Otázka židovské identity v současném českém judaismu

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ

Filozofická fakulta Katedra Religionistiky

(bakalářská diplomová práce)

Otázka židovské identity v současném českém judaismu Lucie Nevrklová

Vedoucí práce: PhDr. Dalibor Papoušek

2007

Čestně prohlašuji, že tuto práci jsem vypracovala samostatně na základě uvedené literatury a odborných konzultací. 2

Děkuji PhDr. Daliboru Papouškovi za vedení práce a Mgr. Silvii Singerové za poskytnutí odborné konzultace. 3

Ediční poznámka: Při psaní slova „Žid“ není rozlišováno, zda jde o Žida ve smyslu etnickém nebo náboženském a je psáno vždy s velkým písmenem. Důvodem bylo zjednodušení práce a snaha o vyhnutí se polemikám, zda je slovo v určitém případě používáno s ohledem spíše na národ nebo spíše na náboženství. Pokud se v textu vyskytuje „žid“ je to pouze v citacích.

4

Obsah Obsah …………………………………………………………………………………. 5 Úvod …………………………………………………………………………………... 6 1. část ………………………………………………………………………………….. 7 1.1. Původ Židů a jejich identity …………………………………………….. 7 1.2. Usilování o solidaritu ……………………………………………………. 9 1.3. Kdo je Žid ……………………………………………………………….. 11 1.3.1. Židé narozením, Židé konverzí ………………………………… 13 1.3.2. Židé podle norimberských zákonů …………………………….. 15 1.4. Židé na našem území do 2. světové války …………………………….. 1.4.1. Počátky osídlení………………………………………………… 1.4.2. K emancipaci…………………………………………………… 1.4.3. Asimilace……………………………………………………….. 1.4.4. Problém s národností…………………………………………… 1.4.5. Před holocaustem ……………………………………………….

17 17 18 19 20 22

2. část …………………………………………………………………………………. 24 2.1. 1945 – 1948 ………………………………………………………………. 25 2.1.1. Stát Izrael a emigrace po holocaustu …………………………… 25 2.1.2. Situace u nás ……………………………………………………. 26 2.1.3. Obnova židovských obcí ……………………………………….. 28 2.1.4. Poválečná identita a vztah se státem …………………………… 29 2.2. 1948 – 1968 ……………………………………………………………… 33 2.2.1. Život obcí po únoru 1948 ……………………………………… 33 2.2.2. Postoj k Izraeli a vystěhovalectví ……………………………… 34 2.2.3. Antisionismus ………………………………………………….. 35 2.2.4. Uvolnění v 60. letech …………………………………………… 36 2.3. 1969 – 1989 ……………………………………………………………… 38 2.4. 1989 – současnost ……………………………………………………….. 49 2.4.1. Obnova židovských obcí a institucí ……………………………. 39 2.4.2. Federace židovských obcí a problém členství ………………….. 40 2.4.3. Ostatní instituce a organizace ………………………………….. 44 2.4.4. Identita „třetí“ generace ………………………………………… 45 Závěr………………………………………………………………………………….. 47 Příloha ……………………………………………………………………………….. 48 Použitá literatura ……………………………………………………………………. 49

5

Úvod Identita – co vlastně znamená, s čím nás spojuje, jak si ji určíme, můžeme se do ní narodit, s čím je důležité se identifikovat – s národem, kulturou, jazykem, minulostí, budoucností? Peter Salner chápe identitu „ako prejav uvedomovania si príslušnosti jednotlivca k určitej (v tomto prípade židovskej) skupine a jej odlíšenia sa od iných.“1 Židovská identita je spojována s mnoha různými pojmy, zážitky, vyprávěním, tradicí. Vymezuje se ve vztahu k okolí a v přímé závislosti na okolí se také mění, což se tato práce snaží vysvětlit a popsat. Práce je rozdělena na dvě části – před válkou a po válce. Míněna je samozřejmě druhá světová válka, protože ať byl vývoj Židů a židovské identity před holocaustem jakýkoli, tak po něm nemohl pokračovat dál vytyčeným směrem. Pokud je nějaký národ nucen čelit totálnímu vyhlazení, nutně se to podepíše na jeho psychice, dalším chování, interakci s okolím – prostě na všem. Pro ty, co přežili, nebude již nic jako dřív. A minulost, jako byla tahle, nešlo jen tak hodit za hlavu a zapomenout na ni, i když se o to mnozí snažili. Většinou jim nedalo zapomenout okolí, které v nich stále vidělo „ty přeživší“. Pokud se nedá navázat na starý život a identitu a zároveň se nedá ani začít znovu, tak co potom zbývá?

1

Salner, Peter. Premeny religióznej identity Židov v 20 storočí. in: Luther, Daniel, Salner, Peter (eds.).

Menšiny v meste. Premeny etnických a náboženských identít v 20. storočí. Bratislava: Ústav etnológie SAV 2004, s. 57.

6

1. část

Původ Židů a jejich identity Kvůli pátrání po současné židovské identitě je třeba osvětlit jejich identitu původní a pokud chceme poznat identitu v současném českém judaismu, musíme pochopit, jak se formovala na našem území od samých počátků. Židé2 je „původní označení příslušníků kmene Juda (Jehuda), později všech, kdo žili na jeho území. Po rozdělení Davidova království se tak nazývali všichni obyvatelé Judského království bez ohledu na kmenovou příslušnost. Po zániku severního Izr. království začal postupně tento termín nabývat významu náb., polit. a nár. označení bez rozlišování mezi těmito kategoriemi.“3 Odpověď na otázku, kdo je vlastně Židem se změnila v průběhu dějin několikrát. Původně to byl obyvatel určitého území, později vyznavač určitého náboženství, příslušník etnika a podle nacistické definice příslušník méněcenné rasy. Ale i uvnitř židovství panují neshody, koho považovat za Žida; rozdílné názory měla a dosud má ortodoxie a liberalismus4. Problémem a kamenem úrazu podle mého názoru je právě to, že kdo je Žid by nemělo určovat okolí, popřípadě úřady či mocnosti. Odpověď na to, kdo je Žid by měla být jednoduchá – měl by jím být ten, kdo se jím cítí být a nemělo by záležet na tom, jestli má židovskou matku, jestli zažil holocaust, jestli dodržuje všechna micvot nebo jestli mluví plynně hebrejsky či jidiš. Ovšem na druhé straně můžeme právě v důsledku útlaku a označení za Židy sledovat sílení identity v určitých dobách. Na čem spočívala židovská identita, co spojovalo Židy tehdy a co je spojuje dnes? I když byli Židé nejdříve „jen“ obyvatelé určitého území, můžeme sledovat jejich vývoj po stejné linii jako vývoj jejich náboženství. Etnická a náboženská identita se utvářely zároveň, ovlivňovaly jedna druhou a společně se vpily do toho, co bychom mohli nazvat židovskou identitou. Původně tedy byly (stejně jako jsou u většiny i dnes) oddělené – etnická (židovská) je spojována etymologicky s Judou, jedním z Jákobových synů, a náboženská (izraelská) s Jákobem. „Nositeli náboženské tradice a tím vlastně zakladateli izraelské identity, na níž je založena identita Židů jako národa 2

hebr. Jehudim Pavlincová, Helena. Horyna, Břetislav (eds.). Judaismus, křesťanství, islám. Olomouc: Nakladatelství Olomouc 2003, s. 217. 4 rozvedeno v jiné kapitole 3

7

byli proroci,5 kteří ze svého původního působiště na severu (např. Eliáš, Elíša) rozšířili i na jih (např. Izajáš). Díky jejich úsilí byly položeny základy pro judaismus, jehož hlavní charakteristikou je přísný monoteismus a velký význam tradic, které jeho vyznavače často odlišovaly a stále ještě odlišují od okolních etnik a kultur.“6 Co si ale představíme pod pojmem tradice? U Židů to je jednak příslušnost k vyvolenému lidu, také jazyk, rituály a svátky, ale hlavně jejich posvátné texty. Podle Paula Spiegela „dokázali (moudří z Javne) židovství transformovat tak, že se obešlo i bez vlastního státu. Tóra a Talmud se Židům staly ´přenosnou´ vlastí.“7 Proto se dnes nemusíme dozvídat o Židech jako o národu minulosti, který se v průběhu exilu prostě rozplynul do ostatních etnik a úplně se asimiloval. Jejich identita není sice stejná, měnila se, ale podstata přetrvala.

5

hebr. nebí´im Václavík, David. Etnické a kulturní minority ve střední Evropě I: Základní problémy, Židé. Liberec: Technická univerzita v Liberci 2001, s. 36. 7 Spiegel, Paul. Kdo jsou Židé?. Brno: Společnost pro odbornou literaturu – Barrister & Principal 2007, s. 84.

6

8

Usilování o solidaritu Pokud se budeme ptát, proč nebyli a mnohdy ještě dnes nejsou Židé v zemích, kde žijí, přijímáni a proč jsou vystavováni útokům, abychom se mohli pokusit dopídit, proč jsou Židé „věčnými cizinci“, musíme na chvíli odhlédnout od předsudků, antisemitismu nebo antisionismu a podívat se na to trošku teoreticky a sociologicky. Sociolog J. C. Alexander se sice ve své studii přímo Židy nezabývá, ale jeho práce pro mě byla velice užitečná. To, jestli je nějaká etnická či náboženská menšina přijímaná v majoritní společnosti, spočívá již v jeho definici národů, které „jsou zakládány skupinami, jejichž členové sdílejí určité kvalitativně odlišné vlastnosti, znaky, kolem nichž organizují svou solidaritu. Bez ohledu na to, jaké formy budoucích institucí tyto ´ústřední skupiny´ vytvoří, bez ohledu na případný liberalismus jejich sociálního a politického uspořádání, přetrvávají v nich pozůstatky této ústřední solidarity. Z perspektivy problému začleňování může být vývoj národa nahlížen jako proces poznávání a vytváření nových okrajových skupin s nárokem na solidaritu.“8 Jde o vazby, o společné vazby, které buď sdílíme s menšinou nebo ne – podle toho Alexander určuje míru inkluze9 menšiny. Těmito vazbami se myslí území, jazyk, rasa, příbuzenství nebo náboženství. Zároveň dodává, že tato primordiální pouta jsou nutně omezena na minimum a že důležitější jsou občanské vazby, které se vztahují k určitým vlastnostem – etickým a morálním.10 Pokud tuto jeho teorii použijeme na židovské dějiny, jasně nám vyplyne skutečnost, že občanské vazby v tomto případě převládly nad primordiálními docela nedávno. A pokud bychom ji použili na další etnické menšiny žijící na našem území, pak bychom se dobrali velice znepokojujících výsledku. To ale není cílem této práce. Podle Alexanderovy teorie, čím jsou primordiální rozdíly výraznější, tím je menší pravděpodobnost přijetí menšiny. Ovšem to, co z toho vyplývá je potom úplná asimilace. Židy žijící dnes na našem území nerozeznáme od ostatních lidí, což je jednak záměr, a jednak výsledek vývoje dnešní moderní doby. Mluví stejným jazykem, mají tu kořeny a příbuzné i mezi nežidovským obyvatelstvem a pokud jde o 8

Alexander, Jeffrey C. Ústřední solidarita, etnická okrajová a skupina a sociální diferenciace, in: Marada, Radim (ed.). Etnická různost a občanská jednota. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2006, s. 17. 9 snaha o začlenění, o získání solidarity 10 Alexander, Jeffrey C. Ústřední solidarita, etnická okrajová a skupina a sociální diferenciace, in: Marada, Radim (ed.). Etnická různost a občanská jednota. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2006, s. 18-19.

9

náboženské a kulturní tradice, tak dnešní Židé o nich většinou povědomí ztratili, nebo ho ani nezískali. Dokonce ani u sčítání obyvatelstva se nyní již neuvádí židovské náboženství, poslední sčítání, které toto registrovalo bylo provedeno roku 1950.11 Druh vyznání je nyní čistě soukromou věcí, v podstatě neviditelnou navenek. Mnozí Židé, nejen emigranti, se rozhodli začít nový život nezatížený židovským původem. Ten zatajují jednak před úřady a jednak před potomky, kteří již vyrůstají jako Češi, Slováci nebo Američané, nevědomí si svého původu. Ale jakou identitu tak svým dětem tito lidé předávají, když oni sami se dobrovolně zřekli té své? I když jim to nelze vyčítat a možná víc než projev sobectví, je to ukázka lásky k dětem a způsob, jak je ochránit, ale i tyto děti mají právo znát „svou“ minulost, původ a tradice.

11

Bránský, Jaroslav. Stigma židovství?. Host, 2004, roč. 20., č. 9, s. 12.

10

Kdo je Žid V této kapitole se budu zabývat růzností odpovědí na tuto otázku. Postupně se pokusím vysvětlit, kdo jsou Židé podle halachy,12 rozdíl, který vzniká při konverzi u ortodoxního nebo liberálního rabína, kdo byl považován za Žida podle norimberských zákonů.13 Abychom správně porozuměli povaze sporu a jeho hloubce, je nutné nejdřív ve zkratce nastínit povahu a příčinu vzniku ortodoxního a liberálního judaismu, co mají společné a co je dělí a také, proč je to tak důležité. V kapitole o židovství na našem území budu vysvětlovat emancipaci a její dopad na židovství v podobě sionismu14 nebo haskaly15, nebo naopak snahu o asimilaci. Nebudu se však již zmiňovat o dalších proudech, které se v důsledku emancipace začaly profilovat. Jedná se o ortodoxní, konzervativní a reformní židovství. Otázka zní, proč se vyvinuly právě tehdy. Proč bylo otevření ghett a zrovnoprávnění Židů s ostatními občany tak podstatné a převratné, že na ně židovstvo reagovalo takovým způsobem? Dokud byli izolováni v ghettech, měli Židé společnou tradici, nebyl důvod jakýmkoliv způsobem pochybovat o dodržování micvot, byli tak uzavřeným společenstvím, že ani nevznikala pochybnost, kdo je vlastně Žid. Ale s tím, jak se Židům začaly otevírat brány ghett, dostavily se nové možnosti, ale také pochybnosti. Jak v moderní době dodržovat některá očividně zastaralá ustanovení jako třeba levirátní zákon nebo hrdelní zločiny za určitý typ přestupků. Tradičně věřící,16 ti kteří stále trvali na dodržování všech zákonů, byli nyní oproti reformátorům17 v menšině. „Nejde přitom o to, kdo z nich zastává, nebo popírá židovství jako náboženství. Jde spíše o dvě strany s rozdílným přístupem k tradici. Jedni se náboženské tradici podřizují a chtějí vést život odpovídající předpisům Tóry a Talmudu, druzí ji chtějí ve změněných podmínkách novověku reformovat, liberalizovat. Mezi nimi je střední skupinka ´konzervativců´.“18

12

židovský náboženský zákon o Židech podle Zákona o návratu viz 2. část 14 hnutí za emancipaci Židů a jejich návrat do Palestiny 15 Evropské židovské osvícenství 16 ortodoxie 17 pro tuto „odnož“ se vyvinulo mnoho názvů – progresivní judaismus, reformovaný, liberální; spolu s konzervativci je můžeme zařadit k neortodoxnímu judaismu; já budu používat pojem „reformovaný judaismus“ 18 Baumann, Arnulf (ed.). Co by měl každý vědět o židovství. Praha: Kalich 2000, s. 44. 13

11

Tyto tři skupiny19 mají společný základ a na mnoha věcech – které považují za zásadní se shodují. Společně věří, že Bůh uzavřel s Abrahámem a jeho potomky smlouvu, uznávají význam halachy, zásadní význam má pro všechny ústřední postavení desatera a důraz na jeho dodržování, stejně jako na dodržování židovských svátků. Také víra v mesiášské období, v ústřední význam modlitby a v posmrtnou existenci je jim společná.20 Společné mají také vzpomínky na hrůzy holocaustu, i když se již neshodnou, co bylo jeho příčinou. Nejednota panuje v otázce posuzování Tóry, což je důsledkem odlišné odpovědi na otázku, kdo je jejím autorem. S tím souvisí rozdíl, s jakým se ortodoxní a progresivní Židé dívají na vědu o judaismu. Reformovaní studium bible podporují a souhlasí s tím, že pět knih Mojžíšových nemůže být dílem jednoho autora. Naproti tomu ortodoxie by mohla mít ve svém logu „Nepochybovat, nezkoumat“. „V ortodoxním židovství je věc jasná: Tóru, tak jak je, slovo od slova, předal Bůh na hoře Sinaj Mojžíšovi. Tečka. Podle toho je pět knih Mojžíšových božských. Tímto způsobem se Bůh zjevil svému národu a jeho zjevení je nezvratné, neměnitelné. Je to slovo Boží, jež platí navždy. Žádné slovo, žádné písmeno se nesmí měnit, což ostatně řekl i Ježíš. Všechny zákony, které toto zjevení obsahují, jsou božské, a proto je člověk nesmí rušit, ať už je chápe nebo ne, musí je dodržovat.“21 Ortodoxní Židé věří, že to, co se stalo na Sinaji, bylo posledním velkým zjevením Boha. Zákony, které lidem předal, spolu s jejich interpretací, která byla nejdřív předávána ústně a později zapsána autorizovanými a neomylnými rabíny,22 jsou neměnné a úplné, platné navždy. Reformovaní Židé mají však za to, že boží zjevení není ukončené a že jakkoli moudří rabíni jistě byli, stále byli lidmi a ti nejsou neomylní. Podle nich bylo všech 613 micvot kdysi aktuálních, ale spolu s vývojem společenství se vyvíjely i zákony. Některé23 se staly zastaralými a je třeba od nich upustit, a jiné24 zůstanou v platnosti věčně. Z tohoto hlavního rozdílu pak vyplývá celá řada sporů – např. jak přísně dodržovat klid o šabatu, do jaké míry dodržovat jednotlivé příkazy ohledně jídla, jestli je možné pronášet část modlitby v řeči té které země a doprovázet ji hudbou, jestli mohou ženy a muži sedět v synagogách společně, jak se mají slavit svátky mimo Stát 19

o sekulárních Židech bude řeč až v další části, tato se spíš zabývá religiózním judaismem Much, Theodor. Svár bratří v domě izraelském: Židovstvo mezi fundamentalismem a osvícenstvím. Praha: Themis 2000, s. 24-25. 21 Spiegel, Paul. Kdo jsou Židé?. Brno: Společnost pro odbornou literaturu – Barrister & Principal 2007, s. 18. 22 Talmud 23 např. ty které souvisely s otroctvím nebo krvavými oběťmi 24 např. Desatero

20

12

Izrael. Spor, který by však mohl skutečně rozdělit židovství, se týká otázky - kdo je Žid a s tím související - kdo je rabín, který je oprávněn provádět konverze.25

Židé narozením, Židé konverzí Židem se člověk může stát dvojím způsobem – narodí se židovským rodičům, popřípadě židovské matce, nebo konvertuje podle halachy. Aby byl konvertita považován za Žida i podle pravidel ortodoxie, musí být konverze provedena prostřednictvím ortodoxního rabína. Reformovaní Židé uznávají konverzi provedenou podle pravidel halachy jakýmkoliv rabínem, problém však někteří vidí v tom, že je židovství omezováno pouze na mateřskou linii. O nespravedlnosti a v některých případech dokonce nehumánnosti takového omezení bude řeč později. Argument, že původně byla za bernou minci brána spíše linie otcovská, bych vzhledem k tomu, že se jedná o „reformní“ judaismus, který netrvá na dodržování původních pravidel, nebrala jako ten nejpádnější, ale pravdou je, že odpovídá skutečnosti. „Ke změně pohledu na rodičovskou linii původu došlo až v období Ezdrášově v 5. století př. n. l. a mnozí učenci ji dávají do souvislosti s Dt 7,3 a Ezd 9 a 10, jiní argumentují možnými ´nesrovnalostmi ve vztahu k otcovství´.“26 Ano, faktem je, že v dobách, kdy se nedalo jednoduše určit otcovství testem DNA, byla jistá pouze matka. Dnes toto již neplatí, pravidlo se dalo spíš do souvislosti s výchovou a působením matky na malé dítě – ovšem proč by měla mít matka větší vliv na dítě než otec. Aby byl výčet úplný, je třeba ještě uvést postoj k otázce u konzervativních Židů. Ti pravidlo původu v mateřské linii uznávají a za konvertity většina z nich považuje i ty, kdo konvertovali reformním způsobem. Tady se nabízí otázka – proč by měl člověk konvertovat reformním způsobem, který by nám mohl přinést v budoucnu spoustu problémů,27 když lze konvertovat i podle ortodoxie? A proč je mezi tím vlastně takový rozdíl? Jinými slovy už to tu bylo v podstatě řečeno. Jednoduše by se dalo říct, že konvertovat podle reformního ritu je snazší než podle ortodoxního. Stejně jako ortodoxní Žid dodržuje všechny příkazy a zákazy, pak i po prosélytovi28 se chce, aby je dodržoval, a na rozdíl od Židů od narození, prosélyta musí dodržování dokazovat a 25

Much, Theodor. Svár bratří v domě izraelském: Židovstvo mezi fundamentalismem a osvícenstvím. Praha: Themis 2000, s. 30-32. 26 Much, Theodor. Svár bratří v domě izraelském: Židovstvo mezi fundamentalismem a osvícenstvím. Praha: Themis 2000, s. 68. 27 např. při stěhování do Izraele, případně při sňatku s ortodoxním Židem 28 konvertita k judaismu

13

jsou známy případy, kdy rabinátní soudy anulovaly konverzi, když zjistily, že prosélyta nežije přesně podle ortodoxních pravidel. Když přijde žadatel o přestup k židovství k rabínovi kterékoliv obce, bude jeho žádost o konverzi odmítnuta a to i vícekrát. Rabín si tak ověřuje, jestli žadatel o konverzi skutečně stojí a také při rozmluvách zjišťuje, jaké jsou jeho motivy. Nebudu tu rozebírat důvody, které rabín uzná, že jsou hodny k tomu, aby nás přivedly k židovství – velmi se to liší a samozřejmě zase záleží na tom, jestli jde o ortodoxního nebo reformního rabína. Jediný příklad, který zmíním je odmítání žádostí o konverzi (ortodoxními rabíny) židovských partnerů – pokud jejich důvodem je „pouze“ láska a snaha vyhovět svému protějšku. „Když adepti konečně překonají první překážku, začne vlastní práce – učení. Člověk, který není Žid musí do židovství proniknut, musí se naučit Písmo a zákony, samozřejmě se musí také, alespoň částečně, naučit hebrejsky, aby se mohl modlit. Musí znát tradice, melodie modliteb a také početná pravidla, podle kterých se řídí život muže či ženy. ... Období učení může podle okolností trvat několik let, to závisí na nárocích toho kterého rabína. V současnosti se velké rabináty řídí určitými pravidly, takže lze předpokládat, že přestup trvá jeden až tři roky, avšak v některých případech déle.“29 V důsledku několikaletého učení, které musí konvertita podstoupit, nastává zvláštní rozpor a „znalostní“ propast mezi ním a Židem od narození. Dnešní Žid je totiž „spíše judaismem nedotčen.“30 Tento „sekulární“ druh židovství, tak typický pro dnešní dobu bude rozebrán v druhé části této práce. Posledním důležitým krokem je u mužů obřízka, tu ženy postupovat nemusejí, ale stejně jako muži navštěvují rituální lázně, mikve, a při první návštěvě zde obdrží své židovské jméno. Do židovské obce je potom prosélyta přijat po složení zkoušky před Bejt dinem.31 Nyní se vrátím k problému, který z „dvojí konverze“ vyplývá. Pokud prosélyta, který prodělal konverzi podle reformního ritu, žije a stýká se s reformní náboženskou obcí, nehrozí mu, že by jej někdo odmítal uznat Židem. Pokud by se ale například žena z reformní židovské obce rozhodla provdat za ortodoxního Žida, ten po ní nejspíš bude požadovat další konverzi – tentokrát „skutečnou“ a kdyby ne, jejich děti nebudou podle 29

Spiegel, Paul. Kdo jsou Židé?. Brno: Společnost pro odbornou literaturu – Barrister & Principal 2007, s. 14. 30 Müller, Julius. Chiloni. Maskil, 2001, č. 2, [on-line], , [cit. 2007-8-9]. 31 dům soudu, v současnosti se sestává ze tří rabínů

14

ortodoxních rabínů Židy a konverzi musí podstoupit také – tedy pokud se chtějí účastnit na životě ortodoxní obce a být do ní přijati.

Židé podle norimberských zákonů Pod pojem norimberské zákony je třeba zařadit především dva ústavní zákony, které přijal německý Říšský sněm 15. září 1935 v Norimberku. Těmto zákonům předcházel bojkot židovských obchodů a různé další perzekuce, ale po Norimberku se stal jakýkoliv projev antisemitismu „legálním“ a podporovaným. Prvním ze zákonů – Zákonem o říšském občanství – který byl doplněn celkem 13 prováděcími nařízeními, přestali být Židé říšskými občany, což doprovázela nejprve ztráta politických a poté i občanských práv. Druhým zákonem – Zákonem na ochranu německé krve a německé cti – byl Židům zakázán sňatek a mimomanželský styk s říšskými občany, nošení říšských barev, zaměstnávání říšských občanů32 nebo vyvěšování říšské vlajky. Otázku, kdo je Žid, si nacisté zodpověděli po svém, nešlo jim o ochranu víry, ale krve, takže nepřátele neurčovalo náboženství, nýbrž rasa – příslušnost k židovské obci – a to nejen u konkrétní osoby, ale také v linie jejich rodičů a prarodičů. Židy se tak rázem stali i všichni ti, kteří se za ně vůbec nepovažovali a ani náboženská obec je za ně neuznávala. Norimberské zákony tak dokázali v podstatě nemožné – vynalezli „polovičního Žida“, „čtvrtinového Žida“ i „osminového Žida“.33 Tyto zákony platily nejen v Německu, ale také ve všech jakkoli podřízených státech. U nás byly uvedeny v platnost Nařízením říšského protektora v Čechách a na Moravě o židovském majetku ze dne 21. června 1939, ze kterého je následující ukázka:

㤠6

Za žida se považuje: a. kdo pochází od nejméně tří podle rasy úplně židovských prarodičů. Za úplně židovského se považuje prarodič bez dalších předpokladů, jestliže přísluší nebo příslušel k židovské náboženské společnosti; b. za žida se též považuje míšenec, pocházející od dvou úplně židovských prarodičů, 32 33

v zákoně je uvedeno konkrétně občanů mladších 45 let viz. Příloha

15

o

aa) který dne 15. 9. 1935 náležel k židovské náboženské společnosti neb po

tomto dni do ní jest přijat, o

bb) který dne 15. 9. 1935 byl v manželství se židem nebo s ním po tomto dni

v manželství vstoupí, o

cc) který pochází z manželství se židem (lit. a) uzavřeného po 15. 9. 1935,

o

dd) který pochází z nemanželského styku se židem (lit. a) a byl narozen jako

nemanželský po 31. 7. 1936.“34

34

Nařízení říšského protektora v Čechách a na Moravě o židovském majetku ze dne 21. června 1939, [on-line], www.holocaust.cz/cz2/resources/documents/laws/rp19390621, [cit. 2007-7-29].

16

Židé na našem území do 2. světové války Pokud se vrátím zpátky k židovské identitě a k jejím dvěma částem, nutno podotknout, že byly opět separovány. Dvě rozdílné skupiny – příslušníci tzv. českožidovského hnutí a sionisté – definovaly židovství rozdílně. Ti první jako náboženskou identitu a sionisté jako identitu národní. Čímž se dostávám k Židům u nás. V této kapitole bych chtěla popsat vývoj, jaký židovská identita prodělala do 2. světové války. Možná ale že důkladný přehled není až tak na místě v souvislosti právě s 2. světovou válkou a s holocaustem. Někdo by mohl namítnout, že po holocaustu bylo všechno jinak, že se nenavázalo na identitu před 2. světovou válkou a já s tím částečně souhlasím, ale v tom případě by Židé po šoa začínali znovu od nuly, což také není pravda. I když se jejich identita po strašné zkušenosti formovala jiným způsobem, něco ze starého já přetrvat muselo. Četla jsem několik článků s rozhovory s Židy a mnohé z nich tu budu citovat, protože mluví o své identitě, o tom, jestli se cítí být Židy nebo židy, ale většina z nich se shoduje na tom, že je třeba nechat minulost minulostí a prostě žít dál. Jedním z nich je také Danny Ziss, architekt původem z Izraele, který od studií žije v České republice. „Dannyho překvapilo, jak se jeho pražští židovští známí neustále zabývají svou minulostí: ´Přitom to není nutné a někdy je to vyloženě trapné,´soudí rodák z Izraele. Zároveň připouští, že to v Čechách nejde jinak. Židovská minulost byla zničena a ´to nic je všude okolo´.“35 Myslím, že „toho nic“ je trošku víc, jinak by nebylo o čem psát. Počátky osídlení Odkdy žijí Židé na našem území přesně nevíme, jejich přítomnost můžeme doložit od 9. století a až do IV. lateránského církevního koncilu36 bylo jejich postavení poměrně dobré. Tehdy bylo nařízena jednak segregace židovského obyvatelstva a jednak jejich zvláštní označení.37 Omezeny byly také jejich styky s křesťany a intimní vztahy a sňatky mezi Židy a křesťany byly považovány za hrdelní zločin.38 Právní postavení jim nyní určovali panovníci ve svých výnosech, Židé byli nyní servi camerae regiae,39 což jim mělo zaručovat ochranu, která ale nebyla vždy účinná a za kterou museli platit tzv. „židovskou daň“. Jak výnosy a nařízení panovníků, tak i nařízení 35

Holub, Petr. Židé jako my. Respekt, 2002, roč. 13, č. 6, s. 15. rok 1215 37 zrušeno dekretem Josefa II. z 12. října 1781 38 srov. norimberské zákony 39 služebníci královské komory 36

17

církevního koncilu bylo v podstatě kodifikováno ve Statutech Judeorum krále Přemysla Otakara II., které pro Židy platily až do konce osmnáctého století (každý panovník je ovšem musel znovu potvrdit). Ovšem ani tyto Statuty, ani pozdější královské výnosy nezabránily pogromům a ani vyhnání z měst, nejprve z královských, poté i z některých svobodných a hornických. Jak totiž slábla a rozkládala se panovníkova moc, tak slábla i ochrana, kterou mohl Židům poskytnout, a ti se dostávali do područí šlechty. Pokud město nevyhnalo své Židy úplně, většinou byl stanoven tzv. numerus clausus (počet rodin, které mohly zůstat).40 K emancipaci Asi dosud největší obavy o existenci měli Židé za vlády Ferdinanda I., kdy hrozilo všem vypovězení z království. Ovšem dekret, který toto nařizoval nikdy zcela nevešel v platnost a Ferdinandův nástupce ho brzy zrušil. Poté následuje, jak každá publikace neopomene poznamenat, zlatý věk židovstva, je to vláda Maxmiliána II. a Rudolfa II. I přesto, že se za jejich vlády ghetta proměnila v prosperující části města, rozvíjel se kulturní i hospodářský život a uvolnil se obchod i řemesla, stále to bylo dění v rámci ghett, jejichž uzavřenost podporovala i jejich sílící autonomie – v soudnictví, školství a celkové samosprávě. Autonomie trvala až do vlády Josefa II., kdy začíná židovská emancipace a spolu s ní se mění i pohled panovníků na Židy. Josef II chtěl z Židů udělat „užitečnější obyvatele státu“41 a tak svými výnosy a patenty jednak rozšířil sféru podnikání o další řemesla (ale záznamy byli nuceni vést v němčině), také jim dovolil obdělávat půdu (ale ne vlastnit), nařídil, aby si obce zakládali vlastní, ale v podstatě státní školy, a také omezil autonomii obcí – zvláště v oblasti soudnictví. Snažil se z Židů udělat svým způsobem plnohodnotné obyvatele státu a zaručit (nebo spíš nařídit) jim stejné podmínky, jako ostatním – museli chodit do obecných škol (aby dostali povolení k sňatku), i když jim nebylo zakázáno navštěvovat i tradiční cheder,42 mohli jít na univerzitu, museli povinně sloužit v armádě a stejně jako ostatní obyvatelstvo ani oni se nevyhnuli poněmčení svých jmen, což mělo přispět k jazykové asimilaci a celkové integraci do společnosti.

40

Pěkný, Tomáš. Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha: Sefer 2001, 11-61. Bergerová, Natalia (ed.). Na křižovatce kultur: Historie československých Židů. Praha: Mladá fronta 1992, s. 41. 42 ten však přestal fungovat do konce 19. století 41

18

Po několik století, kdy nebyli Židé v českém království považováni ani tak za součást národa, jako spíš za něco trpěného, něco co si panovník „pěstuje“43 a chrání jenom proto, že z toho má sám užitek, si Židé udržovali nejen jakousi omezenou autonomii, ale hlavně své kulturní dědictví – své školy, soudy, jazyk a kulturu. Nyní se ocitli v situaci, kdy toto všechno mělo zmizet výměnou za v podstatě nejisté sliby integrace – a navíc do německé společnosti, což v této době bylo spíš nevýhodou než výhodou. „V průběhu století nabýval v Čechách a na Moravě čím dál větší důležitosti česko-německý národnostní zápas. Židé stáli před dilematem, jak uvést v soulad v podstatě německou asimilaci s realitou etnicky rozdělené společnosti. K jakému typu obce si Židé přáli připojit, když se zhroutily základy tradiční židovské společnosti? Omezovala snaha státu získat Židy pro německou kulturu a kulturní reformy Josefa II. Židy skutečně jen na rakousko-německou identitu?“44 Asimilace Asimilace německým směrem se samozřejmě netýkala všech Židů, někteří rodiče neposílali děti do německých obecných škol, i přes pokuty, které jim za to hrozily. Od konce 18. století sílí v Čechách hnutí za obnovu českého jazyka a kultury, vzniká mnoho českých škol a to nejen základních, ale i středních, do nichž mohou posílat své děti i Židé. Přelom 18. a 19. století můžeme u nás charakterizovat rozpadem tradiční stavovské společnosti a začátkem boje za národ. Nyní se měli Židé rozhodnout, za který z národů budou bojovat. Stejně jako ostatní kolem tápali – tradiční hodnoty byly pryč a nové se ještě neustavily – pokud již nepatřím k určitému stavu, tak jak a podle čeho poznám kam patřím? Rozhodující nyní začal být jazyk a vztah k zemi a místní kultuře. Židé žili na českém území již po staletí, někteří také mluvili vedle němčiny i česky a po dlouhé uzavřenosti do ghett se jim povětšinou myšlenka integrace zamlouvala – i když měli blíže k německému národu, zvláště kvůli neustálým útokům a nepřátelství ze strany Čechů. Toto nepřátelství bylo mnohdy zapříčiněno hlavně „němectvím“ Židů, což zase způsobovalo ještě větší přimknutí ke kultuře, která se chovala lépe. Tento začarovaný kruh se částečně podařilo přetnout v druhé polovině 19. století. „Ke sblížení s českým národem a jeho jazykem a kulturou docházelo

43

Bergerová, Natalia (ed.). Na křižovatce kultur: Historie československých Židů. Praha: Mladá fronta 1992, s. 29. 44 Bergerová, Natalia (ed.). Na křižovatce kultur: Historie československých Židů. Praha: Mladá fronta 1992, s. 44.

19

významnější měrou až po roce 1867.“45 Problém s absencí identity a hledání nového místa v novém světě se už delší dobu snažila řešit také haskala, osvícenské hnutí, „které se pokusilo – řečeno obecně – spojit ducha doby s trvalými hodnotami židovské tradice a najít tak místo Židů v liberalizujících se evropských podmínkách.“46 Podle toho, zda se začali více identifikovat s německým (českým) národem, jeho kulturou, jazykem a zvyky při potlačení svých židovských zvyků a kultury, nebo naopak, jestli se snažili zachovat si obě identity, se dá mluvit o úplné nebo o syntetické asimilaci.47 U úplné asimilace se počítá s překrytím minoritní kultury majoritní a syntetická naopak operuje s koexistencí kultur a vzájemným obohacením. Časem se vytvořilo hnutí, který si za svůj úkol vytyčilo asimilaci žádného druhu nepodlehnout – sionismus. Pokud jde o židovské asimilanty dnes, nemám k dispozici přesná čísla a pochybuji, že vůbec nějaká statistická data jsou, ale jsou tu samozřejmě ti, kteří se rozhodli pro asimilaci úplnou nebo už tu jsou jen jejich potomci, dále tu máme tzv. sekulární Židy, kteří se asimilovali od náboženství, ale přesto se cítí být součástí židovské obce. Převažujícím směrem je u nás ortodoxie48 a mnozí se také hlásí k reformnímu nebo konzervativnímu judaismu. Problém s národností Ovšem stejně jako kdekoli v diaspoře (i v Izraeli) je i v České republice problém s židovskou národností, oficiální menšina u nás neexistuje. U nás se Židé dlouhou dobu hlásili spíše k německé národnosti (menší počet k české), což se ale změnilo po vzniku Československa.49 Židovská národnost tehdy byla uznána – i přes jisté nedostatky, které podle mnohých brání tomu, aby byli Židé za národ považováni – jako je společný jazyk. Ale protože neexistuje obecná definice národa a ani ústava žádnou tehdy neobsahovala, nebyla neexistence společného jazyka považována za tak závažnou, aby uznání národnosti zabránila.50 K židovské národnosti se tedy mohl přihlásit každý a

45

Pěkný, Tomáš. Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha: Sefer 2001, s. 127. Pěkný, Tomáš. Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha: Sefer 2001, s. 233. 47 Čapková, Kateřina. Češi, Němci, Židé?. Praha - Litomyšl: Paseka 2005, s. 9. 48 i když to, jakým způsobem „převažuje“ je zásadní a bude dále rozvedeno 49 uznání židovské národnosti v prvorepublikové legislativě – bouření Čechožidů – nechtěli židovskou národnost, ale přitom se k ní nemuseli hlásit – tedy zatím. 50 Čapková, Kateřina. Uznání židovské národnosti v Československu 1918-1938, Český časopis historický, 2004, roč. 102, č. 1, s. 91-92. 46

20

nemusel být ani členem ŽNO ani ovládat nějaký z židovských jazyků (uznány byly jidiš a hebrejština).51 Brzy se ovšem o definici národnosti rozpoutala diskuze, protože ve speciálních nařízeních, která měla situaci řešit, se již určitá definice vykreslovala. Tato již v sobě zahrnovala mateřský jazyk jako hlavní vnější znak národnosti. Tato diskuze poukázala na nejasnost v otázkách národnosti, což zapříčinilo vytvoření podvýboru statistické rady, který po mnoha návrzích odsouhlasil v lednu 1930 návrh, který trval na kritériu jazyka. Důvod byl čistě politický – „vznikem“ židovské národnosti se oslabila národnost československá.52 Subjektivní přístup k národnosti, který mohli Židé u nás zaujmout, by byl ten tam – již by nezáleželo ani tak na tom, s jakou národností se identifikují, jako spíše, kterou řečí mluví. Ovšem konečná formulace ministerstva vnitra nakonec opět vyzněla ve prospěch Židů, kteří mohli při sčítání lidu přiznat židovskou národnost. Ovšem paradoxní by spíše bylo, kdyby pro uznání židovské národnosti museli žadatelé prokazovat znalost jidiš či hebrejštiny, protože tato znalost by jim při jednání na úřadech, soudech a republikových orgánech nebyla platná. Podle jazykového zákona č. 122/1920 Sb. z. a n.,53 byl oficiálním a státním jazykem jazyk československý. Několik jeho ustanovení se týkalo také jazykových menšin a toho, za jakých okolností mohou používat svůj menšinový jazyk. Platilo, že úřady, soudy a orgány republiky byly povinny přijmout podání v menšinovém jazyce, pokud soudní okres, ve kterém bylo podání tzv. podáno obývalo alespoň 20 % státních občanů jiného jazyka než československého.54 Židům se však dvacetiprocentní hranice dosáhnout nepodařilo v žádné části Československa. Docházelo i k tak kuriózním situacím, kdy se v rodinách měnil obcovací jazyk v každé generaci. Pokud tedy šlo o jazykovou identitu v Československé republice, pak Židé, kteří byli z větší části bilingvní, si mohli vybrat, kterému obcovacímu jazyku dají přednost.55 Ale protože to nemohl být jidiš nebo hebrejština, pak se (pokud si zvolili národnost židovskou) jejich etnická identita lišila od té jazykové. Ovšem zvolení si češtiny („českoslovenštiny“)

51

Čapková, Kateřina. Uznání židovské národnosti v Československu 1918-1938, Český časopis historický, 2004, roč. 102, č. 1, s. 77. 52 Čapková, Kateřina. Uznání židovské národnosti v Československu 1918-1938, Český časopis historický, 2004, roč. 102, č. 1, s. 93. 53 přijatého Národním shromážděním 29. února 1920 54 Malý, Karel a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha: Linde Praha, 2005, s. 359-361. 55 Čapková, Kateřina. Uznání židovské národnosti v Československu 1918-1938, Český časopis historický, 2004, roč. 102, č. 1, s. 96 - 98.

21

nebo němčiny znamenalo také určitou identifikaci s Čechy nebo Němci, což začalo být problematické v době vyostřujících se konfliktů mezi těmito dvěma národy. „Ve třicátých letech se čeští Židé hlásili stále více k národnosti židovské a české, případně se označovali za československé občany židovské národnosti. Za nacistické hrůzovlády měli dokonce zakázáno hlásit se k němectví. V emigraci se během války opět vedly spory o poválečném postavení Židů jako menšiny v osvobozeném Československu. Západ i českoslovenští politikové v západních zemích se stále více přikláněli k řešení vytvořením židovského státu, jak o to usilovalo sionistické hnutí. Stále však zůstával problém těch, kteří hodlali v osvobozeném Československu zůstat, ale chtěli mít zaručena menšinová práva. Mezi Židy existovali i stoupenci tzv. asimilační politiky, která by ve svých důsledcích vedla k úplnému zániku židovství.“56 Podle Bránského k asimilaci přispělo i znárodnění roku 1948 a také to, že jen nepatrný počet československých Židů přežil holocaust a ještě menší počet neemigroval hned nebo v průběhu následujících let. Před holocaustem Situace u nás se pro Židy začala zhoršovat již po Mnichovské dohodě,57 která měla za následek postoupení Sudet, abdikaci prezidenta Beneše a rostoucí antisemitismus. Předtím sice Židé, stejně jako ostatní s obavami sledovali vývoj v Německu, ale přesto většina židovstva „důvěřovala ´Masarykově republice´, že ji ochrání před Hitlerem. Ještě po anšlusu Rakouska slíbil prezident Edvard Beneš poslanci za Židovskou stranu Angelo Goldsteinovi: ´Nebojíme se. Budeme bránit demokracii i vás.´ Židé odpověděli podporou režimu: ´Byli jsme zde před Hitlerem a budeme tu i po něm,´ odmítl tehdy úvahy o útěku z ohrožené republiky Goldstein. Když česká vláda vyzvala občany k mimořádným příspěvkům na fond obrany, polovinu z vybraných 150 milionů korun dali Židé.“58

Omylem Židů bylo, že

pokládali občany celého Československa za stejně ohrožené jako byli oni sami. Pokládali se za součást národa takovým způsobem, který jim po jistou dobu neumožnil vidět situaci objektivně. Nebyl to jenom vzrůstající antisemitismus, ale také snaha v ohrožení bránit především sebe a až poté se ohlížet na ostatní. Vlivem stále se zhoršujících podmínek se však o emigraci začalo uvažovat velmi brzy, a protože bylo jasné, že přes hranice se v dohledné době nedostane už vůbec 56

Bránský, Jaroslav. Stigma židovství?. Host, 2004 roč. 20., č. 9, s. 12. 29. září 1938 58 Holub, Petr. Židé jako my. Respekt, 2002, roč. 13, č. 6, s. 13. 57

22

nikdo, začali židovské organizace i jednotlivé osoby organizovat legální i ilegální emigraci. Nutno dodat, že emigrace byla nacisty zpočátku podporována, šlo jim koneckonců o to zbavit se nežádoucích obyvatel jakýmkoliv způsobem. A navíc o podobě „konečného řešení“59 bylo rozhodnuto až na konferenci ve Wannsee.60 Na konferenci se nejdříve jednalo o vystěhovalectví všech Židů, ale toto řešení bylo z finančního hlediska zavrženo. Podle protokolu byla další možností evakuace na Východ, následuje soupis Židů v Evropě s dodatkem, že počet není přesný, protože většina zemí dosud eviduje Židy jen podle vyznání. Na Východ tedy budou posíláni Židé na práci, přičemž se počítalo s vítaným „přirozeným úbytkem“. Se zbytkem se ovšem, „bude muset vhodně naložit“.61

59

Endlösung der Judenfrage 20. ledna 1942 61 Protokol z konference ve Wanssee, [on-line], , [cit. 2007-7-29]. 60

23

2. část V této druhé části se budu zabývat vývojem židovské identity po 2. světové válce. Při přemýšlení, jak kapitoly rozdělit, jsem dospěla k názoru, že bude nejefektivnější a nejpřehlednější rozdělit je podle mezníků – tedy roků, které byly pro Židy klíčové, i když v tomto případě je nutné říct, že klíčové byly i pro zbytek obyvatel republiky. V rámci těchto kapitol jsou ještě podkapitoly týkající se určitých témat. Jedná se o léta bezprostředně poválečná, kdy je slibný vývoj – nejen židovské obce, ale i celé republiky přerušen nástupem komunistů (únor 1948). Další kapitolou budou léta padesátá a šedesátá, ve kterých můžeme sledovat určité uvolnění režimu. Třetí klíčový rok bude 1968, kdy okupací začíná normalizace, která trvala celých dvacet let. V poslední kapitole bude popsán vývoj po roce 1989 a nastíněna možná budoucnost židovských obcí na našem území. Pokud jde o citace a parafráze, tak v této části přibudou zvláštní citace psané kurzívou pro odlišení. Jedná se o výpovědi respondentů z projektu Osudy tých, ktorí prežili holocaust. Tyto krátké úryvky jsem do své práce zařadila i naproti tomu, že nemám přímý zdroj. Mým zdrojem je sborník Židovská komunita po roku 1945, která obsahuje velké množství těchto osobních výpovědí. U poznámek k citacím se budu držet toho, jak jsou vypracované ve sborníku – v závorce za citací bude uvedeno pohlaví, iniciály a rok narození, ale protože všechny takto psané citace jsou z jedné publikace, uvedu za středníkem pouze příslušnou stránku sborníku a nebudu práci dále zahlcovat podrobnostmi o publikaci, které jsou jinak součástí poznámkového aparátu.

24

1945-1948 Stát Izrael a emigrace po holocaustu Hitler sice Židy nevyhladil, ale pravdou je, že holocaust změnil jejich myšlení a priority. Začalo se ve větší míře uvažovat o vlastním státu, kde by se nemuseli bát dalších ústrků, útoků a vražd. Sionismus, který byl před válkou hlavně ortodoxními rabíny odmítán jako utopistické hnutí bez budoucnosti popírající samotné základy židovství, se nyní mnohým jevil jako jediné řešení. „Velká centra, v nichž platila halacha, už neexistovala, víra přeživších židů byla otřesena a respekt vůči rabínům silně poklesl. ... Antisionističní ortodoxní rabíni ze střední a východní Evropy, kteří zakazovali svým spoluvěrcům vystěhovat se (i do Palestiny) a vyzývali je, aby se spoléhali na Boha, sklidili za své názory ostrou kritiku. Pokud by se byl rabínský establishment i nadále bránil vzniku židovského státu, byl by ztratil poslední zbytky respektu a veškerou podporu.“62 Stát Izrael byl založen 14. května 1948 s podmínkami, že se nebude jednat o teokratický stát, že tu budou smět žít i muslimové a křesťané a že všem bude zajištěna rovnoprávnost. Protože pro vznik Izraele dalo podnět sionistické hnutí, které bylo sekulárního charakteru, nepovažovalo OSN za nutné, oddělit v budoucím Izraeli stát od náboženství. Vznik státu byl spojen s masovou emigrací, která do něj mířila z různých zemí Evropy, ovšem ne každý emigrant byl Žid, alespoň ne podle halachy. Podle Zákona o návratu má každý Žid právo přistěhovat se do Izraele, ihned obdržet občanství a obdržet určité finanční zvýhodnění. Tato práva se podle zákona vztahují i na jeho partnera, děti a vnuky. Kdo je Žid už tu bylo vysvětleno, a proto vznikl problém, jestli přijímat nebo nepřijímat tzv. „Hitlerovy Židy“, kteří byli bez ohledu na své náboženské přesvědčení63 perzekuováni, pronásledováni a deportováni stejně jako Židé podle halachy. Jak by mohl být někdo takový odmítnut? Do Izraele se tedy směli přestěhovat i ti, kteří měli jen jednoho židovského prarodiče. Tak stanovil zákon, ovšem skutečnost byla a je odlišná. Tito Židé nemohli být nikdy, (bez řádné konverze) stejně jako Židé podle konvertovaní podle mírného ritu, uznáni ortodoxními rabíny za Židy. Takže nyní vznikla paradoxní situace, kdy těmto přeživším, prchajícím před těmi, kdo jim židovský původ vyčítali a na jeho základě je likvidovali, bylo jejich 62

Much, Theodor. Svár bratří v domě izraelském: Židovstvo mezi fundamentalismem a osvícenstvím. Praha: Themis 2000, s. 45. 63 za Židy byli označeni i např. někteří katolíci s židovskými předky

25

židovství (pro jednou spojené s možností záchrany a relativně pokojného života) upíráno právě těmi, kdo jim měli porozumět nejvíce – těmi, kdo věděli, čím prošli, protože mnozí prožili to samé. To je i případ uprchlíků z nyní již bývalého Protektorátu Čechy a Morava, protože stejně jako je, tak i ostatní Židy z různých diaspor ovlivňoval a ovlivňuje vývoj v Izraeli.

Situace u nás Na začátku okupace v roce 1939 žilo na našem území 135 000 Židů a „míšenců“ podléhajících norimberským zákonům a jejich následným prováděcím nařízením. Stejně jako v Německu, i v protektorátu museli starší šesti let povinně pod hrozbou pokuty a vězení nosit žlutou hvězdu s nápisem „Jude“. Jejich práva byla omezována a likvidována postupně – nejprve politická, pak občanská a nakonec lidská. O rok a půl později jich bylo vlivem emigrací a stupňující se perzekuce již jen něco málo přes 88 tisíc a od listopadu 1941 se začalo s jejich transporty, kterých od nás do Terezína odjelo plných 122. V červenci 1943 u nás zbyl zlomek z původního židovského obyvatelstva a po konci války žilo v bývalém protektorátu přibližně 15 000 Židů. Do tohoto počtu však musíme zahrnout emigrační vlnu, která se k nám dostala z Podkarpatské Rusi.64 Návrat zlomku přeživších byl spojen s jakýmsi rozčarováním a nesplněním očekávání z návratu domů – většina se neměla kam, ani ke komu vrátit. Shledání rodin bylo v podstatě ojedinělou záležitostí, ale i tak bylo hlavním motivem návratu domů. Většina těch, které dříve znali, ani nečekala, že se vůbec vrátí, nebo že by se snad chtěli vrátit. Přesto se někteří vraceli a nejen k nám, ale překvapivě i do Německa. Přibyli i noví – další uprchlíci převážně z Polska, kde i po válce následovali pogromy a kde antisemitismus nacisty přežil – nutno dodat že je přežil i u nás. Nastalou situaci podle mě přesně popisuje Helena Krejčová: „Osvobození židé se po válce vraceli domů, ale nalezli do značné míry jiné Československo, než to, z něhož byli deportováni.“65 Asi nejhůře bylo nakládáno s Židy, jejichž mateřštinou byla němčina, nebo maďarština, což bylo samozřejmě spojeno s odsunem německého a maďarského

64

Pěkný, Tomáš. Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha: Sefer 2001, s. 654 - 657. Krejčová, Helena. Židovská komunita v moderní české společnosti, in: Veber, Václav (ed.). Židé v novodobých dějinách: Soubor přednášek na FF UK. Praha: Karolinum 1997, s. 27. 65

26

obyvatelstva. Protože „Židé-Němci“ byli i před válkou spojeni spíše s Moravou, není překvapením, že právě zde se antisemitismus projevil intenzivněji než v Čechách. Ovšem antisemitismus nebylo to jediné, co Židy v osvobozeném Československu čekalo – společnost byla schopná projevit také solidaritu. Tu můžeme rozpoznat v účasti nežidovské veřejnosti na různých vzpomínkových akcích, kolem kterých se bezprostředně po návratu formovala židovská identita, holocaustem značně narušená a nalomená, ne-li přímo v některých případech zlomená. Nyní bych se ráda vrátila k solidaritě, jak o ní mluví Jeffrey Alexander – k prociťované solidaritě.66 S tímto pojmem operují také Csaba Szaló a Eleonóra Hamar ve své studii, která se zabývá „kulturami vzpomínání“ a jejich inkluzemi.67 Z jejich studie vyplývá, že právě tyto vzpomínkové akce, manifestační pohřby a tryzny jsou tím, co vytváří onu prociťovanou solidaritu, která je tak potřebná k začlenění menšiny do většinové společnosti – tedy pokud se jí účastní zástupci většinové společnosti, jak tomu bylo u nás. „Nejvýznamnější židovskou slavností se po druhé světové válce však jednoznačně stala tryzna na paměť osvětimského rodinného tábora, vyvražděného v noci z 8. na 9. března 1944. Na Moravě se poprvé prokazatelně uskutečnila 22. února 1948 v obřadní síni židovského oddělení Ústředního hřbitova v Olomouci. ... Vedle březnové tryzny se konala celá řada dalších akcí. ... Již tehdy (listopad 1945) bylo však hotovo aranžmá takovýchto slavnosti. Pravidlem se stalo, že se jich zúčastňovali nejen židé (Židé), ale i komunální politici, příslušníci Sboru národní bezpečnosti, místní četníci a vojáci i příslušníci československé zahraniční armády.“68 Co však bylo nejdůležitější, co je skutečným prvkem prociťované solidarity, není samotná účast, ale hlavně její důvod, i když byl poněkud zkreslený: „Z hlediska mínění většinové společnosti byli za války Češi a židé (Židé) perzekvováni stejně a to vzbudilo oboustranný závazek solidarity.“69 V tomto směru se tedy mohli Židé cítit být součástí národa, ovšem, jak bude vysvětleno dále, tato solidarita rychle vzala za své s nástupem komunismu.

66

felt solidarity Szaló, Csaba. Hamar, Eleonóra. Váš trianon, náš holocaust: segregace a inkluze kultur vzpomínání, in: Marada, Radim (ed.). Etnická různost a občanská jednota. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2006, s. 117 - 142. 68 Soukupová, Blanka. Židé na Moravě po druhé světové válce. Východiska a zvláštnosti oproti Čechám, in: Židé a Morava, Sborník z konference konané v muzeu Kroměřížska 9. listopadu 2005. Kroměříž: Muzeum Kroměřížska 2006, s. 184. 69 Soukupová, Blanka. Židé na Moravě po druhé světové válce. Východiska a zvláštnosti oproti Čechám, in: Židé a Morava, Sborník z konference konané v muzeu Kroměřížska 9. listopadu 2005. Kroměříž: Muzeum Kroměřížska 2006, s. 184. 67

27

Obnova židovských obcí Jak jsem zmínila výše, v poválečných letech slavil velké úspěchy sionismus. Bylo to také proto, že vnitřní židovské rozbroje byly nyní odsunuty stranou, všichni se snažili o obnovení náboženského života, nebo spíše nejdříve jakéhokoli života. V září 1945 bylo obnoveno celkem 52 židovských náboženských obcí, ale většina se obnovila pouze formálně a brzy zase zanikla. Důvodem nebyl ani tak nedostatek snahy, jako spíše nedostatek členů a jejich stálý úbytek zapříčiněný perzekucí ze strany státu, která měla za následek čtyřicetiletou, občas přerušovanou, stagnaci jakéhokoliv vývoje. Dvě velké emigrační vlny směřovaly od nás do Izraele a to v letech 1948-50 a 1968-69. V obcích byl zvolen prozatímní výbor, v němž měli být zastoupení jak sionisté, tak Čechožidé – podle počtu v jakém se vrátili. Před válkou byla většina obcí reformního charakteru, nyní docházelo postupně k proměně na tradiční ortodoxní obce. Příčinou byli emigranti, kteří k nám proudili ze Slovenska, Polska a Podkarpatské Rusi70, kteří v mnoha případech v obci přečíslili původní starousedlíky, ale zase na druhou stranu pokračovali mnozí po Únoru 1948 dále na Západ a někteří i dále do Palestiny. Tito Židé však nebyli jediní, kteří posílili členství v obcích – dalšími členy byly i podle dobového označení tzv. B-Židé – tedy ti, co nebyli Židy podle halachy, ale pronásledováni byli stejně jako pravověrní Židé.71 U představitelů obce tedy nastává stejné dilema jako v Izraeli, tento problém byl však bez otálení vyřešen, i když bylo jejich členství „také proti představám tradicionalisticky orientovaných Židů, proti ideologii českožidovského hnutí a nakonec vlastně i v rozporu s platnou legislativou o židovských náboženských obcích z roku 1890. Proto bylo jejich případné členství značně omezené a myšlené či deklarované jako přechodné na dobu, po kterou měla rehabilitace rasově perzekvovaných probíhat.“72 Toto řešení se ovšem nelíbilo podstatně tradicionalističtějším Židům ze Slovenska, Polska a Podkarpatské Rusi. Brzy byl také vytvořen zastřešující orgán židovských obcí – Rada židovských náboženských obcí,73 který byl velice důležitý (i když některými obcemi občas špatně přijímaný), protože právě liberální politika RŽNO umožňovala B-Židům členství. 70

jejich nepřítomnost v předválečné době je považována za jeden z důvodů snah o asimilaci Sedlák, Petr. Obnovování organizace židovských náboženských obcí v Českých zemích po skončení druhé světové války, in: Židé a Morava, Sborník z konference konané v muzeu Kroměřížska 9. listopadu 2005. Kroměříž: Muzeum Kroměřížska 2006, s. 192-204. 72 Sedlák, Petr. Obnovování organizace židovských náboženských obcí v Českých zemích po skončení druhé světové války, in: Židé a Morava, Sborník z konference konané v muzeu Kroměřížska 9. listopadu 2005. Kroměříž: Muzeum Kroměřížska 2006, s. 204. 73 dále jen „RŽNO“, 71

28

RŽNO si totiž dala za úkol sjednotit ne všechny Židy, ale všechny rasově perzekvované. Stejně tak rada pochopila, že kultovní a náboženské funkce, které obce zastávaly před válkou budou nyní částečně nahrazeny nebo spíše dočasně překryty především sociální a zdravotní pomocí všem potřebným. Náboženský život byl však obnoven také a s ním i bohoslužby v některých synagogách. To, že měly židovské obce nad sebou najednou orgán, který usiloval o centralizaci, nebylo, jak jsem naznačila výše, přijímáno plošně s nadšením. Důvodem bylo to, že obce nebyly zvyklé na podřízenost někomu nahoře, před válkou byly nezávislé a měly autonomii. RŽNO se také starala o navrácení židovského majetku a sváděla o něj nelehké boje s byrokracií. To, že Židé žádali zpět svůj majetek, vyvolalo vlnu nesouhlasu – jednak na straně „poškozených“ Čechů, kterým byl majetek přidělen a jednak i na straně původních oprávněných majitelů, kteří ve svých žádostech o navrácení majetku většinou neuspěli. Pokud nebyla jejich žádost vyřízena do roku 1948, pak již šance na vrácení nebyla – většina majetku byla totiž zestátněna.

Poválečná identita a vztah se státem „Týka sa to prijímania nových skutočností. Od deportácie až po oslobodenie sme si nerobili nijaké ilúzie, aká je situácia s našimi príbuznými. Ale mimoriadne náročné bolo: my sme si za vojny mysleli, že keď to skončí, tak sa vrátime do starých pomerov. Skončila vojna a vrátiť sa do starých pomerov nebolo možné. Čo sa týka príbuzenstva – vyvraždené, čo sa týka známych, priatel´ov – väčšina vyvražděné... Aká bola situácia s našimi príbuznými a priatel´mi, to sme si uvedomili až keď skončila vojna...“ (pán A.F., 1931; s. 51). Myslím, že po této výpovědi již není třeba dále situaci po návratu domů rozvádět. To, co je patrné z krátkého odstavečku vyplývá i z mnoha dalších – určitá naděje, že přece jen někdo bude doma čekat, a zklamání, když se tato naděje nenaplní. Tady vidíme jeden z hlavních důvodů prvních emigrací, i když se někteří lidé vrátili, tak poté, co zjistili, že je vlastně doma nic nečeká – příbuzní, přátele a většinou ani místo k životu – se rozhodli odejít a pokusit se někde jinde začít znovu. S tímto novým začátkem se pojila také možnost odhození minulosti – pokud přijdu někam, kde mě neznají – je to skutečně nový začátek, nemusím o sobě prozrazovat nic, co nechci, aby ostatní věděli. Ze studií vyplývá, že většina přeživších, kteří neemigrovali, o emigraci alespoň uvažovali. Ovšem stejně jako ve ztrátě rodiny vidíme důvod emigrace, pak v nalezení alespoň některých z jejich členů můžeme zase vidět důvod zůstat. Rodina začala být tím nejdůležitějším a to nejen úzký rodinný kruh, nyní je to 29

možná těžko k pochopení, ale tehdy při návratu zlomku židovské populace byl zázrak, když se našel jakkoli vzdálený příbuzný. Snaha udržet rodinu teď byla na prvním místě, což se pojilo také s rozhodnutím neemigrovat – většina přeživších členů na tom byla zdravotně velmi špatně, než aby se vydali na další dlouhou cestu, aby mohli začít znovu. Rozčarování z návratu napomohl i změněný postoj státu k menšinám (ovšem i přesto byl obnoven mýtus tolerantního českého národa, odsuzujícího za protektorátu nacisty a jejich nakládání s židovským obyvatelstvem). „Ze zkušeností, získaných v důsledku Mnichovské dohody a německé okupace, vyvodili představitelé obnovené republiky závěry. 2. července 1945 prezident Edvard Beneš prohlásil, že díky hořké zkušenosti Československo nestrpí na svém území národnostní menšiny. Úřady vysvětlily, že v obnovené republice jim už nebudou poskytnuta zvláštní práva. Nová republika přestala být národnostní republikou, jako tomu bylo za první republiky. Většina Němců i velká část příslušníků maďarské menšiny byly vyhnáni. ... Židé, kteří byli při sčítání obyvatelstva v roce 1930 registrováni jako Němci, ale byli oběťmi nacistického pronásledování, mohli být vyhnáni jako Němci nebo mohli očekávat, že jejich majetek bude zkonfiskován.“74 Tito Židé byli tedy v neustálém ohrožení, a proto usilovali o navrácení státní příslušnosti, což ovšem nebylo vůbec snadné. Museli prokázat věrnost státu a také to, že nikdy neškodili jeho obyvatelům. Někteří byli také zařazení do odsunu Němců na jaře 1946, proti čemuž protestovali tím způsobem, že si opět připnuli žlutou hvězdu. Odsun židovských Němců byl zastaven až na podzim téhož roku.75 Jinak ovšem ze strany židovské ani české veřejnosti nedošlo k protestům kvůli zacházení s německým obyvatelstvem na našem území. Právě naopak. „Tresty pro nacisty i poválečné postavení českoněmecké menšiny, její označení a internace do sběrných táborů, sebraná občanská práva a následné kolektivní vysídlení76 byly přijímány jak v české, tak i v židovské veřejnosti jako triumf nad někdejšími vrahy, beze stopy jakékoliv lítosti, ale i bez jakéhokoliv nadhledu. Sebekrutější odplata se zdála být židovské reprezentaci ničím ve srovnání s tím, co postihlo židovskou menšinu.“77 74

Yegar, Moshe. Československo sionismus Izrael. Praha: Victoria Publishing, 1997, s. 61-62 Soukupová, Blanka. Pohledy židovské veřejnosti v českých zemích na minulost po šoa. in: Salner, Peter (ed.). Židovská komunita po roku 1945. Bratislava: Ústav etnológie SAV 2006, s. 163-164. 76 v dobové terminologii „vypuzování“ 77 Soukupová, Blanka. Pohledy židovské veřejnosti v českých zemích na minulost po šoa. in: Salner, Peter (ed.). Židovská komunita po roku 1945. Bratislava: Ústav etnológie SAV 2006, s. 163-164. 75

30

Jediným řešením pro Židy, kteří chtěli zůstat, byla tedy asimilace. Tato asimilace se ovšem velice lišila od té předválečné, která znamenala určitý pokrok ve vývoji. Nyní se z asimilace stala jakási nutnost – základní podmínka pro žití v republice. Tento tlak státu podporovala i situace v obnovených obcích – nepříliš početná mládež si hledala protějšky mimo obec, čímž docházelo k většímu množství smíšených manželství.78 Asimilaci také napomáhala snaha o hledání nové, jaksi bezpečnější identity. Identita, kterou zatím Židé sdíleli, byla „kolektívna identita preživších“, která ovšem měla za následek určité potlačení individuální, osobní identity.79 Spolu s asimilací šla ruku v ruce v mnoha případech také změna jmen, popřípadě jejich počeštění či poslovenštění. I když asimilace, kterou stát požadoval neměla být asimilací od náboženství, někteří se dobrovolně své víry vzdávali také. Z výpovědí respondentů jsou patrné dvě reakce na holocaust – některým víra pomohla přežít tábory, jiní v nich víru z různých důvodů ztratili a už se k ní nechtěli vracet, ani ji předávat potomkům. Ztrátu víry popisuje také tato žena: „Všetky zomreli hladom. A od tej chvíli fakticky ja neverím v nič. Pretože keď takto pobožné ženy, ktoré neboli ochotné v tej najväčšej hrôze a v tej najväčšej biede dotknůť sa jedla, lebo nebolo košer a bolo od Nemcov, tak vtedy moja celá viera išla vedľa. Odvtedy nemôžem v nič veriť.“ (paní E., 1926; s. 120). Ztráta víry však nemusela nutně vést k opuštění obce, někteří v ní zůstávali kvůli určitému kulturnímu dědictví a tradicím, nebo prostě jen ve snaze někam patřit. Tradice se po druhé světové válce začaly oddělovat od náboženství a asimilace nebyla již jenom kulturní, sociální a jazyková, ale také náboženská. O náboženskou asimilaci Židé před válkou nikdy neusilovali v takovém hojném počtu. O oddělení tradic od náboženství hovoří i další respondentka: „Moja babička zostala po vojne bývať s nami. Ona dodržovala sviatky, v piatok večer zapálila sviečky, modlila sa. Ale moji rodičia už nie... Mama odmietala chodiť do kostola s tým, že keď pánboh dovolil zavraždiť jej súrodencov, tak ona neuznáva nič takého. Otec občas na sviatky zašiel do kostola, ale to nebola pobožnost, proste z úcty k predkom... Takže mňa vychovávali absolútne laxne. Bola to záležitosť tradície a nie náboženstva.“ (paní J.F., 1936; s. 58). Z různých slavností a tryzen, které byly zmíněny výše, můžeme vidět, že poválečná identita Židů se formovala převážně kolem mrtvých. Ale konaly se i jiné 78

tato situace je nyní „řešena“ Českou unií židovské mládeže, založenou v roce 1990, která má za úkol sdružovat židovskou mládež a umožňuje jim tak setkání s vrstevníky 79 Singerová, Silvia. Obraz povojnovej reality Židov v slovenskej společnosti z hl´adiska identity. in: Salner, Peter (ed.). Židovská komunita po roku 1945. Bratislava: Ústav etnológie SAV 2006, s. 56.

31

slavnosti – „oslavy přeživších i zabitých hrdinů – židovských vojáků a odbojářů. Židé tak čelili mýtu o svém údajném trpném přijetí vlastního konce. Připomínali, že byli židé (Židé) – oběti nacistických mučíren, ale také židé (Židé) padlí na bojištích. Ti byli ovšem od roku 1949 označováni jako ´bojovníci za lidská práva´.“80 Ovšem tyto oslavy nebyly jediný způsob, jakým se Židé snažili čelit nesmyslnému obvinění z pasivity. Někteří reagovali určitou manifestací statečnosti, té největší statečnosti, jaké byli schopni – hrdě se hlásili ke svému židovství. Novou identitu sliboval i komunismus. Základem by byla úplná asimilace a také rovnoprávná společnost. Když se k této utopii přidala také vděčnost sovětské armádě za osvobození, to že Sovětský svaz jako jediný tehdy neuznal platnost Mnichovské dohody a také protifašistické zaměření v jeho programu, není divu, že se hlavně Židé zpočátku ztotožňovali s jejich ideologií a podporovali komunismus jak jen mohli a zapomněli na to, že v ideologii komunismu byl také odpor k sionismu – i když nyní na krátkou dobu potlačený. Mnoho Židů dosáhlo v komunistické straně vysokých pozic, ale již od roku 1946 z nich byli systematicky odstraňováni.

80

Soukupová, Blanka. Židé na Moravě po druhé světové válce. Východiska a zvláštnosti oproti Čechám, in: Židé a Morava, Sborník z konference konané v muzeu Kroměřížska 9. listopadu 2005. Kroměříž: Muzeum Kroměřížska 2006, s. 185

32

1948-1968 Život obcí po únoru 1948 Únorový převrat stejně jako události bezprostředně následující nedoprovázely žádné protesty či demonstrace ze strany židovského obyvatelstva, pouze se zvýšil počet žádostí o emigraci. Stejně jako v ostatních institucích, i v židovských obcích se do čela dostali komunisté. „Hned v únoru 1948 převzal faktickou správu židovských záležitostí ´akční výbor´, proti jehož rozhodnutí neměla Rada židovských náboženských obcí právo se odvolat.“81 Komunisté ovládli také Věstník židovských náboženských obcí, jehož prostřednictvím mohli šířit svou propagandu. „Dr. Alexander Knapp na prvním zasedání Akčního výboru ŽNO upozornil, že ´Věstník má nyní především sloužit určité převýchově židů´.“82 Tomu měla napomoci jakási reinterpretace dějin ve prospěch Sovětského svazu, která ukazovala Západ jako místo, kde nacismus zůstal nepotrestán. Jednak byli Židé a jejich utrpení postaveno naroveň utrpení všech občanů za války. „V radikálně socialistickém Československu padesátých let zůstal Terezín symbolem utrpení a hrdinství. Šlo o pietní místo navštěvované nejen Židy, ale i zájezdy Čedoku, pracujícími na odborářské dovolené, vojskem, dětmi z pionýrských táborů. Také tito návštěvníci byli vtaženi ovšem do bipolárního vidění světa. Zatímco si tzv. pracující lid připomínal oběti nacistické diktatury, na Západě byli jejich vrazi buď propouštění, nebo jen mírně potrestáni.“83 Za svou nezměrnou podporu komunistické straně měly židovské obce zpočátku jisté výhody co se týče praktikování náboženství, což však změnil nový církevní zákon z roku 1949. Činnost obcí, stejně jako všech ostatních církví, se měla nyní radikálně změnit, podřídit státu. Pro tento účel byl vytvořen Státní úřad pro věci církevní, kterému měly všechny církevní organizace předkládat rozpočty, zároveň byli všichni církevní funkcionáři „změněni“ ve státní zaměstnance. Tento nový zákon již nijak neodlišoval židovství od křesťanství, se všemi zacházel stejně – snažil se je znárodnit, náboženství mělo být nahrazeno ateistickým komunismem ve všech sférách. Tímto

81

Pěkný, Tomáš. Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha: Sefer 2001, s. 355. Svobodová, Jana. Zdroje a projevy antisemitismu v českých zemích 1948 – 1992. Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AVČR, sv. 19, 1994, s. 22. 83 Soukupová, Blanka. Židé na Moravě po druhé světové válce. Východiska a zvláštnosti oproti Čechám, in: Židé a Morava, Sborník z konference konané v muzeu Kroměřížska 9. listopadu 2005. Kroměříž: Muzeum Kroměřížska 2006, s. 171.

82

33

zákonem byla totiž značně ztížena samotná existence židovských obcí, protože „nadále nebylo žádnému ´církevnímu útvaru´ (a tudíž ani židovským obcím) povoleno přijímat členské poplatky a dávky, prodávat svůj majetek a užívat takového příjmu pro náboženskou nebo sociální činnost a že se tedy i židovské obce budou muset přizpůsobit podporám udělovaným státem ´pro specifické potřeby´.“84 Tento zákon znamenal konec různých charitativních a sociálních organizací a život obce byl omezen pouze na náboženské obřady, které však téměř nikdo ze zjevných důvodů nenavštěvoval.

Postoj k Izraeli a vystěhovalectví Pokud jde o vznik Izraele,85 hlavní zásluhu měl samozřejmě Sovětský svaz. Za tuto pomoc byla očekávána podpora Sovětského svazu a jeho režimu a proniknutí socialismu do Izraele. Dokud se zdálo, že je reálná naděje na socialistický Izrael, Sovětský svaz i jeho satelity udržovali přátelství s Izraelem doslova povinně. Izraeli byly dodávány zbraně, na našem území byli cvičeni piloti a k židovskému vystěhovalectví se až do 50. let stavěli komunisté pozitivně. „Je však patrné, že ´benevolence´ KSČ nevyplývala z motivů humanitních nebo jen objektivně racionálních,

ale

byla

přinejmenším

ovlivněna

latentním

antisemitismem

komunistických činitelů. Uvedená Informace (pro p. ministra vnitra o vystěhovalectví z Československa) konstatovala, že asi 80 % všech vystěhovalců z ČSR tvoří židé a… pracovní schopnost židovských vystěhovalců pro fyzické práce je většinou ztížena a zabývají se většinou neproduktivními zaměstnáními – obchodem –, pro která jsou v republice postradatelní.“86 Ovšem pravdou bylo, že Židé byli spíše vyhošťováni – mohli si s sebou vzít pouze to nejnutnější, zbytek majetku byl zestátněn. 50. léta znamenala, abych se vyjádřila dobově – konec „benevolence“. Emigrační vlny, které od nás směřovali převážně do Izraele, ale i např. do Spojených států nebo Velké Británie, byly přehrazeny, přestali jsme dodávat Izraeli zbraně a nejen to – začali jsme podporovat „druhou“ – tedy arabskou stranu. Ovšem právě v 50. letech, v době největšího pronásledování židovských obyvatel, vrcholícího procesem se Slánským, se pronásledovaní lidé snažili o útěk z republiky víc než předtím. Pokud se však přece jen 84

Svobodová, Jana. Zdroje a projevy antisemitismu v českých zemích 1948 – 1992. Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AVČR, sv. 19, 1994, s. 30. 85 podle informací přinášených Věstníkem ŽNO – nyní Roš Chodeš 86 Svobodová, Jana. Zdroje a projevy antisemitismu v českých zemích 1948 – 1992. Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AVČR, sv. 19, 1994, s. 25.

34

někomu podařilo emigrovat, pak na tom jeho rodina, která zůstala v zemi, byla poté ještě hůře než předtím. S příbuznými v zahraničí nebylo možné udržovat ani písemný vztah, aniž by na sebe nechtěli upozornit úřady. Ostatně korespondenci nemohly udržovat ani přeživší židovské organizace se svými zahraničními protějšky.

Antisionismus Stejně jako vztah k židovskému státu se zhoršilo i jednání s Židy na území republiky. Z funkcí komunistických byli „obyvatelé židovského původu“ (jak zněl oficiální dobový název) propouštěni již dříve; nyní pro ně nebylo místo ani ve vládě, ve které probíhalo „čištění“ od 1951-1953. Nedá se přesně posoudit, jestli je antisionismus úplně totožný s antisemitismem. Problém je v tom, jak byl tehdy sionismus interpretován. Zdálo se totiž, jako by si komunisté pojem sionismu pouze vypůjčili ze slovníku a jeho význam nahradili úplně jiným, který se jim nejvíce hodil. „Bez ohledu na výklad tohoto pojmu u zakladatele a teoretika sionistického hnutí T. Herzla, v přímém a záměrném protikladu ke vztahu, který k sionistickému hnutí zaujímali T. G. Masaryk a J. Masaryk, stal se pojem ´sionismus´ synonymem pro zvlášť ´reakční, nacionalisticky zabarvenou formu světového imperialismu´.“87 Ovšem zase na druhou stranu bylo označení obyvatel židovského původu (nezáleželo, jestli byli sionisty) v kádrových papírech něco jako černý puntík a projevy ministrů a členů vlády (zejména náměstka předsedy vlády Václava Kopeckého) byly rozhodně antisemitistické. V jednom z projevů se objevila charakteristika obyvatel židovského původu „jako lidí (opět) národu cizích, zemi cizích a ´svou výchovou, velmi intenzivní výchovou měšťáckých a maloměšťáckých, pocházejících většinou z velmi bohatých vrstev a majících v sobě často velmi intenzivní náboženskou výchovu, což v nich posiluje sionistické sklony´.“88 Situaci v zemi a postoj k židovskému obyvatelstvu ještě zhoršily politické procesy v 50. letech, které byly mj. rozpoutány právě projevy Kopeckého. Kamenem úrazu pro Židy pravděpodobně bylo, že ze 14 obviněných bylo 11 Židů, i když ti se sami k židovské víře nebo národnosti nehlásili. Nesmyslnou pojmovou manipulací byli ovšem tito obvinění spojeni jak s židovstvím tak se sionismem, čímž se tyto dva pojmy 87

Svobodová, Jana. Zdroje a projevy antisemitismu v českých zemích 1948 – 1992. Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AVČR, sv. 19, 1994, s. 31. 88 Svobodová, Jana. Zdroje a projevy antisemitismu v českých zemích 1948 – 1992. Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AVČR, sv. 19, 1994, s. 35.

35

dostaly do těsnějších souvislostí pro širokou veřejnost. Procesy jako by byly veřejnou pobídkou k pronásledování, perzekuování, sledování a donášení na židovské obyvatele. O procesech píše v souvislosti se vztahy k Izraeli také Moshe Yegar: „Soudní proces plný nenávisti děsil Židy v Československu a sousedních státech. Měl zostudit v jejich očích Izrael a vykořenit z jejich srdcí hrdost na to, že jsou Židy. Záměrem procesu je vzbudit v nich nenávist vůči izraelskému národu a předem ospravedlnit diskriminaci a pronásledování těch, kteří mu padnou za oběť.“89 Určité pozitivum vidí v procesech Peter Salner: „Na jednej strane vzrástol ´strach zo židovstva´, zároveň paradoxne silnela židovská identita, pretože štátna moc (aj okolie) ich verejne označili jako Židov, a teda, chtiac či nechtiac, ´museli´ byť Židmi.“90

Uvolnění v 60. letech Určité uvolnění (střídané ovšem vlnami antisemitismu) naše republika zažívala v druhé polovině 50. a v 60. letech, ovšem jednalo se spíše o uvolnění kulturního rázu, které spočívalo ve vydávání různých knih židovských autorů, jejichž „nesprávný původ“ se v této době s mlčením přecházel a většinou nekomentoval. Od ledna 1968 „nastalo krátké období Pražského jara. Byla zrušena cenzura a bylo možné psát o všem. Poprvé se tisk odvážil odsoudit vlnu antisemitismu, která panovala v komunistické straně v padesátých letech. Za Dubčekovy vlády nastala v židovské obci určitá úleva. Tisící výročí existence Židů v Čechách a na Moravě se mělo oslavit v plném rozsahu. Korespondence od židovských organizací ze zahraničí docházela opět bez překážek.“91 Také cesty do Izraele byly povoleny. Některé vysoké funkce v krátkém období opět zastávali Židé (ti však byli po invazi vojsk Varšavské smlouvy opět utlačování a posléze i vytlačeni). Důkazem větší míry svobody jsou i přednášky, které v 60. letech pořádala RŽNO a o kterých se zmiňuje Alena Heitlingerová, kanadská socioložka narozená v Praze, v rozhovoru pro Roš Chodeš. Přednášky, které musel osobně povolit tehdejší ministr kultury, organizoval Její otec, tehdejší rabín pražské židovské obce. „První přednáška proběhla v prosinci 1966 a přednesl ji vrchní rabín Feder. Byla moc krásná, jmenovala se ´Kdo jsme a jací jsme´, což bylo přesně to, co jsme potřebovali vědět. My jsme sice

89

Yegar, Moshe. Československo sionismus Izrael. Praha: Victoria Publishing, 1997, s. 159 - 160. Salner, Peter (ed.). Židovská komunita po roku 1945. Bratislava: Ústav etnológie SAV 2006, s. 184. 91 Yegar, Moshe. Československo sionismus Izrael. Praha: Victoria Publishing, 1997, s. 181.

90

36

o židovství měli zájem, ale mnozí z nás o něm nevěděli skoro nic.“92 Alena Heitlingerová je z generace, která se již, jak podotýká, do komunismu narodila a jejíž vztah k němu byl jiný než jejich rodičů, kteří zažili holocaust a kteří se vzdali náboženství a víry, aby ji nahradili komunismem. Její generace nebyla vesměs vychovávána k náboženství, ale jak ona sama podotýká spíše k tradicím – jejich židovství bylo spíše intelektuální. Doktorka Heitlingerová se ve své poslední studii zabývá právě židovským společenstvím po holocaustu a reflektuje na rozdíly mezi situací v Čechách a na Slovensku právě ve druhé poválečné generace, o kterých říká, že „jsou si mnohem podobnější, než ty první: na Slovensku bylo mnohem víc věřících Židů a taky víc obcí. Během času se ale rozdíly stírají. Vysvětluji si to částečně tak, že v šedesátých letech, kdy bylo dovoleno se legálně stěhovat do Izraele, odešli nábožensky nejaktivnější Židé ze Slovenska ve větším počtu než z českých zemí. Tím se značně oslabil náboženský život.“93

92

Marxová, Alice. Ve stínu holocaustu a komunismu. Roš Chodeš, 2006, č. 5, s. 6, [on-line], http://www.fzo.cz/ros_arc.do, [cit. 2007-8-9]. 93 Marxová, Alice. Ve stínu holocaustu a komunismu. Roš Chodeš, 2006, č. 5, s. 7, [on-line], http://www.fzo.cz/ros_arc.do, [cit. 2007-8-9].

37

1969 – 1989 Liberální Dubčekův režim byl ukončen 21. srpna 1968, přičemž on sám a jeho spolupracovníci byli označeni za zrádce a za sionistické kolaboranty. Opět se vzmohla vlna antisemitismu a antisionismu, nastala všeobecná panika. Židé využívali toho, že jim úřady dovolí emigrovat, a ve velkém počtu opouštěli republiku, stejně jako ostatní obyvatelstvo. Židů, kterým se povedlo do dubna dalšího roku emigrovat, bylo 4000, zůstalo jich tu 14 000.94 Dvacet let normalizace, které následovalo, není třeba podrobně popisovat, kromě rozvíjejícího se antisemitismu (stále maskovaného antisionismem) se žádný jiný vývoj nekonal. Nastala doba schovávání se a snahy o přežití. Chtěla bych říct, že na tom byli všichni obyvatelé bez rozdílu stejně, ale to bych asi lhala. Bohužel – Židé na tom byli opět hůř – hůř právě proto, že byli Židé. Pokud Židé dodržovali některé tradice a slavili svátky, tak v soukromí a přísném utajení. Důkazem toho, že to byl antisemitismus, který se rozvíjel, je nové označení té doby – „židovský intelektuál“, které se týkalo různých vědeckých oborů a uměleckých profesí. „Označení za ´židovského intelektuála´ se stalo charakteristikou zvlášť nebezpečného nepřítele nastupujícího normalizačního režimu, který s pojmy a jejich obsahy nakládal stejně neerudovaně, svévolně a ´orwellovsky´ jako funkcionáři Gottwaldovy éry. ´Židovský intelektuál´ se stal synonymem označení za sionistu, sionista za ´agenta imperialismu´.“95

94

Yegar, Moshe. Československo sionismus Izrael. Praha: Victoria Publishing, 1997, s. 184. Svobodová, Jana. Zdroje a projevy antisemitismu v českých zemích 1948 – 1992. Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AVČR, sv. 19, 1994, s. 51 - 52.

95

38

1989 –současnost Obnova židovských obcí a institucí Po převratu v roce 1989 se začal život vracet do normálních kolejí u všech obyvatel republiky, která se ihned začala snažit o obnovu demokracie. I židovské obce se pomalu vraceli ke své samostatnosti a samosprávě. RŽNO se v roce 1991 přeměnila na Federaci židovských obcí v České republice,96 a nyní zastupuje židovské obce jak vůči zahraničí tak i vůči tuzemským orgánům. FŽO je také členem různých zahraničních institucí jako jsou Světový židovský kongres a Evropská rada židovských obcí. V současné době sdružuje FŽO deset židovských obcí97 a protože v roce 1993 evidovaly tyto obce pouhých 3000 členů, nikdo by nepředpovídal židovské pospolitosti u nás nijak dlouhou budoucnost. Ovšem pravdou je, že po roce 1989 začalo mnoho lidí pátrat po své minulosti, ba i po identitě. Zkoumání rodinných kořenů bylo v módě stejně jako v krátké době Pražského jara, „ale daleko závažnější příčinu k usilovnému pátrání po historii židovských rodin představuje ztráta rodinných tradic, ztráta povědomí o kořenech původu, ztráta všeho z čeho vyrůstá a oč se opírá identita člověka.“98 V předchozích letech, nebylo takovým problémem, kdo byl Židem podle halachy. Většina se snažila své židovství spíše utajit, než na něj upozornit (tady by bylo na místě upozornit, že tato snaha přetrvala u některých do dnešní doby), ovšem ti, co v obci zůstali a snažili se o jakýsi náboženský život, na tom nakonec byli stejně jako ti, co o svém židovství nechtěli ani slyšet. Vznikla podobná situace jako za války, kdy o židovství nerozhodovala ani tak obec nebo nějaká zastřešující organizace, ale opět státní instituce. Nyní je na každém jedinci, jestli se bude považovat za Žida, ovšem problém je stále s uznáním členství obcí a FŽO. I když ortodoxní FŽO sdružuje 10 obcí, „převážná část členů židovských obcí náboženské zásady nedodržuje. Předseda ostravské obce Peter Bachrach dokonce říká: ´Naše obec není náboženská. Slavíme jen významné svátky

dle

tradic.

Pro

členy

zajišťujeme

servis

sociálních,

zdravotních

a pečovatelských služeb, veřejnosti nabízíme výuku jazyka ivrit a přednášky

96

dále jen „FŽO“ nebo „Federace“ Praha, Brno, Plzeň, Děčín, Liberec, Olomouc, Ostrava, Karlovy Vary, Ústí nad Labem, Teplice 98 Bránský, Jaroslav. Stigma židovství?. Host, 2004, roč. 20, č. 9, s. 13.

97

39

o judaismu.´“99 To, že se většina Židů vrací k židovství – tradici spíše než k židovství – náboženství, je samozřejmě důsledek vývoje – nejen holocaustu, ale také komunismu, antisemitismu a emigrací.

Federace Židovských obcí a problém členství V 90. letech u nás postupně přebírala vládu nad židovskými obcemi ortodoxie. Ne že by tu bylo víc ortodoxních Židů, problém je spíše v tom, že FŽO je v ortodoxních rukou. Byli zakládány a obnovovávny i jiné instituce – jako Bejt Simcha, která je liberální, ale stejně jako obce, kde nepřevažuje ortodoxie, nemají moc šancí na komunikaci s FŽO natož na hlasování o důležitých rozhodnutích týkajících se celého židovského obyvatelstva v České republice. FŽO sice na svých stránkách píše, že: „Židovské obce jsou zastoupeny ve vrcholném orgánu Federace, v Radě, volenými zástupci, jejichž počet se řídí počtem členů obce, kolektivní členové jsou zastoupeni předsedy jednotlivých spolků.“100 Ovšem realita je poněkud jiná. Zástupci takovýchto obcí nebo kolektivních členů většinou právo hlasovat v Radě ani nedostanou, co mi však připadá na situaci nejhorší, je to, že se případná účast řeší až přímo na schůzi, aby tak mohl být delegát vyloučen rovnou bez jakékoli možnosti nahradit ho někým, kdo by Radě „vyhovoval“. Příkladem je delegování Michala Speváka do Rady (na lednové zasedání roku 2001) děčínskou obcí, jejímž je členem. Pan Spevák píše o své zkušenosti v Maskilu: „Před prvním hlasováním vznesl pan rabín Sidon připomínku k mé osobě – zda splňuji ´podmínky´. Tento eufemismus byl myšlen tak, zda jsem Žid dle ortodoxní halachy, tedy ´po mamince´. Nejsem, jak pan rabín ráčil již vědět, neboť jsem mu to napsal, a také to není žádné tajemství. Pak proběhla diskuse v tom smyslu, jak se mohlo stát, že tam tedy jsem. Zeptal jsem se, jak je možné, že pokud nemohu vůli děčínských Židů zastupovat, výbor, předseda, prostě děčínská obec to neví již od chvíle, kdy jsem byl oficiálně do Rady nominován, co je několik měsíců.“101 Pan Spevák také podotýká, že nebyl jediný, komu nebylo ten den dovoleno z různých většinou banálních nebo organizačních důvodů, které by se daly při troše dobré vůle vyřešit, dovoleno hlasovat – z původních 34 přítomných delegátů mohlo nakonec volit jen 29.

99

Kuča, Pavel. Co zbylo po holocaustu. Host, 2004, roč. 20, č. 9, s. 24-25. Organizace, [on-line], http://www.fzo.cz/ona_org.do, [cit. 2007-8-9]. 101 Spevák, Michal. Šábes bude. Maskil, 2001, č. 6, [on-line], http://www.maskil.cz/5762-112/6/index.htm, [cit. 2007-8-9].

100

40

Proč se ale tak dlouze rozepisuji o jedné schůzi Rady? Nebyla to totiž jen tak obyčejná schůze – projednávaly se na ní budoucí statuty a mělo se hlasovat o možnosti připuštění „praktikování liberálního směru v rámci obcí sdružených ve Federaci.“102 Podnět dala anketa, ve které hlasovalo 80 % členů židovských obcí pro připuštění, přesto se však toto prosadit nedokázalo. Nechtěla bych spekulovat, ale nejspíš to má něco společného s počty 34/29, protože návrh neprošel o jeden jediný hlas. Jediným úspěchem zasedání bylo přijetí nebo spíše jakési uznání konzervativního směru. Na průběh tohoto zasedání reaguje určitou polemikou i Sylvie Wittmannová103 ve stejném čísle Maskilu, jako Michal Spevák. V několika větách se jí podařilo shrnout vývoj od 80. let i obavy z budoucnosti židovského obyvatelstva. „V 80. letech ovládali českou židovskou obec soudruzi, v 90. letech to byla ortodoxie, na počátku 21. století již došlo alespoň k dualismu. Elity české židovské reprezentace přijaly vedle ortodoxie i konzervativní judaismus, ač se valná část respondentů dotazníku vyjádřila pro judaismus liberální. Pevně věřím, že nebudeme muset čekat dalších deset let dospívání

české

židovské

demokracie

na

to,

aby

reprezentace

přijala

liberální a nekonstruktivní judaismus do Federace českého židovstva.“104 Z tohoto zasedání vzešel tedy Nový statut FŽO, který byl zveřejněn v 7. čísle Roš Chodeš, je také dostupný na stránkách FŽO a jako reakce na něj zase naopak vyšel ve 12. čísle Maskilu článek s názvem „Jak je třeba číst Nový statut Federace ŽO v ČR“. Vzhledem ke statistice hlasujících nás nepřekvapí, že se statut stejně jako Federace chová velice macešsky k jiným členům než ortodoxním. „Podle bodu 2) je nyní možné vytvářet nové Židovské obce na území ČR. Je třeba si však uvědomit, že narozdíl od stávajících obcí je nutné u nově vytvořených obcí zajistit pravidelné bohoslužby. Na tom by nebylo nic nelogického, kdyby bohoslužby minjan nemusely být ortodoxní, případně konzervativní. V situaci, kdy rabín Sidon za náboženskými povinnostmi nevytáhne paty z Prahy, je takový počin prakticky nemyslitelný.“105 Než budu pokračovat dalším bodem statutu, ráda bych tu zařadila něco jako „doklad“, nebo spíš smutnou poznámku, která bohužel dokládá pravdivost poslední věty předchozího citátu. V roce 2002 vyšel v Maskilu článek „Ze života liberecké 102

Spevák, Michal. Šábes bude. Maskil, 2001, č. 6, [on-line], http://www.maskil.cz/5762-112/6/index.htm, [cit. 2007-8-9]. 103 která je v podstatě zakladatelkou Bejt Simcha 104 Wittmannová, Sylvie. Purim. Maskil, 2001, č. 6, [on-line], http://www.maskil.cz/5762-112/6/index.htm, [cit. 2007-8-9]. 105 Spevák, Michal., Jak číst Nový statut Federace ŽO v ČR. Maskil, 2001, č. 12, [on-line], http://www.maskil.cz/5762-1-12/12/index.htm, [cit. 2007-8-9].

41

židovské obce“, která již z dob po válce nemá svého rabína a o jejíž duchovní záležitosti se stará kantor Jindřich Weitzen. Na konci upozorňuje na citát, který je na vstupních dveřích – „To je část citátu, který je tam napsaný, je to z Jonáše a vybral ho pan rabín Sidon. Ale ten k nám, bohužel nejezdí, pro něj nejsme Židi…“106 Další bod statutu znamená nejspíš určitou reakci na přítomnost „nežidů“ na zasedání. „Podle bodu 3) je nyní možné Židovskou obec, která má ve svém voleném orgánu Žida (Židovku), jehož původ není prokazatelně židovský po matce, prostě z Federace vyloučit.“107 Autor článku dále rozebírá možné důsledky, které by takovéto vyloučení mohlo mít – hlavně ve vztahu ke státním orgánům: „Takže se bude odvolávat pro židovskou (etnickou) nezpůsobilost, nebo jaký pro to najdeme výraz?“108 Poslední bod statutu rozebíraný v Maskilu se týká interpretace halachy a naznačuje určitou snahu o spolupráci, protože „doporučuje“ rabínům přihlížet k „mimořádným členům“ při konverzích. Což tedy znamená, že by se za Židy měli považovat i ti, kteří mají nebo měli židovského otce. Ale nyní se nabízí otázka, jestli tento bod zmírňuje (nebo i ruší?) bod předchozí, nebo je tu prostě do počtu, aby bylo ukázáno širokému okolí, že se FŽO snaží nebýt tak elitářská (jiné přijatelnější slovo mě nenapadá). Nutno dodat, že tento poslední bod se skutečně stal jakýmsi základem smiřování a sbližování reformy a ortodoxie do budoucna. Dalším krokem bylo například přijetí Bejt Simcha jako přidruženého člena FŽO v roce 2002, čímž se v podstatě reformní směr stal součástí FŽO. Jak vyplývá z výroční zprávy FŽO za rok 2006, která je k dispozici na jejich internetových stránkách, jednání o novém statutu Federace se blíží ke konci a v letošním roce se chystá závěrečné hlasování. Předmětem sporů byly jako vždy podmínky členství a také přijetí reformního judaismu jako oficiálního a uznávaného směru. O problematice členství zase z jiného úhlu mluví rabín Menachem Kalcheim, který od podzimu 2004 působil jako hostující rabín v pražské židovské obci. Rozhovor s ním otiskl loni Roš Chodeš. I když rabín zmiňuje problém interpretace halachy, tak více rozebírá členství cizinců, kteří se, i když mají v republice pouze přechodné bydliště, stávají řádnými členy obce s právem hlasovat a volit. Z článku pro mě osobně 106

Dousková, Irena. Ze života liberecké židovské obce. Maskil, 2002, č. 5, [on-line], http://www.maskil.cz/17/index.htm, [cit. 2007-8-9]. 107 Spevák, Michal. Jak číst Nový statut Federace ŽO v ČR. Maskil, 2001, č. 12, [on-line], http://www.maskil.cz/5762-1-12/12/index.htm, [cit. 2007-8-9]. 108 Spevák, Michal. Jak číst Nový statut Federace ŽO v ČR. Maskil, 2001, č. 12, [on-line], http://www.maskil.cz/5762-1-12/12/index.htm, [cit. 2007-8-9].

42

vyplývá, že (ortodoxní) rabín Kalcheim vidí dnešní židovství hlavně v kontaktu s obcí a samozřejmě s ortodoxní vírou. A protože když tito cizinci opět republiku opustí, ztratí kontakt s obcí a nadále již členy v podstatě nejsou. Rabín tu navrhuje jakési mimořádné členství – hlavně bez práva volit.109 S právem hlasovat a volit jsou problémy stále, Federace se totiž hodně snaží nepustit mezi sebe někoho, kdo se jim nezdá „košer“ a kdo by mohl hlasovat jinak než „ortodoxně“. Ale aby se můj pohled nezdál tak jednostranný, pak musím i já (stejně jako to činí představitelé liberálních organizací) uznat, jakou práci odvedli oba rabíni – myslím tím Kalcheima i Sidona, a to ve prospěch všech Židů. Rabínu Kalcheimovi se podařilo otevřít v Praze prodejnu kašrutu. „Pracujeme na seznamu košer potravin, které lze koupit i u nás na obci, řadu z nich i v běžných supermarketech. Ten seznam dostanete na rabinátě. Navíc kašrut pražské obce je jediný, který schválil i vrchní izraelský rabinát. Usnadnil se také proces uzavírání sňatků, protože oddací list vystavený naší obcí bude automaticky uznán v Izraeli.“110

Rabín Sidon se i oproti svému

„ortodoxnímu přesvědčení“ a i přes to, že „pan rabín zahrnuje každého Žida, který nevyznává jeho formu judaismu pod pojmem chiloni, což je člověk nenáboženský“111 v případech nouze „půjčuje“ synagogy pro liberální bohoslužby. Možná je jeho benevolence snahou o smíření a určitou reakcí na článek Rabiho Menachema Ha-Kohena, který se v něm snaží popsat cestu společné práce dvou směrů v Izraeli, když přiznává, že „ortodoxní judaismus není bez poskvrny, musíme chápat jeden druhého a nepoukazovat na chyby sekularizovaných. Za společenstvím, které definujeme jako sekulární, stojí hodnoty osobní svobody, důstojnost člověka. I ten, kdo tyto hodnoty odmítá, k nim musí přistupovat s respektem a musí vědět, jak s nimi nakládat. Z našeho slovníku musíme vymazat dva termíny: 1) Názor, že je třeba odstranit hodnoty druhého, protože jsou špatné. 2) Názor, že sekularizovaný svět je prázdný. Je to svět, který podporuje pokrok v hodnotách a my proti tomu musíme postavit vlastní hodnoty.“112

109

Marxová, Alice. Rozhodl jsem se rozumem i citem. Roš Chodeš, 2006, č. 8, s. 6-7, [on-line], http://www.fzo.cz/ros_arc.do, [cit. 2007-8-9]. 110 Marxová, Alice. Rozhodl jsem se rozumem i citem. Roš Chodeš, 2006, č. 8, s. 6-7, [on-line], http://www.fzo.cz/ros_arc.do, [cit. 2007-8-9]. 111 Müller, Julius. Chiloni. Maskil, 2001, č. 2, [on-line], http://www.maskil.cz/5762-1-12/2/index.htm, [cit. 2007-8-9]. 112 Rabi Menachem Ha-Kohen. Jeden národ. Maskil, 2001, č. 12, [on-line], http://www.maskil.cz/57621-12/12/index.htm, [cit. 2007-8-9].

43

Ostatní instituce a organizace Organizací mající něco společného se židovstvím (nejen v náboženském smyslu) je skutečně požehnané množství, většina je nyní přidruženým členem FŽO. Jsou to například již zmiňovaná Bejt Simcha, Bejt Praha, Hakoach, Česká unie židovské mládeže, Wizo113, nebo Terezínská iniciativa. Je zvláštní, i když charakteristické pro dnešní židovství hlavně u nás (a nějak nepochopitelné pro ortodoxii), že většina organizací nabízí ve větší míře spíše vzdělání, kulturu, filosofii (některé i sport – Hakoach) než náboženství a prosazuje intelektuální koncepci židovství. Nebudu popisovat všechny, to není účelem této práce, vybrala jsem ty, které přímo souvisí s hledáním identity nebo s problémem ortodoxie vs. reforma. O určité ukončení sporu mezi ortodoxií a reformou se podle mého názoru svým způsobem snaží Bejt Elend – škola otevřená v roce 1997 v Praze. A jaký že je ten způsob? Je to úplně jednoduché – spočívá v jejich přístupu k dětem – to, že „nabízí pluralitní pohled na židovskou tradici a není platformou žádného ze současných směrů judaismu“.114 To je totiž skvělý způsob, jak ukázat další generaci – dnešních dětí – že i když není židovství jednotné, nemusí mezi sebou různé směry bojovat a vést spolu malicherné spory o členství a hlasování. Škola nabízí výuku hebrejštiny (ale i angličtiny), také židovských tradic, výtvarnou a hudební výchovu, ale i přípravný kurz pro Bar/Bat micva.115 „Snažíme se děti inspirovat, rozvíjet jejich představivost a především je pozitivně motivovat k jejich vlastní cestě k židovství. Náš program počítá i s aktivní spoluprácí rodičů. Rádi bychom umožnili dětem a jejich rodinám navázat na jejich

židovské

kořeny,

které

byly

v důsledku

uplynulých

desetiletí

násilně přerušeny.“116 Já osobně v programu školy vidím možnost spojení tradice výuky dětí v židovském duchu a pokroku, který představuje např. výuka angličtiny. Tím, že rodiče, mnohdy sekulární, posílají své děti do školy, která jim umožní spojení s tradicí, jim zároveň dávají možnost pozdějšího rozhodnutí, kterým směrem se vydají. Další institucí, o které bych se tu ráda zmínila je Židovská liberální unie,117 která se nehlásí k náboženství, ale je sekulárním spolkem. Nevím, jak bych měla tuto organizaci popsat, její stránky ani stanovy toho o ní moc neříkají, dokonce ani to, jak 113

Mezinárodní sionistická organizace, která sdružuje židovské sionistické ženy Kdo jsme. [on-line], http://www.bejtelend.cz/kdo.html, [cit. 2007-8-9]. 115 v podstatě přechod do dospělosti 116 Kdo jsme. [on-line], http://www.bejtelend.cz/kdo.html, [cit. 2007-8-9]. 117 dále jen „ŽLU“ 114

44

moc byly změněny cíle od založení tohoto občanského sdružení. ŽLU byla založena za účelem sdružování liberálních a reformních kongregací, chtěla pomáhat k návratu k židovství všem, kdo o to usilovali. Přesto se v roce 2001 rozhodli, že se stanou členem FŽO, což řešili na valné hromadě. O své účasti (bohužel nuceně pasivní) informuje v Maskilu Sylvie Wittmannová, která ŽLU označuje „virtuální realitu“, jejíž počet členů je „stejně virtuální jako spolek sám.“118 Paní Wittmannová dále informuje o záměru ŽLU přidružit se k Federaci: „To ovšem za stávajících stanov není možné, neboť ŽLU byla zakládána jako střešní orgán různých neortodoxních uskupení. Má ve svých stanovách podmínky pro přijetí kolektivních členů.“119 Tyto stanovy byly na valné hromadě změněny a nyní v nich není po kolektivním členství ani zmínka. Jedním z kolektivních členů je (tedy byla) i Bejt Simcha, takže se není co divit, že paní Wittmannová na konci článku oznamuje, že vystupuje ze ŽLU. Cíl ŽLU spočívající v zastřešení ostatních malých občasných sdružení je tedy zapomenut a nahrazen…. Čím vlastně? Členstvím ve FŽO.

Identita „třetí generace“ Otázka židovské identity začala být v 90. letech znovu aktuální, tedy v okamžiku, kdy stát přestal určovat, kdo je Židem – nyní se toho prakticky ujala FŽO, jak je vidět z předchozí kapitoly. Kde ale přerušenou identitu hledat? Na co navázat a na čem stavět po 20 letech normalizace? Od koho čerpat? Druhá poválečná generace vyrůstala většinou judaismem nedotčená a neměla toho moc, co by mohla předat svým dětem, a těch, kteří přežili holocaust a zůstali věřícími a toto své poselství předávají dál, je čím dál méně. Této situace si jsou vědomy jak ortodoxie tak i reforma a ve svých periodikách na ni upozorňují – „Jde mi o to, že z hlediska židovské vyspělosti naší židovské komunity i my vlastně stále žijeme v těsně poválečné době. Neboť od okamžiku, kdy sionisté odjeli do Izraele a pobožní do Ameriky, jsme ponecháni ve vzduchoprázdnu. Jako by se vůbec nic nedělo, žádná historie, žádný vývoj.“120 Roš Chodeš a Maskil, i když jsou v podstatě v opozici, oba pomáhají v hledání identity (stejně jako Hatikva) – pokud ji dnešní židovští obyvatelé vůbec najít chtějí, 118

Wittmannová, Sylvie. Krátká zpráva z valné hromady. Maskil, 2001, č. 5, [on-line], http://www.maskil.cz/5762-1-12/5/index.htm, [cit. 2007-8-9]. 119 Wittmannová, Sylvie. Krátká zpráva z valné hromady. Maskil, 2001, č. 5, [on-line], http://www.maskil.cz/5762-1-12/5/index.htm, [cit. 2007-8-9]. 120 Šmok. Bílá místa. Maskil, 2001, č. 7, [on-line], http://www.maskil.cz/5762-1-12/7/index.htm, [cit. 2007-8-9].

45

nebo pokud jsou si vědomi, že ji svým způsobem postrádají. Pomáhají prostřednictvím informací – jednak o významu různých svátků (a také, co by neměli Židé zapomenout ten který svátek činit nebo naopak nečinit) a pojmů judaismu, také o informacích ze zahraničí, vývoj situace v Izraeli je obsažen ve všech číslech Roš Chodeš. V Roš Chodeš můžeme najít rozhovory s osobnostmi českými i zahraničními, které jsou židovského původu, informuje o nových knihách, historii, událostech v obci nebo kdy se konají bohoslužby. V těchto časopisech také můžeme sledovat, jak jsem to dělala já, spor ortodoxie s reformou. Podle mých pozorování Roš Chodeš něco otiskne a Maskil na to reaguje, samozřejmě ne ve všech případech. Ale zatím jsem nezpozorovala, že by tomu bylo naopak - že by např. rabín Sidon reagoval na nějaké prohlášení Sylvie Wittmannové. Tato politika nereagování a ignorace jiného názoru je ale podle mého pro rabína Sidona typická. V hledání indentity se snaží pomoct již zmiňované organizace, každá svým způsobem. Nedá se říct, která pomáhá lépe nebo snad víc, každá z nich se snaží. Snahu jedné z nich – Bejt Simchy – a také důvod založení popisuje její zakladatelka Sylvie Wittmannová v jednom z čísel časopisu Hatikva (ještě než z ŽLU vystoupila) „Nejčastější věta byla: ´To není Žid.´ Tato strašná věta se mi stále protivněji vrývala do vědomí. Při oslavě dne nezávislosti Izraele jsem se v rezidenci izraelského ambasadora seznámila s mladou americkou rabínkou Joan Friedman. Rabi Friedman mne poučila o judaismu, který s otevřenou a laskavou tváří vítá všechny, kdo mají židovské předky a upřímný zájem o hodnoty judaismu. Něco zcela jiného, než na co si náhle ´pražští´ začali křečovitě hrát. Judaismus, který vítá, nikoliv odstrkuje. Takový judaismus, který vítá míšence a pomáhá jim v návratu domů. ... Někteří odcházejí, jiní zůstávají, noví přicházejí. Bejt Simcha je tady od toho, aby každému podal pomocnou ruku k návratu domů. A jestli to ´domů´ je ortodoxní, konzervativní, reformní, liberální nebo rekonstruktivní, není podstatné.“121

121

Wittmannová, Sylvie. Tak trochu o Bejt Simcha. Hatikva, 2001, č. 1, [on-line], http://www.zlu.cz/, [cit. 2007-8-9].

46

Závěr Nemyslím, že bych touto prací vyčerpala všechna témata a zákoutí židovské identity, ani by to nebylo možné. V dnešní době je identita věc tak moc individuální, jak je to jen možné, i když by se dalo namítnout, že židovská identita je věc kolektivní – identita vyvoleného národa, identita ghett, identita holocaustu, identita přeživších. Ale přece jen, a snad to z mé práce částečně vyplývá, každý jedinec, pokud není v područí či vleku jiného jedince nebo společnosti či organizace, je dnes osobností, jehož identita toho v sobě nese mnohem víc. To, že dnešní Židé svou identitu mnohdy ještě hledají, považuji za „normální“ vzhledem k vývoji, kterým jejich (i naše) společnost procházela a který zde byl popsán. Ovšem to, že ji hledat „mohou“, je největší úspěch demokracie, je to znamení, že jednu identitu už získali (nebo že jim bohužel musela být přiznána) – je to identita člověka (status člověka). Nemůžeme zaručit, že se minulost nebude opakovat, ale nyní můžeme říct, že alespoň v tomto případě jdeme (snad) správným směrem. V posledním citátu, který práci uzavírá, cituji opět doktorku Heitlingerovou, která vyjadřuje obavu o identitu dalších generací, o to, co jim předají jejich „nenáboženští“ rodiče. Já jsem se snažila v malé částečce práce věnované Bejt Elend ukázat, že další generace bude mít díky institucím, jako je tato, hledání identity ulehčené. Záleží na rodičích, protože z židovství lze předat mnohem víc než jen náboženství. „Lidé často tvrdí, že se cítí jako Židé, ale nedodržují téměř nic z toho, co tradice přikazuje. Jejich nezájem vysvětluji pojmy ´symbolické náboženství´ a ´symbolická etnicita´, což je spojeno s individualismem a představuje charakteristický rys skoro všech moderních společností. Lidé si prostě vybírají jen to, co se jim hodí. Podřizovat se náboženským příkazům a omezovat si tak život, se většině nehodí. Je otázka do jaké míry lze takové ´symbolické židovství´ přenášet na další generace. To ukáže čas.“122

122

Marxová, Alice. Ve stínu holocaustu a komunismu. Roš Chodeš, 2006, č. 5, s. 7, [on-line], http://www.fzo.cz/ros_arc.do, [cit. 2007-8-9].

47

Příloha

48

Použitá literatura Odborná literatura • Barša, Pavel. Politická teorie multikulturalismu. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2003. • Baumann, Arnulf (ed.). Co by měl každý vědět o židovství. Praha: Kalich 2000. • Bernd, Martin – Ernst Schulin (eds.). Židovská menšina v dějinách. Olomouc: Votobia 1997. • Bergerová, Natalia (ed.). Na křižovatce kultur: Historie československých Židů. Praha: Mladá fronta 1992. • Čapková, Kateřina. Češi, Němci, Židé?. Praha - Litomyšl: Paseka 2005. • Kárník, Zdeněk (ed.). Sborník k problematice multietnicity: České země jako multietnická společnost: Češi, Němci a Židé ve společenském životě českých zemí 1848-1918. Praha: Univerzita Karlova 1996. • Luther, Daniel. Salner, Peter (eds.). Menšiny v meste. Premeny etnických a náboženských identít v 20. storočí. Bratislava: Ústav etnológie SAV 2004. • Malý, Karel a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha:Linde Praha, 2005. • Marada, Radim (ed.). Etnická různost a občanská jednota. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2006. • Much, Theodor. Svár bratří v domě izraelském: Židovstvo mezi fundamentalismem a osvícenstvím. Praha: Themis 2000. • Pavlincová, Helena. Horyna, Břetislav (eds.). Judaismus, křesťanství, islám. Olomouc: Nakladatelství Olomouc 2003. • Pěkný, Tomáš. Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha: Sefer 2001. • Salner, Peter (ed.). Židovská komunita po roku 1945. Bratislava: Ústav etnológie SAV 2006. • Sartori, Giovanni. Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci. Esej o multietnické společnosti. Praha: Dokořán 2005. • Soukupová, Blanka. Čeští Židé: deziluze jako impuls k vyprofilování sebevědomého českého židovství, in: Soukupová, Blanka – Salner, Petr. Modernizace, identita, stereotyp, konflikt. Společnost po hilsneriádě. Bratislava 2004. • Spiegel, Paul. Kdo jsou Židé?. Brno: Společnost pro odbornou literaturu – Barrister & Principal 2007. • Svobodová, Jana. Zdroje a projevy antisemitismu v českých zemích 1948 – 1992. Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AVČR, sv. 19, 1994. • Václavík, David. Etnické a kulturní minority ve střední Evropě I: Základní problémy, Židé. Liberec: Technická univerzita v Liberci 2001. • Veber, Václav (ed.). Židé v novodobých dějinách: Soubor přednášek na FF UK. Praha: Karolinum 1997. • Yegar, Moshe. Československo sionismus Izrael. Praha: Victoria Publishing, 1997. • Židé a Morava, Sborník z konference konané v muzeu Kroměřížska 9. listopadu 2005. Kroměříž: Muzeum Kroměřížska 2006.

49

Periodika: • Bránský, Jaroslav. Stigma židovství?. Host, 2004, roč. 20, č. 9, s. 10-14. • Čapková, Kateřina. Uznání židovské národnosti v Československu 1918-1938. Český časopis historický, 2004, roč. 102, č. 1, s. 77-103. • Čapková, Kateřina. Židovská náboženská komunita v českých zemích mezi válkami. Religio, revue pro religionistiku, 2007, roč. 15, č. 1, s. 47-68. • Fingerland, Jan. Rabínský monopol skončil. Týden, 2002, roč. 9, č. 10, s. 48. • Holub, Petr. Židé jako my. Respekt, 2002, roč. 13, č. 6, s. 13-15. • Kuča, Pavel. Co zbylo po holocaustu. Host, 2004, roč. 20, č. 9, s. 22-25. Internetové odkazy: • •

Nařízení říšského protektora v Čechách a na Moravě o židovském majetku ze dne 21. června 1939, [on-line], <www.holocaust.cz/cz2/resources/documents/laws/rp19390621>, [cit. 2007-7-29]. Protokol z konference ve Wanssee, [on-line], , [cit. 2007-7-29]

• •

Kdo jsme. [on-line], , [cit. 2007-8-9]. Organizace, [on-line], , [cit. 2007-8-9].

•

Dousková, Irena, Ze života liberecké židovské obce. Maskil, 2002, č. 5, [on-line], , [cit. 2007-8-9]. Marxová, Alice. Rozhodl jsem se rozumem i citem, Roš Chodeš, 2006, č. 8, s. 6-7, [on-line], , [cit. 2007-8-9].) Marxová, Alice. Ve stínu holocaustu a komunismu, Roš Chodeš, 2006, č. 5, s. 7, [on-line], , [cit. 2007-8-9]. Müller, Julius. Chiloni, Maskil, 2001, č. 2, [on-line], , [cit. 2007-8-9]. Rabi Menachem Ha-Kohen. Jeden národ, Maskil, 2001, č. 12, [on-line], , [cit. 2007-8-9].) Spevák, Michal., Jak číst Nový statut Federace ŽO v ČR, Maskil, 2001, č. 12, [on-line], , [cit. 2007-8-9]. Spevák, Michal. Šábes bude, Maskil, 2001, č. 6, [on-line], , [cit. 2007-8-9]. Šmok. Bílá místa, Maskil, 2001, č. 7, [on-line], , [cit. 2007-8-9]. Wittmannová, Sylvie. Krátká zpráva z valné hromady, Maskil, 2001, č. 5, [on-line], , [cit. 2007-8-9]. Wittmannová, Sylvie. Tak trochu o Bejt Simcha, Hatikva, 2001, č. 1, [on-line], , [cit. 2007-8-9].) Wittmannová, Sylvie. Purim, Maskil, 2001, č. 6, [on-line], , [cit. 2007-8-9].

• • • • • • • • • •

50