11. DYNASTIE – DRUHÁ ČÁST Souhrnná chronologie druhé části 11. dynastie
Encyklopedie Baines Kinnaer Clayton Lehner Schneider
Od nástupu Mentuhotepa II.
Od 39. roku Mentuhotepa II.
Celkem roků
2064–1994 2061–1991 2061–1991 2060–1991 2060–1991 2008–1938
2025–1994 2022–1991 2022–1991 2021–1991 2021–1991 1969–1938
31 31 31 30 30 31
KRÁLOVÉ DRUHÉ ČÁSTI 11. DYNASTIE 5. [100.] Nebhepetre Mentuhotep II. Druhá část vlády – po sjednocení Egypta (Královskou titulaturu a její vývoj viz u první části vlády Mentuhotepa II.) Poslední změna titulatury Mentuhotepa II., od níž se podle jedné z výše diskutovaných koncepcí počítá počátek Střední říše, bývá nejčastěji datována do 39. roku jeho vlády, i když s určitými výhradami (například Bárta mluví o „době kolem 39. roku“, podle Kinnaera se opětné sjednocení Egypta předpokládá již dříve, „kolem 30. roku, nejpozději však ve 39. roce“). Jedním z prvních státotvorných počinů vítěze v občanské válce byla reorganizace správní administrativy, směřující především k likvidaci dříve téměř neomezené moci nomarchů a k upevnění centrální vlády v rozvrácené a dlouholetými konflikty oslabené zemi. Do čela hierarchie znovu dosadil cateje (vezíra) a podřídil mu všechny ostatní hodnostáře. Za jeho vlády se v této funkci vystřídaly tři osobnosti: Dagej, Bebej, a Ipi. Verner k nim řadí ještě Hekanachta, jenž však zřejmě catejem nebyl (Jacq ho charakterizuje jako „významného pozemkového vlastníka“, Tyldesleyová ho pokládá za „kněze pohřebního kultu vezíra Ipiho“). Hekanacht je proslulý řadou dopisů své rodině v jižním Egyptě, které podávají „pozoruhodné svědectví o hospodářských a společenských poměrech v té době“ (tamtéž; dopisy jsou v Metropolitním muzeu v New Yorku). Situace v zemi zbídačené válkou byla zpočátku dosti neutěšená, v některých oblastech byl nedostatek potravin a „existují i doklady o výskytu hladu“ (Verner). Za jeden z přímých důsledků obnovené centralizace se považuje i doložené stěhování vyšších úředníků ze severních provincií (zejména z Menneferu) do nového celoegyptského správního střediska Vesetu. Král je většinou ponechal – zřejmě v zájmu „celonárodního usmíření“ – v jejich funkcích. Do Vesetu přesídlili i stavitelé, sochaři a různí specializovaní řemeslníci. Velkorysou Mentuhotepovu budovatelskou politiku v metropoli dokládají zbytky městské zástavby v lokalitě Kóm el-Gúd (jižně od pozdějšího chrámového okrsku bohyně Mut v Karnaku) a samozřejmě také jeho hrobka na druhém břehu řeky v Dér el-Bahrí. Není vyloučeno, že král svou stavební činnost programově omezil na oblast Horního Egypta, kde vznikly zejména chrámy boha Moncua v Madu (Medamúd), Iuneji (Hermonthis; Armant) a Džerteji (Tuphium; Tód); další jeho aktivity jsou patrné v Iunetu (Tenthyris; Dendera), Abedžu (Abydos; Arába el-Madfúna), Nechebu (Eileithyiaspolis; el-Káb) a na ostrově Abu (Elefantiné; Džezíra). S Mentuhotepem II. je spjata celá řada žen pohřbených v areálu jeho hrobky v Dér el-Bahrí nebo v bezprostředním okolí, ale jejich vztah ke králi neumíme ve většině případů blížeji specifikovat. Některé jsou považovány za jeho manželky, jiné za jeho milenky či dcery. „Arnold se domnívá, že patřily do zvláštní kategorie kněžek bohyně Hathor, ochránkyně vesetské nekropole. Callenderová naproti tomu soudí, že byly s králem spojeny rukojemními sňatky v rámci jeho úsilí potlačit odbojné velmože, stabilizovat politické poměry a sjednotit zemi.“ (Verner) Šest žen má hrobky přímo v králově komplexu (Ašajet, Henhenet, Chemsit, Kauit, Majit, Sadeh), ne všechny však byly jeho manželkami, a naopak jimi byly některé z dalších žen, jejichž hrobky jsou na okraji areálu. (Specifický titul „manželka krále“ je doložen u Ašajet, Kauit, Neferu a Tem). Jako skupina bývají označovány termínem „členky Mentuhotepovy rodiny“ a v literatuře dokonce nepanuje shoda ani v jejich jménech (srov. příslušná hesla v oddílu Vybrané osoby druhé části 11. dynastie, kde jsou kromě výše jmenovaných uvedeny ještě Amunet, Imi a Nubchas).
V několika případech byly nalezeny původní pohřby a záhrobní výbavy včetně šperků a figurek vešebtů. Sarkofágy jsou vyzdobeny nádhernými reliéfy a také nápisy, které poskytují důležité informace o podobě egyptštiny na přelomu Prvního přechodného období a Střední říše, nikoli však o přesném vztahu majitelek ke králi. Matkou dědice trůnu Mentuhotepa III., jenž je v chrámu v Dér el-Bahrí doložen jako „nejstarší králův syn“, byla podle Callenderové Tem, jiná teorie za ni považuje Imi (podrobněji viz u Mentuhotepa III.). V zahraniční politice navázal Mentuhotep II. na tradice Staré říše. Obnovil dlouhodobě přerušené obchodní kontakty s Byblem, odkud opět do Egypta proudilo vzácné cedrové dřevo. Svědčí o tom autobiografický nápis v hrobce „správce stád a výběrčího daní“ Henenua (viz), jenž dorazil v čele výpravy „na plošinu cedrů“, kde si Egypané stromy sami pokáceli a poté je dopravili do Vesetu. Henenu organizoval i nějakou pouštní expedici, ale velkou výpravu do země Punt vedl až později, v době vlády Mentuhotepa III. (u Váhaly a Vernera je tato expedice datována do doby Mentuhotepa II., v Encyklopedii je to už opraveno). S postupující vnitřní konsolidací byly opět zahájeny tradiční trestné výpravy proti nepřátelským kočovným kmenům – Asijcům na Sinajském poloostrově a Libyjcům v deltě, které egyptská armáda zatlačila zpět do Západní pouště. Hlavní vojenský nápor však směřoval na jih od 1. kataraktu, do Dolní Núbie, která se v období vnitroegyptské války osamostatnila. O snaze nastolit zde status quo z konce Staré říše svědčí četné Mentuhotepovy zprávy o vítězstvích na reliéfech z různých míst a jejich racionální jádro potvrzují i skalní nápisy dochované in situ v samé Núbii. Zdá se však, že toto území se přes vojenské úspěchy nepodařilo zcela pacifikovat. Někteří egyptologové se domnívají, že velká skalní hrobka s těly šedesáti vojáků v Dér el-Bahrí nepatří obětem občanské, ale núbijské války.
Terasovitá hrobka Mentuhotepa II. v Dér el-Bahrí Turisté, kteří se v oblasti Vesetu zdrží alespoň dva tři dny, si zpravidla na západním břehu Nilu prohlédnou pověstný chrám královny Hatšepsut z 18. dynastie u skalní stěny v Dér el-Bahrí, ale málokdy si povšimnou zdevastovaného zádušního chrámu Mentuhotepa II., jehož pozůstatky s ním na jižní straně sousedí natolik bezprostředně, že vypadají jako jeho okrajová součást. Hatšepsutin nástupce Thutmose III. pak mezi oba chrámy vklínil ještě jeden, dochovaný jen ve fragmentech, pro nezasvěceného laika ve změti okolních trosek zcela neidentifikovatelných. Oba chrámy z Nové říše do značné míry napodobovaly původní, ve své době unikátní architekturu stavby z 11. dynastie a jen v menším rozsahu ji obohatily o nové prvky.
670, 671 – Skupina tří chrámů v Dér el-Bahrí; rekonstrukce a letecký snímek. Mentuhotepův chrám je vlevo; další dva komplexy (Hatšepsutin vpravo a Thutmose III. uprostřed) vznikly až za 18. dynastie 672, 673 – Tytéž chrámy z jiné perspektivy – od jihu a z vrcholu skalního srázu na západě
Neznámý architekt Mentuhotepova pohřebního monumentu velmi účinně využil přírodního amfiteátru s kulisou skalního srázu v pozadí a z urbanistického hlediska zvládl nabízející se prostor naprosto dokonale. Bez nadsázky můžeme říci, že vrcholný estetický účin zasazení jeho díla do krajiny nebyl v Egyptě již nikdy překonán. Stavba sama kopírovala základní saff-motiv z el-Tárifu (průčelí tvořené řadou pilířů na konci prostranného nádvoří), typický pro pohřební komplexy všech tří Antefů z počátku dynastie, takže první etapa (celkem se rozlišují čtyři) se od nich asi příliš nelišila. Vzhledem k nízkému stupni dochování el-tárifských hrobek není sice názorná vizuální komparace možná, v teoretické rovině se však vysoký stupeň příbuznosti téměř s jistotou předpokládá. K ještě starším souvislostem ukazují jiné součásti komplexu, především údolní chrám a vzestupná cesta, novinkou jsou naopak terasovitě uspořádané pilířové ochozy. Mentuhotepova hrobka se tak prakticky
stává jediným dochovaným spojovacím článkem ve vývoji královské funerální architektury mezi Starou a Novou říší. (Pyramidové komplexy 12. a 13. dynastie se vracejí ke konceptům Staré říše a jsou v jistém smyslu krokem zpět.) Komplex začínal údolním chrámem na okraji úrodného pásu periodicky zaplavovaného území, jehož zbytky spíše už jen tušíme pod dodnes využívanou zemědělskou půdou a přilehlou arabskou vesnicí. Jeho podobu tedy neznáme, není však důvod k pochybnostem o tom, že měl stejný nebo obdobný účel jako údolní chrámy pyramidových komplexů Staré říše (o jejich funkci zatím také existují jen domněnky). Odtud vedla mimořádně dlouhá a široká vzestupná cesta na první nádvoří horního chrámu, na rozdíl od podobných staveb Staré říše otevřená, ale lemovaná usirovskými sochami krále, rozmístěnými v pravidelných intervalech. Měřila asi 1200 m (Verner) při šířce 46 m (Bárta, Baines; Zamarovský uvádí jen 33 m, ale i to jsou – jak sám podotýká – parametry moderní letištní dráhy). Podle Bárty byla nahoře, na hranici prvního nádvoří, ukončena „dvěma pylony“, které ovšem nejsou na žádném z celé řady dostupných plánů zakresleny – cesta ústí do vápencové ohradní zdi, ohraničující celou horní část areálu o rozměrech asi 120x160 m (Zamarovský). 674 – Celkový pohled na Dér el-Bahrí; silnice od arabské vesnice v popředí kopíruje starověkou vzestupnou cestu, chrám Mentuhotepa II. je označen šipkou
Dominantou hrobního komplexu je zádušní chrám uspořádaný terasovitě ve třech výškových úrovních. Z rozlehlého prvního nádvoří stoupá šikmá rampa na plošinu nejnižší terasy, vytvořené opracováním rostlé skály a na čelní straně opatřené pohledovým průčelím se dvěma řadami vápencových pilířů. Horní plato terasy mělo podle Vernera půdorysné rozměry 60,18x43 m, podle Zamarovského asi 60x50 m. Po obou stranách přístupové rampy umístěné v ose průčelí je do skalního podloží dvora zapuštěno asi šedesát okrouhlých, pět až deset metrů hlubokých jam vyplněných zeminou, do nichž byly vysazeny sykomory a tamaryšky.
675, 676 – Plány chrámu Mentuhotepa II. v Dér el-Bahrí – vlevo podle Bárty, vpravo podle Siliottiho
Půdorysně menší střední terasa o rozměrech přibližně 42x40 m (Zamarovský) je tvořena masivní obvodovou zdí postavenou na plošině dolní terasy a prolomenou jen na dvou místech vchodovými otvory – vstupní je v ose přístupové rampy a zadní, jímž se vcházelo do druhého nádvoří, je pak posunut poněkud doprava. Ze je na vnější straně obklopena ze tří stran (zpředu, zprava a zleva ve směru příchodu) opět pohledovými portiky s celkem 124 vápencovými pilíři ve dvou řadách a z vnitřní strany k ní po celém obvodě přiléhá ochoz tvořený celkem 140 oktogonálními pilíři, uspořádanými ve třech, u zadní stěny jen ve dvou řadách. Vnější portiky i vnitřní pilířové ochozy byly podle všech publikovaných pokusů o rekonstrukci zastropeny. V centru střední terasy, uvnitř pilířových ochozů, se zvedala nejvyšší, dnes již ztracená část stavby, o jejíž podobě existují dosti odlišné názory. Podle Navilla, jenž tu s Hallem a Currelym „prováděl vykopávky“ jako první, byla zakončena malou pyramidou se stranou základny nejspíše 40 loktů (podle Zamarovského 21 m). Po nich tu byla kořistná výprava Metropolitního muzea v New Yorku vedená Winlockem, ale „vykopávky nedokončila, podařilo se to až německé expedici vedené Arnoldem“ (Verner). Arnold Navillovu rekonstrukci s pyramidou odmítl, „zejména proto, že nebylo nalezeno nic, co by ji potvrzovalo, a navrhl stavbu mírně obdélníkového půdorysu s rovnou střešní terasou“ (Verner). Stadelmann tuto vizi jakési krychlovité mastaby nahoře „doplnil o písečný pahorek osázený stromy“ (tamtéž) – prostě co koho napadlo. Pro pyramidu v centrální části chrámu zdánlivě svědčí protokol o revizi královských hrobek zaznamenaný na Abbottově papyru z doby Ramesse IX. (20. dynastie), kde je Mentuhotepova hrobka prezentována determinativem pro pyramidu. Podobně jsou tu však označeny i jiné, o nichž víme zcela jistě, že
pyramidami nebyly, například právě saff-hrobky tří Antefů v el-Tárifu. Znakem pro pyramidu je název hrobky zaznamenán také v nápisu na stéle muže jménem Tutu, jenž žil v době 12. dynastie, zatímco „v graffitech z Nové říše nalezených v okolí je určen značkou, která spíše než pyramidu připomíná terasu s obeliskem zakončeným pyramidiem“ (Verner, podle nějž „diskuse ještě neskončila“). 677, 678, 679 – Tři rekonstrukce chrámu Mentuhotepa II., lišící se tvarem centrální terasy; nahoře podle Navilla, uprostřed podle Arnolda a dole podle Stadelmanna
Zadním, poněkud vyoseným vchodem z úrovně střední terasy bylo přístupné druhé, vnitřní nádvoří, lemované ze tří stran celkem 26 oktogonálními pilíři z pískovce, uspořádanými po stranách vždy v jedné a vpředu ve dvou řadách. V zadní část dvora navazoval v mírně vyvýšené úrovni překlenuté malou stoupající rampou nádherný hypostyl tvořený vápencovými sloupy uspořádanými v osmi řadách – ve dvou krajních po jedenácti, v ostatních po deseti, celkem tu tedy stálo 82 sloupů. Mentuhotepova hypostylová síň byla považována za nejstarší archeologicky doložený objekt tohoto druhu až do zcela nedávné doby, kdy Verner objevil hypostyl s dvaceti dřevěnými sloupy v Neferefreově pyramidovém komplexu z 5. dynastie v Abúsíru. V nejzazší části hypostylu, těsně u skalního srázu, byla protáhlá kaple z vápencových bloků a s pískovcovou dlažbou, jejímž středem vede do ještě vyšší úrovně rampa s pěti schody. Kaple pokračovala mělkým zahloubením do skály, kde byla pravděpodobně zakončena nepravými dveřmi. V areálu chrámu stálo celkem 420 (!) sloupů a pilířů, ale žádný z nich se bohužel nedochoval v plné výšce – zbyla z nich jen torza. Půdorysná situace je však dobře čitelná, zvláště na leteckých snímcích. Z původního, nepochybně bohatého výzdobného programu byly nalezeny sice početné, ale většinou velmi malé fragmenty reliéfů s válečnickými výjevy, loveckými scénami, procesím bárek aj., které skončily v různých muzeích. Hrobka je opatřena dvěma na sobě nezávislými substrukturami, přičítanými změnám plánu v různých etapách stavby. Původní vchod zvaný Báb el-hosán („Koňská brána“) objevil Carter v roce 1899 v dlažbě prvního nádvoří, poněkud vpravo od osy komplexu. Chodba začíná v otevřeném příkopu a přechází do svažujícího se podzemního tunelu, dlouhého asi 150 m. Přibližně uprostřed je přerušena mělkou šachtou, na jejímž dně byla nalezena dřevěná skříňka s královým jménem. Na konci tunelu je klenutá komora, umístěná zhruba ve svislé ose pomyslné centrální pyramidy, kde byla jen prázdná dřevěná rakev a 175 cm vysoká pískovcová socha zavinutá do plátna (nyní v Egyptském muzeu v Káhiře; Zamarovský mylně uvádí jako materiál vápenec). Socha zobrazuje krále sedícího na trůnu, ale jeho jméno není uvedeno. Na hlavě má červenou dolnoegyptskou korunu, černě omalované tělo je oblečeno do přiléhavého bílého pláště, ruce jsou zkřížené na prsou v poloze, která naznačuje, že původně třímaly královské symboly – žezlo heka a důtky nechechu. 680 – Sedící socha Mentuhotepa II. z podzemního „kenotafu“, situovaného zhruba ve svislé ose hypotetické centrální pyramidy chrámu v Dér el-Bahrí; polychromovaný pískovec (Egyptské muzeum v Káhiře)
Podle Bárty „začínala v pohřební komoře 30 m hluboká šachta, na jejímž konci byly uloženy dřevěné modely lodí“. Z tohoto zmateného popisu bohužel není zjevné, zda je to šachta svislá, pro niž by svědčila slova „šachta“ a „30 m hluboká“, nebo vodorovná, jak bychom zase soudili z nálezu modelů lodí nikoli na dně, ale „na jejím konci“. Možná je dokonce totožná s Vernerovou „mělkou šachtou uprostřed [přístupového] tunelu“, jehož dikce není o nic pregnantnější a podle nějž byly „v podzemí dále nalezeny zbytky pohřební výbavy, zejména zbraně, hole, žezla, dřevěné modely sýpek, pekáren, jatek aj.“ Někteří egyptologové považují tuto substrukturu za starší, prvoetapovou hrobku, která byla po vyhloubení nové opuštěna, respektive v ní byla jen rituálně pohřbena králova socha. Jiní se domnívají, že byla od počátku zamýšlena jako kenotaf. Vchod do druhé, pravděpodobně později vybudované substruktury je v centru druhého, vnitřního nádvoří, před hypostylovou síní. Začíná rovněž v otevřeném příkopu a pokračuje také asi 150 m dlouhým tunelem do nitra skalního útesu, kde ústí do pohřební komory. Zajímavé je, že Verner a Callenderová se o tomto podzemním systému vůbec nezmiňují, Baines a Vilímková pouze připomínají jeho existenci, Siliotti jen upozorňuje, že princip zahloubení hrobek do skal se „později široce užíval v hrobkách v Údolí králů“ (tj. za Nové říše), takže jedinou bližší, avšak trochu podivnou informaci nacházíme u Bárty: podle něj „byla chodba, stejně jako pohřební komora, obložena žulovými bloky a v komoře stála alabastrová svatyně se sarkofágem“. Podle Zamarovského existuje ještě jiná, starší a nedokončená Mentuhotepova hrobka na hřbitově Antefů, kterou objevil Mariette. Vrame se nyní na střední terasu, k vyosenému vchodu z centra chrámu na druhý, vnitřní dvůr, po jehož stranách je na vnitřní straně obvodové zdi nesymetricky rozmístěno šest malých kaplí postavených z vápencových bloků – tři vlevo, v řadě začínající těsně vedle vchodu, a tři vpravo, posunuté až k nároží (viz obr. 675 a 676). V každé z nich byly původně sochy a nepravé dveře. Zakrývají přístupy do šesti šachtových hrobek,
které byly do skalního podloží vyhloubeny již v některé dřívější stavební etapě a po dokončení střední terasy se staly její integrální součástí. V podzemních komorách, umístěných na opačné, vnější straně zdi, bylo pohřbeno šest žen, „členek Mentuhotepovy rodiny“, podle Bainese v pořadí od severu k jihu, tj. zprava doleva: Majit, Ašajet, Sadeh, Kauit, Chemsit a Henhenet. V jiném pořadí uvádí tytéž ženy Bárta (Henhenet, Sadeh, Chemsit, Kauit, Ašajet a Majit), nezmiňuje však, jestli mu přičítá nějaký význam, nebo je jen náhodné. (Jména jsou v obou případech upravena podle Vernerových pravidel transkripce.) Bárta se navíc domnívá, že vchody do šachet jsou umístěny poblíž Báb el-hosán na prvním nádvoří, musely by k nim tedy vést ještě mnohem delší tunely než k Mentuhotepovu „kenotafu“ pod středem komplexu, což se jeví jako zcela absurdní. Strouhal, Jacq a Tyldesleyová uvádějí, že v těchto hrobkách byly nalezeny dva vápencové sarkofágy, které patřily „manželkám krále“ Ašajet a Kauit, oba zdobené nádhernými, velmi jemnými reliéfy. Vilímková pak mluví o „krásných, reliéfně zdobených sarkofázích“ neurčitě v množném čísle. Podle Vernera byla Ašajet pohřbena v dřevěné zdobené rakvi a z omalování její postavy hnědou barvou se soudí, že pocházela z Núbie. Na často reprodukovaném sarkofágu Kauit vzbuzují nadšení egyptologů a kunsthistoriků zejména scény zobrazující ji při ranní toaletě. Z různých roztroušených zmínek lze soudit, že Winlock našel alespoň některé z těchto hrobek v intaktním stavu. Podle Germerové „bylo na objevených mumiích nápadné, že ženská mumifikovaná těla nebyla v oblasti břicha vůbec porušena, částečné poškození však bylo zjištěno v oblasti poševní a řitní. Touto cestou jim byly pravděpodobně vstříknuty do těla látky způsobující rozpuštění vnitřních orgánů.“ Vilímková zmiňuje „bohaté soubory šperků“, popisuje však jen část výbavy „malé princezny Majit“, která „měla několik náhrdelníků, mezi nimi šňůru s velkými dutými sférickými perlami ze zlata, šňůru karneolových perel a neobvyklý náhrdelník ze zlatých kroužků, navlečených na kožené šňůrce tak hustě, že celek tvoří zlatou ohebnou trubičku“. Verner uvádí, že všech šest žen přišlo o život ve velmi mladém věku – „nejstarší bylo asi dvaadvacet let, nejmladší [Majit] jen pět. Je možné, že zemřely současně, vysvětluje se to nehodou nebo epidemií.“ Ověření této teze moderními prostředky pochopitelně závisí na tom, jak se s mumiemi od doby nálezu (v roce 1923) zacházelo a co z nich zbylo. Pokud totiž byly tyto ženy opravdu spojeny s Mentuhotepem jen rukojemními sňatky za účelem pacifikace odbojných nomarchů, můžeme teoreticky předpokládat i jejich násilnou smrt v podobě demonstrativního aktu, následujícího po nějakém povstání. Poté mohl král uzavřít nové podobné sňatky s dalšími dcerami nespolehlivých hodnostářů, možná totožnými s Arnoldovými „kněžkami bohyně Hathor“, jejichž hrobky byly objeveny v nejbližším okolí komplexu (nejméně čtyři navazují na šest předešlých těsně vpravo, na místě, kde Thutmose III. později postavil kapli zasvěcenou této bohyni, další čtyři jsou pod severním portikem střední terasy a nejméně dvanáct severovýchodně odtud, před Thutmosovým chrámem – viz obr. 676). Jedna z těchto hrobek zřejmě patřila „manželce krále Neferu“, jejíž náhrdelník popisuje Vilímková: „byl sestaven z drobných cylindrických perel z jasně modré fajánse, střed tvořila skupina 27 velkých perel a polodrahokamů různé barvy i tvaru“. Germerová zmiňuje „hrob kněžky bohyně Hathor jménem Amunet, odkrytý již v roce 1891 na vnějším dvoře chrámu [zřejmě má na mysli sousední nádvoří Thutmose III.]. Mumie měla nákladné šperky, velký fajánsový nákrčník, náramky a prsteny. Na břiše, v podbřišku, na ramenou a pažích byla tetována. V roce 1923 našel Winlock poblíž Amunetina hrobu další dvě [ženské] mumie. Obě byly tetovány na pažích, nohách, chodidlech a prsou a navíc měly na břiše ozdobné jizvy. Tyto tři případy tetování jsou jediné známé ze Střední říše.“ Otázkou je, zda právě tyto ženy nejsou dcerami nomarchů z okrajových, kulturně zaostalejších provincií, kde mohly být podobné, i když zatím nedoložené okrašlovací praktiky zvykem.
6. [101.] Sanchkare Mentuhotep III. Hor: s-anx-tA.wy-f – Sanchtauejef
Obě paní: s-anx-tA.wy-f – Sanchtauejef
Zlatý Hor: Htp-bik-nbw – Hetepbiknebu
Trůnní jméno: ra-s-anx-kA – Sanchkare
Rodné jméno: mn+n-T-w-Htp+t+p – Mentuhotep
TP V,17: s-anx+n+x-kA-... – Sanchka..., 12 roků Varianta Horova jména: Sankhtowief Varianty trůnního jména: Sankhkare; Sanchare; Saanchkare; Saenchkare Varianta trůnního jména považovaná za omyl písaře: ra-s-nfr-kA – Sneferkare Varianty rodného jména: Montuhotep; Mentuhotpe; Mentuhetep Mentuhotep III. je obecně považován za přímého potomka Mentuhotepa II., v jehož chrámu v Dér el-Bahrí je prezentován jako „nejstarší syn krále“. Podle Callenderové byla jeho matkou „manželka krále [Mentuhotepa II.] Tem“. Klíčovou osobností málo zřetelné genealogie Mentuhotepů z druhé části 11. dynastie je Imi, zaručeně matka Mentuhotepa IV. Archeologicky je doložena právě jen titulem „matka krále“, a není tedy jasné, zda byla též „manželkou krále“. Callenderová ji pokládá za prostou ženu nekrálovského původu (a jejího syna za uzurpátora trůnu), mohla však být i vedlejší manželkou Mentuhotepa II., nebo Mentuhotepa III. V prvním případě by pak byli Mentuhotep III. a Mentuhotep IV. nevlastními bratry. Turínský papyrus přičítá předposlednímu Mentuhotepovi 12 let vlády a v podstatě shodný názor mají i odborníci. Protože jeho otec vládl Egyptu asi půl století, předpokládá se, že usedl na trůn v poměrně vysokém věku, což s dvanáctiletým vládním obdobím dobře koresponduje. Král pokračoval v cestě nastoupené jeho předchůdcem – upevňoval jednotu země, stabilizoval její vnitřní správu a snažil se o celkové ozdravení politických a zejména hospodářských poměrů. Jeho vláda byla obdobím míru – nevedl žádné otevřené války, i když v zemi zřejmě stále existovalo mnoho odpůrců dynastie a král ve svých konsolidačních snahách „narážel na nemalý odpor“ (Verner). Mentuhotep III. na rozdíl od svého otce neusiloval ani o rozšíření egyptského vlivu na jih, do Núbie. Spíše se soustředil na zabezpečení existujících hranic v severovýchodní deltě, kde začal budovat systém obranných pevností, aby zamezil neustálému individuálnímu pronikání i hromadným vpádům asijských nomádů. Pozdější tradice připisuje počátek stavby těchto pevností již Chetejovi III. z 9./10. dynastie (viz), ale jiné doklady svědčí o jejich dokončení až za 12. dynastie. Dlouhotrvající kult Mentuhotepa III. v této části země může mít spojitost právě s opevňováním hranic, tedy s politikou, která přinesla místnímu obyvatelstvu větší bezpečí a králi popularitu. V 8. roce vlády Mentuhotepa III. byla obnovena tradice expedic do země Punt, přerušená na konci 6. dynastie. Do čela velké výpravy o třech tisících mužích byl jmenován Henenu (viz), jenž se osvědčil již v době Mentuhotepa II., kdy se jako králův pověřenec vydal pro vzácné dřevo na libanonskou „plošinu cedrů“. Henenu vyšel z Gebtu (Koptos; Kuft) napříč Východní pouští (pravděpodobně údolím Vádí Gasus) k Rudému moři, kde jeho lidé postavili lodě (potřebné dřevo přinesli s sebou) a na nich se plavili po Rudém moři na jih. Cestou aridním údolím, průběžně čištěnou od revoltujících nepřátel předvojem ozbrojených oddílů, vyhloubili specialisté celkem patnáct hlubokých studní, vzdálených vzájemně na délku jednodenního pochodu (asi 20 km). Badatelé z toho usuzují na šířeji založenou aktivitu, jejímž účelem nebyla jen jednorázová výprava, ale zajištění podmínek pro pravidelný provoz na této cestě. Po návratu vedl Henenu expedici do Vádí Hammamát, odkud přivezl velké bloky šedozelené břidlice určené pro chrámové sochy a kde také zanechal dlouhý nápis s důležitými informacemi o svých výpravách. Těžba a doprava vzácných stavebních materiálů z Východní pouště úzce souvisí s budovatelskými aktivitami, doloženými zejména reliéfem z Iuneje (Hermonthis; Armant). Mentuhotep III. i v tomto ohledu navázal na svého předchůdce a stavěl či rozšiřoval chrámy v Horním Egyptě – na ostrově Abu (Elefantiné; Džezíra), v Nechebu (Eileithyiaspolis; el-Káb), Džerteji (Tuphium; Tód) a Abedžu (Abydos; Arába el-Madfúna). V době vlády Mentuhotepa III. dosáhl vrcholu své kariéry vysoký úředník Meketre (viz), majitel skalní hrobky TT 280 z počátku 12. dynastie v Dér el-Bahrí (viz obr. 686 a 835), v níž byly nalezeny dřevěné polychromované modely řemeslnických dílen, lodí, sýpek, stád a také velký soubor jednotlivých, precizně propracovaných figur nosičů obětí (rozdělilo si je Metropolitní muzeum v New Yorku, jehož výprava vedená Winlockem v roce 1919 Meketreovu hrobku objevila, a Egyptské muzeum v Káhiře).
Hrobka (?) Mentuhotepa III. v Západním Vesetu Podle starší teorie, jejíž platnost je stále více zpochybňována, začal Mentuhotep III. budovat svůj zádušní chrám na tzv. Thovtově hoře, jedné z výškových dominant Západního Vesetu, přibližně v polovině starověké stezky vedoucí po horských hřebenech mezi štítem vypínajícím se nad chrámem Mentuhotepa II. v Dér el-Bahrí a vesnicí řemeslníků Pa demi, vzniklou za Nové říše a obecně známou pod arabským názvem Dér el-Medína. Hora, zvaná též „Thébská“ nebo „Koruna Théb“, je tvořena třetihorním vápencem, v němž „není neobvyklé nalézt mořské fosílie svědčící o tom, že [celá okolní] oblast byla před 40 miliony lety pokryta mořem“ (Siliotti). 681 – Letecký pohled na chrám Mentuhotepa III. na Thovtově hoře v Západním Vesetu 682 – Umělá terasa chrámu na Thovtově hoře
Ruinami chrámu se zabývalo několik egyptologů již na počátku 20. století. Našlo se velké množství fragmentů reliéfů na bílém vápenci se jménem Sanchkare, ale důkladný výzkum zahájil až Györö Vörös s maarskou expedicí v archeologické sezoně 1995/1996. Objevil zakládací depozit s alabastrovými nádobami, terakotovými figurkami zvířat, částmi obětovaných přežvýkavců a dedikačním nápisem s kompletní titulaturou Mentuhotepa III. Chrám sám stojí na umělé terase a Maaři zjistili, že pod vrstvou zvětralých zbytků ze sušených cihel z 11. dynastie jsou kamenné základy původní stavby z Archaické doby, která se – zřejmě v důsledku zemětřesení – zhroutila. Datace základů do natolik vzdálené minulosti možná není příliš přesvědčivá – kamenná stavba je typická spíše pro Starou říši. Ze zakládacího depozitu je však zřejmé, že to byl Mentuhotep, kdo postavil zpevňující terasu a nový chrám založil na v podstatě totožném, dosti skromném půdorysu původního.
683 – Plán chrámu Mentuhotepa III. na Thovtově hoře podle Vöröse
Mnozí badatelé nesouhlasí s názorem, že stavba je zádušním chrámem, a považují ji spíše za běžnou svatyni věnovanou synkreticky spojenému božstvu Moncu-Reovi. Starší názor (viz např. Zamarovský), že Mentuhotep III. se snažil napodobit zádušní komplex svého předchůdce v Dér el-Bahrí, je vzhledem k nepatrné rozloze a jednoduché struktuře chrámku zcela neudržitelný – na terase stála prostá obvodová ze o rozměrech přibližně 21x24,5 m (odečteno z Weeksova plánu), jejíž přední frontu považuje Vörös za pylon, a uvnitř je malá svatyně s řadou tří miniaturních místností na západní straně – rozdíl je tedy propastný. Dalším argumentem je absence substruktury – královy hrobky. Podle Bárty si Mentuhotep začal stavět hrobku „na jih od hrobky svého otce, ale podle posledních výzkumů se zdá, že byl pohřben v [jiné] skalní hrobce poblíž Thovtovy hory“. Vörösův objev „hrobky z počátku Střední říše pod vrcholem Thovtovy hory, která s jistotou patřila Mentuhotepovi III.“, zmiňuje bez bližších podrobností i Callenderová. (Pravděpodobně je to hrobka TT 281.)
7. [102.] Nebtauejre Mentuhotep IV. Hor: nb-tA.wy – Nebtauej
Obě paní: nb-tA.wy – Nebtauej
Zlatý Hor: nTr.w-nbw – Nebuneceru
Trůnní jméno: ra-nb-tA.wy – Nebtauejre
Rodné jméno: mn+n-T-w-Htp+t+p – Mentuhotep
TP (V,18 ?): – [ztraceno – vymazáno ?] 7 [roků]) Varianty trůnního jména: Nabtauire; Nebtavejre; Nebtaure; Nebtawire; Nebtawyre Varianty rodného jména: Montuhotep; Mentuhotpe; Mentuhetep Trůnní jméno Mentuhotepa IV. se v české literatuře objevuje v různých, ale ve všech případech chybných podobách: u Zamarovského a v překladu Bainese Nebtaure, v Encyklopedii Nebtauire, u Vachaly Nebtavejre. Protože hieroglyfický znak tA.wy se čte podle pravidel transkripce „tauej“, správná výslovnost jména je Nebtauejre. Mentuhotep IV. je archeologicky jednoznačně doložený král, ale z ne zcela jasných důvodů nebyl zapsán na žádný královský seznam. Na Turínském papyru po jeho předchůdci na řádku V,17 následují jen torza sumačního řádku V,18, v rekonstruovaném znění „6 králů vládnoucích [ztraceno] let, [ztraceno – chyba?] 7 [let], celkem 143 [let]“. Víme, že poslední vládce 11. dynastie měl mnoho odpůrců, z nichž někteří zapisovali svá jména v kartuších (viz oddíl Nezařazení králové), a také že po jeho (rovněž nejasné) smrti se zmocnil vlády průbojný catej Amenemhet, ztotožňovaný téměř s jistotou s Amenemhetem I., zakladatelem 12. dynastie, jemuž se podařilo – s vydatnou podporou nomarchů středního a jižního Egypta – konkurenční uchazeče o trůn eliminovat. S ohledem na tyto okolnosti se považuje za pravděpodobné, že ztracený predikát k údaji „7 [let]“ v sumačním řádku referoval o sedmileté mezeře v dokumentaci, z níž zhotovitel Turínského papyru excerpoval, a že tato mezera vznikla pokusem Amenemheta I. nebo jeho nástupce „přepsat historii“ a předstírat legitimní nárok na trůn. Jiná teorie předpokládá přímou souvislost sedmileté mezery v seznamu s absencí titulu „manželka krále“ u Mentuhotepovy matky Imi, a dovozuje, že tato žena, označená v pramenech jen jako „matka krále“, nepatřila k okruhu vládnoucí rodiny, a že tedy její syn byl uzurpátorem. Stoupenci teorie argumentují nezpochybnitelnou existencí přinejmenším tří Mentuhotepových rivalů a soudí, že po smrti jeho předchůdce vypukly v zemi opět nepokoje jako následek sporů o trůn. Za legitimního následníka, jenž se proti uchvatiteli nedokázal prosadit, je pak nejčastěji považován Kakare Antef. Relativní chronologie je ovšem nejistá a jako stejně oprávněný se jeví i předpoklad, že Mentuhotep IV. se chopil vlády bez zjevných problémů a následnické spory spojené s konflikty ohrožujícími jednotu země vznikly až na sklonku jeho vlády, případně až po jeho smrti. Informací o Mentuhotepovi IV. máme poměrně málo. Doložen je pouze skalními nápisy ve Vádí Húdí a zejména ve Vádí Hammamát ve Východní poušti, mezi městem Gebt (Koptos; Kuft) a místem na pobřeží Rudého moře, odkud odplouvaly egyptské lodě do země Punt. Ve 2. roce vlády sem dospěla velká expedice, čítající asi tisíc mužů, pod vedením cateje Amenemheta. Její členové zanechali ve skalách devatenáct nápisů, z nichž je naprosto jasné, že je vyslal král Nebtauejre Mentuhotep s úkolem vyhledat, odtěžit a do Vesetu dopravit vhodný blok kamene pro jeho sarkofág. Ani sarkofág, ani hrobka Mentuhotepa IV. nebyly nalezeny a o konci jeho působení prameny mlčí, ale přinejmenším druhý rok vlády je potvrzen. Vyjdeme-li z předpokladu, že vládl 7 let a že ve 2. roce, kdy vyslal velkou výpravu do Vádí Hammamát, ještě třímal otěže vlády pevně ve svých rukou, nemohlo konfliktní období, kdy se vyrojili různí uchazeči o trůn, trvat déle než pět let. Tři hlavní – příslušník královské rodiny Antef, Núbijec Segersenej a blíže neznámý Ijibchentre – přijali královskou titulaturu (jsou doloženi jmény vepsanými v kartuších), ale podrobnosti se nedochovaly. Nevíme ani, zda vůbec, aspoň krátkodobě, ovládali nějaká území. Egyptologové o tom mají vážné pochybnosti a za skutečné krále je nepovažují. Ze sporů o moc vyšel vítězně catej Amenemhet, a není vyloučeno, že ho svým nástupcem zamýšlel jmenovat sám Mentuhotep IV. V arabském městě Lišt u vstupu do Fajjúmské prolákliny, v jehož blízkém okolí se nacházelo dosud neobjevené hlavní město 12. dynastie Ictauej založené Amenemhetem I., byla nalezena kamenná deska, která snad naznačuje, že Amenemhet byl v posledních letech vlády Mentuhotepa IV. jeho oficiálním koregentem, a většina egyptologů předpokládá, že catej Amenemhet a zakladatel 12. dynastie Amenemhet I. jsou totožni. Výklad nápisu je ovšem jako v mnoha podobných případech sporný, nehledě k tomu, že jeho obsah mohl být přizpůsoben politické potřebě.
NEZAŘAZENÍ KRÁLOVÉ A. [103.] Kakare Antef Trůnní jméno: ra-kA-kA – Kakare
Rodné jméno: i+ini+n-t-f – Antef
TP: – Varianta trůnního jména: Qakare Varianty rodného jména: Intef; Antojef
B. [104.] Menechkare Segersenej Trůnní jméno: ra-mnx-kA – Menechkare
Rodné jméno: z-g-r-z-n-y – Segersenej
TP: – Varianty trůnního jména: Menchkare; Menekhkare Varianta rodného jména: Segerseni
C. [105.] Ijibchentre Trůnní jméno: ra-y-ib-xnt – Ijibchentre
Rodné jméno: ? TP: – Varianta trůnního jména: Iybkhentre
VYBRANÉ OSOBY DRUHÉ ČÁSTI 11. DYNASTIE Ašajet Varianty jména: Ašait; Ašajt; Ašajit; Ashait; Aašajet Jedna ze šesti žen pohřbených v terasovitém chrámu Mentuhotepa II. v Dér el-Bahrí. Pravděpodobně byla núbijského původu, měla tituly „manželka krále“ a „jediná ozdoba krále“. Bárta ji prezentuje jako „jednu z harémových dam a kněžek [bohyně] Hathor, jednu z členek Mentuhotepovy rodiny“. V řadě šesti hrobek na vnitřním nádvoří chrámu jí patřila druhá od severu. Na stěně je výjev, jak „přihlíží přehlídce dobytka, sedíc na stoličce se lvíma nohama a vdechujíc vůni květu lotosu. Je zobrazena ve větším měřítku než ostatní osoby, za ní je služka, která ji ovívá vějířem, sluha jí ukazuje kachnu, kterou drží za krk a křídla, a vyslovuje rituální formuli ‘pro tvé ka’. Celý tým písařů zaznamenává počet kusů dobytka a množství zrna, které je uloženo do sýpek.“ (Jacq) V hrobce byl nalezen nádherný vápencový sarkofág (nyní v Egyptském muzeu v Káhiře) a zdobená dřevěná rakev, na níž je postava Ašajet omalována hnědou barvou – právě z toho se vysuzuje, že pocházela z Núbie.
Pozůstatky Ašajetiny mumie jsou dnes součástí sbírky lidských ostatků lékařské fakulty káhirské univerzity. Podle antropologů zemřela ve věku asi 18–19 let. V televizním seriálu BBC o starém Egyptě (vysílaném i Českou televizí) se objevily záběry její loketní kosti a mumifikovaného torza levé ruky od zápěstí po nehty. 684 – Reliéf s kopulovitými sýpkami na sarkofágu Ašajet, nalezeném v její hrobce uvnitř pohřebního komplexu Mentuhotepa II. v Dér el-Bahrí (Egyptské muzeum v Káhiře)
Amenej Varianty jména: Ameni; Imeni; Imenej Literární postava z Nefertejova proroctví; pravděpodobně je totožný s catejem Mentuhotepa IV. Amenemhetem a zároveň prvním králem 12. dynastie Amenemhetem I.
Amenemhet [a] Catej krále Mentuhotepa IV. „Pocházel z nejjižnějšího hornoegyptského kraje a jeho matkou byla pravděpodobně žena núbijského původu“ (Verner). Ve 2. roce vlády Mentuhotepa IV. vedl velkou výpravu o tisíci mužích do lomů ve Vádí Hammamát, odkud měl králi kromě jiného přivézt vhodný blok kamene na výrobu sarkofágu. Jeho expedice zanechala v lomech 19 nápisů, Amenemhetovy jsou podle Groha „zvláště pozoruhodné velkým sebevědomím“. Egyptologové vesměs předpokládají, že catej Amenemhet je totožný se zakladatelem 12. dynastie Amenemhetem I. Amunet Varianta jména: Amuniet Kněžka bohyně Hathor, „členka Mentuhotepovy rodiny“. Její hrobka byla odkryta v roce 1891 v těsném sousedství chrámu Mentuhotepa II. v Dér el-Bahrí. „Mumie měla nákladné šperky, velký fajánsový nákrčník, náramky a prsteny. Na břiše, v podbřišku, na ramenou a pažích byla tetována.“ (Germerová) V roce 1923 objevil Winlock nedaleko Amunetina hrobu dvě další, obdobně tetované ženské mumie. „Tyto tři případy tetování jsou jediné známé ze Střední říše.“ (Tamtéž) Antef [c] Syn Meketrea (viz), pohřbený v jeho hrobce. Bebej Varianty jména: Bebi; Beby Jeden ze tří catejů doložených v době vlády Mentuhotepa II. a zároveň dědičný vládce (nomarcha) 6. hornoegyptského kraje s centrem v Iunetu (Tenthyris; Dendera). Cehemau Varianta jména: Čemehau Núbijský žoldnéř ve vojsku Mentuhotepa II. v době jeho výpravy do Núbie. Známe ho z nápisu v Abisku (asi 30 km jižně od Asuánu), jehož znění podává Bárta: „Nápis, který učinil Cehemau v roce porážky jižních cizích zemí. Začal jsem bojovat jako voják za vlády Nebhepetrea, [v době,] kdy se vypravil proti proudu řeky do Ben, jsem se vypravil já se svým synem k panovníkovi. Obsadil celou zemi a plánoval porazit Asijce z Džati. Vesetští byli na útěku, ale Núbijec [tj. Cehemau] čelil nepříteli. Porazil jsem Džati. [Král] vztyčil plachtu pro plavbu proti proudu.“ Podle Bártovy interpretace líčí Cehemau sjednocení Egypta za Mentuhotepa II. a následnou výpravu proti kmenu Džati, pravděpodobně někde v jižní Syropalestině. V bitvě proti tomuto kmeni se vesetské vojsko obrátilo na útěk, ale Cehemau vytrval a svou udatností zachránil vítězství. Dagej Varianty jména: Dagi; Dagy Jeden ze tří catejů doložených v době vlády Mentuhotepa II. a zároveň správce jeho chrámu v Dér el-Bahrí. Byl pohřben na západovesetském hřbitově, v lokalitě pojmenované podle arabské vesnice Šéch Abd el-Kurna. V jeho skalní hrobce byly nalezeny dva fragmenty sarkofágu Senenmuta z 18. dynastie, oblíbence a stavitele chrámu královny Hatšepsut v Dér el-Bahrí. (Senenmutova hrobka TT 71 je asi sto metrů jižně od Dagejovy.)
Džar Varianta jména: Djar Dozorce harému Mentuhotepa II. Jeho hrobka byla objevena nedaleko králova pohřebního komplexu v Dér el-Bahrí. Hekanacht [a] Varianta jména: Hekanachte Zádušní kněz Ipiho, cateje Mentuhotepa II. Známe ho z dopisů, které psal ze svých častých cest své manželce Iutenheb a které byly nalezeny „v jámě vedlejšího hrobu, vykopané ve dvoře Ipiho hrobky“ (Tyldesleyová). Objevil je Winlock a nyní jsou v Metropolitním muzeu v New Yorku. Hekanachtovy rodinné a z historického hlediska vysloveně „žabomyší“ problémy rekonstruuje z jeho dopisů stručně Jacq na s. 205. Jejich jádro je zjevné ze dvou výňatků publikovaných Tyldesleyovou (1999b): „Jakmile dostaneš tento dopis od Sahathora, vyho z mého domu služebnici Senen! Postarej se o to, aby v mém domě nestrávila [už] ani jedinou noc! Poženu tě k odpovědnosti, jestli nějak uškodí mé konkubíně...“ (s. 121). „Kdo jakkoli urazí mou souložnici, postaví se proti mně, a já se postavím proti němu. Ona je moje souložnice, a každý ví, jak se má k mužově souložnici chovat...“ (s. 28). Podle Vernera podávají Hekanachtovy dopisy „pozoruhodné svědectví o hospodářských a společenských poměrech, které panovaly v Egyptě po znovusjednocení země za Mentuhotepa II.“ Henhenet Varianty jména: Henhenit; Hehenhet Jedna ze šesti žen pohřbených v terasovitém chrámu Mentuhotepa II. v Dér el-Bahrí, „členka Mentuhotepovy rodiny“ (Strouhal: „princezna“; Baines: „královská žena“; Bárta: „jedna z harémových dam a kněžek Hathor“ atd.). Patřila jí poslední v řadě šesti hrobek na vnitřním nádvoří chrámu, počítáno od severu. Podle Tyldesleyové měla její mumie „ošklivou trhlinu od močového měchýře až k pochvě, která určitě vznikla při porodu, kdy se porodní bába snažila vytáhnout dítě abnormálně úzkou pánví.“ Henenu Varianty jména: Henu; Henunu Vysoký hodnostář a vedoucí velkých expedic za Mentuhotepa II. a Mentuhotepa III. Majitel skalní hrobky TT 313 v Západním Vesetu poblíž Dér el-Bahrí s obsáhlým autobiografickým nápisem, který prokazuje obnovení obchodních styků s Byblem za Mentuhotepa II. Tehdy se Henenu vydal v čele výpravy na „plošinu cedrů, které pokácel a odvezl do Egypta“ (Bárta). Díky dlouhému nápisu ve Vádí Hammamát, kam vedl Henenu svou poslední známou výpravu pro kamenné bloky „bechen“ (šedozelená břidlice) určené pro sochy Mentuhotepa III., jsme dobře informováni i o jeho stěžejní expedici do země Punt, první od konce Staré říše, uskutečněné v 8. roce vlády Mentuhotepa III. (viz též). Překlad nápisu s malými úpravami čerpáme z Bárty: „[Můj pán mne] poslal, abych vedl námořní lodě do země Punt, aby mu byla přivezena myrha od náčelníků vládnoucích Červené zemi, ze strachu z něj v cizích zemích. Nato jsem vyrazil z Gebtu na cestu, na kterou mne vyslal On. Byla se mnou armáda z Horního Egypta z ‘vabu’ kasáren vesetského kraje, od Imiotru po Sabet. Všechny královské úřady byly shromážděny a následovaly mne. Čtyři policejní oddíly uvolňovaly cestu přede mnou, porážejíce všechny, kteří revoltovali proti králi. Lovci, domorodé obyvatelstvo pouští, byli najati jako ochrana a všichni královi rádcové byli svěřeni pod mé velení, aby mi oznamovali posly, jedinému veliteli, kterého poslouchají miliony. Když jsem vyrazil s armádou tří tisíc mužů, učinil jsem z cesty řeku a z pouště hranici pole, protože jsem dával denně každému z nich vodní měch a chlebovou tornu, v nichž byly dvě ‘džes’ míry vody a dvacet chlebů. Osli byli naloženi sandály, a když se chodidlo stalo nahým, další [sandál] byl připraven. Rovněž jsem vyhloubil dvanáct studní na dně údolí a dvě studny v Idahetu, z nichž jedna měřila 10 loktů a druhá 30 loktů. Další studnu měřící 10x10 loktů ve všech výškách vody jsem vyhloubil v Jahetebu. Poté jsem dospěl k moři a postavil jsem tuto flotilu. Když jsem pro ni učinil velkou obě dobytka a koz, naložil jsem ji všemi věcmi [určenými k výměnnému obchodu v zemi Punt]. Když jsem se vrátil z moře a splnil vše, čím mě pověřil On, přinesl jsem mu všechny druhy darů, které jsem nalezl na pobřeží Boží země. Sestoupil jsem ve Vagu a Rahenu, přinášeje mu drahé bloky kamenů pro chrámové sochy.“
K citátu je třeba připojit stručný komentář: „Červená země“ zní zřejmě v originálu „Ta dešeret“, což lze přeložit i jako „pouštní země“, spíše se hodící do kontextu následujících vět. „Boží země“ je překlad termínu „Ta neceru“, označujícího víceméně pomyslné území, za jehož součást Egypané pokládali i zemi Punt. Odborníci předpokládají, že ležela někde v Africkém rohu, u pobřeží dnešní Eritreje, Džibuti nebo severního Somálska (bližší lokalizace zatím není možná – archeologické vykopávky v této neklidné oblasti jsou hudbou budoucnosti). Podle Váhaly disponovala Henenuova výprava „nesmírným množstvím oslů“, což ovšem z nápisu nevyplývá. K hloubení studní v údolí Východní pouště mezi Gebtem a Rudým mořem srov. také kapitolu Mentuhotep III. Zajímavé je, že plavbě po moři a obchodnímu jednání na místě určení nevěnuje Henenu sebemenší poznámku (a podobně je tomu ve všech zprávách o zámořských expedicích, takže neznáme žádné podrobnosti). Podle Zamarovského je mapa dochovaná na papyru z 20. dynastie (v muzeu v Turínu), která zobrazuje „údolí Rehnu [Rahenu] se zlatými doly“, pouhou kopií mapy pořízené při Henenuově výpravě; ale tato domněnka je zřejmě čirou spekulací. Henenuova rakev, nalezená v jeho vesetské hrobce TT 313, byla popsána tzv. texty rakví, mírně modifikovanými a postupně doplňovanými výroky známými již z tzv. textů pyramid Staré říše. Část z nich – publikovaná (v neobvykle pěkném překladu!) Bártou – je zajímavá jako doklad šíření usirovských náboženských představ, podle nichž – na rozdíl od Staré říše – zůstala otevřena možnost věčného života i pro nekrálovské osoby: „Kéž může [Henenu] přejít nebe, cestovat po obloze, vystoupit k velkému bohu a splynout se zemí v míru ke krásnému Západu jako blahoslavený před Usirem. Kéž se přeplaví k západnímu obzoru, kde dlí Usir, kéž pouš rozevře své paže k němu, kéž mu Západ [po]dá své ruce..., kéž může kráčet po cestách pohřebiště s následníky Usira... Kéž je mu řečeno velkými [králi z] Abedžu: ‘Přicházej v míru!’. Kéž řídí vesla noční sluneční bárky, kéž se sjednotí se zemí v denní sluneční bárce. Kéž mu velcí řeknou: ‘Putuj v míru před Reem na obloze’.“ Chemsit Varianty jména: Kemsit; Kemesit; Kemsiyet; Khemsait Jedna ze šesti žen pohřbených v terasovitém chrámu Mentuhotepa II. v Dér el-Bahrí, „členka Mentuhotepovy rodiny“ (Zamarovský: „milenka Mentuhotepa II.“; Baines: „královská žena“; Bárta: „jedna z harémových dam a kněžek Hathor“ atd.) V řadě šesti hrobek na vnitřním nádvoří chrámu jí patřila pátá od severu. Podle Zamarovského je její hrobka „zvláště výstavná“, našel se v ní sarkofág a „podle nástěnných maleb byla asi napůl černoška“. Chetej [a] Varianta jména: Cheti Vysoký úředník Mentuhotepa II., syn Baketa III., Mentuhotepova spojence v závěru občanské války a nomarchy 16. hornoegyptského („Gazelího“) kraje s centrem v okolí arabského města Minja a nekropolí u vesnice Bení Hasan. Stejně jako jeho otec byl pohřben v Bení Hasanu, ve skalní hrobce č. 17. (Baket III. má hrobku č. 15 – viz Vybrané osoby Prvního přechodného období; podrobněji o nekropoli v Bení Hasanu viz Vybrané osoby 12. dynastie, Chnumhotep I.). Chetej je znám i z vyobrazení na skalní rytině ve Vádí Šatt er-Rigál (asi 40 kilometrů jižně od Edfu), odkud vyšel v 39. roce vlády Mentuhotepa II. v čele výpravy do oázy Kurkur a dobyl ji (viz obr. 657). Chuianch Jeden z posledních zádušních kněží krále Neferefrea z 5. dynastie, jehož pohřeb z počátku Střední říše našla v králově komplexu v Abúsíru česká expedice. Chuianch „byl hrbáč, zmrzačený následkem těžké kostní tuberkulózy“, uložen byl v dřevěné antropomorfní rakvi vložené do vnější dřevěné rakve skříňového typu, popsané uvnitř tzv. texty rakví. Imi Matka Mentuhotepa IV., možná vedlejší manželka Mentuhotepa II. nebo Mentuhotepa III., podle Callenderové nepatřila k okruhu královské rodiny (byla prostého původu) a její syn trůn uzurpoval. Ipi Jeden ze tří catejů doložených v době vlády Mentuhotepa II. Hrobku má v Západním Vesetu.
Kauit Varianty jména: Kavit; Kawit Jedna ze šesti žen pohřbených v terasovitém chrámu Mentuhotepa II. v Dér el-Bahrí, „členka Mentuhotepovy rodiny“ (Vilímková: „královna“; Siliotti: „královská manželka“; Bárta: „jedna z harémových dam a kněžek [bohyně] Hathor“; Jacq: „princezna“; podle Vernera a Callenderové měla titul „manželka krále“). V řadě šesti hrobek na vnitřním nádvoří chrámu jí patřila čtvrtá od severu. Kauitin vápencový sarkofág (nyní v Egyptském muzeu v Káhiře) je pověstný mimořádně jemnými reliéfy. 685 – Proslulá scéna „ranní toaleta královny Kauit“, reliéf na sarkofágu z její hrobky v pohřebním komplexu Mentuhotepa II. v Dér el-Bahrí (Egyptské muzeum v Káhiře)
Majit Varianty jména: Mait; Mejt; Mujet; Muyet Nejmladší ze šesti žen pohřbených v chrámu Mentuhotepa II. v Dér el-Bahrí; v době smrti jí bylo jen asi pět let. Obvykle bývá považována za „princeznu“, ale nenašlo se nic, co by její skutečné společenské postavení naznačovalo. V řadě šesti hrobek na vnitřním nádvoří chrámu jí patřila první od severu. Mumie měla „šňůru s velkými dutými sférickými perlami ze zlata, šňůru karneolových perel a neobvyklý náhrdelník ze zlatých kroužků, navlečených na kožené šňůrce tak hustě, že celek tvoří zlatou ohebnou trubičku“ (Vilímková). Meketre Vysoký úředník Mentuhotepa II. a Mentuhotepa III., zemřel až na počátku 12. dynastie, v době vlády Amenemheta I. Meketreovu skalní hrobku TT 280 v Západním Vesetu, poblíž chrámu Mentuhotepa II. v Dér el-Bahrí (při čelním pohledu vlevo od něj; viz též obr. 835), objevil Winlock v roce 1919. Podle Bárty „patřila původně mezi nejkrásnější nekrálovské hrobky z počátku 12. dynastie“, nyní je už nepřístupná. Velké, 25 m široké a 70 m dlouhé vstupní nádvoří, popisované některými autory jako vzestupná cesta, bylo vybudováno na přirozeném svahu, s vchodem na úpatí. Po jeho levé straně jsou v předním a zadním rohu vchody do dvou dalších hrobek z přibližně stejné doby, v pravém zadním rohu do skromnější hrobky správce Meketreových statků Vahy (viz), zakryté malou nadzemní kaplí ze sušených cihel. V těsném sousedství Vahovy pohřební komory je ještě jedna podzemní místnost, která s ní nesouvisí.
686 – Meketreova hrobka TT 280 v Dér el-Bahrí v Západním Vesetu, plán a řez podle Winlocka
Nádvoří je zakončeno vodorovnou plošinou zapuštěnou do srázu, na níž stála příčná řada devíti sloupů, vytesaných z rostlé skály. Z plošiny pokračují do nitra pahorku paralelně vedle sebe dvě vodorovné, asi dvacet metrů dlouhé chodby, z nichž pravá, umístěná v ose nádvoří, vede do Meketreovy skalní kaple a levá, vybudovaná zřejmě až dodatečně, do kaple jeho syna Antefa. Obě kaple jsou vzájemně propojené krátkou příčnou chodbičkou, ale funkčně nezávislé. V obou jsou hluboké svislé šachty, které se posléze lomí – Antefova doleva a Meketreova šikmo dozadu – a ústí v pohřebních komorách. Přibližně uprostřed přístupové chodby do Meketreovy kaple, původně zdobené reliéfy, z nichž se dochovaly jen fragmenty, je v západní (levé) stěně malý výklenek pro sochu a v podlaze pravoúhlá prohlubenina, v níž
Winlock našel slavné dřevěné modely, rozdělené mezi Metropolitní muzeum v New Yorku a Egyptské muzeum v Káhiře. 687 – Dřevěná soška služebnice s košem na hlavě z Meketreovy hrobky se od ostatních modelů liší mimořádnou velikostí (je vysoká 1,1 m) a barevností precizně malovaných detailů oděvu (Metropolitan Museum of Art, New York) 688 – Model truhlářské dílny z Meketreovy hrobky. Stojící dělník uprostřed řeže svisle upevněnou kládu na prkna, ostatní je opracovávají teslicemi, vrtáky a dláty (Egyptské muzeum v Káhiře) 689 – „Přehlídka stád“; velký model z Meketreovy hrobky (Egyptské muzeum v Káhiře) 690 – Model tkalcovské dílny se dvěma vodorovnými stavy a skupinou tkadlen z Meketreovy hrobky (Egyptské muzeum v Káhiře)
Podle Siliottiho bylo modelů celkem 25, ale toto číslo je zřejmě podhodnocené. Podrobnější Bárta uvádí celkem 8 domů a dílen (z toho dva modely Meketreova paláce, dále jatka, sýpky, dílny k výrobě chleba a piva, tkalcovna a truhlárna), 12 modelů člunů a bárek, velký soubor nosičů obětin a obří model znázorňující Meketrea a jeho podřízené při sčítání dobytka (tzv. Přehlídka stád). Propracované, polychromované a množstvím figur opatřené modely připomínají novodobé lidové betlémy. Některé jsou značně složité, například „dílny k výrobě chleba a piva“ sestávají z několika místností, v nichž muži drtí obilí a mísí těsto, ženy z něj formují chlebové placky (mimochodem nijak se nelišící od placek prodávaných dodnes na káhirských ulicích) a další muži se starají o pece. Ve vedlejší místnosti je podrobně znázorněno vaření piva, na jatkách řezníci porážejí dobytek, porcují a suší maso, v truhlárně se zhotovuje nábytek, lodní součásti, rakve, lodě jsou vybaveny kompletními posádkami atd. Z reliéfních fragmentů je zřejmé, že Meketre byl nositelem mnoha titulů, k nejvýznamnějším patří „jediný přítel a představený velkého [tj. králova] domu“. Neferu Varianty jména: Nefru; Neferukhayt; Neferukayt Podle Vilímkové, Jacqa, Callenderové aj. manželka Mentuhotepa II., možná dcera Antefa III. a jeho manželky Iah. Patří do vágně definované skupiny „členek Mentuhotepovy rodiny“. V její hrobce poblíž králova komplexu v Dér el-Bahrí byl nalezen „náhrdelník sestavený z drobných cylindrických perel z jasně modré fajánse, střed tvořila skupina 27 velkých perel a polodrahokamů různé barvy i tvaru. Podobný je zobrazen i na rakvi královny Kauit.“ (Vilímková) Nubchas Jedna z „členek Mentuhotepovy rodiny“. Její hrobka poblíž skalní stěny v Dér el-Bahrí byla objevena pod závalem drobných oblázků a valounů (pravděpodobně následek sesuvu půdy). Sadeh Varianty jména: Sadih; Zadeh Jedna ze šesti žen pohřbených v terasovitém chrámu Mentuhotepa II. v Dér el-Bahrí, „členka Mentuhotepovy rodiny“ (Baines: „královská žena“; Bárta: „jedna z harémových dam a kněžek [bohyně] Hathor“; jiní autoři ji považují za královu konkubínu). Podle některých známek by snad mohla být dcerou Ašajet a Mentuhotepa II. V řadě šesti hrobek na vnitřním nádvoří chrámu jí patřila třetí od severu. Tem Jedna z „členek Mentuhotepovy rodiny“, Podle Callenderové manželka Mentuhotepa II. a matka Mentuhotepa III. Vaha Varianta jména: Waha Správce hodnostáře Meketrea, pohřbený v pravém zadním rohu nádvoří jeho hrobky v Dér el-Bahrí (viz obr. 686). Vahovu mumii našel Winlock a spolu s další kořistí z nekropole v Dér el-Bahrí ji odvezl do Metropolitního muzea v New Yorku, kde ležela bez povšimnutí asi patnáct let. Potom kohosi napadlo udělat rentgenové snímky, které pod mumifikačními obinadly odhalily překvapivé množství šperků, v kvalitě zcela nepřiměřené postavení pouhého správce. Kdyby mumie ležela zapomenuta v muzejním depozitu déle, možná by se dochovala v původním stavu dodnes, ale před druhou světovou válkou, kdy ještě nebyl na světě počítačový tomograf, se její rozbalení jevilo
jako jediný možný postup. Ješitní, nedočkaví a po zásluze zde nejmenovaní „vědci“ tak mohli publikovat 2 „nesmírně zajímavý objev“, že k zavinutí Vahy bylo spotřebováno 375 m plátna, a uložit do vitrín „těžký náhrdelník a další ozdoby ze zlata a stříbra, čtyři velké šperky v podobě skaraba (dva ze stříbra, jeden z lazuritu a jeden z fajánse) a množství korálků z různých ušlechtilých materiálů“ (Bič).
