Santiago de Compostela popáté 11.5. - 8.6.2011
„Každé ráno se dáváme na cestu, každé ráno jdeme dál. Den za dnem nás volá naše pouť, jdem za hlasem Compostely. Dál, dál, výš a výš! Bůh nám pomáhej!“ Volný překlad části hymny francouzských poutníků. Pouť je cesta za účelem návštěvy určitého poutního místa, v našem případě Santiaga de Compostela. Křesťané ji podnikají jako pokání za hřích v touze po očištění a posvěcení. Já se těšil hlavně na poutníky jak na cestě, tak společné večery s nimi. Ve španělské katedrále sv. Jakuba jsem si přál hlavně uzdravení svého nemocného pravého ramene a rozsvítil svíčku pro Štěpána a Martinu s jedním velkým přáním…; to první se už začalo plnit. Podruhé jsem doprovázel svého přítele Mirka (dále už jen M.); loni pěšky, letos na kole. Přál jsem si, aby atmosféru cesty zachytil na svůj fotoaparát, a myslím, že se mu to podařilo. Cesta byla pro mne radostí, radostí z poznávání. Pro dobře připraveného a houževnatého Mirka byla přece jen trochu těžší, hlavně při překonávání velkého převýšení skoro každý den. Úvodem musím napsat, že o památkách na francouzské cestě Camino francese z Pyrenejí do Santiaga už blíže nepíši, neboť jsem tak učinil v předchozích denících, zrovna jako na části cesty ze Santiaga směrem na jižní Sevillu, což je Camino via della Plata.
1
11.5. st ve 4.30 hod. jsme odjeli s M. z Jičína jeho osobním autem. Už ve 12 hod. jsme překročili francouzské hranice a po ujetí 810 km jsme v Mulhouse (Mylhúzy) obědvali. Poté jsem vystřídal M. v řízení
a
dokončili
cestu
u
Montluconu, což bylo za den 1297 km. Už před 18. hod. jsme se ubytovali v hotelu typu Formule 1 za 37 € pro oba. Výborná byla večeře od Jitky a víno červené i bílé. Cesta byla velmi pohodlná za příjemného počasí, teplota kolem 23°C, jen občas trochu sprchlo. 12.5. čt ráno jsme hned napoprvé zaspali a vstávali až v 7.20 hod. Stihl jsem připravit teplou snídani a za hodinu jsme opustili hotel. Celou noc vydatně pršelo a drobný déšť nás doprovázel celé dopoledne. Po 390 km jsme zastavili až za Bordeaux, kde jsme obědvali a já mohl popíjet bílý Tramín, neboť M. mě vystřídal v řízení a dokončil cestu na start putování
v
Sant Jean Pied de Port. Autem to bylo celkem 1901 km. M. výborně plnil funkci navigátora a tak se nám jelo výborně; tuto cestu jsme zvládli za 19 hodin, tj. průměrem 100 km za hodinu. Po vyzvednutí poutního pasu jsme se ubytovali v malém poutním penzionu zaparkovali
za
12 auto
€, a
na
měsíc
prohlédli
si
městečko na úpatí Pyrenejí. Stále bylo zataženo, ale teplota kolem 21°C. Výborná byla teplá večeře z domácích zásob zakončená výborným sýrem a červeným vínem. 2
13.5. pá
Sant Jean
Pied de Port – Ibaňeta (1053) – Roncesvalles (952) 27 km – Zubiri 55 km – Pamplona 76 km, převýšení 1400 m. Pěší poutníci odcházeli do 7 hod., ale my až po 8. hod. Při snídani mě oslovila
Češka
ze
Sedlčan, která přijela včera
pozdě
vlakem,
večer
kde
se
seznámila se starším Švýcarem,
který
jí
nabídl partnerství na poutní cestě – zajímavá „seznamka“.
Po
nezbytném focení na mostě
jsme
začali
stoupat o 1000 m výše do
hor,
překročili
španělské
hranice
a
dosáhli
nejvyššího
místa Ibaňeta a sjeli dolů do poutního místa Roncesvalles.
Obloha
s velkou oblačností a také
spadla
občas
nějaká kapka vody. Pro dlouhý
výjezd
bylo 3
počasí optimální s teplotou cca 15°C. Ve 14 hod. jsme poobědvali a následoval dlouhý sjezd se 3 výjezdy o 100 až 300 m nahoru a počasí se velmi zlepšilo. Ve vsi Zubiri jsme se převlékli do lehkého cyklistického oblečení, posilnili se na další cestu, trochu se vyhřáli na slunci a sledovali přicházející poutníky. Cestu jsme ukončili až
v Pamploně, kde jsme se ubytovali ve velké
noclehárně
„Ježíš
a
Marie“
v centru města. M. v seznamu ubytoven zjistil, že tu inzerují kuchyňku, která byla nahoře v patře, a nikdo o ní nevěděl a my ji max. využili. Další perlička: na palandách pod námi spali dva Italové z Milána, resp. z Peschiery Borromeo, kteří bydlí 100 m a 500 m od firmy Rosacometta, kterou jsme s Jitkou 10 let v ČR zastupovali. Neuvěřitelné! Jak „malý je svět“. Byli asi o 10 let mladší než my a chtějí dojít také do Santiaga, asi za 30 dní. Po 3 letech jsem viděl katedrálu bez lešení, už po opravě. Večer se M. procházel ještě po městě a bylo neskutečných 28°C a ulice obležené mladými lidmi. 4
14.5. so Pamplona – Estella 50 km – Vianna 90 km Všichni vstávali už kolem 6. hod., a tak jsme se k nim přidali i my. Dlouho jsme snídali a moc se nám nechtělo do zamračeného dne, neboť v noci pršelo. Bohužel začalo pršet vydatněji hned, jak jsme opustili Pamplonu, hlavní město oblasti Navarra. Navíc jsem měl defekt, který nás zdržel o 10 minut a déšť ještě zhoustl.
Vrátili jsme se do předměstské kavárny, kde jsme odpočívali a čekali na lepší počasí. Po 10. hodině vybaveni proti dešti jsme pokračovali do 50 km vzdálené Estelly, kde
5
jsme v parku u řeky poobědvali a pokračovali dle plánu do 40 km vzdálené Vianny. Zde jsme se ubytovali za 6 € v menší
ubytovně
s vybavenou
kuchyňkou. Oslovila nás dáma z Košic bydlící v Polsku a já ještě komunikoval s mladým sympatickým Sardem (26 let).
Do debaty s námi se zapojila i mladší Švédka,
která
cestuje
také
sama.
Povečeřeli jsme poslední výborné jídlo z domova od Jitky a popíjeli červené, které poutníci mohou čepovat vedle vinařského závodu neomezeně zdarma. Dnes bylo chladněji, jen 15°C. 15.5. ne Vianna – Logroňo 10 km – Navarette 25 km – Najera
48
km
–
San
Domingo 69 km – Belorado 90 km - Vilafranca 103 km Vyjeli jsme v 7.45 hod., ale opět chladno, spíše zima, jen 11°C. Je pravda, že jsme ve vyšší nadmořské výšce, než jsme zvyklí. Do Navarette jsme trochu bloudili, ale napravili jsme to cestou do 6
Najery, kde jsme jeli
po
„autovia“
(neplacená dálnice) a potkávali mnoho španělských cyklistů na nedělní vyjížďce. dokonce na
oběd
M. vyhledal stejnou
lavičku jako loni při pěším
putování
nedaleko supermercada, které má jediné ve městě v neděli otevřeno. Po obědě M. navrhl koupit grilované kuře k večeři, což byl dobrý nápad. Po obědě slunce už trochu hřálo, asi 16°C. Pokračovali jsme cestou pěších poutníků, štěrkovou lesní cestou s vyhlídkou na krásné pohoří a mezi vinicemi s mnoha starými akvadukty.
Brzy jsme přijeli do Belorada, kde jsme chtěli přenocovat, ale všechny ubytovny byly již plné. Pokračovali jsme až do 16. hodin do Villafranca, což bylo asi tajné přání M., 7
neboť jsme tu nocovali minulý rok. Bylo to pěkných, ale náročných 103 km s převýšením min. 800 m. Ubytování za obvyklých 6 € a už jsme pospíchali do blízké restaurace na cervezu, tj. pivo, neboť žízeň byla veliká. Večer nám dělali společnost Japonci a Italové z oblasti Aosty, kteří jdou pěšky a nohy mají samé puchýře. Jak kuře, tak i víno bylo výborné a spalo se moc dobře. 16.5. po Villafranca – Burgos 38 km – Hornilos 73 km – Hontanas 84 km – Frómista 117 km Ráno klasika, tj. teplá snídaně, a odjezd v 7.40 hod. Většina pěších poutníků už je na cestě, neboť v 8 hod. všichni musí opustit ubytovny, aby je personál zase připravil do 13. hod. pro další poutníky. Teplota jen 11°C, malá oblačnost a hned stoupání 330 m na pas Pedraja 1150 m n.m., kde jsme se zahřáli, i když M. prstům na rukou byla zima a zlobil se, že jsem jel trochu rychleji, ale na kopci na něho vždy počkal. M. mi to oplácel v nádherných sjezdech do Burgosu kolem vonících keřů, kde mi stále
ujížděl. Překrásný Burgos byl ozářen sluncem, ale teplota nepřekročila 15°C; město leží v nadmořské výšce 900 m. První cesta vedla ke katedrále a na náměstí jsme popili cervezu. Já ještě vyhledal prodejnu kol, kde jsem dohustil kola, koupil si brýle 8
a nové neoprenové návleky na cyklistické boty. Potom jsme projížděli městem po známých památkách z předchozích cest s cílem opustit město směrem na Santiago. Na oběd jsme zastavili v malé středověké vsi Hornilos, kde žijí jen z poutníků. Bylo tu neobyčejně příjemně a hlavně velmi teplo – obrovská změna proti včerejšku. Převlékli jsme se do letního a dlouho obědvali a popíjeli. Bylo nám tu moc dobře a těšili se ze všeho. Trochu nás udivilo, když taxík přivezl asi z Burgosu dva mladé „poutníky“, kteří si sedli k vedlejšímu stolu a objednali si obrovské bagety a velká piva; možná je to novodobý styl „poutnické cesty“. Do Hontanas mě M. opět ujel,
neboť 11 km dlouhá šotolinová cesta zdejší mesetou ve výšce cca 900 m n.m způsobila „vyklepání“ matky přichycující nosič a tak jsem měl problémy, které jsem odstranil až
v Hontanas díky
obstarání šroubu o průměru 6 mm. M. mě za rychlou opravu odměnil cervezou a sám si užíval své kafíčko. 9
Cesta dolů ke zřícenině San Anton už po asfaltce byla úžasná, nikdo nikde, kolem zelené pole, převážně obilí a silnice bez aut až do Frómisty. Míjeli jsme ves Castrojenz, nad níž ční obrovský starý hrad. Dlouhou rovinou bez aut jsme přijeli až
k řece Pisuerga, kde je hranice staré Kastilie a Leonu. Vstoupili jsme do provincie Palencia a podél zavlažovacích kanálů dojeli díky příznivému větru rychle do 10
Frómisty, což bylo 117 km. Místo velké ubytovny jsme dali
přednost
malému
penzionu za 7 €, kde bylo velmi příjemné posezení na prosluněné zahradě a teplota večer
se
přibližovala
neuvěřitelným 25°C. Odměnili jsme se tím, že jsme si koupili koňak
Veteráno
večer
a
zaplatili poutnické menu za 9 €. Překrásně bylo celý večer a užívali
jsme
si
skvělou
s neznámými
dovolenou
poutníky. Společnost při večeři nám dělala Kanaďanka a starší Němec, velmi upovídaný. 17.5. út Frómista – Carrión 20 km – Sahagun 62 km – Mansilla 118 km – Leon 138 km Vstávali jsme po 6. hod. a dobře posnídali. Ošetřili svá kola a těšili se na další slunečný nezklamal.
den,
který
Cesta
byla
nás po
náhorní plošině ve výšce 850 m, velmi rovinatá, téměř bez provozu asfaltových
po
nádherných
cestách
a
tak
rychle ubíhala; já říkal: rovina jako v Holandsku. V Sahagunu jsme byli už v 10.30 hodin. Při obědě nedaleko románského kostela San Tiso a San Lorenzo nás oslovila 11
poutnice z Komárna, 45 let, zeměměřička, také putující sama. Řekl bych, že většina poutníků chodí sama. Opět výborný oběd jen 150 m od památek v malém parku. Odpoledne
se
obloha
trochu
zatáhla, což bylo naše štěstí. Uháněli jsme rovinatou krajinou s mírným větrem v zádech, kolem jen obilí nebo kukuřice. Silnice opět bez provozu aut, neboť souběžně vede neplacená dálnice. Ubytovali
jsme
se
v klášteře
„Santa Maria de Carbajal“ za dobrovolný
poplatek,
a
tak
platíme jako vždy 3 € za osobu. Odpoledne prohlídka katedrály a na teploměru bylo 28°C, potom románská bazilika San Isidoro, což je klášterní kostel. Povečeřeli jsme
v historickém centru na
náměstíčku Santa Maria a už ve 21.30 hod. jeptiška uzavřela bránu naší ubytovny. 18.5. st Leon – Astorga 51 km - Rabanal 72 km – Foncebanon 79 km – El Acebo 92 km – Molinaseca 104 km Tentokráte spolubydlící rušili už od 5. hod., a my leželi přímo u dveří, kde prošlo cca 60 poutníků, kteří pospíchali na
další
většinou
cestu.
Já
odjíždíme
s M. jako
poslední, ale opět to bylo pár minut po půl osmé. Do Astrorgy nás provázelo chladnější počasí, ráno jen 14°C, ale v Astorze už 20°C. 12
Zatímco M. si prohlédl interiér biskupského paláce od Gaudího, já obstaral nákup na oběd. Sluneční paprsky začaly příjemně hřát. Po prohlídce překrásné radnice a katedrály
jsme
více jak hodinu obědvali
a
popíjeli proti
přímo muzeu. Výborně
občerstveni jsme pokračovali
po
úzkých asfaltových cestách
do
Leonských
hor
zcela
bez
provozu. Počasí nám přálo a jelo se ve velké pohodě. Krátká zastávka byla v Rabanalu na ovoce – vitamíny - a nikdy nechybějící cervezu. 13
Zde začalo dlouhé stoupání v nádherné barevné kulise květin kolem silnice až do nejvyššího místa Svatojakubské cesty k železnému kříži (1525). Zde jsme připili
s mladými Španěly, též na kolech, našim Veteránem a následoval překrásný 15 km dlouhý sjezd o 900 m níže do Molinaseca, kde jsme se stejně jako loni ubytovali za 5 €,
což
bylo
velké
přání M. Byli jsme skoro první, kteří zde chtěli
trávit
noc.
Následoval nákup pro večerní vaření a tak jsme
si
opravdu
pochutnávali; masíčko, usmažená
dobré
brambory, cibule,
mnoho zeleniny, sýry, nakládané červené papriky, pivo, víno a nakonec moučník. Společnost nám dělal mladý 31letý Slovák ze Spišské Nové Vsi, který se rozešel nedávno se svou dívkou, dva měsíce před svatbou. 14
19.5. čt Molinaseca – Ponferrada 8 km – Villafranca 33 km – Trabadero 44 km – Pedrafita de Cebreio 65 km – Alto de Poye 75 km – Triacastela 81 km - Samos 99 km – Sarria 111 km Vstali jsme skoro v půl sedmé a většina
poutníků
už
byla
na
odchodu. Snídali jsme na terase, kde bylo jen 14°C, ale nám se to zdálo příjemné. Před 8. hod. jsme opustili ubytovnu směr Ponferrada a já se těšil na třetí horskou etapu na El Cebreio 1300 m n.m. s dalšími dvěma průsmyky San Roque 1270 m n.m. a Alto de Poyo 1335 m n.m.. Překrásné hory lemují cestu do Ponferrada. Po krátké projížďce městem jsme si prohlédli románský hrad
a
městskou
bránou
jeli
k barokní radnici.
Do
Villafranca
byl
silnější
provoz
kamionů zajišťujících výstavbu dálnice. Zde si M. koupil návleky na boty, které
ztratil,
a
v parku jsme si dopřáli láhev červeného, jež jsme předtím nakoupili přímo ve vinařském závodě, ale jen 4 lahve. Chutnalo nám moc, ale čekalo také obtížné stoupání více jak 800 m nahoru. Byl to stejně náročný den jako včera a jako první den v Pyrenejích. 15
M. jel ale výborně a byl to velice vyrovnaný partner. V kostele El Cebreio (1330) při tiché vzpomínce na všechny doma jsem v duchu děkoval
i
M.,
že
je
mým
společníkem. Dopřáli jsme si tu druhé občerstvení před restaurací, což byl kamenný dům s doškovou střechou s překrásnou vyhlídkou na pásmo vrchů Galicie, kam jsme vstoupili. M. měl radost, že tuto náročnou etapu zvládl a objednával další piva a zakončil to svou oblíbenou kávičkou. Následoval sjezd po nádherné široké silnici do městečka Triacastela, kde naše rychlost občas přesáhla 60 km za hodinu. Ve sjezdech byl M. opět rychlejší díky trekovému kolu, které je přece jen rychlejší než mé horské. Předpokládal jsem zakončení cesty v Triacastela, ale M. opět chtěl pokračovat dalších 30 km do města Sarria, kde jsme spolu spali při
loni pěším
putování. Obloha na
se
chvíli zatáhla, dokonce
začaly padat první kapky deště, ale měli jsme štěstí, že vítr odehnal mraky jiným směrem a my dojeli do Sarrie před 17. hod. bez deště (jen trochu zahřmělo). 16
Ubytovali jsme se ve známém útulném penzionu jako loni za 8 € nedaleko kostela. Po rychlé hygieně a pravidelném praní prádla jsme šli koupit dobíječku baterek fotoaparátu, kterou M. zapomněl v albergu (ubytovně). Potom velký nákup a příprava bohaté večeře s velkým množstvím salátů a zakončení červeným vínem jako vždy. 20.5. pá Sarria – Portomarin 26 km – Palas de Roi 52 km – Arzua 80 km – Monte de Gozo 121 km Poprvé jsem zaspal a M. mě vzbudil až v 6.40 hod. Zvládl jsem však připravit snídani a odjeli jsme v 8 hod. Po stopách poutníků byl tentokráte velmi a velmi náročný terén, část cesty jsme museli kolo tlačit a tak M. hodně nadával. Asi po 8 km jsme přetnuli pěknou asfaltovou cestu, po níž jsme velmi brzy klesli k téměř vyschlému jezeru pod městem Portomarin. Dopoledne byla velká oblačnost, teplota po ránu jen
13°C,
ale
odpoledne
25°C.
Cestu
eukalyptovými háji a borovicovými lesy jsme si vychutnávali a počasí bylo už krásné. Několikráte jsme zastavili na cervezu a poté také na bílé víno s výborným moučníkem. Na známou ubytovnu na periferii Santiaga Monte de Gozo jsme přijeli až v 18 hod., kde nás jako vždy příjemně přivítal šéf v recepci, když mě dokonce poznal z předchozích pobytů a řekl: „Ahoj,
buďte
vítáni“.
Dostali
jsme
osmilůžkový pokoj jen pro nás. Opět skvělá večeře a družba s Němci a sympatickou Slovinkou a tak jsme večer v kuchyňce skončili až po 22. hod. 17
21.5. so Monte de Gozo – Santiago 6 km – po městě 14 km - Negreia 43 km Dnes má narozeniny můj mladší syn Štěpán a od něho přišla první gratulace k cestě do Santiaga; 860 km na kole za 8 dní.
Ráno
sladké
po
snídani
jsme očistili svá kola od bláta a ošetřili řetězy. Po příjezdu
do
Santiaga jsme kola navíc předali do cykloservisu, neboť u mého byl prasklý jeden drát a M. musel koupit nové nášlapné pedály, neboť původní neuměli opravit. V Oficině de los Peregrinos jsme si po 9. hod. vyzvedli Credencial del Peregrini,
tj.
poutnické
vysvědčení o vykonané cestě. Trochu jsme bloudili při hledání kavárny „Porta di Camino“, dokonce se na chvilku ztratili; pomohla SMS. Do oběda jsme se toulali po historickém centru a v poledne
následovala
každodenní mše v kostele Sv. Jakuba
pro
poutníky
celého
světa, kde jsme nemohli chybět. 15
minut
předem
požádali
všechny v katedrále ke klidu a přesně v poledne jeden z pěti kněží, kterým ještě sekundoval 18
mladý černoch, jmenoval země a nástupní místa, odkud poutníci dnes do katedrály přišli; ze St. Jean Pied de Port „peregrini de República Checa“ a mezi nimi byl M. a já. Za poutníky promluvila poutnice z Německa. Zpívaná mše byla ve španělštině a přidávali se občas poutníci z polozaplněného chrámu. V části mše hovořil kněz mluvící německy a jiný zase italsky. Následovalo přijímání, resp. poutníci dostávali do sevřených rukou, někteří přímo do úst, od všech kněží hostie za zvuků varhan a
zpěvu. Poté 8 mužů v tmavočervených hábitech uvolnilo největší kadidelnici světa visící na 15 m dlouhém laně, kterou zapálili a postupně rozhoupali, až létala nad hlavami poutníků až ke stropu katedrály, cca 12 m. Byl to od nich artistický kousek. Když kněží opustili chrám, odnesli i kadidelnici a hodinová mše skončila. Po mši M. bohužel čekal na jiném místě, než bylo domluveno, a tak jsme se potkali o něco déle díky SMS. Vyzvedli jsme si svá opravená kola, nakoupili na oběd a v blízkém parku na slunci se posilnili na krátkou, ale kopcovitou cestu do Negreia. 19
Ubytovna pro poutníky tu má jen 20 lůžek a všechna byla obsazená. Tak jsme se ubytovali v hotelu pro poutníky za 12 €, který byl velmi čistý, prostorný a málo obsazený. Nakoupili jsme v supermarketu na večeři a také na neděli, neboť ve Španělsku v neděli se koupí pouze čerstvý chléb. Využili jsme pěknou kuchyňku a hodně času k přípravě výborné večeře a nechybělo ani dobré víno jako vždy. V hotelu převažovali poutníci z Německa. Zatím co M. byl na internetu, já se bavil s Němkami, které jdou poutní cestu pěšky už třetím rokem. 22.5. ne Negreia – Cee 55 km – Finisterre 70 km – Cabo Finisterre 73 km – a zpět 76 km M. v noci dlouho nemohl usnout a ráno jsem ho nemohl probudit, jak tvrdě spal. Po dobré snídani jsme po 8. hod. opustili hotel a za chladného, ale
slunečného počasí jsme začali dlouho stoupat do borovicových lesů a eukalyptových 20
hájů. Před 12. hod.
jsme
„sletěli“ o 400 m
níže
do
městečka Cee, přímo k moři. Při obědě nás trochu
rušil
nedělní
trh
přímo
před
kostelem, kde jsme obědvali. Podél moře jsme dokončili cestu do Finisterre, kde jsme se překvapivě snadno ubytovali za pouhých 5 €. Přítomná ubytovatelka si mě pamatovala z předchozích návštěv. Následoval 3 km
dlouhý
výjezd
na
západní
cíp
Evropy
–
španělsky Cabo Finisterre, kde jsme
se
u
nultého kilometru fotili. O radost jsem se telefonicky podělil se svou ženou a synem Štěpánem, kteří právě v Jičíně slavili jeho narozeniny. Při cestě zpět na ubytovnu M. zachytil o mé zadní kolo a než „vyšlápl“ z nových pevných nášlapných pedálů, upadl na silnici a způsobil si mnoho malých odřenin. Velkou péči mu věnovala mladá ubytovatelka a tak se při ošetření nakonec usmíval. Poprvé jsme měli studenou večeři, ale velmi 21
kvalitní – sušená šunka, dobré sýry, zeleninové saláty a výborná vína. Večer byla ještě procházka k moři s výhledem na západ slunce, ve 21.30 hod – nádhera. Překvapilo mě, že poprvé jsme zde obdrželi zvláštní diplom o cestě ze Santiaga do Finisterre. 23.5. po Finisterre – Muxia 36 km Až v 8.15 hod po snídani jsme opustili ubytovnu a pokračovali nedaleko od moře překrásnou, ale velmi náročnou cestou do Muxie. Nebylo rovného úseku; buď nahoru
nebo dolů, a tak jsme na krátkém úseku pouhých 36 km nastoupali neuvěřitelných 1000 m, převážně borovicovými lesy a eukalyptovými háji, zcela bez provozu aut a minimálně bylo i poutníků. V 11 hod. jsem přesvědčil M., abychom se zde ubytovali a odpočali si. Nakonec návrh přijal a tak na pobřeží s vyhlídkou na rozbouřené moře 22
jsme se občerstvili a čekali na 13. hod. na otevření alberga (ubytovny). Teplota nepřesáhla 21°C, ale foukal silný vítr a tak o koupání se nám mohlo jen zdát. Ubytovna jen pro 24 poutníků, ale velmi prostorná, čistá. Po osobní hygieně jsme vyprali skoro všechno prádlo a následovala procházka podél moře s posezením v hospodě na pivě s vyhlídkou na mořské vlny. M. nebyl líný a ještě vyběhl na blízký kopec s vyhlídkou. Skvělá večeře, skoro jako každý den teplá,
neboť
využíváme
kuchyňky. M. připravil pestré saláty a víno, já ostatní – maso, přílohy, sýry, pivo, moučníky, ovoce. Zde jsme dostali
v pořadí
již
třetí
diplom o vykonané cestě; tentokráte trasa Finisterre – Muxia. 24.5. út Muxia – Berdolas 13 km + 10 km zajížďka = 23 km Brandomil 45 km + 10 km zajížďka – Negreia 77 km Odjeli jsme před 8. hod., ale 2x jsme bloudili a to v dosti náročném terénu, neboť nám chyběla podrobná mapa. Počasí nám opět přálo a tak to nevadilo, neboť druhou polovinu cesty jsme jeli po super silnici s minimálním provozem; cesta převážně eukalyptovými háji a borovicovými vonícími lesy. Příjemná byla skoro hodinová zastávka u starého románského mostu v Brandomilu, kde jsme se posilnili a popili
23
cervezu a lahvičku červeného. Už ve 13.30 hod. jsme se ubytovali v albergu města jako jedni z posledních, neboť kapacita je jen 20 lůžek. Sympatická je tato ubytovna na rozdíl od té včerejší, která byla asi 4x větší, ale jen 24 lůžek, nadměrné nevyužité prostory a zcela nedostatečné vybavení kuchyně. Odpoledne jsme využili teplé počasí k relaxaci a velkému nákupu a večernímu hodování. M. velmi prospěl včerejší odpočinek rána
a
měl
od lepší
náladu
než
v předchozích dnech, „ničila“
kdy
ho
neustálá
stoupání a klesání, minimálně 1000 m denně,
ale
spíše
více. Popili jsme cervezu
v baru a
využili zdarma internet v místní knihovně k vyřízení pošty. 25.5. st Negreia – Santiago 25 km – Banderia 56 km – Silleda 68 km – Lalín 82 km Ještě k včerejšímu večeru; kuchyňku zcela obsadili Španělé a Italové a vyvářeli skoro 2 hodiny něco na způsob ruských pirohů. Váleli těsto a smažili a smažili. Potom pro 10 lidí vařili špagety a plotny byly ušpiněné a obsazené. Tak jsem je důrazně napomenul, že kuchyňka není pro rodinné vaření, ale pro 24 poutníků. Večer se nám omluvili a nabízeli nám své jídlo, pití, ovoce, moučníky a víno. Vše se obrátilo nakonec k dohodě, což jsem byl rád. Stáli o to, abychom byli jejich společníky, a nakonec jsme se dlouho bavili, ještě po 22. hodině. Ráno překvapivě všichni vstávali před 6. hod. a odcházeli už v 6.30 hod., a my poprvé odjeli už v 7.30 hod. za teplého počasí do Santiaga, přímo do kavárny „Porta di camino“, kde jsem na oplátku objednal kávu zase já. Také zde se M. nelíbilo dlouhé stoupání a zajížďka do města a tak škareděl; byla to však nejkratší a snadná 24
cesta na jih z města. Odtud již za velmi teplého dopoledne jsme pokračovali po poutní cestě Camino della Plata na jih směrem Sevilla. Do oběda jen 56 km a potom oběd. Táhlé dlouhé kopce se M. moc nelíbily a tak jsem navrhl cestu ukončit už po 82 km v Lalínu, kde byla poutnická ubytovna za pouhých 5 €. Je to velká, ale nehezká
betonová
budova mezi starými hezkými domy. Měla sice kuchyňku, ale opět bez vybavení nádobím. Ostatní poutníci nám záviděli naše vlastní nádobí, díky němuž jsme mohli připravit opět dobrou večeři, tentokráte v režii M. Po večeři jsme využili mimořádně teplého večera k posezení na zahradě a popíjení červeného a ochutnání sýrů a dokonce i moučníků. 26.5. čt Lalín – Ourensee (150) 59 km – Sandias 96 km Tentokráte
jsme
odjeli po snídani opět v 7.30
hod.,
neboť
nás čekaly dvě horské prémie; jedna před Ourensee do výšky 790
m
n.m.
San
Domingo a druhá San Martino 818 m n.m., poté dlouhý sjezd do stotisícového
města,
kde jsme obědvali. Ráno bylo zataženo, což nám vyhovovalo, a v poledne už 24°C 25
a
znovu
jsme
museli
stoupat dalších 700 m. Ubytovali jsme se jako jediní v poutní ubytovně v Sandias za 5 €. Dlouhou chvíli
jsme
věnovali
prohlídce historické části obce a poté nákupu na večeři. Naše štěstí opět bylo, že jsme měli sebou dostatek
nádobí,
v posledních vybavení
kuchyní
neboť dnech bylo
minimální, skoro žádné. Užívali jsme si večerního slunce skoro až do 22 hodin. 27.5. pá Sandias – Verín 36 km – A Gudiňa 75 km Po půlnoci jsem se odstěhoval od M. o patro výše, aby mě nerušil svým chrápáním, asi jako já jeho rušil do půlnoci. Spalo se nám dobře až do 7. hod., kdy jsme posnídali, a těsně po osmé hodině pokračovali v cestě do Verínu.
26
Museli jsme vystoupat do dvou průsmyků a ten vyšší byl Estibadas 848 m n.m. před Verínem. Zatím co M. fotil starý hrad v Monterrei, já nakupoval jídlo na oběd. Počasí nám
přálo;
v poledne
ráno
sice
22°C,
ale
jen
13°C,
vzhledem
k nadmořské výšce stále kolem 800 m n.m. to bylo příjemné. Příjemná byla i hodinová zastávka ve Verínu, kde jsem si koupil chybějící rukávy na předloktí a M. popíjel svou kávu s moučníkem. Poté začalo dlouhé táhlé stoupání 10.5 km do sedla Fumales 879 m n.m., sjezd dolů, a znovu do průsmyku Meson de Erosa 895 m n.m.. Mezitím byla zastávka
v baru
na
cervezu
a
improvizovaný oběd. Do A Gudiňa (1067) jsme přijeli už po 15. hod., ale albergo bylo plné poutníků (napsáno „completo“). Ubytovali jsme se vedle v hotelu Oscar za 25 € oba; pěkný čistý pokoj byl mnohem příjemnější než plná hala poutníků. Dnes jsme jeli podél portugalské hranice asi 15 km, velmi členitým terénem mezi barevnými, převážně žlutými keři po překrásné široké asfaltové silnici a opět téměř bez provozu.
27
28.5. so A Gudiňa – Lubia 25 km – Padornelo 35 km – Puelta de Sanabria 55 km – Mombuey 79 km – Rio Negro del Puente – Santa Marta 115 km Překrásné slunečné ráno a po snídani už před půl osmou jsme začali stoupat na pas Caniso 1085 m n.m. a zase sjeli dolů. Potom zase nahoru k tunelu, kde byla výška 1230 m n.m., kde jsme odbočili po vedlejší poutnické cestě do Lubia, asi o 250 m dolů a znovu začali stoupat na pas Palacios cca 1320 m n.m.. Proti nám jen poutníci
pěšky, na kole, a jeden dokonce s koněm. Na nejvyšším bodě poutní cesty Camino della Plata do Sevilly jsme zastavili na kávu a převlékli se do kraťasů, neboť teplota i v této nadmořské výšce přesahovala 20°C. Potom jsme sjížděli podél portugalské hranice
do
Národního
parku
Montezinho, bez jakéhokoliv provozu – nádhera! Zastávka na oběd byla v překrásném kamenném městečku Puelta de Sanabria, kde jsme si prohlédli starý kostelík na vrcholu 28
a pod ním dole u kašny poobědvali více jak 1.5 v překrásném
hod. prostředí
za
slunce,
které hřálo až moc; min. 25°C. Další cesta už byla velice pohodlná po
náhorní
plošině
s asfaltovým povrchem, téměř po rovině a tak velmi rychle ubíhala. Krátká byla zastávka na staré domy pod zemí, ale bez lidí, což mně připomnělo podobná místa v turecké Kapadocii, v Sierra Nevadě poblíž Granady nebo nedávno v Meymandu v Iránu. Obyvatelé jsou prototypem troglodytů; v jeskyních se rodí,
žijí
umírají.
a Po
115 km jsme zastavili v malé
vsi
Santa Marta, i když M. chtěl pokračovat do velkého města Benavente, dalších 27 km. Rychlý byl nákup v malém krámku, sprcha a doplnění tekutin. Ubytovna pro poutníky je zde velmi skromná, ale prostorná. Za dobrovolný příspěvek tu s námi spali 3 Španělé a dvě mladé dívky, Španělka a Francouzska, kterým jsme dali vyprat naše prádlo. Byly to dvě kolegyně z práce, ale závislé na cigaretách, možná i drogách, které na nás žádaly, ale my je neměli. Byly velmi hlučné a M. je musel napomenout „silencio prego“. Ta starší, rozumnější, se přišla po chvilce omluvit za výkřiky a hlučné chování své psychicky narušené kamarádky, které chce pomoci právě touto poutní cestou do Santiaga. Večer jsme zakončili sledováním finále mezi Barcelonou a Manchesterem 3 : 1. 29
29.5. ne Santa Marta – Benavente 28 km - Villanueva del Campo 55 km Villafrechos 79 km – Medina de Rioseco 90 km - La Sudaria 114 km – Peňaflor de Hornija 124 km – Cigueňuela 145 km Již v půl osmé po snídani jsme opustili ubytovnu, která byla zdarma. Trochu zataženo, ale teplo, a na silnici ráno nebyl nikdo kromě nás. Celý den byly cesty jen s minimálním provozem. Překrásné široké asfaltky vedou po náhorní plošině s nepatrným výškovým převýšením, skoro jako v Polabí, jen o 700 m výše položené.
Krátká
byla
první
zastávka na pravidelný přípitek
koňakem
Veteráno a M. ještě na kávu s moučníkem; ale začaly
padat
první
kapky deště. Proto už v 11 hod. jsme zastavili na oběd, neboť jsme se báli černých mraků nad 30
námi. Zde mi M. hodně ujel a musel jsem projíždět vesničkou, abych ho vůbec našel. Obědvali jsme v přístřešku autobusové zastávky u radnice v centru vesnice Villamayor de Campos. Poté už za příznivého počasí jsme se zastavili v Medina de Rioseco a velmi
snadno
rovinatých
po
silnicích
přijeli do malé vsi Cigueňuela, což bylo 145 km. Na závěr nás trochu vystrašila bouřka a tak jsme jeli docela rychle. Cesta trvala jen 6.5 hodiny s průměrem 23 km za hodinu. Malou ubytovnu jsem znal z předchozího pobytu a byla opět jen za 3 €. Byli jsme tu jedinými návštěvníky. Bouřka však začala mezi mnou a M., když kritizoval dnešní délku snadné etapy, když včera si přál pokračovat po náročných stoupáních v horách a po 115 km a 7,5 hod. v sedle chtěl ještě pokračovat dalších 27 km! Po těchto a předchozích kritických výtkách jsem přestal mít chuť společně pokračovat v cestě. M. odmítl nabídku jít se mnou na večeři, jak bylo předtím domluveno (v neděli jsou obchody zavřené a tak zpravidla chodíme na poutnické menu za cca 9 €), a tak jsem byl rozhodnutý, že ho ráno doprovodím na vlakové nádraží do Valladolidu, aby se vlakem snadno dostal ke svému autu a mohl být dříve doma. Vyhrocenou situaci, tzv. „ponorku“ jsem konzultoval telefonicky s Jitkou doma. Za signálem jsem musel stoupat 1,5 km na kopec. 31
Večerní menu v blízké restauraci bylo báječné a
navíc
jsem dostal
místo
obvyklé
láhve
vína
dokonce
dvě.
Přitom jsem ještě mohl v TV sledovat koridu a poté
jsem
se
ještě
dlouho bavil s poutníky, abych si zlepšil náladu. 30.5. po Cigueňuela – Valladolid 12 km – Majados 39 km – Iskar 57 km – Villa Verde 68 km – Coca 82 km – Santa Marta de Real Niva 105 km M. ráno poprvé jako první uvařil čaj; označil to za vstřícné gesto, což jsem odmítl. Pokud s ním dále nepojedu, chce se vrátit na Camino francese. Já chtěl pokračovat podle předem napsaného programu, ale bez M. A tak po chvilce váhání M. ustupuji, neboť nechci, aby se vracel po stejné cestě, kterou už zná a navíc by mohl mít problémy s komunikací. Asi rozhodlo i jeho „mrzí mě, že ztrácím největšího kamaráda“. A tak jsme pokračovali spolu nadále, i když určitá pauza by byla pro oba lepší. Nemohu necitovat z SMS od Štěpána: „Taková dlouhá cesta, to je psychicky náročné a ponorka je spíš pravidlem než výjimkou“. Vzpomněl jsem si i na nedávnou cestu do Afriky, jak nás, Martina i mě, naše spolucestující dívky po měsíci společné cesty
„štvaly“.
Snadná je cesta do Valladolidu, kolem nás jsou tisíce slunečních kolektorů, které se otáčejí stále ke
slunečním
paprskům. 32
Míjíme stovky nových domů, v kterých nikdo nebydlí a to je u většiny velkých měst ve Španělsku. Vše nabízejí se slevou a tak M. říká, že jsou tu ceny poloviční než v Jičíně. (10 000 Kč za metr čtvereční). Valladolid je moderní nové město, které má plno zeleně, ale též výškových staveb, a tak mi to připomnělo náš Zlín. Asi 30 km jsme jeli po autovia za velkého provozu a velmi rychle, a pak odbočili do vsi Majados. M. na kávu a oba na koňak Veteráno. Potom už jsme pokračovali po nádherných silnicích skoro bez aut; úplná idylka. V jedné části dokonce souběžná cyklostezka v délce cca 12 km, kde se procházelo jen pár jedinců; říkáme si, kdo to všechno platí? EU? Ve vsi Iskar je přátelské setkání s místními staříky u vína, sýru a klobásy poblíž silnice, kde se scházejí
denně.
86letého
Od
důchodce
dostáváme ještě na cestu pytlík sladkostí na oslavu „Anny“, jeho dcery. Ve Villa obědvali Mayor
Verde
jsme
na
náměstí
pod
stříškou,
neboť začala bouřka a drobně pršet. Poté jsme se přesunuli do baru a popíjeli dobré bílé víno snad 2 hodiny, než se vyjasnilo. Dále už jen pohodlná cesta do Santa Marta de Real Niva, kde je malá poutnická ubytovna pro 6 osob, ale slušné vybavení. Zakončení cesty opět koňakem a cervezou, rychlá sprcha, nákup na večeři a dlouhé vyváření a popíjení. 33
31.5. út Santa Marta de Real Niva – Segovia 32 km – San Rafael 68 km - Pas Guadarramo (1511) 74 km – Las Rozas 107 km Po bohaté snídani jsme odjeli před osmou hodinou do překrásného města Segovia. Velmi pohodlná byla asfaltka s malým provozem, který zesílil až těsně před samotným vjezdem do historického města, ležícího v nadmořské výšce 1000 m. Už
z dálky jsme viděli velmi pěkný, až pohádkový Alcazár, pevnost a královský palác. Nejvíce nás uchvátil symbol města, třípatrový římský akvadukt, sestavený jen z opracovaných kamenů
už
z doby Etrusků; něco
úžasného.
Zde
jsme
ponechali
kola
svému osudu a více jak 2 hod. se toulali starým městem. Nelitovali jsme vstupné 34
do
nádherné katedrály a dokonce se účastnili části dopolední mše. Katedrála je skutečně ohromná; boční
obrovské
chodby,
po
stranách výklenky se zamřížovanými oltáři
a uprostřed velká loď; v samotném středu katedrály pak zamřížovaný chór pro mnichy. Přes malý počet oken je v katedrále dost světla, neboť stěny a sloupy jsou bílé, světlo se od nich odráží. Překrásné historické město plné turistů a nejvíce asi z Japonska. M. měl svou kávičku, já zase cervezu. Před opuštěním tohoto nádherného města jsme v parku ještě ochutnali grilované kuře a popili pivo i víno. Oba jsme se shodli na tom, že Segovia je skutečný skvost. Pokračovali jsme cestou na Madrid nádhernými piniovými háji Národním parkem de la Guenca, kde bylo stále co obdivovat. Odpolední zastávka na bílé víno a dobré moučníky od staříka byla v San 35
Rafaelu, asi 1250 m n.m. Odtud jsme jen 32 minut stoupali na nejvyšší sedlo na zpáteční cestě do výšky 1511 m n.m. a následoval fantastický sjezd o 500 m níže do Collado Villalba. Zde M. forma vrcholila a stoupal do sedla skvěle. S větrem v zádech jsme pokračovali po nádherné asfaltce podél čtyřproudové dálnice směrem na Madrid. Po 5 hodinách v sedle jsme ukončili cestu cca 30 km před hlavním městem Španělska v obci Las Rozas po ujetí snadných 107 km. Ubytovali jsme se v luxusním hotelu za 54 € oba, nakoupili
dobroty
v blízkém
supermercadu,
odpočívali a těšili se na zítřejší cestu vlakem do Madridu. Do hlavního města je skoro nemožné přijet na kole a zrovna tak je obtížné ho na kole opustit; všechny výpadovky jsou dálnice placené nebo neplacené. O tom jsem přesvědčil už před 4 roky, kdy jsem dokázal opustit Madrid jedině autostopem i s kolem. 1.6. st Las Rozas – Madrid vlakem; po Madridu 12 km Dnes v Madridu skoro odpočinkový den. Velmi rychle a snadno jsme se přesunuli vlakem do hlavního města Španělska. Nebyl ani čas na koupení jízdenky a vystoupili
za na
35
minut
hlavním
jsme
nádraží
Madrid – Chamartín a na kole se po přeplněných silnicích a chodnících dostali do centra města na náměstí Puerta del Sol. Po 500 m jsme už odložili
své
batohy
v depozitu
hostalu, kde jsme se za 23 € ubytovali. Pokoj byl k dispozici až ve 12 hod., což nám nevadilo. 36
Na kole jsme se toulali historickým centrem: Plaza Mayor s původní radnicí, kolem
tržnice sv. Marca, byli svědky střídání stráže před královským palácem
(Palazzo
Reale),
nahlédli do zahrad Jardines de las
Vistillas; baziliku
prohlédli sv.
si
Františka,
katedrálu, divadlo a mnoho atraktivních Obědvali
nedaleko našeho hotelu za slunečného, ale chladného dne, bylo jen 21°C. Odpoledne jsme se znovu toulali, ale už
pěšky,
zastavili
se
na
kávu
v zahradě galerie Prado ve čtvrti Huertas
a
těšili
se
z překrásné
procházky po historickém městě. 37
budov. jsme
v parku
Cervezu jsme ochutnávali v jedné pivnici na zahrádce v malé uličce. Večer jsme zvládli ještě procházku kolem náměstí Puerta del Sol, které bylo plné malých stanů, kde protestovala mládež nejen ze Španělska
proti
současnému;
všemu globalizaci,
ekonomice, bohatství druhých atd.;
policie
jen
přihlížela
řádění mladých, kteří se opíjeli a
hulákali.
Bohužel
to
pokračovalo do časných ranních hodin a tak jsme se moc nevyspali. 2.6. čt Madrid – nádraží na kole 8 km – vlakem Guadalajara 55 km ; dále zase kolo - Jadraqua Atienza (1057) 104 km , pohoří Sierra Ministra. Na pokoji s námi s námi
spal
nějaký Asiat, asi Číňan, ale moc se tam nevyskytoval,
a
sympatický Mexičan.
Po
snídani na hotelu v hale jsme odjeli na stanici metra, abychom se pohodlněji a rychleji dostali na železniční stanici Chamartín. Bohužel, kola v metru se přepravují až od 10. hod., tj. po ranní dopravní špičce. A tak jsme velmi snadno a rychle jeli na nádraží na kole. Zakoupili jsme si jízdenky na příměstský vlak, ale jízdenky na kolo nám odmítli prodat a tvrdili, že tento vlak kola nepřepravuje. Přesto jsme už za 3 minuty seděli v čistém poloprázdném vlaku a více jak hodinu jeli do 55 km vzdáleného města Guadalajara, 38
kde vlak končil. Jízdné stálo 4.20 €. Ve městě jsme doplnili náš „benzin super“ Veteráno a na kole pokračovali náhorní planinou ve výšce často vyšší než 1000 m. Po krásné asfaltce s minimálním provozem jsme jeli málo obydlenou krajinou, kde bylo kolem silnice samé obilí, hlavně pšenice a ječmen, někde
už
sklizený.
Velmi
těžkým soupeřem však byl celý den silný vítr, většinou proti nám a k večeru docela chladný. Ubytování
bylo
stále
v nedohlednu a tak nezbylo než dojet do větší historické vsi Atienza s velkým hradem, kde jsme se ubytovali v pěkném hotelu po 15 € a za odměnu si dopřáli poutnické menu včetně snídaně za 10 €. 3.6. pá Atienza – Almazan (950) 55 km – pas Lubian (1093) 67 km – pas El Viso (1087) 84 km - Soria (1050) 88 km , krajina „La Mancha“. Opět jsme si přispali, zvládli skoro dvě snídaně, a po náhorní plošině ve výšce kolem 1000 m pokračovali
krajinou
„La
Mancha“ – psal o ní Cervantes v knize „Don Quijote de la Mancha“ asfaltce,
skoro
po
nádherné
stále přímo, 39
občas až 6 – 7 km, jen malé terénní vlny a dva průsmyky; Lubia 1093 m n.m. a El Viso 1087 m n.m. a silnice opět bez provozu. Kolem obrovské lány obilí; pšenice, ječmen a občas i žito. Jen nevíme, kdo to kdy zasel a kdo to sklidí, když malé vesnice tu skoro žádné nejsou. Ještě, že občas prohodím slovo s M., jinak by tu bylo moc smutno. Jsou to rozsáhlé
pláně
poseté
dříve
větrnými mlýny, dnes větrnými elektrárnami,
a četnými
středověkými rytířskými hrady. V Almazanu zastávka na oběd a v knihovně jsem vyřídil mnoho mailů, zatím co M. popíjel kávu. Byl však smutný a prý se cítil sám, osamocený, což mě mrzelo. Do Sorie jsme už jeli po neplacené dálnici, což bylo zde dovoleno a bylo to rychlé a pohodlné; M. se to neobyčejně moc zamlouvalo. Ubytovali jsme se v centru města 40
přímo na náměstí v hostalu a cenu jsem usmlouval ze 40 € na 30 € pro oba (vedlejší hostal chtěl dokonce 50 €). Pokoj byl velmi stísněný a tak kola zůstaly na balkoně pokoje. Počasí proti včerejšímu dni mimořádně příznivé, jen slabý vítr a spíše nám foukal do zad. Teplá večeře v provizorních podmínkách chutnala báječně; ještě dobře, že máme dostatek nádobí na vaření a servírování (4 talíře, plechové pohárky, hliníková nádoba na máslo, sýry, šunku atd., dvojitý ešus a hlavně plynový vařič pro horolezce); šetří nám to mnoho peněz a hlavně si pochutnáváme a vaříme kdykoliv se nám zachce. 4.6. so Soria (1050) – Puberto di Piqueras (1710) – Torrecilla (600) 82 km – Logroňo (384) 115 km, pohoří Kariola Cordil a Sierra Cebollera Výborně odpočatí před 8. hod.
jsme
pokračovali
výstupem na nejvyšší průsmyk na naší cestě ve výšce 1710 m n.m., opět s malým provozem za chladného počasí, jen 12°C, ale jelo se výborně. V okolí jen keře a občas lesy, ale většinou jen skály. 5 km před vrcholem ve výši 1500 m je tunel pro 41
auta, který M. lákal, přestože je tam zákaz kol. Nakonec souhlasil s objížďkou a pomalým tempem jsme vystoupali do sedla ve výšce 1710 m n.m., což je nejvýše při
našem pobytu ve Španělsku. Překvapilo nás
dokonce
slunce
těsně
před
vrcholem. Dlouhý sjezd byl překrásný, ale teplo nám nebylo. Krátká zastávka pro M. na kávu a zahřátí se a znovu jsme sjížděli do nádherného kaňonu ve vsi Torrecilla, kde jsme v „autoservisu“
nakoupili a před ním u fontány dlouho obědvali a odpočívali. M. stačil ještě navštívit kostel a nafotil svatbu. 42
Je to okouzlující místo, kolem borové háje a svěží horský vzduch. Do Logroňa nás na chvilku zastavil déšť a tak jsme popili bílé víno a poté „sletěli“ do nízko položeného města, jen 384 m n.m. Zde začalo pršet trochu více, ale to už nám nevadilo. Ubytovali jsme se v dražším albergu za 10,5 € + 1 € poplatek za kolo v centru města. Ubytovna byla brzy obsazená, neboť už jsme znovu na nejvíce navštěvované cestě Camino francese.
Šli
jsme
na
pivo
a
nakupovat. M. měl chuť na pizzu a tak jsem se připojil. V ubytovně je pouze mikrovlnka a to nám stačilo. Dlouho jsem si povídal s učitelkou z Torina, která chce dojít do Santiaga, ale po 3 dnech už je unavená. Večer byla silná bouřka a velký liják, ale to nám pod střechou ubytovny nevadí, popíjíme červené víno a k tomu máme suchou šunku a sýr a je nám dobře. 43
5.6. ne Logroňo – Estella 50 km – Pamplona 96 km – Villava 101 km Na Francouzské cestě jsme potkávali mnoho poutníků v protisměru, pěšky i na kole. Udivuje nás, jak za 3 týdny všechno obilí kolem silnice dozrálo. Místo zelené barvy
všude žlutá, až do a
zlata,
obilí
vonělo. Také keře více
rozkvetly.
Obědvali
jsme
v Estelle u řeky v parku
na
stejném
místě,
jako před 3 týdny při
cestě
Santiaga. cesta
do
Známá do
Pamplony je členitá, ale málo frekventovaná, neboť souběžně vede neplacená dálnice, autovia. V Pamploně nás zastavil déšť a tak v baru jsme začali cervezou a skončili u bílého vína. Barmanka nám přinesla ještě plněné bagety a místní drink 44
z ovoce. Více jak hodinu jsme se bavili s barmankou - „čarodějnicí“, sympatickou Holanďankou žijící ve Španělsku a jejím přítelem. Nakonec nechtěli vůbec zaplatit; přátelství je prý přednější než peníze. Déšť ustal jen na chvilku a tak jsme zvolili albergo na periferii Pamplony, které bylo téměř prázdné, nové, čisté, ale na poutnické poměry drahé, 14 €, což nám ale nevadilo. Překročili jsme opět hranici 100 km a tak jsme se odměnili, neboť jsme byli moc spokojeni, a do cíle zbývala už jen jedna etapa. Večeři jsme si dopřáli jako obvykle v neděli v restauraci a to poutnické menu za 8.50 €, ale bylo malé množství všeho včetně vína; skoro bída ve srovnání s jinými večeřemi ve Španělsku. 6.6. po Villava – Zubiri 20 km – Roncesvalles 49 km – Pas Ibaňeta (1057) 52 km – Sant Jean Pied de Port 78 km Ráno jsme lehce posnídali a za teplého počasí 15°C za hodinku přijeli do Zubiri, kde jsme připili Veteranem a M. si dal ještě kávu. Poté následovaly dva pasy, Erro 801 m n.m. a Mezquiriz 922 m n.m. a mezitím prudké sjezdy, opět po nádherných asfaltkách s malým provozem. 45
Potkávali jsme opět mnoho
poutníků
v protisměru, pěších i na kole, kteří začali svou
pouť
v Pyrenejích
zrovna
jako my 13. května. Obdivovali jsme opět krásné baskické domy a tak jsme 5 km před posledním
poutním
místem ve Španělsku zastavili
na
V Roncesvalles přesně
ve
12
oběd. nás hod.
vítaly zvony a byl jsem tak dojatý, že slzy smáčely mé oči.
Neobešlo se to v restauraci bez skleničky bílého vína a teprve poté jsme vystoupali do průsmyku Ibaňeta, kde začala hustá mlha, která nás doprovázela skoro 20 km při nádherném sjezdu do Francie, kam jsme přijeli ve 14 hodin. V poutnické kanceláři, kde jsme cestu začali, jsme ji také
ukončili
razítkem
v našem
poutnickém pase. Na blízkou ubytovnu, kde bylo naše auto, už nás doprovázely první kapky deště a vydatně pršelo až do 46
večera.
V prázdné
otevřené ubytovně jsme začali
oslavovat
náš
šťastný návrat po ujetí 2320 km. Následoval nákup na cestu domů autem. Ubytování za stejných 12 € a měli jsme k dispozici dům včetně
vybavené
kuchyně. Přesto jsme si dopřáli večeři v blízké restauraci a zakončili tak společnou poutní cestu
na
Španělsku. kvalita menu
kole
po
Bohužel
francouzského byla
mnohem
horší, než všechna ve Španělsku. Zeleninová polévka, to byly skoro jen brambory a mrkev v teplé vodě; boloňské špagety byly chutnější než „salsiče“ s kečupem a hranolky za 10 €, a sklenička vína za další 1 €. Když jsem to kritizoval, tak se to M. nelíbilo. Je pravda, že on je spokojený skoro se vším, zatím co já jsem zmlsaný kuchyní mé maminky a ženy Jitky. Pravdu měl Štěpán, který nedávno při návštěvě Francie říkal totéž: „neumí vařit a ještě je to drahé“. Pozdě večer přišli na pokoj ještě další poutníci, zřejmě Američané. Po večeři na chvilku přestalo pršet a tak jsme naložili svá kola do auta a já se těšil na cestu domů. Před spaním jsme chutnali sýr a víno ve společnosti tří Holanďanů, kteří zde začínají poutní cestu na kolech. Dva „mladíci“ středního věku a s nimi cyklista starší o 6 let jak já, do Santiaga jede už počtvrté; poprvé jel přímo z Holandska, což bylo 2500 km (podobně já v roce 2007 z Madridu domů – 3300 km). 47
7.6. út za stálého deště jsme se vraceli po stejné trase a vystřídali se v řízení; přespání v Mulhouse ve Formuli 1 za 30 € pro oba po ujetí cca 1100 km. 8.6. st opět stálý déšť po cestě s příjezdem do Jičína odpoledne. Celkem zpět asi 1955 km. Vzhledem k tomu, že jsem zapomněl své stručné poznámky z cesty v posledním hotelu v Mulhouse, vydávám tento deníček se zpožděním, až po návratu z další cesty ve Švýcarsku. Tímto také děkuji Pavlu Hejlovi a jeho kolegyni Šárce, kteří mi pomohli v jeho obstarání a zaslání zpět. V Jičíně 2. června 2011
Ivan Foto Miroslav Jiran Jitka Press Jičín Copyright © Jitka 2011
48
