Právo na spravedlivý proces v občansko-právních a obchodních věcech

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Právo na spravedlivý proces v občansko-právních a obchodních věcech Bakalářská práce

Autor:

Denisa Sklenářová Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. Martin Litvan, LL. M.

Duben, 2011

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

……………………………………. V Praze dne

Denisa Sklenářová

Poděkování: Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu mé bakalářské práce JUDr. Martinu Litvanovi, LL.M, a jeho asistentce Mgr. Marii Zimákové za vstřícný přístup, odborné vedení a cenné rady při tvorbě mé práce. Rovněž mé díky patří celé rodině a příteli za nezdolnou trpělivost a podporu nejen při psaní mé bakalářské práce, ale po celou dobu mého studia.

Anotace Má bakalářská práce je rozdělená do pěti kapitol. Na začátku práce se zabývám obecným pojetím a původem práva na spravedlivý proces, kde především zdůrazňuji významnou roli Ústavy České republiky a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Druhá kapitola zakotvuje historii ochrany lidských práv, a to již od 13. století až po současnost. Ve třetí kapitole se zmiňuji podrobně o pramenech práva a významných právních předpisech, které upravují problematiku práva na spravedlivý proces. Ve čtvrté kapitole mé práce charakterizuji jednotlivé principy spravedlivého procesu a konečně v poslední kapitole se věnuji institucím, které toto právo garantují. Klíčová slova Právo na spravedlivý proces Spravedlnost Listina základních práv a svobod Ústava České republiky Annotation My bachelor thesis is divided into five chapters. At the beginning of this work I deal with the general concept and the origin of the right to a fair trial, where primarily emphasize the important role the Constitution of the Czech Republic and the European Convention on Human Rights and Fundamental Freedoms. The second chapter provides the history of human rights, since 13 century to the present. In the third chapter, I mention in detail about the source of law and relevant laws and regulations that govern the issue of fair trial rights. In the fourth chapter of my thesis I describe the various principles of fair trial and in the last chapter is devoted to the institutions that guarantee that right. Keywords Right to a fair trial Justice The Charter of Fundamental Rights and Freedoms Constitution of Czech republic

Obsah práce Úvod ........................................................................................................................................... 7 1. Obecné pojetí práva na spravedlivý proces ....................................................................... 9 1.1 Původ a obsah práva na spravedlivý proces ................................................................... 10 1.1.1 Právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy............................................. 10 1.1.2 Právo na spravedlivý proces ve smyslu ústavního pořádku ČR.............................. 11 2. Historické zakotvení ochrany lidských práv v České republice a ve světě ................... 13 2.1 Magna Charta Libertatum .............................................................................................. 13 2.2 Habeas Corpus Act ......................................................................................................... 13 2.3 Bill of Rights .................................................................................................................. 14 2.4 USA a Francie ................................................................................................................ 14 2.5 Vývoj v Evropě a ve světě.............................................................................................. 14 2.6 Vývoj v českých zemích ................................................................................................ 15 3. Nejvýznamnější právní předpisy a prameny práva na spravedlivý proces .................. 18 3.1 Listina základních práv a svobod ................................................................................... 18 3.1.1 Struktura Listiny základních práv a svobod ............................................................ 19 3.1.1.1 Hlava pátá Listiny ................................................................................................ 20 

Právo na spravedlivý proces .................................................................................. 20



Právo na přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy............................................ 21



Právo na náhradu škody ......................................................................................... 21



Právo odepřít výpověď........................................................................................... 21



Právo na právní pomoc .......................................................................................... 21



Právo na rovnost účastníků řízení .......................................................................... 22



Právo na tlumočníka a zákonného soudce ............................................................. 22



Právo účastníka řízení ............................................................................................ 22



Zásada „Nullum crimen, nulla poena sine lege“ .................................................... 23



Zásada soudního rozhodnutí o vině a trestu ........................................................... 23

3.2 Ústava České republiky .................................................................................................. 24 3.3 Občanský soudní řád ...................................................................................................... 25 4. Jednotlivé principy práva na spravedlivý proces ............................................................ 26 4.1 Základní principy soudnictví a civilního procesu .......................................................... 26 4.2 Spravedlnost ................................................................................................................... 27 4.3 Nezávislost a nestrannost soudců a soudů...................................................................... 30 5

4.4 Princip zákonného soudu a zákonného soudce .............................................................. 33 4.5 Princip rovnosti .............................................................................................................. 34 4.6 Princip kontradiktornosti ................................................................................................ 36 4.7 Princip veřejnosti............................................................................................................ 37 4.7.1 Omezení či vyloučení veřejnosti ............................................................................. 37 4.8 Princip ústnosti a přímosti .............................................................................................. 38 4.8.1 Princip ústnosti ........................................................................................................ 39 4.8.2 Princip přímosti ....................................................................................................... 39 4.9 Princip hospodárnosti ..................................................................................................... 40 4.9.1 Přiměřená délka soudního sporu ............................................................................. 40 4.10 Principy určující povahu civilního procesu .................................................................. 43 4.10.1 Princip dispoziční a princip oficiality ................................................................... 43 4.10.2 Princip projednací a princip vyšetřovací ............................................................... 44 

Sporná řízení X nesporná řízení ............................................................................. 45

4.10.3 Princip volného hodnocení důkazů a princip legální důkazní teorie .................... 46 4.10.4 Princip arbitrárního pořádku a princip legálního pořádku .................................... 47 4.10.5 Princip materiální pravdy a princip formální pravdy ............................................ 47 5. Záruky práva na spravedlivý proces ................................................................................ 49 5.1 Ústavní soud České republiky ........................................................................................ 49 5.1.1 Soudci Ústavního soudu .......................................................................................... 49 5.1.2 Rozhodnutí Ústavního soudu .................................................................................. 50 5.1.3 Ústavní stížnost ....................................................................................................... 51 5.2 Evropský soud pro lidská práva ..................................................................................... 51 5.2.1 Činnost soudu .......................................................................................................... 52 5.2.2 Jakým způsobem a kdy je možné podat stížnost ..................................................... 52 5.2.3 Průběh řízení ........................................................................................................... 53 Závěr ........................................................................................................................................ 55 Seznam použitých pramenů a literatury .............................................................................. 57

6

Úvod Téma mé bakalářské práce: „Právo na spravedlivý proces v občansko-právních a obchodních věcech“ jsem si vybrala proto, že se dle mého názoru jedná o jedno z nejdiskutovanějších a velmi zajímavých témat. Každý, kdo jednou stojí před soudem má zpravidla pochybnosti a strach, zda o jeho věci bude rozhodnuto spravedlivě, zda soudce nebude zaujatý a zda si vůbec člověk může z časových nebo finančních důvodů soudní řízení dovolit. Jen málokdo ví, že právo na spravedlivý proces je základním právem každého občana a i přesto, že je toto právo zdánlivě neurčitým a neohraničeným pojmem, má svá pravidla, která mimo jiné vymezují práva a povinnosti účastníků civilního procesu. Právě z toho důvodu, že se jedná o jedno ze základních lidských práv, má své zakotvení v předpisech nejvyšší právní síly. Není tedy namístě pochybovat o rozhodnutích soudce, jelikož i on je vázán pravidly, která musí dodržovat, aby měl proces správný postup a bylo v něm spravedlivě rozhodnuto. Je nutné zmínit, že spravedlivé rozhodnutí nemusí být vždy podle představ účastníků, to však neznamená, že je to rozhodnutí nesprávné. S právem na spravedlivý proces se setkáváme v každém procesu, ať už jde o proces v rámci občanského práva, správního práva či trestního práva. Ve své bakalářské práci se zabývám právem na spravedlivý proces z pohledu věcí občanských a obchodních, neodborné veřejnosti se tedy může velmi pravděpodobně zdát, že jsem opomenula zmínit některé důležité principy, které právo na spravedlivý proces nepochybně obsahuje. Mluvím např. o garanci práv obviněného v trestním řízení atp. Připomínám tedy, že se ve své práci zabývám výhradně civilním procesem, nikoli tím trestním. Samozřejmě velmi často jsou jednotlivé aspekty práva na spravedlivý proces řešeny jak v civilním tak trestním procesu, jako např. právo na tlumočníka, právo na rovnost v řízení, právo na zákonného soudce atp. Cílem mé práce je vysvětlit problematiku práva na spravedlivý proces, která je velmi rozsáhlá a diskutovaná a přesto není pro všechny příliš jasná. Svou práci jsem rozdělila do pěti kapitol, kde se snažím dané problematice maximálně věnovat a vše podrobně vysvětlit. Považuji za důležité hned v začátku vysvětlit samotný pojem „právo na spravedlivý proces“, jeho původ a obsah. Zaměřím se proto na pojetí jak ve smyslu evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tak ve smyslu ústavního pořádku České republiky. Budu se věnovat i historickému zakotvení ochrany lidských práv a to nejen v České republice, ale i ve světě. Kromě toho zmíním velmi důležité právní dokumenty, které měly velký vliv na utváření pravidel spravedlivého procesu, jako je např. Habeas Corpus Act, 7

Magna Charta Libertatum nebo Bill of Rights. Samozřejmě nesmím opomenout zmínit nejvýznamnější právní předpisy a prameny práva na spravedlivý proces, mezi něž se nepochybně řadí Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku a v neposlední řadě také velmi přínosný Občanský soudní řád. Nejobsáhlejší kapitola je čtvrtá, nesoucí název „Jednotlivé principy práva na spravedlivý proces“, kde se nejprve budu věnovat základním principům soudnictví a civilního procesu, také vymezím pojem „spravedlnost“, který se samotným právem na spravedlivý proces úzce souvisí. Pochopitelně v této kapitole řeším především otázky jednotlivých principů jako např. princip zákonného soudu a soudce, princip rovnosti a kontradiktornosti, princip ústnosti a přímosti a mnoho dalších velmi zásadních principů tvořící spravedlivý proces jako např. princip hospodárnosti, který se zabývá především přiměřenou délkou soudního sporu. Neméně důležitou součástí této kapitoly jsou i principy určující povahu samotného civilního procesu. Jde o principy, které tvoří dvojice opačných významů. Např. jde o princip dispoziční a princip oficiality, princip projednací a princip vyšetřovací, princip formální pravdy a princip materiální pravdy atp. Poslední kapitola mé práce s názvem „Záruky práva na spravedlivý proces“ řeší institucionální záruky. V každém demokratickém právním státě musí fungovat „kontrolní“ orgán, který vede dohled nad dodržováním základních lidských práv a ke kterému se můžeme vždy obrátit v případě, že máme pocit, že jsme byli zkráceni na svých právech. Jako nejdůležitější instituce, kde se můžeme dovolávat svých práv, považuji Ústavní soud České republiky a Evropský soud pro lidská práva. Samozřejmě bych mohla jmenovat mnoho dalších obdobných institucí jako je např. veřejný ochránce práv, ale to by bylo nad rámec mé práce, jak z hlediska rozsahu, tak z hlediska samotného tématu. V této kapitole rozebírám složení Ústavního soudu, jejich rozhodnutí a také ústavní stížnosti. Co se týče Evropského soudu pro lidská práva, zde vysvětluji jeho činnost a odpovídám na jistě velmi často pokládanou otázku: „Jakým způsobem a kdy je možné stížnost podat?“. Na konec úvodu bych ráda zmínila citát, který vyslovil římský řečník, politik a filosof Marcus Tulius Cicero: „Spravedlnost hledí, aby každému bylo dáno, co mu patří“.

8

1. Obecné pojetí práva na spravedlivý proces Součástí procesního práva se považuje „právo na spravedlivý proces“, někdy se také označuje jako „férový“ nebo „řádný“ proces. Právnímu procesu lze rozumět jako souboru pravidel, který reguluje řízení před určitým orgánem. „Toto právo dopadá na všechna řízení před orgány veřejné moci, nikoli pouze na řízení před soudem, jak je někdy mylně dovozováno.“1 V České republice, jakožto v demokratickém právním státu, je právo na spravedlivý proces jedním ze základních práv. Podmínkou takového státu je také schopnost postarat se o své obyvatele a garantovat jim ochranu lidských práv. V případě, že tuto schopnost stát nemá, nelze ho označovat za právní demokratický stát. Přesná definice práva na spravedlivý proces se v našich zákonech neobjevuje, ale každý účastník řízení má alespoň povědomí o tom, že má právo na spravedlivé prošetření jeho případu u příslušného státního orgánu a na spravedlivé rozhodnutí soudu. Například JUDr. Winterová uvádí, že „právo na spravedlivý proces, které se prostřednictvím mezinárodních dokumentů stává stále více součástí právních řádů a jejich pozitivněprávní ustanovení (český právní řád nevyjímaje), je poprvé bez pochybností a jasně koncipováno jako subjektivní právo každého jednotlivce (i skupin jednotlivců) vůči státu jako povinnému subjektu na poskytnutí náležité právní ochrany tomu, kdo se jí dovolá. Právo na spravedlivý proces je zajišťováno nejen vnitrostátně na základě mezinárodních závazků, které na sebe státy vzaly např. v rámci Rady Evropy, ale též zároveň mechanismem nadnárodní ochrany. Každý se totiž může dovolat ochrany u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, jestliže se ochrany nedomůže vnitrostátně – a nesplnění povinnosti žalovaným státem může být sankcionováno jak tím, že je stát na této úrovni odsouzen k nápravě, je-li možná, tak tím, že je mu uloženo poskytnout žalobci přiměřené zadostiučinění.“2 Dále uvádí, že právo na spravedlivý proces neobsahuje žádnou materiálně-právní složku. Nehovoří o právu na příznivé rozhodnutí. „Je to samostatné subjektivní veřejné právo vůči státu na poskytnutí právní ochrany v takovém procesu, který maximálně garantuje spravedlivý výsledek, nikoli však příznivý výsledek. Prvky práva na spravedlivý proces jsou samo právo obrátit se k nezávislému a nestrannému soudu zřízenému zákonem (přístup k

1

Iuridictum [online]. 29.10. 2006 [cit.2011-02-10]. Spravedlivý proces. Dostupné z WWW: http://iuridictum.pecina.cz/w/Spravedliv%C3%BD_proces 2 WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní : 5.aktualizované vydání. Praha : LINDE PRAHA, a.s., 2008. 751s. ISBN 978-80-7201-726-3 (str. 212)

9

soudu), rovnost před soudem (rovnost zbraní), veřejné projednání a rozhodnutí v přiměřené lhůtě.“3 Frédéric Sudre definuje právo na spravedlivý proces těmito slovy: „Právo na spravedlivé řízení v souladu s výrazivem Evropského soudu, (Golder, 21. února 1975, Série A, sv. 18) zakotvuje základní princip panství práva v demokratické společnosti a směřuje k tomu, zajistit právo na dobrou správu justice.“4

1.1 Původ a obsah práva na spravedlivý proces „Koncept práva na spravedlivý proces má v českém právu dva různé významy. První, který je původní a speciální, má pozitivně-právní základ v evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) jakožto mezinárodní smlouvě podle čl. 10 Ústavy ČR ve znění ústavního zákona č. 395/2001 Sb.; evropská Úmluva byla sjednána a podepsána na půdě Rady Evropy již v roce 1950, Česká republika, respektive Česká a Slovenská Federativní republika k ní přistoupila až v roce 1992. Druhý význam, který je odvozený a obecný, má základ v ústavním pořádku ČR.“5

1.1.1 Právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy První a speciální význam konceptu práva na spravedlivý proces pochází z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Příslušný článek nese název „Právo na spravedlivý proces“ a nalezneme v něm tři odstavce, ve kterých je zakotven soubor procesních práv fyzických a právnických osob v řízeních, ve kterých se rozhoduje o jejich „občanských právech nebo závazcích“ anebo o „trestních obviněních“ proti nim. Z toho vyplývá, že neupravuje procesní práva ve všech řízeních, ale jen v řízeních o nejdůležitějších právech nebo povinnostech osob. Podstatu lze vyjádřit tak, že pokud veřejná moc rozhoduje, ať o občanských právech nebo závazcích osob anebo o trestních obviněních proti nim, musí osobám zaručit určitý komplex procesních práv, který tvoří právo na spravedlivý proces. Jak jsem již zmínila, komplex procesních práv se částečně liší podle toho, zda veřejná moc rozhoduje ve věci občansko - právní nebo trestně - právní. V případě rozhodování o občanských právech a závazcích musí osobám zaručit obecná procesní práva, která jsou stanovená v odstavci 1 čl. 6 Úmluvy. Obecná procesní práva mají požadavek na kvalitu 3

WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní : 5.aktualizované vydání. Praha : LINDE PRAHA, a.s., 2008. 751s. ISBN 978-80-7201-726-3 (str. 212) 4 SUDRE, Frédéric. Mezinárodní a evropské právo lidských práv. Masarykova univerzita Brno : Presses Universitaires de France, 1989. 364 s. ISBN 80-210-1485-7(str.173) 5 SVOBODA, Petr. Ústavní základy správního řízení v České republice : Právo na spravedlivý proces a české správní řízení, Praha : Linde Praha, září 2007. 360 s. ISBN 978-80-7201-676-1, (str.102)

10

vlastního procesu (osoba musí být spravedlivě, veřejně a v přiměřené době slyšena) a na kvalitu orgánu, který proces vede (proces musí vést orgán, který je nezávislý, nestranný a je zřízen zákonem). Jestliže rozhoduje o trestních obviněních proti nim, musí zaručit osobám nejen obecná procesní práva, ale i speciální procesní práva, která jsou stanovená v odstavcích 2 a 3 čl. 6 Úmluvy. Přesné znění odst. 1, čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod: „Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.“6

1.1.2 Právo na spravedlivý proces ve smyslu ústavního pořádku ČR „Druhý význam konceptu práva na spravedlivý proces pochází z ústavního pořádku ČR. Pojem „právo na spravedlivý proces“ ústavní pořádek ČR sice výslovně nepoužívá, formuloval ho však Ústavní soud ve své judikatuře jako výsledek interpretace některých ústavněprávních ustanovení obsažených především v Listině základních práv a svobod zejména v její páté hlavě v čl. 36 odst. 1,2 a 4, čl. 37, 38 a čl. 40 odst. 1 až 5, ale i v některých dalších ustanoveních.“7 Ústavní soud chápe tento pojem jinak, než evropská Úmluva ve čl. 6. Pojmem „právo na spravedlivý proces“ označuje jako soubor všech procesněprávních principů, které jsou obsaženy v ústavním pořádku ČR. Procesněprávní ústavní principy můžeme dělit na obecné a zvláštní. „Obecné v tom smyslu, že se vztahují na řízení před jakýmkoli orgánem veřejné moci, o jakýchkoli právech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob a v případech jakéhokoli druhu. Jde o principy obsažené v čl. 2, odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 4, čl. 37 a čl. 38 6

Evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod [online]. 2008 [cit. 2011-01-28]. Český helsinský výbor. Dostupné z WWW: < http://www.helcom.cz/view.php?cisloclanku=2005020107 >. 7 SVOBODA, Petr. Ústavní základy správního řízení v České republice : Právo na spravedlivý proces a české správní řízení. Praha : Linde Praha, září 2007. 360 s. ISBN 978-80-7201-676-1, (str.109,110)

11

odst. 2 Listiny – zejména právo domáhat se ochrany svého práva, právo na zákonem stanovený postup (řízení), právo být účastníkem řízení, právo na právní pomoc, právo na rovnost v řízení, právo na tlumočníka, právo být slyšen a právo rozhodnutí bez zbytečných průtahů.“8 „Zvláštní procesněprávní ústavní principy lze rozdělit zhruba do tří hlavních skupin. První skupinu tvoří ty, které se vztahují pouze na řízení před soudem. Jde o principy, které jsou obsaženy v části čl. 36 odst. 1 a 4, v čl. 38 odst. 1, v části čl. 38 odst. 2 Listiny a v čl. 96 Ústavy ČR – právo na nezávislý a nestranný soud, právo na zákonného soudce, právo na veřejné řízení, právo na ústní řízení. Druhou skupinu tvoří ty, které se vztahují pouze na řízení o trestných činech. Zde jde o principy obsažené zejména v čl. 8 odst. 2 věta prvá a čl. 40 odst. 1 až 5 Listiny – právo na zákonem stanovený způsob (postup) stíhání, právo na to, aby o trestném činu rozhodoval soud, princip presumpce neviny, právo na obhajobu a obhájce, právo odepřít výpověď a princip „ne bis in idem“. A třetí skupinu tvoří ty, které se vztahují na případy, kdy o právech nebo povinnostech fyzické nebo právnické osoby rozhodl orgán veřejné správy. Zde jde o jeden princip, obsažený v čl. 36 odst. 2 a 4 Listiny, a sice právo domáhat se u soudu ochrany svého práva vyplývající z obecných procesněprávních principů. Rozhodně tedy nejsou takové povahy, že by práva zaručená obecnými procesněprávními principy omezovaly, nebo dokonce vylučovaly.“9 Ústavní koncept práva na spravedlivý proces vychází z obecné procesní spravedlnosti, která se uplatňuje v demokratických evropských státech. O výše zmíněné Ústavě České republiky a Listině základních práv a svobod a jejím příslušným článkům se budu podrobněji věnovat ve třetí kapitole své práce.

8

SVOBODA, Petr. Ústavní základy správního řízení v České republice : Právo na spravedlivý proces a české správní řízení, Praha : Linde Praha, září 2007. 360 s. ISBN 978-80-7201-676-1, (str.110) 9 Tamtéž, str. 111, 112

12

2. Historické zakotvení ochrany lidských práv v České republice a ve světě Jak jsem již zmínila, každý právní stát garantuje svým občanům základní lidská práva a jedním z mnoha práv je „právo na spravedlivý proces“. K velmi významným funkcím státu patří výkon soudnictví, a proto je státní povinností garantovat svým občanům právo na soudní ochranu, tzn., že každý musí mít ve svém státě svobodný přístup k soudům. Dá se říci, že jednotlivec má tolik základních práv a svobod, kolik mu státy přiznaly. Nejstarším dokumentem, ve kterém bylo zakotveno a upraveno právo na soudní ochranu je Magna Charta Libertatum z roku 1215. K dalším dokumentům, které byly přínosem pro ochranu lidských práv je zejména Habeas Corpus Act z roku 1679 a také Bill of Rights z roku 1689.

2.1 Magna Charta Libertatum Středověký právní dokument pocházející z Anglie ze 13. století. Z latiny se překládá jako „Velká listina svobod“. Přinesla velký vliv na utvoření pravidel dnešního ústavního práva. Magna Charta Libertatum jako první omezovala pravomoc panovníka a vyžadovala, aby dodržoval zákonné procedury. Je jedním z nejdůležitějších právních dokumentů v historii demokracie. Král Jan Bezzemek v ní uznal a potvrdil velice významná osobní a obyčejová práva, která se vztahovala pouze na svobodné. Jedno z ustanovení je např.: „Žádný svobodný člověk nebude zadržen ani uvězněn, zbaven majetku, vypovězen ze země nebo postaven mimo zákon, leda na základě zákonného rozsudku soudu jeho úrovně nebo na základě zákona této země.“

2.2 Habeas Corpus Act Další právní dokument pocházející z Anglie ze 17. století. Z latiny se překládá jako „Máš tělo“ nebo „Velký výnos“ a jde o název zákonného ustanovení, který jednotlivcům v právních státech zaručuje legitimní zacházení před státem. Tento dokument byl historicky významným prostředkem k hájení osobní svobody a osobní nedotknutelnosti. „Latinský význam zdůrazňuje, že podezřelý nebo stíhaný je lidská bytost a má právo na důstojné a humánní zacházení.“10 Dále zakazuje zatknout občana bez soudního rozhodnutí a 10

Cs.wikipedia.org [online]. c2010 [cit. 2011-02-27]. Habeas Corpus . Dostupné z WWW: < http://cs.wikipedia.org/wiki/Habeas_Corpus >.

13

dává každému občanu absolutní právo žádat soud o přezkoumání zákonnosti. „První zmínka o Habeas Corpus Act je z anglického práva z roku 1305 za říše Eduarda I. Prošel mnoha revizemi a například v USA byl posléze v roce 1861 garantován již v její ústavě.“11

2.3 Bill of Rights Tento právní dokument pocházející též ze 17. století z Anglie se zkráceně z latiny překládá jako „Listina o právech“. Úplný a přesný název v anglickém jazyce zní „An Act declaring the Rights and Liberties of the Subject and Settling the Succesion of the Crown“, („zákon Deklarace práv a svobod předmětu a Usazování posloupnosti koruny“). Často je tento dokument označován jako anglická Listina práv a svobod. Bill of Rights byl schválen parlamentem roku 1689. V této listině bylo mimo jiné potvrzeno, že panovník nesmí sám bez souhlasu parlamentu zvyšovat daně, zakazovalo se kruté nebo mimořádné trestání, byla zde upravena svoboda zvolit si člena parlamentu bez vměšování se krále a pravidla pro svobodu projevu v parlamentu („poslanecká imunita“).

2.4 USA a Francie Dále bych ráda stručně zmínila 18. století, ve kterém vznikly dokumenty, které výrazně ovlivnily historii USA a Francie. Jde o Deklaraci nezávislosti Spojených států amerických z roku 1776, kde byly oznámeny důvody vyhlášení nezávislosti USA. Deklarace vycházela z přirozených práv člověka, která nemohou být zcizena (právo na život a svobodu). Ve Francii byla vydána Ústavodárným národním shromážděním roku 1789 Deklarace práv člověka a občana, která byla hlavním impulsem k vytvoření první francouzské ústavy a byla značně ovlivněna americkou Deklarací nezávislosti. Tato listina lidem zajišťovala svobodu („každý může činit vše, co neuškodí druhému“), rovnost, bezpečnost a právo na odpor proti útlaku. Byly zde poprvé prohlášeny zásady, které dnes považujeme za nesporné (presumpce neviny, nedotknutelnost vlastnictví, rovnost všech občanů před zákonem atd.).

2.5 Vývoj v Evropě a ve světě Evropu v 19. a 20. století postihlo několik válečných událostí, které měly bohužel neblahý dopad na ochranu lidských práv. Státy měly do první světové války dost volnosti. Začátkem této války docházelo k masovému porušování a potlačování základních lidských

11

Cs.wikipedia.org [online]. c2010 [cit. 2011-02-27]. Habeas Corpus . Dostupné z WWW: .

14

práv a svobod. O život bylo zbytečně připraveno neuvěřitelné množství lidí, a tím bylo porušeno jedno z nejdůležitějších a nejzákladnějších práv – právo na život. Jako reakce na druhou světovou válku oficiálně vznikla 24. října 1945 Organizace spojených národů (dále jen „OSN“). Cílem OSN je zachování mezinárodního míru, bezpečnosti a zajištění mezinárodní spolupráce. „Mezi nejdůležitější úspěchy OSN patří vytvoření uceleného souboru právních norem na ochranu lidských práv. Tento univerzální a mezinárodně uznávaný kodex mohou přijmout všechny národy a každý člověk se na něj může odvolávat. OSN definovala širokou škálu mezinárodně přijímaných práv, včetně práv ekonomických, sociálních a kulturních, občanských a politických, a zároveň vytvořila mechanismy zajišťující ochranu těchto práv a podporující vlády při jejich naplňování. Základem souboru je Charta OSN a Všeobecná deklarace lidských práv, které přijalo Valné shromáždění v letech 1945 a 1948. V průběhu let byly tyto dokumenty rozšiřovány, takže dnes obsahují i ochranu žen, dětí, tělesné či duševně postižených, ochranu menšin, migrujících pracovníků a dalších ohrožených skupin. Tyto skupiny mají v současné době práva, která je chrání před nejrůznějšími formami diskriminace, jež byly po léta v mnoha společnostech považovány za běžné. Vysoký komisař OSN pro lidská práva podporuje a koordinuje činnost OSN na ochranu a dodržování lidských práv po celém světě. Generální tajemník učinil z otázky lidských práv ústřední téma, které má spojovat práci organizace v klíčových oblastech míru a bezpečnosti, rozvoje, humanitární pomoci, ekonomické a sociální problematice. Téměř všechny orgány a specializované agentury OSN se dnes do určité míry podílí na ochraně lidských práv.“12

2.6 Vývoj v českých zemích Co se týče vývoje v Československé republice, je nutné zmínit první „Ústavní listinu Československé republiky“ z roku 1920. V platnosti zůstala i přes bouřlivé období druhé světové války až do 9. května roku 1948, kdy byla nahrazena „Ústavou 9. května“. „Ústavní listina Československé republiky“ obsahovala preambuli, 9 článků a Ústavní listinu (měla 134 paragrafů), ta byla rozdělena do šesti hlav. Odpovídající tomuto tématu je hlava pátá, která nese název „Práva a svobody, jakož i povinnosti občanské“. Byl zde upraven princip rovnosti, osobní a majetková svoboda, domovní svoboda, svoboda tisku, právo shromažďovací a spolkové, právo petiční, listovní tajemství, svoboda učení a svědomí, svoboda projevu mínění, zvláštní ochrana manželství a rodiny a branná povinnost. Byly zde 12

Www.osn.cz [online]. c2005 [cit. 2011-02-05]. Informační centrum OSN v Praze. Dostupné z WWW: .

15

ale také upraveny podmínky zajišťující právo na spravedlivý proces, například zásada „nikdo nesmí býti odňat svému zákonnému soudci“(hlava čtvrtá, § 94 odst. 2) nebo zásada „ústnosti a veřejnosti v líčení před soudem“ (hlava čtvrtá, § 101 odst. 2). Ústava 9. května z roku 1948 obsahovala úvodní prohlášení, 12 základních článků a ustanovení, rozdělená do deseti kapitol o 178 paragrafech. Už v první kapitole ustanovení ústavy upravuje „Práva a povinnosti občanů“. Jsou mnohem obsahově pestřejší, než tomu bylo v ústavě z roku 1920. Jmenujme například svobodu pobytu, právo na vzdělání, právo sociální, dále ukládá práva a povinnosti občana ke státu a ke společnosti. Charakteristické je pro ni to, že ač formálně zachovávala některé rysy demokracie (zakotvení základních práv a svobod, nezávislé soudnictví, atd.), skutečné ústavní poměry se od jejího znění ve většině případů naprosto odchylovaly. Ústavu 9. května nahradila další Ústavní listina z roku 1960. Její druhá hlava upravovala práva a povinnosti občanů stejně jako výše zmíněné Ústavy, avšak právo na spravedlivý právní proces zde upraveno není. Po polovině 20. století dochází k rozmanitým snahám změnit politický systém a chránit práva občanů. Dokonale se na ně zapomínalo a za své názory byli lidé dokonce trestáni odnětím svobody. Významnou roli v tomto období hrála především Charta 77. Byla to neformální občanská iniciativa, která byla charakteristická svou kritikou politické a státní moci z důvodů nedodržování lidských a občanských práv, k jejichž dodržování se ČSSR zavázala. Charta své působení zahájila roku 1977 a trvala až do roku 1992, kdy byla její činnost ukončena, jelikož byla svržena komunistická totalita, což byl cíl Charty 77. V Prohlášení Charty ze dne 1. 1. 1977 se píše o dokumentech, které byly podepsány republikou a v platnost vstoupily v roce 1976. Jde o „Mezinárodní pakt o občanských a politických právech“ a o „Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech“. Tyto pakty zaručovaly svobody a práva. Charta 77 kritizovala ve svém Prohlášení například právo na svobodu veřejného projevu, právo svobody náboženského vyznání, právo na práci a mnoho dalších. Vzhledem k právu na spravedlivý proces má význam čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Další organizací, která se zaměřuje na lidská práva je Český helsinský výbor (původně Československý helsinský výbor). Byl založen v roce 1988, aby vedle zmíněné občanské iniciativy - Charty 77 a další organizace - „Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných“ sledoval dodržování a porušování lidských práv v tehdejší ČSSR. Český helsinský výbor navazoval na práci Charty 77 a v čele s mnoha občany, kteří byli velice kritičtí, vydával a

16

zveřejňoval své nesouhlasy s právním řádem, který byl v nesouladu s mezinárodními pakty, jež republika přislíbila dodržovat a naplňovat je. Díky těmto skupinám a jejich programům je boj o lidská práva a problematika lidských práv na významném žebříčku hodnot každého demokraticky smýšlejícího a fungujícího státu.

17

3. Nejvýznamnější právní předpisy a prameny práva na spravedlivý proces Co se týče právních předpisů, nesmím opomenout zmínit velmi významnou Listinu základních práv a svobod (dále jen „Listina“), kde je zakotvena problematika práva na spravedlivý proces v hlavě páté a Ústavu České republiky. Mezi nejvýznamnější mezinárodní prameny pro Českou republiku patří bezesporu již výše zmíněné dokumenty, jako je Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Pochopitelně i v dalších mnoha zákonech je upravena tato problematika, například v občanském soudním řádu a zákonu o soudech a soudcích. Prostřednictvím těchto mezinárodních dokumentů se právo na spravedlivý proces stále více začleňuje do právního řádu. V následující podkapitole se budu věnovat podrobnějšímu rozboru Listiny, Ústavy a zmíním se o Občanském soudním řádu.

3.1 Listina základních práv a svobod Důležitým dokumentem, jež je součástí právního řádu a ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod. Ačkoli Listina není formálně prohlášena za ústavní zákon, z hlediska její právní síly je s nimi srovnatelná. Její přijetí se datuje rokem 1991 za dob federálního Československa, původně byla tedy ústavním zákonem č.23/1991 a teprve později na základě usnesení Předsednictva České národní rady byla vyhlášena jako ústavní zákon č. 2/1993 Sb., tímto se stala součástí ústavního pořádku České republiky. Díky své právní síle musí být ostatní právní normy s Listinou v souladu. Listina svou inspiraci nacházela především ve Všeobecné deklaraci lidských práv, ve dvou již zmíněných mezinárodních paktech, Evropské sociální chartě, Evropské konvenci o ochraně práv člověka a základních svobodách, ale také v československé Ústavě z roku 1920. Listina je prvním uceleným ústavním dokumentem, který zakotvil tradiční demokratická práva a svobody, vyjadřuje vztah mezi státem a občanem a obsah Listiny vychází z principů právního demokratického státu – tedy ze svrchovanosti práva a zásady, ve které se vyskytuje možnost zásahů státní moci do svobod jednotlivce výlučně na základě a v mezích zákona. Minimum práv a svobod uvedených v Listině je spojeno se státním občanstvím. Pro všechna základní práva a svobody platí, že jsou: 18

nezadatelná – nikdo nemůže někomu zadat, postoupit nebo dát do zástavy svá práva; nezcizitelná – jedná se o přirozená práva, subjekt je nemůže převést, darovat nebo se jich zřeknout; nepromlčitelná - jednotlivec nemůže přijít o svá práva tím, že je neuplatní, státní moc se takového neuplatnění nemůže dovolávat; nezrušitelná – státní moc může práva a svobody jen uznat či prohlásit, nikoli zrušit nebo prohlásit za neplatné; pod ochranou soudní moci.

3.1.1 Struktura Listiny základních práv a svobod Struktura Listiny je složena z úvodní Preambule, ze šesti hlav (druhá hlava se dělí také na oddíly), a 44 článků. V této podkapitole velmi stručně nastíním jednotlivé hlavy Listiny. Podrobněji se budu věnovat hlavě páté, kde je zakotvena problematika práva na spravedlivý proces. „Preambule Listiny představuje hodnotová východiska, na nichž stojí Česká republika. Jedná se o zásadu respektu k přirozeným právům člověka, respektu k právům občana, uznání svrchovanosti zákona a návaznost na tradice humanismu, demokracie a samosprávy. Preambule také neopomněla zmínit trpké zkušenosti z dob, kdy lidská práva a základní svobody byly potlačovány – období habsburského absolutismu či období nesvobody.“13 Hlava první obsahuje obecná ustanovení, jmenujme například jedno z nejznámějších a v praxi často vyslovované ustanovení zakotvené v čl. 2 odst. 3 „Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“ a dále velmi významné ustanovení čl. 3 o tom, že „Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení“. Hlava druhá nese název „Lidská práva a základní svobody“ a je rozdělena do dvou oddílů (Základní lidská práva a svobody a Politická práva). Např. v čl. 5 se mluví o tom, že: „Každý je způsobilý mít práva“, v čl. 6 odst. 1: „Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením“. Co se týče politických práv, např. čl. 23 říká, že: „Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický

13

Cs.wikipedia.org [online]. 13.2.2007 [cit. 2011-03-06]. Listina základních práv a svobod. Dostupné z WWW: < http://cs.wikipedia.org/wiki/Listina_z%C3%A1kladn%C3%ADch_pr%C3%A1v_a_svobod >.

19

řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny“. Hlava třetí je velmi krátká a upravuje práva národnostních a etnických menšin, kde se zdůrazňuje v čl. 25 odst. 1, že: „Občanům tvořícím národní nebo etnické menšiny se zaručuje všestranný rozvoj, zejména právo společně s jinými příslušníky menšiny rozvíjet vlastní kulturu, právo rozšiřovat a přijímat informace v jejich mateřském jazyku a sdružovat se v národnostních sdruženích.“ Těmto občanům se také zaručuje právo na vzdělání v jejich mateřském jazyce a právo užívat jejich mateřského jazyka v úředním styku. Hlava čtvrtá nese název „Hospodářská, sociální a kulturní práva“, kde se hovoří o svobodné volbě povolání, o právu podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, o právu na vzdělání a upravuje také kupř. zvláštní práva těhotných žen v zaměstnání. Hlava pátá se věnuje právu na spravedlivý proces a budu se jí mnohem podrobněji věnovat v následující podkapitole. Hlava šestá nese název „Ustanovení společná“ a obsahuje interpretaci pravidel, výjimek a omezení některých základních práv a svobod uvedených v Listině a upravuje také práva azylu.

3.1.1.1 Hlava pátá Listiny „Tato hlava LZPS v čl. 36 až 40 komplexním způsobem koncipuje právo osoby na soudní a jinou právní ochranu.“14 Vedle jiných ustanovení (Ústavy), především vyjadřuje zákonodárcovo chápání procesní stránky právního státu. Hlava pátá je garantem právního státu z hlediska procesních aspektů. Právo na spravedlivý proces je v této hlavě upraven jak z pohledu občanského, tak trestního práva. Nyní nastíním jednotlivá ustanovení Listiny, stručně a velmi obecně vysvětlím, čím se který článek zabývá. Jednotlivými charakteristikami principů práva na spravedlivý proces se budu podrobněji věnovat v další kapitole.

 Právo na spravedlivý proces Ve čl. 36 odst. 1 se říká, že: „Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva (jakéhokoliv práva osoby stanoveného právním řádem) u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.“ Pravidlem pro způsob uplatnění svého práva je řízení před soudem (v procesních mezích občanského soudního řádu, trestního řádu, soudního řádu správního, zákona o ústavním soudu), ve stanovených případech je jím řízení před jiným orgánem, zejména správním (v procesních mezích zákona o správním řízení). 14

SCHELLE, Karel; MAN, Vlastislav. Geschichte des tschechischen Verfassungsrechts. Norderstedt : Grin Verlag, 2011. 218 s. ISBN 978-3-640-79775-2 (str. 147)

20

 Právo na přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy "Každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak (čl. 36 odst. 2 věta první). I když zákon stanoví jinak, z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkající se základních práv a svobod podle Listiny (čl. 36 odst. 2 věta druhá). Ustanovení odst. 2 stanoví možnost soudního přezkumu rozhodnutí veřejné správy. Tím je dán i ústavní základ správního soudnictví. Ve správním soudnictví jednají a rozhodují krajské soudy a Nejvyšší správní soud. Soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy.“15

 Právo na náhradu škody „Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu (např. Nejvyšší kontrolní úřad) či orgánu státní správy nebo nesprávným úředním postupem (čl. 36 odst. 3). Právním prostředkem, jímž se poškozený může domáhat satisfakce – náhrady škody, je žaloba podaná u soudu. Za způsobenou škodu odpovídá stát. Činností v níž je stát odpovědný, se rozumí jakékoliv rozhodnutí vydané v občanském, správním nebo trestním řízení. Podmínky a podrobnosti uplatnění tohoto práva stanoví zejména zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci.“16

 Právo odepřít výpověď Článek 37 odst. 1 říká, že: „Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké.“ Například v trestním řízení není právo svědka odepřít výpověď vždy jednoznačné. Výpověď nesmí odepřít svědek, který má podle § 368 trestního zákoníku oznamovací povinnost.

 Právo na právní pomoc „Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.“(čl. 37 odst. 2). „Součástí právní pomoci je i 15 16

SCHELLE, Karel; MAN, Vlastislav. Geschichte des tschechischen Verfassungsrechts. Norderstedt : Grin Verlag, 2011. 218 s. ISBN 978-3-640-79775-2 (str. 148) Tamtéž, str. 148

21

poučovací povinnost orgánů veřejné moci. Profesionální právní pomoc poskytují zejména advokáti, notáři, patentoví zástupci a daňoví poradci. Obhájcem ve věcech trestních může být jen advokát. V občanském soudním řízení a ve správním řízení se mohou účastníci dát zastupovat i zástupcem, který není advokátem. V řízení před Ústavním soudem musí být fyzické osoby zastoupeny advokátem.“17 Český právní řád upravuje z části také právo na bezplatnou právní pomoc. „Povinnost státu zajistit právní pomoc osobám, které si ji z finančních nebo jiných důvodů nemohou obstarat samy, vyplývá z mnoha mezinárodních instrumentů, mezi které patří zejména mezinárodní smlouvy o lidských právech.“18



Právo na rovnost účastníků řízení „Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.“ (čl. 37 odst. 3). Listina garantuje procesní

rovnost účastníků, která platí pro jakékoli řízení, a to jak před státními, tak nestátními orgány. Účastníky řízení mohou být fyzické osoby, právnické osoby i stát.

 Právo na tlumočníka a zákonného soudce Čl. 37 odst. 4 říká, že: „Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka“. Tlumočníky pro jednotlivé jazyky jmenuje ministr spravedlnosti nebo také předseda krajského soudu. Vedle těchto „jazykových“ tlumočníků se využívá i práce tlumočníků pro styk s hluchoněmými osobami. Tlumočníka vyzve ke spolupráci orgán, před kterým se jednání vede. „Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon“ (čl. 38 odst. 1). „K rozhodnutí ve věci jsou povolány soudy a soudci podle předem daných procesních pravidel; je vyloučen výběr soudů a soudců „ad hoc“ (pro tento jednotlivý, konkrétní příklad). Zásada platí v jakémkoli soudním řízení.“19



Právo účastníka řízení

„ Každý má právo, (čl. 38 odst. 2) : o aby jeho věc byla projednána veřejně, přičemž veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem; o aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů; 17 18 19

SCHELLE, Karel; MAN, Vlastislav. Geschichte des tschechischen Verfassungsrechts. Norderstedt : Grin Verlag, 2011. 218 s. ISBN 978-3-640-79775-2 (str. 148) I.pravnik.cz [online]. 8.1.2009 [cit. 2011-03-04]. Bezplatná právní pomoc - Quo Vadis?. Dostupné z WWW: < http://www.ipravnik.cz/cz/clanky/art_5598/bezplatna-pravni-pomoc-quo-vadis.aspx >. SCHELLE, Karel; MAN, Vlastislav. Geschichte des tschechischen Verfassungsrechts. Norderstedt : Grin Verlag, 2011. 218 s. ISBN 978-3-640-79775-2 (str. 149)

22

o aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti; o aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. V odst. 2 jsou uvedená některá procesní práva účastníka řízení, která jsou v podrobnostech upravena v procesních řádech (např. v § 2 odst. 10 a v § 200 trestního řádu.)“ 20

 Zásada „Nullum crimen, nulla poena sine lege“ „Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.“ (čl. 39). Jednání, která se považují za trestný čin, jsou vyjmenována především v trestním zákoníku. Za spáchané trestné činy může soud uložit mnoho trestních sankcí, které jsou stanoveny v § 52 a § 98 trestního zákoníku.



Zásada soudního rozhodnutí o vině a trestu „Podle čl. 40 odst. 1: „jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy“ (ustanovení

koresponduje s čl. 90 odst. 1 Ústavy). Takové rozhodování nemůže být zákonem ani jinak svěřeno jinému orgánu. Trestní stíhání před soudy je přípustné jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní zástupce.“21 

Článek 40 odst. 2 až 6 Listiny zakotvuje práva, která se týkají výhradně trestního práva: o Každý, je považován za nevinného, pokud soud nevydal pravomocný odsuzující rozsudek, ve kterém je vyslovena jeho vina. o Obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost připravit si obhajobu a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. V případě, že si obhájce nezvolí, (ačkoli ho podle zákona mít musí) bude mu přidělen soudem. Zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou právní pomoc. o Obviněný má právo odepřít výpověď; tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven. o Nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. o Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.

20 21

SCHELLE, Karel; MAN, Vlastislav. Geschichte des tschechischen Verfassungsrechts. Norderstedt : Grin Verlag, 2011. 218 s. ISBN 978-3-640-79775-2 (str. 149) Tamtéž, str. 149

23

3.2 Ústava České republiky Ústava je ústavní zákon ze dne 16. prosince 1992. V české sbírce zákonů je uveden pod č. 1/1993 Sb. Byla připravována v časové tísni v době, kdy se rozdělovalo Československo, ale i přes tyto události je plnohodnotným základním zákonem nového samostatného státu. Nadále patří k nejdůležitějším vnitrostátním pramenům, jelikož samotná Ústava a další ústavní normy, které jsou taxativně vymezeny v čl. 112, mají tu nejvyšší právní sílu. Z toho plyne, že veškeré právní předpisy musí být v souladu s Ústavou. Pro Českou republiku je typická výrazná stabilita samotného ústavního práva, což poukazuje na to, že Ústava se jako taková od své účinnosti dočkala jen velmi málo změn, které však nikterak výrazně neovlivnily podobu českého ústavního systému. Ústava řeší problematiku práva na spravedlivý proces mnohem méně, než Listina, a to především v hlavě čtvrté, která se nazývá „Moc soudní“. Již v základním ustanovení v čl. 1 Ústava říká, že: „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana“. Další čl. 4 zakotvuje, že: „Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci“. V hlavě čtvrté nalezneme čl. 81 až 96, které se zabývají výhradně soudní mocí. Dozvíme se v nich, že soudní moc vykonávají nezávislé soudy a to vždy jménem republiky prostřednictvím soudců, kteří mají být při výkonu své funkce nestranní a nezávislí. Čl. 83 a 84 pojednává o Ústavním soudu, o jeho složení a o jmenování soudců do funkce. Každý soudce, podle čl. 85 odst. 2 Ústavy, musí složit slib do rukou prezidenta, který zní takto: „Slibuji na svou čest a svědomí, že budu chránit neporušitelnost přirozených práv člověka a práv občana, řídit se ústavními zákony a rozhodovat podle svého nejlepšího přesvědčení nezávisle a nestranně“. Poté je přidělen k výkonu své funkce ke konkrétnímu soudu. Je jmenován prezidentem republiky a to bez časového omezení. Soudy jsou podle čl. 90 povolány především k tomu, aby způsobem, který je stanovený zákonem, poskytovaly ochranu právům a zdůrazňuje skutečnost, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Čl. 95 říká, že soudci jsou při rozhodování vázáni jak zákonem, tak mezinárodní smlouvou, která se stala součástí právního řádu České republiky. Dojde – li soud k závěru, že zákon, podle kterého má být při řešení věci postupováno, je v rozporu s ústavním pořádkem, musí tuto věc předložit Ústavnímu soudu. Poslední čl. této hlavy stanovuje principy rovnosti, ústnosti a veřejnosti před soudem. Rozsudek soud vždy vyhlašuje veřejně, a to i za předpokladu, že je veřejnost z jednání vyloučena.

24

3.3 Občanský soudní řád „Občanský soudní řád (dále jen „OSŘ“) je jedním z nejdůležitějších zákonů. Je to procesní předpis, který upravuje komplexně řízení před soudem v občanskoprávním řízení. Upravuje mj. způsob doručování, provádění důkazů, přípustné podklady pro rozhodnutí soudu, řádné a mimořádné opravné prostředky apod. Kvalita občanského soudního řádu je velmi důležitá, neboť na ní závisí, jak účinně a především jak rychle budou soudy schopny poskytovat ochranu právům fyzických a právnických osob. V současné době platí občanský soudní řád z roku 1963 (zákon. č. 99/1963 Sb.).“22 OSŘ je základním pramenem občanského civilního práva a je tedy důležitým procesním nástrojem. Upravuje také postup soudů a účastníků v tomto řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků, čestné plnění povinností a úcty k právům jiných osob. Práva na spravedlivý proces se týká celá řada ustanovení, jmenujme § 6, kde je stanoveno, že: „v řízení postupuje soud v součinnosti se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny.“ V hlavě třetí v § 18 se dozvíme, že účastníci mají v občanském soudním řízení rovné postavení a mají právo jednat před soudem ve svém mateřském jazyce. Soud je povinen zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv.

22

Iuridictum [online]. 30.3.2010 [cit. 2011-02-18]. Občanský soudní řád. Dostupné z WWW: < http://iuridictum.pecina.cz/w/Ob%C4%8Dansk%C3%BD_soudn%C3%AD_%C5%99%C3%A1d >.

25

4. Jednotlivé principy práva na spravedlivý proces Z výše zmíněného plyne, že právo na spravedlivý proces je soubor zahrnující více subjektivních práv, které jsou formulovány jak obecně, tak i konkrétně. Nejprve bych ráda vysvětlila pojem základních principů civilního procesu a soudnictví, které je se spravedlivým procesem velmi úzce spjato a posléze podrobně charakterizuji jednotlivé aspekty práva na spravedlivý proces.

4.1 Základní principy soudnictví a civilního procesu „Jako každé odvětví práva, jsou i soudnictví a civilní proces ovládány určitými principy či zásadami. Pojetí podstaty právních principů a jejich zdrojů je velmi různorodé a v obecnosti je předmětem právněteoretického zkoumání. Odlišují se zde zejména dva hlavní přístupy, a to přístup pozitivistický (zjednodušeně řečeno: aby určitý právní princip platil, musí být zakotven v platném právu) a přístup přirozenoprávní neboli iusnaturalistický, spojující existenci právních principů s obecně uznávanými společenskými a mravními hodnotami, které platí bez ohledu na jejich zakotvení v platném právu. Spor různých učení má své filosofické aspekty, a proto zdaleka není a ani nemůže být definitivně rozřešen. Přesto je nepochybné, že právní principy existují a plní v právu významnou roli, zejména v oblasti legislativy a v oblasti interpretace a aplikace práva. Nejinak je tomu i v odvětví soudnictví a civilního procesu. Právní principy zde ovlivňují jak organizaci a strukturu justice a status soudce, tak i pravidla, podle nichž řízení před soudem probíhá, a procesní postavení subjektů, jichž se týká. Připomeneme-li si například zásadu „audiatur et altera pars“ (budiž slyšena i druhá strana), pochopíme, jak hluboce ovlivňuje všechny výše zmíněné organizační, statusové, i procesní otázky.“23 Jak je z předešlých kapitol patrné, mnohé ze základních justičních a procesních principů jsou zakotveny v Ústavě a Listině, jiné jsou výslovně zmiňovány v zákonech, resp. zákonících (např. v zákonu o soudech a soudcích, v OSŘ), a některé nejsou v platném právu upraveny vůbec, projevují se však prostřednictvím jednotlivých procesních institutů. „Výčet principů soudnictví a civilního procesu není a nemůže být taxativní ani univerzální“24, hovoříme tedy o základních principech, které mohou být vždy doplněny o další, dílčí zásady. Mého tématu se týkají principy, které můžeme označit jako principy 23 24

WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní : 5.aktualizované vydání. Praha : LINDE PRAHA,a.s., 2008. 751s. ISBN 978-80-7201-726-3 (str. 61) Tamtéž, str. 62

26

řádného fungování justice. „Uplatňují se v justici civilní i trestní, jsou považovány za nezadatelné a nemají v demokratickém a právním státu přípustnou alternativu.“25 „Od roku 1959, kdy začal fungovat Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku (u nás po roce 1989, přesněji 18. března 1992, kdy jsme se stali plnoprávnými členy Rady Evropy), jsou postupně formulovány a prakticky uplatňovány judikaturou Evropského soudu na bázi Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. To zejména z toho hlediska, jak je v justici státu, který je u Evropského soudu žalován, zajištěna realizace jednoho ze základních lidských práv – práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy.“26 „V současném integračním evropském procesu nabývají základní justiční a procesní principy mimořádného významu. Ten je dán tím, že přibližování právních úprav evropských států v oblasti justice nejde cestou unifikace práva, nýbrž spíše cestou sbližování principů, na nichž je fungování justice založeno. K těmto principům patří zejména nezávislost a nestrannost soudů a soudců, princip zákonného soudu a zákonného soudce, princip rovnosti a kontradiktornosti, právo na právní pomoc, princip veřejnosti, princip ústnosti a přímosti, princip hospodárnosti.“27

4.2 Spravedlnost Ve filosofickém pojetí je spravedlnost chápána jako etický a právní princip. Jeho konkrétní obsah vyjadřuje zájmy a požadavky lidí. Spravedlnost se dá také pochopit jako výsledek střetu společenských sil působících v této společnosti. Právní proces vychází tedy z právního pojetí moderního právního státu a Právnický slovník uvádí toto: „Spravedlnost a nespravedlnost jsou normativní pojmy morálky a práva, v nichž se existující (nebo neexistující) stav věcí charakterizuje jako něco žádoucího, co odpovídá podstatě a právům člověka, nebo naopak jako to, co je s nimi v rozporu a musí být proto odstraněno. Pojmy spravedlnosti a nespravedlnosti nehodnotí ten či onen izolovaný jev, ale poměr několika jevů z hlediska roztřídění dobra a zla, rovnosti a nerovnosti atp. mezi lidmi, zejména poměr mezi působením jedinců nebo skupin v životě společnosti a jejím sociálním postavením, mezi prací a odměnou, mezi zločinem a trestem, mezi právy a povinnostmi, mezi důstojností člověka a jejím společenským uznáním atd. V obsahu pojmů spravedlnost a nespravedlnost se

25 26 27

WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní : 5.aktualizované vydání. Praha : LINDE PRAHA,a.s., 2008. 751s. ISBN 978-80-7201-726-3 (str. 62) Tamtéž, str. 62 Tamtéž, str. 63

27

tradičně zdůrazňuje princip rovnosti. O tom svědčí již římská definice práva jako ars boni et aequi, tj. umění rozpoznávat dobré a rovné“28 Když se podíváme hluboko do historie, již starořecký filosof „Aristoteles chápal rovnost v souvislosti se spravedlností ve dvou rovinách – jednak jako rovnovážnost, jednak jako rovnost rozdělování. Podle toho rozeznával spravedlnost diortotickou a spravedlnost distributivní.“29 „Diortotická spravedlnost spočívá zjednodušeně v tom, že ten, kdo bezprávně poruší pokojný stav ve vztahu k jinému, má jej obnovit (např. odškodněním toho, kdo utrpěl újmu). Základním principem diortotické spravedlnosti je tedy restituce.“30 Způsobil-li někdo jinému škodu tím, že neoprávněně zmenšil jeho majetek, je spravedlivé od něj požadovat, aby obnovil původní stav, ať už v penězích nebo v naturáliích. „Distributivní spravedlnost, která se uplatňuje tehdy, jestliže se něco rozděluje, vyžaduje, aby se rozdělovalo pro všechny podle stejného měřítka. Není tedy nespravedlivé, dostane-li při rozdělování jeden více než druhý, ale bylo by nespravedlivé, kdyby bylo rozdělováno podle různého měřítka, tj. kdyby někdo byl při rozdělování diskriminován nebo privilegován. Distributivní prvek spravedlnosti byl i v základu pojetí spravedlnosti v římském právu, kde byla vyjádřena zásadou „suum cuique tribuere“ (každému dát, co je jeho) a v obdobném podobenství Nového zákona, podle něhož je třeba dát císařovi, co je císařovo, a co je božího, bohu.“31 „Známou definici spravedlnosti podává Hart, který rovnost tvořící spravedlnost, či její základ, vidí ve stejnosti rozhodování. Zásada spravedlnosti podle něj spočívá v tom, že „se stejnými případy je třeba nakládat stejně a s různými případy různě.“32 Myslím si, že Hartova definice je nepřesná a nevysvětluje zásadu spravedlnosti tak, aby byl její význam přesně a jednoznačně pochopen. Je potřeba vypořádat se s termínem „stejné případy.“ Podle mého názoru neexistuje právní případ, který se dá naprosto srovnat s případem jiným. Vždy jsou různé skutečnosti či okolnosti, za kterých právní případ vzniká. Samozřejmě mohou existovat dílčí podobnosti, ale podstata každého právního případu je jiná, a proto se nedá hovořit o stejném případu.

28 29 30 31 32

SVOBODA, Petr. Ústavní základy správního řízení v České republice : Právo na spravedlivý proces a české správní řízení, Praha : Linde Praha, září 2007. 360 s. ISBN 978-80-7201-676-1, (str.121) Tamtéž, str. 121 KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha : C.H.Beck, 1995. 247 s. ISBN 80-7179-028-1, (str.87) Tamtéž, str. 87 SVOBODA, Petr. Ústavní základy správního řízení v České republice : Právo na spravedlivý proces a české správní řízení, Praha : Linde Praha, září 2007. 360 s. ISBN 978-80-7201-676-1, (str.121)

28

„Americký filozof práva J. Rawls pak hovoří o spravedlnosti založené na dvou principech. První z nich je vyjádřen požadavkem, aby každý měl stejné právo na co nejširší svobodu slučitelnou se stejnou svobodou všech. Druhý znamená – nerovnost je svévole, ledaže by bylo možné očekávat, že bude působit ku prospěchu každého a za předpokladu, že její dosažení je přípustné všem.“ 33 Ačkoliv je pojem spravedlnost užíván ve společnosti nejen v souvislosti s právem či přímo právním procesem, objevuje se od nepaměti i v souvislosti s posuzováním lidského jednání: spravedlivého či nespravedlivého. „Jsou známy a dochovány snahy vytvořit smysluplnou a uznávanou koncepci spravedlnosti, která by obstála jako všeobecně uznávaný pojem a umožňovala by jeho uchopení pro různé oblasti společenského života, tedy i pro právo.“ 34 Praxe nás vede k tomu, že zvláště v právu, respektive při jeho aplikaci, se lidský smysl pro spravedlnost a její vnímaní velice často rozcházejí. Spíše se setkáváme s tím, že mnohem častěji je frekventován pojem nespravedlnosti, jehož protikladem by spravedlnost měla být. Touto problematikou se ve své knize „Spravedlnost v právu“ zabývá také Miloš Večeřa, kde píše: „Hledisko spravedlnosti vždy představovalo v lidských společenstvích jedno ze základních hodnotících kritérií přístupu k sociální realitě vnějšího světa a nelze bez jeho zohlednění postihnout šíři důvodů sociálního jednání sociálních subjektů a hodnotit důvody lidského rozhodování a postup sociálních institucí. Není přitom podstatné, zda jedinec principy spravedlnosti vnímá a uplatňuje vědomě a intencionálně, nebo jsou jeho jednání imanentně vlastní a jedinec je realizuje zcela spontánně. Teorie spravedlnosti proto musí usilovat o vystižení podstaty obsahu sociálně-kulturního a psychického fenoménu spravedlnosti a poskytovat argumentační schémata pro spravedlnostní posouzení konkrétního případu.“35 V oblasti práva bývají pojmy spravedlnosti či nespravedlivého jednání vnímány převážně s nutností spravedlivě se chovat podle práva a takto jej naplňovat. Již na počátku takovýchto úvah se tak setkáváme s otázkou, jaká je spravedlnost v právu a jak je právo samo spravedlivé. Naše pozornost v rámci sledované problematiky by měla být především zaměřena na vymezení legální spravedlnosti. K tomu uvádí Pavel Hungr: „Spravedlnost v právním smyslu tedy znamená poskytnout státní ochranu proti nespravedlnosti. Právní 33 34 35

SVOBODA, Petr. Ústavní základy správního řízení v České republice : Právo na spravedlivý proces a české správní řízení, Praha : Linde Praha, září 2007. 360 s. ISBN 978-80-7201-676-1, (str.121) Tamtéž, str. 124 Tamtéž, str. 124

29

norma nejen opravňuje, ale i zavazuje soudce, aby byl, obrazně řečeno, slepý. Jeho povinností je neúplatné a nezávislé hodnocení skutků upravených literou zákona.“ 36 Na závěr této kapitoly bych ráda uvedla na pravou míru dva pojmy, které se často pokládají za totožné. Jedná se o „spravedlivý proces“ a „fair proces“. Problém v českém právu spočívá v záměně slov fair a spravedlivý. Tyto dva pojmy mají různý obsah a to, čemu my v České republice říkáme spravedlivý proces, je v jiných právních řádech nazýváno pojmem fair proces a není žádný pokus pojem přeložit do příslušného národního jazyka. Kvůli této záměně očekáváme od pojmu „fair“ něco jiného, než nám sám může nabídnout, či dokonce zajistit. I když ve svém důsledku má vést k dosažení spravedlnosti, nelze ho se samotnou podstatou spravedlnosti ztotožňovat. Spravedlnost již představuje sama o sobě určitou hodnotu a fair proces je pouhým prostředkem, jak jí dosáhnout.

4.3 Nezávislost a nestrannost soudců a soudů Princip nezávislosti a nestrannosti soudů i jednotlivých soudců je vyjádřen v čl. 81 a 82 Ústavy ČR z hlediska institucionálního a rovněž v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a v čl. 36 odst. 1 Listiny z hlediska funkčního. Tento princip je dále upraven také v § 79 zákona o soudech a soudcích, zejména v odst. 1 a 2, kde je přesně vymezeno, že: „Soudci a přísedící jsou při výkonu své funkce nezávislí a jsou vázáni pouze zákonem. Jsou povinni vykládat jej podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a rozhodovat v přiměřených lhůtách bez průtahů, nestranně a spravedlivě a na základě skutečností zjištěných v souladu se zákonem.“ Dále že: „Nikdo nesmí narušovat nebo ohrožovat nezávislost a nestrannost soudců a přísedících.“ Institucionální nezávislost soudů je garantována jejich oddělením, a to jak organizačním, tak kompetenčním, od ostatních orgánů státu. Soudy, resp. soudci jsou plně suverénní a nesmějí být politicky ani jinak ovlivňovány v otázkách interpretace a aplikace práva v individuálních případech, které spadají do jejich kompetence. Určité problémy v oblasti kompetencí ve veřejném právu z hlediska práva na spravedlivý proces v ČR samozřejmě nejsou vyloučeny. „Jiným problémem institucionální nezávislosti soudů (soudců) může být správa soudů. Soudy jakožto instituce musejí být spravovány po stránce materiální i personální a do jisté míry i po stránce kvantity (rychlosti) a kvality práce. Právě zde může vznikat problém dostatečných garancí nezávislosti, jestliže jsou soudy spravovány orgánem státní správy (ministerstvem spravedlnosti a předsedy soudů jmenovanými do této funkce ministrem 36

SVOBODA, Petr. Ústavní základy správního řízení v České republice : Právo na spravedlivý proces a české správní řízení, Praha : Linde Praha, září 2007. 360 s. ISBN 978-80-7201-676-1, (str.125)

30

spravedlnosti). Tomu má čelit zřízení volených soudcovských rad u všech článků soudní soustavy (zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích). Soudcovské rady se vyjadřují ke kandidátům na funkce předsedů a místopředsedů soudů, k zásadním otázkám státní správy soudů atd. Právě jmenování a zejména odvolávání funkcionářů soudů (předsedů a místopředsedů soudů, zejména Nejvyššího soudu ČR) je v současné době jedním z problémových bodů vztahu mezi mocí výkonnou a mocí soudní.“ 37 Obsahem funkční nezávislosti soudů a soudců je jejich výlučná vázanost zákonem při rozhodování o jednotlivých věcech, které byly svěřeny do jejich pravomoci. Soudům ani soudcům nemůže nikdo (ať už přímo nebo nepřímo) zasahovat do jejich interpretace a aplikace práva. Nezávislost soudců je garantována různými nástroji práva. K nejvýznamnějším z nich patří v systému kontinentálního práva ustanovování soudců jmenováním hlavou státu. Jmenování je buď natrvalo (u soudů obecných) nebo na delší dobu (10 let u soudců Ústavního soudu). „Zejména způsob ustanovování soudců jmenováním prezidentem republiky a trvalost jejich funkce byly důležitým prvkem procesu demokratizace justice po r. 1989.“38 Soudci může ze zákona jeho funkce zaniknout z důvodů, které jsou výslovně uvedeny v zákoně o soudech a soudcích. Co se týče odvolání soudce, to je možné pouze na základě řízení, které je prováděno výlučně nezávislým kárným soudem. Za kárné provinění (např. se jedná o zaviněné porušení povinností soudce, kdy jeho chování narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů) lze uložit příslušné kárné opatření, které se posuzuje dle závažnosti jeho provinění, jedná se například o důtku, snížení platu nebo odvolání z funkce soudce. Svou významnost nese i vázanost soudců pouze zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Spolu s předchozím ustanovováním soudců, byl požadavek vázanosti pouze zákonem velmi důležitým prvkem demokratizace justice po r. 1989. Jedná se o velmi významný posun k právnímu státu. Vázanost celým právním řádem totiž nesmírně oslabuje roli soudce. „Soudcovský výklad zákona nemohl být autonomní a nezávislý, nebyl – li soudce zároveň oprávněn hodnotit zákonnost podzákonných norem, zejména resortních vyhlášek vydávaných k provedení zákona a jdoucích často nad zákon. Vázanost soudců jen zákony tak 37 38

WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní : 5.aktualizované vydání. Praha : LINDE PRAHA,a.s., 2008. 751s. ISBN 978-80-7201-726-3 (str. 64) Tamtéž, str. 65

31

je nejen ochranou subjektů práva před excesy výkonné moci. Je zároveň ochranou zákonodárné funkce parlamentu v systému dělby moci. Podle čl. 95 Ústavy ČR je soudce oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem. Dojde - li k závěru, že jiný právní předpis není se zákonem v souladu, prostě jej neaplikuje. Dojde - li soudce k závěru, že zákon je v rozporu s Ústavou či ústavním zákonem, předloží věc Ústavnímu soudu. Obecné soudy jsou takto, na bázi jednotlivých řešených případů, garanty zákonnosti nižších norem, stejně jako je Ústavní soud garantem ústavnosti zákonů.“ 39 Tímto návratek k principům právního státu došlo k obrovskému posílení soudcovské nezávislosti. K principu nezávislosti patří také požadavek nestrannosti a nepodjatosti soudce – jako součást práva na spravedlivý proces souvisí tyto požadavky s principem rovnosti před soudem. Soudce musí být nejen nestranný, má-li být jeho rozhodnutí spravedlivé, ale nesmí vykazovat ani známky podjatosti, ty ho totiž vylučují z rozhodování ve věci, což znamená, že musí být nahrazen jiným soudcem. V našem procesním právu je podjatost posuzována velmi přísně: stačí pouhá pochybnost o soudcově nepodjatosti, která je daná jeho vztahem k věci, k účastníkům či jejich zástupcům nebo předchozí účast na rozhodování v rámci instančního postupu, aby byl soudce podle § 14 OSŘ vyloučen. Není správné si myslet, že právní záruky samy o sobě zajistí nezávislost justice, nestrannost a nepodjatost jednotlivého soudce. Největší garancí soudcovské nezávislosti je sám soudce. Musí o svou nezávislost usilovat, kultivovat ji a bránit před jakýmkoli oslabováním, musí být odpovědným soudcem, který jde ruku v ruce s etikou soudcovské práce. Na závěr nezávislosti a nestrannosti soudů a soudců bych ráda zmínila tři rozsudky vydané Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku, který se k této problematice vyjádřil ve smyslu čl. 6 Úmluvy v rozsudku ve věci Piersack z roku 1982: „Existence nestrannosti pro účely čl. 6 odst. 1 musí být stanovena podle subjektivního kritéria, tj. na základě osobního přesvědčení soudce v daném případě, jakož i podle objektivního kritéria, svědčícího o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující jakékoliv legitimní pochybnosti v tomto ohledu.“40 nebo velice podobně ve věci Hausschildt, v rozsudku z r. 1989: „Pro účely čl. 6 odst. 1 je třeba nestrannost posuzovat ze subjektivního hlediska a snažit se rozhodnout o osobním přesvědčení daného soudce v dané situaci, jakož i z objektivního hlediska a ujistit se,

39 40

WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní : 5.aktualizované vydání. Praha : LINDE PRAHA, a.s., 2008. 751s. ISBN 978-80-7201-726-3 (str. 65,66) PEJCHAL, Aleš. Civilní proces jako nástroj nalézání i tvorby práva. Bulletin advokacie. 27.10.2005, 10, s. 10-15. Dostupný také z WWW: < http://www.cak.cz/files/173/BA_05_10.pdf >.

32

že jsou dány dostatečné záruky k vyloučení všech legitimních pochybností v tomto ohledu.“ 41 Nakonec také zásadní věta z rozsudku ve věci Le Compte, Van Leuven a De Meyer z roku 1981: „Osobní nestrannost soudce je třeba předpokládat, pokud není dokázán opak.“42

4.4 Princip zákonného soudu a zákonného soudce „Tento princip má různé stránky, které spojuje to, že zřízení soudu jako instituce, jeho složení pro určitou kauzu i pravidla jeho výběru nesmí být libovolné nebo nahodilé, ale musí být v zájmu objektivity, stanoveny zákonem, musí mít zákonná pravidla. Je nasnadě, že to vše má opět napomoci soudcovské nezávislosti a uplatnění práva na spravedlivý proces. Jde na prvém místě o požadavek čl. 6 odst. 1 Úmluvy, aby soud byl zřízen zákonem. To není problém, pokud jde o soustavu obecných soudů, ty jsou v ČR zřízeny zákonem. Může jít spíše o problém jiných orgánů (např. rozhodčích nebo smírčích, nebo i orgánů správních), jimž by bylo svěřeno rozhodování o individuální ochraně práv. Právo na spravedlivý proces vyžaduje, aby takový „tribunál“ splňoval znaky nezávislosti. Dále je zde otázka zákonného soudce. Listina v čl. 38 odst. 1 stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, a že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Formulace o zákonném soudci byla převzata z 1. československé ústavy z roku 1920 (v pozdějších ústavách se už nenacházela). To vysvětluje poněkud starobylou formulaci. Má vyjádřit, že pouze zákonem, tedy obecně a pro všechny subjekty stejně má být stanoveno, kterým soudům (soudcům) které věci k rozhodování náležejí, a že to tedy v žádném případě nesmí být řešení ad hoc, nebo nahodilé, nebo dokonce svévolné. Vedle požadavku rovnosti šlo při znovuzavedení zásady zákonného soudce v Ústavě ČR zejména o to, aby se zabránilo účelové manipulaci s určitými kauzami (přidělování věcí „vhodným“ soudcům). Pravidla příslušnosti soudů jsou v civilních i trestních věcech stanovena příslušnými soudními řády a nevyvolávají tak v tomto směru pochybnosti. Rozdělení jednotlivých věcí u soudů se řídí rozvrhem práce vydávaným vždy na období kalendářního roku předsedou soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou. Podle § 41 odst. 3 zákona o soudech a soudcích je rozvrh práce u každého soudu veřejně přístupný; každý má právo do něho nahlížet a činit si z něj výpisy nebo opisy.“ 43 Požadavek zákonného soudce musí být naplněn i v otázce tzv. „obsazení soudů“ neboli jeho konkrétního složení v každé jednotlivé věci. Jde přitom o dvě otázky.

41 42 43

PEJCHAL, Aleš. Civilní proces jako nástroj nalézání i tvorby práva. Bulletin advokacie. 27.10.2005, 10, s. 10-15. Dostupný také z WWW: < http://www.cak.cz/files/173/BA_05_10.pdf >. Tamtéž WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní : 5.aktualizované vydání. Praha : LINDE PRAHA,a.s., 2008. 751s. ISBN 978-80-7201-726-3 (str. 67)

33

První otázka se zabývá tím, zda a kdy rozhoduje jeden soudce sám (samosoudce) a kdy rozhoduje více soudců nebo přísedících v senátu (tzv. kolegiátní rozhodování). Odpovědí je, že v civilním řízení rozhoduje v první instanci převážně samosoudce (výjimkou jsou věci pracovněprávní), v opravných řízeních zásadně rozhoduje senát. Ústava ani zákony již neformulují princip rozhodování senátu, jako tomu bylo v minulosti. Druhá otázka se zabývá tím, zda vůbec a jakým způsobem se na kolegiátním rozhodování podílejí občané – laici (jako porotci nebo tzv. soudci z lidu, nyní přísedící). Odpověď na tuto otázku jistě nikoho nepřekvapí. V českém právním řádu není účast laiků na soudním rozhodování prohlášena za ústavní ani za zákonný princip. Laici se jako přísedící podílejí v senátech výlučně v první instanci, a to pouze tam, kde nerozhoduje samosoudce, tedy v již zmíněných pracovních záležitostech. Ani v otázce o rozhodování senátu či samosoudcovského rozhodování, ani v otázce účasti laiků nevyplývají z Úmluvy žádné požadavky, není to tudíž předmětem zájmu Evropského soudu: jde pouze o to, aby se obsazení soudu řídilo zákonem.

4.5 Princip rovnosti Kromě ostatních principů spravedlivého procesu, je dalším významným předpokladem spravedlivého projednání věci princip rovnosti „zbraní“ účastníků civilního procesu. Procesní rovnost znamená, že účastníci musí stát před soudem v rovnoprávném postavení, aniž by byla jedna či druhá strana jakkoli procesně zvýhodněna. Vztahuje se samozřejmě totožně jak na fyzické osoby, tak na právnické osoby a rovněž na stát (je-li účastníkem řízení – žalobcem či žalovaným). „Princip rovnosti vyjadřuje Ústava v čl. 96, Listina v čl. 37, OSŘ v § 18. V zájmu jeho zachování musí soud dbát o to, aby oběma stranám sporu garantoval stejné možnosti účasti, vyjádření i jednání. S principem rovnosti není ovšem v rozporu, jestliže účastník svých práv nevyužívá, nedostavuje se nebo nejedná, byla-li mu dána možnost.“44 Princip rovnosti stran je velmi akcentován judikaturou Soudu pro lidská práva, kde nalezneme vyjádření jako je „rovnost zbraní“. Rozsudek ve věci Delcourt z roku 1970 říká: „Spravedlnost v řízení v sobě zahrnuje princip „rovnosti zbraní“, tj. princip, že každá strana v procesu musí mít stejnou možnost hájit své zájmy a že žádná z nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně. Principem

44

WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní : 5.aktualizované vydání. Praha : LINDE PRAHA,a.s., 2008. 751s. ISBN 978-80-7201-726-3 (str. 69)

34

rovnosti zbraní není ovšem požadavek spravedlnosti řízení vyčerpán a tento princip je pouze jedním z dílčích aspektů širšího pojmu spravedlivého procesu.“45 K tomu lze připomenout následující rozsudek ve věci Borgers z roku 1991: „Bez stran stojících proti sobě nelze hovořit o rovnosti či nerovnosti zbraní.“46 K zárukám rovnosti se řadí i právo na použití mateřského jazyka v jednání před soudem. Pro civilní řízení v ČR je toto právo zakotveno v čl. 37 odst. 4 Listiny: „Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka.“ a v § 18 odst. 2 OSŘ: „Účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. Totéž platí, jde-li o ustanovení tlumočníka účastníku, s nímž se nelze dorozumět jinak než některým z komunikačních systémů neslyšících a hluchoslepých osob.“ V takovémto případě nelze uložit účastníkovi, aby hradil náklady tlumočení – platí je v plné výši stát bez nároku na náhradu. Další zárukou rovnosti je rovněž právo na právní pomoc v řízení, směřující k tomu, aby ochrana práv byla efektivní. Listina v čl. 37 odst. 2 nerozlišuje civilní a trestní soudnictví, právo na právní pomoc přiznává, a to od počátku, v každém řízení před soudem. Podle § 30 OSŘ ustanoví soud účastníkovi na jeho žádost zástupce (vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka, pak advokáta), jde-li o účastníka, který splňuje předpoklady k tomu, aby byl osvobozen od soudních poplatků (§138 OSŘ – předseda senátu může na návrh uznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků vyžadují-li to jeho poměry). „Právní pomocí je v určitém smyslu i poučování účastníků soudem (zvláště pak účastníků zastoupených odborným zástupcem – advokátem či notářem). OSŘ obecně ukládá soudu povinnost poskytovat účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech (§ 5 OSŘ). Tato povinnost je dále konkretizována v četných ustanoveních, v nichž je nedostatek poučení zpravidla spojován přímo s procesními důsledky - např. účastník, který by nebyl před soudem poučen o povinnosti uvést všechny skutečnosti a důkazy, kterými ještě disponuje, před vyhlášením rozhodnutí soudu prvního stupně by je mohl – na rozdíl od obecného pravidla – uplatnit ještě v odvolacím řízení – srov. § 119a ve spojení s § 205a odst.1 písm. d) OSŘ. Takových případů upravuje občanský soudní řád více. Zde pak mluvíme o speciální poučovací povinnosti soudu.“47

45 46 47

PEJCHAL, Aleš. Civilní proces jako nástroj nalézání i tvorby práva. Bulletin advokacie. 27.10.2005, 10, s. 10-15. Dostupný také z WWW: < http://www.cak.cz/files/173/BA_05_10.pdf >. Tamtéž WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní: 5.aktualizované vydání. Praha : LINDE PRAHA,a.s., 2008. 751s. ISBN 978-80-7201-726-3 (str. 70)

35

4.6 Princip kontradiktornosti S principem rovnosti se spojuje také tzv. princip kontradiktornosti (lat. contra dicere – mluvit proti, oponovat). Jde o vyjevování sporných skutečností cestou polemiky, sporu. „Kontradiktornost bývá chápána tak, že vše v procesu musí být podrobeno debatě, rozpravě účastníků, kteří mají právo vyjádřit se ke všem skutečnostem a ke všem důkazům (v některých státech, nikoli však u nás, i ke všem právním argumentům).“48 To se týká jak sporného, tak nesporného řízení (např. řízení o osvojení dítěte). Ve sporném řízení proti sobě vždy stojí strany s opačným tvrzením a protichůdnými zájmy. „V tomto smyslu se kontradiktornost procesu spojuje s povinností dokázat před soudem vlastní tvrzení, a je tak součástí projednacího principu, který ovládá pouze řízení sporné.“49 Významným příspěvkem k otázce kontradiktorního řízení je rozsudek ve věci Krčmář a spol. z r. 2000: „Koncept spravedlivého procesu zahrnuje také právo na kontradiktorní řízení, podle nějž účastníci řízení musí mít příležitost nejen předložit každý důkaz, který je nutný k tomu, aby jejich návrhy uspěly, ale také musí být seznámeni s každým důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnění rozhodnutí soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit.“50 Záruky spravedlivého procesu se vztahují jak na trestní řízení, tak na civilní řízení, zejména pokud jde o princip kontradiktornosti. „Tento princip se však nevztahuje pouze na případy, kdy v řízení stojí proti sobě dvě strany, ale je třeba jej aplikovat i v situacích, kdy protistrana v řízení nevystupuje. Tak například ve svém rozsudku ve věci Feldbrugge z roku 1989 (A-99, § 44), kdy se stěžovatelka odvolala proti rozhodnutí orgánu, jenž jí odepřel výplatu nemocenských dávek. Soud konstatoval, že řízení nemělo kontradiktorní charakter a že zde tudíž došlo k porušení zásady spravedlivého procesu.“51 Předpokladem principu kontradiktornosti je naplnění principu rovnosti. Strany, vedoucí spor, musí mít „rovné zbraně“, což znamená, že musí mít stejnou možnost se vyjádřit a obhajovat svoji pravdu. Účastník musí být seznámen s každým důkazem nebo stanoviskem. Tento princip je nutné připustit v každém řízení, bez ohledu na jeho povahu.

48 49 50 51

WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní: 5.aktualizované vydání. Praha : LINDE PRAHA,a.s., 2008. 751s. ISBN 978-80-7201-726-3 (str. 71) Tamtéž, str. 71 PEJCHAL, Aleš. Civilní proces jako nástroj nalézání i tvorby práva. Bulletin advokacie. 27.10.2005, 10, s. 10-15. Dostupný také z WWW: < http://www.cak.cz/files/173/BA_05_10.pdf >. ČAPEK, Jan. Právnický slovník Evropské ochrany lidských práv. Praha : Orac, 1998. 351 s. ISBN 80-8619903-3. (str. 276)

36

4.7 Princip veřejnosti Dalším požadavkem práva na spravedlivý proces je „veřejnost procesu“. Tento princip je důležitým projevem demokratického státu, slouží jako určitá forma prevence vůči protiprávnímu jednání. Představuje také jeden z prostředků udržování důvěry v soudy, a to právě díky přítomnosti veřejnosti. Tento princip je zakotven v Úmluvě v čl. 6 odst. 1, v Ústavě v čl. 96 odst. 2 a jako prvek práva na spravedlivý proces také v Listině v čl. 38 odst. 2, občanském soudním řádu a zákonu o soudech a soudcích. „Požadavek veřejnosti (veřejného projednání) se ovšem netýká celého řízení, nýbrž jenom jeho jedné části, tj. soudního jednání. V české právní terminologii je třeba pojem řízení a pojem jednání přesně rozlišovat. Pouze jednání může být veřejné, byť se běžně hovoří o veřejnosti řízení. Veřejnost jednání stanoví rovněž § 6 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, § 116 OSŘ. Důraz, který je na veřejnost soudního jednání kladen, vyplývá z toho, že volný přístup veřejnosti (obecenstva) k soudu představuje jednu z garancí nezávislosti, nestrannosti i zákonného postupu soudu, je zábranou tajné, tzv. kabinetní justice, je významným projevem demokratismu i účinnou formou prevence, zejména v oblasti trestní.“ 52 Evropský soud pro lidská práva zhodnotil požadavek veřejnosti v rozsudku Pretto z roku 1983: „Veřejnost řízení chrání strany před tajnou justicí vymykající se kontrole veřejnosti; je také jedním z prostředků pro zachování důvěry k soudům. Průhlednost, kterou propůjčuje výkonu spravedlnosti, napomáhá dosažení cíle článku 6 odst. 1, tj. spravedlivého procesu.“53 Dalším velmi zásadním rozsudkem je věc Hakanson z roku 1986: „Veřejnost jednání je základním principem zakotveným v článku 6 odst. 1. Tento princip musí být plně respektován alespoň při jednom instančním řízení o meritu věci, pokud zde nejsou důvody vyčíslené v článku 6 odst. 1 umožňující vyloučení veřejnosti.“54

4.7.1 Omezení či vyloučení veřejnosti Omezení či vyloučení veřejnosti z jednání je možné pouze na základě zákona. Důvody pro vyloučení jsou ukotveny v Úmluvě v čl. 6 odst. 1 věta druhá: „Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části 52 53 54

WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní: 5.aktualizované vydání. Praha : LINDE PRAHA,a.s., 2008. 751s. ISBN 978-80-7201-726-3 (str. 72) PEJCHAL, Aleš. Civilní proces jako nástroj nalézání i tvorby práva. Bulletin advokacie. 27.10.2005, 10, s. 10-15. Dostupný také z WWW: < http://www.cak.cz/files/173/BA_05_10.pdf >. Tamtéž

37

procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.“ Podle § 116 OSŘ je jednání vždy veřejné. Výjimku tvoří jednání, která jsou prováděna notáři jakožto soudními komisaři. Veřejnost může být po dobu celého jednání nebo jeho části vyloučena jen v případě, že by veřejné projednání věci ohrozilo tajnost utajovaných informací chráněných zvláštním zákonem, obchodní tajemství, mravnost nebo důležité zájmy účastníků. „Jestliže byla veřejnost vyloučena, soud může povolit jednotlivým fyzickým osobám, aby byly při jednání nebo jeho části přítomny; současně je poučí, že jsou povinny zachovávat mlčenlivost o všem, co se při jednání o utajovaných informacích, obchodním tajemství nebo zájmech účastníků dozvěděly.“55 I kdyby veřejnost vyloučena nebyla, soud může k jednání odepřít přístup fyzickým a nezletilým osobám, u nichž je obava, že by mohly rušit důstojný průběh soudního jednání. Podle § 7 zákona o soudech a soudcích není dovoleno vstupovat do budovy soudu nebo do jednací síně se zbraní nebo s jinými předměty, které mohou ohrozit život, zdraví, nebo pořádek. Tento zákaz se z pochopitelných důvodů nevztahuje ani na soudce, ani na příslušníky ozbrojených sil a sborů, jestliže do budovy nebo na místo, kde soud jedná, v souvislosti s plněním jejich služebních povinností. Každý, kdo do budovy vstupuje je povinen podrobit se osobní prohlídce a prohlídce všech věcí, které má u sebe. „Vždy neveřejná je porada senátu, naproti tomu vždy, bez výjimky, musí být veřejně vyhlášen rozsudek (i tam, kde byla veřejnost z jednání vyloučena). Veřejné vyhlášení rozsudku patří k samé podstatě soudnictví, a nemůže být proto nijak omezováno. Rozsudek se vyhlašuje veřejně, i když účastníci nejsou přítomni.“56

4.8 Princip ústnosti a přímosti Podobně jako princip veřejnosti se ani tyto principy netýkají samotného řízení, nýbrž soudního jednání. Nahradily zásady písemnosti a tzv. nepřímosti. „Princip písemnosti však znamenal výlučné odkázání soudu na obsah listin (quo non est in actis, non est in mundo – co není ve spisech, neexistuje).“57

55 56 57

zák. č. 99/1963 – Občanský soudní řád (§ 116 odst. 3) WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní: 5.aktualizované vydání. Praha : LINDE PRAHA,a.s., 2008. 751s. ISBN 978-80-7201-726-3 (str. 72) Tamtéž, str. 73

38

„Ústnost ani přímost řízení není kategorickým požadavkem Úmluvy, a není tedy výslovně součástí práva na spravedlivý proces. Ústní řízení je ovšem u nás tradičně chápáno jako součást demokratického soudního procesu, ve spojení s jeho veřejností. Proto je ústnost u nás ústavní zásadou.“58

4.8.1 Princip ústnosti Ústní řízení je chápáno jako součást demokratického procesu u soudu. Zásada ústnosti znamená, že v procesu je podstatné to, co bylo u soudu ústně předneseno (ústně sděleno), proto také jednání začíná vždy tzv. přednesy účastníků, nebo jejich zástupců. „To, že vše musí být pro paměť a kontrolu zachyceno písemně (buď v písemných podáních, nebo sepsáním soudního protokolu), na takto pojatém principu ústnosti nic nemění. Podstatu principu nenarušuje ani to, že v běžné soudní praxi se místo ústního přednesu často odkazuje na obsah písemného podání. Účastník má totiž možnost se ústně od obsahu podání odchýlit, ale je jeho právem tak neučinit a odkázat na to, co písemně podal.“59 Obrovská přednost principu ústnosti oproti principu písemnosti je, že účastníkům je umožněna bezprostřední reakce na přednesený projev a interakce se soudcem. Soud může ihned reagovat a učinit další vhodný procesní úkon, což velmi urychluje samotné soudní řízení a zároveň naplňuje princip kontradiktornosti. Písemná podání mají také své přednosti. Jde o jednoznačnost a přesnost. Některé úkony dokonce vyžadují písemné vyjádření. Podle mého názoru je nejlepší pro spravedlivé, nejrychlejší a nejúčelnější rozhodnutí kombinace jak písemného, tak ústního vyjádření.

4.8.2 Princip přímosti Princip přímosti znamená, že soud je v přímém, osobním styku s účastníky – v tomto smyslu souvisí s výše zmíněným principem ústnosti. „Nejde však o totéž: je-li účastník právně zastoupen, nemusí se k jednání osobně dostavovat (ústně potom za něho jedná jeho zmocněnec). Soud však může vždy rozhodnout, že účastník je povinen se dostavit, jestliže jej chce vyslechnout přímo. Nelze proto říci, že by snad platila zásada opačná, zásada nepřímosti. Je ovšem pravda, že s mírou právního zastoupení v procesu, a zejména s návratem obligatornímu zastoupení advokátem v některých řízeních, je princip přímosti omezen.

58 59

WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní: 5.aktualizované vydání. Praha : LINDE PRAHA,a.s., 2008. 751s. ISBN 978-80-7201-726-3 (str. 73) Tamtéž, str. 73

39

Princip přímosti tak nelze zaměňovat s právem být přítomen – toto právo každého subjektu je neomezitelné, není však povinností.“60 Zásada přímosti je velmi důležitá především při dokazování. Soud smí přihlédnout pouze k důkazům, které byly přímo provedeny před soudem (zásada přímosti provádění důkazů). Principu přímosti také odpovídá povinnost odvolacího soudu provést opakovaně důkazy, které již byly provedeny soudem prvního stupně. Opakované provádění důkazů odvolacím soudem je možné v případě, že je odvolací soud přesvědčen o možnosti jiného hodnocení důkazů a dospění tak k jinému skutkovému zjištění, než které bylo učiněno soudem prvního stupně.

4.9 Princip hospodárnosti Princip hospodárnosti soudního procesu vyjadřuje požadavek, aby ochrana práv byla poskytnuta rychle, účinně a bez zbytečných nákladů a průtahů. Právo na spravedlivý proces klade ze všech těchto kritérií největší důraz na rychlost – tento důraz vyplývá z faktu, že velmi často trpí soudní řízení zdlouhavostí a průtahy. Především v případě, že se jedná o řízení vyžadující více instancí. Tento princip je zakotven v Úmluvě v čl. 6 odst. 1, kde se mimo jiné hovoří o spravedlivém projednání věci v „přiměřené lhůtě“. Listina ukládá v čl. 38 v odst. 2, aby se tak stalo „bez zbytečných průtahů“. V neposlední řadě i OSŘ v § 6 říká, že: „V řízení postupuje soud v součinnosti se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny.“ Obsah § 100 odst. 1 OSŘ stanovuje postup, v němž soud postupuje tak, aby byla věc projednána a rozhodnuta co nejrychleji. Přitom usiluje především o smírné vyřešení sporu. K hospodárnosti řízení patří ovšem nejen rychlost, ale také ekonomické hledisko šetření nákladů účastníků. Např. soud podle § 112 OSŘ může nařídit spojení věcí ke společnému projednání.

4.9.1 Přiměřená délka soudního sporu Požadavek, aby ochrana práv byla poskytnuta v přiměřené délce, není dle mého názoru třeba zvláště odůvodňovat či vysvětlovat. Je zřejmé, že pouze rychlá ochrana práv může být také dostatečně účinná. Pokud soudní řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, například několik let, jsou účastníci soudního řízení poškozováni stavem právní nejistoty. Často se

60

WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní: 5.aktualizované vydání. Praha : LINDE PRAHA,a.s., 2008. 751s. ISBN 978-80-7201-726-3 (str. 73)

40

ztrácí zájem na výsledku soudního řízení a naprosto se vytrácí preventivní vliv soudního rozhodování. „Efektivní vykonatelnost práva, resp. jednotlivých právních norem je bezesporu jedním z podstatných pilířů a znaků demokratického právního státu. Ne nadarmo je přiměřená doba řízení považována za jeden ze základních atributů práva na spravedlivý proces. Aby vykonatelnost práva byla efektivní, důvěryhodná a požívala jisté autority, je nezbytné se jí dopracovat v přiměřeném čase. Spravedlnost realizovaná bez náležité časové souvislosti s událostí, která potřebu zásahu státní moci vyvolala, již v mnohém pozbývá významu. Jak pro konkrétní účastníky, tak z hlediska celospolečenského zájmu na vládě práva. Práva, jako normativního systému, který je specifický právě tím, že je vynutitelný státní mocí.“61 Podle efektivity výkonu práva lze usuzovat, jak je který stát schopen naplňovat znaky právního státu. „Problémem je, že podle všeobecného názoru nelze soudcovskou činnost regulovat stanovením procesních lhůt: důvodem pro to je jednak různá složitost projednávaných věcí po stránce právní a zejména skutkové, dále různé aktuální (nepředvídatelné) vytížení soudců, a konečně skutečnost, že rychlost procesu závisí do značné míry na součinnosti účastníků a jiných subjektů. Zdlouhavost vždy nelze přičítat pouze soudu.“62 „Samotné průtahy řízení nejsou v mnoha evropských zemích nic neobvyklého, neobvyklá je situace v České republice, kde v případě porušení tohoto principu práva na spravedlivý proces evidentně účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem chybí.“63 Nyní zmíním judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která se dotýká zmíněného principu. „Pravidla pro přiznání nepřiměřené lhůty a tím i konstatování porušení práva na spravedlivý proces jsou interpretačně stanovena v několika rozsudcích. Jako základní stanovení těchto pravidel lze označit rozsudek ve věci Vernillo z roku 1991: „Přiměřenost délky řízení je třeba stanovit ve světle okolností každého případu a s přihlédnutím k těmto kritériím: složitost případu, počínání stran a počínání orgánů projednávajících případ.“64 Jako další zmíním rozsudek ve věci Guincho z roku 1984: „Pouze zdržení přičitatelná státu mohou vést k eventuálnímu závěru o nedodržení přiměřené lhůty.“65 61 62 63 64 65

Elaw.cz [online]. 22.1.2010 [cit. 2011-04-09]. Nepřiměřená délka soudního řízení. Dostupné z WWW: < http://www.elaw.cz/cs/ostatni/165-neprimerena-delka-rizeni-ceske-pravo.html >. WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní: 5.aktualizované vydání. Praha : LINDE PRAHA,a.s., 2008. 751s. ISBN 978-80-7201-726-3 (str. 74) PEJCHAL, Aleš. Civilní proces jako nástroj nalézání i tvorby práva. Bulletin advokacie. 27.10.2005, 10, s. 10-15. Dostupný také z WWW: < http://www.cak.cz/files/173/BA_05_10.pdf >. Tamtéž PEJCHAL, Aleš. Civilní proces jako nástroj nalézání i tvorby práva. Bulletin advokacie. 27.10.2005, 10, s. 10-15. Dostupný také z WWW: < http://www.cak.cz/files/173/BA_05_10.pdf >.

41

S přihlédnutím k těmto pravidlům lze uvažovat i o spravedlivém zadostiučinění, jak specifikuje rozsudek ve věci Koenig z roku 1980: „Spravedlivé zadostiučinění může být poskytnuto za podmínky, že – inter alia – vnitrostátní právo umožňuje poskytnout pouze částečnou náhradu za shledané porušení, když řízení překročí přiměřenou lhůtu stanovenou v článku 6 odst. 1, protože přirozená povaha bezpráví brání kompletní reparaci (restitutio in integrum).“66 Jak jsem již uvedla, Evropský soud pro lidská práva je poslední dobou zaneprázdněn stížnostmi v záležitostech nepřiměřené lhůty. Za pilotní rozsudek této problematiky se považuje rozsudek z roku 2003 ve věci Hartman. V jeho závěru se uvádí: „V projednávaném případě soud opakuje, že hierarchická stížnost nemůže být považována za právní prostředek umožňující napadnout délku řízení. Co se týká ústavní stížnosti existující v českém právu, ta rovněž není účinným prostředkem nápravy ve vztahu k délce řízení, neboť neumožňuje uložit soudům povinnost urychlit řízení, ani poskytnout odškodnění za újmu vyplývající z jeho nadměrné délky.“67 Problém zdlouhavosti civilního řízení je u nás velmi častý. V OSŘ byly zavedeny nebo zpřesněny některé prvky, které umožňují zabránit zbytečným průtahům civilního řízení. Například v § 158 odst. 3 a 4 umožňují účastníkům, kteří se vzdali odvolání, doručení písemného vyhotovení rozsudku ihned na místě po skončení jednání. V ostatních případech platí, že je třeba písemné vyhotovení rozsudku účastníkům (popřípadě jejich zástupcům) odeslat ve lhůtě třiceti dnů ode dne vyhlášení rozsudku. Tuto lhůtu může prodloužit předseda senátu až o dalších šedesát dní. V zákoně o soudech a soudcích formuluje § 5 právo účastníka na soudní projednání a rozhodnutí ve věci bez zbytečných průtahů. Následující § 79 tohoto zákona v odst. 1 ukládá povinnost soudci rozhodovat v přiměřených lhůtách a bez průtahů. Na průtahy v řízení si pochopitelně lze stěžovat. Podání stížnosti, postup při jejich vyřizování upravuje posledně zmiňovaný zákon o soudech a soudcích v ustanoveních § 164 – 174. Bylo přijato zákonné řešení směřující proti průtahům v konkrétních věcech. Je jím tzv. „návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu“, které se objevuje v § 174a v zákoně o soudech a soudcích. „Návrh účastníka na určení lhůty musí navazovat na stížnost na průtahy v řízení, pokud tato nebyla řádně vyřízena. Návrh má za cíl, aby soud nejblíže vyššího stupně určil nižšímu soudu, jemuž jsou průtahy vytýkány, lhůtu, ve které je soud povinen úkon 66 67

PEJCHAL, Aleš. Civilní proces jako nástroj nalézání i tvorby práva. Bulletin advokacie. 27.10.2005, 10, s. 10-15. Dostupný také z WWW: < http://www.cak.cz/files/173/BA_05_10.pdf >. Tamtéž

42

provést (může jít např. o nařízení jednání, vydání rozhodnutí ve věci apod.). Soud, jemuž byla takto lhůta určena, je tím vázán. Proto by neuposlechnutí mohlo vyvolat kárnou odpovědnost soudce.“68 Všechny uvedené charakteristiky jednotlivých principů práva na spravedlivý proces pomáhají k dosažení účelu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Na konec této kapitoly bych ráda poznamenala, že text Úmluvy a judikatury Evropského soudu pro lidská práva ukazují správný směr cesty, kterým by se měl vydat každý demokratický právní stát.

4.10 Principy určující povahu civilního procesu Principy civilního procesu, jinak řečeno „odvětvové zásady civilního řízení“ doposud nejsou předmětem zájmu evropských orgánů z hlediska základních lidských práv. „Tyto principy se převážně týkají podílu soudu a účastníků řízení na procesu, tedy jejich procesních rolí, iniciativy a aktivity, nebo mají spíše technickou, procedurální povahu. Jejich souhrn vytváří charakteristiku procesu, který se může v různých zemích a různých druzích procesu lišit.“69 Základní charakter sporného civilního procesu je určován povahou věci, proto nemohou procesní principy podléhat libovůli zákonodárce. Mohou být kombinovány, ale má li soudnictví správně fungovat, nelze je zcela změnit. Procesní principy tvoří dvojice opačného významu.

4.10.1 Princip dispoziční a princip oficiality Zásada dispoziční znamená, že procesní iniciativa je vložena do rukou účastníků, nikoli soudu nebo jiných subjektů. Iniciativu má tedy ten, kdo uplatňuje či brání svůj právní zájem. Princip dispoziční tedy umožňuje účastníkům disponovat řízením a předmětem řízení. Disponovat řízením znamená např. zahájení řízení podáním žaloby žalobcem, zastavení řízení zpětvzetím žaloby, nebo rozšíření předmětu řízení podáním vzájemné žaloby. Účastníci mohou disponovat předmětem řízení tím, že mohou omezit nebo rozšířit své návrhy v průběhu řízení, mohou uzavřít soudní smír atd. Tím vším se vykonává vliv na zahájení, průběh a ukončení soudního řízení. V podstatě tato zásada poukazuje na aktivitu účastníků a zájem se prosadit. Zásada oficiality naopak znamená, že procesní iniciativa je vložena do rukou soudu, který sám rozhoduje o zahájení řízení (ex offo – z moci úřední) a také vymezuje předmět

68 69

WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní: 5.aktualizované vydání. Praha : LINDE PRAHA,a.s., 2008. 751s. ISBN 978-80-7201-726-3 (str. 75) Tamtéž, str. 75, 76

43

takového řízení. Toto řízení má pochopitelně také účastníky (řízení bez účastníků nepřichází v úvahu), avšak ti jsou omezeni v možnosti ovlivňovat řízení svými úkony. „Z povahy věci je sporné řízení, jakožto základní civilní proces, ovládáno dispoziční zásadou. Typicky dispozitivním řízením sporným je rovněž správní soudnictví. Naproti tomu pro nesporné řízení je charakteristický princip oficiality. To koresponduje s tím, že v nesporném řízení jsou zohledňovány i jiné zájmy než jen soukromé zájmy účastníků (obecné zájmy) a že se zde promítá právní ochrana slabých (např. nezletilých). Civilní proces sporný je ovládán dispoziční zásadou i v platné právní úpravě. Plyne to z čl. 36 Listiny, § 5 zákona o soudech a soudcích a § 3 OSŘ. Souvisí sice, jak je zřejmé, s právem na spravedlivý proces, ale nelze ji s ním ztotožňovat: právo na spravedlivý proces se totiž, jako určitá koncepce ochrany práv vůbec, vztahuje i na nesporná řízení ovládaná principem oficiality.“70

4.10.2 Princip projednací a princip vyšetřovací Zásada projednací je jednou ze stěžejních zásad sporného řízení. Znamená, že soud projednává v procesu pouze to, co mu sporné procesní strany k projednání přednesou a přihlíží jen k těm důkazům, které mu o svých tvrzeních nabídly. V tomto smyslu platí latinská zásada „idem est non esse aut non probari“ – „co není dokázáno, je totéž, jako by nebylo“. Za úspěšný či neúspěšný výsledek sporu nese výhradně odpovědnost účastník, nikoliv soud. V procesu, který je ovládán projednací zásadou hrají významnou roli procesní instituty „povinnost tvrzení“ a „povinnost důkazní“ a s nimi spojená břemena - „břemeno tvrzení“ a „břemeno důkazní“. „Znamenají, že účastník domáhající se ochrany (především žalobce, ale při námitkách i žalovaný) je povinen uvést (tvrdit) rozhodné skutečnosti a označit důkazy k jejich prokázání, pod následkem prohry sporu. Tento následek vyplývá z toho, že se soud nedozví určitou rozhodující skutečnost, anebo že se ji dozví, avšak nebude prokázána. Podstat projednacího principu není nikterak v rozporu s obecným názorem na právo a spravedlivé řešení právních sporů: kdo se chce domoci ochrany práva, musí je doložit, kdo tvrdí, že má pohledávku, musí o tom předložit důkaz.“71 Opakem je zásada vyšetřovací (nazývána také jako zásada vyhledávací nebo inkviziční). „Uplatňuje se především v tzv. nesporném řízení (ale také v některých zákonem vyjmenovaných sporných řízeních), kde jde zpravidla o veřejný zájem, o otázky, na nichž je zainteresován stát a celá společnost, a proto musí zde i soud nést odpovědnost za shromáždění všech potřebných důkazů tak, aby v posuzované věci byl skutkový stav zjištěn co nejúplněji a 70 71

WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní: 5.aktualizované vydání. Praha : LINDE PRAHA,a.s., 2008. 751s. ISBN 978-80-7201-726-3 (str. 77) Tamtéž, str. 78

44

věc mohla být rozhodnuta spravedlivě a v souladu se zákonem. Tato zásada nevylučuje povinnost účastníků uvádět rozhodné skutečnosti a nabízet důkazy, ale nespojuje tuto povinnost s procesními břemeny.“72 Soudu je uložena povinnost náležitého vyšetření věci. Z povahy věci je civilnímu řízení spornému přisuzována zásada projednací a zásada dispoziční, protože se řeší soukromoprávní vztahy, které nemohou být soudem vyšetřovány. Tyto dvě zásady jsou spolu natolik spjaty, že se mnohdy zaměňují nebo slučují v jedno, ale to není správné, protože každá z těchto zásad má svůj vlastní obsah. Nicméně je pravdou, že spolu tak úzce souvisí, že není myslitelné uplatnění jedné zásady bez té druhé. Vyšetřovací zásada spolu se zásadou oficiality je z povahy věci přisuzována nespornému řízení.

 Sporná řízení X nesporná řízení Stejně jako u ostatních procesních zásad i u těchto dvou platí, že v konkrétní úpravě se neuplatňují v čisté podobě, ale projevují se v různých změnách či variantách. „V našem platném procesním právu je právě otázka míry uplatnění projednací či vyšetřovací zásady spolu

s otázkou

objektivní

pravdy

předmětem

postupné

transformace,

zatím

s nejednoznačným výsledkem.“73 „Záměrné nerozlišení sporného a nesporného řízení v původním, dosud platném OSŘ z r. 1963, který pro oba druhy řízení shodně stanovil soudu povinnost zjistit co nejúplněji skutečný stav věci (§ 6, § 120 v původním znění), vedlo k tomu, že ač byla formálně hlásána modifikovaná zásada projednací, proces se zaplnil četnými prvky vyšetřovacími. Novelizace zmíněných ustanovení, provedená postupně, zejména v r. 1993 a r. 2001, přinesla první pokus o legislativní oddělení sporných a nesporných řízení (vyjmenovaných v § 120 odst. 2) ukládá soudu povinnost provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrženy, ve sporném řízení (§ 120 odst. 3) umožňuje soudu, aby vycházel z důkazů, které byly – na základně návrhu účastníků – provedeny, přičemž může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků. I ve sporném řízení, a tedy vždy, platí, že v nesporném řízení má soud učinit vše, aby se dobral skutečného stavu věci, ale ve sporech se může spolehnout na účastníky, ledaže by měl zvláštní důvod a zároveň možnost dokazování

72 73

Cs.wikipedia.org [online]. 21.2.2010 [cit. 2011-04-10]. Civilní proces. Dostupné z WWW: http://cs.wikipedia.org/wiki/Civiln%C3%AD_proces . WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní: 5.aktualizované vydání. Praha : LINDE PRAHA,a.s., 2008. 751s. ISBN 978-80-7201-726-3 (str. 79)

45

doplnit ex offo: není-li zde zvláštní důvod nebo možnost dalšího důkazu, vychází soud při rozhodnutí z takového skutkového stavu, jaký byl účastníky tvrzen a prokázán.“74 Tendenci k oddělení sporného a nesporného procesu prohloubila novela OSŘ provedená zákonem 30/2000 Sb. a vyvstaly tak na povrch další otázky oddělení sporného a nesporného procesu, které budou s největší pravděpodobností předmětem diskuzí při přípravě příštího OSŘ. Je třeba vzít v úvahu jak požadavky na racionální a rychlý proces, tak požadavky spravedlnosti a v neposlední řadě ochranu slabších a právní jistoty. Tyto požadavky jsou kladeny společností na soudní proces.

4.10.3 Princip volného hodnocení důkazů a princip legální důkazní teorie Pomocí procesního dokazování získává soud skutkové poznatky (poznání konkrétního skutkového stavu, který nastal v minulosti a zpravidla mimo dosah soudu) většinou nepřímo, a to pomocí procesního dokazování. Princip volného hodnocení důkazů a princip legální důkazní teorie odpovídají na otázku, jakou váhu či hodnotu mohou mít pro poznání skutkového stavu důkazní prostředky, čili jak má soud hodnotit důkazy, které provedl. Jde o to, zda může soudce dle svého vnitřního přesvědčení dospět k závěru, že určitý důkazní prostředek (např. výpověď svědka) potvrzuje skutečnost, o níž se svědek vyjadřoval, a zda tuto skutečnost může soud považovat za prokázanou. Civilní proces je ovládán zásadou volného hodnocení důkazů tehdy, je-li tato úvaha ponechána na soudci. Co se týče zásady legální důkazní teorie, tak tou je civilní proces ovládán, jestliže zákon stanoví důkazní sílu jednotlivých důkazních prostředků, což znamená, že zákon stanoví, které důkazní prostředky jsou pro prokázání skutkového stavu nutné a v jakém rozsahu (např. stanoví nutnost důkazu v listinné formě). „Naše civilní procesní právo je založeno na volném hodnocení důkazů. Ustanovení § 132 OSŘ říká, že soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo včetně toho, co uvedli účastníci. S tím souvisí i volný (demonstrativní) výčet použitelných důkazních prostředků: za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci (§ 125 OSŘ). Jediným náznakem (prvkem) legální teorie důkazní je stanovení důkazní síly veřejné listiny. Nově lze poukázat i na ustanovení § 133b, které pro řízení ve věcech duševního vlastnictví stanoví důkazní sílu ohledání přiměřeného vzorku zboží.“75 74 75

WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní: 5.aktualizované vydání. Praha : LINDE PRAHA, a.s., 2008. 751s. ISBN 978-80-7201-726-3 (str. 79) WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní: 5.aktualizované vydání. Praha : LINDE PRAHA, a.s., 2008. 751s. ISBN 978-80-7201-726-3 (str. 81)

46

4.10.4 Princip arbitrárního pořádku a princip legálního pořádku Tyto opačné principy se týkají organizace a postupu samotného řízení, který ovlivňuje rozsah a kvalitu poznání skutkového stavu věci. Princip arbitrárního pořádku (také nazýváno principem jednotnosti řízení) znamená, že „řízení tvoří od zahájení až do vydání rozhodnutí jeden celek, v němž není závazně stanoven sled či postup procesních úkonů. Tento postup je stanoven pouze rámcově, tak jak je dán logikou věci, v podstatě určuje soud (proto též arbitrární neboli libovolný pořádek). Řízení je jednotné a účastníku nelze bránit, aby své návrhy, nová tvrzení, nové důkazy přednášel relevantně kdykoli během řízení, a to dokonce i v odvolacím řízení.“76 Princip legálního pořádku znamená, že se řízení rozpadá do určitých stádií, kde je poté nutno provést úkony, pro něž je procesní stadium určeno, pod sankcí prekluze. Tento princip byl v minulosti principem staršího feudálního procesu. Moderní procesy (zhruba od 19. stol.) stojí většinou na principu arbitrárního pořádku a principu jednotnosti.

4.10.5 Princip materiální pravdy a princip formální pravdy Princip materiální pravdy (objektivní pravdy) znamená, že „proces je uzpůsoben tak, aby umožňoval zjištění skutečného skutkového stavu, neklade v tomto směru žádné formální překážky. Nemůže si klást za cíl poznání úplné pravdy v každém případě. To by byl požadavek nereálný, který by znamenal, že tam, kde skutečný stav věci poznat dostupnými prostředky nelze, nemůže soud vůbec rozhodnout. Takový důsledek je nepřijatelný, protože by znamenal nepřípustné odmítnutí spravedlnosti – denegatio iustitiae. Podstatou procesního principu materiální pravdy tedy není vždy zjištění pravdivého stavu věci, ale možnost jeho zjišťování bez formálních zábran.“77 Prostředek, kterým se soud dobírá k materiální pravdě, je především dokazování (§ 125 OSŘ). Tento princip bývá spojován s objektivní pravdou, kterou se má soud všemi možnými dostupnými prostředky, jimiž disponuje, snažit zjistit a učinit rozhodnutí. Objektivní pravda je ve své podstatě chápána jako subjektivní přesvědčení soudce o tom, jaký je skutečný skutkový stav. Princip formální pravdy znamená formalitu procesu, který je založen na dodržování stanovených forem (formulí), podle nichž je dán výsledek procesu. Soud tuto pravdu tedy zjišťuje předepsaným způsobem. Takovýmto formálním procesem byl proces římský, který byl založený na jednotlivých žalobách, od nichž nebylo možné se odchýlit. V dnešní době se 76 77

WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní: 5.aktualizované vydání. Praha : LINDE PRAHA,a.s., 2008. 751s. ISBN 978-80-7201-726-3 (str. 81) Tamtéž, str. 84

47

takto formální proces nevyskytuje, protože moderní právo klade větší důraz na obsah a individuálnost, než na formu a obecnost. Pochopitelně i formalizmus má své kladné stránky. „Je-li totiž znám dopodrobna celý průběh řízení, vše, co podniknou strany, co učiní soud a jaké právní důsledky to bude mít, není tak nesnadné odhadnout konečný výsledek. Je třeba si uvědomit, že procesní právo je svou podstatou právem formálním, že tedy bez určitého formalizmu vůbec existovat nemůže. A každý formalizmus – každá předepsaná forma nebo lhůta, jejíž dodržení je pod sankcí prohry vyžadováno – může mít vliv na pravdivost soudního poznání skutkového stavu.“78 V nedávné době byl v našem civilním procesu dáván za příklad formální pravdy tzv. kontumační rozsudek. Tento rozsudek je bez jakýchkoli pochybností projevem formální pravdy a může být vydán tehdy, jestliže žalovaný bez řádné omluvy zmešká první jednání, ačkoliv mu byla řádně do vlastních rukou doručena žaloba s předvoláním na jednání. V tomto případě je skutkový stav, který tvrdí žalobce pravdivý, a to bez ohledu na to, zda je nebo není v souladu se skutečností a soud podle něho ve věci rozhodne. Všechny principy, které jsem výše charakterizovala, ve své podstatě vytvářejí pomyslné hranice a „pravidla hry“ pro poskytování spravedlnosti prostřednictvím soudů. Správné a spravedlivé rozhodnutí je nejen cílem, ale i smyslem civilního procesu. Na závěr této kapitoly bych ráda dodala, že naše civilní procesní právo je ve stádiu neustálé transformace, stejně jako celý právní řád.

78

WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní: 5.aktualizované vydání. Praha : LINDE PRAHA,a.s., 2008. 751s. ISBN 978-80-7201-726-3 (str. 85)

48

5. Záruky práva na spravedlivý proces Poslední kapitolu jsem nazvala „Záruky práva na spravedlivý proces“ a začlenila ji na konec své práce proto, že je to podle mého názoru vhodné ukončení rozsáhlého tématu „Práva na spravedlivý proces“. Vzhledem k tomu, že nikdo nežijeme ve vysněné bezproblémové a harmonické zemi, ve které je dodržování základních lidských práv a svobod alfou a omegou, je důležité vědět, že pro jednotlivce existuje možnost obrátit se na „kontrolní“ orgán, který vede dohled nad dodržováním práv a trestá jejich porušování. Ať už svěříme tuto funkci různým výborům či evropským komisím, vždy budou větší respekt vzbuzovat soudy. V České republice je čtyřstupňový systém soudnictví. Soudní moc v České republice vykonávají nezávislé soudy. Uplatňuje se zde čtyřstupňové soudnictví. Jde o Nejvyšší soud v Brně, Nejvyšší správní soud, vrchní soudy (pro Čechy se nachází v Praze, pro Moravu a Slezsko v Olomouci), krajské soudy a okresní soudy. Až po vyčerpání všech procesních prostředků (odvolání, dovolání, …) se můžeme dovolávat svých práv u institucí, které nyní stručně zmíním.

5.1 Ústavní soud České republiky Ústavní soud České republiky je orgán, který zajišťuje ochranu práva na spravedlivý proces na území ČR. Na Ústavní soud je možné se obrátit až v případě, že se ochrany práv nedomůžeme u obecných soudů. „Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, jehož postavení a kompetence jsou zakotveny přímo v Ústavě České republiky. Sídlem Ústavního soudu je Brno. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Jeho úkolem je zejména chránit ústavnost, základní práva a svobody vyplývající z Ústavy, Listiny a dalších ústavních zákonů České republiky a garantovat ústavní charakter výkonu státní moci. Přísluší mu i další kompetence, jako je rozhodování v některých věcech týkajících se volebního práva a posuzování souladu mezinárodních smluv s Ústavou před jejich ratifikací.“79

5.1.1 Soudci Ústavního soudu „Ústavní soud je tvořen patnácti soudci, kteří rozhodují ve čtyřech tříčlenných senátech, nebo v plénu; některá procesní rozhodnutí svěřuje zákon i jednotlivým soudcům (např. odmítnutí návrhu, je-li opožděný nebo nepřípustný). Soudce Ústavního soudu jmenuje 79

Concourt.cz [online]. 20.8.2009 [cit. 2011-04-8]. Ústavní soud. Dostupné z WWW: http://www.concourt.cz/clanek/2023 .

49

se souhlasem Senátu Parlamentu prezident republiky na dobu deseti let, přičemž opakování mandátu Ústava nezakazuje. Soudcem Ústavního soudu se může stát bezúhonný občan České republiky, který je volitelný do Senátu Parlamentu (tzn. má nejméně 40 let), získal vysokoškolské právnické vzdělání a byl nejméně deset let činný v některém právnickém povolání; nemusí jít tedy o kariérního soudce obecného soudu. “80 Stejně jako soudci obecných soudů, je i funkce soudce Ústavního soudu neslučitelná s výkonem funkce prezidenta republiky, člena Parlamentu nebo jinou funkcí ve veřejné správě. Nesmí vykonávat žádnou placenou funkci, výdělečnou činnost a nesmí být členem žádného hnutí nebo politické strany. Stejně jako každý jiný soudce, i soudce Ústavního soudu skládá slib do rukou prezidenta republiky.

5.1.2 Rozhodnutí Ústavního soudu Ústava ČR se ve svém čl. 87 podrobně věnuje záležitostem, ve kterých Ústavní soud rozhoduje. Jedná se například o: 

zrušení zákonů, jejich jednotlivých ustanovení, nebo jiných právních předpisů (nařízení vlády, ministerské vyhlášky, nařízení obcí a krajů), jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem,



ústavní stížnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu,



ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod,



spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu,



opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné, pokud je nelze provést jinak „Na základě čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky rozhoduje Ústavní soud též o návrhu

obecného soudu na vyslovení protiústavnosti již neplatného zákona, který by jinak obecný soud musel použít na jím řešenou věc.“81 Ústavní soud vydává rozhodnutí, která jsou konečná, závazná pro všechny orgány a osoby, a nelze se proti nim odvolat. Právě proto se považují za jeden z pramenů práva a zachází se s nimi jako s precedenty (v České republice není precedenční právo oficiálně uznávané, přesto mají rozhodnutí Ústavního soudu velkou váhu).

80 81

Concourt.cz [online]. 20.8.2009 [cit. 2011-04-8]. Ústavní soud. Dostupné z WWW: http://www.concourt.cz/clanek/2023 . Tamtéž

50

5.1.3 Ústavní stížnost Ústavní stížnosti jsou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněni podat fyzické i právnické osoby jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byly účastníkem, bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Dalším, kdo může podat stížnost je zastupitelstvo obce nebo vyššího územního samosprávného celku podle čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy, jestliže tvrdí, že bylo porušeno zaručené právo územního samosprávného celku na samosprávu nezákonným zásahem státu. Velmi důležitým zákonem v této problematice je zákon o Ústavním soudu 182/1993 Sb. (dále jen „ZÚS“), kde se v § 72 odst. 3 stanoví, že: „Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.“ Mimořádným prostředkům se věnuje ZÚS v § 72 odst. 4, kde je stanoveno, že: „Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.“ Ústavní stížnost samozřejmě nemusí Ústavní soud akceptovat v případě, že se stížnost stává nepřípustnou a to z toho důvodu, že stěžovatel např. nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (viz výše).

5.2 Evropský soud pro lidská práva Evropský soud pro lidská práva (dále jen „Soud“) je znám rovněž pod pojmem „mezinárodní soudní dvůr“ a má největší vliv na dodržování základních lidských práv. Byl zřízen roku 1959 za účelem projednávání porušení Úmluvy. Jeho sídlo nalezneme ve Štrasburku. „Podle původního znění Úmluvy se kontrolní mechanismus kromě Soudu skládal ještě z Evropské komise pro lidská práva, která projednávala příslušnost stížností zaslaných jednotlivci, zjišťovala skutečnosti a případně se pokusila o smírné řešení sporu. Soud pak

51

projednával ty případy, které mu předložila Komise, nebo některý ze smluvních států. Od listopadu r. 1998 funguje místo Komise a Soudu jen jediný orgán – stálý Soud.“82 Počet soudců je totožný s počtem členských států Rady Evropy, které ratifikovaly Úmluvu. „Soudci tohoto soudu zasedají ve svých funkcích individuálně a nezastupují žádný stát. Při vyřizování žádostí Soudu pomáhá Kancelář, kde pracují hlavně právníci ze všech členských států (kteří jsou též známí jako soudní tajemníci). Jsou zcela nezávislí na zemi svého původu a nezastupují žádné žadatele ani státy.“83 I zde je dán věkový limit pro soudce 70 let.

5.2.1 Činnost soudu Soud nejen že aplikuje Úmluvu, ale rovněž zajišťuje, aby státy respektovaly práva uvedená v Úmluvě. Dalším úkolem je projednávání stížností, jež podávají jak jednotlivci, nebo skupiny jednotlivců, tak nevládní organizace a v neposlední řadě také smluvní státy (mezivládní stížnost). Tam, kde Soud zjistí, že členský stát porušil jedno nebo více základních práv, vydá rozsudek, který je pro všechny dotyčné závazné a mají povinnost je plnit.

5.2.2 Jakým způsobem a kdy je možné podat stížnost Úmluva chrání práva jako je např. právo na život, právo na spravedlivé projednání případu v občanských a trestních záležitostech, právo na respektování soukromého a rodinného života, nebo např. právo na svobodu projevu a svobodu svědomí. Naopak zakazuje mučení a nelidské či ponižující zacházení či tresty, diskriminaci, trest smrti atd. Pokud jedinec dojde k závěru, že se stal obětí porušení práv uvedených v Úmluvě, může Soudu podat stížnost na porušení Úmluvy. Porušení musí spáchat výlučně stát, který se zavázal k dodržování Úmluvy. Stížnost může podat jak, soukromá, tak právnická osoba, která se stala přímo obětí křivdy. Nelze si stěžovat jménem jiných osob (výjimkou je pochopitelně oficiální zastoupení). Pro podání stížnosti musí být vyčerpány veškeré opravné prostředky v daném státě, které by měly situaci, která je předmětem stížnosti, napravit (zpravidla to znamená oficiální žádost příslušnému soudu, následné odvolání a dokonce další odvolání k vyšší instanci, jako je Nejvyšší nebo Ústavní soud). Stěžovatel musí předložit své stížnosti, tedy

82 83

Cs.wikipedia.org [online]. 24.3.2011 [cit. 2011-04-11]. Evropský soud pro lidská práva. Dostupné z WWW: http://cs.wikipedia.org/wiki/Evropsk%C3%BD_soud_pro_lidsk%C3%A1_pr%C3%A1va . Radaevropy.cz [online]. 23.11.2008 [cit. 2011-03-16]. Informační kancelář Rady Evropy. Dostupné z WWW: http://www.radaevropy.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=24&Itemid=24 .

52

poukázat na porušení Úmluvy. Od vnitrostátního rozhodnutí soudu nejvyšší instance má stěžovatel šest měsíců na předložení stížnosti, po této lhůtě Soud stížnost nepřijme. Na Soud se lze obrátit buď zasláním dopisu, který srozumitelně shrnuje skutkovou podstatu a samotnou stížnost, nebo vyplněním formuláře.84 Dopis je možno psát v jednom z oficiálních jazyků Soudu (anglický nebo francouzský jazyk), nebo v oficiálním jazyce jednoho ze států, jež ratifikovaly Úmluvu. Není tedy absolutně žádný problém napsat stížnost v českém jazyce. Případ je vždy projednán bezplatně, ale stěžovatel musí uhradit náklady na korespondenci či náklady týkající se zjišťování skutečností, či právní poplatky. Řízení jsou vedena písemně, proto nelze očekávat návštěvu Štrasburku za účelem slyšení.

5.2.3 Průběh řízení Soud musí nejprve projednat, zda je stížnost přípustná, což znamená, že případ musí odpovídat požadavkům uvedeným v Úmluvě. Pokud nejsou požadavky a podmínky splněny, stížnost bude zamítnuta. Zamítnutí je konečné rozhodnutí a nelze jej zvrátit. Pokud je stížnost prohlášena za přípustnou, „Soud vyzve strany k dosažení smírného urovnání. Obě strany budou vyzvány k dosažení dohody s cílem případ vyřešit. Pokud nebude dosaženo smírného urovnání, Soud posoudí žádost na základě skutkové podstaty, tedy rozhodne, zda došlo k porušení Úmluvy, či nikoliv.“85 Podání stížností k Soudu může být, vzhledem k obrovskému počtu nevyřešených případů, během na dlouhou trať. Může se stát, že Soud přistoupí k projednávání naší stížnosti až za rok. Některé mohou být posouzeny jako naléhavě a proto jsou pro Soud prioritou – zvláště tam, kde se účastník údajně nachází v přímém fyzickém nebezpečí. „Pokud Soud zjistí, že došlo k porušení práv, může účastníkovi přiznat „spravedlivé zadostiučinění“, tedy finanční částku jako odškodnění za jisté formy škod. Soud též může na dotyčném státu požadovat proplacení nákladů, které účastník s předložením případu měl.“86 Je důležité zmínit, že Soud nefunguje jako odvolací soud vůči národním soudům. Neprojednává tedy znovu případy. Nemůže rušit ani měnit jejich vnitrostátní rozhodnutí. Soud je často zaměňován s Evropským soudním dvorem, který zasedá v Lucemburku. Samotnému Ústavnímu soudu, ústavním stížnostem, Evropskému soudu pro lidská práva a nespočtu dalších pojmů týkajících se této problematiky, bych mohla věnovat další 84 85 86

Formulář dostupný na: http://www.radaevropy.cz/dokumenty/formular.pdf Radaevropy.cz [online]. 23.11.2008 [cit. 2011-03-16]. Informační kancelář Rady Evropy. Dostupné z WWW: http://www.radaevropy.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=24&Itemid=24 . Tamtéž

53

spoustu stran. Pro mé téma je však, dle mého názoru, postačující vědět, alespoň okrajově, že zde existuje možnost obrátit se a domáhat se spravedlivého rozhodnutí i u dalších soudů, než jen u těch obecných.

54

Závěr Právo na spravedlivý proces patří mezi subjektivní veřejné právo a je jedním z důležitých základních práv dopadající na všechna řízení před orgány veřejné moci, nejen před soudem, jak se někdy lidé mylně domnívají. Spravedlivý civilní proces se mimo jiné řídí principem, který nesmí v žádném případě zvýhodňovat jednoho účastníka před tím druhým. Jedná se o princip rovnosti – také znám pod pojmem „rovnost zbraní“. S přihlédnutím ke kapitalistické době, ve které žijeme, je bohužel pro mnohé občany naší republiky jakýmsi „trendem“ vyhledávat spory a soudit se o svou „pravdu“ před příslušnými orgány státu. Myslím si, že mnohdy jde o spory naprosto zbytečné, které by se daly lehce vyřešit pouhou ústní dohodou a rozumnou domluvou. Zatěžovat soud by tak nebylo třeba. Z tohoto důvodu si myslím, že obrovskou roli v justici hrají morální vlastnosti potenciálních účastníků soudního řízení. Když se ohlédnu do hluboké historie soudnictví, mám na mysli středověk, uplatňovala se zde v hojné míře zásada „oko za oko, zub za zub“. Dnes je to něco nepředstavitelného, nedůstojného a neetického a popírá to předpisy té nejvyšší právní síly. Samozřejmě s obnovou této zásady v naší justici nesouhlasím, jen jsem chtěla poukázat na to, že se lidé před mnoha lety chovali, dalo by se říci, podobně, jako se lidé chovají v současnosti. Velký rozdíl byl ale v samotném soudnictví. V minulosti pochopitelně měli také své „zákony“, ale byly mnohem přísnější, krutější, ale dle mého názoru plnily svůj účel a lidé měli strach z trestů mnohem větší, než dnes. Dnes, díky schopným zákonodárcům, je téměř na každou činnost, ať už právní, nebo protiprávní, striktně vymezen paragraf, který objasňuje danou problematiku a ukládá tresty za nesprávné chování. Vhodné je poznamenat zásadu: „Neznalost zákona neomlouvá“ a zásadu: „Co není zákonem zakázáno, je povoleno“. Tou se ale velká část obyvatelstva neřídí a obávám se, že pokud lidstvo nezaznamenalo velký pokrok v tomto smyslu dosud, nezaznamená ho s největší pravděpodobností ani v budoucnu. Podle mého názoru je právo na spravedlivý proces upraveno téměř dokonale. I přesto, že je toto základní právo neohraničené, neshledala jsem po dobu mého studia tohoto tématu žádné nedostatky. Myslím si, že je vymezeno jednoznačně a účastníkům civilního procesu umožňuje mnoho práv a v neposlední řadě i povinností, které nemohou být opomíjeny. Přes to, že právo na spravedlivý proces je více či méně dokonale propracované, občas se stane, že soud o dané věci rozhodne mylně na základě nesprávného posouzení skutkového stavu. Mám

55

na mysli justiční omyl, který je snad všem „trnem v oku“ a díky kterému se vedou sáhodlouhé diskuze. V České republice se s tímto omylem naštěstí nesetkáváme příliš často. Chtěla bych také zmínit, že jsem velmi ráda, že v České republice, jakožto demokratickém právním státě, funguje justice tak, jak funguje. Lidé jsou neustále nespokojeni a hledají sebemenší chyby ke kritizování, ale myslím si, že kdybychom žili v zemích, kde se vyznává islámské náboženství nebo v zemích tzv. třetího světa, rychle bychom změnili na vše názor, jelikož právě zde, je téměř nemožné dovolávat se práva na spravedlivý proces a i další základní práva, která jsou pro nás samozřejmostí, jsou v těchto zemích popírána. Na závěr si dovolím uvést citát, který dle mého názoru dokonale podtrhuje celou práci. Autorem je římský císař a představitel filosofie Marcus Antonius Aurelius, který řekl větu: „Jen jedna věc je cenná na světě – aby člověk strávil život v pravdě a spravedlnosti.“

56

Seznam použitých pramenů a literatury Literární prameny 1. KLÍMA, Karel. Ústavní právo. 3. Vyd. Plzeň: Aleš Čeněk s.r.o., 2006. 768 s. ISBN 80-7380-000-4. 2. KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha: C.H.Beck, 1995. 247 s. ISBN 80-7179-028-1. 3. SCHELLE, Karel; MAN, Vlastislav. Geschichte des tschechischen Verfassungsrechts. Norderstedt : Grin Verlag, 2011. 218 s. ISBN 978-3-640-79775-2. 4. SUDRE, Frédéric. Mezinárodní a evropské právo lidských práv. Masarykova univerzita Brno: Presses Universitaires de France, 1989. 364 s. ISBN 80-210-1485-7. 5. SVOBODA, Petr. Ústavní základy správního řízení v České republice: Právo na spravedlivý proces. 1. Praha: Linde Praha, září 2007. 360 s. ISBN 978-80-7201-676-1. 6. WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní: 5. aktualizované vydání. Praha: LINDE PRAHA, a.s., 2008. 751 s. ISBN 978-80-7201-726-3. 7. Kolektiv autorů PF UK. Občanská a lidská práva. Praha: ALEKO, 1992.

Právní předpisy 1. Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky 2. Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod 3. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu 4. Zákon č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád

Elektronické zdroje 1. http://www.wikipedia.cz 2. http://iuridictum.pecina.cz/ 3. http://www.osn.cz/ 4. http://www.svedomi.cz/ 5. http://www.cak.cz/ 6. http://www.helcom.cz/ 7. http://www.ipravnik.cz/. 8. http://www.radaevropy.cz. 9. http://www.elaw.cz. 10. http://www.concourt.cz/ 57