CHRONOLOGIE Počítání času Egyptský kalendář Relativní chronologie Absolutní chronologie Astronomické záznamy Synchronismy Komparace kalendářních systémů Chronologické systémy Periodizace egyptských dějin Základní prameny Seznamy králů Palermský seznam Karnacký seznam Abedžský seznam Sakkárský seznam Turínský papyrus Manehtův seznam Dynastie a historická období
POČÍTÁNÍ ČASU Egyptský kalendář Egyptský rok začínal dnem, kdy se na zeměpisné šířce Menneferu (poblíž dnešní Káhiry) krátce před východem Slunce objevila na obloze hvězda zvaná Sopdet (řec. Sóthis; lat. Sirius), tj. kdy v terminologii astronomů nastala konjunkce Slunce a Siria. Podle Strouhala (1994) to bylo 19. června, podle Vilímkové (1977) a Váhaly (1979) 19. července, podle Bareše (Encyklopedie 1997) v polovině července a podle Vernera (tamtéž) zhruba v polovině července. Vzhledem k tomu, že se tato událost přibližně shodovala s počátkem pravidelné nilské záplavy, byla chápána jako nikoli náhodná, ale stanovená bohy. Nejstarší egyptský kalendář byl lunární, tj. odvozený od pohybu Měsíce kolem Země. Rok se dělil na tři části: období záplav (achet), období rozpuku (peret) a období sklizně (šemu), a každé z nich se dále členilo na čtyři lunární měsíce. Protože doba oběhu Měsíce kolem Země trvá přibližně 29 a půl dne, měl rok o dvanácti lunárních měsících jen 354 dny. Počítání času založené na tomto principu se přirozeně začalo předbíhat před pravidelným střídáním ročních období a kalendář se po určité době ukázal jako nevyhovující. Pro potřeby hospodářství a státní správy byl tedy zkonstruován „občanský“ (civilní) kalendář, jehož základní jednotkou se stal „celý“ den, nezávislý na cyklu Měsíce. Rok se dělil rovněž na 12 měsíců, avšak po třiceti dnech, nebo na 36 tzv. dekanů po deseti dnech, v obou systémech měl tedy celkem 360 dnů. Na konci roku se pak přidávalo pět svátečních, tzv. epagomenálních dnů, které byly podle pozdní legendy zaznamenané Plútarchem (ale v egyptských pramenech zatím nedoložené) pokládány za rodné dny bohů Usira, Hora a Sutecha a bohyň Eset a Nebthet. Pro náboženské svátky a služby v chrámech však zůstal nadále v platnosti starý lunární kalendář (jeho užívání je doloženo nejen za Střední říše, ale ještě i v Pozdní době), což chronologům značně komplikuje život. I po reformě byl ovšem kalendářní rok stále o zhruba čtvrt dne kratší (tehdy se ještě nevědělo, že úplný oběh Země kolem Slunce není součtem ani lunárních měsíců, ani celých dnů), a tak se za každé čtyři roky předcházel o jeden den – za 1461 let podle egyptského občanského kalendáře uplynulo ve skutečnosti jen 1460 let. Tomuto cyklu se říká sóthiovská perioda (podle řeckého jména hvězdy Sirius). Postupně narůstající diference není vzhledem k délce historie starověkého Egypta zanedbatelná. Za 120 let narostl rozdíl na 30 dnů, tj. celý měsíc, takže počátek občanského roku se pomalu posouval a přírodní roční období se opět přestávala shodovat s kalendářem. Zajímavé je, že první pokus o systémovou nápravu je doložen až z doby Ptolemaiovců: v roce 238 př. Kr. navrhl synod egyptských kněží princip přestupných roků, kdy se měl do kalendáře každé čtyři roky vsunout ještě šestý sváteční den. Tato revoluční myšlenka se však ani tehdy ještě neujala; zavedli ji až Římané o dvě století později.
Na shodě začátku „našeho“ a staroegyptského občanského roku jednou za 1460 let je založena moderní rekonstrukce egyptské chronologie. Mnoho problémů však zůstává nadále otevřených: kalendář byl nepochybně čas od času korigován nejen podle ročních období, ale i podle momentálního chování řeky (příchod záplavy), což do systému vnáší neřešitelné proměnné veličiny.
Relativní chronologie Stejně jako jiné starověké kultury neměli ani Egypané stanovený žádný pevný bod, od nějž by systematicky počítali roky, a již jakkoli dlouhé. Proto se v egyptologii významně uplatňuje obecná metoda tzv. relativní chronologie, která se snaží různé dílčí poznatky, především o pořadí králů a délce jejich vlád, spojovat alespoň do izolovaných, tj. vzájemně nenávazných řad. Tento pracovní postup přináší výsledky typu „od události A do události B uplynulo x let“. Další řetězení takto definovaných úseků do větších celků je však většinou značně problematické, nebo pro styčné body mezi nimi bu chybějí informace vůbec, nebo je lze řešit variantně. Relativní řady rozhodně nelze mechanicky slučovat, jak je ostatně zřejmé z předvědeckých pokusů biblistů o stanovení „počátku světa“, založených na prostém součtu časových údajů Starého zákona. K podobně rozporuplným výsledkům dospěla i nejstarší generace egyptologů, která slepě věřila tradovaným tvrzením o délce vlád jednotlivých králů: podle různých výpočtů na základě různých a různě interpretovaných zdrojů kolísal začátek 1. dynastie mezi letopočtem 5867 (Champollion) a 2224 (Palmer) – přesné součty nepřesných čísel se tedy rozcházely o 3643 let. Pomocí neúplných údajů čerpaných z původních královských seznamů, pozdějších excerpcí z nedochovaných zdrojů a s přispěním mnoha dalších písemných pramenů o různém stupni hodnověrnosti a relevance se egyptologům podařilo uspokojivě sestavit téměř úplné řady králů 1.–6. dynastie (Stará říše), 12. dynastie (část Střední říše), 18. a první poloviny 19. dynastie (část Nové říše) a s jistými výhradami i 25.–31. dynastie. Ani v těchto vzájemně nespojitých úsecích egyptských dějin však není vždy známa přesná délka vlády všech králů, a tedy ani celých dynastií. Ve třech tzv. přechodných obdobích (7.–11., 13.–17. a 21.–24. dynastie) jsme na tom ještě hůře: neznáme nejen pořadí všech králů, ale dokonce ani jejich počet.
individuální pojmenování
hrw
heru
den
dkAn
dekan
dekáda 10 dnů
Abd
abed
měsíc 30 dnů (3 dekany)
Ax.t
achet
období záplav 120 dnů (4 měsíce nebo 12 dekanů)
pr.t
peret
období rozpuku 120 dnů (4 měsíce nebo 12 dekanů)
Smw
šemu
období sklizně 120 dnů (4 měsíce nebo 12 dekanů)
rnp.t
renepet
rok 360 dnů + 5 epagomenálních dnů
16 – Přehled egyptských jednotek času
V egyptských pramenech ze Staré říše se udávají roky podle tzv. sčítání dobytka, které prováděli správní úředníci po celé zemi jednou za dva roky, později každoročně. Zachované datovací formule mají tvar „v roce pátého sčítání dobytka“, z čehož lze bezpečně usuzovat víceméně jen na posloupnost takto datovaných událostí v rozmezí vlády určitého krále, tedy na jejich vzájemné časové vztahy (relace). Od konce Staré říše se už pravidelně datovalo podle let vlády jednotlivých králů a datovací formule mají tvar „druhého roku, prvního měsíce období rozpuku, devátého dne vlády krále Horního a Dolního Egypta Chakaurea“. Takto počítané roky začínaly dnem nástupu příslušného vládce na trůn, bez ohledu na kalendář, tzn. že občanský kalendář a „panovnická éra“ se nekryly. Později se kvůli potížím, které z takového systému zjevně vyplývají, nepočítal druhý rok vlády krále až od prvního výročí jeho nástupu na trůn, ale od nejbližšího začátku občanského roku následujícího po převzetí vlády. První udávaný „rok“ vlády je tedy skoro vždy neúplný, stejně jako poslední rok vlády předcházejícího krále – oba tyto „roky“ mají ve skutečnosti celkovou délku roku jediného. I tohoto reformovaného způsobu se však užívalo jen za některých dynastií, někdy ani nevíme, jestli zachovaná data vycházejí z občanského nebo lunárního kalendáře.
rnp.t 12 Abd 3 pr.t hrw 23 xr Hm-n n(i)sw-bity ra-s-Htp-ib Ve 12. roce 3. měsíci období rozpuku 23. dne vlády Jeho (královské) osoby krále Horního a Dolního Egypta Sehetepibrea [Amenemheta I.] 17 – Příklad datovací formule
Od Střední říše přibývá další komplikace: běžnou se stala spoluvláda (koregence) dvou králů, obvykle otcekrále a jeho syna-nástupce. Existovaly dva typy této spoluvlády s rozdílnými systémy datování. Při „nerovné koregenci“ vládl starší král a mladší byl jen jakýmsi designovaným nástupcem, většinou bez přímého vlivu na výkon moci. V takovém případě se spoluvláda datovala roky staršího krále a mladší počítal své roky až od jeho smrti, od svého skutečného nástupu na trůn. V dochovaných nápisech je však titulován jako „král Horního a Dolního Egypta“ již od počátku spoluvlády. Pro nerovné koregence existuje jen velmi málo důkazů a jsou obtížně identifikovatelné. Ještě záludnější jsou „pravé koregence“, kdy nový král počítal své roky od počátku spoluvlády, zatímco starší pokračoval v počítání svých let dál. Pro každý rok takové koregence tedy existují dvě různá, ale de facto totožná data. V některých případech se dochovaly texty s oběma datovacími formulemi spoluvládnoucích králů, i tam jsou však problémy s určením výročí nástupnictví, a tedy s celkovou délkou vlády každého z nich. U některých dvojic je sporná nejen doba překrytí vlády, ale i sama existence koregence. Doloženy jsou i poměrně četné případy, kdy se za krále vydávalo současně několik rivalů, ale na seznamech jsou zapsáni, jako by vládli jeden po druhém. V několika obdobích komplikuje chronologii dokonce současná vláda dvou nebo i tří dynastií nad různými částmi země, kdy jejich členové užívali vlastní, na ostatních nezávislou dataci. (Za současně vládnoucí se považují např. 15. a 16. dynastie nebo 22., 23. a 24. dynastie.) Na druhé straně nedokážeme u některých dynastií stanovit jejich předěl (9./10. dynastie) u jiných egyptologové pochybují, zda vůbec existovaly (7. dynastie). Dalším problémem je důsledné vyřazení určitých králů či dokonce celých dynastií považovaných z různých důvodů za nelegitimní z oficiálních seznamů. (Toto tzv. damnatio memoriae postihlo např. proslulého Achnatona a jeho tři nástupce včetně Tutanchamona.) Mnohé z nich sice archeologové odhalili, ale rekonstrukce královských seznamů má stále ještě bílá místa a je docela možné, že vládli i takoví, o nichž vůbec nevíme. Samostatnou kapitolou chaotizující chronologii jsou tzv. uzurpace památek, kdy si pozdější králové přivlastňovali činy, sochy nebo celé stavby některých svých předchůdců, a známe také mnohé propagandistické nápisy líčící „přesně datovaná“ válečná tažení, která se nikdy neuskutečnila. Podobných potíží je mnoho.
Absolutní chronologie Navzdory uvedeným problémům se egyptologům podařilo nalézt pro relativně datované vazby mezi událostmi několik pevných záchytných bodů, které umožňují sestavení tzv. absolutní chronologie, tj. stanovení letopočtů v našem systému datování. Nejúčinnější metody pro získání pevných dat vycházejí jednak ze srovnání známých faktů fixovaných soudobými datačními formulemi se zachovanými zprávami o astronomických pozorováních (zejména konjunkce Slunce a Siria), jednak ze spolehlivě datovaných současných událostí v jiných oblastech Středního východu – tzv. synchronismů. Jinými slovy: chytáme se jakéhokoli stébla, které je v dosahu. Ještě než se začneme zabývat konkrétními letopočty, je třeba ozřejmit jedno neobvyklé pravidlo, platné pro celou knihu: V historických pracích je obvyklé označovat roky „před narozením Krista“ upřesňujícím „př. Kr.“ (nebo „př. n. l.“, což nevědecky, ale výstižně komentoval Jiří Suchý poznámkou, že „Ježíš Kristus byl přejmenován na Náš Letopočet“). Zde tyto dovětky programově vypouštíme, protože ztrácejí účel: všechna data egyptské historie zajímající egyptology spadají do doby dávno před Kristem a naopak všechny egyptologické výzkumy a poznatky do doby po Kristu, záměna je tedy vyloučena. Pouze v některých případech, kdy se datace pohybuje těsněji kolem počátku letopočtu a mohlo by dojít k omylu, jsou údaje v tomto smyslu upřesněny.
Astronomické záznamy Podle marginální zmínky římského spisovatele jménem Censorinus se konjunkce Siria se Sluncem opět kryla s prvním dnem egyptského občanského roku v roce 139 po Kr. podle juliánského kalendáře. Předchozí konjunkce připadající na počátek občanského roku lze tedy odečítáním sóthiovské periody (1460 let) poměrně
jednoduše vypočítat, ale jen s jistou tolerancí, vyplývající z přesněji neřešitelných proměnných veličin. Podle Váhaly připadají první dvě na léta 1321–1317 a 2781–2773, Zamarovský je upřesňuje na 1318 a 2776, Vilímková na 1317 a 2773. Groh uvádí letopočty 1321–1320 a 2781–2780 jako počátky období, kdy „astronomickému“ roku, v němž konjunkce nastala, odpovídá rozmezí čtyř let egyptského kalendáře. Metodiku výpočtů ani jeden z uvedených autorů neuvádí; zřejmé je jen to, že se neshodují. Podle Encyklopedie ze zachovaných záznamů víme, že současný východ Slunce a Siria byl v Egyptě pozorován: a) 16. dne 8. měsíce v 7. roce vlády Senusreta III. (12. dynastie); b) 9. dne 11. měsíce v 9. roce vlády Amenhotepa I. (18. dynastie); c) 28. dne 11. měsíce (v neznámém roce) vlády Thutmose III. (18. dynastie). Podle počtu dnů mezi začátkem občanského roku a konjunkcí Siria se Sluncem v každém z těchto tří případů astronomové vypočítali, že: a) 7. rok vlády Senusreta III. spadá do období let 1876–1864; b) 9. rok vlády Amenhotepa I. se kryje s rokem 1537; c) do období vlády Thutmose III. spadá rok 1469. Pro upřesnění egyptského kalendáře jsou v menší míře použitelné i tři další zaznamenané události: d) zatmění Měsíce v 15. roce vlády Takelota II. (22. dynastie); e) zatmění Slunce těsně po smrti Psametika II. (26. dynastie); f) zatmění Měsíce ve 12. roce vlády Ahmose II. (26. dynastie). Astronomické záznamy s významem pro chronologii se samozřejmě dochovaly i z jiných kulturních oblastí Středního východu, například zatmění Slunce pozorované v Ninive v 10. roce vlády asyrského krále Aššurdana III. (v roce 763) nebo zatmění Slunce při bitvě mezi Lýdy a Médy u řeky Halys (dnešní Kizilirmak ve středním Turecku), které mělo v historii dalekosáhlé následky a je datováno s velkou přesností na 28. května 585.
Synchronismy Pojem „synchronismus“ se užívá pro současnost různých událostí prokázanou archeologickými nebo písemnými prameny; typickými příklady jsou nálezy předmětů se jménem krále Chajana z 15. dynastie v Palestině, Knóssu na Krétě a Babylonii, vždy v určitých archeologických kontextech, nebo tzv. amarnská korespondence, vedená mezi různými vládci Středního východu a několika egyptskými králi 18. dynastie. Synchronismy tak umožňují spojení poznatků relativní chronologie jednotlivých kulturních oblastí v obsáhlejší celky a jejich další řetězení. Známe-li pro jednu ze dvou současných událostí absolutní datum, je vyhráno. Nejstarší historické období Egypta bohužel nelze z hlediska absolutní chronologie komparovat v podstatě s ničím, nebo žádná spolehlivá data neexistují ani pro tehdy jedinou souběžnou kulturu používající písmo, doloženou v sumerských městech Kiš, Ešnunna, Ur, Uruk, Lagaš, Umma aj. V pozdějších dobách byly sice s oblibou sestavovány listiny nejstarších sumerských vládců s vyznačením délky jejich vlády, jsou to však čiré konstrukce promítané zpětně až do mytických dob, přičemž počet let legendárních králů je udáván v tisících. Dochované seznamy z různých míst se navíc vzájemně značně liší, takže jejich význam je zanedbatelný i pro relativní chronologii této oblasti. V novější literatuře se jako první spolehlivé datum udává až rok 2340 – počátek vlády Sargona Akkadského (Nováková 1998), kdy se v Egyptě chýlila k závěru vláda 5. dynastie. Od tohoto data lze s uspokojivou přesností komparovat řady vládců různých státních útvarů Středního východu s egyptskými králi, z hlediska využití synchronismů pro Starou a Střední říši to však nemá valný smysl, protože nejsou doloženy žádné styčné body, a pokud výjimečně ano (např. obchod s libanonským Byblem), opírá se jejich datování právě o egyptskou chronologii. Za Nové říše sice počet souřadných událostí stoupá (např. asijské výboje Thutmose III. či válka Ramesse II. s Chetity), ale s využitelným přínosem spíše pro nejstarší dějiny různých jiných národů, jejichž chronologie je na synchronismech s Egyptem zcela závislá. Egyptologie z nich markantněji těží až od 7. století, kdy jsou egyptské prameny dosti mezerovité na rozdíl od pramenů asyrských a babylonských, od 6. století perských a ještě později řeckých.
Komparace kalendářních systémů Stanovení absolutních dat na základě synchronismů ovšem není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo jevit, nebo v různých oblastech starověkého světa se používalo mnoha odlišných kalendářních systémů, jejichž vzájemnými vazbami se tehdy nikdo nezabýval. Je to velmi zajímavá a pro srovnávací chronologii Středního východu důležitá partie, ale pro její odlehlost od hlavního předmětu našeho zájmu a také kvůli jejímu rozsahu se jí dotkneme jen okrajově. Pro pokusy o přesné datování událostí Pozdní doby v Egyptě mají zásadní význam tzv. asyrské seznamy eponymů – hodnostářů, podle nichž se datovalo (smysl této funkce není jasný, řada historiků se dokonce domnívá, že jejich jména sloužila právě jen jako symboly pro dataci). V jednom takovém seznamu se zmiňuje úplné zatmění Slunce, které se podle astronomických výpočtů může vztahovat jen k roku 763, a na základě tohoto údaje lze převést kalendář celé novoasyrské říše (1010–609) na dnešní systém datace. Verifikaci dosaženého výsledku pak umožňuje tzv. Ptolemaiovský kánon, seznam králů novobabylonské říše dovedený až do Římské doby, který sestavil podle dnes již ztracených pramenů alexandrijský astronom Klaudios Ptolemaios (asi 100–170 po Kr.). Při srovnávání obou těchto dokumentů lze využít skutečnosti, že někteří asyrští králové vládli i v Babylonii. „Počet let vlády, který Ptolemaiovský kánon připisuje Tiglatpilesarovi III. jako králi Babylonu, souhlasí přesně s údajem, k němuž se lze dobrat na základě asyrského seznamu eponymů. Tím je přesně určena řada asyrských a babylonských panovníků i s roky jejich vlády.“ (Jepsen) S takto získanými letopočty lze pak synchronizovat události v dalších oblastech Středního východu, o nichž se dochovaly záznamy v asyrských a babylonských análech. Pro egyptskou chronologii má v tomto směru význam především Palestina, kde se asijské a egyptské zájmy často střetávaly. Z asyrských pramenů lze například zjistit, že izraelský král Achab nastoupil na trůn v 6. roce vlády Salmanassara III. (roku 853), Sinacherib ve svém 5. roce vytáhl proti judskému králi Chizkijášovi (roku 701) atd. Touto metodou se podařilo výrazně zpřesnit údaje tradované ve Starém zákoně, jejichž převod je jinak dosti obtížný vzhledem k složitosti židovského lunisolárního kalendáře, podle nějž mají běžné roky 353, 354 nebo 355 dnů a roky přestupné, zařazované v nepravidelném devatenáctiletém cyklu (vždy 3., 6., 8., 11., 14., 17. a 19. rok), o 30 dnů více, tj. 383, 384 nebo 385 dnů. Přes tyto potíže činí nejistota u klíčových událostí, jako je zničení Samaří Asyřany či dobytí Jeruzaléma Babyloňany, jen jeden rok (722 nebo 721 a 587 nebo 586). Na základě naznačených postupů byla získána pevnější data (nebo aspoň snížen jejich rozptyl) i pro temnější etapy pozdní egyptské historie. Podařilo se např. zjistit, že otcem „faraonovy dcery“, která se podle Bible stala jednou z manželek izraelského krále Šalomouna, musel být Siamon (21. dynastie), nebo vypočítat, kdy vládl Šešonk I. (22. dynastie), jenž vojensky řešil spory mezi Šalomounovými nástupci atd. K přesným styčným bodům pak patří např. výprava asyrského krále Asarhaddona proti Taharkovi (25. dynastie) v roce 674 a jeho dobytí Egypta roku 671, nová porážka Taharky Aššurbanipalem roku 667 a jeho smrt roku 664, vojenské angažmá Nekoa II. (26. dynastie) v asyrsko-babylonském sporu v roce 609 a jeho drtivá porážka v bitvě u Karchemiše v roce 605, další nerozhodná bitva Nekoa II. s Nebukadnesarem II. v roce 601 a druhá výprava téhož babylonského krále proti Egyptu v roce 568, o níž by egyptologové jinak vůbec nevěděli. Pro absolutní chronologii celé středovýchodní oblasti včetně Egypta má pochopitelně význam i pozdější vývoj antického a křesanského kalendáře, a je tedy vhodné podniknout i do této oblasti malý exkurz. Lunisolární kalendář používaný ve starověkém Římě byl postupně různými utilitárními zásahy, motivovanými nejen sakrálními, ale i politickými důvody, natolik zmatený, že v polovině 1. století př. Kr. už byla jeho oprava obecně pociována jako nevyhnutelná. Gaius Iulius Caesar v roce svého třetího konzulátu (46 př. Kr.), nepochybně inspirovaný egyptskou ideou z roku 238 př. Kr., zavedl pevný čtyřletý cyklus o 1461 dnech, jehož první rok měl 366 dnů a ostatní tři po 365. Kvůli uvedení kalendáře do souladu s „astronomickým“ rokem zároveň nařídil, aby byl „rok 708 od založení Říma“ prodloužen na celkem 445 dnů; podle našeho kalendáře tento rok trval od 13. října 47 do 31. prosince 46 př. Kr. (Římský senát v roce 44 př. Kr. ocenil význam reformy přejmenováním měsíce quintilis na iulius.) Brzy po Caesarově smrti však byl do kalendáře vnesen nový zmatek: přestupné roky byly vsouvány opět svévolně, takže za 36 let jich bylo místo devíti dvanáct. Tuto chybu odstranil Augustus nařízením, že nejbližší přestupný rok bude až v „roce 761 od založení Říma“, tj. v roce 8 po Kr. (Poté senát na jeho počest přejmenoval měsíc sextilis na augustus.) Historický letopočet, který počítal roky podle juliánského kalendáře, ale nikoli už od údajného založení Říma, nýbrž od údajného narození Krista, zavedl až v roce 562 po Kr. opat Dionysius Exiguus. Diference mezi skutečnou délkou roku a délkou roku juliánského byla objevena teprve v roce 1200 a trvalo ještě skoro čtyři století, než byla uskutečněna další, tzv. gregoriánská reforma, pojmenovaná podle papeže Řehoře XIII., jenž nařídil opravu systému přestupných let dodnes platným způsobem: ve čtyřletém cyklu nejsou přestupné ty roky,
jejichž letopočet není po vynechání dvou koncových nul dělitelný čtyřmi. Proto byly roky 1600 a 2000 přestupné, nikoli však roky 1700, 1800 a 1900. Podle Řehořova nařízení se mělo mezi 5. a 15. říjnem 1582 vypustit deset dnů, což bylo dodrženo jen v části Itálie, Španělsku, Portugalsku a Polsku. Ve Francii a Lotrinsku byla změna uskutečněna až v prosinci, v Německu roku 1583, v Rakousku a Čechách 1584, v Uhrách 1587, v Prusku 1610, v Alsasku 1682, v Anglii 1752, ve Švédsku 1753 a v Rusku až za Lenina. Pozoruhodné je, že motivem ke gregoriánské opravě nebyla nějaká praktická potřeba, ale z dnešního pohledu poněkud komické potíže církve s určováním začátku Velikonoc, jenž se mohl v některých letech shodovat s židovským svátkem Pesach. Ani gregoriánský kalendář není zcela přesný – po každých 3323 letech vzroste chyba na jeden celý den. Historikové používají z několika dobrých důvodů pro dobu před gregoriánskou reformou (tj. před rokem 1582) juliánský kalendář, takže převody starověkých dat nejsou plně kompatibilní. Je třeba si rovněž uvědomit, že mezi 31. prosincem roku 1 př. Kr. a 1. lednem roku 1 po Kr. neuplynul rok, ale pouze jeden den, protože žádný „nultý rok“ neexistuje a oba letopočty na sebe přímo navazují. Astronom Jacques Cassini sice v roce 1740 navrhl, aby se rok předcházející roku prvnímu počítal jako nultý a roky předcházející roku nultému jako minus první atd., avšak historiografická praxe tento „astronomický letopočet“ ani v moderní době neakceptovala, především kvůli nevyhnutelnému zmatku plynoucímu z rozdílů, které by nastaly mezi „dosavadní“ a „novou“ literaturou.
Chronologické systémy S pomocí pevněji zakotvených dat získaných na základě astronomických shod a synchronismů bylo možno opřít do značné míry známé, i když méně spolehlivé a většinou pouze torzovité údaje relativní chronologie o pevnou kostru a vypočítat absolutní chronologii celých staroegyptských dějin. Každý si jistě dovede představit, jak obtížné to je a jak fundamentálně se tato chatrná budova opírá o železnou víru, že onen spásný Censorinus měl spolehlivé informace, nezmýlil se, případně si shodu počátku egyptského roku s konjunkcí Slunce a Siria v roce 139 po Kr. nevymyslel (neexistuje žádná metoda, jak to ověřit). Postupně vzniklo několik hodnověrnějších chronologických systémů s různým datem počátku 1. dynastie, rozlišovaných na tzv. vysokou (též dlouhou), střední a nízkou (krátkou) chronologii, z nichž každá má nepřebernou řadu dílčích variant a pro všechny existují celé knihovny podpůrných argumentů. Čím jsou data starší, sahající dále do minulosti, tím větší se uvádí tolerance a připouští možnost omylu. Většina egyptologů se dnes přidržuje střední chronologie (v jednotlivostech různě korigované), která klade počátek vlády 1. dynastie do roku 3000 plus minus 150 let (vysoká chronologie jej posouvá dál od počátku letopočtu, nízká naopak). Hranice případných nepřesností pro data Nové říše (18.–20. dynastie) se díky spolehlivým synchronismům pohybují už jen v rozmezí jedné, nanejvýš dvou desítek let. Za nejstarší bezpečněji určené datum je považován rok 690, počátek vlády Taharky (25. dynastie), a tato jistota se dále zvyšuje po roce 644. Úplná shoda mezi egyptology však nastává až od roku 525, kdy Egypt dobyli Peršané (začátek 27. dynastie).
PERIODIZACE EGYPTSKÝCH DĚJIN Základní prameny Rozdělování dochovaných dokumentů na „základní“ a jakési „ostatní“ prameny je samo o sobě dosti troufalý počin, protože každý pramen má nezastupitelný význam, zejména tam, kde je jich obecně nedostatek, a to bude u starověkých dějin vždy, i kdyby bylo ještě nalezeno cokoli. I z mnoha ne zcela jasných, zdánlivě marginálních a často i celé desítky let přehlížených zmínek byly později vyvozeny nebo upřesněny důležité poznatky nebo jejich souvislosti. (V tom je právě jeden z půvabů egyptologie – postupné skládání a doplňování mozaiky poznání z osamocených a nesourodých informací.) Za rozhodující prameny pro rekonstrukci egyptských dějin se považují dochované seznamy králů. Známe jich šest: jeden ze Staré říše, čtyři z Nové říše a jeden z Ptolemaiovské doby. Přestože žádný z nich není kompletní a k dokonalosti mají daleko, posiluje jejich hodnověrnost i mnoho dílčích údajů vytěžených z jiných pramenů, vypovídajících o nástupnictví menších skupin králů nebo jednotlivců a o událostech v době jejich vlády. (Nejstarším takovým dokladem jsou otisky pečetních válečků ve dvou archaických královských hrobkách, které vyjmenovávají krále 1. dynastie ve správném chronologickém pořadí.)
Seznamy králů
Palermský seznam je souborný název pro sedm úlomků dioritové desky popsaných hieroglyfickým písmem. Nejméně tři z nich patří určitě k sobě – největší je v Národním muzeu v Palermu (tzv. Palermský kámen; odtud název seznamu), druhý uchovává Egyptské muzeum v Káhiře (fragment K1) a menší kousek University College v Londýně (P1). Kromě toho existují další čtyři úlomky uložené v Egyptském muzeu v Káhiře (K2 až K5), jež s největší pravděpodobností pocházejí z téže desky. Ani po sestavení všech sedmi fragmentů však seznam není zdaleka kompletní a dochované díly k sobě navíc nikde bezprostředně nepřiléhají, takže jejich vzájemná poloha není jednoznačná. Podle rekonstrukce rozmístění úlomků a velikosti mezer mezi nimi měl původní celek rozměry přibližně 2,2x0,6 m.
18 – „Palermský kámen“, největší fragment Palermského seznamu králů (Museo Nazionale, Palermo)
Datum vzniku a přesné místo nálezu desky neznáme; usuzuje se, že pochází pravděpodobně z poloviny 5. dynastie – je tedy ze všech dochovaných královských seznamů nejstarší. Nejprve podává prostý výčet předdynastických, možná jen mytických vládců, o nichž toho víme nejméně, ale právě v těchto místech jsou záznamy nejstručnější a také nejvíce poškozené. Od doby 1. dynastie má seznam povahu análů; uvádějí se nejen jména králů a celková doba jejich vlády, ale i všechny události a údaje považované za významné: válečná tažení, počty poražených nepřátel a zajatců, výsledky sčítání dobytka, polí a zlata, výška každoroční nilské záplavy aj. Od 4. dynastie deska obsahuje i další informace, například o zakládání staveb a obětech, které přinášeli bohům jednotliví panovníci, o námořní výpravě do Byblu atd. Bohužel ne všechny záznamy se daří spolehlivě přečíst a interpretovat. Posledním jmenovaným králem je Neferirkare z 5. dynastie.
19 – Rekonstrukce části Palermského seznamu. Jména nahoře patří králům 1. dynastie, dole králům 2. a 3. dynastie
Karnacký seznam je kamenná reliéfní stěna z tzv. síně předků, jedné z nejstarších dochovaných částí Amonova velechrámu v Karnaku, postavené za Thutmose III. (18. dynastie). Obsahuje 61 (nebo 62) kartuší s hieroglyfickými jmény králů od zakladatele 1. dynastie Meniho až po Thutmose III. Jména jsou seřazena chronologicky, ale mnoho je jich vynecháno, na některých místech chybějí celé dynastie. Principy této selekce jsou jen hypotetické: většinou se soudí, že byly jednak pozitivní (do seznamu jsou zahrnuti jen významnější králové), jednak negativní (byli vyřazeni králové považovaní v době vzniku seznamu za nelegitimní, popřípadě z politických a jiných důvodů zavržení). V roce 1843 nechal jeden z pověstných drancovatelů egyptských památek Prisse d’Avennes rozřezat kamenné bloky stěny síně předků na lehčí kusy a prodal je do Francie; o vlas tak předstihl německého egyptologa Richarda Lepsia, jenž měl v úmyslu totéž s tím rozdílem, že místem určení byl Berlín. Velký fragment královského seznamu z Amonova chrámu v Karnaku se tak ocitl v pařížském Louvru.
Abedžský seznam je reliéfní scéna na stěně tzv. královské galerie v zádušním chrámu Sethiho I. v Abedžu (řec. Abydos; arab. Arába el-Madfúna) z 19. dynastie. Sethi I. je zde vyobrazen při obětování svým královským (božským) předchůdcům, jejichž jména předčítá ze svitku papyru jeho nedospělý syn (znázorněný s tzv. dětskou kadeří) a budoucí král Ramesse II. Rozvinutý svitek zaujímá podstatnou část reliéfu a obsahuje 76 kartuší s hieroglyfickými jmény (opět jen některých) králů v chronologickém pořadí, počínaje zakladatelem 1. dynastie Menim. 20 – Reliéfní stěna královské galerie v chrámu Sethiho I. v Abedžu se seznamem králů 21 – Detail vyobrazení Sethiho I. (vlevo) a jeho syna Ramesse II. v čele Abedžského seznamu králů
Na Abedžském seznamu je mezi 6. a 11. dynastií několik odjinud neznámých jmen, která svou strukturou velmi nápadně připomínají jména králů 6. dynastie – jejich hodnověrnost je tedy pochybná.
22 – Rekonstrukce části Abedžského seznamu králů
Sakkárský seznam z doby Ramesse II. (19. dynastie) pochází z Cunerejovy hrobky na nekropoli v Sakkáře. Podle různých pramenů obsahuje 47 (Váhala) či 58 (Encyklopedie) jmen králů od Meniho po Ramesse II., důsledně jsou vynecháni všichni králové 7. až 10. dynastie. Chronologové se na tento dokument odvolávají jen zřídka, uložen je v Egyptském muzeu v Káhiře.
Turínský papyrus pocházející rovněž z doby vlády Ramesse II. je mezi všemi dochovanými královskými seznamy naprostým unikátem – jak svou koncepcí, tak rozsahem informací. Hieraticky psaný, v podstatě neporušený papyrus objevil Ital Bernardino Drovetti na blíže neurčeném místě vesetské nekropole v roce 1822, ale do egyptologické sbírky muzea v Turínu doputoval v roce 1824 už jen jako pouhá „hromádka papyrové drti“, údajně „následkem nevhodného způsobu přepravy“ (Vilímková). Původně 1,7 m dlouhý a 41 cm široký svitek má nyní podobu více než 160 zlomků, často velmi malých a vzájemně nenavazujících. Zcela chybí začátek seznamu a na konci pak jména všech králů následujících po 17. dynastii. Vzhledem ke zcela mimořádné důležitosti této památky byla její rekonstrukci a restauraci věnována všechna myslitelná péče, ale navzdory mnoho let trvající mravenčí práci řady odborníků je stále ještě mnoho míst nečitelných a značné mezery už doplněny být nemohou. Jako první vydal tento dokument roku 1851 Wilkinson pod názvem Fragments of the hieratic papyrus of Turin; později jej publikoval i Lepsius. Významným interpretem jeho obsahu byl Alan Henderson Gardiner (1879– 1963), jenž převedl hieratický text na hieroglyfický a okomentoval jej. V této podobě je používán dodnes, k dispozici je i na internetu (www.geocities.com). Na rozdíl od selektivních seznamů z Karnaku, Abedžu a Sakkáry obsahoval Turínský papyrus s největší pravděpodobností jména všech egyptských králů až po Ramesse II. a u každého byla uvedena délka jeho vlády (počet roků, měsíců a dnů). Jsou spojeni do skupin podobných Manehtovým dynastiím (viz níže), uvedených záhlavními nadpisy a zakončených souhrnnými časovými údaji. Text je rozčleněn do sloupců s proměnlivým počtem řádků a na každém řádku je zapsán jeden král. Původní počet sloupců už nelze s jistotou určit, k dispozici je jich dnes deset a část jedenáctého. Podle systému zavedeného Gardinerem se sloupce označují římskými číslicemi a řádky arabskými. Sloupce I až V mají 25 nebo 26 řádků, sloupce VI až VIII 27 řádků, sloupce IX a X 30 řádků, ve sloupci XI se jich dochovalo jen 17. Kromě toho existuje řada již neumístitelných fragmentů, z nichž některé jsou popsané formulemi nebo číslicemi vztahujícími se k součtům let vlády, fragmenty č. 141 a 163+164 obsahují malá torza královských jmen, která se nepodařilo identifikovat. V následujícím přehledu je základní Gardinerovo členění Turínského papyru (řádky začínající pořadovými číslicemi) doplněno detailnější rekonstrukcí (odsazené, nečíslované řádky), která se podrobně diskutuje a dílem i uplatňuje při řazení egyptských králů 1.–17. dynastie v této příručce: 1. 2. 3. 4. 5. 6.
7.
8. 9.
10.
11.
I,x – I,21 I,22 – II,3 II,4 – II,8 II,9 II,10 II,11 – III,26/27 II,11 – II,19 II,20 – III,3 III,4 – III,8 III,9 – III,16 III,17 – III,25 III,26/27 IV,1 – IV,14/15 IV,1 – IV,8 IV,9 – IV,13 IV,14/15 IV,16/17 IV,18 – V,10 IV,18 – V,9 V,10 V,11 – V,18 V,11 V,12 – V,17 V,18 V,19 – VI,3 V,19
Ptah a velké devatero bohů Hor a malé devatero bohů (?) tzv. duše z Nechenu (?) mytická skupina králů jiná skupina mytických králů (?) králové 1. až 5. dynastie 8 nebo 9 králů 1. dynastie 9 králů 2. dynastie 5 králů 3. dynastie 8 králů 4. dynastie 9 králů 5. dynastie součet let vlády 1.–5. dynastie králové 6. až 8.(?) dynastie 8 králů 6. dynastie 5 králů 7./8. dynastie součet let vlády 6.–8.(?) dynastie součet let vlády 1.–6. nebo 1.–8. dynastie králové 9. a 10. dynastie 8 králů 9. a 10. dynastie součet let vlády 9. a 10. dynastie králové 11. dynastie záhlaví 6 králů 11. dynastie součet let vlády 11. dynastie králové 12. dynastie záhlaví
V,20 – VI,2 8 králů 12. dynastie VI,3 součet let vlády 12. dynastie 12. VI,4 – X,12/13 králové 13. a 14. dynastie VI,4 záhlaví VI,5 – VII,23 46 králů 13. dynastie VIII,1 – X,12 70 králů 14. dynastie X,13 součet let vlády 13. a 14. dynastie 13. X,14 – X,21 králové 15. dynastie (Hyksósové) X,14 záhlaví (?) X,15 – X,20 6 králů 15. dynastie X,21 součet let vlády 15. dynastie 14. X,22 – X,30 (?) skupina neidentifikovaných králů X,22 záhlaví (?) X,23 – X,29 7 králů 16.(?) dynastie X,30 (?) součet let vlády 16.(?) dynastie 15. XI,1 (?) – XI,15 skupina pravděpodobně vesetských králů soudobých s Hyksósy (17. dynastie ?) XI,1 – XI,14 14 králů 17.(?) dynastie XI,15 součet let vlády 5 králů (?) XI,16 – XI,17 dvě jména, která nekorespondují s žádnými známými králi 17. ani 18. dynastie 16. Neumístěný fragment č. 4 – část záhlaví nebo součtu let vlády skupiny neidentifikovaných králů
Manehtův seznam jako jediný zahrnoval celé období dynastického Egypta: vznikl až v době vlády Ptolemaia II. (285–247) a pravděpodobně uváděl všechny krále, od nejstarších až po první dva Ptolemaiovce. Dochoval se však pouze zprostředkovaně a jeho rekonstrukce je mimořádně složitá. Manehto (řecky Manethón) sepsal třísvazkové dílo Aigyptiaka (pravděpodobně řecky), které obsahovalo nejen chronologické údaje, ale i popisy staroegyptských tradic, staveb a různých událostí – byly to vlastně první egyptské dějiny po Hérodotovi (jehož vyprávění nemá z historického hlediska valnou cenu). Dílo se bohužel ztratilo (sporný je i jeho původní název) a zbyla z něj jen excerpta, která pořídil a ve svých spisech použil židovský historik Josephus Flavius (narodil se roku 37/38 po Kr., zemřel krátce po roce 100). Z Aigyptiak byl naštěstí poměrně brzy pořízen i stručnější výtah, dnes rovněž ztracený, který zřejmě zahrnoval seznam všech dynastií a stručné poznámky o významných králích a událostech. Z tohoto výtahu se dochovaly jen údaje, které do svých děl opisovali pozdější autoři, zejména Sextus Iulius Africanus, autor první křesanské srovnávací chronologie sahající do roku 217 po Kr., a o něco později „církevní otec“ Eusebius z Caesareje v Palestině (asi 260 – asi 340; jeho dílo sahá až do roku 326 po Kr.). Eusebius bohužel úmyslně Manehtův text pozměňoval a přizpůsoboval svým záměrům. (Takzvaní církevní otcové jsou smutně proslulí falšováním pramenů ve snaze prokázat autentičnost Starého zákona, nevyhnutelnost příchodu Krista a další katolická dogmata.) Kratší izolované pasáže z Manehta dochovali ve svých spisech Plútarchos (asi 50 – nedlouho po 120), Claudius Aelianus (asi 175–235), Porfyrios z Tyru (234 – okolo 305) aj. Některé, značně již pokroucené informace se dostaly i do středověkého výtahu z Eusebiových letopisů, pořízeného kolem roku 700 a známého jako Excerpta Barbari. Okolo roku 800 čerpal mnich Georgios zvaný Syncellus při psaní dějin světa od Adama do doby Diocletianovy údajně z Manehta, ale pravděpodobněji jen z Eusebia a jiných sekundárních pramenů. Na základě analýz dochovaných textů těchto autorů lze usuzovat, že Manehto znal egyptštinu i řečtinu, určitě čerpal z oficiálních královských seznamů a análů, a měl tedy přístup k autentickým dokumentům v královských a chrámových archivech. Všechna Manehtova jména králů však známe pouze v pořečtěné, často velmi zkomolené podobě a jejich identifikace s egyptskými jmény není v řadě případů dodnes jistá. U některých pozdních králů, jejichž jména se v hieroglyfické podobě vůbec nedochovala, jsou ovšem výpisky z Manehta sice diskutabilním, ale v podstatě jediným zdrojem. Je třeba dodat, že informace čerpané ze starořecky a latinsky psané literatury bývají moderními autory obvykle souhrnně a nepřesně vydávány za Manehtovy, aniž by byly citovány skutečné sekundární zdroje. Následkem této praxe a také vlivem vytrácejících se znalostí klasických mrtvých jazyků mizí i povědomí o tom, kdo, co a v jaké formě vlastně dochoval, a často se opisují jen staré interpretace bez udání pramene.
Dynastie a historická období Manehto rozčlenil egyptské krále, jichž bylo podle údajů soustředěných z různých excerpt celkem 513, do třiceti dynastií – od sjednocení Egypta legendárním Menim až po druhou perskou okupaci. Dynastiemi ovšem nemínil pokrevně spřízněné vladařské rody, jak je chápeme dnes, ale skupiny králů, kteří pocházeli z jednoho kraje nebo vládli v jednom městě. V řadě případů zahájil novou dynastii prokazatelným synem předchozího krále, pokud ho považoval za přelomovou osobnost na pokraji nové epochy egyptských dějin. Počet králů v Manehtových dynastiích kolísá od jediného (28. dynastie) po více než sedm desítek (14. dynastie). Je to systém značně umělý, ale praktický a s malými korekturami dodnes obecně akceptovaný všemi egyptology. V souladu s moderními poznatky byla navíc zavedena „nultá“ dynastie pro krále, kteří žili před předpokládaným sjednocením Egypta a byli prokázáni až novodobými archeologickými nálezy, a nejnověji dynastie „dvojnultá“ pro ještě starší, od předešlých odlišné vladaře. Takzvaná druhá perská okupace na opačném konci časové osy, kterou Manehto do svého systému již nezahrnul, se pak obvykle prezentuje jako 31. dynastie. Celé egyptské dějiny od úsvitu historické doby až po vítězství Alexandra Makedonského nad Peršany a jejich ústup z Egypta jsou tak rozvrženy do 33 dynastií. Německý egyptolog Richard Lepsius navrhl seskupení lépe známých Manehtových dynastií do tří větších, by vzájemně nenavazujících celků, které nazval Stará, Střední a Nová říše. Mezi ně jsou vsunuta tzv. přechodná období, kdy ústřední vláda nebyla příliš pevná, nebo dokonce panoval v zemi chaos, a o nichž také máme shodou okolností jen velmi málo znalostí. Lepsiovo členění se rovněž ujalo, i když názory na zařazení některých dynastií do patřičných historických období nejsou v detailech vždy jednotné. V této práci je použita následující periodizace egyptských dějin: A. Předdynastická doba B. Protodynastická doba C. Archaická doba D. Stará říše E. První přechodné období F. Střední říše G. Druhé přechodné období H. Nová říše I. Třetí přechodné období J. Pozdní doba K. Makedonská doba L. Ptolemaiovská doba M. Římská doba
pozdní neolit; raný chalkolit 00. a 0. dynastie 1. a 2. dynastie 3. až 6. dynastie 7. až první část 11. dynastie druhá část 11. dynastie a 12. dynastie 13. až 17. dynastie 18. až 20. dynastie 21. až 24. dynastie 25. až 31. dynastie Alexandros III. a dva jeho potomci Ptolemaiovská dynastie římští císaři
Někteří badatelé z různých, někdy i malicherných důvodů seskupují dynastie poněkud odlišně. Vznikají tak diference, které je třeba brát v úvahu a při studiu každého autora si ozřejmit jeho systém, nebo např. oblíbené globálnější údaje typu „v Pozdní době“ se mohou vztahovat i na události o stovky let starší, než bychom mohli předpokládat, nebo dokonce jen na ně. K nejčastějším odchylkám od standardního pojetí periodizace patří: a) 3. dynastie bývá někdy začleňována do Archaického období a Stará říše tak začíná až 4. dynastií; b) 7./8. dynastie je zahrnuta ještě do Staré říše, takže První přechodné období začíná až 9. dynastií; c) celá 11. dynastie bývá někdy řazena do Prvního přechodného období, jindy naopak celá do Střední říše; d) 13., případně i 14. dynastie je zahrnuta ještě do Střední říše; e) Pojem Třetí přechodné období není akceptován a tisíciletí 21.–31. dynastie je považováno za Pozdní dobu; f) 25. dynastie je zahrnuta ještě do Třetího přechodného období; g) 31. dynastie není zahrnuta do Pozdní doby, ale vystupuje samostatně jako „druhá perská okupace“; h) Makedonská, Ptolemaiovská a Římská doba se nerozlišují a jsou uváděny pod souhrnným názvem „Řecko-římské období“. Odchylky se tedy mohou pohybovat v těchto mezích: Předdynastická doba Archaická doba Stará říše První přechodné období
maximum maximum maximum minimum maximum minimum
vše do 1. dynastie 1. až 3. dynastie 3. až 8. dynastie 4. až 6. dynastie 7. až 11. dynastie 9. až část 11. dynastie
Střední říše Druhé přechodné období Třetí přechodné období Pozdní doba Makedonská doba Ptolemaiovská doba Římská doba
maximum minimum minimum maximum chybí maximum minimum chybí chybí chybí
11. až 14. dynastie jen 12. dynastie 15. až 17. dynastie 21. až 25. dynastie je zahrnuto do Pozdní doby 21. až 31. dynastie 26. až 30. dynastie je zahrnuta do „Řecko-římské doby“ je zahrnuta do „Řecko-římské doby“ je zahrnuta do „Řecko-římské doby“
Pro úplnost se do přehledů přidávají ještě byzantská, arabská, osmanská a moderní doba, ale tyto epochy se již vymykají záběru, který je oborem egyptologie.
