Literatura 1
POČÁTKY PÍSEMNICTVÍ (asi 3 500 př. n. l. – 5. st. n. l.) Pravěk První slovesné projevy: magické průpovědi, zaříkadla, zaklínadla lyrické písně pranostiky pořekadla přísloví mýty Magické průpovědi, zaříkadla, zaklínadla Ven všechny nemoci, troje, devatery, po zemi se plazte, na moře se berte, z toho těla putujte, tomu tělu pokoj dejte a nikdy se nevracejte.
Pranostiky Žofie pole zalije. Zelené Vánoce – bílé Velikonoce. Svatá Anna – chladna z rána. Medardova kápě – čtyřicet dní kape. Pořekadla Mráz kopřivu nespálí. Bez peněz do hospody nelez. Hází hrách na stěnu. Nosí dříví do lesa.
Lyrické písně Nedávej se, Bětuško Nedávej se, Bětuško, do statku cizího: tam ti budou vyčítat, že není nic tvýho.
Přísloví Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Když se kácí les, létají třísky. Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Komu se nelení, tomu se zelení.
Nedávej se, Bětuško, do cizího statku: tam ti budou vyčítat, že máš chudou matku.
Otázky a úkoly 1. Definujte uvedené žánry. 2. Jaký význam má v písni slovo „dávat se“? 3. Co je refrén? 4. Vyložte smysl uvedených pranostik, pořekadel a přísloví. Uvádějte další příklady.
STAROVĚKÁ LITERATURA (3 000 př. n. l. – 5. stol. n. l.)
-1-
Literatura 1
SUMERSKÁ LITERATURA Historické souvislosti:
Chammurapiho zákoník Epos o Gilgamešovi
Epos o Gilgamešovi Tu pravil Uta-napištim jemu, Gilgamešovi: „Gilgameši, tys přišel sem namáhaje se a trmáceje. Co ti mám dát, až vracet se budeš do své země? Slovo skryté chci vyjevit tobě, o rostlině, jež život dává, chci říci tobě. Kořeny rostliny té se bodláčí podobají, její píchnutí růži. Do rukou tě píchne. Až se zmocní tvé ruce rostliny té, pak nalezneš život!“ Když to uslyšel Gilgameš, otevřel hadici, těžké kameny uvázal na své nohy. Táhly jej dolů na dno šírého moře. I popad rostlinu, třebas jej do rukou píchla. Pak těžké kameny odříz od nohou svých a na břeh jej odneslo moře. – I mluví Gilgameš k němu, k lodivodu Uršanabimu: „Uršanabi, rostlina tato je rostlina proti neklidu, skrze niž člověk uzdravení dosáhnout může. Do Uruku hrazeného odnést ji chci a dát jíst a tak rostlinu vyzkoušet. Její jméno je ,Mladým stává se stařec‘. I já z ní chci jíst a k svému mládí se vrátit.“ (…) Tu viděl Gilgameš studnu, jejíž voda chladná byla. I sestoupil dolů, aby se umyl v její vodě. Vůni té rostliny ucítil had, tiše vylez a rostlinu odnes. A když se vracel, odhodil kůži. Tenkráte Gilgameš used a hořce plakal, po tváři jeho stékaly slzy. Otázky a úkoly 1. Kolik postav vystupuje v ukázce? 2. Co se o uvedených hrdinech dovídáme? 3. Jak Gilgameš nazývá rostlinu nesmrtelnosti? 4. Našel Gilgameš nesmrtelnost? -2-
Literatura 1
EGYPTSKÁ LITERATURA Historické souvislosti:
Knihy mrtvých
Nauky Achnatonův hymnus na Slunce Vlastní životopis Sinuhetův
Egyptská naučení Nebuď pyšný na své vědění, raď se s neuvědomělým jako se vzdělaným, neboť nelze dosáhnout hranic umění. Není umělce, který by byl vyzbrojen dokonalostí ve svém oboru. Jsi-li hotový muž, zařiď si domácnost, neboť zřekneš-li se rodinného života, tvůj otec bude stižen velkým hořem a jiná žena bude spokojenější než tvá matka, která tě zrodila. Miluj doma svou manželku, jak se patří. Vyživuj ji a oblékej ji, vonné masti jsou čarovným lékem pro ni. Obveseluj její srdce, pokud budeš žíti; pak bude úrodným polem svému pánu. Ale nepřipusť, aby rozhodovala, a drž ji opodál moci! Nedopusť, aby tě přerostla, sice tě bude ohrožovati. Hleď si jí a ona bude požehnáním v tvém domě. Otázky a úkoly 1. Komu jsou určeny rady v první části ukázky, čeho se týkají? 2. Jaké rady uděluje otec synovi ve druhé části ukázky? 3. Které myšlenky jsou dodnes aktuální, které odpovídaly tradici tehdejší společnosti?
Achnatonův Hymnus na slunce Krásné a zářící se objevuješ na obzoru, Ó slunce živoucí, počátku všeho žití! Když na východě objevilo ses, Zemi jsi naplnilo krásou svojí. Skvěješ se vznešené a velké vysoko nad zeměmi všemi, paprsky tvoje objímají světy, světy, jež zrodily se z tebe,
a ty jsi Den a spoutáváš je všecky, ty spoutáváš je pro drahého syna. (…) Svět povstal rukou tvou, tys vytvořilo lidi, žijí, když vyšlo jsi, když zajdeš, umírají. -3-
Literatura 1
Tys životem, jen tebou člověk žije, tvou krásou kochají se oči, než zajdeš pod obzor. Když zajdeš, ustávají práce veškeré,
když opět vyjdeš, vše se daří králi. Veškeré tvory, kráčející po zemi, už od časů, cos vytvořilo světy, pro svého syna vychováváš, pro syna, jenž vyšel z těla tvého.
Otázky a úkoly 1. Definujte hymnus. 2. Proč autor oslavuje slunce? 3. Která část textu je myšlenkově nejzávažnější a proč? 4. Co je to apostrofa? INDICKÁ LITERATURA Historické souvislosti: Védy Mahábhárata Rámájana
Kámasútra ČÍNSKÁ LITERATURA Historické souvislosti: Kniha písní
Konfucius
HEBREJSKÁ LITERATURA Historické souvislosti: Starý zákon
ANTICKÁ LITERATURA (8. stol. př. n. l. – 5. stol. n. l.) Historické souvislosti:
-4-
Literatura 1
ŘECKÁ LITERATURA (od 8. stol. př. n. l. do 2. – 1. stol. př. n. l.) - dělí se na tři období: 1. období – archaické (od nejstarších dob do 6. stol př. n. l.)
Epika: Homér (9.–8. stol. př. n. l.) Ílias
Odyssea
Ezop (Aisópos) (6. stol. př. n. l.)
Závistivý pes Zuřivý pes ležel v jeslích plných sena. Kdykoliv se chtěl přiblížit některý vůl a chtěl žrát, vrčel, cenil zuby, vztekle štěkal a bránil přistoupit. Hrdino, sám seno nežereš, abys měl právo hrabat pro sebe, tak druhému lotrovsky závidíš a nepřeješ, pravili voli. Je mnoho lidí, kteří závidí, co sami mít nemohou, a právě proto druhým nejvíc škodí. Otázky a úkoly 1. Co je bajka, alegorie, personifikace? 2. Uvedené bajky jsou vystavěny podle téhož formálního principu. Jakého?
Lyrika: Sapfó (627–568 př. n. l.)
Anakreón (572–487 př. n. l.) -5-
Literatura 1
2. období – attické (5. – 4. st. př. n. l.)
Antické divadlo:
Představitelé řecké tragédie: Aischylos (525–456 př. n. l.)
Oresteia
AISCHYLOS: Oresteia I. Všichni se hrnou s tasenými zbraněmi k paláci, ale u vchodu se zarazí a v hrůze odskočí. Vrata se rozevřela. V domě je vidět mrtvolu Agamemnonovu, ležící v mělké stříbrné vaně; přes ni je přehozeno velké třásnité nachové roucho. Nedaleko vany leží mrtvá Kassandra. Poněkud v popředí stojí Klytaimestra: v ruce drží zakrvácený meč, obličej a šaty má postříkány krví. Krátká pauza. KLYTAIMESTRA: se vyplésti, ba ani brániti. Ten zápas dávno jsem už chystala, Dám mu dvě rány. Dvakrát vykřikl a třebas pozdě, zvítězila jsem. a zhroutil se. Když ležel, přidala Zde stojím, kde mé rány dopadly; jsem třetí, slíbený dík Hádovi, je dokonáno. Jak jsem provedla obránci mrtvých, vládci podsvětí. svůj čin, to nijak nechci zapírat. Tak padnuv, ducha svého vyvrhne; a jak tak chrlil prudký krve proud; Postoupí několika pádnými kroky před vrata tou tmavou prškou rosy krvavé paláce. Sbor před ní zděšeně ucouvne. mě postříkal. (Za řeči vše ukazuje.) Však mne to těší tak, Já roucho, síťkované rybářská jak těší setbu, z klíčků rašící, jak síť a velké, plné nádhery, proud svěží vláhy, nebem seslané. však zhoubné, jsem naň vrhla – nemohl
-6-
Literatura 1
II. KLYTAIMESTRA (rozhrnujíc si šat na prsou): Ó zadrž, synu, šetři, dítě mé, těch prsou! U nich dřímals tolikrát, z nich sávals mléko živné svými rty! Orestovi meč poklesne, váhaje obrátí se k Pylladovi. ORESTES: Co počít, Pyllade? Mám šetřit matky? PYLLADES: A což ten zbytek věštby, Foibem z Delf ti dané, a náš pevný úradek? S každým se znepřátel, jen s bohy ne! ORESTES: Máš, myslím, pravdu, poradils mi dobře. (Ke Klytaimestře) Pojď za mnou, chci tě zabít u něho! Tys nad otce ho kladla, když byl živ: i s mrtvým spávej, když ho miluješ, a kohos měla milovat, máš v zášti. KLYTAIMESTRA: Mnous vyrostl; chci s tebou zestarat. ORESTES: Chceš se mnou žít, když otce zabilas? KLYTAIMESTRA:
Tím byl též vinen osud, dítě mé! ORESTES: I tvou smrt tedy osud nastrojil! (…) KLYTAIMESTRA: Ty, zdá se, dítě, matku zabiješ! ORESTES: Ne já, ty sama se zabiješ! (Ohrožuje ji mečem) KLYTAIMESTRA (unikajíc): Ó, střez se hněvu Lític matčiných! ORESTES: Jak ujdu, šetře tebe, otcovým? KLYTAIMESTRA: Ach, marně lkám, jsi chladný jako hrob. ORESTES: Ten los ti otcův osud uchystal. KLYTAIMESTRA (ukazujíc na něho): Ach, toť ten had, můj plod, mnou živený! ORESTES: Ten strašný sen byl věru prorocký. Vraždilas hříšně: strp tu hříšnou smrt!
Otázky a úkoly 1. Charakterizujte hlavní hrdiny dramatu. 2. Jaké dilema řešil Orestes před vraždou matky? 3. Jak Klytaimestra argumentuje v prosbách o svůj život? 4. Je pomsta správné řešení? Bylo to spravedlivé? Bylo i jiné řešení? Sofoklés (asi 496–406 př. n. l.)
Král Oidipus
Antigona
-7-
Literatura 1
Euripidés (480–406 př. n. l.)
Médeia
EURIPIDES: Médeia (úvodní verše) CHŮVA (stojí před Médeiným domem) Kéž neprolétla, plujíc v dálnou Kolchidu, loď Argó nikdy jícnem temných Symplégad, kéž neskácel se nikdy v lesích pelijských smrk pod sekerou, aniž vesly ozbrojil kdy ruce hrdinů, kteří rouna zlatého šli dobýt Peliovi! Pak by Médeia, má paní, nepřiplula do zdí Iolku, jsouc vzňata divou láskou k Iásónovi, a nemusela svésti Peliových dcer, by usmrtily otce, ani v Korintě teď bydlit s chotěm, s dětmi. Pravda, má ji rád lid této země, do které se utekla, a ona s lásónem věrně nesla vše – a to je přece jistě blaho největší, když jedna mysl pojí ženu s manželem –; však teď je konec lásky, vše je samý boj! Své děti i mou paní zradil Iásón a pojav za manželku dceru Kreonta, jenž vládne zemi, na loži spí královském; a zneuctěná Médeia, ta ubohá,
se dovolává přísah, volá pravici, jež slíbila jí věrnost, bohy za svědky si bere vděku, jímž jí splácí Iásón. A bolu odevzdána leží o hladu a rozplývá se v slzách po celý ten čas, co manželovo provinění poznala; a nehne okem, nepozvedá od země své tváře: jako skála, jako příboj vln je hluchá k domlouvání věrných přátel svých! Jen někdy pootočí šíji bělostnou a nad svým otcem úpí sama u sebe i nad domovem, vlastí, které zradila, když prchla s mužem, jenž jí nyní pohrdá. Tak z vlastní bídy, chudák, trpce poznala, co je to býti psancem vlasti zbaveným. Ne radost, odpor cítí, zří-li děti své, a já se bojím, že snad něco zamýšlí. Jeť věru hrozná: kdo se s ní dá do boje, ten nedobude snadno palmy vítězné! –
Otázky a úkoly 1. Odkud pocházela Médeia? 2. Proč plula loď Argó do jejího rodiště? 3. Jak se jmenoval vůdce argonautů, do něhož se Médeia zamilovala? 4. Proč musela Médeia opustit svou vlast? 5. Čím manžel Médeji ublížil? 6. Čeho se chůva obává? Představitelé řecké komedie: Aristofanés (445–388 př. n. l.) Lysistraté
-8-
Literatura 1
Představitelé řecké prózy: HISTORIE Hérodotos (484–425 př. n. l.) Thúkýdidés (460–396 př. n. l.) ŘEČNICTVÍ Démosthenés (384–322 př. n. l.) filipiky FILOZOFIE Sokrates (469–399 př. n. l.) Platón (427–347 př. n. l.) Aristotelés (384–322 př. n. l.)
3. období – helénistické (od 4. stol. př. n. l. do 2. – 1. stol. př. n. l.)
ŘÍMSKÁ LITERATURA (od 3. – 2. stol. př. n. l. do konce 5. stol. n. l.) 1. období – staré (3. – 2. stol. př. n. l.) Plautus (asi 251–184 př. n. l.) Komedie o hrnci 2. období – klasické (1. stol. př. n. l. – 14 n. l.)
Próza: Cicero (106–43 př. n. l.) Caesar (100–44 př. n. l.)
Poezie: Publius Vergilius Maro (70–19 př. n. l.)
Aeneis
-9-
Literatura 1
Publius Ovidius Naso (43 př. n. l.–18 n. l.)
Umění milovat
Listy heroin (Listy lásky) Žalozpěvy (Tristia) Proměny (Metamorfoses)
OVIDIUS: Umění milovat Básníkův cíl Je-li snad v národě našem, kdo umění milovat nezná, ten, až si přečte můj návod, poučen milovat spěj! Umění plachtou a veslem loď rychlou uvádí v pohyb, umění závodní vůz – umění lásku řiď též! Rady mladým mužům Ne hejskovství, ale prostá elegance! Nesmíš však v oblibě mít si želízkem natáčet vlasy, aniž hranami pemzy nohy si hladiti smíš. (…) Spíše nedbalý vzhled se pro muže hodí. Tak Théseus Ariadnu si odnes, aniž měl pěstěný vlas; (…) Čistotu v oblibě měj: buď opálen z Martova pole, tóga ať dobře ti padne, beze vší poskvrny buď! Na zubech neměj kaz a neměj strnulý jazyk, nechať ti v střevíci volném nepluje noha sem tam, nedej se nedbale stříhat, to hyzdí a zježuje vlasy, proto své vlasy a vousy obratné ruce vždy svěř! Nehty ať nepřečnívají, ať není za nimi špína, také ať z nosní dírky chloupek ti neleze ven! Nechať ti z páchnoucích úst též nevane odporný výdech, potem, jímž kozel páchne, nedráždi nikomu čich! Rady dívkám Umění smíchu, pláče a mluvy Máš-li snad černé zuby neb velké a nakřivo rostlé, utrpíš velkou škodu, budeš-li příliš se smát. Dívky (kdo by v to věřil?) se dokonce učí i smíchu, chtějí i po této stránce získat si půvabný vzhled. Otvírej mírně ústa a na obou tvářích měj důlky, přitom kořeny zubů zakrývej okrajem rtů. Nesměj se stále a stále, až křeč tě v slabinách svírá: jakousi ženskou něhou zvoniti musí tvůj smích! - 10 -
Literatura 1
Jedné zvrácený chechtot zas ústa ošklivě zkřiví, druhá se při smíchu třese – spíše bys věřil, že lká; jiná zas, když se směje, tak nějak odporně vřeští, jako když oslice hnusná hýkajíc otáčí mlýn. Kam až umění nejde? I půvabně plakat se učí, kdykoli, jakkoli chtí, dají se v nářek a pláč. Otázky a úkoly 1. Jaké konkrétní rady jsou v textu obsaženy? 2. Myslíte, že jsou „rady“ stále aktuální? Jestliže ano, které?
OVIDIUS: Proměny (Metamorphoses) Filémón a Baukis Bohové sestoupili na zem, všichni lidé je odmítli přijmout. Pouze staří manželé Filémón a Baukis je pohostili. … Tehdy pak Saturnův syn k nim promluvil s laskavou tváří: „Starče spravedlivý a stařeno, která jsi hodna spravedlivého muže, co žádáte?“ Promluviv stručně s Baukidou, Filémón zjeví, co usnesli společně oba: „Státi se božími sluhy a hlídači vašeho chrámu přejem si být, a jako jsme prožili svorně své roky, tak ať hodina táž nás usmrtí! Nikdy ať nezřím ženy své hrob, a ať mne nemusí pohřbívat ona!“ Tužba ta splnění došla. I byli tam hlídači chrámu, dokud přáno jim žít. Pak zešedivše lety a stářím, u svatých stupňů stáli kdys náhodou, vzpomínajíce osudů kraje: tu Filémón zří, že se odívá Baukis listem, a Baukis zří, že Filémón listím se halí. Ačkoli oběma tvář jim zarůstá vrcholkem stromu, dokud bylo to možno, přec hovoří spolu. „Buď sbohem, choti!“ tak současně řekli, a současně ústa jim pokryl větvovím strom … I dnes ti tam ukáže bithýnský rolník dvojici sousedních pňů, jež vyrostly z těla jejich obou. Otázky a úkoly 1. Jedná se o dílo lyrické či epické? Proč? 2. Jak se konkrétně realizuje motiv proměny v této skladbě? 3. období – postklasické (14. n. l. - 2. stol. n. l.) Seneca (4 př. n. l.–65 n. l.)
Phaedra
4. období – úpadkové (2. stol. n. l. – 5. stol. n. l.)
Antonius Marcus Aurelius (121–180) Hovory k sobě
- 11 -
Literatura 1
STŘEDOVĚKÁ LITERATURA (5. – 15. stol., 476 – 1492) Historické souvislosti:
Literatura:
Bible (řec. biblia = knihy) – Písmo svaté 1. Starý zákon (celkem 45 knih)
- jádrem je Pět knih Mojžíšových (řecky Pentateuch, hebrejsky Tóra): 1. Genesis (počátek, vznik) – líčí stvoření světa a prvních lidí (stvoření, ráj, pokušení, potopa a příběh Noemův, stavba babylónské věže, počátky Izraele, příběhy Abrahama, Izáka, Jákoba a Josefa), končí příchodem Židů do Egypta 2. Exodus (odchod) – vypráví o Mojžíšovi (jeho narození a vyvolení), který vyvedl Izraelity z Egypta (žili zde v porobě), a o uzavření smlouvy s Bohem (tzv. Desatero – deset přikázání, text vytesaný do dvou kamenných desek, jenž dal Bůh Mojžíšovi na hoře Sínaj) 3. Leviticus – popisuje židovské obřady a předpisy pro kněze 4. Numeri – zachycuje putování Židů pod vedením Mojžíše přes poušť do Zaslíbené země 5. Deuteronomium – vyzdvihuje význam Mojžíše a židovských obřadů i zákonů - další části Starého zákona jsou např.: Knihy prorocké Žalmy Přísloví Píseň písní BIBLE – Starý zákon Genesis (Gn 1,1 – 2,25) Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží. Vše pro člověka I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první. - 12 -
Literatura 1
I řekl Bůh: „Buď klenba uprostřed vod a odděluj vody od vod!“ Učinil klenbu a oddělil vody pod klenbou od vod nad klenbou. A stalo se tak. Klenbu nazval Bůh nebem. Byl večer a bylo jitro, den druhý. I řekl Bůh: „Nahromaďte se vody pod nebem na jedno místo a ukaž se souš!“ A stalo se tak. Souš nazval Bůh zemí a nahromaděné vody nazval moři. Viděl, že to je dobré. Bůh také řekl: „Zazelenej se země zelení: bylinami, které se rozmnožují semeny, a ovocným stromovím rozmanitého druhu, které na zemi ponese plody se semeny!“ A stalo se tak. Země vydala zeleň: rozmanité druhy bylin, které se rozmnožují semeny, a rozmanité druhy stromoví, které nese plody se semeny. Bůh viděl, že to je dobré. Byl večer a bylo jitro, den třetí. I řekl Bůh: „Buďte světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den od noci! Budou na znamení časů, dnů a let. Ta světla ať jsou na nebeské klenbě, aby svítila nad zemí.“ A stalo se tak. Učinil tedy Bůh dvě veliká světla: větší světlo aby vládlo ve dne, a menší světlo, aby vládlo v noci; učinil i hvězdy. Bůh je umístil na nebeskou klenbu, aby svítila nad zemí, aby vládla ve dne a v noci a oddělovala světlo od tmy. Viděl, že to je dobré. Byl večer a bylo jitro, den čtvrtý. I řekl Bůh: „Hemžete se vody živočišnou havětí a létavci létejte nad zemí pod nebeskou klenbou!“ I stvořil Bůh veliké netvory a rozmanité druhy všelijakých hbitých živočichů, jimiž se zahemžily vody, stvořil i rozmanité druhy všelijakých okřídlených létavců. Viděl, že to je dobré. A Bůh jim požehnal: „Ploďte a množte se a naplňte vody v mořích. Létavci nechť se rozmnoží na zemi.“ Byl večer a bylo jitro, den pátý. I řekl Bůh: „Vydej země rozmanité druhy živočichů, dobytek, plazy a rozmanité druhy zemské zvěře!“ A stalo se tak. Bůh učinil rozmanité druhy zemské zvěře i rozmanité druhy dobytka a rozmanité druhy všelijakých zeměplazů. Viděl, že to je dobré. Člověk pro Boha I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“ Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ Bůh také řekl: „Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm. Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskému ptactvu a všemu, co se plazí po zemi, v čem je živá duše, dal jsem za pokrm veškerou zelenou bylinu.“ A stalo se tak. Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý. Den odpočinutí Tak byla dokončena nebesa i země se všemi svými zástupy. Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo. A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo. Pomoc pro člověka I řekl Hospodin Bůh: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“ Když vytvořil Hospodin Bůh ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k člověku, aby viděl, jak je nazve. Člověk tedy pojmenoval všechna zvířata a nebeské ptactvo i všechnu polní zvěř. Ale pro člověka se nenašla pomoc jemu rovná. I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem. A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu. Člověk zvolal: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať mu ženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest.“ - 13 -
Literatura 1
Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem. Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se. Otázky a úkoly 1. Za kolik dní stvořil Bůh nebesa i zemi (se vším, co na ní je)? 2. Který den byla stvořena zvířata, kdo je pojmenoval? 3. Kdy byl vytvořen člověk? 4. Čím pověřil Bůh člověka ve svém zastoupení na zemi? 5. Z kterého stromu v zahradě nesměl člověk jíst? Kniha přísloví Kdo zlořečí otci svému nebo matce své, zhasne svíce jeho v temných mrákotách. Kdo ostříhá úst svých a jazyka svého, ostříhá od úzkosti duše své. Nechlub se dnem zítřejším, nebo nevíš, coť ten den přinese. Když se množí spravedliví, veselí se lid, ale když panuje bezbožník, vzdychá lid. Metla a kárání dává moudrost, ale dítě sobě volné k hanbě přivodí matku svou. Otázky a úkoly 1. Vysvětlete obsah jednotlivých přísloví. 2. Co je podstatou přísloví, proč a jak vznikají? 2. Nový zákon (celkem 27 knih)
Příběh Ježíše Podle křesťanského mýtu je Ježíš Kristus Boží syn, vytoužený Mesiáš, předpovídaný starozákonními proroky, který obětoval svůj život, aby vykoupil hříchy lidstva. Narodil se v Betlémě (dnešní Palestina) za vlády Heroda Velikého, a to buď v r. 4 nebo 6 př. Kr. Ježíšovou matkou byla Marie, otcem tesař Josef. Mládí prožil v Nazaretu. Janem Křtitelem byl pokřtěn v řece Jordán. Vybral si dvanáct učedníků (apoštolů) a s nimi procházel Palestinou a zvěstoval příchod Božího království. V tomto období uzdravoval nemocné (např. Lazara), kázal a získával další učedníky pro svou nauku. Získává velkou oblibu u lidí, ale vládnoucí kněžská kasta se děsí jeho vlivu. V roce 30 (nebo také 33) byl Ježíš zatčen a na rozkaz římského prokurátora v Judeji Piláta Pontského (avšak z popudu nejvyšší židovské rady) ukřižován. Ježíše zradil a vydal představeným za třicet stříbrných Jidáš Iškarionský, jeden z dvanácti apoštolů. Ježíš byl po strastiplné cestě na popravčí vrch Golgota (pahorek ležící tenkrát za jeruzalémskými hradbami) v ranních hodinách ukřižován, jeho kříž byl vztyčen mezi kříži dvou lotrů. V odpoledních hodinách byl Ježíš mrtev, za tmy byl pak sňat z kříže, zabalen do plátna a pohřben ve skalním hrobě (to vše se podle liturgického kalendáře odehrálo na tzv. Velký pátek). V noci mezi tzv. Bílou sobotou a nedělním Hodem Božím velikonočním došlo ke vzkříšení. Zjevil se učedníkům a poslal je do celého světa, aby šířili jeho učení (kdo bude dodržovat jeho přikázání, čeká ho posmrtný život v ráji). Po 40 dnech vstoupil na Olivetské hoře na nebesa. Vrátit se má až v den posledního soudu. - další části Nového zákona: Skutky apoštolů Listy – epištoly - 14 -
Literatura 1
Zjevení Janovo (Apokalypsa) - prorocká kniha – popisuje konec a zánik světa, poslední soud a příchod Krista na zem - je zde motiv postupného rozlomení sedmi pečetí, z nichž jedna přivádí na svět čtyři apokalyptické jezdce, kterým byla dána moc, aby čtvrtinu země zahubili mečem, hladem, morem a dravými šelmami Nový zákon Matouš (Mt 13,1-23) Podobenství o rozsévači Toho dne Ježíš vyšel z domu a sedl si u moře. Tu se u něho shromáždilo velké množství lidu. Proto vstoupil na loď a posadil se. Celý ten zástup stál na břehu. A mluvil k nim mnoho v podobenstvích: „Jeden rozsévač vyšel rozsévat. A jak rozséval, padla některá zrna na okraj cesty; přiletěli ptáci a sezobali je. Jiná padla na kamenitou půdu, kde neměla mnoho prsti; hned sice vzklíčila, protože neležela v zemi hluboko, ale když vyšlo slunce, spálilo je, takže uschla, protože nezapustila kořeny. Jiná zrna zase padla do trní: trní vzešlo a udusilo je. Jiná však padla na dobrou půdu a přinesla užitek: některá stonásobný, jiná šedesátinásobný, jiná třicetinásobný. Kdo má uši, slyš!“ Výklad podobenství Vy tedy poslyšte, jaký je (smysl) podobenství o rozsévači. Když někdo slyší slovo o (Božím) království a nechápe, přijde ten Zlý a obere ho o to, co bylo v jeho srdci zaseto: to je ten, u kterého bylo zaseto na okraj cesty. Na skalnatou půdu bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a hned ho s radostí přijímá, ale nemá v sobě kořen a je nestálý. Když pak pro to slovo nastane soužení nebo pronásledování, hned odpadne. Do trní bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší, ale světské starosti a záliba v bohatství slovo udusí, takže zůstane bez užitku. Do dobré půdy bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a chápe, takže přináší užitek; a vydá jeden stonásobný, druhý šedesátinásobný, jiný třicetinásobný. Zjevení Janovo (Zj 16,1-21) Hrůzy sedmi nádob A slyšel jsem mocný hlas ze svatyně, jak praví sedmi andělům: „Jděte a vylejte těch sedm nádob Božího hněvu na zem!“ První anděl šel a vylil svou nádobu na zem: a zlé, zhoubné vředy padly na lidi označené znamením dravé šelmy a klekající před jejím obrazem. Druhý vylil svou nádobu na moře: a změnilo se v krev jako krev zabitého a všechno živé v moři zahynulo. Třetí vylil svou nádobu na řeky a prameny vod: a změnily se v krev. Tu jsem slyšel, jak praví anděl, který má moc nad vodami: „Spravedlivý jsi, Bože, svatý, který jsi a kterýs byl, že jsi vynesl tento rozsudek: těm, kdo prolili krev svatých a proroků, dal jsi pít krev; stalo se jim po zásluze!“ A od oltáře jsem slyšel hlas: „Ano, Pane Bože všemohoucí, pravé a spravedlivé jsou tvé soudy.“ Čtvrtý anděl vylil svou nádobu na slunce: a byla mu dána moc spalovat lidi svou výhní. Lidé hynuli nesmírným žárem a proklínali Boha, který má moc nad takovými pohromami; ale neobrátili se, aby mu vzdali čest. Pátý anděl vylil svou nádobu na trůn šelmy: a v jejím království nastala tma, lidé se bolestí hryzali do rtů a trýzněni vředy rouhali se nebeskému Bohu, ale neodvrátili se od svých činů. Šestý anděl vylil svou nádobu na velikou řeku Eufrat: a její voda vyschla, aby byla připravena cesta králům od východu slunce. A hle, z úst draka i z úst dravé šelmy a z úst lživého proroka vystoupili tři nečistí duchové, podobní ropuchám. Jsou to duchové ďábelští, kteří činí zázračná znamení. Vyšli ke králům celého světa, aby je shromáždili k boji v rozhodující den všemohoucího Boha. „Hle, přicházím nečekaně jako zloděj! Blaze tomu, kdo bdí a střeží svůj šat, aby nechodil nahý a nebylo vidět jeho nahotu!“ Shromáždili ty krále na místo, zvané hebrejsky Harmagedon. Sedmý anděl vylil svou nádobu do ovzduší a z chrámu od trůnu zazněl mocný hlas: „Stalo se!“ A rozpoutaly se blesky, hřmění a burácení, a nastalo hrozné zemětřesení, jaké nebylo, co je člověk na zemi; tak silné bylo to zemětřesení. A to veliké město se roztrhlo na tři části a města národů se - 15 -
Literatura 1
zřítila. Bůh se rozpomenul na veliký Babylón a dal mu pít z poháru vína svého trestajícího hněvu. Všechny ostrovy zmizely, po horách nezůstalo stopy, na lidi padaly z nebe kroupy těžké jako cent; a lidé proklínali Boha za pohromu krupobití, protože ta pohroma byla strašná. Otázky a úkoly 1. Kdo je hlavní postavou Nového zákona? 2. Vysvětlete smysl podobenství. 3. Co se zjevilo svatému Janovi? Překlady Bible: - přeložena přibližně do 1 800 jazyků a dialektů - nejstarší překlad do řečtiny – ve 3. stol. - překlad do latiny – 4. stol. – Vulgáta - překlad Bible na našem území – 9. stol. – Konstantin a Metoděj – staroslověnština - překlad do češtiny 60. léta 14. století - nejvýznamnější překlad – Bible kralická – 2. polovina 16. století (Jan Blahoslav) - novější překlad do češtiny – 70. léta 20. stol. - překlad do současné češtiny – Bible 21. století – 2009 Význam Bible:
LITERÁRNÍ PAMÁTKY EVROPSKÉHO STŘEDOVĚKU 1. Šlechtická literatura a) hrdinská epika
Beowulf (8. stol.)
Píseň o Rolandovi (kolem r. 1100) Píseň o Cidovi (polovina 12. stol.)
Píseň o Nibelunzích (kolem r. 1200)
Slovo o pluku Igorově (konec 12. stol.)
Byliny
Edda (12. stol.)
- 16 -
Literatura 1
b) rytířská (dvorská) epika
Tristan a Izolda (12.–13. stol.)
Příběhy krále Artuše
Alexandreida (kolem r. 1180)
c) dvorská lyrika
alba pastorála epištola 2. Měšťanská literatura
Fabliaux O Bleduli a Hněduli Středověké světské drama
POČÁTKY PÍSEMNICTVÍ U NÁS (od poč. 9. stol. do 13. stol.) 9. století Historické souvislosti:
Konstantin (Cyril) (827–869) Metoděj (815–885) staroslověnština hlaholice cyrilice Proglas Život Konstantina, Život Metoděje (Panonské legendy) - 17 -
Literatura 1
10.–13. století Historické souvislosti:
Legenda o sv. Václavu (Život sv. Václava)
Kristiánova legenda (Život a utrpení sv. Václava a sv. Ludmily, jeho babičky)
Hospodine, pomiluj ny
Hospodine, pomiluj ny Hospodine, pomiluj ny!* Jezu Kriste, pomiluj ny! Ty spase všeho mira,* spasiž ny i uslyšiš,* Hospodine, hlasy našě! Daj nám všěm, Hospodine, žizn a mir v zemi!* Krleš! Krleš! Krleš!*
(smiluj se nad námi) (spasiteli celého světa) (spas a vyslyš nás) (úrodu a pokoj) (Kyrie eleison = Pane, smiluj se)
Otázky a úkoly 1. Čemu se říká chorál? 2. S jakou prosbou se obrací k Bohu? 3. Jakou funkci měla tato píseň, při jakých příležitostech se zpívala?
Kosmas (1045–1125) Kronika česká (Chronica Boemorum)
- 18 -
Literatura 1
Svatý Václave, vévodo české země
Svatý Václave Svatý Václave, vévodo České země, kněže náš, pros za ny Boha, svatého Ducha! Kyrieleison!
oheň jasný svatého Ducha! Kyrieleison! Pomoci tvé žádámy, smiluj sě nad námi, utěš smutné, otžeň vše zlé, svatý Václave! Kyrieleison!
Nebeskéť jest dvorstvo krásné, blazě tomu, ktož tam pójde: v život věčný,
Otázky a úkoly 1. Oč se v písni prosí? 2. Jak je v písni chápán a zachycen sv. Václav? 3. Jaký verš se opakuje ve skladbě Hospodine, pomiluj ny i v písni Svatý Václave? Co znamená? 4. Co je asonance?
ROZMACH ČESKÉ LITERATURY (14. stol.) Historické souvislosti:
Epika Alexandreida (rozhraní 13. a 14. stol.)
Dalimilova kronika (poč. 14. stol.)
Dalimilova kronika: O selské kněžně Boženě Když v postoloprtské stráni lovil Oldřich, znenadání za jednou vsí nad říčkou spatřil selku mladičkou, jak v košili bez oplecka, bosa, umáčená všecka, pere. Byla krásná, milá, - 19 -
Oldřichu se zalíbila, že tvář měla čistou, něžnou. A tak ji učinil kněžnou. Ona kněžna dokonalá Božena se jmenovala. Oldřich nedbal nic, že páni to manželství jemu haní.
Literatura 1
Řek: „Tak už to v světě chodí, že se z chlapa šlechtic rodí a že sedlák neřídce za otce má šlechtice. Stříbro poctu rodu vrací, chudý šlechtic jméno ztrácí. Pán i kmán jsou jedna krev, proto potlačte svůj hněv, že jsem si vzal za ženu prostou dívku Boženu. Ve mně každý pána hledá. Na Přemysla, na praděda nejdříve však pomyslete, jenž z oráče na knížete povýšen byl. Všichni stejně počati jsme byli v ženě, ač pokládán za šlechtice je ten, kdo má stříbra více.
Chci žít s českou selkou skrovnou spíš než s Němkou, císařovnou. Pouto krve vždy je silné, Němka k Čechům sotva přilne. Vaše utrhačné řeči o hlouposti jenom svědčí. Jak u Němky byste, páni, chtěli prosit o zastání? Čeleď z Němec, z Němec mistři, Němkyně je na koni a mé děti, synci bystří, německy jen švadroní. Vidím, jak zem vadne, chřadne, jak Čech nemá právo žádné." Božena, ta přála právu, ctila lidi všeho stavu. Oldřichu pak selka zdravá dala syna Břetislava.
Otázky a úkoly 1. Stručně shrňte obsah ukázky. 2. Jak autor projevuje vlastenectví a demokratičnost? 3. Jaké obavy vyslovuje autor? Mastičkář (asi polovina 14. stol.)
Legenda o sv. Prokopu Život sv. Kateřiny
Život svaté Kateřiny …v němž její líbezné vlasy také muka trpěly, vlasy, jež se dráže skvěly nežli všechno zlato země. Ty pocuchány daremně chvěly se po její šíji a tam, kde ty biče bijí, mezi žíně zapleteny, i s kůží byly vytrženy, a když biče švihly zase, zůstávaly vbity v mase, a tu v krvi se blýskaly. Tak ty svaté barvy plály na té panně zbičované v mase i v podlité ráně,
bíle, černě a zeleně, modře, žlutě a červeně, každá v své vlastní podstatě. Ach, to láska tu bohatě všechny stany své rozbila, že ta panna Bohu milá může strpěti to bití! Drahé Izoldy napití předtím bylo jí podáno, když ve snách bylo dokonáno její snoubení s Tristanem, jenž je nad vší věcí pánem a nad nějž není druhého.
- 20 -
Literatura 1
Otázky a úkoly 1. Proč byla Kateřina umučena? 2. Jaké barvy se v textu vyskytují a jaký je jejich symbolický význam? 3. Všimněte si naturalismu, s jakým středověký autor líčí scénu bičování. Proč tomu tak je? 4. Na jaké dílo zde naleznete narážku, co o něm víte a jak souvisí s osudem sv. Kateřiny?
Lyrika (rozvoj ve 2. pol. 14. stol.)
Latinská tvorba Karel IV. (1316–1378)
Vita Caroli
Mravokárné a satirické skladby Píseň veselé chudiny (konec 14. stol.) Podkoní a žák (konec 14. stol.)
Podkoní a žák Podkoní žákovi Žáku, ty mizero jeden! Nač tak zpupné řeči vedeš? Vždyť za babku cenu nemáš, hubený jsi, z metly strach máš, světem plahočíš se bídně a jen dřeš se očividně. Ač se lopotíš, jak můžeš, na lepší šat se nezmůžeš, v hadrech chodit zvyk je žáků. A tvůj nocleh, ubožáku? Na kamnech si nyní hovíš, v zimě však si nepohovíš. Do hádky se s tebou pustí a na kamna tě nepustí. Ba ještě ti bude blaze, budeš-li spát na podlaze. Tvrdě se ti léhá na zem, jektáš zuby, tuhneš mrazem. (...) Mně je líp, říct mohu hrdě. Rájem se má postel zdá mi, když nastelu si slámy
a ležím v ní jako v chvojí. (...) Ale jářku, to je jisté: mne se selští chlapi bojí! Kudy chodí nebo stojí, hned přede mnou skloní hlavy: „Vítej, panici!“ mne zdraví... Žák podkonímu Hadr ze stáje jsi pouze! Znáš kdy svátek místo nouze? Vychrtlý jsi mi satrapa, ne lepší selského chlapa, když každičký den hnůj kydáš a lepším to nevystřídáš. Marně se chceš rovnat žáku, ve všem máme lepší čáku, ne jak vy, ta chátra tupá! Dotáhnu to na biskupa, když mi pánbůh bude přáti, neboť se ho nechci vzdáti. Bude-li má hlava zdravá, brzičko, už na Václava, - 21 -
Literatura 1
což tak daleko už není, získám první vysvěcení. (...) A kdo by mi mohl škodit, až si budu slavně chodit hrdě v menším rouchu zlatém, jsa už knězem či prelátem?
Když kázat budu v kostele, kde ty budeš stát jak tele v těch svých hadrech s vůní stáje, na mne pohlédnout strach maje? Proto, nebožáku bídný, nech své pýchy a seď klidný bez hádky a hašteření...
Otázky a úkoly 1. Kdo s kým vede spor a o čem? 2. Odhadněte, jak skladba skončí? Hradecký rukopis (kolem roku 1370) Satiry o řemeslnících a konšelích
Desatero kázánie božie O lišce a džbánu Hradecký rukopis: Desatero kázanie božie Sedmé jest kázanie božie: Nekraďte cuzého sbožie. Trój lid toho přěstupuje, jímž sobě peklo kupuje.
a proto těžký hřiech jmají. Kniežata vojny plodiece a chudinu tiem hubiece, plodie šosy, k tomu berně;* (ukládají domovní daně) zlodějiť jsú, pravím věrně. (…) Vizte, kak jste smyslem hlúpi, že činíte jako trúpi.* (trubci) Trúp ziedá cuzé úsilé, líbo málo, líbo velé; a když sě léto skonává, tehdy sě zle trúpom stává, že jě včely ven vypudie, s sobú bydliti nedadie.
Prvý, jenž cuzé otjímá, toho črt u peklo pojímá. Ten sě zlý lid velmi rozmohl, bezmále vše dobré přěmohl: Zlá kniežata i zlé hrabie, vévody i zlé lankrabie,* (kníže) vládyky, kupci i chlapstvo,* (poddaní) biskupi, mniši, žákovstvo, zlé jěptišky, křížovníci a k tomu zlí kanovníci panošicě i vladaři,* (dvorští služebníci) vyvržení z pekla ohaři, všichni cuzé otjímají,
Otázky a úkoly 1. Kdo překračuje přikázání stanovená církví? Koho autor obviňuje a za co? Jakým přestupkům věnuje zvláštní pozornost? 2. Čím autor obrazně vyhrožuje bohatým hříšníkům? Traktáty (učená pojednání) a kázání
Tomáš Štítný ze Štítného (mezi 1331 a 1335, zemř. 1409)
- 22 -
Literatura 1
HUSITSKÁ LITERATURA (od poč. 15. stol. do poč. 70. let 15. stol.) Historické souvislosti:
1. Počátky husitského hnutí Jan Hus (asi 1370–1415) - narozen v Husinci u Prachatic - studia na pražské univerzitě - stal se univerzitním profesorem - byl vysvěcen na kněze, kazatel v kapli Betlémské - zasloužil se o vydání Kutnohorského dekretu – 1409 - vystupoval proti bohatství církve, horlil proti mravní zkaženosti kněžstva, proti kupčení s odpustky - dochází k roztržce mezi Husem a církví – Hus musí opustit Prahu (pobýval na Kozím Hrádku a na Krakovci) - na jaře 1414 císař Zikmund vyzval Husa, aby se očistil od nařčení z kacířství před kostnickým koncilem (církevní sněm) - Hus zde neodvolal své učení, nepodřídil se autoritě církve - 6. července 1415 odsouzen k upálení na hranici Latinská tvorba: De ecclesia (O církvi)
Česká tvorba: Výklad Viery, Desatera a Páteře Knížky o svatokupectví
O pravopise českém JAN HUS: Knížky o svatokupectví Kterak faráři a třiedníci (zástupci faráře, najímáni za malou odměnu, aby vykonávali povinnosti) také svatokupectvím hřeší, z jich skutkuov muož shledáno býti. Neb muož býti svatokupec, vstupuje v farářství, když pro vzácnost světskú (pro vznešené postavení v světském životě), pro sbožie (pro majetek) neb rozkoš tělesnú, a snad nehodný pro hříchy jiné a pro neumění k spravení (k vedení) lida vstúpí v farářství. (…) Druhé muož býti farář svatokupcem, nutě lidi, aby dávali od křtu, od zpovědi, od pohřebu, od božieho těla, od svatého oleje, od oddání manželův, od třicíti mší, od úvodu, a když nutí, nechtě zpoviedati, než aby na kostel nemocný prvé nětco odkázal. Ještě jinými obyčeji hřeší kněží. Prvý obyčej jich, že krmí mnohé pochlebníky, aby je chválili, že sú štědří, a zovú bohaté proti tomu Kristovu naučení, jenž die: „Když činíš oběd nebo večeři, neroď volati přátel nebo bohatých!“ Druhý obyčej, že chovají čeleď nepotřebnú úřadu kněžskému, jako - 23 -
Literatura 1
střelcóv, komorníkóv a mnoho panoší. Třetí obyčej, že kupujú mnoho nepotřebných orudí (nádobí), jako mísy striebrné, koflíky, lžíce, polštáře a lože pyšné a jiné věci mnohé. Čtvrtý obyčej, že stavějí domy přílišně nákladité, bořie dobré, v nichž by mohli dobře bydliti, a stavějí jiné; a jakž se nebude líbiti, ihned obořie a jiné náklady učiní. Ale oboří-li se co v kostele, toho netbají, aby opravili, ale chudé lidi pudí, aby naložili (nutí, aby na to dali peníze). Pátý obyčej, že chovají koně krásné a přípravu (postroje) pyšnú na ně strojí a pak psuov mnoho lovčích, jimiž chudých almužnu maří. Otázky a úkoly 1. Proč podle Husa vstupují lidé do kněžského stavu? 2. Co odsuzuje Hus na církvi? 3. Jaký význam má slovo svatokupectví? 2. Literatura revolučního období Jan Žižka z Trocnova (?1360–1424) Vojenský řád Další památky tohoto období: Jistebnický kancionál Ktož jsú boží bojovníci
Ktož jsú boží bojovníci Ktož jsú boží bojovníci a zákona jeho, prostež od Boha pomoci a úfajte v něho, že konečně vždycky s ním svítězíte.
a před nepřáteli neutiekajte! Dávno Čechové řiekali a příslovie měli, že podlé dobrého pána dobrá jiezda bývá. (válečná výprava) Vy, pakosti a drabanti, (záškodníci, neozbrojení provázející vojsko) na duše pomněte, pro lakomstvo a lúpeže životóv netraťte a na kořistech se nezastavujte!
Kristusť vám za škody stojí, stokrát viec slibuje, pakli kto proň život složí, věčný mieti bude; blaze každému, ktož na pravdě sende. (zemře za pravdu) Tenť Pán velíť se nebáti záhubcí tělesných, velíť i život složiti pro lásku svých bližních. Protož střelci, kopiníci řádu rytieřského, sudličníci a cepníci lidu rozličného, pomnětež všichni na Pána štědrého!
Heslo všichni pamatujte, kteréž vám vydáno, svých hauptmanóv pozorujte, (dbejte příkazů velitelů) retuj druh druhého, (ochraňuj) hlediž a drž se každý šiku svého! A s tiem vesele křikněte řkúc: Na ně, hr na ně! Bran svú rukama chutnajte, (zbraň uchopte a pevně stiskněte) bóh pán náš, křikněte!
Nepřátel se nelekajte, na množstvie nehleďte, pána svého v srdci mějte, proň a s ním bojujte
- 24 -
Literatura 1
Otázky a úkoly 1. Má píseň pouze náboženský obsah, nebo plní ještě jiné, další funkce? 2. Vyhledejte v textu verše, které dosvědčují, že husité byli podřízeni přísné kázni. Budyšínský rukopis
Vavřinec z Březové (1370–?1437) Husitská kronika Píseň o vítězství u Domažlic Význam husitského hnutí: 3. Období polipanské (pol. 30. let do konce 60. let 15. stol.) Petr Chelčický (1390–1460)
O trojím lidu O boji duchovním Sieť viery pravé
PETR CHELČICKÝ: Sieť viery pravé Protož tu jest sieť Petrova velmi zedrána, když jsta ta dva velryby veliká v ni vešla, to jest kněz najvyšší s panováním královským a se ctí nad ciesaře, a druhý velryb ciesař s panováním, s úřady a s mocí pohanskú pod kóží viery uvalil se (vevalil se). A když jsta se ta dva velryby hrozná v té sieti již obracela, tehda jsta ji tak zedrala, že jest jie málo co v celosti ostalo. A od tú dvú velrybú tak odpornú sieti Petrově narodilo se rot šibalských přieliš odporných té sieti, od nichž jest tak velmi zedrána ta sieť, že jediné jí znamení (vnější znaky) jsú ostala a jména křivá (falešná). A najprvé roty šibalské mnichové, mnohotvárného kroje a peřestiny, potom roty školnie kolejátské, potom roty farářské, pak z neučených mnohé tváři erbové, potom roty a šibalstvie městská; a s těmi rotami šibalskými všel jest všecek svět v sieť viery Petrovy se vším zlosynstvem, což jeho muož ten svět mieti v sobě. A že ta všecka šibalstvie těch rot mnohých všecka sobě osobují panovanie pohanské a světské a táhnú se k němu všemi silami, chtiece každý panovati. Což najdále muož kto z nich zem osáhnúti (zabrat), o to usilují, jakúžkoli mocí neb lstí neb násilím sobě osobují panství mdlejších (bezbranných), anebo koupením, anebo po dědictví, chtiece vždy panovati, což najšíře muož kto. Protož v tom panování dělé se: jedni jsú páni duchovní a druzí světští. A ti všickni páni tak k sobě ta panování táhnúce, že netoliko jsú tak zedrali vieru mezi sebe, ale i královstvie zemské tak jsú rozsápali mezi se, že hlavní pán, král, nemá nad kým panovati, aniž zbožie muož k tomu dosti mieti, aby se živil s svú čeledí. Nebo páni opatové osáhli jsú zemi
- 25 -
Literatura 1
široce, kanovníci, jeptišky města, hrady, krajiny, vsi, a páni korúhevní a panoše na druhú stranu, že zde v celém kraji ve mnoho mílech jediné vsi nemá král k svému panování. Protož ti páni zemané chtěli by králi nějakému ciziemu, Němci bohatému, ješto by cizie země dral k svému panství, nebo oni osáhše královo panství nepustie se jeho, než chtěli by králi tomu, aby jim přidával, nadera na jiných zemiech. Otázky a úkoly 1. Co se obrazně rozumí sítí? Kdo síť podle autora trhá? 2. Na co je zaměřena autorova kritika? Kdo přestupuje zákony křesťanství? Jednota bratrská (1458)
Diplomatická aktivita Jiřího z Poděbrad obnovila styky s Evropou: Václav Šašek z Bířkova (15. stol.) Deník
RENESANCE A HUMANISMUS (od poč. 14. stol. do konce 17. stol.) Historické souvislosti: - od konce 13. stol. – v Evropě – společenské změny – zasahovaly do umění, vědy, filozofie a literatury - rozvoj přírodních věd – o člověku (Ján Jesenius – první pitva) - astronomické objevy – Mikuláš Koperník, Galileo Galilei, Giordano Bruno - zámořské plavby – Kryštof Kolumbus - omezení vlivu církve - renesanční kultura se zesvětštila a přiblížila člověku - církevní učení zkoumáno rozumem a kritizováno - snaha o reformaci církve - základní ideologií = křesťanství Architektura: - návrat k antickému a románskému umění - měšťanské domy, paláce, zámky se zahradami, letohrádky, radnice - paláce Louvre v Paříži, zámky na Loiře, chrám sv. Petra v Římě - zámek v Litomyšli, Opočně, Častolovicích, renesanční náměstí v Novém Městě nad Metují - Rafael Santi, Michelangelo Buonarroti Malířství: - objev perspektivy – pohled do prostoru, témata z antické mytologie, krása lidského těla - M. Buonarroti (Sixtinská kaple), Leonardo da Vinci (Mona Lisa), Rafael Santi, Sandro Botticelli, Hieronymus Bosch (Zahrada pozemských rozkoší) Sochařství: - portréty, volné sochy, monumentální náhrobní památníky - M. Buonarroti (David) Ideálem je všestranný umělec
- 26 -
Literatura 1
Renesance (z franc. la renaissance = znovuzrození) - myšlenkový a umělecký proud, který vzniká na přelomu 13. a 14. stol. v Itálii Znaky: 1) duchovní tematika nahrazena světskou – zájem o lidskou existenci - obrat od Boha k člověku, touha po pravdivém poznání člověka a pozemského života 2) kult smyslů a příklon k pozemským radostem 3) návrat k antice - důraz na rozum, zájem o člověka, antika jako vzor (její kultura a životní styl) 4) humanismus (latin. humanus – lidský) - myšlenkový proud renesance – zájem o člověka, svobodný rozvoj osobnosti, víra v neomezené schopnosti člověka Literatura: - rozvoj literatury v národních jazycích, ustupuje literatura psaná latinsky - žánry – středověké (legenda, satira, kronika, dvorská lyrika, povídka, román), antické (epos, epigram, óda, tragédie, komedie, alegorie), cestopisy, životopisy - vynález knihtisku – vynálezcem byl Němec Johannes Gutenberg, který tiskl v r. 1445 v Mohuči první knihy (knihy vytištěné do r. 1500 – inkunabule = prvotisky) ITÁLIE Dante Alighieri [aligjéri] (1265–1321)
Božská komedie
DANTE ALIGHIERI: Božská komedie Zpěv třetí Obraz pekla, hříšníků a provinilců; ukázka začíná nápisem na bráně pekelné: MNOU PŘICHÁZÍ SE K SÍDLU VYHOŠTĚNCŮ, MNOU PŘICHÁZÍ SE DO VĚČNÉHO BOLU, MNOU PŘICHÁZÍ SE V ŘÍŠI ZATRACENCŮ.
NADĚJE ZANECH, KDO MNOU UBÍRÁ SE!
Ta slova děsná nadepsaná tmavě jsem uviděl tam na průčelí brány a řek: „To těžko srovnávám si v hlavě!“
PÁN SPRAVEDLNOST DAL MI DO ÚKOLU! JSEM DÍLO, KTERÉ CHTĚLY K SVĚTA SPÁSE MOC BOŽÍ, MOUDROST S PRVNÍ LÁSKOU SPOLU!
On, jemuž mnohé vědomosti dány, pravil: „Zde sluší nechat lstí i zmatků, umrtvit strach svůj a být odhodlaný!
NEBYLO PŘED MÝM VZNIKEM VĚCÍ V ČASE, JEN VĚCI VĚČNÉ. JÁ TAK VĚČNÁ PRÁVĚ: - 27 -
Literatura 1
Jsme tam, kam řekl jsem, že půjdem vkrátku, bys uzřel zavrženců velkou muku, jimž rozum vzat byl, nejvyšší všech statků.“
výskot a tleskot všech těch bědných duchů hřmot působily, které bez ustání vzduchem, jenž bez barvy a času, krouží jak písku smršť, již vichr žene plání.
A pak svou rukou stisknuv moji ruku, s radostí na tváři mně pro potěchu, do jícnu ved mě tajemství a hluku.
Mne také schvátil děs, jenž se tam plouží, a řek jsem: „Mistře, jaké jsou to davy? Jaký to lid se tady mukou souží?“
Tam bylo nářku, výkřiků a vzdechů, jež nesly se do bezhvězdného vzduchu, až v slzách sotva popadal jsem dechu.
Tu pravil on: „Tak žalostně tu tráví trest věčný bědné duše smutných tvorů, kteří si žili bez hany a slávy.“
Jazyky divné, řeči hrozné sluchu, divoké skřeky, rozzuřené řvaní,
Rájem provází básníka Beatrice – symbol nadpozemské dokonalosti Ty, paní má, ty jsi má naděje, Dovedla jsi mne, štvance z temnoty šlas do pekel, abys mne uzdravila, až ke svobodě, šel jsem, jak jsi chtěla, až tam jsem viděl tvoje šlépěje, po cestách lásky, ježs vybrala ty. tolik jsem poznal jen proto, žes byla ty po mém boku, jen z té dobroty, z tvé milosti se do mne vlila síla.
Přej mi to světlo, jímž ses rozhořela v mé duši ty, aby pak duše má ti byla milá, až vyklouzne z těla.
Otázky a úkoly 1. Kdo je hlavní postavou skladby? Kdo hlavního hrdinu doprovází? 2. Co svědčí ještě o typicky středověkém myšlení a co už o renesančním názoru na svět? 3. Co je duchovní epos? 4. Proč se strofám skladby říká tercíny? Francesco Petrarca [frančesko petrarka] (1304–1374) Zpěvník
FRANCESCO PETRARCA: Zpěvník Vzduch plný par a dotěravá mlha, již nakupily kolem dravé větry, se náhle promění a přijde déšť: A už jsou téměř křišťálové řeky a místo svěžích mechů po údolí je vidět jen jinovatku a led.
a obklopené nehybností řeky, když padá z oblohy mírnější déšť. Za chvilku přejde každý velký déšť a v teple roztají sněhy a led a vidíš, jak se pyšně vzedmou řeky.
Mně houstne v srdci, chladnějším než led, z tíživých myšlenek taková mlha, jaká se zvedá tady nad údolí, uzavřené před milostnými větry
Nezahalí nebe tak hustá mlha, aby, když prudce zaútočí větry, neprchla ze strání a přes údolí.
- 28 -
Literatura 1
Oslněn Lauřinou ctností a krásou
básníkům ani nelze vyslovit.
Do hrdé krve pokoru a klid, vznešenost, za níž čisté srdce jest, plod zralých dní a květnou ratolest, pod vážným čelem rozjasněný třpyt –
Láska se u ní s cudnou myslí snoubí, s vrozenou krásou půvab královen; a sladce mluví každý posuněk. A cosi, nevím co, se v očích hloubí, co rázem zjasní noc a zatmí den, čím hořkne med a sládne peluněk.
to dokázala v jedné ženě slít sudička hvězda, ba sám vládce hvězd; tu líbeznost, tu důstojnost a čest
Otázky a úkoly 1. Jaké znaky má sonet? Která z ukázek je sonetem? 2. Básně mají vyjadřovat stav milencovy duše. Jaké pocity jsou zde zachyceny? 3. Básnické vyjádření plný par je aliterací; co to je? 4. Křišťálové řeky – epiteton ornans (ozdobný přívlastek). Na základě jakých motivů toto slovní spojení vzniklo? 5. Vyjádření nehybností řeky je oxymóronem. Na čem je oxymóron založen? Giovanni Boccaccio [džovany bokačo] (1313–1375)
Dekameron
GIOVANNI BOCCACIO: Dekameron Tématem příběhů sedmého dne je vztah mezi mužem a ženou, zvl. vyprávění o ženách, které nad muži (manžely) vyzrály: Den sedmý – příběh čtvrtý Když král postřehl, že Elisin příběh končí, obrátil se bez průtahů k Laurettě a dal jí najevo, že si přeje, aby vyprávěla nyní ona. Proto Lauretta neprodleně takto začala: V Arezzu žil kdysi boháč, který se jmenoval Tofano. Tomu byla dána za manželku překrásná žena, jež slula donna Ghita, a on na ni neprodleně začal žárlit, aniž věděl proč. Paní to postřehla, a jsouc tím rozhořčena, častokrát se poptávala po důvodu jeho nesmírné žárlivosti; když pak jí choť neuměl naznačit ani jeden - kromě nějakých všeobecných a falešných příčin - napadlo paní, že ho nechá umřít na chorobu, které se tak bezdůvodně bál. Zpozorovala, že se jí chce zalíbit jakýsi mladík - podle jejího úsudku výborný -, i jala se s ním tajně dorozumívat, a když pak věci mezi ním a jí tak pokročily, že nechybělo než proměnit slova ve skutek, začala paní přemýšlet, kudy na to. A protože už dávno seznala, že mezi manželovy zlozvyky patří záliba v pití, začala mu pití nejenom doporučovat, ale zchytrale ho k tomu ještě vybízela. Navykla ho tak pít, že skoro po každé - kdy se jí zachtělo - manžel pil, až se opil, a ona když viděla, že je hodně zpitý -, ho uložila ke spánku. Tak se setkala se svým milencem poprvé, v čemž později bezpečně pokračovala. Spoléhala se na manželovo opilství tak, že se nejenom odvažovala přivést si milence do domu, ale častokrát meškala i větší část noci v jeho domě, který byl nehrubě daleko odtud. - 29 -
Literatura 1
Když si tedy zamilovaná paní vedla tímhle způsobem, došlo jednou k tomu, že nebohý manžel zpozoroval, že choť pobízející ho, aby pil, sama nikdy nepije, což v něm vzbudilo podezření, že tu není vše, jak by mělo být, to jest, že ho choť opíjí proto, aby si mohla dělat, co je jí libo, když on usne. I zachtělo se mu přesvědčit se, zde je tomu takto, a jednoho večera se jal řečí i chováním předstírat, že je opilý víc než kdy jindy; paní tomu uvěřila a usoudivši, že choť už více nepotřebuje, uložila ho okamžitě ke spánku. To udělala, vyšla z domu, jak to obvykle dělala, a šla do domu svého milence, kde pobyla až do půlnoci. Jakmile Tofano zjistil, že je žena pryč, vstal, šel k vratům, zavřel je zevnitř a postavil se k oknu, aby viděl, až se bude žena vracet, a mohl jí dát na srozuměnou, že ví o jejích záletech; a tak tam čekal, až se žena vrátila. Ta ovšem, když přišla k domu a zjistila zvenčí, že je zavřeno, byla zoufalá a pokoušela se otevřít násilím. Tofano nějakou chvíli čekal a potom řekl: „Paní, namáháš se nadarmo, protože sem dovnitř už se nikdy nemůžeš vrátit. Jdi, vrať se tam, kde jsi až dosud byla, a buď jista, že sem nevstoupíš dříve, dokud ti v přítomnosti tvých příbuzných a sousedů neprokáži onu čest, jaká ti náleží.“ Paní ho začala prosit, aby jí pro lásku boží ráčil otevřít, ježto nepřichází odtud, odkud on se domnívá, neboť prý byla na procházce s jednou sousedkou, jelikož noci jsou dlouhé a ona nemůže pořád jen spát nebo potloukat se sama po domě. Prosby jí však nebyly nic platné, poněvadž se ten hlupák rozhodl, že se o její hanbě, o níž nikdy neměl potuchy, musí dovědět všichni aretinští občané. Paní vidouc, že prosbami nic nezmůže, uchýlila se k výhrůžkám a pravila: „Jestli mi neotevřeš, udělám z tebe nejnešťastnějšího člověka pod sluncem.“ Tofano jí na to odvětil: „A copak bys mi mohla udělat?“ Paní, jejíž důvtip zbystřila svými radami láska, odpověděla: „Než bych strpěla hanbu, kterou mi chceš neprávem připravit, skočím tuhle do studny, co je nedaleko, a až mě tam najdou mrtvou, nikdo ti neuvěří, že jsi mě tam v opilosti nehodil ty; budeš potom muset prchnout, přijdeš o vše, co máš, a budeš muset žít ve vyhnanství nebo ti utnou hlavu jakožto mému vrahu, kterým se skutečně staneš!“ Tato slova nikterak neodvrátila Tofana od jeho bláznivého nápadu, pročež paní pravila: „Nuže, nemohu už to tvé ukrutenství déle snášet. Bůh ti odpusť. Odnes jen mou přeslici, kterou tady zanechávám.“ To pravila, a protože byla noc tak temná, že by byl na ulici jeden druhého nepoznal, odebrala se paní k studni, vzala kámen, který tam ležel, vykřikla: „Bůh mi odpusť!“ - a hodila kámen do studny. Jak spadl do vody, ozvalo se velké žbluňknutí, jež Tofano zaslechl a rázem byl skálopevně přesvědčen, že se jeho choť vrhla do studny: popadl proto vědro s provazem, rychle vyběhl z domu a utíkal k studni ženě na pomoc. Když ho paní, jež se ukryla u vrat, uviděla běžet k studni, vklouzla do domu, zavřela za sebou, odebrala se k oknu a pravila: „Jestliže chcete ředit víno vodou, nedělejte to v noci.“ Tofano, slyše tato slova, seznal, že byl napálen, a vrátil se k vratům; protože však nemohl dovnitř, žádal, aby mu žena otevřela. Paní však přestala mluvit tiše, jak až dosud mluvila, a jala se k němu promlouvat: „Při víře Kristově, ty ohavný opilče, dnes v noci se sem nedostaneš; mám už dost těch tvých návyků a patří se, abych konečně ukázala každému, co jsi zač a kdy se vracíš domů.“ Tofano se rozběsnil, začal jí také spílat a povykoval, až sousedé zaslechli rámus, vstali a běželi - muži i ženy - k oknům, tážíce se, co se děje. Paní plačky spustila: „Tady ten zlý člověk mi v noci chodí domů opilý nebo vyspává po krčmách a potom se takhle vrací domů. Dlouho jsem to snášela, ale nikam to nevedlo; teď však už to déle trpět nemohu, a proto jsem se rozhodla, že mu udělám tu hanbu, že mu zavřu dům, abych viděla, zda se polepší.“ Hlupák Tofano zase dole vyprávěl, jak se vše událo a tuze vyhrožoval. Paní pravila sousedům: „Nu tak se podívejte, jaký je to člověk. Co byste tomu řekli, kdybych já byla na ulici, jako je on, a on byl doma, jako jsem já? Na mou věru pochybuji, že byste uvěřili, že mluvím pravdu. Podle toho můžete dobře seznat, při jakém je rozumu. On říká, že jsem udělala to, o čem já jsem přesvědčena, že to udělal právě on. Věříte, že mne chtěl postrašit tím, že hodil nevímco do studny; ale kdyby byl Bůh dal, aby tam on skočil doopravdy a utopil se, bylo by se víno, kterým se nezřízeně nalil, tuze dobře rozředilo.“
- 30 -
Literatura 1
Sousedé, muži i ženy, všichni začali Tofana kárat, dávat vinu jemu, spílat mu za to, co říkal o své manželce, a zakrátko se nesl od souseda k sousedu takový křik, že dospěl až k příbuzným paniným. Ti sem hned přišli, a když vyslechli od toho a od onoho souseda, oč jde, popadli Tofana a nandali mu jich tolik, že byl jako rozmlácený. Nato vešli do domu, vzali věci, jež patřily paní, a odešli s nimi i s paní do svého domova, přičemž Tofanovi vyhrožovali, že pochodí ještě hůře. Když Tofano viděl, jak to špatně dopadlo a kam ho zavedla žárlivost, svolal své přátele, a protože za své jmění vděčil ženě, požádal je, aby mu byli prostředníky. Posléze dosáhl toho, že se jeho choť v míru a pokoji vrátila do jeho domu; slíbil jí, že už nikdy nebude žárlit, a mimo to jí dovolil, aby ve všem jednala podle své libosti, ale tak, aby to on neviděl. A tak ten hloupý výr utrpěl škodu a ještě dělal smír. Nechť žije láska a zhyne starost a všechny trampoty! Otázky a úkoly 1. Vysvětlete pojem rámcová povídka. 2. Co staví autor proti církevnímu pojetí světa jako slzavého údolí – s odříkáním a přípravou na smrt? 3. Život které společenské vrstvy autor zachycuje? 4. Charakterizujte obě hlavní postavy příběhu. 5. Čeho a koho se týká autorova shovívavá, úsměvná kritika? Čemu se vysmívá? 6. Proč myslíte, že Dekameron působil ve své době poměrně skandálně?
Niccolo Machiavelli [nikolo makjaveli] (1469–1527) Vladař
Marco Polo (1254-1324) Milion
FRANCIE François Villon [fransua vijon] (1431–1463?) původním jménem Francois de Montcorbier [d monkorbjé] Malá závěť
Velká závěť
FRANÇOIS VILLON: Závěť úryvek (1462) Já dobře vím, že hříšný jsem, však Tvůrce, jenž mě z prachu zdvih, nechce mě přec mít umrlcem; chce, abych kál se z hříchů svých.
Smrt - to je totéž jako hřích. Bůh - život jest a k nám se sklání. Budu-li kát se z činů zlých, Božího dojdu slitování. - 31 -
Literatura 1
Kdybych si myslil, že mým skonem se krapet dobra vykoná, já k smrti odsoudím se honem, jako bych bestie byl zlá. Mnou nikdo křivdy nedozná, pěšky si choď, či v truhle nes se. Však chudák zemře-li jak já, hora se věru nezatřese. –
žil poctivě a podle práva. Z latinsky dochovaných děl je tato historická zpráva. Mne kdyby Bůh tam postavil a kdyby král ve svém dobrodiní mne statky světa obdařil a pořád já bych, roven svini, ved hříšný život, který špiní tak ať mě k špalku vleče kat! Nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad. -
Žil jednou jistý Diomed, když Alexandr kraloval. Ten jako násilník si ved a cizí lodi raboval. Konečně chytli ho a král s ním arci naložit chtěl zle: když lupič před ním v poutech stál, měl potrestán být na hrdle.
Je mi tak líto mého mládí, kdy frajeřil jsem, dováděl; sám Bůh ví, kam ta léta pádí, a já bych zadržet je chtěl. Můj mladý čas! Kam odešel? Či odklusal? Kdo může říct? Najednou někam odletěl a nenechal mi vůbec nic.
I táže se ho panovník: „Proč pirátství se oddáváš?“ i odpoví mu loupežník: „Proč, pane, pirátů mi láš? Že vyjíždím - jak dobře znáš jen s kocábkou, ne s dvojstěžníkem? Mít výzbroj, jako ty ji máš, byl bych, čím ty jsi: panovníkem!
(…) Já miloval, to nezapírám, a miloval bych ještě rád, teď řemenem však břicho svírám a v srdci žal a v břichu hlad, to je pak těžké milovat; chceš-li se kochat svými city, dřív o žaludek musíš dbát: neb v lásce hbitý, jen kdo sytý.
Co dělat! Člověk nemá viny! Co naložil ti osud, nes! Osud je vinen, nikdo jiný; a já, já zkusil jako pes! Když můžeš, odpusť mi! a věz: kde chudoby je víc než dost to ví už každé dítě dnes -, tam nerodí se samá ctnost.“
Ach, kdybych já byl studoval v svém mládí bláznivém, můj Bože, a na dobré se mravy dal, teď měl bych dům a měkké lože. Však způsobné já dítě? Cože? Já za školu jen chodil, běda! To slovo bolí jak hrot nože a skoro dál mi psát už nedá.
Vrtalo mozkem knížecím, co Diomed mu pověděl, až „Tak ti osud zaměním: z neštěstí na šťastný,“ mu děl. Tu do sebe ten zbojník šel,
FRANÇOIS VILLON: Balada, kterou Villon napsal Léta Páně 1458 na námět, jejž u svého dvora v Blois určil vévoda Orleánský Já u pramene jsem a žízní hynu, Jen to mi nesporné, co plno stínů, horký jak oheň, zuby drkotám, kde světlý den, tam cestu sotva znám, dlím v cizotě, kde mám svou domovinu, kde průzračnost, tam výkladem se minu, ač blízko krbu, zimnici přec mám, svou znalost vděčím náhlým náhodám, nahý jak červ, oděn jak prelát sám, vše vyhrávaje, čím dál smolněj hrám, směji se v pláči, doufám v zoufání, dím „dobrý večer“, jitro-li se skví, mně lékem je, co jiné poraní, když ležím naznak, strach mám z padání, mně při zábavě oddech není přán, bohatství čekám, ničí nejsem pán, já sílu mám a žádný prospěch z ní, mám vše, co chci, – nic, na čem srdce lpí srdečně přijat, každým odmítán. srdečně přijat, každým odmítán.
- 32 -
Literatura 1
K věcem, jež neznám, horoucně se vinu, ženu se k cíli, jehož nežádám, kdo ke mně vlídný, tomu dávám vinu, kdo mluví pravdu, tomu lhářů lám, můj druh je ten, kdo vemluví mně klam a „labuť černá je jak havran“ dí, v tom spojence zřím, kdo mi ublíží, mně jedno, jsem-li šalbě ve psí dán,
mám v mysli vše, jen ne to nejbližší, srdečně přijat, každým odmítán. Ó kníže, každý, kdo to čte, nechť ví: nic neznám, ač mám o všem vědomí. Jsem stranický, jsem zastánce všech stran. Co chci? Být z těch zas, plat kdo bráti smí, srdečně přijat, každým odmítán.
Otázky a úkoly 1. Jak Villon hodnotil svůj život? 2. Co je podle Villona příčinou zločinu (stačí demonstrovat na dvou verších)? 3. Jakou formu má tzv. villonská balada? 4. Kdo z českých autorů tvořil francouzské balady? 5. Proč je Villon nazýván prokletým básníkem? 6. Kteří autoři vytvořili autobiografická díla o Villonovi? François Rabelais [fransua rablé] (1494–1553)
Gargantua a Pantagruel [gargantya a pantagriel]
FRANÇOIS RABELAIS: Gargantua a Pantagruel O Gargantuově mládí Gargantua byl po přání svého otce od tří až do pěti let živen a vychováván ve všem náležitém řádu a tento čas prožil stejně jak tamější dětičky – totiž tak, že pil, jedl a spal; jedl, spal a pil; spal, pil a jedl. Den ze dne se válel v kalu, černil si nos, stříkal si na obličej, zešmaťchával střevíce, často lelkoval a rád se honil za motýly, nad kterými vládl jeho otec, utíral si nos o rukáv, slintal do polévky, patlal se v blátě, pil z pantofle a obyčejně třel si břicho košíkem. Brousil si zuby o dřevák, ruce si myl polévkou, česal se skleničkou, sedal si na zem mezi dvě židle, přikrýval se mokrým pytlem, pil při polévce, pojídal koláče bez chleba, kousal směje se, plival si často do umyvadla, čural proti slunci, skrýval se před deštěm do vody, koval za studena, troubil naprázdno, hrál si na nevinného, odmumlával modlitbičku, mlel stále jedno, mlátil prázdnou slámu, střílel za roh, zapřahal voly za vůz, škrabal se tam, kde ho nesvrbělo, vybíral si z nosu holuby, honil se za dvěma zajíci a nic nechytil, neviděl si na špičku nosu, vodil blechy na pastvu, lechtal se do smíchu, olizoval v kuchyni, čadil Pánu Bohu do oken, dával při ranní pobožnosti zpívat Magnificat a velice se mu to líbilo, jedl kapustu a kakal kaši, rozeznával mouchy od mléka, vytrhával mouchám nožičky, trhal papír, špinil pergamen, bral do zaječích, pil jako duha, dědil se o kořist beze lva, ořechy klátil a jiný je chvátil, měl každý mráček za kovovou výheň a měchýře za lucerny, chytal dvě mouchy jedním máchnutím, dělal osla, aby se nažral otrub, dělal si z ruky pěst, sypal zajícům svěcenou sůl na ocas, představoval si očko k očku a síť byla hotova, díval se darovanému koni vždy na zuby, skákal páté přes deváté, bral si na dvě padavčata jedno sladké jablko, dělal do země díru a bránil měsíc proti vlkům. Otázky a úkoly 1. Kdo jsou hlavní hrdinové románu? 2. Z úryvků vyberte místa, která svědčí o tom, že dílo je satirické. - 33 -
Literatura 1
ŠPANĚLSKO Lope de Vega (1562–1635)
Ovčí pramen (Fuente ovejuna [ovechuna])
LOPE DE VEGA: Ovčí pramen *** RODRIGO Rozumím. Všech tři sta stejné zaslouží si odplaty. Vyšetřil jsem podrobně všechny viny komturovy, vyšetřit jsem dal váš odboj. Tři sta šibenic - anebo tři sta životů; toť moje těžké rozcestí, to má je odpovědnost. (po dlouhé pauze) Ale dám-li viníkům, jichž přes tři sta neboť viníky jste všichni dám-li místo trestu milost, slibujete, že mi pak toho největšího, toho, jenž se nejhůř provinil a jenž s vámi všemi vyjde bez trestu, že mi jej potom dobrovolně, bez mučení prozradíte?
ESTÉBAN Slibujeme. RODRIGO Tedy slyš mě, starosto, slyš mě, obci. Místo tří set šibenic - já vztyčuji jménem Jeho Veličenstva tento ortel: Všem vám budiž dána milost! A teď jméno! Kdo to byl, kdo na komtura spáchal násilnické ono povstalectví? Kdo je vinen? VŠICHNI (temně) My, Fuente Ovejuna! RODRIGO Onen jeden, jediný, kajícně zde klekni na zem! VŠICHNI (poklekají) My, Fuente Ovejuna! RODRIGO (pokročí vpřed, naléhavě) Kdo ho zabil? Kdo je vrah? VŠICHNI (vstanou) My, Fuente Ovejuna! (Opona. Konec.)
Otázky a úkoly 1. Na čem se domluvili vesničané v případě soudního jednání? 2. Proč panovník vesničanům trest promíjí? 3. Má drama hlavního hrdinu?
Miguel de Cervantes y Saavedra [migel de servantes savedra] (1547–1616) Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha [kychot de la manča]
- 34 -
Literatura 1
MIGUEL DE CERVANTES: Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha Kapitola XXII. O tom, jak don Quijote vrátil svobodu mnoha nešťastníkům, kteří byli proti své vůli vedeni někam, kam se jim nechtělo. Potom se zadíval na všechny přikované a promluvil k nim takto: „Ze všeho toho, co jste mi, bratři moji přemilení, jeden po druhém pověděli, vyrozuměl jsem více než jasně, že vás sice odsoudili za vaše viny, ale že s trestem, jehož břímě na sobě nesete, spokojeni nejste a jdete na galeje velmi neradi a věru proti své vůli a možná též, že jenom nedostatek odvahy, kterou projevil tamhleten při mučení, jenom to, že onen neměl dost peněz a tenhle opět mocného ochránce, a konečně i to, že soudce nevynesl rozsudek podle práva, to všechno, pravím, uvrhlo vás do zkázy a zavinilo, že jste snad právem věřili ve spravedlnost, ale nedočkali se jí. A vrací se mi to nyní tak živě na mysl, mluví to ke mně, přemlouvá mě, ba rovnou nutí, abych na vás ukázal, proč mě nebe seslalo na svět a pak uvedlo ze své vůle do řádu rytířského, v němž jsem učinil slib, že budu pomáhat slabým a před zpupností mocných vždy ochraňovat lidi utlačované. Protože však vím, že jest jedním z pravidel moudrosti a obezřetnosti, aby se lidé neutíkali k násilí, když lze něčeho dosáhnout po dobrém, rád bych nejdříve poprosil zde tyto pány komisaře i strážce, aby byli tak laskaví a zbavili vás pout a nechali vás odejít s pokojem.“ (...) „To jste to pěkně vymudroval!“ vyjel si na něho komisař. „Nic chytřejšího vám už nenapadlo? Jak může někdo na nás chtít, abychom mu vydali královy vězně, jako bychom měli právo je propustit a on nám to mohl tady na silnici poručit! Jeďte si, vašnosto, s Pánem Bohem svou cestou a narovnejte si na hlavě raději ten hrnec a nestrkejte prsty do toho, po čem vám nic není.“ „Vám dám jednu po pazouru, vy kryso prašivá!“ rozkřikl se na něho don Quijote. A už se na něho vrhl tak prudce, že se napadený nezmohl ani na obranu a spadl na zem, zraněn dost těžce rytířovou píkou. Na štěstí pro dona Quijota byl to právě ten s mušketou. Ostatní strážci byli z toho zprvu celí zkoprnělí, neboť se něčeho takového nenadáli, pak se však z toho leknutí přece jen vzpamatovali, jezdci se chopili mečů, pěší popadli halapartny a uhodili na dona Quijota, který je klidně očekával. A jistě by se mu bylo zle vedlo, kdyby galejníci vidouce, že se jim naskýtá příležitost dostat se na svobodu, nebyli toho hned využili a nepokoušeli se rozrazit řetěz, k němuž byli přikováni. Nastal takový zmatek a shon, že strážci vrhající se hned proti galejníkům, kteří se zbavovali pout, pak opět útočící na dona Quijota, který dorážel zase na ně, nestačili vlastně na nic. (...) „Dobrá, dobrá,“ řekl nato don Quijote. „Vím však, co se teď ještě sluší a patří.“ A svolal hned všechny galejníky, kteří byli celí zdivočelí a obrali zatím už komisaře a svlékli ho do naha. Obstoupili tedy milého rytíře, aby zvěděli, co vlastně chce, a on řekl: „Lidé dobrého rodu dovedou být vděčni za prokázaná dobrodiní, a jedním z hříchů, které Pána Boha urážejí nejvíce, je nevděk. Říkám to proto, že jste se, páni moji milí, přesvědčili zajisté nejlépe sami, co všechno jsem pro vás učinil. Chtěl bych teď a trvám na tom, abyste se mi odvděčili za prokázané dobrodiní jen tím, že na sebe znovu vezmete tento řetěz, který jsem z vašich šíjí sňal, a vydáte se na cestu do města Tobosa, předstoupíte tam před paní Dulcineu a řeknete jí, že se jí dává poroučet její rytíř Smutné podoby, a budete jí potom dopodrobna vyprávět, jak se událo to slavné dobrodružství od začátku až do té chvíle, kdy jsem vám vrátil vytouženou svobodu. Jakmile to vykonáte, můžete si jít spánembohem, kam se vám zachce.“ (...) Pasamonte nebyl žádný světec, věděl již také, že don Quijote nemá v hlavě všechno v pořádku, když vyvedl takový bláznovský kousek a usmyslil si navrátit jim svobodu, i dal si to nyní líbit jen chvilinku a pak mrkl na své kumpány, odběhl s nimi trochu stranou a už na dona Quijota kamení tak pršelo, že se nestačil krýt svým štítem a chudák Rocinante dbal ostruhy asi tolik, jako by byl náhle zkameněl. Sancho se přikrčil za svého osla a chránil se takto před lijavcem a krupobitím. Pěkných pár kamenů zasáhlo však přece jen dona Quijota rovnou do těla, a to tak silně, že se svalil, a jen padl, již byl u něho ten student, strhl mu bradýřskou mísu s hlavy a praštil ho s ní několikrát do zad a pak s ní ještě třískl asi ještě čtyřikrát o zem, takže ji rozbil téměř na kusy. Potom mu stáhli pláštík, který nosíval přes brnění, a byli by mu svlékli i spodky, ale bránila jim v tom kovová holenice. Sanchovi sebrali plášť, nechali ho v širém poli skorem nahého, rozdělili se o válečnou kořist a pak šel každý po svém. (…) - 35 -
Literatura 1
A don Quijote se ani nepohnul, zkormoucen a zničen, když ho tak zřídili ti, jimž prokázal tak velké dobrodiní. Otázky a úkoly 1. O čem vypravuje ukázka? 2. Kdo je titulní hrdina? Proč se vydal na cestu světem? 3. Oč don Quijote usiloval? V čem je komický, v čem obdivuhodný? Bylo jeho jednání pouze směšné? 4. Čemu se říká „donkichotství“?
ANGLIE Geoffeery Chaucer [džefri čósr] (1340–1400) Canterburské povídky [kentrberské]
Thomas More (1478–1535) Utopie
William Shakespeare [viljem šejkspír] (1564–1616)
I. období tvorby:
a) komedie: Zkrocení zlé ženy (1593)
Sen noci svatojánské (1595) Veselé windsorské paničky (1600) b) díla historická: Richard III. (1592-93) Jindřich IV. (1596-97) - 36 -
Literatura 1
c) vzniká i raná tragédie: Romeo a Julie (1595)
WILLIAM SHAKESPEARE: Romeo a Julie Prolog CHORUS Dva rody, stejně staroslavné oba – jsem v krásné Veroně – svůj dávný hněv zas ženou na nůž a zas občanova v občanských rebeliích teče krev. Dva milující, pod nešťastnou hvězdou z těch rodů narození, rodičům smír vykupují křížovou svou cestou: svou smrtí usmiřují s domem dům.
Tu jejich lásku, smrtí znamenanou, a záští, zuřivější napořád, v němž staří pro zmar dětí neustanou, dvě hodiny vám nyní budem hrát. A jestli se vám příběh nezalíbí, svou snahou nahradíme, co mu chybí.
III, 2 Zahrada Kapuletových Vystoupí Julie JULIE (...) Přijď, noci, Romeo, přijď, ty, jenž jsi den mé půlnoci, a na křídle jí spočiň jak v peří havranově nový sníh! Přijď, vlídná noci, něžná, snědolící, a dej mi Romea! Měj si ho ty, až zemřu! Rozkrájej ho na hvězdičky a jeho krásou nebe zkrásní tak, že celý svět se bude kořit noci a odřekne se křiklavého slunce. Ach, koupila jsem lásku jako dům, v němž ještě nebydlím. Jsem zakoupena, leč nepřevzata. Tento den je dlouhý, jak předsváteční noc je dítěti, jež nové šaty dostalo a nesmí je obléknout. – Hle, chůva přišla, chůva Vystoupí Chůva s provazy. a nese zprávy. Vysloví-li jen to jméno Romeo, bude poslem shůry. Co neseš? Co to máš? Ty provazy, jak říkal Romeo? CHŮVA Ty provazy! (hodí je na zem) JULIE Proč lomíš rukama? Co se ti stalo? CHŮVA Je mrtev! Rány boží! Mrtev! Kam se teď podějeme? Ach, je po nás!
Slečno, to neštěstí! Je mrtev! Zabit! JULIE To není možné. CHŮVA Je to možné. On, náš Romeo to sved. – Romeo! Romeo! Kdo by si to byl pomyslil? – Váš Romeo! JULIE Copak jsi ďábel, že mě takhle týráš? Jek těchto muk je v peklích domovem. Což si vzal Romeo život? Řekni „vzal“ a pouhé slůvko „vzal“ mě zraní hloub než smrtonosný pohled baziliška. Vzal? Nevzal? Řekni ano, řekni ne, jedinou slabiku, jež rozhodne! CHŮVA Na vlastní oči viděla jsem ránu – Marie Panno! – v jeho mužných prsou. Ubohé mrtvé tělo! A ta krev! Jak popel zsinalý a celý v krvi! Krev, samá krev! Až jsem se poroučela. JULIE Pukni, mé srdce, bědný bankrotáři! Vy oči, do žaláře věčné tmy! Ustydni, krvi! Prachu, vrať se v prach a s mrtvým chotěm spočiň na marách! CHŮVA Jediné moje zastání! Pan Tybalt! - 37 -
Literatura 1
CHŮVA Mrtev je Tybalt. Romeo je vyhnán. Že zabil Tybalta, je Romeo vyhnán. JULIE Ach! Prolil Romeo Tybaltovu krev? CHŮVA Ba, prolil! Rány boží! On ji prolil!
Takový kavalír! Takový dobrák! Že jsem se jeho smrti dožila! JULIE Jaká to smršť, jež duje ze dvou stran? Je Romeo zabit a je Tybalt mrtev? Nejdražší bratranec? I dražší manžel? Zatrubte, trouby! Nastal soudný den. Kdo ještě žije, jsou-li ti dva mrtvi?
Otázky a úkoly 1. Posuďte úlohu chóru v Shakespearově hře a porovnejte s úlohou chóru v antických hrách. 2. Proč museli milenci svou lásku skrývat a utajit sňatek? 3. Které události zkomplikovaly situaci a byly příčinou tragédie? 4. Co chůva vyvolala svou zprávou? 5. Popište shakespearovský verš – blankvers. Kolik má stop, je rýmovaný? II. období tvorby: Hamlet, kralevic dánský (1601)
Othello (1604)
Macbeth [mekbet] (1605)
Král Lear [lír] (1606)
- 38 -
Literatura 1
III. období tvorby Zimní pohádka (1609), Cymbelin (1610), Bouře (1611) blankvers (z angl. – čistý verš) Sonety
WILLIAM SHAKESPEARE: Sonety Sonet č. 109 Ó nikdy neříkej, že zrádné srdce mám, i když můj odjezd snad v tobě ten dojem budí; spíše bych mohl, věř, odejít sobě sám nežli své duši, jež spočívá ve tvé hrudi. To je dům lásky mé; třebaže bloudil jsem jak člověk na cestách, tam, do své domoviny se vracím vždy a včas a časem nezměněn, a tak vždy smyji sám své hříchy a své viny. Nikdy si nemysli - i když jsem ovládán snad všemi slabostmi, jež mívá člověk v sobě že jsem tak zkažený, tak hloupý, abych sám pro tretku opustil nejvyšší poklad v tobě. Tretkou je pro mne svět i s celým vesmírem krom tebe, růže má, ty moje všecko v něm! Otázky a úkoly 1. Jaké téma je pro Shakespearův sonet typické? 2. Jakou podobu má Shakespearova sloka na rozdíl od dřívějších sonetů (např. Petrarcových)?
ČESKÁ RENESANČNÍ A HUMANISTICKÁ LITERATURA (od 70. let 15. stol. do 30. let 17. stol.) Historické souvislosti:
Znaky literatury: - zaměřena k problematice společenské a náboženské - důraz se klade na naučný a vzdělávací ráz - objevuje se snaha o vyrovnání s kulturou jiných zemí (Itálie, Německo) - funkce estetická a zábavná ustupuje do pozadí Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic (?1461–1510) Viktorin Kornel ze Všehrd (1460–1520)
VRCHOLNÝ HUMANISMUS (od 30. let 16. stol. do 30. let 17. stol.) Historické souvislosti:
- 39 -
Literatura 1
DĚJEPISECTVÍ: Václav Hájek z Libočan (zemřel 1553) Kronika česká
CESTOPISY: Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (1564–1621) Putování aneb Cesta z Království českého do Benátek, odtud po moři do země Svaté, země judské a dále do Egypta DALŠÍ AUTOŘI: Daniel Adam z Veleslavína (1546–1599) Jan Blahoslav (1523–1571) Filipika proti misomusům Gramatika česká Bible kralická (1579–1594) KNÍŽKY LIDOVÉHO ČTENÍ: Historie o bratru Janovi Palečkovi Trojánská kronika Historie o bratru Janovi Palečkovi Hovory s rybami Jednou v čas oběda přišel Paleček do královské světnice, kde seděl král Jiří se svými dvořany u velikého stolu. Jakmile ho uviděli, zvali ho jako obyčejně k sobě. Paleček si však nesedl k veliké královské tabuli, nýbrž usadil se ke stolu u dveří, na němž bylo prostřeno pro služebnictvo. I začalo se jíst a služebnictvu byly přineseny drobné ryby plotice. Tu Paleček vzal jednu, přistrčil si ji k uchu a ptal se jí: „Prosím tě, nevíš něco o mém bratrovi? Ne, nevíš? Neví.“ Položil plotici, vzal druhou a ptal se té, pak položil i tu a začal se vyptávat třetí. Služebnictvo se dalo do smíchu, až si toho král všiml a zeptal se: „Co se děje?“ „Milostivý králi,“ odpověděl maršálek, „bratr Paleček sedí s mládenci u stolu a mluví s rybami.“ „Bratře Palečku, co tam děláš? Jak to, že mluvíš s rybami?“ zeptal se král. „To je tak, bratře králi,“ odpověděl Paleček, „měl jsem bratra rybáře a on utonul v řece při lovení. A tak se tedy ptám těch ryb, zdali o něm něco nevědí.“ „A co říkají?“ tázal se král s úsměvem. „Říkají, že o něm nic nevědí, protože jsou ještě tuze malé. Mám se zeptat těch velkých na tvém stole, ty prý vědí víc.“ Král Jiří dobře porozuměl Palečkovu žertu, zasmál se, dal naložit na mísu ty nejpěknější ryby ze svého stolu a poslal je Palečkovi. Pak bratr Paleček nakrmil služebnictvo velkými rybami a králi Jiřímu a dvořanům dal na srozuměnou, že čeleď zaslouží za svou práci stejně vydatný oběd jako její páni. Otázky a úkoly 1. Co víte o bratru Palečkovi? 2. Které další „moudré blázny“ znáte?
- 40 -
Literatura 1
BAROKO (17. stol.) Baroko - nový umělecký sloh, který je svázán především s katolickými zeměmi a který určoval podobu umění až do 18. století - jeho název by se dal přeložit jako nepravidelná perla (portugalsky barocco) Historické souvislosti: - pol. 16. stol. – snaha o reformaci církve (o nápravu katolické církve) – reformy vnesly rozkol do jednoty křesťanského světa, odklon od poslušnosti papeži - Tridentský koncil (1545 – 1563): - Evropa se rozdělila na katolíky a protestanty - posílení autority katolické církve – obnovena inkvizice (odsuzovala kacíře), založen jezuitský řád, nesmiřitelný boj proti nekatolíkům (protestantům) - 17. stol. – rozpory vyvrcholily ve třicetileté válce (1618–1648): - v Čechách začala střetem katolických vládců (Habsburků) a českých protestantských stavů - zápas mocností o převahu v Evropě – zrod absolutistických monarchií (Francie – Ludvík XIV.) - válka končí Vestfálským mírem (1648) Vznik baroka: - vychází z napětí doby – válka, bída, epidemie (mor, tyfus), životní nejistota - nevíra v pozemský svět, pocit pomíjivosti a marnosti – obrat k Bohu a církvi - církev využila umění na ovlivnění lidí – zobrazovalo lidské utrpení, strach, bídu – vysvobození najde člověk ve svém nitru = ve spojení s Bohem - umění zdůrazňuje kontrast mezi lidskou nicotností a Boží všemohoucností Architektura: - vytváří optické iluze – mají člověka ohromovat (chrámy, kostely, kopule, přemíra ozdob, morové sloupy) - chrám sv. Petra ve Vatikánu, zámek Schönbrunn u Vídně, Zimní palác v Petrohradě Malířství: - zachycuje vnitřní napětí (křečovité výrazy), náboženské, mytologické a alegorické motivy, rozvíjí se portrétní umění - Paul Rubens, Rembrandt van Rijn, Karel Škréta, Petr Brandl Sochařství: - vnitřní napětí, neklid, dynamika, dramatické situace - Matyáš Braun (Kuks – sochy neřestí a ctností), Ferdinand Brokof (sochy na Karlově mostě) Hudba: - varhanní skladby, opery - Antonio Vivaldi, Johann Sebastian Bach, Josef Mysliveček, Jakub Jan Ryba Znaky baroka: 1) nedůvěra v rozum, absolutizace víry – vede k duchovnu – ke zjevené (boží) pravdě 2) složka citová převládá nad rozumovou – náboženská mystika, smyslovost, expresivita 3) monumentalita – baroko mělo ohromovat – člověk je nicotný proti Bohu 4) využití kontrastů – mají vyvolat strach a posílit závislost na víře (krutý ďábel x milostivý Bůh; chudoba, bída člověka x nádhera, bohatost chrámů; hrůzy válek, epidemie x nadpozemský ráj; dokonalý Bůh x hříšný člověk; záchrana lidské duše x věčné zatracení)
- 41 -
Literatura 1
ŠPANĚLSKO Pedro Calderón de la Barca [kalderón dela barka] (1600–1681) Život je sen
ANGLIE John Milton [džon milton] (1608–1674) Ztracený ráj
POBĚLOHORSKÁ LITERATURA V OBDOBÍ BAROKA (od 30. let 17. stol. do 70. let 18. stol.) Historické souvislosti:
1. Exulantská literatura Jan Amos Komenský (1592–1670) - narodil se pravděpodobně v Nivnici - vzdělání nabyl na bratrských školách v Přerově, ve Strážnici, dovršil je v zahraničí (Herborn, Heidelberg) - po návratu působí jako učitel a bratrský kněz v Přerově a Fulneku - po Bílé hoře se skrýval na různých místech východních Čech (Brandýs n. Orlicí – panství Karla staršího ze Žerotína) - r. 1627 odchází do polského Lešna - potom pobývá v Německu, Anglii, Uhrách, Švédsku a nakonec v Holandsku, kde Amsterodamu zemřel (pohřben je v Naardenu) Nábožensko-filozofické spisy: Labyrint světa a ráj srdce
- 42 -
Literatura 1
JAN AMOS KOMENSKÝ: Labyrint světa a ráj srdce O příčinách v svět putování Když jsem v tom věku byl, v kterémž se lidskému rozumu rozdíl mezi dobrým a zlým ukazovati začíná, vida já rozdílné mezi lidmi stavy, řády, povolání, práce a předsevzetí, jimiž se zanášejí, zdála se mi toho nemalá býti potřeba, abych se dobře, k kterému bych se houfu lidí připojiti a v jakých věcech život tráviti měl, rozmyslil. Na kterouž věc mnoho a často pomýšleje a s rozumem svým pilně se radě, na tom mi se ustanovovala mysl, abych sobě takový života způsob, v kterémž by co nejméně starostí a kvaltování, co nejvíc pak pohodlí, pokoje a dobré mysli bylo, oblíbil. (…) Poutník dostal Všudybuda za vůdce I vyšel jsem od sebe sám a ohledati se počal, mysle, odkud a jak začíti. Vtom ihned nevím, kde se tu vezme člověk jakýsi křepkého chodu, bystrého vzhledu a řeči hbité, takže se mi nohy, oči, jazyk, vše na obrtlíku míti zdál. Ten přivina se ke mně, odkud a kam bych měřil, dotazoval se. Já, že jsem z domu svého vyšel a v světě se provandrovati a něco zkusiti úmysl mám. Schváliv mi to: „Kdepak vůdce jakého máš?“ řekl. Já odpověděl: „Žádného nemám, Bohu a svým očím se důvěřuji, že mne nezavedou.“ „Nespravíš nic,“ řekl on. „Slýchal-lis kdy co o kretenském labyrintu?“ „Slýchal cosi,“ dím. (…) „Ale to žert byl proti tomu, jak sám světa tohoto labyrint, zvláště nyní, spořádán jest. Neradímť, věř mně zkušenému, samotně se tam pouštěti.“ „A kdepak takového vůdce vzíti mám?“ řekl jsem. Odpověděl: „Já jsem na to, abych takové, kteří něco shlédnouti a zkusiti žádají, prováděl a jim, kde co jest, ukazoval: protož jsem tobě také vstříc vyšel.“ Já podivě se: „I kdo jsi ty,“ řekl jsem, „můj milý?“ Odpověděl: „Jméno mé jest Všezvěd, příjmím Všudybud, kterýž všecken svět procházím, do všech koutů nahlédám, na každého člověka řeči a činy se vyptávám; co zjevného jest, vše spatřuji, co tajného, vše slídím a stíhám,…“ (…) Poutník uzdy a bryllí dostal To já slyše, zhrozím se; a co jsem to k hříchu za tovaryše dostal, sobě myslím. První onen (tak sobě to mysl má rozbírala) o jakés uzdě mluvil, tento se Mámením jmenuje,(…) BRYLLE MÁMENÍ. Vtom druhý vůdce z druhého boku: „A já tobě tyto oculáry,“ dí, „daruji, skrze něž se na svět dívati budeš.“ I vstrčil mi brylle na nos, skrze něž já hledě, hned všecko před sebou jinak vidím. Měly zajisté tu moc (jakž jsem potom mnohokrát zpruboval), že skrze ně hledícímu věc daleká blízká a blízká daleká; malá veliká a veliká malá; mrzutá krásná a krásná mrzutá; černá bílá a bílá černá etc. se zdála. (…) Vstrčil mi je pak, na mé štěstí, křivě jaksi: takže mi plně na oči nedoléhaly, a já hlavy přizdvihna a zraku podnesa, čistě přirozeně na věc hleděti jsem mohl. (…) Půjduť a podívám se, co pak ten svět jest, na nějž paní Marnost chce, aby se hledělo, avšak vlastníma očima aby se nehledělo. (…) Otázky a úkoly 1. Vysvětlete pojmy: alegorie, symbol, metafora. 2. Kdo je hlavním hrdinou díla? Proč se vydal na cestu světem? 3. Kdo byli hrdinovi průvodci? 4. Jak je zobrazen svět? 5. Jakou moc měly darované brýle? 6. Líbí se hlavnímu hrdinovi svět, který vidí? 7. Kde hledá autor východisko, útočiště a oporu? Kšaft umírající matky Jednoty bratrské JAN AMOS KOMENSKÝ: Kšaft umírající matky Jednoty bratrské Na tebe, národe český a moravský, vlasti milá, zapomenouti také nemohu při svém již dokonalém s tebou se loučení, nýbrž k tobě nejpředněji se obracejíc, tebe pokladů svých, kteréž mi byl svěřil Pán, nápadníkem a dědicem nejpřednějším činím... - 43 -
Literatura 1
Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lidé český! A pro tuto náději tebe dědicem činím všeho toho, co jsem koli po předcích svých byla zdědila a přes těžké a nesnadné časy přechovávala, nýbrž i v čem koli dobrém skrze práci synů mých a požehnání boží rozhojnění jsem přijala, to všecko tobě zcela odkazuji... Otázky a úkoly 1. Za jakých historických okolností vzniklo toto dílo? 2. Koho považuje Komenský za dědice jednoty bratrské? 3. Co znamená slovo kšaft? Pedagogické práce: Velká didaktika (Didactica magna)
JAN AMOS KOMENSKÝ: Velká didaktika Škola sama má být místo příjemné, vábící uvnitř i vně oči. Uvnitř budiž světlý, čistý pokoj, ozdobený všude obrazy, ať už jsou to obrazy znamenitých mužů, ať zeměpisné mapy, ať památky historických událostí nebo nějaké emblémy. Venku pak budiž u školy nejen volné místo k procházkám a společným hrám, nýbrž i nějaká zahrada, do níž by byli časem pouštěni a navádění těšit se pohledem na stromy, kvítí a byliny. Když se věc takto zařídí, je pravděpodobné, že děti budou chodit do škol s nemenší chutí, než chodí na jarmark, kde doufají uvidět a uslyšet vždy něco nového. (…) Bude-li někdo přistižen při nepozornosti, budiž pokárán nebo potrestán; tak se zbystří při všech bedlivá pozornost. Konečně však, má-li někdo takovou nešťastnou povahu, že tyto mírnější prostředky nedostačují, nutno užíti ostřejších, aby se vůbec zkusilo všechno, nežli někoho necháme jako půdu naprosto nevzdělavatelnou a uznáme jej za ztracena. O někom snad i ještě dnes platí přísloví: Fryga (lenocha) nenapravíme ničím než bitím. A byť i taková přísná kázeň nepomohla tomu, proti komu se jí užije, přece prospěje jiným tím, že jim nažene strachu. Otázky a úkoly 1. Jaké pedagogické názory Komenský prosazoval? Které jsou dodnes aktuální a moderní? 2. Pro koho byla psána teoretická pedagogická díla? 3. Proč je Komenský nazýván „učitelem národů“? Informatorium školy mateřské Svět v obrazech (Orbis pictus) Schola ludus (Škola na jevišti) Jazykovědné dílo: Poklad jazyka českého Vševědné (pansofické) práce: Všeobecná porada o nápravě věcí lidských, Anděl míru Význam J. A. Komenského: - zakladatel moderního školství, předjímatel encyklopedických snah osvícenců - 44 -
Literatura 1
2. Domácí literatura (od 60. let 17. stol. do 70. let 18. stol.) - literaturu dělíme na: - oficiální - pololidovou - ústní lidovou slovesnost A. Literatura oficiální - navazuje na katolickou tradici české literatury - východiska této tvorby se hledala v době Karla IV. - převažují agitační spisy, životopisy svatých, náboženská rozjímání, duchovní lyrika - záměrně se zdůrazňují pověry, mystika, zázraky - líčí se pekelné tresty, sílí pocit marnosti, časté jsou úvahy o smrti Adam Michna z Otradovic (1600–1676) Česká mariánská muzika
Bohuslav Balbín (1621–1688) - narodil se v Hradci Králové - pro své vlastenecké smýšlení podezírán z protivládních názorů a proto byl pronásledován představenými (pobýval v Častolovicích, Kostelci) Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště českého (Balbínova Obrana)
Antonín Koniáš (1691–1760) Klíč kacířské bludy k rozeznání otevírající
B. Literatura pololidová interludia (mezihry) zábavné čtení kramářské písně písmácké paměti C. Ústní lidová slovesnost - stala se hlavní představitelkou slovesné kultury celého národa - vzniká především na venkově - typické znaky: anonymita, šíření ústním podáním - útvary: - lidová pověst - pohádka - lidová píseň - přísloví, hádanky - balady - drama, divadlo loutkové - nejznámější z loutkářů byl Matěj Kopecký (zemř. 1847)
- 45 -
Literatura 1
KLASICISMUS (2. pol. 17. stol., 18. stol.) Historické souvislosti: - vzniká ve Francii (vláda Ludvíka XIV.) – je spojen s rozvojem absolutistických monarchií v Evropě - rozvoj vědy – zájem o vesmír a přírodní vědy - změny ve společnosti – feudalismus vystřídán kapitalismem (aristokracie ztratila vliv – do popředí – zámožní měšťané; myslitelé vystupovali proti církvi a šlechtě – obdivovali parlamentní zřízení v Anglii) - pro další vývoj – význam mají dvě velké události 18. století: - vyhlášení Deklarace nezávislosti Spojených států amerických (4. 7. 1776) - Velká francouzská revoluce (1789) – v r. 1791 Francie přijímá Ústavu – stává se konstituční monarchií, v r. 1792 republikou Klasicismus (z lat. classicus = vynikající, vzorový): - umělecký směr – základem je pevný systém estetických pravidel a norem Znaky klasicismu: 1) navazuje na antiku - usiluje o klasické estetické normy podle antických vzorů 2) důraz klade na rozum - racionalismus (René Descartes) – pravdivé poznání je založeno na rozumovém myšlení (ne na zkušenostech nebo odvozené od Boha) 3) usiluje o přesný řád a formu - nebyl prostor pro fantazii umělce, i v zahradní architektuře (stromy a keře stříhány do geometrických tvarů) 4) požaduje harmonii, střídmost a kázeň - osobní zájmy jsou podřízené společenským (autor není subjektivní) – důraz na mravní normy společnosti, citová složka ustupuje rozumové 5) umění se dělí na žánry vysoké a nízké Architektura - vychází z barokní – přechází k empíru (vláda Napoleona B.) - světské stavby (divadla, nemocnice, úřady) – jednoduchá výzdoba, trojúhelníkové štíty, antické sloupy; parky (altány, aleje, vodotrysky) – stříhání do geometrických tvarů - Paříž – Pantheon, Vítězný oblouk, Versailles; Londýn – Národní galerie a Britské muzeum; Berlín – Braniborská brána; Petrohrad - u nás – Stavovské divadlo, lázeňská města Malířství - Jacques Louis David, Nicolas Poussin (Únos Sabinek) Hudba - Joseph Haydn, Wolfgang Amadeus Mozart, Ludwig van Beethoven FRANCIE A) Žánry vysoké Drama Pierre Corneille [pjer kornej] (1606–1684) Cid Jean Racine (1639–1699) Faidra - 46 -
Literatura 1
B. Žánry nízké
Moliére [molijér] (1622–1676) - vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin [žan batyst poklen] - syn zámožného měšťana (královského čalouníka) - odmítl pokračovat v otcově povolání, odchází k divadlu (změna jména – herectví bylo opovrhovaným povoláním) - herec, režisér, posléze ředitel divadelní společnosti, na jevišti i zemřel - jako dramatik se přidržoval dvou vzorů: domácí frašky, italské commedie dell´arte - napsal 33 komedií Tartuffe [tartyf] (1664)
Don Juan [donchuan] (1665) Lakomec (1668)
Zdravý nemocný (1673)
MOLIERE: Lakomec KLEANT Co jsem tě neviděl, přišel jsem na to, že tatínek je můj soupeř. ČIPERA Dejte pokoj! Starý pán se nám zamiloval? KLEANT Zamiloval. Měl jsem co dělat, abych před ním utajil, jakou mi ta novina dala ránu. ČIPERA Tak on chce ještě dělat amanta? Co mu to prosím vás, vlezlo na mozek? Copak to jde vůbec dohromady, láska a taková žoužel jako on? KLEANT To mě tak pánbůh trestá za mé hříchy. ČIPERA Ale proč mu neřeknete rovnou, že ji máte rád? KLEANT Abych ho zbytečně nepodráždil a mohl mu překazit tenhle sňatek, kdyby bylo nejhůř. Co ti řekli? ČIPERA Na mou duši, pane, kdo si musí vypůjčovat, aby se šel rovnou utopit. To svět neviděl, co si člověk musí nechat líbit, když jako vy padne do drápů těchto vydřiduchů.
- 47 -
Literatura 1
Otázky a úkoly 1. K jakému literárnímu druhu se řadí výchozí text? 2. Výchozí text je založen na: a) dialogu dvou postav c) střídání monologů postav b) vypravěčově popisu rozhovoru postav d) vyprávění jedné postavy o jiných postavách 3. Kterým z následujících výrazů lze nahradit slovo amant tak, aby smysl výchozího textu zůstal zachován? a) dohazovač b) milenec c) podvodník d) žárlivec 4. Které z následujících pojmenování neoznačuje stejnou postavu jako pojmenování taková žoužel? a) amant b) člověk c) starý pán d) tatínek 5. Ve kterém z úseků výchozího textu není využito frazeologismu? a) co jsem tě neviděl c) to svět neviděl b) padne do drápů d) vlezlo na mozek Čtvrté dějství, výstup 7 HARPAGON (vbíhaje bez klobouku křičí už ze zahrady) Zloděj! Vrah! Loupežník! Chyťte ho! Chyťte ho! Ó spravedlnosti! Spravedlivé nebe! Jsem ztracen! Jsem zničen! Zabili mě! Ukradli mi peníze! Kdo to může být? Kam se poděl? Kde vězí? Kde se schoval? Co podniknout, abych ho dopadl? Kam se rozběhnout? Není snad tam? Nebo tady? Kdo je to? Stůj! (Chytaje sám sebe za ruku) Vrať mi mé peníze, taškáři ... Ach, to jsem já. Už se mi z toho plete rozum, a já nevím, kdo jsem, kde jsem a co dělám. Achich! Mé milé peníze! Mé chudinky penízky! Oloupili mě o vás, vy moji hodní přátelé, a já, připraven o vás, já s vámi pozbyl své jediné podpory, své útěchy, své radosti. Jsem hotov a nemám na tomto světě již co pohledávat. Bez vás nemohu žít. Je se mnou amen, jsem u konce svých sil, umírám, jsem mrtev, jsem pohřben! Což tu není nikoho, kdo by mi ráčil pomoci? Kdo by mi vrátil mé milované penízky, nebo mi aspoň dal vědět, kdo mi je vzal, a vzkřísil mě tak opět k životu? Ne? Co říkáte? Nikde nikdo? Ať již spáchal tu krádež kdokolivěk, musil si to moc dobře vyčíhat. Vybral si, šibal, právě chvíli, kdy jsem rozmlouval se svým zrádným synem. Pojďme! Dojdu si pro spravedlnost a dám vyslechnout celý dům, služky, sluhy, syna, dceru a nakonec i sebe. Jaká to hromada lidí! Ať se podívám na kohokoliv z nich, na každého mám podezření a každý se mi zdá být zlodějem! Ach! O kom si to tam šeptají? O tom, kdo mě okradl? Co to tam nahoře tropí za povyk? Je tam snad ten můj zloděj? Ó, smilujte se nade mnou, a víte-li někdo o mém zloději, poníženě vás prosím, povězte mi to! Neskrývá se mezi vámi? Všichni na mne patří a potichu se hihňají. Uvidíte, že jsou na té krádeži, spáchané na mně, nepochybně spoluvinni. Nuže, rychle! Pro komisaře, dráby, profousy, soudce, mučidla, šibenice a katy! Dám všechny oběsit, a neshledám-li se znova se svými penězi, oběsím nakonec sám sebe. Otázky a úkoly 1. Jaký literární typ představuje ústřední postava Harpagona? 2. Odkud autor převzal harpagonovský motiv? 3. Ukázka je příkladem jednoho z dvou nejběžnějších dramatických postupů. Kterého? 4. Uveďte charakteristické znaky komedie. Jean de La Fontaine [žan d lafontén] (1621–1695) Bajky JEAN DE LA FONTAINE: Havran a lišák Pan Havran seděl ve větvích, v zobáku držel kousek sýra. Pan lišák, jenž má jemný čich, se touto řečí k němu vtírá:
„Dobrý den, pane z Krkavců! Že vám to sluší dnes! Jste z rodu krasavců! A jestli vaše šveholení v rozporu s vaším peřím není, - 48 -
Literatura 1
má ve vás fénixe nevděčný zdejší hvozd.“ Tu havran, chválou poblázněný rázem, chce ukázat svou dovednost: svůj zobák otevře – a kořist spadne na zem. Lišák ji uchvátí a dí: „Můj pane, dík!
Vězte, že každý lichotník se na těch, kdo mu naslouchají, hojí. Ta lekce zajisté za kousek sýra stojí.“ Zmaten a zahanben po tomto rozhovoru, havran si přísahal mít se už na pozoru.
Otázky a úkoly 1. Zopakujte, čím se vyznačuje bajka. 2. O čem pojednává uvedená bajka? Najděte poučení, vysvětlete ho svými slovy. 3. Jaké vlastnosti ztělesňují havran a lišák? 4. Kteří další autoři psali bajky? ITÁLIE tzv. commedia dell´arte [komédyja dellarte]
Carlo Goldoni [karlo goldóny] (1707–1793) Poprask na laguně Sluha dvou pánů
OSVÍCENSTVÍ (18. stol.) Historické souvislosti: - ve střední a východní Evropě se prosazuje osvícenský absolutismus (Marie Terezie a Josef II. – Rakousko, Kateřina Veliká – Rusko, Fridrich II. Veliký – Prusko) - v západní Evropě dochází k revolucím – Velká francouzská revoluce (1789–1799) Osvícenství = myšlenkový proud v rámci klasicismu - je spojené s filozofií (racionalismus – René Descartes) - vystupuje proti konzervativismu – nevědomost, pověry – odvrat od víry a církevních dogmat ve prospěch rozumu a vědeckého poznání - v osvícenských názorech na smysl lidské existence již nedominovala spása člověka, ale prosazování lepších podmínek pro život člověka na Zemi Znaky osvícenství: 1) začíná kritizovat absolutistickou vládu panovníka – nemá vládnout despoticky, ale „osvíceně“ 2) klade důraz na rozum a vzdělání – víru v boha nahrazuje vírou v rozum 3) vyjadřuje odpor k autoritě církve 4) prosazuje rovnost mezi lidmi, svobodu myšlení – proti stavovským privilegiím 5) myslitelé jsou všestranně zaměření – filozof, spisovatel, historik, publicista, vědec 6) optimismus – víra v pokrok, v lepší svět 7) v literatuře mizí dělení na vysoké a nízké žánry
- 49 -
Literatura 1
FRANCIE Voltaire [voltér] (1694–1755) - vl. jménem François-Marie Arouet [fransua mari arue] Candide neboli Optimismus Velká encyklopedie (1751–1772)
Denis Diderot (1713–1784) Jeptiška
Jakub fatalista a jeho pán
ANGLIE Daniel Defoe (1660–1731) Robinson Crusoe
DANIEL DEFOE: Život a zvláštní podivná dobrodružství Robinsona Crusoa, námořníka z Yorku Když jsem byl asi desátý den na ostrově, napadlo mě, že ztratím povědomí času, nemaje ani zápisník, ani inkoust, ani pero, a že pomalu již nerozeznávám neděli od všedních dnů. Abych tomu zabránil, vztyčil jsem na místě svého zachránění veliký kříž a začátečními písmeny vřezal do něho tato slova: ZDE JSEM VYSTOUPIL NA BŘEH DNE 30. ZÁŘÍ 1659 Na jednu stranu čtyřhranného dřeva jsem vyřízl každého dne vrub. Po sedmi dnech vrubem dvakrát delším jsem označil týden a každý prvý den v měsíci jsem poznamenal ještě delším zářezem, nežli byl týdenní. Tak jsem si pořídil kalendář, který zajišťoval povědomí týdnů, měsíců i let. Musím připomenout, že mezi mnoha věcmi, jež jsem zachránil z lodi, přivezl jsem i méně cenné předměty, o kterých jsem se dříve nezmínil, které mi však byly k nemalému užitku. Otázky a úkoly 1. Jak se Robinson dostal na opuštěný ostrov? 2. Jaký typ románu tato kniha představuje? 3. Najděte v úryvku důkaz, že kniha je psaná v ich-formě. 4. V čem se liší Robinson od barokních hrdinů?
- 50 -
Literatura 1
Jonathan Swift (1667–1745) Gulliverovy cesty
PREROMANTISMUS (2. pol. 18. stol.) Historické souvislosti: - nastupující měšťanská třída si vytvořila nový životní postoj a s ním i umělecký směr preromantismus - časově se shoduje s obdobím osvícenství a s národním obrozením u řady evropských národů Preromantismus: - přechodná etapa mezi klasicismem a romantismem Znaky: 1) důraz na cit, neporušenou přírodu, vzdálenou minulost (pohanský nebo křesťanský dávnověk, staré Řecko) 2) návrat k lidové slovesnosti 3) hledá se vnitřně čistý, nezkažený, prostý člověk + prostý způsob života (na venkově) 4) odmítá konvence, příkazy, řád – požaduje tvůrčí svobodu
FRANCIE Jean-Jacques Rousseau [žan žak rusó] (1712–1778) Emil čili O výchově Antoine-Francois Prévost [antuan fransua prévo] (1697–1763) Manon Lescaut [lesko]
NĚMECKO Johann Wolfgang Goethe [géte] (1749–1832) Utrpení mladého Werthera (1787)
Faust (I. díl 1808, II. díl 1833)
- 51 -
Literatura 1
JOHANN WOLFGANG GOETHE: Faust HOSPODIN Pokavad živ je na zemi, potud dle tvého nechť se děje. Tvor lidský bloudí, pokud za čím spěje. MEFISTOTELES To děkuju; neb rád jsem nikdy blíž se s nebožtíky nezabýval. Buclaté tvářičky já nejraděj vždy míval. Když v domě mrtvola, jsem v prachu již. Já živé chytám, jako kočka myš. HOSPODIN Nu dobrá, to už věc je tvoje! Buď urván jeho duch od svého zdroje!
Veď, ačli jej znáš proniknout, v svou nízkou oblast jeho pout a zahanben pak vydej svědectví, že dobrý člověk ve svém temném vření přec o jediné pravé cestě ví. MEFISTOTELES Ať! Jenže se to rychle mění. Mně o mou sázku věru úzko není. Až cíl můj dojde dovršení, jen račte vítězství mi zplna přát: ať žere samý prach a rád – jak slavná zmije, s níž jsme pokmotřeni.
Díl prvý Noc. Vysoko klenutý, úzký gotický pokoj. Faust neklidně na své židli před pulpitem. FAUST Ach, s právy filozofii a medicínu jsem studoval a také teologií já pohříchu se prokousal – a teď tu, blázen, stojím, žel, a ani za mák jsem nezmoudřel. Titul majstra, ba doktora mám, vodím křížem a sem a tam své žáky za nos po deset let – a dovedu jen jedno povědět: je nemožné, bychom cokoli znali! (...) Jsem bez statku, jsem bez jmění a svět mne nezná, necení –
tak ani pes by nežil dál! (...) Studovna MEFISTOFELES Dám ti, co člověk ještě neviděl. FAUST Co můžeš dát, ty nebožácký ďase! Což lidský duch, vzňat po vznešeném jase, kýms, jako tys, byl chápán kdy? (...) Když obelžeš mě lichotkami, bych sebou sám byl spokojen, když tvoje rozkoše mě zmámí – to poslední buď pro mne den! Toť sázka má!
Mefistofeles skutečně plní všechna Faustova přání, on však stále nenachází uspokojení. Již starý a osleplý žádá císaře o přidělení bažinatého pásu mořského břehu, který chce zúrodnit. Konečně našel smysl lidského života, takže podle úmluvy měla jeho duše propadnout ďáblovi, ale ušlechtilý záměr pomáhat lidem jej zachraňuje před peklem. Otázky a úkoly 1. K jakému literárnímu druhu patří text? 2. Dialog Hospodina a Mefistotela lze nejspíše interpretovat jako: a) diskusi o posmrtném životě c) při o podstatě pravdy b) polemiku o údělu lidstva d) spor o hodnotu člověka 3. S čím byl Faust nespokojen? Jakou smlouvu uzavřel s Mefistofelem? 4. V čem nachází smysl života a pocit spokojenosti? Friedrich Schiller [fridrich šiler] (1759–1805) Óda na radost RUSKO Ivan Andrejevič Krylov (1769–1844) Bajky
- 52 -
Literatura 1
NÁRODNÍ OBROZENÍ (od 70. let 18. stol. do pol. 19. stol.) Historické souvislosti: - rozpad feudalismu a nástup kapitalismu – oslabení společenského postavení šlechty, rozvoj průmyslové revoluce - osvícenství – důvěra v rozum, optimismus, víra v poznání, rovnoprávnost lidí, myšlenková svoboda (naše vědce inspirovala činnost francouzských encyklopedistů) - osvícenský absolutismus – vedl k reformám panovníků: - osvícenské reformy: Marie Terezie (1717–1780), Josef II. (1741–1790) - 1773 – zrušení jezuitského řádu – oslabení vlivu církve na školství - 1774 – školská reforma – povinná školní docházka (od 6 do 12 let) - 1781 – toleranční patent – povoloval náboženskou svobodu - zrušení nevolnictví – lidé se mohli stěhovat z venkova do měst Jazyková situace: - převažovala němčina (ve městech, úřadech, vyšších vrstvách) - čeština jen u nižších vrstev – odsouzena k zániku, neexistovala žádná pravopisná norma FÁZE NÁRODNÍHO OBROZENÍ: 1. generace národního obrození (obranná fáze) (70. léta 18. stol.–1805) - autoři psali především německy a latinsky - vytvářeli základní jazykové a teoretické předpoklady pro českou literární tvorbu (Dobrovský) - odstraňovali z obrazu české minulosti různá zkreslení a nepravdy vnesené sem protireformací (Dobner) - prosazovali myšlenky osvícenství - byli většinou dost skeptičtí (nevěřili v možnost obrození národního jazyka) Hlavní úkoly: 1) čelit germanizaci, zachránit a obnovit český jazyk – vytvořit pravopisnou normu - vydávány jazykové obrany – měly vzbudit zájem o česky psanou literaturu a poukázat na její bohatou historii a vysokou úroveň (F. M. Pelcl) - „brusiči českého jazyka“ – vymýšleli nová slova, která v češtině chyběla, doplňovali terminologii v různých oborech (Jan Svatopluk Presl – termíny v botanice, zoologii, mineralogii, geologii, chemii atd.) - jazyková novinka – v r. 1786 zavedl Josef II. povinné příjmení (do té doby měla většina lidí takzvaná příjmí, kterými se mezi sebou rozlišovali – např. Martin Kabátník se jmenoval podle řemesla, kterým se někdo z jeho rodu živil) 2) zakládání institucí – rozvoj vědy - 1774 – založena Královská česká společnost nauk (původní název Soukromá učená společnost pro rozvoj matematiky, vlasteneckých dějin a přírodovědy v Čechách) – soustřeďovala pracovníky nejrůznějších oborů 3) vytvořit vědeckou literaturu – pro šíření osvěty Počátky obrozeneckého divadla - vliv na utváření národního vědomí, vytváření české kultury a šíření českého jazyka - 1738 – hrálo se v divadle v Kotcích v Praze (německé divadlo) - 1783 – založeno Nosticovo divadlo (německé), v r. 1798 přejmenováno na Stavovské divadlo (česky se hrálo zřídka) - 1786 – první české divadlo Bouda (na bývalém Koňském trhu, dnešní Václavské náměstí) – jednalo se o vlastenecké divadlo, hlavní postavou Václav Thám, repertoár – překlady klasiků (Moliére, Shakespeare, Schiller), vlastní hry (V. Thám, V. K. Klicpera) František Martin Pelcl (1734–1801)
- 53 -
Literatura 1
Josef Dobrovský (1753–1829)
Podrobná mluvnice češtiny Německo-český slovník Dějiny českého jazyka a literatury Mluvnice staroslověnštiny Václav Matěj Kramerius (1753–1808)
Václav Thám (1765–1816?)
2. generace národního obrození (fáze ofenzivní) (1806–1830) - psali česky – důraz na tvorbu nových českých děl, úsilí o začlenění české kultury a vědy do evropského kontextu, překlady děl světové literatury - psali vědeckou literaturu - vytvořili umělecky náročnou poezii - prosazovali myšlenky preromantismu – důraz na city, zájem o národní kulturu a lidovou tvorbu - splnili tři důležité předpoklady literárního rozvoje = vypracovali básnický a odborný jazyk (Jungmann), posilovali historické vědomí (Palacký, Šafařík), propagovali myšlenky slovanské vzájemnosti (Kollár) Hlavní úkoly: 1) posílení českého jazyka a jeho rozšíření 2) obohacování slovní zásoby 3) podpora historického vědomí a myšlenky slovanství 4) rozvoj kulturních a vědeckých institucí – Národní muzeum 5) rozvoj českého divadelnictví
Josef Jungmann (1773–1847) Rozmlouvání o jazyce českém Slovník česko-německý Slovesnost Historie literatury české František Palacký (1798–1876) Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě
Pavel Josef Šafařík (1795–1861) Slovanské starožitnosti
- 54 -
Literatura 1
Jan Kollár (1793–1852) Slávy dcera
JAN KOLLÁR: Slávy dcera Předzpěv Aj, zde leží zem ta, před okem mým slzy ronícím, někdy kolébka, nyní národu mého rakev. Stůj, noho, posvátná místa jsou, kamkoli kráčíš, k obloze, Tatry synu, vznes se, vyvýše pohled. Neb raději k velikému přichyl tomu tam se dubisku, jež vzdoruje zhoubným až dosaváde časům. (...) Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou, ten, kdo do pout jímá otroky, sám je otrok. (...) Cesta křivá lidí jen, člověčenstvo svésti nemůže a zmatenost jedněch často celosti hoví. Čas vše mění, i časy, k vítězství on vede pravdu; co sto věků bludných hlodalo, zvrtne doba. Otázky a úkoly 1. Jaké myšlenky se objevují v Předzpěvu? 2. Jak se dívá na budoucnost Slovanů? František Ladislav Čelakovský (1799–1852) Ohlas písní ruských Ohlas písní českých
FRANTIŠEK LADISLAV ČELAKOVSKÝ: Ohlas písní českých Toman a Lesní panna (úryvek) Mladý hrdina Toman se před odjezdem ke své milé loučí se sestrou, která mu dává radu, aby se vyhnul cestě doubravou. Při příjezdu Toman zjistí, že jeho milá je již zasnoubena s někým jiným. Panna jenom snoubená v šíré pole poskočil, najednou se zarděla; zaťal zuby, smračil čelo, svědomí ji přece tlačí, kolem všecko neveselo. šeptá cosi sestře mladší. Půlnoc byla, měsíc zašel, Sestřička od večeře sotva jezdec cestu našel; vyšla rychle za dvéře: prudce hned, pak loudavě „Na věky se, Tomane, ubíral se k doubravě. milá s tebou rozstane, „Všecky krásné hvězdičky jinému se dostane. ze tmy jsou se prosypaly, Najezdil jsi se k nám dosti, proč vy, moje mladé dni, dnes tu máme bližší hosti, ve tmách jste se zasypaly!“ hledej sobě jinde štěstí.“ Jede, jede doubravou, Toman koněm zatočil, les šumí mu nad hlavou, - 55 -
Literatura 1
větřík chladný z noci fouká, nad ouvalem sova houká; koník blýská očima, koník stříhá ušima.
líbí-li se ti mé líce, dám radostí na tisíce. Švarný hochu, skloň se, skloň, jenom dále se mnou hoň!“ To kdy panna zpívala, za ruku ho ujala; Tomanovi rozkoš proudem prolila se každým oudem.
Cupy dupy z houštiny letí jelen v mejtiny, na jelínku podkasaná sedí sobě Lesní panna; šaty půl má zelené, půl kadeřmi černěné, a ze svatojanských broučků svítí pásek na kloboučku.
Jedou, jedou dál a dál podlé řeky, podle skal, panna Tomanu po boku vyrovnává v plavném skoku: „Švarný hochu, můj jsi, můj! K mému bytu se mnou pluj; světla denního v mém domě věčně nezachce se tobě. Švarný hochu, můj jsi, můj – k mému bytu se mnou pluj!“
Třikrát kolem jak střela v běhu koně objela, pak Tomanovi po boku vyrovnává v plavném skoku: „Švarný hochu, nezoufej, bujným větrům žalost dej, jedna-li tě opustila, nahradí to stokrát jiná. Švarný hochu, nezoufej, bujným větrům žalost dej!“ To když sladce zpívala, v oči se mu dívala Lesní panna na jelenu, Toman cítí v srdci změnu.
To kdy panna zpívala, v ústa jezdce líbala, v náručí ho objala. Tomanovi srdce plesá, uzdu pouští, s koně klesá pod skalami prostřed lesa. Slunce vyšlo nad horu, skáče koník do dvoru, smutně hrabe podkovou, řehce zprávu nedobrou. Sestra k oknu přiskočila, a rukama zalomila: „Bratře můj, bratříčku můj, kde skonal jsi život svůj!“
Jedou, jedou pospolu měkkým mechem do dolu, panna Tomanu po boku vyrovnává v plavném skoku: „Švarný hochu, skloň se, skloň, jenom dále se mnou hoň;
Otázky a úkoly 1. Vyhledejte v textu zastaralé výrazy či tvary a pokuste se je nahradit slovy hovorovými. 2. Najděte příklad zvukomalebnosti a záměrného opakování slov, určete rým. Pocestný Je to chůze po tom světě – kam se noha šine: sotva přejdeš jedny hory, hned se najdou jiné.
na psoty a sloty, jen když já mám zdravé nohy, k tomu dobré boty. Však na pány v krytém voze taky někdy trhne: jednou se jim kolo zláme, jindy vůz se zvrhne.
Je to život na tom světě – že by člověk utek: ještě nezažil jsi jeden, máš tu druhý smutek.
A krom toho – až své pouti přejedem a přejdem, v jedné hospodě na nocleh pán nepán se sejdem.
Což je pánům! Ti na voze sedí pěkně v suše, ale chudý, ten za nimi v dešti, blátě kluše. Ej, co já dbám na té cestě - 56 -
Literatura 1
Otázky a úkoly 1. Vyhledejte kontrasty, které tvoří podstatu sdělení. 2. Jaký je skrytý smysl básně? Václav Kliment Klicpera (1792–1859) Divotvorný klobouk Hadrián z Římsů
RKZ = Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský = padělané zlomky básnických skladeb, které byly pojmenovány podle míst nálezů (Dvůr Králové, Zelená Hora u Nepomuku)
Rukopis královédvorský Rukopis zelenohorský
Pravost Rukopisů: - Šafařík, Palacký (+ další obrozenci) – obhajovali pravost x Dobrovský je označil za padělek (zidealizovaný obraz minulosti) - 80. léta 19. stol. – Masaryk, Gebauer, Goll, Vlček – na základě analýzy textů je označili za padělky - 60. léta 20. stol. – nepravost potvrzena laboratorními rozbory
3. generace NO (1830–1848) - pokračují v obrozenecké činnosti – posilování národního vědomí, inspirace v lidové slovesnosti - vytvářejí literaturu uměleckou (poezie, venkovská próza, satira) - rozvoj publicistiky a divadla - 1831 – založena Matice česká – spolek pro podporu rozvoje česky psané literatury - jsou ovlivněni preromantismem a romantismem (návrat k přírodě) - počátky realismu Představitelé: K. H. Mácha, K. J. Erben, J. K. Tyl, K. Sabina, B. Němcová, K. H. Borovský
- 57 -
