aneb Elegance na ústupu

Ohrožení jeřábi aneb Elegance na ústupu MILOŠ ANDĚRA

Majestátní vzhled a „jeřábí tanec“ – nápadný tok provázený roztodivnými, takřka baletními pohyby, vzájemným ukláněním, rozevíráním křídel a poskoky – činí z jeřábů jedny z nejzajímavějších a nejelegantnějších ptáků. Pokud nemáte jistotu kam je v ptačí říši zařadit, rozhodně se nenechte ovlivnit jejich čapím vzhledem – ve skutečnosti patří mezi krátkokřídlé, to znamená do příbuzenstva dropů, chřástalů či „obyčejné“ lysky. Ve výčtu priorit jeřábovitých (Gruidae) nelze opomenout skutečnost, že patří k nejohroženějším ptačím čeledím – z 15 současných druhů jsou plné dvě třetiny zapsány v Červeném seznamu IUCN. Hlavní příčinou této neradostné bilance je úbytek zimovišť, neboť příhodná místa (bažiny, močály a zaplavovaná území v lidnatých jižních krajích) vysoušením rychle zanikají a mění se v ornou půdu, popřípadě leží v oblastech s intenzivní těžbou ropy. Tyto ztráty postihují jeřáby mnohem víc než rušivé zásahy na hnízdištích, ta totiž mnohdy leží na odlehlém severu. Nepříznivý vliv na stavy jeřábů mají i dlouhé migrace mezi hnízdišti a zimovišti, během nichž jeřábi byli a dosud jsou loveni jak pro maso, tak kvůli škodám, které působí na polích, či prostě z kratochvíle (v Asii dlouho patřil k oblíbeným zábavám lov jeřábů pomocí cvičených dravců). Vezmeme-li v úvahu plachost, přísnou hnízdní teritorialitu a nízkou plodnost jeřábů (obvykle odchovají 1 mládě), máme odpověď na otázku, proč se tolik druhů dostalo na hranici vyhubení.

„Vlajkovým“ druhem ohrožených jeřábů se stal téma roku jeřáb bělohřbetý (Grus americana). Ačkoli zřejmě nebyl nikdy příliš hojný zvíøata (původní početnost podle v ohroení odhadů nepřesahovala 1400 ptáků), podle dobových pramenů patřil v období kolonizace Severní Ameriky k typickému obrazu tamní krajiny. Oblast jeho výskytu sahala od pomezí Kanady a USA (hnízdní areál) po Texas a Louisianu (zimoviště a hnízdiště stálých populací). Ohromné změny přírodních podmínek, provázející bouřlivý rozvoj průmyslu a zemědělství (pěstování rýže v pobřežních mokřadech Texasu a Louisiany), však nezůstaly bez odezvy. Nemalým dílem k citelnému ústupu jeřába bělohřbetého přispěly i další faktory: stoupající znečištění prostředí chemickými rezidui a ropnými produkty, kolize s dráty elektrického vedení, zvýšený výskyt nemocí (např. ptačí cholery) a v neposlední řadě i rostoucí turistický ruch v přímořských oblastech Mexického zálivu. Navíc první osadníci, vybavení dostatkem střelných zbraní, často jeřáby lovili – během jejich dlouhé pouti (přes 4000 km) mezi hnízdišti a zimovišti k tomu měli příležitostí víc než dost. A když se koncem 19. století rozneslo, že jeden z největších a nejkrásnějších jeřábích druhů mizí, začali mnozí podnikavci zbylé ptáky cílevědomě střílet a sbírat vejce pro muzea i soukromé sběratele. Není to ostatně jediný případ, kdy sběratelská vášeň zasadila mizejícímu druhu „poslední ránu“. Z posledního známého hnízdiště v kanadské provincii Saskatchewan se jeřábi vytratili po r. 1922 a od té doby byli k vidění jen na zimovištích v jižních státech USA. I zde však počet ptáků rok od roku klesal a nepomohlo ani zřízení rezervace v roce 1937 (např. r. 1940 zahynulo několik jeřábů při silných hurikánech, které se přehnaly přes pobřeží Louisiany). Když r. 1941 zbylo v přírodě posledních 15 ptáků, začala National Audubon Society bít na poplach. Obrovská popularita posléze ochránila zbývající jeřáby před pytláky a přispěla k zachování míst pro přezimování. Skutečnost, že časem začal počet jeřábů mírně stoupat (r. 1950 bylo napočítáno 31 ptáků), znamenala jediné: jeřábi ještě někde hnízdí. Odpověď přinesl rok 1954, kdy se náhodou podařilo Přehled druhů jeřábů (řazených podle počtu žijících jedinců); EN – ohrožený (endangered), CR – kriticky ohrožený (critical), VU – zranitelný (vulnerable)

druh

rozpìtí køídel a hmotnost

poèetnost a status IUCN

rozšíøení

jeøáb bìlohøbetý (Grus americana) jeøáb manduský (Grus japonensis) jeøáb bílý (Grus leucogeranus) jeøáb èervenolící (Grus vipio) jeøáb èernokrký (Grus nigricollis) jeøáb kápový (Grus monacha) jeøáb bradaviènatý (Bugeranus carunculatus) jeøáb Antigonin (Grus antigone) jeøáb rajský (Anthropoides paradisea) jeøáb paví (Balearica pavonina) jeøáb královský (Balearica regulorum) jeøáb australský (Grus rubicunda) jeøáb panenský (Anthropoides virgo) jeøáb popelavý (Grus grus) jeøáb kanadský (Grus canadensis)

2–2,3 m / 4,5–8,5 kg 2,2–2,5 m / 7–10 (12,7) kg 2,1–2,3 m / 4,9–8,6 kg 2–2,1 m / 4,7–6,5 kg 1,8–2 m / 5–7 kg 1,6–1,8 m / 3,2–4,8 kg 2,3–2,6 m / 7,1–8,5 kg 2,2–2,8 m / 5,2–12,2 kg 1,8–2 m / 4,9–5,3 kg 1,8–2 m / 3–4 kg 1,8–2 m / 3–4 kg 2–2,3 m / 3,6–8,7 m 1,5–1,7 m / 2–3 kg 1,8–2 m / 4,5–6,1 kg 1,6–2,1 m / 3,7–5,4 kg

asi 400 jedincù, ohroený (EN) 1700–2000 jedincù, ohroený (EN) 2900–3000 jedincù, kriticky ohroený (CR) 4900–5300 jedincù, zranitelný (VU) 5600–6000 jedincù, zranitelný (VU) 9400–9600 jedincù, zranitelný (VU) 13 000–15 000 jedincù, zranitelný (VU) 13 500–15 500 jedincù, zranitelný (VU) 21 000 jedincù, zranitelný (VU) 66 000–77 00 jedincù, zranitelný (VU) 85 000–95 000 jedincù, zranitelný (VU) a 100 000 jedincù 200 000–240 000 jedincù 220 000–250 000 jedincù 520 000 jedincù

Severní Amerika východní Asie a Japonsko Sibiø, Støední Asie, severní Indie východní Asie pøevánì Èína vých. Asie – Dálný vých., Èína, Japonsko støední Afrika jihovýchodní Asie, severní Austrálie jiní Afrika støední Afrika východní a jiní Afrika Austrálie Støední Asie Eurasie Severní Amerika

http://www.vesmir.cz l VESMÍR 82, srpen 2003

457

JEŘÁB POPELAVÝ (GRUS GRUS) […] Tah těchto mocných ptáků má do sebe vůbec mnoho přitažlivého, takže nejen milovník ptactva, ale i jinak lhostejný člověk neopomene se za nimi podívati, když se vysoko nad ním ozvou zvláštní zvuky jejich. […] Nezřídka mezi táhnoucími jeřáby lze spatřiti drobné ptáky, hlavně skřivany, kteří s obrovskými společníky svými i na pole zapadají a po odpočinku a nasycení dále se zase s nimi ubírají. Rovněž bylo pozorováno, že jeřábi vyhledávají směr větru, který vane a se shoduje se směrem jejich cesty a to činí ve všech výškách. [Jeřáb] jest neobyčejně chytrý, »důvtipný« a ostražitý a jeví kromobyčejné a zvláštní, podiv vzbuzující schopnosti. Proto také tlupy zoravů vystavují stráže na polích, kde se pasou, a ty ostatní soudruhy před blížícím se nebezpečím včas varují. Směle možno podepsati vysvědčení, jímž se stvrzuje, že jeřáb jest nejplašší všech ptáků domácích. […] Spí-li, stává jeřáb na jedné noze, druhou maje přitaženu k tělu a ukrytu v peří. Staří měli za to, že stráže v této zdvihnuté noze drží kámen, který v čas potřeby pustí na znamení útěku. Ale už ani starý Dödel ve své »Jäger-Practica« 1783 této povídačce nevěří a posmívá se jí. Karel Kněžourek: Velký přírodopis ptáků, díl druhý, I. L. Kober, Praha 1912

458

VESMÍR 82, srpen 2003 l http://www.vesmir.cz

K článku M. Anděry: Vpravo nahoře: jeřáb bělohřbetý (Grus americana); © ISIFA / Minden Pictures / Yva Momatiuk – John Eastcott K článku P. Vršanského a J. Šibnieva: Vľavo hore: Žeriav čierny (Grus monacha) na hniezde. Dole: Na Chanke nesmierne vzácny žeriav bielokrký (Grus vipio) pri zásnubných tancoch. Pri požiaroch zhoreli všetky porasty a počas týchto rokov je vyvedenie mláďat takmer vylúčené. Snímky © AMBA projekt – Jurij Šibniev a Peter Vršanský

s s

objevit jeřábí rodinu s mládětem v odlehlém koutu Národního parku Wood Buffalo v Kanadě. Následně se ukázalo, že jich zde každoročně hnízdilo 10–12 párů. V roce 1961 bylo rozhodnuto vytvořit chovnou skupinu v zajetí. Projekt spočíval na známé skutečnosti, že jeřábi obvykle ze dvou vajec odchovají jediné mládě, tudíž lze jedno vejce z hnízda bez většího rizika odebrat. Mládě se vylíhne v inkubátoru a odchová se uměle. Odběr vajec na kanadských hnízdištích začal r. 1967, kdy měla divoká populace 48 jeřábů. Ve výzkumné stanici Wildlife Service Patuxent Research Centre v Marylandu bylo během následujících 7 let odchováno z 50 vajec 41 mláďat. Tak vznikl úspěšný chov, který již dnes dává potomstvo z dalších generací. Mnoho aktivit zároveň směřovalo k dokonalému poznání životních zvyků amerických jeřábů bělohřbetých. Nechyběly ani miniaturní vysílačky, dnes tak populární. Umožňovaly sledovat (zpočátku pomocí letadel, později přes satelity) trasy migrujících ptáků a zároveň nebezpečí, s nímž se ptáci setkávali. V roce 1975 se ochranáři pokusili založit druhou migrující populaci v rezervaci Grays Lake ve Skalnatých horách na severovýchodě státu Idaho. Vydali se cestou „adoptivních rodičů“ – přes 30 vajec jeřábů bělohřbetých vložili během následujících 10 let do hnízd běžnějšího jeřába kanadského (Grus canadensis). Předpoklad, že adoptivní rodiče ukážou svým potomkům jak zvládnout cestu k jihu do Nového Mexika, se sice vyplnil, přesto však tento experiment nevedl k úspěšnému cíli a r. 1989 byl projekt zastaven. Mladí jeřábi bělohřbetí se totiž vůbec nerozmnožovali, pravděpodobně proto, že si vtiskli nesprávné pohlavní partnery. Úspěšná byla naopak snaha založit stálou, nemigrující populaci jeřába bělohřbetého na Floridě v oblasti Kissimmae Prairie. Ve spolupráci kanadských a amerických odborníků zde bylo v letech 1993 a 1994 vypuštěno 33 mladých ptáků odchovaných v zajetí, další posléze následovali. Jediným vážnějším problémem se staly ztráty způsobené rysem červeným (Lynx rufus), neboť jeřábi odchovaní v zajetí zpočátku neměli dost zkušeností s výběrem míst k odpočinku. V současnosti je jeřáb bělohřbetý – řečeno soudobým jazykem – asi už „za vodou“. Jeho početní sta-

vy se pohybují okolo 400 ptáků, z nichž zhruba dvě třetiny žijí v přírodě a zbytek ve čtyřech populacích v zajetí. Další strategie ochrany klade důraz na zajištění biotopů pro hnízdění i zimování a stále zůstává ve hře i snaha o založení dalších migrujících populací. Zároveň se týmy odborníků zabývají i problematikou ztrát genetické diverzity, neboť veškerá současná populace vzešla nanejvýš ze 12 (pravděpodobně však ze 6–8) jedinců, kteří přežili kritický rok 1941. Znamená to akutní nebezpečí příbuzenského křížení; v zajetí už se v jeho důsledku projevuje například neúměrně vysoký výskyt deformace vzdušnice a skoliózy (chorobného vychýlení páteře do strany). Z dalších zástupců čeledi jeřábovitých se pozornost ochranářů soustřeďuje hlavně na dva asijské druhy. Pokud vezmeme za měřítko ohrožení početnost, pak je druhým nejohroženějším druhem jeřáb mandžuský (G. japonensis) s odhadovaným počtem 1700–2000 ptáků. Jeho tradiční hnízdiště leží na Dálném východě při dolním toku Amuru od mongolských hranic po Ussuri a zimoviště v rozsáhlých mokřadech velkých řek a při mořském pobřeží na jihovýchodě Číny a Korejském poloostrově. Samostatná nemigrující populace, zahrnující asi třetinu celkového počtu ptáků, žije na japonském ostrově Hokkaidó. Již téměř 20 let spolupracují zainteresované státy – Rusko, Čína, Japonsko i obě korejské republiky – na výzkumu i organizačním zajištění účinné ochrany jeřába mandžuského ve všech fázích jeho životního cyklu. Zatím se zdá, že úspěšně, neboť za toto období se početnost zvýšila přinejmenším o třetinu. Naopak u jeřába bílého (G. leucogeranus) je populační trend evidentně nepříznivý. Z někdejšího hnízdního areálu, sahajícího zřejmě od Skandinávie po východní Sibiř, zbyly pouhé tři (známé) populace, z nichž na jakutskou populaci (zimuje v močálech jezera Poyang na jihovýchodě Číny) připadá více než 99 % udávané početnosti druhu (2900–3000 ptáků), zbývající dvě hnízdní oblasti (obskou a pečorskou) už tvoří pouze jednotlivé páry, či spíše jednotliví ptáci, jak naznačují pozorování na tradičních zimovištích v severní Indii a Íránu (v 60. letech 20. století zde zimovaly desítky až stovky ptáků). Účinnější ochranu západosibiřských jeřábů ztěžuje skutečnost, že jejich tahové cesty (5500 km) vedou napříč Střední Asií přes politicky nestabilní oblasti. Názorně to dokládá osud mladého ptáka označeného r. 1992 vysílačkou – jeho cesta byla satelitem sledována do pohraničních oblastí Turkmenistánu a Afghánistánu, kde beze stopy zmizel. Nyní se připravuje zajímavý experiment vypouštění jeřábů bílých odchovaných v zajetí na Sibiři. Nejtvrdší „oříšek“ – jak mladé nezkušené ptáky naučit cestu na jih do zimovišť – chtějí autoři projektu rozlousknout poněkud netradičním způsobem: úlohu náhradních rodičů převezmou rogala a ultralehká letadla, na jejichž společnost jsou jeřábi trénováni už od mládí. Ať budou výsledky projektu jakékoli, je nesporné, že technický pokrok, který na jedné straně řadu druhů přivedl na červené seznamy, může na straně druhé mnohé z nich zachránit před úplnou záhubou. o


459

460


Na protiľahlej strane: Fúzatka Paradoxornis heudei je jedným z najvzácnejších vtákov Ázie. Jej najväčšia populácia s asi 50 pármi bola objavená na Chanke len pred desiatimi rokmi. Snímky na tejto dvojstrane © AMBA projekt – Jurij Šibniev a Peter Vršanský

Hore: Mláďa leoparda amurského (Panthera pardus orientalis) s korisťou. Vo voľnej prírode prežíva posledných 40–50 jedincov tohoto poddruhu leoparda, jediného prispôsobeného pre pobyt na snehu. Zapovednik Kedrovaja paď. Dole: Mláďatá žeriava čierneho (Grus monacha) na hniezde.


461

Hore: Žeriavy čierno-biele (Grus japonensis) pri zásnubných tancoch na zimoviskách v Japonsku. Hniezdia na Chanke. Snímka © AMBA projekt – Jurij Šibniev a Peter Vršanský Dole: 0heň – smrť zvierat. Snímka © AMBA projekt – Jurij Šibniev a Peter Vršanský

462


Oheň a voda lotosovej Chanky PETER VRŠANSKÝ JURIJ ŠIBNIEV

Amur – otec riek – pod tiažou vlastných nánosov zmenil tok a odklonil sa z juhu ku chladnému Ochotskému moru a ostrovu Sachalin. Veľkoryso však za sebou zanechal najväčšie jazero Ďalekého východu – Chanku. V priemere je len štyri metre hlboké, ale vďaka svojim trávnatým brehom predstavuje najdôležitejšie oddychové miesto pre tie najvzácnejšie vtáky Ázie. Žeriavy čierno-biele1, bielokrké2 aj čierne3, bociany Ciconia boyciana4 a vzácne fúzatky Paradoxornis heudei5, ale aj monarchy rajské (Terpsiphone paradisi) 6 sú však úplne odkázané na človeka, aby ich ochránil pred uhynutím. Státisíce vodných vtákov sa každoročne zhromažďujú na jazere. Fotografie © AMBA projekt – Jurij Šibniev a Peter Vršanský

Chanka (44° 53' N, 132° 26' E) so svojimi 310 000 hektármi je skutočne najväčším jazerom Ďalekého východu. Tunajšia situácia sa však nápadne začína podobať na ostatné ekologické katastrofy. Aj keď časť Chanky je už od r. 1976 tzv. ramsarskou lokalitou (t. j. územím, na ktoré sa vzťahuje Ramsarský dohovor o mokradiach medzinárodného významu, najmä biotopov vodného vtáctva, 1971), jediná rezervácia – Chankajskij zapovednik – bola vyhlásená až r. 1990. Hladina Chanky neuveriteľne kolíše, rozdiel medzi najvyšším a najnižším stavom hladiny predstavuje až tretinu objemu jazera. Plytčina kolíše až v rozmedzí 2 m a 25ročné maximá často zahladia stopy po neúrode. Medzi najnešťastnejšie patril rok 1999. Rekordné suchá sa stretli s najnižšou hladinou jazera a tragédii sa nedalo zabrániť. Vznikli požiare, aké jazero nepamätalo za posledných 100 rokov.

1) Jeřáb mandžuský, 2) jeřáb červenolící, 3) jeřáb kápový, 4) čáp východní, 5) sýkořice Heudeova (Paradoxornis heudei), čeleď sýkořicovitých zahrnuje celkem 19 druhů tří rodů, 6) lejskovec rajský.

Peter Vršanský (*1975) vyštudoval biológiu v Bratislave. Zaoberá sa evolúciou a ochranou živočíchov a ekosystémov. V súčastnosti pôsobí na Geologickom ústave SAV v Bratislave a Paleontologickom ústave RAN v Moskve. Za svoju prácu získal mnoho medzinárodných ocenení (Moskva, Oxford, New York, Bratislava, Prosiměřice, Berlín). Jurij Šibniev (*1950) vyštudoval biológiu v Ussurijsku. Zaoberá sa ornitológiou, ochranou životného prostredia a vedeckou fotografiou. V súčastnosti pôsobí v Rezervácii Kedrovaja paď (Biologicko-pôdny inštitút RAN). Publikoval v najprestížnejších svetových časopisoch a získal najprestížnejšie svetové ocenenia (National Geographic, BBC etc.).


463

Komu zvonia do hrobu. Na ďalší deň – po požiari – ostal z hniezda iba zvyšok popola. Fotografie © AMBA projekt – Jurij Šibniev a Peter Vršanský

Podobné tragédie v menšom sa však opakujú takmer každoročne. Suché trsy tráv tvorené najmä smlzom Calamagrostis7 a ostricou Carex8 (ostatné porasty najmä trsť Phragmites communis9, zizánia širokolistá Zizania10 latifolia, škripina Scirpus11 a pálka Typha12) sa rozhoreli aj s pomocou ľudí, ktorí vraj vypaľujú trávy na Chanke od nepamäti. Typický je prípad roľníka, ktorého sa pýtali, prečo vypaľuje trávu: „Robili tak moji starí rodičia – je to tradícia.“ „Ale prečo vypaľovali trávu?“ „Aby mali voľnú pôdu.“ „A načo im bola voľná pôda?“ „Aby mohli siať pšenicu.“ „Aj vy sejete pšenicu?“ „Nie.“ Tento dialóg by znel smiešne zrejme všade na svete, ale nie tu, kde ani len na poludnie cez kúdoly dymu nevidno slnko. S profesorom Glušenkom sa po zadymených planinách Chanky potulujeme už druhý týždeň, obaja

7) Třtina, 8) ostřice, 9) rákos obecný, 10) ovsucha, 11) skřípina, 12), orobinec, 13) krátkokřídlí, jejich jednu čeleď představují jeřábi, 14) jeřáb bílý, 15) ibis čínský, 16) tygr ussurijský (Vesmír 82, 398, 2003/7), 17) levhart mandžuský.

464


so zápalom pľúc. Všadeprítomný prach nám úplne pokryl ústa aj pľúca a dýchanie je nadľudsky ťažké. Profesor mlčí. Neskôr sme zistili, že s ním máme úplne zhodné myšlienky, možno preto, že sa narodil len pár kilometrov od niekdajších československých hraníc. V močariskách nachádzame medzi vypálenou trávou vyschnuté jazierka, na ich dnách sa povaľujú kostry mŕtvych rýb. Všetko šťúk. Je to zvláštny, ale ľahko vysvetliteľný jav. Ryby, predovšetkým karasy, sa do jazierok dostali rôznym spôsobom, niektoré ako ikry prilepené na nohách vodných vtákov. Ako jazierka postupne vysychali, požierali ich šťuky. Väčšia šťuka napokon zožrala menšie, a keď ostala sama v jazierku, umrela od hladu. Na týchto miestach, kde zvyčajne rastie posvätný lotos, sa všade povaľujú zvyšky vybielených kostí alebo čierne uhlíky zhorených zvierat. Je to naozaj deprimujúci pohľad a jediné, čo nás v tejto krajine drží, je nádej na život tých pár vtákov, plazov a cicavcov, čo katastrofu prežili. Áno, podarilo sa nám, pracovníkom rezervácie aj armáde a hasičom, odkloniť požiar mimo najcennejších oblastí Chanky. Tie sa však scvrkli na pár hektárov živej zeme, kde sú teraz sústredené všetky zvieratá. Ich hustota sa stáva kritickou a aj najvzácnejšie z ázijských vtákov – fúzatky5 – stretávame doslova na každom kroku. Jurij Glušenko – profesor Ussurijskej univerzity – spolu s Jurijom Šibnievom prvý objavil tohto naozaj bizarne vyzerajúceho vtáka. Pozná ho ako nikto iný a vie neuveriteľne imitovať hlas samčeka – votrelca. Po pár hvizdoch prilieta naraz niekoľko párov a opatrne si obzerajú jeden druhého. Zisťujú, že im nič nehrozí, a tak ich môžeme pokojne pozorovať. Sú jediné zo spevavcov, čo menia perie. Vlastne sa na spevavce vôbec nepodobajú. Spôsobil to život v trstinách, kde sa živia prevažne larvami hmyzu uväznenými v tvrdých steblách. Na to potrebujú mocný zobák, vďaka ktorému vzhľadom pripomínajú papagája. Najexotickejšie však pôsobí iný pozoruhodný ázijský vták, ktorý potvrdzuje vhodnosť prostredia, monarch rajský. Ten totiž prilieta hniezdiť na Chanku

Článok sprevádzajú unikátne zábery z prírody až z Bornea. Samce nadobudnú v 4.–5. roku života žiarivo modrý vzhľad. Najmä obrúčka okolo očí doslova žiari, keď sa vták vznáša povetrím a jeho dlhočizné chvostové pierka vlajú nad krajinou. Rovnako žeriavy čierno-biele – symbol krajiny vychádzajúceho slnka – prichádzajú hniezdiť práve sem. Po zásnubných tancoch tu páry nachádzajú vhodné miesto na vyvedenie potomstva. Večer počuť z hniezd výrazné hlboké zvuky, ktoré sa rozliehajú močiarmi na všetky strany kilometre ďaleko. Nájsť hniezdo žeriava ale nie je jednoduché. Na hniezde sa striedajú samčeky so samičkami. Po vyliahnutí matere kŕmia mladé a sprevádzajú ich životom takmer po celý zvyšok roka. Dospievajúce žeriavy sa v hlúčkoch, ako deti zo škôlky, preháňajú pláňami a predierajú trstinami Chanky. Prekvapiť ich je mimoriadne ťažké, majú totiž vynikajúci zrak a už vo vzdialenosti 400 metrov miznú vzduchom do nedohľadna. Napokon sa nám ich predsa podarilo prekvapiť. Ide o jeden z najelegantnejších zja-

vov prírody. Žeriavy (Gruiformes 13) patria k radu vtákov s estetickým vzhľadom, ktorý má 11 čeľadí. Na Chanke sa zastavuje pri svojom tisícekilometrovom prelete aj žeriav biely14 (Grus leucogeranus) a žeriav čierny3 (Grus monacha). Najkrajší zo všetkých je mimoriadne vzácny žeriav bielokrký2 (Grus vipio). Ich svadobné tance sú oslavou Chanky aj celej prírody. Samčeky a samičky, na nerozoznanie druh od druha, sú otočené k sebe, ich dlhočizné krky sa v elegantnom oblúku skláňajú a ohýbajú. Samčeky sa vznášajú okolo samičiek, obchádzajú ich neodlepiac sa od zeme. Tancujú. Samčeky i samičky začínajú poletovať v čoraz rýchlejšom rytme. Navzájom sa zaliečajú – vystavujú na obdiv žiarivo červené čiapočky alebo demonštrujú monumentálnosť a sfarbenie krídel, inokedy chytajú a do vzduchu vyhadzujú rôzne predmety symbolizujúc tým spoločné, teraz však rituálne kŕmenie. Tanec zavŕši krátky let pripomínajúci plachtenie javorového semiačka – samček sa pri tomto voľnom páde obtiera o samičku rozprestrenými krídlami. Všetko prebehlo mlčky – párik je totiž už dávno predurčený. Na horizonte však tancuje celý kŕdeľ, prekrikujúc sa navzájom. Profesor Glušenko zaznamenal na Chanke 250 druhov vtákov, z toho 150 hniezdičov. Najpočetnejšie kŕdle môžu obsahovať až 350 000 hniezdiacich párov kačíc, 150 000 párov husí a až 10 000 páriacich sa labutí. Niekoľko desiatok druhov je trvalo ohrozených vyhynutím, niektoré už vymizli. Japonka červenozobá15 (Nipponia nippon), kedysi bežná, sa tu už posledných desať rokov nevyskytla. Chanka je hniezdiskom vtákov z orientu, trópov, Austrálie, ale aj zo severu, treba ju chrániť nielen pre jej vlastnú hodnotu, ale aj pre Borneo, Japonsko a všetkých, čo budú obdivovať jej bohatstvá a krásu.

Tragédiou je, že všetky najdôležitejšie biotopy a vtáčie bazáre sa nachádzajú mimo chránených území, čím postupne degradujú následkom požiarov a v nemalej miere aj „zásluhou“ poľovníkov. Najväčším problémom je úplná degradácia čínskej strany jazera, spôsobená aplikáciou pesticídov na ryžových poliach. Z ruskej strany je problém presne opačný. Na tamojšie ryžové polia si zvykli prichádzať za potravou kŕdle žeriavov. Po rozpade sovietskej ekonomiky sa pestovanie ryže stalo neefektívne, a tak aj vtáky stratili krmoviská. Ale predsa len svitá nová nádej. Je ňou čínsko-ruský projekt „Jazero Chanka“, zahrňujúci Chankajskij zapovednik z východu a čínsku rezerváciu Sinkai-Chu zo západu. Kedysi sa tu bežne vyskytoval aj tiger ussurijský16 (Panthera tigris altaica) a leopard amurský17 (Panthera pardus orientalis). Pri požiaroch im však mizne potrava, a tak sa na Chanke vyskytujú čoraz vzácnejšie. Leopard sa sťahuje do svojho posledného útočiska v Tchai-bai-shan v Čiernych horách na juhu Ruska a v Kórei a tiger – najväčšia mačka – na sever do tajgy. Celosvetový záujem azda pomôže vyriešiť problémy jazera a ochrániť toto vzácne územie pred požiarmi. Veď Chanka, to je klenot vtáctva Ázie. Tento zájdený klenot čaká na ozajstného milovníka, ktorý ho očistí a vystaví na pravé miesto, kde bude hrať všetkými odtieňmi dúhy. Kto vie, či to nebude v samote močarísk, kde nad hladinou jazera s lotosovými kvetmi spievajúc modlitbu Buddhovu preletujú žeriavy rozvíjajúci ďalšie dejstvo svadobného tanca Chanky. o Profesor Jurij Glušenko – objaviteľ mnohých vzácností a legenda Chanky – so svojím študentom pozorujú masový útek vtáctva pred požiarom. Fotografie © AMBA projekt – Jurij Šibniev a Peter Vršanský


465

přírodovědecký časopis

ročník 82 (133) • první číslo vyšlo roku 1871 cena 79 Kč (pro předplatitele 56 Kč)

2003

JEŘÁBI POKUSY NA ČLOVĚKU ZAJATCOVO DILEMA INFEKČNÍ NEMOCI NEKONČÍ

CHANKA

9 770042 454062

08

Nahoře: Pohled z ostrova Katina na severní část Nár. parku Kornati. Dole: Slané jezero Mir vyplňuje krasovou prohlubeň (polje) v přírodním parku Telašćica na jižním okraji ostrova Dugi otok. Snímky © J. Vítek, k článku Kornati a Telašćica na s. 454

422

VESMÍR 82, srpen 2003

http://www.vesmir.cz

Na obálce: Unikátní snímek samičky lejskovce rajského (Terpsiphone paradisi), slovensky monarcha rajského, na hnízdě. K článku Oheň a voda lotosovej Chanky na s. 463. Snímek © AMBA projekt – Jurij Šibniev

aneb Elegance na ústupu

Recommend Documents