6. EMPATIE (asi př. n. l.)

6. EMPATIE (asi 530–450 př. n. l.)

Koncem 6. století byl stát Lu na pokraji totální anarchie, když tři rodiny velmožů, které si chtěly uzurpovat moc legitimního vévody, bojovaly jedna s druhou o nadvládu. Něco takového zbožné muže, obřadníky, obzvlášť deprimovalo. Lidé z celé Číny přicházeli do Lu, aby se účastnili ceremoniální liturgie a poslouchali hudbu, která pocházela ještě z dob prvních čouských králů. Jeden návštěvník ze státu Ťin se dal slyšet: „Obřad [li] Čouů je tu přítomen ve všem! Teprve nyní chápu moc vévody z Čou a proč Čouové vládli.“1 Jenže v roce 518 byl už právoplatný vládce Lu, potomek vévody z Čou, na mizině, takže si nemohl dál vydržovat hudebníky a tanečníky, aby v chrámu jeho předků udržovali dávné rituály. Zato jeden z uzurpátorů měl ve stejnou dobu osm skupin tanečníků, kteří ztvárňovali rituály královské rodiny – dosti nelegálně – v jeho vlastním chrámu předků. Všude byl cítit plíživý pocit hrůzy. Pravidla li už teď neomezovala chamtivost a okázalost urozených rodin a Nebesa se zdála být ke všemu lhostejná. Když se o tomto nezákonném praktikování královských rituálů doslechl Konfucius, rozzlobilo ho to. „Cesta nečiní žádného pokroku,“ hořekoval.2 Jestliže vládci nemohou realizovat posvátné hodnoty, které udržují společnost na správné cestě, pak to musí učinit

220

Velka transformace.indd 220

29.5.2012 11:59:53

empatie (asi 530–450 př. n. l.)

sám. Jako prostý občan nemohl ustanovit tao; to mohl pouze král. Nicméně mohl vychovat skupinu uctívaných, informovaných mužů, kteří budou instruovat vládce Číny o Cestě a připomínat jim jejich povinnosti. Konfucius se původně chtěl věnovat politické kariéře, ale opakovaně zažil rozčarování. Byl příliš otevřený a upřímný, než aby mohl v politice uspět, a nikdy se mu nepodařilo dosáhnout víc než podřadného místa na finančních úřadech a v účtárnách. Přesto to byla ale ta nejlepší věc, která se mu mohla přihodit. Jeho politický neúspěch mu poskytl čas na přemýšlení a on se stal geniálním učitelem, odhodlaným k tomu, že když nemůže uspět sám, vychová k vysokým úřadům jiné. Stejně jako další opomíjení urození mužové (š’) své doby i on se stal potulným učencem, který neúnavně cestoval z jednoho státu do druhého se svou malou, věrnou skupinkou žáků, v naději, že ho alespoň jeden z panovníků bude brát vážně. Konfucius nebyl žádným samotářským asketou, ale mužem znalým světa, který měl rád dobré jídlo, vybrané víno, písně, šprýmy a podnětné rozhovory. Neuzavřel se ve věži ze slonoviny, nepraktikoval introspekci ani meditaci, ale stále spolu s ostatními rozvíjel své hluboké vědomosti. V Rozpravách, našem hlavním zdroji jeho myšlení, ho spatřujeme neustále zabraného do debat s přáteli a žáky. Jeho vlídnost a genialita – tato neobvyklá kombinace – k němu přitahovala studenty jako magnet, a on také nikdy nikoho neposlal pryč. Někteří jeho žáci byli aristokraté, jiní prostého rodu. Jeho oblíbencem byl nejspíš chudý, ale až mysticky nadaný Jen Chuej, on však miloval všechny členy své malé družiny: klidného, silného Mencia,* energického Ťi-lua a C’-kunga, muže vždy odvážného a čestného. Když se dostavil nějaký nový potenciální student, Konfucius hleděl především na jeho kvality. „Jenom toho, kdo kypí dychtivostí, budu vyučovat,“ prohlásil. „Jen toho, v němž to vře vzrušením, osvítím.“3 Plísnil své žáky, nemilosrdně se do nich navážel, ale nikdy se po nich nevozil. Poté co jsme žasli nad poněkud odrazujícími projevy jóginů, je pro nás úlevou obrátit se ke Konfuciovi, jehož Cesta, pokud byla pochopena, byla dostupná každému. Vlídný, klidný a přátelský Konfucius nikdy nekázal, nepronášel žádné dlouhé řeči či tirády, a i když se svými studenty nesouhlasil, obvykle byl připraven uznat jejich pohled na věc. A proč také ne? Nebyl božsky nadaný mudrc jako Jao či Šun. Neměl žádná zjevení či * Jde o omyl – Mencius žil o 150 let později; mohlo by se jednat o Min C’-čchiena. [Pozn. J. F.]

221


29.5.2012 11:59:53

velká transformace

vidění. Jeho jedinou zásluhou byla „neúnavná snaha učit se a prokazovat mravenčí trpělivost při vyučování ostatních“.4 Rozpravy sestavili Konfuciovi žáci dlouho po jeho smrti, takže si nemůžeme být jisti, zda slavné výroky, jež jsou mu přisuzovány, jsou autentické; nicméně znalci věří, že tyto texty můžeme považovat za přiměřeně spolehlivý zdroj.5 Skládají se ze stovek krátkých nesouvisejících poznámek, bez jediné snahy zformulovat jasně definovanou vizi. Styl je stejně sugestivní jako čínská krajina: čtenáři mají pátrat po tom, co řečeno není, hledat mezi řádky plný význam a spojovat jednu myšlenku s druhou. Navzdory prvnímu zdání je v Rozpravách jistá celistvost. Konfuciovy vize jsou skutečně natolik vzájemně propojené, že občas je obtížné jednotlivá témata rozplést. Tak jako ostatní filozofové doby osové se i Konfucius cítil být hluboce odcizený své době. Byl přesvědčen, že hlavní příčinou chaosu panujícího v Číně je opomíjení tradičních rituálů, které tak dlouho ovládaly život lidí. Za časů Jaoa a Šuna a později, v době prvních Čouů, byla podle něho Cesta Nebes praktikována dokonale a lidé spolu žili v harmonii. Pravidla li podporovala ducha umírněnosti a šlechetnosti. Jenže v jeho době panovníci o tao hlouběji nepřemýšleli. Byli příliš zaměstnáni honbou za luxusem a svými vlastními sobeckými ambicemi. Starý svět se rozpadal, aniž by se objevovala nějaká nová hodnota, která by nastoupila na jeho místo. Podle Konfuciova názoru bylo nejlepším řešením vrátit se k tradicím, které tak skvěle fungovaly v minulosti. Konfucius byl zděšen nejen neustálým válčením, které mohlo vyhladit malá vévodství. Navíc ho děsilo, že si dotyčné státečky toto nebezpečí očividně neuvědomovaly. Malý stát Lu nemohl vojensky soupeřit s větším státem, jako byl Čchi, ale místo aby veškeré své zdroje směroval k vyrovnání se s touto vnější hrozbou, rodiny velmožů – do jedné motivované chamtivostí a ješitností – vedly sebezničující občanskou válku. Kdyby tyto „tři rodiny“ správně dodržovaly pravidla li, k takovému stavu věcí by nikdy nebývalo došlo. V minulosti právě rituály pomáhaly otupit násilí a vendety a zmírňovaly hrůzy plynoucí z boje. Musí to dokázat znovu. Jako znalec obřadů strávil Konfucius mnohem víc času jejich studiem než okázalým uměním lukostřelby a řízení válečných vozů.6 Znovu teď definoval úlohu pravé osobnosti, ťün-c’: pravý urozený muž by měl být učencem, nikoli válečníkem. Místo aby bojoval o moc, musí ťün-c’ studovat pravidla správného chování, jak jsou předepsána tradičními předpisy (li) rodinného,

222


29.5.2012 11:59:53


politického, vojenského a společenského života. Konfucius nikdy netvrdil, že je originálním myslitelem. „Předávám vše, co jsem se naučil, aniž bych sám cokoli vymýšlel,“ pravil jednou. „Jsem věrný našim předkům, které miluji.“7 Pouze mudrc, který byl požehnán božským chápáním podstaty věcí, mohl porušovat tradice. „Jsem jen člověk, který miluje minulost a který ji pilně prozkoumává.“8 A přesto, přese všechna svá prohlášení Konfucius nepochybně byl novátorem. Usiloval o „znovuoživení Starého, aby získal vědomosti o Novém“.9 Svět se změnil, ale bez určité míry kontinuity k žádnému plodnému rozvoji dojít nemohlo. Některé způsoby – vzhledem k tomu, jak Konfucius interpretoval tradici – se radikálně lišily ve svém důrazu. Staré náboženství se soustředilo na Nebesa: lidé často obětovali jen proto, aby získali náklonnost bohů a duchů, ale Konfucius se zaměřil na pozemský svět. Stejně jako jeho současník C’-čchan, premiér Čengu, věřil, že je lepší se soustředit na to, co víme. Vskutku dával přednost o Nebesích vůbec nemluvit. Jeho žák C’-kung poznamenal: „Směli jsme poslouchat názory našeho Mistra na kulturu a vnější projevy dobra, ale o Cestě Nebes nám odmítal cokoli říci.“10 Konfucius se nezajímal o metafyziku a odrazoval ostatní od teologického klábosení. Když se ho Ťi-lu zeptal, jak má pravý muž, ťün-c’, sloužit bohům, odpověděl mu: „Když ses ještě nenaučil sloužit lidem, jak chceš sloužit duchům?“ A když se Ťi-lu nemínil nechat odbýt a zeptal se, jaký byl skutečně život předků, Konfucius znovu odpověděl: „Když ještě nevíš o živých, jak chceš vědět o mrtvých?“11 Konfucius nebyl žádným skeptikem. Praktikoval tradiční prastaré rituály do posledního puntíku, a když přemýšlel o Nebesích, byl naplněn posvátnou úctou. Stejně jako indičtí mudrcové chápal hodnotu ticha. „Byl bych tolik rád, kdybych vůbec nemusel mluvit,“ postěžoval si jednou. C’-kung z toho byl nešťastný. „Kdyby náš Mistr nemluvil,“ namítal, „jak bychom my malí mohli o něm učit ostatní?“ „Nebesa také nemluví,“ odtušil Konfucius, „přesto pod jejich vedením čtyři roční období následují svůj běh, stovky tvorů, každý podle svého druhu, se pod nimi rodí. Nebesa nemluví!“12 Nebesa nemusí mluvit, ale toto „nemluvení“ je nanejvýš efektivní. Místo mrhání času na zbytečné teologické disputace by lidé měli napodobovat málomluvnost Nebes a udržovat uctivé ticho. Pak by možná i oni mohli být mocnou silou ve světě. Konfucius svedl náboženství Číny zase na zem. Místo soustředění se na život po smrti se lidé musí učit být dobří zde dole. Jeho žáci u něj nestudovali proto, aby získali ezoterické informace o bozích

223


29.5.2012 11:59:53

velká transformace

a duších. Jejich nejvyšším zájmem nebyla Nebesa, ale Cesta. Úkolem pravého urozeného ťün-c’a bylo pečlivě kráčet po Cestě a uvědomovat si, že to samo o sobě má absolutní hodnotu. Nepovede je to k nějakému místu či osobě, ale ke stavu transcendentního dobra. Rituály byly jakousi mapou, která jim ukáže správnou cestu. Každý měl potenciál stát se ťün-c’em, který – pro Konfucia – byl plně vyvinutou lidskou bytostí. Za starých časů byl ťün-c’ pouze aristokrat, ale Konfucius trval na tom, že každý, kdo studuje s nadšením Cestu, se může stát „urozeným mužem“, dospělou či oduševnělou osobou. C’-kung jednou navrhl, aby jejich společnost za své motto přijala: „Chudý bez žebrácké hole, bohatý bez naparování se.“ „To není špatné,“ opáčil Konfucius. „Ovšem ještě lepší je: Chudý, ale těšící se z Cesty; bohatý, přesto student rituálů.“ C’-kung to okamžitě završil veršem z Knihy písní: Jako věc vyřezaná, jako věc naplněná, Jako věc přitesaná, jako věc vyhlazená.13 Konfucius byl nesmírně potěšen: C’-kung konečně začínal chápat Písně! Tyto řádky dokonale ilustrovaly způsob, jakým ťün-c’ používal rituály, aby zdokonalil své lidství. Ťün-c’ se nerodil, ale utvářel. Musel na sobě pracovat – jako když sochař přitesává drsný kámen do krásného tvaru. Skutečný ťün-c’ se stále snažil jít až za hranice své bytosti a stát se tím, čím měl být. „Jak bych toho mohl dosáhnout?“ ptal se Jen Chuej. Je to jednoduché, odpověděl mu Konfucius: „Potlačuj své ego a oddej se li.“14 Ťün-c’ musí podřídit každý detail svého života rituálům úcty a mít respekt k ostatním. Cílem bylo „nedívat se na nic v rozporu s rituálem, nikdy nepohnout rukou či nohou v rozporu s rituálem“. Pokud by se čínští princové tímto řídili, zachránili by svět. „Pakliže vládce dokáže potlačit své ego a podvolit se li na jediný den, každý pod Nebesy bude reagovat na jeho dobro!“15 Stejně jako indičtí mudrcové považoval i Konfucius „princip ega“ za zdroj lidské malichernosti a krutosti. Kdyby se lidé dokázali zbavit svého sobectví a podvolit se altruistickým požadavkům li v každém okamžiku svého života, transformovala by je krása svatosti. Podřídili by se archetypálnímu ideálu ťün-c’a, nadřazené lidské bytosti. Tyto rituály povznesly obyčejné přirozené chování do jiné roviny; zajišťovaly, že se lidé nebudou chovat k ostatním bezohledně, ani povrchně; že lidi jednoduše nepohání jenom užitek a zájem o sebe sama. Pravidla

224


29.5.2012 11:59:53


synovské úcty například nařizovala synům, aby podávali jídlo svým rodičům s patřičnou vlídností, přesto jim ho v této době mnozí synové házeli na stůl. „Takhle se nejedná dokonce ani se psy a koňmi!“ vykřikl Konfucius zoufale; je jasné, že pokud je jídlo konzumováno v atmosféře respektu a díků, stává se humánním.16 Konfucius jako člověk doby osové chtěl, aby si lidé plně uvědomovali, co činí. Dodržování zásad li nebylo jednoduše jen záležitostí určitých pohybů; vyžadovalo psychologickou jasnost, citlivost a inteligentní zhodnocení každé situace.17 „Synovská úcta se neskládá z toho, že mladí lidé konají těžkou práci, když je třeba něco udělat, nebo že svým starším podávají víno a jídlo jako první,“ vysvětloval Konfucius; „je to něco mnohem víc.“18 Co je to ono neuchopitelné „něco“? Je to „chování“, došel k názoru Konfucius.19 Duch, v němž provádíte rituál, se projeví v každičkém vašem gestu a výrazu obličeje. Rituál se může stát urážkou, pokud se provádí s pohrdáním či netrpělivě. V minulosti se však v pravidlech li často projevovala agresivita. Byla používána k získání politických výhod či k posílení osobní prestiže urozeného člověka. Konfucius tento egoismus z li systematicky odstraňoval. Vlastní dlouhotrvající studie těchto rituálů ho naučila, že dávají smysl pouze tehdy, když jsou upřímně prováděny v duchu „podvolení se“ (žang). Synové se museli podvolit otcům, bojovníci svým nepřátelům a králové svým vazalům. Tyto rituály je učily vzdávat se osobních preferencí, opouštět střed svého světa a umísťovat tam někoho jiného. V politickém životě tyto rituály ztěžovaly státníkům prosazovat politiku, která byla čistě v jejich vlastním zájmu. Učily disciplinovanému zvyku vcítění. Jestliže byly rituály prováděny ve správném duchu, byly duchovní výchovou, která lidem pomáhala překonat sobectví. Reformovaný ritualismus, který odstraňoval dřívější touhy po postavení a výlučnosti, mohl učinit celou Čínu humánním místem, jelikož by mezilidským vztahům vrátil důstojnost a vznešenost. Pravidla li učila lidi jednat s ostatními jako se sobě rovnými. Stávali se partnery v jednom a tomtéž obřadu: v liturgických tancích byl i ten, kdo hrál jen malou roličku dokonale, nepostradatelný a přispíval kráse celku. Rituály umožňovaly lidem uvědomovat si svatost života a rovněž propůjčovaly posvátnost. Li úcty podle tradic živila božskou moc panovníka; li synovské úcty vytvářela božský šen, který smrtelníkovi umožňoval stát se předkem. Tím, že lidé zacházeli s ostatními s absolutním respektem, rituály přivedly osobu, která rituál prováděla, i osobu, jíž byl rituál určen, k posvátným rozměrům existence.

225


29.5.2012 11:59:53

velká transformace

Jógini v Indii byli první, kdo v osamělosti pátrali po absolutnu. Konfucius by něco takového nepochopil.* Z jeho pohledu potřeboval člověk další lidi, aby dosáhl plného lidství; sebekultivace byla oboustranným procesem. Místo aby v rodinném životě viděl překážku osvícení, tak jak to cítili indičtí asketové, Konfucius v něm spatřoval jeviště pro náboženské hledání, jelikož učilo každého člena rodiny žít pro ostatní.20 Tento altruismus byl základem pro sebekultivaci ťün-c’ho: „Aby se prosadil sám, měl by se snažit prosazovat ostatní,“ vysvětloval Konfucius. „Aby se rozrostl, měl by se snažit o rozrůstání ostatních.“21 Později bude Konfucius kritizován za to, že se příliš soustředil pouze na rodinu – jelikož lidé by se měli zajímat o každého –, ale Konfucius viděl každého člověka jako střed neustále rostoucí série soustředných kruhů, s nimiž musí být jedinec v nějakém vztahu.22 Každý z nás začal život v rodině, proto nás rodinná pravidla li učila překračovat sebe sama; ale tím to přece nemohlo končit. Horizonty ťün-c’ se budou postupně rozšiřovat. To, co se naučil péčí o rodiče, partnera a sourozence, rozšířilo jeho lásku, takže cítil empatii pro více a více lidí: nejprve ke svému nejbližšímu okolí, pak ke státu, v němž žil, a nakonec k celému světu. Konfucius byl jedním z prvních lidí, kteří dali zcela jasně najevo, že svatost je neoddělitelná od altruismu. Říkával: „Má Cesta má jednu nit, která jde jejím středem.“ Nebyla tu žádná těžko pochopitelná metafyzika či komplikované liturgické spekulace; všechno se vždy vracelo k nutnosti jednat s lidmi s absolutní posvátnou úctou. „Cesta našeho Mistra,“ říkal jeden z jeho žáků, „není ničím jiným než tímto: činěním toho nejlepšího, co je v lidských silách, pro ostatní [čung] a ohleduplností [šu].“23 Cesta byla odevzdanou, neutuchající snahou vyživovat svatost druhých, kteří oplátkou dostanou na povrch svatost, s níž se člověk narodil. „Existuje jedno jediné rčení, podle něhož člověk může jednat celý den a každý den?“ tázal se C’-kung svého Mistra. „Snad ono rčení o ohleduplnosti [šu],“ pravil Konfucius. „Co sám nerad, nečiň jinému.“24 Šu by se mělo spíše překládat jako „přirovnávání k sobě“. Ostatní mu říkali Zlaté pravidlo; byla to zásadní náboženská praxe a byla náročnější, než se zdálo. C’-kung jednou tvrdil, že už tuto ctnost zvládl: „To, co nemám sám rád, netoužím činit jiným,“ ohlásil hrdě. Člověk si dokáže dobře představit Konfuciův ironický, ale laskavý úsměv, když zavrtěl hlavou. „Ach! Ještě ti do toho bodu kousek chybí.“25 * Konfuciánství zná „bdění o samotě“, které je součástí sebezdokonalování. [Pozn. J. F.]

226


29.5.2012 11:59:53


Pravidlo ohleduplnosti (šu) si žádalo, abychom „celý den a každý den“ hleděli do vlastního srdce, objevovali, co nám způsobuje bolest, a pak se za všech okolností zdrželi toho, abychom stejně zraňovali ostatní. Lidé se nepotřebovali dostávat do speciální, oddělené kategorie, ale potřebovali neustále porovnávat svou vlastní zkušenost se zkušeností ostatních. Konfucius byl prvním, kdo začal toto Zlaté pravidlo hlásat. Pro něj mělo transcendentní hodnotu. Dokonalé zvládnutí li pomáhalo lidem nabýt toho, čemu on říkal žen. Toto slovo původně znamenalo „vznešený“ či „hoden“, ale v dobách Konfucia už se jím označovala lidská bytost. Konfucius přisoudil tomuto slovu zcela nový význam, ale odmítl je definovat. Později někteří filozofové stavěli žen na roveň „blahovůli“, ale to by bylo pro Konfucia příliš úzké vymezení.26 V čínském písmu obsahoval pojem dvě součásti: tou první byl jednoduchý ideogram lidské bytosti – Já – a druhou, představovanou horizontálními tahy, byly naznačeny lidské vztahy. Takže žen by bylo možné překládat jako „spolulidskost“; někteří učenci rovněž tvrdí, že kořen jeho významu tvoří „jemnost“ či „poddajnost“.27 Žen tudíž bylo neoddělitelné od „podvolení se“ rituálu. Avšak pro Konfucia bylo žen nevyjádřitelné, jelikož nemohlo být obsaženo v žádné známé kategorii jeho doby.28 Pouze ten, kdo žen praktikoval v úplnosti, mu také mohl porozumět. Žen se podobalo tomu, čemu Sokrates a Platon říkali „Dobro“. Osoba, která měla žen, se stala dokonale zralou lidskou bytostí, na stejné úrovni jako Jao, Šun a vévoda z Čou. Žen, věřil Konfucius, je „silou Cesty“ (tao-te), která umožňuje moudrým králům vládnout bez použití síly. Nemělo by se na ně dál hledět jako na cosi magického, ale jako na morální působení, které změní svět mnohem lépe než násilí a válka. Co je žen, tázal se jeden z Konfuciových žáků, a jak je lze aplikovat ve veřejném životě? Mistr odpověděl: Mimo domov se chovej, jako bys byl v přítomnosti důležitého hosta. Jednej s obyčejnými lidmi, jako bys prováděl důležitou oběť. Co sám nerad, nečiň jinému. Pak nebudeš vzbuzovat proti sobě pocity opozice, ať už budeš spravovat věci nějakého státu nebo záležitosti rodiny.29 Pokud by se panovník k ostatním vládcům a státům choval přesně tak, nevznikaly by žádné brutální války. Toto Zlaté pravidlo znemožní napadnout či devastovat území někoho jiného, jelikož žádný princ by

227


29.5.2012 11:59:53

velká transformace

nebyl rád, aby se totéž stalo jeho vlastnímu státu. Vládci nebudou využívat prosté lidi, jelikož v nich budou spatřovat spoluúčastníky v překrásném obřadu, a tím pádem lidské bytosti, „jako jsou oni sami“. Opozice a nenávist se rozplynou. Konfucius nedokázal vysvětlit, co to žen je, ale dokázal lidem říci, jak je nabýt. Konfuciánská ctnost šu (pocit vzájemnosti) učila používat vlastní pocity jako návod k zacházení s ostatními. Konfucius C’-kungovi vysvětlil, že je to značně jednoduché: Co se týče žen, sám toužíš mít určitý status a postavení; pak také pomáhej ostatním, aby získali status a postavení. Chceš změnit své zásluhy ve svůj prospěch; pak pomáhej ostatním změnit i ty jejich v jejich prospěch – vlastně schopnost učinit si ze svých pocitů průvodce –, to jest to, co leží ve směru žen.30 Každý vládce, který se neustále takto chová, zajišťuje prospěch obyčejným lidem a vyhledává dobro pro celý stát spíš než pro své osobní výhody, bude stejným mudrcem, jako byli Jao a Šun.31 Konfucius nebyl bázlivý konzervativec lpějící na tradiční morálce a nadmíru zaměstnaný drobnými detaily liturgie. Jeho vize byla revoluční. Dal nový výklad zavedeným pravidlům li. Jejich cílem nebylo posilovat prestiž urozeného člověka, ale transformovat ho tak, že učiní ze zapomínání na sebe sama běžnou záležitostí. Tím, že z rituálu odstranil egotismus, ukázal Konfucius jeho hluboký duchovní a morální potenciál. Nepodporoval servilní konformitu. Pravidla li si od jedince žádala představivost a inteligenci, které mu umožnily pochopit, že každá okolnost je unikátní a musí být posuzována nezávisle. Konfucius rovněž zavedl nové rovnostářství. Dříve se o zásady li starala pouze aristokracie. Nyní, a na tom Konfucius trval, může praktikovat tyto rituály každý; dokonce i ten, kdo je stejně neurozený jako jeho žák Jen Chuej, se může stát dokonalým člověkem – ťün-c’. Ostatní čínští filozofové doby osové budou nabízet mnohem realističtější řešení domácích problémů, ale nebudou vždy tak ambiciózní jako Konfucius, který mířil nad zákony a řád. Požadoval lidskou důstojnost, vznešenost a svatost a věděl, že těchto kvalit lze dosáhnout pouze každodenním bojem o dosažení ctnosti šu. Byl to odvážný plán. Konfucius své současníky žádal, aby věřili v sílu umocněné lidskosti namísto donucování. Jen málokdo se totiž skutečně chtěl zbavit svého egoismu. Lidé, kteří uvedli Konfuciovu Cestu skutečně

228


29.5.2012 11:59:53


do praxe, zjistili, že to změnilo jejich životy. Žen bylo obtížné, jelikož vyžadovalo, aby se člověk zbavil marnivosti, pohrdání a touhy ovládat ostatní.32 A přesto bylo žen paradoxně snadné. „Je žen opravdu daleko?“ tázal se Konfucius. „Kdybychom žen skutečně chtěli, zjistíme, že už je dávno máme při sobě.“33 Přicházelo „po tom, co je to těžké uděláno“ – tedy až po tom, co člověk zvládl učení li.34 Vyžadovalo to spíš vytrvalost než nadlidskou sílu, a možná to bylo – jako když se učíte jezdit na kole: jakmile tuto dovednost zvládnete, stane se samozřejmostí. Člověk se jí ale musel neustále zabývat. Buďto se stále dobře choval k ostatním – ať to byl kdokoli –, jako by byli stejně důležití jako on sám, anebo tak nečinil. Pokud to ale tak dělal, dosáhl téměř hmatatelné morální síly. Snaha o dosažení žen byla celoživotním bojem; končila teprve smrtí.35 Konfucius nepodporoval své žáky ve spekulacích o tom, co leží na konci Cesty. Chůze po této Cestě byla sama o sobě transcendentní a dynamickou zkušeností. Konfuciův oblíbený žák Jen Chuej to vyjádřil krásně, když „s hlubokým povzdechem“ o žen prohlásil: Čím víc k němu upínám svůj zrak, tím výš se vznáší. Čím hlouběji se do něho nořím, tím tvrdším se stává. Vidím ho před sebou, ale náhle je za mnou. Krok za krokem Mistr člověka vnadí. Rozšířil mi obzor kulturou, omezil mě rituálem. I kdybych se chtěl zastavit, nemohl bych. Právě když cítím, že jsem vyčerpal veškeré zdroje, zdá se mi, že se objeví něco jiného, co nade mnou stojí ostře a jasně. Ačkoli toužím po tom, abych to následoval, nemohu najít žádný způsob, jak se k tomu dostat.36 Žen nebylo něčím, co člověk „dostane“, ale něčím, co dává. Žen bylo náročným, a přece osvěžujícím způsobem života. Bylo samo o sobě transcendencí, již člověk vyhledával. Žít soucitným, empatickým životem přivádělo člověka mimo sebe na zcela jinou rovinu. Neustálé dodržování rituálů a ctností poskytovalo Jen Chuejovi letmé pohledy do reality posvátného, jež byla imanentní a transcendentní zároveň. Když v roce 483 Jen Chuej zemřel, Konfucius bez zábran plakal. „Běda, Nebesa mě oloupila, Nebesa mě oloupila!“37 Pokud smrt nějakého člověka může ospravedlnit tak velký žal, pak je to smrt Jen Chuejova. Konfucius vždycky říkával, že Jen Chuej došel na Cestě mnohem dál než on sám.38 Konfuciův syn zemřel téhož roku a o tři

229


29.5.2012 11:59:53

velká transformace

roky později skonal i jeho nejstarší žák Ťi-lu. Konfucius byl zničený. „Vzor nepřichází,“ hořekoval, „řeka nevydává žádnou mapu. Je to tu všude se mnou.“39 Dokonce ani jeho hrdina, vévoda z Čou, už k němu ve spánku nepřicházel.40 Konfucius zemřel v roce 479, ve čtyřiasedmdesáti letech. I když se se skromností sobě vlastní domníval, že neuspěl, na čínské spiritualitě zanechal nesmazatelnou stopu. Dokonce i filozofové doby osové, kteří jeho učení vehementně odmítali, přiznávali, že uniknout jeho vlivu je nemožné. *** Na Blízkém a Středním východě se objevila nová mocnost. V roce 559 dosedl na trůn Persie – tedy území, jež nyní tvoří jižní Írán – Kýros II. Starší. O deset let později dobyl Médii; v roce 547 porazil Lýdii a řecká polis na ionském pobřeží Malé Asie a nakonec, v roce 539, napadl Babylonii; poraženými národy byl vítán jako osvoboditel. Kýros se stal vládcem největší říše, jakou svět do té doby mohl spatřit. Nejspíše praktikoval zoroastrismus, ale svým poddaným jej nevnucoval. V Egyptě byl Kýros zván služebníkem Amóna Re; v Babyloně to byl syn Marduka; jistý judský prorok ho nazval Mesiášem, „Pomazaným králem“ Hospodinovým.41 Jméno dotyčného proroka neznáme. Byl aktivní v Babylonii během druhé poloviny 6. století, a jelikož jeho věštby zůstaly uchovány na stejném svitku jako věštby Izajášovy, obvykle se mu říká Druhý Izajáš. Sledoval Kýrův postup s narůstajícím vzrušením, přesvědčen, že utrpení přesídlenců se blíží ke konci. Hospodin Kýra povolal, aby se stal jeho sluhou a jeho imperiální tažení změní historii světa.42 Přislíbil repatriaci všech přesídlených, takže Jeruzalém bude znovu postaven a země obnovena. Nastane tedy nový exodus: židovští přesídlenci budou opět putovat pouští do Země zaslíbené. Namísto trýznivých, mučivých Chizkijášových vizí viděl Druhý Izajáš slavnou budoucnost, již popisoval lyrickou, žalmu podobnou poezií. Hovořil o kouzelných událostech a transformovaném stvoření. Na rozdíl od deuteronomistů, kteří starou mytologií pohrdali, spoléhal se Druhý Izajáš na mytické tradice, které byly s Pentateuchem spojeny jen minimálně. Namísto úhledného příběhu o Stvoření, jak ho popisoval kněžský kodex či pramen („P“), oživil staré příběhy o Jahvem, Božím válečníkovi, který sťal mořského draka, aby z prapůvodního chaosu vykřesal řád,43 čímž sem navrátil násilí, které „P“ ze

230


29.5.2012 11:59:53


ní m

oře Sidon Týr

K IL IK IE

Jeruzalém

EGYPT

Milet

E uf rat

Cháran

Babylon

Ninive

Súsy

ÉL AM

Ekbatana

MÉDIE

zá

0 kilometry 500

liv

R ud ém

místa bojů perská achajmenovská říše a její největší rozsah

S ÝR IE

Issos

Tigris

ý rsk Pe

PERSKÁ ŘÍŠE

zem

Salamis

Marathon

e moř

Kyréné

S tř edo

Sparta

Atény

Eion

Ka ké spic du

Kábul

INDIE

Š AK A

G A NDH Á R A

Arabské moře

BAKTRIE

C HÓR ÉZ M

us

In Ind

Černé moře

Aralské jezero


s

oře

231

29.5.2012 11:59:53

velká transformace

své kosmologie tak pečlivě odstranil. Hospodin, ohlásil Druhý Izajáš radostně, brzy zopakuje své kosmické vítězství nad mořem, když porazí odvěké nepřátele Izraele. Tato barvitá proroctví byla ale ještě obohacena čtyřmi básněmi o truchlícím muži, který si říkal Hospodinův služebník.44 Nemáme sebemenší představu, kdo tím služebníkem byl. Byl to snad vyhnaný judský král? Nebo symbolizuje celé společenství přesídlených? Mnozí učenci se domnívají, že tyto básně nejsou dílem Druhého Izajáše, a někteří dokonce naznačují, že tímto služebníkem byl sám prorok, jehož plamenné věštby mohly urazit babylonské úřady. Ostatní ho považují za archetypálního emigrantského hrdinu, který vyjadřuje náboženský ideál, jenž byl v hlubokém souladu s étosem doby osové. Pro některé přesídlence byl tento trpící služebník modelem, nikoli Božím válečníkem. V první básni dotyčný služebník oznamuje, že si jej Hospodin vybral pro zvláštní poslání. Byl naplněn duchem samého Boha, který mu uložil obrovský úkol přinést na celý svět spravedlnost. Jenže toho nedosáhne silou zbraní. Nebudou žádné bitvy a žádná agresivní prosazování sebe sama. Dotyčný služebník povede nenásilné tažení, plné soucitu: Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající.45 Někdy pociťoval beznaděj, ale Hospodin mu vždy přispěchal na pomoc, takže mohl stát s kamennou tváří, aniž by se ho dotýkaly urážky či ponižování. Nikdy neoplácel násilím, naopak odhodlaně nastavoval druhou tvář. A já nevzdoruji, ani neuhýbám nazpět. Nastavuji záda těm, kteří mě bijí, a své líce těm, kdo rvou mé vousy, neukrývám svou tvář před potupami a popliváním.46 Bůh bude soudit a trestat nepřátele tohoto služebníka, kteří se jednoduše rozplynou, rozpadnou jako oděv rozežraný moly.

232


29.5.2012 11:59:54

6. EMPATIE (asi př. n. l.)

Recommend Documents