Záznam na asyrské destičce, asi 2800 př. n. l

„Všude je plno úplatkářů a korupce. Lidé se oddávají kratochvílím a πyhýbají se práci. Děti nedbají příkazů svých rodičů. Kdekdo se pokouší psát knihy. Je nepochybné, že konec světa se blíží.“ Záznam na asyrské destičce, asi 2800 př. n. l.

» Astronomická expedice «

tyto stránky byly nalezeny na dně nehluboké nádrže (v textu dále nazývané bazének) a odborně zrestaurovány. pojednávají o dosud neznámých aspektech jednoho z nejpřísněji utajovaných projektů, známého odborníkům pod krycím jménem astronomická expedice. tento experiment se již desítky let pokouší resocializovat nejhorší případy zrůd, individualit, hvězdářů a dušků, kteří jsou v internačním táboře v malém podkrkonošském městečku úpice vystaveni vlivu nejrůznějších drog, způsobujících halucinogenní stavy, ve kterých pacienti prožívají cosi podobné dávným iniciačním rituálům kmenové souvztažnosti. pacienti sami věří iluzi, že se na, jak říkají oni, expedici, přihlásili dobrovolně, ale to je samozřejmě jen další vliv narkotik, podávaných pravidelně čtyřikrát denně nejčastěji v podobě knedlíků. podotýkáme ještě, že v naprosté většině výše zmíněných chorob je nutná opakovaná hospitalizace alespoň po dobu pěti let. současně však musíme dodat, že naděje na vyléčení je z devadesáti devíti procent lichá a znáte-li ve svém okolí někoho, kdo byl léčen v úpici, vyhýbejte se mu širokým obloukem a za žádnou cenu mu nepřipomínejte, že již nejsou prázdniny. vzhledem k tomu, že se s fenoménem aeú nejširší veřejnost seznámila teprve nedávno, přikládáme varování: následující stránky nebyly cenzurovány a mohou způsobit depresi, zažívací potíže, šok a příchod mimozemšťanů. na závěr bychom, přestože nepochybujeme o inteligenci čtenářů, chtěli zdůraznit, že popisované události se nestaly, že jsou jen výplodem kolektivní halucinace mnoha chorých myslí. to platí zejména pro autory textu, kteří mají sklon k veskrze naivně pozitivnímu vnímání svého okolí.

III

» Sběrač 2006 «

Jan Píšala

Expedice expanduje! Když v osmdesátých letech minulého století otevřel přes televizní obrazovku Okna vesmíru dokořán Jiří Grygar, byla naprostá většina současných expedičníků ještě v plenkách. Tedy v lepším případě, protože jsou i tací, kteří v té době ještě neexistovali ani jako mnohobuněčná forma života . . . Tak jako tak, snad díky knize, která seriál doprovázela, nebo snad vlivem některé další reprízy, stihnul seriál přeci jen některé z nás poznamenat. Nepochybuji o tom, že jedním z nich byl i Viktro Votruba. Tento mladý muž se s odhodláním sobě vlastním pokusil otevřít další okno do vesmíru a posunout tak Expedici zase o kousek dál. Od osmdesátých let se však doba změnila a na decentní otevírání oken není čas. V polních podmínkách úpické hvězdárny tedy Viktro zaujal jediný možný postoj a zmíněné okno raději vysklil pořádným šutrem. Nehledíc střepů, které ještě stále trčely z okenního rámu, vstrčil Viktro hlavu do bílého šumu schovaného za oknem a setrval v něm až do konce Expedice. Ano, je to tak. Pod vedením Viktra Votruby jsme pronikli i do oblasti rádiových vln! Jeho tragikomická postavička vytvořila na vodojemu úpické hvězdárny podivuhodný předmět nazývající se rádiová anténa. Stručně řečeno, monstrum stvořilo monstrum. Dodnes mi zůstává záhadou, jak mohla anténa fungovat. V rámci úpických rituálů bych očekával, že se bude minimálně pět let vše plánovat a zlepšovat a teprve až poté se podaří naladit Evropu 2. Je možné, že příčinou je samotný Viktro, který snad sám o sobě funguje jako anténa. Podezřívám jej z toho, že tajně žere železné piliny, aby byl více vodivý. Ostatně Vitrův dipól je sám o sobě pojmem . . . To však zdaleka nebyla jediná novinka letošní Expedice! Radost by z nás měl dozajista i Wernher von Braun! Jeho osobu v tomto případě zastal zručný Petr Skala, kterému se během dvou týdnů podařilo odpálit značné množství raket. To, že některé z raket konaly pohyb spíše v horizontálním než ve vertikálním směru, přičítám tomu, že Petr svěřil zásadní konstrukční prvky do rukou ostatních expedičníků. Za úplnou novinku lze brát i hezké počasí. Tento zvláštní stav pozemské atmosféry se v Úpici zpravidla nevyskytuje, a tak se není čemu divit, že naprostá většina účastníku přistupovala ke slunečnému počasí, tropickým teplotám a jasným nocím se značnou nedůvěrou a snad z pověrčivosti se chovala stejně, jako by bylo zataženo a blížila se průtrž mračen. Prvotní šok však vystřídalo nadšení, kropení a nakonec i vodní běsnění . . .

IV


Expedice byla zkrátka jedním slovem vydařená! A to až podezřele vydařená . . . Pravděpodobně jsme zrušili nějakou kletbu. Nebo jsme ji na sebe letos uvrhli. Počasí nám totiž přálo, přístroje i lidé fungovali, jídlo nám chutnalo a ceny v Úpici stouply za rok pouze o korunu. Doufám, že nám prokletí vydrží i do příštího roku!

neznámý autor: „když potká los losa, tak je pěkná kosa. když se potkaj tři losi, tak se někdo pokosí“

V

» Sběrač 2006 «

Eva Grillová

home, home again úpicitida ž., jedn. 3., 6. -tidě; úpicitidí – palčivá touha vrátit se tam, umocňovaná vědomím nemožnosti a neopakovatelností zážitků již uplynulých, srovnatelná svojí intenzitou a nakažlivostí pouze s tropickými horečkami. neléčitelná. jsem špinavá, sem tam by se na mně našel kousek borovičky nebo stéblo trávy. různé části těla mám pokreslené, ruku mám modrou od potravinářské barvy. cestou domů mi padají víčka. za zavřenýma očima vidím mlhu, ze které vyplouvají expedičníci. přibližují se a vzdalují, sem tam něco polosrozumitelného zamumlají nebo mě zavolají jménem – v hlavě mám čisto, ale ten náhlý nedostatek expedice je na mě očividně příliš. užívám si svoje smutné halucinace, dělají mi společnost, abych se necítila sama. a já jim pouštím dire straits a přemýšlím. jaká je expa? pořád bojuju s nemožností popsat ji někomu zvenčí. je omamná a trochu destruktivní, vypálí vám mléčnou dráhu do sítnice a otočí vás hlavou dolů. usmaží vás na sluníčku a poleje vodou z hadice, případně hodí do bazénku. vaše vnitřnosti se poškodí tím neustálým smíchem. věčným běháním naboso na střechu si rozdrásáte chodidla. rozmlátíte se v noci o šňůry u stanů, pořežete se o stéblo trávy, opaříte se na půlnočce čajem. zlámete si prsty při volejbalu. a na závěr si přivodíte někde ve vlaku zánět spojivek. je neopakovatelná. už žádné náměstí jana palacha, náš drbací plácek mezi stany, se slunečníky a křesílky a vytouženým stínem. a pivem k obědu. žádný volejbal, který mi nejlíp šel při posledním zápasu po dvou krakonošských dvanáctkách. už žádné hvězdné nebe, žádné kochání se oblohou, žádné noci tak krátké, že nedojde ani na sny. žádná hudba v penthauzu, žádný krakonoš u žižky. žádná pouť. žádné návštěvy vinotéky – ten pán si mě pamatuje, usmívá se na mě a doporučuje mi víno. žádná bojovka, na které to víno pijeme, plížíme se za ostatními, chytáme je za nohy a strašícím vedoucím upíjíme jejich zásoby. žádné lezení na ešusovník. žádné pocity volnosti, svobody a divokosti. žádné sprchování se pod hadicí. žádné michalovo jsi chrozná. žádný bazének a konspirace s janou a ivou proti komu zmanipulujeme dav teď. žádné zelené koupaliště. žádné hvězdy, východy venuše a noci na vodárně. žádné objednávání pizzy v noci a čekání na ní na křižovatce ve dvě ráno. žádné sdílené kafe. praha. vyhazuju z batohu tuny věcí. stébla úpické trávy. fáze vzpamatovávání se bude letos dlouhá. VI


Petra Vaňáčová

Dialogue Satellites have got the goal Planets’ secrets told us all. So, then tell me, spill the beans Why does Saturn have the rings?

All matter has smaller parts That is molecules, atoms and quarks. Well, then give me proposition What is the quark’s composition?

Arcturus, the giant star Is thirty four light years far. So, then you are sure to say That it’s part of Milky Way?

We understand nowadays better Many things about dark matter. I need to know only this: Explain to me what it is.

With the help of probes we’ll soon Know everything about Moon. I won’t ask you any more If you tell me what’s in core.

What’s the point in studying space When you doubt in every case? Sometimes we might not learn why But we never cease to try. Getting answer’s not main task Most important is to ask.

Recent studies have just told How our universe is old. Ok, tell me without guess Is it finite or boundaryless? Universe was born from dot We have learned so far this lot Well, then you can answer that: Is it curved or is it flat?

VII

» Sběrač 2006 «

Michal Szozda

Takie sobie przemyślenia jednego pierdolniętego człowieka Siedzę sobie po rajdzie, i tysiące myśli mi przelatuje przez głowę. Musze cos napisać do Zbieracza o obozie, i ciężko (jak zwykle) mi zebrać do kupy te miliony rzeczy, o których chciałbym napisać. To już tyle lat . . . w sumie dziesięć. Dziesięć lat. Kupa czasu. Najlepszego czasu w moim życiu. Może to brzmi patetycznie, ale tak jest. Najlepsze chwile spędziłem właśnie tam, w małej miejscowości w Karkonoszach, niekoniecznie na obozie, ale z tymi właśnie ludźmi. Pijąc wino, piwo, czasem tequilę, gapiąc się w gwiazdy, słuchając Floydów, grając na gitarze, przytulając dziewczyny . . . Wiem, że mało ma to wspólnego z astronomią, ale gdyby nie te wszystkie rzeczy to już nie było by to samo. Tam po raz pierwszy napiłem się wina bez wiedzy rodziców, zakrztuszałem się fajkami, odlatywałem po marihuanie, całowałem się z dziewczyną, uczyłem rozpinać stanik i pieścić to co skrywa damska bielizna. W tym roku byłem po raz dziewiąty i po raz kolejny było zajebiście. Oklepane słowo, ale chyba lepszego nie znajdę. I znowu inaczej. W zeszłym roku prawie cały czas się piło, ze względu na pogodę. Siedzieliśmy w tylnym domku i co noc łoiliśmy wino i Floydów. W tym roku trochę mniej, było sporo pracy, sporo nocy, w które można było się zajmować astronomią, w chatce nie było takie burdelu, ale i tak było świetnie. Nie wiem dlaczego, choć za każdym razem jest zupełnie inaczej, za każdym razem jest świetnie. I za każdym razem z niecierpliwością czekam jedenaście miesięcy na kolejne lato. W tym roku był lekki zapierdziel bo, jak zwykle zresztą, nic nie było przygotowane do robienia zdjęć nieba, i większość czasu spędziłem naprawiając albo załatwiając wszelki potrzebny asortyment. I przez to nie zdążyłem sobie w ogóle użyć radioastronomii, na która się tak cieszyłem. A tyle się napisałem maili, tyle się naprzekonywałem, i chuj. Tylko trochę posłuchałem jak Wiktor łapie meteoryty. Nawet zorganizowałem odbiornik na 2 GHz do łapania sygnałów z Jowisza. Kosztowało mnie to jeden

VIII


masaż, he he. No nic, może za rok się uda. Zastanawiałem się nawet czy nie zrezygnować z tradycyjnej fotografii na rzecz cyfrowej, ale chyba zbytnim sentymentem darzę klasyczny film. Tak sobie myślę, że za rok, na już dziesiątym obozie, będzie tak dobrze jak nigdy. Bez bagażu niepotrzebnych emocji, może być najlepiej do tej pory. Tylko ci ludzie . . . to największy mankament. Że z biegiem czasu coraz mniej przyjeżdża starych znajomych. Co prawda co roku jest nabór, i zawsze ktoś z pierwszorocznych zapadnie do nas, ale mimo wszystko . . . szkoda mi tych których już tam nie ma. Pewnego dnia i ja nie pojadę. Smutno mi czasem z tego powodu, ale wiem że to nieuniknione. Póki co cieszę się i wiem, że za rok na pewno jeszcze pojadę. Tym razem może nawet jako prowadzący, he he. I tym razem nie będę sam . . . w każdym razie mam taką nadzieję. :)

někdy π noci se potkáme na lavičkách a martin rybář nám πysvětluje, že šajri s kloboučkem πypadá jako charon. „cože“, ptáme se a martin odpovídá, že to je přeci jasná asociace: „šajri – styx.“ „styk s kým?“ πypadne ze mě a marně πysvětluju, že nejsem prase, ale expedičník.

IX

» Sběrač 2006 «

Eva Grillová

sběrač tam čtvrtek příjezd. vlak má asi čtyřicet dva minut zpoždění, okolo české skalice se mě navíc zmocní obvyklé obavy, že nepoznám tu správnou zastávku – což se mi nakonec málem povede, protože krakonoš nestaví ve rtyni. když jsem nasedala v praze do vlaku, bylo neskutečné vedro; v průběhu cesty se zatáhlo a pršelo, teď, když vystupuju, mrholí a zároveň svítí slunce. rozhlížím se po duze, ale nikde nic. píše mi paulie, že už jsou na hvězdárně, a mně padá kámen ze srdce, že jsem si nespletla den. je čtvrtek 13. 7., expedice pro nás právě začala. prázdný autobus mě veze na mosty a já táhnu svůj batoh tou známou cestou, polévám se vodou a srdce mi tluče zdaleka nejen námahou. bankomat, toman, schody. banality. a pozemek hvězdárny je zase jednou dál i blíž, než člověk čeká. doplazím se k bráně a domáhám se vstupu. zdravím paulieho a michala. janu, élišku, goméze a viktora. doktora duška, klárku, marka a bůhví koho ještě. stavíme stany a bojujeme se skálou vedoucí očividně pod celým pozemkem, nebo aspoň přesně tam, kde chceme zatloukat kolíky. pojmenováváme svoje krásné náměstí. z (nikoliv ivina) igelitu stavíme draka, protože děsivě fouká. později ten večer se vydáváme k žižkovi, kde dojati zabořujeme čenichy do té jediné, pravé a neopakovatelné krakonošské pěny. připíjíme si na památku syda barretta tequilou. druhou vypijeme na počest budoucí expedice. chachá. pátek sjíždí se ostatní a začíná to všechno, co si člověk pod pojmem expedice představí. stereotyp ospalých rán. náročné výpravy do města zakončené tou nejlepší točenou zmrzlinou na světě. ještě horší cesty z města nezakončené vůbec ničím. noci plné hvězd, měsíce, vůní – noci esenciálně expediční . . . šajri se pokouší pouštět našeho draka – na rozdíl od ostatních mu to i občas jde. kibicujeme a fotíme ho. pokud drak nebude na fotce, navrhuje happy vložit ho photoshopem. no jasně, říkám, to je známá fotošopácká funkce insert drak a happy dodává, jo, to když fotošop πidí utíkajícího člověka, dá ti na πýběr: insert drak a insert πýbuch.

X


já, jana, lucka a éliška, prostě to nejlepší z expedice, stavíme stůl na ping pong. pánové se motají okolo a strašně závidí, protože nám to jde a vůbec je nepotřebujeme. cca jednou za pět minut někdo vykřikne „tohle je čtrnáctka bé?“ o dvě hodiny později zjišťujeme fatální rozdíl mezi návodem a skutečností. díly přebývají, nedostávají se a navíc je mezi nimi něco, co nápadně připomíná čtrnáctku bé. necháváme chlapce stavět a bavíme se tím, jak jim to nejde. případně jim občas podáme čtrnáctku bé. bohužel se jim stůl postavit podaří. naoko se tváříme vděčně, ale vyhazujeme je, abychom si mohly zahrát. budeme tvrdit, že stůl jsme postavily my. večer u žižky opil dušek zdeněčka absintem. zdeněček mluví velmi sprostě na duškovu adresu; pak nemluví vůbec, divně se tváří a oči mu zeleně svítí. sobota pořád fouká. vaříme si s ivou kafe v závětří za stanem. v noci se pozoruje. pravděpodobně fouká i v noci. neděle s janou, éliškou a miagym se pokoušíme o čtyřhru na novém pingpongovém stole, ale nejprve se to zvrhne v expediční verzi squashe, kdy je cílem hry udržet míček ve vzduchu za každou cenu a jednou za cca pět minut se pokusit ho vylovit z nepřehledných útrob garáže. pak se zvrhne i toto – ve verzi sniper+, kdy se strefujeme míčkem do miagyho. jde nám to velmi dobře. 75 % zúčastněných to považuje za velice zábavné. pondělí přijíždí janina kamarádka zuzka. to a taky trochu to vedro (přestalo foukat) způsobuje, že se vydáváme na koupaliště. koupaliště není zatím tolik zelené jako bazének, a tak do něj jednou nebo dvakrát vlezeme. popíjíme krakonoše ještě studenějšího než voda v bazénu (naštěstí není tak zelený) a spolu s ivou, éliškou a miagym plánujeme děsivou bazénkovou konspiraci. po návratu ji aplikujeme. skončí tam skoro všichni včetně schovávavšího se osazenstva penthauzu. davy šílí. teče krev.

XI

» Sběrač 2006 «

pravděpodobně úterý šajriho experiment. šajri mlátí kladivem do nějaké cihly a nutí nás měřit a počítat úlomky. asi mu definitivně přeskočilo. asi z vedra. mezičas protože si nepamatuju žádná data, budu si je vymýšlet. protože si nepamatuju ani nic jiného, budu si vymýšlet i události. v pauze mezi obědem a spánkem se dívám, kdo je online. happy v kopuli a michal švanda, kdo jiný. o zatažené noci na lavičkách s janou a luckou řešíme všechno možné. noc háže stíny. s luckou si dáváme kafe na dně bazénku. byl by to hezký rituál, ale bohužel se opakoval jen dvakrát, protože poté bazének zezelenal a lucka do něj odmítla dál lézt. středa pokus s vodnicí. paulie se rozhodl ukázat davu, jaké je to zvracet po vodní dýmce. bohužel svého cíle nedosáhl, ale věřím, že to příští rok napraví. každopádně při naší konzumaci zbytku experimentu na parkovišti jen ležel a odmítal se na dýmku byť jen podívat s tím, že sleduje zemskou rotaci. čtvrtek vyrážíme v nekřesťanskou neexpediční hodinu na autobus a vlak do prahy. jana totiž promuje. před hradcem králové vlak zastaví. po čtvrt hodině přijde průvodčí a ptá se, je-li mezi námi lékař. sotva se za ní zavřou dveře, řekne happy: tak a teď přijde a zeptá se jestli je mezi námi strojvůdce. nestane se tak. o pár hodin později se vykulíme do rozpálené prahy, kde je všechno divné, hnusné a nepatřičné, kde není louka ani bazének a především – kde jsme mimo, cizí, anonymní. držíme se pohromadě jako skupinka ztracenců a modlíme se za brzký návrat. opakujeme si, že máme janu rádi a že se nám moc líbí procházet ulicemi, kde se teplota blíží čtyřiceti stupňům. před karolinem se cítíme o něco lépe, je tam fontána, která připomíná bazének. zabráníme si navzájem do něj vlézt a jdeme se chladit dovnitř. jana dostává diplom, my se krčíme v poslední řadě a sem tam propadneme menšímu záchvatu smíchu. excelsior mattoni, že, jani. :)

XII


cestou zpátky spíme. teprve se vstupem na pozemek z nás padá tíha, ospalost i nepatřičnost a cítíme se jako doma. večer, vlastně v noci, zapíjíme magistru janu. padají samé kabinety nebo pozdní sběry, protože jsme kulturní a ne žádná prasata, co si jako někdo, nebudu svého vedoucího jmenovat, dovezli pětilitrový demižón té nejlepší stoky. dochází k obrovskému foajé, které se samozřejmě nestane nikomu jinému než mně, protože já, vytržena z konverzace příchodem někoho nového, se nadšeně otážu kdo je tam? a dostane se mi odpovědi, že ředitelka. objednáváme pizzu a ve dvě v noci sedíme na křižovatce na teplém asfaltu a čekáme. pátek chlapci z havířova a ostravy mají neustále potřebu si dokazovat, že poznají radegast mezi jinými pivy a tak se rozhodli si to dokázat veřejně. myslím, že se jim to nepovedlo, ale to si nepamatuju, protože ten pivní odér ve vzduchu byl příliš silný na někoho tak jemného a nezkaženého, jako jsem já. btw kdykoliv vlezete k šajrimu do stanu, tak to první, co vidíte, je basa piv. (já tam nebyla, říkal to happy.) a kdybyste vlezli ke mně, zjistili byste, že tam je naprosto strašlivý bordel. jestlipak by bylo řešením nevzít si ho vůbec? sobota seminář. když π páteční πečer bezpečně πíte, že svůj spánkový deficit další den dospíte, πíte, že je půlka expedice π tahu. mezičas a dny běží. slunce koluje v žilách místo krve, stupňují se návštěvy hadice. většina okamžiků je umocněná vědomím, že to skončí, všechno prožíváme k hranici snesitelnosti. noci jsou teplé. vír událostí nás strhává, je těžké zůstat na jednom místě, je těžké soustředit se na jedinou věc. existuje teď, všechno ostatní je podružné. existuje tady, všechno ostatní je jen iluze. a spirály se točí stále rychleji, za chvíli nás vyvrhnou do vzdálených, strašlivě cizích krajů. zase vyjde první hvězda a my nepůjdeme spát a budou padat meťasy a my jsme příliš vědecky založení na to si něco přát – zase budeme čekat

XIII

» Sběrač 2006 «

na východ slunce, abychom pak upadli do krátkého spánku – nejde se zastavit. vrývám si do paměti každý krok. bolí mě paty z věčného úprku po dlaždičkách, co vedou k bečce a ještě kousek dál. kolejnice, které přeskakuju cestou do penthauzu, štěrk na parkovišti, co tlačí do bosých nohou při experimentech, mokrá hlína u hadice. vyzvedávání kafe od kuchařek. sedíme u žižky – tisíckrát – opřeni o zeď na viklavé lavici.

pondělí gabi s doktorem duškem předvádějí vznik kráterů na měsíci pomocí petard a hromady kakaa a mouky. happy to později komentoval tak, že to že jste na expedici, poznáte, když největší astronomové této republiky za mohutné podpory zúčastněných přihlížejících předvádějí, jak upéct kakaovou buchtu pomocí petard. jojo. přednáší pan docent pokorný. přednáška je zajímavá a depresivní. zdeněček tolik negativních pocitů zřejmě neunesl, protože se rozhodl schovat před zlým světem do alobalu. nakonec si obalil jenom brýle a prostředníček, ale i to stačilo, abychom s ivou dostaly záchvat smíchu a musely se na chvíli vzdálit. mimochodem, nápad pořádat přednášku venku byl jeden z nejgeniálnějších za celou expedici, protože člověk netrávil většinu času pokusem hnát na sebe proudící vzduch.

úterý odpoledne se chceme prospat na střeše. to se bohužel nepodaří nikomu, protože se strhne děsivá bitva, která zahrnuje nepřeberné množství ešusů s vodou, nohy rozedřené od schodů nahoru a mrchy s kbelíky a hadicí (mrchy = jindřich, lukáš d., miagy a určitě ještě někdo, na koho si nevzpomínám – jo a taky happy, kterému se tímto neomlouvám, že na něm několikrát skončil obsah mého ešusu). následuje michalův experiment s megabublinami. je (dokonce) ještě o něco efektnější než janin pokus s konvekcí (který byl samozřejmě naprosto úžasný). se zdeněčkem a michalem kouříme vodnici na parkovišti. zatímco zdeněček vyfukuje kouřové bubliny, já se pokouším o ty velké. náhodní kolemjdoucí jsou nadšeni a začnou si nás natáčet. ach ta domácí videa.

XIV


čtvrtek včera byla bojovka. pili jsme na buvolově stanovišti medovinu a on usnul při strašení. kdyby komukoliv tvrdil, že to není pravda, tak mu nevěřte. úplně normálně usnul. došlo k několika tragédiím. jana se předávkovala bon pari a sváděla svoji nevolnost na nějaké víno, ale my víme své, protože pak prohlásila: už nikdy nechci jíst. už nikdy nebudu pít a hlavně už nikdy nechci πidět žádné bon pari! mezičas otvírám své krásně vychlazené pivo a po prvním loku zjišťuju, že je to čaj. ano, bylo trochu podezřelé tím, že nepěnilo; a ano, vylila jsem ho šajrimu na hlavu. teda ne všechno, zbytek jsem nabídla michalovi a zdeněčkovi. pátek sedíme na střeše a s janou a éliškou pozorujeme triedrem okolí. ano, nováčci jsou na přednášce a zbytek na koupališti, ale to nevadí, protože co kdyby se někde něco přeci jen dělo. aleš stojí před garáží a blaženě se usmívá. právě jsem chytil svoje neutrino, vysvětluje. na pouti na schodech sedí leonek. expa je v tu chvíli expou zase o něco víc . . . sobota na pouti nás odchytil expedičník z roku 1972 se slovy: πy jste z hvězdárny, že. zeptali jsme se, jak to poznal. že prý mluvíme spisovně. odpoledne pršelo. rozhodli jsme se uspořádat táborák počasí natruc a vyšlo to. v důsledku deště pak v noci padla pravá expediční mlha. michal s martinem rybářem šermovali baterkami. táborák táborákoval, špekáčky se špekatili. poslední noc jako magické zaklínadlo. a pak najednou – zlatá koule udělala vžum. a bylo ráno. a šli jsme spát. neděle složit stany. vyfotit si zelenožluté čtverce, které pokrývají louku. být tak mimo, že si málem ani nevšimneme, že prší.

XV

» Sběrač 2006 «

když nepočítám miagyho, se kterým se loučím v nymburce, poslední, koho vidím, jsou – zase je budu většinu roku rozeznávat jen podle n.e.w.ovských přezdívek – also, buvol, haad, happy, hnusny paparazzi, martin, potooczech, sajri, skyblue . . . . . . a je konec. šlus, ende, aus, jak říkával náš učitel biologie. PS táborákový objev: nirvana zpívá o expě! my girl, my girl, don’t lie to me, tell me where did you sleep last night – in the pines, in the pines – tedy v borovičkách! :) PPS dík. vedoucím a organizátorům a úpici. spoluexpedičníkům, zejména těm z náměstí. a z penthauzu. a kuchařkám, žižkovi a pouti.

XVI


Klára Šejnová

Černobílá Strávit hodinu nehnutě S okem hledícím na hvězdu Pohybovat lehce palcem u ruky Doufat v jeho neomylnost 8 + 1 + 3 minuty ticha a tmy Pod rukama vznikající M13 Půl hodiny čekání a vzrušení Rozzářené oči a úsměv na tváři Dotknout se hvězd Vnořit se do hvězdokupy Opatrovat malý kousek papíru Lehkost a vznešenost hvězd Tma . . . měnící se v krásnou M13 Nádherná, černobílá Dotknout se nových věcí Přičichnout k novým vůním Pocítit obrovskou radost a pýchu Děkuji Alešovi, Michalovi a Zdeněčkovi

XVII

» Sběrač 2006 «

Digipaulie

Retropicture Místo? Úpice, pozemek hvězdárny . . . někde uprostřed Evropy. (Jedna teorie říká, že Česká republika je prdel světa a Úpice . . . ) Čas? Na přesném datu vlastně nesejde. Je léto, teplý červenec, asi dvě hodiny po západu Slunce. Na louce se rozléhají desítky hlasů, hlasitá hudba z rádia Penthaus (tj. ze zadního domku dříve lapidárně zvaného zadní domek) a zvuk mlýnku na kávu. Vařím povinnou smrtící dávku brazilského, kolumbijského či jiného -ského materiálu se spoustou cukru a smetany. Před chvílí jsem rozdělil své skupině foťáky, Iva s Martinem šli k montáži na střechu, Honza s Markem fotí zákryt Algola a Jirka se svým soukromým miláškem okupuje montáž u zadního domku. Čekání na kafe si krátím sestavováním playlistu v rádiu. Přeleju obsah kafetiéry do Viktorovy termosky, pro tento účel speciálně zakoupené, a vůně zaplavuje celou louku jako povodeň. Pár vyvolených se sápe po hrnečku s životabudičem a já na chvíli lehnu na zem a koukám nahoru. Letní trojúhelník, Herkules, Mléčná dráha, oblak ve Štítu, Fíhahá, Střelec, Pegas s Andromedou . . . Tak důvěrně známý pohled, okořeněný tak důvěrně známými hlasy, vůněmi, chutěmi a pocity . . . Teď je zřejmě to správné místo a čas, aby se můj hrdina pohroužil do filozofických úvah o smyslu života nebo aby s potřebnou dávkou patosu začal rekapitulovat svůj dosavadní ubohý život . . . Z úvah mě po dvou vteřinách vytrhává hlas Jirky Duška. Předloni nám rozdával při pozorování kusy mikrotenových sáčků jako „ochranu proti kosmetickému záření“. Loni objevil vynález izolepy a přilepil mě k Marianě a Tereze (a to byl jen začátek). Letos si vymyslel, že pojedeme v noci na Sněžku. Nejdřív mi to přišlo jako dobrý nápad, než jsem si vzpomněl, že nemám v Úpici žádné teplé oblečení (tak vidíte, kdo vám přivolal krásné počasí!) a že se mi vlastně ani nechce. „P***! Ty s náma pojedeš! A nemysli si, že se schováš, já si tě najdu! Zlámu ti ruce!“ K hyperaktivnímu Jirkovi sem hvězdný vítr přivál Honzu, ze kterého nevypáčíte kloudné slovo. Říkám si, jestli za tou nemluvností není něco víc. Třeba je to něco jako převtělený buddha, jenž ví o Vesmíru, životě a vůbec víc, než my všichni dohromady, a tím, že nemluví, se nám o tom všem snaží něco říct. Nebo je to vraždící maniak, který si nás oťukává a u táboráku nám jednomu po druhém vykuchá střeva. Modlím se, ať je to když tak to první (ale u člověka, který si nikdy nesundává nůž a maskáčové kalhoty, nikdy nevíte).

XVIII


O kus dál Zdeněček. Je to srdcový kluk, má modrou knížku na všechny možné oční vady a nikdy se vám nedívá zpříma do očí, ale pro somet by přes plot skočil. Nebo by tam poslal Kosmonauta. Viktor se svou obligátní otázkou, zda Helga nemá nějaké kamarády. Michal z Polska, který se za 10 expedic naučil perfektně česky, avšak nerozlišuje h a ch. Martin, sběratel přezdívek a narážek na virtuální románek s příslušnicí české astronomické honorace . . . Letní astronomická expedice má zkrátka tu roztomilou vlastnost, že vytváří v jediném bodě časoprostoru úžasný shluk nejbizarnějších postaviček z celé střední Evropy. A pro mě je už šest let tím nejlepším místem pro poznávání Vesmíru všemi pěti (nebo možná šesti) dostupnými smysly.

opět martin: „expedice je otevřená mlhovina, πe které πznikají nestabilní hvězdokupy.“

XIX

» Sběrač 2006 «

Kateřina Cvešperová

Expedice 2006 I letos jsem strávila skvělých 14 dní v podkrkonošské Úpici. Nejdřív se mi moc nechtělo, bylo to dost narychlo, protože jsem první červencový týden trávila na Slovensku ve společnosti hromady much a krásných výhledů Slovenského ráje, ale nakonec se všechno nějak skloubilo a, i když pozdě, dorazila jsem. Prvním dnem pro mě byla neděle, kdy jsem dopoledne vyrazila i s nákladem (malý somet). Všechny přestupy seděly a stativ jsem taky nikde ve vlaku nezapomněla. Dokonce jsem letos stihla i autobusový spoj do Úpice, takže jsem nemusela jako loni pěšky („Slečno, vy vypadáte jako parašutista,“ byla první slova po nástupu do autobusu). Po šesté už jsem se blížila k hvězdárně, i když do toho kopce to moc rychle nešlo. Přivítání bylo příjemné, všude spousta známých tváří. I přes počáteční hrozbu „bezstanovství“ se nakonec našel i stan a s pomocí Bezdi a Davida jsme ho rychle postavili. Protože jsem chyběla na rozřazovacím testu, byla jsem přiřazena náhodně, a to do skupiny Meziplanetární hmoty ve složení Šajri, Zuzka, Béďa, Šárka, Bezďa, Michal a teď i já. Hlavní náplní byly kromě planetek taky deep-sky objekty a jako všichni první týden Měsíc. Kromě seriózních pozorování a zakreslování měsíčních kráterů, moří a brázd jsme se ve volných chvílích zahřívali lehčí gymnastikou (Šajri stál na hlavě) nebo migrovali k Měsíčňanům. Do stanu jsme se dostali až kolem třetí, kdy taky končí oficiální pozorování. Druhý den v pondělí mě, jak jsem zatím netušila stejně jako zbytek expedice, probudilo ráno horko. To mi ale nezkazilo náladu, protože nás čekala expediční snídaně: kakao a housky s marmeládou. Neboť už jsem letos nebyla nováčkem, nebyly pro mě přednášky povinné, ale dobrovolné, takže jsme v horkých dnech mohli vyrazit dolů na zmrzlinu. Po obědě následoval zbytek dne v duchu nicnedělání (ať už sezení v přednáškové, nebo kdekoliv jinde ve stínu), protože v tom horku se nikomu nic dělat nechtělo. K večeru došlo na startování raket – další novinka letošní expy, kdy u ohniště vznikla provizorní odpalovací rampa, na níž, ať už s proslovem (Béďův tým) nebo bez, byla odpalována dopolední práce expedičníků. Ne všechny vzlétly a ne každá vysoko, ale přehlídka to byla pěkná a taky další motivace k zdokonalování létacích technik.

XX


Večerní okénko Pavla Gabzdyla nám ukázalo zajímavosti na aktuálním Měsíci, který se až do konce prvního týdne stal středem pozornosti většiny skupin, a přednáška o meteorech nám osvětlila něco o pozorování . . . Podle rozvrhu následovala příprava na pozorování (povinně nepovinné kafe členům naší skupiny :-) a samotné pozorování, kdy jsme stihli tak akorát zakreslit Jupiter a pak až dokonce Měsíc (přímý zlom přejmenován na Rupert Reptal) nejčastěji v Dobsonu (během půlnočky se počítalo jeho zorné pole, bez kalkulačky, abychom se nenudili) a tradiční zahřívání, kdy jsme se naučili základní kroky ča-či a břišních tanců nebo poskakovali na všechny různé způsoby. Ještě po ukončení pozorování jsme pokračovali čekáním na Godota – Venuši, která vyšla v 3:22, a Iridia, které nakonec letělo úplně jinudy, než všichni koukali. Úterý, den třetí. Samovolné buzení se horkem už se stává pravidlem, následovaným houskami s marmeládou a kakaem, kávou, mlíkem nebo čajem (pravá expediční snídaně). Další pravidelností je denní polévání, ať už vodou z hadice, koupelí v bazénku nebo jen studenou sprchou. Protože je rozehrán expediční turnaj ve volejbale, hraje se v každé volné spíš odpolední chvíli. A nechybí ani kroket. Zmizely altánky nad jídelními lavicemi a zůstal jen jediný, proto se přemísťuje stále více lidí do stínu u kuchyňky nebo v borovičkách. Naštěstí je letos takové horko, že ani vosy neohrožují. Odpolední experiment, ty se letos vyskytly v hojné míře, a to nejméně jeden na každý den, se týkal pravděpodobnosti a statistiky, kdy na silnici před hvězdárnou rozbíjel Šajri kladivem kameny, abychom je pak mohli sesbírat, změřit a ukázat, jak velké části se vyskytují nejčastěji apod. Odpoledne partička volejbalu a večer příprava na pozorování a pozorování, kdy jsme nejdřív zakreslovali Jupiter a stín jednoho jeho měsíce, aby se pak o Dobson začal dohadovat Dušek s Martinem, protože si ho chtěli oba půjčit. My se věnovali zbytek noci meteorům (19 ks, úspěch) a spát se šlo už před druhou. Ve středu dopoledne jsme místo přednášky vyrazili na zmrzlinu, protože horka přes 30 °C , podle naší rosničky a METEOSATu, budou pokračovat až do pátku a je potřeba se ochlazovat. Zmrzlina byla skvělá, nikdy bych nevěřila, že sním maxi (i když Béďa si dal dvě). Taky tohle počasí dovoluje kreslit sluníčko, na kterém není moc co vidět, ale v kopuli není až takové horko (občas). Taky pokračuje namáčení v bazénku, kterému jsem se dnes už bohužel nevyhla. Po obědě, kdy si nás paní kuchařka rozmazlovala bratislavskou pečení s knedlíkem, jsme začali se zpracováváním pozorování = meteorů z předešlé noci. Shodli jsme se na počtu 19 meteorů (a hlasitosti chrápání některých členů skupiny), ovšem u zenitové

XXI

» Sběrač 2006 «

hodinové frekvence už jsme tolik úspěšní nebyli. :-) Večerní pozorování se neslo v duchu odpočinku, a tak vlivem nejen denního horka, ale i počtu pozorovacích nocí jsme spíš spali, než pozorovali „meťasy“ Čtvrtek se moc nelišil od předešlých dnů, rozhodně ne teplotou, vstáváním, snídaní nebo zmrzlinou. Alespoň jsem stihla poslat pohledy. Samozřejmě nechybělo osvěžování, kdy byli nováčci vyváděni z přednáškové a venku důkladně politi jak z kýblu, tak z hadice, téměř od všech vedoucích, kteří se během přednášek zjevně nudí. Taky se vybalila Jindrova kytara a Martinův saxofon a komu se nechtělo sedět na přednášce, seděl venku a poslouchal nebo se porůznu přidával zpěvem. :-) Noční pozorování jsme si krom hledáni planetek, kdy se mi konečně zcela samostatně podařilo pár najít, zpestřovali i zpěvem (jukebox Zuzka) a hádáním reklam. To se moc nelíbilo Duškovi (nevím, co na to zbytek louky, ti se neozvali), hrušku stejně nedostal. Sobotní den byl stejně jako předešlý rok vyhrazen monotématickým přednáškám. Letos se týkaly meteorů a jejich pozorování. Přednášky byly zajímavé, ale protože už jsme za sebou měli několik pozorovacích nocí a venku bylo stále horko, bylo těžké udržet pozornost. :-) Po obědě jsme se začali chystat na výlet, cílem byl východ Slunce na Sněžce, proto jsem vyráželi už v sobotu večer. Přerozdělení jídla, sbalení a hurá zpátky na přednášku dolů do Úpice. Autobus, který měl jen před šestou jsme nestihli, ovšem spíš proto, že jsme stáli na špatné zastávce . . . Nakonec jsme se na dané místo – Pec pod Sněžkou – dostali a mohli vyrazit. Kromě členů naší skupiny (hrdinný šerpa Šajri, Zuzka a já) se s námi vydali ještě nováček Alča, Honza, Michal a Maruška. Někde pod Sněžkou už za tmy jsme se utábořili, abychom o pár hodin později zase vstali a vydali se na vrchol. Východ byl krásný, i když dojem trochu kazila zima. Cestou zpět jsme uzavřeli okruh přes chaty Výrovku, Luční atd. zpět do Pece někdy kolem jedné, s tím, že jsme si i zašli, protože příroda je v Krkonoších moc pěkná a taky jsme nechtěli být zpátky moc brzo. :-) Příjemně unavení jsme se vrátili zpátky na základnu, kde se po objektivním zhodnocením hlavního vedoucího rozhodlo, že je na pozorování zataženo a pustí se film = pohotovost (= většina šla spát). Pondělní pozorování se neslo zase v duchu reklam a mapek planet, začínám se v jejich hledání orientovat a ještě víc mě to začíná bavit. Spát se šlo už dříve, protože se objevila oblačnost (k veliké radosti expedičníku). Úterní experiment se týkal kráterů na Měsíci. V hlavní režii Gabi jako vedoucí Měsíční skupiny začal tím, že pozametal kamínky na asfaltu před hvězdárnou a vytvořil na něm povrch měsíce (tlustá vrstva mouky a na

XXII


ní vrstva kakaa jako demonstrace materiálu, které se vyskytují na satelitu Země). To ale nebylo vše, pak se začaly vyrábět krátery, a to metodou výbuchu petardy. Experimentovalo se s různými velikostmi, ale krátery byly podařené všechny. :-) Ještě dlouho po výbuchu se nad hvězdárnou vznášel nezvyklý zápach střelného prachu a kakaa a další památkou byl malý sekundární kráter po impaktu do měsíčního povrchu ve stehně Honzy Malého. Protože se expedice přehoupla do své druhé poloviny, čekala nás večer zvaná přednáška týkající se NASA a letech do vesmíru. Kosmonauti to nemají lehké. :-) V noci jsme pozorovali hlavně planetky, kterých už máme celkem 6: Hebe, Pallas, Ceres, Iris, Eunomia a jedna nezapamatovatelná (Dembowska?). Spát se šlo až pozdě, protože jsme se u toho pozorování trochu zapomněli. Středa pokračuje v horku, proto jsme odpoledne uspořádali v borovičkách, kde se Béďa jindy válí ve své síti, menší pokus v měření vitální kapacity plic (jak dlouho vydržíme pod vodou). Zde jsou konečné výsledky s tím, že se voda dvakrát měnila a podruhé už nebyla tak studená:

Šajri

Bezďa

Béďa

Svatava

Šárka

Já

Zuzka

2:35

1:59

1:52

0:46

0:36

0:36

0:40

A pak už se šlo na zmrzlinu. I když nebylo nijak zataženo, byla na tenhle den vyhrazena bojovka. Expedičníci byli dobrovolně nedobrovolně nahnáni do přednáškové, kde se jim pouštěl horor a vedoucí, včetně některých šťastných (např. já a Zuzka, nesnáším horory :-) připravovali cestu. I když jsme se všichni snažili, ne každý se lekl nebo to nedal najevo. Všichni si to ale náramně užili, protože když už nic, alespoň si schrupli. Zpět se vrátili skoro všichni až na jednu trochu ztracenou dvojici, která si trochu zašla. Čtvrtek začíná podobně. Protože horko pokračuje, začala jsem s ním bojovat tím, že spím venku, a je to mnohem lepší, i když to horko se postupně dostane všude. :-) Nesmělo chybět i „bazénkovaní“ a hon na vybrané jedince (Béďu si málokdo nechá ujít, nebo Kosmonaut, Píša se dobrovolně přiznal, že tam ještě nebyl), následoval jeden z turnajů ve volejbale a večerní přednáška Marcela Grüna. Večerní pozorování se pro mě bohužel nekonalo, protože mi nebylo nejlíp stejně jako Janě a Šárce včera. K mé velké lítosti, protože to bylo jedno z posledních, v pátek se už pomalu uklízelo a rozdělovali se dalekohledy. Jít spát jsem se odvážila až

XXIII

» Sběrač 2006 «

kolem druhé, kdy jsem konečně mohla opustit svého přítele záchodovou mísu. :-) Páteční ráno bylo trochu krušné, sice jsem vstala brzo, ale nemohla jsem se těšit ani na snídani, protože žaludek cokoliv pozřít odmítal. Během dne náš ještě čekal kurz astronomie a meteorologie (závěr seriálu) a expediční experiment v podání Zuzky a jejího zastavování Golfského proudu. Taky jsme jako poslední dostali „rajóny“, zatím co ostatní dávali dohromady dalekohledy. Večer zvaná přednáška o zajímavostech z meteorologie a protože se dole v Úpici už od středy začala zabydlovat pouť, kroky většiny expedičnímu mířili večer tam se zakončením v hospodě u Žižky na pověstných topinkách. Ti, co zbyli, včetně mě, mohli koukat na film. :-) Myslím, že to byl Eurotrip. V sobotu bylo už více než jasné, že expedice končí. Dalo se to poznat z některých prázdných míst, která zbyla po stanech expedičníků, co už odjeli. Letošní expediční trička vznikala až dnes, v Úpici nebo Trutnově se nakoupila a během dne se podepisovala způsobem, jaký si kdo zvolil. Vzniklo dost zajímavých kousků, někde jsem se zapotila při vymýšlení vzorečku, jinde kreslením souhvězdí nebo obrázku. Moje zcela obyčejné se může pyšnit podpisy většiny. :-) Odpoledne už jsem se přidala ke skupince mířící na pouť, kde jsem vyzkoušela autíčka a centrifugu (na víc jsem si netroufla) a taky střelnici a vše jsme zakončili palačinkou v hospodě. I počasí se umoudřilo a zastihl nás příjemný deštík, trochu i průtrž. Po příchodu se začalo sbírat dřevo na táborák a místo večeře se zapálil oheň a každý měl k dispozici buřta jako večeři. V první části večera nás u ohně zůstala jen menší skupinka, zbytek si odešel k „Žížovi“. O zábavu bylo postaráno: Jirka se vytahoval skákáním přes oheň (vydržel to skoro deset minut, než usoudil, že už má nohy dost oholené :-), zpěvem s kytarou nebo vypalováním petard (taky v režii Jirky), k půlnoci se přidal i již příchozí zbytek a u táboráku panovala příjemná, i když blížícím se koncem trochu sentimentální nálada. A přišla neděle, den odjezdů. Protože nebydlím na zrovna nejfrekventovanější místě, musela jsem kvůli návaznosti spojů jet už v devět ráno. Naštěstí odpadlo balení stanu (který byl expediční), takže jsem si akorát zabalila a stan vymetla. Po brzké snídani a rozloučení jsme po osmé hodině vyrazili. Stejně jako já odjížděli ještě oba zahraniční expedičníci – Slováci a Honza se Svatavou. Domů jsem dorazila už po čtvrté odpolední s pocitem skvěle strávených 14 dní. Na expedici má člověk vždycky pocit, že je tak trochu mimo realitu v jiném světě, dny plynou trochu jinak a po návratu, aby si zase zvykal obědvat ve dvanáct, nejíst po desáté a vstávat v šest. Těším se už na příští rok až se zase vrátím na tuhle „planetu“. :-) XXIV


Michal Karták

Poexpediční poselství Dnes odpoledne (29. července) jsem se vrátil domů z dokonalého místa na ještě dokonalejší planetě Zemi. Ráno jsem sbalil stan a seskupil expedičnické vybavení na hromádku na místo mého stanu, neboť jsem se připravoval na nezvyklý odjezd – ještě před poslední nocí. Jelikož jsem člověk roztržitý, povedlo se mi ztratit peněženku, kterou jsem naštěstí našel po snídani. Čekání na odvoz bylo děsné, v psyché se mi honily rozpolcené pocity (dovednost, na které pracuje Kryton z Červeného Trpaslíka). Za mnou bylo 14 dní prožitých v biotopu jménem Úpice, přede mnou byl celý rok meziexpedičního období, ve kterém bych měl uskutečnit sobě daná předsevzetí. Chtěl jsem se vrátit zpět v čase, ale zároveň jsem chtěl být v budoucnosti. Nechal jsem vše volnému průběhu a díval se, jak ten drahý čas letí. Ještě jsem se stihl podepsat na několik home-made expedičních triček, provést po hvězdárně právě přijetou posádku samohybu, jenž mne měl dopravit dom, a rozloučit se se všemi, kteří si navzájem podepisovali trička nebo škrábali brambory, a už jsem frčel směr Mladá Boleslav. Moje Já se rozdvojilo na půlku v myšlenkách žijící stále na pozemnku hvězdárny a druhou polovičku fyzicky vyrážející k novým cílům. Ani jsem z počátku nemohl vyprávět, co jsem vlastně prožil. Postupně jsem též přemýšlel, co tedy budu dělat až přijedu domů. Budu šťastný, že jsem doma, nebo se budu léčit z upicitidy, neustále přemítajíc krátkou minulost? Naštěstí doma se pocity sjednotily a byl jsem schopen jak vyprávět, tak sentimentálně vzpomínat sám sobě. Prezentoval jsem početnému – 5 člennému publiku – pozorování a ty v mysli nejjasnější necenzurované zážitky, vybalil expediční equipment, nasoukal fotky do compu a začal psát tento článek. Nyní přemýšlím o tom, jak asi probíhá zakončovací noc. Nevím ani zda-li je/bude táborák, jestli se uskuteční některé plány některých expedičníků a vůbec jaká atmosféra panuje. Pro mne byla tato expedice nejlepší, jakou jsem kdy zažil (z celkem tří). Počasí bylo dokonalé. Horko sice bylo, hlavně tedy při pojídání vroucí polévky, zničující, avšak i na to se dalo časem jakž-takž zvyknout. Jasných nocí bylo mnoho, prý to byla nejjasnější expa za posledních 10–15 let (tedy s nejvetším počtem pozorovacích nocí). Opravdu si nepamatuji žádnou zataženou noc. Síly mi naštěstí stačily a měl jsem elán pozorovat i při dobrovolných pozorování (dvakrát tuším). Byl jsem na nejskvělejší místě,

XXV

» Sběrač 2006 «

s ještě skvělejšími lidmi v té nejskvělejší skupině s nejskvělejším vedoucím. Radioastronomie, toť jméno naší skupiny posluchačů šumu a hvízdání. Viki Viktor Votruba, velectěný vedoucí, nás seznámil s krásou šumu, vysvětlil, co bylo třeba, poradil, zařídil, podpořil a vytrénoval. Veřím, že mu je vdečno mnoho členů naší skupinky. Nemůžu zapomenout ani na Honzu, staršího expedičníka, který se o nás staral, když musel Viki odbíhat k částím šumící aparatury do „penthausu“. Naše stanoviště – vodárna – bylo úžasné místo, až na šikmou bulvu. Viki nám zavedl na tuto vyvýšeninu i elektrický proud („To vám byl den, když k nám byl zaveden . . . “) – otevřely se nám tím brány do tlumeného poslouchání Floydů! Krom šumění – a to jsem dělal mnohem častěji – jsme pozorovali okem, sometem či cécédéčkem deep-skye, Jupiter, a mnoho dalšího. Co se týče stránky gastronomické, musím zkonstatovat, že jsem přibral, tzn. jídlo bylo skvělé – Děkuji tímto kuchařkám. Vos bylo pomálu, a tak snídaně byly v celku klidné. Letos se na expedici zkoušelo opravdu mnoho experimentů, vytvořilo se zde malé raketové centrum, přijeli báječní hosté, pozorovalo se od ztmívání ke svítání – prostě lahoda. Sám si nedovedu představit lepší trávení prázdnin (jestli o nějakém víte, dejte mi prosím, a to urychleně vědět, neboť už zas tolik času z prázdnin nezbývá, děkuji). Proto zde vykládám svědectví o dokonalé akci pro ty, kteří tuto medovinu ještě neokusili. Expedice je naprosto úžasná věc, můžeme s tím nesouhlasit, můžeme o tom vést spory, ale to je asi tak všechno co proti tomu můžeme udělat. A jak by řekl Viki: „Prátelé . . . a kamarádi,“ Tímto se s Vámi loučím a přeji všem mnoho krásných nocí a hlavně účast na některé z příštích expedic.

jana: „namažeme někomu kliku pastou. no jo, ale πětšina stanů kliku nemá.“

XXVI


Lenka Strýhalová

Expa 2006 Odzvoní se konec školy, začínají prázdniny, kdo je chytrý, stan svůj balí, vleče se s ním k Úpici.

Hvězdičky i deep-skye, všechno máme rádi, nikde není lepší možnost, jak pozorovat a smát se taky.

Letní expedice se tu chystá, když se Měsíc schovává, na 16 dní je věc jistá, začíná nám zábava.

Skvělí lidé všude kolem, jen otevřít oči, najít nové kamarády kvůli nimž se svět točí.

Přes den horko, vlahé noci, to je ideální stav, aby se všichni Expedičníci mohli jenom radovat. Jasné noci bez mraků přejeme si zpočátku. Po týdnu jak zombíci, modlíme se: „Mraku, přijď přeci.“ Přednášky jsou zajímavé, podrobnosti o vesmíru chceme znát, když však přijde rozhodnutí, raději volejbal jdeme hrát. Když nastanou vedra velká z hadice se stává nejlepší kamarád, kdo je suchý, ať se schová, jinak ho mokrá horda bude hnát.

Trochu strachu nezaškodí, horor klidně pusťte, našeho strachu se nelekejte, do lesa nás směle veďte. Abstinent tu nevydrží abstinovat věčně, dlouhé noci stvořené jsou k přeměně částečné. Expa, to je moje láska, každý rok je úžasná. Jen co skončí, srdce bolí za přáteli, oblohou čas nechť letí jako vítr rychle, čekám na novou.

XXVII

» Sběrač 2006 «

Michal Szozda

a.p.x.e Enter Poprve do Upici nikdo mne ne odvazel, a vsechen srot a zbyteczne veci musel jsem privest sam na zadech. Zdalo se mi to nemozne, kdyz jsem pomyslel o pocitaci, kytare, zesaku, fotopotrebach, fotaku, a nejakych krawinach jako spacak nebo esus. Obrazovku jsem nebral, Bezda mi psal ze nejaka by se mnela najit na hvezdarne. Nejaky cache pro pocitac taky, tak rezebral jsem pocitac na kusy, zamotal hlavni desku, zvukovku, sitovku a sbytek veci s vnitrka pocitace do spodnicho pradla a nacpal do batochu. Totez se stalo s kytarovym kombem, do batohu sel jen reprak a elektrika. Kytaru rozhodl jsem povest v jednom kusu. Pripoustel jsem, ze nejaky esus taky by se mnel nejaky najit na hvezdarne, tak zaden jsem nebral. Celkem na zadech mnel jsem 45 kg, do jedne ruky bagl 30 kg a do druche kytara (kolem 8 kg.) Cesta do Kudowy u Ceskych hranic była celkem v pohode. Ale kdyz jsem vystoupil s vlaku,tak se mi vubec nechtelo lest ty 4 kilace na hranici. Na stesti zjistil jsem ze tesne za nadrazim postavili novy supermarket. Tak jsem si hmmm . . . rekneme ze pujcil vozik, zabalil tam veci, a cesta na hranici była uz uplne o necim jinem. Krome divne se na mne divajicich lidi. A celniku. Pak jsem prisel, ze vozik muze jesce se hodit na spatecni ceste. Couvnul jsem trosku, a hodil ho hluboko do krovi. Tesne za hranici nastoupil jsem do vlaku, pak prestoupil do autobusu a uz jsem był v upici. A prave u cilu zacalo to nejhorsi. Upicky kopec. Uvazoval jsem o dalsim hmmm . . . pujceni voziku, konkretne od Tomana, ale prislo mi ze cpat vozik do toho kopce, a do toho jesce po te derave a kamene silnici nebude vubec snadnejsi nez donest to na hvezdarnu na zadech. Tak na konec jsem do dotahl, se zastavkami kazdych 30 m. Obrazovky a cache’y Rychle jsem zjistil, ze zadny nejsou. Doktor B. Prvni dojem nebyl moc dobry, uvidel jsem ho poprve, kdyz oteviral kufr hvezdarenskecho auta plnecho pujcenych dalekohledu. V okamziku kdyz

XXVIII


ho otevrel, vypadl s necho na zem delak. S tym prisernim zvukem metalu a skla padajiciho na beton. Le Preservatif V loni nekdo si koupil takovou hracku. Vypadalo to jako obrovska zluta strikacka, do ktere kdyz se zaltlacilo, tak na podtlak vystrelivala s ji konce raketka, 40 cm dloucha a 4 tlusta. Aby była sranda, oblekl jsem ji v preservativu (mnela celkem anatomicky tvar) a chteli jsme ni strilet po Kosmonautovi. Na konec nekam se zahodila. Kdyz jsem prinesl prvni dalekohled s auta do GS, na stole vedle pracovniho stolu Doktora B. lezela ta raketka. A porad, kurva, v tom preservativu. H P v PH Jesce vice techniky a trvalich uzivatelu nez v loni. Nedokazu si predstavit, kam by jsme se nacpali z tym celym srotem kdyby na jednou byl mimo provoz. Letos na stesti byl tam relativni klid a poradek (vypoctene ze vzorku: pocet lidi putujicich mistnosti deleno poctem prachu, filmu, jidla a smradlavich latek). ani Ales se moc nestezoval. Garaz 2.0 Update se nepodaril, mozna za rok. Vlastne jsme couvli do verze demo beta, totiz zmizely vnitrky, ale podarilo se vytvorit Garaz Special Edition, bes vnitrku, ale obsachujici Letisce Tri luzka vedle sebe tvorily uzasnou spaci plochu. I kdyz posadka Garaze v kompletu spala tam asi jen jednou. Hmmm . . . Becka Muj milacek był otravovan pres spoustu jedincu, nemajicich ani poneti co je to vyvojka. Hruza. Jesce ze se nasli 2 nadsency kteri mneli trochu ucty pro tradici a umeni astrofotografie. Dobre jsi vyucil Kuauku, Zdenku!

XXIX

» Sběrač 2006 «

Movies C2 H5 OH + EC 1.1.1.1 → CH3 CHO + EC 1.2.1.3 → CH3 COOH → CO2 + H2 O = :-( + C6 H12 O6 = :-/ + C2 H5 OH = :-) Nevim jestli je to spravne teoreticky, ale praxe meme odskousenou velmi dobre. Sex To je to mezi fife a seven. Kde 5 je muz, a 7 zena. Na expe se nevyskytuje. Oficjalne. Virgin Prumerny vek prijiti expedicnika o panenstvi, podle vyzkumu profesora Duska a dr. Szozdu je 19,3 roku. Beeeeeeer . . . Jses hrozna Evicko . . . ten podvod s pivem ti nezapomenu. Jine veci taky ne . . . Astrofoto Polibte mi prdel. Za rok sami si vsechno priveste, sezente, pripravte, opravte, postavte, ustavte, pripojte, napajte, napojte, naostrte, stechujeme se za rok do Pouliecho. Ze jo, Alesi? Star wars Boj na baterky v upicke mlze pri live soundtracku Mishelina . . . to musimy nekdy opakovat, a poradne zvecnit. A muj desvorc je stejne vetsi. Radioastronomie Drina v astrofotu efektivne znicila moji aktivitu v tom oboru. Pripadam si jako uplny kreten, vsechny jsem otravoval at se vytvori skupina radioastronomie, schanel jsem veci, informace, a na konec jsem jen slysel par metaku, ktere chytil Viktor. Mozna za rok.

XXX


Blood Martin Rybar je nula. Muzete do neho napumpovat vsechno. Exit Prisel cas ze musel jsem to vsechno co jsem privezl, dotahnout spatky do Polska. A k tomu jesce celou spoustu zazitku. Zniceny alkoholem, prilis malym poctem hodin stravenych na spani, drinou v astrofoto, a. ., . hmmm . . . no nic. Celkem veliky bagl. Stestim dolu na most odvezli mne rodice Jany Adamcove (diky Jani!). V okmaziku kdy prijel autobus, zjistil jsem ze nechal jsem na hvezdarne bryle. Nasrany hodil jsem veci do krovi a pobezel jsem spatky na hvezdarnu zjistit v kolik odjizdi dalsi autobus a po bryle. Pak jsem zjistil ze dalsi spoj je prilis pozde abych stichnul vlak v Polsku. Na stesti prave s hvezdarny odjizdel Tom Havlik a Leon, a ze jeli pres Nachod, tak jsem se svezl s nima. A tak v klidu SAM na zadnim sedadle, s baglem v KUFRU (he he) odvezli mne az do polska na nadrazi. A tak ted sedim u pocitace a davam do hromady zaritky s dvou tydnu v malem mnestecku v podkrkonosi. Nekteryma jsem se s vama podelil, jine si necham pro sebe. S ruzych duvodu. Nektere jsou prilis intymni, nektere prilis drasticke, nektere prlis nudne, nektere by hrozily zrusenim expy. Thx: Alesovi za astrofoto, Vikimu za to ze se nestval kdyz musel rano prezemne prelejzat a za pomoc v experimentu, mymu volejbalovymu tymovi za turnaj, Buvolovi za bojovku, Klarce za to ze tvarila se hapave, kdyz jsem ji vykladal nejake nesmysly o foceni, Jane za pozitivni energii, Martinovi Rybarovi za boj na taboraku, panu ve vinarne za to ze byl sympatycky a mnel otevreno do pozdnich vecernich hodin, a vsem s kteryma jsem pil za piti A chtel bych na konec podekovat Eve, Pauliemu a Zdenkovi za vino, dymku, a hlavne za to ze tam se mnou byli. Diky pratele, vidime se za rok! p.s. 18. 10. 2006 Ta raketka porad tam je. A porad v tom preservativu.

XXXI

» Sběrač 2006 «

Jiří Dušek

2006: Spiklenci slasti Tibetští mnichové π podřepu πysypávají obarvený písek. Rituál πyžadující neuvěřitelnou trpělivost, téměř chorobnou pečlivost právě začíná. „Páni, to je paráda,“ říkal jsem si v duchu. Kolem mé levé ruky svištěl chladný vzduch padesátikilometrové rychlosti a Slunce klanící se k obzoru protáhlo mé oči do úzkých, téměř neviditelných škvírek. Marek za volantem něco blábolil, moc jsem jej neposlouchal, naopak se snažil zorientovat v autoatlasu a obdivoval plochou krajinu padající z rozeklaného Podkrkonoší směrem k hradeckému jihu. Projížděli jsme jednou krásnější vesnicí za druhou, sledovali narůstající četnost Krakonošů a sbírali sliny na dobroty, jejichž jména vykreslila kostrbatá křída oprýskaných školních tabulích. Musím rychle změnit svůj názor, blesklo mi hlavou . . . Přiznávám se, tentokrát se mi do Úpice příliš nechtělo. Tedy, ne že bych na Expedici odjížděl s kdovíjakým odporem, ale žádné extrémní nadšení se nedostavilo. Naopak, zcela zmizelo ono těžko srozumitelné vnitřní rozechvění ze čtrnácti dnů pod hezkou oblohou, okořeněných spoustou zajímavých lidí, v mnoha případech velkých kamarádů. Na tyto pocity jsem totiž zvyklý z minulých let. „Zase jsem to nestihnul,“ nadával jsem si pár desítek hodin před začátkem. „Každý rok slibuji, jak se na tuhle akci pečlivě připravím, ale nakonec . . . “ Je to tak, řadu věcí už beru jako rutinu. O čem že to budu letos vykládat? Základní pozorovací pomůcky a náčiní mi fakt leze skrz zuby. Tohoto jsem se naštěstí zbavil. A co se děje na obloze? Na to stačí obyčejná ročenka, počítačový atlas, Sky and Telescope a pár desítek minut. Hlavně všechno pečlivě zabalit . . . . . . a nezapomenout flashku. Tohle není začátek. Ani konec. Je to další část příběhu, který se začal kdysi dávno psát. Rádiovky a nadšení pro vědu vystřídala hravost. Díváme se na nebe, vidíme leccos a skvěle si užíváme. Nejsme seřazeni do latě, naopak? Víme?

XXXII


Nástroje, které s neuvěřitelnou zručností ovládají, se zdají bezedné. Jemná zrníčka písku, tak bezvýznamná π jednotlivosti, ale tak nesmírně důležitá π souručenství ostatních, na podlaze πykreslují něco jedinečného. Obrazec začíná být stejně pestrý jako skutečný svět. Jmenuji se Jirka. O astronomii se zajímám již třicet let. Na Expedici jsem po dvacáté . . . . . . a jsem z Brna. Jak já nemám rád úvodní a vlastně i podobně zvrácenou závěrečnou seanci. Je to přece každý rok tak stejné . . . Ty řeči se opakují, ona nesmělost a bezbřehost je do nebe volající . . . Ale chápu to. Vždyť to, co je nudné pro mne, může být pro někoho jiného nesmírně zajímavé. Už mnohokrát jsem si říkal, že je Expedice srdeční záležitostí. Buď ji po první návštěvě začnete nenávidět, nebo se sem vracíte seč vám ztýřelé svalstvo stačí. A těžko vás otráví jakékoli tahanice příprav, počátečních zmatků či výhledu na špatné počasí. Všechno lze překonat . . . Olomoucké tvarůžky mi taky nevoní, ale mám je moc rád . . . A navíc, ta letošní Expedice se po několika letech mírného oddychu opět dočkala moc pěkného počasí. Tak příznivého, až nám to potní žlázy i umírající neurony z věčného vyčerpání, doplněného akutními dávkami alkoholu, vyčítaly, seč mohly. Ale ruku na srdce. My, salónní hvězdáři se k monitorování nočního nebe jinde nedostaneme. Naše pozorovací deníky už dávno vychladly a poslední zápisky spadají do minulého tisíciletí . . . Ale přesto – nebo spíše právě proto – si člověk i po letech rád prohlédne staré známé, utřídí myšlenky, vyčká na východ Slunce a přijde k novým obětinám, pro svůj běžný, pracovní oltář múzy Uránie. Tak proč tam nevyrazit. Musíme to udělat. Čekají na nás. Rozkazy udělují hvězdy. Postupně. Pomalu. Vteřinu po πteřině. Minutu po minutě. Hodinu po hodině. Den po dni. Týden po týdnu. Musím uznat, že mne celá organizace Expedice fascinuje. Jakkoli to tak nevypadá, začíná se chystat už s půlročním předstihem. Vedoucí se rozmýšlejí, zda i tentokrát (ne)přijedou, pár grafomanů se snaží vymyslet tisící variaci zvacího dopisu, ten nejhlavnější se díky slibům, úskokům i diktátorským povelům pokouší ono hejno rozhádaných baletek kočírovat směrem k vysněnému cíli.

XXXIII

» Sběrač 2006 «

Vznikají databáze předběžných přihlášek, řeší se neschopnost s tak běžnou elektronickou korespondencí, příliš staří, příliš mladí a příliš chytří uchazeči se diplomaticky zrazují z cesty mezi hvězdy, na papírech všeho druhu přicházejí pozorování všeho druhu, rýsuje se rozvrh přednášek všeho druhu a během společenských setkání akademických večírků ukecávají se astronomické celebrity všeho druhu . . . známé zvlášť na kokořínsku . . . No a pak se člověk postaví před novou budovu a sleduje onu snůšku dalekohledů z celé republiky, z nichž některé pamatují Adolfa Hitlera, jiné přežily zásah železnou palicí či koupel ve vazelíně, nedají se zaostřit a v šilhavosti konkurují nejednomu expedičníkovi . . . Vedoucí nad úvodním testem licitují o své budoucí ovečky, ty se naopak seznamují s láskyplnou náručí bazénku, vzniká stanové městečko, mnohdy z neuvěřitelných komponentů, které původně tvořily o dva řády větší počet bytelných stanů . . . Z chaosu se začne rodit téměř padesátiletá sešlost celé republiky. A díky několika Slovákům a jednomu zbloudilému Polákovi i z okolních států a státečků. Kdo by to byl býval řekl, že se Expedice pomalu chystá do důchodu. A je jedno, která reforma se nakonec prosadí . . . I když . . . Možná bychom to neměli takto posuzovat. Vždyť tato akce se každé léto rodí znovu. Já jsem myslel . . . á tak, ty jsi myslel. Ty přece nikdy nemyslíš . . . Temnotu prořízl oranžový záblesk. Kapka deště dopadla na vyschlou silnici. Roztrhla se a vzápětí vypařila. Chytil jsem ji za ruku. Políbil. Hlouček spoře oděných asketů nemůže zhola nic πyrušit. Počasí, kolemjdoucí, slasti i strasti života, to πšechno přestalo hrát πýjimečnou roli. Hlavním aktérem se staly miliony drobných zrníček písku, bez jediného záchvěvu dopadající na ledově chladnou podlahu, mírně poodskakující, ale nakonec se ukládající na zrcadlově hladkém mramoru. Neslyšel jsem to do konce! Ale ty si přece astrolog! Úpice je zvláštní. Jako kdyby se tady zastavil čas. Nic nepospíchá, nic nelze unáhlit. To, co musí být hotovo okamžitě, realizuje se v průběhu jednoho, dvou roků. To, co tolik nepospíchá, nebude nikdy.

XXXIV


Městečko pod hvězdárnou se zvolna mění. Pozvolna. Hodně pozvolna. Tak pomalu, že i jeden jediný opravený baráček, nové hřiště a dokonce na opačnou stranu přetočená cedule, to vše vyvolá nebývalou pozornost. Na koupališti, které je oficiálně požární nádrží – se zákazem koupání, ale jen na vlastní nebezpečí – je otevřený stánek se skvělými čokoládovými koulemi, bramborákem se zelím i uzeninou a ohromnou porcí topinky. Louka za hvězdárnou, kde jsme vloni s Klárkou tak rádi vyhlíželi hvězdy, je dnes vděčným cílem pro čím dál tím početnější komunitu pejskařů. Člověk tady nemůže ani na chvíli spočinout . . . Naopak u Žižky už zřejmě nečepuje Keča, ale na druhou stranu repertoár rozšířili o kofolu, utopence a jiné laskominy. Člověk už také nemusí šplhat jenom na Sněžku, nýbrž se může zakutat do jejích útrob. Přestárlé fotopapíry nebo zničené vývojky nahradily instantní fotoaparáty a sofistikované zpracování záběrů prostřednictvím ještě důmyslnější elektroniky. Bez počítače ani ránu! Marceli, nefunguje internet! A potřebuješ ho k něčemu! Jo, potřebuju zjistit minima proměnek. No tak si vem ročenku! Málem bych zapomněl. Ladné postavy místních Herkulů, kteří si svaly nenápadně skrápěly strojním olejem, a barvily vlasy až někam k pasu, vystřídaly zakulacující se bříška třetího až šestého měsíce, které se vyhřívají v odlescích zvětšujících se pleší . . . Ale takový je už vývoj. Mozaika se musí skládat, i kdybychom tam měli strašit . . . Drobné změny, ale jistě! Orloj se přetočil, ani oko nezůstalo suché. Stín se vynořil. Je zelená. Mnichové nejsou netrpěliví. Nemají kam pospíchat. Proč taky? Čas se πzdálil a náš svět už dávno zprůhledněl. Možná, že se někdo dívá. Možná na mnichy praží několik desítek reflektorů. Možná je propichují oči zvědavců. Záleží ale na tom? Koho by to zajímalo? Kdysi dávno, už ani nevím kolik je to roků, seděli jsme na brněnské přehradě U lva. Hospůdka je to zajímavá, i když nijak výjimečná. Ve výčepu jim však visí senzační věc. Klícka, ve které se ukrývá modře žhnoucí ultrafialová výbojka. Ano, ti nevinní Karafiátovy broučci, létají k ní, vábeni neviditelnou vůní krátkovlnných fotonů a těsně předtím než dosáhnou kýženého orgasmu, jak příznačné i v lidském životě, přijde smrt na elektric-

XXXV

» Sběrač 2006 «

kém ohradníku. Bzukot, syčení, krátký elektrický výboj, vůně spáleného tělíčka . . . Co tak umístit podobnou Mekku všeho létajícího hmyzu před temné plátno, mikrofonem snímat poslední záblesky jejich života a pustit k tomu táhlou hudbu, která vám zní při noční procházce na zábradlí mostu dálničního přivaděče? Tehdy, kdy se pod vámi řítí automobily odnikud nikam, kdy jste v naprostém osamění, myslíte na všechny ty ztráty a nálezy, propadáte se do hlubin šedé kůry mozkové . . . Podobné pocity mívám nad ránem i v Úpici. Jakkoli je všude stále živo . . . Expedice totiž nikdy nespí, v každou denní i noční hodinu narazíte na poutníky prostorem i časem . . . ocitnete se mezi oněmi domky, kopulemi, garážemi, pracovnami i ledově chladnými chodbami sami. I když je to pár chvil, které jsou někdy kratší než lusknutí prsty, mohou se protáhnout do neuvěřitelně dlouhého výletu. Právě v takových okamžicích ale není člověk sám. Naopak. Všechny ty prostory neuvěřitelně ožijí; zážitky, které zde zanechaly stopy. I když se dávno rozplynuly, na všech těch místech, kde se odehrály, zanechaly znamení, znamení, co se zjeví jen nad ránem, v okamžiku, kdy celé návrší nasákne mlhou. Jako když se vám po několika letech ozve dávný kamarád. I když jste si kdysi slibovali kamarádství na věčné časy – a nikdy jinak, vaše cesty se z různých příčin rozešly. Pak se najedou potkáte, sednete si na zahrádku a před vámi zcela neplánovaně rozkvete ta přehršel dokonalých zážitků . . . To, co jste prožili a dávno zapomněli, to se opakuje. Jakkoli zamlženě, jakkoli chaoticky, je to tady znovu. Každá expedice do panteonu úpických zákoutí přidá něco dalšího. Album je to čím dál tím větší. I když je čím dál tím méně čitelné. Proto je ta Expedice tak báječná. Šlehají plameny, skáče tam veverka. V plechovém sudu umírá papír . . . 451 stupňů Fahrenheita. Buddhistická představa πesmíru. Pravidelné střídání kruhů, spirál i zalomených čtyřúhelníků. Kolo je symbolem nebe a nekonečna. Čtverec je spojený s člověkem a se zemí. Dlouho jsem přemýšlel, co mi to celé expediční snažení vlastně připomíná. A pak mi do docvaklo. Mnozí expedičníci, především pak z řad vedoucích ale i těch největších fosílií, mnozí z nich připomínají tibetské

XXXVI


mnichy, kreslící na Expedici technologickou mandalu. Ti, co propadli fotografii, ustavují montáže, ostří objektivy, hledají ty správné expozice a . . . a když jsou hotovi, je tady konec. Ti, co milují naslouchání kosmických šumů, dávají dohromady kabely, zásuvky, software, hardware, montují hliníkové antény, snaží se zacílit na vzdálený vysílač a v okamžiku, kdy dosáhnou úspěchu, jsou u konce. Všechno zase rozmontují, uskladní a mohou si to příští rok zopakovat. Stejně tak jsou na tom ostatní. Po celý rok se všechno připravuje, diskutuje, tiskne, rozesílá . . . přijíždí, sepisuje . . . V okamžiku, kdy si i ti nejsenilnější zapamatují obličeje a tu a tam i jména svých svěřenců, v okamžiku, kdy se na hvězdárně zabydlíte a už vás poznávají i prodavačky u Tomana, je třeba dopít posledního Krákoru a vyrazit zase domů . . . Dílo bylo završeno, stačí se podívat na výsledek, uznat, zda to stálo za všechnu tu energii a začít znovu . . . Tak trochu masochisti, že? Chlad kovu. A pojednou je ticho. Tvůrci s pokorou odcházejí. Na důkaz pomíjivosti, πěčného koloběhu i pokory, krásný obrazec, πýtvor mnoha dní a nocí, je najednou zničen. Jedním tahem ruky. Dokonalá organizace pestrobarevných zrníček se promění π bezvýznamný chaos. Šedivý písek je smeten na hromádku. Mandala přestane existovat. Je rozprášena πe πětru a její poselství se usadí na dně protékající řeky. Hledat cestu, jak nezešednout. To je její poselství.

XXXVII

» Sběrač 2006 «

Poděkování Sběrač 2006 by nevznikl bez podpory následujících organizací:

Hvězdárna v Úpici & Východočeská pobočka ČAS Úpickou hvězdárnu naleznete, jak již z názvu vyplývá, v jihozápadní části šestitisícového městečka Úpice; pro přesně uvažující jedince na souřadnicích 50° 300 27,500 severní šířky a 16° 000 4400 východní délky. Hvězdárna se nachází, jak už bývá u hvězdáren zvykem, na kopci zvaném „U Lipek“. Při její návštěvě, na kterou jste srdečně zváni, však duši rozhodně nevypustíte – jde o kopec, jehož zdolání nepřináší standardnímu zástupci druhu Homo Sapiens příliš velké strasti a navíc je možné, drže se směrovek, dopravit se za pomoci automobilové techniky přímo až na hvězdárenské parkoviště. Hvězdárna v Úpici, U Lipek 160, 542 32 Úpice http://www.obsupice.cz [email protected]

Hvězdárna a planetárium Mikuláše Koperníka v Brně Hvězdárna a planetárium Mikuláše Koperníka v Brně se nachází prakticky v centru města, v malebném parku na Kraví hoře. Je proto snadným a bezesporu atraktivním cílem pro turistické výpravy, školní výlety i jednotlivce. V posledních letech na hvězdárnu každoročně zavítá na 80 tisíc návštěvníků, takže za 50 let její existence jich bylo téměř dva a půl milionu. Hvězdárna a planetárium Mikuláše Koperníka v Brně, Kraví hora 2, 616 00 Brno http://www.hvezdarna.cz [email protected]

XXXVIII


Amatérská prohlídka oblohy Občanské sdružení lidí, kteří se rádi dívají na oblohu okem, malým i velkým dalekohledem, rádi ji fotografují nebo si o astronomii, kosmonautice či meteorologii jen tak čtou. Společnost nabízí především přístup k informacím a k lidem, jejichž společným koníčkem (a někdy i povoláním) jsou krásy noční oblohy. Jednou za dva měsíce vydává APO tištěný zpravodaj Bílý trpaslík, jehož obsahem jsou články věnované pozorování nočního nebe, rady a tipy pro začínající i zkušenější pozorovatele, historická ohlédnutí či recenze na astronomické publikace. APO provozuje také internetové stránky, na kterých je možné nalézt informace o aktuálním dění na obloze i novinky z astronomie a přidružených přírodních věd. Dvakrát do roka pořádá APO odborné víkendové semináře. Jarní setkání probíhá vždy na Ostravské hvězdárně, podzimní seminář na hvězdárně v Brně. Zásadním způsobem se APO podílí také na přípravě Astronomické expedice v Úpici. Amatérská prohlídka oblohy, Hvězdárna, Kraví hora 2, 616 00 Brno http://www.astronomie.cz [email protected]

XXXIX

Záznam na asyrské destičce, asi 2800 př. n. l

Recommend Documents