Renesance Pojmem renesance (též renezance) je označován umělecký sloh a historická epocha trvající od 14. do 17. století. Vyznačoval se mj. zesvětštěním, individualismem a návratem k antice. Pojem znovuzrození (rinascenza) byl poprvé užit pro období rozkvětu umění a vědy, které začalo na konci 13. století v Itálii, italským historikem Giorgio Vasarim v roce 1550. Pojem renesance je francouzský překlad užitý francouzským historikem Jules Micheletem a dále rozšířený švýcarským kunsthistorikem Jacobem Burckhardtem v 19. století. Během poslední čtvrtiny 20. století se někteří historikové začali vyjadřovat v tom smyslu, že renesancí mohlo být více. Uvažuje se o renesanci 12. století a již zavedeným a obecně přijímaným pojmem je karolinská renesance. Dále je výraz užíván ve spojení s národními procesy v tomto období, např. anglická renesance, italská renesance atd.
Vznik Počátky renesance jsou obvykle kladeny do severní Itálie na přelomu 13. století a 14. století. Její kolébkou bylo jednoznačně město Florencie. Od 12. století vzrůstala v mnoha městech ve střední a severní Itálii prosperita obyvatelstva, způsobená především rozvojem námořního obchodu Pisa, Janov), později též bankovnictví (půjčování peněz – Florencie) a řemeslné výroby (Florencie, Lucca). Města se postupně vymanila z nadvlády šlechty a biskupů a formovala se jako samosprávné celky – komuny. Ve městech sídlila velká část šlechty. Částečně sem přišla již v době barbarských vpádů v pozdně-antickém období. Nyní přinutily městské komuny, které postupně ovládly zemědělské zázemí města, k přesídlení další část šlechty, žijící ještě na venkově. Šlechtické rody soupeřily ve městě s významnými měšťanskými rodinami i samy mezi sebou. Postupně se však také zapojily do městského hospodářství. Peníze získané z pozemkové renty vložily do finančních operací nebo do výroby a propojily se sňatky s nejbohatšími měšťanstvem. Tak se zformovala ve většině měst vládnoucí vrstva, která požívala plných práv městské samosprávy.Hlavními příčiny vzniku tohoto uměleckého směru, resp. této doby, je hospodářský rozvoj a bohatství italských měst, které získávali díky námořnímu obchodu. Dále měly vliv nové objevy (země, vědy,…). Střední a severní Itálie s výjimkou Benátska byla sice součástí Svaté říše římské, ale málokterý z císařů tady dokázal prosadit svoji moc, a pokud ano, tak pouze dočasně. Císaři nejprve soupeřili s papeži o převahu v křesťanském světě (sálská dynastie), později, za vlády Štaufů, se pokoušeli ovládnout Itálii, ale vzbudili mezi zdejšími městy silný odpor. Na stranu odpůrců císařské nadvlády guelfů se postavili také papeži. Přívrženci císařů se nazývali ghibellini. Během těchto bojů italská města, která neustále bojovala o rozšíření svého vlivu také sama mezi sebou, sílila. Významnější z nich se zmocnila nejen svého zemědělského okolí, ale také menších měst a začala se měnit v městské státy (Florencie, Siena, Pisa, Lucca, Janov, Benátky, Milán, Ferrara, Mantova, Bologna ad.)
Chronologie • • •
trecento (zahrnuje 14. století, především počátky renesančního umění ve Florencii) quattrocento (zahrnuje 15. století, rozšíření renesančního umění po celé Itálii) cinquecento (16. století, rozšíření do Zaalpí)
Šíření Na rozšíření renesance do zaalpských zemí mělo vliv několik skutečností. Především do Říma neustále proudilo velké množství poutníků, kteří se mimoděk mohli seznámit s novými myšlenkami. Naopak z Itálie do Evropy odcházela část potulných humanistů (např. Giordano Bruno) a také četná církevní poselstva. Do Francie se renesance rozšířila vlivem francouzskoitalských válek na počátku 16. století. V jednotlivých zemích se renesance uzpůsobila místním podmínkám. Zvláště je to vidět na obrazech středoevropských renesančních malířů, kde je cítit ještě značný vliv pozdní gotiky ( např. Albrecht Dürer nebo obzvláště Hieronymus Bosch). Mnohem více je zde zachován náboženský charakter uměleckých děl (oproti italským mnohem častěji inspirovaným klasickou mytologií). Velkým rozdílem mezi italskou a severní renesancí je užití jazyka. Zatímco v Itálii se učenci obrátili zpět ke klasické latině a řečtině, na severu se objevují knihy v národních jazycích, přístupné takto mnohem širší čtenářské obci. Širší užití národních jazyků hrálo v budoucnosti důležitou roli při vzniku národních států definovaných národním jazykem.
Malířství Na rozdíl od architektury nebo sochařství se nemohlo rané renesanční malířství inspirovat antickým uměním – z antického malířství se nic nedochovalo. Renesanční malíři se proto částečně inspirovali antickými reliéfy. Až v 16. století byly v Římě objeveny fresky v Neronově Zlatém paláci nebo v Titových lázních. V malbě se začíná užívat trojrozměrnost a perspektiva – malíři se naučili pracovat s prostorem a vyjadřovat jeho hloubku. Někteří umělci začali také pracovat v mnohem větší míře s užitím barev pro vyjádření stínu (např. da Vinci a jeho sfumato užité velmi výrazně např. v Madoně ve skalách). Zvláštní a odlišnou roli od středověku hraje kresba. Jestliže ve středověkém malířství se užívala jen k určitému typologickému náčrtu budoucí malby a jako takové nevznikala podle skutečnosti, ale podle po dílnách kolujících typologických a ikonografických schémat, tak v renesančním umění již slouží ke studiu skutečnosti pro vylepšení obrazu (typické jsou skicy vytvořené Leonardem da Vincim studující např. svalstvo a pohyb koně, rysy lidských tváří a vyjádření různých emocí). Leonardo da Vinci (toskánsky Lionardo) (15. dubna 1452 Anchiano u Vinci – 2. května 1519 Cloux u Amboise) • • •
malíř, sochař, architekt, přírodovědec, hudebník, spisovatel, vynálezce a konstruktér studoval anatomii (lidskou, koňskou či jiné zvířata) vynálezce (létací stroje, pracovní nástroje, válečné stroje)
výtvarnická díla: Mona Lisa, Poslední večeře, Dáma s hranostajem, Madona ve skalách, Portrét dámy
Tiziano Vecelli (Tizian) (asi 1477, Pieve di Cadore (Veneto) - 27. srpna 1576, Benátky) • • • •
pocházel ze zámožné a vzdělané rodiny v letech 1516 - 1530 namaloval řadu oltářních obrazů a portrétů v roce 1530 ovdověl se třemi malými dětmi umírá v Benátkách na mor
výtvarnická díla: Apollo a Marsyas, Danae a zlatý déšť, Portrét Vicenza Mostiho, Jezdecký portrét Karla V., Peníz daně, Rafael Santi (6. dubna 1483, Urbino – 6. dubna 1520, Řím) • • • •
italský malíř a architekt florentské školy v období vrcholné renesance ještě v dětství přichází o oba rodiče jeho služeb využívají papežové Julius a Lev X. roku 1515 byl jmenován správcem antických sbírek Vatikánského musea
výtvarnická díla: Sixtinská Madona, Athénská škola, Madona na louce, Madona Granduca Hieronymus Bosch (vlastním jménem Jeroen Anthonisz van Aken) (kolem 1450 – cca 9. srpna 1516) • • •
většina jeho prací znázorňuje hříchy a morální úpadek lidstva na svých obrazech často zobrazoval démony, části lidského těla, zvířat a strojů, aby vyjádřil obavy a strach, které vytváří lidské zloroku 1515 byl jmenován správcem antických sbírek Vatikánského musea vysoká míra fantazie, symbolika postav (inspirace pro surrealismus ve 20.st.)
výtvarnická díla: Nesení kříže, Loď bláznů, Fůra sena, Zahrada pozemských rozkoší, Sedm smrtelných hříchů Sandro Botticelli (vlastním jménem Alessandro di Mariano Filipepi) (1. března 1445 Florencie – 17. května 1510) • • •
italský renesanční malíř, významný představitel florentské školy původně pracoval ve zlatnické dílně bratra Antonia přezdívku Botticelli získal od svojeho enormně tlustého bratra (v překladu bečka či soudek)
výtvarnická díla: Primavera, Zrození Venuše, Pallas Athéna a Kentaur, Ilustrace Božské komedie, Venuše a Mars
Sochařství Vlivem zachovaných antických soch se sochařství stalo prvním uměním, kde došlo ke změnám směrem k renesančnímu pojetí. Objevují se od antiky poprvé volně stojící sochy. Umělci dokážou úspěšně vyjádřit dramatičnost scény (ve středověkém umění neznáme) expresivním zobrazením emocí v obličeji, gesty či zřasenou drapérií. Velkou výzvou se pro renesanční sochaře staly jezdecké sochy. Dále je navazováno na portrétní sochařství císařského Říma – objevují se busty význačných osobností. Dále známe i drobnou plastiku, např. i medaile. Lorenzo Ghiberti (1378 - 1. prosince 1455 ve Florencii) • •
využíval hry světel a stínu inspirován biblí
výtvarnická díla: sv. Štěpán, sv. Jan Křtitel, Rajské dveře baptisterie ve Florencii Donatello (vlastním jménem Donato di Niccolò di Betto Bardi) (asi 1386 – 13. prosince 1466) • • •
považován za jednoho ze zakladatelů individualizovaného sochařského portrétu.původně vyučen zlatníkem, pracoval v dílně Lorenza Ghibertiho patronem byl Lorenzo de Medici, díky čemuž byla Donatellova homosexuální orientace tolerována
výtvarnická díla: sv. Jiří, bronzový David, Jezdecká socha Gattamelata
Michelangelo Buonarroti (6. března 1475, Caprese – 18. února 1564, Řím) • • •
představitel vrcholné renesance a manýrismu posedlý dokonalostí, bohatá představivost a fantazie, poškozoval a ničl díla, s kterými nebyl spokojen
výtvarnická díla: David, Pieta v bazilice sv. Petra, Mojžíš
Architektura S potřebou prezentace nové měšťanské nobility i městského státu jako celku, se stala architektura jedním z umění, kde došlo k nejvýraznějším změnám. Renesanční architekti se opět inspirovali antickými stavbami, jejich souměrností, jednoduchostí a pravidelností proporcí, důležité je také zachování lidského rozměru u staveb světských. Renesanční architektura se tedy odlišuje od gotiky svým uzpůsobením; dílo už nemá funkci obrannou, ale spíše reprezentativní. Objevují se nové typy staveb: městské paláce a městské i předměstské vily. Vedle kamene se začaly užívat v mnohem větším množství materiály jako mramor a cihly. Hojně se uplatňuje sloupořadí, klenba a kupole a schodiště se stává samostatným architektonickým prvkem. Vzniká nový druh výzdoby fasády zvaný sgrafito. Filippo Brunelleschi (1377–15.dubna 1446 Florencie) • • •
průkopník nového renesančního architektonického stylu patřil do tvz. velké florentstké trojky pohřben v podzemí florenstkého dómu
architektonická díla: Špitál neviňátek, kupole chrámu Santa Maria del Fiore ve Florencii, Stará sakristie v kostele San Lorenzo, kaple Pazziů Leon Battista Alberti (18. února 1404 Janov – 20. dubna 1472 Řím) • •
humanista, architekt, teoretik umění, spisovatel a matematik, ale také všestranný sportovec získal doktorát církevního práva
architektonická díla: průčelí kostela Santa Maria Novella, palác Rucellai ve Florencii, kostely San Sebastiano a Sant´Andrea v Mantově Donato Bramante (1444 Fermignano - 11. března 1514 Řím) • •
dvorní architekt papeže Julia II. uskutečnil studijní cestu po Itálii
architektonická díla: Tempietto, Santa Maria presso San Satiro, Santa Maria delle Grazie
Vzdělanost a literatura Renesanční písemnictví obnovuje antické literární žánry; objevuje se tak opět komedie, tragédie či pastorála. Předlohy jsou většinou římského původu, neboť znalost řečtiny je stále vzácná. Velmi oblíbenými autory se znovu stávají Terentius, Plautus, Seneca nebo Vergilius. V poesii se výrazně uplatňuje sonet. Dalšími oblíbenými žánry byl traktát, polemika, dopis, objevují se cestopisy, životopisy a pedagogické spisy. Obecnou tendencí literatury renesanční doby je příklon k národním jazykům, a to nejen v beletrii, ale i v odborných spisech či filosofických pojednáních. Mnoho autorů však zůstává u latiny. Důležitým momentem byl vynález knihtisku r. 1450, který umožnil rozvoj knižního trhu a rychlejšího šíření myšlenek, avšak zároveň připravil postupný zánik orální tradici.
Itálie Giovanni Boccaccio (16. července 1313 v Toskánsku (zřejmě v Certaldu) – 21. prosince 1375 v Certaldu) •
italský renesanční básník a novelista. Je všeobecně považován za zakladatele italské umělecké prózy.
literární díla: Dekameron (známý cyklus Dekameron je považován za vrcholné Boccacciovo dílo. Vznikl mezi roky 1348 až 1353. Jedná se o soubor sta novel převážně s erotickým zaměřením. Příběhy jsou ve stejném poměru rozděleny do deseti dní (deka = deset; odtud také název cyklu). Své zážitky vypráví deset mladých lidí (7 žen a 3 muži), kteří utekli z města na venkov, aby se zachránili před morem, který vypukl ve Florencii roku 1348.Církev dílo odsoudila), Fiesolské nymfy, Milostné vidiny Niccolò Machiavelli (3. května 1469 Florencie – 21. června 1527 Florencie) •
italský politik, diplomat, spisovatel, historik a vojenský teoretik, studoval antickou literaturu, pro podezření ze spiknutí uvězněn Mediceji a mučen
literární díla: Vladař (nejvýznamnější částí jsou právě rady vládcům, jak si moc udržet, které podepírá mnohými příklady z historie, především Itálie. Jeho oblíbeným příkladem dobrého vládce je Cesare Borgia. Právě tyto rady budí dnes u některých lidí vůči Machiavellimu největší odpor, viz pojem machiavellismus. Machiavelli například tvrdí, že je lepší být obáván, než milován. Považuje lidi za spíše špatné, než dobré, proto prý snáze zapomenou na lásku k vladaři, než na strach z něho. Dobré je prý dělat veškerá nepopulární opatření ihned po získání moci, jelikož na krátký šok lidé snáze zapomenou. Zvláště nepříjemná opatření má vládce vždy dělat v zastoupení a pokud je třeba, obrátit hněv lidu na svého zástupce. Vladař musí být silný jako lev, ale také mazaný jako liška. Ohledně dohod a smluv se domnívá, že není možné cítit se být vázán dohodou, která byla uzavřena za jiných než aktuálních podmínek. „Potenciální nepřátele je třeba zahrnovat laskavostmi, nebo je zničit. Za malá příkoří se mohou mstít, za ta velká již nikoli.“), O umění válečném, Florentské letopisy
Dante Alighieri (patrně 2. polovina května (ve znamení blíženců) 1265 Florencie – 13./14. září 1321 Ravenna) •
nejvýznamnějších italských básníků, významně však přispěl také k vývoji jazykovědy a italského jazyka a k vývoji politické filozofie.
literární díla: Božská komedie (hlavní postavou je sám autor, který se dostal vlastní vinou do potíží. Těch si v nebi všimla Beatrice Portinari (Dantova ideální žena, jím v minulosti milovaná), která mu na pomoc poslala básníka Vergilia, aby Danta provedl Peklem a Očistcem. Po cestě se setkává se slavnými osobnostmi minulosti a osobnostmi ze svého vlastního života. Dantovo jméno se však v Božské komedii objevuje jen jednou: v XXX. zpěvu Očistce, když Danta musí opustit Vergilius, neboť jako pohan nesmí vstoupit do Ráje - „Dante, že Vergil pryč se odebírá, ty neplač proto, neplač proto v žalu…“), Nový život
Anglie Thomas More (7. únor 1478 – 6. červenec 1535) •
anglický právník, politik a spisovatel, lord kancléř krále Jindřicha VIII., po odmítnutí složení přísahy o následnictví uvezněn a nakonec popraven, katolická círvkev ho slaví jako svatého a mučedníka
literární díla: Utopia (v širším významu označuje něco sice žádoucího, ale neskutečného, nereálného a nemožného.Odtud také utopický, neskutečný, nemožný a utopismus, vytváření utopií nebo snaha o jejich uskutečnění.), Obrana sedmi svátostí
Francis Bacon (7. únor 1478 – 6. červenec 1535) •
anglický vědec, filosof a státník. Je považován za zakladatele empirismu (směr ve filozofii a psychologii, který za jediný zdroj poznání pokládá smyslové zkušenosti), od krále Jakuba I. získá mnoho poct a nakonec je také jmenován lordem kancléřem
literární díla: Nove organon (všechny naše znalosti k nám proudí formou objektů v přírodě, a my vlastníme jenom schopnosti k interpretaci těchto objektů. Během procesu poznávání se nás snaží zmást idoly. Autor je rozdělil na idoly rodu (jinak cítí a vidí muž a žena), idoly jeskyně (poznaní ovlivňuje naše výchova), idoly trhu (jsme mateni názory ostatních, komunikací s ostatními) a idoly divadla (generační rozdíly), Nová atlantis
William Shakespeare (pokřtěn 26. dubna 1564 – 23. dubna 1616) •
významný anglický básník a dramatik, klíčová postava moderního evropského dramatu. Dochovalo se 39 jeho divadelních her, 154 sonetů, dvě dlouhé epické básně a několik dalších děl. Narodil a vyrůstal ve Stratfordu nad Avonou.
literární díla: historické hry – Jindřich IV., Jindřich V., Jindřich VI., Jindřich VII., král Jan, Richard II., Richard III. komedie – Sen noci svatojánské, Kupec benátský, Zkrocení zlé ženy, Mnoho povyku pro nic, Večer tříkrálový, Veselé paničky windsorské, Mnoho povyku pro nic tragédie – Hamlet, Král Lear, Romeo a Julie, Julius Caesar, Macbeth, Othello
Francie François Villon (1429 Paříž – 1463 či později) •
vyrůstal v chudobě, díky bohatému knězi vystudoval Sorbonu, zvolil bohémský způsob života, dopustil se také loupení, výtržnictví, násilných činů a dokonce i vraždy, za kterou byl odsouzen k trestu smrti, zde napsal podstatnou část Testamentů. Nakonec byl amnestován, nicméně byl vyhoštěn z Paříže na dobu deseti let a od té doby o něm není nic známo.
literární díla: Odkaz, Závěť (vyznačuje se ironickým pohledem na svět. V díle autor hodnotí a zamýšlí se nad svým pohnutým životem a své hříšné činy omlouvá chudobou a krutým osudem, vzpomíná také na své lásky. Popisuje zřícení starých jistot), Balady v žargonu François Rabelais (1429 Paříž – 1463 či později) •
francouzský spisovatel, právník, lékař, botanik a stavitel, Sorbona kritizovala jeho romány jako nemravné, díky svému ochránci, biskupovi du Bellay, byl dobře zaopatřen a mohl poslední léta života trávit v klidu
literární díla: Gargantua a Pantagruel (líčí "život a skutky" královské rodiny obrů a Pantagruelovo putování po Francii i fiktivních zemích a ostrovech), Stati výchovné
Michel de Montaigne (1429 Paříž – 1463 či později) •
francouzský renesanční myslitel, humanista, skeptik, dal vzniknout novému literárnímu žánru – eseji, velký cestovatel (Itálie, Německo, Rakousko), zvolen starostou Bordeaux
literární díla: Essais (soubor pojednání na nejrůznější témata. Montaigne píše o sobě a o svém vztahu k rozličným problémům. Texty doplňuje velkým množstvím citátů antických filosofů, jimiž byl silně ovlivněn (první eseje jsou vlastně jen komentovaným řetězcem citátů, vlastní názor v nich začíná převažovat až později). Skrze dílo je nám umožněno plně poznat autorovu osobu i prostředí, v němž žil)
Španělsko Miguel de Cervantes Saavedra (29. září 1547 Alcalá de Henares – 23. dubna 1616 Madrid) •
španělský voják a spisovatel. Pocházel z rodiny zchudlého šlechtice. V mládí ztratil levou ruku v námořní bitvě u Lepanta (1571, pobřeží Řecka). Strávil pět let zajetí v Alžíru, kam byl odvlečen piráty. Po návratu do vlasti procházel celkem neúspěšně různými zaměstnáními a zápasil s bídou až do smrti. Své bohaté lidské i umělecké zkušenosti uplatnil v románu Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha. Dva díly tohoto románu mu zajistily světovou proslulost.
literární díla: Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha (hlavním hrdinou je chudý venkovský šlechtic moudrý blázen, který se pokouší obnovit slávu a cti potulného rytířstva. Ze svých výprav se vrací zesměšněn.Cestuje na starém sešlém koni Rosinantě a má rád Dulcineu. Kontrast mezi světem Quijotových představ a realitou je v románu zčásti vyjádřen pomocí postavy prostého sedláka Sancha Panzy, který rytíře doprovází coby jeho zbrojnoš. Román vznikl jako parodie na středověké rytířské romány, obsahuje ale i epizody pastorální a novelistické a rozmanité literární odkazy)
Čechy Jan Blahoslav (20. února 1523 Přerov – 24. listopadu 1571 Moravský Krumlov) •
český humanistický spisovatel, teolog, historik a biskup Jednoty bratrské, na univerzitě ve Wittenbergu se seznámil s Martinem Lutherem, nosil brýle, jež nebyli v 16.st běžnou pomůckou jako dnes
literární díla: překlad Nového zákona, Filipika proti misomusům, Musica, t.j. knížka zpěvákům náležité zprávy v sobě obsahujíc (hudební trilogie, psána česky, měla nahradit latinské spisy o hudební teorii; druhé dva svazky jsou určeny zpěvákům a skladatelům; dílo bylo psáno během pobytu v Olomouci a je ovlivněno knihou Musica libriquator od Václava Philomata), Gramatika česká Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic (asi 1461, Hasištejn u Kadaně – 14. listopadu 1510 Hasištejn). •
humanistický básník a prozaik, působil jako probošt na Vyšehradě. Příslušník panského rodu, dvořan krále Vladislava II. Jagellonského, na svém hradě v Hašištejnu založil knihovnu, která patřila k největším a nejlepším nejen v Česku, ale i v celé Evropě, obsahovala skoro 800 svazků, psal pouze latinsky, jelikož češtinu považoval za barbarský jazyk
literární díla: Satira k sv. Václavu (rozebírá vady svých současníků), Žaloba k sv. Václavu na mravy Čechů (vytýká šlechtě její způsob života), Traktát o lidské ubohosti (rozebírá negativní vlastnosti lidí)
