SBOR CÍRKVE ASD
Zlín
6
ČERVEN 10
Úvodník Žalm 27,1: ….Hospodin je síla mého života…. Iz 41,13: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, držím tě za pravici, pravím ti: „Neboj se, já jsem tvá pomoc.“ Boţíma očima na sebe se dívej, dívej se, dívej se, co uvidíš. Moţná se zděsíš, nezoufej ale, první krok máš za sebou. Kaţdé špíně uţ můţeš dát vale. Otec Bůh má ruku nad tebou. Boţíma očima na lidi se dívej, dívej se, dívej se, co uvidíš. Kdekdo se ničí, za něčím se ţene, kaţdý se svou povahou. Zachraň je Pánu a nelituj sebe. Otec Bůh má ruku nad tebou. Boţíma očima se na Boţí svět dívej, dívej se, dívej se, co uvidíš. Moře, lesy a zelená tráva, modré nebe nad hlavou před očima mizí; točí se ti hlava? To nic, Otec Bůh má ruku nad tebou.
Jan Matuška
Potížista Pod tímto slovem si většina z nás představí někoho, kdo je nesnesitelný, neustále na něco brblající, kritik všeho a všech. Ale kdybych vám řekl, ţe v jistém čase takto byl nazván někdo, o kom víme, ţe nic z toho předešlého není pravda, tak byste autorovi tohoto prohlášení zle vyčinili. Jenţe to nejde a tak je to v kontextu dnešního rozhovoru spíše úsměvná historka dávné minulosti. V sobotu 22. května jsme se rozloučili s naší milou kazatelskou rodinou Šlosárkových. Bratr Jarek Šlosárek se konečně dočkal svého zaslouţeného důchodu, na který se těšil více jak 30 let. A jelikoţ zde proţil posledních 5 let svého kazatelského působení, tak jsme následným rozhovorem zrekapitulovali více neţ 40 let práce s lidmi a pro lidi. Určitě byste se jej zeptali i na jiné otázky, ale na ty vám zůstane čas, aţ se vrátí z Kanady. Něco jsme přece jen „probrali“, a tak se pohodlně usaďte a čtěte….. Jak se vlastně stalo, že ses rozhodl věnovat kazatelské práci. Co tomu všechno předcházelo? Je to celkem obsáhlá zkušenost a popsat ji podrobněji by zabralo moc místa. Ve stručnosti však zmíním alespoň klíčové události. Vyrůstal jsem v rodině kazatele adventistů s.d.; a mnohým by se mohlo zdát, ţe toto bylo motivem mého rozhodnutí. Skutečnost však byla právě opačná. Vzhledem k tomu, ţe jsem dobře věděl, co to obnáší být kazatelem, nikdy jsem ve svém dětství a dospívání o tom, ţe bych i já mohl být kazatelem, neuvaţoval. Časové vytíţení mého otce a náročnost kazatelského úřadu, mně spíše odrazovaly. Já jsem svou budoucnost viděl v oblasti výtvarné. Jelikoţ jsem rád a celkem dobře
kreslil, touţil jsem vystudovat uměleckou průmyslovku a dobrat se k práci ilustrátora knih. Modlil jsem se svými rodiči o to, aby mi Bůh pomohl se na tato studia dostat. Bůh však měl s mým ţivotem jiný plán. Kdyţ došlo v deváté třídě ZŠ na „lámání chleba“ při rozřazování ţáků do učení anebo k dalšímu studiu, bylo mi důrazně vysvětleno, ţe se svým „kádrovým profilem“ mám moţnost jít akorát tak do JZD, či na hornické učiliště… Zvolil jsem to druhé. Věděl jsem, ţe kdyţ podepíšu pracovní smlouvu do 30 let, tak nebudu muset jít na vojnu a také budu mít k dispozici všechny výhody tohoto, tehdy velmi preferovaného, zaměstnání. (Byly to volné soboty, podnikový byt, nezanedbatelný deputát uhlí, delší dovolená a vyšší výplaty...) Na právě nově vybudovaném hornickém učilišti jsme měli prvotřídní podmínky pro vyţití mladých chlapců. Měl jsem dokořán otevřené dveře příleţitostí k aktivnímu sportu ve všech moţných oborech, přes nabídky vzdělávání v oblasti
výtvarné, dramatické i hudební. Já jsem ale, v této učební době dostal nabídku v úplně odlišném oboru. Naskytla se mi příleţitost systematicky se vzdělávat pro sluţbu laického kazatele. Stále jsem ještě neměl nejmenší představu o tom, ţe bych to jednou mohl pouţít v profesionálním rozměru, ale hlubší studium Bible mě přitahovalo. A bylo to právě zde, ve Zlíně, kde jsem se účastnil dvouletého vzdělávacího kurzu pro laické kazatele. Ve svých 21 letech jsem pak začal příleţitostně kázat v ostravských sborech a Bůh mi vloţil do srdce lásku k tomuto druhu sluţby. Později jsem pokračoval v teologickém vzdělávání formou dálkového studia, které bylo organizováno Teologickým seminářem CASD pro sborové činovníky. A kdyţ pak v roce 1969 vyvstala potřeba obsadit nová místa kazateli, a nedávno nově otevřený Teologický seminář CASD ještě neměl dostudované absolventy, byli jsme dotázáni my, laici, zda bychom nebyli ochotni nastoupit do kazatelské sluţby na plný úvazek s tím, ţe si vzdělání dokončíme externě. Nepočítal jsem s něčím takovým. Měl jsem se šachtou uzavřenou pracovní smlouvu do 30 let, obýval jsem podnikový byt, pobíral výhody stálého zaměstnance uhelných dolů a navíc, potřebných horníků bylo tak málo, ţe šachta nebyla ochotna někoho propustit do jiného zaměstnání. Ba ani brigádníky, natoţ mě, který jsem byl v oboru vyučen… Tak jsem o této moţnosti ani moc nepřemýšlel. Jednou mně však můj otec řekl: „Modlil ses za to jaká je Boţí vůle s Tvým ţivotem?“ A to mě dostalo. Modlil jsem se za to v době, kdyţ jsem hledal své nasměrování při konci ZŠ, ale teď se mi zdálo, ţe je vše uţ jasně dané a navíc – ze šachty není pro vyučence úniku. Učební náklady
do mě zaměstnavatelem vloţené bych musel v případě porušení smlouvy uhradit, a práce kazatele v době „socialistické normalizace“ byla u komunistické vlády spíše provokací neţ důvod k ohledům. Přesto jsem to zkusil. A Bůh na naše modlitby odpověděl doslova zázračným způsobem. Jednou před odpolední směnou jsem, jen tak zkusmo, u personálního náměstka dolu Paskov, na kterém jsem v tom čase pracoval, nesměle vyjádřil dotaz. Zda bych, v případě podání oficiální ţádosti o uvolnění ze šachty pro kazatelské povolání, měl reálnou naději na její vyhovění. Tento mi bez dlouhého váhání odpověděl otázkou: „A ke kterému datu to potřebuješ?“ Pak uţ to vše šlo „ráz na ráz“. A neţ jsem se vzpamatoval, byl jsem kazatelem na plný úvazek ve sboru Krnov s působností ve skupinách Janov a Ludvíkov. Další dva roky jsem pak ještě externě dokončoval své studium na teologickém semináři naší církve. Tehdy jsem si uvědomil hloubku myšlenky vyjádřené u Iz 55,8-9 a mnohokrát jsem její pravdivost ověřil v dalších letech svého ţivota. Na toto rozhodnutí jsi nebyl sám. Jak se na toto Tvé rozhodnutí dívala Tvá žena Eva? Je pravda, ţe ona si mě brala za muţe coby horníka. A to byla perspektiva úplně jiného ţivotního a časového harmonogramu. Rozhodování pro ni tehdy nebylo jednoduché. Oba jsme totiţ věděli, ţe se tímto mnohé v našem stylu ţivota změní. Ale i její postoj byl v prvé řadě vstřícný Boţí vůli. Kdyţ se pak ukázalo, ţe nás Bůh chce pouţít v jiném zařazení, neměla námitek a vţdy mi byla v mé práci velkou pomocí. Její ochota snášet negace kazatelského povolání (8x jsme se stěhovali; starost o
domácnost a výchovu dětí zůstala z větší části na ní samotné; má častá nepřítomnost doma v době, kdy by mne právě potřebovala mít nablízku a také očekávání členů sborů, ve kterých jsme působili, ţe věnuje svůj čas i jejich problémům či evangelizační sluţbě…) to vše byly věci, které objevovala aţ „za pochodu“ a musela se s nimi vyrovnávat dodatečně. Proto jí vnímám jako ţenu danou mi od Boha, popsanou v knize Př 31,10 – jako ţenu velmi statečnou; a váţím si její takřka celoţivotní oběti, kterou tímto přinesla. V dobách, kdy jsem při zklamáních z nastalých okolností váţně uvaţoval o konci své kazatelské sluţby, to byla právě ona, která mě vţdy znovu podepřela, abych mohl jít dál. Jsem jí za to moc vděčný, podobně jako našim rodičům, kteří nás také trvale nesli na modlitbách. Můžeš v krátkosti charakterizovat všecka svá dosavadní působiště? Začínal jsem, jak uţ jsem v předchozí odpovědi naznačil, na Krnovsku. Tam dlouho neměli vlastního kazatele, tak mě přijali s laskavou otevřenou náručí… Mé první kazatelské kroky musely být kostrbaté, ale nikdy mi to nedali najevo. Naopak, jejich povzbuzení ve mně rozněcovalo ještě větší lásku k práci, do níţ mě náš Pán povolal. Krnov zůstává takovou mou první „kazatelskou láskou“ a nikdy na tuto část svého ţivota nezapomenu. Po dvou letech jsme byli přeloţeni na Moravské Slovácko do Uh.Hradiště. Do kraje s úplně jinou mentalitou neţ je Slezsko, které je mým rodištěm. Neměl jsem ještě moc profesní zkušenosti, ale bratrské – ba rodinné společenství sborů v Uherském Hradišti, Hluku a Kyjově nás, čtyřčlennou kazatelskou rodinu brzy přijalo za své. A šest roků proţitých v těchto sborech nás silně formovalo v lásce k Bohu i v nefalšovaném bratrském
vztahu k našim bratrům a sestrám v Kristu. Na pohostinné Slovácko a 6 let spolupráce i se sousedním sborem Veselí n.M. rádi vzpomínáme dodnes. Další dva roky proţité v Holešově byly nabity tolika dramatickými událostmi, ţe nám to dnes připadá jako daleko delší čas. Biblické přednášky pro přátele, mládeţnické akce, křest 8 mladých přátel, intenzivní studium Bible se Svědky Jehovovými a vyučování přítomné pravdě studentů na kroměříţské konzervatoři bylo provázeno dramatickým závěrem, který vyústil v mé, státním církevním tajemníkem vynucené přeloţení na nové místo. Kdyţ mě pak nechtěl ţádný ze státních církevních tajemníků do svého okresu přijmout, tak se zdálo, ţe jsem v kazatelské roli „dojel“. Můj kádrový materiál nesl tajnou informaci - „potíţista“. Alespoň tak mě informoval můj nový okresní církevní tajemník, který mne přijal aţ na základě osobní intervence tajemníka krajského, pana Šrutky. „Nemám rád potíţe. Tak se, pane kazateli, prosím, zklidněte…“, řekl mi na přivítanou, kdyţ jsem byl za trest přeloţen do sboru Havířov. Dodnes děkuji Bohu za to, ţe mi tento „trest“ nechal udělit. Čtyři roky krásné práce ve sboru, který byl druhým nejpočetnějším v MSS a měl v té době navíc přes 40 dětí v DSŠ a kolem 30 nepokřtěných členů mládeţe byl údobím mé kazatelské „maturity“. Plný sál modlitebny při biblických přednáškách, spolupráce s hudební skupinou mládeţe, evangelizace mezi kamarády trampy, tábory Stezky a křesťanského domova jsou jen výsečí toho, co jsme intenzivně proţívali na tomto působišti. Po dvě volební údobí jsem měl přednost spolupracovat pod vedením předsedy br.Jiřího Veselého na Moravskoslezském sdruţení CASD jako tajemník, vedoucí
oddělení dětí, mládeţe a sobotní školy v jedné osobě. Byla to pro mě zcela nová zkušenost v práci, ve které jsem našel svou ţivotní „parketu“ – práci s dětmi a mládeţí. Vedle kaţdodenní administrativní agendy tajemníka a sobotních kázání v moravských sborech, jsem v týdnu jezdil po celé Moravě s dvanáctidílným cyklem biblických přednášek pro veřejnost. Ve volných chvílích jsem se věnoval práci s oddílem Stezky, Písmáka v Ostravě Hrabůvce, na kterém jsem si ověřoval to, co jsem pak vyučoval na školeních vedoucích SP. Organizovali jsme „lesní brigády“, které byly za „totality“ ve své podstatě prázdninovými sjezdy mládeţe. Ve spolupráci s Ostravskými sbory jsme zaloţili dnes jiţ tradiční mládeţnickou akci „Mírák“. V listopadu r. 1989 jsem byl pověřen odpovědností za oddělení dětí a mládeţe v Československé unii CASD a přestěhoval jsem se s rodinou do Prahy. Po listopadové „sametové revoluci“ se podmínky v práci s dětmi a mládeţí z gruntu změnily a před námi stála výzva tuto práci vést a organizovat za zcela nových poměrů. Byla to doba zkoušení a hledání cesty, jeţ vedla aţ k zaloţení Občanského sdruţení dětí a mládeţe Klub Pathfinder, které má dnes, po patnácti letech činnosti, 2595 registrovaných členů. Tuto práci jsem po celý čas svého působení v tomto zařazení nevnímal jako nějaké pracovní břemeno, ale jako dar od Boha, který mi byl na 12 let svěřen do péče. Ve spolupráci s celou řadou kolegů, kazatelů i laických spolupracovníků jsme organizovali kongresy mládeţe, školení pro vedoucí mládeţe a vůdcovské kurzy Pathfinderů. Vypracovali jsme program a metodiku práce s dětmi v oddílech KP a rozběhli řadu dnes jiţ tradičních aktivit, jako jsou letní tábo-
ry Pathfinderů, víkendové robinzonády, Múzičky, rádcovské kurzy, vůdcovské speciály apod. Od r. 2002 jsme pak s manţelkou proţili tři roky v nádherném prostředí Podkrkonoší, v práci na sborech Trutnov, Úpice, Vrchlabí a Dvůr Králové. Po dvanáctiletém hektickém údobí práce na Unii a Českém sdruţení CASD, to byl čas zklidnění a návratu ke klasické práci kazatele. Biblické hodiny, pastorační návštěvy, kázání, výborová jednání, ale i schůzky mládeţe a tábory dětí, to byla náplň mé staro-nové práce kazatele ve sboru. A v roce 2005 jsme se na vlastní ţádost vrátili zpět na Moravu. Je něco, co se Ti za těch 41 let práce kazatele nesmazatelně vrylo do paměti? Takových situací je asi mnoho. V kaţdém sboru a na kaţdém místě, kde jsem pracoval, to byly především zkušenosti, při kterých jsem evidentně cítil vedení Boţí ruky. Tak například zkušenost 8 studentů, kteří se rozhodli, na základě poznané pravdy z Bible, veřejně přiznat k Bohu ještě před závěrem svého studia na kroměříţské konzervatoři. A to i za cenu, ţe budou riskovat zdárné završení svého šestiletého studia. Přiznat se veřejně k víře v Boha
jako budoucí učitel, k tomu bylo za doby „rozvinutého socializmu“ potřeba velké odvahy. Zvláště v případě, kdyţ šlo o děti ze silně ateistických rodin. Bůh se však k jejich odváţnému kroku předivně přiznal. A to, co mělo poslouţit nepříteli k jejich šikaně, Bůh obrátil ve velké svědectví na celé škole. Mráz mi přechází po těle ještě dnes, kdyţ si vzpomenu na modlitební zápas, který při této příleţitosti proţíval celý kroměříţský a holešovský sbor . Podobný pocit mám i při vzpomínce na biblické přednášky ve Vsetíně, kdy ještě za doby totality přicházeli přátelé pravidelně 4x v týdnu do naší modlitebny. Na první přednášku přišlo asi 20 přátel na druhou 30 a v druhé polovině dvanáctidílného cyklu jiţ přicházelo přátel tolik, ţe naši členové museli být ţádáni o to, aby v sále uvolnili místa hostům, kterých bylo pravidelně přítomno více neţ sto. Cítili jsme zvláštní Boţí poţehnání, které přišlo v odpověď na intenzivní přípravné modlitby celého sboru… Nikdy třeba také nezapomenu na chvíle proţívané na mezinárodním Camporee Pathfinderů u amerického města Oshkosh. K letištní ploše, na níţ stály stany 20 000 Pathfinderů z celého světa, se blíţil hurikán. Policisté, kteří nás uprostřed noci přijeli varovat, doporučovali okamţitou evakuaci tábora. Bylo to velmi sloţité rozhodování. Nakonec kolektiv hlavního vedení Camporee rozhodl vzít na sebe odpovědnost za případné následky a evakuaci tábora neuskutečnit. V noci by to mezi dětmi mohlo vyvolat velký zmatek. Vzhledem k velkému, akutnímu nebezpečí však probudili nás, všechny dospělé vedoucí, abychom se spolu s nimi spojili na modlitbách o Boţí ochranu. Podle meteorologické předpovědi, kterou jsme měli moţnost průběţně sledovat na mapě přenášené v televizním vysílání, totiţ hurikán postupoval vytrvale přímým
směrem k našemu tábořišti. Byla to uţ jen otázka dvou hodin, kdy měly dorazit první poryvy divoké bouře do našeho tábora… Přímá linka postupu hurikánu aktualizovaná na mapě v televizi kaţdých 5 minut v nás budila stále větší obavy. A kdyţ uţ to bylo asi 30 minut, náhle se přímka na mapě v televizním přenosu zlomila takřka do pravého úhlu a nabrala kurz jiným směrem. Dodnes nevím, čím zdůvodnili meteorologové tuto náhlou změnu směru postupu hurikánu, ale nám modlícím se bylo jasné, ţe Jeţíš Kristus má ve dvacátém století stejnou moc poručit větru a bouři jako tomu bylo za doby jeho osobního pobytu na naší Zemi. Oshkoshké noviny tehdy psaly o zázraku, který pomohl adventistům z problémů… To jsou jenom tři střípky z celkového počtu podobných záţitků, kterých bylo za 41 let opravdu mnoho. Ty posilovaly naší víru a důvěru našemu nebeskému Otci v těţkých chvílích našeho ţivota. Jak hodnotíte své poslední působiště – „rodný“ Zlín právě teď a jakou stopu jste tady, podle vás, zanechali? Zlínský sbor je nám blízký od našeho mládí a rádi jsme zde proţili poslední úsek mé aktivní kazatelské sluţby. Je pravdou, ţe je tvořen celou řadou lidí, které jsme neznali, lehce a brzy jsme se srdcem zařadili. Dnes se cítíme být jeho nedílnou součástí. Náš sbor má svou charakteristickou specifiku, na kterou jsme si po svém „bloumání“ v jiných krajích museli zpočátku trochu zvykat, ale skutečnost, ţe jsme u velké většiny bratří a sester cítili laskavou vstřícnost, nám pomohla se opět zde „zabydlet“. Je pravda, ţe kdyţ jsme před pěti roky přišli, tak nám tehdejší atmosféra ve zlínském sboru připadala trochu „napjatá“. Dnes je tomu úplně opačně. A pokud
jsme k tomu také trochu přispěli, tak z toho máme upřímnou radost. Za kaţdým z nás je nějaký stín, který nás provází; ale co hodnotím jako velkou věc, to je skutečnost, ţe bych se chtěl se všemi vámi jednou setkat v Boţím království. A to je, prosím, upřímný kompliment celému sboru. Odjíždíte za svými dětmi do Kanady; vrátíte se ještě někdy mezi nás do Česka? Pokud nedojde k nějakým nepředvídatelným komplikacím a náš Pán nás
ochrání od všeho zlého, chceme být v prosinci t.r. opět zpátky mezi vámi. Jiţ teď děkujeme všem, kteří nás nesou na modlitbách za to, ţe tomu tak bude i v čase, kdy na chvíli sejdeme z vašich očí. Srdcem zůstáváme pořád s vámi ve spojení. Bůh ţehnej vaší spolupráci s novým kazatelem. I jemu přeji, aby brzy rozpoznal vaše milující srdce vstřícně bušící někdy i za tíţe průhlednou „šlupkou“. Rozhovor připravil Petr Matula
Miki Pavlík u nás Sobota strávená v Zlíne bola pre mňa a moju manţelku duchovným občerstvením a odpočinkom. Vzhľadom na to, ţe zbor je súčasťou Domu pro seniory, jeho návštevníkov tvorí aj početná skupina starších bratov a sestier. Pre mňa to však bolo obohatením a mal som pocit, ţe zbor je stále duchom mladý. Mnohí starší členovia, s ktorými som sa bavil, boli vitálni a plní radosti zo ţivota i zo svojej viery. Bohosluţba sa začala spievaním piesní chvál, ktoré viedli mladí ľudia aj s doprovodom elektrických gitár. Bolo zaujímavé pozorovať, ako sa všetky vekové generácie prítomných zapájajú do spoločnej oslavy. Celá sobota mala veľmi príjemnú atmosféru, vrátane odpoludňajšieho dialógu so zborom. Som rád, ţe som sa mohol ešte v aktívnej kazateľskej sluţbe stretnúť s kazateľom Jarkom Šlosárkom, ktorý o niekoľko týţdňov odchádza do dôchodku. Na jeho miesto nastupuje brat Martin Ţurek, ktorý bude privítaný v zbore v sobotu o týţdeň. Po skončení programu v zbore sme ešte navštívili brata Adolfa Šlosárka, ktorý ako dôchodca je stále uţitočný v sluţbe klientom DPS a pripravuje si pre nich ranné a večerné zamyslenia. Práve jeho záverečná modlitba za mňa a za moju rodinu bola jedným z najdojemnejších záţitkov celej soboty. Som vďačný za všetkých bratov a sestry v Zlíne, kde dokáţu ţiť vedľa seba všetky generácie a kde aj starší ľudia sú pre zbor aktívnou duchovnou oporou. Tak takto viděl svou návštěvu u nás ve Zlíně samotný předseda církve a takto to prezentoval na svém otevřeném diáři na webu církve. Jeho návštěva byla poţehnáním také i pro nás. Působí dojmem klidného, odevzdaného sluţebníka Kristova, který je povolán ke své sluţbě a je přínosem pro církev v našich končinách. Kaţdý, kdo tuto sobotu u nás nebyl, o moc přišel. Takţe určitě budeme rádi, kdyţ se s ním opět potkáme. T&P - P. Matula
Zdravotní misie – ne jen v Africe pokračování Malamulo Hospital Za přítomnosti doktora Fama jsem měl moţnost zapojit se do práce naší adventní nemocnice Malamulo. Nemocnice byla zaloţena jiţ roku 1907. Doktor Fam byl vedoucím chirurgem této nemocnice, která patří pod Generální konferenci Církve adventistů sedmého dne. Jiţ nějakou dobu jsem měl přání lépe poznat práci doktorů, nahlédnout do lidského těla a naučit se jednoduché zákroky, jejichţ znalost, jako zdravotně misijní pracovník, můţu vyuţít. Člověk téţ nikdy neví v jaké krajní situaci se můţe ocitnout a je dobré vţdy umět jednat. Byl jsem velice rád, ţe jsem mohl být vystaven okolnostem zcela neobvyklým a velice zajímavým. Je to veliká výhoda pro sluţebníka evangelia, který se chystá do cizích zemí, naučit se principům chirurgie, aby v případě nezbytnosti věděl, jak zacházet se zdravotnickými a chirurgickými nástroji. Tato znalost otevře dveře pro pravdu u vyšších i niţších společenských tříd. (Manuscript Releases, díl 14, str. 269, ods. 4) Jednoho dne nás doktor Fam vzal do nemocničního pokoje ve kterém leţela starší ţena. Její tělo bylo velice vyzáblé a dutina břišní byla naplněná vodou. Předpokládaná diagnóza zněla: „Zánět slinivky břišní.“ Bylo nám však jasné, ţe toho bude asi více a zánět slinivky způsobil akutnost jejího celkového stavu. Nejhorší na všem bylo, ţe ţena byla velice zasmušilá a depresivní. Snaţili jsme se
po několik dnů k ní posílat naše studentky, aby ji potěšily a občerstvily. Často ji téţ masírovaly, aby podpořily vylučování pozitivních hormonů jako je dophamin, endorfin... Nikdo si ale v celé nemocnici nevěděl rady, aţ nakonec po zjištění ţlučových kamenů skončila u doktora Fama. Bylo to jiţ u konce dne, kdy ji asistenti přivezli na operační sál. Nikdo z nás si nebyl jistý jestli to pacientka přeţije. Za několik předešlých dnů práce s doktorem Famem jsem však jiţ zjistil, ţe nedoufá jen ve své schopnosti, znalosti a dovednosti, ale v někoho, kdo je mnohem mocnější neţ on sám. Po ztišení se na krátké modlitbě se Fam pustil svým typickým, energickým, přesto však klidným a rozváţným způsobem do práce. První otázka však zněla: „Kde udělat řez?“ Nakonec jsme se rozhodli pro menší, asi deset centimetrů dlouhý řez, dva prsty pod posledním ţebrem na pravé straně. Situace vypadala téměř beznadějně. Dutina břišní byla zanesená kusy běloţluté odumřelé tkáně. Všechny orgány byly doslova slepené dohromady a bylo velice obtíţné rozeznat jejich skutečnou pozici. Čas ubíhal a ubíhal. Nejdříve doktor Fam odstranil ţlučník, který leţel pod chatr-
nými, tmavě zbarvenými játry, která byla doslova přilepená spodním koncem ke střevu. Při sebemenším neopatrném dotyku by játra začala okamţitě krvácet. Dále jsme museli vytáhnout celé střevo a vyčistit celou dutinu břišní. V některých chvílích jsem zpozoroval, ţe se doktor cele upíná na Boţí vedení. Uţ byla úplná noc a jelikoţ byl doktor Fam asi o půl hlavy menší neţ já, má záda se jiţ ozývala, protoţe operační stůl byl vţdy nastaven na jeho výšku. Rozhodlo se, ţe se celá operace udělá přes jediný vstup, který se vytvořil menším řezem pod posledním uchyceným pravým ţebrem. Rána se musela udrţovat do široka otevřená, abychom se mohli dostat do spodní části krajiny břišní. Voda s roztokem jodové tinktury se roztékala dokola a my byli mokří aţ na trenky. Před půlnocí jsem měl přednost sešít svrchní ránu po řezu a mohli jsme děkovat Bohu za zachování ţivota pacientky, která se po několika chvílích probudila. Kdyţ jsme ji vyvezli ze sálu, čekali jsme
na asistenty. Stáli jsme zde čtyři, téţ s doktorem Famem a snaţili se ţenu povzbudit. Její tvář byla stále zasmušilá, a tak jsme jí začali všichni čtyři zpívat, o půlnoci! Byla to úţasná atmosféra a pro mě to byla velká lekce, ţe člověk, který má úzký vztah s Bohem, můţe do své práce vnést Jeho ducha. Píseň o radosti v Kristu prozářila noční chodbu před malým africkým operačním sálem. Já jsem po krátké sprše odcházel nocí zpět do našeho domu. V jednom místě, za příkopem u cesty jsem se často musel zastavit a vdechovat nádhernou vůni. Ano, Night Queen, keř „královna noci“. Začne vonět poté, co se setmí. Tato vůně mi vţdy připomene mé večerní a noční cesty v Africe. Neskutečné, jak Bůh vše nádherně stvořil: přírodu, lidské tělo... Avšak z poznávání přírody a lidského těla můţeme mít opravdovou radost a prospěch jen tehdy, kdyţ se naučíme vidět Stvořitele v Jeho stvoření. Vojta Ligenza
Budova centra zdraví a přírodních léčeb, Riverside Farm Institute, Zambie, Afrika
Lawrence a Elisha (vpopředí) jsou školeni odborným kuchařem zdravé výţivy v Riverside Farm Institutu jak upéct zdravé a chutné pečivo
Seriál 2 Dnešní osobnost SERIÁLU 2 je nám všem velmi důvěrně známá. Každý měsíc jsme jí nosili obálky s desátky, či jsme chtěli zase něco proplatit. Dlouhých 18 let byla pokladníkem našeho sboru. Ano, je to Bohumila Rezková. Moje první otázka se týkala její cesty k adventismu. V adventní rodině ses, Bohuško, nenarodila. Kdy jsi poznala adventisty a jak? Bylo to v nejtěţší době mého ţivota. Bylo mně 30 a zemřela moje čtyřletá dcera Hanička. Oslovila mě sestra Králová. Bydleli jsme tenkrát ve Zlíně na Sadové a
Královi pod kostelem. Se sestrou Královou jsme se potkávaly, zdravily se, ale aţ v této době mě začala seznamovat s Biblí a učením adventistů. Manţel ani blízká rodina tomu nepřáli, ale mě to posilovalo. Sestra Králová mě vyučovala a začala jsem chodit i na setkávání adventistů k Samiecům. (Bylo to v období zákazu církve). Pokřtěná jsem byla 26.10.1957 a křtil mě bratr Jan Kantor. Jsi adventistkou už dlouhých 53 let. Já tě znám 17 let, a to jako velmi činnou členku našeho sboru. Kdy jsi začala dělat pokladníka sboru?
Bylo to v období, kdy se připravovala stavba pečovatelského domu a nové modlitebny v Malenovicích. Přebírala jsem tuto funkci v roce 1986 a v období stavby to nebylo vůbec jednoduché. Protoţe jsem ale celý ţivot pracovala jako účetní, dělala jsem tuto sluţbu ráda aţ do roku 2004. Vím také, že jsi dělala učitelku sobotní školy, byla jsi laickou kazatelkou, vyučovala jsi, nechyběla jsi na žádné sborové brigádě, ani na žádné akci, kterou církev organizovala. Ano, ale to vše byla jen moje sluţba Bohu. Jsem ráda, ţe jsem mohla slouţit, ţe jsem k tomu dostávala sílu. A nyní nám, Bohuško, prozraď něco ze svého osobního života. Narodila jsem se v Rudicích, okres Uherský Brod (se sestrou Vlastou Procházkovou jsme byly spoluţačky). Bylo nás šest dětí, já jsem se narodila jako čtvrtá, ale ţiji uţ jen já. Kdyţ mně bylo 9 let, zemřela maminka. Tatínek se znovu oţenil, ale také brzy zemřel. Bylo mně teprve 15 let. Druhá maminka od nás odešla, šla svojí cestou, a my děti jsme zůstaly v rodinném domku samy. Nejstarší sestra uţ byla plnoletá a vzájemně jsme si pomáhali. Po vychození školy jsem odešla do Zlína a vyučila jsem se šičkou v obuvnických dílnách. Ale hned po vyučení jsem byla
přijata do účtárny. Absolvovala jsem účetnické kurzy a jako účetní jsem pak pracovala celý ţivot aţ do svých 69 let. Moje poslední místo bylo v PKO na Vršavě v budově, kde dnes sídlí ADRA a Samari. Kdyţ mně bylo 24 let, vdala jsem se a měla jsem dvě děti. O Haničce uţ jsme mluvily. Syn Jirka ţije se svou rodinou ve Zlíně. Mám dva vnuky, Janu a Jiřího a oba jsou uţ dospělí. Bydlím ve vlastním dvoupokojovém bytě. Kdyţ jsem zůstala po 22 letech manţelství s Jirkou sama, Bůh mi tak ţehnal, ţe Jirka dostudoval a já jsem si mohla koupit byt na Podhoří. Postarám se o sebe ještě sama, vařím si, ale Jirka za mnou často chodí „na kontrolu“ a dvakrát denně mně telefonuje. A co tvoje láska, zahrada v Jaroslavicích? Zahradu jsem pořídila společně se synem. Jirka tam postavil i chatku. Byla to opravdu moje veliká láska a byla jsem tam v kaţdou volnou chvíli. Jezdila jsem do Jaroslavic uţ ráno po páté hodině a trávila jsem tam při práci téměř celé dny. Pěstovala jsem zeleninu a je tam hodně ovocných stromů. Teď uţ tam sama jezdit nemohu a tak jen občas jedu s Jirkovou rodinou. Většinu času trávím doma, čtu a kaţdou sobotu jsem ve sboru. Bez toho si to neumím ani představit a jsem ráda, ţe mně k tomu Bůh dává ještě sílu. Vyzpovídala H. Pelčáková
Čierny kameň 2010 Víte, jaké nejoblíbenější místo na evropském území je pro našeho – dnes jiţ kazatele ve výsluţbě Jarka Šlosárka? Kdo ho zná a alespoň jednou s ním mluvil o místech v přírodě, kde se mu náramně líbí, tak uslyší větu – Čierny kameň na Velké Fatře na Slovensku. Loni se tam s ním docela malá skupinka jiţ vydala, ale aţ letos se podařilo dát do kupy velkou partu, která se tam s ním, neţ odletí do kanadských končin, vypravila. Pravda – Jerry Jarek Šlosárek tam vyráţel jiţ tak odhadem asi po 48. v čtyřicetileté historii jeho výprav do těchto krajů. Jenţe ta jeho touha tam „zase“ vyrazit byla tak silná, ţe asi nic nedokázalo konkurovat. Navíc kdyţ podobných nadšenců se našlo povícero. V pátek 28. května jsme chtěli všichni vyrazit od zlínského Lidlu tak kolem půl čtvrté odpoledne. Jenţe člověk míní a taky člověk mění. Nejenţe čas se rapidně měnil. Také počet startujících aut se změnil. „Vůdce smečky“ Jerry se zdrţel vinou okolností v Praze a tak do Zlína dorazil 2 hodiny před odjezdem. Takţe on s námi nevyjel, jen slíbil, ţe později – v pátek se dostaví. Další tři posádky, ať dle plánu či mimo plán, také nevyjely s námi. Cesta byla úmorná, lemována krajinou kopců. Zdrţely nás časté přestávky a hlavně velký provoz především na Slovensku. K tomu řádné dodrţování rychlosti v obcích a velké mnoţství slovenských „cliftonů“… takţe do místa našeho víkendového pobytu jsme se dostali po třech hodinách jízdy. Ubytování bylo velkou neznámou, to kdyţ si objednáváte ubytování dle fotek přes internet, i kdyţ Vyčánkovi jiţ tam byli dříve. Ale byli jsme mile překvapeni. Kvalita a cena byly v souladu. I příjemný majitel byl „klad-
ným bodem“ naší výpravy. Zabydlování a objevování nového místa nás přivedlo aţ na počátek soboty a společného zahájení. Očekávání příjezdu vůdce Jerryho s manţelkou Evou přerušil telefonát od něj, ţe se mu pokazily brzdy na jeho autě a hledá moţnost jak se za námi dopravit. Naštěstí vše zachránila pečovácká feluška a nesmírná ochota Víti Slováčka. Takţe v sobotu ráno Šlosárkovi kolem deváté ráno dorazili za námi. Dopoledne jsme strávili jako obvykle v sobotu. Sobotní škola dětí i dospělých. Děti „ošéfovala“ Renča Wagnerová a nás dospěláky otázkami zaměstnal Martin Sukup. Diskuze i činnost dětí nám zabralo celé dopoledne a tak byl jiţ jen oběd. Poté, co jsme vytrávili to, co jsme zkonzumovali, vyrazili jsme za krásami Slovenska. Auty jsme se přepravili do oblasti nad Liptovskou Maru – do okolí obce Prosiek, kde jsme kolem skal a přes kameny mířili k vodopádům. Na cestě zpět jsme navštívili skanzen Vlkolínec. Na večerní opékání u ohýnku jsme jiţ byli v kompletní sestavě. Večerní program sestával ze společného zakončení soboty, sledování filmu, odpočinku, spánku či klábosení na terase, jak kdo chtěl… Ráno jsme se sbalili, udělali duchovní chvilku a na „zpestření nálady“ lovili klíče ze zamčeného Focusu naší rodiny. Tento „pěkný“ začátek dne se později ukázal, dle slov Alči Vyčánkové, být poţehnáním. Po dojezdu pod „Čerňák“ jsme plni síly a odhodlání vyrazili do kopce. Tempo některých bylo natolik zdrcující, ţe na chvostu se těhotná Pavča Miklicová , starší osoby a děti začaly velmi opoţďovat. Naštěstí tudy kolem nich na gazu projíţděli bačové, jedoucí za svými ovečkami pod vrchol Čerňáku. A tak je
Jerry „dle humanitárních pravidel“ zaúkoloval, aby některé členy naší výpravy vzali na korbu gazíku a tak jim ušetřili kus cesty do kopce. U salaše jsme narazili na Alenu Rusovou a Frantu Tomance, kteří nedaleko odtud „bačovali“ jiţ od pátku. Někteří se seznámili s bači a ochutnali ţinčicu. Poslední úsek k vrcholu se jiţ odehrával dle nepsaných pravidel. Silní jedinci svým tempem zanechali za sebou ty méně zdatné a jali se zdolat vrchol. Čím blíţe jsme byli, tím víc úsilí jsme museli vynaloţit. I to teplé počasí se změnilo ve větrno. Ale vrchol jsme dobyli. A nejenţe tam vylezli ti silní a zdatní, ale vrchol zdolali i ti nejmenší - Matýsek, Eliška a Kačenka Miklicovi, a hned za nimi i jejich mamina Pavča. Ta navíc vynesla i dosud nenarozeného čtvrtého potomka rodu Mikliců, takţe navţdy bude v našich pamětech zapsán i nejmladší pokořitel Čerňáku. Pohled dolů byl úchvatný, mraky valící se kolem nás, ale i pocit, ţe jsme tam, kde řada adventních stezkařů proţila nezapomenutelné chvíle. Nazval bych klidně toto místo poutním místem adventistických dějin. Pak jiţ následoval sestup dolů, tou
kratší cestou. Mraky plné vody v zádech nevěštily nic dobrého a také se tak stalo. Poté, co jsme minuli starý kemp, se na nás spustil déšť. Nejprve jen tak zlehka, jakoby varovně. Jenţe pak to jiţ byly provazy vody a kdo si myslel, ţe je to jen přeháňka a ţe brzo oschne, se krutě mýlil. Zanedlouho jiţ všichni byli mokří aţ na kost, často navštívili zem větší plochou svého těla, mnozí raději neţ sjezd blátem zvolili sestup po loukách. Hlavně Miklicovi zaslouţili obdiv. Pavča s nenarozeným potomkem v bříšku a Vlastík s Matýskem za krkem. Naštěstí oni zem zblízka nenavštívili. Voda se dál valila na nás, do toho sem tam zahřmělo a cesta se zdála nekonečnou. Jenţe vše má svůj začátek i konec. Objevila se vesnice s autem Romana Vyčánka na kraji lesa a tak byl všem našim útrapám konec. Vidina sucha se naplnila. Auta byla přistavena, suché věci vyjmuty a i sluníčko vylezlo. Muţi s převlékáním problém neměli. Jenţe naše „amazonky“ - ţeny také nakonec ne. Kryté schody ke kostelu a látková plachta vykonaly sluţbu a tak nikdo ze zúčastněných nouzí a vlhkem netrpěl. Po společné modlitbě a rozloučení jsme se vydali zpět. Tentokrát jiţ volně, tak jak kdo potřeboval a chtěl. Déšť nás však doprovázel po celou cestu, místy i průtrţe mračen, ale celkem vytrvale. Nic však nezkazilo dojem z víkendu, který se vydařil. A kdo s námi nejel, o mnoho přišel. Co zůstává dodat? Ţe by ať ţije Čerňák 2011,2012 …. . ? Reportáţ psanou „skoro ve vodě“ sepsal P. Matula
Sborová oznámení - Tuto sobotu 5. června 2010 probíhá v našem sboru unijní Veletrh evangelizace. Dopoledne i odpoledne se budou představovat různé evangelizační programy, aktivity různých organizací,jednotlivců a skupin. Všichni jste zváni jak na dopoledne tak i na odpolední blok, který začíná ve 13.30 hod. Po celou dobu v prostorách naší modlitebny budou vystaveny prezentace jednotlivých projektů. - v neděli 6. června od 10.00 hod proběhne svatební bohosluţba snoubenců Petry Fialové a Davida Šrotta. Na tuto slavnostní bohosluţbu jste také všichni srdečně zváni, abyste mohli být svědky jejich společného vykročení do manţelství. - Pátek 11. června 2010 od 18.00 hod. se můţeme zúčastnit slavnostního okamţiku, kdy křtem stvrdí svou smlouvu s Pánem Bohem naše milá kamarádka Terezka Pešatová a milý přítel Emil Elexa. Na tuto jedinečnou příleţitost vidět a zaţít atmosféru poţehnání a smlouvy mezi nebem a zemí určitě přijďte. - Jiţ následující den, v sobotu 12. června 2010 společně s napajedelskými proţijeme a zaţijeme Večeři Páně. V našem sboru poprvé i s moţností brát symbol vína buď z kalichu, či z kalíšků.. Při příleţitosti této bohosluţby také přivítáme do církve a sboru naše nově pokřtěné - sestru a bratra. K tomu všemu také ale přivítáme do sborového společenství i nejmenšího člena našeho sborového společenství – Tima Medřického. Od 16.00 hod také přijďte na odpolední blok povídání, pojídání laskomin, zpívání, projekci fotek Budeme se loučit s našimi milými Šlosárkovými. - V sobotu 26. června 2010 od 18.00 hod. můţete přijít do naší modlitebny na hudební podvečer s názvem – Historie americké lidové hudby. Dozvíme se a i poslechneme něco málo k tomuto tématu pod vedením hudebního uskupení Hosté. Jak sami nakonec uvidíte, nejedná se o nikoho neznámého, ale o naše milé kamarády z Valašska. Toto hudební uskupení je na domácím hřišti především na svém festivalu „Tenkráť na Valašsku“. Určitě přijďte a vezměte i své kamarády a přátele. - Sbor Církve českobratrské evangelické nás srdečně zve na neděli 4. července 2010, kdy od 9.00 hod. proběhne v jejich kostele ekumenická bohosluţba – vzpomínka na Mistra Jana Husa. Můţeme se aktivně zapojit. Pokud máte zájem se aktivně připojit, dejte co nejdříve vědět bratru Jarku Šlosárkovi. - Ţivot přináší vítání i loučení. My jsme si v těchto dnech proţili jak vítání tak i loučení. Jedno loučení jakoby zaniklo v tom mnoţství akcí. Loučení s pozemským ţivotem a člověkem. V neděli 16. května 2010 dotlouklo pozemské srdce naši milé sestry Boţeny Mišurcové. Její ţivot se začal 20.3. 1922 a i kdyţ pokřtěná byla aţ 6.6. 1980 přesto její ţivot , především na Ţlutavách byl jasným svědectvím o ţivotě zboţné křesťanky. Závěr svého ţivota strávila nejen v našem domově pro seniory tak především u své dcery v Kvasicích. Ve čtvrtek 21. 5. 2010 jsme se v naší modlitebně v Malenovicích s ní naposledy rozloučili a sestra čeká na slavný druhý Kristův příchod, v který sestra věřila. Tajemník sboru
