Pouť – zastavení třetí … aneb na cestě do Santiaga de Compostela ... Znáte to. Myšlenka, někoho druhého, která dosedla k vašim uším. Hlava porozuměla, ale srdce zůstává tiché. Žádné vzrušení, žádná emoce či pocit. A pak náhle, po čase. Hodině, dnu, týdnu, měsíci, roku ba dokonce na sklonku života se moudrá slova toho druhého vynoří v paměti a v těle se náhle rozhostí prapříjemný pocit. Pocit souznění, pocit skutečného porozumění, které nemá s logickou stránkou chápání věci mnoho společného. Mě se něco podobného při mém putování přihodilo dvakrát. Jednou s myšlenkou, kterou jsem vyslechl od člověka moudrého, kterého si vážím. Vyřčena zhruba před rokem. Já chápal co mi bylo sděleno, ale pocit, ten pro mě „správný“ pocit se dostavil až na cestě. V druhém případě vše proběhlo rychleji. Necelý týden od vyřčení a vyposlechnutí se dostavil pocit souznění. Jak to celé funguje? Těžko říct, čas. Ten nesmiřitelný strůjce všeho bytí, to co se nám snaží diktovat tempo naší existence. Čas, vše má prostě svůj čas... Část textu níže vznikl v listopadu 2010 v horské chatě masivu Mont Blanc při mém čekání na slunce, ovšem celé Rakouské zastavení se mi nepodařilo dopsat, tak snad nyní … :-) Dozrál čas, napsat pár řádků o Rakousku. Země, v které jsem pěším putováním strávil bezmála 45 dnů v sepjetí s místní přírodou, lidmi, městy. Bez jistoty přístřešku či ubytování, po většinu času venku, v horách či údolích. V městech, s lidmi či osamotě. Za slunného i na první pohled nevlídného a deštivého počasí uťapkáno přes 740 km. Dvě velká města v cestě – Salzburg a Innsbruck. A nespočet městeček, vesniček, samot či venkovských statků. Země mnoha tváří, země mnoha krás. Země jako každá jiná, se svými krásami i ošklivostmi. Já však neviděl ani jedno. Kráčel jsem rozvážně, pomalu, po cestách, cestičkách, vyšlapaných i zapomenutých. Spával na samotách i v srdcích velkoměst či vesničkách. Hranice jsem překročil třetího srpna za slunečného počasí, něco kolem šestnácté hodiny odpolední. S pocitem prazvláštním. Se strachem, jaké to bude. Jaké to bude putování s neznalostí místního jazyka. Tedy abych neklamal, v hlavě mi z mého půlročního pradávného vzdělávání utkvělo jak pozdravit, jak říct, že mám hlad a že hledám nějaké místo. (k čemu to už bylo složitější vysvětlováni). všechny mé obavy se později ukázaly jako liché nebo možná sudé. Nevím, každopádně s úsměvem na tváři a snahou porozumět či něco říct šlo vše snadněji. Za hranicemi jsem si udělal odpočinek, na schodech domku. Nikde, nikdo. Přenádherná, šlechtěná a zajisté i drahá zahrada s umělým koupacím jezírkem přímo vybízela ke spočinutí. Ovšem také to zavánělo pořádným průšvihem. Spokojil jsem se vodou na pití, poděkoval schodům za jejich pohostinnost a vydal se vstříc další cestě. Překročení již téměř neznatelné hranice mezi dvěma státy pro mě bylo jako vkročení do jiného světa. Přišlo mi, že vše je jiné – krajina, lidé, stavení. Náhle, jako mávnutím proutku, možná kouzelného. Neříkám lepší nebo horší. Prostě to najednou bylo jiné. Bylo vskutku poznat, že zde panovaly a zajisté ještě panují jiné poměry. Jo ne nadarmo se říká, jiný kraj, jiný mrav. Nejmarkantnější pro mě byl výskyt velkých rodinných, povětšinou na samotách stojících statků. Lidé jsou zde zvyklí v žití o samotách, řekněme v přírodních izolacích, starajíce se o své živobytí. Většinou stádo krav je tím hlavním zdrojem živobytí. A k tomu polnosti, které jsou nezbytné k zajištění potravy pro tato vznešená zvířata, která si žijí svým poklidným denním rytmem. A ze způsobu vychutnávání denní potravy, tedy trávy bychom si nejednou mohli vzít příklad pro požitkářství. Historie těchto statků je různorodá. Jednu, dvě nebo také mnoho generací. Čím více generací, tím je statek většinou honosnější, větší, zdobenější. Stavení, charakteristická svojí architekturou, s převažujícími dřevěnými prvky a v létě balkóny zdobené nekonečnou záplavou květin všemožných barev. Dech beroucí nádhera, za kterou stojí mnoho péče a zajisté i mnoho litrů vody k zavlažování. Z hraničního přechodu Přední Výtoň – Walden jsem zamířil do Rohrbachu, kde jsem se pro mě nečekaně setkal s oficiální svatjakubskou cestou – úsek značený z Českého Krumlova, přes
Rakousko, pokračující dále do Německa v oblasti Passau. Také to bylo první setkání s kostelem svatého Jakuba mimo území České republiky a jelikož jsem zde měl domluvené setkání s přítelem Milanem, říkal jsem si, že by po dnech a dnech venkovního pobývání bylo milé okusit komfortu přístřeší. Zamířil jsem tedy do dveří farního úřadu. Po pár minutách se objevil farář. Anglicky v kombinaci s náznaky němčiny jsem mu vypověděl o mém počínání a požádal ho o nějaký nápad ohledně přenocování. Po jeho chvilkovém rozjímání na mě kynul a já ho následoval do úzkých chodbiček farnosti. Odměnou mi byla místnost, teplá, s postelí, koupelnou – komfort, který pro poutníka znamená dar seslaný z nebes. Následujícího dne, neděle následovala první cizojazyčná bohoslužba a kolem poledního jsem se vydal dál směrem neznámým. Pak už následovalo jedno zajímavé setkání za druhým, pokusím se zachytit střípky těch co mi utkvěla v srdci, v paměti. Farmářská rodina, kde jsem večer zaklepal na okno, neb nebe ohlašovalo pořádnou průtrž mračen. Domácí nemluvili anglicky, a já se snažil vysvětlit, že bych rád přespal u nich v garáži vedle traktoru. Nakonec to vyřešila dcera – překladatelka a já dostal k přenocování celé stavení čítajíc asi 10 místností. Starý dům, využívaný pouze pro pořádání disco party show jejich nejstaršího syna a nynějšího správce-majitele celého statku, který při večerním návratu domů dost nechápavě „zíral“, co dělám v jeho domě. Nakonec se vše vysvětlilo a já měl krásné, poklidné spaní. Pár dnů a další milé, nečekání setkání s partou mladých umělců, zejména sochařů. Vesnický dům a na zahradě sochařská díla. To upoutalo moji pozornost, následovala nabídka, že si mohu vše v klidu prohlédnout a pozvání k opékání a strávení společného večera bylo za dveřmi. Pro mladé umělce to byl lehce nostalgický večer, neboť někteří z nich právě ukončili svá studia a tohle byl pro ně poslední společný večer. Vesnický dům byl jejich ateliér a zároveň „kolej“, kde někteří bydleli. Jednalo se o soukromou výuku, kdy z počátku dva spolužáci požádali jednoho mistra aby je učil a postupně se k nim přidalo asi dalších pět žáků. Příjemné setkání, kdy večer u ohně jsem jim doufám i já zpříjemnil hrou na koncovku. Tři se znali od útlého dětství neboť spolu navštěvovali dvanáct let walsfdorskou školu. Horké slunečné počasí bylo jak stvořené k lehkému polenošení u jezer, která se rozkládají asi 50 km severně či severo-východně od Salzburgu. Při té příležitosti mě navštívily neteře se švagrovou a tím trochu rozptýlily odloučení od rodiny, blízkých a známých. Další příjemné setkání na mne čekalo na hřbitově vedle kostela svatého Jakuba v obci Schalchen. Já dělal vše pro to, se tomuto místu vyhnout, ovšem „něco“ bylo jiného názoru a tak po sedmé hodině večer jsem během tří minutového rozhovoru obdržel nabídku k přenocování v zahradním domku. To, že na zahradě bylo umělé koupací jezírko, které přímo vábilo ke smočení už byla pouhá třešinka na dortě, dalo by se říct. Po ranním protažení těla plaváním mě další kroky už nezadržitelně vedly směrem k Salzburgu. Poutní bazilika před samotným velkoměstem má svoji nezaměnitelnou atmosféru. Rozcestník, kdy Řím necelých 1000 km vzdálený, Jeruzalém téměř 4000 km a můj cíl Santiago de Compostela 2400 km. Trochu depresivní, ovšem ne na dlouho. Setkání s mladým párem a hodinovým rozhovorem rozehnal všechny chmury na vzdálenost, která mě dělí od mého cíle putování. Munu, indický mladík, který v Salzburgu dokončuje svá studia a jeho přítelkyně, tanečnice mi nabídly svoji pohostinnost. Rozloučili jsme se a já měl v telefonu uložený jejich kontakt. Značení svatojakubské cesty se mi ve městě počalo ztrácet, tedy šel jsem intuitivně směrem k centru. Je příjemné, když vás osloví cizí lidé s nabídkou pomoci. A tak se dozvídám, že pár absolvoval španělskou část poutě minulý rok, kde se vlastně seznámili a poznali mě podle mušle na mém baťohu. Příští rok se společně chystají na celou cestu z Německa. Doprovodili mě do centra města k františkánskému klášteru s doporučením, že místní mniši jsou pohostinní, tedy ať zkusím požádat o přenocování. Má tři zazvonění zůstala bez odezvy. Dveře kláštera zůstávají zavřeny. Je téměř dvaadvacet hodin a já v centru města bez vědomí kde budu nocovat. Hloučky turistů se procházejí kolem zdi o kterou jsem se v poloze sedícího poutníka opíral. Město žilo kulturou neb se právě konaly Mozartovi svátky hudby. A tak i já v rozjímavé náladě nad budoucím noclehem, vytáhl jsem svoji koncovku a začal na ni hrát. Ani nevím kde se vzal, najednou přede mnou stojí muž v obleku a do dlaně mi pouští pár drobných mincí. Právě jsem si svým muzicírováním vydělal prvních 65 centů. Zvláštní pocit. Jelikož jsem nehrál pro peníze, necítil jsem, že má odměna je mi souzena a tudíž jsem následující den tento drobný peníz odevzdal do rukou potřebnějším. Noc jsem nakonec strávil v uzavřeném
dvoře univerzitních budov. Velmi levné ubytování v centru města. Následujíc den jsem věnoval prohlídce města. Nejvíce mě zaujala pekárna patřící ke klášteru sv. Petra, pokud mě tedy má paměť neklame. Náhon, dřevěné vodní kolo, zdroj elektrické energie pro všechna zařízení v pekárně. Prastaré receptury a postupy pečení. Chleba byl vskutku výtečný. Pak už jen samý Mozart a Mozart a Mozart … muzea, skály, hradby. Večerní přechod za město k indicko-rakouským přátelům, které jsem potkal předešlého dne a na které jsem se obrátil s prosbou o přenocování neboť další noc v centru města jsem nechtěl absolvovat. Další setkání s vlídností, pohostinností. Můj dům je i Tvým domem. Staré, leč pro mnohé již zapomenuté pořekadlo. Podobné okamžiky sdílení a lidské otevřenosti se mi vedle nádherných přírodních krás nejvíce zapisují do srdce a zůstávají jako překrásné zážitky lidské vlídnosti. Proč v cestě nepokračovat údolím, kde není mnoho kopců, teče tudy řeka a šlape se tu velmi pohodlně? No protože je tu také nejvíce měst a povětšinou tudy v blízkosti vede několika proudová dálnice po které se prohání mnoho a mnoho plechových miláčků. Nejsem žádným zarytým odpůrcem automobilismu, ale tento dopravní prostředek vskutku není poutníkovým přítelem. Směr Innsbruck jsem tedy vzal tak všelijak přes hory a doly, kopečky a pořádné kopce. S mapou v ruce a dychtivý po návštěvách míst, která jsou trochu odloučená a z ruky běžných svatojakubských poutníků. O to příjemnější pocit, když sděluji pocestným účel a směr svého šlapání. Jejich překvapení, zájem a někdy i netečnost byla různorodá. Ovšem povětšinou jsem se setkal s významným a uznávajícím pokyvováním. Což samozřejmě pro člověčí ego není až tak nepříjemné. A já s úsměvem na tváři odpovídám – prostě šlapu krok za krokem. Poutní kostel Maria Kirchental, místo zasazené v údolí, kde za kostelem není cesty. Jen tiché masivy hor se tu vznešeně tyčí k nebesům. Ne nadarmo je toto skvělé místo pro týdenní meditační semináře. V mém případě jsem na místo dorazil právě když se rozjímalo v tichosti, proto mě nikdo při příchodu nepozdravil. Zde má němčina oslavila první úspěch, kdy jsem úspěšně vysvětlil své počínání asi tak sedmdesátileté paní, která nerozuměla slovu anglicky. Následoval telefonát správci – faráři a už mě paní vedla do druhého patra, kde jsem si na matraci nechal zdát sen o koblihách. Následujícího dne, v odpoledních hodinách za nepříliš slunečného počasí směr hory. První plánovaný přechod průsmyku ve výšce cca 1500 m.n.m. Obavy, strach, vnitřní napětí smíchané s nejistotou se prolínalo s neukojitelnou vnitřní touhou po překonávání vlastních limitů, vlastních omezeností, že tohle a tamto nedokážu nebo nemohu. Toho odpoledne jsem se dostal k chatě ve výšce kolem 1100 m.n.m., noc strávil na zemi a před nočním deštíkem chráněn pod stříškou, která mě tak, tak ochránila. Ten nepřestával ani druhé dne, přesto jsem se odpoledne vydal zdolat stanovený cíl. Dvě chalupy, obě uzavřené, žádná terasa k odpočinku. Déšť, vítr, chlad, něco kolem deseti stupňů. Mlha, ne zcela ideální počasí pro podobný výlet a tak jsem s hřejivým pocitem toho, že mi tato výšková meta byla dopřána začal sestupovat. Promočený a se soukromým rybníkem v botách jsem v pozdních odpoledních hodinách doťapkal do vesničky St. Jakob im Haus s kostelem zasvěceným mému průvodci na cestě, apoštolu svatému Jakubovi. Nikde nic, žádná fara, kde bych mohl požádat o přenocování a usušení. Ovšem hudbo-milovní Rakušané mají ve zvyku si ve vesničkách stavět hudební amfiteátry a takový jeden mi posloužil jako přístřešek a zázemí pro mé noční spočinutí.Celý druhý den jsem věnoval usychání. Elektřina a voda v dosahu a na záchod jsem si zaskočil do místní restaurace. Kostel se hřbitovem po ruce, co více si přát. .:-) Podvečerní setkání s holandskou rodinou, která přijela na návštěvu k jednomu z místních už bylo jenom takové příjemné zakončení dne. Pak mi ve vzpomínkách zůstává mnoho krátkých setkání, pouhé pozdravení, pokynutí, pohled do očí či nějaké zabručení pod vousy. Mnoho lidí jsem v rakouském kraji potkal. Všichni měli jedno společné. Cestu. Tu životní, kterou ukrajujeme, kousek po kousku. Tak jak nejlépe dovedeme. A není rozdílu, není žádného rozdílu. Není lepšího nebo horšího poutníka. Každý máme právo jít po své cestě. Svobodni spočívat v jednotě bytí. Ale to se dostávám do jiných myšlenkových rovin. Mnoho krás, pár studených večerů a chladných rán uteklo a přede mnou se rozprostřel Innsbruck. Už na cestě mnohokrát inzerovaný poutnický „hotel“ jsem díky znalosti místních našel velmi snadno. Letos poprvé, kdy farář z nedalekého Inzingu domluvil s jezuity, aby poskytly prostory, které normálně přes školní rok slouží škole, pro účely poutnické ubytovny. Pak zbývalo zajistit
dobrovolníky, kteří poskytnou potřebné informace, což se přes známé a inzeráty v novinách podařilo a hurá, poutník mohl v tomto velkoměstě přečkat za velice komfortních podmínek. Na co se nedá z Innsbrucku zapomenout? Nejsou to žádné velkolepé historické stavby nebo jiné architektonické památky, ale první setkání s poutníky. Skupinka třech „mlaďochů“, kteří vyrazili z Gratzu, švihli to přes kousek Itálie a po třech týdnech šlapání se ocitli ve stejnou chvíli na stejném místě jako já. směr cesty stejný – Santiago de Compostella. Dva kluci a holčina. Pro mě milé překvapení, neb jsem v této části pouti nečekal žádné podobné setkání. Ovšem o to víc milé. Diskuze jaké teplé spodní prádlo pro přečkání chladnějších večerů je pro mě nezapomenutelná. Maličkosti, které ve své podstatě neznamenají nic a nebo také vše. Jedna z dobrovolnic, Petra, místní – tyrolanka, ušlapala cestu před dvěma roky. Sama, něco kolem 2600 km. Přesto, že jsem už měl též pár kilometrů v nohách ve mne při pohledu na ni, zavládl pocit údivu či obdivu. Nevím, nevím jak to popsat, ale všechny lidičky – poutníky, co jsem potkal, mají v očích nebo v celém těle „něco“. Něco prazvláštně příjemného, snad nějaký druh vibrace, klid, pokoj, který z nich přímo vyzařuje. Každé takové setkání, ač třeba beze slov je vzácným okamžikem spočinutí. A poslední setkání, polský cyklista, důchodce, 70 let, který po stopách svatého Jakuba procestoval dá se říct celou Evropu. Kolo obtěžkané veškerým vybavením pro spaní v přírodě, s nadšením a neutuchajícím optimismem. Uvěřitelné, živé, nádherné. Nejprve já na něj anglicky, on na mě německy, no a nakonec jsme se potkali v našich rodných řečech. :-) Po jednodenním odpočinku, návštěvě centra města a chrámu svatého Jakuba jsem vyrazil dál po značené cestě, směr Inzing. Něco přes dvacet kilometrů uteklo a opakované setkání s třemi rakouskými poutníky na faře v Inzingu. Milé, přívětivé prostředí. A hle, další poutnice, tentokrát Francouzka z Toulouse, která přiletěla do Innsbrucku odhodlaná měsíc šlapat směrem k domovu. Bez znalosti němčiny, s omezenou znalostí angličtiny, odvážná, velmi odvážná. Neb naši rakouští sousedi zrovna francouzky mluvící obyvatele v lásce nemají. Stále jim nemohou zapomenout něco z historie. Napoleon, který zamordoval jejich národního hrdinu Andrease Hoefera (omluvu, pokud jsem zkomolil jméno). Tuší, že třikrát odrazil útok, ale pak byl zajat a popraven. Snad dvě stě let tomu je a stále to mají v paměti. Tak snad za dvě stě let to bude již vstřebáno. :-) Ranní probuzení a v mém nitru se ozvalo volání hor. Značená cesta pokračovala dále údolím a pomalu se přibližovala nejvyššímu bodu rakouské části do průsmyku Arlberg, něco ve výšce kolem 1700 m.n.m. Ovšem já zamířil trochu jižně, směr Krimpenbach, ve výšce kolem 2000 m.n.m. Odměnou za šesti hodinový výstup mi byl nádherný pohled na nížinu v níž se rozprostírá Innsbruck se všemi okolními „kopečky“. A pak už jen věta: „Do you speak English?“ Večerní grilovačka s šesti chlapíky z nedaleké vesničky, kteří přijeli navštívit kamaráda do hor, který zde byl dočasně pastevcem. Večerní pohoda v teploučkém pasteveckém domku a noc strávená za pecí. Následného dne, putování šest hodin v deštivém a velmi chladném počasí ve výšce mezi 2000 až 2200 m.n.m. K večeru jsem dorazil do lyžařského střediska Kuthai a rozhodl se požádat o teplé přístřeší v turistické ubytovně Dortmunda Hutte. Pohostinnost správců byla pro mne v dané chvíli jako další zázrak na cestě. Pozvánku na teplou polévku bych velmi rád přijal, ovšem po převlečení do suchého oblečení, jsem únavou padl na postel a od 19 hodin spal jako zabitý až do rána. Počasí se nehodlalo příliš umírnit a k rannímu probuzení jsem přidal údiv, když jsem na okolních vrcholcích spatřil pro mě první toho léta sníh. Brrrr, oklepal jsem se, zalezl do spacáku. Při balení jsem zjistil, že mi chybí některé části mého vybavení. Kolíky a prut pro stavbu provizorního přístřešku z ponča a také koncovka, která mi zpříjemňovala mé zastávky na místech rozličných. Zapojil to málo co mi zůstalo z toho čemu se říká paměť a jako jediné místo kde jsem mohl tyto věci zapomenout se mi vybavilo místo mé poslední zastávky, Krimpenbach Alm. Avšak po několika telefonátech jsem byl ujištěn, že mé věci tam nejsou. Tohle mi zkazilo náladu, hodně, vůbec jsem neměl chuť pokračovat dál. Od správců ubytovny, jsem dostal nabídku, že mohu přenocovat do dalšího dne. Neváhám a přijímám. Podvečerní procházka vesničkou duchů, neboť pokud se nelyžuje, tak zde téměř nikdo nežije. Večeře, film, udivené pohledy spolu nocležníků – tuším skupinka pěti či šesti maníků ve středním věku, kteří pár hodin šlapou od chalupy k chalupě. Večer popijou, vyspí se a jdou dál. Takhle stráví pár dnů v „chlapském“ kruhu a pak se každý hezky vrátí do normálních životních kolejí. Ráno, za zamračeného počasí pokračování, celodenní putování zpestřené setkáním s chlapíkem z
Německa, který si odskočil od rodiny na pár dnů projít část dálkové trasy E5, tedy její horskou variantu přes Alpy, následované pózování pro jeho fotoaparát, aby mohl svým synům ukázat nějakou „kuriozitu“ z jeho cesty. Kroky mě zavedly k další chatě, tentokrát Googles Alm, místo, kde není možné za normálních podmínek přespat. Je zde restaurace a přes sezónu tu žijí čtyři kluci, kteří se starají o cca 60 krav. Ráno před čtvrtou hodinou začínají s dojením, kolem šesté posnídají. Dva kluci vyženou krávy na horské pastviny (vše je ve výšce kolem 2000 m.n.m.) a celý den je hlídají a dva se starají o úklid kravína a výrobu výborného kozího sýra. Tradice pastevectví a výroby sýra je tu velmi stará. Zvláštností pro mě bylo, že stádo není jednoho majitele, ale mix různých sedláků. Jednou týdně se provádí záznam dojivosti krav a na základě toho se provádí přerozdělování výnosu z prodeje sýrů po odečtení všech nákladů na jejich výrobu. Má původní žádost o přespání venku pod přístřeškem je následována nabídkou spát v kravíně. Teplo, sláma, to se neodmítá. Společnost mi dělá Sára, psina jednoho z kluků. Budíček ve čtyři ráno, neb začalo dojení, nebylo nic úchvatného, ale za ten komfort to stálo a já se zahrabal hlouběji do spacáku a chrupal jak si mé tělo vyžádalo. Krávy už byly dávno na pastvě, zatímco já se teprve podruhé probudil, dostal nabídku snídaně a nakonec si v baťohu odnášel dobrého čtvrt kila „nepovedené“ várky místního sýra. Byl vynikající Závěrečná část mého horského putování Rakouskem byla opět okořeněna jedním setkáním za druhým. Noc strávená v rozestavěné chalupě, a ráno vlídnost místních stavařů, nabídka kafe a popovídání s jedním z místních, který též absolvoval část cesty do Santiaga. Pokračování ve výstupu do dalšího z lyžařských středisek, ovšem nevlídnost počasí, déšť a chlad mě kolem 16 hodiny natolik odradily, že po prosbě o chleba v jedné z chalup ulehám do spacáku na verandě jedné z restaurací v naději, že další den bude počasí vlídnější. A bylo, nepršelo, horská chalupa Ragensburger Hutte a setkání s Češkou Petrou, která tu už nějaký ten pátek žije. Překvapuje mě zprávou, že nejsem jediným poutníkem v této oblasti, minulý rok tudy prý šel človíček na cestě ze nebo do Santiaga s oslem. Kupuji si výborný místní chléb a kráčím dál. Stuttgarter Hutte, další z horských chat, kde vlídnost a lidskost stále nachází porozumění. Klučina hovoří skvěle anglicky, tedy na moji žádost o přespání „někde“ odpovídá kladně a říká, že mohu postavit stan kde chci. Ani, má druhá žádost o nějaký přístřešek, neb žádný stan nemám ho nezaskočí a následně mi nabízí dalo by se říci kůlnu nebo lépe servisní místnůstku, kde mohu přečkat relativně pohodlně noc. Až s odstupem času si uvědomuji, že tohle byla dobrá „ochlazovací“ příprava, neb si mé tělo, mysl mohli postupně zvykat na řekněme nevlídné a trochu náročnější podmínky. Sestup do údolí a zahájení posledního přechodu hřebene, oblast Faludriga Alp mi připravila asi nejkurióznější setkání. Mé celodenní šlapání mě k 18 hodině zavedlo k další z horských chat, ovšem můj původní záměr byl přejít ještě jedno sedlo a přečkat noc v místě téměř bez civilizace, jen snad dvě stavení se měla podle mé mapy v dané oblasti nacházet. Chvilková nerozvážnost, požádat o pohodlí a jistotu v horské chatě nebo putovat do neznáma. Tentokrát vyhrává touha dokončit den podle plánu. Po pár minutách začínám litovat rozhodnutí, neb začíná opět pršet a stoupání cca 300 výškových metrů není v těchto podmínkách nic příjemného. Ovšem příroda ví lépe než já. A ten den se rozhodla mi dát krásnou odměnu, dárek. Po výstupu do sedla, nejvyššího bodu toho dne, kolem 20 hodiny, jakoby se nebe roztrhlo, přestalo pršet a mezi mraky začala přenádherná šou zapadajícího slunce zarámované tichým panoramatem okolních horských velikánů. Nádheru, kterou ani tisíc fotografií nedokáže zachytit, ten obraz mi zůstane na věky před očima s hřejivým pocitem na srdci. Druhá odměna na sebe nenechala dlouho čekat. Sestupuji půl hodiny údolím k třem stavením, která tu zdá se stojí po staletí. Mířím k prvnímu na cestě, světélko v okně a připadám si trochu jako Jeníček. Promočený tak, že i kůže už pomalu začíná prosakovat, klepu nejistě na okno. Manželský pár s dcerou právě večeří, omlouvám se za vyrušení. Po chvíli jsem zaveden do nádherné, novotou vonící dřevěné místnůstky. Kamna sálají teplem, rozvěšuji vše mokré kolem a nalézám příjemný pocit v teplém a suchém oblečení. Po čaji dostávám pozvánku ať zaskočím do dolní chalupy něco popít. Po příjemném večeru se dozvídám, že celá tato oblast alp patří Německému baronovi, že chaloupka v které přespávám je nově postavená lovecká chajda, manželský pár který jsem vyrušil při večeři jsou správci celé této oblasti. Chaloupka v které popíjíme je pastevna, Otto – pastevec tu tráví několik letních měsíců a stará se o stádo krav, které tu
jsou řekněme na letní dovolené. O víkendech ho sem chodí navštěvovat jeho manželka s dcerou, neb on v těchto měsících vůbec nesestupuje do údolí. A poslední stavení je dům pana barona. Můj údiv nezná mezí, jenom tak nechápavě koukám, koulím očima a říkám aha, aha. Zrovna ten týden, tu byl i baron se svojí rodinou, trochu si zalovit. Dále se dozvídám pár drobností o tom, že baron je člověk moudrý, milovník divoké přírody, a díky tomu se snaží udržet tuto část alp nedotčenou lidskou rukou. Nevede sem žádná silnici, ani horská cesta, dostat se sem dát jen pěšky nebo takovou mini-čtyřkolkou. Mé ranní probuzení do blankytného rána, typická snídaně horských pastevců – Pšeničná mouka upražená s cukrem namáčená v kávě. Nechápavě se rozhlížím, nic než příroda, žádné známky civilizace krom těch tří chaloupek tiše stojících. Chápu, že tito lidé jsou šťastní a nepotřebuji dalších otázek. Vydávám se dál po jediné z přístupových cestiček dál na své cestě, se srdcem naplněným až po okraj poklidnou atmosférou tohoto místa.pPoslední horská chata na cestě, banánový zákusek a diskuze s místním správcem nad průvodcem po dálkových trasách Evropy v němčině. Sice trochu kostrbaté, ale dorozuměli jsme se. Na jedné z fotografií mi ukazuje přítele, též správce na jiné chatě, jak se mu letos po sedmi nezdařených pokusech podařilo dosáhnout Mont Evrestu. Brutální sestup, po trávě, po dešti, bláto, jedno kopyto, druhé kopyto, tedy noha, ve vzduchu a už letím na zem. Slyším „křup“ a má pravá treková hůlka, opora pro chůzi se láme jako dřevěná sirka. To mi vskutku kazí náladu. Opět v civilizaci, opět nevlídné počasí, prší a tak ukončuji putování toho dne zalezlý v rozestavěném domě v poměrně brzké hodině. Thüringen, svačím pod přístřeškem jednoho domu, kolem projíždí a odbočuje automobil k místnímu domu. Po chvíli se objevuje paní z auta s taškou v ruce a v ní nějaké ovoce. S díky přijímám a lámanou němčinou vysvětluji co podnikám. Odkud a kam kráčím. Následuje pozvání na kafe a jelikož nebe stále pláče s vděčností přijímám. Její manžel Franz hovoří trochu anglicky a postupně mě seznamuje s jeho veškerými aktivitami. Hlavním zaměstnáním učitel, soukromý výrobce pálenky, messner (nevím jak to přeložit – něco jako kostelník, stará se o kostel a přípravu bohoslužeb) a také umělec. Seznamuji ho s mým problémem zlomené hole a než se naději jsou ohnuté konce odříznuty, do dutiny vložena ocelová výztuha a obě části spojení lepící páskou. Jednoduché, ovšem účelné a takto opravená hůlka mi slouží do dnes. Pravda, že ocelový kus zvýšil hmotnost celé hůlky, ale na to si má levá ruku po pár měsících již zvykla. Když se zmíním, že potřebuji nalézt obchod, kde bych mohl kartuši na vaření, tak po pár vteřinách přede mnou na stole stojí skoro plná, přesně ta kterou potřebuji. Nabídka na přespání, večeře, přeprání mého poutnického oblečení už byli takové drobné hvězdičky blaha ráje v kterém jsem měl pocit, že se nacházím. Pár dnů a jsem ve Feldikrchenu, ve večerních hodinách zvoním na dveře místního faráře, dostávám do rukou balíček map Švýcarska, který zdárně dorazil z Čech a na mou žádost o místo na přespání jsem odkázán na hromadu hotelů ve městě pod bazilikou. Na mou otázku, zda mohu přečkat noc někde v blízkosti baziliky je odpovězeno kladně a tak si vybírám její ochoz. Dobře kryté místo proti dešti s pěkným výhledem na město a záchody nedaleko. Začínám kuchtit večeři a v tu se objevuje místní správce Martin, který celý prostor kontroluje a zamyká. Jeho překvapení, mé překvapení, říká, že tu nemohu zůstat a já říkám, že mi to farář povolil. Po cca deseti minutách přichází farář a říká, že to je velké nedorozumění, že tu nemohu spát, ať přijdu opět k jeho domu. Dovečeřím, vše opět pobalím a trochu otráveně, no nebo lépe utrmáceně se vracím zpět. K mému překvapení mi farář otevřel nevyužívanou buňku vedle farnosti. Spartakiádní lehátko, elektřina, záchody v blízkosti, co více si přát. Po další chvilce přichází opět správce Martin a předává mi balíček nějakých pochutin a 5 EUR se slovy „na cestu“. Ranní návštěva baziliky a opětovné setkání s místním správcem, který mi věnoval svůj čas a pověděl něco o historii a významech některých symbolů, které zdobí místní svatostánek. Nejvíce mi utkvěla v paměti zmínka o alabastrových oknech, kdy alabastr je kámen či nerost a přesto propouští světlo. Nechť i mi lidské bytosti jsem jako tento kámen. Nezadržujme světlo které k nám přichází, ale nechme ho námi prostupovat a vyzařovat do okolí... To bylo Rakousko, nezapomenutelné putování ...
