Hle, člověk aneb o důstojnosti na konci lidského života

Svatojánská kolej VOŠP Svatý Jan pod Skalou

Hle, člověk… aneb o důstojnosti na konci lidského života

Absolventská práce

2006

Vypracovala: Anna Krutská Vedoucí práce: Martina Špinková

Prohlašuji, že jsem absolventskou práci zpracovala samostatně a všechny zdroje, ze kterých jsem čerpala, jsem uvedla v seznamu literatury:

……………………………

2

Obsah

Úvod

Teoretická část

1.

ČLOVĚK

1.1.

Člověk… slovník

1.2.

Osoba

1.3.

Dimenze lidské osoby 1.3.1.

Potřeby

1.3.1.1. Biologické potřeby 1.3.1.2. Psychologické potřeby 1.3.1.3. Sociální potřeby 1.3.1.4. Spirituální potřeby 1.3.2. Maslow - hierarchie potřeb 1.3.3. Práva a povinnosti 2.

DŮSTOJNOST

2.1.

Důstojnost slovníková

2.2.

Důstojnost podle studie 2.2.1. Důstojnost zásluh 2.2.2. Důstojnost mravní síly 2.2.3. Důstojnost osobní identity 2.2.4. Důstojnost lidství (Menchenwürde)

2.3.

Důstojnost a smysl

2.3.1. Hodnoty zážitkové 2.3.2. Hodnoty tvůrčí 2.3.3. Hodnoty postojové 2.4.

Co důstojnost zahrnuje…

3

3.

UMÍRÁNÍ

3.1. Smrt 3.2. Umírání 3.2.1 Umírání dříve 3.2.2. Umírání později 3.2.3 Utrpení 3.2.4. Bolest 3.3. Pravda 3.4. Elizabeth Kübler- Rossová 3.4.1. Šok 3.4.2. Negace 3.4.3. Agrese 3.4.4. Smlouvání 3.4.5. Deprese 3.4.6. Smíření 4.

PALIATIVNÍ PÉČE

4.1.

Hospicové hnutí 4.1.1. lůžkový 4.1.2. domácí 4.1.3. stacionář

4.2. Historie paliativní péče ve světě 4.3. Paliativní péče v ČR 4.4 Vzdělávání

Praktická část

5. Modelová lekce – téma a cíle 6. MODELOVÁ HODINA

7. Závěr 8. Seznam literatury

4

Úvod

Dnes se neumírá jen tak, umírá se na něco. Dozvíme se, že náš soused umřel a hned se ptáme: na co zemřel? A jsme přesvědčeni, že za to může jeho srdce, stres, cigarety nebo jeho hazardérství. Usoudíme, že taková smrt mohla potkat jen jeho, že je to takříkajíc jeho dílo, a snad si v skrytu blahopřejeme, že jsme vůči podobným neřestem imunní. Ukradli nám smrt, převlékli ji za nemoc, převedli na příčiny. Snažíme se nevidět za jednotlivou smrtí vyvstávat tu, kterou naši předkové psali s velkým písmenem: Smrt. Všeobecnou smrt, smrt všech. Když dříve někdo zemřel, byli jeho blízcí rádi, pokud mohli prohlásit: „Diky Bohu, měl čas připravit se na smrt.“ Dnes se, poprvé v dějinách, ujišťujeme: „Naštěstí o tom ani nevěděl.“ Děsí nás smrt víc než včera? (Marguerat 1996)

Zabývám se tímto tématem protože pracuji v domácím hospici a naskýtá se mi rozporuplný pohled na společnost, ve které žiji. Na společnost, kde již neexistuje hlad a bída. Většina lidí má víc, než dokáže spotřebovat a stále jako by to nestačilo. Ženeme se dál za tím, co nabízí reklama a stále se snažíme „být in“, dojít jakési společenské normy, eventuelně mírně vyčnívat a dosahovat hodnot společností uznávaných. Abychom toho dosáhli, musíme být výkonní, flexibilní, úspěšní, zdraví, krásní, sexy, mladí, opálení, oholení, štíhlí… Tato společnost, ve které žiji, je tvořena jednotlivými lidmi, kteří jsou smrtelní a dříve či později zemřou. O tom se ale nemluví. Je to skoro neslušné o něčem takovém, jako je smrt, vést řeči. Pokazila by se tím zábava, snížily by se tržby. Nepotřebujeme, aby lidé přemýšleli, jen ať se pěkně baví! Možná se toho bojí obchodníci a šéfové reklamních agentur… Kdyby se o smrti mluvilo, kdybychom se s ní potkávali, nejspíš by nás to přinutilo položit si otázku, jaký to má všechno smysl? Možná bychom pak nebyli tolik opálení, úspěšní, oholení, mladí, zdraví, krásní… ale chovali bychom se k sobě uctivěji a o svoji důstojnost bychom se nemuseli bát.

5

Také v oblasti péče o umírající je situace poněkud neutěšená, což je možná odraz společnosti. Nemyslím, že je společnost špatná, spíš neinformovaná. Je stále v přerodu z totalitního režimu na demokracii, lidé se teprve učí, že svoboda souvisí se zodpovědností a jakou co má hodnotu. Je otázkou, zda společnost na téma smrti a umírání neslyší, protože se nic neříká, nebo proto, že nechce slyšet? Každopádně by se mělo mluvit, aby společnost měla šanci slyšet. Nemělo by nám být jedno, jak se u nás umírá, vždyť se to týká nás všech… Důstojnost a umírání jsou pojmy, které se často potkávají ve veřejných diskusích o eutanázii, kdy vyloučení rizika ztráty důstojnosti bývá uváděno jako jeden z hlavních důvodů pro její uzákonění. Často ale v takových diskusích vůbec nenajdeme obsah těchto pojmů. Není to jenom důkaz toho, že o smrti nechceme mluvit ani přemýšlet a důstojnost si bereme jako zaklínadlo, jako široký pojem, za který si každý může dosadit význam, který mu právě vyhovuje…? Dnešní společnost považuje za nejvyšší hodnoty výkon, kariéru, úspěch, zdraví, mládí a krásu a plete si důstojnost člověka s jeho užitečností. (Munzarová 2005) Ve své práci postupuji od člověka jako osoby, přes čtyři dimenze lidské osoby, potřeby a povinnosti až k důstojnosti. Zde se pokouším pojem důstojnost vymezit a uchopit jeho obsah. Pokračuji přes smrt, umírání a trápení s ním spojené až k hospici, který může být řešením pro zachování důstojnosti v utrpení na konci lidského života. Hospic není sám o sobě, někdo jej musí postavit, někdo v něm pracovat a úplně nejdřív někdo musí vědět, že něco takového je vůbec možné. Proto je velmi důležité, aby se myšlenky hospicového hnutí dostaly mezi lidi. V závěru teoretické části se zabývám nutností vzdělávání v oblasti paliativní péče na všech úrovních odborných, ale i na čistě laické, osobní, od narození až do smrti. Praktickou část tvoří modelová hodina, v níž zpracovávám téma svobody a odpovědnosti a dotýkám se důstojnosti a smrti. Hodina je zpracována metodou kritického myšlení, je určena středoškolákům.

6

Při vymezování pojmu „důstojnost“ či „lidská důstojnost“ musíme začít u člověka a vyjasnit si některé pojmy.

7

1. ČLOVĚK

Motto: „Děti se nebudou bát života, když jejich dospělí se nebudou bát

smrti“ E. Erikson

1.1. Člověk… jak čteme ve slovníku

„Člověk… jest nejvyšší organická bytost, kterou známe. K tomuto nejvyššímu postavení v říši všech tvorů organických jej určuje rozum a mluva. Z četných zdrojů vší vědy o člověku sestavuje se nejen theoretický pojem člověka, nýbrž i vzorný obraz o něm, jaký by býti měl, v kterémžto obraze spolu jeho rozdíl ode všech ostatních jemu známých bytostí, jeho důstojnost a hodnota, jeho cíl a vyšší určení se ohlašují, domyslný, svrchovaný vzor pro všechny národy i jednotlivce přese všechny různosti a nedostatky vezdejší.“ (Ottův slovník naučný 1997) „Člověk je bytost složitá, tělesná i duševní, individuální i sociální. Na zkoumání člověka mají účast hlavně tři vědy: antropologie, psychologie a sociologie..“ ( Pecka 1970) O člověku by se dalo psát mnoho a z různých vědeckých i nevědeckých pohledů. Zaměříme se na člověka jako na lidskou osobu. Lidská osoba není termín totožný s pojmem lidská bytost nebo člověk. Je to termín teologický, filosofický a právní, jehož přesný obsah se vztahuje k určitému společenskému systému a kulturní formaci. Zatímco slovem lidská bytost definujeme člověka jako člena biologického druhu podle určitých empirických kritérií, tedy podle znaků, které mají všichni lidé (více či méně) společné. Vedle termínu lidská osoba se můžeme setkat s používáním pojmu lidská osobnost, z filosofického hlediska však nejde o synonyma. Pojmem osobnost je zdůrazňována individualita člověka, aniž by to znamenalo, že musí být nutně vyhraněnou osobností. (Slabý 1991)

8

1.2. Osoba

Osoba je jedinečný nositel subjektivity a všeho, co k ní patří, zejména svobody, vůle, práv, vztahů apod. Objevuje se v antické tragédii, důležitou roli hraje v křesťanské teologii. Filosofii osoby se věnovali personalisté a existencionalisté

20.

století.

Zdůraznili

vnitřní

spojitost

svobody

a

odpovědnosti, etický význam lidské jedinečnosti a ryze osobní kategorie, jako je např. vina, čest, lítost, vděčnost, věrnost, držení slova. Pojem osoby hraje velkou úlohu i ve filosofii výchovy, v psychologii, v teologii a v teorii práva, zejména v teorii lidských práv. (Sokol 1998)

1.2. Čtyři dimenze lidské osoby

Zamýšlíme-li se tu nad kořeny lidské důstojnosti, neměli bychom opomenout několik současných pohledů na člověka jako osobu. Podle Adolfa Slabého má každá lidská osoba má čtyři dimenze, a to biologickou, psychickou, sociální a spirituální. Všechny čtyři dimenze lidské osoby mají současně určitý stupeň autonomie i těsnou vzájemnou koordinaci. Tyto dimenze nemají ostré hranice, ale jako by navzájem prosakovaly. Tvoří jeden celek a nelze je od sebe oddělovat. Charakterizují člověka, každý lidský čin a lidskou potřebu. Člověk se projevuje vždy ve všech svých čtyřech dimenzích. Je třeba si uvědomit, že i nejvyšší duchovní aktivita člověka, ať už tvůrčí činnost vědce a umělce, nebo omilostněný projev křesťanské lásky, má též svou biologickou, psychickou a sociální složku. Chceme-li hierarchicky uspořádat funkce lidské osoby, potom spirituální aktivity jsou nejhlubší a nejvíce integrují, neboť jsou nejblíže středu osobnosti, tedy reálnému „já“. Psychické a sociální dění má postavení intermediální, středové a biologická dimenze sjednocuje nejméně, i když je

9

pro všechny ostatní nezbytná. Lidské tělo je opravdu nepostradatelné pro rozvoj vyšších funkcí, ať už sociálních, psychologických či spirituálních. Člověk jako bytost, která v sobě spojuje tělesnou, psychickou, společenskou a duchovní dimenzi, má potřebu svobodně a inteligentně rozvíjet takové schopnosti jako uvědomování si sebe sama, porozumění sobě samému, kontakt se svým sociálním prostředím, porozumění druhým lidem, aktivní rozhodování o svém jednání a zachovávání mravních norem. Důležitým atributem osoby je její minulost a budoucnost, tedy rozložení v čase. Pojetí lidské osoby se neopírá pouze o její strukturu a momentální stav, ale především zdůrazňuje procesuální vývoj, v jehož průběhu mohou vznikat zcela neočekávané nové kvality. Lidská osoba je charakterizována možností uskutečňovat specificky lidskou činnost, a to svobodně. Svobodně a uvědoměle.

Lidská osoba v sobě zahrnuje jednak dynamický systém potřeb, z nichž některé sama vytváří, třeba na poli kulturním, a které všechny pociťuje jako hodnoty. Zahrnuje v sobě také povinnosti vůči společnosti i konečnému cíli života. (Slabý 1991)

1.3.1. Lidské potřeby dle čtyř dimenzí

1.2.1.1.

Biologické potřeby

Biologické potřeby jsou společné všem živým organismům. Patří mezi ně např. výměna látek a energií, udržování relativní stálosti vnitřního prostředí, růst jedince či rozmnožování jako zajištění pokračování života druhu… Tyto potřeby mají u člověka konkrétní podobu jako potřeba přijmu potravy a tekutin, zajištění čerstvého vzduchu či přiměřeného životního prostoru. Potřeba vyměšování, potřeba pohybu a odpočinku…

1.3.1.2. Psychologické potřeby

10

Na psychické úrovni jsou pro člověka relativně specifické potřeby. Týkají se zejména oblasti prožívání. Patří sem například potřeba bezpečí, potřeba vztahu náležení druhé bytosti, potřeba přiměřeného množství vnějších podnětů, potřeba identity…

1.2.1.2.

Sociální potřeby

Sociální dimenze lidských potřeb vyplývá ze skutečnosti, že se každý jedinec vyvíjí v kontaktu se svým užším i širším okolím. Od společenství lidí potřebuje kladné vztahy, ocenění, přijetí a lásku. Člověk potřebuje pospolitost proto, aby sám nabyl smyslu. Zároveň pospolitost potřebuje individuální existenci, tedy člověka, aby sama měla smysl. (Längle 2002 )

1.2.1.3.

Duchovní potřeby – spirituální

Spirituální dimenze je zcela specifická pro člověka. Spirituální potřeby mají charakter převážně tvůrčí. Je to např. potřeba vědět, uvažovat, potřeba vytvářet hodnoty a vztahy, jimiž se jedinec uskutečňuje a seberealizuje.

Základní potřeby člověka se váží nejen k společenství lidí, ale také ke konečnému cíli lidského života. (Slabý 1991)

1.3.2. Lidské potřeby - Maslowa Základními lidskými potřebami se zabýval také americký psycholog Abraham Harold Maslow (1908-1970), který sestavil model potřeb člověka a to hierarchicky do pyramidy. Tato „Maslowova pyramida“ čítá pět kategorií potřeb.

Fyziologické potřeby: potřeba potravy, tekutin, vyměšování, kyslíku, přiměřené teploty, pohybu, spánku, odpočinku, sexuálního uspokojení, vyhnutí se bolesti…

11

Potřeba bezpečí: potřeba jistoty, stálosti, spolehlivosti, osvobození od strachu, úzkosti a chaosu, potřeba struktury, pořádku, pravidel, mezí… Potřeba sounáležitosti: potřeba lásky, náklonnosti, shody a ztotožnění, potřeba někam patřit… Potřeba uznání: potřeba sebedůvěry, sebeúcty, prestiže… Potřeba seberealizace: potřeba uskutečnit to, čím daná osoba potenciálně je, sebenaplnění

První čtyři kategorie označuje Maslow jako potřeby nedostatkové (potřeby deficience), pátou kategorii jako potřeby růstové. Obecně platí, že níže uvedené potřeby jsou významnější a jejich alespoň částečné uspokojení je podmínkou pro vznik méně naléhavých a vývojově vyšších potřeb. Jinými slovy, chceme-li, aby došlo k pozitivnímu účinku naplňování potřeb vyššího řádu, pak podle tohoto principu musí být naplněny potřeby nižšího řádu. Princip hierarchicky podmíněného uspokojení potřeb však neplatí absolutně. Dospělý člověk může v důsledku toho, že má silnější motivaci pro potřeby vyššího řádu, uspokojovat tyto, aniž má uspokojeny hodnoty hierarchicky nižší.

1.3.3. Práva a povinnosti Práva, či povinnosti? Obojí, jako dvě strany téže mince. Židovská a křesťanská tradice jsou základem euroamerické civilizace. Myšlenky těchto náboženství stojí v základech naší kultury a hodnoty, které zastáváme (rovnost lidí, úcta k životu a pravdě), mají zdroj právě zde. Konzumní společnost má tendenci slevovat z těchto hodnot a často neuznává v plném rozsahu práva těch, kdo se přímo nepodílejí na jejím rozvoji. Jsou to zpravidla lidé staří, nemocní či handicapovaní. Sobectví úspěšných členů společnosti nebere při uspokojování individuálních potřeb

12

ohledy na osudy druhých lidí. Přitom naplňování lidské důstojnosti vyžaduje respekt k potřebám každé lidské osoby, jako člena společnosti. A to nejen potřeby nezbytné k přežití, ale všechny vrozené a kulturní potřeby v maximální míře. (Šimek, Špalek 2003)

Práva náležející lidské osobě, především nezadatelné právo na život, vyplývají z přirozeného řádu věcí. Nejsou člověku přiznávána na základě rozhodnutí společnosti. Proto nemohou být ani rozhodnutím společnosti zrušena. Lidská důstojnost právě s těmito právy a základními povinnostmi úzce souvisí. Zajímavě je propojení práv a povinností formulováno ve Všeobecné deklaraci lidských práv, je také zakotveno v ústavách jednotlivých států: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i právech...“ (Ústava SR, čl.12, odst.1, 1. září 1992) „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku...“(Preambule Ústavy ČR 1992)

13

2.

2.1.

DŮSTOJNOST

Důstojnost ze slovníků

Důstojnost jest tolik, jako zasloužilost, hodnost, cena osobní, vážnost (v chování), ve smyslu konkretním i úřad čestný. „Vaše důstojnosti“ vyskytuje se jako titul praelátův, opatův, představených kathedrálních a kollegiátních kapitol. Důstojný tolik jako stálý, věrný (kdo dostojí svému slovu), dále vážný, zasloužilý, hodný něčeho a cti zvláště. Odtud vyskytuje se důstojnost (reverendus) jako titul nižšího duchovenstva… (Ottův slovník naučný 1997) Důstojný od slova „dostáti něčemu“, tj. zvládat svoji úlohu či roli, být na svém místě…(Machek 1971) Protože etická zásada důstojnosti lidské osoby zdůrazňuje vztah lidských potřeb ke společnosti, týká se v obecné rovině také společenských záruk lidských práv. Ačkoliv v dnešní době většina náboženství a filosofických směrů uznává základní práva lidské osoby jako nezrušitelná a ústavy mnoha států je zaručují, jsme svědky toho, že lidská práva jsou v praxi

často

ohrožována. Člověk, jako jedinečná lidská osoba bývá pohlcen totalitními a byrokratickými institucemi nebo sociálními skupinami. (Slabý 1991) Jde o stálou interakci mezi „já“ a „ty“, mezi člověkem a společností. Frankl vedle sebe staví

pospolitost a masu. Pospolitost charakterizuje jako

společnost, pro níž má člověk jedinečný hodnotový význam, vzájemný vztah v pospolitosti je autonomní, respektující. To ji podstatně odlišuje od pouhé masy. Masa, jako společnost, zná jen užitek člověka, nikoli jeho hodnotu a důstojnost. (Frankl 1996)

2.2.

Důstojnost a stáří

„Důstojnost a starší Evropané“ je tříletý výzkumný projekt, jehož výsledkem jsou poznatky prezentované ve sborníku Respektování lidské důstojnosti.

14

Předmětem zkoumání byl význam a prožívání důstojnosti u starších osob, a to především těch, které se neobejdou bez pomocných služeb zdravotní či sociální péče. „Důstojnost“ je složitá entita. Obvykle bývá spojována s pojmy jako úcta, autonomie, ovládání… vážnost, uznání. V rámci studie Důstojnost a staří Evropané byl zpracován model, který rozlišuje nejméně čtyři typy důstojnosti: důstojnost zásluh, důstojnost mravní síly, důstojnost osobní identity a důstojnost lidství (Menschenwürde). V diskusi o důstojnosti ve stáří dominovaly tři pojmy, a to úcta, autonomie a participace.

2.2.1.

Důstojnost zásluh

Společenský statut spolu s důstojností jsou často připisovány lidem v souvislosti s jejich postavením ve společnosti, s jejich funkcí či rolí. Jedná se o přiznání důstojnosti za něco, čeho dosáhli. Tak třeba starosta, primář nebo biskup, má jistý statut, který ostatní lidé akceptují a uznávají. Z tohoto pohledu mladí lidé mohou zastávat názor, že si důstojnost ještě nevydobyli, neboť zatím neměli příležitost působit ve významných rolích a funkcích. Naproti tomu u osob středního věku můžeme pozorovat obavy, že o důstojnost přijdou s odchodem ze zaměstnání do důchodu. Důstojnost zásluh je odrazem skutečnosti, že postavení člověka v mnohých společnostech závisí na jeho ekonomickém a sociálním zázemí. Senioři mohou být po odchodu do důchodu vyřazeni jak z ekonomického, tak i širšího začlenění do společnosti, a mohou tento fakt prožívat jako ztrátu důstojnosti. To se může týkat též lidí, kteří ještě nedosáhli důchodového věku, ale nemocí nebo složitou sociální situací se dostali do podobného postavení.

2.2.2.

Důstojnost mravní síly

Tento typ důstojnosti klade důraz na mravní autonomii či integritu člověka. Lidé, kteří jsou schopni žít v souladu se svými mravními zásadami, pociťují

15

určitou důstojnost. Vlastně ji sami sobě potvrzují, a i okolí jim přiznává úctu. Naopak ten, kdo se chová zbaběle nebo krutě k ostatním lidem, může nejen ztratit sebeúctu, ale také být zavržen svým okolím a přijít i o úctu ostatních. Důstojnost mravní síly se může vyskytovat v různé míře, tak jako mravní standard té které osoby může být vysoký, nízký nebo žádný. Tento typ důstojnosti je závislý na aktuálním chování dané osoby, jeho trvání je dočasné. Člověk, který nemůže z důvodů ležících mimo pole jeho možnosti dostát tomu, co považuje za mravní imperativ, může strádat pocity frustrace. Týká se to pracovníků v pomáhajících profesích, zejména pak ve zdravotnictví a sociální sféře. Když jim nedostatek prostředků brání v poskytování péče na jisté, podle nich optimální úrovni, silně to ovlivňuje jejich důstojnost mravní síly.

2.2.3.

Důstojnost osobní identity

Tento typ důstojnosti souvisí se sebeúctou a odráží osobitou identitu jednotlivce. Ústředními prvky tohoto pojmu jsou integrita, pevné vědomí vlastního já, fyzická identita, začlenění do pospolitosti a schopnost nalézat smysl ve svém životě, svých činech a dění, na němž je člověk účasten.Tuto důstojnost poškozují fyzické zásahy, ale také citové či psychické újmy, například ponižování. Krutá osoba může poškodit důstojnost druhých mnoha způsoby. Může je fyzicky zraňovat, může rušivě pronikat do jejich soukromí, může omezovat jejich autonomii a bránit jim v interakci s jinými lidmi. Každé takové jednání může u daného člověka vést k podlomení vědomí vlastní ceny a sebedůvěry. Důstojnost osobní identity může narušit též osoba nedbalá během péče o osobu na sobě závislou. Například pokud ji bezmyšlenkovitě nechá obnaženou během intimních úkonů, jako je mytí, vyšetřování, převlékání či cvičení. Tyto újmy mění identitu dané osoby, působí jí trauma a zpochybňují její vědomí sebe sama coby autonomní, svébytné a zodpovědné osoby.

16

Je-li přítomna důstojnost osobní identity, znamená to obvykle pocit úplné lidské bytosti s dobrými vztahy vůči druhým lidem a začleněním do komunity. Takový stav pak umožňuje nalezení smyslu vlastního života. Právě k tomuto aspektu důstojnosti se vztahuje, když říkáme, že nemoc, ne-schopnost či stáří někoho připravili o důstojnost. Zvláště v případech, kdy jsou ne-schopnost a ne-moc nezvratné, dochází ke značným změnám identity. Ohroženou skupinou jsou senioři, kteří se stávají méně odolnými a křehčími. Jsou vystaveni nejen fyzickým změnám vzhledu, ale odchodem do důchodu také ztrátě povolání, které je jednou z určujících složek vlastního já. Navíc v okamžiku, kdy se o sebe již nedokáží postarat, či nejsou schopni samostatného

pohybu,

hrozí

nebezpečí

vnějších

zásahů

do

těch

nejintimnějších oblastí jejich života a narušení autonomie. Důstojnost osobní identity souvisí také se schopností člověka vytvářet smysluplný obraz svého života i sebe samého. Osoba s důstojností je schopna podat pozitivní líčení svého života, ať už jako jednotlivce nebo jako příslušníka určité skupiny. Lidé, kterým chybějí kulturní předpoklady k vyprávění takového „příběhu o sobě“, bývají vyloučeni ze společnosti. Negativní obraz starších lidí v médiích a v reklamě, hanlivé slangové výrazy, kterými bývají senioři oslovováni… to jsou faktory bránící uznání různosti, potenciálu a kompetence starších osob. (Kalvach 2004)

2.2.4.

„Menschenwürde“ - důstojnost lidství

Pod tímto pojmem nalézáme typ důstojnosti, který odkazuje k nezcizitelné hodnotě lidských bytostí jako takových. Souvisí s určitou universální hodnotou

člověka,

a

potažmo

s voláním

po

lidských

právech.

V náboženském pojetí pak vidí člověka jako tvora stvořeného k obrazu Božímu. Tento aspekt důstojnosti dává opodstatnění mravnímu požadavku úcty vůči všem lidským bytostem, bez ohledu na jejich sociální, duševní a tělesný stav. V jádru takové důstojnosti leží koncept „lidství“ jako něčeho, oč nelze přijít ani být připraven.

17

2.3.

Důstojnost a smysl

Důstojnost jistě souvisí s důvěrou, vírou ve smysl lidského bytí a konání. Ve smysl, po němž se ptáme od útlého věku. Proč? Pro co? Jinak také - jaký to má smysl? Na hledání smyslu postavil Viktor Emil Frankl nový psychoterapeutický směr, kterým je logoterapie a existenciální analýza (EA). Jako motto tohoto směru lze použít Nietzscheho větu citovanou Franklem: „Kdo má proč žít, unese téměř každé jak.“ To, co je míněno smyslem, má pro člověka ústřední význam. Otázka po smyslu zahrnuje tři základní zkušenosti člověka. Jsou jimi:

Zkušenost, že mohu svobodně volit mezi možnostmi Zkušenost, že není jedno, co zvolím- rozhoduji o hodnotách Zkušenost, že situace jsou nestálé a pořád se mění

Tedy, cesta ke smyslu vede přes zorientování se v situaci, rozlišení možností a zvážení jejich hodnot až k svobodné volbě té možnosti, pro mne právě nejhodnotnější. Logoterapie rozlišuje tři kategorie hodnot, které Franklův žák Alfried Längle pojmenoval jako tři cesty ke smyslu. Jsou to hodnoty zážitkové, hodnoty tvůrčí a hodnoty postojové.

2.3.1. Hodnoty zážitkové Pokud dokážeme v pestrosti, mnohotvárnosti, souměrnosti života vnímat něco krásného, již tím ho naplňujeme smyslem. Věnujeme-li se kráse věcí, nemusíme při tom na smysl ani pomýšlet. Prožívat život jako smysluplný můžeme pozorováním v přírodě, ať už sledováním přírodních úkazů, květin, zvířat… Pro vnímání krásy je příležitost nejen v přírodě, ale i lidské výtvory nám poskytují spoustu příležitostí: umění, sport, technika, věda.

18

K nejhlubším zážitkovým hodnotám konečně patří setkávání s druhými lidmi. Může probíhat při rozmluvě, v práci, při oslavách, při tanci a zvláště potom v lásce k druhému „Ty“. Zážitky se stávají smyslem tehdy, když objekty jsou krásné samy o sobě a zároveň ten, kdo je vnímá, se na nich aktivně spoluúčastní a tak je i vnitřně spoluuskutečňuje v jejich povaze. Tak do sebe ze světa přijímá něco hodnotného a skrze to se „obohacuje“. Zážitkové hodnoty nám dávají zakoušet původní krásu života, dodávají duchovních sil, s jejichž pomocí pak můžeme zase smysluplně utvářet svůj život i v jiných oblastech.

2.3.2. Tvůrčí hodnoty Člověk prožívá život jako smysluplný také tehdy, když působí tvořivě na svět. Tím, že vytváří něco hodnotného zase sám obohacuje okolní svět. Veškerý růst a vývoj probíhá výměnou, tedy přijímáním, proměňováním a opětovným vydáváním. Toto pravidlo růstu platí na různých úrovních života- na biologické (dýchání, látková výměna, krevní oběh) stejně jako na psychologické (emoce, city) a také na rovině rozhodování a odpovědnosti. U tvůrčích hodnot jde o vytvoření díla nebo o vykonání činu. Patří sem třeba umělecká tvorba či průkopnické počiny na poli vědy a techniky. Však nejen to, třeba výchova dětí, vykonávání své práce, péče o nemocného, obstarávání domácnosti… To, co z nějakého výkonu činí tvůrčí dílo, není kromobyčejnost, ale přístup. Je to závaznost, opravdovost, oddanost, která dává sebenepatrnějšímu lidskému konání trvalou hodnotu tváří v tvář vlastní pomíjivosti. V lidském tvoření nejde ani tak o velkolepost díla, jako o angažovanost tvůrce. Všichni tvoříme svá díla den po dni, v práci, ve volném čase. Největším dílem, na kterém pracujeme neustále, je zvládání života. Tvůrčí hodnoty se nevztahují jen na tvorbu něčeho nového, nýbrž přesahují čistě hmotné věci hluboko až do oblasti osobního nasazení pro něco. Jde tu o situace, kdy člověk přispívá k uchování nějaké hodnoty či k podpoře nějaké

19

myšlenky svým činem, svým rozhodnutím, svým statečným odhodláním. Takovými velkými lidskými činy může být: zastat se druhého člověka, pomáhat mu v jeho nesnázích, riskovat pro pravdu výhodné postavení a podobně.

Prožívání a tvoření jsou dvě cesty, které vedou ke smysluplnému utváření života. Co však v případě, kdy nemocí či osudem je něčí život tak spoután, že v jejich sevření není již možno ani jedno, ani druhé? Je to opravdu tak, že se zde vytrácí důstojnost?

2.3.3. Postojové hodnoty Pro bezvýchodné, osudově svízelné situace je člověk od přírody špatně vybaven. Jak je těžké vyrovnat se se ztrátou blízké osoby či se zprávou diagnostikované nevyléčitelné choroby! Nemáme nic, čím bychom takové utrpení mohli odstranit. Ano, každý věřící člověk může doufat, že mu jeho víra i v těžkých hodinách jeho života poskytne pevnou půdu pod nohama. Ale co ti ostatní? Franklova logoterapie a existenciální analýza se pokouší ukázat možnosti, které mají všichni lidé bez ohledu na to, jsou-li věřící nebo ne. Tím ovšem nezpochybňuje hodnotu či postoj věřícího. Nevstupuje na rovinu víry, ale také k ní neuzavírá přístup. I v takových těžkých situacích se nabízejí možnosti, jak se zachovat po svém. Předpokladem k tomu je, že se člověk neupne na svůj požadavek vůči osudu, kterým se na něm domáhá, aby se změnilo něco, co je nezměnitelné. Nebezpečí v souvislosti s ranami osudu je možná v tom, že člověk si zoufá a upadá do trudnomyslnosti, která plyne z toho, že si stále představuje, co všechno mohlo být jinak, krásnější, lepší, kdyby… Když jsem vystaven osudovým okolnostem a vlastní nesvobodě změnit je, záleží méně na tom, čím trpím. To se stává vedlejší záležitostí, neboť na to nemám vliv. Hlavní věcí se tu stává rozhodnutí, zda vůbec chci takové utrpení na sebe vzít, nebo zda se chci pokusit o nemožné- vyhnout se mu, ať už popřením, otupením drogou, sebevraždou. Mně, a to jedině mně

20

samému, je vyhrazen způsob, jak trpím, a odpovědnost za vztah či za hodnotu, pro které chci navzdory svému utrpení svůj život žít a vytrvat v něm. Pro co trpím, to patří k tomu nejdůvěrnějšímu v mém životě. Když nás osud o vnější svobodu připravil, zbývá nám ještě jedna svoboda, svoboda postavit se osudu tak či onak. Buď mu vše vydat na pospas, anebo jedno či druhé z jeho vlivu vyprostit. Tím se člověk může zcela nově osobně rozvíjet, i když to třeba druzí nevidí. Svým postojem k tomu, co nelze změnit, vyjadřuje i svůj postoj k hodnotě života vůbec. Právě v těchto hodinách pravdy se ukazuje i ta hodnota, kterou je ve své podstatě on sám. Ta, která je základem důstojnosti. (Längle 2002, Frankl 1996)

2.1.Co důstojnost zahrnuje…

„Důstojnost je úctu vyžadující hodnota náležející lidské bytosti.“ (Munzarová) K potvrzení důstojnosti ve vztahu k druhým lidem nemůžeme pominout tyto zásady: - Rovný přístup k druhému člověku, který nemůže být prostředkem, ale vždy jen cílem. Také pravdivost a otevřená komunikace, dostatek informací. - Důvěru v lidi, v to, že i nemocný či starý člověk se rozhodne dobře a já nejsem kompetentní posuzovat správnost rozhodnutí druhého, důvěru v dobrotu druhého. Důvěrou potvrzuji důstojnost, věci zhodnocuji a spoluvytvářím. Když věřím, že má něco smysl, potažmo tomu smysl dávám. - Respektování svobody druhého, svobody rozhodovat o sobě, a to bez rizika, že bude-li okolí jiného názoru, bude za své rozhodnutí trestán. Jeho svobody měnit svá rozhodnutí podle situace. Přijmout fakt, že každý je jiný a naše názory se nemusí potkávat.

21

3. UMÍRÁNÍ

3.1. Smrt Stejně jako každý živý organismus i člověk se narodí, dospívá, stárne a nakonec zemře. Právě tato konečnost života dává lidské existenci její napínavost a dramatičnost. Díky smrtelnosti se člověku stává, že nemá čas, že musí spěchat, že něco nestihne. Ale naopak jen konečný, omezený život může vytvořit nakonec příběh, který se dá také vyprávět, příběh života jako celek. Podobně jako umělecké dílo, obraz nebo román i lidský život musí skončit. Lidská smrt právě tím, že už je v životě předem přítomná jako vyhlídka, dává životu jeho tvar, napětí, vážnost i dramatickou podobu. Dává událostem a činům jejich jedinečnost, platnost a hodnotu. (Sokol 2005) Díky naší časovosti ale i provázanosti s druhými lidmi se vlastně celý náš život i každý jeho okamžik dotýká smrti. Zvláštní čas, kdy se se smrtí setkáváme obzvlášť blízkým a naléhavým způsobem, je právě čas umírání, ať už nás samotných či našich blízkých. Lidé totiž nejen žijí – a pak jsou náhle mrtvi, a nic mezi tím. Lidé umírají. Nejsme pouze smrtelné bytosti. Jsme

bytosti, které každá sama o sobě, ale i sobě navzájem, dříve či

později, rychle či pomalu umírají. (Špinka 2005)

3.2. Umírání 3.2.1. Umírání dříve… Ještě na začátku minulého století lidé žili a umírali jinak. Tehdy člověk se svou smrtí více počítal, stihl si tak dát své věci do pořádku a když přišly jeho poslední okamžiky, nebyl sám. Rodina byla s ním. Když zemřel, přicházeli sousedé a přátelé poklonit se jeho ostatkům a navštívit rodinu. Při pohřbu se shromáždila celá obec a nebožtíka doprovodila z domu až na hřbitov. Po smutečním obřadě se na čtyřicet dní oblékli jeho blízcí do smutku, jeho památku zvěčňoval náhrobní kámen a jeho hrob byl navštěvován. Úmrtí bylo velkou veřejnou ceremonií, které předsedal sám zesnulý.

22

3.2.2. Umírání později… S příchodem úžasných pokroků ve vědě a také na poli medicíny, jako by lidé zpychli. Opojeni mocí, v představě, že všechno vynaleznou a dokáží, že dosáhnou ideální společnosti, kde nebude bída a nouze, ani nemoci, vzali příliš vážně také medicínu a udělali z ní „vítěznou“. Upustili od tradičních hodnot, rodiny vyměnili za instituce. Tak šla běžně cesta člověka životem od porodnice, přes jesle, mateřskou školu, družinu, obdobím školní docházky. V dospělosti byl zdravý člověk v práci, nemocný v nemocnici, handicapovaný v ústavu … starý člověk potom v domově důchodců… Nikdo za nic neručil, nikdo nic nerozhodoval, bylo období „ono se“ nebo „to oni…“. Tak se nenápadně vytratil člověk a zůstaly jen masy. Jak k tomu říká Frankl: „Útěkem do masy ztrácí člověk to, co je mu nejvlastnější: odpovědnost,“ čímž se vzdává svobody a zpronevěřuje se tak podstatě člověka – důstojnosti. Člověk se vytratil i z nemocnic, kam jsme si zvykli přesouvat své umírající blízké s tím, že jen tam mohou dostat veškerou dostupnou péči. Umírající pacient byl v nemocnici sice dobře ošetřen, ale naprosto mu chybělo soukromí, byly pomíjeny jeho duševní a duchovní potřeby. Mnohdy se ztratil za číslem pokoje, postele či názvem diagnózy. Ani ze strany zdravotníků to nebylo o mnoho lepší. Ve vítězné medicíně byl lékař postaven do role bojovníka se smrtí a sám se tak také vnímal. Úmrtí pacienta pak musel nutně brát jako svou vlastní prohru, kterou nechtěl potkat tváří v tvář. V takto odosobněném prostředí a hektické době je od medicíny očekáváno neuskutečnitelné, pokud léčba selže, hledá se viník.

3.2.3. Utrpení… to je umírání Utrpení, na rozdíl od fyzické bolesti, jejíž biologický smysl lze pochopit, samo o sobě smysl nemá. (Sokol 1998) Často bývá za zdroj utrpení považována bolest.

23

Chápeme-li lidskou osobu jako integritu zmíněných čtyř dimenzí, tedy biologické, sociální, psychologické a spirituální, lze pak v procesu umírání spatřovat děj, který jednotlivé dimenze významným způsobem zasahuje a může tak narušit celistvost osoby ve všech vzájemně se dotýkajících rovinách. V rámci celostního pojetí člověka lze přijmout definici: utrpení je specifickým stavem velkých těžkostí, způsobených ztrátou celosti (integrity) osoby, anebo hrozbou, která k porušení integrity povede. Utrpení trvá tak dlouho, dokud integrita není zrestaurována či dokud hrozba nepomine. (Cassell 1995) (Munzarová 2005)

3.2.4. Bolest… to je umírání Právě bolest bývá nejobávanější součástí umírání i když má v lidském životě své místo. Akutní bolest při úraze či náhlém vzniku onemocnění může pomoci při určování diagnózy a včasném zahájení léčby. Zatímco chronická, nádorová, neuropatická… bolest musí být léčena. Dnes existují ambulance a centra léčby bolesti, kde mají odborníci k dispozici moderní, účinné léky. Když mluvíme o bolesti, myslíme tím bolest fyzickou, která ovšem může mít i jiné složky vycházející z dalších dimenzí člověka. -

bolest fyzická, která narušuje denní aktivity i režim, je současně faktorem zasahujícím celou integritu člověka

-

bolest sociální, která je utrpením spojeným se ztrátou či předtuchou ztráty sociální role, společenské prestiže a fyzické či hmotné soběstačnosti ale také odloučení od rodiny a přátel

-

bolest emoční, která zahrnuje celou řadu pocitů- duševní otřes, otupělost, smutek, hněv, smlouvání, úzkosti, deprese… Podstatná je vazba na fyzickou bolest, která může emoční prožívání narušit a potažmo zhoršit emoční bolest, což platí i naopak. Emoční bolest může výrazně zhoršovat vnímání fyzické bolesti.

-

bolest spirituální, jako utrpení spojené s opuštěností, s odcizením od svého nejhlubšího „já“, strach z neznáma, ztráta smyslu

24

Cicely Saundersová, zakladatelka novodobé hospicové péče, popsala tzv. totální bolest, která zasahuje všechny čtyři složky osoby. (Munzarová 2005)

3.3.

Pravda

Sdílení pravdy, i když nemilé a na nemocničním lůžku, je projevem respektu a úcty vycházející z důstojnosti mluvčího a potvrzující důstojnost příjemce. Je dobré, aby nemocný člověk dostal pravdivé informace o svém zdravotním stavu? Není lépe jej ušetřit? Od šedesátých let 20. století nastává posun v myšlení a ač s rozpaky, postupně dochází k tzv. posunu k pravdě. Východní Evropa bude mít zpoždění až do pádu totalitních režimů, které pravdě už vůbec nepřejí. Člověk má právo znát pravdu, teprve potom se může zodpovědně rozhodovat. Servírovat místo pravdy lež, i kdyby „milosrdnou“ je útokem na důstojnost. Kde je úcta k druhému, když mu sebereme možnost zaujmout postoj k situaci a po svém ji vyřešit. Může se samozřejmě rozhodnout, že pravdu slyšet nechce a to potom respektujeme. Velice důležitý je způsob, jakým je informace sdělována. Jasně a zřetelně, citlivě v přítomnosti někoho blízkého, v klidném prostředí bez spěchu. Pokud je ta pravda příliš těžká, lze ji podávat postupně, na několikrát. Jak říká Marie Svatošová: „Pravda, která není laskavá, vychází z lásky, která není pravdivá.“(Svatošová 1995:15) To od lékaře vyžaduje nejen základní znalosti z psychologie, filosofie a etiky, ale též dovednosti v komunikaci, jako je např. zdvořilost, empatie, schopnost naslouchat a také postoj lékaře, zejména respekt k osobě pacienta i k jeho rozhodnutím a úcta k životu vůbec. Zkrátka lidský přístup, který je důstojný člověka. K posunu od „milosrdné lži“ ke sdělování pravdy přispěly názory psychologů, kteří dokládali, že nepravda nejen že nepomůže, ale může i poškodit nemocného. Jedním z nich byla také Elizabeth Kübler- Rossová, která pracovala s umírajícími a popsala psychický dopad nevyléčitelné nemoci na člověka od příchodu nemoci až po konec života.

25

3.4.

Elizabeth Kübler- Rossová

Velkým přínosem v ohledu na lidskou důstojnost byl zcela nový pohled na umírání, respektive převratný způsob v přístupu k umírajícím, který prezentovala Elizabeth Kübler – Rossová. Popsala křivku psychického dopadu vážné a nevyléčitelné nemoci na člověka v následujících fázích:

3.4.1. Šok Bezprostřední reakcí na zjištění život ohrožující choroby je šok. Šok se může projevovat tak, že je člověk zmatený, nechápe, co se s ním děje, není schopen ani přijímat ani třídit informace. Je to prudká reakce, která rychle odeznívá a přechází do fáze popření.

3.4.2. Negace - 1. fáze V tomto období přijímá nemocný informace výběrově. Tedy to, co nezapadá do jeho představ a co se neslučuje s jeho nadějemi, to „neslyší“ (nepřijímá). Často sám sebe přesvědčuje že jde o omyl, který se nějak vysvětlí. Nepamatuje si nic z toho, co mu vysvětloval lékař. Tvrdí, že s ním o jeho nemoci nikdo nemluvil. Nemocného je třeba vyslechnout, vše klidně a nejspíše opakovaně vysvětlovat, trpělivě odpovídat na jeho otázky. Postupně se člověk stahuje do ústraní. Přeje si být sám, aby se mohl sám se svým osudem vyrovnat.

3.4.3. Agrese – 2. fáze Nemocný je plný negativních emocí, které velmi těžko ovládá. Je plný zmatku a protestu, nechápe, proč zrovna on musel takhle onemocnět, vynořují se pocity viny, snaží se přijít na to, co ve svém životě udělal špatně, za co nyní musí pykat. Zmítá se v pocitech křivdy, zlobí se na celé své okolí. Nic mu není vhod. Přitom si v koutku duše uvědomuje, že ti lidé, na kterých si vylévá zlost, za jeho onemocnění nemohou. Cítí se zahanbeně, ale nemůže si pomoci.

26

Není řešením odpovídat na agresivní výpady nemocného všechápajícím úsměvem ani výčitkami. To by měli vědět zejména příbuzní. Ti jsou často zatíženi pocitem viny, že se chtěli k umírajícímu pěkně chovat, ale reagují na jeho agresi svými negativními emocemi. Rodina by měla vědět, že se jedná o fázi umírání, která je přechodná, zákonitá, není to žádný naschvál nemocného a že je přirozené, když na nespokojenost a rozmrzelost nemocného reaguje svými emocemi. Pokud nemocný má zájem, umožníme mu mluvit o jeho emocích. O vzteku, strachu, úzkostech a pocitech nespravedlnosti, o bezmoci, zoufalství, rezignaci, o smutku nad zmrzačeným tělem. Hněvivé výroky na adresu zdravých chápeme v kontextu jeho touhy žít a jeho zklamání, že nastala situace, která tolik změnila jeho život. Nesmíme to brát osobně.

3.4.4. Smlouvání – 3. fáze V této fázi nemocný již ví, že situace je jasně dána chorobou. Uvažuje o smyslu života, přemýšlí, jak naplnit čas, který ještě zbývá, zamýšlí se nad tím, co by ještě rád zažil. Smlouvá o čas. Častým přáním je dožít se promoce dítěte, svatby vnuka… Ten, kdo provází ve fázi smlouvání, má významný úkol pomáhat nemocnému vytvářet krátkodobé cíle a každý sebemenší splněný cíl ocenit. Cíl by měl být obsahový, nikoli časový. Ptá- li se nemocný, jestli se může dožít nějaké události za tři, čtyři roky, nikdy neříkáme „to sotva“. Mluvíme o tom, proč je to pro něj důležité a také o tom, že je to možné, ale že nikdo nemáme „záruční list“ na další den.

3.4.5. Deprese – 4. fáze Zdravotní stav nemocného se zhoršuje, stále zřetelněji je konfrontován se skutečností, že směřuje ke smrti a že není vyhnutí. Je unavený zmařenou nadějí, vyčerpaný nepohodou těla a často psychicky zesláblý. Přichází hluboký smutek nad ztrátou zdraví, nových možností a další budoucnosti. Ve fázi deprese mají své místo antidepresiva, ale nejlépe pomáhá přítomnost

27

člověka, který je s nemocným, naslouchá mu a provází jej těžkým obdobím na konci života. Pro umírajícího je důležité, aby měl s kým hovořit o strachu ze smrti a o všem, co mu jde hlavou. Dostane- li se mu podpory a pochopení, fáze deprese nemusí být dlouhá.

3.4.6. Smíření - 5. fáze Poslední fází je smíření, přijetí pravdy. Nemocný akceptuje svůj zdravotní stav a situaci, v níž se nalézá. Snaží se o co nejlepší způsob života v rámci daných podmínek. Do stavu vnitřního míru, klidu a vyrovnanosti se zdaleka nemusí dostat každý. U nemocného může dojít k rezignaci, beznaději. Přestože jsou fáze seřazeny tak, jak obvykle přicházejí, nemusí vždy nutně zachovávat tento sled. Naopak, často se stává, že se některé fáze vracejí, různě se prolínají a střídají, třeba i tři v jednom dni. Některé mohou zase úplně chybět.

Podobnými fázemi jako umírající procházejí též jejich blízcí, jejich rytmus vyrovnávání se s nemocí ale nebývá obvykle stejný. Nemocný i pečující se mohou nacházet v různých fázích, i proto může být někdy vzájemná komunikace obtížná. Rodina nebo přátelé nemocného mohou trpět pocity viny, že nedokáží poskytnout všechno, co by měli. Někdo více pečuje a stará se o praktické záležitosti, někdo si přichází s nemocným popovídat, zazpívat, předčítat mu z knihy. Při hovoru s nemocným je důležité, aby měl prostor mluvit o strachu, o fantaziích „co bude potom“, o poslední chvíli. Je dobré, když si každý z blízkých nemocného najde tu formu pomoci, která mu vyhovuje.

Stejně jako všechny fáze života, také ta poslední, tedy umírání, ukládá člověku specifické etické úkoly. I umírající člověk zůstává mravně odpovědný. Proto bychom s ním neměli jednat jako s nesvéprávnou infantilní bytostí. Měli bychom se snažit vytvořit mu důstojné podmínky, vlídné prostředí. Vždyť na konci své cesty má ještě možná spoustu práce: smířit se

28

se svým uplynulým životem, uvést do pořádku své vztahy s ostatními, přijmout svůj život se všemi jeho nedokonalostmi. (Virt 2000) K tomu potřebuje vhodný prostor, kde je v péči brán zřetel na jeho potřeby ve všech dimenzích lidské osoby, kam se vejdou nejbližší přátelské a rodinné vztahy, kde smrt a umírání nebudou muset být synonymem strachu a nesmyslného utrpení.

29

4. PALIATIVNÍ PÉČE Paliativní péče počítá s celým člověkem, bere v potaz všechny čtyři složky lidské osoby (biologickou, psychologickou, sociální i spirituální) i celý život, který má smysl od začátku až do konce, tedy i v strádání a nemoci. Snaží se, aby člověk mohl svůj život žít plně až do konce, čímž účinně chrání jeho důstojnost. VHO definuje paliativní péči jako komplexní, aktivní a na kvalitu života orientovanou péči poskytovanou pacientovi, který trpí nevyléčitelnou chorobou v pokročilém nebo terminálním stádiu. Cílem paliativní péče je zmírnit bolest a další tělesná a duševní strádání, zachovat pacientovu důstojnost a poskytnout podporu jeho blízkým.

Moderní paliativní péče -

se neodvrací od nevyléčitelně nemocných, ale chrání jejich důstojnost a klade hlavní důraz na kvalitu života

-

dokáže úspěšně zvládat bolest a další průvodní jevy nevyléčitelných a ke smrti směřujících onemocnění

-

je založena na interdisciplinární spolupráci a zahrnuje v sobě lékařské, psychologické, sociální, existenciální a spirituální aspekty

-

vychází z individuálních potřeb a přání pacientů, respektuje jejich hodnotové principy a chrání právo pacienta na sebeurčení

-

zdůrazňuje význam rodiny a blízkých přátel nemocných, nevytrhává nemocné z jejich přirozených sociálních vazeb, ale umožňuje jim, aby konečné období života prožili v důstojném a vlídném prostředí a ve společnosti svých blízkých

-

nabízí

všestrannou

účinnou

podporu

příbuzným

a

přátelům

umírajících a pomáhá jim zvládat jejich zármutek i po smrti blízkého člověka -

vychází ze zkušenosti, že existuje zásadní rozdíl mezi špatnou a kvalitní péčí o umírající a že umírání nemusí být provázeno strachem, nesnesitelnou bolestí a nesmyslným utrpením (Sláma, Špinka, 2004)

30

4.1. Hospicové hnutí Hospicové hnutí je ucelený systém pomoci umírajícím a jejich rodinám, který se snaží o svojí vlastní identitu v stávajícím systému vítězné medicíny. Do péče o nemocného zapojuje i jeho rodinu. Snaží se o zlepšení kvality života umírajících.

Hospice

zajišťují

paliativní

péči

prostřednictvím

odborného

multidisciplinárního týmu, to znamená týmu, jehož účastníky jsou specialisté jako psycholog, lékař, zdravotní sestra, duchovní, ošetřovatelka, sociální pracovník… Nezastupitelné místo zde mají dobrovolníci. Hospicová péče je termín, který se původně používal pro formu péče, jež se rozvinula v protikladu k běžné zdravotní péči. Hospicová péče kladla důraz na komfort nejen fyzický, ale i na psycho-sociální a spirituální rozměry péče a mnoho práce tu vykonávali dobrovolníci. Dnes je v mnoha zemích stále častěji termín hospicová péče používán jako synonymum paliativní péče.

4.1.1. Lůžkový hospic Hospice mohou být „klasické“, tedy samostatně stojící lůžková zařízení, kde multidisciplinární tým, zajišťuje paliativní péči. V hospici je prostor pro rodinu, jejíž členové zde mohou trávit čas s nemocným a to 24 hodin denně. Rodina má možnost zařídit pokoj podle přání nemocného, např. přistěhovat kus nábytku, pověsit na zeď obrázek… ke kterému váže nemocného vztah či vzpomínka. Dále je zde možnost výběru z několika jídel v jídelníčku a malá kuchyňka, kterou má nemocný a rodina volně k dispozici. V hospici je snaha přiblížit prostředí co nejvíce původnímu domácímu, aby se zde nemocný cítil co nejlépe.

4.1.2. Domácí hospic Hlavní formou paliativní péče je specializovaná domácí hospicová péče (někdy se také užívá „domácí hospic“ či „mobilní hospic“). Právě domácí hospic umožňuje člověku, aby setrval až do konce v bezpečí důvěrně

31

známého prostředí domova, mezi svými blízkými. Při tomto druhu péče neztrácí nemocný tolik cenné kontakty se členy své rodiny, ani s domácími mazlíčky. Členové odborného zdravotnického týmu docházejí přímo do domovů nemocných. Je to nejvhodnější forma aplikace paliativní péče vůbec. Obvykle má zázemí v podobě kanceláře, telefonické poradny a skladu pomůcek. Důležitá je místnost, kde se mohou setkávat pečující či pozůstalí se členy týmu, ať už ve svépomocných skupinách či individuálně. Mohou se zde konat také přednášky.

4.1.3. Hospicové denní stacionáře Obvykle fungují při specializovaných lůžkových odděleních paliativní péče. Pacienti je mohou navštěvovat jeden či více dní v týdnu. Nabízené služby lze označit jako lékařské (krevní transfuze, zmírňování bolesti a symptomů…), sociální (sprcha, koupel), rehabilitační (fyzioterapie, ergoterapie), relaxační (masáže) nebo zájmové (umělecké a řemeslné aktivity). Účelem denní péče je též poskytnout část volného času hlavnímu pečovateli.

4.2. Historie paliativní péče ve světě Celostní přístup v péči o těžce nemocného pacienta, tedy o jeho „tělo“, ale i „duši“ a sociální prostředí, má v tradici evropské medicíny své místo už po staletí. Již ve středověku vznikaly při některých klášterech útulky pro těžce nemocné a zmrzačené. V roce 1842 Jeanne Garnierová založila v Lyonu společenství žen, většinou vdov, které se věnovalo péči o nevyléčitelně nemocné. Toto společenství otevřelo v roce 1847 v Paříži první dům pojmenovaný hospic. V roce 1878 Marie Aikenheadová zbudovala v irském Dublinu kongregaci Sester lásky, jejím hlavním posláním bylo doprovázet umírající. Tato komunita založila několik domů v Irsku a v Anglii, mimo jiné také hospic sv. Josefa v Londýně. Právě v tomto hospici pracovala po 2. světové válce Cicely Saundersová, zpočátku jako zdravotní sestra, po ukončení studií jako lékařka. V 50. letech 20. století zde postupně formulovala zásady péče o

32

nemocné, kterým tehdy ani rychle se rozvíjející medicína nedokázala pomoci. V roce 1967 zakládá Saundersová na předměstí Londýna hospic sv. Kryštofa. Je zde prvně zajištěna péče multidisciplinárního týmu a nově se přistupuje k bolesti („totální bolest“). Toto bývá považováno za počátek moderního hospicového hnutí. V roce 1975 založil doktor Balfour Mount v Royal Victoria Hospital v kanadském Montrealu první oddělení paliativní péče. Termín paliativní péče zvolil, aby předešel nedorozuměním spojeným s negativním výkladem slova „hospic“. Koncept paliativní péče vychází ze zásad hospicového hnutí, nevymezuje se však proti hlavnímu proudu medicíny.(Sláma, Vorlíček 2004)

Pro hospicové hnutí je příznačné, že bylo iniciováno zdola a vyrůstalo díky obětavé práci dobrovolníků. Koncept paliativní péče vychází ze zásad hospicového hnutí.

4.3. Paliativní péče v ČR Postoje v českých zemích se nelišily nijak od těch v Evropě, došlo jen ke zpoždění rozvoje paliativní péče, pro nedostatek informací a chybějící otevřený prostor pro komunikaci. Proto se zájem o paliativní medicínu rozvinul až po roce 1989, kdy s možností výjezdu do zahraničí nasbíralo mnoho našich doktorů a sester zkušenosti a informace nejen v této oblasti. V roce 1991 proběhla ve Zlenicích konference na téma doprovázení umírajících za účasti odborné veřejnosti, především onkologů, klinických psychologů a sester. Myšlenkou hospicového hnutí se inspirovala praktická lékařka Marie Svatošová, která začala už v r. 1990 budovat v rámci České katolické charity střediska domácí ošetřovatelské péče. V r. 1993 založila hospicovou společnost Ecce Homo, která si vzala za cíl vybudování lůžkového hospice. Tento projekt získal velkou podporu a tak byl jako první hospic v ČR otevřen v roce 1995 hospic Anežky České v Červeném Kostelci. První oddělení paliativní péče bylo otevřeno v roce 1992 v nemocnici v Babicích nad Svitavou. Toto oddělení bylo bohužel před několika lety

33

transformováno na LDN (léčebna dlouhodobě nemocných). Dnes je v ČR asi deset kamenných hospiců, další se pozvolna budují. Domácí hospice by se daly spočítat na prstech jedné ruky, jejich rozvoj je limitován stávajícím způsobem úhrad péče ze strany zdravotních pojišťoven. V ČR je také 66 ambulancí či center léčby bolesti, které však nenabízejí komplexní specializovanou paliativní péči. V roce 2004 byl zřízen samostatný atestační obor „Paliativní medicína a léčba bolesti“. Od roku 2001 působí při Institutu pro postgraduální vzdělávání ve zdravotnictví Subkatedra paliativní medicíny. Celkově se dá říci, že dynamika rozvoje paliativní péče je v ČR v porovnání s ostatními srovnatelnými zeměmi (Polsko, Maďarsko) poměrně pomalá.

4.4. Vzdělávání Povinnost respektovat a chránit důstojnost nevyléčitelně nemocného či umírajícího člověka je přirozeným důsledkem nedotknutelné důstojnosti, která člověku náleží ve všech fázích života. Rozvoj paliativní medicíny a péče je možný prostřednictvím vhodného vzdělávání na všech úrovních. Pokrok medicíny, díky kterému dnes můžeme vyléčit mnoho dříve nevyléčitelných onemocnění, zdokonalení resuscitačních metod a léčebných postupů stále posouvají hranici smrti. Životní podmínky těžce nemocného, umírajícího pacienta však nemají pro lékaře a ošetřovatelský personál příliš význam. Konečně, je pro ně velmi stresující, nemohou-li svou léčbou pacientovi pomoct, možná to prožívají jako osobní prohru, nebo se srovnávají s připomínkou vlastní smrtelnosti. Pokud však budou mít povědomí o potřebách člověka, budou mít vědomosti z oboru paliativy, možná se jim naskytne nový pohled, jímž budou motivování k dalšímu sebevzdělávání a osobnímu růstu. Vzdělávání a výchova v paliativní péči se týká nejen zdravotníků na různých stupních, ale i laické veřejnosti. Již výchova dětí v mateřských a základních školách by měla mít tuto tématiku obsaženou v osnovách učiva (rodinná výchova).

34

U nás máme v tomto směru již dlouhou tradici, dobře třísetletou... J. A. Komenský ve Vševýchově stanovil osm škol života. V každé se člověk učí něčemu novému, a to v souvislosti s potřebami měnícího se věku. Výchova se stává celoživotním údělem člověka. Ve škole stáří, která byla pro stárnoucího Komenského aktuální, stanovil požadavky na sebevýchovu starců s řadou rad jak postupovat. V této škole se má učit, jak by starci mohli, dovedli a chtěli a) moudře využívat dosavadní životní práci, b) správně prožívat zbytek života, c) správně uzavřít život smrtelný a pak vstoupit do školy smrti, která se hodí nejen starcům, ale každému věku. (Vševýchova. SPN, 1948)

35

Praktická část

5. Modelová lekce – téma a cíle Téma jsem zpracovala k výuce pro žáky středních škol se sociálním či zdravotním zaměřením. Protože se jedná o téma velice obsáhlé a náročné, zdaleka jsem nevyčerpala všechen námětový materiál. Rozpracovala jsem pouze jednu lekci „Žij každý den jako by byl dnem posledním“ a navrhla další čtyři oblasti ke zpracování. Některá témata by bylo vhodnější zpracovat formou projektu. V práci pro modelovou hodinu jsem použila vlastní text.

Jako dlouhodobé cíle k tomuto tématu jsem stanovila:

Znalosti Rozumět pojmům hospic, hospicové hnutí, domácí hospic paliativní péče, totální bolest, dobrovolník, kompenzační pomůcky, kvalita péče, kvalita života; empatie, naslouchání, důstojnost, svoboda a zodpovědnost. Vědět, kam se obrátit v případě tísně, kde dostanu informace, znát možnosti domácí i ústavní péče (dokázat pojmenovat rozdíly)

Dovednosti Umět aktivně naslouchat, umět nabídnout pomoc, dokázat zavolat ….. popsat problém a zeptat se na potřebné informace

Postoje Úcta k životu, úcta k člověku, úcta k sobě samému, respektovat druhého v jeho názorech a postojích

S ohledem na cíle postojové a dovednostní zde volím metody zážitkové a metody

aktivního

učení

(např.

dramatickou

a

výtvarnou

výchovu,

kooperativní učení, kritické myšlení). Dávám přednost práci ve dvojicích či skupinách, a společné diskusi celé třídy

36

6. MODELOVÁ HODINA

„Žij každý den jako by byl dnem posledním“

Cíl: Naučit, že každý nese odpovědnost za svůj život až do posledního dne.

Svou modelovou hodinu jsem postavila podle programu Čtením a psaním ke kritickému myšlení. Jedná se o třífázový model výuky, který začíná evokací, následuje fáze uvědomění si významu a uzavírá ho fáze reflexe. Evokace - při evokaci si student vybavuje, co již o tématu ví. Cílem je zaktivizovat studenta a vzbudit jeho zájem. K evokaci jsem použila metodu klíčových slov. Na tabuli napíši pět slov. Úkolem studentů je během deseti minut napsat příběh ve kterém budou tato slova všechna použita. Po napsání příběhu pracují studenti ve dvojicích, navzájem si příběh přečtou, případně jej mohou obměnit na základě společné diskuse. Zeptáme se, kdo by se chtěl o svůj příběh podělit s ostatními a dva až tři příběhy necháme přečíst pro celou skupinu nahlas.

Klíčová slova : ochrnutý pan R, výlet, schody, doutníček, smrt

Pak následuje fáze uvědomění si významu, během této fáze bychom měli udržet zájem žáků. Pro tuto část jsem zvolila metodu řízeného čtení. Každý student dostane text, v němž jsou zřetelně označené pauzy. Studenti budou číst text po částech. Důležité je, aby přečetli pouze zadanou část a nepředbíhali při čtení dále. Můžeme doporučit skrytí textu za pauzou papírem. Pokud si nejsme jisti s dodržováním tohoto pravidla můžeme studentům rozdávat text po částech.

Čtení... Poslední výlet Vyrazit na výlet na Pleš, to je poslední přání pana R. Ač pan R nevypadal v pondělí ráno moc dobře, byl rozhodnutý. Jede se na Pleš! Takže jedeme...

37

Jak? To se uvidí...

Nejdříve zkusíme toaletu..., nepovedlo se- nevadí,

hlavně že pojedeme. Námahou pak pana R rozbolela záda a „plíce“, tedy dostal „patáky“(tabletky), něco malého k snědku a potom ještě kávu... Pan R seděl v kolečkovém křesle jako pan král, soustředil se na kouření doutníčků a na udržení se v bdělém stavu a jeho paní a já jsme začaly výpravu uskutečňovat. Zatímco já pila s panem R kávu, měřila TK (tlak), P (puls) a saturaci O2, ona šla odsněžit auto, takzvané „iksemo“. Můžeme jet citroenem, vždyť počasí je příznivé- ač kolem nasněžíno, silnice jsou nejen sjízdné, ale dokonce suché! Své původní rozhodnutí, že pojedeme ve dvou, naštěstí pan R přehodnotil a během příprav svou paní do akce přibral. Posádku máme, cíl máme, však k jeho dosažení je třeba rozlousknout jeden oříšek: kterak dostat ochrnutého pana R dolů po úzkém, strmém, točitém schodišti do patra a pak dál do přízemí?... ------------------------------------PAUZA---------------------------------------------------

1. pauza Při první pauze položíme žákům otázku, na kterou každý odpoví a text odpovědi si napíše na papír. (5 min.) Potom žáci ve dvojicích sdílejí své odpovědi. (5 min.)

Otázka: Jak dostat pana R dolů?

... čtení... ...Pan R byl stažen na zem do peřin a přitáhnut po dlažbě ke schodišti. Napřed jsme do mezipatra snesli vozík a věci s sebou a pak se pustili společně do akce. Přes pyžamo jsme natáhli tlusté tepláky, které tlumily nárazy a bránily vzniku šrámů. Jedna jistila nohy, druhá záda... A jedem! Nohy jdou dva schody napřed, zajistit a sesednout zadkem o schod níž. Nohy o schod níž a zadek přisunout, nohy a zadek... Trochu se pletla ochrnutá ruka, zato ta zdravá pomáhala. Šťastně jsme přistáli v patře,

38

upravili shrnuté nohavice, přioblékli bundo-košili. Vozík jsme snesli do přízemí a vydali se na druhou etapu. Ta šla, díky rovnému schodišti hladce. Na posledním schodu jsme dali čůrací pauzu a pak přesedli ze schodiště na vozík. Vyzkoušeli jsme několikery boty a skončili v sandálech, protože se oteklé nohy do jiných nevešly. A na hlavu nezapomenout čepičku od dcery! Ještě donosit zbylé věci a naše svršky a můžem... Nakládáme. Nejdřív pana R. Skulil se naležato naštorc přes přední sedačky a ztratil čepici. V zápětí jsme to napravili- skrčit nohy a strčit do auta, přitáhnout tělo a opřít se. Sláva! A ještě čepičku... Když během nakládání nastartuji, aby se to hřálo, pan R vypadá šťastně. Zvuk motoru mu asi zní jako rajská hudba. Ještě než vyjedeme, připoutávám se a mám ty tendence i u pana R. Ten však odmítá. Paní říká, že vždycky jezdil bez pásů, tak ani teď se asi poutat nebude. Je mrazivý (asi -10) a jasný den. Slunce svítí, nebe jako vymetené, zasněžená krajina, suchá silnice... no to je úžasné! „Doutníčky, nevíš kde mám doutníčky?“...

------------------------------------PAUZA---------------------------------------------------

2. pauza Ve druhé pauze položíme další otázku a úkolem je, aby žáci ve dvojicích vymysleli a napsali rozhovor mezi pánem a paní R. (5 min.) Dva dialogy potom mohou dobrovolníci přečíst jako rozhovor nahlas.

Otázka: Jak asi pokračuje rozhovor mezi panem R a jeho paní?

... čtení... ...Paní podává a zapaluje, kořeněný dým prostoupil kabinu auta. „Přecijenom, mohla bys mě připoutat? Padám.“ A opravdu, mírně se kácí a levá ruka mu padá mezi sedadlo a řadící páku. Tak, všechno je v pořádku. „Šťastnej jak blecha“ tetelí se pan R a nejen on. Domlouváme trasu:

39

„Pojedeme zadem, to je moje oblíbená cesta a chtěl bych si ji naposledy projet.“ Tady ještě zajedeme pro benzín a pak už frčíme. Slunce kouzlí v zasněžené a namrzlé krajině, vše se stříbroleskle třpytí. Auto je pohodlné, vytopené a voní tabákem. Co chvíli někomu z posádky vyklouzne jen tiché „no, to je nádhera“.

V Nové Vsi pod Pleší odbočujeme

do lesa a kopcem serpentinami stoupáme k léčebně na Pleši. Brána je otevřená, tak vjíždíme. Projeli jsme areálem, mezi stromy zastavili tak, aby na nás svítilo sluníčko. „Tak holky, tady se vyfotíme“, řekl pan R a zapálil si doutníček. Paní mu nalila do kalíšku čaj z termosky a tak jsme seděli, mžourali proti sluníčku a vychutnávali si Pleš. Přitom jsme se fotili. Myslím, že jsme všichni tři zažívali pocit štěstí, aspoň panu R to jiskřilo v očích. „Já si tu tenkrát uvědomil, jak to může bejt hrozný a jak já to mám vlastně dobrý. Že můžu bejt doma...“ Pomalu vycouváme a zvolna pak projíždíme areálem léčebny k závoře a my jedeme dál, teď do Knína. Mají tam totiž dobrou kávu a výborné zákusky. Sen o zákuscích se rozplynul, neboť je pondělí a tedy cukrárna zavřená. Nevadí. Paní R vykouzlí buchty od Odkolka, trochu čaje z termosky a pak kávu, tu nám uvaří v hotelu. Sedíme v autě na parkovišti na náměstí, máme nastartováno, aby nám nebyla zima a pijeme kávu. Sluníčko svítí a z otevřených okýnek auta se nám dýmá... Klid, spokojenost, pohodička.... je potřeba to zdokumentovat, tak fotíme. Domlouváme další trasu, teď přes Dobříš do Borotic, kde se podíváme na domeček syna. Káva dopita, jedem! Pan R je unavený, chvílemi se ptá, kam že to jedem a občas hlásí, že jsme přejeli správnou odbočku. Paní však naviguje bezchybně, takže další dokumentační foto pořizujeme v Boroticích u kostela. Za ním je krásný starý domeček a to je on! Synův. Najeli jsme na dálnici. „Šťastnej jak blecha“, se nechává slyšet, dnes již po několikáté pan R, který poklimbává. Vždy, když se probere, nechá si zapálit doutníček. Slunce zapadlo a nebe je růžové.

40

Nabízím zpáteční cestu přes město, však pan R nechce: „Město mi nic neříká, radši mám tu svojí cestu...“. Tak se vracíme tudy, kudy jsme jeli ráno. Nebe se mění, dostává tyrkysový odstín.

Nálada je poklidná, trochu

unavená a smutná, což obecně k návratům patří... (zvláště pak, jedná- li se o poslední výlet...)....

-------------------------------------------PAUZA------------------------------------------

3. pauza Opět položíme otázku a studenti budou pracovat samostatně. (7 min.) Každý napíše krátký příběh a následovat bude sdílení ve dvojicích. (7 min.)

Otázka: Jak vy byste si představovali svůj poslední výlet?

... čtení... ...Zastavíme před domem a pustíme se do louskání posledního oříšku, tedy, kterak se dostat zpět nahoru po oněch speciálních schodech. Paní R vyběhne, zkusí jedny sousedy, druhé sousedy a už se vrací se dvěma chlapíky. Pan R típne doutník, přesedne s dopomocí z auta do vozíku a jedem. Po rovném schodišti do patra to jde hladce, pozpátku na vozíku. Tady rozložíme na zem deku, pana R do ní přesadíme, jeden cíp deky vedeme v podpaží, ostatní volně. Za cípy deky se podaří vyvléct pana R nahoru, zpátky „do věže“ a tak rozlousknout poslední oříšek. Tak jsme doma! Sláva, nazdar výletu, nezmokli jsme, už jsme tu.....

--------------------------------------------PAUZA--------------------------------------------

4. pauza Ve čtvrté pauze položíme otázky dvě. Žáci napíší odpověď na papír, (3 min.) porovnají své odpovědi ve dvojicích a dále sdílení ve skupině, ev. diskuzeproč si to myslí?

41

Otázka: Kolik si myslíte, že pan R váží? Z čeho tak usuzujete? Napište každý na papír svůj tip. ( Není to podstatné, však pro zajímavost- 80 kg) ... čtení... ...Pan R je hrozně unavený, jíst zatím nic nechce, jen kávu a doutníček, samozřejmě. Objevuje se mu dvojité vidění, na což podáme léky. Ještě přijde pan Ríša a přinese jakési rozvodné krabice související s rozvodem elektřiny v domě. To je věc, která se stává prvořadým úkolem- „udělat tu elektriku“. Pan Ríša slibuje, že se staví zítra, nebo koncem týdne a že tu elektriku zvládnou. Večer se, tuším, montují ještě krabice. Druhý den paní R dělá výplaty a tady je sestra pana R. Taky přišel pan Ríša a udělal téměř celou práci ohledně té elektřiny. Pan R je hodně unavený a slabý. Sedí v křesle a kouří, však láme se v pase- bradou až na kolena, přičemž mu spadne levá ruka vždy až na zem. Stále znovu se ptá, jak je to s tou elektrikou, chvílemi mu dělá problém si zapálit. Poklimbává. Dáme si spolu kávu a výborný zákusek od sestry. Pan R nemá sílu donést lžičku k ústům a nevydrží sedět, aniž by se zlomil v pase. Šlehačku a krém má po obličeji. Zákusek sní s chutí a celý, však potřebuje pomoct....

-----------------------------------------------PAUZA-------------------------------------------

5. pauza V poslední pauze položíme otázku a žáci jí zpracují na papír. Jejich úkolem je vymyslet a napsat zakončení příběhu. (7 min.) Po napsání studenti sdílejí svá dílka ve dvojicích. (7 min.)

Otázka: Jak bude dál příběh pokračovat?

...čtení.

42

...Ve středu je pan František velice unavený, nemá moc chuť k jídlu, špatně se mu polyká a také dýchá. Ptá se na elektřinu a je znovu a znovu uklidňován, že je to hotové a nemusí si s tím dělat starosti. Usíná a láme se v pase. Nedokáže si sám zapálit doutník, což s láskou dělají jeho paní a sestra. Nechá si dát lék proti bolesti, aby nebolela hlava. Večer se přiveze polohovací postel a koncentrátor kyslíku. Na polohovací postel se moc těší. Ve čtvrtek zůstává pan R na lůžku. Téměř nejde vzbudit, nemůže polykat. Nekouří. Velmi těžce dýchá. Po vyšetření paní doktorka naordinuje léky proti bolesti a podáme kyslík. Je klidný, bolesti ustoupily. Jsou u něho sestra i paní. Odpoledne pak v 17 hodin a 19 minut umře. Když pak v noci odvážela pana R pohřební služba, museli použít vak a nosítka, aby ho po úzkém točitém schodišti snesli dolů. Zátěž musela být dole, tak ho nesli hlavou napřed. „To je celej on, vždycky šel do všeho po hlavě, celej život...“, řekla k tomu pak jeho paní.

Po dočtení textu požádáme žáky, aby se seskupili do původních dvojic a vzpomněli si na příběhy, které napsali na začátku lekce za pomoci klíčových slov. Potom aby porovnali, v čem jsou si příběhy podobné. (3 min.) Potom požádáme několik účastníků, jestli by se nechtěli podělit o své závěry.

Reflexe - cílem této fáze je podpořit výměnu mezi žáky. Očekáváme, že žáci budou vyjadřovat myšlenky a získané informace svými slovy. Pro tuto fázi jsem zvolila diskusi a komiksové zpracování příběhu.

Diskuse

(15 min.)

Bylo zodpovědné jet s panem R na výlet? Myslíte, že z nějakého důvodu by bylo lepší, kdyby pan R na výlet nejel? Jak spolu souvisí zodpovědnost a svobodná vůle?...

43

Výstup a závěr Požádáme účastníky, aby se spojili s jinou dvojicí a ve skupinkách po čtyřech vytvořili komiks o šesti obrázcích na téma tohoto příběhu. Skupinkám rozdáme papíry A3 Podle časových možností určíme limit (20-40 min.) Zde je důležitá domluva a spolupráce ve skupině, na umělecký dojem nejsou kladeny nároky.

Jako další oblasti ke zpracování tématu navrhuji: -Je diskuze o smrti v naší společnosti tabu? -Hierarchie potřeb člověka -Lidská důstojnost -Zodpovědnost a svoboda -Práva a povinnosti

44

Závěr Jak bylo zmíněno v mottu, mělo by být snažením nás dospělých, ať už rodičů, pedagogů či vychovatelů, aby se naše děti nebály života. K tomu vede dlouhá cesta každého z nás. Pokud má člověk zkušenost se smrtí, která není zlo a trauma v důsledku zamlžování a mlčení, ale je přirozeným uzavřením života, lépe pak zpracovává fakt konečnosti života i sám u sebe. Proto je důležité, aby děti, které se ptají na všechno a jistě se k tématu smrti dostanou, ať už v nepochopitelném prázdnu po „zmizelém“ dědečkovi, nebo nad uhynulým holubem či mrtvým křečkem, dostali odpověď. Odpověď pravdivou, adekvátní věku. V případě mrtvých zvířátek lze situaci dobře zvládnout „vypravením pohřbu“, kdy jim na nejbližší travnaté ploše zkrátka uděláme hrobeček. Děti si při této činnosti budou o domácím mazlíčkovi povídat, rozloučí se s ním a odventilují tak smutek ze ztráty. Zmizelý dědeček, o němž se po nějakém čase proslechne, že zemřel, může v dětech vyvolávat negativní pocity. Pocity podvedení („Děda zradil- odešel a nechal nás tady.“) a pocity viny („Asi jsem něco provedl, vždyť maminka pláče, táta mlčí...“). Ne vždycky je organizačně schůdné brát děti na pohřeb, ale můžeme zajít na hrob později a v klidu s nimi o zemřelém mluvit, rozsvítit svíčku, přinést květiny, pomodlit se za něj i k němu. Nejtíživěji je na faktu smrti dětmi vnímána její definitivnost, protože nejsou schopné pochopit, že to s nimi opravdu nesouvisí, že za to nemohou. Vysvětlení, že mám-li někoho rád, navzdory tomu, že umřel, nosím ho dál ve svém srdci a tak je vlastně stále se mnou, je pro děti příliš abstraktní. Rodiny, které mají tradici s návazností na křesťanství, i když jsou nepraktikující, překlenují propast smrti vírou v posmrtný život. Děda je v nebíčku, kouká se na nás. Má radost, když jsme hodní a když se nám něco podaří... Ale pozor! Nikdy bychom neměli používat takový výrok v negativním tvaru- jako pohrůžku! (Koukej být hodný! Děda tě vidí! Bude smutný...)

45

Takový přístup ze strany dospělých má pak charakter vydírání a dětem opravdu nepomůže- traumatizuje, ubližuje jim.

V prostředí, kde není víra nikterak zakotvená je potřeba přemostit definitivnost fantazií, pohádkou. Potom je možné setkávat se se zemřelými například v kytičkách, které měl tolik rád a pěkně o ně pečoval, nebo v podobě jasné hvězdičky, která bliká támhle vlevo nad smrkem... A až jednou umřeme, budeme také takovými kvítky, hvězdičkami.

Studenti středních škol by měli v rámci studia společenských věd získat sumu znalostí o člověku, zejména v oborech filosofie a psychologie. Zde by měl být kladen důraz na jedinečnost a neopakovatelnost lidské osoby, znalost čtyř dimenzí a z nich plynoucích potřeb. Výrazy, jako důstojnost a úcta, svobodná vůle a odpovědnost, povinnosti a práva, by jim neměly být jen prázdnými pojmy. Také zajištění kontaktu s generací seniorů, ať už v domovech důchodců či léčebnách dlouhodobě nemocných a nebo v hospicích. Mladí lidé směřují k budoucnosti a právě na nich bude záležet, zda dojde k potřebným legislativním změnám, o které se hospicové hnutí u nás, zatím bez větších úspěchů, zasazuje. Podstatné je vrátit vědomí konečnosti lidského života zpět do života společnosti. Uvést ideu hospicového hnutí a paliativní péče do každodenní reality.

Důstojnost, která se jako nit táhne celou touto prací mezi tématy člověk, umírání a hospic, nám dává naději, že i když nás život sevře do kleští, svoji důstojnost si můžeme zachovat. Nově si uvědomuji, že naše volání po důstojnosti je často spojeno s nárokováním si lidských práv, která, jak máme pocit, jsou nám upírána. Mnohdy by pomohl takový malý „Koperníkovský obrat“, kterým by se ta námi žádaná práva otočila v povinnosti, neboť ta stejná práva má každý člověk. Záleží jen jak je nahlížím.

46

Na důstojnosti je úžasné, že „funguje“ dvakrát. Když se k někomu chovám uctivě, posiluji jeho důstojnost a zároveň si hýčkám svojí, protože dostávámod slova dostáti- svému lidství, své povinnosti chovat se druhému slušně, nevyužívat jej pro mé vlastní cíle, dát mu důvěru, svobodu... Dostávám (za to) kus té úcty, kterou projevuji... Dostávám –od slova dostáti- své povinnosti, která, je-li pěstována, mohla by snad přerůst v lásku.

47

Seznam literatury

HAŠKOVCOVÁ, H. Lékařská etika. Praha: Galén 1997 FRANKL, V. E. Lékařská péče o duši. Brno: Cesta 1996 LÄNGLE, A. Smysluplně žít. Brno: Cesta 2002 MARGUERAT, D. Žít se smrtí. Třebenice: Mlýn 2000 MUNZAROVÁ, M. Zdravotnická etika od A do Z. Praha: Grada 2005 Ottův slovník naučný. díl 8. Paseka- Argo 1997. Fotoreprint pův. vydání z r. 1894 PECKA, D. Člověk Filosofická antropologie. Řím: Křesťanská akademie 1970 PRATT, R. L. Najdi svou důstojnost. Praha: Návrat domů 2003 Respektování lidské důstojnosti. Praha: Cesta domů 2004 ROTTER, H. Důstojnost lidského života. Praha: Vyšehrad 1999 SLABÝ, A. Pastorální medicína a zdravotní etika. Praha: Karolinum 1991 SOKOL, J. Filosofická antropologie. Praha: Portál 2002 SOKOL, J. Malá filosofie člověka. Praha: Vyšehrad 1998 SVATOŠOVÁ, M. Hospice a umění doprovázet. Praha: Ecce homo 1995 ŠIMEK, J., ŠPALEK V. Filosofické základy lékařské etiky. Praha: Grada 2003 ŠPINKA, Š. Jsem blízko, jsem tu. Přednáška k vernisáži Jindřicha Štreita 17.10. 2005 VIRT, G. Žít až do konce. Praha: Vyšehrad 2000 Vzdělávání v paliativní péči. Praha: Cesta domů 2004

48

BŘICHÁČEK, V. [online] Prepaliativní, paliativní a postpaliativní péče. Dost. LANGLE,

A.

[online]

Nalézt

přitakání

životu.

Dostupné

na:

<www.volny.cz/slea/Archiv/alfriedl.htm> [cit. 9.8.2006] SLÁMA, O., VORLÍČEK, J. [online]

Paliativní medicína- historie a

současnost. Dostupné na: <www.sanquis.cz/clanek.php?id_clanek-601> [cit. 12.8.2006] SOKOL,

J.

[online]

Smrt

v našich

rukou.

Dostupné



49

na:

Příloha 1

Poslední výlet

Vyrazit na výlet na Pleš, to je poslední přání pana R. Ač pan R nevypadal v pondělí ráno moc dobře, byl rozhodnutý. Jede se na Pleš! Takže jedeme... Jak? To se uvidí...

Nejdříve zkusíme toaletu..., nepovedlo se- nevadí,

hlavně že pojedeme. Námahou pak pana R rozbolela záda a „plíce“, tedy dostal „patáky“(tabletky), něco malého k snědku a potom ještě kávu... Pan R seděl v kolečkovém křesle jako pan král, soustředil se na kouření doutníčků a na udržení se v bdělém stavu a jeho paní a já jsme začaly výpravu uskutečňovat. Zatímco já pila s panem R kávu, měřila TK (tlak), P (puls) a saturaci O2, ona šla odsněžit auto, takzvané „iksemo“. Můžeme jet citroenem, vždyť počasí je příznivé- ač kolem nasněžíno, silnice jsou nejen sjízdné, ale dokonce suché! Své původní rozhodnutí, že pojedeme ve dvou, naštěstí pan R přehodnotil a během příprav svou paní do akce přibral. Posádku máme, cíl máme, však k jeho dosažení je třeba rozlousknout jeden oříšek: kterak dostat ochrnutého pana R dolů po úzkém, strmém, točitém schodišti do patra a pak dál do přízemí?...

-----------------------------------PAUZA----------------------------------------------------------

...Pan R byl stažen na zem do peřin a přitáhnut po dlažbě ke schodišti. Napřed jsme do mezipatra snesli vozík a věci s sebou a pak se pustili společně do akce. Přes pyžamo jsme natáhli tlusté tepláky, které tlumily nárazy a bránily vzniku šrámů. Jedna jistila nohy, druhá záda... A jedem! Nohy jdou dva schody napřed, zajistit a sesednout zadkem o schod níž. Nohy o schod níž a zadek přisunout, nohy a zadek... Trochu se pletla ochrnutá ruka, zato ta zdravá pomáhala. Šťastně jsme přistáli v patře, upravili shrnuté nohavice, přioblékli bundo-košili. Vozík jsme snesli do přízemí a vydali se na druhou etapu. Ta šla, díky rovnému schodišti hladce.

50

Na posledním schodu jsme dali čůrací pauzu a pak přesedli ze schodiště na vozík. Vyzkoušeli jsme několikery boty a skončili v sandálech, protože se oteklé nohy do jiných nevešly. A na hlavu nezapomenout čepičku od dcery! Ještě donosit zbylé věci a naše svršky a můžem... Nakládáme. Nejdřív pana R. Skulil se naležato naštorc přes přední sedačky a ztratil čepici. V zápětí jsme to napravili- skrčit nohy a strčit do auta, přitáhnout tělo a opřít se. Sláva! A ještě čepičku... Když během nakládání nastartuji, aby se to hřálo, pan R vypadá šťastně. Zvuk motoru mu asi zní jako rajská hudba. Ještě než vyjedeme, připoutávám se a mám ty tendence i u pana R. Ten však odmítá. Paní říká, že vždycky jezdil bez pásů, tak ani teď se asi poutat nebude. Je mrazivý (asi -10) a jasný den. Slunce svítí, nebe jako vymetené, zasněžená krajina, suchá silnice... no to je úžasné! „Doutníčky, nevíš kde mám doutníčky?“...

---------------------------------------PAUZA-----------------------------------------------------

...Paní podává

a zapaluje, kořeněný dým

prostoupil kabinu auta.

„Přecijenom, mohla bys mě připoutat? Padám.“ A opravdu, mírně se kácí a levá ruka mu padá mezi sedadlo a řadící páku. Tak, všechno je v pořádku. „Šťastnej jak blecha“ tetelí se pan R a nejen on. Domlouváme trasu: „Pojedeme zadem, to je moje oblíbená cesta a chtěl bych si ji naposledy projet.“ Tady ještě zajedeme pro benzín a pak už frčíme. Slunce kouzlí v zasněžené a namrzlé krajině, vše se stříbroleskle třpytí. Auto je pohodlné, vytopené a voní tabákem. Co chvíli někomu z posádky vyklouzne jen tiché „no, to je nádhera“.

V Nové Vsi pod Pleší odbočujeme

do lesa a kopcem serpentinami stoupáme k léčebně na Pleši. Brána je otevřená, tak vjíždíme. Projeli jsme areálem, mezi stromy zastavili tak, aby na nás svítilo sluníčko. „Tak holky, tady se vyfotíme“, řekl pan R a zapálil si doutníček. Paní mu nalila do kalíšku čaj z termosky a tak jsme seděli, mžourali proti sluníčku a vychutnávali si Pleš. Přitom jsme se fotili.

51

Myslím, že jsme všichni tři zažívali pocit štěstí, aspoň panu R to jiskřilo v očích. „Já si tu tenkrát uvědomil, jak to může bejt hrozný a jak já to mám vlastně dobrý. Že můžu bejt doma...“ Pomalu vycouváme a zvolna pak projíždíme areálem léčebny k závoře a my jedeme dál, teď do Knína. Mají tam totiž dobrou kávu a výborné zákusky. Sen o zákuscích se rozplynul, neboť je pondělí a tedy cukrárna zavřená. Nevadí. Paní R vykouzlí buchty od Odkolka, trochu čaje z termosky a pak kávu, tu nám uvaří v hotelu. Sedíme v autě na parkovišti na náměstí, máme nastartováno, aby nám nebyla zima a pijeme kávu. Sluníčko svítí a z otevřených okýnek auta se nám dýmá... Klid, spokojenost, pohodička.... je potřeba to zdokumentovat, tak fotíme. Domlouváme další trasu, teď přes Dobříš do Borotic, kde se podíváme na domeček syna. Káva dopita, jedem! Pan R je unavený, chvílemi se ptá, kam že to jedem a občas hlásí, že jsme přejeli správnou odbočku. Paní však naviguje bezchybně, takže další dokumentační foto pořizujeme v Boroticích u kostela. Za ním je krásný starý domeček a to je on! Synův. Najeli jsme na dálnici. „Šťastnej jak blecha“, se nechává slyšet, dnes již po několikáté pan R, který poklimbává. Vždy, když se probere, nechá si zapálit doutníček. Slunce zapadlo a nebe je růžové. Nabízím zpáteční cestu přes město, však pan R nechce: „Město mi nic neříká, radši mám tu svojí cestu...“. Tak se vracíme tudy, kudy jsme jeli ráno. Nebe se mění, dostává tyrkysový odstín. Nálada je poklidná, trochu unavená a smutná, což obecně k návratům patří... (zvláště pak, jedná- li se o poslední výlet...)....

-------------------------------------------PAUZA------------------------------------------

...Zastavíme před domem a pustíme se do louskání posledního oříšku, tedy, kterak se dostat zpět nahoru po oněch speciálních schodech. Paní R vyběhne, zkusí jedny sousedy, druhé sousedy a už se vrací se dvěma

52

chlapíky. Pan R típne doutník, přesedne s dopomocí z auta do vozíku a jedem. Po rovném schodišti do patra to jde hladce, pozpátku na vozíku. Tady rozložíme na zem deku, pana R do ní přesadíme, jeden cíp deky vedeme v podpaží, ostatní volně. Za cípy deky se podaří vyvléct pana R nahoru, zpátky „do věže“ a tak rozlousknout poslední oříšek. Tak jsme doma! Sláva, nazdar výletu, nezmokli jsme, už jsme tu.....

--------------------------------------------PAUZA--------------------------------------------

...Pan R je hrozně unavený, jíst zatím nic nechce, jen kávu a doutníček, samozřejmě. Objevuje se mu dvojité vidění, na což podáme léky. Ještě přijde pan Ríša a přinese jakési rozvodné krabice související s rozvodem elektřiny v domě. To je věc, která se stává prvořadým úkolem- „udělat tu elektriku“. Pan Ríša slibuje, že se staví zítra, nebo koncem týdne a že tu elektriku zvládnou. Večer se, tuším, montují ještě krabice. Druhý den paní R dělá výplaty a tady je sestra pana R. Taky přišel pan Ríša a udělal téměř celou práci ohledně té elektřiny. Pan R je hodně unavený a slabý. Sedí v křesle a kouří, však láme se v pase- bradou až na kolena, přičemž mu spadne levá ruka vždy až na zem. Stále znovu se ptá, jak je to s tou elektrikou, chvílemi mu dělá problém si zapálit. Poklimbává. Dáme si spolu kávu a výborný zákusek od sestry. Pan R nemá sílu donést lžičku k ústům a nevydrží sedět, aniž by se zlomil v pase. Šlehačku a krém má po obličeji. Zákusek sní s chutí a celý, však potřebuje pomoct....

-----------------------------------------------PAUZA-------------------------------------------

...Ve středu je pan František velice unavený, nemá moc chuť k jídlu, špatně se mu polyká a také dýchá. Ptá se na elektřinu a je znovu a znovu uklidňován, že je to hotové a nemusí si s tím dělat starosti. Usíná a láme se v pase. Nedokáže si sám zapálit doutník, což s láskou dělají jeho paní a

53

sestra. Nechá si dát lék proti bolesti, aby nebolela hlava. Večer se přiveze polohovací postel a koncentrátor kyslíku. Na polohovací postel se moc těší. Ve čtvrtek zůstává pan R na lůžku. Téměř nejde vzbudit, nemůže polykat. Nekouří. Velmi těžce dýchá. Po vyšetření paní doktorka naordinuje léky proti bolesti a podáme kyslík. Je klidný, bolesti ustoupily. Jsou u něho sestra i paní. Odpoledne pak v 17 hodin a 19 minut umře. Když pak v noci odvážela pana R pohřební služba, museli použít vak a nosítka, aby ho po úzkém točitém schodišti snesli dolů. Zátěž musela být dole, tak ho nesli hlavou napřed. „To je celej on, vždycky šel do všeho po hlavě, celej život...“, řekla k tomu pak jeho paní.

54

Příloha 2 5 fází smiřování se se ztrátou podle Elisabeth Kübler- Rossové 1. NEGACE šok, popírání 2. AGRESE hněv, vzpoura 3. SMLOUVÁNÍ vyjednávání 4. DEPRESE smutek 5. SMÍŘENÍ souhlas FÁZE NEGACE ŠOK, POPÍRÁNÍ

AGRESE HNĚV, VZPOURA

PROJEVY CO S TÍM „Ne já ne, pro mne to neplatí. Neopustit, zůstat na blízku. To není možné“.

Navázat kontakt, získat

„To je určitě omyl.“

důvěru.

„Zaměnili výsledky.“ „Proč zrovna já?“

Dovolit odreagování,

„Čí je to vina?“

nepohoršovat se

“Vždyť mi nic nebylo.“ Zlost na zdravé lidi, SMLOUVÁNÍ VYJEDNÁVÁNÍ DEPRESE SMUTEK SMÍŘENÍ SOUHLAS

zdravotníky. Hledání zázračných léků,

Maximální trpělivost. Pozor,

léčitelů, diet. Ochoten zaplatit nenaletět "uzdravovacím" cokoliv. Činí velké sliby. Smutek z utrpěné ztráty.

podvodníkům. Trpělivě naslouchat, pomoci

Smutek z hrozící ztráty.

urovnat vztahy, pomoci

Strach o zajištění rodiny. hledat řešení. Vyrovnání, pokora, skončil Mlčenlivá lidská přítomnost, boj, je čas loučení.

držet za ruku, utřít slzu.

„Dokonáno jest.“

Rodina možná potřebuje

“Do tvých rukou..“

pomoc víc než pacient!

55