SBOR CÍRKVE ASD
Zlín
11 PROSINEC 10
Úvodník Váţení přátelé, vítám vás u posledního čísla tohoto sborového měsíčníku v roce 2010. Další rok se chýlí neodvratně k závěru. Ať uţ chceme nebo nechceme, svádí nás to k určitému bilancování nad proţitým údobím. Pro mě a moji rodinu to byl rok dramatických změn, se kterými se stále ještě vyrovnáváme. To, co je ale stále stejné, aţ monotónní, je sedmidenní cyklus, kterému říkáme týden. A v tomto cyklu je stále se opakující sedmý den sobota, který se nezměnil ani po našem přestěhování. Proč o tom mluvím? Mám rád určité jistoty, přestoţe se u mne budete setkávat s tím, ţe rád inovuji zaběhlé věci a systémy. Já jsem od dětství vyrůstal v adventistickém prostředí. Navzdory tomu, co jsem za léta svého zrání v církvi musel skousnout, je pro mne sobota významným dnem. A kdyţ v pátek večer na začátek soboty - otvírá náš Ondra při zpěvu písně Šabat šalom dveře od bytu, abychom obrazně vpustili královnu šabat, mám při tom husí kůţi…. Pochopil jsem, ţe sobota patří Hospodinu a ţe nám v ní chce dát zvláštní poţehnání a proto mám od tohoto dne velké očekávání. V naší církvi jsem si ale všiml toho, ţe máme intenzivní nutkání sobotu protlačovat před ostatní články víry. Jako bychom jí potřebovali dělat neustálou reklamu… Proč? Nevede nás k tomu naše vlastní nejistota ve vztahu k sobotě? Nepotřebujeme ve skutečnosti sami sebe přesvědčovat o tom, ţe je pro nás důleţitá? Moţná díky tomuto stylu svědectví proţijeme i nějaké vnitřní ujištění, ale nejsem si jist, zda to bude mít pozitivní vliv na lidi okolo nás. Osobně jsem toho názoru, ţe dobré věci si dělají reklamu samy. Lidé v našem okolí mohou být daleko lépe osloveni naší radostí ze soboty, naší vděčností za den strávený s Bohem, naším potěšením ze společenství víry a vzájemným porozuměním, které kolem sebe budeme šířit. Opusťme tedy definici soboty v tom smyslu, co všechno neděláme - ţe nevaříme, nenakupujeme, nepracujeme, nesportujeme, nemluvíme o … a zaměřme se na to, proč je pro nás vlastně důleţitá. Sobota je tady jako dar pro lidstvo, tak si ji uţ konečně vychutnejme. Uţ v neděli můţeme začít myslet na další sobotu. Naše příprava se můţe projevit nejen studiem příručky SŠ, ale i tím, jak pracuji a plánuji čas, aby nedošlo k tomu, ţe únavou sobotu prospím. K potěšení ze soboty můţe přispět také jídlo. Kdyţ věnujeme čas pečlivému plánování sobotních pokrmů, můţe to náš slavnostní den také velice obohatit. K proţití naplnění ze soboty přispěje také včasný příchod na bohosluţbu, naše ochota obohatit druhé svým darem k oslavení Pána při bohosluţbě, ale také naše neochota prokecat kázání na chodbě, nebo ho alespoň dostatečně zkritizovat. Přikláním se k názoru, ţe si naší domnělou upřímností často hodně uškodíme a druzí ji vnímají spíše jako neomalenost. Naučme se spolu raději biblickému principu: Kdyţ se ti něco nelíbí, řekni to tomu, koho se to týká. Kdyţ se ti něco líbí, poděl se o to s ostatními. A ne obráceně. Kaţdý z nás touţíme po lásce, pochopení a bezpodmínečném přijetí. Kde jinde bychom to měli najít, neţ právě v sobotě. Sobota není jen o liteře a řádu bohosluţby, a pak zase hajdy domů. Sobota je kusem ráje v čase, který spolu můţeme budovat a hýčkat si ho. Věřím, ţe tak se do něho budeme rádi vracet a přivádět sem i jiné. Milí spoluvěřící, těším se na radostné proţívání soboty s vámi. Věřím, ţe postupně bude v novém roce přibývat na našich tvářích výrazů, které svědčí o opravdové výjimečnosti soboty. Martin Ţůrek
Súsedé, co děláte?
Pouţití věty súsedé, co děláte a s otazníkem je záměrné. Ţijeme v kraji na rozhraní Slovácka, Valašska i Hané a slovo súsedé se v těchto oblastech povaţuje za spisovné v tom či onom nářečí. A právem, vţdyť jsme Moravané a podobně to vyslovují i naši súsedé za Karpaty – na Slovensku. Ale proč taková otázka? A kdo jsou ti naši súsedé? Ti, co jsou nám nejblíţe a čas od času se potkáváme. Tam kde bydlíme - ať uţ na chodbách činţáků, či u plotů našich domků a domů. Nebo se potkáme jen tak zběţně kdekoliv na ulici a je nám tak hezky u srdce, ţe vidíme známou tvář z okolí našeho bydliště. Ale je fakt, ţe i kdyţ se sousedy nevycházíme zrovna dobře – ať je důvod jakýkoliv tak přece jen je nemůţeme ignorovat. Ať chceme nebo nechceme, vţdy se o nich z různých zdrojů něco dozvíme. A tak mě napadlo, ţe i my máme jako sborové společenství své súsedy. A jsou to naši sourozenci v Kristu z okolních sborů. V naší kotlině se dělíme v rámci církve na sdruţení a to se dále dělí na okrsky. Náš okrsek se jmenuje Zlínský,
ani nevím proč se tak jmenuje, ale určitě vím, které sbory do našeho okrsku patří. Vy, co nevíte, můţete si to zjistit, zdrojů je dost. Pamětníci vzpomínají na dobu, kdy okrsek zahrnoval sbory ve městech, která jsou právě v těch oblastech Valašska, Hané a Slovácka. Ţel, jak se říká – Pán Bůh míní a sdruţení mění. Ne, není to výtka na adresu orgánů církve, jen to tak cítím. Ale přesto nemůţu říci, ţe bych měl jiný vztah ke spoluvěřícím v Břeclavi a v Hodoníně jenom proto, ţe to nejsou Valaši. Ale proč tak dlouhý úvod – říkáte si. Asi se rozepsal a neví, co píše. Jenţe já vím, proč tak dlouhý úvod. I kdyţ ty naše sousedy známe, přece jen - tak často se od nich nedozvíme, co dělají, čím ve svém sboru a okolí ţijí… . Takţe jsem se rozhodl, ţe je postupně oslovím, aby nám o sobě něco napsali. První na ráně byla Napajedla. Pravda, otázky jsem poloţil jiţ před delší dobou a náš seriál se rozjel později, ale přesto začal. A při tom čekání jsem oslovil i naše milé ze srdce Valašska – valašskokloboucké spoluvěřící. A tak se naši nejbliţší súsedé dnes představí. Ţel, valašsokloboučtí nedodali obrazový materiál, asi si na Valašsku na focení nepotrpí. Napajedla mají 40 Před 40 lety – 17. října se uskutečnila první bohosluţba nově zaloţeného sboru. Rok 1970 byl tedy zlomovým rokem pro
dvacítku členů původně gottwaldovského a následně napajedelského sboru. Moţná byste očekávali velkolepé oslavy tohoto „mezníku“, ale naše napajedelská duchovní rodina se dívá spíše dopředu neţ zpět. Ale přesto přece jen jedno drobné zavzpomínání proběhlo. Sestra Lakomá – kdyţ navštíví svou „domovinu“ – tak občas zavítá k rodinám svých sester a bratrů ve Ţlutavě, Napajedlích … A po velmi dlouhé době se jí podařilo nás navštívit i v sobotu, kdy máme jako kaţdý týden v Napajedlích příleţitost chválit našeho Nebeského Otce a studovat Jeho slovo. Její zamyšlení z Boţího slova a povídání zkušeností z misijní práce na Napajedelsku, v Pohořelicích, ve Ţlutavě … bylo velkým připomenutím Boţí milosti a dobroty vůči nám! A své vzpomínky připojili i členové z roku 1970, br. Vlastík Vávra, ses. Anička Kolářová, Jarka Svobodová a tehdejší děti Zdeňka Wagnerová a Svaťa Kolář. Občas doplnili vyprávění spolu s „domácími“ i další napajedelští rodáci – Mašlíkovi a Olda Svoboda ml., který poslouţil i kázáním. Bohosluţba 18. září 2010 byla pro nás další „běţně-sváteční“ sobotou. Ale záro-
veň sobotou, která nám nejen připomněla Boţí poţehnání a pomoc na Napajedelsku v minulosti, ale současně upozornila, ţe Pán Bůh nám ji nabízí i dnes a v čase budoucím! Dnes má sbor 27 členů – jak mladších, tak i těch uţ ţivotem zmoudřelých. A věřím, ţe se dobře vzájemně doplňujeme! Svou přítomností nám zpestřuje sborový ţivot 13 dětí a 3 mládeţníci (jedna z nich – Simča Wagnerová je jiţ pokřtěná). Jsme rádi, ţe do sboru občas chodí i jedna paní se svými dětmi a jeden velmi nadaný mladý muţ. Ale uvítali bychom, kdyby jich bylo víc … Uţ dříve jsme si stanovili, ţe jako sbor se chceme věnovat „vnitřní“ misii – modlitebnímu setkávání, dělat soboty chvály, motivační programy, vyprávění zkušeností, podporovat či vést jednotlivce k „zapojení se“. Ve „vnější“ misii čas věnujeme biblickým kurzům, individuálnímu vyučování, částečně i mostovým programům, sportovní misijní sluţbě, předávání informací prostřednictvím vitrín a webu, komunikaci s církvemi v naší oblasti … Ale stačí to? Děje se toho dost? Na jaře 2011 uvaţujeme o realizaci přednáškového cyklu, cestopisných povídání a popř. nějaké „pomocné“ aktivitě pro veřejnost. Ţel, uţ dlouho jsme neměli nějaký křest … Jedna z nejdůleţitějších našich „misijních“ aktivit jsou naše děti a mládeţ. Proto zajišťujeme sobotní školku ve třech třídách a hledáme neustále moţnosti jejich zapojení do aktivit – ţivota sboru.
Klubu Pathfinder, který má schůzky jednou za 14 dnů ve Ţlutavě pro momentálně 12 děvčat (nejsou z adventistických rodin), se věnují čtyři vedoucí včetně zlínského Ondry Slováčka. Jsme Pánu Bohu za mnoho věcí vděční - za naše kazatele Jarka Šlosárka, dnes Martina Ţůrka a jejich práci, za všechny, kteří chodí do našeho sborového společenství, za ty, kteří jsou nějakým způsobem ochotni se zapojit do aktivit sboru … Naší velkou touhou zůstává, aby lidé, kteří mezi nás (v době dávné či nedávné) přestali chodit, zase našli cestu zpět. Ale hlavně aby měli zájem obnovit svůj vztah k Pánu Bohu. Modlíme se za naše blízké, přátele, známé a lidi ţijící v Napajedlích, Pohořelicích, Halenkovicích, Spytihněvi, Ţlutavě … Takţe, jak věří zlínští, tak věřím také já, ţe Napajedla budou za deset let slavit další kulaté výročí existence svého sboru. Otázkou zůstává – zda 50. výročí budeme slavit „velkolepě“ … Ale nechme to na Pánu Bohu. Vkládáme své ţivoty i ţivot našeho sboru do Jeho rukou. Prosíme jej o poţehnání, ochranu, moudrost a – to moţná v poslední době nejvíce – o obdrţení Ducha Svatého. A to i pro naše milé sestry a bratry, děti a mládeţ ze zlínského sboru. Amen!
Valašské Klobouky V současnosti máme 29 pokřtěných členů, 13 dětí a 7 přátel biblické pravdy. Na otázku, čím ţijeme, je jednoduchá odpověď. Tím, čím ţil zlínský, potaţmo gottwaldovský sbor 40 let – hledáním modlitebny. Náš sbor má skoro polovinu svého společenství tvořenou dětmi a mládeţí a tak naše činnost tomu i odpovídá. Takţe máme na podzim drakiádu, funguje nám stezka písmáka, lezeme po skalách - naposledy po Čertových. Ale především ţijeme evangelizací – korespondenční kurzy, cestovatelské přednášky, kaţdý čtvrtek biblické studium, či moţná pro někoho obyčejná, ale fungující osobní misie. Zbývá otázka, co se nám podařilo či nepodařilo. Na to je asi odpověď nelehká, ale snad se Bohu daří nás měnit, pokud mu to dovolíme. Ze zdrojů R. Bila upravil P.Matula
Pavel Horák za přispění Blanky Doleţelové a Gábi Horákové
Sobota díků Ne kaţdá sobota je sobotou díků. Ale sobota 20 listopadu 2010 určitě byla. Byla to sobota, kdy končil modlitební týden – tradiční to závěr tzv. církevního roku. Pro mnohé to byl týden poţehnání, vděku, zamyšlení… . Vděk jsme projevili i finanční sbírkou. Díky aktivitě několika nadšenců vznikl nápad ukončit si modlitební týden i odpoledním setkáním v horním foyer. Program si vzala na starost mládeţ, něco málo na zub přinesli ti další a tak jsme mohli strávit pěkné odpoledne. Začátek byl stanoven na 13.00 hod. Všimli jsme si, ţe po dopolední poboţnosti všichni zmizeli a zůstali jen programem zavázaní mládeţníci a pak ti tradiční věrní. Takţe v nás zůstávala malá dušička, ţe to vše, co je nachystáno – program a ty dobroty budeme muset „zkonzumovat“ sami. Jenţe tak, jak rychle všichni zmizeli, tak zase těsně kolem 13. hodiny někteří přišli. Kdyţ jsem to tak nakonec počítal, tak k padesáti nás skoro bylo. Dokonce i kašavští přijeli a zapojili se do programu. Dobroty lákaly, někteří si i zobli, jenţe to se se zlou potázali. Hlavní „dráb“ odpoledne – Alenka Vyčánková, dotyčným vyčinila, ţe zobat dobroty můţeme aţ po společné děkovné modlitbě. A ta „duša dobrá“ pokárala i právě příchozího pastora Martina Ţůrka, který si zobl, aniţ by o vydaném „nařízení“ věděl. No, bylo z toho veselí, někteří Alenku ještě s humorem popichovali a tak o smích bylo postaráno. A pak jsme jiţ při písni sledovali počítačem zobrazený vesmír,
jeho hlubokost a velikost, kterou z našeho pohledu nemůţeme obsáhnout. Je to úţasné, jaký vesmír je, a jak vůči němu je naše Země malinká. Vţdycky si říkáme, jak je vesmír velký a vzdálený, ale věřte, z pohledu Boha a jiných bytostí ve vesmíru jsme nepatrní. A přesto jsme stáli Bohu za to, aby nás nezavrhl, ale obětoval to nejcennější, co měl - svého syna. V další části nás Verča Hudečková potrápila vědomostní soutěţí z oblasti znalosti Bible a znalosti našeho sboru. Zvláště lovení textů Bible z hlavy bylo oříškem. Mladí ukázali, ţe nás starší uţ ve znalostech převyšují. Ale máme na to nárok, „ten Němec – Alzheimer“ nás uţ pomalu dostává. Mezi tím jsme stačili i pozpívat, přítomní jubilanti letošního roku si mohli říci o písničku. Prostě nálada byla veselá. I toho duchovního pokrmu se nám trochu dostalo z úst Martina Ţůrka. Netrpěli jsme tady hladem duchovním ani tělesným. Na závěr ale nesmíme zapomenout to, jak jsme zvědavě nahlédli do velmi pestrého a zajímavého ţivota našeho nového bratra Rudolfa Drbohlava. Ten jeho ţivot by stačil na samotné vydání časopi-
su, takţe kdo jej v tu sobotu neslyšel, o mnoho přišel. Jeho ţivot byla a stále je především hudba. Prostřednictvím promítačky jsme také shlédli fotografie z jeho ţivota. Mezitím bratr vyprávěl – velmi barvitě - třeba o tom, jak na vojně hrál v posádkové hudbě, kolik a jaké nástroje ovládá, či jak při svém několikaletém pobytu na Valašsku vedl k hudbě děti ve třech školách. Ale také neopomněl pochválit své současné bydliště – náš pečovák. Tak jak se má teď, tak se prý neměl nikde jinde. Vyprávěl i o svém zdraví a
nemocech, které jej v poslední době provázely a jak mohl pocítit Boţí ochranu a uzdravení. Celé odpoledne se vydařilo a ne nadarmo si bratr Krajíček starší posteskl, proč takové odpoledne není pravidelně či častěji. Musím konstatovat, ţe má pravdu, jenţe problém je v tom, ţe takový program si musí někdo připravit, obětovat tomu čas. A věřte, není to vţdy tak jednoduché. Kaţdopádně máme pro vás pozvánku na nejbliţší dobu, kdy si něco podobného zopakujeme. Blíţí se čas vánoční. Říká se, ţe čas vánoc je časem, kdy by nikdo neměl zůstat sám. Proto vás zveme na společný oběd v sobotu 25. prosince po dopolední bohosluţbě. Po něm bude následovat i program, do kterého se všichni můţete zapojit. Společným chvílím zdar. T&P – P. Matula
Seriál 2 Chceme vám představit ženu vlídnou, milou, usměvavou, ale energickou a ve svém věku velmi činorodou. Velmi pěkně zpívá a recituje, hraje na klavír, peče báječné trubičky, pečuje o svoji zahradu a stále něco kutí. Teď jste jistě už určitě všichni poznali, že toto vyprávění bude o Zdeňce Froňkové. Vzpomínky z dětství a mládí Narodila jsem se ve Zlíně jako druhé dítě, bratr Karel byl o sedm let starší. Bydleli jsme na Kotěrově ulici a oba moji rodiče pracovali u Baťů. Asi jsem byla klidné a hodné dítě, protoţe z maminčina vyprávění vím, ţe mě uţ v tom nejútlejším věku nechávali doma samotnou a odcházeli do práce. Dávali mě do dětské ohrádky, dostala jsem pokličku a vařečky a hrála jsem si (byla to první zkušenost s hudbou?) V poledne byla u Baťů přestávka, rodiče přišli domů a odpoledne mě asi hlídal bratr. Z pozdější doby si pamatuji, ţe mě hlídal tak, ţe mě posadil někam pod strom a hrál s klukama fotbal. Moje dětství nebylo příliš idylické. Od dítěte jsem musela být hodně samostatná. Kdyţ tatínek odešel od Baťů, ţivil se chvíli jako podomní prodavač, ale potom našel práci v Brně a stěhovali jsme se. Jeho práce byla fyzicky velmi náročná, pracoval jako dělník při regulačních pracích. Maminka chodila po domech, pracovala jako pradlena. Moje první vzpomínky na Brno jsou spojeny s velmi častým stěhováním a s tím, ţe tam mě uţ stále někdo hlídal a nebyla jsem sama. Kdyţ jsem pak začala chodit do školy, chodila jsem někdy za maminkou do bytu, kde prala a na to mám pěkné vzpomínky, protoţe jsem vţdy něco dobrého dostala. Po dokončení
základní školy jsme se bratr i já vyučili prodavači. A čím ses bavila ve volném čase? Chodila jsem do trampské osady. Scházelo se tam hodně mladých lidí, zpívali jsme, hráli na kytary, mandolíny. Tam jsem se i já naučila hrát na kytaru a mandolínu. Mezi kamarády v osadě byl chlapec jménem Hvězdoslav Petr a přes něj jsem se zvláštní shodou okolností začala seznamovat s adventisty. A jak to tedy vlastně bylo s tvým poznáním adventismu? Po vyučení jsem pracovala jako prodavačka v obchodě s potravinami. Tenkrát bylo vše na potravinové lístky a dostávalo se jen v omezeném mnoţství. Onen kamarád, o kterém jsem se zmínila a kterému jsme říkali Slávek, mě poţádal, zda bych nějak nemohla zajišťovat kvasnice pro maminku a babičku. Samozřejmě
jsem vyhověla a vţdy v pátek večer jsem je k nim nesla, aby mohly v sobotu péct. Ale vţdy mě překvapilo, ţe u nich někdo byl a jako by něco slavili. Brzy jsem se dozvěděla, ţe Slávkova maminka a babička jsou adventistky. Pozvali mě jednou na přednášky bratra Marcolly, kazatele. Danielovo proroctví, o kterém mluvil, mě tak zaujalo (a Daniel je dodnes mojí nejoblíbenější knihou Bible), ţe jsem se začala o Bibli zajímat a vyučovala mě sestra Martišová. Bylo mně kolem osmnácti let, moji rodiče se přestěhovali zpět do Zlína a bratr ve Zlíně také pracoval a ţil. Kdyţ jsem se potom za nimi stěhovala i já, dostala jsem kontakt na zlínského kazatele Jana Kantora a asi ve dvaceti letech jsem se nechala pokřtít (v potoce Januštici!) Hned jsem se také zapojila do mládeţnických aktivit. Mládeţ dlouho vedl bratr Pernica, zpívali jsme, recitovali, připravovali pásma a často jsme s nimi jezdili i do jiných sborů. Ráda jsem zpívala, recitovala, uměla jsem hrát na kytaru a mandolínu, ale koupila jsem si i klavír a naučila jsem se sama hrát. Zpěv a hudba se staly mojí velikou zálibou a byla jsem ráda, ţe jsem mohla i já přispívat k slavnostnímu průběhu bohosluţeb. V nové modlitebně jsem pak také převzala funkci dirigenta po Miloši Bijokovi. Sbor jsem vedla asi tři roky. Jak v minulém čísle časopisu vzpomínal Miloš Bijok, scházeli jste se jako mládež velmi často. Jak jsi to zvládala, přece jen v obchodě jsi byla od rána do ve-
čera? Pracovala jsem šest dní v týdnu, sobotu jsem vţdy nahrazovala prací v neděli, ale šlo to vše skloubit dohromady. Kdyţ člověk touţí po společenství a chce, tak všechno jde. Byla jsem sice svobodná, ale bydlela společně s rodiči a také jsem pečovala o ně. A kdyţ se pak moji rodiče přestěhovali do Kroměříţe (chtěli bydlet v domku se zahradou), jezdila jsem ještě i dvakrát týdně za nimi. Byla jsem vţdy motorizovaná, nejdřív jsem jezdila na pionýru, pak jsem měla motorku Jawa 175, později jsem si koupila auto Fiat a v posledních letech jsem měla Dacii. Auto jsem řídila aţ do svých asi pětasedmdesáti let. Také se v tvém životě objevil na nějakou dobu i chlapec Toník. Chodila jsem s kamarádkou do dětského domova na Mladcové za dětmi, o které se vlastní rodiče nemohli nebo nechtěli starat. Oblíbil si mě tam malý chlapec Toník a kdyţ mu bylo pět let, vzala jsem si ho do pěstounské péče s tím nejlepším úmyslem, ţe mu nahradím alespoň trochu rodinu. Ale vše dopadlo jinak. Toník byl Rom a zděděné nevhodné vlastnosti byly velmi silné. Já jsem byla celý den v obchodě, měla jsem na něho málo času a jak rostl, tak to začínalo být neúnosné. Často jsem musela řešit krádeţe, lhaní, neposlušnost. Byl u mě pět let a pak se vrátil do domova. Později ses také vdala. Froňkovi byli moji stálí zákazníci a s mojí kamarádkou jsme k nim chodily často na návštěvu. Byli uţ starší, ale bylo u nich pří-
jemně. Kdyţ pak Bedřich ovdověl, za nějakou dobu jsme se vzali. Manţel byl sice uţ starší, ale byl velmi pracovitý, přímý, tolerantní a proţili jsme spolu pěkných 14 let. A další běh života? V obchodě jsem pracovala dlouho. V potravinách na Cigánově jsem byla dvacet let a poslední léta práce jsem dokončila na Strhanci. Ale ani po odchodu do důchodu jsem nezahálela. Chodila jsem s novinami, časopisy a drobnými pamlsky do různých oddělení nemocnice, prodávala jsem knihy. Po roce 1989 to byly knihy uţ většinou duchovní. Ale ani mně se nevyhnuly problémy a nemoci. Po manţelově smrti jsem dost těţce onemocněla a byla na operaci. A před pěti lety to bylo velmi zlé. Měla jsem trombózu a šla do nemocnice, prý asi na 14 dní, ale nakonec jsem tam byla téměř dva měsíce a málem jsem zemřela. Nastalo krvácení do břicha a dvakrát jsem musela podstoupit operaci. Ale Bůh měl se mnou jiné plány, zázračně vedl ruce lékařů a zachránil mě. Uţ
jsem o tom před pěti lety psala do našeho časopisu. Na SVÉHO BOHA nedám dopustit. Spoléhám se na Něho, mám s Ním ty nejlepší zkušenosti a mám Ho ráda. Ať jsem v ţivotě proţívala cokoliv, vţdy jsem Bohu děkovala, chválila ho a velebila. Jsem mu vděčná, ţe mně dává ještě tolik síly, ţe se mohu nejen o sebe, ale také o půldomek a zahradu starat sama. Mým velkým kamarádem a společníkem je můj pes Rita (dar od Mikliců), i kdyţ hodně zlobí a je to můj „nejdraţší“ pes v ţivotě. Uţ mně rozkousala dva mobily! Máme se ale rády a je nám spolu dobře. Sestra Zdeňka je ve svém věku velmi mladá duchem, tolerantní, hodně let je učitelkou sobotní školy a je vždy ochotná pro naše společenství něco udělat. A my čtyři, které jsme zůstaly ze skupiny DÍKY, k ní každých 14 dní rády chodíme. Hana Pelčáková
oznámení - Výbor sboru na svém zasedání 8. listopadu 2010 schválil návrh, aby vedoucí mládeţe br. Richard Mokroš byl kooptován do výboru sboru. - Výbor sboru odsouhlasil vytištění 300 kusů záloţek pro potřeby prezentace sboru, na kterých budou informace o našem sboru. V nejbliţší době budou k dispozici. - Výbor sboru a následně i členské shromáţdění schválilo návrh na nové obsazení vedoucího a zástupce vedoucího sobotní školy. Vedoucím sobotní školy byl zvolen br. František Krajíček a jeho zástupcem br. Václav Koplík. - Členské shromáţdění také odsouhlasilo návrh výboru sboru, aby volební období bylo prodlouţeno, a to do jara 2011, kdy proběhnou řádné volby pro další období.
- V sobotu 25. prosince 2010 po skončení dopolední bohosluţby chceme sváteční čas na konci roku strávit při společném obědě. Všechny vás srdečně zveme, bliţší informace se dozvíte při sborových oznámeních. - V sobotu 15. ledna 2011 se uskuteční novoroční program s rozdáváním biblických veršů. Čas začátku bude ještě upřesněn. Určitě je to vhodná příleţitost pozvat i své kamarády a přátele. Tématem budou zamyšlení nad Jeţíšovými blahoslavenstvími. - Členské shromáţdění na návrh výboru sboru schválilo návrh na nové laické kazatele sboru. Jsou jimi br. Ríša Mokroš a s. Alenka Mališová. Jsme rádi, ţe mladí se chtějí zapojit do práce laických kazatelů a určitě se těšíme na jejich práci. - V uplynulých dnech byly úspěšně dokončeny převody členství dalších nových členů. V nejbliţší době budou přivítáni oficiálně při společné bohosluţbě manţelé Věrka a Miroslav Luptákovi (rozhovor v říjnovém čísle časopisu) ze sborů Jeseník a Nové Zámky, dále ze sboru Vsetín manţelé Jana a Pavel Smilkovi. Jsme rádi, ţe náš sbor můţe tyto rodiny přivítat do našeho středu a přejeme jim, aby se tu cítili dobře. Věříme, ţe budou nápomocni i ve sborové práci. - Výbor také projednal ţádost s. Markéty Prokopové – studentky teologického semináře o průběţnou praxi v našem sboru. Výbor tuto ţádost podpořil a postoupil své rozhodnutí teologickému semináři na Sázavě. - Bylo také na výborovém jednání projednáno obsazování vedení druhé části dopolední bohosluţby. Schváleno bylo, ţe kaţdou druhou sobotu bude vedením pověřen starší sboru, a další soboty vţdy někdo z členů výboru sboru. - Od 10 – 16. ledna 2011 se uskuteční jiţ tradiční Alianční modlitební týden v prostorách evangelického kostela. Všichni jsme našimi spolusourozenci z jiných křesťanských církví srdečně zváni. Letos ale nebude kázat nikdo z našich kazatelů. Přesto nejsme ochuzeni o výsadu, říci něco z bible a evangelia jiným křesťanům. V sobotu 22. ledna 2011 od 17.00 hod. Bude náš kazatel Martin Ţůrek kázat v římskokatolickém kostele ve Zlíně. Na toto kázání jste také srdečně zváni, a můţeme toto kázání vyuţít k pozvání i svým přátelům, kteří by moţná jinak do prostor naší modlitebny nepřišli. - Příští výbor sboru se uskuteční v pondělí 10 .ledna 2011 od 18.30 hod. Také ale musím pochválit sestru Alenku Vyčánkovou, která si na minulý výbor pro nás přichystala pečenou kačenku se zelím a knedlíkem. Všem nám chutnalo a dle všech zúčastněných to byl nejlepší výbor, který jsme kdy kdo absolvovali. Díky ji za tuto dobrotu a ţe tedy splnila svůj letitý slib, ţe upeče kačenu. Bylo splněno. Tajemník sboru
Samari nejen v Samarině Pokračování z minula Sobotní déšť vystřídaly nedělní ranní mlhy. Podél potoka a přes kamennou vesničku Dotsiko nabírám znovu kurs Samarina. Sotva minu poslední chalupy, vybíhá mi v ústrety početné stádo ovcí, v jehoţ závěsu se líně šourá na první pohled sympatický starý bača. Totéţ se ale ani zdaleka nedá tvrdit o čtveřici jeho štěkajících čtyřnohých pomocníků. Ti jsou okamţitě u mne a, bača nebača, začínají nevybíravě demonstrovat kdo je tady pánem. Zadýchaný pastýř s nejméně osmi kříţky na krku a pořádnou palicí v ruce má co dělat, aby rozdováděné hlídače odehnal. Bez několika přesně mířených ran nejdůleţitějším pasteveckým nářadím by se mu to bezpochyby nezdařilo. Zatímco mu naučeným „eucharistó“neskonale děkuji, více neţ názorně mi naznačuje, ţe pokud chci v těchto zeměpisných šířkách přeţít, bez obranného náčiní, jeţ právě svírá v mozolnaté pravici, nemám nejmenší šanci. Na seznamu nezbytných ţivotních potřeb tak přibývá další poloţka. Šotolinovou cestou ve výstavbě, která je na mapě značená jako silnice střední třídy, stoupám aţ do mlhami zahaleného horského průsmyku ve výšce kolem sedmnácti set metrů. Přibliţně stejnou výšku si udrţuje i další úsek houpavé komunikace neklamně mířící k cílové Samarině. Aţ příliš často je aţ do poloviny vozovky utrţená nebo naopak zavalená sesuvem. Jak se zdá, letošní povodně kromě severních Čech a Moravy nevynechaly ani sever Řecka. Na rozdíl od většiny našich případů, to tady, jako obvykle, zacvaká Evropská unie. Jenom oprava patnáctikilometrového úseku do Samariny, vyjde,
jak hrdě hlásá obrovská tabule, na nějakých tři sta padesát tisíc eur. Kolem druhé hodiny odpolední, po absolvování přibliţně osmnácti kilometrů s plnou polní, jsem konečně na místě. Nejvýše poloţená řecká obec, která leţí jen o něco níţ neţ vrchol krkonošské Sněţky, působí docela fotogenicky. Byla postavena ve svahu nad horskou říčkou na úpatí zalesněného kopce, jehoţ horní partie dnes tají převalující se šedivé mraky. Zaloţily ji údajně kočovné pastevecké kmeny tzv.Arumunů, které sem před staletími přitáhly z oblasti jiţních Karpat. Samarina je díky tomu stále centrem chovu ovcí, ale i koz a někde také koní. Naprostá většina obyvatel však tuto obec na zimu opouští a vrací se tu aţ někdy na jaře. Moje kroky nejdříve míří k pěkně upravenému řeckokatolickému monastýru. Co mě okamţitě zaujme, je mohutná borovice rostoucí na střeše jednoho z výklenků této kamenné budovy. Jak se tady udrţí a kam aţ sahají její kořeny pro mne zůstává neobjasněnou záhadou. V církevním areálu stojí hned vedle křesťanského kříţe také nadţivotní socha nějakého místního, granáty a samopalem vyzbrojeného osvoboditele. Docela zajímavá symbióza. Protáhnu se několika samarinskými uličkami, kde se docela zdařile snoubí původní architektura s tou současnou aţ na její konec, abych se zavčasu poohlédnul po nějakém vhodném nocleţišti. Na všudypřítomných pastvinách to díky značné frekvenci popásajících se sudokopytníků a hlavně ostrými tesáky vybavených psovitých šelem nepůjde. Jedinou moţností je hustý les nad dědinou. Neţ se tam s krosnou vyškrábu, přibývá mi další, víceméně očekávaný konflikt s jedním aţ
nezvykle odbojným bodygardem ovčích stád. Čím víc dotírám zatím osvědčenou palicí, tím víc vystrkuje na odiv své ţraločí čelisti. Nálety běţných šutrů přehlíţí, pomůţe aţ vrhání balvanů velikosti volejbalového míče. Dobytí Samariny míním jaksepatří oslavit. Moji vegánští přátelé mě asi ukamenují, ale dávám si zdejší specialitu, grilované jehněčí. Ovečky jsme doma chovali, jako školní dítě jsem je pravidelně pásával, skopové u nás nebývalo ţádnou výjimkou. Ale tak lahodné, jaké mi naservírovali na samarinském náměstíčku, to mé chuťové buňky zatím nepoznaly. Při ohlodávání kostí mě začíná mysl nahlodávat myšlenka, která má s pojídáním této potraviny více neţ úzkou souvislost. Uţ tisíce let zpátky si pomocí rituálů měla jistá skupina lidí bytostně uvědomovat jednu naprosto zásadní věc: Abych mohl přeţít, musí někdo či něco zemřít. Můj ţivot je podmíněný něčí smrtí. Symbolika, jejíţ naplnění se stalo základem křesťanství. Nevím, jestli by mi tak chutnalo, kdybych si mladého beránka musel napřed vlastnoručně zamordovat. Pamatuji si jenom, ţe kdyţ k tomu kdysi doma docházelo, přišlo mi to vţdycky hrozně, hrozně líto. Jako děcko jsem jehňata miloval. Tuším, ţe se zas rychle uklidím mezi vegetariány. Můj noční přístřešek značky Jurek stojí tentokrát na malé plošině pod rozvětvenými staletými piniemi. Okolí s vývraty a suchými torzy starých stromů působí dojmem strašidelného pralesa. Ideální prostředí na točení pohádek o jeţibabách. Zvláště teď, při nasvícení mou skomírající čelovkou. V řídkých korunách však začínají probleskovat první hvězdy. Zdá se, ţe monzun je definitivně za námi.
Příští den, pondělí, věnuji nejbliţšímu okolí Samariny. Prodírám se prastarým lesem, který tu nikdo nekácí, znovu a v klidu obdivuji mohutnost všelijak pokroucených černých borovic. Vydávám se na protější holé návrší. Zdobí ho malý bílý kostelík s modrou střechou. Kolem pastviny s řídce roztroušenými stromy, pode mnou vesnice jako na dlani. Honící se mraky začínají tajuplně odhalovat další ze zamýšlených cílů mého putování. Tam někde, mezi těmi skalními štíty, by měla být i druhá nejvyšší hora Řecka. Doufám, ţe se tam zítra vydrápu. Pro další noc posunuji stan aţ k parádní vyhlídce na Samarinu. Večerní rozjímání nad usínající dědinou s blikajícími světly pouličních lamp míří k zítřejšímu výstupu. Půjdu sám, neznámou krajinou bez lidí. Horská sluţba je zde naprosto neznámým pojmem. Skalnatý terén ve výškách nad dva tisíce metrů nemusí být dvakrát bezpečný. Najde se někdo, kdo se v takových chvílích nemodlí? Usínám a spím jako zabitý. Kdyţ jsem v nejlepším, probouzí mě štěkot psa. V blouznivé rozespalosti mi to připadá jako vzdálené šepotání. V následující vteřině mě však polije studený pot. Nějaká potvora je hned za mým stanem! Ţe by si předvčerejší majitel ţraločího chrupu přišel vyřizovat účty za vrţené kameny? Nemá to daleko, ovčinec, za který zodpovídá, leţí jen nějakých sto padesát metrů pode mnou. Nejlepší obranou je útok. Hůl ani kameny po ruce nemám, nezbude neţ atakovat verbálně. Začnu štěkat dvakrát hlasitěji a desetkrát zuřivěji neţ on. Zdá se, ţe to zabralo. Nejméně hodinu je klid. Ale pouze v pralese. Rozechvělá duše tuší novou návštěvu. Dočkává se! Halasný štěkot opět hned za stanem! Oko za oko, zub za zub, na štěkání znovu odpovídám štěkotem! Protivník se nevzdá-
vá. Na mé štěkání odpovídá zlověstným vrčením. Pogumovaná tkanina přístřešku, která mě dělí od vetřelce, nebude pro jeho tesáky praţádným problémem. Musím změnit taktiku! Doslova z plných plic mu začínám nezřízeně nadávat. Samozřejmě česky. Dochází k obratu. Náš rodný jazyk ho natolik vyděsí, ţe okamţitě bere nohy na ramena a s poraţeneckým povykováním mizí v temnotách. Úterní ráno je jako vystřiţené ze ţurnálu. Obloha bez jediného mráčku. Krosnu zamaskuji v houštinách a jen s malým batůţkem startuji směr Smolikas. K jeho vrcholu, který je jen o pár metrů niţší neţ tatranská Gerlachovka, by měla vést značená pěšina. Nadopovaný ovesnými vločkami, oříšky a rozinkami odhodlaně stoupám prosluněným lesem. Ten je čím dál niţší a řidší, aţ ho úplně vystřídá kamení, trsy nízké suché trávy a osamocené zakrslé borovice nebývale fotogenických tvarů. Právě tady potkávám jediného ţiváčka tohoto dne. Postarší pastevec klopýtá před svým koněm, který má na hřbetě dvě dvacetilitrové konve ovčího mléka. To je jediný způsob jak jej dopravit dolů do Samariny. Vzdálenost, kterou musí dvojice pravidelně překonávat, čítá kolem dvanácti kilometrů. Ve vysokohorském terénu, jeţ se mi občas jeví pro koně dost nebezpečný, to dělá pět aţ šest hodin chůze. A stejně tolik zase zpátky k ovečkám. Přívětivý bača se pomocí rukou, nohou, gest i víceméně zbytečné řečtiny hned se mnou dává do „řeči“. Poskytuje informace o tom, kolik mi zbývá času k vrcholu, jak dlouho trvá sestup a hlavně varování, abych se nikde dlouho nezdrţoval, ţe je na takovou štreku uţ docela dost hodin. Zdá se mi, ţe přehání, nejsem v horách ţádný greenhorn, stihnu to za polovinu.
Značkování trasy, které bylo v lesnaté části aţ přehnaně důkladné, začíná mít tady, kde je ho nejvíc zapotřebí, první trhliny. Díky jim se mi podaří dojít nikoliv do ţádoucího sedla, ale na nejbliţší skalnatý vrchol. Výhled je tu ale úţasný! Dole Samarina, naproti hřeben s několika vrcholy. Ten poslední bude určitě Smolikas! Dvě hodiny a jsem tam jako na koni. Děda, co kráčel před koněm, určitě přeháněl. Takţe pěkně zpátky, pak skalnatou plání do sedla, přetraverzovat dva niţší vrcholy a konečně se vydrápat na první pořádný. Uţ při namáhavém stoupání sotva znatelným skalnatým chodníkem mi dochází, ţe nepřeháněl bača, ale já. Moje sebejisté dedukce dostávají další ránu po výstupu na rozlehlou náhorní plošinu. Vidím nějakou vysokou horu! Domnělý Smolikas tedy není ţádný Smolikas! Ten skutečný je o pěkný kousek dál! Na první skutečné hoře se mi nějak ztrácí dědou a koněm vyšlapaný chodník. Je nutné sestoupit do sedla. Zkouším to ve skalnatém terénu tak trochu na divoko. Zároveň si ale aţ příliš důrazně připomínám základní zásadu jakéhokoliv horolezení. Ţe zdaleka nejdůleţitějším svalem je v tomto případě hlava. Promýšlím předem kaţdý krok. Jakákoliv chyba není prostě přípustná. To, ţe upínám své myšlenky i k modré obloze, je naprosto samozřejmé. Vybavují se mi články od slavného horolezce Messnera. Své sólovýstupy si bez spirituálního rozměru, byť jakkoliv specifického, nedokázal představit. Ztratit vychozenou cestu nemusí být někdy na škodu. Díky tomu se mi podaří narazit na zbytky sněhových polí, kolem kterých rozkvetlo hned několik druhů nádherně barevných horských květů.
Opět zapomínám na pastevcovo varování a posedlý objevitelskou euforií, fotím jako zběsilý. Stejně jako o pár set metrů níţ, kde z malého ledovce vytéká potůček, aby se potom v malebných meandrech proplétal brčálově zelenou lučinou. V suchých a skalnatých partiích těchto hor to vypadá jako fata morgana. Pro finálový úsek si stanovuji přísná pravidla. Času je opravdu zatraceně málo, ţádné velké focení a co nejrychleji na vrchol! Vystoupat na hřeben, pak občas dlouho a těţce nahoru, občas sviţně dolů, pořád po skalách a kamení. Poslední výšvih je vraţedný. Vidina cíle je však o mnoho silnější! Ve tři odpoledne jsem nahoře. Dva tisíce šest set třicet sedm metrů nad mořem. Nade mnou se teď uţ v Řecku tyčí pouze bájný Olymp. Zatímco tam je turistů jako much, tady jsem úplně sám. Vlastně, naštěstí ne tak úplně. I tady mám komu děkovat, s kým se sdílet. Báječný pocit. Kolem mne ticho a nekonečné hory. Na jedné straně zubatý hřeben Národního parku Zagori, na druhé divoké panoráma Albánie. Vrcholové rozjímání, focení a rozesílání esemesek mi zabere překvapivě hodně času. Šest hodin jsem šlapal nahoru, pokud nechci klesat potmě, na návrat mi zbývá polovina. Nakloněné roviny proto zvládám v poklusu. I tady se musí zapojit především hlava. Představa, ţe mě odtud za dva tři dny se zvrtnutou či zlomenou nohou poveze bača na hřbetu svého oře není dvakrát vábivá. Mezičas v půli trasy je lichotivý. V duchu si fandím, ţe ani v šedesátce jsem ve zvládání běţecké formy „down hill“ moc neztratil. Co jsem ale během kamzičího přeskakování šutrů ztratil, je můj starý dobrý kapesní Olympus. Většinou jsem
sice fotil velkým Nikonem, ale i tak to člověka zamrzí. V dešti, prachu a mrazu byl malý kompakt k nezaplacení. Co se dá dělat, závěr dne je poněkud smolný. Sestupuji totiţ z hory Smolikas. V krosně ukrytý zbytek majetku vyhrabávám z roští nad Samarinou uţ za tmy. Musím odtud někam dál, jinak se kvůli čtyřnohým narušitelům opět nevyspím. Určitě se jedná o hlídače stád, kteří si na noc trochu rozšíří akční rádius. S báglem na zádech stoupám pralesem nahoru. Po půlhodině naráţím na parádní lesní paseku s kobercem nízké zelené trávy. Kousek odtud zurčí čistý horský potůček. Naprosto ideální místo k táboření. Rozdělat kdekoliv a kdykoliv oheň nepatřilo zatím k mým největším slabinám. Aţ tady, v samarinské divočině. Větve černých pinií jsou natolik nasáklé vodou, ţe ať dělám co dělám, ne a ne vzplanout. Jiné stromy v dosahu nerostou. Sekerku pochopitelně nenosím a tak borovicové haluze kapesním noţíkem všelijak půlím, štípu, nařezávám, ostrouhávám, ale pořád nic. Své dělá moţná i nadmořská výška a tím i niţší obsah kyslíku. Teď budu tak v šestnácti sedmnácti stech metrech. Papír k roztápění pouţívám jen výjimečně a tak ta chvíle po hodině marných pokusů nevyhnutelně přichází. Lidovky, které mi zbyly z přeletu Balkánu zabírají. Vatra po nich zahoří a potom uţ plane dlouho, dlouho do noci. Večerní polévka dnes chutná obzvlášť výtečně. Patrně to bude tím, ţe jsem do ní nakrájel jedinou houbu, kterou mé oči cestou zaregistrovaly. Přestoţe se nevyznám v řecké mykologii, odhadl jsem ji na ryzce. Moţná po právu, ještě hodinu po půlnoci se ujišťuji, ţe jsem naţivu. Pokračování ( snad ) příště
