Psychologická setkávání. Petr Hudlička Prožívání Zkušenost Životní svět aneb O cestách do světa na zkušenou

TRITON

Psychologická setkávání

Petr Hudlička Prožívání – Zkušenost – Životní svět aneb O cestách do světa na zkušenou

Petr Hudlička

Prožívání – Zkušenost – Životní svět aneb O cestách do světa na zkušenou

Petr Hudlička Prožívání – Zkušenost – Životní svět aneb O cestách do světa na zkušenou Tato kniha, ani žádná její část, nesmí být kopírována, rozmnožována, ani jinak šířena bez písemného souhlasu vydavatele. Mgr. Petr Hudlička Fokus Praha / ÚVN Praha

© Petr Hudlička, 2003 © TRITON, 2003 Cover © Eva Bystrianská, 2003 Vydalo Nakladatelství TRITON s.r.o., Vykáňská 5, 100 00 Praha 10, www.triton-books.cz ISBN 80-7254-323-7

Obsah

Předmluva ............................................................................9 Prožívání – Zkušenost – Životní svět I Úvod .................................................................................15 II Celkový kontext ..............................................................17 II.1 O některých proudech v současné vědě ....................18 II.2 Filosofické zázemí .........................................................23 II.3 Čas ..................................................................................28 II.4 Příběh..............................................................................36 III Prožívání ........................................................................40 III.1 Metodologické souvislosti ..........................................42 III.2 Historické ohlédnutí ....................................................48 III.3 Pojem prožívání............................................................56 III.4 Prožívání jako cesta ke smyslu...................................60 IV Zkušenost ......................................................................68 IV.1 Zážitek jako produkt prožívání a forma zkušenosti.......................................................70 IV.2 Zkušenost jako stavební kámen osobnosti ..............75 IV.3 Zkušenost a učení ........................................................80 V Životní svět .....................................................................85 V.1 Některé aspekty životního světa.................................86 V.2 Svět jako kulturně sociální fenomén ..........................90 V.3 Časová dimenze životního světa................................96 V.4 Svět jako místo k pobývání........................................101 V.5 Propojení jednotlivých pojmů ...................................104

7

O cestách do světa na zkušenou 1 Úvod ..............................................................................109 II Teoretická východiska .................................................113 II.1 Psychoterapeutický výcvik ...........................................114 II.2 Matematika ...................................................................116 II.3 Hry na hrdiny ................................................................119 III Výsledky.......................................................................122 III.1 Obecné fenomény .......................................................123 III.2 Časový průběh.............................................................137 III.3 Specifické fenomény ...................................................144 III.4 Interpretace ve schématu hry ...................................147 III.5 Interpretace ve schématu „cesty do světa na zkušenou“....................................150 III.6 Shrnutí...........................................................................154 IV Závěr ............................................................................157 Doslov...............................................................................159 Literatura .........................................................................161 Poznámky.........................................................................169

Předmluva

Tento text vznikal postupně. Prvotním popudem bylo zachytit něco z mé vlastní zkušenosti, něco, co se mi zdálo podstatné. Chtěl jsem o tom pojednat jazykem vědy, ale zároveň neztratit působivost živoucí zkušenosti. Byl to zároveň pokus odpovědět na otázku, jestli je něco takového vůbec možné. Jestli je věda schopna zachytit živou skutečnost a zároveň zůstat vědou. Neustále se derou na mysl slova Daisecu Suzukiho: „Vy západní lidé, když chcete poznat tajemství motýla, rozřežete ho na malé kousky, dáte je pod mikroskop, popíšete je a myslíte si, že jste pochopili podstatu motýla. Ale motýl, to je to křehké nic, které se třepotá támhle ve vzduchu.“ (Citováno podle Límana, 1996, str. 14.) Dobře, ale je něco takového schopna věda zachytit? Následující kniha je pokusem o to. Nakolik se zdařil, musí posoudit jiní. Zdeněk Neubauer říká: „Totéž platí pro poznání a lásku. Obé k sobě přirozeně patří. Poznat něco – zákon, bližního, sebe sama, svět či Boží vůli – je v Bibli totéž ‚poznat‘ (jádá) jako ‚poznat ženu‘ – rozumí se v objetí lásky. Obé vychází ze skrytosti duše či srdce, a je-li náležitě opečováváno, roste, mohutní, šíří se, zušlechťuje se a zraje – prochází vnitřní proměnou.“ (Neubauer, 1998 a, str. 92.) Dnešní doba nemá příliš porozumění pro skrytost a tajemství. Myslím, že je potřeba

9

HUDLIČKA / PROŽÍVÁNÍ – ZKUŠENOST – ŽIVOTNÍ SVĚT

Prožívání – Zkušenost – Životní svět

10

znovu objevit jejich smysl. Věda se musí znovu naučit stanout před skutečností v údivu s pokorou a úctou. Musíme se naučit skutečnost neznásilňovat, ale trpělivě jí naslouchat, když sama promlouvá. Jan Amos Komenský podává ve svém Labyrintu světa a ráji srdce následující obraz světa: „Viděl jsem před sebou svět tento jako nějaký převeliký hodinový nástroj, z rozličných viditedlných i neviditedlných materií složený, avšak sklený, prohledací a křehký všechen: a ne tisíce, nýbrž tisíce tisíců větších i menších sloupků, kol, háků, zoubků a vroubků mající, an se vše hýbalo a hmýzilo, jedno skrze druhé: něco tiše, něco s šustotem a hrkotem rozmanitým. Uprostřed pak všeho stálo největší hlavní, neviditedlné však kolo, od něhož všech jiných rozličné to hýbání pocházelo nevystižitedlným jakýmsi způsobem. Nebo duch kola toho rozcházel se po všem a řídil všecko: což ačkoli jak se zdálo, plně mi vystihnouti možné nebylo, že se však dálo vpravdě, velmi jasně a pozorně jsem viděl.“ (Komenský, 1998, str. 283.) Zprvu to vypadá jako naivně mechanistický popis světa, jenže ten svět skrývá ve svém středu tajemství, tajemství, které se jakýmsi nepostižitelným způsobem šíří do každého jeho místa a ovlivňuje jej. Právě to dodává světu kouzlo a zároveň jej činí hodným úcty. Modelovými jsoucny současné vědy již nejsou hodinové stroje, ale spíše proudící voda, vířící atmosféra či šlehající plameny. Takováto „živelná“ jsoucna jsou ostatně světu skrývajícímu tajemství mnohem bližší. Řekl jsem již, že mým původním záměrem bylo zachytit určité skutečnosti v jejich živé působivosti. Na-

Předmluva HUDLIČKA / PROŽÍVÁNÍ – ZKUŠENOST – ŽIVOTNÍ SVĚT

konec jsem zjistil, že k tomu potřebuji především vhodný rámec. Práce na tomto rámci a jeho alespoň částečné ukotvení však přerostly původní záměr a vlastně se osamostatnily. Tak vznikla první, obecná část této knihy. A druhé, speciální části pak připadla nejenom úloha vlastní výpovědi, ale i ověření použitelnosti předloženého rámce. Stala se jakousi kotvou, která má udržet teoretické úvahy dostatečně blízko skutečné realitě. Tato část, ač postavená na empirickém základu, je vlastně mnohem osobnější. To je také hlavní důvod, proč jsem v ní byl nucen změnit autorský plurál části první (který snad může pomoci vtáhnout čtenáře do dění) na první osobu singuláru. Je to prostě moje výpověď o dané problematice a někdo jiný by ji napsal bezpochyby jinak.

11


I Úvod

Současná psychologie se rozpadá do mnoha škol a aplikovaných oblastí a evidentně jí chybí zázemí v obecně přijaté základní teorii, jednotné metodologii i v přesném vytýčení pole působnosti, tedy předmětu zkoumání1. Řekněme s Thomasem Kuhnem, že psychologii chybí jednotné paradigma. Vedle toho ji lze dobře charakterizovat následujícími slovy Gregory Batesona: „,Zatímco většina toho, co se na dnešních univerzitách učí, je nová a up to date, předpoklady a premisy myšlení, na nichž celý náš způsob výuky spočívá, jsou staré a tvrdím, že zastaralé. Mám na mysli pojmy jako: a) Karteziánský dualismus, oddělující ,mind‘ a ,matter‘. b) Podivný fyzikalismus metafor, kterých užíváme při výkladu mentálních jevů – ,síla‘, ,napětí‘, ,energie‘ … atd. c) Naše anti-estetické předsudky, vypůjčené z důrazu, který kdysi dávno kladli Bacon, Locke a Newton na fyzikální vědy, totiž že všechny jevy včetně mentálních mohou být a budou zkoumány a hodnoceny v kvantitativních pojmech. Tento pohled na svět – skrytá a částečně neuvědomělá epistemologie –, který tyto představy společně plodí, je out of date … Intelektuálně jsou tyto premisy zastaralé (obsolete) proto, že systémová teorie, kyber-

15



16

netika, holistické lékařství, ekologie a gestalt psychologie poskytují prokazatelně lepší způsoby porozumění životu a chování.‘ (Mind and Nature (A Necessary Unity). Bantam Books, Toronto – N.Y. – London – Sydney 1980; str. 240–1).“ (Podle Neubauera a Fialy, 1986, str. 229.) V této situaci je třeba učinit krok zpět a pokusit se spatřit obecný rámec pro uchopení lidské psychiky v širším kontextu současné vědy i filosofie.

II Celkový kontext

Je samozřejmě možné se tázat, zda je něco takového vůbec potřeba, zda je nutné uvádět nějaké kontexty. Jsme přesvědčeni, že to třeba je. Existuje rozšířený požadavek, aby vědecké poznání bylo akontextuální, obecné a vždy platné. Přesněji řečeno se tím míní, že se má odehrávat v kontextu „objektivistického přístupu“, podle přesně daných pravidel, která jsou však považována za absolutní. Stále častěji se však objevují názory, že tomu tak není, především v humanitních oborech2. Psychologie je toho zářným případem – existence jednotlivých škol, jejichž východiska jsou nejen protichůdná, ale často přímo mimoběžná, o tom jasně vypovídá. Abychom mohli jistě kráčet v nejistém poli současné psychologie, připadá nám důležité ozřejmit svá východiska. K tomu by měla sloužit následující kapitola. Zcela rigorózním postupem by bylo vypsat všechny předpoklady, definovat veškeré vstupní pojmy. Tento požadavek však nelze splnit, protože vyžaduje činnost, která vede ad infinitum. Zvolili jsme tedy jiný postup – méně zřetelný a vyžadující aktivní přístup ze strany čtenáře3. Tato kapitola ho může uvést do světa, ve kterém se chceme pohybovat.

17



18

II.1 O některých proudech v současné vědě Od padesátých let minulého století se rozvíjí jistý přístup, který rychle přerostl hranice fyziky a dnes spojuje fyziky s matematiky, biology, ale třeba i ekonomy a vědci zabývajícími se teorií informace. Bývá označován jako teorie chaosu4. Tento přístup přichází ke slovu všude tam, kde jednoduché mechanické zákonitosti přerůstá to, co jindy považujeme za zanedbatelné nepravidelnosti – „šum systému“ – nyní se však tento šum stává hlavní charakteristikou zkoumaného děje. Na matematicko-fyzikální rovině to vypadá následovně: „Analýza chování nelineární rovnice, jako je Navier-Stokesova [rovnice popisující proudění kapalin – pozn. PH], připomíná cestu v bludišti, jehož stěny se při každém dalším kroku přeskupí. Sám von Neuman to popisoval takto: ,Charakter rovnice … se mění současně ve všech podstatných rysech: mění se jak uspořádanost, tak její řád. Musíme tedy očekávat velké matematické obtíže.‘ Svět by vypadal úplně jinak – a věda by nepotřebovala chaos – kdyby démona nelinearity obsahovala pouze Navier-Stokesova rovnice.“ (Gleick, 1996, str. 29.) A přesto se v šumu najednou začínají objevovat pravidelnosti. Jeden příklad za mnohé – tento je pro změnu z biologie, jedná se o popis chování populací živočichů: „Bifurkace [body rozdělení grafu – pozn. PH] přicházely častěji a častěji – 4, 8, 16, 32, … – a náhle ustaly. Za určitým ,kumulačním bodem‘ ustupuje periodičnost chaosu a nastává kolísání, které nikdy neustane. Celé oblasti

C e l ko v ý ko n t e x t HUDLIČKA / PROŽÍVÁNÍ – ZKUŠENOST – ŽIVOTNÍ SVĚT

grafu jsou zcela černé. Pokud bychom sledovali populace zvířat řídící se nejjednodušší z nelineárních rovnic, řekli bychom, že roční změny jsou naprosto náhodné, jakoby způsobené šumem prostředí. Jenže z ničeho nic se uprostřed takovéto složitosti vracejí stabilní cykly. Přestože parametr nadále roste, což znamená, že roste složitost systému, objeví se náhle okénko s pravidelnou, lichou periodou, např. 3 nebo 7. Vzorec měnící se populace se opakuje ve tříletých nebo sedmiletých cyklech. Potom opět přicházejí stále rychleji ke slovu bifurkace, které zdvojnásobují periodu, bleskově proběhnou cykly 3, 6, 12, … nebo 7, 14, 28, … a obnovuje se chaos.“ (Tamtéž, str. 78.) Jinými slovy: „ ,A přece se objevuje souvislost, drobná souvislost, která se zvětšuje jako stín mraku na písku, stín na svahu kopce,‘ Wallace Stevens, ,Znalec chaosu‘.“ (Tamtéž, str. 85.) Pro nás je důležitý pojem disipativní struktury, který zavedl fyzik Ilya Prigogine. Jsou to právě ty struktury – výrazně nerovnovážné termodynamické struktury (ale vlastně spíše procesy), které dokáží vytvářet těžko uchopitelný řád z chaosu5: „Za ,výrazně nerovnovážných‘ podmínek může dojít k přeměně tepelného chaosu v řád. Mohou vznikat nové dynamické stavy hmoty, stavy, které odrážejí působení daného systému s okolím. Abychom zdůraznili tvořivou úlohu disipativních procesů (dějů se ztrátami) při jejich vytváření, nazvali jsme tyto nové struktury disipativními strukturami.“ (Prigogine a Stengersová, 2001, str. 35.) Tady je jejich popis: „Nemají prosté trvání v čase, ale každý disipativní systém má jedinečnou historii, evoluci, kterou

19



20

nelze vypočítat. Její přesný průběh lze poznat snad jen nepřetržitým pozorováním (ovšem s rizikem, že samotný akt pozorování změní vývoj systému). Pokud nemáme tuto možnost, musíme se pokusit o více či méně úspěšnou rekonstrukci. Nesmí nás ovšem překvapit, že při takové rekonstrukci často nebudeme schopni rozlišit příčiny a následky dějů, ani že často tentýž děj bude dobře popsán několika modely, které budou všechny pravdivé, a přesto se budou navzájem vylučovat. Druhou velmi důležitou vlastností disipativních systémů je skutečnost, že jsou popsatelné minimálně na dvou úrovních – mikroskopické a makroskopické – a tyto dvě úrovně nejsou odvoditelné jedna z druhé pomocí jednoduchého kanonického vztahu. Může tedy existovat víc kompatibilních popisů téhož jevu na různých úrovních.“ (Markoš, 1997, str. 200.) Jsou to poměrně rozsáhlé citáty, ale jsou nutné. Umožňují totiž nahlédnout do zážitku vědců, kteří se s chaosem setkali. A právě na základě tohoto zážitku se celé společenství vědců zabývajících se chaosem původně konstituovalo6. Zaměřme se teď na jinou věc. Každý psycholog, který čte výše citovaný popis disipativních struktur, musí nabýt přesvědčení, že se jedná o popis jemu důvěrně známého předmětu zkoumání – lidské psýché. A v zásadě se nemýlí. Pod pojem disipativní struktury lze sice zařadit i mnoho objektů z neživého světa – plamen, některé víry apod., ale jejich příkladem par excelence je život. Ať už jako celek, nebo v podobě jednotlivých organismů či společenstev. Lze sem tedy zařadit i člověka s jeho myslí. Máme tu účinný přístup, jehož pod-

C e l ko v ý ko n t e x t

Tím jsme se vlastně dostali už na úroveň biologickou. K pohledu na živé organismy, který jsme takto naznačili, uveďme ještě dva úryvky z článku Zdeňka Neubauera, v němž porovnává viry a víry (jde konkrétně o určitý typ plošných vírů – vortexy, které dlouhodobě udržují svou strukturu) jako „biologické příklady, modely“: „Organismus – česky ústrojenec – se vyznačuje uspořádáváním: není sestrojen, nýbrž sám sebe ,strojí‘. Není obyvatelem světa těles, nýbrž světa pohybu, který se vztahuje sám k sobě: vytváří se, udržuje se, uchovává se. Odtud podobnost vírů s živý-


statnou vlastností je, že dokáže spojovat roviny popisu jednotlivých vědních disciplín a přitom jim neupírat vlastní svébytnost (již výše bylo řečeno, že jednotlivé úrovně popisu na sebe „nejsou jednoduše převoditelné“). Přitom lze najít určité podobnosti, určité zákonitosti tato měřítka překračující. Dokonalým obrazem toho je tzv. Mandelbrotova množina, jinak též „veřejný symbol chaosu“: „Na cestě ke stále menším měřítkům se projevuje rostoucí složitost množiny; útvary podobné ocasům horských koníků a ostrovům molekul připomínají celou množinu.“ (Gleick, 1996, str. 2 barevné přílohy.) Když prohlížíme další a další detaily, mnohé vypadají k nerozeznání od celé množiny, a přesto s ní není žádný totožný. Ani tyto úvahy nejsou psychologii tak vzdáleny, jak se zdají být. Vždyť o tomtéž hovoří Rogers, když říká: „…,múdrosť organizmu‘ sa prejavuje na každej úrovni, od bunky až po skupinu.“ (Rogers, 1997, str. 45.) Biologický, psychologický i sociologický popis spojuje jednotný princip, přesto jsou však vzájemně nezastupitelné.

21



22

mi bytostmi. […] Základ živého pohybu, tj. sebeorganizujícího se děje, není hmota ve smyslu inertní (lhostejné, trpné) látky; ta je jen nositelem, médiem, v němž může být příslušný pohyb uskutečněn. V jiných oblastech nám tento vztah pohybu a hmoty, tvaru a látky atp. nečiní potíže: Vždyť principem hudby není ani vzduch, ani hudební nástroje, ani svaly a mozek hudebníků, dokonce ani noty, ale melodie, rytmus a motivy.“ (Neubauer, 1992, str. 158) A dále: „Viry jsou nejjednodušší replikační entity. Ale i víry lze považovat za elementární biologické příklady, a to v jiném smyslu – právě v tom přehlíženém. Nejsou příkladem biologických struktur – skladby a stavby – nýbrž biologického pohybu. A když už ,skladby‘, tak v tom smyslu, který je bližší skladbě hudební. Zatímco viry sdílí s organismy látkové složení, kód a principy jeho vyjádření, sdílí víry s živým jsoucnem jeho ,choreografii‘.“ (Tamtéž, str. 163.) A obraz víru (nebo plamene) nás může dovést až na pole filosofie: „Příklady víru nebo plamene jsou ilustrativní: látka se mění, třeba i z gruntu, ale křehká kontinuita těchto jsoucen je v jejich charakteristických proměnách tvaru. Tvar se také proměňuje, ale ty proměny vytvářejí sebevztažný řád, který je v těchto jednoduchých příkladech někdy i redukovatelný na pouhou zpětnou vazbu. Jejich identita je dynamická a v tom je jejich ,život‘ jakožto živlů. Výklad zpětnou vazbou, to je naše reduktivní uchopení jejich tendence k sebeidentitě. O co složitější to je u živých bytostí – a o kolik větší je rozdíl mezi jejich vitální povahou (přirozeností) a našimi uchopujícími výklady. Stejnou zkušenost máme i s naším vlastním vědomím: reaguje na nové podněty, je stále ohrožováno chaosem i ustrnutím, některé jeho projevy dokonce dokážeme modelovat logikou a kybernetikou. Úsilí o lidskou sebeidentitu v proměnách lidského života, to je další velký příklad ži-


II.2 Filosofické zázemí Vraťme se ještě na chvíli ke Zdeňku Neubauerovi, ale změňme pole. Vydejme se do oblasti současné filosofie a vůdčím nám v tom buď pojem smyslu. Stejně jako v předchozích citacích se budeme uchylovat k myšlení, které bych nazval obrazným nebo analogickým. Tento druh myšlení byl vykázán mimo hranice vědy, ač tak často stojí u zrodu zásadních vědeckých objevů7. Je pravda, že pro jejich uznání je třeba vykázat je nakonec v rámci tradičního pojmového myšlení. Dejme tedy slovo Zdeňkovi Neubauerovi a vztáhněme následující text právě k pojmu smyslu, ač toto slovo v citátu vůbec nepadne: „Lapidem, quem reprobaverunt aedificantes, hic factus est in caput anguli. Kámen, který zavrhli stavitelé, učiněn jest v hlavu úhelní. [Ž 118.22]8 Kralický překlad – ,hlava úhelní‘ – dobře vystihuje povahu stavitelské metafory, kterou latina vyjadřuje obratem ,caput anguli‘ – doslova ,hlava rohu‘. Nejde ani o základní kámen, a to ani počáteční (ve smyslu ,položení základního kamene‘), ani o základ (fundament), ani o podklad (báze, základna, podstavec), na němž spočívá tíže budovy. Neoznačuje proto ani princip (principium = počátek), ani podstatu (substantiam),


vota s jeho ,metabolé‘ a s jeho sebevztažností, které staří říkali ,duše‘. Duše je celostním hlediskem na živou bytost, je vztahem živé bytosti k sobě jako k celku i otevřeností živé bytosti k světu.“ (Kratochvíl, 1994, str. 174.)

23



24

– nýbrž právě to ,hlavní‘. Je ,hlavním‘ kamenem, ne však jako kámen na pohled nejdůležitější, nejnápadnější, vynikající. Úhelný kámen nevyniká; je sám nenápadný, skrytý, nechává vyniknout ostatním kamenům. Avšak způsob, kterým tak činí, určuje jejich skladbu – náležité vzájemné propojení. Prof. A. Pultr navrhuje označení ,kámen vazebný‘ – svazující celou klenbu. Žalmový verš naznačuje, že ,kámen‘, který se nehodil ke stavbě se stal hlavou úhlu, tedy změnil se v jeho vrchol. Nepůsobí již hmotně – fyzicky, nýbrž duchovně – geometricky: přestal být obyčejným kamenem. Úhel je dán poměrem stran trojúhelníka a určuje vzájemný vztah stěn tělesa. ,Kámen‘, o němž verš mluví, […], tedy určuje, pod jakým úhlem, v jakém směru a postavení se ostatní kameny klenutí navzájem podpírají, v jakých vzájemných poměrech se jednotlivé složky či architektonické prvky nacházejí, jaké poměry v daném celku panují. Úhelný kámen tak určuje povahu stavby – jak její vnější vzhled, tak i vnitřní prostor. Nalézt jej znamená pochopit celek, přijít na princip celistvosti. To též umožní dát znovu povstat celku novému, či napravit porušenou celistvost staré stavby.“ (Neubauer, 1998 a, str. 105 a n.) Obraz klenby je krásným obrazem toho, jak je celek víc než nakupení částí. Rovněž je dobrou ilustrací klasického Köhlerova učení se vhledem (viz např. Atkinsonová a kol., 1995, str. 292 a nn.). Klenbu totiž nelze „objevit“ jinak než vhledem (ať už na základě myšlenkové manipulace, nebo tak, že zahlédneme samovolně zaklíněné kameny – i zde je potřeba vhledu, abychom v takových kamenech spatřili


Tento smysl je však vztažen k člověku: „Dle známého Aristotelova výměru člověka jako ZÓON LOGON ECHON – doslova ‚živé bytosti držící logos‘ či ‚vládnoucí logem‘ – se lidská přirozenost vyznačuje zvláštním vztahem k Logu – totiž jakožto k řeči, pojmovému myšlení, uvažování, rozumovému poznání a rozumnému jednání. Člověk je obdařen schopností nacházet a zakládat souvislosti.“ (Neubauer, 1998 a, str. 109.) Toto hledání a nacházení souvislostí je právě procesem budování smyslu – a to nejen v oblasti racionality. „Jednota je nejen úkolem rozumu, ale i úkolem citu. Citem rozumíme ono nejasné předjímání (v modu touhy, smutku, radosti) hledané, ztracené nebo zahlédnuté jednoty; jednota je milována. Aniž jsme s to uchopit to rozumově, citově chápeme, že radost z matematiky musí být táž jako radost z umění nebo z přátelství; pokaždé, když tušíme hlubinné spoje mezi různorodými skutečnostmi, hledisky nebo osobnostmi, jsme šťastni; štěstí z jednoty vydává svědectví o určité rovině života, která je hlubší než rozptýlenost naší kultury. Ano, život nakonec musí znamenat jednotu; jako by nejdříve byl život v hrubém stavu, nerozštěpená vůle k životu, potom mocná kulturní exploze naší existence do všech dimenzí pravdy a nad tím roztříštěním jiná jednota, kterou je právě Rozum a Život.“ (Ricoeur, 1993, str. 25 a n..) O něčem podobném mluví i Martin Heidegger: „ ,Je tedy zcela povrchní alternativou, tvrdí-li se,


princip klenby). Klenba nedává smysl jinak než celá. Teprve umístění posledního, „úhelného“ kamene dodá smyslu tomu podivnému „vystrkování“ kamenů do prostoru. Teprve potom můžeme zbourat podpůrné bednění. _

25



26

že existuje buďto pojmové myšlení, nebo neurčité pocitové prožívání. Existuje ještě něco dalšího, co leží před veškerým pojímáním a prožíváním. S tím, co je jiné a leží před veškerým pojímáním a prožíváním, má co činit fenomenologie.‘ ([Heidegger, M. Zollikoner Seminare; Klostermann, Frankfurt/M. – pozn. PH] 1987, str. 172.)“ (Podle Condraua, 1998, str. 168.)

Vždy však touto smysluplností myslíme poukaz k celku. A právě tento poukaz k celku nám brání v používání redukcionistických (byť jinde úspěšných) metod. Jak už bylo řečeno, celek není pouhým nakupením svých částí. Naopak – teprve celek nám umožňuje uchopit a pochopit tyto jednotlivosti9. Ještě jeden významný aspekt lze zachytit v současné filosofii. Nazvěme jej dynamický aspekt pohledu na člověka. O něm mluví Jan Patočka, když říká: „S porozuměním sobě souvisí okolnost, že pobyt [Dasein, lidská existence – pozn. PH] je pořád na cestě odněkud někam (unterwegs), je pobýváním mezi. Pobyt je pohyb.“ (Patočka, 1995, str. 93.) Abychom význam toho všeho pochopili, citujme, co dále Patočka o takovém pohybu říká: „Ale přitom ovšem je Aristotelovo pojetí pohybu při celé své hloubce a síle (bytí té bytosti spočívá v pohybu, je to bytí pohybu; bytost se tvoří, ustavičně tvoří své bytí, nemá ho jako svůj atribut) přece jen příliš statické a věcné. Pohyb se sice odehrává z budoucnosti, je pohybem sebetvořícího bytí, ale zároveň je jen stránkou nějakého jsoucna: ono trvá ve své změně (list zrudne, schne). Změna, pohyb je možný jedině tím, že v něm něco trvá. Pohyb naší existence


není možno pochopit tímto způsobem, to není zrudnutí, uvadnutí listu, ani pád kamene, přesun věci z místa na místo. Zde věc, její jednota je základem a předpokladem změny, která se s ní odehrává, tj. přechodu z určení do určení. Pochopit pohyb lidské existence, k tomu je třeba Aristotelův pojem pohybu radikalizovat. A to v tom smyslu, že možnosti, v nichž je základ pohybu, nemají nějakého předem existujícího nositele, nezbytného referenta stojícího staticky v jejich základě, nýbrž veškerá syntéza, vnitřní spojení v pohybu se odehrává v něm samotném. Všechno vnitřní sjednocování se děje jím samým, nikoli na základě nějakého nositele, substrátu, objektivně pojaté tělesnosti [zdůraznil PH].“ (Tamtéž, str. 103.) To samé můžeme popsat ještě jinak: „Ve svých seminářích v padesátých letech se Kozák ptával: Jestliže naší základní výpovědí o skutečnosti je, že se děje, že se neustále kvalitativně proměňuje, pak co tedy trvá uprostřed změn? A odpovídal: smysluplné kontexty. Ale i ty se dějí; jsou to události, které však v sobě uchovávají kontinuitu. Minulost v nich není anulována, nýbrž tvořivě rozvíjena, kvalitativně obohacována. Objektivní smysl je ,evolving action‘, rozvíjející se akce: smysl se děje, je to směřování, tvořivé pronikání do budoucnosti. Ani minulost, ale především ani budoucnost nejsou lhostejné pro přítomnost. A proto – doplňme – není ani čiré ,teď a tady‘.“ (Mrkvička, 1996, str. 87.) Hovoříme-li o pohybu, o ději, musíme nutně mluvit i o čase, ve kterém se vše odehrává.

27



28

II.3 Čas Problematiku času v psychologii nehodláme v žádném případě vyřešit v této krátké kapitole, přesto se však o ní musíme zmínit alespoň stručně, abychom, tak říkajíc, „měli krytá záda v dalším postupu jiným směrem“. Za východisko a motto našeho zkoumání nám může sloužit citát z Vyznání sv. Augustina: „Proto se mně zdálo, že čas není ničím jiným než jakýmsi trváním, nevím však opravdu čeho? Bylo by opravdu divné, kdyby ne samého ducha.“ (Augustinus, 1992, str. 408.) Jde nám samozřejmě o čas „psychologický“, tedy o pojetí času v psychologii. Proč však toto rozlišování? Jaký „psychologický“ čas? Což není jeden jasně daný, rovnoměrně plynoucí a nám všem dobře známý čas? Není. Naše obvyklá představa času se do značné míry opírá o pojetí času klasické Newtonovy mechaniky, je však kontaminována a deformována běžnou zkušeností tak, aby byla v každodenním životě neproblematicky použitelná. Pro naše potřeby však použitelná není. Když se rozhlédneme po filosofických základech této problematiky, ale kupodivu třeba i po jednotlivých oblastech současné vědy, zjistíme, že pojetí času je velmi nejednotné. Nejprve se zkusíme zorientovat v tom, jakou roli hraje čas v současné vědě. Začneme u fyziky. O čase klasické Newtonovy mechaniky jsme se již zmínili. Co si však pod tímto pojmem představit? Je to čas homogenní, inertní, rovnoměrně plynoucí. Objekty klasické mechaniky (a nejen objekty, ale v jistém smyslu také děje) existují však jak-


si mimo čas. Pohyb určitého systému těles je jednou provždy daný, mohu jej i graficky znázornit. V jediném okamžiku je tak v rovnici nebo v grafu přítomna celá historie systému a navíc tato historie není v čase orientována, protože čas klasické mechaniky lze „pustit i pozpátku“ – všechny děje klasické mechaniky jsou časově reverzibilní. Čas klasické mechaniky je tak jen jakýmsi rozměrem věčnosti, a ne nám známým časem s minulostí, přítomností a budoucností. Nebudeme zde podrobně rozebírat, jak byla tato představa během vývoje fyziky postupně rozbita, a zaměříme se jen na jeden, pro nás důležitý, aspekt. Klíčovou oblastí, která tuto představu času narušila, je termodynamika, konkrétně druhý termodynamický zákon, o kterém už jsme se výše zmínili. Tím, že postuluje, že určitá fyzikální veličina (konkrétně entropie) musí v průběhu času vždy pouze růst, určuje jednoznačně jeho směr. Tak byla fyzika nucena svůj čas orientovat10. Ve druhé polovině dvacátého století se pak rozvíjí nový pohled na některé fyzikální systémy – výše zmíněná „teorie chaosu“. Ta přináší zásadní změny i do této problematiky: „Podobně, když se v šedesátých letech tohoto století prohloubilo studium nerovnovážných termodynamických soustav (Prigogine), je jen přirozené, že se s tím vynořil také nový pohled na povahu času: myšlenka bifurkace, která vylučuje, že by se budoucí průběh nějakého děje dal vypočítat ze znalosti pouze přítomných hodnot veličin.“ (Sokol, 1996, str. 179 a n.)11 To znamená, že u takových systémů je jednoznačně daná pouze přítomnost a minulost (pokud jsme ovšem v minulosti

29



30

systém pozorovali a výsledky zaznamenali – tedy uložili do paměti) – budoucnost je otevřená. Problematiku pozorování takového systému dobře ilustruje následující citát: „Jestliže však systém začíná být čistě díky své nepředvídatelnosti chaotický, vytváří stálý proud informací. Každé nové pozorování představuje další bit. Experimentátor má problém, jak systém dokonale popsat. ,Nikdy by nemohl odejít‘, píše Shaw. ,Tok by byl neustálým zdrojem informací.‘“ (Gleick, 1996, str. 264.) Na závěr naší exkurze do fyziky jen zmíníme, že tyto posuvy ve vnímání času korespondují s tím, jak se systémy, na které zaměřovali fyzikové svou pozornost, svou složitostí blížily živým soustavám a tím i člověku. Přeskočíme nyní několik rovin a podíváme se rovnou na biologické pojetí času. Čas současné biologie je přísně historický, ať už popisuje jedince (ontogeneze), nebo druh či vyšší taxonomickou jednotku (fylogeneze). Nebylo tomu tak vždy. Je dobré připomenout, že historické pojetí času se do biologie prosadilo pod vlivem geologie12. Biologické myšlení však přináší ještě o něco více: „Živý organismus a jeho čas prostě není pouhým trváním, lpěním na svém, snahou či tendencí setrvačně pokračovat v ,bytí‘, nýbrž zajisté především neustálým obnovováním, a ještě také úsilím o cosi navíc. Toto skutečné dění, jež se mechanisté marně snažili a snaží zatlačit do pozadí, zároveň nepřipouští, aby bylo jen vnějškově ,měřeno‘: určuje si totiž svůj čas samo.“ (Sokol, 1996, str. 187 a n.) Nutno přiznat, že se zde ocitáme na pomezí současné biologie. Přesto však je třeba zaznamenat, že alespoň pro některé biology


je čas nejen otevřenou budoucností, ale že od živých organismů jakoby přímo vyžaduje naplnění a tato naplňující se budoucnost vyrůstá z organismu jako ze svého zdroje. V přehledných encyklopediích (Atkinsonová a kol., 1995; Nakonečný, 1995) se o problematice času příliš nedozvíme. Pavel Hartl v Psychologickém slovníku (Hartl, 1994, str. 29 a n.) uvádí několik hesel obsahujících slovo „čas“ (jako čas reakční, biologický, sociální…). Všechny jsou pojímány jako prosté varianty lineárního času. Jedinou výjimkou je Sternův termín „osobní čas“ popisující „vliv minulých a očekávaných zážitků na prožívání přítomného času“ (tamtéž). Newel (Newel & all. 1991, str. 99) ve svých požadavcích na systém modelující chování člověka uvádí mimo jiné, že musí „pracovat v reálném čase“. To je, podle nás, trochu málo. Již výše, když jsme mluvili o čase biologickém, jsme se zmínili o vnitřním časování organismů. Setkáme se s ním i u člověka – například v ontogenezi. A nesmí nás mást, že lze tento vnitřní čas někdy lépe a někdy hůře odhadnout časem vnějším (kalendářním). Jeho primární určení je vnitřní. Pro ilustraci zde uveďme některé úvahy Zdeňka Matějčka: „…jde tu patrně o nějaký obecnější princip etologie. Že totiž funkce, jež se uplatní na vyšším stupni vývoje, jsou připravovány mnohem dříve a že tato příprava je zajišťována v jakémsi ,chráněném‘ prostředí, tj. v ,chráněné‘ psychosociální atmosféře.“ (Matějček, 1995, str. 66.) Zde se však stále ještě pohybujeme velmi blízko biologické úrovně. Jako ukázka psychologické strukturace času

31



32

nám může posloužit lidové rčení: „Je čas k dílu, je čas k jídlu.“ Toto rčení v žádném případě neříká nic v tom smyslu, že máme pracovat od osmi do pěti a od dvanácti do jedné mít přestávku na oběd, ani že je třeba také jíst, abychom nezahynuli hlady. Mluví o různých kvalitách času, jak se proměňuje během dne. Čas k jídlu není jenom jindy, ale je především jiný než čas k práci. A člověk potřebuje, aby se oba v pravidelných13 rytmech střídaly. Potřebuje se soustředit na práci i v klidu se usebrat k jídlu. Potřebuje i střídání času všedního a posvátného14. To vše jsou aspekty, které na základě představy lineárního, homogenního a čistě kvantitativního času vůbec nemůžeme uchopit15. Tím se dostáváme přímo k běhu času, k tomu těžko uchopitelnému mystériu, kdy se v nepolapitelném okamžiku přítomnosti mění budoucnost v minulost. Lidský čas je, stejně jako jsme to naznačili již u biologického, ale ještě podstatně zásadněji, ne jeden, ale trojí – minulý, přítomný a budoucí. Toto rozlišení můžeme najít už u sv. Augustina: „Ale jak ubývá a se stravuje budoucí, které ještě není, než že v duchu, který vše to koná, jest trojí, totiž očekávání, pozorování a vzpomínka? On totiž čeká, pozoruje a vzpomíná si tak, aby očekávané pozorování přešlo ve vzpomínku. Kdo tedy může popříti, že budoucí ještě není? A přece v duchu jest již očekávání budoucího! A kdo může popříti, že minulé již není? A přece v duchu jest ještě upomínka minulého! A kdo může popříti, že přítomný čas nemá trvání, poněvadž pomíjí v okamžiku? A přece trvá pozorování, skrze něž přechází v minulost budoucí!“ (Augustinus, 1992,


str. 412 a n.) V našem století ho pak zásadně rozpracoval Martin Heidegger (Heidegger, 1996, str. 366 a nn.). Z těchto tří časů se nejdříve zaměříme na přítomnost a její trvání. Řešení problematiky trvání přítomnosti na poli fenomenologie podal Edmund Husserl: „Tyto dva momenty přítomného vědomí [doznívání již nepřítomného a očekávání ještě nepřítomného – pozn. PH] nazývá Husserl retencí (z lat. retinere, franc. retenir), čili podržením, a protencí, předjímáním. Oba jsou nutnou součástí každého vědomí přítomnosti a společně tvoří časový dvorec. Teprve v časovém dvorci je možné vnímat jakýkoli časový, trvající nebo měnící se předmět či situaci.“ (Sokol, 1996, str. 141 a n.) My se tohoto řešení v dalším podržíme. Minulost je nám pak dána v naší paměti. A je nám dána jako odrazový můstek, jako klíč k budoucnosti. Skrze minulost otevíráme v přítomnosti budoucnost16, smíme-li takto volně (a tedy i nepřesně) parafrázovat Heideggera. Jean-Paul Sartre ještě silněji akcentuje naše zaměření do budoucna: „Tím chceme říci, že člověk existuje napřed, to znamená, že člověk je především tím, kdo se vrhá do budoucnosti a kdo si je vědom, že se promítá v budoucnosti.“ (Sartre, 1946, str. 23.) Připojme k tomu pohled Henriho Bergsona: „Časovost je podle Bergsona primárně ,trváním‘, vnitřní spojitostí vnímaných a zažívaných změn. Tuto základní zkušenost ,žitého času‘ však v novověku zatlačila do pozadí abstraktní racionalistická představa linearizovaného ,času‘, na nějž se nelegitimně přenášejí vlastnosti prostoru: čas se zobrazuje a představuje jako přímka či úsečka, tedy jako něco

33



34

vnějšího a čistě kvantitativního. Naopak skutečný čas, tj. ,trvání‘, úzce souvisí se životem, se změnou, s vývojem. Je to především ,souvislost našeho vnitřního života‘. Na rozdíl od prostorového ,času‘ je trvání vždy něčím naplněné, kvalitativní, prožitkové – a tudíž pro vědu sotva přístupné17.“ (Bergson, 1946, str. 150.) Touto vnitřní souvislostí je pak smysl našeho života. Smysl není nic, co by bylo předem dáno, naopak – aktivně v každém okamžiku tento smysl vytvářet je úkolem a údělem lidského života. Tuto naléhavost slyšíme ve slovech toho, komu se spojitost životního času rozpadla: „Chcel by som žiť medzi živými. Medzi tými, ktorí majú tvár. Medzi tými, z lások ktorých nebudú už zajtra len kamene. Medzi tými, ktorých ruky sa dokážu spojiť a byť svorníkmi v klenbe života.“ (Syřišťová, 1988, str. 21.) Řekli jsme, že v přítomnosti skrze minulost otevíráme svou budoucnost, nyní musíme opačně říci: v každém okamžiku tím, že a jak vstupujeme do budoucnosti, dáváme smysl své minulosti. Snad to lze přiblížit na příkladu vyprávění příběhu. Tento příklad jsme ostatně nezvolili náhodně, neboť: „Ještě v poněkud jiném smyslu se pro člověka časuje příběh nebo vyprávění. Nejenže má svůj vnitřně daný průběh a své trvání, ale navíc si vytváří svůj vlastní čas, čas toho či onoho příběhu. Právě příběh je privilegovaným místem, kde se rozehrává celé bohatství časových extází a časových postojů, jako trpělivého čekání a napětí, naděje a zklamání, odvahy a opatrnosti, rozpomínání a odhalování nebo rozvrhování a očekávání. Paul Ricoeur se dokonce domnívá, že je příběh vlastním místem času, který


Když vyprávíme příběh, rozvíjíme ho dále na základě toho, co již bylo řečeno, ale zároveň dalším rozvíjením příběhu teprve vytváříme, doplňujeme a často i měníme smysl dříve vyřčeného. Jakou nelibost dokáže v člověku vzbudit příběh vnitřně nesouvislý (tedy nesrozumitelný), zná jistě každý. A jakou silou naopak působí poutavý příběh, který zůstává nedokončen! Ten nasává čas budoucnosti jako vývěva (smíme-li takového obratu použít) – vždyť co vše jsme ochotni obětovat, abychom si ho mohli doposlechnout. To dobře věděla i Šeherezáda z Pohádek tisíce a jedné noci.


je původně časem vyprávění (P. Ricoeur, Time and Narrative, zejména část III).“ (Sokol, 1996, str. 262.) A Paul Ricoeur v jiném textu říká: „Například čas kosmu, kde jsou všechny intervaly stejné, nedovoluje vypracovat pojem času lidského, kde dnešek zahrnuje zároveň minulost i budoucnost. […] Je tu jeden pojem, který nám umožňuje pochopit, co je čas – totiž narativní aktivita. Čas existuje mezi člověkem a vyprávěním. Určitým rozvinutím a určitou racionalizací této narativní aktivity je historie. Vidím ji jako myšlení vržené mezi čas smrtelníků a čas, který je nám radikálně cizí, tj. čas světa. Co je historické vyprávění? Je to něco, co je datováno kalendářem na základě astronomického modelu času a kam se vpisují události prožité lidmi, kteří jsou sami smrtelní. Historie, to je ustavičné prolínání dvou vzájemně těžko slučitelných perspektiv: času světa a času smrtelníků.“ (Ricoeur, 1993, str. 22 a n.) Není tu jen zmíněný důraz na příběh, ze kterého povstává čas, ale také poukaz na historii jakožto sociální rámec času jedince.

35



36

II.4 Příběh Předchozí kapitolu jsme zakončili povídáním o příbězích a budeme v tom ještě chvíli pokračovat. Pojem-obraz příběhu se bude vynořovat na různých místech dalšího textu a je třeba vyjasnit souvislosti, ve kterých se tak bude dít. Co je to vlastně příběh? „Je to jazykový útvar určený k vyprávění. Příběh se odehrává v čase a představuje děj. To znamená, že má nejen začátek a konec, nýbrž i ,hlavu a patu‘ – tj. dává smysl. Právě proto daleko lépe příběhem, a nikoliv přesnými chronologickými a faktografickými údaji lze sdělit události.“ (Neubauer, 1990 a, str. 4.) V našich úvahách nám příběh pomůže spojit dynamický element se smyslem. Opřeme se o další úvahy Zdeňka Neubauera: „…skutečnost není hotovým příběhem, nýbrž látkou k vyprávění. Ostatně sami víme, že nejinak je tomu se skutečností nás samotných: nejsme si jednou provždy dáni, nýbrž jsme příběhem vlastního života, který vytváříme.“ (Tamtéž, str. 7.) Příběh se nám tedy může stát nástrojem k pohledu na svět i na sebe. Právě toho hodláme v dalším textu využít. Budeme se snažit ukázat, že z příběhů povstává smysluplnost světa, ve kterém žijeme, i smysl našeho vlastního života. Ještě jednou k tomu citujme Zdeňka Neubauera: „Jak jsme výše naznačili v souvislosti s Pamětí mýtického světa, není nadpřirozená povaha věcí něčím, co by se naší běžné, přirozené zkušenosti zcela vymykalo. Se smysluplnými souvislostmi, z nichž jsou věci upředeny […], se nesetkáváme jenom v pohádkách, pověstech a le-

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Psychologická setkávání. Petr Hudlička Prožívání Zkušenost Životní svět aneb O cestách do světa na zkušenou

Recommend Documents