Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií
Sociální služby pro seniory poskytované v zařízeních následné zdravotní péče Magisterská diplomová práce
Bc. Magdaléna Kaňovská
Vedoucí práce: PhDr. Kateřina Kubalčíková, Ph.D. Brno 2008
Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem svoji magisterskou práci vypracovala samostatně a uvedla v ní všechny použité zdroje a literaturu, ze kterých jsem při jejím zpracování čerpala.
Bc. Magdaléna Kaňovská
2
Poděkování: Děkuji vedoucí mé magisterské diplomové práce, PhDr. Kateřině Kubalčíkové, Ph.D. za čas, který mi věnovala při konzultacích, za pomoc, podnětné rady, trpělivost a vstřícnost. Děkuji i mé rodině za trpělivost a za to, že mi byli ve studiu a při psaní práce velkou oporou.
3
OBSAH OBSAH 4 I TEORETICKÁ ČÁST 7 1 Vymezení cílové skupiny 7 1.1 Pojem stáří 7 1.2 Stáří jako sociální událost 8 2 Životní situace 11 2.1 Pojem životní situace 11 2.2 Sociální fungování 12 2.3 Lidské potřeby 14 2.3.1 Potřeby nemocného člověka 18 2.4 Nerovnováhy v životní situaci 19 2.5 Intervence do životní situace klienta 19 2.5.1 Přístup k řešení životní situace klienta 22 3 Léčebny dlouhodobě nemocných a nemocnice následné péče 25 3.1. Pojem, cíle a charakteristika léčebny pro dlouhodobě nemocné a nemocnice následné péče 25 3.2. Rozsah poskytovaných služeb 27 3.2.1 Zdravotnické služby 27 3.2.2 Ošetřovatelské služby 28 3.2.3 Rehabilitační služby 28 3.2.4 Sociální služby 29 3.2.5 Paliativní služby 29 3.3 Sociální služby poskytované ve zdravotnickém zařízení 29 3.3.1 Sociální služby jako nástroj pomoci 30 3.3.2 Klasifikace sociálních služeb 31 3.3.3 Druhy sociálních služeb v nemocnici 33 3.3.4 Specifika sociální práce ve zdravotnictví 33 II METODOLOGICKÁ ČÁST 37 4 Metodika výzkumu 37 4.1 Cíl výzkumu 37 4.2 Strategie výzkumu 37 4.3 Operacionalizace 38 4.4 Jednotka zkoumání a zjišťování 39 4.5 Techniky sběru dat 39 4.4.1 Polostandardizovaný rozhovor 39 4.4.2 Zúčastněné pozorování 40 4.4.3 Studium dokumentů 40 4.6. Organizace výzkumu 41 4.6.1 Způsob výběru respondentů 41 III ANALYTICKÁ ČÁST 42 5 Charakteristika vybrané nemocnice následné péče 42 5.1 Poslání a cíle nemocnice následné péče 42 5.2 Klientela vybrané nemocnice následné péče 44 5.3 Rozsah a služby nemocnice následné péče 45
4
5.4 Sociální práce v nemocnici následné péče 47 5.5 Personální složení nemocnice následné péče 49 5.6 Zdravotnický tým 49 6 Analýza životní situace klientů nemocnice následné péče a přístupy přispívající k řešení jejich nerovnováh 51 6.1 Vybraní klienti nemocnice následné péče 51 Klientka č. 1 51 Klient č. 2 52 Klientka č. 3 52 Klientka č. 4 53 Klientka č. 5 54 Klientka č. 6 54 Klientka č. 7 55 Klient č. 8 55 Klient č. 9 56 Klientka č. 10 56 6.2 Životní situace vybraných klientů 57 6.3 Nerovnováhy v životní situaci 59 6.3.1 Otevřená témata rozhovoru 62 6.4 Intervence nemocnice následné péče do životní situace klientů 62 ZÁVĚR 67 POUŽITÁ LITERATURA 69 ANOTACE 74 ANNOTATION 75 JMENNÝ REJSTŘÍK 76 VĚCNÝ REJSTŘÍK 78 PŘÍLOHY 79 Příloha č. 1 80 Příloha č. 2 83 Příloha č. 3 85 Příloha č. 4 86 STAŤ 87
5
Úvod Jsem osobně zaangažovaná v poskytování pomoci a sociálních službám nemocným hospitalizovaných v nemocnici, jejichž cílem je zajistit bezpečné a důstojné prostředí klientům, kteří vzhledem k věku, zdravotnímu stavu či z důvodu poklesu funkčních schopností a ztráty soběstačnosti nemohou žít aktuálně ve svém přirozeném prostředí ani s pomocí terénních či ambulantních sociálních služeb. Vyústěné předpokládané poznatky kvality poskytovaných služeb ve zdravotnictví jsou z mého pohledu chápány více než povinná diplomová práce, spíše jako osobní vklad do diskuse o řešení přiměřené, ale efektivní a potřebám odpovídajícím kvalitní podpory seniorů, kteří by se rádi opět začlenili do komunity obce. Cílem výzkumu jsem chtěla upozornit na nutnost zajímat se o skutečné potřeby seniorů v zařízení následné péče, zda-li jsou služby poskytované v ústavním zdravotnickém zařízení schopny pružně reagovat na obtížné životní situace klientů. Pokusila jsem se zjistit, zda nabízené služby skutečně reflektují potřeby klientů. Tímto výzkumem jsem především chtěla apelovat na vedení nemocnice následné péče. Proto jsem si jako téma své diplomové práce zvolila „Sociální služby pro seniory poskytované v zařízeních následné zdravotní péče“. V teoretické části své diplomové práce se zabývám vymezením cílové skupiny zaměřené na seniory a jejich dysfunkce. Jejich životními situacemi a potřebami, díky jejichž neuspokojení dochází k životním nerovnováhám včetně přístupů, které jsou uplatňovány při řešení výše zmiňovaných životních nerovnováh. Charakteristikou a rozsahem poskytovaných služeb se zaměřím na služby, které je možno poskytovat v nemocnicích následné péče či v léčebnách dlouhodobé péče. V metodologické části určím výzkumnou strategii a techniky sběru dat, dle kterých budu provádět výzkum. V analytické části popíši data získaná výzkumem a budu hledat odpovědi na dílčí výzkumné otázky, s pomocí níž budu moci odpovědět na hlavní výzkumnou otázku, která zní: „Jaké nerovnováhy v životní situaci lze sledovat u klientů následné zdravotní péče a jakým způsobem může přispět stávající nabídka služeb tohoto zařízení k řešení životní situace klientů? Výsledky mé práce by mohly také sloužit k přehodnocení služeb vybrané následné zdravotní péče, aby poskytované služby korespondovaly s potřebami klientů tohoto zařízení.
6
I Teoretická část: 1 Vymezení cílové skupiny Sociální problematika starých lidí a její řešení jsou značně odlišné od sociální problematiky občanů v produktivním věku, proto jsem do úvodní kapitoly včlenila nejprve „pojem stáří“ a poté jsem popsala „stáří jako sociální událost“.
1.1 Pojem stáří Gruberová (1998) popisuje stáří jako poslední ontogenetické vývojové období v životě člověka, které v sobě nese pečeť období předcházejících, odpovídá do značné míry stylu života, který člověk žil zejména ve středním věku, ve fázi dospělosti. Je to biologický proces, který je charakterizován tím, že je nezvratný a končí smrtí jedince. Kalvach a Mikeš (2004) popisují stáří stejně jako Gruberová, zároveň však dodávají, že jde o projev a důsledek involučních změn funkčních i morfologických, probíhajících druhově specifickou rychlostí s výraznou interindividuální variabilitou a vedoucích k typickému obrazu, který Kalvach i Mikeš (2004) označují jako stařecký fenotyp. Tomeš (1996) se shoduje s výše zmiňovanými autory. Taktéž popisuje stáří jako přirozené, poslední období lidského života, ve kterém se pozvolna omezují funkce lidského organismu. Popisuje to jako postupné snižování schopnosti pracovat a aktivně reagovat na vnější svět. Kalvach a Onderková (2006) charakterizují stáří jako obtížně definovatelnou fázi života v níž se nápadněji projevuje involuce, souhrn involučních změn, se zhoršováním zdatnosti, odolnosti a adaptability organismu. Oba autoři uvádí, že v hospodářsky vyspělých zemích se obvykle za počátek kalendářního stáří považuje věk 65 let. Často se však o věku 65-74, někdy dokonce 65-79 let hovoří jen jako o počínajícím stáří a hranice vlastního stáří se posouvá do věku 75-80 let. Za dlouhověkost považují Kalvach a Onderková (2006) věk 90 a více let, i zde však dochází k posunu až k hranici 100 let. Naopak Gruberová (1998, s. 7) rozděluje stáří na, cituji:„ podle návrhu WHO z r. 1980 se za stáří označuje věk od 60 let výše.Období od 60-74 se označuje jako ranné stáří- senescence, 75-89 let se označuje jako vlastní stáří- senium, 90 let a výše se označuje jako dlouhověkost“. V Anglosaských zemích se dělí stáří na: o 65-74 mladí staří young o 75-84 let staří staří old old o 85 a více velmi staří very old Avšak Gruberová (1998) i přes toto členění říká, že stáří je často obtížné jednoznačně vymezit. Tomeš (1996) se taktéž přiklání k názoru, že podobné kategorizace mohou tendence procesů stárnutí odhalit jen velmi obecně a jejich časový průběh ohraničit jen velmi nepřesně.
7
Matoušek (2003) ve Slovníku sociální práce definuje stáří jako věkové období začínající v současné západní kultuře v 60-65 letech, kdy lidé odcházejí do důchodu. Někteří z nich pak mají větší spotřebu zdravotní péče nebo postupně ztrácejí soběstačnost. Jen menší část lidí dožívajících se 80 let je zdravá a soběstačná podotýká Matoušek (2003). Další varianta rozděluje lidi na starší 65 let na kategorie třetího a čtvrtého věku. „Třetí věk“ označuje aktivní a nezávislý život ve stáří, zatímco „ čtvrtý věk“ znamená období, kdy je člověk při zajišťování základních potřeb odkázán na druhé. (StuartHamilton, 1999) Vohralíková, Rabušic (2004) tvrdí, že stáří každého jedince je ve svých projevech vždy odlišné a neopakovatelné. Oba autoři mají podobný názor jako Gruberová, neboť tvrdí, že „ stáří je vlastně odrazem celého života: projevují se v něm dlouhodobě působící faktory ovlivňující psychiku člověka, jeho zdravotní stav vnější podmínky života apod.“ (2004, s. 54) V Přehledu psychologie Kern H. a kol. (1999) charakterizují stáří jako biologický proces stárnutí, začínající v okamžiku, kdy procesy odbourávání buněk převáží nad její výstavbou. Lipner (2000, s. 8) popisuje stáří „jako jev, který je imanentní součástí života od narození; pozoruhodné na něm je obzvlášť to, že si ho právě takto téměř neuvědomujeme.“ Topinková, Neuwirth (1995) definovali stáří jako:„Konečnou etapou procesu stárnutí nebo jinými slovy konečnou etapu geneticky vyměřeného trvání života období, kterému říkáme stáří.“ (1995, s. 17) Topinková, Neuwirth, ale také Goldmann (2004) člení etapy stáří stejně jako Gruberová. Kalvach a Mikeš (2004) v knize Geriatrie a gerontologie podrobněji rozdělují stáří na stáří kalendářní, stáří sociální a stáří biologické. O kalendářním stáří se zmiňuje i Gruberová, avšak dle Kalvacha a Mikeše (2004) je jednoznačně vymezitelné a nepostihuje zcela interindividuální rozdíly, naopak sociální stáří postihuje proměnu sociálních rolí a potřeb, životního stylu i ekonomického zajištění. Konkrétní míru involučních změn daného jedince označují Kalvach i Mikeš (2004) jako biologické stáří.
1. 2 Stáří jako sociální událost Janečková (2005) charakterizuje starého člověka svou příslušností k věkové skupině definované dosažením 60, resp. 65 let. Uvádí, že starý člověk je spojován se sociálním statutem důchodce, je považován za neaktivního či neproduktivního a předpokládány jsou i zdravotní charakteristiky spojené s involucí-ztrátou funkčních schopností, multimorbiditou, postupnou ztrátou soběstačnosti. Takový je stereotypní pohled na stáří, který pojímá staré lidi jako homogenní skupinu bez individuálních rozdílů, jež je pro společnost spíše zátěží, protože odčerpává významnou část společenských zdrojů na financování důchodů a na pokrytí nákladů zdravotní a sociální péče. Je nepochybné, že u většiny starých lidí dochází k úbytku psychických a fyzických sil. Můžeme tedy usuzovat, že budou s větší pravděpodobností vyžadovat větší
8
lékařskou péči a ohledy na jejich tělesný a duševní stav. Skutečnost, že vyžadují větší péči okolí, však nečiní ze starých lidí radikálně odlišné bytosti.(Stuart-Hamilton, 1999) Janečková (2005) zdůrazňuje, že věk sám o sobě není důvodem zvýšené potřeby péče. Potřeba sociální práce se starými lidmi se objevuje až v mimořádných situacích způsobených sociálními či zdravotními faktory. Sociální práce se tedy soustřeďuje do oblasti péče o ty seniory, jejichž zdravotní stav je spojen s poklesem funkčních schopností a soběstačnosti. Janečková (2005) uvádí limity hybnosti, smyslového vnímání i jiných kognitivních funkcí. I Weinfurterová (2006) se přiklání k názoru, že samotné stáří ještě není důvodem pro větší potřebu sociální péče. Sociální práce ve zdravotnictví se zaměřuje především na ohrožené skupiny seniorů: na osaměle žijící, sociálně a geograficky izolované, dlouhodobě a opakovaně hospitalizované, s výrazným poklesem funkčních schopností a soběstačnosti, trpící výraznými deficity v oblasti kognitivních funkcí, vystavěné špatnému zacházení, ponižování a segregaci. I Janečková (2005) doporučuje více dopodrobna směřovat sociální práci především k nejvíce ohroženým starým lidem, tedy osaměle žijícím, velmi starým, propuštěným z nemocnice, dlouhodobě nemocným ležícím doma, křehkým a zmateným, trpícím demencí či depresí, přijatým do institucí a žijícím v nich, žijícím v chudých čtvrtích nebo v studených a jinak nevyhovujících bytech, sociálně a geograficky izolovaným, vystaveným špatnému zacházení, ponižování a segregací. Kalvach i Onderková (2006) stejně jako Janečková zdůrazňují funkční různorodost seniorů a heterogenitu seniorské populace. Kategorizují seniory na: o Zdatné (fit), kteří si bez ohledu na svůj věk udržují velmi dobrou zdatnost. o Nezávislé, kteří dobře zvládají aktivity každodenního života a za běžných okolností nepotřebují žádnou podstatnější podporu rodiny, sousedů ani pečovatelskou službu. o Křehké (frail) seniory, kteří jsou ohroženi náhlou dekompenzací zdravotního stavu, či funkčního stavu, náhlou nezabezpečeností, kteří nezvládají zátěžové situace, kteří potřebují trvalou dopomoc při náročnějších činnostech každodenního života. o Závislé seniory, kteří zčásti či zcela nezvládají ani běžné sebeobslužné, základní ADL11 o Zcela závislé, kteří jsou dlouhodobě či trvale upoutáni na lůžko o Umírající, kteří mají specifické potřeby komplexní paliativní péče. Kubalčíková (2006) se také zmiňuje o heterogenitě seniorské populace, stejně jako Kalvach, Onderková (2006) i Janečková (2005) a kategorizuje překážky pro sociální fungování, jež mohou vznikat z důvodů: o Dysfunkce biologické složky o Dysfunkce psychické složky o Dysfunkce sociální složky o Kombinací těchto jednotlivých složek funkčního potenciálu o Dysfunkcí všech zmíněných složek současně 1
ADL- activities of daily living, základní všední činnosti sebeobslužnného charakteru ( Sýkorová, 2007)
9
Zdůrazňuje, že je třeba mít na zřeteli výše zmiňované dysfunkce, neboť tyto dysfunkce se mohou u každého jednotlivce projevovat s různou intenzitou a také můžou vyvolat deficit odlišného typu nebo celého souboru potřeb.(Kubalčíková, 2006) Dílčí výzkumné otázky: 1. Pro jakou skupinu klientů jsou služby vybraného zařízení poskytovány? 2. Jaké je aktuální složení klientů vybraného zařízení?
10
2 Životní situace Do této kapitoly jsem zahrnula pojmy jako „životní situace, nerovnováhy v životní situaci, sociální fungování, sociální intervence do životní situace klienta a také lidské potřeby“, neboť neuspokojení některých lidských potřeb vytváří nerovnováhy v sociálním fungování z čehož vyplývá nepříznivá životní situace. I Kubalčíková (2005) ve své disertační práci popisuje specifickou cílovou skupinu v rámci seniorské populace, tedy jedince, u nichž dochází k takovému úbytku funkčního potenciálu, že jsou při uspokojování svých potřeb, tedy sociálním fungování, na pomoci druhé osoby zcela závislí, avšak zároveň zdůrazňuje, že v rámci konceptu sociálního fungování lze na vznik závislosti nahlížet také jiným úhlem pohledu. Kromě poklesu funkčního potenciálu z výhradně subjektivních příčin, může být dysfunkce a náhlý vznik závislosti zapříčiněn charakterem interakce mezi jednotlivci a prostředím.
2.1 Pojem životní situace Každý jedinec podle Zacharové (2002) je v neustálé interakci2 s prostředím. Život je v podstatě stálá adaptace na měnící se podmínky, trvající od narození až do smrti. Dítě, ale i dospělí se dostává každodenně do situací v nichž je jeho dynamická rovnováha s prostředím narušována, prožívá zklamání, řeší komplikované problémy, někdy postrádá některou z podmínek potřebných k životu a dalšímu rozvoji. Tím vzniká neklid a napětí, které může negativně ovlivnit, jeho činnost, chování a jednání. Všechny tyto uvedené situace označuje Zacharová (2002) jako náročné životní situace neboli svízelné situace. Pro člověka představují zátěž, která působí negativně a přináší řadu problémů a komplikací, může ale v určité míře mít pozitivní, mobilizující význam a podněcuje člověka k aktivitě, k vyšším a lepším výkonům. Velmi negativním účinkem je stoupající se svízelná situace, která působí nejen záporně, ale může mít i vážné důsledky v porušení adaptačních mechanizmů člověka. Svízelné situace Zacharová (2002) chápe jako stresory, které vyvolávají stav organizmu nazývaný stres. Musil (2004) ve své knize „Ráda bych Vám pomohla, ale…“ zmiňuje Barlettovou, která se před padesáti lety pokusila rozpoznat „ společný základ“ různých specializací v sociální práci. Konstatovala, že sociální práce se v Americe původně vyvíjela odděleně v několika nezávislých „ sektorech“- v rámci pomoci dětem a rodinám, lidem s mentálním postižením, vězňům a dále ve zdravotnictví, ve školství a v kontextu služeb, které nabízely obce. Jak píše Musil (2004) podle Barlettové se pracovníci všech uvedených kategorií při práci s klientem zaměřují na problémy, které plynou z klíčových životních situací.
2
Interakcí se rozumí sociální styk, v jehož rámci dochází k vzájemnému působení lidí tak, že chování jednoho se stává podnětem pro chování druhého, jeho reakce se naopak stává podnětem pro prvého. ( Matoušek, 2003)
11
V souladu s názory Barttlové Musil ( 2004) životní situaci chápe jako výsledek interakce mezi člověkem a jeho prostředím. Kopřiva (1997), zase zdůrazňuje, že když člověka se kterým pracuje sociální pracovník, potkala nějaká životní situace, nemůže předem vědět, co pro něj znamená, i když jde o situaci, s níž se v práci sociální pracovník setkává, a proto zná reakci jiných lidí. Neví však jaký obraz životní situace si tento člověk uvnitř namaloval. Aby se o tom sociální pracovník dozvěděl, musí se ho zeptat. „Navrátil chápe životní situaci jako specifickou, individuální konfiguraci. Tento termín označuje za prvé mnohovrstevnost a naopak neopakovatelnost faktorů, které brání, nebo naopak usnadňují sociální fungování jednotlivého klienta nebo specifické kategorie klientů. Za druhé termín „životní situace“ vymezuje vlastní předmět intervence sociálního pracovníka. Reflexe životní situace klienta ( nebo kategorie klientů) je prvním a nezbytným krokem k volbě takových cílů a metod intervence, které mohou přispět ke změně životní situace klienta, posílit jeho schopnost zvládat požadavky prostředí a přispět tak k obnovení nebo udržení jeho sociálního fungování.“ (Matoušek,
2001, s. 186 ) Tomeš (2001) dělí životní situace na přirozené a nepřirozené. Mezi životní situace, kterými jsou lidé ohroženi řadí Tomeš (2001) ztrátu příjmů, mimořádné velké výdaje, mimořádné zdravotní či sociální omezení.
2. 2 Sociální fungování Navrátil (2001) popisuje termín sociální fungování jako mnohoznačný a tvrdí, že je možné ho různým způsobem interpretovat. Bartlettová (1970) ve své vlivné knize “The Common Base of Social Work Practice“ vymezila pojem sociální fungování jako interakce, které probíhají mezi požadavky prostředí a lidmi. Autorka vychází ze zvládání lidského úsilí řešit situace, které mohou být vnímány jako sociální úkoly, životní situace nebo problémy života. Lidé prožívají tyto životní úkoly primárně jako tlaky ze svého sociálního prostředí. Odsud vycházejí dvě významnější myšlenky na jedné straně lidské zvládání a na straně druhé požadavky prostředí. Aby se tyto myšlenky mohly stát součástí jednoho celistvého konceptu, musí být propojeny stejnou dimenzí a tou je koncept sociální interakce. (Navrátil, 2001) Navrátil (2001) říká, že tato optika umožňuje Barlettové vnímat otázku individuální schopnosti řešit problémy i otázku sociálního kontextu, ve kterém daný jednotlivec ( či skupina) o řešení svého problému usiluje (požadavky prostředí). Jádrem celého konceptu je představa, že lidé a prostředí jsou v permanentní interakci, přičemž prostředí klade na člověka určité požadavky a člověk je nucen na ně reagovat. Mezi požadavky prostředí a člověkem musí být navozena určitá rovnováha. V těch případech, ve kterých lidé dostatečně nezvládají požadavky svého prostředí, poskytuje pomoc sociální pracovník.
12
„Jiný autor Longres definuje sociální fungování jako“…sociální pohodu, zvláště ve vztahu ke schopnosti jednotlivce zvládat rolová očekávání přidružená k jeho konkrétní roli a statusu. Podle Carltona vyjadřuje termín sociální fungování…schopnost lidí provádět úkoly denního života a angažovat se ve vztazích k jiným lidem způsobem, který je uspokojivý jak pro ně samotné, tak pro druhé a odpovídá potřebám organizované komunity.“ (Navrátil, 2001, s. 13)
Navrátil (2001) ještě interpretuje termín sociálního fungování uznávaným slovníkem sociální práce v roce 1995, který vydala americká Národní asociace sociálních pracovníků (NASW). Tento slovník pojímá naplnění rolí člověka ve společnosti, ve vztahu k lidem v bezprostředním sociálním okolí, i ve vztahu k sobě samému. Toto fungování zahrnuje uspokojování jak základních potřeb, tak těch, na kterých závisí jeho uplatnění ve společnosti. Lidské potřeby zahrnují tělesné aspekty (jídlo, přístřeší, bezpečí, zdravotní péče a ochrana) osobní naplnění (vzdělání, odpočinek, hodnoty, estetika, náboženství, dosažení úspěchu) emocionální potřeby (pocit sounáležitosti, vzájemná péče, společenství) a adekvátní sebepojetí (sebedůvěra, sebeúcta a osobní identita). Sociální pracovníci považují za jednu ze svých nejvýznamnějších rolí pomáhat jednotlivcům, skupinám nebo komunitám zlepšit nebo obnovit jejich schopnost sociálního fungování. (Navrátil, 2001) Musil (2004) soustřeďuje pozornost v termínu „ sociální fungování“ na otázku zda a proč charakterizují životní situaci konkrétního člověka dva typy nerovnováh. Zaměřuje se na nerovnováhu mezi očekáváním prostředí a schopností je zvládat. Za druhé na nerovnováhu mezi náročností požadavků prostředí a podporu, kterou toto prostředí člověku při jejich zvládání poskytuje. Dle Musila (2004) má sociální pracovník dva úkoly. Měl by hlavně rozpoznat, proč a do jaké míry je sociální fungování člověka ohroženo některou ze zmiňovaných nerovnováh a v návaznosti na to mu pomoci získat, obnovit nebo udržet jeho sociální fungování. I Matoušek (2001) v Základech sociální práce poukazuje na autory Navrátila a Musila, kteří upozorňují na termín sociálního fungování, který označují jako komplex následujících skutečností: „1. lidé a prostředí jsou trvale v interakci 2. prostředí klade na člověka určité požadavky ( formuluje očekávání, definuje sociální role) a člověk je nucen na ně reagovat 3. mezi požadavky prostředí a člověkem je obvykle rovnováha, pokud lidé požadavky prostředí dostatečně nezvládají, rovnováha je rozkolísaná a vzniká problém 4. někteří lidé jsou schopni si s problémem poradit a nastolit znovu rovnováhu sami, jiní tuto schopnost nemají a svou problémovou situaci nezvládají 5. příčinou problémů nebo jejich nezvládání může být jak nedostatek dovedností na straně klienta, tak nepřiměřenost požadavků prostředí vůči němu 6. předmětem intervence sociálního pracovníka je interakce mezi způsobilostí klienta zvládat a tím, co od něj prostředí očekává. Jeho cílem je podporovat sociální fungování klienta tím, že mu pomáhá obnovit nebo udržovat rovnováhu mezi více či méně dostatečnou kapacitou zvládání a této kapacitě více či méně přiměřenými požadavky prostředí.“ (Matoušek, 2001, s. 185)
Do kapitoly Životní situace jsem záměrně včlenila i podkapitolu „Lidské potřeby“ a to z toho důvodu, že lidské potřeby a sociální fungování spolu úzce souvisí.
13
Jak popisuje Navrátil (2001), který vyhází ze slovníku sociální práce, jenž říká, že sociální fungování přispívá k naplnění rolí člověka ve společnosti, ve vztahu k lidem v bezprostředním sociálním okolí i ve vztahu k sobě samému. Toto fungování zahrnuje uspokojování potřeb jak základních, tak těch, na kterých závisí jeho uplatnění ve společnosti.
2.3 Lidské potřeby Jednotný názor na definici potřeb neexistuje. Existují pouze různá pojetí potřeby. (Kalvoda, Šelepová, Probstová, 2005) Kovařík (2003) nechápe potřebu3 pouze jako nějaký deficit nebo přebytek energie na straně lidského organismu, který má být uveden do stavu žádoucí rovnováhy, ale především jako vztahový, intencionální fenomén. Potřeba se vztahuje a směřuje vždy k určitému cíli. Kovařík (2003) je tedy chápe jako určitý způsob začleňování do světa, jako určitá schémata a součást způsobů interakce člověka se světem. Čížková (1999) zase chápe potřebu jako základní východisko motivace. Ze zážitkového hlediska chápe Čížková (1999) vznik potřeby, která se projevuje jako impuls k apetenci.
Jednou z nejvýznamnějších a nejzákladnějších klasifikací je hierarchický systém potřeb dle amerického psychologa A. H. Maslowa, který rozčlenil základní lidské potřeby do pěti kategorií a sestavil je do tvaru pyramidy. Potřeby uspořádal hierarchicky z hlediska naléhavosti, s jakou jsou prožívány jako vnitřní tlaky k jednání. 1. 2. 3. 4. 5.
stupeň:fyziologické potřeby stupeň: potřeba bezpečí stupeň: sociální potřeby stupeň: potřeba autonomie stupeň: potřeba seberealizace, sebeuplatnění
Fyziologické potřeby Pichaud a Thareauová (1998) chápou jako zcela základní. Neuspokojení jedné z nich se může odrazit na našem celkovém stavu. Základními biologickými a psychickými potřebami rozumí Matoušek (2003) zabezpečení základní hygieny, stravy, ošacení a bydlení, možnosti komunikace a přístup k informacím Potřeba bezpečí Pocit bezpečí potřebuje mít každý člověk. Pichaud a Thareauové (1998) rozlišují tři stupně potřeby bezpečí: - potřeba ekonomického zabezpečení - potřeba fyzického bezpečí 3
Potřebou se rozumí: „Motiv k jednání. Neuspokojení vede k deprivaci, ke strádání.“ (Matoušek, 2003, s. 157)
14
- potřeba psychického bezpečí Matoušek (2003) ve Slovníku sociální práce popisuje základní životní potřeby jako jeden z pojmů objevujících se v návrzích českých zákonů, které by se měly týkat sociální pomoci a sociálních služeb. Jde o biologické, psychické a sociální potřeby člověka, jež by měly být uspokojeny na úrovni ještě přijatelně zatěžující společnost a na druhé straně bránící hendikepovaným v tom, aby byli vyloučeni za společnosti. . Sociální potřeba Sociální potřeby Pichaud a Thareauová (1998 ) rozlišuje na: - potřebu informovanosti - potřebu náležet k nějaké skupině - potřebu lásky - potřebu vyjadřovat se a být vyslechnut Potřebu autonomie Potřebu autonomie chápou Pichaud a Thareauová (1998) ve smyslu být svobodný, být sám sobě zákonem, rozhodovat sám za sebe. Pichaud a Thareaueová (1998) upozorňují na Maslowův důraz, že člověk touží po seberealizaci, po nalezení smyslu svého života. Může to být spojeno s rodinou, prací, vášnivým zájmem o něco, s vírou… Balogová (2005) chápe potřeby obdobně jako Maslow a rozděluje je na potřeby biologické, psychické, sociální a duchovní. Základními sociálními potřebami Matoušek (2003) rozumí všeobecné lidské společenské potřeby, zájmy a práva, včetně práva na příslušnost k menšině, inkorporace azylantů do obce apod. Úrovní ještě přijatelnou pro tuto společnost chápe Matoušek (2003) jako úroveň, která je výsledkem sociálního konsenzu na úrovních, na nichž se rozhoduje o sociální politice. Kalvach a Onderková (2006) v souvislosti se zdravotní péčí o geriatrické pacienty se shodují v teorii lidských potřeb s již výše zmiňovaným Maslowem. Základnu tvoří biologické potřeby, střední patro psychosociální potřeby, nejvyšší úroveň spirituální, nadosobní potřeby. Navíc oba autoři zdůrazňují, že k závažným pochybením a k nízké kvalitě péče dochází při omezení zájmu pečujících osob ( zdravotníků i laiků) převážně, ba výlučně na základní biologické potřeby. Klienti takové péče jsou nakrmeni, zastláni v čistém lůžku, ale strádají ztrátou kompetencí, komunikační a senzorickou deprivací, ztrátou životní smysluplnosti. Autoři poukazují na důležitost kvalitu života, která souvisí především s naplněním vyšších životních potřeb. Naopak Kovařík (2003) rozděluje potřeby pouze na biologické a psychické. Do psychických potřeb řadí potřebu stimulace, potřebu „smysluplného světa“, potřebu jistoty a bezpečí, potřebu osobní identity, potřebu „otevřené budoucnosti“. Kovařík (2003) také uvádí příklad Murye, který rozlišuje asi 40 potřeb a dělí je na viscerogenní potřeby a psychogenní potřeby. Čížková (1997) klasifikuje zase potřeby do dvou základních hledisek a to na primární – vrozené a sekundární – získané. Čížková (1997) zdůrazňuje, že neexistuje jednotný názor na to, jaké potřeby jsou u člověka vrozené.
15
Primární potřeby Čížková (1997) spojuje s přežitím jedince, sekundární s rozvojem jeho osobnosti. Matoušek (2003) ve Slovníku sociální práce popisuje základní životní potřeby jako jeden z pojmů objevujících se v návrzích českých zákonů, které by se měly týkat sociální pomoci a sociálních služeb. Jde o biologické, psychické a sociální potřeby člověka, jež by měly být uspokojeny na úrovni ještě přijatelně zatěžující společnost a na druhé straně bránící hendikepovaným v tom, aby byli vyloučeni za společnosti.
Pro lepší názornost a přehlednost uvádím členění potřeb dle výše zmiňovaných autorů, které jsem sestavila do tabulky 2.1. Pichaud a Mure Kalvach MASLOW Thareauerová Čížková Kovařík y Onderková Matoušek Balogová Potřeba 5. potřeba seberealizace a seberealizace uplatnění a uplatnění Potřeba 4. potřeba autonomie duchovní autonomie spirituální sociální sociální 3. sociální potřeba Sociální potřeba Potřeba bezpečí Navíc člení: Potřeba ekonomického zabezpečení Potřeba fyzického bezpečí Potřeba psychického získané 2. potřeba bezpečí bezpečí Fyziologická 1. fyziologická potřeba vrozené potřeba
psychick psycho psychosociá é genní lní psychické psychické biologic viscer ké ogenní biologické biologické biologické
Kern a kol. (1999) v Přehledu psychologie se taktéž zmiňuje o základní pyramidě potřeb dle Maslowa a přiklání se k názoru, že: „dokud nejsou uspokojeny jednoduché fysiologické potřeby, jako hlad a odpočinek neusilují lidé např. o statutu ve společnosti a nebo o to, aby vytvořili nějaké dílo, které by jim zajistilo nesmrtelnou slávu.“(1999, str. 56) Na druhou stranu, ale Kern a kol. (1999) popisuje názor Viktora E. Frankla ( a s ním další, kteří přežili koncentrační tábory), který upozornil na to, že v extrémních situacích tomu může být i opačně, že tyto takzvaně vyšší, duchovní potřeby nemizí, i když není možné uspokojit základní potřeby, ale že jsou dokonce schopny tyto základní potřeba nahradit a tak udržují člověka naživu. Kern a kol. (1999) uvádí, že tento názor
16
téměř shodně podávají Frankl i Lorenz, zprávu o tom, že práce na jejich knize jim pomohla přežít nesnesitelný koncentrační tábor. Také Ludwig Wittgenstein popsal podstatnou část svého traktátu ve válečném vězení. Kern a kol.(1999) upozorňuje, že také v každodenním životě se znovu a znovu setkává s lidmi, kterým jejich usilování o vyšší, duchovní radost, např. fascinující práce, prodloužilo život nebo pomohlo překonat beznaděj. Kern a kol (1999) se také zaobírá rozdělením potřeb vycházející z otázky, jak potřeba jako subjektivní prožitek napětí odpovídá objektivně stanovitelnému nedostatku, k jehož vyrovnání směřuje. Přitom ukazuje, že jen málo lidských potřeb se vyskytuje v této jednoduché formě s organickou potřebou. Kern a kol. (1999) zdůrazňuje, že v mnoha oblastech se mohou určité potřeby dostat rychle mimo naši kontrolu, jestliže je sebekriticky a zodpovědně neovládneme. Má na mysli situace, kdy se potřeby vymknou kontrole a zesílí do takové míry, že vedou k osobním problémům a začnou znepokojovat ostatní. Pak hovoří o závislosti.
Od teorie potřeb jak popisuje Kalvach a Onderková (2006) se odvinulo rovněž stanovení obecně platných priorit v geriatrických programech a všeobecně k přístupu ke starým lidem. Následující principy Kalvach a Onderková (2006) zdůrazňují takto: o o o o o
„zabezpečenost – zajištění přístřeší, ošacení, potravy, čisté vody, základní zdravotní péče autonomie – zachování rozhodovacích kompetencí, kontroly nad děním, soukromí důstojnost – respektování osobnosti, soukromí, studu, vyloučení takových forem péče a chování, které senior vnímá jako ponižující ( např. omezující prostředky, infantilizace) smysluplnost – pomoc při hledání životní náplně, podřízení zdravotní péče sociální roli participace – zapojení do života komunity, sdílení problémů, podíl na rozhodování (v rámci rodiny i dlouhodobé péče), komunikování.“ (Kalvach, Onderková, 2006, s. 1213)
Dle Pichauda a Thareauové (1998) některé potřeby starší lidé téměř nepociťují. Například vzácně si říkají o pití, které je důležitou potřebou, a jestliže klesne příjem tekutin, může tom mít i neblahé následky. Potřebou tedy nerozumí Pichaud a Threauová (1998) pouze něco, co člověku chybí, ale také hlavně to, k čemu člověk skrze ni směřuje. Potřebu popisují jako určitou sílu, která člověkem hýbe a posunuje ho směrem ke člověku, předmětu nebo činnosti. Potřeba je projevem bytostného přání. Pichaud a Thareauová (1998) dodávají, že staří lidé potřebují uspokojovat všechny potřeby stejně jako každý z nás. Nejsou důležité jen fyziologické potřeby ( jídlo, pití , spánek…), ale také potřeby psychologického rázu ( pocit bezpečí, udržování vztahů, nezávislost, smysl života). „Všechny lidské potřeby tvoří celek, který spojuje fyzickou a psychickou a sociální stránku člověka, jež jsou od sebe neoddělitelné“. (Pichaud, Thareauová, 1998, s. 41) Závěrem této kapitoly bych chtěla upozornit na Červenkovou, Bruthansovou a Pechanovou (2006), které zdůrazňují, že specifická podoba potřeb u pacientů je závislá především na charakteru nemoci, zároveň však na pacientovi samotném a na sociálních poměrech, ve kterých žije.
17
Rovná (2003) dodává, že i staří lidé potřebují v životě saturovat všechny potřeby stejně jako každý z nás.
2.3.1 Potřeby nemocného člověka Dle Čechové, Mellanové, Rozsypalové (1997) může být v průběhu nemoci kterákoliv z lidských potřeb narušena či ohrožena. Potřeba jistoty, bezpečí, bývá ohrožena výrazně v nemoci zejména u dětí při pobytu v nemocnici. Ale i dospělý člověk pociťuje nepříjemně přerušení kontaktů s rodinou, nepříznivě prožívá, chybí-li mu informace o rodině, o dětech, zejména není – li možnost alespoň telefonického spojení nebo nejsou-li povoleny návštěvy. Čechová, Mellanová a Rozsypalová (1997) zdůrazňují potřebu podnětů, změny a činnosti. Doma, ale ještě více při pobytu v nemocnici se značně zužuje prostor, který má nemocný k dispozici. Při delším onemocnění se dostavuje u nemocného nepříjemný pocit z nedostatku činnosti, nemocný má pocit nudy, je rozmrzelý, zvyšuje se jeho tendence kriticky hodnotit prostředí, stravu, práci personálu, případně vyvolává konflikty se spolupacienty. Čechová, Mellanová a Rozsypalová (1997) uvádí také potřeby estetické, kdy jednotvárnost, malá barevnost, stereotypní uspořádání nábytku, poškozený nábytek, to vše může nepříznivě ovlivňovat estetické potřeby nemocného. Na potřebu styku, porozumění a vzájemné pomoci upozorňují autorky, nejen doma, ale i v nemocnici dochází k omezení styku s širší rodinou, s přáteli, se spolupracovníky, což bývá nepříjemné zejména pro člověka společensky značně angažovaného. Čechová, Mellanová a Rozsypalová (1997) poukazují také na potřebu výkonu. Velmi závažné je též ohrožení výkonové motivace (potřeby dosáhnou dobrých výsledků, mít úspěch). U člověka s vysokou výkonovou motivací může ale nastat i opačná, nepříznivá situace, takový člověk může nepřiměřeně přecenit své síly, nadměrně zatěžuje svůj organizmus, tím naopak může svůj zdravotní stav zhoršit. Čechová, Mellanová, Rozsypalová (1997) apelují na ošetřující personál, aby měl stále na paměti, že pracuje s člověkem, jehož nálada, prožívání i chování jsou značně ovlivněny uspokojováním jeho elementárních potřeb a potřeb sociálních, proto se musí snažit v maximální míře tyto potřeby uspokojovat. Zacharová (2002) zase člení specifické potřeby nemocného na potřebu sociálního kontaktu porozumění, pochopení a pomoci. Zdůrazňuje veškerá omezení v této oblasti spojené s pocity nejistoty a nezájmu . Dále se zmiňuje o potřebě bezpečí a jistoty, neboť dle Zacharové (2002) kladné pocity jistoty a bezpečí mají pozitivní vliv na psychiku každého nemocného. Odloučení od rodiny nemocní snáší špatně. Potřebou podnětu a činnosti, zdůrazňuje Zacharová (2002), že nemocný člověk v nemocnici je více či méně omezen v různých činnostech, především v pohybu. Mezi další důležité potřeby řadí Zacharová (2002) potřebu realizace krátkodobých a dlouhodobých cílů. Nemocnému mnohdy chybí jasná představa nejbližší budoucnosti, hroutí se mu jeho dřívější představy, nemá před sebou jasný cíl.
18
2.4 Nerovnováhy v životní situaci Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách chápe nepříznivou sociální situaci jako: „ oslabení nebo ztrátu schopností z důvodu věku, nepříznivého zdravotního stavu, pro kritickou sociální situaci, životní návyky a způsob života vedoucí ke konfliktu se společností, sociálně znevýhodňující prostředí, ohrožení práv a zájmů trestnou činností jiné fyzické osoby nebo z jiných závažných důvodů řeší vzniklou situaci tak, aby toto řešení podporovalo sociální začlenění a ochranu před vyloučením.“
Kozlová (2005) poukazuje na to, že vedle přirozených a radostných událostí se člověk dostává i do situací pro nás nepříznivých a mnohdy neočekávaných. Do nepříznivých a neočekávaných situací zahrnuje Kozlová (2005) nemoc, invaliditu, ale i chudobu, samotu či ztrátu zaměstnání a výdělku. Kozlová (2005) tvrdí, že některé situace můžeme zvládnout vlastními silami nebo za pomoci svých blízkých. Některé události však nejsme schopni vyřešit a nejsme schopni zabezpečit své základní životní potřeby. V tomto případě je nutná pomoc státu v rámci realizované sociální politiky. Balogová (2004) označuje za náročnou životní situaci také vstup do důchodu, kterou označují jako tranzitní fázi etapového vývinu člověka, na kterou je potřeba člověka připravit. Se vstupem do důchodu úzce souvisí kvalita života, která je determinovaná kvalitou přípravy na vstup do důchodu. V této souvislosti Balogová (2004) zdůrazňuje kvalitu života, která jde ruku v ruce s kvalitou přípravy na důchod. Náročnou životní situaci chápe Balogová (2004) jako situaci, do které se dospělý člověk dostává a která postrádá podmínky nutné k jeho životu. Společným znakem náročných situací podle Balogové (2004) je překážka v širším slova smyslu, který brání realizaci nějakého snažení, jehož charakter může být různý. Tyto situace vedou k napětí, k ohrožení jedince, dochází ke ztrátě cenných hodnot, možnosti uspokojit potřeby, k znemožnění jednání směřující k dosažení cíle nebo uspokojení. Matoušek (2001, s. 186) zase upozorňuje na autory Navrátila a Musila , kteří ukazují, že, „osudy klientů zpravidla bývají natolik specifické, že je obtížné „ vtěsnat“ je do schémat, která paradigmata nabízejí. Mechanické uplatňování paradigmatického přístupu ke klientovi může vést až k tragickému opomenutí některé důležité okolnosti klientova života.“ Uvedení autoři proto zdůrazňují, že v zájmu účinné a přiměřené intervence, je proto nezbytné věnovat pozornost individuální konfiguraci bariér a předpokladů sociálního fungování každého klienta samostatně. Tuto specifickou individuální konfiguraci životních okolností označují termínem životní situace. (Matoušek, 2001)
2.5 Intervence do životní situace klienta „ Intervencí je myšlen takový zásah personálu, který pomůže vyřešit problém obyvatele a umožní dosáhnou stanoveného cíle“. (Rheinwaldová, 1999, s. 30) Je to taková technika, která přeruší, zamezí probíhající proces s cílem přerušit probíhající špatně přizpůsobené vzorce chování. (Rheinwaldová, 1999)
19
Při hodnocení potřeby sociální intervence4 je třeba brát v úvahu funkčnost rodiny i komunity, úroveň aktivity a soběstačnosti klienta, jeho ekonomickou situaci klienta, dostupnost služeb, vhodnost domácího prostředí z hlediska bezpečnosti fyzické i psychické. Sociální pracovník k hodnocení potřeb obvykle využívá rozhovoru se starým člověkem a vlastního pozorování jeho chování a jeho prostředí (Janečková, 2005) Podle Musila (2004) může jedincům ve zvládání životních situací bránit jejich špatný zdravotní nebo psychický stav, neobvyklá životní orientace a styl života, nedůvěra v instituci rodiny, raná nebo pozdní fáze životního cyklu, nízká kvalifikace, špatná finanční situace a mnohé další okolnosti. Překážkou zvládání životní situace celou sociální skupinou mohou být třeba její nestandardní zvyky, těžko dosažitelné zájmy a cíle, nedůvěra některým členům skupiny k některým institucím společnosti, chabá vnitřní organizace skupiny, omezená schopnost jejích členů vyjednávat a další. Na straně sociálního prostředí mohou být překážkou zvládání životní situace třeba napjaté rodinné nebo sousedské vztahy, netolerance obyvatel obce k odlišnostem všeho druhu, špatné ekonomické poměry ve společnosti a špatná situace na lokálním trhu práce, zastaralé zákony, malá aktivita místních nevládních organizací, nepříznivá demografická struktura obce, kraje úsporný nebo naopak příliš „ dajný“ systém sociální pomoci a mnohé další. Stejně jako Musil i Rheinwaldová (1999) poukazuje na prostředí jež má vliv na pocity, zdraví a chování seniorů. Z toho vyplývá, že prostředí by mělo být uzpůsobeno pro různící se potřeby starých lidí. Musil (2004) poukazuje na sociálního pracovníka, který má dva úkoly. Měl by rozpoznat proč a do jaké míry je sociální fungování člověka ohroženo některou ze zmíněných nerovnováh a v návaznosti na to mu pomoci získat, obnovit nebo udržet jeho sociální fungování. Pomoc sociálního pracovníka přitom spočívá v poskytnutí impulsu k takové změně klienta nebo prostředí, která posílí rovnováhu mezi tím, co prostředí od klienta očekává a tím, co je klient schopen zvládnout. Různá pojetí významu změny klienta a změny prostředí, jak pro zlepšení sociálního fungování a schopnosti klientů zvládat požadavky prostředí, přehledně rozlišuje Musil (2002) do kategorií podle toho, ke kterému z paradigmat sociální práce mají nejblíže. Rozlišuje tři tzv. „ malá paradigmata“ – terapeutické, reformní a poradenské. U terapeutické paradigmatu Musil (2002) zdůrazňuje změnu klienta. Vychází z názoru, že příčinou nesnází v sociálním fungování je deficit osobnosti klienta. Za toho je zde nejčastěji považován jedinec, někdy také malá skupina. Zastánci tohoto přístupu se snaží zvládání požadavků prostředí klienty podporovat zejména posilováním jejich duševního zdraví, vnitřní rovnováhy, rozvoje a uskutečnění osobnosti. Za rozhodující nástroj dosahování těchto cílů v rámci terapeutického paradigmatu Musil (2002) považuje vztah pracovníka a klienta a vzájemně obohacující komunikace mezi nimi.
4
Sociální intervence, je to odborný zásah, jehož cílovou skupinou je jednotlivec, skupina, rodina, komunita, případně širší společenství. Někdy je termín užíván jako synonymum terapie, jindy je pojímán jako významově širší, protože může zahrnovat všechny druhy činností, které pracovník vykonává ve prospěch klienta.( Matoušek, 2003)
20
Změnu prostředí považuje Musil (2002) za rozhodující prostředek posílení sociálního fungování tzv. „reformní paradigma“. Jeho stoupenci vidí hlavní příčinu nerovnováhy mezi schopnostmi klientů a požadavky prostředí v systému útlaku znevýhodněných, sociální nerovnosti a v kumulaci moci v rukou elity, která svým zájmům přizpůsobuje společenské instituce, včetně sociálních služeb. Individuální klient dle Musila (2002) je z tohoto hlediska vnímán jako člen znevýhodněné skupiny a za rozhodující charakteristiky jeho situace jsou považovány životní podmínky a elitou zmanipulované ideologické představy, které v důsledku mocensky podřízené pozice sdílí s ostatními lidmi své sociální vrstvy. Za předpoklad lepšího sociálního fungování klientů je považováno přizpůsobení institucí, které ovládá elity, zájmům znevýhodněných. Na této změně sociálního prostředí by se měli klienti za pomoci sociálních pracovníků aktivně podílet a díky tomu se učit lépe chápat povahu útlaku, jemuž jsou ve společnosti vystaveni. Třetí paradigma Musil (2002) popisuje jako tzv. „ poradenské paradigma“, které se zaměřuje na změnu klienta, tak na změnu prostředí. Jeho zastánci totiž vidí příčinu špatného sociálního fungování jak v individuální neschopnosti, která klientům brání využít existující možnosti, tak v nedostatečné schopnosti institucí vstřícně reagovat na neuspokojené potřeby klienta a jeho potíže ve styku s organizacemi. Za klienta jsou považovány jedinci a skupiny, jejichž život závisí na podmínkách v obci. V jejích rámci je třeba poskytovat a zprostředkovávat informace, zdroje a služby umožňující zdokonalování osobních předpokladů sociálního fungování Za podmínku cíle Musil (2002) považuje zpětnou vazbu mezi klienty, jejich skupinami a organizacemi, které v obci poskytují sociální služby. Ty by se díky této zpětné vazbě měly pružně měnit a přizpůsobovat se potřebám klientů. Musil (2002) dodává, že terapeutické a poradenské paradigma spojuje zájem o individuální přizpůsobení se klienta požadavkům nebo možnostem prostředí. Společný je jim také převažující důraz na změnu podmínek sociálního fungování v rámci daného řádu společnosti. V literatuře se Musil (2004) zmiňuje o čtyřech pojetí intervence, které shodně usilují o změnu klienta. Do této kategorie Musil (2004) zařadil možné přístupy tzv. „dobročinných návštěvníků“ a“ případových poradců“, „ sociálně behaviorální přístup“ a „ podvratnou, radikální případovou práci“. Tato pojetí intervence se liší tím, co je na jedinci zajímá. „Dobročinní návštěvníci“ a „případový poradci“ považují klienta za člověka, kterému stav osobnosti „nedostatečná morální vyspělost“ nebo „nedostatek náhledu na sebe sama“ znemožňuje dostát očekávání prostředí. “Sociálně- behvaiorálníí přístup“ a „ podvratná, radikální případová práce“ chápou klienta jako osobu, která se potýká s málo vstřícným systémem služeb. o U „ případového poradenství“ Musil (2004) chápe za příčinu potíží v sociálním fungování jedince považující hlubší deficit jeho osobnosti. Jedinec si uvědomuje jen jeho příznaky a považuje je za problém. Je proto třeba, aby lépe porozuměl sám sobě, odhalil „skutečné“ hlubší příčiny svého chování. Jen tak může pochopit, proč jej okolí nepřijímá a přizpůsobit se postoje potřebám okolí sociální reality. „Případoví pracovníci“ vychází z předpokladu, že jedinec pochopí a zvládne reakce svého okolí, pokud porozumí psychickým pohnutkám svého chování a získá na ně „ náhled“.
21
Havránková (2003) vidí jako nejčastěji uplatňovaný přístup v oblasti sociální práce zaměření na případ, na jedince. Základem případové práce je pochopení jedince, ale také porozumění rodině, komunitě, společnosti, kultuře a znalost těch sociálnězdravotnických služeb, které nabízejí možnost zbavit se nedůstojných životních podmínek. Případový pracovník musí dobře znát možnosti, nabídky a poslání nejrůznějších institucí poskytujících sociální služby, stejně jako způsoby, jak s nimi komunikovat a jak na ně odkazovat klienty. ( Havránková, 2003) o „ Sociálně behaviorální přístup“ je pojetí intervence, které považuje za hlavní rys „ prostředí“ málo vstřícný, nepřehledný a neproniknutelný systém služeb, v němž se dezorientovaný klient nedokáže prosadit. Sociální pracovník proto klienta provází systémem, snaží se posílit jeho sebedůvěru a soběstačnost, zprostředkovává mu materiální pomoc a podporuje ho při jednání s úřady. (Musil, 2004)
o „ Podvratná, radikální případová práce“ podle názoru Musila (2004) usiluje spíše o změnu praxe „byrokratické„ organizace, ve které působí a která podle nich přispívá k potížím klienta. Tím je jedinec, jehož osobní zdroje nestačí na zvládání potíží, protože prostředí je znevýhodňuje a kontroluje, namísto, aby mu vyšlo vstříc. Musil (2004) v knize Ráda bych Vám pomohla, ale … se dále zmiňuje o dalších přístupech, které se zaměřují na změnu systému služeb v obci a přístupech zabývající se celospolečenskou změnou prostředí. Navrátil (2001) rozlišuje aktivity sociální práce, které usilují o zlepšování sociálního fungování individuí, skupin i komunit na aktivity zaměřené na problém, aktivity podporující rozvoj potenciálu klienta a aktivity preventivního charakteru. Aktivity směřující k odstranění problému Navrátil (2001) dělí ještě na kurativní a rehabilitační. Kurativní spočívají v přímé snaze o odstranění faktorů, které problém způsobily a rehabilitační se zaměřují na takovou pomoc, která usnadní klientovu adaptaci v nové situaci. Aktivity podporující rozvoj potenciálu mohou být rozvojové nebo vzdělávací. Aktivity preventivního charakteru jsou zaměřeny na včasné objevení, kontrolu a eliminaci faktorů, které mohou potenciálně narušovat sociální fungování.
2.5.1 Přístup k řešení životní situace klienta Posouzení životní situace klienta chápe Navrátil (2007) jako jednu z nejnáročnějších činností v sociální práci. Závažnost je dána tím, že na jeho výsledku závisí hlavně další postup sociálního pracovníka, a tedy i ve značné míře osud osob, které jsou posuzovány. Navrátil s Musilem (2007) chápou posouzení životní situace jako výchozí činnost na níž navazují další aktivity sociálních pracovníků. Sociálním pracovníkům
22
doporučují, aby při posuzování životní situace svých klientů postupovali po jednotlivých krocích: Příprava Oba autoři poukazují na nedílnou součást přípravy, v které by nemělo chybět ujasnění cíle posouzení, volba otázek, na které je třeba se zaměřit, určení zdrojů informací a stanovení postupů zjišťování informací. Jak popisuje Navrátil, Musil (2007) může výše zmiňovanou přípravu sociální pracovník považovat za jasnou záležitost. Autoři však připouští, že se životní situace jednotlivých klientů liší a proto říkají, že cíle, otázky, zdroje informací a způsob jejich zjišťování nemohou být při posuzování situace různých klientů stejné. Zjišťování Úkolem této fáze dle Musila i Navrátila (2007) je vytvoření vztahu s klientem a sběr potřebných informací. Oba autoři zdůrazňují, že předpokladem kvalitního posouzení je otevřenost a poctivá ochota zabývat se zkušenostmi, názory, postoji i emocemi klienta a dalších účastníků jeho situace. Reflexe Reflexi chápou jako zamyšlení se nad tím, co lze na základě získaných informací říci o životní situaci klienta a co z toho je důležité pro určení vhodné intervence. Tvorba individuálního plánu a provedení intervence Tuto fázi udávají oba autoři ne jako posouzení, nicméně jde o to, naplánovat a provést činnosti, které se opírají o jeho výsledky. Sociální pracovníci i klient společně hledají, co je v dané situaci uskutečnitelné s pomocí zdrojů a služeb, které jsou dostupné. Navrátil i Musil (2007) dodávají, že volba některých z „učebnicových přístupů“ nebo jejich kombinace by měla prostupovat všemi výše zmiňovanými fázemi procesu posuzování situace. Navrátil s Musilem (2007) však nejsou schopni říci, v které fázi posuzování začne mít sociální pracovník jasno v tom, který přístup ke zmírnění napětí mezi klientem a jeho sociálním prostřením zvolí. Jisté je, že pro toto vyjasnění získává postupně další a další podněty různé typy klientů a různé typy životních situací vyžadují odlišná řešení. Musil (2004) ve své knize Ráda bych Vám pomohla, ale… popisuje procedurální a situační přístup k řešení situace klienta. Procedurální přístup Musil (2004) popisuje jako přístup řadového pracovníka, který chápe problém klienta jako impuls, na který je třeba reagovat předem daným způsobem. Musil (2004, s. 112) říká, že „z tohoto hlediska vnímá pracovník problém klienta jako „požadavek“, aby vykonal určitou proceduru poskytl či odmítl poskytnout zákonem stanovenou službu nebo provedl předepsaný zákrok“. Navrátil (2007) chápe podstatu procedurálního modelu, jako kompletaci různých seznamů a kontrolních listů, na jejichž základě má sociální pracovník zjistit, zda je klient oprávněným uživatelem služby organizace, v níž pracovník působí. Hlavním úkolem a rolí sociálního pracovníka je v procesu posouzení sesbírat informace. Na
23
druhou stranu Navrátil (2007) říká, že tento model je kritizován za to, že ne zcela respektuje osobu uživatele služby, nevěnuje pozornost jeho pocitům a postojům. V procedurálním modelu se sociální pracovník stává nástrojem systému organizace, vykonává předdefinované operace. Jak uvádí Howe (1986) pracovníci předem vědí podle jakých kritérií mají klienty a jejich problémy zařazovat do různých kategorií, a jak mají na problémy reagovat poté, co podle vytyčených hledisek roztřídili. Naproti tomu situační přístup dle vyjádření Musila (2004) vede pracovníka k tomu, aby problém klienta posoudil jako součást jeho životní situace a na základě takto získaných poznatků sám navrhl vhodné řešení. Musil (2004) považuje v tomto přístupu problémy každého klienta za unikátní a soudí, že problém, se kterým klient přichází, je možné řešit s přihlédnutím k jeho souvislostem s dalšími nesnázemi a možnostmi situace klienta. Dle Musila (2004) odhaluje řadový pracovník obtíže klienta, jeho možnosti, souvislosti mezi nimi a na základě svého posouzení určuje postup řešení problému. Účastníci případu proto přesně nevědí, jak se nakonec způsob řešení vyvine. Dle Úlehly (2005) je jedním z nejdestruktivnějších názorů přesvědčení, že existují standardní postupy indikované pro určité situace, že pracovník musí umět tyto situace diagnostikovat a nasadit přiměřený, předem připravený postup. Úlehla (2005) dodává, že by se jinak nemohl považovat za kompetentního odborníka. Tento pohled vychází z tradice diagnostického modelu, v němž platí, že nejprve je třeba zkoumat, na základě toho stanovit diagnózu a nakonec nasadit léčbu. Tedy (vy)šetření-diagnóza-zákrok. Závěrem bych se ráda zmínila o Janečkové (2001), neboť uvádí, že sociální pracovník je starším pacientům k dispozici, aby jim pomohl hledat řešení svízelné životní situace a podpořil pacienta i jeho rodinu v jejich rozhodování. Jako důležitý nástroj sociálního pracovníka v individuální práci s klientem považuje Janečková (2001) rozhovor. Staří lidé mají velkou potřebu vyprávět svůj životní příběh, hodnotit a vyrovnávat se s tím, co jim život přinesl, vypovídat se ze svých trápení, řešit své problémy, a to i tehdy, jsou-li omezeni ve svých možnostech komunikovat. Rozhovor chápe Janečková (2001) jako prostředek, který umožní získat velké množství informací o klientovi, jeho minulých rolích, zaměstnání, zájmech, sociálních podmínkách o klientovi a historických souvislostech v nichž žil. Umožní poznat jeho vnímání rodinných vztahů, identifikovat jeho klíčové osoby v rodinném schématu a v nejbližším okolí i v celé komunitě, poznat jeho dohad možností postarat se sám o sebe a očekávání vztahující se ke konkrétním rodinným příslušníkům. V rozhovoru si může také sociální pracovník ověřit, do jaké míry pacient porozuměl instruktážím lékaře či fyzioterapeuta, týkajících se užívání léků a péče o zdraví po propuštění z nemocnice. Dílčí výzkumné otázky: 1. Jaké jsou charakteristiky životní situace klientů daného zařízení? 2. Jaký typ nerovnováh v životní situaci lze u klientů zachytit? 3. Jaké přístupy k řešení nerovnováh klientů jsou uplatňovány? 4. Jaké jsou potřeby klientů ve vybraném zařízení ?
24
3 Léčebny dlouhodobě nemocných a nemocnice následné péče Kolem křehkých a závislých geriatrických pacientů s ohroženou či ztrátou soběstačnosti je potřebný rozvoj komplexní týmové péče, neboť spousta nesoběstačných seniorů nesignalizuje své potřeby, proto v úvodu této kapitoly zmíním pojem léčebny dlouhodobě nemocných a nemocnice následné péče. Pokusím se zachytit rozsah poskytovaných služeb a specifikuji sociální služby ve zdravotnictví.
3. 1 Pojem, cíle a charakteristika léčebny pro dlouhodobě nemocné a nemocnice následné péče Rehabilitační a doléčovací péče a dlouhodobá péče převážně ošetřovatelského typu byly doposud poskytovány dle Holmerové a kol. (2003) léčebnami pro dlouhodobě nemocné a nyní bývají organizovány jako tzv. následná péče. K samotnému termínu „následná péče“ Holmerová a kol. (2003) poznamenává, že jej nepovažuje za chybný. Jedná se o termín na stejné úrovni jako je péče „ akutní“, a je často otázkou dohody a zvyku, co pod těmito termíny rozumíme, říká Holmerová a kol. (2003). Léčebny dlouhodobě nemocných jsou zdravotnická zařízení oboru geriatrie pro dlouhodobé léčení nemocných se stanovenou diagnózou a dlouhodobým léčebným plánem. Indikací jsou všechny chorobné stavy, u nichž pacienti nejsou tělesně nebo duševně soběstační a potřebují z toho důvodu ústavní péči, tj. pravidelnou lékařskou kontrolu, ošetřovatelskou a základní rehabilitační péči. Následná péče chápe je péče poskytovaná v nemocnicích a v odborných léčebných ústavech. Je určena pacientům se stanovenou diagnózou, kterých došlo ke zvládnutí akutního onemocnění a zároveň nelze očekávat prudkou změnu zdravotního stavu vyžadující akutní lůžkovou péči. (Šourková, Šusterová, 2005) Matoušek (2003) chápe následnou péči jako službu poskytovanou klientům po propuštění z intenzivní, obvykle ústavní péče. Léčebny dlouhodobě nemocných jsou specializovaná oddělení nemocnic. Zajišťují následnou péči v případech, kdy stav nemocného již nevyžaduje pobyt v nemocnici, ale zároveň ještě neumožňuje, aby byl propuštěn domů. Léčebny poskytují starým občanům po propuštění z nemocnice lékařskou, ošetřovatelskou a rehabilitační péči. Příjem do léčebny se děje na základě doporučení nemocnice, nebo i praktického lékaře. Délka pobytu v by neměla přesáhnou 3 měsíce. Péče je hrazena zdravotní pojišťovnou. (dostupné na < http:://www. stari.cz/ >) Gruberová (1998) charakterizuje léčebny dlouhodobě nemocných jako specializovaná zdravotnická zařízení pro léčení nemocných se stanovenou diagnózou a nutností dlouhodobé lékařské či ošetřovatelské péče a rehabilitace.
25
Matoušek (2003) definuje léčebnu dlouhodobě nemocných jako zdravotnické zařízení, jehož péče je hrazena zdravotní pojišťovnou. Dodává, že je zřízena pro poskytování intenzivní doléčovací a rehabilitační péče, která by neměla přesáhnout tři měsíce, pak řeší sociální pracovník problematiku propuštění a následné péče. K definicím Gruberové a Matouška se přiklání i Fejfárová , Polzerová a Zapletalová (2003), které ještě mimo poskytovanou ošetřovatelskou a rehabilitační péči doplňují péči diagnostickou, medikamentózní a dietetickou. Podobně charakterizují Léčebny dlouhodobě nemocných i Zavázalová, Zikmundová a Zaremba (2004).5 Ovšem vedle léčebné, ošetřovatelské a rehabilitační péče se jako nezbytná v těchto zařízeních jeví i resocializace a péče psychosociální. Vzhledem ke komplexní nedořešenosti systému následné péče jsou zařízení typu léčebny dlouhodobě nemocných rovněž vystavena celé řadě případů nutné paliativní a gerontopsychiatrické péče. Jedná se o zařízení, kde dochází nejen k léčení a vyléčení, ale i k umírání a úmrtí pacientů. (dostupné na
) O potřebě dlouhodobé péče jak uvádí Tyl , Schneiberg a kol. (1998) nerozhoduje medicínská diagnóza ani chronicita choroby, ale stupeň zdravotního (funkčního) postižení, který interferuje se samostatnou, nezávislou existencí nemocného. U překladu do léčeben pro dlouhodobě nemocné či do jiných zdravotnických zařízeních jde často o paternalistické rozhodnutí příslušného nemocničního oddělení, přičemž i v zahraničí chybí znalosti pacienta, popř. jeho rodiny o alternativních možnostech péče.( Kalvach , Janečková, Bureš, Hegyi, Koval, Přehnal, 2004)
Hlavní náplní činnosti léčeben dlouhodobě nemocných Gruberová (1998) uvádí soustavnou režimovou léčebnou péče, zaměřenou především na rehabilitaci a zlepšení soběstačnosti hospitalizovaných nemocných. ( Gruberová, 1998) „Vyhláška MZ ČR č. 9/1998 taktéž specifikuje předpokládanou náplň následné péče, podle ní je cílem následné péče dosažení úplného fyzického nebo duševního zdraví chronicky nebo dlouhodobě nemocných osob nebo co nejvýrazněji zmírnění následků onemocnění, úrazů či vrozených vad ( případně alespoň zpomalení progrese nebo důstojné dožití u nevyléčitelně nemocných osob). Profil činnosti a rozdíly mezi akutní a následnou péčí někdy nejsou širší medicínskou obcí vnímány správně.“ ( Kysílková, Pazdírek, 2005, s. 30)
Cílem následné péče je udržení a podpoření žádoucích změn, k nimž došlo během intenzivní péče. Klientům se přitom ponechává maximální odpovědnost za vlastní život. Pomoc se jim po omezenou dobu poskytuje zejména v existenčním
5
V čele LDN stojí ředitel (vedoucí) jehož do funkce jmenuje a odvolává zřizovatel.Ředitel ( vedoucí) bývá současně statutárním orgánem zdravotnického zařízení. V praxi jsou LDN buď součástí nemocnic, popř. jejich samostatným (odloučeným) oddělením, nebo jsou samostatným subjektem. Zřizovatelem léčeben, nebo nemocnic jejichž jsou součástí jsou jak veřejnoprávní korporace ( stát, kraj, obec), tak soukromé subjekty. (dostupné na < http://www.ochrance.cz/ >)
26
zázemí, případně na požádání v tom, co vlastními dovednostmi nezvládají. (Matoušek, 2003) Cílem dlouhodobé péče dle Zavázalové (2001) je stabilizovat zdravotní stav nemocného a omezit co nejvíce následky onemocnění a jejich vliv na kvalitu života nemocného. Převládá zde péče ošetřovatelská, paliativní a rehabilitační. Kalvach , Janečková, Bureš, Hegyi, Koval, Přehnal (2004) zdůrazňují, že v systému diferencované péče v LDN zřetelně převládá péče ošetřovatelská a služby sociální. Také Tyl a Schneiberg (1998) hovoří o dlouhodobé péče jako zdravotně sociální a týká se převážně nikoli však výlučně starých občanů. Cílem dlouhodobé péče je stabilizovat chronickou chorobu a minimalizovat negativní důsledky nemoci na zdravotní postižení, ale v širším slova smyslu udržet co nejvyšší kvalitu života v přítomnosti dlouhodobého hendikepu. Autoři zdůrazňují, že tyto cíle přesahují rámec medicíny a nemohou a ani by neměly být řešeny pouze medicínskými prostředky pro své vysoké náklady a nejednoznačné postavení na pomezí sociální a zdravotní sféry tvoří dlouhodobý péče jednu z nejproblémovějších oblastí o péče a to nejen u nás ale i ve světě. Tyl, Schneiberg a kol. (1998, s. 95) charakterizují dlouhodobou péči jako: o „chronicita/dluohodobost o multidisciplinární přístup o účast více sektorů o stýkání profesionálních a laických pečujících“
o o o o o
Dlouhodobá ústavní péče je charakterizována: „vysokým věkem nesoběstačností a potřebou péče druhou osobou k uspokojení základních životních potřeb polymorbiditou 6 s vysokých zastoupeních psychiatrických onemocněních polypragmazií 7 vysokou mortalitou8“ (Tyl, Schneiberg a kol., 1998, s. 98)
3.2 Rozsah poskytovaných služeb Poskytované služby v nemocnici následné péče jsem rozčlenila na služby zdravotnické, ošetřovatelské, rehabilitační, sociální a paliativní.
3.2.1 Zdravotnické služby 6
Polymorbidita je specifickým rysem, se kterým se lékař setkává. Dochází k ním buď více spojením více nemocí u téhož jedince bez kauzální souvislosti, pak jde o choroby přidružené, konkomitující, nebo dochází ke kauzálnímu řešení chorob, kdy jedna vyvolává druhou. Klasickým příkladem je např. zlomenina dolní končetiny, která vede k embolizaci, ta způsobí flebotrombózu a z ní dojde k embolizaci do plic, komplikované perifokální pneumonií s následujícím plicním abscesem. To vše ještě může být komplikováno tím, že nemocný současně trpí cukrovkou a městnavou srdeční slabostí. ( Topinková, Neuwirth, 1995) 7 Polypragmazie je podávání mnoho léků současně (Vokurka, 1994) 8 Mortalita je úmrtnost (Vokurka, 1994)
27
Zákon o péči o zdraví lidu č. 7/1966 Sb., charakterizuje zdravotnické služby jako služby, které poskytují zdravotnická zařízení, uspořádané v jednotnou soustavu, na základě kolektivní spolupráce a účelné dělby práce při zachování jednoty odborné péče o zdraví člověka a osobní odpovědnosti za poskytovanou péči. V těchto zařízeních mohou vyšetřovací a léčebné výkony provádět jen oprávnění zdravotničtí pracovníci. Zdravotní péče o které se zmiňují Vondráček a Vondráček (2006) obsahuje všechny činnosti spojené s ochranou, upevněním a navrácením zdraví. Jde o činnosti v oblasti prevence, diagnostiky i léčení,ale i transportu nemocných a administrativní péče. Zdravotní péče by měla být dle Zavázalové (2001), kontinuální, aktivní, soustavná, diferencovaná a komplexní s vysokým podílem sociální péče. Zdůrazňuje, že zdravotní a sociální péči o starší občany nelze striktně oddělovat, protože zdravotní problémy často doprovázejí problémy sociální
3.2.2 Ošetřovatelské služby Dle Vondráčka a Vondráčka (2006) je ošetřovatelská péče soubor činností prováděných kvalifikovanými nelékařskými pracovníky.
3.2.3 Rehabilitační služby Rehabilitace Matoušek (2003) definuje rehabilitaci jako „ komplexní postupy odstraňující nebo zmírňující následky postižení. Cílem rehabilitace je dosáhnou stavu, kdy postižený člověk může plně rozvíjet své schopnosti a přiměřeně se společensky uplatnit“. (Matoušek, 2003, s. 181) „Rehabilitace je proces pomocí postiženému člověku ( vadou, nemocí, úrazem) k jeho návratu do plnohodnotného života. Cílem je znovuzískání co možná nejvyššího funkčního potenciálu.“ (Gruberová, 1998, s. 60) Zahradnická (2005) chápe rehabilitaci jako obor snažící se maximální možnou měrou o integraci pacienta zpět do společnosti. „Podílí se na léčbě nemocného již v akutním stádiu onemocnění a zároveň od ostatních medicínských oborů přebírá pacienty v určité fázi jejich choroby, individuální pro každého jedince.„ (Zahradnická, 2005, s. 51) Zahradnická (2005) dodává, že jde o interdisciplinární zdravotní péči, na níž se podílí řada odborníků. Zavázalová (2002) podrobněji člení rehabilitaci na léčebnou, pracovní, psychickou a sociální. Ergoterapie „Ergoterapie je nezbytnou součástí komprehenzivní rehabilitace. Ve stáří se zaměřuje především na nácvik základních sebeobslužných výkonů a instumentálních
28
všedních činností. Na rozdíl od LTV9 se ergoterapie neorientuje na izolovaná cvičení, ale na komplexní činnosti vyžadující integritu duševních a fyzických funkcí.“ .“ (Topinková, Neuwirth, 1995, s. 41-42) Tam kde nelze dosáhnout pohybového zlepšení nacvičuje ergoterapeutka nové komplexní pohybové vzorce s využitím veškerého zbytkového potenciálu pacienta. U hospitalizovaných nemocných provádí zácvik při používání rehabilitačních a kompenzačních pomůcek. (Topinková, Neuwirth, 1995)
3.2.4 Sociální služby Matoušek a Koldinská (2007) popisují sociální služby jako služby, které jsou poskytovány lidem společensky znevýhodněným a to s cílem zlepšit kvalitu jejich života, případně je v maximální možné míře do společnosti začlenit. Sociální služby v nemocnici následné péče jsem podrobněji popsala v kapitole „ Specifika sociální práce ve zdravotnictví“.
3.2.5 Paliativní služby V péči o nemocného s krátkou životní perspektivou se zdůrazňuje paliativní péče, tedy léčba symptomatická, nikoli kauzální. Její chápání však nesmí být redukováno na pouhou léčbu symptomů. Poslední týdny a dny života starého pacienta tak mohou být prožity bez fyzické bolesti, v relativním fyzickém i psychickém komfortu. (Topinková, Neuwirth 1995) Tzv. paliativní péče je zaměřená na úlevu od bolesti, kterou postupující bolest přináší. ( Šourková, Šusterová, 2005)
3.3 Sociální služby poskytované ve zdravotnickém zařízení Do působnosti ministerstva zdravotnictví spadají dle Matouška a Koldinské (2007) léčebny dlouhodobě nemocných. „ V těchto i jiných případech jsou sociální služby poskytovány zdánlivě „ nepříslušném „ resortu“ dodává Matoušek i Koldinská.“ (2007, s. 10) Mimo běžné životní situace, se v životě můžeme dostat i do nepříznivé životní situace (zmiňované v kapitole číslo 2), kterou nemusíme být schopni zvládat vlastními silami, proto se pokusím v této podkapitole nastínit sociální služby jako nástroj pomoci. 9
LTV je základní terapeutickou metodou v rehabilitaci. Dělí se na individuální a skupinovou. LTV prováděná rehabilitačními pracovníky zahrnuje nácvik pohybů zaměřených na obnovení postižené funkce a úzce navazuje na rehabilitační ošetřovatelství, který provádí střední a nižší zdravotničtí pracovníci, včetně rodiny. Nejčastějším cílem individuální LTV je nácvik obratnosti na lůžku, nácvik změn poloh, nácvik chůze, nácvik jízdy na vozíku, dechová cvičení. Součástí LTV jsou i cvičení zaměřená k udržení pohyblivosti v kloubech, udržení svalové síly a koordinace. (Gruberová, 1998)
29
3.3.1 Sociální služby jako nástroj pomoci
Jak uvádí Matoušek a Koldinská (2007) sociální služby se částečně překrývají s širší kategorií veřejných služeb. Veřejné služby chápe Matoušek a Koldinská (2007), jako služby poskytované státem v zájmu veřejnosti. Na rozdíl od služeb komerčních jsou financovány z veřejných rozpočtů, jsou podrobněji definovány legislativou než jiné služby a díky tomu jsou více závislé na politickém rozhodování státu, krajů a obcí. Sociální služba však může být poskytována i jako služba komerční, a to na základě kontraktu mezi poskytovatelem a uživatelem, dodává Matoušek a Koldinská (2007). Oba autoři zároveň popisují, že v zahraniční literatuře se můžeme také setkat s pojmem Humanitní služby (human services). Pracují v nich ti, kdo se poskytování služeb lidem věnují jako profesionálové nebo jako dobrovolníci. Kubalčíková (2004) navíc chápe jako uživatele sociálních služeb jednotlivce, skupiny či komunity. Sociální službou Šesták (2004) rozumí činnost nebo souhrn činností poskytující osobám pomoc v nepříznivé sociální situaci a ochranu před sociálním vyloučením s cílem umožnit jim zapojení do běžného života společnosti a využívat obvyklým způsobem jiných systémů ( např. bydlení, školství, zdravotnictví, služby zaměstnanosti atd.) Šesták (2004) se zmiňuje o sociální službě jako o veřejné službě, která je poskytována prostřednictvím zařízení sociálních služeb. Služba napomáhá člověku v nepříznivé sociální situaci tuto situaci vyřešit nebo rozšířit možnosti zvládat tuto situaci vlastními silami. Tomeš (2001, s. 29) chápe sociální službu jako: „druh sociální péče poskytované konáním (službou) státní (obecní) instituce ve prospěch jiné osoby, šířeji jako činnost (výkony) ve prospěch občanů poskytované soukromoprávní nebo veřejnoprávní institucí přímo nebo soukromoprávní institucí za podpory veřejnoprávní instituce, jako sociální práce (odborná činnost profesionálních pracovníků) ve prospěch lidí v sociální nouzi.“
Kozlová (2005) uvádí, že základní rozdělení sociálních služeb, je založeno na vymezení základních služeb a komplexů služeb. Základní služby představují výchozí prvky systému - komponenty neboli součásti dále nedělitelné, které v kontaktu se situací uživatele vytvářejí komplexy služeb. Kozlová (2005) do základních služeb zahrnuje hygienu, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, pomoc při prosazování práv a zájmů, pomoc při zajištění chodu domácnosti, poskytnutí informace, stravování, terapie, ubytování a výchovné, vzdělávací a aktivizační služby. Do komplexů sociálních služeb Kozlová (2005) řadí zejména azylové bydlení, bydlení na půli cesty, denní centra, denní stacionáře, domova po seniory a občany s fyzickým, mentálním a smyslovým znevýhodněním, chráněné bydlení, chráněné dílny, komunitní centra, kontaktní práce, krizová pomoc, noclehárny, osobní asistence, pečovatelská služba, penziony, poradenství, raná péče, respitní péče, stacionáře, tísňové volání, terapeutické komunity a zájmové kluby.
30
3.3.2 Klasifikace sociálních služeb Koldinská (2007) donedávna označovala právní úpravu sociálních služeb spadající do resortu MPSV ČR za popelku českého práva sociálního zabezpečení. Dlouho se totiž nedařilo příjmout novou, moderní úpravu. Koldinská (2007) trefně říká, že pracovníci sociálních služeb i klienti byli posledních 17 let nuceni se přizpůsobovat zastaralému systému sociální péče, který byl právně upraven ještě před rokem 1989. Protože ke změně zákona došlo teprve nedávno (1.1.2007) budu klasifikovat sociální služby pomocí zákona 108/2007 Sb. Zmiňovaný nový zákon 108/2006 Sb., rozděluje služby na : o Ambulantní - těmi se rozumí služby, za kterými osoba dochází nebo je doprovázena nebo dopravována do zařízení sociálních služeb a součástí služby není ubytování. o Terénní - se rozumí služby, které jsou osobě poskytovány v jejím přirozeném sociální prostředí
o Pobytové - těmi se rozumí služby spojené s ubytováním v zařízeních sociálních služeb
Nový Zákon 108/2006 Sb., o sociálních službách dále přináší novou kategorizaci sociálních služeb : Sociální poradenství, které zahrnuje základní sociální poradenství a odborné sociální poradenství. Přestože základní poradenství zahrnuje poskytování potřebných informací přispívajících k řešení nepříznivé sociální situace, odborné sociální poradenství je poskytováno se zaměřením na potřeby jednotlivých okruhů sociálních skupin ve specializovaných poradnách. Služby sociální péče napomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost s cílem umožnit jim v nejvyšší možné míře zapojení do běžného života společnosti, a v případech, kdy toto vylučuje jejich stav zajistit jim důstojné prostředí a zacházení.10 10
Mezi služby sociální péče zákon č.108/2006 Sb.zahrnuje: o Osobní asistence o Pečovatelská služba o Tísňová péče o Průvodcovské a předčitatelské služby o Podpora samostatného bydlení o Odlehčovací služby o Centra denních služeb o Denní stacionáře o Týdenní stacionáře o Domovy pro osoby se zdravotním postižením o Domovy pro seniory o Domovy se zvláštním režimem
31
Služby sociální prevence napomáhají zabránit sociálnímu vyloučení osob, které jsou tímto vyloučeny pro krizovou sociální situaci,životní výkyvy a způsob života vedoucí ke konfliktu se společností, sociálně znevýhodňující prostředí a ohrožení práv a oprávněných zájmů trestnou činností jiné fyzické osoby.11 Naopak Kozlová (2005) rozděluje sociální služby z možných řad hledisek. Podle charakteru činnosti mohou být služby členěny na služby sociální péče, sociální prevence a služby sociálních aktivit Kozlová (2005) dále kromě charakteru sociální služby člení na služby dle délky trvání na dlouhodobé, střednědobé a krátkodobé. Dlouhodobými službami rozumí takové služby, jejichž cíle a záměry jsou uskutečňovány v průběhu časového období, jeho horní hranice není předem limitována. Kozlová (2005) do těchto služeb řadí zejména domovy pro seniory a občany s fyzickým, mentálním či smyslovým znevýhodněním, chráněné bydlení, osobní asistence,pečovatelská služba, penziony a tísňová volání. Střednědobými službami rozumí takové služby, jejichž cíle a záměry jsou uskutečňovány v průběhu předem stanoveného časového období s horní hranicí zpravidla 1 rok. Má na mysli o azylové bydlení, bydlení na půl cesty, chráněné dílny, komunitní centra, respitní péči, stacionáře a terapeutické komunity. Krátkodobými službami Kozlová (2005) rozumí takové služby, jejichž cíle a záměry jsou uskutečňovány okamžitě a zpravidla netrvají déle než 1 měsíc. Jde například o denní centra, kontaktní práci, krizovou pomoc, noclehárny a poradenství. Kozlová (2005) kromě délky trvání poskytování sociální služby, člení sociální služby na služby spojené s bydlením v zařízení, služby spojené s návštěvou zařízení a služby spojené s návštěvou uživatele. o o 11
Chráněné bydlení Sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče
Do druhů služeb sociální prvence zákon 108/2006 Sb., řadí: o Ranná péče o Telefonická krizová pomoc o Tlumočnické služby o Azylové domy o Domy na půl cesty o Kontaktní centra o Krizová pomoc o Intervenční centra o Nízkoprahová denní centra o Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež o Noclehárny o Služby následné péče o Sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi o Sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením o Sociálně terapeutické dílny o Terapeutické komunity o Terénní programy o Sociální rehabilitace
32
„Služby spojené s bydlením v zařízení k naplnění svých záměrů a cílů umožňují uživateli žít v instituci po sjednanou dobu ( např. azylové bydlení, bydlení na půli cesty, penziony apod.) Služby spojené s návštěvou zařízení jsou takové služby, kam uživatelé docházejí za účelem naplnění svých potřeb a zájmů, souvisejících s řešením nebo zmírněním nepříznivé sociální situace ) denní centra, komunitní centra, krizová pomoc, noclehárny, poradenství) Služby spojené s návštěvou uživatele jsou vytvářené a poskytované v přirozeném prostředí, na které jsou uživatelé svým dosavadním způsobem života vázáni a jsou na ně zvyklí (osobní asistence, pečovatelské služby, tísňové volání).“(Kozlová, 2005, str. 25)
3.3.3 Druhy sociálních služeb v nemocnici Dle zákona 108/2006 Sb., do sociálních služeb patří Sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče. Dle §52 ve zdravotnických zařízeních ústavní péče se poskytují pobytové sociální služby osobám, které již nevyžadují ústavní zdravotní péči, ale vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nejsou schopny se obejít bez pomoci jiné fyzické osoby a nemohou být proto propuštěny za zdravotnického zařízení ústavní péče do doby, než je jim zabezpečena pomoc osobou blízkou nebo jinou fyzickou osobou nebo zajištěno poskytování terénních nebo ambulantních sociálních služeb anebo pobytových sociálních služeb v zařízeních sociálních služeb
3.3.4 Specifika sociální práce ve zdravotnictví
„ Ve zdravotnictví pracují zdravotně sociální pracovníci a sociální pracovníci“ hovoří Matoušek (2007, s. 100). Toto rozlišení zavedl zákon 96/2004 Sb12. Zdravotně sociální pracovníci dle tohoto zákona mají kromě vyšších odborných škol nebo univerzitních programů projít ještě kvalifikačním kurzem pro zdravotně sociální pracovníky. Dle zákona 96/2004 Sb. se za výkon povolání zdravotně sociálního pracovníka se považuje činnost v rámci preventivní, diagnostické a rehabilitační péče v oborou zdravotně sociální péče. Dále se jak píše zákon 96/2004 Sb., pracovník podílí na ošetřovatelské péči v oblasti uspokojování sociálních potřeb pacienta. I Koldinská (2007) považuje za velmi vhodné, že zákon 96/2004 Sb., stanovil předpoklady pro výkon povolání sociálního pracovníka a umožnil tak zachování určité úrovně kvality sociálních pracovníků. Severová (2005) poukazuje na to, že sociální práce ve zdravotnictví se v mnoha aspektech odlišuje od tzv. sociální práce terénní. K jejím specifikům uvádí Severová (2005) zejména znalost diagnóz a jejich odraz v sociální oblasti. Provázání 12
Zákon č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a v výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a změně některých souvisejících zákonů
33
sociálních problémů se zdravotním stavem-někdy je prvotní špatný zdravotní stav klienta a na to navazující sociální problémy a jindy je tomu naopak. To znamená, že nejprve dojde ke zhoršení sociální situace klienta vlivem nějaké sociální události a následně se zhorší jeho zdravotní stav. Kombinace sociálních a zdravotních problémů je dle Severové (2005) náročná na psychiku sociálního pracovníka. Jako příklad uvádí vážné, život ohrožující onemocnění u dítěte nebo u starých lidí. K tomu všemu přistupuje i náročnost komunikace, kde se sociální pracovnice musí umět přizpůsobit zdravotnímu stavu pacienta (zabíhavé myšlení, pláč atd.) dodává autorka. Sociální práce ve zdravotnickém zařízení probíhá dle názoru Weinfurterové (2006) pod různými tlaky z několika stran, kterým je nucen sociální pracovník čelit. Rodina a pacient od něj očekávají dostatek času k odbornému poradenství, volbě mezi různými alternativami sociálních služeb a opatření. Lékař motivován ekonomickými zájmy managementu zdravotnického zařízení, naopak očekává urychlené řešení sociální situací . Výše zmiňovaný názor autorky je podobný jako názor Janečkové (2005), který říká, že tendence nemocnic k rychlému propuštění seniorů z akutní lůžkové péče je vysoký vzhledem k velkým nákladům na zdravotní péči a nutnosti uvolnit lůžka pro přijetí dalších pacientů. Sociální práce se seniory v nemocnici dle Janečkové (2005) probíhá pod tlakem z několika stran: o Lékař očekává od sociální pracovnice, že napomůže k co nejrychlejšímu propuštění rizikového pacienta do domácí či jiné následné zdravotní či sociální péče. o Rodina rizikového pacienta o něj často nechce, nemůže nebo neumí pečovat a brání se propuštění o Kapacita navazujících sociálních služeb poskytujících ubytování v kombinaci s ošetřovatelskou péčí, terénní pečovatelskou či asistenční službou nebo domácí ošetřovatelskou péčí je limitována, pacient nemá možnost volby a často mu hrozí neodůvodněné a nehumánní překládání z jednoho zařízení do druhého, ve kterém o n sám hraje jen pasivní roli. Svatošová (2005) chápe roli sociálního pracovníka, která se zaměřuje na konkrétní sociální situaci konkrétní osoby. Nabízí praktickou i emoční pomoc jak nemocným, tak i osobám pečujícím o terminálně nemocné. Svatošová (2005) zdůrazňuje schopnost sociálního pracovníka ve složitých sociálních situacích, kdy potřeby nemocného a osob pečujících jsou v konfliktu. Musí mít přehled o dostupnosti vhodných služeb pro podporu terminálně nemocných a jejich rodin, musí vědět co nabízí státní i nestátní sektor. Novotná a Schimmerlingová (1992) v léčebnách dlouhodobého charakteru je sociální práce součástí celkové terapie. Při přijetí do zdravotnického zařízení dle Novotné a Schimmerlingové (1992) se musí pacient vyrovnat nejen se svým zhoršeným či těžkým zdravotním stavem, ale i s tím, že musel opustit své prostředí, rodina, školu, pracoviště atd. to se projevuje v porušení rovnováhy jeho psychického stavu. Sociální pracovník pomáhá překonat tyto obavy a problémy u těch pacientů, kteří ho vyhledají sami. Při déle trvající hospitalizaci Novotná a Schimmerlingová (1992) zdůrazňují, že sociální pracovník je členem týmu zdravotníků a podílí se na psychoterapeutickém
34
působení a řešení sociálního problému pacienta z hlediska perspektivního vývoje nemoci společenského uplatnění. I Severová (2005) upozorňuje na týmovou spolupráci. “Vnitřní tým“ chápe Severová (2005) jako tým pracovníků v nemocnici, kteří na řešení situace pacienta spolupracují. Autorka do tohoto týmu zahrnuje lékaře, psychology, rehabilitační pracovníky, zdravotní sestry, psychiatry, terapeuty, sociální pracovníky atd. ti všichni se podílejí na úspěšném vyřešení situace klienta. Lékaři se snaží o dosažení co nejlepšího zdravotního stavu, ale mnohdy jsou nápomocni i tak, že pacienta nechávají na lůžku o něco déle, než je nezbytně nutné pro jeho zdravotní stav a „čekají“, než se sociálnímu pracovníkovi podaří dořešit následnou péči v zařízení, v rodině pomoc agentury apod. Sociální pracovník v určitých případech celý tým propojuje a působí jako koordinátor. „Vnější tým“ chápe Severová (2005) jako tým představující zaměstnance institucí mimo nemocnici, se kterými sociální pracovník v nemocnici spolupracuje, aby vyřešil situaci klienta. Je to zejména pečovatelská služba, obvodní lékaři, domácí agentury, azylové domy, OPD, soudy, školy, úřady práce posudkoví lékaři atd. Sociální pracovníci sice nemají žádné pravomoci, nicméně mají jisté možnosti, jak prosazovat zájmy svých klientů. „Výkon sociální práce ve zdravotnictví omezují zákony, jako např. povinná mlčenlivost zdravotnických zdravotníků, zákon na ochranu osobních údajů.“ (Severová, 2005, str. 27) Naopak odlišný názor má Matoušek (2007), který tvrdí, že zdravotně sociální pracovník má větší kompetence než sociální pracovník (realizace preventivních programů, šetření v rodinách, péče o pozůstalé, spolupráce s veřejnou správou, organizace rekondičních pobytů apod.). Zároveň dodává, že sociální pracovníci v ústavních zdravotnických zařízeních pomáhají udržovat kontakty klientů s významnými osobami a institucemi a zabývají se tím, do jakých podmínek se klient po propuštění z ústavní péče vrátí. Mnoho klientům pomáhá také zvládat stresující účinky hospitalizace. Svatošová (2005) se taktéž zmiňuje o sociálním pracovníkovi jako o plnohodnotném členu týmu zařízení, který spolupracuje při zvládání psychosociálních problémů, účastní se porad o klientech a rodinách, spolupracuje s dobrovolníky a stážisty, případně superviduje jejich činnost, účastní se vzdělávacích a osvětových akcí, účastní se výzkumu. Janečková (2005) se také zmiňuje o tzv. návratné péči, kdy sociální pracovník je součástí členem týmu, který hodnotí do jakých podmínek se bude pacient z nemocnice vracet, a pokouší se jeho situaci komplexně řešit. Tím má zabránit tomu, aby se pacient musel kvůli zanedbanému doléčení, nedostatečné rehabilitaci, opomenutí tréninku sebeobsluhy či nevhodným podmínkám života znovu vracet do lůžkového zdravotnického zařízení. Kalvach a kol. (2004) se v souvislosti zmiňuje o pacientech, kteří plují mezi odděleními, jsou překládáni i časně rehospitalizováni pro nedostatečnou schopnost zakotvení v domácím prostředí. Na tom se pravděpodobně významně podílí nedostatečné uplatnění komplexních geriatrických přístupů s nedostatečnou identifikací a ošetřením pacientových limitací, rizik a specifických potřeb v širokém komartementu bio-psycho-sociálním. Janečková (2005) se přiklání k názoru, že při návratné péči je sociální pracovník důležitým členem geriatrického týmu, který by měl hodnotit zdravotní a funkční stav
35
pacienta, a to vždy ve vztahu k podmínkám a zdrojům v jeho přirozeném prostředí. Konference by se měl účastnit i pacient. Na toto hodnocení dle Janečkové (2005) má navazovat konkrétní řešení pacientovi situace, které je součástí plánovaného propuštění pacienta z nemocnice. Není-li tento proces úspěšně zvládnut, může u staršího člověka po propuštění z nemocnice dojít k zhoršení zdravotního stavu, k re-hospitalizaci. V celém procesu Janečková (2005) zdůrazňuje především respektování přání pacienta samého, případně jeho rodiny. Úlohu sociálního pracovníka Janečková (2005) bere jako nezastupitelnou svým přesahem do domácího prostředí pacienta a zahrnutím rodiny i komunity. Svým komplexním přístupem, schopností propojovat hlediska různých disciplín a koordinovat činnost jednotlivých účastníků může výrazně přispět k zajištění kvalitní péče o starého člověka, k využití všech zdrojů navazujících na dosavadní život starého člověka i k jeho aktivizaci. I Holmerová, Jurášková, Zikmundová (2003) poukazují na fakt, že sociální pracovník zjišťuje stav sociálního prostředí pacienta, rodiny a její funkčnosti, další sociální kontakty, navrhuje služby, které umožní pacientovi co nejdéle setrvat v domácím prostředí. Pokud to není možné, zařizuje pobyt pacientka v instituci.
Dílčí výzkumné otázky: 1. Jaký je statut vybraného zařízení? 2. Jaké jsou cíle a poslání vybraného zařízení? 3. Jakými službami a v jakém rozsahu poskytuje vybrané zařízení pomoc svým klientům? 4. V čem spočívá činnost sociálního pracovníka při řešení životní situace klientů vybraného zařízení? 5. Jaké je personální složení pracovníků? 6. Kdo se podílí na posuzování životní situace? 7. Jaká je role sociálního pracovníka? 8. Zda a jak probíhá spolupráce mezi sociálním pracovníkem a zdravotnickým personálem?
36
II Metodologická část 4 Metodika výzkumu V teoretické části jsem se zaměřila na nerovnováhy v životní situaci seniorů v zařízení následné zdravotní péče, jejich potřeby, specifiku a současně jsem se snažila nastínit služby vybraného zařízení jako nástroj řešení životní situace. Na závěr každé kapitoly v teoretické části jsem si položila několik dílčích výzkumných otázek, které mi budou sloužit k rozvíjení základní výzkumné otázky. V metodologické části se budu zabývat hlavním cílem výzkumu, zdůvodním zvolenou strategii zkoumání, provedu operacionalizaci otázek, vyberu vhodné techniky pro sběr dat a v závěru popíši průběh celého výzkumu.
4.1 Cíl výzkumu Cílem výzkumu bylo nalézt odpověď na základní výzkumnou otázku: „Jaké nerovnováhy v životní situaci lze sledovat u klientů následné zdravotní péče a jakým způsobem může přispět stávající nabídka služeb toho zařízení k řešení životní situace klientů? Při hledání odpovědi na tuto základní výzkumnou otázku jsem se snažila rozpoznat důležité aspekty životní situace klientů, zjistit jak na ně reagují služby nemocnice následné zdravotní péče eventuelně, které potřeby v sociálním fungování klientů pokrývají a které naopak nepokrývají.
4.2 Strategie výzkumu Pro výzkum jsem si zvolila kvalitativní strategii, která také vyplývá z povahy dílčích výzkumných otázek. “Kvalitativní výzkum je nenumerické šetření a interpretace sociální reality. Cílem tu je odkrýt význam podkládaný sdělovaným informacím.“ ( Disman, 2007, s. 285) Dle Dismana (2007) kvalitativní výzkum používá induktivní logiku. Na začátku výzkumného procesu je pozorování, sběr dat. Pak výzkumník pátrá po pravidelnostech existujících v těchto datech, po významu těchto dat, formuluje předběžné závěry a výstupem mohou být nově formulované hypotézy nebo nová teorie. V kvalitativním výzkumu se snažíme sebrat všechna data a nalézt struktury, pravidelnosti, které v nich existují.
37
„Kvalitativní výzkum je proces hledání porozumění založený na různých metodologických tradicích zkoumání daného sociálního nebo lidského problému. Výzkumník vytváří komplexní holistický obraz, analyzuje různé typy textů, informuje o názorech účastníků výzkumu a provádí zkoumání v přirozených podmínkách.“( Hendl, 2005, s. 50) I Matoušek (2007) se přiklání k názoru podobně jako Hendl i Disman, že v kvalitativním výzkumu vstupuje výzkumník do procesu zkoumání jako lidská bytost, která muže reagovat na všechny možné aspekty situace, i na takové, o nichž se předem nepředpokládalo, že mohou být významné. „ V kvalitativním výzkumu o redukci dat de facto rozhodují zkoumané osoby. Výzkumník vede respondenta k tomu, aby mu řekl co nejvíce o příjmu a doufá, že zkoumaná osoba vybere vše, co je pro ni relevantní. (Disman, 2007, s. 290) V kvalitativním přístupu nezískají data v podobě čísel, ale mají povahu „ Vyprávění“.( Matoušek , 2007)
4.3 Operacionalizace Jeřábek popisuje operacionalizaci takto: „v širším, častěji užívaném významu, je chápána jako cesta od pojmů a teorie k empiricky zjistitelným údajům, ukazatelům, znakům. Jejím úkolem je přeložit problém z jazyka teoretika do jazyka výzkumníka a provést jej do zkoumatelné podoby.“ (Jeřábek, 1992, s. 27) Žižlavský (2003) sleduje operacionalizací více než pouhou instrumentaci: instrumentaci a nalezení indikátorů ideálních objektů popsaných teoretickými termíny. Můj postup: Nejprve jsem provedla operacionalizaci dílčích výzkumných otázek, na jejichž podkladě jsem vytvořila otázky pro scénář rozhovoru, pozorování a studium dokumentů. V teoretické části, v závěru každé kapitoly jsem uvedla dílčí výzkumné otázky: Dílčí výzkumné otázky k tématu „Vymezení cílové skupiny“ 1. Pro jakou skupinu klientů jsou služby vybraného zařízení poskytovány? 2. Jaké je aktuální složení klientů vybraného zařízení? Dílčí výzkumná otázka k tématu „ Životní situace“ 1. Jaké jsou charakteristiky životní situace klientů daného zařízení? 2. Jaký typ nerovnováh v životní situaci lze u klientů zachytit? 3. Jaké přístupy k řešení nerovnováh klientů jsou uplatňovány? 4. Jaké jsou potřeby klientů ve vybraném zařízení ? Dílčí výzkumná otázka k tématu „ Léčebny dlouhodobě nemocných a nemocnice následné péče“ Dílčí výzkumné otázky:
38
1. Jaký je statut vybraného zařízení? 2. Jaké jsou cíle a poslání vybraného zařízení? 3. Jakými službami a v jakém rozsahu poskytuje vybrané zařízení pomoc svým klientům? 4. V čem spočívá činnost sociálního pracovníka při řešení životní situace klientů vybraného zařízení? 5. Jaké je personální složení pracovníků? 6. Kdo se podílí na posuzování životní situace? 7. Jaká je role sociálního pracovníka? 8. Zda a jak probíhá spolupráce mezi sociálním pracovníkem a zdravotními pracovníky?
4.4 Jednotka zkoumání a zjišťování Abych mohla odpovědět na dílčí výzkumné otázky a také hlavní výzkumnou otázkou, musela jsem se zabývat vztahem mezi aktuální nabídkou služeb v nemocnici a aktuální životní situací klientů tohoto zařízení. Jednotkou zkoumání byl subjekt, v mém případě to byla vybraná nemocnice následné péče. Jednotkou zjišťování byli vybraní klienti tohoto zařízení.
4.5 Techniky sběru dat Mezi nejčastěji používané techniky sběru dat, jsou rozhovor, pozorování a analýza dokumentů. ( Hendl, 2005) Obvyklý výzkumný design se v rámci kvalitativního šetření opírá o hloubkové rozhovory s jednotlivými klienty, případně o pozorování jednotlivců. (Matoušek, 2007)
4.4.1 Polostandardizovaný rozhovor Ke zjišťování dat jsem se rozhodla použít polostandardizovaný rozhovor. Jak popisuje Žižlavský (2003) polostandardizovaný rozhovor má přesné znění a řazení otázek, které je určeno předem. Všem respondentům jsou položeny stejné základní otázky ve stejném pořadí. Otázky jsou formulovány v úplném otevřeném formátu. Respondenti odpovídají na stejnou otázku, takto zvyšujíce srovnatelnost odpovědí, data jsou úplné u každé osoby, co se týká námětů a témat, ke kterým směřoval rozhovor. Polostandardizovaný rozhovor jsem prováděla s klienty využívající služby nemocnice následné péče. Otázky pro rozhovory s jednotlivými respondenty jsem vytvořila operacionalizací dílčích výzkumných otázek, které jsem upravila do scénářů pro rozhovory.
39
4.4.2 Zúčastněné pozorování Zúčastněné pozorování Disman (2007) definuje jako styl výzkumu, ve kterém výzkumník participuje na každodenním životě lidí, které studuje. Participace na životě zkoumané skupiny je především nástrojem k porozumění problémům lidí, nástrojem k pochopení situace, výzkumník se ponoří do života lidí a situací, kterým se snaží porozumět. „Zúčastněným pozorováním je možné popsat, co se děje, kdo nebo co se účastní dění, kdy a kde se věci dějí, jak se objevují a proč.“ (Hendl, 2005, s.193) Hendl (2005) také zdůrazňuje, že při zúčastněném pozorování je pozorovatel v osobním vztahu s pozorovanými, sbírá data, zatímco se účastní přirozeně se vyvíjejících životních situací. Při zúčastněném pozorování jsem se soustředila na nemocniční prostředí, ve kterém je péče klientům poskytována, především na denní řád a harmonogram v nemocnici následné péče, na schopnosti, potřeby a emoce pacientů.
4.4.3 Studium dokumentů Informace získané z rozhovoru i z pozorování jsem doplnila analýzou dokumentů. Disman (2007) považuje za dokument jakýkoliv hmotný záznam lidské činnosti, který nevznikl za účelem našeho výzkumu. Žižlavský (2003) upozorňuje také na to, že pokud se výzkumník pustí do studia dokumentů, tak musí prověřit jednak jejich vhodnost vzhledem k stanovenému poznávacímu cíli výzkumu jednak jejich platnost ( validitu). Za účelem výzkumu jsem použila úřední dokumenty, archivní data a virtuální data. Za úřední dokumenty považuje Disman (2007) napsané, fotografované nebo jinak pořízené dokumenty ve firmách nebo úřadech.Může jít o výroční zprávy, zápisky ze schůzí, vyhlášky, dokumentaci práci studenty. Archivní data jsou záznamy nebo množina záznamů. Některé mohou být psané jako dokumenty, jiné mají kvantitativní statistickou podobu.Virtuální data se nacházejí na internetu. Patří mezi ně internetové stránky, obsahy internetové pošty a obsahy internetových diskusí.(Disman , 2007)
Na dílčí otázky, které jsem si položila v závěru každé kapitoly v teoretické části zjišťujících nerovnováhy v životě klientů hospitalizovaných v nemocnici následné péče a vliv služeb nemocnice následné péče reagující na tyto nerovnováhy jsem hledala odpovědi pomocí rozhovorů s klienty, analýzou dokumentů a zúčastněného pozorování v nemocničním prostředí.
40
4.6 Organizace výzkumu Mnou prováděný výzkum byl zaměřen na aktuální nabídku služeb nemocnice následné péče, na aktuální životní situace klientů tohoto zařízení a také na to, jak tato nabídka služeb pomáhá klientům v jejich aktuální situaci. Při zkoumání byla všem respondentům i zkoumanému zařízení zaručena anonymita, proto jsem z textu vypustila všechna jména a místní názvy, podle kterých by bylo možné identifikovat osobu či organizaci. Zkoumání jsem prováděla ve zdravotnickém zařízení v měsících duben až květen 2008. Nutno podotknout, že každý dotazovaný byl informován o použití dat pro účely zpracování výzkumu. Všichni dotazování respondenti podepsali informovaný souhlas s rozhovorem a s nahlédnutím do zdravotní dokumentace. Rozhovory s klienty vybraného zařízení jsem zaznamenávala pomocí diktafonu, abych je mohla poté přepsat do písemné podoby. Jak jsem se již zmínila v předchozích podkapitolách, použila jsem techniku zúčastněného pozorování a rozbor dokumentů. Při zúčastněném pozorování jsem si především všímala emocí během rozhovorů s klienty, také jsem si všímala vnitřního prostředí a vnějšího prostředí nemocnice. Analýzu dokumentů jsem zaznamenávala formou terénních poznámek. Dokumenty jsem čerpala převážně z metodických postupů, standardů, z intranetu a z webových stánek nemocnice. Do výzkumu bylo zahrnuto celkem 10 osob, z toho tři muži a sedm žen. Délky pobytu v nemocnici následné péče se u každého respondenta lišily. Se všemi dotazovanými byl veden polostandardizovaný rozhovor. Formulaci otázek jsem se snažila přizpůsobit úrovni jejich kognitivních schopností, tak aby dotaz z jejich perspektivy byl jednoduchý a aby mu byli schopni porozumět a adekvátně odpovědět. Všechny informanty jsem znala , neboť jsem s nimi v přímém kontaktu v zaměstnání, a proto nebyl problém vést s nimi rozhovor. Délka rozhovoru s každým respondentem byla individuální a rozvíjela se od otevřenosti a verbálním zdatnostem dotazovaného o dané problematice hovořit. Rozhovory s respondenty jsem vedla v rámci možností a zachování soukromí v jídelně místní nemocnice, kde respondenty nikdo nerušil ani nerozptyloval. Samozřejmě s některými respondenty ( z důvodu imobility) jsem byla „nucena“ provést rozhovor v rámci nemocničního pokoje za přítomnosti dalších spolupacientů. Zde si uvědomuji, že nebyla zachováno úplné soukromí klienta, což mohlo vést také k menší otevřenosti v rozhovoru s mou osobou. Pro lepší orientaci v textu jsem dotazy označeny písmenem „D“ a odpovědi respondentů písmenem „O“.
4.6.1 Způsob výběru respondentů Výběr respondentů jsem zvolila účelový výběr, který je podle Dismana (2007) založen pouze na úsudku výzkumníka o tom, co by mělo být pozorováno a o tom co je možné pozorovat. Mého šetření se zúčastnili pouze současní klienti vybraného zařízení. Při svém výběru informantů, jsem si záměrně vybrala ty jedince, o kterých vím, že jejich životní situace je tíživá.
41
III Analytická část V analytické části diplomové práce představím data získaná kvalitativním výzkumem. Na základě získaných poznatků zformuluji dílčí výzkumné závěry. Text jsem rozčlenila do dvou základních kapitol, které se vtahují k dílčím výzkumným otázkám. Nejprve na základě zjištěných informací stručně charakterizuji nemocnici následné péče, rozeberu aktuální životní situace a nerovnováhy klientů daného zařízení a analyzuji služby poskytované v nemocnici následné péče, které přispívají k řešení životní situace.
5 Charakteristika vybrané nemocnice následné péče V této kapitole popíši komplexně nemocnici následné péče včetně cílů, klientely, poskytovaných služeb, personálního složení a činností sociálního pracovníka.
5.1 Poslání a cíle nemocnice následné péče „ Nemocnice následné péče je podle ustanovení čl. 1 odst. 1 Obchodného rejstříku součástí zdravotnických zařízení a je určena pro poskytování zdravotní péče a ambulantní.“ (směrnice) Zřizovatelem nemocnice je Magistrát. Jako zdravotnické zařízení působící od roku 1998 se statutem „ zdravotnické zařízení lůžkové a ambulantní péče“. ( zřizovací listina) „Statutárním orgánem je ředitel organizace, kterého jmenuje a odvolává Rada města.„ (zřizovací listina). To se také potvrdilo v teoretické části. „Nemocnice následné péče není zařízením sociální péče“( směrnice) Ze standardu nemocnice jsem zjistila, že: „ Nemocnice následné péče disponuje celkem 160 – ti lůžky, z toho se jedná o 132 standardních lůžek, kdy jsou na pokoji 4 pacienti nebo a 20 nadstandardních lůžek. V tomto případě jsou na pokoji dva pacienti, kteří mají k dispozici televizi, telefon a ledničku.“ (standard) Nemocnice následné péče se skládá z pěti lůžkových odděleních, z nichž každé oddělení je vybudováno v jednotlivém patře, na každém patře jsou 2 nadstandardní pokoje a zbytek standardních pokojů. Všechny pokoje mají v předsíňce sprchový kout a WC. Na chodbě je ještě centrální koupelna s hydraulickým zvedákem pro koupel plně imobilních klientů. V přízemí nemocnice je ambulantní část, kde je vybudována kardiologická ambulance, interní ambulance sloučená s přijímací kanceláří.
42
V suterénu nemocnice je místnost pro logopedii, ergoterapii se simulovanou bytovou jednotkou, která slouží k osvojení všedních návyků a běžných denních aktivit a dovedností, které je nucen zvládat klient po propuštění z nemocnice.V tomto patře je také rehabilitační místnost, kam dochází mobilní klienti, či klienti, kteří jsou schopní transportu alespoň na invalidním vozíku.(pozorování 5.5.2008) K nemocnici patří také udržovaná zahrada s odpočívadly pro klienty a jejich rodiny, dále parkoviště, kde mohou bez problémů zaparkovat návštěvy pacientů, parkování má vyčleněno i 2 parkovací místa pro invalidy. Celá nemocnice je bezbariérová. (pozorování 5.5.2008) Nemocnice má stanoveny tyto cíle: • „ poskytování a zajišťování komplexní léčebné, ošetřovatelské a rehabilitační péče, která je zaměřená na uspokojování potřeb celé osobnosti klienta • budování nezávislosti klienta na NNP • zkvalitnění poskytovaných služeb • při péči komplexně respektovat etické principy péče • zavádění na akreditaci NNP“ ( intranet) Za velké pozitivum považuji snahu o zavádění na akreditaci nemocnice. Domnívám se, že získání akreditace v budoucnu může velmi výrazně přispět ke zkvalitnění celkové péče o klienty. Mezi základní principy poskytovaných služeb si nemocnice vytyčila „ respektování lidské důstojnosti, dodržování práv klientů, snaha o respektování individuálních životních hodnot klienta, respektování hodnot a náboženské svobody, komunikace s klienty a respektování jejich postojů a názorů, týmová spolupráce, maximální podpora soběstačnosti klientů, udržování sociálních vazeb např. kontakty s příbuznými.“ ( standard) Dílčí výzkumný závěr: Vybrané zařízení má statut nemocnice následné péče a je zdravotnickým zařízením. Toto moje zjištění potvrzuje Matoušek (2003), Šourková, Šusterová(2005), ale i Gruberová (1998). Vybraná nemocnice následné péče své cíle deklaruje v poskytování a zajišťování komplexní léčebné, ošetřovatelské a rehabilitační péči, která je zajišťována na uspokojování potřeb celé osobnosti klienta. S těmito cíli se shoduje Zavázalová (2001), Holmerová a kol. (2003) i Gruberová (1998). O ostatních cílech, které má vytyčené vybrané zařízení, jako je budování nezávislosti klienta, zkvalitnění poskytovaných služeb, komplexní respektování etických principů péče či zavádění na akreditaci se žádný z autorů v teoretické části nezmiňuje.
43
5.2 Klientela vybrané nemocnice následné péče Jak vyplývá ze zřizovací listiny nemocnice následné péče je určena „pro osoby s chronickým onemocněním, osoby s jiným zdravotním postižením – dospělé (27-64 let), mladší seniory (65-80 let), starší seniory (nad 80 let)“.(zřizovací listina) Na základě informací z nemocničního informačního systému jsem zjistila, že je v nemocnici následné péče aktuálně hospitalizováno celkem 136 klientů, z toho 28 mužů a 108 žen. Z výše sděleného údajně je patrné, že výrazně převládá hospitalizace žen . Z toho průměrný věk mužů činí 77 let a průměrný věk žen činí 80let. Většina pacientů je přijímáno z jiných zdravotnických zařízeních, nejčastěji z ortopedických odděleních, velmi málo přicházejí klienti z domova na doporučení praktického lékaře.(nemocniční informační systém) Většina klientů je přijímána do nemocnice následné péče s hlavní diagnózou.“ fraktura krčku femoris“, druhou nejčastější diagnózou je „cévní mozková příhoda“. (nemocniční informační systém) Z vypracovaných standardů nemocnice jsem zjistila, že „Pacienti jsou do nemocnice přijímáni na základě vyplněného formuláře Návrh k přijetí doporučujícím lékařem. U klientů, kteří jsou doporučováni ze zdravotnických zařízeních výše zmiňovaný formulář vyplňuje ošetřující lékař v nemocnice. U pacientů posílaných z domova žádost vyplňuje příslušný praktický lékař. Podmínkou k přijetí je trvalé bydliště v Praze.“ ( metodický postup) „O přijetí do NNP rozhoduje komise nemocnice sestavená z primářky, vrchní sestry, sociální pracovnice a ředitelky nemocnice.“( metodický postup) Oceňuji, že o přijetí do nemocnice rozhoduje komise, tvořená ze skupiny lidí různých profesí, neboť takto je minimalizováno riziko upřednostňování některých klientů a snižováno riziko úplatků. Do nemocnice následné péče nemohou být přijímáni „lidé, kteří nerespektují pravidla daná „Nemocničním řádem“, narušují společné soužití, alkoholikům a osobám drogově závislým, osobám mající diagnostikováno mentální postižení s vyjímkou stařeckých demencí.“ (standard) Dílčí výzkumný závěr: Vybrané zařízení je určeno pro dospělé klienty, nikoli pouze pro seniory, což potvrzuje také Tyl a Schneiberg (1998). Aktuální majoritní klientelu vybrané nemocnice však tvoří klienti, jejichž průměrný věk činí 78,5 let. Gruberová (1998) ve svém členění stáří toto období označuje jako „senium“. Onderková a Kalvach (2006) toto období pojmenovávají jako „vlastní stáří“. O přijetí pacientů si nemocnice rozhoduje sama pomocí sestavené komise, což potvrzuje Kalvach, Janečková, Bureš, Hegyi, Koval a Přehnal (2004), ti hovoří o paternalistickém rozhodnutí příslušného nemocničního oddělení.
44
5.3 Rozsah a služby nemocnice následné péče „ Předmětem činnosti nemocnice následné péče je poskytování následné lůžkové péče, komplexní lékařské a ošetřovatelské péče nemocným, jejichž stav vyžaduje ústavní péči za soustavného lékařského vedení, bez intenzivního sledování a poskytování specializované ambulantní péče – kardiologické ambulance, pracoviště psychologa, interní ambulance a rehabilitační oddělení“ (zřizovací listina) „Nemocnice nabízí chráněné bezbariérové prostředí a kvalitní ošetřovatelskorehabilitační vybavenost vhodnou i pro pacienty - seniory a jejich specifické potřeby.“(internetové stránky) Z internetových stánek nemocnice lze zjistit, že:“ hospitalizovaným pacientům poskytujeme komplexní léčebnou, ošetřovatelskou a rehabilitační péči včetně fyzioterapie, ergoterapie a logopedie. „( internetové stránky) Nemohu souhlasit se Zavázalovou (2001), neboť NNP neposkytuje paliativní služby. Komplex služeb a činností, který je v nemocnici následné péče nabízen a poskytován: Ambulantní péče Jak jsem se již zmínila výše, nemocnice neposkytuje pouze pobytovou péči, ale také disponuje s interní, kardiologickou a psychologickou ambulancí.(pozorování 5.5.08 ) Zdravotní a ošetřovatelská péče „Zdravotní péče v NNP je poskytována ve smyslu § 11, §12 zákona č. 20/1966 Sb., ve znění p.p.“ (směrnice) Psychologická péče Psychologická péče je zajištěna klinickým psychologem, který má v téže nemocnici i ambulantní část. Psychologické vyšetření a následnou práci s klientem provádí psycholog přímo u lůžka nemocného ( pozorování 5.5.2008 a 6.5.2008) O psychologické péči se nezmiňuje nikdo z autorů v teoretické části. Logopedická péče V metodickém postupu nemocnice uvádí, že :„ V kompetenci logopeda je odborná diagnostika narušené komunikační schopnosti, stanovení terapeutických cílů a plánů..“ (metodický postup) O poskytované logopedické péči v NNP se nezmiňuje nikdo z autorů v teoretické části. Fyzioterapie „ Fyzioterapie u pacienta je zahájena dle indikací lékaře NNP, který tento požadavek zapisuje na předtištěný formulář Rehabilitační záznam – fyzioterapeut. (metodický postup) Mezi cíle rehabilitace NNP si vytyčila: „ vrátit pacienta do domácího prostředí, do života v optimálním zdravotním stavu, maximálně soběstačného se schopností žít kvalitní nezávislý život“. (informační leták)
45
Tyto cíle potvrzuje Zahradnická (2005), ale také i Gruberová (1998), která chápe rehabilitaci jako proces pomocí postiženému člověku k jeho návratu do plnohodnotného života. Ergoterapie „ Ergoterapie je zahajována na základě indikace lékaře NNP (metodický pokyn). „ Cílem ergoterapie je dosažení maximální možné soběstačnosti a nezávislosti klientů a zvýšení kvality jejich života.“(informační leták) Ergoterapie „provádí nácvik všedních denních činností – soběstačnosti v nemocničním, ambulantním a domácím prostředí a zácvik rodinných příslušníků.“ (informační leták) Topinková, Neuwirth (1995) se taktéž shodují, že se především zaměřuje na nácvik sebeobslužných výkonů a instrumentálních všedních činností. Sociální péče „Cílem sociální služby v NNP je umožnit pacientům návrat do jejich přirozeného prostředí, poskytnou potřebné informace a dle možností konkrétní pomoc.“ (metodický postup) Jak potvrzuje Zákon 108/2007 napomáhá osobám zajistiti jejich fyzickou a psychickou soběstačnost s cílem umožnit jim v nejvyšší možné míře zapojení do běžného života společnosti. „Od konce roku 2007 poskytuje nemocnice i celoroční sociálně zdravotní ubytovací služby ( dle § 52) v maximálním rozsahu 8 lůžek ( pouze klientům, kteří mají trvalé bydliště v Praze).“( standard) „ Nemocnice je zapsána do registru poskytovatelů sociálních služeb s platností od r. 2007 s kapacitou 8 lůžek .“ (směrnice) Tato poskytovaná služba se opírá o §52 jež poskytuje pobytové služby osobám, které již nevyžadují ústavní zdravotní péči, ale vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nejsou schopny se obejít bez pomoci jiné fyzické osoby a nemohou být proto propuštěny ze zdravotnického zařízení. „ S uživatelem sociální služby uzavře NNP Smlouvu o poskytování sociální služby“. (směrnice) Což Matoušek a Koldinská (2007) popisují jako kontrakt mezi poskytovatelem a uživatelem.
1x za 14 dní do NNP dochází pedikérka( informační leták ), 1 x měsíčně dochází notářka z městského úřadu, která provádí ověřování podpisů na plné moci.(informační leták) Co se týče rozsahu služeb NNP jsou formulovány v tzv. „Denním režimu“(viz. příloha č. 4). Tento režim je pro lepší informovanost a orientaci klientů a návštěv vyvěšen na všech odděleních nemocnice společně s domácím řádem. „ Délka pobytu a hospitalizace pacientů v NNP není stanovena a upravena závaznou právní normou. Jediným měřítkem je doléčení nebo stabilizace zdravotního stavu pacienta.“ (směrnice)
46
V tomto případě nemohu souhlasit s Matouškem (2003), který říká, že zařízení pro poskytování intenzivní doléčovací a rehabilitační péče by nemělo přesáhnou 3 měsíce. Dílčí výzkumný závěr: Gruberová (1998) chápe náplň činnosti NNP v poskytování režimové léčebné péče, zaměřené především na rehabilitaci a zlepšení soběstačnosti, což se potvrdilo. Nemocnice má rozmanitý komplex služeb. Nad rámec, jež uvádí teorie, poskytuje služby psychologické a logopedické, neposkytuje služby paliativní. Také vítám zřízení pobytových sociálních služeb ( dle § 52), byť ve velmi malém počtu.
5.4 Sociální práce v nemocnici následné péče „Sociální pracovník musí splňovat zákon č. 96/2004, §10 odbornou způsobilost k výkonu povolání zdravotně-sociálního pracovníka.“ (příkaz ředitele) Z výkonu povolání zdravotně sociálního pracovníka vyplývá nutná znalost diagnóz a jejich odraz v sociální oblasti, což potvrzuje i Severová (2005) . Sociální pracovník NNP má platné „ Osvědčení k výkonu zdravotnického povolání bez odborného dohled v oboru zdravotně sociální pracovník“ vydaném Ministerstvem zdravotnictví ČR.(Osvědčení o výkonu zdravotnického povolání) Koldinská (2007) považuje za velmi vhodný tento zákon 96 /2004, který stanovuje předpoklady pro výkon povolání sociálního pracovníka a umožňuje tak zachování určité úrovně kvality sociálních pracovníků. Sociální práci v NNP zajišťuje zdravotně sociální pracovník.(standard) Matoušek (2007) se však zmiňuje, že ve zdravotnictví pracují zdravotně sociální pracovníci a sociální pracovníci. „Úsek sociální pracovnice poskytuje pomoc všem pacientům NNP, kteří se pro nepříznivý zdravotní stav nebo špatné sociální zázemí dostali do situace, kterou nejsou schopni sami řešit.“ (intranet) „Sociální pracovnice provádí vstupní sociální šetření a po celou dobu hospitalizace pacienta pravidelně aktualizuje sociální situaci nemocného“ (náplň práce), což potvrzuje tvrzení Svatošové (2005), jež chápe roli sociálního pracovníka zaměřující se na konkrétní sociální situaci konkrétní osoby. To, že sociální pracovník provádí sociální šetření, potvrzuje tvrzení Holmerové, Juráškové, Zikmundové (2003), že sociální pracovník zjišťuje stav sociálního prostředí pacienta, rodiny a její funkčnosti Sociální pracovník provádí:“sociální vizitu s lékařem podle zdravotně sociálního záznamu a před propuštěním z nemocnice zajistí veškeré náležitosti související s propuštěním ( vždy po konzultaci s ošetřujícím lékařem a ve spolupráci s příslušnou vedoucí sestrou)“. (náplň práce) „Spolupracuje s přijímací ambulancí, s vedoucí sestrou NNP a s vedoucími sestrami jednotlivých stanic, v zájmu pacientů spolupracuje s psychologem, fyzioterapeutkami,
47
logopedkou, ergoterapeutkami“ ( náplň práce). Tuto spolupráci chápe Severová jako vnitřní tým.
Práce sociální pracovnice ( dle časového rozvrhu) spočívá v : - „pohovor s rodinou o řešení sociální budoucnosti 1,2 – 3 hod - jednání s rodinou při propuštění pacienta domů či do sociálního zařízení 1/2hod -
jednání s ředitelem a rodinou pacienta ( když se rodina brání) 1/2 – 3/4 hod“(náplň práce) Tady se potvrdilo dle tvrzení Janečkové (2005), že jedním z tlakem sociální práce se seniory je, když se rodina o rizikového pacienta nechce, nemůže nebo neumí pečovat a brání se propuštění. - „v průběhu hospitalizace jednání s pacientem ohledně různého vyřizování sociálních služeb a pomoci, edukace 1/4 - 1 hod - sepsání žádosti do domova seniorů s pacientem 1/2- 1 hod - písemné odeslání žádosti do domova seniorů 10 min – 1/4 hod - sepsání žádosti o příspěvek na péči + vysvětlení 1/2 – 1 hod - žádost o ID 1/2- 2 hod - telefonické urgence 5 min- 10 min“ (náplň práce) Z konkrétních činností vyplývá i tvrzení Svatošové (2005), že sociální pracovník musí mít přehled o dostupnosti vhodných služeb pro podporu nemocných a jejich rodin, musí vědět co nabízí státní i nestátní sektor. I tvrzení Havránkové (2003) se potvrdilo, že případový pracovník musí dobře znát možnosti, nabídky a poslání nejrůznějších institucí poskytujících sociální služby. - „telefonické zařizování (důchodů , plateb inkasa, rehabilitačních zařízení, charitativních organizací, pečovatelské služby, domácí péče..) 5-10 min Osobní jednání - městské úřady, PSSZ, pojišťovny, nemocnice 1/2 - 2 hod - písemné odpovědi nebo informace, soudům, PSSZ, městským úřadům 20 min – 1/2 hod Pohřeb pacienta- zařizování u osamělých pacientů 1 hod – 2 hod“(náplň práce) Sociální pracovník působí jako koordinátor, což potvrzuje Svatošová (2005), která chápe vnější tým, který představují zaměstnanci instituci mimo nemocnici, s kterými sociální pracovník spolupracuje.
Dílčí výzkumný závěr: Sociální pracovník kontinuálně sleduje sociální situaci po celou dobu hospitalizace klienta, což vidím jako dobré, protože situace klientů se může během pobytu v NNP změnit. Před propouštěním klienta z nemocnice zajišťuje náležitosti související s propuštěním, což potvrzuje i Janečková (2005), která se zmiňuje o tzv. návratné péči.
48
5.5 Personální složení nemocnice následné péče „Minimální počet personálního složení pracovníků nemocnice následné péče stanovuje Vyhláška Ministerstva zdravotnictví ČR č. 493/2005 Sb.“( směrnice) V nemocnici pracuje celkem 120 pracovníků, z toho 13 mužů a 107 žen. V nemocnice následné péče je zaměstnáno 24 vysokoškolsky vzdělaných pracovníků, 65 zaměstnanců se středoškolským vzděláním s maturitou, dále má organizace 28 vyučených a pouze 3 zaměstnanci jsou mají základní vzdělání. Personál nemocnice pokrývají jak interní zaměstnanci, tak externisté. Někteří pracovníci pracují na celý, jiní na zkrácený úvazek.(nemocniční informační systém) Nemocnice využívá také outsourcingu ve formě úklidových a právnických služeb.(nemocniční informační systém)
Dílčí výzkumný závěr: Skladba personálu je různorodá. Je patrné, že v péči o klienty převládají zaměstnanci – ženy. Mužů v nemocnici pracuje poměrně málo, což beru jako negativum, neboť při práci s nemocnými je více zapotřebí muž, který unese větší fyzickou, ale i psychickou „zátěž“.
5.6 Zdravotnický tým „Ambulantní sestra sleduje ve spolupráci s primařkou, vrchní sestrou a sociální pracovnicí aktuální stav hospitalizovaných pacientů a současně také počet volných míst. Při přijetí pacienta ambulantní sestra informuje o přijetí ošetřujícího lékaře daného oddělení, staniční sestru daného oddělení, sociální pracovnici a pokladní.“( standard) Nemocnice má stanoveny: „ 1 x týdně, vždy v pondělí ráno porady, kterých se účastní: „ primář, všichni ošetřující lékaři, ambulantní sestra, hlavní sestra, vedoucí fyzioterapeut, logoped, psycholog, sociální pracovník a ergoterapeut a informují se vzájemně o aktuálních problémech nemocných, které se udály během předcházejícího víkendu.“( příkaz ředitele) I Novotná a Schimmerlingová (1992) potvrzují, že sociální pracovník je členem týmu zdravotníků. Severová (2005) do týmu zahrnuje lékaře, psychology, rehabilitační pracovníky, zdravotní sestry, psychiatry, terapeuty, sociální pracovníky.Toto tvrzení se jednoznačně nepotvrdilo, neboť nemocnici ve svém týmu chybí psychiatr, ale zase má navíc ve svém týmu logopeda. „Povinností primáře, ošetřujících lékařů, hlavní sestry a jednotlivých staničních sester, fyzioterapeutů, logopedky, psychologa, sociální pracovnice a ergoterapeutek je účast 1 x měsíčně na velkých vizitách, kde se řeší komplexně každý pacient, vyhodnocují se jeho potřeby, sociální prognózy event. se stanovuje termín propuštění domů nebo sociální zařízení.“ (příkaz ředitele) Velké vizity vidím jako velký přínos, neboť zde probíhá všestranná spolupráce několika více profesí najednou .
49
„ O možném propuštění pacienta z našeho zařízení komunikuje ošetřující lékař se sociální pracovnicí a sestrou, v případě propuštění do domácího léčení také s příbuznými.“ (standard) „O konkrétním termínu propuštění pacienta z nemocnice informuje staniční sestra písemnou formou ( pomocí outloocku) sociální pracovnici, pokladní, ambulantní sestru nejméně 4 dny před propuštěním.“( metodický postup)
Dílčí výzkumný závěr: Na posuzování aktuální životní situace klientů se podílí celý zdravotnický tým formou velkých vizit a porad, což pokládám za důležité. Spolupráce mezi sociálním pracovníkem a zdravotnickým personálem probíhá formou verbální, pomocí porad a vizit, ale také formou písemnou, pomocí outloocku.
50
6 Analýza životní situace klientů nemocnice následné péče a přístupy přispívající k řešení jejich nerovnováh V této části kvalitativního výzkumu jsem se zaměřila na životní situace vybraných klientů nemocnice následné péče a na odborný zásah služeb vybraného zařízení, které můžou přispět k řešení životní situace.
6.1 Vybraní klienti nemocnice následné péče Celkem jsem vedla rozhovory s devíti klienty nemocnice následné péče, z toho 3 byli muži a 6 žen. S jednou klientkou, která vzhledem ke své diagnóze a afázii, nebylo možné navázat kontakt ( pouze oční a to jen na krátkou chvíli), proto jsem s ní rozhovor neprováděla. K rozhovorům jsem si vybrala převážně ženy protože ve vybrané nemocnici následné péče tato struktura klientů převládá. Klient č. 1 Dotazovanou klientkou č. 1 je žena, které je 75 let. Do nemocnice následné péče byla přijata v prosinci 2007, na doporučení z jiného zdravotnického zařízení, z interního oddělení. Důvodem přijetí dle dokumentace bylo „zlepšení soběstačnosti a cílená rehabilitace“. (dokumentace) Klientka však vnímá jako důvod přijetí do NNP takto: „Já jsem sem přijela z důvodu zlomené ruky a jsem cukrovkářka a píchám si inzulín a s tou zlomenou rukou to nejde, nemohla jsem si píchnou inzulín ani si nic podat, když mi něco upadlo.“ Hlavní diagnóza, s kterou byla klientka přijata je „zlomenina dolního konce ulny a radia s dislokací z 12/2007.“ (dokumentace)Vedlejší diagnózy: „diabetes mellitus 2 typu, diabetická neuropatie, angiopatie, nefropatie, retinopatie,obezita 3 stupně, arteriální hypertenze, polyartroza, gonartroza 3 stupně, deprasivní porucha na terapii.(dokumentace) Klientka sama vnímá svoje zdravotní problémy takto:“Léčím se s kolenem jako s artorózou, chodila jsem na injekce, pak i na ten, na tu rázovou vlnu, která klepala a je to pro klouby i na kolena a hlavně na tu mou artrózu kolena. Mám ještě na páteři výrustky a ty mě trápí tadyhle na té bederní páteři ( klientka ukazuje záda) , mám nález a to L4 a L5 a to mám ještě zlomený 12-tý obratel. Tady v nemocnici mi sledují ty kosti“ Udivilo mě, jaký přehled o svém zdravotním stavu má tato klientka a hlavně to jak používala lékařskou terminologii, jako je „ nález L4,L5“. Klientka „dříve pracovala jako vedoucí květinové síně, nyní starobní důchodce, vdaná, bezdětná, má jednu nevlastní dcera, která žije na Šumavě. Klienta do úrazu bydlela sama, byla soběstačná, mobilní o jedné FH.Využívala pečovatelskou službu.“ (zdravotně sociální záznam)
51
Nyní se „klientka pohybuje samostatně s pomocí invalidního vozíku, je plně kontinentní, používá samostatně WC křeslo, ve stravování, hygieně a dalších běžných činnostech soběstačná s mírnou dopomocí druhé osoby.“ (zdravotně sociální záznam) Z pozorování bylo možno vyhodnotit úroveň jejich schopností: komunikuje bez velkých obtíží, je velni hovorná, ale během rozhovoru se několikrát rozpláče.(pozorování 7.5.2008) S touto klientkou byl proveden rozhovor vzhledem k její mobilitě v jídelně nemocnice, aby se mohla lépe soustředit a nebyla vyrušována a také aby bylo zachováno soukromí rozhovoru. Klient č. 2 Klientem číslo 2 je 72 –letý muž, který byl přijatý do nemocnice následné péče v dubnu 2008, na doporučení praktického lékaře, ze sociálně ošetřovatelského zařízení. Důvodem k přijetí čerpané z dokumentace bylo „ zlepšení a udržení kondice klienta“. (dokumentace) On sám jako důvod k přijetí do nemocnice následné péče chápe takto:“ Protože nemám možnost prostě v bytě existovat, to znamená, že bydlím v paneláku, záchod, koupelna pro mě nepřístupný, jednak jsou tam dost vysoký prahy no a manželka chodí do práce, což by se mi nemohla věnovat. Pro mě je byt bariérový a proto jsem tady“. Hlavní lékařská diagnóza pro přijetí byla „stav po vysoké amputaci pravé dolní končetiny pro nekrózu při při ischemické chorobě dolních končetin.“ (dokumentace) Ostatní diagnózy: „stav po orchiectomii, arteriální hypertenze, chronická obstrukční bronchpulmonární nemoc, scabies“ (dokumentace) Klient sám svůj zdravotní stav hodnotí takto:“ Teďka vobčas mě bolí ta neexistující noha v neexistujícím chodidle, prostě tady v tom pahýle, prostě křeče a na to mi paní doktorka dává prášek, ale není to nic, co bych nemohl vydžet. Prostě jinak jsem zdravý.“ Muž je starobní důchodce, „je ženatý, má dceru a syna, již 3 roky se pohybuje po různých sociálních a zdravotnických zařízeních. Terénních sociálních služeb nikdy nevyužíval.“ (zdravotně sociální záznam) Nyní je klient samostatně mobilní na invalidním vozíku, zvládá veškerou péči o svou osobu sám, kromě celkové hygieny, zde je potřeba důkladné kontroly personálu, neboť klient se velmi nerad umývá a musí se k hygieně přemlouvat někdy, je nutná i direktivní komunikace. (pozorování 7.5.2008). Toto opatření je nutné, neboť má v současnosti klient trpí svrabem. Vypozorovala jsem, že jako jeden z mála nemocných je oblečen do civilního šatstva a nikoli do pyžama. Jeho tepláky byly značně ušpiněné, košile taktéž, byl velmi cítit kouřem z cigaret.( pozorování 7.5.2008) Komunikoval velmi rozvážně, ale rozhovoru se mou se nebránil. S tímto klientem byl proveden rozhovor vzhledem k jeho mobilitě v jídelně nemocnice. Klient č. 3 Klientka číslo 3, je žena, je jí 86 let a narodila se v roce 1921.Ona sama rok svého narození nevěděla. Na dotaz kdy se narodila reagovala: „20. května, no v květnu,v květnu to bylo rok…, května mě je 86?( dotazovací otázka) tak si to vypočítejte, kdy jsem se narodila“
52
Tato klientka byla přijata do nemocnice v listopadu 2007, na doporučení jiného zdravotnického zařízení , z ortopedie. Důvodem k přijetí byla „rehabilitace a zvýšení soběstačnosti.“ (dokumentace) Jako hlavní lékařské diagnózy při přijetí byly uvedeny: „stav po pádu z 11/2007, stav po TEP coxae pro fracturu colli femoris z 11/2007, fractura radií – sádrová fixace, contusio genuum bilaterálně.“ (dokumentace) Ostatní diagnózy: „vaskulární demence typu desorientace, kognitivní deficit středně těžkého stupně, ischemická choroba srdeční chronická, areteriální hypertenze.“ (dokumentace) Klientka sama hodnotí svůj zdravotní stav takto:“Já nejsem nemocná, ale měla jsem zlomeninu tady ( ukazuje na ruku) a pak mám zlomené toto ( ukazuje na kyčel)“ Klienta i vzhledem ke svému kognitivnímu deficitu si je vědoma svého zdravotního stavu,hůře se však vyjadřuje, využívá hodně neverbální komunikace.Otázky se jí musí opakovat a cíleně upřesňovat, jinak je nechápe. Klientka je ve starobním důchodu, „je vdova, 1 syn zemřel a s dcerou , která žije mimo ČR se nestýká, do listopadu 2007 byla soběstačná s pomocí své dlouholeté přítelkyně, která zajišťovala hygienu a jídlo, pohybovala se o jedné francouzské holi,sociálních služeb nevyužívala, žila sama, v bytě I. kat.,“.( zdravotně sociální záznam) „Aktuálně je klientka imobilní, plně odkázána na celodenní ošetřovatelskou pomoc personálu, je inkontinentní, není schopná sedu, není schopná se sama obsloužit.“ (zdravotně sociální záznam) Vzhledem k úplné nepohyblivosti klientky jsem „byla nucena“ vest rozhovor na pokoji pacientů.
Klient č. 4 Klientka číslo 4 je ženy, stejně stará jako klientka číslo 3 .Byla přijata do nemocnice následné péče v lednu 2008, na doporučení jiného zdravotnického zařízení, z ortopedického odd. Důvod k přijetí dle dokumentace je „rehabilitace zlomeniny“. (dokumentace) Klientka si důvod přijetí ani své onemocnění přesně nevybavuje, charakterizuje to takto: „Léčím se tady s psychózou , nebo s čím. A mám taky cukrovku, mám ji nějakej ten rok. Ale přesný důvod proč tu jsem nevím ( smích), nevím jestli bylo něco doma, se synem nebo co…,víte syn má psychózu, ale nevím( smích).“ Z pozorování jsem zjistila, že si je vědoma , že některé informace si vybavuje nepřesně a snaží se je zakrývat smíchem. Hlavní diagnózy při přijetí: „zlomenina krčku kosti stehenní z 1/2008“ ( dokumentace)Ostatní diagnózy:“ hypertenze, stav po ablaci pravé mammy, kognitivní deficit, diabetes mellitus druhého typu“ (dokumentace) Klientka“ dříve listonoška, nyní starobní důchodce, je vdova, má dvě dcery, které jsou taktéž ve starobním důchodu a jednoho syna, který je v plném invalidním důchodu pro neléčenou paranoidní schizofrenii a s kterým bydlí ve společné domácnosti. Do úrazu v 1/2008 byla klientka soběstačná. Měla zavedenou pečovatelskou službu - donášku obědů, která po měsíci musela být zrušena, z důvodu agresivity a nebezpečnosti schizofrenního syna.“ ( zdravotně sociální záznam) Toho času je „klientka mobilní s rámem pod dohledem druhé osoby“ (dokumentace), tuto skutečnost si však vůbec nepamatuje a klade mi otázku: „ můžu
53
chodit nebo nemůžu chodit?“, je „inkontinentní, potřebuje dohled a dopomoc při všedních denních činnostech.“ ( zdravotně sociální záznam) S toto klientkou jsem vedla rozhovor v jídelně nemocnice,neboť chodí samostatně s pomocí rámu, není však zcela orientovaná. Klient č. 5 Klientkou číslo 5 je 88-letá žena, která byla přijata do nemocnice v prosinci lednu 2008, ze zdravotnického zařízení, z interního odd. Dle dokumentace jsem zjistila, že důvod k přijetí bylo „zlepšení pohyblivosti“ ( dokumentace) s hlavní „diagnózou akutní ischemická cévní mozková příhoda“ (dokumentace), jako vedlejší diagnózy má pacientka uvedeny v dokumentaci „ diabetes mellitus na perorálních antidiabeticích, fibrilace síní.“ ( dokumentace) Svůj zdravotní stav si klientka velmi dobře uvědomuje a hodnotí jej takto:“ Mám mozkovou mrtvici a léčím se tady s nohama, s exémem nebo jak to jmenoval pan doktor. A cukrovku tady taky léčím, tady mě dávají dietu, že“. Z pozorování jsem zjistila,že má na svůj letitý věk velmi dobrou paměť a je velmi sdílná. Tato žena „je rozvedená, starobní důchodkyně, žije u své dcery, která je taktéž ve starobní důchodu a momentálně podstupuje chemoterapeutickou léčbu, vnučka je zdravotní sestra, pracuje na směny. Do iktu využívala pacientka pečovatelskou službu. Nyní je mobilní samostatně s rámem, je však inkontinentní, používá plenkové kalhotky, u lůžka je schopna si sama přesednout na WC křeslo, potřebuje spíše dohled a dopomoc při některých denních činnostech.“ ( zdravotně sociální záznam) Rozhovor byl veden v jídelně nemocnice, musel být však po chvíli přerušen, neboť byl čas oběda a klientka měla strach, aby nezmeškala oběd, proto jsme rozhovor přerušili a pokračovali v něm v klidu až po obědě. Klient č. 6. Klientce číslo 6 je 92 let, je žena, byla přijata do NNP v únoru 2008, z jiného zdravotnického zařízení , z odd. chirurgie. Z dle dokumentace lze vyčíst, že důvodem k přijetí byla „ rehabilitace pro zlomeninu.“ ( dokumentace) V průběhu rozhovoru si klientka své onemocnění uvědomuje a správně uvádí i důvod přijetí do nemocnice : „Onemocněním ani netrpím, ale dneska jsem si řekla o prášek, protože mi sesedají kosti a tak tlačej a mě to bolí. Jo a taky mám zlomený, ten krček. Proto tu jsem, proto tu rehabilituju.“ Klientka byla přijata do nemocnice s hlavní diagnózou „zlomenina krčku kosti stehenní“ ( dokumentace), mezi její vedlejší dg patří: „hypothyreoza, ischemická choroba dolních končetin.“ ( dokumentace) Rozhovor jsem prováděla s klientkou v jídelně, během přesunu z pokoje na jídelnu jsem zjistila, že má problém s obutím obuvi, mou pomoc však odmítla, asi po 5ti minutách to zvládla a měla z toho velkou radost.( pozorování 9.5.2008) Klientka je „starobní důchodce, je vdova, 4 roky žije v domově seniorů, má jednu dceru, která chodí do zaměstnání, v téže nemocnici následné péče má i imobilní sestru, s kterou však vztahy neudržuje. Do úrazu byla soběstačná, mobilní s hůlkou, měla již problémy s udržením moči, proto používala vložky pro inkontinentcí.
54
Aktuálně potřebuje lehkou dopomoc při chůzi s chodítkem, používá pleny, v rámci lůžka se obslouží, i když jí to trvá déle, pokud je to v jejích silách odmítá pomoc druhé osoby. Přesto je nutný dohled a dopomoc při některých denních činnostech.“ (zdravotně sociální záznam) Klient č. 7 Klientka číslo 7 je vdova, je jí 85 let, byla přijata do nemocnice v srpnu roku 2007, z jiného zdravotnického zařízení, z infekčního oddělení. Z dokumentace lze vyčíst, že přijetí bylo „pro zvýšení soběstačnosti a nácvik mobility“ (dokumentace). Jako hlavní diagnóza byla stanovena „kolitída s následkem imobilizačního syndromu.“ ( dokumentace) Mezi vedlejší dg. patří: „ polyartroza, hypertenze, ischemická choroba srdeční“ ( dokumentace) Své onemocnění vnímá a uvědomuje ho“ měla jsem chřipku a dlouhé těžké průjmy, jinak mi nic není“. Velmi dobře klientka hodnotí i důvod hospitalizace : „jsem tu na rozchod nohy , po těch průjmech, to je těžké, jsem slabá jako mucha.“ Klientka je „vdova, starobní důchodce, asi rok žila u své dcery, která o ni pečovala, pohybovala se pouze po bytě, v současnosti již dcera péči o svou matku nezvládne, má sama zdravotní problémy. Žádné sociální služby nikdy nevyužívala. Má dceru a syna, syn žije mimo město. ( zdravotně sociální záznam) Nyní je „ klientka odkázaná plně na péči druhé osoby, je ležící, sama se nedokáže posadit, pouze s pomocí polohovací postele s elektronickým ovládačem. Má zavedený permanentní močový katetr a plenkové kalhotky pro inkontinenci, pokud jí personál připraví, nakrájí a přinese jídlo, je schopná s pomocí lžíce ho sama sníst, je orientovaná všemi směry.“ ( dokumentace) Vzhledem k úplné imobilitě jsem musela provádět rozhovor v pokoji nemocné před dalšími třemi spolupacientkami. Klient č. 8 Klient číslo 8, je 84- letý muž a byl přijat do nemocnice následné péče na doporučení praktického lékaře z domova, v březnu 2008. Důvodem přijatí bylo „zlepšení soběstačnosti a rekondice.“ (dokumentace) Zde bych chtěla podotknout, že tento klient si velmi uvědomuje závažnost svého onemocnění, ale i celkové své situace, kterou hodnotí takto:“ Mám mrtvici, a prej mám cukrovku… stařeckou. Už jsem tady u vás potřetí, vždycky na tři měsíce. Ze začátku jsem tu byl kvůli rehabilitaci a další pobyty jsou, že mě manželka doma ne... (odmlka) neobstará a už je ze mě unavená tak mě zase dala tady sem“. Z dokumentace jsem vyčetla, že jako hlavní diagnóza k přijetí byla „cévní mozková příhoda z roku 2005“ ( dokumentace), mezi vedlejší diagnózy tohoto klienta patři: „depresivní porucha, chronická ICHS, diabetes mellitus na dietě, arteriální hypertenze“ (dokumentace) Tento klient je „ženatý, starobní důchodce, žije s manželkou, od iktu z roku 2005 špatně soběstačný, opakovaně střídány domácí pobyty s pobyty v nemocnicích. Již doma byl klient špatně mobilní s pomocí vysokého chodítka a manželky, stěží po bytě. Využíval Home Care. Má jednu dceru, v produktivním věku.“ ( zdravotně sociální záznam) Toho času je klient plně orientovaný, sed zvládá s pomocí personálu,v sedě se udrží, pohybuje se buď na invalidním vozíku ( pokud ho personál vysadí na vozík, je
55
schopen samostatně se dopravit s invalidním vozíkem před nemocnici, kde pravidelně kouří), jinak chodí s pomocí fyzioterapeutky s těží s vysokým chodítkem s podpažkami, je kontinentní, využívá jak močovou láhev, tak i Wc křeslo, při vysazování je nutná dopomoc personálu, v rámci lůžka se obslouží. (pozorování 5.5.-8.5.2008) Rozhovor veden v jídelně nemocnice,pacient sdílný,avšak smutný, velmi se těšil až si pojede zakouřit do zahrady nemocnice. Klient č. 9 Klient číslo 9 je 83 –letý muž, přijatý do nemocnice v březnu letošního roku,na doporučení jiného zdravotnického zařízení, z interního odd. Důvodem přijetí bylo zlepšení soběstačnosti po komplikované operaci baypassu ( dokumentace), mezi vedlejší diagnózy patří: „diabetes mellitus 2 typu, benigní hypoplazie prostaty, hypercholesterolémie, stav po bronchopneumonii“ (dokumentace) Klient je taktéž dobře orientován ohledně svého zdravotního stavu: „Sem se nějak zeslábl, že jsem přestal chodit, já jsem byl na operaci 4 násobného bay passu, potom už jsem chodil a pak najednou přišel oboustranný zánět plic, to je zánět průdušek( vysvětluje) a od tý doby sem byl tohle je třetí nemocnice, protože jsem ležel na K.. potý operaci, pak jsem byl na B..protože jsem tam patřil a pak mě dali sem, abych chodil, a mohl jít domů.“ Po chvíli klient dodává „jo a mám taky cukrovkou..stařeckou.“ Muž je „ svobodný, bezdětný, do operace baypassu plně soběstačný, žil sám, nejbližší příbuzná neteř a praneteř, obě žijící mimo město.( zdravotně sociální záznam) V současnosti je plně orientovaný, zvládá sed s pomocí personálu, pokud ho však personál přesune na vozík jezdí samostatně po chodbě nemocnice a to velmi pomalu, je plně kontinentní, potřebuj pomoc při přesunech na wc křeslo, v rámci lůžka se obslouží, s fyzioterapeutkou chodí v chodítku s podpažkami (ujde celou chodbu, samostatně však ne)“ (zdravotně sociální záznam) Rozhovor proveden na pokoji, neboť klient odmítl převoz na vozíku do jídelny, kde by bylo větší soukromí. Rozhovor byl tedy veden ještě před jedním spolupacientem. Ostatní spolupacienty vyvezly rodiny do nemocniční zahrady. Klient č. 10 Klientem číslo 10 je žena, 84 let přijata z jiného zdravotnického zařízení, z oddělení neurologie, v dubnu letošního roku. Důvodem přijetí byla „intenzivní rehabilitace a nácvik řeči“. (dokumentace) Byla přijata s hlavní diagnózou „akutní ischemická cévní mozková příhoda s fatickou poruchou“ ( dokumentace).Mezi vedlejší diagnózy patří : „stav po amputaci levé dolní končetiny ve stehně, chronická ischemická choroba srdeční, pokročilá gonartroza, sakrální dekubitus,plicní embolie pooperačně“ ( dokumentace) S touto klientkou nebylo možno provést rozhovor, neboť pro afázii nekomunikuje. Z pozorování jsem zjistila, že klientka je velmi spavá, po probuzení se snažila navázat oční kontakt. Když jsem na ni promluvila snažila se mě fixovat očima, není však schopná mluvit.( pozorování 4.5.2008) Klientka „dříve prodavačka, nyní starobní důchodce, je vdova, žije se svojí dcerou v rodinném domku, do postižení cévní mozkovou příhodou se pohybovala samostatně na vlastním invalidním vozíku, měla přizpůsobený rodinou bezbariérový byt
56
i vstup do domku, trpěla již inkontinencí, proto používala pleny, syn žije mimo ČR. Nevyužívala žádných sociálních služeb.( zdravotně sociální záznam) „Nyní je plně imobilní, ležící, inkontinentní, plně odkázaná na péči personálu, musí být každou hodinu polohována, krmena, přebalována, musí mít ošetřovány dekubity, dle Bártlova testu vysoce závislá.“ ( dokumentace) Dílčí výzkumný závěr: Dotazovaní klienti, jsou muži i ženy, jejich společným znakem je seniorský věk, který se pohybuje od 72 do 92 let. Z mého výzkumu se potvrdilo tvrzení, s kterým se shoduje Janečková (2005), Kalvach , Onderková (2006), ale i Kubalčíková (2006), že seniorská populace je velmi heterogenní. Všichni tito klienti potřebují v úplné, větší či menší míře pomoc personálu.Což v teoretické části popisuje Kalvach a Onderková (2006) jako seniory křehké, závislé a zcela závislé.
6.2 Životní situace vybraných klientů Dříve, než zanalyzuji jaké nerovnováhy v životní situaci lze sledovat u klientů NNP, zdůrazním některé specifické a individuální konfigurace jejich životní situace, neboť jak popisuje Zacharová (2002), dospělý se dostává každodenně do situací v nichž je jeho rovnováha s prostředím narušována, řeší komplikované problémy, někdy postrádá některou z podmínek potřebných k životu a dalšímu rozvoji. Proto v této kapitole, budu hledat prvky ( z rovin osobní, rodinné, bytové, sociální a finanční ), které mohou zapříčinit vznik nerovnováh. Osobní situace vybraných klientů Vykazují tyto prvky: všichni tito klienti trpí více nemocemi současně. Důvodem k přijetí do nemocnice bylo vždy zhoršení soběstačnosti kvůli určitému onemocnění , u klientů číslo 2 a 8 se jednalo o rekondiční pobyt. Oba tito klienti již mají stanovené diagnózy od roku 2005. Je evidentní, že jejich osobní situace je převážně sociálního charakteru než charakteru zdravotního. U klientek číslo 3 a 4 byl lékařem diagnostikován výrazný deficit v oblasti kognitivních funkcí, což vede k tomu, že potřebují celodenní dohled, nemají náhled nad svou situací, zapomínají a nepamatují si jednoduché věci. Např. Na můj dotaz klientky č. 4 Kolik je Vám let, nebyla schopna odpovědět, dlouze mlčela, pak se zasmála a povídá „ Ježišmarjá…, nevím ,omlouvám se, nevím.(4)“ Úroveň uvědomování si svého zdravotního stavu a důvodu hospitalizace jsem popsala v kapitole 6.1 Bytová situace vybraných klientů Z analýzy mi vyplynulo, že 4 klienti bydlí sami, zbylých 6 klientů s rodinnými příslušníky (partneři, děti). Většina klientů žije v bytě, jedna klienta žije v domově seniorů. Dvě klientky žijí v rodinném domě, obě mají vybudovaný bezbariérový přístup a bydlení. U klientky číslo 10, jsem informaci získala z dokumentace, pro její fatickou poruchu.
57
Klientka číslo 1 udává bariéry v bytě, které jí zabraňují k dimisi domů. Hodnotí svou bytovou situaci takto: „ Bydlím v bytě, mám tam sice záchod i koupelnu, ale jsou tam velké bariéry, jsou tam úzké dveře, přes které bych neprojela s vozíčkem, taky prahy, a proto se tam nemůžu vrátit,ale chtěla bych.“ Klient číslo 2 popisuje svou bytovou situaci takto: “Protože nemám možnost prostě v bytě existovat, to znamená, že bydlím v paneláku, záchod, koupelna pro mě nepřístupný, jednak jsou tam dost vysoký prahy no a manželka chodí do práce, což by se mi nemohla věnovat. Pro mě je byt bariérový a proto jsem tady“. Rodinná situace Rodinné situace jsou u klientů taktéž velmi různorodé a individuální. Nelze je hodnotit hromadně. Mezi vybranými klienty jsou pacienti, kteří jsou osamělí, nemají děti, nebo mají pouze vzdálené příbuzné, nebo jen přítelkyně, nebo naopak děti mají, ty však chodí do zaměstnání, či jsou také nemocné. Co se týče zájmu o vlastní osoby klientů jsou různorodé, o některé klienty jeví zájem blízká rodina, o jiné vzdálenější příbuzní, ba dokonce i sousedé. Klientka číslo 5 hodnotí svou rodinnou situaci takto:“ Víte dcera, ona si mě po tý hrůze, po tom úraze vzala do péče. Ale dcera je teď v invalidním důchodu. Měla jsem syna , zabili ho autem, jsem už dávno sama. A dcera, ta je teď nemocná, (pláč) má rakovinu, chodí na chemoterapii, je jí po tom hrozně špatně a já jí nechci přidělávat starosti, jsem ráda ,že můžu být tady u vás,že mám tady střechu nad hlavou a to mi stačí.“ Klientka č. 1 hodnotí svou situaci takto: dochází za mnou švagrová, pak za mnou dochází sousedka, ta co podepisujeme dycky šeky dole jo tam kde vydávaj peníze, to je no, no vod S..Š ová,teď už ale nechodí její manžel je po operaci kyčle, tak má svých starostí dost,pak dochází moje přítelkyně z dětství, tak ta za mnou chodí dost, teda chodila dost často ,ale teď se odstěhovala do Orlických hor. No a ta moje P…( nevlastní dcera) prosím Vás, ta žije v pohraničí v pohorský vsi, byli zamnou všeho všudy 2 x, ten její manžel mě vždycky jen telefonem zavolá co je novýho, ale já vím, že po mě chtějí jen peníze a chtěj po mě ten byt ( smích) Nejvíc často za mnou chodí sousedka, která je předsedkyně družstva a já jí vždycky dám 10 000 a jak se sestřička smála, ona mi dá dvě vody a jde .“( smích) Sociální a finanční situace V rovině finanční situace je patrné, že jejich společným prvkem je, že jsou všichni pobiratelé důchodu. Klienti číslo 1, 2 ,4, 6, 7 a 8 mají přiznán příspěvek na péči v různých stupních. Zbylí klienti mají zažádáno o tento příspěvek ( čerpáno z dokumentace) U klienta č. 2 je sociální situace závažnější a převládá nad zdravotní. On sám si tuto situaci uvědomuje takto: „ Já už jsem tady byl díky manželce detektívce pátrá neustále po volných místech, takže já už ovládám několik domovů důchodce, sem jsem byl poslán z domova důchodců poač mi byl zjištěný vysoký tlak. ..(odmlčí se) rok
58
2005 až dosud jsem po nějakých neustálých potůlkách po 2 až 3 měsících po těhle zařízeních.“ Podobnou situaci, která je taktéž více sociální než zdravotní si jí je vědom i klient číslo 8: „Už jsem tady u vás potřetí, vždycky na tři měsíce. Ze začátku jsem tu byl kvůli rehabilitaci a další pobyty jsou, že mě manželka doma ne... ( odmlka) neobstará a už je ze mě unavená tak mě zase dala tady sem“.
Dílčí výzkumný závěr: Životní situace vybraných klientů z perspektivy osobní, bytové, rodinné, finanční a sociální, dle mého zjištění jsou velmi specifické a různorodé, což potvrzuje i Matoušek (2001), který životní situace označuje za mnohovrstevné a neopakovatelné faktory, které brání sociálnímu fungování klienta. Tyto prvky jejich sociálního fungování mohou nastolit rozkolísání rovnováhy a vzniká problém. Jak popisuje Matoušek (2001) někteří lidé jsou schopni si s problémem poradit a nastolit znovu rovnováhu sami, jiní tuto schopnost nemají a svou problémovou situaci nezvládají.
6.3. Nerovnováhy v životní situaci Jak popisuje Navrátil (2001) sociální fungování zahrnuje uspokojování potřeb jak základních, tak těch, na kterých závisí jeho uplatnění ve společnosti. Vzhledem ke spoustě nerovnováh, které mohou klienta v životě potkat jsem se zaměřila na schopnosti klienta zvládat uspokojování svých potřeb dle stupnice Maslowa. Jelikož Maslow, ale i Pichaud a Thareaueová (1998) chápou fyziologické potřeby za zcela základní, klade i NNP velký důraz na pravidelné stravování, zajištění hygieny a ošacení. Při analýze fyziologických potřeb ( zabezpečení základní hygieny, stravy, ošacení) jsem zjistila, že všichni vybraní klienti potřebují podporu svého okolí, avšak každý v různé míře a všichni tito klienti uspokojují své fyziologické potřeby s pomocí personálu.. Na dotaz v čem potřebujete pomoci?: Klient č. 1 „No, když mi něco spadne na zem pod postel, to je problém, ale já už mám zlepšovák, já tam mám tu francouzskou hůl, tak si to sní vždycky vyndám sama, snažím se být samostatná jak to jen jde. Jinak nic nepotřebuji, jenom když nás koupou, ale ta židle jezdící ( klientka myslí hydraulický zvedák) je tak šikovná, že mě zavezou až do koupelny. Nejhůř je to s těma chodidlama, vytahovala jsem se jak já krásně natáhnu ty ponožky, ale to bylo tehdy když mě nebolely ty kolena a teď už je to problém. Já jsem se vytahovala a najednou jsem zjistila, že ji nenavlíknu“.
59
Klient č. 3 „Mě nikdo nepomáhá, to si pomáhám sama. Všechno si uklidím a obleču sama.“ (zde jsem se pro velký kognitivní deficit musela ptát velmi konkrétně, jinak klientka vše fabulovala) D:“Kdo vám pomáhá nasadit třeba tyto kalhotky?“( nutno ukázat) O: „To dělají sestry když nás třeba umejvaj, tak pak nám davaj ty kalhotky.“ D:“Najíte se sama?“ O:“Jo, ale musí mi to jídlo dát semhle, jinak se nenajím.“( ukazuje na noční stolek) Klient č. 8 „No v první řadě alfa a omega všeho je tedy ten gramofon, nemůžu jít na záchod, nedojdu. Já když chodím, tak tady s tím chodítkem, ale to musím jít se sestřičkou. Ráno hygienu zvládnu, pokud je to možný, no a několikrát tady periodicky nás koupou“. Jak jsem zjistila z pozorování ze dne 6.5.2008, bylo klientkám č. 3 a 4 ošetřujícím personálem aktivně nabízen čaj v průběhu celého dne. Což potvrzuje tvrzení Pichauda a Thareaueové (1998), že někteří starší lidé některé potřeby téměř nepociťují např. , vzácně si říkají o pití , které je důležitou potřebou. Z rozhovoru z dotazovanými klienty vyplynulo, že někteří klienti neuspokojují dostatečně potřebu soukromí a komunikace . „Vadí mi, že když jsem na záchodě , že do pokoje příjde personál a to mi jako trochu vadí, nedovedu si sednout na záchod, když příjde návštěva na pokoj, to radši trpím“( 1) „Soukromí absolutně nulový, protože nechci jim nadávat, ale to sou tupci, s kterejma jsem na pokoji hluchý, starý a blbí a dneškem přibyl další ( hovoří o nově přijatém pacientovi), který v noci vydávaj zvířecí zvuky, takže já když se probudím v noci tak si myslím, že jsem v v zoologický zahradě. ( 2) Klientovi č. 9 chybí soukromí a povídá: „Určitým způsobem mi soukromí chybí, protože já jsem byl zvyklí žít doma sám,čili nebyl jsem zvyklej žít takhle ve větším počtu.“ Tady je evidentní, že klientovi nevyhovují čtyřlůžkové pokoje, které má nemocnice k dispozici. „No, nemám si s kým popovídat, proto hledám únik tady v jídelně tady se vyskytuju od rána do večera, sem skoro nikdo nechodí, sem chodí jeden, dva na oběd, čumím na televizi a čtu si časopisy.“ (2) Zde se domnívám, že je chyba ve skladbě pacientů na pokoji, klient by jistě uvítal změnu pokoje s klienty stejné nebo podobné mentální úrovně. A proto má i problém s navázáním kontaktu se svými spolupacienty. Potřebu bezpečí všichni vybraní klienti vnímali ve smyslu, že se jim dostane potřebné pomoci ze strany personálu nemocnice. „Všechno je tady dobrý, tady ty sestřičky jsou kouzelný andělé a to je všechno rychlost a to já bych ve svém věku nezvládla, to víte tady ke všemu přídju až ke stolu, vše mi tady obstaraj, daj mi léky, daj mi jídlo, nemusím se tady o nic starat.“(5) „Jsem ráda, že mohu být tady u Vás, že mám střechu nad hlavou a to mi stačí“. (5)
60
„Když něco potřebuji, tak řeknu personálu, oni jsou vždycky ochotní“ (7) Potřebu bezpečí uspokojovali všichni klienti, tato potřeba nebyla ohrožena, Mellanová a Rozsypalová (1997) však tvrdí opak, že tato potřeba bývá výrazně ohrožena v nemoci při pobytu v nemocnici. Potřeba udržování vztahů, být členem rodiny je u všech klientů uspokojována pomocí návštěv většinou blízké rodiny. „Dcera za mnou chodí každý den a vnučka obden“(5) Nemocnice má povoleny denně návštěvy ( viz. Denní režim- příloha č. 4), což pozitivně uspokojuje potřeby udržování vztahů. Potřeba autonomie není u klientů uspokojována. Klienti svou potřebu autonomie vnímají převážně v tom, že nejsou schopni zvládnout v různé míře denní činnosti . „Když příjde sestřička z tělocviku a postaví mě tady k tomu chodítku, tak chodím, ale jinak nemůžu „(5) Klient č. 2 neuspokojuje potřebu autonomie z důvodu nemocničního řádu. „No, musím se mírnit a nemůžu chtít po nemocnici aby vzhledem k jejímu řádu, aby mě pouštěli mimo areál. No , chtěl bych prostě více svobody“ to už jsem zakusil v tý J…, tam jsme si mohl jezdit kam jsem chtěl,zajeli jsme si vždycky na jedno pivko a za hodinku jsme se vždycky vrátil“. (2) Potřeba budoucnosti, přání, seberealizace Někteří klienti, což je pochopitelné za svůj cíl si kladou zlepšení a nácvik soběstačnosti, na druhou stranu z některých odpovědí klientů vyplynulo, že již rezignovali nad svým životem, což přikládám k málo podnětům z vnějšího prostředí. Zacharová (2002) pravdivě uvádí, že nemocnému mnohdy chybí jasná představa nejbližší budoucnosti, hroutí se mu jeho dřívější představy, nemá před sebou jasný cíl. Tento její názor se potvrdil. Klientky číslo 3 a 4 s kognitivním deficitem neměli žádné cíle ani plány s budoucností, obě odpověděli stejně, že žádné cíle, plány nemají. „No můžu vám už upřimě říct, že zlepšení soběstačnosti už neočekávám, mám chromou ruku a chci už jen klid. Z domova vím, že nemohu dělat už vůbec nic, jen čekat na ten domov důchodů.“(5) O:“Já nemám žádní speciální přání , v rámci možností mám všechno“ D:“A co soběstačnost?“ O:“Myslím, že už je pozdě.“ D:“Máte nějaké plány?“ O:“Beznaděj,vzhledem k svýmu věku beznaděj a beznaděj. Nejlepší by bylo, kdyby mě vzali domů,ale to nejde, Nevím jak by to vyřešili,jedině nějakou sociální pracovnici, která by se o mě celé ty dny starala.“ (8)
61
6.3.1 Otevřená témata během rozhovoru U klientky č. 1 mě překvapilo, že se sama v průběhu rozhovoru aktivně zeptala: „Já jsem se chtěla zeptat jak jsou asi normální dveře široký? Tady se domnívá, že se klientka pořád vnitřně nevyrovnala s pocitem, že se již nemůže vrátit do svého domácího prostředí. Klienti č. 1 a 2 se rozsáhle rozpovídali o svých zdravotních problémech, které je potkali v minulosti. Je evidentní, že klienta č. 2 trápí stále ještě nedořešená protéza i přesto, že má amputovanou nohu od r. 2005 ( informace ze zdravotnické dokumentace) Zajímavé je také to, že skoro polovina klientů (5, 7, 8, 9) si sami od sebe stěžovali na kvalitu jídla. Např. klientka č. 5 si sama během mého rozhovoru, když viděla sestřičku, která zrovna roznášela pacientům obědy posteskla o špatné kvalitě jídla. „Jen mám problém s masem“( ukazuje na pohybující se sestru s obědem) D: „A co je to za problém?“ O: „Je strašně tvrdé maso a já mám jen jeden zub a nemůžu to maso pokousat“ D: „A sestřičky vám maso nekrájejí?“ O: „To jo, ale pořád je to tuhé.“ Aktuální potřeby, které byly uspokojovány u vybraných klientů byly fyzické potřeby, avšak z rozhovorů je evidentní, že klienti mají potřebu kvalitnějšího stravování a potřebu povídat si o svých zdravotních problémech z minulosti, což dokazuje aktivní zapojení do rozhovoru. Dílčí výzkumný závěr: Dle tvrzení Kalvacha a Onderkové (2006), že klienti jsou nakrmeni, zastláni v čistém lůžku, ale strádají ztrátou kompetencí, komunikační a senzorickou deprivací, ztrátou životní smysluplnosti se potvrdilo. Neuspokojování těchto vyšších potřeb, z důvodu nedostatečné podpory vnějšího prostředí způsobuje nerovnováhy v jejich sociálním fungování. Tvrzení Pichauda a Thareaueové (1998), že některé potřeby staří lidé téměř nepociťují, se taktéž potvrdilo, neboť 2 klientky s kognitivním deficitem vůbec nepociťovali potřebu budoucnosti.
6.4 Intervence nemocnice následné péče do životní situace klientů V této kapitole jsem se nezabývala pouze přístupem sociálního pracovníka k řešení situace klienta, jak uvádím v teoretické části, ale pokusila jsem nastínit komplexně přístupy celé nemocnice, které taktéž přispívají k řešení životních nerovnováh klientů.
62
Zdravotní a ošetřovatelské služby Jak jsem zjistila, dle zdravotních záznamů, služby zdravotních sester, lékařů a sociální pracovnice využívají všichni vybraní klienti. “Lékař u každého pacienta individuálně zjišťuje: 1. anamnézu nemocného Anamnestické údaje lékař získává jednak od nemocného - anamnéza přímá, jednak od příbuzných nebo od osob, které pacienta doprovázejí - anamnéza nepřímá.”( metodický postup) “V anamnéze zaznamenává lékař : osobní data, současné obtíže, rodinnou anamnézu, osobní anamnézu, pracovní a sociální anamnézu.”( metodický postup) 2. fyzikální vyšetření nemocného, 3. na podkladě anamnézy a fyzikálního vyšetření stanovuje diagnozu, 4.stanovuje léčebný postupu.” „Lékař stanovuje léčebný postup a dle posouzení potřeb pacienta vypisuje požadavky na odborné vyšetření pro daný obor ( logopedie, rehabilitace , ergoterapie, psychologické vyšetření..).“ ( metodický postup) U přístupu lékařské péče je evidentní, že se nezabývá pouze zdravotním stavem klienta, ale s pomocí získané anamnézy, zkoumá klienta komplexně a služby nemocnice klientům “šije na míru”, což vidím jako pozitivum. Zdravotní sestra „ošetřovatelskou anamnézu vyplňujeme u každého pacienta na základě získaných informací z rozhovoru s pacientem“ (metodický pokyn) Ošetřovatelská anamnéza obsahuje „stav vědomí, kontakt, orientaci, soběstačnost, výživa, hydrataci, vyprazdňování, spánek, kůže, dýchání, schopnost edukace, bolest“( dokumentace) Tady mi chybí komplexní posouzení životní situace klientů. Sestry nezjišťují jaká je situace klienta ze všech perspektiv, pouze z perspektivy ošetřovatelské. Domnívám se, že ošetřující personál se striktně zaměřuje na svůj ošetřovatelský obor. „Sestra na základě analýzy získaných informací oš. (anamnézy) sestavuje plán individuální ošetřovatelské péče. Do plánu zařazuje aktuální i potenciální problémy (ošetřovatelské diagnózy) pacienta, kterým je třeba věnovat pozornost z hlediska zajištění celkové kvality péče a vyloučení rizik, které by mohly zhoršit zdravotní stav pacienta.“ (metodický pokyn) Sociální služby. Jak poukazuje Musil (2004) sociální pracovník by měl rozpoznat proč a do jaké míry je sociální fungování ohroženo, což zjišťuje sociální pracovník právě sociálním šetření. „U každého nově přijatého pacienta provádí sociální pracovník sociální šetření, které zapisuje do Zdravotně sociálního záznamu. Toto šetření obsahuje: - iniciály pacienta ( jméno, příjmení, rodné číslo, pojišťovna, adresa bydliště, povolání) - odkud ( z jakého ZZ ) byl pacient doporučen - současná hospitalizace, diagnóza - kontakty na rodinné příslušníky, spolupráce s rodinou - sociální situace pacienta ( rodinné poměry, bytové poměry, finanční situace, hmotné poměry, příspěvky sociální atd.) - soběstačnost před přijetím do NNP, vč. využití kompenzačních pomůcek
63
- zjištění, zda má pacient péči pečovatelské služby, Home care, zda zažádáno o domov seniorů, či jiné zařízení apod. - zjištění orientace, mobility a soběstačnosti pacienta“(metodický pokyn) Tady se Janečková (2005) shoduje, že při hodnocení potřeb sociální intervence, že je třeba brát v úvahu funkčnost rodiny i komunity, úroveň aktivity a soběstačnosti, jeho ekonomickou situaci, dostupnost služeb, vhodnost domácího prostředí z hlediska bezpečnosti fyzické i psychické. “Informace získává sociální pracovnice jednak z dokumentace, z rozhovoru s pacientem, ale i od rodinných příslušníků a členů zdravotnického týmu.” ( metodický pokyn) I Janečková (2005) potvrzuje, že sociální pracovník při hodnocení potřeb využívá rozhovoru. Musil (2002) taktéž za rozhodující nástroj k dosahování cílů považuje vztah pracovníka a klienta a vzájemné obohacující komunikace mezi nimi Sociální pracovnice „Na základě sociálního šetření stanovuje sociální diagnózu a poté provádí vhodnou intervenci dle individuálních potřeb pacienta. „ (metodický postup) Pracovník na základě sociálního šetření odhaluje obtíže klienta, jeho možnosti, souvislosti a určuje postup řešení problému, tento přístup Musil (2004) chápe jako situační. „Péči o pacienta v oblasti sociálních potřeb plánuje společně s pacientem nebo s rodinnými příslušníky.“( metodický postup)
Nyní uvedu služby, které jsou pouze na předepsání lékaře: Služby logopedky využívá toho času klientka č. 10, logopedie je prováděna u lůžka klienty. “V kompetenci logopeda je odborná diagnostika narušené komunikační schopnosti, stanovení terapeutických cílů a plánů. Před samotným vyšetřením se logoped seznamuje s dostupnými informacemi potřebnými pro základ logopedie. Při vstupním vyšetření logoped hodnotí orientaci pacienta ( místem, časem, osobou), nonverbální projevy, spontánní řečovou produkci, tj. schopnost pacienta vést rozhovor, udržovat téma a role dialogu, udržovat oční kontakt při rozhovoru, schopnost vyjádřit své pocity a myšlenky, hodnotí informační hodnotu sdělení apod.” (metodický postup) Tady je patrné, že logoped nejprve sbírají informace o klientovi, poté stanovují diagnózu, plánují vhodný „zákrok“. Tento pohled vychází z tradice diagnostického modelu, o němž se zmiňuje Úlehla (2005) v němž platí, že nejprve je třeba zkoumat, na základě toho stanovit diagnózu a nakonec nasadit léčbu. Rehabilitační činnost probíhá dopoledne i odpoledne, buď přímo na oddělení nemocnice nebo v jejím suterénu, kde je vybodována přímo rehabilitační místnost. Tato místnost je vybavená motomedy, gymnastickými míči, posilovacími přístroji a jinými pomůckami sloužícími k posílení svalové hmoty klientů (pozorování 5.5.)
64
Všech vybraných 10 klientů tuto rehabilitaci ovšem má. Klientka č. 1 a klient č. 2 dojíždí na vozíku do suterénu, do rehabilitační místnosti a rehabilitují tam. Klienti číslo 3,4,5,6,7,8, 9, 10 rehabilitují přímo na odděleních, na pokojích, na lůžku či na chodbách nemocnice. ( pozorování 2.5.-9.5.) “Před poskytnutím fyzioterapeutické léčby se fyzioterapeut seznámí s informacemi potřebnými pro rehabilitační činnost. Seznámí se rovněž s průběhem a závěry předchozí fyzioterapeutické péče v jiném ZZ apod. Zajímá se o poruchy všech systemů ovlivňujících motoriku pacienta, kosterně svalový systém, hodnotí výsledky například operací a jiných terapeutických výkonů, hodnotí soběstačnost pacienta v různých oblastech, hybnost kloubů, svalů atd. Jde o tzv. celkové vyšetření fyzioterapeutem. Po seznámení se všemi výše uvedenými aspekty provede fyzioterapeut vlastní fyzioterapeutické vyšetření. Po získání všech důležitých a potřebných informací za spoluúčasti pacienta vyhotoví fyzioterapeut cíle a sestaví krátkodobý terapeutický plán. Tento plán je průběžně vyhodnocován a přizpůsobován měnícímu se stavu pacienta..” (metodický postup) Ergoterapeutky se věnují klientům buď ve skupinové erogterapii, která probíhá v suterénu nemocnice v simulované bytové jednotce či individuální ergoterapie přímo na pokoji klientů nebo v jídelně .( pozorování 4.5.-5.5.2008) Stejně jako rehabilitace není poskytována všem klientům, z výše vybraných klientů ji využívají pouze klientka č.1, 5 a 9 , všichni dojíždějí přímo do ergoterapeutické místnosti. (pozorování 4.5.-5.5.) “Před vyšetřením pacienta se ergoterapeut seznamuje s dostupnýmí informacemi, které jsou potřebné jako základ pro ergoterapii . Při vstupním vyšetření ergoterapeut hodnotí mobilitu pacienta, motoriku HK s ohledem na funkci úchopu. Hodnotí samostatnost pacienta v personálních i instrumentálních ADL. Orientačně vyšetřuje kognitivní funkce ve vztahu k ADL a komunikační schopnosti pacienta. Po získání všech důležitých a potřebných informací ergoterapeut stanovuje cíle a plán terapie, které jsou podkladem dalších ergoterapeutických intervencí.”(metodický postup) Tady se potvrdilo tvrzení Navrátila i Musila (2007), že při posuzování životní situace pracovníci postupují po jednotlivých krocích: příprava, zjišťování, reflexe,tvorba individuálního plánu a intervence. Ergoterapie, logopedie a fyzioterapie neposuzuje životní situace komplexně, ale pouze z perspektivy svého oboru, což přikládám tomu, že tyto služby jsou poskytovány pouze na intervenci lékaře.
Dílčí výzkumný závěr: Mým výzkumem bylo zjištěno, že intervence do životní situace klientů poskytují pracovníci na základě sběru informací o klientovi a stanovením diagnózy. Což směřuje spíše k přístupu Úlehly (2005) k standardnímu postupu indikovanému pro určité situace.
65
Situační přístup, tj. dle Musila (2004) přístup, v němž problém klienta je považován za unikátní a musí se řešit s přihlédnutím k souvislostem, s dalšími nesnázemi a možnostmi klienta, uplatňují lékařské a sociální služby, což pokládám za velké pozitivum, ale velkou časovou náročnost.
66
ZÁVĚR V diplomové práci jsem se pokusila o odpověď na hlavní výzkumnou otázku, která zní: „Jaké nerovnováhy v životní situaci lze sledovat u klientů následné zdravotní péče a jakým způsobem může přispět stávající nabídka služeb tohoto zařízení k řešení životní situace klientů?“ Pro nalezení odpovědi na tuto otázku mi pomohl teoretický koncept práce, která je věnována vymezením cílové skupiny, pojmy jako je životní situace, sociální fungování s nímž také úzce souvisí lidské potřeby, zmiňuji se také o možných přístupech do životní situace. V poslední kapitole se věnuje vymezením léčeben dlouhodobě nemocných a nemocnicím následné péče, jejich charakteristikou, rozsahem jejich služeb a v neposlední řadě sociálními službami a specifikou sociální práce ve zdravotnickém zařízení. Z tohoto konceptu mi vyplynulo několik dílčích výzkumných otázek, které mi napomohly k zodpovězení hlavní výzkumné otázky. V metodologické části objasňuji výběr strategie zkoumání, techniky sběru dat, operacionalizaci s jejíchž pomocí jsem sestavila scénář pro rozhovor s klienty vybraného zařízení,pozorování a analýzy dokumentů. Stanovila jsem jednotku zkoumání a zjišťování. V závěru této části jsem popsala organizaci výzkumu, jehož výsledky jsem interpretovala z perspektivy teorie dílčích výzkumných otázek. Z realizovaného výzkumu vyplynulo, že daná nemocnice následné péče, je zdravotnické zařízení, které poskytuje širokou paletu služeb (nad rámec poskytuje služby logopedické a psychologické), které odpovídají zaměření zařízení na pomoc dospělým lidem jejichž stav vyžaduje ústavní péči za soustavného lékařského vedení, bez intenzivního sledování. Z výzkumu bylo zjištěno, že aktuální majoritní klientelou nemocnice následné péče jsou senioři. Mým výzkumem bylo zjištěno, že životní situace daných klientů vybrané nemocnice co do situace osobní, rodinné, bytové, sociální a finanční jsou jedinečné a individuální, avšak způsobují rozkolísání rovnováhy a tím vzniká nerovnováha v životní situaci. Při neadekvátním poskytnutí podpory, či neposkytnutí podpory vůbec ze strany vnějšího prostředí, ale i ze strany jedince, dochází při uspokojování životních potřeb ke vzniku nerovnováh, které je potřeba řešit, aby nedošlo ke strádání člověka. V případě vybraných klientů, byly zvoleny jako nástroj k řešení životní situace služby nemocnice následné péče. Nicméně mým výzkumem bylo zjištěno, že personál nemocnice reaguje spíše na potřeby nižší, hůře jsou uspokojovány potřeby vyšší, což z důvodu nedostatečné podpory způsobuje nerovnováhy klientů v jejich sociálním fungování. Přesto nabídka služeb NNP k řešení situace přispívá, neboť některé služby posuzují komplexně životní situaci klienta a následně provádí intervence „ na míru klienta“. Ovšem podpora klientů u ostatních služeb nemocnice je spíše obecná, využívá standardního postupu. Nepředchází ji vždy kompletní analýza klientovi individuální situace, což vidím jako negativum, proto doporučuji: - průběžně sledovat individuální potřeby jednotlivých klientů a od nich odvíjet intervence - zaměřit se na uspokojování vyšších potřeb
67
- stimulovat klienty k aktivnějšímu řešení své životní situace - studovat životní situaci klientů ze všech perspektiv, nikoli pouze ze strany svého oboru
Poznatky získané tímto výzkumem mohou být využity vedením nemocnice ke zkvalitnění služeb. Na závěr bych chtěla zdůraznit, že výzkum prováděný mou osobou ve vybraném zařízení mohl ovlivnit výsledky výzkumu, neboť v tomto zařízení již několik let působím jako zdravotně sociální pracovník, tudíž klienti mě velmi dobře znají, řeší se mnou své problémy a starosti, tím mohl být také ovlivněn rozhovor s vybranými informanty. Chtěla bych také upozornit na fakt , že pracuji se seniory skoro 15 let, proto jsem vedla všechny rozhovory intuitivně, dle mých zkušeností z praxe a formulaci otázek jsem musela přizpůsobit aktuálním kognitivním schopnostem klientů tak, aby mnou položenou otázku pochopili.
68
Použitá literatura Citovaná a odkazovaná literatura: BALOGOVÁ, B. 2004. Vstup do dochodku jako náročna životná situácia a kvalita života seniora. Pp 196-205.SÝKOROVÁ D.,CHYTIL O. (eds.) Autonomie ve stáří: Strategie jejího zachování. Ostrava: Albert. BALOGOVÁ , B. 2005. Seniori. Prešov: Akcent Print. BARLETT, H. 1970. The Common Base of Social Work Practice. Washington: National Assotiation of Social Workers. ČECHOVÁ, V., MELLANOVÁ, A., ROZSYPALOVÁ, M. 1997. Speciální psychologie. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví. ČERVENKOVÁ, A., BRUTHASOVÁ, D., PECHANOVÁ. M. 2006. Sociálně zdravotní služby poskytované klientům na ošetřovatelských odděleních domovů důchodců a v léčebnách dlouhodobě nemocných se zřetelem k jejich sociální situaci a zdravotnímu stavu. Praha: VÚPSV. ČÍŽKOVÁ, J. 1997. Poznávání duševního života člověka. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. DISMAN, M. 2007. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum. str. 285, 290. FEJFÁROVÁ, Z., POLZEROVÁ.. Z., ZAPLETALOVÁ S. 2003. Pacient v LDN a jeho rodina. Pp 36. Mění se úloha rodiny v péči o seniory. Bednář, M., Hauftová, D (eds) .Konference Olomouc. 2003. GOLDMANN, R. 2004. Vybrané kapitoly za sociálních disciplín. Olomouc: Univerzita Palackého. GRUBEROVÁ, B. 1998. Gerontologie. České Budějovice: JU ZSF: str. 7, 60. HAVRÁNKOVÁ, O. 2003. Případová práce. Pp 67-68. Metody a řízení sociální práce. Matoušek, O. Praha: Portal HENDL, J. 2005. Kvalitativní výzkum. Praha:Portal. str. 50, 193. HOLMEROVÁ, I., JURÁŠKOVÁ, B., ZIKMUNDOVÁ, K. 2003. Vybrané kapitoly z gerontologie. Praha: Česká alzheimerovská společnost. HOWE, D. 1986. Social Workers and Their Practice in Welfare Bureaucracies. Aldershot-Vermont: Gower.
69
JANEČKOVÁ, H. 2005. Sociální práce se starými lidmi. Pp 163-164. Matoušek, O. Sociální práce v praxi. Praha: Portal. JEŘÁBEK, H. 1992. Úvod do sociologického výzkumu. Praha: Karolinum, str. 27. KALVACH,Z., ONDERKOVÁ, A. 2006. Stáří. Pojetí geriatrického pacienta a jeho problémů v ošetřovatelské praxi. Praha: Galén. str. 12-13. KALVACH, Z., MIKEŠ, Z. 2004.Základní pojmy stáří, gerontologie a geriatrie. Pp 4749. Geriatrie a gerontologie. Kalvach, Z., Zadák, Z. , Jirák, R., Zavázalová, H., Sucharda, P. a kol. (eds.). Praha: Grada. KALVACH, Z., JANEČKOVÁ, H., BUREŠ, I., HEGYI L., KOVAL, Š., PŘEHNAL, J. 2004.“Dlouhodobá ústavní a sociální péče. Pp 494-501 .Geriatrie a gerontologie. Kalvach, Z., Zadák, Z., Jirák, R., Zavázalová, H., Sucharda,P. a kol. (eds.). Praha: Grada. KALVODA , H., ŠELEPOVÁ, P., PROBSTOVÁ, V. 2005. Hodnocení potřeb duševně nemocných. Sociální práce, č. 2: str. 78. KERN, H. a kol. 1999, Přehled psychologie. Praha: Portál.str. 56. KOPŘIVA, K. 1997. Lidský vztah jako součást profese.Praha: Potrál. KYSÍLKOVÁ., J., PAZDÍREK J. 2005. Chronicky nemocný a oddělení následné péče. Sestra . 2005. č. 2: str. 30. KOLDINSKÁ, K. 2007. Legislativní zakotvení sociálních služeb v ČR. Pp 43-48. Sociální služby. Matoušek a kol. (eds). Praha. Portál. KOZLOVÁ, L. 2005. Sociální služby. Praha: Triton. str. 25. KOVAŘÍK, J. 2003. Posuzování potřeb ohroženého dítěte. Pp 205. Metody a řízení sociální práce. Matoušek, O. (eds.)Praha: Portál. KUBALČÍKOVÁ, K. 2004. Politika sociálních služeb a podpora autonomie seniorů. Pp 221. Autonomie ve stáří - strategie jejího zachování. Sýkorová, D., Chytil O. (eds.) Ostrava:ZSF OU. KUBALČÍKOVÁ, K. 2005. Sociální služby pro seniory závislé na pomoci druhé osoby jako způsob snižování rizika sociálního vyloučení. Brno: MU FSS. KUBALČÍKOVÁ, K. 2006. Expertíza pro cílovou skupinu „ senioři“ Dostupné na:
LIPNER, M. 2000. Požadavky seniorů na kvalitu života ve stáří. Sestra. 2000, č. 1: str: 8
70
MATOUŠEK, O. a kol.. 2001. Základy sociální práce. Praha: Portál. str185, 186. MATOUŠEK, O. 2003. Slovník sociální práce. Praha. Portál: str. 157,181. MATOUŠEK, O., KOLDINSKÁ .K. 2007. Účel a definice sociálních služeb. Pp 10 in Sociální služby. Matoušek a kol. (eds)Praha. Portál. MATOUŠEK, O. 2007. Typologie sociálních služeb podle cílových skupin. Pp 100-101 Sociální služby. Matoušek a kol. (eds) Praha: Portál. MUSIL, L. 2002. Změna klienta a změna prostředí. Sociální práce. 2002, č. 2: str. 76-81 MUSIL, L. 2004. „Ráda bych Vám pomohla,ale…“: dilemata práce s klienty v organizacích. Brno: M. Zeman. NAVRÁTIL,P. 2001. Teorie a metody sociální práce. Brno:M.Zeman. str. 13 NAVRÁTIL, P. 2001. Vybrané teorie ze sociální práce. Pp 186 .Základy sociální práce. Matoušek, O. a kol.. Praha: Portál. NAVRÁTIL, P., MUSIL, L. 2007 Posouzení životní situace klienta-jak na to! Sociální práce.2007, č 1: str. 117-121. NAVRÁTIL, P. 2007. Posouzení životní situace: Úvod do problematiky. Sociální práce. 2007, č 1: str. 72-85. NOVOTNÁ, V., SCHIMMERLINGOVÁ, V. 1992. Sociální práce její vývoj a metodické postupy. Praha: Karolinum RHEINWALDOVÁ, E.1999. Novodobá péče o seniory. Praha: Grada Publishing: str. 30. PICHAUD ,C. THAREAUOVÁ, I. 1998. Soužití se staršími lidmi. Praha: Portál:str. 41. ROVNÁ, M. 2003. Nejen o taneční terapii pro seniory. Pp 81. Aktuální otázky sociální práce. Sborník příspěvků. Hradec Králové: Katedra sociální práce a sociální politiky. STUART-HAMILTON, I. 1999. Psychologie stárnutí, Praha: Portal. SEVEROVÁ , J. 2005. Sociální práce ve zdravotnickém zařízení. Sestra. 2005, č. 2: str. 27. SVATOŠOVÁ, M. 2005. Sociální práce s lidmi umírajícími v hospici. Pp 205, 206. Sociální práce v praxi. MATOUŠEK, O. Praha: Portal. SÝKOROVÁ, D. 2007. Autonomie ve stáří. Praha: Slon.
71
ŠESTÁK, J. 2004. Využitelnost modelu Domova sv. Anežky, centra sociálních služeb lidem s postižením, v jiných lokalitách regionu. České Budějovice: ZSF Diplomová práce. ŠOURKOVÁ, P., ŠUSTEROVÁ, M. 2005. Informace, kontakty a sociálně zdravotní služby pro seniory. Praha. MCSSP. TOMEŠ, I. 1996. Sociální politika teorie a mezinárodní zkušenost. Praha: Sociopress: str. 29. TOPINKOVÁ, E., NEUWIRTH, J. 1995. Geriatrie pro praktického lékaře. Praha: Grada: str. 17, 41-42. TYL, J., SCHNEIBERG, F. a kolektiv. 1998. Kapitoly ze sociální medicíny a veřejného zdravotnictví . Praha: Karolinum.str. 95-98 ÚLEHLA, I. 2005. Umění pomáhat. Praha: SLON. VOHRALÍKOVÁ, L., RABUŠIC, L. 2004. Čeští senioři včera, dnes a zítra. Brno: VÚPSV Výzkumné centrum Brno. str. 54. VOKURKA, M. 1994. Praktický slovním medicíny.Praha: Maxdorf. VONDRÁČEK, L., VONDRÁČEK, ošetřovatelské péče. Praha: GALÉN.
J.
2006.
Odpovědnost
při
poskytování
WEINFURTEROVÁ, E. 2006, Sociální práce se seniory ve zdravotnickém zařízení. Multidisciplinární péče. 2006. č. 1. Dostupné na: < http://www.mpece.com/ > ZAHRADNICKÁ, I. 2005. Při rehabilitaci nemůže být pacient pasivní. Sestra. 2005, č. 10. str: 51 ZACHAROVÁ, E. 2002. Úvod do studia zdravotnické psychologie. Ostrava: Repronis. ZAVÁZALOVÁ, H. a kol. 2001. Vybrané kapitoly za sociální gerontologie. Praha: Karolinum. ZAVÁZALOVÁ, H. a kol. 2002. Sociální lékařství a veřejné zdravotnictví. Praha: Karolinum. ZAVÁZALOVÁ, H., ZIKMUNDOVÁ, K, ZAREMBA, V. 2004.Terénní zdravotnické a sociální služby pro seniory. Pp 472. Geriatrie a gerontologie . Kalvach, Z., Zadák, Z., Jirák, R., Zavázalová, H., Sucharda, P. a kol. (eds.). Praha: Grada. ŽIŽLAVSKÝ, M. 2003. Metodologie pro SPSP. Brno:MU.
72
Ostatní zdroje: Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách Zákon č. 96/2004 Sb., o nelékařských zdravotnických povoláních Zákon č. 7/1966 Sb., o péči o zdraví lidu Sociální servis. Dostupné na: < http://www.stari.cz/ > Veřejný ochránce práv - Zpráva z návštěv léčeben dlouhodobě nemocných . Dostupné na:
73
Anotace Název diplomové práce: Sociální služby pro seniory poskytované v zařízeních následné zdravotní péče Počet slov: 22 686 ( bez poznámek pod čarou, příloh a statí) Diplomová práce se zabývá aktuálními nerovnováhami v životní situaci klientů hospitalizovaných v nemocnici následné péče a jakým způsobem služby, které poskytuje tato nemocnice přispívají k řešení nerovnováh těchto klientů. Prioritním tématem této práce je hlavní výzkumná otázka, která zní: „Jaké nerovnováhy v životní situaci lze sledovat u klientů následné zdravotní péče a jakým způsobem může přispět stávající nabídka služeb tohoto zařízení k řešení životní situace klientů?“ Práce je rozčleněna do 3 celků. Teoretická část se zabývá vymezením cílové skupiny, konceptem životní situace jejichž součástí jsou i potřeby klientů , intervencemi a službami nemocnice následné péče přispívající k řešení situace klientů. Druhou částí je metodologie, která zdůvodňuje výběr kvalitativního výzkumu, technik sběru dat, jednotkou zkoumání a zjišťování. Objasňuje operacionalizaci dílčích výzkumných otázek a popisuje organizaci samotného výzkumu včetně výběru klientů. Třetí, analytická část je rozbor a interpretace zjištěných skutečností v oblastech: charakteristiky vybrané nemocnice následné péče, aktuální charakteristiky životních situací klientů, jejich nerovnováh a intervence přispívající k řešení životních situací těchto klientů. Na základě zjištěných skutečností je v závěru zodpovězená hlavní výzkumná otázka a navržena některá doporučení.
74
Annotation The diploma work name: Social services for senior citizens offered by after treatment facilities. The number of words: 22 686 (without foot notes, enclosures and essay) The diploma work is focused on life imbalances of clients hospitalized in after treatment facilities and how offered services help to solve the imbalances of these clients. The main research question is: Which life imbalances may be observed at clients of after treatment facilities and how current services offered by these facilities help to solve life situations of clients. The diploma work is divided into 3 parts. The theoretical part describes who are services focused on, concept life situation including needs of clients, interventions and services offered by this facility, which help to solve difficult life situations of clients. The second part is methodology where are given reasons for chosen qualitative research, the data collection technique, unit for researching and recognition. Makes clear operationalisation of specific research questions and describes how the research was managed including choosing the clients. The third, analytical part is to analyse and interpret the findings in these areas: the characteristics of chosen after treatment facility, current characteristics of life situations of the clients, their life imbalances and services to help them to solve their difficult life situation. The main research question is answered at the end of the work. There are also recommended some suggestions based on my findings.
75
Jmenný rejstřík Balogová 15,16,19,69,76 Barlett 11,12,88,69,76 Bureš 26,27,44,70,76,93 Bruthasová 17, 69,76, Čížková 14,15,16, 69,76, Čechová 18,61,69,76,89 Červenková 17, 69,76, Disman 37,38,40,41, 69,76, Fejfárová 26,69,76, Goldmann 8, 69,76, Gruberová 7,8,25,26,28,43,44,46,47,29, 69,76,87,90,92,93, Havránková 22,48, 69,76,89 Hegyi 26,27,44,70,76,93 Hendl 38,39,40,69,76 Holmerová 25,36,43,47, 69,76,91,92 Howe 24,69,76 Janečková 8,9,20,24,26,27,34,35,36,44,48,57, 64,70,76,87,89,90,91,93 Jeřábek 38,70,76 Jurášková 36,47,91,76,69 Kalvach 7,8,9,15,16,17,26,27,35,44,57,62,70,72,76,87,88,93,94 Kalvoda 14,70,76 Kern 8,16,17,70,76 Kopřiva 12,70,76 Koldinská 29,30,31,33,46,47,70,71,76 Koval 26,27,44,52,70,76,93 Kovařík 14,15,16,70,76 Kozlová 19,30,32,33,70,76 Kubalčíková 1,3,9,10,11,30,57,70,76,87,93 Kysílková 26,70,76 Lipner 8,70,76 Matoušek8,11,12,13,14,15,16,19,20,25,26,27,28,29,30,33,35,38,39,43,46,47,59,69,70,7 1,76,88,92,93,94 Mellanová 18,61, 69,76,89 Mikeš 7,8,70,76 Musil 11,12,13,19,20,21,22,23,24,63,64,65,66,71,76,89,90,94 Navrátil 12,13,14,19,22,23,24,59,65,71,76,88,90 Novotná 34,49,71,76 Neuwirth 8,27,29,46,72,76 Rabušic 8,72,76 Rheinwaldová 19,20,71,76,89 Rovná 17,18,71,76 Rozsypalová 18, 61,69,76,89 Onderková 7,9,15,16,17,44,57,62,70,76,87,88,93,94 Pazdírek 26,70,76
76
Pichaud 14,15,16,17,59,60,62,71,77,89,94 Pechanová 17,69,77 Probstová 14,70,77 Přehnal 26,27,44,70,77,93 Polzerová 26,69,77 Schimmerlingová 34,49,71,77 Schneiberg 26,27,44,72,77,90,93 Stuart-Hamilton 8,9,71,77 Severová 33,34,35,47,48,49,71,77,91 Svatošová 34,35,47,48,71,77,91 Sýkorová 9,77,69,70,71 Šelepová 14,70,77 Šesták 30,72,77 Šourková 25,29,43,72,77,92 Šusterová 25,29,43,72,77,92 Thareauová 14,15,16,17,59,60,62,71,77,89,94 Tomeš 7,12,30,72,77 Topinková 8,27,29,46,72,77 Tyl 26,27,44,72,77,90,93 Úlehla 24,64,65,72,77,90,94 Vohralíková 8,72,77 Vokurka 27,72,77 Vondráček 28,72,77 Weinfurterová 9,34,72,77 Zahradnická 28,46,72,77 Zacharová 11,18,57,61,72,77,88,89 Zapletalová 26,69,77 Zaremba 26,72,77 Zavázalová 26,27,28,43,45,70,72,77,90,92 Zikmundová 26,36,47,69,72,77,91 Žižlavský 38 39 40 72 77
77
Věcný rejstřík Deficit 9,10,14,20,21,53,57,60,61,62,78,94 Ergoterapie 28,29,43,45,46,48,49,63,65, 78,86,90 Geriatrie 8,15,17,25,35,70,72,78,88 Interakce 11,12,13,14,78 Intervence 4,5,11,12,13,19,20,21,22,23, 62,64,65,67,74, 78,85,88,89,90,94,95 Metodika výzkumu 4,37,78 Národní asociace sociálních pracovníků 13,78 Organizace výzkumu 4,41,78 Reflexe 12,23,65,78,88,90 Paliativní péče 9,29,78,90 Procedurální přístup 23,78,90 Případový pracovník 22,78,89 Přístupy4,5,6,14,17,19,20,21,22,23,24,27,35,36,38,51,57,62,63,64,65,66,67,78,82,89,90 ,94 Sběr dat 37,78 Situační přístup 23,24,66,78,90,94 Svízelná situace 11,78 Strategie výzkumu 4,37,78 Zákon 108/2006 19,31,32,33,73,78 Zákon 96/2004 33,47,73,78 Zákon 7/1966 28,73,78 Zdravotní stav 8,9,18,27,34,35,47,52,53,54,63,78,90 Zdravotní péče 1,6,8,13,15,17,28,33,34,37,42,45,46,67,74,78,87,88,90,91,94 Zdravotnictví 4,6,9,11,25,29,30,33,35,47,49,69,72,78,91
78
Přílohy Příloha č.1 – Operacionalizace Příloha č. 2 – Scénář rozhovorů Příloha č.3 - Osnova kazuistiky Příloha č. 4- Denní režim
79
Příloha č.1 - Operacionalizace otázka č. 1 Dílčí otázka:
výzkumná Pro jakou skupinu klientů jsou služby vybraného zařízení
poskytovány?
Operacionalizovaná otázka:
Jaké jsou podmínky pro přijetí do NNP? Existují kontraindikace pro přijetí klienta do NNP? Kdo rozhoduje o přijetí do NNP? Odkud klienti do NNP přicházejí? Technika sběru dat:: Dokumenty+ pozorování
Dílčí výzkumná Jaké je aktuální složení klientů vybraného zařízení? otázka: Operacionalizovaná Pro jakou věkovou skupinu klientů je NNP určena? otázka: Jaké typy klientů jsou do NNP přijímáni? Jaká aktuální demografická skupina klientů převládá? Technika sběru dat: Dokumenty
Dílčí výzkumná Jaký je statut vybraného zařízení? otázka: Operacionalizovaná Jaké postavení dle interních dokumentů má nemocnice? otázka: Technika sběru dat: Dokumenty
Dílčí výzkumná Jaké jsou cíle a poslání vybraného zařízení? otázka: Operacionalizovaná otázka: O co NNP usiluje-jaké si klade cíle? Co je hlavním smyslem NNP? Má vybrané zařízení cíle a poslání formulovány a kde? Technika sběru dat: Dokumenty+pozorování Dílčí otázka:
výzkumná Jakými službami a v jakém rozsahu poskytuje vybrané
zařízení pomoc svým klientům?
Operacionalizovaná otázka:
Jaké služby v současnosti poskytuje nemocnice následné péče? V jaké jaké míře poskytuje NNP služby svým klientům? Má vybrané zařízení v dokumentech stanoveny, které služby poskytuje?
Technika sběru dat:
Dokumenty+ pozorování
Dílčí otázka:
výzkumná V čem spočívá činnost sociálního pracovníka při řešení
Operacionalizovaná
životní situace klientů vybraného zařízení? Co je hlavní náplní sociálního pracovníka NNP?
80
otázka:
Má NNP činnosti sociálního pracovníka stanoveny někde v dokumentech či v zákoně?
Technika sběru dat:
dokumenty
Dílčí výzkumná Jaká je role sociálního pracovníka? otázka: Operacionalizovaná Jakou úlohu má sociální pracovník v NNP? otázka: Je tato úloha stanovena někde v dokumentech? Technika sběru dat:
dokumenty
Dílčí výzkumná Jaké je personální složení pracovníků? otázka: Operacionalizovaná Jaká je struktura zaměstnanců? otázka: Je složení a počet stanoven v nějakém dokumentu nebo je dán za zákona? Technika sběru dat: dokumenty Dílčí výzkumná Kdo se podílí na posuzování životní situace? otázka: Operacionalizovaná Kdo všechno z personálu NNP posuzuje životní situaci klienta? otázka: Technika sběru dat: dokumenty Dílčí otázka:
výzkumná Zda a jak probíhá spolupráce mezi sociálním pracovníkem
a zdravotnickým personálem?
Operacionalizovaná otázka:
Technika sběru dat:
Existuje v NNP spolupráce mezi sociálním pracovníkem a zdravotnickým personálem? Je sociální pracovník členem zdravotnického týmu? Je tato spolupráce stanovena v dokumentech NNP? dokumenty
Dílčí otázka:
zařízení?
výzkumná Jaké jsou charakteristiky životní situace klientů daného
Operacionalizovaná otázka:
Technika sběru dat:
Jaký je věk, pohlaví, rodinný stav klienta? Jakým onemocněním klient trpí? Trpí uživatel polymorbiditou? Jaké jsou funkční schopnosti a soběstačnost klienta? Jaké jsou kognitivní schopnosti klienta? Jaké jsou sociální vztahy klienta? Jaké má klient rodinné a sociální zázemí? Rozhovor +dokumenty+ pozorování
Dílčí výzkumná Jaký typ nerovnováh v ŽS lze u klientů zachytit? otázka: Operacionalizovaná Jaký stupeň postižení klientů NNP? otázka: Jaká je osobní situace klienta? Jaké jsou rodinné a bytové poměry klienta? Jaká je finanční situace klienta? Technika sběru dat: Rozhovor +dokumenty+ pozorování
81
Dílčí výzkumná Jaké jsou potřeby klientů ve vybraném zařízení? otázka: Operacionalizovaná otázka: V jaké míře klient uspokojuje péči o svou osobou? V jaké míře klient uspokojuje péči o svou psychiku ? V jaké míře klient uspokojuje rozhodnutí sama za sebe? V jaké míře klient uspokojuje potřebu cílů ? Technika sběru dat:
Rozhovor +dokumenty+pozorování
Dílčí otázka:
uplatňovány?
výzkumná Jaké přístupy k řešení nerovnováh klientů jsou
Operacionalizovaná otázka: Technika sběru dat:
Jaké odborné zásahy personálu pomáhají řešit nerovnováhy klientů? Dokumenty+rozhovor
82
Příloha č. 2 – Scénář rozhovorů 1. Kolik je Vám let? Kdy jste se narodil/a? 2. Jaký je Váš rodinný stav? Jste vdova, vdovec, svobodná/ý nebo rozvedená/é? 3. Máte nějaké zdravotní problémy? Léčíte se s nějakým onemocněním? 4.Jakými onemocněními trpíte? Trápí Vás více nemocí najednou? A jsou dlouhodobého charakteru? 5. Povězte mi něco o sobě - Jaká je Vaše bytová situace ? Žijete sám nebo s další osobou ve společné domácnosti? Bydlíte v bytě nebo v RD? 6. Jaká je Vaše rodinná situace? Máte manžela/ manželku? Máte děti a kolik? Bydlíte sám nebo z někým z rodiny? Kdo za Vámi dochází do nemocnice a jak často? Stýkáte se se svými příbuznými, jak často za vámi docházejí na návštěvy? 7. Jaká je Vaše sociální a finanční situace? Chodíte ještě do zaměstnání? Máte pravidelný finanční přísun peněz? 8.V čem potřebujete pomoc druhých a jak často? Co nezvládnete, co naopak zvládnete sam/a? Jak často tuto činnost využíváte? 9. Myslíte si ,že je o vás dobře postaráno? Máte dostatek, jídla, odpočinku, Je respektováno Vaše soukromí? 10. Kdo všechno Vám pomáhá s péčí o svou osobu? Kdo Vám tady pomáhá,rodina, přátelé, personál..?Je něco s čím si neumíte poradit? 11.Z jakého důvodu si myslíte,že jste byl přijat do NNP? V čem si myslíte,že by Vám měla NNP pomoci? Co očekáváte od nemocnice následné péče? 12.Máte kolem sebe dostatek lidí,s kterými si můžete popovídat a na které se můžete obrátit při řešení nějakého problému? Na koho se můžete kdykoliv obrátit?
13.Jak si představujete svoji budoucnost?Zdokonalil/a jste se v něčem? Máte nějaké plány do budoucna?
83
13.Jakých aktivit se v NNP účastníte? Jak jsou pro vás tyto aktivity důležité?V čem Vám pomáhají? 14.Máte nějaké přání?Co byste potřeboval tady v nemocnici ještě zdokonalit, vylepšit? Existuje něco, co Vám v nemocnici chybí?
84
Příloha č. 3 - Osnova kazuistiky Klientka (klient) č. ….,pohlaví……věk……, přijata z … hospitalizována v nemocnici následné péče od ……..s diagnózou….., vedlejší diagnózy…., důvod k přijetí do nemocnice……hlavní lékařská diagnóza…, vedlejší diagnóza……, rodinný stav…, rodinná situace…, bytová situace… soběstačnost před přijetím do NNP…, aktuální soběstačnost…
TERÉNNÍ POZNÁMKY Poznámky k zúčastněnému pozorování • •
Nemocniční prostředí Projevované emoce klientů
Analýza dokumentů Osobní spisy klientů: • Zdravotní dokumentace • Ošetřovatelská dokumentace • Sociálně zdravotní záznam • Individuální plány klientů • Návrh k přijetí do nemocnice následné péče Materiály zařízení: ( směrnice, metodiky, standardy, internetové stránky nemocnice, intranet, nemocniční informační systém, příkazy ředitele, informační letáky) • Charakteristika zařízení • Vymezení cílové skupiny • Druhy a rozsah nabízených služeb • Personální struktura • Intervence
85
Příloha č. 4- Denní režim 6,30 zahájení denního provozu, odběry biologického materiálu 7,00-9,00 hygiena pacientů, příprava a podávání snídaně, rozdávání léků 9,00-11,30 vizita, konziliární vyšetření, rehabilitace, ergoterapie, logopedie, psychologické vyšetření, sociální šetření 11,30-12,30 příprava a podání oběda, rozdávání léků 12,30-14,00 hygiena pacientů, rehabilitace, ergoterapie, logopedie, 14,00-16,00 pohovory rodinných příslušníků se sociální pracovnicí, s ošetřujícími lékaři 14,00-18,00 návštěvy 17,00-17,30 příprava a podávání večeře 17,30-19,00 hygiena nemocných, rozdávání léků 22,00-6,30 noční klid ( dokumenty NNP Denní režim)
86
Stať Úvod Základním cílem této diplomové práce je nalézt odpověď na tuto výzkumnou otázku, která zní: „Jaké nerovnováhy v životní situaci lze sledovat u klientů následné zdravotní péče a jakým způsobem může přispět stávající nabídka služeb tohoto zařízení k řešení životní situace klientů?“ V teoretické části jsem vymezila na základě literatury základní pojmy a odvodila dílčí výzkumné otázky. V metodologické části jsem objasnila strategii kvalitativního výzkumu. V analytické části jsme interpretovala poznatky, které byly zjištěny výzkumem a zhodnotila je v dílčích výzkumných závěrech. V závěru jsme odpověděla na hlavní výzkumnou otázku.
1 Teoretické vymezení pojmů Pojem stáří Vzhledem k tomu, že existuje mnoho teorií o vymezení hranic stářím, stává se jeho přesné definování a určení začátku a konce problematickým. Kalvach a Onderková (2006) uvádí, že v hospodářsky vyspělých zemích se obvykle za počátek kalendářního stáří považuje věk 65 let. Často se však o věku 65-74, někdy dokonce 65-79 let hovoří jen jako o počínajícím stáří a hranice vlastního stáří se posouvá do věku 75-80 let. Za dlouhověkost považují Kalvach a Onderková (2006) věk 90 a více let, i zde však dochází k posunu až k hranici 100 let. Gruberová (1998, s. 7) rozděluje stáří na, cituji:„ podle návrhu WHO z r. 1980 se za stáří označuje věk od 60 let výše. Období od 60-74 se označuje jako ranné stářísenescence, 75-89 let se označuje jako vlastní stáří- senium, 90 let a výše se označuje jako dlouhověkost“.
Stáří jako sociální událost Kalvach i Onderková (2006) stejně jako Janečková zdůrazňují funkční různorodost seniorů a heterogenitu seniorské populace. Kategorizují seniory na: zdatné(fit), nezávislé, křehké (frail) seniory, závislé seniory, zcela závislé, umírající. Kubalčíková (2006) se zmiňuje o heterogenitě seniorské populace a kategorizuje překážky pro sociální fungování, jež mohou vznikat z důvodů: o Dysfunkce biologické složky o Dysfunkce psychické složky o Dysfunkce sociální složky
87
o Kombinací těchto jednotlivých složek funkčního potenciálu o Dysfunkcí všech zmíněných složek současně
Životní situace a sociální fungování Každý jedinec podle Zacharové (2002) je v neustálé interakci s prostředím. Život je v podstatě stálá adaptace na měnící se podmínky, trvající od narození až do smrti. Dítě, ale i dospělí se dostává každodenně do situací v nichž je jeho dynamická rovnováha s prostředím narušována, prožívá zklamání, řeší komplikované problémy, někdy postrádá některou z podmínek potřebných k životu a dalšímu rozvoji. „Navrátil chápe životní situaci jako specifickou, individuální konfiguraci. Tento termín označuje za prvé mnohovrstevnost a naopak neopakovatelnost faktorů, které brání, nebo naopak usnadňují sociální fungování jednotlivého klienta nebo specifické kategorie klientů. Za druhé termín „životní situace“ vymezuje vlastní předmět intervence sociálního pracovníka. Reflexe životní situace klienta ( nebo kategorie klientů)je prvním a nezbytným krokem k volbě takových cílů a metod intervence, které mohou přispět ke změně životní situace klienta, posílit jeho schopnost zvládat požadavky prostředí a přispět tak k obnovení nebo udržení jeho sociálního fungování.“ (Matoušek, 2001, s.
186 ) Jak popisuje Navrátil (2001), který vyhází ze slovníku sociální práce, jenž říká, že sociální fungování přispívá k naplnění rolí člověka ve společnosti, ve vztahu k lidem v bezprostředním sociálním okolí i ve vztahu k sobě samému. Toto fungování zahrnuje uspokojování potřeb jak základních, tak těch, na kterých závisí jeho uplatnění ve společnosti. Pojem sociální fungování je mnohoznačný a může se interpretovat různým způsobem. např. Barlettová (1970) vymezila pojem sociální fungování jako interakci, které probíhají mezi požadavky prostředí a lidmi.
Lidské potřeby Vzhledem k tomu, že lidské potřeby a sociální fungování spolu úzce souvisí, zmíním se o jedné z nejvýznamnějších a nejzákladnějších klasifikací je hierarchický systém potřeb dle amerického psychologa A. H. Maslowa, který rozčlenil základní lidské potřeby do pěti kategorií : fyziologické potřeby, potřeba bezpečí, sociální potřeby, potřeba autonomie, potřeba seberealizace, sebeuplatnění Kalvach a Onderková (2006) v souvislosti se zdravotní péčí o geriatrické pacienty se shodují v teorii lidských potřeb s již výše zmiňovaným Maslowem. Navíc oba autoři zdůrazňují, že k závažným pochybením a k nízké kvalitě péče dochází při omezení zájmu pečujících osob ( zdravotníků i laiků) převážně, ba výlučně na základní biologické potřeby. Klienti takové péče jsou nakrmeni, zastláni v čistém lůžku, ale strádají ztrátou kompetencí, komunikační a senzorickou deprivací, ztrátou životní smysluplnosti.
88
Autoři poukazují na důležitost kvalitu života, která s naplněním vyšších životních potřeb.
souvisí především
Dle Pichauda a Thareauové (1998) některé potřeby starší lidé téměř nepociťují.
Potřeby nemocného člověka Dle Čechové, Mellanové, Rozsypalové (1997) může být v průběhu nemoci kterákoliv z lidských potřeb narušena či ohrožena. Potřeba jistoty, bezpečí, bývá ohrožena výrazně v nemoci zejména u dětí při pobytu v nemocnici. Ale i dospělý člověk pociťuje nepříjemně přerušení kontaktů s rodinou, nepříznivě prožívá, chybí-li mu informace o rodině, o dětech, zejména není – li možnost alespoň telefonického spojení nebo nejsou-li povoleny návštěvy. Potřebou podnětu a činnosti, zdůrazňuje Zacharová (2002), že nemocný člověk v nemocnici je více či méně omezen v různých činnostech, především v pohybu. Mezi další důležité potřeby řadí Zacharová (2002) potřebu realizace krátkodobých a dlouhodobých cílů. Nemocnému mnohdy chybí jasná představa nejbližší budoucnosti, hroutí se mu jeho dřívější představy, nemá před sebou jasný cíl.
Intervence do životní situace „ Intervencí je myšlen takový zásah personálu, který pomůže vyřešit problém obyvatele a umožní dosáhnou stanoveného cíle“.(Rheinwaldová, 1999, str. 30) Při hodnocení potřeby sociální intervence je třeba brát v úvahu funkčnost rodiny i komunity, úroveň aktivity a soběstačnosti klienta, jeho ekonomickou situaci klienta, dostupnost služeb, vhodnost domácího prostředí z hlediska bezpečnosti fyzické i psychické. Sociální pracovník k hodnocení potřeb obvykle využívá rozhovoru se starým člověkem a vlastního pozorování jeho chování a jeho prostředí. (Janečková 2005) Musil (2004) poukazuje na sociálního pracovníka, který má dva úkoly. Měl by rozpoznat proč a do jaké míry je sociální fungování člověka ohroženo některou ze zmíněných nerovnováh a v návaznosti na to mu pomoci získat, obnovit nebo udržet jeho sociální fungování. Pomoc sociálního pracovníka přitom spočívá v poskytnutí impulsu k takové změně klienta nebo prostředí, která posílí rovnováhu mezi tím, co prostředí od klienta očekává a tím, co je klient schopen zvládnout. Musil (2/2002) se zmiňuje o terapeutickém paradigmatu jež zdůrazňuje změnu klienta. Zastánci tohoto přístupu se snaží zvládání požadavků prostředí klienty podporovat zejména posilováním jejich duševního zdraví, vnitřní rovnováhy, rozvoje a uskutečnění osobnosti. Za rozhodující nástroj dosahování těchto cílů v rámci terapeutického paradigmatu Musil (2/2002) považuje vztah pracovníka a klienta a vzájemně obohacující komunikace mezi nimi. Případový pracovník musí dobře znát možnosti, nabídky a poslání nejrůznějších institucí poskytujících sociální služby, stejně jako způsoby, jak s nimi komunikovat a jak na ně odkazovat klienty. ( Havránková, 2003)
89
Přístupy k řešení životní situace klienta Navrátil s Musilem (1/2007) chápou posouzení životní situace jako výchozí činnost na níž navazují další aktivity sociálních pracovníků. Sociálním pracovníkům doporučují, aby při posuzování životní situace svých klientů postupovali po jednotlivých krocích: příprava, zjišťování, reflexe, tvorba individuálního plánu a provedení intervence. Procedurální přístup Musil (2004) popisuje jako přístup řadového pracovníka, který chápe problém klienta jako impuls, na který je třeba reagovat předem daným způsobem. Naproti tomu situační přístup dle vyjádření Musila (2004) vede pracovníka k tomu, aby problém klienta posoudil jako součást jeho životní situace a na základě takto získaných poznatků sám navrhl vhodné řešení. Musil (2004) považuje v tomto přístupu problémy každého klienta za unikátní a soudí, že problém, se kterým klient přichází, je možné řešit s přihlédnutím k jeho souvislostem s dalšími nesnázemi a možnostmi situace klienta. Úlehla (2005) vychází z tradice diagnostického modelu, v němž platí, že nejprve je třeba zkoumat, na základě toho stanovit diagnózu a nakonec nasadit léčbu. Tedy (vy)šetření-diagnóza-zákrok. Janečková (2001) říká, že sociální pracovník je starším pacientům k dispozici, aby jim pomohl hledat řešení svízelné životní situace a podpořil pacienta i jeho rodinu v jejich rozhodování. Jako důležitý nástroj sociálního pracovníka v individuální práci s klientem považuje Janečková (2001) rozhovor.
Léčebny dlouhodobě nemocných a nemocnice následné péče Gruberová (1998) charakterizuje léčebny dlouhodobě nemocných jako specializovaná zdravotnická zařízení pro léčení nemocných se stanovenou diagnózou a nutností dlouhodobé lékařské či ošetřovatelské péče a rehabilitace. Hlavní náplní činnosti léčeben dlouhodobě nemocných Gruberová (1998) uvádí soustavnou režimovou léčebnou péče, zaměřenou především na rehabilitaci a zlepšení soběstačnosti hospitalizovaných nemocných Cílem dlouhodobé péče dle Zavázalové (2001) je stabilizovat zdravotní stav nemocného a omezit co nejvíce následky onemocnění a jejich vliv na kvalitu života nemocného. Převládá zde péče ošetřovatelská, paliativní a rehabilitační. Tyl a Schneiberg (1998) hovoří o dlouhodobé péče jako zdravotně sociální ( respektive sociálně zdravotní) a týká se převážně nikoli však výlučně starých občanů.
Rozsah poskytovaných služeb Zdravotní péče, ošetřovatelská péče, rehabilitace , ergoterapie, sociální péče, paliativní péče
90
Služby sociální péče napomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost s cílem umožnit jim v nejvyšší možné míře zapojení do běžného života společnosti, a v případech, kdy toto vylučuje jejich stav zajistit jim důstojné prostředí a zacházení.
Sociální služby poskytované ve zdravotnickém zařízení Dle §52 ve zdravotnických zařízeních ústavní péče se poskytují pobytové sociální služby osobám, které již nevyžadují ústavní zdravotní péči, ale vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nejsou schopny se obejít bez pomoci jiné fyzické osoby a nemohou být proto propuštěny za zdravotnického zařízení ústavní péče do doby, než je jim zabezpečena pomoc osobou blízkou nebo jinou fyzickou osobou nebo zajištěno poskytování terénních nebo ambulantních sociálních služeb anebo pobytových sociálních služeb v zařízeních sociálních služeb.
Specifika sociální práce v nemocnici Severová (2005) poukazuje na to, že sociální práce ve zdravotnictví se v mnoha aspektech odlišuje od tzv. sociální práce terénní. K jejím specifikům uvádí Severová (2005) zejména znalost diagnóz a jejich odraz v sociální oblasti Svatošová (2005) chápe roli sociálního pracovníka, která se zaměřuje na konkrétní sociální situaci o konkrétní osoby. Musí mít přehled o dostupnosti vhodných služeb pro podporu terminálně nemocných a jejich rodin, musí vědět co nabízí státní i nestátní sektor. Janečková(2005) se také zmiňuje o tzv. návratné péči, kdy sociální pracovník je součástí členem týmu, který hodnotí do jakých podmínek se bude pacient z nemocnice vracet I Holmerová, Jurášková, Zikmundová (2003) poukazují na fakt, že sociální pracovník zjišťuje stav sociálního prostředí pacienta, rodiny a její funkčnosti, další sociální kontakty, navrhuje služby, které umožní pacientovi co nejdéle setrvat v domácím prostředí. Svatošová (2005) se zmiňuje o sociálním pracovníkovi jako o plnohodnotném členu týmu zařízení, který spolupracuje při zvládání psychosociálních problémů, účastní se porad o klientech a rodinách, spolupracuje s dobrovolníky a stážisty, případně superviduje jejich činnost, účastní se vzdělávacích a osvětových akcí, účastní se výzkumu. “Vnitřní tým“ chápe Severová (2005) jako tým pracovníků v nemocnici, kteří na řešení situace pacienta spolupracují. Sociální pracovník v určitých případech celý tým propojuje a působí jako koordinátor. „Vnější tým“ chápe Severová (2005) jako tým představující zaměstnance institucí mimo nemocnici, se kterými sociální pracovník v nemocnici spolupracuje, aby vyřešil situaci klienta.
91
2 Pojetí výzkumu Cílem výzkumu bylo nalézt odpověď na základní výzkumnou otázku. Pro výzkum jsem si zvolila kvalitativní strategii, která také vyplývá z povahy dílčích výzkumných otázek. Nejprve jsem provedla operacionalizaci dílčích výzkumných otázek, na jejichž podkladě jsem vytvořila otázky pro scénář rozhovoru, pozorování a studium dokumentů. Jednotkou zkoumání byl subjekt, v mém případě to byla vybraná nemocnice následné péče.Jednotkou zjišťování byli vybraní klienti tohoto zařízení. Ke zjišťování dat jsem se rozhodla použít polostandardizovaný rozhovor. Při zúčastněném pozorování jsem se soustředila na nemocniční prostředí, ve kterém je péče klientům poskytována, především na denní řád a harmonogram v nemocnici následné péče, na schopnosti, potřeby a emoce pacientů. Informace získané z rozhovoru i z pozorování jsem doplnila analýzou dokumentů. Zkoumání jsem prováděla ve zdravotnickém zařízení v měsících duben až květen 2008. Rozhovory s klienty vybraného zařízení jsem zaznamenávala pomocí diktafonu, abych je mohla poté přepsat do písemné podoby. Při zúčastněném pozorování jsem si především všímala emocí během rozhovorů s klienty, také jsem si všímala vnitřního prostředí a vnějšího prostředí nemocnice. Analýzu dokumentů jsem zaznamenávala formou terénních poznámek. Do výzkumu bylo zahrnuto celkem 10 osob, z toho tři muži a sedm žen. Délky pobytu v nemocnici následné péče se u každého respondenta lišily. Se všemi dotazovanými byl veden polostandardizovaný rozhovor. Délka rozhovoru s každým respondentem byla individuální a rozvíjela se od otevřenosti a verbálním zdatnostem dotazovaného o dané problematice hovořit. Při svém výběru informantů, jsem si záměrně vybrala ty jedince, o kterých vím, že jejich životní situace je tíživá.
3 Vyhodnocení Charakteristika vybrané nemocnice následné péče Vybrané zařízení má statut nemocnice následné péče a je zdravotnickým zařízením. Toto moje zjištění potvrzuje Matoušek (2003), Šourková, Šusterová(2005), ale i Gruberová (1998). Vybraná nemocnice následné péče své cíle deklaruje v poskytování a zajišťování komplexní léčebné, ošetřovatelské a rehabilitační péči, která je zajišťována na uspokojování potřeb celé osobnosti klienta. S těmito cíli se shoduje Zavázalová (2001), Holmerová a kol. (2003) i Gruberová (1998). O ostatních cílech, které má vytyčené vybrané zařízení, jako je budování nezávislosti klienta, zkvalitnění poskytovaných služeb, komplexní respektování
92
etických principů péče či zavádění na akreditaci se žádný z autorů v teoretické části nezmiňuje. Vybrané zařízení je určeno pro dospělé klienty, nikoli pouze pro seniory, což potvrzuje také Tyl a Schneiberg (1998). Aktuální majoritní klientelu vybrané nemocnice však tvoří klienti, jejichž průměrný věk činí 78,5 let. Gruberová (1998) ve svém členění stáří toto období označuje jako „senium“. Onderková a Kalvach (2006) toto období pojmenovávají jako „vlastní stáří“. O přijetí pacientů si nemocnice rozhoduje sama pomocí sestavené komise, což potvrzuje Kalvach, Janečková, Bureš, Hegyi, Koval a Přehnal (2004), ti hovoří o paternalistickém rozhodnutí příslušného nemocničního oddělení. Gruberová (1998) chápe náplň činnosti NNP v poskytování režimové léčebné péče, zaměřené především na rehabilitaci a zlepšení soběstačnosti, což se potvrdilo. Nemocnice má rozmanitý komplex služeb. Nad rámec, jež uvádí teorie, poskytuje služby psychologické a logopedické, neposkytuje služby paliativní. Také vítám zřízení pobytových sociálních služeb ( dle § 52), byť ve velmi malém počtu. Sociální pracovník kontinuálně sleduje sociální situaci po celou dobu hospitalizace klienta, což vidím jako dobré, protože situace klientů se může během pobytu v NNP změnit. Před propouštěním klienta z nemocnice zajišťuje náležitosti související s propuštěním, což potvrzuje i Janečková (2005), která se zmiňuje o tzv. návratné péči. Skladba personálu je různorodá. Je patrné, že v péči o klienty převládají zaměstnanci – ženy. Mužů v nemocnici pracuje poměrně málo, což beru jako negativum, neboť při práci s nemocnými je více zapotřebí muž, který unese větší fyzickou, ale i psychickou „zátěž“. Na posuzování aktuální životní situace klientů se podílí celý zdravotnický tým formou velkých vizit a porad, což pokládám za důležité. Spolupráce mezi sociálním pracovníkem a zdravotnickým personálem probíhá formou verbální, pomocí porad a vizit, ale také formou písemnou, pomocí outlocku.
Životní situace klientů nemocnice následné péče Dotazovaní klienti, jsou muži i ženy, jejich společným znakem je seniorský věk, který se pohybuje od 72 do 92 let. Z mého výzkumu se potvrdilo tvrzení, s kterým se shoduje Janečková (2005), Kalvach , Onderková (2006), ale i Kubalčíková (2006), že seniorská populace je velmi heterogenní. Všichni tito klienti potřebují v úplné, větší či menší míře pomoc personálu.Což v teoretické části popisuje Kalvach a Onderková (2006) jako seniory křehké, závislé a zcela závislé. Životní situace vybraných klientů z perspektivy osobní, bytové, rodinné, finanční a sociální, dle mého zjištění jsou velmi specifické a různorodé, což potvrzuje i Matoušek (2001), který životní situace označuje za mnohovrstevné a neopakovatelné faktory, které brání sociálnímu fungování klienta.
93
Tyto prvky jejich sociálního fungování mohou nastolit rozkolísání rovnováhy a vzniká problém. Jak popisuje Matoušek (2001) někteří lidé jsou schopni si s problémem poradit a nastolit znovu rovnováhu sami, jiní tuto schopnost nemají a svou problémovou situaci nezvládají. Dle tvrzení Kalvacha a Onderkové (2006), že klienti jsou nakrmeni, zastláni v čistém lůžku, ale strádají ztrátou kompetencí, komunikační a senzorickou deprivací, ztrátou životní smysluplnosti se potvrdilo. Neuspokojování těchto vyšších potřeb, z důvodu nedostatečné podpory vnějšího prostředí způsobuje nerovnováhy v jejich sociálním fungování. Tvrzení Pichauda a Thareaueové (1998), že některé potřeby staří lidé téměř nepociťují, se taktéž potvrdilo, neboť 2 klientky s kognitivním deficitem vůbec nepociťovali potřebu budoucnosti.
Intervence nemocnice následné péče Tady jsem se nezabývala pouze přístupem sociálního pracovníka k řešení situace klienta, jak uvádím v teoretické části, ale pokusila jsem nastínit komplexně přístupy celé nemocnice, které taktéž přispívají k řešení životních nerovnováh klientů. Mým výzkumem bylo zjištěno, že intervence do životní situace klientů poskytují pracovníci na základě sběru informací o klientovi a stanovením diagnózy. Což směřuje spíše k přístupu Úlehly (2005) k standardnímu postupu indikovanému pro určité situace. Situační přístup, tj. dle Musila (2004) přístup, v němž problém klienta je považován za unikátní a musí se řešit s přihlédnutím k souvislostem, s dalšími nesnázemi a možnostmi klienta, uplatňují lékařské a sociální služby, což pokládám za velké pozitivum, ale velkou časovou náročnost.
Závěr a doporučení V diplomové práci jsem se pokusila o odpověď na hlavní výzkumnou otázku, která zní: „Jaké nerovnováhy v životní situaci lze sledovat u klientů následné zdravotní péče a jakým způsobem může přispět stávající nabídka služeb tohoto zařízení k řešení životní situace klientů?“ Z realizovaného výzkumu vyplynulo, že daná nemocnice následné péče, je zdravotnické zařízení, které poskytuje širokou paletu služeb (nad rámec poskytuje služby logopedické a psychologické), které odpovídají zaměření zařízení na pomoc dospělým lidem jejichž stav vyžaduje ústavní péči za soustavného lékařského vedení, bez intenzivního sledování. Z výzkumu bylo zjištěno, že aktuální majoritní klientelou nemocnice následné péče jsou senioři. Mým výzkumem bylo zjištěno, že životní situace daných klientů vybrané nemocnice co do situace osobní, rodinné, bytové, sociální a finanční jsou jedinečné a individuální, avšak způsobují rozkolísání rovnováhy a tím vzniká nerovnováha v životní situaci. V případě vybraných klientů, byly zvoleny jako nástroj k řešení životní situace služby nemocnice následné péče.
94
Nicméně mým výzkumem bylo zjištěno, že personál nemocnice reaguje spíše na potřeby nižší, hůře jsou uspokojovány potřeby vyšší, což z důvodu nedostatečné podpory způsobuje nerovnováhy klientů v jejich sociálním fungování. Přesto nabídka služeb NNP k řešení situace přispívá, neboť některé služby posuzují komplexně životní situaci klienta a následně provádí intervence „ na míru klienta“. Ovšem podpora klientů u ostatních služeb nemocnice je spíše obecná, využívá standardního postupu. Nepředchází ji vždy kompletní analýza klientovi individuální situace, což vidím jako negativum, proto doporučuji: - průběžně sledovat individuální potřeby jednotlivých klientů a od nich odvíjet intervence - zaměřit se na uspokojování vyšších potřeb - stimulovat klienty k aktivnějšímu řešení své životní situace - studovat životní situaci klientů ze všech perspektiv, nikoli pouze ze strany svého oboru
Na závěr bych chtěla zdůraznit, že výzkum prováděný mou osobou ve vybraném zařízení mohl ovlivnit výsledky výzkumu, neboť v tomto zařízení již několik let působím jako zdravotně sociální pracovník, tudíž klienti mě velmi dobře znají, řeší se mnou své problémy a starosti, tím mohl být také ovlivněn rozhovor s vybranými informanty.
95