Renesance a humanismus. Italská renesance

Renesance a humanismus Je to kulturní a společenské hnutí, které se vrací k Řeckém a Římskému dávnověku ­ k Antice. V průběhu 14. a 15. st. upadá světská i církevní moc. Filosofie i ostatní vědy se osamostatňují,  pozornost se upíná na člověka a na pozemský život. Důraz na lidské vědění a na poznání přírody,  člověk vnímán jako individualita. Významná byla myšlenka svobody v duchu antiky. Je znovuobjevena antická kultura, rozšiřuje se  studium řečtiny, zkoumají se antické památky. Uplatňují se nové vědecké metody, proměňuje se  životní styl, rozšiřují se města, uskutečňují se zámořské plavby. Mění se vztah k přírodě, uskutečněny mnohé objevy ­ Heliocentrická soustava. Průkopníky těchto nových myšlenek jsou humanisté, kteří se zabývali soustavným studiem  Antiky. Humanismus (z lat. humanus ­ lidský) je učenecká složka renesance ­ intelektuálně estetické  hnutí. Studia divina x Studia humana Humanismus přináší pokles víry. Centrem humanismu je jižní Evropa, hlavně v Itálii ­ rozvíjí se obchod (námořní plavby), nové  poznatky, vznikají první manufaktury. Roste význam měšťanstva, rozvíjí se přírodní vědy ­ Kepler,  Gutenberg... Vynález knihtisku ­ možnost vzdělání širších vrstev. První vytištěná kniha ­ Vulgáta

Italská renesance –

Dante Alighieri ­ nejvýznamnější básník italského středověku. Pocházel z Florencie, byl  odtamtuď ovšem vypovězen ­ žil 20 let v exilu v Raveně, kde také zemřel. Jeho vrcholným  dílem je Božská komedie, která je psána v Italštině. Je to alegorická skladba ­ duchovní  epos. Původně se jmenovala pouze La Commedia ­ báseň se smutným začátkem, ale  šťastným koncem. Přídomek Božská ji dal později Boccaccio. Skládá se ze 100 zpěvů,  rozděleno na peklo, očistec a ráj, každá 33 částí. –

–

Peklo ­ je znázorněno jako temný hvozd, ve kterém zabloudil básník jakoby uprostřed  své cesty životem. Ohrožují jej tři šelmy, znázorňují neřesti ­ smyslnost, pýchu a lakot.  Samotné peklo je ještě rozděleno na devět částí, ve kterých se trápí hříšníci.Básník  potkává v jednotlivých kruzích své známé, hlavně ale historické osobnosti. V devátém  kruhu (nejníž) sedí Lucifer a mrzačí např. Jidáše nebo vrahy Caesara. Peklo má na bráně  nápis "Zanechte naděje, kdo vstupujete". Duše zemřelých převáží Cháron přes řeku  Acheon. Průvodcem je básníkovi antický básník Vergilius. Peklo je nejdějovější částí  Božské komedie. Očistec ­ je zobrazován horou uprostřed oceánu. Je rozdělen na sedm kruhů, znázoňující  hříchy ­ pýchu, závist, hněv, lakotu, lenost, nestřídmost a smilstvo. Duše se zde snaží  dostat odpuštění, aby se dostaly do nebe. Průvodcem je opět Vergilius ­ je symbolem  vědění, rozumu, moudrosti. Na konci se Básníka ujímá Beatrice ­ symbol pozemské  krásy, je průvodkyní v ráji.

–

–

Ráj ­ má devět sfér blaženosti. Cesta básníka končí v 33. zpěvu ráje, je oslavou jeho  lásky k Beatrice.

Božská komedie mísí prvky antické mytologie a křesťěnské věrouky. Setkáváme se s  postavami mytologickými, historickými (Homér, Sokrates, Ovidius), biblickými (Jidáš,  Kain, Mojžíš) a s Dantovými současníky (Přemysl Otakar II., Václav II.). Pracuje s číselnou  symbolikou (3, 7, 9). Božská komedie je inspirací pro mnohé další autory, např. Komenský,  Jan Kolář

Giovanni Boccaccio (1313 ­ 1375) – –

– –

Další z představitelů italské renesance Narodil se v Paříži, pocházel z Florentské rodiny ­ psal Italsky, přispěl k ustálení spisovné  Italštiny. Byl to klerik ­ kandidát kněžství Vrcholem jeho tvormy je Dekameron ­ původ tohoto slova je v řečtině ­ Deka ­ deset,  Hemera ­ den. Dekameron je sto novel, které jsou spojeny rámcovým příběhem ­ ty vypráví  sedm žen a tři mladíci, kteří prchají z Florencie před morem. Každý den jejich útěku se baví  vyprávěním příběhů. Námětem příběhů jsou milostné vstahy, které jsou velmi laškovné,  humorné. Příběhy jsou obrazem společenského života v renesanční Itálii. Boccaccio chce  ukázat, že pozemský život má i radostné stránky. Příběhy končí ponaučením, jeho smyslem  však není moralizováním. Do Češtiny bylo 11 novel přeloženo Hynkem z Poděbrad. –

–

–

Příběh čtvrtý, O Arcikuplířce ­ Tofano ­ žárlivec, zaslepenec, hlupák, naivní, byť je v  právu, je svou ženou obelstěn. Monna Ghita ­ jeho vychytralá a nevěrná žena.

novela ­ z italského novella ­ novinka. Je to útvar středního rozsahu. Má méně postav, jednu  příběhovou rovinu, zakončen nějakou pointou. napsal Život Dantův

Fracesco Petrarca (1304 ­ 1374) –

Italský básník, učenec

–

hodně cestoval, žil také na dvoře Karla IV.

–

je považován za nejvýznamnějšího lyrika italské renesance a za otce humanismu

–

studoval práva a teologii, měl nižší kněžské svěcení

–

vrcholem jeho tvorby je Zpěvník ­ obsahuje 366 lyrických básní. Je to jeho životní dílo,  které věnoval své nenaplněné lásce a inspiraci ­ Lauře, která velmi mladá zemřela na mor.  Zpěvník má dvě části ­ Na život paní Laury a Na smrt paní Laury. Forma všech básní je  stejná ­ jsou to tzv. sonety (z itals. sonetto ­ malá sklatba, používáme také pojem znělka (píše  Josef Jungmann)) ­ má vždy čtrnáct veršů, ty bývají rozděleny na dvě čtyřverší (kvartet) a  dvě trojverší (tercet). Kvartet uvádí otázku, problém, tercet ji řeší. Obsahové schéma sonetu ­  teze (výchozí tvrzení), antiteze (protiklad) a synteze (shrnutí).

–

ovlivnil vývoj evropské milostné lyriky

U nás psal sonety také Mácha, Jan Kollár, Jaroslav Vrchlický, Vítěslav Nezval, Machar a další.

Francouzská renesanční literatura Francous Villon (1431 ­ 1463) –

–

–

– –

hlavní z představitelů francouzské renesance, je považován za jednoho z prvních prokletých  básníků (ve svých dílech stojí proti společnosti, kritizuje její problémy) narodil se v Paříži, studoval na Pařížské univerzitě, vedl bohémský život ­ odmítal pohodlí  šlechtického dvora byl obviněn z vraždy kněze a odsouzen k smrti, ale jeho vlivní přátelé změnili rozsudek na  vyhnanství nevyhýbal se loupežím, žil v pařížské spodině v letech 1457 ­ 1460 pobýval na dvoře vévody Orleanského v Blois, vznikla jeho balada,  který je psána formou tzv. francouzské balady, kterou zpracoval tak mistrovsky, že zavádíme  nový žánr ­ Villonská balada: Já u pramene jsem a žízní hynu, horký jak oheň, zuby drkotám, dlím v cizotě, kde mám svou domovinu, ač blízko krbu, zimnici přec mám, nahý jak červ, oděn jak prelát sám, směji se v pláči, doufám v zoufání, mně lékem je, co jiné poraní, mně při zábavě oddech není přán, já sílu mám a žádný prospěch z ní, srdečně přijat, každým odmítán.

Má vždy tři strofy v rozmezí od 7 ­ 12 veršů, poslední strofa nese závěrečné poslání, má  poloviční délku než strofy předchozí. Je v nich refrén, je založena na kontrastu, používá střídavý  nebo sdružený rým. – –

u nás píše Villonskou baladu Vítězslav Nezval a Jaroslav Vrchlický roku 1456 napsal Malý testament (závěť) ­ píše jej před svým prvním vyhnáním z Paříže ­ o  milostných sklamáních, vysmívá se slavným osobnostem

–

roku 1461 píše Velký testament ­ účtuje se životem i světem, jeho nejznámější dílo.  Obsahuje jednak Villonské balady, ale najdeme zde také rondó ­ z franc. kulatý ­ forma  francouzské poezie, báseň má dvě/tři sloky, na jejich konci se opakuje úvodní verš básně,  nebo její první slovo. Když můžeš, odpusť mi! a věz: kde chudoby je víc než dost ­ to ví už každé dítě dnes ­, tam nerodí se samá ctnost.

– –

–

Balada o oběšencích ­ napsal v pařížském vězení, když čekal na popravu. ve vězení vznikl jeho epitaf ­ z řec. epitaf ­ nápis na hrobě. Nápis má v krátkosti vystihovat  život zesnulého. Francous Villon má verše plné ironie, jeho básně jsou přímočaré, objektivní, konkrétní, dělá  si legraci z církve, vyšších společenských vrstev, své hříchy omlouvá chudobou. Je  považován za jednoho z prvních moderních básníků.

Francois Rabelais  – –

–

– –

je prozaik, velice všestranný člověk, byl lékařem jeho nejslavnějším dílem je Gargantua a Pantagruel ­ pětidílný satyrický román, vyprávějící  historii královského rodu obrů ­ otce, syna a vnuka. Jedná se o posměšný román, který líčí  cestu za poznáním. První dvě části jsou pojaty jako burleskní Illias, další dvě jako Oddysea.  Postavy ­ děd Grandgonsier, je představitelem středověkého asketismu. Otec Gargantua ­  kult svobody, volnosti, a vnuk Pantagruel ­ představitel renesance. V první knize podnítil Gargantua vznik Thelénského opatství, které se však odlišuje od  klasického kláštera ­ ženy a muži měli absolutní volnost, heslem bylo "Dělej si co chceš" burleska ­ literární forma hrubě komického rázu byl velmi vzdělaný, pravý renesanční člověk, silně proti dogmatismu. Ve svém díle chce  upozornit na nešvary společnosti.

Michel de Montaigne –

–

renesanční myslitel, filosof, především svým dílem "Eseje", považujeme jej za tvůrce tohoto  žánru Esej leží na pomezí publicistického a uměleckého žánru, je středního až kratšího rozsahu. Je  to druh úvahy, která spočívá v přemýšlení o faktech a jejich hodnocení. Ovšem téma eseje je  autorem posuzováno v širším rozsahu, je komentováno, jsou kladeny otázky a hledány  odpovědi. esej označujeme za dialog autora se sebou samým, ale i se čtenáři. Je pro ni  typický vytříbený jazyk. Nejčastější témata z politiky, literatury, vědy, umění ­ obecně  společenská témata.

–

Montaignovy eseje ­ krátká pojednání na dané téma. Píše o svém vstahu k danému  problému. Kromě toho doplňuje eseje citáty z děl antických klasiků.

Erasmus Rotterdam –

je původem holanďan, působil v mnoha evropských zemích

–

usiloval o spojení antického myšlení s křesťanstvím

–

jeho hlavním dílem je Chvála bláznovství ­ satyrické dílo, bláznivost je zde zosobněna ­ je  vypravěčem příběhu, a putuje po světě. Román je kritikou šlechty, feudálů, církve.

Španělská renesance Miguel de Cervantes Saavedra (1547 ­ 1616) – –

–

–

–

–

– –

–

Je vrcholným představitelem zlaté éry španělské literatury. jeho život byl dobrodružný, ale nebezpečný ­ upadl do tureckého otroctví, byl obviněn z  vraždy apod. Dílo: Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha. Když je někdo don Quijote, tak je to dnílek  a nestojí nohama pevně na zemi. D.Q. je zchudlý šlechtic, který je poblázněný z čtení rytířských románů. Rozhodne se, že  bude rytířem ­ v tom mu chtějí zabránit jeho přátelé ­ lazebník a kněz. Nicméně on se  vydává do světa na svém koni Rosinante, ve starém brnění. Má svého panoše ­ Sancho  Panza ­ tvoří charakterový protiklad Dona Quijota ­ vytváří komickou dvojici. Má dívku  svého srdce ­ Dulcineu z Tobosy. Vydává se na tři výpravy ­ např. bojuje s větrnými mlýny a představuje si obry, dále bojuje  se stádem ovcí, osvobodí válečné trestance, bojuje s měchy vína apod. Všemu, co dělá, věří. Po třetí výpravě onemocní, přátelé mu otevřou oči, a on pod tíhou toho, že svět už nelze  napravit ani rytířskými skutky, umírá. Cervantes chtěl nejprve napsat parodii na rytířský román Don Quiote si vymýšlí románové zlo a stejně románově proti němu bojuju, skutečné zlo se  světem rozlézá dál. Inspirovali se: Viktor Dyk ­ Zmoudření Dona Quiota, Vladislav Vančura, Michail Bulgakov  ­ Don Quiote

Lope de Vega ‒ ‒

Shakespearův současník, patří do zlaté éry španělské literatury Je zakladatelem typického španělského dramatu ­ drama pláště a dýky ­ objevují se v něm  šlechticové, kteří jsou vždy zbožní, ke králi chovají úctu

‒

Dílo: Fuente Ovejuna (Ovčí pramen) ­ podle skutečné události, kdy v obci Fuente Ovejuna  došlo k povstání proti násilnickému chování komtura církevního řádu, který byl nakonec  zavražděn. Vraždu vyšetřuje královská justice, která kapituluje před solidaritou vesničanů,  kteří říkají, že vinu nese celá ves.

Anglická renesance Geoffrey Chaucer ­ představitel anglické renesance, byl obdivovatelem Boccaccia, inspiroval se jeho  Dekameronem, který je vzorem pro jeho Canterburské povídky ­ jsou to veršované příběhy, kdy  hlavními postavami jsou příslušníci různých společenských skupin ­ od šlechty po poddané. Tito  lidé konají pou» do Cantenbury, cestu si zpestřují vyprávěním různých příhod. Povídky mají prolog  autora, právě zde Chaucer představuje jednotlivé poutníky, vtipně charakterizuje společenské vrstvy.  Narazíme i na ironizaci/parodii rytířského románu. žena z Bathu ­ jedna z povídek ­ o sporech, konfliktech v manželství, citace z Bible, z antické  historie

William Shakespeare (1564 ­ 1616) – –

jeden z největších světových dramatiků narodil se ve Stratfordu nad Avonou v rodině rukavičkáře, tady se oženil, měl děti. Později  odešel do Londýna, kde založil vlastní divadelní společnost a dřevěné divadlo Globe. 

–

existují spekulace ohledně jeho autorství

–

začíná psát po r. 1590, je autorem 37 her: –

–

komedie: –

Zkrocení zlé ženy

–

Sen noci svatojánské

–

Kupec benátský

–

Mnoho povyku pro nic

–

Veselé paničky Windorské

–

Večer tříkrálový

–

Komedie plná omylů

–

tyto komedie píše do r. 1600

historické hry: –

Richard III.

–

Jindřich IV., V. , VI.

–

Král Jan

–

Caesar

– –

–

Antonius a Kleopatra

Po r. 1600 píše hlavně tragédie: –

Romeo a Julie

–

Hamlet, kralevic dánský

–

Makbeth

–

Othello

–

Král Lear

Pohádkové hry: –

Zimní pohádka

–

Bouře

–

Sonety

Romeo a Julie Je to jedno z vrcholných dramat, které je napsáno ještě v prvním období (je to jeho první tragédie) ­  děj se odehrává ve Veroně, zápletka ­ věčné rivalství Monteců a Capuletů. Bratranec Tibalt  (Jůliin)... no prostě se tam všichni vraždí, nakonec všichni umřou a je smutný konec.

Hamlet, kralevic dánský (1601) – –

–

tragédie kromě Hamleta hlavní postavou Klaudius (král) ­ nevlastní otec Hamleta, představuje zlo ­ je  zákeřný, podlý, ctižádostivý, dále Polonius (otec Oféliea Laerta) ­ nejvyšší komoří, je velmi  oddaný králi Klaudiovi, svou oddaností je často směšný, za svou snahu zalíbit se zaplatí  životem. Další postavou je Gertrůda ­ Hamletova matka ­ je rozpolcená ­ miluje Hamleta  jako svého syna, na druhou stranu je Klaudiova žena. Ofélie ­ miluje Hamleta, doplatí na  Klaudiovy intriky. děj: Odehrává se v 17. století na dánském hradě Elsinor, kde za podivných okolností zemře  král a Hamletův otec. Z vraždy se podezírá jeho bratr Klaudius, který si vezme Gertrůdu a  stane se tak králem. Hamletovi se zjeví otcův duch na hradbách a řekne mu, že za jeho smrtí  opravdu stojí Klaudius ­ v Hamletovi roste touha po pomstě, musí se však pomstit nějak  fikaně ­ předstírá šílenství, aby nebyl podezřelý, a protože je bláznům vše dovoleno. Se svou  hereckou společností sehraje představení, které zobrazuje otcovu smrt. Klaudius je zděšen,  rozhodne se zbavit se Hamleta. Mezitím se Hamlet setkává se svou matkou (Gertrůdou), kdy  se jí snaží otevřít oči. Někdo se však skrývá za závěsem ­ je to Polonius, Hamlet si však  myslí, že je to Polonius a probodne jej ­ Ofélie, jeho dcera, zešílí a utopí se. Její bratr Laertes  chce pomstít smrt odce a sestry ­ viní Hamleta. Ten zatím odjede do Anglie, kde se proti  němu chystá spiknutí, podaří se mu však vyváznout a vrátit se domů. Jde k hrobu své milé,  tam se potká s Laertes, ten jej vyzve na souboj. Laertův meč má otrávený hrot a má pro  Hamleta nachystán pohár s otráveným nápojem. Hamlet je zraněn otráveným mečem, ten 

však vytrhne, zabije krále i Laerta. Gertrůda to sleduje a vypije otrávené víno. Mezitím  umírá Hamlet, než umřel, předal vládu norskému vojevůdci Fortimbrasovi. –

Hamlet je intelektuální tragédie ­ Hamletovy monology, kde filosoficky probírá smysl života  apod. Původní rodinné a milostné drama přerůstá v nadčasový společenský konflikt, ve hru o  touze po moci, po kariéře, která se nezastaví ani před násilím.

Othello, benátský mouřenín (1604) –

milostná tragédie

–

odehrává se v 16. st. v Benátkách

–

postavy: –

–

Desdemona ­ Othellova žena, je symbolem věrnosti, čestnosti, oddanosti

–

Brabantio ­ Senátor, Desdemonin otec

–

Cassio ­ Othelův pobočník

–

–

–

Othello ­ vznešený pokřtěný Maur (Arab), který je ve službách Benátek. Je chorobně  žárlivý.

Jago ­ je synonymem intrik, Othelův pobočník, žárlí na něj ­ myslí si, že má pletky s  jeho ženou Emílií, je závistivý, zákeřný. Navíc má na Othella vztek, že povýšil Cassia,  ne jeho.

Othello a Desdemona se tajně vezmou. Jaggo namluví Othellovi, že je mu Desdemona  nevěrná s Cassiem, dokonce nastraží její šátek do jeho pokoje. Othello ji v návalu žárlivosti  uškrtí. Pak se dozví pravdu a chce Jaga zabít. V souboji jej však jen zraní a sám se v  zoufalství probodne. je psáno blankversem ­ nerýmovaný desetislabičný verš

Makbeth – –

námět ze Skotských dějin, 11. st., značně upraveno Děj: Uchvácení skotského trůmu Makbethem (záporná postava), který pro to zavraždí  stávajícího krále Duncana (Makbethův protiklad ­ spravedlivý, moudrý, znamenal pro zemi  štěstí)

Král Lear (1605) V dramatech vyniká Shakespeare představivostí, smyslem pro jevištní akci. Jeho postavy jsou  renesanční v tom, že nejsou objetí předem dané sudby, ale samy si svůj osud dotváří. Jsou to  postavy světské, se všemi špatnými, ale i dobrými vlastnostmi. Popisem charakterů je Shakespeare  nadčasový. Porušuje také jednotu místa, času a děje. Kromě tragédií a komedií píše sonety. Je autorem básnické sbírky Sonety

Sonety (1609) –

často obsahují autobiografické prvky ­ píše o svých citech a myšlenkách

–

Sonet č. 66:

Znaven tím vším, já chci jen smrt a klid, jen nevidět, jak žebrá poctivec, jak pýchou dme se pouhý parazit, jak pokřiví se každá čistá věc, jak trapně září pozlátko všech poct, jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč, jak sprostota se sápe na slušnost, jak blbost na schopné si bere bič, jak umění je pořád služkou mocných, jak hloupost zpupně chytrým poroučí, jak prostá pravda je všem prostě pro smích, jak zlo se dobru chechtá do očí. Znaven tím vším, já umřel bych tak rád, jen nemuset tu tebe zanechat.