu, ale víte mi když hovor proudí bou takou nikdo z mvch nezažil druh. .

Jak

lo že

mí

.

.

—

jsme byli hnáni peejemi, vodu; náhody kyn pouhý, zázrakem jen piplouli jsme k zemi. pila

121

Však

byl to

as

shon

:

každého tekly strouhv.

s

—

chasa pumpovala líná* Cíš vyprázdnil na jeden doušek dlouhý.

jak

ta

»Tak z moe grog neb proud rudého vína by chtl nás vlnou ze paluby splavit, dal bych si íci; to bv byla jiná!

Noc po boui tu vesele chci strávit. Vy mlíte? íš vaše plná ješt.

i

u sta

Tož to

hrom! mám

snad

vás bavit?

já

nezkusil jste jist vtru, dešt:

uí

Když

teprv pravé veselosti. bolí

zub

—

nu,

tomu dáme klešt

Když bolí srdce, tomu k vtší zlosti najdeme ženu; kdvž však bolí žití, jen pohár vína, to jest víc než dosti.

milý pane, když chci v klidu

Já,

píti,

dív rozzlobit se na ten život musím, dív zapomenout, že mé srdce cítí.

A

jestli

chci

piju,

zpv

i

samotu

si

hnusím

;

hovor, až pak ve rozmaru

na soudruhu svém

ps

i

jazyk zkusím.

122

A

piklonil se zase ku poháru douškem vyprázdnil ho zcela a jeho oko blesklo v novém žáru.

a jedním

Já odhrnul

si

jen z

venku

s ela zadumání

rukou vlasy

a k obrazu jsem zíral v

boue

ze

sna zahuela.

»Co, baví vás to staré malování ?« »Stará historie; kdo chodí sem, jí nevšimne si ani.

zas plavec zaal.

Zde, milý pane, kleje se a pije, a hezké je tu posezení v suchu,

když

vítr

divý v nízká okna

bije.

V tom vítr zase zaletl nám k A námoník po zpsobu svém vyprávt

jal

»Nuž

se,

poslyšte.

sluchu.

sprostém co jsem pál si v duchu.

Jsem starým tady hostem, bez hovoru hokou vodou víc, ba postem.

a sebe lepší víno jest

pro

Když tu ta

mne

vesele tak popíjíme v sboru,

na mysl nám nepipadne vru historie stará z dobv moru.

J23

Již

pt

jak

íká

set se,

rok;

v

dávných

as

prý mohlo se to

však pramálo ku srdci to

si

Šeru,

státi,

beru.

Byl tenkrát mor. Dnes moh' jste vesel vstáti, než jste kýchnul, jste v tvái rudv, a nepomohli ani všickni svatí.

pa

a

Za minutu již zernaly vám údy. Sta leželo jich po ulicích v stohu,

kam

a

jste

vkroil,

Ti modlili se a ti jak vždy to bývá. psi

vyli

—

nu.

já

pohby

kleli

byly všudy.

Bohu,

V mstech ohn

plály.

povídám jak mohu.

Od zem k mstu horké' vtrv váh-, od more táhly smrduté zas páry, zdi pístavu jak duch sbory stály.

A a

slunce k zemi slalo prudké žáry, jen ádil, kam jste pohle, všady,

mor

tu

stalo

Zde

se,

mst

co líí obraz starý.

v v pepychu žil kníže mladý; všeho dost a smál se tomu moru, vždy paláce ml, vinice a hrady.

ml

124

z mésta prch' a v druh stejných sboru vším opativ se zamk' se do své vilv, as trávil pi íši a pi hovoru.

Ten

Kde jaké hodiny, ty zastavili, dnu rovnž pístup uzaveli v sín,

svdných smsi

v žen

smáli se a

pili.

ped morem ten pohrbili ve vín, hod za hodem, kvas v záptí šel kvasu, den minul s nocí na žen sladkém klín. Strach

Tu

náhle jednou as v

dvée

se rozletly

zpv

ztich'

Stál na stál

a

pt

prahu

rudém

v

smích

a

—

A všem vypadly v

šat

jež

kvapn

obnažily

A Mor

šel

a

—

již

keovit

se

za stl

se

—

stáli

v žasu.

chvli mrazem,

z

tiše,

rukou plné íše,

ženy halily své vnady,

práv

v

drzé pýše.

sálem, kde

íš

a všickni

Mor jen hle kol omráených na zem.

plášti

jich kleslo

plnoním asu

sálu rázem,

stál

kníže mladý,

tiskna v dlani stuhlé;

ka:

»Já prohlédnul tvé spády!«

1?5

A oi

plály

a jeho

hlas

mu. dva žhavé uhle, to had byl sykající, to mrtvých chropot a jeho dech

—

—

v

Tu rukou

truhle.

svrasklou sáhl k šachovnici »Ty's vzdoroval mi, nuže jsem tu k boji; poj, zahrajem si! Jdu jak soudce mstící! :

Když vyhrajeS, tož zachráníš vlast svoji, odtáhnu; však tikrát všechnm bda, když statenost tvá nyní neobstojí!*

já

A

hle,

v

tom

ruku, aby táhnul, zvedá;

již

íigury,

hle,

dostávají

tváe

všech hodovník. Kníže znaven sedá,

V dla i

skloní hlavu, vše mii splývá v

táhne, ztrácí

a z

oí Moru

Než vynesli a táhne,

jak uštknut

Ó dsná strach v a v srdci

jej,

ztrácí

—

páe,

jeho soudruh padá,

šlehá

dsná záe.

kníže dále badá,

—

vedle klesá jiný,

hlodem tropického hada.

hra! Na ele prince oích mu, zoufalost

bídném trí osten

stíny,

sedí v lebi

viny.

126

Tah každý .bodá žhavými jej hebv a s každým tahem mrtvý jeden z bratí.

Mor

táhne, vyhrává a jen se šklebí.

Na smrt a darmo ú zjev se

všech pátel svojich kníže patí, volá Nebes mocná Paní, mi a pláštm svým mne zasti!" :

,

Kol zbylých host ven vynášeti mrtvé Zas táhne princ

plá

—

Tu na chodb Smrt objeví však

Andl

malý.

Mor nezná

smilování.

kroky zdálí:

sinobledá,

sále

jenž

též.

bdování;

jest

slyšet

jest

se v

a

as

kídlem prince

Boj šílený! Zas figuru princ zvedá

te O

poslední

modlete

—

se,

slyš,

snad

vyjí pekla jej

halí.

—

draci

andl nedá!

—

Však nadarmo princ táhne a zas jeho milenka po jeho boku, jak Satan královnu vzal, v prach se •

ztrácí

te

Mor vítzí

To To A

—

Smrt

plesá,

ostatní lze domyslit starý špás ...

vyšel ven,

a

je

si

to

kácí.

blesky v oku.

snadno.

pt

set

rok

íŠ vypiv díve na dno.

«

127

IV.

Po boui.

á dlouho ješt

pak svit

sedl zadumaný,

jsem vyšel; bou se utišila, jitra bloudil u východní bránv. též

Nad vlnami

se luna objevila; zhasnul maják, mír táh' nad vodami však v duši mojí stará hokost zbvia.

již

Po behu

moe

honCn myšlénkami

jsem dlouho bloudil; život kol vše jeho boje, bolesti a klamy.

Jak íši opia bych ke já

rtm

mne

táhnul

nahnul,

opt žíze ideálu, duch jak pouš po ruchu tvorím

cítil

mj

Já díval se vln a trápen

vn,

prahnul.

šumných do pívalu

Diogenes mythu, jsem hledal pravdy perly v písku žalu.

A

Jako vlna na skal tuhém

se rozrážela dole

štítu

hudbou šumnou,

o myšlénku tak vlna mého citu

Když

narazila, ihned

roztavila,

se

jsem

Tu

slvšel

staré

v

píse dumnou

píse, v které zníti svoji mladost nerozumnou.

sny,

tu

holá pravda

žití,

tu schladlý popel první nadšenosli s

tou Hamletovou otázkou:

I

starý osten

»Mám

bvti?<

dávné zoufalosti

mi vyprávl, že onen Démon moru jest pouze dsný symbol skutenosti;

Té skutenosti,

s kterou vždycky v sporu octne tvorci duch, jíž zprvu smje a jíž se rouhá ve mladistvém vzdoru.

se

Však brzv skácen v peej beznadje tmou pluje na svých tužeb kusém vraku, kde každým krokem propast na nj zeje.

Na bedrách

kídla,

vzlet"

by do oblak,

rád opojil by sebe všehomírem, le ideálu slunce klesá v mraku.

129

Na nohou

pouta, smutek v srdci sirém, hmataje kol rukou, hlas jeho písn hasne v tichu širém. jde v tmách, jak Oidip,

O

srdcí

ty

písn

Tu

A

stny darmo kídly tlukou

V

jeho.

srdci lidí leden

pozná, život genia

jest

—

mukou.

Antigonou, veden, Boha na své skráni, jde kruhy pekla mysle, že to eden. poesií,

jde pouští dál, žár

A nadarmo

skutenosti brání:

se

Laokonta hady a srdce jeho zubem draím raní. ta

obklíí

Kdo I

a

jej

vytrvá

s

ním v nebezpeí všady?

láska prchá na peruti stáí pátelství

A

steré

se

v

mu podá

vášn

zápasí a sváí

jeho nitru, jako

kde slunce

kalich zrady.

jest,

jež

kotou

Kdo nauil jej vit v Kdo dal mu sílu, ped že

marn

Symfonie.

zmijí;

do tmy jeho záí?

vlny v jeho

poesii

?

níž prchá

lunek

mdloba,

bijí,

g

J3U

Že, na

svém tle všeckv ránv Joba,

pec hrd vznáší nad jsa vdom, za ním že

všednost svou hlavu. jde jeho doba,

A ztrmácen svých písní žhavou lávu vždy s novou vírou dává lidstvu zase, svou zapomenuv. jeho hledá slávu?

a

v blescích stane

moi podobá se, bou na jeho trn,

a

nad ním slunce

v

Že

v

duchu svém on

ranní vzchází kráse.

Jde po zemi a ítá ve hvzd run, i v srdcí lidských bludišt on vchází, a v ženách lásku, v kvtech hledá

vn.

Co jemu, svt- li hlavou po nm By teba kles' se skuteností v on

A

ví,

tiše

sím

že sluncem

sete slzu

a bláto

vlas

s

jeho vzchází.

tváe

s

hází: boji,

svojí

a krev se svých

spánk,

a zašeptá: Jdu dále k svtla zdroji,

Noc pode mnou

v

Praze, v

kvlnu

—

187f).

já

hledím do

ervánk!

xir.

DDICOVÉ

SV,

GRALA,

Alles Vergángliche

ist

nur ein Gleichniss,

G

ó

I.

U

les

mn

slavné

mlení

nejmilejší v jeseni,

když stromy žloutnou nad hlavou a noha šustí v listí suchém, a jeáb šik tichým vzduchem se v dálku nese mlhavou Jak ve snu díme strom i mech, svou skolébánv vní tesknou, jen velké deštné kapky lesknou se po narudlých lupenech. A jestli motýl náhodou, neb modrá vážka nad vodou se mihnou v hravém peletu: v, jara lesk luzný smích že naposled se louí v nich. Vše v zmírání, vše v odkvtu A jestli paprsk svtla slabý pronikne strom korunami mha brzy v moe své ho zvábí, a sám se svými myšlénkami i

!

jdeš v

suchém

listí,

jehlií,

pustými lesa pšinami.

t

h

e.

134

A

jestli v pustém zadumání tvém srdci píse vyklíí: hned nakloní kvt v umírání, jak bledý zvonek modravý, jenž po snu vesny v probuzení v den zamlžený, sychravý, jak slzy v teskném zamyšlení své lístky pouští do trávy.

v

Na

kídlech snové táhnou

ticha

jak smutní,

noní

motýli,

svou bezdnou íš ti k retm nahnou sosna zakvílí šum kídel

—

.

.

.

a zase ticho na chvíli.

Ó

nech

v

ten jejich

pohár svdný

své duše skanout zlatý

svit,

snad jeden doušek z této studny ti mže mladost nahradit! letí duše tvoje Ó nech,

a

v ty

upomínek sladké zdroje;

snad nkdo pec ji pohostí, snad blaženosti tucha sladká, snad tichá noc, všech snílk matka, vnosti snad tvoje bezdno

—

1

III.

Žár ervánku se roznítil a rudé záe aureolou ped zrakem pian pustou, holou.

mn

na konci

lesa osvítil,

temnem bor, šerem

a

své purpurové

na knihu, jsem

s

lad

rže kla

kterou procházíval

když se veer stmíval. Hle, svtla svého glorií lesy,

jak stránky její ovíjí! Jak lehce se jich dotýká,

jak ve svých

ržích

vnou

slávu

by zvolna kla na svatou hlavu, na samé elo básníka!

A

duch

mj

pohnut tichým žalem

svá kídla náhle rozepjal, spl v dálku za svým ideálem,

on by sám byl Parcivalem, ekal by ho s divy všemi

jak jak

kdes v zaslíbené, svaté zemi. mvsteriích svatý Grál.

v svých

iV.

Ó

poesie

ty

valný

tvých

te

stedovku,

dóme shoený, žalm slavné ozvny

zhasínají v

Na oltái

se uložil prach tvé se

vk

!

zapomnní,

krásy pohár kouzla plný

vyvolencm pní, poet ídne víc a víc.

jíouze

jichž

O

bouích

tvých popelnic

jaká rozkoš, v tvoje vlny. s kolmé skály lesní proud, se divé touze uvrhnout! jak

i

36

Ó

jaká rozkoš, úzkou stezku tvými klestit ruinami, plout nad tvých tní hlubinami si

a

oslnný morem blesk

myšlének záných drahokamy

diadému oslavu

klást v

lidskému duchu na hlavu Jak moe jsou tvé epopeje. !

jak valné sluje

kde

visí

pod zemí,

sloupy stalaktit

a v purpurovém hrají svitu, a stín v nich, že duch se chvje a svatou hrzou onmí! Se skal se ítí kaskády.

Jak

erná msta

z

mramoru

tyí tvoje stavby k nebi, na prahu jejich ve sporu se

sms jež

mythických

stehou

tvoje

a sloupení a

potvor Šklebí,

se

zahrady

arkády,

kde bájných strom haluzemi se lesknou stíbrem vodojemy, na spících vlnách v zái hvzd. A postavy tch bájných mst jsou

obi duchem, obi

paží;

však dcka, lásky sladké báje je ržovými pouty sváží a v divoké je vodí kraje. Za dobrodružství motýlem se ženou v spchu opilém a s draky, obry zápasí. Jak asto v nocích jsem se ztrácel v tch pustých drahách bájí tch,

a jen

mých krok

ohlasy.

137

jen srdce

a

mé mne

podšený jsem

neb zdálo

hnalo v spch,

se vracel

se mi, temn}'

stín

tchto zícenin.

že vstává z

na mé elo peru skládá mne v píšer kruh: mne opouštla smysl vláda, hluk divných hlas znl mi v sluch, že

a strhnout chce

a zdálo se mi, jak by náhle v té poušti se v srdce

vymelé mé sám

a zpráhlé

díval

Bh

.

.

.

V. v tžké zabrán dumv mnil jsem, že svadJé listí šumí pod nohou, neb ozvna

Jsa takto

mn

mou chzí

Le

volá zbuzena.

zastaviv

spch

svojich

krok.

jsem uzel starce po svém boku šat

hndý

;

jeho údy kryl,

na vysokém a vážném ele, kam smutek svoje stopv vryl, mu trnil vhlas myslitele, a oka paprsk záící trysk' asem z temných oí smle, jak orel k slunci

letící.

V

blejší vous nad padlý sníh vlas bílý padal v prstencích. Sel nejdív já

ubíhal

le

stále

krokem volným

za

—

mu dlouhou chvíli za mnou noní host;

mno

138

híkou klamnou

zda obraznosti

mne pelud

To

vlastních

chvíle byla,

smysl

myli?

skutenost

kdy s peludy se v jedno spojí, kdy Šero vládne v duši tvojí, kdv s otevren3'm okem tla též duch své oko otevírá, kdy zlatá jeho peru smélá na lem svj divy ráje sbírá, kdy mizí prostor, mizí as, kdy neznámý a tajný hlas se probudí a mluví v nás.

—

VI.

I

vzmužím

»0 jenž se v

jak

se a

prnvím k

nmu:

neptám se, kdo ty jsi. dlouhou poutí zemdlenému pustém lese v dráhu mísí,

zjeve,

Danteovi Virgil kd)si

.

le pohled tvj tak dojímavv, tvj snžný vous a kadee mých obav divý rue] staví a srdce nutí k

dve.

Ó, kdybys vdl, noní hosti, co duše má v s\ém niiru hostí sn, žal, muk o pochybností! Viz, vtru lehké pohnutí jak stásá k zemi jehly sosen, kvt chudobky, jenž jitrem zrosen, pták zpvný se svou perutí, skal

ozvna

i

bor

kvil.

i

motýl, jenž

sem

zabloudil,

má svj

smér, vŠe má svj cíl. Já pouze jak mrtvoly duch od místa k místu bloudím, tkám svých myšlének se vlastních lekám vše

a spjatý v jejich

pec od

Co píroda

Mn i

z

tsný kruh

nich zas jer spásu mi, co

mé

Bh,

obojího zmizel

hvzdná noc

i

ekám.

nitro?

smavé

jitro,

boue, srdce tvrí duch,

jek

vše lhostejno mi,

Té

íši,

vše

je

chladno.

která Stvoiteli

kdys padla z ruky v chvíli kleté a kterou svtem zvete, té dohlédnouti nelze na dno,

man

a povzlet ducha klesá

smly,

když trud a starost kade zblí, a pouze smrt tvj triumf celý! Byl as, kdy mladé duše vznt rozdýchal na smavý kvt.

—

mn

co klíilo ve hrudi

te

dcka;

mi svt a hnusná jeho moudrost všecka. Jak Faust bych \olal: Vra mi zpt ty

ale

prázdný

chvíle prvních

je

roznícení,

kdy les še a ptáka let moh' duši strhnout do nadšení, kdy proud ev a ozvna jí kídla stkaly plamenná !

vil.

o

jaké probuzení dsné! ó jaká propast sklamání, do které duše náhle klesne, stržena spárem zoufání!

S tvou nicotou tvj válí vzdor, svt, lidé, srdce tob cizí a pravdy báje v mlhách mizí, jak v jiskrách noní meteor! Tu chytnuv slední, slabý svit, jenž v unavené duši dímal, pírodu jsem obejímal,

já ji

k slovu chtje pinutit.

Já prchal

pl jsem

s

pl

a

živly válku

Když boue já

skrýše, sluje hor,

v

Manfred

rvala

smysl hledal v

a ve tišin

les

Alastor,

ve

a spor!

vtve stromu, ei hromu

tklivé

jsem hledal zem srdce živé, by na mém srdci zabušilo a s jeho sny se v souzvuk slilo.

O chvíle blaha, dnové slunní, kdy každý kvt mi dýchal vni, kdy lkal jsem v boru šumný ruch ? O promluv, povz, kde tvj

Bh

Le tu v

mé

mlel bor

a luh byl

nmý;

zármutku jsem klesl k zemi, ruejemi,

slzy tekly

k srdci tisknul kameny jak Pygmalion ve nadji, já

že srdce se jiskrou

mého plameny žití

rozechvjí;

le nadarmo

Te

míhám

se

bylo hluché.

vše

:

jako fantom

íše stín

z

divy pírody,

mé myšlénky

jak

suché

listí

toí vtrem náhody

se

bor šumí

—

lhostejn ho minu,

—

strá rozkvétá já horem hynu, ó povz, kde si odpoinu!

VIII.

Ba

i

ten nektar poesie,

jenž kdys

mne

vznášel k

nebesm,

chorým rtm, v mé srdce, které teskn bije, jen vlévá trpkost nových dum. kdvž pikloním

jej

Ba

vné

k

krásy, ten obraz jako modlu v srdce hloubi jsem vztyil, nebes ržemi mne šálí a s mým srdcem hrá i

jejž

si,

a a a

kmitá zespod díví fazy, v písních, sochách Hellady, v nitru mém jak zázrak dímá, jej uchvátiti nelze mi Zjev sn má náru obejímá a ve všem staré záhady.

Tak

v divé touze,

jak

noní

ku lamp, jí

Ó ve

v

nímém

žalu

vznáším kolem ideálu,

se

mra

zabloudilá

rudý svit z dálky sluncem zdá se být. jak bych jak ten motýl rád

plamen

jejíž

vné

krásy pad'

I4í

má píse

by ji velebila sledním stonu duše mroucí! bda! k svtlu proniknouti se nezdaí mé vli vroucí; v

i

Le i

omdlévám

již

dlouhou

poutí,

chci tvoit, ale postavy

mlze ped mnou rozplývají, fantom noci prchavý.

se v

jak

Mn

Bh

je bájí, krása, svt i v snech život hledám, v smrti sen, z nhož bych nebyl probuzen.

A tžká nuda spárem tupým mi srdce trhá pomalu, ku starým bdám nové kupím a života jhem unavený bez promny, bez nadšení a zápalu A nikde tchy, nikde smíru. O, je-li v tvoji moc to dáno, ó rozžehni mi nové ráno, než klesnu v tomto bsném víru!«

se vleku žitím

IX.

On

usmál se. Jak od jakživa by myšlénky mé v hrudi hlídal na stesky moje odpovídal »0, tžkou vru obžalobu

tvá vyslovila duše snivá,

a hrozný by to

od kolébky jak Jsi

údl

se vléci

byl,

k hrobu,

náek tvj zde vylíil. odhodlán se vznésti výš?

14:1

Nuž chcešli chápat

Ty zmítaný ty Ikáš

na

jsi

žití

ty nevidíš cíl

—

pochopíš vírem muk, nesouzvuk,

!

pírody

híkou

náhody. pravdy okusil tvj ret, však nevyprázdnil obsah její, snad ze strachu, k ní srázný let a neobvyklé divy její že srdce tvé by naplnily snad novou, hroznou beznadjí. I poesie amulet bez úinku jsi v hrudi nosil, tvá adra vzdechy rozvlnily, a vše

ti

íš

své struny slzami

le kde tam zel

Ty

ml jsi

jsi

rosil;

vzrsti tob in, spoustu rozvalin.

pouze propasti a nechceš vidt mostv icjich, ty vidíš duhy na peejích se vznášet k nebes oblasti; však lehkou po nich kráet noliou, jak tká motýl pod oblohou vždy vyš až ráje na prahy ach, k tomu nemáš odvahy! O nenaíkej na pírodu, vidíš

—

jak zapíti lze

její

lad?

Jak ve všem souzvuk, ve všem shodu a ve všem krásu, ve všem ád? O jdi a hledej poznovu, až najJeš ony tajné nit, z i

nichž ervánk háv na úsvit valných svt osnovu

tká božství tebou zneuznané

144

Ó

hledej

zvon

jak

až duše tvoie

dál,

more perlou skane,

v to valné

souzvuk v živl boje,

jak božství paprsk záivý

vše smiující protivy!

Tvs

svtem hml,

v divé touze

sny, zápasy všech trpitel jsi

myslil spolu,

svému elu

chtls urvat všecky diademy, však na jedno jsi zapomnl! vina to, že svt ti nmý? že všady zíš jen domnnku?

í

Ó pohle

pohle

nebi,

k

k zemi,

opojiž se divy všemi,

jich

však v

krásy souzvuk snivý

jejich

vlož vlastní duše odlesk živý,

pus

paprsk nebes

—

myšlénku

X.

Ó

strán, viz ty lesy! jenž táhne v jih! Zajásej v cit sporné smsi šik

viz ty

jeáb,

a v nových ožij nadjích!

Sni za dne

ti

v

v

noci z

a duch, jenž

les tklivé Šei, hvzdných nebes kídlem vnost

nám zahlaholí z Tu poznáš, kam

tvojich strun

tvá

run,

mí, !

vkroí noha,

že všecko jednou žije láskou,

píroda jest valnou maskou, kterou se kmitá oko Boha, že

a tuchy tvé a

záchvvy

143

Že závoje jsou ttnavoasné, z nichž v duše tvojí

tvá jeho se Viz pírodu

zoi jasné

objeví

ti

zmny

a její

!

symbolem moci, kterou božství jmény

Zda té

vše to není

lovk

chce

sob

strhnout k

blíž,

a kterou lesy hlaholeni,

pouš mlením, noc vtry

vzývá,

a která všady majíc íš neznámá v duši tvé se skrývá

tebou mluví ve tvém bolu tebou trpí, jásá spolu? Tys tkal svta prostorem a vina lidstva odvká a

s

a

s

se slzami se vzdorem vznik svtla v tvojí duši tkimí, tys všecko pojal v svoje dumy i

a

zapomnl

—

jsi

lovka!

XI.

To

doby prahu povzneseným elem,

on, u nové

jenž stojí

s

mvšlénkou

svítí

by sám byl

Smrt

shltí

se dále,

na svou dráhu,

sob

jej

—

s[)asitelem.

vný

však

kruh

dále rychle snuje,

nech zeme lovk, lidský duch nad oceánem asu pluje, a v práci, v boji

sn

a

muk,

kde ustal pradd, zane vnuk. Ta práce ducha neustane, Symfonie.

10

mu na skrá skane míru arozvuk! V té knize, již tvá ruka tímá, všech sn a záhad kouzlo dímá. Hle, skvosty božských sn a tuch, až božství žár a v srdce

hvzdy nebem básn vštc

jak se v

Ty vsta

a kouzlem

adra

v

již

vné

tvoje vložil

síly,

Bh,

symbol pravdou vysvtli!

jich

Hle, lidský duch, v

v tvorci chvíli, rozlétly

nm

to Grál

ten svatý,

která tvoí divy,

síla,

svt

plamen božství živý vnou vzatý. Duch lidský, to ten drahokam, jenž z koruny Satanovy v té dob, kdy byl v nebi ješt, pro který s andly sám šel v zápas ohnivého dešt, ten zápas, který nový jím v

vn

plá

láskou

pa

Bh

vn

zuí dál. to ten svatý Grál, diamant miska svatá,

ve srdcích lidských

Duch

to z kam již

ronila se Boha andlé na kídla

kdys se

lidský,

chytili

míhá

víc

;

v

nm

krev, zlatá

božství zjev

než v žhavém kei,

On

pochopí, kdo pouze ví. nesmrtelný sám si volí

své

bdlé

jejž

strážce z lidských

syn,

jak pták usedne na strom v poli

a jako dívka v stromu stínu; na chudou chýši let svj snese a pokyne a svt se tese.

a

umlci

básníci

a

jsou všiChni jeho dédici

Když srdce lidské teskn bije, zas nadšení, on vlívá v podá mu íši poesie

n

—

a života chléb

umní.

Kdo umí pojmout

jeho divy,

vn

^.ivý, nepozná smrti na jeho božství oltái

a slávy jeho ve

jak skvostný

A

žaly svoje

korun

démant zazáí.

svil strun,

anebo barev pestrých nachu, a myšlénce neb dláta vzmachu, kdo ve dnech zlatých svého mládí svou duši k jde

svtem

letu

rozepjal,

jako Parcival,

vždy za ním volá, a

by

i

letí,

pádí,

bloudil, hledal, jednou

roušku strhne neprhlednou obejme svj ideál! Tch strážc jeho valná ada dnem každým vrstá víc a víc, a každý myslí, touží, badá se zrakem orla, s vášní lvic,

pec a

vný

jejich chorovod a chce lidstvu strojit boží hod.

Le by v

abys

iny

vil slovm mým, vzrostla tvoje tucha,

poj, opojím t tajemstvím a otevru ti oko ducha. Ty uzíš Grala svatou stráž, a souroden jim zajásáš

!«

—

H8

XII.

A

zatím houstlv

les

noní

každým krokem

stínv,

více ídnul,

mýtiny erváncích lesku zrak mj zhlídnul

tu na pokraji u v

ve husté' mlze spících lad

vznášet k nebi vzdušný hrad. Bez potu vže všechnch sloh a mostv, brány v každém rohu a ada sfing u prahu vrat Z nádherných oken gothických lesk tisícerých svtel plál. se

ped námi sám

Most

výš'

se

zdvih'

a otevený velký sál

ped zrakem mého

ducha stál. Zde uvidl jsem všechny spolu, jež

životem

jimž na

ve

ideál,

skrá sláw

aureolu

duch lidský pitknul, svatý Grál. Zde zapcmneli osten bolu, nudy vno, žlu zhrdání i

co myslili, co toužili, vše

as,

ped

jich

zrakem vyplnno,

prostor, jež

dlily,

je

te

na souzvuk vše zladily. O valná ada, nekonená od Orfea až k Byronu, a v

a

každém

lovk

ohn

jiskra

vná

slá\y na trónu.

Zde každý národ má své bohy, své syny každé století.

zde

v

svtle Grala

žije

jenž výpad' z lidské

mnohý,

pamti

vk

jemuž pozd v prouJu vnuk vdnou slzu posvtí.

a

jaký zástup velkých

rek

tvá mnohou známou poznávám hle,

co

vše,

by lidstvu

žilo,

vše,

;

co kvetlo,

sneslo svtlo,

blíže

ducha chrám. Ten, který metal blesky slovy, se sešlo v tento

ten,

který v balvan

myšlénku ten, i

svoji

mramorový

zaaroval,

který hledal, toužil v tmách,

morem pochyb

k

pravd

ploval,

na skráni božských sluncí nach, zde steží lidstvu ráje práh. 1 ohlížíin se. nejsem sám; jak ožila by lada hle,

z

pustá,

z plání,

lesa,

s

každé strany,

u každé vže, každé bránv

dav nových zápasník vzrstá udivený poslouchám, jak z hradu v tichém noním vzduchu jak vodopády hímající nad srdcem mým, nad zemí spící zní, huí, bouí hvmna duch !

A

:

XÍII.

»My jsme jenž z v

nmž

My jež

ten

vk

etz

tmy

hvzdy

neustálý,

se k

vnou

svtlu

valí,

záí

vzplály.

jsme ta nebes mléná stída, edenu práh lidstvu hlídá

a v jejímž valném, lesklém

moi

150

SVOU záí každé slunce hoí. Kde první z nich. kde poslední?

Od západu až k poledni, od behu moe k poušti lemu my vládnem svtu veškerému. My oceán jsme beze hrází, jenž perly na beh lidstvu hází a jehož víry, jehož vlny

jsou

nejhrznjších div plny, boue v svt když spjí,

a jehož

trny

žár vzdoru vznítí,

My

chvjí.

u Dodony lidstva knží,

jimž píroda se jeví

my ada

širá,

sfing jsme, která steží

chrám mystérií všehomíra.

My

zlatý prut

jsme Arona,

dnem každým na

nmž

kvty nové

nové kráse rozvily. Nového láskv zákona ve svtle, práci mvšlénkové jsme proroci a Sybillv. Kdys námi spadne opona, se v

jež kolem tváe Boha kane, kdys námi pravda bájí vzplane! Myšlénkou symbol k žití vstane!

O duchu

lidský,

svatý Grále,

ó symbole! ó mystérium!

nás odchoval jsi k svojí chvále, nad nektar i nad opium, íš div svých nám skláníš k retu a tak pro život jiných svt si odchováváš lidstvo nové, kde každý bratru bratrem slov! ty

O sklo

se,

posv

záí

svojí

151

básníka i myslitele, by paprsky tvé na svém ele lidstvo k vody živé zdroji! Ó sklo se, ve nadšení svatém, povznášej k práci šttec s dlátem, sám rukou svou bij v zlato strun, a jitro vzplane, plnoc mine, ve chrámu tvého kobce stinné si lovk vítz odpoine a smle vstoupí na svj trnU ret

ve

XIV. Já ve úžasu k zemi

kles'.

Nad mojí hlavou šuml v

ervánk

zlat3'ch

se ztrácel v

Byl to

i v

mé

mhu

mj

v

kvtnu

noní

druh.

—

poesie duch,

sám snad Wolfram

Meran,

les,

rudém nachu

1875.

z

Eschenbachu?

XIII.

NA KRAKOVCI,

A

zní, a

hyne

..

K. H. Mácha.

znáš tam na f ykdezíceniny modrý vénec hora v

obzoru, váže horu,

jak v stínu lesa podle skalní stny mdlý vedrem dne a chze svojí spchem by odpoinul poutník unavený. Ba spoinul a zapomenul svta; pes jeho hlavu pehnala se léta, na jeho údech svláec bují s mechem, a noha jeho srstá se skaliskem a tlo splývá s balvany a pískem. v chlad mu stíny klenul, Les k ochran jak svta on, tak svt jej zapomenul! Když poprvé jsem vstoupil v jeho stínv a s oken jeho zíral do krajiny, bvl jarní den, kdy zem svj svátek slaví, kdy slunce paprsk jak prut arodje na šumný hovor ztuhlé vlny taví, i

kvt rozdýchá

a

ptáka rozepje.

Po stezkách k hradu

táhlv pestré davy, stelba znla, písn, hluné smíchy, po dlouhém ase hudby souzvuk smavý se rozproudil, že zámek, jindy tichý,

v

nm

v klín

les

házel echo jásající

a v ples rozehrál jejich dol se tmící!

—

Vše veselo jen smutno v mojí duši, jak zemi jest, kdvž západ slunce tuší. líto bylo, že den v ržích blednul a že jsem posud v mechu na skalinu

Mn

vrné

družce, písni, neusednu!. žhnou, zní zpv a plesy bují, básník a píse mén požadují hvzd zlatý záblesk v nebes tmavém klínu dech kvtiny, když otvírá se lun, tpvt rosných perel bujném ve kapradí, pak trochu sn a upomínek mládí, k své

Nech tváe

hned stn. smích a zpv, nech hudba hrála, já cítil v píse jak mi duše tála, mech hebký jak tráva, rákos, svlaec ji mkkou paží braly do kolébky, jak hradu zdi, jak ruiny a skály

v

nichž srdce lidské plesá

i

A nech znl

i

ji

dumným snem

a drží se,

Tch sn vždv se

mn

svých bájí odchovaly,

ke, jenž chy se na cimbuí nech bou a vtry zuí památka jako píse duch

jak hlohu

I

mnou

byla v

msta bouném

ruchu,

dech bezesné noci krátil a novým jarem v ruiny mne vrátil. Zas vidl jsem je v les šerém vnci, zas veer jarní nachýlil se k stráním a cherub šera hvzdném na rženci již první koral pustil z ruky svojí, tož veernici s tichým usmíváním. Já vstoupil výš, já v rozvalinách stanul, já zíral, klenby jak se v oblouk pojí, jak

její

tml

se

údol, západ

nachem

planul.

157

pole ke vsi rolník mdlý se vracel,

jak

z

jak

skivánek

jak

z

jak v

do osení

se

písném

ztrácel,

dým se vzhru vinul, erný bor mi kvnul.

chýšek modrý tichu

na ze skloniv zamyšlenou hlavu, jež vírem sn a obraz se tmla, jsem tiše ze), jak v myšlének mých davu

A

má dávná píse

wpuela, hvzdv vzplály, dávnvch asech rozmlouvalv! kvten-;

a když vstal mésíc a když jak

s

ní o

1.

Ó v

zíceniny

úsmvu

1

což

jara.

jste

v

proudu

vk,

ve vichice jeku,

plnoních tmách a v blesk rudém Sem zkamenlý dávno mezi lesy,

v

svitu

—

nedbá o vás lovk se vás dsí, a píroda k vám zírá bez soucitu! Když vzplane jaro v luzném šat krásy

as

hnízdm ptáky vrátí, na kvt rozdýchá rži na souvrati a v smavý palouk vetká sedmikrásy vás nevšimne si sotva políbením se paprsk slunce dotkne zdí, kde v skryt a hnízda vtvím,

—

fialka

v

listí,

první jara dít,

svj vonný sen vysnívá pod kamením. Nad vámi skivan nebes po azuru své písn smavé rozvšuje zvonky, pod vámi v lese datel uká v kru a slavík v letu zeí anemonky, jenž tknuty jeho kridélkv se chvjí, jak sny o lásce v

dívím

oblieji.

158

—

vy jen bez promény! novém šate svorném plesu vy jen zapomnny! A léto, které na mez svlaec vší, korálky brusin tmavé pod oeší, \'še

v

vše v

jež

a

v

hvzdám

—

blankyt, chrpu žitu dává

rud\'ch jiskrách koukol rozsypává,

dá slunce vám

jen, jehož

žáry parné

ve skály vaše perou jednotvárné, jež do zdí žhavé stely zabodají s ještrkou jen hada vylákají, bv na výsluní zhál se mezi vámi a zelenými zahrál šupinami A v mrak tísni, kdvž se slunce schová a boue táhne nad lesy a luhem, vy první jste, kam padne purpurová zá blýskavice v živl boji tuhém. Jak nadšení, které se dlouho vznáší

a

!

nad vštcem v tžké dumy pohíženým, až náhle sjede a vše v plápol vznítí,

tak Perun

biem blesk napaženým

se skrání vám plaší! Jak poletují v divém hromobití netopýi, havrani a kán, ti

mvšlénkv vaše

div jejich

skek

Kdvž jekem

i

vtr

boui

nepostraší

oživují strán,

když úpí les a v chaos vše se mate, na skále v blescích vy se usmíváte! Aj hle, již jese krajem vážn chodí, skrá vrásitou má révou opletenou, ve tmavý lupen smavá jabka vine a umdlená když s hlavou nachýlenou pod vaším stínem trochu odpoine, tu žlutých list hrstku do vás hodí a nad mladostí prchlou zalká vzdechem

—

159

a

dál jde vaším

Pak zima

teprv,

provázená echem. sníh a mráz a ledy

vous setkají vám stíbrný a šedý. do puklin oken jíní nasýpají, ruej, který kol vás huel, ztají; vtry pošlou, by vám hrálv v snní a vtiskly na vás pee zapomnní! Tak život pro vás, píroda jest hluchá, vy skvrnou jste na skvostném jejím hávu, vy trnem jste ve kvtne'm zlatohlavu, vy v sadu jejím jste jak haluz suchá. i

jen

—

Co po vás jí? Však lovk, jehož smutnou stopou, lovk, jenž vás

jste

by ve vás

a válil,

žil

hrál,

se

in stavil,

bavil,

pro te

se leká chladných vašich stín píroda, jež zdá se zhrdat vámi, ta hada aspo v rumech vašich tají; I

lovk,

asu nad zmnami, anebo o vás bájí. Však co by ml ve runách vašich ítat a v stínech vašich den své spásy vítat, ve boui žití do vašeho chladu jít pro myšlénku, tchu, pro poradu, však

bu

zvýšen

láme vás

—

rek, již zde vedli boje, své malicherné stopit sny a stesky a z vašich skalin vykouzliti zdroje, z nichž nadšení by záné šlehly blesky: ve stopách

lovk

láme kámen po kamenu má, že rum balvan jeden na chýšky jeho celou staí stnu. A pi krbu, když mrazný pijde leden, ten

a radost

o vašich rumech divné báje snuje a dtem svým je s chvním vypravuje o polednici, o ohnivém muži,

!>

160

O svtélkách, jež do bran vašich vbhnou, o plamenech, jež ze zdí \ašich Jlehnou a Šerem

noci

modrou hoí rží, až lou mu dohoívá

a tká svou báj,

jizb

a v

se jak

Tak minou

léta

v

—

duši dítek stmívá. vaší slávy hroby,

nešetí vás, lovk ten vás drobí. vím, že as, když krajem tímto spchal, vás, jako tená známku v knize, nechal; te pišel jiný, dál te, kol vás pádí,

as

Te

—

Co vaší zhoub vadí? Ni haluz nepohne se, ni ptáe v písni neustane v lese; vy klesnete, a slunce vyjde znovu a osvítí snad les na vašem rovu, snad vesnici, snad msto doby nové. O, již se z dálky mohutný proud valí, nešete ani výspy myšlenkové pežilí!

jste

Vy

vše

klesnete

1

ernou pnou píkrovem jak halí, zmní, píval zapomnní. svta soud je

vše trhá, boí, rozhází a to

—

II.

Ba

již

se valí

rve písky

—

poušt

slyším jeho hromy, i

prales stromy,

a behy všecky podmílá i jezy a dál se valí bez pouta a mezí O pochodni, jež sluješ djinaroi, tys bludikou jen v šeru kmitající, ty zpnnými behu nad skalami jsi

svit

matným leskem maják doutnající, jehož kalný, lun když k nmu pluje,

161

jen chladný hrob a srázy osvcuje.

Tvé rudé svtlo zdá chechtati

noí

se

když

A pec t

vk

proud

v

král

mitry, žezla,

— zdoba

laur

krví napojeno

se,

hávy,

—

jméno zdoba ducha Ty dáš svtla dosti, proudech toho toku,

hlavy,

—

vítám.

bvch ísti mohl v

poadí

ve kterém vlny

tmavý

jsou

rok,

ve kterém písek národ jsou kosti! vítám: jiskry tvoje chvjné A pec ozáí, co srdcemi kdvs chvlo,

t

mn

sn

co pedtuch,

O

zapla

lká, již i

se tmlo arodjné

myšlének

a

lidského ducha hloubi

v

již

Hle,

i

píval

již

se valí,

ve a stíká jako vlny v moi, sosen vršky do nho se noí.

hvzdný

Slyš,

a

1

zem

mn

svit

se zdá,

letí

moe,

jeho kalí!

nebem

stíny,

dálku ustupují

že v

a ve mlhách se vše jedno

pna

již

duní,

rozvaliny

tají

ze

.

.

.

jen zbyla jedna,

mj duch se orlem vznes' a zírá, proudy kolem nho plují, jak nový vzplane, pedešlý kde zmírá, až oba usmíí tma neprhledná, až oba v jícen zapomnní padnou, kde vnce lásky s vnci slávy vadnou Nuž co tam vidíš, dít sn a touhy? Vidím, jak píval ztemnlý a dlouhý, v nmž sporné vlny burácejí, brojí, se obrací a dlí cestou dvojí: na

ni

vk

jak

—

!

zím lovka, a

A

cíl

blíže

Symfonie.

jenž vidí

zem

krásu,

své pouti, Boha, hledá v žasu.

Gangu

ve

podzemní

skrýši, 11

!

162

a a a

v

obelisk

v

tpytném

v slunci,

svým

a a a a

pyramid výši, hoícího hlohu, jehož východ svtlaplnv,

zpvem

v báji

a

kvt

vítal

ecké

v

tušil

hudb

roh,

trub a

jeho sílu

Panem les, a vilou plnil vlny, devu kíže, v symbolice Nilu,

v

v askesi se v hlubiny sn ztrácel, vždy hledal Boha vždy se s prázdnem vracel. A v této snaze prosté, zbožné dít, on nevidl, jak zamotal se v sít, on nevidl, že i to modré nebe pták zpv i myšlénku tu volnou sáhl k srdci svému, mu jali v pouta a rozerván i pohnut s myslí bolnou on nechal Boha a Šel hledat sebe To druhá cesta v závratném tom víru, však zdali vede k ráji ztracenému, zda s cílem jejím najdem bránu míru, však nco v lidstvu žije to ješt v tmách; tak vytrvalé jako vlna aravá, ryje, jež bez ustání v granit tak rostoucí, jak ohn jazyk žhavý, tak vznešené, jak lákavý hlas slávy, tak dojemné, jak láska božství smavá, to nco v proudu djin, v proudu lká, mluví, volá, hímá ke lovku »Vsta, poznej sebe, ty že's pánem svta. že v nitru tvojím lepší nebe zkvétá, než to, jež bájiTs v svatém roztoužení To nco žár jest, v každé duši mladé, i

—

—

!

—

beh

vk

:

.

jest jest

jest

.

kídlo orla, který k slunci pílí, zídlo tchy v poušt trapném snní, nový vznt, když umdlévají síly;

.

163

peru, která na elo se klade. v tžké práci ku spánku se kloní, jest rolnika, jež ve sny mládí zvoní, jest pochode, jež vznítí požár svta, že hvzdami jsou jiskry, které metá jest

když

!

To

—

nadšení!

A nech

ten divoký proud všeho to vytrvá jak skála

vné

v své

síle,

i

dál se

pní

zapomnní,

na pobeží

neúmorné, svží,

jak v doufajícím srdci lásky tucha, jak nesmrtelný, triumf ducha

vný

!«

III.

Ó tys

nadšení! V života bou a klamy, duch, který se vznášel nad vodami,

když do chaosu tvorí slovo splo Tys holubice, která na Jordánu, když

z

oblak

se vznášela

Tys tajný

»tys syn

mj

!

milý« hm;}lo,

nad nejsvtjši hlavou

hlas,

pes

ve

vlny oceánu

behm

nových svt, zpouru dravou Tys orlí kídlo, jehož aroletu když svil Jan, co v duši jemu velo, v Helikon zkvtly Pathmu srázy skalné, kde v blescích se mu nebe otevelo Tys oko ducha, bystré, pronikavé, jímž Angelo v balvanu mramorovém zel spát své sochy v kráse idealné, že teba bylo, z nho ruka smlá by vyprostila božská jejich tla jenž

Kolumba

jenž vln

i

lidí

k

zkrotil

!

!

164

Tys nad tím proudem, jehož vlnv tmavé chtí stopám ducha lidského byt rovem, slunce vná, božství paprsk zlatý, hející a nikým nepojatý! Kdo tvé lety stihne? Kde chceš, tam vane.

zá vše

—

•

V

sen

umlce

peru

tvá

jen se mihne,

a nežli šttec, nežli dláto chytne, zá myšlénky, již v duši probudila.

meteorem mizíš

v kráse tpytné, blaha eka duši rozproudila, již v sladké tuše srdce plá i hraje, v tichém snní perla zraje. v Tys vypstilo radu onch duch,

již již

in

nmž

luhy rajské

v

již

tys živilo

pou

v jich srdci

na spásy den, jenž že nyní podél

ní jež

mní,

lovenstvu

blízký,

proudu zapomnní

stíny jejich jako obelisky, tknuty tebou záí vzplanou novou

a rozpjí se písní

A

života

božskou tuchu

jak.

ten obr ve

Memnonovou! kesanské báji

na mocné pleci v boue bsném jeku nes' božské dít pes rostoucí eku a vírou silný nekles' v tak, nes'

šumných pnách:

na rtu píse o ztraceném ráji, každý z onch v asu bouných zmnách,

a

jho života sebe víc jej hntlo, na mocných plecích božské dít, »svtlo« O sklo se kídla svého m.ocným letem nad touto zemí, kde z kalichu plály tvé mocné žáry, šírým jdouce svtem O sklo se jen, by v hymnus neskonalý duch lovka se vznítil uvolnný! O je-li pravdou, že nám bránu ráje !

!

165

me

archandla steží plápolavý, pak tebou dávná vyplní se báje Jen tebou ráj nám bude otevený a lidstvu v spánky uvitý laur slávy V tvé svaté zái zem znova zmladne a v objetí si lovenstvo padne !

!

Tak

ím ím

snil

jsem v troskách.

výše vzlétne,

—

Duch mj, labu skvoucí, ím hloub v hvzdách badá,

myšlének víc bílých per z ní padá, tím více touží v íše nehynoucí.

Tak nyní též. Noc byla nad krajinou, když opouštl jsem trosky zasmušilý a tiše kráel sosen klenbou stinnou. V ruinách náhle rudé svtlo vzplálo, snad pi cigán hál se noní chvíli Tma na horách a mraky na obloze, hlas hromu dutý do dálky se ztrácel, zbloudilému v myšlénkách se zdálo, jak z divoké bych výpravy se vracel a nocí hímal na Žižkov voze

nm

mn

.

.

.

,

,

OBSAH. Str.

Hlas v poušti Horror vacui

Z

denníku askety

Prasklá struna

o 15 -27

43

Soud

49

Duch samoty

tío

Nad proudem Panaru Helena Noci u moe Zpv v jeseni

73

Mor Ddicové

Na

81

&9 97

105 sv. Grala

Krakovci

131

153

PG 5038 F8A17 1895 díl 18

Frida, Emil Bohuslav Souborné vydání básnických spisfi

DO NOT REMOVE CARDS OR SLIPS FROM THIS POCKET PLEASE

UNIVERSITY PF TORONTO LIERARY