REVITALIZACE A PROSTOROVÁ KULTIVACE KLÁŠTERA ROSA COELLI V DOLNÍCH KOUNICÍCH
Diplomová práce autor: Bc. Daniel Proisl vedoucí práce: doc. Ing. arch. Karel Havliš akademický rok 2015/2016
TEORETICKÁ VÝCHODISKA PRO ZVOLENÝ PROSTOROVÝ KONCEPT K ochraně a rekonstrukci památek lze obecně přistupovat třemi základními způsoby - dostavbou více či méně přesnou kopií chybějících historických částí, přiznanou dostavbou a/nebo přístavbou nové části a konzervací. Ač by se poslední jmenovaný způsob mohl zdát jako vhodný kompromis neboli nejmenší zlo, domnívám se že je tomu právě naopak. Myslím si že konzervace nutně vede dříve či později k degradaci. To ale není jediný důvod mého zamítavého postoje. Proti konzervaci podle mého také mluví její nadužívání jako univerzálního řešení na většinu "problémů". Historie architektury je plná kombinací různých stylů ať už šlo o přirozený vývoj nebo o experimenty a je tímto bezesporu obohacena. Nicméně trend velí jít cestou nejmenšího odporu, a tak konzervace (zatím) vítězí i v případě klášterního kostela Rosa Coeli v Dolních Kounicích. Situaci neulehčuje ani církev. Kostel Rosa Coeli není vysvěcen a v Dolních Kounicích je funkční kostel svatého Petra a Pavla na Masarykova náměstí. Není tedy nutně potřeba kostel využívat. Na druhou stranu je ale obtížné kostel využít civilně - například pro svatby po kterých je na takovém místě velká poptávka. Působivá ruina kostela má jistě svoje kouzlo a může být v této formě turistickým lákadlem, myslím si ale, že v dnešní době je škoda mít takovouto hodnotnou památku s potencionálně atraktivním okolím pouze na nedělní prohlídky. Z historického průzkumu můžeme vidět že se celý areál v čase postupně vyvíjel. Jeho vývoj byl však často přerušován z důvodu změny majitele častěji pak z důvodů finančních. Na perspektivních pohledech je vidět že tehdejší stavitelé neměli zdaleka takové zábrany jako ti dnešní. Výsledná kompozice tím však neutrpěla, možná právě naopak. Kostel jako dominanta dělí pozemek a přímo vybízí k navržení venkovních prostorů různého charakteru - klidnější zahradní část na jih a "rušnější" sadová úprava v sevření kostela, konventu a řeky Jihlavy. Zastřešování starých kostelů je jistě jedno z kontroverznějších odvětví architektury. Když se k tomu přičte ještě ikoničnost ruiny kostela Rosa Coeli, dá se očekávat že jakýkoliv návrh zvedně vlnu emocí. A to nemluvíme o technických úskalích takovýchto návrhů. Své o tom ví Zdeněk Dřevěný a Radim Kousal z libereckého SIALu, kteří spolupracovali na návrhu zastřešení Kostela Nanebevzetí panny Marie v Neratově. Návrhy byly nakonec celkem tři od odvážné kapky ze SIALu až po celkem umírněný návrh Jiřího Starého a Petra Dostála, který byl nakonec také realizován. Co všechny tři návrhy dělá výjimečnými byl požadavek na transparentnost střešní konstrukce, aby byl zachován ráz mší pod širým nebem. Zcela jiný příběh je pak zastřešování kostela karmelitánů ve Frankfurtu nad Mohanem od Mirko Bauma. Ve své knize Ulice na konci světa Mirko Baum píše, že první a vlastně i téměř finální podoba návrhu vznikla z důvodů časové tísně prakticky přes noc. Poplatný svému heslu "nemám strach před inteligentním plagiátem" využil znalosti systému montovaného betonového krovu katedrály v Remeši a převedl jej do elegantní ocelové konstrukce. Oba systémy byly navrženy tak aby s jednotlivými díly mohl manipulovat jeden nebo dva lidé čímž byla usnadněna a výrazně zlevněna montáž na místě. Konstrukce krovu frankfurtského kostela je taky výjimečná svým estetickým působením - krov je totiž otevřen a pro zvýraznění lehkosti konstrukce jsou vazníky navrženy jako zdvojené. V úvodu druhý zmiňovaný přístup při rekonstrukcích - přiznaná dostavba - bývá vzhledem k přísnější kontrole často citlivější než konzervace. Obzvlášť pokorně působí vestavby jako je muzeum v Moritzburgu od Nieto Sobejano Arquitectos. Fragmenty historické fasády zde dostaly přednost před moderní přístavbou která je upozaděna a ukazuje pouze tam kde původní fasáda chybí. Zajímavý je pak kontrast v interiéru kdy se mísí zážitek z historické struktury s moderní architekturou.
PRŮVODNÍ ZPRÁVA SE ZÁSADAMI KONCEPTU Dolní Kounice jsou výjimečným místem když přijde řeč na kulturní památky. Počtem památek přepočítaným na obyvatele totiž výrazně překračuje průměr českých obcí. Charakter města formují tři význačné body - kaplička Sv. Antonína s křížovou cestou, zámek a pod ním vzácná kulturní památka - torzo bývalého kláštera Rosa Coeli. Klášter byl založený roku 1181 Vilémem z Pulína pro sestry premonstrátského řádu. Výstavbou měl odčinit své pustošení klášterů a kostelů v Rakousku. Snahy o obnovu kláštera zanikli po požáru v roce 1703. Areál kláštera Rosa Coeli je v současné době využíván částečně jako přechodné ubytování v druhém nadzemním podlaží konventu, které bylo před nedávnem rekonstruováno. Kostelu se občasně využívá ke koncertům dětským dnům nebo křesťanskému festivalu. Rajská zahrada je po částečné rekonstrukci zastřešena. Přístup do Rajské zahrady z druhého patra konventu je však z neznámých důvodů zazděn. Bezprostřední okolí kláštera je obehnáno kamennou zdí. Uvnitř těchto zdí je v jižní straně divoce zarostlá zahrada, v sevření kostela, konventu a řeky pak neudržovaný sad. Břeh řeky je zarostlý a více méně nepřístupný. Na východní straně za zdí v těsné blízkosti areálu bylo vybudováno fotbalové hřiště se zázemím. Za ním se pak nachází skupina garáží (některé soudě podle přistavěných komínů slouží i jako bydlení). Patrně z důvodů neuvážené regulace toku Jihlavy vybudování splavu uprostřed města - se z většiny pozemku pod areálem kláštera stala záplavová oblast, což se potvrdilo při povodni v dubnu roku 2006. Zaplaven byl téměř celý areál včetně kostela. V současné době se zpracovává návrh na protipovodňové opatření v podobě zdi kopírující dnešní kamennou klášterní zeď. Ale ne všechno lze svádět na novodobé regulace. Už od dvanáctého století docházelo k nepravidelným záplavám, které mají usazováním naplavenin za následek dnešní zvlněný terén na kterém se areál nachází. Návrh na revitalizaci areálu v širším měřítku začíná již prostorem před areálem - předpolím. Navzdory komplikované situaci v otázce vlastnických poměrů vše funguje v pořádku a i když příjezdová cesta k areálu není v majetku obce ani biskupství nejsou zde v současné době žádné problémy. Tato situace však nenabízí mnoho manipulačního prostoru pro případnou revitalizaci a zvelebení předpolí. Vjezd je sice celkem jasně označen kamennou bránou, avšak po průjezdu se návštěvník ocitne v nedefinovaném prostoru. Navrhuji proto rozdělit čtvercový prostor na příjezd/příchod k areálu s kamennou dlažbou a prostor před domy jako zatravněnou předzahrádku. Tyto dva prostory pak budou odděleny menším stromořadím, které současně nasměruje návštěvníky směrem k areálu. Takový model odpovídá středověké představě o stavbě náměstí s kostelem v Itálii. Uvnitř areálu je pak potřeba využít nabízeného potenciálu k různým rekreačním plochám. Po vstupu napravo od kostela v prostoru odděleném jak kostelem tak kamennou zdí je navržena květná zahrada jako místo klidu a rozjímání. Tato postupně kolem kostela přechází v ovocný sad protkaný kamennými chodníčky v trávě. Břeh v bezprostřední blízkosti areálu je pomocí vysuté pěšinky uzpůsoben k pohybu lidí podél řeky a kolem kláštera a spojuje tak navržené parky v okolí. Parková úprava za areálem je také v souladu z územním plánem obce a měla by sloužit jako zklidňující meziprostor a další vyžití pro místní obyvatele. Ve vlastním návrhu jsem se pokusil skloubit historické stopy kleneb a dochovaný sklon střechy s moderní montovanou a ve velké míře (možná i celkově) prefabrikovanou konstrukcí a membránovou krytinou. Prvním a zásadním úskalím je zde snížený štít. Ze stavebně historického průzkumu plyne, že v minulosti byl štít až o tři metry výš, než je dnes. To je ostatně vidět i na překladech některých oken, která musela být z tohoto důvodu snížena. Tyto překlady jsou na rozdíl od kamenných stěn cihlové. Historicky bývaly také odděleny konstrukce kleneb a konstrukce krovů. Vzhledem ke zmíněnému nedostatku místa tak vyvstala otázka, jak zkombinovat konstrukci klenby s konstrukcí krovu. Navzdory tomu, že návrh je dnešní, tedy moderní, bylo důležitým bodem programu
vytvoření stopy původních obloukových kleneb. Přestože v současnosti je kostel bez kleneb, není nemožné na základě dochovaných detailů zrekonstruovat zamýšlený stav i dnes. Žebra s reliéfně zdobenými svorníky nesla šestidílné a sedmidílné klenby. Klenba lodě byla křížová.Další zásadou zde byla transparentnost kvůli zachování pocitu otevřenosti. Výsledkem je prostorový konstrukční systém založený na opakování základní vazby tvořené dvěma obloukovými pruty ("klenby") a dvěma rovnými pruty ("krokve"). Tyto pruty jsou vzájemně spojeny vždy sedmnácti žebry. Jednotlivé vazby jsou spojeny kloubem a vytvářejí na hřebeni střechy lomenici. Základní forma vazby je použita na většině hlavní lodi, kromě křížení a apsidy. V transeptu a apsidě je využito stejného principu vazby pouze s jiným postavením prutů klenby a krokve. Směřovaní žeber se v průběhu mění, a muselo tedy být upuštěno od původního záměru navrhnout klenební pruty z válcovaných a ohýbaných "T" profilů. Vzhledem k tomuto prostorovému průběhu bylo nutno navrhnout systém z jednotlivých spojnic tvaru deformovaného "T" smontovaných s kroucenými spojovacími díly. Díky tomuto řešení mohou být spojnice navrženy v jedné rovině jako dva odpovídající profily vyřezané z 20 mm plechu a spojeny šrouby s distančními vložkami silnými taktéž 20 mm. Lícové spojení je pak provedeno uložením 20 mm silného styčníkového plechu do vzniklé mezery. Hlavní pruty (klenby a krokve) mají obdélníkový profil o rozměrech 125 x 60 mm. Žebra spojující tyto pruty jsou ze dvou plechů o průřezu 20 x 60 mm spojeny prošroubováním s distančními vložkami o tloušťce 20 mm (případně se styčníkovými nebo distančními plechy o stejném průřezu pro zamezení kroucení), dohromady se pak skládají do profilu 90 x 60 mm. Krokve jsou podobně jako klenební pruty tvořeny spojnicemi svařenými a smontovanými z 20 mm silného plechu. Díly tvořící kapsy pro styčníkové plechy žeber jsou přivařeny pod odpovídajícím úhlem. U běžné vazby se sbíhají vždy dva klenební pruty do jednoho uložení na věnci. Uložení je navrženo jako základ ve tvaru "L" z 20 mm plechu, který je přikotven k železobetonovému věnci. Na tento základ je navařena podobná spojnice jako u klenebních prutů - dva stejné profily vyřezané z 20 mm plechu s 20 mm širokou mezerou. Do této mezery se zasadí čep litého dílu tvaru "Y" spojujícího dva klenební pruty v jeden. Značně komplikovanější je uložení v místě křížení lodi s transeptem. Do jednoho místa se zde sbíhají tři klenební pruty a dvě krokve. Celé uložení tak bude odlito z několika dílů a sešroubováno na místě. Jak již bylo zmíněno, konstrukce je založena na železobetonovém věnci, který slouží ke zpevnění a srovnání koruny zdiva. Pro vylehčení se při betonování v návrhu počítá s využitím vložek z lehkých materiálů tam, kde to konstrukce krovu dovolí. Barva betonu věnce je navržena jako světle šedá, pro zvýraznění oddělení historické a nově navržené konstrukce. Konstrukce je kryta zvenku i zevnitř membránou typu ETFE folie. V návrhu se počítá s poloprůsvitnou membránou která by nerušila dojem otevřenosti a dala vyniknout výrazu konstrukce. Střecha je v podstatě dvouplášťová s provětrávanou mezerou, aby se zamezilo přehřívání nebo případnému srážení vody na vnitřní vrstvě. Odvětrání je pak řešeno přerušením vnější membrány u vrcholu a překrytím druhou vrstvou s větrací mezerou. Toto nepřetržité provětrávání by mělo zamezit skleníkovému klimatu uvnitř při kostela současné ochraně jeho historicky cenných konstrukcí.
ZÁVĚREM Hned z kraje při první obhlídce areálu kláštera Rosa Coeli nás pan inženýr Taufar z brněnského biskupství nabádal, abychom byli spíše zdrženliví, protože často potkává studenty, kteří si vysnili vzdušné zámky, jež zůstanou na věky pouze jako výstřelek mládí na dně šuplíku. Myšlenky na zdrženlivost jsem rychle zaplašil a vzal na sebe úlohu průkopníka. Tento projekt totiž asi těžko bude realizován, nicméně i nerealizovaný projekt má potenciál přinést nějakou změnu, otevřít oči lidem na správných místech. V průběhu navrhování jsem místy sklouznul k vyloženě futuristickému designování a byl jsem v pokušení provokovat ještě víc, vyvolat ještě živější diskuze. Uvědomuji si ale, že projekt, který jeho autor nebere vážně, nemůže brát vážně ani nikdo jiný. Výsledek je tedy (doufám) dostatečně odvážný, ale zároveň dostatečně racionální, aby se o něm zmíněné diskuze mohly vést.
PODĚKOVÁNÍ doc. Ing. arch. Karel Havliš za vedení a vlévání energie a optimismu do žil po každé konzultaci Ing. Aleš Taufar za podpultovou prohlídku areálu Rosa Coeli Ing. arch. Nikoleta Krivdová za poskytování materiálů Ing. arch. Ladislav Brožek za příjemné popovídání nad územním plánem Dolních Kounic doc. Ing. Monika Petříčková, Ph.D. za zásadní konzultace konstrukce bc. Katarina Vankušová za spolupráci na předdiplomové práci bc. Kristina Garbová Mgr. Jaroslava Proislová