SBOR CÍRKVE ASD. Zlín 8 ZÁŘÍ 10

SBOR CÍRKVE ASD

Zlín

8

ZÁŘÍ 10

Úvodník Prázdniny 2010 jsou uţ nenávratně za námi, ale některé události, záţitky a setkání tohoto léta v nás stále ještě pulzují. Mnozí jste navštívili nové kraje, jiní zase dočerpali potřebnou energii na svých chatách a chalupách, někteří si jen vychutnávali dny volna na výletech, při čtení knih či koupání. Pro mě a moji rodinu měly tyto prázdniny ještě další rozměr: kromě výletu do nového – zlínského kraje - jsme měli moţnost zakusit „cestování“ s celou výbavou naší domácnosti a zabydlování v nové „rodině“, která má dohromady něco málo přes 200 členů. Je to záţitek opravdu velice nevšední, ale o to hlouběji se zapíše do našich ţivotů. Chtěl bych vyuţít této příleţitosti a poděkovat vám – členům naší nové rodiny – za vše, čím jste nás v uplynulém, i kdyţ krátkém, období obohatili: opravovali jste nám byt, pomáhali nám při stěhování, přijali jste nás-cizince do svých domovů, mnozí jste otevřeli svá srdce a dopřáli jste nám, abychom se mezi vámi cítili jako doma. Chtěl bych vám také poděkovat za trpělivost, kterou s námi máte, kdyţ si ještě nepamatujeme vaše jména, neumíme vás zařadit a sami jsme ještě trochu „ve větru“. To všechno patří k našim prázdninám – plno nových věcí, míst, jmen, trochu nejistoty, chaosu a neorganizovanosti. Všechno má ale svůj čas. Prázdniny skončily a začíná nový školní rok, který s sebou jisto jistě přinese i nový řád, nová pravidla, novou organizovanost. Pro mě s manţelkou to bude rok, kdy se budeme muset učit synchronizovat naše plány a aktivity. Chtěli bychom alepoň někdy být na sobotním shromáţdění pospolu, a samozřejmě touţíme po tom, aby i naši kluci zapadli do školního a sborového kolektivu dětí. Snad tomu napomohlo i milé setkání k ukončení prázdnin, za jehoţ zorganizování mnohokrát děkuji. Novým úkolem pro nás bude zajistit fungování sobotní školy a Adry, neboť jsme se rozloučili s výraznou pomocí našeho sboru – manţeli Medřickými, kteří se rozhodli slouţit Bohu na „plný úvazek“. Pro mě je výzvou a úkolem seznámit se se všemi vámi. Rád bych vás všechny navštívil ve vašich domovech a tím vás ještě lépe poznal. Vzhledem k počtu členů a povinností mi to bude ale nějaký čas trvat. Proto kdokoliv z vás by touţil po rozhovoru se mnou, neváhejte mě kontaktovat a určitě se nějak domluvíme na schůzce. Je pro mě potěšením a povzbuzením slyšet sebemenší zprávu o tom, s kým a jak trávíte rozhovory a čas o Ješíši Kristu našem Spasiteli. Protoţe chceme v naší modlitebně pořádat od začátku listopadu biblické kurzy s názvem: Hodnota Bible v 21. století, budu moc rád za kaţdého, koho tam přivedete. Někdy by se nám lidem moţná víc zamlouvaly celoroční prázdniny, ale já se přiznávám, ţe letos uţ se těším na to, aţ neuspořádanost prázdnin vystřídá pravidelný reţim. Vţdyť jsem cholerik a to k tomu patří . Závěrem mám jedno přání pro mě i pro vás: Ať nejen náš studijní a pracovní ţivot získá na pravidelnosti, ale především náš duchovní ţivot, osobní studium Písma a modlitby, hluboce zakoření v našem kaţdodenním rozvrhu. Martin Ţůrek

Zlín je můj domov Všichni, co zde ve Zlíně ţijeme a chodíme do našeho sboru, určitě alespoň trochu historii našeho sboru známe. A také víme, ţe v historii Zlín ztrácel převáţně mladé, perspektivní a upřímné křesťany. Odcházeli za prací, partnery, nebo také do sluţby Pánu Bohu. Jména jako Boris Broţ, Petr Pimek, Libor Škrla, Honza Fürst, Vlastík Fürst, svým způsobem i Jarek Šlosárek – ti všichni a ještě i mnozí další vyšli ze Zlína a ve svém ţivotě byli a jsou prospěšní Boţímu dílu. Kdyby všichni z nich zůstali, určitě by byli pro Zlín přínosem a přínosem by byli také Bohu. Jenţe zrovna ten samý Bůh měl s nimi jiné plány. Plány Boţí nikdo z nás nezná. Tak je tomu i s plánem, který má s dalším z pilířů našeho dnešního sboru – s Ríšou Medřickým a jeho ţenou Šárkou. Proto i jejich odchod za pozváním od Pána Boha je v jeho rukou. To, ţe nás to mnohé u srdce bolí, je přirozené, ale věříme, ţe ten, který je povolal, se k nám „pozůstalým“ přizná v jiné formě. Dnešní rozhovor tedy nemohl být jiný, neţ právě se samotným Ríšou a s otázkami, které se právě kolem jejich odchodu ze Zlína točí. Sami určitě z odpovědí poznáte, co se v mysli, srdci a duši našeho Ríši ukrývá. - Co tě vedlo k tomu, že ses rozhodl studovat seminář? Myslím, ţe to byl postupný dlouhý vývoj a vedení Pánem Bohem uţ odmalička. Mám spíše pocit, ţe mě k tomu Pán Bůh

musel popostrkovat :-). Nějak zvlášť jsem totiţ o semináři neuvaţoval. Bylo to způsobeno mimo jiné i tím, ţe jsem uţ jako malý kluk těţce vnímal odchody lidí, které mé dětské srdce bralo jako pilíře našeho sboru (např. Peťa Gibiec s rodinou, nebo Iva a Libor Škrlovi či další). Tehdy jsem Pánu Bohu řekl, ţe kdyţ všichni odejdou, tak já zůstanu a budu pracovat pro zlínský sbor. Mám náš sbor rád a uţ jsem s ním mnohé proţil a prošel za těch bezmála 36 let. Nechápal jsem tehdy, ţe lidé, kteří pro sourozence pracují a pomáhají jim v soukromém ţivotě i na cestě blíţe poznat Pána Boha, je mohou opustit. Nemohu o tom více psát. Proto to zkrátím. Myslím, ţe vţdy byla ve mně touha co moţná nejlépe pracovat pro Pána Boha, aby byl Bůh v mém ţivotě oslaven. A dal-li by Pán, aby i někdo díky takovému nedokonalému nástroji jako jsem já, mohl spatřit Boţí království. Ale musel přijít okamţik a následný delší nelehký úsek v mém ţivotě, abych pochopil a poznal mnoho a mnoho věcí. Jedna z nich bylo například radost ze čtení Boţího slova a vděčnost za poznané pravdy. To jsem do určitého okamţiku nepoznal. Je těţké vysvětlit tuto zkušenost, protoţe já sám jsem často od druhých osob slyšel, něco ve stylu - Bible ke mně promluvila, nebo Bůh se mě při studiu dotkl a další podobné slovní obraty. Ale já jsem jen tato slova slyšel, ale sám nedocenil, jak hluboký proţitek chtěli

vlastně tito lidé druhým předat. Ve chvíli kdy jsem to osobně proţil a stále více vnímal radost a pokoj při studia Písma, jsem zatouţil ještě po hlubším studiu. A tak jsem se rozhodl jít na seminář. Ale s tím, ţe jsem věděl, ţe nejsem rozhodnutý jít dělat kazatele. Přijímací komise toto akceptovala. Jen vyjádřila touhu, abych se neuzavíral moţnosti, ţe by to Pán Bůh jednou chtěl. - Co konkrétně jsi na semináři studoval a co jsi od semináře očekával? Těch předmětů bylo neuvěřitelně mnoho. Ještě doposud nechápu, jak jsem při rodině, zaměstnání a práci pro Pána Boha ve sboru mohl vše zvládnout. Obecně to bylo studium Starého zákona a Nového zákona z hlediska dobového a literárního pozadí. Dále hermeneutika, dogmatika, církevní dějiny, naše adventistické dějiny, filosofie, etika, psychologie, psychoterapie, pedagogika, homiletika, vztah vědy a Bible, nějaké exegeze textů a pro mě nejtěţší předměty angličtina, hebrejština a řečtina. V mém směru pastoračně sociálním potom to byly ještě předměty jako řízení a management sociálních sluţeb, sociální péče. Těch předmětů bylo za ty čtyři roky asi 50, takţe nemohu všechny vyjmenovat a navíc budu v některých z nich pokračovat v 5. ročníku Senior College. Kdyţ jsem nastoupil, tak jsem se hrozně těšil na studium Písma. Proto jsem tam přece šel. A byl jsem překvapen, ţe jsme o dost více rozebírali věci okolo, neţ samotnou Bibli. Je to můj subjektivní pocit a někdo by moţná nesouhlasil. Ale já to tak opravdu vnímám. Na druhou stranu jsem díky tomu více pochopil, proč je tolik pohledů na Písmo a představované pravdy a musel jsem si znovu sám uvědomit, čemu vlastně věřím a jak dnes představované pravdy předkládat. To se

mi také po čase potvrdilo, kdyţ od některých učitelů zazněly příběhy o tom, jak často přišli na seminář „mistři světa“ a oni museli jejich víru záměrně narušit, protoţe nebyla zdravá. Dám malý příklad. Často jsem slyšel diskuze na téma, ţe jediný dobrý a věrohodný český překlad Bible je kraličtina. Na semináři jsem mohl poznat, ţe dokud lidé nezjistí, jak dochází k překladu, tak pro nezasvěcené by byla hrůza, kdyby zjistili, ţe kraličtina třeba obsahuje texty, které v původních originálech vůbec nejsou a ţe uţ ona sama mnohé vykládá. Proč to tak je? A proč to tak musí být ve skutečnosti u všech překladů? Protoţe bez těchto slov by mnohdy v češtině Bible nedávala smysl. Ale na toto téma si můţete pozvat třeba br. Otu Hermana, který na to dělal svou absolventskou práci, kterou si úspěšně obhájil. A který sám musel poopravit svůj přístup k tomuto tématu. A tak to má být. Není správné slepě mluvit o věcech, kdyţ víte, ţe se mohou objevit informace a skutečnosti, na jejichţ základě budete muset poopravit svůj pohled. Tomu se říká pravý křesťanský růst. A jen zdravé křesťanství toto dokáţe. - Co Ti seminář dal a objevil jsi díky studiu něco nového – třeba i to, co jsi dosud nevěděl? Kromě jiţ zmíněné „převýchovy“ :-), to je mnoho nových bratrů a sester, které jsem doposud neznal. Také jsem poznal, jak je důleţité mít v církvi osoby, kteří jsou ve svém oboru a oblasti opravdu profesionálové. I kdyţ ne vţdy souhlasím s br. Benešem, nebo br. Lukešem, tak mohu říci, ţe na akademické půdě ve svých oborech patří k největším odborníkům. Je to samozřejmě dáno tím, ţe studují z originálních textů. A tam, kde naše teologie nemůţe oslovit učence, filosofy či jiné akademiky, tam tito lidé zastávají

Boţí pravdy a předávají je tak, ţe jim tito lidé rozumí a ví, ţe jejich argumenty nelze jen tak jednoduše shodit ze stolu. Váţím si br. Svrčka nejen jako ředitele, ale i jako odborníka, který vysvětluje dějiny obecné křesťanské církve z hlediska dogmat - kdy se objevila a proč. I kdyţ jsem často měl zmatek v tom vývoji pro mnoţství informací, které nám předával, tak mnoho nového jsem pochopil právě od br. Svrčka. Také je poţehnání slyšet br. Macha, který poutavě hovoří o etice a dogmatech, či Ellen Gould Whiteové. To jsou opravdu profesionálové na svých místech. A tak stejně jako oni, věřím, ţe kaţdý má najít svou formu, jak být Bohu prospěšný, schopný oslovit druhé v dnešní společnosti, aby současně mu to mohlo přinášet radost. - Kdy poprvé sis uvědomil a třeba i připustil, že by tvé studium mohlo vést k tomu, že použiješ své vzdělání k práci duchovního – kazatele? Bylo to na ţádost bratří při přijímacím pohovoru. Takţe jsem o tom přemýšlel celé 4 roky. I kdyţ méně uţ to bylo ve chvíli, kdy jsem si zvolil pastoračně sociální směr. Podle nedávno nastavené vnitro-církevní směrnice totiţ z tohoto směru se kazatelem stát nemůţete. - Byl jsi s nabídkou vstupu do služby církvi osloven někým, nebo jsi to sám inicioval? Protoţe jsem při mých niterných úvahách vţdy došel k názoru (kromě jednoho okamţiku), ţe nemohu opustit Zlín, tak jsem nikoho neoslovil. Oficiální nabídka přišla od br. Dymáčka, jako předsedy MSS. Je nepsané pravidlo v církvi, ţe chce-li se stát student kazatelem, nebo dostane-li tu moţnost a nepoţádá-li sám o pracovní poměr v jiném sdruţení, tak si předsedové nepřetahují studenty do svého sdruţení.

Poprvé jsem na nabídku odpověděl, ţe to celkově vnímám s více negacemi, neţ klady a ţe o tom musím ještě přemýšlet. Také to bylo v době, kdy jsme očekávali Tima a nevěděli, co vše se s Timem bude v našem ţivotě měnit. Bratr Dymáček to chápal velice dobře, protoţe sám byl dotazován po 2 roky, jestli půjde do díla on si zase neuměl představit, ţe odejde z Brna. Přesto mi řekl větu: “Věřím, ţe i skrze církev Pán Bůh povolává do sluţby.“ - Jak ses rozhodoval, zda nabídku přijmeš či ne? To je tak sloţité vysvětlit, ţe bych asi popsal celé toto číslo našeho časopisu  Ale můţete mi věřit, ţe to nebylo vůbec jednoduché. Jen si sami představte, ţe jste spokojeni tam kde ţijete. Bydlíte na jednom z nejlukrativnějších míst města. Obklopeni zelení a vlastní zahradou, 5 metrů do lesa, 10 minut pěšky do centra města, či 10 minut autem na úřady, které potřebujete navštívit. A jste obklopeni lidmi, které máte rádi. Zkrátka nic vám z tohoto lidského hlediska nechybí. Přesto někde uvnitř slyšíte tichý hlas, ţe toto všechno by nemělo být důvodem pro to, abyste na Boţí nabídku řekli ne. Protoţe toto poţehnání by nemělo bránit tomu, abychom Boha postavili na ještě vyšší místo, neţ všechny tyto dary, které jsme od něj dostali. - Měl jsi i nějaké znamení od Pána Boha, byl jsi Pánem Bohem osloven? Neměl jsem ţádné znamení. I kdyţ jsem si jej strašně moc přál. Potřeboval jsem, aby mi dal Pán Bůh jasný důkaz a ujištění, ţe si mě opravdu vybral a přeje si to. Co však jsem měl, byla vnuknutá myšlenka, která mě vedla k názoru, ţe mi můţe dát správnou odpověď bratr Adolf Šlosárek. Ţe jej k tomu můţe Bůh pouţít,

tak jako mnohokrát, kdy mu Bůh ukázal, jak to bude v budoucnosti. Jeho zkušenosti byly pro mne vţdy důvěryhodné, nepřikrášlené a realistické. A tak při různých myšlenkách, které přicházely a říkaly, co bych měl udělat či neudělat, byl při tomto nápadu jakýsi ještě vnitřní klid a pokoj. I samotný průběh našeho setkávání mi dával jistotu, ţe jde o správné rozhodnutí. Na jednu stranu jsem viděl bratra, ţe by si moc přál, abych šel do díla, ale na druhou stranu, kdyţ věděl, ţe věřím, ţe ta odpověď přijde skrze něj od Pána Boha, tak vţdy řekl:“ Ríšo, modlil jsem se, ale ţádnou odpověď jsem od Pána Boha nedostal.“ - Kdo a co ti pomáhalo k tvému rozhodnutí? To, ţe odpověď od bratra A. Šlosárka přece jen jeden den před mou odpovědí br. Dymáčkovi přišla. Také to bylo vědomí, ţe jsem od Boha dostal ţenu, která je ochotná se na mé práci podílet. A neznám ţádného kazatele, který by nesouhlasil s tím, ţe to je svým způsobem pro manţelku oběť. Asi tuto skutečnost vnímám intenzivněji díky zkušenosti mého spolustudenta, který měl zdravou touhu stát se kazatelem, který však v rozhodující moment nabídku nemohl přijmout, protoţe jeho ţena řekla rezolutní ne. - O práci, kterou budeš dělat, asi leccos víš. Přece jen, jsi připraven na všechny eventuality, které mohou v této službě nastat? Myslím, ţe kdo by odpověděl, ţe ano, tak by byl hodně troufalý. Přesto věřím, ţe mé odevzdání se do rukou Pána Boha můţe řešit úplně vše. Na druhou stranu je moudrý systém, který napomůţe zjistit, jestli se člověk na tu práci hodí a jestli ji chce opravdu vykonávat. Na toto zjištění

mám 2 roky. Nemohu být kazatel, pokud zjistím, ţe tu práci nedělám tak, ţe je vidět můj přínos pro společenství. Také však vidím, ţe uţ nyní ten zlý pracuje. Protoţe hned o tři dny po mé kladné odpovědi jsem musel proţít těţkou zkušenost s tátou, kterého museli zachraňovat policisté, hasiči i dvě záchranky. A díky ţe ho zachránili. To je velká Boţí milost. Vše ale mohlo dopadnout i jinak a já bych musel zůstat. - Odcházíš z tvého rodného Zlína. Jak prožíváš, že už tu nebudeš? Asi všichni, kteří byli ve sboru při mém oficiálním oznámení, pochopili, co proţívám. A kdyţ toto píši, tak zase nemohu udrţet slzy. Nejde to. Víte, ten vzorec mého uvaţování nemohl nikdo z lidí změnit. Kdyţ jsem byl delší dobu pryč, tak to bylo zase jen proto, ţe chci Bohu rozumět správně a slouţit mu. Ale třeba jsem i v Portugalsku věděl, ţe se chci vrátit do Zlína. I kdyţ jsem studoval v Brně, tak jsem přijel vţdy na víkend domů, abych byl v našem sboru. I sami rodiče vám mohou říci, ţe jsem ještě i ve čtvrté třídě ujel domů od tety z Nového Jičína, protoţe se mi stýskalo. A naši z toho byli úplně špatní, ţe tak velký kluk nevydrţí bez domova. Ano, Zlín je můj domov. A proto jsem dal vţdy přednost Zlínu, neţ nějaké pracovní pozici a kariéře. Ţe to můţe být v mém ţivotě nyní jinak neţ doposud, to změnil Pán Bůh a jen proto, abych plnil jeho vůli. - Co si ty přeješ do své budoucí práce a co naopak přeješ našemu sboru? Abych dělal radost Nebeskému Otci a rozuměli tomu i ti, za které ponesu zodpovědnost. Víte, velmi dobře si uvědomuji, ţe dnešní generace málo rozumí, proč jsou lidé formovaní velkou adventistickou, a já věřím, ţe biblickou pravdou.

Proč naše učení, ne my a naše já či společenství, nás předurčuje být skutečně ostatkem poslední doby, o kterém mluví Písmo. To učení totiţ není zkrášlené, je zkrátka pravdivé, přinášející skutečnou spásu. Zlínskému sboru přeji, aby dá-li Pán Bůh a já se vrátím (a je jedno kdy), aby tento sbor byl naplněn Bohu věrnými a milují-

cími lidmi. A aby ve Zlíně v centru města byl i další zaloţený sbor. Přeji si, aby nikdo nezakopával hřivnu, kterou od Pána Boha přijal. Aby se jedni nepřepracovávali a druzí nebyli ve sboru jen posluchači. Za vás se ptal P. Matula

Okénko knižního evangelisty Jako kniţní evangelista jsem začal pracovat 14.6.2010 a mé první kroky vedly na mé bývalé pracoviště, kde jsem pracoval na půl úvazku jako brigádník městské zeleně. Nabízel jsem knihy zdravého ţivotního stylu, ale dočkal jsem se spíše výsměchu. Horlivě jsem se modlil a Pán Bůh mě nenechal dlouho čekat. Kolega, který seděl trochu dál od ostatních, začal listovat knihou „Umění komunikace“ a po chvíli vytáhl peněţenku se slovy „Já si tuto kníţku koupím“. Milé sestry a bratři, ve zlínském sboru začal pracovat jako knižní evangelista náš nově pokřtěný bratr Emil Elexa. Tato práce přináší každý den nové zkušenosti s Pánem Ježíšem a proto se s vámi o ně chce náš bratr každý měsíc podělit. Předem chci poděkovat Pánu Bohu, ţe mohu tuto práci dělat, a také všem sestrám a bratrům, kteří se za moji práci modlí. Vím, ţe při této práci je nutné být stále na modlitbách. Jsou chvíle, kdy se vůbec nedaří a pak přijdou dny, kdy Pán Bůh ţehná. Beru tuto práci jako sluţbu Pánu Bohu.

Další krásnou zkušenost jsem zaţil v lázních ve Zlíně-Kostelci. Snaţil jsem se zkontaktovat s provozním, ale ten mi pouze po recepční vzkázal, ţe momentálně nemá čas a přislíbil, ţe se ozve. Dny plynuly a provozní se vůbec neozval a tak jsem šel na další návštěvu a tentokrát jsem byl úspěšný. Navázal jsem kontakt s provozním, který mně prodej přímo v hotelu povolil. Mohu tedy oslovovat lidi, kteří tráví čas v lázních. Chodím tam jedenkrát týdně a Pán Bůh mně tyto návštěvy vţdy poţehná. Do třetice ještě jedna zajímavá zkušenost. Zazvonil jsem u dveří kazatele Církve jednoty baptistů a nabídl jsem panu kaza-

teli knihy pro děti a mládeţ. Domluvili jsme se, ţe u něho kníţky nechám a on ţe to v neděli nabídne členům své církve. Znovu jsem se úpěnlivě modlil a zase mně Bůh poţehnal. Prodal jsem knihu „Věrní přátelé“ a první a druhý díl „Dotkni se výšin“. S Boţí pomocí se mi podařilo prodat za měsíc červen a červenec 107 knih, z toho 11 duchovních za celkovou částku 22 474,- Kč. Oslovil jsem 282 lidí. V měsíci červenci jsem měl moţnost zúčastnit se akce kniţních evangelistů v Chrudimi. Akce se uskutečnila ve dnech 18.7. – 28.7.2010. Zúčastnilo se jí 14 kniţních evangelistů a 24 mládeţníků z celé republiky. Proţili jsme krásných 10 dní s Pánem Jeţíšem. V Chrudimi jsme byli ubytovaní v místním gymnáziu ve třídách. Akce začala večerním zamyšlením s vedoucím kniţních evangelistů bratrem Čestmírem Šťovíčkem. Od pondělka do úterka příštího týdne jsme vţdy po ranním zamyšlení vyráţeli do terénu. My, kolportéři-začátečníci jsme chodili se zkušeným kniţním evangelistou. Můj první den v Chrudimi jsem proţil s bratrem Františkem Běhounkem, Bůh nám poţehnal a proţili jsme krásné zkušenosti. V úterý následoval prodejní trénink, mládeţníci představovali předem určené kníţky jakoby zákazníkovi. Po tréninku bylo kázání z Boţího slova bratra Vítka Vursta a pak následovala práce v terénu. S bratrem Františkem Běhounkem jsme se vrátili večer plni pěkných zkušeností a krásné zkušenosti jsme mohli vyslechnout i od mládeţníků. Ve středu jsem chodil se sestrou Alexandrou Valchářovou a měli jsme moţnost s jedním zákazníkem proţít i biblickou hodinu. Prodej jsme uskutečnili aţ při

poslední návštěvě, ale přesto jsem to bral za krásný den proţitý s Bohem. Krásnou zkušenost jsem zaţil i s Evou Větrovskou a jejím synem Vaškem. Dopoledne jsme nic neprodali a byli jsme dost nešťastní. Ale po obědě jsme znovu vyrazili a paní, kterou jsme oslovili, právě čekala na syna a měla na plotně jídlo. Přesto si u dveří svého bytu začala prohlíţet encyklopedie, které jsou docela drahé. Vybrala si kníţky za asi 1 500,- Kč a řekla nám: „Ráno jsem si byla vybrat peníze z bankomatu, protoţe jsem věděla, ţe něco budu kupovat“. My se sestrou jsme věděli, ţe to bylo Boţí vedení. A pak nám ještě 2x Bůh poţehnal a my jsme proţili krásný den. Páteční den byl také poţehnaný, proţil jsem ho se sestrou Jiřinkou Laubendorfovou. Večer jsme si zahájili sobotu a těšili se na bohosluţbu v místním sboru. Sobota byla poţehnaná, odpoledne jsme vyslechli mnoho osobních zkušeností a dokonce vyprávěl svoji osobní zkušenost i vedoucí kniţních evangelistů bratr Čestmír Šťovíček. I neděle byla odpočinková, podnikli jsme výlet do Seče a okolí. A uţ nám zbývaly jen dva dny v Chrudimi, které jsem proţil s evangelistkami Luckou Nádvorníkovou a Kamilou Dunn. Díky Pánu Bohu jsme prodali 593 knih, z toho 226 duchovních a celkový obrat dosáhl výše 145 844,- Kč. Na akci v Chrudimi jsme rozdávali i CD s Novým zákonem (rozdali jsme asi 2 000 ks) a knihy „Cesta k vnitřnímu pokoji“ a „Bůh před soudem“. K tomu jsme také přidávali pozvánku na 19.8. na „Den pro Chrudim“, coţ je aktivita unijního kongresu mládeţe.Věřím, ţe tuto akci Bůh poţehná. Emil Elexa

Mladí pro Ježíše 2010 V červenci letošního roku se ve slovenských městech Poprad, Keţmarok a Spišská Nová Ves konala evangelizační kampaň „Youth for Jesus“ (Mladí pro Ježíše). Já jsem se této kampaně účastnil jako jediný z našeho zlínského sboru. Podobné akce se pravidelně konají v zámoří a v současné době se začínají konat i v našich českých a slovenských podmínkách. Jelikoţ to byl druhý ročník na území České a Slovenské republiky (první byl před rokem v Hradci Králové), tak jsem tak nějak tušil, co mě čeká. Přesto jsem proţíval zvláštní pocity nervozity a napětí, protoţe jít do ulic a říkat lidem o Jeţíši je pro mě adrenalinová záleţitost. Jednalo se o cyklus 16-ti přednášek na biblická témata objasňující Boţí plán záchrany, 2. Příchod Jeţíše Krista, proroctví z knihy Daniel 2. a 7. kapitoly, knihy Zjevení 14. kapitoly atd. Cyklus přednášek měl název „Dotkni sa neba“, ale spíše to v praxi vypadalo tak, ţe se nebe dotýkalo nás při kaţdé přednášce. Děkuji Bohu za to, ţe celou akci poţehnal a vedl. Součástí měsíčního pobytu bylo i kaţdodenní vyučování, vţdy v dopoledních hodinách. V rolích vyučujících se vystřídalo hned několik význačných jmen z naší církve. Nejprve to byl bratr René Metz, poté bratr Roman Mach, dále bratr Jiří Pavlán, bratr Marek Harastej, bratr Petr Pimek a bratr Bohumil Kern. Mladých pro Jeţíše se zúčastnilo celkem 30 mladých lidí z České a Slovenské republiky a pod vedením Juraje Turóciho, Anny a Kamila Kreutziger jsme za ten měsíc vytvořili skutečnou Boţí rodinu. Měli jsme dokonce i tetu , tou byla naše milá Irenka Perútková, která jako zkušená evangelistka přispívala kaţdý den svým dílem. Byli jsme rozděleni do všech tří sborů, vţdy po 10-ti a tam jsme slouţili, jak jen to šlo  V kaţdém sboru (Poprad, Keţmarok, Spišská Nová Ves) probíhal samostatný cyklus

přednášek, tedy přednášky probíhaly na třech místech najednou. Všechny informace, ale také shrnutí přednášek naleznete na internetových stránkách www.odhaltesvetbiblie.sk. Jak uţ to v Boţí rodině bývá, kaţdý má jiný úkol a kaţdý přispívá jiným dílem. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Většina účastníků slouţila tak, ţe chodila po domech a po ulicích a osobně zvala všechny, aby si přišli vyslechnout nějakou tu přednášku. Někteří však slouţili tak, ţe byli řečníky a přímo předávali poselství přednášek. Pod vedením Juraje, Anky a Kamila se připravovali a nacvičovali, aby poselství naděje při kaţdé přednášce předali co nejlépe. Tak jsem slouţil i já. Přednášky byly 5x týdně – kaţdý den kromě pondělí a čtvrtka, vţdy v 18 hod. Byl jsem rád, ţe můţu slouţit takto, protoţe z chození po domech a střetávání lidí jsem měl vetší obavy neţ z přednášení. Ale vyzkoušel jsem si i to. Osobně jsem působil ve sboru Keţmarok, kde jsme také všichni spali, a odpřednášel jsem celkem 6 přednášek. Byla to pro mne velká výzva, protoţe jsem si uvědomil, k čemu mě Bůh povolává a ţe mám velkou zodpovědnost. Naštěstí jsem za celou dobu nic nespletl, vţdy jsme všichni vedli modlitební boj a Pán Bůh si své dílo ohlídal, znovu jsem Mu za to velmi vděčný. Na východním Slovensku ţije mnoho Romů, a také zavítali na

přednášky „Dotkni sa neba“. Musím říct, ţe jsou to výborní posluchači a na poslední přednášce na také dva mladí chlapci zapojili tím, ţe zazpívali dvě oslavné písně – na začátku a na konci přednášky. Z poslední přednášky mám také velmi povzbuzující zkušenost. V poslední přednášce jsem hovořil o tom, jak to bude v nebi vypadat a co nás tam čeká. Jejím účelem bylo posluchače nadchnout tak, aby se tam těšili a aby tam chtěli být. Musím říct, ţe po celou přednášku panovala skvělá atmosféra. Lidé i já jsme byli uvolnění, cítil jsem se dobře a věděl jsem, ţe tam Pán Bůh je s námi svým Duchem. V závěru přednášky jsem měl za úkol si s lidmi domluvit v nebi schůzku. Protoţe uţ je nemusím nikdy tady na zemi potkat, chtěl jsem, abychom se setkali ještě jednou – v nebi. A z této mé nabídky setkání byli všichni k mému úţasu nadšení! Atmosféra byla taková, ţe uţ to nebyla přednáška, ale spíše přátelský rozhovor a všichni se smáli mému nápadu dát si sraz v nebi. Ale i přesto jsme se domluvili. Takţe, pokud byste chtěli také na této schůzce být, tak vězte, ţe se sejdeme první sobotu, dvě hodiny po bohosluţbě na pravém břehu řeky ţivota (po proudu), u stromu ţivota. Asi uţ tam bude spousta lidí, protoţe přednášky probíhají po celém světě. Osobně bych si přál, aby tam bylo co nejvíce lidí. To, s jakou radostí VELKÁ VĚTŠINA zvedla ruku, ţe tam chtějí být, bylo

opravdu skvělé! Bylo to pro mne důkazem toho, ţe Pán Jeţíš slyší, ale hlavně vyslýchá naše prosby. Rád bych také poděkoval Vám všem, kteří jste se za tuto akci také přimlouvali. Věřím, ţe ţádná z modliteb nezůstala nevyslyšená. Děkuji Bohu za to, ţe po celou dobu na přednášky docházelo v průměru 10 lidí, kteří nechodí do sboru. Ale ještě více Mu děkuji za to, ţe na poslední přednášce byla cca 40 lidí, kteří nechodí do sboru. A velká většina z nich zvedla ruku, ţe chtějí být na setkání první sobotu dvě hodiny po bohosluţbě na pravém břehu řeky ţivota u stromu ţivota. Moţná se ptáte: „A kde to bude příští rok? Bude to vůbec příští rok?“ A já vám můţu odpovědět: „Ano, bude to příští rok.“ Příští evangelizační kampaň Mladí pro Ježíše se koná v době letních prázdnin ve Zlíně.“ Myslím, ţe nás čeká spousta práce, spousta modliteb, ale také poţehnání, které dává Bůh těm, kteří o něj ţádají. A tak, prosím, modlete se dál za lidi, kteří chodili na přednášky na Slovensku a modlete se prosím také za ty, kteří o tom třeba ještě ani nevědí, ale kteří přijdou příští rok. A v neposlední řadě, prosím, buďte připraveni na to, ţe Bůh můţe vaše modlitby vyplnit . Richard Mokroš ([email protected])

Ukončení prázdnin aneb Jak jsme se veselili Tento způsob léta zdá se mi poněkud zvláštní. Tak by se mohla klidně volně parafrázovat slavná věta filmu Rozmarné léto. A tak by se dal okomentovat i stav počasí tohoto léta. Vedra střídala katastrofální deště, povodně. Ale jak asi jde vytušit, nic na zemi jiţ není jak bývalo. Čas této modré planety je v závěru dějin a předpověď Bible je mnohem mnohem

přesnější neţ jakákoliv rosnička či meteorologický přístroj. Takţe se tomu nemůţeme divit. O to víc ale bylo tuţbou některých se s tím našim „podivným“ létem tak nějak vesele a poutavě rozloučit. Takţe poslední dvě soboty prázdnin se nesly ve znamení dvou akcí pořádaných nejen našim Kádečkem, ale i jinými.

Nejdříve jsme odpolední čas soboty zajeli strávit v lůně přírody – u tetičky Mirky Novotné. Bělov je blízko Otrokovic, ale přesto je jakoby někde na samotě. Aspoň mně se vţdycky, kdyţ tam přijedeme, zdá, ţe tak by mohlo vypadat klidné a pohodové rodinné sídlo. Navíc společnost mnohých našich sourozenců byla příjemným potěšením. Takţe kdyţ nám nejstarší bratr Adolf Šlosárek vykládal, jak zůstal na jednom kanadském letišti bez svého placeného doprovodu, a jak to nakonec dopadlo dobře, tak jsme mohli děkovat za ochranu Nejvyššímu. Stejná ochrana je asi na kaţdodenním pořádku vţdy, kdyţ Jindřiška Slabáková sedne na kolo – a to ještě na půjčené od Alči Vyčánkové.To mají nebeští ochránci zvýšenou pohotovost. My se při vyprávění jejich eskapád smáli, aţ jsme smíchy slzeli. Takţe sami vidíte, ţe nadpis – jak jsme se veselili - není vůbec nadsazený. Děti, i ty nejmenší, byly nadmíru spokojeny a my dospělí jsme si příjemně odpočinuli. Další, a to uţ poslední srpnová sobota začala „zvesela“. Uvozovky jsou na místě. Loučili jsme se s Ríšou, Šárkou a Timečkem Medřickými. Jak jsem jiţ předeslal v úvodním článku časopisu, tak je všem jasné proč. Fotopříběh, písnička a dary od sboru vyprovodily naši milou rodinku do sluţby Pánu Bohu.

Odpolední část nejdříve vyplnili naši mladí vyslanci evangelizační kampaně – Mladí pro Jeţíše – Ríša Mokroš a jeho přítelkyně Andrea. O tomto projektu píšeme také na jiném místě časopisu. Poutavě představili nám všem zúčastněným to, co proţili na Slovensku. K tomu nám promítali bohatý obrazový materiál a my tak mohli trochu „přičichnout“ k tomu, co i nás tady ve Zlíně potká příští léto. Mezitím se venku na zahradě sboru rozjely soutěţe pro naše - a nejen naše děti. Potěšující bylo, ţe přišly i dvě rodiny s dětmi, které navštěvují naši knihovnu křesťanské literatury. Tito lidé byli pozváni Ivetkou Slováčkovou a díky za to, ţe přišli. Tety Ilča Matulová a Maruška Garguláková připravily pro děti poutavé, zajímavé a poučné soutěţe. Ke kaţdému úkolu v krátkosti připojily i podobný biblický příběh, takţe si děti mohly procvičit nejen těla, ale i své mozečky. Skákání v pytli, hod na terč, slalom s míčem kolem plyšových zvířátek či poznávání chutí rozhodně děti velmi nadchly. Odměny všechny účastníky neminuly a nikdo neodešel s prázdnou. Další část odpoledne nám Dita Petruţelová z Napajedel představila své dva pejsky. Ty cvičí pro účely terapeutické. Mohli jsme poznat malou tříměsíční černou pudlici a její dovádivou povahu. Větší border kólie je psí kluk a také je starší. Ten uţ nám ukázal, co umí a my mohli sami poznat, k čemu se takový pejsek cvičí. Při tom veselém dovádění vyhládlo, a tak jsme ugrilovali, co se dalo. Kouř stoupal komínem a dobroty „zajíţděly“ do našich ţaludků. Při tom všem děti dováděly a dospěláci vesele konverzovali. Čas plynul a dospěl aţ k západu slunce. Zklidnit všechny bylo sloţité, ale podařilo se a tak mohl náš nový kazatel Martin Ţůrek společně s námi ukončit poslední

prázdninovou sobotu. No, měl na nás „záludné“ otázky – co jsme si vzali ze sobotní školy a školky - a tak nastalo mlčení. Naštěstí nás zachránil Ríša Medřický, i kdyţ povinně z titulu vedoucího sobotní školy. Modlitba a velké kolečko ukončilo naše loučení se sobotním dnem. Večerní čas se nesl v rytmu hudby. Kluci Koutní a David Bijok přinesli tzv. taneční podloţky DDR a my tak mohli zkoušet, jaké je to trefovat se svými dolními končetinami na dané šipky, které byly před námi na ploše plátna. Jde o takovou jakoby hru, ale co jsme se nasmáli, vyblbli, unavili! Prostě veselo bylo. A ţe to některé natolik nadchlo, dokládá věta Marušky Gargulákové : To si koupím. Takţe jsem zvědavý, zda se u Garguláků bude takhle řádit v blízké době. Noc nastoupila a hlavně dospělí hledali prostředky, jak umlčet rozdováděné děti. Nakonec se to podařilo, i kdyţ naši teenageři

jim v tom moc nepomohli. Ti dále dováděli, a nebyli k utišení. Aţ nakonec i je únava zmohla a ztichli. Sbor umlkl a vše šlo spát. Ráno bylo hektické a ve znamení úklidu všeho, co jsme za sebou zanechali. Ale myslím ţe nic zlého jsme nenapáchali. A jak tedy naše loučení s prázdninami dopadlo? Myslím, ţe perfektně. Co také jiného čekat od takové akce? Jen moţná to, ţe vy to čtete a mnozí to i zaţili. A ti, co to nezaţili, mají škodu. Ale co je škoda? Odpověď je na vás. Nakonec děkujeme Pánu Bohu, ţe nás v tom uplynulém prázdninovém čase všechny chránil a ţe nás přivedl aţ do doby, kdy naše děti opět čekají školní povinnosti. Modleme se za naše děti a prosme o jejich ochranu. Reportáţ sepsal T&P. - P. Matula

Seriál 2 „Jsem šťastná, že jsem byla v tomto světě nalezena. To bylo to, co mi v životě chybělo“, řekla sestra, kterou vám chceme v tomto čísle časopisu představit. Je to žena vlídná, klidná, vstřícná, usměvavá a velmi pohostinná. Jmenuje se Vlasta Procházková. Dětství Narodila jsem se 9.1.1923 v Bánově jako třetí ze čtyř sourozenců. Tatínek pracoval jako cestář, maminka byla v domácnosti, ale kdyţ jsme my děti trochu odrostly,

pomáhala finančně rodině tak, ţe odjíţděla aţ na 3 měsíce do Čech prodávat koření. Koření prodávala hlavně řezníkům a také pomáhala v domácnostech s různými pracemi. Například praní, ţehlení, úklid. Kdyţ jsem chodila do první třídy, přestěhovali jsme se do Záhorovic do malého domečku. Po základní škole jsem šla do zemědělského učiliště, ale nedokončila jsem ho. Začala jsem pracovat v Bojkovicích u jednoho stavitele. Kontrolovala jsem dovoz materiálu, ale také jsem uklízela kancelář a dělala, co bylo potřeba. Po půl roce jsem zůstala doma a

starala se o naši domácnost a malé hospodářství. To bylo v době, kdy maminka jezdila do Čech. Dospívání Moje nejstarší sestra Marie odešla pracovat do Zlína. Byla zaměstnána v obuvnických závodech firmy Baťa. Nebylo mně ještě 18 let a odešla jsem za ní. Pracovala jsem na hotelu Společenský dům jako pomocnice v kuchyni a také jsem se starala o kontrolu prádla a jeho rozdělování. A tam jsem poznala i svého budoucího manţela. Rodina Můj manţel Vilém pracoval jako pekař v pekařství U Mizerů a tam jsme také chvíli po svatbě bydleli v malém pronajatém pokoji. Narodily se nám dvě děti: dcera Vlasta a syn Vilém, ale ten ţel ve věku 41 let zemřel na rakovinu jazyka. Byl ţenatý, ale děti neměl. Dcera Vlasta má dvě dcery a mám i čtyři pravnoučata a páté se narodí v nejbliţších dnech. Jak šel život… Manţel pracoval u Mizerů 14 let a potom jako řidič vozil s cisternou benzín na benzínové pumpy a tam byl aţ do důchodu. Já jsem po narození dětí byla nějakou dobu doma a poté jsem také pracovala u firmy Benzina na různých benzínových pumpách ve Zlíně jako čerpadlářka. Od této firmy jsme také dostali přidělený byt na Štefánikově ulici naproti evangelickému kostelu a tam bydlím dodnes, uţ 38 let. Protoţe moji rodiče bydleli v Záhorovicích, koupili jsme si Wartburga a často za nimi jezdili. Maminka dochovala tatínka a kdyţ pak sama

třebovala opatrování, byla jsem u ní velmi často. Řídila jsem auto téměř aţ do 70 let. V roce 1993 zemřel můj manţel, bylo mu 80 let, byl o 10 let starší jako já. I jeho jsem v nemoci opatrovala stejně jako předtím moji maminku, syna, nejmladší sestru, maminčinu sestru a potom i svého druhého manţela Joţku. Bylo to hodně starostí a práce a proto jsem byla velmi ráda, ţe jsem stále mohla jezdit autem. Jak a kdy jsem se stala adventistkou V Záhorovicích bydlela adventistka sestra Skočovská. Jednou jsem dostala od mojí maminky dopis, ve kterém mi sdělovala, ţe tato sestra (velmi často navštěvovala mého nemocného tatínka) pojede do sboru do Zlína. Adventisté se shromaţďovali v evangelickém kostele a jak jsem se uţ zmínila, bydleli jsme naproti. Maminka mě prosila, abych sestru Skočovskou v kostele vyhledala a pozvala ji na oběd. Učinila jsem tak a ona mě zase pozvala na odpolední shromáţdění. Kázání měl bratr Fürst a na mě to velmi zapůsobilo. Zjistila jsem, ţe to je to, co mi v ţivotě chybí. Začala jsem sbor navštěvovat, vyučovala jsem se a 23.6.1973 jsem byla pokřtěna. Křtil mě kazatel bratr Vlastimil Fürst. Do sboru chodím stále ráda, vynechala jsem, jen kdyţ jsem byla nemocná. Zúčastňovala jsem se i všech akcí, například biblických hodin, různých přednášek, ráda jsem aktivně pomáhala při přípravě agapé. Společenství věřících je pro mě velmi důleţité. Byla jsem Bohu vděčná, ţe můj druhý manţel Joţka Martinka se nechal také pokřtít. Byl to moc hodný a pozorný muţ (přítel z mládí), ale ţel po 4,5 letech manţelství zemřel.

Jak žiji teď? Jak mně přibývají léta, mám uţ různé zdravotní problémy. Bydlím sama, ale z bytu uţ nikam nechodím. Moje dcera Vlastička je moc hodná, pečlivě se o mě stará. Kaţdý druhý den ke mně přijede (bydlí v Otrokovicích), nakoupí, doveze uvařené jídlo, napeče. Také vše v bytě uklízí. I dcera mého druhého manţela Anička za mnou jezdí a přiveze mně zeleninu ze zahrádky. Se všemi mými blízkými mám pěkný vztah a stále se máme rádi. Jsem obklopena péčí a láskou a vzdávám za to Bohu chválu, děkuji mu, ţe mě má ve své ochraně.

Římanům 12, 17.18: Vůči všem mějte na mysli jen dobré. Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji. Tímto se naše sestra Vlastička určitě celý ţivot řídila a řídí. Bůh ji v jejím stáří nenechává samotnou a péče, kterou věnovala druhým, se jí navrací. Přejeme jí do dalších let málo zdravotních problémů, stále veselou mysl a ať se mezi námi ve sboru cítí dobře. H. Pelčáková

Pozdrav z Kanady Naši milí, Srdečně vás zdravíme zpoza Velké Louţe (jak praví klasik). Pobýváme t.č. ve Vancouveru u naší Renátky a s koncem prázdnin vzpomínáme na vás. Je to uţ více jak dva měsíce co jsme se loučili a nám se to zdá být jako včera. Ten čas tak rychle utíká; zvláště kdyţ je člověk stále v pohybu. Zrovna včera jsme byli na jednom z výšlapů do blízkého okolí a tak vám posílám alespoň jeden pohled na olympijské město Vancouver z ptačí perspektivy. Uţíváme si času, kdy nám diář uţ nevládne a navíc ho proţíváme v kruhu svých nejbliţších… coţ je paráda. Přesto, ţe nemáme pevnou pracovní dobu, jsme stále v akci. Děti máme na třech místech vzdálených od sebe vţdy půl dne cesty a u všech jsme chtěli proţít kousek prázdnin s vnoučaty; a tak se stále stěhujeme. Z počátku to bylo po týdnu, kdy jsme provázeli tatínka a teď je to aspoň aţ po čtrnácti dnech. Tom bydlí ve 100 Mile House,

které je vzdáleno od Vancouveru 550 km a tak uţ jenom tu cestu vnímáme jako zájezd do Skalistých hor, kterými musíme projet, abychom se k němu dostali. Je to jako kdyţ natáhnete Vysoké tatry přes celé Československo. Na šířku i délku a pak cestujete ze Znojma do Liberce. Je to krása na pohled, ale zároveň utrpení pro „zadek“ . Šest hodin čisté jízdy – to uţ je na „zájed s Čedokem“. Přitom to, na zdejší vzdálenosti, není nic moc. Kdyţ jsem si jel prohlídnout Národní park Ylelowstone, tak jsem cestoval „Greyhoundem“ (dálkový autobus) v jednu stranu 29 hodin v kuse . Ale musím vám říct, ţe to stálo za to… Posílám vám taky alespoň jednu fotečku. Co je pro nás trvale obdivovanou podívanou, to je oceán, který máme tady ve Vancouveru na dosah. Nemůţeme se nabaţit výhledů na třpytící se hladinu Pacifiku, kterou brázdí stovky lodiček, jachet, motorových člunů, ale i zaoceánské lodě, které připlouvají do zdejšího přístavu. Vydrţíme

pozorovat měnící se odraz panorámatu města na hladině po celé hodiny. Zvláště krásné to je při západu slunce, kdy se Vancouver začíná rozsvěcovat na noční provoz… Město Vancouver je řazeno mezi 10 nejhezčích měst na světě. Je to asi proto, ţe tu najdete na jednom místě nahuštěnu spoustu rozdílných zajímavostí. Uţ jednou zmíněný oceán s čilým lodním provozem. Vysoké hory, pocukrované „věčným sněhem“. Desítky udrţovaných parků a stovky kilometrů vycházkových „trails“ v deštných lesích, po kterých můţete chodit nebo jezdit na kole kaţdý den a vţdycky na jiném místě. Ani procházky samotným městem nejsou bez zajímavosti. Tzv. „downtown“ – centrum města je tvořen bohatě prosklenými mrakodrapy, ve kterých se často odráţejí malebné historické stavby. Celá řada muzeí, galerií a obchůdků nabízejících suvenýry s občerstvení dává moţnost tu chodit celé dny a pořád je na co se dívat… Přáli bychom vám se tu podívat. Je tu hezky. Co nám tu ale dost citelně chybí, to je naše rodinné sborové společenství. Sborů jsme tu sice napočítali na internetu víc neţ deset (a

čtyři z nich uţ i osobně navštívili), ale v ţádném se tu necítíme být „doma“. A tak si občas v počítači prohlédneme fotky ze Zlína abychom byli na chvilku s vámi. Tak trochu závidím Martinovi Ţ., ţe začíná po prázdninách nové sborové aktivity, na které také rád vzpomínám. Věřím, ţe nám napíšete co se děje ve sboře nového, abychom alespoň pomocí dopisu a fotek mohli s vámi setkat. Zatím vás jen touto cestou zdravíme a těšíme se na shledanou… Bůh vám ţehnej. Jaroslav a Eva Šlosárkovi

Sborová oznámení - Ve středu 8. září od 17.00 hod. se uskuteční setkání diakonů, na kterém jiţ také bude náš nový kazatel br. Martin Ţůrek. Po jeho skončení od 18.30 hod. se také sejde náš sborový výbor. Návrhy, podněty, dotazy na výbor můţete vznést komukoliv se členů výboru do soboty 4.9. 2010. - V sobotu 11. září budeme slavit slavnost Poslední večeře Páně. Všichni se na tuto slavnost připravme tak, jak tato slavnost zasluhuje. - S novým kazatelem sboru také přichází i nové kontaktní údaje na něj. Takţe si poznačte : Kontakt na kazatele: mobil: 775 789 038 tel.: 577 106 278 email: [email protected] - Tajemník sboru oznamuje změnu svého telefonního čísla. Nové číslo je : 725284181 Tajemník sboru