3. Revitalizace v zahraničí a u nás 3.1 Revitalizace v zahraničí Vodohospodářské revitalizace se v pokročilých zemích rozvíjejí zhruba od 70. let 20. století. Jako součást snah o rekonstrukci narušené krajiny a obnovení jejího přírodě blízkého stavu, většinou se silnou účastí účelových občanských sdružení, probíhají v USA. Jako největší projekty tam jsou uváděny například revitalizace řeky Kissimee a obnova mokřadů Everglades na Floridě, tvorba mokřadů v deltě řeky Mississippi, obnova pobřežních mokřadů v Louisianě. Také v Evropě byla významným hnacím faktorem tradičně vysoká úroveň odborného i občanského zájmu o problematiku ochrany přírody a krajiny. V Anglii se projevuje vliv všeobecně rozšířené záliby v ornitologii, která se za sto let vypracovala od sbírání vajec a ptačích vycpanin k aktivní ochraně a tvorbě přírodních a přírodě blízkých stanovišť. Odtud je k cílevědomému obnovování mokřadů a říčních biotopů již jen drobný krůček - dosud je na revitalizačních akcích, prováděných v Anglii znát dominantní přírodovědecká motivace. Britské River restoration centre uvádí jako velké modelové projekty 90. let revitalizace řek Skerne v Darlingtonu, Cole v Coleshillu a Ogwen v Severním Wallesu. V těchto případech jde o revitalizace významných úseků říčních niv, včetně podnětných konstrukcí nových, přírodě blízkých koryt. Například v případě řeky Cole se jedná o revitalizační přeložku řeky v území, postiženém těžbou, při níž bylo nově vytvořeno širší štěrkové lože, v němž se může mělká říční kyneta volně vlnit. Řada drobnějších akcí, prezentovaných v britském prostředí (Manual of river restoration techniques, 2002) se ovšem odehrává v poměrech velmi stísněných vlastnictvím a užíváním pouzemků, takže revitalizačních efektů je někdy dosahováno jen v detailech, jako jsou třeba doplňkové výsadby vodních rostlin. V německy mluvících zemích, v Dánsku a Holandsku se na orientaci revitalizací vedle zájmu o všeobecnou ochranu přírody a krajiny od počátku výrazně projevuje snaha současně obnovovat přirozené vodohospodářské funkce toků a niv. Zejména v tomto prostoru se revitalizace rozvíjejí jako jedna z významných součástí protipovodňové ochrany.
Obr. 3.1: Revitalizace úseku řeky Skerne, Velká Británie, 1995 až 1998 (zdroj: UK River Restoration Centre)
Pozoruhodné revitalizační stavby se odehrály v Dánsku. Nížinná řeka Brede, v intenzivně zemědělsky a lesnicky využívané krajině, v minulosti upravená do napřímeného koryta, byla již v několika úsecích revitalizována, včetně velkorysé meandrace. Obr. 3.2: Revitalizace řeky Brede v Dánsku, 1989 až 1996 (zdroj: European Centre for River Restoration). Revitalizován byl úsek řeky v zadní části obrázku, přímá trasa v popředí zatím na revitalizaci čeká. Pohled v době menšího povodňového rozlivu do nivy.
Již v sedmdesátých letech 20. století započalo významné revitalizační úsilí v Německu, Rakousku a Švýcarsku. Dnes lze z tohoto prostoru nalézt internetové odkazy (hesla Gewässer
Renaturierung, Naturnahes Wasserbau – přírodě blízké vodní stavby, Hochwasserschutz + Renaturierung – ochrana před povodněmi + revitalizace) na několik stovek realizací různých typů a velikostí. Počínaje drobnými akcemi, jako je třeba lokální rozčlenění břehu řeky do mokřadního biotopu, po rozsáhlé projekty, týkající se velkých řek. Zatím zřejmě největším projektem v Německu i v celé Evropě je revitalizace řeky Isary v Mnichově. Pět etap této velké stavby, dokončených do roku 2005, pokrývá řečiště Isary zhruba od horního okraje po historický střed bavorské metropole. Alpské řece, v minulosti technicky upravované, byl vrácen převážně přírodní ráz, a tím obnovena její ekologická i rekreační hodnota. Základem nového řešení byla obnova dostatečně širokého, a tedy i kapacitního povodňového koridoru, v němž se však povodňové proudění soustřeďuje do menších rychlostí, než tomu bylo před revitalizací. Běžné průtoky se odehrávají v členitém štěrkovém korytě, jemuž je do značné míry ponecháván přirozený vývoj. Podobně velkoryse je založena revitalizace řeky Wertach nad Augsburgem (akce Wertach Vital), jejíž první etapa je dokončována v roce 2005. V zájmu zpomalení postupu povodňových vln do města je dříve technicky upravené koryto o hlubokém lichoběžníkovém průřezu rozšiřováno na dvoj až trojnásobek. Současně je změlčováno a jeho širokému a plochému štěrkovému dnu je umožněn samovolný vývoj. Obr. 3.3: Kombinované protipovodňové a revitalizační účinky přináší nová, přírodě blízká úprava bavorské řeky Wertach nad Augsburgem. Rozsáhlá revitalizace byla zahájena v reakci na velkou povodeň o svatodušních svátcích v roce 1999. Tehdy napřímené a nadměrně zahloubené koryto řeky způsobilo velmi rychlý postup povodňové vlny do Augsburgu. Revitalizace (zde stav rozpracované první etapy v roce 2005) spočívá v rozšíření koryta řeky místy na více než dvojnásobek, ve změlčení dna a v celkovém rozvolnění řečiště. Hlavním cílem je rozlití povodňového proudu do šířky, a tím jeho zpomalení. Jistý efekt přinese též zvětšení celkového retenčního objemu koryta. Zřejmé je také posílení ekologické hodnoty toku vytvořením širokého, plochého dna se štěrkovými lavicemi a ostrovy. Břehy jsou mírněji sklonité než dříve. Jistým zvýšením úrovně dna se zlepší vláhový režim okolních lesních porostů. (Viz též obr. 8.43, pořízený po velké srpnové povodni, v září 2005.)
V zemích Evropské unie nalézají v současné době revitalizační snahy oporu ve Směrnici 2000/60/ES Evropského parlamentu a Rady z 23. října 2000, stanovující rámec pro činnost Společenství v oblasti vodní politiky (dále jen Rámcová směrnice). Dle této směrnice je cílem uvést všechny vodní toky do dobrého stavu jednak po stránce ekologické, jednak z hlediska kvality vody. Známkou dobrého ekologického stavu jsou příznivé podmínky pro přirozené formy oživení, jeho vzorem jsou vodní toky nenarušené činností člověka.
Je potom nepochybně příznivé, že Rámcová směrnice, které se nyní musí podřizovat i vodní hospodářství v České republice, vyrostla z prostředí s vyšší vodohospodářskou kulturou, v němž revitalizace a ekologická orientace správy vodních toků mají pevné místo. To může i nás posunovat vpřed. V Německu a jeho spolkových zemích dodává revitalizacím, ekologizaci správy vodních toků a využívání přirozených renaturačních mechanismů koncepční charakter to, že jsou pokládány za nosnou součást komplexní protipovodňové ochrany. Vychází to z platných zákonů, a to zejména ze spolkových zákonů o územním plánování (Raumordnungsgesetz) a o vodním hospodářství (Wasserhaushaltgesetz – WHG)). Tyto předpisy stanovují, že přírodní charakter vodních toků a niv a jejich přirozené funkce mají být chráněny a obnovovány. To se týká mimo jiné přirozených rozlivů velkých vod v nivách, které jsou výslovně chráněny před omezováním. (WHG, § 32: „Záplavová území je třeba uchovávat v jejich funkci přirozených retenčních prostor……..Někdejší záplavová území, která jsou vhodná jeko retenční prostory, mají být, jak je to jen možné, obnovována.“ neautorizovaný překlad.) Prostředkem k aktivaci rozlivů a přirozené retence v nivách je především obnova bohatě strukturovaných, ekologicky kvalitních vodních toků. Obnova přirozené retence tedy souvisí s revitalizacemi vodních toků. Tím se rozumí nejen obnova přírodě blízkých tvarů koryt vodních toků, tedy obnovení původní délky tras koryt, zdrsnění a zvětšení členitosti a obnovení přirozeně malé průtočné kapacity, ale také připuštění jejich vlastního dynamického vývoje. Tato opatření jsou v jednotlivých německých spolkových zemích zapracovávána do rozvojových plánů povodí. V některých oblastech nejvyšší důležitosti mohou získávat konkrétní realizační základnu v podobě vládních akčních plánů. Tak například Bavorské státní ministerstvo pro územní rozvoj a otázky životního prostředí vydalo v roce 2002 Akční program protipovodňové ochrany do roku 2020 (Hochwasserschutz in Bayern, 2002), který stanovuje významné cíle: • Do roku 2006 zpracovat pro všechny větší bavorské vodní toky vodohospodářské rozvojové plány, řešící mimo jiné předběžnou protipovodňovou ochranu, spočívající v podpoře přirozené retence vody v krajině. • Do roku 2008 na všech tocích vymezit zátopová území a stanovit jejich ochranné podmínky. Což v první řadě znamená pevné limity zástavby. • Do roku 2020 revitalizovat 2.500 kilometrů vodních toků a 10.000 hektarů pobřežních ploch. Pro povodí Dunaje a Mohanu na bavorském území je specifikován úkol do roku 2020 revitalizovat 1.300 km toků a 5.200 ha pobřežních ploch. Do roku 2008 se předpokládá tempo 50 kilometrů toků a 200 hektarů ploch ročně, potom 75 km a 300 ha ročně. Náklady těchto opatření mají dohromady činit 327 milionů Eur. Podle těchto plánovacích údajů i podle uskutečňovaných akcí lze soudit, že vodohospodářský sektor v Německu reaguje na požadavky evropské Rámcové směrnice reálnou a poměrně produktivní snahou obnovovat dobrý stav vodních útvarů. Za dobrý stav je jednoznačně pokládán stav přírodní nebo přírodě blízký a prostředkem obnovování tohoto stavu na technicky upravených tocích jsou revitalizace. Revitalizační přístupy se všeobecně výrazně promítají do správy vodních toků, kde jsou preferována řešení, která vedle hydrotechnických zajišťují také ekologické efekty. V důležité oblasti protipovodňové ochrany jsou značná pozornost i velké finanční prostředky věnovány podpoře přirozených rozlivů velkých vod v nivách, čehož je mimo jiné dosahováno obnovováním přirozených vlastností koryt vodních toků. Německý zákon o vodním hospodářství jednoznačně chrání rozlohu zátopových území, a tak v případě jejich záboru, například ohrazením zastavěného území
hrázemi, musejí být vytvořeny náhradní retenční plochy, resp. prostory. A v tom opět nacházejí uplatnění revitalizační přístupy, neboť tyto prostory jsou současně pojímány jako přírodní stanoviště. Souběžným působením evropské a německé dotační politiky, německých předpisů o územním plánování, vodním hospodářství a ochraně přírody je z říčních niv cílevědomě vytlačována nejen stavební činnost, ale také orba, což samo o sobě zlepšuje přírodní i vodohospodářskou hodnotu těchto území a také vytváří lepší pozemkové podmínky pro další revitalizační opatření. Obr. 3.4: Revitalizace výústního úseku řeky Inde u Kirchbergu v Severním Porýni – Westfálsku. Pohled za výstavby v roce 2001. Obnova někdejšího meandru. (zdroj: Projekt RIPARIA, SRN)
Obr. 3.5: Revitalizovaný úsek řeky Inde u Kirchbergu v roce 2005. (Viz též obr. 10.48.)
Organizační uspořádání revitalizací se v jednotlivých německých spolkových zemích různí. Obecně však lze říci, že revitalizační akce v největší míře podporují spolkové země a hlavní odpovědnost mají zemská ministerstva, zabývající se životním prostředím. Jistou menší účast na financování revitalizací mívají nižší správní jednotky, obce a města, případně regionální vodohospodářsko - správní organizace. Některé projekty jsou rovněž zčásti podporovány ze
spolkových nebo z evropských zdrojů, některé jsou vysloveně založeny jako evropské a tak i financovány (jako například projekt RIPARIA – revitalizace v povodí řeky Ruhr na německo – belgicko – holandském pomezí). Nositelem - investorem revitalizace je na větších tocích nejčastěji stát, který je správcem těchto toků. Investory mnohých akcí jsou rovněž nižší správní jednotky, města a obce. V některých případech to také mohou být silné ochranářské organizace (např. WWF nebo NABU – Naturschutzbund), které pak zpravidla z velké části čerpají z evropských zdrojů. Prakticky ve všech prezentovaných případech se revitalizace týkají vodních toků vyšších tříd, spravovaných zeměmi nebo kraji. Nacházíme tedy v Německu především revitalizace větších potoků až velkých řek. Na rozdíl od zvyklostí v České republice se za revitalizace nepokládají stavby rybníků. Přehledné uspořádání nalézáme hlavně v Bavorsku. Revitalizace, stejně jako celé sektory vodního hospodářství a ochrany přírody a krajiny, tam spadají do působnosti Státního ministerstva pro životní prostředí, zdraví a ochranu spotřebitelů (nejnovější vymezení působnosti – květen 2005). Ministerstvo prostřednictvím Zemského úřadu pro vodní hospodářství řídí 24 vodohospodářské úřady (Wasserwirtschaftsamt – WWA), z nichž každý spravuje území několika okresů. WWA jsou v organizaci revitalizací nejdůležitějšími místy. Významné je, že WWA současně řídí správu vodních toků, s výjimkou záležitostí týkajících se plavby, a podléhají mu výkonná pracoviště správy vodních toků – poříční dozorství. U akcí, kde je investorem přímo stát Bavorsko, tedy které se zpravidla týkají vodních toků vyšších tříd, WWA stát zastupují a samy plní investorské funkce. Akce jiných subjektů, jimiž bývají kraje, okresy, města nebo obce, podporuje stát, opět prezentovaný WWA, prostřednictvím dotačního programu. Jde o jednotný dotační program pro vodní hospodářství, revitalizace představují jednu jeho kapitolu, vedle například výstavby vodovodů a kanalizací a technických opatření k ochraně před povodněmi. V těchto případech WWA zpravidla zajišťuje koncepční přípravu a odborné vedení akcí. Velká péče je v Německu věnována zajištění revitalizačních akcí po stránce pozemků. Plně je uznávána zásada, že pro hodnotnou, věrohodnou revitalizaci je potřeba vodě vrátit prostor, který jí náleží. Pro většinu akcí je tedy snaha získat přiměřeně široký údolní či nivní pás, v němž se pak může například bez výraznějších omezení realizovat meandrace koryta. Preferovány jsou výkupy, které provádí stát, v jehož vlastnictví pak potoční a říční pásy, v některých případech celé nivy, zůstávají. Na výkupy pozemků bývá věnována značná část rozpočtu revitalizační akce. Výjimečné nejsou akce, kde se jedná o třetinu rozpočtu. Výkup pozemků se pokládá za součást realizace akce, a tedy mu bývá věnován značný prostor v časovém plánu. Této praxi nepochybně napomáhá výrazná autorita územních plánů. Díky ní si nejspíše majitel louky v nivním území sotva může činit naděje na to, že by tuto plochu mohl například zastavět. Pak je ochoten prodat ji za přiměřenou cenu státu. Stát mu ji pak beztak často pronajme k užívání, a to za příznivých podmínek. Pro získání informací o konkrétních projektech v Bavorsku doporučujeme navštěvovat internetové stránky WWA. Do vyhledávače stačí napsat zkratku WWA a jméno města: WWA Amberg, Ansbach, Aschaffenburg, Bamberg, Bayreuth, Deggendorf, Donauwörth, Freising, Hof, Ingolstadt, Kempten, Krumbach, Landshut, München, Nürnberg, Passau, Regensburg, Rosenheim, Schweinfurt, Traunstein, Weiden, Weilheim, Würzburg. Součástí této struktury je také Straßen- und Wasserbauamt Pfarrkirchen.
Obr. 3.6: Revitalizace řeky Isary v Mnichově, SRN. Obnova příbřežních pásů zajišťuje povodňovou průtočnost, přírodě blízké tvarování koryta obnovuje rekreační využitelnost řeky přímo ve městě.
Obr. 3.7: Řekou Isarou prošla v srpnu 2005 mimořádně velká povodeň. Na obrázku pohled na jednu z pasáží uprostřed Mnichova po povodni, v září 2005. Revitalizační úprava splnila svůj hlavní úkol – nedošlo k zaplavení města. Povodeň poškodila zejména některé technické prvky – lávku, rybí přechod u jednoho z jezů, kamenné „vysedávací“terasy v jednom úseku břehu. Další rozsáhlé přetvarování řečiště erozním členěním břehů a hlavně ukládáním rozsáhlých štěrkových lavic již v revitalizovaném úseku nemá ani tak charakter škody, jako spíše přirozeného vývoje. Ten nemění podstatu díla, naopak je v řadě ohledů dotváří. I velká povodeň, která začíná v Alpách a prochází zatravněnými nivami, je relativně čistá a bezprostředně po ní následuje odklizení naplavených odpadů, dříví a podobného materiálu. Díky tomu se mohli Mnichované již po čtrnácti dnech vrátit na přetvarované štěrkové lavice k oblíbenému vyvalování a slunění.
Obr. 3.8: Rozlévání povodní v nivě je dobře slučitelné s extenzívním zemědělským využíváním. Pastva ovcí v zatravněné nivě řeky Pegnitz v Norimberku.
3.2 Revitalizace v České republice Změna společenských poměrů v roce 1989 u nás přerušila ještě probíhající vodohospodářské technické úpravy, zemědělské meliorace a náhradní rekultivace. V kritické reakci na dosavadní vývoj vodního hospodářství a v rámci snah změnit dosažený neuspokojivý stav vodních složek krajiny nastoupil tehdy i u nás zájem o vodohospodářské revitalizace. Ten od roku 1992 získal reálnou oporu v dotačním Programu revitalizace říčních systémů. Správcem tohoto programu, schváleného vládou republiky, je Ministerstvo životního prostředí a jeho administraci provádí Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky. Rozvoj nové discipliny komplikovala především nedostatečná odborná a organizační připravenost vodního hospodářství, které se v oblasti nakládání s vodními toky jen velmi zvolna odpoutává od zvyklostí, zažitých někdy kolem poloviny minulého století. Nepříznivý vliv má také podivná pozemková politika, díky níž se stát zbavuje pozemků, které by mohly být využity pro revitalizace i pro další podobné veřejné zájmy. Závažnost tohoto faktoru si stále více uvědomujeme s tím, jak postupně rozpoznáváme, že věrohodná revitalizační obnova funkcí vodních toků a jejich niv vyžaduje obnovu přirozeného plošného rozsahu vodních prvků v krajině. Dnes je zřejmé, že pro budování vlastní věcné metodiky vodohospodářských revitalizací mělo být od počátku ve větší míře využíváno příkladů a zkušeností ze zahraničí, kde již byly zásady ekologicky orientované správy vodních toků a revitalizací dostatečně zavedené. Naopak méně času mohlo spotřebovat ověřování neúspěšných revitalizačních modelů, které snad měly být přijatelné i pro nejkonzervativnější pracovníky vodního hospodářství. Experimenty s vkládáním drobných rozčleňujících prvků do tvrdě upravených koryt, aniž by došlo ke změnám trasy a bylo odstraněno nevhodné opevnění, nevedly k uspokojivým výsledkům. Některé principy navrhování a provádění revitalizačních koryt, v zahraničí běžně známé, jako třeba zásadu „malá, mělká a členitá koryta jsou technicky i ekologicky stabilní“ nebo podporu tlumivých rozlivů povodní v nivách, objevujeme někdy zbytečně zdlouhavě vlastními cestami a omyly. V evropském kontextu zvláštností českých revitalizací se stala výrazná podpora výstavbě a rekonstrukcím malých vodních nádrží (rybníků). Tato orientace vychází ze silného zájmu
investorů o státem dotovanou výstavbu rybníků, ale nelze přehlédnout, že vznikla do značné míry jako náhradní řešení, zastupující skutečné podélné revitalizace vodních toků a jejich niv. Na rozdíl od sousedního Německa se podélné revitalizace v České republice zatím omezují na drobné vodní toky. Souvisí to samozřejmě s objektivní potřebou zlepšovat stav právě drobných toků, velkou měrou postižených nevhodnými úpravami. Ale zároveň je to projevem jak rozvojového stavu samotné revitalizační discipliny, tak určitého opoždění našeho vodního hospodářství jako takového. Naše zpoždění se ovšem nejvíce projevuje v pojímání komplexní ochrany před povodněmi, kde se teprve začínáme propracovávat k uznání významu přirozených rozlivů povodní v nivách a jejich podpory revitalizačními opatřeními. Nicméně i přes četné problémy již i v České republice proběhla řada podélných revitalizací koryt a niv, které přinášejí očekávané efekty, poskytují cenné poznatky a potvrzují rámcovou správnost revitalizačních snah. Zřetelně nejpokročilejší je zatím jihočeský region. Již před rokem 2000 tam začaly vznikat věrohodné a poměrně rozsáhlé revitalizace drobných vodních toků, které byly velmi cenným příkladem a inspirací pro ostatní regiony (Borová, Mlýnský potok, Milná). Některé revitalizační stavby, opět hlavně v Jižních Čechách, byly v letech 2001 a 2002 vystaveny mimořádnému povodňovému zatížení, které přestály ve srovnání s řadou technicky upravených vodních toků poměrně dobře. Jeden z případů, extrémní povodeň na revitalizovaném potoce Borová v roce 2001, který je popsán na dalších místech této publikace, byl odborně hydrologicky a hydraulicky vyhodnocen a potvrdil nezanedbatelnou schopnost revitalizací přispívat k tlumení průběhu povodňových vln. Ekologicky pojatá správa vodních toků a vodohospodářské revitalizace vycházejí v České republice z platného zákona č. 254/2001 Sb., o vodách (v pozdějších úpravách). V části, věnované vodohospodářskému plánování, uvádí § 23a mezi cíly ochrany vod jako složky životního prostředí mimo jiné zamezení zhoršení stavu, zajištění ochrany, zlepšení stavu, obnovu všech útvarů vod a dosažení dobrého stavu všech útvarů povrchových vod, v případě umělých a silně ovlivněných vodních útvarů pak dosažení jejich dobrého ekologického potenciálu. Jedním z nezbytných nástrojů k dosažení těchto cílů, vycházejících z evropské Rámcové směrnice o vodách, jsou vodohospodářské revitalizace. Provádění revitalizací je přitom zákonnou povinností správců vodních toků: Zákon o vodách ukládá správcům vodních toků povinnost provádět vodohospodářské revitalizace. § 47, odst. 2, definuje správu vodních toků jako soubor povinností, a mimo jiné v písmeni f/ uvádí povinnost „obnovovat přirozená koryta vodních toků, zejména ve zvláště chráněných územích a v územních systémech ekologické stability“. Vzhledem k charakteru a rozsahu územních systémů ekologické stability má i tato specifikace povinnosti správců vodních toků velmi široký plošný dosah. Je jistě jen otázkou času, kdy začne být tato zákonná povinnost správců vodních toků uspokojivými způsoby naplňována a správci již nebudou disproporčně preferovat pouze některé ze svých povinností, jako například tak zvané udržování průtočnosti koryt, které bývá často prováděno způsoby z hlediska udržování příznivého ekologického stavu toků dosti problematickými. Hlavním úkolem do budoucna je posunout revitalizace od nahodilé podpory individuálně a izolovaně vznikajících záměrů do podoby koncepční a plánovité činnosti,
jednoznačně orientované na obnovování přírodního rázu a přirozených funkcí vodních toků a jejich niv v rámci povodí, včetně aktivace přirozených mechanismů tlumení povodní. Těžiště revitalizačních aktivit by mělo probíhat v rámci základních činností správců vodních toků. V této poloze by se rovněž měly dostat do plného souběhu revitalizace a celková správa a údržba vodních toků. Obr. 3.9: Revitalizace Boreckého potoka u Vlašimi. Akce dokončovaná na jaře roku 2005. Nově vytvořené koryto je velmi mělké, ploché a přirozeně zvlněné. Prohlubně ve dně – tůně – byly vyhloubeny z největší části v obloucích, u nárazových břehů. Kamenné záhozy v přechodech mezi oblouky vytvářejí brody a zajišťují hlavní stabilizaci koryta proti nežádoucímu zahlubování.
