099_202_Cina
16.2.2009
20:18
Stránka 167
KAPITOLA SEDMÁ
Dynastie Tchang (618–907 n. l.) Dynastie Tchang, která trvala tři století, byla jedním z nejslavnějších období čínské historie. Jak po stránce politické moci, tak po stránce kulturních počinů byla Čína bezpochyby největší říší světa té doby. Četné středoasijské, indické a jiné cizí prvky, jež se do Číny dostaly v bouřlivých letech před počátkem dynastie, byly nyní vstřebány a vtěleny do jednotné, jednolité čínské kultury. Zatímco za Chanů nabyla svou definitivní podobu struktura čínského státního uspořádání, čínská kultura získala svůj konečný, nezrušitelný tvar za Tchangů. Tchangské hlavní město Čchang-an (dnešní Si-an) bylo vzkvétající metropolí, jedním z velkých asijských politických a kulturních center. Ostatní větší i menší čínská města se snažila napodobovat vzor hlavního města. Čchang-an měl rozlohu zhruba třiceti čtverečních mil. Rozsáhlý areál císařského paláce s jeho nespočetnými stavbami, rezidencemi, věžemi, pavilony a libosady byl umístěn v centrální části města. Obklopoval jej labyrint ulic a uliček s několika záchytnými body v podobě proslulých klášterů. Obyvatelstvo tvořila pestrá směsice vysloveně kosmopolitního charakteru. Indičtí buddhističtí mniši se v davu otírali rukávy o mnichy nestoriánské, taoistické mágy, samarkandské obchodníky a prodejce hedvábí ze Su-čou. Do hlavního města se sjížděli ambiciózní mužové z celé říše, ať už to byli mladí učenci s úmyslem podstoupit tříleté zkoušky za účelem získání titulu ťin-š’, potulní siláci hledající zaměstnání, básníci a malíři potřební bohatého mecenáše nebo političtí teoretici usilující o vlivného patrona. Město mělo uspokojit celý tento různorodý dav, který miloval potěšení. Hospody a nevěstince vzkvétaly jak nikdy předtím a obecná morálka zaznamenávala úpadek. Mladí vzdělanci udávali tomuto světu smyslového potěšení tón. Studovali sice klasické konfuciánské knihy, aby byli schopni složit zkoušky, ale zcela jistě se neřídili jejich zásadami. Patřilo mezi zavedené zvyklosti, že každý úspěšný kandidát uspořádal hostinu v Pching-kchang-li, zvané též Pej-li (Severní čtvrť), čtvrti nevěstinců poblíž jihovýchodního rohu císařského paláce. Ti, kteří neuspěli, zůstávali často raději ve známém prostředí, než aby se vrátili s nepořízenou domů a čelili hněvu rodičů a příbuzných. Soudobá literatura vykresluje barvitý obraz tohoto polosvěta, sestávajícího z postav známých i na Západě: věčný student, majitel zastavárny, příživník, bohatý vesnický balík, rváč, pasák, kuplíř. V Severní čtvrti žily dívky všech úrovní od negramotných prostitutek po kultivované kurtizány, vzdělané v hudbě a v tanci a s povrchní znalostí literárního jazyka. Většina jich byla zakoupena z chudých rodin, některé byly uneseny, další si zvolily tuto vykřičenou profesi dobrovolně. Jakmile se ocitly uvnitř této čtvrti, byly zare-
167
099_202_Cina
16.2.2009
20:18
S
Stránka 168
E X U Á L N Í
Ž I V O T
V E
S T A R É
Č
Í N Ě
gistrovány (žu-ťi) a vstoupily do jednoho z nesčetných zařízení obehnaných zdmi a v rámci čtvrti uspořádaných podle ranku jejich obyvatelek. Procházely pak přísnou výukou různých dovedností potřebných pro jejich povolání a jejich „druhé matky“ (ťia-mu; vulgární označení pao-mu121) nešetřily bitím. Čtvrť mohly dívky opouštět pouze coby najaté společnice bavící hosty na oficiálních banketech nebo v jistých pevně stanovených dnech, kdy se mohly účastnit náboženských obřadů ve známém blízkém buddhistickém klášteře Pao-tchang-s’. V takových dnech si známé kurtizány oblékaly své nejlepší šaty a odcházely ke klášteru v doprovodu gardedam a služek. Současně se na tomto místě scházelo jeunesse dorée města, aby obdivovalo pestře oděný dav a získávalo kontakty a známosti.122 V tomto vytříbeném prostředí byla obeznámenost s uměním a literaturou ve spojení s příjemným vzezřením nejvyšším pravidlem. Proslulost mohl zajistit chytrý popěvek, stejně jako mohl chybně napsaný znak zničit kariéru. Vzhledem k tomu, že cílem každé prostitutky i kurtizány bylo, aby ji vyplatil nějaký významný host a vzal si ji za konkubínu nebo manželku, snažily se tyto dívky dostát vysokým standardům mladých učenců. O mnoha kurtizánách se říká, že skládaly básně. Hodně z nich se také zachovalo. Většinou však každá z těchto takzvaných básnířek měla svou jednu nebo dvě básně. Jsem nakloněn tvrzení, že se jejich přínos povětšinou omezoval na vymyšlení jedné chytré fráze nebo originální myšlenky, kterou pak ochotný obdivovatel přepracoval do básně. Jen pár veršů se zdá být původních. Ačkoliv nemají příliš vysokou uměleckou hodnotu, vrhají zajímavé postranní světlo na onen třpytivý život střídavé radosti a smutku. Překládám tu báseň, kterou poslala kurtizána svému milovníkovi na cestách společně s pramenem svých vlasů. Od chvíle, co jste mě opustil, moje krása vyprchala – napůl Vás miluji a napůl nenávidím. Chcete-li vědět, jak vypadají moje vlasy, rozviňte tyto kadeře vzácné vůně. (Čchüan-Tchang-š‘, část II, kapitola 10, str. 54a)
Následuje báseň od Čao Luan-luan, velmi známé kurtizány z Pching-kchang-li. Oblaka mých lokýnek ještě neuschla, zářivé copánky mám černé jak havran.
121
Pao je „drop veliký“ čili pao-mu by znamenalo něco jako „dropice“, což zní v češtině směšně. My bychom snad řekli „krůty“ nebo cosi podobného. (Pozn. překl.) 122 Detailní popis čtvrti Pching-kchang a jejích obyvatel se nachází v knize Pej-li č‘ tchangského autora Sun Čchiho. Krátce se o ní pojednává v TPL, sv. I, str. 160. Zajímavou studii o známé kurtizáně ze čtvrti Pching-kchang jménem Li Wa vydal v čínštině s francouzským abstraktem pod názvem „Notes sur le Li-wa-tchouan“ Taj Wang-šu (Mélanges Sinologiques, French Institute of Peking 1951). Článek obsahuje i mapu.
168
099_202_Cina
16.2.2009
20:18
Stránka 169
R
O Z K V Ě T
Ř Í Š E
Z boku si do nich vetknu zlatou jehlici, můj účes je hotov a s úsměvem se ohlížím po svém milenci. (Tamtéž, str. 60b)
Tu a tam se najde pár skvělých řádek, jako třeba popěvek, který po sobě zanechala kurtizána Sü Süe-jing (viz Obr. 7): Můj polštář slzami a schody deštěm – před a za oknem, zkrápěny jsou celou noc. (Tamtéž, str. 61b)
Jen dvě kurtizány zanechaly podstatnější básnické dílo. První byla Jü Süan-ťi z hlavního města, druhou Süe Tchao, která žila v Čcheng-tu, hlavním městě provincie S‘-čchuan. Doba tchangské dynastie byla zlatým věkem poezie a známí básnící psali nespočetné básně, kde nechávali ženy vyjadřovat jejich pocity. Všechny tyto verše unavují svou uniformností, tradičními výrazovými prostředky líčí stále stejné smutky a málokdy znějí upřímně. V osobách Jü Süan-ťi a Süe Tchao však před sebou máme dvě nadané básnířky, jež popisují své ženské emoce. V předchozích staletích známe jen hrstku žen píšících poezii, navíc od každé z nich se zachovala jen jedna nebo dvě básně, o jejichž původnosti mnozí učenci pochybují. Po obou z uvedených kurtizán se ale zachovalo kolem padesáti básní, jejichž styl a obsah nesou známky jejich odlišných osobností, a tyto básně jsou nepochybně pravé. Vzhledem k tomu, že jejich kariéra a literární dílo vykreslují pozici ženy a sexuální vztahy té doby, zmíním se o nich podrobněji. Jü Süan-ťi (cca 844–cca 871) se narodila v hlavním městě Čchang-anu v chudé rodině. Byla to přitažlivá dívka s přirozeným talentem pro zpěv a tanec, toužící po nevázaném životě. Brzy začala navazovat známosti s mladými studenty, kteří se rádi bavili. Mezi nimi se naučila hodně o literatuře a začala psát básně. Brzy se stala tak populární, že vyžila jen z toho, co jí dávali milenci. Oficiálně nebyla registrovaná jako prostitutka. Ještě jako velmi mladá se stala konkubínou mladého učence jménem Li I, který ji po složení zkoušek vzal s sebou do svého domovského města. Manželce se však jeho nová láska nezamlouvala a následovalo strastiplné období hádek a usmiřování, rozchodů a opětovného žití pohromadě. Při čtení početných básní, jež musely být napsány v této době, získáváme pocit, že Jü Süan-ťi byla vášnivá žena, silná osobnost, která se jen tak nevzdala muže, jehož milovala. Její poezie je silná a originální. Pohrdala konvencemi milostného básnictví své doby. Překládám zde text, který poslala Li Imu během jednoho z období jejich odloučení. Horská cesta je strmá a kamenitá cesta nebezpečná,
169
099_202_Cina
16.2.2009
20:18
S
Stránka 170
E X U Á L N Í
Ž I V O T
V E
S T A R É
Č
Í N Ě
Obr. 7. Tchangská kurtizána Sü Süe-jing (zdroj viz Obr. 4)
170
099_202_Cina
16.2.2009
20:18
Stránka 171
R
O Z K V Ě T
Ř Í Š E
není to ale cesta co mě trápí, je to má láska k tobě. Slyšíc cinkání pukajících ledů, myslím na tvůj krásný hlas, sníh na dalekých vrcholcích hor připomíná mi tvou tvář. Neposlouchej sprosté písně, nepij jarní víno. Nezvi si hosty, co nepospíchají domů na dlouhé noci při hře šachu. Vzpomeň na přísahu naší lásce, která má trvat navěky, i kdyby se naše společné žití otálelo znovu obnovit. Ačkoli nesnáším toto osamocené trmácení, samotná za dlouhého zimního dne, mou tužbou je potkat tě konečně, když na obloze září měsíc v úplňku. Odloučena od tebe, co mohu nabídnout? Jen tuto jednu báseň, smáčenou průzračnými slzami. (Čchüan-Tchang-š‘, část II, kapitola 10, str. 75b)
Li Iho však tato náročná milenka omrzela a jejich vztah se nakonec zcela rozpadl. Jü Süan-ťi se začala zajímat o taoismus a vstoupila jako mniška do taoistického kláštera Sien-i kuan v hlavním městě. V této době mělo mnoho buddhistických i taoistických ženských klášterů pochybnou pověst. Byly dokonalým útočištěm nejen pro zbožné dívky, ale také pro vdovy a rozvedené ženy, jež neměly rodinu, k níž by se mohly vrátit. Avšak i pro ženy volných mravů, které chtěly vést svobodný život, aniž by se oficiálně zaregistrovaly jako prostitutky. Nevázané hostiny a pitky se tu pořádaly za tichého souhlasu náboženských autorit, jež si slušně vydělávaly na zajišťování vína a jídla pro hosty. V klášteře Sien-i kuan se Jü Süan-ťi setkala s tehdy slavným mladým básníkem Wen Tching-jünem (činný kolem roku 850). Byl známý pro své skvělé verše i prostopášný život. Zamilovala se do něj a po nějaký čas mu byla nerozlučnou společnicí na jeho toulkách po světě. Tohoto rozmarného básníka ale nemohla spoutat natrvalo a on ji opustil. Následuje první polovina básně, již mu poté věnovala. Hořce hledám vhodná slova, píšíc tuto báseň pod stříbrnou lampou. Za dlouhé noci nemohu spát, bojím se osamělých pokrývek.
171
099_202_Cina
16.2.2009
20:18
S
Stránka 172
E X U Á L N Í
Ž I V O T
V E
S T A R É
Č
Í N Ě
V zahradě venku ozývá se smutné šelestění rozechvělého podzimního listí, měsíc svítí opuštěně skrze síťovaná okna. (Tamtéž, str. 76b)
Jü Süan-ťi se vrátila k divokému životu v klášteře Sien-i kuan, kde byl její dům vždy otevřen všem elegantním mladým učencům a úředníkům a měla nespočet milostných svazků. Jak ale stárla, její popularita mizela a ztrácela své vlivné patrony jednoho po druhém. Dostala se do finančních potíží a zapletla se do problémů s nižšími policejními úředníky. Nakonec byla – pravděpodobně křivě – obviněna, že ubila k smrti služku, byla shledána vinnou a popravena. Osobnost a kariéra kurtizány Süe Tchao (768–831) představuje absolutní opak. Pocházela z dobré rodiny z hlavního města, její otec byl úředník, který se postaral, aby získala literární vzdělání. Když jí bylo teprve devět, uměla skládat poezii. Traduje se, že jí otec jednou řekl, aby složila báseň o stromě, a ona že napsala dvojverší: „Větve čekají na ptáky přilétající ze severu a jihu, listy se pohybují s každým zavanutím větru.“ Byl velice znepokojen, neboť v něm našel důkaz o zcela lascivním založení své dcery. Když byl přeložen do provincie S‘-čchuan, vzal ji s sebou. Tam zemřel, přičemž ji zanechal v obtížné finanční situaci. Jelikož to byla krásná dívka s výstředním vkusem, nechala se zaregistrovat jako prostitutka v Čcheng-tu a brzy se stala slavnou svým vtipem a krásou. Někteří z tehdejších největších básníků za ní při své návštěvě S‘-čchuanu často chodili, mimo jiné Po Ťü-i (772–846) a jeho blízký přítel Jüan Čen (779–831). Blízké vztahy měla především s druhým z nich, udržovali korespondenci ještě dlouho po svém odloučení. Stala se favoritkou velkého tchangského generála Wej Kaa (745–805), který byl po mnoho let vojenským guvernérem provincie S‘-čchuan, a víceméně vystupovala jako jeho oficiální společnice. Zjevně ji zanechal dobře zajištěnou. Po jeho smrti se uchýlila do vily v Chuan-chua-si poblíž Čcheng-tu a věnovala se studiu literatury a umění. Proslavila se vynálezem nového typu ozdobného papíru pro psaní poezie, který dodnes nese její jméno. Zemřela v pokročilém věku coby uznávaná odbornice na módu v dané části státu. Süe Tchao (Obr. 8) je příkladem kurtizány, jež v životě uspěla. Očividně věděla, jak zvládat své milostné záležitosti, a nenechala vášeň zasahovat do praktických zájmů. Když Jüan Čena v opilosti urazila, napsala mu deset sentimentálních básní, aby ukázala, jak moc je jí to líto a jak je nešťastná, a opětovně si získala jeho přízeň. Její poezie je ve srovnání s poezií Jü Süan-ťi vybroušenější, překypuje tehdy moderními literárními narážkami, její dílo je ale poměrně mělké, chybí mu originalita a působivý výraz poezie taoistické mnišky. Překládám báseň, kterou napsala při návštěvě kláštera Wu-šan. Spojuje toto malebné místo s horou zmíněnou v Sung Jüho poetickém pojednání, o němž jsme hovořili na str. 53.
172
099_202_Cina
16.2.2009
20:18
Stránka 173
R
O Z K V Ě T
Ř Í Š E
Navštívili jsme Kao-tchang, giboni divoce řvali v lesích. Stezka se ztrácela v nachové mlze, voněly tam stromy a květiny. Nádherná horská krajina však ještě truchlila pro básníka Sung Jüho a tesknící říčky jako by plakaly pro krále Sianga. Každé ráno, každou noc sestupovala jeho čarovná milenka z jangové terasy, kvůli „dešti“ a „oblakům“ přišel o své království. Smutně a bezútěšně stojí před síní několik vrb, zjara se jejich listy snaží marně soutěžit s křivkou obočí. (Tamtéž, str. 63b)
Kurtizána se stala sociální institucí, neodmyslitelnou součástí vytříbeného životního stylu v hlavním městě i provinciích. Bylo součástí bontonu, že si každý úředník či spisovatel pohybující se ve společnosti vedle svých žen a konkubín držel jednu či více tanečnic coby osobní doprovod. Zatímco jeho manželky a konkubíny zůstávaly doma, bral muž tyto dívky všude s sebou, aby oživily večírky písněmi a tancem, nalévaly víno a udržovaly konverzaci. Slavný básník Li Tchaj-po měl dvě, Po Ťü-i několik v různých obdobích svého života, a dokonce i zarytý konfuciánský učenec Chan Jü (768–824) měl tanečnici, jež byla jeho nerozlučnou společnicí. Nespočet básní, v nichž líčí vycházku s přáteli, nese titul jako „Napsáno na výletě do X., za účasti kurtizán (si-ťi)“. Dalším důvodem, proč se tyto dívky považovaly za vhodné společnice, bylo to, že dokázaly vypít ohromující množství vína. Je totiž nutno poznamenat, že za dynastie Tchang a dynastií jí předcházejících byla nestřídmost v pití běžnou slabostí, která se všeobecně tolerovala. Při hostinách si muži i ženy zvykli nadměrně pít, dokonce i u dvora a v přítomnosti císaře byla všeobecná opilost běžná a často byly k vidění opilecké rvačky. V tomto ohledu se čínský způsob života zcela změnil v průběhu dynastií Ming a Čching. V té době spotřeba alkoholu velmi poklesla a být spatřen opilý mimo domov se považovalo za ostudu. Na cizince, kteří navštívili Čínu v 19. století, učinilo kladný dojem to, že nikdy na ulici neviděli opilce, a to ani v přístavních městech. V době dynastie Tchang však byla situace zcela odlišná. Instituci kurtizán zakládaly sociální faktory, které zapříčinily její trvalý rozkvět v průběhu následujících staletí. V 2. kapitole jsme se dozvěděli, že tato instituce vznikla za dynastie Čou, když si vévodové drželi své skupiny nü-jüe. Byly to dívky cvičené jako zábavné společnice a později vlastnění takové skupiny představovalo
173
099_202_Cina
16.2.2009
20:18
S
Stránka 174
E X U Á L N Í
Ž I V O T
V E
S T A R É
Č
Í N Ě
Obr. 8. Tchangská kurtizána Süe Tchao (zdroj viz Obr. 4)
174
099_202_Cina
16.2.2009
20:18
Stránka 175
R
O Z K V Ě T
Ř Í Š E
nepostradatelný atribut významného společenského postavení. Dále jsme ve 3. kapitole viděli, že když měnící se ekonomická situace omezila držení soukromých skupin pouze na vládnoucí rodiny, poskytovaly komerční nevěstince profesionální zábavné společnice všem, kteří si mohli dovolit za jejich společnost zaplatit. Ačkoli se na úlohu kurtizán pohlíželo v různých dobách různě, není pochyb o tom, že byla vždy primárně sociální, její sexuální aspekt byl vždy druhořadý. Tchangská literatura se o kurtizánách zmiňuje především jako o příjemných společnicích pro jeunesse dorée v hlavním městě a ve větších městech, která kopírovala velkoměstský sociální vzor. Současně však hrály kurtizány také důležitou, ale obecně méně známou roli v denním životě střední a vyšší třídy. Společenské kontakty úředníků, literátů, umělců a obchodníků se odehrávaly především mimo dům, v restauracích, chrámech, nevěstincích či na krásných místech v krajině. Taková setkávání nebyla pouze způsobem relaxace ve vhodné společnosti, tvořila rovněž nedílnou součást úřednické a obchodní rutiny. Každý úředník, který toužil po udržení či vylepšení pozice, musel zajišťovat zábavu pro své kolegy a často pro nadřízené i podřízené. Každý úspěšný obchodník musel pohostit obchodní partnery, aby připravil nebo uzavřel důležitý obchod. Za dynastie Tchang se žena ještě mohla za určitých podmínek těchto setkání účastnit.123 Skutečně nenucené atmosféry se však dalo dosáhnout, pouze pokud byl ženský prvek zastoupen profesionálními společnicemi. Úředník si mohl zajistit povýšení tím, že svému nadřízenému či vlivnému politikovi představil diskrétně zvolenou kurtizánu, a obchodník mohl stejnými prostředky získat velmi potřebný úvěr či důležitou zakázku. Vlastní ženy takovým vedlejším účelům evidentně sloužit nemohly. Nemusíme to dále rozebírat, mutatis mutandis najdeme blízké paralely v naší moderní západní společnosti. Když od 13. století neokonfuciánské učení v kombinaci s emocionálními faktory vyvolanými mongolskou okupací způsobilo rostoucí tendenci k oddělování pohlaví, stala se potřeba volných ženských společnic pro soukromé i veřejné večírky ještě naléhavější než dříve. Prostituce kurtizán vysoké třídy byla dobře zorganizována. Majitelé nevěstinců se seskupovali v obchodních sdruženích a platili státu daně. Na oplátku měli nárok na stejnou oficiální ochranu jako jiné komerční podniky. Když například dívka porušila smlouvu, mohla být úřady stíhána – ačkoli majitelé nevěstinců a jejich pasáci byli zpravidla schopni vyřešit takové případy sami. Na druhou stranu mohly dívky udat kruté či nespravedlivé majitele. Obvykle tak činily přes prostředníka, jímž byl vlivný obdivovatel. Ačkoli se mezi kurtizánami nacházely i „amatérky“, jako Jü 123 Velkou
míru svobody, které se těšily vdané ženy za dynastie Tchang, dokládá mimo jiné zábavná Balada o zpupné mladé manželce (Ballad of the Wayward Young Wife), kterou na základě tchangského rukopisu nalezeného v Tun-chuangu editoval P. Demiéville pod názvem „La Nouvelle mariée acariâtre“, Asia Minor, New Series sv. VII, London 1959, str. 59 a dále. Provdaná mladá žena nedbá na domácnost, potuluje se samotná po tržišti, uráží svého manžela, tchána i tchýni, hází věcmi při sebemenším popudu. Nakonec se jí manžel zbaví rozvodem po vzájemné domluvě. Demiéville poukazuje na to, že mezi příklady populární tchangské literatury objevené v Tun-chuangu se nachází ještě mnohem více děl podobného ražení.
175
099_202_Cina
16.2.2009
20:18
S
Stránka 176
E X U Á L N Í
Ž I V O T
V E
S T A R É
Č
Í N Ě
Süan-ťi, která se nenechala zaregistrovat jako prostitutka a své záležitosti si řídila sama, byla to spíše výjimka. Amatérské prostitutky se úřadům nezamlouvaly, neboť se vymykaly jejich kontrole a neplatily daně. Jü Süan-ťin soud by se pravděpodobně tak osudně nezvrátil, kdyby byla řádně registrovanou profesionálkou. Kurtizány měly své uznávané místo ve společnosti, jejich profese se považovala za legitimní a nebylo na ní nic potupného. Narozdíl od kurev nejnižší třídy nečelily žádným společenským nevýhodám. Každé město bylo na své kurtizány hrdé. Zúčastňovaly se všech veřejných oslav. V 8. kapitole uvidíme, že během dynastie Sung měly mimo jiné stanovenou úlohu při svatebním obřadu. Samozřejmě že konečným cílem všech bylo, aby je vyplatil milující muž. Avšak i ty, kterým se najít manžela nepodařilo, byly zpravidla rozumně zajištěné. Když zestárly a nemohly již bavit hosty, zůstávaly v nevěstinci a na živobytí si vydělávaly jako učitelky hudby a tance svých mladších kolegyň. V licencovaných čtvrtích se dívky klasifikovaly podle svých úspěchů. Ty, jež se musely spoléhat především na svou tělesnou přitažlivost, tvořily zpravidla nejnižší třídu. Společně sdílely jeden byt a management na ně přísně dohlížel. K vyšší třídě náležely dívky zběhlé v hudbě, tanci a s literárním nadáním. Většina z nich měla vlastní ložnici a salon, a i když byly povinny poslouchat majitele domu, těšily se větší svobodě pohybu a mohly si vybírat ctitele. Bylo i v zájmu majitele nevěstince vést populární dívky k tomu, aby dělaly drahoty s poskytováním přízně, neboť tím podpořily svou pověst, a proslulost zvyšovala poplatky za jejich přítomnost na večírcích. Navíc pokud se kurtizána stala slavnou, vzrostla i naděje, že bude vyplacena bohatým patronem, což bylo výhodné jak pro ni, tak pro jejího majitele. Vyplacení slavné kurtizány byl nákladný podnik – nehledě na citovou stránku věci. Pro kupujícího však byla taková transakce téměř vždy spolehlivou investicí. Chytré dívky, které na večírcích mívaly uši nastražené a projevovaly inteligentní zájem o probíhající konverzaci, shromažďovaly mnoho důvěrných informací o úřednickém a obchodnickém světě. Pokud měly rády muže, jenž je vyplatil, mohly mu poskytnout cennou radu. A ten, který vyplatil dívku, jež měla dříve vztah s nějakým vysoce postaveným člověkem, tím získal jeho zvláštní přízeň. Bývalý patron jevíval otcovský zájem o ochránce dívky, s níž míval blízký vztah, a ochotně mu pomáhal. Zvláště pokud byl nějakou diskrétní lichotkou přiveden do žoviální nálady, například když nový ochránce poznamenal, že ačkoli samozřejmě dělá co může, aby ji potěšil, zdá se, že z nějakého důvodu nemůže stále zapomenout na své předcházející vazby... Takové pasáže v čínských románech nám znějí povědomě. Vedle sociálních faktorů pochopitelně přispívalo k nekončící prosperitě instituce kurtizány uspokojení tělesné touhy, avšak existují silné důvody pro domněnku, že to byl pouze faktor druhořadého významu. Především ti, co si mohli dovolit pěstovat vztahy s kurtizánami, museli patřit přinejmenším do vyšší střední třídy, a měli tedy několik vlastních žen doma. Jelikož bylo jejich povinností poskytnout těmto ženám a konkubínám plné sexuální uspokojení, lze jen těžko od normálního muže očekávat, že by jej sexuální potřeba nutila ke styku s ženami venku. Nepochybně exi-
176
099_202_Cina
16.2.2009
20:18
Stránka 177
R
O Z K V Ě T
Ř Í Š E
stovala touha po zpestření a nových zážitcích, ta ale vysvětluje pouze občasné úniky, neposkytuje dostatečnou motivaci pro téměř každodenní setkávání se s profesionálkami. Člověk při pročítání literatury na toto téma získá dojem, že kromě přizpůsobení se zavedenému společenskému zvyku navštěvovali muži kurtizány naopak často proto, aby utekli tělesné lásce. Byl to pro ně vítaný únik z někdy skličujícího prostředí jejich vlastních ženských komnat a povinných sexuálních vztahů. Jinými slovy, důvodem obliby kurtizán byla touha po nevynucených, přátelských vztazích se ženami, bez jakýchkoli následných sexuálních závazků: ve vztahu s kurtizánou bylo možné dosáhnout jisté intimity a nebylo nutné k ní dospět přímo prostřednictvím pohlavního styku. A pokud muže již takovýto vztah omrzel, přerušit ho bylo stejně snadné jako ho navázat. Rozumí se samo sebou, že se v tomto světě „větru a květin“ objevovaly i divoké vášně, které leckdy měly za následek tragické konflikty. Takové případy však byly výjimečné. Odtažitý postoj mnoha mužů vůči kurtizánám, s nimiž se setkávali, ozřejmuje důraz, který se v životopisech slavných dívek klade na jejich společenské úspěchy. Zpravidla se nejprve mluví o jejich obratnosti v tanci, zpěvu a pohotovosti ve vtipných odpovědích. Až na druhém místě jsou jejich půvaby. Nemálo proslavených kurtizán nebylo vůbec pohledných. Vysvětluje to také vysokou procítěnost, která prostupuje čínskou poezii i prózu tam, kde autoři popisují své vztahy s kurtizánami. Z tohoto literárního odvětví lze získat dojem, že se často jednalo o vztahy platonického charakteru. Objasňuje to rovněž prodlužované a složité dvoření, které obdivovatelé kurtizán nesmírně rádi podstupovali. Jejich cílem zjevně nebylo ani tak vyspat se s předmětem svého zájmu – kvůli nedosažení tohoto cíle se ctitel nezlobil a ani veřejné mínění to nepovažovalo za hanbu –, jako se pobavit při vytříbeném odpočinku a zároveň si tak získat pověst muže znalého světa. Můj názor, že pohlavní styk hrál druhořadou roli v setkávání se muže s kurtizánami, je podpořen i ekonomickými aspekty prostituce vysoké třídy. Dívka mohla dvakrát za svou kariéru přinést pěknou sumu peněz. Poprvé, když byla deflorována poté, co jako panna vstoupila do nevěstince a získala si již pověst v umění bavit hosty. Dotyčný host musel zaplatit vysoký poplatek a v domě, ke kterému dívka náležela, uspořádat přepychovou hostinu. Podruhé pak, když byla vyplacena. Běžný příjem nevěstince však pocházel z pořádání hostin – podnik sám obstarával víno a jídlo – a z poplatků za kurtizány účastnící se hostin a večírků pořádaných mimo jejich nevěstinec. Poplatky zaplacené za souložení s dívkami (zvané čchan-tchou) tvořily pouze zlomek celkového příjmu. Pochopitelně, že pro takto zaměřené hosty existovalo běžné příslušenství pro účely pohlavního styku. Avšak ačkoli bylo poměrně snadné souložit s kurtizánou nižšího postavení, v případě dokonalé kurtizány první třídy to byl náročný podnik. Vyžadovalo to především předchozí dvoření, zahrnující dárky, souhlasit se stykem musel management i samotná dívka. Prozíraví ctitelé se navíc diskrétním vyptáváním ujišťovali, zda náhodou nemá poměr s někým vlivným. Jakmile se totiž někdo pokusil vyspat s takovou dívkou, byl jí vydán na milost a nemilost. Nemohl si být nikdy jist, jestli neohlásí jeho návrhy svému stávajícímu ochránci,
177
099_202_Cina
16.2.2009
20:18
S
Stránka 178
E X U Á L N Í
Ž I V O T
V E
S T A R É
Č
Í N Ě
a i když se někteří mohli cítit polichoceni, jiní by se mohli urazit. Zdá se však, že dívky i management zpravidla trvaly na svém přístupu a nepodporovaly pohlavní styk proto, že výtěžek byl nízký v porovnání s příjmy pocházejícími z pouhé účasti na večírcích. Styk navíc představoval riziko, že dívka onemocní či otěhotní. Pokud jde o pohlavní choroby, v 10. kapitole uvidíme, že syfilis se do Číny dostal až v 16. století. Soudobá lékařská literatura ale naznačuje, že v období Tchang a v předcházejících dobách existovaly mírnější pohlavní choroby, zvláště některé formy kapavky. Texty poskytují přesný popis chronických vředů na typických místech genitálií u mužů i žen, zúžení močovodu a symptomy gonoartritidy. Ačkoli se ještě nevědělo, že tato onemocnění jsou přenosná souloží, uvědomovali si tchangští lékaři, že promiskuita prodejné lásky přispívá k rozšiřování infekčních nemocí. Co se týče těhotenství kurtizán, byla většina porodních bab obeznámená s některými hrubými způsoby potratu. Pokud se dítě narodilo, management se o něj většinou postaral, i když zavraždění dítěte bylo také běžné. Všechny tyto faktory dohromady naznačují výhodu omezování pohlavního styku hostů s kurtizánami na požadované minimum. Výše jsme hovořili o prostituci kurtizán vysoké třídy. V době Tchangů a v období předcházejícím existovaly pravděpodobně i levné bordely nízké třídy, které se staraly o sexuální potřeby obyčejných lidí. Jelikož však nejsou taková místa předmětem zájmu literátů a historiků, nenalezneme o nich v dobové literatuře prakticky žádnou informaci. O těchto podnicích se příležitostně zmiňují pouze sungské a mingské texty. Budeme o tom hovořit v 8. kapitole. Bordely nízké třídy mohly mít svůj původ anebo měly nějakou vazbu na státem vlastněné nevěstince. Příslušnice těchto státních nevěstinců se získávaly především ze tří skupin žen, totiž (a) těch, které soud odsoudil ke službě coby státní prostitutky; (b) příbuzných zločinců, jejichž trest obsahoval klauzuli ťi-mo, tj. že se všichni blízcí příbuzní stávají otroky; (c) válečných zajatkyň. Tyto ženy tedy patřily do „nižších vrstev“, do zvláštní skupiny, jejíž status byl vymezen zákonem a jejíž členové měli různé sociální nevýhody, mimo jiné zákaz oženit se a vdát se mimo svou společenskou skupinu. Status těchto prostitutek se tudíž podstatně lišil od statusu kurtizán, jejichž závazek nespočíval na právním rozhodnutí, ale pouze na soukromé obchodní transakci. Ty byly osvobozeny při vyplacení nebo když splatily svému majiteli dluh. Prostitutky „nižších vrstev“ byly určeny pro armádu, námořnictvo a nižší personál rozličných civilních vládních institucí. Osud těchto žen byl zajisté hrozný, od svého strastiplného údělu mohly být osvobozeny, pouze když vláda vyhlásila všeobecnou amnestii anebo pokud se o ně zajímal vyšší úředník a přijal je do své domácnosti. Jak uvidíme v 8. kapitole, za dynastie Sung si je úředníci mohli od vlády odkoupit či pronajmout. Zdá se však, že hranice mezi komerční a státní prostitucí nebyla vždy jasně daná. V různých dobách a na různých místech patrně dosti kolísala. O historii prostituce v Číně se toho ví velice málo. V Japonsku se již v 18. století objevilo několik rozsáhlých a dobře zdokumentovaných historických děl o japonské prostituci, avšak vzni-
178
099_202_Cina
16.2.2009
20:18
Stránka 179
R
O Z K V Ě T
Ř Í Š E
ku podobné historické studie o prostituci v Číně zabránila přehnaná pruderie čchingských literátů. Své příspěvky v tomto směru omezili na příležitostné eseje o životech slavných kurtizán starých i novějších dob. Lze jen doufat, že některý moderní učenec jednoho dne věnuje tomuto složitému tématu zvláštní studii. Výzkum tohoto typu by měl jednak zahrnovat vztahy mezi komerční a státní prostitucí, jednak získávání žen pro císařský palác. Texty se zpravidla omezují na jednoduchá prohlášení typu pej-süan žu-kung („poté, co byla vybrána, uvedli ji do paláce“). Zdá se, že se ženské osazenstvo paláce skládalo z dívek darovaných jako tribut, ať už z provincií či z cizích a vazalských států, dále z dcer významných rodin, kterým záleželo na císařské přízni, a z žen získaných palácovými agenty. Ti v celém císařství vyhledávali krásné a kultivované ženy a nebrali ohled ani na skutečnost, že pocházejí z komerčních či státních nevěstinců. Když shromáždili mnoho takových žen, roztřídili je eunuši a matrony do skupin. Nejlepší šly do císařského harému. Dívky s uměleckými schopnostmi byly vybrány pro ťiao-fang (viz str. 183) a zbytek byl přidělen na podřadné práce v paláci. Znovu opakuji, že tyto poznámky představují pouze můj všeobecný dojem nabytý z čínské literatury, je třeba je brát s rezervou a jako platné pouze do doby, kdy bude uskutečněn specializovaný výzkum. Kultura života zaznamenala velký pokrok. Pod středoasijským vlivem se začala používat jakási skládací židle a lidé rovněž sedávali na nízkých lavičkách z nádherně vyřezávaného a lakovaného dřeva. Zatímco během období Chan a Liou-čchao (Šesti dynastií) byl tento nábytek vysoký jen jeden nebo dva palce, ne víc než jakási vyvýšená podlahová rohož v dřevěném rámu (viz Obr. III), nyní to byly skutečné lavičky či pohovky k sezení i ležení měřící dvě nebo tři stopy. Dále se užívaly různé typy nízkých stolků a dřevěných sekretářů. Podlahu pokrývaly rákosové matrace a koberečky a lidé si při příchodu do domu stále ještě zouvali boty. Uvnitř se chodilo v ponožkách s tlustým spodkem, které se asi podobaly japonským tabi. Zdi a stropy zdobily malby a na pohyblivých zástěnách visely obrazy a kaligrafie. Dobové obrázky a hrobové figuríny poskytují přibližnou představu o tchangském oděvu. Hlavní svrchní oděv mužů i žen byl stejný jako v předcházejících obdobích, konkrétně dlouhé roucho, v létě z jednoduché látky, v zimě s podšívkou. Pod ním nosili jak muži, tak ženy kalhoty. Ženská róba se podobala kimonu japonských žen – to bylo ve skutečnosti odvozeno právě od tchangských vzorů.124 K němu však tchangské ženy navíc nosily oděv podobný zástěře, přivázaný pod ňadry hedvábnou stuhou. Zdá se, že tato zástěra nebyla v Japonsku zavedena, v Koreji však dodnes tvoří nedílnou součást ženského oděvu.
124
Kimono, které dnes nosí japonští muži, je také založeno na čínském oděvu. Základní rozdíl mezi čínským a japonským šatem spočívá ve spodním prádle. Zatímco čínští muži i ženy nosí kalhoty na tělo, japonští muži nosí fundoši čili bederní zástěrku na šňůrce a japonské ženy košimaki, kus látky omotané kolem boků a splývající k chodidlům, podobné indonéskému sarongu. Někteří učenci uvádějí toto spodní prádlo jako důkaz polynéské linie v japonské rase.
179
