“Když cestuješ, prožíváš velice prakticky akt znovuzrození. Ocitáš se v úplně nových situacích, den plyne pomaleji a většinou nerozumíš jazyku, jímž se kolem Tebe mluví. Přesně jako dítě, které opustilo mateřské lůno. Začínáš tedy přikládat mnohem větší význam věcem, které tě obklopují, protože na nich závisí tvoje přežití. Začínáš se chovat k lidem vstřícněji, neboť právě oni ti mohou pomoci v obtížných
situacích.
A
sebemenší
přízeň
bohů
přijímáš
s nesmírnou radostí, jako by to bylo něco, nač budeš vzpomínat do konce života…” Paulo Coelho- Poutník, Mágův deník.
Motto: „Navrať se domů se silou v sobě.“
Opět poutní cesta do Santiaga de Compostela 4. - 16. 5. 2015 „Každé ráno se dáváme na cestu, každé ráno jdeme dál. Den za dnem nás volá naše pouť, jdem za hlasem Compostely. Dál, dál, výš a výš! Bůh nám pomáhej!“ Volný překlad části hymny francouzských poutníků. Už osmkrát jsem viděl při svých poutních cestách španělskou přírodu, vinice, nádherné paláce, malebné vesničky; šel po horských stezkách či jel po asfaltových či kamenitých silnicích a cestách, pozoroval poutníky dojaté k slzám při mši v katedrále v Santiagu; skoro pokaždé jsem měnil svou poutní trasu. V plánu jsem měl Camino primitivo, původní „Hvězdnou cestu“, ale rozhodnutí jsem změnil podle trasy řidiče, který vezl zboží do oblasti Madridu. Vystoupil jsem před městem Burgos, kudy vede nejznámější Camino francese z Pyrenejí do Santiaga. 1
Santiago je hned po Jeruzalému a Římě třetí nejdůležitější svatyní křesťanů. Nejvyhledávanější stavbou města je katedrála, kde je ukryt hrob apoštola Sv. Jakuba, kam putují poutníci ze všech koutů světa. Každá takováto pěší cesta stojí úsilí jak fyzické tak duševní, kdy získáme nový pohled na věci. Putování umožňuje porozumět lidskému životu a je takovým druhem „wellness“ pro tělo a ducha, umožňuje více se zabývat sám sebou, otevírá bránu k sobě samému. Už v 17. století J. A. Komenský, když cestoval po světě, doporučoval putování a psal o české touze cestovatelské: „Nestačí jen obdivovat moře, hory, města a stavby, ale především se stýkat s moudrými lidmi a učit se od nich“. V tomto duchu si také já užívám putování posledních devět let. Svět je pro mne kniha, v které si rád čtu. V pondělí 4. 5. jsem odjel zrychleným vlakem z Jičína přes Nymburk do Prahy, kde na mne čekal před Billou řidič kamionu CS
Cargo
Mirek
Hansl.
Společně jsme metrem odjeli do Zličína
a
pěšky
k jeho
zaparkovanému, naloženému autu značky Volvo papírem ze Štětí. Od začátku mladý sympaťák z Chlumce nad Cidlinou, 32 let, který byl dobrým řidičem i společníkem. Cesta začala po dálnici přes Plzeň a hraniční přechod Rozvadov do Německa, kde byla první krátká bezpečností přestávka. Využili jsme ji k ohřátí výborné „Číny“ od Jitky s rýží a moc nám chutnalo. Po dálnici jsme pokračovali přes Manheim a Strassburg, a cestu jsme ukončili v půl osmé večer u Mulhause ve Francii. Zde jsme večeřeli, popíjeli víno a sledovali film s Vlastou Burianem, u kterého jsem usnul po 22. hodině. 2
V úterý 5. 5. po ranní hygieně jsme snídali výborný moučník od manželky a za drobného mrholení se vydali po dálnici přes Besancon kopcovitou krajinou připomínající naši Vysočinu. Po 3 hodinách jsme zastavili z důvodů bezpečnostní přestávky, kterou jsme využili k obědu v blízkém městě Moulins. Pohodlná plynulá jízda s max. rychlostí 85 km za hodinu mne po vypití plzeňského piva spíše uspávala. Členitá krajina kolem dálnice měla sytě zelenou
barvu, a na loukách se pásla stáda čistě bílých krav. Kolem dálnice byly žlutě kvetoucí keře, zřejmě zlatý déšť. Po dalších 3 hodinách u města Limoges opět bezpečnostní přestávka a v údolí rozlitá řeka po vydatných deštích v předchozích dnech. Venku se ochladilo na pouhých 15°C a foukal studený vítr. Po ujetí 683 km jsme cestu ukončili v půl sedmé večer u Angouleme a po večeři jsme se bavili při filmu „Škola základ života“. Ve středu 6. 5. jsme vstali už před 4. hodinou a pokračovali přes ještě spící město Bordeaux, neboť jsme se chtěli vyhnout ranní špičce při průjezdu městem. Posnídali jsme až na novém moderním parkovišti v půl osmé před španělskou hranicí a využili i moderní sociální zařízení včetně sprch. Po tříproudové dálnici jsme se přiblížili Biskajskému zálivu a městu Bayonne, a v Irunu překročili hranici do Španělska. Zde už slunce velmi příjemně hřálo a my pokračovali po neplacené dálnici „autovia“ přes hřeben Pyrenejí ve výšce 650 m n.m. do města Vitoria před Burgos, kde jsem vystoupil. Bylo to dalších 580 km kamionem. Ve 13 hodin jsem začal svou další poutní cestu na kole do Santiaga. 3
Parkoviště u benzinky – Burgos 10 km – Tarjados 22 km – Villasandino 48 km – Castrojeriz 58 km – Boadilla del Camino 77 km – Frómista 85 km. odjezdem
Před
jsem ještě lehce poobědval, převlékl
se
do
cyklistického oblečení, připevnil zavazadla na kolo, rozloučil
se
s řidičem Mirkem a po půl hodině cesty s velmi silným provozem, který mi vyhovuje, už byl u katedrály v Burgosu.
Je to obrovská katedrála, která mi pokaždé bere dech; gotická nádhera se
sochami,
kterou
stavěly
tři
generace německého stavitele Hans – Juana. Zde byl můj slavnostní start poutní cesty v metropoli Kastilie. 4
Pokračoval jsem
branou
Panny
Marie,
perlou
mezi
gotickými branami u řeky Rio
Arizón.
Podél této řeky
jsem po pohodlné cyklostezce opustil město a začal stoupat do Tarjadosu, pradávné předkřesťanské vesnice, kde kdysi býval útulek pro poutníky u kostela San Juan. Odtud jsem zvolil novou cestu do Ormilos de Sasamon, kde je romantická pevnost z 15. století. Poté ve Villasandinu jsem opustil silnici N 120
5
vedoucí do Leonu a odbočil na úzkou asfaltku bez provozu do Castrojerízu, kde byl už z dálky vidět starý hrad ze 14. století, ale já zamířil úzkými uličkami ke
kostelu. Cestu jsem si užíval až k řece Pisuerga a přes starý románský most
6
vstoupil do provincie Palencia. Zcela bez provozu byla cesta do Boadilla del Camino, kde biskup
Antonio
de
Rojas
založil v 16. století jeho první útulek pro poutníky. Jen pár minut už zbývalo na předměstí Frómisty, kde je kanál Castila,
poblíž kterého jsem se v bývalé nádražní budově, dnes albergu pro poutníky, ubytoval. Nové městské albergo, kde jsem bydlel dříve, bylo v 18 hodin už zcela obsazeno. Naproti je překrásný románský kostel San Martín a jsou zde zajímavé skulptury. Večer vystoupila teplota na příjemných 20°C, vítr se utišil, a tak jsem večeřel a
popíjel
červené víno na
vyhřáté
terase alberga a
klábosil
s poutníky. 7
Čt 7. 5. Frómista – Villalcázar de Sirga 15 km – Carrión de los Condes 20 km – Sahagún 63 km – Matalana 94 km – Mansila 111 km - León 131 km. Ráno jsem si přispal do 7 hodin, posnídal, a po osmé hodině se vydal na druhou etapu směr León. Od rána byla modrá obloha, slunce svítilo, ale teplota jen 15°C a vítr zatím mírný. Také tento den jsem zvolil jinou trasu než většina poutníků a já při předcházejících cestách, abych poznal jinou krajinu a jiné památky, i když se od sebe moc neliší. První zastávka byla u kostela s kaplí Santa Maria la Blanca
ze
Villalcázaru.
Další
v Carriónu
de
los
Condes, kde jsem vzpomínal na Mirka, na kterého jsem tu tehdy dlouho čekal. Je to středověké město, ve kterém mělo dvůr mnoho králů a královen. Je tu románský kostel
Santa
Maria
del
Camino, opatství Santa Clara 8
13.
století
ve
a na konci města klášter Zoilo. Město jsem opustil po starém kamenném románském mostě přes řeku Carrion. Do Sahagúnu jsem zvolil trasu po silnici N 120 a připojil se poté ke klasické poutní
cestě. Palencii
Opustil a
jsem
vjel
do
provincie
León
v Sahagúnu.
Toto
historické město se stalo významným
místem
díky Svatojakubské cestě. Jsou tu ruiny
Benediktinského
kláštera
z 12. století a vedle je překrásná brána, u níž jsem v malém parku poobědval.
Překrásné
jsou
románské cihlové kostely San Tirso a San Lorenzo, které mají ozdobné apsidy a mohutné věže s arkádovými okny. Sahagún jsem opustil po 9
románském mostě přes řeku Cea a pokračoval do Mansille de las Mulas, což je vesnice s opevněním a věžemi. Známý je kostel San Martín z 11. století. Na zdejším náměstí jsem opět fotil „ocelovou mušli“ na kamenném podstavci, symbol poutníka Sv. Jakuba.
Část cesty vedla proti silnému větru a dala mi dost zabrat. Odměnou už byl snadný a rychlý dojezd do Leónu. Také zde první cesta směřovala jako vždy ke katedrále, gotickému klenotu a mistrovskému dílu architektury. Budova byla vystavěna ve 13. a 14. století a ve století minulém 10
zrekonstruována. Ubytoval jsem se v albergu vedle kostela Santa Maria de Carbajal na Cale Escurial. Už po 16. hodině
jsem
se
sprchoval,
potom
nakupoval, toulal se po historickém městě a těšil se na večer s poutníky. Příjemný večer s teplotou ještě 20°C jsem strávil s Brazilkami, které si užívají Camino stejně jako já; ony však pěšky dva měsíce a já asi dva týdny na kole. Elise bydlí v Rio de Janeiro a Odesa v městě Frorir Nedoli. Ještě dobře, že jsem
koupil
dvě
láhve
výborného
červeného „Abadia Mantrus“ a Tinto 13.5%, a k tomu typickou sladkost „Magdalenas“. Bavili jsme se výborně, zvláště když se přidaly ještě místní Španělky. Zdejší jídelna měla skromné vybavení a tak mi ostatní poutníci záviděli teplé jídlo, které jsem si mohl ohřát na svém vařiči. Připadal jsem si tu jako král. Pá 8. 5. León - Hospital de Órbigo 33 km – Astorga 50 km – Santa Colomba de Samoza 67 km – El Acebo 90 km – Molinaseca 100 km – Ponferrada 107 km. Vstával jsem mezi posledními
v7
hodin,
neboť
většina cestu
chce za
dopoledne.
ujít
chládku Ráno
drobně pršelo a tak jsem projížděl
se
ještě městem;
nejprve k románské 11
bazilice San Isidoro, ve které se nachází hrobka leonských králů. Město jsem
opouštěl
u
obrovského přenádherného špitálu, 100
m
dlouhého
kláštera San Markos, před kterým byl pěkně upravený
park
s květinami. Z kláštera je dnes luxusní hotel a ubytování zde stojí 100 € za pokoj.
Protože
déšť
zesílil, zastavil jsem u blízké knihovny, kde jsem v suchu a teple skoro hodinu vyřizoval mailovou poštu. Když vysvitlo pokračoval
slunce, jsem
do
San
Martína
del Camino a zastavil se až v Hospital
de
Órbigo. V tomto městě, kde se konala známá rytířská klání, 12
stojí
kostel
San
Juan
postavený
z milosrdných darů rytířů. Cestou jsem fotil velká čapí hnízda na věžích kostelů. Poblíž čapích hnízd
byl
skoro
pokaždé
nějaký
rybník, kde bylo slyšet kvákání žab. Mezi městy ale pustina, jen
kvetoucí trávy a keře; jinde ještě ovocné sady a vinice. Na oběd jsem přijel do města Astorga, kde se setkávají Camino francese a Camino de la Plata, kterou jsem absolvoval na kole v roce 2009. Byla to má nejtěžší poutní cesta z Granady
13
přes Santiago do Irunu na francouzských hranicích; za 17 dní jsem tehdy ujel na kole 2303 km, tj. denní průměr 135 km. V Astorze jsem nakoupil v Supermercadu a obědval přímo před Gaudího biskupským palácem, kde je muzeum Svatojakubské cesty. Vedle stojí pozdně gotická katedrála a radnice.
Mnoho poutníků mne oslovilo a přálo dobrou chuť. Pokračoval jsem v cestě
do
Santa
Colomba
de
Samoza, kde jsem předjížděl pěší poutníky i poutníky na kolech, neboť cesta
stoupala
stále
vzhůru
do
Leonských hor, na kterých ještě ležel
sníh. Nejtěžší bylo stoupání z Rabanalu del Camino do Foncebadónu, kde jsem se zdravil a fotil s japonskými poutníky. O několik kilometrů dále po zdolání 14
kopce, který Římané zasvětili Mercurovi, je železný kříž Cruz de Ferro na násadě zaražené do hromady kamení. Je zvykem, že turisté přinesou kámen z místa, odkud pocházejí a uloží ho na hromadu. Odtud se naskýtá překrásný
výhled do krajiny a na barevné keře na
stráních.
Dlouhý je sjezd do El Aceba, kde domy
mají
břidlicové střechy a
venkovní
schodiště. Odměnou mi byl dlouhý sjezd až do Molinaseca, kde jsem přešel po úzkém kamenném románském mostě a vzpomínal na předcházející pobyty v tomto úžasném kamenném městečku. Cestu jsem dokončil až v 18 hodin ve městě Ponferrada, kterým jsem projížděl loni při poutní cestě z Portugalska v době mistrovství světa v cyklistice. Ubytoval jsem se v pěkném městském albergu zdarma a o to více jsem utratil za 15
pivo a víno na večer. Šťastný a spokojený jsem dlouho
vařil
ve
velké
jídelně, kde mne do party k jednomu velkému stolu pozvali
poutníci
z Argentiny,
Mexika,
Španělska, Anglie a Itálie.
Překrásný večer při kytaře byl
skvělým
dne.
zakončením
Dnešní
červené
Fidencio, La Mancha 2011 a k tomu oblíbený sýr mé ženy Azul a olivy, to byla nejlepší „třešnička na dortu“ celého večera. „Víno
mi
dává
lásku,
odvahu a zpěv“. So 9. 5. Ponferrada – Cacabelos 18 km – Villafranca del Birzo 27 km – Trabadelo 35 km – La Faba 51 km – O Cebreiro 55 km – Alto do Poio (1335) – Alto do San Rogue (1270) – Triacastella 77 km – Samos 88 km – Sarria 100 km Ráno jsem si opět přispal a snídal s děvčaty z Benátek, které mne dle italského cyklistického dresu pokládaly za krajana. Kromě vajíček jsem s nimi chutnal čerstvé jahody a povídali jsme si tak dlouho, až nás personál upozornil, že musíme albergo opustit, aby jej dle poutnických pravidel opět do 13ti hodin připravili pro poutníky, kteří přijdou odpoledne. Slunečné ráno bylo moc příjemné a tak jsem se ještě vrátil do historického centra Ponferrady, kde je 16
románský hrad a barokní radnice. Kroužil jsem kolem baziliky Seňora de la Encina a barokního kostela San Andrés. Odtud jsem se vydal na cestu do Villafranca del Bierzo, města z 11. století. Tam
jsem
navštívil
kostel
Santa Maria s dřevěnou soškou Panny Marie a další kostely Santiago a San
Nikolas.
Předtím
jsem
minul fabriku, kde prodávají skvělé víno, které jsme chutnali s Mirkem při společné poutní cestě. Krátká byla zastávka v Cacabelos,
kde
je
pěkný
kostel a vedle něho albergo, kde jsem několikrát spal. 17
Za příjemného počasí s teplotou přes 20°C jsem pokračoval do vesničky Trabadelo, které už patří do Galície. Náročné bylo stoupání do vsi La Faba, odkud je v dálce vidět O Cebreiro, poslední vesnice v provincii León. Tuto trasu
jsem s Mirkem vynechal. Zdatně jsem se zde posilnil, abych vytlačil své kolo cca 3 km nahoru kamenitou a hlinitou cestou k překrásnému O Cebreiru, kde jsou nádherné staré opravené kamenné domy se slaměnými střechami a v nich útulné hospůdky nebo obchody se suvenýry. Je to skupina „pallozas“, kulatých předrománských domů s nerománským chrámem z 9. století, z nichž zněla vážná hudba. Zde jsem se opravdu zastavil a vychutnával nádhernou atmosféru a vzpomínal všechny
na doma,
skoro 3000 km odtud. Kdo to nezažil, neuvěří, jak silný je to zážitek. Překrásné odtud
jsou
výhledy
do krajiny. Také jsem
se
fotil
s cyklistickou partou sympatických Korejců v nadmořské výšce 1300 m. 18
Než jsem začal klesat dolů, bylo nutné vystoupat ještě na dva průsmyky. Odměnou byl nádherný dlouhý sjezd do Triacastella, kde jsem se po prázdné
široké silnici
asfaltové řítil
dolů
rychlostí až 55 km za hodinu. Pěkná je zdejší barevných
květena keřů,
kvetoucích fialových vřesovců, snoubící se na obzoru s modrou oblohou. Mému oku lahodily žluté květy janovců či bílý koberec trsů drobných devaterníků a malebná krajina plná dubů a kaštanů. Co pohled, to krása. Za chvilku jsem přijel do města Samos, kde je velký klášter a v něm poutní ubytovna. Jako pokaždé jsem dal přednost lepšímu ubytování v nedalekém městě Sarria poblíž kostela Salvador, kde jsem stihl večerní bohoslužbu. Předtím jsem v supermarketu nakoupil hlavně pití, neboť žízeň po dnešní horské etapě s převýšením více jak 1000 m byla veliká. 19
V penzionu Blasones na pěší zóně nás bylo velmi málo, a tak jsem v klidu odpočíval a doplňoval tekutiny. Zvládl jsem též údržbu kola a vyprání všeho propoceného oblečení. Ještě ve 20 hodin bylo na teploměru neuvěřitelných 25°C a překvapivě bezvětří. Popíjel jsem červené Rioja, Mendizábal - a chutnalo. Před spaním jsem odpovídal na četné dotazy poutnice z Berlína, která jako jediná se mnou sdílela pokoj. Byla to spíše hodina němčiny . Ne 10. 5. Sarria - Portomarín 23 km – Palas de Rei 48 km – Melide 61 km – Arzúa 77 km – Salceda 89 km + 8 km pěšky Ráno jsem vstával s „paní učitelkou němčiny“, uvařil pro ni čaj a dlouho jsme se loučili. Nejraději bych s ní šel pěšky, jak byla sympatická a milá. Odešla a já později jel stejnou trasou těžkým terénem za ní. Vzpomínal jsem, jak mi za tuto trasu Mirek nadával, neboť zde jsou místa, kde je nutné kolo tlačit; cesta lesem strmá, kamenitá i blátivá. Tentokrát mi nabídl pomoc mladší Němec Gerhard. Trochu jsme si povídali, když tlačil mé kolo a nakonec si mne fotil. Já chtěl na památku také jeho foto, ale můj fotoaparát chyběl. Bylo to asi 4 km od alberga a tak jsem se rozhodl ponechat kolo v lese, vzít sebou jen pas a peníze a vrátit se, že ho snad někde po cestě nebo v albergu najdu. Čím více jsem se ubytovně blížil, tím více jsem pochyboval, že by tam mohl zůstat. K mé velké radosti ležel osamocený na černých kamnech, s kterými splývalo jeho černé pouzdro. Šťastný a usměvavý jsem se vrátil za necelou hodinu ke svému kolu. Když jsem předjížděl Gerharda a jeho přítele, moc jsme se všichni radovali a znovu se navzájem fotili. Potrestal jsem se tím, že jsem celou náročnou cestu
do
Portomarínu
pokračoval
těžkým terénem s mnoha potoky vody. Nebyl jsem o moc rychlejší než pěší 20
poutníci, v neděli
kterých opravdu
bylo hodně,
zvláště španělských dětí či studentů.
Na
oběd
jsem
zastavil na pěkné prosluněné louce
u
restaurace,
kde
se vyhřívalo mnoho poutníků se stejným záměrem. Více jak hodinu jsem odpočíval a mluvil s mladšími Italkami z Bordighery. Do té doby jsem ujel a ušel pouhých 38 km!
Dobře naladěný po rozhovoru s nimi jsem pokračoval s mladou
manželskou dvojicí cyklistů z Verony, kteří však jeli příliš pomalu. Před Portomarínem, kde jsou bukové lesy, jsem se s nimi rozloučil a improvizovanou cestou bez značení přijel až k jezeru. Starý Portomarín leží pod hladinou přehrady
postavené
v roce
1962. Před zatopením bylo mnoho kameni
památek
přemístěno.
dvouhodinovému hledáním
kámen
foťáku
po Díky
zdržení jsem
si
odpustil zastávku ve městě nad jezerem a pokračoval náročným terénem až do Palas de Rei, resp. až do Melide, kde jsem zastavil v uličce, kde byla jedna pivnice vedle druhé. Já se přidal k domácím a popíjel s nimi v družné zábavě cervezu (pivo). V Melide se setkávají Camino francese a Camino primitivo, které jsem šel pěšky v roce 2012. Cestu jsem ukončil před Santiagem 21
v malé vesničce Salceda, kde je pěkné malé soukromé albergo de Boni. Za dnešní náročný den jsem dopil poslední domácí slivovici a k večeři si dopřál poutnické menu v blízké restauraci. Po 11. 5. Salceda – Monte de Gozo 29 km - Santiago 35 km – Arzúa 74 km – Palas de Rei 104 km Po snídani jsem v 8 hodin odjel z alberga poprvé za husté mlhy do cíle cesty, tj. Santiaga de Compostela. Moc jsem se na závěr putování těšil a chtěl jsem si cestu co nejvíce vychutnat. Vybral jsem si proto společně s pěšáky náročnější cestu vonícími eukalyptovými lesy a poli se sušáky na kukuřici. Jsou zde kamenné „kašny“ na praní prádla, upravené zahrady a v nich fuchsie a kamélie, ale také stáda dobytka. Přes Santiagem jsem dojel německého cyklistu, který už jel na kole 31 dní, neboť vyjel z Konstance a připomněl mi mistra Jana Husa. Doprovodil jsem ho až na letiště u Santiaga, kde si ověřoval zítřejší odlet domů. Poté už sám jsem pokračoval na Monte de Gozo, Horu radosti, s velkou
sochou na počest papežovy návštěvy
v Santiagu.
Stále
trvající mlha mne odradila od focení.
Po
předměstí
jsem
pokračoval do cíle, ke katedrále sv.
Jakuba.
posledních
Na
kilometrech
těchto jsem
předjížděl neskutečné množství poutníků pěších i na kolech. 22
Bylo 10 hodin, když jsem přijel už za sluníčka na velké náměstí k 97 m dlouhé a 22 m vysoké katedrále,
ale
nyní
hodně
zakryté lešením. Katedrála byla v průběhu staletí přestavována a
přistavována,
a
na
její
konečné podobě se podepsali především mistři baroka. Moc jsem se těšil na toto ohromující
vysněné náměstí. Znovu mi tu vlhly oči jako pokaždé. Je to nádherný pocit, být zde, kde jsou všichni kolem přátelé s úsměvem ve tváři. Nakonec jsem si vyzvedl můj devátý „Credencial“ – osvědčení o absolvování poutní cesty - a začal se těšit na návrat domů, do stejně krásného Českého ráje za svými blízkými a přáteli. Má priorita je stále rodina; pohoda z ní se přenáší na moji spokojenost, mé štěstí. Nikdy nebylo mojí prioritou vydělávání peněz; proto jsem už 15 let spokojený v penzi. Nic kromě lásky nepotřebuji. 23
Na kole jsem dojel jako vždy do blízké knihovny, kde jsem odeslal několik mailů svým drahým a přátelům, a spěchal na mši v kostele. Každý den v pravé poledne se slouží mše za poutníky, kteří vykonali Svatojakubskou pouť a přišli uctít památku apoštola Jakuba. Předtím jsem ještě zažehl několik svíček pro Jitku a některé přátele. Těšil jsem se, až
mniši
rozhoupou
obrovskou
kadidelnici, botafumeiro, kdy se všem zastaví dech. Původně jsem hned po mši chtěl zajít na oběd do restaurace, abych se odměnil za těch nádherných 550 km do Santiaga. Počasí bylo však moc příjemné, že jsem raději uskutečnil nákup ve velkém supermarketu a dopřál si kvalitní oběd v pěkném parku s kašnou. Přišla mi první gratulace od Jirky Matese, který mi bude zajišťovat návrat domů. Po obědě jsem se začal vracet trochu 24
odlišnou cestou nahoru a dolů do Palas de Rei. Cestou jsem zastavil v knihovně Arzúa, kde mi už odpovídali přátelé mailem a nejvíce mne potěšila zpráva od mé ženy s fotografií naší rozkvetlé zahrádky. Tato cizina mi znovu otevřela oči pro nevnímanou krásu doma, která mne moc dojímala; děkuji moc, říkal jsem polohlasem a slzy jsem měl na krajíčku. Opět jsem se ujistil, že nejsem sám, ale zde s poutníky celého světa a snad i s průvodcem sv. Jakubem, patronem poutníků. „Chudoba cti netratí – zvláště ve Španělsku.“ Vracel jsem se nejhezčím španělským krajem, což je zelená Galicie s množstvím borovic, eukalyptů a zvláštních zásobníků na kukuřici či zeleninu, které připomínají chaloupky na kuřích nožkách. Cestou zpět jsem se zastavil v obci Salceda, kde jsem spal předcházející noc v albergu u sympatického Boniho, který mne rád přivítal na své zahrádce a nabídl studené pivo; okamžité přátelství na pohled. Pokračoval jsem v cestě za teploty 25°C do Melide, kde jsem si odpočal v baru a ukončil ji až pozdě ve městě Palas de Rei v městském albergu, které jsem znal. Nakoupil jsem mnoho dobrot a byl jsem pozván k velkému stolu, kde seděla děvčata jak z Madridu, tak Italky z Bologne. Moc sympatická mi byla 45 letá Monika, ale 25
ještě hezčí byla mladá kráska z Koreje mluvící španělsky. Zábava byla neuvěřitelně družná a milá. Do toho přišel po týdnu první telefon z Čech od Mabel, který potěšil o to více, že byl z našeho domu, kde se na pozvání Jitky saunovala děvčata ze skupiny přátel hor. Jak je ten svět malý a propojený, jsem si říkal. Večer jsem zjistil, že mi chybí hodinky, ale nemohl jsem s tím nic dělat; jenom jsem to vzal na vědomí a posloužil mi mobil. Jak mi napsal Mirek, už potřebuji průvodce a ochránce . Před spaním přišly mimo jiné SMS od Gábiny ze Slovenska, jejímž přáním je jít tuto poutní cestu do Santiaga též. Nedávno na společném výletě na Spišském hradě poprvé viděla poutní mušli a žlutou šipku značící tuto trasu a vyslovila přání, abych za ni zažehl svíčku v katedrále sv. Jakuba, což jsem rád udělal. Ze tří odpovědí si dovolím alespoň jednu ocitovat: „Drahy Ivan. Dakujem velmi pekne ze si to pre mna urobil. Jedného dna i ja navštívím Compostelu a spravím také iste vynimocné gesto jako Ty pre mna. Mam ta velmi rada a zo srdca Ti dakujem za vsetko co pre mna robis. Za Tvoje myslienky, ktore k mojmu srdcu priletia vzdusnym vankom. Gabina.“ Út 12. 5. Palas de Rei – Lugo 40 km. Ráno jsem hledal ve spacáku špunty do uší a kromě nich jsem
tam
našel
včera
postrádané hodinky, které si na spacák odkládám před sprchováním.
Nějaký
způsobem zapadly dovnitř! Po
snídani
jsem
skoro
poslední opustil albergo a pokračoval v cestě domů směrem na Portomarín, kde voněly eukalyptové lesy a 26
na silnici skoro nikdo nejel. Po hodině cesty přišla SMS od Jirky z Carga, zda mám možnost přijet za kamionem poblíž Vitorie zítra dopoledne, kdy tam budou nakládat zboží do Jablonce. Z mapy bylo patrné, že je to cca 600 km a tak jsem sdělil, že odpovím do 11 hodin z Luga. Okamžitě jsem změnil trasu a cestoval na sever Španělska. Stoupal jsem více jak 300 metrů, abych překonal zdejší pohoří a svezl se do města, kterým jsem procházel pěšky před 3 roky při poutní cestě Camino primitivo z Ovieda do Santiaga. Posledních 10 km jsem skoro letěl z kopce dolů, abych zjistil, zda a kdy se dostanu do Vitoria – Gasteiz. Mířil jsem přes celé město rovnou na vlakové nádraží, kde mi v pokladně sdělili, že odtud ve vlaku s kolem cestovat nelze! Moc smutný jsem se vrátil do centra na autobusové nádraží, kde mi prodali jízdenku za 34 €, ale jen do Burgosu včetně jízdenky pro kolo za 10 €. Bus však odjížděl až v 17.20 hodin, a tak jsem mohl zbývající čas věnovat prohlídce Z Carga
města. mi
přesnou nakládky,
sdělili adresu
což
bylo
ještě asi 50 km od Vitorie,
kam
jsem
musel dojet na kole. V knihovně
jsem
vyřídil
nezbytnou mailovou poštu, nakoupil v obchodním domě Cadís dobroty na oběd i na noční
cestu,
knihovny Následovala
a
v zahradě poobědval.
projížďka
na
kole po historickém městě. Teplota však stále stoupala až k neuvěřitelným 32°C v 16 hodin. Raději jsem se vrátil do chládku v knihovně a odpočíval na zahradě, neboť mne čekala náročná cesta celou noc. 27
Trochu jsem se bál, jak dopadne nakládka mého kola, když jsem na jízdence vyčetl, že kolo musí být v obalu, který jsem pochopitelně neměl. Přijel řidič s busem na lince Santiago – Barcelona a odmítl kolo bez obalu naložit, což mne vyděsilo. Zavedl mne však k pokladně firmy ALSA, kde mi za 10 € prodali cyklistický vak, a stačilo jen odmontovat přední kolo a vše bylo OK; to jsem si oddychl. V autobuse bylo jen 8 cestujících, většinou starších lidí. Já měl přidělené místo vedle dámy cestující do Barcelony. Vracela se z poutní cesty pěšky z Ponferrady do Santiaga, což je asi 220 km. Ještě ve 21 hodin ukazoval teploměr 27°C, o půlnoci, kdy jsem v Burgosu vystoupil, už jen 23°C! Předtím mne moc potěšila má žena, když mi do autobusu telefonovala a ještě sdělila výsledky z MS v hokeji. Zatím co cestující v busu do Burgosu večeřeli na jedné 40ti minutové zastávce v restauraci, já sledoval v TV fotbal Bayern Mnichov – Barcelona. Večeřel jsem až ve veliké, ale téměř prázdné autobusové hale od půlnoci při čekání na další přípoj do Vitorie, kterým jsem odjel v půl čtvrté. S pomocí dozorčího nádraží firmy Alsa jsem si koupil v automatu před odjezdem jízdenku
do
Vitorie za 8 €, pro kolo jsem uplatnil
dříve
koupenou jízdenku v Lugu,
což
řidič toleroval. 28
St 13. 5. Vitoria – Otxandio 35 km – Pas Urxiola (700) 42 km – Durango 56 km V 5 hodin jsem vystoupil jako jediný cestující na moderním nádraží ve Vitorii, smontoval kolo, udělal nezbytnou hygienu, dobíjel telefon, vařil čaj, snídal a čekal, až se rozední. Teprve v 7 hodin jsem se vydal na kole kolem vodní nádrže zásobující
pitnou
vodou velká města Bilbao a Vitoria za řidičem
kamionu
Mírou Maxou do Atxonda. Cesta byla téměř bez provozu až
do
poutního
městečka Otxandio, které jsem už dříve projížděl na kole. Odtud jsem po pěkné silnici dlouho stoupal do průsmyku Urxiola, odkud jsem raději pomalu klesal strmou cestou se spádem více jak 14 % a prudkými zatáčkami na úroveň moře. Přivítalo
mne
nesmírně
chladné počasí a foukal silný studený severní vítr od moře; navíc bylo mlhavo, nevlídno, pravý opak předchozích dnů. K obědu jsem si dopřál moc chutné „polio asádo“ (grilované kuře). Řidič Mirek navrhl setkání nikoliv ve firmě v Atxondě, ale před obchodním domem „Hyper Simpy“ ve městě Durango, což bylo příjemnější. Zde jsem si nakoupil jídlo na cestu domů. V době, kdy jsem právě vycházel z obchodního domu, přijížděl kamion Carga; neuvěřitelná náhoda, sejít se takto současně. Společně jsme cestovali do Francie, kde jsme po 591 km zaparkovali před Guaretem. Večeřeli jsme a povídali si až do hodiny po půlnoci. 29
Čt 14. 5. Vzhledem ke statním svátkům ve Francii a Německu
jsme
celý
den
odpočívali a teprve ve 22 hodin jsme mohli pokračovat v cestě domů. Celý den bylo zataženo a teplota nepřesáhla 17°C,
dokonce
večer
se
ochladilo na 12°C. Já s chutí vařil a četl si v časopisech; prostě velká nuda. Pá 15. 5. Po 3.5 hodinách noční jízdy byla první bezpečnostní zastávka, kde po dlouhé době popíjím s řidičem černou kávu a k ní chutnáme španělské sladkosti. Další přestávka 45 minut byla v 7 hodin, a to jsme snídali před Štrasburgem. Konečná velká devítihodinová zastávka byla v Helbroinu po ujetí 813 km za 10 hodin jízdy. Celou cestu pršelo a teplota jen 12°C, ale minimální provoz na dálnici. Ve dne jsme moc nespali, neboť se vyčasilo a slunce vyhřívalo naši kabinu až moc. Do Čech v Rozvadově jsme přijeli před půlnocí a vystoupil jsem v Turnově po třetí hodině ráno. Ujeto dalších 600 km. So 16. 5. Turnov – Jičín 28 km Rozloučil jsem se s řidičem Mírou, který pokračoval na vykládku do Jablonce, nasedl na kolo a za tmy s osvětleným kolem dojel domů. Byla dost velká zima, v Turnově ve 3.30 hodin jen 5°C a v Jičíně ve 4.45 hodin 7°C. Náklady na cestu za 12 dní: Doprava – autobus ve Španělsku + vak 34+10+8+10 = 62 € Ubytování 12 – 6 = 6 dní x 7 € = 42 € Stravování 10 dní x 10 € = 100 € Celkem 204 € x 27.50 = 5610 Kč + jídlo a pití z domova 290 Kč Celkem 5900 Kč 30
Přehled ujetých km na kole: 6.5. Burgos – Frómista 7.5. Frómista – León 8.5. León - Ponferrada 9.5. Ponferrada – Sarria 10.5.Sarria – Salceda 11.5.Salceda –Palas de Rei 12.5.Palas de Rei – Lugo 13.5.Vitoria –Durango 16.5. Turnov – Jičín Celkem pěšky kamionem 1924 + 2004 autobusem 450 + 140 vlakem metrem
85 km 131 km 107 km 100 km 89 km 104 km 40 km 56 km 28 km 740 km 10 km 3928 km 590 km 100 km 28 km
Závěr: Každý má svoji osobní cestu, svůj vlastní příběh a své zážitky, proto je cesta pro každého jedinečnou osobní zkušeností. Má cesta nemá duchovní rozměr, ale trochu si dávám do těla, zjišťuji, jak jsem na tom ještě fyzicky, rád se bavím s poutníky, zajímá mne všechno kolem. Na cestě se raduji z každé přízně, mám čas sledovat maličkosti, přírodu, zvířata, jsem citlivější k ostatním lidem. Pokaždé mám krásný pocit při dojetí do cíle v Santiagu, kdy mne zalije nesmírná euforie; to přece stojí za to. Na Caminu se vše zjednoduší. Jediná starost je to, kde složím hlavu a co budu dnes večer jíst. Ostatní ztrácí na důležitosti. Člověk ve stresu a spěchu moderní doby zapomíná zpomalit a užít si kouzlo okamžiku. Pouť do Santiaga má mnoho odstínů – atmosféra společných útrap cesty, nová přátelství, setkání se zajímavými lidmi – a tak myslím na to, kdy se sem znovu vrátím. Pro mne je to cesta pokory, vytrvalosti a otevřenosti. Když končí, už se těším na další poutní cestu, pokud budu ještě živý. Vrátil jsem se domů po 12 dnech a ujetí 740 km bez jediného problému s kolem či tělem. Rád bych šel ještě příště, už po desáté. Poznámka na konec: Zjistil jsem, že 216 000 poutníků podniklo cestu v roce 2014, z toho 27 000 bylo cyklistů. Nejvíce bylo Španělů, následují Němci, Italové a také 770 Čechů. Posledních 8 let mezi ně patřím také já. Rekordní byl rok 2010, kdy bylo poutníků celkem 272 000. V Jičíně 18. 5. 2015 I van Jitka Press Jičín Copyright © Jitka 2015
31
