130. VÝROČÍ EDVARDA BENEŠE

texty SEB-27_texty SEB-22.qxd 4.3.2014 20:28 Stránka 1

BULLETIN SPOLEČNOSTI EDVARDA BENEŠE 27

.

březen 2014

130. VÝROČÍ narození

EDVARDA BENEŠE * 28. května 1884 – Kožlany † 3. září 1948 – Sezimovo Ústí

1



.

březen 2014

OBSAH JARNÍ CYKLUS PŘEDNÁŠEK 2014 - 3 ORGANIZACE Shromáždění u sochy TGM v Brně v září 2013 - 4 Karel Novotný, Cena Edvarda Beneše v roce 2013 - 4 Výbor Společnosti EB - 7 INFORMACE Zápis z jednání Vlasteneckého fóra (3. 12. 2013) - 8 Dar v podobě kopie disertační práce Edvarda Beneše - 9 75 let od ojedinělého vpádu Wehrmachtu do Československa - 9 Josef (Joža) David - 10 ČLÁNKY Věra Olivová, Německé nacistické hnutí v Československu - 12 Miroslav Bednář, Odsun Němců - předpoklad mírové a demokratické Evropy - 24 Pavel Carbol, Spolupráce malíře Fr. Kupky a londýnským Ústavem E. Beneše - 34 Václav Šrámek a Pavel Carbol, František Smetánka a “balkánská cesta” z Protektorátu do zahraničního odboje - 34 KNIŽNICE SPOLEČNOSTI EDVARDA BENEŠE - 42

2



.

březen 2014

JARNÍ CYKLUS PŘEDNÁŠEK 2014 středa. 26. března 2014 PhDr. Pavel Carbol Ostravská univerzita POLITICKé OSOBNOSTI LONDýNSKéHO úSTAVU EDVARDA BENEŠE (místnost č. 131 - velká posluchárna)

středa 23. dubna 2014 pluk. PhDr. Eduard Stehlík Kabinet ministra obrany EDVARD BENEŠ A ARMÁDA (místnost č. 200)

středa 21. května 2014 prof. JUDr. Václav Pavlíček, CSc. Právnická fakulta UK EDVARD BENEŠ JAKO POLITOLOG (místnost č. 200) * Přednášky se konají od 17.30 hod. v místnosti č. (131, 200, 200) na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, nám. Jana Palacha 2, Praha 1

3



.

březen 2014

ORGANIZACE Shromáždění u sochy TGM v Brně v září 2013 Z projevu Ing. Jana Krumla Letos v září vzpomínáme poprvé společně na výročí úmrtí obou zakladatelů našeho státu. Je to až symbolické, neboť Edvard Beneš s T. G. Masarykem i při rozdílu věku si byli ideově a eticky blízcí. Mezi oběma se zrodilo trvalé přátelství, jež lze charakterizovat jako osudové. Benešův projev nad Masarykovou rakví končil závazkem, který platí i pro nás: “Prezidente Osvoboditeli, odkazu, který jste vložil do našich rukou, věrni zůstaneme!” Edvard Beneš zasvětil svůj život jedinému cíli: svobodné a demokratické ČSR. Ve funkci ministra zahraničí prokázal neobyčejnou diplomatickou schopnost, s níž docílil mezinárodní uznání hranic ČSR. S nezdolným úsilím se staral o zabezpečení obrany svrchovanosti našeho státu, jehož výsledkem byly mezinárodní smlouvy o vzájemné pomoci s Jugoslávií a Rumunskem a posléze s Francií a Ruskem. Benešovou politickou koncepcí byla kolektivní bezpečnost Evropy, opírající se o Společnost národů, jíž určitý čas předsedal. S bolestí však musel prožívat, jak naši spojenci pozvolna podléhají Hitlerovské demagogii a s hanebnou politikou appeasementu ustupují jeho výhrůžkám. Karel Novotný CENA EDVARDA BENEŠE 2013 V osmnáctém ročníku celostátní vysokoškolské soutěže o Cenu Edvarda Beneše, jenž byl vyhlášen na rok 2013, bylo v soutěžní sekci Historie 20. století přijato k posouzení třináct studentských soutěžních prací. Do této soutěžní sekce zaslali své práce účastníci z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze (4), z Fakulty sociálních věd Univerzity

4



.

březen 2014

Karlovy v Praze (1), z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze (1), z Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze (1), z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně (1), z Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně (1), z Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích (1), z Filozofické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem (1), z Fakulty přírodovědněhumanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci (1) a z Metropolitní univerzity Praha, o. p. s. (1). Mezi těmito třinácti přijatými studentskými soutěžními pracemi bylo osm diplomních prací, čtyři bakalářské práce a jedna soutěžní práce jiného původu. Rada města Sezimova Ústí na základě podrobně zdůvodněného návrhu odborné komise Společnosti Edvarda Beneše, ustavené z historiků, ocenila autory těchto čtyř studentských soutěžních prací: 1) Cena Edvarda Beneše 1. stupně byla udělena Anně MACOURKOVÉ (Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze) za práci Kolektivizace ve Středočeském kraji. Průběh socializace vesnice 1949—1960 z regionálního pohledu. Kolektivizace zemědělství, chápaná v dobovém ideologickém nazírání jako „socializace vesnice“, představovala brutální zásah do tradičních životních forem vesnické společnosti. Autorka ji zdařile osvětlila na příkladu několika okresů někdejšího Pražského kraje, jenž patřil k hlavním zemědělským produkčním oblastem státu. K této regionální problematice se snažila přistupovat v širším celospolečenském kontextu a při vědomí mezinárodních souvislostí. Rozsáhlá pramenná základna jí umožnila sledovat kolektivizaci středočeského zemědělství jako politicky cíleně řízený proces, pro nějž byly tehdy příznačné útočné likvidační nápory stejně jako dočasné taktické ústupy. 2) Cenu Edvarda Beneše 2. stupně obdržel Pavel KREJČÍ (Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze) za práci Československo za druhé světové války. Vliv válečných událostí na poválečný vývoj republiky. Práce se v širokém časovém i problémovém rozsahu pokusila postihnout ono dramatické, klíčovými politickými událostmi nabité období

5



.

březen 2014

novodobých českých dějin, mnichovskými událostmi koncem září 1938 počínaje a moskevským jednáním exilové politické reprezentace koncem března 1945 konče. Je pochopitelné, že takto pojatá studie nemohla vzniknout jako výsledek původního pramenného výzkumu – jde totiž o složitě členěnou a kultivovaně napsanou přehlednou kompilaci, která chtěla souhrnně vylíčit, jak se programové představy domácího protiněmeckého odboje spolu s výsledky politické činnosti československého exilu v zahraničí promítly v nové politické tvářnosti osvobozeného Československa. 3) Cena Edvarda Beneše 3. stupně byla přiznána Jaroslavu NEČASOVI (Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně) za práci Osobnost Adolfa Kolínského v letech 1905—1973. Rozporuplný vězeňský dozorce v pražské pankrácké věznici gestapa, narozený v česko-německé rodině na Šumpersku, se do tehdejšího dění pozitivně zapsal nejenom tím, že uvězněnému Juliu Fučíkovi umožnil napsat proslulou Reportáž psanou na oprátce a postupně z pankrácké věznice potají vynosil lístky s jejím textem, které pak porůznu ukryl, ale je známa a doložena také jeho rozmanitá pomoc k smrti odsouzenému ministerskému předsedovi generálu Aloisi Eliášovi a dalším českým politickým vězňům. Autor se pokusil o obtížnou rekonstrukci pestrých životních osudů člověka bez pevných morálních a politických zásad, jehož tehdejší jednání se nedá jednoznačně hodnotit pro množství rozporů a nesrovnalostí v jeho poválečných výpovědích. 4) Čestným uznáním byla oceněna Lucie JAHODÁŘOVÁ (Metropolitní univerzita Praha, o. p. s.) za práci Úloha E. Beneše při budování československé zahraniční služby na počátku RČS. Tuto rozsahem poměrně útlou soutěžní práci tvoří tři nevelké kapitoly. První z nich autorka věnovala životní přípravě a myšlenkovému zrání budoucího diplomata, politika a státníka Edvarda Beneše a jeho účasti v domácím protirakouském odboji na počátku první světové války, obsahovou náplní druhé kapitoly je Benešův významný podíl v zápase za samostatný československý stát, kde jsou zdůrazněny zejména mezinárodněpolitické aspekty jeho tehdejšího politicko-diplomatického úsilí, a třetí kapitola se 6



.

březen 2014

pak zabývá jeho aktivní úlohou při budování ministerstva zahraničních věcí a nové československé diplomatické služby. Fakticitu autorka čerpala z odborné literatury, memoárů a některých pramenných edic. Výsledky osmnáctého ročníku celostátní vysokoškolské soutěže o Cenu Edvarda Beneše byly slavnostně vyhlášeny v pátek 25. října 2013 v Památníku Edvarda Beneše v Sezimově Ústí. Ocenění účastníci soutěže tu při této příležitosti převzali udělené diplomy a peněžní odměny, které jsou s Cenou Edvarda Beneše každoročně spojeny. VýBOR SPOLEČNOSTI EDVARDA BENEŠE užší výbor prof. PhDr. Věra Olivová, DrSc. - předsedkyně doc. PhDr. Karel Novotný, DrSc. - místopředseda doc. PhDr. Eva Broklová, DrSc. - místopředsedkyně prof. JUDr. Václav Pavlíček, CSc. Ing. Bohumil Paukner PhDr. Marie Neudorflová, PhD., - jednatelka Ing. Jana Sovová - účetní PhDr. Pavel Carbol, Ph.D Mgr. Ivana Fialová - edice Knižnice (odešla do důchodu) PhDr. Zdeněk Šamberger - zástupce SEB v historické komisi ČSBS (zemřel) širší výbor PhDr. Zora Dvořáková, CSc. - Klub Milady Horákové JUDr. Václav Lachout - Sdružení domácího odboje a partyzánů PhDr. Jiří Málek - Konfederace politických vězňů PhDr. Jan Malínský, CSc. - Masarykova demokratická akademie PhDr. Ivan Šťovíček, CSc. - Archiv Masarykova ústavu Akademie věd PhDr. Josef Tomeš - Masarykova společnost JUDr. Ogňan Tuleškov - Křesťansko-sociální hnutí

7



.

březen 2014

INFORMACE Zápis z jednání Vlasteneckého fóra (3. 12. 2013) - Předseda ČSBS J. Vodička informoval o dopisech zaslaných ministru vnitra Pecinovi: a) k prodeji výrobků s nacistickými symboly b) k činnosti Sudetoněmeckého landsmanšaftu Čech, Moravy a Slezska Jsou žádostí o prošetření závěrů Policie ČR, která na prodeji neshledala nic závažného. Druhý se týká činnosti protičesky zaměřených organizací působících na území ČR. Důrazně žádáme přezkoumání jejich aktivit, neboť máme důvodné podezření, že rovněž ohrožují základy naší státnosti. Zástupci VF oba dopisy podpořili. * - Karel Richter, předseda Klubu autorů literatury faktu, mj. upozornil, že se šíří literatura hlásající, že české pohraniční je německé území dočasně obývané Čechy. - O. Tuleškov z Křesťansko-sociálního hnutí a Českých národních listů poznamenal, že chybí zákon na ochranu republiky. - Karel Richter inicioval vytvoření pracovní skupiny, která by se začala věnovat přípravě návrhu zmíněného zákona a současně by shromažďovala fakta potřebná pro působení VF. Jejími členy jsou Karel Richter – bude ji řídit, dále Ogňan Tuleškov, Pavel Vranský (místopředseda ČSBS a válečný veterán), Zbyněk Kiesewetter a Jana Časnochová. Podle potřeby budou přizváni další zájemci. - O. Tuleškov upozornil, že údajně existuje smlouva mezi ČR a Bavorskem, sepsaná mezi bývalým premiérem P. Nečasem a bavorským premiérem. Protože se neví, zda je závazná pro vládu ČR a není znám její přesný obsah, byl J. Vodička pověřen zjistit, zda skutečně existuje a co zahrnuje. Podle toho, co se doví, bude VF reagovat.

8



.

březen 2014

- Hovořilo se o možnosti postavit v pohraničí pomník Čechům vyhnaným v roce 1938. VF jeho vybudování podporuje. VF by se mělo scházet každé tři měsíce. Podle potřeby i častěji. Další jednání bude v březnu 2014. (PhDr. Jana Časnochová-Vrzalová) Dar v podobě kopie disertační práce Edvarda Beneše Na podzim roku 2013 získala Společnost Edvarda Beneše do svého archivu kopii disertační práce Edvarda Beneše s názvem Vznik a vývoj politického individualismu v dějinách moderní filozofie, kterou obhájil v roce 1909 na pražské filozofické fakultě. Materiál věnovala paní MUDr. Věra Václová z Jilemnice, za což jí patří dík Společnosti. Kopii Benešovy disertace zajistil v roce 1948 tchán paní Václové, Václav Václ, který pracoval na správním úseku pražského magistrátu. Po nástupu československých komunistů k moci v únoru téhož roku vyčlenil Magistrát hlavního města řadu archivovaných dokumentů souvisejících s Edvardem Benešem nebo s obdobím tzv. první republiky ke skartaci. Pan Václ kopii disertace uschoval a ta pak putovala až do Jilemnice, kde byla uschována do roku 2013. (PhDr. Pavel Carbol) 75 let od okupace pohraničí V září 1938 oddělovala Opavu od blízké hranice s nacistickým Německem téměř dokončená linie československého stálého opevnění. Tvořilo ji 18 pevností (těžkých objektů), přes sto pevnůstek a různé překážky. Její rozsah je patrný z mapky otištěné v 25. čísle Bulletinu SEB. Některé pevnosti i stavbu první československé Tvrze Smolkov (jižně od Háje ve Slezsku) si 23. srpna 1937 prohlédl prezident ČSR Edvard Beneš. Naše armáda musela opevnění opustit 8. října 1938 a za několik hodin 9



.

březen 2014

mezi pevnostmi OP-S 17 a 18 projely jednotky 3. tankové divize 1. skupiny pozemních vojsk generála Karla Gerda von Rundstedta. Kromě obrněných aut byly vyzbrojeny pouze lehkými tanky typů Pz. I a Pz. II, se slabou výzbrojí a pancéřováním. V případném boji by neměly šanci proti kanonům pěti pevností a pěších jednotek, v jejichž pásmu dostřelu se ocitly. Postup navíc ještě zastavila uzamčená těžká celní závora a okupanti Pekařskou ulicí do středu města dorazili se zpožděním. Na Horním náměstí je s velkým jásotem vítala německá část obyvatel, pro české obyvatele převažující v okolí Opavy, začala okupace a germanizace. V noci z 9. na 10. listopadu 1938 nacisté vypálili opavskou synagogu. Přesto v ovzduší teroru gestapa již za 2 dny v Hlavnici vznikla Obrana Slezska, jedna z prvních odbojových organizací v českých zemích, která se rozšířila do více než sedmdesáti obcí . Událost která týž den neměla v ČSR obdobu (ani v Liberci), byla připomenuta na výroční schůzi Jednoty ČSOL Moravskoslezského kraje 23. listopadu 2013. Ta se konala v hotelu Iberia na Pekařské ulici u trasy německých okupantů, kterou 21. srpna 1968 zvolila i polská armáda. (Ing. Jaromír Breuer, předseda opavského odboru Matice slezské) * Josef (Joža) David, novinář a politik, se narodil 17. února 1883 v Kylašovicích, dnes části Opavy. Už v 17 letech se zapojil do veřejného života jako člen strany národněsocialistické.V dalších letech pracoval v redakcích různých novin strany. V roce 1914 narukoval do c. a k. armády a dostal se na východní frontu, kde v květnu 1915 přeběhl na ruskou stranu.V zajateckých táborech získával krajany pro vstup do čs. legií a pracoval v redakci jejich novin. Po návratu do vlasti jej zvolili tajemníkem a pak i předsedou Československé obce legionářské, byl též poslancem národně socialistické strany a věnoval se branné problematice. V roce 1939 odešel do emigrace, organizoval zahraniční odboj na jihu Evropy a pak od r.1941 v Londýně jako člen Státní rady československé a blízký spolupracovník prezidenta Beneše. V dubnu 1945 byl jmenován 10



.

březen 2014

náměstkem předsedy vlády, následně se stal předsedou Prozatímního, od června 1946 Ústavodárného národního shromáždění. V této funkci doprovázel prezidenta Beneše při jeho návštěvě válkou nejvíce zničené části českých zemí. Snažil se z titulu vysoké funkce také pomoci při její obnově. V únoru 1948 zaujal nerozhodné stanovisko a v parlamentní funkci setrval do května 1948. Po neshodách s novým vedením národních socialistů se stáhl z politického života do ústraní. Zemřel v Praze 21. dubna 1968. Ke 130. výročí narození Josefa Davida mu byl v jeho rodišti odhalen pomník s portrétem a rodný dům v ulici Joži Davida byl označen destičkou. Vzpomínky na velkého slezského vlastence se zúčastnili zástupci Moravskoslezského kraje, Statutárního města Opavy, ČSOL, opavské posádky Armády ČR, Matice slezské, Rotary Clubu aj. (Ing. Jaromír Breuer, předseda opavského odboru Matice slezské)

11



.

březen 2014

ČLÁNKY Věra Olivová Německé nacistické hnutí v Československu 1918 - 1938 Základem německého nacistického hnutí v Československu byla "německá nacionálně-socialistická dělnická strana" - (Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei - DNSAP). Nebyla to však strana samostatná, ale byla součástí mezistátní "německé nacistické strany Velkého Německa" (National-socialistische Partei Grossdeutschland NSDAP), založené v roce 1920 v Mnichově. Strana spojovala obdobné, již dříve ustavené německé skupiny v Německu, Rakousku, Bavorsku, v Polsku a Československu. Strana měla přímé kontakty na německou armádu - Reichswehr - a jedním z těch, kteří tyto kontakty udržovali, byl i člen bavorské nacistické strany - Adolf Hitler. Spolupráce mezi nacistickým hnutím a armádou nabyla na intenzitě poté, když se v roce 1922 Adolf Hitler zmocnil pučem vedení bavorské strany. Spolu s ním se do vedení dostali i jeho nejbližší spolupracovníci Göring, Röhm, Rosenberg, Hess a další. Již v následujícím roce 1923 se pak strana - spolu s vojenskými jednotkami generála Ludendorffa - podílela na pokusu o monarchisticko-nacistický převrat. Ten se však nezdařil a Hitler byl zatčen, soud mu vyměřil pětiletý trest vězení, ale již po půl roce byl propuštěn. Ve vězení napsal - s pomocí svých spolupracovníků - knihu Mein Kampf (Můj boj), která se stala hlavní programovou linií celého nacistického hnutí. Ideově navazovalo německé nacistické hnutí na agresivní německý nacionalismus předválečného období - na Schörnererovo hnutí v Rakousku a především na Všeněmecký svaz (Alldeutscher Verband) v Německu.

12



.

březen 2014

Tento předválečný nacionalismus, zaměřený k expanzi s cílem vytvoření celosvětové velkoněmecké říše, byl po prohrané válce nově umocněn depresí z válečné prohry a požadavkem odvety. Hitlerova kniha jednotlivé složky tohoto starého programu dále rozpracovávala, precizovala a vyostřovala. Odmítala demokratický systém politických stran a místo něho požadovala organizační a ideové sjednocení všech Němců na světě v čele s diktátorským vůdcem. Jen tak by bylo možné všestranně uplatnit výjimečné vlastnosti německého "panského národa" (Herrenvolk) a zajistit jeho převahu nad "podřadnými národy", za které Hitler považoval především Židy a Slovany. Hitlerův program, spojený s intenzivní organizační prací, výrazně přispěl k všestrannému rozvoji nacistického hnutí v druhé polovině 20. let. V té době se také podstatně změnilo mezinárodní postavení Německa. Na mezinárodní konferenci v Locarnu v roce 1925 získalo Německo zpět postavení velmoci, vstoupilo do Společnosti národů a aktivně se podílelo na evropské i světové politice. Všestranného rozvoje dosáhla německá armáda - Reichswehr. Podle obsáhlé zprávy Spojenecké vojenské kontrolní komise k locarnské konferenci "byla obnovena výroba všech druhů vojenského materiálu, který je shromažďován v tajných skladištích po území celého Německa" a jsou vyzbrojovány nejrůznější organizace, které tak tajně obcházejí usnesení mírové smlouvy omezující početnost německé armády. V československém generálním štábu byla situace zhodnocena velmi jednoznačně: "Německá armáda se připravuje na válku, a to na válku útočnou" namířenou proti Francii, Polsku a Československu. Na základě Hitlerova programu došlo také v druhé polovině 20. let k intenzivnímu rozvoji německého nacistického hnutí nejen v Německu a Rakousku, ale i v Československu. Uvnitř německé nacistické strany DNSAP - vznikaly specializované dělnické organizace, organizace mládeže a studentstva a podle vzoru Hitlerových ozbrojených vojenských formací SA spojených s armádou, se formovaly tzv. pořádkové skupiny - Ordner Truppen - OT. V roce 1927 byl pak vytvořen sportovní svaz

13



.

březen 2014

(Volkssportverband) zaměřený k všeobecnému bojovému výcviku mládeže (Wehrturnen). Německá nacistická strana v Československu současně zdůrazňovala, že chce provádět politiku všeněmeckou, nikoli jen sudetoněmeckou. Proto se také začala podílet na německé politické linii usilující o realizaci anšlusu, který měl být prvním krokem ke spojení Německa s Rakouskem a Československem. Již v roce 1928, při první oficiální návštěvě československého ministra zahraničí Beneše v Berlíně mu byl předložen oficiální návrh na přistoupení k takto vymezenému pojetí anšlusu. Ministr důrazně a jednoznačně odmítl. Nacistické úsilí o anšlus pokračovalo však i v následujících letech. Nacistická propagace anšlusu se také prosazovala mj. i tím, že k některým nacistickým shromážděním v republice se sjížděli i nacisté z Rakouska a Německa, kteří projednávali možnosti takového mezistátního spojení. Přiváželi pozdravy od Hitlera a byly doplňovány alegorickými scénami, např. obrazy v nichž tři kováři - Německo, Rakousko a Československo - kovou společně meč - budoucí Velké Německo. V roce 1931 byla uzavřena dokonce i oficiální německo-rakouská dohoda o anšlusu, která byla však paralyzována důraznou mezinárodní politickou akcí Československa a Malé dohody. Československá vláda sledovala nacistickou politiku systematicky a všestranně a snažila se ji tlumit různými zákazy: neposkytovala víza agresivním řečníkům z Německa a Rakouska, bránila nelegálnímu překračování hranic, zakazovala nošení hnědých košil s nacistickými odznaky. Výrazně se pak snažila tlumit a oslabovat nacistické hnuté i svou aktivní zahraniční politikou: V únoru 1933 byly tzv. Organizačním paktem položeny základy k užšímu spojení tří malodohodových států - Československa, Rumunska a Jugoslávie - v pevnější celek, který tím získal větší váhu v evropském ekonomickém a politickém vývoji. *

14



.

březen 2014

Počátkem roku 1932 zadrželi českoslovenští celníci na hranicích s Německem kurýra říšského vedení nacistické strany v Německu s výzvou adresovanou nacistické straně v Československu: "Čiňte všechny přípravy, abyste byli připraveni, až náš nejvyšší vůdce vydá příkaz sáhnout ke zbrani za sjednocení... Den není již daleko a sjednocení musí být provedeno s pomocí vaší [tj. sudetských Němců v Československu] a s pomocí německého Rakouska!" Byla to výzva k společnému provedení Hitlerova nacistického puče v Německu, Rakousku a Československu a k vytvoření z nich jednotnou "německou říši." Československé úřady - vláda, ministerstvo vnitra, národní obrany a zahraničí - sledovaly podrobně aktivizaci nacistického hnutí a činnost jeho organizací a již v roce 1932 provedly proti němu zásah: V srpnu 1932 byl v Brně zahájen proces se sedmi hlavními představiteli německého nacistického Sportovního svazu (Volkssportverband). Byli obžalováni z toho, že v letech 1930 - 1932 připravovali ve spolupráci a pod vedením Adolfa Hitlera - provedení nacistického převratu v Německu, Rakousku a Československu. Vojenskými úřady byl předložen materiál o výcviku a vyzbrojování organizace Volkssport Hitlerovými údernými oddíly SA. Bylo konstatováno, že tyto "vojensky organizované a vycvičené oddíly tvoří fakticky organickou složku Hitlerových úderných říšskoněmeckých oddílů". Všichni obžalovaní byli odsouzeni do vězení podle zákona na ochranu republiky. Brněnský proces přesáhl svým významem hranice Československa. Byl zcela novým prvkem v evropském vývoji a byl konkrétním varováním Evropy před expanzivními silami německého nacistického hnutí. Současně měl i dramatickou dohru na mezinárodní politické scéně. V téže době projednávala totiž odzbrojovací komise Společnosti národů žádost Německa o zvýšení kvóty svého zbrojení. Jedním z německých argumentů bylo tvrzení, že oddíly SS a SA nejsou vojenskými oddíly a nemohou být proto zahrnuty do početního stavu armády. Generálním zpravodajem této odzbrojovací komise byl ministr Beneš a ten na základě konkrétních údajů získaných z brněnského procesu, do-

15



.

březen 2014

ložil nepravdivost tohoto tvrzení. A proto také byl německý návrhu na zvýšení početního stavu německé armády na odzbrojovací komisi Společnosti národů odmítnut. V Německu vyvolal proces silné protičeskoslovenské útoky. Již týden po převzetí moci - 8. února 1933 - provedl Hitler ostrý diplomatický zákrok u československého vyslance v Německu Vojtěcha Mastného provázený tiskovou kampaní proti "předivu nepravdivých lží vycházejících z Československa." Reakcí Německa na zamítnutí jeho žádosti o zvýšení ozbrojování armády vedlo pak v říjnu 1933 k jeho vystoupení ze Společnosti národů a k vyhlášení neomezeného budování německé armády v roce 1935. Československá vláda ve vnitřní politice postupovala i po procesu s německým Sportovním svazem systematicky proti nacistickému hnutí. Přijala řadu zákonů, kterými bránila rozvoji hnutí a rozšiřování jeho požadavků. K těmto opatřením patřil nový tiskový zákon, zákon o mimořádných opatřeních, zostřený zákon na ochranu republiky, zákon o stíhání protistátní činnosti státních zaměstnanců a nakonec i zákon o rozpouštění politických stran. Na základě této československé vládní politiky došlo také 4. října 1933 k úřednímu zákazu činnosti DNSAP a o několik dní poté i k rozpuštění strany. Represivní opatření čs. vlády se projevila výrazným oslabením a desintegrací německého nacistického hnutí v Československu. Ale právě tehdy vstoupila do popředí nacistické politiky v republice nová německá organizace, tzv. Svaz kamarádů - Kameradschaftsbund. Šlo o nevelký elitní spolek německé nacionalistické inteligence s vazbami na Rakousko a především na fašistickou Itálii. Na základě teorie rakouského profesora Othmara Spanna usiloval spolek o vytvoření fašistického státu italského typu, vedeného zvláštní "korporací" odborníků v čele s politickým vůdcem. Členové Kameradschaftbundu se také již od 20. let cíleně připravovali k získání vedoucích politických pozic.

16



.

březen 2014

Domnívali se, že své plné připravenosti dosáhnou ve věku kolem svých 40. let, tj. v letech 1936-8. Kameradschaftsbund měl své příznivce především v Rakousku a v Itálii. V Československu, kde bylo německé nacistické hnutí ovlivněno německými nacisty, nepřesahoval jeho počet 200-300 členů a svůj vliv prosadil v jediné sudetoněmecké organizaci - v německém turnerském svazu - Der deutsche Turnverband. V době, kdy byla německá nacistická strana - DNSAP – v republice zakázána, nabídl jí Svaz kamarádů svou podporu a spolupráci. Výsledkem byla dohoda o založení nové, společné strany. Byla založena l. října 1933 a byla nazvána Sudetoněmecký vlastenecký svaz (Sudetendeutsche Heimatsbund). Vedení strany převzali členové Kameradschaftsbundu, kteří také vybrali ze svého středu vůdce hnutí. Stal se jím cvičitel německého turnerského svazu Konrad Henlein. Členskou základnu strany tvořili pak členové zakázané nacistické strany napojené na Německo, kteří také z Berlína získávali pro svou činnost značně vysokou finanční podporu. V prvním roce existence strany - tj, do konce roku 1934 - si ve straně uchovával vedení Kameraschaftsbund, který ji vtiskoval určitý umírněný ráz. Henlein se ve svých projevech distancoval od nacistického hnutí a zdůrazňoval svou loyalitu k československému státu. Současně se však strana snažila politicky ovlivnit vnitřní vývoj státu a destabilizovat jeho demokratický charakter. Proto zahájila jednání o spolupráci s německými, českými a slovenskými pravicovými stranami. Úspěšná byla tato jednání s německou a českou agrární stranou, s křesťansko sociálními stranami, s různými mládežnickými organizacemi obou národů, s německou stranou na Slovensku i se slovenskou ľudovou stranou. Cílem těchto kontaktáží bylo vytvoření německo-česko-slovenského pravicového bloku, který by "usměrnil i československou zahraniční politiku" - tzn. přivedl ji ke spolupráci s hitlerovským Německem. Velikou přehlídkou úspěchů Sudetoněmecké vlastenecké fronty se stal sjezd v České Lípě v říjnu 1934. I na něm se Henlein distancoval od na-

17



.

březen 2014

cismu a za cíl strany vyhlásil "spojení němectva v tomto státě a jeho uplatnění jako konzervativního kladného prvku při zachování jeho přirozených práv." V protikladu k Henleinovu i k dalším obdobným projevům, vlastní průběh sjezdu zajišťovala však ideově, organizačně i materiálně Hitlerova nacistická strana z Německa. Pro účastníky sjezdu byly z celé republiky vypravovány zvláštní vlaky, bylo zajištěno jejich ubytování a stravování, město bylo zaplaveno množstvím vlajek a různých atrakcí. Sjezd se stal současně nejen impozantní přehlídkou úspěchů Henleinovy strany, ale i přípravou na parlamentní volby v květnu 1935. Po bouřlivých diskusích pramenících mj. z heterogenního charakteru strany, došlo v lednu 1935 zásahem z Berlína k nové proměně strany. Byla v ní zlomena nadvláda Kameradschaftsbundu, jeho členové byli z vedení strany odstraněni a nahrazeni nacisty. Jako vůdce strany byl říšsko-německými orgány potvrzen Konrad Henlein a strana změnila svůj název na Sudetoněmeckou stranu - Sudetendeutsche Partei - SdP. Výslednicí tohoto procesu bylo veliké vítězství Henleinovy strany v parlamentních volbách v květnu 1935. V nich získala strana 1 1/4 milionu hlasů, reprezentovala 66% německého obyvatelstva a stala se nejsilnější politickou stranou v republice. Německá agrární strana ztratila 60% hlasů, křesťanští sociálové 40% a německá sociálně-demokratická strana 50% Tím byl mj. zásadně oslaben německý demokratický, tzv. aktivistický proud, který se od roku 1926 trvale podílel na československých vládách. Vítězství Henleinovy strany působilo však i na české a slovenské strany. Byla to především česká i německá agrární strana, které projevovaly ochotu k jednání s Henleinem a podporovaly i jeho úsilí, aby se stal členem připravované nové československé vlády vzešlé z voleb. Snahu o spolupráci s Henleinem projevovala i Hlinkova slovenská ludová strana, posilující své autonomistické tendence. A tak se kolem Henleina začal v republice krystalizovat německo-česko-slovenský pravicový blok prorůstající do politické struktury republiky.

18



.

březen 2014

Proti tomuto nebezpečnému předivu ohrožujícímu ve svém směřování samu existenci Československa a jeho demokracii, zahájil rozsáhlou vnitropolitickou i zahraničněpolitickou akci ministr Edvard Beneš se skupinou svých spolupracovníků. V ní zastával významné postavení i Masarykův syn Jan Masaryk, československý vyslanec v Londýně. Ministr Beneš usiloval již před parlamentními volbami o zákaz činnosti Henleinovy strany. Česká agrární strana se však za stranu postavila a prosadila její připuštění k volbám. Po volbách pak prosazovala Henleinovu účast v nové vládě. Ministr Beneš se naproti tomu po volbách důrazně snažil zastavit postupující vzrůst Henleinovy strany a rozrušit její činnost. Přispěl k zákazu konání sjezdu strany svolaného do Ústí nad Labem, k zákazu německého kulturního týdne a dalších akcí. Odmítl pokusy agrární strany pozvat Henleina do nové československé vlády, podpořil vydání zostřeného zákona na obranu státu a proti špionáži i zákona o rozpouštění politických stran. V mezinárodním měřítku se pak ministr Beneš snažil vybudovat proti Německu rozsáhlý obranný val. Jeho základem byla smlouva Francie s Ruskem z února 1935 a smlouva Československa s Ruskem z května 1935. Speciálním paragrafem ji ministr propojil s francouzsko-ruskou smlouvou a vytvořil tím významné mocenské seskupení Paříž - Praha Moskva tvořící hráz proti nacistické agresivitě a bránící stávající podobu střední Evropy. V prosinci 1935 se Edvard Beneš stal novým československým prezidentem a tím byly výrazně posíleny jeho politické pravomoci. Rokem 1936 začalo nacistické Německo výrazně stupňovat své úsilí prosadit svou hegemonii ve střední Evropě. V červenci byla podepsána dvojstranná německo-rakouská smlouva, kterou bylo Rakousko silně připoutáno k Německu. Obdobnou smlouvu nabídlo Německo i Československu, ale jednání pro odpor Československa ztroskotalo. Proto také Německo začalo s novou intenzitou aktivizovat a posilovat Henleinovo hnutí jako nástroj své politiky na vnitřní desintegraci Československa.

19



.

březen 2014

Henlein odstranil z vedení SdP všechny své "kamarády" a jednoznačně se přimkl k nacistickému Německu. V červenci 1936 bylo na sjezdu německých menšin v Královci, kterého se zúčastnilo na 50.000 delegátů, posíleno Henleinovo postavení i mezinárodně. Henlein byl na sjezdu vyzdvižen jako symbol úspěšné práce německých menšin. Předseda mezinárodní organizace zahraničních Němců (Volksbund für die Deutschen im Auslande). Schteinacher vysoce vyzdvihl Henleinovu činnost a oslavil jeho mezinárodní význam: "Národní skupina sudetského němectva se jediným úderem postavila do čela všech národních skupin a vůdcovství Konrada Henleina se stalo příkladem pro vedení všech německých národních skupin." Na základě tohoto úspěchu byl koncem července 1936 Henlein pozván k oficiální návštěvě Londýna. Z řady politických jednání, která vedl během svého dvoudenního pobytu, byla nesporně nejdůležitější jeho téměř tříhodinová rozmluva se sekretářem britského zahraničního úřadu Vansittartem. V ní se Henlein opět distancoval od nacismu a zdůrazňoval své úsilí dohodnout se s československou vládou. Ta však není ochotna splnit sudetoněmecké požadavky dané karlovarským sjezdem, soustavně ohrožuje sudetoněmecké zájmy a tím žene sudetoněmecké obyvatelstvo stále blíž ke třetí říši. Vansittart pak - s výslovným podotknutím, že tlumočí stanovisko britské vlády - konstatoval, že "Československo se svým otevřeným (menšinovým) problémem je otevřenou ranou v Evropě" a přislíbil, že tento problém musí být řešen. Tím se ovšem anglická vláda postavila proti politice Československa a fakticky podpořila politiku sudetoněmecké strany. Vyvrcholením Henleinových úspěchů bylo pak v srpnu 1936 jeho pozvání jako oficiálního hosta německé vlády na olympijské hry do Berlína. V průběhu her došlo mj. k Henleinovu jednání s říšským ministrem zahraničních věcí Neurathem a s W. Bohlem, vedoucím nacistické centrály zahraničních Němců a s dalšími předními nacistickými politiky. Vyvrcholením všech těchto jednání bylo pak Henleinovo přijetí Adolfem Hitlerem, které manifestovalo veřejnou Hitlerovu podporu. V nejužší

20



.

březen 2014

spolupráci s Hitlerem a pod jeho vedením se také realizovaly všechny akce nacistické Henleinovy strany při konečném útoku na Československo, který trval od října 1937 do září 1938 Ve stručném chronologickém přehledu uvádíme hlavní události: 17. říjnu 1937 došlo k prvnímu sudetoněmeckému pokusu o puč. Na krajském sjezdu stran v Teplicích vystoupil Konrad Henlein v prudce útočném projevu proti celé vnitřní a zahraniční politiky Československa, žádal její změnu a konstatoval, že "hodina osvobození sudetských Němců se přiblížila" a že Německo zakročí na jejich ochranu. Současně v osobním dopise Hitlerovi uvedl, že "v srdci netouží po ničem tak horoucně, jako po vtělení nejen sudetoněmeckého území, ale i celých Čech, Moravy a Slezska do německé říše." Demonstrace a srážky s československou policií, k nimž došlo i v dalších městech, byly však zásahem české policie urychleně potlačeny a žádná německá intervence se nekonala. Puč ztroskotal. Do československé krize a v příčinné závislosti na ní, zasáhla 19. října do situace anglická diplomacie. V Berchtesgadenu navštívil Hitlera lord Halifax a tlumočil mu stanoviska anglického ministra zahraničí Chamberlaina. Uvedl, že ve snaze o zachování míru, Anglie netrvá na statu quo ve střední Evropě a pokud dojdek územním změnám má zájem na jejich "pokojném vyřešení ". Tím byla v rámci politiky appeacementu otevřena Hitlerovi cesta do střední Evropy - do Rakouska a do Československa. 11. března 1938 obsadila německá armáda během několika hodin Rakousko. Henlein uvítal anšlus a zahájil přípravy k řešení situace v Československu. Vyzval všechny sudetské Němce ke vstupu do své strany, "do velké politické fronty německé národní skupiny." Důsledkem akce byla faktická likvidace tzv. německých aktivistických stran, které byly od toku 1926 součástí československých vlád. Henleinova sudetoněmecká strana reprezentovala 80% německého obyvatelstva v Československu.

21



.

březen 2014

Samostatnost si uchovaly pouze německá sociálně demokratická a komunistická strana. V dubnu 1938 navštívil Henlein Hitlera v Berlíně a poté vytyčil svých 8 karlovarských bodů. V nich SdP požadovala na československé vládě: "Uznání uzavřeného německého sídelního území" spravovaného pouze německými úředníky, "odčinění bezpráví spáchaného na sudetském Němectvu od roku 1918 a náhradu škod vzniklých mu tímto bezprávím." "Úplnou svobodu přiznání se k německému národu a k německému světovému názoru", tj. k nacismu. V květnu 1938 se v celém Německu konaly okázalé oslavy Henleinových čtyřicátých narozenin. Po jednání Henleina s Hitlerem v Mnichově byla zahájena rozsáhlá kampaň "proti nesnesitelnému útisku sudetských Němců" a na základě vojenského plánu Grün se začala německá vojska stahovat k hranicím Československa. Československo mobilizovalo. Z celé záležitosti se stala mezinárodní událost. Německá armáda se zastavila. V létě 1938 vypracovala Henleinova strana tzv. Základní plánování své následující činnosti (Grundplanung OA). Šlo o návod na rozbití československého státu, jeho vtělení do říše a germanizace českého národa. Autorem plánu byl zřejmě K. H. Frank. Tento plán se později stal základem německé okupační politiky. 3. srpna přijel do Prahy lord Runciman, mluvčí anglické vlády, který měl přimět československou vládu k přijetí 8. karlovarských bodů a tak zabránit ozbrojenému konfliktu. Za této situace se ujal jednání se sudetoněmeckou stranou sám prezident Beneš. Vypracoval plán ústupků - nejprve tzv. "třetí" a 5. září "čtvrtý" plán - splňující všechny Henleinovy požadavky. Oficiálně ho prezident oznámil anglické i francouzské vládě a ve svém rozhlasovém projevu 10. září i široké evropské i československé veřejnosti. Také lord Runcimen potvrdil, že z československé strany byly všechny německé

22



.

březen 2014

požadavky splněny. Od Henleina žádal pak prezident prohlášení, že je ochoten na řešení celého problému skutečně spolupracovat. Prezidentovým čtvrtým plánem se dostal Henlein do obtížné situace. Přijmout nemohl, ani nesměl. Obrátil se proto o instrukce do Berlína. Z Berlína bylo vypraveno do Prahy soukromé letadlo a již o půlnoci ze 17. na 18. září se v Berlíně konala schůzka Henleina s Ribbentropem. Ten mu oznámil, že Hitler je rozhodnut řešit celou otázka zbraněmi, že chce vjet do Československa "v čele první pancéřové divize". Také na nacistickém sjezdu v Norimberku získali Henlein a K. H. Frank 6. a 10. září od Hitlera informace, že se mají připravit na vojenské řešení sudetoněmecké otázky. Již 12. září došlo také v pohraničí k pokusu o nacistický puč. I tentokrát byl československými orgány okamžitě zlikvidován, řada vedoucích nacistů uprchla do Německa, Henlein se pak ukrýval nedaleko Aše. 26. září vystoupil ve svém projevu ve Sportovním paláci v Berlíně Hitler s novými ultimativními požadavky vůči Československu. Uvedl, že pokud československá vláda nevydá Německu do 28. září, 14.00 hodin své pohraniční území, zahájí Německo proti republice letecký útok. Za této vyhrocené situace byla zahájena intenzivní politická jednání, která vyvrcholila svoláním konference do Mnichova. Výsledkem bylo usnesení o rozbití Československa a vydání jeho pohraničí Německu. Po svém návratu do Londýna oznámil Chamberlain slavnostně, že touto dohodou byl zachován mír “pro naše dny”. Velmi brzy se však ukázalo, že to bylo zcela mylné hodnocení situace. Rozbití Československa mnichovskou dohodou bylo ve skutečnosti počátkem nové války. Hitler sám považoval mnichovskou dohodu pro sebe za ponižující. Díky taktice prezidenta Beneše byl totiž donucen k jednání v době, kdy připravoval rozhodující vojenský útok na Československo. K němu poté došlo 15. března 1939.* __________ * Text přednášky na schůzi SEB 13. října 2013. Podrobněji viz V. Olivová, Dějiny první republiky. Knižice SEB sv. 40

23



.

březen 2014

Miloslav Bednář Odsun Němců jako závažný předpoklad demokratické a mírové Evropy Rozhodnutí o odsunu německého obyvatelstva z Československa, Polska a Maďarska padlo na Postupimské konferenci vítězné velmocenské spojenecké koalice, tedy vrcholných představitelů Spojených států amerických, Velké Británie a Sovětského svazu, a to v podobě mezinárodní smlouvy vydané 2. srpna 1945 v německé Postupimi. Odsunem se zabývá čl. XIII uvedeného závěrečného dokumentu třístranného spojeneckého summitu, nazvaný Spořádaný odsun (v anglickém originále transfer -MB) německého obyvatelstva.1) Uvádí se zde, že spojenecká konference dospěla po prozkoumání této otázky třemi zúčastněnými vládami k dohodě. Podle ní tři vlády klíčových spojeneckých velmocí „uznaly, že německé obyvatelstvo nebo jeho složky, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku, bude třeba odsunout do Německa. Jsou zajedno v tom, že jakýkoliv odsun musí být prováděn spořádaně a lidsky."2) Mezinárodně právní spojenecké rozhodnutí o odsunu německého obyvatelstva z území střední a východní Evropy do Německa má významný mezinárodně právní precedens. Je jím Lausannská smlouva z 24. července 1923, jež po první světové válce pod záštitou Společnosti národů rozhodla o organizovaném přesídlení obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem, a tím znemožnila pokračování probíhajících násilností na civilním obyvatelstvu.3) V zásadě tentýž bezprostřední důvod a účel mělo na zřeteli i postupimské mezinárodně právní rozhodnutí Spojenců o odsunu německého obyvatelstva do Německa. Nebyl to ale jen tento, nepochybně podstatný ___________

1) Zpráva o třístranné konferenci v Berlíně, Benešovy dekrety-Sborník textů, Centrum pro ekonomiku a politiku, Praha 2002, s. 72 2) Tamtéž 3) Srv. Václav Houžvička, Návraty sudetské otázky, Nakladatelství Karolinum, Praha 2005, s. 248-249

24



.

březen 2014

důvod. Rozhodnutí Spojenců k takto závažnému kroku mělo v první řadě geopolitické strategicko-preventivní opodstatnění. Mělo zajistit, aby Německo v budoucnu již nikdy nemohlo využít početných německých menšin ve státech na východ od svých státních hranic k uskutečňování svých tradičních dobyvačných a politicko-kulturně destruktivních záměrů pro Německo dějinně geopoliticky klíčovým, tedy východním strategickým směrem. Tradiční mocenské silokřivky Evropy tak měly v případě Německa doznat významnou preventivně omezující změnu. Posuzujeme-li tento mírový geostrategický účel Spojenci rozhodnutého a následně provedeného odsunu německého obyvatelstva např. z Československa retrospektivně, lze v dané souvislosti konstatovat a rovněž tak extrapolovat následující skutečnosti a dějinné možnosti: Po ukončení studené války koncem roku 1989, k němuž došlo v podobě nekrvavého amerického vítězství nad totalitním komunistickým ovládáním středovýchodní Evropy, tedy vítězství demokracie nad totalitarismem, se v národně smíšené postkomunistické Jugoslávii rozhořela postupná série krvavých občanských válek, doprovázených masovými násilnostmi na civilním obyvatelstvu. Jugoslávský stát, vzniklý jako důsledek německé, rakousko-uherské a turecké porážky v první světové válce a po druhé světové válce přeměněný v komunistickou diktaturu, se v průběhu dekády krvavých občanských jihoslovanských válek devadesátých let rozpadl na několik nástupnických států. K 1. lednu 1993 se mírovým způsobem rozdělilo Československo na Českou a Slovenskou republiku. K této skutečnosti bezesporu přispělo, že oba hlavní národy dvou nástupnických států Československa, tedy Češi a Slováci, spolu nikdy ve svých dějinách fakticky přímo neválčily. Ve Slovenské republice sídlící významná maďarská menšina (přes 600 000 obyvatel) představuje od té doby pro Slovenskou republiku chronické potenciální existenční ohrožení, přestože jak Slovensko, tak s ním sousedící Maďarsko jsou členskými státy Evropské unie. _______________________________________________________________________ Miroslav Potočný, Mezinárodní právo a transfer Němců z Československa, v: Právní aspekty odsunu sudetských Němců, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1996, s. 16

25



.

březen 2014

Lze si tedy celkem snadno představit mnohem akutnější ohrožení státní existence České republiky v hypotetickém případě existence mnohem početnější (asi 3 000 000 obyvatel) německé menšiny na jejím území po konci studené války, kdy došlo ke sjednocení Německa a k dodnes pokračujícímu intenzivnímu vzedmutí německého velmocenského nacionalismu. V případě hypotetické existence takto významné německé menšiny na československém území během více než čtyřicetiletého trvání komunistického totalitního Československa by se koncem r. 1989 stav jejího smýšlení pravděpodobně blížil stavu politické názorové orientace obyvatelstva totalitně komunistické Německé demokratické republiky. Tedy stavu národa, který z období převážně pronacistické orientace plynule přešel z nacistické verze totalitarismu do jí konkurující další, tentokrát komunistické. K tomu je třeba vzít plně v úvahu, že v období meziválečné demokratické Československé republiky prokazatelně nedošlo ke změně politické kultury německých aktivistických stran, tedy jejich hodnotové orientace vůči demokratickému politickému systému. To znamená, že německé politické strany, jež se v demokratickém Československu od r. 1926 podílely na politické moci, trvaly ve 30. letech na hodnotové nadřazenosti sociálních a etnických kolektivit, tedy kolektivních práv a nároků, nad individuem, tj. nad právy a svobodami jednotlivých občanů demokratického státu.4) Že by za takovýchto značně pravděpodobných okolností následný vývoj událostí po r. 1989, znemožňující demokratickou státní celistvost nejen Československé, ale právě tak České republiky, neméně závažně ohrozil evropský mír, je vcelku zjevné. Do závažné krize by se tím zároveň dostala demokracie Evropy. Tedy i důsledek skutečnosti, že u Velké Británie a Spojených států amerických mělo postupimské mezinárodně právní rozhodnutí Spojenců o odsunu německého obyvatelstva nepochybně na zřeteli jak mírovou, tak demokratickou budoucnost __________

4) Srv. Eva Broklová, Politická kultura německých aktivistických stran v Československu 1918-1938, Karolinum, Praha 1999, s. 113-114

26



.

březen 2014

Evropy. Do západního Německa odsunutí Němci se proto ocitli pod přímou okupační správou demokratických Spojenců, jejichž úmyslem podle Postupimské dohody bylo „dát německému lidu příležitost, aby se připravil k budoucí obnově svého života na demokratických a mírumilovných základech. Bude-li jeho vlastní úsilí pevně zaměřeno k tomuto cíli, pak bude moci v přiměřené době zaujmout místo mezi svobodnými a mírumilovnými národy světa."5) Tímto veřejně prohlášeným záměrem spojenecké Postupimské dohody se nicméně řídily jen Spojené státy a Velká Británie. Totalitní, tedy zásadně protidemokraticky orientovaný Sovětský svaz ve skutečnosti neměl nic takového v úmyslu jak ve své okupační zóně Německa, tak v jím ovládnuté části Evropy. Demokratickou cestou se proto mohla dát jen polovina Evropy, včetně západní části demokratickými Spojenci okupovaného Německa. To znamená, že německé obyvatelstvo odsunuté podle Postupimské dohody z Československa do západních okupačních zón Německa mělo, na rozdíl od Němců odsunutých z Československa do sovětského okupačního pásma, podobně jako jejich noví němečtí spoluobčané, po dlouhý vícegenerační časový úsek dobrou příležitost osvojit si demokratickou hodnotovou orientaci, kterou dosud z valné části nepřijímalo. Jejich odsun do Německa byl proto v souvislostech poválečné demokracie Evropy nepochybně příznivou skutečností. Důležitou otázkou nicméně zůstává, jak bylo, slovy Postupimské dohody, jejich „vlastní úsilí pevně zaměřeno k tomuto cíli."6) Posuzujemeli z tohoto hlediska stanoviska organizací někdejších československých Němců ve Spolkové republice Německo, stojíme před závažným problémem. Ve Stanovisku k sudetské otázce ze 7. května 1961, přijatém Sudetoněmeckou radou a Sudetoněmeckým landsmanšaftem a jinak známém jako „20 bodů", se Spojenci odmítnutá Mnichovská dohoda __________ 5) Zpráva o třístranné konferenci v Berlíně, Benešovy dekrety-Sborník textů, s. 61-62 6) Tamtéž, s. 62

27



.

březen 2014

z 29. září 1938, rozbíjející pod nátlakem nacistického Německa státní celistvost demokratické Československé republiky, označuje jako „osvobození sudetských Němců z české nadvlády."7) Mezinárodněprávně založené spojenecké rozhodnutí Postupimské dohody odsunout německé obyvatelstvo z Československa do Německa se ve stále platném Stanovisku k sudetské otázce označuje takto: „Expanzivní český nacionalismus využil ve spolku se sovětským imperialismem v r. 1945 zhroucení Německé říše k tomu, aby vyhnal sudetské Němce z jejich rodové sídelní oblasti a okradl je o jejich národní majetek. Tento postup je... porušením základních lidských práv a svobod milionů lidí."8) Začlenění odsunutých československých Němců do demokratického západního Německa se ve stanovisku popisuje takto: „Vzrůstající hospodářské, sociální a politické začlenění sudetských Němců do Spolkové republiky Německo a postupná změna generací nevedou v žádném případě k „vyřízení" sudetské otázky, Upevnění jejich existence jim dává větší možnost hájit svá práva a rozvíjet politickou aktivitu. Rozptýlení sudetských Němců a jejich nové společenské vazby vedou k tomu, že je dnes účast německého národa na sudetské otázce širší než kdykoliv předtím... Nejen sudetští Němci, nýbrž i německý národ ve svém celku se nikdy nesmíří s vyhnáním sudetských Němců z jejich po staletí trvající domoviny... nezřekne se obnovení porušeného práva a zadostiučinění za škody způsobené vyhnáním. Od spolkové vlády očekáváme, že nikdy nepřijme vyhnání a vyvlastnění více než 3 milionů německých státních občanů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a že naopak bude jejich práva v každém směru účinně zastupovat."9) Právní nároky odsunutých německých obyvatel z Československa vysvětluje uvedené stanovisko následovně: „Naše politické úsilí se zakládá na právu __________ 7) Stellungnahme zur Sudetenfrage (“20 Punkte”), v: Krajanské organizace sudetských Němců, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1998, s. 171 8) Tamtéž 9) Tamtéž

28



.

březen 2014

na domovinu a na sebeurčovacím právu národů v rámci evropské integrace. Přihlašujeme se taktéž k přirozenoprávnímu nároku každého člověka na nerušené usazení ve svém právoplatném bydlišti, jakož i k právu národů a etnických, rasových a náboženských skupin na nerušené usazení ve svých zděděných osídlených oblastech (právo na domovinu). V našem případě tím rozumíme právo sudetoněmecké skupiny na návrat do své domoviny a na nerušený život právě zde v souladu s právem na sebeurčení. Poměry v Evropě.. .mohou být považovány za normalizované teprve tehdy, až bude toto právo uskutečněno. Hlásíme se k právu na sebeurčení jako právu národů a národních skupin určovat si svobodně svůj politický, hospodářský, sociální a kulturní status. O osudu sudetských Němců a jejich území může být totiž rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem."10) Z uvedeného, stále platného stanoviska Sudetoněmeckého landsmanšaftu zřetelně vyplývá, že politická reprezentace Němců odsunutých z Československa zneužila demokratickými Spojenci zajištěné svobodné liberální poměry Spolkové republiky Německa k faktickému veřejnému odmítání právoplatnosti mezinárodně-právního rozhodnutí Spojenců o odsunu německých obyvatel z Československa do Německa. Z uvedeného významného dokumentu je rovněž patrné, že organizace někdejších československých Němců zneužily liberální demokratické poměry v Německu a v demokratické Evropě k aktivnímu nedemokratickému nadřazování kolektivních práv a domnělých kolektivních nároků nad individuální práva občanů, jež jsou základem a smyslem existence demokratického státu. S demokratickými civilizačními principy a spojeneckou Postupimskou dohodou jako jedním ze základních kamenů poválečného mezinárodního práva neslučitelné zásady Stanoviska k sudetské otázce z r. 1961 byly po 30 letech přejaty i do nového znění Stanov sudetoněmeckého landsmanšaftu z února 1991. Účelem Sudetoněmeckého __________ 10) Tamtéž, s. 172

29



.

březen 2014

landsmanšaftu je podle něj „prosadit právní nárok na domovinu, její opětovné získání a s tím spojené právo na sebeurčení (sudetoněmeckémb) národní skupiny; obhajovat nárok národních skupin a jednotlivých krajanů na náhradu za uloupený majetek a odtud vyplývající nároky na odškodnění...; hájit zájmy národní skupiny v domovině.."11) Lze tedy odůvodněně konstatovat, že politicko-organizační struktura Němců odsunutých podle postupimského spojeneckého ujednání do Německa soustavně konzervuje a šíří politicko-právní principy, jež jsou v zásadním rozporu se základními principy demokratické civilizace a poválečným mezinárodním právem, tedy s principy, jež po druhé světově válce zaručily obnovu politické demokracie v polovině Evropy, a po ukončení studeně války na převážné většině evropského území. Proto je na místě otázka, jak se k protidemokratickému zaměření a působení politicko-organizační struktury odsunutých Němců, nyní občanů Spolkové republiky, staví jejich nynější spolkový německý stát. Německý Svaz vyhnanců jako střechová organizace všech sdružení odsunutých Němců včetně Sudetoněmeckého landsmanšaftu má výraznou a výslovnou podporu německé státní reprezentace. Jím pořádané každoroční shromáždění, nazývané Den domoviny, 27. srpna 2011 v Berlíně pozdravil spolkový prezident Christian Wulff a spolková kancléřka Angela Merkelová. Předsedkyně Svazu vyhnanců Erika Steinbachová, jež zároveň působí jako mluvčí spolkové parlamentní frakce CDU/CSU pro lidská práva a humanitární pomoc, vystoupila ve své berlínské řeči se stanoviskem, podle nějž nelze historické souvislosti vedoucí k poválečnému odsunu německého obyvatelstva do Německa spojovat s počátkem druhé světové války. Jeho kořeny podle předsedkyně Steinbachové sahají až do poloviny 19. století.12) Předsedkyně spolkového Svazu vyhnanců tím měla v českém případě zjevně na mysli __________ 11) Satzung der Sudetendeutschen Landsmannschaft, tamtéž, s. 190 12) Srv. Wahrheit und Dialog - Schlüssel zur Verständigung, Rede der Präsidentin Erika Steinbach MdB zum Tag der Heimat in Berlin, 27. August 2011

30



.

březen 2014

na demokratických principech a ideách založené české národní obrození, jež následně ve 20. století vyústilo do vzniku demokratické Československé republiky. Neslučitelnost politického zaměření vrcholné politické organizace odsunutých Němců v jejich nynějším domovském státě, tedy demokratické Spolkové republice Německo, s demokratickou názorovou orientací, jí odpovídajícím pochopením dějin a z ní vyplývajícím politickým jednáním je oficiálním stanoviskem předsedkyně Svazu vyhnanců, jež je zároveň významnou celoněmeckou poslankyní, krystalicky průkazná. Ba co víc, střechové organizační uskupení odsunutých Němců na německé politické reprezentaci výslovně požaduje, aby na státy, jež s demokratickou civilizací neslučitelné politické cíle odsunutých Němců odmítají, tedy na Českou republiku a Polsko, působila „důraznou silou", tedy vyvíjela na ně nátlak.13) V kontextu současné německé politiky nejde jen o ofenzivní rétoriku organizací do Německa odsunutých Němců. Sociální ministerstvo německé spolkové země Hesensko zaslalo v červenci 2011 na vlastní náklady do 450 školských institucí včetně studijních seminářů a večerních gymnasií brožuru nazvanou 50 tezí k vyhnání.14) Tvrdí se v ní, že odsun československých Němců měl charakter genocidy.15) Z toho podle jejího autora vyplývá „absolutní zákaz uznání také přitom uskutečněných vyvlastnění... A proto je třeba v politické oblasti zintenzívnit hledání schůdných cest spravedlivého vyrovnání."16) Ve zřetelné souvislosti s odsunem se v publikaci dokonce tvrdí, že široce rozšířená představa o násilném německém tlaku na východ je neudržitelná. Spíše prý existoval „pozvolný tlak Slovanů na západ."17) Československý prezident Edvard Beneš, jak tvrdí autor, „usiloval o čistě slovanský český národní stát zcela __________ 13) Tamtéž 14) Alfred de Zayas, 50 Thesen zur Vertreibung, Londýn-Mnichov 2008 15) Tamtéž 16) Tamtéž 17) Tamtéž

31



.

březen 2014

analogicky k ideologii německého nacionálního socialismu." Nebyla to tedy podle autora nacistická genocidní válka, nýbrž poválečný odsun Němců, jenž rozbil po staletí vyrostlé soužití Slovanů a Němců. Podle této hesenskou vládou školám doporučované a šířené publikace, když západní spojenci souhlasili s odsunem, počítali vzhledem k neutěšené zásobovací situaci v Německu „s nebezpečím masového vymírání."18) Měli tedy podle autora této publikace svým rozhodnutím o odsunu na mysli genocidní záměr. Dále se v brožuře tvrdí, že užívání mezinárodněprávního spojeneckého termínu odsun (transfer) místo v Německu zdomácnělého, emotivně hanlivého termínu vyhnání je zlehčováním odsunu, a je tedy porušováním lidských práv.19) Autor této hesenským ministerstvem nedávno systematicky šířené brožury se v extrémně nacionalistických německých médiích vyjadřuje ještě otevřeněji. Českoslovenští Němci prý byli odsunuti „z rasistických důvodů" a jedná se proto o „genocidu."" Uvedené skandální jednání hesenského sociálního a kulturního ministerstva, resp. hesenské vlády, není ojedinělým výstřelkem. Je pouze nejnovějším projevem již deset let souvisle uskutečňované hesenské vládní politiky. V jejím rámci hesenská vláda například převzala patronát nad nadací nanejvýš problematického celoněmeckého Centra proti vyháněním, jež je prvořadým projektem Svazu vyhnanců, a jeho hlavní výroční akci, tvz, Den domoviny, oficiálně zavedla a etablovala jako součást jí pořádaného každoročního Dne Hesenska. Zástupci Svazu vyhnanců dokonce získali zastoupení v rozhlasové radě Hesenského rozhlasu a v Zemském úřadu pro soukromý rozhlas. Hesenská zemská vláda nyní rovněž klade velký důraz, a to více než kdykoliv předtím, na významné umístění organizacemi odsunutých Němců soustavně dezinterpretovaného tématu odsunu do školních osnov. Hesenské ministerstvo __________ 18) Tamtéž 19) Srv., tamtéž

32



.

březen 2014

kultury proto zaslalo materiály Svazu vyhnanců hesenským médiím, aby je dala k dispozici školám.20) Ze všech výše uvedených skutečností vypovídajících o vztahu Německa k odsunu československých, a nejen československých Němců do Německa po druhé světové válce je patrné, že odmítání oprávněnosti, a odtud možné německé úsilí o zneplatnění mezinárodně právního řádu, zřízeného v důsledku porážky nacistického Německa Spojenci v Německem způsobené druhé světové válce, je živou součástí německého politického a národního vědomí. Tato skutečnost znamená, že německé vyrovnání s antidemokratickou, agresivně nacionalistickou a nacistickou minulostí, vycházející z jasného vědomí kolektivní odpovědnosti, není postačující. A to byl důvod, proč někdejší spojenecké mocnosti vydaly v r. 1996 v zájmu demokratické a mírové budoucnosti Evropy stanoviska, jež výslovně potvrzují stálou platnost závěrů spojenecké Postupimské konference o odsunu německého obyvatelstva, a rovněž tak jejich striktní založení v mezinárodním právu.21)

__________ 20) Vom slawischen Drang nach Westen, http://www.german-foreign-policy,com/de/fulltext/58142 21) Stanoviska USA, Velké Británie, Ruské federace a Francie k Postupimské dohodě z r. 1996, v: Krajanské organizace sudetských Němců, Ustav mezinárodních vztahů, Praha 1998, s. 161-162

33



.

březen 2014

Pavel Carbol Spolupráce malíře F. Kupky s londýnským ústavem E. Beneše František Kupka (23. 9. 1871 – 21. 6. 1957) žil již od konce svých studií trvale ve Francii a nelze jej tedy považovat za klasického exulanta, který by cítil svůj pobyt v nové vlasti jako dočasnou epizodu. Usadil se na předměstí Paříže v roce 1906 a posléze se tam i oženil. Celý život se však cítil být Čechem a velmi si vážil svého angažmá v československých legiích na západní frontě 1. světové války. Po vstupu Francie do 1. světové války se spolu s dalšími Čechy a Slováky žijícími tamtéž rozhodl přihlásit se do Cizinecké legie. V ní utvořili „čechoslováci“ již v říjnu 1914 první československý samostatný oddíl – rotu Nazdar. Kupka se pak s ní účastnil i rozsáhlé bitvy na řece Sommě a poté byl i raněn. Na frontu se již nevrátil. Využil svého výtvarného nadání a začal na popud T. G. Masaryka a Edvarda Beneše dělat propagační práci pro československý odboj. Jeho příspěvky vycházely v periodiku českých krajanů Bulletin de la Colonie Tchéque de France. Zároveň působil i jako předseda České kolonie v Paříži. Pod pseudonymem Josef Dálný nebo Paul Regnard tvořil kresby a dřevoryty s národními motivy jako předlohy plakátů, pohlednic, známek a kolků. V roce 1918 se stal poručíkem 21. střeleckého pluku čs. legií ve Francii. Po 1. světové válce se již jako kapitán zapojil do práce Památníku odboje v Praze (dnes je jeho nástupcem Vojenský historický ústav). Pro něj zpracoval návrhy čs. státní a vojenské symboliky a byl jmenován mimořádným profesorem na Akademii výtvarných umění. Jeho návrat do rodné země však byl pouze dočasný a od roku 1924 zakotvil Kupka znova a definitivně v Paříži. Zůstal však nadále vlastencem a pozorně se zajímal o osud Československa. Trápila ho ztráta svobody rodné země a kriticky se vymezoval k nacistické okupaci a později i vůči komunistickému režimu. Sledoval aktivity druhého i třetího odboje. Právě zájem a starost

34



.

březen 2014

o osud vlasti jej na konci života přivedly ke spolupráci s Ústavem Edvarda Beneše v Londýně. Tuto instituci vybudoval v roce 1950 se svými spolupracovníky Jaromír Smutný. Ústav pak existoval v letech 1950 až 1964 a aktivně se zapojoval do rozmanitých exilových aktivit. Pořádal přednášky osobností z rozmanitých vědeckých oborů, vydával

Kupkův návrh poštovní známky k poctě čs. legionářů ve Francii

35



.

březen 2014

ediční řadu Doklady a rozpravy a pomáhal organizovat i řadu společenských akcí, jež měly připomenout období meziválečné československé demokracie. V roce 1953 se Ústav spolu s dalšími československými exilovými institucemi v Londýně zapojil do příprav oslav 35. výročí vzniku republiky. Jeho členové a sympatizanti utvořili s předstihem koordinační skupinu a pomáhali tak hlavnímu pořadateli zmíněné akce – Československé obci legionářské v Londýně. Členy skupiny byli kromě Jaromíra Smutného Karel Lisický, Wickham Steed, Miroslav Lokay, příbuzní britského žurnalisty Seton-Watsona a také František Kupka. František Kupka přiletěl do Londýna spolu s manželkou již s předstihem. Zajímavostí je, že to byla jeho první a poslední cesta letadlem. Kromě pomoci s přípravou výstavy se manželé Kupkovi věnovali návštěvám svých četných přátel. Ústav využil své hlavní exilové výhody a tou byla skutečnost, že měl vlastní budovu v londýnské ulici Hans Place. Československé exilové instituce totiž sídlily povětšinou v pronajatých a pro společenské akce ne příliš vhodných prostorách nebo měly pouze „adresy“ v místech bydliště některého ze svých členů. Do budovy Ústavu zaslali nebo donesli různé dobové artefakty pro chystanou výstavu krajané žijící nejen na britských ostrovech, ale i z dalších zemí a kontinentů. František Kupka zapůjčil k vystavení několik svých originálních kreseb s legionářskou tématikou. Vzhledem k pestrosti, rozsahu a cennosti exponátů byl sepsán jejich přehled a posléze vydán přehledný katalog.1) __________ 1) Mezi vystavenými exponáty bylo spoustu z dnešního pohledu unikátních artefaktů: čs. tisk z období 1. sv. války, nepřeberné množství fotografií, ukázky osobních legionářských průkazů, mapy pohybu čs. legií, publikace o rozpadu Rakousko – Uherska, korespondence různých osobností (TGM, Seton-Watson, W. Steed, obrazové reprodukce ze života legionářů, výstřižky z novin a časopisů, návrhy čs. známek z roku 1919, zahraniční publikace o Češích a Slovácích nebo legionářské medaile a vyznamenání. Bohužel přesný seznam Kupkou zapůjčených děl se v archivních materiálech londýnského Ústavu nedochoval.

36



.

březen 2014

Zahájení samotné výstavy se za přítomnosti Františka Kupky konalo 23. října 1953 večer. S úvodním slovem vystoupil Jaromír Smutný. Jeho projev a další zajímavé texty pak vyšly ve speciálním sborníku.Wickham Steed zavzpomínal na své seznámení s T. G. Masarykem, své působení za 1. světové války připomněli též Karel Lisický, Jan Vydra a další. Samotná výstava trvala do 1. listopadu 1953, avšak celková návštěvnost necelé stovky osob byla pro organizátory zklamáním. Ukázalo se, že okruh v Londýně žijících exulantů případně zájemců z řad britské veřejnosti je bohužel omezený. Naopak větší zájem o výstavu projevila tehdejší média. O expozici referovali ve svých relacích Josef Lederer ze Svobodné Evropy, redaktor Fraenkl z londýnské BBC a ředitelka československé sekce téhož rádia A. G. A. Anderson. Britské ministerstvo zahraniční poslalo na výstavu do sídla Ústavu na ulici Hans Place M. Thomase a G. W. Shawa. Akce si pochopitelně všiml i krajanský tisk – například časopis Čechoslovák zveřejnil podrobný článek s názvem „Povzneste svá srdce“. Obrazy Františka Kupky se oprávněně těšily zvýšené pozornosti, i když celá výstava by si zasloužila realizaci na území demokratického Československa, za které ostatně všichni organizátoři včetně Františka Kupky bojovali.2)

__________ 2) V roce 2012 se v Hradci Králové v Galerii Moderního umění konala výstava prací Františka Kupky a Otto Gutfreunda s názvem Umění ve službách národa (1914 – 1918), kterou spoluorganizovalo Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových. Ve spolupráci s Vojenským historickým ústavem pak byl vydán sborník s textem Medy Mládkové, Jiřího Šetlíka a Ilony Krbcové o působení Kupky a Gutfdreunda v čs. legiích za 1. světové války. Informace a kresby publikované v uvedeném sborníku se staly spolu archivními materiály londýnského Ústavu Edvarda Beneše a vzpomínkami Medy Mládkové zdroji informací pro tento článek. Většinu Kupkových prací k legionářské tématice dnes vlastní Vojenský historický ústav v Praze.

37



.

březen 2014

Václav Šrámek a Pavel Carbol František Smetánka a “balkánská cesta” z Protektorátu do zahraničního odboje Lékař František Smetánka patřil mezi významné odborníky meziválečné československé medicíny. Narodil se 4. listopadu 1888 v Německé (později přejmenované na Sněžnou) u Nového Města na Moravě. Lékařská studia ukončil v Praze v roce 1912 a po krátké praxi prožil 1. světovou válku jako vojenský lékař. Po válce byl jmenován docentem fyziologie na Karlově univerzitě v Praze. Následně byl pověřen přednášet na nově otevřené lékařské fakultě v Záhřebu, kde získal profesuru a následně se stal i děkanem. Zvolení do státní funkce bylo spojeno s přijetím jugoslávského občanství, což mu následně velmi pomohlo při organizování protiněmeckého odboje Čechů a Slováků v Jugoslávii. Ihned po svém příchodu se sžil s krajany a stal se předsedou České besedy v Záhřebu, poté členem a předsedou Československého svazu v Království Jihoslovanském (dále Svaz). Období 1936-1939 bylo nejúspěšnější co do aktivit tamějších spolků, bylo otevřeno deset nových kulturních středisek – národních domů, kde se odehrávalo vše, co zajímalo krajany. František Smetánka rozpoznal nebezpečí nové války a začal za pomoci spolků připravovat přijetí dětí a žen z Československé republiky, hlavně z území, kde se očekávala vojenská fronta. Po Mnichovském diktátu vedl Svaz krajanské spolky k ještě větší aktivitě a soudržnosti. Německé úřady vyhlásily, že dosavadní českoslovenští příslušníci jsou od 15. března 1939 příslušni do Protektorátu Čechy a Morava nebo do nově vzniklého Slovenského štátu. Pokud patřili do Protektorátu, i když žili v cizině, měli nařízeno dodržovat pokyny německých úřadů. Dotklo se to českých škol, protože ty byly dosud řízené a financované z Československa. Spolkové činnosti se to ale nedotklo. Smetánka využil toho, že stanovy a činnost Československého svazu v Jugoslávii byly schváleny tamějším králem a vládou a spolky byly podřízeny místním úřadům. Z toho důvodu se odmítl nové situaci podřídit. Svaz dále vedl spolky tak, aby kulturní a školní činnost nebyla přerušena.

38



.

březen 2014

Když Edvard Beneš vydal 16. března 1939 prohlášení, v kterém odsoudil okupaci Československa a vyjádřil pevné přesvědčení, že Československo bude znovu svobodné, František Smetánka se již 19. března 1939 k jeho výzvě z titulu předsedy Svazu veřejně přihlásil. Byl to vůbec první pokus aktivně zapojit krajany ve světě do protiněmeckého odboje vedeného Benešem již čtyři dny po okupaci Československa. V březnu a dubnu 1939 pak Smetánka organizoval průjezd demobilizovaných československých vojáků z Podkarpatské Rusi přes Jugoslávii. Jako předseda Svazu oslovil spolky a krajané se postarali o stravu a pití desítkám vlakových souprav na předem dojednaných zastávkách. Nebyla to protiněmecká akce, vojáci se vraceli domů, i když do Protektorátu. Na úhradu takové velké stravovací akce zajistil Svaz finanční sbírku mezi krajany v celé Jugoslávii. A tak došlo k posílení autority Svazu i samotného Františka Smetánky.1) Mezitím opakovaně psal na všechny význačné krajanské organizace ve světě a žádal o zřízení ústředí odboje za osvobození Československa. Protože nedostal odpověď, přikročil k organizaci odboje alespoň ve své působnosti. Na valné hromadě Československého svazu v červnu 1939 v Daruvaru dohodl, že Svaz nebude veřejně vystupovat jako odbojová organizace, ale že veškerá odbojová činnost bude vedena přes síť důvěrníků k tomu účelu zvlášť kooptovaných do výboru Svazu. Bylo dohodnuto, že přes síť důvěrníků bude organizována péče o uprchlíky z ČSR a jejich přesun přes území Jugoslávie a že předseda zajistí styk s československým zahraničním centrem odboje proti nacismu. Na území Jugoslávie přicházeli stále další uprchlíci z Protektorátu. Jejich přítomnost vyvolávala vlnu soucitu a sounáležitosti. Smetánka organizoval opakovaně finanční a materiální sbírky mezi krajany na zajištění ubytování, stravování, oblečení a finanční prostředky na další cestu uprch__________ 1) Aby se ujistil, že jedná jménem všech krajanů, svolal na 22.dubna 1939 do Bělehradu zástupce Čechů a Slováků z celé Jugoslávie. Na této schůzi bylo schváleno prohlášení, že Československý Svaz v Jugoslávii zůstává věren duchu a odkazu Masaryka a Štefánika. Takto byl vysloven nesouhlas s okupací ČSR.

39



.

březen 2014

líků. Zajišťoval i jejich bezpečnost, protože do Jugoslávie vstupovali bez povolení a porušovali tím její zákony. Z pozice vlivu děkana lékařské fakulty v Záhřebu se zaručil, že Svaz se o uprchlíky materiálně postará a pomůže s jejich vycestováním ze země. Za tímto účelem se František Smetánka spojil s bývalým vyslancem ČSR v Bělehradě Jaroslavem Lípou, který již organizoval odsun uprchlíků z Bělehradu do míst, kde se tvořila československá zahraniční armáda. Problémy s odjezdem uprchlíků se podařil vyřešit s pomocí francouzského konzulátu. Stačilo, když podepsali vstup do Cizinecké legie, a francouzský konzulát jim pak vystavil výjezdní doklad a jízdenku do prostoru Blízkého Východu. Krátce po vypuknutí 2. světové války odeslal bývalý čs. vyslanec Jaroslav Lípa z Bělehradu hlášení pro Československé zahraniční ústředí v Paříži. K hlášení přiložil zprávu o odbojové činnosti v Jugoslávii, kterou sepsal právě František Smetánka. Ta konstatovala, že odbojové aktivity vedlo tříčlenné direktorium ve složení Jaroslav Lípa, František Smetánka a zástupce Slováků. Jejich činnost se zaměřovala na odesílání uprchlíků z Protektorátu a Slovenska po jejich přechodu do Jugoslávie dále do vznikající československé zahraniční armády. Vydávali rovněž ilegální tisk pro místní obyvatelstvo, ve kterém vysvětlovali důvody příchodu čs. uprchlíků atd. Direktorium se samozřejmě snažilo vše podřizovat vojenským potřebám dle pokynů vojenského exilového velitelství v Paříži.2)

__________ 2) František Smetánka pak byl svými kolegy z výboru Svazu v únoru 1940 pověřen zjistit přímo v Paříži u expremiéra Milana Hodži, proč nedošlo k ustanovení vlády ČSR, ale jenom k vytvoření Národního výboru. Jejich jednání byla pouze informativní a oba si v tomto období vyměnili i několik dopisů. Smetánka s kolegy dále pokračovali ve svých aktivitách ve prospěch uprchlíků. Od porážky Polska se uprchlíci dostávali do zahraniční armády jenom přes Balkán. Již od října 1939 do ledna 1940 bylo z Bělehradu odesláno 35 transportů v počtu 671 vojáků. Zachovala se jen část dokladů o počtech a způsobu přepravování uprchlíků. Je ale dostatečně prokázáno, že sběrná střediska byla v Mariboru, Zagrebu, Koprivnici, Osijeku, Subotici a v Bělehradu. Byla to místa se silnou českou menšinou a dobrou organizační spolkovou činností pod vedením F. Smetánky jako předsedy Svazu. Ten byl v pravidelném styku s krajany a také se zahraničním československým ústředím v Paříži. Spolupracoval s čs. vojenským exilovým velitelstvím ve Francii a Anglii. Do konce června 1940 bylo odesláno na 2058 budoucích vojáků čs. armády. Kromě toho neznámý počet civilistů.

40



.

březen 2014

Od poloviny roku 1940 byl již Smetánka sledován v Záhřebu gestapem, o čemž svědčí zpráva německého konzulátu pro Ministerstvo zahraničí v Berlíně. Nemohli však zakročit. Zasáhli alespoň proti jeho nejbližším spolupracovníkům. Z území svobodného království Jugoslávie unesli tři organizátory výše popsané “balkánské cesty” do Německa a popravili je.3) Druhou světovou válku prožil Smetánka exilovou prací pro odboj v Bejrútu a poté v Londýně v Benešem zřízené čs. exilové vládě. Působil na exilovém Ministerstvu zahraniční a pomáhal s činností ministerstva práce a sociálních věcí. Po roce 1945 se angažoval zejména při zakládání lékařské fakulty v Hradci Králové, kde působil jako děkan. Po únoru 1948 odešel znova do Londýna a zapojil se do činnosti československých exilových organizací. Mimo jiné patřil s Jaromírem Smutným k zakladatelům Ústavu Edvarda Beneše v Londýně v roce 1950. Zemřel 23. února 1967.4) František Smetánka se bohužel nedočkal oficiálního uznání za celoživotní práci ve prospěch osvobození Československa od nacistické a poté komunistické totality. Jeho zásluhy zejména na existenci tzv. “balkánské cesty” uprchlíků z Československa přes Jugoslávii za svobodou v letech 1939-1941 jsou nezpochybnitelné, stejně tak jako spolupráce s poúnorovým exilem. Tento příspěvek je pokusem, jak tento dluh obětavému vlastenci Františku Smetánkovi dodatečně splatit.

__________ 3) Aktivním účastníkem popisovaných událostí byl spoluautor článku pan Ing. Václav Šrámek se svým otcem: „Počátkem roku 1941 byl Smetánka vystaven silnému tlaku, aby odstoupil ze státních funkcí na univerzitě. Ze Záhřebu odešel v březnu 1941 a přes Bělehrad a Istanbul se dostal do Bejrútu. Před odchodem otec dohodl způsob ukrytí části archivu Čs. svazu. Se starším bratrem Jaromírem převáželi jsme asi deset krabic archivu z místa na místo a nakonec byl archiv zazděn v domě pí Vincetičové. Archiv byl ale nakonec zničen otcem a pí Vincetičovou.“ 4) Blíže o poválečných aktivitách F. Smetánky a o jeho zapojení do poúnorového exilu viz. Bulletin SEB č. 21 z roku 2008, s. 11-12.

41



.

březen 2014

KNIŽNICE SPOLEČNOSTI EDVARDA BENEŠE Svazek 1. Tomáš Garrigue Masaryk - Edvard Beneš OTEVØÍT RUSKO EVROPÌ Ruská otázka v roce 1922 Vìra Olivová edice a studie: Politika Èeskoslovenska v ruské krizi 1921 a 1922 (1992, 1997. Stran 71, Kè 65) Svazek 2. Vìra Olivová ZÁPAS O ÈESKOSLOVENSKO 1938 (1992, 1996. Stran 74, Kè 50) Svazek 3. Ferdinand Peroutka BYL EDVARD BENEŠ VINEN? (1993, 1996, 1999, 2002. Stran 26, Kè 30) Svazek 4. Edvard Beneš S VÌ TO VÁ VÁ LK A A N AŠ E R E VO LU C E Výbor z díla. Edice Vìra Olivová. (1994. Stran 118, Kè 50) Svazek 5. E D V A R D B E N E Š: S O U P I S P U B L I K A C Í Zpracovali: Boris Jakovenko, Alena Novotná, Karel Novotný. Pøedmluva Vìra Olivová (1994. Stran 164, Kè 100) Svazek 6. Amelie Posse-Brázdová TAJNé DOPISY Z PRAHY 1948 Edice a doslov Vìra Olivová, pøeklad Zlata Kufnerová. Pøedmluva Zbynìk Zeman. (1994. Stran 91, Kè 45) Svazek 7. P O C T A E D V A R D U B E N E Š O V I 1 9 9 4 Projevy prezidenta Václava Havla, premiéra Václava Klause a pøedsedy Poslanecké snìmovny Milana Uhdeho. Edice Vìra Olivová (1994. Stran 28, Kè 25).

42



.

březen 2014

Mimo øadu E D V A R D B E N E Š 1 8 8 4 - 1 9 4 8. Životopisný medailon. Myšlenky a názory. Politická stanoviska. Nový dokument. Edice Vìra Olivová ve spolupráci s Hanou Benešovou. (1994. Stran 28, Kè 20) Svazek 8.

Edvard Beneš ODSUN NÌMCÙ Výbor z Pamìtí a projevù doplnìný Edièními pøílohami. Edice Vìra Olivová. (1995, 2001. Stran 124, Kè 100)

Svazek 9.

Jan Masaryk D E P E Š E Z L O N D ý N A 1938 Vìra Olivová edice a pøedmluva: Svìdectví Jana Masaryka (1996. Stran 120, obr. 2, Kè 70).

Svazek 10. D Í L O E D V A R D A B E N E Š E 1 9 9 6 Výstava v Národní knihovnì Èeské republiky zahájená premiérem Klausem. Edice Vìra Olivová. (1996. Stran 16, Kè 25) Svazek 11. Miroslav Plesinger-Božinov VZPOMÍNKY NA PRVNÍ ODBOJ Eduard Kubù edice a studie: Životní osudy odbojáøe a diplomata. (1997. Stran 84, Kè 70) Svazek 12. Edvard Beneš ŽIVý ODKAZ TGM Projevy 1937 - 1947. Edice Karel Novotný, pøedmluva Vìra Olivová: O vztahu Edvarda Beneše k T. G. Masarykovi. (1997. Stran 94, obr. 7, Kè 80) Svazek 13. Edvard Beneš PØEDNÁŠKY NA UNIVERZITÌ KARLOVÌ 1913-1948 Vìra Olivová edice a pøedmluva: Univerzitní dráha Edvarda Beneše. (1998. Stran 101, obr. 2, Kè 80)

43



.

březen 2014

Svazek 14. Bohuš Beneš AMERIKA JDE S NÁMI Reportáž z pøednáškového turné Edvarda Beneše po amerických univerzitách v roce 1939. Edice Vìra Olivová. (1998. Stran 126, obr. 5, Kè 90) Svazek 15. T R Y Z N A Z A E D V A R D A B E N E Š E 1 9 9 8 Edice a pøedmluvy Vìra Olivová, Alena Šubrtová. (1998, 1999. Stran 47, obr. 1, Kè 50) Svazek 16. Edvard Beneš D O P I S Y B R A T R U V O J T O V I 1 9 3 8 - 1 9 4 4. Edice a pøedmluva Vìra Olivová. (1998. Stran 73, Kè 65) Svazek 17. Karel Èapek O EDVARDU BENEŠOVI Edice (Věra Olivová ve spolupráci s Josefem Protivou) a pøedmluva: Spolupráce Karla Èapka s Edvardem Benešem. (2000. Stran 147, obr. 22, Kè 130) Svazek 18. Vìra Olivová MANIPULACE S DÌJINAMI PRVNÍ REPUBLIKY (1998, 1999, 2001. Stran 52, Kè 50) Svazek 19. Edvard Beneš DEMOKRACIE DNES A ZÍTRA Edice a epilog Vìra Olivová. (1999. Stran 333, Kè 200) Svazek 20. Edvard Beneš PRÁCE A ZÁPASY PO BOKU TGM Vzpomínky 1910-1947. Edice Karel Novotný, pøedmluva Vìra Olivová. (2000. Stran 75, obr. 7, Kè 80)

44



.

březen 2014

Svazek 21. ú S T A V E D V A R D A B E N E Š E V LONDýNÌ 1950-1964 Pamìtní tisk k 50. výroèí založení ústavu 7. bøezna 1950. Vìra Olivová, edice a pøedmluva: Historie londýnského Ústavu Edvarda Beneše. (2000. Stran 40, obr. 4, Kè 40) Svazek 22. Vìra Olivová VILA EDVARDA BENEŠE V SEZIMOVÌ úSTÍ (2000, 2001. Stran 92, obr. 9, Kè 100) Svazek 23. S P O L E È N O S T E D V A R D A B E N E Š E V PRAZE 1990-2000 Pamìtní tisk k 10. výroèí založení Spoleènosti 23. kvìtna 1990. Vìra Olivová edice (ve spolupráci s Karlem Novotným) a pøedmluva: Z historie Ústavu a Spoleènosti Edvarda Beneše. (2001. Stran 72, Kè 50) Svazek 24. Antonín Krejèí EDVARD BENEŠ A SOKOL Edice a pøedmluva Vìra Olivová. (2002. Stran 178, obr. 14, Kè 160) Svazek 25. Edvard Beneš C I R K U L Á R N Í T E L E G R A M Y 1 9 2 0 - 1 9 3 5. Edice Jindøich Dejmek. Pøedmluva Vìra Olivová (2002. Stran 274, Kè 250) Svazek 26. Edvard Beneš EVROPSKÁ KRIZE 1938 Pìt projevù. Edice Karel Novotný, pøedmluva Vìra Olivová. (2003, 2008. Stran 42, obr. 6, Kè 50) Svazek 27. B I B L I O G R A F I E E D V A R D A B E N E Š E Zpracoval Karel Novotný. (2004. Stran 99, Kè 100)

45



.

březen 2014

Svazek 28. Vìra Olivová ZÁVÌ EDVARDA BENEŠE A OSUDY JEHO ARCHIVU (2008. Stran 150, Kè 100) Svazek 29. Jaroslav Seifert PREZIDENTU EDVARDU BENEŠOVI Ètyøi básnì. Pamìtní tisk k 120. výroèí narození Edvarda Beneše 28. kvìtna 1884. Edice Karel Novotný, pøedmluva Vìra Olivová (2004. Stran 20, 6 kreseb Toyen, Kè 50 Svazek 30. O D K A Z E D V A R D A B E N E Š E 2 0 0 4 Vìra Olivová edice a pøedmluva: Pocta Edvardu Benešovi. (2004, 2005. Stran 43, Kè 50) Svazek 31. Jaroslav Werstadt OSOBNOST EDVARDA BENEŠE Edice a pøedmluva Vìra Olivová (2006. Stran 91, Kè 100) Svazek 32. Edvard Beneš THE WAR OF 1939 Vìra Olivová Edition and Foreword: The visit of the Czechoslovak president Edvard Beneš in Scotland in November 1941 (2005. Stran 51, obr. 3, Kè 100) Svazek 33. Edvard Beneš VÁLKA ROKU 1939 Vìra Olivová edice a pøedmluva: Návštìva èeskoslovenského prezidenta Edvarda Beneše ve Skotsku v listopadu 1941. (2005. Stran 51, obr. 3, Kè 70) Svazek 34. Neil Rees PREZIDENT BENEŠ V ANGLII Èeskoslovenská vláda v exilu v Londýnì a v Buckinghamském hrabství za druhé svìtové války. Pøeklad z angliètiny Lukáš Richter, redakce èeského vydání Vìra Olivová. (2006. Stran 66, obr. 122, Kè 100)

46



.

březen 2014

Mimo øadu: V Ì R A O L I V O V Á. Bibliografie. Zpracoval Igor Lisový ve spolupráci s Karolínou Linhartovou. (Praha 2006. Stran 85, obr. 55, Kè100) Mimo øadu: V Ì Ø E O L I V O V é A D H O N O R E M Sborník pøíspìvkù k novodobým èeskoslovenským dìjinám. Edice a úvod Eva Broklová a Marie L. Neudorflová. Josef Tomeš pøedmluva: Historièka v rozrušeném èase. Na okraj životního pøíbìhu, èinnosti a díla Vìry Olivové. (Praha 2006. Stran 267, obr. 20) Svazek 35. LIDICE BUDOU ŽÍT. Vìra Olivová a Gabriela Literová (Praha 2007. Stran 16, obr. 25, Kè 30) Mimo řadu: E D V A R D B E N E Š 1 8 8 4 - 1 9 4 8 MYŠLENKY A NÁZORY Bibliofilský Pamětní tisk k 60. výročí úmrtí EB. Věra Olivová výběr textů. Kryštof Krejča dvě litografie. Tisk Martin Bouda. Vydalo nakl. Bonaventura. (Praha 2008. Nestránkováno. 100 číslovaných výtisků. Kč 900) Svazek 36. Věra Olivová 20 LET SPOLEČNOSTI EDVARDA B E N E Š E. Praha 2010 Svazek 37. Věra Olivová ČESKOSLOVENSKO A NĚMECKO 1918 - 1929 (2011. Stran 260, Kč 200) Svazek 38. Jiří BENEŠ V NĚMECKéM ZAJETÍ Edice a předmluva Věra Olivová (2010. Stran 304, Kč 220) Svazek 39. Edvard Beneš FUNKCE POLITICKýCH STRAN Edice a předmluva Věra Olivová (2013. Stran 184, Kč 150)

47



.

březen 2014

Svazek 40. Věra Olivová DĚJINY PRVNÍ REPUBLIKY (Praha 2012. Stran 360, Kč 250)

Publikace lze zakoupit speciálně v knihkupectví KAROLINUM, Celetná 18, Praha 1 či objednat v nakladatelství EVA - Milan Nevole K údolí 2, 143 00 Praha 4, e-mail: [email protected]

48

130. VÝROČÍ EDVARDA BENEŠE

Recommend Documents