POHŘEB A TRUCHLENÍ V JUDAISMU

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE EVANGELICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA

POHŘEB A TRUCHLENÍ V JUDAISMU

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Autor:

Jana Turecká

Katedra:

Katedra religionistiky

Vedoucí práce:

doc. Pavel Hošek, ThD.

Studijní program:

M6141 Teologie

Studijní obor:

Evangelická teologie

Rok odevzdání:

2010

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci s názvem Pohřeb a truchlení v judaismu napsala samostatně a výhradně s použitím c i t o v a n ý c h p r a m e nů . Souhlasím

s

tím,

aby

práce

byla

zpřístupněna

studijním účelům. V Soběhrdech dne 21. 2. 2010

Jana Turecká

2

veřejnosti

ke

Anotace Pohřeb a truchlení v judaismu Předkládaná

práce

se

zabývá

přístupem

k

umírání

a

smrti

v

judaismu, systémem rituálů v židovském pohřbu a vyrovnáváním se se smrtí pomocí těchto pohřebních rituálů a procesu truchlení. Autorka se zaměřuje na pojetí života a smrti v židovském pohledu, popisuje význam rituálů a uzdravujících procesů, které následují po smrti. Srovnává také truchlení, tak jak ho zná judaismus, s psychologickým přístupem k truchlení, konkrétně (pěti) etapami smutku podle Elisabeth Kübler Rossové, čímž se stručně dotýká mezioborové diskuze. Autorka práce se snaží nalézat souvislosti a vzájemná obohacení mezi oběma hlavními uvedenými přístupy, hledat přínos a význam pohřebních rituálů i stádií v y r o v n á v á n í s e s e z t r á t o u , a t í m n o v ý p o h l e d n a ž i v o t , u mě n í u m í r a t a ozdravný proces truchlení. Klíčová slova: rituál, pohřeb, přechodové rituály, život, smrt, truchlení, posmrtný život, umírání, etapy smutku, Elisabeth Kübler Rossová, vyrovnávání se se smrtí, naděje, odměna Summary Funeral and mourning in judaism The thesis, that is presented here, aims to explore an approach towards dying and death in judaism, system of rites in jewish burial, and coping with death with the assistance of these rituals and grieving process. Author focuses on the concept of life and death withing jewish view, depicts the meaning of rituals and healing processes, which follow after death. She also compares grieving, as we know it in judaism, with psychological approach towards grieving, that is with (five) stages of grief according to Elisabeth Kübler - Ross. Through that, the theme embodies a discourse, which allows an interdisciplinary discussion. Author of this thesis is trying to find connections and mutual contribution among the two main showed approaches, finding profits and meanings of

3

funeral rituals and grieving stages, and therefore finding a new view of life, good dying and the healing process of grief. Keywords: ritual, funeral, rituals (rites) of passage, death, life, m o u r n i n g , a f t e r l i f e , d y i ng , s t a g e s o f g r i e f , E l i s a b e t h K ü b l e r - R o s s , coping with death, hope, reward

4

Poděkování Děkuji především doc. Pavlu Hoškovi, ThD. za konzultace, vedení a velkou pomoc, bez které by tato práce nemohla vzniknout. Mnohokrát děkuji Mgr. Ondřeji Mackovi za podporu a mnoho dobrých rad. Děkuji velice Ronaldu Hoffbergovi za vlídnost a ochotu mluvit se mnou jednoduchými slovy o těchto složitých věcech. Děkuji také mému manželovi Mgr. Petru Tureckému za cenné připomínky a pomoc.

5

Obsah

Úvod

8

I. Vývoj učení o smrti v judaismu

11

Kultury ovlivňující Izrael

12

Starý zákon

13

Judaismus

17

Učení o duši

17

Posmrtný život

20

Vzkříšení a reinkarnace

21

II. Umírání a pohřeb v judaismu

23

Hodnota života

25

Umění umírat

27

Zdraví a nemoc

29

Umírání

31

Smrt

32

Péče o zemřelé

33

Předpohřební rituály

33

Úcta k tělu

34

Rituální nečistota mrtvého těla

35

Stráž u zemřelého

35

Chevra kadiša

36

Příprava na pohřeb

37

Půda z Izraele

38

Pohřeb

39

Obřad na hřbitově

41

Kadiš

46

Hřbitov

47

6

III. Truchlení

49

Truchlení v Bibli

49

Truchlení v judaismu

51

Období smutku

52

Aninut

53

Avelut

53

Šiva

54

Šlošim a Jahrzeit

57

Elisabeth Kübler - Rossová: Uzdravení ze zármutku 58 Pět stádií zármutku

59

Stádia smutku a judaismus

61

Závěr

65

Seznam literatury

68

7

Úvod Zabývat se pohřebními rituály a truchlením jsem se rozhodla z několika důvodů. Zajímá mě především vzájemný vztah života a smrti v š i r š í m h l e d i sk u ; t o , j a k p ř e m ý š l e n í o s m r t i o v l i v ň u j e z p ů s o b ž i v o t a a působí na něj. Zároveň se však v této práci chci zabývat židovským způsobem pohřbu a truchlení, jeho pohledem a přístupem. Ráda bych se z a m y s l e l a n a d t í m , c o mů ž e ž i d o v s k á r i t u á l n í p r a x e n a b í d n o u t v d n e š n í (post)moderní době, kdy je problém dobrého umírání odsunut do pozadí, jak upozornila před mnoha lety Elisabeth Kübler - Rossová 1 a od té doby i jiní, u nás např. Marie Goldmannová. 2 Je nutné zmínit, že truchlení úzce souvisí s umíráním a s přístupem k umírání a k umírajícím. Proto je důležité neopomenout v rámci judaismu p r o b l e m a t i k u u m í r á n í a u mě n í u m í r a t , j a k u v i d í m e d á l e . Ž i d o v s k ý z p ů s o b pohřbívání a praxe truchlení nabízí inspiraci, jak se vyrovnat s umíráním a smrtí, protože klade důraz na život a na to, navrátit se pomocí určitých stupňů a úkonů úspěšně do života. Psychologický systém, tak jak jej vypracovala E. Kübler - Rossová, usiluje o totéž, když si klade za cíl „ u z d r a v i t “ s e z e z á r mu t k u p o m o c í j e d n o t l i v ý c h s t á d i í . P r o t o j e v e l m i zajímavé sledovat, s jakými prostředky obě cesty pracují a čeho dosahují. Rozhodla jsem se zkoumat umírání a pohřeb v rámci judaismu, p r o t o ž e p r á v ě z d e mů ž e m e p o z n á v a t z a j í m a v é s o u v i s l o s t i a n a c h á z e t spojovací články se systémem stádií v procesu truchlení E. Kübler Rossové.

Židovské

předepsaný

způsob

náboženství toho,

jak

má

podrobně

postupovat

propracovaný

v případě

ztráty.

rituál To

a

může

zajímavým způsobem zaznít do současné situace a souvisí to s tím, co se pokusila pro moderního člověka, který se takové praxe nemůže účastnit, popsat Kübler - Rossová. D á l e m ě z a j í m a j í n á z o r y j u d a i s m u n a o d mě n u v t o m t o č i p o s m r t n é m ž i v o t ě a n a n a d ě j i , k t e r á s e mů ž e i n e m u s í k t é t o o d m ě n ě v z t a h o v a t . 1

E. Kübler - Rossová, O smrti a umírání, s. 5 Jdeme do lepšího. S lékařkou Marií Goldmannovou o smrti, vyhoření a pohřbech bez obřadu; http://www.umirani.cz/detail-clanek/jdeme-do-lepsiho.html

2

8

O s o b n ě t o t o t é m a p o v a ž u j i z a v e l m i i n s p i r a t i v n í a p o d ně t n é k d i s k u s í m , n e b o ť j e n a u r č i t é ú r o v n i s p o l e č n é v š e m l i d e m a j e ( n e b o b y mě l o b ý t ) p r o lidský život zásadní. Zároveň je podle mě vhodné se zajímat o pohřební praxi, protože v p o h ř b í v á n í m ů ž e m e v d n e š n í d o bě k o n k r é t n ě v i d ě t n a m n o h a m í s t e c h ú p a d e k , z t r á t u z á j m u l i d í o j a k é k o l i r i t u á l y a f o r m y r o z l o uč e n í , j a k podotýká např. zmíněná M. Goldmannová. Je časté se setkat s arogantním přístupem k pohřbu a pohřebnictví vůbec. 3 I proto myslím, že je přínosné se pohřebním rituálem zabývat, přičemž pohřeb v judaismu se k tomu svým

pojetím

dobře

hodí

a

zároveň

nás

obohacuje

v rámci

mezináboženského dialogu. Téma smrti a umírání se mi zdá důležité ještě z jednoho, výše naznačeného důvodu: může nás navést na důležité otázky týkající se života. Neboť to, jak žijeme, má přímý vliv na naše umírání a na náš přístup ke smrti a umírání, jak si všímá Kübler - Rossová (ale i judaismus a jiná náboženství). 4 Stejně tak to, jak je obvyklé postupovat při pohřbu a po něm odráží ve velké míře přístup společnosti k umírání, k životu a k tomu, jak si ho váží. Proto připojuji poznámky o židovském hlavním zaměření na život a způsobu, jak žít, a z toho vyplývajícího postoje ke smrti. Smrt je zásadní pro člověka a lidskou kulturu, jak ve své studii poukazuje kulturní antropolog J. Assmann. Proto jsem se rozhodla zařadit kapitolu o vývoji učení o smrti a posmrtných představách. Smrt je zásadní l i d s k é t é m a , p r o t o ž e n a š e k u l t u r a s e o d v í j í o d vě d o m í s m r t i a s m r t e l n o s t i . 5 Pouze lidé si tvoří umělý svět kultury, protože pouze lidé žijí v neklidu a strachu z budoucnosti. Kultura je pokus o vytvoření prostoru a času, kde by člověk mohl v mysli překročit horizont vlastního ohraničeného života a svého jednání, je to touha uspokojit vědomí vlastního existenciálního omezení

a

potřebu

smyslu.

Každý

člověk

má

určitý

pud,

vědomí

nesmrtelnosti, bez něhož by upadl do depresí. 6 Uvidíme, že toto téma se prolíná jako červená nit všemi oblastmi, se kterými se v této práci 3

Respekt, Pohřbívání jako byznys; http://respekt.ihned.cz/fokus/c1-36600910-pohrbivani-jako-byznys E. Kübler - Rossová, O smrti a umírání, s. 9 5 Assmann, J., Smrt jako fenomén kulturní teorie, s. 11 6 Assmann, J., tamtéž, s. 11 4

9

setkáváme: pocit nesmrtelnosti, „nevíra“ ve (vlastní) smrt se objevuje v judaismu i v díle Elisabeth Kübler - Rossové. Na poli kulturologie k tomu Assmann dodává, že právě z popudu tohoto pocitu vytváříme kulturní paměť; snažíme se překročit horizont vlastní existence a to i v případě, že smrt považujeme za konečnou. 7 Umění, věda i filosofie vznikají z puzení k nesmrtelnosti, snahy překročit hranice svého já a čas vyhrazený našemu životu. 8

7 8

Assmann, J., Smrt jako fenomén kulturní teorie, s. 12 Assmann, J., tamtéž, s. 13

10

I. Vývoj učení o smrti v judaismu Jak bylo řečeno v úvodu, vědomí smrti je prvořadým pohonem lidského myšlení i jednání v životě. Pro člověka je typické, že odmítá přijmout

smrt,

nesouhlasí

s vlastní

konečností,

ať

už

vědomě

či

nevědomě. Pokud J. Leibowitz říká, jak ještě uvidíme, že „nevěříme, že z e m ř e m e “ 9,

je

to

v podstatě

totéž

jako

Assmannův

poznatek

pudu

k n e s m r t e l n o s t i , k t e r ý j e h l u b o ce v l a s t n í v š e m l i d e m , a b e z n ě h o ž b y l i d é přišli o to, co se snad dá nazvat nadějí či vůlí k dalšímu životu. Naděje je zde důležitým tématem, jak již bylo uvedeno, a s pojetím naděje se dále setkáme

na různých

úrovních.

Naděje

směřovaná

do

budoucnosti

je

v judaismu vždy nějakým způsobem přítomná a nezbytná. Podle E. Kübler - Rossové má naděje zaměřená k životu po smrti, a s ní související odměna, pro lidský život zásadní význam, nebo by alespoň měla mít. Názory na budoucí odměnu se v rámci judaismu různí, je možné je považovat za ožehavé téma; i pokud se však Kübler - Rossová mýlí, jeho naléhavost a význam je zřejmý. A s s m a n n p ř i p o m í n á v e s v é k n i z e S p i n o zů v p o u k a z n a t o , ž e u starých

Izraelitů,

v

knihách

Mojžíšových,

schází

představa

n e s m r t e l n o s t i . 10 J e j í m í s t o z a u j í m á m y š l e n k a , ž e č l o v ě k ž i j e d á l v e s v ý c h dětech a v dětech svých dětí. Co se nepodaří uskutečnit v tomto životě, se naplní v dějinách, ve sledu generací. Z toho vyvodil Spinoza závěr, že bez ideje nějaké formy pokračování se lidský život neobejde. I v případě že lidé

nevěří

v pokračování

vlastního

života

po

smrti,

je

pro

ně

n e p ř e d s t a v i t e l n é , ž e b y k o n č i l z c e l a . 11 V e s e j i v r á m c i A s s m a n n o v y k n i h y dodává Thomas Macho, že v rámci žádného náboženského systému si n i k d o n e d o k á ž e p ř e d s t a v i t s v ů j v l a s t n í k o n e c . 12 P o d l e S p i n o z y j s o u z d e t e d y d ě j i n y v p o p ř e d í o p r o t i n e s m r t e l n o s t i a " o n o m u s vě t u " . Ž i v o t pokračuje

v

životě

potomků,

a

tak

9

se

prý

projevuje

Shashar, M., Hovory o Bohu a světě s Ješajahu Leibowitzem, s. 208 J. Assmann, Smrt jako fenomén kulturní teorie, s. 14 11 J. Assmann, tamtéž 12 J. Assmann, tamtéž; Thomas Macho: Smrt a truchlení v kulturologické perspektivě, s. 71 10

11

určitá

forma

nesmrtelnosti. Tento názor má jistě mnoho opodstatnění, pouze tato dějinná forma nesmrtelnosti je ale pro Starý zákon pravděpodobně nedostačující, jak dále uvidíme. Kultury ovlivňující Izrael V kulturách starého Orientu, které ovlivnily izraelský lid, nebyla fyzická smrt chápána jako konec života. Smrt zde není poslední slovo božstva k člověku. To je možné poznat podle předmětů kladených do hrobu. V nejranějších kulturách dostávali mrtví do hrobu předměty, sloužící k jejich další existenci a dokládá to konkrétní představy o posmrtném

ž i v o t ě . 13

Schubert

dále

srovnává

egyptské

a

biblické

p ř e d s t a v y . 14 B a b y l ó n s k é p ř e d s t a v y s e s h o d u j í s e s t a r o z á k o n n í m i ; d o t é t o souvislosti patří i homérský svět. V prostoru východního Středomoří byly tedy představy o transcendentnu (s výjimkou Egypta) přibližně stejné. Údělem člověka po smrti je podsvětí; podle Babylóňanů má název arall, p o d l e Ř e k ů h á d é s , p o d l e s t a r ý c h I z r a e l c ů š e ó l . 15 T r a n s c e n d e n t n í e x i s t e n c e je

existence

stínová

a

ve

srovnání

s pozemskou

platí

za

extrémně

o m e z e n o u . Z a n e j v ě t š í d a r o d b o h ů s e p o k l á d a l d l o u h ý ž i v o t . 16 I pro Babylóňany bylo tělo nositelem života, na rozdíl od Egypta ale neznají „klam“ mumifikace; tělo se obrátí v prach, nezůstává z něj žádná individuální duše, jen duch mrtvého. Ten má užitek z toho, že na něj vzpomínají

živí,

a

pokud

na

ně j

už

nikdo

nevzpomíná,

klesá

do

zapomnění. Marnost snahy o věčný život dokresluje Epos o Gilgamešovi. Gilgameš se trápí kvůli smrti svého přítele Enkidua, není schopen ho s e d m d n í a s e d m n o c í p o hř b í t , m á s t r a c h z e s v é v l a s t n í s m r t i , a t a k s e vydává na cestu ke svému předku, který od bohů získal věčný život. Na cestě se mu dostává odpovědi, aby především žil naplněný život. „Podívej se na svého maličkého, kterého chováš na rukou, ať se tvá manželka těší

13

K. Schubert, Židovské náboženství v proměnách věků, s. 92 K. Schubert, tamtéž. Dokladem o egyptských představách o transcendentnu jsou pyramidy a hrobky. Podle egyptských představ se člověk skládá ze tří složek: Ba; pták s lidskou hlavou, přibližně odpovídá duši, Ka, životní síla, přičemž sídlem života je tělo, a nakonec sech, mumifikované, oslavené tělo. 15 K. Schubert, tamtéž, s. 93 16 K. Schubert, tamtéž 14

12

na

tvém

klíně.

Takové

je

dílo

č l o v ě k a “ . 17 O n

však

dál

touží

po

nesmrtelnosti, až konečně zjišťuje, že smrti se nelze vyhnout. Starý zákon Na začátku kapitoly jsme se dotkli tématu nesmrtelnosti ve Starém zákoně

a

Spinozova

názoru,

že Starý

zákon

zná

pouze

„ dě j i n n o u “

n e s m r t e l n o s t , ž i v o t p o k r ač u j í c í v p o t o m c í c h . P r a v d o u j e , ž e u č e n í , ž e p o smrti lze očekávat další život, nemá v Bibli mnoho předpokladů. Je to zejména

z důvodu

opozice

vůči

ostatním

národům,

které

Izrael

o b k l o p o v a l y , a k t e r é mě l y p o d r o b n ě v y p r a c o v a n ý k u l t m r t v ý c h , z n a l i n a př . v y v o l á v á n í m r t v ý c h . 18 T y t o c i z í p ř e d s t a v y o v l i v ň o v a l y l i d o v é n á b o ž e n s t v í a náboženství Izraele se proti nim vyhraňovalo. Proto se tohoto tématu dotýká

Bible

velice

zřídka.

Naopak

podle

Bible

je

smrt

konečná

z á l e ž i t o s t . 19 O v š e c h b i b l i c k ý c h p o s t a v á c h v č e t n ě p r a o t c ů s e d o č í t á m e , ž e ž i l i a z e mř e l i , v ý j i m k a j e p o u z e v p ř í p a d ě H e n o c h a , j e h o ž „B ů h v z a l “ 20 a u E l i j á š e , k t e r ý „ v y s t u p o v a l v e v i c h r u d o n e b e “ 21 . P o d o b n ý o s u d v š a k p o z o r u j e m e j e š t ě u M o j ž í š e , k t e r ý z e m ř e l n a d o h l e d o d z a s l í b e n é z e mě . Není však známo, kde je jeho hrob. Linden uvádí, že tento hrob je „ukryt u B o h a “ ; B ů h h o „ v l a s t n o r u č n ě p o h ř b i l “ . 22 K r o m ě t ě c h t o v ý j i m e k j e s m r t podle Starého zákona konečná, po ní končí Boží moc nad lidským osudem. V knize Jób bychom snad mohli hledat zmínky o posmrtném životě, nenajdeme tam však žádné předpoklady pro to, že po smrti čeká nějaká odměna ty, kteří trpí v pozemském životě. Gillman připomíná, že podle B i b l e p ř i c h á z í k o n k r é t n í , f y z i c k á o d mě n a j i ž b ě h e m ž i v o t a p r o t y , k t e ř í j s o u v ě r n i B o h u , a p o d o b n ě j e t o s t r e s t e m . 23 P o d l e r a b í n a R o n a l d a H o f f b e r g a 24 n e n í ž i d o v s t v í n á b o ž e n s t v í m s m r t i , a t u d í ž s m r t n e n í j e h o ústředním tématem. Jeho centrálním vyzněním je to, že vzniklo pro národ, 17

K. Schubert, tamtéž K. Schubert, tamtéž, s. 95; 1S 28 19 N. Gillman, Vzkříšení a nesmrtelnost v židovském myšlení, s. 49 20 ČEP, Gn 5, 24 21 ČEP, 2Kr 2, 11 22 N. ter Linden, Povídá se... podle Marka a podle Matouše, s. 92 23 N. Gillman, Vzkříšení a nesmrtelnost v židovském myšlení, s. 52; viz např. Lev 26, 3-9, Dt 11, 13-15 24 rozhovor s Ronaldem Hoffbergem, rabínem konzervativní židovské komunity Masorti v České republice, 19. 10. 2009, překlad J. T. 18

13

p r o v í r u t o h o t o n á r o d a . P ř i j e h o v z n i k u n e š l o o o d mě n u z a p o z e m s k é utrpení a útisk, jako je to např. v případě křesťanství a islámu. Hlavní důraz židovství leží na životě, jak si v průběhu této práce připomeneme ještě

mnohokrát.

Život

má

nekonečnou,

nevyčíslitelnou

cenu,

jak

p ř i p o m í n á i d e V r i e s v s o u v i s l o s t i s e s m r t í a p o h ř b e m . 25 N e j d ů l e ž i t ě j š í j e život

zde

na

zemi,

proto

se

judaismus

nepotřebuje

ve

větší

míře

vyrovnávat s problémem odměny a trestu ani peklem a rájem v této souvislosti. K této problematice se ještě vrátíme v průběhu kapitoly. Podle jiných zdrojů ve Starém zákoně najdeme jasné důkazy o víře v posmrtný život. Na několika místech Tóra ukazuje, že spravedliví budou po smrti sjednoceni se svými milovanými, zatímco hříšní budou z tohoto s h l e d á n í v y l o u č e n i . 26 T ó r a h o v o ř í o n ě k o l i k a p o z o r u h o d n ý c h l i d e c h , k t e ř í b y l i " s h r o m á ž d ě n i " k e s v ý m l i d e m ( J á k o b , M o j ž í š , Á r o n , k r á l J ó š i j á š ) . 27 Toto shromáždění je popsáno jako událost oddělená od fyzické smrti těla nebo pohřbu. Některé hříchy jsou potrestány tím, že je hříšník "vyňat ze s v é h o l i d u " 28 . T e n t o t r e s t s e n a z ý v á " k a r e i t " , d o s l o v a " o d s t ř i h n o u t " , a l e překládá se spíše jako "duchovní odstranění" a znamená, že duše ztrácí s v ů j p o d í l n a p ř i c h á z e j í c í m ( b u d o u c í m ) s v ě t ě . 29 P o s m r t i m r t v í n e v y h n u t e l n ě o d c h á z e j í d o š e ´ o l u , m í s t a n e j vě t š í temnoty. Še´ol je podsvětí, útroby země, propast. Jeho brány a závory zabraňují úniku. Je to konec vztahu k Bohu i k lidem. Toto vědomí še´olu však znamená – a to je důležité si uvědomit v kontrastu se zmíněným S p i n o z o v ý m t v r z e n í m - ž e B i b l e p oč í t á s j a k o u s i k o n t i n u i t o u ž i v o t a p o s m r t i . N a z n a č u j e , ž e č l o v ě k j e v í c e n e ž k o n eč n é t ě l o , ž e n ě j a k ý m z p ů s o b e m t r v á i p o s m r t i . 30 P r o S t a r ý z á k o n j e p o d s v ě t í „ z e m í , z n í ž n e n í n á v r a t u “ . 31 Č a s t o s e p o u k a z u j e n a o me z e n o u e x i s t e n c i v p o d s vě t í ; p o d l e I z 8, 19 stíny v podsvětí už nemají původní silný hlas, ale šeptají a mumlají. Duch zemřelého se zde nazývá elohim, „bůh“ (podobně 1S 28, 13). Nejhůř je na tom duch, který je v podsvětí úplně vespod, daleko od pulzujícího 25

P. de Vries, Židovské obřady a symboly, s. 234 Svět budoucí, www.jewfaq.org/olamhaba.htm 27 ČEP, G n 2 5 , 8 ; 2 5 , 1 7 ; 3 5 , 2 9 ; 4 9 , 3 3 ; D t 3 2 , 5 0 ; 2 K r 2 2 , 2 0 28 ČEP, n a p ř . G n 1 7 , 1 4 a E x 3 1 , 1 4 29 Svět budoucí, www.jewfaq.org/olamhaba.htm 30 N. Gillman, Vzkříšení a nesmrtelnost v židovském myšlení, s. 57 31 ČEP, J 7, 9 26

14

ž i v o t a . E x t r é m n í m z n a m e n í m v z d á l e n o st i o d B o h a j e t o , ž e m r t v í u ž n e m o h o u B o h a c h v á l i t . 32 S y n o n y m e m š e ´ ó l u j e t e d y p r o t o p o j e m d u m a ; mlčení, ticho. Mezi další označení patří jáma, smrt, temnota, nicota a země zapomenutí. Izaijáš 38, 10 se zmiňuje o „branách podsvětí“ ša´are šeól;

v eposu

o

Ištařině

sestoupení

do

pekel

nalezneme

obdobnou

představu. Podle Kaz 9, 2 – 6 je stav v podsvětí beznadějný. Všechny lidi b e z r o z d í l u , d o b r é i z l é , p o t k á s p o l e č n ý ú d ě l s m r t i . 33 Oproti náboženství starého Orientu existuje rozdíl, založený na m o n o j a h v i s m u s t a r o i z r a e l s k é h o n á b ož e n s t v í . V n e b i , n a z e m i , v p o d s v ě t í panuje jeden a tentýž Bůh. Bůh Starého zákona není resortní Bůh; nemusí brát ohled na nároky jiných bohů. V biblickém kontextu by nebyl možný epos jako v případě "Ištařina sestoupení do pekel“, protože Hospodin p a n u j e n a d v š e m i o b l a s t m i s t v oř e n í a t o j e j e d n í m z n e j d ů l e ž i t ě j š í c h předpokladů pro naději na zmrtvýchvstání, která vznikala v poexilní d o b ě . 34 Bible však zná i dobrou, klidnou smrt, která přichází po naplněném ž i v o t ě . T a k j e t o m u v p ř í p a d ě A b r a h a m a , k t e r ý z e mř e l „ s t á r a s y t ý d n ů “ 35 . O Izákovi, Jákobovi i Davidovi se dozvídáme, že po smrti „odcházejí ke s v ý m o t c ů m “ . 36 V s o u v i s l o s t i s t o u t o d o b r o u s m r t í m ů ž e m e t a k é z m í n i t význam pohřbívání ve Starém zákoně. Pohřeb je zde vnímán jako výrazně pozitivní akt, což můžeme soudit i z toho, že zůstat nepohřben bylo p o v a ž o v á n o z a v e l k é n e š t ě s t í a t r e s t , j í m ž h r o z í p r o r o c i b e z b o ž n í k ů m . 37 P o A b r a h a m o v ě v z o r u b y l o t r a d i c í s e p eč l i v ě d o p ř e d u s t a r a t o m í s t o s v é h o h r o b u . 38 P o h ř b í v á n í b y l o p o s v á t n o u p o v i n n o s t í s y n a z e m ř e l é h o i b o j o v n í k a ve válce; o důležitosti pohřbu ve Starém zákoně se dozvídáme zejména z k n i h y T o b i á š . 39 Š e ´ o l j e t e d y o z n a č e n í s p í š e v p ř í p a d ě t r a g i c k é s m r t i , t ě ž k é m ž i v o t ě n e b o u d á l o s t i . A i o d t u d mů ž e B ů h č l o v ě k a v y s v o b o d i t ,

32

K. Schubert, Židovské náboženství v proměnách věků, s. 96; ČEP, Ž 88, 7; Ž 115, 16 – 18; „Mrtví nechválí už Hospodina, nikdo z těch, kdo sestupují v říši ticha.“ 33 K. Schubert, tamtéž 34 ČEP, Ž 139, 8: „Zamířím – li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš.“ Podobně Am 9, 2: „I kdyby se podkopali do podsvětí, má ruka je odtud vezme. Kdyby vstoupili na nebesa, strhnu je odtud.“ 35 ČEP, Gn 28, 5 36 ČEP, G n 3 5 , 2 9 ; 4 9 , 3 3 ; 1 K r 2 , 1 0 37 X. Léon – Dufour, Slovník biblické teologie, s. 332 ;1. Kr 14, 11nn; Jer 22, 18n 38 ČEP, Gn 23 39 X. Léon – Dufour, Slovník biblické teologie, s. 332 ;Tob 1, 17; 2, 4-8; 12, 12n

15

v y j m o u t , j a k d á l e p o p i s u j e G i l l m a n . 40 N e j d e v š a k o v z k ř í š e n í , a l e o B o ž í s v r c h o v a n o u m o c ž i v o t b r á t i d á v a t . T o i l u s t r u j e i S a m u e l o v o v i dě n í , p ř i k t e r é m j e S a m u e l v y v o l á n z p o d s v ě t í , a p a k s e d o n ě j z a s e v r a c í . 41 Ve Starém zákoně je tedy pozornost zaměřena na život a na žijící. To se vztahuje i na pozůstalé v případě smrti a pohřbu. V Bibli jsou mrtví pohřbeni a jejich pozůstalí za ně drží smutek. Ten, kdo truchlí, pak žije svůj život dál; nebožtíka ztrácíme ze zřetele. Některé paralely, jako je např. údolí suchých kostí, což je metafora znovuzrození izraelského národa, však přispěly k rozvoji dalších představ o vzkříšení, i když nejde o p r o r o c t v í f y z i c k é h o v z k ř í š e n í . 42 N o s i t e l e m ž i v o t a j e v e S t a r é m z á k o n ě t ě l o . 43 B i b l e u ž í v á v ý r a z ů n e f e š , d u š e , a b a s a r , tě l o , č a s t o v e s t e j n é m v ý z n a m u , př e s t o j e b a s a r b r á n o j a k o p o m í j i v é t ě l o ; p r a c h , k t e r ý mů ž e z a n i k n o u t . 44 Č a s t é j e p ř i r o v n á v á n í p o m í j i v o s t i č l o v ě k a k p r a c h u . 45 U p r o r o k a I z a j á š e 46 j e p o j e m b a s a r symbolem

pomíjivosti

a

protikladem

božího

slova,

které

nepomíjí.

P o m í j i v é t ě l o j e o ž i v e n o d e c h e m ž i v o t a , k t e r ý v d e c h u j e Bů h . T e n t o d e c h života však není to samé jako platónský pojem duše, jak ještě uvidíme níže. Starý zákon nezná tento dualismus těla a duše, jen života a smrti. Nefeš je životní síla, která oživuje tělo, ale pouze v rámci těla, není mimo t ě l o . N e f e š m a j í i z v í ř a t a . 47 P ř i s m r t i p a k z t ě l a o d c h á z í j e h o o ž i v u j í c í j i s k r a - d u c h , d e c h , r u ´ a c h - o p o u š t í tě l o a z t r á c í s e . 48 N e s m r t e l n ý j e pouze Bůh, lidé umírají. Je proto nutné si vážit života na zemi. K tomu ř í k á R . H o f f b e r g , ž e o d mě n u j u d a i s m u s n e h l e d á n ě k d e v b u d o u c n o s t i . P o k u d s e č l o v ě k s t a r á o t o , j a k ž i j e , t a k p r a v á o d mě n a j e v t o m v i d ě t , ž e se to daří, že učinil dobro pro svět a že žil nejlépe, jak mohl. Bůh soudí za dobré skutky, jestli kdo přispěl ke zlepšení světa a konal dobré skutky ( m i c v o t ) . N i k d o n e v í , k d y z e mř e , t o n u t í č l o v ě k a k t o m u , a b y k a ž d ý d e n 40

N.Gillman, Vzkříšení a nesmrtelnost v židovském myšlení, s. 58 N. Gillman, s. 60 42 N. Gillman, s. 61 43 K. Schubert, s. 95 44 K. Schubert; Ž 63, 2 45 ČEP, Gn 3, 19: „V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.“ Kaz 3, 20: „Vše spěje k jednomu místu, všechno vzniklo z prachu a vše se v prach navrací.“ 46 ČEP, Iz 4 0 , 6 b – 8 47 K. Schubert, s. 95; G n 2 , 7 ; G n 1 , 3 0 48 N. Gillman, s. 63 41

16

revidoval svůj život, a pokaždé znovu jej přehodnocoval, když se odchýlí, když zhřeší. Protože i když se někdo odkloní od (pravé) cesty, pořád je této cestě nablízku. Stále se drží tohoto Bohem naznačeného směru, i když d ě l á c h y b y , i k d y ž h ř e š í a m í ř í m i m o , a t a k s e mů ž e s t á l e z n o v u n a t u t o cestu vracet. V tom spočívá naděje, že je možné se na tuto cestu vrátit; to j e p o t ř e b a s i k a ž d ý d e n př i p o m í n a t . 49 N a d ě j e t e d y s m ě ř u j e d o t o h o t o s v ě t a , do současného života. I u E. Kübler - Rossové je naděje zásadním t é m a t e m . 50 H l e d á j i v t o m t o ž i v o t ě z d e n a z e m i , v ý z n a m n o u ú l o h u v š a k podle ní hraje i naděje spatřovaná v příštím životě, po smrti. Naděje umírajícího je v dalším, delším životě. Vždy je možné doufat v další život, v jeho pokračování. Umírajícímu by neměl nikdo brát naději. I když v í , ž e j e n a t o m z l e a u mí r á , s t á l e m á m í t n a d ě j i ; a p r á v ě p r o t o . P ř e s t o v š a k K ü b l e r - R o s s o v á o d m í t á z t r á t u n a d ě j e v e f o r mě d o u f á n í v o d mě n u p ř í š t í h o ž i v o t a . 51 J e t o n a d ě j e , ž e p o s m r t n ý ž i v o t p ř i n e s e o d m ě n u z a l i d s k é pozemské utrpení. O tuto naději by se lidé podle Kübler - Rossové neměli připravovat, je pro život důležitá. Oproti tomu židovství, jak již bylo řečeno, neklade důraz na utrpení v tomto pozemském životě. Proto se n e z a m ě ř u j e v t a k v e l k é m í ř e n a s m r t a t u d í ž a n i n a v z kř í š e n í č i n a n a d ě j i u p í n a j í c í s e k t o m u t o v z k ř í š e n í . 52 K t o m u t o t é m a t u s e j e š t ě d o s t a n e m e v pozdějších kapitolách. Judaismus Učení o duši Učení

o

nesmrtelnosti

duše

se

objevilo

v době,

která

spojuje

biblické období s utvořením rabínského judaismu. Podle tohoto učení se lidská bytost skládá z hmotného těla a nehmotné duše. Tato duše je nezničitelná, což vyplývá z její duchovní podstaty, a v okamžiku smrti t ě l o o p o u š t í v s t ř í c d a l š í e x i s t e n c i , v ě č n é m u ž i v o t u . 53 T e n t o d u a l i s m u s t ě l a a duše nemá biblický původ. V Bibli člověk představuje jedinou živou,

49

rozhovor s R. Hoffbergem, viz pozn. 24 E. Kübler - Rossová, O smrti a umírání, str. 14 51 E. Kübler - Rossová, tamtéž 52 rozhovor s R. Hoffbergem, viz pozn. č. 24 53 N. Gillman, s. 86 50

17

dýchající bytost, přičemž smrt se chápe jako únik dechu života z těla. T e n t o o ž i v u j í c í d e c h v š a k n e e x i s t u j e n e z á v i s l e n a t ě l e . 54 Tento

koncept

nesmrtelnosti

duše

pochází

z řecké

filosofie,

konkrétně z Platónova rozlišení mezi tělem a duší. Podle Platóna je duše v e s v é p o d s t a t ě n e s m r t e l n á , e x i s t u j e j i ž př e d t ě l e m , v e k t e r é m j e p o z d ě j i uvězněna. Pro filosofa pak smrt znamená vysvobození a návrat duše do světa idejí, odkud vyšla. Z tohoto učení pak vychází názor, že tělo je to, c o n á m b r á n í p o z n a t p r a v d u , a p r o p r a v é p o z n á n í j e t ř e b a h o o p u s t i t . 55 Judaismus nepřijal celé toto učení, nezavrhl tělo, ale postupně v t a l m u d i c k é t r a d i c i p ř e š e l k u č e n í , ž e d u š e s e v o k a m ž i k u s m r t i o d dě l u j e o d t ě l a a „ ž i j e “ d á l s B o h e m a ž d o d o b y v z kř í š e n í . T e h d y s e m á s t ě l e m znovu spojit a předstoupit před soud. Maimonides posléze přišel s „revoluční“ myšlenkou, že i přes vzkříšené tělo bude pouze duše mít n a d á l e v l a s t n í o s u d . 56 T u t o m y š l e n k u p a k p ř e v z a l i l i b e r á l ně s m ý š l e j í c í židé v moderní době. Podle rabína R. Hoffberga židovství učí, že se duše po smrti setká s Bohem a přebývá s ním. Na rozdíl od křesťanského učení nebude vzkříšené tělo, ale pouze duše. Duše byla vdechnuta člověku od B o h a p ř i n a r o z e n í , a p o s m r t i s e k B o h u z a s e v r a c í . T ě l o j e z h l í n y z e mě , po smrti se vrací do této země zpět, stává se z něj opět prach. Po smrti se lidé často touží setkat se svými milovanými, které ztratili, ne však v těle. Tělo je však v okamžiku smrti staré, nemocné, narušené a znetvořené. Proto židé věří, že pouze duše žije po smrti a duše se setká s duší jiného z e m ř e l é h o , a t í m z p ů s o b e m s e s e t k á s n í m . 57 V období mezi Starým a Novým zákonem se objevují v židovských knihách a spisech myšlenky o duši, která se ve smrti odpoutá a pokračuje v b y t í s B o h e m . 58 V B i b l i s e v y s k y t u j í t ř i p a s á ž e , v e k t e r ý c h B ů h j e d n o h o d n e v z k ř í s í n ě k t e r é l i d i z h r o b ů . 59 T y t o d v ě m y š l e n k y s e n á s l e d n ě s p o j i l y a utvořily učení o životě po smrti, které se stalo kanonickou součástí j u d a i s m u o d t a l m u d i c k é h o o b d o b í a ž p o z a č á t e k m o d e r n í d o b y . P o z dě j š í části Starého zákona mluví jasněji o životě po smrti a budoucím světě. 54

N. Gillman, s. 87 N. Gillman, s. 88 56 N. Gillman, s. 89 57 rozhovor s R. Hoffbergem, viz pozn. č. 24 58 N. Gillman, s. 69 59 N. Gillman, s. 69 55

18

Tak se např. ve 12. kapitole Daniele objevuje věštba se slovy, že „na konci dnů povstaneš ke svému údělu“. Mezi

6.

zmrtvýchvstání.

a

2.

stol.

Současně

př. se

Kr.

se

podsvětí,

tedy

datuje

původně

vznik

místo

naděje

pro

na

všechny

zemřelé, stává místem trestu pro hříšníky, peklem. Při posledním soudu budou všichni spravedliví osvobozeni, v pekle však zůstanou ti, kteří si t a m b u d o u n a v ě k y o d p y k á v a t t r e s t . A b y s e i h n e d p o s m r t i o d dě l i l i spravedliví

a

hříšníci,

vynalezli

židé

systém

podsvětních

oddělení

s různými funkcemi: oddělení pro spravedlivé, oddělení pro bezbožníky a p r o t y , k t e r ý m p o d s v ě t í s l o u ž í j a k o o č i s t e c , p u r g a t o r i u m . 60 I když se to nezdůrazňuje, vychází najevo, že s eschatologickým soudem se počítá hned po smrti. Užívá se výrazů psyché a pneuma v souvislosti s mrtvými v podsvětí; což překládáme jako „duše“, „duch“. Z těchto výrazů lze poznat vliv helénistického myšlení, zároveň poukazují na druh existence v podsvětí spižíren duší, podobnou tělesné existenci, k d e s e s p r a v e d l i v í t ě š í z v o d n í h o p r a m e n e . 61 I rabínská literatura zná představu spižíren duší a posmrtnou p ř e d j í m k u e s c h a t o l o g i c k é ho s o u d u . P o d l e C h a g 1 2 b n e j s o u s p i ž í r n y d u š í v podsvětí, ale v sedmém nebi: tam jsou duše spravedlivých, duchové a duše, které teprve dostanou tělo. Je tam i „rosa, kterou Svatý, budiž v e l e b e n , v z k ř í s í m r t v é “ . 62 Po přijetí platónské antropologie znamená vzkříšení sjednocení duše s jejím tělem. Znamená – li rosa, která slouží pro vzkříšení mrtvých těl opis pro pneuma, znamená to trichotomickou antropologii: tělo, duše a duch

jsou

složky,

ze

kterých

se

skládá

člověk.

V

dichotomické

antropologii hovoříme o duši a těle. Svědectví o víře v individuální soud nad mrtvými poskytuje zpráva o s m r t i J o c h a n a n a b e n S a k k a i e ( 8 0 p o K r . ) , v n í ž p o p i s u j e , j a k p l áč e p ř i 60

K. Schubert, s. 96 K. Schubert, s. 97; Prosadil se názor, že podsvětí je jakási „spižírna duší“, komora. Ve 4. Ezdráš 4, 35 se „duše spravedlivých ve svých komorách“ ptají po začátku eschatologického potěšení, tedy zmrtvýchvstání. Podobně se mluví o duších spravedlivých, které se oddělily od svých těl a nazírají krásný úděl, který mají očekávat. Až poté se odeberou do svých komor. Platónský dualismus se v této době, okolo 100 po Kr., zcela prosadil. O duších hříšníků se podobně tamtéž říká, že „nevejdou do komor klidu, nýbrž musí se ihned bolestně potulovat v oblasti sedmerého soužení.“ O těchto komorách mluví i spis, který vznikl společně se 4. Ezdrášem: Bar 21, 23; 30, 2: „Stane se v té době, že se otevřou komory, ve kterých jsou chovány duše spravedlivých.“ 62 K. Schubert, s. 97 61

19

vědomí toho, že ho čeká věčný soud a po něm rozsudek, zda po smrti v e j d e d o z a h r a d y E d e n č i d o g e h e n n y . 63 Schubert

se

eschatologickým

dále

věnuje

očekáváním.

ráji

v

V apokryfech

souvislosti z období

s osobním

mezi

Starým

a

N o v ý m z á k o n e m p l a t í r á j z a př í b y t e k b o ž í a o d k a z u j e k e c h r á m o v ý m p ř e d s t a v á m . 64 O d t u d v e d l a k r á t k á c e s t a k a p l i k a c i s l o v a „ r á j “ v r a b í n s k é mystice. Ve dvou textech, patřících do doby chasidského hnutí ve 2. stol. př. Kr., je možné číst o zahradě Eden, že je nejsvatější ze svatyní, že je p ř í b y t k e m b o ž í m , a ž e v n í s t o j í s t r o m ž i v o t a . 65 P o d l e 4 . E z d r á š e j s o u r a j s k é p l o d y v ě č n é a d á v a j í n a s y c e n í . 66 V apokryfech jsou doloženy bohaté představy o ráji i o pekle, gehinnom. Název

„Gehinnom“

původně

označoval

údolí

jižně

od

Jeruzaléma.

Přinášely se zde dětské oběti Molochovi; odtud poté židé užívali pojem „gehinnom“ jako označení místa trestu, kde budou souzeni hříšníci. 4. Ezdr 7, 36 je nazývá „jáma muk“. Všeobecně byla také rozšířena p ř e d s t a v a o o h n i v é m c h a r a k t e r u „ g e h i n n o m u “ . 67 Posmrtný život V rabínském judaismu jsou rozdílné názory na to, jestli se smrt p o v a ž u j e z a t r a g é d i i , n e b o z a př i r o z e n ý p r o c e s . N a j e d n u s t r a n u m á s m r t význam stejně jako život a proto je také součástí Božího plánu, i když k ní dojde v životě předčasně nebo za nešťastných okolností. Existuje také pevná víra v posmrtný život, ve svět, který má přijít, ve kterém ti, co žili spravedlivý a cenný život dojdou odměny. Na stranu druhou je však na s m r t n a h l í ž e n o r e a l i s t i c k y j a k o n a t r a g é d i i a b e z p ř í k r a s . 68 Tradiční

judaismus

věří,

že

smrtí

lidská

existence

nekončí.

Neexistuje však žádné určité dogma týkající se posmrtné existence, jelikož se judaismus soustředí na život tady a teď. Proto je také v této v ě c i p o n e c h á n o p o m ě r n ě v e l k é p o l e p r o v l a s t n í n á z o r y . 69 O r t o d o x n í Ž i d 63

K. Schubert, s. 98 K. Schubert, tamtéž 65 K. Schubert, tamtéž; H e n 2 4 , 4 . 5 66 K. Schubert, s. 99; J u b 8 , 1 9 ; 4 . E z d r 7 , 1 2 3 67 K. Schubert, s. 100 68 N. Gillman, s. 67 69 Olam Ha – Ba: The Afterlife; http://www.jewfaq.org/olamhaba.htm 64

20

může věřit, že duše spravedlivých jdou na místo podobné křesťanskému nebi, nebo že se převtělují během mnoha následujících životů, nebo že prostě čekají na příchod Mesiáše, kdy budou vzkříšeny. Podobně může v ě ř i t , ž e d u š e h ř í š n í k ů j s o u m u č e n y d é m o n y j e j i c h v l a s t n í h o s t v oř e n í , i ž e jsou ve smrti zničeny, takže přestávají existovat. Pole možností, co se po smrti může dít, je široké. Vzkříšení a reinkarnace Víra v konečné vzkříšení mrtvých je však v tradičním judaismu fundamentální.

Je

to

víra,

která

odlišovala

farizeje,

intelektuální

předchůdce rabínského judaismu, od saduceů. Saduceové tento koncept odmítali, protože není vyloženě zmíněn v Tóře. Podle farizeů je tento k o n c e p t n a z n a č e n v n ě k o l i k a v e r š í c h . 70 Víra ve vzkříšení z mrtvých je jedním ze třinácti principů víry r a b i h o M a i m o n i d a . D r u hé p o ž e h n á n í z m o d l i t b y Š m o n e E s r e , k t e r á j e recitována třikrát denně, obsahuje mnoho odkazů ke vzkříšení. Reformní hnutí, které pravděpodobně tuto nauku odmítlo, také proto přepsalo druhé požehnání. Vzkříšení mrtvých se uskuteční v mesiánském věku, v čase hebrejsky

nazývaném

Olam

haba,

což

se

dá

přeložit

i

jako

"čas

p ř i c h á z e j í c í " . 71 T e n t o t e r m í n j e v š a k t a k é u ž í v á n p r o d u c h o v n í ž i v o t p o životě. S příchodem mesiáše nastane soud a spravedliví mrtví budou vzkříšeni, přivedeni zpět do života a dostane se jim příležitosti zažít d o k o n a l ý s v ě t , k t e r ý p o m á h a l a t v o ř i t t a k é j e j i c h s p r a v e d l n o s t . H ř í š ní m r t v í v z k ř í š e n i n e b u d o u . 72 Podle

některých

jednorázovou

událostí,

mystických ale

je

myšlenkových

to

trvalý

škol

nepřerušený

není

vzkříšení

proces.

Duše

spravedlivých se neustále rodí znovu, aby pokračoval nepřerušený proces tikkun

olam,

zdokonalování

světa.

Některé

zdroje

naznačují,

že

reinkarnace je rutinní proces, zatímco podle jiných se odehrává pouze za neobvyklých okolností, při kterých za sebou duše zanechala nedokončené dílo. Víra ve znovuzrození je také způsob jak vysvětlit tradiční židovskou

70

Ressurection and Reincarnation; http://www.jewfaq.org/olamhaba.htm Olam – Ha – Ba: The World To Come; http://www.jewfaq.org/olamhaba.htm 72 Olam – Ha – Ba: The World To Come; tamtéž 71

21

víru, že každá židovská duše v dějinách byla přítomná na Sinaji a u z a v ř e l a s m l o u v u s B o h e m . 73 D u c h o v n í ž i v o t p o ž i v o t ě , o l a m h a b a , j e jiný, vyšší stav bytí. Podle Mišny je tento svět jako předsíň před světem olam haba, a tak se má člověk připravit v této předsíni, než vstoupí do hlavního sálu. Podobně říká Talmud, že tento svět je jako předvečer š a b a t u . 74 Celkově však je možné v souladu s tím, co již bylo řečeno shrnout, že hlavní důraz judaismu neleží na učení o vzkříšení. Judaismus ve své p o d s t a t ě n e d á v á o d p o v ě ď n a p o z e m s k é u t r p e n í a v y k o u p e n í z ně j . V t o m neleží jeho záměr, oproti např. křesťanství. Zároveň však platí, že lidské skutky soudí spravedlivý Bůh. Jeho spravedlivý soud by pak znamenal, že dobré odměňuje a bezbožníky t r e s t á . 75 T a l m u d p ř i z n á v á v ý z n a m n é m í s t o u č e n í o o d m ě n ě a t r e s t u , zároveň však nabádá k tomu, že přikázání mají být plněna z čistých p o h n u t e k . 76 T o s o u v i s í s r a d o s t n ý m p l n ě n í m p ř i k á z á n í ( m i c v o t ) , j a k uvidíme dále.

73

Olam – Ha – Ba: The World To Come; tamtéž Olam – Ha – Ba: The World To Come; tamtéž 75 A. Cohen, Talmud pro každého, s. 154 76 A. Cohen, tamtéž, s. 163 74

22

II. Umírání a pohřeb v judaismu Druhou kapitolou jsme dospěli k popisu samotného pohřebního rituálu. Rituál pohřbu je praktikován po celém světě od počátku lidské k u l t u r y . J e h o k o n á n í v y c h á zí p o d l e v š e h o z i n s t i n k t i v n í n e m o ž n o s t i n e b o o d m í t n u t í p ř i j m o u t s m r t j a k o d e f i n i t i v n í k o n e c ž i v o t a . Př e s z j e v n ý f y z i c k ý konec života člověk věří, že nějakým způsobem žije či přetrvává i po s m r t i , j a k j i ž b y l o ř e č e n o v ú v o d u . 77 J e d n í m z p o d s t a t n ý c h v ý z n a mů pohřebního

rituálu

je

možnost

znovuprožití

s mr t i

blízkých

a

tak

pochopení, že „toto se opravdu stalo“. Rituály spojené s pohřbem tedy p o m á h a j í č l o v ě k u p o c h o p i t r e a l i t u s m r t i . 78 Na tomto místě je vhodné zmínit a uvědomit si, že pohřeb patří mezi tzv.

přechodové

rituály,

stejně

jako

rituály

jemu

předcházející

a

následující, o nichž bude také řeč. Přechodové rituály, tak jak je popsal Arnold van Gennep, slouží k přechodu mezi dvěma životními etapami, a t í m p o m á h a j í v y r o v n a t s e s n a s t a l o u s i t u a c í . 79 U v ě d o m i t s i t y t o s p o j i t o s t i nám umožní pochopit lépe význam pohřebních rituálů v kontextu této práce.

Rituály

přechodu

slouží

mj.

k překonání

chaosu

ve

vztahu

k n e z n á m é o b t í ž n é s i t u a c i , v t o m t o př í p a d ě p ř i s e t k á n í s e s mr t í . P o d o b n ý cíl

má

psychologický

přístup

E.

Kübler

-

Rossové,

i

když

je

ho

dosahováno jiným způsobem, jak ještě uvidíme. Přechodové rituály se většinou skládají ze tří samostatných a navazujících etap, tak jako je to v případě křtu, svatby a i pohřbu. Tyto etapy vyjadřují odloučení, pomezí a přijetí. Označují také stavy při p ř e c h o d u o d j e d n o h o s o c i o k u l t ur n í h o p o s t a v e n í k d r u h é m u . 80 P ř e c h o d o v é rituály

jsou

součástí

různých

náboženství,

ale

jejich

světský

a

sociokulturní základ je zřejmý, jak zdůrazňuje Gennep. Umožňují totiž snazší přechod z jednoho místa, období nebo společnosti k následně další

77

Death rite; http://www.britannica.com/EBchecked/topic/154596/death-rite The role of ritual following a major loss; http://opentohope.com/dealing-with-grief/good-grief/the-role-ofritual-following-a-major-loss/ 79 A. van Gennep, Přechodové rituály, s. 12 80 A. van Gennep, tamtéž, s. 13 78

23

fázi života. Tento základ však není v žádném náboženství nebo kultuře možný bez určité formy přesahu, jak bylo řečeno výše. Rituál tedy podle Gennepa v rámci své struktury a pomocí určitého odstupňování brání dezorientaci a tím přispívá k přehlednějšímu naplnění důležitých životních funkcí. Jinak řečeno, toto uspořádání (nebo pokus o n ě ) p o m á h á l i d e m b r á n i t c h a o s u p r o ž í v a n é m u v ž i v o tě . P r á v ě s m r t b l í z k é osoby může takový chaos způsobit a určitý daný způsob jak se v jejím případě chovat pomáhá tyto nepříjemné stavy překonat. Pohřeb v judaismu je propracovaný do mnoha etap a částí, což usnadňuje orientaci v nové situaci a dává svým stoupencům k dispozici návod, jak se s ní postupně vyrovnat. Jak uvidíme dále, některé části tradice nemusí být pro účastníka p o h ř b u a n á s l e d n é h o t r u c h l e n í př í j e m n é . P ř e s t o v š a k m a j í v c e l k u s v ů j význam, a ve výsledku slouží lepšímu a rychlejšímu vyrovnání se ztrátou blízké osoby. Srovnáme – li tento postup s procesem truchlení u E. Kübler - Rossové, nalezneme podobný princip. Podle Kübler - Rossové mají všechna stádia v truchlení své místo, a chtít nějaké nepříjemné přeskočit, popírat ho či se mu vyhnout by znamenalo pouze prodlužování zármutku a procesu uzdravování. Můžeme také připomenout, že i když dnešní člověk již samozřejmě nevěří, že "posvátné, božské, magické a čisté zmizí, pokud se pravidelně r i t u á l y n e o b n o v u j e " 81 , j e z e s o c i o l o g i c k ý c h i p s y c h o l o g i c k ý c h a n a l ý z jasné, že opomíjení složitého tradičního členění životních cyklů vede ke s t r e s ů m , p o c i t ů m p r á z d n o t y a z t r á t ě v l a s t n í i d e n t i t y . T o n a z n ač u j e n a p ř . M. Goldmannová ve výše zmíněném článku. Přechodové rituály je možné i dnes zaznamenat v jejich plném rozsahu kdekoliv kolem nás. Jejich důležitou funkcí v rámci kultury a společnosti

je

ulevovat

aktivním

účastníkům

od

všudypřítomně

se

hromadící nejistoty a napětí, a to umělým vytvářením dramatických s t a v ů . 82 T e n t o s y s t é m p o z o r u j e m e p r á v ě v p ř í p a d ě ž i d o v s k é h o p o h ř b u a rituálů truchlení, např. při sezení šivy. Gennep mluví o momentu přechodu proto, že jde o reálný přechod z jednoho do druhého; z jednoho světa do druhého, a to jak v materiálním, 81 82

A. van Gennep, Přechodové rituály, s. 19 A. van Gennep, tamtéž, s. 25

24

t a k i m a g i c k o – n á b o ž e ns k é m s m y s l u . P r o t o m l u v í m e t a k é o p o m e z í t ě c h t o dvou oddělených světů. Toto pomyslné i materiální pomezí se vyskytuje ve

všech

obřadech,

které

provázejí

přechod

od

jedné

magicko

-

náboženské či sociální situace do druhé. V případě materiálního přechodu se posvátný ráz soustřeďuje na práh nebo dveřní prostor. Dveře jsou v této souvislosti chápány jako mez mezi světem domácím a cizím. Překročit práh v tomto smyslu znamená připojit se k novému světu. Je to důležitý rituální úkon při svatebních obřadech, při obřadech adopce, obřadech vysvěcení na kněze a při pohřbu. Místem vstupních a výstupních rituálů b ý v a j í h l a v n í d v e ř e . 83 S přechodovými rituály, jak Gennep podotýká, se setkáváme i v situacích vzkříšení a převtělování, toto téma by však již pro účel této p r á c e z n a m e n a l o v e l k o u o d b oč k u a n e n í p r o s t o r s e m u n a z d e v í c e věnovat. Mezi přijímací rituály patří i hostiny po pohřbu a vzpomínkové slavnosti. Jejich cílem je navázat pouto mezi pozůstalými a někdy i nebožtíkem. Z j e d n o d u š e n ě b y s e e x i s t e n c e př e c h o d o v ý c h r i t u á l ů d a l a s h r n o u t t a k , že život jednotlivce, bez ohledu na typ společnosti, spočívá v postupném p ř e c h á z e n í o d j e d n o h o v ě k u k d a l š í m u a o d j e d n o h o z a mě s t n á n í k j i n é m u , j a k p o u k a z u j e v ú v o d u s v é k n i h y G e n n e p . 84 Hodnota života Jak již bylo řečeno, život je v judaismu hodnocen nad vším ostatním. Jelikož podle Talmudu pocházejí všichni lidé z jedné osoby, přirovnává se záchrana jednoho života k záchraně celého světa, a zničení j e d n o h o ž i v o t a k z a h u b e n í c e l é h o s v ě t a . 85 T o t o p o j e t í ž i v o t a a ú c t y k životu pak následně ovlivňuje veškeré pohřební konání. Téměř všechna přikázání z 613 příkazů je možné porušit pro záchranu

života.

Výjimkou

jsou

vražda,

incest,

cizoložství,

modloslužebnictví. Tyto příkazy jsou podle některých zdrojů natolik d ů l e ž i t é , ž e n e s mě j í b ý t p o r u š e n y a n i p r o z a c h o v á n í ž i v o t a . J i n í v š a k

83

A. van Gennep, s. 26 A. van Gennep, s. 12 85 Life, death and mourning; www.jewfaq.org/death.htm 84

25

d á v a j í d ů r a z n a n o a h i d s k o u t r a d i c i , k t e r á u p ř e d n o s t ň u j e j i n á n a ř í z e n í . 86 Podle rabína Hoffberga Bůh odpustí těm, kdo ho o to žádají, pokud neporušili jedno ze sedmi noahidských (Noemových) přikázání. Judaismus např. požaduje porušení zákonů pro zachování života v případě příkazu držet půst o svátku Jom Kipur, pokud by to ohrožovalo zúčastněné osoby na životě, nebo v případě potratu, kdy by byl ohrožen ž i v o t m a t k y ( n e n a r o z e n é d í tě n e n í p o d l e ž i d o v s k é h o p r á v a p o v a ž o v á n o z a l i d s k o u ž i v o u b y t o s t ) . 87 Protože je život tak cenný, je zakázáno urychlovat smrt, a to podle některých ani za účelem zmírnění utrpení. Eutanazie, sebevražda a asistovaná sebevražda jsou židovskými zákony přísně zakázány. Podle T a l m u d u j e i z a k á z á n o p o h n o u t s p a ž e m i u m í r a j í cí o s o b y , p o k u d b y t o z k r á t i l o j e j í ž i v o t . 88 P o s m r t i n e n í d o b r é t o u ž i t a n i z a n í s p ě c h a t , j a k j e t o m u n a p ř . v ř e c k é f i l o s o f i i u P l a t ó n a . 89 N a o p a k d e V r i e s s i v š í m á , ž e ačkoliv je život často velkým utrpením, lidé se ho křečovitě drží a n e c h t ě j í s e h o v z d á v a t . 90 P o u k a z u j e n a t o , ž e i k d yž j e ž i v o t p l n ý u t r p e n í a námahy, tak ho většinou "shledáváme hodným té námahy". Podle de Vriese jsou

lidé

smrtí

zaskočeni

a

nepovažují

ji

za

vysvobození

ze

životního utrpení. Proto smrt vzbuzuje strach, úzkost, děs a hrůzu. Je to n e r o z l u š t i t e l n á h á d a n k a . 91 G i l l m a n z d ů r a z ň u j e r e a l i s t i c k ý p o hl e d j u d a i s m u n a s m r t , b e z n a d ě j n ý c h v y h l í d e k n a p o s m r tn ý ž i v o t , k t e r é b y m o h l y ulehčovat situaci. S tím souvisí i to, že v domě truchlení se dvakrát denně r e c i t u j e Ž a l m 4 9 . P o d l e G i l l m a n a j e s mr t v p o h l e d u j u d a i s m u t r a g i c k á , i k d y ž n e j d e o k o n e c v z t a h u s B o h e m . 92 Pokud

je

smrt

bezprostřední

a

jistá

a

pacient

trpí,

povoluje

j u d a i s m u s p ř i r o z e n ě z a n e c h a t u mě l é h o p r o d l u ž o v á n í ž i v o t a . Z a u r č i t ý c h o k o l n o s t í j e p o v o l e n o o d m í t n o u t p r o s t ř e d k y , k t e r é ž i v o t u mě l e p r o d l u ž u j í . Je přikázáno život zvolit a prodloužit ho tam, kde je to možné a kde tím

86

Noemovy zákony; http://www.granosalis.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=4640 Life, death and mourning; www.jewfaq.org/death.htm 88 Life, death and mourning; www.jewfaq.org/death.htm 89 N. Gillman, Vzkříšení a nesmrtelnost v židovském myšlení, s. 67 90 P. de Vries, Židovské obřady a symboly, s. 233 91 P. de Vries, tamtéž, s. 234 92 N. Gillman, Vzkříšení a nesmrtelnost v židovském myšlení, tamtéž 87

26

prokazujeme člověku úctu. Ale je nutné se ho také umět vzdát, když přijde o k a m ž i k s m r t i . 93 Z d r a v í a ž i v o t j s o u h o d n o t y c e n ě n é n a d v š í m o s t a t n í m . Umění umírat V judaismu jsou, jak již bylo řečeno, obsažena rozdílná učení o tom, co se po smrti odehrává s duší a tělem. Tato oblast zůstává poněkud z a s t ř e n a t a j e m s t v í m , c o ž s o u v i s í s o b e c n ý m r y s e m j u d a i s m u z a mě ř i t s e na tento viditelný svět a na to, co na něm lze za života vykonat, jak už bylo z m í n ě n o . 94 J u d a i s m u s

se

velkou měrou zabývá

strukturou zákona a

m y š l e n í , a i o d t u d v z n i k á s i l n á v í r a , ž e e n e r g i i j e t ř e b a z a mě ř i t n a t e n t o svět a život, na tuto křehkou pozemskou existenci. O tom, co přijde po s m r t i , n e n í m o ž n é s e p ř í l i š d o h a d o v a t . 95 S m r t j a k o k o n e c l i d s k é h o ž i v o t a je ve své podstatě často nahlížena jako tragická a nevyhnutelná. Některé myšlenkové proudy se dívají na smrt jako na něco, co nutně přijít musí, p r o t o j e p o d l e n i c h t ř e b a s e n a s m r t d í v a t z př í m a a s n a d ě j í , ž e d o b ř e p r o ž i t ý ž i v o t b u d e o d mě n ě n v ě č n ý m ž i v o t e m . P r o n ě k t e r é mů ž e m í t s m r t i v ý z n a m j a k é h o s i n á v r a t u d o m ů . 96 N a j i n é m m í s t ě s e p o z n a m e n á v á , ž e smrtí

se

Žid

odevzdává

do

Boží

vůle.

Takto

smrt

není

projevem

n e s p r a v e d l n o s t i , a l e s m y s l u p l n é l á s k y . 97 B o l e s t z e s m r t i t e d y m ů ž e b ý t zmírněna pohledem na smrt jako na moment přechodu z tohoto světa do světa věčného. V souvislosti s pohledem judaismu na život a jeho význam by Žid neměl svou smrt očekávat se strachem a hrůzou. Jediný strach je strach zemřít, dokud se člověk na smrt nepřipraví. Proto radí Mišna: „Obrať se den před svou smrtí!“, čímž je myšleno každý den. Protože nikdo neví, k t e r ý d e n z e m ř e , m á b ý t k a ž d ý d e n č i n ě n o p o k á n í . 98 T a l m u d u č í ž i v o t u , z e kterého by vyplývalo v každém okamžiku dobré svědomí ze skutků, a

93

Tod und Trauer; http://www.liberale-juden.de/cms/index.php?id=66 Jewish life. About death and mourning; http://www.jewishfederations.org/page.aspx?id=40099 95 Death and mourning; http://www.liberaljudaism.org/lj_wherewestand_death.htm 96 Jewish life. About death and mourning; http://www.jewishfederations.org/page.aspx?id=40099 97 Di Sante, Židovská modlitba, s. 183 98 G. Fohrer, Glaube und Lehren im Judentum, s. 157 94

27

nevznikala

újma

d r u h ý m . 99

R.

Hoffberg

připomíná,

že

v židovství

n e e x i s t u j e n á v o d " j a k z e mř í t " . N a o p a k j d e o t o , j ak ž í t a o d t u d s e c í t i t " c o m f o r t a b l e w i t h d e a t h " , d o s l o v a " c í t i t s e p o h o d l ně s e s m r t í , v e s m r t i " , být smířen se smrtí. To souvisí s naplněním života, když se člověk ohlíží z p ě t n a t o , j a k ž i l . 100 To, co je pro Žida na tomto světě opravdu hodnotné jsou skutky, příkazy, které naplnil. Tato micva, povinnost, je vše, co je povinen Bohu, bližním i sobě. Je to výsadní právo, za které jsou Židé vděční, dar r a d o s t n ě z a ž i v o t a p l n i t p o v i n n o s t i . 101 Podobně je život na zemi popisován jako předsíň, kde se člověk připravuje, než vstoupí do paláce. Život je přípravou na smrt. Je přikázáno

k němu

přistupovat

s důstojností

a

úctou.

Život

není

lehkomyslně darovaná pozornost, je to povinnost, úkol, poslání. "Proti své vůli jsi byl stvořen, proti své vůli žiješ, proti své vůli zemřeš a proti své vůli budeš jedenkrát skládat účet před Králem Králů, Svatým, budiž p o ž e h n á n . " 102 Z á l e ž í n a t o m , c o s i č l o v ě k s e s v ý m ž i v o t e m p o č n e ; z á l e ž í , jak se připraví v této předsíni. De Vries k tomu dodává, že v tomto myšlení má důležité místo naděje: nikdo nezná čas své smrti, a proto má k a ž d ý d a l š í o k a m ž i k o br o v s k o u c e n u , j e p ř í s l i b e m ž i v o t a a š t ě s t í . 103 N a t o klade velký důraz i rabín Hoffberg, když říká, že každý příští den představuje naději, že se lépe podaří plnit micvu, že se podaří lépe žít a d o s t á t s v ý m z á v a z k ů m , v č e m ž l e ž í i o d mě n a z n a p l n ě n é h o ž i v o t a . E . Kübler - Rossová často zdůrazňuje, že umírající člověk má vždy mít n a d ě j i , i k d y ž v í , ž e u m í r á a ž e s e b l í ž í k o n e c . 104 M á t a k m o ž n o s t d á t d o pořádku své nevyřešené pozemské záležitosti, aby ze života odešel smířený. Má také vědět, že ti, kdo jsou mu blízko, mu pomohou všemi silami, aby mohl žít co nejdéle a nejlépe. Vědomí blížícího se konce mu pomůže lépe a plněji prožít zbývající dobu života. Umírající je rozzloben, že přišel o budoucnost, ale pak si uvědomí, že ještě žije, a žije často 99

Judentum als Lebensform, Tod und Trauer, http://www.payer.de/judentum/jud503.htm 100 rozhovor s R. Hoffbergem, viz pozn. č. 24 101 Judentum als Lebensform, Tod und Trauer. Die jüdische Kunst des Sterbens; http://www.payer.de/judentum/jud503.htm 102 P. de Vries, s. 234; M i š n a , A v o t 4 , 2 9 103 P. de Vries, tamtéž 104 E. Kübler - Rossová, O smrti a umírání, str. 117

28

i n t e n z i v n ě j i a p l n ě j i n e ž z d r a v ý č l o v ě k , k t e r ý s t á l e j e n p l á n u j e . 105 S t í m s e shoduje i židovský přístup. Několik postřehů o životě a smrti najdeme také v knize rozhovorů s i z r a e l s k ý m f i l o s o f e m a v ě d c e m J e š a j a h u L e i b o w i t z e m . 106 J . L e i b o w i t z s e m u s e l v y r o v n á v a t s e s m r t í s v é h o s y n a . U t r p e n í p o d l e ně j p a t ř í k ž i v o t u , k životním normám. Žid se smiřuje s tím, že život má svůj přirozený běh, ž e s v ě t f u n g u j e p o d l e s vý c h v l a s t n í c h z á k o n ů a m y l i d é h o n e m á m e p o d kontrolou.

Pokud

žijeme

a

chceme

žít,

tak

se

s tímto

zákonem

s m i ř u j e m e . 107 N a j i n é m m í s t ě J . L e i b o w i t z d o d á v á , ž e č l o v ě k s i j e s i c e v ě d o m s v é s m r t i , v í , ž e z e m ř e , a l e z á r o v e ň „ n e v ě ř í , ž e z e m ř e “ . 108 N e m ů ž e a nesmí tomu věřit, protože by nedokázal žít: „Každý člověk žije tak, jako kdyby nevěděl, že musí zemřít. Jinak by nebyl schopen žít.“ To se netýká jen filosoficky uvažujících lidí, ale každého člověka. Člověk tedy ví, že z e m ř e , a l e n a s v o u s m r t n e v ě ř í , a p r á v ě p r o t o j e s c h o p e n ž í t . 109 T o zdůrazňuje i E. Kübler - Rossová, pro niž je z pohledu psychiatrie pro člověka vlastní smrt nemožná. Pro lidské podvědomí je představa konce života nepochopitelná, a když, tak pouze ve smyslu zabití, zlým činem. Smrt je tedy v tomto smyslu něco špatného, je to událost budící strach a volající

po

odplatě

a

t r e s t u . 110

Tyto

představy

jsou

zásadní

pro

vyrovnávání se se smrtí. Zdraví a nemoc Lidské tělo utváří člověka samotného, ale také určuje formu, v níž žije na zemi a která má svou vlastní cenu. Skrze tělo se uskutečňuje s o u v i s l o s t m e z i h m o t o u a b y t í m , v z á j e m n ě n a s e b e p ů s o b í , p r o t o m u s í b ýt tato tělesná schránka, která je zároveň nástrojem člověka, zdravá a bez poškození. Proto klade židovské učení takový důraz na zdraví. Nemocný člověk má povinnost usilovat o brzké uzdravení. Ze získaného života je povinnost všemi dostupnými prostředky učinit to nejlepší. Člověk nemá 105

E. Kübler – Rossová, Otázky o smrti a umírání, s. 18 Shashar, M., Hovory o Bohu a světě s Ješajahu Leibowitzem, s. 206 107 Shashar, M., tamtéž, s. 207 108 Shashar, M., tamtéž 109 Shashar, M., tamtéž, s. 208 110 E. Kübler - Rossová, O smrti a umírání, s. 2 106

29

svůj život zanedbávat, zneužívat, ani s ním libovolně nakládat; s vlastním ani s životem druhých. Protože jsme „dostali příležitost, které se musíme z h o s t i t s v ý m i n e j l e p š í m i s i l a m i . 111 Lidská existence, štěstí i neštěstí jsou závislé na druhých lidech. Štěstí je možné prožívat, pouze pokud ho člověk s někým sdílí. Stejně tak je důležité sdílet i nešťastné události a trápení, a judaismus na to klade velký důraz, když dává na významné místo úlohu rodiny, přátel a obce v p r o c e s u t r u c h l e n í . 112 Účast nemocného

na či

smutku

je

umírajícího

micva, je

náboženská

službou

lásky.

povinnost. Tato

micva

Návštěva návštěvy

n e m o c n ý c h s e n a z ý v á b i k ur c h o l i m a v h e b r e j š t i n ě m á p o s v ě c u j í c í význam. Je to uctivý a v dobrém slova smyslu zbožný výraz. Souvisí s tím to, že je potřeba nemocnému něčím přispět, poskytnout mu útěchu, pomoc a naději. Znamená to poskytnout mu úlevu, podporu, nevtírat se. Je vhodné se za nemocného modlit, i když samotná modlitba samozřejmě nemůže nikoho zachránit. V této souvislosti de Vries zmiňuje slovo "šalom", které je vhodné pronášet v rámci krátké modlitby. Šalom, mír, p l a t í z a z t ě l e s n ě n í d o k o n a l o s t i . 113 H e b r e j s k ý s l o v e s n ý k o ř e n š - m - l o d něhož je šalom odvozeno, znamená právě neporušený, ukončený, úplný, dovršený. Rabín Hoffberg považuje šalom za důležité slovo, které pomáhá pochopit židovský postoj k životu. Šalom svým významem vyjadřuje p o k o j , d o s l o v a p ř e l o ž e n o z n a m e n á b ý t k o m p l e t n í . V ž i v o tě j d e v t o m t o smyslu právě o to být kompletní. Žid se má stále snažit, aby mu nechyběla žádná část a součást, v tomto smyslu jde o naplnění v každodenním životě. Žid se má podle r. Hoffberga snažit pro tento svět činit co nejvíce dobrého a každý dne se znovu ptát, jestli učinil dost. Pokud ne, tak se má m o d l i t v n a d ě j i , ž e s e t o d a l š í d e n p o v e d e l é p e . 114 Z d e m ů ž e m e o p ě t p o z o r o v a t , k d e t a k é s p a t ř u j e j u d a i s m u s n a d ě j i : v d a l š í m d n u , v z í tř k u , v budoucnosti, a co dobrého může přinést.

111

P. de Vries, s. 235 A non jewish mourner sits shiva; http://www.interfaithfamily.com/life_cycle/death_and_mourning/A_NonJewish_Mourner_Sits_Shivah.shtml 113 P. de Vries, tamtéž 114 rozhovor s R. Hoffbergem, viz pozn. č. 24 112

30

Umírání Pokud se smrt pozvolna blíží, připravuje se Žid skrze modlitby; vyznání vin, lítostí a vyznáním víry. Modlitba vyznání vin se nazývá Kol Nidre, v překladu „všichni slibují“. Toto vyznání je sborem věřících pronášeno při bohoslužbách o svátku Jom Kipur. Umírající se Kol Nidre modlí v první osobě. Společně s ostatními členy rodiny se umírající modlí Š e m a J i s r a e l : „ S l y š , I z r a e l i , H o s p o d i n B ů h t v ů j , H o s p o d i n j e d i n ý “ . 115 Š e m a Jisrael je hlavní modlitba týdenních synagogálních bohoslužeb. Podle de Vriese má umírající vědět o svém vážném stavu, aby měl č a s u r o v n a t s v é p o z e m s k é z á l e ž i t o s t i a p ř i p r a v i t s e n a s m r t . 116 T o j e důležité i pro Kübler - Rossovou. Umírající se před smrtí usmiřuje s lidmi a s Bohem. Pronáší viduj, vyznání hříchů před Hospodinem. Dále žehná svým potomkům. Je možné zarecitovat modlitbu Adon olam, Pán světa: „Do Jeho rukou odevzdávám svou duši, když usínám i když se probouzím, a se svou duší i své tělo. H o s p o d i n j e s e m n o u , n e b o j í m s e n i c. “ 117 Na počátku smrti umírající Žid spolu s ostatními vyznává Šema Jisrael: Můj Bože a Bože mých otců, přijmi mou modlitbu… O d p u s ť m i v š e c h n y h ř í c h y , k t e r é j s e m s p á ch a l z a s v é h o ž i v o t a . Přijmi mou bolest a utrpení jako pokání a odpusť mé zločinění neboť proti tobě samotnému jsem zhřešil. Přiznávám, že můj život a uzdravení závisí na tobě. Ať je tvá vůle mě uzdravit. Ale pokud nařídíš, že zemřu z tohoto utrpení, ať má smrt napraví všechny hříchy a překročení, která jsem proti Tobě spáchal. Ukryj mě ve stínu Tvých křídel. Dej mi podíl na přicházejícím životě. Otče otroků a Strážce vdov, ochraňuj mou milovanou rodinu.

115

ČEP, Dt 6, 4 de Vries, s. 244 117 de Vries, s. 245 116

31

Do Tvé ruky vkládám svou duši. Ty mě zachraňuješ, ó, Pane, Bože pravdy. Slyš, Izraeli, Hospodin náš Bůh, Hospodin jediný. Hospodin je Bůh. H o s p o d i n j e B ů h . 118 Na tomto vyznání je důležité, že ve srovnání s ostatními zásadními rity přechodu je významná jeho tichost. To, co vysloveno není, nám říká více než to, co v modlitbě umírajícího vysloveno je. Stručně řečeno, není zde (kromě posledních tří vět) slovo, které by nemohlo být vyřčeno žádným nežidem, který věří v Boha. O hříchu, pokání, soudu a smíru by mohl mluvit i křesťan či muslim. Závěrečné věty identifikují umírající osobu s komunitou a její vírou. Šema Jisrael se učí děti od chvíle, kdy začnou mluvit, na konci života touto modlitbou člověk také opouští svůj život. P o s m r t i s e z e mř e l é m u z a v ř o u o č i , n ě k d y i ú s t a . J e p ř i k r y t b í l o u l á t k o u , k t e r é s e d o t k n o u dě t i a p ř í b u z n í . N a t o m t o p ř í k l a d u v i d í m e , ž e d ě t i nejsou vyloučeny z událostí týkajících se smrti, což má, jak připomíná E. Kübler

-

Rossová

i

M.

Goldmannová,

pozitivní

vliv

na

samotné

vyrovnávání se se zármutkem. Obličej zesnulého se přikryje se slovy: „Požehnaný budiž, Bože, Pane náš, Králi světa, který jsi rytířem pravdy.“ Smrt Několik rituálů se vztahuje k okamžiku, kdy se lidé o smrti dovídají a reagují na zprávu o ní. V okamžiku smrti přiznají přítomní svou víru v B o h a , t í m ž e o z n á m í B o ž í p an o v á n í , v š e m o h o u c n o s t a j e d i n e č n o s t , s t e j n ý m z p ů s o b e m j a k o n a k o n c i s vá t k u J o m K i p u r . T r u c h l í c í j s o u a ž d o p o h ř b u o s v o b o z e n i o d n á b o ž e n s k ý c h p o v i n n o s t í . 119 V souvislosti s chápáním smrti jako projevu boží lásky a vůle doprovází zprávu o něčí smrti požehnání: „Požehnaný jsi, Hospodine, B o ž e n á š , K r á l i s v ě t a , o p r a v d o v ý s o u d c e . “ 120 M o d l i t b y s e o d ř í k á v a j í

118

J. Neusner, An Introduction to Judaism, s. 30, 31, překlad J. T. Encyclopedia Judaica, Death, Laws and customs, s. 1425 - 26 120 Di Sante, Židovská modlitba, s. 183 119

32

v místnosti, kde člověk zemřel, při průvodu na hřbitov, a na hřbitově před uložením do hrobu. V reakci na zprávu o smrti bylo zvykem polít načerpanou vodou o b y d l í m r t v é h o , c o ž mě l o p ů v o d n ě v ý z n a m o z n á m e n í s m r t i , n e b o ť Ž i dé byli zdráhaví k ohlašování špatných zpráv. Jiné výklady poukazují na to, že tento akt oznamoval smrt významného člověka a mělo to vyjadřovat, že u ž n e z b y l a v o d a p r o o s t a t n í v e s p o l e č e n s t v í . 121 T a k é r i t u á l n í r o z t r ž e n í r o u c h a mů ž e s l o u ž i t j a k o b e z p r o s t ř e d n í reakce na tuto zprávu o smrti blízkého. Je to vyjádření šoku a bolesti. Mezi tyto zvyky patří také zakrývání zrcadel, které mělo symbolicky z a m e z i t , a b y s e o d c h á z e j í c í d u š e s k r z e t ot o z r c a d l o c h y t i l a d o p a s t i , n e b o a b y s e z e m ř e l ý v z r c a d l e n e z o b r a z i l a n e o z n á m i l t a k d r u h o u s m r t v d o mě . P o d o b n ě s e t a k é v y l é v a l a s t o j a t á v o d a , a b y j i d u c h z e mř e l é h o n e z a m o ř i l . Pro

zakrývání

zrcadel

existuje

moderní

vysvětlení,

kdy

je

zrcadlo

považováno za symbol marnivosti, tudíž není vhodné se do něj dívat při úmrtí blízké osoby. Dnes se tyto starobylé rituály již většinou nedodržují, a l e p ř e s t o m a j í č a s t o m n o z í p o c i t , ž e b y v o k a m ž i k u s m r t i " mě l i n ě c o d ě l a t " , a b y z a p l n i l i p r á z d n o t u a v y t ě s n i l i b e z m o c n o s t , k t e r o u p o c i ť u j í . 122 Péče o zemřelé Předpohřební rituály Většina zákonů a zvyků vztahujících se k pohřbu je založena na biblické zprávě, mnoho přídavných ustanovení se však vyvinulo spíše z rabínských než biblických zdrojů. Konzistence s biblickým obdobím existuje, ale zejména mezi talmudickým obdobím a moderní dobou. S několika výjimkami jsou zákony zapsány v Talmudu a první zdroje jsou t o t o ž n é s e z á k o n y , k t e r é s e d o d r ž u j í i d n e s . 123 Tato

pravidla

jsou

uzpůsobená

tak,

aby

zajistila

důstojnost

zemřelým i žijícím. Významnou úlohu má při židovském pohřbu respekt k mrtvým. Je ustanoveno, že s tělem má být zacházeno s úctou a vážností. Judaismus přirovnává mrtvé tělo k poškozenému svitku Tóry. Neslouží již 121

Encyclopedia Judaica, Death, Laws and customs, s. 1425 - 26 Union progressiver Juden: Tod und Trauer; h t t p : / / w w w . l i b e r a l e juden.de/cms/index.php?id=66#92 123 Encyclopedia Judaica, tamtéž 122

33

svému původnímu účelu, ale stále si zaslouží vážnost s ohledem na svatý účel, kterému dříve sloužilo. Z toho vyplývá uctivé zacházení s ním. Tělo je považováno za Boží stvoření a sídlo duše, a je s ním tedy proto z a c h á z e n o s n e j v ě t š í m r e s p e k t e m . P o d o b ně s e u s i l u j e o c o n e j v ě t š í ú l e v u pro truchlící pozůstalé a o to, aby ostatní sdíleli jejich smutek a tím jim h o p o m á h a l i n é s t . 124 Úcta k tělu Mrtvé tělo jako nositel duše za života člověka zasluhuje zacházení s velkou úctou a péčí. Během let se vyvinulo mnoho zákonů a zvyků týkajících se zacházení s mrtvým tělem, od okamžiku smrti až po pohřeb. Od pitvy většinou bývá odrazováno, jak bylo uvedeno výše, jelikož s e p o v a ž u j e z a z n e s v ě c e n í t ě l a . J e p o v o l e n a t a m , k d e mů ž e z a c h r á n i t život, nebo pokud to vyžaduje místní židovské právo. Pokud musí být pitva provedena, měla by co nejméně zasahovat do těla a co nejméně ho narušovat. Tělo není balzamováno, a žádné orgány ani tělesné tekutiny nesmějí být odňaty. Podle některých zdrojů je povoleno darování orgánů, jelikož pohřeb člověka, jenž orgány přijal, učiní zadost požadavku pohřbít celé tělo. Balzamování a ohledávání těla se většinou nepraktikuje, protože by to znamenalo, že mrtvé tělo je vnímáno jako "věc". O mrtvé tělo se pečuje jemně; je umyto, zabaleno do čisté bavlny nebo do lněného rubáše, a p o h ř b e n o v p r o s t é d ř e v ě n é r a k v i . J e d no d u c h o s t r u b á š ů a r a k v í j e c e s t a , j a k s e v y h n o u t v ý s t ř e l k ů m c h a r a k t e r i s t i c k ý m p r o E g y p t . 125 I když myšlenka manipulovat s tělem nejméně jak je možné je důležitá, micva „zachování duše“ (pikuah hanefeš) je považována za p r v o ř a d o u a t é mě ř v š e c h n y ž i d o v s k é a u t o r i t y n y n í p o d p o r u j í d á r c o v s t v í orgánů a povolují pitvu ve službě lékařského výzkumu. Kremace povolena není, tělo musí být pohřbeno v zemi. Rakve nejsou požadovány, pokud jsou však použity, musí v sobě mít vyvrtány díry, aby tělo přišlo do k o n t a k t u s p ů d o u . R a k e v j e z h o t o v e n a z b í l ýc h n e o h o b l o v a n ý c h p r k e n . T ě l o s e p o h ř b í v á v d ř e v ě n é r a k v i , a b y s e p ř i r o z e n ě n a v r á t i l o d o z e mě . D o 124 125

Encyclopedia Judaica, Death, Laws and customs, 1425 - 26 Encyclopedia Judaica, tamtéž

34

rakve se zemřelému nepřidávají žádné šperky či cennosti, je pohřben ve lněném rubáši jen s tím, co patří k jeho tělu, i např. umělá noha. V moderním Izraeli je však zvykem nepohřbívat do rakve, tělo je pouze položeno na máry a do hrobu je uloženo zabalené do sukna. Výjimkou j s o u v o j á c i p a d l í z a v l a s t , k t e ř í v ě t š i n o u b ý v a j í p o h ř b e n i v r a k v i . 126 Při pohřbech není tělo nikdy vystavováno a obřady s otevřenou rakví jsou židovským zákonem zakázány. Podle židovského zákona je vystavování

těla

považováno

za

výraz

nerespektování,

protože

tak

umožňuje pohled na tělo nejen přátelům, ale i cizincům, kteří by se tak mohli vysmívat bezmoci mrtvého. Rituální nečistota mrtvého těla Pro ortodoxní instance je přísně zakázané, aby se nežid dotýkal ž i d o v s k é h o z e mř e l é h o . T e n t o z á k a z p l a t í o d a n t i k y , v y v i n u l s e p ů v o d n ě z p o h a n s k ý c h z v y k ů z m r z a č i t m r t v é t ě l o a k r e v p o u ž í t k r i t u á l n í m ú č e l ů m . 127 Přítomnost mrtvého těla představuje v každém případě zdroj rituální nečistoty. Z tohoto důvodu by se kněz neměl nacházet v přítomnosti mrtvoly. Lidé, kteří se nacházeli v blízkosti těla, si před příchodem domů myjí ruce. To se činí jako symbolické odnětí duchovní nečistoty, ne fyzické nečistoty či špíny, a požaduje se bez ohledu na to, zda došlo k fyzickému kontaktu s mrtvým tělem či nikoli. Kübler - Rossová dává tuto t r a d i c i o p ě t d o s o u v i s l o s t i s e z l o b o u a t re s t e m . N e j e n v ž i d o v s k é k u l t u ř e s e s e t k á v á m e s r i t u á l y , k t e r é s m r t v ý m i z a c h á z í j a k o s e z l ý m i , n eč i s t ý m i , kterých je zakázáno se dotýkat. Je to z důvodu pocitů hněvu a zlosti, které si lidé v dnešní době odmítají přiznat. Proto se také objevují problémy s c e l k o v ý m v y r o v n á n í m s e s e z á r m u t k e m a p ř í s t u p e m k u m í r á n í . 128 Stráž u zemřelého Na důkaz respektu a úcty není tělo od smrti do pohřbu zanecháno osamocené a bez pozornosti. Tento starý zvyk přináší neocenitelnou útěchu pozůstalým. Ti, kdo sedí u mrtvého těla, se nazývají šomerim, z

126

P. de Vries, s. 248 Life, death and mourning; http://w w w . j e w f a q . o r g / d e a t h . h t m 128 E. Kübler - Rossová, O smrti a umírání, s. 4, 5 127

35

kořene slovesa š-m-r; strážci nebo opatrovníci, nebo také hlídači. Střežení t ě l a p a t ř í m e z i p o m e z n í r i t u á l y . 129 Z v y k m í t s t r á ž u t ě l a m r t v é h o ( v B i b l i úloha např. Miriam) do doby pohřbu má funkci uctít mrtvého a střežit m r t v é t ě l o p r o t i p o š k o z e n í . Tě l o l e ž í v ú c t ě v o d d ě l e n é m í s t n o s t i , a v e d n e i v noci se u něj stráž střídá. Strážci u těla také rozjímají, např. pomocí č t e n í ž a l m ů . 130 R e s p e k t k m r t v é m u t ě l u m á p r v o ř a d ý v ý z n a m .

Šomerim

nesmějí např. jíst, pít a vykonávat příkazy v přítomnosti mrtvého těla. Z n a m e n a l o b y t o v ý s mě c h z e m ř e l é m u , n e b o ť t e n j i ž t y t o v ě c i v y k o n á v a t n e m ů ž e . 131 V t o m t o d o p r o v á z e n í t ě l a m ů ž e m e s p a t ř o v a t p o d o b n o s t s t í m , jak přicházíme na svět. Na zrození nového života vždy někdo dohlíží, s t e j n ě t a k j a k o p o t o m n a j e h o o d c h o d . 132 Chevra kadiša Pokud zemře člen židovské komunity, je odpovědností komunity p o m o c i j e h o p o z ů s t a l é r o d i n ě v k o n e č n é m a k t u . 133 V e d e n í a z á l e ž i t o s t i týkající se pohřbu i truchlení má na starosti rabín. Na něj se rodina ihned po úmrtí obrací a žádá rady. Další roli má v rámci náboženské obce společnost

Chevra

organizovaných

kadiša

komunit

(svaté

může

společenství).

posloužit

touto

Většina tajnou

dobře pohřební

s p o l e č n o s t í , z b o ž n ý m s p o l k e m , k t e r ý t v o ř í d o b r o v o l n í c i . 134 J e j í č l e n o v é připraví tělo na pohřeb. Patří mezi ně muži i ženy, jelikož muži připravují m u ž e a ž e n y z a s e ž e n y . J e j i c h p r á c e j e p o v a ž o v á n a z a e x t r é m ně z á s l u ž n o u , neboť ti, jimž prokazují službu, ji jim již nemohou splatit. Nazývá se jinak také "pohřební bratrstvo". Prokazují mrtvým poslední službu lásky. Chevra kadiša se také stará o všechny formální náležitosti, které s pohřbem souvisí. Tato instituce je zde proto, aby pozůstalí nezůstali na péči o zemřelého sami.

129

A. van Gennep, s. 138 Life, death and mourning; h t t p : / / w w w . j e w f a q . o r g / d e a t h . h t m 131 Life, death and mourning; h t t p : / / w w w . j e w f a q . o r g / d e a t h . h t m 132 Jewish death and grieving rituals, http://whynotrachel.wordpress.com/2008/03/06/jewish-deathgrievingrituals/ 133 Guide to jewish funeral; h t t p : / / w w w . u s c j . o r g / g u i d e _ t o _ j e w i s h _ f u n e 6 2 1 1 . h t m l 134 P. de Vries, s. 251 130

36

Příprava na pohřeb Když osoba zemře, jsou jí zavřeny oči, tělo je položeno na podlahu a zakryto tenkou látkou, a vedle něj se zapálí svíce. Tato svíce bývá zapálena v domě truchlení ihned po vyhasnutí světla života. Plamen symbolizuje duši, která ještě pobývá mezi ostatními. Dokud je tělo p ř í t o m n é m e z i p o z ů s t a l ý m i , j e t a m p ř í t o m n á t a k é j e h o d u š e . 135 Tělo je následně omyto rituální koupelí, tahara, a to buď ponořením do mikve, nebo omytím proudem vody předepsaným způsobem. S tělem se smí pro potřeby omývání různě manipulovat, nesmí se však obracet tváří k zemi. P o k u d s e s t a n e , ž e z e mř e l á o s o b a t r p ě l a n ě j a k ý m z r a n ě n í m a j e j í krev by zasáhla oděv, není rituální omývání dokončeno. Je to proto, že krev člověka se považuje za stejně svatou jako jeho život, a zaslouží si řádný pohřeb. Zároveň s přípravou těla na pohřeb se členové skupiny modlí za odpuštění hříchů zemřelého člověka. Prosí Boha za to, aby přijal duši zemřelého, chránil ji a poskytl jí věčný pokoj. Modlící také vyjadřují v d ě č n o s t z a ž i v o t z e mř e l é h o a z a v š e c h n o d o b r é , k t e r é t a t o o s o b a p ř i n á š e l a . 136 Po modlitbách vyžadovaných pro rituální očištění tedy následuje 2 0 0 0 l e t s t a r á t r a d i c e p o hř b í v á n í v r u b á š i , k t e r á př e d c h á z í u l o ž e n í t ě l a d o r a k v e . T ě l o j e o b l e č e n o j e b í l é h o r u b á š e , t a c h r i c h i m , k t e r ý j e z á mě r n ě ponecháván jednoduchý, aby se zabránilo rozlišováním mezi bohatými a c h u d ý m i . R u b á š j e v y r o b e n z t e n k é l ně n é ( l e v n é ) l á t k y . M u ž i j s o u pohřbíváni se svými modlitebním šálem, talitem, kterému je ustřihnuta r o h o v á t ř á s e ň n a z n a m e n í n e f u n k č n o s t i t a l i t u a u k o n č e n í j e h o p o u ž í v á n í . 137 Č l e n o v é C h e v r a k a d i š a p e č u j í o t o , a b y b y l y t y t o p o hř e b n í r u b á š e připraveny, pokud si ho zemřelý nezajistil dopředu sám. Pečlivě (často ručně) je šijí členky Chevra kadiša. Pro muže se tento oděv skládá z 135

P. de Vries, s. 252 P. de Vries, tamtéž 137 P. de Vries, tamtéž 136

37

pokrývky hlavy, kalhot, košile, opasku, vázanky a ponožek, pro ženy je připraven odpovídající ženský oděv. Tradice jednoduchého pohřebního oděvu započala u Rabbiho Gamaliela, který požadoval, aby byl pohřben ve velice jednoduchém oděvu, protože přišel na svět jako kdokoliv jiný, a stejně tak by měl z tohoto světa odejít. Do té doby bylo zvykem, že rabín byl pochováván ve svém bohoslužebném oděvu, který nosí o šabatu a o Vysokých svátcích. Podobně i bohatí nosili své nejlepší šaty. Chudí se však mohli ve svých šatech cítit zahanbeni, zároveň to způsobovalo, že pohřby odkládali. Rabbi Gamaliel tak přinesl do židovské pohřební tradice určitou demokracii. Bohatí i chudí jsou před Bohem stvořeni se stejnou hodnotou; není podstatné, co nosí navenek, ale jací lidé jsou to uvnitř. Od doby patriarchy rabiho Gamaliele jsou tedy tyto rubáše i rakve, v nichž je tělo pohřbeno, velmi prosté a skromné, aby si je mohli dovolit i n e j c h u d š í . 138 Půda z Izraele Jako symbol jednoty s Bohem a Izraelem umísťuje společenství do rakve sypkou půdu z Izraele, erec Jisra´el. Neznamená to, že by tělo bylo pohřbené v Izraeli, nýbrž že bude vždy v kontaktu se Svatou zemí. Některé rodiny si přivezou vlastní půdu nebo kameny z Izraele. Tato půda se posílá z Izraele po celém světě. Hlínou se naplní sáček a z toho se odsype všem účastníkům pohřbu. Ti rozpráší zrnka po obličeji zemřelého, jeho rubáši a kolem něj. Během tohoto úkonu se pronášejí biblické verše: „... a svou zemi, svůj lid, zprostí viny.“ (5M 32, 43) Každý Žid myslí na zemi svých otců a touží být v ní pohřben; je také zvykem pohřbívat obličejem

s mě r e m

k Izraeli.

Existovala

dokonce

praxe

př e m í s ť o v á n í

nebožtíka a vykonání nového pohřbu v Izraeli. Posypání prachem se dnes již koná většinou ihned po očištění a následném uložení do rakve, aby se r a k e v n e m u s e l a o t e v í r a t z n o v u . 139 Po tahaře je rakev pokryta černým suknem, na její víko se umístí s v í c e . N ě k d y s e r o z b i j e r i t u á l n í n á d o b a n a t a h a r u a j e j í s tř e p y s e v l o ž í d o rakve zemřelého, dva střepy se položí na jeho oči, aby zůstaly zavřené. 138 139

P. de Vries, s. 251 P. de Vries, tamtéž

38

Jinde je před cestou na hřbitov rozbita miska s mletou kávou, na znamení pomíjivosti,

ale

i

proti

pachu

a

tím

za

účelem

zachovat

úctu

charakteristických

s p e c i fi k .

Jeho

k z e m ř e l é m u . 140 Pohřeb Židovský

pohřeb

má

mnoho

povaha vyplývá zejména z úcty k pozůstalým a k životu vůbec. Židovská p o h ř e b n í p r a x e j e z a l ož e n a n a h l u b o k é v í ř e v e s v a t o s t l i d s k é h o ž i v o t a , důstojnosti

jedince

a

citových

a

duchovních

potřeb

pozůstalých.

V židovském pohřbu se projevuje úcta před smrtí, ale i projevy lásky k životu, který odešel. Ž i d o v s k é p o h ř b y j s o u j e d n o d u c h é a s t r o h é . T r a d i c e p o v a ž u j e k vě t i n y a hudbu za příliš slavnostní pro tak smutnou událost. Pohřeb se zaměřuje n a z t r á t u j e d i n e č n é d u š e a p r o t o j e j á d r e m o b ř a d u o s l a v n á ř e č . 141 V projeveném rozdílu ke křesťanským pohřbům nemluví židovská l i t u r g i e o s m r t i v s o u vi s l o s t i s „ l e p š í m m í s t e m “ , d o k t e r é h o j d e m e . Zatímco neexistuje jednotný židovský pohled na život po smrti (ale názorů je mnoho, jak bylo řečeno výše), liturgie se nezmiňuje o životě po smrti, nebo o setkání s Bohem či s rodinnými příslušníky, kteří již z e m ř e l i . 142 Pohřeb je micva; je to příkaz a závazek pro žijící. Živým je přikázáno pochovávat mrtvé. Mrtvý člověk se nestará o to, jak je pochován, a proto se o svůj pohřeb nestará ani člověk, dokud žije. „Všechny příkazy týkající se pohřbů jsou závazné pouze pro živé." Lidé sice činí přípravy na vlastní pohřeb, ale pohřeb je tu pro živé, je to "nástroj" pro žijící, pozůstalé. Pokud jde o pohřeb, zdůrazňuje rabín R. Hoffberg velký důraz na starost o pozůstalé. V judaismu je zákaz pohřbívání sebevrahů na hřbitově s ostatními. To se však nikdy ve skutečnosti nedodržovalo, protože při pohřbu jde v první řadě o pozůstalé,

140

P. de Vries s. 252 Jewish encyclopedia, Burial; http://www.jewishencyclopedia.com/view.jsp?artid=1607&letter=B 142 Jewish encyclopeida, tamtéž 141

39

n i k o l i o z e m ř e l é . P o z ů s t a l í m a j í p ř e d n o s t a m u s í s e n a ně b r á t v ě t š í o h l e d . T a t o p r a x e d o b ř e u k a z u j e p o s t o j k ž i v o t u a p o h ř b í v á n í . 143 V židovské tradici je pohřbívání někdy označováno jako Chesed šel emet, věrná milující dobrota. Tento termín vyjadřuje myšlenku, že to, co pozůstalí dělají pro mrtvé, je ten nejvíce upřímný a nesobecký čin péče, který mohou vykonat, jelikož mrtví se jim již nemohou odplatit. Tento laskavý čin se vztahuje i na nežidovské příbuzné, pohřbívané skrze židovské pohřební praktiky. Čin Chesed šel emet je památka na životní vztahy,

které

svědčily

o

lásce,

oddanosti

a

péči.

Otevřenost

také

p o d p o r u j e p o k o j m e z i ž i v ý m i . P o k u d m a j í z e mř e l í o d p o č í v a t v p o k o j i , jejich pozůstalí přeživší musí najít celost a úplnost v jejich smrti skrze s d í l e n í t r a d i c e . 144 N e u s n e r v e s v é k n i z e z m i ň u j e p o d o b n o s t d os p í v á n í a s m r t i v r á m c i ž i v o t n í h o k o l o b ě h u . T a t o s t á d i a p o d l e n ě j n e p r o c h á z í p r o mě n ě n í m d o j i n é reality. Ve smrti umírám já, ne „my“. Smrt znamená prostě konec i n d i v i d u a , t o j e s t r o h ý f a k t a n i c h o n e mů ž e z m ě n i t n a n ě c o v z n e š e n ě j š í h o . P o d o b n ě p ř i d o s á h n u t í vě k u o d p o v ě d n o s t i z a n á b o ž e n s k é p o v i n n o s t i s e o s o b a s a m a s t á v á z o d p o v ě d n o u . J e z m ě n ě n č l o v ě k s á m , n e t a u d á l o s t . 145 Přesto v případě smrti existují příslušná pravidla. Existují mnohá nařízení ohledně úkonů spojených se smrtí, stejně tak existují zvyky, k t e r é n a ř i z u j í , c o d ě l a t a n e dě l a t , k d y ž m l a d ý m u ž č i ž e n a d o s a h u j í v ě k u odpovědnosti. Důležitost nařízení pro smrt a pohřeb dělá dojem i na ty, kteří jinak nevěnují pozornost zákonu či pravidlům. Na zákony týkající se smrti a pohřbu je kladen velký důraz v židovských seminářích; je u nich totiž jisté, že budou jednou využity. Jsou to pravidla, ne mýty. Událost v koloběhu

života,

ať

je

to

smrt

nebo

dospívání,

hluboce

zasahuje

jednotlivce a rodinu, ale nemění se svým mýtickým významem. Přehled

pohřebních

rituálů

ukazuje,

že

se

všechny

úkony

soustřeďují na konkrétního člověka a jeho stav, a právě z tohoto důvodu podle Neusnera nemůžeme hovořit o nějaké proměně. I podle halachy se

143

rozhovor s R. Hoffbergem, viz pozn. č. 24 Jewish encyclopedia, Burial; http://www.jewishencyclopedia.com/view.jsp?artid=1607&letter=B 145 J. Neusner, An Introduction to Judaism, Death and burial, s. 30 144

40

vše, co se při pohřbu činí, zabývá pouze mrtvolou. Halacha pohřeb nijak n e p ř i k r á š l u j e a n i n e o s l a v u j e . 146 Podle

židovských

zvyků

je

tělo

pohřbíváno

rychle;

bě h e m

čtyřiadvaceti hodin, pokud je to možné. Většinou se tedy pohřeb koná stejný den, v jaký nastala smrt, nejdéle následující den. Výjimky nejsou ani u pohřbů např. popravených zločinců. U některých reformovaných nebo jiných společenství je však dovoleno pohřeb o několik dní oddálit, v případě, že se např. musí dostavit vzdálená rodina. Toto ustanovení je vnímáno jako důkaz respektu a cesta, jak zmírnit pocity pozůstalých, j e l i k o ž u z d r a v o v a c í m o c z á r m u t k u mů ž e z a č í t a ž p o p o h ř b u , k d y j i ž d u š e zemřelého není mezi námi. Zároveň má tato tradice pravděpodobně původ v horkém Izraelském klimatu. Zanechání těla rozkladu, který by v těchto p o d m í n k á c h n á s l e d o v a l v e l i c e r y c hl e , b y z n a m e n a l o p r o j e v n e ú c t y k zemřelému. V Egyptě se proti nežádoucímu rozkladu těla bojovalo pomocí mumifikace

a

balzamování,

tyto

p ra k t i k y

jsou

však

v

židovství

p o v a ž o v á n y z a n e u c t iv é . J e t o z d ů v o d u z m í n ě n é p ř í l i š n é m a n i p u l a c e s e z e m ř e l ý m t ě l e m i s j e h o o r g á n y . 147 Obřad na hřbitově Pohřební rituál u hrobu je poměrně strohý a modlitby velmi stručné. Tělo zemřelého se obvykle nenosí do synagogy, ale přímo na h ř b i t o v . 148 P o c e s t ě z m í s t a s m r t i n a h ř b i t o v j e z v y k e m s e m o d l i t Ž a l m 9 1 . Obřad na hřbitově se nazývá ciduk ha – din, ospravedlnění Božího soudu. Tento název pochází ze slov rabiho Chananja ben Teradjon který, když šel n a s m r t u p á l e n í m , v e l e b i l B o h a . 149 Takto zní jedna z modliteb, které jsou na hřbitově také recitovány: Prach se navrací do země, jak byl, ale duch se vrací k Bohu, který ho dal. Ať je duše zemřelého svázána svazkem věčného života. Sešli

146

J. Neusner, tamtéž, s. 31 Jewish encyclopedia, Burial; http://www.jewishencyclopedia.com/view.jsp?artid=1607&letter=B 148 Di Sante, s. 183 149 Di Sante, s. 184 147

41

útěchu, ó Pane, těm, kteří truchlí. Dej sílu těm, jejichž břímě je z á r m u t e k . 150 Je běžné zpívat modlitbu El Male Rahamim; Ó Bože plný slitování: Ó, Bože, plný slitování a velebený ve výšinách, daruj dokonalý mír ve své ochraňující přítomnosti, mezi svatými a čistými, duši zemřelého, který odešel do svého věčného domova. Pane milosti, naléhavě tě prosíme, pamatuj na všechny cenné a spravedlivé skutky, které vykonal v zemi živých. Ať je jeho duše svázána ve svazku života. Pán je jeho podíl. Ať odpočívá v pokoji. Řekněme A m e n . 151 H r o b s e t r a d i č n ě v y k o p e a ž v d e n p o hř b u , a b y n e z ů s t á v a l z b y t e č n ě dlouho otevřený, což by mohlo působit neuctivě. Hrob má být oproti tomu j a k o č e r s t v ě p ř i p r a v e n é l ů ž k o . 152 K obřadnímu místu se donese na márách na ramenou rakev – aron. Pro schránu úmluvy se užívá stejného výrazu „aron“, aron ha – kodeš, a také ta se nesla na ramenou, jak poukazuje de Vries. Když shromáždění dojde na místo obřadu, natrhnou si truchlící číst o d ě v u . T o t o n a t r ž e n í s e n a z ý v á k r i ´ a 153 , a z m í n k y o n ě m n a j d e m e n a m n o h a m í s t e c h B i b l e . K r i ´ a j e v y j á dř e n í m b o l e s t i a s m u t k u , j e t o s y m b o l bolesti, která se tísní uvnitř, přetlaku. Je to instinktivní gesto, způsob, jak vyjádřit nekontrolovatelný výbuch pocitů a zároveň nástroj, jak utišit vířící emoce. Také je to symbol či znamení smutku a upomínka, že byl z rodiny vytržen jeden její člen. Během pohřbu pozůstalí tradičně trhají svrchní oděv (keriah), který není sešit (opraven) po dobu trvání týdne šiva. Mimo ortodoxní komunitu je společná alternativa připíchnout si malou černou stužku, která je nastřižena a nošena na viditelném místě b ě h e m t o h o t o o b d o b í . 154 Z a z n í s l o v a : „ B u d i ž p o ž e h n á n , B o ž e , P a n e n á š , který jsi Pánem nad pravdou“, poté si pozůstalí natrhnou okraj oděvu na znamení, že jsou připraveni nazí opustit tento život. Následuje Jóbovo 150

J. Neusner., An Introduction to Judaism, Death and Burial, s. 32, překlad J. T. J. Neusner, An Introduction to Judaism, tamtéž 152 P. de Vries, s. 256 153 P. de Vries, s. 257 154 Encyclopedia Judaica, Death, In Talmud and Midrash, s. 1422 - 24 151

42

slovo: „Hospodin dal, Hospodin vzal; budiž požehnáno jeho jméno!“ Při úmrtí otce nebo matky se natrhává oděv vlevo, nad srdcem, v případě úmrtí ženy, muže, dětí, bratrů, sester na pravé straně, u ostatních příbuzných se neprovádí. S natrženým oděvem stojí rodina u ostatků nad rakví. Začne obřad rozloučení a odevzdání. Kantor Chevra kadiša začne slovy: „On je skála. J e h o d í l o j e d o k o n a l é , n a v še c h j e h o c e s t á c h j e p r á v o . B ů h j e v ě r n ý a b e z p o d l o s t i , j e s p r a v e d l i v ý a p ř í m ý . “ 155 Následuje smuteční řeč a rozloučení obce, která přišla o svého člena. „Uvolněn je provaz, přetržen svazek.“ Neusner připomíná, že životní cyklus soukromého individua je jednoduchý, individuum je však s o u č á s t í I z r a e l e , B o ž í h o s v a t é h o l i d u . S mr t t u t o k o m u n i t u z m e n š u j e a představuje pro ni ohrožení. Smrt se v tomto jediném případě opírá o metaforu vzkříšení mrtvých. Smrt je proměněna ve skutku a v učení víry ve vzkříšení, a tato víra se váže k soudu, ve kterém Izrael dosáhne konečné spásy na konci času. Vzkříšení má tedy roli v rámci komunity, ne p r o j e d n o t l i v c e . 156 Jsou pronesena slova díků, útěchy a přání. Zesnulému se na cestu do věčnosti provolává šalom, vyjádření dokonalosti a dobroty. Tělo se vrací d o m a t k y z e m ě . U z a v í r á s e k r u h ž i v o t a , tě l o č l o v ě k a s e n a v r a c í k p r a c h u , z e k t e r é h o b y l o s t v o ř e n o . K ü b l e r - R o s s o v á d á v á u z a vř e n í k r u h u ž i v o t a do souvislostí s posledním stádiem vyrovnání se a smíření. Člověk již nebojuje se smrtí a svou nemocí, v jeho postoji se objevuje jakási pasivita a odevzdanost. V tom je spatřována podobnost s obdobím po narození, kdy je člověk naprosto závislý na ostatních, pasivní a odevzdaný. Prožíváme t a k t o p r v o t n í s e b e l á s k o u s e b e s a m a . Př i u m í r á n í n a k o n c i ž i v o t a b y s e m ě l u z a v ř í t k r u h ž i v o t a a m ě l i b y c h o m s e d o s t a t z a s e z p ě t d o t o h o t o s t a v u . 157 Podobnost můžeme spatřovat také v židovském pohledu na duši, která přichází při narození do těla a po smrti z něj zase odchází. Také při péči o z e m ř e l é h o mů ž e m e n a l é z t u r č i t é o d k a z y n a k r u h ž i v o t a . Z e mř e l é t ě l o j e d o doby pohřbu střeženo, někdo na něj dohlíží. Když opouštíme tento svět, je

155

P. de Vries, s. 258 J. Neusner, An introduction to Judaism, s. 34 157 E. Kübler - Rossová, O smrti a umírání, str. 105 156

43

to za doprovodu a dohledu jiných osob, stejně jako když se rodíme a do s v ě t a p ř i c h á z í m e . 158 Na konci loučení zazní slovo na rozloučenou, které je výrazem úcty k zemřelému. Řeč na rozloučenou se nazývá hesped, je však velmi těžké pronést ocenění a soud zemřelé osoby, proto se v některých obcích tato ř e č n e p r o n á š í . 159 P r o n á š í s e t a k é v z p o m í n k o v á ř e č . N a t o j s o u m á r y pozvednuty a přineseny ke hrobu, nejsou však položené až na ramenou. Před zástupem jde kantor. Za pomalé chůze zní žalm 91. Poslední verš se zopakuje dvakrát. Poté se máry odloží, průvod stojí a zazní krátká modlitba.

Průvod

pokračuje

za

znění

žalmu,

ten

se

celkem třikrát

zopakuje. Přednášející pronese Šema Jisrael a přitom se zvedne rakev a začne se spouštět do hrobu, doprovázena slovy: „Ty vytrvej do konce. Pak o d p o č i n e š , a l e n a k o n c i d n ů p o v s t a n e š k e s v é m u ú d ě l u . “ 160 Tělo je následně uloženo do hrobu. Možná ten nejmocnější zvyk židovského pohřbu přichází poté, co je rakev uložena a členové rodiny na ni hází první hroudy hlíny. Tento nepříjemný zvuk pomáhá účastníkům pohřbu uvědomit si realitu smrti. Je to pro truchlící bolestný zážitek, ale u m o ž ň u j e u z d r a v u j í c í ú č i n e k z á r m u t k u . 161 Do hrobu se následně nasype hlína. Nejbližší příbuzný lopatou nabere hlínu a hodí na rakev. Třikrát to zopakuje, ostatní pak podle něj. K tomuto aktu se přidají i přátelé, přičemž se lopata pokaždé vrátí do hromady hlíny a každý si ji vezme sám. Je to slavnostní uložení, služba l á s k y . 162 P o n a p l n ě n í h r o b u h l í n o u s e c i t u j e z B i b l e : „ A p r a c h s e v r á t í do z e m ě , k d e b y l , a d u c h s e v r á t í k B o h u , k t e r ý j e j d a l . “ 163 Z a t í m c o s e h r o b plní hlínou, recituje kantor modlitby a slova starých mudrců. Nakonec se nad hrobem klene pahorek zeminy. Před uzavřením hrobky se odříkává kadiš,

hymnus

nejčistší

chvály

Boží

svrchovanosti

a

vyznání

víry

v budoucí vzkříšení mrtvých. Slovy kadiše se pozůstalí také učí smrt nově

158

Jewish death and grieving rituals; http://whynotrachel.wordpress.com/2008/03/06/jewish-deathgrievingrituals/ 159 P. de Vries, s. 259 160 Da 12, 13 161 Encyclopedia Judaica, Death, In Talmud and Midrash, s. 1422 - 24 162 P. de Vries, s. 260 163 Kaz 12, 7

44

pochopit. Di Sante smrt blízkých příbuzných ve své knize přirovnává k n a v r á c e n í v z á c n ý c h š p e r k ů , k t e r é j s m e mě l i o d B o h a z a p ů j č e n é . 164

164

Di Sante, s. 184

45

Kadiš K a d i š j e s t a r á m o d l i t b a , r e c i t o v a n á p r a k t i c k y p ř i k a ž d é b o h o s l u ž bě . Je psaná aramejsky. Není to typická modlitba ve smyslu prosby za duši zemřelého; nezmiňuje se o smrti ani o smutku. Je to spíše hymnus v próze a chvála Boha. Je to pokus velebit a posvětit Boží jméno, podobně jako křesťanský Otčenáš. Několik století trvající spojování modlitby kadiš s ú m r t í m , a z n á m ý z v u k a i nt o n a c e m o d l i t b y v š a k z p ů s o b u j e , ž e j e h o recitace poskytuje útěchu při ztrátě blízkého a přesahuje možnosti svého jazyka. Nejdůležitější část modlitby zní takto: „ B u d i ž v e l e b e n o a p o s v ě c e n o J e h o j m é n o v e l i k é v e s vě t ě , k t e r ý b y l stvořen podle Jeho vůle. A kéž je Jeho vláda založena za vašeho života a za vašich dnů a za života celého domu Izraele, brzy a v krátkém čase! A řekněte: Amen. Budiž Jeho veliké jméno požehnáno na věky věků. Budiž

požehnáno,

pochváleno,

velebeno,

vyvýšeno,

povzneseno,

oslaveno, ctěno a opěvováno jméno Svatého, buď požehnán, nade všechna požehnání a chvalozpěvy, chvalořečení a konejšení obvyklá v tomto světě! A ř e k n ě t e : A m e n . “ 165 K tomu

se

mohou

přidávat

různá

rozšíření

podle

konkrétního

použití, hlavní poselství však zní: „Jeho říše povstane!“. V modlitbě k a d i š z a z n í v á př i z n á n í k t o m u , ž e s e Ž i d s m i ř u j e s B o ž í v ů l í a p ř i j í m á s dobrou myslí svůj osud. Je to veřejné potvrzení, že Boží rozsudek člověk přijímá s láskou a je to také čin zbožnosti vůči rodičům, kteří ho vychovali. Je to modlitba za pokoj duše. U hrobu se recituje rozšířená modlitba

Kadiš,

vykreslující

eschatologický

scénář

v jeho

úplnosti.

J m e n u j e s e K a d i š d e – i t c h a d e t a – K a d i š o b n o v y , a h o v oř í o o b n o v ě s v ě t a . Má se recitovat, když mizí naděje. K a d i š b y m ě l b ý t o d ř í k á v á n v m i n j a n u ( m o d l i t b a z a úč a s t i m i n . deseti

dospělých,

v ortodoxních

komunitách

pouze

mužů).

To

je

opodstatněný prvek v židovském přístupu ke smrti. Podpora společenství 165

P. de Vries, s. 261

46

má základní postavení v židovské reakci na úmrtí. Podle tradice je bez podpory ostatních břemeno příliš těžké, aby ho pozůstalý unesl. Proto se po pozůstalých, kteří by se mohli jinak stáhnout ze světa, požaduje, aby se stali součástí skupiny, která pravděpodobně zahrne ostatní pozůstalé. Ti pak mohou společně poskytnout společenství a porozumění. Modlící se vyjadřuje naději, že Mesiáš brzy přijde, "rychle, v našich dnech", a že "ten, který přináší řád nebesům, učiní pokoj na zemi". Pak jsou utvořené dvě řady, vedoucí od hrobu, a všichni truchlící řeknou následující požehnání: Ať vás Všudypřítomný utěší mezi ostatními truchlícími Sionu a Jeruzaléma. Elisabeth Kübler - Rossová dává kri´a i jiné rituály, jako je posypávání hlavy popelem a nošení závoje, do souvislosti s pocitem v l a s t n í v i n y z a s m r t b l í z k é h o . 166 P o d l e n í m a j í t y t o z v y k y z m í r n i t h n ě v Boha či zemřelého, je to žádost o slitování a zmírnění trestu. Jsou vyjádřením zármutku a studu za vlastní špatnost. Truchlící se bije v prsa, r v e s i v l a s y , o d m í t á j í d l o , c o ž j e p o dl e K ü b e r - R o s s o vé p o k u s o t r e s t á n í sebe sama, snaha vyhnout se trestu za vinu na smrti milované osoby. Tyto pocity mají blízko k hněvu a vzteku. Proces truchlení prý v sobě takto vždy obsahuje prvky zlosti, jak ještě uvidíme v poslední kapitole. Hřbitov P o d l e t r a d i c e a n á b o ž e n s k ý c h z v y k l o s t í mě l i Ž i d é v ž d y v e l k o u ú c t u k místu, kde leží ostatky jejich předků. Pro označení hřbitova se používá několik jmen: bejt ha – kvarot, dům hrobů, ale i bejt ha – chajim, dům žijících nebo zahrada života. Podobně také bet olam, dům věčnosti, s v ý z n a m e m v z t a h u j í c í m s e k t r a n s c e n d e n c i . 167 V j i d i š s e h ř b i t o v n a z ý v á g e t o r t ( g u t O r t ) , d o b r é m í s t o . 168 T a t o o z n a č e n í m o h o u p o m á h a t o s l a b i t dě s , kterým na nás hřbitov působí.

166

E. Kübler - Rossová, O smrti a umírání, str. 4 A. Pařík, Židovské hřbitovy Čech a Moravy, s. 6 168 P. de Vries, s. 256 167

47

Židovský zákon požaduje, aby byl připraven náhrobek, aby se na zemřelého nezapomnělo a aby nedošlo k znesvěcení hrobu. V některých komunitách je zvykem nechat náhrobní kámen zahalený nebo zpozdit jeho vztyčení až do konce 12ti měsíční doby trvání smutku. Za tímto zvykem s t o j í m y š l e n k a , ž e n a z e mř e l é h o n e b u d e z a p o m e n u t o , p o k u d j e n a n ě j vzpomínáno každý den. Také výroba tohoto náhrobku trvala delší dobu. Pokud se v některé komunitě tento zvyk dodržuje, následuje zpravidla obřad odhalování náhrobního kamene. Na hřbitově hraje prvořadou úlohu úcta k mrtvým, proto se hřbitovní p o z e m e k n e s m í v yu ž í v a t k j i n ý m č i n n o s t e m a ú l o h á m . P o d l e T a l m u d u m a j í mít mrtví hrob na věčné časy neporušený. Proto se také dochovalo tak velké

množství

židovských

hřbitovů

a

starých

náhrobků,

oproti

křesťanským hřbitovům, kde jsou hroby rušeny a zachované nejstarší n á h r o b k y j s o u m n o h e m m l a d š í . Z t o h o t o d ů v o d u m u s e l i Ž i d é k u p o v a t pů d u d o t r v a l é h o v l a s t ni c t v í . T y t o p o z e m k y b y l y č a s t o d r u h o ř a d é , a p r o t o s e mnoho hřbitovů nacházelo na svazích, v údolích řek apod. V n ě k t e r ý c h k o m u n i t á c h j e t a k é z v y ke m p o k l á d a t n a n á h r o b n í k á m e n při návštěvě kamínky. Tento zvyk není všeobecný ani mezi tradičními Židy a o tom, jak vznikl, existují pouze dohady. Pravděpodobně má původ v p o v ě r á c h . J e t o t r o c h u j a k o n e c h a t z e mř e l é m u " v i z i t k u " , a b y v ě d ě l , ž e někdo navštívil jeho hrob. Kameny jsou na rozdíl od květin nepomíjivé a nemohou být odvanuty větrem. Podle jiných zdrojů měl tento zvyk jakýsi maskovací význam, aby náhrobní kámen nebyl znesvěcen či pozůstatek z d o b , k d y h r o b y t v o ř i l y m o h y l y v p o u š t i . 169

169

A. Pařík, Židovské hřbitovy Čech a Moravy, s. 6

48

IV. Truchlení

Dostáváme

se

k poslední

k a p i t ol e

pojednávající

o

procesu

a

r i t u á l e c h t r u c h l e n í a o v y r o v n á v á ní s e s e z t r á t o u a z á r m u t k e m . Je

zřejmé,

že

v minulosti

hrál

při

truchlení

velkou

úlohu

terapeutický efekt rituálů, kdy dlouhé období nářků pomáhalo vyrovnat se s bolestnou ztrátou. Mezi projevy těchto nářků patřil pláč, lamentace, lomení rukou. Úkolem či profesí některých žen bylo tleskat v zármutku rukama, zpívat žalozpěvy a nářky a také vést veřejný výraz smutku při pohřbu. Můžeme si připomenout A. Gennepa, že tyto projevy jsou určitou d r a m a t i z a c í ( u mě l e n a v o z e n ý m s t a v e m ) , k t e r á p o m á h á p ř e k o n a t z t r á t u blízkého. Jak již bylo zmíněno v úvodu, podle některých názorů lidé v dnešní d o b ě t y t o z p ů s o b y č a s t o j i ž n e z n a j í a p o d o b né r i t u á l y n e p r a k t i k u j í . Dochází

také

k odmítání

pohřbů

zemřelých

blízkých,

což

souvisí

s moderním přístupem k umírání. V Čechách je navíc situace horší vlivem k o m u n i s m u , k d y b y l i u m í r a j í c í v y dě l e n i z r o d i n a v z t a h ů . 170 V p o s l e d n í době

si

mnozí

začínají

uvědomovat

důležitost

těchto

rituálů,

pravidelnosti, tělesnosti, např. v liturgice či v oblasti umírání. To, jak se se zármutkem vyrovnává judaismus a dále systém stádií truchlení

podle

Elisabeth

Kübler

-

Rossové

může

být

v mnohém

inspirativní. Truchlení v Bibli Držení

smutku

a

truchlení

je

ritus

zaznamenaný

nejvíce

v

narativních a poetických částech Starého zákona. Na mnoha místech Bible se setkáváme s kri´a, aktem roztržením roucha. Tak je to možné nalézt ve z m í n c e o R u b e n o v ě n a t r ž e n í r o u c h a , k d y ž n e n a š e l J o s e f a v c i s t e r n ě 171 ,

170

Jdeme do lepšího. S lékařkou Marií Goldmannovou o smrti, vyhoření a pohřbech bez obřadu; http://www.umirani.cz/detail-clanek/jdeme-do-lepsiho.html 171 Gn 37, 21 – 29

49

n e b o v p ř í b ě h u o J á k o b o v ě t r u c h l e n í n a d J o s e f e m . 172 J o z u e s i t r h á r o u c ho n a z n a m e n í z á r m u t k u p ř i p o r a ž e n í u mě s t a A i . 173 Podle

Encyklopedie

Judaicy

zde

slouží

roztržení

roucha

jako

v e n t i l o v á n í s e v ř e n ý c h e m o c í n e b o j a k o s y m b o l i c k á o b mě n a z o h a v e n í t ě l a . Podobně časté jako roztrhnutí roucha je posypávání hlavy popelem. U v d o v b y l o z v y k e m n o s i t s m u t e č n í š a t y . 174 U p r o r o k a M i c h e á š e n a c h á z í me názor, že lidé držící smutek by se neměli objevovat neoblečení či z a h a l o v a t s e n a z n a m e n í s v é h o s m u t k u . 175 M e z i d a l š í v ý r a z y s m u t k u p a t ř í sypat si prach na hlavu, nenosit ozdobné ornamenty, nepomazávat se, n e u m ý v a t a h l a d o v ě t . 176 I z a i á š p o p i s u j e , j a k s e o p l a k á v a j í c í b i j í v p r s a , p ř i č e m ž z d e u ž í v á v ý r a z u " s a f a d " . 177 Z n a m e n á t o , ž e p r o b i t í v p r s a s e v h e b r e j š t i n ě u ž í v á s t e j n ý v ý r a z j a k o p r o s m u t e k . J i n d e mů ž e m í t t o t o s l o v o i v ý z n a m k v í l e n í . 178 Významný podíl mají rituály, které se vztahují k vlasům a vousům. Při smrti Nadaba a Abihu si Izraelité na znamení smutku odkryli a r o z c u c h a l i v l a s y . 179 V L e v i t i c u n a j d e m e p o p i s n a ř í z e n í , p o d l e k t e r é h o kněží nesměli truchlit. V tomto případě však kněží Aron, Eleazar a Itamar následovali

v

truchlení

ostatní

a

poté

byli

p o t r e s t á n i . 180

R o z d í l ná

svědectví panují ohledně zvyku oholení vlasů. Přesto, že později bylo povinné pro truchlící si nechat růst vlasy, proroci popisují oholení hlavy j a k o h l a v n í r y s s m u t k u . 181 S t e j n ě t a k s i i J ó b h o l í h l a v u n a z n a m e n í s m u t k u n a d s m r t í s v ý c h d ě t í . 182 U E z e c h i e l e s e j a k o v ý r a z s m u t k u o b j e v u j e s e j m u t í t u r b a n u . 183 N a o p a k i p o k r y t í h l a v y v š a k m ů ž e b ý t p o v a ž o v á n o z a s y m b o l t r u c h l e n í ; j e t o m u t a k n a m n o h a m í s t e c h B i b l e . 184 Ž i d o v s k é

172

Gn 37, 34 - 35 ČEP, Joz 8 174 Encyklopedia Judaica, Death, In the Bible, 1420 - 22 175 Encyclopedia Judaica, tamtéž 176 Encyclopedia Judaica, tamtéž 177 Encyclopedia Judaica, tamtéž 178 Encyclopedia Judaica,tamtéž; Gn 23, 2; 1.Král.13,30, Mi 1,8 179 Encyclopedia Judaica, tamtéž 180 Encyclopedia Judaica, tamtéž; L e v 1 0 , 6 181 Mk 14b 182 ČEP, J 2, 20 183 Ezechiel 24, 17 184 2. Sam. 15,30, Jer. 14, 3 – 4, Ester 6, 12, 7, 8 173

50

„přikrýt“ má pravděpodobně podobný kořen jako arabské „naboso“ – h a f a h . 185 U proroků se jako vyjádření zármutku vyskytuje také řezání se do r u k o u i j i n ý c h č á s t í t ě l a . 186 L e v i t i k u s z a k a z u j e k n ě ž í m s e p o š k o z o v a t , n a p ř . ř e z a t , a h o l i t s i v l a s y a v o u s y . 187 U p r o r o k a M i c h e á š e s e o b j e v u j e j a k o s y m b o l t r u c h l e n í n a h o t a t r u c h l í c í h o . 188

Truchlení v judaismu T r a d i c e j u d a i s m u z n á p o mě r n ě p r o p r a c o v a n ý s y s t é m t r u c h l e n í a vyrovnávání se se smrtí. Můžeme v něm pozorovat určité odstupňování či stádia, přičemž centrum leží pravděpodobně v sedmidenním období šivy. Nalezneme také několik předělů, pohřeb, po němž začíná samotná doba smutku, a ukončení šivy, po kterém se truchlící postupně navrací do běžného života. Proces truchlení má za cíl uzdravit se ze zármutku a zapojit se zpět mezi ostatní. Jak již bylo zdůrazněno, hlavní úlohou židovského pohřbu i následného truchlení je útěcha a pomoc nabídnutá pozůstalým. Truchlící jsou upřednostňování před zemřelými, což souvisí se zaměřením pozornosti k životu a žijícím. Pomocí rituálů je možné učinit kroky, které pomohou zachovat důstojnost

zemřelého

a

snížit

bolest

z

vlastní

ztráty.

Tyto

časem

prověřené praktiky mohou přinést útěchu těm, kteří se cítí ztraceni, když jsou svědky smrti milované osoby nebo se o ní dovídají.

K truchlení jsou

p o z ů s t a l í p o v z b u z o v á n i , a l e z á r o v e ň o d r a z o v á n i o d n a d mě r n é h o t r u c h l e n í . Bohatí i chudí, muži i ženy mají ve smrti a truchlení stejná práva, přičemž důstojnost zemřelého je prvořadá. Pečovat o zemřelé a utěšit pozůstalé je s v a t ý ú k o l , k t e r ý u m o ž ň u j e n a p o d o b i t B o h a . 189 V e l k o u ú l o h u z d e h r a j e obec, komunita, jejíž součástí je truchlící a která mu pomáhá smutek n é s t . 190

185

Encyclopedia Judaica, Death, In the Bible, 1420 – 22 např. J e r 1 6 , 6 , 4 1 , 5 187 Lev 21, 5 188 Encyclopedia Judaica, Death, In the Bible, 1420 – 22 189 Jewish encyclopedia, Mourning period; http://www.jewishencyclopedia.com/view.jsp?artid=972&letter=M&search=death#3232 190 A non jewish mourner sits shiva; http://www.interfaithfamily.com/life_cycle/death_and_mourning/A_NonJewish_Mourner_Sits_Shivah.shtml 186

51

Zvyky truchlení se vyvíjely během let, včetně těch, které nemají zvláštní základ v židovství, ale mohou být truchlícím velmi prospěšné. S e m p a t ř í n a p ř . z v y k z a k r ý v a t z r c a d l a v d o mě t r u c h l e n í . S t a r o b y l é r i t u á l y a m o d l i t b y , i p o k u d n e j so u i d e n t i c k é v l a s t n í t e o l o g i i , j s o u p r o t r u c h l í c í velmi mocné. Smuteční aktivity jsou v judaismu rozsáhlé, nejsou však výrazem strachu nebo nechuti k smrti. Židovské praktiky vztahující se ke smrti a zármutku mají dva účely: ukázat respekt k mrtvým (kavod ha-met) a utěšit ž i v é ( n i h u m a v e l i m ) , k t eř í b u d o u p o s t r á d a t z e mř e l é . Respekt k mrtvým je vyjadřován téměř se strohou jednoduchostí, tělo je vnímáno jako nádoba pro duši, která zasluhuje se navrátit do země v čistém a přirozeném stavu. Útěcha pro pozůstalého znamená povzbuzení truchlících, že čelit ztrátě může vyžadovat určitý čas a prostor a vedení k r o k z a k r o k e m z p ě t d o s v ě t a ž i v ý c h . 191 Období smutku Židovská tradice poskytuje cestu, jak se vyrovnat se smrtí blízkého člověka během obtížného období zármutku. Období truchlení je rozděleno do několika časových etap. Rabíni

rozlišovali

čtyři

období

smutku,

podle

jiných

zdrojů

j u d a i s m u s n a b í z í t ř i h l a v n í k r o k y v t r u c h l e n í : š i v a , š l o š i m a j e d e n r o k . 192 Pokud někomu zemře otec nebo matka, trvá truchlení rok ode dne smrti. Tento první rok končí tzv. rokem života, „jahrzeit“ svící, zapalovanou na p a m á t k u z e mř e l é h o .

191

Jewish encyclopedia, mourning; http://www.jewishencyclopedia.com/view.jsp?artid=972&letter=M&search=death#3232 192 The stages of jewish mourning; http://www.aish.com/jl/l/48958936.html

52

Aninut O b d o b í m e z i s m r t í a p o hř b e m s e n a z ý v á a n i n u t . P r v n í f á z e s m u t k u j e t e d y a n i n u t , i n t e n z i v n í s m u t e k . 193 J e t o o b d o b í o d s m r t i d o p o h ř b u . B ě h e m o b d o b í a n i n u t j e v š e , c o Ž i d é d ě l a j í , z a mě ř e n o n a o s l a v u a o c e n ě n í ž i v o t a . V modlitbách se mluví o životě, vděčnosti a ocenění. Jak již bylo řečeno, ani modlitba Kadiš nezmiňuje samotné slovo smrt. V tomto období se t r u c h l í c í n a z ý v á o n e n . 194 O n e n s e n a c h á z í v e s t a v u n a p r o s t é h o š o k u a dezorientace.

Proto

je

t at o

osoba

osvobozena

od

určitých

příkazů,

vyžadujících čin a pozornost, např. od modliteb, vyslovení požehnání, n a s a z o v á n í t e f i l i n a p o d . , a b y j í n e b y l a z t ě ž o v á n a p o h ř e b n í o p a t ř e n í . 195 Období aninut trvá, dokud pohřeb neskončí, nebo dokud se pozůstalá osoba přestane zapojovat do pohřbu. Avelut Č a s t r u c h l e n í n e b o l i s m u t eč n í d o b a s e n a z ý v á a v e l u t . A v e l u t pokračuje ještě po skončení šivy, prvního týdne po smrti. Začíná v okamžiku, kdy se nad hrobem klene pahorek hlíny, jak bylo naznačeno výše. Dokud není uložena rakev, je podle de Vriese zbytečné a předčasné truchlící utěšovat. Až po skončení pohřbu může obec podpořit truchlící a stát jim nablízku. Když je tělo navráceno zemi, musí být žijící „znovu z í s k á n p r o ž i v o t “ . 196 N a c e s t ě k d o m o v u j e u t v o ř e n z á s t u p d v o u ř a d , j e h o středem projdou pozůstalí. Slyší od seřazených členů „Bůh vás utiší spolu s dalšími truchlícími na Sijónu a v Jeruzalémě.“ Odvolání se na Sion a Jeruzalém odkazuje ke starému Chrámu, který lidé oplakávají až do přicházející obnovy. Je to jediná mesianistická a eschatologická zmínka v m o d l i t b ě . 197 P r v n í s l o v o ú t ě c h y z a z n í j e š t ě n a h ř b i t o v ě n a d p ř i k r y t ý m hrobem. Po opuštění hřbitova se o slovo začíná hlásit život. Je důležitá především cdaka, povinnost spravedlnosti vůči bližním. Cdaka je lék 193

Jewish encyclopedia, Mourning period, In rabinical literature; http://www.jewishencyclopedia.com/view.jsp?artid=972&letter=M&search=death#3232 194 Guide to jewish funeral, h t t p : / / w w w . u s c j . o r g / g u i d e _ t o _ j e w i s h _ f u n e 6 2 1 1 . h t m l 195 Jewish encyclopedia, Mourning period, In rabinical literature; http://www.jewishencyclopedia.com/view.jsp?artid=972&letter=M&search=death#3232 196 P. de Vries, s. 265 197 J. Neusner, An Introduction to Judaism, Death and Burial, s. 32

53

života; smyslem života totiž není smrt. Myšlenky na smrt člověka znečišťují, proto je nutné se při návratu do života symbolicky oddělit od s m r t i . M e z i s m r t í a ž i v o t e m m u s í d o j í t k s y m b o l i c k é m u u m y t í r u k o u . 198 Na rozloučení zazní tato slova: „Ty, můj Pane, jsi navěky všemocný, oživuješ mrtvé, mocně pomáháš, žijící zaopatřuješ láskou, mrtvé oživuješ s v ý m v e l i k ý m s m i l o v á n í m, p o d e p í r á š k l o p ý t a j í c í , u z d r a v u j e š n e m o c n é , uvolňuješ spoutané a zachováváš své drahé, kteří spí v prachu. Kdo je jako Ty, náš Všemocný, kdo je roven Králi, který usmrcuje, dává život a n e c h á v á v z e j í t p o m o c ? T y , k t e r ý j s i vě r n ý , z n o v u o ž i v í š m r t v é . V e l e b e n o a oslaveno bude Tvé jméno. Nic není v tomto světě jako ty, Bože náš, nic než Ty, náš Vykupitel od dní Mojžíše, nic se Ti nepodobá, Pomocníku náš, který znovu oživíš mrtvé.“ A také pozdravení hřbitovu: „Požehnána budiž památka spravedlivých. Ať jsou účastni věčného klidu duše.“ Pak se zavírá brána. V tomto období truchlící neposlouchá hudbu ani nenavštěvuje koncerty, neúčastní se žádných radostných událostí nebo oslav, jako např. svateb a slavnosti Bar a Bat Micva, pokud to není nezbytně nutné. Avelut sestává ze tří oddělených období. Prvním z nich je šiva. Šiva Ženy často zůstávají doma během pohřbu, pokud chtějí. Výrazy truchlení

mají

být

umírněné,

ne

nadměrné,

jak

bylo

řečeno

výše.

A t m o s f é r a m á v y j a d ř o v a t o d d a n o s t , t r p ě l i v o s t a v á ž n o s t . 199 Po pohřbu následuje pro nejbližší rodinu týden trvající období smutku a oplakávání zvaný šiva (hebrejsky „sedm“). Převažuje rabínský n á z o r , ž e p o u z e p r v n í d e n z á r m u t k u v z n i k l n a z á k l a dě b i b l i c k é a u t o r i t y , zatímco

sedmidenní

období

s mu t k u

pochází

od

Mojžíše.

Útěcha

truchlících v tomto případě spočívá v tom, že od momentu, kdy pohřeb skončí, je veškerá pozornost upínána k péči o pozůstalé. Šiva je čas pro č e l e n í c e l é m u k o m p l i k o v a n ém u r o z s a h u e m o c í , k t e r é n á s l e d u j í p o s m r t i : strach, hněv, zármutek, hrůza, prázdnota, ale také úleva. 198 199

P. de Vries, s. 265 P. de Vries, s. 266

54

O pozůstalé pečují příbuzní a přátelé, kteří přicházejí, aby sdíleli v z p o m í n k y a s h r o m á ž d i l i s e v m i n j a n u , k t e r ý o dř í k á v á m o d l i t b u k a d i š . Tradičně pozůstalí odříkávají Kadiš pro své milované denně během týdne šivy, a měsíce šlošim. Po dětech se požaduje, aby říkaly kadiš za rodiče c e l ý r o k ; p o z ů s t a l í m a n ž e l é , s o u r o z e n c i a r o d i č e t o č a s t o d ě l a j í t a k é t a k . 200 Číslo sedm je symbolem pro počet dnů, během kterých byl stvořen s v ě t . 201 Š i v a j e v j u d a i s m u s o u č á s t í s o u s t a v y z v y k ů t ý k a j í c í c h s e ú m r t í . Týká se sedmi příbuzných prvního stupně: otec, matka, syn, dcera, bratr, sestra a manžel/manželka (ne prarodičů a vnoučat). K oplakávání se však může přidat i vzdálenější člen rodiny, pokud chce. Jelikož během této doby ustává běžná aktivita, mluvíme o tomto období jako o "sezení" šivy. Sedí se na podlaze nebo nízké stoličce, vyzují se boty a navléknou se p l á t ě n é b a č k o r y . I h n e d p o p o h ř b u n a s e b e v e z m e k d o k o l i v z př í b u z n ý c h prvního stupně halachický status "avela“, truchlícího. Tento stav trvá po s e d m d n í , b ě h e m n i c h ž s e č l e n o v é r o d i n y t r a d i č n ě s c h á z e j í v j e d n o m d o mě a přijímají návštěvy. Považuje se za skutek dobroty a soucitu navštívit d ů m p o z ů s t a l ý c h t r u c h l í c í ch . J e z v y k e m n e v y mě ň o v a t s i p o z d r a v y a návštěva vyčkává, až pozůstalí sami zahájí konverzaci. Často navštěvující recitují tradiční slova útěchy: "Nechť vás Všudypřítomný utěší mezi ostatními truchlícími Sionu a Jeruzaléma". Během hovoru je vhodné m l u v i t o z e mř e l ý c h a j e j i c h ž i v o t e c h . Ú č e l e m š i v y n e n í o d v á d ě t p o z ů s t a l é od jejich zármutku, ale spíše nechat je prožít jej společně s jejich přáteli a rodinou. Zde je názor shodný s Kübler - Rossovou: nesnažit se obracet pozornost k jiným, příjemnějším stránkám života, nepokoušet se „dívat se na to z té dobré stránky“, protože to ve výsledku nemá při truchlení s p r á v n ý u z d r a v u j í c í ú č i n e k . 202 Je zvykem, že první den pozůstalí nejedí své vlastní jídlo. Rodině tradičně přátelé a sousedé poskytují první jídlo, které se nazývá "seudat havra" jídlo útěchy. Často chléb a vařená vejce. Není to hostina, ale p o z v o l n é u v o l ně n í , t ě l o s e z a č í n á h l á s i t o s v é p o t ř e b y . J e t o p o s i l u j í c í p o k r m . J e t o t a k é o p ě t s y m b o l p o s t a r a t s e o ž i v é . A t a k é v y j á dř e n í t o h o , 200

Encyclopedia Judaica, Death, Laws and Customs, s. 1425 - 26 Schiwa, die intensive trauerzeit bei den Juden, h t t p : / / w w w . m y h e i m a t . d e / l i n z - a m rhein/beitrag/70350/schiwa-die-intensive-trauerzeit-bei-den-juden/ 202 E. Kübler - Rossová, O smrti a umírání, s. 78 201

55

že truchlící se nemusí o nic starat, že má čas a prostor na to, aby prožíval s v é p o c i t y . O s t a t n í s e o n ě j p o s t a r a j í . 203 Truchlící neopouští svůj dům, ale obec se o něj stará a navštěvuje ho. Lidé se u něj scházejí k modlitbě. Při návštěvách je dobré počkat, až truchlící

sám

začne

hovor.

Návštěvy

nemusejí

být

vždy

příjemné.

Truchlící je doma a přichází mnoho hostů, kteří často nejsou ničím přínosní. Truchlící se však pozvolna navrací do života. Během šabatu se smutek přerušuje, ale i tak musí být truchlící oddělen od ostatních, musí b ý t p o z n a t , ž e j e z a s a ž e n s m r t í b l í z k é h o č l o v ě k a . 204 O š a b a t u n e n í povoleno truchlit na veřejnosti, a ani pohřeb se během šabatu konat nesmí. Den šabatu se však započítává do sedmidenního období. Během šabatu pokračují soukromé zákazy týkající se truchlení. Truchlící se např. nesmí dát ostříhat, nebo se koupat pro potěšení před šabatem, mít m a n ž e l s k ý s t y k n e b o s t u d o v a t T ó r u , k r o mě z o p a k o v á n í s i t ý d e n n í h o o d d í l u Tóry. Zákaz koupání a sprchování se týká koupání a sprchování celého těla, nebo používání horké vody. Je povoleno umývat odděleně určité části těla ve studené vodě. Je povoleno studovat zákony truchlení, stejně tak j a k o m a t e r i á l , k t e r ý s mí b ý t s t u d o v á n n a s v á t e k T i š a B ´ A v , v č e t n ě J o b a , Pláče, částí z Jeremiáše a třetí kapitoly Talmudského traktátu Moed Katan. Je zvykem, aby truchlící seděli na nízkých stoličkách nebo na zemi, jako symbol emocionálního stavu, kdy je člověk zármutkem přiveden až na dno. Pozůstalí se vrací ke své práci většinou až po uplynutí sedmi dní šivy. Naposledy přijde člen Chevra kadiša, přisedne, podá ruku a pronese biblický verš: „Tvé slunce nikdy nezapadne, tvůj měsíc nebude ubývat, neboť Hospodin ti bude světlem věčným. Dny tvého smutku skončily.“ (Iz 60, 20). Truchlící povstanou a navrací se do života, obec o ně již nemá starost. Mnoho komunit má dohodu, že členové Chevra kadiša organizují j í d l o p r o p o z ů s t a l é a p o d á v a j í o bč e r s t v e n í n á v š t ě v n í k ů m . P o k u d j s o u m o d l i t e b n í o b ř a d y o r g a n i z o v á n y v d o mě t r u c h l í c í c h , j e b ě ž n é , a b y d o s p ě l ý

203

Jewish death and grieving rituals, http://whynotrachel.wordpress.com/2008/03/06/jewish-deathgrievingrituals/ 204 P. de Vries, s. 271

56

truchlící vedl modlitby, pokud je toho schopen (v ortodoxních komunitách j e t a t o p o v i n n o s t a č e s t r o z š í ř e n a p o u z e n a n á b o ž e n s k y d o s p ě l é m u ž e ) . 205 Šlošim a Jahrzeit Po skončení šivy se aktivita postupně navrací do normálu, ačkoliv smuteční doba pokračuje a truchlící dále recitují kadiš jako součást s y n a g o g á l n í b o h o s l u ž by p o d o b u j e d n o h o mě s í c e č i r o k u . Za šlošim, první měsíc po smrti, je označen čas do třicátého dne po pohřbu; tento třicetidenní smutek je zvykem držet za členy rodiny kromě rodičů. Během období avelut se zříkáme veškeré radosti a jejích projevů. Oděv s natržením se nosí pouze ve všední den. Po šivě se natržení provizorně zašije, po třiceti dnech se smí úplně spravit. Při smutku za rodiče je kri´a úplně viditelná celých třicet dnů. A ani potom se nesmí zašít dokonale. Během smutečního roku se udržuje věčné světlo na památku zemřelého, ner tamid. Dnes již většinou pomocí elektřiny, každodenní péče o svíčku je však lepším symbolem úcty k mrtvému. Poté se každý rok drží Jahrzeit (z jidiš) jako připomínka ve výročí smrti, kdy se zapaluje na památku svíce. Následuje bohoslužba v s y n a g o z e a r e c i t a c e k a d i š . 206 Pravý smysl kadiš je posvěcení Božího jména, ale také znamení ztráty matky nebo otce. Je to také prosba o klid jejich duše. Omezení se týkají také účasti na svatbách a dalších slavnostních shromážděních, obzvlášť pokud se tam hraje živá hudba. Ve většině ortodoxních komunit recitují kadiš pouze muži; a pokud není žádný mužský příbuzný, je často z v y k e m p o ž á d a t i m u ž e n e př í b u z n é h o , a b y k a d i š r e c i t o v a l z a ž e n y . T é t o p r a x i s e b r á n í t é mě ř v š e c h n y n e o r t o d o x n í k o m u n i t y , s t e j n ě t a k j a k o vzrůstající počet komunit ortodoxních. Tato praktika byla více rozšířená v minulosti, kdy byli téměř všichni Židé přísně ortodoxní, ale zaznamenala pokles s nárůstem reformního judaismu a s asimilací Židů mezi běžnou, obecnou populaci v moderní éře.

205 206

Jewish funeral practice; http://www.uscj.org/Guide_to_the_Hevrah_6210.html P. de Vries, s. 272

57

S p e c i f i c k ý m j e v e m j e d r ž e n í s m u t k u z a ž i v é . P o k u d Ž i d př e s t o u p í n a k ř e s ť a n s t v í n e b o s i v e z m e n e ž i d a ( a př e s t o u p í t e d y t í m t o s ň a t k e m n a křesťanství), tak ho obec považuje za mrtvého a drží za něj smutek jako za jiného mrtvého. Takto pak drží např. rodiče smutek za své děti. Častější je pravděpodobně jiný případ, kdy konvertita k judaismu drží s m u t e k z a s v é n e ž i d o v s k é z e m ř e l é p ř í b u z n é . 207

Elisabeth Kübler - Rossová: Uzdravení ze zármutku V oblasti umírání, péče o smrtelně nemocné a průběhu truchlení má zásadní postavení v této práci již mnohokrát zmíněná švýcarská lékařka Elisabeth Kübler - Rossová (1926 - 2004). Postoj a přístup k umírání má velký význam. Odráží se v něm vztah k životu i smrti. E. Kübler - Rossová popsala na základě rozhovorů s u m í r a j í c í m i j e j i c h p r o ž í v á n í a f á z e , j i m i ž př i u m í r á n í p r o c h á z e j í . Z přístupu k umírání jde podle ní poznat to, jak se již za života člověk či společnost staví ke smrti. Pokud se někdo smrti bojí a popírá ji, nedokáže k u m í r a j í c í m p ř i s t u p o v a t s p o r o z u mě n í m a p o s k y t n o u t j i m t o , c o p o t ř e b u j í . P r o t o j e p o t ř e b a s e s e s m r t í v y r o v n a t j i ž z a ž i v o t a , c o ž j e m o ž n é n a př . skrze setkávání s umírajícími lidmi. Kübler - Rossová se domnívá, že již o d d ě t s t v í a m l á d í b y s e l i d é mě l i u č i t p o h l í ž e t n a s m r t j a k o n a skutečnost. Pak také není nutné procházet v případě ztráty tolika stádii nebo zápolit v případě smlouvání. „Pohlédnete – li do tváře vlastní k o n e č n o s t i , ž i j e t e n a j e d n o u ž i v o t , k t e r ý m á ú p l n ě j i n o u h o d n o t u . “ 208 Velký

význam

má

pro

Kübler

-

Rossovou

naděje

v umírání.

Upozorňuje, že je nutné nezbavovat pacienty naděje, neříkat, že brzo nastane konec, aby mohli žít plně až do konce. Umírající pacienti si vždy zachovávají určitou naději, že se zázračně uzdraví či budou neočekávaně ž í t d é l e , a t o j i m p o m á h á p ř e č k a t t ě ž k é s i t u a c e . T o b y mě l i r e s p e k t o v a t i lékaři a blízcí nemocného. Pokud pacient přestane naději projevovat,

207 208

Converts mourning the death of close relatives; http://www.uscj.org/Converts_Mourning_th7240.html E. Kübler - Rossová, Otázky a odpovědi o smrti a umírání, s. 3

58

z n a m e n á t o č a s t o n a d c h á z e j í c í s m r t . P a k b y s e v š a k i o k o l í mě l o s m í ř i t s t í m , ž e n e m o c n ý j e p ř i p r a v e n z e m ř í t . 209 Dále zdůrazňuje roli naděje v posmrtném životě. Dříve lidé věřili v l e p š í p ř í š t í p o s m r t n ý ž i v o t , k t e r ý j e z b a v í t r á p e n í a b o l e s t i . O d mě n u h l e d a l i v n e b i a u t r p e n í mě l o t í m p á d e m s m y s l , p r o t o ž e z a k l á d a l o o d mě n u v budoucnosti. Tak to bylo třeba v případě porodu, který byl velkým u t r p e n í m . D n e s j e l i d s k é p o z e ms k é t r á p e n í b e z e s m y s l u a v o d mě n u p o s m r t i j i ž v ě t š i n a l i d í n e vě ř í . M n o h e m m é n ě l i d í v s o u č a s n o s t i o p r a v d u v ě ř í v ž i v o t p o s m r t i , k t e r ý j e p o př e n í m s m r t e l n o s t i . P o k u d v š a k p o s m r t i neočekáváme život, tvrdí Kübler - Rossová, musíme přijmout smrt. Utrpení je tím pádem bezúčelné. Společnost se snaží masově popírat realitu

smrti,

zároveň

však

téměř

nikdo

nevěří

v život

po

životě,

v nesmrtelnost. Tím podle Kübler - Rossové vzniká paradoxní stav, jehož výsledkem je nicota. Náboženský přístup se v tomto světle jeví pro p a c i e n t a v ý h o d n ě j š í n e ž b e z ú č e l n á n e g a c e . 210 Osobně pokládám tuto problematiku za velmi podstatnou, je však pravděpodobně těžké či nemožné najít jednoduché odpovědi. Nemyslím, že pokud nevěříme v život po smrti, zbývá jen nicota. Život má význam sám o sobě. Nekonáme dobré skutky proto, abychom za ně byli odměněni, a l e p r o j e j i c h s a m o t n o u h o d n o t u . S t e j n ě t a k p o z e m s k é u t r p e n í tě ž k o u l e h č í vědomí jeho úlohy z hlediska posmrtného života. Je však možné nalézt odpověď na smysl lidského utrpení? S tímto pohledem zdá se souhlasí i judaismus, když vyzdvihuje hodnotu samotného života, přičemž těžiště víry hledá jinde než ve v z k ř í š e n í č i ( l e p š í m ) ž i v o t ě p o s m r t i , j a k j i ž b y l o m n o h o k r á t z dů r a z n ě n o . Pět stádií zármutku V roce 1969 utvořila E. Kübler - Rossová systém pěti stádií, jimiž p r o c h á z e j í s a m o t n í u m í r a j í c í p ř i v y r o v n á v á n í s e s v l a s t n í s m r t í . 211 T e n t o systém či popis může být dále aplikován na truchlící, kteří se vyrovnávají se

ztrátou

milované

osoby.

Pokud

209

E. Kübler - Rossová, O smrti a umírání, s. 123 E. Kübler – Rossová, tamtéž, s. 13 211 E. Kübler - Rossová, tamtéž, s. 35 210

59

neprošli

všemi

stádii

již

při

doprovázení blízké osoby v umírání, musejí jimi projít až po její smrti. Délka vyrovnávání se pak závisí na tom, jak se smířili se smrtí toho člověka, dokud umíral. Pokud jde o náhlou a rychlou smrt, trvá proces u z d r a v o v á n í d é l e . 212 T o t o v y r o v n á v á n í s e s e z t r á t o u n a z ý v á m e p r o c e s e m truchlení. 1. popírání: Nejprve člověk zažívá izolaci a dezorientaci. Popírá ztrátu, kterou prožívá a straní se společenského života. Toto stádium trvá kratší či delší dobu. Je možné zde nalézat podobnost s pocitem, že "nevěříme vlastní smrti". V okamžiku umírání či setkání se smrtí člověk popírá, že je součástí toho všeho, odmítá to a říká si, že "tohle se přece nemůže dít mně". 2. zlost: Osoba prožívající zármutek je rozzlobená na toho, kdo ztrátu zavinil, přestože je již mrtvý, či na svět, že to dopustil. Může být naštvaný i sám na sebe, že dovolil, že se to vše událo, i když logicky tomu nemohl zabránit. Podobně můžeme vyjádření hněvu pozorovat u kri´a, jak poznamenává i Kübler - Rossová. V minulosti bylo vyjádřením z l o s t i s y p á n í p o p e l e n a v l a s t n í h l a v u a d a l š í p o d o b y t r e s t á n í s e b e s a m a . 213 V tomto stádiu je běžné pociťovat zlost a ptát se „proč zrovna já?“ Z toho vyplývají následné deprese. 3. smlouvání: Zarmoucený člověk se může snažit smlouvat s Bohem a prosit ho, aby odňal ztrátu, pokud udělá určitou věc. Člověk nabízí „něco za něco“, slibuje, že se např. stane lepším člověkem, pokud za to dostane zpět to, co ztrácí či ztratil. Když udělám něco dobrého, dostanu odměnu, když se budu chovat určitým způsobem, budu moci žít déle. 4 . d e p r e s e : Č l o v ě k s e c í t í o t u p e n ý a b e z c i t u , d á l e v š a k mů ž e prožívat vztek a smutek. Některé zdroje popisují toto stádium jako stav, kdy lidé nejsou schopni nic dělat a o něco se starat. Pocity člověka v této době by se daly popsat jako: „jsem příliš smutný, abych něco dělal“. Šiva je období, kdy truchlící je sedm dní doma proto, aby nemusel nic dělat, což slouží k tomu, aby se mohl truchlící navrátit úspěšně do života. Podobně Kübler - Rossová dává důraz na to, že abychom se "uzdravili ze 212 213

E. Kübler - Rossová, Otázky a odpovědi o smrti a umírání, s. 81 E. Kübler – Rossová, O smrti a umírání, s. 3

60

zármutku", je nutné projít stádii. Ve stádiu deprese pacient truchlí po všem, co ztratil. Ztrácí také zájem o vnější svět. Nezajímají ho venkovní události a chce vidět méně lidí. Tento stav se nazývá přípravný zármutek. Je nutné dát mu volnost, aby se mohl s tím smířit a zemřít v klidu a míru. Kübler - Rossová upozorňuje, že je důležité nebránit pacientovi ve s m u t k u . M á t o v c e l é m p r o c e s u n e z a s t u p i t e l n é m í s t o . 214 5. přijetí: V tomto stádiu ustane zlost, smutek i truchlení. Člověk jednoduše přijme realitu ztráty. Je to stádium, kdy dojdeme smíření a akceptace. Člověk se vzdaluje rodině a životu, nebojuje již, odpoutává se od svých vztahů, uzavírá se do sebe a nepotřebuje tolik komunikovat. Zármutek, který lidé prožívají po ztrátě někoho blízkého, se může zdát nesnesitelný. Tento zármutek je však ve své podstatě uzdravující proces. Aby se umírající vyrovnal se svou nemocí a smrtí, musí v m y š l e n k á c h u r a z i t d l o u h o c e s t u , př i č e m ž m ů ž e p r o c h á z e t m n o h a s t á d i i . T a t o s t á d i a j s o u r e a k c e m i n a z mě n u , k t e r o u p ř i n e s l a d o j e h o ž i v o t a nemoc. Zármutek je citové strádání a utrpení, které člověk prožívá po z t r á t ě u r č i t é h o d r u h u ; mů ž e j í t i o z t r á t u k o n č e t i n y , z r a k u n e b o h l u b o k é zklamání. To může být v procesu vyrovnávání ještě těžší, neboť smrt po d l o u h é n e m o c i mů ž e m e p r o ž í v a t k l a d n ě i j a k o ú l e v u . N ě k d y s e s t a n e , ž e člověk uvízne v některém z prvních čtyř stádií. Jeho život je plný bolesti, d o k u d s e n e p ř e s u n e k p á t é m u s t á d i u , k p ř i j e t í . 215 Stádia smutku a judaismus P o k u d b y c h o m s e p o k u s i l i o s r o v n á ní s e s t á d i i t r u c h l e n í v j u d a i s m u , p ř i p o m e n e m e s i , ž e j u d a i s m u s p r a c u j e s e tř e m i h l a v n í m i s t á d i i : š i v o u , š l o š i m a j e d n í m r o k e m t r u c h l e n í . S t á d i u m d e z o r i e n t a c e mů ž e m e d á t d o souvislosti v období

s

obdobím

mezí

smrtí

před a

pohřbem.

pohřbem

Pohřeb

prožíváme

je

zlomový

chaos

a

okamžik;

dezorientaci.

V ý z n a m n o u p o d o b n o s t mů ž e m e p o z o r o v a t v e s p o j i t o s t i s r i t u á l e m k r i ´ a , natržení, které také můžeme v určitém smyslu považovat za projev truchlení. Jak již bylo řečeno, jde o projev zlosti a vzteku. Podobným 214 215

E. Kübler – Rossová, Otázky a odpovědi o smrti a umírání, s. 1 The stages of grief; h t t p : / / w w w . m e m o r i a l h o s p i t a l . o r g / l i b r a r y / g e n e r a l / s t r e s s - T H E - 3 . h t m l

61

projevem je šiva, kdy je truchlící psychicky i fyzicky „přiveden až na d n o “ , b l í z k o z e m i , c o ž mů ž e m í t i v ý z n a m t r e s t u . Š i v a j e z á r o v e ň v ý r a z e m deprese. Truchlící dává svou bolest a smutek najevo také postojem svého těla, tím, že poníženě sedí u země, přičemž mnohou péči o něj obstarávají příbuzní a přátelé. Také ostatní příkazy a zvyky šivy mají dávat najevo stav truchlícího. Návrat do života probíhá postupně a pokračuje ještě po šivě, přesto intenzivní truchlení v podobě šivy a jeho ukončení má hluboký symbolický význam. Tyto pocity zlosti dnešní člověk popírá a tím se proces truchlení prodlužuje a komplikuje. Je to však něco lidského, co by nemělo být souzeno. Ze smrti blízkého člověka je možné vinit sama sebe, zároveň je m o ž n é s e a l e t a k é h n ě v a t n a z e mř e l o u o s o b u , ž e p o z ů s t a l é o p u s t i l a . Podobně náhrobní kameny mají „uvěznit zlé duchy hluboko v zemi“, odtud s e m o h l i v y v i n o u t z v y k m a l ý c h k a m í n k ů p o k l á d a n ý c h n a h r o b . 216 D n e s j e b ě ž n é s e a l e s e s m r t í v y r o v n á v a t j i n a k n e ž z a p o m o c i v y j á dř e n í z l o b y a hněvu, a často je to nemožné. To je podle Kübler - Rossové tím, že u m í r á n í j e v s o u č a s n é d o b ě d ě s i v ě j š í , o s a mě l e j š í a m e c h a n i c k é , p r o t o ž e l é k a ř i p o u z e u mě l e p r o d l u ž u j í ž i v o t , a př i t o m n e d o k á ž í u m í r a j í c í m l i d e m vycházet vstříc a naplňovat vyrovnávání

se

se

smrtí

j e j i c h s k u t e č n é p o t ř e b y . 217 T r u c h l e n í a

blízké

osoby

má

tedy

přímou

souvislost

s přístupem k samotnému umírání. Během zármutku je běžné mít mnoho protichůdných pocitů. Těžkou ztrátu často doprovázejí pocity žalu, zlosti, opuštěnosti, smutku, studu, úzkosti a viny, a to může být velmi stresující. Popírání těchto silných pocitů a neúspěch při procházení pěti stádii je však náročnější pro tělo i duši,

než

pokud

se

podaří

se

jimi

propracovat.

Pokud

někdo

zarmoucenému navrhuje, aby „se na to díval z té lepší strany" nebo se jiným způsobem izoloval od špatných pocitů, může se člověk prožívající ztrátu cítit pod tlakem, aby zakryl nebo popřel tyto pocity. Potom může trvat déle, než proběhne uzdravení. Toho si, zdá se, všímá i židovský z p ů s o b t r u c h l e n í , k d y ž u m o ž ň u j e t r u c h l í c í m u př í m o f y z i c k y p r o ž í t d e p r e s i 216 217

E. Kübler - Rossová, O smrti a umírání, str. 4 E. Kübler - Rossová, O smrti a umírání, s. 9

62

a smutek ze ztráty. Tak to vidíme při rituálu kri´a a sezení šivy. Také příbuzní a přátelé, kteří mají ve vyrovnávání se se zármutkem ze smrti velkou roli, nemají truchlícího odvádět od bolestných témat, ale mají mu pomoci, aby tyto pocity náležitě prožil, jak bylo řečeno výše. Systém stádií podle Kübler - Rossové má své odpůrce. Podle některých názorů, např. jak píše v článku Five fallacies of grief (Pět o m y l ů z á r m u t k u ) p s y c h o l o ž k a C a r o l T av r i s , j s o u t a t o s t á d i a v p r a x i neproveditelná a neopodstatněná. Úsilí o seřazení psychologických procesů do určitého schématu či řádu je prý hlavně snahou dát chaotickým prožitkům - a tím celému životu - nějaký řád, usměrnit ho, snažit se ho ukočírovat, porozumět mu. Snaha o vytvoření této osnovy je podobná, jako když vyprávíme příběh, který má chronologickou strukturu, jinak bychom se v něm nevyznali. Nikde však není důkaz, že v reálném životě t a t o s t á d i a e x i s t u j í . N e n í p r ý t e d y m o ž n é p o m o c í s t á di í s l o ž i t ý v n i t ř n í ž i v o t u s m ě r n i t a s t r u k t u r a l i z o v a t . J d e p o u z e o j a k é s i u mě l é o z n a č e n í . T o , co Kübler - Rossová popisuje, se podle Tavris nedá seřadit do "stádií", je to naopak nepřerušený proces. Jak se také v článku vysvětluje, stádia nemohou fungovat v dnešním světě, kdy lidé ztratili jistotu jakési životní d a n o s t i . D n e s s e j i ž p r ý n e m ů ž e m e o r i e n t o v a t p o d l e tě c h t o s t á d i í , p r o t o ž e lidský život nemá předvídatelné struktury, jako měl v dřívějších dobách, kdy se všichni v určitou dobu oženili, pracovali, odešli do důchodu apod. Oproti tomu v současné době takto člověk nepostupuje, každý život je jiný, neubírá se podle předem dané osnovy (lidé se např. žení pozdě, pracují, pak opět studují apod.). Podle článku také neexistuje vědecká podpora názoru, že existuje jakýsi "bod" jako konec truchlení, který bychom mohli nazvat uzdravením, a se kterým Kübler - Rossová p r a c u j e . 218 D o m n í v á m s e , ž e p r á v ě s n a h a o j a k ý s i ř á d , k t e r ý s y s t é m s t á d i í mů ž e nabídnout, je či může být prospěšná. Podobně o tom již mluví van Gennep, podle nějž mají přechodové rituály (mezi něž patří i rituály smrti) úlohu překonávat chaos, který přechodem nastal. Podle Kübler -

218

Five fallacies of grief; www.scientificamerican.com/article.cfm?id=five-fallacies-of-grief

63

R o s s o v é n a v í c j e m o ž n é s t á d i i p r o c h á z e t v rů z n é m p o ř a d í , v y n e c h á v a t a pak se k jiným zase vracet, není ani nutné procházet všemi pěti. Důležitá není posloupnost jednotlivých stádií, ale to, co během nich člověk prožívá. Podle Kübler - Rossové i jiných také platí, že všichni lidé ve všech dobách mají stejný hluboký strach ze smrti, se kterým se musí určitým způsobem vyrovnávat. Pořadí stádií však má jistě svou logiku a je h l e d á n í m l o g i k y v ž i v ot n í s i t u a c i , k t e r á l o g i k u p o s t r á d á . Na problém logiky naráží i Michael Lemberger v článku How to approach

a

grieving

Jew

(Jak

přistupovat

k truchlícímu

židovi).

Lemberger v něm hodnotí knihu ortodoxního rabína Maurice Lamma, která je významným dílem týkajícím se truchlení v judaismu. Lamm se, jak Lemberger připomíná, řídí v dobrých i zlých aspektech života halachou, židovským zákonem. Zármutek je však stav, který jakékoli zákony popírá. Lamm ve své knize popisuje, jak se judaismus vyrovnává se zármutkem, např. tím, že během šivy sedí truchlící na nízké stoličce, aby byli co nejblíže zemi, a tím pádem smrti. Tato pravidla jsou zde proto, aby u s m ě r ň o v a l a n e k o n t r o l o v a t e l n é . P o p i s u j e s e z d e t a k é , ž e v e d n e c h př e d šivou se truchlící nachází ve stádiu mimo veškeré zákony, neboť smrt zrušila veškerou logiku. Lemberger hájí Lamma, že se snaží pomocí pravidel dovézt truchlícího od počátečního šoku a nelogiky k návratu k ž i v o t u a k z á k o n u . N a d r u h o u s t r a n u t o m u t o př í s t u p u v y č í t á p ř í l i š n o u vazbu na tento zákon a pravidla, protože se od nich nedokáže oprostit. V prožívání zármutku podle Lembergera je potřeba alespoň na nějaký čas naprosto sesadit a vyřadit jakoukoli logiku, což Lamm nedokáže zcela u č i n i t . 219 Nejsou však rituály, jako např. zde zmíněná šiva, vyjádřením popření logiky, přestože v rámci nařízení a pravidel? Podle van Gennepa slouží rituály k překonávání chaotických situací, tak je tomu i v případě z r u š e n í l o g i k y v e s mr t i . R i t u á l s e u p l a t n í t a m , k d e n a s t á v á c h a o s , c h y b í logika a nedostává se slov.

219

How to approach a grieving Jew; http://www.jewishjournal.com/arts/article/how_to_approach_a_grieving_jew_20040813/

64

Závěr

Umírání a smrt jsou zásadní témata pro člověka, nezávisle na jeho příslušnosti ke kultuře či náboženství. Vyrovnávání se se smrtí či ztrátou a z á r m u t k e m j e s o u č á s t í l i d s k é h o ž i v o t a , p r o t o b y c h o m j e j n e mě l i opomíjet a snižovat jeho důležitost. Představa smrti je bolestná a děsivá od počátku lidských dějin. Bohužel v dnešní technicky vyspělé době dochází k určité tabuizaci smrti a k jejímu popírání. Souvisí to s tím, že je časté odsouvat obrazy stáří a nemoci za zdi nemocnic a vytěsňovat smrtelnost. Je běžné pozorovat snahu víc a víc prodlužovat mládí či jeho iluzi, přičemž smrt je často vnímána jako prohra. Umírání probíhající v neosobním prostředí nemocnic způsobuje, že mnoho lidí ztrácí pouto se svými blízkými, což často vede k odmítání pohřebních obřadů. To, co se o umírání, pohřbu a truchlení dozvídáme z judaismu, se v mnohém odráží v díle Elisabeth Kübler – Rossové a v jejím pojetí dobrého umírání. Zároveň z tohoto dialogu vyvstává několik podstatných společných témat. Pro dobré umírání je důležité se smrtí počítat již za života. Podle K ü b l e r - R o s s o v é b y c h o m s e v n a š í s p o l e č n o s t i mě l i s e s m r t í s e t k á v a t j i ž od dětství a brát ji za součást svého života. Čím více se podle ní člověk za života smrtí zabývá a setkává se s ní, tím vyrovnanější bude při doprovázení umírajícího blízkého i při svém vlastním umírání. Judaismus o p r o t i t o m u z d ů r a z ň u j e p ř e d e v š í m ú c t u k ž i v o t u a z a mě ř e n í n a p o z e m s k ý život. V každém okamžiku je však zároveň nutné být připraven na smrt, neboť

smrt

může

přijít

kdykoliv.

To

(paradoxně)

vede

k plnějšímu

prožívání života, protože člověk musí být smířen se svým dosavadním životem a tak se neustále snaží o jeho co největší naplnění. Judaismus se příliš

nezabývá

přípravou

na

vlastní

smrt

či

na

okamžik

umírání.

P o z o r n o s t j e o b r á c e n a k ž i v o t u a k e z pů s o b u j e h o p r o ž i t í , c o ž v e v ý s l e d k u vede k lepšímu smíření se smrtí. Rabín Ronald Hoffberg k tomu podotýká, že neexistuje žádná doba či okamžik umírání, neboť člověk umírá vlastně od narození.

65

Elisabeth Kübler - Rossová považuje za podstatný prvek v umírání n a d ě j i n a b u d o u c í o d mě n u a ž i v o t p o s m r t i . N á b o ž e n s k ý p ř í s t u p , k t e r ý hledá

v příštím

životě

odměnu

za

pozemské

utrpení,

jí

připadá

opodstatněný a prospěšný, protože jinak prý zbývá jen přijmout samotnou prázdnotu smrti. Pro judaismus naděje zaměřená na posmrtný život není z á s a d n í , i k d y ž j i s t ě j e p ř í t o m n á . N a d ě j i i o d mě n u j e n a o p a k d ů l e ž i t é hledat již v tomto pozemském životě. Spočívá v naplnění života a ve vykonávání micvot, příkazů konat dobro pro tento svět. To považuji za velmi inspirativní a pro dnešního převážně nenáboženského člověka přínosné. Jde o to prožívat plnost života a tím se ve výsledku připravovat na smrt. Z á s a d n í t é m a t a p ř i v y r o v n á v á n í s e s e s mr t í j s o u p r o K ü b l e r Rossovou zlost, vztek a trest. Tyto pocity jsou lidské kultuře ve vztahu ke smrti hluboce vlastní. Dnes jsou však v rituálech smrti často opomíjeny. Nedochází

k jejich

prožívání

a

tím

se

komplikuje

uzdravování

ze

z á r m u t k u . V j u d a i s m u m a j í t y t o p o c i t y v r i t u á l e c h p o hř b u a t r u c h l e n í s v é místo a jsou součástí dlouhé tradice. To lze pozorovat v rituálu natržení kri´a, zákazu dotýkání se mrtvého těla či v sezení šivy, což jsou z pohledu psychologie výrazy hněvu a trestu, v procesu vyrovnávání se se smrtí prospěšné. Elisabeth Kübler - Rossová s motivy zlosti a vzteku pracuje v rámci systému pěti stádií procházení zármutkem. V oblasti umírání a vyrovnávání se se zármutkem má její model zásadní vliv, neboť popisuje prožívání umírajícího a truchlícího člověka. Na základě mnoha rozhovorů s umírajícími a truchlícími ukázala, že zlost, hněv i jiné pocity mají své místo v ozdravném procesu truchlení, a že tato často bolestná cesta vede k uzdravení ze zármutku a návratu do života. V rituálech smrti a truchlení v judaismu i stádiích truchlení podle Kübler - Rossové jde určitým způsobem o pokus využít logiku a pravidla v nelogické situaci. Rituály však svým způsobem začínají tam, kde končí logika a tím pomáhají v nelogických situacích. Rituály mají význam v těžké situaci, kdy dochází slova. E l i s a b e t h K ü b l e r - R o s s o v á m á z á s a d n í p o s t a v e n í v p éč i o u m í r a j í c í pacienty i jejich blízké. Na základě mnoha rozhovorů upozornila na to, že život umírajících má hodnotu, a že k umírajícím či truchlícím je nutné se 66

chovat způsobem, který jim umožní projít stádii smutku a vyrovnaně zemřít či se uzdravit ze zármutku.

67

Seznam literatury

tištěné zdroje Písmo svaté Starého a Nového zákona, Český ekumenický překlad, Ekumenická rada církví v ČSR, 1984, vydání druhé, Praha ARIÈS, Philippe, Dějiny smrti, I., II., edice Každodenní život, Argo, Praha 2000 ASSMAN, Jan, Smrt jako fenomén kulturní teorie, Vyšehrad 2003 B Y O C K , I r a , D o b r é u m í r á n í , M o ž n o st i p o k o j n é h o k o n c e ž i v o t a , C e s t a domů, Vyšehrad, Praha 1997 C O H E N , A b r a h a m , T a l m u d p r o k a ž d é ho , H i s t o r i e , s t r u k t u r a a h l a v n í témata Talmudu, Sefer, edice Judaika, svazek 12, Praha 2006 D E C L E R C K , P a u l , M o u d r o s t l i t u r g i e a j a k j í p o r o z u mě t , K a r m e l i t á n s k é nakladatelství, Kostelní Vydří 2002 DI SANTE, Carmine, Židovská modlitba, K počátkům křesťanské liturgie, OIKOYMENH, Praha 1995 FOHRER, Georg, Glaube und Leben im Judentum, 2. Auflage, Quelle & Meyer, UTB, Heidelberg 1985 G E N N E P , A r n o l d V a n , P ř e c h o d o v é r i t u á l y , S y s t e ma t i c k é s t u d i u m r i t u á l ů , edice Mythologie, Lidové noviny 1997 GILLMAN,

Neil,

Vzkříšení

a

nesmrtelnost

v

V y š e h r a d , P r a h a 1 9 9 7 , p ř e k l a d K a t eř i n a K o f r o ň o v á

68

židovském

myšlení,

GOWAN, Donald E., Eschatology in the old testament, T. & T. Clark Ltd, 59 George Street, Edinburgh, 1986 Fortress Press GREENBERG, Blu, How to run a traditional Jewish household, Fireside, 1983 JÜNGEL, Eberhard, Smrt jako tajemství života; Teologie 20. století, Antologie,

uspořádal

Karl

–

Josef

Kuschel;

edice

Studium,

Praha,

Vyšehrad 1995 K Ü B L E R - R O S S O V Á , E l i s a b e t h , O s m r t i a u m í r á n í , C o b y s e mě l i l é k a ř i , sestry,

duchovní

a

lidé

vůbec

naučit

od

umírajících

pacientů,

Jiří

Královec a agentura Lingua, 1992 K Ü B L E R - R O S S O V Á , E l i s a b e t h , O t á z k y a o d p o vě d i o s m r t i a u m í r á n í , Co by se měli lékaři, sestry, duchovní a lidé vůbec naučit od umírajících pacientů, Jiří Královec, 1993 KÜBLER - ROSS, Elisabeth, Verstehen was Sterbende sagen wollen, Einfürung in ihre symbolische Sprache, Kreuz Verlag, 1982 LAMM, Maurice, The Jewish Way in death and mourning, Jonathan Publishers, 2000 LEÓN - DUFOUR, Xavier, kolektiv, Slovník biblické teologie, Academia, Les Éditions du Cerf, Paris, 1970, Translation, Petr Kolář, 1981 MARSCH, Michael, Uzdravování skrze svátosti, Portál, Praha 1992 NEUSNER, Jacob, Introduction to Judaism, A Textbook & Reader, Westminster/ John Knox Press, Lousiville, Kentucky NEUSNER, Jacob, Understanding Jewish Theology, Classical Issues and Modern Perspectives (editoval), Ktav publishing house, Inc., New York 69

ODENTHAL,

Andreas,

psychoanalytische

Liturgie

Überlegungen

als

zu

einer

Ritual,

Theologische

praktisch

-

und

theologischen

Theorie des Gottesdienstes als Symbolgeschehen, Praktische Theologie heute, band 60, Kohlhammer 2002, Stuttgart P A Ř Í K , A r n o , a d a l š í , Ž i d o v s k é hř b i t o v y Č e c h a M o r a v y , P a s e k a , P r a h a 1991 RICHTER, Klemens, Liturgie a život, Smysl liturgie, mše, církevní svátky, svátostná znamení, Vyšehrad, Praha 2003 ROTHSCHILD, Fritz A., Between God and Man; An interpretation of J u d a i s m , F r o m t h e w r i t i n g s o f A b r a h a m J . H e s c h e l ( vy b r a l , e d i t o v a l a představil), Harper & Brothers Publishers New York 1959 SHASHAR, Michael, Hovory o Bohu a světě s Ješajahu Leibowitzem, Sefer, Praha 1996 SCHUBERT, Kurt Židovské náboženství v proměnách věků, Edice Zdroje – teologie – filosofie – mystika, Vyšehrad, 1. vydání, 1994 VRIES, De, Simon Philip, Židovské obřady a symboly, Vyšehrad, Praha 2008 Encyclopedia Jerusalem Judaica, Volume 5, Death, Keter Publishing House Jerusalem Ltd., Keterpress Enterprises, Jerusalem, Israel Dialog křesťanů a židů, Židovská a křesťanská tradice - Dialog a konfrontace - Vize a reflexe - Komentáře a recenze - Zprávy a dokumenty, Společnost křesťanů a židů, Vyšehrad, Praha 1999

70

Pirkej avot, Výroky otců, Traktát Babylónského talmudu s paralelním č e s k ý m p ř e k l a d e m a k o m e n t ář e m , S e f e r , e d i c e T e x t y , s v a z e k 1 , P r a h a 1994 Nová pražská pesachová hagada, s poučným výkladem a v překladu rabi E f r a i m a K . S i d o n a a s uč e n ý m d o s l o v e m d o k t o r a B e d ř i c h a N o s k a , S e f e r , Praha 1996

články Jdeme do lepšího. S lékařkou Marií Goldmannovou o smrti, vyhoření a pohřbech bez obřadu; http://www.umirani.cz/detail-clanek/jdeme-dolepsiho.html, Respekt 42/2008 Pohřbívání jako byznys; http://respekt.ihned.cz/fokus/c1-36600910pohrbivani-jako-byznys, Michal Komárek, Respekt, roč. 20, č. 13/2009, str. 40 Five fallacies of grief, Carol Tavris; h t t p : / / w w w . s c i e n t i f i c a m e ri c a n . c o m / a r t i c l e . c f m ? i d = f i v e - f a l l a c i e s - o f grief How to approach a grieving Jew, Micheael Lemberger; http://www.jewishjournal.com/arts/article/how_to_approach_a_griev ing_jew_20040813/ Eutanazie:

bezbolestné

pokušení;

http://respekt.ihned.cz/c1-

36314910-eutanazie-bezbolestne-pokuseni, Petr Třešňák, Respekt všechny články citovány k 24. 1. 2010

elektronické zdroje 71

Jewish encyclopedia [online], http://www.jewishencyclopedia.com Judentum als Lebensform, Tod und Trauer, http://www.payer.de/judentum/jud503.htm J e w i s h f u n e r a l s ; h t t p : / / w w w . j e w i s h- f u n e r a l s . o r g / Tod und Bestattung; http://www.religion-online.info/judentum/themen/todbestattung.html T o d u n d T r a u e r ; h t t p : / / w w w . l i b e r a l e - j u d e n . d e/ c m s / i n d e x . p h p ? i d = 6 6 Tod und Begräbnis; http://www.judentumprojekt.de/religion/juedischerlebenskreis/tod/in dex.html T o d u n d B e g r ä b n i s ; h t t p : / / s c h u l e . j u d e n t u m. d e / p r o j e k t / T o d . h t m Schiwa, dies intensive Trauerzeit bei den Juden; http://www.myheimat.de/linz-am-rhein/beitrag/70350/schiwa-dieintensive-trauerzeit-bei-den-juden/ G u i d e t o J e w i s h f u n e r a l p r a c t i c e; http://www.uscj.org/guide_to_jewish_fune6211.html Jewish life; About death and mourning; http://www.jewishfederations.org/page.aspx?id=40099 Death and mourning; www.interfaithfamily.com/life_cycle/death_and_mourning

72

Rite

of

passage;

h t t p : / / w w w . b r i t a n n i c a . c o m / EB c h e c k e d / t o p i c / 5 0 4 5 6 2 / r i t e - o f - p a s s a g e - R i t e of passage Life, death and mourning; http://www.jewfaq.org/death.htm Reincarnation; http://judaism.about.com/od/beliefsandlaw1/f/reincarnation.htm A non jewish mourner sits shivah; h t t p : / / w w w . i n t e r f a i t h f a m i l y . c o m / li f e _ c y c l e / d e a t h _ a n d _ m o u r n i n g / A _ Non-Jewish_Mourner_Sits_Shivah.shtml The stages in jewish mourning; http://www.aish.com/jl/l/48958936.html L i b e r a l j e w i s h v a l u e s a n d p r a c t ic e l e a f l e t s : D e a t h a n d m o u r n i n g ; http://www.liberaljudaism.org/lj_wherewestand_death.htm Noemovy zákony: http://www.granosalis.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=464 0 Ronald Hoffberg; http://www.forum2000.cz/cz/projekty/mezinabozenskyd i a l o g / 2 0 0 4 / u c a s t n i c i & w WG o V X F U W b w = 2 0 0 0 0 1 6 6 1 / "On death and dying": Interview with Elisabeth Kübler – Ross; http://www.healthy.net/scr/interview.asp?Id=205

An inspirational talk

with Dr. Elisabeth Kübler - Ross and John Harricharan An inspirational talk with Dr. Elisabeth Kübler - Ross and John Harricharan; http://www.insight2000.com/kubler-ross.html

73

The stages of grief; h t t p : / / w w w . m e m o r i a l h o s p i t a l . o r g / l i b r a r y / g e n e r a l / s t r es s - T H E - 3 . h t m l T h e r o l e o f r i t u a l f o l l o w i n g a m a j o r l o s s; http://opentohope.com/dealing-with-grief/good-grief/the-role-of-ritualfollowing-a-major-loss/ citováno k 24. 1. 2010 The Jewish funeral: A celebration of life; h t t p : / / w w w . b i o m e d . l i b . u mn . e d u / h w / j e w i s h . h t m l citováno k 5. 2009

Rozhovor s rabínem Ronaldem Hoffbergem se uskutečnil 19. 10. 2009

v Praze.

Ronald

Hoffberg

je

rabínem

konzervativní

židovské

komunity Masorti v České republice a židovských komunit v Plzni a Děčíně. Rabín Hoffberg přednáší též židovské Reformní komunitě v Praze, liberální

komunitě

Bejt

Simcha

a

je

profesorem

Židovských

studií

programu CIEE, spadajícího pod Karlovu univerzitu. Zkušenosti z oblasti mezináboženského dialogu získal při rabínském studiu na Americkém židovském

teologickém

semináři

v

komunitních a společenských aktivitách.

220

New

Yorku

220

Ronald Hoffberg; http://www.forum2000.cz/cz/projekty/mezinabozenskydialog/2004/ucastnici&wWGoVXFUWbw=200001661/

74

a

především

při