OD PREHISTORIE DO ROKU 1500
ÚSVIT VĚDY
ÚSVIT VĚDY
Zatímco říše od Egypta po Čínu vzkvétaly a upadaly, praktické požadavky prvních velkých měst a armád se staly významným stimulem pro vlnu vynálezů – bronzu k výrobě nástrojů a zbraní, kola k převážení nákladů a drcení obilí, ozubeného soukolí k výrobě strojů a vodních a větrných mlýnů, které tyto stroje poháněly.
OD PREHISTORIE DO ROKU 1500 14 000 př. n. l. 14 000 př. n. l. V Japonsku jsou vyrobeny první nádoby.
2000 př. n. l.
3000 př. n. l. asi 3000 př. n. l. V Číně jsou poprvé použity akupunkturní jehly.
1000 př. n. l.
asi 2000 př. n. l. Jsou vyrobena první kola s paprsky. V Mezopotámii jsou ke stavbě významných veřejných budov používány pálené cihly.
Babyloňané vytvářejí číselnou soustavu založenou na 60, která v měření hodin a minut přežívá dodnes. Rané schéma ▶ pro akupunkturu
100 n. l.
300 př. n. l.
asi 670 př. n. l. Hippokrat zakládá na řeckém ostrově Kosu lékařskou školu.
asi 300 př. n. l. Dikaiarchos z Mesiny obohacuje mapy o zeměpisnou délku.
asi 600 př. n. l. V Babyloně je nakreslena nejstarší známá mapa světa.
Eukleides ve svém díle Stoicheia (Základy) zavádí základní postuláty geometrie.
▼ Herodotova mapa,
asi 450 př. n. l.
asi 200 př. n. l. Indicko-arabská desítková číselná soustava vytváří základ pro vznik pozdějších moderních číselných systémů.
Administrativní potřeby nových vládců, od přesných kalendářů po výpočty daní a součty pozemků, zase významně podnítily rozvoj vědy. První hvězdáři, jako například Hipparchos, tehdy s udivující přesností mapovali noční oblohu a geniální učenci, jako Eukleides a al-Chwárizmí, položili základy matematiky.
700 n. l.
asi 100 Socha boha Atlase je nejstarším známým znázorněním hvězdného glóbu.
asi 700 V Persii je vynalezen alembik, užívaný k destilaci.
▼ Dřevoryt znázorňující
Zikkurat v Uru, Irák ▶
1000
▼ Čínská mapa
Archimedův objev
souhvězdí
◀ Astronomický kalendář
▲ Schéma oka z knihy
ze starověkého Egypta
Velká optika
asi 1011–21 Alhazen píše Velkou optiku.
1279 Pierre de Maricourt zaznamenává základní údaje o magnetismu.
1000 Větrné mlýny s horizontální osou jsou poprvé využívány k pohánění strojů. ▼ Egyptská soška
asi 5500 př. n. l. Na Balkánu a v západní Asii se začíná tavit měď.
▲ Mísa z období japon-
ské kultury Džómon
asi 3500–3200 př. n. l. V Mezopotámii se k přepravě používá plné kolo.
asi 2700 př. n. l. V Mezopotámii se poprvé objevuje počítadlo (abakus) a začíná být hojně používáno k výpočtům.
▲ Počítadlo ze 16. století
1500 př. n. l. V Egyptě vzniká nejstarší známý astronomický kalendář.
▼ Dřevěné sloupové
Pythagoras ze Samu ▶
mlýny
500 př. n. l. Babylonští astronomové zaznamenávají cyklus zatmění Měsíce známý jako Saros.
asi 240 př. n. l. Archimedes zjišťuje, jak určit objem předmětů nepravidelného tvaru.
495 př. n. l. Pythagoras zavádí pojem matematického důkazu.
Eratosthenes z Kyreny přichází s algoritmem pro nalezení všech prvočísel menších než zvolené přirozené číslo – tzv. Eratosthenovo síto.
▼ Mezopotamský válečný
vůz na standartě z Uru
asi 400 př. n. l. Empedokles prohlašuje, že veškerá hmota vzniká skládáním čtyř živlů: ohně, země, vody a vzduchu.
asi 1300 př. n. l. V Egyptě jsou jako hodiny a kompasy využívány vertikální obelisky. asi 3400 př. n. l. Ve skotském Callanishi jsou vztyčeny do kruhu kameny a jsou využívány jako astronomický kalendář.
Egypťané vyrábí fajánsové (keramické) předměty.
▲ Rané kolo z dřevěných
prken
asi 350 př. n. l. Aristoteles přináší vědecký důkaz toho, že Země je kulatá.
▼ Zakřivený stín, který
▼ Megality v Callanishi
Země vrhá na Měsíc.
asi 2500 př. n. l. V Mezopotámii jsou v bitvách používány válečné vozy s plnými koly.
asi 1100 př. n. l. V čínských pecích je odléván bronz.
▼ Čínská bronzová
nádoba
230 př. n. l. Nejstarší důkazy o využití mechanismu ozubeného soukolí pocházejí z Číny.
132 Čang Cheng sestrojuje první seismograf, který dokáže nejen odhalit vzdálené zemětřesení, ale také určit, ve kterém směru k němu došlo.
▲ Socha boha Atlase
držícího hvězdný glóbus, 2. století
▼ Ptolemaiova mapa
světa
▼ Raná čínská raketa
1154 V syrském Damašku jsou sestrojeny nejstarší známé mechanické hodiny.
asi 160 př. n. l. Hipparchos určuje polohu více než 1 000 hvězd a vypočítává vzdálenost Země od Slunce.
1202 Fibonacci popisuje v Liber abaci poziční číselnou soustavu využívající číslic od nuly do devíti a jejich pozic.
▼ Čínský válečný vůz
s ozubeným soukolím
Fibonacci ▶
150 Ptolemaios zakresluje mapu světa. Také rozděluje hvězdy do 48 souhvězdí. asi 300 Mayové vytvářejí číselnou soustavu založenou na číslech pět a dvacet, se zvláštním znakem pro nulu.
14
705 V Číně je nakreslena mapa souhvězdí.
asi 800 V Číně je vynalezen střelný prach. Na Předním východě se začíná používat indický symbol pro nulu. Perský matematik al-Chwárizmí stojí u zrodu algebry a zavádí pravidla pro řešení rovnic.
1000 Abulcasis vyvíjí postup podvázání cév, používaný v chirurgii.
1321 Mondino de Luzzi (Mundinus) provádí první zdokumentovanou veřejnou pitvu. asi 1440 Johannes Gutenberg sestrojuje první západoevropský tiskařský lis. ◀ Gutenbergova Bible
15
OD PREHISTORIE DO ROKU 1500
SÍLA OHNĚ
KROK VPŘED
H
oření je chemická reakce mezi palivem, například dřevem, uhlím nebo ropou, a vzdušným kyslíkem; při této chemické reakci obvykle vzniká energie ve formě světla a tepla. Tato energie se dá spoutat a prospěšně využít. Chemická reakce se spouští zažehnutím paliva, ať již přirozeně, nebo činem člověka – přenesením jiného ohně, jiskrou či teplem. Uvolňují se plyny, které vytvářejí
PŘ ED T Í M Za určitých okolností vzniká oheň přirozenou cestou. Člověk v pravěku si uvědomil jeho možnosti a naučil se jej ovládat. TECHNICKÝ ROZVOJ Když lidé začali přibližně před 2,5 milionu let vyrábět první kamenné nástroje, pochopili, že mohou měnit přírodu k vlastnímu prospěchu. Využíváním nástrojů rozšířili své možnosti a získali nové dovednosti. SÍLA OHNĚ Lidé se setkávali s ohněm při přirozených požárech lesa a uvědomili si, že může mít ničivý dopad na krajinu a všechno, co se v ní nachází, ale také že jej mohou využít jako zdroj tepla, světla a prostředek ochrany i jako velice významný nástroj, jehož pomocí mohou utvářet svět.
viditelné plameny, jež mohou být zabarveny částicemi hořících látek, a kouř. Oheň hoří, dokud nedojde buď palivo, nebo kyslík.
První lidé a oheň Dřevěné uhlí a ohořelé kosti nalezené na několika místech v Africe vyvolávají domněnku, že člověku se dařilo ovládat oheň již před 1,5 milionu let; s jistotou můžeme tvrdit, že to dovedl asi před 400 000 lety. Posledních 100 000 let je oheň využíván zcela běžně. Ovládání ohně přineslo četné výhody, včetně možnosti žít v chladných oblastech a ochrany před dravci. Strava lidí byla kvalitnější díky tepelně upraveným potravinám, opékaným nad ohněm nebo pečeným ve žhavých uhlících. Oheň rovněž představoval místo společenských setkání. Někteří lovci používali pochodně nebo zakládali požáry k zahánění zvířat na místo, kde mohla být chycena a zabita. Když se lidé naučili oheň zažehnout, začali si budovat jednoduchá ohniště, často ohraničená kameny. Po 40 000 př. n. l. vznikala výkonnější ohniště – okraje tvořila hlína (jíl) a přímo do ohně byl zvláštními kanálky přiváděn vzduch, což umožňovalo oheň regulovat a dosahovat vyšších teplot. Z obyčejných kamenů s přirozenými otvory si lidé vyráběli jednoduché lampy,
Mísa z období Džómon První mísy na světě byly vytvořeny asi 14 000 let př. n. l. v Japonsku a brzy se velice zdokonalily. Na obrázku vidíme mísu s podstavcem, která vznikla v pozdním období kultury Džómon.
v nichž spalovali zvířecí tuk; jako knot používali vlákna rostlin. Některá společenství využívala kontrolovaných požárů k mýcení vegetace, díky čemuž mohla snadněji lovit a později pěstovat rostliny.
Pálená hlína Využíváním hlíny při budování ohnišť lidé zjistili, že teplo a žár způsobují její postupnou přeměnu. Díky tomuto poznatku mohli začít vyrábět první vypalované sošky. Dalším rozvojem Věstonická venuše Naši předkové ze starší doby kamenné, kteří obývali okolí Dolních Věstonic na dnešní jižní Moravě, vytvořili asi před 20 000 lety mnoho sošek znázorňujících lidi i zvířata. Byla mezi nimi i tato venuše, vymodelovaná ze směsi hlíny a vody se zrnky vápence nebo zuhelnatělých kostí a následně vypálená v ohni.
Síla ohně Oheň je děsivý a potenciálně ničivý přírodní fenomén. Tím, že se jej naši předkové naučili ovládat, získali pro lidstvo mnoho výhod – ochranu před divokými zvířaty, teplo, které jim umožnilo osídlit chladnější oblasti, možnost tepelně si upravit potravu.
VYUŽITÍ V PRAXI
PÁLENÉ CIHLY Hlína, jako pojivo nebo ve formě cihel sušených na slunci, představovala významný stavební materiál starověku. Při stavbě trvalejších a působivějších budov se postupy známými z keramiky vyráběly pálené cihly. Byly tvarovány ručně nebo pomocí formy, pak sušeny a vypalovány ve velkých haldách překrytých palivem. Budovy a zdi z pálených cihel chránily lidi před nepřáteli i přírodními živly. Ve 3. tisíciletí př. n. l. příslušníci harappské kultury v údolí řeky Indu používali pálené cihly k ochraně před záplavami, při stavbě studen a na podlahy koupelen; obyvatelé Mezopotámie z nich stavěli veřejné budovy, jako tento zikkurat v Uru v dnešním Iráku (vpravo).
16
FAJÁNS A SKLO
Rozdělávání ohně K rozdělání ohně je zapotřebí tepla. Jedním z běžných způsobů vytvoření tepla je tření: zde se rychle otáčí hůlkou na kousku dřeva, dokud se dřevo nerozžhaví.
této technologie vzniklo hrnčířství. Lidé začali do hlíny přidávat různé přísady, například písek, aby ji zpevnili. Hrnce se po vytvarování vysušily na slunci a poté se naskládaly na hromadu, která se pokryla vrstvou paliva a uzavřela vrstvou hlíny. Na vrcholku a po stranách byly ponechány otvory, jež zajišťovaly cirkulaci vzduchu a spalování paliva. Stálejší pece se objevovaly asi od roku 6000 př. n. l. v oblasti západní Asie. Barva vypálených nádob závisela na typu hlíny a na podmínkách hoření: cirkulující vzduch vedl ke vzniku načervenalého odstínu, při nedostatku vzduchu měly nádoby černou barvu. Dovednosti potřebné pro práci s ohněm, které umožňovaly řídit teplotu v pecích i cirkulaci vzduchu a dosahovat vysokých teplot, spolu s rostoucími znalostmi jiných přírodních materiálů vedly k rozvoji výrobních postupů založených na přeměně hmoty, včetně metalurgie a výroby skla.
Úprava pokrmů Po tepelné úpravě se pokrmy snáze žvýkaly, byly stravitelnější a chutnější; navíc zabíjela bakterie a parazity. Umožňovala i konzervaci potravin pro pozdější konzumaci sušením a uzením a neutralizovala některé jedy. Někdy kolem roku 40 000 let př. n. l. se jídlo začalo vařit,
Před rokem 4000 př. n. l. začali obyvatelé západní Eurasie vyrábět glazované předměty, jako například tuto egyptskou sošku (asi 1300 př. n. l.). Byly předzvěstí skla; při jejich výrobě se používal křemen (křemenný písek) smíchaný se stabilizátorem (vápnem) a alkalickým tavidlem (obvykle sodou). Vzniklá kaše se obarvila oxidem mědi, vytvarovala a zahřála na 850–1000 ºC, což způsobilo spékání krystalů, a povrch předmětu se tak slil v tenkou glazuru. Okolo roku 1600 př. n. l. umožnily nové pece, které dosahovaly větších teplot, přetavit podobnou směs ve viskózní tekutinu – skutečné sklo. Během 1. tisíciletí př. n. l. došlo k převratnému objevu ve východním Středomoří, kde vzniklo foukané sklo.
„Když byla země mladá… lidé… ještě nevěděli, jak si zajistit pomoc ohně.“ LUCRETIUS (TITUS LUCRETIUS CARUS), ŘÍMSKÝ FILOSOF, asi 97–55 př. n. l. buď přímo ve zvířecích kůžích, nebo v jámách vyložených kůžemi a naplněných vodou, do nichž se vkládaly rozpálené kameny. Vaření později usnadnila výroba hrnců, neboť nádoby s vodou a potravinami se mohly ohřívat přímo nad plameny. Na rozpálených kamenech nebo v hliněných mísách nad ohněm se také připravoval nekvašený chléb. Od 6. tisíciletí př. n. l. se objevovaly hliněné pece zahřívané ohněm rozdělaným uvnitř. Později lidé experimentovali s dalšími způsoby tepelné úpravy. Do chlebů a koláčů přidávali kvasnice, které vytvářely CO2 a způsobovaly kynutí těsta; tepelnou úpravou pak nakynuté těsto ztuhlo v daném tvaru.
P O T O M Ovládnutí ohně umožnilo civilizacím přetvářet svět pomocí různých technologií a řízené destrukce. STRAVA Během posledních 2 000 let lidé vyvíjeli další, složitější postupy přípravy jídla, kombinovali rozmanité přísady a využívali oheň stále pokročilejším způsobem.
STŘEDOVĚKÁ KUCHYNĚ
PŘEMĚNA MATERIÁLŮ Oheň začal být používán k přeměně různých materiálů, včetně tavení kovů 18–19 ❯❯. Pokrok při výrobě keramiky umožnil vytváření glazurovaného povrchu a stavbu speciálních pecí, v nichž se dosahovalo vyšších teplot za lépe kontrolovatelných podmínek.
◁ Řízené hoření
Spoutání síly ohně bylo významným předpokladem rozvoje civilizace a ovlivnilo všechny aspekty lidského života.
Egyptská soška Tato soška (asi 2500 př. n. l.) znázorňuje služebnou, která drtí obilí, aby mohla upéct chléb.
SPOUTÁNÍ ENERGIE K vytváření tepla a energie se postupně používala nová paliva, jako uhlí a zemní plyn. Objevily se důmyslné způsoby vytápění, jako například hypocaustum (podlahové vytápění) v římských budovách. Využití parní energie stálo na počátku evropské průmyslové revoluce. VIZ TÉŽ ››
str. 18–19 PRVNÍ HUTNÍCI str. 132–33 OD DŮLNÍ PUMPY K PARNÍMU STROJI
17
OD PREHISTORIE DO ROKU 1500
PRVNÍ HUTNÍCI
První hutníci
Kovář ve starověkém Řecku Na této řecké váze z 6. století před naším letopočtem kovář vyjímá houbovité železo ze šachtové pece, ve které se železná ruda zahřívala pomocí dřevěného uhlí.
Zpracování kovů začalo v různých částech světa v odlišnou dobu, ale v 1. tisíciletí před naším letopočtem již bylo velice rozšířené. Využití kovů bylo revolučním počinem: na rozdíl od kamene mohl být kov zpracován do všech možných tvarů a rozbité předměty mohly být snadno opraveny nebo použity k výrobě nových věcí. Měděné hroty šípů V období 3000–2500 př. n. l. mnohá společenství Severní Ameriky využívala měď, která se v ryzím stavu hojně vyskytovala v okolí Hořejšího jezera, a vyráběla z ní nástroje a ozdobné předměty kované za studena.
PŘ ED T Í M Zpočátku si lidé kovů považovali zejména pro jejich atraktivní vzhled, ale brzy na nich začali oceňovat další užitečné vlastnosti.
N
ejdříve se těžily kovy, které se v přírodě vyskytují v ryzí formě, jako měď, zlato, stříbro, olovo a cín, pro výrobu drobných předmětů, například šperků nebo dýk; měď se rovněž používala k výrobě nástrojů. Měď mohla být zpracovávána kováním za studena, snáze se však tvarovala, když nejprve změkla zahříváním. Kování způsobovalo křehkost, jež se eliminovala žíháním (zahříváním a následným pomalým ochlazováním), které však snižovalo tvrdost.
ohni, aby se odpařila síra ve formě oxidu siřičitého. Za účelem lití se vytavená měď dále tavila při zhruba 1 083 ºC a nalévala do formy z kamene či pálené hlíny, případně do otisku v mokrém písku. Zpočátku se používaly otevřené formy – výsledkem
5500–5000
byly předměty jednoduchých tvarů, na jedné straně ploché. Pozdější dvoudílné formy umožnily odlévání oblých předmětů. Složitějších tvarů se dosahovalo technikou ztraceného vosku: voskový model se obalil hlínou, která byla následně vypálena a roztavený vosk vytekl. Vznikla tak forma, do které se nalila roztavená měď a po jejím ztuhnutí byla rozbita.
př. n. l.
V tomto období se začala na Balkáně v západní Asii tavit měď. Železo se tavilo až ve 2. tisíciletí před naším letopočtem.
Slitiny Měď je relativně měkká, proto není vhodná k výrobě těžkých nástrojů,
například sekyr. Ve slitinách s jinými prvky se však stává tvrdší. První hutníci nejraději využívali k vytvoření pevnějších slitin mědi rud s příměsí arzenu. Příměsí obvykle pěti až deseti procent cínu vznikal vynikající kov – bronz. Cín byl ovšem vzácný, a proto poté, co byl bronz vynalezen (asi 3000 let př. n. l.
v západní Asii), vysoká poptávka vyvolala čilé obchodování s touto surovinou. Třebaže se bronz brzy stal běžným materiálem pro výrobu nástrojů a zbraní, byly používány i jiné slitiny. Například přidání olova snižovalo bod tání mědi a zvyšovalo její tekutost, díky čemuž byla tato slitina vhodná k odlévání složitých tvarů, například ozdobných předmětů, u nichž nebyl kladen tak velký nárok na pevnost.
Železo Zpracování železa se vyvíjelo později, neboť bylo technicky náročné. Železo se taví při velmi vysokých teplotách, kolem 1 535 ºC. Ve starověku se teploty
Tavení a lití VÝROBA NÁSTROJŮ V raných dobách, a v některých oblastech i v dobách poměrně nedávných, byly nástroje vyráběny z kamene, dřeva a dalších nekovových materiálů řezáním, lámáním a štěpením. KOVY JAKO EXOTICKÉ KAMENY Když lidé poprvé objevili kovy v jejich přírodní formě, považovali je za krásné kameny, které se při úderu nelámaly, nýbrž měnily tvar. VYUŽITÍ OHNĚ Díky vývoji hrnčířských pecí lidé získali dovednosti v zacházení s ohněm (naučili se dosahovat vysokých teplot a řídit hoření), což byl nezbytný předpoklad pro tavení a lití kovů.
Výpusť, uzavřená během tavení
Měď se rovněž získávala z rudy, a to ze snadno tavitelného oxidu mědi a uhličitanových rud (hornin obsahujících směs sloučenin mědi a dalších minerálů). Tavení probíhalo tak, že rozdrcená hornina byla spolu s dřevěným uhlím zahřívána v hliněné peci. Pomocí měchů byl hliněnými trubkami dovnitř vháněn vzduch, čímž se dosahovalo vyšší teploty. Uhlík vytěsňoval kov z oxidu či uhličitanu a ve formě oxidu uhličitého (CO2) unikal otvorem v horní části pece, přičemž uvnitř zůstaly různé nečistoty (struska) a čistá měď, která byla hustší a usazovala se na dně. V případě nedostupnosti těchto rud se používaly sulfidové rudy, které se před tavením pražily na otevřeném
Otvor pro vypouštění plynů a dýmu
VYUŽITÍ V PRAXI
ZLATNICTVÍ Zlato se obvykle vyskytuje v ryzím stavu, často jako elektrum (slitina zlata a stříbra s příměsí mědi). V Jižní Americe a v Turecku elektrum nahrazovalo zlacení předmětů, přičemž se využívalo nízké reaktivity zlata. Jeden z postupů spočíval v odstraňování obecných kovů z jeho povrchu pomoci kyseliny. Zlato je dobře kujné, a proto se snadno opracovává pomocí technik jako prorážení (vytváření ozdobných otvorů), filigrán (splétání zlatých drátků), tepání (plastické tvarování) nebo kování. ZLATÁ HELMA, MEZOPOTÁMIE, ASI 2500 př. n. l.
potřebné k odlévání železa podařilo dosáhnout pouze Číňanům. Budovali vysoké pece z kvalitní ohnivzdorné hlíny, která odolává vysokým teplotám, a pístová dmychadla poháněná vodou v nich vytvářela potřebný tah. V jiných částech světa se dalo železo získávat pouze kováním. Železná ruda byla spolu s dřevěným uhlím zahřívána v pecích na teplotu 1 100 až 1 150 ºC. Při této teplotě docházelo k vylučování některých nečistot, jiné však v rudě zůstávaly a vznikalo tak hrubé, tzv. houbovité železo. Opakovaným kováním a zahříváním této hmoty se z ní pracně dobývalo čisté železo. Stejný postup se používal i ke tvarování výsledného kovu a stavování (spojování) jednotlivých kusů železa. Zahříváním spolu
s dřevěným uhlím na vysoké teploty se železo proměňovalo v ocel (slitina železa, uhlíku a dalších prvků), která je tvrdší a pevnější než kované železo. Větší tvrdosti bylo dosahováno kalením (doběla rozžhavené kusy se nořily do studené vody, kde se prudce ochlazovaly), tímto procesem se však železo stávalo křehkým. Pevnost se mu vracela temperováním (opakovaným zahříváním a pomalým ochlazováním). Zdařilé opracování vyžadovalo rovnováhu mezi oběma postupy. Jakmile si lidé osvojili tyto technologie, začali používat železo (místo vzácnější mědi a cínu) jako hlavní materiál při výrobě nástrojů a zbraní. Roztavený kov Kovy byly ve starověku přepravovány ve formě ingotů, které bylo možno roztavit. Roztavený kov se pak z tyglíku lil do připravené formy.
Licí kanálek
P O T O M
Tyglík
Po celá tisíciletí představovaly kovy hlavní materiál pro výrobu pevných, odolných nástrojů a zbraní i krásných ozdob.
Topeniště s dřevěným uhlím
DALŠÍ KOVY Od starověku se postupně rozšiřovala škála používaných kovů, například o zinek, hliník a wolfram, a byly vytvářeny nové slitiny, jako mosaz a slitina cínu s olovem.
Přikládací otvor a palivová jáma
18
Pec na odlévání bronzu
Čínská bronzová nádoba
Bronz se roztavil v tyglíku, z něhož byl nalit do připravené formy. V důmyslných pecích, jakou je například ta na obrázku, původem z Číny (asi 1000–800 př. n. l.), odtékal roztavený kov kanálkem přímo do formy.
Rituální bronzová nádoba z éry dynastie Západní Čou (1100–771 př. n. l.). Číňané odlévali umně zdobené bronzové předměty. Formy se skládaly z více dílů, které do sebe zapadaly, a po odlití se formy rozložily, aby mohly být znovu použity.
TECHNICKÝ POKROK Od 16. století byly na Západě vyvíjeny postupy, které umožnily vyrábět litinu. V roce 1709 navrhl Abraham Darby stavbu účinnější vysoké pece, kde se jako palivo používal koks. Dalším pokrokem byla například nerezavějící ocel a pocínované konzervy z ocelového plechu, sloužící k uchování potravin.
VYSOKÁ PEC V IRONBRIDGE, ANGLIE
NOVÉ VYUŽITÍ KOVŮ V posledních stoletích se kovy používají k novým účelům, například při stavbě budov nebo lodí, letadel a raket; své uplatnění nalezly v mikroobvodech. VIZ TÉŽ ❯❯
str. 178–179 PODSTATA TEPLA
19
OD PREHISTORIE DO ROKU 1500 3000 př. n. l. Přidáním železných pruhů nebo hřebů vzniká pevná obruč, která prodlužuje životnost kola, byť tím nedochází ke zlepšení jeho jízdních vlastností.
Vývoj kola Kolo, které mělo původ ve starověké Mezopotámii, se rozšířilo po celém světě a i dnes se dále vyvíjí a zdokonaluje.
3500 př. n. l.
3000 př. n. l.
2500 př. n. l.
3500–3200 př. n. l. Neznámý mezopotamský vynálezce bere plný hrnčířský kruh a otáčí jej o devadesát stupňů. Spojením dvou plných kol pomocí osy vzniká kolo určené pro přepravu (vpravo).
asi 1600 př. n. l.
U egyptských válečných vozů se poprvé objevují kola s paprsky. Tato kola se zřejmě nezávisle na egyptských vyvinou asi o 200 let později v Evropě.
2000 př. n. l.
2600 př. n. l. Užší a lehčí kola z více kusů dřeva (vpravo) si získávají větší oblibu než jejich masivní předchůdci.
PŘ ED T Í M Před vynálezem kola lidé objevili různé způsoby, jak přemisťovat těžké předměty. SOUMAŘI A TAŽNÁ ZVÍŘATA Lidé prvně domestikovali zvířata někdy mezi léty 9000–7000 př. n. l. a kolem roku 4000 př. n. l. začali používat dobytek k tažení pluhu. K přenášení těžkých nákladů jim sloužili velbloudi, sloni, koně, lamy, jaci a kozy. SÁNĚ PRO KAŽDÝ TERÉN Sáně, známé nejméně od roku 7000 př. n. l., sloužily zejména loveckým a rybářským komunitám v severní Evropě. Ať je táhli lidé, psi, nebo sobi, jejich dlouhé úzké sanice rozprostíraly váhu těžkého nákladu a hladce klouzaly téměř po jakémkoliv terénu, především po sněhu a ledu.
1500 př. n. l.
1800 př. n. l. Začíná se používat kolo s příčkami (vpravo), třebaže není jasné, zda jde o krok směrem k prvním kolům s paprsky, či o paralelně probíhající inovaci. Nejstarší kolo tohoto typu bylo nalezeno v Itálii.
TAŽENÍ BEZ KLÁD
Přeprava na kolech Před vynálezem kola bylo jedním ze způsobů přemisťování nákladu jeho tažení po zemi. Avšak tíha nákladu spolu se smykovým třením mezi přepravovaným tělesem a zemí pohyb nákladu ztěžovaly. Pokrokem, který předcházel objevu kola, bylo tažení nákladu po válcích z klád, čímž se tření snižovalo. Vozy opatřené koly jsou ovšem daleko účinnější.
Protože je náklad umístěn přímo nad osou, tlaková síla působí skrz osu směrem dolů, k zemi.
Povrch země poskytuje právě takové tření, aby po něm kolo neklouzalo a mohlo se otáčet.
1400 n. l. asi 1400–1500 n. l. U kočárů a povozů jsou ke zpevnění kol používány pevné železné pláty. Vznikají tak první skutečné obruče.
Kolo, pravděpodobně nejvýznamnější mechanický vynález všech dob, má za sebou dlouhou a pestrou historii. Již 5 500 let vymýšlíme stále důmyslnější způsoby, jak kola využít a zpříjemnit si tak život. Celá řada věcí, které bereme jako samozřejmost, od vodních mlýnů po proudová letadla, nějakým způsobem využívá principu kola.
P
odle nákresů na hliněných deskách byli zřejmě prvními lidmi, kteří použili kolo, hrnčíři ze starověké Mezopotámie – otáčeli na něm hlínu, aby mohli tvarovat své výrobky –, a to již kolem roku 3500 př. n. l. Zřejmě však trvalo dalších 300 let, než se přišlo na to, že kola mohou být užitečným pomocníkem v přepravě – to když obyvatelé Mezopotámie začali kolem roku 3200 př. n. l. budovat válečné vozy. Dokonce i po tomto průlomu pokračovalo zdokonalování jednoho
Valivý odpor klád pohybujících se po zemi se překonává mnohem snadněji než smykové tření.
1800
1846 Robert William Thomson si nechává patentovat pneumatiku, dutou obruč z indické gumy plněnou vzduchem. Tento princip byl znovu objeven v roce 1888 Johnem Boydem Dunlopem.
1850 20. léta 19. století Objevuje se dělostřelecké kolo (vpravo) s kovovým nábojem. Poprvé je použito u těžkých parních vozidel, aby nedocházelo k vylamování paprsků; brzy poté nachází využití u vozů dělostřelectva.
Princip kola
z nejvýznamnějších výdobytků jen velmi pomalu. Teprve po dalších 1 600 letech vynalezli starověcí Egypťané pro své válečné vozy kola s paprsky. Třebaže nám dnes princip kola může připadat jednoduchý, musí na něm být něco koncepčně velice náročného. Žádná z vysoce rozvinutých civilizací Mayů, Aztéků ani Inků totiž kolo nepoužívala. Vlastně neexistuje důkaz o tom, že by původní obyvatelé Ameriky před příchodem Evropanů kolo vůbec kdy spatřili. V Evropě se kolo
Směr pohybu
Klády jsou přemisťovány zezadu dopředu, aby se prodloužil valivý povrch.
TAŽENÍ S POUŽITÍM KLÁD
Trup vozu poskytuje nákladu podporu a rozprostírá jeho tíhu po ose.
Směr pohybu
Náboj drží kolo pevně připojené k ose. Paprsky kola přenáší tíhu nákladu dolů a do stran ke spodní části ráfku.
20. léta 19. století John Loudon McAdam a Thomas Telford budují silnice ze stlačeného drceného kameniva – vznikají tak první makadamové silnice.
Vývoj kola
Směr pohybu
Smykové tření mezi nákladem a povrchem brání pohybu.
800 –600 př. n. l. Keltové přicházejí s otočnými předními nápravami, jak dokládají archeologické nálezy v pohřebních mohylách. Tyto nápravy umožňují mnohem lepší ovladatelnost vozů než dosavadní pevné osy.
1000 př. n. l.
Tíha nákladu je rozprostřena na několik klád.
Tíha nákladu tlačí objekt k zemi.
20
VÝVOJ KOLA
Železná obruč působí silou směrem dovnitř, proti síle, kterou přenáší paprsky kola a která působí směrem ven. Země působí silou směrem vzhůru, čímž vytváří podporu vozu a nákladu.
soustavně zdokonalovalo až do počátku 19. století, kdy s příchodem průmyslové revoluce došlo k výraznému pokroku v jeho vývoji. ▽ Sumerský válečný vůz Artefakt označovaný jako urská standarta, jehož vznik se datuje do doby kolem roku 2500 př. n. l., ukazuje jedno z nejstarších známých vyobrazení válečného vozu. Tento válečný vůz ze Sumeru v Mezopotámii (dnes na území Iráku) je tažen onagery (poloosly) a opatřen pevnými koly, vyrobenými z plochých kusů dřeva spojených kolíky. Mnohem lehčí paprskové kolo se začalo u válečných vozů používat teprve kolem roku 1600 př. n. l.
Existují tři důvody, proč je přeprava nákladů po zemi pomocí kol jednodušší než jejich sunutí. Nejdůležitější je, že kola výrazně snižují tření – se zemí je vždy v kontaktu pouze malý výsek kola, který se neposouvá, zatímco zbývající části se nad ním převalí a přenesou náklad dopředu či dozadu. Za druhé, s kolem lze snáze přejít z tlačení nákladu na jeho tažení a obráceně. A za třetí, náklad na kolech má výše těžiště, takže se zmenšuje úhel, v němž musí působit síla k jeho uvedení do pohybu. Všechny tyto tři faktory jsou patrné například při tlačení naloženého trakaře.
Význam kola Kola měla obrovský vliv na další rozvoj lidské společnosti. Hrnčířský kruh – první známý typ kola –, turbína vodního mlýnu a kolovrat rozhodujícím způsobem změnily naši historii.
1901 Edgar Pumell Hooley 1967 Závodní automobily použísi nechává patentovat asfalt, vají kola ze speciálních slitin. směs dehtu a drceného kameJsou lehčí než ocelová, dosahují niva, která se rozestře a rozválí vyšších rychlostí a jsou ovladatela vytvoří tak mnohem pevnější nější. Vyšší vodivost umožňuje povrch než prostý makadam. odvádět z brzd přebytečné teplo.
1900
1870 Nové postupy v obrábění kovů umožňují vyrábět kovová kola s paprsky z drátů (vpravo), s nimiž poprvé přišel v 50. letech 19. století George Cayley. Vznikají tak lehká a rychlá jízdní kola.
Připomeňme si také kola u válečného vozu, který armády používaly k podrobení si nepřítele, nebo kola traktoru, jenž způsobil revoluci v zemědělství. Jednu z nejvýznamnějších forem kola představuje ozubené kolo. Jeho dlouhá existence má své počátky před 3 000 let v prvních, primitivních soukolích s dřevěnými koly, do jejichž rámů byly zašroubované kolíky, a od té doby sehrálo důležitou roli v rozvoji dopravy i strojů na měření času.
Využití kola v současnosti Když se pozorně podíváme na moderní svět, uvědomíme si, že na použití kola závisí provoz spousty věcí, které považujeme za samozřejmé. Benzinové, naftové a proudové motory, disková jednotka, dokonce i elektrický kartáček na zuby – žádný z těchto předmětů denní potřeby by nemohl fungovat bez zabudovaných kol, která jím pohybují.
P O T O M Jelikož se kolo stalo nedílnou součástí našeho každodenního života, je nemyslitelné, že by někdy nastala doba, kdy by jej lidé přestali používat.
1950 2005 Michelin představuje TweeL, pokusný polyuretanový hybrid pneumatikového kola. Pružné paprsky spojují náboj s tenkým, pružným ráfkem a absorbují nárazy místo postranice tradičního pláště.
ZLEPŠOVÁNÍ CEST Kola jsou mnohem účinnější, když mohou jet po hladkém povrchu. Brzy poté, co vznikly první vozy, se začaly budovat primitivní silnice. Dokonce i dnes jsou investovány nemalé částky do vývoje stále lepšího povrchu silnic. SPOUTÁNÍ ENERGIE Ať už lopatky pohání větrná, vodní nebo parní energie, kola jsou součástí turbín, jež po celém světě plní nesmírně důležitou roli při výrobě většiny elektřiny, kterou používáme. ROZPROSTŘENÍ NÁKLADU Úzká kola se pod těžkým nákladem na měkkém povrchu zaboří. Aby bylo zatížení rozprostřené na větší plochu, mají traktory velice silné pneumatiky a tanky a jiná extrémně těžká obrněná vozidla mají na širokých kolech nasazené pásy. VIZ TÉŽ ❯❯
str. 40–41 JEDNODUCHÉ STROJE str. 42–43 OZUBENÉ SOUKOLÍ str. 50–51 VODNÍ A VĚTRNÝ POHON
◁ Nejstarší kolovraty První kolovraty, jako ten na obrázku pocházející z období dynastie Sung (960–1279 n. l.), byly zřejmě vyrobeny v Číně. Jednalo se o velká kola bez obručí, opatřená ruční klikou. Kola byla poháněna řemenem a otáčela horizontálně upevněnou hřídelí. Každá otáčka kola znamenala několik otočení daleko menší hřídele.
OD PREHISTORIE DO ROKU 1500
PŘED T Í M Ve starověku byly i všední příhody nahlíženy jakou součást velikých kosmických událostí, které se vzpírají lidskému chápání. Podle našich předků světu vládli všemocní bohové a Země, hvězdy a obloha byly plné záhad a tajemství. Lidé přemýšleli o tom, co se kolem nich děje, a za procesy probíhajícími v přírodě viděli nadpřirozené síly. Starověcí Řekové začali s tříděním, experimenty a pátráním po jednoduchých přírodních zákonech. Postupně si uvědomovali, že k pochopení světa člověk potřebuje poznat jeho podstatu (fysis, odtud slovo „fyzika“) a že přírodní jevy se dají logicky vysvětlit. Znamenalo to počátek odpoutání se od starého světa, ve kterém se věřilo, že za vším je třeba hledat nadpřirozené síly.
T
isíce let se největší myslitelé zabývali otázkou složení vesmíru. Starověcí Řekové, jeho neúnavní a geniální pozorovatelé, se zaměřili na zkoumání stavby látek, z nichž je složen. Řecký filosof Thales z Miletu, který žil asi v letech 625–546 př. n. l., bývá obvykle označován za prvního, kdo se zabýval povahou pralátek. Byl přesvědčen, že počátkem všech věcí je voda a že všechny známé přírodní látky jsou z ní odvozené. Voda obklopuje souš a proniká do půdy – bez ní by nemohl existovat život. Samotnou Zemi pak popisoval jako placatou desku plující po nekonečné mase vody.
▽ Čtyři živly Tato ilustrace z Lukreciovy knihy De rerum natura (O povaze věcí) vydané v roce 1492 znázorňuje čtyři Empedoklovy živly: vzduch, oheň, zemi a vodu. Podstatu vesmíru vysvětloval střídavým působením Lásky a Sváru na jednotlivé prvky.
Anaximandros Anaximandros, Thaletův žák, tvrdil, počátkem všeho bytí je neviditelná substance, apeiron. Provedl první zaznamenaný vědecký experiment.
▷ Anaximenes Řecký filosof Anaximenes věřil, že základní pralátkou vesmíru je vzduch. Tento poslední významný milétský filosof se zásadním způsobem zasloužil o přechod od mytologického k vědeckému výkladu světa.
s neviditelnou, neomezenou plazmou, kterou nazval apeiron. Tato tajemná pralátka se mohla proměňovat do všech látek, které se na Zemi nacházejí. Anaximandrův vlastní žák Anaximenes apeiron odmítl. Byl přesvědčen, že vše se musí z něčeho skládat, a za toto neznámé „něco“ označil vzduch. Vzduch můžeme vnímat a přeměňovat v kouř
Základní substance Vesmír je tvořen relativně malým počtem přirozeně se vyskytujících prvků. Naše chápání těchto prvků vzešlo z představ starověkých Řeků, a proto se více než 2 000 let věřilo, že vše je složeno pouze ze čtyř pralátek: vody, ohně, vzduchu a země. Pralátky
Thales z Miletu Thales, první představitel přírodní filosofie starověkého Řecka, byl matematik a astronom. Tvrdil, že voda je počátkem všech věcí, a byl tak první, kdo se zabýval teorií pralátky.
Thaletovo přesvědčení, že prvotní pralátkou je voda, vyvolalo vášnivou kritiku. Anaximandros, Thaletův žák, tuto teorii odmítl a zavrhl také představu, že Země pluje jako kus klády na obrovském moři. Věřil, že Země je zakřivená a volně se vznáší v prostoru. Voda nemohla být hlavní pralátkou proto, že není dostatečně proměnlivá. Anaximandros byl přesvědčen, že pokud by nějaký konkrétní přírodní živel, například voda, byl prvotní pralátkou, pak by nemohl vzniknout živel svou podstatou protikladný, jako například oheň. Prazáklad všeho bytí proto musí být univerzální a prostý všech specifických charakteristik. Anaximandros přišel
VĚDEC A FILOSOF (490–430 př. n. l.)
EMPEDOKLES Empedokles byl především filosof, fyziolog a učitel náboženství. Občan Akragantu na Sicílii, který si liboval v nošení zlatého opasku, vavřínového věnce a bronzových střevíců. Získal si slávu jako léčitel a skvělý řečník; Aristoteles jej označil za zakladatele rétoriky. Empedokles se však nejvíce proslavil svým přesvědčením, že všechny
věci mají původ ve čtyřech živlech – ohni, vzduchu, vodě a zemi –, které jsou směšovány nebo rozlučovány působením personifikovaných kosmických sil, Lásky a Sváru. Věřil v reinkarnaci a byl přesvědčen o svém božském původu. Údajně zahynul, když se vrhl do plamenů Etny, aby dokázal, že se vrátí jako bůh.
„ Z nich [živlů] pocházejí všechny věci, které jsou, byly nebo budou…“ 22
a plameny; když kondenzuje, mění se v mlhu a vodu. Tato debata se rozšířila do Efesu, kde žil Herakleitos, který přišel se zcela odlišnou teorií. Pro něj byl klíčovým živlem oheň, protože je dynamický a způsobuje proměnu jiných látek. Xenofanes ze sousedního Kolofonu upřednostňoval zemi. Třebaže se země v průběhu času zvolna mění a její tvar není stálý, její základní podstata zůstává stále stejná.
Milétská škola Thales, Anaximandros a Anaximines měli mnoho společného. Všichni tři pocházeli z Miletu a navzdory vášnivým sporům sdíleli stejná intelektuální východiska, jimž se později dostalo označení Milétská škola. Všichni tři se snažili pochopit pravou podstatu skutečnosti a vysvětlit jevy, které většině lidí připadaly děsivé,
jako hromy, blesky a zemětřesení. Tradičně byly tyto události připisovány rozmarům bohů, Milétská škola je však vysvětlovala přirozenými příčinami: hrom a blesk byly důsledky působení větru; duha vznikala při dopadu slunečních paprsků na mraky; zemětřesení bylo způsobováno praskáním země, když vysychala poté, co byla promočena deštěm.
P O T O M Tezí starověkých Řeků o čtyřech živlech se řídilo vědecké myšlení západního světa po více než 2 000 let. ARISTOTELŮV PÁTÝ ŽIVEL Aristoteles 36–37 ❯❯ usuzoval, že nebesa jsou tvořena pátou pralátkou, zvanou éter (z řeckého výrazu pro „vzplanout“), která je dokonalá, nekonečná a nepomíjející. Zbývající čtyři prvky byly spojené se zemí a vyznačovaly se čtyřmi vlastnostmi: teplem, chladem, vlhkostí a suchem.
Ne jeden živel, nýbrž čtyři Řecký filosof Empedokles, který vycházel z učení Pythagora ze Samu (viz str. 32–33), se rovněž zabýval otázkou prvotní substance, dospěl však k závěru, že vesmír je tvořen ze čtyř živlů: Thaletovy vody, Herakleitova ohně, Anaximenova vzduchu a Xenofanovy země. Tyto čtyři prvky byly základem všech věcí na zemi. Empedokles zároveň tvrdil, že prvky jsou směšovány nebo rozlučovány působením dvou aktivních principů, Lásky a Sváru. Láska byla jednotícím principem, který drží jednotlivé prvky v různých látkách pohromadě. Svár byl principem, který je odděluje. Nikdo nevěřil tomu, že by mohl existovat prázdný prostor, proto byly Láska i Svár rovněž považovány za živly a vyplňovaly prázdno mezi čtyřmi základními prvky. Empedokles tyto substance nazýval rizomata, tedy „kořeny“ věcí. Teprve po Aristotelovi, v průběhu 4. století před naším letopočtem, začaly být označovány jako živly nebo prvky.
OHEŇ
Horký
Suchý
ZEMĚ
VZDUCH
„Z elementů vše pochází i se do nich opět vrací. Naše těla do země, naše krev do vody…“ MATTHEW ARNOLD, EMPEDOKLES NA ETNĚ, 1852
FUNGOVÁNÍ VESMÍRU
Vlhký
Chladný
VODA
PRVKY V MODERNÍM SVĚTĚ Starověcí arabští alchymisté věřili, že všechny kovy sestávají ze dvou prvků: síry a rtuti. Peršané k nim přidali sůl. Švýcarský alchymista Paracelsus 70–71 ❯❯, žijící v 16. století, přidal tři nové prvky k řeckým živlům. Irský chemik Robert Boyle 98–99 ❯❯ předložil ve spisu z roku 1661 první moderní definici prvku: látka, kterou nelze rozložit na jednodušší látky. VIZ TÉŽ ❯❯
str. 232–233 PERIODICKÁ SOUSTAVA PRVKŮ
Živly a jejich vlastnosti Na nákresu můžeme vidět dva čtverce, jeden uvnitř druhého. Rohy většího čtverce představují živly, rohy menšího čtverce jejich vlastnosti.
23
OD PREHISTORIE DO ROKU 1500
POČÁTKY LÉKAŘSTVÍ A CHIRURGIE
LÉKAŘ (980–1037 n. l.)
Počátky lékařství a chirurgie
AVICENNA Avicenna (známý rovněž jako Ibn Síná) byl všestranný perský učenec, který svými poznatky obohatil různé vědní obory – medicínu, chemii, astronomii, matematiku, psychologii a geologii. Jeho hlavním dílem je Kánon lékařství, jenž se stal na evropských univerzitách standardním učebním textem. Prosazoval mnohé nové lékařské postupy, jako například zavedení karantény (viz str. 242–243), nebo klinické pokusy zkoumající účinek léků.
Počátky medicíny sahají k počátkům samotné civilizace. Po celém světě se lidé z raných společenství pokoušeli vysvětlovat příčiny nemocí a nalézat na ně léčbu. Čína má dlouhou tradici využívání bylin pro lékařské účely a některé z jejích nejstarších postupů dosud nacházejí své uplatnění. PŘ ED T Í M Pravěké lékařství, tedy lékařství před vynálezem písma, pravděpodobně kombinovalo primitivní první pomoc s vírou v nadpřirozené síly. KMENOVÁ MEDICÍNA Klíčem k poznání nejstarších lékařských postupů jsou antropologické studie současných původních obyvatel, které naznačují, že pravěká společenství se při léčbě jednoduchých neduhů zřejmě spoléhala na byliny. Jejich využití rozvíjel kmenový šaman či medicinman. OHEŇ A ZPRACOVÁNÍ KOVŮ Ovládnutí ohně umožnilo jeho využití nejen k tepelné úpravě pokrmů a sterilizaci, ale v počátcích lékařství pravděpodobně i k zacelování ran. Pracovní nástroje z kovů a nerostů ❮❮ 18–19 mohly navíc posloužit k primitivním chirurgickým CHIRUGICzákrokům. Například čepele vyrobeKÝ NŮŽ né z obsidiánu, přírodního skla, nacházeného v sopečných horninách, byly mimořádně ostré. Mezi první operační zákroky patřila trepanace lebky, která spočívala v proražení otvorů do lebky pacienta, což jej mělo zbavit epileptických záchvatů či bolestí hlavy. Zhojené lebky (viz vpravo) ukazují, že někteří jedinci tento zákrok dokonce přežili.
L
éčebné postupy se nejprve předávaly ústně, ale k soustavnému rozvoji lékařství došlo až po vynálezu písma. Nejstarší známé lékařské texty pocházejí ze starověkého Egypta a Číny a byly vytvořeny kolem roku 2000 př. n. l.
Původ medicíny a chirurgie
Počátky akupunktury
Lékařství má s největší pravděpodobností své počátky v Číně před polovinou 3. tisíciletí před naším letopočtem, kdy Žlutý císař údajně sepsal kánon Nei Ťing Su Wen (Kniha o vnitřních nemocech). Tento dokument (o 3 000 let později velice rozšířený) položil základy tradiční čínské medicíny, kterými se řídila většina Asie. Praktičtí lékaři diagnostikovali a léčili zdravotní poruchy jako nerovnováhu mezi člověkem a okolním prostředím a používali k tomu například meditaci a akupunkturu. V témže tisíciletí, zhruba kolem roku 2600 př. n. l., začal být ve starověkém Egyptě uctíván jako bůh léčení Imhotep, člověk všestranných znalostí a stavitel pyramid. Z jeho poznatků možná vychází Papyrus Edwina Smithe, vytvořený kolem roku 1700 př. n. l. Tento nejstarší známý chirurgický spis v otázkách diagnózy, léčení a prognózy onemocnění pozoruhodně postrádá víru v nadpřirozeno. Babylonská Diagnostická příručka, vytvořená asi o dvě stě let později, kolem roku 1500 př. n. l., možná zmiňuje prvního chirurga vůbec – tvrdí se v ní,
Nejstarší akupunkturní jehly byly vyrobeny kolem roku 3000 př. n. l. v Číně. Nákresy jako tento určovaly body, do nichž se jehly zapichovaly, aby měly největší účinek.
KROK VPŘED
HIPPOKRATOVA PŘÍSAHA Všichni lékaři tradičně skládají tzv. Hippokratovu přísahu, závazný soubor pravidel, který je součástí spisů Corpus hippocraticum spojovaných s Hippokratovou školou ve starověkém Řecku. Má se sice všeobecně za to, že jejím autorem je sám Hippokrat, je však pravděpodobné, že se na jejím vzniku podílelo více autorů. Ve své původní verzi (viz vpravo) přísaha zahrnovala zavázání se vděčností vůči učiteli a slib, že lékaři povedou „čistý“ život a že ve vztahu ke svým pacientům budou zachovávat naprostou diskrétnost. V současnosti ji některé země aktualizovaly a upravily, například z ní vypustily klauzuli zakazující umělé přerušení těhotenství (v ČR se neskládá).
24
že člověk známý jako Urlugaledin prováděl primitivní chirurgické zákroky již kolem roku 4000 let př. n. l. Počátky ajurvédské medicíny (slovo ajurvéda znamená „vědění o životě“) v údolí řeky Indu sahají pravděpodobně ještě dále do minulosti, možná až k roku 9000 př. n. l. Tehdy byly položeny základy tradiční indické medicíny, která dodnes nachází své uplatnění. Klade důraz na zdravý životní styl a předpisuje léčivé rostliny, masáže a jógu. První psané záznamy se objevily později, jako například dílo Sušruta-samhitá z doby kolem roku 500 př. n. l. Tento spis se zabývá invazivními procedurami, které tehdy byly vykonávány; pojednává například o plastické chirurgii, operaci šedého zákalu, a dokonce i o císařském řezu.
Průkopníci lékařství Tito tři průkopníci lékařství (kteří se ve skutečnosti nemohli setkat) byli mistry svého oboru: Galenos ze starověkého Říma, Avicenna z Persie a Hippokrat ze starověkého Řecka.
P O T O M Po skončení středověku došlo k rychlému rozvoji teoretické i praktické medicíny, ne však vždy ku prospěchu pacienta.
Medicína ve starověkém Řecku V roce 700 př. n. l. byla v Knidu otevřena první řecká lékařská škola. Stará řecká medicína, podobně jako egyptská a indická, kladla důraz zejména na správnou stravu, zdravý životní styl a hygienu. O 300 let později na Kosu založil Hippokrat svou vlastní lékařskou školu. Sestavil první popisy mnohých Trepanace lebky Při jednom z nejstarších známých chirurgických zákroků, přibližně z doby 40 000 př. n. l., byly do lebek pacientů vrtány otvory.
onemocnění a zavedl lékařské termíny, které používáme dodnes, jako například rozdělení chorob na „akutní“ (s prudkým a krátkým průběhem) a „chronické“ (jejichž vývoj je pozvolný). Hippokratova škola odmítala působení nadpřirozených sil a hledala fyzické příčiny onemocnění. Kladla důraz na péči a prognózu a vyžadovala důkladné prostudování každého případu, čímž se stala průkopnicí klinické medicíny. Hippokrat rovněž prosazoval
učení o tělesných šťávách, podle nějž tělo obsahuje čtyři základní šťávy: krev (sanguis), hlen (flegma), žluč (cholos) a černou žluč (melas cholos). Příčiny onemocnění a změny nálad byly připisovány jejich vzájemné nerovnováze. Jeden z Hippokratových nástupců, řecký lékař Galenos (129–216 n. l.), obohatil tuto nauku o své přesvědčení, že tělo neustále vytváří krev, která může přestat proudit a začít zahnívat. Stál tak u zrodu pochybné léčebné metody zvané pouštění žilou, která spočívala v odebrání značného množství krve s cílem dosáhnout opětovné rovnováhy jednotlivých tělesEgyptské chirurgické nástroje Existují důkazy, že takovéto bronzové a měděné nástroje byly používány ve starověkém Egyptě k chirurgickým zákrokům, například drénování zanícené oblasti.
ných šťáv. Teprve v roce 1543 vyvrátil některé jeho teorie vlámský anatom Andreas Vesalius (viz str. 72–73).
Zrození vědecké medicíny V 5. století našeho letopočtu, poté co řečtí učenci uprchli před byzantskou perzekucí a usadili se v Persii, se centrem lékařské vědy stala Gundéšápúrská akademie. Později se vyvinula v první nemocnici, na které se vyučovalo. Za zlatého věku islámu (asi 700–1200) se v Bagdádu zrodily vůbec první lékárny a nemocnice pro veřejnost. Ve středověku rovněž vznikala různá lékařská pojednání islámských učenců, například Avicenny (viz vpravo). V tomto období začali islámští myslitelé včetně Avicenny do svého studia medicíny zavádět experimentální metody.
POUŠTĚNÍ ŽILOU Zákrok spočíval v odebrání značného množství krve za účelem terapie. V 17. století tento postup zpochybnila teorie krevního oběhu představená Williamem Harveyem. Dnes je pacientům odebírána krev především kvůli krevnímu obrazu a transfuzi. ZDOKONALOVÁNÍ CHIRURGICKÝCH NÁSTROJŮ POUŠTĚNÍ ŽILOU Spolu se zdokonalováním chirurgických postupů docházelo i k vývoji chirurgických nástrojů. V období renesance vznikly amputační nože, avšak teprve objev nekorozivní oceli na počátku 20. století umožnil vyrábět první nerezavějící lékařské nástroje. VIZ TÉŽ ❯❯
str. 70–71 RENESANČNÍ MEDICÍNA A CHIRURGIE str. 228–229 POKROK CHIRURGIE str. 312–313 POKROKY V LÉKAŘSTVÍ str. 408–409 NOVÉ NEMOCI HROZÍ
25
