SBOR CÍRKVE ASD
Zlín
7
ČERVENEC 10
Úvodník Kdyţ si říkáš: „ Uţ nevím kudy dál, stále dělám ty samé chyby…“ Bůh ti říká „Urovnám Tvé stezky“. Kdyţ si říkáš: „ Je to nemoţné „! Bůh Ti říká: „ Co je u lidí nemožné, je u mě možné“. Kdyţ si říkáš: „ Cítím obrovskou samotu…“ Bůh Ti říká: „ Nikdy Tě neopustím ani nenechám napospas“. Kdyţ si říkáš: „ Nedokáţu to…“ Bůh Ti říká: „ Všechno můžeš v Kristu, který tě posílí“. Kdyţ si říkáš: „ Nezaslouţím si odpuštění…“ Bůh Ti odpovídá: „ Není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu“. Kdyţ si říkáš: „ Mám strach…“ Bůh Ti říká: „ Nestrachuj se , neboť já jsem s tebou. Posilním tě a pomohu ti“. Kdyţ si říkáš: „ Jsme na umření: „ Bůh Ti říká: „ Pojďte ke mně všichni upracovaní a obtěžkáni, a já vám dám odpočinout.“ Kdyţ si říkáš: „ Nikdo mě skutečně nemiluje..“ Bůh Ti říká: „ Miluji Tě“. Kdyţ si říkáš: „ Nevím co si dál počnu…“ Bůh Ti říká: „ Ukážu Ti cestu“. Kdyţ se ptáš: „ Jakou má pro mě Bůh přichystanou cestu… „ Bůh Ti říká: „ Můj milovaný Syn Ježíš Kristus“. A když se chceš dozvědět další věci, která Ti chce Bůh sdělit – čti bibli. Nastává doba prázdnin, dovolených, moţná i toho tepla bude víc. Toto období je plné odpočinku a nabrání nových sil. Přesto i v tomto období mnozí zůstávají sami, nikam se nechystají a vlastně je to doba jako kaţdá jiná. Přesto všichni máme mnoho společného. A to je právě ta bible. Je to dopis od Boha pro nás. Jsou tam rad, poučení, posílení, útěcha…. Kaţdý v ní hledá něco jiného, někdo si jen tak čte a rozjímá. V tomto letním čase Vám přeji, aby tento dopis, průvodce ţivota, manuál, příručka nebo chcete-li i něco jiného bylo pro vás přínosem a nezapomínali, ţe je tu pro nás . Kéţ Vás Pán Bůh chrání všude tam kde budete trávit léto a těším se s Vámi všemi po létě opět v našem sborovém společenství . převzato a P. Matula
Naši noví sourozenci V pátek 11. června 2010 jsme proţili poţehnaný podvečer. Byl pátek, a před námi sobota se slavnostní bohosluţbou Památky večeře Páně. Přesto pro dva lidi byl tento pátek ještě význačnější. A navţdy v nebi i na Zemi bude tento den pro ně novým narozením – skrze svatý křest ponořením se ve vodním hrobu. Těmi dvěma novými sourozence byli Emil Elexa a Terezka Pešatová. Moţná ţe je znáte, moţná tak moc ne a tak se v našem dnešním čísle časopisu s nimi trochu víc seznámíte, a přes jejich vyprávění poznáte jejich ţivotní cestu k Bohu a k nám do našeho společenství.
Osobní zkušenost Úvodem bych chtěla něco říci o mé rodině. Asi je důleţité zmínit, ţe jsou ateisté a na nic, co není dokazatelné nevěří. Teda aţ na mámu. Ta má ale mrtvou víru. Věří v něco, co nás řídí, ale ani neví jak to má nazvat, jestli je to Bůh, či něco jiného…Tak mi to aspoň říkala. Bydlím s rodiči v hezkém bytě na Jţních svazích. Mám tři sestry. Nejstarší uţ s námi nebydlí. Pavlínka se odstěhovala, kdyţ jí bylo 18 let. Mé dvě mladší sestry (Anička a Petruška) sdílí společně malý pokojík. Svou rodinu mám moc ráda. Někdy mi připomíná pravou italskou rodinu, protoţe je u nás vţdy hlučno. Mám to tak ráda. Někdy mi skoro kaţdodenní hádky přerůstají přes hlavu, ale kdyţ jsem sama doma a najednou je všude ticho, začne se mi stýskat po mé rušné domác-
nosti. Maminka i tatínek budou mít letos 50 let. Moc si jich váţím. Jsou oba velmi chytří, mají vysokoškolské vzdělání. Maminka učí na gymnáziu dějepis a češtinu, vlastně teď uţ jen dějepis. Tatínek je vedoucí v jedné firmě, kde zajišťuje zakázky a řídí stavby protihlukových stěn apod. Maminka a tatínek jsou velmi odlišní. Máma se stará o celou domácnost, kárá nás, vychovává a je spíše cholerický typ. Tatínek pracuje dlouho, vydělává peníze, aby nás všechny uţivil a výchovu přenechává spíše mámě. Táta je flegmatik a napůl melancholik. S námi, jako s dětmi, se moc nebaví. Prostě nekomunikuje. Ale to on neumí ani s ostatními lidmi. Je moc uzavřený. Myslím, ţe dříve takový nebyl. Dělal vrcholově atletiku a byl moc dobrý. Byl reprezentant a stát mu na jeho sport dával spoustu peněz. Má dva mladší bráchy a podle fotek z jeho mládí usuzuji, ţe si uţil spoustu legrace. V dnešní době mi připadá jakoby zklamaný ţivotem. Asi si představoval, ţe se věci budou jinak vyvíjet. Tatínek chtěl mít vţdy syna. Já jsem se narodila jako druhá. Moţná si táta udělal na chvíli syna ze mě. Bylo mi osm let, kdyţ v televizi běţel seriál ,,Xena“ a jednou jsme se ze srandy se setrou jakoţe mečovaly s vařečkami. A tehdy asi tátu napadlo, ţe budu dělat judo. Chodil do posilovny do lázní a naproti posilovny byl oddíl juda. A tak mě tam přihlásil, vţdy mě zavedl na trénink a šel posilovat a pak si mě vy-
zvedl. Po letech jsem se ho ptala: ,,Tati a jak tě vlastně napadlo, ţe mám dělat judo? Proč jsi mě tam přihlásil?“ A tehdy pokrčil rameny a trochu nejistě odpovídal. Uţ nevím, jak to přesně řekl, ale řekl mi, ţe nevěděl, do jakého sportu by mě přihlásil, protoţe jsem byla neohrabaná, neuměla jsem běhat. (Na rozdíl od mých sester-Pavlínky a Aničky, ony byly talentované na pohyb) Doteď si pamatuji, ţe jsme byli na hřišti a kdyţ jsem běţela, táta se chytal za hlavu, jakoby si říkal: ,,To je má dcera?!“ On to tak nemyslel. Jen chtěl, abych sportovala. Judo se mi stalo osudným. Začátek trénování byl velmi těţký. Nesnášela jsem ten sport. Byla jsem tam nejslabší a jedna z nejmladších. Bylo mi osm. A tréninky byly moc náročné. Bylo to i tím, ţe jsem byla při těle a na tělesnou zátěţ jsem nebyla vůbec zvyklá. Navíc judo mi přišlo jako drsný sport. Měla jsem také tvrdou trenérku. Jmenuje se Anička Skládalová. Je šestnáctinásobná mistryně republiky v ţenách a podle mě by mohla být mistryně světa, ale komunisti ji nepustili z republiky. Ale na soustředěních lehce poráţela největší soupeřky jak z Číny tak z Francie. Zkrátka má trenérka byla třída. Na mé první závody nikdy nezapomenu. Bylo mi asi 9 let. Táta se za mě strašně styděl. Všechno jsem prohrála a pořád jsem brečela. Nevěděla jsem kde mám stát a co mám dělat. Bylo to hrozné. Táta šel ven a musel si zapálil fajfku. A Anička šla za ním a řekla mu (tehdy si ještě vykali) : ,,Pane Pešat, voďte mi ji sem pravidelně na tréninky a já z ní udělám mistryni.“ A táta se uchechtl a řekl: ,, To nepůjde“ Ale vodil mě na tréninky dále. A já se zlepšovala. Přestala jsem být ubrečená. Zhubla jsem a měla jsem výbornou kondici. Na tréninku uţ jsem nebyla nejhorší. A tak uţ jsem nedělala dra-
hoty, kdyţ jsem musela na trénink. A začala jsem si uvědomovat svou přednost v naší rodině. Protoţe přes všední den táta moc doma nebyl, byl dlouho v práci a jezdíval i na sluţební cesty aţ do Polska, nebo do Čech a tak byl doma vzácný. A kdyţ byly závody v judu, jel tam se mnou. Závody byly skoro kaţdý víkend. A já byla strašně šťastná, ţe budu mít celý den, nebo i dva ve společnosti s tátou. Maminka ale ráda nebyla. A já, i kdyţ jsem moc nevyhrávala, byla jsem šťastná a závody mě bavily.Brala jsem to jako výlet. Měla jsem tam kamarády a byla legrace.. Tak to trvalo několik roků. Dělala jsem judo a k tomu jsem se chvíli věnovala folklóru, hrála jsem na kytaru, také jsem závodně hrála volejbal a věnovala jsem se i atletice. Měla jsem toho moc. Ráno jsem vstala, šla jsem do školy (sportovní), měla jsem více hodin tělocviku, pak jeden trénink pak druhý trénink v judu a pak jsem byla moc unavená a šla jsem spát. A další den znova. Stále jsem se zdokonalovala v bojovém umění, tak jak mě to učila Anička a jak to chtěl táta. Uţ to bavilo i mě. Judo se začalo stávat mou rodinou. Cítila jsem se tam lépe, neţ u nás doma! A to byl asi ten problém. Svou trenérku jsem brala jako druhou mámu. Byla prostě jednička. Ve všem. Lidé ji mají moc rádi, protoţe je zvláštní. Je charismatická, upovídaná, všechno ví, kaţdého zná, prostě na ni nikdo nemá. Měla se mnou plán. Vychovávala mě. Radila, jak se mám chovat a co nemám dělat. A já ji poslouchala. Důvěřovala jsem jí. A tak je to u kaţdého sportovce. Musí důvěřovat svému trenérovi, jinak to prostě nejde. V roce 2005 jsem vyhrála mistrovství republiky. Byla jsem z toho překvapená a byla jsem na sebe hrdá, mé sebevědomí začalo stoupat. Nejvíce byl rád táta. Kdyţ
jsme přijeli domů, chtěl, abych se mu podepsala na břicho Od té doby jsem v republice neměla konkurenci . Táta se mnou proţíval kaţdý závod, kaţdý zápas, kaţdou mou vteřinu boje. Nikdy jsem ho tak neviděla. Naskakovaly mu ţíly jak byl nervózní. Byl na té ţíněnce se mnou. Judu moc nerozuměl a tak křičel jen třeba: ,,Terezo, máš ju“ , nebo: ,, Dýchej, ona uţ nemůţe, nemáš čas“ … To bylo velkým povzbuzením, protoţe takhle na mě nikdy nevolal. S takovým zapálením…Později uţ jsem na menší závody jezdila jen s tátou, bez trenérky. Vrátila jsem se do juda a Anička mi řekla: ,,Zase jsi první? Uţ jsi trapná“ (smích) Pak jsem vyhrála po druhé mistrovství republiky. Ani na mezinárodních závodech jsem se neztratila. Ale já tam nejezdila kvůli vítězství. Ano, měla jsem z něj radost, ale nebyl to můj cíl! Mě to jen bavilo. A asi jsem to podvědomě dělala pro tátu a pro trenérku. Měla jsem strach z neúspěchu. Táta mi dával větší cíle. Říkal: ,,Víš, já jsem se dostal na mistrovství Evropy, ale nemohl jsem tam jet kvůli nemoci. A pak jsem ztratil trenéra a svou kariéru jsem ukončil. Ale ty bys to mohla zvládnout. Chci aby ses tam aspoň dostala. To budu šťastný.“ A judo se stávalo zátěţí. Na to jsem si nevěřila. Věděla jsem, co pro to budu muset udělat. Chtěla jsem ţít a být dítě. Ale takové vysoké cíle by znamenaly vzdát se všeho a ţít jen pro judo. Anička měla dceru-Kačenku. Někdy nám vedla tréninky. Je takový všeuměl. Anička ji nutila udělat několik vysokých škol a umí i spoustu sportů (dokonce i závodně tančí), nádherně maluje, umí několik cizích jazyků...Káťa je takový renesanční typ. Jednou začala dělat reiki. Je to posílání vesmírné energie, údajně to léčí a dodává duševní pohodu a klid. Poprvé jsem se o tom dozvěděla před mistrov-
stvím republiky v roce 2005. Bylo to v Jičíně a jela jsem tam jen já, táta a trenérka. Seděli jsme v hotelu u piva (já u čaje :) ) a povídali si. Anička začala vyprávět o reiki. Ţe to Kačenka začala dělat a je to dobré, funguje to atd. Ale já s tátou jsme se jí smáli, ţe tomu věří a ţe je to hloupost. Ale Anička si stála za svým. A navrhla mi: ,,Tak napiš Kačence a uvidíš, ona ti pošle reiki a schválně, jestli to zítra poznáš.“ A tak jsem si řekla: ,,Proč ne?“ Napsala jsem Kačence a ona mi poslala reiki na dobré spaní a na celé závody. Ráno jsem vstala a taťka mě nepoznával. Vůbec jsem se nebála. Já jsem totiţ hrozný trémař a před závodem mám strašný strach. Člověk nikdy neví, co přijde. Není to jako v atletice, kdy na start vyběhneš a běţíš ve své dráze a snaţíš se o co nejlepší čas. Není to jako v gymnastice, kdy předvádím svou nacvičenou sestavu. Ne. V judu nikdy nevím, co přijde. Neznám své soupeře. Na kaţdý pohyb soupeře musím udělat protipohyb. Je to buď a nebo. Nemůţu nad ničím přemýšlet. Moţná proto, ţe nevím co přijde, je můj strach vţdy tak velký. Ale ne dnes. Dnes jsem se těšila na kaţdý zápas. Říkala jsem si: ,,Nejdu si pro vítězství, ale jdu dělat sport, který mě baví a předvedu, co jsem se naučila.“ K mému úţasu jsem si přečetla rozlosování soupeřek. Lepší los jsem mít nemohla. Kaţdý zápas byl excelentní. V jednom boji jsem si poranila palec na ruce. Moc to bolelo. Opět mi Káťa poslala reiki a bolest přestala. Vše bylo rychle zahojeno. Bylo to neuvěřitelné. A tak jsem si z Jičína odváţela radost z vítězství, ale také zvláštní zkušenost s reiki. Ţivot mi běţel dál. Ale neměla jsem ani tušení kam to vše povede. Nastoupila jsem do rychlíku, který uháněl zběsilou rychlostí aţ někam do dáli, do neznáma.
A já teď vím, ţe cílová stanice byla temno. S Káťou jsem začala navštěvovat reiki. Byl to takový klub, kde se scházeli lidé, co v reiki věřili a uměli s ním pracovat. Vedla to mistryně reiki-Deniska. Bylo to vţdy v pátek na 18:00. Chodila jsem tam a ani jsem moc na ty všechny věci nevěřila, ale hlavně jsem tam byla mezi dospělými, kteří mě brali váţně, ne jako puberťačku. Například nám Denča říkala o andělích, o různých energiích, o diamantové vodě, o mantrách, které jsme tam zpívaly, malovaly jsme mandaly a povídaly jsme si své příběhy atd. Také jsme sem tam i tahaly věštecké karty. Vţdy jsem byla překvapená, ţe vše bylo tak přesné a pravdivé. Deniska o mně nic nevěděla, nic jsem jí o sobě neříkala. A pak se na mě podívala (myslím, ţe říkala, ţe mluví s anděly), a pak o mně vše řekla. Řekla mi přesný popis mé povahy, to jaká jsem, mé zkušenosti, byla si tím tak jistá! Nechápala jsem to, vůbec.... Odcházela jsem z reiki vţdy uvolněná, často s pocitem euforie. Ale pak se vše vrátilo do starých kolejí a někdy to bylo i horší a horší. ,,Jen aby byl uţ zase pátek“ říkala jsem si. V reiki uţ jsem věřila, byla jsem přesvědčená, ţe funguje. Jednou mi přišla sms od Aničky, ve které mi sdělila, ţe mi zaplatila první stupeň reiki. (asi 1500 Kč). Byla jsem ráda a nechala jsem se zasvětit. A aniţ bych si to uvědomovala, začala jsem se měnit. Byla jsem náladová. Kdyţ jsem posílala reiki, byla jsem v euforii a pak jsem zase byla podráţděná. Na rodiče jsem byla velmi drzá. Dokonce jsem se na vlastní maminku dívala povýšeně! Často jsem přemýšlela nad tím, jak je to doopravdy s naším světem. Neuspokojila mě teorie velkého třesku, to ţe z neţivé hmoty najednou vznikla ţivá, ani to,ţe jsem snad vyvinutá opice?! Jak to tedy
je? A proč jsem tady já? Jak jsem vznikla? Je to všechno jen jedna velká náhoda, nebo jsem tady záměrně? Copak jsme v celém vesmíru sami? Nikdo o nás neví? V reiki jsme si říkali, ţe kaţdý člověk má spoustu ţivotů a v kaţdém se něčemu učí. Říkali jsme si o andělích, o archandělech, kteří tady jsou a pomáhají nám. Někteří je i vidí. A kdo stvořil ty anděly? Kde je počátek všeho? Otázek bylo více a více. Má rodina mě povaţovala ze podivína. Ale mně to nevadilo. Věděla jsem, ţe fungují věci, které mi ţádný vědec nedokáţe. A touţila jsem najít pravdu. Pravdu o tomto světě, co je a co není. Byla jsem v tom sama. Pátrala jsem, ale marně. A tak jsem se snaţila více porozumět reiki. A začaly první deprese. Judo mě přestalo bavit. Byla to uţ spíš má povinnost, neţ koníček. Nesnášela jsem jak tréninky, tak mou trenérku, která na mě byla čím dál tvrdší. V této době jsem chodila uţ na Střední zdravotnickou školu, a dělala jsem uţ jen jeden sport – judo. Jezdila jsem na soustředění i do zahraničí a času bylo stále málo. A tak, i kdyţ jsem měla v hlavě zmatek, i kdyţ jsem hledala odpovědi na mé základní filozofické otázky ţivota, nijak mě to neznepokojovalo, protoţe jsem byla cestující v rychlíku, který uháněl takovou rychlostí, ţe jsem při pohledu z okna viděla jen šmouhy. Zastávky nebyly. Měla jsem problémy i s mou váhou. V judu se závodí podle věku, ale také podle váhy. Na základní škole jsem chodila v osmé i deváté třídě do 70 kg. Měřila jsem přitom 168 cm. Ale vyrostla jsem a váhu jsem musela mít stále stejnou. Neměla jsem moc tuku. Na sportovních prohlídkách mi říkali, ţe jsem hubená. A tak jsem před závodem ,dva dny nejedla, protoţe jsem měla třeba 2kg navíc. A stupňovalo se to. Zhubla jsem, byla mně
vidět ţebra.. Za jeden den jsem snědla třeba jen rajče, nebo jablko. Aţ po závodech jsem se najedla. Vyústilo to v bulimii. Doma si všimli toho, ţe hubnu, hlavně kdyţ jsem přijela z judistického tábora a málo jsem jedla. Nechce se mi o tom moc rozepisovat. Nerada na to vzpomínám. Problémy byly všude kam jsem dohlédla. Hádala jsem se s maminkou, judo mě nebavilo, nesnášela jsem sebe a ničila mě i představa, ţe nikdo neví, jak je to doopravdy s naším světem. Trenérka si samozřejmě mého problému všimla a řekla, ţe budu chodit vyšší váhu. Tečka. A tak jsem nabrala znovu sílu. Ale v judu uţ se mi tak nedařilo. Na jednom tréninku jsem si při zápase vykloubila rameno a bolest mi nedovolila ţádný pohyb. Přestala jsem na nějaký čas s judem. A co teď? Vţdyť vše, co jsem měla, bylo judo! Tam mám všechny kamarády, to je přece má rodina! Tam jsem sama sebou. V judu si mě všichni váţí! Najednou jsem nevěděla co s časem, bylo to pro mě nové. S judem jsem skončila nadobro. Uţ jsem tam vícekrát nešla. Nyní začíná má největší deprese. Ztratila jsem většinu mých přátel, mou největší oporu-Aničku a dokonce i tátu. To mě mrzelo nejvíc. Úplně ho to sebralo. Jakmile jsem skončila s judem, byla jsem nula. Byla jsem tátovým největším zklamáním. Zhoršil se mi prospěch ve škole, rameno mě bolelo, má fyzická zdatnost prudce klesala. Vše, co jsem si kdy vysnila se rozplynulo. Vyskočila jsem z rychlíku a dopadla tvrdě na zem. Stále jsem hledala odpovědi na mé otázky. Proč mi nikdo neodpovídá? Byla jsem bezradná. Párkrát jsem ještě zašla do reiki, ale věděla jsem, ţe tam nenaleznu odpovědi. Proč jsem byla vlastně tak nešťastná? Mám rodinu, která mě miluje (věděla jsem to, ale jelikoţ se u nás doma láska nijak neprojevuje, bylo těţké tomu uvě-
řit), mám co jíst, mám co pít, chodím na střední školu, přece mám všeho dostatek! A přesto jsem měla depresi. Doma jsem byla někdy hysterická. V noci mě trápily noční můry. Zdálo se mi, ţe umírám, ţe se topím uprostřed rozbouřeného oceánu, neustále mě ve snech navštěvovaly černé bytosti a také se mi často zdálo o tornádech, které byly všude kolem. Stále jsem měla strach. Bála jsem se tmy, budoucnosti, i sebe. Nosila jsem černé, smutné oblečení. Maminka mi často vyčítala, ţe chodím jak šedá myš, ţe si mě s takovou nevezme ţádný kluk... A já začínala přemýšlet o smrti. Jak se jen mám z tohoto světa dostat? Uţ tady nechci být! A proč taky? Mám snad pro co ţít? Mám snad já nějakou budoucnost? Nikdo mě nemá rád, nikdo mě nemiluje. Nikdo neví o mých problémech. Opravdu jsem tady jen díky nějaké náhodě? Několikrát jsem si sáhla na mé zdraví. A mnohokrát jsem plánovala svůj konec. Ale příliš jsem měla ráda Petrušku, mou nejmladší sestřičku! Představila jsem si, jak se bude ptát: ,,Kde je Terezka?“ To jí přece nemůţu udělat! A taky mě mučila představa, ţe bude má maminka plakat. Viděla jsem fotku mého mrtvého těla v novinách. Zkrátka mé myšlenky byly k zatracení. Jednou na praxi jsem si v apatii vzala 2 léky, o kterých jsem věděla, ţe jsou moc silné, ţe mě uspí a moţná uţ se ani nebudu muset probouzet. Tak se stalo. Usnula jsem ještě v šatně v areálu nemocnice. Vzbudila jsem se aţ po několika hodinách na neurologii. Seděla tam maminka i tatínek. Měli o mě velký strach. Ale mně bylo vše jedno. Kdyby tady vybuchla bomba, tak je mi to jedno. Byla jsem ještě v hlubší apatii neţ před tím. Vše jsem přiznala. Maminka se rozhodla, ţe mě zavede k psychologovi, kterého znala ze školy. Dělal tam přednášky o prevenci šikany, o tom, jak se mají chovat učitelé k
ţákům apod. A tento psycholog mě navedl na správnou cestu. Byl to katolík. Poprvé jsem slyšela celou pravdu o Pánu Bohu. Dostala jsem novou naději. Tak přece existuje odpověď? Začalo mé nové pátrání. Psycholog mi zakázal chodit do reiki, to mě uklidnilo a řekl mi katolické desatero, ţe se podle něj mám řídit, šel se mnou na katolickou mši a povídal mi své zkušenosti s Pánem Bohem. Nechtěl ţádné peníze. To mě utvrdilo. A začíná boj. Dvě strany-Dobro a Zlo. Která zvítězí? Ve škole jsem se začala více kamarádit s Alenkou Pacíkovou. Byla ochotná odpovídat na mé otázky. Jednou mě také přivedla na biblickou hodinu k manţelům Mališovým. Byla jsem překvapena. Tak hodní lidé. Hned mě přijali. Dokonce mě nechali mluvit o mé temné minulosti a nic mi nevyčítali. Jen pomohli. Věděla jsem, ţe mají jinou víru neţ můj psycholog. A tak jsem chtěla vědět víc. Bůh mi do cesty také poslal Vaška. Ten mi pomohl nejvíce v mém pátrání. Řekl, ať se teď nezabývám lidmi a jejich názorem a ať si začnu sama číst Bibli. Byla jsem zmatená. Stále jsem moc nechápala stvoření. Jak to přesně bylo? Jak nás stvořil? To je opravdu ta historka o Adamovi a Evě pravdivá? A kde se vzalo to zlo? A jak je to teda s těmi anděly? Mám vůbec šanci slouţit pánu Bohu? Bude mě chtít po tom všem? Na tyto otázky jsem mohla nalézt odpovědi. Protoţe to, co jsem četla, byla pravda. Bible se stala mou učebnicí. A já si jednou na biblické hodině vedené Ríšou Medřickým uvědomila, ţe Bůh opravdu existuje, ţe příběhy z Bible dávají smysl a ţe jsou pravdivé. To byl neuvěřitelný pocit. Tak přece jen tu nejsme sami. Od tohoto okamţiku se začalo v mém ţivotě vše zlepšovat.
Nadobro jsem nechala reiki a doma jsem vyhodila vše, co mi to jen připomínalo. Aţ teď jsem pochopila, co to reiki vlastně je. Je to neskutečné, kam aţ ďábel dokáţe zajít, aby získal lidi na svou stranu. Já to poznala. Vím co dokáţe, jak je mocný. Je tak nebezpečný, ţe člověk si to dokáţe jen těţko představit. Padlí andělé si s námi hrají. Musela jsem být radikální. Vţdyť mě měl ještě před chvílí ďábel v hrsti! Byla jsem si vědoma toho boje, který se odehrával. A byla jsem si jistá tím, co chci a kdo má v mém ţivotě zvítězit. A tak jsem pro to vše dělala. Zpočátku jsem stavěla spíše na skutcích, ale moc dobrého mi to nepřinášelo. Později jsem pochopila, ţe záleţí na mém postoji, na tom, abych to myslela upřímně a pak to půjde samo. Hledala jsem především pána Boha, u kterého jsem našla pochopení a především lásku. Začala vítězit dobrá strana a mně bylo lépe. Dokonce mi bylo tak krásně, jak nikdy před tím. Aţ do jednoho dne. Alenka mi půjčila kníţku od Ellen White s názvem ,,Poslední dny“, ve které se píše o poslední době našeho Pána Jeţíše Krista. Četla jsem ji společně s Biblí a prvním svazkem Ellen White a uvědomila jsem si, co pro nás Jeţíš udělal. Pochopila jsem nicotu člověka, stydím se za nás za lidi. Jak dokáţeme být namyšlení a přitom je v nás tolik zla a všichni jsme daleko, daleko od Boţí slávy. A někteří, jako já, ještě dál neţ ostatní….Uvědomuji si tu milost, která je nám dána, zadarmo. Nic si nezaslouţíme! Udělalo to na mě velký dojem. Cítila jsem se strašně. Brečela jsem, kdyţ jsem si ty řádky četla. Říkala jsem si: ,,Měl nás raději nechat zemřít!“. Nemohla jsem to vůbec přijmout. ON, syn nejvyššího, Jeţíš, láska sama a On, ţe má za nás tak trpět? Vţdyť nic neudělal! Nedokázala jsem lidským rozumem pochopit, proč to pro nás udělal. Nemohu přece já, bez-
nadějný uboţák přijmout tak obrovskou oběť a k tomu vstoupit do nebeského království! Pak jsem si uvědomila, ţe by to Pán Jeţíš chtěl, abych ho přijala a vstoupila do nebeského království. Pokud to chci také, mohu být svědkem velkého zázraku. On to udělal pro nás. Protoţe nás miluje. Ač si to jen těţko dokáţu představit, jak velice nás miluje, vím, ţe mu za to stojím. S obrovskou pokorou se k němu modlím. Děkuji jemu a Pánu Bohu za všechno. Vím, ţe museli vynaloţit velké úsilí, abych konečně pochopila. Protoţe jejich lásku člověk nikde nevyčte. Bible nám ji dokáţe popsat, ale vím, ţe Bibli musím číst a zároveň ji proţít. S citem naslouchám slovům a pokorně srovnávám s mým ţivotem. To je ta pravda. Umírám. Umírám já, má osobnost a zvu Pána Jeţíše do mého ţivota. ,,Prosím pane, buď
tady se mnou. Ty jediný mi můţeš pomoci.“ Chci se vzdát své vůle a odevzdat ji pánu Bohu, Jeţíši. Nejde to ze dne na den. Ale kdyţ to myslím upřímně, můj pán mi pomůţe. Pomohl mi vzdát se mnoha zlozvyků, vlastností a myšlenek. Opustily mě noční můry a já mám radost ze ţivota. Za všechno vděčím Pánu Bohu. Kaţdou sobotu ve sborečku jsem moc šťastná, ţe mě lidé tak čistí a milující Boha, dokáţou přijmout mezi sebe. Je to velmi důleţité. Moţná si mnozí neuvědomují, jak moc to pro mne bylo důleţité. Tímto všem děkuji za jejich podporu, modlitby a přátelství. T. Pešatová
Z mého života Jmenuji se Emil Elexa. Narodil jsem se 18.9.1969 na východním Slovensku ve městě Roţňava. Pocházím z dělnické rodiny. Tatínek pracoval jako horník. Matka pracovala jako prodavačka a mám ještě jednoho bráchu o tři roky mladšího. Jako malý jsem hodně času trávil s babičkou na vesnici. Po skončení základní školy jsem se vyučil obráběčem kovů (soustruţník, frézař, vrtač). Po vyučení v roce 1988 na podzim jsem nastoupil základní vojenskou sluţbu. První rok jsem slouţil v Náměšti nad Oslavou jako letecký mechanik. Druhý rok jsem byl převelen na vojenský útvar do Přerova. V zimě 1989
jsem na útvaru v Přerově zastával funkci topiče. V tom samém období byl převelen z jiného útvaru voják jménem Petr Lukeš. Při společných sluţbách v kotelně s Petrem jsem se dozvídal, ţe je věřící a navštěvuje Církev adventistů sedmého dne v Přerově a v Lipníku nad Bečvou. Po nějaké době mě Petr pozval do sboru v Přerově na novoroční besídku. V té době byl místním kazatelem Karel Szkuta. S rodinou Szkutových jsem strávil hodně času. Začal jsem navštěvovat v sobotu sbor. V létě 1990 jsem skončil vojenskou sluţbu a vrátil se zpátky na Slovensko. Na Slovensku jsem navštěvo-
val sbory v Markuške a Košicích, který byl ale trochu vzdálenější. Nechal jsem se vyučovat přítomné pravdě od br. Spišiaka, který byl starší sboru v Markuške. V létě roku 1994 jsem byl na mládeţnické akci, kde na konci zazněla výzva ke křtu. Rozhodl jsme se pokřtít a spolu se mnou další tři lidi. V roce 1996 jsem se seznámil s mojí manţelkou Dášou. V listopadu 1997 jsme se vzali a začali jsme bydlet ve Zlíně. Odtud pochází moje manţelka. Manţelka byla a je nevěřící. Po svatbě jsem začal mít problém pokračovat jako věřící člověk a po velkém zápase jsem se rozhodl dne 18.9. 1998 ukončit členství v církvi. Párkrát jsem se pokoušel vrátit zpět do církve. Bylo to jak přes kore-
spondenční kurz, tak i přes kontakty známých se sboru v Lipníku nad Bečvou.. Začátkem roku 2008 jsem nakonec napsal SMS zprávu kazateli Jarku Šlosárkovi a poprosil jsem jej o schůzku. A od té doby navštěvuji sbor ve Zlíně. 11. června 2010 jsem uzavřel novou smlouvu s Pánem Bohem skrze křest. Také jsem se rozhodl dělat práci na Boţí vinici jako kniţní evangelista. Tak takto si prošel svůj ţivot aţ ke křtu náš nový bráška Emil. V pátek 11. června 2010 náš milý Emil učinil smlouvu s Bohem ve vodním hrobu a pohřbil tak své staré já a vstal k novému My. E. Elexa
Seriál Cestou do Biskupic pršelo a bylo nevlídno, což člověku na náladě mnoho nepřidá. Jakmile jsme ale vstoupili do bytu manželů Viskupových, rázem jsme byli všichni naladěni na tu správnou notu. Přijala nás laskavá a usměvavá mladší dcera manželů Koskových, Anička, vdaná Viskupová. Dali jsme za pravdu Alence Vyčánkové, která říká: „Připadám si u Viskupů jako v ráji.“ Ve vzorně čistém, upraveném bytě, plném kvetoucích orchidejí, láska dýchá z každého koutečku. V tomto prostředí od roku 2006 tráví podzim svého života bratr Leopold Kosek. Loni vil své devadesáté narozeniny a i když ho trápí mnohé zdravotní problémy, je stále „v obraze“, hlava mu slouží, li myšlenky se mu vyjadřují velmi těžce. Je už ležící, hodně pochudlý (v poslední době prý velmi málo jí), ale
mo viditelná a „hmatatelná“ láska jeho nejbližších je na něm vidět. O něm i o mamince (sestře Aničce Koskové) vypráví dcera Anička. Tatínek se narodil 5.11.1919 v Těmicích u Bzence. Byl nejmladším z 11 dětí a nikdo z jeho sourozenců uţ neţije. Maminka Anna se narodila 30.9.1909 v Lyţbicích u Třince a měla ještě dvě sestry a bratra, ten ale ve dvou letech zemřel. Moji rodiče měli svatbu v roce 1941 a začali ţít v podnájmu v malém bytě 1+1 v Moravském Písku. Starší sestra Helena se narodila v roce 1942 a já v roce 1944 a stále jsme bydleli v tom malém bytečku. A navíc, kdyţ se maminčina sestra rozvedla, přibyl k nám do minibytu na nějakou dobu i její syn Jarek. Potom jsme se teprve stěhovali do většího bytu 2+1.
Tatínek se vyučil, byl jemným mechanikem v ZPS v Malenovicích a svému povolání zůstal věrný aţ do důchodu. Kdyţ mu byl v roce 1975 přidělen byt v Malenovicích, rodiče se přestěhovali. Dlouho s nimi v Malenovicích ţila i neteř Věrka, nevlastní sestra Jarka, který s námi bydlel v Moravském Písku. Moji rodiče se vlastně neustále starali o nějaké děti. Byli velmi klidní, hodní, vlídní, pečliví a tak kromě synovce a neteře pečovali i o vnuka od maminčiny nejmladší sestry a o svoji vlastní vnučku Romanku, která u nich byla aţ do svých pěti let. Chodila v Malenovicích do mateřské školky a teprve potom se vrátila domů. A kdyţ uţ byla maminka v důchodu, často hlídala i děti sousedů. Zemřela v roce 2002, bylo jí 93 let. Tatínek ţil v Malenovicích aţ do roku 2006. Jezdila jsem za ním a pomáhala mu. V roce 2006 byl raněn mrtvicí, byl dlouhou dobu v nemocnici a protoţe uţ se nepostavil na nohy, vzala jsem si ho k nám domů do Biskupic. Má u nás svůj vlastní pokoj a v péči o tatínka mně pomáhá můj manţel. Letos na jaře měl tatínek zdravotní potíţe a v současnosti se mu velmi špatně mluví. I kdyţ je péče o leţícího člověka velmi náročná, tatínek je klidný, hodný a starám se o něho velmi ráda. Zeptala jsem se také na cestu Koskových k adventismu. Maminčina nejmladší sestra Helena bydlela v Havířově a byla adventistkou. A ve stejném domě v Malenovicích, kde bydleli moji rodiče, bydleli adventisté manţelé Límovi. Nejdříve začala s Límovými jez-
dit do sboru do Zlína maminka, potom se přidal i tatínek. Často jsem je na poboţnosti do Zlína vozívala autem. Pro křest se rozhodli v roce 1990 a křtil je kazatel Gustav Kloda. (poznámka: Podle záznamů jsme zjistili, ţe to je letos 30.6. 20 let od křtu). Rodiče pravidelně navštěvovali sobotní poboţnosti. Kdyţ pak byla maminka nemocná, alespoň k nám pak pravidelně jezdili kazatelé s Večeří Páně. Po maminčině smrti jsem tatínka na Večeři Páně vozila do sboru já. (Tatínek velmi špatně chodil, měl problémy s klouby). A i nyní, kdyţ je u nás v Biskupcích, pravidelně Večeři Páně přijímá. Návštěva u Viskupů v Biskupcích, spojená s Večeří Páně, byla velmi příjemná. Moc děkuji paní Aničce za přijetí, pohoštění a milé povídání. Po rodičích zdědila jejich klid, vlídnost a schopnost laskavé péče o druhé. Přejeme jí, aby jí Bůh dodával sílu, zdraví, žehnal jí, manželovi a celé rodině.
Novým předsedou Generální konference se stal Ted N. C. Wilson Ted N. C. Wilson, dosud místopředseda Generální konference Církve adventistů sedmého dne a syn bývalého předsedy církve, byl v pátek 25. června 2010 zvolen za předsedu světové Církve adventistů, protestantské denominace, která má po celém světe 16,3 miliónů členů. Wilson byl zvolen 246-členným jmenovacím výborem a potvrzen delegáty Generální konference, která má 2410 členů a je nejvyšším rozhodujícím orgánem církve. Wilson nahradí na postu předsedy Jana Paulsena, který vykonával tuto funkci od roku 1999. Volby se uskutečnily na 59. zasedání Generální konference, která se v těchto dnech koná v Atlantě, v americkém státě Georgia. Wilson poţádal všechny členy, aby se modlili o Boţí vedení a o to, aby Duch Svatý přinesl oţivení a reformaci. 60-letý Ted Wilson byl na zasedání GK v Torontu v roce 2000 zvolen za místopředsedu CASD . Svoji práci v církvi začal jako kazatel v roku 1974 v největším sdruţení církve v New Yorku. Slouţil jako asistent a později jako ředitel Metropolitan Ministries v letech 1976 aţ 1981. Potom odešel slouţit do Africko-Indické a oceánské divize , která sídlí v městě Abidjan v Pobřeţí Slonoviny. Tam slouţil do roku 1990 jako oblastní ředitel a později jako výkonný tajemník, druhý nejvyšší činovník. Po sluţbě v Západní
Africe nastoupil do sídla světové církve v Silver Spring v americkém Marylandu a po 2 letech přijal funkci předsedy EuroAsijské divize v Moskvě, kterou zastával v letech 1992 aţ 1996. Potom se vrátil zpět do USA, kde se stal prezidentem asociace Review and Herald Publishing Association v Hagerstowne, v Marylandu, aţ do roku 2000, kdy byl zvolený za místopředsedu církve na zasedání GK v Torontě. Jako vysvěcený sluţebník je Wilson drţitelem doktorátu z New York University , je magistrem z Andrews University a také magistrem zdravotnického oboru z Univerzity Loma Linda. Při své promluvě k delegátům Wilson přišel na pódium se svojí manţelkou Nancy Louise Vollmer Wilson, zdravotní terapeutkou , s kterou má 3 dcery. "Naše manţelky jsou velmi důleţité. Táto úţasná ţena je pro mě duchovní podporou ," řekl Ted o svoji manţelce. Wilson je synem bývalého předsedy GK Neala C. Wilsona, který působil ve funkci v letech 1979 aţ 1990. Zasedání Generální konference, které se koná kaţdých 5 let, je mezinárodní duchovní a pracovní shromáţdění, které volí své nejvyšší představitele, navrhuje a schvaluje změny v církevním řádu a ústavě. Letošní zasedání trvá do 3. července 2010. Ze zdroje AIS upravil P. Matula
Červen v kostce Po hektickém květnu jsme v uplynulém měsíci červnu opět ještě měli plno akcí v našem sboru. V sobotu 5. června v našem sboru proběhl Unijní veletrh evangelizace, na kterém jsme mohli vidět, slyšet a zaţít zkušenosti těch, kteří jakýmkoliv způsobem přináší lidem okolo nás evangelium. Bylo to velmi poţehnané setkání, inspirující a moţná pro některé motivace, jak a čím oslovit lidi kolem nás.
Hned v neděli 6. června jsme byli svědky svatební bohosluţby, kdy smlouvu manţelství před Bohem a lidmi uzavřeli Petra Fialová a David Šrott. Takţe od tohoto dne máme ve sboru další novou rodinu – Šrottovu a určitě jim všichni přejeme do společného ţivota vše nej… Sobota 12. června byla sobotou zvláštní a poţehnanou. V dopolední části jsme společně proţívali památku poslední večeře Pána Jeţíše. V našem sboru navíc i s novinkou, kdy k podávání vína z kalichu byla dána moţnost přijímat symbol krve také z kalíšků. Celé dopoledne bylo opravdu naplněné Boţí přítomností a na závěr jsme přijali poţehnání od Boha skrze jeho sluţebníky. Odpoledne jsme se sešli v horních prostorách modlitebny k rozloučení s manţeli Šlosárkovými, kde jsme pospolu proţívali poslední chvíle, neţ naši milí Šlosárkovi zvedli „kotvy“ a přes oceán zamířili na 5 měsíců za dětmi do
Kanady. U toho setkání také všem chutnalo, jídla bylo dost, dary se předávaly, smích a humor byly v převaze a všem se to tak líbilo, ţe se nikomu nechtělo končit. Musím podotknout, ţe dar, který jsme jako členové našeho sborového společenství pro Šlosárkovy obstarali, jim udělal velkou radost. Věříme, ţe si ho uţijí do sytosti, kaţdý podle svého naturelu a bude jim připomínat, jaký vztah lásky k nim máme. Konec června jiţ byl balzámem na duši i na těle. Hlavně pro ty, kteří se aktivně podíleli na všech předešlých akcích. V úterý 15. června 2010 se v našem sboru uskutečnil letní koncert základní školy Malenovice a věřte, bylo úţasné vidět, jak plný, ba přímo nacpaný byl náš sbor. Je znát, ţe budova našeho sboru je jiţ pro místní občany místem, kam se nebojí chodit. Jen to vyuţít i pro oslovení těchto lidí evangeliem. Třešničkou na pomyslném dortu bylo podvečerní vystoupení bluegrassové skupiny Hosté v sobotu 26. 6. Tato skupina z Valašska, která se na domácích „prknech“ nazývá Domácí nám představila vývoj americké lidové hudby a svými písněmi všechny naladila a potěšila. Na závěr chci poděkovat všem, kteří se jakýmkoliv způsobem podíleli na všech akcích v květnu a červnu v našem sboru. Vám všem patří dík, ţe se to vše odehrálo v klidu a pohodě a ţe jsme si také mohli odnést mnoho poţehnání. Takţe díky vám všem. T&P - P. Matula
Pokladník informuje Nejprve bych chtěl poděkovat všem členům našeho společenství za jejich štědrost. Jak v darech na chod našeho sboru, tak i v darech na jiné účely. Mám několik informací ohledně změny v dobrovolných darech a jejich označování. - Stavební fond - dary do stavebního fondu našeho sboru byly dosud při desátcích. Částka se uváděla na desátkovém lístku do kolonky „Stavební fond“. Jelikoţ se změnila metodika přispívání, MSS dotuje sbory procentem z ročního odvodu jejich desátků, není potřeba jiţ tento dar dávat. Místo Stavebního fondu podpořte prosím svým darem náš sbor. - Dary na ADRA projekty - Zde je několik moţností (projektů) jak přispívat. - Sponzoring studentky z Bangladéše (projekt BangBaby) – Náš sbor jiţ několik let umoţňuje skrze tento projekt vzdělání studentce Dass Rima. Pokud chcete podpořit tuto činnost, prosím, uveďte váš dar na desátkovém lístku v kolonce „Jiné dary“. - Pobočka ADRA Zlín - Pokud chcete podpořit darem místní pobočku ADRY, prosím uveďte váš dar na desátkovém lístku pod označením „ADRA Zlín“. Místní pobočka ADRy má na starosti projekt Dobrovolnického centra v našem regionu. - ADRA - Mince denně - Tento dar uvádějte do kolonky „ADRA Mince denně“ - ADRA - dar na provoz - Tento dar slouţí jako příspěvek na chod ADRA o.s. Pokud chcete přispět na chod „centrály“ ADRy v Praze, prosím, uveďte váš dar na desátkovém lístku do kolonky „ADRA - provoz“. Další moţností, jak přispět, je dát dar do pokladničky na nástěnce Adry v našem sboru. Na závěr bych chtěl ještě jednou poděkovat ochotným dárcům, kteří podporují aktivity v našem městě (náš sbor, BangBaby, ADRA Zlín) nebo jinou činnost. Pokud máte nějaký dotaz týkající se směřování dobrovolných darů, obraťte se, prosím, na mě. David Bijok pokladník sboru Zlín Plán kázání Datum 3.7. 10.7. 17.7. 24.7. 31.7. 7.8. 14.8. 21.8. 28.8. 4.9.
Zlín Nikerle Krajíček F. Balada Krajíček Z. Fürst V. Ţůrkovi Volný Šlosárek A. Wagner Lukšík
Napajedla Wagner Fürst V. Krajíček Z. Ţůrkovi Krajíček F. Šlosárek A. Nikerle Horák P. Ţůrková Ţůrek
V. Klobouky Slováčková Ţůrkovi Řach Bil Herman Kloda K. Ţůrek Fürst V.
Slavičín Lukšík
Źůrek
záp. slunce 20.58 20.54 20.48 20.40 20.31 20.19 20.07 19.54 19.40 19.25
Sborová oznámení - V sobotu 12 .června 2010 dotlouklo srdce naší milé sestra Marie Heczkové. Zpráva to přišla právě při sobotní slavnostní bohosluţbě a asi všechny nás zarmoutila. Určitě si na sestru všichni dobře pamatujeme. Vţdy vypadalo, ţe jakoby nás a dění okolo nás neposlouchala, ale opak byl pravdou. Především ti, co s ní posledních pár let ţili na našem pečováku to vţdy potvrzují a potvrzovali. K dočasnému odpočinku v blahoslavené naději jsme ji vyprovodili ve čtvrtek 17. 6.2010 a milá sestra čeká na pokyn našeho Spasitele, ve kterého doufala věřila. Tajemník sboru
