SBOR CÍRKVE ASD
Zlín
9
ŘÍJEN 10
Úvodník Zdá se, ţe všichni pomalu vplouváme do nového reţimu dalšího školního roku. Děti se sţívají s novými předměty ve škole, s některými novými učiteli, nebo přímo s novou školou, jak je to v případě našich chlapců. No, a my dospělí jsme snad po prázdninách alespoň trochu odpočatí. Potřebujeme přece zvládat povinnosti v zaměstnání a v domácnosti tak, aby teplo domova neunikalo starými okny ven do ulic. V minulém úvodníku jsem se zmínil o tom, ţe uţ se těším na určitý reţim, který v ţivotě a práci obecně potřebuji. Jako kazatel to mám náročnější v tom, ţe moje kancelář je doma v bytě. Na jedné straně jsem svým způsobem sám sobě pánem. Na druhé straně se nedá před povinnostmi moc kam utéct, pokud si chcete odpočinout. Vzpomínám si, ţe kdyţ mi bylo tak kolem deseti, dvanácti let, zeptal jsem se své maminky: „A co ten strýček kazatel vlastně dělá za práci? Jaké má zaměstnání?“ A maminka mi odpověděla: „No vţdyť dělá kazatele.“ Ale já jsem tomu moc nerozuměl. Ţil jsem v domnění, ţe nám v sobotu na půl hodiny něco poví z kazatelny, v neděli s námi dětmi jede na výlet do přírody nebo máme schůzku Stezky písmáka a občas nás někdy odpoledne navštíví (kdyţ jede zrovna kolem ). To byla moje představa o jeho práci. Víc jsem ho neznal, a proto jsem se ptal, co jinak vlastně dělá. Čas od času dostávám podobně laděné otázky, které mi připomínají moje otázky z mládí. Chtěl bych před vámi být čitelný. Netajím se s tím, co obnáší moje práce a snaţím se mně svěřený čas vyuţívat zodpovědně. Obecně v naší kazatelské práci platí, ţe dopoledne je věnováno přípravám na: kázání, biblické hodiny, výbor, případně na nějaký seminář či přednášku, a nutné minimum sebevzdělávání. Odpoledne (po čtrnácté hodině), kdyţ se lidé vracejí z práce, jsou to diakonské návštěvy, návštěvy v nemocnici, modlitební setkání, biblické hodiny (momentálně vyučuji 4 zájemce), výbory sborů, setkání s činovníky sborů a přednášky. Návrat domů je mezi 20. a 22. hodinou večerní. Mimo tato setkání máme jednou za měsíc setkání kazatelů z celého okrsku, dále setkání s faráři z blízkého okolí, případně spolupráce na semináři Výzvy lásky, nebo příprava Muţských konferencí. S novým působištěm jsem také ještě členem správní rady DPS. Na této štaci, jak víte, mám na zodpovědnost tři sbory a pro Holešov jsem vysvěceným kazatelem. Abyste byli trochu v obraze, nastíním vám můj rámcový týdenní rozvrh a pravidelné aktivity. Pondělí - Zlín + výbory sborů Úterý - Napajedla + od 11/2010 bibl. kurz ve sboru Středa - Zlín + bibl. hodiny Čtvrtek - Val.Klobouky Pátek - 1x/14 dní Otrokovice – Dům seniorů 1x/14 dní DPS Malenovice mládeţ Zlín + bibl. hodiny pro mládeţ Rád bych ještě stíhal setkání Pathfinderů na Ţlutavě či v Kloboukách, nějakou tu tělocvičnu s KD či mládeţí nebo si jen tak sám zaběhal. Je pravdou, ţe jsem kaţdý den odpoledne či večer mimo domov, a proto se snaţím alespoň jeden den v týdnu (a to je neděle) vyhradit pro svoji rodinu. Přál bych si, aby naše rodina byla schopna dále fungovat jako tým a neţili jsme jako jednotlivci kaţdý na svém písečku, které spojuje jen společné bydlení. Milí bratři a sestry, děkuji vám za vaši pozornost i porozumění v mé práci. Opravdu oceňuji kaţdou modlitbu, která je pro nás povzbuzením a posilou v práci, která se mi zdá ne vţdy lehká. Bůh vám ţehnej v dalších dnech. A ať vám bohulibé činnosti nezabrání v uskutečnění toho, pro co jste Pánem Bohem opravdu na této zemi určeni a povoláni. I já se budu snaţit být v tomto ohledu moudrým. Martin Ţůrek
Zlín je pěkné město Nadpis zní pro nás zlíňáky dost pěkně, ţe? A jste na to hrdí nebo to berete jako samozřejmost? Kdyţ tuhle větu uslyšíme od někoho, kdo není „domorodcem“, ba naopak se přistěhoval, potěší to dvojnásob a příjemně zahřeje u srdce. Tak tomu bylo i v případě, kdy toto hodnocení vyslovila naše nová rodina – Miro, Věrka a Martin Luptákovi. Proč píšu zdrobnělý tvar Miro? Miro a jeho syn jsou totiţ Slováci. A kdo vlastně jsou ti Luptákovi a proč právě rozhovor s nimi? Odpověď dají sami, ale na úvod napovím – sestra Věrka je novou ředitelkou a vrchní sestrou v našem Domově pro seniory Efata. Moţná jste si jich jiţ v našem sboru všimli a náš časopis vám je chce představit blíţe. Nejdříve otázky pro Mira: - Kolik Ti je let, odkud pocházíš a z jaké rodiny? Budem odpovedať slovensky lebo mi je to bliţšie. Mám 40 rokov a pochádzam z katolícko-komunistickej rodiny. Mama bola zo silnej katolíckej rodiny a otec bol dlhé roky komunista pretoţe pracoval jako policajt. - Čím jsi jako malý chtěl být a jakého vzdělání jsi nakonec dosáhl? To si fakt nepametám čím som chcel byť, ale môj syn Martin mi často hovorí, ţe by chcel byť autodizajnérom. Na základke som mal na vysvedčení samé trojky ale na strednej škole som sa spametal a začal som sa učiť. Vyštudoval som Stroj-
nícku fakultu ale dlho som v tejto oblasti nepracoval. - Co v současnosti děláš? V súčasnosti pracujem v oblasti správy IT systémov uz viac ako 10 rokov. - Jak ses dostal k náboženství a k adventistům? Ja by som to nenazval, ţe ako som sa dostal k náboţenstvu, ale ako ma našiel Boh a ja som odpovedal na Jeho pozvanie. To by bolo na dlhšie rozprávanie, ale v krátkosti to bolo kvôli chorobe a snaţil som sa vyliečiť vlastnymi silami a skúšal som všeličo a raz mi spoluţiak na VŠ poradil nech čítam Bibliu a tak to začalo. Neskôr na prednáškach, ktoré organizovali adventisti, som lepšie spoznal Pána Boha a od môjho krstu je uţ viac ako 17 rokov... - Co ti tvá víra dává? Viera v Boha mi dáva zmysel ţivota, pretoţe bez Boha by som tu nebol ani ja ani nikto iný a ani nič z toho, čo vidíme na-
šimi očami. To si musím kaţdý deň pripomínať, lebo často sa mi stáva, ţe na to zabudnem a beriem svoj ţivot a stvorený svet ako samozrejmosť, ktorá ale samozrejmosťou nie je a mali by sme za všetko, čo stvoril, Bohu ďakovať. Okrem toho je tu plán, ktorý má Boh s nami a síce, ţe sme iba cudzinci na tejto zemi a náš domov je v nebi. To ale neznamená, ţe náš ţivot na tejto zemi nemáme brať zodpovedne. Takţe keď to zhrniem, tak moja viera v Boha mi dáva silu ţiť, aj keď som to mal a často aj mám v ţivote ťaţké ako kaţdý z nás a teším sa na náš nový domov, ktorý nebude urobený ľudskou rukou a nebude tam trápenie, choroby, hriech... ale láska, milujúci Boh, práca nám bude radosťou a mnoho iných vecí, ako sa píše - čo oko nevidelo a ucho nepočulo, to Boh pripravil tým, ktorí Ho milujú... - Máš v církvi či sboru něco, co ti je blízké ( služebnost, činnost, atd..) V priebehu rokov sa to menilo. Mnoho rokov som bol učiteľom sobotnej školy a neskôr, keď moje deti rástli, som sa zameral na pathfinder a chodil s nimi na tábory. Blízke sú pre mňa vzťahy a z letných akcií organizovaných CASD najčastejšie chodievam na Manţelské stretnutia. Naša cirkev je zameraná viac na štúdium a biblické pravdy, ale myslím, ţe je dôleţité, aby nás iný ľudia poznali, ţe dokáţeme nadväzovať a rozvíjať blízke priateľské vzťahy a hovoriť aj o beţných veciach, ktorými sa zaoberajú. Teď otázky pro Věrku: - Kolik Ti je let, odkud pocházíš a z jaké rodiny? Je mi 37 let. Narodila jsem
se v Jeseníku v „katolické“ rodině. Měla bych spíše říci v ateistické rodině, protoţe o Bohu a křesťanství se u nás doma nikdy nemluvilo, bylo to tabu. Jako malé dítě jsem byla pokřtěná v katolickém kostele. - Čím jsi jako malá chtěla být a jakého vzdělání jsi nakonec dosáhla? Jako malá jsem chtěla být kuchařkou jako moje maminka, nakonec jsem ale vystudovala Střední zdravotní školu v Šumperku, obor všeobecná zdravotní sestra. - Co v současnosti děláš? Od září 2010 pracuji v Domově pro seniory „Efata“ jako ředitelka. - Jak ses dostala k náboženství a k adventistům? Po sametové revoluci v r. 1989 nám třídní učitel na Střední zdrav. škole oznámil, ţe nás do hodiny občanské nauky přijde navštívit křesťanský kazatel, který nám bude vyprávět o náboţenství. Na jeho návštěvu jsem se celkem těšila. Chtěla jsem vědět, čemu křesťané věří, abych o tom měla, aţ nějakého křesťana potkám, přehled. Zajímalo mě také jak takový kazatel vypadá. Čekala jsem, ţe přijde člověk oblečený celý v černém s bílým límečkem, ale namísto něj přišel úplně obyčejný muţ ve středních letech v dţínách. Byla jsem zklamaná z toho, ţe není v kněţském rouchu, ale vše, co nám začal o křesťanství a Bohu vyprávět, mě velice zaujalo. Vyprávěl nám, jak došlo v nebi ke vzpouře proti Bohu, jak se Adam s Evou dopustili prvotního hříchu, vyprávěl nám o Danielově proroctví a o nutnosti Jeţíšovy oběti. Ke konci pozval všechny studenty, kteří by se o
Bibli chtěli dozvědět více, k návštěvě biblických hodin. Tyto biblické hodiny jsem začala navštěvovat a velice se mně líbily. V Pána Boha jsem uvěřila a přijala jsem ho do svého ţivota. - Co ti tvá víra dává? Víra v Jeţíše a Pána Boha je smyslem mého ţivota. Zcela změnila můj ţivot, ţivotní orientaci, hodnoty. Bez Pána Boha bych uţ nedokázala ţít. Pán Bůh je mojí součástí. Neustále mu musím děkovat za Jeho nekonečnou milost a lásku, kterou mi kaţdodenně projevuje. Kdyţ se teď zamýšlím nad Jeho milosrdenstvím, láskou a majestátem, tak mně úplně jihne srdce nad tím, jakého máme Pána Boha. - Máš v církvi či sboru něco, co ti je blízké ( služebnost, činnost, atd..) V jesenickém sboru CASD jsem byla učitelkou sobotní školy pro přátele a vedla jsem Klub zdraví. A teď společné otázky: - Vím, že Miro byl již jednou ženatý. Jak jak se stalo, že Miro - Slovák a ty Moravanka jste se dali dohromady? S Vierkou ma zoznámila jej kamarátka zo zboru Janka Miťková vtedy ešte Králová a bolo to asi pred rokom v novembri. Najskôr sme si písali a asi po mesiaci sme sa začali stretávať. V nedeľu 27. júna 2010 sme si povedali ÁNO v zbore CASD Jeseník. - Jak se stalo, že jste se ocitli ve Zlíně? Do Zlína jsme se přestěhovali kvůli mé nové práci, kterou jsem zde přijala.
- Jak zatím vnímáte Zlín, náš sbor, okolí…? Zlín je pěkné město, líbí se nám okolí Malenovic. Máme rádi přírodu a tak jsme rádi, ţe bydlíme blízko u lesa. Ve sboru jsme byli jen párkrát. Některé bratry a sestry uţ poznáme a těšíme se na bliţší seznámení s dalšími členy. - S vámi je taky i Mirův syn Martin, jak on přijal a přijímá, že je tady s vámi a jak zvládá změnu jazyka, prostředí, školy, kamarádů….? Martin si na nové prostředí zvykl velice dobře a neuvěřitelně rychle. Navštěvuje šestou třídu ZŠ na třídě Svobody. Škola se mu velice líbí. Našel si zde uţ i kamarády, většinou své vrstevníky ze školy. S češtinou při běţném hovoru nemá problémy, jen u psaní diktátů je někdy nešťastný, ţe se –y –i nebo –z –s píší v českých slovech jinak neţ ve slovenštině. Na Slovensku sbor CASD nenavštěvoval, takţe si nyní zvyká na ţivot ve věřící rodině a sobotní návštěvy sboru. - Co si přejete do budoucna? Naším přáním je, aby se Mirkovi podařilo najít si práci ve Zlíně, aby mohl bydlet se svojí rodinou. V současné době pracuje na půl úvazku v Bratislavě. Do budoucna bychom se chtěli věnovat evangelizaci v malých skupinkách. -Je něco v čem vám jako jednotlivci či sbor můžeme pomoci? Manţel shání práci v oboru IT – správa systémů. Kdyby někdo věděl o nějakém volném pracovním místě v této oblasti, budeme moc rádi pokud nám dá vědět. Děkujeme také všem za modlitby. Otázky kladl T&P - P. Matula
Okénko knižního evangelisty Milí bratři a milé sestry v Jeţíši Kristu, máme za sebou další měsíc a proto přicházím s novými zkušenostmi, které jsem proţil jako kniţní evangelista. Byl to měsíc prázdnin a to jsem pocítil i na obratu. Proţil jsem i určité zklamání v práci kniţního evangelisty, coţ mělo vliv na mé úspěchy v práci. Děkuji za vaše modlitby a také za podporu, bez níţ by se tato práce nedala dělat. Chci poděkovat touto cestou i našemu novému kazateli Martinovi Ţůrkovi a jeho manţelce Pavle, kteří mně pomohli překonat překáţku v práci a jsem velice rád, ţe ve své činnosti mohu pokračovat. První zkušeností naváţu na minulé číslo časopisu, kde jsem vzpomínal, ţe kaţdý týden ve čtvrtek chodím na hotel v Kostelci. Zaţil jsem tam krásnou zkušenost. Měl jsem moţnost oslovit paní, která zpočátku měla v úmyslu koupit všechny tři díly knihy „Neobyčejná dobrodruţství“. Jsou to výchovné kníţky pro menší děti. S paní jsem měl delší rozhovor a zjistil jsem, ţe má problémy s dospívajícím synem. Proto jsem jí doporučil knihu pro dospívající mládeţ „Ţít naplno“. Paní začala kníţkou listovat se slovy: „Musím se na ni dívat očima mého syna.“ Nakonec si tuto kníţku vzala a přibrala i jeden díl knihy pro menší děti. Za týden nato jsem se s paní zase potkal na hotelu a řekla mně, ţe syn kníţku přijal a byl jí nadšený. Mě to povzbudilo a vím, ţe moje práce není zbytečná. Další zkušenost je ze Štípy, kde jsem navštívil místního pana faráře. Při takových návštěvách se ptám většinou na pracovnici knihovny a pak na člověka, který
pracuje s dětmi a s mládeţí. Pan farář mně docela rád dal na tyto lidi kontakty. Následně jsem si s nimi domluvil schůzky. Paní knihovnice, která má na starosti křesťanskou literaturu, mně nabídla, ţe na tuto schůzku pozve i knihovnici z Hvozdné. Schůzka se uskutečnila v knihovně na Hvozdné. Začal jsem představovat náš program a nabízel knihy. Paní knihovnice z Hvozdné si vzala do místní knihovny dvě encyklopedie a tři díly knihy pro děti „Filipova dobrodruţství“. Její kolegyně si vybrala pouze jednu kníţku „Umění výchovy dítěte“, ale i tak to byl poţehnaný den. Prodal jsem knihy za více neţ 2000,- Kč, coţ se nestává kaţdý den. A to mě ještě další den čekala schůzka s pracovníkem fary ve Štípě. I on si koupil několik knih, byly to knihy pro děti a knihy „Zvládni svůj stres“ a „Umění komunikace“. A ještě mám jednu docela krásnou zkušenost, kterou jsem zaţil přímo na finančním úřadě. V trolejbusu jsem potkal pracovnici finančního úřadu, se kterou spolupracuji. Týká se to období, kdy jsem podnikal. Potřebovala se mnou něco probrat a tak jsem za ní druhý den zašel. Kdyţ jsme vyřešili, co potřebovala, přišla řeč i na moji novou práci. Neměl jsem s sebou sice ţádnou knihu, ale začal jsem jí představovat náš program. Pracovnice mně po chvíli řekla, ţe jsem úplně jiný člověk, neţ před pár měsíci. Při odchodu jsem si s ní ještě domluvil schůzku, abych jí mohl nabídnout kníţky. I ona si ode mě koupila jednu knihu. V měsíci srpnu jsem díky Pánu Bohu uskutečnil 353 návštěv, daroval jsem 295 tiskovin a korespondenčních kursů. Prodal jsem 33 knih, z toho 3 duchovní.
A co mě čeká v měsíci září? Začínám rozjíţdět na základních školách ve Zlíně a okolí preventivní program proti šikaně a různým závislostem. Moje práce spočívá v tom, ţe oslovím školu, představím program a následně obcházím firmy a ţádám je o sponzorský dar pro danou školu a na daný projekt. Je to takzvaný sponzoring. Více o tom napíši v příštím čísle. Závěrem chci poděkovat Pánu Bohu, ţe mohu tuto práci dělat. A ještě můj dík
patří sestře kolportérce Pavlíně Maršálkové ze sboru Vyškov, která mi dala hodně informací o zmiňovaném projektu pro školy. Na Vyškovsku uţ s tímto programem má zkušenosti. Milé sestry a milí bratři, stále prosím o vaše modlitby a děkuji. Emil Elexa
Dětská sobotní školka Dětem začala po prázdninách školní docházka a současně i v naší dětské sobotní školce začal nový školní rok. Pro náš sbor přinesl změny, a to především personální. Do tříd našich školek přibylo několik nových ţáčků. Nově nemáme třídu A, ale naopak máme dvě třídy B: B1 a B2. Do B1 patří Ondra Ţůrek, Tom Matula, Míša Kotásek a Samuelek Kalavský. Ţel Samuelek moc nechodí a protoţe patří do kategorie A, tak pokud přijde, bude ve třídě B1. Vyučujícími jsou Ilča Matulová a Ondra Slováček. V současnosti k výuce pouţívají kníţku Provázky, coţ je nová a velmi pěkně ilustrovaná kníţka, která se určitě chlapcům líbí a je pro jejich růst přínosem. Třída B2 je pestrá. Děvčata - Natálku Šrottovou a Natálku Matulovou doplňuje Dany Ţůrek. Dříve k nim chodila i Hanička Koplíková, ale ta jiţ delší dobu mezi námi nebyla. Ale pokud přijde, bude v této třídě. V současnosti jejími vyučujícími jsou Petra Šrottová a Alča Mališová – ta však díky své vytíţenosti v jiných oblastech odchází. Nahradit by ji mohla Veronika Hudečková, která byla oslovena
a je ochotna se dětem věnovat. Její jmenování musí být projednáno výborem sboru a proto dosud je to jen návrh. Ke své výuce pouţívají příběhy Bible a mají své osobní sloţky, kde vypracovávají úkoly a kvízy. Třída C je skupinou -náctiletých a je především třídou hochů – s výjimkou jedné slečny, kterou je Markéta Garguláková. Dalšími členy skupiny jsou Kuba Slováček, Maťa Slováček, Štěpa Slováček, Míša Škrla a nově i Martin Lupták. Vyučujícím je David Šrott. Ke své výuce pouţívají mládeţnické úkoly sobotní školy , které David dokáţe vţdy upravit dle potřeb věku a chápání . Jsme moc rádi, ţe máme v našem společenství děti. Děti jsou solí kaţdého společenství, proto prosme za jejich víru a přínos pro náš sbor. Moţná někdy zlobí a hlučí, moţná nás vyvádí z našeho klidu, ale určitě to nedělají schválně. Jen jsou takoví, buďme k nim tolerantní a děkujme Bohu, ţe je máme. Jsou nadějí našeho sborového společenství. I. Matulová
Goliášův meč 2010 Je sobota večer a já celá nervózní přemýšlím, jak letošní Goliášův meč dopadne. V hlavě se mi honí myšlenky, jak si děti chystají svačinky do batůţků a těší se na dobrodruţství v lese a já jsem ve stresu, co kdyţ bude pršet a my akci budeme muset přesunout do sboru. Ale Bůh se o nás postaral a druhý den ráno hned v sedm hodin mě paprsky slunce tahaly ven z postele. Počet dětí byl opravdu poţehnaný: zúčastnilo se asi 35 dětí z Holešova, Valašských Klobouk, Zlína a Veselí nad Moravou. Po uvítání Framem, starým skautem a organizátorem Goliášova meče, byly děti od 5 do 15 let rozřazeny do tří skupin A,B,C podle věku. Letos jsme měli poprvé i menší skupinku tří dětí do pěti let, které se účastnily téţ, ale trošku jinak. Byla jsem mile překvapena, ţe nás zástupci ze zlínského sboru nezklamali a zapojili se také. Taktéţ se zapojilo několik dobrovolníků z mládeţe, kteří převzali funkce vedoucích stanovišť. Moc nám tím pomohli. Ve volném čase si děti nejen mohly zahrát fotbal, ale také si zkusit lezeckou stěnu pod vedením Boba Cigoše, kterému moc děkujeme za tuto moţnost. No a konečně přišel hřeb celé akce - vyhodnocení. Přede mnou stojí zástup dětí netrpělivě čekajících na vyhodnocení vítěze. „Budu to já? Nebo on, ona? Kdo si letos odnese putující Goliášův meč?“ To si děti v zástupu šeptaly mezi sebou. Vyhodnocení pro nás nebylo jednoduché: Dvě děti se stejným počtem bodů na prvním místě a čtyři děti se stejným počtem bodů na čtvrtém místě. Proto jsme museli vymyslet „rozstřelovací“ disciplínu. Fram to opravdu napínal a pak jsme konečně mohli slyšet „..letošním vítězem se stává..hádejte...stává...stává Mariana Jadrníčková ze zlínského oddílu Majky Doupovcové!“ Těsně za ní na krásném druhém místě se pak umístil Tomáš Lukšík z Valašských Klobouk. Ale nikdo neodešel s prázdnou, kaţdý si odnesl krásný miniaturní meč, vyrobený Framem, a diplom. Věřím, ţe se všem akce líbila a kaţdé z dětí bude mít příleţitost se zapojit příští rok, třeba zvítězit, odnést si putovní Goliášův meč a být zapsán do dějin soutěţe. Reportáţ sepsala Alča Mališová
Samari (nejen) v Samarině František Tomanec Reportáţ o potrhlém putování severozápadním Řeckem. Co jsem tam viděl, slyšel, zaţil a co mě tam cestou napadalo.
idolu, Pavla z Tarsu. A kdyţ uţ jsem v Tesalonice, tak pochopitelně epištoly k Tesalonickým.
(Autor reportáže varuje: přežvýkání textu může trvat 30 až 60 minut! ) Nám vydrţí na několik dílů v našem časopisu (pozn. redakce)
Stokrát jsem ty notoricky známé texty pročítal, ale aţ tady na mne dýchají jakýmsi novým, neobyčejně ţivým poselstvím. Mnohé z přečtených vět mně budou, jak se později ukáţe, velice prakticky promlouvat do mého, zatím neznámého putování. Tuto cestu totiţ nevnímám pouze jako turistický výlet do nových končin, ale svým způsobem i jako jakési duchovní cvičení. Pohybovat se zcela sám v opuštěných oblastech cizí země k tomu naprosto přirozeně vybízí.
Samari je poněkud netradiční humanitárkou. Vedle běţných dobročinných aktivit totiţ nabízí i projekt PPP, tzv. Pospolitost Potrhlých Poutníků. V jeho rámci se mj. snaţí o návštěvu co největšího počtu lokalit, jejichţ název nějak souvisí s názvem uvedeného sdruţení. V roce 2007 to byla například vesnička Samařov na Vysočině, o rok později zdolání nejdelší evropské soutěsky Samaria na Krétě, vloni návštěva místa z příběhu milosrdného Samaritána a okraje oblasti Samaří v Izraeli, letos pokus dostat se do nejvýše poloţené vesnice v Řecku, západomakedonské Samariny. Je druhého září roku 2010. Po necelých dvou hodinách letu mě Boeing nízkonákladové společnosti Smart Wings vyplivuje na mezinárodním letišti v severořecké Tesalonice. Opouštím mnoţinu natěšených budoucích obléhačů zdejších pláţí a v bezmála půlmilionovém velkoměstě se soustřeďuji na objevení nějakého centrálního autobusového nádraţí. Neţ se mi to konečně podaří, soustřeďuji se ještě na jinou, podle mě o mnoho zásadnější věc. Sedím na okraji přístavního mola a pootevírám dvířka své „lékárničky na duši“, kapesního výtisku Nového zákona. Kde jinde neţ u dopisů mého cestovatelského
Odtrhuji oči od Pavlových dopisů a rozhlíţím se po okolí. Tak, ta záplava bílých pavlačových domů, pobřeţní promenáda ani přístav v dnešní podobě tu před dvěmi tisícovkami let určitě nebyly. Zato obrysy kopců a pohled na záliv s dovysoka se tyčícím Olympem musely být apoštolovi důvěrně známé. Došel sem, celý pomlácený, ze sto padesát kilometrů vzdáleného Filipis. Došel pěšky. Na rozdíl ode mne ale nešlo o pouhé duchovní cvičení. Šlo doslova o boj na ţivot a na smrt. Či spíše o ţivot a o smrt… Takţe, tady, právě tady donesl Pavel dobrou zprávu o záchraně. A odtud, právě odtud se pak šířila nejen po celé Makedonii a tehdejším Řecku. Právě odtud se o pár století později vydali Cyril s Metodějem, aby ji donesli na území pohanské Moravy. Tesalonika je zvláštním městem.
mi ale rovněţ, ţe se tady jinak neţ řecky nedomluvím.
Večerní autobus mě přes někdejší Berii (dnešní Verii) přemísťuje o necelých tři sta kilometrů na západ, do okresního města Grevena. Půlnočními ulicemi se protáhnu na nejbliţší kopec a ve vysoké suché trávě na okraji strniště stavím svůj miniaturní stan. Samozřejmě úplně potmě. Aţ po zalehnutí zjišťuji, ţe vlastně leţím zpola na nepovláčené oranici a zpola v hluboké brázdě. První noc tak není dvakrát pohodlná. Za ranního rozbřesku scházím k ţivému trţišti v centru a pátrám po spoji do Samariny. Čítá kolem devíti stovek obyvatel, určitě tam něco pojede. Jenţe, nejede. Nejbliţší moţná varianta je vesnička Kalonni. Od Samariny ji dělí třicet kilometrů a autobus tam míří aţ odpoledne. Vyráţím proto opět na kopec. V ulicích si začínám všímat, ţe jsem tu za exota. Se svým dvacetikilovým majetkem, který poponáším na hřbetě, mezi domorodce ani trochu nezapadám. Dokonce si všímám, jak si na mne udiveně prstem ukazuje parta řemeslníků v zamaštěných montérkách a jediné slovo, jemuţ rozumím, je několikrát opakované „turist, turist“. Autentické Řecko bez turistů, to je přesně ono, co jsem si přál. Dochází
Nad městem velikosti Otrokovic si v polostínu mezi ostruţiním a suchými bodláky natahuji karimatku, abych se pokusil zmocnit alespoň nejpraktičtějších základů jazyka, jímţ byl psán novozákonní text. Můj kamarád a zároveň nejvyšší náčelník teologického semináře, jehoţ tělesnou schránku toho času odvodňuje jeden z mých párových orgánů, by měl ze mne bezpochyby nezměrnou radost. Moţná mu jednou doporučím jednu malou inovaci. Namísto vysedávání budoucích teologů nad učebnicí řečtiny v seminárních lavicích bych je samotné tak na tři měsíce poslal do těchto končin, aby se po svých, tak jako kdysi Pavel, vydali v jeho stopách. Jsem si jist, ţe by cestou zvládli nejen zmíněný jazyk, ale i další z povinných předmětů, praktickou teologii. Obojí by tu totiţ nejen mohli, ale zcela nevyhnutelně také museli pouţívat. Odpolední autobus se úzkou, ale kvalitní silnicí, po níţ takřka nic nejezdí, proplétá mezi řídce porostlými pahorky a chudými, pěkně upravenými vesničkami. Sedím vedle svěţího osmdesátníka a pomocí několika německých pojmů, které nějak uvízly v mé šedé kůře mozkové, se snaţím získat maximum informací. „Habst du gross Messer?“, jakoţe, jestli vlastním velký nůţ, ptá se mě překvapivě znalec místních poměrů. „ Ne, jenom malý, tupý a navíc ještě zavírací“, snaţím se mu pomocí posunků naznačit. „Das ist schlechte“, prý, ţe je to špatné a více neţ zřetelně mi demonstruje útok nějaké divoké šelmy. „A také se tu potuluje hodně Albánců. Doma nic nemají, tak ilegálně překračují nedaleké hranice. Vidíš, dva
jdou zrovna proti nám po cestě.“ Dvojice mladíků s igelitkou, jediných lidí, kteří jsou tu mimo vesnice k vidění, mi dvakrát nebezpečná nepřipadá. Trochu mě zarazí aţ starcovo doplnění, ţe zdaleka ne všichni jsou vyzbrojeni pouhou igelitkou. Policejní komanda si to tu rozdávají s bandami poněkud jiného kalibru. Romanticky zvlněná krajina s blíţícím se panoramatem vysokých hor pro mne dostává další z rozměrů. Na konečné v Kalonni vystupuje kromě mne uţ jen jediný, poslední pasaţér. Tak jako v ostatních vesnicích, i tady mu jde pomoci s velkým nákupem někdo z příbuzných. Nezřídka se stávalo, ţe k zastávce doputovalo dokonce několik místních dopravců s kolečky. Ke třicet čtyřicet kilometrů vzdálenému zdroji základních ţivotních potřeb se asi nejezdí kaţdý druhý den.
V přívětivé vesničce s mnoha kamennými domky v prudkém kopci je absolutně mrtvo. Pozdní odpoledne, čas siesty, nesmí být narušen ani kdyby vypukla Třetí světová. Jediným průvodcem je mi tu ne zrovna přítulný pes, vyjadřující svůj vztah ke mně, coby novému, exoticky páchnoucímu subjektu, nepřeslechnutelným vrčením. Nápadně podobný zvuk, ale desetkrát intenzivnější, přerušovaný stokrát hlasitějším štěkotem, mám moţnost zaslechnout o hodinu později. Klikatou silničku, po níţ mířím k Samarině, mi přehrazují jeho dva druhově totoţní kolegové. Ze skály nad cestou se postupně přidávají čtyři další. Hlídají tu totiţ padesátihlavé stádo rohatých koz zvědavě zírajících z kamenného horizontu. V krajině bez lidí docela zajímavá situace. Obejít to tady nikterak nepůjde, nezbude, neţ se probít!
Naštěstí je Řecko zemí kamení. Zvednu dva šutry, zamířím a neřízené střely okamţitě přistávají v těsné blízkosti rámusících šelem. Přidávají se další a další. Vůdčí dvojka se raději klidí z cesty na skálu. Pět metrů nade mnou se pak kompletní šestice občas formuje do klasického půlkruhového útočného postavení. Štěká, vrčí, zlověstně cení nabroušené tesáky. Ať se na mne mírumilovní pejskaři nezlobí, ale moje šutronáda pokračuje dalším kolem. Nějaký ten zásah tam patrně bude, přeţívají však evidentně všichni. Je to zlé, ale silové řešení bývá někdy jediné moţné. Cesta do Samariny má opět zelenou! Jdu dál a marně přemýšlím, nač je tady silnice s dokonale rovným povrchem a dvojitou čárou uprostřed. Plouţím se uţ skoro dvě hodiny a zatím ţádné auto. Podle modrých cedulí se znakem Unie je zřejmé, odkud prostředky na tuto komunikaci pocházejí. Co mi ale uţ hlava vůbec nebere, je něco jako dětské hřiště s houpačkami, průlezkami a houpacími kohouty. Všechno rezavé, zdevastované, zarostlé bodláčím. Nechápu, komu by to tu mělo slouţit. Jediným stavením široko daleko je prazvláštní objekt, který bychom mohli moţná nazvat salaší. Je aţ dojemné, jak se Evropská unie stará o kvalitu ţivota zdejších bačů. Problémy se současným řeckým dluhem začínají dostávat první vysvětlení. O pár kilometrů dál si nemohu nevšimnout zatím nevídané dopravní značky. Uprostřed ţlutého trojúhelníku černý vepř domácí. U nás by asi nesla název „Pozor, prase!“ Zatím jenom tuším, nač to upozorňuje v Řecku, zato přesně vím, co by to znamenalo v mé rodné vlasti: Varování před způsobem jízdy většiny majitelů vozů nejvyšší třídy.
Pochoduji uţ dobré tři hodiny zvrásněnou hornatinou bez potoků a říček. Vymletá koryta jsou totálně vyschlá . Jediným zdrojem vláhy je čím dál silnější mrholení přecházející v mírný déšť. Blíţí se páteční večer a s ním i následná sobota. Název víkendového dne pochází ze slova sabat, coţ znamená ustat, posedět, odpočinout. Ale kde tady, v bezvodé divočině? Přichází jeden z tisíců momentů, kdy se přízemní, horizontální uvaţování protíná s vertikálou. Mé myšlenky míří, jako uţ tolikrát během uplynulých dvou dnů, kamsi nahoru. Do půl hodiny jsem v malebném údolí s proudící vodou… Páteční večer na břehu potoka je ozdoben plápolající vatrou z borovicového a jalovcového dřeva. Večeře s vůní kadidla by se moţná ještě protáhla, nebýt čím dál vydatnějšího deště. Těším se do stanu. Zalezu do spacáku a budu naslouchat bubnování kapek a melodii zurčící vody v blízkém korytě. Miluji takové chvíle. Touţebně očekávaná hudební produkce trvá celou noc. Po sobotním ránu dokonce zesiluje. Čeho je moc, toho je příliš. Poněkud otrávený sahám ze spacáku po rozečteném dopise Tesalonickým. Zastavuji se u tří vět: „Stále se radujte. V modlitbách neustávejte. Za všech okolností děkujte.“ Schlíplý pidistan, který nejde vypnout, je čím dál skrčenější, levá strana spacáku signalizuje zřetelné zvýšení vlhkosti. V nemalém úţase zjišťuji, ţe nasává vodu z docela slušné prohlubně v zadní části mého plátěného obydlí. Polévkovou lţící naplňuji ešus a pak ještě jeden. Do hodiny je tam stejné mnoţství vody znovu. „Stále se radujte, v modlitbách neustávejte, za všech okolností děkujte..“
Vzpomínám opět na Pavla. Coby konstruktér stanů by mi určitě dobře poradil, jak upravit přístřešek, do něhoţ permanentně zatéká. Najednou si ale uvědomuji, ţe jsem od něj obdrţel neskonale cennější radu. Nepohodu mohu jednoduše ignorovat, případně úplně vytěsnit. Tím, ţe si uvědomím příčiny radosti, ţe objevím důvody k děkování. A především tím, ţe se mám komu vypovídat. Je to moţná málo pochopitelné, ale příští chvíle odpočinkového dne jsou pro mne více neţ pohodovou relaxací. Na ploše půl-
druhého metru čtverečního, v horizontální poloze a polomokrém spacáku. Poţehnaně propršená sobota je potom zakončena dlouhým a náramně příjemným posezením u oranţových plamenů. Znovu s aromatem jalovců a borové pryskyřice. Přestoţe se znovu k zemi snáší nebeská vláha, suším promočenou karimatku, spací vak i odění. Padesát metrů od stanu jsem totiţ náhodou objevil parádně ukrytý skalní převis. Náhodou? Ani náhodou! pokračování příště
Norsko aneb Alča Mališová se již vrátila Pamatujete si, že před časem jsme v našem časopise otiskli dojmy a zážitky Alči Mališové, která uplynulý rok strávila jak v Norsku, tak i v jihoamerické „divočině“? To, co tehdy napsala, byla jen polovina jejích zážitků. Dnes je již zpět ve Zlíně a o zážitky z druhé půlky pobytu byla ochotná se s vámi podělit.
Stále mám v hlavě prosinec, kdy jsem přijela domů plná dojmů a pomalu „vplula“ do dalšího půlročního dobrodruţství. Pamatuji si, ţe jsem se hodně bála, aby to neuběhlo jako voda. No a je to tu - opět povinnosti, připadlo mi to jako takové delší prázdniny. Rok, který jsem strávila v Norsku, je nezapomenutelný a nikdy v
ţivotě toho nebudu litovat. Zkušenosti, které jsem načerpala s Bohem, jsou stále v mém srdci. Změnily se mi hodnoty v ţivotě a teď vidím, ţe mě na ta místa vedla Boţí ruka. Byl to silný hlas v mém srdci, abych jela na misijní školu. Dny strávené v přírodě, sdílení se s nevěřícími lidmi o Boţí pravdě a kolektiv věřících lidí kolem mě, to vše se dotýkalo mého srdce. Jaro jsem strávila v Jiţní Americe, ale o tom budu více povídat v přednášce ve sboru, na kterou vás všechny srdečně zvu v sobotu 16.10. v 16.00 hodin. Vnímám to tak, ţe pokud se člověk nechá opravdu vést Bohem, tak se mu najednou otevřou oči. Celého půl roku jsme pokračovali v našem projektu ve Švédsku, zahrnovalo to evangelizace a biblické hodiny s lidmi. Zakončení roku bylo takovým menším výletem na sever k polárnímu kruhu. Probíhala tam třítýdenní evangelizace s názvem „Impact Helgoland“. Byly to přednášky New start, měli jsme 8 stanovišť - 8 bodů New start, já měla konkrétně na starosti masáţe. Také jsme měli různé aktivity v domově důchodců a připravovali jsme programy pro veřejnost na ulici. Ve městě Mosjen je maličký sbor,
moţná 8 lidí, v Mo i Rana je sbor zavřený, protoţe tam jsou jen dva členové. V květnu jsem tam měla kázání, přišlo tam dohromady 5 lidí a jedna babička se rozplakala dojetím, ţe někdo má zájem tam vůbec pracovat s lidmi a mluvit o Bohu. Byl tam hodně náročný terén. Ale díky Bohu, po třítýdenní evangelizaci se hodně lidí rozhodlo začít studovat Bibli. Naše přítomnost měla velký význam, i kdyţ to pro nás nebylo tak lehké - celý den a skoro celou noc bylo světlo. Naše skupina 80 mladých lidí zapálených pracovat pro Boha vytvářela moc přátelskou atmosféru. Cesta na sever trvala dva dny, jeli jsme autobusem přes půl Norska. Norsko je moc krásná země a lidé jsou přátelští, i kdyţ moţná více chladní, ale zato velice hodní. Norsko mi dalo moc dobré vzpomínky, na které nikdy nezapomenu. Děkuji všem, kteří na mě mysleli na modlitbách. Momentálně se věnuji přednáškám ve školách na téma „Ústav mentálně a fyzicky zneuţitých dětí v Bolívii“, kde jsem strávila 3 měsíce. Alča Mališová
Sborová oznámení - V sobotu 9.10. 2010 po skončení dopolední poboţnosti proběhne členské shromáţdění našeho sboru. Budeme řešit návrhy výboru sboru a prosíme všechny, aby se tohoto členského shromáţdění zúčastnili. - Výbor sboru projednal a schválil návrh na výměnu podlahové krytiny v horním foyer sboru ( tzv. jídelna). O finanční
krytí této výměny bylo poţádáno MSS ze stavebního fondu našeho sboru. Termín a provedení výměny bude dále projednán a budete včas informováni. - Od 2. listopadu 2010 začne v naší modlitebně studium Bible. Všichni jste srdečně zváni a přiveďte i své známé a kamarády.
- Sboru byla věnována multifunkční barevná tiskárna pro jeho potřeby. Výbor sboru za tento dar děkuje. Po domluvě je toto zařízení umístěno do kanceláře pečovatelského domu a je pod technickým dohledem br. Slováčka. Kdokoliv by toto zařízení chtěl vyuţít , můţe se na něj obrátit. - Ve třetím čtvrtletí tohoto roku jsme do našeho sboru převodním listem převedli nové členy. Z Blanska přišli Pavla a Martin Žůrkovi. Ze sboru Svaljava na Ukrajině přišel sborový list sestry Máši Medřické, která je u nás jiţ delší čas, ale aţ teď se podařilo vše administrativně vyřídit. A nakonec ze sboru Košice 1 jsme získali sborový list bratra Viktora Pomietla. V současné době čekáme na sborový list sestry Světlany Pomietlové z jejího domovského sboru na Ukrajině a zaţádáno bylo i o sborové listy manţelů Luptákových (viz rozhovor na začátku časopisu). Naopak jsme za manţeli Medřickými poslali do Českého Těšína jejich sborové listy a čekáme na odpovědní listy. K 30. září 2010 bylo v našem sboru 118 členů. - Ţivot člověka je poznamenán hříchem a důsledkem je, ţe na této zemi jsme pod vládou smrti. Naštěstí víra v Boţího syna nám dává naději na věčný ţivot nepoznamenaný
hříchem a smrtí. Do dočasného odpočinku byl Pánem ţivota a smrti povolán bratr Leopold Kosek. Usnul v blahoslavené naději 30. září 2010 a čeká na Boţí hlas, který jej probudí. Poslední rozloučení s milým bratrem proběhlo v pondělí 4. října 2010 v naší modlitebně. Bratr byl členem sboru a církve 20 let a byl pokřtěn i se svou manţelkou, která zemřela v roce 2001. Posledních pár let trávil u své dcery Aničky v Biskupcích, po celou dobu se ţivě zajímal o sbor a byl vděčný za kaţdou návštěvu. Ještě několik dní před smrtí slavil památku poslední večeře Páně a nechal všechny ve sboru pozdravovat. Díky Pánu za bratra Koska a věříme ve shledání s ním v nebeském domově. - Od soboty 9.10. 2010 se začínáme tělesně rekreovat. Kaţdou druhou sobotu od 19.00 do 21.00 hod. můţete přijít do tělocvičny 11. ZŠ Malenovice (dole pod sborem). Můţete pozvat i své známé jakéhokoliv věku. Sportovní náplň se bude řídit sloţením účastníků. - V sobotu 18. září 2010 sbor Napajedla slavil své 40. výročí zaloţení sboru. Napajedelským gratulujeme a věříme, ţe na příští výročí budeme pozváni i my všichni ze Zlína. - Jak jste si jiţ asi při koupi našeho časopisu všimli, tak jsme o korunu podraţili – na 15 kč. Ţel není to úmyslem, ale nutností, kdy firma tisknoucí náš časopis opět bez varování zdraţila. Přesto věříme, ţe vás ta koruna navíc „nezruinuje“ a zůstanete nám věrni. Tajemník sboru
