Souhrnná chronologie 12. dynastie

12. DYNASTIE Skupina králů následujících po Mentuhotepovi IV. je na Turínském papyru uvozena na řádku V,19 záhlavím „[Králové] sídlící v[e městě] Ictauej“. Nová rezidence je doložena mnoha písemnými prameny, ale archeologům se zatím nepodařilo najít z ní ani kamínek. Obvykle bývá předpokládána v oblasti dnešního Lištu, přibližně uprostřed mezi Dahšúrem a Médúmem, přesnější lokalizace je dosud „předmětem diskusí“. Někteří egyptologové považují za pravděpodobné, že město leželo spíše severněji, blíže „jádra“ Menneferu u Mit Rahíny, jiní je pokládají za jeho přímou součást, respektive jižní předměstí, a hledáno bylo i na východním břehu Nilu. Názor o poloze Ictaueje vychází především ze skutečnosti, že u Lištu jsou pohřební komplexy prvních dvou králů 12. dynastie. Jejich nástupci si budovali pyramidy převážně severně odtud, na staré nekropoli v Dahšúru a v poblíž ležící Mazghúně, ale dvě jsou opět jihozápadně od předpokládané polohy nové metropole a také poměrně daleko od Nilu, na přístupové trase do Fajjúmské prolákliny – jedna u Láhúnu a druhá u Haváry. S majiteli těchto hrobek, Senusretem II. a Amenemhetem III., bývá také nejčastěji spojováno budování rozsáhlých vodohospodářských děl v oblasti Fajjúmu a zúrodnění velkých ploch nacházejících se původně pod hladinou jezera Meruer (Moeris; Birkit Kárún). Z doby 12. dynastie již máme mnohem podrobnější zprávy o územích ležících mimo vlastní údolí Nilu, ocitajících se dlouhodoběji v popředí egyptského zájmu. Vedle tzv. Fajjúmské oázy, jíž se budeme věnovat průběžně, k nim patřily zejména strategické cesty na východ – k Rudému moři a Suezské šíji. Četnější a spolehlivější jsou i informace o důlní činnosti na Sinajském poloostrově a také doklady o syropalestinských lokalitách. Neklidná oblast východního Středomoří byla tehdy svědkem mnoha kmenových přesunů, podle Groha „patří do této souvislosti nepochybně i historické jádro některých starých židovských legend“. Biblisté se například pokoušejí takto datovat odchod Abrahama z mezopotamského Uru (Genesis 11,31), případně jeho příchod do Egypta (13,1n). „Šineárský král Amráfel“ (14,1) pak bývá spekulativně spojován se současníkem Amenemheta IV. z konce 12. dynastie – babylonským zákonodárcem Chammu-rabim, jenž podle chronologie Novákové vládl v letech 1792–1750. Tyto konstrukce ovšem narážejí na četné problémy a také na dosti všeobecný despekt seriózních historiků. Asfaltová silnice a s ní souběžné vodovodní potrubí z dnešní Keny (v ohbí Nilu severně od Luksoru) přes hornatou Východní pouš do Safágy u Rudého moře (a odtud podél pobřeží dále na sever do turistického centra Hurgháda) prochází Vádím Gasus, jednou z nejschůdnějších spojnic údolí Nilu v Horním Egyptě s rudomořským pobřežím. Tato cesta byla zřejmě využívána od nejstarších dob, zejména při výpravách do „země Punt“, ale za Střední říše je na ní doložen již pravidelnější a hustější provoz. Nedaleko Safágy byly nalezeny zbytky chrámu z 12. dynastie a v roce 1976 se podařilo archeologicky prokázat i existenci egyptského námořního přístavu z téhož období. V Dolním Egyptě mělo podobný strategický význam Vádí Tumílát, které spojuje staroegyptské město Perbastet (Búbastis; Tell el-Basta), ležící u nejvýchodnějšího ramena nilské delty, s jezerem Timsáh na Suezské šíji, jímž nyní prochází Suezský průplav. Vádí Tumílát je ve srovnání s Vádím Gasus mělčí (hory Východní pouště jsou zde nižší) a také výrazně širší. Vedla tudy odpradávna důležitá a prakticky jediná cesta na Sinajský poloostrov a dále do Palestiny, po níž v opačném směru pronikali do Egypta asijští kočovníci. Za Střední říše ji kontroloval systém obranných pevností, jimž se podle soudobých pramenů říkalo „Vládcovy zdi“. Pevnostní systém na severovýchodě Egypta je zmiňován a podle Encyklopedie byly jeho základy vybudovány již za krále 9./10. dynastie Cheteje III., současníka Mentuhotepa II., a posiloval jej i Mentuhotep III. z konce 11. dynastie, ale jeho podobu, rozsah a zejména lokalizaci neznáme (dosud není archeologicky prokázán). Termín „Vládcovy zdi“ je doložen literárními texty Nefertejovo proroctví a Povídka o Sinuhetovi a oba prameny se shodují i v popisu jejich účelu – zamezit pronikání Asijců do Egypta. Příslušná, bohužel nepříliš zřetelná pasáž Nefertejova proroctví se podle Bárty vztahuje k době vlády Amenemheta I. a Sinuhetův příběh se odehrává po násilné smrti téhož krále, tj. za vlády jeho nástupce Senusreta I. Bárta píše, že „Amenemhet I. nejspíš postavil řadu menších pevností po úspěšném vyhnání Asiatů z východní delty“, a lokalizuje je „poblíž Tell er-Ratáby, zhruba 40 km západně od jezera Timsáh“. Někteří autoři vydávají „Vládcovy zdi“ za obrannou linii chránící mnohem pozdější průplav vedený Vádím Tumílát (začal jej kopat až Neko II. z 26. dynastie a dokončil Dáreios I., jeden z perských králů ovládajících Egypt jako Manehtova 27. dynastie), jiní je ztotožňují s pevnostním systémem z 12. dynastie v Dolní Núbii (viz úvod ke Střední říši). Na jihozápadě Sinajského poloostrova, v lokalitě Serábit el-Chadím, byly na samém počátku 12. dynastie otevřeny nové doly na tyrkys, které nahradily stará a postupně opouštěná ložiska ve Vádí Maghára. Vznikl zde nejstarší známý skalní chrám (speos) v Egyptě, takzvaná Hathořina svatyně, a o něco později byla těsně vedle ní vyhloubena do útesu ještě jedna, zasvěcená bohu Sopduovi. Obě svatyně se směrem od skály po staletí

rozšiřovaly vnějšími přístavbami pilířových dvorů a síní (poslední vybudoval Sethi I. z 19. dynastie), a získaly tak zvláštní podobu dvouosého chrámu s velmi nepravidelným a neobvyklým půdorysem, ovlivněným členitou konfigurací terénu (viz obr. 1076). Chrám v Serábit el-Chadím byl „v provozu“ po velmi dlouhou dobu, a přestože dnes leží v troskách, dochovalo se mezi nimi obrovské množství nápisů a stél, jen z období Střední říše okolo dvou set (poslední je z doby vlády Ramesse VI., tj. z 20. dynastie). Kromě běžných textů sakrální povahy obsahují i informace o frekvenci a početnosti expedic do zdejších dolů a jménech a titulech jejich velitelů. Podle Bárty „jeden z nejdelších textů uvádí, že při jedné expedici zde pobývalo 20 mužů společně s 200 lamači kamene, 20 námořníky, 14 truhláři a 30 rolníky. Jednu z největších výprav (735 osob) zorganizoval Amenemhet III.“ Relativní dochovanost chrámu a výrazně nižší než obvyklý stupeň rozkradenosti stél připisuje Bárta odlehlosti místa a obtížnému výstupu, jenž „zabere zdatnému chodci více než hodinu“. V okolí byly nalezeny ubikace pro dělníky pracující v dolech a také důkaz, že lokalita byla ne-li exploatována, tedy aspoň prospektorsky zkoumána již v dobách Staré říše: v nedalekém Vádí Charít byl vedle velké stély Senusreta I. objeven i skalní nápis z doby vlády Sahurea (začátek 5. dynastie). Baines zmiňuje poměrně nové nálezy skalních textů ze Střední říše asi 1,5 km západně od chrámu a skalní stély z 20. roku Amenemheta III. v nedalekém Vádí Nasb. Sinajské reliéfy z této doby vykazují určitý pokrok: od začátku 12. dynastie neobsahují ikonografické výjevy běžné za Staré říše a obvyklé ještě v době 11. dynastie – panovníka rozbíjejícího zajatým nepřátelům hlavy palicí. Místo nich se objevují tzv. proklínací texty s ideologicky totožným obsahem, vývojově navazující na figurky spoutaných Asijců, Libyjců a Núbijců ze zádušních chrámů králů Staré říše. Proklínací texty „měly zajistit magické zničení nepřátel Egypta, kteří byli bu přímo modelováni jako jednotlivé osoby z pálené hlíny, kamene nebo dřeva, nebo byla jejich jména napsána na hliněné nádoby. Nad těmito předměty byla pronášena proklínací formule a následně byly rituálně rozbíjeny. Účelem bylo docílit zničení jedinců, měst nebo kmenů v Syropalestině, Núbii a Libyi.“ (Bárta) 691 – Střepiny s tzv. proklínacími texty

K větším nálezovým skupinám proklínacích textů patří „nepopsané figurky z Heluánu z počátku 12. dynastie, figurky a popsané střepy z núbijské pevnosti Mirgissa, keramické střepy neznámého původu datované do doby Senusreta III. a Amenemheta III. nacházející se v Berlíně, a konečně hliněné figurky objevené v Sakkáře, které jsou dnes v Bruselu. Mirgisské texty uvádějí pět lokalit: Byblos, Ulazza, Anaki, Mugar (všechny na pobřeží Středozemního moře) a Šutu (v Zajordání). Texty z Berlína zmiňují syropalestinské lokality Arkata, Aškalón, Ulazza, Byblos, Anaki, Mugar, S’apa, Jeruzalém a Rehab. Bruselská skupina jmenuje mnohem více měst, mezi spolehlivě identifikovaná patří Jeruzalém, Akko, Šamchúna, Lakíš a Bét-Šemeš.“ (Tamtéž) Egyptské názvy jmenovaných lokalit, tj. jejich autentickou podobu na proklínacích textech, Bárta ovšem neuvádí a také nezmiňuje, že „spolehlivá identifikace“ je v řadě případů sporná. Například s Jeruzalémem je víceméně zkusmo ztotožňován výraz Aw+w-SA-m-m, tedy „Aušamem“. (V podobě „Urušalim“ je město známo až z tzv. amarnské korespondence z doby 18. dynastie.)

Souhrnná chronologie 12. dynastie Pramen Turínský papyrus Manehto Encyklopedie Nims Vachala Baines Kinnaer Weeks Loy Strouhal Schneider

Chronologie

Celkem roků 213

1994–1797 1991–1786 1991–1785 1991–1783 1991–1783 1991–1782 1985–1795 1963–1786 1938–1759

197 205 206 208 208 209 190 177 179

Počet králů 8 7 8 8 8 8 8 8 8 8 8

Absolutní chronologie 12. dynastie by měla být teoreticky mnohem spolehlivější díky záznamu o konjunkci Slunce a Siria v 7. roce vlády Senusreta III., ale neutuchající spory o existenci či neexistenci koregencí (viz úvod ke Střední říši) a rozdílné názory na další variantně řešitelné problémy ukazují, že tomu tak není. Zúžíme-li vhled do problematiky na tři reprezentativní zdroje – Encyklopedii, Bainese a Schneidera, zjistíme, že koncepce, na nichž jsou výpočty založeny, nejsou slučitelné (viz následující tabulky). Zatímco Bainesovy a Schneiderovy letopočty se vzájemně překrývají, a je tedy zřejmé, že k vládním obdobím jednotlivých králů jsou připočítány i koregence s jejich předchůdci a nástupci, bezprostředně navazující data v Encyklopedii vypovídají bu o eliminaci těchto přesahů, nebo o názoru, že žádné koregence nebyly a králové vládli „jeden po druhém“ (z pouhého výčtu dat není jasné, kterou z těchto alternativ autoři předkládají).

Dílčí absolutní chronologie 12. dynastie 1. Amenemhet I. 2. Senusret I. 3. Amenemhet II. 4. Senusret II. 5. Senusret III. 6. Amenemhet III. 7. Amenemhet IV. 8. Neferusobek

Encyklopedie 1994–1964 1964–1919 1919–1881 1881–1873 1872–1854 1853–1809 1809–1800 1800–1797

Baines 1991–1962 1971–1926 1929–1892 1897–1878 1878–1841 1844–1797 1799–1787 1787–1783

Schneider 1939/8–1909 1919–1875/4 1877/6–1843/2 1845/4–1837 1837–1818 1818/7–1773/2 1773–1764/3 1763–1759

Délka vlády králů (v letech)

1. Amenemhet I. 2. Senusret I. 3. Amenemhet II. 4. Senusret II. 5. Senusret III. 6. Amenemhet III. 7. Amenemhet IV. 8. Neferusobek

Encyklopedie 30 45 38 8 18 44 9 3

Baines Schneider 29 45 37 19 37 47 12 4

29–30 44–45 33–35 7–8 19 44–46 9–10 4

Po korekci Baines Schneider 29 29–30 36 34–35 34 31–33 14 5–6 37 19 44 44–46 10 9–10 4 4

Doložená délka vlády 29 (30) 38 ? 6 16 45 6 ?

Poznámka: Ponecháme-li stranou rozdílné názory na délky vlád Senusreta II. a Senusreta III., o nichž si řekneme více později, zjistíme, že u ostatních králů jsou si naopak dosti podobné (první tři sloupce tabulky). Po eliminaci koregencí u Bainese a Schneidera, spočívající v redukci délky vlád jednotlivých králů na dobu vymezenou převzetím trůnu po smrti krále předchozího a smrtí vlastní (další dva sloupce), ovšem vystoupí do popředí další odlišnosti, patrné zejména v první polovině dynastie. Pro ilustraci je pak u každého krále připojen nejvyšší archeologicky doložený rok vlády (poslední sloupec). Současný východ Slunce a Siria pozorovaný v 7. roce vlády Senusreta III. se musel podle astronomických výpočtů uskutečnit v rozmezí let 1876–1864. Tomuto poměrně exaktnímu kritériu vyhovují datace Bainese (konjunkce u něj vychází na rok 1871) a Encyklopedie (1865) – což samozřejmě samo o sobě nemůže být měřítkem jejich spolehlivosti. Naopak v příkrém rozporu s astronomy je nízká chronologie Schneiderova (1830), a zdá se tedy, že nemůže platit. Schneiderův nebo jemu velmi podobné názory ovšem sdílejí i další badatelé, a i když k tomu jistě mají dobré důvody, vysvětlení nikde nenacházíme. (Z našich zdrojů je zastáncem nízké chronologie například Bárta, na jehož pokus o synchronizaci egyptských dějin s událostmi v oblasti „Syropalestiny“ musíme nahlížet pod tímto zorným úhlem). Záznamy na fragmentech Turínského papyru umožňují definovat skupinu králů 12. dynastie velmi přesně: na řádku V,19 je uvozena již zmíněnou formulí „[Králové] sídlící v[e městě] Ictauej“, z následujících osmi řádků V,20– V,25 a VI,1–VI,2 se dochovala první dvě jména částečně a poslední dvě úplně a sumační řádek VI,3 resumuje: „Celkem osm králů vládlo v rezidenci [Ictauej] 213 let, 1 měsíc a 17 dnů.“ Spolu s dalšími prameny pak tento dokument umožňuje i poměrně spolehlivou opravu Manehtových jmen tradovaných Iuliem Africanem a Euse-

biem, kteří v důsledku nějakého omylu považovali Senusreta II. a Senusreta III. za jediného krále, vládnoucího celkem 49 let. Přehled králů 12. dynastie Běžná jména 1. Amenemhet I. 2. Senusret I. 3. Amenemhet II. 4. Senusret II. 5. Senusret III. 6. Amenemhet III. 7. Amenemhet IV. 8. Neferusobek

TP [Sehete]pib[re] [Cheper]ka[re] [Nebukaure] [Chacheperre] [Chakaure] [Nimaatre] Maacherure Sebeknefrure

Manehto (Iulius Africanus) Ammanemés Sesonchosis Ammanemés Sesóstris Sesóstris Lacharés Ammanemés Skemiofris

Královské hrobky 12. dynastie Králové 12. dynastie rezignovali na krátkou tradici nepyramidových pohřebních komplexů Antefů a Mentuhotepů a ve zřejmé souvislosti s přenesením sídelního města z Vesetu na sever země dále rozšiřovali původní menneferskou nekropoli, kde navázali na hrobní architekturu Staré říše. Zavedli však některé inovace, jejichž účelem bylo zejména zvýšení bezpečnosti infrastruktur pyramid před lupiči (nepochybně po zkušenostech s rabováním hrobek za Prvního přechodného období) a usnadnění („zlevnění“) stavby jejich superstruktur. Zásadní, na první pohled nápadný a z hlediska trvanlivosti osudný je rozdíl spočívající v úspornějším stavebním postupu: z velkých kamenných bloků se stavěla už jen základní kostra s hlavními osami ve směru úhlopříček, zatímco zbývající, mnohonásobně objemnější prostor superstruktury byl vyplněn obyčejnými sušenými cihlami, případně i štěrkem, kamennou drtí, hlínou, sutí, pískem a podobným materiálem. Nekvalitní jádro se sice nadále obkládalo přesně opracovanými bloky kvalitního vápence, ale po jejich odstranění zloději kamene stavby rychle chátraly a dochovaly se tak v mnohem horším stavu než kamenné pyramidy Staré říše.

692 – Schéma konstrukce pyramid Střední říše podle Vandiera – kamenný skelet superstruktury je vyplněn sušenými cihlami

Přístupy do podzemí jsou někdy umístěny zcela neočekávaně – asymetricky vzhledem k osám pyramidy či dokonce v satelitní hrobce – a skrývají „nepřehlednou spoustu spletitých a často slepých chodeb“, přičemž pohřební komora se sarkofágem není pod středem superstruktury, ale „na nejneobvyklejších místech“ (Zamarovský). Ochranná opatření tohoto druhu byla dovedena k dokonalosti zejména ve druhé polovině dynastie, přesto však svůj účel nesplnila – všechny pyramidy Střední říše byly rovněž později vykradeny; lupičům neodolaly ani nejúčinnější bezpečnostní systémy posledních egyptských pyramid 13. dynastie, které změnily pohřební komoru v nedobytnou pevnost.

Některé otázky spojené s budováním velkých pyramid jsou dodnes nejasné (a naprostá absence epigrafických pramenů poskytuje dosti široký prostor pro spekulace), ale neméně podivuhodná je i technologie jejich vylupování. Dokud se v přilehlých chrámech pěstovaly královské zádušní kulty a mohutné ohradní zdi hlídaly ozbrojené stráže, jeví se pracné a nepochybně i hlučné probourávání do nitra hrobky jako nemyslitelé – pokud ji po vzájemné domluvě nevyraboval sám ochranný a kněžský personál. Proto většina badatelů datuje vykradení pyramid do dob, kdy slabá centrální vláda nedokázala vzdorovat anarchii a všeobecnému rozvratu. Podle těchto teorií byly pyramidy Staré říše vyloupeny v Prvním přechodném období a pyramidy Střední říše (a 13. dynastie) ve Druhém. Vzhledem k tomu, že zloději navzdory různorodým bezpečnostním opatřením šli téměř vždy „najisto“, je třeba předpokládat předávání znalosti vnitřního uspořádání jednotlivých hrobek po řadu generací z otce na syna, a již ústním podáním, nebo v podobě tajně zhotovených či ukradených plánů v době stavby. Lupiči „vždy přesně věděli, kde končí tajná chodba, kde je třeba hledat východ z labyrintu ve stropě, kde je třeba vyzvednout balvan z podlahy. Uzavírací bloky dovedli rozbít nebo obejít tak, že se pod ně podkopali... Pracovali s měděnými dláty a palicemi z doleritu při slabém světle olejové lampy, na břiše a pod úlomky padajících kamenů, po dlouhé týdny, měsíce, snad i roky. Nás vyčerpá pouhá pohodlná návštěva těchto míst... (Zamarovský 1986) Přehled královských hrobek 12. dynastie Král Amenemhet I. Senusret I. Amenemhet II. Senusret II. Senusret III. Amenemhet III. Amenemhet IV. Neferusobek

Lokalizace pyramidy Lišt Lišt Dahšúr Láhún Dahšúr Dahšúr (1. pyramida) Havára (2. pyramida) jižní Mazghúna ? severní Mazghúna ?

KRÁLOVÉ 12. DYNASTIE 1. [106.] Sehetepibre Amenemhet I. Hor – 1. část vlády: s-Htp-ib-tA.wy – Sehetepibtauej Hor – 2. část vlády: wHm-ms.wt – Vehemmesut (skupinu znaků ms-t-w čteme ms.wt)

Obě paní – 1. část vlády: s-Htp-ib-tA.wy – Sehetepibtauej Obě paní – 2. část vlády: wHm-ms.wt – Vehemmesut (skupinu znaků ms-t-w čteme ms.wt)

Zlatý Hor – 1. část vlády: zmA-bik-nbw – Biknebusema Zlatý Hor – 2. část vlády – 1. verze: ms-bik-nbw – Biknebumes Zlatý Hor – 2. část vlády – 2. verze: wHm-ms.(w)t-bik-nbw – Biknebuvehemmesut

Trůnní jméno: ra-s-Htp-ib; ra-s-Htp+t+p-ib – Sehetepibre

Rodné jméno: i-mn+n-m-HA.t; i-mn+n-m-HA.t+t – Amenemhet

Zkrácené rodné jméno: i-mn+n-y – Amenej

TP V,20: [ra-s-Htp]+p-ib – [Sehete]pib[re]; ztracené znaky jsou doplněny podle jiných pramenů Manehto: Ammanemés (Iulius Africanus); Ammenemés (Eusebius) Varianta trůnního jména: Sehetepjebre Varianty rodného jména: Amenemhat; Ameni Varianty Manehtova jména: Amenemes; Amenemmes Zakladatelem 12. dynastie a nepochybně jedním z nejschopnějších staroegyptských vládců byl muž neznámého a téměř určitě nekrálovského původu. Podle Vernera pocházel z nejjižnějšího kraje Egypta a jeho matkou byla pravděpodobně Núbijka; informace však vychází jen z utilitárního spisku známého pod názvem Nefertejovo proroctví, vzniklého až po Amenemhetově smrti na objednávku jeho nástupce. Toto literární dílo, antedatované do doby vlády Snofrua (4. dynastie), se dochovalo v pozdějším opisu na hieraticky psaném papyru z 18. dynastie (nyní v petrohradské Ermitáži). Král zde vystupuje pod zkráceným jménem Amenej, jako jeho rodiče jsou uvedeni kněz Senusret a jeho žena Nefret z Abu (Elefantiny), a „předpovídá“ se mu skvělá budoucnost: „Přijde z jihu král jménem Amenej, syn ženy z Tasetej [Ta setej], dítě Horního Egypta. Vezme bílou korunu a bude nosit i červenou korunu, sjednotí obě mocné [koruny].“ (Callenderová) Identita Amenemheta I. s králem Amenejem z Nefertejova proroctví je pokládána za velmi pravděpodobnou, takřka jistou. Podobný stupeň hodnověrnosti je přikládán i jeho ztotožnění s catejem posledního krále 11. dynastie Mentuhotepa IV. Amenemhetem, a dokonce existuje i písemný – bohužel ne zcela jednoznačný – doklad, že Mentuhotep IV. ho jmenoval svým spoluvládcem. Stejně jako Nefertejovo proroctví však mohl být i on vyroben účelově, jako dodatečný pokus o legalizaci, resp. jako její falešný důkaz (podvrhy tohoto druhu nejsou výjimkou). Podle všeho měl totiž legitimní nárok na trůn příslušník královské rodiny Antef, jenž s ním také otevřeně vystoupil, nedokázal se však prosadit. Zdá se, že Amenemhet využil své výhody velitele armády, zorganizoval klasický vojenský puč a s podporou několika nomarchů se zmocnil vlády. Na přelomu 11. a 12. dynastie jsou doloženi i další uchazeči o trůn: především Núbijec Segersenej a blíže neznámý Ijibchentre. Proti Segersenejovi Amenemhet I. vyslal hned po převzetí moci vojenskou výpravu v čele s loajálním nomarchou 16. hornoegyptského kraje Chnumhotepem I. (majitelem skalní hrobky č. 14 v Bení Hasanu) a tentýž nomarcha pomáhal novému králi i při potlačování Antefovy opozice v Horním Egyptě, kdy byla nasazena i říční flotila dvaceti lodí. Třetí odpůrce převratu, Ijibchentre, zřejmě vojensky vůbec nevystoupil a zmizel v dějinách beze stop. Nevíme jistě, jak velké nebezpečí skrývaly odstředivé tendence na konci vlády Mentuhotepa IV. a bezprostředně po jeho smrti, ale energický postup Amenemheta I. tyto tlaky potlačil již v zárodku a většímu rozšíření krize zabránil. Svou vládu prezentoval jako „vehem mesut“, tj. „znovuzrození“, a tento specifický termín (úvahy o jeho významu viz v kapitole Ramesse XI. na konci 20. dynastie) promítl i do své královské titulatury. Amenemhet hned na začátku své vlády, pravděpodobně ještě v souběhu s uvedenými vojenskými operacemi, zahájil rozsáhlé a dobře promyšlené správní reformy, které se staly základem rozkvětu Střední říše. Především vybudoval silný, plně centralizovaný státní aparát, který dohlížel na jednotlivé vládce krajů a podle míry jejich neloajality je nenápadně, po jednotlivých krocích, odsouval „na vedlejší kolej“, přebíral faktický výkon moci a redistribuoval jejich hospodářské zdroje.

Metropolí Egypta se stalo nově založené město i-mn+n-m-HAt iT-tA.wy, „Amenemhet Ictauej“, v různých překladech „Amenemhet se zmocnil Obou zemí“ (Verner), „Amenemhet je uchvatitel Obou zemí“ (Baines), „Amenemhet dobyl Obě země“ (Bárta) apod., přičemž samo jméno „Amenemhet“ se překládá ve smyslu „[bůh] Amon je v čele“. Pro novou metropoli, kterou archeologové hledají – zatím bezúspěšně – v okolí králova pyramidového komplexu u dnešního Lištu, se zřejmě již v této době ujal (a v literatuře se běžně užívá) zkrácený název Ictauej. Jednoznačně nejsou známy ani důvody pro přesídlení z jihoegyptského Vesetu (jenž se stal centrem kultu boha Amona, ale jeho politický vliv začal upadat) na sever; pravděpodobně tu spolupůsobilo několik faktorů: snaha o navázání na slavnou tradici Menneferu; demonstrace zásadní změny v organizaci státní správy; distancování krále od poražených potomků Mentuhotepovy rodiny (Antef); výhodnější geografická poloha pro řízení Obou zemí; kratší vzdálenost k oběma okrajům delty, kam směřovala první vojenská tažení; rozsáhlý projekt zúrodnění bažinaté půdy v sousední Fajjúmské proláklině; blízkost pyramidových polí Staré říše, kde král téměř bezpracně těžil stavební materiál aj. Amenemhetovy stavby byly rozesety po celé zemi, bohužel se z nich však mnoho nedochovalo. Doložené lokality vyjmenovává Bárta: Chatána a Kantír [tj. Hatuaret], Búbastis [Perbastet], Héliopolis [Iunu], Memfis [Mennefer], Abydos [Abedžu], Dendera [Iunet], Tód [Džertej], Luksor [Veset], Armant [Iunej] a Sinaj [Hathořina svatyně v Serábit el-Chadím]. Bárta mu přisuzuje také „vztyčení kamenných stél vytyčujících hranice jednotlivých nomů“, podle Vernera je však osadil až Senusret I. (Tato tvrzení nemusejí být v rozporu, pravděpodobně se tak stalo v období jejich spoluvlády, o níž viz níže). Amenemhet I. byl už jako Mentuhotepův catej vrchním velitelem armády, ale že s ní umí dobře zacházet, prokázal v plném rozsahu až po převzetí moci. První trestnou výpravu proti nomádům infiltrujícím do východní delty podnikl již v době ozbrojených střetnutí se Segersenejem a Antefem, další následovaly v téměř pravidelných vlnách a současně se také začaly budovat „Vládcovy zdi“, řetěz pevností přetínající Vádí Tumílát. O podrobnostech bojů na této frontě názorně informuje stéla vojenského velitele Nesmontua (viz) z 24. roku Amenemhetovy vlády. Doložena jsou i vojenská tažení do západní delty, zaměřená proti libyjským kmenům. Účelem asijských a libyjských výprav bylo jen vytěsnění kočovníků, tedy zabezpečení tradičních hranic, narušovaných zejména na asijské straně od počátku Prvního přechodného období a nyní ohrožených v důsledku hromadných kmenových migrací ve středovýchodním prostoru. Skutečné územní výboje, tedy snaha o ovládnutí oblastí, které dříve k Egyptu „nepatřily“, však směřovaly především do Núbie. Hlavní údery na jih vedl ve 23. a 29. roce vlády králův syn Senusret, jenž posunul hranice egyptského vlivu až ke 2. kataraktu. Opuštěná obchodní osada ze Staré říše v Buhénu byla znovu obsazena a přebudována na obrovskou, tehdejšími prostředky nedobytnou pevnost, poněkud skromnější obranné zařízení vzniklo v Semně. Primárním účelem těchto i všech později postavených núbijských pevností však zřejmě nebyla potřeba oblast kolonizovat, ale pacifikovat ji a zajistit bezpečné cesty do místních lomů a zlatých dolů. 693, 694 – Plán egyptské pevnosti v Buhénu a rekonstrukce její brány podle Emeryho

O drsných metodách podmaňování Dolní Núbie výmluvně vypovídá oslavný nápis cateje Antefikera (viz) z 29. roku Amenemhetovy vlády. Další skalní nápisy s královým jménem byly objeveny v Gerf Husénu, v lomech u Tošky poblíž Abú Simbelu a nověji i u vesnice Girgáví, kde jich česká expedice při záchranné akci UNESCO našla doslova stovky. Většinová, či přinejmenším nezanedbatelná část odborníků na Střední říši předpokládá, že důležitou součástí králových reforem bylo zavedení institutu koregence, tj. spoluvlády s designovaným nástupcem. Jak již bylo naznačeno, není jisté, zda se precedentem v tomto směru nestala už Amenemhetova spoluvláda s jeho předchůdcem Mentuhotepem IV., ale od začátku 12. dynastie je tento princip pokládán za spolehlivě doložený a jeho zastánci soudí, že se uplatňoval prakticky až do konce Střední říše. Na druhé straně se stále častěji objevují argumenty odpůrců teorie o koregencích a diskuse – zatím – viditelně diverguje. Nebudeme tedy zaujímat žádné vyhraněné stanovisko a omezíme se na konstatování, že k hlavním výhodám (eventuálních) koregencí by bezpochyby patřila možnost důkladného „zaučení“ nástupce, zejména však zajištění plynulého přechodu vlády, a jak se ukazuje hned v případě první dvojice, bylo by to opatření předvídavé. Amenemhet I. pravděpodobně vládl rovných 30 let (bezpečně je prokázán 29. rok), z toho přibližně posledních 10 let – podle teorie o koregenci – společně se svým synem Senusretem, jenž byl v tomto období aktivnější, zejména na válečném poli. Na jedné z výprav proti Libyjcům, resp. při návratu z ní, dostihl Senusreta posel se zprávou, že v paláci vypukla vzpoura a král byl zavražděn. Za motiv spiknutí je pokládána snaha některé z Amenemhetových vedlejších manželek dosadit na trůn svého vlastního potomka za pomoci spojenců z nejbližšího vládcova okolí, kteří kralovraždu chladnokrevně načasovali do doby následníkovy nepřítomnosti

v Ictaueji. Senusret se však rychle vrátil a převzal vládu dříve, než mohly vypuknout nějaké nepokoje. (Jiný výklad událostí viz u Senusreta I.) Smrt Amenemheta I. popisují dvě soudobá beletristická díla, autenticita příběhu je však v obou případech nejistá. Na tzv. Milliganově papyru a papyru Sallier II se dochovala fiktivní králova politická závě známá jako Naučení Amenemheta synovi, které sepsal na objednávku Senusreta I. písař Chetej (neúplné opisy jsou i na třech dalších papyrech, třech dřevěných tabulkách, jednom svitku z kůže a asi dvou stech ostrakách). Hlavním účelem spisu bylo zdůvodnění nástupu Amenemheta I. (a tedy i Senusreta) na trůn, ale definuje i královské závazky vůči lidu a líčí atentát na krále (členění následujících citací na odstavce je pouze účelové): Callenderová

Bárta

„Bylo to po večeři, nastala už noc. Již hodinu jsem odpočíval, ležel jsem unavený v posteli a začínal propadat spánku.

„Bylo to po večeři, když nastala už noc, strávil jsem příjemnou hodinu [odpočinku], ležel jsem na posteli, byl jsem unaven. Mé srdce začalo následovat spánek,

Tu se zbraně [určené] k mé ochraně obrátily proti mně

a zbraně začaly kolovat, aby mne ochránily.

a já se choval jako had v poušti: probudil jsem se k boji a [rázem] procitl. Zjistil jsem, že došlo k boji [mezi] strážemi.

Byl jsem jako pouštní had. Probudil jsem se, abych bojoval. Probral jsem se, shledal jsem, že mé elitní jednotky jsou v boji.

Kdybych se rychle chopil zbraní, donutil bych zbabělce zalézt do díry. Avšak nikdo nemůže v noci vzdorovat, nikdo ani nemůže bojovat sám – úspěchu nelze dosáhnout bez pomocníka.

Kdybych se byl skutečně chopil zbraní, byl bych býval zahnal zbabělce zpět do díry. Není však statečnosti v noci, nebojuje se. Není vítězství bez pomocníků, když jsem zůstal sám.

Hle [synu], k vraždě došlo, když jsem byl bez tebe, dříve než dvořané mohli slyšet, že jsem tě zplnomocnil, a dříve než jsem s tebou usedl [na trůn].

Hle [synu], tento atentát se stal, když jsem byl bez tebe. Dvořané neslyšeli, že jsem ti předal [vládu], než jsem byl s tebou usazen na trůn.“

[Nyní] se ale chci o tebe postarat, protože jsem [tvé zplnomocnění předtím] nepřipravil a nepromyslel. Nebral jsem v úvahu ani lhostejnost služebníků.“

[Závěr Bárta neuvádí.]

Z juxtapozice dvou překladů stěžejního úryvku z Naučení Amenemheta synovi jasně vyplývá, jak je výpovědní hodnota textů tohoto druhu závislá na apriorním názoru egyptologů-překladatelů o jejich správném výkladu. (Kromě jiného je zjevné, že Bártův překlad „hlasuje“ pro koregenci, zatímco překlad Callenderové „je proti“.) A je tu ještě další, podstatnější problém: z originálu totiž „není bezprostředně jasné [resp. naše dnešní znalost gramatických nuancí egyptštiny neumožňuje pochopit], zda král ještě žije, či je pouze ‘živou’ literární postavou, nebo zda byl zavražděn při palácovém spiknutí a daný text je emanací jeho božské osoby“ (Johnson; tímto problémem se budeme obšírněji zabývat v souvislosti s podobným textem Ramesse III. z 20. dynastie). Druhým dílem ze stejné doby je Povídka o Sinuhetovi, podle Encyklopedie „nejznámější literární dílo sepsané klasickou egyptštinou, které se dochovalo v četných opisech na papyrech (zvl. hieratické papyry berlínského muzea z přelomu 12. a 13. dynastie) a ostrakách. Vyprávění začíná zmínkou o násilné smrti Amenemheta I., kterou náhodně zaslechne Sinuhet a v obavě o svůj život uprchne do ciziny. Na přání Senusreta I. se pak vrátí do vlasti“ a znovu se ujme svého úřadu u dvora. Na rozdíl od legitimizační tendence Naučení Amenemheta synovi (a také Nefertejova proroctví) je hlavním účelem povídky zbavit Senusreta „možného podezření ze spoluúčasti na palácovém spiknutí“ (tamtéž). Podle údaje v Povídce o Sinuhetovi byl Amenemhet zavražděn ve 30. roce, 3. měsíci období záplav, 7. dni. Zmiňují se zde „Vládcovy zdi“ a také „Horovy cesty“, které vedly Vádím Tumílát přes Sinaj do Palestiny, a objevují se tu i četná další zajímavá témata. Například Groh shledává v líčení Sinuhetova vítězného souboje s „nepřemožitelným palestinským knížetem“, při němž sehrál hlavní roli důvtip, „mnoho rysů, které se později

opakují v biblické zkazce o boji Davida s Goliášem“. Skutečná existence Sinuheta jako historické osobnosti a autenticita jeho příběhu jsou ovšem sporné; například Bárta uvádí, že o tom „dodnes neexistuje jediný důkaz“. Hlavním argumentem zastánců verze, že líčené události jsou čirou fabulací na pozadí historických reálií, je, že Sinuhetova hrobka na rozdíl od mastab celé řady vysokých úředníků Senusreta I. v okolí jeho pyramidového komplexu u Lištu nebyla nalezena. Přehled zpracování a publikací povídky, o níž je třeba především říci, že nemá nic společného se známým románem Miky Waltariho Egypan Sinuhet, podává Bárta na s. 11; z českých překladů lze doporučit zejména jeho vlastní (Bárta, s. 13–29), za námahu stojí i porovnání s jinými (např. Jepsen, s. 69–78). Pyramida Amenemheta I. v Lištu Nedaleko Meketreovy hrobky v Dér el-Bahrí byla identifikována skalní hrobka, kterou si Amenemhet budoval ještě za vlády Mentuhotepa IV. Po přenesení královského sídla do Ictaueje zůstala sice nedokončená, ale posloužila egyptologům jako jeden z důkazů identity původního Mentuhotepova cateje a pozdějšího krále Amenemheta I. Novou hrobku u Lištu si zřejmě začal stavět velmi záhy po usednutí na trůn, pravděpodobně souběžně s budováním města Ictauej. Podle Zamarovského se k ní „nejlépe dostaneme z vesnice Matánija (asi 60 km jižně od Káhiry), odtamtud je to pak tři kilometry na západ. Potřebujeme trochu štěstí, abychom ji našli, a povolení vojenských úřadů.“ Zejména poslední skutečnost má zřejmě podstatný podíl na přílišné povrchnosti, zastaralosti a částečně i vzájemné rozpornosti dostupných informací, nebo získání takového povolení – i pro egyptology – se prakticky rovná zázraku. Není tedy divu, že dokonce i v literatuře, která se jinak atraktivními fotografiemi pyramid jen hemží, právě tato chybí, a pokud výjimečně ne, je pořízena z velké dálky.

695 – Pyramida Amenemheta I. v Lištu

Amenemhetův pyramidový komplex má všechny podstatné rysy srovnatelných objektů ze Staré říše, v detailech se od nich ovšem značně liší. Nejnápadnější je zbrusu nová technologie stavby pyramidové superstruktury, jejíž kamenná kostra je sestavena z vápencových bloků získaných z menneferské nekropole a celý zbytek objemu jádra je vyplněn úlomky podřadného vápence a sutí. Nevábný povrch byl pak zakryt „kvalitním vápencovým obložením“ (Verner), později rozkradeným – bylo nalezeno jen několik bloků roztroušených v troskách zádušního chrámu. Podle Vernera má tuto úspornou metodu na svědomí i „nedostatek kvalitního kamene ve středním Egyptě a v oblasti Fajjúmské oázy“, tomu však odporuje její aplikace u pozdějších pyramid 12. dynastie v Dahšúru, pro něž takový argument uplatnit rozhodně nelze. Hlavní příčina bude tedy nejspíše ve snaze o urychlení a usnadnění stavby. Kamenné kvádry se zbytky reliéfů, které byly druhotně použity nejen při stavbě kostry pyramidy, ale i dalších částí komplexu, a na nichž byly identifikovány části titulatur Chufua, Chafrea, Venise a Pepiho (II.?), pocházejí podle Vernera pravděpodobně z údolních chrámů jmenovaných králů, podle Bárty i z jejich vzestupných cest. Arnold a další na druhé straně připouštějí, že mohly být vytěženy i v dosud neznámých (nebo zcela rozebraných) chrámech Staré říše, které tito vládci nechali kdysi postavit někde poblíž Lištu. Rozměry pyramidy Amenemheta I. (m) Základna Výška Úhel sklonu Seked Dochovaná výška

Verner 84 asi 59 54°27’ (5) asi 20

Baines 78,5 55 54°27’44’’ (5)

Bárta 80

Zamarovský 105 65

asi 15

Upřesnění rozdílných údajů zde není možné. Bainesův úhel odpovídá přesně a Vernerův téměř přesně sekedu 5. Přepočítáme-li z něj a z udávaných velikostí strany základny výšku, pak u Vernera vychází 58,8 m a u Bainese 54,95 m, což je v obou případech v dobré shodě s jejich údaji, a nelze tedy rozhodnout, kdo z nich má pravdu. Při koeficientu 0,525 by strana základny u Vernera měřila 160 loktů, u Bainese 150 loktů a u Zamarovského 200 loktů.

696, 697 – Plány pyramidového komplexu Amenemheta I. podle Macea; nahoře Vernerův, dole Bártův

K odlišnostem od pyramid Staré říše lze přiřadit i tvar substruktury. Vchod je sice umístěn klasicky v ose severní stěny na úrovni základny a je zakrytý typickou severní kaplí s nepravými dveřmi, za nimiž následuje „pozvolna se svažující“ (Verner) sestupná chodba obložená červenou žulou, která je opatřena žulovými zátarasy a ústí do místnosti čtvercového půdorysu, situované ve svislé ose pyramidy (údaje o hloubce nejsou k dispozici). Zde však podobnost končí: z podlahy „předsíně“ směřuje kolmo dolů šachta a předpokládá se, že pravá pohřební komora, v níž údajně ještě nikdo nebyl, je na jejím dně. Dolní partie šachty je totiž zatopena, podle Vernera a Bárty spodní vodou, podle Zamarovského vodou říční, která sem vniká nějakou průrvou z Nilu (což je zjevný omyl, protože mezi Nilem a pyramidou jsou ještě umělé vodní kanály). Verner píše, že voda „prosakuje v takovém množství, že všechny pokusy o odčerpání byly neúspěšné“. Vzpomeneme-li si na báňské záchranáře, kvalifikované k zákrokům ve velmi úzkých prostorách zatopených kalnými či zcela neprůhlednými vodami, a na podobné, naprosto běžné potápěčské výkony amatérských speleologů, musí nám tento důvod nevstoupení do hrobky připadat jako lichý. Překážka tohoto druhu mohla nanejvýš zastavit starověké zloděje, po nichž tu zbylo pět nedokončených šachet, když se snažili prokopat dolů jinudy. Ve svém televizním seriálu o pyramidách Verner zmínil „několik úvah“, které se „v této souvislosti objevily, a jedna z nich vysvětlovala [vodu v podzemí] jako dlouhodobý záměr stavitelů pyramid [i substruktura nedaleké pyramidy Senusreta I. je zatopena], kteří si byli vědomi prosakování spodní vody a využili toho jako prvku k zábraně vykrádačům hrobů v přístupu do pohřební komory“. Pak se ovšem nabízí otázka, jak mohli Egypané pod nezadržitelně prosakující vodou komoru vůbec vyhloubit a umístit do ní sarkofág, když dnešní, moderní technikou vybavení specialisté se tam nedokážou ani podívat? Připusme i to, že nějaké zemětřesení mohlo později podloží narušit a průsaky jsou nyní intenzivnější. Ale jak mohlo vůbec někoho napadnout, že egyptský král, jehož hlavním záměrem bylo uchovat své mumifikované tělo na věky věků a jenž si nechal za tím účelem postavit obrovskou a přes všechna úsporná opatření nesmírně nákladnou hrobku, byl najednou ochoten shnít po odchodu z tohoto světa ve vodě?

Zádušní chrám, spíše chrámek, stál na hlouběji situované terase než sama pyramida, která se tak jevila vyšší, než doopravdy byla. Zachovaly se z něj jen nepatrné fragmenty reliéfů, mezi nimi zlomek nepravých dveří a žulový oltář. Vzestupná cesta byla otevřená (nezastropená) a prozkoumat ji bylo možné jen v krátkém horním úseku; zbytek i s údolním chrámem totiž leží pod muslimským hřbitovem. Novým prvkem – či spíše výrazem propojení dvou odlišných tradic – jsou šachtové hrobky příslušníků královské rodiny (většinou zřejmě manželek a dcer), které se táhnou mezi západní stěnou pyramidy a ohradní zdí ve dvou rovnoběžných řadách a svým tvarem i umístěním uvnitř komplexu připomínají hrobky „členů rodiny“ Mentuhotepa II. v Dér el-Bahrí. Kromě nich jsou v areálu skupiny větších hrobek a u jihovýchodního nároží pyramidy, kde bychom očekávali spíše satelitní pyramidu, je poněkud šikmo orientovaná velká mastaba cateje Antefikera, po němž – stejně jako po králi – zbyla i nedokončená a opuštěná skalní hrobka v Západním Vesetu. Nedaleko pyramidy pak byl začátkem 20. století objeven hrob paní Senebtisi s bohatou pohřební výbavou.

2. [107.] Cheperkare Senusret I. Hor: anx-ms.wt; anx-ms.(w)t – Anchmesut (skupinu znaků ms-t-w čteme ms.wt)

Obě paní: anx-ms.wt; anx-ms.(w)t – Anchmesut (skupinu znaků ms-t-w čteme ms.wt)

Zlatý Hor: anx-ms.(w)t-bik-nbw; bik-nbw-anx-ms.(w)t – Biknebuanchmesut

Trůnní jméno: ra-xpr-kA – Cheperkare

Rodné jméno: wsr+s+r.t-z-n – Senusret (znaky čteme v pořadí z-n-wsr.t)

TP V,21: [ra-xpr]-kA – [Cheper]ka[re], 45 roků, [x měsíců]; ztracené znaky jsou doplněny podle jiných pramenů Manehto: Sesonchosis (Iulius Africanus i Eusebius) Varianty trůnního jména: Kheperkare; Keperkare; Cheperkaure Varianty rodného jména: Senvosret; Senwosret; Senuseret; Senouseret Varianta Manehtova jména: Sesostris Senusret I. byl synem zakladatele dynastie Amenemheta I. Na Turínském papyru se mu připisuje vláda v trvání 45 let a neurčitého počtu měsíců (číslovka se nedochovala), což se dosti přesně shoduje s názory egyptologů a spory se vedou jen o to, kdy vlastně začala, odkdy je třeba oněch 45 až 46 let počítat. Zastánci teorie o koregencích předpokládají, že se podílel na výkonu moci již v posledním desetiletí života svého otce a samostatně vládl až dalších 36 roků, takže při chronologických úvahách nemůžeme jejich vlády jednoduše sčítat – takovým postupem bychom při celkem běžné praxi koregencí za 12. dynastie dospěli k mnohem delšímu trvání Střední říše. Tito egyptologové při popisu událostí obvykle akceptují rok vlády udávaný v primárních pramenech, tj. předpokládají, že králův syn na stélách, skalních nápisech apod. počítal své roky již od okamžiku, kdy ho otec ustavil koregentem, a mluví-li například o 23. roce vlády Senusreta I., mají na mysli 13. rok jeho

samostatné vlády. Odpůrci koregencí tento úzus pochopitelně neakceptují, takže v literatuře (zejména popularizační, kde se podobné nuance nevysvětlují) vzniká chaos a někdy je obtížné chronologické údaje dešifrovat. Král měl nejspíš několik manželek, jak lze soudit z devíti (!) vedlejších pyramid v jeho pohřebním komplexu, ale jménem známe jen jednu: dceru Amenemheta I., tedy jeho sestru Nofret I. Z dalších členů Senusretovy rodiny jsou identifikováni jeho dcera Itakaiet, majitelka druhé vedlejší pyramidy (ostatních sedm je anonymních), a syn Amenemhet (II.), jehož Senusret ve 43. roce vlády (ve 33. roce samostatné vlády), tedy dva až tři roky před svou (přirozenou) smrtí, jmenoval koregentem, či předurčil jako svého nástupce (je to opět tentýž problém, opakující se v podstatě až do konce dynastie). Způsob převzetí vlády Senusretem I. a okolnosti jeho nástupu na trůn nejsou zcela bezrozporné. Podle Povídky o Sinuhetovi se v době vraždy svého otce vracel z vítězného tažení proti libyjským kmenům Cemehu a Cehenu v Západní poušti, a když ho jeho stoupenci u dvora o kralovraždě uvědomili, opustil tajně vojsko, vydal se spěšně do Ictaueje a převzal vládu. Někteří badatelé však soudí, že dikce Sinuhetova vyprávění připouští i jiný, méně čítankový výklad: atentát zosnovala Amenemhetova dcera a Senusretova žena Nofret I., a sice po dohodě s manželem, jenž byl v posledních letech spoluvlády výrazně aktivnější a stárnoucí král mu mohl v jeho záměrech překážet. Tuto teorii nepřímo podporuje i sama existence Povídky o Sinuhetovi a dalšího legalistického spisu Naučení Amenemheta synovi (obě díla vznikla nepochybně na objednávku Senusreta I.) a posiluje ji i skutečnost, že jméno Nofret bylo zapisováno do kartuše, ačkoli nebyla vládnoucí královnou. (Je to obtížně vysvětlitelný precedens; jména manželek králů se běžněji objevují v kartuších až za Nové říše). Senusretova vláda byla dobou rozmachu a prosperity, existují i četné důkazy o zlepšení životních podmínek obyvatelstva. Král se věnoval především dobudování výkonné centrální správy, a přestože tradiční moc nomarchů ještě i on do určité míry respektoval, podřídil ji plně své kontrole. Na základě některých stavebních aktivit ve Fajjúmské proláklině (zejména vztyčení mohutné stély v Abgígu, vydávané někdy mylně za obelisk) se soudí, že nejpozději za jeho vlády byly zahájeny rozsáhlé vodohospodářské práce v této oblasti, jež postupně umožnily podstatné zvýšení objemu zemědělské produkce země. Zavodňovací kanály se stavěly i v jiných částech Egypta. V této době také vznikla řada literárních památek, jejichž popularita vedla k častému opisování (některé kopie vznikly až o půldruhého tisíce let později), a přispěla tak i k jejich dochování. Vedle již zmiňované Povídky o Sinuhetovi a Naučení Amenemheta synovi, jehož původcem byl písař Chetej, je to hlavně Naučení Chetejovo (tedy téhož autora), které se dlouho využívalo pro výchovu a výuku královských úředníků, jak lze bezpečně soudit z mnoha dochovaných kopií na papyrech, písařských tabulkách a ostrakách z 18. až 26. dynastie, a dále Naučení loajalistické, určené v podstatě ke stejnému účelu – je to jakýsi návod, jak se mají úředníci chovat ke svým podřízeným, a na druhé straně jim vštěpuje bezvýhradnou věrnost králi. Autora tohoto díla sice neznáme, ale egyptologové je na základě rozboru obsahu a jazyka celkem jednoznačně datují do doby vlády Senusreta I. Kopie Naučení loajalistického se dochovaly na třech papyrech, jedné dřevěné tabulce, 72 ostrakách a také na stéle vysokého úředníka Sehetepibrea, současníka Senusreta III. a Amenemheta III. Senusretovy stavební aktivity jsou poměrně rozsáhlé, ale přímo dochovaných památek není mnoho. Víme, že věnoval značnou pozornost kultům různých lokálních božstev, stavěl jim po celé zemi chrámy a staré a zpustlé obnovoval. Nepochybně si tím zavazoval místní elity a upevňoval tak jednotu země, i když přítomnost populistických motivů můžeme dnes už jen tušit. Senusretova stavební činnost je doložena především nepřímo – mnoha dobře dokumentovanými výpravami do pouštních hor, které vedle jiných přírodnin opatřovaly i vzácnější druhy stavebních materiálů. Skalní nápisy dokládají šest výprav do ametystových dolů ve Vádí Húdí v Núbii, dvě do lomů v Hatnúbu, kde se těžil velmi kvalitní alabastr, další ke zdroji tyrkysu a mědi v Serábit el-Chadím na Sinaji, do vzdálených oáz a zlatých dolů v Núbii, a především tři velké výpravy do Vádí Hammamát pro různé druhy kamene. Jedna z nich, uskutečněná pod vedením Ameneje ve 38. roce vlády, čítala údajně 17 tisíc členů a měla přivézt polotovary pro zhotovení 150 soch a 60 sfing. Dochovaných soch krále je sice mnohem méně, ale kunsthistorikové u nich poprvé rozpoznávají dva odlišné typy: jednak tradiční, tj. monumentální, strnulé a neosobní skulptury zobrazující ho jako mocného vládce Obou zemí, ale také díla, která se snaží vystihnout jeho skutečnou fyziognomii a individualitu, a jsou tedy v oficiálním egyptském sochařství novým, objevným prvkem. „Portréty králů z tohoto období ztrácejí výraz vládcovské, vznešené nehybnosti a stávají se lidštějšími... Slabý úšklebek na tváři mladého Senusreta I. prozrazuje melancholickou povahu, jevící se ještě zřetelněji na jeho pozdějším portrétu...“ (Pijoan) Egyptologům ovšem odvaha k podobnému třídění výtvarných děl obvykle chybí, zejména když vidí, že melancholický úšklebek by mohl být se stejným úspěchem považován za lehký úsměv.

Nadživotní usirovské sochy krále a jejich fragmenty byly nalezeny v troskách vzestupné cesty jeho pyramidového komplexu v Lištu a také v chrámu boha Usira v Abedžu (Egyptské muzeum v Káhiře, Muzeum v Luksoru a Metropolitní muzeum v New Yorku), trůnní sochy ve skrýši u jeho zádušního chrámu (Egyptské muzeum v Káhiře; je jich celkem deset, některé z nich jsou nedokončené) a dvě malé z cedrového dřeva u nedaleké hrobky jeho úředníka (jedna z nich je v Metropolitním muzeu v New Yorku). Za reprezentanta druhého typu Senusretových soch je považováno zejména torzo jeho hlavy (Britské muzeum v Londýně). K významným stavebním památkám z doby Senusreta I. patří především žulový obelisk v Iunu a tzv. Bílá kaple v Karnaku. Obelisk je 20,5 m vysoký a na všech čtyřech stranách má sloupcově uspořádanou, precizně vytesanou královskou titulaturu. Odhlédneme-li od nálezu několika fragmentů jen asi třímetrového obelisku Tetiho ze 6. dynastie, je to jediný pozůstatek Reova chrámu v Iunu, písemně prokázaného již v době Staré říše a znovu postaveného ve 3. roce vlády Senusreta I., a také vůbec nejstarší dochovaný obelisk v Egyptě. Je o 27 let mladší než dnes již ztracený chrám – král ho nechal před vchodem spolu s jeho dvojčetem (obelisky se vždy stavěly ve dvojících) vztyčit až ve 30. roce vlády. 698, 699 – Socha Senusreta I., v jehož pohledu se údajně zračí melancholie (Egyptské muzeum v Káhiře), a jeho obelisk v Iunu

Bílá kaple v Karnaku byla zřejmě v dobrém stavu a sloužila svému účelu až do poloviny 18. dynastie, kdy ji král Amenhotep III. (pozor na záměnu Amenemhetů a Amenhotepů) nechal rozebrat a získaný materiál použil jako balastní výplň tehdy budovaného 3. pylonu. Při rozsáhlých opravách areálu ve 20. století byly kvádry s reliéfy v jeho útrobách objeveny a francouzský architekt Chévrier z nich v letech 1937–1938 kapli znovu kompletně postavil. (Je to podobný případ jako Lauerovy rekonstituce doprovodných staveb Džoserova pyramidového komplexu v Sakkáře či Músovo znovupostavení hrobky Nianchchnuma a Chnumhotepa z bloků nalezených v náspu Venisovy vzestupné cesty). 700 – Chévrierova rekonstrukce Bílé kaple Senusreta I. v Karnaku

Senusretova kaple vznikla k oslavě jeho svátku sed ve 30. roce vlády; je to poměrně malá stavba, pokrytá reliéfy boha Amona a texty popisujícími jednotlivé kraje (nomy), vymezené o pár let dříve novými hraničními stélami. Na dvou protilehlých stranách byla otevřená a přístupná nízkými rampami a v jejím středu stál kamenný podstavec s Amonovou bárkou, nošenou při slavnostech kněžími v čele procesí. Amonův kult ovšem ještě neměl onen klíčový význam, k němuž dospěl za Nové říše; pravděpodobně byl víceméně rovnocenný s jinými lokálně praktikovanými religiozitami, i když Veset od dob Mentuhotepa II. přece jen nebyl pouhým řadovým městem. Vliv Reova kultu s centrem v Iunu naopak od zániku Staré říše spíše slábl, takže chceme-li hledat nějakou ideologickou dominantu Střední říše a speciálně 12. dynastie, byly jí nejspíše usirovské představy, umožňující na rozdíl od dávnější minulosti, kdy posmrtný život byl výsadou krále, přejít bez úhony do záhrobní říše („stát se Usirem“) širšímu okruhu lidí. V souvislosti s rozšiřováním usirovského mýtu znovu vzrostl význam Abedžu, kde byla velká hrobka krále Džera z 1. dynastie ztotožněna s hrobem samého Usira. Senusret I. nedaleko odtud budoval chrám, z nějž se dochovalo mnoho zlomků reliéfů a téměř čtyřmetrové sochy usirovského typu. Přibližně od 9. roku jeho vlády se v okolí začaly stavět malé soukromé kaple se sochami a stélami, u některých byly nalezeny i skutečné hrobky. Kvůli nedostatku místa se však do většiny kaplí umísovaly jen malé modely sarkofágů a mumií, připomínající královské vešebty. Senusretova zahraniční politika je obvykle hodnocena jako nevýbojná a umírněná, i když k Núbii lze vztahovat podobné výroky jen s výhradami. Ovládl ji totiž definitivně až po 2. katarakt, přičemž hranice egyptského vlivu sahaly – podle Vachaly – až k obchodnímu středisku v Kermě, tedy až za 3. katarakt. Bárta, jenž zmiňuje jen jednu výpravu do Núbie, hned v 1. roce vlády (a do Palestiny ve 4. roce), má zřejmě na mysli období po převzetí trůnu, nikoli první rok koregence s Amenemhetem I. Autoři, kteří Senusretovi v této zeměpisné oblasti naopak připisují rozsáhlejší aktivitu – např. podle Bainese začal stavět pevnosti Serra, Buhén, Kor, Dorginartí, Dabenartí („Dabendi“) a Mirgissa –, hovoří implicitně o období koregence, kdy mladý král núbijské výpravy vedl, ale na skalních nápisech (např. v Girgáví) se objevuje převážně jméno jeho otce. Připomeňme, že účelem núbijské politiky nebyla anexe území v pravém slova smyslu (nebylo považováno za součást Egypta) – pevnosti měly jen střežit cesty k oblastem egyptských zájmů (dolům na mě, zlato a drahé kameny) a zajišovat jejich bezpečnost před bojechtivými a loupeživými kočovníky. Podle Vernera „se zdá, že [Senusret I.] vojensky zasahoval i na severní hranici, ohrožované divokými beduínskými kmeny“, Encyklopedie zmiňuje výslovně „vojenské výpravy proti Libyjcům“ a Zamarovský míní, že zde na rozdíl od Núbie uplatňoval „spíše defenzivní taktiku“. Bárta zdůrazňuje bezkonfliktnost Senusretovy zahraniční politiky vůči východním sousedům (zahrnovaným pro jejich nerozlišitelnost pod územní pojem „Syropalestina“), s nimiž udržoval čilý obchod: „Do celé oblasti na severovýchod od Egypta proudili jeho poslové

a obchodní karavany, směřující především k velkým obchodním centrům na pobřeží Středozemního moře.“ Všechny „obchodní“ expedice měly ovšem zásadně vojenský doprovod a jeho pouhá přítomnost nepochybně ovlivňovala i složitá jednání v komerční rovině. Doloženy jsou výpravy pro cedrové dřevo do Byblu a pro exotické produkty do „země Punt“, náhrdelník s královým jménem a socha jeho úředníka Senusretancha byly objeveny až v Ugaritu (Rás Šamra v Sýrii), další archeologické nálezy naznačují kontakty s Krétou.

Pyramida Senusreta I. v Lištu Senusretův pohřební komplex je asi půldruhého kilometru jižně od hrobky jeho otce Amenemheta I. Jejich pyramidy se stavební technologií neliší, Senusretova je jen větší a nejsou v ní doloženy druhotně použité kvádry. Jádro bylo postaveno na umělé plošině vybudované z velkých kamenných bloků, základní kostra je vyplněna úlomky místního vápence, pískem a sutí. Na Bártově plánu (viz obr. 702) je nosný skelet zakreslen jako dva kříže vzájemně pootočené o 45° – jeden sleduje osy stěn pyramidy, druhý její úhlopříčky a je doplněn o dalších osm přepážek, orientovaných kolmo na stěny. Toto uspořádání je dobře viditelné i na obr. 701, kde jedna z nyní již obnažených vnitřních zdí evidentně navazuje na osu zádušního chrámu a prochází tedy severo-jižní osou pyramidy. Zamarovský, jenž zřejmě vycházel z Vandierova obecného schématu konstrukce pyramid 12. dynastie, uvádí jen úhlopříčný kříž doplněný o šestnáct přepážek, z nichž by při požadavku symetrie (nezbytném kvůli statické pevnosti) nemohla žádná ležet v jedné ose s chrámem (viz obr. 692). Obložení bylo tradičně zhotoveno z bloků jemného bílého vápence, ale na stěnách pyramidy, dochované asi do třetiny původní výšky, z nich zůstaly jen malé zbytky.

701 – Pyramida Senusreta I. v Lištu

Vzácně souhlasné údaje o rozměrech pyramidy tentokrát výjimečně žádnou korekci nevyžadují, dopočítán je jen seked a koeficient přepočtu staroegyptských loktů na metry: Rozměry pyramidy Senusreta I. (m) Základna Výška Úhel sklonu Seked Koeficient

Verner 105 61,25 49°24’

Zamarovský 105 asi 61

Bárta 100

Baines 105 61 49°23’55’’

Po korekci 105 (200 loktů) 61,25 49°23’55’’ 6 0,525

Vchod do hrobky je na obvyklém místě – v dlažbě severní kaple, z níž zbyly jen trosky. Stál v ní obětní oltář z červené žuly a alabastrová stéla, na stěnách byly polychromované reliéfy. Svažující se chodba je na starších plánech (Petrie, Edwards) zakreslena jako přímá a nekomplikovaná, vedoucí rovnou do pohřební komory ve svislé ose pyramidy, podle Vernera se však – podobně jako v pyramidách 5. dynastie – odklání k východu (tj. doleva). Podzemí je stejně jako u nedaleké pyramidy Amenemheta I. zatopeno silně zakalenou spodní vodou a stejně jako tam do něj prý dosud nikdo nepronikl. První se o to pokusil Maspero při hledání textů pyramid (1882), po něm Gauthier a Jéquier (1894/1895), pak Lythgoe a Mace (1906–1934) a nakonec Arnold z Metropolitního muzea v New Yorku (1984–1987). Sestupná chodba je přerušena hladinou spodní vody přibližně 12 m pod základnou pyramidy (Zamarovský) a Arnold odhaduje, že pohřební komora je v hloubce asi 24 m. Chodba je u vchodu obložena žulou a „dodnes v ní vězí obrovské, až 20 tun těžké bloky jejího původního uzávěru, rovněž ze žuly“ (Verner). Souběžně s ní (tj. mimo uzávěry) vede jeden ze dvou zlodějských tunelů a klesá až k vodní hladině, kde končí – ani všeho schopní lupiči se nedostali dál než pohodlnější archeologové. (Podivný nezájem o alespoň zběžný průzkum

podzemí obou pyramid v Lištu, americkou technikou osmdesátých let 20. století nepochybně realizovatelný, vzbuzuje podezření, že byl uskutečněn utajeně.) Pyramida je obklopena dvěma zdmi – vnitřní a vnější. Vnitřní je postavena z vápence a ze strany přilehlé k pyramidě byla v pětimetrových intervalech vybavena úzkými reliéfními panely, v jejichž horní polovině jsou části Senusretovy titulatury (Horovo jméno Anchmesut a střídavě trůnní jméno Cheperkare a rodné Senusret), v dolní pak obrazy bohů. Vnější ze je ze sušených cihel. Ze zádušního chrámu se v podstatě dochovaly jen fragmenty dlažby, které však umožnily rekonstrukci jeho půdorysu. Uspořádáním a architekturou se nápadně podobá královským zádušním chrámům z druhé poloviny Staré říše (vstupní podélná zaklenutá část, otevřený dvůr se 24 vápencovými monolitickými pilíři, příčná chodba, kaple s pěti nikami, antichambre carrée s jedním sloupem, obětní síň se žulovým oltářem a nepravými dveřmi v nejzazší části přiléhající k pyramidě, kolem jsou sklady). V troskách zanechaných zde zloději kamene bylo nalezeno asi šest set fragmentů reliéfů. V jihovýchodním nároží vnitřní ohradní zdi jsou zbytky satelitní pyramidy (rovněž zničené zloději kamene), na severu a západě oddělené od hlavní pyramidy a zádušního chrámu samostatnou zdí, „zakousnutou“ do vnitřního nádvoří. Podle Zamarovského byla původně 19 m vysoká a strana její základny měřila 21 m; můžeme tedy uvažovat základnu o délce 40 loktů a úhel sklonu stěny asi 61°, což přibližně odpovídá sekedu 3.3. Pokud jsou tyto údaje správné, je to jedna z nejštíhlejších pyramid v Egyptě. Z Vernerova popisu vyplývá, že Arnold pod ní „předpokládá“ dvě podzemní komory. V širokém prostoru mezi vnitřní a vnější ohradní zdí objevili Lythgoe a Mace pod návějemi písku celkem devět vedlejších pyramid s vlastními ohradními zdmi, severními kaplemi a zádušními chrámky. Čtyři z nich jsou uspořádány ve dvojicích (na severu a východě), ostatních pět stojí solitérně (na západě a jihu). Všechny jsou už ve špatném stavu a identifikovány byly bohužel jen dvě: jedna patřila králově manželce Nofret I. a druhá jeho dceři Itakaiet. Na prostranství je nepravidelně rozeseta i celá řada šachtových hrobek, některé z nich jsou situovány i uvnitř ohradních zdí vedlejších pyramid. Gauthier a Jéquier objevili v roce 1894 pod dlažbou dvora severně od zádušního chrámu odvodňovací šachtu, v níž bylo ukryto deset trůnních (tj. sedících) soch krále v nadživotní velikosti, některé jsou nedokončené.

702 – Plán pyramidového komplexu Senusreta I.

Vzestupná cesta je prozkoumána jen ve své horní části. Byla zastropená (pravděpodobně po celé délce) a ve vnitřních, pravidelně rozmístěných výklencích lemována Senusretovými usirovskými sochami. Některé z nich byly nalezeny, většinou v torzním nebo fragmentárním stavu. Údolní chrám je dosud pod mohutnými pískovými návějemi někde na rozhraní pouště a úrodného pásu u řeky a zatím nebyl ani lokalizován. U horního vyústění vzestupné cesty je po obou stranách řada hrobek vysokých úředníků. K identifikovaným patří Imhotep, Sesenebenef, Nacht a již zmíněný Senusretanch, jehož pozoruhodná mastaba je překvapivě vybavena texty pyramid. Měl by tu být pohřben i protagonista slavného literárního díla Sinuhet, pokud byl ovšem skutečnou historickou postavou.

3. [108.] Nebukaure Amenemhet II. Hor: H-k-n-m-mAa.t; H-k-n-m-mA+mAa(.t) – Hekenemmaat

Obě paní: H-k-n-m-mAa.t; H-k-n-m-mA+mAa(.t) – Hekenemmaat

Zlatý Hor: mAa-xrw-bik-nbw; bik-nbw-mA+mAa-xrw – Biknebumaacheru

Trůnní jméno: ra-nbw-kA.w – Nebukaure

Rodné jméno: i-mn+n-m-HA.t+t – Amenemhet

TP V,22: jméno je ztraceno, 1 nebo 10 roků Manehto: Ammanemés (Iulius Africanus); Ammenemés (Eusebius) Varianty trůnního jména: Nebkaure; Nubkaure; Nebukawre Varianta rodného jména: Amenemhat Varianty Manehtova jména: Amenemes; Amenemmes; Ammenemnes Amenemhet II. zřejmě nastoupil na trůn jako koregent v posledních dvou až třech letech vlády svého otce Senusreta I. a po jeho smrti pak vládl dalších 34 nebo 35 let, celkem tedy 37 až 38. Manehto mu připsal rovněž 38 let, na Turínském papyru je příslušný údaj porušený (dochovala se jen jedna číslice, o níž navíc není jisté, zda je to 1 nebo 10). Na sklonku života asi jmenoval koregentem svého syna Senusreta II., jenž s ním vládl společně zhruba tři roky a po jeho smrti převzal trůn. Vláda Amenemheta II. je obecně považována za období relativního klidu a prosperity, založené na růstu zemědělské produkce, exploataci núbijských a sinajských zdrojů (mě, zlato a drahé kameny) a především na výměnném obchodu s oblastí Středního východu a Egeidou, archeologicky dosti důkladně doloženém. Z této doby naopak nejsou známy žádné významnější vojenské aktivity, které by byly srovnatelné s výboji prvních dvou králů dynastie. Amenemhet II. a také jeho poměrně krátce vládnoucí syn Senusret II. se spíše snažili racionalizovat správu ovládaných území (víme například, že Západní oázy byly spravovány prostřednictvím nomarchy 19. hornoegyptského kraje). Tato politika se změnila až za Senusreta III., jenž se vojensky angažoval opět ve větším rozsahu. Důvod k přehodnocení Amenemhetovy zdrženlivosti v mezinárodních vztazích neposkytly ani nedávno nalezené zbytky análů z jeho doby v troskách Ptahova chrámu v Menneferu, které dokládají některé výpravy za hranice Egypta. Letopisy bohužel nejsou kompletní (objeveny byly jen dva fragmenty původního bloku z červené žuly), což je velká škoda, protože hieroglyfický text podává dosti podrobný, chronologicky uspořádaný přehled králových aktivit. Vedle běžných zakládacích aktů, souvisejících především s kultem jeho otce Senusreta I., a seznamů darů pro různé chrámy, kaple a slavnosti bohů po celé zemi jsou zvláště zajímavé právě detailní popisy vysílaných expedic, a na příslušných místech, podle časové posloupnosti, podrobnosti o jejich návratu. Až obsedantně precizní jsou výčty dovezené kořisti, vše se uvádí „do posledního haléře“. K dochovaným zápisům patří odjezd obchodní výpravy na dvou lodích k libanonskému pobřeží a její návrat, seznam produktů dovezených z „tyrkysové terasy“ (tj. z dolů v Serábit el-Chadím na Sinaji), mezi nimiž vedle tyrkysu figuruje měděná ruda a nějaká další surovina, dosud neidentifikovaná. Nepříliš jasný je popis vojenské

trestní expedice s úkolem „rozbořit „Secet“ (Asii) a rozvrátit pevnosti „Iuaj“ a „Iasej“, doprovázený výčtem odměn určených králem pro její účastníky. Podle Altenmüllera je z kontextu zjevné, že zásah nemohl trvat déle než jedno roční období (tj. 4 měsíce), takže jmenovaná města nemohla být příliš vzdálená – ležela nejspíše v jižní Palestině. Zaznamenán je i dobrovolný hold synů palestinských knížat egyptskému králi; mezi jejich dary překvapuje velké množství zajatců a naopak malý, spíše symbolický objem ostatních komodit. (Překlad dosti obšírných partií análů z Altenmüllerovy publikace uvádí Bárta na s. 94–98.) Rozporuplné vztahy Egypta se syropalestinskou oblastí v době vlády Amenemheta II. nejsou zatím plně objasněny, ale zdá se, že přinejmenším některé její části (zejména jižnější) byly na egyptském králi do určité míry závislé, místní knížata mu možná odváděla tribut a případný odpor vyvolával vojenské zásahy. Kromě výše uvedeného zápisu v análech je další indícií v tomto směru i tzv. poklad z Tódu (eg. Džertej), nalezený v základech Moncuova chrámu a datovaný do tohoto období (nález si rozdělily Louvre a Egyptské muzeum v Káhiře). Poklad byl uložen „ve čtyřech bronzových truhlicích“ (Vercoutter) a obsahoval poměrně nesourodé předměty – vzácné kovy v hrubém stavu (10 ingotů zlata a 13 stříbra), kusy neopracovaného lazuritu (lapis lazuli), 150 pohárů a 25 řetízků s přívěsky, vesměs kovových (částečně ze stříbra), více než 50 kamenných pečetních válečků, různé amulety, korálky aj. Zajímavé je, že „většina pohárů byla přehnuta a zploštěna kladivem“ (Bárta), takže jejich hodnota mohla být spatřována v pouhé surovině, z níž byly vyrobeny. Původ pokladu není jasný, i když obvykle „bývá považován za dar ze Sýrie“ (Vachala). Jako celek však mohl být shromážděn až v Egyptě, nebo skladba jeho jednotlivých složek je co do míst původu dosti různorodá: lapis lazuli pochází ze vzdálených hor východně od Mezopotámie, texty na některých pečetních válečcích jsou klínopisné, tedy mezopotamské (nikoli elamské) a zlatnicky zpracované předměty, tj. stříbrné poháry a přívěsky, jsou evidentně krétské (mínojské) provenience, i když odborníci připouštějí, že alespoň některé z nich mohou být „syropalestinskými napodobeninami krétských předloh“ (Bárta). Z Kréty také mohou, ale nezbytně nemusejí pocházet šperky ze znovuoživené královské nekropole v Dahšúru. Amenemhet II. totiž sice sídlil stejně jako jeho předkové v Ictaueji, ale svůj pohřební komplex si už nepostavil u Lištu, nýbrž na pyramidovém poli Staré říše v Dahšúru. V areálu vymezeném ohradní zdí byli pohřbeni i členové jeho rodiny – syn Amenemhetanch a dcery Ita, Chnemet, Itiueret a Sathathormeret (pozor na záměnu podobných jmen: Sathathormeret je pokládána za dceru Amenemheta II., Sathathoriunet za dceru Senusreta II., Sathathor za dceru Senusreta III. a Sahathor je král 13. dynastie). Zatímco králova pyramida byla už ve starověku beze zbytku vykradena, v nedotčených, tj. lupiči neobjevených hrobkách „princezen“ Ity a Chnemet našel de Morgan roku 1894 nejen jejich mumie, ale i pohřební výbavu in situ, mj. zbytky dřevěných rakví, schránek na kanopy, alabastrové nádoby, amulety a zejména zlaté šperky (čelenky, náhrdelníky, náramky, přívěsky aj.). Spolu s obdobnými nálezy výbav generačně mladších „princezen“ Sathathor a Merit, pohřbených u pyramidy Senusreta III. asi o kilometr severněji, tvoří jedinečnou kolekci klenotů Střední říše, známou jako „dahšúrský poklad“ (je v Egyptském muzeu v Káhiře). Pro zlaté přívěsky z Moncuova chrámu v Džerteji („poklad z Tódu“) i přívěsky z dahšúrského pokladu je signifikantní technika granulace vyvinutá na Krétě, a právě proto (a také vzhledem k některým neegyptským výtvarným prvkům) bývají pokládány, alespoň zčásti, za krétské importy. Jak však připomíná Vilímková, technikou granulace jsou vypracovány i motivy, jejichž egyptský původ je nesporný, např. přívěsky ve tvaru pěticípých hvězdiček, a je tedy třeba připustit jako stejně pravděpodobnou i hypotézu, že šperky zhotovil umělec nebo umělci krétského původu žijící v Egyptě, případně Egypan, jenž si techniku granulace osvojil na Krétě. Vedle mezinárodního obchodu tedy můžeme pod zorným úhlem naznačených teorií předpokládat i přebírání a osvojování lokálně vznikajících technologií v poměrně široké kulturní oblasti („syropalestinské napodobeniny“ krétského šperkařství v pokladu z Tódu, jeho egyptské napodobeniny v dahšúrském pokladu). Rozvětvené obchodní kontakty Egypta se Střední Asií, Syropalestinou a Egeidou (zejména Krétou) jsou ovšem bez ohledu na sporný původ těchto klenotů dobře doložené i četnými importy keramiky, amuletů a dalších předmětů v Egyptě a také egyptskými exporty v těchto zemích, včetně zcela nezaměnitelných soch královských dcer a úředníků. Egypt udržoval i tradiční vztahy s africkými kulturami – ve starověkém rudomořském přístavu poblíž vyústění Vádí Gasus byly nalezeny dvě stély popisující návrat výprav ze země Punt, které jako obvykle podávají i výčet a množství dovezených komodit. Stavební činnost Amenemheta II. zřejmě nebyla příliš rozsáhlá a máme o ní jen málo informací. Víme, že postavil nejstarší chrám v metropoli 15. hornoegyptského kraje Chemenu (Hermopolis Magna; Ešmúnén), dnes již téměř zcela zničený. Relativně lépe se dochovala provinciální hrobní architektura, významné jsou zejména skalní hrobky soudobých nomarchů 1. hornoegyptského kraje Sarenputa II. (Kubbit el-Hava), 15. hornoegyptského kraje Džehutihotepa (el-Berša) a 16. hornoegyptského kraje Chnumhotepa II. (Bení Hasan).

Doslova módou se stalo budování soukromých kenotafových kaplí v Abedžu, zahájené již za Senusreta I. Zatímco však tehdy zde vznikaly v omezeném množství a jejich majiteli byli vesměs vysocí úředníci, nyní se poptávka po kamenných stélách zvýšila natolik, že jejich umělecká kvalita a pečlivost provedení prudce poklesla. Pyramida Amenemheta II. v Dahšúru Důvody, které vedly Amenemheta II. k opuštění nekropole založené jeho dědem Amenemhetem I. v sousedství Ictaueje a využité i jeho otcem Senusretem I. samozřejmě neznáme. Pyramidové pole u Lištu zůstalo omezeno na tyto dva královské pohřební komplexy a jeho historie se definitivně uzavřela, přestože samo město Ictauej bylo vládním centrem i nadále (pravděpodobně až do konce 13. dynastie). Pro sídlo svého věčného života si vybral příhodné místo východně od Snofruovy Červené pyramidy ze 4. dynastie v Dahšúru a na stejném pohřebišti si později postavili pyramidové komplexy i jeho vnuk Senusret III. a pravnuk Amenemhet III., zatímco pyramida jeho syna Senusreta II. stojí u Láhúnu a druhá ze dvou pyramid Amenemheta III. u Haváry, při vstupu do Fajjúmské prolákliny. Komplexy posledních vládců 12. dynastie, Amenemheta IV. a královny Neferusobek, jsou situovány v jižním sousedství Dahšúru, na lokalitě zvané Mazghúna (a jejich určení je sporné). Spolehlivá mapa dahšúrské nekropole není k dispozici. Převedeme-li dostupné mapové náčrtky (Bainese, Koreckého, Baedekera, Fachrího, Vernera, Zamarovského – a zřejmě i jakékoli jiné) do jednotného měřítka a vytiskneme je na průhledné fólie, zjistíme, že ani dva z nich se nekryjí. Liší se nejen vzájemnými polohami objektů a směry vzestupných cest, ale pokud jsou zakresleny i vrstevnice znázorňující morfologii (výškovou konfiguraci) terénu, pak rozdíly v jejich tvarech a rozmístění připomínají středověké mapy s vymyšlenými kontinenty.

703 – Schematický plán pyramidového pole v Dahšúru; stav z konce Střední říše

A podobně je na tom i pohřební komplex Amenemheta II.: žádná z dostupných informací není dostatečně jasná a většina údajů si vzájemně odporuje. Pyramida je v natolik špatném stavu, že samo její nalezení „znamená jisté úsilí“ (Bárta). Říká se jí „Bílá pyramida“ podle převažující barvy stavebního materiálu a podobný původ mají i názvy dalších dahšúrských pyramid – Červená (Snofru) a Černá (Senusret III.). Podle Bárty „za své jméno vděčí rozpadlým blokům vápence“ a stejný názor zastává i Zamarovský, podle nějž bylo k její stavbě „užito kamene“, resp. „malých kamenných kvádrů“. Naproti tomu Verner píše o „nevzhledné, šedočerné hromadě sušených cihel“, v seriálu České televize ji zmínil jako „nevzhlednou, šedou hromadu zavátou pískem“, a konečně v Encyklopedii je popsána jako „pyramida postavená ze sušených cihel s kamennou kostrou tvořenou vápencovými zdmi, uspořádanými podle úhlopříček, [která] dnes z rozvalin vystupuje“. Zdá se tedy, že Zamarovský se mýlí zásadně, že Bárta svými „rozpadlými bloky [bílého] vápence“ míní obnažené části skeletu, jejichž barva je ve skutečnosti šedá až šedočerná, a že hlavním stavebním materiálem jsou Vernerovy sušené cihly, zvětralé, polorozpadlé a sesuté. Obložení, zmíněné jen v Encyklopedii, „padlo dávno za obě zlodějům kamene“; pravděpodobně se z něj tedy nedochovalo vůbec nic a asi není znám ani použitý materiál.

Pozoruhodné je, že žádný pramen (dokonce ani Verner) neuvádí rozměry pyramidy, takže jediným vodítkem jsou mapy dahšúrské nekropole, kde je ve srovnání s pyramidami Senusreta III. a Amenemheta III. zakreslena jako menší. (Podle Bainese měřila strana základny „více než 50 m“, tj. ne méně než 100 loktů.) Podzemí prozkoumal de Morgan v archeologické sezoně 1894/1895 a jím získané poznatky zřejmě nebyly od té doby upřesněny. Vchod je podobně jako u pyramid Amenemheta I. a Senusreta I. v ose stavby, na úrovni základny před severní stěnou, a pravděpodobně nad ním stávala standardní severní kaple. Svažující se přístupová chodba je konstruována stejně jako u Neferirkareovy pyramidy z 5. dynastie v Abúsíru: nad plochými stropními panely má ještě sedlový strop z velkých bloků, vzepřených proti sobě. Převažující část chodby (stejně jako obrys superstruktury) zakreslil de Morgan čárkovaně, což zřejmě vypovídá o stupni devastace vnější části pyramidového jádra.

704 – Plán pyramidového komplexu Amenemheta II. v Dahšúru podle de Morgana

Přibližně ve svislé ose pyramidy je členitá, do dvou podlaží strukturovaná pohřební komora, chráněná dvěma žulovými zátarasy. Horní partie navazuje na přístupovou chodbu, dolní je zahloubena protisměrně a končí podlahovou šachticí, pravděpodobně na uložení kanopové skříňky.

705 – Pohřební komora Amenemheta II.; plán a řez podle de Morgana

Nad plochými stropními bloky horního podlaží pohřební komory je rovněž sedlový strop, jenž rozvádí tlaky od zatížení superstrukturou do stran. Těsně u západní stěny komory stojí (snad dodnes) sarkofág, podle Vernera „křemencový“, podle Bárty „žulový“ a podle Encyklopedie „sestavený z pískovcových desek“, což jinými slovy tvrdí i Zamarovský („sklenutý z pískovcových kvádrů“). Když vypustíme z úvah Zamarovského, jenž zřejmě omylem mluví o úplně jiné pyramidě („pohřební komora se skrývá za skutečným labyrintem chodeb“ [1979] a „k prohlídce je třeba průvodce nebo aspoň plán“ [1986]), když zamlčíme svůj názor na Encyklopedii, a konečně když si u geologů ověříme zásadní rozdíl mezi křemencem (sediment spojený křemenným tmelem) a žulou (vyvřelá hornina, pravděpodobně magmatického původu), zůstane nám jen jistota, že de Morgan na svůj plán jakýsi sarkofág zakreslil. „Zádušní chrám je téměř úplně zničen, jeho zbytky důkladně zkoumány nebyly, vzestupná cesta a údolní chrám vůbec ne,“ píše Verner, takže není o čem mluvit. Nebyly nalezeny ani žádné zbytky případné satelitní pyramidy či vedlejších pyramid v okolí. V prostoru mezi západní stěnou pyramidy a ohradní zdí areálu odkryl de Morgan v březnu 1894 hrobky členů Amenemhetovy rodiny. Pohřební komora královy manželky Keminub a jejího syna Amenemhetancha byla prázdná, ale v hrobkách „princezen“ (Ita, Chnemet, Sathathormeret a Itiueret) našel mumie v polorozpadlých dřevěných rakvích a kanopy. Ita a Chnemet byly vybaveny i nádhernými zlatými šperky, jež jsou dnes součástí tzv. dahšúrského pokladu, uloženého v Egyptském muzeu v Káhiře.

4. [109.] Chacheperre Senusret II. Hor: sSm-tA.wy; s+sSm-w-tA.wy – Sešemtauej

Obě paní: s-xa+a-mAa.t; s-xa+a-mAa+a.t – Sechamaat

Zlatý Hor: nTr.w-Htp-bik-nbw; Htp-nTr.w-nbw-bik; Htp-nTr.w-bik-nbw – Biknebuhetepneceru

Trůnní jméno: ra-xa-xpr – Chacheperre

Rodné jméno: wsr+s+r.t-z-n – Senusret (znaky čteme v pořadí z-n-wsr.t)

TP V,23: jméno je ztraceno, 1[9] roků Manehto: Sesóstris Varianta jména Zlatý Hor: Biknebusehetepneceru Varianty trůnního jména: Chaacheperre; Khakheperre Varianty rodného jména: Senvosret; Senwosret; Senuseret; Senouseret Na délku vlády Senusreta II. mají egyptologové rozdílné názory; v podstatě se dělí na dva tábory. Jedni mu připisují 19 let v souladu s rekonstruovaným údajem Turínského papyru, kde se dochovala zřetelná číslice 10 a tři porušené trojice svislých čárek (jedniček) pod sebou, celkem tedy 19 let. Tento názor zastávají například Kinnaer a Baines. Druzí odhadují délku jeho vlády na méně než polovinu – Verner a Encyklopedie na 8 let, Bárta 8 až 9 let, některé teorie dokonce připouštějí nanejvýš 6 let, tj. po odečtení možné koregence s jeho otcem Amenemhetem II. pouhé 3–4 roky samostatné vlády (argumentem je poslední dokument, jenž se o něm zmiňuje jako o vládnoucím králi a pochází z jeho 6. roku). Rozsáhlá budovatelská činnost a také úplné dokončení vlastní pyramidy však zřejmě ukazují na přece jen delší období. Zajímavé je, že podobné diference vykazují i názory na délku trvání vlády jeho nástupce Senusreta III., kde se tytéž skupiny badatelů vzájemně rozcházejí o 18–19 let. Manehto pak oba tyto krále v důsledku nějakého záhadného omylu považoval za jedinou osobu (Sesóstris), které připsal 49 let. Z příslušníků rodiny Senusreta II. bývá v literatuře zmiňována jen „princezna“ Sathathoriunet, v jejíž hrobce u jižní stěny královy pyramidy v Láhúnu našli Petrie a Brunton bohatou pohřební výbavu s mnoha zlatými šperky, známými jako „illáhúnský poklad“. Souprava různorodých klenotů obsahuje i dva pektorály, jeden se jménem Senusreta II., ale druhý se jménem jeho vnuka Amenemheta III., takže „princeznin“ otec není jistý (nelze vyloučit pozdější pohřeb do starší hrobky). V sousedství jsou pak nejméně tři další hrobky „princezen“ a na opačné straně areálu, mezi severní stěnou pyramidy a ohradní zdí, je osm velkých mastab neidentifikovaných „členů královy rodiny“. Hlavní manželkou Senusreta II. a matkou jeho syna a nástupce Senusreta III. byla žena s dlouhým jménem Chnemetneferhedžetveret, často zkracovaným na poslední slovo „Veret“. Její pozůstatky spolu s několika šperky byly nalezeny až v roce 1995, a nikoli v pyramidovém komplexu jejího manžela (jak bychom očekávali), ale u jižní stěny pyramidy jejího syna Senusreta III. v Dahšúru. Jinou ženou spojovanou se Senusretem II. je Nofret, jíž někteří egyptologové připisují malou vedlejší pyramidu v králově komplexu a jejíž socha z černé žuly v životní velikosti je v Egyptském muzeu v Káhiře.

Senusret II. v podstatě pokračoval v politice svého otce, soustředěné na vnitřní rozvoj, stabilitu, exploataci přírodních zdrojů a obchodní vztahy. Doloženy jsou výpravy do lomů na kámen ve Vádí Hammamát a Vádí Gasus ve Východní poušti, na „tyrkysovou terasu“ (Serábit el-Chadím) na Sinaji, do dioritových lomů u Tošky a ametystových dolů ve Vádí Húdí v Núbii. Zvláštní pozornost věnoval zajištění bezpečnosti núbijské trasy, po níž do Egypta proudilo především zlato: podél 1. kataraktu nechal na břehu postavit ochrannou ze, přestavěl a znovu opevnil pevnost v Aníbě a postavil pevnost v Mirgisse (podle Bainese ji vybudoval už Senusret I.). „Podporoval obchod i s Horní [jižní] Núbií“ (Encyklopedie), „nejsou však doloženy žádné expedice, které by bylo možno označit za vojenské výboje“ (Bárta). Předpokládá se i kontinuita komerčních vztahů se Středním východem a Egeidou. Největší zásluhy o rozvoj země si však Senusret II. získal výrazným pokrokem prací, zahájených zřejmě již na počátku 12. dynastie se záměrem zúrodnit velkou přírodní proláklinu ležící asi 100 km jihozápadně od Káhiry, všeobecně nazývanou Fajjúmská oáza. O její podobě na úsvitu historické doby a také pozdějších postupných přeměnách vypovídají geologické a archeologické průzkumy, etymologie místních názvů a různorodé dochované dokumenty, ale názory na jejich výklad se v některých jednotlivostech různí. Dnešní bezodtoké jezero Birkit Kárún, jehož hladina je asi 44 m pod úrovní Středozemního moře, bylo v době neolitu mnohem větší a v podstatě pokrývalo celou oblast „oázy“ (dnes zaujímá jen asi pětinu její rozlohy). Osídlení na tehdejších okrajích vodní plochy je doloženo už kolem roku 7000, není však jisté, zda stejným etnikem jako v údolí Nilu, a také dosud existují pochybnosti, zda to byla kultura zemědělská. Určitější doklady svědčí o egyptské přítomnosti v období Staré říše, kterou Baines považuje za „osídlení“, ale například Encyklopedie posuzuje zdejší krajinu v téže době jako „bažinatou, neobydlenou a k lovu nevhodnou,“ a dodává, že „pouze severně od jezera, jehož hladina byla tehdy o asi 20 m výše než dnes, se těžil čedič a dolerit“. Podle Vernera zde byl možný rybolov, ale „rozmáčené, rákosovou džunglí porostlé břehy nemohly být zemědělsky využívány“. Groh naopak považuje místní půdu již tehdy za „velice úrodnou, ale často stíhanou pohromami z neregulovaného množství vod“. Jezero je napájeno nilskou vodou, která sem proudí od jihu dlouhým, s Nilem souběžným korytem, odbočujícím z řeky zhruba uprostřed mezi Chemenu (Hermopolis Magna; Ešmúnén) a Kes (Kúsai; el-Kúsíja), metropolemi 15. a 14. hornoegyptského kraje. Arabové mu říkají Bahr Júsuf (Josefova řeka). Tato zdrojnice jezerní vody je různými autory považována bu za přirozené říční rameno (Baines, Groh, Siliotti), nebo umělý kanál (Verner, Vachala, Encyklopedie). Nejvyhraněnější názor lze najít u Vernera, jenž tvrdí, že „počátky kanálu se pravděpodobně datují do Archaické doby a jako vodní cestu ho zřejmě rozsáhle využívali k přepravě kamene už stavitelé pyramid ve Staré říši“. Jestliže však jezero v období neolitu vyplňovalo téměř celý Fajjúm, je existence přítoku nanejvýš pravděpodobná již tehdy, nehledě k oprávněným pochybnostem o účelnosti budování umělé vodní cesty souběžné s Nilem v Archaickém období. Podél pyramidových polí Staré říše pak vedl zřejmě jiný, dnes již zaniklý kanál (právě na jeho západním břehu stály údolní chrámy), jenž z řeky odbočoval jižně od Ictaueje (Lištu) a vléval se do nejzápadnějšího, rosettského ramene nilské delty (nyní vede zhruba stejným směrem kanál Bahr el-Libajní). Někteří z autorů Encyklopedie pak datují vznik „kanálu“ Bahr Júsuf až do Prvního přechodného období, nebo dokonce až do Střední říše, což se po srovnání se shora uvedenými argumenty jeví jako zcela absurdní. Se spory o umělosti či přirozenosti přítoku vody do fajjúmského jezera je úzce spojena i akceptace či odmítání samého pojmu „oáza“. Je-li totiž Fajjúm bezodtokou pánví napájenou říčním ramenem, pak postrádá základní znaky oázy, tj. úrodného místa v poušti s výlučně lokálními zdroji vody (studny, prameny), jak zdůrazňují například Baines či Siliotti. Spory existují i v oblasti etymologické a sémantické, zejména o pojmu mr-wr („meruer“; u některých autorů „merver“). Podle Vernera a Encyklopedie má tento výraz význam „velký kanál“, zatímco Siliotti, Baines aj. jej překládají jako „velké jezero“. První jej tak ztotožňují s ramenem Bahr Júsuf, zatímco druzí s nádrží Birkit Kárún. Obě skupiny pak soudí, že jeho pozdějším pořečtěním vznikl termín „Moeris“, používaný – a to už je nesporné – výhradně pro fajjúmské jezero. Arabské označení „Fajjúm“ je pak podle Vernera a Encyklopedie odvozeno od staroegyptského slova „paiom“ či „pajom“, překládaného jako „moře“, zatímco Baines a Siliotti považují „Peiom“ za koptské, tj. mnohem pozdější vlastní jméno, tj. za název jezera, a v souladu s tím jej píší s velkým „P“. Senusretovi II. je přičítáno dokončení velké přehrady na přítoku Bahr Júsuf u Láhúnu, která umožnila zadržovat každoroční záplavové vody a snížit tak výši hladiny v jezeře. Jeho plocha se tímto opatřením výrazně zmenšila, vyschly i okolní bažiny a na povrch vystoupily letité náplavy úrodného nilského bahna. Vysušená oblast 2 byla po obvodě opatřena hrází a nově získaná zemědělská půda (podle Bainese asi 450 km ) byla protkána systémem umělých zavlažovacích kanálů s hrázemi a jednoduchými propustmi (dokončenými za vlády Amenemheta III.), které umožnily regulovat přítok vody podle potřeby. Ráz původně močálovité krajiny ve

Fajjúmu se tak v poměrně krátké době výrazně změnil a „oáza“ se stala hlavní obilnicí Egypta, vznikla zde nová sídliště a také monumentální královské stavby. Původní písemné prameny vypovídají o tomto velkorysém projektu a jeho konkrétní podobě ovšem jen útržkovitě a málo zřetelně; většina informací pochází z výsledků archeologických výzkumů, zejména ze spolehlivé datace stavebních památek Senusreta II. a jeho vnuka Amenemheta III., objevených na lokalitách ležících v dávnější minulosti pod hladinou jezera. Souvislost Senusreta II. s tímto vodohospodářským dílem je spatřována zejména v umístění jeho pyramidového komplexu a obytného sídliště poblíž hlavní přehrady při vstupu do „oázy“ u Láhúnu. Pyramida Senusreta II. v Láhúnu U arabského města Láhún se Bahr Júsuf poměrně ostře lomí k severozápadu, definitivně opouští úrodné nilské údolí a protéká napříč Západní pouští až k Haváře, kde vstupuje do oblasti Fajjúmu. Na této spojnici stála původní Senusretova přehrada a zde si také, asi tři kilometry od dnešního Láhúnu, král vybudoval svůj poslední příbytek. Jeho pyramida je postavena v podstatě stejnou technologií jako pyramida jeho otce Amenemheta II. – paprskovitě uspořádaný skelet vápencových zdí je vyplněný jádrem ze sušených cihel, opřeným o centrální skalnaté návrší, které bylo ponecháno na místě, posloužilo jako pevný základ a zároveň ušetřilo práci a materiál ve spodních vrstvách (podobně jako u pyramid v Gíze aj.). Bílé vápencové obložení bylo demontováno a použito na jiné stavby za vlády Ramesse II. (19. dynastie), jak zjistil z jednoho nápisu Petrie, jenž tento objekt napřed sám a později za účasti Bruntona důkladně prozkoumal již na počátku 20. století. Po ztrátě obložení jádro obdobně jako u jiných cihlových pyramid postupně erodovalo, takže zdálky vypadá „jako velký kopec hlíny“ (Baines), jenž „připomíná velbloudí hrb“ (Zamarovský). Při detailním pohledu však přijde překvapení: cihly, zejména ve vyšších partiích, jsou ve výtečném stavu, i jejich hrany jsou dosud ostré. Dochovalo se i několik fragmentů původního pyramidia, vyrobeného z kvalitní černé žuly.

706, 707 – vlevo pyramida Senusreta II. v Láhúnu, vpravo detail cihlového zdiva a částečně obnaženého skeletu

Podél úpatí stěn pyramidy byl ve skalním podloží vyhlouben kolem dokola záhadný, v době objevu pískem zanesený příkop, vymezený na vnějších stranách nízkou zdí s výklenky, částečně vytesanou do rostlé skály, částečně postavenou z kamenných bloků (podle konfigurace terénu). Funkci příkopu se pokusil objasnit již Petrie a jeho názor se traduje dodnes: podle Vernera ho zaplnili pískem už sami stavitelé, aby „zabránili podmáčení objektu – při prudkém lijáku se stékající voda vsákla do písku“. Rovněž Bárta míní, že to byl „v podstatě trativod, který měl stahovat dešovou vodu ze stěn pyramidy“. Toto vysvětlení se nepochybně opírá o rozumnou myšlenku, nebo přemokření stavby z nepálených cihel by na rozdíl od staveb kamenných mohlo mít destruktivní následky. Otázku, proč stavitel vyplnil odvodňovací příkop pískem a zmenšil tak radikálně jeho využitelný objem (prázdný příkop pojme víc vody), lze pak vysvětlit snahou nenarušit pohledově jednolitou plochu nádvoří, ale je též možné, že písek v příkopu má na svědomí jen vítr a čas (ostatně spodní část pyramidy není dodnes od návějí očištěna). Rozměry pyramidy Senusreta II. (m) Základna Výška Úhel sklonu

Verner 107 48 42°35’

Baines 106 48 42°35’

Zamarovský 105 asi 60

Po přepočtu délkových rozměrů vychází úhel u Vernera 41°53’54’’, u Bainese 42°09’57’’ a u Zamarovského 48°48’51’’. První dva by odpovídaly nejspíše sekedu 7.3 (42°05’21’’), třetí sekedu 6.1 (48°14’23’’). Strana základny měřila 200 loktů. Architekt pyramidy Senusreta II. zvolil zcela novou, takřka revoluční koncepci rozvržení a umístění substruktury, a zejména přístupu do ní, čímž značně zkomplikoval život archeologům, nikoli však – jak měl nepochybně v úmyslu – starověkým lupičům: hrobka byla stejně jako všechny ostatní vykradena. Na „obvyklém“ místě sice postavil klasickou severní kapli, z ní však žádná cesta do nitra nesměřuje, jak se po celé řadě marných pokusů přesvědčil již Petrie. Když k odhalení vchodu nevedly ani sondážní výkopy v různých výškových úrovních severní stěny pyramidy, rezignoval a věnoval se hrobkám „princezen“ v jižní části ohrazeného areálu. V jedné z nich, vzdálené desítky metrů od pyramidy, nakonec objevil vertikální šachtu, z jejíhož dna v hloubce 16 m (Bárta) vybíhá k severu dlouhá chodba. Chodba se několikrát mírně lomí a postupně prochází třemi podzemními komorami (viz obr. 708). První z nich je ještě před pyramidou a s nádvořím je – jak se později zjistilo – propojena další svislou šachtou. Na konci je pravoúhle zalomena doleva a hned za tímto ohybem přechází do prostory označované jako předsíň, spojené krátkou chodbičkou s vlastní pohřební komorou (podle Zamarovského umístěnou 12 m pod základnou). Ze spojnice mezi předsíní a pohřební komorou vybíhá k jihu (tj. ve směru proti vchodu) jakási okružní chodba, která se čtyřikrát lomí okolo pohřební komory a nakonec je do ní zaústěna těsně vedle sarkofágu. Jiná, menší prostora, určená pravděpodobně pro záhrobní výbavu, je přístupná krátkou chodbičkou z jižní stěny pohřební komory. Plán podzemí je tedy ve srovnání se všemi staršími královskými hrobkami dosti odlišný. Přístup do něj vede ze satelitního hrobu, navíc z nečekané strany, a funkční místnosti nejsou ve svislé ose superstruktury, dokonce ani v její blízkosti – celý vnitřní systém je asymetricky soustředěn pod jihovýchodním sektorem stavby. Architekt zřejmě předpokládal, že případní lupiči budou kopat tunel od severu, a chechtal se při pomyšlení, jak po marné námaze najdou uprostřed hrobky jen skálu. Nenapadlo mu, že budou znát tajemství vchodu a pro kořist si dojdou mnohem pohodlněji než jejich předkové zdolávající standardní překážky – byl si totiž svým trikem natolik jistý, že nepostavil ani obvyklé zátarasy, jež by bylo třeba překonat (rozbít nebo obejít tunelováním). Přímočará chodba dovedla zloděje neomylně až k sarkofágu a z tohoto úhlu pohledu je třeba korigovat i přehnaně dramatizující popisy, používající často slova „bludiště“, nebo podzemí je v podstatě jednoduché a přehledné, zabloudit v něm rozhodně nelze. S jistotou víme, že pohřební komora se stavěla v otevřené jámě: „mistrně opracovaný“ (Verner) sarkofág z červené žuly by totiž úzkou spojovací chodbou z předsíně neprošel, museli ho sem tedy spustit před položením stropu shora. Celá komora je obložena velkými bloky dobře opracované červené žuly a z téhož materiálu je i její klenutý strop. Z původního vybavení našel Petrie jen odlomený zlatý uraeus z královy sochy (Verner) nebo mumiové masky (Zamarovský), jejž zřejmě lupiči ve spěchu upustili a – podle Vernera – „zašlápli do bahna“, v době objevu již „ztvrdlého“. Bárta místo nálezu upřesňuje neurčitým „jižně od pohřební komory“ a ještě nejasněji se zmiňuje o dalších „zbytcích výbavy, včetně tělesných pozůstatků panovníka“. Zamarovský zase tvrdí, že v pohřební komoře byl i „bílý alabastrový obětní stůl“. Je škoda, že nenápadná informace o uraeu „zašlápnutém do bahna“, pocházející nepochybně přímo od Petrieho, o jehož solidnosti není důvod pochybovat, nevyvolává zájem o hlubší analýzu. Stojí-li totiž pyramida na poušti (a to stojí) a je-li její substruktura vytesána ve skalním podloží (a to je), není jasné, kde se v ní vzalo „bahno“. Sebevydatnější přívalový déš jeho příčinou být nemohl – ten by spláchl do podzemí nanejvýš písek. Musíme tedy uvažovat o mimořádně vysoké záplavě hraničící s katastrofou, která zanesla nilské bahno až do hrobky umístěné mimo území ocitající se pod hladinou vody periodicky. A vzhledem k tomu, že principiálně stejný systém zabezpečení substruktury před vykrádači byl aplikován ještě další dvě generace a změněn byl až v pyramidě připisované Amenemhetovi IV., můžeme hypoteticky předpokládat, že impulzem k této změně bylo právě vyloupení pyramidy Senusreta II., a to bu za vlády jeho nástupce Senusreta III., ale spíše až za Amenemheta III. V každém případě můžeme na základě nepozornosti zlodějů a Petrieho výroku vyslovit otázku, zda nelze do období mezi smrtí Senusreta II. a nástupem Amenemheta IV. na trůn datovat prameny nezaznamenanou přírodní katastrofu a možná i kolaps přehrady regulující přívod vody do Fajjúmské „oázy“. Králův zádušní chrám stál na „správném“ místě u východní stěny pyramidy, ale byl velmi malý a jednoduchý, někdy se dokonce mluví o pouhé „kultovní kapli“ (Bárta). Nezbylo z něj skoro nic. Nebyly nalezeny ani pozůstatky vzestupné cesty, což vedlo Arnolda k teorii, že zádušní a údolní chrám nebyly propojeny. Na druhé straně nelze vyloučit, že materiál z cesty odvezl a zužitkoval Ramesse II., resp. že nějaké stopy pod pískem dosud jsou, ale zatím je – a to lze říci s jistotou – nikdo dostatečně pečlivě nehledal.

U severovýchodního nároží Senusretovy pyramidy jsou nepatrné zbytky menší pyramidy o straně základny přibližně 50 loktů, považované vzhledem k velikosti a také umístění spíše za vedlejší než satelitní pyramidu. Někteří autoři předpokládají, že v ní byla pohřbena králova manželka Nofret II. Západně odtud, mezi severní stěnou hlavní pyramidy a ohradní zdí, je řada osmi přibližně stejně velkých mastab, jejichž superstruktury nejsou postaveny obvyklým způsobem, ale vymodelovány selektivním odtesáním skalního podloží. Zvenku nejsou obloženy kamenem, ale naopak sušenými cihlami. Připisují se „členům královy rodiny“, ale objevil se i názor, že to jsou „spíše symbolické stavby než skutečné hrobky“ (Callenderová). Na opačném konci areálu, u jižní stěny pyramidy, jsou menší hrobky „princezen“. V jedné z nich je zmiňovaná šachta s přístupem do hlavní pyramidy a východně od ní je hrobka „princezny“ Sathathoriunet, v níž Petrie s Bruntonem našli roku 1914 slavný illáhúnský poklad – soubor zlatých šperků. (Někdy se uvádí, že tato kolekce je v Egyptském muzeu v Káhiře, ale tam jsou vystaveny jen ukázky; stěžejní část nálezu egyptská vláda prodala Metropolitnímu muzeu v New Yorku, jež se na výzkumu prostřednictvím Bruntonovy skupiny specialistů podílelo.)

708 – Plán pyramidového komplexu Senusreta II. podle Petrieho

Za severní částí ohradní zdi našel Petrie pozůstatky rozlehlého nádvoří se silně poškozenou stavbou, pokládanou za kapli svátku sed. Jihozápadně od pyramidy jsou pak hroby téměř ze všech období, kompaktní pohřebiště z 12. dynastie je na tzv. západním kopci. Údolní chrám byl postaven dost daleko, asi 1200 m východně od pyramidy, a podle Arnoldova názoru s ní nebyl spojen vzestupnou cestou. Mimořádně cenným objevem v tomto prostoru jsou zbytky velkého obytného sídliště, přiléhajícího k údolnímu chrámu na severu. Město se jmenovalo Hetepsenusret (Senusret je spokojený), v literatuře však zdomácnělo Petrieho chybné označení „Káhún“. Jeho význam plyne ze skutečnosti, že je to nejstarší obytná aglomerace vybudovaná podle předem stanoveného plánu, jediné aspoň částečně dochované pyramidové město a jedno z pouhých tří starověkých sídliš objevených v Egyptě (další dvě – Achetaton, arab. el-Amarna, a vesnice řemeslníků Pa demi v Západním Vesetu, arab. Dér el-Medína – pocházejí až z doby Nové říše). Pyramidové město Hetepsenusret bylo obehnáno asi tři metry silnou zdí ze sušených cihel a podobná ze je uvnitř rozdělovala na dvě části („čtvrti“) – menší západní a větší východní. Mezi ně je na severní straně vklíněna užší, bohužel podstatně hůře dochovaná zóna, označovaná nepřípadně jako akropolis, v níž někteří badatelé předpokládají královskou rezidenci Senusreta II. Celé město bylo rozděleno důsledně pravoúhlým systémem ulic, jejich středem vedla otevřená, z kamene vybudovaná spádová kanalizace. Petrie odkryl bohužel jen část sídliště, i když slovo „jen“ není zcela patřičné, nebo archeologický areál má obrovskou rozlohu – podle Encyklopedie 350x410 m včetně údolního chrámu, Vachala, Strelocke a Strouhal udávají 350x400 m a o chrámu se v této souvislosti nezmiňují. Našel tu zbytky celkem 2145 domů a na základě rozdílů v jejich velikosti, architektuře, vybavení atd. je rozdělil na osm základních typů. Nejmenší a nejjednodušší jsou ve stísněné západní části pokládané za čtvrt řemeslníků a dělníků, největší a nejčlenitější, některé téměř palácového typu s rozlehlým ústředním nádvořím obehnaným stíněným ochozem (portikem), jsou ve větší východní čtvrti vysokých úředníků a kněží. Malé domy v západní čtvrti mají podle Strouhala 3–7 místností a jejich 2 2 2 půdorys nepřesahuje 100 m , paláce zaujímají rozlohu kolem 1000 m (největší 2400 m ) a podle Bainese obsahují až 70–80 místností. Všechny druhy domů byly postaveny výhradně ze sušených cihel a rostlinných materiálů. Podle Petrieho odhadu zde žilo asi pět až osm tisíc lidí, a pokud existovala analogická aglomerace

také jižně od údolního chrámu, jak připomíná Encyklopedie, mohlo mít město dvojnásobnou rozlohu a dvojnásobný počet obyvatel.

709 – Plán pyramidového města Hetepsenusret podle Petrieho

Někteří autoři se zabývají dosti podrobně vnitřním rozvržením domů, jejich vybavením, výzdobou, účelem jednotlivých místností atd., jsou to však převážně spekulativní konstrukce, opřené dosti chabě o skutečné archeologické nálezy. Zajímavé je sdělení Germerové, podle níž „Petrie našel pod podlahou sklepení některých domů dřevěné schránky, které byly původně užívány v domácnosti na uložení různých předmětů nebo textilií. Místo toho však obsahovaly těla dětí, které se bu narodily mrtvé, nebo zemřely pár měsíců po porodu. V několika případech byla v jedné truhle dvě i tři tělíčka. Ostatky nebyly bohužel antropologicky zkoumány a schránky, které jsou dnes součástí muzejních sbírek, již mumie neobsahují.“ K nejcennějším Petrieho nálezům v jeho „Káhúnu“ nepochybně patří obsáhlý soubor hieraticky psaných papyrů z druhé poloviny 12. dynastie; „většinou pocházejí z chrámového archivu z doby Senusreta III. a z ještě pozdějších období Střední říše“ (Verner). Zastoupeny jsou dokumenty administrativní (chrámový deník obsahující seznamy úřednického a kněžského personálu, inspekční záznamy a úřední dopisy), hospodářské (soupisy chrámového inventáře, účetnické záznamy příjmů a dodávek do chrámu), právní (testamenty), ale také texty literární (Oslavné písně na Senusreta III.), odborné (matematické, astronomické, lékařské, veterinární), a samozřejmě nechybějí ani texty náboženské povahy. K důležitým poznatkům vytěženým z káhúnského archivu patří zjištění (potvrzené i archeologickým výzkumem), že pyramidové město „bylo plně osídleno jen za vlády Senusreta II. a později zde žil jen nevelký počet lidí mezi mnoha opuštěnými domy“ (Encyklopedie), z nichž většina tvořila personál spjatý se zádušním kultem. Jedinečný význam pro chronologii Střední říše mají datované texty z doby Senusreta III. se záznamy Siriovy periody (konjunkce Slunce a Siria byla pozorována v 7. roce jeho vlády). Papyry z Petrieho nálezu jsou uloženy dílem v Egyptském muzeu v Káhiře a dílem ve sbírce University College v Londýně (tzv. Petrieho muzeum). Jak už však bývá spíše pravidlem než výjimkou, ne všechny texty našel Petrie; o několik let později se na starožitnickém trhu v Káhiře objevily další útržky papyrů identifikované jako součást archivu z Hetepsenusret, které skoupilo muzeum v Berlíně.

5. [110.] Chakaure Senusret III. Hor: nTr-xpr.w – Necercheperu

Obě paní: nTr-ms.wt – Necermesut

Zlatý Hor: xpr-bik-nbw – Biknebucheper

Trůnní jméno: ra-xa-kA.w – Chakaure

Rodné jméno: wsr+s+r.t-z-n – Senusret (znaky čteme v pořadí z-n-wsr.t)

TP V,24: jméno je ztraceno, 30 roků Manehto: Sesóstris Varianta Horova jména: Cheperunecer Varianta jména Obě paní: Mesutnecer Varianty trůnního jména: Chaakaure; Khakaure; Khakawre Varianty rodného jména: Senvosret; Senwosret; Senuseret; Senouseret Senusret III., zpopularizovaný řeckou literaturou pod jménem Sesóstris, je vedle svého nástupce Amenemheta III. jedním z nejznámějších králů Střední říše. Proslulost si vysloužil zejména radikální změnou politiky svých dvou „holubičích“ předchůdců, zřetelně patrnou ve správní i vojenské oblasti. Jeho pověst největšího dobyvatele Střední říše je v egyptské tradici hluboce zakořeněna a pod tímto zorným úhlem ji zřejmě vnímal ještě Manehto, podle nějž si tento král „podmanil za devět let celou Asii a Evropu až po Thrákii“. Antičtí autoři pak tyto značně přehnané zprávy „ještě zveličili a představili ho téměř jako dobyvatele celého světa“ (Zamarovský). O hodnověrnosti údajů zachycených v řecké literatuře si můžeme učinit představu například ze Strabónova výroku (Geógrafika), že Sesóstris vybudoval průplav mezi Nilem a Rudým mořem. (Zajímavé je, že jiné Strabónovy informace jsou velmi přesné; např. jedna z nich doslova dovedla Marietta až k tzv. Serapeu, pohřebišti posvátných býků Hapiů v Sakkáře, skrytému pod tisíciletými nánosy písku.) Autentické rysy egyptské reality vydatně promísil s čirými výmysly svým typickým způsobem už Hérodotos a některé jeho soudy (například o vzestupu počtu otroků v Egyptě získaných zajetím na válečných výpravách) se pohříchu tradují dodnes i v seriózní odborné literatuře: „Množství lidí, které s sebou [Sesóstris] přivedl z podrobených zemí, použil [jako otroky] k následujícím pracím: Přivlékali kameny, které se za vlády tohoto krále dopravovaly do chrámu Héfaistova [Ptahova], a byly to kameny ohromné velikosti, a z donucení kopali všechny kanály, které dnes v Egyptě jsou. Tak učinili proti své vůli z Egypta, který byl předtím sjízdný pro jízdu i pro vozy, zemi pro obojí nepoužitelnou. Od té doby, i když je celý Egypt rovinatý, se stal nesjízdným pro koně i pro vozy. Příčinou toho je množství kanálů vedoucích rozličnými směry. Důvod, proč král zemi takto rozbrázdil, je ten, že Egypané, kteří měli města nikoli u řeky, nýbrž ve vnitrozemí, měli nedostatek vody, když řeka opadla, a pili vodu příliš slanou, kterou čerpali z cisteren. Proto tedy nadělal Sesóstris po Egyptě kanály. Tento král prý rozdělil půdu mezi všechny Egypany a každému přidělil stejně velký čtverhranný díl; podle toho pak určil daně a nařídil, aby byly odváděny ročně. Jestliže řeka někomu kus pozemku urvala, přišel ke králi a oznámil, co se stalo. Král poslal své lidi, aby věc zhlédli a vyměřili, o kolik se pozemek zmenšil, aby pak jeho majitel platil nařízenou daň úměrně podle zbylé výměry. Myslím, že tak vzniklo zeměměřičství a dostalo se do Řecka.“ (Hérodotos II, 108–109) Přehnané představy o velikosti Senusretovy říše dokládá jiný výrok: „Většina sloupů, které po různých zemích postavil egyptský král Sesóstris, se již nezachovala, sám však jsem je viděl v palestinské Sýrii... I v Iónii [v Malé Asii] jsou dvě vyobrazení tohoto muže vytesaná na skalách, na cestě z území efeského do Fókaie a na cestě ze Sard do Smyrny.“ (Hérodotos II, 106). Délka vlády Senusreta III. je kvůli nedostatku primárních pramenů nejistá; bezpečně doložen je 16. rok, jímž je datována jedna z výprav do Núbie, a víme, že to nebyl rok poslední. Podle Bárty se dnes většinou uvažuje o 19 letech, Callenderová uvádí 19. rok jako „nejpozdější zaznamenaný“, podle Encyklopedie vládl o rok méně. Podstatně delší období predikuje Turínský papyrus, kde jsou v příslušném řádku V,24 tři číslovky s hodnotou 10, které udávají určitě roky, celkem tedy 30 let, a na poškozeném fragmentu mohly následovat ještě další značky. Konfúzní údaj u Manehta, jenž považoval druhého a třetího nositele jména Senusret za jedinou osobu a připsal jí 49 let, se v podstatě rovněž shoduje s Turínským papyrem: když odečteme pro Senusreta II. 19 roků zapsaných v tomto dokumentu, zbude právě 30 let pro Senusreta III. Názory egyptologů se však s touto konstrukcí neslučují

a různí se i vzájemně: jedni (Verner, Bárta aj.) postulují jen 8–9 let pro Senusreta II. a 18–19 let pro Senusreta III., druzí (Baines, Kinnaer aj.) jim naopak připisují více – Senusretovi II. 19 let a Senusretovi III. dokonce 37 let. Senusret III. byl synem Senusreta II. a jeho manželky Chnemetneferhedžetveret, zvané Veret. Předpokládá se, že nebyl koregentem svého otce a nepřizval ke spoluvládě ani svého syna a nástupce Amenemheta III. – od smrti Amenemheta II. se už žádná koregence nepovažuje za pravděpodobnou. O osobních věcech tohoto slavného krále víme kupodivu jen velmi málo, pochybuje se dokonce i o uložení jeho mumie v dahšúrské pyramidě, a jako reálná se připouští možnost, že byl pohřben ve staroslavném Abedžu, v objektu pokládaném obvykle za jeho kenotaf. Málo průhlednou mlhou jsou zastřeny i ženy z jeho rodiny; bezpečně známe jen „princezny“ Sathathor a Merit, v jejichž dahšúrských hrobkách našel de Morgan pohřební výbavu známou jako „dahšúrský poklad“. Sathathor byla dcerou Senusreta II., tj. sestrou (a snad i manželkou) Senusreta III., a Merit byla pravděpodobně její dcerou. Senusret III. definitivně zlomil moc některých vlivných rodin nomarchů, zejména 1., 15. a 16. hornoegyptského kraje, jejichž výlučné postavení, odvíjející se z významné pomoci Mentuhotepovi II. v občanské válce a bezvýhradné loajalitě k jeho nástupcům při konsolidaci rozbouřené země, bylo až dosud respektováno. Král rozdělil celé území do tří administrativních celků, tzv. varetů, jejichž správci podléhali přímo catejovi v Ictaueji, a potlačil tak význam krajů jako základních správních jednotek. „Varet severu“ sdružoval všechny dolnoegyptské nomy, „varet jihu“ hornoegyptské a „varet hlavy jihu“ severní Núbii. Správci varetů předsedali radám úředníků „džadžat“ a řídili administrativní aparát písařů různých úrovní. K jejich hlavním povinnostem patřilo udržování a dozorování pořádku, vyměřování daní podle výše každoročních záplav a jejich výběr, dohled nad královskými stavbami a organizace královských výprav. Touto reorganizací se všichni nomarchové bez rozdílu rázem stali subalterními úředníky, podřízenými už nikoli přímo králi, ale mnohem menším pánům, kteří sami podléhali catejovi. Elegance Senusretova řešení spočívala v tom, že vládci krajů těžící ze zásluh svých předků byli „vykopnuti směrem nahoru“: král je nepokořil, ale naopak povolal do své rezidence, kde jim pravděpodobně svěřil nějaké formální sinekury – společensky je povýšil, ale ve skutečnosti z nich udělal bezmocné figury a zároveň je měl „na očích“. Jedním z průvodních znaků tohoto procesu je pokles významu krajových nekropolí v Kubbit el-Havě, el-Berše a nejmarkantněji v Bení Hasanu, kde se právě za Senusreta III. přestaly honosné skalní hrobky stavět. Některé podrobnosti a souvislosti reformy jsou samozřejmě známy jen nepřímo a různí autoři se v jejich výkladu liší (např. Encyklopedie klade do čela varetů tři cateje, Baines zase soudí, že země byla rozdělena do čtyř celků – dvou v Horním a dvou v Dolním Egyptě atd.). Zde vycházíme z interpretace Bárty, jenž se v rámci českého egyptologického týmu věnuje Střední říši obšírněji. Podle Vernera byla reforma dosti radikálním zásahem do tradičního uspořádání státní správy, jenž na jedné straně zvýhodnil střední vrstvu obyvatelstva – úředníky, řemeslníky, obchodníky a větší zemědělce, kteří se vedle krále a chrámů rovněž stali vlastníky nově získané půdy ve Fajjúmu a jejichž společenský vliv stoupal, na straně druhé však přivodil rozklad vnitřní jednoty země, který nakonec vyústil ve všeobecný úpadek za 13. dynastie. Callenderová zmiňuje doklady o vzestupu moci starostů měst, zejména krajových metropolí, kteří zřejmě převzali část kompetencí nomarchů. Vojenský věhlas Senusreta III. je založen na zdařilém posílení egyptského vlivu v Dolní Núbii a poněkud sporných výbojích v Palestinské oblasti. Je známo, že král tvrdě zakročil proti kočovníkům, kteří z této strany pronikali do východní delty a soustavně ohrožovali obchodní cesty, a má se za to, že v této době byly strategické komunikace na Sinaji a v jižní Palestině vojensky chráněny. Válečná výprava v pravém slova smyslu je však doložena jen jedna, na stéle jejího účastníka jménem Sebekchu, nalezené roku 1901 v Abedžu, a zdá se, že navzdory osobní účasti krále nejspíš skončila fiaskem. Na stéle je výslovně jmenováno město „Sekmem“ (pravděpodobně předizraelský Sechem, v různých biblických transliteracích Šekem, Sikkim aj.), jež se však zřejmě nepodařilo pokořit a egyptské vojsko bylo navíc na ústupu napadeno. Identifikace „egyptských nepřátel“ na tomto území je ovšem obtížná a pokusy o synchronizaci událostí shromážděných nehistorickou metodou v starozákonních knihách s egyptskými dějinami jsou problematické. Zcela jistý není ani rámcový předpoklad, že „polokočovné obyvatelstvo Palestiny se začalo usazovat až koncem 12. dynastie“ (Baines). „V Gezeru a Megiddu v sídlištních vrstvách z tohoto období bylo [sice] nalezeno mnoho soch a jiných předmětů egyptského původu“, ale jakákoli forma kolonizace Palestiny není pravděpodobná – egyptský zájem se soustřeoval „spíše na kontrolu obchodních cest do Libanonu a Mezopotámie“ (Jepsen). Hlavní vojenský nápor Senusreta III. směřoval do Núbie, kam vyslal nejméně čtyři velké výpravy: v 6., 8., 10. a 16. roce vlády. Poslední, pátá, se uskutečnila v 19. roce, podle Callenderové „trvala poměrně dlouho a nebyla příliš úspěšná: král musel ustoupit, když hladina vody v řece prudce klesla a ohrozila tím bezpečný návrat“. Nejjižnější správní oblast, nyní již zcela zkonsolidovaný „varet hlavy jihu“, sahal až k Vádí Halfa (jižně od Abú Simbelu, dnešní nejsevernější obydlená lokalita v Súdánu) a dále proti proudu řeky se budovaly nové pevnosti.

Podle Bárty jich postavil celkem osm, ale zřejmě jsou v tom zahrnuty i úpravy již existujících. Podle Bainese přibyly jižně od Mirgissy od počátku vlády Senusreta I. do smrti Senusreta III. pevnosti Askut, Šelfak, Uronartí, Semna a Kumma. Poslední dvě jsou na jižním konci 2. kataraktu, na jeho nejužším místě, kde byla již při výpravě v 8. roce zřízena „střežená linie“ a Núbijci ji nesměli – s výjimkou obchodníků – volně přecházet. Král nechal též prokopat (či spíše pročistit) mezi žulovými balvany 1. kataraktu průplav, aby usnadnil plavbu velkých lodí do Núbie i za sníženého stavu vody v Nilu, zajistil rychlejší a spolehlivější zásobování pevností a v případě potřeby i přepravu vojska. Podle dochovaného nápisu u nilského ostrova Satet (arab. Sáhel) měl být 75 m dlouhý, 10 m široký a 7,5 m hluboký, ale tyto rozměry se zřejmě vztahují k vysokému stavu vody, nebo ponor egyptských lodí takovou hloubku určitě nevyžadoval. (Podobnou, ale rozsahem prací zřejmě skromnější aktivitu souvisící se splavňováním 1. kataraktu vyvinul již Merenre I. za 6. dynastie.) Další skalní nápisy Senusreta III. se dochovaly u ostrova Uronartí a poněkud bombastický u Semny, podle nějž „žádný král v budoucnu neměl být hoden nazývat se jeho nástupcem, kdyby tuto hranici neudržel“ (Zamarovský). Hlavním důvodem opatření vojenského rázu v Núbii snad byla snaha čelit rostoucímu vlivu vládců „země Kuš“ sídlících v Kermě, později se však napjaté vztahy mezi oběma hegemony opět uklidnily a nastalo období spolupráce. Král stejně jako jeho předchůdci vysílal početné výpravy do různých lomů pro speciální druhy kamene; doloženy jsou expedice do Hatnúbu, Vádí Hammamát, Vádí Húdí a na Sinaj. Dochovalo se poměrně mnoho jeho soch a kunsthistorici o nich napsali řadu traktátů. Zejména se tvrdí, že „všechny jeho sochy mají portrétní charakter“ (Vilímková), a cení se jejich realistické provedení. Zamarovský v tomto smyslu uvádí například sochy ze šedé žuly, jež ho zobrazují s nadměrně velkýma ušima (Egyptské muzeum v Káhiře a Britské muzeum v Londýně), kolosální hlavu z červené žuly s nadměrně silným krkem (Egyptské muzeum v Káhiře), u jiných je zase spatřována „psychologická hloubka“ – do této kategorie jsou zahrnovány například „Melancholická hlava“ a „Skeptická hlava“ (Metropolitní muzeum v New Yorku). V Louvru stojí vedle sebe netypické královy podobizny z mládí a stáří (vládce byl obvykle zobrazován v mužném věku). V Ugaritu (Rás Šamra v Sýrii) byla nalezena socha jeho manželky. Oslavné písně na Senusreta III. byly zmiňovány již v souvislosti s Petrieho nálezem papyrového archivu v Hetepsenusret („Káhúnu“). Je to jakýsi cyklus o šesti částech (zachovaly se jen první čtyři), psaný hieraticky klasickou egyptštinou na jediném kusu papyru. Pyramida Senusreta III. v Dahšúru Senusret III. zřejmě záhy po smrti svého otce opustil pyramidové město u Láhúnu (jehož obyvatelstvo podle archeologických zjištění poměrně náhle značně prořídlo) a postavil si pohřební komplex na nekropoli v Dahšúru, kde v té době kromě dvou Snofruových pyramid stála už menší hrobka jeho děda Amenemheta II. Při stavbě pyramidy byla zavedena další úsporná novinka: jádro ze sušených cihel už není ani vyztuženo skeletem kamenných zdí, a to je také hlavní důvod, proč z ní zůstaly „jen nepatrné zbytky šedohnědé barvy“ (Zamarovský). Z bílého vápencového obložení se dochovaly malé části v rozích, a umožnily tak stanovení úhlu sklonu stěn a dopočítání původní výšky. Rozměry pyramidy Senusreta III. (m) Základna Výška Úhel sklonu Koeficient Seked

Verner 105 61,25 cca 56°

Baines 105 78,5 56 °18’35’’

Zamarovský 105 asi 77,7 56°

Po korekci 105 77,4 55°50’25’’ 0,525 4.3

Rozměry stavby nejsou typické: seked je příliš strmý a pyramida by tak byla ze všech egyptských královských hrobek tohoto typu nejštíhlejší. Nabízí se hypotéza, zda nebyla „lomená“, podobně jako nedaleká hrobka krále Snofrua ze 4. dynastie. Superstruktura se však dochovala jen do poměrně malé výšky, a tak to nelze žádnou metodou ověřit.

710, 711 – Plány pyramidového komplexu Senusreta III. v Dahšúru podle de Morgana – vlevo Vernerův, vpravo Bártův

Jestliže jsme přirovnání substruktury Senusreta II. k bludišti prohlásili za přehnané, zde již musíme uznat jeho přiměřenost. Ani v tomto případě se to však netýká prostor určených pro královský pohřeb, uspořádaných opět poměrně jednoduše a přehledně, ale výhradně sekce směřující od centra superstruktury k jejímu severovýchodnímu rohu a dále k hrobkám „princezen“, která není v dostupné literatuře podrobněji popsána a její rozvržení můžeme sledovat jen na schematických plánech. Výzkum zde vedl roku 1895 de Morgan a stejně jako Petrie v Láhúnu měl s nalezením vchodu značné potíže, což opět nelze říci o vykrádačích hrobů, kteří neomylně pronikli až do pohřební komory, podle Vernera pravděpodobně v době hyksóské nadvlády, tj. za 15. dynastie. Podobně jako v Láhúnu stála i zde u severní stěny pyramidy matoucí, dnes již zničená severní kaple, zatímco vchod do podzemí byl ukryt na nádvoří u západní stěny, navíc mimo její osu. Vstupní šachta je tedy opět na neobvyklém místě, ale ne tak daleko od pyramidy jako u Senusreta II. a není také maskována vedlejší hrobkou. Z jejího dna vede klesající chodba na východ pod pyramidu, na konci se pravoúhle stáčí k jihu a ústí do předsíně, kde se rozvětvuje. Jedna větev pokračuje jihovýchodním směrem ke středu pyramidy, kde je napojena na změ falešných chodeb „spletitého půdorysu s množstvím slepých výklenků a propadliš“ (Zamarovský). Výškové uspořádání skrumáže průchodů není na schematických půdorysných plánech bohužel příliš zřetelné a detaily ani příčné řezy nejsou k dispozici. Králova pohřební komora je přístupná z opačné, západní strany předsíně, tedy z hlediska vchodu protisměrně, a podle Zamarovského byla „zajištěna třemi uzavíracími bloky“ (jejich poloha není na plánech patrná). Komora je obložena mohutnými žulovými bloky, má klenutý strop a ze severní stěny vybíhá dlouhý úzký výklenek směrem k přístupové chodbě, není s ní však propojen. U západní stěny našel de Morgan prázdný sarkofág z červené žuly s patnácti zahloubenými nikami po obvodě, připomínajícími motiv nepravých dveří a považovanými za jakousi analogii patnácti stylizovaných bran v ohradní zdi krále Džosera ze 3. dynastie (jejich nepochybně sakrální význam nám zatím uniká). Součástí pohřebního komplexu je několik sérií vedlejších hrobek, jejichž nadzemní podoba je poměrně nejasná a majitelé většinou neznámí. Severně od pyramidy odkryl de Morgan dvě řady hrobek „uspořádaných ve dvou galeriích v různé výšce“ (Verner). Blíže pyramidě je linie asi dvaceti jednoduchých šachet (na Vernerově plánu nejsou zakresleny). V severnější řadě jsou pak čtyři mnohem větší hrobky, jejichž superstruktury mají podle Vernera „tvar mastaby“, zatímco Bárta mluví o „malých pyramidkách královen“. S výjimkou nejzápadnější mají ovšem zřetelný obdélníkový půdorys, dávající za pravdu spíše Vernerovi. Ačkoli se nadzemní části těchto hrobek rozměrově poněkud liší, jejich substruktury jsou v podstatě standardizované, i když v detailech rovněž rozrůzněné. Všechny jsou napojeny na dlouhou podzemní chodbu táhnoucí se podél jejich jižních stěn, západní hrobka je navíc spojena s šachtou umístěnou mimo její obvod a východní souvisí s autonomní strukturou dalších,

výrazně menších hrobek, propojených vzájemně východo-západně orientovanou chodbou a přístupných šachtou na jižní straně, odkud směřuje jiná chodba pod severovýchodní roh královy pyramidy a dále do spletitého bludiště v jejím centru. Podle Bárty byly substruktury všech uvedených hrobek „zbudovány z kamenných bloků a obsahovaly sarkofágy, kanopy a pohřební výbavu“, dochovanou v neporušeném stavu jen ve dvou případech. Nepříliš jasně se vyjadřující Bárta zřejmě považuje čtyři větší hrobky na severu za „pyramidky královen“ a systém menších hrobek východně od nich (v severovýchodním rohu ohrazeného areálu) za „hrobky princezen“. Dvě z nich, Sathathor a Merit, se podařilo identifikovat podle netknuté pohřební výbavy, obsahující větší množství šperků a jiných předmětů ze zlata, stříbra a polodrahokamů (spolu s podobnými nálezy v hrobkách „princezen“ u pyramidy Amenemheta II. tvoří „dahšúrský poklad“). Naproti tomu pokud možno ještě nejasněji se vyjadřující Verner situuje „hrobky princezen“ a jejich poklad do „dolní galerie“, kde jej de Morgan našel „při čištění podzemních chodeb ve dvou skrýších“, čímž snad má na mysli jiné prostory než místa, kde byly původně pohřební výbavy uloženy. Nálezová situace by tedy neodpovídala poloze in situ, ale sekundárnímu ukrytí. V tomto smyslu by se také „dolní galerie“ netýkala řady dvaceti šachet mezi Bártovými „pyramidkami královen“ či Vernerovými „mastabami“ a hlavní pyramidou, ale právě onoho systému hrobek „princezen“ v severovýchodním rohu areálu. Z dostupných popisů a plánů bohužel nelze vyčíst, zda je oproti „horní galerii“ čtyř velkých hrobek umístěna v nižší úrovni řada dvaceti šachet na jihu, kterou lze chápat jako „dolní“ při frontálním pohledu na plán, nebo podzemní struktura s hrobkami „princezen“ na východě, jak by se dalo předpokládat z převažujícího směru vrstevnic vyznačujících na mapách dahšúrského pyramidového pole konfiguraci terénu. Dalším problémem jsou přesnějšími prameny nepodložené hypotézy o příbuzenských vztazích identifikovaných „princezen“ ke králům 12. dynastie. Setkali jsme se s ním již u „princezny“ Sathathoriunet, pohřbené v komplexu Senusreta II. u Láhúnu, v jejíž výbavě našel Petrie dva pektorály, jeden se jménem Senusreta II. a druhý se jménem Amenemheta III. Byla to snad dcera Senusreta II., která přežila i svého bratra Senusreta III. a do dávno připravené hrobky byla uložena až za vlády Amenemheta III.? Jasnější se zdají být rodinné poměry „princezen“ pohřbených u pyramidy Senusreta III. v Dahšúru. Ve výbavě Sathathor byl pektorál se jménem Senusreta II. a podle toho bývá pokládána za jeho dceru. Přitom skutečnost, že její hrobka je v komplexu Senusreta III., není vzhledem ke generačním souvislostem nijak zvláštní – otce pravděpodobně přežila a zemřela až za vlády jeho syna a svého bratra (a pravděpodobně i manžela). Merit, pohřbená v těsné blízkosti Sathathor, by mohla být její vrstevnicí (sestrou?), ale většinou je považována za dceru Senusreta III. a Sathathor, tedy ženu o generaci mladší. Důvodem je nejen pektorál se jménem tohoto krále v její výbavě, ale i další, tentokrát se jménem (jejího bratra?) Amenemheta III. Do dříve připravené hrobky u otcovy pyramidy byla tedy zřejmě uložena až za vlády jeho syna. Další řada tří nestejně velkých, ale v porovnání s předešlými masivnějších hrobek anonymních „členů královy rodiny“ stojí u jižní stěny hlavní pyramidy. Podle Vernera jsou to „mastaby“, ale Bárta je považuje opět za „pyramidky“, i když podle naznačených substruktur na jeho plánu by to mohly být nejspíše dvojmastaby neobvyklého, téměř čtvercového půdorysu. Vchody do dvou z nich objevil již de Morgan, do třetí vstoupil až Arnold při revizním výzkumu v roce 1994. Patřila manželce Senusreta II. a matce Senusreta III. Chnemetneferhedžetveret (zvané Veret) a obsahovala další nevyloupený poklad s velkolepými šperky, mj. dva ametystové skaraby se jménem Amenemheta II. Dvě podobné, poněkud menší hrobky jsou i u východní stěny pyramidy. V roce 1995 pak Arnold objevil severně od pyramidy další dvojici mastab a identifikoval jejich majitele: cateje Nebita a jeho manželku Satueret. Ohrazený prostor komplexu byl zřejmě dodatečně rozšířen, a to jak na severu, kde tak vzniklo poměrně úzké nádvoří, podle Stadelmanna snad pro budovy skladiš, tak na jihu, kde byl nový prostor příčně rozdělen zdí na dvě nestejně velké části. Do větší z nich na východě je zaústěna vzestupná cesta a podle Bárty zde byl vybudován nový zádušní chrám místo staršího u východní stěny pyramidy. Oba chrámy jsou však zničené do té míry, že neumožňují ani pokus o půdorysnou rekonstrukci. Vzestupná cesta a údolní chrám podle Vernerových informací dosud nebyly zkoumány, doufejme však, že se stanou předmětem zájmu revizního výzkumu. V západní části jižního rozšíření komplexu našel de Morgan „podzemní prostor, v němž bylo šest dřevěných lodí“ (Siliotti). Kenotaf (?) Senusreta III. v Abedžu „Nálezové okolnosti naznačují, že Senusret III. nebyl ve své pyramidě v Dahšúru nikdy pohřben,“ píše Bárta a stejné pochyby vyjadřují i další egyptologové. Jako alternativní místo uložení královy mumie se uvádí velká kombinovaná stavba v sousedství archaických hrobek králů 1. a 2. dynastie v Abedžu, původně snad míněná

jako kenotaf. Stavění malých kenotafových kaplí se stélami v této lokalitě se datuje od dob Senusreta I., a jestliže se tento zvyk za Amenemheta II. rozšířil i mezi méně majetné vrstvy obyvatelstva, za Senusreta III. dospěl k vrcholu a zasáhl i „prostý lid“. Kolem procesní cesty k Usirovu hrobu (za nějž byla považována hrobka krále Džera z 1. dynastie) bylo vztyčeno nepřehledné množství volně stojících stél, často společných pro celé rodiny nebo i širší souručenství. Jejich majitelé neměli dostatek prostředků na budování individuálních kenotafových kaplí či dokonce pravých hrobek, ale chtěli zde být navěky přítomni alespoň touto zástupnou formou. Tisíce stél, většinou pochybné kvality, jsou dnes v muzejních sbírkách celého světa. Vrcholným dílem usirovského kultu v Abedžu za Střední říše byl velký chrámový kenotaf Senusreta III., jenž se mohl stát i jeho skutečnou hrobkou. Začínal (údolním?) chrámem na rozhraní úrodného pásu země a pouště a v jeho okolí vzniklo celé město pro asi tisícovku obyvatel – úředníky, kněze, řemeslníky a další personál. Centrem chrámu byla kamenná, vápencová kaple s předsazeným sloupovým dvorem s oltářem, dvěma velkými křemencovými sochami sedícího krále a se skladištními místnostmi po stranách. Odtud zřejmě vedla do pouště vzestupná cesta a na prostranném nádvoří u úpatí skalního masivu pak stála asi 40 m dlouhá nadzemní stavba ve tvaru písmena T (zádušní chrám?). Z její zadní části byl do skály prokopán chodbovitý, asi 170 m dlouhý podzemní systém, „členěný několika místnostmi, šachtami a slepými zakončeními“ (Bárta). Místnost pokládaná dříve za rituální centrum kenotafu a nyní někdy za skutečnou pohřební komoru je jednoduchá, nezdobená, sarkofág a schrána na kanopy z červené žuly byly zazděny do výklenku ve stěně. Z této komory pak chodba obloukovitě pokračuje ještě asi 80 m a ústí do dvou jiných komor, které měly zmást (ale jako obvykle nezmátly) lupiče. Králův kult zde byl udržován více než dvě stě let.

6. [111.] Nimaatre Amenemhet III. Hor: aA-bA.w; aA+a-bA.w – Aabau

Obě paní: iT-iwa-tA.wy – Iciuatauej

Zlatý Hor: bik-nbw-wAH-anx; wAH-anx-bik-nbw; bik-wAH-anx-nbw – Biknebuvahanch

Trůnní jméno: ra-n(i)-mAa.t; ra-n(i)-mA+mAa.t – Nimaatre

Rodné jméno: i-mn+n-m-HA.t+t – Amenemhet

TP V,25: jméno je ztraceno, 40 roků Manehto: Lacharés (Iulius Africanus); Lamaris (Eusebius) Varianta rodného jména: Amenemhat Varianty Manehtova jména: Labares; Lamares; Lampares Konfúzní varianty Manehtova jména: Ammenemes; Amenemmes; Ammenemnes Poslední z velkých králů 12. dynastie (a Střední říše) byl opět synem svého předchůdce. Vládl poměrně dlouho, takže jeho nástupce Amenemhet IV. dosedl na trůn jako starý muž. Na Turínském papyru se dochovaly jen čtyři značky pro číslovku 10, ale poslední datovaný doklad, zpráva vojevůdce Ptahuera (jenž pronikl s průzkumnou výpravou hluboko do nitra Sýrie), pochází až z 45. roku vlády a odhady egyptologů se pohybují těsně okolo této hodnoty: Encyklopedie 44 let, Verner a Bárta 45 let, Kinnaer a Baines 47 let. Podle dochovaných hrobek (viz níže) víme o nejméně dvou manželkách Amenemheta III.; jedna z nich měla dlouhé jméno Chnemetneferchedžetaat, zkracované běžně na Aat (poslední slovo výrazu), druhá je anonymní. Kromě již zmíněného syna Amenemheta IV. byly dále identifikovány jeho dcery Neferuptah (Ptahneferu), s níž jsou spojeny dosud nevyjasněné záhady (viz níže), a Nubheteptichered. Všechny tyto (a ještě jiné) ženy byly pohřbeny v prvním ze dvou králových pyramidových komplexů, postaveném v Dahšúru. Za jeho dceru bývá považována i královna Neferusobek, která vládla v samém závěru dynastie, po smrti svého (nevlastního) bratra Amenemheta IV. Dlouhá vláda Amenemheta III. je jedním z vrcholů hospodářského rozmachu Střední říše, obdobím výrazné stability a prosperity. V zemi panoval relativní mír, jenž zavládl po dokončení výbojů Senusreta III., zajišujících klid v bezprostředně přilehlých oblastech – v Syropalestině na severovýchodě, kudy procházely v dosud nebývalém rozsahu obchodní karavany, a v Dolní Núbii na jihu, poskytující zlato a další přírodní produkty, jejichž těžba v této době kulminovala. Obě tato území byla plně pod kontrolou egyptského krále a situace na nich nevyžadovala žádné větší vojenské zásahy (nepočítáme-li ojedinělé trestní expedice). Král dovršil správní reformy svých předchůdců a dosáhl takřka totální centralizace veškeré moci. Postavení, kompetence a všechna činnost úředníků na všech úrovních byly upraveny přísnými, velmi detailními předpisy, které snížily stupeň volnosti a samostatnosti při výkonu funkcí téměř na nulu. Egyptologové zaznamenali nápadný úbytek provinčních elit – bývalá moc nomarchů se rozplynula jako pára nad hrncem. Ve ztrátě lokálních autorit a v rozpadu systému odvěké hierarchie někteří z nich spatřují předzvěst či přímo příčiny budoucího, nepříliš vzdáleného kolapsu, jehož důsledky se ztrácejí v temnotě Druhého přechodného období. Na druhé straně je zřetelně patrný vzestup vrstev, které bychom podle dnešní terminologie a s trochou nadsázky mohli nazvat střední třídou. Nebývale rozkvétala řemesla, ale i umění (sochařství, literatura), pro rozvíjející se obchod byly zakládány (a opevňovány) nové karavanní cesty, budováno lostvo a obchodní osady. Po celé délce toku Nilu byl zdokonalen systém umělého zavlažování, přibyly mnohé kanály. Pravidelné sledování výšky hladiny řeky při každoročních záplavách na jižním okraji říše (příslušné záznamy jsou na skalách u 2. kataraktu) umožňovalo s předstihem stanovit rozsah zaplaveného území – a tedy i velikost úrody. Velké obchodní výpravy organizoval sám král, resp. kancelář jeho cateje v Ictaueji. Egyptské exporty z této doby byly objeveny až v Rás Šamře (Ugarit) a na Krétě, v Egyptě pak našli archeologové typické importy z Kréty a Babylonu. Vrcholu dosáhla exploatace surovin na tradičních územích – mědi a tyrkysu na Sinaji, zlata v Núbii, vzácných druhů kamene ve Východní i Západní poušti. Přímo, skalními nápisy, je doložena těžba kvalitního vápence v Tuře, žuly u Asuánu a dalších přírodnin v Tošce (u Abú Simbelu) a ve Vádí Hammamát. Stéla z 33. roku vlády vypovídá o opravách pevnosti v Semně a potvrzuje tak, že hranice u 2. kataraktu stanovená Senusretem III. se nezměnila. Na Sinaji byl objeven skalní nápis ve Vádí Maghára, rekordní četnost a rozsah expedic v Serábit el-Chadím potvrzuje 49 nápisů. Těžební lokalita byla upravena pro trvalejší pobyt dělníků, provizorní tábory nechal král přebudovat v opevněné osady s reprezentativními domy pro velitele. Vznikly zde i studny a cisterny na vodu, aby se nemusela pro rostoucí osazenstvo pracně dovážet, a dokonce i hřbitov. Velké vodohospodářské a kultivační práce ve Fajjúmské proláklině postoupily do závěrečné fáze. Amenemhetovi III. se připisuje další snížení přítoku vody do jezera a její rozvádění odvodňovacími kanály, čímž „získal mnoho tisíc hektarů nové půdy, kterou oddělil sypanou hrází, aby se v případě stoupání vod jezera zamezilo jejímu zaplavení“ (Bárta). Někteří autoři se naopak domnívají, že dokončil průplav (Bahr Júsuf), jenž vodu do jezera přivádí. Je také možné, že Amenemhetův podíl na zúrodnění Fajjúmu je poněkud přeceňován

pod dojem počtu a rozsahu jeho sakrálních staveb, podstatně převyšujících časnější stavební aktivity v této lokalitě. Lapidárně to vyjádřil Baines: „Snad zahájil program kultivace půdy ve Fajjúmu, ale i jeho předchůdci jevili o tuto oblast zájem, a mohl tedy sklidit slávu za dílo, které začalo již dávno před ním.“ Nejznámějšími z těchto staveb jsou chrám boha Sobeka ve městě Šedet (řec. Krokodilopolis, později Arsinoé; archeologická lokalita na severním okraji dnešního správního střediska oblasti Medínit Fajjúm) a chrám ve městě Gia (řec. Narmouthis; dnešní Medínit Maádí jižně od jezera). Sobekův chrám v Šedetu je (podle Encyklopedie) zatím jen nedostatečně prozkoumán; jeho souvislost s Amenemhetem III. je vyvozována především z nálezů fragmentárních bloků zdiva s jeho jménem. Průkaznější indícií ukazující k tomuto panovníkovi je dvojice jeho kolosálních, 12 m vysokých trůnících soch z křemence poblíž arabské vesnice Biahmu, které původně upíraly pohled na jezero a později, po dalším zmenšení jeho plochy (za Ptolemaiovců), se staly solitéry v otevřené krajině. Bohužel se z nich dochovaly jen zbytky monumentálních podstavců – původní podoba kolosů je Petrieho rekonstrukcí, vycházející z několika fragmentů. Také chrám v Gia, dokončený až Amenemhetem IV. a později výrazně rozšířený Ptolemaiovci, se dochoval jen ve zříceninách. 712 – Rekonstrukce kolosu Amenemheta III. z Biahmu 713 – Zbytky chrámu v Medínit Maádí

Amenemhet III. vybudoval dva pyramidové komplexy (v Dahšúru a Haváře) a kromě toho stihl postavit četné chrámy, paláce, celá nová města, pevnosti, hráze a kanály po celé zemi. Mezi nejvýznamnější památky patří především jeho zádušní chrám u pyramidy v Haváře (pověstný Labyrint popsaný Hérodotem, Diodórem a Strabónem), severní brána Ptahova chrámu v Menneferu a velký palácový komplex v Perbastet (Búbastis; Tell el-Basta), jenž zaujímal plochu přes deset tisíc čtverečních metrů. Diskutovaná je iniciace stavby Bastetina chrámu, kultovního centra této lokality, jehož rozvaliny jsou datovány do Třetího přechodného období, ale obsahují i velký počet různých „architektonických článků ze Staré a Střední říše, a není jasné, je-li to znovupoužitý materiál, nebo památky zavlečené sem při stavbě chrámu odjinud“ (Encyklopedie). Po Amenemhetovi III. se dochovaly poměrně četné sochy a jejichž umělecké pojetí a řemeslné ztvárnění je vysoce ceněno. Za pozoruhodné jsou považovány zejména ty, které ho představují jako starého a unaveného muže, a čtyři dva a čtvrt metru dlouhé sfingy z černé žuly s jeho tváří lemovanou lví hřívou, které objevil Mariette roku 1860 v Džaanetu (Tanis; Sán el-Haggar). Kromě nich je v Egyptském muzeu v Káhiře metr vysoká hlava z černé žuly z Mit Faris ve Fajjúmu, pětatřiceticentimetrová čedičová socha z Chesuerovy hrobky v Iamu (Momemfis; Kóm el-Hisn), diáda z šedé žuly z Džaanetu, bysta zpodobňující ho jako kněze, sedící sochy z Haváry aj. Další sochy Amenemheta III. vlastní Louvre, Britské muzeum v Londýně, Státní muzea v Berlíně, Puškinovo muzeum v Moskvě a Ermitáž v Petrohradě. Dvě sfingy s královou hlavou byly nalezeny až v Rás Šamře (Ugaritu). Z doby vlády Amenemheta III. pochází slavná sbírka matematických příkladů, dochovaná v pozdějším přepisu na Rhindově papyru (tzv. Ahmosova početnice). Pyramida Amenemheta III. v Dahšúru První pohřební komplex si Amenemhet III. začal stavět již v 1. roce a přibližně v 15. roce jej zcela dokončil, včetně všech doprovodných staveb, přestože už nějakou dobu musel vědět o nezpůsobilosti pyramidy k „věčnému“ uchování své mumie. Na dahšúrské nekropoli pro ni totiž bylo vybráno zcela nevhodné místo s jílovitým podložím, ještě méně únosné než pro blízkou Snofruovu Lomenou pyramidu ze 4. dynastie, a stejně jako tam začaly se i zde dlouho před dokončením superstruktury objevovat v podzemních chodbách a komorách hrozivé, až několikacentimetrové trhliny.

714 – Pyramida Amenemheta III. v Dahšúru

Jádro je podobně jako u pyramidy Senusreta III. sestrojeno jen ze sušených cihel, bez zpevňujícího kamenného skeletu. Není tedy divu, že zbytková ruina zdálky připomíná spíše přírodní skalní útvar než dílo lidských rukou. Povrch pyramidy je natolik erodovaný, že trvalo skoro celé století, než se podařilo odhalit její původní tvar. Starší představy o vzhledu nadzemní i podzemní části komplexu, vycházející z názoru Petrieho a ještě i de Morgana, jenž tu pracoval za asistence Legraina a Jéquiera a za použití „drsných badatelských metod“ (Verner), byly novým výzkumem vedeným v letech 1976–1983 Arnoldem značně korigovány. Vedle výrazného zpřesnění plánu podzemí, jehož severozápadní část na Petrieho plánu vypadá, jako by patřila k úplně jiné stavbě, dospěla jeho expedice k závěru, že superstruktura byla „lomená“, tj. v horní části méně strmá, podobně jako u Snofruovy pyramidy – a zřejmě i ze stejných důvodů. Rozměry pyramidy Amenemheta III. v Dahšúru (m) Základna Výška Úhel sklonu dolní část horní část Seked dolní část horní část Koeficient

Baines 105 81,5 57°15’50’’

Verner 105 75

Po korekci 105

56° 54°30’

55°50’25’’ 54°27’44’’

(4.2) 4.3 5 0,525

Podle Koreckého umožnil Petriemu „jeden blok [obložení] v intaktním stavu určit úhel sklonu plášové stěny na 57°15’“. Ze stejného, jen o úhlové vteřiny zpřesněného údaje zřejmě vycházel i Baines a dopočítal z něj předpokládanou výšku (správně by mělo být 81,67 m). Naproti tomu Verner už reflektuje Arnoldovo zjištění, vycházející pravděpodobně z nálezů dalších obkladových bloků. Obložení z jemného bílého vápence mělo mimořádnou tloušku (podle Vernera 5 m), takže zřejmě dokázalo udržet požadovaný tvar hrobky až do doby, kdy bylo demontováno a odvlečeno na jiné stavby. Kamenné bloky byly zvláš pečlivě provázány a navíc vzájemně pospojovány vhodně tvarovanými dřevěnými svlaky. Obecně lze říci, že cihlové pyramidy nejsou – alespoň z hlediska statiky – méně kvalitní než kamenné; jejich zkázu zavinilo až odstranění vápencového obložení a obnažení méně odolného materiálu jádra. Příjemným překvapením je ojedinělý objev původně asi 1,3 m vysokého pyramidia z černé žuly s nápisy na všech čtyřech stěnách, ukrytého až do roku 1900 pod pouštním pískem (nyní je vystaveno v Egyptském muzeu v Káhiře).

715 – Schéma vazby obložení pyramidy Amenemheta III. v Dahšúru podle de Morgana

716 – Nápis na pyramidiu Amenemheta III. z Dahšúru (Egyptské muzeum v Káhiře)

Substruktura má podivuhodně členitý tvar, vycházející ze zcela nové ideje – vedle královy pohřební komory obsahuje nejméně šest (možná až osm) dalších místností pro uložení pohřbů a přinejmenším dvě z nich byly určeny pro jeho manželky. Zatímco tedy v komplexu Senusreta III. ještě existují zbytky superstruktur, které (možná) byly vedlejšími pyramidami, nejpozději za Amenemheta III. se tyto objekty definitivně přestaly stavět a král se poprvé odhodlal ke sdílení své hrobky s dalšími osobami. Callenderová v této souvislosti mluví o „demokratizaci posmrtného života“ či „nových náboženských představách týkajících se posmrtného života královen“ – ale v žádné pozdější pyramidě prostory pro pohřby manželek krále doloženy nejsou. Sofistikované podzemí má dvě vzájemně propojené, ale zřetelně odlišené části se samostatnými vchody ve východní a západní stěně pyramidy na úrovni nejnižších bloků obložení, situovanými blíže k jejím jižním rohům než k ose. Na starém Petrieho plánu ještě západní vchod chybí (tuto část substruktury objevil až Arnold), ale naopak přebývá podivná sí chodeb s přístupem od severu, jejíž existenci Arnoldův výzkum nepotvrdil (na jeho plánu není zakreslena a novější literatura se o ní nezmiňuje). Za oběma vchody jsou sestupná schodiště, navazující na protilehlé, východo-západně orientované přístupové chodby ležící v jedné přímce.

717, 718 – Vlevo plán pyramidového komplexu Amenemheta III. v Dahšúru podle Arnolda, vpravo plán substruktury podle Petrieho

Králova, již dříve známá část podzemí je pod východní polovinou pyramidy. Vstupní chodba se po dvojím pravoúhlém ohybu doprava obrací na sever a míjí první z celkem tří dvojic postranních komor, jež snad mohly být určeny k uložení vedlejších pohřbů, nebyly však vybaveny sarkofágy. Před dalšími dvěma dvojicemi podobných místností odbočuje další chodba k západu, ke středu pyramidy, prochází předsíní a posléze ústí v králově pohřební komoře, o níž Verner soudí, že „pravděpodobně měla ležet přímo v ose, ale stavitelům se nepodařilo místo v podzemním bludišti přesně zaměřit“. Toto jednoduché vysvětlení však není příliš uspokojivé, nebo podobná měření nečinila Egypanům žádné potíže ani v nejstarších dobách, a to ani v chodbách zakřivených nepravoúhle (viz obr. 719). Vyosení komory lze možná považovat za výsledek cílené snahy ponechat v centru pyramidy jalový prostor, nebo právě k tomuto místu se předpokládalo zaměření případného ataku lupičů vylamujících tunel od středu severní stěny. „Fintu“ s komorou umístěnou mimo osu hrobky jako první zavedl Senusret II. a s malou obměnou ji zopakoval i Senusret III.; budeme-li vycházet z předpokladu, že stejný postup zvolil i architekt substruktury Amenemheta III., dojdeme k závěru, že v jeho době bylo toto opatření ještě pokládáno za spolehlivou ochranu, jinými slovy: pyramidy jeho dvou předchůdců ještě nebyly vyloupeny.

719 – Staroegyptský způsob měření vzdáleností v zakřivených podzemních chodbách

Králova pohřební komora byla obložena bloky jemného turského vápence a u její západní stěny stál sarkofág z červené žuly se zahloubenými nikami po obvodě, které podobně jako u sarkofágu Senusreta III. napodobovaly motiv nepravých bran v ohradní zdi Džoserova pyramidového komplexu. Dochovalo se i vyklenuté víko z téhož materiálu. Podle Koreckého byly v králově komoře „zbytky zlaté fólie a jiné nálezy. Úlomky drobných kostí, především pánevních, prozrazují, že jde asi o pozůstatky ženy.“ Jihozápadní sektor substruktury s přístupovým schodištěm vedoucím pod pyramidu od její západní stěny odhalil až Arnoldův výzkum v roce 1979. Z chodby vybíhají dvě odbočky na sever a každá z nich ústí do předsíně s pohřební komorou na západní straně. V obou byly sarkofágy podobné královu, vyloupené už ve starověku – po zlodějích zbyly jen lebky a drobnější úlomky ženských koster, podle „průvodních znaků“ (Korecký) manželek Amenemheta III. Majitelkou západnější komory byla Aat (Chnemetneferchedžetaat), druhá manželka, jejíž sarkofág je hladký, bez nik, nebyla identifikována. Někteří badatelé soudí, že východnější komora byla připravena pro královu dceru Neferuptah (Ptahneferu), přestože důkazy o jejím pohřbu existují už na dvou (!) jiných místech (ve druhé pyramidě Amenemheta III. v Haváře a v samostatné malé pyramidě postavené poblíž). Otázkou ovšem je, zda kosterní pozůstatky v dahšúrské komoře, určené původně pro Neferuptah, ale nepoužité stejně jako králova komora, nemohou patřit jiné ženě pozdější generace. V Arnoldově týmu působil i český egyptolog a antropolog Evžen Strouhal, jenž nalezené ostatky zevrubně zkoumal. Podle jeho zjištění byly obě ženy v době smrti mladé (Aat zemřela ve věku asi 35 let) a oběma byl při balzamování odstraněn mozek. Při nešetrné excerebraci byly kromě nosní přepážky značně poškozeny i okolní kosti a Aat měla v týlu další otvor, kudy bylo dovnitř lebky vloženo plátno. Germerová tvrdí, že ženy byly původně vloženy do sarkofágů v dřevěných rakvích, které „padly za obě vykrádačům hrobů“, ale neuvádí, zda je to jen úvaha vycházející z analogií, nebo zda byly fragmenty rakví opravdu nalezeny. Ještě úspornější Verner lidské ostatky vůbec nezmiňuje; podle něj byla „v celém podzemí nalezena jen jedna alabastrová nádoba“. Jihozápadní sektor „královen“ a systém pod východní polovinou pyramidy s komorou krále jsou spojeny chodbou, která není s ostatními rovnoběžná. Na jižní straně, už mimo obvod superstruktury, je pak další částečně zakřivená chodba, propojená dvěma spojkami se západní a jednou s východní přístupovou chodbou. Ve všech třech spojkách jsou těsně u jižní hrany pyramidy tři malé podzemní místnosti neznámého účelu. Někteří autoři pokládají tento systém za analogii „jižních hrobek“ u pyramid 3. dynastie. Podle Vernera je celá podzemní „soustava chodeb, šachet, zátarasů a komor“ umístěna „na odlišných výškových úrovních“ (příčné řezy bohužel nejsou k dispozici). Severní kapli zničil při hledání vchodu do pyramidy de Morgan, přestože měl na místě dnes již nepředstavitelné množství arabských dělníků a mohl si dovolit šetrnější postup. Před východní stěnou stál poměrně jednoduchý zádušní chrám. Jeho vnější část tvořil otevřený dvůr s osmnácti žulovými sloupy a v „intimní části“ byla jen prostá obětní síň. Vnitřní ohradní ze komplexu, opatřená na vnějších stranách výklenky typu „palácového průčelí“, prochází místem styku obou částí chrámu. Mezi vnitřní a vnější ohradní zdí je na severu řada deseti šachtových hrobek pro „členy královy rodiny“. První od východu byla sekundárně použita pro uložení pozůstatků krále 13. dynastie Auibrea Hora I. (viz), jenž si vlastní hrobku nevybudoval, v sousední, lišící se od ostatních delší podzemní chodbou, byla pohřbena králova dcera Nubheteptichered. Osamělá hrobka stejného typu byla nalezena i v jižní části areálu. Vzestupná cesta byla širší než obvykle, nezastropená, ohraničená z obou stran cihlovými zdmi. K její horní části přiléhalo na severu sídliště ze sušených cihel pro zádušní personál. Zbytek cesty zatím nebyl podrobně prozkoumán, stejně jako silně poškozený údolní chrám, v němž však byl nalezen pozoruhodný „vápencový model substruktury – systému podzemních chodeb a komor – zatím neznámé pyramidy z 13. dynastie“ (Verner).