Problém národní identity v díle Edvarda Beneše*

Problém národní identity v díle Edvarda Beneše* DUŠAN JANÁK** Fakulta veřejných politik, Slezská univerzita v Opavě

The Issue of National Identity in the Work of Edvard Beneš Abstract: This article examines the sociology of Edvard Beneš and looks in particular at the questions of whether and how his sociology came to be reflected in his political work, in particular in connection with nationality issues, and whether and how it played a role in the construction of Czechoslovak national identity (based on a synthesis of Czech and Slovak national identities). The article consists of two main parts, the first of which focuses on how Beneš made the conceptual and practical transition from theory to practice, from sociology to politics, a form of politics described here as ‘academic’, while the second is devoted to the issue of nationality in Beneš’s sociology and politics from the perspective of the sociology of social identities. Beneš’s sociology had an instrumental role in the formation of Czechoslovak national identity, most notably with respect to the construction of social boundaries of ‘us’ and ‘them’ in relation to Germans (especially between Czechs on one hand and Germans on the other), and it offered objects of national identification typical for the national movements of small nations and specifically of Czech society. The article devotes special attention to Beneš’s discursive construction and legitimation of Czechoslovak nationality and to the issue of the definition of nationality in the ‘Beneš decrees’. Keywords: Edvard Beneš, Czech sociology, political sociology, national identity, national state, Czechs, Germans, Slovaks, Czechoslovaks Sociologický časopis / Czech Sociological Review, 2014, Vol. 50, No. 2: 233–263 DOI: http://dx.doi.org/10.13060/00380288.2014.50.2.78

O politické činnosti Edvarda Beneše (1884–1948) bylo napsáno hodně článků, studií i monografií. Jeho sociologie již takový zájem nevzbuzuje, ačkoli i jí se dostalo adekvátní pozornosti při systematickém zpracování dějin české sociologie.1

* Článek je výstupem z grantu GA ČR „Průmyslové dělnictvo v českých zemích v letech 1938–1948“ (č. 13-10279S). Autor za tuto podporu děkuje. Poděkování patří i dvěma recenzentům za věcné připomínky, jež vedly ke zkvalitnění výsledného textu. ** Veškerou korespondenci posílejte na adresu: PhDr. Dušan Janák, Ph.D., Centrum empirických výzkumů, Fakulta veřejných politik Slezské univerzity v Opavě, Hradecká 665/17, 746 01 Opava; e-mail: [email protected]. 1 Jde především o slovníkové heslo M. Petruska ve Slovníku českých sociologů [Petrusek 2013] a v nedávno vydaných Dějinách české sociologie, které vznikly pod vedením Z. R. Neš© Sociologický ústav AV ČR, v.v.i., Praha 2014 233

Sociologický časopis / Czech Sociological Review, 2014, Vol. 50, No. 2

Přesto, nebo spíš právě proto, že Benešův politický význam brzy převýšil jeho význam sociologický, stojí jeho sociologie za pozornost. Samotný Beneš, podobně jako před ním T. G. Masaryk, nesčetněkrát zdůrazňoval, že vždy chtěl dělat a dělal politiku vědecky, přičemž politiku považoval za synonymum pro „sociologii praktickou“ [např. Beneš 1930, 1936, 1946, 275, 1994: 17, 20]. O přesvědčení, že pro praktickou politiku je třeba teoretických základů nabytých univerzitním vzděláním, svědčí většina jeho textů všude tam, kde se zmiňuje o politickém vůdcovství v demokracii.2 Uvedené proklamace Benešovy i jiných [Bláha 1934, 1937, 1997: 51; Broklová 2005: 12; Havlíček3 1991: 80–85; Petrusek 2006] o vazbě jeho politiky na sociologii nás opravňuje k otázce, jakou povahu tato vazba měla. Jaká byla Benešova představa o možnostech sociologie či obecně sociální vědy pro politiku? Jak Beneš uvažoval o roli sociologie ve své politice? Měl nějakou vlastní teorii politiky? A jakou? Na tyto otázky je zaměřena první část studie. Představuje Benešovo pojetí politiky jako propojení vědy, umění a filosofie. Ukazuje obtížnou odlišitelnost sociologické a politické dimenze v Benešových textech. Benešův politický život byl úzce spjat se vznikem a obranou politické samostatnosti českého a slovenského, resp. československého národa, zejména na mezinárodní politické scéně.4 Pro Beneše i většinu jeho českých současníků

pora [Nešpor a kol. 2014], který určitý prostor věnoval Benešovi i v Republice sociologů [Nešpor 2011: 79–81]. Oba texty se však vzhledem ke svému obecnějšímu zaměření specifické oblasti Benešovy sociologie národa dotýkají jen okrajově. Benešovým sociologickým dílům, včetně těch obtížně dostupných, ale nikoli nepodstatných (např. Benešova francouzská disertace), věnuje adekvátní pozornost rozsáhlá práce Dejmkova [2006]. I zde ale spíše v kontextu Benešovy životní etapy studenta a středoškolského profesora, nikoli v souvislostech jeho politiky. Vazba Benešovy politiky na sociologii není systematicky tematizována, ale spíše jen naznačena. 2 Např. i jeho autobiograficky koncipovaná výpověď o událostech v zahraničním odboji za první světové války. V ní píše, že po dokončení první disertace na univerzitě v Dijonu v roce 1908 (věnované problematice politických zápasů Slovanů v rámci RakouskoUherska, speciálně Čechů) počítal ještě s deseti lety dalšího sebevzdělávání a politické přípravy, než se pokusí o praktickou politiku [Beneš 1994: 15]. V době po návratu z Francie si jej pozval T. G. Masaryk a vybídl jej k práci na habilitaci. Vzápětí dostal nabídku od českého ministra obchodu Fořta ke vstupu do mladočeské strany, kde mu byla nabízena možnost solidní kariéry. Přibližně v tutéž dobu přišel podobný návrh pro vstup do sociálnědemokratické strany od B. Šmerala. Beneš se nakonec rozhodl v duchu své představy o adekvátní přípravě na politiku pro Masarykův návrh. Politický vývoj v Evropě a počátek první světové války však Benešův vstup do politiky zásadně uspíšily [Beneš 1994: 16–20, 28]. Kromě vzdělání demokratických vůdců požadoval Beneš v Masarykově duchu také vzdělání mas k demokracii [viz Beneš 1909d, 1923b]. 3 F. Havlíček je podle M. Petruska [2004, 2013] pseudonym A. Vaňka. 4 Na rozdíl od Masaryka, který tzv. slovenskou otázku tematizoval již před první světovou válkou a již v této době pěstoval čilé styky se slovenskými intelektuály (zejm. s tzv. hlasisty [Klobucký 2006]), pro Beneše začala být slovenská otázka relevantní až za první světové války, kdy se z něj také stal čechoslovakista, kterým zůstal až do své smrti.

234

Dušan Janák: Problém národní identity v díle Edvarda Beneše

představoval nejvhodnější formu státnosti národní stát. V první světové válce (1914–1918) Masaryk s Benešem stáli na straně vítězů proti mnohonárodnostní habsburské říši.5 Druhý světový konflikt umožnil Benešovi dokončit budování národního státu6 vycházejícího z národního hnutí původně nevládnoucí etnické skupiny [Hroch 2009: 49], resp. skupin, neboť nešlo o stát čistých Čechoslováků, ale spíše jen Čechů a Slováků [Zeman 2000: 270]. Hodnocení tohoto budování jako „úspěchu“ není přijímáno zdaleka jednoznačně (z odstupu a jednoznačně kriticky hodnotí český nacionalismus první poloviny 20. století např. Heimann [2009]), na jeho faktičnosti to však nic nemění. Nucené vysídlení většiny Němců a postup vůči Maďarům v poválečném Československu, jež se opíraly o specifické právní normy přisuzované někdy nesprávně výlučně Benešovi („prezidentské dekrety“), představovaly za tímto budováním jakousi symbolickou tečku, která výrazně přispěla k rozporuplnému hodnocení jeho osoby. Národní a národnostní otázky v teoretické, historické i prakticky politické perspektivě se prolínají jeho dílem kontinuálně od období před první světovou válkou [např. Beneš 1909a–c, 1911: 153–200], ve 20. letech (např. Beneš [1923a, 1926a], studie ve Slovanském přehledu vydané souborně po druhé světové válce [Beneš 1947]), ve 30. letech (např. Beneš [1935a] a zejména kniha Německo a Československo, která byla vydaná původně v roce 1937 pod šifrou X.Y. anglicky a německy [česky Beneš 2005], a více akademičtější přednášky na Chicagské univerzitě v exilu v r. 1939 [Beneš 1946]), i v letech 40. (např. paměti a projevy [Beneš 1996]). Sociologicky zajímavé otázky pro Benešovu sociologii v tomto kontextu tak nabývají konkrétnější kontury: Odrazila se Benešova sociologie v jeho vytrvalém budování národního státu, nebo byla sociologie jen etapou Benešova života před jeho vstupem do politiky? Nabízela Benešova sociologie objekty k národní identifikaci, a pokud ano, jakým způsobem? Je průvodním jevem překladu z jazyka sociologie do jazyka politiky ztráta sociologičnosti původní promluvy [k tomu 5

Masaryk (a s ním i Beneš) se plně odevzdali myšlence politické samostatnosti českého (resp. českého a slovenského) národa až po vypuknutí první světové války. Do té doby zejména Masaryk, ale zčásti i Beneš neuvažovali přímočaře o uplatnění tzv. českého historického (státního) práva, tj. o politické samostatnosti v historických hranicích někdejšího českého království (a podle F. Seibta [1996: 282] Masarykovi nebyla argumentace českým historickým státním právem příliš blízká nikdy). V otázce nejvhodnějšího uspořádání Předlitavska (tj. západní části rakousko-uherské monarchie) zmiňovali možnost jeho federalizace, národnostně administrativního rozhraničení mezi českým a německým živlem, případně jejich vzájemnou „autonomizaci“. Nutným předpokladem pro ně byla decentralizace a demokratizace státního systému. To se těsně před válkou a nedlouho po jejím začátku ukázalo jako nereálné a nastal odvrat od jednotného Rakousko-Uherska a příklon k myšlence plné politické samostatnosti českých zemí, doplněných na základě sebeurčovacího národního práva také o Slovensko. 6 V souladu s Gellnerovou definicí, která vymezuje národ v termínech sdílené kultury, uvažujeme o národě jako o kulturní pospolitosti a o nacionalismu jako politickém principu, „který z kulturní podobnosti činí fundamentální sociální pouto“ [Gellner 2003: 17–18, srov. také Gellner 1993: 12–18], a o národním státu jako o geopolitické jednotce, v níž se překrývají kulturní a státní hranice. Podrobněji ke konceptualizaci viz druhou část studie.

235


viz Beck 2005], tj. podléhá např. definice Němců určených k odsunu tzv. Benešovými dekrety jiným kritériím, než které nabízí jeho sociologické pojetí národnosti? Jak Beneš přistupoval k problematice československé národní identity? K zodpovězení těchto otázek se vztahuje druhá část studie. Analyzuje sociologické i politické úvahy a prohlášení vztahující se k problematice národa a národnosti. Ukazuje zakotvení Benešovy obecnější koncepce národní identity ve specifické filosofii dějin a teorii demokracie. Přezkoumává, zda a jakým způsobem je v jeho sociologii a politice rýsována (synchronní) hranice mezi „námi a cizími“ a (diachronní) symbolické spojení s „předchůdci a následovníky“, typizace, které jsou jedny z nejdůležitějších komponentů tvorby a udržování kolektivních identit. Vedle těchto klasických analytických nástrojů přikládáme k Benešově koncepci také ideální typ programu národních hnutí malých národů M. Hrocha [1986] a koncepci „symbolických center“ M. Havelky [2001], vztahující se k diskusím o tzv. české otázce. Na tomto základě rozebíráme Benešovo teoretické řešení problematiky československé národní identity. K obecnějšímu zarámování Benešova místa v procesu formování národního státu využíváme také některé koncepty E. Gellnera vztahující se k teorii nacionalismu [Gellner 1993, 2003]. Na následujících řádcích argumentujeme ve prospěch teze, že Benešova politika byla organicky napojena na jeho sociologické koncepce. „Operační definice“ určování národnosti v prováděcích dokumentech tzv. Benešových dekretů je kompatibilní s jeho obecnější koncepcí národnosti, ke které se propracovával již před první světovou válkou. Jeho čechoslovakismus byl zakotven v obecnějším pojetí národní identity, které zastával již v první dekádě 20. století, přestože spojení s „materiálními“ zájmy budovaného státu je zřejmé.

Sociolog teoretik a politik praktik7 Jako sociolog byl Beneš zaměřený převážně na konkrétní empirické problémy. Nevytvořil nikdy sociologický systém jako např. E. Chalupný (velké sociologické systémy však již byly archaismem předchozího století), v knihách i článcích se věnoval spíše konkrétním otázkám než abstraktním úvahám, přičemž jeho nejfrekventovanějšími tématy byla témata politická. Proto můžeme oprávněně o jeho sociologii mluvit jako o politické sociologii. Sociologii ale pěstoval dobovým způsobem, tj. především za pomoci studia v knihovně, nikoli jako empirický výzkum v dnešním slova smyslu. Epistemologické a filosofické problémy mu byly odrazovým můstkem pro řešení konkrétních témat, nikoli cílem. Že si je však uvědomoval i řešil, bude patrné z následujícího rozboru Benešovy konceptualizace vztahů mezi demokracií a vědou, pravdou a dobrem, filosofií dějin a individuální mravností. 7 Tento titul nese Benešova stať z roku 1936 věnovaná činnosti T. G. Masaryka, uveřejněná v Sociologické revui. Slova, kterými Beneš charakterizoval svého učitele v sociologii i politice, lze velmi dobře použít na Beneše samotného.

236


Tři pilíře politiky: věda, umění a filosofie Demokratická politika podle Beneše do jednoho celku spojuje vědu, umění a filosofii: „Z demokratického hlediska je třeba považovati politiku jednak za skutečnou vědu a za speciální vědeckou činnost, jednak za zvláštní druh umění, speciální uměleckou činnost. (…) Politika má být vědou a uměním, spočívajícím vždy na určité filosofii a morálce, na určitém filosofickém a mravním pojetí celého života individuálního i společenského.“ [Beneš 1946: 274–275, kurzíva v originále] Abychom adekvátně pochopili důvody Benešovy snahy fundovat politiku sociologicky, filosoficky a eticky, je třeba nahlédnout do jeho úvah o roli idejí ve společenském a úžeji politickém vývoji moderní Evropy. Sociální a politické dějiny Evropy od 16. století Beneš interpretuje – podobně jako většina sociologických klasiků – v termínech postupujícího individualismu, který se odehrál nejprve v rovině myšlenkové, nejdříve náboženské a posléze v oblasti politického myšlení.8 Důležitý je Benešův důraz na to, že to byla určitá racionalistická, univerzalistická a humanistická filosofie, která se stala základem společnosti, již označujeme jako buržoazní demokracii. Proto klade na filosofii a vědecké poznatky v politice takový důraz. Z tohoto úhlu pohledu je třeba interpretovat i jeho tvrzení, které převzal od T. G. Masaryka, že „státy se udržují ideami, jimiž vznikly“.9 Otázce vztahu materiálních podmínek a lidského vědomí věnoval explicitní pozornost v knize o politickém stranictví. Zde se zabývá tzv. sporem o historický materialismus neboli otázkou, „zda názory a ideje jsou pouhý odraz zájmů a poměrů“. V této otázce rezignuje na jednoznačné rozhodnutí tvrdě, že nelze jednoduše převádět jeden typ skutečnosti na druhý, ale že je jisté, že mezi nimi existuje „úzká souvislost a neodlučitelnost obou“. Proti jednostrannému důrazu na materiální zájem a vztahy klade zjištění, že se často v dějinách ukázalo, že „díky spekulaci lidského ducha děly se převraty, poměry se vyvíjely v určitém směru“ [Beneš 1912: 55]. Názory (ideje) a zájmy (poměry) mohou být v různém vzájemném poměru a bývá běžné, že se u konkrétních jedinců dostávají názory do konfliktu se zájmy. Někdy vyhrají ideje, jindy zájmy.10 8 Beneš svou druhou disertaci věnoval zrození a vývoji moderního individualismu. Francouzský doktorát z Dijonu se v Rakousko-Uhersku neuznával, pro účely budoucí habilitace bylo nezbytné získat doktorát také doma. Část této druhé české disertace Původ a vývoj moderního individualismu byla podle F. Havlíčka [1991] publikována ve Stručném vývoji moderního socialismu a myšlenky k vývoji moderního individualismu nalezneme porůznu i v ostatních jeho dílech, ve zhuštěné formě v první části Demokracie dnes a zítra [Beneš 1946: 11–35]. 9 Těmito Masarykovými slovy Beneš zahájil svůj prezidentský projev v roce, kdy se stal druhým československým prezidentem. Projev, který byl natočený pro Československý filmový týdeník, byl uveden v kinech 27. prosince 1935 a v následujících dnech také zveřejněn v denním tisku. Svým prezidentským projevem Beneš založil tradici svých každoročních vánočních projevů, kterou udržoval s výjimkou let 1938 a 1939 až do konce svého života [Olivová 1997]. 10 Pro otázku politických stran potom dovozuje, že strany nejsou zájmové třídy, ale snaží se vždy se zájmy spojit, třebaže vznikly na ideovém základě. Ideový prvek převládá

237


Tímto způsobem se Beneš zároveň vyrovnal s marxismem, jedním z filosofických základů socialistického světového a politického názoru, ke kterému inklinoval od studentských let až do roku 1948, a minimálně před první světovou válkou byl nezřídka vnímán jako socialistický myslitel. V rovině metareflexe se pak Beneš-teoretik vypořádával s možností vazby socialistického či jakéhokoli jiného politického názoru na vědecké poznání.11

Politika jako věda: pravda a jednání V zahajovacím projevu VII. mezinárodního filosofického sjezdu v Praze Beneš označil za osobně zajímavý problém čisté vědy a hodnocení ve vědě a problematiku normativní vědy. Sám za sebe deklaroval, že vždy „hájil (…) stanovisko, že věda a zvláště věda sociální a filosofie mají míti odvahu učiniti praktické závěry a uplatniti je přímo na denní sociální a politické problémy“ [Beneš 1934: 71]. Takovýto postoj nás vede k jednomu důležitému aspektu Benešových úvah, který je podstatný pro jeho přechod od teorie k praxi a od sociologie k politice; jde o pojetí pravdivosti. Beneš pokládá pravdu společně s vědou a prací za základní pilíře demokracie, „bez nichž je nemyslitelná“ [Beneš 1946: 279]. Z kontextu jeho díla je patrné, že se nejednalo o prázdné klišé, ale o sociálně filosofickou tezi, spojenou s jistou filosofií dějin: „Demokracie se opírá o vědu, stejně jako monarchism se vždycky opíral o teologii, víru a církev. Proto monarchism a aristokracism byl současně pravidelně theokracií (…). Demokracie tím, že znamená a předpokládá souhlas nebo aspoň poradu občanů o hlavních otázkách veškeré politické činnosti, žádá kritiku a diskusi, to znamená argumenty, fakta, důvody a důkazy. Argumenty, fakta, důkazy dává věda a správné užívání vědecké methody; a tak věda (…) a vzdělání je nezbytným doplňkem demokracie. (…) Věda je však hledání objektivní pravdy a tak pravda, to jest poctivost, přímost, počestnost, upřímnost a charakternost ve veškeré politické činnosti (…), má býti dalším charakteristickým, nezbytným a zásadním rysem každé demokracie. (…) Pravda v demokracii znamená těchto (vědeckých – pozn. aut.) poznatků objektivně používat, pravdivě je předkládat, tendenčně jich nezneužívat, nedělat z vědy děvku politiky, politické strany, sociální třídy anebo osobních zájmů.“ [Beneš 1946: 281–282, kurzíva v originále] u stran s obsahem orientovaným více nábožensky a čistě politicky, zájmový zase u stran orientovaných hospodářsky a sociálně [Beneš 1912: 99]. Zajímavé jsou Benešovy doplňky k sociologii politického stranictví obohacené téměř třicetiletou zkušeností praktického politika, jež systematizoval a publikoval v rámci amerických exilových přednášek [Beneš 1946: 250–292], jejich rozbor však vybočuje z předmětného rámce naší studie. 11 Není v možnostech tohoto textu rozpracovat otázku souvislostí Benešových sociologických a socialistických názorů, která by si zasluhovala spíše samostatnou studii. Ve vztahu k problematice národnostní se téma socialismu objevuje především v napětí mezi národním partikularismem a socialistickým univerzalismem (analyzované v Beneš [1911: 153–200]), které ale blíže neanalyzujeme, a dále ve filosofii dějin, které věnujeme pozornost níže. 238


Uvedená citace je sice poměrně dlouhá, ale dobře ilustruje Benešův plynulý přechod od pojetí pravdy jako vlastnosti vědění k pojetí pravdy coby vlastnosti jednání. Na jedné straně Benešovy rovnice leží věda a hledání pravdy, na její druhé straně poctivost, upřímnost a čestnost. Vědecká diskuse je Benešovi prototypem demokratického jednání a slouží mu jako normativní model demokratického politického jednání. To, co je (vědecky) pravdivé, je také (politicky) dobré. Protože o pravdivosti Beneš uvažuje jako o možné vlastnosti jednání, tedy i politického jednání, neobává se, že přechod ze sféry vědeckého vědění do sféry politiky nutně skončí jeho ideologizací.12

Politika jako umění Politik jako vědec podle Beneše zkoumá to, co jest. „Politik jako umělec zpracovává, uzpůsobuje a přeměňuje to, co jest, v něco, co považuje za správné, nutné a dobré pro další zdárný vývoj státu a společnosti, to jest v to, co by býti mělo.“ [Beneš 1946: 276] Pro vykreslení činnosti politika používá metaforu sochaře, jenž vkládá do specifického materiálu – sociálního života – své myšlenky a názory, city, přání, plány, zkrátka svou individualitu. Politika je tak z podstatné části tvůrčí činností a podle Beneše každá tvorba, tedy i ta politická, vyžaduje obraznost, imaginaci, kombinační a syntetické schopnosti, a proto se bez nich dobrý politik neobejde.13 Důraz na individuální schopnosti překračující racionální analýzu a vědeckou erudici se projevuje např. v požadavku, že úspěšný politik musí mít vrozený psychologický talent a empatické schopnosti, které se „nikdy nelze úplně naučiti z knih“ [Beneš 1946: 277]. Vedle tradičně zdůrazňovaného Masarykova vzoru (a pochopitelně vlastních zkušeností) mělo na tento Benešův postoj vliv i francouzské sociálněvědní myšlení. Již v jeho předválečné recenzní i další publikační činnosti se projevuje určitý polemický postoj vůči Durkheimovu sociologismu a souhlas s intuitivismem Bergsonovým. V důkladné recenzi (či spíše recenzní stati) Durkheimových Elementárních forem náboženského života [Beneš 1913a] polemizuje s autorovými názory, které podle něj redukují individuální život na mechanismus v rukou společnosti. Z prostoru, který věnoval ve své recenzní činnosti Bergsonovým názorům [např. Beneš 1913b, 1913c], i ze zmínek v jiných textech [např. Beneš 1994] je patrné, že protiváhou Durkheimovu sociologismu mu byl Bergsonův důraz na 12 K problematice možnosti kolonizace teoretického diskursu politickým viz stať R. Marady [1994], pojednávající kriticky o Mannheimově konceptu sociálně nezakotvené inteligence. 13 V Benešově argumentaci se odráží stopy dobového (respektive předválečného) noetického syntetismu, uplatňovaného mj. v estetice, přičemž syntéza v tomto kontextu odkazuje ke komplexnosti individuálního poznání – (umělecké) poznání vzniká syntézou z celkové (umělcovy) osobnosti, nejde o dílčí poznání, nýbrž o poznání absolutní, syntetické, v němž vedle analytických schopností rozumu figuruje podstatně iracionální citová a intuitivní složka (k noetickému syntetismu srov. Zouhar [2000: 85–100]).

239


iracionální individuální prvek. Ten se podepsal i na Benešovu důrazu na individuální tvůrčí schopnosti v politice. Důraz na individuální charakter tvorby ve vědě i politice sdílel Beneš také s dalšími významnými meziválečnými sociology: např. I. A. Bláhou, E. Chalupným či J. L. Fischerem.

Politika jako filosofie: etika a filosofie dějin Třetím pilířem Benešova pojetí politiky je filosofie spolu s mravností, na nichž má podle něj spočívat politika jako věda a umění. Beneš si kladl otázky společenského dobra a žádoucích cílů, o něž jako politik má usilovat, a snažil se je sociologicky fundovat. I přes jeho střízlivou věcnost, programovou i bezděčnou konkrétnost, kterou lze interpretovat i jako jistou „amúzičnost“ [Petrusek 2004], jej tyto snahy vedly k obecným úvahám o možnosti vědeckého postižení společenského dobra a vědecké definice politických cílů. V práci o politickém stranictví dochází k závěru, že v rozsáhlých sociálních skupinách, pro které používá označení dav (zde je patrná francouzská inspirace lebonovskou davovou psychologií), nemůže existovat všeobecný zájem a všeobecné dobro. Společný zájem reprezentuje v zásadě identické kolektivní vědomí, a to může existovat jen v malých skupinách, v nichž nevzniknou strany (nejen politické, ale strany v širokém slova smyslu opozice či různosti). Avšak od určitého stupně společenské diferenciace neexistuje univerzální celospolečenský zájem a dobro, ale pouze jeho individuální formulace, přičemž tvorbu stran a směrů v kolektivitách Beneš považuje za „železnou nutnost“ a „sociologický zákon“ [Beneš 1912: 19]. Vznik rozdílných národů, coby rozdílných formulací bytí člověka a v nich rozdílných politických stran, je výsledkem tohoto zákona.14 Proto Beneš uzavírá svou úvahu, že „pojem všeobecného zájmu a dobra je jen abstrakce, za níž se nic skutečného neskrývá“ [Beneš 1912: 114]. Formulace morálních cílů a společenského dobra je záležitostí individuální filosofické spekulace, byť opřené o vědecké poznatky.15 Takto se Beneš vyrovnal i se svým vlastním (nemarxisticky socialistickým) politickým přesvědčením. Z kontextu Benešova díla můžeme usuzovat, že to byl pravděpodobně Kant, kdo mu ukázal přesvědčivé argumenty, že uznání určitého apriorismu – např. ideje lidské 14 K otázce nemožnosti nalézt jedno společenské dobro Beneš poznamenává: „(V) davech velkých (…) vytváří se strany, a jakmile se vytvoří strany, není společných zájmů a společné vůle, nýbrž jen zájmy stran a vůle stran (…), dav, když v něm vzniknou strany, stane se pasivním, sám nemá vůbec vlastní činnosti. Nemůže míti tudíž ani vůle, a poněvadž vůle je výrazem jistých zájmů, nemůže míti ani svých zájmů. (…) Dav sám, celá kolektivita nemá vůbec zájmu a vůle od okamžiku, kdy v něm vzniknou strany.“ [Beneš 1912: 112] K problematice národa jako určité formulace „způsobu, jak být člověkem“ srov. Ortega y Gasset [1993: 5–17]. 15 V době své habilitace v roce 1913 Beneš publikoval poměrně rozsáhlou stať o etických názorech v dobové francouzské filosofii, kde podroboval kritickému přezkoumání zejména názory Durkheima a Lévy-Bruhla. Tam také dospívá ke svému názoru o limitech etiky

240


duše a její politická transpozice do ideje humanitní demokracie – je krok mimo racionální vědu, že jde o ideje vskutku transcendentní [srov. Beneš 1994: 17, 1946: 342–343]. A proto se ze sféry vědy a umění dostáváme nutně do sféry filosofie, etiky a v případě politické aplikace na společenský proces do filosofie dějin. Ze sociologie si Beneš přinesl představu o možnostech formulace určitých zákonů, či spíše pravidelností sociálního života i dobově podmíněné přesvědčení o zákonu pokroku, nicméně byl vzdálen Comtově představě, že sociologie po jisté době odhalí neměnné zákony společenského dění a profesoři z univerzit zasednou ke kormidlu lodi jménem Společnost, aby ji vedli cestou nejmenších bouří k zemi zaslíbené. Vůči možnostem sociologie predikovat přesně průběh sociálního vývoje byl zdravě skeptický a domníval se, že je možné jej sociologicky odhadnout jen v hrubých rysech, avšak nepochyboval o logice dějin. To jej vedlo k optimistické představě, že pohyb dějin je procesem stálého zlepšování, ačkoli jeho lineární křivku přerušují periody relativního úpadku (např. první a druhá světová válka), po nichž přichází opět období vzestupu; historie se odehrává v tzv. sociálních vlnách [Beneš 1946: 63, 193–197]. Na této víře je založen pravděpodobně také jeho optimistický postup v praktické politice, k níž podle svého známého tvrzení přistupoval jako k tenisu – tj. do poslední chvíle nevylučoval možnost, že přece jen vyhraje. Autor Benešova politického životopisu Z. Zeman píše o Benešově víře ve své vlastní poslání a označuje ho metaforicky za „pomocníka Prozřetelnosti“ [Zeman 2000: 19]. Benešovo přesvědčení mělo na jedné straně za důsledek velikou Benešovu vnitřní sílu a aktivizující vliv na jeho spolupracovníky, na druhé straně vedlo Beneše k neopatrnému a potenciálně nebezpečnému chování, zejména v počátcích odboje za první světové války. Podle Zemana „Beneš Prozřetelnost nepokoušel – on ji přímo provokoval“. Na obchodní akademii, kde vyučoval, věděli o jeho spiklenectví proti habsburskému státu všichni od ředitele přes kolegy až po jeho studenty [Zeman 2000: 23]. O vnímání své činnosti jako poslání svědčí nepřímo i Benešovo členství v zednářské lóži.16 Také z korespondence Masaryka s Benešem za první světové války, která je celkově velice věcná, konkrétní a vztahuje se především k organizačním věcem, je patrné, že oba svou činnost brali jako skutečné dějinné poslání, kde osobní jako pozitivní vědy: „Zdá se nám, že řešení problémů mravních se bez úvah metafyzických skutečně neobejde a že po řadě neúspěchů učinit z morálky samé buď ryzí vědu a nebo jen aplikaci několika věd ovládne přece jen opět filosofická spekulace, lépe založená a právě o výsledky těchto pokusů se opírající.“ [Beneš 1913d: 300] 16 Benešovo členství nebylo příliš aktivní, ale vypovídá o nepragmatických motivech Benešovy osobnosti [Putna 2011: 60; Čechurová 2002: 318–328]. Čechurová cituje z dochované Benešovy přihlášky z r. 1926, kde píše o „lidském poslání“ a o tom, že do sdružení se hlásí formálně proto, že v jeho intencích se „od dlouhých let (…) snažil žít a pracovat“ [Čechurová 2002: 324]. V Benešově členství se také nepřímo zrcadlí jeho přesvědčení o možnostech vědy a vzdělání pro politiku v širokém slova smyslu. Z pohledu naší studie není nezajímavé, že se v přihlášce často skloňuje slovo národ jako součást triády (spolu s harmonickým já a plným lidstvím), která tvoří nadosobní hodnotu, o niž je třeba usilovat.

241


zájmy a starosti musí jít stranou [Hájková, Šedivý 2004a: 20]. V dopise z 30. listopadu 1916 kupříkladu píše Beneš Masarykovi jako první novinu, že do Paříže přicestoval Svatkovskij, a teprve až v pátém odstavci z osmi informuje, že jeho žena Hana byla opět zavřena, aniž by se o tom nějak rozsáhle nebo rozhořčeně rozepisoval [Hájková, Šedivý 2004b: 182–183]. Osobní stížnosti obou sociologůrevolucionářů se týkají většinou přepracování a pracovní vytíženosti, osobní starosti jdou až v druhém sledu a je patrné upřednostňování odbojových povinností před ostatními.17

Akademická politika: diskursivní boj o národní stát Pokusíme-li se srovnávat Benešovy sociologické a politické práce, brzy narazíme na jednoduché, ale zásadní obtíže. Ačkoli některé jeho texty lze označit jako sociologické, např. vysloveně akademickou stať „Ke sporům o definici jevů sociálních“ [Beneš 1914], a jiné naopak jako jednoznačně politické, např. Projevy – články – rozhovory 1935–1938 [Beneš 2006], u řady prací jejich diskursivní příslušnost jednoznačně určit nelze, respektive mohou docela dobře fungovat v diskursu sociologickém stejně jako politickém, např. Benešovy práce o socialismu [Beneš 1911] nebo o smyslu československé revoluce [Beneš 1923a]. Je zřejmé, že do první světové války převládají spíše práce sociologické, po ní politické. Ovšem i v druhém „politickém“ období Beneš psal některé texty v zásadě sociologického či teoretického charakteru a udržoval kontakt s akademickým prostředím také příležitostným vedením seminářů.18 Nejednoznačnost diskursivní příslušnosti textů odráží i dílo Dejmkovo, které Benešovu ideově politickou aktivitu označuje opatrně za „v jistém smyslu vědeckou“, jeho texty za literárně-politickou tvorbu apod. [Dejmek 2006: 12, 13]. Z pohledu typologizace české sociologické teorie byla Benešova tvorba klasifikována jako sociologický žurnalismus (orientace na publikum mimo sociologii) a konkrétní sociologická teorie (orientace dovnitř oboru) [Janák 2013: 342]. Nejednoznačná diskursivní příslušnost je charakteristická především pro sociolo17

Typickým v tomto duchu je např. dopis T. G. Masaryka před cestou do Ruska z 15. 4. 1917 [Hájková, Šedivý 2004b: 230–231]. 18 Čistě akademickým textem z tohoto období je asi jen předmluva k českému vydání Durkheimových Pravidel sociologické metody [Beneš 1926b], dobovému pojetí sociologie se nevymykala ani studie otištěná v Sociologické revui [Beneš 1931] či Soudobá Francie: studie sociologická [Beneš 1937], byť by spadaly k sociologickému žurnalismu. Některé bychom v těchto intencích označili za akademické spíše „napůl“ (např. přednáškový cyklus na Chicagské univerzitě v roce 1939 vydaný po válce česky [Beneš 1946] nebo zahajovací řeč ze VII. mezinárodního filosofického kongresu v Praze otištěnou v České mysli [Beneš 1934]). Ale i v řadě textů směřujících jednoznačně mimo akademický diskurs nalezneme rozsáhlé sociologicko-filosofické pasáže. Beneš na univerzitě přednášel jen příležitostně. V letech 1920/21 a 1932/33–1934/35 vedl semináře o socializaci, ideji československého státu a sociologii války [Nešpor 2013: 70]. Příležitostně také vystupoval v učených společnostech (např. v roce 1935 na výroční schůzi Šafaříkovy učené společnosti [Beneš 1935]).

242


gický žurnalismus, kterému se kromě Beneše věnovala a stále věnuje řada renomovaných sociologů (dříve např. E. Chalupný, T. G. Masaryk, I. A. Bláha, T. Čep; dnes např. J. Keller, V. Bělohradský. I. Možný, J. Alan [Janák 2013: 356–357]). Beneš dělal revoluci od psacího stolu, u kterého podle vlastních slov trávil šestnáct až osmnáct hodin denně. Benešovou doménou i hlavní revoluční zbraní v boji proti Rakousko-Uhersku, v meziválečné politice i později v odboji proti nacismu byl diskurs: tzv. kabinetní politika osobních jednání [srov. Seibt 1996: 297–299] a propaganda. Beneš byl mistrem propagandy, jež představovala hlavní linii jeho akce za první světové války [např. Dejmek 2006: 147 an.]: neúnavně psal a rozličnou formou rozšiřoval články, letáky, manifesty, brožury, knihy. V knize o politickém stranictví [Beneš 1912] uvádí jako základní a v podstatě jediné prostředky politického boje tisk, propagandu a agitaci a tohoto svého poznatku se po většinu života také držel. Národní rada v Paříži na sebe strhla pozornost a stala se postupem času centrem české zahraniční politické akce, z části díky medializaci a intenzivní a vytrvalé komunikaci s rozličnými krajanskými spolky a organizacemi, které měl z velké části na starosti Beneš. Benešem řízená propaganda doplněná (nejen jeho) osobním jednáním vytvořila v diplomatických kruzích spojeneckých mocností (k těm pařížským otevřel dveře českým politikům v emigraci Slovák Štefánik) politickou vůli k uznání Národní rady za reprezentanta československého odboje a základ budoucí vlády československého státu, a tím současně politické samostatnosti Čechů a Slováků. V diplomatických jednáních byl Beneš schopen dlouho a neúnavně a přitom jasně a důrazně argumentovat, nikterak oslnivým řečníkem přitom nebyl [Dejmek 2006: 235]. Také Zeman [2000: 50] zmiňuje např. Benešovu brilantní argumentaci, opírající se o hluboké znalosti kontinentální politiky v kombinaci s historicko-právními argumenty a principem práva národů na sebeurčení, jimiž na pařížské mírové konferenci r. 1919 úspěšně rýsoval hranice Československa a vysloužil si u mnohých účastníků přezdívku „Lišáček“. Dejmek [2006: 148] konstatoval úzkou návaznost Benešova politického pamfletu Zničte Rakousko-Uhersko! [česky Beneš 1920] na jeho přednáškový cyklus na Sorbonně. Podobně je tomu s rozsáhlými diplomatickými memorandy české diplomacie na mírových jednáních v Paříži na přelomu ledna a února 1919 o uspořádání Evropy po první světové válce, jimž Beneš vtiskával svoji dějinně filosofickou intenci [srov. Dejmek 2006: 232–242]. U Beneše můžeme nalézt i jistou nekompromisní tvrdost a pragmatičnost. V dopise Masarykovi z 5. 7. 1917 uvažuje Beneš o českém vojsku jednoznačně pragmaticky. Mezi důvody, proč česká armáda v zahraničí má být vskutku národně česká, klade Beneš jako důležitý argument využití jejího obětování k upevnění budoucí české národní samostatnosti. „Fakt, že z té naší armády ve Francii sotva co zbude – ti lidé jdou na popravu“ [Hájková, Šedivý 2004b: 240], byl pro něj především možností, jak přispět k zániku Rakousko-Uherska a podpořit existenci budoucího československého státu.19 Důraz na národní čistotu, „českost armá19 „Chtěl bych (…) zdůraznit toto: ta armáda musí být česká a zároveň pod protekcí všech alieovaných – to prakticky bude rozbití Rakouska. Vede mne k těmto úvahám zejména

243


dy“, která bude obětována nejen k výhře Spojenců, nýbrž i k zájmům budoucí české samostatnosti, ale i hlavní argument, interpretující Rakousko-Uhersko jako nástroje ideologie a politiky pangermanismu, s nímž nakonec u Spojenců čeští politici v exilu prorazili, propojuje sociologické či sociálně filosofické teze s materiálními zájmy v duchu své sociologické habilitace. Tak jako bychom Benešovu sociologii mohli kvalifikovat jako politizující konkrétní sociologickou teorii a jako sociologický žurnalismus, tak bychom z druhé strany jeho politiku, resp. jeho koncepci politiky mohli nazvat akademickou, protože jeho koncept politiky počítal s vědou jako podstatným prvkem politického rozhodování. Jeho politické názory byly založeny na racionálních argumentech odpovídajících logice vědecké a filosofické diskuse, ovšem spojené s pragmatickými zájmy. Benešovým hlavním nástrojem v politických jednáních nebyl charismatický projev, ale racionální argumentace založená na znalostech. Protože Benešovo politické působení je spjato především se zájmy československého národního státu, jehož základem měla být československá národní identita, následující rozbor se bude věnovat právě této problematice.

Benešova sociologie národa a československá národní identita Národní identita je prototypem moderní politické identity, protože její kultivace byla nedílnou součástí politické modernizace při formování moderních národních států. Je přitom třeba mít stále na paměti dvě základní cesty k modernímu národu a nacionalismu v Evropě. První byla situací tzv. státního národa, který se vytvořil již v novověku a transformoval se vnitrostátní přestavbou v moderní národní stát. Druhou cestou byla situace nevládnoucí etnické skupiny a měla podobu národního hnutí, které postupně usilovalo o plnou sociální skladbu s vlastními ekonomickými i vzdělaneckými elitami, o národní kulturu v národním jazyce a o získání politické participace, případně i politické samostatnosti [Hroch 2009: 49 an.]. E. Gellner ve své obecné teorii nacionalismu rozděluje z tohoto pohledu Evropu na tři, resp. čtyři základní „časová pásma“ formování národů. První pásmo, tvořené silnými dynastickými státy se sídly v Lisabonu, Madridu, Paříži a Londýně, ve kterých se kulturní hranice překrývají se státními, reprezentuje první cestu. Oblast východní Evropy, kterou Gellner označuje jako třetí pásmo, je naproti tomu představitelkou druhé cesty, ve které neexistovaly dlouhodobě ani národní státy, ani národní kultury (s výjimkou Polska), existovala tu „mozaika kultur a jazyků“ a bylo zapotřebí (hlavně v 19. století) „politického i kulturního inženýrství“. Středovým pásmem s jakousi střední cestou prošla oblast někdejší (…) fakt, že z té naší armády ve Francii sotva co zbude – ti lidé jdou na popravu. A my jsme zodpovědni, doma od nás budou chtít vědět, co jsme za těch 40–60 tisíc lidí politicky dosáhli. Krátce myslím, že je třeba připravovat dle tohoto náčrtu zárodek státu (…) pomocí této armády už dnes.“ [Hájková, Šedivý 2004b: 240]

244


Svaté říše římské – Německo a Itálie –, kde existovala rozvinutá vysoká národní kultura už před moderním nacionalismem a pouze čekala na své „zestátnění“ v podobě politického sjednocení [Gellner 2003: 67–77]. Československo sledovalo druhou cestu, resp. nacházelo se ve třetím pásmu.20 Gellner také upozorňuje na to, že střední Evropa je geopolitickou oblastí, která „historicky vychází od téměř ideálně čistého nenárodního politického systému a končí u ideálně čistého politického systému. Politická organizace střední a východní Evropy se původně zakládala na dynastiích, náboženstvích a teritoriálních institucích, nikoli primárně na jazyku a s ním spojené kultuře. Přesto nakonec vyústila v úplný protiklad.“ [Gellner 2003: 53] Z hlediska periodizace přechodu mezi těmito systémy [Gellner 2003: 53–66, 1993: 8–9] Benešův život pokrývá tři klíčové (a nejnacionalističtější) z celkově pěti fází: etapu do roku 1917, kdy nacionalismus neměnil politickou mapu Evropy, ale rostl ideologicky, etapu versaillského uspořádání nových národních států, charakteristickou krajní nestabilitou a minimální výdrží, a fázi etických čistek ve 40. letech 20. století. Národní identita jako jakákoli jiná sociální identita je praktickým věděním, které je vázáno na jazyk a vědomí lidí.21 V této perspektivě pro nás představují Benešovy texty o podstatě národa, o českém a slovenském národu, české národní povaze či o vztahu Čechů a Němců vědění, které není „pouhým“ objevováním podstaty toho, kým popisované osoby a skupiny jsou, ale také určitou diskursivní (re)produkcí jejich identity. Na Benešově sociologii nás bude zajímat, jaké objekty k identifikaci poskytovala v politickém prostoru a jak jeho konceptualizace ovlivňovala reálný sociální proces. Z analýzy jeho textů lze pochopitelně jen stěží určit, do jaké míry a v jakých sociálních vrstvách jeho názory reálně měnily charakter české, resp. československé národní identity, která sama o sobě je spíše procesem sebechápání než fixovaným objektem. Nicméně analýza textů umožňuje odhalit konceptuální a ideologické filiace, což s ohledem na diskursivní charakter národní (i každé další) identity není málo.

Obecná teorie národnosti a filosofie dějin Klíčové body Benešovy obecné koncepce národa tvoří tři spojité nádoby: filosofie dějin, teorie demokracie a samotná teorie národa v užším slova smyslu. Beneš zasazuje vývoj moderních národů do kontextu evropských dějin, v němž i „idea

20

Gellner [2003: 73–75] východní Evropu diferencuje ještě pásmem čtvrtým, ve kterém leží státy s komunistickou zkušeností, z pohledu zájmu naší studie je však poměrně nedůležité. 21 Podle M. Hrocha [2009: 44–45] dnes nikdo z historiků neuvažuje o národě jako o přírodní pospolitosti, jejíž příslušníci nevnímají svou příslušnost. Emoce a identita jsou stejně podstatné jako sdílený jazyk a etnicita, k nimž při historiografických konceptualizacích národa přistupuje důraz na roli historických procesů a modernizaci a jen zřídkakdy nebývá zohledňován zájmový rozpor.

245


národní“ je „výsledkem renesanční a reformační filosofie a humanitní filosofie francouzské revoluce, prohlásivší práva člověka a občana“ [Beneš 1935a: 5]. Vývoj moderního individualismu se týká i kolektivit sdílejících určité kolektivní vědomí. Beneš jako sociolog vzdělaný u Durkheima (byť v kritické distanci k jeho „upřílišněnému“ objektivismu) k národu přistupuje jako ke „kolektivní individualitě“ [např. Beneš 1909a: 10, 1912], a proto může tvrdit, že „idea národní, ve svém moderním rouše vůbec, jest krásným květem individualismu a romantismu, vyšlého z osvícenství a z francouzské revoluce“ [Beneš 1946: 20]. Podle Beneše národní hnutí nevyjadřuje nic jiného než individualismus moderní společnosti [Beneš 1909a: 7]. Zároveň se nám tak vyjevuje zdroj Benešova úzkého propojení národních otázek s problémem demokracie i socialismu. S postupujícím individualismem a šířením ideálů individuální svobody dochází v politické rovině k rozsáhlé demokratizaci [Beneš 1910: 49]. Z příslušníků států se stávají občané. Podle Beneše filosofie francouzské revoluce logicky vedla ke snaze rušit rozličné typy nerovností mezi všemi vrstvami obyvatelstva. Vyrovnání se nevyhnulo ani oblasti, kde byla nerovnost vnímána jako nerovnost národní, kde hranice mezi privilegovanými a neprivilegovanými byla definována shodně s hranicemi národními [Beneš 1909a: 8 an.].22 Proto s vývojem hnutí pro demokratickou rovnost a sociální spravedlnost jde ruku v ruce i postupné osvobozování a boj o samostatnost malých nesvobodných evropských národů [Beneš 1946: 23]. Do tohoto vývoje vsazuje Beneš také události ústící v československou státní samostatnost. V útlé, ale myšlenkově hutné knize Smysl československé revoluce vykládá československé osamostatnění i první světovou válku v intencích Masarykova syžetu postupu dějin od teokracie k demokracii.23 Oproti výkladu první světové války jako mocenského sporu velmocí; imperialistické války, v níž šlo o kolonie, cestu na východ, ovládnutí Asie a světových trhů; či dokonce o válku Germánů proti Slovanům, klade Beneš interpretaci první světové války jako sporu dvou filosofických principů a ze sociologického hlediska vyzdvihuje právě faktory filosofické a mravní, přičemž materiální zájmy chápe jako vedlejší činitele [Beneš 1923a: 5–9]. Benešova účast v odboji v době první světové války a úsilí o národní samostatnost se opíraly o sociologickou a dějinně filosofickou interpretaci evropských dějin. Konsekventně to pro něj znamenalo přispět svou „troškou do mlýna“ dějinného vývoje k demokracii, svobodě individua a kolektivních individualit 22 „My bojovali proti absolutismu, proti feudalismu. Ale všichni naši páni feudální byli – a jsou dosud – Němci, své šlechty jsme neměli, všecky úřady, všecky státní orgány byly zcela německé (…). Cítili jsme tu tíhu feudalismu tím více, že to byl feudalism cizí, německý. Naši feudálové byli Němci, a proto bojovali jsme proti Němcům a feudálům zároveň.“ [Beneš 1909a: 8–10] 23 K tomuto Masarykovu pojetí dějin viz Nový [1994], Beneš [1935b]. Programová politická návaznost na T. G. Masaryka je patrná z Benešových prezidentských projevů [Beneš 1997], přehledně o vztahu Beneše a Masaryka viz Olivová [1997].

246


– národů, přičemž toto přispění bylo založené na přesvědčení o dějinné zákonitosti tohoto vývoje.24 Vedle zasazení národní otázky do filosofie dějin a teorie demokracie, ve které je patrná silná návaznost na Masaryka, se v Benešově politické praxi odrazila i jeho sociologická teorie národnosti. V článku „Národnostní otázka po stránce sociologické“ [Beneš 1909b] se Beneš ptá, zda ke znakům národnosti patří rasa, náboženství, geografické podmínky, jazyk nebo kultura. Dospívá k rozlišení původní „přirozené“ a nové „umělé“ národnosti, přičemž ta druhá je daleko důležitější a klíčová, je to nová mentalita a duševní život, které se dál kulturou zjemňují, precizují a na určitém stupni přecházejí ve vlastenectví. Protože původní fyziologická, rasová čistota již neexistuje, „národnost v praxi určují jen ostatní citované prvky“ [Beneš 1909b: 2], tj. společná historie, teritorium, jazyk, tradice, zákony, náboženství, jedním slovem kultura. Čím více těchto společných kulturních znaků existuje, tím větší je národní jednota. Protože tyto umělé, duševní a kulturní rysy jsou pro moderní národy daleko důležitější než rysy fyziologické, spojuje Beneš národ a kulturu v jedno. Znakem národa je jeho kultura a individuální národnost závisí na participaci na národní kultuře. Válka národů je potom válkou kultur, v níž se nedá říct, že je jedna vyšší a druhá nižší, ale že každá je jiná. Vzhledem k tomu, že klíčovým je sdílení kulturních prvků, na nichž lze participovat různou měrou, může dojít u jednotlivců k proměně národnosti. Tak se může „Němec státi Čechem, Žid Němcem“ [Beneš 1909b: 2] a podobně. Vyústěním Benešova pojetí národnosti je důraz na subjektivní dimenzi národnosti, což zdůrazňoval ve svém rozboru už Bláha [1997: 59–60]. I když se jedná o „objektivní“ kolektivní vědomí, jeho detekce je možná především na úrovni subjektu. Z toho, že národnost určuje participace na určité kultuře, podle Beneše plyne, že „národnost se může jen a jen cítit (…). Podle toho, jak každý cítí v sobě převahu původních rasových elementů nebo převahu nových kulturních vlivů, může a musí se hlásit k tomu nebo onomu národu.“ [Beneš 1909b: 2] Národní jazyk jako objektivní kulturní prvek je podle Beneše jen vnějším znakem, který na první pohled národy odlišuje, a proto má tak úžasnou roli ve vývoji společnosti, ale je to jen vnější znak, a nikoli podstatný atribut národnosti. Na druhou stranu, i když Beneš klade důraz na subjektivní přihlášení se k určité národnosti a ukazuje na možnou proměnu národní příslušnosti, chápe národnost zároveň jako něco objektivního v tom smyslu, že si ji nelze nařídit nebo odhlasovat. Benešovo tvrzení, že „národem se část občanstva buď cítí, nebo necítí“ [Beneš 2005: 188], znamená, že národní cítění má charakter danosti do určité 24

„Otázka národnostní tedy jest prostě otázka pokroku, (…) demokracie, (…) svobody. Každé její odstraňování, každé její potlačování jest směšné, nemožné, bezvýsledné (…), otázka národnostní jest výplodem vývoje společenského (…), ten, kdo by chtěl rozhodně potlačit tu nebo onu národnost, zastaviti to nebo ono národnostní hnutí, (...) by musil předem zastaviti ideu pokroku…“ A proto „bylo by bláhové míti strachy o existenci naši nebo o existenci Slovanstva, o existenci malých národů (…), a to u nás, v Uhrách, v Německu a všude jinde.“ [Beneš 1909a: 11–13]

247


míry nezávislé na individuální vůli (viz výše citované „může a musí“). Pro Benešův přístup k národnosti je důležitá Durkheimova kategorie kolektivního vědomí (avšak interpretovaná v subjektivistických intencích), s níž často pracuje. Benešovými slovy: „duše národa jest jediný znak, jenž ho diferencuje od jeho protivníka“ [Beneš 1909b: 2]. Vlastenectví je pak výrazem určité mentality, jež vznikla na jistém stupni intenzity sdílení společné kultury. Právě proto, že se jedná o formy vědomí, zdůrazňuje subjektivní cit národnosti, a proto, že se jedná o kolektivní vědomí, je lze sdílet, ale nikoli si je vybrat, nařídit je nebo odhlasovat.25 Pro Beneše je tedy charakteristické pojetí národnosti jako proměnlivého kulturního prvku, příklon k subjektivnímu přístupu v definici národní příslušnosti a zároveň vědomí jisté objektivnosti národní příslušnosti, kterou nelze jednoduše individuálně zvolit. Kolektivní vědomí se projevuje empiricky jako vědomí konkrétních lidí, ale zároveň je na jejich individuální vůli do jisté míry nezávislé. Z hlediska české sociologie národa jako celku, kterou analyzoval asi nejdůkladněji J. Kilias,26 můžeme konstatovat, že Benešovo pojetí zásadně nevybočovalo z českého sociologického a celkového intelektuálního kontextu, charakterizovaného sice určitým pluralismem, jemuž však dominovala převaha kulturních koncepcí národa a také důraz na jazykovou dimenzi [Kilias 2000: 22–24]. Oproti jiným (např. Chalupný a v jistých fázích Masaryk) neklade Beneš tak velký důraz na jazykovou dimenzi, i když i pro něj je jazyk jedním z podstatných vnějších znaků národnosti. Kiliasův rozbor Masarykovy koncepce národa [Kilias 1998] nám také ukazuje značnou odvozenost, resp. návaznost a silnou masarykovskou inspiraci Benešovy koncepce zejména v oblastech interpretace z pohledu filosofie dějin, čechoslovakismu i pojetí problematiky tzv. malých národů. Více než vzájemným názorovým filiacím a různicím těchto dvou sociologů-politiků nás však zajímá koncepce Benešova z pohledu sociologie sociálních identit.

„My“ a „Oni“ Sociologická teorie vytvořila řadu konceptů popisujících mechanismy tvorby a udržování sociálních identit. Mezi základní typifikační kategorie vytvářející vědění o tom, kým jsem, je dichotomie „my versus oni“, „naši versus cizí“ [srov. např. Bauman 1996: 41–56; Szaló 2003: 30]. Vytyčení této hranice a nejlépe i nepřítele posiluje integritu a solidaritu skupiny a pomáhá vypořádat se s ontologickým pocitem nejistoty. Podle řady autorů [Hroch 2000; Kandert 2000; Musil 25

Řadu studií k problematice národnosti napsal Beneš v r. 1909: jde jak o práce teoretické k problematice národnosti [Beneš 1909a, 1909b], tak o postřehy z cest k tzv. psychologii některých národů [Beneš 1909c, 1937]. 26 Přehledově k meziválečné sociologii především Kilias [2000], detailní je jeho rozbor Masarykovy koncepce národa [Kilias 1998], řadu odkazů na historický i novodobý vývoj v českých zemích obsahuje také jeho vlastní obecnější konceptualizace národní problematiky [Kilias 2004]. V žádném ze svých textů se však Benešovou koncepcí nezabývá.

248


2000; Míšková, Rak 2000; Vlachová, Řeháková 2004] byla česká národní identita v období vzniku Československa konstruována ve vztahu k Němcům. Vlachová a Řeháková konstatují, že od roku 1918 také ve vztahu ke Slovákům a od roku 1945 ve vztahu k Rusům.27 Hranice mezi „námi a cizími“ je v Benešově sociologii kontinuálně rýsována podél hranice historických bojů s Němci. Již před první světovou válkou v Otázce národnostní [1909a] zdůrazňuje v procesu formování moderního českého národa, že boj český proti feudalismu splýval v jedno s bojem s Němci.28 V publikaci, vydané za první světové války francouzsky, italsky a anglicky pod názvem Zničte Rakousko-Uhersko! [česky 1920], český národ líčí jako slovanský klín vražený mezi germánské národy, které se jej v průběhu historie neustále snažily potlačit. V podobných intencích uvažuje i v politickém spisu Německo a Československo, který vyšel pod šifrou X.Y. v roce 1937 anglicky a německy. Vzhledem k tomu, že se jednalo o text určený na mezinárodní politické fórum reagující na stížnosti Němců na menšinovou politiku Československa, jsou formulace voleny opatrně, nicméně zřetelně. Beneš zdůrazňuje vzájemnou mocenskou nerovnováhu Československa a Německa a historický útlak Čechů Němci, související s myšlenkou pangermanismu a politikou expanze na východ.29 Podíváme-li se na Benešovo sociologické a politické dílo v průběhu druhé světové války a bezprostředně po ní, je patrné, že došlo spíše k radikalizaci Benešových názorů v oblasti tzv. minoritní politiky než k proměně interpretačního rámce vztahu Čechů a Němců. Sociologický interpretační rámec zůstává u Beneše stále stejný. V přednáškách na Chicagské univerzitě v roce 1939 interpretuje druhou světovou válku jako pokračování války z roku 1914. V této druhé válce opět stojí proti sobě dva politické i filosofické principy: demokratický a autoritářský. Češi stojí na straně demokracie. Z dokumentů týkajících se odsunu Němců z Československa30 je patrné, že obnovení státních hranic z roku 1938 a transfer určité části německých obyva27 P. Tomáš [2003] ukázal, jak se vztah k Němcům stal předvolebním tématem v roce 2002. 28 Viz pozn. č. 19. 29 „Čechoslováci – jako národ – jsou více než šestkráte slabší nežli Němci (…) a v celé své historii byli živlem německým tísněni a ohrožováni. (…) není (…) třeba v tomto objektivním konstatování vidět nic nepřátelského. (…) Není ani urážkou, ani propagandou, ani polemikou proti Německu dřívějšímu a dnešnímu, když se konstatuje, že pangermanism a ,Drang nach Osten‘ ve své formě dřívější, předválečné i nynější (teorie ,Volkstumu‘ a ,Nationale Gemmeinschaft‘) skutečně existoval jako přirozený projev biologické síly a expanzivity německého národa na evropský jihovýchod… [Beneš 2005: 29, 34–35, kurzíva v originále]. 30 Výbor Odsun Němců z Československa [Beneš 1996], uspořádaný K. Novotným, obsahuje vedle výňatků z pamětí a projevů E. Beneše k otázce tzv. odsunu také dokumenty prezidentské kanceláře v Londýně, zahrnující osobní záznamy jiných účastníků exilového odboje; výměnu dopisů a prohlášení mezi W. Jakschem a E. Benešem v této otázce a v příloze i Akční program sudetoněmecké strany z r. 1938 a návrh K. von Neuratha a K. H. Franka na řešení tzv. české otázky.

249


tel byl v Benešově programu přítomen od počátku druhé světové války a v jeho úvahách ještě dříve.31 Nejprve však jen jako reakce na zneužití principu sebeurčení národů fašismem a „nacionálsocialismem“, jež Beneš označil za „nové zrůdy ideje národnostní“ [1946: 61]. Po vyhlazení Lidic a Ležáků a zvyšujícím se nacistickém teroru v Čechách dochází k radikalizaci Benešova postoje vůči Němcům. Od počátku je ale zřetelné, že v budoucím vyrovnání s Němci, kteří budou po válce odsunuti a/nebo potrestáni, půjde také o rozlišení těch, kteří šli s nacismem, tedy o rozdělení Němců na hodné a zlé [Blaive 2003: 33–35], ačkoli určitému dopadu se nevyhne žádný. Proměna není tudíž v sociologické interpretaci, ale je zřetelná v oblasti politické. Zejména Benešovy politické projevy z jara a léta 1945 se hemží obraty typu: „očistíme svou vlast od živlů (…) tak, aby pangermánský útok proti nám se nikdy už nemohl opakovat“ [Beneš 1996: 131], nebo že je třeba „vylikvidovat zejména nekompromisně Němce“ [Beneš 1996: 139], že „náš stát bude státem národním, státem jen Čechů a Slováků a nikoho jiného“ [Beneš 1996: 133], že „musíme republiku odgermanizovat všude a ve všem“ [Beneš 1996: 148] a podobné, které, pokud jsou vytržené z kontextu, působí šovinisticky. Tyto radikální formulace lze ale snadno pochopit v kontextu dobové atmosféry, prodchnuté trpkostí z mnichovské dohody a přetrvávajícím strachem z Německa. Už na podzim roku 1945 a později Beneš zdůrazňuje soulad s mezinárodní politikou a dohledem v otázkách transferu dojednaného na Postupimské konferenci a apeluje na jeho důstojné a mravní provádění.

Národnost v tzv. Benešových dekretech Tzv. Benešovy dekrety byly specifické právní normy vycházející z kolektivního politického mechanismu, jež svým podpisem Beneš odsouhlasil a uváděl v platnost ve výjimečném období republiky (bylo jich celkem kolem sto čtyřiceti), ale nepochybně se podílel zásadním způsobem i na jejich formulaci [Dejmek 2008: 528 an.]. Na základě některých z nich se po druhé světové válce realizovalo rozsáhlé nucené vysídlení Němců z Československa, provázené i zákroky proti dalšímu početnému „neslovanskému“ etniku v zemi, tj. Maďarům. Beneš sehrál v procesu nastartování a regulace odsunu stěžejní roli zejména díky vlivu na podobu právních norem, nesmí se však zapomínat také na roli vlády a složek domácího odboje, které měly v celém procesu neméně důležitou pozici [Staněk 1991]. Pro náš zájem je důležité vědět, jakou právní definici (především německé) národnosti Beneš spolunavrhl a podepsal a jak koresponduje s jeho sociologickou koncepcí národnosti. 31 Už ve dvacátých letech Beneš předpovídal, že otázky minorit se stanou vysoce aktuálními [Beneš 1926a: 49] a v chicagských přednáškách zmiňuje myšlenky francouzského sociologa B. Lavergna z roku 1918, který navrhoval rozsáhlé přemístění obyvatelstva, což bylo tehdy odmítnuto a byla zvolena cesta mezinárodní ochrany menšin [Beneš 1946: 232–233].

250


Stěžejními dekrety prezidenta republiky, vymezujícími německou a maďarskou národnost, jsou dekret č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa z 21. června 1945, dekret č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, a dekret č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, ze dne 25. října 1945.32 Ústřední pojem národnosti je vymezený dosti široce. Relativně jasné určení národnosti je jen v dekretu č. 12/1945 Sb., podle kterého „za osoby národnosti německé nebo maďarské jest považovati osoby, které při kterémkoli sčítání lidu od roku 1929 se přihlásily k německé nebo maďarské národnosti nebo se staly členy národních skupin nebo útvarů nebo politických stran, sdružujících osoby německé nebo maďarské národnosti“. Dekret č. 33/1945 Sb. o československém státním občanství osob německé a maďarské národnosti, který byl nejdůležitější pro vykonání transferu, třebaže sám takovýto transfer nenařizoval,33 klíčový pojem národnosti podrobně neupravoval. Důvodová zpráva k dekretu uvedla, že je tomu tak záměrně, aby mohl být pojem upraven pružnějšími instrukcemi, přihlížejícími k zvláštním problémům. Tyto pružnější instrukce vydávala vláda a příslušná ministerstva. Ministerstvo vnitra v prováděcích pokynech pro zemské a okresní národní výbory uvedlo, že při určování národnosti je třeba přihlížet nejen k údajům ze sčítání lidu,34 ale 32

Uvedené dekrety i některé další dokumenty k nim – např. Osvědčení o národní spolehlivosti či Vyšetřovací arch k žádosti o vrácení československého státního občanství – lze nalézt v přílohách práce J. Kuklíka [2002: 437–511]. 33 Dekret č. 33/1945 Sb. upravoval státní občanství; transfer byl vykonán i na základě jiných norem o vyhoštění cizinců ze země – např. i předpisem z éry rakousko-uherského práva č. 88/1871 ř. z., „o policejním vyhoštění a honění postrkem“, a trestní zákon z r. 1852 – žádný speciální dekret nařizující či upravující vyhoštění vydán nebyl. J. Kuklík upozornil také na to, že není náhodou, že dekret upravující státní občanství byl podepsán teprve po vyjasnění stanoviska velmocí v Postupimi, na něž Beneš čekal. Dekret č. 33/1945 Sb. vycházel z teorie, že teprve tímto dekretem se občané německé a maďarské národnosti ke dni 10. 8. 1945 stávají cizinci na území Československa [Kuklík 2002: 277]. Mezi historiky se nyní obvykle používá časové fázování na „předpostupimský“ odsun, spíše vyhánění (v ČSR např. zahrnul v době od konce války do začátku podzimu 1945 na 700 000–800 000 osob), a „popostupimský“ (tzv. organizovaný) transfer během roku 1946. Benešovými dekrety v mezinárodním kontextu a ve vztahu ke vstupu ČR do EU se zabývá sborník Benešovy dekrety. Budoucnost Evropy a vyrovnání se s minulostí [Blaive, Mink 2003], obsahující i rozbor právní platnosti dekretů od J. Kuklíka. Historiograficky se odsunu dlouhodobě věnuje T. Staněk [souhrnně např. Staněk 1991]. 34 Podle E. Bakke byla ve sčítání v roce 1921 aplikována subjektivní definice národnosti. Pouze v případě, že osoba uvedla dvě národnosti nebo neuvedla žádnou národnost, národnost mohla být indikována na základě mateřského jazyka. V roce 1930 byl kladen silnější důraz na mateřský jazyk než na subjektivní deklaraci národnosti. Rozdíl češtiny a slovenštiny byl bagatelizován. Ve sloupečku národnost bylo ve sčítání z roku 1921 uvedeno „československá (česká nebo slovenská)“ [Bakke 2004: 27]. Ve skutečnosti došlo (podle detailního dobového rozboru J. Hůrského [1947]) v roce 1921 díky nešťastnému vyústění

251


i z policejních hlášení, přihlášek do škol, prohlášení pro účely zásobovacích lístků, k původu rodičů, školnímu vzdělání či z užívání jazyka v soukromém životě. Zvláštní pozornost pak měla být věnována účasti ve veřejném životě, zejména členství v politických stranách, spolcích a organizacích včetně národních církví. Zákonné směrnice pamatovaly pochopitelně i na výjimky – např. účast v protinacistickém odboji apod. Aplikací těchto norem byly pověřeny okresní a zemské národní výbory, které měly posuzovat případy komplexně, tj. nevycházet jednostranně z jednoho znaku [Kuklík 2002: 282–288]. O empirickém vymezení národnosti, tj. její „operacionalizaci“, tedy rozhodovalo ministerstvo vnitra a národní výbory, které prostřednictvím svých úředníků a komisí vydávaly rozhodnutí o národní příslušnosti. Na nich bylo určit, která národnost u dotčených lidí převládá. T. Staněk poukázal na to, že celá koncepce vznikala „za chodu“, že místy docházelo ke křížení centrálních a vojenských směrnic a nejasnostem ve vymezení jednotlivých skupin Němců a zařazení konkrétních případů [srov. např. Staněk 1991: 51, 71, 110 an.]. Poměrně detailně zachycuje problematiku zjišťování národnosti ve vyhláškách, prováděcích předpisech i správní praxi různých úrovní publikace J. Hůrského [především Hůrský 1947: 61–81], který upozorňuje jednak na vývoj právních předpisů i správní praxe v letech 1945–1946 a jednak upozorňuje na rozdílné závěry o národnosti mezi národními výbory i mezi ministerstvy (zvláště vnitra a zemědělství) [Hůrský 1947: 80]. Odhlédneme-li od problémů s aplikací právních předpisů, v nich samotných táhlých polemik mezi tzv. subjektivisty a objektivisty k formulaci chybné dvouhlavňové otázky, která obě kritéria smíchala. Dotaz úřední statistiky zněl: „Napiš, jaké jsi národnosti čili mateřského jazyka!“ (Bubeník a Křesťan [1995: 119] citují název rubriky: „národnost (mateřská řeč)“). Hůrský dokladuje své tvrzení, že „přes opětovný návrh mladého tehdy dra Antonína Boháče, aby se zjišťovaly (subjektivní – pozn. aut.) národnost a (objektivní – pozn. aut.) jazyk, a přes jeho varovný hlas před umělým kompromisem mezi oběma do nekonečna a často zcela neplodně polemisujícími stranami došlo (…) k neblahému ztotožnění národnosti a mateřského jazyka, které způsobilo nepřesnost získaných národnostních dat i rozpaky mnohých sčítaných osob v národnostně smíšených oblastech“ [Hůrský 1947: 32–33]. Smíchání objektivních a subjektivních kritérií ve sčítání z roku 1921 konstatují také Bubeník a Křesťan [1995], kteří nalézají zmatky a rozpory především v různých prováděcích předpisech, právních normách i rozhodnutích Nejvyššího správního soudu, jež se k prvnímu sčítání vztahovaly. Boháčova metodika kombinace subjektivního (deklarativního přihlášení) a objektivního (jazykového) kritéria byla podle Hůrského zamítnuta i v roce 1930, a proto se Boháč přiklonil ze dvou možných alternativ k objektivistickému táboru (sem jej řadí i Bubeník s Křesťanem, využívající především Boháčovy texty z 30. let), tj. ke zjišťování řečově-původovému, i když nadále zdůrazňoval, že národnost se nevyčerpává jazykem, a že zatímco jazyk se nemění, národnost ano. „Druhé sčítání lidu v ČSR (v roce 1930) uchránilo se aspoň ,kompromisové‘ chyby z roku 1921 a sčítalo národnost podle mateřského jazyka, při čemž nedostatky řečového pojetí byly v předpisech ke sčítání poněkud zmenšeny.“ Jinou národnost, než je mateřský jazyk, bylo možné zapsat v případě, že sčítaná osoba mateřským jazykem nemluví v rodině ani domácnosti a ovládá řeč národnosti, ke které se hlásí. Hlavní metodologickou obtíží bylo podle Hůrského adjektivum „mateřský“, které bylo operacionalizováno buď jako jazyk dětství a matky, nebo ve významu přeneseném (romantickém) jako jazyk národní [srov. Hůrský 1947: 30–36]. 252


můžeme konstatovat soulad a kompatibilitu s Benešovou sociologickou koncepcí, která klade důraz na prožívání národnosti a na kulturní prvky národnosti, jež se projevují ve sdílení jazyka, náboženství, přesvědčení, historie atd.35

Konstrukce české národní identity prostřednictvím interpretace dějin Jiným důležitým diskursivním „identitotvorným“ mechanismem vedle typifikace „my versus oni“ je zprostředkování zkušenosti s předky a potomky. Vědění, které poskytuje lidem propojení s jejich předchůdci a následovníky, zasazuje individuální život do širších struktur smyslu, umožňuje pojímat sebe sama jako člověka náležícího ke smysluplnému světu, který tu byl předtím, než jsme se narodili, a bude tu i potom, co zemřeme. Zasazení individuálního života do příběhu, který jej transcenduje, poskytuje tomuto životu smysl a význam právě tím, že určité imaginární společenství, k němuž se jednotlivec takto vztahuje, učiní nezávislým na nestálosti individuální existence [Berger, Luckmann 1999: 102 an.; Szaló 2003: 22–23]. Benešovy sociologické i politické úvahy vždy zahrnovaly filosofii dějin a historický rozměr měla i jeho koncepce rozdílů Čechů a Němců. Nalezneme u něj i poměrně dost interpretací českých dějin a dostatečnou nabídku objektů k národní identifikaci. Jejich „identitotvorný“ potenciál nám mohou pomoci osvětlit dva následující koncepty: první se týká národních hnutí obecně, druhý konkrétně diskusí o tzv. české otázce. Pro otázku tvorby moderní národní identity je poučným zjištění M. Hrocha z komparativního výzkumu evropských národních hnutí 19. století, že v každém národním uvědomění je obsaženo: přesvědčení o nutnosti svébytné kultury; přesvědčení o nevýhodném postavení příslušníků „potlačeného“ národa; mýtus o mimořádné mravní hodnotě a dovednostech příslušníků daného národa; víra v to, že neplnoprávné postavení má být a bude překonáno; víra v nezastupitelné místo vlastního národa mezi ostatními národy Evropy [Hroch 1986: 359]. Sám termín „obroda“ či „obrození“, jenž provází proces tvorby moderní české národní identity i státnosti, má historický charakter a poskytuje vědění zaměřující se na minulost i dávající návod k budoucnosti. 35

V protikladu k tomuto důrazu na kulturu lze nalézt v nacistických návrzích K. von Neuratha a K. H. Franka na řešení českého problému snahu určovat rasovou a národní příslušnost kvazilékařskými metodami. Neurath se zmiňuje o tom, jak byl „překvapen velkým počtem plavovlasých lidí s inteligentními tvářemi a dobrou stavbou těla“, a navrhuje, aby se Češi zcela nevysídlovali, ale aby se „individuálním šlechtitelským výběrem zachovali Češi vhodní pro germanizaci z hlediska rasy“ [Beneš 1996: 222]. K. H. Frank zase navrhoval oddělit tu část národa, „u níž lze změnit národnost, od rasově méněcenné části“ pomocí zvláštních vyšetřovacích komisí, „popřípadě v rámci veřejného zdravotnictví“ [Beneš 1996: 228]. Je patrné, že v nacistické verzi šlo o fyziologickou definici národnosti v protikladu ke koncepci Benešově i poválečné aplikaci dekretu (skrze komise evidentně nezdravotnické) o státním občanství Němců a Maďarů, které kladly důraz na prvky kulturní. 253


Přiložíme-li k Benešovu pojetí geneze českého národa Hrochův ideální typ programu národních hnutí, pěkně do něho zapadne. Důraz na svébytnou českou kulturu je jedním z ústředních Benešových požadavků, takže klade rovnítko mezi národ a jeho kulturu. Český národ spojuje s kulturním bojem, kulturní silou a úsilím o kulturní velikost a shodně s T. G. Masarykem se odvolává na Palackého prohlášení, že když Češi něčeho v historii dosáhli, bylo to vždy spíše zbraněmi ducha než fyzickou mocí [srov. Masaryk 1947: 19; Beneš 1926a: 55]. O znevýhodnění či potlačování českého národa vypovídají výmluvně Benešovy sociologické i politické texty zejména z období před první světovou válkou a v jejím průběhu, v nichž je konstatována plně rozvinutá sociální struktura české společnosti, zejména její hospodářská a kulturní úroveň, jíž neodpovídá politická pozice v rámci Rakousko-Uherska [srov. Beneš 1909a, 1920, 1926a, 1931, 1994: 109], spojená s vírou v to, že neplnoprávné postavení má být a bude překonáno. Beneš spojil vývoj národního hnutí s ideou nezadržitelného pokroku [Beneš 1909a: 10–13] a z této sociologické, resp. dějinně filosofické teze pramenil i jeho politický optimismus (viz výše o Benešově spolupráci s Prozřetelností) a interpretace výsledku první světové války.36 V Benešově díle nalezneme dobře čitelný mýtus o mimořádné mravní hodnotě českého národa, který údajně jako jediný ve střední Evropě uskutečnil ještě před svým politickým osamostatněním duchovní demokratickou revoluci [např. Beneš 1994: 109 an., 1923: 10–15, 1926a: 35]. Víra v nezastupitelné místo českého národa mezi ostatními národy Evropy je u Beneše spjata s jeho interpretací Československa coby mostu či předělu mezi Východem a Západem, s níž vystupoval i v diplomatických jednáních [Beneš, Masaryk 1992: 23; Beneš 1947: 9–17, 1994: 18], hráze pangermanismu a demokratizačního činitele ve středoevropském prostoru [Beneš 1926a: 35–41, 1946: 223]. Druhou pomůckou pro analýzu Benešových textů nám může být koncepce tzv. „symbolických center“, kterou rozpracoval M. Havelka [2001]. Ten v diskusích o tzv. české otázce od konce 19. století vysledoval čtyři hlavní tematická gravitační centra, jež stabilně přitahují pozornost a jsou dominantnější než jiná.37 Pro zkoumání české národní identity je důležité, že v nalezených symbolických centrech podle Havelky dochází ke konstrukci „sakralizovaného rámce souvislosti smyslu, to znamená (…) specifického výkladu skutečnosti, který má silné 36

Jednou z ilustrativních, byť poněkud ideologických formulací tohoto přesvědčení může být tato: „Vyhráli jsme svůj boj, poněvadž jsme svou věc vsunuli správně do rámce událostí světových. Spojili jsme správně svůj boj s bojem evropské demokracie, nehledíc na to, kde je převaha počtu a síly.“ [Beneš 1994: 115] 37 Čtyři nejdůležitější symbolická centra lze podle Havelky charakterizovat pomocí čtyř otázek: 1. Odkud jdeme? – kterou reprezentuje hledání historického poslání našeho národa, rekonstrukce a zpevnění historických základů národní identity často způsobem centrace kolem významných postav z českých dějin (od Jana Husa po T. G. Masaryka); 2. Kam patříme? – problém západo-východní orientace, otázka střední Evropy a vztahu k Němcům; 3. Jací jsme? – zejména problém národní povahy; 4. Co nás spojuje? – hledání možnosti českého historického sebepochopení. 254


sociálně integrativní funkce a zároveň i možnost specifického ospravedlňování sociálních institucí a jednotlivých politických rozhodnutí“. Havelkova koncepce symbolických center tak ukazuje jistá ohniska diskursu, jenž poskytuje vědění o osobách a skupinách v historické perspektivě a umožňuje jisté instituce a politické praktiky tím, že je legitimizuje. Symbolická centra tzv. české otázky představují (možné či skutečné) diskursivní zdroje konstrukce české národní identity. Ačkoli Havelkova typologie strukturuje pole převážně historických diskusí o tzv. české otázce, její využití k analýze Benešových textů může ukázat, ve kterých oblastech diskursivních bojů byl Beneš aktivnější a jakými argumenty k definování národní identity přispíval. Poměrně rozsáhlé texty věnoval Beneš symbolickým centrům „Odkud jdeme?“ a „Kam patříme?“. Světové dějiny se projevují i v těch českých jako postup demokracie a prosazování individualistické a humanistické filosofie [např. Beneš 1920, 1923, 1994: 109]. Podle něj jsme „byli (…) zasvěcovateli moderní individualistické myšlenky“, kterou hlásali naši vynikající předkové jako Hus, Chelčický a Komenský. Ačkoli jsme Slovany, kterým naši buditelé Dobrovský, Kollár, Šafařík a Palacký prokázali „nezapomenutelné služby“, vzhledem k naší zeměpisné poloze máme ze všech z nich nejblížeji k západu [Beneš 1920: 109]. V těchto dvou centrech je Benešův příspěvek poměrně rozsáhlý zejména proto, že témata v jejich rámci řešená mají mnoho styčných ploch s otázkami zahraniční politiky, která byla Benešovou doménou. Zároveň je v nich patrné následování hlavních myšlenek T. G. Masaryka, ovšem bez masarykovského existenciálního akcentu. Relativně omezený Benešův příspěvek nalezneme v symbolickém centru „Jací jsme?“, jenž se věnuje především naší národní povaze. Do tohoto centra spadají v podstatě výhradně politicky motivované úvahy o idealistickém a humanitním charakteru Čechů, který se odráží v našich dějinách, které nejsou založeny na nějakém hlubším vědění či argumentačně podloženy.38 V symbolickém centru „Co nás spojuje?“ nalezneme Benešovu sociologickou i politickou argumentaci v otázkách vztahů Čechů a Slováků a problematiky československého národa, které si zasluhují detailnější pozornost.

Češi, Slováci a Čechoslováci Od počátku se v Benešových textech setkáme s nejednotným označováním obyvatel Československa. Jednou se mluví o Češích, jindy o Češích a Slovácích, na jiném místě o Čechoslovácích, často v tomtéž textu. Např. v knize Světová válka a naše revoluce (1. vydání 1927) se jednou píše o mezinárodním uznání Čechoslo38

Příkladem může být proklamace: „Česká duše, hluboce idealistická a humanitní, nalezla v duši francouzské, tak šlechetné a zaujaté nejvznešenějšími ideály, svoji sestru a svoji oporu v boji za lepší lidství“ [Beneš 1920], vložená bez důkladnější argumentace ve spisku Zničte Rakousko-Uhersko! za první světové války, jejíž funkcí není nic víc než ukázat na spjatost Čechů se Západem a jeho zájmy. 255


váků, o národním československém vojsku či obecně o československém národu a na druhou stranu o demokratické tradici českého národa, o Češích jako hlavním národnostním problému Rakouska-Uherska, politikové doma jsou pro Beneše jen politikové čeští a podobně [srov. Beneš 1994: 44–47, 53, 60, 78, 79, 109]. Tuto rozpolcenost ilustrují i názvy exilových časopisů Český národ a Československá samostatnost, do nichž Beneš přispíval a částečně je i řídil. Před první světovou válkou se v Benešových úvahách o Slovácích v podstatě nikde v souvislosti s národní otázkou nezmiňuje. Zdá se, že se u něj vědomí jednoty vynořilo až za první světové války v souvislosti s naplněním politických cílů. V československé ústavě z roku 1920 se již mluví o československém národu jako jejím původci a tvůrci [Havlíček 1991: 38; Beneš 1947: 348]. Je zřejmé, že důležité důvody pro jednotné Československo byly pragmatické. Beneš za první světové války i po ní na mnoha místech zdůrazňoval, že Češi bez Slováků a zejména Slováci bez Čechů by na tom byli hůř a mezinárodně by byli „rozdrceni“ [Beneš 1935a: 18, 1947]. Nicméně už během (této) války vedle pragmaticky motivovaných dohod rozvíjí myšlenku jednotného národa, kterou se snaží legitimizovat z historického hlediska. Politický manifest Zničte Rakousko-Uhersko! začíná tvrzením: „Češi a Slováci, nebo zcela prostě Češi, skládají se ze dvou živlů: ze sedmi milionů Čechů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a ze tří milionů Slováků, obývajících severní Uhry (…). Tyto dvě větve téhož národa mají tutéž vzdělanost, tentýž jazyk a tytéž dějiny (…).“ [Beneš 1920: 55] V linii důrazu na společnou kulturu i zájem Čechů a Slováků pokračoval Beneš mezi válkami i po druhé světové válce. A opět se setkáme s prolínáním politického a sociologického diskursu: v explicitně politických textech k posílení naší národní jednoty jsou často rozsáhlé a poučené exkurzy do vývoje národní myšlenky v Evropě a zasvěcené komentáře kontinentální politiky a naopak texty určené pro odborné publikum obsahují zřetelné návody k praktickému politickému jednání.39 Důraz na národní jednotu, který propracovával spolu s Masarykem, se od počátku nesetkával s jednoznačně kladným přijetím. Už počátky jednání s českými a slovenskými krajanskými spolky v zahraničí za první světové války, od nichž dostávali finanční prostředky, se vedly v duchu federalistických požadavků, na které obě strany přistupovaly. Na druhou stranu, jak vyplývá z korespondence Masaryka a Beneše i z Benešových pamětí, byl to především Slovák M. R. Štefánik, 39 Na zadní straně Reči k Slovákom [Beneš 1934b] nalezneme vytištěno: „knihy, ktoré pomáhajů budovať duchovnů jednotu oboch vetiev nášho národa“, a přitom kniha obsahuje zasvěcený výklad vývoje národních hnutí v Evropě, včetně rozvoje meziválečných diktatur; Úvahy o slovanství jsou určené explicitně jako podklady pro studium slovanské politiky [Beneš 1947: 7]; jsou relativně podrobným historickým přehledem vývoje slovanské politiky, doplněné osobními politickými stanovisky a nabádáním k československé jednotě. Text věnovaný Masarykovi [Beneš 1935a] byl přednesen v Šafaříkově učené společnosti, a i když je zasvěceným rozborem Masarykovy koncepce, zároveň obsahuje zřetelné a explicitní návody k politickému jednání v otázce národní jednoty.

256


který vytrvale odmítal označení Národní rady v Paříži termínem Československá, protože slovo Tchécoslovaque je pro Francouze téměř nevyslovitelné a budí podezření.40 Slováky v Americe zase pobouřilo, když se v tzv. kyjevském zápisu z roku 1916, iniciovaném Štefánikem a podepsaném dalším Slovákem, G. Košíkem, objevilo prohlášení, že Češi a Slováci si přejí vyvinout se v jednotný a nedílný národ [Hájková, Šedivý 2004a: 18]. Další překážkou realizace ideje československé národní jednoty coby kulturní jednoty byly separatistické politické kroky vlivných slovenských politiků (zejména ze Slovenské ľudové strany), existující již od dvacátých let.41 Beneš sám se ovšem ideje národní jednoty až do konce života nevzdával. Jeho politické kroky v této otázce se opíraly nejen o pragmatické argumenty větší státní síly, ale také o sociologické přesvědčení o proměnlivé povaze národnosti a reálné možnosti národní jednoty. Jak bylo uvedeno výše, Benešova definice národnosti kladla důraz na sdílenou kulturu, která vytváří kolektivní mentalitu. Národnost není něco vrozeného ani stabilního. Národní jednota a soudržnost není něco, co buď existuje, nebo neexistuje. Je spíše otázkou míry – čím více společných prvků, tím silnější pouto a jednota. Proto se podle Beneše Čech může stát Němcem anebo Židem. Z těchto důvodů klade Beneš českoslovenství jako zvláštní národnost a vývojově vyšší stupeň kulturní syntézy Čechů a Slováků: „(…) já osobně kladu češství a slovenství sobě úplně na roveň a pokládám českoslovenství za něco vyššího, nežli je mé pouhé češství“ [1947: 348]. Češi a Slováci mají podle něj „tolik kulturních a ideových hodnot společných, že není druhého národa anebo není druhých dvou národů, které by měly situaci obdobnou (…). Já (…) cítím a žiji československy, vidím v tom další a vyšší stupeň kulturního našeho vývoje a přijímám tento vyšší stupeň pro sebe jako hotový.“ Přitom Beneš setrvává na svém důrazu na kulturní určení národnosti, která je podle něj projevem durkheimovského objektivního kolektivního vědomí na úrovni vědomí individuálního subjektu, které se nedá jednoduše vnutit nebo přijmout výlučně na základě volního rozhodnutí: „Odmítám zejména, že by se snad mělo nařizovat, vnucovat nebo 40

Dne 20. 6. 1916 se obrátil Beneš na Masaryka, ať rozhodne, jak v záležitosti názvu postupovat: „Dále jsem Vám chtěl předložiti tuto otázku. M(ilan) stále dokazuje, že nelze přijmout název Tchécoslovaque – že Francouzi to nedovedou vyslovit, že nám to škodí atd. Chce zatím nerozhodovat, říkat Tchéque a v oficiálních prohlášeních užívat, kde je možno: Pays Tchéques. Teď např. organizuje ten Conseil National des Pays Tchéques (zvýrazněno Benešem – pozn. aut.), a nikoli Tchécoslovaque – souhlasíte, prosím, s tímto opatřením? Jde přirozeně o Slováky.“ [Hájková, Šedivý 2004b: 133] 41 S jistou ironií Beneš cituje v Úvahách o slovanství slova pozdějšího separatisty A. Hlinky z roku 1908, že „večnou pravdou ostane, že Slováci a Češi sú jedno plema, jedna osveta a jeden národ“, zmiňuje prohlášení martinské deklarace z roku 1918 ve jménu československého národa, že „slovenský národ je čiastka i rečove i kulturno-historicky jednotného česko-slovenského národa“, a poukazuje na jednotné hlasování Slovenské ľudové strany pro československou ústavu z roku 1920, „v jejímž úvodu bylo, jak známo, mluveno o československém národě“ [Beneš 1947: 347–348].

257


zákonně předpisovat, že existuje národ československý. Usnést se, odhlasovat nebo nařídit, že je buď národ český a národ slovenský, nebo národ československý, je prostě absurdní.“ [Beneš 1947: 327] Klade vedle pojmů český, slovenský, československý analogii s anglickým English nation, Scottish nation, Welsh nation a nad nimi British nation jako výraz vyššího stupně vývoje, kulturní, politické a hospodářské syntézy. Benešova sociologicky zakotvená politická prohlášení tak nabízela československým občanům k identifikaci pluralitní identitu – češství nebo slovenství nevylučovalo českoslovenství.42 Argumentačně přitom využíval jak svých znalostí evropské historie – zdůrazňuje jednotu Čechů a Slováků od dob Velkomoravské říše, kterou jen shoda historických okolností rozdělila do různých státních celků [Beneš 1947: 331–335] –, tak sociologického pohledu na národnost jako kolektivní vědomí vzniklé na základě sdílení společné kultury. Pro upevnění národní jednoty Čechů a Slováků v neposlední řadě využíval i vymezení společného nepřítele – Němce.

Závěr Benešovo přihlášení se k vědecké politice se opíralo o relativně propracované epistemologické názory a zřetelnou představu o vazbě politického rozhodování na sociologické vědění. Jeho sociologie nebyla zájmovou nebo profesní činností oddělenou od jeho politiky a nalezneme u něj politické aplikace sociologických konceptů (např. národnost, funkce politických stran, teorie demokracie, zákon sociálních vln atd.). Je ale třeba také dodat, že jeho sociologii, kterou politicky aplikoval, bychom označili spíš za jakousi směsici sociologie politiky, politické filosofie a filosofie dějin, nikoli využívání empirických výzkumů, jak je běžnější dnes. Jde o pojetí adekvátní podobě oboru v první čtvrtině 20. století. Nemožnost určit u řady Benešových textů jejich diskursivní příslušnost k sociologii nebo politice anebo prolínání sociologických poznatků s politicky pragmatickou argumentací nasvědčuje tomu, že Benešova sociologie skutečně ovlivňovala jeho politiku, jak sám tvrdil, ačkoli k ní bylo přidáno nezbytné množství vyjednávací taktiky a pragmatiky, trocha populismu a schematismu, v duchu zjištění, že ideje je nutné spojit se zájmy. Jeho způsob dělání politiky měl programově i reálně blízko k akademickému diskursu, jeho způsob dělání sociologie k politickému diskursu. Proto můžeme minimálně část jeho sociologie 42

Z novějších prací M. Hrocha [2000] a J. Musila [2000] je patrné, že československou národní identitu byli ochotni přijmout spíše Češi než Slováci. Podle M. Hrocha bylo v Čechách vedle pojetí národa jako kulturní entity široce přijímáno i spojení národa se státem, zatímco na Slovensku převládal koncept kulturního národa. Dělení přístupů k národu na koncept tzv. „Kulturnation“, který dominoval ve střední Evropě, a „Staatnation“, typický pro anglosaský svět, je v teoretické literatuře široce přijímáno. K posunu od koncepce „Kulturnation“ ke „Staatnation“ u T. G. Masaryka viz Nový [1994].

258


označit za sociologický žurnalismus a opačně jeho politiku za (částečně) akademickou. Zřetelné sociologické kořeny měla Benešova politická koncepce národnosti i jeho čechoslovakismus. Pro většinu jeho děl je charakteristická práce s interpretací dějin, nejen českých a slovenských, ale i celoevropských. Při interpretaci českých dějin je zdůrazňována výjimečná demokratická tradice českého národa, nezastupitelné místo Československa pro stabilitu střední Evropy (Československo je ostrovem demokracie) a funkce mostu mezi Západem a Východem, stejně jako neotřesitelná víra ve vývoj k národní samostatnosti, která rozlomí „okovy“ nevýhodného postavení Čechů a Slováků v rakousko-uherské monarchii, čímž odpovídá z velké části ideálnětypickému programu národního hnutí, jak jej vymezil M. Hroch. V jeho textech lze najít jasné rýsování hranice mezi „námi“ a „cizími“, které reprezentují zejména Němci. Také definice Němců určených k odsunu po druhé světové válce tzv. Benešovými dekrety je v souladu s jeho sociologickým pojetím národnosti. Benešova sociologie se nepochybně podílela na ideově politické konstrukci národní identity. I když nelze kvantitativně vyjádřit její procentuální podíl na sebeidentitě Čechů, Slováků a/nebo Čechoslováků, je zřetelné, že se do procesů tvorby národní identity zapojovala minimálně svým příspěvkem v rámci symbolických center, v nichž lze nalézt objekty k národní identifikaci. Jeho sociologické a filosofické vědění lze označit za pojmový aparát sloužící k udržování (legitimizaci) symbolického světa Čechoslováků, neboť jeho diskursivní prosazování československého národa pokračuje v přímé linii jeho sociologických úvah o povaze národnosti. Historický vývoj ukázal, že tento svět, k jehož konstrukci Beneš za svého života intenzivně přispíval, již téměř zanikl. Vliv jeho teoretického poznání je možné vidět naposledy snad i v jeho neobezřetnosti ke komunistické politické síle po druhé světové válce, kterou svou sociologickou optikou zákona sociálních vln viděl (alespoň zpočátku, než už bylo pozdě) jako extrémní křídlo demokratické revoluce, jež bude po určité době samo neutralizováno a vyústí v socialistickou formu humanitní demokracie. Toto závěrečné období Benešova politického života, stejně jako období předcházející, vyvolává kontroverzní hodnocení. Není ambicí této studie přidat se k Benešovým kritikům nebo zastáncům, nebo dokonce k oběma táborům. Nicméně k Masarykovu prohlášení, že bez Beneše bychom republiku neměli, můžeme připojit, že republiky by nebylo také bez Benešovy sociologie, nebo aspoň ne v té podobě, v níž byla realizována. Z pohledu Gellnerovy obecné teorie nacionalismu nelze jeho filosofii dějin upřít jistou adekvátnost, Beneš správně odhadnul nezadržitelnost nacionalismu a poměrně přesně identifikoval i mechanismy jeho hypertrofie vedoucí k druhé světové válce. Svou účastí na etnické čistce v druhé polovině čtyřicátých let byl však spíš v jejím vleku, než že by realizátorem světové národní demokratizace. Národnost pro něj byla, podobně jako pro některé soudobé badatele (Gellner), otázkou sdílené kultury a na tomto poznání založený projekt československé národní identity měl teoreticky šanci na úspěch. Dnes víme, že nevyšel, a jsme

259


schopni vyjmenovat řadu „vedlejších“ faktorů, proč se teoreticky správná úvaha v praxi nenaplnila. Dnes se zdá, že národní cítění v politice slábne a důležitější je ekonomický růst, který podporuje evropskou identitu. Slábne-li skutečně, to se ukáže, až začne slábnout růst. Jsme na tom podobně jako Beneš. Stejně jako u něj teprve čas může ukázat, jaké výsledky politika (na lokální, národní i nadnárodní úrovni) zohledňující vědecké a filosofické poznatky (pokud taková bude) přinese. Případ Edvarda Beneše ukazuje, že mohou být poměrně ambivalentní.

DUŠAN JANÁK vystudoval sociologii na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, kde získal také doktorát. Zabývá se společnostmi střední Evropy, dějinami sociologického myšlení, sociální filosofií a filosofií sociálních věd. V těchto oblastech publikoval přes dvacet článků a statí v odborných časopisech a sbornících. Je autorem monografie Hodnoty a hodnocení v sociologii Inocence Arnošta Bláhy. Studie z dějin klasické české sociologie (Brno, IPS MÚ 2009) a spoluautorem několika dalších knižních publikací. Působí na Slezské univerzitě v Opavě.

Literatura Bakke, E. 2004. „The Making of Czechoslovakism in the first Czechoslovak Republic.“ Pp. 23–44 in M. Schulze Wessel. Loyalitäten in der Tschechoslowakischen Republik 1918–1939. Politische, nationale und kulturelle Zugehörigkeiten. München: R. Oldenbourg Verlag. Bauman, Z. 1996. Myslet sociologicky. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). Beck, U. 2005. „How Not to Become a Museum Piece.“ British Journal of Sociology 56 (3): 335–343, http://dx.doi.org/10.1111/j.1468-4446.2005.00063.x. Beneš, E. 1909a. Otázka národnostní. Praha: Tisková komise české strany pokrokové. Beneš, E. 1909b. „Národnostní otázka po stránce sociologické.“ Hlídka času IV (14): 1–2. Beneš, E. 1909c. „Psychologie anglického lidu.“ Hlídka času IV (6): 1–2. Beneš, E. 1909d. „Více politického vzdělání.“ Hlídka času IV (10): 3–4. Beneš, E. 1910. Stručný nástin vývoje moderního socialismu. Část první: Podmínky vzniku a vývoje moderního socialismu. Brandýs n. L.: Nakladatelství J. Forejtka a V. Beneše Beneš, E. 1911. Stručný nástin vývoje moderního socialismu. Část čtvrtá: Dělnické hnutí v Rakousku a v Čechách. Brandýs n. L.: Nakladatelství J. Forejtka a V. Beneše. Beneš, E. 1912. Stranictví. Sociologická studie. Praha: Nakladatelství J. Forejtka a V. Beneše. Beneš, E. 1913a. „Emile Durkheim: Le Formes Elémentaires de la Vie Réligieuse.“ Česká mysl XIV: 86–91. Beneš, E. 1913b. „Julien Benda: Le Bergsonisme ou Une Philosophie de la Mobilité.“ Česká mysl XIV: 197. Beneš, E. 1913c. „Alfred Guyau: La Philosophie et la Sociologie d’Alfred Fouillée.“ Česká mysl XIV: 2. Beneš, E. 1913d. „Mravní soustavy v soudobé francouzské filosofii.“ Česká mysl XIV: 296–304, 393–398. Beneš, E. 1914. „Ke sporům o definici jevů sociálních.“ Česká mysl XV: 387–400.

260


Beneš, E. 1920. Zničte Rakousko-Uhersko! Praha: Tiskové a vydavatelské družstvo Československých socialistů. Beneš, E. 1923a. Smysl československé revoluce. Údaje o nakladateli a roku vydání nejsou uvedeny. Beneš, E. 1923b. Povaha politického stranictví. Praha: Ministerstvo školství a národní osvěty. Beneš, E. 1926a. Problém malých národů po světové válce. Pp. 29–55 in T. G. Masaryk, E. Beneš. Problém malých národů v evropské krisi. Problém malých národů po světové válce. Praha: Ministerstvo školství a národní osvěty. Beneš, E. 1926b. „Předmluva k českému vydání.“ Pp. 5–10 in E. Durkheim. Pravidla sociologické metody. Praha: Orbis. Beneš, E. 1930. „Úkoly Sociologické revue.“ Sociologická revue I: 3–6. Beneš, E. 1931. „Principy a předpoklady naší zahraniční politiky.“ Sociologická revue II: 7–17. Beneš, E. 1934a. „Filosofie, politika, demokracie.“ Česká mysl XXX: 68–73. Beneš, E. 1934b. Řeč k Slovákom o našej národnej prítomnosti a budúcnosti. Bratislava: Slovenská odbočka Národnej rady československej. Beneš, E. 1935a. Masarykovo pojetí ideje národní a problém jednoty československé. Bratislava. Beneš, E. 1935b. Politická činnost a filosofie T. G. Masaryka. Praha. Beneš, E. 1936. „Sociolog teoretik a politik praktik.“ Sociologická revue VI, 7–20. Beneš, E. 1937. Soudobá Francie. Studie sociologická. Přerov. Beneš, E. 1946. Demokracie dnes a zítra. Praha: ČIN. Beneš, E. 1947. Úvahy o slovanství. Hlavní problémy slovanské politiky. Praha: ČIN. Beneš, E. 1994. Světová válka a naše revoluce. Výbor z díla. Praha: Společnost Edvarda Beneše. Beneš, E. 1996. Odsun Němců z Československa. Výbor z Pamětí projevů a dokumentů 1940–1947. Praha: Dita. Beneš, E. 1997. Živý odkaz TGM. Projevy 1937–1947. Praha: Společnost Edvarda Beneše. Beneš, E. 2005. Německo a Československo. Praha: Masarykův ústav AV ČR. Beneš, E. 2006. Projevy – články – rozhovory 1935–1938. Praha: Masarykův ústav – Archiv AV ČR. Beneš, E., T. G. Masaryk. 1992. Otevřít Rusko Evropě. Dvě stati k ruské otázce v roce 1922. Praha: H&H. Berger, P. L., T. Luckmann. 1999. Sociální konstrukce reality. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Bláha, I. A. 1934. „Sociologické a filosofické základy Benešovy politické teorie.“ Sociologická revue 5: 7–15. Bláha, I. A. 1937. Sociologické základy politiky. Praha. Bláha, I. A. 1997. Československá sociologie. Od svého vzniku do roku 1948. Brno: Doplněk. Blaive, M., G. Mink. (eds.). 2003. Benešovy dekrety. Budoucnost Evropy a vyrovnávání se s minulostí. Praha: CEFRES. Broklová, Eva. 2005. „Edvard Beneš: Německo a Československo.“ Pp. 9–12 in E. Beneš. Německo a Československo. Praha: Masarykův ústav AV ČR. Bubeník, J., J. Křesťan. 1995. „Národnost a sčítání lidu: K historickým souvislostem polemiky mezi Antonínem Boháčem a Emanuelem Rádlem.“ Historická demografie 19: 119–133. Čechurová, J. 2002. Čeští svobodní zednáři ve XX. století. Praha: Libri. Dejmek, J. 2006. Edvard Beneš. Politická biografie českého demokrata. Část první: Revolucionář a diplomat (1884–1935). Praha: Karolinum. Dejmek, J. 2008. Edvard Beneš. Politická biografie českého demokrata. Část druhá: Prezident republiky a vůdce národního odboje (1935–1948). Praha: Karolinum. Gellner, E. A. 1993. Národy a nacionalismus. Praha: Hříbal.

261


Gellner, E. A. 2003. Nacionalismus. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Giddens, A. 1998. Důsledky modernity. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). Hájková, D., I. Šedivý. 2004a. „T. G. Masaryk a Edvard Beneš za Velké války 1914–1918.“ Pp 5-24 in D. Hájková, I. Šedivý (eds.). Korespondence T. G. Masaryk – Edvard Beneš 1914–1918. Praha: Masarykův ústav AV ČR. Hájková, D., I. Šedivý (eds.). 2004b. Korespondence T. G. Masaryk – Edvard Beneš 1914–1918. Praha: Masarykův ústav AV ČR. Havelka, M. 2001. Dějiny a smysl. Obsahy, akcenty a posuny „české otázky“ 1895–1989. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Havlíček, F. 1991. Eduard Beneš, člověk, sociolog, politik. Praha: PROSPEKTRUM. Heimann, M. 2009. Czechoslovakia: The State that Failed. New Haven: Yale University Press. Hroch, M. 1986. Evropská národní hnutí v 19. století. Společenské předpoklady vzniku novodobých národů. Praha: Svoboda. Hroch, M. 2000. „Národní tradice a identita.“ Pp. 212–226 in Sborník analytických studií pro Strategický program sociálního a ekonomického rozvoje České republiky. Rada vlády České republiky pro sociální a ekonomickou strategii. Hroch, M. 2009. Národy nejsou dílem náhody. Příčiny a předpoklady formování moderních evropských národů. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). Hůrský, J. 1947. Zjišťování národnosti. Praha: Čs. ústav zahraniční. Janák, D. 2013. „Počátky teoretické sociologie v českých zemích. Text věnovaný památce prof. M. Petruska.“ Sociológia – Slovak Sociological Review 45 (4): 339–364. Kandert, J. 2000. „Národní tradice a identita.“ Pp. 227–237 in Sborník analytických studií pro Strategický program sociálního a ekonomického rozvoje České republiky. Rada vlády České republiky pro sociální a ekonomickou strategii. Kilias, J. 1998. Naród a idea narodowa. Nacjonalizm T. G. Masaryka. Warszawa: Scholar. Kilias, J. 2000. Narodowość jako problem naukowy. Naród w socjologii czeskiej okresu międzywojennego. Warszawa: Scholar. Kilias, J. 2004. Wspólnota abstrakcyjna. Zarys socjologii narodu. Warszawa: Wydawnictwo IFIS PAN. Klobucký, R. 2006. Hlasistické hnutie: národ a sociológia. Bratislava: Sociologický ústav SAV. Kuklík, J. 2002. Mýty a realita tzv. „Benešových dekretů“. Dekrety prezidenta republiky 1940–1945. Praha: Linde. Marada, R. 1994. „Intelektuálové a ideologie. K Mannheimově koncepci sociálně nezakotvené inteligence.“ Sociologický časopis 30 (4): 433–446. Masaryk, T. G. 1947. Palackého idea národa českého. Praha: Čin. Míšková, A., J. Rak. 2000. „Národní tradice a česká identita.“ Pp. 200–211 in Sborník analytických studií pro Strategický program sociálního a ekonomického rozvoje České republiky. Rada vlády České republiky pro sociální a ekonomickou strategii. Musil, J. 2000. „Formování české státnosti.“ Pp. 237–258 in Sborník analytických studií pro Strategický program sociálního a ekonomického rozvoje České republiky. Rada vlády České republiky pro sociální a ekonomickou strategii. Nešpor, Z. R. 2011. Republika sociologů. Zlatá éra české sociologie v meziválečném období a krátce po druhé světové válce. Praha: Scriptorium. Nešpor, Z. R. a kol. 2014. Dějiny české sociologie. Praha: Academia. Nový, L. 1994. T. G. Masaryk. Problémové skici. Brno. Olivová, V. 1997. „O vztahu Edvarda Beneše k T. G. Masarykovi.“ Pp. 7–28 in E. Beneš. Živý odkaz TGM. Projevy 1937–1947. Praha: Společnost Edvarda Beneše. Ortega y Gasset, J. 1993. Evropa a idea národa. Praha: Mladá fronta. Petrusek, M. 2004. „Edvard Beneš – zjev bodavé tragičnosti.“ Sociologický časopis 40 (1): 207–211.

262


Petrusek, M. 2006. Edvard Beneš jako sociolog. Nedatovaný rukopis poskytnutý autorovi r. 2006 prof. Petruskem z jeho osobního archivu pro studijní účely. Petrusek, M. 2013. „Beneš Edvard.“ Pp. 22–27 in Z. R. Nešpor a kol. Slovník českých sociologů. Praha: Academia. Putna, M. C. 2011. Václav Havel. Duchovní portrét v rámu české kultury 20. století. Praha: Knihovna Václava Havla. Seibt, F. 1996. Německo a Češi. Dějiny jednoho sousedství uprostřed Evropy. Praha: Academia. Staněk, T. 1991. Odsun Němců z Československa 1945–1947. Praha: Academia. Szaló, C. 2003. „Sociologie sociálních identit.“ Pp. 13–36 in I. Nosál, C. Szaló (eds.). Mozaika v re-konstrukci. Formování sociálních identit v současné střední Evropě. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav. Tomáš, P. 2003. „Národní téma v rétorice českých politických stran.“ Pp. 185–213 in I. Nosál, C. Szaló (eds.). Mozaika v re-konstrukci. Formování sociálních identit v současné střední Evropě. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav. Vlachová, K., B. Řeháková. 2004. Česká národní identita po zániku Československa a před vstupem do Evropské unie. Praha: SÚ AV. Zeman, Z. 2000. Edvard Beneš. Politický životopis. Praha: Mladá fronta. Zouhar, J. 2000. Minulý konec století. Brno: Masarykova univerzita.

263

Problém národní identity v díle Edvarda Beneše*

Recommend Documents