5. DYNASTIE Důsledky plynoucí z prosazení již dříve známého kultu slunečního boha Rea do oficiální státní ideologie na počátku 5. dynastie bývají v egyptologické literatuře nepřiměřeně zdůrazňovány a zhusta i přeceňovány. Někdy to vede až k nekritickému zevšeobecňování jeho dominance ve všech oblastech života egyptské společnosti, což je nepochybně přemrštěné. O vzestupu nového kultu svědčí jen jeho vnější známky a projevy sledovatelné na několika památkách spojených výlučně s vládnoucí rodinou, a jen v tomto omezeném souboru je dnes přístupný zkoumání, zatímco o předpokládané religiozitě obyvatelstva a jeho případné přímé participaci nebo aspoň pasivní účasti při uctívání slunečního božstva nevíme vůbec nic – podle všeho o ní můžeme dokonce s úspěchem pochybovat. Hlavní oporou hypotéz o náhlém zavedení nové ideologie a vzrůstu vlivu jejích teologických protagonistů je šest tzv. slunečních chrámů, postavených v této době – dva byly objeveny a čtyři další jsou písemně doložené. Jejich architektura se v mnohém podobá královským pyramidovým komplexům (viz níže). Centrum vzniku a praktikování Reova kultu se obvykle klade do města Iunu, kde se podle některých písemných pramenů (především titulů kněží), specifických stavebních aktivit doložených od 6. dynastie (fragmenty Tetiho obelisku) a zejména 12. dynastie (Senusretův obelisk) a na základě ještě pozdější tradice předpokládá existence mnohem staršího, obtížně definovatelného ústředního slunečního chrámu, po němž zatím nebyla nalezena ani stopa. Výraz „Iunu“ se překládá jako „Město sloupů“; v babylonských textech z 2. tisíciletí se objevuje pod jménem „Ana“, Asyřané v 7. století mu říkali „Unu“, ve Starém zákoně a koptských textech „On“. V Pozdní době se ujal název „Pet net Kemet“ (Obloha Egypta), starořecky „Héliopolis“ (Sluneční město). Víme, že Iunu neleželo přímo u řeky, ale bylo s ní spojeno umělým kanálem; jeho přístav je mnohonásobně písemně doložen. Zatím se podařilo lokalizovat centrální kultovní okrsek u pahorku el-Hisn (na severovýchodním okraji Káhiry); podle sondáží podél 30 m silné obvodové zdi pokrýval plochu asi 900x1000 m. Pozůstatky přilehlého osídlení jsou pravděpodobně pod moderní zástavbou, v lepším případě pod zemědělskou půdou – a tak či onak, vidina soustavných vykopávek zatím není reálná (viz obr. 227). Staviteli a uživateli slunečních chrámů byli výhradně vládci 5. dynastie, jimž se někdy říká „sluneční králové“. Nikdy dříve ani později se stavby tohoto druhu a určení v Egyptě neobjevují. Počínaje Neferirkareem byla královská titulatura rozšířena o páté jméno uvozené frází „syn [boha] Rea“, jež bylo nepochybně výrazem nově definovaného atributu královské osoby, a není vyloučeno, že bylo v ontologickém smyslu chápáno jako její samostatný, odlišitelný aspekt – v tomto případě mohly sluneční chrámy fungovat obdobně jako běžné chrámy zádušní a z náboženského hlediska souviset spíše s oficiálně proklamovaným „synovstvím“ vládců, posilujících takto svou autoritu, než se samotným virtuálním božstvem. Hierarchie kněží, struktura chrámového personálu, vnější podoba ceremonií a obětních rituálů ani jejich náboženská náplň se rozhodně od zádušních praktik nijak zásadně nelišily a při organizaci, správě a hospodaření obou typů chrámů se uplatňovaly tytéž principy. Zavedením nového či institucionalizací již praktikovaného náboženství rozhodně neutrpěla ostatní božstva, jejich chrámy a příslušný personál. V Egyptě nikdy – s jedinou krátkou (a spornou) výjimkou za 18. dynastie – nebyla žádná složka různorodých náboženských představ násilně utlumována, či dokonce potlačována. Koncem 5. dynastie vliv Reova kultu slábl a začalo se rozmáhat tzv. usirovské náboženství, jehož markantním projevem jsou první představy o „posmrtném soudu“, při němž je zemřelý nucen vzdorovat nařčením ze spáchání různých zavrženíhodných skutků, nebo naopak vznáší obvinění proti jiným osobám, které se na něm dopustily bezpráví. Důkladnějšího propracování a obecnějšího rozšíření se tyto myšlenky dočkaly za Prvního přechodného období, v souvislosti s tehdy zcela novým fenoménem „demokratizace“ posmrtného života, jenž se stal „dostupným“ i pro nekrálovské osoby. Za 5. dynastie se začalo nenápadně, ale v dlouhodobém důsledku významně proměňovat sociální složení nejvyšší vrstvy společnosti; a protože tak zásadní změny se v egyptských poměrech nemohly uskutečnit bez iniciace nebo aspoň souhlasu krále, mohli bychom je snad nejpřiléhavěji zahrnout pod pojem „personální politika“. Ve vysokých úřadech státní administrativy a v jiných stěžejních funkcích se čím dál tím méně objevují členové královské rodiny a nahrazují je schopní jednotlivci nekrálovského původu. Vládní moc se tak postupně přesouvala do rukou profesionální byrokracie, jež za své postavení vděčila králi viditelněji než jeho příbuzní a musela je svými výkony obhajovat. Jedním z pravděpodobných motivů takové změny byla snaha o zvýšení účinnosti státní správy a upevnění odvěkého řádu, v němž se na konci 4. dynastie, jak se často předpokládá, objevily povážlivé trhliny. Odborníci do této doby datují také pozvolný konec období hojnějších dešů, tzv. druhého subpluviálu, jenž s sebou přinášel vzrůstající hospodářské potíže, horšící se životní podmínky a později i potravinový nedostatek.
Nová personální politika však byla úspěšná jen krátkodobě. Celkový počet hodnostářů podle soudobých dokumentů neúměrně vzrostl, byli odměňováni především pozemky, mnozí z nich zastávali i kněžské funkce a všichni usilovali o dědičnost svých úřadů. Tato tendence je markantní zejména v provinciích. Správci krajů (eg. anes; řec. nomarchos) soustřeovali ve svých rukou stále větší rozlohy půdy, budovali si vlastní nákladné rezidence, stavěli si honosné hrobky a postupně tak rozleptávali dosud platný princip univerzálního vlastnictví krále. Zemědělci přecházeli spolu s půdou z přímého poddanství králi do faktického područí místních vládců, tj. menších pánů, a v jejich službách začali pracovat také řemeslníci vyrábějící luxusní zboží, kteří dříve působili výlučně v královských dílnách. Hlavní nekropole (a tedy i předpokládané centrum „Menneferu“) se za 5. dynastie posunula do sousedství dnešní vesnice Abúsír (severně od Sakkáry), kde vzniklo nové pyramidové pole. Samo jméno Abúsír určitě etymologicky souvisí s řeckým označením Busiris, jež je zase zřetelně odvozeno z egyptského pojmenování Per Usir, „Doména [boha záhrobí] Usira“. Soukromé hrobky hodnostářů již nejsou pevně semknuté v pravidelných řadách kolem královských pyramidových komplexů, jak tomu bylo za 4. dynastie, často nejsou ani v jejich bezprostředním okolí. Mnozí významní lidé si své mastaby postavili na starších pohřebištích v Sakkáře a Gíze, ke konci dynastie začaly vznikat i nové provinciální hřbitovy s reprezentativními hrobkami místní nobility. Mastaby příslušníků vysoké byrokracie a kléru z této doby dosáhly dosud nevídaných rozměrů a kvality provedení. Jádra superstruktur jsou vylehčena a členěna vnitřními místnostmi, stěny jsou pokryty velkým množstvím reliéfů a nápisů vynikající umělecké a řemeslné úrovně, která již nebyla nikdy později překonána, objevuje se i větší počet soch. Pozoruhodné jsou zejména mastaby, jejichž vlastníky byli Kaaper, Nianchchnum a Chnumhotep, Ptahhotep a Achtihotep, Cej (jedna z nejkrásnějších hrobek Staré říše), Ptahšepses (největší známá nekrálovská hrobka) a mnohé další. Dochované autobiografické nápisy vypovídají o soudobých poměrech a významných událostech a umožňují také jejich spolehlivou dataci v rámci relativní chronologie. Nápisy v provinciálních hrobkách se vyznačují sebevědomější dikcí, než tomu bylo v minulosti, jejich majitelé již nepřipisují všechny zásluhy o dílčí úspěchy králi, ale stále častěji se prezentují jako skuteční vůdci vojenských expedic, výprav do lomů apod. Známe i velké množství malých a velmi jednoduchých mastab této doby, které si z méně kvalitního nebo odpadního kamene a sušených cihel stavěli nižší úředníci a méně zámožní jednotlivci. Velké námořní lodě, jejichž používání se předpokládá již od závěru předdynastického období, jsou od počátku 5. dynastie spolehlivě doloženy, zejména v souvislosti s prvními zmínkami o velkých výpravách do země „Punt“ (pravděpodobně na pobřeží dnešního Somálska). Jsou zmiňovány na Palermské desce, znázorněny na několika reliéfech ze Sahureova zádušního chrámu (viz obr. 218), na bloku s reliéfem sekundárně zabudovaným do vzestupné cesty Venisova pyramidového komplexu (obr. 219) a na dalším, jenž byl znovupoužit za 12. dynastie při stavbě komplexu Amenemheta I. v Lištu. Egyptské artefakty se již ojediněle vyskytují i v egejské oblasti, úlomky zlatnické práce se našly až v Anatólii. Jsou doloženy pákové váhy a také hrnčířský kruh in natura (otočná deska z pálené hlíny byla objevena v pyramidovém komplexu královské matky Chentkaus II. v Abúsíru). Koncem 5. dynastie byly otevřeny nové lomy ve Vádí Hammamát, kde se potom až do Římské doby těžily vzácnější druhy kamene. (Vádí Hammamát je součásti systému strategických údolí protínajících hornatou Východní pouš od ohbí Nilu u města Gebt; Koptos; Kuft – severně od Vesetu, k přístavům na pobřeží Rudého moře.) Souhrnná chronologie 5. dynastie Pramen Turínský papyrus Manehto Encyklopedie Zamarovský Lauer Schneider Strouhal Weeks Clayton Loy Vachala Kinnaer Baines Lehner
Chronologie
Celkem roků
2510–2365 2500–2400 2500–2350 2500–2350 2500–2350 2500–2345 2498–2345 2494–2345 2465–2325 2465–2323 2465–2323 2465–2323
218 145 100 150 150 150 155 153 149 140 142 142 142
Počet králů 9 9 9 9 9 9 9 9 9 9 8 9 9 8
O počtu králů panuje celkem shoda: Turínský papyrus, Manehto (Iulius Africanus) i většina egyptologů jich uvádějí devět, menší počet je spíše výjimečný (například u Vachaly chybí – možná jen nedopatřením – Šepseskare, u Lehnera Menkauhor). Až donedávna se egyptologové shodovali i v názorech na jejich pořadí, v poslední době je však problematizoval Verner, když na základě svého výzkumu v Abúsíru dospěl k závěru, že po Neferirkareovi vládl nejdříve Neferefre (v neinvertovaném tvaru Raneferef) a potom teprve Šepseskare. Vernerovy poznatky, jakkoli výtečně argumentované, zatím nejsou obecně akceptovány, a to je také jediný důvod, proč se v našem přehledu přidržujeme tradičního schématu, vycházejícího ze Sakkárského seznamu králů. (Na příslušných místech se touto problematikou budeme zabývat podrobněji.) Jména na 18. až 22. řádku III. sloupce Turínského papyru jsou bohužel ztracena, takže tento stěžejní dokument nemůže k definitivnímu řešení posloupnosti na druhé až šesté pozici dynastie nijak přispět. Přiřazení jediného čitelného znaku kA (ka) na 17. řádku zakladateli dynastie Veserkafovi není v literatuře zpochybňováno, 23. a 25. řádek jsou dochovány v plném znění (Menkauhor a Venis) a zápis Dd (Džed) místo ra-Dd-kA (Džedkare) na 24. řádku bývá většinou pokládán za písařskou chybu nebo omyl, eventuálně se připouští i autentické používání této kratší formy králova jména. Následující dva řádky seznamu (26. a 27.) obsahovaly záznam o součtu let vlády od Meniho až po Venise, tj. od začátku 1. do konce 5. dynastie; naneštěstí je však ztracen právě fragment s číselným údajem (a chybí i samo Venisovo jméno, ale z umístění zlomku před začátek 6. dynastie jednoznačně vyplývá, že žádné jiné zde být nemohlo). Eusebius ani jednoho krále 5. dynastie jmenovitě nezmiňuje. Všechna Manehtova jména zprostředkoval výhradně Iulius Africanus a jejich identifikace s egyptskými jmény je považována za téměř jistou. Jak již bylo řečeno, počínaje 3. králem dynastie Neferirkareem bylo do královské titulatury zavedeno nové, páté jméno, uvozené formulí zA-ra, (sa Re), v překladu „syn [boha] Rea“. V běžném úzu jsou však i tito vládci nazýváni svými jmény nisut bitej, s výjimkou Venise, jehož trůnní jméno neznáme (Venis je rodné jméno, tj. typu sa Re). U Šepseskarea a Menkauhora se nedochovalo jméno nebtej (Obě paní) a u prvního z nich neznáme ani jméno Zlatý Hor.
Přehled králů 5. dynastie (V posledním sloupci je pořadí vlády podle Vernera) Běžná jména 1. Veserkaf 2. Sahure 3. Neferirkare 4. Šepseskare 5. Neferefre 6. Niuserre 7. Menkauhor 8. Džedkare 9. Venis
TP III,17 [Veser]ka[f] III,18 [Sahure] III,19 [Neferirkare] III,20 [Šepseskare] III,21 [Neferefre] III,22 [Niuserre] III,23 Menkauhor III,24 Džed III,25 Venis
Manehto Usercherés Sefrés Nefercherés Siserés Cherés Rathurés Mencherés Tancherés Onnos
1. 2. 3. 5. 4. 6. 7. 8. 9.
Lehner 2465–2458 2458–2446 2446–2426 2426–2419 2419–2416 2416–2388 neuvádí 2388–2356 2356–2323
Kinnaer 2465–2458 2458–2446 2446–2426 2426–2419 2419–2416 2416–2392 2396–2388 2388–2356 2356–2323
Dílčí absolutní chronologie 5. dynastie 1. Veserkaf 2. Sahure 3. Neferirkare 4. Šepseskare 5. Neferefre 6. Niuserre 7. Menkauhor 8. Džedkare 9. Venis
Clayton 2498–2491 2491–2477 2477–2467 2467–2460 2460–2453 2453–2422 2422–2414 2414–2375 2375–2345
Délka vlády králů (v letech) 1. Veserkaf 2. Sahure 3. Neferirkare 4. Šepseskare 5. Neferefre 6. Niuserre 7. Menkauhor 8. Džedkare 9. Venis
Clayton 7 14 10 7 7 31 8 39 30
Lehner 7 12 20 7 3 28 – 32 33
Kinnaer 7 12 20 7 3 24 (4+)4 32 33
TP 7 12 7 10+x 8 28 30
Manehto 28 13 20 7 20 44 9 44 33
Absolutní chronologie Lehnera a Kinnaera se různí v podstatě jen problematickou a dosti ojedinělou absencí Menkauhora u prvního z nich. Podle Kinnaera – a také Bainese, jehož chronologie je s Kinnaerovou shodná – se překrývají poslední čtyři roky Niuserreovy vlády s první polovinou osmileté vlády Menkauhora. Menší rozdíly vyplývají z příklonu tohokterého autora k tékteré hypotetické variantě, jichž lze při nedostatku jednoznačných pramenů legitimně konstruovat několik, ale názory na délku vlád se většinou radikálněji neliší od torzně dochovaných údajů Turínského papyru.
Sluneční chrámové komplexy 5. dynastie Z architektonického hlediska se takzvaný sluneční chrám od běžného pyramidového komplexu liší jen podobou své ústřední stavby, a měl by tedy být stejně jako on považován za urbanistický celek a označován termínem „chrámový komplex“, nikoli – jak je v egyptologii zvykem – jako „chrám“. Jeho vstupním objektem je tradiční údolní chrám s přístavní rampou, z nějž vede do pouště standardní vzestupná cesta, která ústí do ohradní zdi. Zádušní chrám pyramidového komplexu je nahrazen „rituálními jatkami a obětním oltářem“, tedy zařízením s obdobnou funkcí, a vlastní sluneční chrám s mohutným zděným (nikoli monolitickým) obeliskem zaujímá v tomto komplexu místo pyramidy. Obvykle se soudí, že sluneční chrámy byly „zasvěceny bohu Reovi“, považovanému (resp. vydávanému) od této doby za božského otce panovníků. Význam těchto pojmů však může být poněkud posunutý – v chrámech mohla být uctívána samostatná, oddělená božská složka panovníkovy osobnosti, kterou po svém „otci“ Reovi automaticky dědil, nikoli bůh sám. (Pravý smysl obřadů neznáme, máme pouze mlhavé představy o jejich formální, jevové stránce.) Ve prospěch takového výkladu svědčí kromě jiného i vnější podoba slunečních komplexů s komplexy pyramidovými a naopak jejich odlišnost od chrámů jiných božstev (například Horových). Dosud byly objeveny sluneční chrámové komplexy Veserkafa v Abúsíru a Niuserrea v Abú Ghurábu (soudobá arabská vesnice severně od Abúsíru), po ostatních se dlouho a dosti intenzivně pátralo, ale bez úspěchu. Teorie o nejméně šesti objektech tohoto typu se opírá jednak o celkem jasné záznamy na Palermské desce, jednak o více než padesát dochovaných titulatur hodnostářů pohřbených v sakkárských a gízských mastabách, kteří s nimi měli něco společného. Tři zmizelé komplexy byly na základě těchto údajů bezpečně připsány Sahureovi, Neferirkareovi a Menkauhorovi, čtvrtý známe z jediného hrobního nápisu a nemůže být zatím k žádnému králi přiřazen jednoznačně; za pravděpodobného stavitele je považován Neferefre. Přehled slunečních chrámových komplexů 5. dynastie Stavitel Veserkaf Sahure Neferirkare Šepseskare Neferefre Niuserre Menkauhor Džedkare Venis
Jméno chrámu Nechenre Sechetre Setibre – Hetepre Šesepibre Achetre – –
Překlad jména Reova pevnost Reovo obětiště Reovo oblíbené místo
Lokalizace Abúsír ? ?
Reův obětní stůl Místo Reova potěšení Reův obzor
? Abú Ghuráb ?
Zdroje dokladů 24 3 29 0 1 12 3 0 0
Víme tedy, kdo chrámy postavil, známe jména kněží, kteří v nich působili, víme, které z nich byly přestavovány či rozšiřovány, jak se jmenovaly, jak dlouho se v nich příslušné obřady provozovaly, jakými fundacemi byly vybaveny a jaká měly privilegia, s kterými zádušními kulty v kterých pyramidách byly spjaty, a existuje i hodnověrná hypotéza o jejich lokalizaci (nejpravděpodobněji stály v řadě jeden vedle druhého v rozmezí vesnic Abúsír – Abú Ghuráb). Uvážíme-li, kolik renomovaných badatelů i různých dobrodruhů čtyři ztracené chrámy marně hledalo, musíme připustit i eventualitu, že byly v minulosti beze zbytku rozebrány na stavební materiál. Ostatně ani z těch dvou nalezených mnoho nezbylo.
475 – Haaseho mapa hypotetického rozmístění slunečních chrámů severně od pyramidového pole 5. dynastie, mezi Abúsírem a Abú Ghurábem
Královské hrobky 5. dynastie Základním rysem pyramidových komplexů 5. dynastie je výrazná změna poměru hmot jejich komponentů, směřující k posílení kompoziční rovnováhy mezi vlastní hrobkou a přilehlým chrámovým objektem. Zatímco pyramidy mají ve srovnání s gízskými giganty mnohem skromnější rozměry a jejich infrastruktury se zjednodušují a téměř typizují, zádušní chrámy získávají na složitosti, architektonické rafinovanosti a estetické vyváženosti. Na rozdíl od chrámů 4. dynastie, půdorysně orientovaných „napříč“, tj. kolmo k přístupové linii, jsou situovány „podélně“, jako elegantní spojovací prvek vzestupné cesty a hlavní pyramidy. Předimenzované pilíře nahrazují dokonalé sloupy (poprvé v Sahureově komplexu) a jejich průřez již řádově nepřesahuje hodnoty potřebné ke statickému zajištění skutečných vzpěrných sil. (Pilíře však zavrženy nebyly – používaly se nadále na nádvořích velkých mastab a později znovu převzaly místo sloupů v královských zádušních chrámech.) Reliéfní výzdoba komplexů se výrazně rozšířila a kvalitativně dosáhla maxima. Ve vnitřních prostorách pyramidy posledního krále dynastie Venise se poprvé objevují obsáhlé soubory liturgických a magických textů, vytesaných sloupcově uspořádanými, polychromovanými a skvěle provedenými hieroglyfy, tzv. texty pyramid, a od té doby standardně zaplňují dosud zcela holé stěny interiérů královských hrobek, zejména pohřebních komor a předsíní. Přehled královských hrobek 5. dynastie Veserkaf Sahure Neferirkare Šepseskare Neferefre Niuserre Menkauhor Džedkare Venis
Sakkára Abúsír Abúsír Abúsír ? Abúsír Abúsír Sakkára ? Sakkára Sakkára
KRÁLOVÉ 5. DYNASTIE 1. [46.] Irmaat Veserkaf Hor: ir-mA+mAa.t – Irmaat
Obě paní: ir-mA+mAa.t – Irmaat
Zlatý Hor: nfr-bik-nbw – Neferbiknebu
Trůnní jméno: wsr+s-kA.f – Veserkaf
TP III,17: [wsr+s]-kA[.f] – [Veser]ka[f], 7 roků; ztracené znaky jsou doplněny podle jiných pramenů Manehto: Usercherés (Iulius Africanus), 28 roků Varianty trůnního jména: Userkaf; Userkhaf; Ouserkaf Varianta Manehtova jména: Userkheres O původu Veserkafa, resp. o jeho případném příbuzenském poměru ke královské rodině 4. dynastie, existuje několik hypotéz. Můžeme je zhruba rozdělit na „legendární“ a „egyptologické“, některé jejich prvky jsou však společné a vzájemně se překrývají. S jistotou nevíme ovšem nic a neznáme ani okolnosti, které tohoto muže vynesly na egyptský trůn. „Legendární“ teorie vyplývá z obsahu povídky Chufu a divotvůrci, dochované v hieraticky psané klasické egyptštině na Westcarově papyru z doby 15. dynastie (je v Berlínském muzeu). Povídka má formu vyprávění Chufuových synů o různých „divech“, jímž baví svého otce. Po Chafreovi a Baufreovi přichází na řadu Džedefhor, jenž povolává „divotvůrce“ Džediho, aby králi předvedl své kousky. Starcova produkce Chufua zaujme natolik, že s ním naváže rozhovor, při němž Džedi prorokuje vládu dynastie ještě v dalších dvou generacích („tvůj syn a jeho syn“) a potom její zánik. Vystřídají ji prý tři postupně vládnoucí bratři, trojčata zrozená z nadpřirozeného spojení boha Rea s pozemskou ženou Redžedet, manželkou kněze Reova kultu v Sachebu. Povídka sice jména dotyčných králů neuvádí, ale při propojení její fabule se známými historickými skutečnostmi je jasné, že jimi mají být Veserkaf, Sahure a Neferirkare. Egyptologové považují toto dílo za dodatečný, silně tendenční pokus o legitimizaci nástupu nové dynastie, jehož kořeny sahají před zaznamenáním na Westcarův papyrus daleko do minulosti, nejsou si však jisti, zda se pod literárním nánosem neskrývá ona pověstná špetka historického jádra, spočívající v jakémsi puči, jímž Reovi kněží zbavili 4. dynastii vlády a násilně odstranili jejího posledního krále. Tuto myšlenku dávají do spojitosti s teorií vzestupu Reova kultu na začátku 5. dynastie, která se zase odvíjí od písemně a částečně i archeologicky doložených slunečních chrámových komplexů, objektů zcela nového typu, z nichž první prokazatelně postavil právě zakladatel dynastie Veserkaf. Pozoruhodné je, že podle povídky se k moci nedostal sám Reův velekněz, působící nepochybně přímo v centru kultu v Iunu, ale syn jemu v jistém smyslu podřízeného kněze ze Sachebu, poněkud záhadného města, u nějž je vysoký stupeň rozvoje nové teologie písemně prokázán, zatím však nebylo lokalizováno. (Nejpravděpodobněji bylo na západním břehu řeky naproti Iunu). Objevily se i pokusy překlenout tuto potíž myšlenkou, že Veserkaf sice byl synem Reova kněze ze Sachebu, ale později se stal veleknězem v Iunu – splňoval by tak obě podmínky. Teorie, které jsme pracovně označili jako „egyptologické“, jsou střízlivější. Veserkaf mohl být docela prostě jedním z vedlejších synů krále Menkaurea a nevlastním bratrem jeho nástupce Šepseskafa, jehož smrt mohl podle starších názorů, tradovaných ještě Zamarovským, „uspíšit“ – v tomto případě by ovšem předpokládaná vláda záhadného Manehtova Thamfthise na konci 4. dynastie byla nepravděpodobná a na Turínském papyru by byl 16. řádek ve III. sloupci s dochovaným údajem o dvouleté vládě jaksi „navíc“. I tuto nesrovnalost však lze přemostit úvahou o jakémsi krátkém interregnu, v němž prakticky vládla Chentkaus I., než se Veserkaf odhodlal k oficiálnímu převzetí moci za okolností, jejichž politickému pozadí zatím nerozumíme.
Jiní badatelé považují za pravděpodobnější, že Veserkaf nebyl synem Menkaurea, ale Menkaureova strýce Džedefrea a jeho vedlejší manželky Neferhetepes, vlády se chopil zcela legitimně a své postavení posílil sňatkem s Chentkaus I. V rozporu s touto teorií není ani případná dřívější angažovanost budoucího krále v teologické oblasti – mohl tedy být i oním hypotetickým Reovým veleknězem, jenž po nástupu na trůn povýšil kult slunečního boha na státní ideologii. Jako králův potomek by ovšem nemohl být synem kněze ze Sachebu. Slabinou hypotézy je značný časový interval mezi vládami Džedefrea a Veserkafa, problematizující nejen jejich vztah otecsyn, ale i poněkud schematickou představu „královských trojčat“ z povídky. Proto se navzdory Westcarovu papyru „dnes obecně věří“ (Kinnaer), že Veserkaf nebyl bratrem, ale otcem svých nástupců Sahurea a Neferirkarea a že jejich „královskou matkou“ byla Chentkaus I. Další verze se pokouší generační vzdálenost obou králů eliminovat. Uvažuje o hypotetické Veserkafově matce Neferhetepes jako o nikoli manželce, ale možné dceři Džedefrea a pomocí metaforických oblouků typu „Veserkaf svůj původ s největší pravděpodobností neodvozoval od královského otce“ (Korecký) uvolňuje prostor pro hledání jiného manžela Neferhetepes, do jehož role pochopitelně není dosazován bůh Re, ale onen kněz ze Sachebu. Existuje i možnost, že Neferhetepes nebyla Veserkafovou matkou, ale manželkou a majitelkou vedlejší pyramidy v jeho pohřebním komplexu v Sakkáře. Vzhledem k tomu, že její jméno je známo z jediného a navíc nepříliš jasného nápisu, manipulují s ní badatelé zřejmě podle toho, jak se jim to právě hodí. A nakonec se nevylučuje ani možnost, že po Šepseskafovi vládnoucí Džedefptah (Manehtův Thamfthis) nezanechal po své předčasné smrti dědice a ani žádný jiný mužský potomek Chufuovy rodiny v té době již nežil, takže linie 4. dynastie se přerušila po meči. Chentkaus jako manželka nebo dcera Šepseskafa mohla několik let de facto vládnout, aniž by se nástupnictví definitivně a jednoznačně vyřešilo. Zvláštní situace nakonec využilo mocné kněžstvo slunečního boha Rea a donutilo ji k formálnímu sňatku s veleknězem kultu Veserkafem, který zároveň protiprávně převzal královský úřad. V úvahu tak přichází i mocenský konflikt mezi vysokým klérem a královskou rodinou. Vzhledem k zatím jen variantnímu řešení Veserkafova původu a také k dosud nevyřešeným sporům o tom, jestli Egypané považovali nástupnictví králova syna s vedlejší manželkou za legitimní či nikoliv, nelze uspokojivě odpovědět ani na otázku, co vlastně vedlo Manehta k oddělení 4. a 5. dynastie. Důvodem mohla být jak víceméně virtuální nelegitimita odvozená z nižšího postavení Veserkafovy královské matky jako „vedlejší manželky“, tak skutečná změna královské rodiny zaniklé po meči a případně i po přeslici, a dokonce i organizovaný násilný převrat, jenž vynesl k moci uzurpátora a možného vraha. V Palermských análech bylo identifikováno šest let Veserkafovy vlády, do nichž spadá vojenská výprava do Núbie, blíže nevysvětlený „příjezd sedmdesáti cizích žen“ (tj. cizinek) do Egypta a jakási kultovní aktivita, z níž vyplývá králův zájem o deltu. V souvislosti s nálezem jedné kamenné nádoby s jeho jménem na Kythéře (mezi Peloponnésem a Krétou) se obvykle tvrdí, že „rozvíjel obchodní styky s cizími zeměmi, dokonce se vzdálenými ostrovy v Egejském moři“ (Verner), aniž by se uvážily slabiny takových závěrů – nádoba nemusela být nutně získána obchodní činností, případně se na tento ostrov mohla dostat i mnohem později. Možnost vzájemného obchodu obou zemí samozřejmě existuje, je dokonce pravděpodobná, ale objevem jedné nádoby ji dokazovat nelze. Veserkafovým současníkem byl Hathořin kněz Nikaanch, pohřbený v jedné z tzv. Frazerových hrobek v Tadehnetu (Akóris; Tahna), a podle jeho autobiografického nápisu král podporoval nejen Reův, ale i kulty dalších bohů, mj. právě Hathořin, a stavěl pro ně chrámy. Víme například, že v místě zvaném Džertej (Tufium; Tód) stála svatyně, kterou vybudoval nebo aspoň opravil, bohužel se z ní nic nedochovalo. Veserkafova pyramida v severní Sakkáře Veserkafův pyramidový komplex je v mnoha ohledech netypický. Sama volba místa je poněkud překvapivá – král si nevybral samostatnou volnou plošinu, ale vklínil svou hrobku mezi severovýchodní nároží ohradní zdi Džoserova areálu a vnitřní okraj tzv. velkého příkopu – tedy vlastně „dovnitř“ jeho komplexu v severní Sakkáře (viz obr. 232). Stísněný prostor je pak příčinou dalších anomálií, především zcela výjimečného umístění zádušního chrámu u jižní stěny pyramidy a zaústění vzestupné cesty do jeho boční zdi. Komplex je v dosti špatném stavu, i když tvrzení, že „pyramida je rozpadlá“ (Verner) nebo že „turisté ji považují za pouhý násep kamení a fotografují si z něj panorama Džoserovy pyramidy“ (Zamarovský), jsou trochu přehnaná. Ve skutečnosti je pyramida přes svou značnou zchátralost a pokročilý stupeň eroze na první pohled zřetelná a jasně identifikovatelná i pro laika a „proti turistům“ je oplocena. 476 – Veserkafova pyramida v severní Sakkáře
Jádro superstruktury je vybudováno s jistou nedbalostí, která se od této doby stala pravidlem – bloky poměrně nekvalitního a jen hrubě přitesaného vápence budí dojem, jako by byly navršeny bez snahy o dodržení rovinnosti ploch jednotlivých vrstev. Úsporná technologie jistě výrazně zkrátila dobu stavby, na druhé straně je však – s přispěním občasných zemětřesení – hlavní příčinou horšího dochování nejen této, ale všech pyramid 5. a pozdějších dynastií. Obložení z jemného bílého vápence, které drželo nekvalitní jádro pohromadě, je již ztraceno. Zbylo jen několik fragmentů, šastnou shodou okolností i takových, na nichž se podařilo identifikovat zbytky Chamuesova restauračního nápisu, svědčícího o opravách komplexu za 19. dynastie. Pyramida tedy byla v dobrém stavu ještě v časech Nové říše a obložení muselo být strháno až později. Rozměry Veserkafovy pyramidy (m) Haase Základna Výška Úhel sklonu Seked Koeficient
140 loktů 93 loktů 53° 5.1
Verner; Kinnaer 73,30 49 53°
Baines
Po korekci
73,5 49 (53°07’49’’)
73,5 49 53°07’49’’ 5.1 0,525
Po přepočtech zjišujeme, že Haaseho rozměrům odpovídá úhel 53°01’54’’ a Vernerovým 53°12’18’’, což je dosti dobrá shoda. Baines sklon explicitně neudává, ale podle poměru jeho údajů o základně a výšce má hodnotu 53°07’49’’ a velmi přesně (s tolerancí menší než 1 úhlová vteřina) odpovídá konstrukčnímu sekedu 5.1. Haaseho strana základny o délce 140 loktů je hodnověrná (projektant určitě nezvolil 139 nebo 141 loktů), evidentně zaokrouhlenou výšku je však třeba poopravit na 93,33 loktu a jeho loket má pak hodnotu 0,525 m. Rozměry vypočítané na základě těchto úvah jsou uvedeny souhrnně v posledním sloupci tabulky. Původní vchod do substruktury není na obvyklém místě v severní stěně, ale v dlažbě na nádvoří před ní, podobně jako vchod do dolního systému Chafreovy pyramidy. Starověcí zloději jej asi právě proto nenašli a prokopali nový tunel z úpatí severní stěny. Zlodějským tunelem pronikl dovnitř jako první Perring v roce 1839 a podle Vernera byl zároveň posledním, kdo substrukturu viděl, nebo „krátce poté po zemětřesení zablokovala přístup do podzemí su a situace se každým rokem zhoršuje“. Zde vyvstávají dvě znepokojivé otázky: Především je obecně známo, že komplex zkoumal v roce 1928 Firth, jenž zjistil, že zde byl pohřben Veserkaf (do té doby se předpokládalo, že majitelem hrobky je Džedkare), vykopávky však nedokončil (zemřel roku 1931). Teprve dlouho potom, v letech 1948–1955, obnovil výzkum Lauer a členem jeho týmu byl zřejmě i Vandier, autor plánu substruktury. Podle čeho plán kreslil, když dovnitř nemohl vstoupit? Vycházel snad z Perringových poznámek a nákresů? Do jaké míry je jeho plán hodnověrný? Nebo uvnitř byl? Druhou otázkou je, zda se Perring dovnitř neprostřílel pomocí náloží střelného prachu a devastaci tak nenapomohl. Po zemětřesení v roce 1992 je stav interiéru považován za kritický a naděje, že bude moci být ještě rekonstruován a zpřístupněn, se jeví jako velmi malá.
477 – Veserkafova pyramida; plán a řez podle Vandiera
Původní sestupná chodba klesá asi 10 m pod úroveň základny (Verner a Zamarovský) a 18,5 m od vchodu (Kinnaer) se lomí a pokračuje vodorovně. Přibližně uprostřed vodorovného úseku je zátaras s blokovací deskou a za ním odbočující chodba doleva, na východ, která ústí do systému dvou místností, vysvětlovaných jako
skladiště pro pohřební výbavu. První má mírně obdélníkový půdorys a druhá, delší, užší a s nižším stropem, je na ni napojena přímo (bez spojovací chodby) v pravém úhlu a má tak severo-jižní orientaci. (Lehner je považuje za jedinou místnost ve tvaru „T“.) Vodorovná chodba pokračuje za touto postranní odbočkou dále k jihu a ústí do předsíně o rozměrech 8x6 loktů (podle Kinnaera 4,14x3,12 m), umístěné ve svislé ose pyramidy. Za její západní stěnou je 15 loktů dlouhá a 6 loktů široká pohřební komora (Kinnaer 7,87x3,13 m) s dochovanými zbytky vápencového obložení. Z dostupných informací není zřejmé, zda byla substruktura vyhloubena tunelováním, anebo postavena v otevřené jámě. Podle Vandierova plánu jsou stropy předsíně i komory vytesány přímo do skály a sedlový tvar jen napodobují, což souhlasí s Vernerovým údajem o jejich poměrně hlubokém zapuštění do podloží (10 m pod základnu). Podle Lehnerova schématu jsou však předsíň a pohřební komora překryté skutečným sedlovým stropem z mohutných, proti sobě vzepřených bloků. Na žádném z plánů není nezbytný přístupový koridor, jímž by stropní bloky mohly být dopraveny na svá místa (podobně jako v Menkaureově pyramidě), a jestliže byly položeny shora, do otevřené jámy, musí nad nimi být umělé zdivo, které na plánech rovněž není zakresleno. Je snad Lehnerův strop čirý výmysl? Z králova sarkofágu zbyly podle informací z 19. století jen fragmenty, rozptýlené mezi troskami předsíně a pohřební komory. Údajně měl hladký povrch (bez reliéfů) a byl vyroben z bazaltu. (V Perringových dobách se pojem „bazalt“ používal bez bližší analýzy pro všechny druhy kamene tmavé barvy. Petrologická zkouška dochovaného Venisova sarkofágu, o němž se také tvrdilo, že je vyroben z bazaltu, prokázala horninu, kterou geologové specifikují jako „metamorfózní krystalickou šedočernou břidlici“.) U východní stěny pyramidy, na místě, kde bychom očekávali zádušní chrám, je jen malá a atypická obětní kaple se dvěma žulovými pilíři a nepravými dveřmi z křemence, zatímco vlastní chrám stál před jižní stěnou. Tato jeho neobvyklá (a nikdy později neopakovaná) poloha vůči pyramidě bývá přičítána „vlivům nového slunečního kultu“ nebo „vědomému návratu ke staré severo-jižní orientaci komplexů 3. dynastie“. Pro takový návrat je prý charakteristické zejména „umístění komplexu v sousedství Džoserova na nevýhodném místě“, které „Verner pokládá za promyšlený dynastický krok’, jenž měl spojit starou tradici a ideologii s novou vírou v boha Rea“ (všechny citace podle Haaseho). Jestliže víme, že příčinou výjimečné polohy zádušního chrámu byl nedostatek vhodného místa na východě, kde pyramida téměř bezprostředně sousedí s Džoserovým „velkým příkopem“, přestává být smysl takových vyumělkovaných odůvodnění zřejmý. Nabízí se vysvětlení jiné, střízlivější: Obvyklá poloha zádušního chrámu před východní stěnou pyramidy se neřídila iluzorními náboženskými ohledy, ale vyplývala z urbanistického pojetí komplexu: chrám je do něj zcela logicky začleněn jako přirozená spojnice vzestupné cesty a pyramidy. V tomto případě to nebylo kvůli nedostatku místa možné, tak jej prostě postavili jinde, a určitě se neobávali, že tím ohrozí králův posmrtný život – jinak by takové řešení vůbec nepřicházelo v úvahu. Umístění Veserkafova chrámu u jižní stěny pyramidy je tedy naopak důkazem, že světové strany nehrály v náboženských představách Egypanů takovou roli, jaká se jim přisuzuje.
478 – Plán Veserkafova pyramidového komplexu podle Maragioglia a Rinaldiho
Definitivní rozvržení a vnitřní uspořádání „klasického“ zádušního chrámu 5. dynastie se plně uplatnilo až v pyramidovém komplexu Veserkafova nástupce Sahurea. Jeho složitou architektonickou strukturu chápeme jako dvě víceméně samostatné partie, z nichž pro seskupení staveb přilehlých k pyramidě se v egyptologické
hantýrce ujal název „intimní část“ a pro vzdálenější, navazující na vzestupnou cestu, „veřejná část“ – viz obr. 488 a 491. (Jako v mnoha jiných případech jsou i tyto termíny zvoleny naprosto nevhodně, protože „veřejnost“ nikdy a do žádné části královských zádušních chrámů přístup rozhodně neměla.) Veserkafův zádušní chrám již obsahuje – s výjimkou sloupů – všechny typické prvky, ale jejich uspořádání je vzhledem k poloze u jižní stěny pyramidy poněkud odlišné. Ústřední součástí „veřejné části, umístěné v tomto jediném případě blíže k pyramidě než „část intimní“, je otevřený dvůr s bazaltovou dlažbou a dvaceti pilíři z červené žuly podél tří stran. Reliéfy na pilířích a další, jemnější a mimořádně kvalitní na vápencovém ochozu, z nichž se bohužel dochovaly jen zlomky (dosud z větší části nepublikované), umožnily Firthovi identifikovat pravého vlastníka komplexu a zároveň podat nepřímý důkaz o tom, jakého druhu byly „výzkumy“ Perringovy, jenž si bu královských kartuší vůbec nevšiml, nebo je – nejméně patnáct let po rozluštění hieroglyfického písma – neuměl přečíst. Na jižní straně dvora našel Firth úlomek obrovské, původně asi 5 m vysoké Veserkafovy sochy z červené žuly, nejstarší kolosální sochy v Egyptě. Naštěstí se z ní dochovala právě hlava s malým zbytkem uraea nad čelem a uraženou korunou, vysoká téměř tři čtvrtě metru (je v Egyptském muzeu v Káhiře). 479 – Hlava Veserkafovy kolosální, asi 5 m vysoké sochy z jeho zádušního chrámu (Egyptské muzeum v Káhiře)
Dvěma úzkými průchody z jižní strany dvora byla přístupná „intimní část“ chrámu s osmi pilíři ve dvou řadách a typickou strukturou v nejzazší linii, tzv. kaplí s pěti nikami, která se v pozdějších komplexech standardně opakuje a v níž zřejmě původně stávala pětice soch. Satelitní pyramida, z níž zbyly jen dva silně poškozené stupně a obnažená substruktura – jednoduchá obdélníková komora vytesaná ve skalním podloží a přístupová chodba, která k ní vede od severu –, rozhodně nemohla mít rozměry, jaké uvádí Verner. Strana základny „20,10 m“ jednak neodpovídá rozumnému násobku staroegyptského loktu, jednak by při výšce „asi 15 m“ nemohla mít sklon stěn „53°“, ale více než 56°. Podle Kinnaera měřila její základna 21 m (40 loktů při koeficientu 0,525), a předpokládáme-li stejný úhel jako u hlavní pyramidy, tj. 53°07‘49’’ (seked 5.1), dosahovala do výšky 13,4 m (asi 25,5 loktu). Satelitní pyramidy bývají situovány u jihovýchodního rohu hlavní pyramidy, ale tato je u rohu jihozápadního, a důvody, které k takovému řešení vedly, nemohou vyplývat z omezených prostorových možností (srov. obr. 478): z jihovýchodu je sice do ohradní zdi zaústěna vzestupná cesta, která byla se zádušním chrámem propojena nejasnou, dosti zdevastovanou a obtížně rekonstruovatelnou chodbovou strukturou se skupinou skladiš, ale pokud by byla poloha satelitní pyramidy vzhledem k pyramidě hlavní pociována jako důležitá, snadno by se k jejímu jihovýchodnímu rohu vešla, přístupový vestibul do otevřeného dvora zádušního chrámu mohl být veden kolem jižní ohradní zdi a sklady by zaujaly nynější místo satelitní pyramidy na opačném konci chrámu. Z uspořádání objektů ve Veserkafově komplexu je tedy zřejmé, že poloha satelitní pyramidy se neurčovala vzhledem k hlavní pyramidě, ale vůči zádušnímu chrámu – kdyby ta Veserkafova stála na obvyklém místě a zádušní chrám na východní straně, zaujímala by vůči němu tutéž polohu. Vzestupná cesta kromě svého horního zakončení u ohradní zdi pyramidy zatím nebyla odkryta, ale je patrná na leteckých snímcích: vede v přímé linii zhruba jihovýchodním směrem, v posledním úseku se její stopa ztrácí. Údolní chrám dosud nebyl ani lokalizován.
Vedlejší pyramida Veserkafovy manželky Neferhetepes (?) Bezprostředně za jižní ohradní zdí Veserkafova komplexu jsou zbytky malé vedlejší pyramidy královy manželky (její umístění je patrné z obr. 78 a 232). Měla třístupňové jádro, základnu o straně 26,15 m, výšku 17 m a sklon stěn 52° (Verner). Strana tedy odpovídá 50 loktům a po přepočtu podle Haaseho koeficientu 0,525 měřila 26,25 m, což je hodnota shodná s Kinnaerovou. Kinnaer uvádí výšku „asi 17 m“, nikoli však sklon stěn. Vernerovu úhlu by odpovídal seked 5.2 (51°50’34’’) a výška 16,7 m. Pokud bychom předpokládali spíše seked shodný s hlavní (a snad i se satelitní) pyramidou, tj. 5.1 (53°07’48’’), dosahovala by výšky 17,5 m. Substruktura je přístupná od severu, chodba vede do předsíně umístěné ve svislé ose pyramidy a pohřební komora navazuje za její západní stěnou. Podle Vernera mají obě místnosti téměř shodnou velikost, na Lehnerově plánu dokonce budí dojem, jako by ani nebyly vzájemně odděleny. Verner tvrdí, že jsou „v podzemí“, tj. ve skalním podloží, patrně tedy byly vybudovány v otevřené jámě. Nasvědčují tomu i obnažené zbytky sedlového stropu z obrovských vápencových bloků.
480 – Zbytky sedlového stropu pohřební komory ve vedlejší pyramidě Veserkafovy manželky Neferhetepes
Stupeň devastace malého zádušního chrámu, v podstatě zlikvidovaného zloději kamene, znemožňuje solidní rekonstrukci. Na žádném ze zlomků jemných reliéfů, které zde Firth našel a které rovněž nebyly dosud publikovány, není jméno majitelky. Jen podle nepřímé souvislosti vyvozené z nápisu v nedaleké hrobce kněze Persena, jenž v tomto komplexu zřejmě vykonával zádušní obřady, lze soudit, že Veserkafova manželka se jmenovala Neferhetepes.
Veserkafův sluneční chrámový komplex v Abúsíru Asi tři kilometry severně od své pyramidy v severní Sakkáře postavil Veserkaf první z řady šesti známých „slunečních chrámů“. Toto místo, na němž jeho nástupce Sahure založil nové pyramidové pole, leží v sousedství arabské vesnice Abúsír a podle ní je i pojmenováno. (Pozdějším rozšiřováním se obě nekropole prakticky propojily a hrobky na jejich rozhraní bývají v literatuře lokalizovány někdy do „severní Sakkáry“, jindy do „jižního Abúsíru“.) Centrem údolního chrámu komplexu je otevřený pilířový dvůr, k němuž přiléhá sedm nik pro sochy. Vzestupná cesta je jen otevřenou rampou bez bočních stěn a zastropení a do ohradní zdi horního, tj. vlastního slunečního chrámu s obeliskem je zaústěna šikmo (viz obr. 481). Obeliskový chrám byl zřejmě postaven v nejméně třech etapách a jen nejstarší z nich je přičítána Veserkafovi: mohutný podstavec připomínající mastabu s čtvercovým půdorysem a 2,75 m silná, na nárožích zaoblená ohradní ze z vápencových zlomků. Soudobé texty zaznamenávají chrám – na rozdíl od těch pozdějších – determinativem ve tvaru mastaby, a z toho se vyvozuje, že vlastní obelisk tehdy ještě neexistoval. Postavil jej až Neferirkare, což potvrdila i švýcarsko-německá expedice, která pod vedením Rickeho v letech 1954–1957 objekt z tisíciletých nánosů písku kompletně vykopala. Poslední úpravy, zejména dokončovací práce na údolním chrámu, spadají dokonce až do doby šestého krále 5. dynastie Niuserrea.
481 – Veserkafův sluneční chrámový komplex v Abúsíru; plán a řez podle Rickeho
482 – Schéma okružní chodby v podstavci obelisku podle Koreckého
Jádro podstavce obelisku z Veserkafovy doby je vybudováno z úlomků vápence a ze sušených cihel. Později bylo doplněno vápencovými kvádry na mohutný kompaktní blok, jehož vnitřkem vedla stoupající, v rozích pravoúhle zalomená okružní chodba až na horní terasu. Z některých fragmentů a sklonu chodby v dolní partii odvodil Ricke výšku podstavce 18 loktů, strana základny měřila zřejmě 40 loktů a vnější stěny byly skloněny pod úhlem asi 75° (Korecký, podle něj i další rozměry). Vlastní obelisk byl sestaven z vápencových a žulových kvádrů, jeho strana u paty měřila asi 18 loktů, stěny dříku se podle nalezených fragmentů zužovaly směrem vzhůru s odchylkou 3° od svislé roviny a dosahoval výšky více než 30 m. Vrcholové pyramidion mělo úhel stěny 60°. 483 – Hlava Veserkafovy břidlicové sochy z jeho slunečního chrámu (Egyptské muzeum v Káhiře) 484 – Trosky Veserkafova slunečního chrámu
Chrám je značně poškozen, jeho zkáza je přičítána především zlodějům kamene, kteří zde téměř beze zbytku „vytěžili“ především kvalitní turský vápenec. Podle archeologických nálezů a písemných pramenů byl v plném provozu nejméně do Venisovy doby, tj. až do konce 5. dynastie. Od začátku Nové říše už není nikde zmíněn a všechny údaje o něm mizí. Rickeho expedice našla v horním obeliskovém chrámu hlavu sochy z tvrdé černé břidlice, zpočátku považované za zpodobnění bohyně Neit. Podrobná analýza však objevila „pod nosem knírek“ (Verner) a socha byla připsána Veserkafovi.
2. [47.] Nebchau Sahure Hor: nb-xa.w – Nebchau
Obě paní: nb-xa.w – Nebchau
Zlatý Hor: bik.wy-nbw – Bikuejnebu
Trůnní jméno: ra-sAH-w – Sahure
TP III,18: jméno je ztraceno, 12 roků Manehto: Sefrés (Iulius Africanus), 13 roků Varianta trůnního jména: Sahoure Varianta Manehtova jména: Sephres
Nejasný původ králů 5. dynastie se pokoušejí řešit teorie naznačené již v souvislosti s Veserkafem. Povídku Chufu a divotvůrci z Westcarova papyru, podle níž byli Veserkaf, Sahure a Neferirkare bratři-trojčata, synové kněze ze Sachebu (zastoupeného při plození bohem Reem) a jeho manželky Redžedet, nepovažují egyptologové za historicky hodnověrnou a dávají obvykle přednost názoru, že Sahure a Neferirkare byli „snad“ synové Veserkafa a Chentkaus I., ale zpravidla k tomu připisují charakteristický otazník. Víme, že Sahureova manželka se jmenovala Nefretchanebtej a byla matkou jeho prvorozeného syna. Princ Necerirenre, mimo vší pochybnost Sahureův legitimní dědic, se však po otcově smrti králem nestal, a nevíme proč. Na trůn usedl místo něj jeho strýc Neferirkare. Této okolnosti přičítají někteří badatelé zárodek rozkolu v královské rodině, která se rozdělila na dvě soupeřící větve, se všemi průvodními jevy a neblahými následky, podobně jako tomu bylo za 4. dynastie po Chufuově smrti. Dalšími identifikovanými Sahureovými syny jsou Haremsaf, Chakare a Nebanchre. Ani jedna z hrobek králových nejbližších příbuzných dosud nebyla nalezena, jen se předpokládá, že příslušný hřbitov je jihovýchodně od Sahureovy pyramidy v Abúsíru. V Palermských análech se dochovalo období sedmi sčítání dobytka ze Sahureovy doby, tj. 13 až 14 let, což poměrně dobře souhlasí s údaji o dvanácti letech jeho vlády na Turínském papyru a třinácti u Manehta. Stručné informace obsažené v análech potvrzují i reliéfy z králova zádušního a údolního chrámu a doplňují je i jeho nápisy ve Vádí Maghára na Sinaji, kde se těžily mě a tyrkys, a v dioritových lomech u núbijské Tošky, severovýchodně od Abú Simbelu. Stěžejní událostí Sahureovy vlády je první zaznamenaná výprava do „země Punt“, jejíž přesná lokalizace zatím není možná, ale s největší pravděpodobností bylo takto označováno rudomořské pobřeží poblíž Afrického rohu, v oblasti dnešní Eritreje nebo Somálska, případně Džibuti. Legendární pwn.t (Punt) je v egyptských textech často zmiňována spolu s jiným, pravděpodobně rozsáhlejším regionem nazývaným tA nTr.w (Ta neceru – Země bohů), a domníváme se, že byla jeho částí. O výpravě vypovídají Palermské anály i chrámové reliéfy a není pochyb o tom, že se uskutečnila prostřednictvím lodní dopravy, respektive že její dominující fází byla cesta po moři. Nevíme jistě, jestli měla formu klasického mezinárodního obchodu nebo loupežné výpravy; expedice byla v každém případě ozbrojena. Mezi importovanými produkty jsou v literatuře jmenovány elektron, myrha, slonovina, kůže divokých zvířat, vzácná dřeva, vonné oleje, exotická koření, ale řadu specifických výrazů zatím neumíme spolehlivě přeložit a jejich význam si pouze domýšlíme. Některé lidské postavy znázorněné na Sahureových chrámových reliéfech jsou interpretovány jako „obyvatelé země Punt“, jiná je označována za „syrského obchodníka“ a považuje se za doklad obchodních styků s asijskými sousedy. Chrámové reliéfy vypovídají i o dalších výpravách – nepřehlédnutelný je zejména triumfální návrat námořní flotily s nákladem cedrového dřeva, pravděpodobně z Byblu na pobřeží dnešního Libanonu (viz obr. 218). Účelem vojenské expedice do Núbie bylo zřejmě zajištění bezpečných cest do zlatonosných oblastí, případně sama těžba zlata (podle archeologických výzkumů nežilo v době 4. a 5. dynastie v Núbii téměř žádné usedlé obyvatelstvo). Válka s Libyí, kde král podle soudobého nápisu ukořistil mimo jiné 822 941 kusů dobytka, je někdy považována za smyšlenou a význam nápisu je vykládán jako propagační. Zamarovský zmiňuje, že Sahure byl prvním králem, jenž do úřadu cateje jmenoval nikoli svého syna, ale velmože nekrálovského původu, jímž byl podle něj Ptahšepses. Tento slavný muž, majitel obrovské mastaby v Abúsíru (největší nekrálovské hrobky Staré říše), byl sice možná již Sahureovým současníkem, ale jeho kariéra dosáhla vrcholu až za krále Niuserrea.
Sahureova pyramida v Abúsíru Sahure si svůj pohřební komplex postavil asi čtyři sta metrů jihovýchodně od Veserkafova slunečního chrámu a založil tak nové pyramidové pole v Abúsíru, kolem nějž postupně vznikla rozsáhlá nekropole 5. dynastie. Velikost a struktura jeho komplexu, stavební postupy a kvalita výzdoby přímo navazují na nový styl, patrný již u Veserkafa v Sakkáře, avšak celkové urbanistické řešení, zejména prostorová a estetická vyváženost jednotlivých komponentů, založená na podstatném snížení objemu hmoty pyramidy a naopak rozšíření a náročné vnitřní sofistikaci obou chrámů, umocněné vzájemným souladem barevně rozmanitých druhů použitého kamene, směřuje již k nové kvalitě a považuje se za „mezník ve vývoji královských hrobových komplexů. Reliéfní výzdoba – obrazový program zádušního a údolního chrámu a vzestupné cesty – má uměleckým pojetím a kvalitou řemeslného provedení nejvyšší úroveň svého druhu ve Staré říši.“ (Verner) Dnešní návštěvník Sahureova komplexu by ovšem mohl snadno propadnout dojmu, že superlativy, jimiž se hemží předchozí odstavec, jsou jen velmi přehnanou básnickou licencí. Sama pyramida vypadá jako sesutá hromada živelně navršeného kamení, v němž lze jen cvičeným okem rozpoznat torzo pěti stupňů původně
šestistupňového jádra z volných, většinou jen hrubě přitesaných bloků nekvalitního místního vápence. Po obkladu z jemného, zářivě bílého kamene z Tury zde již není ani památky. Chrámové reliéfy, jejichž zbytkům se podařilo přežít až do začátku 20. století, kompletně odlámal Borchardt a dnes jsou roztroušeny v různých muzeích, velká většina je pochopitelně v Berlíně. Jen díky jeho špatnému odhadu našli egyptští archeologové při terénních úpravách v roce 1994 další reliéfy podél vzestupné cesty, kterou Borchardt považoval za nezajímavou, a jejím vykopáním se tudíž nezdržoval. Haase při své návštěvě v roce 1990 zaznamenal, že vstupní chodba do pyramidy je napůl zavátá pouštním pískem a po několika metrech zablokovaná obrovským žulovým kvádrem, stropy jsou značně poškozené a rozpukané a jejich vápencové bloky drží pohromadě jakoby zázrakem. Další zkázu způsobilo zemětřesení 12. října 1992. Mnoho kamenů jádra se uvolnilo a sesulo, u starého průlomu v severní stěně se jich nahromadila celá hora. Zřítil se i vchod do pyramidy a Haase dokonce vyslovuje obavu, že celý vnitřní systém je navždy ztracen. 485 – Sahureova pyramida v Abúsíru; pohled z vrcholu sousední Niuserreovy pyramidy
Verner zdůrazňuje, že průzkum podloží nebyl nikdy proveden, ale podle analogie se sousední Ptahšepsesovou mastabou, jejímž výzkumem se česká expedice zabývala desítky let, usuzuje, že pyramida opravdu nestojí na rostlé skále, jak tvrdil již Borchardt, ale na umělé plošině vytvořené z nejméně dvou vrstev hrubých vápencových bloků. Nedostatečně pevné podloží v seizmicky aktivní oblasti Abúsíru je zřejmě spolu s úspornou technologií stavby aplikovanou od počátku 5. dynastie hlavní příčinou zoufalého stavu celé nekropole. Na starých Borchardtových a také Lauerových plánech jsou v superstruktuře ještě chybně zakresleny šikmé „příložné vrstvy podle Imhotepova principu dostředné statiky“, které Borchardt podle analogií se stupňovitými stavbami 3. dynastie bez důkazu předpokládal a Lauer (a nejen on) to po něm jen papouškoval. Průzkum velké, asi 10 m široké průrvy do nitra jádra v severní stěně, jež tu zbyla pravděpodobně po starověkých zlodějích, a zejména Vernerova důkladná analýza nedokončené a silně zdevastované Neferefreovy pyramidy stojící nedaleko však naznačují, že všechny abúsírské pyramidy jsou postaveny z vodorovně pokládaných bloků a právě onou úspornou technologií, kterou lze doložit již u Veserkafa komplexu v Sakkáře. Rozměry Sahureovy pyramidy (m) Základna Výška Úhel sklonu Seked Koeficient
Haase 150 loktů 92 loktů 50°45’ 5.3
Verner 78,50 cca 48 50°30’
Baines 78,5 47
Korecký asi 78 48,6 přes 50°
Po korekci 78,5 47,78 50°36’ 5.3 0,5233
Nápadná shoda názorů na původní rozměry silně zdevastované stavby je poměrně překvapivá a můžeme jen doufat, že nejsou jen sekundárně odvozovány z Borchardtova třírozměrného papírového modelu vystaveného v Egyptském muzeu v Káhiře. Verner dokonce uvádí, že půdorys pyramidy není přesně čtvercový, a asymetrii u jejího jihovýchodního rohu zaznamenává s milimetrovou přesností: je posunut o 1,587 m na východ! Můžeme tedy konstatovat, že strana základny měřila 150 loktů a výška při konstrukčním sekedu 5.3 (podle Vernerových údajů 5,77) přibližně 91,3 loktu. Ztotožníme-li 150 loktů s délkou 78,50 m, vychází koeficient 0,5233 a výška 47,78 m. Sahureova pyramida byla tedy u základny o něco větší než Veserkafova, ale při méně strmém sklonu stěn dosahovala jen přibližně stejné výšky. Rozměry vypočítané na základě výše uvedených úvah jsou v posledním sloupci tabulky. Do nitra pyramidy pronikl jako první opět Perring. Spodní hrana vchodu se kryje s úpatím severní stěny, přístupová chodba po nezvykle krátkém a do malé hloubky klesajícím úseku přechází ve vodorovnou a současně se velmi mírně rozšiřuje – Verner tuto pasáž popisuje jako „malý vestibul“. Za ním těsně navazuje jednoduchý blokovací systém s bočními drážkami pro padací desku. Potom chodba – opět v původní šířce – sotva znatelně stoupá a ústí na úrovni základových bloků do předsíně situované ve svislé ose superstruktury. Předsíň a stejně široká, ale trochu delší pohřební komora východně od ní jsou tedy celým svým objemem zabudovány do tělesa pyramidy. Pod úroveň základny zasahuje jen přístupová chodba, obložená po celé délce a v celém průřezu vápencovými bloky a jen na třech místech – v úvodní sestupné pasáži, v místě blokovacího mechanismu a při vyústění do předsíně – bloky žulovými.
Předsíň a pohřební komora byly zastropeny třemi vrstvami proti sobě vzepřených, neuvěřitelně mohutných vápencových ploten, jejichž délka dosahuje podle Perringa až 10,5 m. (Zamarovský odhaduje jejich hmotnost na více než 50 tun.) Verner (1997) uvádí, že Perring našel v troskách obou místností, zdevastovaných starověkými zloději kamene natolik, že již nelze přesně stanovit jejich půdorys, bazaltové fragmenty, „které považoval za zbytky sarkofágu“. Z této dikce by se dalo soudit, že Verner nález relativizuje a Perringovy zlomky za zbytky sarkofágu nepokládá, což ovšem nápadně kontrastuje s jeho tvrzením v jiné knize (z roku 1994), že v pohřební komoře „v čedičovém sarkofágu spočinula Sahureova mumie“ (bazalt je typická čedičová hornina; v egyptologické literatuře jsou oba pojmy často směšovány a sám Verner je používá spíše namátkou). Pravda je, že všechny informace o „bazaltovém nezdobeném sarkofágu“ pocházejí od Perringa a Vyseho a že Borchardt je při svém průzkumu v archeologické sezoně 1907/1908 nebyl schopen potvrdit. Sám žádné signifikantní zlomky v pyramidě nenašel. Silně poškozený, ale s výjimkou chybějícího víka v podstatě kompletní sarkofág zapuštěný mezi podlažní (základové) bloky, jehož fotografii publikoval Strelocke, tedy asi patří někomu jinému, do jiné pyramidy (v jeho knize je zřejmě vadná popiska). Podle Zamarovského měla pohřební komora výšku 3,6 m a půdorysné rozměry 15,3x15,3 m, tedy čtvercové, což je v přímém rozporu nejen s Borchardtovým plánem, na němž mají obě komory půdorys výrazně obdélníkový, ale i s technicky možným rozpětím sedlového stropu. Vycházel snad Zamarovský z původních Perringových údajů, v jehož době už byly vnitřní obkladové kvádry dávno vylámány a odstraněny? Stejná tisková chyba v obou jeho knihách (1979 a 1986) je dost nepravděpodobná. Na druhé straně je však docela dobře možné, že Borchardt si „vymyslel“ nejen strukturu jádra pyramidy, ale i plán jejího vnitřku – rozhodně by to nebyl ojedinělý případ.
486, 487 – Severo-jižní řezy Sahureovou pyramidou inspirované Borchardtem – vlevo Lauerův s plánem infrastruktury podle Maragioglia a Rinaldiho, vpravo Vernerův
Asi existují i jiná svědectví, ale jejich ověření je problémem: sedlový strop byl zborcený a části zřícených bloků bránily v přístupu do komor již před zemětřesením v roce 1992 a jejich dnešní stav, kdy je patrně zavalena i chodba, asi nemohl být zatím ani zjištěn. Nabízí se úvaha, zda by vzhledem k těmto neutěšeným okolnostem a s ohledem na zřejmou nemožnost rekonstrukce klasickými postupy neměla být právě Sahureova pyramida shora postupně a opatrně rozebrána, abychom zjistili do všech podrobností, jak tyto stavby vypadají „uvnitř“ a jak vznikaly. Kdyby byl každý kámen očíslován, dokumentován a jeho pozice zakreslena do plánů, neuzavřeli bychom si ani cestu k jejímu pozdějšímu znovupostavení. Rozpočet by jistě nedosáhl sumy vynaložené na přestěhování skalních chrámů v Abú Simbelu, nemluvě o mnohem méně významných egyptských stavbách přemístěných v moderní době podobnou metodou na velké vzdálenosti (například chrám z núbijského Dabódu do městského parku v Madridu či chrám z Dendúru do New Yorku). Možná by se našel i nějaký bohatý sponzor, jenž by oželel část svých příjmů a za odměnu vstoupil do síně slavných mecenášů. Velkolepý zádušní chrám je přes sto metrů dlouhý a přibližně padesát metrů široký. Jeho architektonický rozvrh a výzdoba se staly vzorem pro další generace stavitelů, ale co do kvality již nebyly předstiženy.
488 – Borchardtův model Sahureova pyramidového komplexu (Egyptské muzeum v Káhiře) 489 – Detail precizně vypracované Sahureovy titulatury z jeho zádušního chrámu 490 – Pohled na Sahureův zádušní chrám z vrcholu jeho pyramidy. V pozadí jsou patrné pozůstatky vzestupné cesty, směřující k údolním chrámu
Vzestupná cesta je zaústěna do „veřejné části“ chrámu, která začíná podlouhlou vstupní síní, za ní následuje otevřený dvůr se šestnácti žulovými sloupy (tedy nikoli už pilíři) a s krytým ochozem po obvodě. Dvůr je na západě zakončen tzv. příčnou chodbou a v jejím centru je schodiště do kaple s pěti nikami, odkud se vcházelo do soustavy místností „intimní části“. Největší z nich byla na západním konci (u stěny pyramidy) opatřena nepravými dveřmi, a protože jsou jen hrubě opracované, předpokládá se, že je původně pokrývala měděná nebo zlatá fólie a příslušné nápisy s doprovodnou symbolikou byly vyryty nebo vytlačeny do ní. Z postranních výklenků příčné chodby, v jejichž středu je po jednom sloupu, bylo přístupných 27 dvoupodlažních skladištních a hospodářských místností situovaných nesymetricky po obou stranách chrámu a vybudovaných z tak velkých bloků, že schody do patra byly vytesány přímo ve stěnách. Chrám se stavěl z pěti barevně kontrastních materiálů: červené žuly (sloupy, překlady, dado), černého bazaltu (dlažba), žlutého alabastru (dlažba a schody), našedlého místního vápence (jádro) a jemného bílého vápence (obložení stěn). Sloupy v otevřeném dvoře a výklencích příčné chodby byly funkční, nesly architrávy (jeden z nich se našel až v koptském klášteře v Sakkáře, kde sloužil jako součást lisu na olej) a na nich ležely kamenné stropní desky s namalovanými žlutými hvězdami na spodní straně. Sloupy byly 6,2–6,3 m vysoké, překlady asi 3,55 m dlouhé a celý ochoz i se stropní konstrukcí dosahoval výšky 7,5–7,7 m (Korecký). 491 – Plán Sahureova pyramidového komplexu
Na sloupech a architrávech jsou vytesány Sahureovy titulatury a vápencové obložení pokrývalo velké množství historicky i umělecky ceněných reliéfů, ale zachovala se jen malá část, většinou ve zlomcích. (Podle Stadelmanna byly otlučeny ze stěn ve středověku a vypáleny na sádru.) Na jednom z nich byla postava člena králova doprovodu dodatečně doplněna o vladařské symboly a označena jako „král Horního a Dolního Egypta Neferirkare“ (interpretací nápisu se budeme zabývat v souvislosti s ním). Historický význam má také ikonografický seznam obchodních lodí vracejících se z Asie, jenž potvrzuje údaje z Palermských análů, a také zobrazení námořní bitvy a několika oslav vítězství nad asijskými a libyjskými nepřáteli, s výčtem bohaté kořisti. 492 – Podlahové dlaždice a fragment sloupu v Sahureově zádušním chrámu 493 – Schodiště do horního patra skladů v Sahureově zádušním chrámu jsou vytesána do bočních stěn obrovských bloků spodního podlaží
Jižně od ohrazení zádušního chrámu je satelitní pyramida s vlastní ohradní zdí. Podle Vernera měla původně dvojstupňové jádro, stranu základny 15,70 m (tj. 30 loktů při koeficientu 0,5233), výšku 11,60 m a sklon stěn 56°. Úhel můžeme výpočtem zpřesnit na 55°54’46’’ a po přiřazení nejbližšího konstrukčního sekedu 4.3 na 55°50’25’’. Po těchto korekcích dospějeme zpětně k teoretické výšce pyramidy 11,57 m, což je dosti dobrá shoda. Východozápadně orientovaná vnitřní komora ve svislé ose pyramidy je zapuštěna mírně pod základnu, přístupová chodba od severu napřed klesá a potom opět stoupá, podobně jako v hlavní pyramidě. Vzestupná cesta je asi 235 m dlouhá (Korecký). In situ se dochovala jen její základová rampa z velkých vápencových ploten. Borchardt odkryl oba konce, a když nenašel nic interesantního, nechal asi tři čtvrtiny její délky bez povšimnutí. Obrovské bloky (až 2x2x1 m) s celými sériemi velmi jemných reliéfů a mnoha nápisy, které vedly ke změně některých starších názorů (podrobněji viz u Venise), našli pod nánosy písku až egyptští archeologové při úpravách okolního terénu v roce 1994. Borchardtovy metody výmluvně ilustruje i zjištění české expedice, která při výzkumu nedaleké Ptahšepsesovy mastaby objevila „velké množství zlomků reliéfů [ze
Sahureova komplexu], které sem [Borchardt] uložil, přesněji odložil stranou. Některé z těchto zlomků publikoval, naprostou většinu však nikoli. Zrezavělá konzerva, útržek německých novin a dopisní obálka z ledna 1904 umožnily Borchardtův depozit datovat.“ (Citováno podle Vernera.) Zajímavé na tom je nejen nečekané využití archeologických metod pro nález z moderní doby, ale i to, že publikovanou, a tedy odborníkům známou část reliéfů desítky let nikdo nepostrádal! Údolní chrám o půdorysných rozměrech 40x30 m (Korecký) měl dvě přístavní rampy – východní s otevřeným portikem s osmi sloupy a vnitřní halou o výšce přes 5,4 m (tamtéž) a jižní se skromnějším, jen čtyřsloupovým portikem (viz obr. 491). Sloupy jsou rovněž žulové, podlaha (asi 5 m pod dnešní úrovní terénu) je bazaltová, vápencové stropy zdobily žluté hvězdy. Mezi reliéfy na obkladech je i Sahure v podobě sfingy, jak šlape po poražených nepřátelích, a symbolické řady svázaných zajatců. Jižní rampa podle Borchardta sloužila přiléhajícímu pyramidovému městu Chabasahure. V okolí chrámu zřejmě stál i Sahureův královský palác Vecesneferusahure, doložený mj. nápisy na „úplně obyčejných nádobách na lůj“, objevených českou expedicí v blízkém Neferefreově pyramidovém komplexu. Jižně od zádušního chrámu byla v Sahureově době založena nekropole, která se v dalších generacích dále rozšiřovala. Výzkum hřbitova je teprve v počátcích; zatím se jen předpokládá, že zde stála mastaba jeho manželky Nefretchanebtej a další hrobky, v nichž byli pohřbeni královi synové Necerirenre (blok s jeho jménem byl nalezen v blízké Ptahšepsesově mastabě), Haremsaf, Chakare a Nebanchre. 494 – Dvojice sloupů v Sahureově zádušním chrámu, mezi nimiž jsou v pozadí patrné všechny tři pyramidy v Gíze (v kompozicích tohoto druhu si libuje Vernerův fotograf Milan Zemina)
Sahureův sluneční chrámový komplex Sahureův „sluneční chrám“ Sechetre dosud nebyl nalezen, jeho existence je však nepochybná – je nejen doložen písemně, ale existují dokonce kamenné bloky se stavebními graffity obsahujícími jeho název, objevené v nárožních věžovitých stavbách Niuserreova zádušního chrámu (podrobnosti viz tam). Podle Vernera přicházejí při výkladu graffit v úvahu tři možnosti: sluneční chrám nebyl dostavěn a připravený materiál později použil Niuserre, nebo dostavěn byl, ale některé bloky zbyly a byly rovněž uloženy k pozdějšímu využití. Méně pravděpodobná je zřejmě třetí varianta, že Niuserre při rozsáhlé úpravě nekropole Sahureův sluneční chrám rozebral. Česká expedice v polovině sedmdesátých let objevila u jihozápadního rohu Ptahšepsesovy mastaby velké pyramidion z červené žuly, které pravděpodobně tvořilo vrchol chrámového obelisku. Pyramidion je však anonymní (jeho původní obložení měděnými nebo zlatými pláty s nápisy je ztraceno), a může tedy pocházet i ze slunečního chrámu jiného krále 5. dynastie.
3. [48.] Veserchau Neferirkare Kakai Hor: wsr-xa.w – Veserchau
Obě paní – 1. verze: wsr-xa.w – Veserchau Obě paní – 2. verze: xa-m – Cham
Zlatý Hor: sxm.w-nbw – Sechemunebu
Trůnní jméno: ra-nfr-ir-kA – Neferirkare
Rodné jméno: kA-kA-i – Kakai
TP III,19: jméno je ztraceno Manehto: Nefercherés (Iulius Africanus), 20 roků Varianta rodného jména: Kakaj Varianty Manehtova jména: Nephercheres; Nepherkheres Důvod, proč byla porušena nástupnická pravidla a vládcem se po Sahureově smrti nestal jeho nejstarší syn Necerirenre, neznáme. Nezdá se, že by zemřel dříve než jeho otec nebo že z nějakých důvodů nebyl schopen vlády; egyptologové spíše předpokládají nějaké neshody v královské rodině, dynastické spory nebo přímé soupeření o moc, v němž se legitimní následník neprosadil. Neferirkareův původ není jasný a před jeho nástupem na trůn o něm nevypovídají žádné přímé prameny. Snad mohl pocházet z nějaké vedlejší větve královské rodiny, případně k ní vůbec nepříslušel a vládl jako uzurpátor. Totéž bychom ovšem mohli říci i o Sahureovi a předpokládat, že legitimním, ale z nějakých důvodů odsunutým nástupcem Veserkafa byl naopak Neferirkare, jenž se dostal k moci až po Sahureově smrti, kdy Necerirenre svůj nárok nedokázal prosadit, případně jej vůbec neuplatňoval. Je také možné, že Sahure a Neferirkare byli opravdu bratři, tj. synové Veserkafa a Chentkaus I. – tuto domněnku formuloval Sethe na základě evidentně dodatečných změn na jednom z fragmentárních reliéfů ze Sahureova zádušního chrámu. Znázorňuje Sahurea se skupinou vysokých hodnostářů a k jedné z postav v jeho bezprostřední blízkosti byly později přitesány odznaky královské moci a jméno Neferirkare v kartuši uvozené symboly nisut bitej („král Horního a Dolního Egypta“). Podle Setheho nechal Neferirkare upravit reliéf ex post, poté co se zmocnil trůnu. Setheho zjištění dodatečného přizpůsobení reliéfu a jeho výklad jako formální pokus o legitimizaci Neferirkareova postavení v čele státu je jistě relevantní, nijak z něj ovšem neplyne sourozenecký vztah obou králů, odvozený nejspíše jen z tvrzení o „královských trojčatech“ v povídce Chufu a divotvůrci. Postulování vzájemné věkové korelace obou „bratrů“ – starší Sahure a mladší Neferirkare – pak zřejmě jen mechanicky kopíruje pořadí jejich vlády. Objev však do značné míry zjednodušuje případnou otázku legitimity: pokud vůbec můžeme jednoho z nich považovat za uzurpátora, pak jím byl mnohem pravděpodobněji falzifikátor, tj. Neferirkare – v opačném případě by se spíše snažil památku svého předchůdce zahladit. 495 – Rekonstrukce fragmentu reliéfu ze Sahureova zádušního chrámu, na němž je postava člena královského doprovodu dodatečně doplněna o uraeus a nápis „nisut bitej Neferirkare“
Neferirkare je posledním králem jmenovaným v Palermských análech a zároveň prvním, který své tzv. rodné jméno připojil k oficiální královské titulatuře jako její pátou součást. Přesněji řečeno je prvním králem, jehož páté jméno je známo a archeologicky doloženo. Uvozovalo se formulí zA-ra (sa Re), tj. „syn [boha] Rea“, a psalo se – stejně jako trůnní jméno (nisut bitej) – v kartuši. Na evropské poměry nezvyklých pět královských jmen se v literatuře běžně zkracuje na jedno z nich a podle obtížně se prosazujících pravidel by jím mělo být poslední jméno v řadě. V egyptologické praxi se však nadále používá přednostně jmen již obvyklých, „zaběhnutých“, a tak i tento král je známý spíše jako „Neferirkare“ než jako „Kakai“. Jeho hlavní manželkou byla v mnoha ohledech zajímavá a také trochu záhadná Chentkaus II. Z tohoto manželství se narodily přinejmenším dvě děti – budoucí králové: starší Neferefre a mladší Niuserre. Jiné královy manželky ani potomky neznáme. Problematice spojené s Chentkaus II., majitelkou pyramidového komplexu v Abúsíru, se až neobvykle podrobně věnuje Verner, jenž předpokládá, že tato dáma po králově smrti po jistou dobu vykonávala – nikoli de iure, ale de facto – královský úřad, čistě teoreticky však nevylučuje ani její případnou, i když málo pravděpodobnou totožnost s Neferirkareovou matkou Chentkaus I. pohřbenou v Gíze. (Podrobněji viz heslo Chentkaus II. v oddílu Vybrané osoby 5. dynastie a také pasáž o dodatečné změně statutu jejího pyramidového komplexu v kapitole o Niuserreovi.) Údaj o délce Neferirkareovy vlády na Turínském papyru je ztracen. V Palermských análech se z jeho doby zachoval úsek až do 5. sčítání dobytka a stejné datum bylo objeveno i na stavebním graffitu na jednom bloku v pyramidě Chentkaus II. v Abúsíru, které je s ním s velkou jistotou spojováno, i když samo královo jméno chybí. Poměrně bezpečně je tedy doloženo jen devět až deset let Neferirkareovy vlády, badatelé však dosti všeobecně akceptují Manehtův údaj, jenž mu přisoudil celkem 20 let.
V Neferirkareově době je na řadě případů spolehlivě prokázáno posilování vlivu vysokých hodnostářů a kněží, kteří se již zdaleka nerekrutovali jen z příslušníků královské rodiny. Asi nejznámější je Cej (v jiné transkripci Ti), majitel jedné z nejhezčích a nejlépe dochovaných sakkárských mastab, jenž zastával své funkce ještě za Neferefrea a Niuserrea. Předpokládá se, že právě Neferirkare byl původcem závažné reformy státní správy, jejímž negativním důsledkem bylo zvyšování počtu úředníků a pozvolný vzestup jejich moci na úkor králů. V soukromých hrobech společenské elity se také poprvé objevují oběti bohu záhrobní říše Usirovi. Jeho uctívání se přibližně v této době rozšířilo z východní delty až do Menneferu a dochovalo se i v pozdějším řeckém názvu Busiris, z nějž zase vzniklo dnešní označení arabské vesnice Abúsír, rozkládající se poblíž nekropole 5. dynastie (další stejnojmenná lokalita je ve střední deltě). Kult se postupně ujal v celém Egyptě: již na konci Staré říše byl s Usirem ztotožňován zemřelý král („usirovské sochy“) a za 12. dynastie, kdy se po převratech Prvního přechodného období záhrobní život „demokratizoval“, i mrtví nekrálovského původu. Označení „Usir“ se stalo synonymem pro zesnulého člověka.
Neferirkareova pyramida v Abúsíru Neferirkareův pohřební komplex byl navržen v mnohem větším měřítku než Sahureův; sama pyramida je největší stavbou svého druhu z doby 5. dynastie a přes svou nedokončenost a značný stupeň eroze je dodnes výškovou dominantou abúsírského pohřebiště. Komplex je torzem i co do kompletnosti – vedle satelitní pyramidy mu chybí zejména vzestupná cesta a údolní chrám, ale již při letmém pohledu na půdorys pyramidového pole zjišujeme (viz obr. 523), že absence vstupních staveb je jen zdánlivá. Údolní chrám později uzurpoval (a dokončil) Niuserre a vzestupnou cestu svého otce odklonil ke své pyramidě, umístěné v bezprostředním sousedství. 496 – Neferirkareova pyramida v Abúsíru se zádušním chrámem v popředí; pohled z vrcholu sousední Niuserreovy pyramidy
Zakořeněné spekulace o jádru Neferirkareovy pyramidy v podobě skloněných příložných vrstev spolehlivě vyvrátila česká expedice, která se výzkumu abúsírské nekropole dlouhodobě věnuje. Podle Vernera vznikala pyramida po etapách a nebyla nikdy zcela dokončena, ani v dobách Niuserrea, jenž svůj pohřební komplex s Neferirkareovým v jistém smyslu „svázal“ (jak již bylo naznačeno, mají společnou vzestupnou cestu a údolní chrám). V první etapě se jádro stavělo z kvalitních a pravidelně pokládaných vápencových bloků a bylo stupňovité – jako za časů 3. dynastie. Obklad z bílého turského vápence dosáhl jen výšky prvního ze šesti stupňů (asi 10 m), a není ani jisté, zda po celém obvodě – dnes je patrný jen na stratigrafii Perringova průlomu v severní stěně. 497 – Odkryté stupňovité jádro Neferirkareovy pyramidy
Ve druhé etapě, po změně architektonického záměru, bylo jádro zvětšeno půdorysně a zvýšeno o další dva stupně. K tomuto rozšíření již bylo použito zcela odlišné technologie – bloky jsou výrazně menší, mnohem hůře („nedbale“) opracované a méně pečlivě pokládané. Přestože určitě vyplňovaly a vyrovnávaly i stupně první etapy, nejsou si egyptologové zcela jisti vnější podobou. Podle Vernera byla pyramida v této etapě upravena na pravou (podobně jako médúmská), ale například na Krejčího trojrozměrném počítačovém modelu abúsírského pohřebiště z roku 1999 je vykreslena jako stupňovitá. Obložení, tentokrát z červené žuly, údajně rovněž nebylo dokončeno a rovněž nepřesáhlo výšku prvního stupně, v každém případě Borchardt nalezl in situ jen nejspodnější řadu bloků na východní stěně. Neodbytnou otázku, jež se po přečtení tohoto popisu doslova vnucuje, Verner (ani nikdo jiný) nepokládá: Není nakonec možné, že v této době již anachronicky stupňovitá „první etapa“ stavby se svými vzorně otesanými a pečlivě svázanými kvádry je některou z marně hledaných stupňovitých pyramid 3. dynastie, kterou si Neferirkare přivlastnil a přestavěl ji – postupem obvyklým až od časů Veserkafa, tj. pomocí malých, horizontálně kladených a jen hrubě opracovaných bloků – na svou hrobku, pochopitelně již ve tvaru pravé pyramidy? Tato lákavá myšlenka však nebyla vyslovena právem: naprosto jí totiž odporuje výškové umístění vnitřních prostor (komplexy 3. dynastie se vyznačují substrukturami zapuštěnými hluboko do podloží) a také jejich architektura – zejména sedlové stropy a mírné odklonění přístupové chodby na východ, které se od Neferirkareovy doby stalo pravidlem, respektovaným ještě v Džedkareově komplexu. Gigantické sedlové stropy lze položit jen shora a jejich případná dodatečná instalace do již hotové superstruktury postavené za 3. dynastie je technicky nepředstavitelná – pyramida by se musela z velké části rozebrat a potom opět postavit, takže by se nic neušetřilo, celkový objem prací by naopak vzrostl. 498 – Detail jádra Neferirkareovy pyramidy; vzadu je dochovaný fragment zdiva vyplňující původní stupně
499 – Počítačový model abúsírské nekropole podle Krejčího; pohled od jihu
Rozměry Neferirkareovy pyramidy (m) Haase 1. etapa: Základna Výška Sklon stěn Seked 2. etapa: Základna Výška Sklon stěn Seked Koeficient Dnešní výška torza
Verner
Baines
cca 72 cca 52 76°
200 loktů 140 loktů 54°30’ 5
cca 104 cca 72 54°30’
Po korekci 73,5 ? ? 75°57’50’’ 1.3
105 70
105 73,5 54°27’44’’ 5 0,525
44,57
Haase uvádí i metrický rozměr strany základny ve 2. etapě – 105 m, čili shodně s Bainesem. Vezmeme-li za směrodatný ekvivalent 200 loktů a necháme-li naopak stranou Vernerův údaj, jen o metr odlišný, ale prezentovaný také jen jako přibližný („cca“), vychází koeficient 0,525. Z toho vypočítaná výška při pravděpodobném sekedu 5 a korigovaný úhel sklonu stěn jsou opět v posledním sloupci tabulky. Problémem je ovšem první etapa – při straně základny 72 m by byl odpovídající rozměr v loktech 137,14, což je nepravděpodobné; při 140 loktech by strana měřila 73,5 m. Lze však vyslovit oprávněné pochybnosti, zda byla a zda vůbec mohla být strana základny první etapy přesně změřena. Za objev prvoetapového obložení, ukrytého pod částečně dochovanou vnější slupkou, vděčíme paradoxně Perringovi a jeho metodám otvírání přístupů do pyramid, které v tomto případě dělníci přežili zřejmě jen šastnou náhodou. Katastrofickou příhodu zaznamenal Vyse v roce 1837 (citováno podle Vernera): „Poté, co bylo uvolněno deset nebo dvanáct stop chodby [přibližně 3 až 3,7 m], lidé byli vyburcováni hlukem a taktak se jim podařilo uniknout, když se nad vchodem zřítilo zdivo a obnažilo stěnu tvořenou velkými bloky.“ Původní, po sesuvu již nezřetelně ohraničený vchod byl v ose severní stěny, přibližně 2 m nad základnou. Přístupová chodba je konstruována podobně jako v Sahureově pyramidě: klesá jen na počátku, asi 2,5 m pod základnu pyramidy, potom však již nestoupá, ale pokračuje vodorovně, takže podlahy předsíně a pohřební komory jsou o tento rozměr zapuštěny do podloží (zatímco Sahureovy jsou na úrovni základny). Chodba je opět na třech místech – v klesajícím úseku, v oblasti zátarasu a při ústí do předsíně – zpevněna žulovým obložením, novinkou je dvojí mírné zalomení vodorovné pasáže doleva – celkově se odklání k východu.
500 – Severo-jižní řez Neferirkareovou pyramidou podle Borchardta
Verner píše, že pro období „od Neferirkarea do Džedkarea je odklonění přístupové chodby k východu pro všechny pyramidy typické“, bohužel nemáme k dispozici podrobný a zřetelný plán, který by tuto skutečnost demonstroval. (Na dvou Vernerových půdorysech pyramidy Neferirkareovy manželky Chentkaus II. je velmi mírné zalomení chodby patrné, ale pokaždé je zakresleno na jiném místě a má spíše charakter mírného oblouku. Naproti tomu stavební jáma v Neferefreově pyramidě, vychýlená k východu nápadněji, sleduje v celé délce přímý směr, není „zalomena“. Má však jen velmi hrubé kontury a je dost široká, takže pozvolný ohyb vestavěné chodby zde mohl být zamýšlen. Na Lehnerově schematickém půdorysu Džedkareovy pyramidy je chodba také mírně odkloněná a také bez viditelného ohybu.) Neferirkareova chodba má podle Vernera ještě jednu zvláštnost: stejně jako Sahureova je s výjimkou tří žulou zpevněných míst postavena z vápencových bloků, ale „nad jejím plochým stropem je ještě jeden, sedlový, který navíc shora izolovala ještě vrstvička rákosí. Tento způsob konstrukce přístupové chodby zatím nebyl zjištěn u žádné pyramidy ze Staré říše,“ dodává Verner, ale nezmiňuje, zda je v některé z nich plochý strop porušen tak, aby případná sedlová část nad ním mohla být viditelná, a tedy identifikovatelná. Sedlové zastropení chodby v Neferirkareově pyramidě mohlo být zjištěno jen „díky“ zlodějům kamene, kteří téměř všechny bloky stěn a ploché překlady odnesli. Stejný osud postihl i předsíň na konci přístupové chodby a navazující pohřební komoru, stejně širokou, ale trochu kratší. Zloději je zničili natolik, že si egyptologové nejsou jisti ani jejich původním vzhledem. Dokonce chybí i celá jedna vrstva obrovských, proti sobě vzepřených vápencových bloků sedlového stropu. Tyto kvádry musely být nepochybně před vynesením z komor rozbity na menší kusy, aby vůbec prošly chodbou. Perring zde nenašel žádné stopy po sarkofágu nebo čemkoli jiném, co by souviselo s královým pohřbem, přesněji řečeno, o ničem takovém se nezmiňuje. V Borchardtově archeologické zprávě není o sarkofágu rovněž žádná zmínka – nejspíš se neodvážil s troskami vyplňujícími komoru jakkoli hýbat. Porušený interiér hrozí zřícením a vstup do něj už není možný. Zádušní chrám, opět podobný Sahureovu, vznikl také v několika etapách, ale jejich datace a dokonce ani pořadí nejsou jisté. Mezi překvapivě rozsáhlými troskami vápencových konstrukcí našel Borchardt zbytky omítnutých a obílených cihlových zdí, které při svých vykopávkách, zaměřených především na hledání reliéfů, zničil, aniž je řádně zadokumentoval. Částečně snad patřily k nějaké starší stavbě, která musela chrámu ustoupit, částečně, tam kde jsou v souladu s dispozicí zádušních chrámů 5. dynastie, jsou připisovány pozdějšímu chvatnému dokončování stavby po Neferirkareově smrti. 501 – Plán Neferirkareova zádušního chrámu
Primární jsou podle Vernera vápencové partie, ale Neferirkare se jich už nedožil. Začal je stavět až jeho starší syn Neferefre, jenž však vládl jen krátce, a tak chrám dokončil – po přestávce v době vlády Šepseskarea – až králův mladší syn Niuserre. Tato poslední etapa je postavena ze sušených cihel, nestojí ani na „solidní kamenné základové plošině, nerovný terén byl zarovnán [jen] pomocí cihlových komor vyplněných pískem, střepy nádob a stavebním odpadem, podlaha byla z udusané hlíny“. (Zde je třeba vysvětlit, že Verner na základě svých archeologických nálezů předpokládá jiné pořadí králů po Neferirkareovi, než je uvedeno na Sakkárském seznamu, tj. Šepseskare – Neferefre – Niuserre. Podle něj vládl Šepseskare až po Neferefreovi, nikoli před ním, a teprve potom – pravděpodobně za blíže nevyjasněné součinnosti královské matky Chentkaus II. – se měly poměry opět urovnat a na trůn se měla vrátit Neferirkareova větev královské rodiny prostřednictvím jeho mladšího syna Niuserrea. Budeme se tím blíže zabývat na příslušných místech; zde předbíháme jen proto, abychom naznačili, že v tomto kontextu je třeba chápat i Vernerovu teorii o pořadí etap stavby Neferirkareova zádušního chrámu a jejích iniciátorech.)
Všech 37 sloupů otevřeného dvora, 12 sloupů vstupní síně, 4 sloupy portiku a 6 sloupů síně vedoucí na nádvoří pyramidy bylo vyrobeno ze dřeva, pokryto štukem a pestře polychromováno. Z podobného lehkého materiálu – dřeva, hlíny a rákosí – muselo být i (nedochované) zastropení, protože dřevěné sloupy by těžké kamenné překlady a stropní desky neunesly. Z chrámové reliéfní výzdoby, nepochybně bohaté, se dochovaly jen fragmenty, ale jeden z nich má zcela mimořádný význam: na zbytku figurální scény v nízkém reliéfu doprovází krále jeho manželka Chentkaus II. a nejstarší syn Nefer[ef]re. Tento vápencový blok, jenž je klíčovým pramenem pro rekonstrukci příbuzenských vztahů v Neferirkareově rodině, odvlekli z chrámu domorodci a použili jako stavební materiál ve vesnici Abúsír, kde byl v polovině 20. století objeven. (Jen sám Alláh ví, co všechno by se ještě našlo, kdyby archeologové tuto – a nejen tuto – vesnici rozebrali!) Největší poklad představuje papyrový archiv nalezený ve skladech v jihozápadní části chrámu. Vděčíme za něj podivuhodné souhře okolností: protože komplex neměl vlastní údolní chrám, nemohlo kolem něj vzniknout ani obvyklé pyramidové město. Kněží, kteří vykonávali zádušní rituály až do konce 6. dynastie, si proto postavili jednoduché domky ze sušených cihel a rostlinných materiálů na jižní straně zádušního chrámu, na místě, kde bychom očekávali obvyklou, ale rovněž nepostavenou satelitní pyramidu. Jejich písemnosti časem pokryl a konzervoval pouštní písek, zatímco v údolí by byly – stejně jako v mnoha jiných komplexech – ztraceny pod hladinou spodní vody. Historie nálezu chrámového archivu je trochu dobrodružná. Objevili jej v roce 1893 tzv. sabbachíni, což je označení používané ve dvojím, často přesně nerozlišitelném významu – původně místní rolníci hledající hlínu z rozpadlých sušených cihel starých sídliš, kterou používali jako organické hnojivo (sabbach), později domorodí vykrádači archeologických lokalit, kteří se za hledače sabbachu jen vydávali. Samozřejmě nález neoznámili, místo důkladně prohledali a téměř beze zbytku posbírali všechny zlomky papyrů. Mnohé neodborným kopáním zničili a další zřejmě úmyslně rozdělili na menší kusy, aby při jejich prodeji káhirským překupníkům utržili větší obnos. Papyry na černém trhu záhy objevili odborníci a vykoupili je, většinou pro „svá“ muzea (zejména Francouz Naville a Angličan Petrie, část skončila i v Berlíně, v Egyptském muzeu v Káhiře a jinde). Zprávy o výši provizí se pochopitelně nedochovaly. Verner, jenž je ve svých úsudcích obvykle velmi zdrženlivý, označuje v tomto případě domorodé nálezce archivu bez obalu jako „vykrádače hrobů“. Vyslovuje i podezření, že pravým motivem Borchardtových vykopávek v Abúsíru v letech 1900–1908 byla právě snaha o identifikaci tohoto naleziště a jeho dodatečnou důkladnou exploataci, případně o objev dalších archivů. Borchardt v roce 1903 opravdu „našel v rozvalinách Neferirkareova zádušního chrámu, poblíž jihovýchodního rohu jeho pyramidy, několik drobných zlomků o rozměrech pouhých pár čtverečních centimetrů“ a jeden z nich „se posléze podařilo Ibscherovi, restaurátorovi papyrů z Berlínského muzea, spojit s kouskem papyru nalezeným o deset let dříve sabbachíny. Tak byl nezvratně prokázán původ papyrů a místo nálezu.“ Laikovi, nezasvěcenému do zákulisí egyptologických praktik, by se zdálo, že v této chvíli měli badatelé celý soubor v rukou a mohli s ním pracovat; opak je však pravdou, jak dosvědčují podařené, bohužel nijak výjimečné historky zprostředkované Vernerem: Když v roce 1952 otevřel knihovník Sorbonny namátkou nějaký časopis z Masperovy pozůstalosti, vypadly z něj dva větší papyrové zlomky, jež Posener identifikoval jako další součást nálezu sabbachínů v Abúsíru. Poté byla bedna s Masperovými knihami přenesena do Louvru, kde v ní o čtyři roky později našla Kriégerová další zlomky. Teprve tato egyptoložka se začala abúsírskými papyry soustavně zabývat, pořídila jejich soupis, fotokopie, paleografickou analýzu hieratických textů a jejich hieroglyfické přepisy, papyry v majetku britských institucí (Britského muzea a University College) vydané v roce 1968 doplnila překladem a komentářem a celé dvousvazkové dílo vydala v roce 1976, tj. 83 let po nálezu. Publikovaný archiv obsahuje zlomky různých dokumentů, jež lze na základě podrobných časových údajů o dni a ročním období v době určitého sčítání dobytka velmi přesně datovat. Většina z nich vznikla za vlády Džedkarea, menší část za Venise, Tetiho a Pepiho II., v podstatě tedy pokrývají období až do konce 6. dynastie a až na výjimky se vztahují k Neferirkareovu zádušnímu kultu. Jsou to doklady o „služebním postupu“ kněží, rozvrhy jejich služeb, inventární seznamy, záznamy o dodávkách různých produktů a předmětů pro chrámové potřeby a o jejich použití či uskladnění, o kontrolách dveřních pečetí, revizích objektu aj. Převažují seznamy denně dodávaných potravin, které zřejmě přicházely výhradně z Neferirkareova slunečního chrámového komplexu. Lehner z této skutečnosti dokonce dovozuje, že sluneční chrámy fungovaly jako jakési „filtrační stanice, v nichž zvláštní proviant, určený pro pyramidu, procházel speciální rituální očistou“ (Haase). Některé texty mají i archeologický efekt; Verner uvádí, že záznam o poškození zdiva mu umožnil najít a odkrýt u jižní stěny pyramidy asi 30 m dlouhou vyzděnou jámu pro pohřební lo, jiný zase přispěl k lokalizaci a posléze i objevu zádušního chrámu Neferirkareova syna Neferefrea. Sbírka papyrů z Neferirkareova zádušního
chrámu, která je vzhledem ke své roztroušenosti pochopitelně jen sbírkou virtuální, se kvůli rozlišení od podobných souborů nalezených v komplexech Chentkaus II. a Neferefrea označuje jako abúsírský archiv I. Vedlejší pyramida Neferirkareovy manželky Chentkaus II. Jižně od své pyramidy začal Neferirkare stavět malou a jednoduchou vedlejší pyramidu pro svou manželku Chentkaus II. Je již natolik poničena, že ji Borchardt při svých výzkumech vůbec nerozpoznal – považoval ji za běžnou dvojmastabu a dále se jí nezdržoval. Pravou povahu trosek zjistila až Vernerova expedice, která zde pracovala od roku 1976. Důkladný výzkum odhalil mnohé závažné skutečnosti, především že Neferirkare stavbu nedokončil a ani po jeho smrti, v době vlády Šepseskarea a Neferefrea (nebo podle Vernera Neferefrea a Šepseskarea), se na staveništi zřejmě nic nedělo. Práce byly znovu obnoveny až za Niuserrea, kdy se však již podstatně změnilo postavení majitelky a k jejímu staršímu titulu „velké manželky krále“ přibyl titul další a významnější, jejž lze stejně jako u Chentkaus I. z Gízy vykládat dvojím způsobem: „matka dvou králů Horního a Dolního Egypta“ (tj. matka Neferefrea a Niuserrea), nebo „král Horního a Dolního Egypta a matka krále Horního a Dolního Egypta“ (tj. matka bu Neferefrea, nebo Niuserrea). Zásadní státotvorná role Chentkaus II. v neklidné době po smrti jejího manžela se odrazila i v koncepční změně její hrobky – z pouhé vedlejší pyramidy byla přeměněna na samostatný pyramidový komplex s vlastním zádušním chrámem a dokonce i satelitní pyramidou. Touto pozoruhodnou ženou a její hrobkou se proto budeme podrobněji zabývat až v období Niuserreovy vlády, v souvislosti s dosud málo objasněnými událostmi, které vedly k jeho nástupu na trůn. Neferirkareův sluneční chrámový komplex Stejně jako Sahureův, nebyl ani tento komplex zatím nalezen. Většinou se soudí, že byl nejvýznamnějším objektem tohoto druhu, protože v něm působilo nejvíce kněží. V soudobých hrobkách je jmenován celkem devětadvacetkrát, nejčastěji ze všech (druhý Sahureův čtyřiadvacetkrát, třetí Niuserreův dvanáctkrát, ostatní se v nápisech objevují nanejvýš třikrát). Je ovšem otázkou, zda sama četnost víceméně náhodně dochovaných zmínek souvisí s významem, natož velikostí chrámu.
4. [49.] Sechemchau Šepseskare Vesernecer Hor: sxm-xa.w – Sechemchau
Obě paní: ? Zlatý Hor: ? Trůnní jméno: ra-Sps+s-s-kA – Šepseskare
Rodné jméno: nTr-w+wsr+s+r – Vesernecer
TP III,20: jméno je ztraceno, 7 roků Manehto: Sisirés (Iulius Africanus), 7 roků Varianty trůnního jména: Shepseskare; Schepseskare Varianty rodného jména: Netjeriuser; Usernetsher; Usernetjer Nejasná místa v egyptské historii bývají v literatuře doprovázena eufemisticky znějící sentencí „problém je zatím předmětem odborných diskusí“ a frekvence této ustálené formulace napovídá, že nejasných nebo dokonce bílých míst je v egyptologii stále ještě mnoho. O pořadí vlády Neferirkareových nástupců Šepseskarea a Neferefrea, považovaném ještě nedávno za bezesporné, to však platí s malou obměnou: „předmětem diskusí“ se zřejmě teprve stane. Šepseskare je uveden jen na Sakkárském seznamu – z Abedžského je podobně jako mnoho jiných králů vypuštěn a na Turínském papyru je příslušný řádek s výjimkou údaje o sedmileté vládě ztracen. Sakkárský seznam jmenuje Neferirkareovy nástupce v jednoznačném sledu Šepseskare – Chaneferre (tj. Neferefre), jemuž odpovídá i Manehtova posloupnost pořečtěných jmen Siserés – Cherés, doložená ve spisech Iulia Africana.
Žádné jiné sekundární prameny o pořadí vlády těchto dvou králů nevypovídají a egyptologové si je zvykli automaticky akceptovat. Záslužný zmatek do poklidných vod chronologie 5. dynastie vnesly až relativně nedávné výzkumy české expedice, která objevila v Neferefreově zádušním chrámu v Abúsíru šest hliněných zapečetění s Šepseskareovým jménem a ze svého nálezu vyvodila i příslušné závěry: Jestliže byly dodávky potřeb pro Neferefreův zádušní kult pečetěny jménem Šepseskarea, muselo být pořadí jejich vlády právě opačné. Jinými slovy: svému mrtvému předchůdci Neferefreovi poskytoval zádušní dary jeho živý nástupce Šepseskare. Jiné vysvětlení přítomnosti Šepseskareových pečetí na tomto místě, které by zároveň nebylo v rozporu se všemi dosavadními znalostmi o provozu pyramidových komplexů, není myslitelné (odhlédneme-li od teoreticky možného, ale značně nepravděpodobného přemístění artefaktů v pozdějších dobách). Šéf českého týmu profesor Verner tato fakta zveřejnil v celé řadě svých vědeckých i tzv. populárně naučných prací, naposled souhrnně v článku Who was Shepseskara, and when did he reign?, publikovaném ve sborníku Abusir and Saqqara in the year 2000, který v ediční řadě Archiv orientální vydal Orientální ústav Akademie věd České republiky v roce 2000 (na knižním trhu se však objevil až v roce 2001). Po přehledu dosud známých pečetí se Šepseskareovými jmény, publikovaných neúnavným Kaplonym (autorem velmi cenných katalogů egyptských památek), uvádí šest transliterovaných nálezů otisků pečetí z Neferefreova zádušního chrámu (s. 584–585) a připojuje jejich kresby, zhotovené podle originálů (s. 598):
502 – Otisky pečetí s Horovým jménem Sechemchau z Neferefreova zádušního chrámu podle Vernera
Pět z nich pochází z jihozápadní části chrámu, šestá (č. 65/I/85-a) z tzv. svatyně nože, přistavěné k němu dodatečně na jihovýchodě. Na fragmentu ze svatyně nože a jednom dalším (č. 824/I/84-tt) je v úplnosti dochované královo Horovo jméno sxm-xa.w (Sechemchau), na ostatních jeho dobře čitelné zbytky – sxm-xa[.w] (č. 824/I/84-ll), sxm-[xa.w] (č. 824/I/84-mm a č. 824/I/84-o) a sxm-[xa].w (č. 824/I/84-b). Na posledně citovaném otisku je i podstatný zbytek kartuše s vepsanými znaky ra-nfr+f+r (Neferre), což lze s jistotou ztotožnit se zkráceným tvarem Neferefreova jména nisut bitej, známým již dříve z reliéfu nalezeného ve vesnici Abúsír (viz u Neferirkarea, z jehož zádušního chrámu blok pravděpodobně pochází). Je třeba zdůraznit, že absence Šepseskareova trůnního jména na fragmentech není rozhodující; Horovo jméno ho identifikuje jednoznačně, nezaměnitelně a nesporně. Jeho jméno nisut bitej ra-Sps-s-kA je doloženo soudobými prameny jen ve dvou případech – na Kaplonym publikovaných pečetích č. 6 (Michailidisova sbírka, č. 1018) a zejména č. 5 (muzeum v Berlíně, č. 20396), kde je Horovo i trůnní jméno pohromadě. Jména Obě paní a Zlatý Hor neznáme vůbec. Verner soudí, že pokud Šepseskare vůbec vládl, tak jen velmi krátce a určitě až po Neferefreovi, a nevylučuje, že se spolu střetli v boji o moc. Záměnu jejich pořadí na Sakkárském seznamu považuje za „drobnou nesrovnalost, která je v kontextu neklidné doby a dynastických sporů vysvětlitelná“. Podle jeho koncepce mohl být Šepseskare přímým potomkem Veserkafovy rodiny, kterou po Sahureově smrti vystřídala na trůnu vedlejší větev, případně i zcela nepříbuzná dynastie reprezentovaná Neferirkareem a Neferefreem a po Šepseskareově epizodě opět Niuserreem. Jako podpůrné argumenty uvádí jednak jisté náznaky na Turínském papyru, podle nichž byl zřejmě Neferirkare v době vzniku seznamu, tj. za Nové říše, považován za zakladatele nové dynastie, jednak polohu nedokončené pyramidy mezi Veserkafovým slunečním chrámem a Sahureovým pyramidovým komplexem (viz obr. 475), která snad patřila Šepseskareovi a od níž se prostorově distancují
hrobky příslušníků „vedlejší větve“ (Neferirkare, Chentkaus II., Neferefre, Niuserre a pyramidy Niuserreových manželek označené v Lepsiově seznamu čísly 24 a 25), jež tvoří relativně samostatnou, urbanisticky sevřenou nekropoli v jižnější části lokality. Zde lze obligátně namítnout, že chimérická pravidla, jimiž se měl řídit výběr nových míst na pyramidových polích a na nichž až nepochopitelně lpí právě Verner, jsou čistě spekulativní a vzhledem k počtu známých „výjimek“ spíše iluzorní. Kromě toho v době Šepseskareovy smrti – pokud vládl dříve než Neferefre – pět ze šesti pyramidových komplexů „vedlejší větve“ ještě nestálo a vzdálenostní intervaly mezi objekty již existujícími, tj. v linii Veserkaf (sluneční chrám) – Šepseskare – Sahure – Neferirkare, jsou naopak nápadně pravidelné. Také předpokládaná role Chentkaus II. při Niuserreově nástupu na trůn, jíž se budeme věnovat na příslušném místě, sice do Vernerovy mozaiky přesně zapadá, avšak již v tomto kontextu je třeba prohlásit za zřejmé, že stejný mechanismus se stejnými efekty by fungoval i při záměně pořadí obou sporných králů, změnilo by se pouze „načasování“ státotvorné aktivity Chentkaus II. ve prospěch jejího potomka, jímž nemusel být nutně Niuserre, ale i před ním vládnoucí Neferefre. Interval mezi sňatkem mladé, ale nepochybně již dospělé ženy a bodem jejího historického angažmá by byl na časové ose kratší, a tím i pravděpodobnější – nezbytná délka jejího života by nepřesáhla vládu tří, ale jen dvou králů, a teorie by se nemusela tak silně opírat o předpoklad, že „vládli jen krátce“. V následujícím schématu obou větví rodiny střídajících se u moci (eventuálně samostatných soupeřících dynastií) je Vernerova základní hypotéza znázorněna vlevo a její modifikovaná varianta respektující Sakkárský seznam vpravo; v obou případech je sňatek Chentkaus II. označen srdíčkem a okamžik jejího „zásahu“ trojlístkem: Veserkaf Sahure ♥ Neferirkare Neferefre Šepseskare ♣ Niuserre
Veserkaf Sahure ♥ Neferirkare Šepseskare ♣ Neferefre Niuserre
O Šepseskareově původu a jeho příbuzenských vztazích v rámci 5. dynastie nevíme pozitivně bohužel vůbec nic, vše jsou jen spekulativní úvahy odvozené z málo jasných indícií. Nevíme ani, jestli měl vlastní rodinu, i když podle jedné teorie by snad mohla být jeho manželkou Nimaathap II., jíž patřila silně poškozená hrobka G 4712 na Chufuově západním hřbitově v Gíze. Jisté není ani místo králova pohřbu.
Šepseskareova (?) pyramida v Abúsíru Mezi osmi abúsírskými pyramidami jsou dvě, jejichž stavba byla zastavena již v raném stadiu – Neferefreova na jihu, kde se výzkum chýlí k závěru (podrobnosti viz na příslušném místě), a severnější, zhruba uprostřed mezi Veserkafovým slunečním chrámem a Sahureovým pohřebním komplexem, v níž práce ještě ani nezačaly. Objevila ji na začátku osmdesátých let česká expedice, ale nemůže pokročit dále – objekt totiž leží mimo území vymezené Vernerovou licencí (viz obr. 475). Poznatky o této stavbě jsou zatím doslova letmé – většinou pocházejí z analýzy leteckých snímků – a odborníci je také prezentují s nejvyšší mírou opatrnosti. „Podle rozměrů [uměle srovnané] plochy se zdá,“ píše Verner, „že pyramida se svou velikostí mohla stát druhou největší v Abúsíru, hned po Neferirkareově.“ Stav její rozpracovanosti je ve srovnání s rovněž nedokončenou Neferefreovou hrobkou na mnohem nižším stupni a na rozdíl od ní není ani jasné, zda vůbec byla k uložení královských ostatků způsobilá. „Spíše než nedokončená pyramida je to sotva zahájená a vzápětí opuštěná stavba základů pro pyramidu. Práce byly ukončeny v okamžiku, kdy byl terén pouště srovnán a vykopána velká jáma ve tvaru T, v níž měly být vybudovány pohřební komory. Opuštěné dílo představuje výsledek nanejvýš několikatýdenní práce.“ Verner tuto pyramidu – zatím ovšem jen hypoteticky a s typickým otazníkem – připisuje Šepseskareovi, a pokud se nemýlí (a doufejme, že se nemýlí), patří oba nedokončené abúsírské komplexy právě dvěma králům, jejichž vzájemná posloupnost „je předmětem diskuse“ a do níž by budoucí výzkum snad mohl vnést trochu světla. Zatím je však opatrnost na místě – mj. se dosud nepodařilo identifikovat ani pyramidový komplex o dvě nebo tři generace později vládnoucího Menkauhora, hledaný sice spíše v severní Sakkáře, ale... Poznamenejme, že čtenář výlučně české literatury by mohl být v otázce předběžné identifikace objektu zmaten i zdánlivou skepsí Bainese a Málka, když na jedné straně připouštějí, že „v Abúsíru by snad mohla být i Šepseskareova pyramida“, ale dodávají, že „dosud nebyla objevena“ – původní vydání jejich knihy z roku 1980 totiž český objev těsně
předběhlo a nemohlo jej tedy zaznamenat (mohl jej však reflektovat vydavatel o 16 let pozdějšího českého překladu a připojit – a nejen na tomto místě – aktualizační poznámky). Na Vernerových (a také například Haaseho) plánech abúsírské nekropole je nově objevená pyramida zakreslena jen přerušovanou čárou, což zjevně nemá spojitost s její lokalizací, ale se zatím jen řádově odhadnutými rozměry. Můžeme-li navzdory této neurčitosti porovnávat, pak docházíme k závěru, že strana základny odpovídá nejspíše 200 loktům (přibližně 105 m) a sama centrální jáma vyhloubená pro vybudování pohřební komory zaujímá větší půdorysný prostor než celá pyramida Chentkaus II. či Lepsius 24 nebo Lepsius 25 v jižní části nekropole. Typický znak pro spolehlivé datování pyramid do období mezi Neferirkareem a Džedkareem – odklonění přístupové chodby na východ – je na leteckém snímku zřetelně patrný.
5. [50.] Neferchau Neferefre Isi Hor: nfr-xa.w – Neferchau
Obě paní: nfr-m – Neferem
Zlatý Hor: nfr-bik-nbw – Neferbiknebu
Trůnní jméno: ra-nfr.f – Neferefre
Rodné jméno: i-z-i – Isi
TP III,21: jméno je ztraceno, [x] roků SS: ra-xa-nfr – Chaneferre
AS: ra-nfr.f – Neferefre Původní jméno: Neferre Manehto: Cherés (Iulius Africanus), 20 roků Varianta trůnního jména: Neferfre Neinvertovaný tvar trůnního jména: Raneferef Varianta neinvertovaného trůnního jména: Raneferev Varianta rodného jména: Izi Varianta jména ze SS: Khaneferre Možné čtení jména ze SS (jiné pořadí znaků): Neferchare Varianta možného čtení jména ze SS: Neferkhare Neinvertovaný tvar původního jména: Ranefer Varianta Manehtova jména: Kheres Neferefre a jeho bratr Niuserre jsou považováni za přímé potomky Neferirkarea a Chentkaus II. Nezávisle na problému, zda Šepseskare vládl před nimi, nebo mezi nimi, je téměř jisté, že Neferefre byl z obou bratrů starší – argumentem je zejména výklad již zmíněného reliéfu zcizeného z Neferirkareova zádušního chrámu a použitého jako stavební materiál ve vesnici Abúsír, na němž je „neúplně dochované zobrazení Neferirkareovy rodiny, a je patrné, že panovníkův nejstarší syn se jmenoval Neferre. Je víc než pravděpodobné, že právě Neferre a pozdější král Neferefre jsou jedna a tatáž osoba.“ (Verner; jeho jména „Ranefer“ a „Raneferef“ jsou upravena na invertovaný tvar). Obdobnou úvahou můžeme s Neferefreem ztotožnit i jméno „Chaneferre“ ze Sakkárského seznamu.
Otázka „prvorozenosti“ se zdá být bezesporná – nepřímo na ni ukazuje i skutečnost, že Neferefre nastoupil na trůn dříve než jeho bratr Niuserre. Někteří badatelé jsou však přesto opatrní – například Kinnaer to vyjadřuje poněkud šroubovanou formulací, že „Neferefre byl prvním synem Neferirkarea a Chentkaus II., který nastoupil na trůn“, z níž neplyne, že musel být nutně synem prvorozeným. O pořadí vlády obou bratrů pochybnosti nejsou, komplikace způsobuje jen Šepseskareovo místo na časové ose 5. dynastie. Dvě varianty teoreticky možných chronologických relací vyplývající ze zatím nejisté posloupnosti Šepseskarea a Neferefrea totiž sekundárně implikují datování demiurgického počinu královské matky Chentkaus II., která zřejmě po Šepseskareově smrti nějak zasáhla ve prospěch svého syna a pravděpodobně se zasloužila o to, že se trůn vrátil do rukou jejího a Neferirkareova potomka. Problémem tedy je, zda to byl už Neferefre, nebo až Niuserre. Podle Vernerovy koncepce převzal Neferefre vládu z otcových rukou pokojně, Šepseskare se zmocnil trůnu po jeho smrti a aktivita Chentkaus II. je spojena až s nástupem Niuserrea. Jestliže jsme se navzdory tomu v našem přehledu přidrželi „klasického“ pořadí králů vyplývajícího ze Sakkárského seznamu, měli bychom problematiku spojenou s Chentkaus II. logicky zařadit na toto místo. Přesto ji přesuneme až k Niuserreovi, nebo to byl právě on (nebo až on), kdo matčiny zásluhy zvěčnil zásadní změnou koncepce při dostavbě jejího pyramidového komplexu a zároveň ji v hierarchii královské rodiny v jistém smyslu „povýšil“. Ostatně nikdo jiný to udělat nemohl, protože Neferefre, i kdyby vládl až po Šepseskareovi, na to neměl dost času, jak vyplývá z nedokončenosti jeho vlastní pyramidy. Údaj o délce Neferefreovy vlády se dochoval jen u Iulia Africana, jenž mu přisoudil 20 let, což egyptologové svorně považují za silně nadhodnocené a po porovnání novějších chronologií vyhlíží jako extrém i Claytonových 7 let. Baines, Lehner a Kinnaer udávají 3 roky. Verner (1994) píše, že „po dvou letech vlády zemřel“, později (1997) se omezuje na formulaci „vládl jen velmi krátce“ (vychází přitom zejména z nedokončenosti jeho hrobky a také samozřejmě ze svého pojetí chronologie tohoto období), a vzápětí (Encyklopedie, 1997) oba výroky spojuje: „vládl zřejmě ne déle než dva roky, zemřel krátce po nástupu na trůn a po zahájení stavby své pyramidy“. Délka Neferefreovy vlády je problematickým místem Vernerovy hypotézy: kdyby platilo jeho pořadí králů Neferefre – Šepseskare, patřil by Neferefreovi 20. řádek III. sloupce Turínského papyru, jenž je dosud přičítán Šepseskareovi a na němž se dochoval údaj o sedmileté vládě. A to je v rozporu s názorem, že Neferefre, „soudě podle několika dochovaných portrétů, zemřel ve věku asi 20 let“ – musel by totiž nastoupit na trůn jako třináctiletý. Právě proto je Verner nucen předpokládat krátkou, „přibližně“ nebo „nanejvýš“ dvouletou vládu a nedostavěná pyramida je mu v tomto směru dobrým podpůrným argumentem. Připusme, že Turínský papyrus, resp. jeho dnešní rekonstrukce, není nepřekonatelným dogmatem, kterého je třeba se za každou cenu držet, tím méně lze ovšem v kontextu egyptského schematického sochařství považovat mladistvý vzhled krále na nalezených skulpturách za důkaz o jeho skutečném věku v době smrti. Nevíme totiž nic o tom, v které fázi jeho vlády byly sochy vytvořeny, a okolnost, že pyramida nebyla postavena včas, může mít i jinou příčinu. Mladý král svou brzkou smrt jistě neočekával a se stavbou mohl „otálet“, zvláště jestli měl jiné, naléhavější starosti. Sedmiletá vláda by se pak mohla jevit jako reálná. O Neferefreově případné manželce (pokud byl vůbec ženat) a dětech nevíme prakticky vůbec nic. Česká expedice zahájila v roce 1994 výzkum mastaby v těsném sousedství jeho zádušního chrámu, v níž byl pohřben princ Nachtkare, možná Neferefreův syn. Verner považuje za pravděpodobné, že Nachtkareova matka svého manžela Neferefrea přežila, a nevylučuje, že se s ní později oženil Niuserre a postavil pro ni dosud neprozkoumanou vedlejší pyramidu Lepsius 25 (viz u Niuserrea).
Neferefreova pyramida v Abúsíru Neferefre si začal stavět hrobku jihozápadně od pyramidových komplexů svých rodičů Neferirkarea a Chentkaus II., v jejich těsném sousedství (viz obr. 475 a 499). Dvě malé a dosud neidentifikované pyramidy Lepsius 24 a 25, umístěné východněji, tu tehdy ještě nestály; obě vznikly prokazatelně až v době Niuserreovy vlády a pravděpodobně patří jeho manželkám, z nichž jedna mohla být vdovou po Neferefreovi (a matkou prince Nachtkarea). Stavitel dokončil jen základovou plošinu, substrukturu a nejnižší stupeň jádra pyramidy. Po Neferefreově předčasné smrti bylo torzo spěšně obloženo bloky turského vápence a nahoře uzavřeno „tenkou vrstvou jílu, do níž byly udusány pazourkové valouny. Střešní terasa tak dokonale napodobila okolní povrch pouště a hrobka získala tvar mastaby, nikoli však obdélníkového, ale čtvercového půdorysu.“ (Verner) Iniciátorem tohoto
provizorního dokončení byl pravděpodobně Niuserre, jemuž jsou s jistotou připisovány všechny další úpravy objektu, ale mohl jím být i Šepseskare, pokud se stal podle Vernerova předpokladu Neferefreovým přímým nástupcem; přinejmenším musel svého mrtvého předchůdce do nehotové hrobky alespoň uložit a uzavřít ji (odklad pohřbu je nemyslitelný).
503 – Neferefreova pyramida v Abúsíru; stav před zahájením vykopávek české expedice 504 – Detail povrchu střešní terasy Neferefreovy pyramidy
Nedokončená pyramida byla za Nové říše částečně rozebrána na kámen a pískem zaváté trosky nevzbudily v raném egyptologickém období žádný větší zájem. Perring se na ni v podstatě (a naštěstí) jen podíval, systematik Lepsius ji ukáznil přidělením čísla 26 a Borchardt se spokojil několikametrovou sondáží do zasypané přístupové chodby, nic však (opět naštěstí) nenašel, a tak práce ukončil a postoupil k dalším objektům, vzbuzujícím větší naděje na kořist. Komplexní a systematický archeologický výzkum zahájila až česká expedice v roce 1981, substrukturu začala odkrývat v roce 1995 a podle poslední aktualizace webových stránek Českého egyptologického ústavu z 8.2.1998 (stav z 25.7.2001!) by „výzkum měl být ukončen v nejbližší době“ (ve skutečnosti již dokončen byl). 505 – Borchardtova sonda do nitra Neferefreovy pyramidy před pročištěním
Češi vyčistili starou Borchardtovu sondu a po jejím prohloubení o pouhý jeden metr našli obrovské bloky z červené žuly, uzavírající přístup do pohřební komory, a to v původní poloze (in situ). Zatímco se tedy Borchardt mylně domníval, že stavba substruktury nebyla ve vykopané jámě ani zahájena, Verner usoudil, že byla naopak úplně dokončena a král tu byl skutečně pohřben. Řada pozdějších nálezů v komplexu, včetně stavebních graffit, pak jednoznačně prokázala majitele, o němž se do té doby jen spekulovalo. Podle Vernera umožnila analýza zbytků prvního stupně rozestavěné pyramidy plné pochopení racionálních stavebních postupů praktikovaných od počátku 5. dynastie a uplatněných pravděpodobně na všech abúsírských pyramidách. Architekt po zarovnání terénu a vyměření díla položil základovou plošinu ze dvou vrstev velkých vápencových ploten a uprostřed, v centru budoucí pyramidy a na jeho spojnici se severní stranou naopak vyhloubil jámu pro pohřební komoru a přístupovou chodbu a nechal do ní navézt potřebný materiál. Teprve potom začal stavět první stupeň jádra po vrstvách, nikoli skloněných, jak se dříve soudilo, ale vodorovných, asi metr vysokých. Každou z nich napřed na vnějším obvodě uzavřel rámem z dosti masivních, až 5x1,5x1 m velkých, jen hrubě opracovaných, ale dobře provázaných bloků vápence, a na vnitřním obvodě, ohraničujícím jámu pro komory a chodbu, zdivem stejného charakteru, ale z menších kvádrů. Prostor mezi vnějším a vnitřním obvodovým rámem pak „vyplnil“ a začal stejným způsobem stavět další, vyšší vrstvu. Ptáme-li se, čím stavitel „prostor mezi oběma rámy vyplnil“, dospíváme k prvním pochybám.
506, 507 – Dva Vernerovy plány Neferefreovy pyramidy (1994 a 1997); příčný řez publikován nebyl
Podle Vernerovy knihy z roku 1994 tak učinil „málo kvalitními kusy vápence různých rozměrů, někdy položenými nasucho, někdy pospojovanými hlinitou maltou a pískem“ (obr. 506). Podle jeho knihy z roku 1997 stavitel k témuž účelu použil „neopracované kusy vápence, hlínu, keramické střepy a písek“ (obr. 507). Zatímco
tedy první dikce sugeruje sice málo dokonalé, ale přece jen jakési zdivo, druhá navozuje představu o „vyplnění prostoru“ upěchovaným odpadním materiálem a sutí – lapidárně řečeno, nacpali tam sajrajt. To jsou dva diametrálně odlišné obrazy, lišící se nejen použitým materiálem, ale zejména pracovní metodou, jejichž upřesnění je pro pochopení technologie podstatné. Verner dále píše, že podzemní komory a přístupová chodba se budovaly s jádrem „zároveň“, tj. současně, protože jejich těžké stropní konstrukce, zejména typický sedlový strop centrálních komor, musely být zakotveny do již hotového kompaktního zdiva. To je celkem logické, může to ovšem platit jen tehdy, jsou-li komory zapuštěny jen „mírně pod úroveň základny“ (1997), a přesahují-li tedy, jak se můžeme domnívat, svou horní částí do jádra; pokud jsou však situovány hlouběji, takže jejich „sedlový strop je na úrovni základny“ (1994), bylo by výhodné postavit komory předem, tzn. dříve než se s budováním jádra vůbec začne, a těžké stropní desky dopravit na místo ve stejné výškové úrovni, tj. po základové plošině. Tento detail však zřejmě zůstává jen v teoretické rovině, nebo Verner sice apodikticky tvrdí, že sedlový strop „měly tvořit tři vrstvy proti sobě vzepřených obrovských vápencových bloků“, ale na jiném místě připouští, že Neferefre „zemřel dřív, než byla jeho stavba [tj. stropu] zahájena, a nakonec k ní už nedošlo“. Sedlový strop tedy nikdy neexistoval a Verner zřejmě vychází – aniž to explicitně přiznává – jen z analogií, z porovnání s ostatními abúsírskými pyramidami. Ze zatím kusých informací dokonce není jasné, zda vůbec nějaký – jakýkoli – strop opravdu položen byl, nebo jen měl být. Z Vernerova televizního seriálu o pyramidách víme jen o „jednom obrovském stropním bloku objeveném in situ v závěrečné části přístupové chodby“, tj. těsně před komorou. Jestliže však byla substruktura opravdu „dokončena“, alespoň natolik, aby v ní mohl být král pohřben, musela mít nutně i strop (který ovšem mohli později odstranit zloději kamene). Vágní výrok, že „pyramida byla změněna na mastabu a tomu byl přizpůsoben i plán celé substruktury“ (1997), tento aspekt nijak neobjasňuje, ale dále zamlžuje, nebo v mastabě vybíhá pohřební komora horizontálně do strany ze dna vertikální šachty vydolované ve skalním podloží, a žádný umělý strop tudíž nepotřebuje, zatímco Neferefreova komora se stavěla ve shora otevřené jámě vyhloubené v písku, a je tedy bez zastropení stěží myslitelná – pokud ovšem nebyla po pohřbu jednoduše zasypána materiálem naházeným rovnou na sarkofág – a to snad můžeme vyloučit. Rozměry Neferefreovy pyramidy Strana základny plánované pyramidy „Strana základny jádra změněného na mastabu“ Sklon stěn mastaby Výška mastaby
Verner 1997 150 loktů 65,50 m 64°30’ 7m
U výrazu uvedeného v tabulce v uvozovkách si nemůžeme být jisti, co vlastně znamená, a nejistotu umocňují i další vzájemně rozporné výroky. Zatímco v roce 1994 Verner napsal, že „první stupeň pyramidy byl narychlo obložen bloky jemného bílého vápence a vnější povrch stavby byl pečlivě vyhlazen“, v roce 1997 už tvrdí, že „dokončený první stupeň byl obložen jen hrubě opracovanými bloky jemného bílého vápence“. Otázka tedy zní: Našel se aspoň jeden blok turského vápence, nebo je obložení hrobky jen čirou spekulací? Není nakonec formulace „strana základny jádra změněného na mastabu“ (rozměr odpovídá 125 loktům při koeficientu 0,524) nejasná úmyslně? Další rozpaky totiž vzbuzuje nepravděpodobný sklon stěn 64°30’, jehož seked vychází na 3,339, tj. zhruba uprostřed mezi 3.1 a 3.2. Podle Vernera z roku 1994 měl mít tentýž sklon hodnotu „asi 78°„, tedy o 13°30’ více (seked 1,488; hodnotě 1.2 by odpovídal úhel 77°54’). Vedle těchto rozporů se rozdíly mezi „štěrkem z pouště“ (1994) a „pazourkovými valouny“ (1997) na horní terase „mastaby“ jeví jako okrajové. Budeme si zřejmě muset počkat na závěrečnou zprávu z výzkumu Neferefreovy pyramidy, která, doufejme, bude přesněji formulovaná, podrobnější a vydaná i v češtině (průběžné zprávy jsou publikovány jen anglicky v zahraničních odborných časopisech, pro běžného českého zájemce v podstatě nedostupných). K dispozici jsou však některé dílčí údaje, například o sarkofágu z červené žuly, z jehož deseti identifikovatelných fragmentů dospěl Verner k velmi zdařilé rekonstrukci (viz obr. 508). Zlomky č. 8 a 9 jednoznačně určují sílu jeho stěn, zlomky č. 1 a 2 tvar víka a délku autor odhaduje podle šířky pohřební komory na 2,70 m. Ve stejné stratigrafické vrstvě byly nalezeny i zlomky čtyř alabastrových kanopových nádob a části tří malých kalcitových modelů obětin.
508 – Vernerova rekonstrukce Neferefreova sarkofágu z deseti nalezených fragmentů
V pohřební komoře bylo objeveno šest různých fragmentů lidských ostatků (úlomek střední části týlní kosti, neporušená levá klíční kost, levá lopatka, téměř úplná levá ruka, úlomek pravé lýtkové kosti a kousek kůže s podkožní tkání) a v předsíni další dva (pravý palec a zbytek levého chodidla). Podle zprávy Strouhala a Vyhnánka patří pět fragmentů z pohřební komory (a pravděpodobně i šestý, tj. kůže s tkání) jediné osobě – muži vysokému 167–169 cm, jenž v rozmezí let 2628–2393 zemřel ve věku 20–23 let, a jímž by tedy mohl být sám král Neferefre. Pravděpodobnost, že Verner objevil nejstarší známé královské ostatky v Egyptě, je dosti vysoká. Dva fragmenty z předsíně pak patří osobám, které tu byly uloženy až v době pozdní Střední říše.
509 – Levá ruka krále Neferefrea nalezená v pohřební komoře jeho pyramidy
Česká expedice odkryla i zbytky mohutné ohradní zdi a ruiny zádušního chrámu s netypickou přístavbou. Nejstarší, velmi malou a víceméně provizorní část chrámu přiléhající ke střední partii východní stěny hrobky označuje Verner jako první etapu a připisuje ji s otazníkem Šepseskareovi, jehož pokládá za Neferefreova nástupce. Za iniciátora podstatného rozšíření chrámu, které zásadně změnilo jeho vzhled a je „až na několik architektonických článků“ kompletně ze sušených cihel, pak považuje Niuserrea. Základní půdorys chrámu má tvar písmena T, kde vstupní podélná část napojená na vzestupnou cestu představuje jeho „nožičku“ a část příčná, přilehlá k pyramidě, horní trámec. Do „zubu“ na jihovýchodě (pod levou částí trámce a nalevo od nožičky pomyslného písmena T) byla pak přistavěna unikátní členitá stavba zhruba čtvercového půdorysu, kterou Verner nazval „svatyní nože“ a která podle jeho názoru sloužila jako rituální jatka pro přípravu obětin. 510 – Plán Neferefreova pyramidového komplexu 511 – Trosky Neferefreova zádušního chrámu s jeho nedokončenou pyramidou v pozadí; pohled z vrcholu pyramidy Lepsius 24 512 – Svatyně nože u Neferefreova zádušního chrámu 513 – Sloupová síň Neferefreova zádušního chrámu 514 – Cihlové zdivo v Neferefreově zádušním chrámu
V zádušním chrámu byl objeven další vzácný papyrový archiv, naštěstí nikoli sabbachíny, ale českými archeology. Je to více než dva tisíce fragmentů papyrů různé velikosti, jejichž největší část pochází ze skladů
umístěných v severní třetině příčné části chrámu. Podle Vernera byly svitky původně ovázány koženými řemínky a uloženy ve zdobených dřevěných skříňkách, které starověcí lupiči pravděpodobně odnesli, zatímco jejich „bezcenný“ obsah na místě vysypali. Rozšlapané papyry tvořily téměř souvislou vrstvu na podlaze tří skladových místností, zanesenou smetím, sesouvajícím se zdivem a nakonec i mohutnými návějemi pouštního písku, které přispěly k jejich konzervaci a dochování. Verner uvádí, že obsah tohoto tzv. abúsírského archivu III se podobá papyrovému archivu z Neferirkareova chrámu (abúsírský archiv I), je v něm však větší podíl královských dekretů, tedy historicky využitelných dokumentů, s časovým rozpětím od Džedkarea po Pepiho II. (tj. v podstatě do konce 6. dynastie). „Papyry se teprve zkoumají, konzervují, vyhodnocují a připravují k publikaci, hlavní díl odpovědnosti za to převzala Paula Posenerová-Kriégerová,“ napsal Verner v roce 1994. Byla to nepochybně skvělá volba: již na první pohled sympatická paní Kriégerová (viz obr. 522) se proslavila zpracováním Neferirkareova archivu, ale naneštěstí nedlouho po převzetí nového úkolu zemřela, a není jasné, kdo ji nahradí. Mezi zajímavé předběžné poznatky vytěžené z archivu patří, že chod Neferefreova komplexu udržovalo asi dvě stě kněží a králův kult trval asi dvě stě let. V jižní třetině příčné části chrámu byla architektonicky unikátní síň s dvaceti dřevěnými sloupy a stropem pokrytým štukem se zlatými hvězdami na modrém pozadí. Za jihovýchodním nárožím síně a také v jedné z místností svatyně nože byly nalezeny Šepseskareovy pečetě, o nichž je podrobněji pojednáno u tohoto krále a které jsou základním argumentem Vernerovy hypotézy o jeho následnictví až po Neferefreovi. Četné další objevy pocházejí z různých míst chrámu: intaktní zakládací depozit s býčí a ptačí lebkou, symbolickými keramickými nádobkami, hroudou jemné hlíny na pečetění aj., rituální pohřeb dvojice slunečních lodí poškozených požárem, kolem nichž byly asi dva tisíce karneolových, původně snad na nitích navlečených korálků, zlomky fajánsových ozdob a frittových tabulek neznámého účelu potažených zlatou fólií a inkrustovaných bílou pastou, na nichž jsou zbytky nápisů a obrazy krále a bohů, nádoby z různých druhů kamene, užitková i kultovní keramika, štípané pazourkové nože a čepelky, stovky otisků různých pečetí (v některých částech chrámu jich byly „celé košíky“), které, jak Verner s oprávněnou pýchou poznamenává, více než zdvojnásobily počet dosud známých pečetí datovaných do Staré říše, tzv. pivní džbány, kamenné nástroje, devět drobných dřevěných sošek klečících nepřátel Egypta s rukama spoutanýma za zády (Asijci, Núbijci a Libyjci) a také četné zlomky Neferefreových soch z bazaltu, dioritu, vápence, načervenalého kvarcitu a dřeva, mezi nimi šest úplných; jedna je vysoká 80 cm a další, dřevěná, dochovaná jen fragmentárně, měla životní velikost. 515 – Ukázky papyrů z tzv. abúsírského archivu III, objeveného v Neferefreově zádušním chrámu 516, 517, 518 – Sošky „zajatých nepřátel Egypta“ z Neferefreova zádušního chrámu; zleva: Asijec, Libyjec a Núbijec 519 – Fragment Neferefreovy sedící sochy; bazalt, výška 23,8 cm (Egyptské muzeum v Káhiře) 520, 521 – Dioritové misky z Neferefreova zádušního chrámu; vlevo nálezová situace, vpravo po očištění a konzervaci
522 – Paule Posenerová-Kriégerová s malou soškou krále Neferefrea
Neferefreův sluneční chrámový komplex Hetepre, jeden ze čtyř dosud nenalezených, ale určitě existujících slunečních chrámů, je připisován Neferefreovi. Na rozdíl od ostatních, vícekrát doložených komplexů tohoto typu se o něm dochovala jen jedna zmínka – v hrobce úředníka v Sakkáře –, z níž navíc spojitost s Neferefreem přímo neplyne. Egyptologové při tomto určení vycházejí spíše z malé pravděpodobnosti, že by jeho stavitelem byl Šepseskare, a jiný král mezi Veserkafem a Menkauhorem (víme, že Džedkare a jeho nástupci již sluneční chrámy nestavěli) nepřipadá v úvahu – všichni jsou spolehlivě identifikováni s jinými chrámovými komplexy. Pokud by se ovšem ukázala jako reálná Lehnerova hypotéza, podle níž jsou sluneční chrámy jakési „filtrační stanice, v nichž zvláštní proviant, určený pro pyramidu, procházel speciální rituální očistou“ (Haase), pak by se „svatyně nože“ v Neferefreově pyramidovém komplexu ukazovala jako funkčně duplicitní a spojování jednoho ze slunečních komplexů s tímto králem by mohlo být zpochybněno.
6. [51.] Setibtauej Niuserre Ini Hor: st+t-ib-tA.wy – Setibtauej
Obě paní: st+t-ib – Setib
Zlatý Hor: nTr-bik-nbw – Biknebunecer
Trůnní jméno: ra-n(i)-wsr+s+r – Niuserre
Rodné jméno – 1. verze: in+n-i – Ini Rodné jméno – 2. verze: in+n-y – Inej Rodné jméno – 3. verze: in+n – In
TP III,22: jméno je ztraceno, 10 [+x] roků Manehto: Rathurés (Iulius Africanus), 44 roků Varianta Horova jména: Setepibtauej Varianty trůnního jména: Nevoserre; Neuserre; Nyuserre Varianta 2. verze rodného jména: Inj O Niuserreovi bylo již mnohé řečeno v souvislosti s jeho předchůdci, a tak jen zopakujme, že jeho rodiči byli pravděpodobně Neferirkare a Chentkaus II. a že byl mladším bratrem Neferefrea. Jeho vlastní rodinu spolehlivě neznáme; soudě podle vedlejších pyramid Lepsius 24 a 25, umístěných – snad kvůli nedostatku místa v okolí jeho komplexu – až na jižním okraji nekropole, měl nejméně dvě manželky a za jednu z nich bývá obvykle považována Reputnub, známá jen z hlavového torza alabastrové sochy nalezeného v jeho údolním chrámu. Tato žena bývá také spekulativně spojována s mumifikovanými ostatky objevenými v pyramidě Lepsius 24, ale jejich datace je problematická a možná pocházejí až z doby Střední říše. Verner klade otázku, zda druhá z těchto žen, majitelka pyramidy Lepsius 25, nemohla být Neferefreovou vdovou, s níž se Niuserre oženil po nástupu na trůn.
Bezpečně známe jen Niuserreovu dceru Chamerernebtej, pro niž byla původně připravena pohřební komora v tzv. mastabě princezen, ale po sňatku s catejem Ptahšepsesem se její společenský statut změnil a nakonec byla pohřbena spolu s ním v jeho mimořádně reprezentativní hrobce. Čas od času se objevující názor, že Niuserreův nástupce Menkauhor by mohl být jeho synem, je jen spekulativní a neopírá se o žádné hodnověrné prameny. Nelze to však ani vyloučit. Podle Vernerovy teorie o záměně pořadí vlády dvou Niuserreových předchůdců na Sakkárském seznamu nastoupil tento král na trůn nikoli po svém starším bratru Neferefreovi, ale po Šepseskareovi, jenž nebyl příslušníkem Neferirkareovy rodiny, ale spíše přímým potomkem Veserkafa a Sahurea (pořadí Neferirkare – Neferefre – Šepseskare – Niuserre). Verner předpokládá dynastické spory, jež v tomto období vyústily v otevřenou krizi. Urovnání poměrů a zajištění trůnu pro Niuserrea pak přičítá autoritativnímu zásahu královské matky Chentkaus II. za součinnosti některých významných úředníků, zejména již zmiňovaného Ptahšepsese, zastávajícího v této době již nejvyšší úřad cateje. Připomeňme jen, že pokud vládl Šepseskare přece jen před Neferefreem, jak tvrdí Sakkárský seznam králů (pořadí Neferirkare – Šepseskare – Neferefre – Niuserre), lze tyto události bez vážnějších potíží chronologicky zařadit již do okamžiku převzetí moci Neferefreem. Dodatečnou intronizaci královské matky, povýšení Ptahšepsese atd., tedy vnější atributy „převratu“, datované spolehlivě až do Niuserreovy doby, lze pak vysvětlit příliš krátkým časem vyměřeným Neferefreovi a vratkou politickou situací v bezprostředním popřevratovém období, kdy mohla po určitou dobu v čele státu působit Chentkaus II. Definitivní uklidnění rozháraných poměrů umožňující návrat k bezproblémovému výkonu vlády mohlo tedy nastat i v tomto případě až za Niuserrea. Dalším vnějším znakem dovršení tohoto procesu je Niuserreova rozsáhlá stavební činnost na královské nekropoli. Stihl dokončit pohřební komplexy celé Neferirkareovy rodiny, počínaje zásadní přestavbou hrobky Chentkaus II. a konče vybudováním Neferefreova zádušního chrámu. Kromě toho si postavil vlastní pyramidu se zádušním chrámem, k němuž odklonil vzestupnou cestu směřující původně do Neferirkareova komplexu, dokončil údolní chrám na jejím konci a postavil dvě malé vedlejší pyramidy pro své manželky. Vznikla tak poměrně samostatná rodinná nekropole s úzkými hospodářskými i rituálními vazbami (celé pyramidové pole bylo vzájemně propojené a navázané na jediný údolní chrám), ohraničená na severu gigantickou Ptahšepsesovou mastabou. V Abú Ghurábu postavil sluneční chrámový komplex, jeden ze dvou dochovaných a pravděpodobně nejseverněji položený, a připisuje se mu i dokončení údolního chrámu u slunečního komplexu zakladatele dynastie Veserkafa.
523 – Plán abúsírské královské nekropole v definitivní podobě na konci Niuserreovy vlády. Některé soukromé hrobky, zejména na tzv. východním poli mastab, jsou pozdější
Nedořešenou otázkou zatím zůstává, kolik času Niuserre na všechny vyjmenované stavební aktivity měl. Na zlomcích Turínského papyru se jeho jméno nedochovalo, nezřetelné a nejednoznačné číslovky na 22. řádku ve III. sloupci se interpretují jako 10+x, tedy nejméně 11 let vlády, což – pokud zůstaneme u tohoto minimálního odhadu – není mnoho, uvážíme-li, že Šepseskare a Neferefre dohromady za přibližně stejnou dobu nepostavili skoro nic. Manehto (Iulius Africanus) mu naopak štědře „nadělil“ 44 let, což je zřejmě přehnané. Ve slunečním
chrámu v Abú Ghurábu se našly reliéfy zobrazující epizody svátku „sed“ a egyptologové, kteří vycházejí z jeho dogmatického výkladu jako oslavy třicátého výročí vlády, považují tuto dobu za minimum – například Clayton mu připisuje 31 let. (Poznamenejme jen, že pravý význam svátku „sed“ dodnes není jasný a jeho konání je doloženo i u králů, kteří vládli kratší dobu, například hned u Niuserreova nástupce Menkauhora, jenž seděl na trůnu jen 8 let.) U ostatních badatelů se názory různí, převažují odhady mezi dvaceti a třiceti roky (Lehner – 28 let, Schneider – 25 let, Kinnaer – 24 let). 524 – Reliéf s epizodami oslav svátku sed krále Niuserrea z jeho slunečního chrámového komplexu v Abú Ghurábu
Baines připomíná, že Niuserre je posledním králem 5. dynastie, jehož jméno je doloženo v troskách egyptského sídliště v dolnonúbijském Buhénu, a usuzuje z toho, že krátce poté Egypt pravděpodobně Núbii ztratil. Jeho nápis a reliéf demonstrující triumf nad poraženými nepřáteli byl objeven také ve Vádí Maghára na Sinaji, ale jako v mnoha podobných případech existují pochyby, zda zpodobňuje skutečné vítězství, nebo má jen rituálně-symbolický význam, jehož účelem bylo odstrašování tamních kočovníků – v každém případě je přinejmenším důkazem, že Niuserre byl na Sinaji aktivní. Některé jiné dochované reliéfy popisují vojenské aktivity v Libyi, politické podrobnosti však neznáme. V Niuserreově době zemřel vysoký úředník Cej (Ti), jenž své funkce (správce několika pyramidových a slunečních komplexů) vykonával již za Neferirkarea. Ptahšepses, kdysi pouhý královský kadeřník a manikér, dosáhl vrcholu své kariéry – stal se catejem a dostal za manželku královu dceru Chamerernebtej. Slavnou diádou, na níž obě postavy zobrazují Niuserrea – jako krále a jako boha Rea –, se pyšní méně známá německá instituce Staatliche Sammlung Ägyptischer Kunst (Státní sbírka egyptského umění) v Mnichově. Přesné místo nálezu není známo. Niuserreova pyramida v Abúsíru Niuserreova pyramida je vklíněna do těsného prostoru mezi Neferirkareovým zádušním chrámem na jihu a skupinou tří mastab na severovýchodě, které zatím nejsou datovány s dostatečnou jistotou. Jejich majiteli jsou Džadžamanch, Veserkafanch a třetí je anonymní, „bezejmenná“. Podle Vernera pocházejí „z doby Sahurea“, tj. z počátku 5. dynastie, takže při budování Niuserreovy pyramidy „tu pravděpodobně už stály“. Odhad je zřejmě založen na atypickém posunutí Niuserreova zádušního chrámu k jihu vůči ose jeho pyramidy a na předpokladu, že důvodem této asymetrie byla potřeba „vyhnout se“ již existujícím hrobkám. Mohla tu však přinejmenším spolupůsobit i snaha o využití co nejdelšího úseku již hotové vzestupné cesty, která původně mířila k Neferirkareovu komplexu a kterou Niuserre nakonec v její horní části dosti neobvykle zalomil a zaústil do svého chrámu. Půdorysná stavební situace sama o sobě rozhodně nevylučuje eventuální stavbu všech tří mastab až ex post (srov. obr. 523 a 526). 525 – Niuserreova pyramida v Abúsíru; pohled od severu 526 – Plán skupiny tří mastab z počátku 5. dynastie, jejichž poloha je možnou příčinou vyosení Niuserreova zádušního chrámu. Takzvanou mastabu princezen východně od nich nechal pro své dcery postavit až Niuserre
Pyramida má sedmistupňové jádro postavené stejnou technologií jako její předchůdkyně a stejně jako ony je ve špatném stavu. Vnitřní prostory v obvyklém uspořádání byly vybudovány v otevřené jámě, vchod je na úrovni základny uprostřed severní stěny. Mírně klesající chodba byla opět na třech místech – na začátku, v místě zátarasu a na konci – zpevněna žulou, zbytek je postaven z vápencových bloků a obložen kvalitním kamenem z Tury. Blokovací zařízení, umístěné přibližně uprostřed mezi vchodem a předsíní, tvořily dvě padací desky, za ním se průřez chodby mírně zvětšuje a její klesání se snižuje na zhruba 5° (Verner). Východo-západně, tj. vzhledem k chodbě napříč orientovaný systém předsíně a pohřební komory je situován ve svislé ose pyramidy a opatřen třívrstevným sedlovým stropem. Rozměry Niuserreovy pyramidy
Strana základny Výška Sklon stěn Seked Koeficient
Verner (m) cca 78,5 cca 50 51°50’35’’
Baines (m) 81 51,5
Korecký (m) 78,8 50,12
Haase (lokty) 155 99 52° 5.2
Po korekci (m) 78,8 (150 loktů) 50,15 51°50’34’’ 5.2 0,5253
Přepočítáme-li úhel sklonu stěny podle délkových rozměrů, vychází u Haaseho 51°56’43’’, u Vernera 51°52’05’’, u Koreckého 51°49’43’’ a u Bainese 51°49’06’’, což je poměrně zázračná shoda odpovídající konstrukčnímu sekedu 5.2, tedy teoretickému úhlu 51°50’34’’, s nímž nejlépe korespondují údaje Koreckého. Vernerův úhel je dokonce překvapivě v naprosté shodě se sekedem, a nesouhlasí-li trigonometricky s udávanými rozměry základny a výšky, můžeme to snad tentokrát přičíst na vrub jejich přibližnosti vyjádřené zkratkou „cca“. Vezmeme-li za bernou minci Koreckého „přesně určenou“ základnu o straně 78,8 m a Haaseho 155 loktů, dospějeme k příliš nízkému koeficientu 0,508 a nezbývá než se přiklonit k Bainesovi, z jehož základny naroste na hodnověrnějších 0,5226. Zkusme tedy přistoupit k problému z druhé strany a zvolit jako předpoklad Vernerův standardní loket o délce 0,5235 m; pak by Koreckého základna 78,8 m měřila nikoli Haaseho 155, ale 150,52 loktu, což je poměrně příznivé číslo, z nějž po zaokrouhlení na 150 vyjde zpětným postupem koeficient 0,5253 – a s tím se při nedostatku lepších možností spokojíme. Takto vypočítané rozměry jsou v posledním sloupci tabulky; dodejme jen, že dnešní výška torza pyramidy „nepřesahuje třicet metrů“ (Korecký). 527 – Detail obnaženého jádra Niuserreovy pyramidy
Na původním Borchardtově řezu substrukturou i na řezu Maragioglia a Rinaldiho, kteří se počátkem šedesátých let 20. století pokusili o zpřesnění stavebních rozměrů, jsou nad systémem předsíně a pohřební komory jasně patrné tři vrstvy proti sobě vzepřených stropních bloků, mezi nimiž jsou jakési mezivrstvy z drobných kamenných úlomků. Nejmohutnější je prostřední vrstva s kvádry dosahujícími rozměrů až 9x2,5x1,75 m (Korecký), nejsubtilnější spodní. Verner píše, že plotny „pro nejnižší vrstvu byly přivlečeny po zemi a shora ukládány na místo, [zatímco] dvě zbývající horní vrstvy bloků musely již být zvedány do výše 10 a 15 m“. Mezi tyto monolitní vrstvy „byly nasypány“ dvě mezivrstvy „vápencové drti, která lépe rozkládala tlaky na strop, zejména při pohybech zdiva při zemětřeseních.“ K tomu je třeba vznést dvě námitky: 1. Velké bloky pro dvě horní vrstvy sedlového stropu pravděpodobně nebyly na místo uložení „přivlečeny po zemi“, ale spíše po již předtím postavených dolních partiích jádra pyramidy, které – pokud stavitel nebyl padlý na hlavu – měly pro tento účel v šířce potřebného koridoru tvar nakloněné roviny stoupající ke středu stavby (tzv. vnitřní rampy), takže „zvedání“ devadesátitunových (Korecký) balvanů do výšky deseti metrů a dalších, trochu lehčích, do výšky patnácti metrů nebylo nutné. Dát takzvaně hlavu na špalek za přesvědčení, že by se uvnitř jádra stopy po těchto rampách našly, rozhodně nelze považovat za velké riziko. 2. Proti pokusu o „nasypání vápencové drti“ na již vzpříčenou vrstvu stropních bloků by vznesla rozhodné námitky gravitace a způsobila by její okamžité sesutí k úpatí šikmých ploch. Materiál mezivrstev musel být bu pospojován maltou, aby v požadovaném tvaru vydržel aspoň do usazení horních bloků, nebo až po tomto usazení do vzniklé mezery čelně napěchován. Ve druhém případě se jako rozumné jeví vsunutí tenkých kusů dřeva mezi stykové plochy ve štítu před napěchováním mezivrstvy a jejich následné vypálení, aby si konstrukce „sedla“. Pokud stavitel postupoval podle prvního principu a použil nějakou slepovací maltu, obrovský tlak horních bloků její viskozitu přemohl a elementy mezivrstvy jeho působením zaujaly vzájemné polohy zaručující očekávaný efekt.
528, 529 – Řezy Niuserreovou pohřební komorou – vlevo podle Borchardta, vpravo podle Maragioglia a Rinaldiho
Zloději kamene odnesli nejen turský vápenec z obložení pyramidy, ale i kvádry z přístupové chodby a komor. Nad zdevastovanými prostorami hrozivě visí zbytky rozbitých bloků, částečně (nebo úplně?) zmizela i jižní strana nejspodnější vrstvy sedlového stropu, jak je patrno z Borchardtova řezu i z nákresu Maragioglia a Rinaldiho, kde
jsou chybějící panely zakresleny čárkovaně. Zlodějům kamene tedy paradoxně vděčíme za objev štěrkových mezivrstev, o nichž bychom jinak nevěděli a z nichž můžeme usuzovat na tehdejší již poměrně značné znalosti v oboru statiky, převyšující znalosti mnohých egyptologů. Fragmenty sarkofágu ani žádné jiné známky pohřbu Borchardt bohužel nenašel, komora je ovšem částečně zavalena sutí, kterou si ani on, ani nikdo po něm netroufl vzhledem k labilitě porušených konstrukcí odstranit. Případné úlomky se zřejmě budou hledat někdy v budoucnosti, až to všechno po nějakém zemětřesení spadne, pokud se do té doby nezjistí, že je odnesl už Perring a jsou v nějaké soukromé sbírce nebo se válejí v koutě kteréhosi depozitáře, kde trpělivě čekají na svou katalogizaci. Původní archeologická situace před započetím „výzkumů“ není zřejmě příliš jasná, především postrádáme řádné zadokumentování okolí vchodu v severní stěně pyramidy. Podle Zamarovského se Borchardt dostal dovnitř „tunelem starověkých lupičů, o němž se dověděl z Perringova deníku“. Verner se o zlodějském tunelu nezmiňuje, ale zase poznamenává, že před vchodem „nebyly zjištěny pozůstatky tzv. severní kaple, dlužno však dodat, že Borchardt, jak bylo v jeho době běžné, je při vykopávkách ani nehledal“, čemuž je třeba rozumět tak, že pokud tam byly, tak je odklidil z cesty a nenávratně zničil. Zádušní chrám, posunutý vůči pyramidě asymetricky k jihu, má v podélné veřejné části obvyklou vstupní chodbu s postranními sklady a otevřený dvůr lemovaný 16 žulovými sloupy s královou titulaturou na dřících. Za ním následuje příčná chodba, kde byly nalezeny zlomky velké lví sochy, a kaple s pěti nikami, z níž se nedochovalo v podstatě nic a její rekonstrukce na plánech je víceméně hypotetická. Vpravo (severně) od kaple je pak zcela nový architektonický prvek, jenž se nadále vytrvale opakuje ve všech zádušních chrámech až do doby Senusreta I. (12. dynastie), ale neznáme jeho význam. Je to malá, reliéfy vyzdobená místnost čtvercového půdorysu se zvýšenou podlahou a jediným sloupem uprostřed, kterou Lauer nazval „antichambre carrée“ (čtvercová předsíň), a tento francouzský výraz se ujal jako terminus technicus v literatuře všech jazykových proveniencí. 530 – Výřez z plánu Niuserreova pyramidového komplexu se zádušním a údolním chrámem a satelitní pyramidou
Podélná část chrámu (vstupní chodba a sloupový dvůr) stojí na umělé plošině, jejíž základy ve svažitém terénu tvoří komory z hrubého kamenného zdiva vyplněné pískem a sutí. Chrám sám je velmi zdevastován, z bohaté a kvalitní reliéfní výzdoby se dochovaly jen zlomky, které většinou skončily prostřednictvím Borchardta v německých muzeích. Jiné fragmenty naznačují, že vstupní chodba měla žulové dado, ochoz sloupového dvora stropní desky s typickými hvězdami na spodní straně atd. Vlevo a vpravo od příčné, intimní části chrámu byly nalezeny zbytky vysokých věžovitých staveb obdélníkového půdorysu s mírně šikmými vnějšími stěnami, horní terasa byla přístupná úzkým schodištěm. Věže, obvykle považované za jakési prototypy pylonů, byly postaveny z vápencových kvádrů a na některých z nich jsou stavební graffita se Sahureovým jménem. V místě styku se zádušním chrámem sledují vnitřní stěny věží severní a jižní linii úpatí pyramidy. V těsném sousedství severovýchodního konce „pylonu“ je čtvercová plošina o straně asi 10 m a východně odtud, u jihozápadního rohu Ptahšepsesovy mastaby, našla česká expedice velké pyramidion z červené žuly. Verner považuje plošinu za „podstavec“ asi 10–15 m vysokého obelisku (podle Encyklopedie „nejméně 15 m“), jehož zakončení tvořilo nalezené pyramidion, a ze Sahureových graffit ve věžích usuzuje na pozůstatky ztraceného slunečního chrámového komplexu tohoto krále, „možná nedokončeného, možná uzurpovaného a násilně rozebraného“. 531 – Žulové pyramidion nalezené českou expedicí v roce 1974 u jihozápadního nároží Ptahšepsesovy mastaby. Pán s kloboukem je slavný francouzský egyptolog Jean-Philippe Lauer
U jihovýchodního nároží pyramidy je satelitní pyramida, dnes již ve velmi torzním stavu. Přístupová chodba vede do jejího nitra od severu a přibližně ve svislé ose ústí v příčně orientované komoře. Rozměry jsou k dispozici jen u Vernera: Rozměry Niuserreovy satelitní pyramidy (m) Strana základny Výška Úhel sklonu Seked Koeficient
Verner 15,50 asi 10,5 (53°34’09’’)
Po korekci 15,76 (30 loktů) 10,5 53°07’48’’ 5.1 0,5253
K číslům ve druhém sloupci jsme dospěli opět oklikou: Vernerovým rozměrům odpovídá úhel 53°34’09’’, takže předpokládejme nejbližší konstrukční seked 5.1 (53°07’48’’). Délkový rozměr je zřejmě ekvivalentní 30 loktům, nejspíše stejně dlouhým jako u hlavní pyramidy, takže po vynásobení koeficientem 0,5253 vychází délka strany základny 15,76 m. Z ní a z udávané výšky dostaneme úhel 53°06’46’’, jenž se již velmi přesně blíží předpokládanému sekedu 5.1, a výška po další korekci vychází přesně 10,50 m. Jak již bylo na příslušném místě řečeno, zakladatel této části abúsírské nekropole Neferirkare zemřel v době, kdy jeho údolní chrám měl teprve rozestavěné základy, a za jeho dvou nástupců se na tom pravděpodobně nic nezměnilo. Chrám dokončil až Niuserre, víceméně podle Sahureova vzoru. Vybavil jej dvěma sloupovými portiky, z nichž východní – s osmi žulovými sloupy ve dvou řadách opatřenými královou titulaturou – byl spojen s přístavní rampou (viz obr. 530). Západní portik se čtyřmi sloupy byl přístupný schodištěm „z pouště“, musela tedy k němu vést nějaká reprezentativní komunikace, snad spojnice s (pouze předpokládaným) pyramidovým městem. Mezi oběma portiky byly složitě členěné místnosti zdobené reliéfy, opět dochovanými jen fragmentárně a odvezenými Borchardtem do Berlína. Kromě toho tu byly nalezeny velké žulové sochy lvů, zlomky vápencových sošek „zajatých nepřátel Egypta“ a hlava z alabastrové sochy Reputnub, považované za královu manželku. Interpretace formálního „vlastnictví“ dokončeného údolního chrámu se různí. Někteří egyptologové jej považují za Neferirkareův, Niuserreem jen dokončený, jiní hovoří o Niuserreově „uzurpaci“. Mezi oběma krajními stanovisky stojí názor, že chrám v praxi sloužil oběma komplexům, i když Niuserre vzestupnou cestu, za Neferirkareova života rovněž jen rozestavěnou, po přibližně 300 metrech prudkým zalomením jednoznačně odklonil ke své pyramidě a zaústil ji do svého zádušního chrámu (viz obr. 523). Vzestupná cesta překonává výškový rozdíl 28 m a je celkem 368 m dlouhá. Vede dosti nerovným terénem, zejména ve své horní části, kde je položena na poměrně vysokém umělém náspu. Zádušní kněží, kteří tu vykonávali předepsané rituály ještě za 12. dynastie, si v něm vyhloubili své hrobky a některé z nich se dochovaly v intaktním stavu až do začátku 20. století, kdy je vybrakoval Borchardt. (Právě odtud pochází nádherná Herišefhotepova dřevěná rakev, jíž se pyšní muzeum v Lipsku.) Kolem východní stěny zádušního chrámu a u vzestupné cesty bylo odkryto celkem 46 hrobek z Prvního přechodného období a Střední říše, ale jen šest z nich – soudě podle titulů – patřilo kněžím, kteří pečovali o Niuserreův zádušní kult. K řadě tří mastab umístěných severovýchodně od zádušního chrámu, které jsou možnou příčinou jeho vyosení, připojil Niuserre na východě tzv. mastabu princezen (viz obr. 523 a 526), v níž měla být pohřbena i jeho dcera Chamerernebtej. Vedlejší pyramidy Niuserreových manželek Lepsius 24 a Lepsius 25 Na jižním okraji abúsírského pyramidového pole, východně od Neferefreova komplexu, jsou zbytky menší pyramidy označené jako Lepsius 24 a jižně od ní je ještě jedna podobná, Lepsius 25. Česká expedice, do jejíž koncese obě pyramidy patří, považuje za prokázané, že pocházejí z Niuserreovy doby a pravděpodobně byly určeny jeho manželkám. V troskách totiž našli četná stavební graffita se jménem Ptahšepsese, jenž byl právě za Niuserrea „představeným všech královských prací“. 532 – Panoramatický pohled na jižní okraj abúsírské nekropole od severu. V popředí je pyramidový komplex Neferirkareovy manželky Chentkaus II., dvojice kráterů za ním jsou pyramidy Lepsius 24 a Lepsius 25, vpravo je část Neferefreovy Nedokončené pyramidy. Na levé straně, výškově přibližně uprostřed snímku, se jako skupina bodů jeví tzv. východní pole mastab z doby krále Džedkarea, souvislý tmavý pruh vlevo za ním je údolí Nilu a uprostřed se na horizontu tyčí Džoserova pyramida v Sakkáře
Borchardt obě pyramidy navzdory Lepsiovu označení považoval opět za pouhé mastaby a jako takové je pokládal za nehodné svého zájmu. Vykopávky v severnější L 24 zahájil až český tým na počátku osmdesátých let a v roce 1994 výzkum dokončil. Následující informace čerpáme výhradně z Vernera. Komplex obsahuje pyramidu (její rozměry jsou zhruba srovnatelné s nedalekou pyramidou Chentkaus II.), zádušní chrám a satelitní pyramidu. Je značně zdevastován zloději kamene, přičemž hlavní podíl viny spadá na vrub budování velkých šachtových hrobů v sajsko-perské době (26. a 27. dynastie) jihozápadně odtud, ještě hlouběji v poušti (Čeští egyptologové zde zatím odkryli dvě takové hrobky; jejich majiteli jsou Vedžahorresnet a Iufaa). Pyramida je „obnažena zevnitř i zvenčí a díky tomu lze sledovat krok za krokem“ stavební postup: Po srovnání terénu byla vyhloubena a hrubě vyzděna jáma pro substrukturu a kolem ní položena základová plošina z vápencových bloků. Stavba prvního, asi 5 m vysokého stupně začala vybudováním vnějšího obvodového rámu, jenž nebyl na dvou místech – uprostřed severní stěny a v jižní stěně poblíž jihovýchodního rohu – zcela uzavřen.
Mezerou v severní stěně se nezávisle na postupu stavby jádra dopravovaly vápencové bloky pro substrukturu (stejný postup předpokládáme i u Niuserreovy pyramidy – viz výše), otvorem u jihovýchodního nároží podřadnější materiál pro výplň prostoru vymezeného obvodovým rámem. Jeho složení neznáme, dochovala se jen spodní část výplně z kusů vápence kladených nasucho do výšky asi dvou metrů, nad ní byl zřejmě jen udusaný písek, su a stavební odpad. Zádušní chrám těsně přiléhal k východní straně jádra, takže obložení pyramidy (zachované jen částečně na severní stěně) muselo být instalováno až po úplném dokončení prvního stupně. (Stejný postup je archeologicky prokázán u pyramidy Chentkaus II.) 533 – Plán pyramidového komplexu Lepsius 24
Mezi ruinami bylo nalezeno nejstarší úplné pyramidion. Je vyrobeno z čediče a je „němé“ – z toho lze soudit, že bylo pokryto kovovými, pravděpodobně zlatými fóliemi a příslušné nápisy byly na nich. Vchod do podzemí je uprostřed severní stěny, pouhých asi 20 cm nad základnou. Přibližně uprostřed přímé (nikoli tedy k východu odchýlené) chodby je žulový zátaras. Příčně orientovaná komora, která mohla být příčkou rozdělena na předsíň a vlastní pohřební komoru (v ruinách to nelze prokázat), je posunuta vzhledem ke svislé ose pyramidy směrem k jihu a také na západ. Plnou čárou, znázorňující bezpečně identifikované zdivo, je na Vernerově plánu zakreslena jen východní strana první poloviny přístupové chodby, zátaras, celá jižní a část severní stěny komory. V troskách substruktury se našly dva protilehlé nárožní fragmenty sarkofágu z červené žuly a přeražená čelní stěna jeho víka, z nichž se obdobně jako u Neferefrea podařilo rekonstruovat jeho původní vzhled a některé rozměry. Délku sarkofágu odhaduje Verner podle šířky pohřební komory na 2,40 m, široký byl 1,21 m a víko bylo vysoké půl metru. 534 – Rekonstrukce sarkofágu z pyramidy Lepsius 24
V západní části pohřební komory byla v suti nalezena poškozená mumie mladší ženy a větší množství zbytků pohřební výbavy, mj. fragmenty kanop z alabastru, měděné nástroje používané při obřadu „otevírání úst“, dřevěné skříňky, keramika a soubor zvířecích koster a tkání, „které patrně dokládají skladbu obětin přidaných zemřelé na onen svět“. Mumie už neměla obinadla, horní partie hrudníku a levá ruka chybějí a lebka je bez tkání. Žena byla přibližně 160 cm vysoká, pravděpodobně nerodila a zemřela ve věku 21–23 let. Urozenému původu nasvědčuje dobrá výživa – na kostech nebyly nalezeny žádné stopy po Harrisových liniích.
535 – Mumie mladé ženy, pravděpodobně Niuserreovy manželky, nalezená v pohřební komoře pyramidy L 24
Verner (1997) se domnívá, že žena, jejíž jméno se v rozvalinách přes veškerou snahu nepodařilo nalézt, by snad mohla být Niuserreovou manželkou, možná právě Reputnub, ale připouští, že „tomu odporuje názor
antropologický, nebo lebka nese stopy excerebrace, odstranění mozku skrz proraženou nosní přepážku, a tato metoda je doložena teprve od počátku Střední říše“. Podle jeho názoru by jasno do této otázky mohly vnést laboratorní analýzy tkáně pomocí metody založené na poločasu rozpadu radioaktivního izotopu uhlíku C14, a totéž hlásají ještě v srpnu 2001 webové stránky Českého egyptologického ústavu, přestože analýza se v roce 1998 uskutečnila (spolu s pozůstatky krále Neferefrea a kněze Iufaay). Podle závěrečné zprávy Strouhala, Černého a Vyhnánka je jejím výsledkem datace v rozmezí let 2701–2465, což autenticitu nevylučuje, všechny další argumenty jsou však opřeny jen o archeologickou situaci komplexu a jeho teoretickou identifikaci s hrobkou „manželky krále Niuserrea“. Jako nevyřešený problém se opět připomíná anachronické proražení nosní přepážky. Sama excerebrace ovšem nemůže datování ostatků do 5. dynastie vyloučit: mohla se nepochybně aplikovat i dříve než za Střední říše, nemáme o tom jen přesvědčivé důkazy – starších mumií z okruhu královské rodiny se totiž dochovalo nesmírně málo a identita těch několika není zdaleka jistá. Připustíme-li používání této mumifikační metody již v době Staré říše, lze zároveň předpokládat, že byla vyhrazena jen králi a jeho nejbližším, zatímco pro „prosté“ velmože byla naopak nedostupná – nikoli kvůli vyšším nákladům, ale ideologicko-náboženské bariéře. Odstupňování „privilegií“ týkajících se záhrobního života a všeho, co s ním souviselo, je v této době nanejvýš pravděpodobné. Sousední pyramida Lepsius 25 na vykopávky teprve čeká. Předpokládá se, že patřila další Niuserreově manželce. Verner na základě zatím jen povrchového průzkumu považuje za „téměř jisté, že její zádušní chrám neležel před východní, ale před západní stranou pyramidy“, což je velmi neobvyklé.
Změna statutu pyramidového komplexu Chentkaus II. Jak již bylo několikrát naznačeno, Niuserre se neomezil na vybudování vlastního pohřebního komplexu, vedlejších pyramid pro své manželky a slunečního chrámu, ale v jistém smyslu dotvořil celý konglomerát hrobek Neferirkareovy rodiny a vtiskl tak této části abúsírské nekropole její definitivní podobu, i když ve většině případů jako stavebního materiálu používal – a tomu se při rozsahu jeho aktivit nelze divit – pouze sušené cihly. Především dostavěl zádušní chrám svého otce a napojil jej dopravně (a také organizačně) na svůj komplex, do nějž zaústil vzestupnou cestu od „společného“ údolního chrámu. Pravděpodobně je i původcem provizorního zakonzervování Neferefreovy Nedokončené pyramidy, tj. obložení hotového prvního stupně a jeho uzavření horní terasou, a určitě téměř celého zádušního chrámu před její východní stěnou. Z historického hlediska jsou však zřejmě nejpodstatnější Niuserreovy úpravy hrobky jeho matky Chentkaus II., kterou přeměnil z pouhé vedlejší pyramidy královské (Neferirkareovy) manželky na svébytný pyramidový komplex. Borchardt se při svých abúsírských vykopávkách naštěstí opět zmýlil, hrobku považoval za obyčejnou dvojmastabu a nevěnoval jí žádnou pozornost – tj. nerozkopal a nepřehrabal ji. S touto partikulární výhodou zde roku 1976 zahájila systematický výzkum česká expedice a výsledky jsou v mnohém ohledu více než překvapivé. Mimo jiné přinášejí další důkaz o tom, že zkoumat je třeba všechno, a nikoli jen to, co vyhlíží lukrativně. (Následující informace jsou čerpány výhradně z knih profesora Vernera, vedoucího abúsírských výzkumů.) Stavbu Chentkausiny hrobky se statutem vedlejší pyramidy zahájil její manžel Neferirkare – dokládá to jednoznačně stavební graffito s jeho jménem na jednom bloku ve spodní části jádra, z nějž plyne, že pyramida je určena pro „manželku krále Chentkaus“. Podobný vápencový kvádr se stejným nápisem objevil nedaleko odtud už Perring. Podle dalšího graffita „na bloku v zavaleném jádru pyramidy asi na úrovni stropu sarkofágové komory“ (Verner 1990) je zřejmé, že stavba byla „v desátém roce vlády“ přerušena, ale jméno příslušného krále chybí. Verner připouští dvojí výklad: bu se graffito vztahuje k Neferirkareovi a dokládá přerušení stavební aktivity těsně před jeho smrtí, anebo až k Niuserreovi a dokládá naopak obnovení prací zhruba jedenáct let po jejich přerušení, tj. přibližně deset let po Neferirkareově pohřbu. Druhou možnost by mohlo potvrzovat čtvrté graffito stěžejního významu, na němž je ve výrazu „manželka krále Chentkaus“ nad slovo „manželka“ dodatečně napsáno „matka“. Verner z toho usuzuje, že hrobku začal budovat Neferirkare pro svou ženu a dokončil ji až Niuserre – pro svou matku. Také zádušní chrám byl postaven ve dvou etapách a obě zřejmě spadají až do Niuserreovy doby. Nejdříve zřejmě postupoval podle původního projektu, tj. stavěl z vápencových bloků a v poměrně skromných rozměrech. Tuto „kamennou“ etapu téměř beze zbytku odnesli zloději kamene a její rekonstrukce je velmi obtížná (Verner odhaduje, že pozdější „těžbou“ bylo zničeno asi 75 % pyramidy a asi 90 % chrámu). Dochovalo se jen velmi omezené množství většinou menších fragmentů reliéfní výzdoby, některé ovšem mají mimořádnou cenu: jménu Chentkaus předchází titul zcela shodný s titulem Chentkaus I. z Gízy, umožňující tedy opět dvojí výklad: „matka dvou králů Horního a Dolního Egypta“, nebo „král Horního a Dolního Egypta a matka krále Horního a Dolního
Egypta“. Jeden z dalších zlomků pravděpodobně znázorňoval Niuserrea a členy jeho rodiny, jak stojí před „králem“ nebo „matkou krále“ Chentkaus II.
536 – Pilíř v zádušním chrámu Chentkaus II. s jejím jménem a vyobrazením
Z osmi pilířů otevřeného dvora zbyly jen dva, z toho jeden v původní poloze. Také na nich jsou zbytky hieroglyfických nápisů s fragmenty titulů a jménem Chentkaus. Ve spodní části jsou zakončeny běžnou symbolikou krále na trůnu s vladařským žezlem wAD (vadž) v ruce, na jednom pilíři s uraeem na čele, na druhém se supí čelenkou na hlavě, tedy s atributy příslušejícími jen králům a bohům. V rozvalinách dvora bylo pod návějemi písku objeveno okolo dvou set různě velkých zlomků hieratických papyrů (tzv. abúsírský archiv II), které obsahují i údaje o architektuře dnes již neexistujících prvků chrámu a poskytují informace o trvání kultu až do závěru 6. dynastie. Na některých těchto zlomcích je Chentkaus II. rovněž zobrazena se žezlem „vadž“ v ruce. 537 – Detail dolní části pilíře z obr. 536 – Chentkaus II. s uraeem na čele a se žezlem wAD (vadž) v ruce
Závěry z těchto nálezů, neodbytně připomínajících situaci na přelomu 4. a 5. dynastie ve spojitosti s Menkaureovou dcerou Chentkaus I. a její hrobkou na pyramidovém poli v Gíze, se na první pohled jeví jako jednoznačné, ale ve skutečnosti tomu tak zřejmě není. Složitost problematiky vysvětluje Verner ve své úvaze z roku 1994: „Z nálezů v Gíze i Abúsíru je možno vyvodit, že Chentkaus byla považována ve své době za vládce. Tomu však odporuje skutečnost, že ani v jednom případě nebylo její jméno zapsáno v kartuši, jak bylo při psaní jmen králů pravidlem. Také se nevyskytuje v žádném z dochovaných seznamů. [Verner o možné identitě Manehtova Thamfthise na konci 4. dynastie s Chentkaus I. neuvažuje.] Logickým vysvětlením je, že nevykonávala úřad de iure, ale de facto. V té době mohl v souladu s koncepcí staroegyptského státu vykonávat nejvyšší úřad pouze muž, král, který byl jediným živým bohem mezi lidmi. Pravděpodobně za mimořádných okolností, kdy král předčasně zemřel a legitimní nástupce byl nezletilý, vystoupila do popředí autorita královské matky-regentky. Její vláda trvala zřejmě dostatečně dlouho, aby dovolila, aspoň v omezeném měřítku, připomenout i po královnině smrti její některé vladařské atributy. Pokud je tento výklad nově získaných poznatků správný, pak lze odpovědět na druhou z položených otázek [zda Chentkaus z Abúsíru, resp. z Gízy, vykonávala vladařský úřad, či nikoli] a Chentkausin neobvyklý titul přeložit jako ‘matka krále Horního a Dolního Egypta (úřadující jako) král Horního a Dolního Egypta’. Odpově na první otázku, zdali je Chentkaus I. a Chentkaus II. jedna a tatáž osoba, je nerozřešena. Ani v Gíze, ani v Abúsíru nebyl nalezen pohřeb královny, dokonce ani ne jeho archeologicky přesvědčivé pozůstatky. Na obou místech však jsou neklamné doklady dlouhodobé existence zádušního kultu Chentkaus, ‘matky krále Horního a Dolního Egypta (úřadující jako) král Horního a Dolního Egypta’. Pokud by šlo o jednu a tutéž osobu, jedna z hrobek by musela být chápána jako kenotaf, v opačném případě by se ve velmi krátkém čase jedné až dvou generací opakovala výjimečná situace v královské rodině, kdy osudy země de facto řídila královská matkaregentka, napřed Chentkaus I. z Gízy a pak Chentkaus II. z Abúsíru. Podle třetí možnosti, která se zdá na základě všech zatím dostupných poznatků nejpravděpodobnější, šlo o dvě různé stejnojmenné ženy, dělila je od sebe časově asi jedna až dvě generace a té starší z nich, Chentkaus I. z Gízy, byl zřízen kult v zádušním chrámu Chentkaus II. v Abúsíru. K tomuto neobvyklému kroku musely ovšem existovat závažné důvody, pravděpodobně dynasticko-politického rázu. Bylo zřejmě třeba se opřít o autoritu slavné Chentkaus [z Gízy], pramáti dynastie, s její nezpochybnitelnou pokrevní příbuzností s Menkaureem, a tím i se starým královským rodem založeným
Snofruem. Kult byl založen Niuserreem, a o tomto datování nemůže být sporu, nebo za tohoto panovníka byl archeologicky prokazatelně přebudován Chentkausin pyramidový komplex v Abúsíru. Stal se z něj hrob jeho matky Chentkaus II. a zároveň místo kultu jeho matky i pramáti. Niuserreovo opatření lze pochopit v kontextu dynastických sporů, které zřejmě znovu propukly po předčasné smrti Neferefrea mezi oběma znesvářenými větvemi královské rodiny, Sahureovou a Neferirkareovou. Nakonec zvítězil Neferirkareův mladší syn Niuserre. Možná i díky autoritě, které se těšila pramáti dynastie Chentkaus I., za jejíhož přímého potomka se zřejmě považoval. Ostatně není vyloučeno, že mezi oběma ženami mohl být přímý příbuzenský vztah matka – dcera nebo babička – vnučka. Dědictví trůnu po přeslici v hlavní větvi královského rodu bylo zřejmě pravoplatnější než dědictví po meči ve vedlejší větvi. Odpově však zatím není jednoznačná, další poznatky mohou přinést vykopávky na dalších místech abúsírské nekropole...“ Ve druhé etapě prodloužil Niuserre zádušní chrám o příčnou část, kterou vzhledem k již hotovému podélnému chrámu přiléhajícímu těsně k pyramidě situoval před jeho východní stranu a místo vápence použil už jen omítnutého zdiva ze sušených cihel. Mohutnou, avšak nedokončenou ohradní ze v této fázi opět částečně rozebral a ze získaného kamene postavil klasickou satelitní pyramidu – první satelitní pyramidu v pohřebním komplexu patřícím ženě. Podle názoru Vernera (1997) spočíval smysl všech těchto změn v „koncepční proměně pyramidového komplexu, který se tak z původního přívěsku velkého komplexu Neferirkareova stal samostatným a funkčně nezávislým hrobem osobnosti vladařského postavení“. Zajímavé je, že Verner v této úvaze nereflektuje závěry výzkumu vedlejší pyramidy Lepsius 24, uzavřeného v roce 1994, která má – podle jeho plánu – rovněž vlastní satelitní pyramidu. 538 – Plán pyramidového komplexu Chentkaus II. po přestavbě za krále Niuserrea
Hlavní pyramida Chentkaus II. má třístupňové jádro z poměrně malých kusů kamene pospojovaných maltou (podle Vernera zůstaly jako odpad na staveništi Neferirkareovy pyramidy) a obložena byla rovněž malými bloky, které se směrem vzhůru dále zmenšovaly, tentokrát však z velmi kvalitního turského vápence. V rozvalinách byl nalezen i fragment původního pyramidia z šedočerné žuly. Dnešní torzo hrobky dosahuje výšky asi 4 m. 539 – Vstupní část zádušního chrámu Chentkaus II., postavená za Niuserrea. V pozadí je pyramida jejího manžela, krále Neferirkarea
Rozměry pyramidy Chentkaus II. (m) Základna Výška Sklon stěn Seked Koeficient
Verner 1990 asi 26 okolo 16 52°
Verner 1997 asi 25 asi 17 52°
Po korekci 26,27 16,71 51°50’34’’ 5.2 0,5253
Rozměry v posledním sloupci vycházejí z délky loktu 0,5253 m vypočítané pro Niuserreovu pyramidu a pomocí tohoto koeficientu je vyjádřeno 50 loktů délky strany základny. Udávaný úhel sklonu je převeden na seked (5,469) a po zaokrouhlení na 5,5, tj. 5.2, zpětně přepočítán. Z korigovaného úhlu a strany základny je pak odvozena výška pyramidy. Vchod do podzemí je podle Vernerova popisu uprostřed severní stěny, podle jeho plánů je však mírně vyosen k východu. Chodba je zprvu sestupná, potom přechází ve vodorovnou a současně se mírně odklání dále k východu. Jednoduchý žulový zátaras byl umístěn těsně před vyústěním chodby do pohřební komory. Rozměry infrastruktury ani její výškovou orientaci vzhledem k základně Verner neuvádí. Celý systém byl postaven z „nevelkých“ bloků jemného bílého vápence, pouze plochý strop komory tvoří mohutné překlady. V troskách byly nalezeny útržky mumifikačních obinadel a fragmenty kamenných nádob, v podlažní jámě určené pro kanopy pak sekundární dětský pohřeb z mnohem pozdější doby. Malý zlomek sarkofágu z červené žuly, z nějž nelze jeho původní vzhled a rozměry rekonstruovat, se válel v ruinách na úpatí pyramidy, poprvé vyloupené za Prvního přechodného období. K dalším pozoruhodnějším nálezům patří zlomky nepravých dveří, vápencové pečetní válečky a otisky pečetí do hliněných uzávěrů zásobnic se jmény několika králů, fajánsové ozdoby a nápisy, keramika, kamenné nádoby, měděné pracovní nástroje, závaží, hračky, pazourkové nože a čepelky, zbytky rohoží a dokonce i košata. Za důležitý objev lze považovat otočnou desku z vypálené hlíny, první archeologický doklad hrnčířského kruhu
v Egyptě (podle různých vyobrazení na stěnách hrobek a samozřejmě také podle nálezů vykroužených nádob byl znám již mnohem dříve). 540 – „Tabulka sedmi posvátných olejů“ z pohřební výbavy Chentkaus II.
Niuserreův sluneční chrámový komplex v Abú Ghurábu Šesepibre, druhý ze dvou zatím objevených slunečních chrámů (první je Veserkafův), postavil Niuserre na nejsevernějším okraji abúsírské pouštní planiny, pojmenovaném podle blízké arabské vesnice Abú Ghuráb. Původně byl znám jako „Reegahova pyramida“ a jeho pravou podstatu objevila až německá expedice vedená von Bissingem (byl v ní i Borchardt), která ho v letech 1898 –1901 vykopala z písku, a co se dalo, odvezla. Unikátní reliéfy se tak ocitly v německých sbírkách a v době druhé světové války byla řada z nich zničena. Stavba horního, obeliskového chrámu si vyžádala zásahy do terénu zcela mimořádného rozsahu: výkopy a přesuny obrovského objemu hmot a vybudování mohutných opěrných zdí zajišujících stabilitu vyvýšené umělé terasy. Architektonicky se chrám nijak zásadně neliší od Veserkafova – ústředním motivem je žulou obložený asi 20 m vysoký podstavec čtvercového půdorysu se zešikmenými stěnami, tedy ve tvaru komolého jehlanu, na němž spočíval mohutný obelisk vyzděný z vápencových kvádrů a zakončený pyramidiem, jehož výška je odhadována na 36–37 m. Podle Borchardta musela být celá stavba vysoká 110 loktů, ale dochovala se jen spodní část podstavce a ojedinělé, roztroušené bloky, z nichž lze některé parametry rekonstruovat, především úhly sklonu. 541 – Zbytky centrálního podstavce v Niuserreově slunečním chrámu, na němž stával obelisk
542, 543 – Vlevo Borchardtův axonometrický plán Niuserreova slunečního chrámového komplexu v Abú Ghurábu, vpravo detail centrálního obelisku s průmětem dochované části podstavce podle Koreckého
Stejně jako ve Veserkafově obeliskovém chrámu procházela vnitřkem podstavce okružní, v rozích zalomená stoupající chodba, která umožňovala přístup na jeho terasu, k úpatí obelisku. Na stěnách měla – a částečně se i dochovaly – jedinečné reliéfy označované termínem „síň ročních období“, které znázorňují „proměny života v přírodě“ (Verner) či „scény z egyptského venkova“ (Baines) v obdobích záplavy a žní. Předpokládá se, že existovaly i analogické scény z období rozpuku, ale žádné jejich zbytky se nenašly. Zbytky reliéfů, které v Německu přežily válku, byly publikovány až 80 let po nálezu a podle Bainese není jejich vyhodnocení ještě dokončeno (stav z roku 1980). Jiné reliéfy zobrazují výjevy z oslav Niuserreova svátku „sed“ (viz obr. 524). 544 – Torzo brány slunečního komplexu v Abú Ghurábu s Niuserreovou kartuší
Podstavec s obeliskem stál v západní části prostoru vymezeného ohradní zdí, kolem níž Borchardt při své (opravdu krásně namalované) rekonstrukci umístil tzv. velká a malá jatka, kde se měla zabíjet obětovaná zvířata. Verner je považuje spíše za místa „rituální očisty obětin“, nebo nikde nebyly nalezeny „charakteristické, do země zakotvené kamenné bloky s otvorem, k nimž byla před porážkou povalená a spoutaná zvířata připoutána, jako je tomu např. ve ‘svatyni nože’ v Neferefreově pyramidovém komplexu. Nenašly se ani kosti či pazourkové nože.“ Aniž bychom chtěli jakkoli preferovat Borchardtův názor, je třeba mít na zřeteli, že Vernerovy úvahy vycházejí jen z negativních důkazů (tj. že něco nebylo nalezeno) a zjevně podporují jeho teorii o funkci svatyně nože (kde se měla obětní zvířata podle něj porážet).
Ve výborném stavu se dochoval obrovský alabastrový oltář, umístěný před obeliskem, v samém centru nádvoří. Skládá se z pěti bloků – okolo ústředního kruhového s průměrem asi 1,8 m jsou sestaveny do čtverce čtyři obdélníkové s charakteristickým výstupkem na vnějších stranách ve tvaru chleba, takže v půdorysu mají tvar hieroglyfické značky Htp (hetep). Horní povrch oltáře je plochý. 545 – Alabastrový oltář před úpatím podstavce obelisku v Niuserreově slunečním chrámu
V poušti, jižně od terasy obeliskového chrámu, byla objevena asi 30 m dlouhá cihlová stavba protáhlého čočkovitého půdorysu, pokládaná za rituální nápodobu lodě, tzv. sluneční bárka. Horní a údolní chrám spojovala vzestupná cesta z vápencových bloků, která na asi stometrovém, tedy poměrně krátkém a navíc nerovném úseku překonávala výškový rozdíl 16 m a musela být proto podložena masivním náspem. Údolní chrám je poměrně jednoduchá stavba se třemi sloupovými portiky. V jeho bezprostředním okolí našla Bissingova expedice dosti mohutnou kamennou ohradní ze, ohraničující soudobé (a možná i starší) město.
