LITURGIE
NAPSAL
P. MARI AN S C H A L L E R B E N E D I K T I N
V
E M A U Z Í C H
V PRAZE 1933 NÁKLADEM TISKEM
DĚDICTVÍ
SV.
KNIHTISKÁRNY
PROKOPA V.
KOTRBA
V
PRAZE
V PRAZE
I m p r im i p o t e s t P r a g a e , ex A b b a t ia E m a u t i n a die 2 8 . S e p t e m b r i s 1 9 3 3 † E r n e s tu s Vykoukal, O. S . B. abbas
Nihil o b s ta t Can. Dr. J o s . Čihák censor
Im p rim a tu r P r a g a e , die 3. N o v e m b r i s 1 9 3 3 N. E. 1 4 4 5 8 P r a e l. Dr. Theoph ilu s Opatrný V ic a r iu s g e n e r a lis
Jeho Milosti nejdůstojnějšímu Pánu A R N O Š T U VYK O U KALO VI O. S. B. opatu kláštera Emauzského v synovské lásce autor
OBSAH PŘEDMLUVA I. ÚVOD 1. P o j e m itu rg ie 3 2. L itu rg ie o r i e n t á l n í 7 3. L itu r g ie ř í m s k á 11 4. L iturgie z á p a d n í 14 5. J e d n o t n o s t litu rg ic k á 16 6. C e r e m o n i e 21 7. N á d h e r a v liturgii 32 II. OBĚ Ť A. M š e s v a t á 1. P o j e m oběti 39 2. Oběť N ového z á k o n a 41 3. Vývoj ř í m s k é M š e 44 4. M š e k a t e c h u m e n ů 51 5. M š e v ě říc íc h 59 6. S t ř e d a p r a m e n liturg ie 68 B. O b ě tn ík 1. K r i s t u s — C írkev 73 2. K n ě z — lid 75 3. C ír k e v n í h i e r a r c h i e 80 4. K n ě žs k ý o d ě v 89 C. O b ě t iš tě 1. O l t á ř 104 2. L itu r g ic k é n á d o b y 109 3. C h r á m 112 4. V yb a v en í c h r á m u 122
III. SVÁTOSTI 1. P o je m s v á t o s t i 129 2. K ř e s t s v a t ý 131 3. S v a t é b i ř m o v á n í 140 4. S v á t o s t o l t á ř n í 144 5. S v á t o s t p o k á n í 150 6. P o s l e d n í p o m a z á n í 156 7. S v ě c e n í k n ě ž s tv a 160 8. S v á t o s t m a n ž e l s t v í 166 IV. MODLITBA CÍRKVE 1. Vývoj litu rg ic k é m o d litb y 173 2. L itu rg ic k é texty 183 3. L iturgické knihy 199 4. L itu rg ick ý jaz y k 212 5. Z p ě v a h u d b a v l it u r g i i 214 6. S v á t o s t i n y 224 V. CÍRKEVNÍ ROK 1. L itu rg ic k é d o b y 233 2. S v á t k y S v a t ý c h 248 VI. DOSLOV VII. R E J S T Ř Í K VĚCNÝ VIII. LITERATURA
PŘEDMLUVA N áboženský život v C írkvi byl v různých dobách a n a rozličných m ístech nestejný. T o neleží v p o d sta tě jedině pravého náboženství, jehož zříd la nevysýchají a n e k a lí se, n ý b rž v po d statě člověka, jenž m á býti naukam i náboženským i vychováván, ale tak , že mu zů stává svobodná vůle. Podle stupně inteligence nebo poctivosti c h a ra k te ru jednotlivcova u tv á ří se jeho n á boženský život. U padající život náboženský snažili se vždycky duchovní p a stý ři všech věků vším m ožným způsobem pozvednout a osvěžit. T u s větším , tu s m enším z d a rem . V ýsledek často neodpovídal obětované nám aze, i u těch, k te ří ochotně nechali na sobě p raco v at svými kněžským i vychovateli. P říčin a tk v í v tom, že nebylo použito nejvhod n ě jší a n e jp řiro z e n ější m etodý. H ledaly se a h led ají se cestičky, jakoby Ten,, jenž z lásk y k nám sesto u p il na tu to zem, n echal n á s neužitečn,ě a bez pom oci blouditi, ačkoli bude od nás jednou ž ád at odpovědnost za každou v teřin u našeho života.
K ristu s vdechl svůj božský život C írkvi svaté. Ona žije Jeho dechem , a my budem e dokonale žíti, pak-li tlu k o t svého srd ce spojím e s prouděním jejího života. Ja k ý m způsobem žije C írkev sv a tá ? Co v ní dává kolovati božské m íze života Ježíšova? Jakým způ sobem žili p rvní křesťané, že byli svatým i, ačkoli znali jenom jediný náboženský spolek — C írkev katolickou, ačkoli nem ěli jiné knihy, než Písm o svaté? Co je vychovávalo ve sv ato sti?
O těchto prvních d ítk ách C írkve svaté víme v lastn jenom jediné: že se scházeli, aby společně „lám ali chléb“, jinýíái slovy, aby konali to, co nám K ristu s v poslední hodince p ře d svým um učením odkázal, aby chom po Něm dělali: „T o čiňte 11a m ou p am átk u !“ T outo větou vyslovil dvě věci: předně, abychom na Něho m yslili, a za d íuhé, abychom činili to, co On v těchto nejd ů ležitějších okam žicích svého spasitelského života konal. N ejsou-liž tato slova loučícího se V ykupitele předůležitým a jasným návodem pro n á š život? Zdá-li nám K ristu s obětí M še svaté neodkázal poklady, jež jsou s to, aby vyplnily celý n á š náboženský život? O pravdu — ve M ši svaté nám Syn Boží daroval sám sebe, s celým svým Božstvím , i svým lidstvím , s celou horoucností svého m ilujícího Srdce, s celou sladkou m ízou svého života! Co chceme ještě více? N a co ještě čekám e? O d ku d chceme b ráti životnost svého k řesťanství?
C ožpak Je žíš n e ře k l: „Kdo jí m é T ělo a pije mou K rev, ten žije ve m ně a já v něm “ ? * P rv n í křesťané získávali svou sv a to st především v slavení pam átky K ristovy, což se dělo ve M ši svaté. M še sv atá byla sluncem jejich života i jednotlivých dnů. V n í sk rze K rista, s K ristem a v K ristu vzdávali trojjediném u Bohu všecku čest a chválu. V ní Boha oslavovali, děkovali M u za všecko, oplakávali své viny i p ro sili za to, co pro duši a tělo potřebovali. P ro osvěžení své duše vážili čisté vody z té to jediné nezakalené studnice. * Život C írkve je ustavičnou bohoslužbou. T a k é náš život je jen te n k rá te správně tráven, jsou-li všecky jeho okam žiky bohoslužbou. B ohoslužba C írkve vy věrá ze M še svaté a vrací se k ní nazpět. Slavný a veřejný život C írkve, jejž trá v í jenom k oslavě Boha, nazývá se „ litu rg ií“. P odle toho, co bylo už řečeno, i n áš život by tedy m ěl b ý ti stálou litu rg ií, ustavičnou a veřejnou oslavou Boha, m ěl by ssá ti své síly z n ejsv ětější Oběti, zabývat se oběto vaným B eránkem , m yslit, m luvit a je d n a t jak o On, abychom m ohli se svatým Pavlem říc i: „N ežiji už já, žije ve m ně K ristu s.“
O broda náboženského života nejp řiro zen ějším způ sobem m ůže se ted y d íti pom ocí litu rg ie ; M ší svatou, svátostm i a všem i ostatním i obřady a m odlitbam i C írkve, k te ré jako p a p rsk y vybíhají z vlastního Slunce — z O běti novozákonní. K atolíci u n á s dosud p o k lek ají u kalných cisteren a potoků, nebo u pram enů, vykopaných lidským a ru kam a, aby z nich n ap o jili své žíznivé duše. Nevidí, že z liturgického života N evěsty K ristovy by m ohli č e rp ati do nekonečna n e jč e rstv ě jší a n e jv h o d n ě jš í n á poj důchovní. Slovo „litu rg ie“ je u n á s je š tě hodně cizí, ačkoli jinde, na p řík la d ve F rancii, Belgii, Něm ecku, A nglii a Italii, je pojm em , k te rý je znám už m alým dětem , neboť tito národové opět n a šli zasypanou studnici, z k te ré teď p ijí plným i doušky. D uší jejich koluje z tohoto náp o je rad o stn ý a m ohutný náboženský život. U n ás, Slovanů, k te ř í jsm e p řec Bohem nadáni znam enitým i vloham i citovosti a vznětlivosti, m ohla by litu rg ie — k te rá je p ři svém jako dém ant pevném a neochvějném základě to lik citová a něžná — vypě stovat! světce s velkou a zdravou d u ší a věřící s ho roucím srdcem pro Boha a bližního. A světcové jediné činí n á ro d y nesm rtelným i! — # K ladu českém u k a to lík u do rukou knihu, k te rá nechce býti ani školským pojednáním o liturgii, či-li liturgikou, ani nechce poznám kam i pod čarou vzbu
zovati dojem učenosti. Chce býti jenom jisk ro u , k te rá b y zapálila a vzbudila zájem a hlasem , jenž by ukázal na sk ry tý poklad. N a konci knihy jsem uvedl hlavní pram eny, z nichž čerpám a jež odporučuji každém u, kdo se chce d ů kladně zabývati litu rg ií — veledílem úžasné k rásy , jež nem á n a světě sobě rovného. Em auzy, V ánoce 1933. P. M a r i a n S c h a l l e r , O. S. B.
I
ÚVOD
1. P o je m liturgie
Z am ěstnáním pro člověka nejvyšším , a tím i n e j důstojnějším , je uctívání Boha — bohopocta (k u lt). J e s t to pro něho i zam ěstnání ntejušlechtilejší, tijeboť v něm nabývá nejvyššího a (Nejdokonalejšího rozvoje svého lid stv í — spojení s Bohem. Člověk je s t jen potud člověkem, pokud je si vědom povolání k této d ů sto jn o sti a jí sobě váží. N evěrec z trá c í svou lidskou důstojnost. B ohopocta vzniká v d u ši člověka. Z de se ukazuje buď jako pocit obdivu a úcty, nebo vděčnosti, ale tak é odvislosti, k te rá se p rojevuje v prosbách. Jelik o ž však člověk je složen z duše a těla, o b rážejí se všechny stavy duše hned tak é v těle. T a k z v n itřn í bohopocty povstává zcela p řirozeně i zevní. Člověk, k te rý v duši uctívá Boha, k lan í se p ři tom tělem , sp ín á ruce, kleká, bije se v p rsa , ú sty řík á m odlitby nebo zpívá. Zevní bohopocta je nejen zevním výrazem a do konáním a doplněním vnitřního k u ltu , n ý b rž ona i p ů sobí zpětně a zvroucňuje v n itřní n áb oženské cítění. V n itřní uctívání Boha p řen á ší se v šak ještě dále než pouze n a tělesnou sch rán k u d uše k o řící se Bo hu. Člověk nežije ve světě sám , nýbrž je členem celé lid sk é společnosti. P ro to se v bohopoctě ispojuje s o s ta t ními lidm i k e společném u uctívání Boha. Zevní, společná bohopocta vyžaduje zřejm ě říz e ní n ě ja k o u autoritou. Zevní, společná a au toritou vedená bohopocta pak se nazývá l i t u r g i í .
3
Řecké slovo „ litu rg ie “ není křesťanského původu. Znam ená „veřejný ú k o n “ (řecky: leiton ergon). V eřej ným úkonem ve sta rý c h A thénách bylo n,a př., když bohatý občan se svolením ú řa d ů k u prospěchu obce vypravil loď, nebo u sp o řá d a l pro lid hostinu, nebo p latil v divadle zpěváky. T akový dobrodinec veřejno sti se p ak nazýval „litu rg em “ . V e S tarém zákoně m yslí se pod1 pojm em litu r gie služba p ři velechrám u jerusalem ském (S eptuagin ta : 2 M ojž. 38,21.). V Novém zákoně (v listě sv. P av la k Židům 8, 6; 9, 21) je tím to slovem označena: bohoslužba. C írkevní sněm y v A nkyře (r. 314) a A ntiochii (r. 341) nazývají litu rg ií veškerou bohoslužebnou čin no st kněží a jáhnů. U O rien tálců až do dnešních dob dává se název litu rg ie n e jp o d sta tn ě jší části kněžské činnosti — obětování m še svaté. V C írkvi západní ještě dlouho nebylo tohoto slo va užíváno. M ísto toho se řík a lo „officia divina — služby Boží“ nebo „ecclesiastica — církevní“. T e prve od 17. stol. se začlo používati všeobecně slo va „ litu rg ie “. * L iturgie v nejširším slova sm yslu je ta k sta rá jak o sam o náboženství, jehož je zevním výrazem a form ou. Nem ůžem e si p ře d sta v iti člověka, jenž poznal Boha, aniž dal živým způsobem na jevo svou úctu a lá sk u k Němu. K atolická liturgie do stala své základní prvky od Ježíše K rista a jeho A poštolů. S p a site l ustanovením nekrvavé O běti otevřel pram en, z něhož try sk á celá naše litu rg ie a veškeren n á š duchovnjí život. M arně se tedy ohlížím e po jiných pram enech, neboť všechny o sta tn í vysýchají a člověk u nich k le sá vysílen. Moc, k tero u Je žíš udělil A poštolům , aby činili totéž co On, sděluje se kněžím dále až do konce trv á ní tohoto světa. N ovozákonní oběť svou silou a svou životností p ro ráží k řesťan stv u cestu všem i věky a jejich 4
kolísáním , aby bezpečno stanulo u svého cíle — u b rá ny království, k te ré je m u od věků připraveno. * K atolickou litu rg ií nazývám e u c t í v á n í B o h a o b ř a d y z e v n í m i , od K r i s t a a C í r k v e u s t a n o v e n ý m i a v e ř e j n ě k o n a n ý m i od o s o b z v l á š ť k tomu zřízených. Z ákonodárcem v katolické litu rg ii je s t především K ristu s, neboť ustanovil zák lad n í a hlavní je jí prvky. K ristu s je v šak nejen zákonodárcem , nýbrž ta k é prvním a hlavním vykonavatelem litu rg ie — liturgem . Jím je s t p ři obětování M še sv., p ři udílení S v áto stí a v m odlitbách C írkve, neboť je s t hlavou m ystického těla Církve. D ruhým zákonodárcem v katolické litu rg ii je C ír kev, k te rá vyplňuje vůli svého Z ak lad atele, doplňuje a přid áv á nové, podružné věci. Jejím i před stav iteli a n á stro ji K ristovým i jso u liturgové, kněží, k te ří jsou k tom u oprávněni svým posvěcením a pověřením Církve. K atolická liturgie je vzhledem k těm to oběma svým zákonodárcům nadosobní, objektivní- Je d n o tli vec nem ůže jí d á t své osobní zákony. Je d n o tliv ý vě řící z ísk á pro své osobní bohoslužebné kony jen te h dy vyššího význam u a účinku, spojí-li je s boho službou C írkve. T a k na př. osobní zbožnost pro ráží účinněji nebesa, jestliže se vybíjí ve M ši sv. nebo v kněžských hodinkách, než kdyby se projevovala v so u krom é pobožnosti. M odlitba vykonaná jak o uložené pokání ve sv. zpovědi m ocněji získ áv á Boží slitov n o st než ste jn á m odlitba výkon,an,á bez sp ojení se svá tostí. Svou nad o so b ito stí (objektivností) je k ato lick á li turgie pravým osvěžením pro m oderního člověka, k te rý je rd o u šen a tísn ěn úzkým i a sobeckým i osobním i zájm y a rozhledem (individualism em ), ja k m u je vy chválila dnešní doba. Nem ohou u sp o k o jiti dúši, jež touží po v ětší šíři, nežli je st je jí vlastní. L iturgickým i jsou ony bohopoctné form y, k teré se d ějí ve jm énu K ristově a C írkve od osob zvlášť 5
k tom u ustanovených, jako na p ř .: slavení M še sv., u d í lení sv áto stí a svátostin, církevní hodinky. T edy li turgickým i jsou všechny bohopoctné form y, k te ré jsou obsaženy v M isálu, B revíři, R itu álu a P ontifikálu. T a k zvané „lidové p o božnosti“ n e p a tří do litu r gie. M ohou v šak z ísk a ti n ě k te ré je jí znám ky tím , že jsou řízeny církevní a u to rito u a že jso u často1 sp o je ny s nějakým opravdu liturgickým úkonem , jako ma př. se M ší sv., s výstavem N ejsvětější S vátosti a j. * L iturgie nen í jedinou cestou do nebe — a přece je cestou jedinečnou svou přím ostí, půvabností a bez pečností. P rv n í křesťané dosáhli své rad o stn é a h rdinné sv ato sti spoJečnou přítom ností p ři slavení nejd ů leži tě jší litu rg ie — O běti novozákonní. Ja k é sv ato sti získala p an en sk á B enediktinka Gertru d a! C írkev ji nazývá V elkou. V šecku sla d k o st z Bo ha, všecku rozkoš ze svého k řesťan stv í, všecku něhu z Božského S rd ce prožívala přím o při slavení litu r gie v chóru nebo v jejím doznívání v duši, když se ode b rala do své cely. M ystický je jí život nem á v sobě nic násilného, nebezpečného nebo dokonce hrůzného, ja k to vidím e na něk terý ch m ysticích. P ůvabná je jí sv ato st je pro nadpřirozené vlohy k řesťan a ta k přirozená, že cítím e, že jí m usí do sáhnouti každý, kdo s horoucím srdcem prožívá li turgii. *
A poštolé, rozešedše se do celého světa, přiná šeli všude K ristem ustanovenou Oběť. Zevní její fo r my v šak pod říd ili povaze, vku su nebo sociálním zvy kům různých národů, aby u sn ad n ili rozšiřování se Evangelia. H lásajíce téhož K rista , tu té ž víru, tytéž svátosti, m ěnili podle potřeby, m ísta nebo času n ě k te ré v edlejší obřady. Po nich ta k činili jejich n á stupci, přidávajíce nebo u b írajíce nepodstatné č ást ky. T im povstala velká ro zm an ito st v liturgiích. * 6
M nožství litu rg ií můžem e rozděliti ve dvě velké skupiny: v litu rg ie C írkve východní (o rien táln í) a v litu rg ie C írkve západní (okcidentální). O břadní řád , podle něhož se litu rg ie provádí, n a zývá se rite m (od lat. r i t e nebo r e e t e — řá d n ě ). Slova toho se používá často souznačně se slovem litu r gie; m luví se p ak o ritu nebo litu rg ii řecké, ritu nebo litu rg ii řím ské atd. *
C írkve orientální liší se n e je n svým i liturgiem i od C írkve západní, nýbrž m ají tak é i n ě k te ré rozdíly disciplinární, vyjím aje ovšem předpisy, jež už svou přiro zen o stí zavazují stejn ě obě C írkve. P ro ty to d is ciplinární rozdíly je založena papeži zv láštn í „Kon gregace pro C írkev východní“, jež se s ta rá o všecko, co se tý k á osob, discipliny a obřadů církví východních. Bez zvláštního dovolení papežského nem ůže n ik d o p ře sto u p iti z ritu západního do ritu východního nebo naopak. P řesto u p il-li pak někdo platn ě do jiného ritu , nem ůže se bez nového zvláštního dovolení v rá tit do svého původního ritu . K aždý náleží tom u ritu , ve k terém byl p o k řtě n . D ítko p a k m á b ýt pravidelně pokřtěno ritem svých rodičů. S talo-li se, že dítě bylo pokřtěno v jiném ritu než svých rodičů (buď podvodem nebo p ro to , že v p říp a d ě potřeby nebylo kněze vlastního ritu , n e b o ze zv láštn í dispense papežovy), p a tří d ítko p řec jen tom u ritu , ve kterém pravidelně m ělo b ý t pokřtěno. M anželka jiného ritu sm í bez zvláštního dovolení následovati po dobu platného m anželství k ato lick ý r i t svého m anžela a v rá tit se po jeho sm rti do svého dřívějšího ritu. K aždém u knězi je p řísn ě zapovězeno, aby n u til k a to lík a jednoho ritu lc p řestu p u do ritu druhého. Z v láštn í m oudrost C írkve vede k těm to p odrob ným ustanovením . 2. Liturgie o rien tá ln í
Slovem litu rg ie označuje se v O rientě v lastn ě je nom M še sv. My tím však m íním e všecky posvátné 7
úkony neboli r i t u s . T en ostatn ě v y krystalisoval k o lem stře d u veškeré litu rg ie — M še sv. P rv n í u sp o řád án í k atolické litu rg ie pochází od K rista, jenž ustanovil Oběť Nového zákona a všecky svátosti. T o je s t základ, na něm ž vyrostla n ádherná stavba litu rg ie s veškerou je jí bohatostí, k ráso u a ve lebností. L iturgie od těch dob je s t cesta se země na nebe, posypaná nesčetným i voněnými květy, obklopená sladkou vůní nebes, atm osféra n ad n,í rozechvěna ro z košem i věčné blaženosti. Po ní se stu p u jí lc nám andě lově, aby odvedli ssebou n azpět ty, k te ří Boha m ilují. D alší rozvoj litu rg ie m usím e p řipočítati A pošto lům. Nevíme sice přesně, co od nich pochází, ale už v n e jsta rších dobách byla dom něnka, že všecko v še obecné, pro co se nem ůže jm enovati n ějak ý autor, je dílo A poštolů. B iskupové pak, jak o jejich nástupci, pokračovali v dalším budování liturgie. * Po první, dvě sto letí panovala v k řesťan sk é boho službě jednota. T a nevylučovala jisto u svobodu v n ě k te rých form ách. Pozvolna v ša k se vyvinuly m ístní zvlášt nosti. Od tře tíh o sto letí už m ůžem e pozorovati p a trn é rozdíly mezi zvyky řím ským i, alexandrijským i a antiochenským i. O d čtvrtého sto le tí se pro to množí písem né důkazy. V elký počet orientálních litu rg ií m ůžem e ro z tří dí ti ve čtyři hlavní skupiny: 1. sy rsk é (syrsko-západn í), 2. chaldejské (sy rsk o východní), 3. koptické a habešské, 4. arm énské a byzantské. * O břady M še sv. v různých litu rg iích východních jso u skoro tytéž. M še sv. katechum enů (synaxe p řípravná) sk lád á se z těchto obřadů: 1. z m odliteb přípravných, 2. ze zpěvů počátečních (k te ré odpovídají našem u V stupu), ukončených m odlitbam i jáh n a a kněze, 3. z malého vstu p u nebo-li Evangelia, 4. z trisag io u u (Ágios o 8
T heos atd .), 5. ze čtení S taréh o zákona; Epištol, S k u tk ů apoštolských a Z jevení sv. J a n a ; E vangelia; tato čtení jsou od sebe oddělena P rokeim eny (ver šíky odpovídajícím i našem u Stupňovém u zpěvu) a A le luja, 6. z m odliteb po Evangeliu a odeslání k a te c h u menů. O břady m še sv. věřících se dělí n a obřady p řed A naphorou (našeho Canonu) a na obřady v lastn í Anaphory. P ře d A naphorou jsou: 1. m odlitby za věřící, 2. vel ký vstup nebo-li průvod s obětním i dary, 3. oběto vání, 4. polibek m íru, 5. vyznání víry. A naphora (Canon) se sk lá d á : 1. z velké m odlitby eucharistické nebo-li díkůčinění (předm luva odpovída jící n a ší P refaci; S anctus; připom ínka života P ána Je žíše ; E piklese nebo-li vzývání D ucha Svatého), 3. z velké přím luvné m odlitby (všeobecná m odlitba za živé i m rtvé; m odlitba před O tčenášem ; O tčenáš; rozvedený opis O tčenáše), 4. z pozdvihování, lám á ní a přijím ání, m odlitba v hlubokém sklonění, S a n c ta san ctis a pozdvihování H o stie; L ám ání; vyzn,ání víry p řed P řijím án ím ; P řijím án í; A n tidoron nebo-li svěcený chléb a m odlitby díkůčinění. * Do skupiny l i t u r g i í syrských (antiochenských) p a tří v prvé řad ě litu rg ie popisovaná v t. zv. „ A p o š t o l s k ý c h k o n s t i t u c í c h “. J e s t to dílo úctyhodného stá ří, ze IV. stol. Líčí se v něm liturgie zvaná „ K l e m e n t i n s k á “. V tom rozsahu, ja k popi su jí „A poštolské k o n stitu ce “, není to asi něk d e oíficielně prováděná liturgie, ale popisovaníý zde ritu s, ro ztříd ě n í m odliteb, jejich sloh a obsah žehnáni a d ík ů činění, to všecko zdá se, že bylo v používání církve syrské, antiochenské, laodicejské, ty rsk é , cesa re jsk é a jerusalém ské. Ř e c k á l i t u r g i e s v. J a k u b a , k te ré se teď po užívá pouze je d e n k rá t do roka (na sv á te k sv. J a kuba 23. říjn a) v Jerusalem ě, na ostrovech C ypru a Z akynthu, je po prvé úředně jm enována na sněm u 9
T ru llan sk ém (r. 692). J e s t v šak jis tě o mnoho sta rší. Sv. C yrill Jeru salem sk ý , (r. 343) popisuje ji v jedné své katechesi (23té). T a k é z hom ilii sv. Ja n a Z la toústého ji m ůžem e poznávati. I sv. Jeroným se zdá ji znáti. D ůkazem pro to, že by pocházela přím o od A poštola Ja k u b a, jsou slova, k te rá zde přicházejí: „K dyž Je žíš rozlám al chléb, dal nám jej, svým učed níkům .“ V poslední m odlitbě k S p a site li se praví: „T y jsi nám n a říd il o d pouštěti h řích y .“ N a blažené doby prvokřesťanské Upomíná verš, jenž se zpívá p řed rozdílením sv. P řijím án í: „C hutnejte a vizte, ja k je P án sla d k ý !“ M onofysičtí Ja k o b iti zachovali si ji v s y r s k é m p řek la d u jako litu rg ii dávno užívanou. J a ko biti vznikli asi v polovici šestého století. S yrských litu rg ií znám e jm énem 64. V šecky se po dobají velice litu rg ii sv. Ja k u b a, ačkoliv nenesou je jí ho jm éna. Do této skupiny p a tří tak é n e s t o r i a n s k é li tu rg ie z M ezopotam ie a z P ersie. Jelikož A ntiochie původně m ěla velký náboženský vliv na západ, p řišly sem i je jí liturgie. M ezi t. zv. litu rg ie b y z a n t s k é , odvozené z litu rg ií syrských, p a tří l i t u r g i e s v. B a s i l a a s v. J a n a Z l a t o ústého. K dyž sv. B asil († r. 379), jeden z největších svět ců p rvotn í Církve, pozoroval, že ochládá zbožnost li du a že se lid vyhýbá dlouhým bohoslužbám , jež přišly z A ntiochie, z k rá til n ep o d statn é m odlitby a obřadý. T a k to upravená litu rg ie nese jeho jméno. Používá se jí v řecké církvi ještě dnes o vigiliích Vánoc a Z je vení Páně, o postních nedělích (vyjím aje npd.ěli K vět nou), na Želený čtvrtek, Bílou sobotu a prvního ledn,a, k dy Řekové slaví sv. Basila. V o statn í dny používají Řekové t. zv. litu rg ie sv Ja n a Z latoústého. V p o stn í době (vyjím aje soboty a neděle) neslaví Řekové v lastn i M ši, nýbrž jenom M ši předem posvěcených č ástek (m issa praesanctificatorum ). L iturgie sv. Ja n a Z lato ú stéh o je teď rozšířena v řeckých p a triarc h áte c h východních a v církvích, k te ré používají slovanského jazyka. Spojením řecké litu rg ie sv. Ja k u b a a sv. Jan a
10
Z latoústého povstala liturgie a r m é n s k á . N áleží m ezi nejobsáhlejší a n ejzajím avější liturgie. *
Do skupiny litu rg ií e g y p t s k ý c h (ale x an d rij ských) p a tří řec k á liturgie s v. M a r k a , jíž se už ne užívá, ko ptické liturgie sv. Cyrilla A lexandrijského, sv. Ř ehoře N azianskélio a sv. B asila (jiná však, než stejnojm enná by zan tsk á). Z koptických je n e js ta rš í sv. C yrilla, k te rá je vlastně překladem řec k é sv. M arka. Nyní se v šak používá litu rg ie koptické sv. Basila. Sem p a tří tak é litu rg ie e t h i o p s k é a h a b e š s k é , jichž používají h a b e šští m onophysiti. Ve svém základě je to k o p tick á litu rg ie sv. Cyrilla. S kupina egyptských litu rg ií připom íná neobyčejně sta ré litu rg ie západní. *
Pozorujem e-li zem ěpisně ro zšířen í litu rg ií východ ních, zaujím á litu rg ie byzantská n e jd ů le žitější m ísta v O rientě, jako litu rg ie řím sk á je nejvýznačnější a mejro zšíře n ě jší litu rg ií v Occidentě. L iturgie východní jsou velké sta ro b y lo sti a ucho valy se obyčejně takovým i, jakým i byly p ři vzniku k řesťan stv í v té k te ré Církvi. Jak o b y byly živým i svědky víry prvních dob křesťanských. V ětšin a z nich podává důkazy ve prospěch C írkve svaté. O proti řím sk é litu rg ii trp í v šak velkou chudobou vlivů církevního roku, jenž se v nich skoro neobráží. Je n v rozličných anaphorách se činí n ěk teré n arážk y n a litu rg ic k é doby. 3. Liturgie ř í m s k á
Na západě je nejslavnější litu rg ií ř í m s k á . J í je věnována n aše kniha. J í používá přím ý zástupce K ristův. Ona p ro n ik á všude tam , kde je ště dnes po vstáv ají nové obce křesťanské. N eznám e přesný popis litu rg ie řím sk é p ři jejím vzniku. M ůžem e v šak s jisto to u tv rd iti, že ji vytvořil sv. P e tr a sv. Pavel. Jak o všecky liturgie, jichž původci 11
jsö u A poštolé, byla řím sk á litu rg ie zprvu velm i je d noduchá a byla o statn ím velm i podobná. P rodělala však m nožství změn a rozšíření. P rv n í písem ný důkaz o ní je s t H yppolytova „A po što lsk á tra d ic e “, k te rá pochází ze začátku třetíh o století. P ůvodně byla litu rg ie řím sk á slavena v řeckém jazyku. T ep rv e snad ke konci tře tíh o sto letí stala se latin a je jí ú řed n í řečí. J e š tě dnes v šak p ři papežské m ši čte se Písm o sv. v jazy k u latin sk ém a řeckém . * Ja k o o sta tn í litu rg ie západní, ale i východní, byla litu rg ie řím sk á původně pouze m ístní litu rg ií m ěsta Říma. V idím e ta k n a jm énech m učedníků a světců, k o stelů a hřbitovů, jež přich ázejí v této liturgii. I k a len d á ř litu rg ie řím ské je s t m ístní. V šeobecně p řišel v užívání teprve ve 13. století. S vatí papežové, jako D am asus, S iricius, Coelestin, Lev, G elasius a hlavně Ř ehoř V eliký, s velkou h o rli v o stí snažili se o je jí vybudování a zdokonalen,! a bděli n a d jejím zachováváním . Ř ehoř V eliký, B enediktin n a trů n ě papežském , dovršil toto veledílo inspirace D ucha Svatého, zbož nosti lidu křesťanského a k rá sy . L iturgie řím sk á od těch dob je předm ětem obdivu všech století. Řehoř od prvopočátku své vlády věnoval veške rou pozornost liturgii. Z reform oval t. zv. sa k ra m en tá ř C elasiův, zjednodušil a o pravil jeho m odlitby a ob řady, p řid a l nové m odlitby okouzlující k rá sy duchovní a form ové. Cerem onie v y stro jil velkou okázalostí, aby tím účinněji působily na lid a jej vychovávaly. Proto usp o řá d a l a obnovil sta tio n á rn í bohoslužby. A ntifonář řím sk ý obohatil k rásným i m elodiem i, jež se dochovaly až podnes. Od časů Řehoře V elkého zm ěnilo se m álo věcí v litu rg ii řím ské. Z vláště p a k m ešní kánon zůstal od těch dob beze změny. 12
J e s t sam ozřejm o, že litu rg ie papežů, viditelné hlavy katolické C írkve, ro zšířila se během sto le tí p řes své úzké hranice řím ské. Pom alu získ ala nadvládu nad ostatním i liturgiem i a od stran ila je. T a to tendence je p a trn a z lis tů a d e k re tů Papežů a sněm ů církevních od pátého do devátého století. N e jp a trn ější je to z listů papežů Siricia, V igilia a In nocence 1. V G allii byla tam ní litu rg ie nahrazen a řím skou či s n í sloučena, v osmém a devátém století. M oz ara b sk á litu rg ie ve Španělsku zachovala se déle, asi do doby papeže Ř ehoře V II., pak v ša k ta k é m usila ustoupiti. D nes se jí používá jen v říd k ý ch případech. Svatý Otec P iu s XI. však dal svolení, aby se v n ě k terý ch diecésích zavedla původní litu rg ie. L iturgie am brosiánská koná se jen v M ilánské diecési. L itu rg ie k eltick é velice záhy byly ovlivněny litu rg ií řím skou. L iturgie africk á zanikla p ři vpádech V an d alů a M aurů. Od třináctého sto letí zřím e, ja k litu rg ie řím ská opanovala celý latin sk ý západ. * V idím e v šak také, že litu rg ie řím sk á zvláště po osmém sto le tí p řija la za své n ě k te ré form y a zvyky odstraněných litu rg ií latinských, zvláště p a k z litu rg ie galikánské. M ůžem e naleznouti stopy i z litu rg ie by zantské. T y to assim ilace n alézají se v dnešnám řím ském m isálu, ritu á lu , pontifikálu, breviáři, m a rty ro logiu a cerem oniálu. *
O dm yslím e-li si z litu rg ie řím sk é všecko, co v sobě teprve později assim ilovala, pochopíme, že je jí duch je neobyčejně jasný, jednoduchý, střídm ý, dů sto jn ý , silný a p ři tom skutečný a p raktický. O sta tn í liturgie chovají v sobě m noho rom antického, citově širokého, nadbytečného a dram atického. Z božnost litu rg ie řím ské je vážná, někdy se zdá být až přísná. Příčin'ou toho je sp rávné vycítění pom ěru tvora, jenž je stvořen z ničeho, k Bohu, s ním ž se nem ůže n ic srovnávat. * 13
C h a ra k te ristic k é znám ky litu rg ie řím sk é jso u stejné s charak terem řím ské povahy. T e n byl příčinou obrov sk é moci starého Řím a n ad celým světem . Není-li tento prvotní řím ský duch i příčinou toho, že P ro z ře teln o st vybrala právě Řím i za ohnisko ve šk e ré m oci duchovní n a této zem i? N ení to sn ad i příčinou, že skoro všichnij pape žové jsou P ro z ře teln o stí vybráni z potom ků Římanů, aby byli viditelnou hlavou C írkve? 4. Liturgie z á p a d n í
K rom ě litu rg ie řím sk é p ro slu ly na západě ještě litu rg ie gallikánská, am brosiánská, m ozarabská a litu r gie keltické. L iturgie gallik án sk á byla v používání v G allii od pátého do devátého století. N ě k te ré je jí m odlitby a ob řad y uchovaly se ještě po celý středověk. R ozšířena byla hlavně v G allii, jež se skoro k ry je s n y nější Francií. Na rozdíl od litu rg ie řím sk é a li tu rg ií východních panovala v n í velká rozm anitost, k terý ž to n ed o statek jed n o tn o sti byl příčinou její s la bosti. Od sedm ého a osmého sto letí ji zatlačuje proto litu rg ie řím ská. Z vláště p ak v osmém a devátém sto le tí za Pipina a K arla V elkého byla nahražena litu rg ií řím sko - frankskou, jež se sta la s tá tn í litu rg ií. K dyž p řiše l papež Štěpán do Gallie, aby korunoval P ipina na k rále, vy p rosil na něm jako důkaz přízně p řije tí litu rg ie řím ské. T o bylo potvrzeno i K arlem V elikým . Bylo k tom u v šak zapotřebí veškeré a u to rity královské, aby byla litu rg ie řím sk á p řija ta bez odporu. K arel Lysý dal p řed sebou sloužiti M še svaté ve všech tehdy znám ých litu rg iích a uznal, že řím ská je nejlepší. C írkev gallikánská m usila se zříci svých starých cerem onií, svých k rásn ý ch hym nů, k terý m i ji obohatili H ilarius, A m brož a F o rtu n a t. N ěk teré obřady a m odlit by p řija la církev řím sk á za své. N ápadná je podobnost litu rg ie gallikánské s litu r giem i orientálním i. V ysvětlitelné je to tím , že první vě 14
rozvěstové, již p řin esli Evangelium do Gallie, pochá zeli z východu; ta k sv. P othin z Lyonu, sv. T rophim z A ries, sv. S atu rn in z Toulouse. *
L itu rg ie a m b r o s i á n s k á udržovala se v M i láně a v k o stelích okolních, jež byly pod jejím vlivem. Ve středověku činily se pokusy zavésti ji i v jižním Něm ecku. T a k é u nás v P ra ze se k rá tk ý čas konala. J e ště dnes se jí používá v církevní provincii M ilánské. Jm éno své nese od toho, že se p řik lá d a la sv. A m broži. N ení v šak pro to žádných pádných důkazů. Od sv. A m brože pocházejí jen n ě k te ré hym ny a m od litby, sn ad n ě k te rá nařízen í pro zpívání hym nů a žalm ů ve dvou chorech. r L iturgie am brosiánská se dosti liš í od řím ské. Ovšem v základních věcech víry a oběti spolu sou hlasí. Sv. A ugustina se kd y si p ta l kněz, jenž p řiše l do M ilánu, podle k te ré litu rg ie m á sloužiti m ši sv. Světec mu odpověděl, že v M iláně m á sloužit m ilán sk y a v Římě řím sky, čímž vy jád řil úplnou věroučnou sh o d n o st obou liturgií. O K arlu V elikém , k te rý chtěl o d stra n it litu rg am brosianskoa, jak o učinil s gallikánskou, v ypráví se, že ■chtěl je jí osud n echati odviseti od jak éh o si Božího soudu. U sv. P e tra v Římě m ěly ležeti n a o ltá ři po tř i dny kniha řím sk á a am brosiánská. K te rá by po této lh ů tě byla nalezena otevřena, ta m ěla zvítěziti. Byly v šak nalezeny otevřeny obě současně. T o mělo dle k ro n ik á ře m ilánského z X I. sto le tí zach rán iti u ží vání litu rg ie am brosianské. J e š tě m noho pokusů se dělo o o d stra n ě n í liturgie am brosianské (Ř ehoř V II.), ale vždy m arně. I sv. K arel B orom ejský m usil bojovat o zách ran u litu rg ie své diecese. N ynější arcibiskup m ilánský, k a rd in ál S ch u ster O. S. B., pracu je na vydání původních textů litu rg ie am brosianské. Jm éno litu rg ie m o z a r a b s k á není jasn é. Název m u starah ů dával se španělským křesťanům (nebo tak é ve Španělsku naturalisovaným A rabům ), k te ř í žili pod 15
vládou M aurů. T i je nechali svobodně vyznávati svou viru a ko n ati k řesťan sk é bohoslužby. L iturgii m oz a rab sk á dává se tak é někdy jm éno gotická, visigotská, isid o rian sk á nebo toledská. L iturgie m ozarabská podobá se velice gallikánské, neboť jako ona je sn a d původu orientálního. J e jí vznik je v šak dosud velm i nejasný. Z ákladem v ša k jsou ob řady, společné s ostatním i liturgiem i. Ve dvanáctém sto le tí byla zatlačena litu rg ií řím skou. Španělové se v šak dlouho tom u bránili. K a r dinál Xim enes († 1517), aby zachránil litu rg ii mozarabskou, zříd il s dovolením papeže při k a te d rále v Toledě kapli, kde by se sm ěla denně sloužiti M še svatá a bohoslužba ritem m ozarabsicým. T o se děje ještě dnes. Ve stejnou dobu vcházejí kanovníci do choru p řed hlavní oltář, aby konali li tu rg ii řím skou, zatím , co v p o stran n í k a p li slouží se neobyčejně zajím avou litu rg ií m ozarabskou. K vybudování litu rg ie m ozarabská p řisp ěli velcí světci a učenci, jak o : sv. L eandr, Isidor, Ju lia n a Ildefons. # L iturgie k e l t i c k é byly v užívání na ostrovech B ritských, kde žili obyvatelé původu a jazyka keltic kého. K řesťané těchto k ra jů dlouho podržovali svoje zvláštnosti, jak o : čas slavení V elikonoc, to n su ra atd. Jejich církevní organisace byla převážně monjastickou (m nišskou). K eltické liturgie se od sebe dosti lišily. V šecky nep řijaly současně V elikonoce a to n su ra řím skou. D o klady, k te ré se nám o této litu rg ii zachovaly, jsou pom íšeny prvky gallikánským i a řím ským i. 5. J e d n o t n o s t liturgická
R ozm anitost starý ch katolických litu rg ií je opravdu překvapující. J e š tě více v ša k překvapuje, že tato rů z n o st je důležitým dosvědčením dogm atické jednoty. V ětšina z těchto litu rg ií sah á do dob A poštolů a sva tých O tců a usvědčuje p ro te s ta n ts tv í z jeho falešných 16
p ředhůzek C írkvi katolické. O pravdu — není ani jednjé z těchto litu rg ií, k te rá by nepodávala pádných d ů kazů na př. pro víru ve skutečnou p říto m n o st S p asitelovu ve S v áto sti O ltářní, o vzývání P anny M arie a Svatých, o O čistci a m odlitbě za zem řelé. H eretici p řeru šili sp ojení věroučné a obřadné s C írkví katolickou. L iturgie a v íra spolu souvisí. K do jin ak věří, jin a k obětuje. P ro to b lu d aři sedí nyní u vy schlých a kalných pram enů. M yšlenky Boha a to, co je mu m ilé, zná jen C írkev, k te rá se zro d ila v srd c i V ykupitelově.
J a k o u úžasnou podívanou nám sk ý tá C írkev k a tolická! T o lik různých n áro d ů ve své m ateřštin ě, n,a ta k odlehlých a od sebe vzdálených m ístech této ze m ěkoule, po to lik a bouřích a revolucích lid stv a je sp o jeno jediným a neporušeným učením K rista v jediné oběti M še svaté! M odlitby podle časů a podle zem í m ohou b ý ti k r a tš í nebo delší, obřady, k te ré je provázejí, m ohou se od sebe rů zn it, ale sm ysl jejich je vždycky tentýž. J a k ý nádherný soulad v této m nohosti! T akový nebeský k o n cert h lasů a srd c í m ůže p řed v é sti po u ze P rav d a čistá a svatá. *
C írkev nejen trp í, nýbrž výslovně sch v alu je všecky o rientální liturgie, k te ré se uchovaly bludů. Jso u ť po svěceny užíváním od nepam ětna, vzniknuvše často na. popud sam ých A poštolů nebo velkých světců a U čitelů Církve. P ro C írkev jso u ty to sta ré litu rg ie ta k é obrazem staro b y lo sti a dokonalé jednoty v íry k ato lick é, jejž ponechává p řed očima celého světa, aby p a třil n a to to obdivuhodné dílo Boží. U vidím e ještě snahu C írkve i po úplné jednotě obřadné. P řece v šak obdivujem e, ja k pro zachování k řesťan sk é lásk y a m íru s orientálním i obcem i k ře 17
sťanským i z řík á se leckdy splněnjí své touhy. L áska je jí d raž ší než n ějak ý po d řad n ý obřad. T a k přicházejí do Říma biskupové a kněží a r m énští, sy rští, k o p tičtí, řečtí, h a b e šští a p ře d zra k y pa peže p řin á še jí novozákonní Oběť podle svých ro zm a nitých ritů . V den Z jevení P áně (E piphania) slaví se v Římě v Ú stavu pro šířen í víry (P ro p ag an d a) M še sv. ve všech znám ých ritech. J e to s trh u jíc í pohled a dojem, když to lik srd c í v takových variacích vyslovuje tu té ž m y šle n k u ! I v C írkvi západn í byla značná ro zm an ito st litu r gická. Papežové však záhy snažili se zavésti všude li tu rg ii řím skou (ačkoliv v p rvních dobách ji nikom u přím o nevnucovali, n ý b rž dávali tom u, kdo o ni p ro sil), neboť tím to způsobem byla by n e jsp íše zajištěn a je d n o ta víry. Úplná jedlnota obřadná je strážcem víry, jako zase n aopak ro zm an ito st ob řad n á m ůže býti lehce půdou pro vznik bludů, ja k to lze z říti na některých porušených litu rg iích orientálních. S tejné form y litu rg ic k é s papežem řím ským jsou zárukou, že bude hlásáno a věřeno to, co zastává n e j vyšší viditelná hlava C írkve, chráněná neom ylností ve věcech víry a m ravů. * \
Už ve druhém sto le tí z asáh l papež V ik to r I. ve sporech o dnu V elikonoc. V e čtvrtém sto le tí sv. Siricius m luví o dobách, k d y se m á ud íleti k řest. V p á tém sto le tí Innocenc I. vykládá íím sk é zvyky ve slou žení M še sv. a v přisluhování svátostm i. C elestin I. m luví o kněžských oděvech atd. T a k é shrom áždění církevní s ta rá la se velm i záhy o jed n o tn o st v litu rg ii alespoň pro u rčité k raje. V osmém sto le tí byli to papežové Štěpán a H a d ria n I., k te ří za účinné pom oci P ip in a K rátkého a K arla V elikého a za spolupráce biskupů a kněží potlačili litu rg ii gallikánskou, ve k te ré panovala úžasn á an/ar18
chie. T a k řk a každ ý k o ste l m ěl své zv láštn í zvyky li turgické. K dyž u m íral slavný K arel V eliký, užívalo se po celém západě — vyjím aje Španělsko a M ilán — li tu rg ie řím ské. Nicm éně podržely m nohé diecése z bý valé litu rg ie n ěk teré části, k te ré vznikly na podkladě řím ských nebo jiných zvyků. T ím to způsobem povstala litu rg ie řím sko-francká. J e jí m odlitby a officia d o staly se do liturgických knih, všeobecně užívaných. C írkev ještě dnes svoluje, aby se zachovaly zvyky v různých diecésích, k te ré o k ra šlu jí všeobecnou li tu rgii, aniž ji porušují. Ba, stává se, že Řím přejím á za své m odlitby, zpěvy nebo officia z knih n ě k te ré diecése. V jedenáctém sto le tí papež sv. Ř ehoř V II. u p lat ňoval svou energii i ve věcech liturgických. L iturgie řím sk á opanovala celý západ. V šestn áctém sto letí však hrozilo nebezpečí, že se z tra tí úplně jed n o ta v liturgii. S ta rý po d k lad 1 litu r gický sice stá le trv al, ja k se m ůžem e přesv ěd čiti listo váním v knihách tohoto století, ale v podrobnostech vládl velký nepořádek. K aždý n á ro d si byl ponechal něco ze svých sta rý c h zvyků. V roucí, ale neregulovaná zbožnost plnila církevní k a le n d á ř novým i světci, k je jichžto cti byla složena více m éně sp rá v n á officia. Považm e dále, že v tuto dobu byl k n ih tisk je ště velkým luxusem a že tedy knihy byly rozm nožovány opisováním , k te ré neslo s sebou m nohé n esp ráv n o sti, někdy h ru b é a dokonce pověrečné p říd atk y . S b írk a hym nů, vydaná biskupem z G uardy za p a peže Lva X. a nový brev íř k a rd in á la Ouignomeza za Pavla III. je ště zvýšily zm atek v litu rg ii. Z v láště po sled n í kniha, k te ré se sm ělo sice používati jenom mimo chor, ale k te rá p ři tom od z á k la a ů m ěnila sta ro u li turgii, způsobila m nohé spousty. Je ště , že se sm ěla používati jen asi 40 let. Papežové ji ostatn ě nedovo lili n ik d y ro z š ířiti v Církvi. K onečně zasáhl do této anarchie litu rg ic k é papež Pavel IV. Z em řel však p řed skončením svého díla. 19
P iu s IV. p řed a l reform u a opravu liturgických knih koncilu tridentském u. P ius V. získ al si n ejvětší zásluhu o liturgickou jednotnost. Bulou z r. 1568 oznám il k ato lík ů m celého světa, že m usí u s ta ti tato nekonečná ro zm anitost v bo hoslužbě, n a k te ro u už jeho předchůdci p a třili vždy s velkou nevolí. P ře d e p sa l p a k nový řím sk ý m isál, jenž byl upraven podle starobylého ritu řím ského. Bu lou z r. 1570 p řed e p sa l b revíř, k te rý jedině (krom ě těch, k te ré byly schváleny od jeho předchůdců nebo k te ré byly v používání déle jednoho sto letí) sm ěl býti používán. Diecése, k te ré m ěly právo zachovávati své litu r gické zvyklosti, zreform ovaly je podle vzoru řím ského. O statn í diecése p řeja ly jednoduše knihy řím ské. S ixtus V. zříd il r. 1588 „K ongregaci r itů “. T éto p řin áleží péče o litu rg ii C írkve latin sk é. O d těchto dob bylo biskupům odňato právo říd iti litu rg ii v jejich die césích a toto právo je vyhraženo pouze papeži. V elké zásluhy o litu rg ii a život z ní vyplývající m á papež P ius X. P odle nového kanonického p ráv a p říslu ší řízen í litu rg ie a schvalování liturgických knih jenom papeži, a to ja k pro C írkev latin sk o u , ta k pro C írkev východní. *
Z reform ovaná litu rg ic k á jed n o tn o st C írkve k a to lické uk ázala úchvatný obraz jed n o ty katolické světu, jenž je ro z tříště n v to lik se k t politických a náboženských, v to lik systém ů n eso u v islý ch ! K atolíci celého světa sam i pociťují, ja k v nyněj ších časech víc než kdy jindy je pro ně blahodárně, že jso u nezlom ným i pouty sp ojeni se svou m atkou v Římě. K olika bloudění a táp án í by se byli uvarovali k ře sťané orientální, kdyby se byli sje d n o tili s Římem v li turgii! J a k m nohem snáze by byli odolávali světským autokratům , k te ří si u nich osobují právo m luvit do věcí církevních! T a k se u b rán ili p o lští katolíci, k te ří byli pod panstvím R usů. 20
J e p rav d a — litu rg ie orientální h ý ří často n á d h e ro u poesie a žhavá fan tasie východní obklopila litu rg ii někdy úchvatným leskem , takže nás leck d y strh u je k upřím ném u obdivu, avšak stejně p rav d a je, že litu rg ie řím sk á stk v í se nenapodobitelnou vrpucníostí a dogm a tickou hloubkou ve svých m odlitbách, p rů zra č n o stí ve víře a jím avou pokorou duchovní. Podobně neníah rad iteln á je s t je jí um írn ěn o st a ukázněn,ost, k tero u sp o u tala a říd í svou něžnou lásk u k Boha. J e s t jako nevěsta V elepísně, k te rá o sobě a svém Ženichu p raví: „U spořádal ve m ně lá s k u .“ Ideálem C írkve je s t — vésti všecky ovečky svého ovčince nejen k jedníotě ve víře, k te ro u to lik slavil sv. C yprián a k te rá uchvacuje i n aše n e p řá tele , ale tak é k vyvěrající z toho jednotě v liturgii. Bylo by to s trh u jící divadlo pro zemi, kdýby to lik m ilionů lid í ze všech konců světa pozvedlo k nebesům jediný h la s m odlitby, vyjádřený jednou a toutéž form ulí a jedním a tím též jazykem ! T a k by byla vypadala litu rg ie v R á j i . . . Jedním jazykem budem e oslavovat Boha asi až při nekončící se litu rg ii v Nebi. 6. C e r e m o n i e
C e r e m o n i e m i neboli o b.ř a d y rozum ím e zevní form y, jež doprovázejí n ějak ý slavnostní projev. O bčan ský život je n ap ln ěn velkým m nožstvím obřadů. Úřady užívají obřadů, aby jejich a u to rita tím více vynikla, aby zákonům a výnosům bylo dodáno většího důrazu. Ve shrom áždění sebe m enším používá se různých cere monií, aby se zvýšil jeho le s k a význam , nebo zacho vával pořádek. V ládcové sebe d e m o k ratičtější zřizují zvláštní ú řa d cerem onáře - obřadníka, jenž m á bdíti nad zachováváním obřadných zvyklostí. V obecném ž i votě jednoduché obřady pro jev u jí vzájem nou úctu. T a k é v litu rg ii používá se velkého m nožství ob řadů. Zde tím rozum ím e zevní, často tajem n é pro jevy, k terý m i je obklopena bohoslužba, aby byla v ý raz nější, slav n o stn ější a aby bylo upozorněno n,a nesm írn á tajem stv í Boží. 21
O břady C írkve kato lick é bývají tajem né tím , že obsahují sk ry tý nějaký sm ysl. Jso u něm ou řečí, k te rá p ro zrazu je h n u tí duše jin a k nevyslovitelná. P ře s to jsou zcela srozum itelné. Jim i n ejlépe m ůžem e projeviti svou úctu, lásk u , důvěru, klanění, uznání, bázeň, lí tost, prosbu, n ad ěji a všecky o sta tn í city, jež n ás p ro n ik ají a nám i hýbají p řed tv á ří Boží. J a k v obyčejném životě, ta k i v náboženském bývá gesto nebo pošunek v ýraznější a ú p lnější než sam a m luva. * O břadnost vyvěrá ze sam ého zák lad u přirozenosti lidské. Člověk by sebe znásilňoval, kdyby se vzpíral zevně projevovati, co se děje ve hloubkách duse. M ůže me to pozorovati už na dítěti, k te ré se la s k á se svou m atkou. O bjím á ji, líbá, usm ívá se na ni, v rh á se jí v ú stre ty , sp a tří-li ji. N áboženství pak nen;í nic jiného, než úcta a lá sk a k T om u, jenž nám d al b y tí a život a n ás zachovává. Člověk se sk lá d á z duše a těla. T ělo bez duše je lid sk o u m rtvolou. D uše lid sk á bez těla, i kdýž se nalézá p řed tv á ří Boží, p o strá d á k e své úplné blaženosti těla. Je d n a z odměn, p řip rav en á Bohem pro vyvolené, je vzkříšení těla a věčné jeho sp ojení s duší u věěnjou blaženost. Z tohoto úzkého spojení duše a- těla pochází, že obě části lid sk é byto sti p ra c u jí současně. T ělo je zrcadlem lid sk é dúše. Je -li je jí h lad in a rozvířena moc ným i dojmy, projevuje se to i na těle. Kdybychom zabránili, aby tělo projevilo city duše slovem, rukou, posunkem , cítila by se duše býti ome zována ve své svobodě, neboť by nem ohla dáti Bohu vše, co by chtěla a co je jí velkou útěchou. Ja k o oheň n ehoří a nepálí, aniž vydával k o u ř a jako kv ět nevydechuje svůj život, aniž se viditelně strav o v al a vadl, ta k ani duše nem ůže projevovati svůj život, aniž nějakým způsobem dala najevo své city, k te ré jsou žhavější ohně a lib ější květné vůně. *
22
Jsm e n u tk án i nejen svou p řiro z en o stí projevovati tělem své vztahy k Bohu, nýbrž tak é svým vztahem k Bohu jak o k svém u Stvořiteli. Jem u p a tří celá naše byto st: duše i tělo. D uše uctívá Boha svým i v n itř ními kony: věrou, n adějí, láskou, poddaností. T ělo pak po svém uctívá Boha zevním i obřady. D uše k lan í se Bohu pro dary n esm rteln o sti, ro zum u a svobodné vůle, jichž se jí dostalo. T ělo bylo vybaveno Bohem rovněž vzácným i d ary : životem , z d ra vím, silou, pokrm em , oděvem a tisícerý m jiným dob rem . N ení spravedlivo, abychom Boha oslavovali vším, co jsm e z jeho dobroty obdrželi? *
i
i
Cerem onie jsou tedy ta k staro b y lé jak o trv án í člověka na zemi. Nebylo na světě norm álního člově ka, jenž by nebyl poznával svého Boha. Jak m ile J e j v šak poznával, jeho p řiro z en o st je j n u tila k tom u, aby zevním i výrazy projevil své duchovní poznatky. N edovedem e si p ře d sta v it A dam a, že by m nohým způsobem neukazoval své city k S tvořiteli, obklopen jsa n ádherou a rozkošem i R áje. O synech jeho K ainu a Á belu víme přím o z Písm a, že své vztahy k Bohu u k a zovali oběťmi. O statní P atriarchové stav ěli oltáře, obě tovali Bohu plodiny a zvířata, olej a vonné ko řen í, zachovávajíce p ři tom u rčité obřady. M ojžíšovi zjevil sám H ospodin, jakým způsobem chce být uctíván. N ařídil mu zhotovení A rchy úm luvy, přenosného stá n k u na poušti, předepsal počet a druh obětí a obřady, jim iž m ají býti provázeny. Star}7 zákon s ta ra l se o všechno, co mělo přím ý vztah k Bohu; i o způsob úpravy předkladnýeh chlebů, ú p rav u lam p pro sv ato stán ek , m íšení vonného k o ře n í k spalování obětním u, udržování svatého ohně. S nad žádné náboženství nem ělo to lik obřadných p řed p isů jako náboženství M ojžíšovo. M ezi nim i p ak byly něk teré, na př. obřízka, jež byly jistě těžce po ciťovány osobam i určitého věku. A p řece Písm o sva té svolává požehnání n a všecky, k te ří je budou za chovávati a k letb u na ty, k te ří je opom inou! Velmi 23
často je v něm opakován požadavek, aby všecky ob řa d y byly vykonány s n ejú zk o stliv ější pečlivostí. Od M ojžíše žád al kd y si H ospodin, aby se modlil se vzpaženým a rukam a. Byla to cerem onie, od níž odviselo požehnání vyvoleného lid u a vítězství nad nepřítelem . T im tak é bylo projeveno, že Bůh váže na o břady své M ilosti. * M ojžíšův zákon m usil v ša k u sto u p iti dokonalej ším u. Sám Syn Boží p řišel, aby si na světě vzbudil pokolení, k te ré by uctívalo Boha v dúchu a v pravdě. O d stran il většinu obřadů starozákonních a m ísto nich zavedl nové, m nohem k rá sn ě jší, duchovnější a účinnější, k te ré odpovídají ta je m stv í a n á p ln i M ilosti Nového zákona. Sám u stanovil n e jz á k la d n ě jší z nich. O sta tn í přenechal svým učedníkům , jim ž slíbil, že bu de u nich až do skonání světa. T ře b a s jsm e řekli, že o b řad n o st souvisí s k o ře nem lid sk é přirozenosti, vidím e nicm éně, že obřady bo hoslužebné n ejsou ponechány lid sk é libovůli, rozm aru nebo vášním . Bůh přím o n ařizu je, jakým způsobem chce býti uctíván. Člověk pak, jenž se nechá i v těch to věcech vésti Bohem, jenž zná dokonale sám Sebe i své stvoření, vykonává n e ju šle ch tile iší a mejposvátn ě jší obřady. *
L iturgie kato lick á podle řečeného rozeznává ob řa d y , k te ré ustanovil Je ž íš K ristu s a s kterým i je spojena zvláštní M ilost (na p ř. z á k la d n í form y svá to stí), obřady, jež zavedli A poštolé jako jeho vyslan ci (na př. klad en í ru k o u , exoreism y), nebo obřady, k te ré vytvořila nevěsta K ristova — C írkev (na př. m nohá žehnání, m odlitby, průvody, p o k leknutí, pokřižování a td .). C írkev rozeznává ta k é obřady zák lad n í (essenciáln í), k te ré se vztahují na p o d sta tu obéti nebo svátostí, a vedlejší, k te ré m ají vztah pouze k nádheře nebo k v ý r a z u úcty v bohoslužbě. 24
N a prvních se nesm í nikdy ničeho m ěniti. D ruhé m ůže C írkev, k te rá je ustanovila, zm ěniti k v ě tší chvále Boží nebo sp áse lidí. J e znám o, že n ě k te rý obřad je někde r á d viděn, jinde ste jn ý obřad by m ohl býti nepochopen nebo vyložen nepříznivě. V takových n epodstatných věcech m oudrá a lask a v á a u to rita C írkve dovede době, a O kolnostem vyhověti. *
P o sto j těla je p ři obřadech velm i rozm anitý. N ejpřirozenějším postojem je s t á n í . T akovým způsobem se m odlili židé i pohané. T a k é k řesťan é prvních století. U kazují to i ta k zv. „ O ra n ty “ v k a ta kom bách. Sv. J u s tin a O rigenés výslovně praví, že k ř e sťané po k á z án í se stav í k m odlitbě. Ja k o p ře d vzne šeným i tohoto světa dávám e svou úctu najevo p o v stá ním, ta k činíme i p řed svým nejvyšším Pánem . K dyž se začalo v litu rg ii k lek at, vyjadřovalo s tá ní ra d o st. T ohoto postoje je tedy užíváno ve dny rad o sti, jim iž je doba od V elikonoc do Svatodušních sv átk ů a všecky neděle v roce, neboť jso u pam átkou neděle V zkříšení. S tá n í je tak é n ejpřirozenějším postojem při ú k o nech liturgických. K něz tedy (vyjím aje n ě k te ré p říp a dy) p ři udílení svatých sv áto stí stojí. Pravým opakem stá n í je l e ž e n í n a t v á ř i (prostra c e). Ve S tarém zákoně je to výraz nejhlubšího pokoření, sebe obvinění a sm utku nebo h oroucí m od litby. K řesťané se ta k m odlívali ve svých soukrom ých m odlitbách. Do liturgie se tento obřad d o stal asi te prve vlivy byzantským i. V n y nější litu rg ii se užívá ležení n a tv á ři o v gilii vánoční p ři oznam ování narození V ykupitele (při čtení m arty ro lo g ia), p ři počátku bohoslužby o Vel kém p átku, přede M ší sv. o Bílé sobotě a vigilii sva todušní. N a tv á ři se leží tak é p ři ud ílen í vyšších svěcení, p ři svěcení o p ata; v m nišském ritu á lu je pře depsáno častěji. K l e č e n í na jednom nebo obou kolenou je výra zem úcty, p ři m odlitbě výrazem pokoření a pokání. T a k 25
to se k o n á m odlitba v době postní, zpívají se hym nové sloky: „V éni, C re a to r S p íritu s “ , „O crux, ave, spes u n ica“, „T an tu m ergo“, „Ave, m aris s te lla “, ‚‚Te ergo, quaesum us (T e D eum )“ atd. K leče o kuřuje se v y sta vená S v áto st oltářní. P o k lek n u tí na jedno koleno v litu rg ii je znám o teprve z konce patnáctého století. Do té doby se tím to způsobem uctívaly vznešené osoby (papež, biskup nebo sv ětsk á k n íža ta). K řesťané v p o k lek n u tí na je d no koleno dlouho viděli napodobení židů, posm ívajících se S pasiteli. P o k l o n a je postoj m ezi stáním a klečením . Podle ^rubrik se u k lán í buď jenom hlava, nebo zároveň trup. R ozeznává se poklona hluboká, s tře d n í niebo jen: h la vou. J e výrazem úcty nebo pokoření. O rientálci užívají poklony často tam , k d e v zá pad n í C írkvi se kleká. S e d í s e buď z ohledu na lid sk o u slab o st (při čte ní, sólovém zpěvu) nebo na dů k az d ů sto jen stv í (bi skup p ři udílení k řtu , biřm ování) nebo ve funkci soud ce (kněz ve zpovědnici). P ři m odlitbě m ohou sedět n e mocní. P ři církevních hodinkách v choru se až do jed e náctého sto letí stálo ; pro poshovu bylo dovolováno o p írati se o hůl nebo o t. zv. m iserieo rd ii (výstupek na vlastním chorovém sed ad le). * T a k é ruce zaujím ají různé polohy v liturgii. P o z d v i ž e n í a r e z p a ž i e n í rukou bylo obvyklé u židů a pohanů, od nichž to k řesťan é p řejali. Z ře li v tom to postoji obraz kříže. J e s t to tak é p o sto j člověka, vola jícího o pomoc k nebesům . K něz se tak to m odlí kollekty, prefaci a kánon. R uce m usí býti p ři tom obráceny k sobě dlaněm i a nesm í přesahovati výšku a š ířk u ram en. S e p n u t í r u k o u je znám kou prosebné nebo v rou cí m odlitby. J e znám o v soukrom é m odlitbě od'devátého století, v litu rg ick é od třin áctéh o . J e s t to vlastně gesto feudálního holdu. Úplné zak lesn u tí p rs tů při sepnutí nebylo nikdy 26
liturgickým . Podle ru b rik leží obě dlaně plochou na sobě a pravý palec leží křížem přes levý. P o k l á d á n í r u k o u nad osobou nebo věcí značí p řen esen í m ilosti, m oci nebo odpovědnosti; ta k é se tím to způsobem obětuje. Od prvních sto le tí užívalo se po k lád á n í ru k o u p ři biřm ování, vyšších svěceních, při sm iřování blu d ařů , h říšn ík ů , p ři zaříkáváních (exorcism ech) atd. B i t í v p r s a , k te rá jso u sídlem srdce, jež je s t pří činou hříchů, je s t výrazem vědom í v lastn í h říšn o sti a pokorné líto sti. M y t í r u k o u povstalo z praktických důvodů, ale sym bolicky značí v n itřn í m ravní čistotu, s k te ro u se m á člověk k Bohu obraceti. *
P o z d v i h n u t í o č í doprovází často m odlitbu a či ní ji vroucnější. J e znám kou pozornosti a důvěry. K řesťan dává tím tak é najevo, že zvedá své srd ce k nebesům , jež jso u sídlem Boha. P ozdvihnutí očí je velm i ve zvyku v soukrom é m odlitbě, tak é litu rg ie n ě k o lik rá t je předpisuje. P o l i b e k o s o b nebo věcí je v litu rg ii výrazem n ad přirozené lásk y a tu d íž i úcty. Z nam ená vzájem nou sv ornost a lá s k u b ratrsk o u . J e od prvních dob k ř e sťanských používán na zmámení úcty vůči církevním hodnostářům a kněžím , k te ří z a stu p u jí K rista . D ává se na ruce, ale ta k é na nohy (na př. p ři um ývání nohou starců m o V elikonocích) nebo ram ena. L íbá se rovněž Evangelium a o ltář, což se nepřím o odnáší n a K rista. I nádoby se svatým i oleji, kříž, relikvie, posvátné n á doby, bohoslužebná roucha atd. se líbají. * N ejužívanější všem i křesťany cerem onií je s t p ok ř i ž o v á n í . Ód těch dob, kdy k říž p ře s ta l býti p ře d m ětem hanby a s ta l se znam ením vítězství, jeho z n a m ení je v používání p ři nejrozm aniitějších p říležito stech. T e rtu llia n (De corona, c. IV .) p íše : „ P ři k a ž dém k ro k u a pohybu, p ři každém vcházení a odchá 27
zení, p ři oblékání a obouvání, p ři m ytí, při jídle, při rozžíhání lam p, p ři lehání, při sednutí, p ři každé p ř í ležito sti znam enám e své čelo znam ením k říž e .“ Z nam ení kříže, zd á se, bylo v této době p o d sta t ným obřadem p ři u dílení sv á to sti biřm ování. K říž nám připom íná n aše vykoupení a křesťanské povinnosti. P ro to stavěli k řesťan é n e je n toto znám em často ve svých obcích, k o stelích a příbytcích, nýbrž sam i se jím tak é znam enali. Pokřižováním vyznávám e rovněž svou v íru v Je žíše K rista . Původně se dělával jen t. zv. m alý k říž jedním 1 p rstem (zřídka více p rsty ) pravé ru k y pouze na čele. A si od devátého sto le tí dělalo se toto znam ení při žehnání sebe a předm ětů třem i p rsty k uctění N ej sv ětější T rojice. Od osm ého sto le tí se m luví o žeh n á n í r tů a od dvanáctého sto le tí je už ve zvyku p o k řiž o v a li se m alým křížem na čele, rte c h a prsou. V elký k říž ■ — od čela lc prso u m a od pravého r a m ene k levém u — je znám v soukrom ém užívání od jedenáctého století. J e š tě ve čtrnáctém sto letí se dě lával tento k říž buď od p rav a do leva nebo obráceně. V této době počalo se dělat znam ení k říže s úplně otevřenou rukou. * Častým obřadem je tak é o k u ř o v á n í (incensace). Ve S tarém zákoně pálily se vonné lá tk y ve velechrám ě jerusalem ském na zlatém o ltáři ráno a večer. K řesťané v dobách p ronásledování však kadidla n e užívali, neboť bylo užíváno pohany a od odpadlých k řesťan ů se jako znám ka odpadu žádalo obětování k a d id la bohům. Po pronásledování používali i k řesťan é kadidla p ři bohoslužbách. Už ke konci čtvrtého sto le tí p ři n ášely se v Jeru salem ě k aždou neděli před1 čtením Evangelia o V zk říšen í do b asilik y V zk říšen í hořící kadidelnice, tak že svatyně byla plna vonného kouře. N a západě užívalo se od pátého sto letí kadidelnic, nádob se žhavým uhlím , n a něž se sypalo kadidlo a vonné koření. T y to n’ádoby zůstávaly s tá ti před o ltáři, hroby m učedníků a obrazy svatých. T a k é při 28
shrom ážděních bohoslužebných se jich užívalo. P ře nosných k ad itelnic na řetízcích se začalo používati asi od šestého století, zvláště p ři průvodech. O kuřuje se především proto, aby se ro zšířila do okolí vůně a tím zvýšila k rá s a některého obřadu, jako se děje p ři průvodech. T a k é na znam ení úcty se okuřu jí osoby, knihy, V elebná S vátost, relikvie. V onným kouřem se posvěcují osoby a věci, aby byl od nich vzdálen škodlivý vliv dém onů (11a př. p ři pohřbu). Už odedávna bývá okuřování často spojeno s m od litbou. V onný k o u ř je tak é sym bolem v ro ucnosti m od litby a lásky. * P r ů v o d (procesí) je p řiro zen ý výraz duševního vzrušení, ať radostného, ať sm utného, jež sdílím e ve společnosti o statních a k te ré se jeví pohybem s m ísta. M nohé průvody m ají tak é p ra k tic k ý význam pro u d r žení p o řád k u p ři velkém shluku lidí, jak o p ř i j j o hřbech, svatbách a j. P růvody jsou znám y i v židovství i v pohanství. Za dob pronásledování k řesťan ů m ohly se k o n a ti n e rušeně jen průvody pohřební. V době m ezi čtvrtým a šestým stoletím vyvinula se procesí, ja k je zná n y nější řím sk ý R itu ál a Pontifikál. P rů v o d y symbolisu jí putování C írkve do nebeské vlasti. * Cerem onie jso u nejen výrazem toho, co se v duši děje, nýbrž dovedou i zpětně vykonávati velký v l i v n a d u š i . P robouzejí totiž a živí v du ši zbožnost. N áboženské city dostávaly by se velm i těžko do duše většiny lid í a neudržely by se tam dlouho, kdyby n e pom áhaly obřady k jich probuzení, zachování a ze sílení. Jso u ce tělesn í a hm otní, dostávám e trv a lé a živé vjem y pom ocí svých sm yslů. K dybychom n e p řib ra li své tělo k náboženství, zapom něli bychom brzy n a Boha a sp á su své duše. Čistě sp iritu áln ě prožívané inábožeu29
stv í by se nám lidem za chvíli stalo pouhým snem a bez tvárnou m átohou. K olik a jak é m ají náboženství lidé, k te ří nejdou dlouho do kostela, n ezú častn í se žádného náboženského zevního projevu, neohnou n ik d y svá kolena p řed Bohem ? K olik du ší p a k n a o p a k bylo pro Boha a pro svou sp á su získáno k rá sn ě konaným i cerem oniem i C írkve katolické! K olik k o n v ertitů se přiznává, že zevní bo hoslužebné divadlo C írkve bylo klíčem k jejich vy p rah lé a hled ající duši! O břady dovedou u p o u ta t dítě i dospělého právě proto, že ta k nu tn ě souvisejí s lid sk o u přirozeností. Jso u žebříčkem , po něm ž se my lidé dostanem e do n ejvyš ších sfé r nebes i do největších hloubek tajem ství Božích. * Z vuk zvonů, vůně kad id la, barva a form a roucha, posvěcené přírodniny, světla, pohyb n a m ístě i v p rů vodě, to všecko m luví k o č í m a k s r d c i , to všecko chce něco v yjádřiti. Jsm e-li o velkém sv átk u přítom ni v kostele, v němž se k o n ají s velkou o kázalostí a p řesn o stí všecky ob řady, nebo p o štěstí-li se nám dokonce d o sta ti se k p a pežské slavné M ši, k d y tisíce světel, hlasů, k rá s a rouch bohoslužebných, k o u ř kad id la, vroucnost věřících a zan ícenost litu rg ie splývá v jediný h las chvály Boží, po cítím e ve své duši zv láštn í pom azání Boží. J e nám jako Jakubovi, k te rý zvolal: „V pravdě P án je s t na tom to m ístě! N ení zde jiného, než dům Boží a brána n e b e sk á !“ * O břady C írkve kato lick é byly vždy v y z n á n í m v í r y jasné a všem p řístu p n é. V nich byl uložen po k la d svatých pravd. T im , že se obřady před aly v uží vání lidu, zachovaly se náboženské pravdy ve své p ů vodní ryzosti. C írkev m ohla vždy ze svých starodávných ob řa d ů p o tíra ti zkažené učení bludařů. 30
H lásal-li někdo, že není dědičného hříchu, u k á zala m u na obřadech k řtu svatého, že od prvních dob svého založení řík a la exorcisniy i n a d nem luvňaty. B ouřil-li někdo p ro ti víře ve sv áto stn o u příto m n o st K ristovu, m ohla m u dokázati, že vždycky se vzdávala nejv ětší úcta svaté H ostii, že se přechovávala v n e j drahocennějších nádobách a že se jí věřící klaněli, než ji přijali. Z litu rg ick ý ch původních obřadů m ůže C írkev do k á z a t svou víru v N ejsvětější T rojici, v n u tn o st t. zv. u šn í zpovědi, v m odlitby za zem řelé, ve vzývání Sva tých atd. J a k o pom níky z m ram oru a kovu uchovávají p a m átk u n a lid sk é u dálosti, ta k obřady C írkve k a to lické jso u živým a ustavičným pom níkem je jí víry. *
V obřadech je s t nejen uložen poklad toho, čemu m ám e věřiti, ale tak é p o u č e n í , j a k m á m e ž í t i . V nich se všem našim sm yslům zd ů razň u jí i p řik ázán í Boží. T a k na př. obřady k řtu svatého jso u obrazem k ř e sťanských povinností. O břady sv á to sti m anželství jsoii ponaučením o vzájem ných povinnostech m anželů. T a kovým způsobem k ažd á sv áto st m luví k našem u srdci a svědomí. N ení důtklivějšího k ázání o pom íjejícnosti života a všeho stvořeného nad' vážné obřady pohřební. Necháme-li je na sebe účinkovati, m ůžem e býti za ch rá něni ještě p řed sam ou p ro p astí zatracení. P osvátný zpěv vnuká duši lid sk é lá s k u ke ctno stem a znechucuje jí prázdnou nebo oplzlou zábavu světskou. O brazy Svatých a svátky slavené na je jich p očest vábí n ás k následování těch, k te ří byli lidm i jak o my. N ezapom ínejm e ani na s o c i á l n í v ý z n a m řadů. N ad ně není silnějšího pouta sociálního.
ob
31
N ení dokonalejší školy sociální n;ad katolický kostel. Z de v jediném ovčinci se shrom ažď ují pod b erlu jediného p a stý ře m alí i velcí, chudi i bohatí. V šem se ro zd áv á stejn é slovo Boží, všichni dostanou se stejného sto lu stejnou po trav u andělskou. P ři katolických obřadech pociťují všichni, že jsou z jedné rodiny, že m ají jednoho Otce. M ocní se tím u d rží v pokoře a pokoření pozvednou. B ohatí se učí, že jso u povinni chudým rozdávat. C hudí se učí bohatým nezávidět a svou chudobu m i lovat. T a k tom u bylo v p rv o tn í C írkvi, kde nikdo nic nenazýval svým a všecko bylo všem společné. M ůže býti v zornější kom unism us? A je kom unism us m ožný na jiném podkladě mež náboženském ? Kdo boří kostely, kdo odvádí lid od oltáře, kdo se posm ívá cerem oniím k atolické C írkve, je největ ším škůdcem socialism u pravého — a jedině života schopného. Původ katolických obřadů, jejich staro b y lo st a k rá sa , že žádné světské um ění jí nikdy nienapodobí, to všecko v nás vzbuzuje nesm írnou úctu k njm. Kdo rozum í obřadům kato lick é liturgie, nebude ani od celého světa očekávat, že by mu kdo m ohl u k á zati něco vznešenějšího, půvabnějšího, pravdivějšího a p ři tom spasnějšího. 7.
Nádhera
v li turgi i
M ilujem e-li Boha, odevzdávám e se M u celí, duší i tělem . L áska nem ěří a neváží, p roto se tak é neptá, ja k daleko jdou je jí povinnosti. T y jsou n a p ro sté a bez výhrady. P ro Boha není nic dostatečne velké, krásn é, vzácné. Jem u p a tří všecka nád h era n a nebi i na zemi. Bůh nám daroval k rá s u této země, abychom jí používali. Nem ůže v šak být lepšího použití, než když se tato nád h era přinese opět na počest Boha, když se jí použije v bohoslužbě. * V iděli jsm e už, že Bůh si u rčil způsob, jakým chce být uctíván, že cerem onie jsou n u tn ý výraz bohoslu 32
žebný. Jim i ta k é tělo věřícího vzdává povinný hold svém u S tvořiteli. Dal-li p ak člověk sebe celého ve službu Boha, ohlíží se dále, co by M u ještě m ohl p řin é sti v oběť. J e s t zcela přirozeno, že chce i svaté m ísto, na něm ž p řin á ší svou oběť, co n e jd ů sto jn ě ji p řip rav it, že oděv nebo předm ěty, jichž p ři n í používá, v y jad řu jí jeho nezm ěrnou úctu k Božství. Čím v ě tší lá sk a a úcta, tím horoucnější snaha p řin é sti m iláčkovi své duše všecko dosažitelné. Zevní k rá s a m á vysloviti v n itřn í pocity náboženské, m á býti illu stra c í nevyslovitelného, jež se odehrává v duši člověka. J a k é hranice m ůžem e po stav iti člověku, kd y ž nic není schopno v y já d řiti dostatečný pom ěr tv o ra k B o h u ? j,Q uantum potes, tantum aude, quia m aior omni laude, nec la u d a re su iíic is —“ # Z ákladním požadavkem a zevním výrazem této touhy obětovati Bohu všecko — je s t č i s t o t a a p o ř á d e k . I n ejchudší venkovský k o ste lík m ůže a m á použiti těchto výrazů úcty p řed Božstvím , tohoto pod kladu pro všechnu o sta tn í nádheru. N ad to p a k jsm e povinni ze své lásk y k Bohu podle svých m ožností dále ro zv íjeti n á d h e ru v k o stele a obřadech. * V e S tarém zákoně opět sám H ospodin, jenž vy chovával svůj vyvolený lid, dal p řesn é ro zk azy k v ý zdobě s tá n k u a c h r á m u . P oručil sem sn é sti to mejdrahocennější, co teh d e jší svět znal: zlato, stříb ro , bronz, barvy hyacintové a purpurové, š a rla t d v a k rá t barvený, jem né plátno, vzácné vonné k o řen í atd. Je ž íš K ristu s žádným slovem n ev ytýkal n ád h eru jerusalem ského chrám u a jeho obřadů. N aopak h o r šil se nad tím , co m ísto Boží znesvěcovalo. J is tě , že i A poštolé slavili božská taje m stv í s n e j v ětší m ožnou d ů sto jn o stí a nádherou. V idím e ta k ve Z jevení sv. Ja n a, jenž tam líčí n á d h e rn o u litu rg ii. P ře d stavuje nám shrom áždění, jem už p řed se d á n a trů n u 33
velekněz, obklopen jsa dvaceti čtyřm i s ta rc i nebo k n ě žími. O blečeni jso u v roucha k něžská, v bílý šat, pásy. k oruny na hlavách. J e líčen o ltář a rů zn á n á řa d í boho služebná, svícny, kadidelnice, zapečetěná kniha. M luví se zde o hym nech a zpěvích; o pram eni, jenž dává život. P ře d trůnem a u p ro stře d k n ěží je obětovaný be rán ek , jem už se vzdávají božské pocty. A nděl p řin áší Bohu vonný zápal, jenž m á p řed sta v o v at svaté a věřící. T o to m ísto ve Z jevení sv. Ja n a líčí veškero u n á d h eru bohoslužebných obřadů, ať už přenesených s njebe nebo do nebe. * P rv n í chudí k řesťan é nem ohli ovšem rozvinouti zv láštn í n á d h eru bohoslužebnou, zvláště p a k n;e za dob pronásledování, kdy se m usili ukrý v at. A však i k atakom by p ro zra z u jí p řirozenou snahu o k rá su m ísta Bohu zasvěceného a všeho, co se vztahuje na Nebe. K dyž p ak m ocní a bohatí počali sk lán ěti své hlavy p řed křížem , považovali za svou povinnost a čest p řisp ě ti hojně na výzdobu chrám u a bohoslužeb. O ltáře se stavěly ze vzácného m ram oru, svícny a lam py z drahocenného kovu je obklopovaly. S těny k o stelů byly ověšeny těžkým i látk am i a tkaným i koberci. K něží byli oblékáni v bo h atá roucha. C hrám y sam y udivovaly svou ro zleh lo stí a k rá s o u stavby. * N ádhera a lesk, uplatňovaný v náboženském kultu, bývají p o h o r š e n í m pro lidi, k te ř í si neuvědom ují, čím jsou povinni Bohu. U kazují na chudobu Boho člověka. J e ště dnes, kdy lidstvo již dávno mohlo poznati p o slán í Syna Božího na světě, dovedlo by mu ode p říti s Betlehem iťany stře c h u n a d hlavou a teplo síně. J e š tě dnes by mu ponechali jenom m ísto v chlévě a p řik ry li jej slám ou. Ja k o druzí Jidášové p ta jí se, když na počest Boha 34
se vylévá d rah á m ast: „K čemu ta to z trá ta ? V ždyť by se to m ohlo ro z d a t chudým !1‘ Jim se zd á všecko, co se činí z lá sk y k Bohu, zbytečným vydáním . Nic se však nerozm ýšlejí vydávat velké sum y k stav ěn í zábavních m ístn o stí a divadel, k te ré k a z í m ravy a čistotu rodinného i veřejného ži vota. Jenom divadlo k atolické litu rg ie se jim zd á p říliš a zbytečně drahým . Z a to, že K ristu s p řiše l nás n a u č it odpoutávat se od vezdejších s ta tk ů a m ilovat chudé, chtěli by chom si všecko zlato ponechat pro sebe a n e d a t Mu z toho ničeho? P rotože K ristu s z lásk y k nám nem ěl zde na světě, k d e by hlavy složil, ačkoliv ptáci m ají svá hnízda a lišk y svá doupata, chtěli bychom J e j i dnes je ště ta k to h o stiti? N ebylo by největším bídáctvím využiti těchto dů k a z ů Jeho lásk y p ro ti Něm u sam ém u? # L itu rg ie vědom ě před v ád í divadlo, jež m á zau jm outi všecky sm ysly p r o č e s t a c h v á l u B o h a . Bůh ovšem nem á zap o třeb í našeho zlata, s tříb ra , drahokam ů a vzácných látek. T o všecko p řec vyšlo z jeho tvůrčích rukou. Sám všecko stvořil. M y v ša k potřebujem e jak o lidé tu to nád h eru bohoslužebnou, neboť potřebujem e pro pozdvižení své m ysli lc B ohu zevních předm ětů, jež by působily na n a še sm ysly a n a ši představu. J a k o u p řed sta v u bychom si m ohli činiti o nevi ditelné V elebnosti Boží, kdybychom J í nevzdávali ale spoň takové pocty, jako m ocným tohoto světa? P ře d sta v ite lů m světské m oci stav í se paláce. Sobě upravujem e dle m ožnosti k rásn é příb y tk y . K rá li k rá lů by m ěla sta č it stodola nebo chaloupka? K dyž p ro te sta n té od stran ili z bohoslužby skoro všecky obřady a zevní n ádheru, z a sa d ili zbožnosti n ejú k la d n ější rán u . T im vnikly do jejic h náboženství chlad a lh o stejnost. V idím e proto, ja k znovu zavá
35
d ě jí do svýcli k o ste lů a bohoslužeb to, co jejich p řed kové s takovou zu řiv o stí a zaslep en o stí odstranili. *
V ěřící lid často nem á jiného paláce než kostela, neprožívá jiných slavnostních chvi] než církevních svátků, nezná jiné vůně jnjež k o u ře kad id la, jiné hudby než církevních m elodií a velebného zvuku varhan. M ůžem e se diviti žebráku, že se kochá k ráso u ko stela, o ltářů , obrazů, svícnů, lam p a bohoslužebných ro u ch ? V ždyť ví, že je to m aje te k obce v ě říc íc h ,k n íž i on p a tří. J e s t to ted y ta k é jeho m ajetek. S nad i on n ějakým haléřem k této k rá s e přispěl! T a k é s tohoto čistě lidského h led isk a je nádhera katolického k u ltu odůvodněna. * J e s t ovšem pravda, že Bohu je m ilejší čisté a od dané srdce, než sebe n á d h e rn ě jší liturgie. Bůh trů n í ste jn ě slavnostním způsobem v ohrom né k a te d rále jako1 v m isionářské k a p li z p ro u tí a listí. S tejně pravda je však, že by to byla od n ás n e sm írn á nevděčnost, odporn,á la k o ta a n e d o sta tek víry a zbožnosti, kdybychom nevěnovali Bohu v jeho službě veškerou nád h eru a k rá su , jíž jsm e schopni a k te rá je nám m ožná. Bohu nechť slouží všecko um ění: stavitelství, so chařství, m alířství, hudba, poesie, vým luvnost! V šecko, co dosud sloužilo ďáblu a hříchu! U t in om nibus glorificetu r D eus — Ať Bůh je ve všem o slav en !
36
II
OBĚT
A. M Š E
SVATÁ
1. Pojem oběti
Z řídlem a středem veškeré litu rg ie C írkevní, z ně hož p a p rsk y na všecky stra n y sálají, je oběť M še sv. Z de sám K ristu s — Bůh a člověk — p řin á ší n ejd o k o n alejší a n ejú p ln ější úkon. bohopoctný, jenž kdy byl přinesen. Ve M ši sv, je obnovována a stá le zpřítom ňována oběť k říže, jež jedině byla s to u sm ířiti Boha s lidstvem a p o d a ti Svrchovaném u naprosto' m i lou, libou a Jeho hodnou obětinu. *
A ni z n e jsta ršíc h dob neznám e náboženství, jež by nem ělo oběti. Lidé obětovali zv ířata a potraviny svým vym ýš leným božstvům . Ba jsou znám y i oběti lidské. O ltáře přeték aly k rv í zabité obětiny, vínem nebo olejem , a š í řily zápach spalovaného m asa, obilnin, ovoce a voniných hm ot. M y, k te ří jsm e ssáli k řesťan stv í s m ateřským m lékem a jejichž srd ce a duch jso u zjem něny k rá so u víry v pravého Boha, nem ůžem e často pochopiti obětiště pohanské, jež bylo spíše porážkou nebo kuchyní. A však i p řes tu to nech u tn o st a k rv av o st m usím e těm to obětem p řiz n a ti schopnost probouzeti a u d ržo v ati ve vyznavačích takového náboženství víru v pieco vyššího. P odobné byly i oběti židovské. U nich v ša k byly pro n ik n u ty vírou v jednoho Boha a připom ínaly zje vený jeho zákon. * 39
Co přim ělo člověka k p řin á še n í obětí? K terý je všelidský jejich p o d k lad ? Člověk, k te rý používá svého rozum u, poznává, že si n ed al sám život, že je tedy ve svém bytí odvislý od svého Stvořitele. Od něho p řišel, od něho všecko ob držel, k něm u se m usí v rátit. T en to pocit odvislosti v y jad řu je člověk nejen slo vy, ale tak é to dává na jevo jakým si obřadem , jenž je s t jenom pro to vyhrazen a jenž p ře d zra k y všech p la tí za uctění Božství. T o je s t oběť. P řin ášen í obětí B ožství je člověku ta k přirozené, jako přin ášen í d a rů lidem , jejichž nadvládu uzníáváme. Čím v ětší úcta p řed někým , tím cennější ,mu odevzdávám e dar. Bohu dávám e v oběť věci nejvzácnější a nám 1 nejm ilejší. Ony m ají n e je n svou v lastn í cenu, ale za s tu p u jí ta k é člověka, jenž jim i naznačuje, že Bohu všecko p atří. Z evně přinešená oběť je s t znam ením v n itřn í obě ti, jež je s t jejím podkladem . V nitřní obětí odevzdává člověk svou duši Bohu jak o svém u p o čátk u a svém u cíli. N ení tedy n e jd ů le žitější cena zevní obětiny, •nýbrž pocta N ejvyššího, k te ré je znam ením . * Oběť Bohu p řin ášen á se ničí. T o bývá často p ř í činou špatného výkladu oběti. Z ničení znam ená sm rt, Člověk, jenž poznává p ře d Bohem svou nicotu, měl by se na důkaz toho zničit — usm rtit. Jelikož nemá p ráv a b rá ti si život, jejž si nedal, ničí na m ísto sebe věci n a níž m á právo. T ento výklad nem ůže b ý ti správný. Bůh je mjekonečně dobrý a dal nám život, abychom jím Je j uctívali. On je naším nejvyšším cílem, k niěmuž se nem ůžem e p řib líž it zničením sebe, n ý b rž odevzdáním se M u v do k o n alé lásce a poslušnosti. T a k o v á oběť v šak není sm rtí, nýbrž životem nejvýš dokonalým , svatým a b la ženým. T u to m yšlenku v y jad řu je obřad obětování ve Mši svaté. i 40
I člověk h říšn ý nem ůže u c títi Boha svým zniče ním, nýbrž náp rav o u a pokáním . I K risto v a zástup ná sm rt nebyla obětí jakožto sm rt, nýbrž jako úp ln é odevzdání se do vůle Boží. * O bětina se ničí ne proto, aby byla zničena, nýbrž proto, aby bylo znem ožněno d a lší je jí použití pro oby čejné účely. V pohanských obětech vídám e, že oběť je pojím ána někdy jako hostina bohu dávaná. Z toho je zřejm o, že zák lad n í m yšlenkou oběti n en í zničení, n ý brž pod án í daru. Oběť je ted y viditelným a sym bolickým darem , jím ž chce člověk naznačiti, že sám sebe d a ru je svému Bohu. 2. Oběť N o v éh o z á k o n a
U stanovením oběti Nového zákona i oběti židov ské, k te ré přece byly přin ášen y pravém u Bohu dle jeho rozkazů, pozbyly své p latn o sti a ta k é důvodu, aby byly je ště dále přinášeny. Byly n ed o statečné. Ce nu m ěly jenom ve vztahu k O běti n ejčistší, jež byla p řinesena Bohočlověkem a k tero u zatím zastupovaly. Od prvních dob C írkve věřili křesťané, že oběť Bohočlověka je zvěstována už p rorokem M alachiášem ; „Od východu do slunce západu je velké m é jm éno mezi národy, a na všech m ístech obětují se jm énu m ém u kadidlo a oběti, oběť čistá; neboť jm éno mé je velké m ezi n á ro d y .“ *
Syn Boží chystal se svému O tci p řin é sti oběť nejdokonalejší. Podle vůle Otce m ěla to b ý t zároveň oběť krvavá. Bohočlověk p řišel u sm ířit hněv Boží vůči zhřešiv ším u pokolení lidském u. H řích ovšem m á své síd lo v duši, ve vzpouře je jí vůči zákonům nejvyššího Z ákonodárce. Z d á se tedy, že odčinění by se m ohlo díti v du ši a že K ristu s m ohl učiniti za nás z a d o st ve 41
své lid sk é duši. Člověk v ša k je složeninou z duše a těla. Tělo nevyhnutelně m á ú č a st n a všech konech a stavech duše. S ní bude jednou oslaveno nebo zav r ženo. M ěl-li ted y Bohočlověk zaeh y titi tre s ty p řipravené lidském u pokolení, m usil n a sta v iti tre s ta jíc í ruce Boží i svou lid sk o u duši i své lid sk é tělo. T a to oběť, jež jedině byla s to n ap rav iti úplně urá ž k u Boží a jež jedině odpovídala velebnosti Boží, byla přinesena V ykupitelem krvavou sm rtí n a kříži. P ři ní K ristova duše vypila k alich bolesti a opu štěn o sti do poslední kapky. P ři ní K ristovo tělo všemi atom y svým i dychtivě ssálo tre s ta jíc í hněv Boží a vydalo ze sebe poslední k a p k u k rv e a života, aby Otec byl u sm ířen a lidstvo spaseno. * Bohočlověk ta k m iloval svého Otce i n ás lidi, že by byl s n a p ro sto u ochotou n e sče tn ěk rá te přimesl s te j ně krvavou oběť, k d y b y si to byl O tec přál. Už v Betlém ě m alé Je z u lá tk o nosilo ve své lid sk é duši a ve svém lidském srd c i tu to n ap ro sto u ochotu k oběti. Bůh ž ád al v šak pouze je d e n k rá t od1 svého Syna oběť K alvárskou. * H lava se nám zatočí n ad hloubkou S pasitelovy lá sky k O tci a k nám , zam yslím e-li se n a d tím , co učinil, aby svou oběť m ohl bez u s tá n í opakovati. V ečer p ře d svou sm rtí u stanovil Oběť a dal nám ji v ruce, abychom i po jeho odchodu s tohoto světa měli, co bychom obětovali Bohu a co by Bohu bylo n aprosto m ilé a odpovídalo Jeho vznešenosti. P ozna li jsm e už, že člověk ze své p řiro zen o sti p řin á ší vi ditelné oběti. K ristu s sám odevzdal takovou v iditel nou obětinu. T a k m iloval K ristu s své, že jim zde zanechal sám sebe, aby m ěli ustavičně ssebou Toho, pro k te rého se Bůh sm ířil s lidstvem a k te rý od těch dob je 42
stálým naším P ro stře d n ík e m a stálým n aším obětním darem . Jelik o ž podle vůle Otce mělo býti viditelné ž ití Bohočlověka n a zemi jen dočasné, vym yslil si n á š S p asitel S vátost, k te rá sam a je sice viditelná, ale jejíž boholidská p o d sta ta je sk ry ta. P o d zevnějším i podobam i chleba a vína je p ř í tom en neviditelně K ristu s se svým Božstvím i se svým lidstvím . Pod těm ito podobam i k lad e se nám v r u ce, abychom m ohli neustále p o d ávati O tci oběť n ej čistší a n ejsvětější. * N ovozákonní Oběť byla ustanoven,a Ježíšem p řed obětí k říže ve večeřadle u p ro stře d shrom ážděných A po štolů. P á n Je ž íš vzal nejprve chléb, požehnal jej, a podával A poštolům se slovy: „V ezm ěte a jezte, totoť je T ělo m é!“ Podobně požehnal kalich s vínem a když jej podával A poštolům , ře k l: „T otoť je s t K rev má nové úm luvy, k te rá za vás a za m nohé bude vylita. T o čiňte n a m ou p am átk u !“ Od těchto dob nep řestala se Oběť novozákonní p řin ášeti. T a to nekrvavá Oběť je úplně shodná s krvavou O bětí na kříži, neboť v obou je ste jn ý V elekněz, jenž ji p řin á ší a stejn ý obětní dar, jenž je obětován. Céna K ristovy krvavé O běti na k říž i pozůstává v tom, že se úplně odevzdal do vůle Otce, že s nejv ětší ochotou učinil za nás zadost, že n a m ísto n á s přinesl Otci všecky kony poslušnosti, k lan ě n í a lásky. S tejn é kony a stejnou oddanjost k O tci p řin áší v každé O běti oltáře. R ozdíl m ezi k řížem a oltářem je s t pouze ten, že Oběť na k říž i byla vykonána k rv a vě, na o ltá ři p a k koná se nekrvavě. *
T ep rv e O bětí K ristovou sta ly se oltáře nejvzne šenějším i m ísty 11a zem ěkouli. Už zde neteče krev zví 43
ř a t nebo lid í a nejsou páleny hm oty, k te ré jso u p řed Bohem bez ceny. O bětí K ristovou dostala bohopocta rá z n ejsv ětěj ších úkonů. O bětí K ristovou povstalo tep rv e Bohu libá L itu r gie, jež pozvolna otevírá brány nebes, k d e v ní bude v n ejvětších slastech a rad o ste ch po nekonečné věky věků pokračováno.
3. Vývoj řím ské Mše
Oběť novozákonní, ja k n(ám ji u stanovil Ježíš K ri stu s, je ve svém základu velm i jednoduchá: obětováni darů, jejich prom ěnění a přijím ání. C írkev sv atá však kolem této světem hýbající u d á lo sti vytvořila pod vli vem D ucha Svatého to lik k rá s y a obklopila ji tolika výrazy úcty, a lásk y k Bohu i k obětovaném u B eránku, že se sta la veledílem , jež nem á sobě rovného co do k rásy , p rav d y a užitečnosti. P ro sp á su duší není na tom to světě důležitějšího úkonu. * České označení O běti novozákonní názvem „M še s v a tá “ pochází z latinského „m issa“, Což je st pozdně latin sk ý tv a r pro „m issio — pro p u štěn í, odeslání“. Když se p řin ášela Oběť, byli po Evangeliu propuštěni k a techum eni, lidé, k te ří se tep rv e připravovali na p ři je tí k řesťanství. N a konci O běti pak byli propuštěni o sta tn í věřící slovy jáh n a: „Ite, m issa est — Jd ěte, je propuštění, konec.“ T ento v sobě úplně zevní obřad dělal na věřící asi velký dojem (zvláště p ři propuštění katechum enů), neboť po něm nazvali celou Oběť novo zákonní. O značení „m issa“ je znám o už ze čtvrtého sto letí: všeobecným se stalo od šestého století. Původně se řík alo „oblatio, dom inicum , sacrifi cium “. *
44
N em ám e zpráv o tom, ja k vypadala m še sv. Apo štolů. J is to jest, že A poštolé činili to, k čemu je jejich M istr vyzval, aby napodobili. E vangelium po dle sv. M atouše, M arka a L ukáše a p rv n í lis t sv. P avla ke K orintským velice jednoduchým způsobem líčí ustanovení oběti. Sv. J a n v 6. kap ito le svého Evangelia jistě m yslí n a S v á to st oltářní. P ráv ě ta k i v kap. 13—17. V e S k u t cích apoštolských m luví se o tom, ja k p rvní k řesťan é po bohoslužbách v jerusalem ském velechrám u shrom až ďují se v soukrom ých dom ech k „lám ání chleba“. V lis tě k Židům, ve Z jevení sv. Ja n a a jinde v Novém zákoně m ůžem e n alézti zm ínku o bohoslužbách prvních křesťanů. J e zcela přirozené, že jednoduchý původní obřad m ešní velm i záhy byl ro zšíře n přidaným i m odlitbam i a obřady, k te ré s ním nebyly nejprve v žádném pod statném spojení. P rv n í křesťanjé se scházeli, aby ob novovali, co jim Pánem bylo před án o (od těchto „schů zek “ m á M še sv. jm éno „synaxis“). P ři tom zpívali žalm y, četli Písm o sv., řík a li m odlitbu P á n ě (O tče náš) atd. N ejd ů ležitější v šak obřad, jenž už za časů sv. Pavla byl v nejužším spojení s p rv o tn í m ší, byly t. zv. agapy (hody lásk y ). Nem ěly sice ve svém zřízení žádného vztahu k Oběti, ale brzy n ap ad la křesťany jejich podobnost s poslední V ečeří P án ě p ře d u s ta novením Oběti. D idaché (U čení A poštolů) z konce prvního s to letí podává o tom zřejm ý důkaz. A gapy předcházely a po nich následovaly m odlitby, k te ré jso u už zárodkem dnešního m ešního kánonu. Sem p a tří tak é m odlitba sv. K lem enta, jednoho z p rv ních n á stu p c ů sv. P e tra (L ist sv. K lem enta k e Korin,t. c. 59—61). * Sv. J u s tin ve své A pologii (c. 65, 67) podává v p rvní polovici drahého století už ja k ý si harm onický celek m odliteb a lám ání chleba. J e na něm z říti m odlit ba věřících, potom vlastní eu ch aristick á m odlitba, k te rá 45
odpovídá pozdější anaphoře (prefaci a kánonu) a p ři jím ání. P rv n í č ást — m odlitba věřících připom íná ži dovskou bohoslužbu v sobotu, to tiž: pění žalm ů, čtení P ísm a a výklady. T ato č ást vytvořila později t. zv. M ši katechum enů, k te rá tv ořila pro sebe původně úplně s a m ostatný celek; ta k dosud na V eiký P átek. D ru h á č ást je v lastn í M še, M še věřících, jejím ž střed em je s t prom ěňování chleba a vína. V n í je z ře j mé obětování chleba a vína, jež se budou prom ěňo vat, a jiných darů, jež se po m ši rozciají chudým a k n ě žím. P a k řík á kněz eucharistickou m odlitbu, k tero u vě řící zakončí slovem : Am en. P otom se p řijím á prom ě něný chléb a víno. * K řesťané se m usili až do dob K on stan tin a (r. 313) u k rý v at se svým i náboženským i projevy. Jistě , že ča sto k ru tá pronásledování m ěla účinek n a jednoduchost obřadů M še sv. Od dob K onstantinových v šak nabyli svobody, m oh li stav ět chrám y a veřejně vyznávat svou víru. T o za jis té mělo ta k é vliv na vývoj o b řad ů M še svaté. N ezapom ínejm e ani n a to, že původní řím sk á M še byla v jazyce řeckém a že řečtin a m usila asi v polo vici tře tíh o sto letí u sto u p iti latině. A ni to se neobešlo beze změn. *
V dokladech z konce čtvrtého sto le tí můžem e n a lézti už hlavní složky dnešního k á n o n u (slovo „canon“ značí „sm ěrnici“ ; ve M ši p a k sm ěro d atn ý a nepromění* ný díl). M ešní kánon řím ský n ep ře d stav u je jednoduchý ce lek, jako je to p a trn é n a eu ch aristick é m odlitbě u J u stin a a H ippolyta, nýbrž sk lá d á se z různých částí, jež končí vždy doxologií (v dnešním kán o n u tak é slovem „am en“). * V ydatným i pram eny, z nichž dějiny litu rg ie čerpají znalosti, jsou t. zv. S a k ram e n tá ře (Leonianský, Ge46
lasia n sk ý a G regoriánský), jež p řin á še jí m odlitby, k te ré řík a l kněz p ři slavení tajem stv í m še svaté. O rdi nes R om ani (n e jsta rší z osmého století) jso u n a z p ů sob dnešního cerem oniálu popisem obřadů. Z těchto pram enů m ůžem e si d o sti bezpečně vytvo ř iti obraz, ja k asi vypadala papežská (b isk u p sk á) M še od šestého století. V p re sb y tá ři byli um ístěni zpěváci, k te ří začli zp vati žalm , jakm ile biskupi s 'přisluhujícím i kněžím i vyšel v průvodě ze sa k ristie . P růvod pozůstával ze sedm i akolytů, k te ří n esli svícny, ze sedm i jáh n ů a sedm i podjáhnů, z nichž jeden n e sl kadidelnici. V šichni byli oblečeni p lanetou nebo paenulou (dnešní k asu le). K dyž p řiše l průvod do p resb y táře (k n ěžiště), ro zestavili se akolyté po obou stran ách , aby m ohl průvod jim i pro jiti. B iskup se hluboce před oltářem k lan í a potom stoje, m odlí se tiše. P a k dává polibek m íru těm , k te ří m u p řislu h u jí a opět se m odlí, dokud1 zpěváci n e skončí vstu p n í zpěv. M ezi tím v y stu p u jí jáh n i k o ltá ři a líb a jí ro h y oltáře. V ra c ejí se k biskupu, jenž teď sám vy stu p u je a líbá k nihu Evangelia, jež leží na o ltá ři a p a k i oltář. A rcijáhen (první z jáh n ů ), jenž bude čísti Evangelium , líbá jako poslední pravý roh oltáře. B iskup jd e ke svému stolci a sto je z d rav í kolem sto jící: „P a x vóbis“. Je-li to obyčejný kněz, zdrav í: „D om inus vobíscum “. T o se zachovává až po dnes. V ě řící odpovídají: „E t cum sp iritu tu o “. N a to kněz praví: „O rem us“ a řík á p rvní m odlitbu — kolektu. B iskup s ostatním i (vyjím aje podjáhny) sedí, je den podjáhen čte E pištolu pro ten den označenou. Z pěváci n a to z an o tu jí Stupňový žalm , po něm ž n á sleduje čtení E vangelia; to se dělo slavnostnjě s po výšeného m ísta (am bonu). Já h e n byl doprovázen se svícny, kniha byla okuřována a líbánía po čtení ode všech v p resb y tá ři. V šecko se děje ste jn ě i dnes. T im končí se M še katechum enů. D říve se odesí lali s k ajícn ík y pryč, což se v šak v pozdějších dobách prom ěnilo v m éně p řísn o u praxi. M še věřících začíná se obětováním . D va jáhni n a ta h u jí na o ltá ř k o rp o rál, jenž je v tu to dobu velký 47
a p řik rý v á celý o ltá ř (dnes nám je to připom ínáno na po čátk u obřadů V elkého p átk u , jenž jako celý S vatý týd en zachoval si n e js ta rš í obřady). B iskup teď p řijím á obětiny z ru k o u věřících. Zpě váci m ezi tím zpívají žalm (dn ešn í O bětování — Of ferto riu m ). Z vyk odevzdávati b isk u p u p ři M ši chleba, víno a svíci zachoval se p ři svěcení na biskupa, opata a p ři jin j’ch svěceních. Po p řije tí d a rů m yje si bisk u p ruce na svém tr ů ně. P a k se v rací k o ltáři, líb á jej a řík á m odlitbu T i chou (secreta), jež obyčejně zm iňuje se o darech, k te ré věřící přinesli. P a k se řík á preface. P o n í tiše kánon. B iskup dává polibek m íru, jen ž se nese dál kněžím a ostatním věřícím . Lám e se hostie, řík á O tčenáš (Ře ho ř V elký řík á O tčenáš p ře d lám áním ). S polucelebrující k něží lám ou prom ěněný chléb, je jž m ají v sáčcích akolyté. N ásleduje přijím án í všech přítom ných kněží a vě řících. P ři tom se zpívá žalm . Po přijím án í vrací se biskup k o ltá ři a řík á p o slední m odlitbu (dnešní Postcommunio — po p řijím án í). J e s t to díkůčinění. Jáhen zpívá: „Ite, m issa e st,“ p říto m n í odpovídají: „Deo g ra tia s “. K něží v racejí se opět v průvodě do sak ristie. * B iskupové sloužili ve m ěstě sam i jed in í o nedělích M ši svatou. O sta tn í p řítom ní k n ěží řík a li m odlitby ssebou (koncelebrovali). T a k se dělo v Římě ještě v devátém století. Slavná b isk u p sk á M še je ted y n e j s ta rš í způsob, kterým se konala M še sv. D alším vývojem p ovstala zpívaná M še (m issa can ta ta ). T u sloužívaii řím ští p resb y tero v é v kostelích zvaných „ titu lu s“. P ři tom jim assisto v al někdy i jen lek to r. T akovým způsobem byla M še sv. slavena i na venkově. P riv á tn í (soukrom é) M še objevily se až ve s tře dověku, ačkoliv v jednotlivých p říp ad ech jsou známy 48
už ve čtvrtém a pátém století. D ůvodem bylo velké m nožství kněží v k lá šte říc h a rozm nožení zbožných b ra trste v , k te ré se zavazovaly, že p ři ú m rtí svého člena d a jí sloužiti u rčitý počet M ší sv. T a k é zavedením m ešních stip e n d ií (poplatek, d á vaný knězi na výživu; za to se ten to uvoluje sloužit M ši sv. na úm ysl dárce) byl podporován v z rů s t sou krom ých (tichých) M ší. V ěřící si chtěli tím to z p ů sobem z a jistiti zv láštn í podíl na plodech M še sv., k te rá byla na jejich úm ysl sloužena. P ro m nožství objednávaných M ší nebylo vždy možno seh n ati nu tn é p řislu h u jící kněze a zpěváky. P ři zpívaných M ších obětující kněz zpívané částky neříkal, nýbrž jim jen naslouchal. P ři soukrom ých M ších sv. by v ša k pouze jím řík a n é č á sti neodpoví daly vznešenosti oběti, a obřad m ešní by byl k u sý ; pro to počali k n ěží řík a ti i Čtení a Evangelium , jakož i části, jež v obvyklé M ši zpíval chór. Jelik o ž ve stejnou dobu p ře sta ly i dlouhé p r ů vody obětní a k u přijím ání, z k rá tily se zde zpívané žalm y pouze v jeden verš a v m odlitby obětní a p ří pravné ku přijím ání. Podobně se vyvinuly i Stupňová m odlitba a V stup (In tro it). V ývoj soukrom é M še pak zase obráceně působil na M ši zpívanou. T a k é zde kněží začli řík a ti i ty části, k te ré byly řík á n y nebo zpívány od p řislu h u jícího kněžstva. Jelik o ž v O rientě nebylo znám o dávaný m ešních stipendií, nenalezla soukrom á M še sv. žádného ro z ší ření. T e p rv e v poslední době pod vlivem Z áp ad u se ro zšířila m ezi uniaty. *
N ejpozději p ovstala t. zv. M še slavná (sollem nis), ve k te ré knězi přislu h u je jáhen a podjáhen. T o se opět stalo na západě pod vlivem k lá š te rů a k a p ito l světských kněží, k te ré m ěly pro takovou bohoslužbu d ostatečný počet kněží a kleriků. 49 -
P ři slavné M ši b iskupa (pontifikální) přisluhují k rom ě jáh n a a pod jáh n a je ště dva trů n n í a ssiste n ti a jeden kněz (p resb y ter a ssiste n s). #
T exty pro M še svaté, m odlitby a čtení, byly brány s ohledem na dobu církevního roku, jakm ile tento se začal u tv ářet. P ro zv láštn í p říležitosti, buď všeobecné nebo soukrom é, když si toho věřící p řáli (p řá n í — votum ), byly vybírány vhodné m odlitby a vhodná čtení. T ak o v á M še se p a k nazývala v o t i v n í. F orm uláře pro votivní m še se nalézají už v sakram entá ř i Leonianském . J e s t pochopitelno, že takové přání po zvláštní M ši sv., k te rá nebyla ve sp o jen í s církevním rokem , projevilo se p ři ú m rtí, kdy věřící obětí M še sv. chtěli zem řelém u zjed n ati m ilosti u Boha. M še za zem řelé jso u ta k é n e js ta rš í votivní M še. Sv. C yprián a T e r tu llia n se o nich zm iňují a sv. A m brož už zná M še za zem řelé třetíh o , sedm ého a třicátéh o dne po úm rtí. * K něží sloužívali často v jed en den i několik M ší ( svatých. J e ště na po čátk u jedenáctého sto letí bylo kněžím dovoleno sloužiti nejvýš třik rá te za den,. Brzo nato bylo toto dovolení omezeno pouze n a dvě M še sv. (binace). P odle nynějšího církevního p ráv a sm í kněz slou žiti jenom jed e n k ráte za den, vyjím aje H odu Božího vánočního a dnu D ušiček, kdy sm í sloužit tř i M še sv. B iskup m á ve své diecési právo dovoliti sloužení dvou M ší svatých jedním knězem , jestliže o neděli nebo zasvěceném sv átk u by v elk á část věřících zůstala beze M še svaté. Na základě zvláštního dovolení papež ského dovoluje se u nás nyní některém u knězi sloužení i tř í M ší sv. v neděli. *
50
Už od tře tíh o sto letí sloužívala se M še sv. v r a n ních hodinách. V šestém sto le tí p latila hodina tře tí (T erce; naše hodina devátá) za dobu sloužení M še sv. V p o stn í době slavila se však M še sv. až v hodin devátou (N ona; naše hodina tře tí odpoledne), do k te ré hodiny se věřící postili. K dyž v šak ve střed o v ěk u rů zn é důvody posunuly konec p o stu na hodinku d řív ě jší, po sunula se tím i bohoslužba. M odlitba zv. N ona se p a k k o n ala v dobu, k te rá jejím u jm énu neodpovídala. T a k se děje je ště dnes. V k ap itu ln ích a řeholních chrám ech slaví se v neděli a ve sv átk y konventnjí M še sv. po T erci, v obyčejných všedních dnech po S extě a ve dnech postních po Noně. C írkevní hodinky T erce, Sexta a N ona zachovaly si své názvy, ačkoliv se nek o n ají v hodinách, podle který ch byly pojm enovány. M še sv. sm i se sloužiti nejčasněji hodinu před ro zedněním , t. j. p řed dobou, ve k te ré se asi podle zvyku té k te ré země vstává k u práci. N ejpozději p řin áší se Oběť o jedné hodině po polednách. P ro ča sn ě jší nebo p ozdnější dobu by kněz m usil m íti zvláštní dovolení. 4. M š e k a te c h u m e n ů
Celý o b řad dnešní M še sv. m ůžem e ro zd ě liti ve dvě čá sti: v ta k zvanou M ši katechum enů a ve M ši vě řících. T o to rozdělení odpovídá jejím u historickém u vývoji. O břad M še sv. je popsán v „O rdo m issae — M eš ním ř á d u “, jenž v sobě zahrnuje všecky m ešní m od litby, jež jso u společné každé M ši. M odlitby, k te ré se vzhledem k době nebo Svatým rů zn í, jso u p o jaty buď v „P ro p riu m de tem p o re“ nebo v „P roprium S an cto ru m “. Prom ěnlivé částky M še sv. jso u : V stu p , M od litb a, Stupňový zpěv, T ra k tu s, A leluja, O bětování, T ichá m odlitba, P řijím án í a Po přijím ání. Rovněž čtení z P í sm a sv. se berou pro každou M ši jiná. * P opíšem e si nynější zpívanou M ši svatou. M š e k a t e c h u m e n ů , ja k jsm e už viděli, po 51
v stala ze synagogální bohoslužby v sobotu. Je jím já d rem je čtení Písm a sv., Které vrcholí čtením Evangelia. J e s t to ted y naučná pást M še sv. Jelikož tato část skoro celá je prom ěnlivá, je jí m odlitby a čtení u v ád ějí duši v rozjím ání a chutnání toho tajem ství, jež se v ten den slaví. U dává akkord' té písně, jež m á v u rč itý den v d u ši zníti. Kdo žije s C írkví sv. v je jí litu rg ii, toho duší a srdcem prochází denně nový a nový p roud zvláštních m ilostí. K aždá církevní doba nebo každý sv átek p ři n áší křesťanům sobě v lastn í m ilosti, z nichž m á duše tím v ětší užitek, čím lépe je p o střeh la. P ozo rn o st pro tyto zv láštn í m ilo sti a touhu po nich vzbuzují prom ěnlivé části M še sv., tedy především M še katechum enů. T o je s t ta k é hlavním důvodem, proč m ám e se sn ažiti o porozum ění liturgie. * N ežli jd e kněz k oltáři, m á se k tom u d ů stojně p řip rav iti. V m isálu je s t tak o v á „ P ř í p r a v a k e M š i “. S k lá d á se ze žalm ů, m odliteb a různých veršů. Kněz se tu to sP řípravu m odlí v sa k ristii, biskup pak sedě na trů n ě v kostele. Po příp rav ě ke M ši sv. obléká se kněz v litu rg ic k á ro u ch a: am ikt, albu, cingulum , m anipl, štolu a k a suli. B iskup opět se obléká u trů n u . Jeho oděv je n á sledující: punčochy, střevíce, am ikt, alba, cingulum , k říž (pecto ral), štola, tunicela, dalm atika, rukavice, k a sule, m itra, p rste n a m anipl. M odlitby p ři obléhání jsou velm i k rásn é a všecky připom ínají knězi jeho povinnost p řin é sti Oběť čistě a svatě. P ři slavných M ších je kněz doprovázen ještě já hnem a podjáhnem , akolyty, tu rife rá ře m a cerem onářem . B iskupa nad to doprovázejí je ště přisluhující kněz (p resb y ter a s sis te n s ), dva trů n n í jáhnové a ako lyté pro nesení m itry, berly, svíce a knihy.
52
P řed 1 slavnou M ší v neděli bývá v ý k r o p ko stela a shrom ážděného lidu. P ře d tím se světí voda. T ento o břad byl vnesen do řím ské litu rg ie z gallikánské. P o v sta l asi v k lášte řích , kde se p ři něm vykropovaly všecky m ístn o sti pro m nichy určené (ložnice, k apitulní síň, re fe k tá ř, nem ocnice, kuchyň, spíže), při čemž se ř í kaly zv láštn í m odlitby. * Ve sta rý c h dobách h lásil na konci M še sv. arcijáhen, k d e p říš tě bude slavena mše. T o to m ísto se nazývalo „ s t a t i o “. Slovo „ sta tio “ pochází z vojen ského názvosloví, k d e znam enalo: jít na strá ž . K ře sťané ta k nazývali nejp rv e dny postu, s tře d u a pátek, jež byly pro ně dny strá ž í, kdy se shrom ažď ovali ke M ši svaté. V druhém sm yslu je to clo d!n es zachováno v řím ském m isálu, kdy na začátku m ešního form uláře hlavně v A dvente a v době p o stn í stojí, k d e bývalo dříve m ísto shrom áždění. T a k é výročí den sm rti m u čedníků byl dnem takového shrom áždění buď u jeho h robu nebo n a u rčitém hřbitově. Z de bděli k řesťan é n a m odlitbách (vigilie), po nichž následovala M še sv. a o sta tn í obřady. i P apež Ř ehoř V elký u rčil přesně, k d e se takové shrom áždění stane. N a m ísto shrom áždění se vyšlo v průvodě za zpěvů a litan ií z určeného nějakého chrám u. *
U stupňů oltáře řík á kněz S t u p ň o v o u m o d l i t b u . T a se sk lá d á ze žalm u 42. s antifonou, z vy znání h řích ů (C onfiteor) a z veršíků. Žalm byl vybrán (doklady z 11. stol.) pro svůj verš: V stoupím k oltáři Božímu. B yl v to to m ísto vzat v soukrom ých M ších jako n á h ra d a za zpívaný zpěváky In tro it (V stup), když kněz se u b íra l ze sa k ristie. J e ště ve střed o v ěk u jej kněží z toho důvodu řík a li v soukrom é M ši cestou k oltáři. Jeho antifona je asi dříve zavedena; ukazují na to m ešní obřady sta rý c h řá d ů (na př. Dom in.ikánů), k te ří jej n e řík a jí, jakož i M še za zem řelé a M še od S m rtelné neděle, k te ré si zachovaly n e js ta rš í liturgii. 53
V y z n á n í h ř í c h ů (confiteor) je v této form ě zná mo ve středověku. V eršíky, jež po něm následují, jsou asi zbytky litanií, k te ré v n e js ta rš íc h dobách se na tom to m ístě říkaly. K ončí se m odlitbou „A ufer a nó b is“ a druhou „O ram us te “. T a to připom íná, že v oltáři m ají býti o statk y Svatých. P a k kně,-z líbá oltář, což se dělo už v pátém sto letí. J e s t iM pocta, vzdávaná Svatým a K ristu , jehož sym bolem je oltář. V e střed o v ěk u líbal kněz tak é kříž, dnes biskup líb á evangelní knihu. # N ásleduje p rvní o k u ř o v á n í oltáře (incensace). O užívání incensace m luví ve tře tím sto le tí T ertu llian . Bylo jí v tu dobu používáno asi jen v podzem í pro zlepšení vzduchu, neboť k řesťan é vzhledem k pohan ským obětem , p ři nichž bylo obětováno tak é kadidlo, p ři bohoslužbách k ad id la nepoužívali. T eprve ve s to le tí čtvrtém , když nebezpečí pohanství už nehrozilo, počali používati k ad id la k zvýšení slavnostnosti Oběti, K adidelnice byly neseny lc o ltá ři p řed biskupem a p ak po stra n á ch oltáře zavěšeny nebo postaveny. P ři svěcení byl o ltá ř kolem dokola okuřován, nač p řip o m íná je ště dnešní okuřováni sm ěrem k svícím. V soukrom é M ši sv. se neokuřuje, nýbrž kněz se ihned pokřižuje. J e s t to důkaz, že dříve teprve teď začínala se M še sv. * V každé M ši, i ve slavné a zpívané, čte se nyní V s t u p (In tro it). Býval zpíván, když vstupoval kněz ze sa k ristie do kostela. Podle tra d ic e se p řip isu je pa peži C elestin u I. (422-432), zd á se však, že je ještě staršíh o původu. Původně se nazýval „antiphon,a ad in tro itu m “, v am brosianské litu rg ii „ in g re ssa “ , v m ozarabské „of ficium “, v gallské antifona „ad praelegendum “, v by zan tsk é m u odpovídá zpěv „m onogénes“. V stup se sk lá d a l z celého žalm u, po jehož jed notlivých verších byla v k lád án a antifona. M ezi tím 54
šel papež ze se k re ta ria , na cestě vzdal ú ctu V elebné S vátosti, p ak se u oltáře m odlil a dával přítom ném u kněžstvu polibek m íru. N ebyl-li po těchto obřadech žalm přezpíván, dal papež znam ení, aby se d’o xologií G l o r i a P a t ř i skončilo. N yní z toho zbyla pouze antifona, jed en v erš dříve celého žalm u a G loria P atři. A ntifona se ještě jednou opakuje. T a k se to u stálilo už v jedenáctém století. ; T e x ty pro In tro it jsou vzaty nejen ze žalm ů, ale tak é z jiných knih Písm a sv. S taréh o i Nového zá kona, ba i z podvržených knih (ku p ř. o- V igilii N a rození P áně), neboť p ři jeho sk lá d á n í panovala velká svoboda. * M ezi části, k te ré jso u zpívány chórem , p a tří tak é K y r i e . N esouvisí přím o se základním rysem M še sv. a bylo v ni pojato později, stejn ě jak o G loria, Crédo a Á gnus Dei. K yrie je s t zbytkem litanie (ektenie), k te rá se do řím ské litu rg ie dostala z litu rg ie antiochenské a by zantské. J e š tě za dob Řehoře V elkého zpívala se na tom to m ístě o velkých svátcích delší litanie, zvláště n a cestě z chrám u, k d e byla statio. D nešní litu r g ie ji p řin á ší dosud ve M ši o Bílou sobotu a ve svatvečer S vatodušní. V obyčejné dny se z této litan ie pone chávalo pouze zvolání K yrie, k te ré se opakovalo často n ě k o lik rát; od devátého sto le tí d evětkrát. Ř ehoř V elký vsunul m ezi K yrie eleison také C hriste eleison. K aždé toto zvolání bylo asi odpovědí na m odlitbu, kterou řík a l jáhen. Do M še sv. dostalo se K yrie a si v polovici č tv r tého století. T a k é sv. B enedikt (480—543) p řed p isu je ve své Řeholi užívání K yrie v officium. * Rovněž G l o r i a n epatřilo původně k zák lad n í form ě M še sv., nicm éně se velice záhy do n í dostalo. 55
Byl to hym nus, jenž už jako znám ý byl použit p ři M ši svaté. Stalo se ta k nejprve v litu rg ii řím ské, teprve po zději v m ilánské a šp an ělsk é (m o zarab sk á). Zpěv G loria nazývá se velkou doxologií či chvá lou n e jsv ě tější T rojice. V n y nější podobě byl u stálen v devátém století. U žívá se ve dnech rad o stn éh o rázu. Až do dvanáctého sto le tí sm ěl G loria zpívat pouze b i skup, obyčejný kněz jen o V elikonocích a ve výročí den svého svěcení. * K o l e k t a je p rvní m odlitbou m ešní. N azývala se „oratio ad collectam “ nebo pouze „collecta“, jelikož ji biskup řík al, když se věřící k e M ši shrom áždili. N e jsta rší kolekty to jasn ě u kazují. V nich se věřícím oznam uje předm ět, jenž se toho dne oslavuje, nebo p říp rav a v duši, s k tero u se m ají k tajem stvím slavn,osti přiblížiti. Po této m odlitbě podle u rčitý ch prav id el mohou n ásled o v ati je ště jiné m odlitby. Js o u to připom ínky' (com m em orace) svátků, nedělí a j., jež tak é na ten den p řip ad ají, k te ré však m usily usto u p iti sv átku vyšším u. * M ezi nejd ů ležitější č á sti M še katechum enů p a tří četba Písm a sv. a zpěvy žalm ů. T a to čtení byla n a po čátk u početnější. J e š tě dnes o Suchých dnech a u rč i tých vigiliích čtou se tři, š e s t i dvanáct lekcí. O byčejně se četlo m ísto ze S taréh o zákona nebo-li P r o r o c t v í , pa k E p i š t o l a (list) sv. Pavla nebo m ísto ze S k u tk ů apoštolských a E v a n g e l i u m . T a k se dělo v litu rg ii gallikánská a m ozarabská. Od šestéh o sto letí čtou se v řím sk é litu rg ii pravidelně pouze dvě lekce: Epištola a Evangelium . Původně se četly knihy P ísm a sv. po řad ě a ta k dlouho, dokud1 biskup n ed al znam ení. Vývojem cír kevního ro k u b ra l se ohled na u d álosti určitého ta jem ství, líčené v Písm ě sv., a p řesn ě se jich četba ome zila (perikopy).
56
Po Čteních následuje zpěv žalm ů, ja k to vidím e dnes ještě o V elkém p átk u , o Bílé sobotě a o Suchých dnech. N ěkdy m odlitba uzavírá naučení Písm a sv., jako o Bílé sobotě. Z pívaný žalm po Čtení ze S tarého zákona n a zývá se obyčejně R e s p o n s o r í e m (odpovědí), neboť bývá zpíván zpěvákem , jem už odpovídá chór. Žalm, zpívaný po Epištole nazývá se S t u p ň o v ý z p ě v (G ra duale), neboť se zpíval na stupních oltáře nebo na stupních povýšeného m ísta (am bonu), k te ré bylo u r čeno pro p řed č ítá n í E pištoly. Je-li takový žalm zpíván bez odpovědí v jednom plynutí (tractim ), nazývá se p ak T raktus.
Po G rad u alu následuje v době m im opostní zpěv A l e l u j a . J e s t to zvolání (aklam ace), k te ré se n a lézá už ve S tarém zákoně a jež k řesťan é p ře ja li od židů jako slova „A m en“ a „H osanna“. Z dlouhých jubilů A leluja vyvinula se S e k v e n c e (p ro sa), k te rá se ro zšířila hlavně v něm eckých a fra n couzských zemích. L iturgie řím sk á se jim dlouho b rá nila. N ynější m isál dovoluje p ět takových Sekvencí, k te ré ta k é p a tří m ezi nejlepší. Původcem Sekvencí je N otker B albulus († 912), m nich ze sv. H avla. V šecky tyto zpěvy p ře ru šu jí četbu P ísm a sv., aby znova n ě k te ré jejich m yšlenky byly zdůrazněny a aby lid ú č a stí n a nich byl povzbuzen k v ětší horlivosti v následování pravd Božích. * č te n í Evangelia se obklopuje ve M ši velkou slav n ostností. K niha Evangelia se k lad e na oltář, okuřuje, po stra n á ch sto jí akolyté se svícem i, po čtení se kniha líbá. Zcela p řirozeně se ke čtení E vangelia přim yká prom luva (kázání — hom ilie) biskupa, jenž Evange lium vysvětluje a jenž vlastně jediný m á právo k ázati. M ůže se však d á ti zasto u p iti knězem nebo jáhnem . Ve čtvrtém sto le tí v Jeru salem ě kázalo po sobě několik kněží, naposled biskup. Řím ten(, zvyk n ep ři 57
pustil, tam k ázal jen papež, ja k vidím e ze Serm ones sv. Lva a hom ilii sv. Řehoře. Evangeliem vyvrcholuje M še katechum enů. D říve je četl L ektor, od čtvrtého sto le tí jáhen, jenž sto jí při tom na vyvýšeném m ístě (am bonu). P ře d čtením d ostává jáhen zvláštní požehnání. Slova „Sequentia san cti Evangelii — P okračování sv. E vangelia“, p ři pom ínají dobu, kdy se Evangelium četlo po pořádku podle vůle biskupovy — a nebyly určeny ještě peri kopy. P ři čtení Evangelia se n a znam ení úcty a r a d osti stojí, kdežto p ři o statních čteních se sedělo. # V určité dny následuje po Evangeliu C r é d o . V7 n y ní znám é podobě ve M ši sv. pochází z r. 381, kdy je koncil konstantinjopolský (ca řih rad sk ý ) form uloval, p ře jav je po doplnění od sněm u nicejského. J e s t to ro zší řené apoštolské vyznání víry. C írkev řím sk á je p řija la do M še až v jedenáctém století, v jiných liturgiích bylo zavedeno už kolik století. V litu rg ii o rientální používá se C reda ve všech M ších, kdežto v C írkvi západní jen v ty dny njebo sv á t ky, k te ré m ají zvláštní vztah k některém u jeho článku nebo zvěstování víry. T a k na př. o nedělích, svátcích Páně, P anny M arie, A ndělů, A poštolů, U čitelů C ír kve, o sv átk u sv. M áři M agdaleny (jelikož p rvní zvě stovala V zkříšení P á n ě ) ; ta k é o Posvěcení chrám u nebo sv átku P a tro n a a ve slavných votivtíích M ších.
Po čtení Evangelia a k ázán í bývali pro p u štěn i k a te chumeni, veřejní k ajícníci a v šichni ostatní, k te ří nem ěli p ráv a býti přítom ni v lastn í M ši. T ento zvyk je znám ve čtvrtém a pátém století. P ro p u ště n í se dělo různým způsobem . V m ilánské litu rg ii p ravil jáhen: „Je-li někdo katechum enem , ať odejde; je-li někdo židem , ať odejde; je-li někdo poha nem, ať odejde!“ Z dob sv. Ř ehoře V elkého víme, že 58
jáhen oznam oval: „Ješt-li nebude někdo p řijím at, ať od ejd e!“ Z toho je p atrno, že všichni, k te ří zůstali, šli k sv. Přijím ání. #■ T ím to p ropuštěním končila se M še katechum enů. J e s t to č á st zcela odlišná od té, k te rá teď po ní n á sleduje. P rv n í č á st bývala slavena tak é o sobě, bez n á sle dující Oběti, jako na p řík la d je ště nyní n a V elký pátek. 5. M š e v ě ř í c í c h
Po Evangeliu, nebo podle okolností po C rédo, obrací se kněz k lid u s pozdravem : „P án s vám i“. N a to lid odpovídá: „I s duchem tvým “ . K něz dále vyzývá: „M o dlem e se !“ T akovým způsobem začíná kněz vždycky m odlitbu, na tom to m ístě v šak žádná nenásleduje, n ý b rž zpívá se nebo řík á v erš O b ě t o v á n í . T o nasvědčuje, že n yní zde něco chybí. N ěk teří znalci litu rg ie tv rd í, že zde byla t. zv. m odlitba věřících, podobná m odlitbě o V el kém P átk u , kdy se věřící m odlí za C írkev, papeže, kněze a o statn í věřící i nevěřící. J e v ša k ta k é m ožno, že v tom to okam žiku se m odlil kněz n ad ro z p ro s tře ným ko rp o rálem (su p er sindonem ), k te rá ž to m odlitba se zachovala v litu rg ii m ilánské. * K dysi věřící p řin ášeli k o ltáři obětní dary, p ři čemž se zpíval žalm . D nes se z něho zpívá pouze jeden verš, jenž v y jad řu je m yšlenku tajem stv í toho dne slave ného. O bětním i d ary jsou chléb a víno. Od osmého s to le tí užívá se n a západě výlučně chleba nekvašeného, což odpovídá chlebu užitém u p ři P osled n í večeři. Na V ýchodě bere se v šak chléb kvašený. O bětní chléb bý vala těsto vá hm ota plochá a obyčejně k u latá, k te rá se lám ala, aby se dostalo všem věřícím . Od devátého s to letí se počaly pro věřící připravovati zv láštn í m alé a 59
tenké chlebíčky (hostie, p a rtik u le ), k te ré od dvanác tého sto le tí se úplně vžily. Chléb pro kněze ovšem mohl teď býti tak é m enší. H ostie se zvláště v k lá šte říc h připravovaly ve s tře dověku s velkou slav n o stí za zpěvů žalm ů, p ři čemž byli kněží a jáh n i oblečeni v alby. * Jáhen, jenž p řed tím p ro stře l n a o ltá ři korporál, podá knězi p aten u s h ostií, již kněz obětuje, a nalévá víno do kalicha, k čemuž p o d jáhen přid áv á několik k ap ek vody. T o je s t znam ení našeho splynfutí s Bož stvím a připom ínka vody, jež s k rv í vytekla na kříži z boku Páně. D říve odnesl po obětování akolyta p aten u a držel ji zahalenu ro u šk o u ; p řed lám áním chlebů ji p ři nesl zas na oltář. P ři jednotlivých akcích O bětování řík á kněz m od litby, k te ré zd ů razň u jí to, co p ráv ě koná. J s o u pozděj šího původu. V řím ské litu rg ii jso u znám y n ěk teré v n y n ě jší podobě ze čtrnáctého století. Podobné se ustalovaly již v devátém století. O bětováním se obětní d ary odejím ají obyčejném u použití. * Po O bětování n á sle d u je slavné o k u ř o v á n í obět ních darů , k říž e a celého oltáře. Já h e n p a k okuřuje kněze a o sta tn í k le ru s v choru a nap o sled podjáhnia, jenž d rží rouškou (velem ) zahalenou patenu. A kolyta o kuřuje jáhna, o sta tn í akolyty a věřící. Celé okuřování je zase doprovázeno m odlitbam i. T a to incensace je pozdějšího původu, asi gallikánského. # N ásleduje m ytí ru k o u ( l a v a b o ) . K něz p ři tom řík á žalm 25.' T en to obřad je sta rý . V po n tifik áln í m ši jsou p ři obětování dvoje m ytí rukou. Po prvé, když biskup 60
ře k l verš O bětování a p a k po okuřování; původně to bylo než začal p řijím a t obětní d ary a když je přijal. * K něz vyzývá k m odlitbě a p řislu h u jící jm énem všech věřících vyslovuje k tom u svou ochotu. P a k řík á kněz T i c h o u m o d l i t b u (S ecreta). J e s t to původně v Římě jed in á m odlitba n ad d ary (O ratio su p e r ob lata), jež věřící přinesli. N ebývá, jak o je k olekta, často v žádném sp ojení s tajem stv ím sv á t k u nebo litu rg ick é doby. *
C a n o n znam ená pravidlo, sm ěrnici. T outo částí počíná se neprom ěnný a n e js ta rš í d íl m še sv. S k lád á se ze slov, jim iž Je ž íš ustanovil novozákonní Oběť, z toho, co A poštolé k tom u přidali, a z p řídavků p a pežů. A však jako M še katechum enů povstala ze synagogalní bohoslužby sobotní, ta k i kánon je s t budován n a základě židovském , to tiž obřadu velikonočního b e rá n k a (H alel). O statn ě vznik, pořad, přem ěny m odliteb kánonu jso u dosud velkým problém em dějin liturgie. V nynějším m isálu je n ad p is „C anon M issa e “ p P refaci a S anctus. T o neodpovídá základním u vývoji. V pátém a šestém sto le tí se tato č ást nazývá A ctio (úkon) a začíná se p řed P refací. V sa k ra m e n tá ři Gelasianském a v druhých starý ch sa k ra m en tá řic h sto jí před P refací: In cip it Canon actionis. V nynějším M i sálu připom íná ten to původní název n ad p is m odliteb před Prom ěňováním : In fra actionem . M še sv. nesla tak é v n e jsta ršíc h dobách název A g e n d a (to, co se m á konati) nebo se řík a lo pouze a g e r e (konati), což znam enalo sloužiti M ši. „A ctio“ je úplně shodné s „g ratiaru m actio ‘ nebo-li řeck y „eu c h a ristia “. T o je vzato z Písm a sv., k d e stojí, že P án Ježíš „činil d ík y “ p ři poslední V ečeři. Od dob Ř ehoře V elkého p řiše l ve zvyk název „C anon“. K ánon se m odlí v Římě klněz tiše, sn ad aby bylo naznačeno, že je ro zd íl m ezi všeobecným kněžstvím všech věřících a zvláštním kněžstvím s m o 61
cí prom ěňovací. Od sedm ého sto le tí řík á se P reface nahlas, kdežto C anon tiše. V řeck é litu rg ii se řík á Preface tiše. * P ře d P refací (předm luvou) řík a jí se veršíky, je jichž původ m ůžem e sledovati až do prvních sto letí k ře sťanských. P ozdrav: P án s vámi, byl obvyklý i u židů. T ěm ito veršík y je P reface spojena s T ichou m odlitbou. P r e f a c e je znám a velice záhy. K oncil z r. 407 v K a rta g u už používá tohoto názvu. V litu rg ii gallik án sk é a m ozarabská ta to č ást M še sv. n ese název: Illatio, Im m olatio, C ontestatio. M isál řím sk ý m á od dávných dob jed en áct P re fací. V posledních letech p řib y ly je ště čty ři nové: za zem řelé, o sv. Josefu, k N ejsv. S rd c i P á n ě a K ristu K ráli. P reface řím ského M isálu na ro zd íl od P re fací M isálů gallikánských a m ozarabských vyznačují se opět neobyčejnou h u tn o stí a jasn o stí, stříd m o stí a při tom velkou elegancí a rytm ikou. S a k ram e n tá ř L eonianský podává 267 P refací, Gelasian sk ý 54, G regoriánský 13.
P reface vyvrcholuje ve zpěv S a n c t u s . J e s t velice staréh o původu; nalézá se ve všech liturgiích. N a to u k azu je ta k é slovo „ S ab ao th “, neboť V ulgata už p ře k lá d á : D eus exercituum . * D nešní Kánon, počíná se až po Sanctus. P ře d ním bývá v M isálech obraz U křižovaného. T e n povstal z prvního písm ene prvého slova dnešního kánonu: T e igitur. Písm eno T , k te ré se podobá k říži, počalo se vyzdobovat S pasitelem n a k říži. O braz nabýval stá le větších rozm ěrů, až z a b ra l celou strán k u , k te rá se teď dává p řed m odlitbu: T e ig itur. *
62
P ře d Prom ěňováním násled u jí m odlitby: T e igitur, M em ento, Com m unicantes, H anc ig itu r, Quam obla tionem . „ T e i g i t u r “ podobá se sta ré m odlitbě věřících za celou C írkev, za Papeže, biskupa a za všecky pravověrné věřící. Od jedenáctého sto letí vkládalo se po jm éně P apeže a b iskupa tak é jm éno císaře a k rále. Ke konci střed o v ěk u tento zvyk odpadl. V M e m e n t u za živé vzpom ínala dříve C írkev na ty, jejichž jm éna byla zapsána v diptychech a na ty, k te ří p řin á še li k o ltá ři své obětiny; to p a k dělali všichni přítom ní. „ C o m m u n i c a n t e s “ bývá o V ánocích, Zjevení Páně, V elikonocích, N anebevstoupení a o1S vatodušních svátcích zvláštní a v dnešních m isálech bývá spojeno ihned s Prefací. P ro to nese n a d p is: „ In fra actionem — v k á n o n u “. N ásledující m odlitba „H a n c i g i t u r “ bývá o Zeleném čtv rtk u , V elikonocích a S vatodušních sv á t cích zvláštní. Slova „diesque n o stro s in tu a pace disponas —• abys dny naše ve svém pokoji sp rav o v al“ p řidal Ře hoř V elký, za jehož panování byla Itá lie sužována L ongobardy. M odlitba „ Q u a m o b l a t i o n e m “ p ro sí je ště je d nou o posvěcení obětních darů. * Po těchto přípravných m odlitbách násled u je n e jd ů ležitější a n ejsv ětější okam žik M še sv. — P r o m ě ň o v á n í . Z de kněz úplně m izí jako jednací osoba a stáv á se pouhým orgánem K rista, jenž sám jak o V elekněz jedná. S n epatrným i a nedůležitým i obm ěnam i vypráví se zde ustanovení N ejsvětější S vátosti, ja k je líčí E van gelium. V tom to okam žiku o tvírají se nebesa a opakuje se z á zra k lásk y Syna Božího, jenž se jako B eránek obět n í k lad e n a o ltá ř p řed svého Otce, aby znovu a znovu p řin á še l M u oběť, jež by se M u líbila. 63
K olem tohoto zázrak u povstala v ešk erá k atolická litu rg ie. Z de je je jí vrchol, je jí ohnisko a je jí zdůvod nění. *
S prom ěňováním je spojeno p o z d v i h o v á n í , kdy se shrom ážděném u lidu uk azu je prom ěněná h o stie a kalich s prom ěněným vínem , aby se jim lid klaněl. S ta rš í je pozdvihování ke konci kánonu, kdy kněz zvedá ho stii a řík á : „Om nis h onor e t gloria — všec k a čest a chvála“ . Pozdvihování po prom ěňování přišlo do zvyku te prve od dvanáctého století. N ě k te ří theologové p a říž š tí tv rd ili totiž, že prom ěnění chleba n a stá v á teprve, když kněz prom ěňuje víno. A by se tom u čelilo, byli pozdvihováním hostie věřící vyzýváni k la n ě t se příto m ném u S pasiteli. Z prvu byla ta k é pozdvihována jenom hostie. Od třin áctéh o sto le tí se k tom u zvoní zvonkem a od čtrnáctého sto le tí se prom ěněné částky tak é k a didlem okuřují. # Po prom ěňování n ásled u jí P řipom ínka (m odlitby: U nde e t m em ores, S u p ra quae a S upplices), pak Vzpo m ínka na m rtvé (m odlitby: M em ento, N oois quoque. P e r quem haec om nia) a slavná doxologie p ře d O tče nášem , k tero u se končil dříve kánon. P ř i p o m í n k o u (řecky: anam nesis) se nazývají tyto m odlitby, neboť se počínají slovy: P ro to tak é pa m ětlivi jsouce . . . V zpom íná se v nich dle p řán í S pasite lova n ejen jeho sm rti, ale i zm rtvýchvstání a n anebe vstoupení. P řipom ínka p a tří m ezi n e js ta rš í části li turgie. V z p o m í n k a n a m r t v é při Nejsv. O běti nalézá se v n e jsta ršíc h litu rg iích p ráv ě ta k , jako vzpom ínka n a živé, jejichž jm éna byla n a p sán a v diptychách a byla čtena veřejně knězem nebo jáhnem . Jelikož však po v staly z toho všelijaké n ep řísto jn o sti, p ře sta la se jm é na čísti n ahlas a kněz se za živé i za m rtvé m odlí ve M ši sv. potichu. 64
P ře d m odlitbou „P er quem haee om nia“ vkládalo se za sta rý c h časů žehnání m léka, m edu a vody. V e střed o v ěk u bylo n a tom to m ístě svěcení p okrm ů o V e likonocích. J e š tě dnes n a Z elený č tv rtek se p ře d to u to m odlitbou světí olej nem ocných. *
Po slavné doxologii, k te ro u se končí kánon, n á sleduje p říp ra v a ku přijím ání. K té p a tří lám án í chle ba a jeho sm ísení s vínem a p říp ra v n é m odlitby. T ak o vou příp rav n o u m odlitbou je i O tčenáš, v jehož č tv rté prosbě viděli s ta ří vykladači i pro sb u o an d ělsk ý chléb. Původně stáv al O tčenáš po lám ání chleba, od časů Ř ehoře V elkého zaujím á m ísto p ře d lám áním . Po O tčenáši n ásled u je je š tě vložka „L ibera n o s“, k te rá po k raču je v poslední prosbě O tčenáše. L á m á n í chleba bylo dříve odůvodněno1, neboť v ě tší k u sy byly tak é rozlám ány pro přijím án í věřících. N yní kněz lám e svatovi ho stii ve dvě části, z levé ulam uje kousek, jejž sp o u ští do kalicha, aby naznačil, že svátosti jsou od sebe odděleny pouze zevně, K ristu s v ša k je přítom en celý pod obojí způsobou. V prvních dobách byly rozeslány č á sti posvěce ného chleba kněžím řím ských k o ste lů a jed n a č á st byla zachována pro p říš tí bohoslužby. T im bylo vy jádřeno společenství všech p ři jedné oběti a je d h p ta oběti. Z achované částce se klan ěl biskup p ře d zapo četím následujících bohoslužeb a vpouštěl je do k a lic h a při m ši sv. po vložce, jež následovala po O tčenáši. * Jelik o ž ritu s lám ání chleba zab íral hodně času, zavedl papež řeckého původu S ergius I. (687—701) zpěv „ Á g n u s D e i “, p ři čemž jej sn a d vedla vzpo m ínka, že v řeck é litu rg ii se nazývá „b erán k em “ ta č á st H ostie, jež se lám e p řed P řijím áním . Á gnus D ei bylo ta k dlouho opakováno, d o k u d se lám al chléb. K dyž obřad lám ání se v n y nější M ši sv. ta k zjednodušil, opakuje se Á gnus jenom třik rá te . *
65
P ře d sv. P řijím áním dává si duchovenstvo p o l i b e k m í r u . V orientálních litu rg iích a v gallikánském r itu dává se tento polibek p ři O bětování po čtení diptych. V řím ské slavné M ši u d ílí se tento polibek po p rv n í ze tř í přípravných m odliteb na sv. P řijím ání. V n ěk terý ch k o stelích nese se polibek m íru pomocí t. zv. pacifikálu i m ezi věřící. * Ja k o p ř í p r a v a n a s v. P ř i j í m á n í slouží tři m odlitby. Na tom to m ístě n ejsou starého původu. Byly to soukrom é p říp rav n é m odlitby, ja k to ještě ukazuje jed n o tn é číslo v m odlitbě na ro zd íl od ostatních m o dliteb našich, kdy se kněz m odlí v m nožném čísle. R ůznily se velm i dle zemí. P rv n í m odlitba je s t jak ý m si opisem „P ax D óm ini“ , jež předcházelo. D ruhá je soukrom ou přípravou na p řijím ání T ě la a K rve K ristovy. T ře tí m odlitba vy ja d řu je m yšlenku, jež se nalézá v n e jsta ršíc h liturgiích. N a rozdíl od druhé m odlitby m luví se zde jen o T ěle Ježíše K rista, k te ré kněz přijm e. * P oslední hlavní č á st M še sv. je P ř i j í m á n í . N ej prve p řijím á kněz. Po p řije tí T ě la P áně koná m alé rozjím ání, kdežto po p řije tí K rve P áně řík á dvě m od litby a vymývá p ři tom kalich (abluce). Po přijím ání kněze p řijím a jí věřící. V prvních sto letích dostávali věřící od kněze prom ěněný chléb na ru k u a sam i si jej dávali do ú st. P a k pili ze s te j ného kalichu s knězem . P řijím án í pod jednou způsobou bylo na západě zavedeno ponenáhlu. D ůvodem k . tom u bylo, aby se zam ezilo náhodné a snadné zneuctění K rve P áně a tak é proto, aby se zam ezilo p řen ášen í nemocí. J e ště za dob sv. T om áše nebyl ten zvyk ustálen. T ep rve za dob husitských a po sněm u T rid e n tsk é m bylo přijím ání pod jednou způsobou všeobecné. 66
Za přijím án í věřících, k te ré někdy dlouho trvalo, zpíval se zvláště žalm 33., aby věřící po tu dobu zůstali u sebrání. N yní kněz řík á pouze jed en verš (Com m u nio), k te rý je b rán z různých žalm ů n:ebo i z jiných knih Písm a sv. V něm zase obírá se litu rg ie taje m stvím , jež se toho dne slaví. * Po antifoně P řijím án í m odlí se kněz m odlitbu, jež se nazývá P o p ř i j í m á n í (Posteom im m io). O dpo vídá k o lek tě na po čátk u M še a T iché m odlitbě upro stře d . O bírá se ponejvíc E u ch aristií a je vlastním díkůčiněním za p řija to u sv. H ostii. V e M ších sv. v p o stn í době řík á kněz je š tě zv lášt ní m odlitbu „super populum — n ad lid em “ ; je s t to s ta ré původní požehnání, dříve než se věřící rozejdou. # K onec M še sv. oznam uje jáhen slovy: „ I t e, m i s s a e s t — „ J d ě t e , j e p r o p u š t ě n í ! “ V ěřící m u na to odpovídají: „Deo g ratias — Bohu d ík y !“ Až clo je denáctého sto le tí bylo „ Ite “ jedinou form ou propouštěcí. O d tohoto sto le tí oznam oval jáh en konec M še sv. ve dnech postních a kajících slovy: „Benedicam us Domino — Chvalm e P á n a !“ T o bylo vyzváním k tom u, aby věřící zú častn ili se ještě kněžských hodinek, k teré po m ši následovaly. J e š tě později povstal zvyk řík a ti n a konci M še sv. za u m írající: „R equiescant in pace — N echť odpočí vají v p o k o ji!“ M odlitba „ P l a c e a t “ pochází ze soukrom é po božnosti kněze asi z jedenáctého století. V e stře d o věku řík a la se často až po posledním požehnání kněze. P o ž e h n á n í n a konci M še sv. je asi po zů statk em žehnání papeže nebo biskupa, jež udílel, když po M ši se vracel řad am i věřících. T a k é p o s l e d n í E v a n g e l i t u m sv. J a n a pochází ze soukrom é pobožnosti. A ž do dob P ia V řík alo se často cestou od oltáře do sak ristie. P odle ru b rik bere 67
se někdy za poslední E vangelium čtení ze M še, k te rá se v ten den m ěla ta k é slaviti, ale z liturgických dů vodů to nebylo možno. T en to zvyk je rovněž teprve z posledních století. M odlitby, k te ré kněz v kleče řík á po posledním Evangeliu v soukrom é M ši, by.lv zavedeny Lvem X III. N em ají se M ší žádného sp ojení; pro to se vynechávají p ři slavných M ších, nebo když n á sle d u je b ezp ro střed n é po M ši sv. jin á pobožnost. * Po M ši sv. vykonává kněz je ště zvláštní „D íků činění“, jež se sk lá d á z k a n tik a B enedícite, ze žalm u 150., v ersik lů a m odliteb. V ýběr k a n tik a a m odliteb je histo rick o u vzpom ínkou na středověk, kdy papež ve všední dny sloužil M ši sv. ve své palácové kapli v L ateráně, jež byla zasvěcena sv. V avřinci. Bylo p ři rozeno, že papež na konci M še sv. vzpomněl na p a tro n a kaple, jakož i na světce, jejichž m nohé ostatky byly v kapli. Od těchto relik v ií se tato k ap le nazývala ta k é „S ancta S an cto ru m “ . T u to k a p li připom íná i m odlitba, již kněz řík á na po čátk u M še, když v y stupuje po stupních oltáře (A ufer a nóbis). 6. S tř e d a p r a m e n litu rgie
M še sv atá v té podobě, ja k ji znám e, a ja k jsm e ji v jejích obou částech právě popsali, je um ělecké dílo, n ad něž není většího! P ovstalo kolem jednodu chých úkonů obětování, prom ěňování a přijím ání. Z přesvatého úkonu prom ěňování, jím ž se oteví r a jí nebesa a Bůh se stu p u je neviditelně n a oltář, vy try sk la všecka k rá sa , n ád h era a velebnost katolické liturgie. M usím e se vždycky k tom uto zázrak u vracet, chcem e-li pochopiti i sebe n ep a trn ější zjev liturgický v C írkvi katolické. P ro to je litu rg ie ta k svatá a ta k posvěcující, neboť se ro d í z nekonečně a Bohu nade vše libé oběti K ristovy. -K-
68
P rv n í učedníci K ristovi, k te ří byli vybíráni z vy voleného n áro d a, nepocítili v prvých okam žicích, že S ta rý zákon byl obětí na k říž i uzavřen. P lnili stále ještě své povinnosti pravověrných židů, chodili se do velechrám u jerusalem ského m odliti a ú č a stn ili se ži dovských obřadů. Po nich ovšem odcházeli do sou k ro m í a zde ve svých dom ech oslavovali p a m á tk u S p a sitele „lám áním chleba“, ja k jim to byl p oručil v p ře d večer svého u trp en í. N etrvalo v ša k dlouho, a židé je vyobcovali ze svého střed u . T eď teprve si živě uvědom ovali, co jim K ristu s odkázal. M odlili se sice dále žalm y, ja k se je m odlil za svého pozem ského putování i Spasitel, četli svaté knihy S taréh o zákofta, ale p ři tom vytryskly z jejich srd c í nové m odlitby; vzývali jm éno Ježíšovo, chválili N ejsv ětější T ro jici, m odlili se m odlitbu O tče náš, k te ro u je naučil jejich M istr, poslouchali četbu E vangelií a apoštolských E pištol. T akovým způsobem povstala kolem „lám ání chle b a “ M še svatá. Zpěv žalm ů, jenž p ředcházel M ši svaté a ji následoval, vytvořil později církevní hodinky, ja k je dnes p řin á ší breviář. K dykoliv bylo výročí pam átky n ějakého taje m stv í ze života K ristova, bylo oslaveno M ší svatou. T a k se pom alu z V elikonoc a V ánoc vybudoval c ír kevní litu rg ick ý rok. S tředem k aždé církevní slav nosti byla M še svatá, v níž věřící vzpom ínali n a svatá tajem stv í ne jako na věc dávno min[ulou, ale jako na tajem stv í S pasitele, jenž je ve M ši opravdu a skutečně přítom en. T a k se spojovali s Jeho ctnostm i a z áslu ham i přijím áním Jeho T ě la a Krve. T im způsobem vzpom ínali a oslavovali i výroční dny m učedníků. Ve M ši svaté dekovali K ristu , jenž slavným vyznavačům daroval své k rálo v stv í nebeské. Světce vyzývali, aby s nim i spojili své m odlitby a vy pro sili jim všecky potřebné m ilosti k bohulibém u ži votu a k svaté sm rti. S v áto st o ltá řn í je s t střed , kolem k teré h o se otáčí celé stvoření, důvodem a náp ln í všech o statn ích sv á to stí, ja k si ukážem e níže. *
69
M še sv atá je naším nejvyšším úkonem n,áboženským . P ro to m ešní litu rg ie je ta k důležitá pro život křesťanský. I vlažný křesťan, jenž bez výslovné touhy po »Svatém jd e na M ši sv., získává bez zvláštního svého p ři činění hojné m ilosti neviditelné i všem i sm ysly poci ťované povznesení z p rach u pozem ského. V idí-li k rásn á a bohatá roucha a pokorný p o sto j kněze u stupňů oltáře, zm ocní se ho, tře b a neuvědom ěle, pocit úcty, p řed Bohém a nutn o sti p řip ra v iti se na tajem ství, jež budou následovati. K dyž vidí, ja k kněz čte E pi što lu a Evangelium , prolétne mu hlavou m yšlenka o svě dectví, jež podávají o Božství tex ty Písm a svatého. K dyž zvoní k prom ěňování, i když takový vlažný k řesťan k tom u nepoklekne, vidí alespoň na skloně ných hlavách d ru h j?ch, že n a sta l nejposvátnjější oka m žik, v něm ž chléb a víno se prom ěňuje. K dyž pak vidí, ja k o sta tn í jdou k stolu Páně, sn ad jej niěkdý n a padne, že by si i on m ohl z a o p atřit podobné štěstí, jež vyzařuje z obličejů věřících p řijím ačů E ucharistie — chleba andělského. M isionáři všech světa dílů dovedou vyprávěti o tom, jak o u božskou silou půso b í na pohany obřady M še sv. J a k "teprve bude p ů so b iti m ešní liturgie na k ře sťana, jenž ji stu d u je, jí se tě ší a jí rozum í! * M še svaížá denně opakuje oběť k alvarskou, k te rá u sm ířila nebe se zemí. M ezi ní a K alvarii je pouze ten ro zd íl, že B eránek je obětován nekrvavě. S tojí-li k ř e sťan u stu p ň ů oltáře, m ůže ve své duši opakovat znova všecko, co pro něj učinil V ykupitel. Jed in é tato oběť byla Boha hodna, neboť J e j nekonečným způsobem oslavuje. K olik m yšlenek m usí se vzbudit v srd ci křesťana, jenž zbožně obcuje M ši svaté! K ánon m ešní je s t je jich nevysýchajícím zřídlem . M isál se svým i m ešním i fo rm u láři je n ejk rá sn ější a nejzajím avější m editační knihou. In tro ity , K olekty, Epištoly, Evangelia, T iché m odlitby, m odlitby k P řijí 70
m ání a po P řijím ání oživují v nás přelahodn,ým způ sobem víru, n ad ěji a lá sk u a dotý k ají se nejjem nějších stru n n a šic h srdcí. D ovedem e-li ro zjím at M ši svatou, m ám e všecko, co pro duchovní svůj život potřebujem e. N ení bezpeč n ě jší cesty tajem ným i k ra ji duchovna n a d cestu li turgie, zvláště p ak litu rg ie m ešní, k d e vůdcem je D uch Svatý a kam se neodváží synové pekla, neboť O bětí novozákonní byli p o tře n i a zahnáni v p ekelné končiny. N ikde není člověk zbaven tíže s ta ro s ti o svou sp ásu ta k snadným způsobem , jako ve M ši, ve k te ré se m odlí s celou obcí k řesťan sk o u a zapom íná na své v lastn í sobecké zájm y. Ve společné m odlitbě pozná, že není o d k ázán n© své chabé síly a svou n edokona lost, nýbrž že je částí onoho m ystického těla, k te ré je ve své hlavě •— K ristu — svaté a libé Bohu. * V e M ši svaté neviditelný S p a site l so u střeď u je všecka m ilostiplná tajem stv í svého života, u trp e n í i sm rti. Prom ěňování p ři M ši je s t jako druhé vtělení a zrození Syna Božího. D enně je znovu u tv á ře n slo vem kněze, kdykoliv řek n e k o n sek račn í form uli. Z a svého života na zem i K ristu s procházel m ěsty a vesnicem i, činil všem dobře, ko n al zázrak y , ro z m nožoval chleby. T o dělá ještě dnes ve M ši. V e V e lebné S v áto sti s nám i obcuje, těší ná§, povzbuzuje, po učuje, ať jsm e velcí nebo m alí, bohatí nebo chudí. Ba i zá zra k rozm nožování chleba ustavičně opakuje. Znám e z Evangelia, k o lik urážek, potup, výsm ěchu a pronásledování trp ě l Ježíš od svých nepřátel. Trpě] jako tichý beránek. I ve M ši se M u dostává stejn é od m ěny za nekonečnou dobrotu: u rážk y , rouhání, po sm ěch od b ludařů, špatných věřících a bezbožníků. Podle svatého Pavla kdykoliv jím e svatý chléb, zvěstujem e sm rt Páně. N a o ltáři je K ristu s ve stavu obětiny a žádá od kněze, aby byl obětován. Ve svaté H o stii nem a K ristu s tělo sm rtelné, trpící, nýbrž oslavené a oblečené ve veškerou n á d h e ru nebes. S oltáře pozem ského v stupuje na o ltá ř neb esk ý , aby zde 71
za n á s se přim louval a sk rá p ě l n aše duše požehnáním a m ilostm i. Z daž p ři tom to ro zjím án í nevzpom ínám e na jeho V zkříšení a N anebevstoupení? * Je-li M še svatá opakováním n e jd ů ležitější u d á losti, k te rá se k d y sta la n a n a ší zem ěkouli, nem ůžem e j í věnovati dosti své pozornosti. Je-li M še sv atá otevřeným a stá le tekoucím z říd lem nejvyšších M ilostí, m usím e po ní to u žit s n e j větší dychtivostí. O tvírá-li se p ři M ši svaté N ebe a V elebnost Boží sestu p u je p ři ní m ezi nás, padněm e n a kolena s n e j vyšší pokorou a uctivostí! Slavena a velebena budiž lá sk a Ježíšova, jež za nás denně obětuje Otci T ělo, K rev a duši Jeho Syna! V eleben budiž Bůh, jenž nám p o slal přesvatého K něze podle řá d u M elchisedechova, k te rý za nás obě tu je na všech m ístech a po všecky časy!
72
B. O B Ě T N Í K 1. K r istu s — C írk ev
Poznali jsm e už, že tvor v y jad řu je nutně svou odvislost od S tvořitele kultem a že n ejd ů ležitějším boho služebným úkonem je Oběť. N ejdokonalejší a Boha zcela u sp o k o ju jící obětí je M še sv., k te rá nekrvavě opakuje krvavou oběť na kříži. Nem ůžem e Boha lépe uctíti, než když M u obětu jem e vlastního Syna. T u to p řesvatou obětinu dostala C írkev k atolická, k te rá od ustanovení S v á to sti o ltářní neustává ji na svých oltářích p řin ášeti. K n a p ro sté dokonalosti Oběti novozákonní p a tří nejen, že K ristu s tuto oběť ustanovil a že d al kněžím m oc a nařízen í ji p řin ášeti, n ý b rž ta k é sk u tečn o st, že Syn Boží sám je s t prvním a hlavním o b ě t n í k e m . K ristu s po k raču je ve svém kněžském ú řa d ě i v nebesích po pravici svého Otce. S tále M u obětuje své člověčenství á vyslovuje p řá n í svého Srdce, jež se tý k a jí n a ší spásy. A však nejen tím to neviditelným způ sobem zů stáv á nadále obětníkem , nýbrž i viditelným způsobem jed n á sk rze kněze, jehož ru k o u a ú s t po užívá za svůj nástro j. K ristu s je tedy ve M ši sv. prvním a stá le činným obětníkem . V Něm a sk rze Něho a s N ím p řináším e svou oběť. N a to u kazuje zakončení sk o ro všech c ír kevních m odliteb, jež se u zav írají slovy: S k rz e K rista , P án a n a š e h o . . . T o v y jad řu jí i častá znam ení kříže, jichž se v litu rg ii používá, aby se naznačilo, že se jed n á z moci ukřižovaného Syna Božího. *
73
Je ž íš K ristu s je veleknězem , jenž ze sebe m á moc obětovati a tu to m oc před áv á ostatním kněžím . On jediné m á právo m luviti jm énem celého lidstva. On je s t tak é jediným knězem , jehož oběť je n ap ro sto doko nalá a Bohu libá. O sta tn í kněží m ohou p řin á še ti platně oběti jenom ve spojení s Ním. Od prvního okam žiku svého V tělení vykonává J e žíš svůj ú řa d kněžský. Ja k o Bohočlověk je knězem svatým , čistým , bez poskvrny. J e s t hlavou celého po kolení lidského. V litu rg ii se n eděje nic bez Něho. V rcholným činem Jeho kněžstv í byla Jeho krvavá Oběť na K alvarii, dokončená V zkříšením a N anebe vstoupením . * Jak ý m způsobem po k raču je nyní K ristu s ve vyko návání svého úřadu kněžského? P ředevším nám p řiv la stň u je všecky m ilosti své krvavé Oběti. Z toho důvodu naříd il, aby se konala n ekrvavě a viditelně p říslu h o u kněží, aby byla njejvyšším a neodpustitelným úkonem bohoslužebným . Jelik o ž oběť je s t jed in á a táž, je s t K ristu s vždycky obětinou i prvním obětnílcem. Pouze On m ůže ro z hodovati o svém T ěle a je obětovati. Kněz a věřící je o b ětu jí v odvislosti od Něho, ve spojení s Ním a Jeho mocí. Své k něžství u k azu je K ristu s i ustanovením .svá tostí, jež m ají život k řesťan a posvěcovati. S vátosti u d ě lu jí se sice pod zevním i znam ením i, jež vykonává kněz, ale m ilóst, k te rá se jim i sděluje, neodvisí od osobní sv ato sti kněze. J e s t to opět K ristu s, jenž ve svátostech účinkuje jak o hlavní činitel. K ristu s je m ajitelem m ilostí a zásluh, jež se svátostm i udílejí. V šecka chvála, jež jm énem C írkve a z jejích ú s t vystupuje k nebesům a všecky m ilosti, k te ré je jím i m odlitbam i jsou svolávány 11a zem, procházejí nezbytně K ristem a sk rze N ěho se uskutečňují. T ak é všecky obřady, jež C írkev sam a ustanovila, m ají svou p la tn o st jenom proto, že d o stala k tom u od K rista m oc a že jsou vykonávány ve spojení s Ním. i *
74
C írkev, společnost všech věřících k řesťanů, tv o ří s K ristem jedinou m orální osobu. On je s t je jí hlavou ve svém lidství, ona je st Jeho m ystickým tělem . K ristu s a C írkev, k te rá p o k raču je v jeho díle v odvislosti od Něho a s Jeho mocí, jso u v litu rg ii od sebe n,erozlučitelni. T ělo jed n á s hlavou. Život a činnost hlavy je s t tak é životem a činností těla. V edoucím činitelům m ystického těla dal K ristu s úkol pokračovati v Jeho spasném díle a tím i úkol vykonávati veřejnou bohoslužbu. Oni ta k é d o stali moc, stan o v iti u rčitý způsob konání této bohoslužby. T akovým způsobem C írkev obětuje, posvěcuje, žehná a prosí. M še sv atá je vždycky ta k é veřejn o u obětí C írkve, ja k to vyslovují i m odlitby m ešního k á nonu. C írkev n á s jméniem K rista p řijím á za své členy p ři k ř tu sv., C írkev tak é odporoučí n a ši du ši Bohu v okam žiku n aší sm rti. T o všecko činí C írkev jenom proto, že je od K rista neoddělitelná. Jeho Oběť je s t i je jí Obětí. * C írkev pro svou sv ato st je s t vždycky vyslýchána, ať je činná ve M ši sv. a sv. svátostech, k te ré u stanovil K ristu s, nebo ať sam a ustanovuje n ě ja k ý bohoslužebný úkon, nebo když se modlí. T o p la tí i tehdy, když vykonavatel je jí vůle je osobně nehodný. Nicmémš sv ato st a do k o n alo st k a ž dého jednotlivce rozm nožuje i sv a to st a dokonalost Církve. K aždý z nás m ůže p řid a ti něco k vzácnosti a ceně liturgických úkonů. 2. K něz — lid
C írkev, společnost věřících, tedy těleso m orální, m ůže býti litu rg ick y činná jen sk rze fysické osoby, k te ré je d n a jí jejím zplnom ocněním . K dyby bohoslužba pozůstávala tře b a jen z m od litby, už tehdy by bylo zap o třeb í představených, k te ří by ji nařizovali a vedli, už tehdy by bylo z ap o třeb í zvlášt k tom u určených a posvěcených osob, k te ré by 75
tu to bohoslužbu vykonávaly na m ísto těch, k te ří ji nem ohou ustavičně konati. Činnost C írkve v šak netk v í jen v m odlitbách, nýbrž hlavně v p řin ášen í O běti, v přisluhování svátostm i a ve vyučování víře a m ravům . K tom u všem u je zapotřebí úředních a zm ocněných osob, k te ré jso u ustanoveny C írkví a jež věřící, k te ří se chtí počítati m ezi je jí členy, m usí uznati jak o p ro střed n ík y mezi sebou a Bohem. T yto ú řed n í osoby nejsou zvoleny ani souhlasem lidu, ani nejsou ustanoveny n ějak o u světskou mocí, nýbrž jedině auto rito u C írkve, k te rá si své úřední osoby vysvětí a jim dá své církevně - práv n í poslání. T ěm ito úředním i osobam i, odděleným i už K ristem od ostatn ích věřících, aby lid říd ily a konaly boho služby, je s t k n ě ž s t v o (cleru s). V šichni věřící jsou jim povinováni úctou. K aždé věcné p řík o ří vůči nim je svatokrádeží. * S tředem litu rg ie je s t Oběť. S lavení O běti p řed p o k lá d á kněze. P rvním a nejvyšším knězem celým svým posláním je Je žíš K ristu s. T en p řed a l svou m oc osobám, k teré od toho okam žiku nazývají se kněžím i a k te ré je d n ají Jeho jm énem , s Ním a sk rz e Něho. K něžství ve svém nejv lastn ějším podkladě je s t m oc p řin á še ti Oběť K ristovu, udělovati svátosti K ri stovy a pokračovati v posvěeovaeím díle K ristově. T o to podílnictví na m oci a d ů sto jn o sti kněžství K ristova je s t v lastní a nezničitelnou znám kou, k terá se u d ílí svěcením na kněze. M ocí tohoto podílnictví kněz, vysloviv ustanovená slova n a d určeným i hm o tam i, p řin á ší Oběť n ejsv ětější, uděluje svátosti s je jich m ilostm i. K něz je s t jedinou osobou, jež na světě m ůže prom ěňovati a u d íle ti svátosti, vyjím aje k ře s t a sv áto st m anželství. N ikdo z věřících, ba ani Církev, nezasah u jí přím o v tu to jeho činnost, neboť v těchto p říp ad ech je kněz přím ým n á stro je m K rista. P ře s to kněz jed n á ta k é v odvislosti od C írkve, k te rá jej vysvětila. K něz m ůže jed n a ti jen tehdy,
76
spojuje-li svůj úm ysl s úm yslem C írkve. J in a k nem ají jeho litu rg ick é úkony ceny, neboť by m,echtěl to, co chce K ristu s, C írkev ta k é stanoví, jak o u m oc kněz bude m íti a jakým způsobem jí bude používati. C írkev u rču je m ísto, čas, podm ínky, obřady M še sv. a svá to stí a nikdo nesm í jed n a ti p ro ti jejím nařízením . Ú řad kněžský se vykonává ve viditelné C írkvi, pod jejím vedením a z velké části i jejím jm énem . * C írkev je s t ta k é povinna bez u stá n í v y sílati k Bohu m odlitby. V šem věřícím to není vždy m ožno, proto C írkev ustanovuje u rčitý počet osob, k te ré jm énem jejím a všech vykonávají tu to povinnost. P ro ú řed n í m odlitbu C írkve není za p o třeb í z v lá št ního posvěcení, nýbrž jenom ustanovení. Jm énem C írkve se v první řad ě m odlí k a n o v n í c i . T o jso u k lerici jakéhokoliv stupně, ustanovení při k a te d rá le nebo kolegiátním chrám u a vydržovaní z církevních sta tk ů , aby n e p ře trž itě ko n ali bohoslužby. T y to p o zů stáv ají z každodenní M še sv. a z t. zv. k n ěž ských hodinek, denních a nočních. V eřejnou m odlitbu jm énem C írkve k o n ají i řeh o l níci a řeholnice, k te ří se zavazují svým i sliby pro choř. T a k é všichni klerici, k terý m se d o stalo svěcení na podjáhna, jso u povinni každého dne řík a ti kněžsk é hodinky alespoň soukrom ě, nenáležejí-li k e sh o ra uve deným kanovníkům nebo řeholníkům nebo nep řisiu huji-li p ři veřejně konaných hodinkách. * O sta tn í členové C írkve, k te ří n ejsou k lerik y , n azý vají se l a i k y — věřícím lidem . I věřící lid m á svůj u rč itý činný podíl n a v eřejn é bohoslužbě C írkve a není pouze divákem nebo svědkem p ři ní. P ro to je jeho příto m n o st při bohoslužbách vždy žádoucí a často k dokonalosti litu rg ick éh o úkonu i nutna. 77
M usím e se sice varo v ati p ro te sta n tsk éh o bludu, jenž strh á v á všecky p ře h ra d y m ezi kněžstvem a lidem a p řiv lastň u je všem křesťanům m oc n a d svátostm i, ale nesm ím e ta k é zapom enouti, že litu rg ie už dle svého jm éna je služba vzdávaná Bohu lidem . K aždý k řesťan svým k řte m byl včleněn v K rista a tím sam ým získ al schopnost ke kněžským úko nům, k jakém usi podílnictví na k n ěžstv í K ristově. Zevní, svátostné k něžství udílí se posvěcením na kněze. T akový kněz je p a k nezbytným úředním m luv čím všeho lidu. T im v šak lid n e z trác í právo a povinnost podle svých schopností ú č a stn iti se bohoslužby. Ú častenství věřících je bud’ jenom trp n é (pasivní), nebo činné (aktivn;í). P ři ú časten stv í trpném p řijím a jí užitek a plody bohoslužby, p ři činném spolupracují p ři bohoslužbě nebo p ři tv o řen í jejích užitků. Činné ú č a ste n stv í dělá věřící schopnějším i pro p řijetí m ilo stí. Čím činněji se věřící ú č a stn í p ři bohoslužbách, p ři M ši sv. a p ři svátostech, tím většího p ráv a nabývají na získání m ilostí z nich plynoucích. * K aždá M še sv atá je p řin á še n a vždycky jm énem celé C írkve svaté; ted y jm énem všech věřících a za všecky věřící. T o je zřejmo! z četných m íst M še sv., na p ř .: m odlete se, b ra tři, aby m oje i vaše Oběť příjem nou se s t a l a . . . ; žádám e, abys m ile p ř i j a l . . . neposkvrněné oběti, k te ré tgbě p ř in á š ím e ...; pom ni, Pane, služební k ů a služebnic s v ý c h . . . ; všech vůkol s to jíc íc h . . . za k te ré ti přináším e nebo k te ří tobě p řin á še jí tuto oběť . , . atd. Ze všech M ší sv. m ají všichni v ěřící bez svého p ři činění, nestaví-li m ilosti v cestu těž k ý hřích, u rčitý užitek. V ěřící m á však i vědom ky b rá ti ú č a st na M ši sv., m á svou vůlí ú č a stn iti se obětování i sám sebe oběto vati. T a to jeho duchovní ú č a st je n u tna, aby m ěl zvlášt ní je š tě u žitek z každé M še, k te ré tak to obcuje. V nitřní, n u tn á jeho spolupráce při obětování nabývá ještě větší účinnosti, jestliže k tom u přičiní zevní účast. On sice nem ůže p řid a ti ničeho k p o d statě O běti a 78
prom ěňování se bude d íti bez jeho pomoci, neboť m y stické k n ěžstv í věřících a m oc stav u kněžského jsou dvě úplně rozdílné věci, avšak m ůže se p řič in iti o to, aby M še sv atá byla hm otně um ožněna, nebo bylo p ři ní použito k rá sn ě jšíc h a vzácnějších rouch nebo nádob liturgických. T akovým způsobem m ůže věřící b ýti příčinou Obě ti, dá-li na ni m ešní stipendium . M ůže svou tělesnou příto m n o stí pro jev iti svou vůli spojit se s úm yslem kněze. M ůže spolupůsobiti při obřadech m ešních tím , že jd e k sv. P řijím ání, nebo ú častn í se hlasem p ři zpěvu a odpovědech, nebo přisluhuje jak o m in istran t, nebo alespoň sto p u je m ešní obřady podle m isálu. M še svatá je m yšlena ve svých m odlitbách jako ta kové společné dílo všech věřících, jež nem ůže n a h ra d it žádná soukrom á pobožnost. P ro to bude m íti vě řící tím v ě tší u žitek ze M še sv., čím více se jí činně zúčastní, či-li ja k to vyslovil P ius X., když žádal, aby věřící se m odlili M ši svatou a ne ve M ši svaté. * V ěřící m ají podíl i na svátostech. Od dospělého se žádá k platném u p řije tí svátosti, aby m ěl úm ysl ji přijm outi. T o je základní stupeň jeho spolupráce u svá tostí. M á-li b ýti sv áto st pro něho s užitkem , m usí od s tra n iti všecky těžké překážky, jež se sta v í p ro ti jejím účinkům . T im většího užitk u bude m íti z k a ž d é svátosti, čím je s t jeho zbožnost vroucnější. O břady, k te ré p ro v á zejí sv áto sti i svátostiny, m ají zbožnost podp o ro v at a rozněcovat. A čkoliv kněžské hodinky k o n a jí se už jméniem všech věřících, získ áv ají tito velké m ilosti, pak-li ta k é činně se z ú častn í této oficielní m odlitby C írkve, k te rá je konána jm énem jejich a za všecky. N ení účinnější m odlitby n ad m odlitbu C írkve, ja k to velm i dobře chá p al středověk, v něm ž věřící s neobyčejnou h o rliv o stí úč astnili se kněžských hodinek s m nichy nebo kanov níky. Podle všeho, co bylo řečeno, nem ůže b ýti pro vě řícího lepších m odlitebních knih nad M isál a B reviář. 79
3. C ír k e v n í h ie r a r c h ie
C írkev katolická, zřízení Boží, není společností dem okratů, v nichž všichni m ají ve všem ste jn á práva. V šichni věřící tvo ří sice m ystické tělo K ristovo, to je však řízeno podle určitých zákonů a určitým i a u to ri tam i, k te ré ustanovil K ristu s. Čím blíže je kdo postaven svým úřadem k e K ristu a k E ucharistii, tím v ětší pravom oc m á buď n a d sk u tečným tělem K rista (E ucharistií) nebo n a d Jeho m y stickým tělem , jím ž jso u věřící. Slovo h i e r a r c h i e znam ená vládu svatých, v lastně těch, k te ří m ají co d ělati s N ejsvětějším ; těm i jsou kněží. * J e s t p o d sta tn ý ro zd íl m ezi všeobecným kněžstvím všech věřících a m ezi kněžstvím , k te ré kdo dostal zvláštním svěcením . V šichni m ohou obětovat a p ři jím at, ale pouze svěcení m ohou prom ěňovat. T ento ro zd íl v m oci a schopnosti liší p řesn ě m ezi laik y a kněžstvem . Prom ěňovací moc kněze n a d skutečným tělem K rista v E u ch aristii je příčinou i jejich zvláštního po stavení v C írkvi katolické. T ře b a je kněz člověk jak o o statní, svým svěcením dostává neobyčejnou d ů sto jn o st. K získ án í této d ů sto j n o sti nedává právo ani n ě ja k é dů sto jen stv í světské, nebo moc, původ, bohatství. T a to d ů sto jn o st není vý sadou u rčitý ch společenských k ru h ů , nýbrž pochází jediné ze zvláštního povolání Božského. K nězem se m ůže s tá ti ste jn ě chudák jako boháč,. poddaný1 jako pán. Bůh sám dává do srd c í svých vy volených touhu po tonito stavu. O d nich to pak odvisí,, zda-li sly ší a chtí poslechnouti tohoto hlasu Božího. * N ení většího d ů sto jen stv í n a tom to světě n ad kněž stv í Nového zákona! 80
N ovozákonní kněz je sice tak é člověk, naplněný všem i ubohostm i a slabostm i kleslého pokolení lid ského, jenž m usí se m odliti a p lak a ti stejně nad' svým i hříchy, jako nad h řích y lidu sobě svěřeného, ale je vy baven zvláštní mocí, k tero u dovede činiti úžasné zá zraky, jichž nen í obyčejný sm rteln ík schopen. D ů sto jn o st k n ěžsk á je m nohem větší, než p ro rocká. P ro ro ci dovedli ukazovati n a blížícího se S p a sitele, kněz Je j v šak svým slovem přivolává. P ro ro ci dovedli svolávati s nebe obyčejný oheň, kněz v ša k svo lává D ucha Svatého, jenž je s t Ohněm n ikdy n e h a s noucím , jenž zahřívá a prom ěňuje všecka srdce lidská, jež se M u otevrou. D ů sto jn o st kněžsk á není k srovnání s d ů sto jn o stí královskou. K rá l m ůže býti svržen, jeho trů n skácen a jeho ko ru n a rozlám ána, av šak kněz je ve své moci nesesaditelný, jeho k o ru n a je svěcením n a kněze n;e odstra n ite ln a , je m nohem k rá s n ě jší a vzácnější ja k dé m antové k oruny světských vladařů. M oc k rá lo v sk á sahá k určitým hranicím , m oc kněžsk á p ro n ik á až do k rálo v stv í nebeského. Kněz je dokonce oblečen ve v ětší d ů sto jn o st ja k sam i A ndělé. A nděl je pouhým služebníkem Božím. Kněz sice ta k é z p ro stře d k u je rozkazy Boží věřícím , ale K ristu s jej nazývá svým „přítelem “ a dává m u m oc, k terou nikdy neudělil ani nejvýše stojícím A ndělům . K něz ve svém d ů sto jen stv í u oltáře nen,í ani člo věkem ani A ndělem , nýbrž druhým Ježíšem K ristem . P ro to je sám sobě povinen ustavičným posvěcováním s tá ti se hodným svého ú řa d u a věřící jsou povinni jej zahrnovati svou úctou. * K něžstvo m ezi sebou je rozlišeno buď podle moci a stupně svého posvěcení, nebo podle pravom oci, k tero u vykonávají nad věřícím i. M oc kněžská, jež se získ áv á sv áto stí stav u kněž ského, je původu Božského. V ztahuje se především na prom ěněné T ělo K ristovo — V elebnou S v áto st — a potom jna všecko, co je obklopuje a co z něho vyplývá; 81
T ed y i n a svátosti, sv áto stin y a veřejnou m odlitbu C írkve. M oc kněžská je vykonávána biskupy, kněžím i a jáhny. O statn í stupně podřadných ú řa d ů jsou u stan o veny C írkví a tv o ří nižší stupně je jí hierarchie. V lastním i p a stý ři C írkve jso u biskupové, nástupci A poštolů. V e svěcení b iskupském do stáv ají veškerou p ln o st kněžství, k te ré m ohou u d íle ti a p řen á še ti nia druhé. M ají všecka práva kněžství. Jso u hlavam i kněž ské hierarchie. P ře d se d a jí veškeré litu rg ii a říd í ji. V šecko se v ní děje jen sk rz e ně a pod jejich mocí. O ni jso u prvním i obětníky křesťan sk ý ch obcí, k te ré se sh ro m ažď ují kolem nich. Biskup zastáv á m ísto Boží u věřících.- V ýrazem toho je i zvyk, že žádný kněz bez zvláštního dovolení nesm í sloužiti M ši sv. u o ltáře, u kteréh o toho dne už sloužil biskup. Bez zvláštního nařízen í nesm í se sloužit M še sv. u oltáře papežského. * Obce k řesťan sk é vzro stly a p ro to je pochopitelno, že biskup nem ůže často vykonávat všecky své funkce, hlavně pak, m ají-li se d íti zároveň na různých m ístech jeho diecése. N ěkdy nem ůže bisk u p vykonávati všecky své povinnosti ani v m ístě, v něm ž se nalézá. Z toho důvodu p řen á še jí kladením svých ru k o u č á st své m oci na své spolupracovníky — kněze. Těm u d ílejí především p o d statn o u m oc svého kněžství, moc prom ěňovati obětní d ary p ři M ši sv. a m oc ud íleti svátosti. Ze sV&tostí si ponechávají pouze sv áto st svě cení na kněze a sv áto st biřm ování (tato se zvláštním dovolením papeže m ůže býti udělena i obyčejným i kněžím i). M oc obyčejného kněze nen í ted y úplná, nýbrž omezená, ačkoliv m á n e jp o d sta tn ě jší je jí část. O byčejný kněz nem ůže tak é své kněžstv í p řed á v a t jiným . * Pozvolným vývojem litu rg ie povstaly kolem kněž stv í biskupů a kněží četné jiné stu p n ě hierarchické, jež 82
ma;jí pouze litu rg ick é povinnosti a hodnosti. T y se u d í le jí p ostu pně od nejm žších. Jm éno k l e r i k a , nejnižšího jeho stupně, dostává se těm , k terý m byla udělena tonsura. N ení jim v tom to stu p n i svěřována žádná litu rg ick á služba. K le rik je p a k pozvolna pozvedáván čtyřm i stu p n i k po d řad n é službě liturgické. T y to čty ři stu p n ě jso u : dveřnictví (o stiariu s), čten ářstv í (lector), zak lin ačstv í (exorcista) a přisluhovačství (akolytus). Svěcení, k te r é tyto stu p n ě k vykonávání svého ú řa d u dostávají, n a zývá se n i ž š í . O statn í hierarchické stupně: podjáhenství, jáh e n ství, k něžství a bisk u p stv í do stáv ají svěcení v y š š í . T a to vyšší svěcení jso u u jáhna, kněze a b isk u p a s v á t o s t n á , kdežto pod jáhenství a nižší svěcený jso u udělována obřady ustanoveným i a vybudovaným i po stupem času C írkví sv. Svěcení na jáhna (diacon;us) je s t svátostné, ja k o svěcení na kněze. Úkolem jáh n a je s t p řislu h o v ati bi sku p u a knězi, hlavně p ři eucharistické O běti. J e s t n e o ddělitelný od kněze, ba v příp ad ě nutniosti jej i za stu p u je v těch funkcích, pro k te ré stačí jeho svěcení. Já h n u ku pom oci je p a k podjáhen. Svěcení se mu n eudili svátostné. C írkev nicm éně jej d isciplinárně p ři pojuje k jáhnu. D ává mu tuniku a m anipl a zavazuje jej k breviářové m odlitbě a k zachovávání pan ick éh o stav u (celibátu). H ierarchické stupně, jež vycházejí ze sv á to sti svě cení kněžského, jso u ted y : biskup, kněz, jáhen, Pod jáhen, akolyta, exorcista, lek to r, o stia riu s a obyčejný k le rik - to n su rista. * P oužití všech hierarchických stu p ň ů p ři bohoslužbě p řed p o k lád á úplné rozvinutí litu rg ick é nádhery. To v šak není často možno. Často n en í ani možnio, aby u rčitý hierarch ick ý stupeň vykonával jen ten úkol, k te rý je m u přiřčen. D říve m ěl každý k o stel přidělen svůj nižší k leru s, jenž se u něho zdržoval a připravoval se n a p řije tí vyš ších stupňů. Nyní tento nižší k leru s nalézá se pouze 83
u k a te d rál, v sem inářích a v řeholních chrám ech, m aje se dle církevního práva připravovati theologickým s tu diem ina p řije tí vyšších stupňů. D říve nem usil nikdo z k le rik ů přip rav o v ati se na p řije tí vyššího stupně; m ohl po celý život z ů sta ti p ři povinnostech a právech dosaženého stupně. C írkevní sněm T rid e n tsk ý ze snahy, aby každý k o ste l m ěl do statečn ý počet nižšího k leru , dokonce dovoluje, aby opravdového stu p n ě ak o ly tstv í dosáhl i člověk ženatý. T a to p rax e se v šak neprovádí a podle kodexu církev ního p ráv a se ru ší nižší svěcení, kdyby někdo se v rá til do i,stavu laického. N yní se do stavu k leru p řip o u ští jen ten, kdo chce jednou dosáhnouti kněžství. Bylo by velkou výjim kou, kdyby se p řip u stil někdo, kdo této* touhy nem á a kdo by po celý život chtěl z ů sta ti v některém nižším stupni. Podle církevního práva není k vykonávání svého ú řad u p řip u štěn nižší klerik , jenž se oženil, tře b a m ěl k tom u právo. N em ožnost m íti p ři každém k o ste lu tak é nižší k le ru s byla příčinou nynější praxe, jež služby nižších svě cení sv ěřuje hodným laikům : kostelníkům , zpěvákům , m inistrantům . Zeny jso u z přím é služby u oltáře vy loučeny. M usí-li někdy přec jen knězi odpovídati, m ají ta k dělati z povzdálí. T a k é jáhnové a podjáhnové často scházejí v k o stelích. Je jic h služby p a k výjim ečně vykonávají kněží. Ze zvláštních důvodů m ůže se dovoliti, aby službu podjáh n a zástupová! n ěk terý nižší klerik . Je stliž e p ři některé bohoslužbě krom ě celebranta není vůbec jiného k lerik a, m usí se vy nechati obřady, p ři který ch je jejich p říto m n o st m itna. T a k na m ísto slavné M še m ůže býti jenom zpívaná nebo zcela tichá. * Jin á hierarchie církevní je tvořena pravom ocí, již m á někdo nad věřícím i. Božského Zřízení je právomoc papeže a biskupů. O sta tn í je jí stupně jsou zřízení církevního. 84
Pravom oc (jurisdictio) je učebná (d o k trin áln í), zá k onodárná, domucovací (tre sta jíc í) a adm inistrativní. N abývá se buď získáním nějakého ú řa d u nebo delegací. Pravom oc je hirarch ick y odstupňována. J e zapo tře b í i k p l a t n o s t i některých úkonů litu rg ick ý ch . T a k m ůže kněz d áti ro zh řešen í jenom tom u pen.itentovi, nad k terý m m á pravom oc. Jenom ono m anželství je p latn ě uzavřeno, k te ré je uzavřeno p řed knězem , jenž m á k tom u nutnou piravomoe, P ravorno 2 se vyžaduje tak é k d o v o l i t e l n o s t i některých úkonů. T a k ten, kdo m á býti p o křtěn, m á býti p řed stav en svém u fará ři, jenž m á nad ním p rav o moc. Sem se m ůže počítati i výzva, aby věřící — pokud možno — zúčastnili se farních bohoslužeb a velikonoční povinnost vykonávali ve vlastním farním kostele. V ě řící podle nového církevního práva učiní v šak svým povinnostem zadost, i když se ta k stan e v jiném kostele. H ierarchie církevní pravom oci u k azuje se i v u r čité p řed n o sti p ři shrom ážděních a úkonech bohoslu žebných. P ap ežsk ý leg át nebo k ard in ál, k te ří p ře d s ta vují pravom oc papeže, m ají p řed n o st p řed biskupem , i když se tento nalézá ve své v lastní diecési. A rcibiskup nosí v u rč ité označené dny p ři slavné M ši sv. t. zv. pal lium nejen ve své diecési, ale tak é ve všech kostelích, k ře s tn í vodu, v ésti průvody mimo kostel. # V yjm enujm e si n ě k te rá pjráva, k te rá (mimo dovo lené výjim ky) pratří fa rá ři: u d íleti slavnostním zp ů sobem k ře st, n o siti veřejně S v áto st O ltářn í k nem oc ným, dávati P osled n í pom azání, ohlašovati svatby a svě cení na kněze, býti přítom en uzavíraném u m anželství, u díleti nevěstě požehnání, pohřbívati, žehnjati dom y o Bílou sobotu nebo v jin é diny dle zvyku, světiti k ře s tn í vodu, v é sti průvody mimo kostel. V šichni biskupové a fa rá ři jso u povinni v neděle a v u rčité svátky sloužiti M ši sv. na úm ysl svých diecésánů nebo farníků. 85
Bisku,piové i fa rá ři m okou za určitých podm ínek delegovati jiné biskupy a kněze pro určité výkony, k te ré p a tří jejich úřadu.
N ejvyšší piravomoc nad celou C írkví m á p a p e ž (z řeckého „piappas — otec“). On je je jí viditelnou h la vou, přím ým zástupcem Ježíše K rista. Papež jm enuje a sesazuje biskupy. On jediný má zaslíbení nleomylnosti ve věcech víry a m ravů. N a jeho h las dává pozor každý věrný člen C írkve k atolické a po d řizu je se bez rep tán í a váhání jeho rozkazům , k te ré vyplývají z jeho pravo moci. T a to p o slu šn o st vůči zástupci K ristovu přináší věřícím jisto tu , že jdou správným i cestam i. Pap,ež je otcem všech k řesťanů, otcem otců, ja k dí výslovně církevní sněm C halcedonský. Jem u svěřil Je žíš K ristu s klíče k rálo v stv í nebeského a sta ro st o celé stádce. On je p,astýřem oveček a pastýřem ostatních pastý řů . On je hlavou všech biskupů. Z něho vychází veškerá m oc nad C írkví katolickou. * Po p;a peži jso u nejvyšším ! h o d n o stáři církevním i k a r d i n á l o v é . Jm éno jejich přich ází od latinského „cardo -ro h , dveřní s tě ž e j“ , což znam ená buď rohy o ltáře, k d e s to jí kardinálové p ři papežské bohoslužbě, nebo stěžej, ve k te ré je up|evněno a pohybuje se řízení Církve. K ardinálové jsou slou,py C írkve, rád ci papeže, jenž v důležitých věcech církevních se s mimi radí. Největšími jejich p(rivilejem je, že volí papeže a říd í C írkev při upjrázdnění papežského stolce. Kolegium lcardinálské sk lá d á se obyčejně ze 70 členů. J s o u rozděleni ve tři tříd y ; v še st k a rd in á lů - b iskupů, v p a d e sá t k a rd in á lů kněží a ve č trn áct k a rd in á lů - jáhnů. T o to rozlišování prochází odtud, že původně byli k a rd in á ly jenom kněží a jáhnové řím ští. Nyní, ačkoliv m á n ě k te rý kardinjál titu l kněze nebo jáhna, jso u sk o ro všichni bislcupý ro z ličných diecési celého světa, nefco alespoň kněžím i. 86
M ají p řed n o st p řed všem i patriarchy, arcibiskupy a b i skupy. T u by m ěli i tehdy, kdyby někdo z nich nem ěl svěcení biskupského, neboť h o dnost jeho pochází n;e ze svěcení, ale z d ů ležitosti ú řad u k ard inálského. # T itu l p j a t r i a r e h ů (z řeckého „ p a tria s archou — hlava ro d in y “) nosili od prvních sto letí hodniostáři největších m ěst, k te ří m ěli pod svou pravom ocí a rc i biskupy a biskupy. N ejhlavnějším i p atriarch y byli bi skupové řím ští, antiochenští, a le x a n d rijští a později c a řih rad ští. Biskupi řím ský však od prvopočátků byl p|okládán za p a triarc h u celé C írkve katolické. A r c i b i s k u p o v é (z řeckého „arché, episcopos — p;rvní b isk u p “) jsou biskupové, k te ří m ají vyšší moc než ostatní. D ávalo se jim dříve jm éno „biskupů prvního stolce v provincii“, později název m e t r o p ol i t ů , neboť sídlili v m etropoli (z řeckého: m atka m ěst — hlavní m ěsto). Potom se nazývali arcibiskupy. N ě k te ří arcibiskupové nesou název p r i m a s , buď proto, že jejich stolec je velké staro b y lo sti, nebo p»roto, že dříve m ěli pravom oc nad několika arcib isk u p stv ím i a biskupstvím i. J e ště nyní m ají arcibiskupové právo svolávati provinciální sněm y církevní. # B i s k u p o v é jsou církevní h o d n o stáři, k te ří p ř i jali svěcení biskup,ů a říd í nějakou diecési. J e jic h řecké jméno „episcopos“ označuje jejich ú řa d ; znam ená „hlí dač, dohlížitel, strá ž c e “. M ají stře ž iti svěřené sobě. stádce a v ésti je k jeho nadpřirozeném u cíli. D ává se jim ta k é jm éno p o n t i f e x , což znjamená „stavitel m o stu “. T o to jm éno nosili v plóhanském ííím ě kněží M arsovi, protože jejich úkolem bylo pečovat o m ost Sublicius. Sv. B ern ard vysvětluje vztah tohoto jm éna na biskupia katolického tím , že „staví ze sebe m ost mezi Bohem a bližním “ . B iskupové jso u prvním i p astý ři ve své diecési. Jejich a u to rita je založena Ježíšem K ristem a vzta87
hirje se na všecky kněze, věřící, k o stely a veškeren m ajetek jejich diecése. Oni se m usejí s ta ra ti, aby víra a m ravy zůstaly netknuty a bez porušeni. Je-li n ějak á diecése rozsáhlá, m ůže papež pro ni jm enovat ještě pjomoené t. zv. s v ě t í c í biskupy (epis copus au xiliaris), k te ří vypom áhají pak vlastním u bi sk u p u (o rdinarius) hlavně p ři svěcení kostelů, na kněze, při udílení sv áto sti biřm ování a p ři jiných funkcích, k te ré jim svěří. * B iskupové si sam i jm enují svého g e n e r á l n í h o v i k á ř e , jenž někdy se tak é nazývá „arcijáhnem “, což znam ená „první slu žeb n ík “ biskupův. Jsou to kněží (mohou to však být i světící biskupové), jim ž svěřil (delegoval) diecésní b isk u p svou b iskupskou pravo moc, k te ří m ají pječovati o dobré spravování diecése a jso u jak o pravou ru k o u a okem toho, kdo je jm e noval. Je jic h moc p řestá v á sm rtí nebo vůlí biskupa, k te rý si je zvolil. P oradci biskupovým i bývají v prvé řad ě k a n o v n í c i (z řeckého „kanorn — p rav id lo “ ). Jm éno m ají od toho, že jsou buď zavázáni u rčito u řeholí, nebo že obyčejně žili společně nebo tak é proto, že bývali zapsáni v m atrice (kánonu) k o stela, ve kterém m ají ko n ati bohoslužby. S bor kanovníků se nazývá k a p it u l o u . T oto jm éno opět pochází od toho, že dříve počínali svá shrom áždění přečtením k apituly z Písm a sv. nebo z řehole, podle k te ré žili. Po sm rti biskupa přechází na k a p itu lu jeho pravo moc, k tero u k ap itu la vykonává zvoleným k a p i t u l n í m v i k á ř e m . Č e s t n í ka l n o v n í c i m ají sice právo nositi oděv s í d e l n í c h kanovníků, nem ají však hlasu v kapitule. * A r c i k n ě z e m nazýval se dříve první kněz ně k te ré farnosti. Je jic h pošet, úkol a právo jso u v jednot livých diecésích různé. F a rn o st (z řeckého „paroikia — skupina soused ních p říb y tk ů “) je řízena f a r á ř e m (parochus). Vv88
učuje její obyvatele a p řislu h u je jim sv. svátostm i. Původně byl u každého k o stela biskup. K dyž v šak obec k řesťan sk á v zro stla a biskupové n estačili ukojovati duševní potřeby svého stádce, ustanovovali jin é kněze v m ístech, k te rá nebyla d o sti rozsáhlá, aby se v nich zřídilo nové biskupství. T a k povstaly farn o sti. F a rá ři jso u ve vykonávání svého ú řa d u odvislí od biskupa, jenž je ustanovil a jenž m ůže jejich p ra vomoc podle církevního práva omezit. Jso u p a stý ři své farn o sti, ale podružní, neboť prvním pastý řem je tam biskup. F arářů m pom áhají v jejich ú řad ě k a p l a n i (ně kde m ají jm éno „vikáři - zástupcové“). Jso u u stanovo váni a odvoláváni přím o biskupem . Z a stá v a jí fa rá ře v jeho nepřítom nosti, nem oci nebo zaneprázdnění. K a plani m ohou vykonávati všecky funkce jak o fa rá ři a m ohou i delegovati jiného kněze. D e l e g o v a n ý kněz m ůže v šak vykonávati pouze onu funkci, pro k te ro u byl delegován. — * T o je s t hierarch ick á řa d a podle pravom oci, k tero u kdo m á v Církvi. Liší se v některých věcech od h ie ra r chické řady, utvořené podle stupně svěcení, jehož se kom u dostalo. Z těchto dvou hierarchických ř a d jso u utvořeny stupně, jež ru ší dem okracii světskou. V šichni lidé jsou sice sobě ve svém lidství úplně rovni, ne v šak v au to ritě, k te rá jim byla Bohem svěřena. Bůh zde na zemi nevládne v zevnějších věcech každém u jednotlivci přím o, nýbrž ustanovil své zástupce, jim ž udělil svou autoritu. P o slu šn o st n ěk teré autoritě p ředpokládá pokoru. C esta pokory je však jedinou cestou do k rálo v stv í ne beského, kde bude Bůh vládnouti každém u přím o a bez pro střed n ík ů . 4. K n ěž sk ý od ěv
Ja k o v obyčejném životě jso u rů zn é oděvy pro rozm anité p říle žito sti nebo pro různé stavy, ta k i v C ír kvi katolické užívá kněžstvo vlastního oděvu. Připio89
m íná vznesen,ost jejich stav u ja k p řed věřícím i, ta k p řed nimi samými. L idské m ysli toho vyžadují, aby se tím to způsobem zvýšil zevní le sk úkonů, aniž se tím ovšem p řid á něco jejich skutečné velikosti. R ozeznávám e dvojí š a t k něžský: š a t užívaný v obyčejném životě a roucha, k te rá oblékají se p ři litu r gických úkonech. A si po pět sto le tí nelišilo se kněžstvo sv5'm odě vem od ostatních věřících ani barvou ani form ou. J e d i nou snahou bylo, aby se k a ž d ý v y stříh al nápadnosti nebo n eslu šn o sti. K něží se od ostatních rozeznávali spíše v ě tší vědou, ctností a zbožností. Když v šak nerozum ná a sm ěšná m óda zmocnila se občanského oděvu, jejž zkracovala a jiným způsobem činila neslušným , nosilo kněžstvo dále dlouhý oděv, n,a nějž bylo uvyklé. T ím to oděvem byla dlouhá tóga, zvaná s u t a n a (od latin sk éh o „subtanea — spodní oděv, sahající k p a tá m “ ; v estis ta la ris ). M noho všeo becných i provinciálních sněm ů a m noho papežů opa kovalo požadavek, aby kněží nosili dlouhý oděv, zvlášť pro n ě určený. # D říve nosívali kněží su ta n u různých barev: bílou, červenou, fialovou. T ohoto zvyku se p řidržovali čle nové různých k ap itu l. O dtud sn a d ta k é pochází, že choroví chlapci n o sí sutany července nebo fialové, neboť d řív ější církevní disciplina vyžadovala, aby v choru nosili všichni stejíf|ou barvu. C írkevní sněm T rid e n ts k ý ustanovil, aby nižší du chovenstvo nosilo oděv černý. B iskupové podrželi barvu fialovou. K ardinálové oblékají se v barvu červenou, k te rá značí jejich pohotovost pro liti svou k rev na obra nu C írkve. P apež jedině nosí su ta n u barvy bílé. * K rom ě zvláštního oděvu vyžaduje C írkev od1 kněží t o n s u r u (lat. to n d ere — s tříh a ti). 90
V prvních stoletích křesťanských stříh a li si všich ni m uži vlasy. T o m ěli ve zvyku i Řím ané, k te ří se tím lišili od n áro d ů zvaných „ b a rb a ři“, k te ří je nosili dlouhé. Po nich se m oda dlouhých vlasů u ja la i v říš i Řím ské, Pouze kněží a m niši, k te ří nem ěli příčiny, proč by u p u stili od dřívějšího zvyku, nosili dále stříh an é vla sy. T im se lišili t olik od laiků, že výraz „ o stříh a ti si v lasy “ značil vstup do k lá šte ra nefco do stavu duchov ního. C írkevní předpisy p řísn ě n a to dbají, aby kněží nosili to n su ru , k te rá zn,ačí, že m ají v é st život dokonalý, p ro stý všech m arnivostí a zbytečností a že jsou hrdi na to, že jso u otroky Ježíše K rista, neboť otrokům pán vlasy o stříh al na znam ení vlastnictví. *
Ve S tarém Z ákoně dal H ospodin zv láštn í a po drobné rozkazy, ja k m á vypadati oděv kněží a vele kněze p ři bohoslužbách. Jím m ěli býti kněží upam atováni na to, že m ají sloužiti Bohu ctnostně a věřící upo zorněni jeho k rá so u a drahocenností na vznešenost H ospodina, jem už se slouží. V prvních stoletích k řesťanských nenosili kněží p ři bohoslužbách zvláštních rouch, nýbrž šat, jejž oblé k ali i 'ostatní věřící. N ásledovali tím jen p řík la d u Ježíše K rista, jenž p ři ustanovení N ejsvětější S v á to sti n e zm ěnil šat. J e s t v šak jisto, že už za časů A poštolů b ral se pro slavení O běti z úcty k Nejsv. S v áto sti ša t čistší a d ů sto jn ě jší toho, jenž se obyčejně nosil. T o odpovídalo pojm u vznešenosti a velikosti n á boženských tajem stv í a bylo nutné pro vzbuzení zbož nosti prvních věřících, k te ří se o b rátili ze židovství a pohanství, k d e kněží používali p ři svých obětech největší nádhery. * K dyž C írkev po pronásledováních prvních sto letí m ohla veřejně slav iti svou liturgii, činila ta k s větším leskem , než když se m usila skrývati. Z vláště pak, když 91
obdržela od horlivých věřících d ary pro konání boho služeb, žádala od biskupů a kněží, aby přistupovali k o ltáři v oděvu nádherném a drahocenném , neboť není inie ta k spravedlivého, jako aby ae k slávě Boží obětovalo všecko n e jk rá sn ě jší a nejvzácnější. Vždyť všecko přichází od Boha. Nicméně litu rg ick ý oděv nelišil se ve střih u od šatu, používaného v obyčejném životě. Jelikož však C írkev nejde se zm ěnam i mody, nepřipustila v litu r gickém oděvu jiné změny, než té, již vyžadovala větší čistota nebo pohodlnost. T im se stalo, že během sta le tí se litu rg ick ý oděv pro svou k o n serv ativ n o st úplně od lišil od oděvu světského. Oděv, dříve všeobecně použí vaný, sta l se oděvem liturgickým . * L iturgické roucho, jež kněz krom ě sutany nosí p ři sv. Oběti, sk lá d á se z am iktu (hum erale), alby, cingula, m anipulu, štoly a kasu le. P ři slavné (pontifikální) M ši připojuje biskup (nebo p reláti, k te ří m ají právo pontiíik aiií) k tom uto rouchu ještě punčochy, střevíce, ru k a vice, tunik u, dalm atiku a m itru. O určitých svátcích nosí arcibiskup pallium . Já h en obléká n a albu m anipl, što lu a dalm atiku, podjáhen pouze m anipl a tu niku (tuni cellu). P ři pontifikalních M ších nosí assistu jící kněz (p re sb y te r assisten s) pluviál. T yto oděvy nosí se podle u rčitý ch ru b rik i při ji ných kněžských úkonech. K rom ě toho používá se při jistý ch p říležitostech superpellicea nebo rochety (cappa m agna, m ozetta, m anteletta) a biretu. * * A m i k t (od lat. „am icire — z a h aliti“ ; jiné názvy: anagolagium , fano, hum erale, superhum erale) je obdél níkový k u s p látna, k te ré si k lad e kněz kolem k rk u a 'na ram ena a přiváže je dvěm a stuham i křížem přes prsa. U p ro střed je vyšit kříž, jejž kněz před obléknutím am iktu líbá. N osí se pod albou, v něk terý ch případech na rochetě nebo superpelliceu. Ř eholníci jej nosí na své ka92
puči. T ím to způsobem je oblékán podjáhnovi od biskupa p ři svěcení. A m ikt je znám asi od osmélioi století. Původně se užíval z p rak tick ý ch důvodů, aby kněz při bohoslužbách nen achladl nebo p ro ti potu; nyní je sym bolem helm ice sp ásy a m oudrosti a zdrženlivosti v řečech. P apež krom ě obyčejného am iktu pod albou obléká ještě na albu jiný am ikt, jenž nese jm éno l a n o n . T en se sk lá d á ze dvou širokých hedvábných kruhovitých lím ců, k te ré p a d a jí až přes ram ena. * A l b a (t. j. bílá; tak é nese jm éno „ tu n ik a “ nebo dříve „cam isia“ ; naše „košile“ nebo „kam izola“) je dlouhé a ‚široké roucho z p látn a nebo konopí. U Ř ím anů je nosili vznešené osoby jako spodní roucho. M ůže býti na rukávech a na spodní obrubě ozdobeno. C írkev žádá výslovně, aby bylo z plátna nebo k o nopí, neboť chce tím sym bolicky označit roucho nevin nosti. L átky ze zvířecích p ro d u k tů (vlna, hedvábí) jsou pro ni vzpom ínkou na prvotní hřích, po němž Bůh A dam a a Evu oblékl v roucha ze zvířecích koží. H ospodin výslovně nařídil, aby židovští kněží no sili p látěné roucho. Zajím avé je, že i pohanští kněží oblékali se p ři obětech v plátěná roucha. *
C i n g u l u m (od lat. „cingere — o p á sa ti“) je st lněný nebo hedvábný p ás nebo provaz, jím ž opásává se širo k á a dlouhá alba, aby nevadila v pohybech. C ingu lum se nosilo ze stejných p rak tick ý ch důvodů i v oby čejném životě a člověk neopásaný p latil za n e p o řá d ného nebo lehkom yslníka. V litu rg ii je od 9. sto letí cingulum doplněk k albě Jeh o zavedení do liturgie krom ě p rak tick ý c h důvodů m ělo za p o d k lad i slova Spasitelova, jim iž nařizuje, abychom m ěli svá bed ra opásána. Cingula bývají obyčejně bílá, ale jso u i v ostatních barvách liturgických.
93
Když papež slouží slavnou m ši svatou, p řipojuje si k cingulu ještě t. zv. s u b e i n c t o r i u m . T oto má tv a r m aniplu. Je d en jeho konec je vyzdoben vyšívaným beránkem a druhý křížem . D říve to byl odznak každého biskupa, avšak od 16. stol. je vyhraženo pouze papeži. ■K-
Jin é p látěné roucho, k te ré -nosí klerikové a kněží v choru nebo p ři bohoslužbách, při nichž není p řed e psána alba (ta k při kázání, požehnání, udílení Svá to stí atd .), je s u p e r p e l l i c e u m a r o c h e t a . Jso u to bílá roucha sobě podobná do polou lýtek, su p erp el liceum m á v šak rukávy široké, k d ežto rocheta úzké. T ěm to je podobná tak é t. zv. c o t t a , k te rá však sahá jen do p asu a je jí širo k é rukávy k lokti. R ocheta a cotta bývají vyzdobeny k rajkam i. Superpelliceum je obyčejný oděv klerik ů , jejž do stá v a jí ihned po udělení to nsury. V znikl mimo Řím ve 12. století. U žívali ho kněží v chladných k rajin ách na oděvu z kožešin (pelliceum ). Byla to vlastně ob vyklá alba, k tero u v šak nem ohli na těžkém oděvu opás a ti a jejíž rukávy m usili ro zšířit. Od 12. sto letí je su perpelliceum používáno nejen v choru, ale tak é p ři u d í lení Svátostí. Z k rátilo se od té doby. N ěkdy m á podobu zvonovitou jako k asu la a je bez otvorů pro ruce. R ocheta je pouhým oděvem pro chor, jíž se nemůže užívati p ři udílení svátostí. Je vyhražena pro k a rd i nály, biskupy a m nohé preláty a kanovníky. Jm éno má od „roccus, něm. R ock — oděv, š a t“, a bylo; dáno ve 13. sto le tí v N ěm ecku a A nglii šatu, jenž až do 15. sto le tí n esl v Říme jm éno „cam isia ro m an a“ a k te ré papež a jáhnové jeho nosili pod albou. Na rochetě nosí se t. zv. m o z e t t a . J e to široký lím ec červený, fialový nebo černý, podle hodnosti n o site lů nebo dle litu rg ick é doby. D říve byl m nohem delší a opatřený kapucí, k tero u si dávali v zimě na hlavu. N yní sie podobá širokém u lím ci a kapuce je s t jen m a ličká. N osí ji biskupové, preláti a kanovníci. A I m u c e je chorový p lá š tík z kožešin, opatřený vzadu m aloti kapucí. N osí se na rochetě. D říve to bývala 94
pokrývka hlavy, k te rá splývala až na ram ena. N osívali ji t a k é řeholníci a řeholnice. Nyní je výhradným od znakem kanovníků. * M a n i p l (m anipulus, m appula, m anuale, brachiale, sestace, sudarium ) je proužek látky, jejž no sí k le ru s vyššího svěcení p ři M ši sv. zavěšený na levé ruce. Pů\o d n ě jej kněží nosívali v levé (někdy i v pravé) ruce. P ůvod m aniplu je nejasný. Snad sloužil k u tírá n í potu, slz, nebo sloužil za liturgickou ú tě rk u p ř i boho službě. N ejspíše se podobá pravdě, že vznikl z „‚rnappy“ neboli etiketního šátečku, jejž od 4. stol. nosily v ruce význačné osobnosti. M anipl bývá z drahocenných láte k , v liturgických barvách, op atřen jsa vyšitým křížkem , jenž se líbá p řed oblečením m aniplu. Slouží jen ke m ši, p ři jiných bohoslužbách se odkládá, i když kněz používá k a sule. Sym bolicky značí slzy a nám ahu bohum ilého ži vota a ovoce dobrých skutků. B iskup bere m anipl teprve po C onfiteor stupňové m odlitby, což bylo dříve odůvodněno k asu li. T a jako zvon nebo dom eček (od toho lat. „casu la“) až k zemi zahalovala biskupa. T eprve kdýž m ěl vysto u p it k o ltá ři, vykasal si k a su li na obou stra n á ch ru k o u a p ři tom d o stal m anipl, jenž před tím byl pro něho zbytečný. * š t o l a (z lat. „štola — oděv“ ; tak é „ o ra riu m “) je p ru h látk y , jejž kněz k lad e kolem k rk u a nechá vpředu splývati (na superpelliceu). B iskup nechává oba konce štoly (na albě) splývati rovnoběžně, kněz křížem přes sebe a jáhen na způsob šerpy od levého ram ene k p ra vému boku. Štola nosí se p ři M ši sv., při udílení sv á to stí a n ěk terý ch sv áto stin v patřičných liturgických barvách. Bývá ze stejn é lá tk y jako m anipl a k a su la a je opatřena alespoň jedním vyšitým křížem , jejž kněz při oblékání štoly líbá. 95
Původ štoly se vysvětluje rozličně. N ěk teří tvrdí, že to byl pouze šátek , kap esn ík (orarium od lat. „os — ú s ta “), jejž nosily význačné osobnosti. J in í s velkou pravděpodobností dokazují, že to byl původně dlouhý ša t, podobný albě a lišící se od n í tím , že byl vpředu od shora dolů otevřen. O kraj (lat. orarium ) tohoto rozevření byl lem ován drahocenným i výšivkam i, k te ré se později od vlastního roucha oddělovaly a konečně jenom ony z něho zbyly jako nejvýznačniější část. V litu rg ii je što la sym bolem původní nevinnosti nesm rtelnosti. * K a s u l a (z lat. „casula — dom eček“) je nyní nejsv reh n ější roucho kněze p ři M ši sv. Jak o škapulíř p řik rý v á p rsa a záda, jsouc o p atřen a otvorem p ro hlavu. N ezakrývá ram en. Původně byla širo k á a dlouhá a jako zvon nebo dom ek (odtud je jí jm éno) obklopovala celou postavu kněze. Až do sedm ého sto le tí byla nejen rouchem li turgickým , nýbrž i obvyklým občanským šatem . Vyvi nula se z antické paenuly, k te rá byla pláštěm pro zimu nebo cesty a sta la se oděvem le p ší třídy. Zvonovitou form u ponechala si k a su le až do 13. sto letí. Od těch to dob začala se z p rak tick ý c h důvodů rych le m ěniti; zvláště po stra n á ch byla zkracována, aby ruce m ěly volnější pohyb. J e škoda, že k rásn ý původní tv a r se z tra til a na jeho m ísto p řišly form y často nevkusné, k te ré ani zdálky nepřipom ínaly d řív ě jší k rá s u form ovou. K asule byla dlouhou dobu v liím ě oděvem společ ným všem u kleru. Já h n i ji nosili až do okam žiku, kdy vstupovali do svatyně. Z de si ji ponechávali ve dnech kajícných, pro k te ré se nehodila obvyklá bílá jejich dalm atika. Žádný však z nižších k le rik ů ji nenosil takovým způsobem jako kněz. Já h en i podjáhen ji svlékali, když vystupovali na am bon při čtení Epištoly nebo Evangelia. J in a k ji nosili v p řed u podkasanou (p la n e ta p licata). P ozději p ře sta li jáhnové no siti k a s u li přes dalm a tiku. Od devátého sto le tí nosí podjáhni m ísto n í tuni96
cellu. Od jedenáctého stol. je k asu le čistě „kněžským “ oděvem. K asuli obléká kněz povinně při M ši svaté. J in a k ji o;bléká p ři příležitostech, k te ré jso u v nějakém sp o jení se M ší sv., nebo p ři takových, k d y se m á projeviti d ů sto jn o st kněžská. P ři M ších v době p o stn í a k a jíc né používají jáh en i podjáhen zm íněných podkasaných k a su li (planeta plicata). P odjáhen ji odk lád á k e čtení E pištoly, jáhen po dobu od Evangelia až k P řijím ání. Jáhen pro tu to dobu ji svinuje n a ram ena na způsob šerpy, nebo ji n a h ra d í širokou štolou (što la la tio r). C írkev orientální ponechala si až do dnešních dob původní io rm u ; roucho pak nazývá p l a n e t o u (to znam ená věc, k te rá se m ůže lehce o táčet všem i sm ě ry kolem k rk u ). Sym bolicky značí k asu le lásku, slad k é a lehké jho K ristovo a s a t nevinnosti. * P l u v i á l byl původně plášť do d eště (lat. „plu vium — dešť“) opatřený kapucí. Když p ře s ta l b ý t p o u žíván v obyčejném životě a s ta l se oděvem litu rg ick ý m , byl skvostně vyzdobován. K apuce se při tom z trá c e la ; nyní z n í zbyla p o lokruhovitá a bohatě vyzdobená lá tk a na pádech. P luviál je na p rso u sepiat sponou z látk y , u b isk u pa kovovou sponou (zvanou f o r m a l e ) . N osí se p ři nešporách, průvodech, požehnáních a jiných slav n o st ních příležitostech. Od střed o v ěk u nosí papež t. zv. m a n t u m (pluviale rubrum , cappa ru b ra ), jež je s t zdloužené pluviále, jež s e m usí nazvednout, aby papež m ohl k ráč e ti. P oužívá se ho ve stejných příležito stech jako pluviálu, je v ša k pou ze v barvě bílé nebo červené. Barvy červené, jež je s t v lastní papeži, užívá se p ři všech p říležitostech, p ři k te rých se nem ůže u ž íti barvy bílé; tedy i v bohoslužbách za zem řelé. C a p p a m a g n a je plášť, jenž p řik rý v á celé tě lo ; je úplně uzavřený a m á dlouhou vlečku. C appa k a rd i nálů je z červeného nebo (v době kajícné) fialového
97
m ohéru, b isk u p sk á vždy fialová z vlny. Na eappě se v zimě n o sí lím ec herm elinový, v létě biskupové červe ný, kardinálové šarlatový. B iskupové ji no sí na trůně, nikdy v šak p ři udílení sv áto stí nebo ve spojení s m i tro u a berlou. * Já h en a podjáhen n o sí při M ši sv. a jiných p říleži tostech oděv, jenž nyní se od sebe neliší. Z ů stala však doposud rů zn á jm é n a : jáhen nosí dalm atiku a Podjá hen tu n ik u (nebo tunicellu). Jm éno d a l m a t i k a uk azu je na původ je jí v Dalm acii. Byl t o oděv císařů a jejich dvořenínů. C írkev jej brzy p ře ja la jako čestný oděv biskupů. P apež S ylvestr dovolil jej n o siti řím ským jáhnům . A si od 9. stol. pou žívali dalm atiky všeobecně biskupové i jáhni. D alm atika bývala bílá a od ram en dolů m ěla svislé červené pruhy (clavi). Z toho důvodu byla považována za oděv ra d o sti; proto se nenosila v době kajícné. R u kávy m ěla široké. Podjáhnové nosili t u n i k y , k te ré se lišily od dal m atiky tím , že bývaly užší, k ra tš íc h a užších ru k áv ů a bez svislých p ru h ů (clavi). Od 10. stol. stává se odě vem podjáhnům vlastním . V barvě se brzy i s dalm atikou přizpůsobila barvě kasule. Od' 12. stol. nosí bi sk u p nebo preláti, k te ří m ají p rivilej pontifikalií, pod k a su li dalm atiku a tu n ik u (tunicellu) z lehké látk y a užší form y. N osí je i ve dny k ajícné, kdy jáhen a pod jáhen m ísto nich berou plan ety sh rn u té (plicatae). * Biskupové nosí ještě n ě k te ré insignie své moci. T im je na př. pallium , p rste n , pek to rál, m itra, berla. T a k é rukavice a zvláštní obuv. P a l l i u m , k te ré se k lad e p ři M ši přes hlavu na kasuli, m á podobu uzavřeného prstence, s něhož v p ře du a vzadu p a d a jí dva pruhy, p o k ry té dole černým h ed vábím . J e bílé a m á vyšity n a sobě černé k řížk y : zp ře du, zezadu, s 'obou s tra n a |na obou koncích splývajících pruhů. D ělá se z vlny sestřižen é ze dvou beránků, k te ří 98
se o sv átk u sv. A nežky 21. ledna slavně žehnají u sv. A nežky „p řed zdm i“. T ito beránci se pak p řed á v a jí v péči B enediktinek u sv. Cecilie. P allia žehná papež u hrobu sv. P e tra dne 28. června večer. P a llia zů stáv ají ležet n a h robu až do dne, k d y papež je někom u odešle. Pallium n o sí papež, p atriarchové a arcibiskupové jako znam ení pravom oci. N ěk teří biskupové je d o stá vají jako privilej. K rom ě papeže sm ějí jej o sta tn í no sitelé b rá ti jenom v u rčité dny (festa p allii). P allium je sym bolem plné moci pontifikální, k te rá se vykonává ve spojení se stolcem papežským . L1 tř í k říž k ů pallia (na prsou, na zádech a n a levém ram eni) jso u do hedvábných oček zasunuty zlaté jeh li ce a drahokam y. P allium se objevuje asi ke konci 6. stol. Původně vypadalo podobně jako nynější što la, k te rá splývala s levého ram ene a p řes záda s pravého ram ene a na p rso u vytvořila jak ý si klín, jenž zahýbal znovu k levé mu ram eni dozadu. R a c i o n a l e , k te ré od 10. do 16. sto le tí bylo velm i ro zšířen o m ezi biskupy N ěm ecké říše a jejich sousedy, nosí nyní různou form ou pouze biskupové z P aderbornu, z K rakova, z E ic h stá ttu a z T oulu. J e s t to ja k á si n á h ra d a pallia a napodobení ephodu židovské ho velekněze. -* P r s t e n p a stý řsk ý n eliší se od obyčejných p rste nů. M nohé z nich byly nalezeny už v katakom bách. Bý vají ze zlata nebo z jiného kovu a obyčejně jso u opa třeny barevným drahokam em . N a něm bývají vyryty k řesťan sk é sym boly, jako: kotva, ry b a, holubice atd. B rzy (už od 7. stol.) náleží p rste n k biskupským insigniím . „R ybářský p rs te n “ nosí papežové a slouží za pečetítko u důležitých listin. P ři bohoslužbách sm í nosit p rste n jen k a rd in á l, bi skup, opat a p rotonotáři. B iskupský p rste n značí pečeť pravé víry a úzké spojení biskupovo s jeho diecesí. P rste n nosí i abatyše, jež jej dostává p ři uvedení do svého ú řa d u a značí u ní, zrovna jak o u opata, spo-
99
jen í s k lá š te rn í obcí. N ěk teré řeholnice nosí p rsten jako sym bol svých zásnub s K ristem . * P e k t o r a l (crux pecto ralis — k říž náp rsn í), k říž obyčejně ze zlata a p osetý drahokam y, jak o biskupský zn ak začíná se n o sit do st pozdě. N áprsní kříže nosily se velm i záhy, ja k na to u k a z u jí nálezy v katakom bách, jejich drahocennost v ša k n eprozrazovala ani ta k dů sto je n stv í m ajitele, jako jeho zám ožnost. N osili je i oby čejní věřící. T eprve od 13. stol. stáv á se p e k to rál insignií bi sku p sk o u a bývají jim i vyznam enáni tak é kardinálové, o pati a abatyše, k te ří jej nosí neustále, kdežto proto n o tá ři jen p ři M ši sv. U p ro střed pektorálu bývá m alá prohlubeň, v níž se chovají o statky Svatých. T o no siteli připom íná u trpení a vítězství Svatých a m ocnou ochranu, k te rá m u z k ř í že p ro ti všem nepřátelům plyne. A r c i b i s k u p s k ý k ř í ž n o sí se od 13. stol. před arcibiskupem v k o ste le i mimo k o ste l v jieho ú řed n í pro vincii. J e s t to napodobení zvyku n o siti k říž před p ap e žem. N osí se tak , že obraz U křižovaného je obrácen lc tom u, jenž je s t tím to křížem vyznam enáván a má mu připom ínati, že všecka jeho sláva je v k říž i P áně a že z lásk y k: Bohu m á stá le na svém těle n o sit odří k á n í kříže. T a k é některým biskupům se dává toto právo. *
M i t r a (infula, tia ra ) je pokrývka hlavy, k te rá se v h oření části končí dvěm a hroty. V zadu sp a d ají na š íji n o sitele dvě stuhy (fanony). B iskupský cerem oniál rozeznává tro jí d ruh m itry : a) drahocennou (preciosa), ze zla té nebo stříb rn é lá t ky, a okrášlenou vyšíváním a d rah o k a m y ; b) auriphrygiatu, z bílého hedvábí, lem ovaného zlatem nebo ze zlaté ho b ro k átu bez n ějaké ozdoby; c) jednoduchou (sim
100
plex), z bílého dam ašku nebo plátna, s fialovým tře p e ním n a konci fanoinů. M itry se nenosí v různých liturgických barvách. M itru nosí právem svého ú řa d u biskupové a k a rd i nálové. O pati a preláti, k te ří d o stali to to právo, sm í ji n o sit s určitým omezením. B iskupský cerem oniál a pontifical u rču je kdy a k te rá m itra se m á nosit. M itra značí m ysticky helm ici sp ásy a m itru A ronovu. J e jí dva h ro ty značí obojí Z ákon a světelné p a p rsk y , jež vycházely z obličeje M ojžíšova. M itra je původu řím ského a povstala jak o o statn í roucha litu rg ic k á z obyčejného používání. Od 8. stol. používali papežové p ři slavných průvodech mimo k o ste l na hlavě t. zv. cam elaucum , což bylo jak o u si n á h rad o u za císařsk ý diadém . Z této vysoké šp ičaté čepi ce papežské p a k povstala litu rg ick á pokrývka na h la vu — m itra. Od 12. stol. náleží m ezi znaky b isk u p sk é moci. Během středověku povstala z m itry papežská t i a r a tím , že se jí p řid ala nejprve jedna, později tř i k o runy. Papež nosí tia ru v šak jenom na cestě k bohosluž bám a k d y ž se z nich vrací. P rávě jak o m itra biskupská, ta k i b i r e t obyčej ného kněze povstal z jednoduché čepice (pileus), ja k jso u o tom důkazy u ž z 110. stol. Od 14. stol. stala se li tu rg ick o u pokrývkou hlavy. J e jí n y n ější podoba vyvi nula se z p rak tick ý ch důvodů, k d y se sešívané švy zvyšovaly, aby pokrývka se m ohla leh čeji b rá ti do ruky. Jm éno „p i 1 e u s “ zůstalo pro čepičku b isk u p ů a p re lá tů (soli D eo), k te rá se nosí pod m itrou. Ja k o o d k ry tí hlavy značí výraz úcty a pokory přeď vyšší d ů stojností, ta k p řik ry tí hlavy naopak p ro zrazu je m oc a a u to ritu úřední. Z toho důvodu tak é dle předpisů bisk u p jed n á s pokrytou hlavou častěji, než obyčejný kněz. * B iskupská b e r l a (pedum) povstala z obyčejné hole poutnické. Z písem ných svědectví je zřejm o, že věřící ode dávna přicházeli na bohoslužby se svou holí,
101
o níž se opírali při dlouhých obřadech, p ři nichž se stálo. Původně to byla rovná hůl, ukoinčená nahoře koulí nebo v podobě T (ja k ji dnes n o sí ře č tí biskupové), teprve od 13. stol. nabývá n y n ější form y s ohnutým zakončením (cu rv atu ra). L iturgickým odznakem se stala nejprve ve Španělsku a v G allii, asi vlivem O rientu. T ro jí č á st berly vykládá sym bolika následovně: 1. ohnutá č ást znam ená p a stý řsk o u péči, k te rá p řita huje k dobrém u a odvádí od z lé h o ; 2. stře d n í část zna m ená oporu a vedení p o d říz e n íc h ; 3. spodní bodlo (stim ulus) p a k pobízení k dobrém u a p o tre stá n í zlého. O p atsk á berla (a ve středověku i biskupská) je okrášlena v h orní části bílým šátečkem (panniselíus). * K ardinálové, biskupové, opati a p re lá ti nosí p ři pon tifik áln í M ši tak é zvláštní ozdobnou liturgickou o b u v (sandalia, cam pagi) a p u n č o c h y (caligae, udones). Bývají v různých liturgických barvách, s výjim kou černé; v tom případě nosí se obyčejná obuv (ta k p ři M ši za zem řelé nebo o V elkém p á tk u ). T a to litu rg ick á obuv svým sym bolem označuje no sitele za h lasatele Evangelia a učitele v jeho diecési. O byčejný kněz nenosí tu to zvláštní liturgickou obuv. Původně tato obuv byla nošena vznešeným i. V 6. sto le tí ji nosili řím ští klerici jako odznak své d ů sto j nosti. R ozšířením a vnikáním litu rg ie řím ské do o sta t ních k ra jů dostala se litu rg ic k á obuv i tam , a biskupové jí záhy používají. Od 10. stol. jí jak o vyznam enání po volují papežové i opatům a n ěkterým kněžím . Jenom papež m ívá p o ntifikální střevíce na n á rtu zdobeny křížem . *
T a k é zvláštní p o ntifikální r u k a v i c e (w anti, m a nicae, chirothccae) jso u právním znakem k a rd in álů a bisk u p ů a zvláštní výsadou opatů a p relátů . Bývají
102
z hedvábí a jso u okrášleny nahoře (circulus aureus, tasejlu s) a na m anšetách. Sym bolicky značí čistotu srdce a sk u tk ů a ta k é p ři pom ínají le st Jakubovu, jenž si oblékl rukavice z je h něčí kože. Ja k u b je p ak předobraz K rista , k te rý se po k ry l našim i hříchy, aby nás vykoupil. N osí se (od 13. stol.) v různých liturgických barvách (vyjm a černé) p ři slavné M ši sv. až do Obětováni. Ja k o liturgický oděv jsou znám y od 10. stol.
103
C. O B Ě T IŠ T Ě 1. Oltář
N ejsv ětější Oběť nám byla svěřena a slovy kněze je n eu stále opakována. K dyž jsm e se pokochali T ajem stvím i, k te rá více d u ší chápem e než svým i sm ysly, když jsm e zraky Víry pohlédli do otevřených nebes a uzřeli tam na o ltáři le žeti obětovaného B eránka, rozhlížím e se tělesným a očim a p o m ístě, k d e na tom to viditelném světě leží s k ry tý a p řesv atý n á š obětní D ar. P ohled náš u tk v í na o ltáři (z lat. a l t a r e — po výšené m ísto). V e všech dobách a u všech n á ro d ů bylo p ro oběť vyhraženo vyvýšené m ísto — oltář. Vidím e, ja k K ain a A bel hotoví o ltář z drnu, aby n a něm obětovali. P o zději Noe sta v í o ltář z kam ene a zasvěcuje jej H o spodinu. M ojžíš a Šalamoun sta v í o ltář, určený pro zápalné krvavé oběti a o ltář pro spalování oběti z vonných součástek. * Prvním oltářem Nového zákona byl stů l ve veče řad le , u něhož jed l P án n á š s učedníky p ři ustanovení n e jsv ě tější Oběti. K dyž p a k A poštolé opakovali na p a m átk u eucharistickou oběť, používali nejprve tohoto sto lu a p ak zhotovovali jem u podobné. O dtud1 podoba stolu k řesťan sk ý ch o ltářů a jejich jm éna: nebeský stůl, m ystický stůl. Až do 4. sto letí bývaly ze dřeva a přenosné. V e 4. stol. v O rientě a v 6. stol. n a západě se pak objevují oltáře kam enné.
104
Současně povstávala i jiná form a o ltá řů — podoba rakve nebo hrobu. Původ této form y oltáře d atu je se od dob, kdy křesťané počali si stav ěti k o stely v n e j větší blízkosti h robu nějakého m učedníka nebo přím o n a d ním. H rob sám tvořil k ry p tu , či podzem ní kapli. Bylo-li to m ožno, ukládalo se tělo m učedníka přím o do oltáře. Z toho povstal i jiný zvyk, že nyní v o ltá řn í desce se chová vždycky n ějaká svatá relikvie v m além uzavřeném prohloubení. Když totiž ro zšíře n á úcta n ě kteréh o světce žádala i na jiných m ístech chrám y jem u zasvěcené, postavily se ja k é si d alší jeho hroby, v nichž se zprvu nalézala jenom látk a , k te rá byla d o týkána 11a jeho skutečném hrobě a od 9. stol. i částečky z jeho tělesných po zů statk ů . T y se uzavíraly v d esku oltářn í a nyní jso u nevyhnutelně zapotřebí, aby se o ltá ř m ohl světit. * N ynější o ltář sk lá d á se ze tří částí: 1. z vlastního oltářního tělesa ( s t i p e s ) , na něm ž leží o ltá řn í deska a k te rý je buď celý z přirozeného kam ene nebo alespoň jeho stra n y ( c o l u m e l l a e nebo l a t e r a ) , 2. z o ltá řn í desky ( m e n s a ) , k te rá m usí být z jediného k u su k a m ene a pevně spojena s oltářním tělesem , 3. z hrobu s relikviem i ( s e p u l c h r u m ) , k te rý bývá u p ro střed oltáře a je pevně kam enem přikryt. Oběť M še sv. sm í se nyní p řin á še ti jenom na oltáři. V prvních dobách sice vidím e, že n ě k te ří horliví světci za pronásledování vypom ohli si i jin a k (ta k na p řík la d sv. Lucian sloužil M ši sv. 11a svých prsou, Theod o ret na ru k o u svých jáh n ů ), ale požadavek oltáře byl o d prvopočátků v platnosti. O ltář, k te rý značí sym bolicky K rista , bývá zasvě cován pro Oběť překrásným i a hluboký sm ysl sk rý v a jícím i cerem oniem i. K onsekrace o ltá ře by byla p o ru šena a m usil by se znovu světit, kdyby někdo nepovo laný otevřel sepulchrum , odstranily se o statk y , o ltá řn í deska se oddělila od tělesa oltářního, kdyby o ltářn í deska nebo destička, p řik rý v ající sepulchrum , p rask la , nebo k d y b y se odlom ila č á st desky, jež p ři svěcení o ltá ře byla pom azána.
105
Ve sta rý c h k řesťanských chrám ech zvedalo se nad oltářem na čtyřech sloupech t. zv. c i b o r i u m ( t a b e r n a k l ) , k te ré mělo své jm éno od převrácené kupy k a licha (řecky: kiborion) nebo od stan u (tabernaculum ). B iskupské cerem oniále vyžaduje je ště d'nes nad oltářem baldachýn, což se v ša k nezachovává. U p ro stře d ciboria zavěšovala se holubice (peristera) ze zlata nebo s tříb ra , v níž se chovala S váto st O ltářní pro nemocné. # R om ánský sloh zavedl za oltářem zvláštní stěnu ze dřeva, kam ene nebo kovu, zvanou r e t a b l (z: r e t r o t a b u l u m — zadní stě n a ), k te ro u vyzdoboval oby čejně obrazy. G otika z ní učinila zvláštní skříň, v k te ré byly buď sochy nebo obrazy. Po jejích stra n á ch se otevírala jako kniha k říd la, rovněž vyzdobená m alováním nebo reliefy. R enaissance rozdělila re ta b l sloupky. N ejhůř si vedl b aro k a rokoko, jež o ltářn í zadní stěnu v n e pravidelných a neklidných form ách prodloužily až do nejvyšších výšek chrám u. N ejd ů ležitější dějiště p ři O běti — o ltářní stů l — m izí úplně pod tíhou zadní stěny a s oltářem m izí chá pání M še sv. I náboženský život této doby hledá všecky možné cestičky do Nebe, aniž pozoruje, že hlavní úplně přeh léd l — n e jsv ě tější Oběť. Člověk nechal K rista, svého P ro stře d n ík a , zapom enutého na o ltáři a po svých um ělých oblacích a s rozpustilým i andělíčky šplhá se do nebe. * Původně býval v k ostele jenom jeden oltář, ja k je .tomu dosud v řecké Církvi. A však už v 6. stol. staví se v západní C írkvi více o ltá řů v jednom chrám u. P o chází to odtud', že věřící žádali sobě votivní a fundační M še a že zvláště v k lá šte říc h zdržovalo se často mnoho kněží. Nové kanonické právo žádá, aby v takových chrá mech, kde je vícero oltářů, byl alespoň jeden pevný,
106
nepřenosný ( a l t a r e f i x u m ) . Od 7. stol. vznikají to tiž tak é přenosné oltáře ( a l t a r i a p o r t a t i l i , a ) . Bý valy to nejprve obyčejné dřevěné desky. V 9. stol. zho tovují se kam enné desky. O d 11. stol. d o stáv ají tyto k a menné desky dřevěnou podložku, od 13. stol. pak za podklad sk řín k u s relikviem i. Nyní se relikvie zapou ště jí přím o do oltářního kam ene.
O ltář a p ro stra n stv í kolem oltáře bývá od lodi ch rá mové odděleno nízkou m řížkou ( c a n c e l l i ) . J e to zbytek původního oddělení san ctu aria od p ro stran stv í, přístupného jiným věřícím . Nyní se u této m řížky pro je jí n ízkost u d ílí věřícím sv. Přijím ání. Zde p o k lek ají všichni, kdo touží po spojení s Bo hem. Z de jso u si rovni, neboť u Boha není žádného p ři jím ání osob. Jenom v ětší čistota m ravní a sv ato st u něho rozlišuje. V k lášte řích se od 13. stol. vyvinula z této m řížk zeď, prolom ená dveřm i ( l e t n ý ř ) , k te rá zastiňovala laikům pohled na oltář. Podobně je ště d n es ta k činí u Řeků ikonostase. I' * C írkevní předpisy žádají, aby o ltá ř byl p řik ry t třem i plátěným i pokrývkam i. Důvod k tom u je jednak p raktický, aby při náhodném p řev rh n u tí kalicha m ohla býti nejsv. K rev lépe zachycena, jed n ak důvod sym bo lický, neboť o ltář značí K rista. P lá tn a jej p okrývající značí buď p látna, jim iž bylo Tělo P áně v hrobě ovinuto, nebo věřící, již K rista obklopují. P látn o totiž dosáhne své k rásn é bělosti teprve po dlouhém zpracování; ta k i věřící teprve po dlouhých zkouškách a u trp e n ích do spívají k nebeské bělosti. Svrchní plátno m á přesahovat! o ltář po obou s tr a nách. T ento předpis p latí hlavně tam , k d e těleso oltáře je meozdobené. V oskové plátno, k teré pokrývá přím o desku oltářní, je předepsáno pouze pro den posvěcení oltáře.
*
107
K oltářním plátnům p a tří svým vznikem i c o r p o r a l e (od: corpus — tělo, neboť přicházelo s T ělem P áně ve sty k ) a z něho povstavší p a l l a . K orporál po k rý v al dříve celý o ltá ř i s kalichem . Od 12. sto letí však p ro v ě tší pohodlí byla část, k te rá pokrývala kalich, na hrazen a složeným jiným korporálem . Z toho povstala dnešní palla, k te rá je čtvercovitým vystuženým kou skem p látna. T a k é ko rp o rál sám se zm enšil a kněz jej p řin á ší s iSebou složený v b u rse n a kalichu a přede M ší svatou na o ltá ři ro zp ro stírá. K o rp o rál a; palla d o stá v a jí zvláštní svěcení. * Ř ím ský M isál žád á také, aby o ltá ř byl n a p řed n í s tra n ě op atřen suknem , pokud m ožno v litu rg ick é barvě důe, k te ré se p ro to nazývá a n t i p e n d i u m (t. j. věc, k te rá je vpředu zavěšena). T ento předpis p la tí tak é jenom tam , kde těleso o ltá ře je bez veškeré ozdoby. A ntipendia se objevují již v 6. století. * N a o ltá ři m á s tá t k n ězi a lidu viditelný k říž s po dobou U křižovaného, aby se p ř i obnovování O běti n e krvavé m yslilo na Oběť krvavou n a K alvarii. T a k é svíce jso u předepsány. S v atá Oběť by se nesm ěla bez světla voskovic konat. K říž a svícny se světly d o stá v a jí se na o ltář teprve počátkem druhého tisíciletí. P ře d tím se nosil k říž a sedm akolytů nosilo sedm světel p ři průvodě ze sa k ris tie k oltáři. K dyž se p řišlo k oltáři, k říž se u něho upevnil a svícny postavily kolem oltáře. * O d 16. sto le tí stav í se d o p ro stře d na o ltá ř zvláštní tab u lk a s m odlitbam i z m ešního kánonu, aby kněz n e m usil otáčet v knize listy a jeho pam ět byla podporo vána. Od 17. stol. sta v í se na oba konce o ltá ře ještě
108
m enší tab u lk y s tex ty m odliteb, jež se právě na těchto m ístech kněz m odlí. A by často drahocenné d esk y m isálu n etrp ěly , a tak é pro sn ažší čtení, klade se m isál buď na polštářk y (od 13. stol.) nebo n a pohodlnější pult dřevěný. *
N a o ltáři nachází se tak é po většině s v a t o s t á n e k (tab ern ak l). V křesťanském staro v ěk u chovala se S v áto st O ltářn í pro nem ocné a u m írající v sa k ristii, nebo v drahocenné holubici, k te rá byla zavěšena pod baldachýnem oltáře. P ozději se u zavírala ve zvláštní sk řínce ve zdi za o ltářem nebo stra n o u od něho. G o tick ý sloh vytvořil zv láštn í vysoké vížky a dom ečky pro E ucharistii. B ezpečnost pak vyžadovala, aby se S v á to st bez pečně skryla. Z toho1 povstaly přím o na o ltá ři sv ato stánky, jež se zavírají. S v ato stán ek nachází se oby čejně n a hlavním oltáři, jenom v k lá šte rn íc h a kollegiátních chrám ech u postranního oltáře. Je lik o ž se pro vystavení N ejsvětější S v á to sti m á použiti zvláštního trů n u a baldachýnu, zhotovují se někdy dva sv ato stán k y n a d sebou, aby se trů n nem usil stále znovu stavit. Řím ský ritu á l žádá dále, aby sv ato stán e k byl z a halen zvláštní rou šk o u ( c o n o p e u m ) . T oto, zrovna jako ro u šk a n a ciboři nebo vyložení sv ato stán k u l á t kou, připom íná p rvotní zahalování Svátosti. O dtud tak é jm éno „ stá n e k “. P ře d svatostánkem m á ve dne v noci h o řet t. zv. v ě č n é s v ě t l o , živené olejem. * V šecky tyto podrobné předpisy, tý k ajíc í se o ltáře, jsou výchovně důležité, aby věřící byl stá le pam atován na dů ležito st n ejsv ětější O běti a na úctu, k te ro u je povinnován přesvatém u T ě lu a drahocenné K rvi Páně. 2. L itu rgick é n ádob y
Pro konání O běti používají se tak é n ě k te ré nádoby. N ejp o sv átn ější jso u ovšem ty, k te ré přicházejí v přím ý
109
s ty k s T ělem a K rví Páně. Jso u to: kalich, patena, ci borium a m onstrance. K a l i c h a (cálix) k p ití používali už s ta ří p ři ho stinách. Podávali si jej z ru k y do ru k y na znam ení p řá telství. T o činil tak é P án Ježíš, když p ři poslední ve čeři podal všem apoštolům p íti z kalicha, jehož obsah prom ěnil ve svou drahocennou Krev. Nevíme, z jakého m ateriálu byl ten to přeslavný p rvní kalich novozákonní a z jakého m ateriálu použí vali kalichy A poštolé. N epochybujem e však, že b rali pro nejsv. Oběť n ejd rah o cen n ější nádoby, k terý ch si m ohli z ao patřit. A ta k vidím e i za dob největšího pronásledování, že křesťané používali pro M ši zlatých a stříb rn ý c h k a lichů. Z a dob velké bídy je prodávali, aby se m ohli z v ý těžk u podporovati chudí. N alézám e p a k v takových ča sech kalichy ze dřeva, ze skla, z kam ene nebo z m ra m oru. A však v těchto stoletích, kdy vroucnost a lásk a byly ta k žhavé, i když byly kalichy z dřeva, kněží byli ze zlata, ja k praví jeden církevní sněm. D nes žádá C írkev, aby alespoň kupa kalicha byla ve svém n itru pozlacena. P rv n í kalichy byly nízké a m ěly s dvou s tra n ucha k držení ( c a n t h a r u s ) . Často se n alézají kalichy osm ihraim é. * D oplňkem kalicha je p a t e n a (otevřená m ísa), na niž se k lad e sv. H ostie a k te rá v prvních dobách bývala velkých rozm ěrů, neboť jáh n i do ní sb íra li od věřících chléb, přinesený k prom ěňování. N ěkdy bylo na o ltá ři několik paten. N epozorovaně stávaly se tyto p a teny hlubším i a nabývaly podoby nynějších ciborií. Kněz p a k podržel pro sebe jenom m alou patenu. K alich i p atena m usí býti před používáním po svěceny. . *
.
C i b o r i u m slouží k uschovávání Velebné Svátosti. V e středověku mělo podobu k u laté ijebo čtyřhranné
110
sch rán k y (pyxis). T eprve od 13. sto letí nabývá nynější kalichovité podoby. J e pokryto víkem. Ciborium , k te ré se zavěšovalo nad oltář, bylo za haleno rouškou. T é se i nyní ještě používá, tře b a se ci borium uzavírá do tabernakuiu. * M o n s t r a n c e nebo o s t e n s o r i u m (od latin. „ m o n strá re “ a „o sten d ere“, což obé značí „u k azo v at“) je nádoba obyčejně ve form ě sluneční desky, ve k te ré za sklem u k azuje se nejsv. S váto st k uctívání věřícím i. T ento zvyk, vystavovati V elebnou S vátost, objevuje se teprve od 14. století, jakožto* důsledek1sv átk u Božího T ěla a jak ožto p ro stře d e k k potírání bludů o nejsv. S vá tosti. Lid m ěl býti veden k úctěi a posilovati se ve víře ve V elebnou S vátost. *
K zapalování vonných su b stan cí a k okůřování používali už s ta ří národové zvláštních nádob (thuribuluin, in cen so riu m ). T y bývaly zařízeny buď k p o sta vení nebo k e kom íhání na řetízcích. O bojího tv a ru po užívali i křesťané. Na západě opatřovaly se k a d i d e l n i c e pohybli vým víkem . K adidlo nebo jiné vonné k o řen í chová se v nádobkách, k te ré se nazývají dle svého tv a ru 1 o ďk a m i (navicula, a c e rra ). * V oda a víno, k te ré jsou určeny pro oběť M še sv., p řin á še jí se ve zvláštních skleněných k o n v i č k á c h (urceoli, amae, am ulae, am pullae). S taví se obyčejně na ta líř (pelvicula), jenž slouží k m ytí rukou. Biskupové a p re lá ti používají k um ývání rukou je š tě v ětší m ísy a konve. K u tře n í rukou slouží r u č n í k (m anutergium ).
111
K upozornění věřících, že n a stá v á důležitá část O běti nebo bohoslužby, používá se m alých z v o n e č k ů .
Až do 16. sto le tí n o sil se kalich k1 o ltáři v jakém si sáčků.; N a kred en ci v šak býval p řik rý v án zvláštní r o u š k o u (velum ), což se později dělo i při jeho p ři n á šen í k o ltá ři a po u rčito u č á st M še sv. T en to zvyk m á hluboký sm ysl. S v atá nádoba, k te rá byla v kalichu vždycky sp atřo v án a, m ěla býti zahalena neuctivým pohledům . S tejn ě se pohledům u krývalo i korporale, k te ré se vkládalo do t. zv. b u r s y (kapsy) a tak to přinášelo na oltář. Ve středověku používali m ísto b u rsy někdý zvlášt ních nízkých skřínek. Od 16. stol. p řich ází v užívání i m aličký šáteček ( p u r i f i c a t o r i u m ) k u tírá n í ú s t a k vysušení k a licha po p řije tí K rve P áně a po vyčištění vodou. * V šecky předm ěty, jichž se používá k1 bohoslužbě, vyžadují zvláštní úcty, zvláště p a k ty, k te ré přicházejí v n eju žší sty k se Svátostí. N ěk terých se nesm í laik přím o dotýkati. Pouze kněží a jáhnové sm í b rá ti do ru k o u nádoby, v nichž se n a lé z a jí svaté Částky. T ato úcta p řed posvátným i nádobam i, jejich svěcení a ukrývání, jso u velké sta ro b y lo sti a tím tak é jasným důkazem , že C írkev stá le věřila v© skutečnou p říto m n o st Je žíše K rista ve S vátosti. 3. C h r á m
V la stn í obětní m ísto — o ltá ř — je vestaven do chrám u, v něm ž jak o v nějakém stá n k u je chráněna posv átn o st náboženských úkonů. C hrám y povstaly zcela přirozeným vývojem a uvědom ěním si vztahů k Bohu. C hrám y stavěli vyznavači pravého Boha, ale i zblou dilé pohanstvo.
112
M ojžíš u p ro stře d pouště nechá sta v ě t k rá sn ý s tá nek, v něm ž H ospodin zjevuje svou vůli a dává vidi teln á znam ení své přítom nosti. Posléz Šalamoun stav í nádherný veleehrám v J e r u salem ě, z á zra k celého světa. Z de jedině m ohou Židé p ři n á še ti oběti. I p o h an ští národové, ať k u ltu rn ě vyspělí nebo zchá tra lí, všichni stav í svým vym ýšleným a falešným bo hům oltáře a chrám y. * K čemu sta v í se chrám y? Což není Bůh všude stejn ě p říto m en ? P ro č Ho ta k řk a u z a v írat na úzké p ro stra n stv í? T o jso u otázky a před h ů zk ý m oderních bezbožníků. P o síla jí člověka do p říro d ý , jak o jediného Boha dů stojného chrám u. Bůh přec svou n esm írn o stí naplňuje vesm ír! Podle nich by bylo rozhodně velebnější u c tív a t Boha pod m odrou nebo hvězdam i posetou oblohou a n a výšinách hor, na nichž jakoby spočívala m oc a ve lik o s t Boží. * Bůh ovšem nem á zapotřebí, abychom M u sta v ě li n ějak ý příb y tek . J a k bychom m ohli tak é u z a v írat ve zdi n ějaké budovy T oho, jejž nem ohou obsáhnout ani nebesa ani zem ě? Člověk v šak m usí Boha u ctív at n ejen ve Svémsrdci, ale ta k é zevně, veřejně a společně s jiným i. Z de je vidět, ja k náboženství je nejm ocnějším soci álním poutem . Bez náboženství by nebylo společnosti lidské, n ý b rž suroví a b estiální jedinci. * C hrám ů potřebujem e k tomu, abychom se tam shrom ažď ovali, jeden od druhého nechali povzbuzovati v nejd ů ležitějších úkonech lidských, jim iž je boho služba.
113-
Chrám y nám pom áhají, abychom snáze a s větším, pohodlím m ohli plniti své náboženské povinnosti. P od širým nebem by nám v tom často b rán il vítr, sníh a led, potoky deště, palčivé p a p rsk y sluneční. Což toho nikdy nezakouším e, když ve výjim ečných případech je dovo leno ko n ati bohoslužby pod širým nebem , t. zv. polní M še?r Ve volné p říro d ě bychom se nem ohli ta k lehce sou s tře d it v příto m n o sti Boží a nenalezli bychom to lik předm ětů, k te ré by živily n aši zbožnost, ja k tom u je v chrám u. Z vláštní bohoslužebné budovy je konečně zapo tře b í i k tom u, aby se zde m ohlo s k lá d a ti bohoslužebné n ářad í a všecky ty různé sym boly p říto m n o sti Boží, k te ré nám to lik p o m áhají k probuzení a rozněcování víry v neviditelného Pána. T a k é židovský sv ato stán ek uzavíral archu úm luvy, desky Zákona, nád o b k u s m annou a hůl A ronovu, ty to pom níky dobrodiní a m oci H ospodinovy. Oč ú ctyhodnější jso u naše k řesťan sk é chrám y, v nichž dlí Bůh s celou svou podstatou! *
V ětšina lidí, zvláště těch, k te ří se v p říro d ě stále zdržují, nedostávala by z p říro d y ony im pulsy k zbož nosti, o nichž b ásn í m ěšťáci. K rásn ý chrám však, jejž postavila zbožnost lidu a vyzdobila dovednost věřících um ělců, vždycky dovede v člověku pro b u d iti přím é m y šlenky na Boha a pozvednout jej k Němu. V kostele všecko m luví k duši, k srd c i a lc sm y slům . K říž, obrazy a sochy svatých, křtiteln ice, zpověd nice, svatostánek, věčné světlo, náhrobky, vůně po k a didlu a pap rsk y svěc; to všecko v nás probouzí m y šlenky víry, vděčnosti a lásk y k Bohu. Je stliž e n ějak ý sn ílek by se rá d m odlil pod nebes kou oblohou, n a vrcholcích h o r nebo u p ro stře d polního kvítí, nikdo m u v tom nebrání, jen a í nezapom ene p řijít i do kostela, k d e se ko n á ú řed n í bohoslužba C írkve! Z lásk y k nám lidem dává si Bůh zasvěcovati chrám y. Z de čeká na trp ící, aby jim ulevil, zde s tírá
114
slzy plačícím , sděluje svou přítom nost soustředěným a vyslýchá jejich m odlitby. Šalamounovi ře k l H ospodin po dokončení stavby velkolepého chrám u: „P osvětil jsem tento dům, abych na věky v něm uložil slávu svého jm éna; oči m é a srd ce m é tam budou otevřeny n a věky.“ T im spíše ta to slova platí o chrám ech vykoupených d íte k Božích. * Budovy, k te ré byly posvěceny pro k řesťan sk o u bo hoslužbu, nazývaly se od prvopočátků e c c 1 e s i a, což povstalo z řeckého slova, jež značí „shrom áždění“ ; ste jn ý význam m á slovanská „crk ev “ . K řesťané nechtěli zprvu pro připom ínku falešných bohů používati slova „tem plum “, jež se dávalo chrám ům pohanským . T eprve, když k řesť an stv í zvítězilo n a d po hanským světem , dávali svým k ostelům ta k é jméno „tem p l“. * P rvním chrám em k řesťan sk ý m bylo večeřadlo, v něm ž P án Je žíš se svými učedníky slavil poslední ve l i k o n o č n í večeři a ustanovil S v á to st oltářní. Jis tě , že tohoto m ísta ještě dlouho používali první k řesťan é ke svým schůzím bohoslužebným , neboť by sv a tá tajem stv í vystavili nebezpečí zprofanování, k d y by je ko n ali ve veleehrám u nebo v n ějak é synagoze. Rovněž i v jiných soukrom ých dom ech scházeli se k „lám ání chleba“ . T a k je tom u rozum ět, když sv. Pavel v lis tě k e K ološským píše: „ P o z d ra v u jte Nymphu a církev, (t. j. shrom áždění věřících), k te r á je v jejím dó m ě.“ Sv. P e tr v A ntiochii p řin á še l sv. Oběť v domě T heophilově a v Římě v domě sen áto ra Pudenta. *
V době pronásledování nem ohli křesťané stavě si žádných zvláštních budov pro svou Oběť, nýbrž vyhle dali sk ry tá m ísta v lesích, v jeskyních! a hlavně v k a ta kom bách, kde p a k konali své bohoslužby. 115
K atakom by byly pískovny (a re n a ria), k te ré sp le titý mi úzkým i chodbam i podzem ním i rozrývaly okolí Říma. Zde se scházívali k řesť an ští štvanci, zde pochovávali tě la m učedníků v úzkých výklencích, až něk o lik p a te r nad sebou. Do h ro b ů jim dávali buď m učící n ástro je, nebo nádobky s nachytanou jejich krví. H rob p řik ry li k a m ennou deskou, kde byly vyryty všelijaké symboly. T a k é dom y m učedníků, jež jim za života p atřily , bývaly k řesťan y rád y používány za m ísta shrom áždění. T a k dům sv. P risk ý n a vrchu C oeliu, sv. Pudenciany na ú p a tí E squilinu atd. *
I v dobách pronásledování požívali křesťané občas k rátk é h o oddechu. T oho využili k stavbám zvláštních bohoslužebných budov. T ak o v ý dům postavili na př. v N ikom edii na vyvýšeném m ístě. C ísařové D iokletian a M axim ian, k te ř í jej pro jeho výstav n o st rozpoznali m ezi ostatním i domy, dali jej rozbořit. D okonce i v Římě ke sk lo n k u tře tíh o sto letí n a lé zalo se asi 40 zvláštních budov, k te ré dal křesťanům p o stav it císař H ad rián , jsa lc tom u pohnut apologiem i sv. Q u ad rata a A ristid a, a k te ré po něm nesly jméno „ h a d rián y “. *
K dyž K o nstantin dosedl na trů n císařsk ý a daroval křesťanům úplnou svobodu, začli s velkou h o rliv o stí bu dovati d ů sto jn é stán k y pro nejsv. Oběť. N echtěli ze začátk u použiti pohanských chrám ů, k te ré jim císa ř k používání odevzdal a z nichž mnohé byly n ád h ern á arch itek to n ick á díla. O šklivili si jich, ja kožto m íst, k te rá byla znečištěna pohanským i orgiem i. T a k é způsob jejich stavby nehodil se pro bohosluž by k řesťan sk é, k te ré vyžadovaly velkého p ro stran stv í pro všechny věřící. Do pohanských chrám ů sm ěli v stu povati vlastně pouze k n ěží a obětníci, kdežto obyčejné m u lid u byl p řístu p zakázán. P ro to stačila na vlastní p o h anskou svatyni pom ěrně m alá prostora. 116
P ozději k řesťan é pohanských chrám ů přece použili, očistivše a posvětivše je před tím dlouhým i cerem onie mi. T a k byl pro k řesťan sk é účely posvěcen Panteon, chrám M inervy, F o rtu n y a jiné. * P rv n í chrám y k řesťan sk é nazývaly se b a s i l i k a m i. Řecké to to jm éno znam ená „k rálovskou budovu“ . U Ř eků a Řím anů to byla velká p řek le n u tá p ro stran stv í, kde se lid shrom ažď oval k veřejným schůzím , soudům , obchodům nebo k poslechu veřejně přednášených básní. Byly to naše n y nější tržnice a bazáry. K rálovským i se tyto budovy nazývají buď proto, že původně stá ly p ři královském p aláci a byly s ním spojeny, nebo že králové tam chodili veřejně soudit, neb tak é proto', že všecko, co se tam dělo, konalo se jejich jm énem . K dyž byly k rálo v sk é domy odevzdány křesťanům k účelům bohoslužebným (neboť nem ohli po dosažení náboženské svobody ta k rychle v y staviti d ostatečný počet nových budov), ponechali jim jm éno basiliky, ba nazývali ta k i budovy, k te ré podle jejich vzorů sam i no vě si postavili. V ždyť p atřily opravdovém u K rá li — K ráli nebes a země.
S ta ré basilik y sestávaly z pěti částí. N ejprve bylo t. zv. a t r i u m , podlouhlý, č tv e rh ra n ný, n e k ry tý dvůr. Přeď ním s tá l vestibul ( p o r t i c u s ) , na sloupcích a k ry tý , k d e se často ta k é pochovávalo. Kolem a tria bylo slo u p o řad í (p e r i s t y 1), k d e še zd rž o vali kajícníci, zvaní „plačící“ (fle n te s); oplakávali zde své hříchy a odporučovali se do m odliteb věřících. U p ro stře d a tria bývala stu dánka, k d e si věřící před vstupem do chrám u m yli obličej a ruce, aby s i p řip o m í n ali čistotu, s k te ro u m ají se o d eb rat na m ísta svatá. S tejnou m yšlenku v y jad řu jí naše kropenky. N ěkdy se v a triu nalézala ta k é k řtite ln ic e , nádrž, v níž věřící p řijím a li k ř e s t potopením . P ozději se k ř tite l nice p řen esla do kostela.
117
D ruhou č ástí byl v n itřn í vestibul — n a r t h e x . Ve velkých chrám ech byl od lodě chrám ové oddělen zdí. V stupovalo se do něho velkým i vraty. Z de se zdržovala d ru h á tříd a k ajícn ík ů — slyšící (au d ien tes), neboť sm ě li naslouchati zpěvu hym nů a žalm ů, jakož i kázání z v n itřk a kostela. Sem m ěli p řístu p ta k é katechum eni, židé, pohané a heretici. P ře d v lastn í O bětí m usili však na výzvu jáhnovu všichni odejiti. V n itře k chrám u se nazýval l o d í (návis) pro její podélný tv a r a proto, že podle sv. O tců C írkev (Eccle sia) je lodičkou na rozbouřeném m oři světa. Je jím n e viditelným korm idelníkem je s t Ježíš, viditelným sv. P e tr a jeho nástupci. V ěřící pak šťastným i cestujícím i na této lodi. Z vnitřního vestibulu vstupovalo se do lodi ^chrámo vé tro jím i vraty, z nichž stře d n í, vyšší, se nazývala „ k rá s n á “ (p o rta speciosa). Jim i procházela procesí. Loď chrám ová byla rozdělena sloupořadím obyčej ně n a tř i části, někdy i n a pět. V levé p o stran n í části zdržovaly se ženy, v pravé m uži, aniž n a sebe viděli, jsouce odděleni m řížováním . S tře d n í částí procházeli kněží. U vchodu do lodi chrám ové bývala tře tí tříd a k a jíc n ík ů — „klečící“ (p ro s tra ti), protože v kleče čekali n a v k lád án í rukou b iskupa, když šel kolem . U p ro stře d m ezi kněžištěm a lodí chrám ovou byl a m b o n , vyvýšené m ísto, odkud se četla E pištola a Evangelium . Kolem am bonu zdržovala se čtv rtá tříd a k ajícn ík ů — „ sto jíc í“ (c o n siste n te s), k te ří zde čekali, až budou přip u štěn i k sv. P řijím ání. V lodi chrám ové, blíže oltáře, bylo1 ohražené m íst zvané c h o r , k d e kněžstvo zpívalo své hodinky. Žádný la ik sem nesm ěl nikdy vstoupit. V la stn í bohoslužebné m ísto „ s a n c t u a r i u m “ (bém a — povýšené m ísto) bylo od choru odděleno m řížkou. Byla to p ro sto ra polokruhovitá, p o k ry tá klenbou, již p ro je jí tv a r nazývali c o n c h a (škeble, la stu ra ). Vchod do san ctu aria tvořil oblouk, zvaný tak é vítězný. Od tu d jeden čas sp ad ala záclona, aby zakrývala oltář při Prom ěňování. U p ro střed sa n ctu a ria s tá l oltář. P o d oltářem se n a lézala k ry p ta s tělem m učedníků, zvaná: m em oria, m ar118
tyrium , titu lu s, confessio. Z a oltářem byl b isk u p sk ý trů n , kolem něho v oblouku s lev é a s pravé stra n y se dadla ( s e d i l i a , s u b s e l l i a ) pro p řisluhující kněze. Jiných sed ad el v k o stele dříve nebývalo, neboť věřící a kněží, k te ří nepřisluhovali, při bohoslužbě stáli, k le čeli nebo seděli orientálním způsobem na zemi. P o levé a po pravé stra n ě san ctu a ria nalézaly se uzavřené p řístěn k y ( s e c r e t a r i u m a d i a c o l n i c u m , naše „ s a k ristie “), určené pro přisluhující kněze a pro uschovávání bohoslužebných předm ětů. T ím to způsobem nebo podobným, podle toho ja k vyžadovaly všechny okolnosti, byly stavěny chrám y v prvých k řesťanských dobách. * P ři stavění svých chrám ů, tedy budov, jež se m ěly stá ti příb y tk em Božím a ne lidí, nekladli k řesťan é jen kám en na kám en, jako p ři obyčejné budově, nýbrž tě ž kou hm otu svou věrou ta k řk a zduchovněli. V šichni um ělei a řem eslníci snažili se o to, aby k řesť an sk ý chrám nesl n a sobě n adpřirozenou pečeť nebeské n a uky. C hrám ová budova stala se kam enným i sym boly k řesťanských dogm at. T a k řk a do každého tv a ru kam e ne, do každého sloupu nebo stěny byla vduchověna n ě k te rá k rá s n á m yšlenka. ftekli jsm e už, že se dávala chrám ům podoba lodi. V ěřící, cestovatelé do nebeských k rajů , byli zde bezpeč ni p řed bouřem i, vyvolaným i vášněm i, světem a d’áblem. Brzy se k této m yšlence p řid ala i druhá, ne méně dojím avá. Z ák lad ý ko stela dostaly podobu znam ení n a ší spásy — kříže. T o byla první přem ěna, a velice šťastn á, přejatéh o pohanského slohu basilikového. A bsida teď představovala hlavu Spasitelovu, obě č á sti p říčn í lodi znam enaly Jeho paže, loď podélná p a k tělo. K aple, k te ré povstaly kolem san ctu aria prodlouže ním p o stran n ích lodí, byly slavným diadem em Syna Božího. T ěchto k a p lí bývalo ponejvíc sedm , m ezi nim i 119
u p ro stře d kaple P anny M arie, jako by n e jč istší Panna d ržela nakloněnou hlavu svého um učeného Synáčka. J e zajím avé, že s tře d absidý veim i často neleží na rovné přím ce, k te rá vede od1hlavní b rán y středem lodě chrám ové, n ý b rž leží vychýlen tro ch u lc levé stran ě. S třízlivé n a še sto letí to ovšem v y k lád á jako nepravidel nost, jelikož nezná úm ysly zbožných stav itelů těchto chrám ů. Co tím chtěli v y jád řit? K rásnou m yšlenku: po lohu hlavy K ristovy, k te rá se schýlila na pravé rám ě, když byl vydechl svou svatou duši. I poloha chrám ů m á svou m ystickou odůvodněnos K ostely bývají obyčejně stavěny ta k , že tv á ř kněze u oltáře a věřících v lodi chrám ové je obrácena k východu slunce. K ristu s p a k je oním Sluncem spravedlnosti, k te ré n á s osvěcuje a zahřívá a po něm ž m ám e toužiti a vyhlížeti. * K olik zkam enělých náboženských m yšlenek chova jí s ta ré k a te d rá ly ! Bylo-li kdý ja k é um ění, bylo nábožen ské. K dyby nevěra chtěla o d stra n it všecky stopy po n á boženství, m usila by se úplně ožebračit o všecko, co ji obklopuje. Z ů staly by jí jenom šk leb y m oderního um ě ní, k te ré je ta k bezútěšné a zvrhlé, jako nevěra sam a. O um ění řík a li s ta ří, že je dítkem Božím, č í dítko je um ění, vzešlé z nevěry? * J e ště jedno kouzlo je u k ry to 1ve starý ch chrám ech. T a k u k ry to , že i u n iv ersitn í k a te d ry dějin um ění oněm nevědí. V čem tk v í to kouzlo? V pom ěrech číselných a geom etrických, k teré 'utvá ře jí k lidnou a vznešenou k rá s u sta rý c h chrám ů. Až do 13. stol. říd ili se stavitelé chrám ů svatým i m ěram i. K do jim je dal? S tejn é tajem stv í znali i p o hanští stavitelé, jim iž byli kněží. S tejné taje m stv í je u k ry to v rozvali nách jerusalem ského chrám u. Jsm e tím až u sam ého zrození um ění. Ve S tarém Zákoně Bůh sám u rčil rozm ěry archy xNoemovy, s tá n
120
k u n a poušti, velechrám u a jiných podrobností. Z daž tento Um ělec um ělců tv o ří kdy jinak, než v nejvyšší harm onii, k te rá obepíná celý V esm ír? * G otika p rv n í odk ládá zděděné svaté m íry, neboť je jí vášnivost v m odlitbě nechce se n ech at pou tat. V ě žem i svých k a te d rá l lám e klenby a jak o vyšlehlý plam en touží k nebesům . Ú žasná je je jí horoucnost a vidím e, ja k ve svůj triu m fá ln í povoz zapřáhá v otrockou službu i celé peklo. Co jiného značí oni netvoři, draci, hadi, ďáblové a šklebící se potvory, k te ré m usí n ésti stropy, tíh u zdí, ch rlit vodu? Celé peklo, pohanské nebe, všecko m á p ři sp ívati k slávě Boží. Jistě , že vášnivost gotiky je obdivuhodná a s trh u jící, ale činila dobře, kdýž se sebe shodila všecka pou ta ukázněné harm onie? Což nem ěla i ona m luvit s n e věstou V elepísně: „U spořádal ve m ně lá s k u ? “ * U m ělci ren aissan ce jako by po střeh li, že je v ášni vost gotiky o něco připravila. V racejí se cestou zpět, nalézají ztracenou form u, ale neznají už ta je m stv í je jí k rásy . T o, co p ro d u k u jí, připom íná k lasick é doby um ě ní, ale schází tom u k re v a duše bývalých časů. Ja k o b y ap atie a sm utek um ělecké duše m usil být něčím o d stran ěn a odebrán, přichází lež e m í n espoutan o st b aro k a, k te rá si je sice vědom a, že jsm e dítkam i Božími, ale svůj vztah k Bohu vyžívá jako rozm azlené, nep ořádné, nezvedené a uličnické dítě. Co jin éh o sym bolisují pro h án ějící se a skotačící andílkové na m ístě Božím, než zbožnost této doby, k te rá s i v k o ste le i p ři n ejsvětějších okam žicích do volovala bezuzdnost a lehkom yslnost d ítk a, jež h ře ší na dobrotu svého O tce? * A co říc i posledním u um ění? M ůže duše tohoto otráveného a nevěreckého sto le tí tv o řit v kostelním um ění jiného, než šk a tu le , jež
121
se podobají dnešním soukrom ým příbytkům , k d e je vše cko vypočítáno n a světlo, vzdůch, pevnost, láci a p ra k tičnost, ale kde n esídlí lá s k a k Bohu a k d e se m yšlen k y k Něm u nepozvedají? T eď se neklade kám en na kám en se rty še p ta jícím i m odlitby, se srdcem m editujícím náboženské pravdy, nýbrž s klením , s podvodem a světskou vypočítavostí. M ůže takový lid sta v ě t p říb y tk y Boží? N ejsm u tn ější p ři tom je, že i věřící um ělec je infi kován m iasm y otráveného um ěleckého ovzduší, že ani nepozoruje, že jeho fan tasie pracuje v horečce se svým okolím. P řijď , ó D uše p řesv atý . . . 4. V y b a v en í c h r á m u
K aždý chrám , i ten nejchudší, m á-li všecko, co je k důstojném u konání bohoslužby zapotřebí, připom íná věřícím p říto m n o st Boží. J e s t kázáním , k te ré se zmoc ňuje všech našich sm yslů a p ro n ik á je živým pocitem bázně a lásk y Boží. K atolický k o ste l je kam ennou m odlitbou. *
U dveří chrám ových nalézá se k r o p e n k a . P ů da, na k te ro u vstupujem e, je sv atá a domovem Božím. Ja k o M ojžíš bychom m ěli zouti svou obuv, než se od vážím e dále. P ře d Boha m usím e před sto u p iti čisti a bez poskvrny, chcem e-li se odvolávati k jeho otcovství. V e S tarém Z ákoně dal H ospodin postavit ve svato stán k u , a později ve velechrám u jerusalem ském , velkou m ěděnou n á d rž s vodou ‚(„m ěděné m oře“), aby si zde um yl každý nohy a ruce, dříve než vstupoval dále. V prvních křesťan sk ý ch dobách bývala v a triu p dobná n á d rž s tek o u cí vodou, k d e si křesťané um ý vali ruce a obličej p ře d vstupem do basiliky. Na m no hých z těchto n á d rž í byla v yryta slova: „Omyj své h ří chy, a ne pouze obličej!“ Z těchto stu d án ek povstaly naše kropenky. 122
Je stliž e pokropení sebe vykonám e s ak ty lásk y k Bohu a víry v Něho a se srdcem zkroušeným , nabý vám e od p u štěn í lehkých hříchů. K ropím e se se zn a m ením K říže, neboť nezískávám e žádných m ilostí jin ak , nežli sk rze K rista , jenž za nás zem řel n a kříži. * Poblíž dveří chrám ových stáv á dnes i k ř t i t e l n i c e (fons bap tism alis), ta k jako u vchodů do života m ilostí je k ře st. P rv n í C írkev používala k ud ílen í k ř tu zvláštních k ře stn íc h k a p lí ( b a p t i s t e r i a ) . Do zem ě byla zap u štěn a n á d rž s vodou, kam se sestupovalo po schůdcích. K dyž se v 6. sto le tí počal u d íle ti k ř e s t ihned m a lým dětem , nebylo už zap o třeb í ta k rozsáhlé k řtite ln ic e se schůdky. Zhotovovaly se p a k n ád rže kam enné nebo kovové, ale ponechávalo se jim dřív ější jm éno „fons baptism alis — k ře s tn í pram en, stu d á n k a “. K dýž se p a k k ř e s t začal u d íle ti pouhým poléváním vodou, sta ly p a k se k řtite ln ic e ještě m enším i. Od 13. stol. u zav írá se k řtite ln ic e víkem , na něm ž o b jč e jn ě bývá zobrazen sv. J a n K řtitel. * Po o ltáři je v biskupském ko stele n ejdůležitějším předm ětem biskupský t r ů n (cathedra, th ro n u s). A ž do 11. stol. nalézal se v p ro stře d k u apsidy za oltářem . K dyž se v šak počala stavěti za oltářem vysoká stěna (re ta b l), byl trů n p o sunut před o ltář na evangelní stranu. T rů n bývá postaven na třech stupních a n a d ním je ro zp ro stře n baldachýn. Nem ůže-li biskup z litu rg ic kých důvodů používati trů n u ( když je na př. přítom en k a rd in á l), slouží m u za sedadlo zvláštní sk lád ací židle — faldistorium. * Kněží, k te ř í přisluhovali při M ši biskupovi, m ěli svá sed ad la po levé a pravé stra n ě trů n u , v polokruhu 123
za oltářem . V e středověku stavěli se před1o ltář po obou stra n á ch p resb y tá ře ( c h ó r ) . U m ění n a nich ukázalo často pravé divy vzácné práce. Stejného původu jso u i sed ad la ( s e d i l i a ) pro celebrujícího kněze a jem u p řisluhujícího jáh n a a podjáhna. * Z p o v ě d n i c e náleží m ezi ona m ísta v k řesťan ském chrám u, k d e po o ltá ři se dostává nejvíce m ilostí. H říšn ík , jenž těžkým hříchem p ře ru š il spojení s Bohem, m ůže je zde ve sv. zpovědi opět n av ázat a znovu se tě š it na věčnost. D okonalý m ůže p a k ve zpovědnici rozm nožovat ve své duši poklaď m ilostí. V e střed o v ěk u se používalo pro zpovídajícího kněze přenosného sedadla, k te ré se m ohlo kam koliv v k ostele p o sta v it; nejspíše za o ltá ř nebo p ře d oltář. N yní bývá zpovědnice o p atřen a stěnam i a kan o nické právo žádá, aby m ezi zpovědníkem a kajícníkem byla ve zpovědnici m řížka. Zpovědnice je teď n e p ře nosná a sto jí podél k o stelních zdí n a viditelném m ístě. * Slovo Boží h lásáv al v p rv o tn í C írkvi sám biskup se svého trů n u v” apsidě. Od1 4. sto le tí hlásalo se ta k é s am bonu, vyvýšeného m ísta v choru, odkud1 se ta k é četlo Evangelium , E pištola nebo jiné texty. N ěkdy se kázávalo u o ltá řn í m řížky (cancelli; z toho něm . K anzel pro k a z ate ln u ). Ke konci stře d o věku stavěla se zvláštní k a z a t e l n a (suggestus, p u l pitum ) u pilíře nebo sloupu v lodi chrám ové. P ro chy tá n í a odrážení zvuku h lasu k azatelova upevňuje se n a d k a zateln o u zvláštní stříšk a . *
K povznesení m ysli k Bohu a k doprovázení zpěvu kněze a lidu slouží v a r h a n y (o rg an u m ). L atin sk ý název tohoto hudebního n á stro je přichází už v Písm ě 124
svatém , k d e to znam ená n á stro j, jím ž se doprovázel zpěv žalm ů. Už v k řesťan sk ém starověku sv. A ugustin m luví o hudebním n á stro ji, jenž se v základě podobal naším varhanům . V ko stele se zaělo varhan používat za dob K arolingů. Byly to v šak ještě velice nedokonalé n á stro je. T e p rv e a s i k e konci 15. stol. se zdokonalením varh an přich ází se na jejich vhodnost a užív ateln o st p ř i bohoslužbě. V arhany stáv aly nejprve v choru nebo na letnýři. K dyž v ša k v 16. stol. nabývaly velké rozlohy, vystavěla se p ro ně z v láštn í tribuna. Z v láštn í je, že papežský choř chrám ový v arh an ne používá. Rovněž v orientálních církvích n e p řib íra jí se varhany k rozm nožování slavnostnosti bohoslužebné. *
H luboký dojem činí na duši k řesťan a zvuk z v o n ů , ať už jej svolávají k bohoslužbám , nebo oznam ují r a dostné a bolestné u dálosti. Už ve S tarém Z ákoně po užívalo se kovu pro působení hluků. C írkev začla zvonů používat ve své litu rg ii asi v 6. století. P rv n í zvony (cam pana, signum ) jso u znám y z G allie a Irsk a . Z a dob K arolingů p a třily už do výbavy chrám u. N e js ta rší znám é zvony byly m alé, buď lité nebo z nýtovaného plechu. Ve 14. a 15. sto le tí n ab ývají zvony větší velikosti. Používá se u ž v jednom k o stele n ěk o lik zvonů, pro něž se sta v í dokonce zv láštn í věže — — zvonice. V O rientě se m ísto zvonů používá z v láštn í desk dřevěné nebo kovové (sem antron), na niž se bije dřevě ným nebo kovovým kladívkem . Podobných desek p řed zavedením zvonů používalo se i na západě. Z b y tek jejich m ůžem e viděti v dřevě ných řeh ta čk á c h (crepitacula) nebo klapačkách, jim iž se na znam ení sm u tk u dávají po třeb n é signály v po sledních třech dnech Svatého týdne. 125
Zvony, jichž se používá v k ato lick é litu rg ii, d o stá vají zvláštní slavné svěcení či k ře st. H las zvonů sym bolisuje věřícím h las Boha, k te rý jakoby s h ů ry svolával své věrné a k nim mluvil. * V elk ý význam pro věřící m ají o b r a z y a s o c h y Svatých, k te ré se v chrám u nalézají. N e p a tří jenom k pouhé okrase. Jso u to podoby našich slavných předků, chlouba rodiny křesťanů, jed in í šlechtici, k te ří tohoto , názvu zasluhují. S v atí jso u n ašim i vzory a přím luvci u Boha. Byd lili n a téže zemi, jako my. Ja k o m y m usili bojovati s t ě lem , světem a ďáblem . N ade vším zvítězili, a nyní k r a lu jí ve věčné slávě. P a tří nám všem , ať vznešeném u, ať chudáku. Jso u to n aši b r a tř i a sestry . Z da p ři pohledů na jejic h podoby nepovstane v n a šich srdcích touha po napodobení jich a duše ne vznítí se lásk o u k T om u, jenž svou m ilostí dovede vykouzlit to lik duchovní a m ravní k rá s y ?
III
SVÁTOSTI
1. P o je m sv á to sti
Je žíš K ristu s dokončil na k říži své velké dílo, pro k te ré Je j Otec nebesk57 poslal na tuto zem. V ykoupil lidstvo, k te ré si nemohlo samo pom oci a jehož oběti n estačily uraženém u Bohu. Bohočlověk jak o žto n e j vyšší kněz m usil obětovati sám sebe, aby se nám ote v řela opět nebesa, k te rá hříchem A dam a byla ztracena pro všecky jeho potomky. K rvavá Oběť kříže získala nám všecky M ilosti, k te ré n á s uschopňují ke vstupu do ztraceného a opět nalezeného K rálovství. T y to M ilosti jak o spasitelné vody v y ték a jí ze sk ály hrozné a přec ta k potřebné K alvarie. V ěřící je m ají čer p a ti a n a p á je ti jim i své duše, aby se sta li účastným i nekonečně velkých účinků přesvaté Oběti. S váto sti to p a k jsou hlavně, k te ré K ristu s u stanovil, abychom si p řiv lastn ili svaté plody jeho Oběti. Sedm sv áto stí je sedm pram énků, odkud k nám tek o u m i losti, potřebné k bohulibém u životu. V šecky s v á to sti jso u v nejužším spojení s O bětí a rozlitím jejíc h m i lostí. K aždá z nich připom íná znovu Oběť K ristovu, bez n í by se nebyly zrodily. * K ristu s p ři ustanovování svátostí sám určil n ě k te ré viditelné obřady a znam ení, kterým i se uděluje neviditelná m ilost. C írkev p a k ty to hlavní č á stk y svá to stí doplnila podružným i obřady a m odlitbam i, jak o to učinila p ři opakování nekrvavé Oběti. J e k tom u zm ocněna svým pom ěrem N evěsty ke K ristu. 129
C írkev u rču je pravidla, k te rá m usí b ý t přesně za chovávána, aby, sv áto sti m ěly onu moc, k tero u jim S p a site l předal. J e sedm sv á to stí: k ře st, biřm ování, S v áto st oltářní, pokání, poslední pom azání, svěcení kněžstva, stav m an želský. ! K ristu s je ustanovil, aby všecky důležité okam žiky našeho vezdejšího života dostaly posvěcení a zvláštní m ilost, by se staly m ezníky k rálo v sk é n aší cesty do nebe. K ristova Oběť nám vyzískala nekonečné m oře m i lostí. K ristu s nám je v ša k p řiv lastň u je po částech, neboť n á s chce vychovávat a přim ět, abychom se stále vraceli ke K říži, od něhož nám sp á sa vyšla a abychom n eu stále opakovaným i ak ty obnovovali ve spojení s K ristem i ve svém srd c i svou v lastn í oběť. Co by byl p láte n přík lad K ristův, jenž n a k říž i n ás učil, ja k bezm ezná m á b ý t n aše lásk a, oddanost a po slu šn o st k Bohu, kdybychom se nesnažili to po Něm opakovat? K ře st sv atý nám otvírá b rán u k Bohu a tím také b rán u k ostatním m ilostem . Z de se pod křížem rodím e k novém u životu, k vlastním u životu, neboť jsm e byli až do toho okam žiku m rtv i pro život nadpřirozený. A ja kou cenu m á život pouze přirozený? S v áto st biřm ování probuzeném u životu dodává ihned sílu. S váto st o ltářn í p řiv á d í n á s v nejužší spo jen í s K ristem . T y to tř i sv á to sti byly v prvých dobách udíleny současně, i m alým dětem . S v áto st pokání navazuje znovu spojení s n a d p ři rozeným životem, byl-li těžkým hříchem ztracen. P oslední pom azání nebo-li sv á to st nemocných vy p ro šu je uzdravení a dodává nám potřebnou m ilost oby čejně k posledním u — a to nejd ů ležitějším u — boji se světem , ďáblem a tělem . V elkým i okam žiky pro vezdejší život i pro věč nost je volba stavu buď duchovního nebo m anželského. O bojí se n a stu p u je branou zvláštních m ilostí, k te ré u d ělu jí opět svátosti. !
130
K aždá sv áto st uděluje zvláštní m ilost sobě vlastní. Mimo to k ažd á z nich rozm nožuje základ1 posvěcující m ilosti. K ře st, biřm ování a svěcení n a k něze působí zvláště m oeně na duši, k te rá je těm ito svátostm i poznam enána na věčné časy. A ni v pekle zavržení n e z trá c e jí n e z ru šíte] né znam ení (svátostný c h a ra k te r), k te ré jejich d u ším bylo těm ito svátostm i vtisknuto. * P ři ud ílen í sv á to stí používá se ta k é n ěk terý ch h m o t: vody, sole, olejů. H m ota m á pom áhati při posvěcování člověka! N e hm otná duše, k te rá s to jí nesm írně výše než hm ota, je tím to způsobem pokořována za to, že se dala k d y si hm otou sv ést k urážce Boha. A s jiného h led isk a o d povídá používání hm oty p ři udílení sv á to stí uspokojivě sm yslově duchovní p řiro zen o sti lid sk é a dává nám z ře j mou jisto tu , že viditelným znam ením se u d ílí nevidi teln á m ilost. M ůže m luviti o křesťanském a nadp řiro zen ém ži votě člověk, k te rý se vzdaluje svátostí, z inichž jediné nad p řiro zen á k rá s a prýští? M ůže b ýt někdo posvěcen a vykoupen, kdo se n e stav í pod k říž a neloká občerstvení ze spasitelných proudů, jež z něho vytékají? # S v áto sti u d ělu jí m ilost neviditelnou, ale k ato lick á litu rg ie u dílí je jakovým způsobem , že to m ocně pů sobí ja k n a toho, kdo sv áto st n ějak o u p řijím á, ta k lna o sta tn í přítom né. 2. K ř est sv a tý
K ře st sv atý je nejprvnější, zák lad n í sv áto stí, n e boť včleňuje člověka v C írkev, K ristem založenou. J e branou do k rálo v stv í slávy, sv ato sti a rad o sti. T ep rv e pro k řtěn éh o otev írají se d alší m ožnosti posvěcování a intim ního spojení s Božstvím.
131
K ristu s učinil k ř e s t svatý, zrození pro život n ad přirozený, podm ínkou ke v stu p u do svého králo v stv í: „N enarodí-li se kdo znovu z vody a z D ucha Svatého, nem ůže v ejíti do k rálo v stv í nebeského.“ K ře st byl jasn ě ustanoven Pánem Ježíšem : „ Jd ěte do celého světa; u čte všecky národy, k řtíc e je ve jm énu Otce i Syna i D ucha Svatého.“ K ře st sv atý u dílel se od1prvopočátků velm i slavně. R itus uvedení do lů n a C írkve je neobyčejně hluboce a význam ně vybudován. * Slova ustanovení sv áto sti k řtu jso u zároveň slovy, k terým i K ristu s A poštolům předal jejich úkol v zalo žené C írkvi: učte •— k řtěte. Na k ř e s t m á právo pouze ten, kdo ví, jakého vyvo lení a jak é m ilosti se m u tím dostává, kdo si uvědom í povinnosti se k řte m spojené — žíti svatě a bezúhonně. T o p řed p o k lád á v íru v Je žíše K rista . T a se tom u, kdo m á b ýt pokřtěn, h lásá a vykládá ve vyučování. Židé a pohané, k te ří chtěli být pokřtěni, m usili býti nejprve poučeni. Doba poučování p řed udělením k řtu nazývá se k a t e c h u m e n á t e m (z řec, „katechein — vyučovati n ah las“ ). * V yučování katechum enů předpokládá jejich dospě le jš í věk. V prvních dobách C írkve byli pravidlem p ři jím áni dospělí. V C írkvi západní i orientální dříve nebo později byly k řtě n y i děti, což poznenáhlu přicházelo v p r a x i; zvláště tehdy, k d y už celé rodiny byly pokřtěny. D isciplina k ře s tn í tím se m ěnila a nyní je pra vidlem , že dítko křesťanských rodičů k ř tí se co nejdříve po jeho narození. T o to pravidlo zachovává se v k ře sťanských zemích. M ezi pohany v šak přichází k p la t nosti velm i často k ře s t dospělých a tedý tak é vyučovací prax e prvotní Církve. O břady k řestn í, ja k je dnes koná Církev, zvláště obřady k řtu dospělých, připom ínají ještě velm i živě, co znam enal k ře s t v prvních sta le tích křesťanských.
132
Z působ přípravy na k ř e s t svatý byl během sta le tí podle časových a m ístních okolností přesně uspořádán. U dětí byla tato p říp ra v a vynechávána. J e jí stopy se v šak přece uchovaly v k řestn ím ritu pro dítky. * Pohan, jenž se chtěl s tá t křesťanem , m usil se n e j prve o b rátiti na nějakého znám ého k řesťan a nebo jáh n a a p o žádat jej o zprostředkování. Jeho žád o st byla ne obyčejně pečlivě zkoum ána, neboť m ohla pocházet buď z jalové zvědavosti nebo z pohnutek nekalých. B isku pové dávali pozor, aby se mezi jejich ovečky nevloudili nějací vlci. K dyž biskup přezkoum al vážnost a p rav d iv o st žá dosti pohanovy, p řija l jej oficielně m ezi katechum eny. P řije tí m ezi katechum eny dělo se podle zem í a časů za u rčitý ch obřadů. Obyčejně se řík a l n a d p řija tý m exorcism us, p ři čemž biskup dýchal m u do tv áře, aby zahnal od něho ďábla, činil mu na čelo znam ení k říž e (consignatio —- poznam enání) nebo k la d l mu ruce na hlavu. Do ú s t vklád al katechum enu k o u sek posvěcené sole. P ři tom se biskup m odlil. Po tom to úředním p řije tí biskupem m ěl pohan právo nazývati se katechum enem . K atechum eni dělili se na dvě tř íd y : na posluchače (audientes) a p a žad atele (com petentes; v Římě se jim řík alo tak é „electi — vyvolení“). * Posluchači p a třili už ja k si ke k řesťan sk é obci. Sm ěli tedy od té doby zúčastniti se shrom áždění k ř e sťanů a poslouchati k ázán í slova Božího. Bývali tak é přítom ni při prvé části M še sv. (o dtud název „M še sv. katechum enů“) a zůstávali zde ještě něk o lik chvil po odejití pohanů. Já h e n vyzýval věřící, aby se za ně m odlili. B iskup jim k la d l ruce na hlavy a p a k je propustil. K atechum eni m usili bedlivě v y stříh ati se všeho, co nešlo sloučiti s m ravy křesťanským i a snažiti se o z í sk án í ctností.
133
Byli vyučováni v nauce k řesťan sk é. P ro toto vyučo vání byly určeny osoby, k te ré se nazývaly k a t e c h i s t i a k te ré m ěly na s ta ro s ti výchovu a vedení, katechum enů. V těch křesťanských obcích, kde nebylo oficielních k ateeh istů , u ja li se výchovy t. zv. k m o tři a km otry, k te ří p řivedli nového katechum ena a pečovali o jeho vedení až do dne k řtu . V první tříd ě katechum enů zůstávalo se, vyjím aje pronásledování, velm i dlouho. K olem r. 300 trv a l tento k ře s tn í noviciát asi 2 roky, něk d y se prodloužil na 3 až 5 let. O sv. M artinu, k te rý se s ta l katechum enem ve svém 10. roce, víme, že byl p o k řtě n ve 22 letech. C írkev z rozum ných důvodů zkracovala tu to prvou dobu katechum enátu, neboť n ě k te ří katechum eni rá d i posunuli k ře s t svatý až na poslední okam žiky svého ži vota, aby m ěli sp ásu zabezpečenou a nem usili na se b rá ti všecky povinnosti života křesťanského. * K dyž k a te c h ista oznám il biskupu, že k a te c h u m e n posluchač je dostatečně poučen o tom, lc čemu se chystá, p řija l jej biskup do druhé tříd y katechum enátu m ezi žadatele, k te ří se už přím o připravovali na p řije tí k řtu . T a k é toto p řije tí dělo se za u rčitý ch o b řad ů a jméno katechum ena bylo zapsáno v církevních seznam ech. D ruhá č ást k atechum enátu nebyla už ta k dlouhá a byla jenom pečlivou přípravou na m ilost, k te rá k an did áta očekávala. P řije tí m ezi žadatele k řtu dělo se obyčejně na po čátku p o stn í doby. P řípravou byl čtyřicetidenní p ů st a V elikonoce byly dnem k řtu . P okání, m odlitba a vy učování tvořily bližší přípravu na k ře st. K m otr přivedl katechum ena před1 biskupa, jenž se ho dotazoval po pohnutkách, k te ré ho přiv ád ějí ke k ře sťanství. Po dobu- p o stn í bývaly n a d katechum eny vyslovo ván y exorcism y (zaříkávání). Skoro denně bývali svo láváni k výkladu dogm at a m ravouky. T eprve k rátc e
i3á
p ře d k řte m bylo jim předáno celé vyznáni víry ( tr a ditio sym boli) a m odlitba Páně. A si třik rá t v p o stě (v G allii později sed m k rát) bý valo slav n o stn ější shrom áždění k řesťan sk é obce — s c r u t i n i u m (zkouška), p ři němž byli katechum eni zkoušeni z vyznání víry. P o tře tím sk ru tin iu vykonával se n a d nim i o b řad e p h e t a nebo a p e r t i o a u r i u m (otevření u ší), dý chání ve tv ář a m azání uší, nosu a p rso u olejem. Ke konci 8. stol. zm ěnilo se m azání u ší a nosu olejem v dotyk sliny kněze. Ponechalo se m azání p rso u olejem a p řidalo m azání m ezi lopatkam i. Znova se nad1 k a te chum eny řík a ly exorcism y. N ejslavnější sk ru tin iu m k o aalo se v Římě ve stře d u po čtv rté neděli postní. Celá bohoslužba vztahovala se na k ře st. J e š tě dnešní M še sv. toho dine se svým i dvěma E pištolam i zachovala si m noho stop této s ta ro bylé ceremonie. * D en k řtu se blížil a příprava byla stá le podrobnější. P řed án í, odevzdání vyznání (trad itio sym boli) a m od litby P án ě odpovídalo jeho vrácení (redditio sym boli), t. j. odříkávání z pam ěti a dokázání, že se m u rozum í. T a k tak é m em oroval se O tčenáš. N ejslavnějším způ sobem se to dělo v den k řtu . K p řípravě duchovní družila se i p říp ra v a hm otná. Podle sv. Isid o ra bývalo ve zvyku alespoň u dětí, že o K větnou neděli m yly se jim hlavy. O Z elený č tv rtek p a k m ytí nohou, k terý žto zvyk se zachoval až do dnes bez spojení se křtem . *
O Bílou sobotu večer konečně se přik ro čilo k u d ě lení k řtu . K atechum eni se nejprve zřík ali slavnostně ďábla. P a k byli m azáni exorcisovaným olejem katechum enů, v O rientě n a celém těle, na západě nejp rv e jenom na hlavě, později pak m ezi lopatkam i a na p rsou, což bylo znam ením , že katechum en se stáv á zápasníkem .
135
P a k následovalo velké vyznání víry (redditio sym boli). T im byl katechum en připraven na p řije tí k řtu . Za tím účelem světila se nejprve k ře stn í voda. Z počátku se ta k dělo dost jednoduchým způsobem , ale později se obřad' svěcení s ta l velice slavným . Je ště dnes to vidím e na cerem oniích Bílé soboty nebo o vi gilii Svatodušní. * K ře st potopením u dílel se pro obě pohlaví oddě leně. K řtěnci se svlékli a u m užů zů stali k m o tři a kněží, u žen km otry a t. zv. jáhenky (diakonky). K řtěnec byl třik rá t nebo jednou úplně potopen, nebo se postavil do k řtite ln ic e a kněz mu lil p ře s hlavu a celé tělo vodu, řík a je slova k řestn í. K ře st politím , ja k se udílí dnes, dával se už v n ej sta ršíc h dobách, ale jen v případě nutnosti. Od 14. sto le tí stáv á se v ša k pravidlem obřad1 polití. * K dyž vystoupili k řtě n c i z pram ene k řestního, p o dali jim jejich k m o tři nebo k m o try plátno k zahalení a k utření. Na to je ihned odvedli p řed biskupa, jenž je m azal sv. Křižm em . P a k byli novokřtěnci oblečeni v bílá roucha na zna m ení nevinnosti, jíž dosáhli křtem . N osívali je po celý týden až do následující neděle, kdy je odkládali. Na hlavu dostávali zvláštní bílou k apuci nebo závoj s čer venou stuhou, aby sv. K řižm o, jím ž byli n a hlavě nam a záni, bylo chráněno p řed zneuctěním . T a to ro u šk a pro to do stala jm éno e h r i s m a l e . Velm i starý m zvykem ja k na východě ta k na zá padě je s t držeti při k ř tu svíci, k te rá je symbolem světla, jež nyní osvěcuje duši novokřtěnce. Z a zpěvu litan ií u b íra li se novokřtěnci s kněžím i v průvodu do kostela. T o už bývalo za svítání veliko noční neděle. V ko stele p a k po prvé ve svém životě sm ěli z ů sta ti až do konce eu ch aristick é O běti a po prvé p řijím ali T ělo Páně. M alým dětem se dávalo trochu K rve Páně.
136
Na západě bj'valo ve zvyku dávati novokřtěncům po prvém svatém p řijím ání trochu m léka a m edu, aby si připom něli, že k řte m sv. byli uvedeni do skutečné z a slíbené země. Na to Upomíná ještě dnes Vstup M še sv. o Bílou neděli: „Jakožto dítky novorozené, p o žadujte čistého m léka duchovního.“ Po celý oktáv velikonoční shrom ažď ovali se novokřtěnci denně, aby se jim dostalo ještě doplnění vy učování a dozvěděli se o svátostech všecko, co směli věděti jenom věřící. *
Složitým i obřady k řestn ím i chtěla C írkev m íti zá ruku, že ž a d atel k ř tu m yslí vážně p ře ru š iti svůj bývalý život a jíti za K ristem . K rásné obřady m ěly p a k na duši k řesťan a zapůsobiti trvalým dojmem. * K ře st se v prvaích dobách udílel jen v době veliko noční nebo o svátcích svatodušních. V jiný čas bylo udělení k řtu velkou výjim kou, k tero u si někdý vynutila nevyhnutelná nutnost, jak o : těžká nem oc, p ro n ásled o vání, vpád n epřátelský atd. P ozději k ř e s t se udílel tak é o jiných velkých sv á t cích, jak o : o V ánocích, o Zjevení Páně, o sv á tk u sv. Ja n a K řtitele. K dýž p řišel ve zvyk k ře s t m alých dítek, udílel se kdykoliv. * V prvních stoletích se udílel k ře s t kdekoliv, ja k vi dím e F ilipa k ř títi cestou eunucha k rálovny K andacké. H lavně pronásledování om louvalo m ísto k řtu . K dyž C írkev začla se tě šit m íru a pokoji, vyvíjel se obřad k ře s tn í a pravidlo, u díleti jej v kostele. N ěk teří se dali na p a m á tk u k ř tu P áně k ř títi v Jo rd á n ě (na př. Císař K o n stan tin ), nebo v tekoucím proudů. P ravidelně v šak k ř e s t se udílel v b ap tisteriíeh v kostele. V diecési bývalo pouze jedno b ap tisteriu m u k a te drály, neboť k ř e s t zprvu udílel jen biskup. V Římě 137
však, k d e bývalo m noho k řtů , bylo' více b ap tisterii. T a k : ti sv. Ja n a v L ateránu, u sv. P e tra , u sv. Pavla, u sv. V avřince a j. K dyž se k řesťan stv í začlo rychle šířit, stavěly se k řtiteln ice i mimo k a te d rá lu biskupskou. To bylo v n y n ějších k o stelích farních. K ostely, v nichž nebyl fará ř, nazývaly se k a p le nebo oratoře. Výjim ečně byla k řtite ln ic e dovolena v některých k lášte rn ích chrám ech. * Jelik o ž byl biskup hlavou k řesťan sk é obce, udílel pouze on k ř e s t a tím to způsobem p řijím a l do C írkve no vé členy. J e zřejm o, že i kněží a jáhnové sm ěli k řtíti, ale biskup jim k tom u m usil d á ti zvláštní dovolení. O to žádali v Římě papeže ještě ve 12. stol. kardinálové pro své v lastn í kostely. I Od 9. sto le tí dává se všem kněžím dovolení k ř títi a m azali k řtěn ce sv. křižm em . O dvislost této moci od m oci biskupovy je p a trn a z toho, že křižm o m usí být svěceno biskupem . * K m otry nazývali se křesťané, k te ř í p řed stav ili k a techum ena biskupovi, přijím ali novokřtěnce po vystou pení z k řtite ln ic e a po celý život s ta ra li se o jeho du chovní p o k ro k a ručili za něj. D le těchto různých funk cí, dávala se jim rů zn á jm éna: p a trin i, susceptores (přijím ači), sponsores (ručitelé). T ento zvyk býval od prvopočátku v C írkvi východ ní i západní. Z vláště pak, když byly k řtě n y m alé děti, C írkev n a tom trvala. K m otři m ěli býti rozdílní od rodičů, aby se tím dala nová opět záruka, že dítko bude vychováno v řádného k řesťan a. Podle nynějšího církevního p ráv a povstává zv láštn í duchovní p ří buzenství m ezi křtěncem a k řtite le m a m ezi křtěncem a km otrem . T o to p říbuzenství je překážkou m anželství. Zvyk dávati jm éno k ře s tn í povstal teprve ve 12. století, kdy se k řtily d ítky novorozené. D ospělí k a te chum eni ponechávali si svá d řív ější jm éna, k te rá byla zapsána k rá tc e před k řte m do seznam u křesťanské obce.
*
138
D nešní k ře s tn í praxe m á velm i m noho zbytků p rvotní praxe, zvláště p ři k řtu dospělých. K něz řík á p řed oltářem nejprve tř i žalm y. P a k se odebéře k dveřím chrám ovým, kde už čeká katechum en s km otrem a km otrou. Po prvé táže se ho k rá tc e kněz po tom, co žádá, což připom íná otázky b iskupa p řed p řije tím za katechum ena. P a k kněz k rátk ý m i slovy jej vyzývá k zachovávání hlavních p řik á z án í a k rá tc e vysvětluje dogm a o Nejsv. T rojici. Znova k lad e k n ěz otázky: zda křtěm ee zřík á se ďábla, jeho sk u tk ů a jeho pýchy, zda v ěří v jed n o tli vé Božské Osoby. T o připom íná d řív ě jší sk ru tin ia . K něz nyní tř ik r á t dýchá do tv áře křtěncovy a n a řizu je ďáblu, aby u sto u p il D uchu Svatém u. Z nam ená p a k katechum ena křížem na čele, prsou, uších, očích, ú stech a m ezi lopatkam i, což všecko jsm e už viděli při popisu star57ch obřadů. N ásled u jí k rá sn é a hluboké m odlitby, kněz k lad e ru k u n a hlavu křtěn co v u a dává mu v ú s ta k o u se k exorcisované a svěcené soli. D ává mu řík a t O tčenáš, k m o tr a kněz znam enají jeho čelo křížem , kněz vyslovuje dva slavné exorcism y. T ato č á st k řestn íh o obřadů opakuje se třik rá t, vždy s jiným i m odlitbam i. P řipom í n á přípravnou dobu svatopostní, kdy se n a d k a te c h u m enem často vyslovovaly m odlitby a exorcism y. P oté katechum en, jenž až dosud s tá l u dveří c h rá m u, je uváděn k e křtiteln ici. Zde se k o n a jí obřady, k te ré připom ínají d řív ější „vrácení vyznání v íry -— redditio sym boli“ . K řtěnec řík á V ěřím a m odlitbu Páně. K něz nyní řík á poslední exorcism , svou slinou do tý k á se u š í křtěn ce, řík a je p ři tom E phpheta (sta ré apertio aurium — otevření u ší). J e ště jednou nechá k řtě n c e odříci se ďábla a p a k jej m aže olejem k a te chum enů na p rso u a mezi lopatkam i. K něz odkládá fialovou štolu, znameiní kajícn o sti, a o b lé k á bílou, znam ení ra d o sti a oblek velikonoční. N ásled u jí je š tě otázky po jm éně, víře a žád o sti křtěncově. Z atím , co km o tr k lad e ru k u na k řtěn ce, za kterého bude zodpovídat, kněz ve způsobě k říž e lije m u na hlavu tř ik r á t vodú, řík a je slova k ře stn í.
139
V ykonají se ještě poslední obřady, jež nám opět připom ínají sta ro u dobu. K něz m aže hlavu novokřtěnce sv. křižm em , k lad e m u n a hlavu bílou ro u šk u (chrism ale), dává do ru k y hořící svíci a p ropouští jej s n a pom enutím a přáním pokoje. * J a k důrazným způsobem m luví k ře stn í obřady o d ů sto jn o sti k řesťan a a o jeho povinnosti žíti svatě a s K ristem ! 3. S v a té b iř m o v á n í
S váto st biřm ování ve svém vývoji neleží ta k jasně p ře d našim i zraky jako sv á to st k řtu . Nicméně biřm o vání vždy se přesně rozeznávalo od k řtu . T ak y jeho vý voj sam ozřejm ě děl se organicky a v souvislosti s u s ta novením Božským a apoštolskou praxí. Evangelia i Skutkové a p o što lští m luví jasně a dů razně o tom, ja k P án Je žíš A poštolům slíbil příchod D ucha Svatého, jenž v nich m ěl upevniti a doplniti ž i vot nadpřirozený. T ento p říslib chová v sobě už z áro d ek svátosti, k te rá m ěla doplnit účinky k řtu svatého. T a k tom u tak é rozum ěli A poštolé, a proto je vidím e, ja k z udílení D u cha Svatého učinili trv a lé zřízení, k te ré se vázalo na u rčité obřady. Ve S kutcích apoštolských vypráví se, ja k jáhen F i lip k ázal v S am aří Evangelium ’ a k řtil obrácené. Apo što lé tam p ak vyslali A poštoly P e tra a Ja n a, aby na novokřtěnce vklád ali ruce a sdělili jim tak to D ucha Svatého. P ozději vidím e, ja k A poštol P avel staví se v Efesu, k d e se už nalézali učedníci K ristovi,, byvše o něm pou čeni Apollem . D oposud v ša k byli po k řtěn i pouze k řtem J a n a K řtitele. Sv. P avel je ted y k ř tí způsobem , jak 1 to n a říd il K ristu s. Z vlášť je p a k podotknuto, že jim i v k lá dáním rukou udělil D ucha Svatého1. V Písm ě sv. inikde n e sto jí jak o o k řtu , jakým způ sobem chtěl S pasitel, aby byla udělována sv áto st biřm o-
140
vání. Jistě , že je jí udělení bylo vázáno na určité zevní obřady, ale dějiny p rvotní C írkve n ás zde nechávají n e u rčitě táp ati. * S ta ré pram eny, k te ré m luví o k řtu , potvrzují, že po vlastním křestním obřadu následoval zv láštn í dopl ňující obřad, jenž pozůstával z m azání olejem, z v k lá d á ní rukou, z ja k é si c o n s i g n a c e (poznam enání). Od konce druhého sto le tí bývá m azání po k řtu svatém rozlišováno. Je stliž e totiž biskup neu d ili k ře s t osobně, nýbrž ponechává tento obřad nějakém u knězi, m aže kněz novokřtěnee u b ap tisteria. P otom odcházejí p o k řtě n í od kostela, kde biskup na ně v k lád á ruce a „znam ená“ je. Z e sta rý c h zpráv není jasno, zda m azání křižm em p o k řtě n í do kostela, kde biskup na ně v k lád á ruce a ní, k te ré se ihned po k řtu udílelo. D nes však to to pok ře s tn í m azání je úplně odlišné od biřm ování. * Z d á se tedý, že v prvních stoletích k řesťan sk ý ch bylo vklád án í rukou biskupa na hlavy pokřtěných hlav ním obřadem biřm ovacím . Ne v šak jediným obřadem , neboť c o n s i g n a c e , k te rá se děla znam enáním k ř í že na čele biřm ovancově, zdá se býti spojena s m azá ním olejem. Od 4. sto le tí tvo ří dVojí o b řa d sv á to st biřm o vání: v k lád án í rukou a znam enání křížem se svatým olejem. V C írkvi východní je náp ad n ější m azání sv. ole jem a to to m azání víc ja k na západě je pokládáno za hlavní obřad biřm ovací. O statně v k lád án í ru k o u je ne zbytné, m á-li biskup m azati čelo sv. olejem. * V prvních dobách udílel biskup k ře st, a po něm sám osobně hned biřm ování a přijím ání. K dyž pak se hlásilo m noho katechum enů, biskup se spokojoval tím ,
141
že p řed se d a l k ře stn ím obřadům a v lastn í k ře s t sám udílel, m azání p o k řestn í svěřoval kněžím , kdežto sám p a k zase vklád al ruce a m azal sv. olej na čelo. Na východě nechával později biskup všecko vyko n áv ati knězem . Na záp ad ě zachovávala se velm i přesně p rvotní kázeň. I když později biskup už sám n e k řtil a kněz sm ěl po k ř tu m azati hlavu k řtě n c e sv. křižm em , m usili p řec k řtě n c i býti předvedeni biskupu, aby na ně v k lád al ruce a dělal jim křižm em znam ení k říž e na čele. Na církevním sněm u ve F lorencii a v Tridem tu bylo zkoum áno, zdá je p latn é biřm ování, udílené v O rientě obyčejným knězem , což se dělo už od1 nepam ětných dob, a bylo prohlášeno, že biřm ování, udílené řeckým i kněžím i, je platné. I v C írkvi západní je dovoleno ve výjim ečných př padech (v m isiích), aby kněz s dovolením papeže udílel biřm ování. O lej biřm ovací (křižm o) m usí však vždy býti svěcen biskupem (ve M ši o Z elený čtvrtek). * K ř i ž m o je sm íšenina olivového oleje a balsam u. B iskup v ně n am áčí palec p rav é ru k y a k lad a ji na hlavu biřm ovancovu, dělá m u na čelo palcem kříž. T im jso u oba obřady spojeny. P ři tom řík á : „Znam enám tě znam ením k říž e a p o silu ji tě křižm em spasení ve jm énu Otce i Syna i D ucha S vatého.“ Skutkové A p o što lští n e řík a jí nic o tom, jakých slov p ři v k lád án í ru k o u a svolávání D ucha Svatého používali sv. P e tr, sv. J a n a sv. Pavel. S to jí tam jenom , že p ři tom řík a li nějakou m odlitbu. Podle nich ta k či nili i biskupové v prvých dobách, používajíce p ři tom víc nebo m éně určené form y. Jelik o ž z důvodů zachovávání tajem ství sv áto stí p řed pohany nikde v prviních dobách nebyla ta to slova psána, neznám e jejich přesné znění- D nešní užívaná form ule nalézá se už v ritu á le c h 10. století. * D nešní obřad biřm ovací chová je ště mnoho pů vodních prvků.
142
Biřm ovanci pokleknou před biskupem , jenž k rá tc e vzývá D ucha Svatého, vztahuje své ruce ke křesťanům , vzdává Bohu díky, že je z k ře s tn í vody znovu zrodil a udělil jim o d puštění všech jejich hříchů. N a to svo lává D ucha Svatého s Jeho dary. T o je s t asi bývalá m odlitba, k te rá stá la m ezi pom azáním pokřestním a vkládáním rukou biskupa. P a k p řistu p u je biskup k poznam enání sv. křížem (consignatio). K lade pravou ru k u na hlavu biřm ovance a palcem v křižm u nam očeným dělá m u n a čele k říž a řík á shora uvedená slova. L ehký políček, k te rý m u poté dává a doprovází slovy „P okoj s teb o u “, je s t n áh ražkou za původní polí bení m íru a vykládá se ted ý ve sm yslu znam ení p ř á telského nebo jako sym bol u trp e n í nebo snad i m učed nictví, k te ré m á k řesťan pro K rista sn á še ti a za něž dostane odm ěnou pokoj a věčný m ír. D říve se kolem pom azaného čela vázala bílá stuha, k te rá se n o sila po sedm dní, později tři dny, jeden den. D nes o tírá se okam žitě čelo biřm ovance. * K dyž p ře s ta li biskupové ve v lastn í osobě udělovati k ř e s t a biřm ování se od k ř tu úplně oddělovalo, n a sta la pro biskupa povinnost, aby procházel svou diecési, prohlížel k o stely a uděloval sv áto st biřm ování, což sm ěl činiti pouze on. T rid e n tsk ý sněm žádá, aby biřm ování bylo p o su nuto na dvanáctý ro k života, kdy se m ůže předpokládati, že vyučování k řesťan sk é je dokončeno. D nes se žádá, ab y biřm ovanec alespoň dosáhl věku rozum u, jak o se to žádá pro prvé sv. přijím ání. Ve východní C írkvi, kde kněz obyčejný sm í u d ělo v ati biřm ování, dává se tato sv áto st ihned1 po k řtu . D říve dávalo se sv. biřm ování buď v k o stele nebo poblíž b a p tiste ria na zvláštním m ístě (sacrarium , consignatoriu m ), nebo v sa k ristii. D nes se m ůže d áv ati na každém m ístě, k te ré bisk u p určí.
143
Jelik o ž k m o tr doprovázel dříve svého chránčnce po celý obřad k ře stn í, s ním ž bylo spojeno i biřm o vání, z ů sta l tento k m o tr i pro sv á to st biřm ování. D nes C írkev ta k é žádá, aby biřm ovanec m ěl svého km otra, ale nedostane-li biřm ování ihned po k ř tu (což by se mohlo s tá t u dospělého k řtěn ce), žádá, aby km o tr při biřm ování byl jiný, než p ři k řtu . K m otr m usí býti b iř m ován, ale nem usí b ý t stejného pohlaví s biřm ovancem . Biřm ování pro n ezrušitelné znam ení, k te ré se jím v duši vtiskuje, nem ůže se nikdy opakovati. *
Svatého biřm ování není sice nevyhnutelně zap o třeb í pro sp á su duše, jako k řtu , scházely by v ša k duši m nohé m ilosti a m nohá k rá s a v nebeské slávě, kdyby se ta to sv á to st n ep řijala. Kdyby se to dělo z pohrdání k sv. biřm ování, dopouštěl by se člověk těžkého hříchu. 4. S v á to s t o ltá řn í
Z asvěcení k řesťan sk é počalo se v prvých dobách k řte m svatým , jím ž byl člověk učiněn částí m ystického těla K ristova, pokračovalo v biřm ování, v němž se k řesťan u dostalo síly D ucha Svatého pro nadpřirozený život a končilo se podáním sv. P řijím ání, kde se nový člen C írkve katolické spojil co n ejú žeji s K ristem , jehož učení přijal. S váto st o ltářní m ůže se rozjím ati s dvojího h le d isk a: buď se na ni pohlíží jak o na Oběť, nebo jako lna Svátost. P án Je žíš nejprve slíb il u stan o v it S v áto st o ltářn í: „Chléb, k te rý ž já dám, tělo mé je st za život s v ě ta . . . N ebudete-li jísti těla Syna člověka a p íti jeho krve, nebudete m íti v sobě života. Kdo jí mé tělo a pije m ou krev, m á život věčný, a já jej vzkřísím v poslední den.“ T ěm ito slovy P án Je ž íš už tak é předem předepsal, k čemu se m á S v áto sti o ltářn í používat. K rátce p řed svou sm rtí S v áto st o ltářn í pak u s ta novil, prom ěniv chléb a víno v T ělo své a K rev svou,
144
rozděliv je A poštolům a nařídiv, aby ste jn ý o b řa d v b u doucnosti opakovali n a Jeho pam átku. * M še sv. dělila se n a dvě č á sti; n a M ši k atechum enů a věřících. M še věřících začla obětováním d arů , jež m ěly sloužiti b isk u p u nebo knězi k vykonání nejsv. O běti a um ožniti věřícím , aby na n í b rali živou účast. Z atím co se zpíval žalm , z něhož dlnes z ů sta l pouze jed en verš (offertorium ), p řin ášeli věřící k o ltá ři chléb a víno. N ejdříve š li m uži, za nim i ženy. D ary p řijím a l biskup. Chléb se s b íra l na velké paten y a p a k k la d l n a velké plátno, jež drželi akOlytové. V íno se ta k é slévalo do jednoho nebo několika velkých kalichů, k te r é byly drženy podjáhny. T yto kalichy m ívaly po stra n á c h ucha, aby se lépe držely a aby se z nich pohodlněji m ohla p ři přijím ání p o dávat věřícím p íti nejsv. K rev. Po obětování s i m yl b isk u p ruce a u o ltá ře pak řík a l m odlitbu. M ezitím k la d l se p ře d něho chléb a víno v takovém m nožství, aby stačily potom pro p řijím án í k n ěží a věřících. Chléb, k te rý zbyl a neprom ěňoval se, rozdával se na konci M še jak o „eulogie“, posvěcený chléb. * T e n to způsob obětování u d ržel se a si do 9. století. U stal pak, neboť k n ěží ra d ě ji dávali předínost chlebu, jenž u ž pro účely obětní byl zv lášt připraven. Z v lá ště nepříjem n ě se dříve pociťovalo, k d ý ž věřící p řin á še li různé d ruhy vína a ty se p a k m ísily. V tu to dobu nav y k li s i věřící odevzdávati kněžím peněžité d ary pro účely obětní. K rálové a kínížata d a rovali pole a vinice ze stejných důvodů. J e š tě d n es se na n ě k te rý ch m ístech zachovává sbírám í „ofěry“ p ři M ši sv. V dom inikánském r itu m ešním k lad e s e Chléb hlned n a z ačátk u M še sv. na o ltář, rovněž víno p řed em se m ísí s vodou. T en to obřad, v lastn í dosu d o rie n tálsk ý m liturgiím , p o vstal p ráv ě asi V té době, kdy, věřící p ře s ta li n o sit obětní d a ry p ř i M ši sv.
145
C írkev východní používá k nejsv. O běti chleba k v a šeného, k d ežto C írkev západní naopak nekvašeného. K aždá h á jí své stanovisko. A si do 6. stol. b ra l se ta kový chléb, jak ý se d o sta l nebo byl p řinesen ke M ši. Od 6. stol. u s tá lil se v O rientě zvyk kvašeného, kdežto ína západě nekvašeného chleba. K ristu s v tom to ohledu n eustanovil nic určitého. C írkevní sněm ve Florencii p ro h lá sil za platné oba zvyky a n a důkaz toho n a říd il pro Řeky chléb kvašený a pro latin ík y nekvašený. *
P rom ěnění obyčejného chleba v T ělo P áně a vína v K rev P áně děje se po O bětování, když kněz nad oběm a částkam i řík á : „T otoť je s t T ě lo m é . . . T otoť je s t kalich K rve m é . . . T a to k o n se k ra č n í (prom ěňovací) slova chovali k ř e sťané v prvních sto letích ve velké vážnosti a proto ta k é ve velké tajn o sti, ja k to činili ještě s některým i věroučným i dogm aty. T ep rv e od 5. stol. je nalézám e nap san á v „K onstitucích apoštolských“ . Jso u skoro úplně ste jn á jak o dnešní k o n sek račn í slova v C írkvi řeck é i západní. * P ři sv. P řijím án í byly až do 6. stol. skoro stejné zvyky v C írkvi východní, i západní. Biskup, jenž sloužil M ši sv., zvolal n a h la s: „Sancta san ctis — svaté věci svatým “. T o znam enalo, aby k sv. P řijím án í šli jen ti, jejichž svědom í bylo čisté. P a k se lám al prom ěněný chléb iia kousky, aby se každém u z přijím ajících podalo. P otom p řijím a l nejp rv e biskup. Po něm kněží, jáhnové, podjáhnové, klerici, diakon isky, panny zasvěcené Bohu, d ítk y , m uži a ženy. K něží si b rali sv. P řijím á n í sam i, o statn í je do s ta li od biskupa. K dyž jim podával T ělo Páně, řík a l: „T ělo K ristovo.“ V ěřící p o tv rd il svou víru v přítom nost Ježíšovu slovem : „A m en.“
146
P a k p řistoupil k věřícím u .jáhen a dal m u n a p iti trochu z kalicha, řík a je : „K rev K ristova, kalich života.“ V ěřící zase odpověděl: „A m en.“ K olem 7. sto le tí začla s e vyvíjeti form ulka, jíž se je š tě dnes používá: „T ělo P á n a našeho Je ž íše K rista zachovejž tvou duši pro život věčný. A m en.“ P ři rozdílení sv. P řijím á n í zpíval .se obyčejně žalm 33. pro slova: „O kuste a vizte, ja k sla d k ý je s t P á n “. P ozději se b raly i jin é žalm y. Z nich ve form u lá ři dnešní M še z ů sta l pouze jeden v eršík, jen ž d řív e býval opakován po každém v e rši celého zpívaného! žalm u (antifona). A ntifona z žalm u 33., jenž se p ů vodně vždycky zpíval při P řijím án í, přich ází jenom v m odlitbě k P řijím án í v 8. neděli po Svatém Duchu. * Sv. P řijím án í b rali biskup a kněží u o ltáře. K lerici . je dostávali v choru. Rovněž ta k i panovníci, k te ří tak é v choru obětovali. O sta tn í věřící dostávali mimo choř. Z ů stáv ali na svém m ístě a jáhen jim T ělo P án ě p ři nesl. V africké C írkvi věřící blížili se sam i až k m řížce, k te r á odděluje loď chrám ovou od sa n ctu a ria . Ve F ran cii lid bez rozdílu pohlaví šel až k oltáři. V ěřící p ři sv. P řijím án í stáli, ja k to dnes činí je š tě Řekové. M užům se kladlo T ělo P áně n a dlaň pravé ru k y , k te rá byla podepřena levou. U žen podávalo se stejn ě, jenom že m ívaly p řes ru k u zv láštn í / ro u šk u , k te ro u za tím účelem s sebou až do k o stela přinášely. Do ú s t podali si věřící sam i S vátost. K zam ezení povstalých n e p řísto jn o stí u stá lil se zvyk, že kněz po dává T ělo P áně věřícím přím o do ú st. Původní zvyk se zachoval ještě u Řeků, kde jáhen d ostává P řijím án í do ruky. *
V p rvních sto letích přijím ali Věřící pod obojí. K dy byli obdrželi T ělo Páně, podal jim jáhen napiti z k a licha, z k teré h o jed en po druhém pil. Jelik o ž bylo velké nebezpečí ro zlití K rve P áně, p o v stal na př. v Říme zvyk, p íti z kalicha pom ocí
147
rourky. P ozději b ra l jáh e n k o u sek T ě la Páně, nam očil, v kalichu a po d al do ú s t věřícího. Nebo dal T ělo P án ě přím o do kalicha a p a k m alou lžičkou v y b ral a podal, ja k se to dnes děje v C írkvi řecké. K olem 12. sto le tí z trá ce l se ponenáhlu zvyk přijí m ati pod obojí. P říčinou toho bylo často v u rč itý c h zem ích, že se nemohlo; z a o p atřiti d o sti vína, nebo ta k é nebezpečí zneuctění, k te ré bylo velké p ři podávání K rvePáně. ; V ěřící o sta tn ě m ěli vždycky jisto tu a přesvědčení,. Že d o stáv ají celého K rista , i kdýž p řijím a li pod jednou způsobou. T e n to způsob p řijím á n í byl nevyhnutelný pro nepřítom né, nem ocné nebo děti. K oncil K ostnický (1415) rozhodl, aby p o d obojí n a. dále přijím ali kněží, kdežto věřící pod jednou způsobou. T o zůstalo až po dnes. Nové eífkevní právo dovoluje však, aby k ato líci la tin sk éh o r itu sm ěli p řijím a ti i podle řeckého ritu , a naopak. *■ V ěřícím podávalo se T ělo P á n ě na ru k u n e je n . p roto, že to činil P á n Je ž íš vůči A poštolům p ři po sled n í večeři, ale ta k é p ro tq , že si věřící brávali T ělo P á n ě s (sebou domů. V p rv é řa d ě pro sebe, p a k také jpromemocné. V ěřící m usili často z velice vzdálených m íst p ři cházet k e M ši, nebo hrozilo nebezpečí pronásledování a věřící nem ohli p řijít, ke M ši, k te rá se sloužívala jen o nedělích a svátcích. D ostávali ted ý s sebou T ělo Páně, aby m ohli p řijím a t ta k é násled u jící d|ny. Z vyk tento u s ta l po skončení pronásledování. Z a choval se je ště n ě ja k ý čas u m nichů, k te ří žili v poušti a jen z říd k a přicházeli k e M ši. C írkev hleděla vždycky jak o na zlozvyk, pak-li laič tí věřící n o s ili,sv . P řijím á n í nem ocným . T o svěřo vala dosti dlouho akolytům (sv. T a rsic iu s) neho já h nům. N yní no sí sv. P řijím á n í nem oqným pouze kněz.. Nem ocným n,osívalo se P řijím á n í pouze pod jednou způsobou, z říd k a pod oběma. N e jčastěji jenom sv..
14&
H ostie. Byl-li v ša k nem ocný neschopen p řijím a t tuhpu •strávil, podala se m u K rev Páně. * Jelik o ž v prvých stoletích následovaly za sebou ihned všecky tř i sv á to sti: k ře st, biřm ování, P řijím ání, dostávalo se sv. P řijím án í i dětem , kd y ž p o vstal zvyk k ř títi už m alé děti. K dyž to byly úplně m alé d ě ti a bylo těžko je p ř i m ěti k tom u, aby. p o lk ly sv. H ostii, dávalo1se jim tro ch u K rve Páně. P řijím á n í d íte k bylo ve zvyku až do 13. stol., k d e v šak ve F rancii bylo dovoleni» až od věku 7 leť. P ozději odkládalo se p řijím án í d ě tí až do jejich 12 roku. P ap ež P iu s X. znovu v ša k dovolil, aby děti sm ěly p řijím a ti, jakm ile p řijd o u k rozum u (asi opět 7. ro k ) a dovedou T ělo P áně ro zezn at od obyčejné potravy. *
V ěřící zprvu p ř i k aždé M ši, p ři níž byli p řítom ni, přijím ali S v á to st oltářní. Z v láště za dob apoštolských, i později, kdy si sm ěli b rá t s sebou dom ů T ělo Páně. K olem 5. sto le tí h orlivost k řesťan ů ochládá, zvláště na východě, a „P rav id la A p o štolů“ (kolem r. 400) m usí dokonce n u tit věřící a h ro zit tre s ty těm , k te ří n e p řijí m ají, jsouce p říto m n i p ři M ši šv. N a východě za časů sv. Ja n a Z lato ú stéh o věřící p řijím a jí už jen jednou nebo d v a k rá t do roka. T o se rozm ohlo i v církvi latin sk é , ta k ž e sn,ěm L a te rá n sk ý (r. 1215) výslovně n ařizuje, že se m u sí p ři jím ati alespoň jednou do roka, a to o V elikonocích, nebo byl odepřen v stu p do chrám u a k ře sť a n sk ý pohřeb. V O rientě je š tě dnes jdou věřící velm i z říd k a k sv P řijím ání, k d e ž to v C írkvi latin sk é od dob p a peže P ia X. věřící si navykli, opět časté, ba denní sv. P řijím ání. D nešní chladnost, vlažnost a n etečn o st k řesťan stv a m ůže se p řič ísti hlavně tom u, že p ře sta li sp o jo v at se s K ristem svátostným , jenž jedině m ůže duším lid sk ý m p ř e d a t p ln o st života a horoucnost ve službě Boží.
149
Kéž by věřící pochopili, když ‚‚eucharistický“ papež; P iu s X. je vyzval, aby se nem odlili ve M ši, nýbrž M ši sam u, že zřídlem v ešk eré sv ato sti na této zemi je sv. H ostie, k te rá se p řip ra v u je jak o oběť ve M ši s v .! *
D nes žádá C írkev sv., aby věřící přistu p o v ali k P ři jím ání úplně lačni, což znam ená, že n em ají od p ů l noci už ničeho p řed 1 P řijím áním požiti, ať hutného, ať tekutého. V ýjim ku činí p řijím án í um írajících, nebo těch, k te ří p řijím a jí na způsob viatik a (opakované P řijím án í po udělení posledního pom azání, kdy věřící je stále v n e bezpečí sm rti). Leží-li někdo těžce nem ocen už celý m ěsíc a n e m ůže-li se doufat, že v n ejb ližší době se pozdraví, m ůže se m u dovolit d v a k rá t v týdnu přijím at, i když p ře d tím požil něco tekutého. Od svátostného p o stu veškerého je osvobozen pouze p řijím ající na způsob viatika. Jed in ě tehdy by k a ž d ý věřící byl dispens ován od postu, kdyby S v áto st o ltá řn í byla v nebezpečí těžkého zneuctění a věřící by tom u P řijím án ím m ohl zabránit. P rv n í věřící n e p o stili se p řed 1 Přijím áním , napodo bujíce opět P án a a A poštoly, k te ř í přijím ali po P oslední večeři. K řesťané scházeli se k e svým agapám a k e u c h a ristic k é oběti ta k é tep rv e večer. A však velm i záhy (od 4. stol.) sta l se p ů st eucha ristický' p řísn o u povinností. 5. S v á to s t p o k á n í
P ři sv áto sti k řtu , biřm ování a S v átosti o ltá řn í vi děli jsm e u ž ití n ějak é hm oty : vody, oleje, chleba a vína. S v áto st pokání pozůstává z obvinění hříšníka, jeho lí to sti a rozhřešení. S v áto st pokání udílela se od prvých počátků C ír kve, ale dnešní praxe velm i se liší na př. od p rax e d ru hého nebo tře tíh o století. Ne ovšem v p o d statě, ale v zevních nápadných věcech,
* 150
P ři každé sv á to sti je nám vždy nejprve p á tra ti, ja kým způsobem ji K ristu s ustanovil. U stanovení sv áto sti pokání je velm i jasn ě zřejm o ze tř í evangelních textů. P án Je žíš slíbil P e tro v i: „Dám ti klíče k rálo v stv í nebeského; co svážeš na zemi, bude svázáno n a nebi a co rozvážeš na zemi, bude rozvá záno i n a nebi.“ S tejnou m oc slib u je i ostatním A po što lů m : „V šecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno i na n eb i.“ Po svém zm rtvýchvstání P án Je žíš opravdu A po štolům tu to 1m oc odevzdává: „P řijm ěte D ucha Svatého; k terým ž o d pustíte hříchy, odpouštějí se jim , k terý m je z adržíte, zadrženy jso u .“ M oc od p o u štěti hříchy m ám e te d y z P ísm a sv. p řesn ě doloženu. N ik tera k tam v ša k nem ám e n azn a čeno, jakým rite m toto ro zh řešen í m á se dít. Z e všeho je jasn o jenom to, m ají-li A poštolé vyslovit soud1, že m usí předem zn át hříchy. Jiným i slovy: h říš n ík je m usí n a sebe říci. P rvopočátky obřadné nám v šak zů stá v a jí u kryty. *
V prvních dobách byla C írkev velm i p řísn á na h ř íš níky a na udělení jim odpuštění, z v láště p ři ta k zva ných hlavních h říších (vražda, cizoložství, odpad atd .). V ždyť dlouhá p říp rav a na k ře s t jě m ohla utvrditi ve v íře a v jmravech. Nem ohli ted y h říšn íci ta k lehce očekávati odpuštění, leda v hodinku sm rti. Z prvních dvou sto letí m ám e velm i m álo dokladů o sv. zpovědi. V ěřící vyznávali své h řích y tom u, kdo jim ud ělil k ře s t, biřm ování a sv. P řijím á n í — biskupovi. B rzy v ša k biskupové svěřovali sv á to st pokání, zrovna jako jiné svátosti, ostatním kněžím', neboť nebylo jim p ři v z rů stu k řesťan sk é obce m ožno, aby vykonávali sam i všecko osobně. * A čkoliv trv a la od počátku zpověď soukrom á, přec dlouhá p rv n í sto le tí vstu p u je velm i ďo p o p řed í zpověď zvaná veřejná.
151
Stávalo se, že h říš n ík z důvodů po k o řen í sám žádal, aby sm ěl v eřejn ě p ře d celou obcí křesťan sk o u , aneb alespoň p ře d shrom ážděným i kněžím i, říc i na sebe svá provinění. T a k é v tom příp ad ě, bylo-li dáno n ějaké velké veřejn é pohoršení, činíval k a jíc n ík veřejné pokání. Brzy začly rozeznávat se sku p in y hříchů, ne jako nyní, k d y rozdělujem e hříchy n a lehké a sm rtelné, podle toho, zda zbavují du ši posvěcující m ilosti aneb nikoliv. ' , i" :■ [■ j Z povědní disciplina prvních dob rozeznávala hříchy lehké, k te ré m ohly být sm yty bez zpovědi m odlitbou a dobrým i skutky. H říchy těžší, ať tajné, ať veřejně znám ě, k te ré se zjevovaly biskupovi, jenž p ak za ně u k lád a l pokání. H říchy velm i těžké, jež byly někdy označovány za n eo d p u stiteln é v tom sm yslu, že jejich p ro m in u tí bylo přenecháno Bohu. T o byly t. zv. hříchy k a p itá ln í. Kdo se obvinil z nějakého h říc h u kapitálního, n e obdržel o d puštění od biskůpa, n ý b rž často se m usil n e j prve obviniti p ře d celou obcí křesťan sk o u . P a k se m u sil p o d robiti velm i dlouhém u a p řísn ém u pokání ve řejném u, k te ré trv a lo někdý po celý život. T akový k a jícn ík byl vyobcován z C írkve a nesm ěl se zúčastniti nejsv. Oběti. Často teprve na konci svého života byl opět s C ír k ví sm ířen. Je stliž e v šak h říš n ík u p a d l ještě jednou do velkého hříchu, nebylo pro' něj odpuštění, leda v ho dince sm rti. Sv. A m brož dokonce řík á : „Jak o je jeden k ře s t, ta k je s t jen jedno p o k án í.“ V eřejn á zpověď zastiň u je zpověď soukrom ou, k te rá se současně ta k é p raktikovala. V ždýcky C írkev před áv ala kněžím m oc svazovati a rozvazovati, ale v n ěk terý ch zvlášt těžkých případech ponechával si papež to to právo, * T ře b a s v prvých dobách n e p řik lád a lo se zpovědním tajem stvím ta k velké d ů ležitosti a p řísn o sti jako ňyílí, neznam ená v šak veřejné pok án í vždycky ta k é veřejnié
•vyznání hříchů, k te ré bývalo k ajícn ík y dobrovolně na ‚se vzato. O statn ě p ři veřejném pok án í jed n alo se obyčejně o hříchy, k te ré byly veřejně znám y. Z pověď ko n ala se obyčejině ted y ta k to : h říš n ík se obvinil soukrom ě a tajině p ře d biskupem 1, k o n a l dlouhé veřejn é pokání, n a jeho konci znovu se zpovídal a byl usm ířen p a k s C írkví, což se dělo vkládáními rukou b iskupa a jeho m odlitbou. T o to usm ířen í bývalo o Ze lený Č tvrtek ve M ši sv. M ám e p rv n í zprávu z r. 527. z jedlnoho arm énského sněm u, k d e h ro zí se vyobcováním tom u knězi, jenž by vyzradil zpovědní tajem ství. * V ěřící zpovídali se a d o stáv ali ro zh ře šen í u bi skupa. P ozději u o statních kněží. N ěk teré s ta ré tex ty m luví o tom , že ve sv á to sti po k án í pom áhali Iknězi n ě k d y i jáhnové. N edávali ovšem sv áto stn é ro zh řešen í, nýbrž p řijím a li h říšn ík y do C írkve, což se dělo slav n ostně n a konci doby pokání. P o vstaly v ša k i jiné zvyky. V prvních dobách byli m nozí věřící obdařeni i mnohými charism aty D ucha Svatého. T ě šili se u ostatních velké důvěře a lidé jim svěřovali své svědom í. Z vláště rá d i zpovídali se u m nichů, k te ř í svým povoláním už byli „otci dúchovn ím i“ . H lavně n a východě těšili se m n išští k n ěží velké oblibě, což si zavinil tak é sv ětsk ý k le ru s sám , neboť byli m ezi nim i m nozí ženatí. P onenáhlu začlo se pohlížeti na rozhřešovací m oc jako na privilegium , k te ré odviselo spíše o d charism a sv a to sti nežli o d svěcení kněžského. V ěřící upovídali se i m nichům , k te ř í nebyli kněžím i, ba i obyčejným laikům . V ždýť podle jejich názorů sm ěli tito ve výji m ečných p říp ad ech tak é k ř títi nebo n o siti sv, P řijím ání. Z v láště tam , k d e byl n e d o sta tek kněží, věřící v tom n esp atřo v ali žádnou zv láštn í obtíž. V ženských k lášte re c h stávalo se dokonce, že ab ty še p řijím a la zpovědi svých podřízených s e s te r a u d í lela jim odpuštění. Sv. T om áš A kvinský, kdýž zkoum á,
153
jak o u cenu m á ta to zpověď, vykonávaná přeď jáh n y r laiky nebo ženam i, dochází k tomu, že ta to zpověď je „ ja k si jako sv á to stn á “, jiným i slovy, že m á něco z M oci svátosti, aniž ji nah rad ila. V takových příp ad ech působila v lastn ě líto s t k a jíc n ík a a jeho ochota se nap rav it, což m u zjednalo p řed Bohem odpuštění. C írkev v šak nikdy n eu stala bojovati p ro ti všem zlo řádům , k te ré ohrožovaly pojem a m oc svátostného pokání. * V prvních dobách křesťan sk ý ch zpovídalo se m no hem řid č e ji než dnes. Na východě ve 4. stol. po k lád ali věřící za svou po vinnost, p řip ra v iti se n a V elikonoce pokáním . Z v láště jim bylo rad ěn o k zpovědi, alespoň k zpovědi u š n í a soukrom é, vykonané p ře d knězem nebo biskupem . V elm i těžké hříchy odčiňovaly se veřejným pokáním . Lehké hříchy bývaly sm ívány alm užnou, m odlitbou a postem . Z vyk choditi častěji k sv. zpovědi povstal v k lá š te řích, neboť věřilo se, že ve sv á to sti snáze člověk' získ á odpuštění viny a tre stů , než p ři jiných kajícných s k u t cích. Z k lá š te rů se ten to zvyk šířil m ezi o statn í lid, jenž si vybíral z m nichů své duchovní vůdce. Do zpo vědi p a k se vtahovaly všecky hříchy, těžké i ‚líehké. M ezitím veřejné po k án í a zpovědi přišly úp ln ě ze zvyku.. Podle sv. A ugustina v z ta h u jí se na sv áto st pokání pouze hříchy těžké, jim iž byla vážně porušena p řik ázán í Boží. O statn í hříchy leh k é (venialia, m inuta peccata) byla dle něho odpouštěna m ocí m odlitby a dobrých sk u tk ů . B rzy v ša k na západě i n a východě vlivem ř e holních zpovědníků piovstává u la ik ů zvyk zpovídati se i z lehkých hříchů. Od V. sto le tí p ovstávají sb írk y „ P en iten tialia“ ,. k te rá na způsob našich m orálních knih nebo zpověd ních zrcadel p ro b íra jí h říchy dle jejich vážnosti a u rč u jí pro k ažd ý z nich pokání.
* 154
V eřejné pokání bývalo velm i dlouhé a často1pro vě řícího k a jíc n ík a těžkou zkouškou. N ení ted ý divu, že se činil n á tla k na to, aby nebylo ta k často u k ládáno1, nebo aby nebylo ta k dlouhé. T a k se stalo, že p řesta lo se u k lá d a t v eřejn é pok án í za h říchy sk ry té. T a k é teh d y se h říšn ík ů m odpouštělo veřejné pokání, když od m učedníků a trp ících vyzna vačů si p řin e sli zvláštní písem nou přím luvu (libelli). P ro tuto přím luvu trpícího k řesťan a jim bylo od puštěno. V eřejn é pok án í trv a lo nicm éně déie jak o d e se t století. Zm ěnilj’ se v šak k e konci veřejné tre sty . M ísto prvotního dlouhého pokořování, k te ré m ělo v du ši vzbu diti h rů zu z hříchů, nastoupily teď tre s ty tělesné. Nebo tak é udílely se po k u ty peněžité, jim iž se m ohla vykoupit č ást tre s tů , ke k terý m byl k a jíc n ík odsouzen. P a k povstává zvyk, že k a jíc n ík do stáv á ro zh řešen í ještě p ře d tím , než ko n al pokání, což se ponechává p a k jeho poctivosti. K dýž byly vyhlášeny k řižáck é války, sta ly se p lno m ocnými odpustky pro ty, kdo se jich zúčastnili nebo nějakým způsobem p řisp ěli k vypravení těchto svatých válek. V ýkup z pokání dobrým i skutky, k te ré byly p o k lá dány za rovnocenné veřejném u pokání, n alézal je ště dalšího rozšíření. V edle k řižáckých výprav byly to ještě poutě, m odlitby a alm užny, jim ž biskúp udílel určité odpustky veřejného pokání. T o znam ená, že na m ísto veřejného pokání, k te ré bylo podle peniteneiálních k nih na to lik a to lik m ěsíců nebo ro k ů určeno pro n ějak ý hřích, bylo sm yto (odpuštěno) vykonáním ' onoho dobrého skutku. R ozhřešení m ohlo p a k býti ihned uděleno. C írkev m ěla a m á právo k tom uto výkupu z tre s tů , neboť to žádným způsobem nezastiňuje její' m oc svazovací a rozvazovací. V e středověků ted y se vyvinula už dnešní p rax e sv áto sti pokání. H říšn ík se soukrom ě vyzpovídá knězi ze všech h říchů těžkých (z lehkých dle své lib o sti), dostane určeno) vykonati n ě ja k é za dostiučinění, k te ré m á odpovídati v e lik o sti hříchů, a n a posled dostává ro zh řešen í (absoluci). 155
F orm ulka ro zh řešen í (absoluce), k te ro u se vlastně vykonává k n ě ž sk á m oc svazovati a rozvazovati, chová y sobě dnes p řesn ě rozhřešení, k te ré se dříve dávalo p ře d vykonáním veřejného pokání, a za druhé sm íření s C írkví, k te ré následovalo po1 vykonaném veřejném pokání. *
Od 4. sněm u L ateránského (r. 1215) zů stáv á zpo vědní kázeň ta k řk a nezm ěněna. V ěřící m ají se alespoň jednou do ro k a (k tom u je, p řísn ě vzato, povinen vlastně jen těž k ý h říšn ík ) zpovídati knězi, jenž m á k tom u od b iskupa dovolení (zpovědní fak u ltu ). Z po v ěď koná se podrobně, aby kněz viděl do d uše k a jíc n ík a a m ohl m u jak o dúchovní lé k a ř po d ati správný lék. Z povědník je p řísn ě zavázán zachovávati zpovědní tajem stv í. 6. P o s le d n í p o m a z á n í
Ja k o biřm ování bylo doplňkem k ř tu svatého, ta k poslední pom azání je ja k s i doplňkem sv áto sti pokání. P rv n í svátosti, k te ré věřícím u dáv ají život, jsou k řest, biřm ování a S v á to st oltářní. P osled n í svátosti, k te ré p o silu jí člověka v blízk o sti sm rti, jso u pokání, poslední pom azání a o p ě t S v á to st o ltá řn í. Z prvních dob k řesťan sk ý ch m ám e o posledním pom azání velm i skrovné zprávy, p ráv ě ja k tom u bylo i u biřm ování. Je d e n z důvodů je, že byly doplňkem ji ných dvou svátostí. U posledního pom azání m ohli bychom si vysvět liti m lčení n ejra n n ějšíc h církevních p ram en ů ta k é tím , ž e ta to sv á to st nebyla nevyhnutelně k ě sp a se n í zapo tře b í a že se z toho důvodu asi často neudělovala. M nohdy to zavinila i pronásledování. Ú plnost obřadná vyžadovala v prvních dobách i velký počet kněží, což č asto ta k é nebylo m ožno, a p ro to i z toho důvodu se s v á to s t posledního pom azání opom íjela.
156
V Evangeliu sv. M arka, stojí, že A poštolé, k te ř í byli P ánem Ježíšem posláni k á z a t do G alilee, „m azali olejem m nohé nem ocné a uzdravovali je “ . Je d n a li jistě z návodu svého M istra. M ůžem e tedy z jejich počínání souditij že sv á to st posledního pom azání tím byla buď oznám ena nebo už založena. Úplně jasn ý je te x t z lis tu sv. Ja k u b a : „ J e někdo z v ás nem ocen? Nechť povolá k sobě kněze C írkve a tito nechť se n a d ním m odlí, m ažíce jej olejem ve jm énu P án ě; a m odlitba víry uzd rav í nem ocného, a P án m u poleví, a jestliže se dopustil hříchů, budou m u odpuštěny.“ V tom to te x tu je sv áto st posledůího pom azání vy k resle n a jednoduchým i liniem i. V idím e, že se jed n á o m azání olejem nem ocného, jenž sám nem ůže d o jiti k e kněžím C írkve. M azání d ěje se ve jm énu P á n ě a je doprovázeno m odlitbou. J e s t tak é p a trn ý dvojí účinek sv á to sti posledního pom azání: ulehčení tě lu a odp u š těn í hříchů. N ení v ša k p atrp o , jak o u m odlitbu k n ěží p ři udí-: len í sv á to sti řík a li. T ep rv e pozvolna během sto letí u stá lil se způsob udílení posledního pom azání. Sam o jm éno této' sv áto sti bylo dlouho neu rčité. V la tin sk é C írkvi nazývala se „oleum sanctum — sv a tý o lej“ nebo „sacram entum sacrae unctionis — sv á to st svatého pom azání“ . T e p rv e od 7. sto le tí dalo se jí jm éno „poslední pom azání“. C írkev východhí ji nazývala buď ta k é „sv atý olej“ nebo „olej s m odlitbou“. * V e sta rý c h dobách užívalo se často m azání olejem u nem ocných nebo u raněných. T a k é k ře sť a n é prvních sto le tí byli stejných lék a řsk ý ch z á sa d se svým i pohan ským i současníky. Je jic h zbožnost a v íra b rala k1 tom u účelu rá d a olej z lam p, k te ré visely n a hrobech m učed níků nebo u obrazů svatých. ‚Věřili, že p řiro zen ý účinek oleje bude ta k podporován i přím luvou svatých. T a k é biskupové vyzývali Věřící, aby používali pro sebe a pro d ru h é oleje, k te ré zvlášt k tom u světili..
157
T o to m azání nebylo ovšem svátostné, ale zprávy z prvních dob jsou velm i nejasné, tak ž e z nich nem ů žeme vyčíst, jedná-li se o poslední pom azání nebo jen 0 m azání požehnaným olejem. T ep rv e z 5. sto le tí m ám e u rčito u zprávu papeže Innocence I., jehož se táz a l biskup D ecentius po pod m ínkách, za k terý ch m á býti udělováno sv átostné po m azání. P apež n e jp rv e žádá, že olej k té to sv áto sti používaný m á býti svěcen biskupem . P rávo na tuto sv á to st m ají nem ocní, s výjim kou k a jíc n ík ů , jim ž 1 o sta tn í sv áto sti jso u odepřeny. P řisluhovatelem této sv á to sti je s t kn,ěz, jenž z a stu p u je zaneprázdněného biskupa. P a k se už h isto rick é pram eny o sv á to sti posledního pom azání m noží. S ta rá litu rg ie m o zarab sk á žádá, aby kněz činil n a hlavě nem ocného k říž s olejem 1 a p ři tom řík a l: „Ve jm énu Otce i Syna i D ucha Svatého, k te rý k ra lu je na věky věkův. A m en.“ T o je s t n e js ta rš í sv áto stn á form a posledního po m azání. * V ýchod a západ velm i se lišil v u dílení sv áto sti pom azání, ale p ře s všecky ty rozdíly je p atrn o , že je to sk u tečn á sv átost, k te rá m á doklady z dob ap o š tolských. V O rientě b éřou doslova te x t z listu sv. Jak u b k d e se p rav í: „Zavolej kněze — voca p re sb y te ro s“. Žádá se, aby sv áto st posledního pom azání udílelo sedm kněží. T ento počet m á jistě své m ystické důvody. T ak é na západě sem tam žádalo se více kněží, ale n e jč a stě ji sta č il jeden kněz. N em ocný m azal se svatým olejem n ejen na čele, ale často n a všech sm yslových orgánech: n a nosu, na očích, na ústech, na uších. N ěkde s e dávalo pom azání v podobě k říž e od hlavy až k nohám a od ru k y k ruce. U kněží nem aže se n ikdý dlaň, neboť tam byli pom a záni p ři svěcení na kněze. P om azání dělo se tedy velm i rozdílně: na jednom m ístě, až na dvanácti nebo p a tn á c ti m ístech, nebo do konce na dvaceti.
158
N a západě světí olej pro sv áto st posledního p o m a z á n í biskup, na východě jej m ůže světiti i obyčejný kněz. Na n ěk terý ch m ístech opakovalo se pom azání ne m ocného i po sedm n ásled u jících dnů. P ře d pom azáním p řija la se sv áto st pokání a po něm S v áto st oltářní. O břad býval velm i dlouhý. O bsahoval krom ě m a zání za určitých m odliteb tak é hojnou recitaci žalm ů, litan ií, m odliteb a antifoin. *
Původní dlouhé obřady p ři udílení sv á to sti p o sled ního pom azání p řed p o k lád ají, že nem ocný je ještě pom ěrně p ři síle. Často byl nem ocný donešen do k o stela. kde se m u sv áto st udělila. P ozději se poslední sv áto st odkládala až ta k řk a na poslední okam žiky um írajícího. P říčinou toho byly v šelijaké bludy, k te ré p ronikly k věřícím . T a k zejm éna m yslili, že po jednou udělené sv áto sti jso u zakázány sty k y m anželské nebo je zapovězeno jís ti m aso. T a k é k n ěžsk á sim onie v jednom času m noho naškodila. Jelikož udílení sv áto sti posledního pom azání n áleží k nejnepříjem nějším , žádali k n ěží za to takovou odm ěnu, že zvláště chudí lidé odkládali s p řijetím po sledního pom azání co nejdéle. *
S cholastická theologie od 12. stol. p řesn ě p ro b írá všecky obřadné otázky. O lej m á být olivový, svěcený biskupem . M ezi m a záním i, k te rá se dle m ísta tolik různila, n áleží m azání p ěti sm yslů m ezi nejhlavnější. Form ulka, k te ro u se provází m azání, m á být podle A poštola J a k u b a na způsob m odlitby (oratio fidei). Jediným p řislu h o v ate lem této sv á to sti je kněz, nikdy laik. P řijím a t ji smí k a ž d ý těžce nem ocný. D louhou dobu nedávalo se poslední pom azání d ě tem nebo svatě žijícím osobám , neboť se m yslilo, že ta to sv áto st není určena pro ty, kdo n em ají hříchy.
159
S v áto st se udílela až od 18. ro k u života, v 15. stol. n e dávala se p ře d 14. rokem . S vatý T om áš A kvinský udává tak é pravidlo, že sv áto st p o s l e d n í h o pom azání nem á se opakovat p ři jedné a téže nemoci. *
I dnes se sv áto st posledního pom azání u d ílí s ja ko u si slav n o stn o stí a za p říto m n o sti věřících, jestliže stav nem ocného to dovoluje. N e jčastěji kněz v šak n e p řijd e k recitaci všech žalm ů a litanie, ja k jso u dnešním rite m p ředepsány, neboť nem ocný už obyčejně um írá, kdýž byl kněz k něm u povolán. C írkev sv. dokonce dovoluje, aby v p říp ad ě ještě většího nebezpečí sm rti k n ěz učinil jien pomazán,í na čele, řík a je p ři tom zvláštní zkrácenou íorm ulku. 7. S věcen í kněžstva
Prvních p ě t sv á to stí tý k alo se člověka jako jedince pro sebe, jenž byl jim i posvěcován. P oslední dvě sv á to s ti — svěcení kněžstva a sta v m anželský — posvě cuji člověka, jakožto č á st společnosti lidské. Obě p o slední sv á to sti byly ustanoveny, aby po svěcovaly dvě n ejd ů le žitější činnosti sociální: p ro stře d nictví m ezi Bohem a lidm i a rozm nožování pokolení lidského. Obě sv á to sti v šak velm i od sebe se liší. Z atím , co rozm nožování pokolení lidského by se mohlot d íti bez sv áto sti, k te rá jenom posvěcuje svazek, jenž by jin ak z ů sta l přirozeným , sv áto sti svěcení kněžstva je n e vyhnutelně zap o třeb í k tom u, aby C írkvi dostalo s'e sluhů, k te ří by byli schopni p řin á š e ti Oběť o ltáře, od p o u štěti hříchy a ud íleti jiným moc, k tero u m ají sami.
P án Je ž íš udělil A poštolům p ln o st kněžské moci, když jim p ři poslední večeři n a říd il: „T oi čiňte n á m ou
160
p a m á tk u “, dav jim tak é za úkol, aby vyučovali, k řtili a odpouštěli hříchy. Zároveň chtěl, aby kněžstv í sk rz e ně p řenášelo se dále v Církvi. V idím e také, ja k A poštolé se říd ili podle vůle svého M istra. Za nehodného Jid á še dosadili M atěje. D ále si vyvolili své spolupracovníky. K ladli jim ru ce na hlavy, m odlíce se p ři tom. T o to k lad en í ru k o u a m od litba přenášelo za časů A poštolů na druhé kněžskou moc. D oklady o tom naleznem e ve S k u tcích A p oštol ských a v listech sv. Pavla. J e ště dnes nazývají Rekové svěcení kněžstva „cheirotonia — k lad e n í ru k o u “ . L atiníci používají zase slova „ordo — řá d , stupeň“ , naznačujíce h o dnost taktoposvěcených lidí. *
P ůvodní C írkev znala vlastně jenom tř i stupně:: biskupství, k něžství a jáhenství. B iskupství a kněžstv í často se sp ojuje v jed en stupeň, neboť oba m ají sp o lečné kněžství. Jelik o ž v šak jáh en p ři v z rů stu C írkve sv. n e sta č il na všecky úkoly, jež se mu svěřovaly, počaly se pozne náhlu dle p o třeb a dů ležito sti chrám u vyvíjeti je š tě jiné stupně. T a k povstaly stupně: podjáhnů, akolytů,. exoreistů (zaříkávačů), lek to rů (čten,ářů), ostiářů (v rá t ných), k a n to rů (zpěváků), h ro b n ík ů atd. N a zá p ad ě ty to stupně, k te ré se nazývaly nižším i, byly znám y a zavedeny až ve 3. století. C írkev la tin s k á ponechala celkem sedm stupňů:: ostiáře, lek to ra, exorcistu, akolytu, podjáhna, já h n a a kněze. L a tin sk á C írkev považuje podjáh en stv í za vyšší, svěcení, kdežto řec k á za nižší. * Uvedením do stavu církevních služebníků (kle rik ů ) je udělení to nsúry. N ení žádným stupněm k n ěž ským , nýbrž jakým si uvedením lc něm u. J í se stá v á z laik a klerik.
161
Do stavu klerik áln íh o bývá la ik uváděn tím , že za m odliteb s tříh a jí se m u na pěti m ístech na hlavě cho m áče vlasů a obléká se m u bílý oděv církevní — superpellieeum . T o n su ra a čtyři n ižší svěcení sm í udělovati tak é opat, je-li knězem , a k a rd in á l i tehdy, kdyby nebyl knězem . *
Nyní jso u nižší svěcení stupínky k vlastním u po svěcení na kněze, kdežto dříve byly jen uvedením do různých chrám ových služeb. Kdo byl ta k uveden v n ě jakou službu, z ů stáv al p ři ní často po celý svůj život. N ejdůležitějším v prvních dobách zdá se býti ú řad lek to ra (čtenáře). Z d á se také, že obec k řesťan sk á si čtenáře sam a vyvolila a p a k jej předvedla p řed bi skupa, neboť p ři udílení lektorského svěcení biskup jej nazývá „electus — vyvolený, zvolený“.
P o djáhenství p o čítá se od sklonku 12. sto letí v C írkvi západní m ezi stu p n ě vyššího svěcení. Až do té doby, jako u Reků je š tě dnes, bylo počítáno mezi nižší svěcení. M ezi theology není jednoty v tom, zdali p o d já henství, a tak é n ižší stupně, p a tří do svátosti kněžství, neboť p ři něm schází k lad en í rukou, na k te ré se po hlíží jako na nutné, aby se mohlo m luviti o svátosti. Jak o nižší svěcení, ta k i svěcení na p ö d jáhna bý valo soukrom ým obřadem , jenž se m ohl k o n a ti p ři k te rékoliv M ši. D nes m á se pravidlem u d íle t v soboty Suchých dnů, v sobotu p ře d nedělí pašijovou nebo o Bílou sobotu, ja k se žádá i pro svěcení na jáhna a kněze. *
P ři svěcení na p o d jáhna vyvolává arcijáhem n a počátku obřadů ty, k te ř í m ají býti svěceni. Se jm énem každého svěcence h lá s í i titul, pro k te rý budou svě ceni. T o je st už dávným zvykem. 162
V prvních sto letí světili se klerikové jen pro služb určitého kostela. Později, když se k o stely m nožily, byly založeny zvláštní prebendy a beneficia pro vydržovánu kleru . Bylo v šak tak é dovoleno, aby k le rik žil z v last ního m ajetku. O řádové k le rik y s ta ra l se jejich Řád. C írkevní zákon u k lád a l biskupům povinnost s ta ra t se o vydržování kněží a jáhnů, k te ré vysvětili bez ti tulu, jenž by je m ohl uživit. U stálil se ted y zvyk hiásiti určitý titu l ihned p řed svěcením lna jáhna. P ři svěcení na podjáhna žádá se to1kolem 13. století. K dyž byl biskup svěcence upozornil, jak é povin n o sti n a sebe béřou a že jsou od této doby zavázáni k zachovávání celibátu, v rh ají se svěcenci na tvář. M ezi tím zpívají se litanie. P a k biskup, vylíčiv v dlouhém napom enutí jejich povinnosti v kostele, podává jim k dotyku prázd n ý k a lich a patenu. A rcijáhen jim p a k stejně podává k o n vičky s vodou a vínem . N a to jim biskup k la d e n a hlavu am ikt, věsí m anipl na levou ru k u a obléká je v tuniku. P oté jim v ruce klade knihu E pištol, neboť od tohoto okam žiku jim přin áleží čísti ve M ši sv. E pištolu. T o vše se děje za určitých m odliteb a žehnáních. * Po E pištole ve M ši sv. p řik ro č u je biskup k svěcení jáhnů. O b řad svěcení na jáhna, rovněž i n,a kněze, po číná se zcela jinak, než p ři o statních svěceních. K dyž si svěcenci klek li p řed biskupa a arcijáhen jej p ro sí, aby jim udělil „břem eno“ jáh en stv í nebo k n ěžstv í, p tá se biskup, zdali ví, že jsou tohoto vy znam enání hodni. K dyž mu to arcijáh en potvrdil, obrací se je ště ke shrom ážděným věřícím , zdali je jim sn ad znám a n ějak á přek ážk a tohoto zam ýšleného povýšení. Už v prvních stoletích byli věřící zváni, aby svěd čili o hodnosti těch, jim ž m ěly býti svěřeny duše křesťanů.
*
163
B iskup vykládá na to všecky povinnosti, k teré svěcenci na se béřou. D ává jim dVojí požehnání a izpívá dlouhou m odlitbu n a způsob preface, ve k te ré na ně svolává božské m ilosti. V tom to okam žiku následuje obřad, jejž C írkev pok lád á za n e jd ů le žitější p ři tom to svěcení. B iskup drží svou ru k u n ad hlavou svěcence a řík á : „P řijm i D ucha Svatého . . . “. B iskup d rží dále ru k u n atažen u a dokončí zpěv p řeru šen é preface. P a k obléká jáhnu štolu a dalm a tik u a podává knihu Evangelií. P rv o tn í obřad obsahoval asi jen vkládání rukou s m odlitbou a požehnáním . Štola a dalm atika oblékala se už v 7. století, Evangelium se předávalo až od 11. století. V prvních stoletích četl Evangelium lektor. Po zději byla četba bez rozdílu přenechána podjáhnu, jáh n u nebo knězi. *
Svěcení na kněze p ředchází tak é ja k á si porada s věřícím i o hodnosti k an d id áta. V prvých dobách b rali věřící velm i živou ú č a st p ři volbě biskupů, kněží a jáhnů. P oté biskup zase k rá sn ě m luví o povinnostech kněze. P o čátek obřadu svěcení na kněze podobá se velm i obřadu svěcení na jáhna. Na hlavu svěcence k lad e v šak biskup te n to k rá te obě ruce, aniž p ři tom něco povídá. Podobně činí i všichni přítom ní kměží. D rže p ak pravici stále nataženou (také o statní kněží), biskup svolává n a hlavy svěcenců „nebeské d a ry “ . P ro sí Boha, aby na ně seslal požehnání Ducha Svatého a zpívá opět dlouhou prefaci, ve k te ré znovu p ro sí D ucha Svatého, aby sestoupil na ty to novokněze. * N ásled u jí ještě d alší obřady. B iskup obléká svě cence v kněžský š a t: v štolu, přeloženou křížem n a p rsou, a v kasuli. N a to pom azává mu ruce olejem k a techum enů, zatím co se zpívá hym nus „Véni C re á to r“.
164
T oto m azání svatým olejem nekoná se v C írkvi řecké. V C írkvi latin sk é přichází v G allii od! 6. století, v Římě od 10. století. Potom podává biskup k dotyku kalich s vínem a vodou a patenu s hostií, a znovu výslovně jim dává moc p řin á še ti svatou Oběť. P a k po k raču je se ve M ši a novokněz řík á všecko polohlasně s biskupem . T a to koncelebrace je velm i starého původu a v C írkvi řecké děla se vždycky. V C írkvi latin sk é p ři svěcení na kněze děje se opět teprve několik posledních století. N ovosvěcenci dostanou z ru k y biskupa sv. P ř ijí m ání, ale aby se naznačilo, že s ním M ši sv. p ře d tím spolusloužili, n e řík á se p ři jejich P řijím á n í žádné C onfiteor. Na konec odříkává novokněz Crédo a bisk u p mu znova k lad e ruce na hlavu a dává mu moc odpouštěti hříchy. T oto druhé vkládání rukou b iskupa pochází asi ze 13. století. V ysvěcený k lad e sepiaté ruce v ruce b iskupa a sli buje mu tím to způsobem poslušnost. T a k to sliboval kdysi vasal p o slušnost svému pánovi. *
B iskup dostává plnost moci kněžské. T o se děje ve M ši sv. za obřadů obdobných p ři svěcení na kněze. Zvyk světiti někoho jen pro službu určitého ně kterého k o stela zachoval se nyní jen p ři svěcení n a bi skupa. B iskup je vždy jm enován pro u rč itý u p rá z d něný' stolec. V olba biskupa v prvních stoletích děla se za veli kého zájm u všech věřících a kněží diecése, jak o ž i vůkolních biskupů. K dyž se vyvolení b iskupa sta lo podle kanonického práva, shrom áždili se všichni biskupové provincie u svého m etropolity, aby vyzkoušeli k a n d i dáta. N a to připom íná dnešní o břad svěcení. O břad začíná se slavným prohlášením svěcence, že bude oddán C írkvi a poslušen papeži. Potom svě tite l a dva jin í b isk u p ští spolusvětitelé k lad o u svěcenci otázky o nejd ů ležitějších předm ětech věrouky a m ra vouky. 165
P a k n ásled u je v lastn í svěcení. Z pívají se litan ie ke všem Svatým , na hlavu svěcencovu kladou ruce po řad ě všichni tř i biskupové, řík a jíc e p ři tom : „P řijm i D ucha S vatého!“ T o je s t hlavní obřad'. Světitel zpívá opět dlouhou a k rásn o u prefaci. P ř e ru šu je ji, aby vykonal n a svěcenci mazánjí křižm em na hlavě a na rukou. T o vše se děje za zpěvu hym nu „V éni C re á to r“ a za doprovodu m odliteb. K tom uto obřadu p řid ru ž u je se ještě jiný, k terý je n a V ýchodě znám už od 4. století, na západě trochu později: n a hlavu a šíji nového biskupa klade se ote v řená kniha E vangelií a je v této poloze dlouho držemja oběma přisluhujícím i biskupy. J e s t to sym bolem pro břem ena, jež na sebe béře biskup svěcením. M azání sv. křižm em nezn ají orieratálci, je to tedý znám kou, že toto m akání povstalo tep rv e později. Potom p řed áv á světitel svěcenci insignie b isk u p ské: berlu, p rste n a Evangelium . Až do tohoto oka m žiku drželi rozevřenou knihu oba biskupové na šíji svěcence, nyní m u jí světitel klade zavřeníou do rukou, aby h lása l Evangelium sobě svěřeném u stádci. B erla a p rste n p řed á v a jí se biskupovi od 9. stol., kniha E vangelií od! 13. nebo 14. stol. M ši sv. spolucelebruje svěcenec se svým světite lem, jak o se dělo p ři svěcení n a kněze. 1 Na konec odevzdává světitel ještě m itru a ru k a vice svěcenci. T e n za zpěvu hym nu „T e D eum “ k řáč í kostelem a u d ílí přítom ným své požehnání. Z vděčnosti p ak p ře je svém u světiteli třik rá t, vždy vyšším hlasem , dlouhý život: „A d m ultos annos“. 8. S v á to s t m a n ž e ls tv í
S váto st m anželství je zcela jiného druhu, než o sta t ních še st svátostí. T y byly udělovány biskupem nebo knězem . P ři nich používalo se obm ytí vodou, pom a zání olejem nebo vkládání rukou. P ři sv áto sti m anželství není m;ie podobného. P ř i sluhovatelem zde není kněz, n ý b rž oba snoubenci, k te ří vcházejí spolu ve sm louvu m anželskou. T im , že se sobě navzájem odevzdávají a p řijím ají, udělují si svá
166
to st m anželství. Kněz přichází jen — a sice povinně, má-li být m anželství p latn é — aby p rohlásil, že tato sm louva byla oboustranně učiněnja a p řija ta a aby jí jm énem C írkve požehnal. P ři ostatních svátostech byly obřady nutné, aby povstala svátost, p ři svátosti m anželství povstává svá to st, jakm ile m už a žena v p řítom nosti kněze učiní m anželskou smlouvu. C írkev nicm éně obklopila sv áto st m anželství mn>ohým i cerem oniem i, m odlitbam i a žehnáním , aby si jim i m anželé uvědom ili posvátnost svého stavu. Do svatebních obřadů p ře ja la m nohé zvyky z profánních obřadů svatebních, aby je posvětila, ta k jako K ristu s přirozené m anželství pozvedl na svátost. *
I u pohanů bývalo uzavření sň atku provázeno n á boženským i obřady. J e ště více u Židů. Bylo přirozeno, že od nejran n ějších dob C írkve snažili se k řesťan é tento důiežitý k ro k svého života spo jiti s náboženským i projevy. Z dá se, že ti, k te ří m ínili vstoupiti ve svazek m an želský, šli se p ře d sta v it biskupu a p ro sili jej o svolení. T ehdy ještě nebyly stanoveny překážky, jež by m a n želství činily neplatným nebo nedovoleným ; nebylo tedy nutno veřejně je h lásit, ja k se děje nyní, aby se p řišlo n a takové překážky. Jakm ile tedy d a i bisk u p svůj sou hlas, připravovala se svatba. Z asnoubením dali si ženich a n ěv ěsta slib. T en byl vyjádřen i snubním prstenem , jenž se odevzdává nyní tep rv e p ři obřadů svatebním . Svatba byla knězem požehnána a n a to se slavila M še sv., zvláště sestavená pro tento účel. P apež M i k u láš I. (9. stol.) popisuje podrobně te h d e jší svatební obřady, k te ré s m alým i zm ěnam i se dochovaly až po důes. Jenom obřad p řed án í věna ponechává se do hledů státu . *
167
N ejprve koná se tedy v lastn í obřad sv a te b n í: p ro h láše n í vzájem ného souhlasu a požehnání prstenů. Až do 16. stol. v m nohých diecésích odbývaly se tyto ob řad y u dveří k o stela. D nes k o n á se všecko uv n itř chrám u. N a některých m ístech řík á se p ře d svatebním ob řad em hym nus „V éni C re á to r“ a kněz v m alé prom luvě novom anželům u k azuje na p o sv átn o st jejich svazku a jejich vzájem ných povinností. P a k obléká kněz superpelliceum a bílou štolu. K lad e stříd av ě ženichu a nevěstě otázky, a z odpovědí je zřejm o, že se béřou dobrovolně. P o d ají si ruce a kněz v n ašich k rajin ác h jim je ovíjí štolou. P ři tom opět řík á form ulku spojení. V šecko, co dělá p ři tom kněz, je s t jenom podřadné, h lav n í je s t vzájem ný souhlas snoubenců. Form ulka svatební je n a různých m ístech a v různých časech velm i rozm anitá. *
K dyž snoubenci byli vym ěnili navzájem svůj sou h la s, světí kněz t. zv. „snubní p rste n y “. D říve býval jeden p rste n , jejž snoubenec p ři zásnubách dával na ru k u své nevěsty. N yní se p ři zásnubách dávají prstenly a p ři uzavírání sň atku jiné. Jm éno p rste n ů v šak p ři pom íná původní zvyk. O břad uzavření sň atk u ko n á se p ře d knězem — obyčejně farářem nevěsty — a p ře d dvěma svědky. C írkev vždy naléhala, aby sň atek byl uzavírán ve řejn ě. Sněm T rid e n tsk ý žádá pro to svědky, m-a důkaz té to veřejnosti. *
J e p rav d ěp o d o b n i, že v prvních stoletích uvědo m ili snoubenci b iskupa o svých úm yslech v ejíti ve svazek m anželský v době, kdy celá obec k řesťan sk á by la shrom ážděna k nejsv. Oběti. Z de potom p ři obě tování, v příto m n o sti k n ěží a lidů, d a li svůj svazek požehnati biskupem . Původní svatební M še nebyla ted y zvláštní, pro ten účel sestavená. S a k ram e n tá ř L eonianský (asi ze
168
G. stol.) p řin á ší v ša k už tř i m odlitby d n ešn í „M še za ženicha a n evěstu“ . V stup m ešní, stupňový zpěv, m od litb a k obětován,í a k p řijím ání nalézá se v sak ram en tá ř i G regorianském (asi z 8. stol.). D nešní M še za ženicha a nevěstu, k te rá je zvlášt pro o břad svatební sestavena, p řin á ší po O tčenáši ve M ši dvě k rásn é m odlitby, k te ré jso n svatebním po žehnáním . B ezprostředně p řed posledním Evangeliem řík á kněz ještě tře tí m odlitbu, n a způsob přání. M še za snoubence n e p a tří nevyhnutelně k obřadů uzavření sňatku, C írkev v šak si zřejm ě p ře je a vyzj'vá snoubence k tom u, aby ú č a stí n a svatební M ši za jistili si ochrany Boží a požehnání nebeského. *
V pohanském Římě p ři obřadech svatebních drželo se n a d m anžely velké bílé plátno (z toho: „obnubilatio c a p itis“, „nubere“ , „n uptiae“ .). T en to zvyk u d rže l se i p ři křesťan sk ý ch sňatcích na n ěk terý ch m ístech. N ad novom anžely d rž e l se ro zp ro stře n velký závoj. Čtyři jeho rohy drželi muži. O dtud tak é k řesťan sk ý název svatebních o břadů: velatio n u p tia lis — sv a teb n í zahalení. 're n to zvyk z ů sta l až do středověku. Z achovával se v šak jen p ři prvním m anželství. P ři niovém sň atku vdovy nebyl dovolen. M ěl i důležitý právnický účinek. Děti, k te ré se n arodily p ře d uzavřením sň atk u a byly při něm postaveny pod závoj mezi nevěstu a ženicha, byly tím legitim ovány. * T a k é jiný zvyk se zapom něl. Po Á gnus D ei d o stal ženich bud’ sk rze jáh n a polibek m íru nebo šel si pro něj přím o k o ltá ři k e knězi a p ak jej dal i své nevěstě. V n ěk terý ch zemích světil kněz chléb, ro zd ělil na polovici a p a k novom anželům podal. Jin d e zase světil jim chléb a víno.
169
Celý svatební obřad skončil posvěcením lože sv a tebního. N a večer svatebního dne odebral se kněz oděn superpelliceem a štolou, do dom ácnosti novo m anželů a svěcenou vodou a okuřováním kadidlem po světil p říb y te k a lože m anželů. J e ště dnes z toho ob řad u z ů stala m odlitba „benedictio th alam i“.
170
IV
MODLITBA CÍRKVE
1. Vývoj litu rg ic k é m odlitby
Bůh je nejvyšším cílem všeho. Kolem N ěho všecko kro u ží v ustavičném obdivu a plesu. Bůh sám v sobě nalézá všecko blaho a k rásu . J e š tě nebylo nic stv o řeno — a Bůh se radoval ze svého nekonečného š tě s tí a ze své ničím nezastiněné velebnosti. T a to adorace u v n itř N ejsv ětější T ro jic e byla vzo rem pro adoraci tvorů. M ohli p rvní tvorové — C herubíni a S erafín i a všecky sbory andělské — ko n ati k rá s n ě jší a vzneše n ě jší úkony, než když napodobili chválu a já s á n í Osob N ejsvětější T ro jic e? P luky andělů nem ohly lépe v y jád řiti důvod své existence, než když se spojily v nekončící se chválu a já so t: „Svatý, Svatý, Svatý P án Bůh z á stu p ů !“ # N a zem í je člověk jediným rozum ným tvorem , jenž m ůže pochopit důvod svého stvoření. M ůže ted y ten,, jenž je stvořen k obrazu Božímu, h led at v něčem jiném vyššího blaha a ted y i cíle, než v ustavičné chvále Boží? M odlitba člověka, jeho povznášení m ysli k Bohu v lásce, obdivu a úctě je st prvním a posledním důvo dem jeho stvoření. Svět byl stvořen jen pro m odlitbu, neboť byl p ři praven za p říb y te k člověka, jenž svým rozum em m ěl pochopit velikost Boží a ve své duši m ěl s p o jit všecko stv o řen í v jediný hym nus chvály N ejvyššího. 173
Ze sebe jsm e pouhé nic. Žijeme jen potud, po k u d všecko vztahujem e na Boha dobrovolným hnu tím svého srdce. K tom u jsm e byli stvořeni a to m usím e chtíti, m ám e-li dosáhnouti svého blaženého cíle a spočinouti v n á ru č i Boží. M ezi nám i a Bohem nesm í n ic stá ti! V šecko jen v Něm! * V čisté adoraci budem e se vznášet p řed Bohem jedinou n a nebi. V tom to údolí slz a zkoušek spojujem e svou ado raci většinou s prosbam i o m ilosti. T o je pozem ská m odlitba sluhů Božích. N em ůžem e dosu d v k lid u a bezpečném š tě s tí oddat se pouhé adoraci, k d y ďábel, svět a n a še p řiro z en o st ten to k lid svým i nástrah am i ohrožují. Bůh ovšem n ep o třeb u je, abychom jej upozorňo vali n a své potřeby. D říve, nežli jej zavolám e, hle, již je u nás! Otec n á š n eb esk ý ví, čeho potřebujem e. N áš postoj p rosebníka je v ša k nutnou výchovnou pom ůckou pro nás. Lépe ta k poznávám e, ja k jsm e ve všem odvislí od svého S tvořitele. T o je neobyčejný z isk pro nás, neboť toť podklad, jejž Bůh vyžaduje, aby n á s m ohl za sy p a t důkazy své velikosti a dobroty. P rosm e — a bude nám dáno! H ledejm e — a n a leznem e! T lucm e — a bude nám otevřeno! * J e d h řích u n ak azil i m odlitbu, ba dovedl i úplně zničit neobyčejně jem né vztahy m ezi člověkem a Bohem. K ristu s p řiše l zvednout pokořenou a pošlapanou p řiro zen o st člověkovu. D al nám p řík la d m odlitby. Svou obětí jí dodal nekonečné ceny. Oběť K ristova je n ejd o k o n alejší m odlitba, jež p ro nikla k d ý do nebes. Ja k o z ástu p ce a p ro stře d n ík po kolení lidského p řin e sl svou obětí k říž e a opětuje svou obětí oltáře n ejv y šší akty bohopoctné. Jeho Oběť k rv av á a n ekrvavá je n ejd o k o n alejší m odlitbou chvály, díků, p rosby a dostiučinění.
174
C írkev nezná lep ší m odlitby! J e jí hodinky k n ěž ské jso u buď p říp rav o u na n esm írná tajem stv í M še sv., nebo jejich dozníváním v duši. J e s t to duchovní vychutnávání ovoce K říže. M odlitba C írkve je s t echo tajem ného dění p ři M ši sv., kdy se n a d oltářem ote vřela nebesa a všichni an dělové a sv a tí se spo jili se Synem Božím, aby N ejsvětější T ro jic i p řin e sli hold všeho stvoření. C írkev n e d o sta la od K rista v ětší a sv ě tě jší úlohy n a d opakování nekrvavé jeho oběti n a oltářích! V šecky o sta tn í je jí povinnosti jsou téío podřízeny. C írkev vyučuje a káže ne pro p rav d u sam u, ale aby jí více rozohnila lásk u duší, uschopnila je k p ř i je tí sv áto stí a povzbudila k m odlitbě. Žádá kázeň, aby duše tím snadněji m ohly vstoupiti ve sp ojení s Bohem. V šecky svátosti, ba i sam a S v á to st O ltářní, jso u pouze pro tu to zem, jenom m odlitba zů stan e i pro celou věčnost. *
Člověk v y jad řu je své vztahy k Bohu buď jak o je d notlivec, nebo jako člen celé společnosti lidské. V našem pojednání jd e nám pouze o vztah člo věka k Bohu s celou společností lid sk o u — o litu r gickou, společnou jeho m odlitbu. T ato nem á n a sobě osobní m aličkosti člověka. Pozvedá jej výše a do větších šíře k , než se děje v soukrom é m odlitbě. *
V e S tarém zákoně můžem e nazvati prvním i stopam i veřejné m odlitby píseň, k tero u složil M ojžíš, když vlny Červeného m oře pohřbily vojsko Faraónovo. D al ji p ěti své se stře M arii. P ozději byla od Židů často zp í vána. J e to m odlitba chvály a díků. N ejvíce bohoslužebných nařízení tý k alo se obětí. O veřejné m odlitbě p ři sv ato stán k u víme málo. T u ším e však, že se pozvolna vyvíjela, ja k je to zřejm o z u stanovení shrom áždění v sedm ý den, o svátcích velikonočních a letnicích.
175
Js o u znám y je š tě dva jin é zpěvy M ojžíšovy, k te ré se sta ly so u částí židovské litu rg ie a do dnes tvo ří část bohoslužby. J e s t to zpěv, složený poté, když H ospodin vyřkl soud nad Židy, sta rším i dvaceti let, podle něhož nem ěli s p a třiti zaslíbenou zem (Domine, refugium factu s es nóbis). Ve zpěvu „A udite, caeli, quae lo q u o r“, zvěstuje M ojžíš lid u podm ínky H ospodinovy, za k te rých o dvrátí od něho tre sty , k te ré by jej jin ak za jeho tn,evěrnost stihly. D avid je š tě p ře d dostavěním velechrám u u sp o řád al veřejnou m odlitbu. Po přen esen í A rchy ustanovil kněze, k te ří by vzývali, velebili a chválili H ospodina, Boha Israele. A saph a jeho b r a tř i m ěli bez u stá n í ko n ati svou službu p ře d A rchou. Čtyři tisíce levitů mělo chvá liti Jahveho n a své n ástro je. Podobně učinil i Šalomoun po posvěcení chrám u. Podle knihy D anielovy vidím e, že Židé i v zajetí babylonském alespoň soukrom ě zachovávali denní doby, určené k chvále H ospodina. Po n á v ra tu ze za je tí E sd ráš je ště p řed obnovením chrám u zřizuje znovu bohoslužbu. U stanovil žalm y, jež se m ají p ě t v sobotu, o svátcích a v 'o statn ích dnech týdne. J e ště dodnes židovský ritu á l zachovává v p o d statě u sp o řá d á n í těchto bohoslužeb. V této době počínají ta k é ro čn í poutě do J e ru salem a. Poutníci, stoupajíce po stupních chrám ových, obraceli se žalm em 133. (Ecce nunc benedicite Do m inum ) na levity, aby zastáv ali jejich m ísto v chrám ě. * V Evangeliu sv. L ukáše je popisována oběť Z a chariášova. Lid zatím se venku m odlí. S p asitel zdůrazňuje, že dům jeho Otce je domem m odlitby. Sám zúčastňuje se sobotních zpěvů a žalm ů v synagogách. V y kládá Písm o a vyučuje i v chrám ě. T o všecko poukazuje na společnou liturgickou m od litbu. N ejjasn ěji je z říti vyvinutá litu rg ic k á m odlitba S tarého zákona v líčení poslední večeře P án ě a v u s ta novení S v áto sti oltářní. T a to večeře děla se za obvyk-
176
lého ritu , jenž p ředpisoval zpěvy určitých žalm ů (112 až 117, 135). * Nevíme, čemu Je žíš učil své žáky po čty řicet dní, po k te ré s nim i dlel na této zem i po svém Z m rtvých vstání. S kutkové a p o što lští popisují, ja k p rv n í k řesťan é , obrácení ze židovství, zachovávali hodiny sta ro z á k o n ních bohoslužeb. V hodinu tře tí (naše devátá), k d y A p o š to lé s P a n nou M arií jsou shrom ážděni lc m odlitbě ve večeřadle, sestu p u je D uch Svatý. Svatém u P e tru , jenž v hodinu šesto u (naši dvanáctou) m odlí se v J o p p e na s tře š e dornu, Bůh ve zjevení n ařizuje, aby p řija l do C írk v e setn ík a K ornela. Když sv. P e tr se sv. Jan em u b íra jí se v hodinu devátou (naší tře tí odpoledne) do chrám u, aby se tam m odlili, u z d ra v u jí u dveří chrám ových chro mého a obracejí ke K ristu p ět tisíc lidí. Z toho je p atrn o , že p rvní k řesťan é zúčastňovali se i bohoslužeb židovských a že tyto m ěly vliv i n a vývoj církevní m odlitby novozákonní. * Nicméně to nebyly tyto denní hodiny bohoslu žebné, k te ré začaly u tv á ře t n y n ější „církevní hodin k y “. Byly to spíše noční bohoslužby, vigilie a n e šp o ry , k te ré se sta ly základem liturgické m odlitby C írkve. T ep rv e po nich p ře ja la C írkev ze židovské bohoslužby t. zv. terci, sex tu a nonu. K onečné stadium vývoje „hodinek“ tv o ří p rim a a kom pletář. V církevních hodinkách zachovalo se až do dnes. h eb rejsk é počítání času. Židé (také Řím ané a Řekové} nepočítali hodiny od půlnoci do půlnoci, jak o m y, nýbrž noc u nich počala v době rovnodennosti v n a šich še st hodin večer a trv a la do našich š e sti h o d in z rána. P ře sn ě řečeno: den trv a l od východu slunce do západu. T im ovšem délka denních i nočních hodin m ěnila se podle roční doby.
177
D en i noc (tuto dělili Židé n a dvě vigilie, Řekové a Řím ané n a čty ři vigilie, p ři nichž stříd aly se stráže) dělí se na dv an áct hodin: tře tí hodina je ted y n aše de vátá, še stá n aše dVanáctá, d evátá naše tře tí odpo led n e atd. * P rv n í k řesťan é scházeli se s ostatním i židovským i so u rodáky v sobotu večer k bohoslužbě v synagoze. D ruhý den, jenž se p a k sta l základem křesťanského týdne, shrom áždili se, aby „lám ali chléb“, čili p řin á š e li oběť M še svaté. K dyž p ro p a st m ezi židovstvím a křesťanstvím se je š tě více ro zšířila, počali se k řesť an é i v sobotu večer shrom ažď ovati jen m ezi sebou, nedocházejíce už do synagogy. M odlitby v tom to shrom áždění prodlužovali až do sv ítání a zakončili p a k v neděli rán o M ší svatou. T o jso u v lastn í společné vigilie — bdění, z nichž povstalo církevní m a t u t i n u m (řecky: pannychis). * Na vývoj m atutina působilo i napom enutí S p a sitelovo, abychom bděli, neboť nevím e, kdy p řijd e Pán. P rv n í k řesťan é dom nívali se, že přích o d K ristů v k po sledním u soudu n e d á na sebe dlouho čekat, a po kládali zv láště výroční den Z m rtvýchvstání za pravděpodobný7. P ro to probděli p ři bohoslužbách „V elikou noc“ a n e děli, den to, o něm ž S p a site l v sta l z m rtvých a o němž k řesťan é vždy vzpom ínali n a V zkříšení. V igilie velikonoční sta la se ta k dle slov sv. A ugu stin a „m atkou všech svatých vigilií“ . * V edle vigilií nedělních povstaly brzo i vigilie o svátcích m učedníků. K řesťané shrom ažď ovali se obyčejně ve výroční den jejich sm rti u jejich hrobů v katakom bách nebo na hřbitovech, a probděli zde v m odlitbách a zpěvích celou noc.
178
K dyž později přen esla se jejich těla do b asilik jim zasvěcených, m ohly se vigilie rozvinouti zvláště slav nostním způsobem . * V igilie, k te ré trv a ly zprvu celou noc, začly záhy (už ve 2. stol.) z ohledů na lidskou sla b o st se zkracovati. Počínaly teprve o půlnoci (nynější m a t u t i n u m ) a končily se p ři k u ro p ěn í o týdenních vigiliích a ráno (nynější Chvály) o velkých vigiliích. M ísto toho shrom áždili se k řesťan é už večer p řed tím , v dobu, kdy se zapalovala světla (dvanáctá hodina denní), k bohoslužbě, je ž od toho n esla své jm éno (la tin sk y : l u c e r n a r e ; řeck y : l y c h n i k o n ) . Z této ve černí bohoslužby povstaly n aše n ešp o ry (vesperae), k te ré tv o ří p o čátek liturgického dne. *
Noční vigilie, k nim ž p a tří i n ešp o ry a ran n í Chvály, byly tedý p rv n í společné m odlitby k řesťanů. V edle nich m odlívali se věřící již za časů A poštolů soukrom ě v hodinu tře tí, šesto u a devátou, napodobu jíce tak židovský zvyk přin ášen í tro jí denní oběti. T ím to způsobem rozdělili si k řesť an é celý den a posvětili všecky jeho 'části. Za dob p ronásledování |nebylo jim ovšem m ožno, aby i za dne se shrom ažďovali. Sv. J a n Z la to ú stý i po dobách pronásledování ne m íní v ázat všecky věřící ta k é k denním veřejným m od litbám , neboť jejich zam ěstnání jim toho nedovoluje. V tu to klidnou dobu C írkve začly tv o řiti se k lá š tery. Z prvu m uži (asketi, m onazontes) a panny (parthenae) žili ve svých rodinách s ostatním i, zavazujíce se k čistotě, k eelotýdenním u p o stu a k denní m od litbě. P ozději se spolčovali se stejně sm ýšlejícím i v k lá š tery. D enně shrom ažď ovali se v ko stele n ejen k s la vení nedělní vigilie, nýbrž každodenní. K e konci 4. sto letí byla zřízena už i denní spo lečná bohoslužba. R ychlý rozkvět řeholního života ve
179
4. a 5. sto letí m ěl velký vliv na zobecnění a vybudování církevních hodinek, k te ré počali ko n at denně i sv ě tští kněží. Bylo to přirozené, že k le ru s p o d jal se řízení těchto veřejných bohoslužeb, jakm ile se přenesly do chrám ů. *
V e druhé polovici 4. století, kdy C írkev nabyla svobody, tv o ří se venkovské farn o sti, a sk eti a Bohu zasvěcené panny opouštějí svět a od eb írají se do pouště. Z de zů stáv ají věrni úplným veřejným bohoslužbám . Kněží, k te ří jsou po celý den zam ěstnáni pastoračním i pracem i, ko n ají pouze noční vigilie. V k lášte řích p ak povstaly je ště dvě církevní ho dinky: P rim a a K om pletář. * C assian, jenž r. 382 dlel v jednom k lá š te ře v Be tlém ě, popisuje, ja k povstala p r i m a , jež koná se v době m ezi Chválam i a tercí. Po noční bohoslužbě odebírali se m niši do svých cel, aby m aličko odpočali a p a k se oddali soukrom é m odlitbě a četbě svatých te x tů nebo práci. Bylo to zcela lidské, jestliže n ě k te ří m éně horliví prodloužili svůj odpočinek až do doby, kdy se konala terce, a vynechali ta k soukrom ou m odlitbu a rozjím ání svatých Písem . T o se nezam louvalo horlivějším , k te ří dosáhli konečně toho, že až do východu slunce všichni po nočních bohoslužbách odpočívali. Na to se všichni současně zvedli, aby p řed stanovenou p rac í řík a li spo lečně tři žalm y a m odlitby. T o je vznik Prim y, k te rá se velm i rychle ujala zvláště v C írkvi západní. * A si ve stejnou dobu u tv o řila se poslední církevní hodinka: K om pletář, jenž koná se po nešporách. Sv. Ba sil m luví už m ezi r. 358—362 o veřejné ho dince, jež se koná p řed ulehnutím , aby se dosáhl m ír v duši, klid n á noc a byly zahnány m arnivé přeludy.
180
V západní C írkvi m luví sv. B enedikt p onejprv o této hodince ve své Řeholi. On jí vlastně dal jm éno: c o m p l e t o r i u m . T ento p a triarc h a západního mnišstva popsal ve své Řeholi po prvé úplně církevní ho dinky. A čkoliv pro bohoslužebná ustanovení používá předloh různých, p řec ponejvíc přim yká se ke zvyklo stem C írkve řím ské. O bráceně pak, zvláště za papeže Ř ehoře V elkého, jenž byl duchovním synem sv. B enedikta, benedik tin sk é u sp o řá d á n í hodinek, k te ré bylo ta k m oudré a ta k odpovídalo lid sk é přirozenosti, mělo neobyčejný vliv n a bohoslužebný' řáď řím ský, jenž byl ve středověku p ře ja t v celé západní Církvi. O bsah církevních hodinek, jenž původně se stá v a l ze Čtení a responsoriálního zpěvu žalm ů, byl velm i obo hacen a zp estřen zavedením antifon,álniho zpěvu žalm ů. R esponsoriální zpěv byl v lastně sólovým zpěvem , p ři k terém odpovídal (odtud: responsum ) po každém v erši nebo po několika lid zpěvákovi u rčitým refrainem. J e ště dnes se zkráceně zachoval ve Stupňovém zpěvu (G raduale) M še sv. a v responsoriích kněžských hodinek. A ntifonální zpěv pozůstává v tom , že dvě chorové stra n y stříd av ě zpívají po verších žalm ů. * S třed o v ěk nerozm nožil už počet církevních ho dinek, n ý b rž tv o řil d alší výstavbu daného základu. N ejd ů ležitější reform ou středověku bylo p řesn é ohraničení Čtení, jež přicházela v církevních hodin kách. Původně délka Čtení odvisela vždy od vůle toho, jenž říd il chor. Z k rácen í a om ezení Čtení povstalo z p rak tick ý c h důvodů n a sam ém papežském dvoře ve 12. století. K u rie řím ská, kardinálové a kněží z okolí papežova p ře sta li recito v ati hodinky s ostatním i kanovníky a ř í k a li je odděleně v papežské kapli. P apež v těchto do bách částo cestoval. Z k rá til tedý svém u dvoru boho služby, aby jim m ohli na cestách snáze dostáti. Innocenc III. sh rn u l tyto zkrácené hodinky v je den svazek „B reviarium secundum R om anae C uriae consuetudinem “. Z de po prvé přichází název „ b r e v i á ř “.
181
Když ř á d M enších b ra tří za fran tišk án sk éh o ge n e rá la H aym o († 1244) p ře ja l k u riá ln í breviář, roz šířil se všude tento způsob zkrácené m odlitby církevní. # Ke konci středověku stala se breviářová m od litb a velkým břem enem , když sestavovatelé církevní m odlitby stále více se odchylovali od původních zásad užívání ž a ltáře a Písm a sv. P oznenáhki povstávaly je ště podružné hodinky, jako M arián sk é hodinky, ho dinky za zem řelé, recitace graduálníeh a kajícných žalm ů atd., k te ré m usily se k o n a t vedle obyčejné po vinnosti breviářové. H lasy po novém up rav en í b rev iáře byly stále více slyšet. B ohudík neu jala se reform a breviáře podle k a r dinála Quignoneza (1535), k te rá úplně p řez íra la chorovou povahu církevních hodinek. Pom oc p řišla teprve od papeže P ia V., k te rý na návod trid e n tsk é h o sněm u vydal r. 1568 zreform ovaný breviář, jenž se v rá til opět k původním zásadám této m odlitby. K lem ens V III. (1602) zrevidoval v b reviáři texty V ulgaty. U rban V III. (1632) opravil rytm us hymnů. P ius X. svou bulou „Divino a ffla tu “ z 1. listopadu r. 1911 položil z ák lad k nové pronikavé reform ě b re viáře, k te rá nen í ještě skončena. D oposud omezila n a nové rozvržení žalm ů. * C írkevní hodinky povstaly kolem nejsv. Oběti. P ři n á še jí do celého dne světlo a sla d k o st M še sv. nebo p řip ra v u jí na je jí tajem ství. V nich dúše kochá se z N ebe a h ra je si p ře d tv á ří N ejvyššího. D uch Svatý sám v inspirovaných textech pom áhá nám velebiti N ejsv. T ro jic i a započíti zde na světě, v čem budem e pokračovati po celou nevýslovně b la ženou v ě č n o st. . .
182
2. L itu rgick é texty
M isál a breviář, jak o ž i o sta tn í litu rg ick é k n ih y C írkve, tv o ří jedině a absolutně „k rásn o u lite ra tu ru “ svým obsahem . Žádný um ělec a b ásník nevym yslil k rásn ějších , pravdivějších a životnějších myšlenek.. Co m yšlenka, to adorace Boha! J e n takové m yšlenky sto jí za to, abychom se jim i kochali! J e n z takových m yšlenek budem e m oci je d nou sk lá d a t v dětin n é p ro sto tě účty P án u svého ži vota a všech jeho okam žiků. *
H lavní složkou litu rg ie je s t litu rg ick é slovo, k te ré doprovází Oběť sam u, p a k všechny S v áto sti a úkony liturgické. N alézá se v liturgických knihách. Pochází buď přím o od Boha nebo od Církve. Z ástupcové C írkve, zvláště p ak je jí viditelná hlava, d á v a jí litu rg ick ém u slovu u rč itá pravidla, tak že je Vyňato z lid sk é libovůle. I kdý-by slova m odliteb a zpěvů byla sebe ducha pln ější a zbožnější, p o strá d a jí tím více své síly a vý znam u, čím více se odchylují od liturgického slova. Používá-li C írkev v litu rg ii slov a tex tů P ísm a sv. a jiných svatých knih, není to v p rvní řa d ě ani ta k z kazatelsk ý ch důvodů a p ro ponaučení věřících, ja k o spíše proto, že jso u výrazem oslavování Boha a s tu d nicí neviditelných m ilostí pro věřící. Svatá slova a texty jso u vonným kouřem , k te rý k oslavě N ejsv ětější T ro jice v y stupuje z O běti K ri stovy, o k te ré m luví nebo k níž se Vztahují. * C írkev používá ve svých knihách buď te x tů již dříve existujících (Písm a sv., kázání, životopisů neb výtvorů lidových) nebo textů, jejichž obsah a znění se zrodily v srd ci velekněží Nového zákona, p ři jejich kněžských výkonech (m odlitby, svěcení, žehnání, za říkávání atd.). 183
P rv n í tex ty bývaly obsaženy v lekcionářích, resp o nsoriálech a v antifonářích. D ruhé v sakram entářích. O těchto knihách bude pojednáno v n ásled u jící kapitole. * Z ák lad n í m ísto v „k rásn é lite ra tu ře “ Boha m ilu jícího člověka zaujím á v lastn í m odlitba Nového zá kona — hovor duše s Bohem. V e starých řím ských sa k ram en tářích sesk u p u jí se m odlitby ve dva velké typy: v preface a kolekty. T o to je s t však již jejich druhé stadium . V prvních dobách bývaly biskupem a kněžím i p ři bohoslužbě improvisovány. Im provisace byla v počátcích litu rg ick é m odlitby pravidlem . V „Nauce A p o što lů “ sto jí: „N echte p ro roky, aby díkůčinili, ja k budou c h tít!“ Svatý Ju stin p rav í: „ P řed se d a jíc í vysílá k nebi m odlitby a d ík ů vzdání, ja k dovede.“ P ři těchto im provisacích byla ovšem lá tk a v hlav ních obrysech předem stanovena, jenípm podrobnosti byly libovolné a předm ětem im provisace. T en to způsob m odlitby, try sk a jíc í přím o ze srdce nadšeného Duchem Svatým , poznenáhlu zmizel, až zanikl úplně. M noho důvodů k tom u přispělo, že ustala im pro visace v m odlitbách a zachovávaly se p a k jenom určité form ule. Im provisace sam a byla jistě dílem charism atu, je ž Duch Svatý v hojné m íře v prvních dobách u d ě loval, aby C írkev Boží se zakořenila v lidských srdcích a ro zšířila. P ozději d a ry ch arism at stá v a jí se říd kým i a bývají udělovány jen ve zvláštních případech. T a k é p řirozené důvody daly zaniknouti improvisaci. K dyž C írkev počla se rychle š íř it a povstávala četná biskupství, nem ohli být všichni biskupové velké duchovní ku ltu ry , ačkoliv byli ustanovováni jistě m u žové svatého života. B rali tedy pěkné a p řija té form ule m odlitební po svých předchůdcích, nebo si je vypůjčili ze sousedních bisk u p stv í a zvláště z hlavních kated rál. Z am ezili ta k užívání nepřesných nebo i bludných vý184
razů. T ř e tí sněm v K artag u r. 397 doporučuje, aby se nevypůjčovaly m odlitební form ule bez p o rad y učených biskupů. T a k é touha po uniform itě a jed n o tn o sti v litu r gii zavedla u rčité a osvědčené form ule. M odlitby od těch dob staly se předm ětem theolo gicko - literárním . Jisto však je, že D uch Svatý o to svou p řítom ností pečoval, aby litu rg ii neopanoval žádný blud. M odlitby C írkve tedy, složené většinou nezná mými theology, tvo ří velký poklad litu rg ie a jsou či stou studnicí věroučnou a m ravoučnou. P ři tom i je jich form a je p řečasto velkým um ěleckým dílem. * N e jsta rší m odlitbou je typ eucharistický, jenž od 6. stol. nese jm éno „ P r e í a c e“ . J e s t napodobením velkého díkůčinění (řecky: eucharizein — díky činiti) K ristova, jež dle zvyků židovských proslovil p ři poslední večeři, p ři níž u s ta novil S v áto st O ltářn í (jež od toho nese řec k é jm éno eucharistie). E u charistické form y m odlitby používá se p ři sv á tostných úkonech nebo svěceních, jak o : p ři svěcení jáhnů, kněží, biskupů, p ři posvěcení n,a opata, ab a tyši, p ři zasvěcení panen, korunování, p ři svěcení křižm a a k ře s tn í vody, ko stela a oltáře atd. J e s t to n ejslav n o stn ější form a m odlitby a skoro vždycky velké litu rg ick é starobylosti. N ynější m ešní ko n sek račn í m odlitba následkem všelijakých do d atk ů nezachovala si ta k čistě původní eucharistickou form u, jako slavné m odlitby v P o n ti fikálu. Na prefacích litu rg ie řím ské m ůžem e pozorovat jak ési úvodní m odlitby, jednu nebo více, k te ré p řec h á zejí v slavnostní tón. Jim i počíná nejp rv e rozhovor kněze s lidem : V. Pán s vámi. R. I s duchem tvým.
185
V. V zhůru srdce. R. M ám e je k Pánu. V. D íky vzdejm e H ospodinu Bohu svému. R. H odno a spravedlivo jest. P o slední slova p řejím á kněz a zpívá vlastní p re faci. Je n je jí p o čátek bývá díkňčiněním , o statn í část spíše epickou nežli m odlitební form ou vypočítává hi sto rick é u d á lo sti n a ší spásy. Č astokrát zaujím á v p re facích velké m ísto m odlitba p ro seb n á (na př. preface o svátcích apoštolů). *
K n e jčastějším m odlitbám p a tří typ t. zv. m od liteb k o l e k t i v n í c h (collecta: m odlitba společná, vy jad řu jíc í jednou form ulí sh rn u té p rosby všech přítom ných). Jso u to k rá tk é m odlitby, k te ré ve všech částech litu rg ie n e u stá le přicházejí. J a k tento typ m odliteb povstal, lze ještě dnes po zorovat. O n ě k te ré dny (na př. v dobách kajícných, nebo p ři svěcení kněžském , nebo na V elký P á tek ), když kněz vyzve lid k m odlitbě slovy „O rem us — M od lem e se “, jáhen obrací se k věřícím sloVy „flectam us genua — skloňm e k o len a“ . Po chvíli p a k k nim volá „levate — p o v staň te“. T o znam ená, že věřící m ají se kleče oddati k rá tk é tiché m odlitbě. Na to povstanou a kněz n ah las vysloví m odlitbu, n a k tero u p a k všichni odpoví „A m en“. N a kolektě je vidět ještě ja sn ě ji než na typu eucharistickém , že je to m odlitba společná. K olekta ve své k rá tk é a obsažné form ě je původu řím ského. Svým jednoduchým a zároveň hlubokým ob sahem liší se velm i od rozvláčných, m nohom luvných a často rozjím avých m odliteb církve orientální a gallikánské. * K olekty řím sk é rů zn í se velm i svou délkou a ob sahem . M ůžem e v šak srovnáváním na nich u rč iti ně k te ré společné prvky, k te ré n ejso u sice vždycky v každé m odlitbě, ale jejichž kom binace v ytváří n ádherná d robná díla um ělecká.
186
R ozeznávám e n a nich nejprve velm i k rá tk é oslo veni, jak o : Bože, Pane, Bože všem ohoucí; Pane, Bože n á š; všem ohoucí věčný Bože. K lade se obyčejně na p o čátek m odlitby. V ětšina m odliteb obrací se na Boha O tce; n ep a trn é m nožství k druhým Božským Osobám . T o to oslovení bývá často doplněno pohnutkou n a ší prosby, jako n a p ř. připom ínkou n a ší sp á sy : jehož Jednorozený v p o d sta tě našeho těla se zjevil; k te rý C írkev svou zachováváním každoročního čtyřicetidenního p o stu očišťuješ, atd. V la stn í ž á d o st bývá vyjadřována buď všeobecným nějakým výrokem nebo přím o p řac í form ou, na p ř.: u d ě l; prosím e, a b y s ; dej, ať napodobím e, co ctím e, atd. N ěkdy bývá v edlejší větou vyjádřen v lastn í účel m odlitby, jejíž první žádost byla pouze p ro střed k e m přípravným , na p ř .: D ej n á m . . . vytrvalou služebnost, aby íza n ašich dnů lid1tobě sloužící i zásluhou i počtem se množil. Často p řich ází v m odlitbě prvek, k te rý v y jad řu je buď prosebníkovu sla b o st (na p ř.: k te ří spravedlivě p ro své h říchy trp ím e ), nebo p říp ra v u k p řije tí konečné m ilosti (na p ř.: nasyceni jsouce darem nebeského života). V m odlitbě m ůžem e je ště často p o střeh n o u ti vý razy, k te ré označují p ro střed e k , jím ž se dosáhne vy plnění prosby, n a p ř.: „následújíee sp ra v e d ln o st“, „ve jm énu m ilovaného Syna T v éh o “, „na přím luvu sva tého . . . . “ . * V šechny m odlitby n aše končí form ulkou: „ P e r D o m inum n o stru m Je su m C hristum Filium tuum , qui tecum vivit et reg n a t in im itate S p iritu s S an cti D eus, p e r omnia saecula saeculorum . A m en“, neboť odva žujem e se volat k Otci, jsouce schováni za jeho Synem , jenž nám z ísk a l všecky zásluhy. S koro stejn ý m zp ů sobem končily m odlitby už na začátk u V. istol. v a fric k é církvi.
187
N e jsta rší liturgické m odlitby chovají v sobě tak é rytm ickou k rásu . Od časů Cieeronových hleděli la tin š tí prosaici, aby po způsobu Reků s tříd a li v prose harm onicky slabiky dlouhé a k rá tk é . T a to harm onie byla vyhledávána hlavně na konci věty. V ětné uzávěrky, zredukované hlavně na čtyry, n a zývají se c u r s u s . V nich poznenáhlu nabyl význam u přízvuk, zatím co jej z tra tila délka a k rá tk o s t slabik. C ursus p lanus m á p řízvuk na druhé a páté slabice počítaje od1 konce, na p ř . : . . . n ó stris infúnde. C ursus ta rd u s je přízvučným na tře tí a šesté slabice, n a p ř .: incarnationem cognovim us. C u rsu s velox je přízvučným n a dřuhé a sednié slabice, na p ř .: . . . in glóriam perducám ur. P oslední d ruh je cursus dispondiacus, jehož p ří zvuk je na druhé a šesté slabice, n a p ř .: in tu a v isita tione respirém us. T a to přízvučná harm onie konečných slov m od litby ztrácela se v V II. s to l.; objevila se znovu v XI. stol., aby opět zanikla v XV. stol. * Z vláštním druhem bohoslužebných form ulí jsou e x o r c i s m y — zaříkávání. K proslovení těchto textů byl zřízen v C írkvi zvláštní ú řad 1, k něm už se udílí nižší svěcení. E xorcista — zařík áv ač — dostává moc, aby vkládáním svých ru k o u a slovy svých ú s t zaháněl zlé duchy. K vlastním exorcism ům , k te ré se rozkazujícím způsobem obracejí k démonům , p řip o ju jí se často m od litby, vzývající Boha. E xorcism us se sk lá d á z rozkazů, zařík áv án í a hrozeb. R ozkazy a zaříkávání u d íle jí se ve jm énu Boha, a zvláště ve jm énu Ježíše K rista . Ve hrozbách připom ínají se ďáblům m uka posled ního soudu. * Velm i obvyklou liturgickou m odlitbou jso u tak é l i t a n i e . L iší se od obou ostatních d ruhů — eu charis tické m odlitby a kolektivní — ačkoliv obyčejně jim i končí.
188
Svým názvem p ro zra z u jí litanie (řecky: lité —• p ro sb a ), že pocházejí z O rientu. Z de se objevují ke konci 4. stol. Poutnice E therie píše, že v Jeru salem ě každého dine na konci lu cern aria diákon p ře d n á še l různé připom ínky. Po k aždé z nich skupina dětí od povídala: „K yrie eleison“. Když byly všechny p řip o m ínky proneseny, sh rn u l je biskup n a koníci v jed n u m odlitbu. V „K onstitucích ap o štolských“ je zachováno p ět řa d podobných m odliteb: za katechum eny, za posedlé, za osvícené (illum inati), za k a jíc n ík y a za věřící. Z dá se, že ten to d ruh m odliteb p o vstal v A ntiochii ve 4. stol. a odtud se d o stal p řes M alou A sii a P o n t d o K onstantinople. Z tohoto císařského m ěsta p a k vnikly litan ie do bohoslužby C írkve západní. J e ště dnes zachovaly se v m ilánské litu rg ii krom ě K yrie ta k é násled u jící odpovědi: Dom ine, m iserere; Domine, exaudi et m iserere; P ra esta , Dom ine, p rae sta. V řím ské litu rg ii pozorujem e pouze odpověď „K yrie eleison“, k te rá asi byla spojována s určitým i m odlitebním i úm ysly, ja k to vyplývá z řehole sv. Be n ed ik ta (m luví o „prosbě litan ie “). L itanie řík a la se stříd av ě kněžím i a lidem . V edle K yrie eleison počlo se řík a ti od dob Řehoře Vel. i C hriste eleison. (Konečný vývoj u kazuje sam otné zvolání K yrie eleison bez sp o jení s nějakým m odlitebním úmyslem. N yní K yrie eleison (s C hriste eleison) bývá často úvodem k m odlitbě v kněžských hodinkách, nebo p ři udílení sv á to stí a svátostin. * V zor dnešních našich litan ií pochází asi z doby kolem r. 700. L itanie státy se velm i oblíbené a po užívá se jich za nejsi a vnějších p říležito stí. N e jsta rší je litan ie ke všem Svatým . J e jí n e jsta ro b y le jší č á stí je zvolání K yrie eleison. D louhý výčet Svatých byl ukon čen asi v 9. stol. V e středověku ve jm énech Svatých i ve zvoláních bylo hojně rozm anitostí. L o retán sk á litanie byla schválena od S ixta V. r. 1587. L itanie ke Jm énu Ježíš je schválena od r. 1862,
189
litan ie k Božském u S rd ci z r. 1899 a k sv. Jo sefu z roku 1909. V lastn ě jen těchto litan ií se sm í používat při veřejné bohoslužbě. *
K rom ě m odliteb ve vlastním slova sm yslu p ři cházejí v litu rg ii zpěvy a čtení, s nim iž v ytvářejí bo hoslužebné dílo jedinečné básnické k rásy . V liturgickém díle C írkve je to lik rozm anitost že duše nepociťuje únavy ve svých bohoslužebných úkonech, k terá žto únava stih á i nejv ro u cn ější m od litb u n a tom to světě. A čkoliv je taková rozm anitost v dojm ech n a ší duše p ři litu rg ii, všecko je usm ěrněno v jediný cíl — ve chválu Otce, Syna a D ucha Svatého. Z ákladním i form am i liturgického zpěvu okrasného jso u responsoria, antifony a verše. *
R e s p o n s o r i u m povstalo z t. zv. responsoriálního zpěvu, p ři něm ž k a n to r zpíval sám celý žalm a okolostojící opakovali po každém v erši nebo po ně kolika poslední m odulace. R esponsorium bývá ve sp o jen í s četbou. Roze znává se responsorium dlouhé (prolixum ), k te ré n á sleduje po delším čtení, a resp o n so riu m k rá tk é (breve), k te ré se zpívá po k rátk ý c h čteních nebo kapitulách. N a dlouhém resp o n so riu m ůžem e rozeznávat tři části. P rv n í zpěvná část dělí se obyčejně ve dva díly (někdy ve víc) a označuje se písm enem R. D ruhá zpěvná věta nazývá se veršem a označuje se písm e nem V . T ře tí část je opakováním druhého dílu první části. N ásleduje-li po resp o n so riu G loria P a tři, opa k u je se ještě jednou d ruhý dí] p rvní části, nebo někdy ta k é celá p rv n í část. K rá tk é responsorium bývá obyčejně hudební věta, rozdělená ve dva díly, k tero u zpívá k a n to r a po něm opakuje chor; označuje se písm enem R. Po ní zpívá k a n to r solo verš (označený V ), po něm se opakuje sborem druhý díl R. N ásleduje solo G loria P a tři. N a po sled opakuje se chorem celá p rv n í věta.
* 190
Pravým i perlam i hudebním i i m yšlenkovým i bý v ají a n t i f o n y . A ntifonou nazývá se zpěvná v ě ta ,k te rá předchází a n ásled u je žalm , aby udávala, ve kterém tonu a s k terý m zakončením m ají se zpívati jed n o t livé v erše žalm u. M yšlenkově m ají antifotay u p o u ta t m odlícího se člověka k n áladě duchovní, v k te ré C írkev v u rčitý den nebo sv á te k chce m odliti se, p rožiti a vyehutnati n ě k te rý žalm . Z toho’ důvodu b ere se obyčejně za antifonu jed e n v erš žalm u sam otného a ud áv á se tím vlastn í pohnutka, p ro č žalm ten se právě zpívá. S te jn ý žalm m ůže se v zíti s jinou antifonou v jin ý sv átek a opět je tím naznačeno, jakým způsobem se v tento sv átek m á onen žalm duchovně vyehutnati. N ení m ožno, aby za všech okolností byla antifona vzata ze žalm u, k něm už je p řip ia ta , neboť ve chválách a m alých hodinkách bývají žalm y po celý ro k stejné, rovněž i n ešp o rn í žalm y sváteční, zatím co an,tifony se béřou vždy zvláštní pro každ ý svátek. J e š tě jedna zv láštn o st se během doby vyvinula. P ři m alých hodinkách vždycky, v o statních hodinkách p ři m éně slavných bohoslužbách (sem idúplex — sim plex) řík á se p ře d žalm em jen p o čátek an tif on. J e to ovšem n a ú čet původního hudebního význam u antifon. N aopak se za n ěk terý ch p říle žito stí do zpěvů Be nedictus a M agnificat v k lád ají antifony tře b a po k a ž dém verši. * N evysýchající a nejdůležitější studnicí liturgických tex tů jc Písm o sv. Z něho béřou se čtení pro noční bohoslužbu (M atutinum ), pro M ši sv., pro k ap itu ly nebo k rá tk á čtení ostatních hodinek. Z a sta rý c h časů bylo v litu rg ii pravidlem , že se v obyčejné noční bohoslužbě během jednoho ro k u p ře četly všechny knihy S tarého a Nového zákona. Kdýž se začla zk racovat bohoslužba, dělo se to především ve Čteních. N ečetly se tiž celé knihy a n ě k te ré se vůbec vynechaly. Z nich se p ak b rala lá tk a pro resp o n so ria nebo p ro čtení svátečních bohoslužeb. 191
Ke M ši sv. béřou se p rvní čtení ze S taréh o zá kona v A dvente, v P ostě, v Suchých dnech a tak é 12 Čtení o Bílou Sobotu. P ro o sta tn í svátky a hlavně p ro neděle b éře se pro E pištoly Nový zákon. Jed in é knih}- Nového zákona, z nichž se ničeho nepoužívá, jso u : druhý lis t sv. Pavla k T hessalonickým , lis t k Fi lem onovi a d ruhý a tře tí lis t sv. Jan a. Z ákladem kněžských hodinek je ž a ltá ř k rále D a vida. Z něho se používá ta k é n a 1500 m íst pro cho rá ln í zpěv, z celkového počtu asi 4000 zpěvných kousků liturgických (antifon, resp o n so rii hodinkových a m eš ních a v eršík ů ). P ro ty se béře lá tk a ze všech knih Písm a sv., vyjím aje knihu E cclesiastes, P ro ro k y A b diáše a N ehem iáše a tytéž knihy Nového zákona, Z nichž se nečerp á ničeho ani pro‘ Čtení. * Čtení b éřou se z latinského vydání Písm a sv. t. zv. V ulgaty (vydání K lem entovo z r. 1592). V ulgata sam a je velm i nestejn o ro d á. T e x t Evan gelií je pouze zběžnou rev isí .sv. Jeroným a starých latin sk ý ch textů. Jeho revise ostatn ích knih Nového zákona je je š tě zběžnější. S ta rý zákon Vulgaty, je sk o ro zcela p řek la d sv. Jeroným a z h ebrejštiny. * N ejvíce p ráce dal si sv. Jero n ý m s překladem žal tá ře Davidova. P rv n í jeho p ráce pochází z r. 383 (nebo 384), k d y n a p řá n í zbožných řím ských žen p řeh léd l běžný latin sk ý tex t, jenž byl učiněn z řecké S ep tu a ginty. T ohoto, t. žv. „řím ského“, užívalo se v Římě až do reform y P ia V. (1568). J e ště dnes se ho však po užívá u sv. P etra. D ruhý p ře k la d učinil sv. Jero,iým kolem ro k u 387, používaje řeckého tex tu Septuaginty, snaživ se jej p řib líž it originálu hebrejském u. T ento p řek la d J e roným ův nazývá se ž a ltář „g ailik án sk ý “. Používalo se ho v Irsk u , v A frice, v Italii. K oncem 8. sto letí byl
192
p o ja t ve V ulgátu a litu rg ick ý Žaltář. V ftím ě sam ém jej p ře ja l teprve P iu s V. do Čtení a ž a ltá ře , -nikoliv v šak do zpěvných částí bohoslužebných, k d e se a ž d!o dnes používá ž a ltá ře „řím ského“ . Kolem r. 391—392 p řeložil sv. Jero n ý m ž a ltá ř po tře tí, p řím o z heb rejsk éh o originálu. P ře k la d se v š a k v litu rg ii vůbec neujal, ačkoliv je s t jis tě n e jd o k o n a lejší. * N evyčerpatelná k rá s a a b o hatství P ísm a sv. po chází z inspirace D ucha Svatého, jenž v jedlnom slově dovede u k rý t to lik skvostů a nádhery, že jich duše n e po stačí n ajednou postřehnouti. Čím č a stě ji se věřící vrací ke svatým textům , tím více sla d k o stí a pů v ab u na nich nalézá. T e x tů Písm a sv. se užívá v litu rg ii nejen v do slovném — lite rá rn ím —- sm yslu, n ý b rž ta k é velm i často ve sm yslu m ystickém či duchovním , jenž jest. s k ry t za pojm y, k te ré se slovy vyjad řu jí. P ro vhodnější použití textů Písm a sv. v litu rg ií změnilo se někdy n ě k te ré slovo originálu (na př. místo„beatus dives“ používá se „beatus v ir“), pro po čátek čtení užívá se jednotných form ulí (na p ř . : Z a onoho času, T o to p rav í H ospodin). Často se používá n e p a trn ý ch změn v antifonách a resp o n so riich. * M imo inspirované texty p řich ázejí v litu rg ii te x ty z pram enů jiných. Z vláště řím sk á litu rg ie zachovává si v tom to ohledu p rvotní svobodu. Především čerpalo se hodně ze sp isů svatých O tců a církevních spisovatelů. Z nich sé b rala k á z án í (ho m ilie) za čtení v ranních hodinkách. Z latin sk ý ch s ta rých spisovatelů je s t n ejh o jn ěji používán sv. H ilarius,, sv. A m brož, sv. Jeroným , sv. A ugustin, sv. Lev, sv.. Řehoř, sv. Bedá, ale i pozdější spisovatelé, jak o sv. T om áš A kvinský, sv. B onaventura, sv. B ern ard in z e Sieny nebo sv. P e tr C anisius. Rovněž i díla řeckých: O tců bývala pro tyto posvátné účely vyčerpávána,
193.
jako spisy sv. Řehoře N azianského, obou sv. Cyrilů, zvláště p a k sv. Ja n a Z latoústého. T exty pro zpěvné části litu rg ick é bývaly brány z těchže pram enů. N ěk teré výpůjčky pocházejí od! n e znám ých autorů. * P ro h isto ric k á čtení druhého n o k tu rn u nočních hodinek, ale i pro antifony a responsoria, jso u texty vzaty z různých pram enů historických. Je jic h h isto ric k á cena je n estejn á. Snaha m oderních h isto rik ů církevních vedla k tom u, že m éně doložené pram eny legend Svatých n ah rad ily se správným i. P ři tom velm i m oudře byl brán ohled na to, zda-li te x t nedoložených legend byl použit ve Čteních nebo ve zpěvných částech. V e Čteních se opravil, ve zpěvných částech se ponechal. * V elký půvab liturgické bohoslužby tk v í tak é v tom, kdy a p ři k te ré p říle žito sti je různých tex tů používáno. Z de je nejlépe viděti, že církevní bohoslužba není nic schem atického a neživotného, n ý b rž vůně a oheň, k teré p ro stu p u jí celý život věřícího člověka, uchvacujíce všecko jeho m yšlení a konání. Jelik o ž cílem všech litu rg ick ý ch te x tů je oslava Boha, bylo původně zam ýšleno b rá ti je po p o řád k u za sebou celé. T o se týče zvláště žalm ů a knih Písm a sv. A sk e ti m ěli snahu řík a ti p o k u d možno nejvíc žalm ů za den, p adesát, šed esát, i všech stopadesát. T a to n áb oženská ho rliv o st zachovala se nejdéle na V elký P átek . A žp db XV. sto le tí m odlil se papež se svým i k ap lan y v tento den celý žaltář. A však už egyptští m niši om ezovali se n a počet 24 žalm ů za den. Sv. B enedikt p řed p isu je ve své Řeholi, aby m niši pom odlili se za týden celý ž a ltá ř; žádá, aby počet 150 žalm ů byl zachováván, tře b a s rozdělení ž altáře ína dny a hodiny ponechává rozhodnutí opata. S te jn á m yšlenka zachovává se i v řím ském breviáři. N ěk teré žalm y béřou se jako zvlášt vhodné pro
194
u rčité hodinky (na př. pro C hvály a K om pletář), o statn í žalm y jso u ro zsety v pořadí svém po o statních hodinkách v týdnu. T o vysvětluje také, p ro č n ě k te rý žalm je vzat právě v n ě k te ro u takovou hodinku, v t a kový n ě k te rý den. # P ro p řečten í celého P ísm a sv. vy h rad il se celý rok. Z prvu se četly všecky knihy Písm a sv. celé, bez vynechání n ě k te ré partie. Z toho zbyl ve M ši svaté je ště zvyk, uváděti Evangelium slovy: „S equen tia sáncti E vangelii — pokračování svatého E van gelia . . . “. N ěk teré knihy pro svůj obsah vyhradily se záhy pro u rčitou dobu; ta k knihy P ro ro k ů pro dobu vá noční, p rvní kniha M ojžíšova pro dobu p řed p o stn í. T en to zvyk čtení celých knih p ře s ta l v době „ b re v iářů “. N yní se nečte v jedůom celá kniha ani v ho dinkách ani ve M ších. *
S rozvojem církevního ro k u počíná velký vliv sv átků a liturgických dob na výběr bohoslužebných textů. T a k za časů sv. A ugustina četly se ve Svatém týdnu P a šije podle sv. M atouše a v oktávu veliko nočním zpráva o vzk říšen í P án ě podle všech E van gelistů. Podle zpráv cestovatelky E therie z konce IV. stol. v Je ru sa le m ě se řík a ly hym ny, čtení, antifony a m od litby, vždycky p říp ad n é pro den a m ísto bohoslužeb. V západních litu rg iích m im ořím ských m ěnily s podle okolností nejen zpěvy a čtení, ale ta k é m ešní m odlitby, k te ré odpovídají našem u kánonu. V Římě naopak papež V igil (537—555) n ařizuje, aby v ž á d ném čase nebo v žádný svátek se nem ěnil p o řád e k hlavních m odliteb, nýbrž aby obětní d a ry byly Bohu vždycky přin ášen y na stejn ý způsob. D ovoluje pouze, aby pro n ejv ětší svátky vkládaly se pro ty to dny vhodné m odlitby. Js o u to zvláštní preface a k rá tk é vsuyky p ři „C om m unicantes“ a „H anc ig itu r“ k á nonu, ja k je tom u podnes. 195
V liv dob a sv átk ů je n e jp a trn ě jší v ostatních čá stech M še sv., m odlitbách, čteních a zpěvech, hlavně p ak v kněžských hodinkách M atutina a N ešpor. Důvody k výběru tex tů liturgických pro u rčité doby a svátky jso u většinou zřejm é. N ěkdy v ša k se m usím e po h řížit do sta ré zaniklé liturgie, do výkladu svatých Otců, nebo m usím e uvážit staro b y lý význam n ě k te rého slova, abychom si m ohli vysvětlit věci na první pohled pro n á s nesrozum itelné. o
* V liv nějakého m ísta n a řím sk o u litu rg ii m ůžem e o d ltrý ti pouze v m ešních form ulářích, zříd k a v kněž ských hodinkách. Chcem e-li lépe porozum ěti starý m m ešním fo r m ulářům , m usím e si všim nouti, k d e se v určitý den odbývala „ S tatio “, to tiž k am se k řesťan é shrom ážďovali k e M ši. M ísto, k d e byla v u rč itý den přinešena Oběť, inspirovalo výběr m odliteb a čtení. V kněžských hodinkách n ao p ak č asto k ráte se jeví vliv denní hodiny, ve k te ro u se hodinky řík a jí. T a k n a př. hym ny nočních hodinek (m atutina) připom í n a jí noční ticho a tem noty, hym ny C hval ro zb řesk dlme. Podobně žalm y a verše C hval a K om pletáře u k a zují jasně, v k tero u dobu den n í jso u používány.
Dívám e-li se na m ešní nebo hodinkový form ulář jak o celek, bývají různé jeho tex ty často alespoň sm y slem svým v u rčitém vzájem ném spojení. T o se děje zh u sta ve M ších #vátečních nebo ke cti některého Svatého. V e M ších nedělních a feriálních bývá zříd k a to to zladění textů. R ůzné částky jso u vespolek spojeny většinou jenom pod pojm em m odlitby nebo ponaučení. Ba není zpravidla tom u ta k ani v době postní. Jenom M še sv. Suchých dnů v y k azují sp o ju jící m yšlenku. V m nohých M ších je m odlitba k P řijím án í vzata z Evangelia téhož m ešního form uláře.
196
U rčitá sp o jito st bývá ta k é m ezi hodinkam i k n ě ž ským i a m ešním form ulářem . M odlitbou hodinek bývá m ešní kolekta. V e svátečních hodinkách bývají tex ty k a p itu l vzaty z E pištoly sváteční. M ešní Evangelium bývá vykládáno v hom ilii M atutina a dodává často lá tk u k antifonám pro B enedictus a M agnificat. * K dýž povstalo „Com mune S an cto ru m “, t. zv. M še a hodinky, k terý c h se nepoužívá jenom pro určitého Svatého, nýbrž proi celé jejich k ateg o rie (na p ř. pro m učedníky, vyznavače, panny atd.), lze jeho částky vztahovat jen povšechně k význam u u rčitého svátku. T a k na př. m ešní fo rm u lář „S apientiam “ byl p ů vodně složen pro svaté mučedlníky K osm u a D am iána, k te ří byli lékaři. Na to ukazuje In tro it m ešní a E van gelium. T ohoto form uláře používá se nyní v Com m une Sanctorum i pro o sta tn í m učedníky, k d e právě m ůže býti už jenom povrchně a všeobecně vykládán. *
Podle d o k lad ů ze IV. stol. bývalo u ž dávno zvy kem, že bohoslužbu konající kněz n ejen na počátku, ale i během bohoslužby zdravil k rá tk ý m způsobem shrom ážděný lid. V užším slova sm yslu jso u to ta k zv. a c c l a m a c e (zvolání), jim iž podle antiky bylo h o l dováno p ři korunovaci k rá lů a císařů, nebo na konci církevních shrom áždění. J e ště dnes je p ři svěcení na biskupa nebo opata ve zvyku aklam ace „ad1 m ultos annos — n a m nohá lé ta “. V širším sm yslu jsou aklam acem i k rá tk é čast v litu rg ii přicházející form ulky, k te ré v y ja d řu jí ve zhu štěném obsahu náboženskou nějakou m yšlenku, k te rá jak o b y znova m ěla rozdm ýchat zbožnost. F orm ulky „ P a x D o m i n i s i t s e m p e r v l o b i s c u m “ užívalo se p ři slavnostních příležitostech. O bvyklejším byl pozdrav „ P a x v o b i s “ (nebo tak é pax tecum , pax tibi). J e s t to pozdrav sam ého S p a sitele jeho A poštolům n a velikonoční večer. Pochází ze 197
S tarého zákona. P řáním pokoje nebo m ilosti začínají skoro všechny epištoly apoštolské. Od1 X. sto letí je tento pozdrav v řím sk é litu rg ii vyhrazen biskupům p ře d kolektou o svátcích, o nichž se zpívá G loria. N ejobyčejnější je pozdrav „D o m i n u s v o b í s c u m “, k te rý rovněž pochází ze S taréh o zákona. Podle v e ršů p řed prefací znam ená v tom to pozdravu „Do m inus — H o spodin“. N a všechny ty to pozdravy odpovídá se „ E t c u m s p i r i t u t u o — i s dúchem tvým “ , t. j. s tebou. T ato slova pocházejí z druhé epištoly sv. Pavla k T im o teovi. Sv. C hrysostom h led á v tom to pozdravu poukaz na D ucha Sv., jejž kněz zvláštním způsobem p ři svěcíení obdržel. O pravdu ta k é ta k to sm ějí v litu rg ii býti pozdraveni pouze ti, jim ž p ři svěcení vkládáním rukou biskupa byl udělen D uch Sv., t. j. jáhnové, kněží a biskupové. *
H eb rejsk éh o slova „A m e n “ užívá se až od dob apoštolských jako výrazu schvalovacího p ři m odlit bách. V ulgata je p ře k lá d á slovem „fiat — budiž“ . Sv. J u s tin píše, že lid na*Tconci m odliteb a kánonu volá: „A m en.“ T e rtu llia n se zm iňuje o tom, že Amen se řík alo p ři obdržení sv. hostie. Z židovské litu rg ie bylo do k řesťan sk é přejato rovněž bez přeložení zvolání „A lleluja — Chvalte Boha.“ J a k o radostného a děkovného v ý razu bylo používáno p řed nebo po liturgických textech. V elm i často bylo opakováno i beze všeho textu. P ro svůj rad o stn ý ráz bývá C írkví řím skou často používáno v rad o stn é době velikonoční, a n ao p ak vynecháváno v době sm utku nebo pokání. *
O d Židů byl křesťany tak é p řev zat zvyk v yjadřo vat! různým způsobem slávu a čest Bohu. T yto £orm ulky nazývám e „ d o x o l o g i í “. V apoštolských li stech je m noho takových doxologií, z nichž některé se obracejí k Bohu jediném u, jiné ke K ristu a jiné opět sk rze K rista k Bohu.
198
Podobné doxologie nalézají se i u A poštolských Otců. Sv. J u s tin na dvou m ístech zm iňuje se o tom , že křesťané m ěli zvyk, slaviti S tvořitele sk rz e Syna jeho Je ž íše K rista a sk rze D ucha Svatého. Z avedení konce doxologie „Jak o ž bylo na po čátk u . . . “ nebylo nikdy p řija to O rientálci. Původně se ta to část vztahovala na Ježíše K rista , aby byl po tírá n blud ariánský, že Je žíš byl počat tep rv e v čase a nebyl od věků u Otce. N yní liturgie dívá se na celou form uli jako na doxologii. G loria P a tři čili m alá doxologie řík á se nyní v h o dinkách kněžských po každém žalm u, což bylo v O ri entě zavedeno už v p rvní polovici IV. stol. Na konci resp o n so rii řík a la se podle nařízení 4. koncilu Toledského. N eužívala se u ta k zv. responsoriích „sm ut ných“, v nichž m ísto toho opakovalo se responsorium od počátku. H isto rick ý důvod pro to, že n e řík á se G loria na konci žalm ů a resp o n so rii v hodinkách tř í posledních dnů ve Svatém tý d n u je ten, že tyto hodinky pocházejí ještě z dob, k d y C írkev neznala dosud m alé doxologie. 3. L i t u r g i c k é k ni hy
C írkev kato lick á m á n e jk rá sn ě jší knihovnu to hoto světa. J e jí knihy povstaly pod in sp irací Ducha, z něhož jediné m ůže opravdová k rá s a try sk a t. Pouze ta to knihovna chová svazky „ k rásn é lite ra tu ry “, jež si toho jm éna zasluhuje. Čím více se sv ě tsk á lite ra tu ra vzdaluje od těchto vzorů, tím m éně sm í býti nazývána krásnou. A bsolutně k rá sn ý je pouze Bůh. K rásným na tom to světě m ůže se zvát jen to, co z rcad lí tu to absolutní K rásu. J e sm utné, že k ato líci brodí se falešnou k ráso u , k tero u jim nabízí sv ětsk á lite ra tu ra , zatím co' neznají v lastní svůj m ajetek. V ybíhají z R áje, aby hled ali ro z koš a lahodu! N ešťastníci!
199
C írkev kato lick á m á dnes še st oficielních litu r gických k n ih : -, m i s á l , k te rý obsahuje m ešní form uláře pro celý ro k církevní; b r e v i á ř , jenž je m odlitební knihou služebníků Božích; m a r t y r o l o g i u m , v něm ž je seznam všech Sva tý ch a Světic, k te ré C írkev uctívá; p o n t i f i k á l , obsahující všechny bisk u p sk é fu n k ce litu rg ick é; c e r e m o n i á l b i s k u p s k ý , jenž vykládá, jakým způsobem se pro v ád ějí funkce bisk u p sk é; r i t u á l , k te rý je sb írk o u funkcí farářsk ý ch a kněžských. N ynější m isál, zvaný ú p l n ý (m issale plenarium ) p o v sta l ponenáhlým vývojem z celé řad ý liturgických p říru ček . M še sv. už od' svých prvních počátků obsa h u je m odlitby, čtení, zpěvy a obřady. T y to různé prvky M še sv. byly obsaženy v různých sbírkách. M odlitby a obřady byly předávány z části živou trad icí, z č ásti byly im provisovány hlavou církevní obce. P ro p rvní doby stačila jed in á kniha — Bible. Č tení byla b rán a z P ísm a sv. S taréh o a Nového zákona, p říle žito stn ě též z písem ného vylíčení u trp e n í m u čedlníků. P ro zpěv litu rg ic k ý p a k sloužily obyčejně žalm y. Velm i záhy však počaly se litu rg ick é tex ty sepi sovat na pergam enové svitky, ab y celebrující kněz ne byl odvislý od náhodnosti své p am ěti nebo im pro visace. P ro celebranta byla pořízena sb írk a m odliteb (kolek ty , tich á m odlitba, preface, kánon a m odlitba po p řijím á n í; o statn í m odlitby byly zavedeny až ve s tře dověku), k te rá v O rientě nazývala se „ e u c h o l o g i u m “, na Z ápadě „ s a c r a m e n t a r i u m “. Čtení, k te rá p ř i bohoslužbách p řed n á še l o sta tn í k leru s, nalézala se v „ l e k c i o n á ř i “ nebo „ e v a n g e l i á ř i “. P ro zpě
200
váky a choř sloužily „ a n t i f o n á ř e“ . O břady bohoslu žebné byly sebrány v knihách „O rdines — n ařízení, návody“. *
N ejd ů ležitější část M še sv., kánon (řecky: anapho ra ), ve svém zák lad u pochází z n ejran n ějšíh o k ř e sťanství. Znám e jej už z I. stol. z listu sv. papeže Klim enta a z „D idaché“ (N auky dvanácti A poštolů). Ve II. a III. stol. n alézají se n ě k te ré m ešní m odlitby v „A po logii“ sv. J u s tin a a v „A poštolské tra d ic i“ sv. Ily p p o lita. R. 1898 bylo na h o ře A thos objeveno n e js ta rš í euchologium Serapionovo, egypt. b iskupa ve T hm uis. J e s t to ru k o p is z 11. století, jenž byl pořízen podle originálu z r. 350—356, k te rý obsahuje souvislý po ř a d m ešních m odliteb. *
V C írkvi západní uchovaly se hlavně tř i důležit sa k ra m en tá ře : leoniánský, gelasiánský a gregoriánský. S a k ra m e n tá ř l e o n i á n s k ý je uchován v jediném ru k o p isu ze V II. stol. J e s t to asi p riv á tn í sb írk a m eš ních m odliteb, k te rá povstala počátkem V I. stol. Jm éno „leoniánský“ d o stal od svého prvního vydavatele Bianchiniho (1735), k te rý jej pok lád al za dílo papeže Lva I. († 461). V této sbírce n alézají se m odlitby po dle občanského ro k u (tři m ěsíce sch ázejí; ta k é m ešní ordinarium ). Doby liturgické a sv átky Svatých jso u spolu pom íseny. M odlitby jso u v něm psány zvláštním rytm em (cursus). 175 m odliteb p řešlo do našeho řím ského m isálu; tak é obětní m odlitba kánonu „D eus qui hum anae su b sta n tia e “. G e l a s i á n s k ý m sak ram en tářem nazývá se už v V IL stol. sb írk a m ešních m odliteb, k te rá se p řik lá dala papeži G elasiovi († 496). J e s t to p rvní znám á oficielní kn ih a liturgie řím ské, k te rá pochází z V I. stol. N ěk teré sv átky Svatých a ritu á l kněžských svěcení u k a zují, že n a tu to sb írk u m ěla vliv i litu rg ie gallikánská. N ejd ů ležitější v šak je sa k ra m e n tá ř g r e g o r i á n s k ý . J e s t to Řehořem V elkým († 604) přepracovaný a doplněný sa k ra m en tá ř gelasiánský. P apež H a d ria n I. 201
poslal jej m ezi r. 784—791 K arlu V elikém u, aby v jeho říš i byla zavedena liturgie jed n o tn á s řím skou. A lkuin k tom uto sa k ra m en tá ři p ak p řid a l ještě (od předm luvy „H ucusque“) form uláře, k te ré byly tehdy ve F rancii obvyklé (nedělní a votivní M še, preface, žeh n án í). Střízlivý — a p řec ne chladný — duch Řehořův jeví se v om ezení prefací a m odliteb. Uchovaly se tak é gallikánské sa k ra m en tá ře z doby p řed K arlem V elikým a sa k ra m en tá ř m ilánský a mozarabský. * B iblická čtení m ešní bývala obsažena v l e k c i o n á ř í c h , k te ré dle svého obsahu nazývaly se buď e p i š t o l á ř e nebo e v a n g e l i á ř e . Původně se b rala čtení přím o z Bible, podle vzoru židovského. V Evangeliu sv. L ukáše (4, 16 násl.) je líčeno, jakým způsobem se v sta rý c h synagogách ko nala shrom áždění. Podobně si vedl i sv. Pavel v Pisid,ii (Skut. ap. 13, 14 n ásl.). V k řesťan sk ý ch shrom ážděních začla se b rá ti záhy vedle P ísm a sv. S tarého zákona tak é Evangelia a listy apoštolské. T im vzniklo tro jí čtení ve M ši sv. Kolem V. stol. vyloučilo se v Římě čtení ze S tarého zákona, tak že ve M ši přicházela oby čejně už jenom dvě čtení. P ře d se d a jíc í křesťanského shrom áždění vybíral z knih, co se mělo čísti. Z arazil čtenáře, když usoudil, že p řečten é stačí. P ozději se pro k ažd o u ned ěli a (každý sv átek b ráv al u rčitý te x t (řecky: perik o p ě), jehož délka byla v knize přím o označena nějakým znam ením , buď po stra n ě textu aneb na začátk u nebo na konci knihy ve zvláštní tabulce. T y to tab u lk y nazývaly se k a p i t u l á ř e . Spojený k a p itu lá ř epištolní a evangelní nesl název „c o m e s “ (liber com icus — kniha dopro vodů!, průvodce). Později vyňaly se perik o p y z ostatního tex tu Bible a ‚sestavily z nich lekcionáře, n a k te ré se p řenesl tak é název „com es“. N e jsta rší znám é lekcionáře pocházejí ze V IL stol., nikoliv v šak v řím ském ritu , nýbrž v gallikánském a španělském . 202
Zcela přirozeně velm i záhy z úcty k svatým textům počaly se litu rg . knihy s velkou pečlivostí p s á t a vyzdobovat. Z vláště m ezi X. a XV. stoletím povstávají pravé skvosty liturgických rukopisů, k te ré byly p sány s vel kou pečlivostí n a pergam enu, ozdobovány skvostným i iniciálkam i, zlatem a drahokam y posázeny jejich desky. Úcta k svatým knihám vyjadřovala se už od II. stol. tak é tím , že jejich čtení bylo svěřováno osobám , k te ré k tom u dostaly zvláštní svěcení. Evangelium sm ěl zpívat jenom b ezp ro střed n í pom ocník celeb ran ta — jáhen, epištola od V II. stol. je vyhražena podjáhnovi. Z v láštn í povýšená m ísta — am bony — sloužila pro h lásán í Božího slova. Evangelní knize, k te r á chová slova S pasitelova, je prokazována podobná úcta, jako S v átosti oltářní. O kuřuje se, líbá, p ři čtení Evangelia se pokorně a uctivě stojí, kniha pok lád á se na oltář, u k lád á ve skvostné skříně. # K řesťané už od prvních dob zpívali p ři svých bo hoslužbách. K ráčeli ta k ve zvycích svých židovských souvěrců z v čerejška. V synagogách zpívaly se žalm y. K řesťané podle listu sv. Pavla k E fesským zpívali žalm y, hym ny a duchovní písně. Zpěv odděloval v bohoslužbě rů zn á čtení od sebe. R esponsorium (zvané G raduale od toho, že se zpívávalo u stupňů arnbonu) oddělovalo čtení z P ro ro k ů od E pištoly. M ezi E pištolou a Evangeliem zpíval se T r a k tus, k te rý později pro v ětší část církevního ro k u byl n ahražen zpěvem A leluja. K dýž p a k počet čtení byl om ezen pouze na dVě, stahovalo se R esponsorium s T ra k te m nebo A leluja. P ozději k těm to zpěvům p řisto u p il antifonální zpěv žalm ů p ři V stupu, O bětování a P říjím ání. V šecky zpěvné části M še sv. a oficia obsahoval a n t i í o n á ř, k te rý sice dle svého označení by u k a zoval jen na antifonální zpěv, ale z p rak tick ý ch dů vodů, aby bylo lze používat jen jedné knihy, o b sa hoval též resp o n so riá ln í zpěvy m ešní.
203
Od IX. sto le tí se však užívalo zvláštní knihy s antifonam i pro choř, jež dále nesla název an,tifoniář, a knihy s responsoriem i pro sólové zpěváky, k te rá se zvala „ c a n t a t o r i n m “. V tém že sto letí vznikl pro knihu se všem i zpěvy m ešním i název „ g r a d u á l “, zatím co antifonář znam enal knihu pro církevní ho dinky, ačkoliv velkou jeho č ást tv o řil i zpěv responsoriální. * Podle jed n o tn é středověké tra d ice sestavil papež Řehoř V eliký an tifo n ář církevních zpěvů, od čehož pochází i název gregoriánského chorálu. Nem áme však žádného autentického exem pláře této sbírky. Jisto je však, že Řehoř V eliký p o jal do své sb írk y zpěvy tehdy znám é, k te ré u p rav il a m nohdy zdokonalil, nebo p ře ložil na jiný svátek, aby lépe odpovídaly Evangeliu, a p a k zpěvy, k te ré sám složil. V la stn í skladby Řeho řovy m ůžem e p a k h led ati ponejvíce m ezi T ra k ty a zpěvy A leluja, m ezi zpěvy P řijím án í, k te ré odpo vídají denním u Evangeliu a m ezi leckterým fo rm u lá řem m ešním doby po Svatém Duchu. N e jsta rší ru k o p isy a n tifo n ářů jso u nám docho vány pouze s tex ty bez označení not. M elodie se za chovaly hlavně v pam ěti zpěváků. T ep rv e od X. stol. objevují se an tifo n áře s notovým i značkam i (neum am i). Od IX. stol. obohacuje se a n tifo n ář novými zpěv ným i form am i: sequencem i, tro p y a prosam i. V šecka p ozdější sto letí něco k an tifo n áři gregoriánském u přidávala, což vždy nebylo n a jeho š tě s tí a přispívalo jen k tom u, že n a s ta l v chorálu zm atek. K dyž P iu s V. počal reform ovati liturgické knihy, ne m ohl se ještě věnovat p atřičn é reformě, liturgických zpěvů. V ydání m edicejské, zvané od toho, že bylo roku 1614—1815 tištěn o v m edicejské tisk á rn ě , porušilo a z k rá tilo m elodie na škodu h u d ební k rá sy gregorián ského chorálu. T e p rv e po důkladných stu d iích ru k o p isů s n eu m am i za P ia X. mohlo b ýti p řikročeno r. 1905 k vydání K yrialu, 1908 G radualu a 1912 A ntifonáře. Z dařilou
204
tu to p ráci vykonal Dom P o th ier se svým i sp o lu p ra covníky. Sám vydal už r. 1883 velm i d o b rý G raduál. B enediktinští m niši v Solesm es v těchto p racech po kračují. * Úplné m i s á l y (M issale plenarium ) vzn ik ají na konci X. stol. v době, kdy soukrom é M še sta ly se ob vyklým i. P ři nich byl nucen k n ěz řík a ti pro sebe m im o m odlitby i částky, k te ré jin a k četli nebo zpívali druzí. N ěk teré k o stely spokojovaly se s tím , že svá zaly dohrom ady sa k ra m en tá ř, lekcionář a antifonář. Jin é k o stely připojovaly n a konci sa k ra m e n tá řů n.a jejich okrajích chybějící texty. J in í dokonce v y šk ra baly v sa k ram en tářích n epotřebná m ísta a p ře p sa ly je potřebným i texty. K onečně se od 13. stol. všecky m ešní tex ty počaly p s á t na nový pergam en v po sloupnosti, ja k to vyžaduje M še sv. Od 13. stol. p a k úplný M isál je už pravidlem . * V edle M isálu je B r e v i á ř n e jk rá sn ě jší m odlitební knihou, k te ro u k lad e C írkev do ru k o u věřícím , zvláště p a k těm , k te ří m ají zde na zemi úkol p ro stře d n ík a m ezi Bohem a lidm i — kněžím . N ěk teré jeho složky jso u shodné se složkam i M isálu: žalm y, m odlitby, čtení z P ísm a sv. a responsoria. N ynější b rev iá ř je s t ovšem opět výsledkem dlou hého vývoje. Z p rv u se pro slavení o sta tn í bohoslužby krom ě M še sv., pro kněžské hodinky, používalo rovněž m nohých knih, na p ř.: žaltáře, antifonáře, hym náře, lekcionáře pro čtení z Písm a sv., serm onáře neboli hom iliáře pro čtení z Otců, p assio n áře pro čtení m u čednických a k tů nebo legend Svatých, sa k ra m en tá ře pro m odlitby, pro k te ré se sestavovaly ta k é zv láštn í sbírky, t. zv. k o lek tá ře nebo oracionáře. Z těchto četných knih se mohlo oficium s e sta vovat ovšem jen p ři společné m odlitbě určitého k o stela. *
205
J a k už bylo na jiném m ísto řečeno, zpěv žalm ů byl v C írkvi katolické p ře ja t ze synagogální boho služby. Ř ečtí k řesťan é používali p ři tom řeckého p ře k lad u Písm a sv., t. zv. Septuaginty. Ze S eptuaginty byly pořízeny la tin sk é p řeklady, t. zv. Itala. Ita lu dal papež D am asus r. 383 opravit sv. J e ro nýmem. Z tohoto opraveného te x tu pocházel žaltář, zv. řím ský. V G allii se však tím to překladem ne spokojili a sv. Ř ehoř z T o u rsu ke konci V I. stol. za vedl d ru h ý a lep ší p ře k la d sv. Jeroným a z r. 392. P outěm i ke hrobu sv. M artin a z T o u rsu p řišel tento, nazývaný „g allik án sk ý “, ž a ltá ř ve znám ost o statn í E vropy a rychle se ro zšířil, dokonce i do Itálie. Papež P ius V. jej schválil a od těch dob se s ta l oficielním ž altářem církevním . Z „řím ského“ ž a ltá ře zbyly v ho dinkách jen n ě k te ré antif ony a resp o n so ria, jež byly už p řed tím zhudebněny. * R ozdělení žalm ů n a rozličné církevní hodinky bylo dlouho zachováváno podle řeh o le sv. B enedikta. V zrůstem p a k sv átků Svatých a jejich oficií v po sledních stoletích zříd k a p řiše l během týdnu na řad u celý ž a ltář, ja k to sv. B enedikt žádá. P ro délku těchto oficií, kdy zvláště v ned ěli m á duchovenstvo n ejvětší práce, odhodlal se papež P iu s X., k te rý dal to lik p ro spěšných n ařízen í bohoslužebných, k důkladné reform ě celého žaltáře. T a zavazuje kněze od 1. ledna 1913. Častá rozdělení téhož žalm u, rozm anitost m alých hodinek a kom pletáře, dvojí se rie žalm ů ve Chválách po čas obyčejný a kajícný, to všecko způsobilo velké rozdíly oproti původním u m onastickém u ž a ltá ři be nediktinském u, jenž to lik s ta le tí byl vzorem oficiel ního ž a ltáře řím ského. * K řesťané p řeja li od Židů do bohoslužby tak é vý k lad Čtení z P ísm a, či hom ilie. Sv. B enedikt nařizuje ve své řeholi, aby se četly biblické výkladý pravověrných O tců katolických. Kolem V III. stol. počaly se z těchto hom ilii u tv á ře t sbírky.
206
V B reviáři p řicházejí jm éna n eislavnějších c ír kevních Otců, jak o : sv. A ugustin s p řibližně 350 čtením i, sv. Ř ehoř s 220, sv. A m brož se 180, sv. J e roným se 130, dále sv. papež Lev, sv. Beda, sv. B er n ard , sv. H ilarius, sv. C yprián a jiní. Z řeckých O tců je v b rev iáři n e jč a stě ji zastoupen sv. J a n Z la to ú stý (přes 100 čtení), dále sv. J a n D am ascenský, sv. A tanáš, sv. Epifanius, sv. Řehoř N aziánský a jiní. *
Podle žalm ů židovských sk lád ali k řesťan é prvních t ř í sto letí své hym ny, to tiž básně pro zpěv bohoslu žebný. N e jsta rší jejich u k ázkou jsou n ě k te rá rytm ick á m ísta z lis tů sv. Pavla. T a k p o vstal záhy zpěv G loria, T e D eum a V yznání A thanasiánské. H ym nů se užívalo v litu rg ii nejprve skrovně. A však už sv. B enedikt d áv á k ažd é k n ěžsk é hodince p ředcházeti hym nus. Do řím ských b asilik se v šak hym ny dostaly až kolem 12. stol. H ym ny posledních nových olicií n ejso u rytm icky vždycky správné a nep o čítají se stáv ající m elodií. * S pojení všech knih p ro kněžské hodinky v jed en svazek nalézá se v počátcích v ru k o u řím sk é k u rie a F ran tišk án ů . K lerus papežského dvora, k te rý se m usil s papežem často odebírat na cesty, nem ohl se věnovati v takovém rozsahu jako dom a kněžským hodinkám . P ro to si s dovolením papeže svou povin n o st zkracoval. C hudým F ran tišk án ů m p ak p ři jejich četných k o n ventech nebylo m ožno zřizovati tak o v é knihovny, jež by chovaly všecky litu rg ick é knihy pro chorovou bo hoslužbu potřebné. T a k é n u tn o st častého cestování vyžadovala od nich vyřešení a zk rácení oficia. T akové „ b rev iáře“ počaly se ukazovat už ve 12. stol., ale tep rv e ve 18. stol., zavedením brev iáře „se cundum consuetudinem R om anae c u riae“ p řišly ve všeobecné používání.
* 207
Úcta C írkve k jejím Svatým je č a sto k ráte velm i jem ně a básnicky vyslovena v m a r t y r o l o g i u . P ři prim ě veřejné chorové m odlitby v k lášteřích , dóm ech a koliegiátních kostelích bývá z m artyrologia p řed čítán odstavec o Svatých z n ásledujícího dne. D nešní m artyrologium je s t seznam S větců a Svě tic, k jejichž jm énu se p řid áv á m ísto a čas jejich úm rtí, č a sto k ráte i k rá tk é vylíčení jejich zásluh nebo sm rti. Jm éna jso u n a způsob k a le n d á ře sestavena po dle m ěsíců a dní. N ázev této slavné knihy C írkve pochází odtud, že se v n í původně nacházela pouze jm éna m učedníků. P rv n í k řesťan é tím to způsobem připom ínali si den „n arození“ m učedníků pro nebe. V den sm rti těchto hrdinných svědků (nebo vyznavačů; význam řeckého slova „m a rty ro s“) bývaly čteny p ři bohoslužbách ak ty jejich mučení. V e 3. stol. bývaly do M artyrologia p o jaty i vý roční dny svěcení na bisk u p a. T a k é dny posvěcení chrám ů a p řen esen í svatých o sta tk ů p ři této příleži tosti. K onečně asi k 5. stol. nalézám e v m artyrologiu jm éna světců, k te ří sice nem ěli p říle žito sti osvědčiti svou víru v m učení, ale vyznávali ji neohroženě a h rd in n ě ctnostným svým životem . T a k é jm éna vel kých dobrodinců C írkve vnikají do m artyrologia. * M artyrologium m ívala zprvu k ažd á obec k řesťan sk á své zvláštní. N e jsta rší lo k áln í m artyrologia jso u : D ionysia Philocala (počaté r. 388, dokončené r. 354), C hronographa řím ského z r. 354 a k a le n d á ř C írkve v K artag u z V. stol. S pojením m ístních m arty ro lo g ií povstala m arty rologia všeobecná, k te rá v sebe po jala jm éna všech Světců Církve. Ja k o n e js ta rš í je znám o v O rientě m ar tyrologium . sy rsk é a na Z ápadě m artyrologium j,Jeroným ské“ . 1 M artyrologium sy rsk é povstalo kolem r. 400 a ob sahuje jm éna světců říše Řím ské, S y rsk é, B abylonské a P erské.
208
Jero n ý m sk é m artyrologium nepochází od sv. J e roným a, ja k se dle podvržených m íst soudilo, nýbrž od [neznámého italsk éh o au to ra 5. století.
Pouhý výčet jm en Světců brzy věřícím nestačil. D oplňoval se podrobnostm i ze života Svatých. T im povstala v 8. stol. m artyrologia „h isto ric k á “. N ejslavnější a nejvýznam nější z nich bylo m a r tyrologium B enediktina U su ard a († 877). S talo se zá kladem pro „M artyrologium R om anum “, k te ré vydal papež Řehoř X III. r. 1584 (nejnovější jeho vydání po chází od P ia X.). M artyrologia čtla se původně p ři M ši sv. K 8. stol. p řešla jejich četba do kněžských hodinek na konci prim y. V n ěk terý ch kostelích čtly m artyrologium děti* když byly d o sta ly p ře d tím požehnání.
C írkev dovede stav ěti svým dítkám n e jle p ší a n e j trv an liv ější pom níky. P am átka světců žije v m isálu,, breviáři a m artyrologiu, v nichž nám jso u stá le p ř í tom ni. Co v šak zbylo z veličin, k te ré oslavuje ten to svět? Pom níky jejich se drolí, a stejn ě i jejich pam átka!
B iskupské funkce jsou obsaženy v „P ontificale R om anum “. P o n t i f i k á l řím sk ý skládá se ze t ř í částí. V p rv n í části jso u svěcení k n ěžsk á a žehnání pro různé stavy (jako: m nichy, jep tišk y , opaty atd.). V d ru h é části jso u obsažena svěcení věcí (jako: k o stelů , o ltářů , h řb i tovů atd.). T ř e tí část p řin á ší obřady b isk u p sk é v rů z ných dobách církevního roku (P opeleční stře d a , Z e lený čtvrtek, V elký pátek, B ílá sobota), p ři rů zn ý ch zvláštních p říležitostech (při synodách, koncilech atd .). 209
Až do 8. stol. četl biskup m odlitby ke k řtu , k b iř m ování a k svěcení kněžském u ze sak ram en táře. K dyž se sta ly sa k ra m en tá ře neustálým přidáváním m odliteb a žehnání p říliš objem ným i, sestavily se bi sk u p sk é funkce do zvláštních knih, pontifikálů, jichž se mohlo pohodlněji u žív at p ři velkých funkcích bi skupských. P rv k y nynějšího p o ntifikálu nalézají se u církev ních spisovatelů (S k u tk y apoštolské, kánony H ippolytovy, K onstituce apoštolské, euchologium Serapionovo a td .), v sa k ra m en tá říc h a v t. zv. O r d i n e s . *
N e jsta rší pon tifik ál pochází z 8. stol., od E gberta, biskupa z Y orku (732—760). P rv n í tištěn ý pon tifik ál vyšel za Innocence V III. v Římě r. 1485. Je d n o tu do různých vydání zavedl v šak tep rv e K lem ent V III., jen ž pro celou C írkev p ře depsal r. 1596 P ontificale Rom anum . V řím ském p o ntifikálu přich ázejí n ěk teré z n e vznešenějších obřadů liturgických a nejjem n ější m od liteb n í form ule. L iturgická k rá s a jakoby zde byla sublim ována. * O břadý, k te ré p a tří k zevním nezbytným p ro je vům liturgickým , bývaly popisovány v různých k n i hách. Z vláště pak, když rozkvetly ve složitou k rá su ve velkých chrám ech, bylo nutno nějakým způsobem u rč iti jejich posloupnost p ři liturgických úkonech. T o se dělo t. zv. O r d i n e s — p o řád k y , nařízením i. Učený M abillon († 1707) u v e ře jn il 15 O rdines Rom ani. Č íslují se podle dom nělé doby jejich vzniku od I.—XV. N áleží době m ezi 7.—14. stoletím . M ezi ně p a tří ta k é O rdo la te rá n sk é b asilik y z 12. stol., Ordo m ilánský, laonský a j. T y to O rdines p ře sta ly m íti význam , když roku 1600 za K lem enta V III. bylo vydáno Caeremomiale Episcoporum . V něm jso u po p sán y obřady M še a kněžských hodinek v k a te d ráln ích a kollegiátních ko stelích.
*
210
Vr k lášte řích m ěli v lastn í sb írk y popisovaných ob řad ů , t. zv. „ C o n s u e t u d i n e s “ — zvyklosti, zvyký. T y to ritu á ly byly určeny jen pro k lá š te rn í ducho venstvo. Podle nich v ša k si vytvořil své ritu á ly i k le ru s světský, vynechávaje obřady, k te ré se hodily pouze pro řeholníky. T a k p o vstal r i t u á l (zvaný ta k é : M anuale, Obsequiale nebo A genda) světského duchovenstva. P ro celou C írkev je určeno R itu ale R om anum (od ro k u 1614). D iecese m ívají krom ě toho i v lastn i diecésní ritu á l. * O břady C írkve kato lick é chovají v sobě často h lu boké sk ry té sm ysly. J e pravda, že n ě k te ré povstaly z p rak tick ý ch důvodů, ale je rovněž p ravda, že m no hým z nich C írkev později p řed ala i sm ysl sym bo lický. | : P ozorný věřící m ůže zde i ze zdánlivé sk ály ss á t med. * K rá tk á n ařízen í ohledně zevních obřadů jso u ob sažena v liturg. knihách v t. zv. r u b r i k á c h . Jm éno (z lat. ru b ru m — červený) přich ází odtud, že bývaly p sány červenou barvou, aby se odlišily od vlastního textu. Už v „A poštolských k o n stitu cíc h “ jso u ro z tro u še n y m ezi m odlitbam i. V la stn í vývoj ru b rik počíná v 9. sto l.; ve 13. stol. dosahuje n ejvětšího vrcholu. * L iturgické knihy církevní jsou podle líčeného d ra hocenné pokladnice, z nichž p okorný v ěřící m ůže vyb íra ti nesm írn é poklady, k te ré jej budou obšťastnovati na jeho pozem ské pouti. D opřejm e si té útěchy, k tero u nám podává sám Duch Svatý. 211
4. Liturgický jazyk
Žádné n ařízen í Boží ani A po što lsk é neu rču je řeč, v k te ré m á b ý ti konána bohoslužba. Nicméně pozoru jem e, že v litu rg ii sta ly se dlouhým vývojem d ě jin ným n ě k te ré jazyky liturgickým i. V ětšinou jsou to jazyky už m rtvé, v obyčejném sty k u lid í nepoužívané. P ři p rv n í M ši sv., k te ro u sloužil sám zak lad atel je jí p ře d svou sm rtí, použil K ristu s jis tě n ářečí, k te rým se teh d y ve Svaté Zem i m luvilo, totiž n ářečí syro — palestinského. T a k é A poštolové nem ěli příčinu, aby používali jiné řeči p ři svých bohoslužbách, než řeči lidů, v k te ré m u i k ázali K rista a jeho učení. * Jso u to cesty P ro zřeteln o sti, k te rá založila k ře sťanství právě v době, k d y celý teh d y znám ý svět byl pod vládou řím ského im peria. Byla to tedy latin a a ře č tina, zvláště p a k p o slední jak o zvyk diplom atů, k terý m se m ohli lidé tehdy všude dorozum ět. Řecky konali své bohoslužby k e k řesťan stv í obrá cení Řekové v O rientě. Po prvá dvě sto letí byla řeč tin a i v Římě neobyčejně zdom ácnělá; rovněž i ve větších m ěstech italsk ý ch a gallských, kam se Řekové často za obchodním i záležitostm i do stali. J e tedy p ři rozené, že sv. P e tr a P avel v Řím ě sloužívali M ši sv, i řecky, tře b a s ne výlučně, neboť m nohý z prostého lidů neznal řečtinu, ře č teh d e jší inteligence. J e š tě v 6. stol., k d y byl Řím pod byzantskou vládou, nabyla řečtin a v Ita lii nové důležitosti jako jazy k liturgický. P ak-li dnes dosud p ři slavné papežské M ši čtou se perik o p y v řeči řec k é a latin sk é, je s t to jistě p a m átk a na p rvní sta le tí k řesťan sk á , kdý se těchto obou jazyků podle p říle žito sti používalo. * B ohoslužebnou ře č í S yrů, K optů, H abešanů a A rm énů byla rovněž jejich lidová řeč, k te ré v oby čejném sty k u používali. 212
P ro B ulhary, k te ří v 9. stol. se spojili s církví cařih rad sk o u , byly liturgické texty a m odlitby byzantin sk é přeloženy do jejich m ateřštiny. T a to řeč, ja kožto sta ro b u lh a rštin a nebo církevní slovenština, sta la se liturgickou řeč í všech Slovanů, zv láště p a k R usů, řeckého obřadu. M nozí z těchto Slovanů z tra tili sice čisto tu víry, ale po jejich n á v ra tu do lůna řím sk é C írkve byla jim jejich litu rg ic k á ře č ponechána. * N ejvětšího ro z šíře n í v ša k nabyla v C írkvi latina. Používalo se jí od prvních p o čátk ů C írkve v Římě a o sta tn íc h m ěstech pro křesťany, k te ří znali jen tu to řeč. S ta ro la tin sk ý p řek la d Bible, t. zv. Ita la, na to po ukazuje, že se Písm o sv. p ři bohoslužbách čítávalo latinsky. C írkevní latin a je vlastně ře č lidová po době klasické. * I když se lidová řeč zcela přiro zen ě dále vyvíjela a p řijím ala do sebe p rvky řečí cizích n á ro d ů , k te ř í p ř i cházeli s ftím any ve styk, C írkev vytrvale se držela starý ch forem svých liturgických jazykůT im se tyto bohoslužebné jazyky staly pro lid „m rtvým i“, pro n ěj nesrozum itelným i. Po všechny věky tak é nikdy nechyběly pokusy, aby se za ře č m rtvou dosadila živá. T o se p o dařilo v šak jenom v orthodoxních p a tria rc h á te c h v A ntiochii a v Jeru salém ě, k d e vnikla do litu rg ie arab štin a. Od r. 1643 používá se v litu rg ii rum unské církve m ísto staro slo v en štin y řeči rum unské. Z vláštního dovolení d o stali od Svatého Stolce G lagoliti. C írkev dovoluje, aby za zvláštních před p o k lad ů , pro vznícení víry obyčejného lidů, byly clo diecésních ritu á lů p o jaty n ě k te ré tex ty v lidové řeč i; ta k p ři k řtu , p ři svatbě, o pohřbu a j.
* 213
P ro ti la tin sk é ře č i v bohoslužbě vystupovali váš nivě b lu d aři 13. století, K a ta ři a V aldenští, později n a ši H u sité a p ro te sta n té. P o nich ta k é J a n se n is ti a racionalističtí osvícenci katoličtí. P ro ti těm to požadavkům vy stu p u je o stře církevní sněm T rid e n tsk ý , neboť p o vstaly v lastn ě z dogm a tických bludů a hlavně z nepochopení zák lad n í m yš lenky bohoslužebné. L itu rg ie slouží v prvé řa d ě lc oslavení Boha a p a k teprve k e vzdělání a posvěcení věřících. I první k ře sťané, jim ž se bohoslužby sloužily ve znám é řeči, n e m ohli často pro n e p říh o d n o st m ísta (na p ř. v k a ta kom bách) p řesn ě celou litu rg ii stopovati a přec byla jejich příto m n o st p řík lad n á. N ejhlavnější č ásti litu rg ic k é p ři M ši sv. bývaly n ad to konány tiše, tak že nikdo slova kněze n(eslyšel. * J so u v šak i p rak tick é důvody pro to, aby v bo hoslužbách se používalo ře č i už m rtvé. J e jí slova n e m ohou vývojem , k te rý je v užívané ře č i přirozený, nabývati jiného obsahu, nežli m ěla původně. T ím to způsobem m ůže se m nohem lehčeji zacho v ati čistota víry, neboť viditelný zástu p ce K ristův v C írkvi m ůže snadno p o střeh n o u ti novoty, k te ré by sn ad čistý pram en víry chtěly zakaliti. — N e v poslední řad ě mluví pro zachování jednoho bohoslužebného jazyka i silný pocit jednoty v celé C írkvi, k te rá je vy jád řen a v tom to zevním poutu. 5. Z p ě v a h ud ba v liturgii
L iturgie je s t um ělecké dílo p a r excellence, k teré pojím á v sebe všechna o sta tn í odvětví um ělecká, aby je spojila v jednu chválu N ejvyššího. Ja k o obřady, roucha, nebo m ísto bohoslužebné, ta k i h las lidský je p o ja t ve službu a o k rasu novozákonní Oběti. M odlitby a rů zn á čtení p řed n á še jí se zvláštním zpěvným tonem , i k aý ž ne vždycky s u rčitou melodií. 214
N em yslím e ani tak , že by toho byla p říčinou ro z sáhlá obětní m ísta, k te rá vyžadovala povýšeného h lasu , aby byl slyšen, jako sp íše vědomí, že bohoslužba je opakem všedního života. T v á ří v tv á ř Bohu p om íjí všednost a zů stáv á jen slavnostnost, k rá s a a záře. Prožívá-li člověk ve svém srd ci silné n ějak é city,, ať to je ra d o st nebo i sam a bolest, n e sta č í m u k vy jád ře n í tohoto duchovního vlnobití obyčejná m luva, nýbrž v y jad řu je se zpěvem. P om ěr člověka k Bohu bude pro věřícího jis tě vždy zřídlem nevypravitelných dojm ů, k te ré bude c h títi nějakým způsobem projevit. K tom u m u poslouží zpěv, jenž je s t svátečním rouchem m yšlenky a jejím n e j u šlech tilejším výrazem . Od prvopočátků byl stříd án recitativ jednotlivce, kněze, p řed č ita tele nebo zpěváka — t. zv. a c c e n t u s — a zpěv celého shrom áždění nebo vybraného choru — t. zv. c o n c e n t u s , * B ohoslužebný zpěv v Novém zákoně byl dán C írkvi do sam é je jí kolébky. S p asitel podle zvyků židovských p ři poslední V ečeři nade vší pochybu zpíval žalmy. Sv. Pavel vyzývá ve svých E pištolách p rv n í k ř e sťany, aby volali k Bohu v hym nech a písních. P linius m ladší ve svém pověstném listu k T r a ja novi píše o křesťanech, že „se v určité dny scházívali p řed východem slunce a zpívali píseň K ristu, jejž po k lád ali za B oha“ . *
Duch Svatý, jenž v ytváří všechny k rá s y katolické liturgie, vzbudil si n a papežském trů n u pěvce, k te rý se p o sta ra l o d ů sto jn o st a k rá s u liturgického zpěvu — Ř ehoře V elikého. Od něho litu rg ic k ý zpěv C írkve nese název „g reg o rián sk ý “. O gregorianském zpěvu píše P iu s X. ve svém M ot prop rio z 22. list. 1903, že je to v lastn í zpěv C írkve řím ské, jediný zpěv, jejž zdědila po svých Otcích,
215
jejž žárlivě po to lik sto le tí stře ž ila v liturgických p ře d pisech, jejž p řed k lá d á věřícím jako přím o s v ů j zpěv, jejž výlučně p řed p isu je p ro n ě k te ré č ásti litu rg ie a jejž nejnovější studie ta k šťastn ě obnovily v jeho celist vosti a čistotě. ;. i ! * G regoriánský zpěv n ep o v stal ovšem jako něco úplně nového. Jeho p o čátk y a p rvky m usí se hled ati především v hudebním um ění židovském a p a k tak é v um ění řecko - řím ském . P rv n í křesťané, jako obrácenci ze židovství, ně jak ý čas zů stali alespoň některým i zevním i bohosluž bam i ve spojení s litu rg ií staro zák o n n í a navštěvovali velechrám v Jeru salem ě a synagogy po p řík la d u svého M istra. J e sam ozřejm é, že do svých čistě křesťanských shrom áždění p řen e sli zpěv Synagogy a že si nevym y slili odlišné nápěvy. T im sp íše to m ůžem e před p o k lád at, protože celé Písm o sv., a tím i žalm y, přešlo v dě dictví Církve. * Nem ůžem e tv rd iti, že ste jn ý vliv jak o zpěv Syna gogy mělo n a rozvoj liturgického zpěvu C írkve hudební um ění řecko - řím ské, kdýž se k řesť an stv í začalo rozšiřo v ati v říš i řím ské. T ěžko by m ohl někdo dokazo vati, že C írkev p řeja la n ě ja k é nápěvy řecko - řím ské, tře b a by n ě k te ré drobné zlom ky zdály se podobným i. Dvě věci — a sice velmi důležité — p ře ja l p řec jen církevní zpěv od um ění řecko - řím sk éh o : to nalitu a rytm us. S ta ré um ění hudební, zrovna jak o d nešní m oderní, pracovalo s tro jím druhem stu p n ic: s diatonickou, s chrom atickou a enharm onickou. C írkev, k te rá i svým zpěvem chce v prvé řadě slav it Boha, vybrala si pro litu rg ick é účely stupnici diatonickou. Pro zm ěkčilé a sesm yslněné ucho m oderního člo věka je církevní zpěv z toho důvodu na první poslech 2 lfi
tvrdým a nežádoucím . T ep rv e odevzdáním se nadosobito sti liturgie p o stře h u je jeho k rásu , vznešenost a je dinečnou schopnost sloužiti Bohu. *
Od prvních p o čátk ů své svobody si C írkev tv o řila svoje m elodie, neboť jen ona znala, co chtěla vy já d řiti. N em ůžem e si ovšem dobře p řed stav it, že boho služba v dobách pronásledování by byla zv láště slavná a složitá. V elké zpěvy průvodové p ři V stupu, O bětování a P řijím án í povstaly teprve tehdý, když C írkev vy stoupila z těsných chodeb a p ro sto r katakom b nebo z tajných shrom áždišť v soukrom ých dom ech a s n e ru šeným klidem m ohla rozvíjeti k rá s u svých obřadů ve velkých p ro sto rác h basilik. * S ta ro s t o d ů sto jn o st bohoslužebného zpěvu ležela sam ozřejm ě n a nejvyšším litu rg u C írkve zde n a zemi — n a papeži. N ejvětší zásluhu m ezi těm ito officielním i p a stý ři K ristových oveček m á o liturgický neboli chorální zpěv B enediktin na papežském trů n u , Ř ehoř V eliký (590—604). Podle něho zpěv C írkve se nyní nazývá g regoriánský chorál. D uch Svatý, in,spirátor všeliké litu rg ic k é k rá s y C írkve katolické, vychovával si Ř ehoře pro ten to úkol od jeho kolébky. B udoucí refo rm áto r a zákonodárce liturgického zpěvu n a ro d il se v Řím ě r. 540 ze vzne šených rodičů. T im byly dány n ejlep ší podm ínky pro jeho pečlivou výchovu, ja k se na p a tricia slušelo. K základůím prvkům výchovným té doby p a třila i hudba. Po sm rti svých bohatých rodičů p o stavil na Sieilii še st benediktinských k lášte rů . Sedm ý k lá š te r u tv o řil ze svého dom u n a M onte Coeliu v Řím ě a sám do něho vstoupil. Ja k o B enediktin byl vychován pro to, aby ničem u nedával p řed n o st p ře d bohoslužbou (řehole sv. Be-
217
n ed ikta: N ihil operi D ei p rae p o n a tu r). Ja k o hudebně talentovaný pochopil rychle sm ysl a způsob litu rg ic kého zpěvu. Když se p a k Ř ehoř s ta l opatem řím ského k lá š tera , je š tě s větším zápalem se s ta ra l o k rá s u a d ů sto j n o st bohoslužeb. N ejvětší m ožnost u p latn iti své benediktinské zá sady a své vrozené um ělecké vlohy d o stal zvolením za papeže. T ehdý založil nebo znovu zorganisoval svou slavnou „schola can to ru m “, k tero u n ad al velkým i od kazy. N ejvětší část této „školy zpěváků“ tvořili hoši. Je jic h kovové soprány hodily se Jépe pro bohoslužbu, než m ěkký so p rán ženský. C hlapecké sbory až do d n es těší se zvláštní p řed n o stn o stí v Církvi. ■K-
Ř ehořova schola cantorum sta la se sem eništěm pro m istry hudby a zpěvu církevního. Z ní vyšlí i m nozí papežové, k te ří se p a k s ta ra li po celý svůj život o církevní zpěv. J e š tě v 9. stol. ukazovalo se ve Schola cantorum lůžko, n a něm ž p ři cvičení zpěvu často žaludkem churav ý Řehoř polehával, n edbaje svých bolestí. T a k é hůl se tam nalézala, k tero u Řehoř říd il zpěvy a jistě p ř í ležitostně i leckterého m alého nezbedku upozornil na to, že m á zpívat a ta šk a řin y si ponechat pro jinou dobu. N ejvětším ukazovaným pokladem školy byl však autentický antifonář Řehořův. J e sice velká škoda, že se ty to pam átky, zvláště onen antifonář, ztratily , ale učitelé, k te ří vyšlí ze „Školy zpěváků“, roznesli věrně svou trad ici, svůj po k la d m elodický a rytm ický po Ř ehoři V elikém do celé Evropy. Jedině ta k si m ůžem e vysvětlovati nápadnou shodnost n e jsta ršíc h rukopisných děl chorálních, ze který ch si m ůžem e znovu se sta v it ztracený antifonář Řehořův. * Dílo Řehoře V elkého v liturgickém zpěvu nepozůstáv á ani ta k ve sk lád án í nových m elodií, jako spíše
218
ve sbírání, reform ování a zdokonalování těch nápěvů, k te ré už nalezl. T a to p ráce nese n a sobě znám ky přesn o sti, logičn o sti a d isk ré tn í střízliv o sti řím ského ducha. Řehoř o d stran il z chorálu, co tam bylo zbytečné, napravil, co bylo pochybené, vyrovnal, co nebylo so u m ěrné a doplnil, co scházelo. * Ř ehořem V elkým vývoj chorálu se ovšem neskončil. Po něm se pod dohledem papežů vyvíjela dále nejen liturgie, ale tak é církevní zpěv, jenž je s t je jí součástí. Byly zavedeny nové svátky, k te ré vyžadovaly p a k isvých litu rg ick ý ch fo rm u lářů a ta k é nových nápěvů. M ezi novými zpěvným i skladbam i ehorálním i v době po Ř ehoři V elikém až do zavedení sv átk u Božího T ěla r. 1248 nalézám e n ě k te rá dílka velm i šťastn á, ačkoliv oproti skladbám Řehořovým je n a nich pozo rovat, že jejich vznešenost je pracná, tě ž k á a vyumělkovaná. Z cela jin a k s ta ré m elodie, k te ré jso u spon tánní, vzdušné a graciesní. * Po době vývoje však p řišla pro zpěv bohoslužebný doba úpadku. T en byl zaviněn hlavně opisovači ru k o p isů , k te ří opom íjeli ry tm ick á znam énka. Na ta to se p a k úplně zapom ínalo p ři p san í n o t do linkového systém u, je m už se jednalo pouze o intervaly. K dyž p a k ve 12. stol. délka not začala se značiti různým i jejich tvary, byla zkáza dokončena. N edbalost v p san í přenesla se i do přednesu, jenž byl tělem bez dúše. D louhé a k rá s n é m elism y g regorianské sta ly se tím způsobem suchým i a nezáživným i. P ro to se pom ýšlelo na jejich okleštění. T eprve návratem ke studiu ru k opisných p am átek vrací se v 19. stol. s ta rá k rá s a chorálního zpěvu.
219
Žijeme, Bohu díky, v době, k te ré se pilnou a n a m áhavou p rac í B enediktinů podařilo objeviti původní k rásu , velkolepost a pňvabinost chorálních melodií. * S právně přednášený g reg o rián sk ý chorál je zpí vanou m odlitbou. P roto n e sn áší afektovanost a subje k tiv n o st m oderní hudby a zpěvu. C horál je přirozený, jednoduchý a pokorný vý raz n itra duše, k te rá m luví s Bohem. V něnj se srd ce dětinně a p ro stě odevzdává svém u T vůrci. . D ivadelní k o n tra sty m ezi řortissim em a pianissimem, ry ch lo stí a pom alostí by p orušily neosobitost chorálu, k te rá je st jeho silou a velm i důležitou znám kou a zároveň dokladem , že je s t částí sam é liturgie, jež se nedá p o u tat osobním i zážitky jednotlivce. C horál je vibrací důše sam é C írkve, n a jejíž stru n y h ra je Duch Svatý, k te rý se v nás m odlí nevyslovitel ným i vzdechy. V edle vlastního zpěvu C írkve — chorálu — je d o volen i zpěv um ělý a m ensurální a polyfonická hudba. C írkev jich používá k okrase bohoslužeb jak o všech o statních d ruhů um ění. Ja sn ě ji řečeno: C írkev jim d o v o l u j e , aby se zúčastnily n a chvále Boží. Často v ša k byla a je n u cena vykázati jim určité m eze, neboť toto um ění ne povstalo jako chorál přím o z vůně liturgie, nýbrž z in sp ira c í přirozených, často sm ysly hodně zkalených. M oderní zpěv a hudba z trá ce jí souvislost s o ltá řem a s jeho Obětí, což už p ro zra z u je jejich um ístění v k o stele, jejich odklon a odpoutání od liturgických te x tů a m yšlenek, jakož i od duchovního zladění, k te ré liturgie probouzí v tom člověku, k te rý se do ní úplně pohřížil. * S hudbou a zpěvem se to m á jako s m alířstvím , sochařstvím nebo arch itek tu ro u . 220
T a to um ění používají určitých p rincipů k rá s n a , k terý ch si nevym yslila, nýbrž k teré jso u dány K rásou nestvořenou. Pak-li n ějak ý um ělec vym ýšlí v lastn í p rin cipy, není jeho výtvor odleskem absolutního K rásn a, nýb rž šklebem a karik atu ro u . Um ění je tím dokonalejší, čím více se blíží Bohu a ssa je svou životní m ízu z n adpřirozená. Um ění je tím pravdivější, čím více se n echá oslňo v at nestvořenou Pravdou. U m ění je tím ro zk o šn ější a žádoucnější, čím pev n ěji s to jí n a věčných m ravních principech. V rcholné um ění je dle toho možno jenom v k ř e s ťanství. N ejvětším um ělcem by se m ohl s tá t je n člověk, k te rý krom ě určitých íysickych vloh by m ěl du ši p ro zářenou sv ato stí a jehož srdce by planulo ohněm lásk y k Bohu. * D okud věřící um ělec p o k ládal Oběť K risto v a za nejd rah o cen n ější dobro a sta te k , jejž si m ůžem e na tom to světě přisv o jit, tvořil v duchu C írkve a litu r gicky. T akovým um ěleckým výtvorem byl ch o ráln í zpěv v dobách, kdy k řesťanstvo se tísnilo kolem obětního oltáře Nového zákona. Jeho m elodie žily z E u ch aristie a proto dýchají je jí vůni a proto je m ůže ch áp at úplně zas jen ten, kdo dychtí po této nebeské stra v ě a nezná sladšího pokrm u. Uvolňováním tohoto pouta od oltáře, od O běti a od je jí hostiny k a z í se liturgický vk u s zpěvu, zrovna jako ostatních um ění, k te rá obklopovala bohoslužbu. Do chrám ů vniká zpěv a hudba m ensurální a pó ly f oni cká. Je jic h výtvory jso u často díla velm i um ě lecká, ja k po strá n c e skladebné, ta k p ři jejich podání, ale um ění to je lid sk é a — pro lidi. Už to n en í b o h o služba ! U m ění m ensurální a polyfonické lahodí sm yslům a sy tí je — duše zů stáv á hladova a p rázd n a, a což je s t ještě horší, pro sladkou n a rk o su tohoto um ění svůj h lad a p rázd n o tu nepozoruje.
* 221
C horál sto jí vedle m ensurální polyfonické hudby jako čistá pan n a nevinného pohledů, a přiro zen é grácie v p ro stém oděvu vedle herečk y n a vysokých p o d p a t cích, líčeného obličeje, atropinem zvětšených zornic, nepřirozené červeně r tů a v ša tě úm yslně svůdném . C horál nezná m ensury — ta k tu . Jeho ry tm u s je zcela p řirozený a shodný s rytm em m luvy a jejích částí. C horál je svobodné d ítk o Boží, k te ré si h ra je p ře d Bohem tak , ja k m u to do duše vložil. Jeho pohyb je řízen úctou a láskou k Bohu. M en su ráln í zpěv béře ta k te m n a sebe pouta. Jeho pohyb je ted y stá le strojený, u k lád á si okovy, k te ré si sám ukul. Bez nich by se nedovedl ani pohybovat. J e to otrok, protože nedovede být jiným už svou p ři rozeností. C horál je vždy j e d n o h l a s n ý . J e to m luva dítek C írkve, k te ré jso u jed n é m ysli, jed n é tužby a znají pouze jediný cíl — Boha poznávat, J e j m ilovat a Jem u sloužit. V šichni jdou jednou k rálo v sk o u cestou. M ezi nim i není sporu, neklidů a rozdílu. V šichni jso u si p ře d Bohem rovni. Z cela jin a k p racu je polyfonie. K olik proplétání, předhánění, ko k tan í, vracení se a nového hledání je v ní vyjádřeno! T o je s t život d íte k tohoto světa! N e zn ají klidů, každ ý jd e svou cestou, jeden chce p řek o n at druhého. N eznají k ro tit ani ra d o s t ani zárm utek, jsou odvislí od svých sm yslů, teď p lni tro u falo sti, p a k zas bezútěšné tesk n o sti. T e ď udýchaní, p a k zas liknaví. J e pravda, že um ělec všecku tu popletenost svede na konec v lahodný akord, ale nezkažené dítko Boží se p tá, zda toto všecko bylo zapotřebí, než se k po sledním u ak o rd u došlo. D ítk y tohoto světa zn ají ovšem jiné zábavy, než d ítk y Světla. ; 1 j * O pakujem e znova, že C írkev dovoluje za určitých výhrad m ensurální a polyfonickou hudbu a zpěv pro ty své dítky, k te ré nedovedou už c h u tn at nebeskou la 222
h o dnost chorálu, ale je jí tužbou a přáním je a zů stane, aby se v rátily opět ke ztraceným krásám . S lad k o st, něha, životnost a hloubka chorálu se poznává jeho užíváním . Jed in é on uvádí do spojení s Bohem. S chorálem je to jak o s o b řad y C írkve. N edovede-li se kdo so u stře d it n a m yšlenky k Bohu, sta č í často jen zevní obřadná u ctivost a so u střed ěn o st, aby v nejb liž ších okam žicích se u h o stila i v n itru duše. N echápe-li kdo m yšlenky liturgické, stačí, aby je zapěl m elodií C írkve —• a ihned se mu objeví n eb esk é k rásy , jež C írkev v litu rg ii prožívá. * C írkevní chorál byl kom ponován bez úm yslu n ě jakého doprovodu hudebního n á stro je . T oho si m usí být vědom org&nista, jenž chorál doprovází. V arhany (organum ) sta ly se nyní doplňkem chorálního zpěvu a sp rávně provozovaná jejich h ra m ůže p řisp ě ti hodině k probouzení a k podporování n áb o ženských citů. V arh an ík nesm í v šak zapom ínat, že chorální zpěv používá diato n ické stupnice a že jeho doprovod ji n e sm í ru š it a k a z it chrom atickou, nebo enharm oniekou tonalitou. V arhany pouze vyzvedávají a p o d p o ru jí cho rá ln í nápěv, jehož tony k rá č e jí po doprovodu varhanním 1 jak o po hebkém a p estrém koberci. V arh an n í h ra buď p řip ra v u je chorální nápěv, jenž z ní p řirozeně vyplyne, nebo tvoří jeho echo a vyzní vání v důši; m usí tedy m íti něco z jeho p řirozenosti. C horál je p řed n í složkou bohoslužby, v a rh a n n í h ra p a k jeho služkou. Jak ék o liv disharm onie nebo divokosti ve varh an n í h ře po m oderním způsobu jsou těžkým proviněním p ro ti m editující duši. I v a rh an ík ted y m usí b ý t pokorným liturgem , jenž hledá pouze slávu Boží. J e s t to úkol těžký, ale vzne šený a veškeré nám ahy hodný.
223
6. S v á to s t in y
Bůli stv o řil všecko pro sebe. K dyž vdechl život prvním u člověku, chtěl, aby Mu lid sk á p řiro z en o st slou žila a tím dosáhla v lastn í blaženosti. Člověk v šak se nevysvětlitelným tajem stvím hříchu chtěl vyniknouti této jej oblažující povinnosti a tím uvrhl k latb u Boží nejen n a sebe, ale i na všechno o sta tn í 'stvoření, jehož byl učiněn králem . Od těch dob byl člověk svržen se svého trů n u a m ísto něho s ta l se „knížetem sv ě ta “ ďábel, k te rý člo věka svedl. S člověkem teď celá p říro d a úpí a čeká na den opětného vzk říšen í a oslavení d íte k Božích. V šecko je s člověkem po pádu podrobeno zkáze, u trp e n í a sm rti, ačkoliv se tom u zoufale brání. * O bětí K ristovou byl člověk vykoupen ze svého zatracení, ale nebyl dosud dosazen na své m ísto a ve svou vládu n ad přírodou, k te ro u m ěl p řed pádem p ra rodičů v R áji. T a to bývalá ko ru n a je mu /‚a dočasný tre s t a pok án í až do v zk říšen í Bohem odpírána. Ďáblova m oc n en í ani po vykoupení dosud úplně zlom ena, neboť i vykoupený člověk ještě hřeší. A č koliv K ristu s vyrazil satanovi žezlo z jeho sp árů , p řec p ro tříb e n í a zkoušení svých oveček m u dovoluje, aby je pokoušel a všelijakým jiným způsobem projevoval svou pekeln,ou zlobu. Až do vzk říšen í všeifo těla n a konci věků m usí každý člověk okusit trp k o s t sm rti, nem ocí nebo vá lek, b ouří a všelijakých jiných pohrom . Bůh O tec — tře b a s dokonale usm ířen O bětí svého Syna — p řec jen z výchovných důvodů n á s dosud nechává okoušeti h o řk o sti pekla, jem už se každým hříchem znovu dobrovolně podřizujem e. V ěřící k řesťan v šak m á m ožnost, aby si stále p ř i svojoval ovoce V ykoupení ve M ši sv. a ve svátostech, a tím nejen usm iřoval sp rav ed ln o st Boží, ale tak é zne možňoval ďáblu jeho vliv a m oc na sebe.
* 224
T a k jako K ristu s nás p řiše l vykoupit ve vid itel ném těle Bohočlověka, ta k konal všechny své z á zrak y za doprovodu viditelných znam ení a o b řad ů a ta k ustanovil i svátosti, k te ré jso u viditelná znam ení neviditelných m ilostí. C írkev v tom svého M istra nápodobí. Jelik o ž K ristu s ustanovil jen to n e jz á k la d n ě jší ve svátostech a ve M ši, C írkev tyto k rá tk é obřady doplňuje jiným i, aby vyzvedla n esm írn o st O běti no vozákonní a povzbudila věřící k tom u, aby se zam y slili n a d hloubkam i tajem ství, jež jso u pod zevněj ším i znam ením i sk ry ta. T ěm ito doprovázejícím i ob řad y bývá věřící disponován k lepším u p řije tí p lodů svátostných. O břady a m odlitby C írkví ustanovené pro O běť o ltářn í a pro sv áto sti n etv o ří sice jejich p o d statu , ale C írkev p ře s to něk d ý n a tom trv á, aby nebyly vyne chávány. M ají to tiž někdý svou zvláštní sílu, o k te rou nem á být věřící připraven. K dyž na př. m usil se uděliti k ř e s t z nouze jen n ejp o d statn ějším obřadem , žádá C írkev, aby se ob řad y doplnily, když to bylo po té možno. S v á to stí k ř tu bylo dítko sice vytrženo z rukou ďábla, ale exorcism y vedlejších obřadů, k te ré ustanovila C írkev, um enšujese ještě dále vliv ď ábelský, jenž na n á s na tom to světě stá le působí. S atan je k řte m na n á s tím více rozzuřen, neboť vidí, že jsm e byli zbaveni jeho ty ranství. Vc
Sv. T om áš A kvinský nazývá tyto obřady, které* doprovázejí sv áto sti a k te ré ustanovila C írkev „jar kým isi sv áto stm i“ . Jso u to s v á t o s t i n y . N ejsou ovšem svátostinam i všechny ved lejší ob řady, k te ré zdůrazňují a vyzdobují oběť a sv á to sti, avšak jejich velká většina. Sem na p ř. n e p a tří obřadý, k te ré m ají pouze sm ysl obřadný, vzbuzujíce v n á s úctu k O běti a ke svátostem , p řip rav u jíce n á s n a ně a naznačujíce, co se v n aší duši děje. S v áto stin y n a d toto u dílejí nám svou v lastn í silou je ště u rčité schop n o sti a m ilosti. 225,
C írkev používá K ristem jí udělené moci n ad ďá blem nejen p ři obřadech m ešních a svátostných, ale chápe se každé p říležito sti, aby rv ala z ďábelského vlivu všechny předm ěty, jichž používají je jí dítky. T a k stáv á se církevním svěcením svátostinou voda, olej, chléb, víno, popel, sů l atd. N ení snad1 p ředm ětu živého nebo neživého, k te rého by n echtěla svým svěcením v rá tit p ro službu Boží a pro sp ásu svých d íte k a zbavit vlivu ďábelského, jenž po p ád u prvních p raro d ičů se ro zlil po všem stvo ření. T a k to n á s obklopuje jako pečlivá m atk a p ře d m ěty, k te ré nejen nám p řip o m ín ají n a d p řiro ze n o st a vychovávají názorně pro n i svým i sym bolism y, ale ta k é n á s po dobu n a š í pozem ské p o u ti vším m ožným způsobem ochraňují p ře d n á stra h am i pekla. S v átostiny jso u n e b e sk á světla, ro zžehnutá sm ě rem k nebi, aby zastínila bludná světélka pekla, k te rá n á s za sebou lák ají. * S vátostiny jso u věci nebo úkony, k te ré m ají ja kousi podobnost se svátostm i, a k terý ch C írkev po užívá, aby m ocí své m odlitby do sáh la především d u chovních účinků. Podobnost sv áto stin se svátostm i je taková, že ve středověku bj'valy často nazývány „m alým i“ nebo „m en ším i sv áto stm i“. S v átostiny stejn ě jak o sv áto sti jso u viditelná zna m ení neviditelné m ilosti. M nohé z nich používají ste j ných p říro d n in jako svátosti, na př. vody, oleje, chleba atd. Jin ý m způsobem v šak očišťuje voda ve sv áto sti k řtu , jiným p a k svěcená voda jako svátostina, na př. p ři výklopu kostela, p říb y tk u atd. Jiným způsobem působí prom ěněný chléb ve M ši sv. a jiným pouze posvěcený chléb jako svátostina. T a kové rozdíly jsou i p ři užívání jiných přírodnin.
226
H lavní ro zd íl m ezi svátostm i a sv áto stin am i je teu, že sv áto sti jso u založeny od K rista, svátostiny od C írkve. Ona dostala od K rista moc, aby up latň o vala své kn ěžstv í a přisvojovala duším záslu h y vy koupení. S v átostiny m ohou udělovati pouze ti, k terý m C írkev moc tu dala. B iskupové m ohou žehnati a sv ětiti všecko, co podléhá jejich pravom oci. N ěk teré sv áto stin y p a k přím o odVisí od p ln o sti jejich kněžství. P apež si vyhrazuje svěcení „Á gnus D ei“ a pallií. Jed in ě biskup m á dovoleno sv ětiti svaté oleje, křižm o a olej nem ocných. Jem u ta k é p a tř í k o n a ti všechna svěcení, p ři nichž se používá svatého oleje, ta k n a p ř.: svěcení kostela, oltáře, k alicha, zvonů. B iskup m á sv ětiti k n ěžsk á roucha, o ltá řn í p látn a a ciboria. Slavné a veřejné svěcení k říž ů a obrazů je vyhrazeno biskupům . P ři žehnání (svěcení) na opata a p ři k o n sek raci panen p řed se d á biskup. O patům - p relátů m je dovoleno sv ětiti o ltá ře a k a lichy vlastního kostela. Ze zvláštního dovolení papežského m ůže i oby čejný kněz sv ětiti kalichy a o sta tn í bohoslužebné předm ěty. * Kněz, ačkoliv svým kněžským svěcením obdržel m oc sv ětit a žehnat osoby a věci, sm í ta k činiti pouze v m ezích, C írkví jem u určených. T a k na př. sm í po užívati exorcism ů je n s dovolením b iskupa, ačkoliv m oc k tom u d o stal už nižším svěcením na exorcistu. Kněz světí věci nejvíce užívané, jak o vodů, sůl, svíce, příb y tk y , ú rodu atd. M ají-li jeho svěcení býti svátostinam i, m usí k tom u používati m odliteb a ob řad ů , určených liturgickým i kniham i. N ě k te rá svěcení jsou vyhrazena jen fa rá řů m a oby čejný kněz sm í k' nim p řik ro č it jen s dovolením jejich nebo biskupa. T akovým svěcením je na př. svěcení k řestn íh o pram ene o Bílou sobotu. O byčejní věřící užívají často znam ení k říž e k že hnání. T a k é to to žehnání m á z titu lu všeobecného
227
k něžstv í věřícího svou zvláštní cenu, sv áto stin o u však není. S vátostinam i se získ áv ají účinky hlavně dúchovní. Jso u to m ilosti pom áhající, k te ré oďvisí od díla s a m otné C írkve a ne od m ravních disp o sic kněze a n ě kdy ani od schopnosti svěceného předm ětu. N ikdy v šak sv áto stin y n epůsobí přím o m ilost posvěcující jako svátosti, ustanovené K ristem . V ýznam sv áto stin pro věřící je nesm írný. R oz dělujem e si je v exorcism y (zaříkávání, zaklínání ď ábla), v obřady, posvěcující osoby a předm ěty pro služby Boží (na př. to n su ra, svěcení na opata nebo abatyši, svěcení panen, řeh o ln í sliby, svěcení k o stelů , oltářů, zvonů, kalich ů atd.), v m odlitby a žehnání vzý vající (všechny církevní m odlitby, k te ré nám od Boha něco vyprošují) a v posvěcené p ředm ěty (svíce, so šk y , m edailky atd.). * M oc sv áto stin závisí -od sv a to sti C írkve a od účin n o sti jejich m odliteb. Z ísk áv a jí nám m noho m ilo stí pom áhajících, který m i opět přicházím e k e zk ro u šen o sti srd ce a po k án í, a tím způsobem i k m ilosti posvěcující. P ro to tak é C írkev obklopuje m nohým i svátostinam i oběť M še sv. a svátosti, abychom těm ito pom ůckam i byli uschopněni z ísk a ti p ln o st m ilosti. Jso u po M ši sv. a svátostech nejm ocnějším i n á s tro ji našeho posvěcování. S vátostiny nem ají ovšem v ětší síly, než té, k tero u jim C írkev m ůže udělit. T a k na p ř. nem ůže m edailka sv. K rišto fa zaručiti autom obilistovi n a p ro sté bezpečí, nebo rozsvícená hrom nice c h rán it p ře d úderem blesku. Jak ék o liv pověrčivé užívání sv áto stin je s t pokou šením Boha. T ěm však, k te ří sv áto stin používají s vě ro u a pokorou, získává C írkev svou přím luvnou m od litbou m ilosti duchovní —1 ba i časné — k te ré nám jsou p o třeb n ý nebo užitečný p ro sp á su n a ší důše. * S vátostiny m ůžem e ro zd ěliti ta k é ve dvě velké skupiny: ve svátostiny, k te ré doprovázejí M ši sv. a svá-
228
to sti, a ve svátostiny, k te ré se tý k a jí skoro všech po tře b k řesťan a v denním životě. Církev neopom íjí žádné příležito sti, aby svou p ří m luvnou m ocí ve svátostinách pozvedala život svých d ítek do nad p řiro zen á, aby každ ý ta k řk a předm ět, jejž berou do ruky, předem posvětila a očistila, abychom — tře b a ještě p o utníky jsouce v tom to slzavém údolí — vdechovali do sebe už ovzduší nebeských k ra jů a tím si zošklivili všecko, co není s Bohem ve spojení. B lahoslavený křesťan , jenž toto pochopil a nechá se obklopovati nadpřirozenou péčí M atky — C írkve, aby jeho běh k branám věčnosti byl bezpečný a r a dostný !
229
V
CÍ RKEVNÍ ROK
1. L iturgické doby
Stavba liturgického církevního ro k u povstala zcela přirozeným vývojem nadpřirozených odkazů Ježíše K rista. V ykupitel p řišel, aby nám zjevil na celém svém životě, n a všech svých slovech a skutcích vůli N ejvyš šího, jenž o d těchto dob s ta l se i naším Otcem. D okud dlel tento „ženich“ našich duší m ezi nám i, stačilo jen na Něho h led ět a pozorovat k aždé jeho konání. Když p a k odešel [opět k Otci, laby nám u Něho p řip ra v il m ísta pro věčnou blaženost, bylo úplně přirozené, že C írkev ve své pam ěti si opakovala všecko, co od Něho sly šela a viděla. Byla to op ět Oběť, z níž se vyvinul litu rg ick ý rok. Bylo to obnovování S pasitelem nařízené pam átky, k te rá posvěcovala všechen čas, jenž nám zbývá p ro n a ši pozem skou pout. V e M ši svaté připom íná nám C írkev n ejd ů leži tě jš í u d á lo sti a n ejhlubší tajem stv í boholidského ži vota Ježíšova. N em ůžem e k rá sn ě ji p ro žiti tu to dobu zkoušek a slz, jež n á s dosud odděluje od našeho cíle. K ristu s je n aše rad o st, útěcha a naděje! N aše všecko! Kdo nás zde m ůže lépe p o těšit a povzbudit k p u tování do nebeských k ra jů ? * C írkevní ro k vyvinul se n ejen z p am átky n,a t a jem ství V ykupitele lidstva, ale ta k é z n a ší povinnosti stá ti se jeho obrazem , jako On byl obrazem Otce. To se m ůže d ít pouze životem sk rze Něho, s Ním a v Něm.
233
C írkevním životem pokračujem e v tom, co o prvních křesťanech sto jí ve skutcích apoštolských: „T rvali pak v učení apoštolském a v obcování lám ání chleba i na m odlitbách“ (2, 42). P rvé začátky církevního roku pozůstávaly v tom, že apoštolé shrom ažď ovali věřící ke společné m od litbě, k ázali jim nau k u svého M istra a slavili tajem ství M še sv. T a to shrom ažď ování m ěla za účel posvěcovati je d notlivce a oslavovati Boha vzpom ínkam i na učení a sp asitelsk é dílo Syna Božího. Během sta le tí se pak pod vedením D ucha Svatého z této jednoduché boho služby vyvinulo to, čemu řík ám e C í r k e v n í nebo l i t u r g i c k ý rok. *
V roucně prožívaný litu rg ick ý ro k je nejlepším n á stro jem v rukou C írkve, k terý m z nás vytváří podobu K ristovu. J e s t zjevováním se Je žíše K rista a tajem ství jeho spasitelsk éh o života v C írkvi a v duši věřícího. J e s t stálým obnovováním m ilostí, k te ré plynou z oněch tajem ství. C írkev každým liturgickým rokem nabývá svého m ládi, neboť prožívá znovu zrození svého Ženicha v je slích, vidí jej postícího se v poušti, vystupujícího z hrobu, zakládajícího svátosti, vstupujícího po p ra vici Otce nebeského a sesílajícího D ucha U těšitele. V racející se k ru h liturgického roku, v něm ž vě říc í k ro k za krokem jde ve šlépějích svého M istra, dává r ozvi je ti se v duších život K ristův. A ja k p ři rozená to askese, k te rá n e říd í se m etodam i lidským i! V církevním roce k řesťan jde za vůněm i' svéh S pasitele, oslňuje se jeho leskem a dýchá jeho svatostí. V šecka lid sk á m oudrost zde u stu p u je a vládne pouze lásk a, k te rá žádných zákonů a prav id el nepotřebuje, neboť všecko, co činí, m yslí a m luví, je bohulibé. Ja k ý ch nesm írných břem en se zbaví křesťan^ k te rá mu byla asketickým i školam i uložena a jež jsou zby tečná pro toho, kdo jde k ro k za k ro k em se Spasitelem !
234
V církevním roce chápem e, co to znam ená by dítkem Božím, k te ré nezná jiné sta ro sti, než líb it se svém u Otci, a proto si b ezstaro stn ě p ře d Ním h raje. * Spojujem e-li se v církevním roce s K ristem , zú častňujem e se s Ním i Jeho kněžství. Úředně je C írkev vykonává liturgickým kultem . K aždý věřící — i la ik — splynutím s tajem stvím i Spasitelovým i, k te rá jsou tajem stvím i velekněze N o vého zákona, béře p odíl na kněžství Ježíšově. K něž ství Božího lidu m ůže se ted y uplatňovati nejlépe li turgickým životem církevního roku. * V e S tarém zákoně učinil M ojžíš podle nařízen í H ospodinova z díla stv o řen í vzor pro p rác i a život ž i dovského národa. Bůh tv o řil še st dní, sedm ého pak dne odpočíval. P ro to i lid židovský m ěl še st dní p r a covat a sedm ý den slavit sobotu (z h e b re jsk é h o : ša b b at — odpočinek). P ro to rozdělení času na s e d m i d e n n í t ý d n y bylo v lastn í Židům; Egypťané, A syřané, Rekové a Ří m ané je neznali. K řesťané je p řeja li od Židů; jak o den, odpočinku však slavili první den po sobotě — dnešní neděli. N e d ě l e n astoupila m ísto židovské soboty, neboť se stala jedinečně pam átnou V zkříšením Pánjě. V" n e děli — padesátého dne po V zk říšen í — sesto u p il tak é Duch Svatý na A poštoly. N eděle se stala ta k to „dnem P áně — dies D om inica“ a je týdenní připom ínkou jeho Z m rtvýchvstání, k te ré je nejdůležitějším tajem stvím našeho V ykupitele. Kdyby K ristu s nebyl v sta l z m rtvých, m arná by byla v íra naše. — * O statní dny v týdnu počítaly se u k řesťan ů a do dnes po čítají v C írkvi podle svého p o řad í; tedy naše 235
pondělí je druhým dnem týdne (feria secunda), úterý tře tím (feria te rtia ) atd. P osled n í den se nazývá podle hebrejského sabbatum (naše: sobota). V Římě se k o lem 1. sto letí p řed K r. nazývaly dny v týdnu podle p lan et: den Slunce, M ěsíce, M arsův, M erkurův, J u p i terův, V enušin a Saturnův. P ro k řesťan y je keděle opravdovým dnem Slunce nejen proto, že Bůh v tento den stv o řil fysické světlo, n5'brž že ten to den povstalo z hrobu Slunce, k te ré osvětluje každého člověka, jenž přichází na tento svět, a zahnalo tem noty sm rti. * L iturgický ro k se sk lá d á z 52 týdnů. Z nich dva se velm i záhy slavily se zvláštní okázalostí: týden ve likonoční a týden svatodušní. Je lik o ž tyto dva týdny se shodovaly se svátky židovským i, bylo snadno je zavésti v p rvní době k řesťanství. Z atím , co židovství slavilo v nich symboly, k řesťan stv í oslavovalo již sk u tečnost. T ím to přirozeným způsobem p řetv o řil se židovský k a le n d á ř v křesťanský. *
C írkevní ro k se nezačal vyvíjet podle logické sou vislosti a posloupnosti tajem stv í ze života Páně, nýbrž podle důležitosti těchto tajem ství. N evznikl nejprve A dvent a V ánoce, nýbrž základním kameniem nádherné budovy církevního ro k u jso u V e l i k o n o c e . V elikonocem i navázal se církevní ro k přirozeně na bohoslužbu Synagogy, k te ré vzal žezlo z rukou. O V elikonocích slavil se p o slední předobrazný be rán e k , neboť pravý B eránek u ja l se vládý a sám sebe položil za Oběť. I na tom to důležitém okam žiku katolické liturg zřím e, že nebyla vytvořena lidm i, nýbrž Původcem všeho, co se v C írkvi děje.
236
Židé o V elikonocích slavili p am átku šťastného od chodil z otroctví egyptského a vzpom ínali, ja k v den, k dy se ta k mělo stá ti, A nděl pobil všecky prvorozence egyptské, zatím co p řeše l (heb rejsk y : p eššah — p ře jití, z toho latin sk ý název V elikonoc: P ascha) p říb y tk y židu, jejichž veřeje byly z nařízen í H ospodinova po m azány k rv í zabitého beránka. N ázev „p e š š a h “ p řen esli židé na b e rá n k a a n e kvašené chleby, k te ré o těchto svátcích v zem i z a slí bené jedli. P a tn á c t se t le t po této poslední egyptské noci Židů p řiše l pravý B eránek, jehož k rv í jsm e na k ř tu sv. pom azáni a označeni za ty, k te ří jso u vyjm uti z hněvu Božího. „K ristu s — náš velikonoční B eránek — byl obě to v án “, p rav í sv. Pavel. *
V prvních dvou stoletích označovala se slovem „ P a s e h a “ sm rt S pasitelova, ve tře tím a čtvrtém s to le tí se tím slovem m yslilo i V zk říšen í a od pátéh o sto letí především V zkříšení. Jelik o ž P án Je žíš zem řel v p á te k a v sta l zm rtvýeh v neděli, k řesťan é výroční vzpom ínku n a ty to u d á lo sti slavili ve stejn é týd en n í dny. Židé n.aopak slavili své velikonoce v k terý k o liv den v týdnu. P ro to papež V ik to r I. (kolem r. 194) n a říd il všem církvím východu a západů, aby k řesťan sk é V elikonoce následovaly n e j bližší neděli po velikonocích židovských. V šeobecně bylo to to n ařízen í provedeno v ša k te prve po církevním sněm u v Nicei (325), k te rý ro z hodl, aby celá C írkev n a p říště slavila V elikonoce v ne děli po prvním úplňku jarním (jarn í ro vnodennost p ř i pad á n a den 21. března). T im v šak term ín V elikonoc k o lísá m ezí 22. březnem a 25. dubnem . P rav id la pro vypočítávání veliko noční doby v určitém roce jsou předm ětem církevního computu.
*
237
P ro slavení židovských velikonoc u rčil H ospodin sedm dní. T a k é k řesťan é své V elikonoce slavili stejně dlouho. „K onstituce ap o što lsk é“ ze 4. sto le tí p raví: „Po dobu velkého týdne, k te rý před ch ází d en V elikonoc a po dobu týdne, jenž následuje, odpočívají otroci, je likož jeden je s t týdnem U m učení P án ě a druhý tý dnem jeho V zkříšení, a protože m ají zapotřebí, aby byli poučeni o těchto tajem stv ích .“ V Římě m ěl každ ý den velikonočního týdne svo zvláštní bohoslužbu v u rčitém k o ste le , ja k tom u bý valo p ři důležitých příležitostech. P osled n í den této velikonoční oktávy — sobota in albis — byl ukončen velm i slavnostním i obřadý. * Z ákladním útvarem celého C írkevního ro k u je ve likonoční týden. O statn í tý d n y v ruce jsou jeho ozvě nou. K aždá neděle — den P án ě — s n ásled u jícím i še sti dny jso u ozvěnou velikonočního týdne. T ím to způsobem se po celý ro k každého týdne opakuje vzpom ínka na týden stv o řen í světa Bohem a na jeho obnovení Ježíšem K ristem . * Na některých m ístech se slavil nejen týden veli konoční, ale i týden, jenž před ch ází V elikonocům a o němž se vzpom íná na h o řk é u trp e n í P áně. V elm i záhy počal se tento týden nazývati s v a t ý m nebo v e 1 k ý m. Ve čtvrtém sto letí p o p isu je poutnice E therie, ja k v Jeru salem ě se š e st dni p řed vzpom ínkou na um u čení P áně vzpom ínalo na jeho slav n o stn í vjezd d o to hoto m ěsta. Četlo se nejprve Evangelium , k te ré líčí tento vjezd, potom vsedl biskup n a o slátko a byl ve den s hory O livetské do chrám u V zk říšen í na hoře Sionu. L id p ři tom zpíval „B enedictus“ a nosil v r u kou větve palm ové !,a olivové.
238
T ento jeru salem sk ý o břad byl v 7. nebo 8. století zaveden i v západní Církvi. T im povstala Palm ová či K v ě t n á n e d ě l e . *
O Z e l e n é m č t v r t k u záhy začlo se vzpom ína na založení sv áto sti oltářní. J e to tím n áp ad n ější, že jin a k ve č tv rtek se k řesťan é nescházívali k bohosluž bám. C htěli totiž ukázat, že nem ají nic společného s pohanským i obřady, k te ré se v ten den (dies Jovis) konaly k u poctě Ju p ite ra . Podle E therie šlo se v ú t e r ý večer do jeskyně, v níž K ristu s poučoval své učedníky, a četlo se m ísto ze sv. M atouše (24, 4 atd.) V e s t ř e d u se četlo z Písm a sv. o zrad ě Jidášově. O V e l k ý p á t e k se dle líčení poutnice z G alli četlo v Gethsem an,ech m ísto z Evangelia, kde je líčeno zajm utí K ristovo. P a k se lid odebral do Je ru sa le m a, k d e se četlo o o statních událostech tohoto velkého dne. V s o b o t u večer počala velká vigilie velikonoční T a se dnes p ře k lá d á na sobotu ráno. * P apež Lev († 461) o K větnou neděli a n ásled u jící dny četl a vykládal um učení Páně. P odle těchto ho m ilii (19 a 21) je jasno, že za jeho času četla se v n e děli zp ráv a um učení podle M atouše, ve stře d u podle L ukáše, ve č tv rte k podle Ja n a a v sobotu dle M arka. D nes se čte zpráva sv. M arka v úterý. *
^
P oslední dny Svatého týdne, a něk d y celý Svatý týden, bývaly dny úplného postu. „N auka dvanácti A poštolů“ ve 3. stol. nařizuje od pondělka do č tv rtk a p ů st až do t ř í hodin odpoledne, od p á tk u p a k do so boty úplný p ů s t přísný. T e rtu llia n znal jen tento po sleděn jí p ů st, k te rý trv a l čty řicet hodin, po k te ré byl S p a site l pohřben.
239
T o to číslo učinila po/.děj i C írkev základem svatopostního času, aby věřící m ohli se lépe p řip rav o v at k! s la vení velikonočních tajem ství. * Sedm tý d n ů po V elikonocích bylo naplněny r a dostí a veselím ze vzk říšen í a vítězství K ristova. P a d e sátý d en tohoto radostného údobí (P e n te costes: řec k y — p ad esát) s ta l se záhy jedním z n e j slavnostnějších křesťanského roku. Židé slavili z nařízen í M ojžíšova padesátého dne po velikonocích slavnost žní a p rv o tin polních, k te ré se obětovaly H ospodinu jako chleby, upečené z nové žně. P ozději vzpom ínali rab ín i i n a ozn(ám ení Z ákona s hory Sinai, k te ré se mělo s tá ti padesátého dne po východu z Egypta. K řesťané, k te ří židovské velikonoce n apln ili k ;o vým obsahem skutečného B eránka, učinili ta k brzy i se židovským i svátky žní a prvotin. P ro ně byl p a d esátý den po V elikonocích vzpom ínkou n a oznám ení Nového zákona s e s l á n í m D u c h a S v a t é h o , slav n o stí p rvotin v C írkvi, jim iž byly p rv n í duše, hlásící se ke K ristu. „A poštolské k o n stitu ce “ ze 4. sto le tí nařizují, aby S vatodušní svátky se slavily velm i okázale, neboť v tento den seslal P á n D ucha Svatého. D ále nakazují, aby se slavnosti prodloužily n a celý týden. Podle „Putování E th e rie “ (385) slavil se tento svátek v Jeru salem ě tím způsobem , že se o něm četlo ze S k u tk ů apoštolských ono m ísto, kde se popisuje seslání D ucha Svatého. Na Z ápadě se tento sv átek slaví ta k é od čtvrtého století. S tává se po V elikonocích druhou slavností k řestn í. * Čtyřicátého dne po V zk říšen í slaví se N a n e b e v s t o u p e n í . T o se původně slavilo o Svatodušních svátcích, ja k to rovněž dosvědčuje Etherie.
240
Od 8. sto le tí vyhradil se pro slavení N anebevstou pení zv láštn í den, a sice čty řicátý po V zkříšení, kdy se tato u d á lo st skutečně i stala. P okusy o ten to den děly se n a západě už od 4. století, ja k to vysvítá z ho m ilie papeže Lva. Sněm E lvirský kolem r. 300 m usil v šak zakročit, aby svátkem N anebevstoupení neuzavírala se doba ve likonoční, nýbrž až padesátého dne po V zkříšení. -H -
Z v láštn í postavení v církevním roce m ají tak é S u c h é d n i či k v a t e m b r (z latin sk éh o : q u atu o r tem pora), k te ré se vracejí č ty řik rá t do ro k a (po tře tí neděli adventní, po p rvní n,eděli postní, ve svatodušním týdnu a po sv átku Pozdvižení sv. K říže 14. září). Bývá to vždy střed a, p á te k a sobota. C írkev se v ty dny postí. Až do polovice 6. sto letí byly zavedeny pouze v Římě. Z dá se, že povstaly přem ěnou pohanských slavností, ja k to C írkev často dělala, aby o d stran ila pohanské zvyky. S ta ří Římané slavili v ty dny svátky, aby vyprosili na bozích požehnání pro plodiny zem ské. Ve čtvrtém m ěsíci (v červnu) slavili feriae m essis (obiln,í žně), o rovnodennosti podzim ní (v září) feriae vindem iales (vinobraní), v desátý m ěsíc (prosinec) feriae sem entinae (osev). I k řesťan sk é kvatem brové dni, k te ré m ěly n a h ra diti ty to slavnosti pohanské, byly zprvu nestáléh o data. T ep rv e později se v řadily v u rčité týdny církev ního roku. P o stn í Suché dni povstaly v době m ezi panová ním papeže K alista a Lva. P apež Lev p a k v nich vidí A poštoly zachovaný zvyk sta ré Synagogy. O pravdu tak é p ro ro k Z achariáš m luví o postech ve čtvrtém , p á tém , sedm ém a desátém m ěsíci. V sedm ém m ěsíci (září) oslavovali židé skončen žní a slavnost S tánků. B ydleli p ři tom ve Stáncích, zrobených z větví, aby si připom něli putování svých p řed k ů na poušti. J e ště dnes m luví Čtení ve M ši sv. Suchých dnů v m ěsíci z á ří o této slavnosti, jak o ž i o čtyřech postech, obvyklých u židů.
241
Jelik o ž Suché dni v m ěsíci červnu přip ad aly by někdy v dobu mezi N anebevstoupení P áně a Seslán^ D ucha Svatého, přeložily se do oktávu Svatodušního, M ezi N anebevstoupením a Sesláním Ducha Svatého se k řesťan é pro velkou ra d o s t nikdy nepostili. Suché dni v prosinci se dle papeže Lva postilo p ro to , aby věřící vzdali u přím né díky Bohu za veškerou úrodu. Jed in ě v tyto dny tak é se původně udílela svá to st k něžství a novokněží p řin á še li své duchovni prvotiny. * Jak ý m si doplňkem Suchých dnů jsou P r o s e b n é či K ř í ž o v é d n y (feriae rogationum ). T a k to se n a zývají 25. duben a tři poslední dny p řed N anebevstou pením Páně. Své jm éno m ají od toho, že v tyto dny se věřící u b íra jí s křížem v průvodě do polí a zah rad a za pění litan ií a pokorných m odliteb p ro sí Boha o úrodu, za odvrácení m oru, hladu, války, krupobití, jakož i hříchu, bludů a nevěry, k teréžto poslední tři věci bývají příčinou tre s tů Božích. N ejstarším z P rosebných dnů je 25. duben Codtud tak é název: litaniae m ajores — s ta rš í). T en to den je napodobením pohan, řím ských R o b i g a l i í , o nichž Římané p rosívali boha R obiga za odvrácení sněti ( = robigo) obilné. Průvody k řesťan ů v tento den povstaly ještě p řed Řehořem V elikým v Římě a spojení s dnem sv. M arka 25. dubna je s t jen nahodilé a pozdějšího data. T ř i poslední dni p řed N anebevstoupením P á n ě nazývají se na rozdíl od 25. dubna „litaniae mimpres“ (m ladší). Z avedl je r. 470 sv atý biskup M am ertus z V ienne v jižní Francii, když byla ta to k ra jin a stíhána Božími tre sty . * Suché dni a P ro seb n í dni jsou pro svou pravidel n o st jakým isi dny ú s tra n í církevního, jako doba po stn í je takovým ročním časem , v něm ž C írkev své d ítky vyzývá k pokání, k m odlitbě a větším u soustředění. *
242
Jak o žto p říp rav u na V elikonoce, na svátky, v michž si připom ínám e, že jsm e opět vykoupeni, zavedla C ír kev č t y ř i c e t i d e n n í p ů i s t (O uadragesim u). Činila ta k n ejp rv e z toho důvodu, že i S p asitel se po čty řicet dní postil. A však i jin a k bylo číslo 40 ve Z jevení posvěceno k ajícn o stí, postem , očišťováním a m ilostí. 40 dní omý val déšť p ři potopě hříšnou zemi. 40 ro k ů m usili Isra elité blouditi v poušti, dříve než sm ěli v sto u p iti do za slíbené země. 40 dní se m usil p o stit M ojžíš, a potom d ostal pro lid desky Zákona. 40 dní postiv se putoval p ro ro k Eliáš k hoře H oreb, kde se mu dostalo význam ného Zjevení. Papež Lev pokládá zavedení čtyřicetidenního postu za zřízení A poštolské. * L atinský název Q uadragesim a pro po stn í dobu pochází od první neděle v postě, kdy n ejp rv e počínala doba postní. T o je s t zachováno d o su d v tiché m odlibě m ešní této neděle: „Oběť svatopostního p o čátk u slavně přináším e . . . “ . Od této neděle až do V elkého p átku, k d y začaly Velikonoce, je st právě čty řicet dni. Je lik o ž se v n e děli C írkev n ikdy nepostí, bylo v lastně jenom 34 dní postu. C írkev v ša k chtěla m ít skutečně čty řice t d n í postu. P řid a l se tedy jako p o stn í den i V elký p á te k a Bílá sobota a je ště dni od stře d y p řed p rv n í nedělí postní. T a k povstala P opeleční střed a. Vývoj doby po stn í skončil asi k 8. století, ja k je to zřejm o ze sak ram en táře G ela^ianského. V sa k ra m entáři G regorianském má sice stře d a p řed první nedělí po stn í zvláštní M ši, ale dosud n e n í nazývána Popeleční. T oho jm éna se jí dostalo tep rv e tehdy, když se stala počátkem svatopostní doby, o něm ž byli veřejní kajícníci sypáním svěceného popele n,a hlavy zasvěceni p o stu a pokání. P ozději se obřad sypání popele na hlavy p řen e sl i na o statn í věřící a udílí se jim slovy: „Pom ni, člo věče, že prach jsi a že v prach se o b rá tíš!“
* 243
Je lik o ž v O rientě není ve zvyku p o stiti se v so botu, začla po stn í doba u nicli ještě dříve. T a k p o u t nice E therie píše, že v Je ru sa le m ě připravovali se vě říc í na V elikonoce po osm týdnů. Je ště dříve začal p ů st tam , k d e se věřící nepostili ani ve čtvrtek, nebo tam , k d e se odděloval p ů st Sva tého týdne od ostatního svatopostního času, ja k tom u bylo v Antiochii. T yto o rientální zvyky m ěly svůj vliv i na vývoj sv ato p o stn í doby na západě. Ke O uadragesim ě, k te rá je znám a už od čtvrtého století, p řid a l se k sedmému nebo osmém u sto letí čas S e p t u a g e s i m y , k te rý se sk lá d á ze tř í neděl: Septuagesim y, Sexagesim y a O uinquagesim y, protože předcházejí neděli O uadragesim u. Z nam ená to : sedm desátý, šed esátý a padesátý den (před V elikonocem i), podle starého počítání. Číslo sedm desát připom íná 70 let za je tí Židů v Ba bylonu. C írkev nám chce jím připom ínati po sedm d e s á t dní v roce naše otroctví pod m ocí ďábla, a tím v nás chce p robuditi touhu po našem vlastním do mově — po nebi. U nás nazývá se neděle S eptuagesim a nedělí „D e v ítn ík “, neboť je s t to devátá neděle p ře d V elikonocem i. N ásledující dvě neděle pak nazývám e: neděle první a druhá po D evítníku. * K dyž C írkev po k ru tý ch pronásledováních prvních k řesťan ů dosáhla konečného m íru, počala dále budo vati svůj rok. J e to lehce vysvětlitelné, že si vzpom ínala nejen na V zk říšen í P áně jako na svou n ejvětší rad o st, ale vzpom něla i na p říchod svého V ykupitele na tento svět. V Římě byl svátek N a r o z e n í P á n ě zaveden mezi rokem 243 a 336. V roce 336 vydal F u riu s Philocalus svůj k a le n d á ř řím ský, v něm ž je po prvé zm ínka o tom to svátku. V O rientě slavilo se N arození Spasitelovo 0. ledna na svátek Z jevení Páně, ja k to dosvědčují sv. Epiphanius, sv. Ephrem , C assian a jiní.
244
P outnice E therie m luví o dvou největších svátcích v roce: o V elikonocích a Zjevení Páně. N ic v šak n e p rav í o Vánocích. Během čtvrtého sto letí ro zšířil se sv á te k Z jevení všeobecně po všech pravověrných obcích. O něm se vzpom ínalo na narození Páně, na klan ěn í se M u d rců a na k ř e s t Páně. * P ro č zvolila C írkev Římská pro V á n o c e datum 25. prosince? J e možné, že chtěla svým svátkem od stra n iti pohanský sv á te k N a t a l i s i n v i c t i (sólis), k te rý byl velm i oblíben ve tře tím a ve čtvrtém století. Římané ta k oslavovali zim ní slunovrat. K řesťané si v šak vzpom ínali na pravé Slunce, n a Světlo, k te ré osvěcuje každého člověka, přicházejícího na tento ‚svět. Srovnání nestvořeného Slunce se sluncem! hm otným bylo nasnadě. Svatí otcové C yprián, A m brož, Lev" a Řehoř používají ve svých řečech tohoto srovnání. * Později byly v Římě i v O rientě slaveny oba svátky, V ánoce i Z jevení Páně. Z jevení P án ě nebylo na Z ápadě znám o p řed sněm em N icejským . V Gallii se slavilo r. 361, ve Španělsku r. 380 a v Římě ke konci 4. století. S vátek Zjevení P áně v západní C írkvi nikdy n a sobě n enesl znám ky vzpom ínek na narození Páně. V O rientě se na to zapom nělo, když byly zavedeny Vánoce. Nyní se o Zjevení P áně vzpom íná na tř i ta jem ství: na příchod M udrců, od V ýchodu, n a k ř e s t P áně v Jo rd á n u a na první zázrak p ři svatbě v K áni, p ři kterýchžto tajem stvích se z j e v i l o B ožství K ristovo. C írkev latin sk á , ačkoliv o tom to sv átku ve svých antifonách B enedictus a M agnificat m luví rovněž o tom to tro jím zjevení, vzpom íná nicm éně v ten den jen příchod M udrců. N a k ře s t P áně vzpom íná v oktáv Zjevení a na z ázrak v K án i o druhou neděli po Z jevení.
* 245
Podle E therie trv a la v Betlem ě a v Jeru salem ě slavnost Zjevení po osm dnů. V Římě je znám oktáv Z jevení od 8. stol. V sa k ra m en tá ři G regorianském se m luví o vigilii Zjevení. V A lexandrii uveřejňoval o sv átku Zjevení bisku svůj p a s t ý ř s k ý l i s t (epistola festa lis), v němž oznam oval, k d y se budou v tpmto^.roee slavit V eliko noce. Ve středověku se k tom u p řid áv al seznam všech pohyblivých svátků. E pistola festa lis dala vznik p astý řsk ý m p o s tn ím l i s t ů m . # Vánoce m ají tak é svůj oktáv. P ov stal asi zase tím způsobem , že měl n a h ra d iti pohanskou slavnost, o níž se lidé oddávali hnusným orgiím. O sv átku O březárú P áně na den 1. ledn,a m lu se už v polovici šestého století. Řím jej p řija l teprve v 9. století, kdy přeložil v basilice Panny M arie V ětší svou vánoční bohoslužbu ze Svaté noci na oktáv. P ů vodně to tiž slavilo se ve Svatou noc v Římě dvojí oficium : jedno u sv. P e tra a druhé u P anny M arie Větší. Oficium, k te ré se konávalo u sv. P e tra , zůstalo v last ním oficiem vánočním. S v átek O březání byl tedy jakým si zdvojením V á noc. Zdvojením p ak sv átku O březání povstal svátek N ejsvětějšího Jm éna Ježíš. Byl zaveden r. 1530. Poutnice E therie m luví tak é o tom , že v J e ru s a lem ě se v je jí dobu (konec 4. století) čtyřicátého dne po Zjevení, tedv 14. února, četlo z Evangelia m ísto, kdy Panna M aria přichází obětovati Je žíšk a do chrám u podle p řed p isů Zákona. C írkev tento den znala pod jm énem „ O c c u r s u s D o m i n i“, t. j. „S etkání Páně (se sv. Sim eonem )“. T en to sv átek byl původně slaven jak o svátek Páně. C írkev jej slaví dne 2. února (čtyřicátý den po N arození) pod názvem O č i š ť o v á n í P a n n y M a r i e . U n ás jej nazývám e H r o m n i c e , neboť svěc, k teré jsou o ten den svěceny, používá se p ři hrom obití, od čehož dostávají svíce své jm éno a od nich sám svátek.
246
Ja k o V elikonoce předchází zvláštní doba p ř í pravná, ta k i Vánoce. N azývá se A d v e n t , od lat, adventus — příchod. P řipravujem e se v ní na příchod V ykupitele jako dítka v Betlem ě a na jeho poslední příchod k Soudu. D oba A dventu trv a la různě: dva týdny, tř i nebo p ět až šest. Řehoř V elký ustanovuje ve svém S a k ra m en táři čtyři neděle. * K rásnou harm onii C írkevního ro k u působí nejen! hlavní svátky dosud jm enované, ale i neděle, k te ré zbý vají po oktávu Z jevení do neděle D evítníku a od oktávu S vatodušního do p rvní neděle adventní. P ro tu to dobu užívá se zelené barvy litu rg ick é a p roto se tyto neděle nazývají tak é „zelené“. N eděl po Zjevení P áně bývá až šest. Čtyři po slední jsou pohyblivé a odvisí od toho, kdy k te rý ro k začne D evítník. N eděle, k te ré potom přebývají, kladou se p řed poslední neděli v roce církevním . N eděl po oktávu Svatodušním m ůže b ý t 24 a 27. Je jic h počet odvisí opět od slavení V elikonoc. * K dyž se bohoslužby vigilie soboty v tý d n u S va todušním přeložily na ráno tohoto dne, z ů sta l druhý den — neděle — neobsazený. P ro tu to npděli se p ak vzala M še sv., k tero u složil A lcuin jako votivní M ši k Nejsv. T rojici. B iskup V avřinec z Liége (902—920) složil k této M ši ještě zvláštní oficium. T im byly dány všecky podm ínky ke zvláštním u svátku N e j s v ě t ě j š í T r o j i c e . Řím byl zprvu p ro ti tom uto svátku. J a n X X IL jej v šak r. 1334 p řija l. D nešní oficium tohoto sv átku pochází od P ia V. * Z vláštní svátek pro oslavení založení S v átosti O ltářní zavedl papež U rban IV. r. 1264 pro celou latin sk o u C írkev a ustanovil, aby se ko n ala vždy ve čtv rtek po oktávu Svatodušním .
247
T a to slavnost by se m ěla v lastně ko n at na Z e lený čtvrtek. V ten den je v šak C írkev za u ja ta skoro zcela nastáv ajícím utrpením S p asitele a nem ůže se oddati nesm írné ra d o s ti z ustanovení V elebné Svátosti. S vátek nese jm éno B o ž í h o T ě l a , P yl zaveden na popud sv. Ju lian y (* 1193, † 1255^ nejprve v Liége. Z vláštní p ře k rá sn é oficium pro tento svátek složil sv. T om áš A kvinský. * Ja k o odpověď na útoky jansenism u a p ro te sta n tism u p ro ti dogm atu o spasení všech lid í postavila C írkev sv átek N ejsvětějšího S rdce Páně, k te rý nám m á připom ínat lásk u V ykupitelovu ke všem lidem. P odnět k tom uto sv átk u dala opět svatá žena, M a r k é ta M arie A lacoque v P a ray - le - M onial, k te rá do stala zvláštní zjevení v letech 1873—1675. Po prvé byl tento sv átek slaven r. 1685. Papež P ius IX. jej r. 1856 ustanovil pro celou C írkev. P iu s XI. mu dal novou M ši a nové oficium. V elkým i ctitelkam i S pasitelova Srdce byly však už ve 13. sto letí svaté B enediktinky G ertru d a a Mechtilda. Ačkoliv celá liturgie m luví o toin, že Ježíš je n a ším králem , p řec P ius XI. r. 1925 zavedl zvláštní svá tek J e ž í š e K r i s t a - K r á l e a připom enul ta k pro všecky věky k rálo v sk á práva K ristova na celý svět, na všecko, co je na nebi i n a zemi. On je ustanoven naším Soudcem a K rálem , ja k to připom íná nejen posle dhí neděle C írkevního roku, ale i p rvní neděle adventní. Čekáme niejen na jeho p ř í chod do Betlem a, ale i na slavný příchod na konci věků, kdy nás, k te ří jej m ilujem e, uvede do svého K rálovství. 2. S v á tk y S v a tý c h
C írkevní ro k p ři svém vývoji p řib íra l vedle svátků a tajem ství P áně i vzpom ínky na světce a světice,
248
k te ří byli věrným i služebníky svého M istra a Pána, N a nich je zjevno, že byli dokonalým obrazem svého U čitele a dali nám p řík lad , abychom i my se odvážili se srdcem oddaným a hrdinným k rá č e ti se svým k ř í žem ve šlépějích Spasitele. S vatí jso u pýchou C írkve. Jenom ona se m ůže honosit ta k vznešeným i dítkam i. Žádná jin á společnost nem ůže vypěstovat k rásn ě jšíc h bytostí. S vatí jso u i pýchou každého k řesťan a, neboť jsou jeho slavným i předky, jakým i se nem ůže h o n o sit sv ět ská šlechta. Ja k o K ristu s je Slunce na liturgickém nebi, ta k P anna M aria je m ěsíc a o sta tn í světci hvězdy, p řijí m ající svůj le s k a k rá s u od Slunce, kolem něhož krouží. * N ejprve se utv ářely svátky P anny M arie, k te rá je v litu rg ii po K ristu středem n aší pozornosti a úcty. Ja k o všechnu svou d ů sto jn o st dostává nejblahoslavenější P anna pro svůj titu l M atky Boží, ta k všechny její sv átky jsou v nějakém spojení se Synem Božím, Svátky Syna Božího p ak jsou zase i svátky jeho ne poskvrněné M atky. T a k povstaly sv átky: Očišťování P anny M arie, Z věstování (25. března), N avštívení P an n y M arie (2. července). N ěkteré svátky Panny M arie povstaly jak o p ro tějšk y ke svátkům K rista. Jso u to: N eposkvrněné P o četí (Piem IX. ustanoven na den 8. p rosince; v 10. stol. slavilo se „Z ázračné p o četí‘‘ 9. p rosince), N arození Panny M arie 8. z áří (od 8. stol,), Jm éna P anny M arie (počátky tohoto sv átku v 16. stol.), 'P ře d sta v e n í P anny M arie v chrám u (datum 21. listop. v O rientě bylo p ři jato r. 1371 i n a Z ápadě), Sedm ibolestné P anny M arie 15. z áří (p řed Piem X. slavil se tře tí neděli v zá ří). S v átek N anebevzetí P anny M arie 15. srp n a p a tří mezi n e jd ů le žitější svátky M ariánské. Na Z ápadě se slaví od konce 7. století.
249
S v átek K rálovny růžence (7. říjn a ) sh rn u je všecka tajem ství ze života P ána Ježíše a P anny M arie. Byl uveden do celé C írkve papežem K lem entem XI. Od prvních po čátk ů uctívali křesťané i Anděly. Je jic h svátky se sp o ju jí obyčejně se slavncjstí P o svěcení chrám u, k te ré jim byly zasvěceny. S vátek sv. M ichala 29. z á ří je pam átkou posvěcení basiliky sv. M ichala, o níž m luví sa k ra m en tá ř L eoniánský. Zjevení sv. M ichala 8. května (slaveno už v 6, stol.) je vzpom ínkou posvěcení svatyně na M onte G argano, k d e se zjevil tento nebeský vojevůdce. V 10. a 11. stol. se na něk terý ch m ístech slaví p am átka sv. G abriela a sv. R afaela. D nes se slaví 24. března a 24. říjn a. V 16. stol. zavedl se svátek svatých A ndělů S trá ž ných, jejž K lem ent X. zavedl r. 1670 pro celou Církev a určil m u den 2. října. * V O rientě se slavilo P očetí sv. Ja n a K řtitele. Na Z ápadě toho sv átku není, ale vzpom íná se o svátku N avštívení P anny M arie n a to, že byl J a n K řtite l po svěcen už v lůně své m atky. Jediný' ze světců, krom ě P anny M arie, je oslavován i při svém N arození (24. června). V srp n u (29.) slaví se p am átka jeho S tětí. T ento den byl velm i záhy slaven v A frice a v O rientě. V Římě se v 6. stol. na tento den slavily tři oběti M še sv. jako o Vánocích. * V elm i pozdě vznikly sv átky sv. Josefa, tohoto p a nenského snoubence M atky Boží a p ěstouna Syna Bo žího. Z ů stal dlouho sk ry t p řed tv á ří C írkve, jako byl celý jeho život sk ry tý a věnovaný pouze péči o dvě n ej d ražší bytosti pod sluncem . A čkoliv koptický k a le n d á ř zm iňuje se o tom to velkém světci už v 8. stol., zavedl tep rv S ixtus IV. jeho svátek pro celou C írkev, aby se slavil 19. března. M nozí světci a velcí m užové v šak už dávno uctívali
250
tohoto krásn,ého P atriarch u . T a k sv. Bernard', sv .G ertru d a , sv. B rigita Švédská, sv. V incenc F e rre rsk ý , sv. B e m a rd in ze Sieny, V elk á sv. T erezie a jiní. 8. prosince 1870 pro h lásil P ius IX. sv. Jo sefa ?;a P a tro n a celé Církve. Jelik o ž sv átek sv. Jo sefa p ad á do doby po stn í a nem ůže se z toho důvodu zv lášt slav nostně rozvinout, ustanovil P ius X. „Slavnost sv. J o se fa “, k te rá se koná ve stře d u druhého týdne po> oktávu velikonočním . * N ejvětším svátkem A poštolů je den 29. června, kdy si C írkev vzpom íná na m učednickou sm rt apo što lsk ý ch k n ížat sv. P e tra a sv. Pavla. T en to svátek je zaznam enán už r. 336. K dýž se za K onstantina přenesla těla (z k a ta kom b, tam byla r. 258 u k ry ta ) těchto A poštolů do zvláštních basilik jim zasvěcených, rozeznávaly se dvě zvláštní slavnosti pro velkou vzdálenost těch to chrám ů. T a k se 29. června slavily N arozeniny sv. P e tra a P avla a 30. června P am átk a sv. Pavla, Slaví se ještě N astolení sv. P e tra v Římě (dne 18. ledna) a N astolení sv. P e tra v A ntiochii (2 2 .ú n o ra). Svátek sv. P e tra v okovech (1. srpna) oslavuje vlastně pam átku posvěcení chrám u A poštolů na E skvilinu, kde se chovaly okovy sv. P e tra. 25. ledna se slaví p řen e sení o sta tk ů sv. P avla; zdom ácněl však název „O brá cení sv. P av la“. T a k é svátky ostatních A poštolu začly se záhy vy víjet. * Octa k ostatním světcům začla n ejp rv e úctou k m učedníkům . T ep rv e později obracela se i k vy znavačům , pannám a ostatním svatým . K řesťané vzpom ínali na den um učení některého světce jako n a den jeho „narozenin“ pro nebe. Byl to den konečného vítězství světců. V te n den. přicházeli věřící k jejich hrobům . N ad těm i se později stavěly kostely.
251
A čkoliv zprvu neodvažovali se věřící ru š it k lid svatých těl, p řec od1 počátku 5. stol. (v O rientě dříve) rozdělovali si jejich o statk y (relikvie). T im se p ře nesla i úcta svatých do jiných m íst. J e š t ě později se oslavovali i tam , k d e nem ěli ani jejich relikvií. Jelikož C írkev nem ůže ve svém roce slav it p a m átk u každého jednotlivého světce, byl papežem Ře hořem IV. (828—844) u p říle žito sti dřuhého posvě cení bývalého P antheonu za chrám mučedlníků (ad M a rty re s; S ancta M aria ad M a rty re s) zaveden svátek V šech Svatých v den 1. listopadu. *
K ult Svatých během doby neobyčejně v zro stl pro bohatou žeň dokonalých n ásledovníků K rista. Z avedly se tedy společné svátky pro více V yznavačů, Panen nebo Žen. * P oslední papežové, aniž um enšili úctu k svatým , uvolnili hlavně neděle pro slavení taje m stv í K rista a li turgických dob, aby věřící nepřehlíželi hlavní m yšlenky C írkevního roku. Jso u ce údy m ystického těla K ristova, nechávám e se p ro stu p o v at životem z K rista. S Ním se zasvěcu jem e nebeském u Otci. S Ním obětujem e Otci celou svou jsoucnost. O d K rista očekávám e, že jednou p ro mění tělo n a ší nízkosti, aby bylo podobno tělu slávy jeh o “. (Fil. 3, 21). T ohoto života z K rista nabývám e prožíváním C ír kevního roku. V něm se každodenně nořím e do všech tajem ství Syna Božího a nabývám e ta k jeho vůně a jeho lesku, jež jsou nezbytny, aby n ás Otec nebeský p řija l jednou za své.
252
DOSLOV O pakujem e, co jsm e ře k li už v Předm luvě. C írkev nejlépe zná svého Ženicha. Žije tak , aby se M u líbila, M y p ak nem ůžem e učiniti lépe, než když je jí život napodobím e. Život C írkve se projevuje v L iturgii. S tředem a Sluncem , kolem k teréh o se celá L iturgie ro zv íjí — je K ristu s se svou Obětí. T am m usí započít i všechen náš duchovní život a k tom uto S lunci se m usí stále vracet. T a k chápali své k řesťan stv í p rvní následovníci K rista a ta k m u rozum í všichni S větci a Světice. O pusťm e ted y svou v lastn í osobu a své úzké zá jm y a pod vedením L itu rg ie rozšiřm e 3vá srd ce p ro nový, bohatý a rad o stn ý život sk rze K rista , s K ristem a v K ristu! A m en ! U. J. O. 6 D.
253
REJSTŘÍK absida 119, 120 absoluce 155 accentus 215 acclam ace 57, 197 acerra 111 Advent 53 agapa 45, 150 agenda 61, 211 akolyta 47, 48, 52, 52 alba 52, 60, 93 aleluja 57, 198 almuce 94 altare 104 altare fixum 107 altaria portalia 107 ambon 47, 57, 58 Am en 46, 57. 198 amikt 92, 163 ampullae 101 a n a fo ra 9 ,11,46,201 antidoron 7 antifona 53,147,191 antifonář 184, 201, 203, 218 antipendium 108 apertio aurium 135 arcibiskup 85, 87 arcibiskupský kříž
100 arcijáhen 47, 162, 163 arcikněz 88 arenaria 116 Asketa 179, 194 atrium 117, 122
VĚCNÝ
audienntes 133 auriphrygiata 100 baptisterium 123, 137, 141 basilika 28, 117 bema 118 berla 98, 166 Bílá sobota 10, 25 biret 101 biřmováni 26, 27 biskup 26, 47, 52, 82, 163, 165 bití v prsa 27 breviář 6, 13,18,69, 112, 181, 183, 205 bursa 112 caligae 102 camelaucum 101 campagi 102 campana 125 cancelli 107, 124 cancn 61 cantatorium 203 cantharus 110 cappa 97 cathedra 123 ceremonář 52 ceremoniál 13, 47, ceremonie 14, 21 ciborium 106 cingulum 52, 93 circulus aureus 103 clavi 98 collecta 186 columellae 105 com es 202
comicus, liber 202 com petentes 133 completorium 181 comput 237 concentus 215 confessio 119 confiteor 53 concha 118 conopeum 109 consignace 133,141, 143 consignatorium 143 consistentes 118 C onsuetudines 211 corporale 108 cotta 94 Credo 58 crepitacula 125 cursus 188 curvatura 102 dalmatika 52, 98, 164 diaconicum 119 diakonka 136 dipticha 66 doxologie 46,56,65, 198 electi 133 epiklese 9 epistola 9, 47, 56, 69, 163 eucharistická mod litba 185 eucharistie 67, 70, 80, 185 euchologium 200
255
eulogie 145 evangeliář 200,202 evangelní kniha 54, 164 exorcismus 24, 27, 31, 134, 188, 228 exorcista 161 faldistorium 123 fanon 100 farář 88 fon sbaptism alisl23 formale 97 generální vikář 88 glagoliti 214 graduale57,181,203 gregoriánský zpěv 215 Hadriány 116 hierarchie 80,82, 85 hodinky, církevní 177 homilie 58 hostie 48 hřbitov 53 hudba mensurální 221 hudba polyfonická
221 hymnus 14, 15, 18, 34, 56 cheirotonia 161 chirothecae 102 chorál 219 chrismale 136, 140 chvály 179 illuminati 188 improvisace 184 incensace 28, 60 incensorium 111 infula 100 introit 53 kánon mešní 45, 75 kanovník 88 kapitulář 202 kapitulní vikář 88 kasule 47 katechista 139 klečení 25, 26 klerik 83 klerus 60
256
kolekta 47, 56, 184 kolektivní modlitba 186 kmotr 134, 138 kompletář 180 konsekrační modlit ba 185 korporál 47, 59 kropenka 117, 222 křest 136 křtitelnice 117 křižmo 142, 166 křižové dny 242 kvatember 241 Kyrie 189 lekcionář 184, 200,
202 lektor 48, 58, 83, 161, 162, 164 letnýř 107 litelli 53 litaniae 53,188,189, 190 liturg 4, 5 loď chrámová 118 lucernare 179 lychnikon 179 manicae 102 manipl 52, 95, 163 mantum 97 manuale 211 manutergíum 111 manželství, překáž ky 167 manželství, smlou va 166 Martyrologium 13, 25, 208, 109 matutinum 178, 179 mensa 105 metropolita 87 misál 18, 183 m issale plenarium 200, 205 missa praesanetificatorum 10 mitra 52,98,100,166 monarontes 179 monstrance 111 mozetta 94
Nanebevstoupení 64, 72, 74, 240 Narození 25 narthex 118 navicula 111 n á v i s 118 neděle 10,25,48,235 nešpory 179 nona 51, 177 nuptiae 169 obětní dary 59 Oblouk vítězný 118 Obnubilatio 1 9 obsequiale 211 ofěra 145 Officia divina 4 o f fi c i u m 55 okuřování 55,60, 61 olej 27, 39, „ katechumenů 164 oleum sanctum 157 opat 48, 162 oratoř 138 Ordines 20, 47, 210 ordo 51, 161 organista 223 organum 124, 223 ostatky sv. 68 ostensorium 111 ostiář 83, 161 pacifikal 66 paenula 47 palla 108 pallii, festa 99 pallium 98 pannisellus 102 pannychis 178 papež 52, 54, 86 papežský legát 85 parthenae 179 Pascha 237 patena 60, 110, 165 patriarcha 87 pedum 101 pektorál 98, 111 pelvicula 111 penitentialia 154 perikopy 56, 58,202 peristera 106
peristyl 117 peššah 237 pileus 101 planeta 47, 97 „ plicata 97 pluviál 97 P o d j á h e n 49, 161, 164 pohřeb 29, 31 pokleknutí 24, 26 polibek 9, 2 7 ,4 8 ,6 6 polní Mše 114 pontifex 87 pontifikál 6, 13, 29, 92, 209 posvěcení chrámu 59 preciosa 100 preface 26, 48, 184, 185 presbytář 47 presbyter 48, 52 prima 180 primas 87 procesí 29 proměňování 44, 46, 63, 68, 71, 79 prostrace 25 prostrati 118 prsten 98 prsten snubní 166, 167, 168 pulpitum 124 purificatorium 112 pyxis 111 racionale 99 redditio sym boli 135, 139 relikvie 27, 29 responsoriál 184 responsoriální zpěv 181 respcnsorium 57, 190 retabl 106, 123 rituál 25, 29, 211 ritus 7, 9, 18, 65 rocheta 94 rubrika 26, 211 rukavice 98, 102
rybářský prsten 99 sacrarium 143 sakramentář 12, 46, 61, 184, 200, 201 sakristie 53, 67 sanctuarium 118, 119 sandalia 102 secretarium 55, 119 sedilia 119, 124 sekvence 57 semantron 125 sepulchrum 105 sexta 51, 177 schola cantorum 218 Smrtelná neděle 53 snoubenci 166 sochy 126 soli Deo 101 stání 25 statio 53, 196 stationární boho služba 12 stipendium 49 stipes 105 stola latior 97 superpelliceum 94 , 162 subsellia 119 suggestus 124 sutana 90 svatební Mše 168, 169 svatební obřad 167 svatostánek 109 svátostiny 224, 225 Svatý týden 48,238 svíce 54 svícen 36 štola 52, 95, 164 tasellus 103 terce 51, 177 thalami, benedictio 170 thronus 123 thuribulum 111 tiara 100, 101 titulus 48, 129 traditio sym boli 135
tonsura 16, 90, 161 tunicella 52, 98 tunika 98 turiferář 52 U dones 102 uniati 49 Vánoce 69 varhany 36, 223 velatio nuptialis 169 Velikonoce 18, 25, 27, 69, 236 Velký pátek 46, 48, 59, 239 velum 60 venialia peccata 154 verš 49, 68 věčné světlo 109 vesperae 179 viaticum 150 vigilie 10, 25, 53, 178, 179 víno 39, 43, 46, 4 8 59 voda 60 votivní M še 58 vstup 49, 54 výkrop 54 výstav 26 vyznání hříchů 54 „ víry 9, 30, 88 Vzkříšení 25, 28, 64, 72, 74 wanti 101 zaklínačství 83 zaříkávání 188 Zelený čtvrtek 10, 63, 239 Zjevení Páně 10,18 zpovědnice 26, 124 zpověď soukromá 151 zpověď veřejná 151 „ ušní 31 zpovědní fakulta 156 zvonek 64, 112 zvonice 125 zvony 30 žaltář 192 žehnání 28
257
LITERATURA A cta Apostolicae Sedis. R o m ae 1909. Aigruin VAbbé R., L itu rg ie . P a ris 1931. A t z - B e i s s e l , D ie k irc h lic h e K u n st in W o r t u n d B ild, R e g e n s b u rg 1915.
Bach Jos., D ie O s te rfe s t - B erech n u n g in
a lte r
und
ro m ain ,
P a
n e u e r Z eit. F re ib u rg 1907.
Batiffol Pierre, H is to ire
du
B ré v ia ire
r is 1893. — L 'e u c h a ris tie , P a r is 1913.
Baudot Dorrt Jules, C atéc h ism e litu rg iq u e , T o u rs 1923. Bauer G. Lor., D e r A lta r u n d sein e A u s s ta ttu n g n ac h A u ffa s s u n g
u n d A n o rd n u n g
der
K irch e.
D ü s s e l
d o rf 1928.
Bäum er Suithert, O • S. JB., G e sc h ich te d e s B re v ie rs, F re ib u rg 1895.
B aum stark Ant., M is s a le R om anum . S ein e E n tw ic k e lu ng,
ih re
w ic h tig s te n U rk u n d e n
uinld
P ro b lem e.
E in d h o v en - N ijm eg en 1930.
Braun Jos., S. J ., D ie litu rg isc h e G e w a n d u n g im O cci d e n t u n d O rie n t. F re ib u rg 1907. — D ie litu rg is c h e n P a ra m e n te in G e g e n w a rt u n d V e r g a n g e n h e it3. F re ib u rg
1924.
259
— D er christliche A ltar. M ünchen 1924. 2 sv. — D as christliche A lta rg e rä t in seinem Sein u n d in sein er E ntw ickelung. M ünchen 1932. B rin ktrin e Joh., D ie heilige M esse in ihrem W e rd e n und W esen. P a d e rb o rn 1931. Cabrol Fernand, O ■ S. B., Les livres litu rg iq u es l ’Eglise latine.
de
— Le livre de la P riè re antique, P a ris 1900. Cagin Paul, O. S. B., T e Deum ou Illa tio ? m es 1906. — L 'E u charistia. T o u rn a i 1912.
Soles-
C allew aert C., J. C ■ D-, L iturgicae in stitu tio n e s2. Brugis 1925. Canones ei decreta sacros, oecum, e t gener. Concilii T ridentini. V indobonae 1867. Caronti Em anuele, La P ietà liturgica, T o rin o 1920. Cinek F., P o d sta ta kněžské ordinacé. V Olom ouci 1929. — M še svatá v bohoslužebném řá d u církevního roku. 2 sv. V Olom ouci 1931—1932. C odex iuris canonici. V ydání G asparri-ho. F rib u rg i 1918. Corblet Jules, H isto rie du Sacrem ent de l’Eu d ia ri stře, P a ris 1885. — H isto rie du S acrem ent de Baptêm e, P a ris 1881. Coronata P. M atth., O. M . C., De locis et tem poribus sacris. A ugustae T au rin o ru m 1922. Č ernušák Grac., D ějepis hudby. B rno 1923. D uchesne Louis, O rigines du culte chrétien 4. ris 1908.
260
Pa
D ausend Hugo, O. F. M ., — W a lte rsc h e id Joh., Im H eiligtum der Liturgie. D ü sseld arf 1929. D ecreta authentica Congregationis s. R itu u m . 5 sv. a 2 appeiid. R om ae 1898—1927. D enzinger H enr. - B a nnw art Cl., S. J ., E nchiridion sym bolorum 17. F rib u rg i 1928. D oering Ose. - Bauer Lor., D er christliche A ltar, sein Schm uck u n d seine A u sstattu n g . P a d e rb o rn 1928. E isenhofer Lud-, G ru n d riss d er katholischen L itu r g ik 2—3. F reiburg 1926. — H andbuch der katholischen L iturgik. F reiburg I. B. 1932. E phem erides liturgicae, Romae. F oltpnovskp J o se f, L iturgika, Olomouc 1932. F ortescue A d rien - Bouäinghon A ., La M esse. P a ris 1921. Franz A d o lf, Die M esse im M ittelalter. — Die B enediktionen der K irche. F re ib u rg 1909. — R ituale von St. Florian. G a tlerer M ich., S. J ., A nnus litu rg ic u s4. O eniponte 1925. — D as liturgische T un. Inn sb ru ck 1926. G ihr N ik., D as heilige M essopfer dogm atisch, litu r gisch u n d aszetisch e rk lä rt17—39. F re ib u rg 1922. — Die heiligen S akram ente der katholischen K irche3. 2 sv. F reib u rg 1918. G risar H artm ann, D as M issale im Lichte röm ischer S tadtgeschichte. F reib u rg 1925. G uéranger Dom. Prosper, In stitu tio n s litu rg iq u es, P a ris 1879.
261
— L 'a n n é e litu rg iq u e , P a ris 1886.
Jakobson Rom., N e js ta r š í če sk é p ísn ě duchovní. P ra h a r. 1929.
Jakubec Jan, D ějin y lite r a tu r y české. I. P ra h a 1929. Jireček J ., Ily m n o lo g ia bohem ica. P ra h a '1878. 1888. Kellner Heinrich, H e o rto lo g ie 3. F re ib u rg 1911. Kellner K ■ A-, H e o rto lo g ie 3. F re ib u rg 1911. Kie††er G., R u b riz is tik 7. P a d e rb o rn 1928. Kirch Conr., S. J E n ch irid io n fo n tiu m h is to ria e eccle s ia s tic a e an tiq u ae . F rib u rg i 1910.
Kirsch Joh. Pet-, D ie S ta tio n s k irc h e n d es M issa le R o m an u m . E cc lesia o ra n s 19. F re ib u rg
Konráa
K., D e jin y p o sv átn éh o
zp ěv u
1926. s ta ro č e s k é h o .
2 sv. P ra h a 1881. 1893.
Kram p J., D ie O p fe ra n sc h a u u n g e il d e r rö m is c h e n M e ss litu rg ie . R e g e n sb u rg 1920. — M e s s litu rg ie u n d G o tte s re ic h 8—5. 2. sv. F re ib u rg 1922— 1923.
K u p k a Jos., O m ši sv. P ra h a 1899. — O c írk e v n ím ro ce. P ra h a 1907.
Lefebre Dom. Gasp., O. S. B. - Dacík Reg-, O- P., Z á k la d y litu rg ie . O lom ouc 1930.
Liturgia. A b tei S t. Jo se p h . 1. 2. B. 1924. Mariinucci Pius, M a n u a le s a c ra ru m C a e re m o n ia ru m , R o m ae 1911.
Migne, P a tro lo g ia e c u rs u s co m p letu s. S e rie s la tin a . — P a tro lo g ia e c u rs u s co m p letu s. S e rie s g raeca.
Mioni Ugo, M a n u a le di L itu rg ia . T o rin o —R om a. 1922. 2 sv.
262
N e je d lý Zd., D ějin y p ře d h u s its k é h o zpěvu v Č echách. P ra h a
'1904.
Neugart A lfons, H a n d b u c h d e r L itu rg ie , E insieNoel M., In s tru c tio n s s u r la L itu rg ie , P a r is 1861. d e in 1926.
Pontificale Rom anum. E d itio sec u n d a p o s t
T y p ica m .
R a tis b o n a e 1908.
Puniet Pierre, O- S. B., P o n tific a le R om anum . Rituale Rom anum. E d itio ju x ta T y p ica m . R o m ae 1926. Sauer Josef, S y m b o lik d es K irc h e n g e b ä u d e s u n d s e i ner
A u s s ta ttu n g
in
d e r A u ffa ssu n g
des
M itte l
a lte rs . F re ib u rg 1902.
Schäfer Bernhard, L itu rg . S tu d ie n , R e g e n sb u rg 1912. Schuster Ildef. - B auersf eld R., L ib e r sa c ra m e n to ru m , R e g e n sb u rg 1929—1931. 9 sv.
Soengen
Lud., S. J ., G o tte s h a u s
und
G o tte s d ie n s t.
F re ib u rg 1922.
S lapper Rieh., K a th o lisc h e L itu rg ik 5—6. M ü n s te r in W e s tfa le n . 1931.
Thalhofer
V . - Eisenhofer L., H a n d b u c h
d e r k a th o li
sch e n L itu rg ik 2. F re ib u rg 1912. 2 sv.
W e in m a n n Karl, G e sc h ich te d e r K irc h e n m u s ik 2. K em p te n 1913.
W illi Charles, L e B rév iaire expliqué. P a r is 1922. 2 sv. Buchberger Mich., K irc h lic h e s H a n d le x ik o n . F re ib u rg 1907—1912. 2 sv.
Braun Jos., S. J ., L itu rg isc h e s H a n d le x ik o n 2. R e g e n s b u rg 1924.
Č eský slo v n ík bohovědný. P ra h a .
263
H erder, L e x ik o n fü r Theologie und Kirche. F reiburg. M iklosich Fr., Etym ologisches W ö rte rb u c h . W ie n 1886. Sleum er A lb e rt, L iturgisches Lexikon, L im burg 1916. B arták Jo sef, V ocabula b reviarii rom ani, P rag ae 1876.
