Právo na spravedlivý proces v civilním řízení

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor občanské právo Katedra občanského práva

Disertační práce

Právo na spravedlivý proces v civilním řízení JUDr. Ondřej Přidal 2010

1

Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem disertační práci na téma „Právo na spravedlivý proces v civilním řízení“ zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury.

……………………………….

2

JUSTICE MUST NOT ONLY BE DONE, IT MUST ALSO BE SEEN TO BE DONE Spravedlnost musí být nejen konána, ale musí být i vidět, ţe konána je

3

Obsah

SEZNAM POUŢITÝCH ZKRATEK ......................................................................................... 7 ÚVOD .............................................................................................................................................. 9 1.

POJEM PRÁVA NA SPRAVEDLIVÝ PROCES V CIVILNÍM ŘÍZENÍ ............... 16 1.1. V YMEZENÍ POJMU PRÁVA NA SPRAVEDLIVÝ PROCES ................................................ 16 1.1.1. Spravedlnost ...................................................................................................... 16 1.1.2. Pojem práva na spravedlivý proces ve vlastním smyslu ............................... 19 1.1.2.1. 1.1.2.2.

Definice v literatuře a judikatuře ............................................................................ 19 Shrnutí a doplnění ....................................................................................................... 24

1.2.

N EJVÝZNAMNĚJŠÍ PRÁVNÍ PŘEDPISY UPRAVUJÍCÍ PROBLEMATIKU PRÁVA NA SPRAVEDLIVÝ PROCES ................................................................................................ 28 1.2.1. Listina základních práv a svobod ................................................................... 29 1.2.2. Ústava ................................................................................................................ 30 1.2.3. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ................................. 31 1.2.4. Občanský soudní řád ........................................................................................ 32 1.3. S UBJEKTY PRÁVA NA SPRAVEDLIVÝ PROCES ............................................................ 33 2.

JEDNOTLIVÉ ASPEKTY PRÁVA NA SPRAVEDLIVÝ PROCES ........................ 35 2.1. O BECNÝ ÚVOD O PRÁVNÍCH PRINCIPECH ................................................................... 35 2.2. P RÁVO NA PŘÍSTUP K SOUDU ...................................................................................... 37 2.3. V EŘEJNÝ PROCES ........................................................................................................ 41 2.4. P RINCIP ROVNOSTI ...................................................................................................... 44 2.4.1. Zdánlivá narušení rovnosti .............................................................................. 47 2.5. P RINCIP KONTRADIKTORNOSTI ................................................................................... 49 2.6. P RINCIP ÚSTNOSTI A PŘÍMOSTI ................................................................................... 51 2.6.1. Princip ústnosti ................................................................................................. 52 2.6.2. Princip přímosti ................................................................................................ 54 2.7. N EZÁVISLOST A NESTRANNOST SOUDŮ A SOUDCŮ , ZÁKONNÝ SOUD A SOUDCE .... 56 2.7.1. Nezávislost soudů a soudců ............................................................................. 56 2.7.2. Další garance soudcovské nezávislosti .......................................................... 59 2.7.3. Nestrannost a nepodjatost soudců .................................................................. 60 2.7.4. Soud zřízený zákonem a zákonný soudce........................................................ 64 2.8. ROZHODOVÁNÍ BEZ ZBYTEČNÝCH PRŮTAHŮ ............................................................. 65 2.8.1. Celková délka sporu a délka jednotlivých prodlev ........................................ 68 2.8.2. Kritéria „přiměřenosti“ délky řízení a jednotlivých prodlev ....................... 70 2.8.2.1. 2.8.2.2. 2.8.2.3. 2.8.2.4.

2.8.3. 2.8.4.

Chování stěţovatele .................................................................................................. 70 Postup příslušných orgánů ţalovaného státu ......................................................... 71 Význam sporu pro zúčastněné strany ..................................................................... 73 Sloţitost věci ............................................................................................................. 73

Průtahy v řízení a porušení jiného práva ....................................................... 74 Průtahy v České republice ............................................................................... 75

2.8.4.1. 2.8.4.1.1. 2.8.4.1.2. 2.8.4.1.3. 2.8.4.1.4.

Právní nástroje proti průtahům v České republice ................................................ 75 Zákonné stanovení lhůty pro určitý procesní úkon .......................................... 75 Stíţnost na průtahy a ústavní stíţnost ............................................................... 76 Návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ..................................... 77 Náhrada škody a zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ................. 77

2.9. P RINCIP EKONOMIE ŘÍZENÍ ......................................................................................... 78 2.9.1. Spojení a rozdělení věcí ................................................................................... 79 2.9.2. Ustanovování soudních znalců ........................................................................ 80 2.9.3. Efektivita procesních úkonů ............................................................................ 81 2.9.4. Koncentrace typových řízení u jednoho soudu a volba sudiště ................... 82 2.10. P RINCIPY OVLIVŇUJÍCÍ CHARAKTER PROCESU .......................................................... 82 2.10.1. Princip dispoziční a princip oficiality ............................................................ 84

4

2.10.2. 2.10.3.

Princip projednací a princip vyšetřovací ....................................................... 85 Princip volného hodnocení důkazů a princip legální (formální) důkazní teorie .................................................................................................................. 88 2.10.4. Princip arbitrárního pořádku a princip legálního pořádku ......................... 91 2.10.5. Princip materiální pravdy a princip formální pravdy .................................. 92 2.11. P OUČOVACÍ POVINNOST SOUDU ................................................................................. 95 2.12. S PRAVEDLIVÉ VNÍMÁNÍ VEDENÍ PROCESU ÚČASTNÍKY .......................................... 100 3.

STŘETÁVÁNÍ JEDNOTLIVÝCH ASPEKTŮ PRÁVA NA SPRAVEDLIVÝ PROCES ............................................................................................................................. 105 3.1. J EDNOTLIVÉ KONFLIKTY ........................................................................................... 106 3.1.1. Rychlost x zákonný soudce ............................................................................. 106 3.1.2. Odnětí možnosti jednat před soudem x rychlost .......................................... 108 3.1.3. Použití mateřského jazyka x rychlost a ekonomie řízení ............................ 109 3.1.4. Princip přímosti x rychlost ............................................................................ 110 3.1.5. Spravedlivé vnímání vedení procesu účastníky x rovnost .......................... 111 3.1.6. Spravedlivé vnímání vedení procesu účastníky x rychlost ......................... 112 3.1.7. Poučovací povinnost soudu x princip spravedlivého vnímání vedení procesu účastníky a princip rovnosti a rychlost řízení ............................... 112 3.2. ŘEŠENÍ KONFLIKTŮ ................................................................................................... 113 3.2.1. Konflikt nepsaného principu a principu zakotveného v právní normě.............. 115 3.2.2. Konflikt nepsaných právních principů .......................................................... 115 3.2.2.1. 3.2.2.2. 3.2.2.3. 3.2.2.4.

Lex specialit derogat legi generali ........................................................................ 115 Princip proporcionality .......................................................................................... 116 Arbitři ...................................................................................................................... 116 Další metody ........................................................................................................... 117

3.2.3. Konflikt psaných právních principů .............................................................. 119 3.3. ZÁVĚREM O STŘETÁVÁNÍ JEDNOTLIVÝCH ASPEKTŮ PRÁVA NA SPRAVEDLIVÝ PROCES ....................................................................................................................... 119 4.

NÁSLEDKY PORUŠENÍ PRÁVA NA SPRAVEDLIVÝ PROCES ........................ 121 4.1. V ADA ŘÍZENÍ ............................................................................................................. 121 4.1.1. Vada řízení uvedená v zákoně ....................................................................... 121 4.1.1.1. 4.1.1.2. 4.1.1.3.

§ 205 odst. 2 písm. a)o.s.ř. .................................................................................... 122 § 205 odst. 2 písm. b), d) a f) o.s.ř. – nedostatky ve zjištění skutkového stavu ......................................................................................................................... 122 § 229 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. a), b), odst. 3o.s.ř. - zmatečnosti ........... 123

4.1.2. Jiné vady řízení ............................................................................................... 123 4.2. P RÁVNÍ INSTRUMENTY PRO BOJ S „NESPRAVEDLIVÝM PROCESEM “ ..................... 125 4.2.1. Odvolání .......................................................................................................... 126 4.2.2. Návrh na opravu odůvodnění ........................................................................ 126 4.2.3. Námitka podjatosti ......................................................................................... 127 4.2.4. Dovolání .......................................................................................................... 127 4.2.5. Žaloba pro zmatečnost ................................................................................... 127 4.2.6. Ústavní stížnost ............................................................................................... 128 4.2.7. Stížnost u předsedy soudu a návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ............................................................................................ 128 4.2.8. Náhrada škody dle zákona č. 82/1998 Sb. ................................................... 129 4.2.9. Stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva ........................................... 130 4.2.10. Publikace rozhodnutí...................................................................................... 131 5.

PRÁVO NA SPRAVEDLIVÝ PROCES V PRAXI .................................................... 132 5.1. J AK VÉST SPRAVEDLIVÝ PROCES .............................................................................. 132 5.1.1. Postup soudu před nařízením jednání .......................................................... 133 5.1.1.1. 5.1.1.1.1. 5.1.1.1.2. 5.1.1.1.3. 5.1.1.1.4. 5.1.1.1.5.

Schéma 1: Postup soudu před nařízením jednání ................................................ 133 Nápad věci, pravomoc, příslušnost a další podmínky řízení ........................ 137 Výběr soudního poplatku, odstraňování vad řízení ....................................... 137 Zváţení vydání platebního rozkazu ................................................................. 138 Zváţení vydání výzvy k vyjádření dle § 114b o.s.ř., účastníku nebylo doručeno, ustanovení opatrovníka ................................................................... 139 Zaslání vyjádření popř. repliky stranám ......................................................... 140

5

5.1.1.2.

5.1.2.

Závěr: Význam schématu 1 ................................................................................... 140

Postup soudu po nařízení jednání ................................................................. 141

5.1.2.1. 5.1.2.1.1. 5.1.2.1.2. 5.1.2.1.3. 5.1.2.1.4. 5.1.2.1.5. 5.1.2.1.6. 5.1.2.1.7. 5.1.2.2.

Schéma 2: Postup soudu po nařízení jednání ...................................................... 141 Uvedení věci, přítomnost účastníků ................................................................ 144 Pokus o smír, předběţná stanoviska účastníků .............................................. 145 Sdělení výsledků přípravy jednání, přednes ţaloby ...................................... 146 Sporné a nesporné skutečnosti ......................................................................... 146 Dokazování … ukončení dokazování .............................................................. 146 Závěrečné návrhy .............................................................................................. 148 Rozsudek ............................................................................................................ 148 Závěr: Význam schématu 2 ................................................................................... 148

5.1.3. Pořadí projednání věcí................................................................................... 149 5.1.4. Doručování ...................................................................................................... 150 5.1.5. Využití moderních technologií ....................................................................... 150 5.2. N OVELA OBČANSKÉHO SOUDNÍHO ŘÁDU ZÁKONEM Č . 7/2009 S B . ...................... 153 ZÁVĚR ........................................................................................................................................ 157 RESUMÉ V ANGLICKÉM JAZYCE ................................................................................... 167 LITERATURA ............................................................................................................................ 171 SEZNAM POUŢITÉ JUDIKATURY ....................................................................................... 177 PŘÍLOHA: VYBRANÁ JUDIKATURA ................................................................................. 183

6

Seznam použitých zkratek

Evropský soud

– Evropský soud pro lidská práva

Charta

– Charta základních lidských práv Evropské unie

j.ř.

– vyhláška ministerstva spravedlnosti České republiky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy

LPS, Listina

–

usnesení

předsednictva

ČNR

č.

2/1993

Sb.,

o vyhlášení Listiny základních práva a svobod jako ústavního pořádku ČR o.s.ř.

– zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád

o.s.ř.p.

– zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád po novele zákonem č. 7/2009 (účinnost od 1.7. 2009)

OZ

– zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník

Pakt

– Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní

pakt

o

hospodářských,

sociálních

a kulturních právech – vyhláška ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb. řízení

– civilní soudní řízení

SoJ

– časopis Soudní judikatura, vydává Codex Bohemia, s.r.o. a ASPI Publishing, s.r.o.

TZ

– zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon

Úmluva

– Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod – sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.

Ústava

– ústavní zákon č. 1/1993, ústava České republiky

v.ř.

– instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 05/2001-Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy

7

ZOŠ

– zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)

ZSS

– zákon č. 6/2002, o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)

8

Úvod

Proč právo na spravedlivý proces v civilním řízení? Téma „Právo na spravedlivý proces v civilním řízení“ jsem si vybral z následujících důvodů: S civilním procesem se dnes a denně setkávám. Neustále si pokládám otázku – jak má vypadat spravedlivý proces, jak jej v praxi realizovat v omezeném čase a v daném mnoţství případů? Co je obsahem práva na spravedlivý proces, proč jde o pojem neurčitý, který není přesně ohraničen? Jak má vypadat korektní argumentace s vyuţitím práva na spravedlivý proces? Cílem práce tedy bylo podrobně poznat teoretická východiska ohledně spravedlivého procesu, zpracovat je a touto prací přispět ke zlepšení funkčnosti českého civilního procesu. V neposlední řadě byla s prací spojena další moţnost seznámit se s významnou judikaturou, zejména Evropského soudu pro lidská práva (dále jen Evropský soud), Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR. Boj o právo jest povinností oprávněnce k sobě samému. Uhájení vlastního trvání jest nejvyšším zákonem všeho ţivého stvoření; jevíť se v pudu sebezachování při kaţdém tvoru. Člověku nejde ale pouze o hmotný ţivot, nýbrţ o mravní jeho trvání, podmínkou tohoto ale jest právo 1. Chce-li kdokoliv uhájit své právo, musí o něj „bojovat“ – tento boj probíhá (po případném

předchozím

vyčerpání

mimosoudních

moţností)

v rámci

spravedlivého procesu. Pro

evropské

právní

systémy

bylo

po

druhé

světové

válce

charakteristické opouštění pozitivistických doktrín přístupu k právu za současného rozvoje základních lidských práv. I v procesním právu se stále častěji

setkáváme

s náhledem

na

jednotlivé

procesněprávní

instituty

prizmatem základních lidských práv a hodnot spravedlnosti. Vţdyť základním cílem kaţdého soudního řízení musí být poskytování spravedlivé 1

Jhering, R.: Boj o právo. Přeloţila Lenka Bezoušková, nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o. 2009, s. 26.

9

ochrany právům a právem chráněným zájmům. Klíčovou roli má v této souvislosti základní lidské právo - právo na spravedlivý proces. Argumentace prostřednictvím

práva

na

spravedlivý

proces

se

objevuje

nejen

v rozhodnutích ústavních soudů a Evropského soudu pro lidská práva, ale jiţ i v rozhodnutích niţších soudů. Proto patří k dobré výbavě kaţdého právníka si alespoň osvojit základy práva na spravedlivý proces a rozšířit si tak argumentační pole. Právo na spravedlivý proces je samostatné, subjektivní veřejné právo vůči státu na poskytnutí právní ochrany v takovém procesu, který maximálně garantuje spravedlivý výsledek (coţ se nemusí rovnat výsledku dle názoru účastníka). Spravedlivý proces je veden za podmínek, které neznevýhodňují výrazným způsobem jednu z nich vůči druhé, tj. za podmínek „rovnosti zbraní“. Právo na spravedlivý proces je přitom pojmem neurčitým, otevřeným a přesně neohraničeným. S právem na spravedlivý proces se setkáváme všude, kde je veden „proces“. Jedná se proto o pojem, který je součástí nejen občanského práva, trestního práva, správního práva, ale i všech ostatních právních oborů. Vţdy je totiţ moţnost domáhat se svého práva před soudy, resp. před správními orgány a následně před soudy, a to v rámci spravedlivého procesu. Předesílám, ţe celá práce se týká civilního řízení. Tímto je významným způsobem omezen rozsah práce, neboť především v trestním řízení má spravedlivý proces svá specifika. Nicméně a priori není vyloučeno vyvozování poznatků o spravedlivém procesu z trestního řízení či správního řízení, neboť fundamentální aspekty práva na spravedlivý proces jsou obsaţeny ve všech druzích soudního řízení. Ostatně občas je stejná otázka řešena v různých druzích řízení. Např. podmínky pro stanovení vyţivovací povinnosti či náhrada škody můţe být posuzována jak v civilním řízení, tak i v trestním řízení. Mojí snahou však bylo mít k dané problematice vyváţený přístup v tom smyslu, ţe bude u kontroverzních témat dán prostor různým názorům a argumentům, nebudou některé záměrně zamlčeny a zkresleny či vytrţeny z kontextu. Snaţil jsem se o prokázání svých tezí a tvrzení tak, aby kolegové a kolegyně mohli ověřit, jak jsem k nim dospěl. Kaţdá práce, i kdyţ usiluje

10

o maximální objektivitu, je napsána z určité pozice2, která je odrazem vnímání autora na danou problematiku. Za korektní proto povaţuji uvést, ţe pracuji v justici. Hypotéza a cíle práce Prvním cílem je vymezit pojem práva na spravedlivý proces. Předpokládám přitom obtíţe spojené s neurčitostí a neohraničeností tohoto pojmu. Vzhledem k neurčitosti obsahu práva na spravedlivý proces je zde prostor pro vědecké bádání co je či není obsahem tohoto práva. Rozsah pojmu můţe mít vliv v konkrétním sporu na argumentaci, zda se jedná či nejedná o porušení práva na spravedlivý proces garantovaného na ústavní úrovni. Po vymezení pojmu plánuji rozebrat jednotlivé aspekty práva na spravedlivý proces a tím dosáhnout dalšího upřesnění pojmu. Jednotlivé aspekty práva na spravedlivý proces (principy) mohou být navzájem v kolizi. Pokusím se prozkoumat tyto konflikty, jak k nim dochází, uvést příklady konfliktů, kdy předpokládám existenci rozumných metod pro řešení těchto konfliktů. Mojí hypotézou ohledně konfliktů principů je, ţe všechny principy mohou být v konfliktu s principem rozhodování bez zbytečných průtahů a principem spravedlivého vnímání vedení procesu účastníky, neboť plným uplatněním ostatních principů dochází k oslabení principů výše zmíněných. Obdobně předpokládám, ţe poučovací povinnost ovlivňuje uplatnění některých aspektů práva na spravedlivý proces, neboť bez patřičného poučení účastníci nemusí být schopni dané právo vůbec vykonat. Taktéţ se domnívám, byť s velkou dávkou opatrnosti, ţe je moţné vědomé (účelové) porušení jednoho principu za účelem upřednostnění (umocnění) principu jiného, např. upřednostnění principu bez zbytečných průtahu na úkor procesních práv strany, která bude v řízení úspěšná.

2

Vymezení pozice, ze které je práce psána, je v dnešní době důleţité a moderní. Kaţdý/á autor/ka je determinován/a svou lokací (např. kulturním kontextem, názorovými východisky, oborovým zaměření, nehovoříme-li přímo o determinacích mocenských), je tedy více neţ sporné, zda je naprostá objektivita při psaní teoretické práce moţná – viz Knotková-Čapková, B., Havelková, H., Skovajsa, M. Stylistika, argumentace a akademické psaní, Fakulta humanitních studií UK v Praze 2007, s. 14.

11

Dále budu zkoumat následky porušení práva na spravedlivý proces – vady řízení, kdy lze důvodně předpokládat, ţe ne kaţdá vada je natolik závaţná, aby způsobila zrušení dotčeného rozhodnutí. K odstranění vad řízení slouţí prostředky nápravy „nespravedlivého procesu“, kterých je značné mnoţství, a účastník musí volit, které pouţít, a to s ohledem na jejich efektivnost i s ohledem na finanční stránku věci. Stejně tak lze oprávněně očekávat, ţe právo na spravedlivý proces bude ovlivněno osobou a osobností konkrétního soudce a jeho konkrétními procesními postupy s přímým vlivem na rychlost skončení věci. Důleţité jsou i poměry a situace toho konkrétního soudu (materiální vybavení, vyuţívání moderních technologií, personální obsazení, počet sporů). Konečně další hypotézou je, ţe při postupu soudu před nařízením jednání a po nařízení jednání existuje více variant a ţe lze vybrat vhodné procesní kroky soudu tak, aby řízení bylo rychlé a spravedlivé s platností pro většinu procesních situací. Soud by měl přitom vzít v úvahu i datum nápadu věci a závaţnost projednávaných kauz a dle toho stanovit pořadí projednávaných věcí. Struktura a obsah práce Práce je rozdělena do pěti kapitol. V první kapitole je podána definice práva na spravedlivý proces. Nejprve bude učiněn krátký exkurz ohledně pojmu „spravedlnost“. Poté následuje definice pojmu práva na spravedlivý proces – podání přesné definice je velmi obtíţné, neboť nelze jednoznačně uzavřít, co všechno patří pod rozsah pojmu práva na spravedlivý proces. V závěru kapitoly jsou rozebírány nejdůleţitější právní předpisy upravující právo na spravedlivý proces a subjekty práva na spravedlivý proces. Na definici práva na spravedlivý proces navazuje kapitola druhá, kde se zabývám jednotlivými aspekty práva na spravedlivý proces jak obecně, tak i jednotlivě. U kaţdého jednotlivého aspektu začínám jeho vymezením, popřípadě zdůvodněním, proč byl zařazen jako součást práva na spravedlivý proces. Následně poukazuji na problematické otázky spojené s daným aspektem práva na spravedlivý proces a nakonec v příloze uvádím vybranou

12

judikaturu. Zaměřuji se na právo na přístup k soudu, právo na veřejný proces, princip rovnosti, princip kontradiktornosti, princip ústnosti a přímosti, princip nezávislosti a nestrannosti soudů a soudců, zákonného soudu a soudce, princip rozhodování bez zbytečných průtahů. Diskutabilní můţe být zařazení zejména následujících aspektů: principu ekonomie řízení, principů ovlivňujících charakter procesu, poučovací povinnosti soudu a spravedlivého vnímání vedení procesu účastníky – k tomu proč tyto otázky patří do problematiky práva na spravedlivý proces viz jednotlivé subkapitoly. Kapitoly první a druhá v zásadě vychází z obvyklého pojetí práva na spravedlivý proces 3. Kapitola třetí pojednává o konfliktu jednotlivých aspektů práva na spravedlivý proces a logicky tak navazuje na jejich vymezení. Rozebírám zde, jak k jednotlivým konfliktům dochází, jejich řešení včetně často pouţívaného principu proporcionality. Uvádím také příklady konfliktů principů – ihned se nabízí úvaha, ţe respektování jakéhokoliv principu vţdy stojí nějaký čas, a můţe být v tedy v konfliktu s poţadavkem rychlosti řízení. Dále zmiňuji rovněţ moţné následky porušení práva na spravedlivý proces – vady řízení a jiné vady řízení včetně jejich důsledků (kapitola čtvrtá). Je třeba si uvědomit, ţe nikoli kaţdá vada spravedlivého procesu vede ke zrušení či změně dotčeného rozhodnutí. Účastník má rozličné právní instrumenty jak dosáhnout napravení vady; jejich účinnost a dostupnost je však různá – tomu se věnuje subkapitola 4.2. právní instrumenty pro boj s „nespravedlivým procesem“. Důleţitou

součástí

práce

je

kapitola

pátá

Praktické

aspekty

spravedlivého procesu. Cílem této kapitoly je srovnání teoretického vymezení spravedlivého procesu s jeho fungováním v praxi a poukázání na některé praktické problémy vedení spravedlivého procesu. V této kapitole uvádím postup soudu před nařízením jednání s důrazem na rychlost řízení a efektivní skončení věci při zachování všech standardů spravedlivého procesu. Pro názornost k tomu vyuţívám vývojové diagramy, které zachycují efektivní sled jednotlivých kroků, jenţ jsou cíleně uspořádány tak, aby řízení 3

Srov. např. Winterová, A. a kolektiv. Civilní právo procesní. 3. vydání. Linde Praha 2004, a.s., s. 69-81 a 208 – 209. Je však vhodné znovu připomenout, ţe právo na spravedlivý proces je pojmem neurčitým, otevřeným a přesně neohraničeným.

13

mohlo co nejrychleji skončit, či aby mohlo být co nejrychleji nařízeno jednání za současného respektování všech procesních práv účastníků. Stejným způsobem popisuji postup soudu po nařízení jednání. Dotýkám se slabiny soudobého civilního procesu – doručování, které má výrazný vliv na rychlost řízení. Poté pojednávám o vyuţití moderních technologií ve vztahu ke spravedlivému procesu. V závěru kapitoly je věnován prostor novele občanského soudního řádu zákonem č. 7/2009 Sb., která má výrazný vliv na podobu spravedlivého procesu v České republice a je otázkou, zda se jedná o změnu k lepšímu. Práce je doplněna o přílohu - četnou judikaturu k dané problematice (zejména Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR), která je členěna podle jednotlivých kapitol. Součástí práce je resumé v jazyce anglickém, seznam pouţité literatury a judikatury. Základní vědecké metody práce Základními vědeckými metodami práce jsou popis, komparace, kompilace, analýza, syntéza, dedukce a indukce. Jsou tak popsány odborné názory

na

jednotlivé

otázky

a

provedeno

jejich

srovnání,

shrnutí

a vyhodnocení, a to vše s vyuţitím apriorních pojmů, které jiţ byly právní vědou vytvořeny. Pojmům obecného jazyka jsou přikládány tradiční, všeobecně uznávané významy. Při výkladu právních předpisů jsou vyuţity klasické metody, tj. výklad jazykový, logický, systematický, srovnávací, historický a teleologický. Zvláště posledně jmenovaný teleologický výklad nabývá v souvislosti s Evropskou unií na významu, neboť ve směrnicích často bývá definován cíl a je pak na tom či onom státu, jak (jakými prostředky) daného cíle dosáhne. Ve vybraných aspektech práva na spravedlivý proces je provedena komparace se zahraniční právní úpravou. Uplatňuje se především tam, kde zkoumáme zahraniční trendy vývoje práva na spravedlivý proces ve srovnání s tuzemskou právní úpravou. V celém postupu samozřejmě vycházím z judikatury zejména Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR. Judikatura byla vybrána tak, aby byla uvedena buď

14

klíčová rozhodnutí v dané oblasti anebo rozhodnutí zajímavá z hlediska právního myšlení ohledně dané problematiky. V některých případech vyuţívám i sociologických metod, jenţ nezkoumají právo jako systém právních norem, ale usilují o poznání společenského původu a zejména společenského působení právních norem. Jako forma jazyka práce je zvolena „ich forma“, kdy názory autora jsou sdělovány v 1. osobě jednotného čísla.

15

1. Pojem

práva

na

spravedlivý

proces

v civilním řízení

1.1. Vymezení pojmu práva na spravedlivý proces Kaţdý má svoji představu, jak by měl spravedlivý proces vypadat a co je jeho obsahem. Na základních rysech spravedlivého procesu se odborná veřejnost shodne, některé aspekty zůstanou nicméně sporné, stejně tak jako struktura a systematika práva na spravedlivý proces. Nejprve se budu zabývat filozofickou kategorií „spravedlnost“, která samozřejmě tvoří v podstatné míře přídavné jméno „spravedlivý“. Poté se pokusím poukázat na některé definice pojmu práva na spravedlivý proces a přidat vlastní názor na to, co je obsahem pojmu práva na spravedlivý proces. 1.1.1. Spravedlnost Při

definování

práva

na

spravedlivý

proces

se

nevyhneme

filosofickým otázkám spojeným s kategorií spravedlnosti, uţ jen pro onen přívlastek „spravedlivý 4“. Kaţdý člověk v nějaké formě rozumí a cítí co je to spravedlnost, zastává svůj postoj co je a co by mělo být spravedlivé ze svého subjektivního pohledu. Pojem spravedlnosti je intuitivně srozumitelný, jeho definování však působí nemenší potíţe, neţ definování pojmu práva či právního vědomí. Filozofové i právníci se o to pokoušejí víc neţ dva tisíce let, zatím však uspokojivá definice, ale ani explikace pojmu spravedlnosti neexistuje. Vymezení pojmu spravedlnosti komplikuje i to, ţe má více významů (je to polysém). Často se nerozlišuje spravedlnost ve smyslu 4

Některé definice práva na spravedlivý proces pak v sobě zahrnují výraz „spravedlivý“, např. Podstatou práva na spravedlivý proces je moţnost domáhat se svého práva u nestranného a nezávislého orgánu, kterým je soud, rozhodující podle pravidel zaručujících spravedlivé posouzení věci - Šimáčková, K., Koláčková, J. Právo na spravedlivý proces v prostoru Evropských společenství, Právní Fórum 11/2005, s. 421.

16

právním, ve smyslu mravním (etickém), ve smyslu historickém (historická spravedlnost) a ve smyslu sociálním, tj. sociální spravedlnost 5.

Různé

chápaní pojmu spravedlnost pak vede k odlišným představám o tom, jak by mělo

vypadat

spravedlivé

společenské

uspořádání,

spravedlivé

přerozdělování hodnot a majetků, spravedlivý ţivot, spravedlivý proces atd. Celou situaci ještě navíc komplikuje skutečnost, ţe při uplatňování jakéhokoliv nároku je nezbytné celý spor převést do společného jazyka, čímţ dochází k dalšímu zkreslení. Spravedlnost se tedy týká rozdělování (resp. přidělování, přiřazování) určitých hodnot ve společenských vztazích, ať uţ jde o hodnoty pozitivní nebo negativní, ať uţ jsou to materiální předměty, dávky, odměny, výhody, tituly, funkce, práva, čest apod. Není rozhodující, zda jde o rozdělování teprve budoucí, aktuální, nebo o stav rozdělení, které proběhlo v minulosti6. Chceme-li definovat spravedlnost, pak vţdy budeme operovat s pojmem rovnost. Ve společnosti neexistuje rovnost všech a ve všem, vţdy existují fyzické, psychické, sociální, materiální, atd. odlišnosti. Zkušenost nám přitom říká, ţe kaţdá nerovnost je podstatná. Koncepty spravedlnosti často usilují o nastolení určité rovnosti, kdy si jsou subjekty v určitém kritériu rovny. Např. právo (legální spravedlnost) se snaţí existující nerovnost vyrovnat zejména formální právní rovností, ale i poţadavkem rovného postavení v zákoně, paradoxně i za cenu určité právní nerovnosti 7. K dosaţení rovnosti slouţí různé koncepce spravedlnosti, tak např. diortická spravedlnost má restituční charakter, jejím cílem je návrat do předešlého stavu při škodné události, kdy škůdce škodu nahradí buďto v penězích nebo naturální restitucí. Diortická spravedlnost tak obnoví předchozí situaci, aniţ by byl poškozený ve ztrátě či v zisku. Distributivní spravedlnost řeší rozdělování různých statků, zejména veřejných peněz. Podstatné je, aby bylo rozdělováno podle stejných měřítek; není nespravedlivé, pokud ten který dostane více či platí větší daně, pokud jsou pro to rozumné důvody (Rawls

5

Knapp, V. Teorie práva, 1. vydání. Praha, C. H. Beck 1995, s. 86. Večeřa, M. Spravedlnost v právu. Brno, Masarykova univerzita 1997, s. 16. 7 Večeřa, M. Spravedlnost v právu. Brno, Masarykova univerzita 1997, s. 21. 6

17

připouštěl nestejnou distribuci hodnot, pokud by se tak dělo ku prospěchu nejméně zvýhodněných 8). Podle Harta spravedlnost je tradičně povaţována za něco, co udrţuje nebo obnovuje rovnováhu či úměrnost, a její hlavní pravidlo se často vyjadřuje větou „Posuzuj podobné případy podobně“, ačkoli zde je třeba doplnit „Posuzuj odlišné případy odlišně 9“. Křesťanské pojetí spravedlnosti vychází z lásky k bliţnímu, odpuštění. Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň. Spravedlivý člověk nejen plní své povinnosti, ale usiluje o to, aby dával víc neţ musí. Spravedlnost má být doprovázena soucitem a milosrdenstvím. „Spravedlnost bez milosrdenství je krutost, milosrdenství bez spravedlnosti vede ke společenskému rozkladu 10. Při uplatňování práva, při výkonu soudní moci často hovoříme o výkonu spravedlnosti. Však také soudní rozhodování bez toho, ţe by sledovalo ideu spravedlnosti postrádá svůj smysl. Vzhledem k tomu, ţe přístup k otázce spravedlnosti je často intuitivní, vzniká otázka v jaké míře lze vycházet z intuice při soudním rozhodování. Asi lze v základu souhlasit s Bubíkem, ţe rozhodnutí učiněná ve jménu spravedlnosti by neměla nikdy jít nad rámec schopnosti tato rozhodnutí zdůvodnit v rámci nějaké teorie spravedlnosti, a to i za cenu ústupku vlastní intuici. Konstruktivní model vyţaduje, abychom jednali spíše na základě principů neţ víry 11. Lze přitom poukázat i na nebezpečnost intuitivních rozhodnutí z hlediska moţné libovůle a zneuţití. Nezuţujeme však tímto způsobem zbytečně moţnosti soudu rozhodnout

správně

a

spravedlivě?

Není

nalezení

„nějaké

teorie

spravedlnosti“ za účelem odůvodnění de facto totéţ, jako rozhodování na základě intuice? Co přesně znamená soudcovský slib „vykládat právní řád České republiky podle nejlepšího vědomí a svědomí“? Neznamená nejlepší vědomí a svědomí i zapojení intuice? Myslím, ţe jistý prostor pro intuitivní rozhodnutí soudu je zde jiţ nyní a do budoucna s rozvojem vědeckých metod

8

Rawls, J. A Theory of Justice. The Belknap Press of Harvard University Press, Cambridge, Massachusetts 1971, s. 303. 9 Hart, H. L. A. Pojem práva. Přeloţil Petr Fantys, PROSTOR, nakladatelství, s.r.o. Praha 2004, s 161. 10 Pieper, J. Ctnosti. Praha 2000. Česká křesťanská akademie – citována z díla Bubík, T. Filosoficky o spravedlnosti. Univerzita Pardubice 2007, s. 134. 11 Bubík, T. Filosoficky o spravedlnosti. Univerzita Pardubice 2007, s. 25.

18

psychologických a s rozvojem poznání lidského mozku můţe dojít ke zvýšení počtu intuitivních rozhodnutí. Úkolem soudu tedy není pouze správná aplikace hmotněprávních norem, ale snaha o nalezení spravedlivého řešení věci 12. Ideální spravedlivé rozhodnutí soudu bude spravedlivé věcně a zároveň přijaté po řádném spravedlivém procesu.

Nelze se zpravidla 13 dobrat věcně spravedlivého

rozhodnutí, pokud dojde k hrubému porušení práva na spravedlivý proces. Naopak dosaţení věcně nespravedlivého rozsudku po jinak férovém řízení odporuje základnímu účelu občanského soudního řízení. Kdo jedná spravedlivě, vţdy respektuje nějaký řád, hodnoty či principy. Otázkou je, zda tyto hodnoty jsou „spravedlivé“ a společensky přijatelné. Cílem uplatňování spravedlnosti napříč společností je nastolení všeobecně přijatelného společenského řádu. Jak jiţ popsal Platón spravedlivý stát rodí spravedlivého občana, stejně jako spravedlivý občan je základem spravedlivého státu 14. 1.1.2. Pojem práva na spravedlivý proces ve vlastním smyslu 1.1.2.1.

Definice v literatuře a judikatuře

Tak jako je obtíţné definovat pojem spravedlnost, tak podobně obtíţné je definovat pojem práva na spravedlivý proces, a to právě také proto, ţe se do tohoto pojmu přenášejí jiţ uvedené potíţe s definováním pojmu spravedlnosti. Právo na spravedlivý proces je intuitivní pojem – kaţdý účastník řízení ví, ţe má právo na spravedlivý proces, je subjektivně přesvědčen, ţe ví co je obsahem jeho práva a ví, ţe se můţe obrátit „aţ do Štrasburku“. Sudre definuje právo na spravedlivý proces takto: Právo na spravedlivé řízení v souladu s výrazivem Evropského soudu, (Golder, 21. února 1975, Série A, sv. 18) zakotvuje základní princip panství práva 12

Lavický, P.: Funkční vazby občanského práva hmotného a procesního. Disertační práce, Právnická fakulta Masarykovy univerzita 2006/7, s. 159. 13 Zde přeci jen mohou existovat výjimky – viz kapitola 3. 14 Bubík, T. Filosoficky o spravedlnosti. Univerzita Pardubice 2007, s. 58.

19

v demokratické společnosti a směřuje k tomu, zajistit právo na dobrou správu justice15. Dále Sudre do práva na spravedlivý proces řadí právo na konkrétní a účinný přístup k soudu, rovnost zbraní, záruky vztahující se k organizaci a sloţení soudu i k průběhu řízení u dané instance, včetně nezávislosti soudu vůči výkonné moci i stranám, veřejnosti řízení a „přiměřené doby“ řízení 16. Zvláště lze ocenit v Sudrově definici ono právo na dobrou správu justice. To naznačuje, ţe v právu na spravedlivý proces je něco více neţ jen splnění konkrétních kritérií – k tomu viz téţ podkapitola 2.12. Spravedlivé vnímání procesu účastníky. Dle Repíka právo na spravedlivý proces obsahuje dvě sloţky. První je „právo na přístup k soudu“, tj. právo obrátit se na soud k vymoţení či ochraně svého subjektivního práva. Druhou je právo na určitou kvalitu procesu, která je zabezpečená řadou institucionálních a procesních záruk 17. Podle Stavinohové a Hlavsy právo na spravedlivý proces vyjadřuje jistou vlastnost civilního soudního řízení, jakou je nezávislé rozhodování s právem účastníků (stran) vyjadřovat se ke všem úkonům v průběhu řízení. Právo na spravedlivý proces rovněţ souvisí s hospodárností řízení, neboť řízení má proběhnout v přiměřené době a bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny). Řadu porušování tohoto práva řeší Ústavní soud. Právo na spravedlivý proces zajišťují i ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) o moţnosti bezplatného zastoupení

(§ 30 a 31 o.s.ř.) 18. Jedná se

o subjektivní (veřejné) právo na ochranu uplatněné vůči státu 19. Čapek vychází z judikatury štrasburských orgánů, kde právo na spravedlivý proces znamená, ţe obě strany musejí mít moţnost předloţit svou věc nezávislému soudu za podmínek, které neznevýhodňují výrazným způsobem jednu z nich vůči druhé. Jde o princip „rovnosti zbraní“, který má velmi blízko k principu nediskriminace 20. K tomu Hubálková doplňuje, ţe

15

Sudre, F. Mezinárodní a evropské právo lidských práv. Přeloţil Jiří Malenovský. Preses Universitaires de France, 1989, s. 173 . 16 Tamtéţ, s. 176-179. 17 Repík, B.: Ľudské práva v súdnom konaní. MANZ, Bratislava 1999, s. 35. 18 Stavinohová, J., Hlavsa, P.: Civilní proces a organizace soudnictví, Masarykova univerzita Brno, 2003, s. 71. 19 Tamtéţ, s. 71. 20 Čapek, J. Právnický slovník evropské ochrany lidských práv. Praha 2002. ORAC, s.r.o., s. 318.

20

tato zásada se obzvláště týká moţnosti obou stran v řízení mít přístup k dokumentům, vyslechnout svědky a klást jim otázky 21. Podle Svobody právo na spravedlivý proces je jedno z nejdůleţitějších lidských práv 22. Představuje moţnost pro kaţdého jednotlivce domoci se oprávnění či splnění povinností v procesu, kde jednotlivec můţe vyuţít veškerých právních institutů a záruk, které daný právní řád nabízí anebo by nabízet měl, neboť jsou nezbytnou součástí demokratického právního státu. Spravedlivý proces nesmí zásadním způsobem znevýhodnit jednu stranu vůči druhé23. Spravedlivý proces musí zamezit jakékoliv libovůli, která by řádný proces znemoţnila či oslabila. Slabší místo Svobodovy definice je onen neurčitý dovětek „institutů a záruk, který daný právní řád nabízí anebo by nabízet měl“. Jednak se tím opět otevírá otázka, které záruky jsou součástí práva na spravedlivý proces a jednak je otázkou, zda tyto záruky nevyplývají přece jen z ústavního (mezinárodního) práva (a nikoliv z daného právního řádu). Zajímavá je i Svobodova normativní definice – jestliţe veřejná moc rozhoduje o občanských právech nebo závazcích osob anebo o trestních obviněních proti nim (hypotéza), pak jim musí zaručit určitý komplex procesních práv, který dohromady tvoří koncept práva na spravedlivý proces (dispozice) 24. V díle autorů Tichého, Arnolda, Svobody, Zemánka a Krále zařazují autoři zásadu řádného řízení („fair trial“) k základním zásadám evropského práva (42, 49/59 SNUPAT, 32/62 Alvis, T-9/89 Hulls). Patří mezi obecné právní zásady, které jsou společné všem právním řádům členských států. Strany mají být mimo jiné chráněny před překvapivými stanovisky. Zásadu řádného řízení je třeba dodrţet v kaţdém řízení, včetně řízení ve věcech soutěţních (C-48, 66/90 PTT Nederland). Výjimky jsou přípustné pouze ze závaţných důvodů, zejména při nebezpečí z prodlení. V řízení před Soudem má důkazní břemeno ohledně existence řádného řízení před ním vţdy orgán Společenství (a tedy v této souvislosti soud), který je povinen dokázat, ţe 21

Hubálková, E. Evropská úmluva o lidských právech a Česká republika. Praha 2003, Linde Praha a.s., s. 169. 22 Právo na spravedlivý proces bývá v literatuře někdy označováno za super/princip – viz Svoboda, P.: Ústavní základy správního řízení v České republice, Linde Praha, a.s., 2007, s. 101. 23 Viz rozsudek Evropského Soudu ve věci Brandsteter proti Rakousku ze dne 28.8. 1991. 24 Svoboda, P.: Ústavní základy správního řízení v České republice, Linde Praha, a.s., 2007, s. 103.

21

takové řízení se skutečně konalo. Ani vysoký stupeň pravděpodobnosti nepostačuje (49/88 Al Jubil) 25. Hollander povaţuje právo na řádný proces (due process law) v souvislosti s jeho vývojem v Anglii za princip, resp. procesní principy nestranného řízení. Kaţdé rozhodování pak má splňovat následující náleţitosti: Nutno v něm vyloučit osobní zájem toho, kdo rozhoduje, na rozhodované věci na dotčeném, je nutno zabezpečit nezávislost toho, kdo rozhoduje, rozhodovat lze jen v určitém předem omezeném rámci (například v rámci zákona), ten, kdo rozhoduje, musí provést nestranné dokazování v předepsaném „fair“ řízení, ve kterém poskytne stejnou šanci oběma stranám a rozhodnutí podléhá kontrole vyšší instance 26. Podnětná je i myšlenka priority procesních garancí před materiální úpravou: V určitém procesu, ve kterém rozdílná stanoviska stojí navzájem proti sobě před nezávislou instancí, procesu, ve kterém rozhodnutí této instance podléhají přezkoumání vyšší instance a v němţ má kaţdá stana „fair“ příleţitost svými argumenty přesvědčit

soudce,

je

spravedlnost

chráněna

lépe,

neţ

nejlepšími

27

a nejúplnějšími materiálními zákony a ústavními ustanoveními . Podle Winterové je právo na spravedlivý proces subjektivní právo kaţdého jednotlivce (i skupin jednotlivců) vůči státu jako povinnému subjektu na poskytnutí náleţité právní ochrany tomu, kdo se jí dovolá 28. Je to samostatné subjektivní veřejné právo vůči státu na poskytnutí právní ochrany v takovém procesu, který maximálně garantuje spravedlivý výsledek, nikoli však příznivý výsledek. Prvky práva na spravedlivý proces jsou samo právo obrátit se k nezávislému a nestrannému soudu zřízenému zákonem (přístup k soudu), rovnost před soudem (rovnost zbraní), veřejné projednání a rozhodnutí v přiměřené lhůtě 29. V rámci druhé kapitoly „Právo na spravedlivý proces (principy fungování soudnictví) Winterová pojednává o nezávislosti a nestrannosti soudů a soudců, o principu zákonného soudu a zákonného soudce, o principu rovnosti, kontradiktornosti, o právu na právní 25

Tichý, L., Arnold, R., Svoboda, P., Zemánek, J., Král, R. Evropské právo 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 344, 345. 26 Hollander, P. Základy všeobecné státovědy. Plzeň Aleš Čeněk, 2009, s. 127-128. 27 Tamtéţ, s. 128. 28 Winterová, A. a kolektiv. Civilní právo procesní. 3. vydání. Linde Praha 2004, a.s., s. 208. 29 Viz tamtéţ, s. 209.

22

pomoc,

o

principu

veřejnosti,

ústnosti

a

přímosti

a

o

principu

hospodárnosti 30. Později Winterová doplnila, ţe právo na soudní ochranu (zvané téţ právo na spravedlivý proces) se stále větším důrazem, zaujímá výrazné místo mezi základními nezadatelnými lidskými právy 31. Právo na spravedlivý proces spočívá mimo jiné téţ v získání exekučního titulu po řízení, jeţ zajišťuje rovné moţnosti stran, a v následné exekuci 32. V literatuře i judikatuře bývá často citováno (tak jak uvádí rovněţ Winterová), ţe proces má zajišťovat spravedlivý výsledek, nikoli však příznivý výsledek. S tím samozřejmě souhlasím, avšak podotýkám, ţe pro právníka je tento závěr notorietou. Důleţité je i zdůraznění, ţe i ve výkonu rozhodnutí se uplatňuje právo na spravedlivý proces – leckdy je totiţ řízení před Evropským soudem pro lidská práva hodnoceno jako celek aţ do exekučního řízení, např. co se týká průtahů. Ústavní soud ČR si vypomáhá při definici výrazem „správné soudní rozhodování“. Právo na spravedlivý proces neznamená, ţe je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němţ se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, tedy i předvídatelnost postupu soudu v řízení ve věci samé 33. V pozdějším judikátu Ústavní soud povaţuje právo na spravedlivý proces za právo strukturované s neurčitým obsahem: Právo na spravedlivý proces je právo strukturované, zahrnující více samostatných subjektivních základních práv, formulovaných jak konkrétně (např. veřejnost a rychlost řízení, či nezávislý a nestranný soud), tak i obecně (zejména „právo na spravedlivé projednání věci“). Právo na spravedlivé projednání věci je přitom pojmem neurčitým, otevřeným a přesně neohraničeným. Jeho obsah zahrnuje nejen všechny ostatní záruky v Listině výslovně uvedené, ale také ty, které v něm výslovně uvedeny nejsou, ale byly vyvozeny judikaturou. Ve vztahu (nejen) k dokazování tak byly definovány 30

Viz tamtéţ, s. 69-81. Avšak jindy je v literatuře zmiňováno, ţe do práva na spravedlivý proces řadí teorie práva i ústavní právo i některé další zásady – viz Kindl, M., Šíma, A., David, O. Občanské právo procesní. 2. vydání, Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 146. 31 Winterová, A. a kol., Civilní právo procesní, 5. vydání, Linde Praha 2008, a.s., s. 212. 32 Winterová, A. a kol., Civilní právo procesní, 5. vydání, Linde Praha 2008, a.s., s. 625. 33 Viz nález Ústavního soudu ze dne 14.8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 687/06.

23

principy, které jsou nedílnou součástí pojetí spravedlivého procesu. Jedná se především o principy rovnosti zbraní a kontradiktornosti 34. 1.1.2.2.

Shrnutí a doplnění

Právo na spravedlivý proces je samostatné subjektivní veřejné právo vůči státu na poskytnutí právní ochrany v takovém procesu, který maximálně garantuje spravedlivý výsledek (coţ se nemusí rovnat výsledku dle názoru účastníka). Spravedlivý proces je veden za podmínek, které neznevýhodňují výrazným způsobem jednoho účastníka vůči druhému, tj. za podmínek „rovnosti zbraní“. Jde o právo na spravedlivé soudní řízení, v němţ se uplatňují všechny zásady dobrého soudnictví podle Ústavního pořádku České republiky, příslušných mezinárodních smluv, zákonů a principů (a to i vyvozených soudní judikaturou). Právo na spravedlivý proces pokrývá celé řízení, včetně případného výkonu rozhodnutí. Právo na spravedlivý proces zakotvuje základní princip panství práva a právního státu (Rule of Law) v demokratické společnosti. Dle mého názoru je tedy právo na spravedlivý proces subjektivní právo, ale nelze přehlédnout šíři jeho záběru, obecnost a význam pro naplnění účelu soudního řízení; proto někteří autoři označují právo na spravedlivý proces za princip 35. Konkrétní praktické důsledky však toto rozlišování nemá, neboť při interpretaci vţdy budeme uvaţovat o právní síle na úrovni Ústavy. Právo na spravedlivý proces je právo strukturované, zahrnující více samostatných subjektivních základních práv, formulovaných jak konkrétně (např. veřejnost a rychlost řízení, či nezávislý a nestranný soud), tak i obecně (zejména „právo na spravedlivé projednání věci“, předvídatelnost rozhodnutí, zákaz

svévole,

poţadavek

řádného

odůvodnění

rozhodnutí 36

včetně

zdůvodnění proč nebyly provedeny navrţené důkazy). Právo na spravedlivé projednání věci je přitom pojmem neurčitým, otevřeným a přesně neohraničeným. Jeho obsah zahrnuje nejen všechny ostatní záruky v Listině výslovně uvedené, ale také ty, které v něm výslovně uvedeny nejsou, ale byly 34

Nález pléna Ústavního soudu ze dne 22.1. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 54/05. Např. Hollander, P. Základy všeobecné státovědy. Plzeň Aleš Čeněk, 2009, s. 127. 36 Viz např. Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9.12. 1994. 35

24

vyvozeny judikaturou (např. problematika nezákonných důkazů). Vyplývá z toho prostor pro vědecké bádání, co vše je či není obsahem práva na spravedlivý proces. Normativní definice práva na spravedlivý proces v civilním soudním řízení zní takto: Jestliţe veřejná moc rozhoduje o jeho37 občanských právech nebo závazcích (hypotéza), pak mu musí zaručit takový proces, který maximálně garantuje spravedlivý výsledek (dispozice). Pokud toto státní moc nesplní, následuje sankce 38 ve formě zrušení rozhodnutí či stanovení povinnosti státu k náhradě škody či poskytnutí zadostiučinění. Teoretickou otázkou je, zda právo na spravedlivý proces patří mezi lidská práva (rozuměj daná apriorně, nezávisle na státu) či mezi občanská práva (která se odvíjejí aţ od občanského statusu jednotlivce). Domnívám se, ţe právo na spravedlivý proces je právem lidským 39. Ke své argumentaci pouţiji Alexyho definici lidského práva, kterou právo na spravedlivý proces splňuje. Alexy definuje lidská práva těmito pěti prvky: univerzálností (jejich nositelem je kaţdý člověk), fundamentálností (jejich předmětem není kaţdé dobro, nýbrţ toliko dobra základní), abstraktností (obecnost neznamená danost v konkrétním případě, např. v důsledku kolize lidských práv), morální platnosti (danou jejich zdůvodněním) a předností (před normami pozitivního práva)40. Nositelem práva na spravedlivý proces je kaţdý člověk. Základním přínosem práva na spravedlivý proces je vůbec vytvoření podmínek pro uplatnění dalších práv v procesu, který maximálně garantuje spravedlivý výsledek (kaţdý, kdo má být souzen ţádá spravedlivý proces). Právo na spravedlivý proces je právem abstraktním z povahy věci (uţ jen výraz „spravedlivý“ je vysoce abstraktní). Morální platnost práva na spravedlivý proces vyplývá z hodnot, chráněných tímto právem. Poslední prvek Alexyho definice – přednost před normami pozitivního práva – je pravděpodobně nejvíce problematický, coţ budu rozebírat v průběhu práce, zejména

37

Rozuměj kaţdého, tedy jde nejen o fyzické, ale i právnické osoby. Sankce samozřejmě nepřijde automaticky, ale na ţádost, případně následnou ţalobu, stíţnost k Evropskému soudu – viz dále. 39 Stejně tak např. Winterová, Svoboda – viz předchozí podkapitola. 40 Alexy, R. Menschenrechte ohne Metaphysik? Deutsche Zeitschrift fur Philosophie, 52 (2004) – citováno z díla Hollander, P. Základy všeobecné státovědy. Plzeň Aleš Čeněk, 2009, s. 114. 38

25

v kapitole 3. – jednotlivé aspekty práva na spravedlivý proces často překonávají pozitivní právo, srov. např. „rovnost zbraní“. Po obsahové stránce je právo na spravedlivý proces je souborem základních práv a principů, zejména 41 práva na přístup k soudu, práva na veřejný proces, principu rovnosti, principu kontradiktornosti, principu ústnosti a přímosti, principu nezávislosti a nestrannosti soudů a soudců, zákonného soudu a soudce, principu rozhodování bez zbytečných průtahů, principu

ekonomie

řízení,

principů

ovlivňujících

charakter

procesu,

poučovací povinnosti soudu, principu spravedlivého vnímání vedení procesu účastníky42. Právo na spravedlivý proces zahrnuje i postupy řešení případných konfliktů principů, které tvoří jednotlivé aspekty práva na spravedlivý proces. Musíme mít totiţ mechanismy, jak se dobrat řešení, který z aspektů v daném konkrétním případě převáţí. Aby právo na spravedlivý proces nebylo jen čistě teoretickou výsadou, musí být v právních řádech zakotveny i instrumenty pro uplatnění a vymoţení spravedlivého procesu – tj. k odstranění vad řízení způsobených nespravedlivým procesem. Konečně existují rozdíly, jak je právo na spravedlivý proces teoreticky popsáno a vymezeno a jak je uváděno do praxe (law in books, law in action). Tomu odpovídá struktura této práce a její rozdělení na jednotlivé kapitoly. Právu na spravedlivý proces je v civilním soudní řízení poskytována ochrana zejména prostřednictvím soustavy obecných soudů, Ústavního soudu, Evropského soudu pro lidská práva, Evropského soudního dvora (byť ten v zásadě respektuje judikaturu Evropského soudu pro lidská práva) a po zaloţení jejich pravomoci i prostřednictvím rozhodčích soudů. Zejména Evropský soud pro lidská práva značně tvořivým způsobem dotváří (nalézá) obsah pojmu právo na spravedlivý proces 43.

41

Slovo „zejména“ vyjadřuje, ţe pojem právo na spravedlivý proces je pojmem otevřeným, který můţe být a bude v budoucnu judikatorně dotvářen. 42 Sporné se můţe jevit zařazení principu ekonomie řízení, principů ovlivňujících charakter procesu a principu spravedlivého vnímání vedení procesu účastníky – k tomu proč tyto náleţí do práva na spravedlivý proces viz jednotlivé subkapitoly kapitoly 2. 43 Např. Repík mluví o „tvorivém a evolutivném výkladu“ – viz Repík, B.: Ľudské práva v súdnom konaní. MANZ, Bratislava 1999, s. 82.

26

Zajímavou otázkou je, zda je moţné právo na spravedlivý proces omezit. V úvahu přicházejí dvě situace. Za prvé pokud je právo na spravedlivý proces v konfliktu s jiným základním právem (či principem) – pak omezení přichází v úvahu, ale za přísných podmínek, kdy taková situace se často řeší za uţití principu proporcionality (více viz kapitola třetí). Za druhé mohou nastat speciální faktické situace, např. vyhlášení výjimečného stavu (kupříkladu teroristické útoky), či v průběhu válečného konfliktu. V zahraniční literatuře je zastáván názor, ţe zatímco lidská práva jsou relativně dobře chráněna za normální situace a i v průběhu ozbrojeného konfliktu (kdy se uplatní humanitární právo), avšak při pouhém výjimečném stavu je ochrana lidských práv mnohem slabší – kdy tato situace byla popsána v literatuře jako šedá zóna 44. Jsem toho názoru, ţe právo na spravedlivý proces nelze omezit ani za zmíněných mimořádných situací, a to vzhledem k jeho speciální povaze, jakoţto garanta efektivního nápravného prostředku při porušení všech ostatních lidských práv. Právo na spravedlivý proces je totiţ nezcizitelné a jeho porušení by znamenalo váţné ohroţení demokracie, právního státu a principu dělby moci, protoţe by přeneslo soudní funkce na exekutivu. Spravedlnost procesu je nezbytným prvkem zachování legality v demokratické společnosti. Princip legality a právního státu jsou nutným předpokladem k efektivnímu poţívání všech lidských práv, včetně těch nezrušitelných 45. Ovšem v poslední době po různých teroristických útocích není atmosféra obklopující poloţku spravedlivého procesu během výjimečného stavu (po teroristickém útoku) příliš nápomocná jakémukoliv rozvoji lidských práv za krizové situace. Je potřeba však zdůraznit, ţe v období – jako bylo po 11. září46 – mají soudy, které čelí menšímu politickému tlaku de facto rozumnější a lepší moţnosti pro řešení konfliktů neţ exekutiva či

44

Olivier, C.: Revisiting General Comment No. 29 of the United Nations Human Rights Committee: About Fair Trial Rights and Derogations in Times of Public Emergency, Leiden Journal of International Law, 17/2004, s. 407 [citováno 26. dubna 2009]. Dostupný z: http://proquest.umi.com/pqdweb?index=4&did=1401466491&SrchMode=1&sid=3&Fmt=6&VI nst=PROD&VType=PQD&RQT=309&VName=PQD&TS=1240734026&clientId=45397. 45 Winterová, A. a kolektiv. Civilní právo procesní. 3. vydání. Linde Praha 2004, a.s., s. 415. 46 Tímto je míněna krizová situace, která nastala po teroristických útocích dne 11. září 2001.

27

legislativa – coţ je další argument pro neomezitelnost a nezcizitelnost práva na spravedlivý proces 47. O výjimečnosti postavení práva na spravedlivý proces svědčí názor Evropského soudu pro lidská práva v kauze Sunday Times v. Velká Británie, ţe právo na spravedlivý proces zaujímá v systému práv chráněných Úmluvou ústřední místo a zabezpečuje princip svrchovanosti práva 48. Nelze totiţ přehlédnout, ţe právo na spravedlivý proces vytváří procesní půdu pro ochranu a vynucování všech ostatních práv. Vědomí, ţe pro případ porušení bude právo účinně a rychle vynuceno prostřednictvím státní moci můţe výrazně zvýšit právní kulturu v celé zemi.

1.2. Nejvýznamnější

právní

předpisy

upravující

problematiku práva na spravedlivý proces Pokud jde o české právní předpisy, je problematika práva na spravedlivý proces upravena především v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v Ústavě České republiky. Dále jsou jednotlivá práva konkretizována zejména v občanském soudním řádu, zákonu o soudech a soudcích a dalších zákonech včetně jejich prováděcích předpisů. Z mezinárodních pramenů je pro Českou republiku podstatná hlavně Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských,

sociálních

a

kulturních

právech

(dále

jen

Pakt).

Dokumentem právně nezávazným, nikoliv však bezvýznamným je Charta základních lidských práv Evropské unie (dále jen „Charta). Charta byla vyhlášena 7. prosince 2000 ve francouzské Nice. Významný z pohledu této práce je zejména čl. 47 Právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces. Inspirací byla pro Chartu Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a proto bývají jednotlivá ustanovení Charty nazývána jako zrcadlová právě ve vztahu k Úmluvě.

47 48

Volně přeloţeno – viz dílo citované ad 41, s. 419. Repík, B.: Ľudské práva v súdnom konání, MANZ, Bratislava, 1999, str. 9.

28

Další výklad bude zaměřen na stručný nástin právní úpravy v Listině základních práv a svobod, Ústavě České republiky, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a občanském soudním řádu, které povaţuji za nejdůleţitější, ať uţ materií úpravy anebo návaznosti na orgány, které tyto předpisy aplikují a tím vynucují právo na spravedlivý proces. 1.2.1. Listina základních práv a svobod Spravedlivého procesu se týká především hlava pátá usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práva a svobod jako ústavního pořádku ČR (dále jen LPS, listina) – právo na soudní a jinou ochranu. V čl. 36 odst. 1 LPS je stanoveno, ţe kaţdý se můţe domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Za stanovený postup pro civilní řízení je třeba povaţovat občanský soudní řád a je vhodné v této souvislosti zmínit čl. 4 LPS (a téţ čl. 2 odst. 4 Ústavy), kdy povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích, coţ má za následek, ţe povinnosti účastníku civilního soudního řízení by měl zákonodárce uloţit přímo v občanském soudním řádu, anebo alespoň uvést jednoznačný odkaz na prováděcí předpisy, coţ se ne vţdy děje. V čl. 36 odst. 2 věta druhá LPS je zakotveno, ţe z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Toto poměrně důleţité ustanovení nebylo po dlouhou dobu naplňováno, kdy např. důleţité otázky ohledně vlastnického práva řešil orgán moci výkonné a zároveň byla vyloučena moţnost soudního přezkumu – viz příloha A o.s.ř. ve znění před účinností novely zákonem č. 151/2002 Sb. Před zrušením této přílohy A (ke dni 30.12. 2002) tak byla odňata moţnost domáhat se v těchto případech soudní ochrany; to nyní samozřejmě moţné je, a to zejména cestou správního soudnictví, ale i cestou civilního soudnictví dle části páté o.s.ř. V čl. 36 odst. 3 LPS je zakotveno důleţité právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, které je pak dále upraveno zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu

29

veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Význam tohoto práva spočívá jednak v určité kompenzaci „nespravedlivého procesu“ a jednak v motivaci státu uspořádat soudní soustavu tak, aby fungovala. Na tomto místě je vhodné uvést, ţe soudní řízení můţe být „nespravedlivé“ z rozličných důvodů, např. chybou soudce, chybou státu při vytváření podmínek pro chod soudního řízení, ale i specifičností daného konkrétního řízení49. V čl. 37 odst. 1 LPS je zakotveno právo odepřít výpověď, kterou by vypovídající osoba svědčila proti sobě nebo osobám blízkým. V čl. 37 odst. 2 LPS je zakotveno právo na právní pomoc, jejíţ neposkytnutí by v některých případech mohlo dokonce eliminovat právo na spravedlivý proces jako celek. V odstavci třetím je zakotven princip rovnosti účastníků, který je dále prohlouben moţností uţívat mateřský jazyk. V čl. 38 odst. 1 LPS je zakotven princip zákonného soudce. V čl. 38 odst. 2 LPS je stanoven princip veřejnosti, princip ústnosti a přímosti a princip projednání věci bez zbytečných průtahů. 1.2.2. Ústava Ústava se dotýká spravedlivého procesu méně neţ Listina základních práv a svobod, a to zejména v hlavě čtvrté. Čl. 4 výslovně uvádí, ţe základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. V čl. 81 a 82 Ústavy je zakotven princip nezávislosti a nestrannosti soudů a soudců. Čl. 85 odst. 2 Ústavy stanoví slib soudce Ústavního soudu, mj. – chránit neporušitelnost přirozených práv člověka a rozhodovat podle svého nejlepšího přesvědčení nezávisle a nestranně (princip nezávislosti a nestrannosti soudců). V čl. 95 je zakotvena vázanost soudce zákonem a mezinárodní smlouvou včetně oprávnění posoudit soulad podzákonných předpisů. V čl. 96 Ústavy je zakotven princip rovnosti účastníků před soudem, princip veřejnosti (a to včetně veřejného vyhlášení rozsudku) a ústnosti soudního jednání.

49

Zde mám na mysli situaci, kdy doslovná, byť patrně správná aplikace občanského soudního řádu vyvolá nějaký škodlivý důsledek, např. průtahy v řízení.

30

1.2.3. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod je významná především vzhledem k existenci Evropského soudu pro lidská práva, který napomáhá prosazování spravedlivého procesu (praktické hledisko). V článku 6., který je jiţ v rubrice nazván „právo na spravedlivý proces“ je zakotven princip

veřejnosti

a veřejného

vyhlášení

rozsudku,

projednání

věci

v přiměřené lhůtě, princip nezávislého a nestranného soudu zřízeného zákonem, jakoţ i princip spravedlivého projednání věci vůbec. Jednotlivé aspekty práva na spravedlivý proces jsou zde popsány velmi obecně, kdy následnou činností Evropského soudu jsou odvozována a konkretizována další práva – příkladem můţe být právo na přístup k soudu či důleţitý princip rovnosti zbraní, či právo na odůvodněný rozsudek – „right to a reasoned judgment“, atd. Pozoruhodná je v čl. 6 odst. 1 Úmluvy definice kruhem - srov. spravedlivý proces znamená, aby „jeho záleţitost byla spravedlivě projednána“.

Zajímavé

je,

ţe

v jiných

právních

předpisech

slovo

„spravedlivě“ (či spravedlivý) nevyskytuje a bývá podána definice jinými slovy (např. řádný, či jiná slova definující právo na spravedlivý proces po obsahové stránce), coţ můţe být i z důvodu, ţe z čistě logického hlediska definice kruhem nemá ţádnou vypovídací hodnotu. Dle mého názoru však zdůraznění, ţe spravedlivý proces musí být spravedlivý, není na škodu a právě z oné obecnosti pojmu „spravedlivě“ – můţe Evropský soud následně vyvozovat další práva. Důleţitou podmínkou aplikace čl. 6 Úmluvy je, ţe se jedná o „občanská práva nebo závazky“. Jiţ z definice vyplývá, ţe půjde o práva či závazky soukromoprávní povahy (zejména občanskoprávního, obchodního, pracovně právního a rodinného charakteru). Vykládat pojem „občanská práva nebo závazky“ (civil rights and obligations) nelze jen s ohledem na vnitrostátní právo50, ale je třeba přihlédnout k ostatním právním řádům a zvyklostem. Evropský soud tak např. dovodil, ţe pod pojem „občanských práv a závazků“

50

H. proti Francii ze dne 24.10. 1989.

31

spadá např. schválení převodu nemovitosti 51, rozvázání pracovního poměru 52 či disciplinární řízení 53. V kaţdém případě má v této otázce Evropský soud široký prostor pro výklad citovaného pojmu. Čl. 6 poskytuje velice propracovanou a sofistikovanou ochranu právu na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces je jedním z klíčových principů právního státu. Je jasné, ţe právo na spravedlivý proces musí být nejen písemně garantováno, ale i aplikačně chráněno příslušnými orgány, jinak by i ostatní práva občanů ztratila svoji hodnotu. Avšak velká všeobecnost práva na spravedlivý proces a strohost jeho psané úpravy způsobuje i některé rizikové jevy. Právě nejednoznačnost právní úpravy, jakoţ i moţnost odvozování dalších práv z pojmu „spravedlivě“ ponechává široký prostor pro různé moţné výklady, coţ ne vţdy je ku prospěchu věci. Za povšimnutí z hlediska práva na spravedlivý proces ještě stojí zejména čl. 13 Úmluvy, kde je zakotveno právo na účinný prostředek nápravy před národními orgány. Evropský soud pro lidská práva na slovo „účinný“ klade ve své judikatuře zvláštní důraz právě tak, aby byl zcela naplněn tento pojem. 1.2.4. Občanský soudní řád Občanský soudní řád samozřejmě hluboce spolutvoří české právo na spravedlivý proces. Spravedlivého procesu se přímo týká celá řada ustanovení, např. §§ 6, 18, 100, 118a, 116, atd. Soudce však nesmí zůstat jen u občanského soudního řádu, který je mu nejbliţší, ale je třeba vţdy vidět kořeny

práva

na

spravedlivý

proces

zakotvené

zejména

v Listině

a mezinárodních smlouvách i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Právo na spravedlivý proces je rovněţ významným interpretačním hlediskem pro jednotlivá ustanovení občanského soudního řádu. Je povinností soudu interpretovat kaţdé ustanovení občanského soudního řádu v souladu s principy práva na spravedlivý proces. Nelze vycházet pouze 51

Ringeisen proti Rakousku ze dne 16.7. 1971. Obermeier proti Rakousku ze dne 28.6. 1990. 53 Diennet proti Francii ze dne 26.9. 1995. 52

32

z textu samotného občanského soudního řádu, ale je nutno si vţdy poloţit otázku, zda toto ustanovení nemá své kořeny v právu na spravedlivý proces 54.

1.3. Subjekty práva na spravedlivý proces Odpověď na otázku, kdo je subjektem práva na spravedlivý proces, by se mohla zdát jednouchá – kaţdý – čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Postupně lze však odpověď zpřesňovat: Kaţdý, kdo podléhá jurisdikci Vysokých smluvních stran, tj. postačí výkon soudní moci nad subjektem, který se např. můţe nacházet i v zahraničí. Subjektem tak jsou nejen státní občané, cizinci, osoby bez státní příslušnosti i osoby neznámého pobytu. Není ani vyloučeno, aby se na Evropský soud obrátily osoby nezletilé či zbavené způsobilosti k právním úkonům prostřednictvím svého zákonného zástupce. Subjekty jsou rovněţ právnické osoby (ovšem pouze nevládního charakteru) a také skupiny osob – čl. 34 Úmluvy. Takovou osobou můţe být i politická strana, nikoliv však např. orgán místní správy či samosprávy, jakým je obec 55. Subjekty práva na spravedlivý proces jsou tak všichni účastníci řízení – ţalobci, ţalovaní, navrhovatelé, ti o jejichţ právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno či vedlejší účastníci. Subjekty mohou být rovněţ svědkové, znalci, advokáti, osoby, jímţ byla uloţena v řízení nějaká povinnost, a to v části, která se jich přímo týká (např. svědečné, znalečné, odměna advokáta). Repík se zabývá otázkou, zda je moţné právo na spravedlivý proces odepřít osobě, která sama porušuje lidská práva. Evropský soud tuto otázku řešil ve věci Lawless proti Irsku ze dne 1.7. 1961, kdy byl stěţovatel členem Irské republikánské armády. Ţalovaný stát namítal, ţe stěţovateli by nemělo být poskytnuto dobrodiní Úmluvy s ohledem na článek 17, podle kterého nic v Úmluvě nemůţe být vykládáno tak, jako by dávalo státu, skupině nebo jednotlivci jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů zaměřených na zničení kteréhokoli ze zde přiznaných práv. Soud však tento argument 54

David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluver ČR, a.s., 2009, s. 3. 55 Viz Repík, B.: Ľudské práva v súdnom konaní. MANZ, Bratislava 1999, s. 40.

33

odmítl. Spravedlivý proces musí být

poskytnut i nepřátelům státu

a společnosti 56. Povinným subjektem práva na spravedlivý proces je stát. Povinností státu je zajistit spravedlivý proces. Jedná se o odpovědnost za výsledek. Moţnou sankcí na vnitrostátní úrovni je zrušení rozhodnutí, či povinnost státu k finančnímu plnění (náhrada škody), na mezinárodní úrovni pak odsuzující rozsudek opět s moţným finančním plněním státu.

56

Volněji citováno, tamtéţ, s. 41 a 42.

34

2. Jednotlivé aspekty práva na spravedlivý proces

V předchozí kapitole jsem uvedl, ţe právo na spravedlivý proces je právo strukturované, zahrnující více samostatných subjektivních základních práv, formulovaných jak konkrétně tak i obecně. Právo na spravedlivý proces zahrnuje nejen všechny ostatní záruky v Listině výslovně uvedené, ale také ty, které v něm výslovně uvedeny nejsou, ale byly vyvozeny judikaturou. Po obsahové stránce je právo na spravedlivý proces souborem základních práv a principů, zejména práva na přístup k soudu, práva na veřejný proces, principu rovnosti, principu kontradiktornosti, principu ústnosti a přímosti, principu nezávislosti a nestrannosti soudů a soudců, zákonného soudu a soudce, atd. Další výklad se bude týkat právě těchto ústavních principů (resp. základních práv reprezentujících ústavní principy).

2.1. Obecný úvod o právních principech Právní principy 57 jsou významné myšlenky mající normativní obsah, které jsou schopny ovlivnit právní hodnocení interpreta při výkladu práva. Jedná se v podstatě o nejvšeobecnější či velmi všeobecné normy, či pravidla, hodnoty, které vymezují určitý rámec, v němţ pobíhá fungování celého systému právních norem. Právní principy jsou jednak psané (jsou zakotvené např. v Ústavě, v Listině), jednak implicitně vyplývající z právních norem a jednak jsou obyčejové (nepsané a shodující se s některými definičními znaky právního obyčeje) 58. Z toho vyplývá, ţe je obtíţné (ne-li nemoţné) stanovit taxativní výčet principů pro civilní soudní řízení. Zajímavou 57

V této práci uţívám pojmy principy a zásady jako synonyma. V právní teorii bývají tyto pojmy někdy rozlišovány. 58 Srov. s členěním J. Boguszaka: In: Právní principy, kolokvium, Vydavatelství 999, Pelhřimov 999, s. 25. Jako příklad obyčejových právních principů z judikatury Ústavního soudu lze uvést: neznalost práva neomlouvá, princip nepřípustnosti retroaktivity, výkladová pravidla a contrario, a minore ad maius, a maiore ad minus, reductio ad absurdum, princip proporcionality, atd.

35

myšlenku v souvislosti s principy přináší Dworkin: Zákony a pravidla obecného práva jsou často vágní a dříve, neţ je lze aplikovat na nové případy, je třeba je vyloţit. Některé případy nadto nastolují problémy natolik nové, ţe je nelze rozhodnout ani pomocí extenzivního nebo nového výkladu stávajících pravidel. Soudci tedy musí tvořit nové právo, ať skrytě, nebo otevřeně59. V takovýchto obtíţných případech mají být soudní rozhodnutí generována principem 60. Problémem však je, co je a co není obsahem toho či onoho principu, neboť často se vychází z jedné římskoprávní věty. Navíc velká všeobecnost právního principu způsobuje, ţe obsah právního principu nelze vymezit a popsat vyčerpávajícím způsobem. Dokonce leckdy bývá problém rozlišit (ústavně) právní pravidlo (normu) a princip, s čímţ úzce souvisí dělba kompetencí mezi ústavním soudem a parlamentem. 61 Dalším rysem právních principů je, ţe se vyvíjejí, čímţ se (částečně) mění jejich obsah. Tyto nelehké problémy nám pomáhá řešit soudní judikatura, právní věda a právní kultura. Právní principy jsou významné zejména pro tvorbu právních předpisů62 a pro aplikaci a interpretaci práva. V současné době rovněţ významně

napomáhají

sbliţování

právních

řádů

států

evropského

společenství. Právní principy pomáhají překlenout mezery v právu, odstranit nepřiměřené tvrdosti zákona či do určité míry zkorigovat psané právo. Právní principy omezují moţnosti zneuţívání a obcházení práva prostřednictvím ryze jazykového výkladu. Právní principy optimalizují právní řád, čímţ přispívají k obsahovému naplnění práva. Kromě celé řady pozitivních vlastností, které převaţují, je třeba zmínit rizika pouţívání právních principů. Právní řád lze přizpůsobit ve prospěch politické moci pomocí právních principů snadněji a rychleji, neţli změnou jednotlivých zákonů – to bylo ověřeno v některých totalitních reţimech. Dalším rizikem je stanovení okruhu právních principů a jejich obsahu. Ţádný zákonodárce není z povahy věci schopen stanovit úplný seznam právních principů, natoţ stanovit jejich obsah. Vzniká tak problém výběru právních 59

Dworkin, R. Kdyţ se práva berou váţně. Přeloţil Zdeněk Masopust. Praha 2001, s. 113. Volněji tamtéţ viz s. 116. 61 Srov.: Alexy, R.: A Theory of Constitutional Rights. Do angličtiny přeloţil Julian Rivers, Oxford Univerzity Press 2002, s. 44. 62 Srov. Eliášův návrh občanského zákoníku. 60

36

principů s tím, ţe vybrané právní principy získají větší důleţitost, zatímco nevybrané budou oslabeny. Dále vzniká problém stanovení obsahu právního principu, jehoţ stanovení pak bude úkolem právní vědy a judikatury. Konečně vzhledem k tomu, ţe principy existují vedle sebe, aniţ se vzájemně derogují, bude třeba řešit konflikty principů – viz kapitola 3. Střetávání jednotlivých aspektů práva na spravedlivý proces.

2.2. Právo na přístup k soudu „Kaţdý má právo na to, aby jeho záleţitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem…“ – čl. 6 odst. 1 úmluvy. „Kaţdý se můţe domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu…“ – čl. 36 odst. 1 LPS. Právo na přístup k soudu v civilním soudním řízení umoţňuje, aby kaţdý mohl zahájit soudní řízení. Bez existence práva na přístup k soudu, by nebylo moţné hovořit o veřejnosti soudního řízení, principu rovnosti, bez zbytečných průtahů…, neboť by k procesu vůbec nedošlo. Právo na přístup k soudu se týká i odvolacího a dovolacího řízení, pokud v daném právním řádu taková moţnost existuje. Právo na přístup k soudu se z povahy věci musí vztahovat na veškerá stadia soudního řízení, zejména rovněţ na výkon rozhodnutí, neboť faktická nemoţnost výkonu rozhodnutí by učinila předchozí spravedlivé řízení iluzorním63. Právo na přístup k soudu není zdaleka tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát z citovaných ustanovení. Odepření přístupu k soudu bývá často způsobeno odmítnutím pravomoci nebo příslušnosti soudu, například proto, ţe věc mají projednat správní orgány. Účastník se tak nemůţe domoci svého práva a můţe se stát obětí „ping-pongu“ mezi soudy a správními orgány. Stejně tak pokud soud zastavil řízení, aniţ k tomu měl zcela jasné a nepopíratelné důvody, pak takový postup je nutné hodnotit jako odepření práva na soudní ochranu. 64 Kontrola ze strany soudu nesmí být příliš omezená, jinak by zbavila právo na soud jeho podstaty (princip plné jurisdikce). Obecně je třeba, aby 63 64

Jasiuniene v Litva ze dne 6.3. 2003. Viz nález Ústavního soudu ze dne 14.9. 1994, sp. zn. IV. ÚS 55/94.

37

byla provedena úplná kontrola zákonnosti a aby vnitrostátní soudce byl příslušný „jak pro skutkovou stránku, tak pro právní otázky“ (Zumtobel, 21. září 1993, A.268 A; Kom., Zpráva ve věci Societé Stenuit, supra, č. 146) 65. O omezenou soudní kontrolu se u nás v minulosti jednalo v případě vyloučení soudního přezkumu správních rozhodnutí – viz tehdejší příloha A občanského soudního řádu ve znění před účinností novely zákonem č. 151/2002 Sb. Omezená soudní kontrola můţe téţ vzniknout v oblasti poslaneckých imunit. Např. Evropský soud 17. prosince 2002 řešil případ A. proti Velké Británii, kdy člen britského parlamentu na půdě parlamentu pomluvil paní A. a její rodinu, která se posléze stala předmětem různých útoků, a proto se musela přestěhovat. U Evropského soudu pak paní A. namítala, ţe absolutní poslanecká imunita jí zabraňuje vést soudní řízení, a porušuje tak právo na přístup k soudu. Evropský soud však argumentaci paní A. neuznal a konstatoval, ţe některá omezení práva na přístup k soudu jsou neodmyslitelná, např. právě parlamentní imunita 66. Dále na roveň odepření přístupu k soudu je třeba stavět situaci, kdy se účastník řízení nemůţe domoci svého práva pro nemajetnost. Můţe tomu být z důvodu, ţe nemá na zaplacení soudního poplatku – zde je řešením osvobození od soudních poplatků. Jinou situací můţe být, ţe účastník nemá prostředky na zaplacení právního zastoupení. Pokud je právní zastoupení povinné (u nás např. v případě dovolání), bylo by účastníku přímo znemoţněno vést řízení. Stejné následky má i neumoţnění odsouzenému, aby se poradil s advokátem o podání občanskoprávní ţaloby na příslušníka vězeňské sluţby 67. Avšak i pokud by zastoupení advokátem povinné nebylo, můţe sloţitost věci vyţadovat právní zastoupení; jinak by byla účastníku de facto odňata moţnost jednat před soudem (např. účastník není sám schopen ani přes výzvu soudu odstranit vady podání). Řešením pak je osvobození od soudních poplatků a ustanovení účastníkovi zástupce, kterým můţe být 65

Sudre, F. Mezinárodní a evropské právo lidských práv. Přeloţil Jiří Malenovský. Preses Universitaires de France, 1989, s. 177. 66 Volně přeloţeno z článku profesorky Evy Brems: Conflicting Human Rights: An Exploration in the Context of the Right to a Fair Trial in the European Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms. Human Rights Quarterly. Baltimore: Feb 2005, s. 321-325 [citováno 1. května 2009]. Dostupný z: http://proquest.umi.com/pqdweb?did=795997181&sid= 1&Fmt=4&clientId=45397&RQT=309&VName=PQD. 67 Viz Golder proti Spojenému Království ze dne 21.2 1975.

38

i advokát. Vzhledem k tomu, ţe nemajetnost účastníka ve výše uvedených případech souvisí s principem rovnosti, odkazuji v podrobnostech na kapitolu 2.4. Odepření přístupu k soudu můţe znamenat i nepřiznání procesní způsobilosti právnické osobě. Např. rozhodnutím, ţe katolický kostel v Chaniá nemá procesní způsobilost, bylo kostelu uloţeno skutečné omezení, která bránilo soudnímu projednání jeho sporu ohledně jeho vlastnického práva68. K odepření přístupu k soudu můţe dojít i pouhou nevhodnou kombinací hmotného a procesního práva. Např. není jasné, jak postupovat (tj. koho ţalovat), kdyţ není známý okruh účastníků, kdy nevíme, kdo bude dědicem a jaký majetek zdědí. Občanský zákoník zase stanoví v § 101 o.s.ř. tříletou promlčecí dobu a jiţ neřeší, co se s promlčecí lhůtou děje, kdyţ dluţník zemře (resp. občanský zákoník to řeší mlčky, tj. neděje se nic a promlčecí lhůta běţí). Je zde jakýsi speciální vztah hmotného práva a procesního práva, kdy hmotné právo stanoví nárok (např. na zaplacení 200.000,- Kč), stanoví i tříletou promlčecí lhůtu, avšak procesní právo neslouţí jako efektivní nástroj k uplatnění tohoto práva, neboť můţe dojít k promlčení i za situace, kdy práv bdělý účastník bude řádně postupovat, ale není jasné, koho zaţalovat. Lze uvaţovat i o tom, ţe právní úprava (hmotněprávní i procesněprávní) je zde natolik nedostatečná, ţe se jedná o rozpor s právem na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Věřiteli je zde totiţ odňata moţnost účinně (tj. aniţ by se mezitím bez viny věřitele promlčelo) před soudem uplatnit své právo. Je sice pravda, ţe hmotněprávní předpis jednoznačně říká, kdo za dluh (200.000,- Kč) odpovídá, ale v procesním předpisu nejsou dostatečně zakotveny nástroje pro uplatnění nároku, který by se mohl mezitím promlčet 69. Jinou situací způsobenou problematickou procesní úpravou je postavení věřitele vůči dědicům. Postavení věřitele vůči dědicům je příliš slabé a nabízí se otázka, zda tak není ve vztahu k věřitelům porušováno právo 68 69

viz Katolický kostel v Chaniá proti Řecku ze dne 16.12. 1997. Přidal, O.: Nepříjemnosti s úmrtím dluţníka. Právní rozhledy č. 12/2007, s. 446.

39

na spravedlivý proces, kdyţ věřitelé nejsou účastníky dědického řízení a nemohou se účinně bránit různým machinacím dědiců na sníţení obecné ceny dědictví. Při nízké obecné ceně dědictví je totiţ odpovědnost dědiců za dluhy výrazně omezená, v důsledku čehoţ se věřitelé nemohou domoci svých pohledávek. Vzniká tak speciální procesní situace, nespravedlivá vůči věřiteli, kdy výsledek jednoho řízení (dědického) zásadně ovlivňuje výsledek jiného řízení (o zaplacení věřitelovy pohledávky). Věřitel totiţ nemá moţnost účinně ovlivnit výše uvedené dědické řízení, které tak zůstává v podstatě v "soukromoprávních" rukou dědiců 70. Naopak právo na přístup k soudu a následně právo na spravedlivý proces není porušeno vyloučením moţnosti odvolání. V některých, zejména anglosaských zemích, bývá ponecháno na úvaze odvolacího soudu zda přivolí k moţnosti podat odvolání. Vyloučeno obvykle bývá odvolání jen proti usnesením procesní povahy a v tzv. bagatelních věcech. Bagatelní věci jsou nyní vymezeny v § 202 odst. 2 o.s.ř., jako věci, kde bylo rozhodnuto o peněţitém plnění nepřevyšujícím 2.000,- Kč (od 1.7. 2009 10.000,- Kč), k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíţí. Koncepční otázkou v této souvislosti je, při jaké hranici by ještě byla tato výluka ústavně konformní. Např. Lavický 71 by za ústavně nekonformní povaţoval částku, která by několikanásobně přesahovala hrubý měsíční výdělek (tehdy 100.000,- Kč). Lze určitě souhlasit s metodou, s jakou bylo dosaţeno tohoto závěru (poměřování principem proporcionality, zásada „minima non curat praetor“, obecné principy spravedlnosti), avšak výše této částky je diskutabilní – lze si představit i vyšší částku. Jde také o to jakou důvěru prvostupňovému soudci svěříme. Dle mého názoru je i zvýšená částka 10.000,- Kč nevyhovující, celý proces je tak zpomalován, kdy další tři soudci odvolacího soudu musí přezkoumávat toto rozhodnutí. V této souvislosti je zajímavé zmínit, ţe výše této hranice pro bagatelní spory ovlivňuje chování ţalobců, zejména u ţalob, kde postupně dochází ke kumulaci částky 72. 70

Přidal, O.: Nepříjemnosti s úmrtím dluţníka – aneb kdo zemře, vyhraje? Bulletin advokacie č. 12/2007, s. 32 a stejně Přidal, O.: Zjišťování majetku zůstavitele. Právní rádce 11/2007, s. 16. 71 Lavický, P.: Funkční vazby občanského práva hmotného a procesního. Disertační práce, Právnická fakulta Masarykovy univerzita 2006/7, s. 126. 72 Např. v současné době u ţalob na zaplacení televizních poplatků bývá ţalována částka tak, aby se vešla pod 2.000,- Kč.

40

2.3. Veřejný proces Veřejnost soudního řízení je garantována na ústavní úrovni, zejména se záměrem zabránit tzv. kabinetní justici, kde by mohlo docházet, ke skrytému zákulisnímu ovlivnění rozhodování soudu. Veřejnost soudního řízení je důleţitým projevem demokratismu a můţe slouţit i jako forma prevence vůči protiprávnímu jednání. Dle Evropského soudu veřejnost soudního řízení chrání účastníky proti utajené spravedlnosti unikající veřejnému dohledu a představuje také jeden z prostředků udrţování důvěry v soudy. Transparentností, kterou dává chodu spravedlnosti, pomáhá k dosaţení účelu čl. 6 odst. 1: spravedlivého procesu, jehoţ zaručení patří k zásadám jakékoli demokratické společnosti ve smyslu Úmluvy (viz např. Diennet proti Francii, 1995). 73 Některé aspekty soudního řízení (např. chování soudce, důstojnost soudního řízení) ani nelze účinně kontrolovat jinak neţ prostřednictvím veřejnosti. Informování veřejnosti o projednávaných věcech zabezpečuje soud seznamem vyvěšeným na dveřích jednací síně (nyní uţ i elektronicky prostřednictvím aplikace infoJednání na www.justice.cz) a popřípadě výběrem vhodné jednací síně (vzhledem k očekávanému zájmu veřejnosti o jednání). V této souvislosti je třeba si uvědomit, ţe veřejnost soudního řízení můţe být realizována jedině v souvislosti s ústním jednáním (v protikladu s rozhodováním, kdy se jednání nenařizuje – např. dle § 214 o.s.ř.). Zákon však můţe stanovit, ţe jednání veřejné být nemusí – viz např. čl. 96 odst. 2 Ústavy. Veřejnost můţe být vyloučena pro celé jednání nebo pro jeho část 74 jen z přísně stanovených zákonných důvodů, a to především pokud by veřejné projednání věci ohrozilo zájem na ochraně utajovaných informací dle zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, obchodní tajemství, důleţitý zájem účastníků či mravnost.

73

Malhous proti České republice ze dne 12.7. 2001 – ASPI RoESLP 2001, 4: 145. Je vhodné poukázat ještě na okolnost, ţe porada senátu, je vţdy neveřejná - § 37 o.s.ř., stejně tak je neveřejné, jak hlasovali jednotliví členové senátu (a to na rozdíl od civilního procesu v anglosaských zemích). 74

41

Pokud jde o prokázání důleţitého zájmu, pak je především na účastnících jeho tvrzení a prokázání. O vyloučení veřejnosti soud rozhodne usnesením, proti němuţ není odvolání přípustné, neboť se jím upravuje vedení řízení (§ 202 odst. 1, písm. a) o.s.ř.); v takovém případě se rozhodnutí o vyloučení veřejnosti vyvěsí na dveřích jednací síně. I pokud je veřejnost vyloučena, můţe soud povolit přítomnost jednotlivých osob při jednání (§ 116 odst. 3 o.s.ř.) – zejména „důvěrníků“ účastníků řízení, které však musí poučit o povinnosti zachovávat mlčenlivost a učinit o tom záznam do protokolu. Dle ustanovení § 116 odst. 4 o.s.ř. lze odepřít přístup k jednání individuálním osobám, např. pro nevhodné chování, či oblečení, pokud je u nich obava, ţe by mohli rušit důstojný průběh jednání. Rozsudek však musí být vyhlášen vţdy veřejně 75, bez ohledu na předchozí rozhodnutí o vyloučení veřejnosti (§ 156 o.s.ř). Veřejně by měl být rozsudek vyhlášen i za situace, kdy účastníci řízení nejsou přítomni nebo tam kde se rozsudek vydává bez jednání, coţ prakticky znamená zařadit na příslušný den na jednání i např. u rozsudku pro uznání 76. Rozhodování o vyloučení veřejnosti by mělo mít restriktivní charakter. K prohloubení zásady veřejnosti přispívá téţ moţnost realizovat obrazové a zvukové přenosy, moţnost pořizování obrazových záznamů – s předchozím souhlasem předsedy senátu a pořizování zvukových záznamů – s vědomím předsedy senátu (§ 6 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, dále jen ZSS). Zatímco pořizování zvukových záznamů (např. na diktafon) bere předseda senátu na vědomí, pořizování obrazových záznamů jiţ rozhodnutí předsedy senátu podléhá. Zabránit pořizování záznamů a přenosů můţe soudce svým

75

Někdy jde veřejnost rozsudku tak daleko, ţe je poţadováno, aby byl rozsudek přístupný širší veřejnosti – Principles and Rule sof Transnational Civil Procedure. Study LXXVI – Doc. 12. International Institute for the Unification of Private Law 2004, s. 24. 76 Vzhledem k tomu, ţe smluvní státy Úmluvy jiţ dlouho uţívají i jiných způsobů zveřejnění rozhodnutí, je třeba posuzovat nutnost veřejného vyhlášení rozhodnutí ve světle vnitrostátní úpravy. Spravedlivý proces tak nemusí být z hlediska Evropského soudu porušen, pokud není rozhodnutí je vyhlášeno například uloţením u soudu, kam mají strany přístup – Pretto a další proti Itálii ze dne 8.12. 1983 – srov. s naším způsobem vyhlášení.

42

rozhodnutím vţdy, kdyby způsob jejich provádění mohl narušit průběh nebo důstojnost jednání 77. Není však povinností státu zajistit veřejné jednání ve všech stupních soudní soustavy. Evropský soud mnohokrát konstatoval, ţe absence veřejného jednání v druhém a třetím stupni můţe být ospravedlněna charakterem konkrétního řízení za předpokladu, ţe se veřejné jednání konalo v prvním stupni 78. V českém právním řádu je tak například neveřejné projednání civilního dovolání. Ústavní podmínku veřejného projednání věci za přítomnosti účastníků a vedlejších účastníků lze splnit za určitých okolností i formou ústního jednání před Ústavním soudem aniţ předtím bylo veřejné jednání79. V některých případech se můţe jevit neostrá hranice mezi principem veřejnosti a ústnosti. Lze totiţ rozlišit dvě situace – tzv. neveřejné jednání (tj. soud rozhoduje bez jednání) a jednání, kde jsou přítomni účastníci řízení, avšak veřejnost je vyloučena80. Bez jednání soud běţně rozhoduje, např. v řízení o úschovách dle § 181a an. o.s.ř., řízení o umoření listin dle § 185i an. o.s.ř., řízení ve věcech obchodního rejstříku dle § 200a an. o.s.ř., ve věcech výkonu rozhodnutí. Jedná se většinou o řízení, kdy se zpravidla vyhovuje návrhu, popřípadě se nedá očekávat součinnost účastníků (drţení v ústavu zdravotnické péče) či pokud by předčasná účast povinného v řízení o výkon rozhodnutí zmařila vymoţení pohledávky věřitele. Nelze však vyloučit, ţe v konkrétním případě můţe Evropský soud shledat porušení principu veřejnosti. Taktéţ v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 10.1.2006, sp. zn. Pl. ÚS 30/95 se objevuje zásada, ţe konstrukce tzv. nesporného řízení s jeho zvláštnostmi nemůţe vést k tomu, aby veřejnost jednání nebyla v občanském soudním řízení respektována.

77

Kocourek, J., Záruba, J. Zákon o soudech a soudcích; Zákon o státním zastupitelství. Komentář. 2., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 168. 78 Viz K. D. B. proti Nizozemí ze dne 27.3 1998. 79 Viz nález Ústavního soudu ze dne 26.1. 1999, sp. zn. I. ÚS 508/98. 80 Někdy bývá rozlišováno mezi veřejností procesu vůči třetím osobám a veřejností procesu vůči procesním stranám, která je širší – srov. Stavinohová, J., Hlavsa, P.: Civilní proces a organizace soudnictví, Masarykova univerzita Brno, 2003, s. 181.

43

2.4. Princip rovnosti Princip

právní

rovnosti

byl

ústavně

vyjádřen

zakotvením

rovnoprávnosti všech občanů před zákonem. Znamená stejný (rovný) přístup práva ke všem právním subjektům a stejné právní zacházení s právními subjekty. Neznamená však odstranění přirozených nerovností, ale jen vyrovnání důsledků nerovností stanovením stejných práv pro všechny, coţ František Weyr trefně charakterizoval jako rozpor mezi demokratickým zákonodárcem a aristokratickou přírodou 81. Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva (čl. 96 odst. 1 Ústavy). Tento princip je dále konkretizován v § 18 o.s.ř., kde je zakotvena povinnost soudu zajistit účastníkům stejné moţnosti k uplatňování jejich práv, dále právo účastníka jednat před soudem ve své mateřštině a právo na ustanovení tlumočníka. V soudním řízení tedy nesmí dojít ke zvýhodnění jedné ze stran, resp. k podstatnému zvýhodnění, coţ je v judikatuře Evropského soudu vyjádřeno jako „rovnost zbraní“ (v angličtině equality of arms) 82. Uvedenou zásadu je soud povinen aplikovat bez ohledu na to, zda jde o osoby fyzické, právnické anebo stát, bez ohledu na pohlaví, rasový nebo etnický původ, náboţenství, víru, světový názor, zdravotní postiţení, věk, barvu pleti, národnost, sociální původ, politické a jiné smýšlení, sexuální orientaci a další rozdíly, jimiţ se lidé od sebe mohou odlišovat 83. Konkrétní projevy principu rovnosti a z ní vyplývajících postupů soudu nalezneme dále v § 118 o.s.ř., kdy soud oběma procesním stranám umoţní přednést svá tvrzení, popřípadě podání nepřítomných účastníků přečte. Pro rovnost účastníků je významná téţ poučovací povinnost soudu, zejména dle § 118a o.s.ř. o procesních právech a povinnostech, o nevylíčení všech rozhodných skutečností, o jiném právním názoru soudu, o nenavrţení důkazů

potřebných

prokázání

sporných

81

tvrzení.

V některých

právně

Večeřa, M.: Rovnost jako právní kategorie. Časopis pro právní vědu a praxi 1/2008, s. 1. Např. rovnost zbraní je porušena pokud jedna ze stran je vyslechnuta k důkazu a druhá nikoliv – viz Dombo Beher B. V. proti Nizozemí ze dne 27.10. 1993. 83 Některé prameny zachází aţ tak daleko, ţe doporučují, aby soud bral v úvahu obtíţe, jimiţ můţe cizinec ve sporu čelit – ALI / Unidroit Principles of Transnational Civil Procedure. Unif. L. Rev. 2004-4, s. 764. 82

44

vyspělých zemích je poučovací povinnost vyvinula v tzv. „právní rozhovor se soudem“. Samozřejmé je, ţe obě procesní strany mají právo být přítomny výslechu svědka a mají moţnost mu klást otázky; výjimku představuje výslech nezletilého dítěte, který lze provést i bez přítomnosti rodičů, ale i v takovém případě nelze z hlediska rovnosti zbraní připustit, aby jeden z rodičů přítomen byl a druhý nikoliv – to by se jednalo o diskriminaci účastníka řízení. Rovnost účastníků téţ ovlivňuje výše soudních poplatků, kdy příliš vysoké soudní poplatky pro tu kterou osobu by v konkrétním případě mohly aţ znemoţnit vedení sporu, proto dle § 138 o.s.ř. existuje moţnost osvobození od soudních poplatků. Z hlediska rovnosti je třeba zmínit, ţe osvobození od placení soudních poplatků se vztahuje i na osoby právnické, které mají způsobilost být účastníkem řízení, a soud s nimi tedy musí zacházet stejným způsobem jako s účastníkem řízení, který je fyzickou osobou. Skutečnost, ţe zjišťování poměrů právnické osoby při rozhodování o osvobození od soudních poplatků by mělo být obtíţné či nákladné, sama o sobě nemůţe být důvodem k tomu, aby u takového účastníka řízení byla předem a bez dalšího vyloučena moţnost pouţití ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř.84 Často opomíjenou podmínkou pro osvobození od soudních poplatků (kromě nemajetnosti) je, ţe se nejedná o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Rovněţ další přímé náklady účastníka řízení by mohly narušit rovnost před soudem, proto je v některých případech zakotven nárok na uhrazení např. cestovného bez ohledu na výsledek sporu, a to právě z důvodu zajištění rovnosti účastníků (§ 3 odst. 1 písm. e) zákona č. 629/2004 Sb.). Prohloubením moţnosti osvobození od soudních poplatků je institut ustanovení zástupce účastníku, u něhoţ je to potřeba k ochraně jeho zájmů § 30 o.s.ř. Zástupcem můţe být ustanoven i advokát, a to na státní náklady. V některých sporech by totiţ mohla být výrazná výhoda pro jednu z procesních stran, mít zástupce advokáta za situace, kdy druhá strana zastoupena není. V určitých případech dokonce neposkytnutí bezplatné 84

Viz např. Nález Ústavního soudu ze dne 3.9. 1998, sp. zn. IV. ÚS 13/98.

45

právní pomoci znamená odepření přístupu k soudu. Je tomu tak v situaci, kdy jsou v řízení řešeny komplexní právní problémy a statistiky ukazují, ţe navrhovatelé jsou téměř vţdy zastupováni právníky 85. Konečně v některých řízeních je ustanovení advokáta (notáře) jediná moţnost, jak toto řízení řádně zahájit, neboť je zde povinné zastoupení – např. v případě dovolacího řízení § 241 o.s.ř. Z hlediska pohledu účastníků je důleţitým právem právo účastníka jednat ve své mateřštině (§ 18 odst. 1 věta druhá o.s.ř.) – které opět pomáhá zajišťovat rovnost před právem. Právo jednat ve své mateřštině znamená, ţe účastník můţe činit podání a při soudním jednání vystupovat ve svém mateřském jazyce a ţe písemnosti doručované tomuto účastníku, zejména rozhodnutí, budou opatřeny překladem do jeho mateřštiny. Za tímto účelem je soud povinen přibrat do řízení tlumočníka, a to na státní náklady. Soud by tak měl postupovat nejen v případě, kdy účastník toto své právo výslovně uplatní, ale i za situace, kdy tato potřeba vyjde v řízení najevo, neboť v opačném případě by byl účastník znevýhodněn v uplatňování svých práv. Pokud existuje pochybnost o tom, zda je účastník řízení s ohledem na své jazykové znalosti schopen adekvátně reagovat na výzvu soudu ke splnění procesních povinností nebo uplatnění procesních práv v českém jazyce, je třeba úkon soudu provést rovněţ v jazyce, kterému účastník řízení rozumí, anebo mu ustanovit tlumočníka 86. Naopak pouhé zjištění, ţe účastníkem řízení je cizí státní příslušník, eventuálně osoba jiné neţ české národnosti povinnost soudu poučit účastníka dle § 18 odst. 1 o.s.ř. nezakládá 87. V souvislosti s principem rovnosti bývá v literatuře někdy zmiňována „rovnost procesních rizik“, kdy procesním oprávněním a moţnostem odpovídají procesní povinnosti a rizika. Např. ţalovaný riskuje, ţe bude odsouzen k úhradě uplatněné pohledávky, avšak ţalobce stejně tak riskuje, ţe mu zamítnutím ţaloby nebude nárok na úhradu pohledávky uznán. 88 Rovněţ tak ţalobce i ţalovaný riskují, ţe budou odsouzení k úhradě nákladů řízení,

85

Viz Aireyová proti Irsku. Viz Nález Ústavního soudu ze dne 8.8. 2005, sp. zn. II. ÚS 186/05. 87 Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.19. 1998, sp. zn. 2 Cdon 813/97. 88 Stavinohová, J. Občanské právo procesní. Řízení nalézací. 2. vydání. Brno: Doplněk 1998, s. 55. 86

46

coţ při vhodném nastavení systému by je mělo motivovat k urovnání sporu dohodou. 2.4.1. Zdánlivá narušení rovnosti V občanském soudním řádu existují ustanovení, která „naopak“ prolamují zásadu rovnosti. Viz např. § 133a odst. 1 o.s.ř.,

dle kterého

skutečnosti tvrzené o tom, ţe účastník byl přímo nebo nepřímo diskriminován na základě svého pohlaví, rasového nebo etnického původu, náboţenství, víry, světového názoru, zdravotního postiţení, věku anebo sexuální orientace, má soud ve věcech pracovních za prokázané, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Zde došlo k obrácení důkazního břemene, kdy diskriminovanému účastníkovi stačí pouze tvrdit, ţe došlo k diskriminaci, a jiţ toto nemusí dokazovat, jak by bylo jeho povinností v běţném sporu, a prokázat opak musí strana ţalovaná 89, která se tak můţe dostat do velkých obtíţí s dokazování tzv. negativní skutečnosti.90 Byť z přísně logického hlediska by se mohlo jevit, ţe je tímto ustanovením narušena rovnost účastníků řízení, lze právem namítat, ţe z komplexního pohledu na rovnost lidí je diskriminovaná osoba v nezáviděníhodné pozici, neboť diskriminace zpravidla probíhá beze svědků, diskriminovaná osoba proţívá značné příkoří a za celou situaci se i stydí – a právě proto je jí nutno pomoci v uplatnění jejích práv jejím zvýhodněním v soudním procesu, coţ bývá nazýváno jako princip ochrany slabšího 91. Jako další narušení rovnosti stran můţe na první pohled jevit i následující situace. V konkrétním sporu státního orgánu se soukromou 89

V komentáři k o.s.ř. nakladatelství Wolters Kluver je zpřesněno, ţe ţalobce pouze nemusí prokazovat důvod (pohnutku) pro diskriminaci na straně ţalované. Ţalovaný musí vyvracet jak tvrzený skutkový děj nasvědčující diskriminaci, tak i její téţ tvrzený důvod – viz David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluver ČR, a.s., 2009, s. 603. 90 V komentáři k o.s.ř. nakladatelství C.H. Beck je vysloven názor, ţe negativní skutečnosti z povahy věci nelze dokazovat a protistrana podá důkaz opaku tím, ţe prokáţe rovné zacházení se všemi zaměstnanci (uchazeči o zaměstnání) – viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, k § 133a, s. 616. Dle mého názoru můţe však být ţalovaný v takovémto sporu ve velmi obtíţné aţ neřešitelné situaci, kdy jednoduše nebude schopen bohuţel důkaz opaku podat, a spor prohraje. Lze zobecnit, ţe obdobné problémy mohou nastávat v případech, kdy zákonodárce stanoví soudu pevný způsob jak hodnotit důkazy (oproti obecnému principu volného hodnocení důkazů). 91 Např. Šmehlíková, R. Princip rovnosti a ochrany slabšího v součastné právní úpravě českého civilního procesu. Právní fórum 3/2005 s. 113 – ASPI.

47

osobou bude postupováno dle § 134 o.s.ř., dle kterého listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakoţ i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, ţe jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno. Dle tohoto ustanovení jsou veřejné listiny důkazně zvýhodněny oproti listinám soukromým presumpcí správnosti, resp. povinností protistrany dokazovat opak. Zde je pro „zvýhodnění“ jiný důvod neţ v předchozím případě, a to úvaha, ţe pravděpodobnost, ţe by státní orgán falzifikoval obsah veřejné listiny je niţší neţ je tomu tak u listiny soukromé. To však nic nemění na tom, ţe v konkrétním soudním sporu můţe toto ustanovení vyvolat nerovnost (pocit nerovnosti či dokonce nerovnost faktickou 92) mezi účastníky. Konečně rovnost účastníků mohou narušovat i §§ 83 odst. 2 a 159a odst. 2 o.s.ř. – překáţka probíhajícího řízení a překáţka věci rozsouzené pro další ţaloby jiných ţalobců ve věcech „hromadných ţalob“. Třetí osoby jsou totiţ zasaţeny ve svém právu na přístup k soudu a právu na spravedlivý proces, protoţe je zavazuje rozsudek, k němuţ se nemohly vyjádřit 93. Ani princip rovnosti však nelze uplatňovat v jeho absolutní podobě. Porušením tohoto principu není, např. neprovedení důkazu navrhovaného jedním z účastníků, i kdyţ soud provedl všechny důkazy navrhované druhým z účastníků. Záleţí totiţ na posouzení soudu, které důkazy budou provedeny a které nikoliv; neprovedení konkrétních důkazů by mělo být řádně odůvodněno v soudním rozhodnutí. Obdobně by neměla vzniknout situace opomenutých důkazů94, pokud není zjevné proč tyto nemají vliv na skutkový stav věci anebo ţe jsou nadbytečné. Nesprávný postup soudu v tomto smyslu by však mohl zakládat důvodné odvolání. Rovnost zbraní nemusí být porušena ve všech případech, kdy soud např. nedoručí stejnopis odvolání, nenařídí ústní jednání – je třeba vţdy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a pokud je z předchozího 92

Např. v restitučních sporech. Winterová, A.: Hromadné ţaloby (procesualistický pohled), Bulletin advokacie 10/2008, s. 21. 94 Tj. důkazů, které ač byly provedeny, tak z nich nebyly vyvozeny ţádné poznatky o skutkovém stavu. 93

48

průběhu řízení a okolností případu notoricky zřejmé, ţe případné vyjádření protistrany či nařízené jednání by nemohlo nijak přispět k objasnění věci a k rozhodování, pak není třeba trvat na doručení stejnopisu odvolání a na nařízení jednání soudu 95. Do rovnosti zbraní bývá zahrnována i vysvětlovací povinnost strany nezatíţené důkazním břemenem, a to i kdyby to nebylo v souladu s jejími zájmy 96. Někdy však účastníci principu rovnosti a všeobecného zákazu diskriminace zneuţívají. Např. namítají, ţe v rodinných věcech se české soudy dopouštějí systematické diskriminace vůči otcům dětí (děti jsou svěřovány do výchovy matek v 92 % případů). Taková námitka je však nepřesná a pokud ve spisu nenaznačuje, ţe by postup soudů byl motivován pohlavím stěţovatele, pak je i nedůvodná. 97 Zásada rovnosti účastníků je rovněţ významným interpretačním pravidlem při výkladu procesněprávních předpisů. Ţádné ustanovení občanského soudního řádu nelze vykládat, a tedy ani za řízení aplikovat tak, aby byl některý z účastníků zvýhodněn na úkor jiného (jeho protistrany), nebo aby měl příznivější (výhodnější) postavení zejména při projednávání věci, při dokazování, při hodnocení důkazů nebo při rozhodování věci. 98 Například

nelze přihlédnout k pokročilému věku účastníků a tudíţ i ke

sníţené schopnosti pohotově reagovat v průběhu řízení a navrhovat potřebné důkazy a umoţnit takovým účastníkům uplatnit důkazy dodatečně. Soud by tak subjektivně přiznával některému z účastníků více práv oproti druhému. 99

2.5. Princip kontradiktornosti Princip kontradiktornosti znamená vyjevování sporných skutečností prostřednictvím sporu, polemiky, coţ se jeví jako nejvhodnější a ekonomicky

95

Viz nález Ústavního soudu ze dne 25.1.2007, sp. zn. III. ÚS 191/06. Viz Macur, J.: Kompenzace informačního deficitu procesní strany v civilním sporu. Masarykova univerzita Brno 2000, s. 145. 97 Viz Dostál proti České republice ze dne 21.2. 2006. 98 Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, k § 18, s. 65. 99 viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 303/98. 96

49

nejméně náročný 100 způsob vedení sporu. Jeho podstata spočívá v tom, ţe ţalobce v civilním řízení trvá na uspokojení uplatněných ţalobních nároků, a ţalovaný uplatňuje zájem protikladný. Lze tedy říci, ţe v civilním procesu dochází k řešení společenského konfliktu soupeřením dvou protikladných stran. Tento konflikt však neprobíhá ţivelně, ale je řízen soudem, a předpokládá tedy uplatnění přiměřené aktivity soudu, který není pouhým pasivním pozorovatelem soupeření účastníků; soupeření stran ovlivňuje a usměrňuje v zájmu poskytnutí ochrany skutečnému subjektivnímu právu 101. Kontradiktornost

občanského

procesu

umoţňuje,

aby

při

zjišťování

skutkového stavu byla subjektivní odchylka na straně navrhovatele korigována opačnou odchylkou na straně odpůrce a naopak 102. Předpokladem pro plné rozvinutí principu kontradiktornosti je samozřejmě naplnění principu rovnosti. Strany sporu musí mít „rovné zbraně“, tj. stejnou moţnost mluvit a obhajovat „svoji“ pravdu 103, aby došlo k plnému uplatnění kontradiktorní diskuse. Nejedná se však o absolutní matematickou rovnost, je nutné přihlédnout k procesnímu a faktickému postavení stran a tím i k jejich procesním moţnostem. Strana sporu tedy můţe nejen tvrdit a prokazovat „svůj skutkový stav“, ale i popírat tvrzení protistrany. Jemnější formou posledně uvedeného je tzv. kvalifikované popírání, kdy jde procesní straně pouze o to, aby se neuplatnily účinky právní normy, kterých se dovolává ţalobce, nikoliv navíc o to, aby se uplatnily účinek jiné právní normy, jejíţ obsah je příznivý ţalované straně. Kvalifikované popírání není tedy spojeno s pouhou negací tvrzení ţalobce, ale součastně podává bliţší vysvětlení důleţitých skutkových okolností. Jestliţe ţalovaný ve sporu o vrácení půjčky uvádí na svoji obranu, ţe nešlo o půjčku, ale o dar, jedná se o protidůkaz, kdy ţalovaný nemusí plně prokázat skutečnosti odůvodňující uzavření darovací smlouvy, ale stačí, jestliţe zpochybní skutečnosti, jimiţ ţalobce odůvodňuje uzavření smlouvy 100

Tezi, ţe se jedná i o ekonomicky nejméně náročný způsob řešení právních sporů, vyslovil Macur v díle – Macur, J.: Dělení důkazního břemena v civilním soudním řízení. Masarykova univerzita, Brno 1996, s. 105. 101 Stavinohová, J. Občanské právo procesní. Řízení nalézací. 2. vydání. Brno: Doplněk 1998, s. 47. 102 Stavinohová, J. Občanské právo procesní. Řízení nalézací. 2. vydání. Brno: Doplněk 1998, s. 47. 103 Viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 22.1. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 54/05.

50

o půjčce104. Soud tedy vytváří vhodné podmínky a předpoklady procesní činnosti účastníků řízení a ponechává jiţ na vůli samotných účastníků, které skutečnosti budou sporovat, a jaké důkazní materiály k tomuto účelu soudu nabídnou, kdy kontradiktornost slouţí jako hybná síla této aktivity. Soudní praxe potvrzuje, ţe právě konfliktní charakter sporného řízení vede nejlépe k naplnění společenského účelu civilního řízení a ţe je tedy namístě, aby sporné strany spolu soupeřily v rámci předem daných procesních pravidel a uplatňovaly své protikladné cíle. Účastníci řízení se tak snaţí navzájem zabránit vítězství protistrany ve sporu, coţ bývá v literatuře označováno

pojmem

„negativní

spolupráce“.

Z povahy

„negativní

spolupráce“ vyplývá, ţe vyţaduje mnohem stabilnější, podrobnější, přesnější a přísnější úpravu „pravidel hry“ neţ spolupráce pozitivní, jejíţ účastníci bez vzájemných konfliktů usilují o dosaţení společného cíle. Jestliţe pak podstatnou obsahovou náplní procesní činnosti stran je uplatňování různých tvrzení a jejich dokazování, musí být pevně, podrobně a přesně ohraničena také pravidla o důkazním břemenu, vnášející do civilního řízení potřebný řád, …105

2.6. Princip ústnosti a přímosti Principy ústnosti a přímosti bývají obvykle106 povaţovány za součást práva na spravedlivý proces. Mohl by totiţ být rozdíl (z pohledu spravedlivého procesu), pokud by řízení bylo vedeno písemně a strany by neměly moţnost přednést svá vyjádření, osobně se účastnit dokazování, atd. Rovněţ tak spravedlivý proces je ovlivněn moţností či nutností opakovat důkazy před odvolacím senátem při jiném hodnocení skutkového stavu.

104

Volněji citováno z díla: Macur, J.: Dělení důkazního břemena v civilním soudním řízení. Masarykova univerzita, Brno 1996, s 11. 105 Macur, J.: Dělení důkazního břemena v civilním soudním řízení. Masarykova univerzita, Brno 1996, s. 106. 106 Srov. např. Winterová, A. a kol., Civilní právo procesní, 5. vydání, Linde Praha 2008, a.s., s. 212.

51

2.6.1. Princip ústnosti Princip ústnosti znamená, ţe podstatné v řízení je to, co bylo ústně sděleno, ústně předneseno a proto také jednání začíná přednesy ţalobce a ţalovaného - § 118 odst. 1 o.s.ř. V protikladu k principu ústnosti je princip písemnosti, který se uplatňoval v dobách dřívějších, a znamenal výlučné odkázání soudu na obsah listin (quod non est in actis, non est in mundo - co není ve spisech, jakoby neexistovalo). Účastníci mohou přednést své další vyjádření i v průběhu řízení, mohou se vyjadřovat k provedeným důkazům a konečně mají právo přednést své závěrečné návrhy § 119a odst. 2 o.s.ř. Pro paměť a kontrolu se obsah těchto přednesů zachytí v soudním protokolu, coţ nemění ničeho na principu ústnosti. Princip ústnosti není narušen ani případným odkazem účastníka na své písemné podání, neboť při jednání má účastník moţnost se od svého podání odchýlit a doplnit jej o nové skutečnosti a důkazy v závislosti na konkrétní procesní situaci. Věci patřící do civilní pravomoci soudů se zásadně projednávají při ústním a veřejném jednání, k němuţ soud řádně předvolá všechny účastníky. Výjimečně je zásada

ústnosti prolomena, např. v rozkazním řízení,

opatrovnickém řízení, při vydání rozsudku pro uznání a při projednávání některých typů odvolání při odvolacím jednání. Soud má téţ moţnost v souladu s § 115a o.s.ř. vyzvat účastníky, zda souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání, coţ bude např. vhodné u skutkově nesporných věcí, kde se ţalobce a ţalovaný neshodují jen v právním posouzení věci. Některé procesní úkony však vţdy vyţadují písemnou formu, např. ţaloba, odvolání, dovolání apod. Předností principu ústnosti (oproti principu písemnosti) je, ţe spor je řešen na základě projevů účastníků, které následují bezprostředně za sebo u, kdy jak účastníci, tak i soud mohou ihned reagovat na přednes sporné strany a učinit další vhodný procesní úkon, popřípadě ihned odstranit vady a nejasnosti, coţ značně urychluje řízení a rovněţ přispívá k naplnění principu kontradiktornosti. Písemná podání mají zase výhodu v přesnosti a jednoznačnosti formulací (např. přesné vymezení předmětu ţaloby, přesné označení nemovitostí). Dnes v procesní nauce převládá názor, ţe ke

52

správnému a spravedlivému rozhodnutí vede kombinace obou principů a otázka vzájemného poměru ústnosti a písemnosti řízení se odvíjí od konkrétního sporu a od konkrétní osoby soudce, který by měl vţdy přihlíţet k rychlosti a účelnosti vedení sporu. Porušení principu ústnosti nachází v judikatuře soudů své místo zejména jako tzv. „odnětí moţnosti jednat před soudem“. V souvislosti s odnětím moţnosti jednat před soudem jsou zpravidla porušeny i principy rovnosti a veřejnosti. Nejčastějšími jsou příklady nesprávného ustanovení opatrovníka účastníkovi a jednání v nepřítomnosti účastníka dle § 101 odst. 3 o.s.ř., aniţ jsou proto splněny zákonné podmínky. Následkem tohoto postupu je pak moţnost dotčeného účastníka podat ţalobu pro zmatečnost (§ 229 odst. 3 o.s.ř, dříve podat dovolání dle § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.). Ohledně ustanovení opatrovníka je nejčastější chybou ustanovení opatrovníkem dle § 29 odst. 3 o.s.ř. zaměstnance soudu (např. soudní tajemnici, justičního čekatele), neboť nelze očekávat, ţe taková osoba bude v řízení aktivně vystupovat a brojit proti postupu a rozhodnutí soudu. 107 Občas dochází i k zanedbání tzv. povinnosti vyhledávací – pátrání po pobytu účastníka, kdy zásadně nestačí pouhé vyţádání zprávy z centrální evidence obyvatel 108. Soud aţ na výjimky můţe jednat v nepřítomnosti řádně obeslaného účastníka, který se k jednání nedostaví. Pokud chce účastník zabránit jednání v jeho nepřítomnosti, musí poţádat o odročení jednání 109, omluvit se z jednání a musí mít důleţitý důvod pro odročení; všechny podmínky musí být splněny kumulativně. Důleţitým důvodem můţe být např. nemoc účastníka/jeho

zástupce,

dlouhodobě

naplánovaná

dovolená

účastníka/zástupce, doloţená kolize s dříve nařízeným jednáním u jiného soudu u zástupce účastníka (tedy uvedení konkrétní věci, u jakého soudu, kdy se o dřívějším jednání zástupce dozvěděl, ţe k němu byl předvolán dříve a ţe časovou kolizi nebylo moţné vyřešit jinak), aj. Je však třeba upozornit na moţnost zhojení vadného postupu soudu. Pokud např. soud odejme účastníkovi moţnost jednat před soudem tím, ţe 107

Srov. např., nález Ústavního soudu ze dne 31.3. 2005, sp. zn. II. ÚS 629/04. Viz Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.8. 2001, R 10/2003. 109 Tj. samotná omluva nepostačuje. Omluva nepřítomnosti účastníka u jednání není bez dalšího ţádostí o odročení jednání ve smyslu § 101 odst. 2 o.s.ř. – viz Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 369/96, časopis Soudní judikatura (dále jen SoJ) 25/1998. 108

53

účastník nebyl řádně předvolán, ale u dalšího jednání měl tento účastník moţnost uplatnit svou procesní obranu, včetně moţnosti vyjádřit se k dosud provedeným důkazům i z hlediska správnosti procesního postupu soudu, můţe tak být vadný postup soudu zhojen 110. Ústavní soud (i Evropský soudu pro lidská práva) zastávají názor, ţe k přirozeným právům kaţdého člověka a občana patří právo, aby ve sloţitém procesu nalézání práva a spravedlnosti mu alespoň jednou bylo umoţněno předstoupit před nezávislý soud či jiný nezávislý tribunál se svojí věcí, tedy aby byl slyšen. Právo na „hearing“ patří i podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva mezi zásadní základní práva, na jejichţ respektování je třeba bezvýhradně trvat 111. 2.6.2. Princip přímosti Princip přímosti znamená, přímý kontakt soudu s účastníky, kteří tak mají moţnost bezprostředně soud ovlivňovat svojí argumentací. Účastníci řízení mají samozřejmě právo (někdy i povinnost) nechat se zastoupit zástupcem, jenţ pak jedná namísto účastníka. Soud však vţdy můţe předvolat účastníka osobně, např. pokud jej chce vyslechnout. Rovněţ tak ostatní dokazování se děje přímo před soudem a soud smí přihlédnout pouze k důkazům přímo před ním provedeným (zásada přímosti provádění důkazů). Soud určuje postup při dokazování s cílem, aby byly provedeny takové důkazy, které nejlépe osvětlí skutkový děj. Např. je-li moţné určité skutečnosti prokázat ohledáním na místě samém, nebude soud k téţe otázce vyslýchat svědky (ti by o dané skutečnosti podávali informaci nepřímou) , nebo je-li moţné vyslechnout svědka, nespokojí se soud s přečtením jeho písemné výpovědi, aniţ by byl svědek k obsahu tohoto písemného vyjádření vyslechnut 112. Principu přímosti rovněţ odpovídá povinnost odvolacího soudu zopakovat důkazy jiţ provedené soudem prvního stupně, má-li odvolací soud za to, ţe tyto důkazy by bylo moţné hodnotit jinak a dospět tak k jinému 110

Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1. 2001, R 53/2001. Nález Ústavního soudu ze dne 3.10. 2005, sp. zn. I. ÚS 793/04. 112 Viz nález Ústavního soudu ze dne 28.6. 2000, sp. zn. I. ÚS 641/99. 111

54

skutkovému zjištění, neţ které učinil soud prvního stupně. Tato povinnost odvolacího soudu je zde především proto, ţe při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání 113. Jedná se především o způsob, jakým svědek soudu sděluje zjišťované skutečnosti a k jeho chování při výpovědi 114. Zopakováním důkazů si tak odvolací soud zajistí rovnocenný podklad pro své úvahy jako měl soud I. stupně. Tuto zásadu potvrdil i Ústavní soud: Skutková zjištění (zjištění skutkového stavu) jsou v občanském soudním řízení výsledkem provedení důkazů (§ 122 o.s.ř.) a jejich hodnocení (§ 132 o.s.ř.). Z uvedeného plyne a contrario závěr, ţe skutková zjištění můţe činit toliko ten soud, který důkaz provedl (s výjimkou dle § 122 odst. 2 o.s.ř.). Dodrţení zásady přímosti je tudíţ jedním z pojmových znaků důkazního řízení. Jak ustálená judikatura, tak i doktrína pak z uvedených ustanovení občanského soudního řádu ve spojení s důsledky plynoucími ze zásady ústnosti (§ 115, § 214 odst. 1 o.s.ř.) a přímosti (§ 122 odst. 1, § 211, § 213 o.s.ř.) v občanském soudním řízení interpretují ustanovení § 213 odst. 1 o.s.ř. v tom smyslu, ţe je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliţe se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniţ by je sám opakoval 115. Z principu přímosti v soudní praxi známe dvě výjimky – jedná se o provedení důkazu doţádaným soudem a o provedení důkazu mimo jednání – § 122 odst. 2 o.s.ř. V obou případech je moţné přistoupit k takovému dokazování jen tehdy, je-li to účelné. Provedení důkazu doţádaným soudem přichází v úvahu zejména pro svou nákladnost či obtíţnost (výslech svědků bydlících daleko od procesního soudu, ohledání místa nacházejícího se mimo obvod procesního soudu). Kritérium účelnosti v případě výslechu svědka doţádaným soudem zahrnuje dle mého názoru i úvahu, zda procesní soudce nebude pro svou nepřítomnost ochuzen o důleţité informace (např. výše zmíněné další skutečnosti, které mají vliv na věrohodnost výpovědi a které 113

Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.6. 1968, Rc 92/68. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 136/2002. 115 Viz např. Nález Ústavního soudu ze dne 12.10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04, nález Ústavního soudu ze dne 29.5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98. 114

55

nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání 116). Mimo jednání se důkaz provádí tehdy, pokud důkaz nelze provést v budově soudu (ohledání místa samého, výslech svědka upoutaného na lůţko).

2.7. Nezávislost

a

nestrannost

soudů

a

soudců,

zákonný soud a soudce 2.7.1. Nezávislost soudů a soudců Soudci a přísedící jsou při výkonu své funkce nezávislí a jsou vázáni pouze zákonem. Jsou povinni vykládat jej podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a rozhodovat v přiměřených lhůtách bez průtahů, nestranně a spravedlivě a na základě skutečností zjištěných v souladu se zákonem. Nikdo nesmí narušovat nebo ohroţovat nezávislost a nestrannost soudců a přísedících (§ 79 odst. 1, 2 ZSS). Institucionální

nezávislost

soudů

je

dána

jejich

oddělením,

organizačním i kompetenčním od jiných státních orgánů. Nezávislostí se pak rozumí vyloučení moţnosti účinně působit na svobodnou tvorbu vůle soudců117. Důleţitou otázkou v této souvislosti je rozsah pravomoci soudů – známá je v této souvislosti snaha nedemokratických vlád omezit pravomoc soudů a určité věci svěřit jiným orgánům. V našich poměrech se tak dříve stalo přílohou A občanského soudního řádu ve znění před účinností novely zákonem č. 151/2002 Sb., která omezovala soudní přezkum správních rozhodnutí a dále to byla hospodářská arbitráţ, která existovala mimo soudní soustavu. Dnes můţe mít rysy takovéhoto omezení soudní pravomoci zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi. V této souvislosti lze vyslovit tezi o nemoţnosti přesného rozhraničení státních mocí a jejich vzájemné prolínání, kdy výkonná moc se bude přirozeně snaţit omezit moc soudní, která ji kontroluje. Na druhou stranu někteří autoři poukazují na příliš aktivistický přístup některých senátů Ústavního soudu a jejich extenzivní 116 117

Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.6. 1968, Rc 92/68. Viz nález Ústavního soudu ze dne 7.3. 2007, sp. zn. I. ÚS 722/05.

56

výklad vlastních kompetencí (srov. např. nedávné úvahy v souvislosti se zrušením voleb o tom, zda Ústavní soud můţe či nemůţe přezkoumávat ústavní zákony 118). Určitým problémem v rámci institucionální nezávislosti soudů (a tedy i nezávislosti na státu samotném 119) se můţe jevit správa soudů po stránce materiální 120 a personální, kterou vykonávají orgány státní správy soudů v čele s Ministerstvem spravedlnosti. 121 Nezávislost zde je ohroţena tak, ţe stát (ministerstvo) má pod kontrolou nejen finance na chod soudů, včetně zřizování a placení nájmu za soudní budovy, ale i kariérní postup soudců a jmenování

předsedů

soudů

–

známý

je

v této

souvislosti

výrok

prvorepublikového ministra: „K čemu je jim nezávislost, kdyţ já mám v rukou jejich kariéru“. Dr. Sváček si v této souvislosti klade otázku: „Jak lze však hovořit o efektivitě řízení justice, kdyţ ten, kdo určuje organizaci a procesní pravidla (vláda), neodpovídá za výsledky a kvalitu práce a naopak sám kritizuje ty, kdoţ dle těchto pravidel, která sami nemohou ovlivnit, pracují (soudci)?“ Tento systém je vnitřně nelogický a ţádná organizace nebo podnik by dle něho nemohly úspěšně fungovat 122. Řešením by zde mohlo být přesunutí správy soudů na soudcovskou samosprávu 123 (např. justiční rada), jakoţ i stanovení fixního procenta ze státního rozpočtu stanoveného na chod soudů. Na principu orgánu se samosprávnými kompetencemi funguje dnes drtivá většina evropských států. Naopak za postačující nelze povaţovat zřízení volených soudcovských rad u všech článků soudní soustavy 124. Nedostatečné řešení je to proto, ţe soudcovské rady jsou slabé, mají pouze poradní hlas, kterým se správa soudů vůbec nemusí řídit. 118

Ústavní zákon č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny, byl zrušen dnem 10. září 2009 – viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 10.9. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 27/09. 119 Stavinohová, J., Hlavsa, P.: Civilní proces a organizace soudnictví, Masarykova univerzita Brno, 2003, s. 76. 120 Někteří autoři pak dokonce dovozují, ţe o institucionální nezávislosti se u nás zatím bohuţel mluvit nedá – viz Sváček, J. Nezávislost soudní moci. Soudce 11/2009 s. 17. 121 Jiní autoři s tímto nesouhlasí a povaţují to za mýtus: Vočka, V. Některé mýty interpretace a aplikace práva. Soudce 4/2007 s. 12. 122 Sváček, J. Nezávislost soudní moci. Soudce 11/2009 s. 20. 123 Rozbor komplexní otázky soudcovské samosprávy přesahuje rámec této práce, kdy jsem povaţoval za dostačující vyjádření této myšlenky v jednom odstavci. 124 Winterová, A. a kol., Civilní právo procesní, 5. vydání, Linde Praha 2008, a.s., s. 64.

57

Soudcovská nezávislost má především zajistit soudci moţnost spravedlivě a nestranně řešit soudní případy a naopak občanům – účastníkům řízení – zajistit spravedlivé a v reálném čase učiněné rozhodnutí v jejich konkrétní při. Není tedy ţádným privilegiem, ale pouhým (a nezbytným) předpokladem pro řádný výkon soudcovské profese 125. Nezávislost soudců je garantována rozličnými právními nástroji. Soudce je při svém rozhodování vázán pouze zákonem (samozřejmě i ústavním zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu) – viz čl. 95 odst. 1 Ústavy. Do otázky jaký zákon soudce aplikuje na konkrétní případ či jak tento zákon interpretuje, nesmí nikdo soudci zasahovat ani na něj jinak nepřípustně působit – coţ je i pod trestněprávní ochranou - § 169a TZ. Státní orgány, společenské autority, politici nesmí tedy v konkrétních případech dávat soudci příkazy; neměli by však ani mít nějaká očekávání a doporučení, jak má soud rozhodnout 126. V judikatuře Evropského soudu byl rozvinut princip, ţe pro splnění podmínky nezávislosti je nezbytné, aby soud mohl opřít svá rozhodnutí o svůj vlastní svobodný názor na skutkový stav a jeho právní hodnocení, aniţ by měl jakýkoliv závazek vůči stranám a veřejným orgánům. Z tohoto principu existuje jedna výjimka, a to zrušující rozhodnutí vyššího soudu ( či Ústavního soudu), jehoţ právním názorem je v daném konkrétním případě soud vázán. Vázanost soudu je však i zde omezena na dosavadní skutkový stav a při změně skutkových okolností nemusí být názor vyššího soudu respektován. K narušení soudcovské nezávislosti však dochází i v jiných formách, které jsou zastřenější, méně zřejmé, avšak stejně společensky nebezpečné, např. vytváření atmosféry, která má představovat mínění společnosti apod. 127 Ve vztahu k soudcovské nezávislosti lze ještě zmínit část zákona o soudech a soudcích, jeţ zaváděla posuzování odborné způsobilosti soudců a povinné

125

Vočka, V. Některé mýty interpretace a aplikace práva. Soudce 4/2007 s. 10. Ne vţdy tomu tak je. Viz případ desetileté Terezy, kterou kvůli poměrům v rodině poslal soud na dětské psychiatrické oddělení nemocnice v Motole. Prezident Václav Klaus pak poţádal soudce o nové rozhodnutí. Viz www.novinky.cz : ČT: Desetiletá Tereza byla převezena do říčanské léčebny ze dne 5.7. 2007. 127 Stavinohová, J. Občanské právo procesní. Řízení nalézací. 2. vydání. Brno: Doplněk 1998, s. 62. 126

58

vzdělávání soudců v rámci justiční akademie, a která byla pro nerespektování soudcovské nezávislosti zrušena nálezem Ústavního soudu uveřejněným ve sbírce zákonů pod č. 349/2002 Sb. Ústavní soud dospěl k závěru, ţe kompetence představitelů výkonné moci ve vztahu k posuzování odborné způsobilosti soudců nerespektují princip dělby moci a nelze je takto akceptovat. Ohledně systému vzdělávání dospěl ústavní soud k závěru, ţe systém vzdělávání, řízený fakticky z centra moci výkonné, neskýtá k nezávislé a svobodné tvorbě názoru potřebný a nutný předpoklad co nejširší otevřenosti s moţností konfrontace rozdílných názorů z různých pramenů, jejichţ volba by měla být ponechána autonomnímu rozhodnutí soudce samotného. Ústavní soud proto tuto část zákona o soudech a soudcích zrušil. 2.7.2. Další garance soudcovské nezávislosti Soudce je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem – čl. 95 odst. 1 Ústavy in fine – a dojde-li k závěru, ţe takový předpis je v rozporu se zákonem, tak jej prostě neaplikuje, coţ v praxi proběhne způsobem, ţe soudce výslovně konstatuje rozpor se zákonem a uvedený rozpor objasní 128. Toto je jeden z velmi důleţitých znaků naplnění dělby moci a právního státu, neboť moc soudní není vázána podzákonnými normami moci výkonné (srov. – za minulého reţimu byli soudci vázáni celým právním řádem). Pokud by totiţ soudce byl vázán i podzákonnými předpisy, byla by tak váţně oslabena jeho nezávislost při interpretaci práva, která by mohla být závislá na moci výkonné a její normotvorbě. Vázaností soudce pouze zákonem se znovu otevřela cesta k soudcovskému dotváření práva (zejména tam, kde je v zákoně mezera, či je úprava velmi strohá), které má dle mého názoru v této míře pozitivní vliv na právní fungování státu. Pokud dojde soudce k závěru, ţe i zákon, jehoţ má být při řešení konkrétní věci pouţito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloţí věc Ústavnímu soudu – čl. 95 odst. 2 Ústavy. Obecné soudy jsou tedy v rámci konkrétních věci garanty zákonnosti podzákonných předpisů, zatímco ústavní soud je garantem ústavnosti zákonů. 128

Viz nález Ústavního soudu ze dne 4.10. 2006, sp. zn. III. ÚS 269/05.

59

Další garancí soudcovské nezávislosti je jmenování hlavou státu, a to bez časového omezení - § 61 odst. 1 ZSS (dříve byli soudci voleni na omezenou dobu). Dále relativní neodvolatelnost 129 a nepřeloţitelnost – Soudce můţe být odvolán jen na základě kárného řízení prováděného kárným soudem a přeloţen bez svého souhlasu soudce můţe být jen tehdy, dojde-li ke změně v organizaci soudů nebo ke změně obvodů soudů. Soudce poţívá soudcovské imunity, kdy pro činy spáchané při výkonu funkce soudce nebo v souvislosti s výkonem této funkce lze soudce trestně stíhat nebo vzít do vazby jen se souhlasem prezidenta republiky - § 76 odst. 1 ZSS. Funkce soudce není slučitelná s funkcí prezidenta republiky, člena Parlamentu ani s jakoukoli funkcí ve veřejné správě (s výjimkou státní správy soudů) a soudce rovněţ nesmí zastávat ţádnou jinou placenou funkci ani vykonávat jinou výdělečnou činnost s výjimkou správy vlastního majetku a činnosti vědecké,

pedagogické,

literární,

publicistické

a umělecké

a

činnosti

v poradních orgánech ministerstva, vlády a v orgánech komor Parlamentu – čl. 82 Ústavy, § 85 ZSS. Taková stabilita soudcovské funkce v kombinaci s dostatečným

finančním

ohodnocením130,

soudcovskou

imunitou

a neslučitelností s jinými funkcemi včetně oddělení od politické moci dotváří podmínky pro nezávislý výkon soudcovské funkce. 2.7.3. Nestrannost a nepodjatost soudců K principu

nezávislosti

soudců

je

nezbytné

doplnit

princip

nestrannosti soudců. Nestrannost představuje neexistenci vztahu soudu k jedné ze stran řízení, kdy pojem strana řízení lze chápat jak v obecné, tak i v konkrétní rovině. Dlouhodobý právní a politický vývoj liberálních demokracií vygeneroval ze zkušeností indikátory nezávislosti a nestrannosti, z nichţ lze utvářet objektivizovaná kritéria umoţňující posoudit naplnění

129

Viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 11.7.2006, sp. zn. Pl. ÚS 18/06. K otázce finančního zabezpečení viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 16.1. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 55/05: Ústavní soud znovu na tomto místě připomíná, ţe přiměřené materiální zajištění soudců je jednou z významných podmínek jejich nezávislosti a ţe ústavní postavení soudců na straně jedné a představitelů moci zákonodárné a výkonné, zvláště pak státní správy, na straně druhé se vzhledem k principu dělby moci a principu nezávislosti soudců odlišuje, z čehoţ plyne i omezený dispoziční prostor pro zákonodárce v oblasti odměňování soudců. 130

60

znaků nezávislosti a nestrannosti, protoţe v subjektivní poloze psychického (vědomého či nevědomého) stavu rozhodujícího subjektu je právními nástroji nelze uchopit 131. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva vychází z dvojího testu nestrannosti soudce: subjektivní test je zaloţen na základě osobního přesvědčení soudce v dané věci (personal conviction of a particular judge), objektivní test sleduje existenci dostatečných záruk, ţe je moţno v tomto ohledu vyloučit jakoukoliv legitimní pochybnost (guarantees sufficient to exclude any legitimate doubt in this respect; srov. rozhodnutí ve věcech Saraiva de Carvalho vs. Portugalsko, 1994, Gautrin a další vs. Francie, 1998). Za další kritérium je povaţováno i tzv. zdání nezávislosti a nestrannosti pro třetí osoby, neboť i tento aspekt je důleţitý pro zaručení důvěry

v

soudní

rozhodování

vůbec.

I

kdyţ

třeba

reálný

důvod

k pochybnostem o nestrannosti a nezávislosti ve skutečnosti neexistuje - jak v subjektivní, tak dokonce i v objektivní poloze - nelze přehlíţet ani existenci moţného přesvědčení, ţe takový důvod dán je 132. Nestrannost soudců nesmí nikdo ohroţovat – čl. 82 Ústavy in fine. Nestrannost soudců znamená rovný přístup k účastníkům řízení, soudce musí vystupovat nezaujatě a ke stranám nebo účastníkům řízení přistupovat bez ekonomických, sociálních, rasových, etnických, sexuálních, náboţenských nebo jiných předsudků a je povinen odmítnout jakýkoliv zásah, nátlak, vliv, přání nebo ţádost, jejichţ důsledkem by mohlo být ohroţení nezávislosti soudnictví –

§ 80 odst. 2 ZSS. V posledních letech Evropský soud řešil

otázku, zda nestrannost není narušena u tzv. vojenských soudců. Evropský soud dospěl k závěru, ţe nestrannost obecně není narušena vojenskou hodností soudce, avšak po dobu, kdy je takový soudce pod dohledem nadřízeného, můţe být výsledek procesu ovlivněn. Nezávislost soudu musí být garantována ve všech stádiích řízení 133.

131

Viz nález Ústavního soudu ze dne 7.3. 2007, sp. zn. I. ÚS 722/05. Viz tamtéţ. 133 Volně přeloţeno z díla Lorenzmeier, S.: The Right to a Fair Trial in Europe? – Procedural Guarantees under the European Convention on Human Rights. Journal of the Institute of Justice and International Studies 7/2007, s. 44 [citováno 26. dubna 2009]. Dostupný z: http://proquest.umi.com/pqdweb?index=81&did=1621658481&SrchMode=1&sid=1&Fmt=6&VI nst=PROD&VType=PQD&RQT=309&VName=PQD&TS=1240761493&clientId=45397. 132

61

Soudce se nesmí při výkonu své funkce nechat ovlivnit zájmy politických stran, veřejným míněním a sdělovacími prostředky a celkově dbá svým chováním o to, aby jeho nestrannost nebyla důvodně zpochybňována. Soudce nesmí od účastníků řízení jednostranně přijímat nebo jim podávat informace nebo s nimi jednat o skutkové podstatě projednávané věci nebo o procesních otázkách, které na ni mohou mít vliv. Důleţitým aspektem nestrannosti soudců je jejich nepodjatost. Nepodjatost znamená, aby v řízení rozhodoval soudce, který není v ţádném osobním poměru k účastníkům řízení a jejich zástupcům a který není v ţádném směru zainteresován na výsledku řízení – § 14 o.s.ř. Na rozdíl od úpravy v občanském soudním řádu do 31.12. 2000, která spojovala vyloučení soudců s nepřesnou a neurčitou konstrukcí pochybností o jejich nepodjatosti, zákon nyní zakládá vyloučení soudce na existenci určitého důvodu, vymezeného takovými konkrétně označenými a zjištěnými skutečnosti, v jejichţ světle se jeví soudcova nepodjatost pochybnou. Vylučuje se tím subjektivní pohled na vyloučení soudce; k tomu, aby soudce byl vyloučen, nemohou postačovat pocity soudce nebo nadřízeného soudu o tom, zda lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, nýbrţ musí být zjištěn (na jisto postaven) důvod, z něhoţ vyplývá, ţe lze pochybovat o soudcově nepodjatosti 134. Současná právní úprava zabraňuje spekulativním námitkám podjatosti za účelem prodlouţení řízení, coţ zejména někteří ţalovaní v minulosti hojně vyuţívali a leckdy tím eliminovali právo na spravedlivý proces ţalobce. Soudce můţe být podjatý především vzhledem k přímému zájmu na výsledku věci, tj. kdyby byl výsledkem řízení přímo dotčen obdobně jako účastník řízení či vedlejší účastník. Rovněţ tak je vyloučen soudce soudu vyššího stupně, pokud věc projednával u niţší soudní instance, popř. rozhodoval jiný související spor (např. v právní věci, v níţ podle tvrzení ţalobce mu vznikla škoda nesprávným úředním postupem, jejíţ náhrady se domáhá 135). Konečně můţe být vyloučen i celý senát, např. - vstoupil-li do jednací síně, v níţ probíhala porada senátu odvolacího soudu, soudce, který věc rozhodoval u soudu prvního stupně. Za této situace totiţ nelze jednoznačně vyloučit 134

Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, k § 14, s. 51. 135 Viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 4.1. 1994, R 74/94.

62

(s ohledem na to, ţe šlo o poradu senátu, to ani objektivně není moţné), ţe tito soudci získali o věci poznatky neprocesním způsobem 136. Nepodjatost soudce vylučuje téţ příbuzenský, zjevně přátelský či zjevně nepřátelský anebo i kolegiální vztah k účastníkům řízení 137. Např. jako důvod pro vyloučení soudkyně byl shledán konfliktní vztah s právní zástupkyní ţalobkyně, která rozhodnutí soudkyně označila za „právní zmetek“, coţ mělo následnou soudní dohru 138. Naopak skutečnost, ţe zaměstnanec pověřený jednat za účastníka řízení působí jako přísedící u soudu, který věc projednává, k vyloučení všech soudců dotčeného soudu nedostačuje. Rovněţ dle § 14 odst. 3 o.s.ř. podjatost soudce neopodstatňují okolnosti, které spočívají v postupu soudce 139 v řízení o projednávané věci nebo jeho rozhodování v jiných věcech (např. opakované zamítnutí ţaloby témuţ

účastníku).

Následkem

podjatosti

soudce

je

jeho

vyloučení

z projednávání a rozhodnutí věci a jeho nahrazení soudcem jiným, o čemţ rozhoduje buď předseda soudu na oznámení soudce, nebo nadřízený soud na námitku účastníka. Dokonce výjimečně mohou být pro podjatost vyloučeni všichni soudci příslušného soudu, např. v situaci kdy by účastníkem ve sporu byl některý ze soudců. Pak by musela následovat delegace nutná dle § 12 odst. 1 o.s.ř. Veškeré právní nástroje, které mají garantovat nezávislost soudců, vytvářejí vhodné podmínky pro realizaci soudcovské nezávislosti a chrání rozhodovací činnost soudců v očích veřejnosti. Tyto právní nástroje samy o sobě nezávislost soudců nezajistí - nejdůleţitější je v této souvislosti soudce sám a jeho osobnost. Soudce sám musí svoji nezávislost prosazovat a obhajovat a bránit ji před jakýmkoliv oslabováním a snaţit se svým chováním o to, aby jeho nestrannost nebyla důvodně zpochybňována – srov. § 80 odst. 2, písm. a), f) ZSS. Je třeba neustále zdůrazňovat a opakovat, ţe 136

Viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 7.7. 1993, sp. zn. 6 Cdo 74/92. V některých případech však kolegiální vztah k účastníkům vyloučit nelze – viz zamítavé rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o ţalobě soudců Nejvyššího soudu ČR na doplacení jejich platů. 138 Viz nález Ústavního soudu ze dne 27.11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94. 139 Důvodem k vyloučení soudce ve smyslu § 14 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném před 1. lednem 2001, není sama o sobě okolnost, ţe účastník řízení vede spor o ochranu osobnosti se soudem, u nějţ soudce působí, ani okolnost, ţe předseda soudu shledal částečně důvodnou stíţnost účastníka na průtahy v řízení – viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.10. 2001, 29 Odo 750/2001. 137

63

nezávislost soudců není jejich stavovská výhoda, ale jeden ze základních a zásadních principů fungování soudnictví a demokracie. 2.7.4. Soud zřízený zákonem a zákonný soudce Dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy musí být soud zřízen zákonem, coţ má opět napomoci soudcovské nezávislosti. Podle rozsudku Evropského soudu Campbell 1984 nemusí jít o jurisdikční orgán klasického typu a můţe se jednat o rozhodčí, smírčí nebo i správní orgán, který ovšem naplňuje znaky nezávislosti (způsob jmenování členů, délka funkčního období, nezávislost na moci výkonné, atd.). Minulost – zejména v některých východních zemích, jiţ poukázala na nebezpečnost svěřování rozhodování o určitých závaţných trestných činech zvláštním orgánům, které neměly povahu soudu a podle počtu rozhodujících osob byly zpravidla označovány jako „akční pětky“ „akční trojky“ apod.140 Úvahy o nezávislosti soudní moci je třeba ještě doplnit o princip zákonného soudce, jakoţto zcela neopominutelnou podmínku řádného výkonu soudnictví. Dle čl. 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Jedná se o institut, který jednak dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, a jednak představuje pro kaţdého účastníka řízení stejně cennou záruku, ţe k rozhodnutí jeho věci jsou povolány soudy a soudci podle předem daných procesních pravidel a ţe tedy nebude uskutečněn – pro různé důvody a rozličné účely – výběr soudů a soudců „ad hoc“. Tento institut je tedy ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu; na stranu druhou jej nelze zaměňovat za procesní prostředek, jímţ by mělo být ex post zvráceno jiţ vydané rozhodnutí – je proto na účastníkovi soudního řízení, aby příslušnou námitku, uplatnil bezprostředně poté, co skutečnosti ji odůvodňující se mu staly známy 141. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Zákonem tedy musí být stanoveno pro všechny subjekty stejně, kterým soudům a soudcům věci náleţí. Nesmí se tedy jednat o svévolné ustanovení konkrétního „vhodného“ 140

Stavinohová, J. Občanské právo procesní. Řízení nalézací. 2. vydání. Brno: Doplněk 1998, s. 62. 141 Viz nález Ústavního soudu ze dne 29.5. 1997, sp. zn. III. ÚS 230/96.

64

soudce ad hoc, ale postup určení soudce musí být předem obecně stanoven. V našich poměrech je věcná, funkční a místní příslušnost soudů upravena v §§ 9-13 a 84 – 89a o.s.ř., obsazení soudu v §§ 36a – 36c o.s.ř. a přidělení věci konkrétnímu soudci, jakoţ i sloţení jednotlivých senátů se pak řídí dle § 41 ZSS rozvrhem práce, který je veřejně přístupný, a kaţdý má právo do něho nahlíţet a činit si z něj výpisy nebo opisy. Podstatné je v této souvislosti, aby obsazení soudu, sloţení senátů 142, včetně zastupování (např. pro nemoc, dovolenou) bylo předvídatelné a transparentní, a to zejména ve vztahu

k účastníkům

řízení 143.

Kromě

procesních

pravidel

určování

příslušnosti soudů a jejich obsazení, je součástí základního práva na zákonného soudce - jako garance proti moţné svévoli - i zásada přidělování soudní agendy a určení sloţení senátu na základě pravidel obsaţených v rozvrhu práce soudů 144. Funkci rozvrhu práce proporciálně přidělovat projednávané věci mezi jednotlivé senáty je však třeba povaţovat ve vztahu k poţadavku předvídatelnosti a transparentnosti obsazení soudu pro účastníky řízení aţ za sekundární 145.

2.8. Rozhodování bez zbytečných průtahů Rychlost soudního řízení je mimořádně důleţitým rysem práva na spravedlivý proces. Ústavně zaručené základní právo na projednání věci bez zbytečných

průtahů,

jeţ

nezanedbatelnou

měrou

spolupodmiňuje

ve

společnosti vnímaný stupeň právní jistoty, náleţí k těm, jejichţ splnění je mj. jednou ze záruk posilování důvěry v právo a stimulem pro jeho dodrţování ze strany občanů. Řádný výkon spravedlnosti je třeba také chápat zejména jako i včasnou ochranu práv, neboť řádná realizace (aplikace) práva soudní mocí je, nikoliv v poslední řadě, i dostatečnou zárukou pro náhled a přesvědčení občanů uznávajících řádný pořad úsilí o dosaţení práva, ţe se lze na justici 142

Vadou řízení je např. i to, jestliţe soud při jednání, při kterém došlo jen k vyhlášení rozsudku (§ 156 odst. 2 o.s.ř.), zasedal v jiném sloţení senátu, neţ ve kterém věc naposledy projednal u jednání, jeţ rozsudku předcházelo, neboť soud byl nesprávně obsazen – Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.1. 2000, R 51/2000. 143 Viz nález Ústavního soudu ze dne 18.10. 2001, sp. zn. III. ÚS 29/01. 144 Viz nález Ústavního soudu ze dne 27.9. 2005, sp. zn. I. ÚS 93/99. 145 Nález Ústavního soudu ze dne 17.2. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98.

65

spolehnout a na ni s důvěrou, coby respektovaného arbitra, přenést řešení sporů146. Je obecně známou skutečností, ţe soudní řízení je často zdlouhavé, trpí různými průtahy, zejména je-li vyuţito více opravných prostředků. Proto dle čl. 38 odst. 2 Listiny kaţdý má právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy zase pouţívá obrat „v přiměřené lhůtě“ (within a reasonable time, dans un délai raisonable). Co nejrychlejší projednání a rozhodnutí věci poţaduje § 6 o.s.ř. a § 100 odst. 1 o.s.ř. V obecné rovině je povinnost rozhodovat v přiměřených lhůtách bez průtahů zakotvena téţ v § 79 odst. 1 ZSS. Poţadavek, aby ochrana práv byla poskytnuta přiměřeně rychle, není třeba zvláště odůvodňovat. Je totiţ zřejmé, ţe jen rychlá ochrana můţe být také dostatečně účinná. Trvá-li řízení nepřiměřeně dlouho, např. několik let jsou jeho účastníci poškozování stavem právní nejistoty, často i pod vlivem nových okolností ztrácejí zájem na výsledku, preventivně-výchovný vliv soudního rozhodování se zcela vytrácí 147. V obchodních věcech, které citlivější na rychlost řízení neţ běţné občanskoprávní spory, se pak kvůli dlouhodobosti stává vymáhání pohledávek finančně neefektivní a podnikatelé se svých práv pak raději nedomáhají vůbec, popřípadě si stěţují, např. na pomalost obchodního rejstříku. Nepřiměřeně dlouhá soudní řízení pak v neposlední řadě vedou ke ztrátě důvěry obyvatelstva v justici. Průtahy však mají vliv i na řízení samotné, kdy mohou zapříčinit oslabení nebo dokonce ztrátu klíčových důkazů. Pomalé vyřizování soudních sporů můţe účastníky motivovat ke „kverulatornímu“ podávání nejrůznějších opravných prostředků a námitek. Lze téţ vyslovit hypotézu, ţe při rychlé a účinné justici by mnoho soudních sporů ani nebylo zahájeno, protoţe účastníci by si uvědomili, ţe soud by stejně rychle rozhodl, a proto by splnili svoje povinnosti sami a dobrovolně. Průtahy se tak někdy stávají noční můrou účastníků řízení a způsobují neefektivnost justice, čímţ ovlivňují ekonomiku státu. Problematiku průtahů nelze vnímat pouze jako důsledek transformace totalitních právních řádů 146 147

Viz nález Ústavního soudu ze dne 4.6. 2003, sp. zn. II. ÚS 71/99. Winterová, A. a kolektiv. Civilní právo procesní. 3. vydání. Linde Praha 2004, a.s., s. 80.

66

a jejich přibliţování západním demokraciím, popřípadě jako důsledek pramenící z restitučního zákonodárství. Rozsudky Evropského soudu proti Itálii, Francii a dalším státům, jakoţ i situace na přetíţeném Evropském soudu pro lidská práva jasně ukazují, ţe se jedná o celoevropskou problematiku. V evropských poměrech je většinou moţné průtahy nějak řešit jiţ na národní úrovni, navíc mají občané specifickou moţnost obrátit se na Evropský soud pro lidská práva, který si mezi státy vydobyl respektované postavení se patřičným vlivem na legislativní činnost států (u nás např. prosadil moţnost poţadovat zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu dle § 31a ZOŠ). Počet stíţností namítajících porušení přiměřené délky řízení, však převyšuje počet ostatních stíţností na porušení jakéhokoliv jiného aspektu či článku Úmluvy. Evropský soud je doslova zavalen stíţnostmi na průtahy řízení, a tudíţ pak není ani sám schopen dostát poţadavku včasného a rychlého rozhodování a v budoucnu proto bude nutné učinit reformy. Aby anekdoticky přiblíţil zahlcenost Evropského soudu pouţil Villiger následující statistiky: soud dostává přibliţně 1000 podání denně. Jinými slovy to znamená, ţe kaţdé 2 minuty někdo v Evropě píše soudu 148. Tato situace se bude muset nějak řešit, aby Evropský soud nakonec nebyl tím, jehoţ průtahy jsou největší. Nikde, ani v judikatuře Evropského soudu, není stanovena přesná časová hranice, po jejímţ překročení by se automaticky jednalo o porušení práva na projednání v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení a přiměřenost jednotlivých prodlev mezi úkony totiţ nelze stanovit abstraktně, ale je nezbytné přihlíţet ke všem okolnostem daného konkrétního případu. Dokonce ani porušení lhůt stanovených vnitrostátními předpisy nemusí automaticky znamenat porušení práva na spravedlivý proces149. Z judikatury Evropského soudu lze přece jen dovodit určité postupy posuzování a zkoumání, zda došlo k průtahům v konkrétním případě. 148

Villiger, M.: Fair Trial and Excessive Length of Proceedings as Focal Points of the ECtHR’s Increasing Caseload in The European Court of Human Rights Overwhelmed by Applications: Problems and Possible Solutions, Springer Berlin Heidelberg 2007, s. 94 [citováno 25. dubna 2009]. Dostupný z: http://www.springerlink.com/content/x6452246u6073442/fulltext.pdf. 149 Tak judikoval Evropský soud v rozsudku Wiesinger v. Rakousko ze dne 30.10. 1991.

67

2.8.1. Celková délka sporu a délka jednotlivých prodlev Určení celkové délky sporu se na první pohled nezdá být problematické. Na první obtíţe však uţ narazíme při stanovení počátku „běhu přiměřené lhůty“. V civilním řízení se začátek většinou spojuje s podáním návrhu či vydáním usnesení, podle něhoţ se řízení zahajuje bez návrhu, tj. dnem, kdy soudu došel návrh na zahájení řízení či se dnem vydání usnesení § 82 odst. 1 o.s.ř. Někdy však Evropský soud za počátek běhu „přiměřené lhůty“ povaţuje i dřívější okamţik. Jedná se o případy, kdy soudnímu řízení z povahy věci předchází správní rozhodnutí (u nás např. restituční spory). V takovém případě je pak za počátek běhu přiměřené lhůty povaţován okamţik, kdy vyvstal spor o stěţovatelovo občanské právo či závazek. Je-li osoba navrhovatele odlišná od osoby stěţovatele, můţe být přiměřená lhůta posuzována, např. aţ od vydání platebního rozkazu (kdy se stěţovatel – ţalovaný dozvěděl o sporu) či od přistoupení stěţovatele do civilního řízení. Na další obtíţe narazíme při určování konce lhůty. V civilních věcech se posuzuje řízení jako celek, tj. zohledňuje se jeho průběh ve všech soudních instancích. Často bývá do trvání lhůty zahrnuto řízení před ústavním soudem. V takovém případě musí být splněna podmínka, ţe výsledek řízení před ústavním soudem můţe mít vliv na konečné posouzení věci, kdy se můţe jednat jak o přímé rozhodnutí ústavního soudu, kasační rozhodnutí ústavního soudu s vyřčeným právním názorem, tak o nepřímé rozhodnutí ústavního soudu, např. z důvodu posuzování ústavnosti právního předpisu aplikovaného obecným soudem. V některých případech Evropský soud započítává do přiměřené lhůty nejen období do konečného rozhodnutí ve věci samé, ale i délku vykonávacího řízení, a to zejména v situaci, kdy se spor fakticky urovná aţ výkonem rozhodnutí 150. Třetí okruh problémů tvoří stíţnosti pocházející ze Střední a Východní Evropy, které jsou charakteristické tím, ţe se často jedná o spory zahájené před datem ratifikace Úmluvy dotčeným státem, popřípadě před uznáním pravomoci Komise a Soudu projednávat stíţnosti podané proti nim. Předmětem stíţnosti mohou však být pouze ty skutečnosti, ke kterým došlo 150

Viz např. Kotan proti České republice ze dne 29.11. 2005.

68

po vstupu Úmluvy v platnost pro ţalovaný stát (pro Českou republiku se Úmluva stala závazná dne 18.3. 1992 – pozn. aut.). Soud je však oprávněn zohlednit stav, ve kterém se soudní řízení nacházelo v době přistoupení státu k Úmluvě 151. Postup státních orgánů zkoumá Evropský soud nejen z hlediska celkové délky sporu, ale i z hlediska délky jednotlivých prodlev. Zvláště citlivá je z tohoto pohledu doba do vynesení prvního rozsudku soudu I. stupně, kdy Evropský soud často konstatuje, ţe sice celková doba se nejeví nepřiměřená, ale ţe soud prvního stupně vynesl rozsudek aţ po několika letech152. Další vytýkané průtahy bývají způsobené, zejména nepředloţením spisu včas odvolacímu soudu, nedohlíţením nad činností znalců, půjčováním spisu jiným soudům a orgánům, nařízení prvního jednání aţ po delší době, nutnost vydání opravných usnesení a doplňujících rozsudků apod. S výhradou zvláštních okolností by mělo být zkoumáno, zda byla uspokojivá či naopak nepřiměřená délka řízení jako celku, byť by např. řízení před jedním stupněm soudní soustavy bylo nepřiměřeně dlouhé. Kaţdý má právo na to, aby jeho záleţitost byla projednána v přiměřené lhůtě v souladu s článkem 6 odst. 1 Úmluvy. „Projednáním“ je zde míněno projednání věci aţ do konečného rozhodnutí. Strany sporu mají právo vyuţít právních prostředků nápravy, které jim poskytuje vnitrostátní právo; čím více stupňů soudní soustavy existuje, tím déle pak trvá projednání věci (viz Mlynář proti České republice – společné odlišné stanovisko soudce Costy a soudkyně Mularoni). Celková doba trvání sporu se nekrátí o případné přerušení řízení; je však třeba zkoumat z jakých důvodů k přerušení řízení došlo, zda se jedná o důvod přičitatelný státu či účastníkům.

151

Tauš, R. Právo na spravedlivý proces v judikatuře ESLP. Diplomová práce. Masarykova univerzita v Brně 2005, s. 24. 152 V rozhodnutí Evropského soudu Maršálek proti České republice ze dne 4.4. 2006 byla za nepřiměřeně dlouhou dobu pro rozhodnutí soudu I. stupně shledána doba 3 let a deseti měsíců.

69

2.8.2. Kritéria „přiměřenosti“ délky řízení a jednotlivých prodlev Evropský soud při posuzování přiměřenosti délky řízení vychází z těchto kritérií, vyvozených z jeho vlastní judikatury 153: chování stěţovatele postup příslušných orgánů ţalovaného státu význam sporu pro zúčastněné strany sloţitost věci Tyto kritéria posuzuje Evropský soud v jejich vzájemné souvislosti a s ohledem na okolnosti jednotlivých případů. 2.8.2.1.

Chování stěžovatele

V evropských civilních řízeních platí zpravidla zásada dispoziční, která umoţňuje účastníkům civilního řízení svými vlastními úkony řízení zásadně ovlivňovat. Účastnící řízení by měli postupovat energicky v mezích zákona, tak aby v řízení nedocházelo k průtahům. Lze připomenout i zásadu vigilantibus iura, a to včetně případného vyuţití nástrojů k odstranění průtahů (viz dále). Je známým faktem, ţe chování stěţovatele – účastníka řízení můţe samo o sobě soudní proces protáhnout i několikanásobně (například nepřiměřené podávání všemoţných opravných prostředků, námitek podjatosti, věcné nepříslušnosti, návrhů na delegaci vhodnou, ale i návrhů na vydání předběţných opatření, apod.). Rovněţ neplnění procesních povinností můţe řízení značně protáhnout – např. nedostavování se k soudu, nereagování na výzvy soudu, nepředloţení navrţených důkazů, apod. Prodlouţení řízení můţe způsobit i procesní 153

Za instruktivní s ohledem na kritéria posuzování přiměřenosti délky řízení povaţuji rozhodnutí Evropského soudu Patera proti České republice ze dne 26.4. 2007: Soud připomíná, ţe přiměřenost délky řízení se posuzuje podle okolností případu a s ohledem na kritéria vyvozená z jeho vlastní judikatury, jimiţ jsou zejména sloţitost věci, chování stěţovatelů a postup příslušných orgánů a význam sporu pro zúčastněné strany. Případy týkající se péče o dítě je tedy nezbytně nutné projednávat ve vší rychlosti a průtahy v některé fázi řízení lze tolerovat pouze za podmínky, ţe celková doba řízení nebude nepřiměřená.

70

taktika účastníka řízení typu navrţení důleţitých důkazů u posledního jednání, navrhování důkazů postupně dle vývoje sporu, návrh na odročení jednání, atd. I přes toto „prodluţující chování stěţovatele“ Evropský soud někdy vysloví, ţe samo chování stěţovatele nemůţe vysvětlit dlouhotrvající spor. To vše je třeba zohlednit při rozhodování o přiměřené délce řízení, kdy platí, ţe pouze ty průtahy, které je moţné přičítat státu (nikoliv objektivní okolnosti, či dokonce chování stěţovatele), mohou vést k závěru, ţe přiměřená délka nebyla dodrţena. 2.8.2.2.

Postup příslušných orgánů žalovaného státu

Základní povinností soudu je organizovat svoji činnost tak, aby bez zbytečných průtahů věc projednal a stav nejistoty mezi účastníky se tak odstranil co nejdříve. Je to právě soudce, kdo vystupuje jménem soudu, a je v přímém kontaktu s účastníky řízení a soudce je taky garantem práva účastníka na spravedlivý proces v konkrétním případě. Rozhodující je, zda státní orgány přijaly veškerá opatření, která od nich bylo moţné v daném případě rozumně očekávat. To znamená, ţe odpovědnost státu není absolutní, a stát nemusí či dokonce nesmí v některých případech pouţít veškeré prostředky donucení. Například povinnost státních orgánů přijmout taková opatření, která umoţní kontakt rodiče s dítětem, kteří spolu neţijí, není absolutní a porozumění i spolupráce všech zúčastněných osob vţdy představují důleţitý faktor. V této citlivé oblasti je k donucovacím prostředkům třeba přistupovat s maximální opatrností a článek 8 Úmluvy v ţádném případě neopravňuje rodiče k tomu, aby vyţadoval za účelem vynucení styku s dítětem přijetí opatření, která by poškozovala zdraví a rozvoj dítěte 154. Pomalost soudních jednání je velmi často způsobena nahromaděním většího počtu nevyřešených případů u jednotlivých soudů, která vzniká buď personálním nedostatkem počtu soudců a administrativních pracovníků (případ České republiky) anebo nahromaděním většího počtu kauz stejného 154

Viz Mezl proti České republice ze dne 9.1. 2007.

71

typu v krátkém časovém úseku (např. ţaloby podané Českou televizí ohledně zaplacení koncesionářských poplatků anebo ţaloby při uţití prorogační doloţky velkou obchodní společností). Tento argument velmi často pouţívají vlády státu v případném sporu. Evropský soud však k této otázce zaujal ve své konstantní judikatuře poměrně nekompromisní postoj. Podle něj přetíţenost a zavalenost národních soudů případy nemůţe být překáţkou pro naplnění práva na projednání sporu bez zbytečných průtahů. Jen zcela výjimečně se mohou státy své odpovědnosti zbavit, pokud prokáţou, ţe se jedná o situaci v dané zemi nestandardní a výjimečnou a doloţí přijetí rychlých i efektivních prostředků nápravy tohoto neţádoucího stavu. Rovněţ tak se státy nemohou vymlouvat na dlouhodobé onemocnění většího počtu personálu soudu či na případné mateřské a rodičovské dovolené. Někdy průtahy přičitatelné státu mohou být způsobeny i postupem soudu, který je v naprostém souladu s vnitrostátními předpisy, např. průtahy vzniklé půjčováním spisu jiným soudům a státním orgánům, kdy soudy vedou pouze jeden exemplář spisu, coţ vytýkal České republice Evropský soud např. ve věci Patera proti České republice. Stát dokonce odpovídá nejen za chování soudů a soudců, ale také za jiné veřejné subjekty, a to i v situaci, kdy tyto veřejnoprávní subjekty vystupují jako strana v řízení. Stát odpovídá i za průtahy způsobené znalcem při zpracování znaleckého posudku, neboť je to právě soud, kdo má na činnost znalce dohlíţet, a případně i za pomoci pořádkových opatření odstraňovat průtahy znalce. Zajímavou otázkou do budoucna zůstává v této souvislosti odpovědnost státu za průtahy způsobené advokátem, který byl účastníku přidělen ex offo. Stát je tedy povinen si zorganizovat právní řád a soudní systémy tak, aby kaţdému jednotlivci umoţnil předloţit svůj spor o občanské právo a závazek nezávislému a nestrannému soudu, který spor rozhodne a vydá konečné rozhodnutí v přiměřené lhůtě dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy; konkrétní opatření za tímto účelem jsou však výhradně v kompetenci toho kterého státu.

72

2.8.2.3.

Význam sporu pro zúčastněné strany

Dalším kritériem posuzování „přiměřenosti“ délky řízení je význam předmětu řízení pro stěţovatele (někdy téţ „co je pro stěţovatele v řízení v sázce). Je obecně známým faktem, ţe z tohoto pohledu jsou citlivější zejména řízení ve věcech péče o dítě, osobního statutu, pracovněprávní spory, detenční spory, spory ve věcech sociálního zabezpečení a náhrady škody na zdraví. Dále se jedná o spory, které mají pro stěţovatele zvlášť velký význam (např. výplata pojistného za dům zničený ţivotní katastrofou) či spory jejichţ pomalým projednáním by byl způsoben zvlášť závaţný či fatální důsledek (např. ve sporu o odškodnění škody na zdraví by došlo ke smrti poškozeného ţalobce). Některé případy projednávané zejména před ústavním soudem mohou mít dokonce celospolečenský význam 155, neboť mají závaţný politický, ekonomický a sociální dopad na velký okruh potenciálních subjektů. Evropský soud pouţívá pro zdůraznění potřeby rychlejšího projednání těchto kauz různé slovní obraty, např. projednat případy týkající se nezletilých dětí s nejvyšší rychlostí, navzdory případným rozporům mezi rodiči těchto dětí. Pokud se jedná o některý z výše uvedených případů, měl by jej soud projednat přednostně, se zvláštní pozorností a dostatečnou péčí a v co nejkratší lhůtě, tak aby byly splněny poţadavky čl. 6 odst. 1 Úmluvy. S ohledem na tuto skutečnost je „přiměřená“ délka řízení v těchto sporných a nesporných řízení posuzována Evropským soudem přísněji. 2.8.2.4.

Složitost věci

Evropský soud přihlíţí téţ k povaze věci a její sloţitosti, kdy právě obzvláštní sloţitost věci bývá jednou z nejčastějších námitek vlád proti podané stíţnosti. Sloţitost věci se posuzuje vţdy na základě konkrétních skutkových okolností případu a právních norem, které je třeba aplikovat. Sloţitost případu můţe spočívat v takových skutečnostech jako je značný 155

V poslední době např. rozhodování o zrušení předčasných voleb.

73

počet jak ţalobců a ţalovaných (velký počet podání, doručování všem účastníkům, časté omluvy z jednání, neshody mezi jednotlivými účastníky, kteří tvoří jednu procesní stranu), dlouhodobý pobyt účastníků v cizině, častá změna právních zástupců, nutnost rozsáhlého znaleckého dokazování, velký objem spisového materiálu, velký počet důkazních návrhů (např. nutnost vyslechnout velký počet svědků), nutnost dokazování prostřednictvím sloţité technické

dokumentace,

či

historických

dokumentů,

nejasná

soudní

příslušnost či nutnost vyčkat na skončení jiného řízení, kde se řeší důleţitá otázka pro věc samou. Sloţitost můţe vyvolávat i proměnlivost skutkového stavu, kdyţ soud zpravidla rozhoduje dle stavu ke dni vydání rozhodnutí (např. v rodinných věcech se mohou často měnit poměry v rodině). Dokonce i silně negativní napjatý vztah účastníků řízení můţe řízení značně zkomplikovat. Sloţité a nejasné můţe být téţ i právní posouzení věci, je-li na věc třeba aplikovat více norem, pokud je třeba aplikovat dnes jiţ změněné či neplatné normy v jejich původním znění, řeší-li se více předběţných otázek, či vyvstane-li nutnost provádět sloţitou interpretaci dotčené normy či nutnost posuzovat případ v ústavní rovině (aplikace Ústavy, Listiny, mezinárodních smluv). Komplikované velmi často bývají téţ věci s cizím prvkem, kdy navíc ke všemu ostatnímu přibude rozhodování o mezinárodní soudní příslušnosti a rozhodování, kterým hmotným právem se bude daný spor řídit. 2.8.3. Průtahy v řízení a porušení jiného práva Porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů můţe mít za následek rovněţ porušení „jiného práva“ účastníka řízení. Dlouhodobé průtahy totiţ jsou schopny samy o sobě způsobit, ţe účastník řízení nemůţe uplatnit svoje právo, které je tak fakticky negováno. Problémem je, jak dlouhá doba musí uplynout, aby dotčené právo bylo potlačeno. Tato doba závisí samozřejmě i na charakteru daného práva. Evropský soud pak buď konstatuje porušení i dalšího práva zakotveného v Úmluvě (kromě čl. 6 odst. 1) anebo prohlásí, ţe materiální znak nebyl naplněn a porušen byl pouze čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

74

2.8.4. Průtahy v České republice Česká republika na tom není ohledně průtahů v řízení nikterak špatně v porovnání s ostatními zeměmi Evropy 156. Specifikem České republiky je zatíţenost systému spory „z minulosti“, zejména restitučními spory. Situaci komplikuje i neustálá provázanost současných právních předpisů s předpisy předlistopadové éry (a tím i nutnost jejich aplikace při řešení soudních sporů), kdy byl jiný společenský řád. Určitou komplikací můţe být i hodnotící systém výkonnosti soudců, kdy je favorizována výkonnost na úkor řešení starých věcí, neboť je ze strany státní správy soudu poměrně značný tlak na „30 čárek“, bez náleţitého zohlednění sloţitosti věci. Skončení věci zahájené v roce 2009 platebním rozkazem má pak stejnou váhu jako skončení věci z roku 1994. Systémově to pak vede k tomu, ţe starým věcem není věnována dostatečná pozornost, ty ještě více stárnou, dochází k procesním komplikacím (např. opakované procesní nástupnictví) a tím přibývají i úkony, které by jinak nebyly potřeba, a celkový čas vyřešení sporu se dále prodluţuje. 2.8.4.1.

Právní nástroje proti průtahům v České republice

2.8.4.1.1. Zákonné stanovení lhůty pro určitý procesní úkon Na myšlenku stanovit pro určité procesní úkony konkrétní lhůtu se jiţ přišlo dávno. Problémem je, ţe podle všeobecného názoru nelze soudcovskou činnost regulovat stanovením procesních lhůt: důvodem pro to je jednak různá sloţitost projednávaných věcí po stránce právní a zejména skutkové, dále různé aktuální (nepředvídatelné) vytíţení soudců, a konečně skutečnost, ţe rychlost procesu závisí do značné míry na součinnosti účastníků a jiných subjektů157. V některých případech ale jiţ zákonodárce dospěl k nutnosti lhůtu stanovit, např. 15ti denní lhůtu pro rozhodování v exekučních věcech dle § 44 exekučního řádu, o předběţném opatření musí být rozhodnuto 156 157

Kupříkladu Itálie je na tom mnohem hůře. Winterová, A. a kolektiv. Civilní právo procesní. 5. vydání. Linde Praha 2008, a.s., s. 74.

75

bezodkladně, popř. do 24 hodin či do 7 dnů - § 75c odst. 2 o.s.ř., lhůta po skončení jednání či 30 dnů pro vyhotovení rozsudku dle § 158 odst. 3, 4 o.s.ř. Jedná se vesměs o případy, kdy je potřeba rychlého rozhodování naprosto evidentní (např. ocitne-li se nezletilé dítě bez jakékoliv péče) anebo kdy si účastník řízení rychlost „zaslouţí“ (u exekucí, kde jiţ účastník absolvoval nalézací řízení). 2.8.4.1.2. Stížnost na průtahy a ústavní stížnost Průtahům v řízení se lze bránit stíţností dle §§ 164 – 174 ZSS. Podání stíţnosti nesmí být stěţovateli na újmu, vyjma případu, ţe by svým podáním spáchal trestný čin či přestupek. Stíţnost se podává písemně nebo ústně k příslušnému orgánu státní správy soudu (obvykle k předsedovi příslušného soudu). Orgán státní správy vyslechne stěţovatele, prošetří skutečnosti v ní uvedené a dá prostor k vyjádření osobě, jenţ tvrzené průtahy měla způsobit (soudci) a stíţnost vyřídí. Stíţnost by měla být vyřízena ve lhůtě 1 měsíce ode dne doručení. Stěţovatel musí být o výsledku vyrozuměn, a pokud by byla stíţnost shledána důvodnou, musí být téţ vyrozuměn o tom, jaká opatření byla přijata k odstranění průtahů (především přichází v úvahu uloţení předsedovi senátu urychleně ve věci postupovat a sledování věci). Jakýmsi kvazi opravným prostředkem proti rozhodnutí o stíţnosti je ţádost o přešetření adresovaná Ministerstvu spravedlnosti či předsedovi Krajského soudu. Evropský soud však nepovaţuje tuto hierarchickou stíţnost za účinný prostředek nápravy. Po vyčerpání těchto zákonných prostředků 158 můţe dotčená osoba podat ještě na průtahy v řízení ústavní stíţnost. Ústavní soud pak můţe rozhodnout, ţe byla porušena základní práva stěţovatele dle čl. 38 odst. 2 LPS a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a uloţit obecnému soudu, aby nepokračoval v průtazích ve věci a aby neprodleně ve věci jednal. V souvislosti s tímto moţným výsledkem stíţnosti vyvstává naopak otázka pozitivní diskriminace úspěšných stěţovatelů, anebo ţe ten kdo si stěţuje, získá časově výhodnější vyřízení věci neţ ten, kdo ve stejné situaci stíţnost podat nechce, čímţ 158

Jsou z toho i výjimky např. Nález Ústavního soudu ze dne 19.2. 2002, sp. zn. I. ÚS 663/01.

76

dochází k porušení rovnosti mezi účastníky. Ústavní soud si je tohoto problému vědom a povinnost, aby obecný soud nepokračoval v průtazích, tak ukládá ohledem na neexistenci jiných prostředků a nástrojů, kterými lze bránit zásahu do základních práv a svobod 159. Evropský soud nepovaţuje stanovení lhůty za účinný prostředek nápravy 160. 2.8.4.1.3. Návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu V návaznosti na podanou stíţnost na průtahy v řízení, můţe účastník podat dle § 174a ZSS návrh, aby byla určena lhůta pro provedení procesního úkonu, u kterého dochází k průtahům v řízení. Návrh se podává u soudu, vůči kterému jsou průtahy namítány, a musí být do 5 pracovních dnů spolu s vyjádřením postoupen nadřízenému soudu. Je-li návrh důvodný, nadřízený soud pak určí lhůtu k provedení procesního úkonu, kterou je soud vázán. Pokud v mezidobí jiţ dotčený procesní úkon učinil, pak nadřízený soud návrh na určení lhůty zamítne. Tento institut zatím nenašel v praxi přílišného uplatnění161, snad proto, ţe je poměrně nový či moţná jeho efektivita není příliš velká, neboť můţe sám o sobě způsobit další průtahy v souvislosti s rozhodováním nadřízeného soudu. Evropský soud nepovaţuje stanovení lhůty za účinný prostředek nápravy, neboť tento vyţaduje předchozí podání stíţnosti u předsedy soudu a je tak zbytečně formální 162. 2.8.4.1.4. Náhrada škody a zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu Průtahy způsobené v soudním řízení jiţ nelze zpětně odstranit, nelze je napravit opakováním celého řízení ani vyslovením zmatečnosti, apod. Logicky pak přichází v úvahu alespoň náhrada škody a přiměřené zadostiučinění (just satisfaction, satisfaciton équitable). V souladu s § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem se 159

Viz např. Nález Ústavního soudu ze dne 7.8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 391/07. Viz Vokurka proti České republice ze dne 16.10. 2007. 161 O tom, ţe návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu není všelékem viz téţ Svoboda, K.: Průtahy na straně soudu – jak se bránit, Právní fórum 5/2008, s. 220. 162 Viz Vokurka proti České republice ze dne 16.10. 2007. 160

77

můţe poškozený domáhat náhrady škody vzniklé porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nárok se uplatňuje u Ministerstva spravedlnosti, které má 6 měsíců na rozhodnutí o nároku. Aţ poté se lze svých práv domáhat u soudu. Vedle škody se poskytuje téţ přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Jedná se o poměrně mladý právní institut, který je moţné vyuţít od 26.4. 2006 a jedná se o reakci na rozhodování Evropského soudu tak, aby jednak v našem právním řádu existoval „účinný prostředek nápravy“163 a jednak aby došlo k odbřemenění Evropského soudu vyřešením části stíţností na průtahy na národní úrovni. Zadostiučinění se poskytne v penězích v případě, ţe samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Přihlédne se přitom k celkové délce a sloţitosti řízení, jednání poškozeného (zejména, zda přispěl k průtahům v řízení), postupu soudu a významu předmětu řízení pro poškozeného. Náhrada škody a zadostiučinění jsou dle Evropského soudu účinným prostředkem nápravy a musí tedy být vyčerpány před podáním stíţnosti k Evropskému soudu.

2.9. Princip ekonomie řízení Tímto principem rozumíme, ţe řízení proběhne bez zbytečných nákladů, zejména finančních, ale i časových, a přesto povede ke správnému (rozuměj ve smyslu spravedlivého procesu) výsledku. Patří sem proto okruhy otázek týkající se spojování a rozdělování věcí ke společnému řízení, ustanovování znalce, efektivity procesních úkonů, jakoţ i koncentrace typových řízení u jednoho soudu. Důsledné dodrţení principu ekonomie řízení znamená pak pro účastníky (a často i pro stát) úsporu finanční a časovou (obdobně jako dodrţení principu „rozhodování bez zbytečných průtahů), coţ obojí má mnohdy klíčový vliv, zda spor vůbec zahájit. Proto princip ekonomie řízení je jedním z aspektů práva na spravedlivý proces.

163

Podrobněji viz Hubálková, E. : Opravné prostředky ve vztahu k průtahům v soudním řízení. Bulletin advokacie 3,2008, s. 25.

78

2.9.1. Spojení a rozdělení věcí Vlivu spojení a rozdělení věcí na ekonomii řízení si byl vědom jiţ zákonodárce a proto je slovo „hospodárnosti“ uvedeno přímo v textu § 112 odst. 1 o.s.ř. Ke spojení věcí můţe dojít tím, ţe ţalobce svou ţalobou poţaduje více nároků (jak peněţitých, tak i nepeněţitých), tím ţe návrh podá více ţalobců anebo ţe návrh směřuje proti více ţalovaným, rozhodnutím soudu o spojení věcí, tím ţe ţalovaný podá vzájemnou ţalobu a konečně některé věci jsou spojeny ze zákona (např. určení otcovství a výţiva a výchova nezletilého dítěte). Rozdělení věcí se děje soudním rozhodnutím. Buď tedy existuje pluralita návrhů anebo pluralita účastníků. Je-li v jednom řízení sloučeno více nároků, obvyklou výhodou je, ţe soud a účastníci činí společné úkony pro všechny nároky, coţ uspoří nejen čas, ale i peníze účastníků, kteří musí platit za právní zastoupení. Na druhou stranu nevhodně spojené nároky řízení komplikují a vzájemně se „zdrţují“ a tedy po případném rozdělení 164 by bylo moţné některý nárok jiţ rozhodnout. Zdrţení můţe mít za následek nejen změnu poměrů a tedy jiné meritorní rozhodnutí, ale i typické procesní komplikace spojené např. s procesním nástupnictvím, ztrátou důkazů (vzhledem k časovému odstupu). Rovněţ „sloučení“ více účastníků má výhodu v moţnosti konat společné úkony v moţnosti nechat se společně zastupovat jedním advokátem (v dokonalé podobě jsou v některých právních řádech zakotveny tzv. actio popularis) 165. Taktéţ i nevýhody plurality účastníků jsou zřejmé – četnější procesní nástupnictví (a to jak singulární tak i univerzální sukcese) a technické problémy spojené s procesní komunikací s velkým počtem účastníků, typu rozesílání vyjádření, omluvy a odročování jednání, organizování větší jednací síně. V těchto intencích je právě potřeba posuzovat onu zmíněnou „hospodárnost“ slučování a rozdělování věcí.

164

I rozdělování věcí můţe být nevhodné … tam, kde pro to není dán ţádný racionální procesní důvod. Tento postup … zatěţuje jak strany soudního sporu (například nezdůvodněnou multiplikací soudního poplatku), tak i soudy samotné – viz Nález Ústavního soudu ze dne 14.8. 2008, sp. zn. III. ÚS 457/07. 165 Tím je myšleno actio popularis v běţných civilních věcech, neboť v téměř kaţdém právním řádu lze nalézt tyto ţaloby, např. v nekalosoutěţních věcech.

79

Podmínkou pro spojení věcí je, ţe mohou být projednány před stejným soudem, zejména s ohledem na místní a věcnou příslušnost (§ 89 o.s.ř., §§ 9 an. o.s.ř.). Dále spojené věci spolu musí souviset po skutkové stránce anebo se týkat stejných účastníků. Vyjma v zákoně uvedených případů řízení má soud moţnost (a nikoliv povinnost) věci spojit, či spojené věci rozdělit 166. Proti rozhodnutí soudu o spojení či rozdělení věcí není odvolání přípustné. 2.9.2. Ustanovování soudních znalců Ustanovení soudního znalce má přímý vliv na náklady řízení ve formě odměny vyplácené znalci, která je pak „přeúčtována“ mezi účastníky řízení podle výsledků řízení. Znalecké dokazování můţe i řízení značně zdrţet, zejména při liknavosti znalce. Soud by měl proto přistoupit k ustanovení soudního znalce jen tam, kde je třeba odborných znalostí potřebných k posouzení dokazovaných skutečností a zároveň nepostačuje odborné vyjádření dle § 127 odst. 4 o.s.ř. Je třeba, aby soud zajistil všechny skutkové podklady pro znalecké dokazování; jinak by znalecký posudek mohl být z tohoto důvodu účinně zpochybňován 167. Podle § 21 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících jsou soudy povinny vyţadovat znalecké posudky především od znaleckých ústavů a aţ poté od jednotlivých znalců. Je však třeba mít na zřeteli, ţe ustanovení znaleckého ústavu můţe být nehospodárné a to jak z hlediska jeho odměny, která bývá zpravidla vyšší neţ odměna znalce, tak i z hlediska časového, kdy znalecké ústavy bývají zaneprázdněny svojí další činností a podání znaleckého posudku jim trvá delší dobu. V zadání znaleckého posudku je třeba stručně a přesně vymezit znalecký úkol stanovením konkrétních otázek a skutečností, k nimţ se má znalec vyjádřit. Znalci však nelze zadávat otázky právní. Soud znalce ustanoví usnesením, ve kterém lze uloţit účastníkům řízení povinnosti a omezení, jakoţ i povinnost zaplatit zálohu na odměnu znalce. Povinnost zaplatit zálohu můţe opět řízení zkomplikovat nutností jejího vymáhání, 166

V této souvislosti je třeba upozornit na nevhodný tlak výkonnostních ukazatelů na práci soudce, který vede spíše ke stavu, kdy jsou věci rozdělené a je za ně více „čárek“. 167 Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.11. 1979, R 20/1980.

80

a proto je třeba její uloţení pečlivě zvaţovat. Navíc ani případné nezaplacení zálohy není důvodem pro neprovedení důkazu 168. Znění § 127 odst. 1 o.s.ř. jakoby dává přednost ústnímu podání znaleckého posudku, v soudní praxi se však téměř výlučně vyskytují posudky písemné. Znalec by měl být po vypracování písemného posudku zpravidla soudem vyslechnut, coţ ale nevylučuje moţnost soudu spokojit se pouze písemným posudkem (§ 127 odst. 1 o.s.ř.), např. v situaci, kdy proti posudku není námitek stran, kdy uvedený postup opět šetří náklady řízení. Z hlediska ekonomie řízení je třeba téţ poukázat na situaci, kdy je patrné, ţe náklady znaleckého dokazování výrazně převýší ţalovanou částku – pak ovšem není na místě ustanovit znalce, nýbrţ postupovat dle § 136 o.s.ř. a výši nároku určit dle úvahy soudu. 2.9.3. Efektivita procesních úkonů Při svém rozhodování by měl soudce dbát nejen na to, aby úkony soudu byly včasné, ale i efektivní. Zejména přichází v úvahu učinit několik úkonů najednou (např. v řízení o popření otcovství lze najednou ustanovit nezletilému opatrovníka, vyzvat ţalovaného k vyjádření k ţalobě a nařídit jednání s předvoláním svědka – skutečného otce dle tvrzení ţalobkyně, nebo rozeslání zrušujícího rozsudku odvolacího soudu zároveň s nařízením jednání). Vhodné můţe být někdy rozhodnout nejprve mezitímním rozsudkem – zvláště v situaci, kdy je samotný základ nároku sporný je účelné pravomocným

mezitímním

rozsudkem

rozhodnout

o

základu

věci

(kupříkladu, ţe nárok na náhradu škody je dán) a posléze se zabývat výší škody, coţ by bylo neúčelné pro případ, ţe by bylo odvolacím soudem rozhodnuto opačně, tj. ţe nárok dán není. Rovněţ tak při eventuelní námitce podjatosti je účelné v souladu s § 15b odst. 2 o.s.ř. věc nepředkládat nadřízenému soudu a ve věci rozhodnout, kdyţ předloţení věci by znamenalo další průtahy v řízení. Efektivitě řízení přispívá i aplikace § 158 o.s.ř. a doručení rozsudku ihned po jednání, s čímţ je rovněţ spojena úspora času 168

Viz R 58/2003.

81

a peněz. Podobných příkladů by bylo moţné nalézt celou řadu, proto zde odkazuji na obecné ustanovení občanského soudního řádu v § 100 odst. 1 o.s.ř., podle něhoţ má soud postupovat v řízení i bez dalších návrhů tak, aby věc byla co nejrychleji projednána a rozhodnuta. 2.9.4. Koncentrace typových řízení u jednoho soudu a volba sudiště Výhoda koncentrace typových řízení u jednoho soudu je evidentní – uplatnění specializace osob, které rozhodují a tím i zrychlení řízení. V současné době je takto koncentrováno řízení u Městského soudu V Praze ve věcech průmyslového vlastnictví. Volba sudiště je v rámci České republiky umoţněna v obchodních věcech, kdy se účastníci mohou dohodnout na jiné místní příslušnosti soudu prvního stupně – § 89a o.s.ř. Taková dohoda se nazývá prorogace. Prorogační doloţka a musí být písemná a přiloţená v originále nebo v ověřeném opise jiţ v ţalobě. Účastníci tak šetří své náklady za cestovné ke vzdálenějšímu soudu. V praxi však tato dohoda bývá ku prospěchu především jednomu z účastníků (velké akciové společnosti), která takto téţ dosahuje konzistentnější judikatury

daného

soudu.

Do

budoucna

je

ovšem

třeba

počítat

i s mezinárodní volbou sudiště, která můţe sledovat pragmatické hledisko uspokojení nároku ţalobce. 169 Zejména v oblasti počítačových programů a aplikací se tak jiţ běţně děje a vyskytují se názory, ţe je tak narušeno právo na spravedlivý proces 170.

2.10. Principy ovlivňující charakter procesu Principy ovlivňující charakter procesu především modifikují podíl účastníků a soudu na vedení procesu, rozdělení procesních rolí, důkazních břemen, iniciativu účastníků a soudu, způsob hodnocení důkazů, rychlost 169

Tak ve svém referátu upozornil Mr. Ulf Öberg – Advokatfirman Oberg & Associés AB. Konference Access to justice, Praha 15-16.4. 2008. 170 Fekete, L.: Public versus Private Domain: Knowledge and Information in the Global Communications Network in Ethical Prospects, Springer Netherlands, 2009, s. 176 [citováno 25. dubna 2009]. Dostupný z: http://www.springerlink.com/content/qr1415u66322875h/fulltext.pdf.

82

a koncentraci řízení, způsob zjišťování skutkového stavu (pravdivost), aj. Mají tak významný vliv na právo na spravedlivý proces, zejména v náhledu, zda proces jako celek byl spravedlivý. Principy ovlivňující charakter procesu bývají zastoupeny a uplatňovány ve všech moderních procesních řádech. Nevyskytují se zpravidla v čisté podobě tak, ţe by ten či onen princip platil výlučně, a proto v procesní právní vědě bývají tyto principy sestavovány do dvojic – princip a jeho protiklad (protiprincip).

Jde pak tedy především

o míru projevení a uplatnění daného principu, která pak významným způsobem spoluutváří charakter práva na spravedlivý proces. Principy ovlivňující charakter procesu (nazývané téţ odvětvové principy) jsem zařadil do práva na spravedlivý proces právě pro jejich významný vliv na charakter procesu. Výrazné vychýlení na pomyslné úsečce princip – protiprincip totiţ můţe značně ovlivnit „spravedlivost“ procesu. Mohu to demonstrovat na příkladech. Například je rozdíl, pokud v řízení důkazy musí předloţit účastníci či je musí zajistit soud (princip projednací a vyšetřovací) – to můţe mít výrazný vliv na prokázání či neprokázání tvrzení účastníků a výsledek sporu a na vnímání role soudu (ţe svou vyšetřovací činností účastníku pomáhá). Stejně ohledně principu arbitrárního pořádku a principu legálního pořádku 171 - je výrazný rozdíl mezi procesem, kdy důkazní návrhy a tvrzení je moţné uplatnit kdykoliv, např. i v odvolacím řízení, anebo pouze do skončení prvního jednání, resp. přípravného roku. Konečně i zavedení formalizmů typu rozsudku pro zmeškání (po novele zákonem č. 7/2009 Sb. navíc i s předchozím případným doručením na adresu ohlašovny obecního úřadu, kdy se ţalovaný o probíhajícím řízení vůbec nedozví), má vliv na spravedlivý proces jako celek. Podpůrně pro zařazení principů ovlivňujících charakter procesu svědčí i problematika nezákonných důkazů (viz subkapitola 2.10.3.), která bývá obvykle povaţována za součást spravedlivého procesu.

171

Tyto jako součást práva na spravedlivý proces povaţuje např. Ševeček – viz Ševeček, M. Spravodlivý alebo „spravedlivý“ civilný proces – chiméra či skutečnost? in Olomoucké debaty Mladých právníků, Iuridicum Olomouncense, o. p. s., 2008, s. 71.

83

2.10.1. Princip dispoziční a princip oficiality Princip dispoziční znamená, ţe procesní aktivita je svěřena do rukou účastníků (nikoliv soudu, či dříve prokurátora). Princip dispoziční tedy spočívá v moţnosti procesních stran disponovat řízením a disponovat předmětem řízení 172. Účastníci tak mohou svými úkony soudní řízení nejen zahájit, ale i skončit, měnit předmět řízení, uzavřít smír a další. V podstatě ten, kdo má v řízení nějaký zájem, chce prokázat nějakou skutečnost, rozšířit ţalobu, namítat uhrazení pohledávky, atd. musí svým aktivním přístupem tento zájem prosazovat a nemůţe se spoléhat, ţe „všemocný soud“ všechno zařídí. Naopak princip oficiality znamená, ţe procesní aktivita je v rukou soudu, soud rozhoduje ex officio (nebo ex offo), tj. z moci úřední o zahájení, předmětu, průběhu a skončení řízení. Účastníci jsou ve svých procesních úkonech omezeni tak, ţe některé nemohou učinit vůbec (např. zahájení řízení), některé mohou učinit jen se schválením soudu (např. uzavření dohody o výchově a výţivě nezletilého dítěte) a některé mohou učinit jak účastníci, tak i soud. Zájem moci úřední (státní) se na těchto řízeních uplatňuje téţ prostřednictví dalších subjektů. Jedná se zejména o státní zastupitelství 173 § 35 o.s.ř., které můţe učinit celou řadu úkonů v řízení včetně jeho zahájení. Princip dispoziční se tradičně uplatňuje v civilním řízení sporném, kde jsou uplatňovány zájmy soukromoprávních subjektů. Principem oficiality je ovládáno řízení nesporné, kde kromě zájmů soukromých jsou i zájmy veřejné/obecné

(např.

zájem

nezletilého

dítěte).

Mezi

nejdůleţitější

dispozitivní úkony patří zejména podání ţaloby a vzájemná ţaloba – §§ 79 a 98 o.s.ř, zpětvzetí ţaloby – § 96 o.s.ř., uzavření soudního smíru – 99 o.s.ř, změna ţaloby – § 95 o.s.ř., uznání nároku – § 153a, podání odvolání, dovolání, ţaloby na obnovu řízení a ţaloby pro zmatečnosti – §§ 201, 236, 228 a 229 o.s.ř. Je třeba si uvědomit, ţe některé dispoziční úkony jsou téţ závislé na úkonech protistrany. Např. pokud ţalobce vezme ţalobu zpět po 172

Stavinohová, J., Hlavsa, P.: Civilní proces a organizace soudnictví, Masarykova univerzita Brno, 2003, s. 167. 173 Státní zástupce (prokurátor) měl dříve rozsáhlá oprávnění vstupovat i do sporných řízení a dokonce dohlíţet na činnost soudu (protest prokurátora), coţ výrazně deformovalo tehdejší civilní proces.

84

zahájení jednání, můţe ţalovaný s ukončením řízení z váţných důvodů 174 nesouhlasit. Soud by pak rozhodl, ţe zpětvzetí není účinné. I ve sporném řízení soud zajišťuje jeho průběh a postup směrem k vynesení rozhodnutí z moci úřední, a to i kdyţ jsou účastníci nečinní § 101 odst. 2 o.s.ř. Dále soud sám kdykoliv zkoumá, zda jsou splněny podmínky řízení dle § 103 an. o.s.ř. – jedná se zde o určitý projev zásady oficiality a o míru jejího podílu na civilní proces sporný 175. Rozhodující vliv na konečné rozhodnutí a průběh řízení a s tím spojenou odpovědnost za výsledek však mají účastníci. 2.10.2. Princip projednací a princip vyšetřovací Princip projednací znamená, ţe soud projednává v procesu to, co mu účastníci k projednání předloţí (pokud se týče skutkového stavu). Jinak řečeno, skutkový stav je soudem zjišťován v rozsahu účastníky tvrzeném, a za pomoci důkazů účastníky označených (navrţených). V tomto smyslu platí idem est non esse aut non probari (co není dokázáno je totéţ, jako by nebylo).176 Důleţitou roli proto mají povinnost tvrzení (§ 79 odst. 1 a 101 odst. 1 o.s.ř.) a povinnost důkazní (§ 120 odst. 1 o.s.ř.), které znamenají, ţe účastník je povinen tvrdit rozhodné skutečnosti dle hypotézy hmotně právní normy a nabídnout soudu k jejich prokázání důkazy. S těmito povinnostmi je spojeno břemeno tvrzení a břemeno důkazní177. Pokud účastník nesplní své povinnosti tvrzení a důkazní, pak soud 174

Váţným důvodem pro nepřipuštění zpětvzetí ţaloby se zpravidla rozumí okolnosti, z nichţ lze dovodit, ţe zpětvzetím návrhu je ţalovaný ohroţen ve svých oprávněných zájmech např. proto, ţe v případě zpětvzetí a následného zastavení řízení by se jiţ sám nemohl s úspěchem domáhat rozhodnutí o sporném nároku (například vypořádání společného jmění manţelů). Ţalovaný musí uvést důvod, pro který se zpětvzetím ţaloby nesouhlasí – viz Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.11.2003, sp. zn. 30 Cdo 1171/2002. 175 srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, k § 100, s. 437: „Zásada oficiality se uplatní v těch fázích civilního procesu, které nejsou závislé na procesních úkonech účastníků“. 176 Winterová, A. a kolektiv. Civilní právo procesní. 3. vydání. Linde Praha 2004, a.s., s. 84. 177 Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, ţe za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a ţe z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umoţnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uloţené účastníku ustanovením § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána – viz Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, SoJ 86/2002.

85

se určitou skutečnost nedozví (nedostatek tvrzení) anebo určitá skutečnost nebude prokázána a soud z ní pak nemůţe vycházet (nedostatek na straně důkazů), coţ pak můţe mít za následek neúspěch ve věci samé. Nepříznivé rozhodnutí o skutečnosti

bude

pravidlem

rozhodné

dle

v případech hmotného

neunesení práva.

břemene

tvrzení

Předpokladem

splnění

povinnosti důkazní je proto splnění povinnosti tvrzení. Soud vede účastníky ke splnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní zejména prostřednictvím přípravy k jednání (§§ 114 – 115 o.s.ř.) i prostřednictvím poučení dle § 118a o.s.ř.. Princip vyšetřovací (inkviziční) naopak znamená, ţe za objasnění skutkového stavu, potřebného k meritornímu rozhodnutí nese odpovědnost soud; soud je povinen věc náleţitě „vyšetřit“. Účastníci i zde mají moţnost navrhovat vlastní důkazy a výrazně tak přispět k objasnění skutkového stavu, není to však jejich povinnost, stiţená sankcí neúspěchu ve věci samé. Princip projednací se typicky uplatňuje v civilním řízení sporném, kde je aktivita ponechána na sporných stranách bez ingerence soudu do soukromých záleţitostí účastníků. Vyšetřovací zásada je naopak spojena s nesporným civilním procesem. V moderních civilních procesních řádech se zásada projednací ani zásada vyšetřovací nevyskytují v čisté podobě, ale jedná se vţdy o jejich kombinaci 178. Ostatně míra ingerence soudu do civilního řízení je velkou teoretickou otázkou, kdy zejména v anglosaských zemích je soudce spíše pasivní, vyčkává, co mu strany předloţí, zatímco v kontinentálních právních systémech má soudce aktivnější roli. Jde o citlivé vyváţení poţadavků na rychlost řízení, spravedlnost, ochranu celospolečenských zájmů, slabších subjektů a právní jistotu vůbec. Zajímavou otázku v této souvislosti předkládá Macur 179: Je moţné vyţadovat přímý osobní přednes tvrzení strany zastoupené advokátem? Sám si na tuto otázku odpovídá, ţe se jedná o omezování zásady projednací, které by mělo být přípustné pouze z důleţitých, závaţných důvodů. Souhlasit však lze s Macurem, ţe zmíněný 178

Jak má být rozdělena odpovědnost za shromáţdění skutkového stavu mezi subjekty civilního řízení, je v podstatě právně politický problém – Stavinohová, J., Hlavsa, P.: Civilní proces a organizace soudnictví, Masarykova univerzita Brno, 2003, s. 172-3. 179 Macur, J.: Zásada projednací v civilním soudním řízení. Masarykova univerzita Brno 1997, s. 168-169.

86

postup soudu má své nepopiratelné výhody: Soud získává své informace přímo od strany, aniţ by byly „filtrovány“ advokátem. Soudce můţe lépe vycházet z osobního dojmu, který procesní strana vyvolává, a můţe také lépe poznat pozadí a motivy sporu. Můţe si také učinit lepší obraz o tom, nakolik je strana vnitřně přesvědčena o svých tvrzeních 180. V poměrech naší země rozlišení sporného a nesporného řízení v původním o.s.ř. z roku 1963 chybělo, neboť soud byl povinen pro oba druhy řízení zjistit co nejúplněji skutečný stav věci a provést i jiné důkazy neţ byly navrhovány (viz §6, a § 120 o.s.ř. ve znění do 31.12. 1991). V současné právní úpravě byla zachována povinnost soudu provést i jiné neţ navrhované důkazy pro nesporná řízení. Ve sporných řízeních je aktivita soudu omezena a soud nesmí „pátrat po důkazech“. Soud vychází z důkazů, které byly provedeny, a to i v případě, ţe účastníci neoznačí všechny důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení – §120 odst. 3 o.s.ř. in fine. Opačný postup by znamenal zasahování do rovného postavení účastníků. Z tohoto postupu platí jedna výjimka, a to, ţe soud má moţnost provést jiné, neţ účastníky navrţené důkazy v případě, kdy potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo. Potřeba provedení dalších důkazů můţe vznikat např. ve sporech, kde soud aplikuje právní předpis kogentní povahy (např. vypořádání podílového spoluvlastnictví). Ve sporném řízení soud téţ můţe vycházet z nesporných tvrzení účastníků (§120 odst. 4 o.s.ř.) a v zájmu hospodárnosti řízení omezit dokazování jen na sporné skutečnosti. Jak pro řízení sporné, tak i nesporné platí, ţe soud rozhoduje, které z navrţených důkazů provede a které nikoliv. Soud není samozřejmě povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, provedení navrhovaných důkazů záleţí na jeho hodnocení dle § 120 o.s.ř. Vţdy se však při odůvodnění rozsudku musí obecný soud vypořádat s tím, ţe některé navrţené důkazy neprovedl 181.

180

Macur, J.: Zásada projednací v civilním soudním řízení. Masarykova univerzita Brno 1997, s. 169. 181 Viz nález Ústavního soudu ze dne 22.6. 2000, sp. zn. III. ÚS 68/99.

87

2.10.3. Princip volného hodnocení důkazů a princip legální (formální) důkazní teorie Princip volného hodnocení důkazů znamená, ţe závěr o skutkovém stavu si utvoří soudce sám na základě svého vnitřního přesvědčení, znalostí a zkušeností, bez předsudků a na základě logického postupu. Soudce nejprve vypreparuje pro spor rozhodné skutečnosti dle hypotézy právní normy (kritérium důleţitosti důkazu). Dále z těchto vybere ty, které jsou mezi účastníky sporné a problematické. U nesporných skutečností lze vycházet ze shodného tvrzení účastníků, ledaţe by zvláštní důvody svědčily pro jiný postup182. Pokud jde o sporné skutečnosti, pak pro vyhodnocení jednotlivých důkazů o.s.ř. nepředepisuje (aţ na níţe uvedené výjimky) a ani dost dobře nemůţe předepisovat ţádná pravidla. Hodnocení důkazů je totiţ komplexní myšlenkový proces, kde soudce hodnotí důkazy jak jednotlivě, tak i ve vzájemné souvislosti s ostatními poznatky získanými provedením ostatních důkazů, kdy se hodnotí zejména jejich vzájemný soulad, nesoulad či doplňování. Jinými slovy hodnocení důkazů je totiţ mimořádně sloţitou a vnitřně diferencovanou činností, kterou nelze regulovat obecnými pravidly procesního práva, aniţ by tím byl narušován samotný smysl a význam této činnosti183. Součástí hodnocení je i úsudek o věrohodnosti jednotlivých důkazů, kdy má význam druh důkazního prostředku a způsob jakým se důkaz provádí. Důkaz nesmí být pořízen v rozporu s obecně závaznými předpisy (kritérium zákonnosti důkazu); k nezákonným důkazům soud nepřihlédne – např. jako důkaz nelze pouţít záznam telefonického rozhovoru, který byl pořízen bez vědomí hovořících osob 184. Pokud některé důkazy odporují důkazům ostatním je povinností soudu hodnotit a přiměřeně zdůvodnit proč k těm či oněm důkazům nepřihlédl, proč jsou nevěrohodné 185. Soud nakonec si učiní závěr, které z rozhodných skutečností lze povaţovat za prokázané a které nikoliv

182

Např. Dceřiná společnost uznává svůj závazek vůči mateřské společnosti, to vše činí zjevně z důvodu daňových. 183 Stavinohová, J., Hlavsa, P.: Civilní proces a organizace soudnictví, Masarykova univerzita Brno, 2003, s. 186. 184 Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.10. 1998, R 39/1999. 185 Viz nález Ústavního soudu ze dne 3.11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93.

88

(kritérium pravdivosti); přitom pečlivě přihlíţí ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci 186 - § 132 o.s.ř. in fine. Základem

soudcova

hodnotícího

postupu

by

kromě

lidských

a odborných zkušeností měla být pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Jde o zásadu totoţnosti, která poţaduje, aby se v určité úvaze zachovával invariantní význam pouţitých výrazů, zásadu sporu (vyloučeného sporu), jeţ vyjadřuje, ţe v témţe čase a za týchţ podmínek nemůţe zároveň platit nějaké tvrzení a jeho protiklad, zásadu vyloučeného třetího, podle které ze dvou protikladných tvrzení musí být jedno pravdivé, a zásadu dostatečného důvodu, která poţaduje, aby kaţdé pravdivé tvrzení bylo dostatečně zdůvodněno 187. Zajímavou a do budoucna i významnou otázkou v této souvislosti je, jakou důleţitost je moţné přikládat intuitivnímu hodnocení důkazů. Význam intuice je totiţ dle mého názoru větší neţ se všeobecně předpokládá. Na základě intuitivního poznání lze totiţ často dospět k hlubšímu skutkovému poznání neţ prostřednictvím logických metod. Problémem

intuitivního

poznání

však

je

jeho

nepřezkoumatelnost,

subjektivismus a s tím spojený chaos v soudním jednání. De lege lata lze (prozatím – dokud úroveň vědeckého poznání intuice výrazně nepokročí) souhlasit s Macurem, ţe intuitivní poznání není přímo vyuţitelné 188. Je však třeba doplnit, ţe ani po vyčerpání všech metod hodnocení důkazů jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech nemusí být skutkových stav jasný a některé skutečnosti rozhodné pro skutkový nebude moţné ani potvrdit ani vyloučit. I v takovém případě soud musí rozhodnout (neboť jinak by došlo k odepření spravedlnosti – denegatio iustitiae), a to

186

Rozhodné skutečnosti mohou v řízení vyjít najevo jinak a nemusí být pouze součástí přednesu účastníka. Pokud soud při hodnocení důkazů podle § 132 o.s.ř. k takovýmto rozhodným skutečnostem nepřihlédl, porušil právo účastníka řízení na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod – viz Nález Ústavního soudu ze dne 27.1. 2004, sp. zn. I. ÚS 601/02. 187 Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, k § 132, s. 610. 188 Závěr vyplývající z díla Macur, J.: Zásada projednací v civilním soudním řízení. Masarykova univerzita Brno 1997, s. 179-183.

89

v neprospěch toho účastníka, který z daných skutečností vyvozuje pro sebe příznivé následky 189. Princip legální (formální) důkazní teorie obsahuje postupy, jak má soud provedené důkazy hodnotit, čili jakou váhu mají jednotlivé důkazy 190. Tím vlastně odebírá soudci prostor pro volné hodnocení důkazů. Legální teorie předepisuje pro některé skutečnosti konkrétní důkazy, kterými mají být ony skutečnosti prokázány (např. listinou vydanou příslušným orgánem či vycházení z vyvratitelné domněnky). V občanském soudním řádu je legální teorie zastoupena poměrně málo a nacházíme ji zejména ve formě domněnek. Dle § 133 o.s.ř. jsou skutečnosti, pro které je v zákoně stanovená vyvratitelná domněnka, prokázány, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Tyto skutečnosti proto zásadně nepotřebují být dokazovány. Protistrana však má moţnost jinými důkazy domněnku vyvrátit. Např. v § 133a o.s.ř. je stanovena vyvratitelná domněnka o diskriminaci ve věcech pracovních a zásada rovného zacházení. Další projevy legální teorie lze spatřovat v § 133b o.s.ř., kdy je soud povinen přijmout jako důkaz vzorek zboţí, s tím, ţe skutečnosti zjištěné na tomto vzorku zboţí (porušení autorských práv) jsou pak podkladem pro učinění závěru o skutkovém stavu pro veškeré dotčené zboţí (tj. ze vzorku usuzujeme na veškeré zboţí). Legální teorie nachází svůj odraz i ve vázanosti soudu rozhodnutím o trestném činu, přestupku, správní deliktu i rozhodnutím o osobním stavu – viz § 135 o.s.ř. V našich poměrech tedy jednoznačně převládá princip volného hodnocení důkazů, čemuţ mimo výše uvedené nasvědčuje i demonstrativní výčet důkazních prostředků – viz slovo „zejména“ v § 125 o.s.ř. Úvahy o tom, zda dát přednost principu volného hodnocení důkazů či legální teorii a v jaké míře nutně souvisí se společenským vnímáním soudce, důvěry k němu a respektu k soudním rozhodnutím. Legální teorie naráţí téţ na limity

189

Nebo slovy Macura: Výslovná nejistota o skutečnostech, označovaná jako stav „non liquet“ („není jasno“) nemůţe mít za následek nejistotu o právních vztazích. Kdyby soudce pouze převedl skutkové pochybnosti na pochybnosti právní a odmítl ve věci meritorně rozhodnout, dopouštěl by se nezákonného a protiústavního postupu, charakterizovaného jako „denegatio iustitiae“ (odmítnutí spravedlnosti) – Macur, J.: Dělení důkazního břemena v civilním soudním řízení. Masarykova univerzita, Brno 1996, s. 8. 190 Někdy dokonce je stanovena váha důkazu velmi přesně, např. ve zlomku.

90

obtíţného stanovení hodnoty jednotlivých důkazů a komplikovaného předepisování konkrétních důkazů v konfrontaci s ţivelným průběhem běţných společenských dějů. 2.10.4. Princip arbitrárního pořádku a princip legálního pořádku Princip arbitrárního pořádku znamená, ţe řízení tvoří jeden celek, procesní úkony lze učinit kdykoliv, nejsou stanoveny závazné lhůty pro jednotlivé úkony. Postup v řízení – a tedy i pořadí jednotlivých úkonů – zásadně určuje soud. Strany řízení tak mohou své procesní úkony učinit v podstatě kdykoliv, kdykoliv přednést nové návrhy, nová tvrzení či označit nové důkazy. Není tak vyloučeno, aby účastník např. navrhoval nové důkazy v závěrečném návrhu či dokonce aţ v odvolacím řízení. Výhodou principu arbitrárního pořádku je lepší kvalita a rozsah poznání skutkového stavu. Nevýhodou je rychlost řízení, které je/bylo leckdy zdrţováno, právě moţností doplnit skutkový stav řízení. Princip legálního pořádku (anebo princip koncentrační) rozčleňuje řízení do určitých stádií, v nichţ je nutno provést určité procesní úkony, a to pod sankcí jejich prekluze, coţ obvykle povede k nepříznivému meritornímu rozhodnutí. Jednotlivé typy procesních úkonů jsou tak koncentrovány, k čemuţ jsou účastníci nuceni s vědomím toho, ţe později jiţ nemohou být tyto úkony učiněny. Vzhledem k těmto závaţným důsledkům je koncentrace spojována s výraznou poučovací povinností soudu (např. jiţ v předvolání k řízení). Princip koncentrační značně urychluje řízení. Na druhou stranu koncentrace řízení můţe vést účastníky k navrhování důkazů z opatrnosti 191, coţ klade na soud větší nároky na vypořádání se s nadbytečnými důkazy. Náš současný procesní řád stojí převáţně na principu arbitrárního pořádku, anebo jinými slovy prof. Winterové řízení zůstává jednotné, je pouze racionálně doplněno o některé prvky koncentrace 192. Před novelou 191

Návrh důkazu z opatrnosti není podmíněný úkon ve smyslu § 41a odst. 2 o.s.ř. Jedná se podle ustálené soudní praxe o eventuální procesní úkon. Soud tedy důkaz navrţený z opatrnosti buďto provede anebo neprovede, pokud není naplněn „důvod opatrnosti“ a provedení důkazu by tak bylo nadbytečné. 192 Winterová, A. a kolektiv. Civilní právo procesní. 3. vydání. Linde Praha 2004, a.s., s. 88. Lze ještě doplnit, ţe princip legálního pořádku nacházel své uplatnění zejména ve feudálním procesu.

91

občanského soudního řádu zákonem č. 30/2000 Sb. bylo moţné uvádět nové skutečnosti a důkazy i před odvolacím soudem a tento k nim musel přihlédnout – to vedlo k situaci, ţe někteří účastníci si „schovávali“ důkazy a rozhodné skutečnosti do odvolacího řízení a rozhodnutí soudu prvního stupně pak bylo rušeno a proces tak zdrţován se všemi negativními následky. Novela zákonem č. 30/2000 Sb. posílila princip legálního pořádku v českém civilním procesu, neboť zavedla prvky koncentrace. Jedná se především o koncentraci dle § 119a o.s.ř. 193, kdy rozhodné skutečnosti a důkazy musí být uvedeny a označeny před soudem prvního stupně s tím, ţe pokud tak nebude učiněno, pak později v odvolacím řízení jiţ nelze k těmto skutečnostem a důkazům přihlíţet (aţ na výjimky). V některých typových sporech je koncentrace ještě přísnější –

účastníci

mohou uvést nové skutečnosti a označit nové důkazy lze jen do skončení prvního jednání ve věcech dle § 118b o.s.ř., či případně veškeré námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu je nezbytné uvést do 3 dnů. Konečně lze řízení koncentrovat na návrh účastníka za situace, kdy v řízení dochází k zaviněným průtahům způsobeným protistranou. Soud pak v usnesení stanoví lhůtu pro uvedení všech zbylých rozhodných skutečnosti a pro označení důkazů - § 118c o.s.ř. V zájmu rovného postavení účastníků je usnesení soudu závazné pro všechny účastníky, tj. i pro navrhujícího účastníka. 2.10.5. Princip materiální pravdy a princip formální pravdy Princip materiální pravdy znamená, ţe soudní řízení si klade za cíl poznat pravdu (rozuměj skutkový stav tak jak proběhl) v co nejširším rozsahu. Materiální pravda není absolutní pravdou ani absolutní jistotou. Má pravděpodobnostní charakter, ale jde o pravděpodobnost určité kvalitativní úrovně, kterou lze ztotoţnit s praktickou jistotou. Není důvodu, aby v právní vědě a v právní praxi bylo odmítáno toto pojetí, které je běţné a plně se 193

Zde upozorňujeme, ţe poučení, podle kterého "všechny rozhodné skutečnosti a důkazy musí ţalovaný uvést do skončení jednání", není úplným poučením ve smyslu ustanovení § 119a odst. 1 o.s.ř. Naopak postačuje, poznamená-li se v protokole o jednání odkazem na § 119a odst. 1 o.s.ř. včetně údaje o tom, zda a jak účastníci (jejich zástupci) na poučení reagovali. Viz – rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.3. 2003, sp. zn. 29 Odo 715/2002, SoJ 76/2003.

92

osvědčuje v oblasti techniky, ekonomie, zdravotnictví apod. Člověk, který vstupuje do výtahu, vyuţívá praktickou jistotu, ţe výtah nespadne, cestující letadlem vyuţívá praktickou jistotu, ţe nedojde k havárii, pacient vyuţívá praktickou jistotu, ţe lék nemá neţádoucí vedlejší účinky atd. 194 Praktickou jistotu o skutkovém stavu lze zobrazit i graficky křivkou, vyjadřující postupné výsledky dokazování. Tato křivka by se s postupným získáváním informací (zpráv) o skutkovém stavu výrazně přibliţovala ose, vyjadřující absolutní jistotu. Tato situace se však podstatně mění v určitém bodě, kdy další zvyšování počtu informací má nepatrný a zanedbatelný vliv na zjištění skutkového stavu 195. Je však jasné, ţe v praktickém soudním procesu je poznání 100% pravdy nemoţné, neboť pak by dokazování zabralo příliš mnoho času a docházelo by k průtahům, resp. v určitých případech by to nebylo moţné vůbec. Soud tak často rozhodnout musí i případech, kdy není skutkový stav zjištěn na 100%, protoţe jinak by došlo k nepřípustnému odnětí spravedlnosti (denegatio iustitiae). Je však třeba zdůraznit, ţe správně aplikovaný princip materiální pravdy znamená v civilním procesu vysokou hodnotu pravdivosti a spravedlnosti 196. Naopak řízení zaloţené na principu formální pravdy obsahuje určité procesní instituty (formalismy), které přispívají k jeho průběhu a ke zjišťování skutkového stavu. Výsledkem řízení pak můţe být nalezení skutkového stavu, který je či není pravdivý (v souladu se skutečností). Princip formální pravdy přispívá k urychlení řízení (někdy na úkor zjištění skutečného

skutkového

stavu)

a formální

instituty

přispívají

k předvídatelnosti průběhu řízení. Formálním institutem je např. rozsudek pro zmeškání, na jehoţ základě nemusí být nutně rozhodnuto na základě pravdivého skutkového stavu197; na druhou stranu je takto sankcionována nekázeň účastníků, kteří 194

Volněji citováno z díla: Macur, J.: Dokazování a procesní odpovědnost v občanském soudním řízení. Univerzita J. E. Purkyně v Brně 1984, s. 69. 195 Macur, J.: Dokazování a procesní odpovědnost v občanském soudním řízení. Univerzita J. E. Purkyně v Brně 1984, s. 69. 196 Srov. Stavinohová, J., Hlavsa, P.: Civilní proces a organizace soudnictví, Masarykova univerzita Brno, 2003, s. 184. 197 Samozřejmě v drtivé většině případů platí mnohokrát v praxi ověřená teze, ze ten kdo k jednání nepřijde, nemá co říci, neboť ví, ţe ţalobce je v právu.

93

způsobují průtahy a nedostavují se k řízení. Mezi další formální instituty patří rozsudek pro uznání, platební rozkaz, soudní smír, domněnky, instituty koncentrace řízení dle §§ 118b, 118c, 119a, 175 odst. 4 o.s.ř., moţnost soudu vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků dle § 120 odst. 4 o.s.ř. Dále mezi formální instituty patři i nařízení výkonu rozhodnutí či vydání předběţného opatření, kdy téţ není důsledně zkoumán skutkový stav. Princip formální pravdy bývá spojován s principem legálního pořádku, legální důkazní teorie, principem dispozičním a principem projednacím. Nabízí se samozřejmě otázka, kterým z uvedených principů by se měl procesní řád řídit, resp. jaká kombinace a v jaké míře je vhodná. Spravedlivé rozhodnutí, které je cílem řádného civilního procesu by nemělo být vzdáleno pravdě. A dobrý soudce by měl o toto usilovat. Je však potřeba vidět, ţe rozhodování soudu je praktickou lidskou činností, jejíţ výkon je ovlivněn lidským činitelem. Soudní rozhodování je omezeno zejména časem a mnoţstvím věcí, jakoţ i tím, ţe soud nemůţe odmítnout rozhodovat ani ve skutkově nejasných situacích. Dalším problém je, ţe pojmy „pravda“ či „pravdivost“ mají svůj filozofický rozměr a jejich význam je neurčitý, neúplný a individuálního obsahu, kdy navíc v soudním řízení má soudce omezenou moţnost tyto poznat. Skutečnou pravdu (ve smyslu přesného skutkového děje, tak jak se stal) navíc leckdy v rámci soudního řízení nelze poznat, neboť se bude vţdy jednat o maximálně subjektivní přesvědčení soudce (soudců) jaký je skutkový stav, a to na základě „přesvědčování“ sporných stran. V našem právním řádu soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci 198 – § 153 odst. 1 o.s.ř., zatímco před novelou o.s.ř. zákonem č. 171/1993 Sb. soud rozhodoval na základě skutečného stavu věci. Tento rozdíl znamená svým způsobem oslabení principu materiální pravdy. Současný „skutkový stav věci“ je zjišťován především na základě aktivity účastníků a jejich plněním povinnosti tvrzení a důkazní. Ze skutkového stavu zjištěného řádným dokazováním soud vychází vţdy, nepředepisuje-li mu zákon, ţe má vycházet z jiného základu (například z fikce uznání). Občanský 198

při respektování rozdílů mezi řízením sporným a nesporným – srov. Stavinohová, J., Hlavsa, P.: Civilní proces a organizace soudnictví, Masarykova univerzita Brno, 2003, s. 186.

94

soudní řád tedy usiluje o pravdivé poznání (materiální pravda), s prvky formálního pravdy. Není správné a dokonce ani moţné prohlašovat princip materiální pravdy za vedoucí princip, jemuţ musí být ostatní podřízeny 199; je tomu naopak. Pravdu lze v procesu poznávat pouze v rámci daném všemi principy ovládajícími daný proces 200. Přitom je třeba vzít v úvahu všechny dostupné způsoby ověření popřípadě způsoby vyvrácení skutkových tvrzení stran201.

2.11. Poučovací povinnost soudu Poučovací povinnost byla zařazena jako součást práva na spravedlivý proces z toho důvodu, ţe leckdy aţ realizace poučovací povinnost umoţní účastníku uplatnit své právo. Např. aby soud zabránil překvapivému rozhodnutí, poučí účastníka dle § 118a odst. 2 o.s.ř. o jiném právní názoru soudu – čímţ mu umoţní doplnit tvrzení a důkazy (předvídatelné a „nepřekvapivé“ rozhodnutí bývá obvykle povaţováno za součást práva na spravedlivý proces – viz níţe). Lze to charakterizovat i tak, ţe poučovací povinnost soudu hraje v soudobém spravedlivém procesu důleţitou roli. Podle §5 o.s.ř. soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Míra tohoto poučování byla a bude vţdy jednou z koncepčních otázek procesního řádu. Vţdy je třeba vidět, ţe realizace poučovací povinnosti nejen umoţňuje i účastníku bez právního vzdělání plně uplatnit svoje práva, ale také zpomaluje řízení a protistrana můţe mít pocit, ţe soud poučovanému účastníkovi „pomáhá“ (srov. princip rovnosti, nestrannosti). V občanském soudním řádu před novelou zákonem č. 519/1991 Sb. byla poučovací povinnost mnohem rozsáhlejší – srov. tehdejší znění § 5 „ … , pomáhají jim při uplatnění jejich práv a dbají všestranně o to, aby nikdo pro nedostatek právních znalostí neutrpěl újmu“. Tehdy se jednalo 199

Tato myšlenka není samozřejmě nová – viz např. Macur, J., Stavinohová, J. Úvod do teorie občanského práva procesního. Masarykova univerzita Brno, 1990, s. 37. 200 Winterová, A. a kolektiv. Civilní právo procesní. 3. vydání. Linde Praha 2004, a.s., s. 92-93. 201 Macur, J. Postmodernismus a zjišťování skutkového stavu v civilním soudním řízení, Masarykova univerzita, Brno 2001, s. 60.

95

o „všeobjímající“ poučovací povinnost, a soud byl povinen účastníky poučovat i o moţnosti vznést námitku promlčení. Tak rozsáhlá poučovací povinnost a její realizace však vedla k porušení nestrannosti soudu, kdy se jednomu účastníkovi řízení mohlo jevit, ţe soud skrze poučovací povinnost nadrţuje poučovanému účastníkovi. Zákonodárce proto zmíněnou novelou zákonem č. 519/1991 Sb. poučovací povinnost omezil s tím, ţe nadále by se měla týkat pouze procesních práv a povinností. Do nynějšího stavu poučovací povinnost doplnila aţ novela zákonem č. 30/2000 Sb., která upřesnila postup soudu jak a v jakých situacích poučení provádět. Poučení, kterého se má účastníkům ze strany soudu dostat, má být konkrétní a podrobné a má se jim dostat v takovém stadiu řízení, kdy je to pro vedení řízení potřebné 202, a za takové situace, kdy bez konkrétního a podrobného poučení by účastníci mohli pro nedostatek potřebných znalostí procesních pravidel utrpět újmu na svých právech. To znamená, ţe automatické poučování na začátku řízení, ať uţ ústní anebo písemné, není správné 203. Poučení je téţ rozdílné v situaci, kdy je účastník zastoupen advokátem, neboť pak pomoc soudu s uplatněním procesních práv nepotřebuje (např. § 118a odst. 4 o.s.ř.). Jiţ výše jsem uvedl, ţe poučení dle nynějšího právního stavu by se mělo týkat procesních práv. V praxi je však leckdy problémem, jak postupovat v situaci, kdy procesní poučení nutně musí (pokud má být účinné) obsáhnout i hmotně právní otázku, a účastník tak musí být alespoň z části poučen o hmotném právu. Např. v ţalobě o vyloučení věci z exekuce je jako ţalovaný označen soudní exekutor (správně má být ţalován oprávněný). Pak poučení o procesním úkonu – o záměně účastníků dle § 92 odst. 2 o.s.ř. – musí nutně zahrnovat i hmotně právní aspekt věci, tj. ţe ţalovaným má být oprávněný z exekučního řízení. Takové poučení by ze strany soudu nemělo být dáno, neboť ţalobce má určitý (materiálně vykonatelný) ţalobní petit a otázka okruhu účastníků je výsledkem aplikace hmotného práva 204. 202

Viz téţ rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9. 1998, R 40/1999. Volněji citováno z díla Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, k § 5, s. 7. 204 Srov. s nálezem Ústavního soudu ze dne 3.1. 1996, sp. zn. I. ÚS 56/95, kdy Ústavní soud judikoval, ţe poučovací povinnost se omezuje na procesní práva a povinnosti účastníků. Poučení o tom, ţe má či můţe být ţalován ještě další odpůrce, však z mezí procesních pravidel sporu 203

96

Soudce nepoučuje účastníka o hmotném právu ani v případě situace dle § 118a odst. 2 o.s.ř., kdy má soud za to, ţe věc je moţné po právní stránce posoudit jinak neţ podle účastníkova právního názoru. I pak by mělo poučování zůstat spíše 205 v rovině procesní, tedy výzvou, aby účastník doplnil tvrzení a označil důkazy v rozsahu soudcem zvaţované právní kvalifikace. V některých případech se však poučení o hmotném právu vyhnout nelze, lze proto souhlasit se závěrem prof. Macura 206 – ţe není v rozporu s § 5, pokud poučení o procesních právech a povinnostech zahrne také poučení o subjektivních právech a povinnostech hmotných, jeţ s procesním právem účastníka bezprostředně a nerozlučně souvisejí. Nelze totiţ pominout vzájemné funkční vazby práva hmotného a práva procesního. Právě jejich existence je důvodem, proč poučení o procesních právech a povinnostech nelze plně oddělit od poučení o právech hmotných 207. V obecné formě je tedy poučovací povinnost upravena v § 5 o.s.ř. a dále pak následuje úprava poučení v konkrétních procesních situacích – např. §§ 14, 15a, 114b, 118a, 119a o.s.ř. a další. Mimo jednání je soud povinen poskytnout poučení jen v zákonem stanovených případech – např. § 43 odst. 1 o.s.ř. Součástí poučovací povinnosti soudu není návod či pomoc účastníku spočívající v tom, co by měl nebo mohl v daném okamţiku učinit, ale jen taková pomoc, aby mohl zákonem stanoveným způsobem vyjádřit, co v řízení sám hodlá učinit. 208 Ukáţe-li se v průběhu řízení, ţe účastník vylíčil rozhodné skutečnosti neúplně, popřípadě pokud vyjde najevo nová okolnost, je potřeba, aby soud znal skutková tvrzení účastníků o této skutečnosti a byl tak doplněn skutkový stav vymezený ţalobou. V takovém případě je soud povinen podle § 118a odst. 1 o.s.ř. účastníka poučit, a to tak, ţe soud účastníku zpřístupní svůj závěr o neúplnosti skutkového stavu a vysvětlí, zřetelně vybočuje, oslabuje úlohu soudu jako nestranného orgánu a zakládá tak nerovnost mezi účastníky občanského soudního řízení. 205 V některých případech se však soudce probrání hmotného práva nevyhne, protoţe hmotné právo bude východiskem pro procesní poučení. 206 Macur, J. Soudcovská vysvětlovací povinnost v civilním řízení. Soudce, 2000, č. 10, s. 12 – citováno z díla David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluver ČR, a.s., 2009, s. 11. 207 David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluver ČR, a.s., 2009, s. 10. 208 Viz Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 661/96, SoJ 14/1998.

97

v čem neúplnost spočívá. Účastník má pak moţnost sdělit svoji vlastní skutkovou verzi. Pokud tak účastník neučiní, vystavuje se riziku neunesení břemene tvrzení a neúspěchu ve věci samé. Je samozřejmé, ţe u právně významných skutečností, které účastník netvrdil nelze ani splnit povinnost důkazní. Obdobně

v situaci,

kdy

účastník

nenavrhl

důkazy

potřebné

k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej soud k označení důkazů a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (neunesení důkazního břemene a neúspěchu ve věci samé). Pokud tedy soud hodlá zamítnout ţalobu pro neunesení důkazního břemene, musí být účastník poučen dle § 118a odst. 3 o.s.ř., a poté ani pomocí jím označených důkazů se jeho tvrzení nepodaří prokázat. Rozhodnutí soudu by mělo být předvídatelné 209. Aby byl tento předpoklad naplněn, musí být transparentní postup soudu při jednání a dokazování. Strany řízení by neměly být zaskočeny jiným právním či jiným skutkovým závěrem soudu, aniţ by byly řádně poučeny. Jiný závěr soudu by měl být zpřístupněn účastníkům v rovině poučení a výzvy k doplnění rozhodných skutečností (§ 118a odst. 2 o.s.ř.). Není v zájmu společnosti, aby rozhodnutí soudu nevyřešilo sporné vztahy účastníků jen proto, ţe se mýlí v právní kvalifikaci svých vztahů. Tento společenský poţadavek lze vyjádřit zásadou, ţe zamítá-li soud ţalobu, pak se v zamítavém rozhodnutí „skrývá“ závěr, ţe nároku ţalobcem uplatněnému na základě určitých skutkových okolností nelze vyhovět podle hmotného práva vůbec, a nikoliv jen podle účastníkem uvaţovaného právního předpisu.210 Překvapivé rozhodnutí porušující právo na spravedlivý proces můţe být v konkrétním případě i potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu „z jiného důvodu“. Odvolací soud, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, neţ byl důvod zamítnutí ţaloby soudem prvostupňovým, aniţ by před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem - odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a neumoţnil jim se k němu vyjádřit, v podstatě porušil 209

Srov. s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, k § 118a, s. 548. 210

98

zásadu dvojinstančnosti řízení a tím ve svých důsledcích zasáhl do stěţovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny 211. Poučení tedy spočívá ve výzvě, aby účastník doplnil svá tvrzení, popř. označil důkazy. Rovněţ musí být poučen, o jakých skutečnostech má doplnit svá tvrzení, popř. k jakým skutečnostem dosud neoznačil důkazy. Také má být poučen o následcích nevyhovění výzvě soudu (neunesení břemene tvrzení, neunesení důkazního břemene a s tím spojený neúspěch ve věci samé). V praxi je často sporné, která ze stran je zatíţena důkazním břemenem. Komplexní vyřešení této sloţité problematiky snad ani není moţné a rozhodně by přesahovalo rozsah této práce. Zjednodušeně řečeno důkazní břemeno tíţí tu stranu, která z prokazovaných skutečností vyvozuje pro sebe příznivé závěry s přihlédnutím k okolnosti, ţe nelze prokazovat negativní skutečnosti (např. tak ţalobce neprokazuje, ţe ţalovaný nezaplatil kupní cenu a postačuje tak jeho tvrzení. Důkazní břemeno zde totiţ tíţí ţalovaného) 212. Závěr o tom, ţe účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliţe zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§ 120 odst. 3 věty druhá o.s.ř.), neumoţňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, ţe by bylo nepravdivé 213. Soud můţe své rozhodnutí zaloţit na závěru, ţe účastník přítomný při soudním jednání neunesl důkazní břemeno, jen tehdy, pokud takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle § 118a odst. 3 o.s.ř. 214 Doporučovanou metodou poučování je dotazování, např. dotazem na ţalovaného „jaký důkaz navrhujete k prokázání Vašeho tvrzení o zaplacení pohledávky ţalobce?“. Poučují se pouze přítomní účastníci. Nepřítomní účastníci se mohou dovolávat neposkytnutí poučení jen tehdy, pokud by soud jednal v jejich

211

Srov. nález Ústavního soudu ze dne 21.1. 2003, sp. zn. II. ÚS 523/02. O dělení důkazního břemena napsal Macur celou monografii. Mimo jiné zde zmiňuje moţnost dělení důkazního břemena na základě abstraktní pravděpodobnosti – důkazní břemeno pak tíţí tu stranu jejíţ tvrzení se jeví méně pravděpodobné: Macur, J.: Dělení důkazního břemena v civilním soudním řízení. Masarykova univerzita, Brno 1996, s 107. 213 Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, SoJ 86/2002. 214 Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003, SoJ 158/2005. 212

99

nepřítomnosti v rozporu s § 101 odst. 3 o.s.ř. Ideální poučení je takové, kdy účastník ani nepozná215, ţe je poučován.

2.12. Spravedlivé vnímání vedení procesu účastníky Spravedlnost musí být nejen konána, ale musí být i vidět, ţe konána je (justice must not only be done, it must also be seen to be done). Sebelépe vedený proces i s dodrţením všech zásad a principů pro naplnění pojmu spravedlivý proces nestačí. Důleţité je, aby i účastníci řízení vnímali vedení procesu jako spravedlivé (subjektivní aspekt) 216. Jde o princip obdobný principu dobré správy, známého ze správního práva 217. Tento aspekt jsem zařadil do práva na spravedlivý proces, neboť je příznivé, pokud je vedení procesu vnímáno jako spravedlivé. Spravedlivé vnímaní vedení procesu posiluje důvěru v soudy, justici a uplatňování spravedlnosti vůbec. To má vliv na mnoţství opravných prostředků, mnoţství podávaných ţalob a vytíţenost soudů. Níţe rozebírám taktéţ otázku svévole, která bývá běţně začleňována do problematiky práva na spravedlivý proces. Konečně pro zařazení tohoto aspektu do práva na spravedlivý proces svědčí skutečnost, ţe poţadavek, aby rozhodnutí byla vnímána jako spravedlivá bývá běţnou součástí etických zásad chování soudce 218. Naplnění tohoto subjektivního aspektu je problematické také proto, ţe kaţdý účastník řízení je jiný a má jiný pohled na vedení procesu 219. Další 215

Volně citováno z přednášky JUDr. Ljubomíra Drápala - Seminář k o.s.ř. pro soudce prvních stupňů - 2. část, 26. – 28.3. 2008. 216 Subjektivní aspekt je patrně zmíněn i v komentáři k o.s.ř. nakladatelství Wolters Kluver – viz slova „soudce svým postupem nesmí v účastnících řízení vyvolat zdání, ţe straní některému z účastníků“ - David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluver ČR, a.s., 2009, s. 11. 217 Poţadavek správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy je zdůrazňován i v nálezu Ústavního soudu ze dne 14.8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 687/06. 218 Například čl. III.2. Etických zásad chování soudce vytvořených na základě návrhu kodexu chování soudců zpracovaného v roce 2001 v Bangalore, přijatého skupinou justičních odborníků usilujících o posílení etiky v soudnictví a podrobeného přezkumu na zasedání zástupců vysokých soudních orgánů konaného v Haagu v roce 2002, zní: Důleţitý je nejen samotný výkon spravedlnosti, ale i to, aby soudce svou bezúhonností a důvěryhodností přispíval k tomu, aby jeho rozhodnutí byla veřejností vnímána jako spravedlivá – text je dostupný na stránkách Soudcovské unie ČR: http://www.soudci.cz/eticke-zasady.php. 219 O subjektivním pohledu účastníků svědčí např. pohled na rychlost řízení. Ţalobce chce zpravidla rychlé řízení a jako negativní vnímá průtahy v řízení. Ţalovaný naopak na rozhodnutí nikterak nespěchá. Zde je zajímavé upozornit, ţe i příliš rychlé rozhodování soudu můţe

100

výklad proto zaměřím na prvky, které je moţno ze strany soudu (soudce) ovlivnit. Nosnou myšlenkou táhnoucí se jako zlatá nit touto kapitolou je, ţe velmi záleţí na osobě a osobnosti soudce, který vede řízení. Pro naplnění tohoto aspektu spravedlivého procesu nepomohou sebelépe napsané procesní předpisy, pokud zde selţe lidský faktor – bude to vţdy znamenat, ţe účastníci budou odcházet od soudu s negativním obrazem o chodu justice. Uţ kdyţ účastník vstupuje na soud, tak si všímá, jak soudní budova vypadá, jak s ním jedná justiční stráţ. Před jednací síní si všimne vyvěšeného programu jednání (§ 10 vyhlášky ministerstva spravedlnosti České republiky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy – dále jen j.ř.) jakoţ i poučení osob, které vstupují do jednací síně. Při příchodu soudce účastník zkoumá jeho vzhled i oděv, jenţ musí odpovídat důstojnosti soudní osoby, která musí zároveň dbát, aby ani její zevnějšek nepůsobil rušivě (úprava vlasů, vousů, ošacení apod.) – §38 odst. 2 instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 05/2001-Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy (dále jen v.ř.). Poté zapisovatel (popř. předseda senátu) zajistí hlasité a srozumitelné vyvolání věci, kdy soudní osoby jiţ sedí na svých místech – § 40 odst. 2 v.ř. Před vstupem účastníků řízení senátu nesmí být v jednací síni přítomen nikdo jiný neţ soudní osoby – §11 j.ř., aby účastník nenabyl dojmu, ţe je něco za dveřmi domlouváno. Jednací síň musí být řádně uklizena, větrána a osvětlena – § 39 odst. 1 v.ř.. K senátu (samosoudci) se mluví vestoje; v odůvodněných případech můţe předseda senátu povolit osobám, aby při svých přednesech seděly – 13 odst. 2 j.ř. V jednací síni se všem, s výjimkou osob mladších 15 let vyká. Účastník si všímá, jak se na něj soudce při jednání tváří a i z tohoto usuzuje, zda se spor vyvíjí v jeho prospěch či neprospěch. Je proto důleţité se zdrţet jakýchkoliv projevů sympatií, antipatií či odlišného jednání ke stranám řízení a jejich zástupcům (např. advokátovi spoluţákovi 220 ze školy se rovněţ vyká, účastník se spoustou procesních návrhů by neměl být „odměněn

škaredým

pohledem“).

Soudce

svým

postupem

nesmí

zpochybňovat jeho důvěryhodnost. Viz kauza „Berka“, kdy si soudce měl vyzvednout spis na podatelně soudu a hned rozhodnout. 220 Na druhou stranu nelze vyloučit, aby např. soudce se svým kamarádem advokátem, který zastupuje účastníka v soudcem řešeném sporu, šli společně na oběd, jeli na dovolenou, apod. Nelze chtít po soudci, aby kvůli probíhajícímu sporu zpřetrhal vazby ve svém osobním ţivotě.

101

v účastnících řízení vyvolat zdání, ţe straní některému z nich221. Soudní osoby i ostatní přítomné osoby se vzájemně oslovují "pane-paní-slečno", s připojením funkce či procesního postavení, ve kterém oslovený vystupuje, nebo jeho akademického titulu – §14 odst. 2 věta první j.ř. Přesvědčivosti na řízení rozhodně nepřidá naduţívání cizích slov a odborných výrazů, kterým nezastoupený účastník stěţí porozumí. Pozornost účastníků můţe být věnována i pořadí, v jakém strany vyslýchají svědky, či pořadí v němţ jsou přednášeny závěrečné projevy. Strany řízení rovněţ očekávají, ţe pokud soud provede důkaz jedné ze stran či vyhoví odročení jednání k ţádosti jedné ze stran, tak by měl provést i důkaz druhé ze stran či odročení jednání k ţádosti druhé strany, coţ můţe být v rozporu s principem hospodárnosti v případě, ţe soud hodnotí onen důkaz jako nadbytečný 222. Po závěrečných projevech všichni účastníci opustí jednací síň (při poradě senátu smí být přítomen jiţ jen zapisovatel), a poté po přerušení je vyhlášen rozsudek. Výrokovou část rozsudku soudce vyhlašuje vestoje, důstojným způsobem, plynule a hlasitě (16 odst. 1 j.ř.) a vsedě jej odůvodní. Odůvodnění by měla být věnována náleţitá pozornost a pečlivost tak, aby rozsudek a jeho odůvodnění byl pro účastníky řízení přesvědčivý, nebyl tak zbytečně zavdán důvod pro odvolání „z nepochopení“ 223 rozsudku. Evropský soud opakovaně zdůrazňuje právo na odůvodněný rozsudek. Nevypořádání se s argumenty účastníků můţe znamenat vadu řízení, kdy zejména relevantní námitky vyţadují specifickou a explicitní odpověď soudu v odůvodnění rozhodnutí 224. Odvolací soud můţe odkázat na rozhodnutí soudu niţšího stupně, pokud přezkoumal rozhodující otázky, které byly před ním vzneseny225. Nevhodnou soudní praxi představují „stručná“ odůvodnění 221

Srov. David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluver ČR, a.s., 2009, s. 11. 222 Zásada vyjádřená v ustanovení § 18 o. s. ř. (povinnost soudu dbát na rovné postavení účastníků a z toho současně vyplývající povinnost zajistit jim stejné, tj. rovnocenné moţnosti k uplatnění jejich práv) neznamená však povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníků, případně dbát na to, aby důkazy provedené z jejich podnětu byly v určitém (úměrném) poměru – viz nález Ústavního soudu ze dne 3.11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93. 223 Ve Stanovisku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.11. 1968, IV/1968, s. 198 Nejvyšší soud ČR konstatoval, ţe ústní odůvodnění vyhlašovaného rozhodnutí musí odpovídat povaze konkrétní projednávané věci a sledovat především to, aby soudnímu rozhodnutí bylo porozuměno. 224 Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9.12. 1994. 225 Helle proti Finsku ze dne 19.12. 1997 – citováno z díla: Repík, B.: Ľudské práva v súdnom konaní. MANZ, Bratislava 1999, s. 167.

102

s odkazem na odůvodnění písemné 226. Na druhou stranu v písemném vyhotovení odůvodnění mohou být argumenty dále precizovány 227. Jednání končí poučením o opravných prostředcích a vykonatelnosti a opuštěním jednací síně. Další debata či projevy nesouhlasu účastníků s rozsudkem by neměly být připuštěny s tím, ţe tyto můţe účastník uplatnit v odvolacím řízení. Soudce tedy musí všestranně dbát na to, aby jeho nezávislost a nestrannost nebyla ţádným způsobem zpochybňována. Soudce poskytuje účastníkům řízení a jejich zástupcům plnou moţnost k uplatnění jejich práva. Problematické však v této souvislosti mohou být zejména „telefonáty“, kdy se účastník jednostranně informuje o „stavu věci“. Zde je třeba připomenout § 80 odst. 3, písm. a) i.f. ZSS, kdy soudce aţ na výjimky nesmí od účastníků jednostranně přijímat nebo jim podávat informace nebo s nimi jednat o skutkové podstatě projednávané věci nebo o procesních otázkách, které na ni mohou mít vliv. Aby mohl být proces vnímán jako spravedlivý, musí se soud vyhnout svévoli. Ústavním soudem byla svévole definována 228 jako extrémní nesoulad právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, jako interpretace, jeţ je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehoţ je přepjatý formalismus), jakoţ i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném neţ zákonem stanoveném a právním myšlení konsensuálně akceptovaném významu. Svévole je i odklon od ustálené judikatury, aniţ by byly dostatečně vyloţeny důvody, na základě nichţ soud výkladovou praxi dosud převaţující a stabilizovanou odmítá. Dle judikatury Evropského soudu můţe spravedlivý proces ovlivnit i zasahování zákonodárné moci do probíhajícího soudního řízení, např. 226

V době psaní této práce se chystá novela občanského soudního řádu, kdy by v některých případech nemusely rozsudky obsahovat odůvodnění. Ze strany teoretické fronty jsou však vůči tomu vznášeny námitky, např. prof. Winterová povaţuje soudní rozhodnutí (i usnesení) bez odůvodnění za „zmetek“ – Winterová, A: Perspektivy procesního práva, Právní rozhledy 19/2008, s. 710. 227 Dokonce není vyloučen rozsudek s obrázkem či schématem. V soudní praxi se vyskytly i rozhodnutí obsahující obrázek, např. ve věcech průmyslového vlastnictví. Na takové „inovativní rozsudky“ by soudy mohly upozorňovat představitele teoretické fronty či je publikovat, coţ by eventuelně mohlo vést ke zkvalitnění procesu – k tomu viz Přidal, O.: Inovativní soudní rozhodnutí in Hurdík, J., Fiala, J., Selucká, M.: Tradice a inovace v občanském právu. Sborník příspěvků z konference konané na PrF MU dne 25. září 2007, Masarykova univerzita 2007. 228 Nález Ústavního soudu ze dne 19.12. 2005, sp. zn. III. ÚS 751/06.

103

vydáním předpisu, který změní výsledek sporu 229. Takový zásah je zásadně nepřípustný. Někteří účastníci mají posunuté hodnoty ohledně toho, co se před soudem smí a nesmí. Při jednání pak „mluví“, aniţ je jim uděleno slovo, vstupují do projevu protistrany či jinak vyrušují. Zde se soudce naopak nesmí obávat, ţe bude narušen princip spravedlivého vnímání vedení procesu účastníky a je namístě předpisy porušujícího účastníka vhodnými prostředky umravnit (např. napomenutí, pořádková pokuta, vykázání ze soudní síně). Je sice pravda, ţe poté bude subjektivní přesvědčení účastníka o spravedlivém procesu narušeno, ale ne vţdy je moţné „vyhovět všem“, zejména kdyţ má onen účastník nesprávné představy ohledně procesních pravidel. Nastíněné zásady a postupy by měly vést k tomu, aby i neúspěšný 230 účastník od soudu odcházel s přesvědčením, ţe po procedurální stránce bylo řízení v pořádku. V praxi to ovšem znamená, ţe soudce k zákonnému postupu bude muset přidat ještě něco navíc, aby tak předešel i subjektivním pochybnostem účastníků.

229

Viz Řecké rafinerie Sran a Stratis Andreas proti Řecku ze dne 9.12. 1994 – kdy Řecko dodatečně vydalo předpis, který ex post stanovil, ţe všechny arbitráţní doloţky včetně arbitráţních výroků z doby vojenského reţimu jsou neplatné a nároky jsou promlčené. A právě tyto arbitráţní doloţky byly předmětem sporu. 230 Úspěšný účastník se zřídka kdy cítí poškozen procesními postupy soudu.

104

3. Střetávání jednotlivých aspektů práva na spravedlivý proces

V předchozí kapitole jsem popsal jednotlivé aspekty práva na spravedlivý proces.

Ideální je situace, kdy jednotlivé aspekty práva na

spravedlivý proces se navzájem podporují. Někdy však dojde k situaci, ţe tyto jsou ve vzájemném rozporu, který je třeba řešit. Pro účely dalšího výkladu bude dále pojednáváno o konfliktu principů 231, namísto konfliktu jednotlivých aspektů práva na spravedlivý proces, a to jednak z důvodu názornosti a jednak z důvodu, ţe v případě konfliktu je třeba nakládat s jednotlivými aspekty práva na spravedlivý proces jako s principy, a to vzhledem k jejich povaze principu obdobné či dokonce shodné 232. Konflikt principů nastává, bude-li následujícím postupem (úkonem) soudu naplněn jeden nebo více principů a zároveň porušen 233 jeden nebo více principů. To znamená, ţe jeden či více principů podporují jeden soudní úkon, kdeţto jiný princip(y) podporuje jiný soudní úkon. Soudce pak musí rozhodnout, kterému z principů dá přednost – zde je nutno zdůraznit, ţe ţádný princip, ţádné základní právo nemá absolutní charakter – v tomto smyslu je téţ omezena jejich aplikace a moţnost vynucení právě s ohledem na jiné všeobecné či individuální chráněné zájmy. Moţnost konfliktů jednotlivých aspektů práva na spravedlivý proces museli předvídat jiţ tvůrci 234 Úmluvy, coţ vyjádřili v čl. 6 odst. 1 poslední větě. Právo na veřejné vyhlášení rozsudku je zde totiţ přímo omezeno v zájmu mravnosti, veřejného pořádku, národní bezpečnosti, v zájmu nezletilých atd.

231

O procesních principech nestranného řízení (fair trial) pojednává i Hollander – viz Hollander, P. Základy všeobecné státovědy. Plzeň Aleš Čeněk, 2009, s. 127. 232 Určitého zjednodušení, kterého se tímto dopouštím jsem si vědom. 233 Slovo porušen je třeba brát s rezervou, neboť často se i zkušení právníci neshodují, co je obsahem toho či onoho principu. Lze tedy vystačit i s tvrzením, ţe jeden princip ustoupil druhému, aniţ byl ustupující princip derogován. 234 Střetávání principů má svůj význam samozřejmě i v normotvorbě.

105

Konflikt principů můţe být ukončen kompromisním řešením, avšak většinou je ukončen upřednostněním jednoho z principů, které jsou v konfliktu. Soudní rozhodnutí je pak snadno napadnutelné s poukazem právě na potlačený princip a s tím zpravidla spojené porušení základních lidských práv a svobod.

3.1. Jednotlivé konflikty Dodrţování toho či onoho principu je vţdy spojeno s dodrţením určitých pravidel, postupů a právních institutů, aby se tak dala moţnost účastníkům princip uplatnit. To však vţdy stojí nějaký čas a má vliv na rychlost řízení. Lze tak říci, ţe kterýkoliv princip je v konfliktu s principem rozhodování bez zbytečných průtahů (rychlost řízení). Ihned se tak nabízí otázka, zda je přijatelné či nepřijatelné porušit některý princip v určitých situacích právě za účelem urychlení řízení (které tak jako tak dopadne stejně). Tato otázka je určena k teoretické vědecké diskuzi a má samozřejmě i etický rozměr. Z tohoto pohledu je nutné přistupovat i k dalšímu výkladu jednotlivých příkladů konfliktů, kdy rozhodně nebylo naším záměrem podávat návod jak a kdy ten či onen princip porušovat. Mojí snahou bylo právě vyvolat teoretickou diskusi i s moţným vyústěním de lege ferenda. Stejně tak poučovací povinnost soudu prolíná všechny principy a je jejich důleţitým doplňkem, neboť bez ní by účastník v některých situacích nebyl schopen pro neznalost procesních předpisů daný princip vůbec uplatnit. Porušením kteréhokoliv principu zpravidla dochází k porušení principu spravedlivého vnímání vedení procesu účastníky, pokud si porušení principu účastníci uvědomují. 3.1.1. Rychlost x zákonný soudce Princip „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“, vytváří důleţitou garanci spravedlivého procesu. Zabraňuje, ţe nebude uskutečněn – pro různé důvody a rozličné účely – výběr soudů a soudců „ad hoc“. Aby byl tento princip plně uplatněn, musí být aplikována celá řada procesních

106

ustanovení o věcné, funkční a místní příslušnosti, ale i obsazení soudu a rozvrhu práce. To samozřejmě někdy způsobuje zbytečné zdrţení procesu, veřejnosti je znám zejména „soudní ping-pong“, kdy si soudy přehazují kauzy. Občanský soudní řád a navazující předpisy mají mechanismy ujednocení, který soud a soudce ve věci bude rozhodovat. Nabízí se však otázka, zda to stojí za ten ztracený čas a nebylo-li by lepší, aby o věci rozhodl první soud, kde věc napadne (a byla dána tak přednost principu rozhodování bez zbytečných průtahů) – viz níţe? Pro další výklad vycházím z tohoto příkladu (který se v praxi vyskytuje poměrně často): Spor o 1.000,- Kč, avšak bydliště ţalovaného spadá do jiného obvodu. Nejprve uplyne nějaká doba, neţ se soud věcí začne zabývat, pak zjistí místní nepříslušnost, vysloví místní nepříslušnost, rozhodnutí doručí, vyznačí doloţku právní moci a spis postoupí jinému soudu. Uplyne nějaká doba, druhý soud zváţí moţnost nesouhlasu s postoupením věci a je ztraceno minimálně několik měsíců od zahájení řízení. Na první pohled to vypadá, ţe by se nic nestalo, kdyby spor rozhodl původní soud a naopak by se ušetřil čas a práce pracovníků justice, ale argumenty pro druhou variantu, jsou téţ zjevné. Především by spor rozhodoval jiný soudce, s čímţ je spojena moţnost manipulace či volby osoby soudce a moţná i ztráta specializace soudce. Ve věcech o zaplacení částky 1.000,- Kč by to zas tak vadit nemělo, ale je tím porušen princip (zejména je závaţná argumentace, kdyţ lze porušit princip zákonného soudce tady, tak je to moţné i v jiných věcech). Jiným příkladem je tzv. delegace vhodná dle § 12 odst. 2 o.s.ř. Jejím základem je úvaha delegujícího soudu, ţe jiným (neţ příslušným) soudem bude věc projednána hospodárněji a rychleji. Zpravidla se tak předchází nutnosti doţádání, případně tak mohou být spojeny věci, které jsou vhodné ke společnému projednání. Jedná se však o prolomení místní příslušnosti, tj. o výjimku, která musí být aplikována restriktivně 235. Pokud by totiţ k delegaci nebyly dány důvody, jednalo by se o porušení zásady, ţe nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.

235

Srov. s nálezem Ústavního soudu ze dne 15.11.2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000.

107

Z uvedeného lze učinit prozatímní závěr 236 de lege ferenda, ţe v některých (bagatelních) případech by bylo vhodné oslabit princip zákonného soudu na úkor rychlosti řízení. Prakticky by se to realizovalo tak, ţe věc se projedná u soudu, ke kterému věc napadne s moţností ţalovaného (poškozeného) se svým úkonem domoci změny příslušnosti soudu, coţ oproti nynější procesní úpravě znemoţní soudu, aby nepříslušnost vyslovil sám. 3.1.2. Odnětí moţnosti jednat před soudem x rychlost Takzvané „odnětí moţnosti jednat před soudem“ znamená znemoţnění účastníkovi ústně před soudem přednést své argumenty, příp. navrhovat důkazy a vyjadřovat se k nim. Pravděpodobně nejčastějším případem je ustanovení „nesprávného“ opatrovníka, tj. opatrovníka z řad soudních osob (soudní

tajemnice,

justiční

čekatelé),

které

pak

v řízení

nevyvíjejí

dostatečnou součinnost a ponechají účastníka spor prohrát. Občas soudy nedostatečně pátrají po pobytu nezvěstného účastníka a někdy nesprávně bývá jednáno v nepřítomnosti účastníka, aniţ jsou pro to splněny podmínky § 101 odst. 3 o.s.ř. Všechny tyto chyby mají i pozitivní následek – časovou úsporu. Ustanovení soudních osob opatrovníkem je hospodárné nejen kvůli obtíţnosti a značné časové prodlevě při ustanovování těchto osob, kdy osoby příbuzné pravidelně tuto činnost odmítají, ale i vzhledem k úspoře času v dalším průběhu řízení. Pro ustanovení jiné osoby, např. obce dle trvalého pobytu, nejsou zákonné podklady, a tak by musel být ustanoven státem placený advokát 237. Teoreticky zajímavé můţe být ustanovení soudní osoby opatrovníkem zejména ve vybraných bagatelních sporech (dopravní podnik, pojistné smlouvy), kde v podstatě ani advokát nemá efektivní moţnost vznést relevantní námitky. V této souvislosti se nabízí i otázka, zda také ustanovením advokáta jako opatrovníka osobě neznámého pobytu není téţ porušen princip rovnosti (argumentace: ţalovaný je neznámého pobytu, platit 236

Další závěr je učiněn v podkapitole „Závěrem o střetávání principů“. V soudní praxi uţ byl jiţ několikrát ustanoven jako opatrovník Veřejný ochránce práv, coţ skončilo buď trapnou situací, kdy se JUDr. Otakar Motejl osobně dostavil k jednání, anebo podal úspěšné odvolání do usnesení o ustanovení opatrovníka. 237

108

nechce, soudní řízení ho nezajímá a ještě je mu pomáháno ustanovením advokáta na státní náklady). Rovněţ tak můţe být spornou moţností nerespektování důvodné omluvy účastníka a jednaní v jeho nepřítomnosti s tím, ţe bude rozhodnuto v jeho prospěch. To ušetří v řízení čas, neboť jednání nebude odročováno. Na druhou stranu by se mohl poškozený účastník chtít zúčastnit jednání i z důvodu morální satisfakce a i rozhodnutí v jeho prospěch se pak v takové situaci můţe jevit nedostatečné. 3.1.3. Pouţití mateřského jazyka x rychlost a ekonomie řízení Princip pouţití mateřského jazyka je významným nástrojem zajištění rovnosti mezi účastníky. Jazyka neznalý účastník tak můţe jednat ve své mateřštině a důleţité písemnosti mu budou přetlumočeny do jeho jazyka tlumočníkem. Přibrání tlumočníka má však i své stinné stránky. Především zdrţuje proces tím, ţe je třeba vydat usnesení o přibrání tlumočníka, usnesením mu stanovit odměnu a při jednání leckdy zdlouhavým způsobem překládat pronesené řeči. S přibráním tlumočníka jsou zvýšené náklady ve formě tlumočného, i vyšší výdaje na právní zastoupení, pokud proces potrvá déle. Někdy také můţe dojít i k narušení spontaneity svědecké výpovědi, zejména pokud svědek cizí řeči účastníka řízení rozumí a můţe se tak na svou výpověď připravit, neţ je mu přeloţena do českého jazyka. Nabízí se pak úvaha, zda v některých případech, neoslabit princip mateřského jazyka, za účelem urychlení a zefektivnění soudního řízení. Muselo by se však patrně jednat o bagatelní spory, kde by si soudce vyhodnotil, ţe neumoţnění účastníku uţívat mateřštinu není v ţádném případě schopno ovlivnit spor v jeho neprospěch. Z listin by tak mohlo např. postačovat přeloţení rozsudku, apod. 238.

238

Samozřejmě při absenci poţadavku dotčeného účastníka na přetlumočení jiných listin.

109

3.1.4. Princip přímosti x rychlost Princip přímosti znamená mimo jiné, ţe dokazování se děje přímo před soudem (konkrétním soudcem) a soud pak smí přihlédnout jen k důkazům, které před ním byly provedeny. Odvolací a dovolací soud pak důkazy jiţ opakovat nemusí a vychází z protokolů zaznamenaných před prvním soudem. Opakovat důkazy není třeba ani při změně v obsazení senátu – postačuje v souladu s § 119 odst. 3 o.s.ř. sdělit obsah přednesů a provedených důkazů. V judikatuře je z této zásady dovozena tato podstatná výjimka. Pokud se odvolací soud míní odchýlit od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně na základě svědeckého důkazu před soudem prvního stupně provedeného, je nutno, aby svědecké důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení svědeckého důkazu. 239 Rovněţ tak soud zásadně dává přednost přímým důkazům před nepřímými (např. výslech svědka má přednost, před přečtením jeho čestného prohlášení). Diskutabilní je taktéţ postup soudu, pokud soud učiní doţádání ve skutkově sloţité věci ohledně výslechu svědka, který má klíčový význam na výsledek sporu. U doţádaného soudu výslech provede vyšší soudní úředník. Projednání věci se tímto sice můţe urychlit, ale takový postup by mohl zatíţit řízení procesní vadou, neboť takové nevhodné doţádání omezuje procesní soud ve vnímání skutečností z výslechu svědka na pouhé přečtení listiny a tedy spolehnutí se na protokol zaznamenaný vyšším soudním úředníkem. Při hodnocení důkazů totiţ spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání 240. Nabízí se zde otázka

balancování

prováděním důkazů

241

mezi

rychlým

průběhem

sporu

a

spravedlivým

.

239

Viz Nález Ústavního soudu ze dne 29.5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98. Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.6. 1968, Rc 92/68. 241 K balancování mezi rychlostí řízení a zásadou přímosti se vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 10. února 2004, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003: Ani zásady přímosti a ústnosti se v občanském soudním řízení neuplatňují bezvýjimečně, ale působí ve spojení s ostatními zásadami, zejména s poţadavkem, aby ochrana práv byla rychlá a účinná. 240

110

3.1.5. Spravedlivé vnímání vedení procesu účastníky x rovnost Účastníci nemusí vnímat jako spravedlivé osvobození protistrany 242 od soudních poplatků, coţ je jeden z institutů zajištění rovnosti účastníků. Ještě více „nespravedlivé“ se můţe jevit ustanovení zástupce z řad advokátů. Zákon proto pro osvobození od soudních poplatků stanoví významná omezení zejména v § 138 o.s.ř. Za prvé nepřiznání osvobození od soudních poplatků by účastníku znemoţnilo uplatňovat či bránit právo vzhledem k jeho majetkovým poměrům; své majetkové poměry prokazuje osvobozovaný účastník. Za druhé se nesmí jednat o bezúspěšné nebo svévolné bránění či uplatňování práva. Mezi tyto případy patří situace, kdy jiţ ţe skutkových tvrzení účastníka je nepochybné, ţe mu ve věci samé nemůţe být vyhověno či zjevné oddalovaní odsuzujícího rozsudku na finanční plnění. Osvobození od soudních poplatků lze přiznat z části, či posléze odejmout i se zpětnou účinností. Pro ustanovení zástupce pak platí omezení, ţe advokát by měl být účastníku ustanoven jen za situace, kdy to vyţaduje ochrana zájmů účastníka243. Rovněţ i ustanovení zástupce soud můţe zrušit i se zpětnou účinností, zjistí-li, ţe osobní poměry účastníka jsou natolik dobré, aby si nesl náklady právního zastoupení ze svého. Osvobození účastníka od soudních poplatků a ustanovení mu zástupce z řad

advokátů

můţe

být

subjektivně

protistranou

vnímáno

jako

nespravedlivé. Zákon však obsahuje rozumná omezení tohoto postupu a dle mého názoru tak zákonodárce našel rovnováhu mezi principem rovnosti (ţe není účastníkovi znemoţněno bránit či uplatňovat právo) a principem spravedlivého vnímání vedení procesu účastníky.

242

Osvobodit lze nejen fyzickou osobu, ale i osobu právnickou, např. tedy obec – srov. Nález Ústavního soudu ze dne 3.9. 1998, sp.zn. zn. IV. ÚS 13/98. 243 V jednoduchých sporech po skutkové i právní stránce můţe být postačující ustanovit opatrovníkem i jinou osobu neţ advokáta – např. rodinného příslušníka. Nalezení takové osoby ovšem činí v praxi značné obtíţe, neboť dotčené osoby nejsou zpravidla ochotny tuto funkci zastávat.

111

3.1.6. Spravedlivé vnímání vedení procesu účastníky x rychlost Pokud mají účastníci řízení vnímat vedení procesu jako spravedlivé, poskytuje soud účastníkům a jejich zástupcům plnou moţnost uplatnění jejich práv a měl by přidat ještě něco navíc, aby předešel i subjektivním pochybnostem účastníků (viz výše). Takový postup je však samozřejmě náročný z časového hlediska. Např. pokud by soudce odročil jednání vzhledem k ţádosti jednoho účastníka, pak můţe protistrana jako spravedlivé očekávat, ţe jednání bude téţ odročeno k její ţádosti. Pokud by tato ţádost o odročení nebyla důvodná, měl by soudce „ponechat“ nařízené jednání v platnosti, coţ můţe být v rozporu se „spravedlivým vnímáním“ účastníka. Bude-li jednání odročeno, způsobí to zase průtahy v řízení. Soud by v takové situaci měl váţit všechny okolnosti případu, zejména stáří projednávané věci a zda některý z účastníků ţádá o odročení opakovaně a účelově. Především je však vhodné se podobné situaci vyhnout tím, ţe nebude vyhověno ţádné ţádosti o odročení, která není důvodná. V praxi bývají podávány ţádosti neodůvodněné, popř. nedoloţené (např. není přiloţeno předvolání k jinému dřívějšímu jednání). 3.1.7. Poučovací povinnost soudu x princip spravedlivého vnímání vedení procesu účastníky a princip rovnosti a rychlost řízení Úkolem soudu je zajistit účastníkům stejné moţnosti při uplatňování jejich práv. K tomu slouţí i poučovací povinnost, aby někdo pro neznalost procesních předpisů neutrpěl v řízení újmu. Při důsledné realizaci poučovací povinnosti však můţe mít jedna ze stran pocit, ţe je druhé straně „nadrţováno“ tím, ţe ji soud poskytuje „rady“. Zejména tomu tak můţe být v případech poučování dle § 118a o.s.ř., kdy soud poukazuje na chybějící tvrzení, důkazy anebo na moţný jiný právní názor na věc.

112

Soud tedy nesmí poučovat ţalobce, kdo by podle hmotného práva měl či neměl být ţalován 244, či ţe má ve sporu vystupovat další ţalovaný, neboť by tím soud porušil princip rovnosti účastníků. Rovněţ z téhoţ důvodu soud nepoučuje o tom, ţe ţalobě nelze vyhovět proto, ţe nemá oporu v hmotném právu v situaci, pokud je ţalobní petit přesný, určitý a srozumitelný. Kaţdá realizace poučovací povinnosti zpomaluje řízení. Někdy dokonce hned dvakrát – jednak samotným poučením a jeho protokolací a jednak i reakcí na poučovací povinnost (např. dojde k navrţení dalších důkazů či další rozhodování o ustanovení zástupce účastníka). To můţe oddálit vynesení konečného rozhodnutí. Poučovací povinnost musí být naplněna, opačný postup (např. nepoučení a následné zamítnutí ţaloby pro neunesení důkazního břemene) by zaloţil podstatnou vadu řízení, která by vedla ke zrušení rozhodnutí soudu. O jediném moţném řešení lze uvaţovat v souvislosti se změnou právní úpravy de lege ferenda – zúţení poučovací povinnosti s tím, ţe na účastnících řízení by byla větší odpovědnost za znalost procesních právních předpisů a tím i za výsledek sporu. V důsledku toho by se občanské řízení ještě více zprofesionalizovalo (větší podíl advokátem zastoupených účastníků, větší nároky na soudce). Změny se však dějí postupně a vyţadují určitý čas, neboť jiţ novelou zákonem č. 519/1991 Sb. byla zrušena „všeobjímající“ poučovací povinnost. Tehdy tak zákonodárce učinil právě z důvodu, ţe tak daleko promítnutá poučovací povinnost vedla k tomu, ţe se počínání soudu muselo účastníkům jevit jako porušení jeho nestrannosti 245.

3.2. Řešení konfliktů Při řešení konfliktu principů se musí soudce rozhodnout kterému principu (skupině principů) dá přednost před jiným principem (jinou skupinou principů). Řešením je pečlivé zvaţování, který z principů je vhodnější a který méně vhodný. To také ale znamená, ţe méně vhodný 244

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.5. 1993, sp. zn. 3 Cdo 70/1993, Právní rozhledy 5/1993. 245 Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, k § 5, s. 7.

113

princip není neplatný. Naopak takový princip můţe za určitých okolností „převáţit“ jiný princip. To je přesně to, kdyţ se říká, ţe principy mají různou váhu v různých případech 246. V dalším výkladu se pokusím nastínit moţnosti a postupu řešení principů. Nejprve by měla být prozkoumána moţnost vyhnout se konfliktu principů. Můţe nalezené řešení ponechat principy nedotčené? V takovém případě by mělo být přijato zmíněné řešení. Výjimkou jsou situace vedoucí k hrubému porušení jiného zájmu 247. Ve většině případu však nebude moţné nechat nedotčené oba principy, coţ znamená, ţe zde máme reálný konflikt mezi principy. V takových případech je důleţité se vyvarovat obětování jednoho principu pro dobro druhého. Jiţ z definice je třeba oba dotčené zájmy povaţovat za důleţité, které za normálních okolností mají přednost vůči ostatním chráněným zájmům. A právě proto je neţádoucí řešení, které jeden z dotčených principů zcela zneguje. Při váţení obou principů je úlohou soudu a preferovaným řešením najít rovnováţný stav mezi nimi, před přikloněním se k jednomu z dotčených principů. Přednost má tedy řešení, jenţ nepodřizuje jeden z principů druhému, ale spíše nalézá kompromis s ústupky z obou stran za účelem garantování maximální ochrany obou principů 248. V mnoha případech však nalezení takového kompromisu nebude moţné. Konflikt principů je pak ukončen

upřednostněním

jednoho

z principů,

které

jsou

v konfliktu.

V literatuře se v této souvislosti objevovaly pokusy vytvořit hierarchii principů (lidských práv). Problémem této metody však je, ţe vůbec není shoda o postavení jednotlivých principů v této hierarchii. Upřednostněním jednoho z principů se osoba řešící konflikt – soudce – dostává na tenký led, resp. soudní rozhodnutí je pak snadno napadnutelné s poukazem právě na potlačený princip a s tím zpravidla spojené porušení

246

Alexy, R.: A Theory of Constitutional Rights. Do angličtiny přeloţil Julian Rivers, Oxford Univerzity Press 2002, s. 50. 247 Brems, E.: Conflicting Human Rights: An Exploration in the Context of the Right to a Fair Trial in the European Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms. Human Rights Quarterly. Baltimore: Feb 2005, s. 303 [citováno 1. května 2009]. Dostupný z: http://proquest.umi.com/pqdweb?did=795997181&sid=1&Fmt=4&clientId=45397&RQT=309&V Name=PQD. 248 Viz tamtéţ.

114

základních lidských práv a svobod. Níţe uvádím některé metody a postupy, jak tuto nelehkou otázku řešit. 3.2.1. Konflikt nepsaného principu a principu zakotveného v právní normě Je-li nepsaný právní princip v konfliktu s principem zakotveným v právní normě 249 má přednost právní norma, neboť právní principy mají charakter praeter legem – nestanoví-li psané právo jinak. Výjimku z daného pravidla tvoří případ extrémního nesouladu právní normy s fundamentálními principy spravedlnosti, kdy právní norma musí být jako „neprávo“ odmítnuta. Tato situace je v praxi známa nejčastěji z dob německého nacionálního socialismu jako „Radbruchova formule“ 250. Rozpor musí být evidentní, musí se jednat o rozpor s klíčovými principy spravedlnosti a musí dosáhnout nesnesitelnou míru. 3.2.2. Konflikt nepsaných právních principů 3.2.2.1.

Lex specialit derogat legi generali

Princip, který je pro daný případ speciální, má přednost před obecným. Např. princip povinnosti státu zajistit funkční trestněprávní ochranu (nutnost provádět soudní lékařskou pitvu) je speciální k principu ochrany osobnosti) 251.

249

V praxi bude častěji konflikt s dílčím aspektem právního principu, jenţ je zakotven v právní norně. Celý princip pro svoji obsáhlost v konkrétní podobě v právní normě být zakotven nemůţe. 250 Např. v díle Hollander, P.: Nástin filosofie práva, Všerhrd, Praha 2000, s. 63 je Radbruchova formule vymezena takto: “Konflikt mezi spravedlností a právní jistotou patrně lze řešit jen tak, ţe poziční právo, zajišťované předpisy a mocí, má přednosti i tehdy, pokud je obsahově nespravedlivé a neúčelné, vyjma toho, jestliţe rozpor mezi pozitivním zákonem a spravedlností dosáhne tak nesnesitelné míry, ţe zákon musí jako „nenáleţité právo“ (unrichtiges Recht) spravedlnosti ustoupit“. 251 Příklad převzat z díla: Hollander, P.: Nástin filosofie práva, Všerhrd, Praha 2000, s. 56-57.

115

3.2.2.2.

Princip proporcionality

Princip proporcionality je navrţen a v praxi pouţíván k řešení kolize dvou a více základních práv a svobod a stanovuje podmínky, za kterých lze jedno základní právo omezit ve prospěch jiného. Princip proporcionality je poměrně hojně vyuţíván Ústavním soudem. Obdobným způsobem je princip proporcionality vyuţitelný i pro řešení konfliktu principů, anebo alespoň značné části z nich, neboť principy mají povětšinou své zakotvení i v ústavněprávní rovině. Nejprve se principy vzájemně poměřují přes kritérium vhodnosti, tj. zkoumá se, zda určitý princip umoţňuje dosáhnout svůj cíl (ochranu jiného základního práva) a přispět ke spravedlivému procesu. Druhým kritériem poměřování potřebnosti, tj. zda k dosaţení cíle je toho či onoho principu potřeba a zda lze cíle dosáhnout i jinými prostředky. Za třetí se posuzuje závaţnost (důleţitost a význam toho či onoho principu), kdy se zvaţují empirické, systémové, kontextové i hodnotové argumenty. Empirickým argumentem lze chápat faktickou závaţnost jevu, jenţ je chráněn daným principem. Systémový argument znamená zvaţování smyslu a zařazení dotčeného principu v právním systému. Kontextovým argumentem lze rozumět další negativní dopady omezení jednoho principu v důsledku upřednostnění jiného. Hodnotový argument představuje zvaţování pozitiv v kolizi stojících principů vzhledem k všeobecně akceptované hierarchii hodnot. Konečně je třeba vzít v úvahu, aby do daného principu bylo zasaţeno minimálním způsobem. Je tedy potřebné primárně vyuţít právních institutů, které daný zásah minimalizují. Pro podrobnější výklad odkazuji na Nález pléna Ústavního soudu ze dne 12.10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94. 3.2.2.3.

Arbitři252

Konflikt principů můţe být řešen i pouţitím jiného principu či metody jako 252

pomyslného

rozhodčího

-

arbitra.

Pojem vytvořen autorem.

116

Spolehlivějším

arbitrem

je

argumentum ad absurdum. Argumentum ad absurdum provede vyloučení jednoho z principů proto, ţe jeho aplikace je nesmyslná, nebo nedává rozumný smysl. Taková aplikace by vedla k fakticky nebo právně nemoţnému výsledku, který bychom označili jako absurdní. Jako dalšího arbitra lze vyuţít i ústavně konformní výklad, coţ je direktiva přikazující takový výklad, aby jeho aplikace co nejvíce odpovídala ústavnímu pořádku.253 Upřednostní se tedy ten z principů, který je nejvíce konformní s ústavním pořádkem, se zohledněním, aby potlačený princip znamenal co nejmenší zásah do ústavního pořádku. Jiné argumenty a metody, např. logický výklad uţ v roli arbitra tak spolehlivé nejsou. 3.2.2.4.

Další metody

Jedná se především o různá balancování a poměřování mezi principy, jenţ jsou v konfliktu. Alexy popisuje jednu moţnost v případě rozsudku Lebach (BVerfGE 35, 202). Skutkový stav byl následující: Televize ZDF plánovala vysílat dokument „Vojáci - vraţda v Lebachu“. Případ se týkal trestného činu, kdy čtyři spící vojáci v muničním skladu byli zavraţděni a došlo ke krádeţi zbraní za účelem páchání další trestné činnosti. V plánovaném čase vysílání, zbývala pachateli, který byl odsouzen z pomoci k této trestné činnosti, krátká doba do jeho propuštění na svobodu. Byl toho názoru, ţe v dokumentu, kde je uvedeno jeho jméno, jsou poškozena jeho ústavní práva, coţ ztíţí jeho moţnosti začlenění do společnosti. Rozhodnutí soudu můţe být rozděleno na tři stádia. V prvním stádiu byl ustanoven konflikt ústavních principů na ochranu osobnosti a na svobodu projevu a práva na informace (media reporting). Principy vedou k opačnému rozhodnutí soudu a nelze je řešit deklarováním neplatnosti jednoho z principů. Ve druhém stádiu soud vyslovil názor, ţe svoboda projevu a práva na informace (media reporting) má všeobecně přednost před

ochranou

osobnosti v případě aktuálního informování o trestné činnosti. Ve třetím stádiu byl vynesen rozsudek který lze vyjádřit takto: F1 and F2 and F3 and 253

Srov. s nálezem Ústavního soudu ze dne 22.10. 1996, sp. zn. III. ÚS 277/96: V situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umoţňuje různé interpretace, je při jeho aplikaci úkolem všech státních orgánů interpretovat jej ústavně konformním způsobem.

117

F4 implikuje Q – to znamená: opakovaná (F1) mediální reportáţ za situace, kdy uţ není specifický zájem na aktuálních informacích (F2) týkajících se zvláště závaţné trestné činnosti (F3), za situace kdy reportáţ ohroţuje resocializaci odsouzeného (F4), je ústavně zakázaná (Q) 254. Další metoda vychází z článku profesorky Brems255: Při konfliktu principů, resp. základních práv je nejprve třeba prozkoumat o jak důleţitá práva se jedná a jaký význam má konkrétní případ pro ochranu základních lidských práva jako takovou. Je třeba identifikovat jádro a okrajové aspekty dotčeného práva. Pokud je podstatný aspekt lidského práva v konfliktu s okrajovějším

aspektem,

je

ospravedlnitelné

dát

přednost

prve

jmenovanému. Pojmy „jádro základního práva“ a „podstatný aspekt základního práva“ se objevují v judikatuře Evropského soudu. Například Evropský soud konzistentně drţí svůj právní názor, ţe veřejné projevy ve věcech veřejného zájmu, zvláště v politickém kontextu či v médiích, je částí jádra základního práva svoboda projevu. Výsledkem pak je, ţe úřady na národní úrovni mají menší moţnost omezit tyto projevy, neţ jejich jiné typy. Podobně bylo jednoznačně judikováno, ţe sexuální ţivot patří mezi nejvíce chráněné jádro základního práva na soukromí. Dalším

relevantním

kritériem

je

váţnost

zásahu,

způsobená

uplatněním jednoho lidského práva na úkor druhého a opačně. Pokud je uplatnění práva naprosto vyloučeno, pak to má větší váhu, neţ kdyby bylo pouze ztíţeno. Nejtěţší případy jsou většinou ty, kde je uplatnění jednoho z dotčených práv vyloučeno uplatněním druhého. Dále je třeba zjistit, zda kromě dvou dotčených lidských práv, nejsou nepřímo zasaţeny další lidská práva. Toto kritérium je zvláště důleţité v kontextu práva na spravedlivý proces, protoţe toto právo působí jako hever pro ochranu a vynucení ostatních lidských práv. Navíc procesní postupy často ovlivní více neţ dvě zúčastněné strany.

254

Volněji přeloţeno z Alexy, R.: A Theory of Constitutional Rights. Do angličtiny přeloţil Julian Rivers, Oxford Univerzity Press 2002, s. 54-56. 255 Brems, E.: Conflicting Human Rights: An Exploration in the Context of the Right to a Fair Trial in the European Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms. Human Rights Quarterly. Baltimore: Feb 2005, s. 303, 304 [citováno 1. května 2009]. Dostupný z: http://proquest.umi.com/pqdweb?did=795997181&sid=1&Fmt=4&clientId=45397&RQT=309&V Name=PQD.

118

Konečně omezení uvalená na jedno z dotčených základních práv za účelem ochrany druhého by neměla být hodnocena izolovaně. Toto kritérium bere v úvahu všeobecný zájem na základních lidských právech, která jsou v pozadí daného sporu. Například míra omezení svobody projevu se nejen dotýká individuálního dotčeného základního práva, ale také v pozadí demokracie. 3.2.3. Konflikt psaných právních principů Při konfliktu psaných právních principů se uplatní výše uvedené postupy. Navíc lze vyuţít i postupy řešení konfliktu výkladových (interpretačních)

metod

(výklad

jazykový,

logický,

teleologický,

historický,…) coţ přesahuje rámec této práce.

3.3. Závěrem o střetávání jednotlivých aspektů práva na spravedlivý proces Dle mého názoru platí, ţe čím právně vyspělejší společnost, tím budou spory se střetem principů častější, neboť se lidé nebudou soudit o „jasné“ věci. Rovněţ prostřednictvím Ústavy, Listiny, jakoţ i mezinárodních smluv dochází k prozařování základních lidských práv a svobod do jednotlivých sporů, čímţ se opět zvyšuje význam principů. Evropský soud často ponechává v otázce střetu principů širokou míru úvahy jednotlivým členským státům. Jsou pro to silné argumenty: Vzhledem ke skutečnosti, ţe oba dotčené principy jsou stejně důleţité, místní (či kulturní nebo náboţenský) náhled na věc legitimně hraje roli v nalezení nejlepšího (anebo při nejmenším nepřijatelnějšího) řešení v daném kontextu 256. Zajímavé tak bude hledat tu míru střetávání principů, tj. který princip upřednostnit a proč. Konflikty principů byly a vţdy budou velkou výzvou pro legislativce, soudce, jakoţ

256

Anonymous: Conflicts Between Fundamental Rights, Human Rights Quarterly, 3/2006 [citováno 2. května 2009]. Dostupný z: http://proquest.umi.com/pqdweb?did=1128148751&sid= 1&Fmt=3&clientId=45397&RQT=309&VName=PQD.

119

i pro všechny ostatní právníky vůbec. Velkým úkolem právní teorie je vytvořit rozumné instrumentárium pro řešení konfliktů principů. Námětem do diskuse můţe být postup soudu, který vědomě vyvolá konflikt principů a jeden upřednostní na úkor jiného – typicky bude upřednostněna rychlost řízení. Např. v situaci, kdy je v podstatě jisté, ţe ţalobce spor vyhraje, soud potlačí nějaký princip (který je ve prospěch ţalobce) a tím urychlí řízení a vydá věcně správné rozhodnutí – vše právě s očekáváním, ţe vítězné straně to vadit nebude a uţitek (zrychlení řízení) je cennější neţ nespravedlivý proces. Kromě etického rozměru této otázky by se však mohl dotčený účastník chtít jednání zúčastnit i z důvodu morální satisfakce a i rozhodnutí v jeho prospěch se pak v takové situaci můţe jevit nedostatečné a postup soudu by tak byl v celkovém důsledku chybný. Zmíněným postupem se soudce dostává na tenký led a je třeba s mimořádnou pečlivostí váţit všechny okolnosti případu. V drtivé většině případů totiţ platí teze, ţe spravedlivé soudní rozhodnutí musí být nejenom věcně správné, ale musí mu i přecházet spravedlivý proces. Oba aspekty spravedlnosti se totiţ podmiňují do té míry, ţe chybí-li jedna z jejích sloţek, nelze o spravedlnosti hovořit 257. Rizikem porušení spravedlivého procesu (či upřednostnění některého principu oproti jinému) je zrušení rozhodnutí. Bude tedy nutné vést další řízení a dojde k časové prodlevě (další řízení + zdrţení s opravným prostředkem). Dále budou navýšeny náklady řízení. Můţe vzniknout i odpovědnost státu za vzniklou škodu a nemajetkovou újmu. Je proto třeba, aby soudy byly připraveny konflikty principů řešit.

257

Lavický, P.: Funkční vazby občanského práva hmotného a procesního. Disertační práce, Právnická fakulta Masarykovy univerzita 2006/7, s. 192.

120

4. Následky porušení práva na spravedlivý proces

4.1. Vada řízení Dojde-li ze strany soudu k porušení práva na spravedlivý proces, trpí řízení vadou. Teorie civilního řízení zná celou plejádu různých vad. Je třeba rozlišovat vady uvedené v zákoně a jiné vady 258. Jiné dělíme na ty, jeţ mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a na ostatní vady. 4.1.1. Vada řízení uvedená v zákoně Jedná se o především o vady uvedené v § 205 odst. 2 o.s.ř. pro odvolací řízení. O tomto výčtu se někteří autoři zmiňují jako výčtu taxativním259. S tím by bylo lze polemizovat, zejména vzhledem ke znění ustanovení § 205 odst. 2, písm. c) o.s.ř., podle kterého je řízení postiţeno jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Prostřednictvím formulace „jinou vadou“ je tak de facto rozšířen okruh moţných vad, coţ by svědčilo pro výčet demonstrativní 260. Vady uvedené v zákoně jsou v občanském soudním řádu uvedeny právě proto, ţe se jedná o vady významné, které často znamenají i porušení

258

Poukazuji téţ na rozhodování ústavního soudu, který dále zkoumá zda vada řízení dosahuje či nedosahuje ústavní roviny. Má-li být nezákonnost chápána jako neústavnost, čili nezákonnost v rovině ústavního práva, musí u stěţovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohroţovat – viz nález Ústavního soudu ze dne 4.11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 707/2000. 259 Např. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, k § 205, s. 1068. 260 Opatrnější názor na taxativnost výčtu v § 205 odst. 2 o.s.ř. je vyjádřen v komentáři k o.s.ř. od nakladatelství Wolters Kluver: Výčet moţných odvolacích důvodů uvedený v odstavci 2 je vyčerpávající potud, ţe obsahuje – podle tvrzení důvodové zprávy – zobecnění myslitelných výtek nesprávností rozhodnutí a postupu soudu – viz David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluver ČR, a.s., 2009, s. 1085.

121

předpisů ústavního pořádku České republiky. Jedná se téţ o vady typové a je tak odvolatelům dán návod jak odvolání odůvodnit. Následkem vad řízení uvedených v zákoně je povětšinou zrušení rozhodnutí (pokud nejde vada odstranit). 4.1.1.1.

§ 205 odst. 2 písm. a)o.s.ř.

K porušení práva na spravedlivý proces zde dochází tím, ţe rozhodoval soudce (soud), který rozhodovat neměl. Pokud by ve věci rozhodoval vyloučený soudce (§14 odst. 1,2,3 o.s.ř.) došlo by k porušení principu nestrannosti a nepodjatosti soudce. Pokud by ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, byl by porušen princip, ţe ve věci rozhoduje zákonný soudce. Rovněţ tak porušení posledně zmíněného principu znamená nesprávné

obsazení

soudu

(zejména

rozhodoval-li

namísto

senátu

samosoudce, vyšší soudní úředník namísto soudce, či jiný soudce namísto soudce určeného rozvrhem práce 261). Důsledkem této vady by bylo zrušení rozhodnutí a vrácení věci k novému řízení před správným soudcem (soudem). 4.1.1.2.

§ 205 odst. 2 písm. b), d) a f) o.s.ř. – nedostatky ve zjištění skutkového stavu

Nedostatky ve zjištění skutkového stavu znamenají porušení práva na spravedlivý

proces,

zejména

principu

rovnosti,

kontradiktornosti

a dispozičního principu, pokud soud bezdůvodně nepřihlédl k účastníkovu tvrzení či v rozporu se zákonem neprovede navrţené důkazy. Můţe být taktéţ porušena poučovací povinnost soudu, pokud byl soud povinen poučit účastníka dle § 118a o.s.ř. či § 119a o.s.ř. a následně pak kvůli tomuto pochybení soudu nebyly uplatněny další tvrzení a důkazy, které by zásadně změnily skutkový stav.

261

Důsledné dodrţování rozvrhu práce a přidělování spisů (případu) v souladu s ním je v praxi stále ještě podceňováno. Svědčí o tom kárná řízení vedená s předsedy soudů, kdy z minulosti přetrvává nešvar vybírání si jednoduchých případů. Tuto praxi je však nezbytné zcela vymýtit, neboť můţe vést k mnohem závaţnějším následkům – přidělování věcí „vhodným soudcům“ a tím i nespravedlivé (tendenční) rozhodování.

122

4.1.1.3.

§ 229 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. a), b), odst. 3o.s.ř. zmatečnosti

V případě, ţe nebyl podán návrh na zahájení civilního řízení sporného, jedná se o vadu řízení uvedenou v § 229 odst. 1 písm. d) o.s.ř. a byl tak porušen princip dispoziční. V soudní praxi se toto stává zřídka. Rovněţ tak spravedlivému procesu neodpovídá, kdyţ o téţe věci bylo rozhodováno opakovaně či byly vedeny dvě řízení najednou. Pokud byla účastníkovi nesprávným postupem odňata moţnost jednat před soudem (§ 229 odst. 3 o.s.ř.), došlo k porušení principu ústnosti, rovnosti a veřejnosti. 4.1.2. Jiné vady řízení V ustanovení § 205 odst. 2 písm. c) o.s.ř. jsou jako odvolací důvod uvedeny „jiné vady řízení“ jako vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posouzení, zda vada řízení mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, představuje – obecně vzato – v kaţdém konkrétním případě poměření moţného výsledku řízení (rozhodnutí ve věci) z pohledu toho, zda by byl jiný (tedy zda by ve věci bylo rozhodnuto jinak), kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo nebo kdyby sice nastala, ale byla ještě za řízení před soudem prvního stupně odstraněna. Z povahy věci vyplývá, ţe uvedené posouzení je moţné zaloţit jen na negativním závěru; nelze-li dovodit, ţe by bylo rozhodnuto ve věci stejně (obsah rozhodnutí by byl stejný), i kdyby k vadě řízení nedošlo, není moţné ani vyloučit, ţe taková vada nemohla mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí ve věci. 262 Jinou vadou řízení můţe tedy být například, ţe účastníku nebyla doručena ţaloba – § 79 odst. 3 o.s.ř., čímţ byl mj. porušen princip rovnosti. Mezi jiné vady patří také situace, v níţ soud v rozporu se zásadou koncentrace dle § 118c o.s.ř. přihlédne k dalším důkazům. Rovněţ můţe dojít k porušení poučovací povinnosti soudu, pokud soud neposkytne účastníku 262

Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, k § 205, s. 1070.

123

poučení o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní dle § 101 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř., ač potřeba tohoto poučení vyšla v řízení najevo. Stejně tak okolnost, ţe návrh na zahájení řízení (ţalobu) jménem ţalobkyně podal někdo, kdo k tomu nebyl řádně zmocněn (např. nebyl zástupcem, jehoţ si ţalobkyně zvolila a udělila mu plnou moc) je jinou vadou řízení 263. Naopak není jinou vadou řízení, pokud soud v civilním řízení sporném neprovede důkaz, který ţádný z účastníků nenavrhl, ačkoliv byly splněny podmínky pro jeho provedení dle § 120 odst. 3 o.s.ř., a soud jej tedy provést mohl. Je tedy třeba vţdy zkoumat, zda vada řízení mohla přivodit jiné rozhodnutí ve věci samé. Např. neposkytnutí poučení uvedeného v zákoně v ustanovení § 15a odst. 1 o.s.ř. o tom, ţe účastníci mají právo se vyjádřit k osobám soudců a přísedících, takovou vadu řízení nepřivodí. Soud sice porušil povinnost uvedenou v zákoně, coţ ovšem má pouze ten následek, ţe účastník můţe svou námitku podjatosti vznést i později. Účastník tedy můţe ve svém odvolání poukázat na skutečnost, ţe ve věci rozhodoval vyloučený soudce. Neposkytnutí poučení dle § 15a odst. 1 o.s.ř. tedy neznamená vadu řízení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 264 Pochybení soudu tedy musí vyvolávat reálné negativní dopady na účastníkovy práva nebo je alespoň ohroţovat. Některé vady řízení mohou být soudem následně napraveny, např. došlo-li k vadě řízení, kdy účastník nebyl řádně předvolán k jednání, kde bylo prováděno dokazování. Pokud u následného jednání můţe dotčený účastník řádně uplatnit svou procesní obranu, včetně moţnosti vyjádřit se k dosud provedeným důkazům i z hlediska správnosti procesního postupu soudu, můţe tím být předchozí vada napravena 265. Konečně existují jiné vady řízení, které nemohou mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Můţe se jednat o průtahy v řízení, nevhodné chování soudních osob, porušení důstojnosti jednání před soudem apod.

263

Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1483/2000, SoJ 56/2003. 264 srov. s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2520/2004, SoJ 121/2005. 265 Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1. 2001, R 53/2001.

124

4.2. Právní instrumenty pro boj s „nespravedlivým procesem“ Pokud je porušeno právo na spravedlivý proces, má účastník rozličné právní instrumenty pro napravení této vady. Jejich účinnost je různá, záleţí především na povaze vady a jejím moţném vlivu na výsledek řízení. Mezi nejúčinnější právní instrumenty patří řádné opravné prostředky – odvolání, zejména pro svoji dostupnost a univerzalitu, kdy lze vytýkat celou řadu vad. I z hlediska výsledku je odvolání vysoce účinné, neboť můţe dojít ihned v odvolacím řízení ke změně rozhodnutí. Velmi účinné mohou být i speciální instrumenty typu námitky podjatosti, kdy je snahou dotčeného účastníka podjatost odstranit a dosáhnout projednání jiným soudcem. Naopak méně účinná je stíţnost k Evropskému soudu pro lidská práva, kdy stěţovatel, pokud je úspěšný, vysoudí maximálně peněţitou satisfakci, neboť Evropský soud nemůţe změnit ani zrušit rozhodnutí vnitrostátního soudu. Rovněţ je koncepční otázkou, zda právních instrumentů pro boj s nespravedlivým procesem není příliš mnoho nebo příliš málo. Počet těchto nápravných prostředků totiţ přímo ovlivňuje „spravedlivost“ procesu, neboť neplatí čím víc nápravných prostředků tím lépe, protoţe přílišné uplatňování těchto prostředků či jejich zneuţívání můţe výrazně řízení zpomalit, popřípadě oslabovat právní jistotu účastníků, jelikoţ nevědí, zda bude či nebude uplatněn opravný prostředek. V této souvislosti je také otázkou, kolika stupňovou soudní soustavu mít, neboť není vţdy nutné mít proti kaţdému rozhodnutí odvolání a jiţ vůbec není „povinné“ mít dovolání. V poměrech České republiky navíc přibývá otázka existence vrchních soudů266 potaţmo, zda některá řízení mají začínat na krajských soudech jako soudech prvního stupně. Další

výklad

podávám

zjednodušeně

a

z pozice

poškozeného

účastníka, neboť problematika jednotlivých instrumentů je značně obsáhlá a rozsah práce nedovoluje se jí zabývat podrobněji. 266

Tato otázka se stává čas od času předmětem politické diskuze, kdy se jiţ opakovaně váţně uvaţovalo o zrušení vrchních soudů.

125

4.2.1. Odvolání Odvoláním brojí odvolatel proti rozhodnutí soudu prvního stupně s cílem dosáhnout jiného výsledku řízení, tj. změny (§ 220 o.s.ř.) rozhodnutí prvostupňového soudu anebo s cílem dosáhnout nové moţnosti rozhodování, tj. zrušení a vrácení věci k novému projednání (§ 219a o.s.ř. ve spojení s § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Odvolací soud však můţe „nespravedlivý proces“ opravit i jinak neţ zrušením či změnou rozhodnutí soudu prvního stupně, a to odstraněním vad předchozího řízení, např. dodatečným výslechem navrţeného svědka, předvoláním účastníka (jenţ chybně nebyl předvolán před soudem prvního stupně) apod. V takovém případě můţe zůstat rozhodnutí soudu prvního stupně nezměněno. Odvolání je univerzální, snadno dostupný opravný prostředek proti drtivé většině vad způsobených „nespravedlivým procesem“. Odvolatele stojí odvolání soudní poplatek, popř. náklady řízení protistrany 267. 4.2.2. Návrh na opravu odůvodnění Pro účastníka řízení můţe být významné, aby odůvodnění mělo podklad ve skutkovém stavu (a byly tak napraveny vady ve zjišťování skutkového stavu) 268. V takovém případě můţe navrhnout opravu odůvodnění dle § 165 odst. 1 o.s.ř. O návrhu rozhoduje soud I. stupně usnesením, pokud však návrhu nevyhoví, předloţí věc k rozhodnutí odvolacímu soudu. Je však nutné si uvědomit, ţe tímto postupem lze získat pouze jakousi morální satisfakci, neboť výrok rozhodnutí zůstane nezměněn. Návrh na opravu odůvodnění nestojí účastníka další náklady řízení.

267

Hradí se náklady ve všech stupních soudního řízení, např. pokud proběhlo řízení před soudem prvního stupně, odvolací řízení a další řízení před soudem prvního stupně pak neúspěšný účastník hradí 3x paušální odměnu advokátem zastoupené protistraně + sjednanou odměnu svého advokáta. 268 Např. uvedení zjištěných příčin rozvratu manţelství můţe mít význam v řízení o výţivném rozvedeného manţela dle § 93 zákona o rodině.

126

4.2.3. Námitka podjatosti Námitkou podjatosti se účastník řízení domáhá, aby věc projednal jiný soudce (soud), protoţe se domnívá, ţe soudce je podjatý, tj. má vztah k účastníkům řízení či zájem na výsledku řízení. O námitce rozhoduje nadřízený soud po vyjádření soudce. Vzhledem k tomu, ţe tato námitka byla zneuţívána k protahování řízení, stanoví § 15 odst. 2 o.s.ř. lhůtu k uplatnění námitky (při prvním jednání, popř. do 15 dnů poté, co se účastník dověděl o důvodu podjatosti). Kromě institutu lhůty je v zákoně zakotvena téţ moţnost, aby o námitce podjatosti rozhodl „námitkou dotčený“ soudce, pokud rozhodne v tomtéţ jednání, či námitka je zjevně opoţděná anebo opakovaně jsou uváděny stejné okolnosti podjatosti - § 15b odst. 2, odst. 3 o.s.ř. Námitka podjatosti nevyţaduje další finanční prostředky. 4.2.4. Dovolání Dovoláním napadá odvolatel jiţ pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu s cílem dosáhnout zrušení jiţ pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu, popř. téţ i soudu 1. stupně - § 243b odst. 3 o.s.ř. Tím by odvolatel získal nové řízení, které by jiţ mělo proběhnout bez vad. Prostřednictvím dovolání však nelze napadat hodnocení důkazů ani skutkové zjištění (vyjma procedurálních vad)269. K projednání dovolání není zdaleka tak snadné se dostat jako k projednání odvolání, neboť odvolatel prochází celkem přísným testem přípustnosti dovolání a odvolacího důvodu a je omezen lhůtou 2 měsíce od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolatel platí poplatek za dovolání, svého advokáta, popř. náklady řízení protistrany. 4.2.5. Ţaloba pro zmatečnost Ţalobou pro zmatečnost můţe účastník napadnout pravomocné rozhodnutí soudu I. stupně i odvolacího soudu, pokud zde existují závaţné 269

Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, k § 241a, s. 1268.

127

vady

řízení,

např.

rozhodoval

vyloučený

soudce,

účastníkovi

byla

nesprávným postupem soudu odňata moţnost jednat před soudem… 270 Soud můţe pak zrušit napadené rozhodnutí, popř. s rozhodnutím odvolacího soudu můţe zrušit i rozhodnutí soudu I. stupně. Účastník řízení platí soudní poplatek, popř. náklady protistrany. 4.2.6. Ústavní stíţnost Aby účastník řízení mohl podat k Ústavnímu soudu ústavní stíţnost, musí vyčerpat všechny řádné i mimořádné opravné prostředky (klasicky – odvolání i dovolání271). To však neplatí, pokud jde o značné průtahy v řízení, z nichţ účastníkovi vzniká nebo můţe vzniknout váţná a neodvratitelná újma - § 75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Prostřednictvím ústavní stíţnosti se stěţovatel můţe domoci zrušení rozhodnutí dovolacího, odvolacího i prvostupňového soudu, popř. vydání příkazu, aby obecný soud nepokračoval v průtazích řízení. Lhůta k podání ústavní stíţnosti činí 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku. Účastník řízení platí náklady svého právního zástupce, popř. náklady protistrany. 4.2.7. Stíţnost u předsedy soudu a návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu Pokud jde o průtahy v řízení, nevhodné chování soudních osob a narušování důstojnosti jednání před soudem, mohou se stěţovatelé obrátit na předsedu soudu – § 164 an. ZSS 272. Předseda soudu prošetří skutečnosti uvedené ve stíţnosti. Je-li stíţnost důvodná, musí být stěţovatel vyrozuměn o opatřeních přijatých k nápravě. Těmito opatřeními můţe být např. udělení důtky, pokyn, aby ve věci bylo urychleně postupováno, nebo dokonce zahájení kárného řízení se soudcem. Není-li stěţovatel spokojen s vyřízením 270

Ke zmatečnostem by měl přihlíţet i odvolací či dovolací soud při řešení odvolání či dovolání. Avšak např. v „bagatelních sporech“ postačuje rozhodnutí soudu I. stupně, neboť odvolání ani dovolání není přípustné. 272 Přesněji na orgány státní správy soudů. V drtivé většině případů je to však právě předseda soudu – proto i v nadpisu podkapitoly bylo pouţito toto zjednodušení. 271

128

stíţnosti, můţe poţádat krajský soud, popřípadě Ministerstvo spravedlnosti o přešetření stíţnosti. Druhou moţností je podání návrhu určení lhůty k provedení procesního úkonu dle § 174a ZSS. V návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu musí být mimo jiné uvedeno, v čem jsou spatřovány průtahy v řízení a o jaký procesní úkon se jedná. Návrh by měl být do 5 pracovních dnů postoupen nadřízenému soudu, který rozhodne do 20 pracovních dnů ode dne, kdy mu byl návrh předloţen. V kladném případě nadřízený soud určí lhůtu pro provedení procesního úkonu, kterou je podřízený soud vázán. Právní institut návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu není v současné době moc vyuţíván. Podání stíţnosti ani návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu nestojí stěţovatele ţádné finanční prostředky. 4.2.8. Náhrada škody dle zákona č. 82/1998 Sb. Podle zákona č. 82/1998 Sb. lze dosáhnou náhrady škody, způsobené nezákonným

rozhodnutím.

Účastník

však

musí

vyčerpat

všechny

(i mimořádné) opravné prostředky 273. Nezákonné rozhodnutí musí být navíc jako nezákonné zrušeno. Druhou variantou je uplatnění náhrady škody vzniklé nesprávným úředním postupem, pod coţ spadá i odpovědnost za průtahy řízení - § 13 ZOŠ. Konečně je moţné ţádat zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu dle § 31a ZOŠ, coţ zejména připadá v úvahu u průtahů v řízení. U průtahů v řízení má přiměřené zadostiučinění dle § 31a odst. 3. ZOŠ téţ za účel předejít řízením u Evropského soudu. Nárok se uplatňuje u Ministerstva spravedlnosti, a pokud do 6 měsíců není uspokojen, lze se jej domáhat u soudu. Účastník si však musí dát pozor na promlčení nároku. Po finanční stránce je projednání nároku před Ministerstvem spravedlnosti zdarma a soudní řízení je rovněţ osvobozeno od soudního poplatku.

273

Vyjma případů zvláštního zřetele hodných dle § 8 odst. 3 ZOŠ.

129

4.2.9. Stíţnost k Evropskému soudu pro lidská práva Evropský soud pro lidská práva je zaslíbenou zemí, jíţ člověk dosáhne aţ po procesním maratónu 274. Stíţnost k Evropskému soudu povaţují někteří stěţovatelé za běţný a přirozený další opravný prostředek a často jím i „vyhroţují“ v řízení před obecnými soudy. Avšak je třeba i vidět, ţe v padesátých letech bylo právo fyzické či právnické osoby, skupiny jednotlivců nebo nevládní organizace podat stíţnost proti kterémukoli smluvnímu stát Úmluvy včetně státu vlastnímu nevídanou opováţlivostí 275. Stíţností k Evropskému soudu pro lidská práva se stěţovatel snaţí dosáhnout vyslovení porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a často zejména přiznání spravedlivého zadostiučinění. Jedná se o sloţité řízení, kdy je většina stíţností prohlášena za nepřijatelné. Z přijatých stíţností skončí značná část dohodou stěţovatele s vládou ţalovaného státu. Rozhodnutí Evropského soudu samozřejmě nemůţe změnit vnitrostátní rozhodnutí ve věci samé 276. Je třeba upozornit na skutečnost, ţe rozsudek Evropského soudu není pro odsouzený stát vykonatelný, byť samozřejmě je právně závazný. Jeho nerespektování by však mohlo vyústit aţ k vyloučení státu z Rady Evropy. Z finančního hlediska je toto řízení pro stěţovatele náročné na náklady právního zastoupení před „mezinárodním“ soudem. Lze ještě doplnit, ţe i Evropský soudní dvůr se poměrně často přiklání k interpretaci, kterou učinil Evropský soud pro lidská práva 277. Rozdíl při

274

Viděno z pozice ţalujících – Berger, V. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva. I. díl. 7. francouzské vydání, 1. české vydání. Éditions Dalloz, 2000, s. 1. 275 Hubálková, E. Evropská úmluva o lidských právech a Česká republika. Praha 2003, Linde Praha a.s., s. 11. 276 V trestních věcech je moţné podat návrh na obnovu řízení u Ústavního soudu – jedná se o poměrně málo známou moţnost, o čemţ svědčí i článek Filip, J.: První řízení ve věci obnovy před Ústavním soudem z důvodu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva. Časopis pro právní vědu a praxi 1/2008, s. 50. 277 Prozatím se nejedná o formální závaznost, nicméně Soudní dvůr, stejně jako další instituce Společenství, deklarovaly mnohokrát svou vázanost těmito zdroji. Jako příklad Šišková uvádí Rozsudek ESD č. 13/94 ve věci P. v S a Pornwall County Council, SbSD 1996 s. I- 2143, který soud opřel o rozsudek ESLP ze dne 17. října 1986 ve věci Rees v Velká Británie – Šišková, N. Dimenze ochrany lidských práv v Evropské unii, Praha 2008, Linde Praha a.s., s. 98, 99 a 100.

130

aplikaci úmluvy je ten, ţe Evropský soudní dvůr výkladem Úmluvy sleduje zájmy Evropských společenství 278. 4.2.10. Publikace rozhodnutí Pokud nelze dosáhnou nápravy předchozími prostředky, pak jiţ zbývá pouze moţnost „nespravedlivé“ rozhodnutí / postup publikovat. Účastník tím ţádné změny ani finanční satisfakce nedosáhne, je však určitá naděje, ţe se nad situací do budoucna zákonodárce zamyslí, a dojde např. ke změně právní úpravy de lege ferenda. Půjde zpravidla o jinou vadu zejména etickou, která nezpůsobí nesprávnost řízení jako celku.

278

Srov. s článkem Šimáčková, K., Koláčková, J. Právo na spravedlivý proces v prostoru Evropských společenství, Právní Fórum 11/2005, s. 429.

131

5. Právo na spravedlivý proces v praxi

Jedna stránka věci je teoreticky vymezit jaký by spravedlivý proces měl být. Druhá stránka věci je aplikace těchto poznatků v praxi. Je třeba přihlédnout, ţe i soudce je jenom člověk, rozhodování se děje často ve stresu , v omezeném čase a vypjaté atmosféře. Soudy jsou zahlceny mnoţstvím případů, coţ nejen klade zvýšené nároky na rychlost řízení (je třeba vyřídit více věcí, hrozba průtahů), ale i odebírá soudci čas potřebný ke studiu judikatury a zvyšování odborné kvalifikace. Soudce bývá pověřen i vedením několika agend, coţ zvyšuje objem materie, kterou soudce musí nastudovat a prakticky ovládat. Lze si tak poloţit otázku, co všechno z principů spravedlivého procesu lze reálně uplatnit? Opomíjet nelze ani skutečnost, ţe většina sporů je vedena proti osobám

společensky

nepřizpůsobivým

či

neochotným

se

soudem

spolupracovat. To se v hrubší formě projevuje ignorováním soudního řízení a nepřebíráním soudních obsílek (coţ v daném mnoţství a při dané úpravě doručování je problém) a v jemnější formě podáváním různých podání, návrhů, odvolání často s cílem řízení zdrţet. Tato „nespolupráce“ má samozřejmě na spravedlivý proces vliv (případně vyţaduje ze strany soudu specifickou reakci), zejména pokud jde o délku řízení.

5.1. Jak vést spravedlivý proces Spravedlivý proces by měl být samozřejmě kombinací shora uvedených aspektů. Zajímavou otázkou je míra uplatnění toho či onoho aspektu. Určitě lze zdůraznit princip bez zbytečných průtahů, protoţe spravedlnost musí být rychlá (pomalá spravedlnost se můţe rovnat ţádná). Avšak je nutné si uvědomit, ţe rychlost řízení můţe být na úkor spravedlnosti (např. méně přesné zjištění skutkového stavu). Svým způsobem tak kaţdý aspekt práva na spravedlivý proces má své místo. V této podkapitole bude

132

zkoumán zejména postup soudu před a po nařízení jednání, pořadí projednávaných věcí, doručování a vyuţívání moderních technologií. 5.1.1. Postup soudu před nařízením jednání279 Jedna věc je spravedlivý proces teoreticky definovat, tj. jaký by měl být, druhá věc je pak konfrontace teoretické definice s praxí. V praxi totiţ zjistíme, ţe řešení sporu (a uplatňování principů spravedlivého procesu) je zásadně limitováno časem, který je nutno dělit mezi daný případ a ostatní případy. Soudce okresního soudu by měl měsíčně vyřídit cca 30 věcí 280 a celkem v senátu má tak cca 300 věcí281. Pokud uváţíme, ţe měsíc má 21 pracovních dní a soudce se musí vypořádat s podmínkami řízení, vybrat soudní poplatek, popřípadě odstranit vady ţaloby, získat vyjádření protistrany, provést ústní jednání a napsat rozsudek není toho času mnoho 282. Do uvedeného časového rámce je třeba navíc zahrnout ještě studium měnících se právních předpisů, judikatury a účast na školeních. Z toho vyplývá, ţe kaţdý soudce si dříve či později „vytvoří či zaţije“ sled kroků jak postupovat v drtivé většině napadlých věcí (sporů). Takový postup je zachycen na vývojových diagramech 283. 5.1.1.1.

Schéma 1: Postup soudu před nařízením jednání

Vývojové diagramy zachycují efektivní sled jednotlivých kroků, které jsou cíleně uspořádány tak, aby řízení mohlo co nejrychleji skončit či aby mohlo být co nejrychleji nařízeno jednání za současného respektování všech

279

Tato podkapitola byla uveřejněna v časopise Bulletin advokacie – viz Přidal, O.: Postup soudu před nařízením jednání. Bulletin advokacie 2009, č. 5, s. 25 an. 280 „Věcí“ je běţně označován jeden soudní případ. 30 věcí by mělo být vyřízeno podle orientačního ukazatele Ministerstva spravedlnosti, jehoţ dodrţování je však sledováno vedením soudu. 281 Např. u Okresního soudu Brno-venkov to bylo pro rok 2007 cca 300 věcí na civilního soudce. 282 Uvedené je podáno zjednodušeně, např. některé věci skončí zpětvzetím před nařízením jednání, jiné jsou naopak opakovaně odročovány a mají jednání několik. 283 Jiţ na tomto místě uvádím, ţe se jedná o typový postup, který si klade za cíl pokrýt většinu typových věcí (sporů). Povaţuji za samozřejmé, ţe v závislosti na procesních úkonech stran a procesní situaci mohou jednotlivé kroky být jiné, mít i jiné pořadí.

133

procesních práv účastníků. Výběr z více variant moţných postupů byl učiněn tak, aby pokrýval většinu situací, které v praxi nejčastěji nastávají. Jsou uţity následující typy vývojových diagramů – obdélník znamená postup ve věci, kosočtverec (kosodélník) znamená rozhodování, posouzení nějaké podmínky, volba mezi variantami a ovál znamená skončení věci. Z jednotlivých diagramů vedou šipky dle zásadních moţností, které jsem volil tak, aby byly názorné a přehledné.

134

135

136

5.1.1.1.1. Nápad věci, pravomoc, příslušnost a další podmínky řízení Po nápadu věci soud zkoumá svou pravomoc a příslušnost; zejména místní příslušnost vede někdy ke skončení věci u daného soudce vyslovením místní nepříslušnosti a postoupení věci příslušnému soudu formou usnesení. Jinou variantou skončení věci v této fázi je postoupení věci příslušnému orgánu (§ 104 odst. 1 o.s.ř.) či předloţení věci nadřízenému vrchnímu soudu k rozhodnutí o věcné příslušnosti (§ 104a odst. 2 o.s.ř.). Dále je moţné v této fázi rozhodnout o tzv. delegaci vhodné dle § 12 odst. 2 o.s.ř. a věc po příslušném rozhodnutí postoupit soudu „vhodnému“ (kde se např. zdrţují svědci, právní zástupci, atd.). Konečně se soudce sám můţe ve věci povaţovat za podjatého, a pak musí být věc předloţena předsedovi soudu, který určí k projednání věci jiného soudce (§ 15 o.s.ř.). Kromě pravomoci a příslušnosti soud v tomto kroku zkoumá rovněţ další podmínky řízení. Zvláště upozorňuji na nedostatek ve způsobilosti k právním úkonům před zahájením řízení (např. účastník zemřel před zahájením řízení), kdy v takovém případě není moţné tento nedostatek odstranit a řízení musí být zastaveno (§ 104 odst. 1 o.s.ř.). K zastavení řízení vede rovněţ překáţka věci rozhodnuté a překáţka dříve zahájeného řízení (res iudicata a litispendence) jakoţ i okolnost, ţe věc má být projednána před rozhodci (§ 106 odst. 1 o.s.ř.). Naopak jiné překáţky, např. ztráta způsobilosti po zahájení řízení, přechod práva nebo povinnosti účastníka po zahájení řízení vedou k přerušení řízení a vydání usnesení s kým bude v řízení pokračováno. 5.1.1.1.2. Výběr soudního poplatku, odstraňování vad řízení Poté soud vyzve ţalobce k zaplacení soudního poplatku, který vyměří (lze i neformální výzvou), opět s moţností zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Vedlejší variantou je zjištění majetkových poměrů účastníka a jeho osvobození od soudních poplatků i s případným ustanovením zástupce a to i z řad advokátů. Je-li soudní poplatek uhrazen, či je ţalobce od něj

osvobozen,

soud

odstraňuje

vady

137

řízení.

Nevyhověním

výzvě

k odstranění vad (výzvu je třeba dle § 43 odst. 1 o.s.ř. učinit usnesením 284), se ţalobce vystavuje riziku odmítnutí ţaloby pro její vady, pokud bude ţaloba neprojednatelná. Zde se samozřejmě nabízí otázka, zda nejprve vybrat soudní poplatek či odstraňovat vady. Domnívám se, ţe vhodnější zpravidla bude nejprve vybrat soudní poplatek a poté aţ odstraňovat vady řízení, neboť odstraňování vad můţe být někdy značně zdlouhavá záleţitost, která by se ukázala neúčelnou v případě nezaplacení soudního poplatku. Navíc pokud v rámci rozhodování o zaplacení soudního poplatku bude účastníkovi ustanoven právní zástupce zejména z řad advokátů, dojde k odstranění vad rychleji. Je však moţná i situace, ţe pro vady nebude moţné učinit závěr co je předmětem řízení a tedy určujícím kritériem pro určení výše soudního poplatku. V takovém případě by soud nejprve musel odstraňovat vady (to platí stejně, pokud by soud pro vady nemohl s jistotou určit místní příslušnost). Konečně se můţe jednat o tzv. neodstranitelné vady řízení (např. účastník zemřel před zahájením řízení, litispendence) – pak soud musí řízení zastavit. Lze si však představit i situaci opačnou, ţe rozhodování o zaplacení soudního poplatku a proces osvobozování ţalobce od soudního poplatku včetně odvolacího řízení způsobí značné zdrţení v řízení, které nakonec bude zastaveno pro neodstranění vady řízení. Proto v menšině případů (záleţí na odhadu soudce) bude vhodnější postup opačný, tj. nejdříve odstraňovat vady řízení a poté aţ vybírat soudní poplatek. 5.1.1.1.3. Zvážení vydání platebního rozkazu Je-li ţaloba bez vad (jeţ brání projednatelnosti ţaloby) zváţí soud vydání platebního rozkazu. Přihlíţí přitom zejména k charakteru ţaloby, k pravděpodobnosti doručení platebního rozkazu a k pravděpodobnosti odporu, tak aby platební rozkaz byl vhodným a účelným prostředkem ke skončení řízení právní mocí platebního rozkazu a nikoliv pouhou „čárkou 285“, po níţ věc obţivne. V platebním rozkazu podle ustálené soudní judikatury lze 284

Nadřízené soudy někdy uznávají i výzvu, ve formě neformálního přípisu, pokud má všechny náleţitosti. 285 Tj. skončenou věcí.

138

jiţ „zakomponovat“ i kvalifikovanou výzvu k vyjádření dle § 114b o.s.ř., coţ můţe opět urychlit řízení, neboť pak ţalovanému nepostačí soudu sdělit pouze „podávám odpor“, ale musí se kvalifikovaně vyjádřit – viz dále. 5.1.1.1.4. Zvážení vydání výzvy k vyjádření dle § 114b o.s.ř., účastníku nebylo doručeno, ustanovení opatrovníka Nebyl-li platební rozkaz vydán, popř. byl-li zrušen odporem ţalovaného, zvaţuje soud vydání tzv. kvalifikované výzvy k vyjádření k ţalobě dle § 114b o.s.ř., kdy je cílem soudu získat stanovisko ţalovaného, a to pod sankcí vydání rozsudku pro uznání. Vydání této výzvy však není vţdy vhodné. Zejména je třeba hodnotit zákonná kritéria – uvedené především úvodní části § 114b odst. 1 o.s.ř. věty první „vyţaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu“. Pokud soud kvalifikovanou výzvu vydá, můţe řízení skončit rozsudkem pro uznání. Není-li výzva vydána, je nutné zaslat ţalobu k vyjádření, coţ lze zejména v jednoduchých případech spojit s nařízením jednání. Po zaslání ţaloby soud můţe zjistit, ţe se obeslaný účastník nevyjádřil, pak je vhodné zvolit kvalifikovanou výzvu k vyjádření dle § 114b o.s.ř., která pod hrozbou vydání rozsudku pro uznání bude nutit účastníka se ve věci vyjádřit. Druhou variantou je, ţe se soudu nepodařilo ţalovaného obeslat. V takovém případě soud pátrá po pobytu ţalovaného se snahou mu doručit ţalobu, a pokud je ţalovaný osobou neznámého pobytu, pak mu ustanoví opatrovníka. Ustanovena opatrovníkem by neměla být dle ustálené judikatury Ústavního soudu soudní osoba (např. justiční čekatel, soudní tajemník, vyšší soudní úřednice, vedoucí kanceláře)286 Úplně jednoduchou úlohu zde však soudce nemá, protoţe osob ochotných vykonávat funkci opatrovníka je nedostatek (příbuzní tuto činnost nebývají ochotni vykonávat). Soud by pak měl opatrovníkem ustanovit advokáta, který bude placen ze státních prostředků 287.

286

Srov. např. Nález Ústavního soudu ze dne 31.3. 2005, sp. zn. II. ÚS 629/04. Dle § 9 odst. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. činí tarifní hodnotu částka 500,- Kč a odměna advokáta za jeden úkon právní sluţby by tak činila 300,- Kč + 300,- Kč za reţijní paušál + DPH. 287

139

5.1.1.1.5. Zaslání vyjádření popř. repliky stranám Pokud se účastník (či jeho opatrovník) k věci vyjádří či svým vyjádřením vyhoví kvalifikované výzvě 288, pak soud jeho vyjádření zašle protistraně. Poté soud nařídí jednání současně s eventuelním zasláním repliky (supliky), s případným vyţádáním listin, obesláním svědků či znalce. K celému schématu lze ještě poznamenat, ţe zmíněný postup platí pro velkou většinu případů. Existují samozřejmě výjimky potvrzující pravidlo – např. u tzv. dohodnutého rozvodu dle § 24a zákona o rodině, navrţeného oběma manţeli a se zaplaceným soudním poplatkem lze ihned nařídit k jednání. Rovněţ tak některé úkony a procesní situace mohou nastat kdykoliv v průběhu řízení, a pak daný podproces (procesní úkony soudu a účastníků) proběhnou právě v tomto momentu, např. účastník namítne podjatost, změní ţalobu, rozšíří ţalobu (doměření SOP), vezme ţalobu zpět, navrhne právní nástupnictví, zemře, není mu moţné doručit soudní písemnost, účastníci uzavřou smír, atd. 5.1.1.2.

Závěr: Význam schématu 1

Výše uvedeným schématem jsem se pokusil znázornit a přehledně shrnout postup soudu před nařízením jednání. Postup soudu uvedený ve vývojových diagramech je pouţitelný pro velkou většinu případů a sleduje cíl věc vhodně a efektivně skončit v reálném čase za plného respektování procesních práv účastníků. Jak je ze schématu patrné je spousta úkonů soudu rutinní (zejména v typových případech opakujících se ţalob). K dalšímu zefektivnění nastíněných postupů by proto mohlo dojít po praktickém 289 zavedení minitýmů, kdy by drtivou většinu těchto úkonů mohl učinit asistent soudce. Po nařízení jednání je však jiţ role soudce nezastupitelná. 288

Ne kaţdé vyjádření ţalovaného je dostatečné, aby splnilo podmínky kvalifikované výzvy a bylo schopné tak odvrátit vydání rozsudku pro uznání. 289 Zákonná právní úprava postavení asistentů je jiţ delší dobu platná a účinná, jenţe nejsou peníze na mzdu pro asistenty, takţe idea minitýmů je de facto nefunkční a v postatě výše uvedené úkony provádí soudce – srov. Palkovský, A.: Brání něco vytvoření (mini)týmů na okresních soudech?, Soudce 5/2008, s. 11.

140

5.1.2. Postup soudu po nařízení jednání Soudní jednání je jedním z vrcholů soudcovské činnosti a dochází při něm k plnému uplatnění práva účastníků na spravedlivý proces. Soudce při jednání musí obzvláště dbát, aby jeho nestrannost nebyla zpochybňována, neboť téměř kaţdý jeho krok je hodnocen přísným okem účastníka, který si utváří obrázek, jak se spor pro něj vyvíjí. 5.1.2.1.

Schéma 2: Postup soudu po nařízení jednání 290

Vývojové diagramy zachycují efektivní sled jednotlivých kroků, které jsou cíleně uspořádány tak, aby jednání mohlo být co nejrychleji ukončeno meritorním rozhodnutím za současného respektování všech procesních práv účastníků. Výběr z více variant moţných postupů byl učiněn tak, aby pokrýval většinu situací, které v praxi nejčastěji nastávají.

290

Tato podkapitola byla uveřejněna v časopise Bulletin advokacie – viz Přidal, O.: Postup soudu po nařízení jednání. Bulletin advokacie 2009, č.6 , s. 39.

141

142

143

5.1.2.1.1. Uvedení věci, přítomnost účastníků Jednání začíná uvedením projednávané věci, kdy je vhodné věc vyvolat hlasitým a zřetelným způsobem. Poté následuje prezentace účastní ků a ověření jejich totoţnosti. Pokud se některý z účastníků nedostaví, lze za splnění

podmínek

§

101

odst.

3

o.s.ř.

zpravidla 291 jednat

v jeho

nepřítomnosti. Jestliţe chce řádně předvolaný účastník (jeho právní zástupce) docílit, aby soud odročil jednání a nejednal v jeho nepřítomnosti, musí se z jednání omluvit a poţádat o odročení a zároveň omluva musí být včasná a důvodná292.

Ţádost o odročení jednání musí být podle ustálené soudní

praxe výslovná. Včasnost omluvy znamená, aby se účastník omluvil neprodleně poté, co se o důvodu omluvy účastník dozví, s výhradou, ţe by sám důvod omluvy účastníkovi bránil omluvu učinit (např. akutní zdravotní komplikace) – pak by včasnost bylo třeba vyloţit jako neprodleně poté, co lze omluvu po účastníku spravedlivě poţadovat. Jako nejčastější důvod omluvy bývá uváděna nemoc – pak musí být doloţena neschopenka – lze však rozlišovat nemoc bránící účasti u soudního jednání a nemoc nebránící účasti u soudního jednání (např. zlomenina prstu). Dalším velmi častým důvodem omluvy je u právního zástupce kolize dvou jednání. Soudní judikatura dovodila, ţe účastník (advokát) musí soudu oznámit a doloţit konkrétní údaje o tom, proč se nemůţe jednání zúčastnit, zejména jaké jiné jednání mu brání v účasti, kdy se o něm dozvěděl (ţe k němu byl předvolán dříve neţ k jednání, z něhoţ se omlouvá) a ţe časovou kolizi více jednání nebylo moţné vyřešit jinak – viz R 38/2000 ze dne 25.5. 1999. Soudní praxe jiţ není jednotná v tom, zda by měl advokát dokládat nemoţnost substitučního zastoupení. V případě, ţe ţádosti o odročení jednání nevyhoví, není soud povinen účastníka o nevyhovění vyrozumět; je proto věcí účastníka přesvědčit se, zda

291

V některých řízeních však bude nutné kvůli nepřítomnosti účastníka i za splnění podmínek § 101 odst. 3 o.s.ř. odročit jednání, např. v řízení o rozvod. 292 V podrobnostech odkazuji na komplexní článek Jiřího Spáčila „Odročení soudního jednání a omluva účastníka nebo jeho právního zástupce“, Bulletin advokacie 3/2004, s. 12.

144

jeho návrhu na odročení bylo vyhověno 293. Pokud by soud jednal ve věci v nepřítomnosti účastníka v rozporu s § 101 odst. 3 o.s.ř., porušil by účastníkovo právo na spravedlivý proces odnětím moţnosti jednat před soudem a dotčený účastník by mohl rozhodnutí napadnout odvoláním či ţalobou pro zmatečnost. Pokud se nedostaví ţalovaný, můţe 294 soud po splnění podmínek § 153b o.s.ř. vydat rozsudek pro zmeškání, čímţ by řízení skončilo. 5.1.2.1.2. Pokus o smír, předběžná stanoviska účastníků Po zahájení jednání se soud pokusí o smír mezi účastníky. Institut smíru je v praxi dosti podceňován, např. soud se omezí na jednu dvě věty, coţ je škoda, neboť uzavření smíru povaţuji za jeden z nejlepších výsledků civilního řízení 295. Pro účely smíru je vhodné znát předběţná stanoviska účastníků, popřípadě účastníky seznámit s uveřejněnou soudní judikaturou (srov. § 99 odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Méně známou moţností je uzavření tzv. podmíněného smíru, kdy je smír vázán na určitou podmínku, např. ţe jej ţalobce můţe do jednoho měsíce od uzavření odvolat (pokud třeba ţalovaný nezaplatí poţadovanou částku) a soud by pak pokračoval v jednání.

Pro

účastníky můţe být zajímavou alternativou i dohoda, ţe ţalobce vezme ţalobu zpět s tím, ţe mu ţalovaný zaplatí dluţnou částku nebo její část. Po zpětvzetí ţaloby soud totiţ řízení zastaví a navíc vrátí ţalobci zaplacený soudní poplatek. Konečně soud za účelem dosaţení mimosoudní dohody můţe po zjištění stanovisek účastníků jednání přerušit či odročit, coţ opět můţe resultovat ke smírnému výsledku či k pokračování v řízení. Konečně třetí variantou a nikoli zcela výjimečnou je uznání nároku ţalobce co do důvodu a výše, s čímţ je spojen rozsudek pro uznání. 293

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.10.2003 sp. zn. 22 Cdo 1962/2003. Není správný názor, ţe pokud jsou splněny všechny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání, je soud povinen rozsudek pro zmeškání vydat – Mruzek, K. Problematika výkladu „můţe“ v ustanovení § 153b odst. 1 o.s.ř. Právní rozhledy, 4/2004, s. 150. S tímto názorem jsem vyslovil nesouhlas v článku Přidal, O.: Můţe nebo musí soud vydat rozsudek pro zmeškání? Právní rozhledy 12/2004, s. 472. 295 Smír je lepší neţ rozsudek, neboť je dosaţeno určitého kompromisu chtěného oběma stranami. Rozsudkem nastane pro jednu (někdy pro obě) ze stran nevýhodné řešení. Po smírném vyřešení sporu někdy můţe dojít k obnově obchodní spolupráce. 294

145

5.1.2.1.3. Sdělení výsledků přípravy jednání, přednes žaloby Po neúspěšném smíru můţe následovat sdělení programu jednání a sdělení výsledků přípravy jednání (co doposud soud učinil). Sdělení programu jednání není upraveno procesními předpisy, podle mého názoru však přispívá hladkému a efektivnímu průběhu následného jednání 296. Pak následuje přednes ţaloby a stanoviska ţalovaného – přitom lze odkázat na písemné vyhotovení nebo soud můţe naopak poţádat účastníka, aby nějakou část blíţe rozvedl, a řádně tak prezentoval svoje procesní stanovisko a vyuţil tak moţnost bezprostředně ovlivnit soud. 5.1.2.1.4. Sporné a nesporné skutečnosti Soud s účastníky probere sporné a nesporné skutečnosti. Tato činnost je v praxi někdy podceňována; při vhodném provedení lze však pomocí shodných tvrzení účastníků (§ 120 odst. 4 o.s.ř.) zjednodušit dokazování a ušetřit spoustu času. Naopak na zjištěná sporná tvrzení rozhodná pro posouzení věci je třeba posléze zaměřit dokazování. Důleţitou a občanským soudním řádem neřešenou otázkou je význam nepopírání skutkového stavu. Soudní praxe poměrně často vychází z nepopřených skutečností, coţ se někdy můţe jevit jako problematické. Výjimečně není třeba dokazování provádět vůbec, a to v situaci, kdy by i v případě prokázání ţalobních tvrzení nebylo moţno vyhovět uplatněnému ţalobnímu návrhu 297. 5.1.2.1.5. Dokazování … ukončení dokazování Další fází je fáze dokazování. Zde účastníci navrhují a dokládají důkazy a soud rozhoduje, které důkazy provede. Účastníci mají rovněţ dle § 123 o.s.ř. právo se k důkazům vyjádřit, a to jak k důkazům navrţeným

296

Prof. Macur je názoru, ţe stanovení programu sporu umoţňuje, aby řízení probíhalo efektivně a urychleně. Macur, J.: Zásada projednací v civilním soudním řízení. Masarykova univerzita Brno 1997, s. 143. 297 Viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 214/2006.

146

(proč nemají být provedeny), tak i k důkazům provedeným, čímţ přispívají k hodnocení důkazů soudem a utváření závěru o skutkovém stavu. U kaţdého navrţeného důkazu, je účastník povinen jednoznačně a jasně uvést k prokázání jakého konkrétního tvrzení by měl být důkaz proveden. Jedině tak můţe být naplněna zásada předvídatelnosti postupu soudu a ekonomie řízení. Pokud účastník nesdělí jednoznačně a jasně, co by mělo být navrţeným důkazem prokázáno, vystavuje se riziku, ţe soud navrţený důkaz neprovede, a účastník tak neprokáţe konkrétní skutečnosti a bude neúspěšný ve věci samé. Soud neprovede navrţený důkaz, pokud zjevně nemůţe prokázat rozhodné skutečnosti 298 (tj. skutečnosti předvídané skutkovou podstatou právní normy). Procesně nepouţitelný je i důkaz získaný nezákonným způsobem299. Stejně tak by soud neměl provést důkazy, u kterých účastník neuvede k prokázání jakého tvrzení má být důkaz proveden, a důkazy zjevně nabízené s cílem účelově prodlouţit spor. Pokud soud navrţený důkaz neprovede, je povinen jeho neprovedení řádně odůvodnit v meritorním rozhodnutí 300. Soud poskytuje poučení podle § 118a o.s.ř. za účelem, aby účastníci splnili svoji povinnost důkazní a povinnost tvrzení. Další účastnické návrhy (anebo vyjde-li potřeba dalších důkazů najevo dle § 120 odst. 3 o.s.ř.) mohou vyţadovat odročení jednání, např. je potřeba vyslechnout nepřítomného svědka, obstarat listiny. Odročení jednání by se však soud měl snaţit pečlivou přípravou vyhnout. Ke konci dokazování následuje poučení dle § 119a o.s.ř. o nutnosti uplatnit rozhodné skutečnosti a důkazy před vyhlášením rozhodnutí, kdy je třeba rovněţ v protokole uvést, jak na toto poučení účastníci reagovali. Poté je vhodné ukončit dokazování – např. usnesením, popřípadě zamítnout návrhy na provedení nepotřebných a nadbytečných důkazů.

298

Naopak pokud se navrţený důkaz týká rozhodné skutečnosti, nemůţe soud tento důkaz nepřipustit s odůvodněním, ţe by stejně nepotvrdil pravdivost dané skutečnosti (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13.9. 1999, sp. zn. I. ÚS 236/98) anebo, navrţený důkaz neprovést s odkazem na jeho nevěrohodnost (R 40/2003). 299 K nezákonným důkazům srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98 a ze dne 11.5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004. 300 Viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13.6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03.

147

5.1.2.1.6. Závěrečné návrhy Nakonec soud udělí slovo k závěrečným návrhům, kde by se měli účastníci vyjádřit ke skutkové a právní stránce věci i k nákladům řízení. Někteří účastníci se v této závěrečné řeči vyjadřují poněkud obšírně – pak soud zaprotokoluje její podstatný obsah. Je třeba zmínit i moţnost soudu odročit jednání za účelem vyhlášení rozhodnutí či moţnost soudu, který není vázán usnesením, jímţ se upravuje vedení řízení (§ 170 odst. 2 o.s.ř.) i po závěrečných návrzích se vrátit např. do fáze dokazování, vyzvat účastníka k doplnění tvrzení apod. Soud téţ můţe vydat mezitímní či částečný rozsudek a rozhodnout tak např., ţe nárok na náhradu škody je dán a o výši rozhodovat aţ po nabytí právní moci takového mezitímního rozsudku, coţ je vhodné především z hlediska procesní ekonomie. 5.1.2.1.7. Rozsudek Po přednesu závěrečných návrhů následuje přerušení jednání za účelem vyhlášení rozsudku. Rozsudek se vyhlašuje ve stoje, důstojně, nahla s a zřetelně. Rozsudek by měl být řádně odůvodněn (není správná praxe jedné dvou stručných vět s odkazem na písemné vyhotovení). Po vyhlášení předseda senátu zpravidla účastníky vyzve, aby se vyjádřili, zda se vzdávají odvolání proti vyhlášenému rozsudku (§ 156 odst. 1 věta třetí o.s.ř.). 5.1.2.2.

Závěr: Význam schématu 2

Výše uvedeným schématem jsem se pokusil přehledně znázornit průběh jednání, tj. jednotlivé úkony soudu a účastníků aţ do vynesení rozsudku. Ve vývojových diagramech uvedený postup soudu je pouţitelný pro velkou většinu případů 301 a sleduje cíl věc vhodně a efektivně skončit v reálném čase za plného respektování procesních práv účastníků. 301

Povaţuji za samozřejmé, ţe jednání můţe být v kterékoliv fázi odročeno a poté pokračováno dalšími kroky. Rovněţ tak se v některých řízeních se mohou vyskytnout i další situace schématem nepokryté (např. procesní nástupnictví, zpětvzetím ţaloby, změna ţaloby, účastník je neznámého pobytu, … - viz téţ předcházející podkapitola „Postup soudu před nařízením jednání“).

148

Ze schématu je patrné, ţe k vynesení rozsudku je třeba učinit celou řadu kroků. Nabízí se tak úvaha, zda náš civilní proces je stejně vhodný pro všechny typy sporů. Zajímavou inspirací zde můţe být anglický civilní proces, kde mají rozlišeny malé spory (small claims) a velké případy – podrobněji viz níţe. 5.1.3. Pořadí projednání věcí V běţném civilním senátu je cca 300 věcí302 a jsou v něm i věci starších časových řad. Pořadí projednání těchto věcí nikde není stanoveno, ale přednost by měly dostat věci se zvláštním významem a věci starších časových řad. Zvláštní význam mají spory s významem pro společnost (např. péče o nezletilé, osobního statusu, řízení s větším počtem účastníků) a s významem pro konkrétní osobu (pracovní věci, náhrada škody na zdraví, ve věcech důchodového zabezpečení). Zvláštní význam je obecně tam, kde by

pozdější

projednání

a rozhodnutí

způsobilo

výraznou

a

těţko

napravitelnou újmu. Po věcech zvláštního významu by měly být nařizovány k jednání věci starších časových řad. Pokud jde o věci starších časových řad, tak je třeba opět postupovat individuálně, nicméně ze strany státní správ y soudů jsou sledovány věci starší tří let a zejména starší pěti let, které jsou tak systémově urychlovány. Dále by měly následovat věci podle data nápadu, kdy je vhodné nařídit stejného druhu a stejných účastníků na jeden soudní den. Zajisté by spravedlivému procesu prospělo rozlišení malých případů (small claims track), středních případů (fast track) a komplexních případů (multi track), jak bylo učiněno v anglickém civilním procesu. „Small claims track“ (do výše 5.000,- GBP) tak mají zjednodušený procesní postup, který proběhne rychleji, neboť je omezena příprava jednání a urychleno dokazování. Rovněţ tak zjednodušený postup řízení mají i „fast track“ (5.000 – 15.000,- GBP), kde jednání nutně musí být nařízeno do 30 týdnů. Nejvíce času pak trvá řízení v tzv. „multi-track“, kde se uplatní plný procesní postup,

302

Například u Okresního soudu Brno-venkov v roce 2007.

149

neboť se jedná o nejvýznamnější případy co do výše finanční částky nebo co do veřejného zájmu 303. 5.1.4. Doručování Doručování soudních písemností je uţ dlouhou dobou „bolístkou“ v našem civilním řádu, přičemţ vliv doručování na spravedlivý proces je evidentní. Doručování často zpomaluje průběh soudního sporu, nezřídka proces kdy je pátráno po osobě neznámého pobytu a následné ustanovení opatrovníka trvá celé měsíce, zatímco vlastní proces ještě nezačal. Soud tak musí vykonat spoustu úkonů navíc. V krajní variantě můţe být pro vadu v doručení písemnosti zrušen rozsudek odvolacím soudem a řízení začíná na novo. Příčinu tohoto neutěšeného stavu vidím v kombinaci sloţité právní úpravy doručování v kombinaci s nevyhovujícím doručovatelem soudních písemností, kterým je Česká pošta, s.p. Sloţitá právní úprava doručování se ukazuje nad moţnosti zaměstnanců/kyň pošty, kdy zásilky nesprávným postupem nejsou doručeny, ač doručeny být mohly. Navíc pošta se odmítá řídit čímkoliv jiným, neţ jsou poštovní podmínky a pokud např. tyto neumoţňují

zanechání

výzvy

k vyzvednutí

písemnost,

pak

poštovní

doručovatelky tak neučiní, i kdyby tak bylo stanoveno v o.s.ř. V tomto směru se jednoznačně de lege ferenda jeví vhodné mít profesionální doručovatele soudních písemností jako např. ve Francii (hussier), kteří budou přímo odpovědní soudům. Ţádoucí je i celkové zjednodušení současné právní úpravy doručování, která za poslední léta značně zmohutněla a stala se značně kasuistickou a sloţitou. 5.1.5. Vyuţití moderních technologií Pro vedení rychlého a spravedlivého procesu je prospěšné vyuţívání moderních technologií. Vyuţití počítačů lze dnes jiţ povaţovat za 303

Volně přeloţeno z díla: Sime, S.: A Practical Approach to Civil Procedure. Oxford Univerzity Press 2006, s. 279, 283 a 290.

150

samozřejmost (i kdyţ několik let nazpět ne všechny soudy a soudci měli k dispozici

počítače).

Tak

je

umoţněno

s účastníky

komunikovat

i elektronicky. Toho jiţ v dnešní době někteří advokáti hojně vyuţívají a své podání činí v elektronické podobě. Pokud je podání opatřeno zaručeným elektronickým podpisem 304, není třeba jeho doplnění - § 42 odst. 5 o.s.ř. 305 Rovněţ ze strany soudu stále častěji dochází k vyuţívání emailové korespondence, např. k zaslání protokolu o jednání e-mailem. Patrně i v dnešní době by bylo moţné uloţit advokátovi – je-li to třeba pro vedení řízení – určité dokumenty předloţit téţ v elektronické formě. V této souvislosti jde anglický civilní proces ještě dále a soudce můţe nařídit předloţení podstatné části dokumentace v elektronické formě včetně hypertextových odkazů. Odvolací soud (anglický) však zdůraznil, ţe uţití technologie je přijatelné, jen pokud ušetří čas a peníze a nedojde k nespravedlivému znevýhodnění ţádné ze stran 306. Některé úkony lze rovněţ učinit telefonicky, např. předvolání k jednání (§51 o.s.ř.), odročení jednání či jiné drobnější procesní úkony. O věci samé by však soudce měl jednat pouze za přítomnosti obou stran. De lege ferenda bude přicházet do úvahy vyuţití videokonference, např. při doţádání, ale bylo by tak moţné po příslušné procesní úpravě vyslýchat např. účastníka či svědka ve výkonu trestu odnětí svobody. Soudci jiţ nyní mohou vyuţívat nejrůznější kalkulačky na výpočet úroků z prodlení, cestovného, náhrad advokátům, atd. – lze jmenovat např. Justarif, FinKalk. Do budoucna se rýsuje koncepce elektronického spisu, kdy účastníci budou moci dálkově nahlíţet do spisu a sníţí se riziko ztráty dokumentů. Jiţ nyní mají účastníci moţnost nahlíţet do spisu ohledně vybraných informací

304

Zaručený elektronický podpis jsou digitální data, která podepisující osoba vytváří pomocí svého soukromého klíče a zajišťuje jimi integritu a nepopiratelnost původu podepsaných dat – viz Štědroň, B.: Občanské soudní řízení sporné a vyuţití informačních technologií a právních informačních systémů (E-Justice), Linde Praha, a.s., 2008, s. 46. 305 Ustanovení § 42 odst. 5 bylo do občanského soudního řádu doplněno novelou zákonem č. 123/2008 Sb. s účinností od 30.6. 2008. Avšak jiţ dříve Ústavní soud judikoval, ţe povinnost uvedená v ustanovení § 42 odst. 3 občanského soudního řádu, tedy písemně doplnit elektronické podání do tří dnů, se nevztahuje na podání v elektronické podobě, jestliţe je k němu připojen uznávaný elektronický podpis dle ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a změně některých dalších zákonů (nález Ústavního soudu ze dne 17.5. 2007, sp. zn. II. ÚS 218/06). 306 Sime, S.: A Practical Approach to Civil Procedure. Oxford Univerzity Press 2006, s. 23-24.

151

prostřednictvím sluţby infoSoud na www.justice.cz, kdy je vyuţíváno elektronické evidence, např. ISASU. Moderní technologie však ovlivňují i úsudek soudce a hodnocení důkazů. Někdy totiţ účastníci k důkazu předkládají videonahrávku, e-mail či dokonce SMS. Tyto důkazy nelze přeceňovat, na druhou stranu email nebo jakýkoliv jiný elektronický dokument je plnohodnotný důkazní prostředek, který, pokud je v důkazním řízení navrţen, můţe soud jako důkaz provést a nemá

a

priori

niţší

důkazní

hodnotu

neţ

písemný

dokument 307.

Bezdůvodným neprovedením takového důkazu by tudíţ mohlo dojít k porušení práva na spravedlivý proces. S rozvojem moderních technologií vyvstává riziko automatizace soudnictví. Ve společnosti se totiţ objevují názory 308, ţe práci soudce lze nahradit počítačem či kombinací počítače a expertního systému. Jako nejčastější výhoda bývá udávána rychlost řízení. S tímto nelze souhlasit. Ihned lze poukázat na odchýlení od základního účelu soudního řízení – spravedlivá ochrana základních práv a zájmů. Počítač ţádné spravedlivé ochrany schopen není – program pouze porovná předem zadaná kriteria. A uţ vůbec není schopen soudcovské úvahy a citlivého posouzení situace v konkrétním individuálním sporu (právo na spravedlivý proces je právem soudcovským). Společnost a lidské chování vůbec mohou být natolik diferencované (a to samé platí o jazykové skladbě, kterou účastníci řízení sdělují svá tvrzení), ţe nelze předem předpokládat všechny moţné situace, a vybavit tak počítač pro řešení sporů. Další riziko moderních technologií představuje přehnaná kontrola výkonnosti soudců a upřednostňování výkonnosti na úkor kvality. Informační systémy zavedené na soudech totiţ umoţňují velmi přesně monitorovat práci soudce, pokud se týká jeho výkonnosti a průtahů. Moderní proces by měl být schopen asimilovat technologické novinky za účelem lepšího plnění kritérií spravedlivého procesu a sledování společenského vývoje vůbec. Tradičním problémem v této souvislosti bude značný konzervatismus soudní praxe, jenţ se mnohdy nechce vzdát 307

Štědroň, B.: Občanské soudní řízení sporné a vyuţití informačních technologií a právních informačních systémů (E-Justice), Linde Praha, a.s., 2008, s. 71. 308 Zejména osob pracujících v IT.

152

„zaběhnutých postupů ve vyjetých kolejích“. Rovněţ tak další zpomalení je způsobeno skutečností, ţe právo je vţdy o krok pozadu za společenskotechnologickým vývojem. Také bude třeba se vyhnout rizikům, které technologické novinky přináší (např. automatizace soudnictví, přehnaná kontrola výkonnosti).

5.2. Novela

občanského

soudního

řádu

zákonem

č. 7/2009 Sb. Novela občanského soudního řádu zákonem č. 7/2009 Sb. s účinností 1.7. 2009 (dále jen o.s.ř.p.) přináší významné zásahy a modifikace do práva na spravedlivý proces. Jedná se především o změny v doručování, protokolaci a v koncentraci řízení. Doručování nyní bude probíhat těmito způsoby a v tomto pořadí: Při jednání či jiném soudním úkonu, prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky, na ţádost adresáta na jinou adresu či na jinou elektronickou adresu a prostřednictvím doručujícího orgánu - § 49 o.s.ř.p. Problematické můţe tak být doručování do datové schránky a to nejen po stránce technické a po stránce elektronického vybavení soudu. Lze si totiţ snadno představit situaci, kdy si účastník (ţalovaný) úmyslně aţ v průběhu soudního zřídí datovou schránku a povinností soudu pak bude doručovat soudní písemnosti do této datové schránky. Problémem však je, ţe se soud nemusí o zřízení datové schránky vůbec dozvědět a doručení jiným způsobem by pak bylo neúčinné. Řešení vidím jednak technické a jednak legislativní. Po technické stránce by bylo moţné propojit elektronický systém soudu (ISAS) s evidencí datových schránek s tím, ţe by automaticky bylo „signalizováno“ zřízení datové schránky soudní kanceláři a tím příslušný způsob doručování. Legislativně by bylo vhodné zakotvit v o.s.ř. oznamovací povinnost účastníka o zřízení datové schránky po zahájení řízení, pokud by chtěl dosáhnout doručování tímto způsobem.

153

Druhým problémem s ústavním rozměrem je poměrně častý případ doručení na adresu „ohlašovny“ - § 46b o.s.ř.p. Na adrese ohlašovny, tj. městského úřadu se samozřejmě dotčený účastník nezdrţuje 309, byť má tuto adresu zapsánu v centrální evidenci obyvatel. Avšak dle § 50d o.s.ř.p. omluvitelným důvodem způsobující neúčinnost doručení nemůţe být skutečnost, ţe se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdrţuje. To znamená, ţe doručení na adresu ohlašovny, tj. i kdyţ se adresát o doručení nedozví a ani neměl moţnost dozvědět, bude napříště účinné. Alespoň takto se situace jeví z pohledu jazykového výkladu – věc je však sloţitější a má i ústavní rozměr (jak má proběhnout spravedlivý proces, kdyţ se účastník o probíhajícím sporu ani nedozví!?). Lze předpokládat, ţe věc se v budoucnu dostane k Ústavnímu soudu a řešena bude otázka, zda ohlašovna je kvalitní adresou310. Problémem je rovněţ otázka, zda účastníku má být zanechána výzva k vyzvednutí písemnosti na adrese ohlašovny 311 dle § 49 odst. 2 o.s.ř.p., či zda má být účastníku doručeno fikcí na soudu dle § 49 odst. 4 o.s.ř.p. Do doby neţ se tato otázka judikatorně ustálí, lze předpokládat řádné i mimořádné opravné prostředky z důvodu nedoručení – tj. mnohočetného porušení

spravedlivého

procesu

(veřejnosti,

rovnosti,

ústnosti,

kontradiktornosti). Protokolace po novele zákonem č. 7/2009 Sb. bude prováděna formou zvukového nebo zvukově obrazového záznamu, který se uchová jako součást spisu na trvalém nosiči dat - § 40 odst. 1 o.s.ř.p. Ze strany soudů se setkáváme s kladnými ohlasy, ţe dojde ke zrychlení řízení (odpadá přediktování vyřčených projevů) a ze strany veřejnosti bývá kladně hodnocena moţnost „kontroly“ soudů, kdy konečně bude moţné zpětně ověřit, co bylo při jednání řečeno. Obojí napomáhá spravedlivému procesu (řízení bez zbytečných průtahů, veřejnost řízení, resp. důvěryhodnost justice). Avšak nová protokolace přinese minimálně z počátku technické problémy – bude třeba doplnit počítačové vybavení soudu, zajistit místnost a personál pro „nahlíţení do spisu náslechem záznamu“, jakoţ i řešit 309

Výjimečně je doručení na adresu ohlašovny úspěšné, např. tehdy, kdyţ účastník se dozví neformální cestou o doručení od pracovníků městského úřadu. 310 Obdobnými slovy byla tato myšlenka vyjádřena dr. Drápalem na přednášce Bureš, J., Drápal, L.: Seminář k o.s.ř. pro soudce prvních stupňů, Kroměříţ, 4.-6.3. 2009. 311 Coţ ohlašovny (obecní úřady) odmítají a poštovní doručovatel nečiní.

154

problémy s nekvalitními záznamy (např. ţivotnost nosiče CD je několik let, pak můţe dojít ke ztrátě dat, naopak „trvalejší nosič dat“ zase nebude dostupný z finančních důvodů. Po věcné stránce za nevhodnou povaţuji právní úpravu ustanovení § 40 odst. 5 o.s.ř.p. o doslovném strukturovaném přepisu záznamu. Doslovný přepis záznamu bude totiţ často obsahovat mnoho balastních informací (části projevů účastníků, částí výslechu svědků apod.), které by soudce ani neprotokoloval, protoţe nemají vůbec ţádný vztah k věci. Obtíţné můţe být rovněţ zachytit (rozpoznat), která osoba na nahrávce mluví, zejména ve vypjatější situaci. Protokol tak bude nepřehledný a bude časově náročné se v něm orientovat. Za vyhovující a osvědčenou povaţuji v této souvislosti právní úpravu trestního řízení v § 55b odst. 5 trestního řádu, kdy se zaznamenává podstatný (nikoli doslovný) obsah jednání a to případně jiţ v průběhu jednání. Novela zákonem č. 7/2009 Sb. přináší masivní koncentraci řízení. Je tak měněn charakter spravedlivého procesu ve prospěch principu legálního pořádku a formální pravdy – viz výše příslušné kapitoly 2.10.4. a 2.10.5. – na druhou stranu tak dojde k urychlení řízení. Dle § 118b odst. 1 o.s.ř.p. mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skočení přípravného jednání, popř. do skončení poskytnuté lhůty. Pokud nebylo nařízeno přípravné jednání mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skočení prvního jednání, resp. do uplynutí poskytnuté lhůty. K později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům soud nesmí – aţ na výjimky – přihlédnout. Dochází tak k výrazné koncentraci řízení, která klade nejen nároky na účastníky, ale i na soudce. Účastníci řízení budou muset postupovat velmi obezřetně, aby nezapomněli uvést některé skutečnosti a označit důkazy, coţ patrně povede k větší profesionalizaci řízení a častějšímu právnímu zastoupení. Soudci by měli poskytnout veškerá zákonná poučení typu § 118a o.s.ř. do skončení koncentrační lhůty, coţ obnáší nejen větší připravenost k jednání, ale i vysoké porozumění hmotněprávní stránce věci jiţ před koncentrací. Navíc

155

z hlediska dobrého jména justice se jeví jako vhodné písemně upozornit před příslušným jednáním, ţe koncentrace nastane. Míra koncentrace řízení jako koncepční otázka bude vţdy věcí zákonodárce, jehoţ úlohou bude nastolit fungující spravedlivý proces bez zbytečných průtahů. Je pravdou, ţe za nynější právní úpravy byla absence výše uvedené koncentrace zneuţívána k protahování řízení navrţením dalších důkazů i v situaci, kdy se soud jiţ chystal rozhodnout o věci samé. Na druhou stranu koncentrace rovněţ znamená, ţe bude docházet k vědomému meritornímu rozhodování na základě neúplně zjištěného skutkového stavu, na coţ si budou muset zvykat nejen účastníci, ale i soudci. Je s tím spojeno ono dilema, ţe soudce ví, ţe „to“ mohlo být jinak, avšak musí rozhodnout jen s přihlédnutím k prokázanému skutkovému stavu; opačný postup by mohl znamenat porušení principu rovnosti zbraní a tím i spravedlivého procesu. V § 114c o.s.ř.p. byl zaveden formální institut přípravného jednání (formalizmy posilují princip formální pravdy – viz subkapitola 2.10.5.). Jak jiţ napovídá název, tento institut najde vyuţití za účelem nachystání jednání tak, aby napříště mohlo být vydáno rozhodnutí. Soudce by měl mít uţ v té době jasno o moţné hmotněprávní kvalifikaci a měl by být připraven poskytnout účastníkům případná poučení - § 114c odst. 3 o.s.ř. To vše klade opět zvýšené nároky nejen na soudce, ale i na účastníky samotné. Formálním následkem nedostavení se k tomuto jednání je vydání rozsudku pro uznání (pokud se nedostaví ţalovaný) či zastavení řízení (pokud se nedostaví ţalobce) – viz § 114c odst. 6,7. Celkově jsem toho názoru, pokud jde o právo na spravedlivý proces, ţe novela zákonem č. 7/2009 Sb. zakotvuje pozitivní změny, které by v rukou schopných soudců mohly najít uplatnění. Zejména lze očekávat urychlení řízení. Některé instituty novely jsou však kontroverzní, např. doručení na adresu

ohlašovny.

V kaţdém

případě

je

patrný

posun

směrem

k profesionalizaci řízení, které bude náročnější nejen pro účastníky řízení, ale i pro soudce.

156

Závěr

Pojem práva na spravedlivý proces, vady, nápravné prostředky Právo na spravedlivý proces je samostatné subjektivní veřejné právo vůči státu na poskytnutí právní ochrany v takovém procesu, který maximálně garantuje spravedlivý výsledek (coţ se nemusí rovnat výsledku dle názoru účastníka). Spravedlivý proces je veden za podmínek, které neznevýhodňují výrazným způsobem jednoho účastníka vůči druhému, tj. za podmínek „rovnosti zbraní“. Jde o právo na spravedlivé soudní řízení, v němţ se uplatňují všechny zásady dobrého soudnictví podle Ústavního pořádku České republiky, zákonů a principů (a to i vyvozených soudní judikaturou). Právo na spravedlivý proces pokrývá celé řízení, včetně případného výkonu rozhodnutí. Právo na spravedlivý proces zakotvuje základní princip panství práva a právního státu (Rule of Law) v demokratické společnosti. Právo na spravedlivý proces je právo strukturované, zahrnující více samostatných subjektivních základních práv, formulovaných jak konkrétně (např. veřejnost a rychlost řízení, či nezávislý a nestranný soud), tak i obecně (zejména „právo na spravedlivé projednání věci“, předvídatelnost rozhodnutí, zákaz svévole, poţadavek řádného odůvodnění rozhodnutí včetně zdůvodnění proč nebyly provedeny navrţené důkazy). Normativní definice práva na spravedlivý proces v civilním soudním řízení zní takto: Jestliţe veřejná moc rozhoduje o jeho312 občanských právech nebo závazcích (hypotéza), pak mu musí zaručit takový proces, který maximálně garantuje spravedlivý výsledek (dispozice). Pokud toto státní moc nesplní, následuje sankce 313 ve formě zrušení rozhodnutí či stanovení povinnosti státu k náhradě škody či poskytnutí zadostiučinění.

312

Rozuměj kaţdého, tedy jde nejen o fyzické, ale i právnické osoby. Sankce samozřejmě nepřijde automaticky, ale na ţádost, případně následnou ţalobu, stíţnost k Evropskému soudu. 313

157

Po obsahové stránce je právo na spravedlivý proces souborem základních práv a principů, zejména 314 práva na přístup k soudu, práva na veřejný proces, principu rovnosti, principu kontradiktornosti, principu ústnosti a přímosti, principu nezávislosti a nestrannosti soudů a soudců, zákonného soudu a soudce, principu rozhodování bez zbytečných průtahů, principu

ekonomie

řízení,

principů

ovlivňujících

charakter

procesu,

poučovací povinnosti soudu, principu spravedlivého vnímání vedení procesu účastníky315. Práce potvrdila výchozí hypotézu, ţe právo na spravedlivé projednání věci je pojmem neurčitým, otevřeným a přesně neohraničeným. Je to způsobené velkou všeobecností práva na spravedlivý proces a strohostí jeho psané úpravy. Dále k tomu přispívá moţnost odvozování dalších práv z pojmu „spravedlivý“, coţ dokládá i judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Konečně pojem „spravedlivý“ (či spravedlivě) vtahuje do celé problematiky filozofickou kategorii „spravedlnosti“, o jejímţ obsahu se dodnes filozofové přou. Z výše uvedeného vyplývá prostor pro vědecké bádání, co vše je či není obsahem práva na spravedlivý proces. Aby právo na spravedlivý proces nebylo jen čistě teoretickou výsadou, musí být v právních řádech zakotveny i instrumenty pro uplatnění a vymoţení spravedlivého procesu – tj. k odstranění vady řízení způsobené nespravedlivým procesem. Je třeba zdůraznit, ţe nikoliv kaţdá vada má vliv na rozhodnutí ve věci samé z pohledu toho, zda by byl jiný (tedy zda by ve věci bylo rozhodnuto jinak), kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo nebo kdyby vada sice nastala, ale byla ještě za řízení před soudem prvního stupně odstraněna. Toto posouzení je moţné zaloţit jen na negativním závěru; nelzeli dovodit, ţe by bylo rozhodnuto ve věci stejně, i kdyby k vadě řízení nedošlo, pak nelze vyloučit, ţe taková vada měla vliv na věcnou správnost rozhodnutí ve věci. Potvrdila se tak úvodní hypotéza, neboť některé vady mohou být napraveny, aby se předešlo zrušení rozhodnutí, a některé vady, 314

Slovo „zejména“ vyjadřuje, ţe pojem právo na spravedlivý proces je pojmem otevřeným, který můţe být a bude v budoucnu judikatorně dotvářen. 315 Diskutabilnosti zařazení některých principů, např. ekonomie řízení, principů ovlivňujících charakter procesu a principu spravedlivého vnímání vedení procesu účastníky jsem si dobře vědom – proč tyto náleţí do práva na spravedlivý proces rozebírám v příslušných subkapitolách.

158

např. průtahy v řízení, nevedou ke zrušení rozhodnutí vůbec. Vţdy však je třeba posuzovat, zda byl proces spravedlivý jako celek. Právních instrumentů k odstranění vad řízení je značné mnoţství a záleţí na tom kterém účastníkovi řízení, aby zvolil ten nejvhodnější, efektivní a to i s ohledem na finanční stránku věci. Univerzálním prostředkem

je

odvolání.

Předpokladem

fungování

těchto

právních

instrumentů je existence příslušných orgánů a to jak na vnitrostátní tak i na mezinárodní úrovni, které budou bdít nad dodrţováním práva na spravedlivý proces. Jedná se především o soustavy obecných soudů, ústavní soudy, Evropský soud pro lidská práva, ministerstva spravedlnosti a další. Střetávání jednotlivých aspektů práva na spravedlivý proces Ideální je situace, kdy se navzájem podporují jednotlivé aspekty práva na spravedlivý proces. Někdy však dojde k situaci, ţe tyto jsou ve vzájemném rozporu, který je třeba řešit. Konflikt jednotlivých aspektů práva na spravedlivý proces (konflikt principů316) nastane, bude-li následujícím postupem (úkonem) soudu naplněn jeden nebo více principů a zároveň porušen jeden nebo více principů. Soudce pak musí rozhodnout, jak danou situaci vyřešit. Nejprve by měla být zkoumána moţnost vyhnout se konfliktu principů tak, aby nalezené řešení ponechalo kolidující principy nedotčené. Ve většině případu však nebude moţné nechat nedotčené oba principy, coţ znamená, ţe zde máme reálný konflikt mezi principy. Neţádoucí je takové řešení konfliktu, které jeden z dotčených principů zcela zneguje, neboť oba kolidující principy jsou velmi důleţité a za normálních okolností mají přednost vůči ostatním chráněným zájmům. Při váţení obou principů je úlohou a preferovaným řešením najít rovnováţný stav před upřednostněním jednoho z dotčených principů. Přednost má řešení, jenţ nepodřizuje jeden z principů druhému, ale spíše nalézá kompromis s ústupky z obou stran za účelem garantování maximální ochrany obou principů. V mnoha případech však nalezení takového kompromisu nebude 316

Pro účely dalšího výkladu bylo v této práci s jednotlivými aspekty práva na spravedlivý proces nakládáno jako s principy a to vzhledem k jejich povaze principům obdobné či dokonce shodné – viz úvod kapitoly 3.

159

moţné. Konflikt principů je pak ukončen upřednostněním jednoho z principů, které jsou v konfliktu. Dodrţování toho či onoho principu je vţdy spojeno s dodrţením určitých pravidel, postupů a právních institutů, aby se tak dala moţnost účastníkům princip uplatnit. To však pokaţdé stojí nějaký čas a má vliv na rychlost řízení. Lze tedy potvrdit výchozí hypotézu, ţe kterýkoliv princip je v konfliktu s principem rozhodování bez zbytečných průtahů (rychlost řízení). Stejně tak poučovací povinnost soudu prolíná všechny principy a je tak jejich důleţitým doplňkem, neboť bez ní by účastník v některých situacích nebyl schopen pro neznalost procesních předpisů daný princip vůbec uplatnit. Je však třeba ihned poukázat na rizika aktivistického plnění poučovací povinnosti soudem. Při aktivistické (přehnané) realizaci poučovací povinnosti dochází k porušení principu rovnosti zbraní, kdy jedna ze stran tak získává od soudu nápovědu „co má dělat“. Porušením kteréhokoliv principu zpravidla dochází k porušení principu spravedlivého vnímání vedení procesu účastníky, protoţe kaţdý účastník si velmi dobře všimne porušení principu v jeho neprospěch. Objektivní výjimkou z tohoto tvrzení je korektně vyřešený konflikt principů, které se vzájemně vylučují a kdy není jiná moţnost, neţ jeden z dotčených principů upřednostnit. Konflikt principů končící upřednostněním jednoho z principů je moţné řešit následujícími způsoby. Pokud jde o konflikt nepsaného právního principu s principem zakotveným v právní normě, pak má přednost právní norma, neboť právní principy mají charakter praeter legem – nestanoví-li psané právo jinak. Dále můţeme vyuţít k řešení principu lex specialit derogat legi generali, kdy upřednostníme speciální princip pro danou konkrétní situaci. Nelze-li vyuţít výše uvedené metody, pak přichází v úvahu důleţitý princip proporcionality či další principy, které poslouţí jako jakýsi rozhodčí (arbitr) mezi dotčenými principy. Princip proporcionality znamená poměřování v konfliktu stojících principů. Nejprve se principy vzájemně poměřují přes kritérium vhodnosti, tj. zkoumá se, zda určitý princip umoţňuje dosáhnout svůj cíl a přispět ke spravedlivému procesu. Druhým kritériem poměřování potřebnosti, tj. zda k dosaţení cíle je toho či onoho principu potřeba a zda lze cíle dosáhnout

160

i jinými prostředky. Za třetí se posuzuje závaţnost (důleţitost a význam toho či onoho principu), kdy se zvaţují empirické, systémové, kontextové i hodnotové argumenty. Existují i další teorie, jak řešit konflikty principů (základních lidských práv), např. přes pojmy „jádro základního práva“, „podstatný aspekt základního práva“, kdy těmto musí ustoupit „okrajovější aspekt“ základního práva. Zkoumá se váţnost zásahu do dotčeného základního práva, nepřímé zasaţení „v pozadí stojících“ lidských práv, atd. Byť se potvrdila moje hypotéza o existenci rozumných metod pro řešení konfliktu principů upřednostněním jednoho z principů, jedná se vţdy o sloţitou situaci, kdy existuje zvýšené riziko vady řízení a následného zrušení rozhodnutí právě na základě argumentace potlačeným principem. Domnívám se s jistou dávkou opatrnosti, ţe v některých případech můţe být „přijatelné“ vědomě (účelově) porušit 317 jeden princip ve prospěch umocnění jiného principu. Např. v situaci, kdy je jisté, ţe ţalobce spor vyhraje, soud potlačí nějaký princip, který je ve prospěch ţalobce, a tím urychlí řízení (princip rozhodování bez zbytečných průtahů) a vydá věcně správné rozhodnutí – vše právě s očekáváním, ţe vítěznému ţalobci to vadit nebude a uţitek (zrychlení řízení) je cennější neţ „nespravedlivý proces“. Přijatelné můţe tak být, např. nerespektování důvodné omluvy účastníka s ţádostí o odročení jednání s tím, ţe bude jednáno v jeho nepřítomnosti s výhledem, ţe stejně bude rozhodnuto v jeho prospěch, coţ celkově ušetří čas (a odvolání poškozeného účastníka s ohledem na jeho úspěch je vyloučené). Kromě etického rozměru této otázky by se však mohl poškozený účastník chtít zúčastnit jednání i z důvodu morální satisfakce a i rozhodnutí v jeho prospěch se pak v takové situaci můţe jevit nedostatečné a postup soudu by tak byl v celkovém důsledku vadný. Zmíněným postupem se soudce dostává na hodně tenký led a je třeba s mimořádnou pečlivostí váţit všechny okolnosti případu. V drtivé většině případů totiţ platí teze, ţe spravedlivé soudní rozhodnutí musí být nejenom věcně správné, ale musí mu přecházet i spravedlivý proces. V tomto bodě tedy hypotéza zcela potvrzena nebyla.

317

Tj. upřednostnit bez pouţití odpovídajících metod řešení konfliktu principů.

161

Ke střetávání principů nyní dochází častěji neţ tomu bylo dříve, kdy vnímání práva bylo více pozitivistické a tudíţ přálo méně právním principům. Četnost konfliktů principů téţ zvýší prozařování základních lidských práv a svobod do jednotlivých sporů. Dle mého názoru téţ platí, ţe čím právně vyspělejší společnost, tím budou spory se střetem principů častější, neboť se lidé nebudou soudit o „jasné“ věci. Zajímavé pak bude hledat tu míru střetávání principů, tj. který princip upřednostnit a proč. Konflikty principů byly a vţdy budou velkou výzvou pro osoby tvořící legislativu, soudce, právní vědce, jakoţ i pro všechny ostatní právníky vůbec. Osoba, osobnost soudce a jeho procesní postup, vnější vlivy, novela o.s.ř. zákonem č. 7/2009 Sb. Na aplikaci práva na spravedlivý proces má značný vliv osoba a osobnost soudce. Přímý vliv na rychlost skončení věci mají konkrétní procesní postupy daného soudce. V podkapitole 5.1. Jak vést spravedlivý proces jsem dospěl k závěru, ţe při postupu soudu před nařízením jednání a po nařízení jednání existuje více variant, neboť mohou nastat nejrůznější procesní situace. Přesto lze sestavit z jednotlivých procesních kroků efektivní postup soudu tak, aby řízení plně respektovalo právo na spravedlivý proces, to vše s platností pro většinu typických procesních situací. Soudce by měl přitom vzít v úvahu i datum nápadu a závaţnost projednávaných kauz a dle toho stanovit pořadí projednávaných věcí. Tento postup jsem zobrazil pomocí vývojových diagramů v subkapitolách 5.1.1. a 5.1.2. (potvrdila se tak v úvodu vymezená hypotéza o moţném nalezení efektivního postupu soudu). V některých

případech

nepomohou

sebelépe

napsané

procesní

předpisy, pokud zde selţe lidský faktor – bude to vţdy znamenat, ţe účastníci budou odcházet od soudu s negativním obrazem o chodu justice. Nelze přeceňovat ani právní nástroje zajišťující nezávislost soudce. Tyto právní nástroje samy o sobě nezávislost soudců nezajistí – nejdůleţitější je v této souvislosti soudce sám a jeho osobnost. Soudce sám musí svoji nezávislost prosazovat a obhajovat a bránit ji před jakýmkoliv oslabováním a snaţit se svým chováním o to, aby jeho nestrannost nebyla důvodně zpochybňována.

162

Je třeba neustále zdůrazňovat a opakovat, ţe nezávislost soudců není jejich stavovská výhoda, ale jeden ze základních a zásadních principů fungování soudnictví a demokracie. Uţívání a poţívání práva na spravedlivý proces ovlivňují i vnější podmínky. Kupříkladu různá míra přípustnosti opravných prostředků, definice bagatelních kauz, i zkrácená řízení přímo ovlivňují nejen rychlost řízení, ale i další aspekty práva na spravedlivý proces. Obdobně proces ovlivňuje i právní úprava postavení soudců. Vliv na spravedlivý proces má i situace toho či onoho konkrétního soudu (materiální vybavení, vyuţívání moderních technologií, personální obsazení, počet sporů) a to nejen na rychlost řízení. Např. nedostatečné vybavení soudu výpočetní technikou znemoţní (po určitou dobu) pořizování zvukových záznamů v civilním řízení, tak jak zakotvila novela o.s.ř. zákonem č. 7/2009 Sb. v § 40 odst. 1. Posledně zmíněná novela zákonem č. 7/2009 Sb. rovněţ výrazně ovlivnila charakter spravedlivého procesu zavedením masivní koncentrace řízení skončením přípravného jednání, skončením prvního jednání či uplynutím dodatečné lhůty. Je měněn charakter spravedlivého procesu ve prospěch principu legálního pořádku a formální pravdy. Na druhou stranu lze očekávat urychlení řízení. Protokolace bude po novele prováděna formou zvukového nebo zvukově obrazového záznamu. Po věcné stránce však za nevhodnou povaţuji právní úpravu ustanovení § 40 odst. 5 o.s.ř.p. o doslovném strukturovaném přepisu záznamu. Doslovný přepis záznamu bude totiţ často obsahovat mnoho balastních informací (části projevů účastníků, částí výslechu svědků apod.), které by soudce ani neprotokoloval, protoţe nemají vůbec ţádný vztah k věci. De lege ferenda proto povaţuji za potřebnou změnu právní úpravy tak, ţe se zaznamenává podstatný 318 (nikoli doslovný) obsah jednání a to popřípadě uţ v průběhu jednání. Dále novela zavedla změny právní úpravy ohledně doručování (datové schránky; omluvitelným důvodem způsobujícím neúčinnost doručení nyní není nezdrţování se na adrese vedené v centrální evidenci obyvatel). Základní problém doručování však dle mého názoru nevyřešila. Sloţitá 318

Ostatně takto to jiţ dobře funguje v trestních řízeních.

163

a příliš kasuistická úprava doručování v kombinaci s nevyhovujícím hlavním doručovatelem soudních písemností Českou poštou s.p. přetrvává nadále. V tomto směru se jednoznačně de lege ferenda jeví vhodné mít profesionální doručovatele soudních písemností jako např. ve Francii (hussier), kteří budou přímo odpovědní soudům. Ţádoucí je i zjednodušení současné právní úpravy doručování. I přes tyto výhrady jsem však celkově toho názoru, ţe novela přinesla, pokud jde o spravedlivý proces pozitivní změny, zejména co se týče rychlosti řízení. Rizika a zhodnocení Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s vnitrostátními předpisy poskytují velice propracovanou a sofistikovanou ochranu právu na spravedlivý proces. Je jasné, ţe právo na spravedlivý proces musí být nejen písemně garantováno, ale i aplikačně chráněno příslušnými orgány. Avšak velká všeobecnost a neurčitost práva na spravedlivý proces a strohost jeho psané úpravy způsobuje i některé rizikové jevy. Právě nejednoznačnost a strohost právní úpravy, jakoţ i moţnost odvozování dalších práv z pojmu „spravedlivě“ poskytuje při vymezení obsahu práva na spravedlivý proces značnou flexibilitu. Tato pruţnost je na jednu stranu výhodou, na stranu druhou hrozí riziko zneuţití při účelovém výkladu ve prospěch jedné strany. Poukazuji rovněţ na rizika přeceňování moderních technologií – jsou jimi elektronický soudce a přehnaná kontrola výkonnosti soudců. Pokud jde o elektronického soudce, pak ve společnosti se objevují názory, ţe práci soudce lze nahradit počítačem či kombinací počítače a expertního systému. Ihned lze poukázat na odchýlení od základního účelu soudního řízení – spravedlivá ochrana základních práv a zájmů. Počítač ţádné spravedlivé ochrany (spravedlivého procesu) schopen není – program pouze porovná předem zadaná kriteria. A uţ vůbec není schopen soudcovské úvahy a citlivého posouzení situace v konkrétním individuálním sporu (právo na spravedlivý proces je právem soudcovským). Společnost a lidské chování vůbec mohou být natolik diferencované (a to samé platí o jazykové skladbě, kterou

164

účastníci řízení sdělují svá tvrzení), ţe nelze předem předpokládat všechny moţné situace, a vybavit tak počítač pro řešení sporů. Další riziko elektronických systémů představuje přehnaná kontrola výkonnosti soudců a upřednostňování výkonnosti na úkor kvality. Informační systémy zavedené na soudech totiţ umoţňují velmi přesně monitorovat práci soudce, pokud se týče jeho výkonnosti a průtahů v řízení. Soudce je pak pod značným tlakem, který v přehnané podobě neustálé hrozby kárným řízením není ku prospěchu věci. Česká republika má moderní 319 civilní proces, který jako celek splňuje všechny kritéria a standardy spravedlivého procesu. Změny de lege ferenda by byly ţádoucí snad jen ohledně doručování soudních písemností (viz výše). Určité rezervy by pak mohly být shledány v rychlosti řízení (řízení bez zbytečných průtahů). Další úvahy de lege ferenda mohou směřovat spíše k charakteru a povaze spravedlivého procesu spíše neţ k radikálním změnám právní úpravy. Přínos práce Přínos práce spatřuji ve shrnutí materie práva na spravedlivý proces v civilním soudním řízení, ve vymezení pojmu práva na spravedlivý proces včetně popsání jeho jednotlivých aspektů a srovnání právních nástrojů k jeho vynucení. Dále práce rozebírá důleţitou novelu občanského soudního řádu zákonem č. 7/2009 Sb., která má výrazný vliv na podobu spravedlivého procesu. Poukázat bych taktéţ chtěl na kapitolu „Střetávání jednotlivých aspektů práva na spravedlivý proces“. Tato kapitola dokazuje a popisuje existenci rozumných metod a postupů, včetně principu proporcionality, jak řešit tuto velmi sloţitou problematiku. Jsou zde uvedeny jednotlivé příklady konfliktů principů. V neposlední řadě přínosem práce je vytvoření schéma postupu soudu před nařízením jednání a schéma postupu soudu po nařízení jednání. Obě 319

Procesní právo vyuţívá moderní technologie, např. elektronické evidence, elektronický podpis a elektronická podání, právní úprava zvukového záznamu jednání.

165

schémata byla vytvořena ve formě vývojových diagramů. Schémata zachycují sled efektivních kroků tak, aby řízení mohlo být co nejrychleji ukončeno meritorním rozhodnutím za plného respektování práva na spravedlivý proces.

166

Resumé v anglickém jazyce

Right to a fair trial is an individual subjective public right towards state for providing a legal protection in such a trial, which guarantees fair result in the maximum possible way (it does not mean the result according to the party’s opinion). Fair trial is led on condition of the “equality of arms”. Right to a fair trial comprises the whole process including enforcement of the judgment. Right to a fair trial includes foreseeability of the judgment, prohibition of the arbitrariness and requirement of the due reasoned judgment. Initial hypothesis that right to a fair trial is a vague, open and uncertain concept was confirmed in the thesis. It is caused by huge generality and briefness of the written legal regulations. To make right to a fair trial not to be theoretic privilege, it’s necessary to codify legal instruments for enforcement of the fair trial in legal systems i.e. to rectify defects of the procedure caused by unfair trial. Not every defect leads to reversal of the decision. There are fair enough legal instruments and it is up to every party to choose the best one, effective and cost-effective. The universal one is an appeal. It’s important, that enforcement of the fair trial is supervised by competent authorities (both local and international) and so is provided realization of the right in practice. In some cases the conflict of particular aspects of the right to a fair trial (conflict of the principles) 320 can arise. In such cases it is important not to sacrifice one of the principles for sticking to the other one. Both of them are important and therefore it is desirable to find a compromise. If it is not possible, then the conflict of the principles results in giving priority to one o f them. Adhering to this or that principle is always connected with obeying particular rules, procedures and legal institutions, to let parties exercise particular principle. This always costs some time and influences the length of 320

Particular aspects of the right to a fair trial are treated in the same way as principles due to their nature similar to the principles.

167

the proceedings. I think that every principle is in conflict with the principle of decision-making within a reasonable time (speed of the proceedings). Advice duty of the court goes through all the principles too and it is their important supplement, because without advice duty of the court a party wouldn’t be able exercise some particular principle in some procedural situations. Violation of any procedural principles leads to breaching the principle of perceiving the leadership of proceeding as fair, since everyone is able to see violation of the principle to his detrimental. Conflict of the principles could be solved by principle proportionality, principle lex specialit derogat legi generali, or by arbiters (other principles, where reliable is argumentum ad absurdum). There is risk of repeal decision on the ground of argumentation by suppressed principle, during the conflict of the principles. It might be acceptable to intently breach one principle in favor of increasing the meaning of another principle in some cases. For example in situation, where we can be sure, that plaintiff win the case, court suppresses some principle, which is in plaintiff favor to fasten proceedings (principle of decision-making within a reasonable time) and make correct decision about the case – all is done just with an idea, that wining plaintiff will be ok and the profit (proceedings fastening) is more valuable than absolutely fair trial. Thus it could be acceptable for example not respecting reasonable excuse with application for adjournment of the party, court will act without this party with an idea, that case will be decided in that party’s favor and this will spare the time (and the appeal of the winning party is out of the question). But besides ethical point of view the aggrieved party could insist on participation at proceedings to obtain moral satisfaction and decision in her favor may seem to be insufficient and in consequence of that the practice of the court would in fact be defective. Mentioned practice of the court is risky and it is necessary to consider all circumstances with extraordinary diligence. In most of the cases there is valid the thesis, that fair court decision must not only be correct, but has to be preceded by a fair trial. Nowadays conflicts of the principles occur more often than in the when perception of the law was more positivistic and therefore less friendly

168

to legal principles. Frequency of the principle conflicts will be increased also via human rights argumentation in the particular cases. Conflicts of the principles were and will be always a great challenge for legislators, judges, legal scientists as well as for every lawyer at all. Application of the right to a fair trial is greatly influenced by the judge himself and by his personality. Concrete procedural steps of the judge have direct influence on the length of the trial. More you can see in subchapter 5.1.1. and 5.1.2. Character of the fair trial was formidably influenced by the novel of the civil procedure 7/2009 Sb. Massive concentration of the allegation and evidence proposal by the end of the first action in court or by the end of the given term was established. Court record will be made by recording device (computer). But the problem is that the transcription has to be literal. De lege ferenda the recording clerk could choose the important parts of the record for transcription. Also service of summons has changed. Basic problem of the service of summons was not solved according to my opinion. Too casuistic legal regulations are far more difficult for the employees of the Czech postal service. More over the Czech postal service refuses to obey anything else than postal conditions even if they are in contrary with civil procedure. In this situation de lege ferenda would be necessary to have process-servers like in France (hussier), who would be directly responsible to the court. Also simplification of the legal regulations of the service of summons is highly desirable. But my overall opinion is that the novel 7/2009 Sb. brings positive changes to our fair trial. Contribution of the Thesis Possible contribution of the thesis could be seen in the summarization of the right to a fair trial in the civil procedure, including concept definition in the chapter 1 including his individual aspects and legal instruments for his enforcement. I pointed out some new legal institutes of the novel of the civil procedure 7/2009 Sb., which have substantial influence on the shape of the fair trial in our country, in the subchapter 5.2.

169

I would like to point your attention on the chapter “Conflict of the principles”, where the reasonable methods of solving this complicated problem including principle of proportionality is described. There are mentioned some examples of the conflict of the principles in this chapter. Contribution of the thesis is seen in creating schema of the particular steps of the court before the hearing takes place and schema of the particular steps of the court in the hearing. Both schemas are in the form of flowprocess diagrams. In schemas there is reflected the sequence of the effective steps of the court to finish the trial as fast as possible by judgment fully respecting the right to a fair trial.

170

Literatura

─ Alexy, R.: A Theory of Constitutional Rights. Do angličtiny přeloţil Julian Rivers, Oxford Univerzity Press 2002. ─ Anonymous: Conflicts Between Fundamental Rights, Human Rights Quarterly,

3/2006

[citováno

2.

května

2009].

Dostupný

z: http://proquest.umi.com/pqdweb?did=1128148751&sid=1&Fmt=3&clie ntId=45397&RQT=309&VName=PQD. ─ Berger, V. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva. I. díl. 7. francouzské vydání, 1. české vydání. Éditions Dalloz, 2000. ─ Brems, E.: Conflicting Human Rights: An Exploration in the Context of the Right to a Fair Trial in the European Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms. Human Rights Quarterly. Baltimore: Feb 2005, s. 294 [citováno 1. května 2009]. Dostupný z: http://proquest.umi.com/pqdweb?did=795997181&sid=1&Fmt=4&clientI d=45397&RQT=309&VName=PQD. ─ Boguszak, J.: In: Právní principy, kolokvium, Vydavatelství 999, Pelhřimov 999. ─ Bubík, T. Filosoficky o spravedlnosti. Univerzita Pardubice 2007. ─ Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. ─ Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. ─ Bureš, J., Drápal, L.: Seminář k o.s.ř. pro soudce prvních stupňů, Kroměříţ, 4.-6.3. 2009. ─ Čapek, J. Právnický slovník evropské ochrany lidských práv. Praha 2002. ORAC, s.r.o. ─ David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluver ČR, a.s., 2009.

171

─ David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluver ČR, a.s., 2009. ─ Drápal, L.: Seminář k o.s.ř. pro soudce prvních stupňů - 2. část, Kroměříţ, 26. – 28.3. 2008. ─ Dworkin, R. Kdyţ se práva berou váţně. Přeloţil Zdeněk Masopust. Praha 2001. ─ Fekete, L.: Public versus Private Domain: Knowledge and Information in the Global Communications Network in Ethical Prospects, Springer Netherlands,

2009,

[citováno

25.

dubna

2009].

Dostupný z: http://www.springerlink.com/content/qr1415u66322875h/fullt ext.pdf. ─ Filip, J.: První řízení ve věci obnovy před Ústavním soudem z důvodu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva. Časopis pro právní vědu a praxi 1/2008. ─ Grygar, J., Ochrana základních práv v Evropské unii, IFEC, Praha, 2001 ─ Hart, H. L. A. Pojem práva. Přeloţil Petr Fantys, PROSTOR, nakladatelství, s.r.o. Praha 2004. ─ Hollander, P.: Nástin filosofie práva, Všerhrd, Praha 2000. ─ Hollander, P. Základy všeobecné státovědy. Plzeň Aleš Čeněk, 2009. ─ Hubálková, E. Evropská úmluva o lidských právech a Česká republika. Praha 2003, Linde Praha a.s. ─ Hubálková, E. : Opravné prostředky ve vztahu k průtahům v soudním řízení. Bulletin advokacie 3, 2008. ─ Hubálková, E. : Přehled judikatury Evropského soudu pro lidská práva: právo na spravedlivé řízení a další procesní práva, Praha 2006. ─ Jhering, R.: Boj o právo. Přeloţila Lenka Bezoušková, nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o. 2009. ─ Kindl, M., Šíma, A., David, O.: Občanské právo procesní, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2008. ─ Knotková-Čapková, B., Havelková, H., Skovajsa, M.

Stylistika,

argumentace a akademické psaní, Fakulta humanitních studií UK v Praze 2007.

172

─ Kocourek, J., Záruba, J. Zákon o soudech a soudcích; Zákon o státním zastupitelství. Komentář. 2., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004. ─ Knapp, V. Teorie práva, 1. vydání. Praha, C. H. Beck 1995. ─ Kindl, M., Šíma, A., David, O. Občanské právo procesní. 2. vydání, Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. ─ Lavický, P.: Funkční vazby občanského práva hmotného a procesního. Disertační práce, Právnická fakulta Masarykovy univerzita 2006/7. ─ Lorenzmeier, S.: The Right to a Fair Trial in Europe? – Procedural Guarantees under the European Convention on Human Rights. Journal of the Institute of Justice and International Studies 7/2007, s. 44 [citováno 26. dubna

2009].

Dostupný

z:

http://proquest.umi.com/pqdweb?

index=81&did=1621658481&SrchMode=1&sid=1&Fmt=6&VInst=PRO D&VType=PQD&RQT=309&VName=PQD&TS=1240761493&clientId= 45397. ─ Macur, J.: Dokazování a procesní odpovědnost v občanském soudním řízení. Univerzita J. E. Purkyně v Brně 1984. ─ Macur, J.: Kompenzace informačního deficitu procesní strany v civilním sporu. Masarykova univerzita Brno 2000. ─ Macur, J.: Dělení důkazního břemena v civilním soudním řízení. Masarykova univerzita, Brno 1996. ─ Macur, J. Postmodernismus a zjišťování skutkového stavu v civilním soudním řízení, Masarykova univerzita, Brno 2001. ─ Macur, J.: Zásada projednací v civilním soudním řízení. Masarykova univerzita Brno 1997. ─ Macur, J., Stavinohová, J. Úvod do teorie občanského práva procesního. Masarykova univerzita Brno, 1990. ─ Mruzek, K. Problematika výkladu „můţe“ v ustanovení § 153b odst. 1 o.s.ř. Právní rozhledy, 4/2004. ─ Öberg, U.: The concept of „harmonious interpretation“. Reflections from a practitioner on the case law of the ECJ. Conference Access to justice, Praha 15-16.4. 2008.

173

─ Olivier, C.: Revisiting General Comment No. 29 of the United Nations Human Rights Committee: About Fair Trial Rights and Derogations in Times of Public Emergency, Leiden Journal of International Law, 17/2004,

[citováno

26.

dubna

2009].

Dostupný

z: http://proquest.umi.com/pqdweb?index=4&did=1401466491&SrchMod e=1&sid=3&Fmt=6&VInst=PROD&VType=PQD&RQT=309&VName= PQD&TS=1240734026&clientId=45397. ─ Palkovský, A.: Brání něco vytvoření (mini)týmů na okresních soudech?, Soudce 5/2008. ─ Principles and Rule of Transnational Civil Procedure. Study LXXVI – Doc. 12. International Institute for the Unification of Private Law 2004. ─ Přidal, O.: Můţe nebo musí soud vydat rozsudek pro zmeškání? Právní rozhledy 12/2004. ─ Přidal, O.: Inovativní soudní rozhodnutí in Hurdík, J., Fiala, J., Selucká, M.: Tradice a inovace v občanském právu. Sborník příspěvků z konference konané na PrF MU dne 25. září 2007, Masarykova univerzita 2007. ─ Přidal, O.: Nepříjemnosti s úmrtím dluţníka – aneb kdo zemře, vyhraje? Bulletin advokacie č. 12/2007. ─ Přidal, O.: Zjišťování majetku zůstavitele. Právní rádce 11/2007. ─ Přidal, O.: Nepříjemnosti s úmrtím dluţníka. Právní rozhledy č. 12/2007. ─ Přidal, O.: Postup soudu před nařízením jednání. Bulletin advokacie 2009, č. 5. ─ Přidal, O.: Postup soudu po nařízení jednání. Bulletin advokacie 2009, č.6. ─ Rawls, J. A Theory of Justice. The Belknap Press of Harvard University Press, Cambridge, Massachusetts 1971, s. 303. ─ Repík, B.: Ľudské práva v súdnom konání, MANZ, Bratislava, 1999. ─ Repík, B. : Implicitní procesní ochrana základních materiálních práv v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, Právník 9/2008. ─ Sváček, J. Nezávislost soudní moci. Soudce 11/2009. ─ Sime, S.: A Practical Approach to Civil Procedure. Oxford Univerzity Press 2006. ─ Spáčil, J.: „Odročení soudního jednání a omluva účastníka nebo jeho právního zástupce“, Bulletin advokacie 3/2004.

174

─ Stavinohová, J., Hlavsa, P.: Civilní proces a organizace soudnictví, Masarykova univerzita Brno, 2003. ─ Stavinohová, J. Občanské právo procesní. Řízení nalézací. 2. vydání. Brno: Doplněk 1998. ─ Stavinohová, J., Macháčková, M., Michna, L.: Základy civilního procesu, Masarykova univerzita Brno, 2004. ─ Sudre, F. Mezinárodní a evropské právo lidských práv. Přeloţil Jiří Malenovský. Preses Universitaires de France, 1989. ─ Svoboda, K.: Průtahy na straně soudu – jak se bránit, Právní fórum 5/2008. ─ Svoboda, P.: Ústavní základy správního řízení v České republice, Linde Praha, a.s., 2007. ─ Šimáčková, K., Koláčková, J. Právo na spravedlivý proces v prostoru Evropských společenství, Právní Fórum 11/2005. ─ Šmehlíková, R. Princip rovnosti a ochrany slabšího v součastné právní úpravě českého civilního procesu. Právní fórum 3/2005. ─ Šišková, N. Dimenze ochrany lidských práv v Evropské unii, Praha 2008, Linde Praha a.s. ─ Štědroň, B.: Občanské soudní řízení sporné a vyuţití informačních technologií a právních informačních systémů (E-Justice), Linde Praha, a.s., 2008. ─ Tichý, L., Arnold, R., Svoboda, P., Zemánek, J., Král, R. Evropské právo 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. ─ Večeřa, M.: Rovnost jako právní kategorie. Časopis pro právní vědu a praxi 1/2008. ─ Večeřa, M. Spravedlnost v právu. Brno, Masarykova univerzita 1997. ─ Villiger, M.: Fair Trial and Excessive Length of Proceedings as Focal Points of the ECtHR’s Increasing Caseload in The European Court of Human Rights Overwhelmed by Applications: Problems and Possible Solutions, Springer Berlin Heidelberg 2007, [citováno 25. dubna 2009]. Dostupný z: http://www.springerlink.com/content/x6452246u60734 42/fulltext.pdf. ─ Vočka, V. Některé mýty interpretace a aplikace práva. Soudce 4/2007. ─ Winterová, A: Perspektivy procesního práva, Právní rozhledy 19/2008.

175

─ Winterová, A.: Hromadné ţaloby (procesualistický pohled), Bulletin advokacie 10/2008. ─ Winterová, A. a kol., Civilní právo procesní, 5. vydání, Linde Praha 2008. ─ Winterová, A. a kolektiv. Civilní právo procesní. 3. vydání. Linde Praha 2004, a.s.

176

Seznam použité judikatury

Ústavní soud ─ Nález pléna Ústavního soudu ze dne 10.1.2006, sp. zn. Pl. ÚS 30/95 ─ Nález pléna Ústavního soudu ze dne 11.7.2006, sp. zn. Pl. ÚS 18/06 ─ Nález pléna Ústavního soudu ze dne 12.10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94 ─ Nález pléna Ústavního soudu ze dne 14.7.2005, sp. zn. Pl. ÚS 34/04 ─ Nález pléna Ústavního soudu ze dne 16.1. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 55/05 ─ Nález pléna Ústavního soudu ze dne 22.1. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 54/05 ─ Nález pléna Ústavního soudu ze dne 26.4. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 37/04 ─ Nález pléna Ústavního soudu ze dne 8.11.2005, sp. zn. Pl. ÚS 28/04 ─ Nález pléna Ústavního soudu ze dne 10.9. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 27/09 ─ Nález Ústavního soudu ze dne 14.8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 687/06 ─ nález Ústavního soudu ze dne 27.11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94 ─ Nález Ústavního soudu ze dne 12.10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04 ─ Nález Ústavního soudu ze dne 14.8. 2008, sp. zn. III. ÚS 457/07 ─ Nález Ústavního soudu ze dne 14.9. 1994, sp. zn. IV. ÚS 55/94 ─ Nález Ústavního soudu ze dne 15.11.2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000 ─ Nález Ústavního soudu ze dne 15.4. 2003, sp. zn. II. ÚS 274/01 ─ Nález Ústavního soudu ze dne 18.10. 2001, sp. zn. III. ÚS 29/01 ─ Nález Ústavního soudu ze dne 18.6. 2002, č. 349/2002 Sb. ─ Nález Ústavního soudu ze dne 18.7. 2002, sp. zn. IV. ÚS 682/2000 ─ Nález Ústavního soudu ze dne 19.12. 2005, sp. zn. III. ÚS 751/06 ─ Nález Ústavního soudu ze dne 19.2. 2002, sp. zn. I. ÚS 663/01 ─ Nález Ústavního soudu ze dne 17.2. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98 ─ Nález Ústavního soudu ze dne 2.2. 1999, sp. zn. I. ÚS 23/99 ─ Nález Ústavního soudu ze dne 7.3. 2007, sp. zn. I. ÚS 722/05 ─ Nález Ústavního soudu ze dne 21.1. 2003, sp. zn. II. ÚS 523/02 ─ Nález Ústavního soudu ze dne 22.10. 1996, sp. zn. III. ÚS 277/96

177

─ Nález Ústavního soudu ze dne 22.6. 2000, sp. zn. III. ÚS 68/99 ─ Nález Ústavního soudu ze dne 25.1.2007, sp. zn. III. ÚS 191/06 ─ Nález Ústavního soudu ze dne 26.1. 1999, sp. zn. I. ÚS 508/98 ─ Nález Ústavního soudu ze dne 27.1. 2004, sp. zn. I. ÚS 601/02 ─ Nález Ústavního soudu ze dne 27.5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 307/03 ─ Nález Ústavního soudu ze dne 27.9. 2005, sp. zn. I. ÚS 93/99 ─ Nález Ústavního soudu ze dne 28.1. 1999, sp. zn. III. ÚS 370/98 ─ Nález Ústavního soudu ze dne 28.6. 2000, sp. zn. I. ÚS 641/99 ─ Nález Ústavního soudu ze dne 29.5. 1997, sp. zn. III. ÚS 230/96 ─ Nález Ústavního soudu ze dne 29.5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98 ─ Nález Ústavního soudu ze dne 3.1. 1996, sp. zn. I. ÚS 56/95 ─ Nález Ústavního soudu ze dne 3.10. 2005, sp. zn. I. ÚS 793/04 ─ Nález Ústavního soudu ze dne 3.11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93 ─ Nález Ústavního soudu ze dne 3.9. 1998, sp. zn. IV. ÚS 13/98 ─ Nález Ústavního soudu ze dne 4.10. 2006, sp. zn. III. ÚS 269/05 ─ Nález Ústavního soudu ze dne 4.11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 707/2000 ─ Nález Ústavního soudu ze dne 4.6. 2003, sp. zn. II. ÚS 71/99 ─ Nález Ústavního soudu ze dne 6.2. 2008, sp. zn. IV. ÚS 535/05 ─ Nález Ústavního soudu ze dne 7.11. 2006, sp. zn. IV. ÚS 369/06 ─ Nález Ústavního soudu ze dne 7.8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 391/07 ─ Nález Ústavního soudu ze dne 8.8. 2005, sp. zn. II. ÚS 186/05 ─ Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.5. 2002, sp. zn. Pl. ÚS-st.15/02 Nejvyšší soud ČR a další soudy obecné soudní soustavy ─ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.11.2003, sp. zn. 30 Cdo 1171/2002 ─ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.11. 1979, R 20/1980 ─ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005 ─ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.1. 1980, sp. zn. Ncdf 173/79

178

─ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1374/98 ─ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2520/2004, SoJ 121/2005 ─ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.1. 2000, R 51/2000 ─ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.3. 2003, sp. zn. 29 Odo 715/2002, SoJ 76/2003 ─ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1492/2002, SoJ 59/2003 ─ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.10. 1998, R 39/1999 ─ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.8. 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, SoJ 209/2003 ─ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1483/2000, SoJ 56/2003 ─ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.8. 2001, R 10/2003 ─ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.1. 2007, sp. zn. 33 Odo 579/2005 ─ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.5. 1993, sp. zn. 3 Cdo 70/1993, Právní rozhledy 5/1993 ─ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.5. 1999, R 38/2000 ─ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.11. 2002, R 58/2003 ─ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1450/1997, SoJ 59/2003 ─ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 344/96, SoJ 23/1997 ─ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.6. 1968, Rc 92/68 ─ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 661/96, SoJ 14/1998 ─ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003, SoJ 158 ─ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, SoJ 86/2002

179

─ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 828/96 ─ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.10. 2001, sp. zn. 29 Odo 750/2001 ─ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.12. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2524/98, SoJ 87/2000 ─ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.19. 1998, sp. zn. 2 Cdon 813/97 ─ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 369/96, SoJ 25/1998 ─ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2023/2000, SoJ 26/2001 ─ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9. 1998, R 40/1999 ─ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1. 2001, R 53/2001 ─ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1558/96 ─ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 870/2002, SoJ 56/2003 ─ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 136/2002 ─ Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 303/98 ─ Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 4.1. 1994, R 74/94 ─ Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 7.7. 1993, sp. zn. 6 Cdo 74/92 ─ Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 8.4. 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93 ─ Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2004, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003 ─ Stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.11. 1968, IV/1968 Evropský soud pro lidská práva ─ Aireyová proti Irsku ze dne 9.10. 1979 ─ Brandsteter proti Rakousku ze dne 28.8. 1991

180

─ D.H. a ostatní proti České republice ze dne 7.2. 2006 ─ Diennet proti Francii ze dne 26.9. 1995 ─ Dombo Beher B. V. proti Nizozemí ze dne 27.10. 1993 ─ Dostál proti České republice ze dne 21.2. 2006 ─ Feldbruggeová proti Nizozemí ze dne 29.5. 1986 ─ Fiala proti České republice ze dne 18.6. 2006 ─ Giancarlo Lombardo proti Itálii ze dne 26.11. 1992 ─ Golder proti Spojenému Království ze dne 21.2 1975 ─ H. proti Francii ze dne 24.10. 1989 ─ Helle proti Finsku ze dne 19.12. 1997 ─ Jasiuniene v Litva ze dne 6.3. 2003 ─ Katolický kostel v Chaniá proti Řecku ze dne 16.12. 1997 ─ K.D.B. proti Nizozemí ze dne 27.3. 1998 ─ Kotan proti České republice ze dne 29.11. 2005 ─ Kozák proti České republice ze dne 18.4. 2006 ─ Lawless proti Irsku ze dne 1.7. 1961 ─ Malhous proti České republice ze dne 12.7. 2001 ─ Maršálek proti České republice ze dne 4.4. 2006 ─ Mezl proti České republice ze dne 9.1. 2007 ─ Obermeier proti Rakousku ze dne 28.6. 1990 ─ Patera proti České republice ze dne 26.4. 2007 ─ Patta proti České republice ze dne 18.4. 2006 ─ Pedovič proti České republice ze dne 18.6. 2006 ─ Pretto a další proti Itálii ze dne 8.12. 1983 ─ Ringeisen proti Rakousku ze dne 16.7. 1971 ─ Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9.12. 1994 ─ Řecké rafinerie Sran a Stratis Andreas proti Řecku ze dne 9.12. 1994 ─ Vokurka proti České republice ze dne 16.10. 2007 ─ Wallová a Walla proti České republice ze dne 26.10. 2006 ─ Wiesinger proti Rakousku ze dne 30.10. 1991

181

Evropský soudní dvůr ─ 49/59 SNUPAT ─ 32/62 Alvis ─ T-9/89 Hulls ─ 66/90 PTT Nederland ─ 49/88 Al Jubil ─ 13/94 P. v S a Pornwall County Council

182

Příloha: Vybraná judikatura

Při výběru literatury jsem vycházel z elektronických databází (zejména

ASPI),

i z příslušných

webových

monografií

stránek,

(např.

časopiseckých

Komentář

C.H.

článků,

Beck,

jakoţ

Judikatura

Evropského soudu pro lidská práva). Judikáty jsem volil tak, aby se jednalo o klíčové judikáty v dané problematice, či o zajímavé judikáty z hlediska tvůrčího myšlení o příslušné otázce a moţné další publikační tvorby. Nález Ústavního soudu ze dne 14.8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 687/06 Právo na spravedlivý proces neznamená, ţe je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němţ se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, tedy i předvídatelnost postupu soudu v řízení ve věci samé.

Právo na přístup k soudu Nález Ústavního soudu ze dne 14.9. 1994, sp. zn. IV. ÚS 55/94 Ústavnímu soudu přísluší posoudit, zda řízení před obecným soudem bylo jako celek spravedlivé a zda v něm byly respektovány principy, zakotvené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, jakoţ i zásady čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pokud soud zastavil řízení, aniţ k tomu měl zcela jasné a nepopíratelné důvody, pak takový postup je nutné hodnotit jako odepření práva na soudní ochranu.

183

Golder proti Spojenému Království ze dne 21.2 1975 Neumoţnění odsouzenému, aby se poradil s advokátem o podání občanskoprávní ţaloby na příslušníka vězeňské sluţby, znamená porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť tak byl de facto odepřen odsouzenému přístup k občanskoprávnímu soudu. Ministr vnitra nemůţe sám učinit úsudek, ţe by ţaloba neměla šance na úspěch – to přísluší nezávislému a nestrannému soudu. Obermeier proti Rakousku ze dne 28.6. 1990 Pan Karl Obermeier byl odvolán z funkce ředitele zemského oddělení rakouské pojišťovací společnosti. Proti tomu podal ţalobu o posouzení platnosti propuštění, která byla soudy odmítána s tím, ţe k jejímu posouzení jsou příslušné pouze správní orgány. Evropský soud však konstatoval, ţe příslušné správní orgány nelze povaţovat za nezávislé soudy ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Bylo tak porušeno právo na přístup k soudu. Jasiuniene v Litva ze dne 6.3. 2003 Soud připomíná, ţe čl. 6 odst. 1 zaručuje kaţdému právo na to, aby jakákoli jeho stíţnost vztahující se k jeho občanským právům nebo závazkům byla projednána soudem; tím zakotvuje "právo na soud", jehoţ jedním aspektem je právo na přístup k soudu, tj. právo iniciovat soudní řízení v občanskoprávních věcech. Avšak toto právo by bylo iluzorní, kdyby právní systém smluvního státu umoţňoval, aby konečné, pravomocné soudní rozhodnutí zůstalo bez účinku na úkor jedné ze stran. Bylo by nepřijatelné, aby čl. 6 odst. 1 podrobně popisoval procesní záruky poskytované účastníkům sporů - spravedlivé, veřejné a přiměřeně rychlé řízení, aniţ by chránil výkon soudních rozhodnutí

184

Katolický kostel v Chaniá proti Řecku ze dne 16.12. 1997 Rozhodnutím, ţe katolický kostel v Chaniá nemá procesní způsobilost, bylo kostelu uloţeno skutečné omezení, která bránilo soudnímu projednání jeho sporu ohledně vlastnických práv. Tím bylo porušeno právo stěţovatele „na soud“.

Veřejný proces Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.5. 2002, sp. zn. Pl. ÚS-st.-15/02 Je věcí úvahy Nejvyššího soudu ČR, zda o zamítnutí stíţnosti pro porušení zákona rozhodne v neveřejném zasedání. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší do této úvahy vstupovat a zasahovat. Čl. 38 odst. 2 Listiny stanoví, ţe kaţdý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost můţe být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR stanoví, ţe jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Ustanovení § 274 ve spojení s ustanovením § 268 odst. 1 trestního řádu za takovou výjimku povaţovat lze. S ohledem na skutečnost, ţe se jedná o projednávání mimořádného opravného prostředku ve třetím stupni, povaţuje plénum Ústavního soudu takovou výjimku za ústavně akceptovatelnou. Pro tento závěr svědčí i judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Především je moţné uvést rozhodnutí ve věci K.D.B. proti Nizozemí

(sp. zn.

80/1997/864/1075), které k otázce nenařízení veřejného jednání Nejvyšším soudem Nizozemského království konstatovalo, ţe čl. 6 Úmluvy nenutí smluvní státy ke zřizování kasačních soudů, avšak existují-li, musí být čl. 6 Úmluvy respektován zejména v tom, ţe zaručí účastníkům řízení účinné právo na přístup k soudu za účelem projednání jejich věcí. Způsob aplikace čl. 6 odst. 1 Úmluvy pak závisí na konkrétních okolnostech případu a je nutno brát v úvahu celé řízení na vnitrostátní úrovni a roli, jakou v něm hrál

185

kasační soud (viz. např. Brualla Gómez de la Torre proti Španělsku, 1997). Absence veřejného jednání v druhém a třetím stupni můţe být ospravedlněna charakterem konkrétního řízení za předpokladu, ţe se veřejné jednání konalo v prvním stupni. Např. řízení o dovolení podat opravný prostředek nebo řízení omezená na právní posouzení věci mohou vyhovět poţadavkům čl. 6 Úmluvy, i kdyţ odvolací nebo kasační soud nedá odvolávajícímu moţnost vystoupit před ním osobně (viz. např. Ekbatani proti Švédsku, 1986). Obdobně judikoval Evropský soud pro lidská práva ve věci Kremzow z roku 1993 (A 268-B), kdyţ dospěl k závěru, ţe pokud podle rakouského práva zkoumá Nejvyšší soud jako kasační instance v podstatě právní otázky, pak neúčast stěţovatele u takového jednání nepředstavuje porušení čl. 6 odst. 1 a 3c) Úmluvy (obdobně rozhodnuto ve věci Fejde, 1991, A 212-C a ve věci Kamasinski, 1989, A-168). Nález Ústavního soudu ze dne 26.1. 1999, sp. zn. I. ÚS 508/98 Ústavní podmínku veřejného projednání věci za přítomnosti účastníků a vedlejších účastníků lze splnit za určitých okolností i formou ústního jednání před Ústavním soudem. Nález pléna Ústavního soudu ze dne 8.11.2005, sp. zn. Pl. ÚS 28/04 Jak ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, tak čl. 17 odst. 1 nezakládají neomezená práva na veřejné projednání věci, resp. na informace. V obou případech je ponecháno na zákonodárci, do jaké míry právo na veřejné projednávání věci či právo na informace zákonem omezí. Vzhledem k tomu, ţe řada ustanovení Listiny spolu souvisí, je třeba je vykládat společně, systémově i vzájemně subordinačně, čímţ je „svoboda zákonodárce Listinou přesně a přísně regulována. Při posuzování toho, zda zákon omezující základní práva a svobody je ústavně konformní či nikoli, je pak obvykle třeba vzít v úvahu aspekty právněfilosofické, právněhistorické a komparatistické.

186

Nález pléna Ústavního soudu ze dne 10.1.2006, sp. zn. Pl. ÚS 30/95 Výraz "jeho věc" v čl. 38 odst. 2 Listiny je nutno vykládat tak, ţe kaţdý, o jehoţ právech a povinnostech má být v soudním řízení jednáno, má mít moţnost se tohoto řízení účastnit a vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Konstrukce tzv. nesporného řízení s jeho zvláštnostmi nemůţe vést k tomu, aby taková základní práva nebyla v občanském soudním řízení respektována. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27.3 1998 K. D. B. proti Nizozemí Navíc, jak Soud mnohokrát konstatoval, absence veřejného jednání v druhém a třetím stupni můţe být ospravedlněna charakterem konkrétního řízení za předpokladu, ţe se veřejné jednání konalo v prvním stupni. Např. řízení o dovolení podat opravný prostředek nebo řízení omezená na právní posouzení věci mohou vyhovět poţadavkům čl. 6, i kdyţ odvolací nebo kasační soud nedá odvolávajícímu se moţnost vystoupit před ním osobně. Pretto a další proti Itálii ze dne 8.12. 1983 Absence veřejného vyhlášení rozsudku Kasačního soudu nemusí nutně znamenat porušení spravedlivého procesu. Soud situaci posoudil vzhledem k existenci i jiných způsobů zveřejnění rozhodnutí ve smluvních státech Úmluvy a poté dospěl k závěru, ţe není nutné se přiklonit k doslovnému výkladu čl. 6 odst. 1 věty druhé Úmluvy („Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, …“). Formu zveřejnění rozsudku je tak třeba posoudit ve světle charakteristických rysů příslušného řízení. Soud zkoumal proces jako celek, bral v úvahu roli Kasačního soudu a dospěl k závěru, ţe rozhodnutím Kasačního soudu nenastala pro pana Pretta ţádná změna a ţe pan Pretto mohl do rozsudku nahlédnout, nebo si obstarat kopii v soudní kanceláři. Cíle (veřejného vyhlášení) tak bylo dosaţeno

187

v průběhu procesu posuzovaného jako celek. Absence veřejného vyhlášení rozsudku tedy čl. 6 odst. 1 Úmluvy neporušila.

Princip rovnosti Nález Ústavního soudu ze dne 8.8. 2005, sp. zn. II. ÚS 186/05 Tam, kde existuje pochybnost o tom, zda je účastník řízení s ohledem na své jazykové znalosti schopen adekvátně reagovat na výzvu soudu ke splnění procesních povinností nebo uplatnění procesních práv v českém jazyce (nebo na ni v důsledku téhoţ nereaguje vůbec), je třeba úkon soudu provést rovněţ v jazyce, kterému účastník řízení rozumí, anebo mu ustanovit tlumočníka. V opačném případě není zajištěna ústavním pořádkem i zákonem definovaná rovnost účastníků řízení. Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 303/98 Zásada rovnosti účastníků před soudem, zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, je rozvedena v jednotlivých ustanoveních občanského soudního řádu, avšak z ţádného z těchto ustanovení nelze dovodit

povinnost

obecných

soudů

diferencovat

mezi

subjektivními

předpoklady a schopnostmi fyzických osob jako účastníků řízení v návaznosti na jejich věk. Takovýmto postupem by právě naopak byla zásada rovnosti účastníků váţně narušena, neboť soud by subjektivně přiznával některému z účastníků více práv oproti druhému. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 813/97 O právu jednat ve své mateřštině (§ 18 věta druhá o.s.ř.) poučí soud účastníka, zjistí-li v průběhu řízení, ţe tento neovládá jazyk, jímţ se vede jednání. Zjištění, ţe účastníkem řízení je cizí státní příslušník, eventuálně

188

osoba jiné neţ české národnosti můţe být pro soud signálem, ţe k poučení bude povinen přistoupit, samo o sobě mu však povinnost poučit účastníka o uvedeném právu nezakládá; tím není dotčeno právo účastníka jednat před soudem ve své mateřštině, ani povinnost soudu účastníku, jenţ toto právo uplatnil, jeho výkon umoţnit. Nález Ústavního soudu ze dne 25.1.2007, sp. zn. III. ÚS 191/06 Ústavní princip rovnosti stran, resp. princip „rovnosti zbraní“ podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy není porušen ve všech případech, kdy s pouţitím ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř. soud nedoručí stejnopis odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení ostatním účastníkům řízení. K porušení tohoto ústavního principu nedochází ani ve všech těch případech, kdy s pouţitím ustanovení § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. odvolací soud nenařídí k projednání odvolání jednání. Při zvaţování toho, zda stejnopis odvolání je třeba doručovat ostatním účastníkům řízení a zda má být nařízeno jednání, je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu. Jestliţe z předchozího průběhu řízení a z podaného odvolání je notoricky zřejmé, ţe případné vyjádření protistrany by s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci nemohlo nijak přispět k objasnění věci a k rozhodování odvolacího soudu, není zapotřebí trvat na doručení stejnopisu odvolání ostatním účastníkům a na nařízení jednání odvolacího soudu. Tak je tomu např. za situace, kdy účastník v dosavadním průběhu řízení nijak nezpochybnil ani skutkový základ, ani právní závěry, z nichţ se vychází při stanovení náhrady nákladů řízení. Nález Ústavního soudu ze dne 3.9. 1998, sp. zn. IV. ÚS 13/98 Právnické osoby, mezi něţ patří i jednotky územní samosprávy, mají způsobilost být účastníkem řízení a soud s nimi tedy musí zacházet stejným způsobem jako s účastníkem řízení, který je fyzickou osobou. Skutečnost, ţe zjišťování poměrů právnické osoby při rozhodování o osvobození od soudních poplatků by mělo být obtíţné či nákladné, sama o sobě nemůţe být

189

důvodem k tomu, aby u takového účastníka řízení byla předem a bez dalšího vyloučena moţnost pouţití ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř., jehoţ aplikace můţe ve svých důsledcích ovlivnit i tak významné právo jako je právo na přístup k soudu. Aireyová proti Irsku ze dne 9.10. 1979 Účinný přístup k Vrchnímu soudu můţe být odepřen i nezajištěním bezplatné právní pomoci. Je tomu tak v situaci, kdy jsou v řízení řešeny komplexní právní problémy a statistiky ukazují, ţe navrhovatelé jsou téměř vţdy zastupováni právníky. Dostál proti České republice ze dne 21.2. 2006 Stěţovatel nakonec namítá, ţe byl vystaven diskriminaci na základě svého pohlaví, zakázané článkem 14 Úmluvy. V tomto ohledu zdůrazňuje, ţe v rodinných věcech se české soudy dopouštějí systematické diskriminace vůči otcům dětí (děti jsou svěřovány do výchovy matek v 92 % případů). Soud podotýká, ţe námitka stěţovatele je nepřesná a ţe nic ve spisu nenaznačuje, ţe by postup soudů byl motivován pohlavím stěţovatele [viz, mutatis mutandis, Kříž proti České republice (rozh.), citováno výše]. D.H. a ostatní proti České republice ze dne 7.2. 2006 Podle ustálené judikatury Soudu spočívá diskriminace v rozdílném zacházení s osobami nacházejícími se obdobných v situacích, a to bez objektivního a rozumného zdůvodnění (Willis proti Spojenému království, stíţnost č. 36042/97, § 48, ESLP 2002-IV). Vysoké smluvní strany mají při rozhodování o tom, zda a do jaké míry rozdíly v jinak obdobných situacích odůvodňují odlišné zacházení, určitý prostor pro uváţení (Gaygusuz proti Rakousku, rozsudek ze dne 16. září 1996, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1996-IV, § 42).

190

Dombo Beher B. V. proti Nizozemí ze dne 27.10. 1993 V soukromoprávních sporech rovnost zbraní vyţaduje, aby kaţdá ze stran měla rozumnou moţnost přednést svou záleţitost včetně důkazů, a to vše tak, aby neměla zřejmou nevýhodu vůči protistraně. Předmětem dokazování byla dohoda o úvěrových výhodách, jejíhoţ sjednání se účastnil ředitel společnosti Dombo a správce pobočky banky. Správce pobočky banky byl soudem vyslechnut, kdeţto soud odmítl výslech ředitele společnosti Dombo.

Společnost

Dombo

tak

byla

v soudním

procesu

zřejmě

znevýhodněna, čímţ byl porušen čl. 6 odst. 1 úmluvy.

Princip kontradiktornosti Nález pléna Ústavního soudu ze dne 22.1. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 54/05 Ve vztahu (nejen) k dokazování tak byly definovány principy, které jsou nedílnou součástí pojetí spravedlivého procesu. Jedná se především o principy rovnosti zbraní a kontradiktornosti. Znamená to, ţe spor se odehrává prostřednictvím kontradiktorní diskuse, kde strany sporu musejí mít „rovné zbraně“, tj. stejnou moţnost mluvit a obhajovat „svoji“ pravdu. Neznamená to nutně absolutní, matematickou rovnost; jde o pojem relativní, zejména v tom smyslu, ţe nemůţe zcela setřít rozdíl v procesním a zejména faktickém postavení stran vyplývající z jejich rozdílných moţností. Nález Ústavního soudu ze dne 6.2. 2008, sp. zn. IV. ÚS 535/05 Porušení práva na soudní ochranu způsobily obecné soudy tím, ţe se odmítly zabývat tvrzením stěţovatelky o nedoručení poštovních zásilek v důsledku protiprávního jednání zaměstnankyně její podatelny konaného v souvislosti s rozsáhlou trestnou činností. Rozhodnutí obecných soudů jsou tak zatíţena projevem nadměrného formalismu s prvky libovůle a mají za následek odepření spravedlnosti. Obecné soudy nerespektovaly hlavní

191

poslání soudního řízení, kterým je zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků (§ 1, § 3 o. s. ř.), čímţ porušily princip rovnosti účastníků řízení a princip kontradiktornosti řízení. Tímto svým postupem zasáhly do práva stěţovatelky na soudní ochranu podle čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Feldbruggeová proti Nizozemí ze dne 29.5. 1986 Řízení před předsedou odvolací komise – soudcem – zjevně nemělo kontradiktorní charakter. Jednak předseda odvolatelku nevyslechl, jednak ani jí ani jejímu právnímu zástupci nedal příleţitost nahlédnout do spisu a námitkovat oba znalecké posudky jakoţto podklady pro rozhodnutí. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy byl tedy porušen.

Princip ústnosti a přímosti Nález Ústavního soudu ze dne 12.10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04 Skutková zjištění (zjištění skutkového stavu) jsou v občanském soudním řízení výsledkem provedení důkazů (§ 122 o.s.ř.) a jejich hodnocení (§ 132 o.s.ř.). Z uvedeného plyne a contrario závěr, ţe skutková zjištění můţe činit toliko ten soud, který důkaz provedl (s výjimkou dle § 122 odst. 2 o.s.ř.). Dodrţení zásady přímosti je tudíţ jedním z pojmových znaků důkazního řízení. Jak ustálená judikatura, tak i doktrína pak z uvedených ustanovení občanského soudního řádu ve spojení s důsledky plynoucími ze zásady ústnosti (§ 115, § 214 odst. 1 o.s.ř.) a přímosti (§ 122 odst. 1, § 211, § 213 o.s.ř.) v občanském soudním řízení interpretují ustanovení § 213 odst. 1 o.s.ř. v tom smyslu, ţe je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliţe se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniţ by je sám opakoval.

192

Nález Ústavního soudu ze dne 29.5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98 Ve smyslu ustanovení § 213 o.s.ř. a zavedené judikatury soudů není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, pokud se však míní odchýlit od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně na základě svědeckého důkazu před soudem prvního stupně provedeného, je nutno, aby důkazy svědecké sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení svědeckého důkazu. Jestliţe odvolací soud v posuzované věci z tohoto zákonného postupu vykročil, pak při hodnocení důkazů zatíţil své rozhodnutí a řízení mu předcházející váţnou vadou a současně jednal v rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu chráněnými čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nález Ústavního soudu ze dne 28.6. 2000, sp. zn. I. ÚS 641/99 Prvostupňový soud v této záleţitosti rovněţ vycházel z písemného vyjádření jmenovaného svědka (č.l. 25 - 27 cit. sp. zn.), které při dalším ústním jednání přečetl, aniţ by byl svědek k obsahu tohoto vyjádření vyslechnut (č.l. 51v.v. cit. sp. zn.). Zde obecný soud nerespektoval § 126 odst. 1 (nutnost ústní výpovědi svědka), § 115 odst. 1 (zásada ústnosti) a § 122 (zásada přímosti) o.s.ř. Nález Ústavního soudu ze dne 7.11. 2006, sp. zn. IV. ÚS 369/06 Jestliţe v citovaném judikátu Nejvyššího soudu byla neexistencí odvolacího jednání zaloţena vada řízení v podobě „odnětí moţnosti jednat před soudem“ (viz § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., ve znění do 1. 1. 2001), pak způsobilost jejího průmětu do porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je jiţ nabíledni. Postupoval-li odvolací soud jinak, vybočil ze zásad, jeţ jsou v samotné praxi obecných soudů jiţ fixovány, a proto má toto vybočení (coby výraz „libovůle“) téţ reflex ústavněprávní (jak bylo shora vyloţeno).

193

Nález Ústavního soudu ze dne 19.12. 2005, sp. zn. III. ÚS 751/06 Pro výše uvedené, tj. s ohledem na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, spočívající v odnětí reálné a efektivní moţnosti jednat před soudem a takto skutkově i právně argumentovat, to v souladu s principem rovnosti zbraní, Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2005 č. j. 34 Cm 58/99-106 … zrušil … Nález Ústavního soudu ze dne 3.10. 2005, sp. zn. I. ÚS 793/04 Ústavní soud zde nepopírá právo obecných soudů na rozhodnutí, zda budou či nebudou prováděny další důkazy ve věci i jejich rozhodnutí, ţe další důkazy prováděny nebudou. Je pravda, ţe takové rozhodnutí obecné soudy učinily a řádně je odůvodnily. Na druhou stranu však nelze přehlédnout, ţe z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny vyplývá právo účastníka řízení, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ústavní soud zastává názor, ţe k přirozeným právům kaţdého člověka a občana patří právo, aby ve sloţitém procesu nalézání práva a spravedlnosti mu alespoň jednou bylo umoţněno předstoupit před nezávislý soud či jiný nezávislý tribunál se svojí věcí, tedy aby byl slyšen. Právo na „hearing“ patří i podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva mezi zásadní základní práva, na jejichţ respektování je třeba bezvýhradně trvat. Nález Ústavního soudu ze dne 21.1. 2003, sp. zn. II. ÚS 523/02 Změna právního náhledu, jeţ ale změnu rozhodnutí soudu prvního stupně neopodstatňuje (§ 220 o. s. ř.), je tudíţ důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemţ z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá moţnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předloţit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní. Odvolací soud, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, neţ byl důvod zamítnutí

ţaloby

soudem

prvostupňovým,

194

aniţ

by

před

vydáním

potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a neumoţnil jim se k němu vyjádřit, v podstatě porušil zásadu dvojinstančnosti, řízení a tím ve svých důsledcích zasáhl do stěţovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. V případě potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, který byl opřen o jiný důvod, neţ byl důvod zamítnutí ţaloby soudem prvního stupně, se v konkrétním případě jedná o překvapivé rozhodnutí, které vedlo k porušení stěţovatelova práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.8. 2001, R 10/2003 Předpoklady pro ustanovení opatrovníka podle § 29 odst. 2 o.s.ř. nejsou

splněny,

odpovídající

jestliţe

šetření

soud

o pobytu

před

vydáním

účastníka,

jehoţ

rozhodnutí pobyt

neprovedl

není

znám.

K zodpovězení otázky, zda je znám jiný pobyt účastníka řízení na území České republiky, přitom není dostačující pouhé vyţádání zprávy z Centrální evidence obyvatel. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.6. 1968, Rc 92/68 Ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. o tom, ţe odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, neznamená pochopitelně - zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti -, ţe by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jeţ soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení a svědků především proto, ţe při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání.

195

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 136/2002 Věrohodnost výpovědi svědka lze hodnotit i s přihlédnutím ke způsobu, jakým svědek soudu sděluje zjišťované skutečnosti a k jeho chování při výpovědi. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 369/96, časopis Soudní judikatura (dále jen SoJ) 25/1998 Omluva nepřítomnosti účastníka u jednání není bez dalšího ţádostí o odročení jednání ve smyslu § 101 odst. 2 o.s.ř. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.5. 1999, R 38/2000 Omlouvá-li účastník (jeho zmocněnec) svou neúčast u jednání "časovou kolizí s jiným soudním sporem", můţe být taková omluva ve smyslu § 153b odst. 1 o. s. ř. důvodná jen tehdy, jestliţe soudu oznámí tak é konkrétní údaje o tom, proč se nemůţe jednání zúčastnit, zejména jaké jiné jednání mu brání v účasti (v jaké věci a u jakého soudu), kdy se o něm dozvěděl (ţe k němu byl předvolán dříve neţ k jednání, z něhoţ se omlouvá) a ţe časovou kolizi více jednání nebylo moţné vyřešit jinak (nepočítaje v to u zmocněnce účastníka postup podle ustanovení § 25 odst. 3 o. s. ř.). Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2023/2000, SoJ 26/2001 Podle § 101 odst. 2 věty druhé ve spojení s ustanovením § 211 o.s.ř. můţe sice odvolací soud věc projednat v nepřítomnosti řádně předvolaného účastníka řízení (jeho zástupce na základě procesní plné moci), projedná-li však věc v nepřítomnosti účastníkova zástupce, který k jednání řádně předvolán nebyl, aniţ účastník, o jehoţ zástupce jde, takový postup výslovně

196

navrhl (popř. výslovně s ním souhlasil), jde o odnětí moţnosti jednat před soudem ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1. 2001, R 53/2001 Jestliţe po jednání, u kterého bylo prováděno dokazování a k němuţ nebyl účastník řízení řádně předvolán, proběhlo další jednání, u kterého měl tento účastník moţnost uplatnit svou procesní obranu, včetně moţnosti vyjádřit se k dosud provedeným důkazům i z hlediska správnosti procesního postupu soudu, pak nejde o vadu dle § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., ve znění účinném před 1. 1. 2001;1) můţe však jít o jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Nezávislost a nestrannost soudů a soudců, zákonný soud a soudce

Nález Ústavního soudu ze dne 2.2. 1999, sp. zn. I. ÚS 23/99 Skutečnost, ţe pracovník pověřený jednat za účastníka v soudním řízení působí jako přísedící u soudu, který věc projednává, není sama o sobě důvodem k vyloučení soudců tohoto soudu z projednávání a rozhodování věci. Nález Ústavního soudu ze dne 29.5. 1997, sp. zn. III. ÚS 230/96 Ústavní imperativ, dle něhoţ "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“ (čl. 38 odst. 1 an. úst. zák. č. 1/1993 Sb.), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímţ by mělo být ex post zvráceno jiţ vydané rozhodnutí. Je proto na účastníkovi soudního řízení, aby námitku porušení ústavní ochrany, plynoucí ze zásady o zákonném soudci,

197

uplatnil bezprostředně poté, co skutečnosti ji odůvodňující se mu staly známy. Ingerence Ústavního soudu do etických, otázek spojených s výkonem soudcovského povolání není na místě, zejména je-li o těch kterých návrzích rozhodováno postupem předvídaným zákonem (§ 16 odst. 1 o. s. ř.). Pro úsudek o porušení ústavních kautel chránících čistotu řízení před obecnými soudy (jinými orgány veřejné moci) jako výrazu zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny) není dostačující toliko obecné či subjektivní přesvědčení stěţovatele. Nález Ústavního soudu ze dne 18.10. 2001, sp. zn. III. ÚS 29/01 Základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) není vyčerpáno jen zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (sp. zn. III. ÚS 232/95, sp. zn. III. ÚS 230/96, sp. zn. III. ÚS 200/98 či III. ÚS 293/98 a další) dospěl k závěru, ţe součástí základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení sloţení senátů na základě pravidel, obsaţených v rozvrhu práce soudů. Mezi poţadavky, jeţ vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří dále předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování, ve vztahu k účastníkům řízení. Nález Ústavního soudu ze dne 27.5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 307/03 Pokud příslušný senát, stanovený rozvrhem práce soudu, projedná a rozhodne věc v jiném, neţ určeném sloţení, můţe se tak stát pouze tehdy, jestliţe je absence rozvrhem práce soudu určených soudců důvodná. Za takovou je třeba povaţovat zejména vyloučení soudce z důvodu podjatosti a jeho odůvodněnou nepřítomnost (v důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty apod.). Zastoupení soudců se stejně jako sloţení senátů musí řídit předem stanovenými pravidly, určenými rozvrhem práce.

198

Nález Ústavního soudu ze dne 27.9. 2005, sp. zn. I. ÚS 93/99 Ústavní soud interpretoval obsah základního práva na zákonného soudce dle ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v širším kontextu, neboť se jedná o zcela neopominutelnou podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která je soudům ústavně svěřena. Tento ústavní imperativ na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro kaţdého účastníka řízení stejně cennou záruku, ţe k rozhodnutí jeho věci jsou povolány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc" (srov. sp. zn. III. ÚS 232/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 5. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1997, str. 101). Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení, je součástí uvedeného základního práva na zákonného soudce - jako garance proti moţné svévoli – i zásada přidělování soudní agendy a určení sloţení senátu na základě pravidel obsaţených v rozvrhu práce soudů. Nález Ústavního soudu ze dne 18.6. 2002, č. 349/2002 Sb. Uvedený systém vzdělávání, řízený fakticky z centra moci výkonné, neskýtá také k nezávislé a svobodné tvorbě názoru potřebný a nutný předpoklad co nejširší otevřenosti s moţností konfrontace rozdílných názorů z různých pramenů (jejichţ volba by měla být ponechána autonomnímu rozhodnutí soudce samotného) včetně zdrojů zahraničních. Takový systém pak také v souvislosti se zákonem stanoveným způsobem ukončení vzdělávání i v poměru k soudcům závěrečnou prací (§ 132 odst. 2), jeţ je podrobována hodnocení (jehoţ výsledek bude tak zřejmě z povahy věci podmiňován i soudcovou akceptací v akademii předloţených názorů), a to je pak jedním z podkladů při hodnocení odborné způsobilosti soudce, můţe vyvolat pociťovanou závislost a vést k dalším neţádoucím důsledkům, jakým je ztráta pocitu vlastní odpovědnosti v procesu samotného rozhodování.

199

Nález pléna Ústavního soudu ze dne 16.1. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 55/05 Ústavní soud znovu na tomto místě připomíná, ţe přiměřené materiální zajištění soudců je jednou z významných podmínek jejich nezávislosti a ţe ústavní postavení soudců na straně jedné a představitelů moci zákonodárné a výkonné, zvláště pak státní správy, na straně druhé se vzhledem k principu dělby moci a principu nezávislosti soudců odlišuje, z čehoţ plyne i omezený dispoziční prostor pro zákonodárce v oblasti odměňování soudců. Nález pléna Ústavního soudu ze dne 11.7.2006, sp. zn. Pl. ÚS 18/06 Na vztahy v rámci soudní správy nelze aplikovat princip „kdo jmenuje, odvolává“ a není moţné ani konstruovat dvojakost právního postavení předsedy soudu jako úředníka státní správy na straně jedné a soudce na straně druhé. Proto prostřednictvím maximy vyjádřené v čl. 82 odst. 2 Ústavy je nutno poměřovat rovněţ způsob odvolávání předsedů soudů, tedy i předsedy Nejvyššího soudu; nejen právní úprava zakotvující odvolávání soudců, ale i právní úprava odvolávání předsedů a místopředsedů soudů musí respektovat ústavní principy dělby moci a nezávislosti soudní moci. Funkce předsedů a místopředsedů soudů, jakoţ i předsedů kolegií, by měla být, kromě jiného, povaţována za profesní postup (podobně jako je tomu v případě jmenování předsedou senátu), a proto by neměli být odvolatelní jinak, neţ pro zákonem předvídaný důvod a na základě rozhodnutí soudu. Nález pléna Ústavního soudu ze dne 14.7.2005, sp. zn. Pl. ÚS 34/04 Princip nezávislého soudnictví je jednou z podstatných náleţitostí demokratického právního státu (čl. 9 odst. 2 Ústavy). Poţadavek nezávislé justice pramení ze dvou zdrojů: z neutrality soudců, jako garance

200

spravedlivého, nestranného a objektivního soudního řízení a ze zajištění práv a svobod jednotlivců soudcem odčleněným od politické moci. Nezávislost soudců je garantována zárukami zvláštního právního postavení (mezi něţ nutno

zařadit

nesesaditelnost,

neodvolatelnost,

nedotknutelnost),

dále

zárukami organizační a funkční nezávislosti na orgánech, reprezentujících zákonodárnou a zejména výkonnou moc, jakoţ i oddělením soudnictví od moci zákonodárné a výkonné (zejména uplatněním zásady inkompatibility). Z hlediska obsahového je pak soudcovská nezávislost zajištěna vázaností soudců toliko zákonem, tj. vyloučením jakýchkoli prvků subordinace v soudcovském rozhodování. Základními komponenty principu nezávislosti soudnictví se Ústavní soud komplexně zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 7/02. Nález pléna Ústavního soudu ze dne 10.9. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 27/09 I. Ústavní zákon č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny, se zrušuje dnem 10. září 2009. II. Rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb., o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, kontrasignované předsedou vlády, pozbývá platnosti současně s ústavním zákonem č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny. Nález Ústavního soudu ze dne 7.3. 2007, sp. zn. I. ÚS 722/05 Nezávislost a nestrannost však představují ideální typy, které nikdy nelze naplnit absolutně a je moţné se k nim pouze přibliţovat, coţ je dáno jejich sociální povahou. Nezávislostí se rozumí vyloučení moţnosti účinně působit na svobodnou tvorbu vůle soudců, nestrannost (nezávislost na stranách) představuje neexistenci vztahu soudu k jedné ze stran řízení, kdy pojem strana řízení lze chápat jak v obecné, tak i v konkrétní rovině. Dlouhodobý právní a politický vývoj liberálních demokracií vygeneroval ze zkušeností indikátory nezávislosti a nestrannosti, z nichţ lze utvářet objektivizovaná kritéria umoţňující posoudit naplnění znaků nezávislosti a nestrannosti, protoţe v subjektivní poloze psychického (vědomého či

201

nevědomého) stavu rozhodujícího subjektu je právními nástroji nelze uchopit. Při posuzování nestrannosti a nezávislosti soudce proto nelze zcela odhlédnout ani od jevové stránky věci, kdy je za validní kritérium povaţováno i tzv. zdání nezávislosti a nestrannosti pro třetí osoby, neboť i tento aspekt je důleţitý pro zaručení důvěry v soudní rozhodování vůbec. I toto kritérium reflektuje sociální povahu soudního rozhodování, z níţ vyplývá, ţe i kdyţ třeba reálný důvod k pochybnostem o nestrannosti a nezávislosti ve skutečnosti neexistuje - jak v subjektivní, tak dokonce i v objektivní poloze - nelze přehlíţet ani existenci moţného přesvědčení, ţe takový důvod dán je. Rovněţ judikatura Evropského soudu pro lidská práva vychází z dvojího testu nestrannosti soudce: subjektivní test je zaloţen na základě osobního přesvědčení soudce v dané věci (personal conviction of a particular judge), objektivní test sleduje existenci dostatečných záruk, ţe je moţno v tomto ohledu vyloučit jakoukoliv legitimní pochybnost (guarantees sufficient to exclude any legitimate doubt in this respect; srov. rozhodnutí ve věcech Saraiva de Carvalho vs. Portugalsko, 1994, Gautrin a další vs. Francie, 1998). Nelze bez dalšího dospět k závěru o podjatosti soudce na základě pouhého faktu, ţe poskytne novinám rozhovor týkající se případu, který rozhodoval a který byl mimo jiné hojně medializován. Soudce jako reprezentant veřejné moci můţe být objektem i neoprávněné kritiky ve sdělovacích prostředcích; současně je však třeba u něj přepokládat a poţadovat vyšší stupeň tolerance a nadhledu, neţ tomu je u jednotlivých občanů. Např. různé stíţnosti či názory na jím řešené případy sice mohou vzbudit u dotčeného soudce určitou nelibost, avšak s ohledem na to, ţe tyto skutečnosti jsou běţnou součástí práce soudců, nelze jim zpravidla přičítat zaloţení dostatečně intenzivního negativního vztahu k účastníkům řízení, příp. k jejich zástupcům. Ústavní soud však na druhé straně zdůrazňuje, ţe není moţné vyloučit úsudek o soudcově nepodjatosti, pokud je důvod o ní pochybovat vzhledem jeho konkrétním vyjádřením, veřejně vysloveným v době, kdy má ve věci opětovně rozhodovat, navíc za situace, kdy jeho dřívější právní názory

202

a závěry byly jednou ze stran poměrně ostře napadeny a i ve sdělovacích prostředcích kritizovány. Za takových okolností lze pochybovat o tom, ţe soudce vůbec není dotčen takovým úsudkem o výkonu své rozhodovací pravomoci, o čemţ právě svědčí i jeho výroky v inkriminovaném rozhovoru. Podle mínění Ústavního soudu je dále třeba vyjít z poţadavku, zdůrazňovaného i Evropským soudem pro lidská práva, podle kterého je nezbytně důleţité, aby soudy v demokratické společnosti vzbuzovaly u občanů důvěru. Pokud jde o objektivní hodnocení nestrannosti soudců, je třeba se zabývat zejména otázkou, zda - i nezávisle na chování soudce existují

jisté

ověřitelné

skutečnosti,

které

mohou

jeho

nestrannost

zpochybňovat, přičemţ v této oblasti mohou mít význam i pouhá zdání. Při zkoumání, zda v určité věci existují legitimní důvody svědčící o nedostatku nestrannosti soudce, je mj. moţné vzít v úvahu i hledisko obţalovaného nebo šíře vzato jedné ze stran sporu. Určujícím prvkem je to, zda lze povaţovat obavy dotčené osoby či osob za objektivně ospravedlnitelné (obdobně Chmelíř proti ČR, 2005, Ferrantelli a Santangelo proti Itálii, 1996). Ústavní soud však usuzuje - ve světle shora řečeného - ţe soudce svými

výroky

(vyslovenými

krátce

před

vlastním

projednáváním

a rozhodováním zkoumaného případu) překročil hranici toho, co lze povaţovat za přiměřený způsob poskytování informací o své činnosti. Jedním z obecně uznávaných důvodů omezení práva na informace je ostatně - kromě ochrany obecného zájmu a ochrany pověsti nebo práv jiných - právě zajištění autority a nestrannosti soudní moci (čl. 10 Úmluvy). O to právě jde i v souzené věci. V tomto směru lze souhlasit se stěţovateli, kteří připomněli obecnou zásadu, mnohdy zdůrazňovanou v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, podle které spravedlnost musí být nejen konána, ale musí být i vidět, ţe konána je (justice must not only be done, it must also be seen to be done). Nález Ústavního soudu ze dne 15.4. 2003, sp. zn. II. ÚS 274/01 Podle čl. 95 odst. 1 Ústavy účinného v době rozhodování obecných soudů byl soudce při rozhodování vázán zákonem a byl oprávněn posoudit

203

soulad jiného právního předpisu se zákonem. Vázanost soudce zákonem dle uvedeného ustanovení tedy znamená oprávnění soudu neaplikovat "jiný právní předpis", je-li soudem povaţován za rozporný se zákonem. A contrario z uvedených ústavních ustanovení ale také vyplývá, ţe v případě, nekonstatuje-li obecný soud nesoulad "jiného právního předpisu se zákonem", je jím téţ vázán. Obecné soudy nedostály v projednávaném případě všem ústavním kautelám, jeţ je dle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR opravňovaly a opravňují neaplikovat "jiný právní předpis". Pokud za dané situace neaplikovaly "jiný právní předpis", jenţ aplikován měl být, ocitly se v rozporu s poţadavkem vázanosti soustavou právních pramenů, plynoucím z čl. 1 Ústavy ČR, coţ z pohledu rozhodované věci zakládá dotčení principů řádného procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nález Ústavního soudu ze dne 4.10. 2006, sp. zn. III. ÚS 269/05 Z uvedeného právního názoru, jakoţ i z podmínek spravedlivého a řádného procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny, § 157 odst. 2 a § 167 odst. 2 o.s.ř.), plyne rovněţ povinnost obecného soudu v případě neaplikování „jiného právního předpisu“ pro jeho rozpor se zákonem tuto skutečnost výslovně konstatovat a uvedený rozpor objasnit. Nález Ústavního soudu ze dne 27.11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94 Jde o objektivní úvahu, zda – s ohledem na okolnosti případu – lze mít za to, ţe by soudce podjatý mohl být. V daném případě šlo o takový konflikt mez rozhodující soudkyní a právní zástupkyní navrhovatelky, který svou povahou a intenzitou (označení rozhodnutí soudkyně „za právní zmetek“ a následná soudní dohra) je nepochybně dostatečným důvodem k tomu, aby v zájmu soudkyně samé o věci rozhodovala jiná osoba.

204

Nález Ústavního soudu ze dne 17.2. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98 Funkci rozvrhu práce proporciálně přidělovat projednávané věci mezi jednotlivé senáty, resp. soudce nutno povaţovat ve vztahu k poţadavkům plynoucím z čl. 38 odst. 1 Listiny, a to zejména k poţadavku předvídatelnosti a transparentnosti obsazení soudu pro účastníky řízení, za sekundární. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 4.1. 1994, R 74/94 U soudce, který se podílel na rozhodování v právní věci, v níţ podle tvrzení ţalobce mu vznikla škoda nesprávným úředním postupem, jejíţ náhrady se domáhá, jde o takový poměr k věci, který vyvolává pochybnost o jeho nepodjatosti (§ 14 odst.1 o. s. ř.). Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.1. 2000, R 51/2000 Jestliţe soud při jednání, při kterém došlo jen k vyhlášení rozsudku (§ 156 odst. 2 o.s.ř.), zasedal v jiném sloţení senátu, neţ ve kterém věc naposledy projednal u jednání, jeţ rozsudku předcházelo, jde o vadu řízení podle § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř., neboť soud byl nesprávně obsazen. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.10. 2001, sp. zn. 29 Odo 750/2001 Důvodem k vyloučení soudce ve smyslu § 14 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném před 1. lednem 2001, není sama o sobě okolnost, ţe účastník řízení vede spor o ochranu osobnosti se soudem, u nějţ soudce působí, ani okolnost, ţe předseda soudu shledal částečně důvodnou stíţnost účastníka na průtahy v řízení.

205

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1374/98 Samotná skutečnost, ţe ve věci rozhodují soudy, jeţ mají sídlo ve městě, které je účastníkem řízení, nevyvolává pochybnost o nepodjatosti soudců. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 7.7. 1993, 6 Cdo 74/92 Vstoupil-li do jednací síně, v níţ probíhala porada senátu odvolacího soudu, soudce, který věc rozhodoval u soudu prvního stupně, je dána pochybnost o nepodjatosti senátu odvolacího soudu, neboť za této situace nelze jednoznačně vyloučit (s ohledem na to, ţe šlo o poradu senátu, to ani objektivně není moţné), ţe tito soudci získali o věci poznatky neprocesním způsobem. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1558/96 Dlouhodobý kolegiální vztah soudce k účastníku řízení, který působil dříve jako soudce na témţe pracovišti, je skutečností způsobilou vyvolat pochybnost o nepodjatosti soudce. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 828/96 Důvodem k vyloučení soudce ve smyslu § 14 odst. 1 o.s.ř. nejsou pouze okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.

206

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.1. 1980, sp. zn. Ncdf 173/79 Účastník občanského soudního řízení, který navrhuje vyloučení soudce (soudců) z projednávání a rozhodování věci, musí ohledně kaţdého soudce, jehoţ podjatost namítá, uvést konkrétně skutečnosti, pro něţ má za to, ţe je z projednávání a rozhodování vyloučen (§ 14 o. s. ř.). Sramková proti Rakousku ze dne 22.10. 1984 Lze legitimně pochybovat o nezávislosti soudního orgánu, pokud je členem osoba, která je funkčně a sluţebně podřízena jedné ze stran. Věc tedy neprojednal nezávislý a nestranný soud.

Rozhodování bez zbytečných průtahů Nález Ústavního soudu ze dne 4.6. 2003, sp. zn. II. ÚS 71/99 Ústavně zaručené základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jeţ nezanedbatelnou měrou spolupodmiňuje ve společnosti vnímaný stupeň právní jistoty, náleţí k těm, jejichţ splnění je mj. jednou ze záruk posilování důvěry v právo a stimulem pro jeho dodrţování ze strany občanů, při vědomí toho, ţe se jedná v tomto smyslu o oboustrannou projekci, neboť obsah právního řádu je stejně závazný jak pro stát, jenţ z uvaţovaného pohledu má vrchnostenské postavení, tak pro občany, jimţ státní moc slouţí (čl. 2 odst. 3 Ústavy), a to nejen v abstraktní rovině, nýbrţ především ve svém praktickém uplatnění, protoţe řádný výkon spravedlnosti je třeba také chápat zejména jako i včasnou ochranu práv, neboť řádná realizace (aplikace) práva soudní mocí je, nikoliv v poslední řadě, i dostatečnou zárukou pro náhled a přesvědčení občanů uznávajících řádný pořad úsilí o dosaţení práva, ţe se lze na justici

207

spolehnout a na ni s důvěrou, coby respektovaného arbitra, přenést řešení sporů. Nález Ústavního soudu ze dne 19.2. 2002, sp. zn. I. ÚS 663/01 Ústavní soud konstatuje, ţe podle své ustálené judikatury jsou-li v řízení před obecnými soudy namítány průtahy, je zásadně třeba ještě před podáním ústavní stíţnosti podat stíţnost na průtahy v řízení - ve smyslu zákona č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky - předsedovi příslušného soudu (poznámka: tento zákon je sice ke dni 1. 4. 2002 zrušen zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, nicméně právo podat stíţnost na průtahy v řízení orgánům státní správy soudů zakotvuje v ustanovení § 164 odst. 1 srovnatelným způsobem i citovaný zákon č. 6/2002, který zrušený zákon č. 436/1991 Sb. nahrazuje. Tato zásada však neplatí bez výjimky. Ústavní soud totiţ na druhé straně judikoval, ţe pokud by podání příslušného procesního prostředku bylo zjevně neefektivní, nelze na jeho podání trvat (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 24 0/95, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, str. 298). Nález Ústavního soudu ze dne 7.8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 391/07 Stejně jako v jiných případech (srov. nálezy I. ÚS 600/03, I. ÚS 543/03, Sb. n. u., sv. 32, str. 35, str. 119) si je Ústavní soud vědom toho, ţe jeho konkrétní individuální rozhodnutí není systémovým řešením, neboť pokud by i účastníci jiných soudních řízení vedených u Okresního soudu v Chomutově podali ústavní stíţnost a Ústavní soud by jí případně vyhověl, nedošlo by de facto k nápravě dané situace; v tomto směru Ústavní soud přisvědčuje Okresnímu soudu v Chomutově. Ústavní soud však nemá jiného nástroje k zajištění ochrany základních práv jednotlivců neţ rozhodnutí v individuální věci, jímţ současně apeluje na příslušné orgány reprezentující státní moc, aby zásahy do základních práv byly odstraněny a eliminovány,

208

a to bez ohledu na to, zda jsou takové zásahy způsobovány subjektivním jednáním soudu nebo objektivním stavem soudnictví. K případné moţné námitce o porušení principu rovnosti účastníků řízení, která probíhají u příslušného senátu obecného soudu, se Ústavní soud vyjádřil v nálezu I. ÚS 660/03 [Sb. n. u., sv. 32, str. 219 (str. 222 -223)]. První senát Ústavního soudu vyloţil, ţe „vzhledem k principu minimalizace zásahu Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci není rozhodnutí Ústavního soudu v daném případě způsobilé tento princip ohrozit či porušit, neboť takový princip se uplatní toliko v situaci, kdy zásah do základních práv a svobod jednotlivce lze odstranit jiným způsobem, tedy existují-li vedle zvoleného nástroje také jiné prostředky, kterými lze zabránit zásahu do základních práv a svobod“. Taková situace v nyní projednávané věci nenastala. Patera proti České republice ze dne 26.4. 2007 Soud připomíná, ţe přiměřenost délky řízení se posuzuje podle okolností případu a s ohledem na kritéria vyvozená z jeho vlastní judikatury, jimiţ jsou zejména sloţitost věci, chování stěţovatelů a postup příslušných orgánů a význam sporu pro zúčastněné strany. Případy týkající se péče o dítě je tedy nezbytně nutné projednávat ve vší rychlosti a průtahy v některé fázi řízení lze tolerovat pouze za podmínky, ţe celková doba řízení nebude nepřiměřená. Wallová a Walla proti České republice ze dne 26.10. 2006 Soud konstatuje, ţe daný případ vykazuje velkou míru sloţitosti, zejména z důvodu nutnosti sledovat vývoj situace stěţovatelů a v závislosti na ní následně přehodnocovat nejvyšší zájem dětí.

209

Mezl proti České republice ze dne 9.1. 2007 Soud nejprve připouští, ţe případ vykazoval jistou míru sloţitosti z důvodu silného napětí mezi rodiči, a ztotoţňuje se s argumentem vlády, ţe stěţovatel je do jisté míry za průtahy v řízení odpovědný. Povinnost státních orgánů přijmout taková opatření, která umoţní kontakt rodiče s dítětem, kteří spolu neţijí, totiţ není absolutní a porozumění a spolupráce všech zúčastněných osob vţdy představují důleţitý faktor. Státní orgány sice mají vyvíjet snahu, aby této spolupráci napomohly, ale jejich povinnost vyuţít donucovacích prostředků nemůţe být neomezená: musí brát ohled na zájmy, práva a svobody dotčených osob a zejména na nejvyšší zájem dítěte a jeho práva, která mu přiznává článek 8 Úmluvy (viz výše uvedený rozsudek ve věci Voleský proti České republice, § 118). Soud ve své judikatuře konstantně připouští, ţe v této citlivé oblasti je k donucovacím prostředkům třeba přistupovat s maximální opatrností (Reigado Ramos proti Portugalsku, č. 73229/01, § 53, 22. listopad 2005) a ţe článek 8 Úmluvy v ţádném případě neopravňuje rodiče k tomu, aby vyţadoval přijetí opatření, jeţ by poškozovala zdraví a rozvoj dítěte (viz Elsholz proti Německu [velký senát], č. 25735/94, § 49-50, ESLP 2000-VIII). Rozhodující je zjistit, zda státní orgány přijaly za účelem usnadnění styku veškerá opatření, která od nich bylo moţné v daném případě rozumně očekávat (viz výše uvedený rozsudek Nuutinen proti Finsku, § 128). Fiala proti České republice ze dne 18.6. 2006 Soud je nucen zdůraznit, ţe předmětné řízení vyţadovalo mimořádně urychlené vyřízení, a to tím spíše, ţe velmi napjatá situace v rodině měla zničující důsledky na psychický stav nezletilých. Nelze téţ přehlédnout roční prodlevu způsobenou ztrátou soudního spisu, za niţ jsou odpovědné výhradně soudy, coţ ostatně konstatoval i Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 8. června 2004 . V obecnější rovině pak smluvním státům přísluší uspořádat své soudní systémy tak, aby soudy mohly zaručit kaţdému právo na vydání konečného

210

rozhodnutí ve sporech o jeho občanských právech nebo závazcích v přiměřené lhůtě (Gozalvo proti Francii, č. 38894/97, § 27, 9. listopad 1999). Ţalovaný stát proto nemůţe poukazovat na nutnost rozhodovat o návrzích na vydání předběţných opatření, a odůvodňovat tak průtahy v řízení ve věci samé (viz, mutatis mutandis, Cambal proti České republice, č. 22771/04, § 33, 21. únor 2006). Pedovič proti České republice ze dne 18.6. 2006 V právním státě nemohou konečná a závazná soudní rozhodnutí zůstat neúčinná v neprospěch některého z účastníků řízení… … S ohledem na výše uvedené proto Soud dospěl k názoru, ţe vnitrostátní soudy pověřené projednáváním případu jsou povolanější k zajištění vhodné rovnováhy mezi zájmem dítěte ţít v klidném prostředí a zájmy otce, jimiţ byl veden při podnikání svých kroků. S cílem zajistit výkon práva na styk s dítětem přijaly tyto soudy veškerá opatření, která lze od nich rozumně očekávat při řešení velmi sloţitého konfliktu v projednávaném případě. Pakliţe tato opatření nevedla k uspokojivému výsledku, Soud povaţuje za nezbytné připomenout, ţe pozitivní povinnosti státu vyplývající z Úmluvy nespočívají v povinnosti dosáhnout určitého výsledku, ale pouze v povinnosti vynaloţit k tomu prostředky; soudy totiţ nejsou všemohoucí, zejména kdyţ se v záleţitostech v oblasti rodinného ţivota dostávají do střetu s rodiči, kteří nejsou schopni překonat svou nevraţivost a nedbají zájmů vlastního dítěte. Kozák proti České republice ze dne 18.4. 2006 Soud uvádí, ţe vůči stěţovatelům nelze namítat průtahy způsobené tím, ţe soudy vyšších stupňů postupně rušily rozhodnutí vydaná soudy niţších stupňů.

211

Patta proti České republice ze dne 18.4. 2006 Je sice pravdou, ţe pozemkový úřad dne 7. ledna 1993 řízení přerušil do doby doplnění správního spisu (§ 7 výše), tato skutečnost však nemá vliv na celkovou délku řízení. Soud připomíná, ţe stěţovateli nelze vytýkat, ţe plně vyuţíval veškerých prostředků, které mu vnitrostátní právo k ochraně jeho zájmů poskytuje. Maršálek proti České republice ze dne 4.4. 2006 I kdyţ se tato doba na první pohled nejeví nepřiměřená, Soud je nucen konstatovat, ţe po převáţnou část tohoto období se věc nacházela před soudem prvního stupně, který svůj rozsudek vynesl teprve tři roky a deset měsíců poté, co mu byl případ předloţen. Giancarlo Lombardo proti Itálii ze dne 26.11. 1992 K přetíţení Účetního dvora a Ústavního soudu nelze přihlíţet. Kotan proti České republice ze dne 29.11. 2005 Soud odkazuje na svou judikaturu, podle které platí, ţe při hodnocení délky řízení, v němţ jiţ bylo přijato konečné rozhodnutí, se do období posuzovaného z hlediska „přiměřené lhůty“ dle článku 6 odst. 1 zahrnuje i následné řízení směřující k výkonu tohoto rozhodnutí (Di Pede proti Itálii, rozsudek ze dne 26. září 1996, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1996-IV, § 24 a 26) Vokurka proti České republice ze dne 16.10. 2007 47. V případech, kdy se jedná o právo na řízení vedené v přiměřené lhůtě, je dále právní prostředek nápravy „účinný“, jestliţe umoţňuje, aby rozhodnutí

212

příslušných soudů bylo vydáno dříve, anebo aby dotyčný obdrţel přiměřenou náhradu za jiţ vzniklé průtahy (Sürmeli proti Německu [velký senát] č. 75529/01, § 99, ESLP 2006-…). 50. Soud připomíná, ţe moţnost podat ústavní stíţnost na průtahy v řízení není v poţadované míře účinná {Hartman proti České republice, č. 53341/99, § 83, ESLP 2003- VIII (výňatky); Koudelka proti České republice, č. 1633/05, § 47, 20. července 2006}. 55. Soud rozhodl, ţe hierarchická stíţnost podle zákona č. 6/2002 Sb., ve znění činném do 30. června 2004, na jejímţ základě bylo moţné napadnout nepřiměřenou délku soudního řízení, nebyla účinným právním prostředkem nápravy porušení práva na projednání záleţitosti v „přiměřené lhůtě“ ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy 57. S ohledem na výše uvedené a s přihlédnutím k tomu, ţe ustanovení článku 35 odst. 1 Úmluvy musejí být uplatňována s jistou mírou pruţnosti a bez přílišných formalismů, má Soud za to, ţe moţnost podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu zavedená do českého právního řádu s účinností od 1. července 2004 novým § 174a zákona č. 6/2002 Sb., který ve skutečnosti pouze navazuje na hierarchickou stíţnost, nelze povaţovat za právní prostředek nápravy, který by musel být vyčerpán pro účely článku 35 odst. 1 Úmluvy. 65. Soud z toho vyvozuje, ţe nápravu zavedenou do českého právního systému zákonem č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze povaţovat za účinný a dostupný právní prostředek nápravy pro případ překročení „přiměřené lhůty“ v kaţdém soudním řízení, na které se vztahuje článek 6 odst. 1 Úmluvy.

Principy ovlivňující charakter procesu Nález Ústavního soudu ze dne 14.8. 2008, sp. zn. III. ÚS 457/07 Ústavní a Nejvyšší správní soud kritizují praxi „umělého navyšování počtu řízení ve věcech, kde je takové navyšování bezúčelné“. Podle Nejvyššího správního soudu jedním ze způsobů takového umělého

213

navyšování je právě i nevhodné rozdělování řízení … tam, kde pro to není dán ţádný racionální procesní důvod. Tento postup … zatěţuje jak strany soudního sporu (například nezdůvodněnou multiplikací soudního poplatku), tak i soudy samotné. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.11. 2002, R 58/2003 Nezaplatil-li účastník zálohu na náklady důkazu, k jejímuţ sloţení byl usnesením soudu vyzván, není to samo o sobě důvodem k tomu, aby soud neprovedl důkaz, který je potřebný ke zjištění skutkového stavu věci. Ustanovení § 141 o. s. ř. soudu neumoţňuje, aby jen z důvodu nezaplacení zálohy na náklady důkazu upustil od provedení důkazu, který nařídil a který je potřebný ke zjištění skutkového stavu věci.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.11. 1979, R 20/1980 Soud v zájmu plynulosti a hospodárnosti soudního řízení ustanoví znalce aţ po shromáţdění všech skutkových podkladů potřebných pro provedení znaleckého úkonu. Soudy mají tedy provést všechny potřebné důkazy k všestrannému objasnění rozhodných skutečností a opatřit si i listinné důkazy (rodný list dítěte, porodopis, lékařskou dokumentaci) potřebné pro podání posudku. Soudy však ne vţdy takto postupují, čímţ dochází k průtahům v řízení a někdy i k pochybnostem o správnosti znaleckých posudků. Nález Ústavního soudu ze dne 28.1. 1999, sp. zn. III. ÚS 370/98 Nelze povaţovat za porušení práva na spravedlivý proces, vydá-li soud rozsudek pro zmeškání a vyuţije tak nástroje, který je určen k tomu, aby postihl toho účastníka řízení, který po řádném doručení předvolání nejméně pět dnů přede dnem, kdy se má jednání konat, bez důvodné a včasné omluvy zmešká první jednání, které bylo ve věci nařízeno.

214

Nález Ústavního soudu ze dne 22.6. 2000, sp. zn. III. ÚS 68/99 Obecný soud samozřejmě není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, provedení navrhovaných důkazů záleţí na jeho hodnocení (§ 120 odst. 1 o.s.ř.). Vţdy se však při odůvodnění rozsudku musí obecný soud vypořádat s tím, ţe některé navrţené důkazy neprovedl. Nález Ústavního soudu ze dne 3.11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93 Je věcí soudu, jak s rozporem mezi provedenými důkazy naloţí. Je však jeho povinností provedený důkaz odporující důkazům ostatním ve smyslu § 120 odst. l o. s. ř. hodnotit (a zdůvodnit, proč jej příkladně odmítá či pokládá za nevěrohodný) a v odůvodnění rozhodnutí své stanovisko k tomuto důkazu přiměřeně vyloţit (§ 132 odst. l, § 157 odst. 2 o.s.ř.). Zásada vyjádřená v ustanovení § 18 o. s. ř. (povinnost soudu dbát na rovné postavení účastníků a z toho současně vyplývající povinnost zajistit jim stejné, tj. rovnocenné moţnosti k uplatnění jejich práv) neznamená však povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníků, případně dbát na to, aby důkazy provedené z jejich podnětu byly v určitém (úměrném) poměru. Nález Ústavního soudu ze dne 27.1. 2004, sp. zn. I. ÚS 601/02 Rozhodné skutečnosti mohou v řízení vyjít najevo jinak a nemusí být pouze součástí přednesu účastníka. Pokud soud při hodnocení důkazů podle § 132 o.s.ř. k takovýmto rozhodným

skutečnostem

nepřihlédl,

porušil

právo

účastníka

řízení

na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

215

Nález Ústavního soudu ze dne 18.7. 2002, sp. zn. IV. ÚS 682/2000 Protokol o jednání, obsahuje-li zákonem stanovené náleţitosti (§ 40 občanského soudního řádu), je veřejnou listinou podle § 134 občanského soudního řádu. To znamená, ţe účastník, jenţ tvrdí opak oproti údajům v protokolu uvedeným, je povinen svá tvrzení prokázat: spočívá na něm důkazní břemeno. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.11.2003, sp. zn. 30 Cdo 1171/2002 Váţným důvodem pro nepřipuštění zpětvzetí ţaloby se zpravidla rozumí okolnosti, z nichţ lze dovodit, ţe zpětvzetím návrhu je ţalovaný ohroţen ve svých oprávněných zájmech např. proto, ţe v případě zpětvzetí a následného zastavení řízení by se jiţ sám nemohl s úspěchem domáhat rozhodnutí o sporném nároku (například vypořádání společného jmění manţelů). Ţalovaný musí uvést důvod, pro který se zpětvzetím ţaloby nesouhlasí. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, SoJ 86/2002 I. Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, ţe za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a ţe z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umoţnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uloţené účastníku ustanovením § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána. II. Závěr o tom, ţe účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliţe zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§ 120 odst. 3 věty druhá o. s. ř.), neumoţňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, ţe by bylo nepravdivé.

216

III. O důkazní povinnosti a o důkazním břemenu je soud povinen účastníky poučit. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.1. 2007, sp. zn. 33 Odo 579/2005 Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závaţnosti (důleţitosti) pro rozhodnutí,

hodnota

zákonnosti,

hodnota

pravdivosti,

popřípadě

věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závaţnosti (důleţito sti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně můţe opřít svá skutková zjištění (zda jsou pouţitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné nebo nezákonné); k důkazům, které byly získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichţ důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze povaţovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá téţ posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.10. 1998, R 39/1999 Navrhne-li účastník občanského soudního řízení k prokázání svých tvrzení důkaz, který byl pořízen nebo účastníkem opatřen v rozporu s obecně závaznými právními předpisy a jehoţ pořízením nebo opatřením došlo k porušení práv jiné fyzické nebo právnické osoby, soud takový důkaz jako nepřípustný

neprovede.

Nepřípustným

217

důkazem

je

proto

i

záznam

telefonického rozhovoru, který byl takto pořízen bez vědomí hovořících osob. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.3. 2003, sp. zn. 29 Odo 715/2002, SoJ 76/2003 I. Poučení, podle kterého "všechny rozhodné skutečnosti a důkazy musí ţalovaný uvést do skončení jednání", není úplným poučením ve smyslu ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř. II. K řádné protokolaci poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř. postačuje, poznamená-li se v protokole o jednání odkazem na § 119a odst. 1 o. s. ř. včetně údaje o tom, zda a jak účastníci (jejich zástupci) na poučení reagovali. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 8.4. 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93 Rozhoduje-li soud v neprospěch účastníka občanského soudního řízení jen proto, ţe nebylo prokázáno jeho tvrzení (z důvodu neunesení důkazního břemene), pak takový závěr předpokládá, ţe soud řádně a úplné provedl navrţené důkazy; důkaz, který účastník k prokázání svého tvrzení označil, není třeba provést zásadně jen tehdy, jestliţe jeho prostřednictvím nepochybně nemohou být rozhodné skutečnosti prokázány.

Poučovací povinnost soudu Nález Ústavního soudu ze dne 3.1. 1996, sp. zn. I. ÚS 56/95 Poučovací povinnost soudu je upravena v ustanovení § 5 o.s.ř. a omezuje se na procesní práva a povinnosti účastníků poučení o tom, ţe má či můţe být ţalován ještě další odpůrce, však z mezí procesních pravidel sporu zřetelně vybočuje, oslabuje úlohu soudu jako nestranného orgánu a zakládá tak nerovnost mezi účastníky občanského soudního řízení.

218

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 661/96, SoJ 14/1998 I. podle § 5 o.s.ř. je soud povinen poučit účastníky řízení zejména o tom,

jaká

práva

jim

přiznávají

a

jaké

povinnosti

jim

ukládají

procesněprávní předpisy, jak je třeba jimi zamýšlené procesní úkony provést, aby vyvolaly sledované procesní účinky, případně jak je třeba odstranit vady jiţ učiněných procesních úkonů, jaké právní následky jsou spojeny s jimi provedenými procesními úkony a jak je třeba splnit procesní povinnosti ze zákona nebo z rozhodnutí soudu. Součástí poučovací povinnosti soudu není návod či pomoc účastníku spočívající v tom, co by měl nebo mohl v daném okamţiku učinit, ale jen taková pomoc, aby mohl zákonem stanoveným způsobem vyjádřit, co v řízení sám hodlá učinit. II. Není porušením poučovací povinnosti soudu podle § 5 o.s.ř., jestliţe soud ţalobkyni neupozornil na moţnost zvolit si opětovně zástupce a udělit mu plnou moc. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1492/2002, SoJ 59/2003 Poučovací povinnost soudu podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. je směřována - na rozdíl od poučovací povinnosti podle ustanovení § 118a odst. 4 o.s.ř. - i vůči účastníku, který je zastoupen advokátem. Povinnost soudu poskytnout účastníku potřebná poučení lze splnit i tím, ţe budou poskytnuta jeho zástupci, kterému účastník udělil procesní plnou moc (srov. § 32 odst. 3 o.s.ř.). Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 344/96, SoJ 23/1997 Je-li ţalobní petit přesný, určitý a srozumitelný, není důvodem k postupu podle § 5 o.s.ř. okolnost, ţe ţalobě nelze vyhovět proto, ţe nemá oporu v hmotném právu. Takové poučení by totiţ bylo v rozporu s ústavně

219

zakotveným principem rovnosti účastníků řízení, neboť soud by poskytl účastníku na úkor druhé strany sporu nikoli poučení o procesních vadách ţaloby, nýbrţ poučení o důvodech, pro které jí nelze vyhovět. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.5. 1993, sp. zn. 3 Cdo 70/1993, Právní rozhledy 5/1993 Poučení ţalobce o tom, kdo by podle hmotného práva měl ţalovat nebo být ţalován, přesahuje poučovací povinnost soudu podle § 5 OSŘ a je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1450/1997, SoJ 59/2003 Soud není povinen poučovat v průběhu řízení účastníky řízení o moţném výkladu předpisů hmotného práva. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, SoJ 86/2002 Závěr o tom, ţe účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliţe zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§ 120 odst. 3 věty druhá o. s. ř.), neumoţňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, ţe by bylo nepravdivé. O důkazní povinnosti a o důkazním břemenu je soud povinen účastníky poučit. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005 O povinnosti navrhnout k prokázání rozhodných tvrzení důkazy je soud povinen účastníka poučit ve smyslu ustanovení § 118 odst. 1 a 3 o.s.ř. Zákon (po novelizaci občanského soudního řádu provedené zákonem

220

č. 30/2000 Sb., který nabyl účinnosti 1.1.2001) nyní stojí na zásadě předvídatelnosti rozhodnutí, která ukládá soudu zpřístupnit účastníkům právní kvalifikaci skutku konkrétním poučením o důkazní povinnosti, jestliţe průběh řízení nasvědčuje tomu, ţe účastníkův právní názor je jiný. Tento postup soudu je spojen s poţadavkem určitosti důkazního návrhu, aby bylo vţdy zřejmé, k prokázání jaké konkrétní skutkové okolnosti je důkaz navrhován. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003, SoJ 158/2005 Soud prvního stupně můţe své rozhodnutí zaloţit na závěru, ţe účastník přítomný při soudním jednání neunesl důkazní břemeno, jen tehdy, jestliţe takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle § 118a odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.12. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2524/98, SoJ 87/2000 Vyţaduje-li ustanovení hmotněprávního předpisu k úspěšnému uplatnění práva, aby ţalobní návrh obsahoval povinnost k vzájemnému plnění, není vadou řízení ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., jestliţe soud ţalobce nepoučil, ţe ţaloba bude neúspěšná, nedoplní-li ji v tomto směru. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9. 1998, R 40/1999 Poučení o procesních právech (§ 5 o. s. ř.) je soud povinen poskytnout účastníku v době, kdy je toho podle stavu řízení pro něj zapotřebí.

221

Spravedlivé vnímání vedení procesu účastníky Nález Ústavního soudu ze dne 19.12. 2005, sp. zn. III. ÚS 751/06 V dosavadní judikatuře ve věcech ústavních stíţností (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04) Ústavní soud interpretoval pojem

svévole

s vykonanými

ve

smyslu

skutkovými

extrémního a

právními

nesouladu zjištěními,

právních dále

ve

závěrů smyslu

nerespektování kogentní normy, interpretace, jeţ je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehoţ je přepjatý formalismus), jakoţ i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném neţ zákonem stanoveném a právním myšlení konsensuálně akceptovaném významu, v tom rámci i odklonu od ustálené judikatury, aniţ by byly dostatečně vyloţeny důvody, na základě nichţ soud výkladovou praxi dosud převaţující a stabilizovanou odmítá, a konečně ve smyslu rozhodování bez bliţších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy. Z judikatury Ústavního soudu lze rovněţ vyvodit závěr, dle něhoţ svévolí z pohledu kategorie ústavností rozumí se potom v případě aplikace právní normy objektivní stav, tj. taková pozice aplikace ustanovení jednoduchého práva, která je objektivně v relaci k jeho smyslu a účelu aplikací (v rámci moţného argumentačního pole) postrádající co do moţných variabilit myšlenkových konstrukcí racionálně logické akceptovatelné odůvodnění. Z toho důvodu taková aplikace rovněţ nezbytně implikuje vykročení

z

mantinelů

vymezených

zásadou

nezávislého

soudního

rozhodování. Dané pojetí svévole přitom vychází s ohledem na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod z maximy, dle níţ porušení ústavních kautel nelze se zřetelem k dotčenému subjektu rozlišovat dle toho, zda k němu došlo bez vědomí (znalosti tohoto neţádoucího stavu) ve věci rozhodujícího soudce (soudu).

222

Stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.11. 1968, IV/1968, s. 198 Z hlediska výchovného účinku soudního řízení na účastníky řízení i z hlediska dodrţení zásady veřejnosti soudního jednání má nemalý význam vyhlášení rozhodnutí s dodrţením zákonných předpokladů podle § 156, 168 odst. 1 o.s.ř. Ústní odůvodnění vyhlašovaného rozhodnutí musí odpovídat povaze konkrétní projednávané věci a sledovat především to, aby soudnímu rozhodnutí bylo porozuměno. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 7.7. 1993, sp. zn. 6 Cdo 74/92 Vstoupil-li do jednací síně, v níţ probíhala porada senátu odvolacího soudu, soudce, který věc rozhodoval u soudu prvního stupně, je dána pochybnost o nepodjatosti senátu odvolacího soudu, neboť za této situace nelze jednoznačně vyloučit (s ohledem na to, ţe šlo o poradu senátu, to ani objektivně není moţné), ţe tito soudci získali o věci poznatky neprocesním způsobem. Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9.12. 1994 Stěţovatel v řízení před soudem prvního stupně uplatnil námitku promlčení. Aniţ by se Evropský soud musel zabývat její důvodností, konstatuje, ţe byla přinejmenším relevantní a zasluhovala specifickou a explicitní odpověď. Jelikoţ ta nebyla dána a jelikoţ promlčení mohlo změnit meritorní výsledek sporu, došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Řecké rafinerie Sran a Stratis Andreas proti Řecku ze dne 9.12. 1994 Řecké rafinerie vyhrály arbitráţní řízení proti Řecku a bylo jim přisouzeno 116.273.442 drachem, 16.054.165 amerických dolarů a 614.627

223

francouzských franků. Řecko napadlo arbitráţní výrok před soudem prvního stupně, ţaloba byla zamítnuta a to i soudem odvolacím. Poté řecký parlament přijímá zákon č. 1701/1987, který stanovil neplatnost všech ustanovení, včetně arbitráţních doloţek, zvýhodňujících smluv uzavřených v období vojenského reţimu a dále jsou neplatné všechny arbitráţní výroky. Nároky ze zrušení smluv jsou promlčeny. Nejvyšší soud pak rozhodl ve prospěch státu. Evropský soud prohlásil, ţe pojem spravedlivého procesu brání veškerému zasahování zákonodárné moci do probíhajícího řízení s cílem ovlivnit výsledek sporu. Řecko svojí zákonodárnou intervencí ovlivnilo výsledek řízení, v němţ bylo jednou ze stran, čímţ byl porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Střetávání principů Nález pléna Ústavního soudu ze dne 12.10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94 Při posuzování moţnosti omezení základního práva či svobody ve prospěch jiného základního práva resp. svobody lze stanovit tyto podmínky, za jejichţ splnění má prioritu jedno základní právo či svoboda: První podmínkou je jejich vzájemné poměřování, druhou je poţadavek šetření podstaty a smyslu omezovaného základního práva resp. svobody (čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Vzájemné poměřování ve vzájemné kolizi stojících základních práv a svobod spočívá v následujících kritériích: Prvním je kritérium vhodnosti, tj. odpověď na otázku, zdali institut, omezující určité základní právo, umoţňuje dosáhnout sledovaný cíl (ochranu jiného základního práva). V daném případě lze přisvědčit zákonodárci, ţe institut anonymního svědka umoţňuje dosáhnout cíl, tj. zabezpečit ochranu nedotknutelnosti jeho osoby. Druhým kritériem poměřování základních práv a svobod je kritérium potřebnosti, spočívající v porovnávání legislativního prostředku, omezujícího základní právo resp. svobodu, s jinými opatřeními, umoţňujícími dosáhnout

224

stejného cíle, avšak nedotýkajícími se základních práv a svobod. Odpověď na splnění kritéria potřebnosti v daném případě není jednoznačná: stát kromě legislativní konstrukce, umoţňující anonymitu svědka, můţe k jeho ochraně pouţít i jiné prostředky (např. vyuţití anonymní výpovědi pouze jako kriminalistického prostředku pro další vyšetřování, poskytnutí ochrany svědkovi atd.). Třetím kritériem je porovnání závaţnosti obou v kolizi stojících základních práv. V posuzovaném případě jedním z nich je právo na řádný proces, zabezpečující právo na osobní svobodu, druhým je právo na osobní nedotknutelnost. Tato základní práva jsou prima facie rovnocenná. Porovnávání závaţnosti v kolizi stojících základních práv (po splnění podmínky vhodnosti a potřebnosti) spočívá ve zvaţování empirických, systémových,

kontextových

i

hodnotových

argumentů.

Empirickým

argumentem lze chápat faktickou závaţnost jevu, jenţ je spojen s ochranou určitého základního práva (v posuzovaném případě jde o nárůst případů vyhroţování a zastrašování svědků ze strany organizovaného zločinu). Systémový argument znamená zvaţování smyslu a zařazení dotčeného základního práva či svobody v systému základních práv a svobod (právo na řádný proces je v této souvislosti součástí obecné institucionální ochrany základních práv a svobod). Kontextovým argumentem lze rozumět další negativní

dopady

upřednostnění

omezení

jiného

(v

jednoho

daném

základního

případě

moţnost

práva

v

zneuţití

důsledku institutu

anonymního svědka v trestním procesu). Hodnotový argument představuje zvaţování pozitiv v kolizi stojících základních práv vzhledem k akceptované hierarchii hodnot. Součástí porovnávání závaţnosti v kolizi stojících základních práv je rovněţ zvaţování vyuţití právních institutů, minimalizujících argumenty podloţený zásah do jednoho z nich. Tak kupříkladu argument v neprospěch omezení jednoho základního práva moţností zneuţití této úpravy lze eliminovat minimalizováním tohoto negativního důsledku zakotvením dalších procesních podmínek rozhodování o něm.

225

Lze tudíţ konstatovat, ţe, v případě závěru o opodstatněnosti priority jednoho před druhým ze dvou v kolizi stojících základních práv, je nutnou podmínkou

konečného

rozhodnutí

rovněţ

vyuţití

všech

moţností

minimalizace zásahu do jednoho z nich. Tento závěr lze odvodit i z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, a sice v tom smyslu, ţe základních práv a svobod musí být šetřeno nejenom při pouţívání ustanovení o mezích základních práv a svobod, nýbrţ analogicky rovněţ v případě jejich omezení v důsledku jejich vzájemné kolize. Nález Ústavního soudu ze dne 22.10. 1996, sp. zn. III. ÚS 277/96 V situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umoţňuje různé interpretace, je při jeho aplikaci úkolem všech státních orgánů interpretovat jej ústavně konformním způsobem. Nález Ústavního soudu ze dne 15.11.2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000 Podle názoru Ústavního soudu lze zajisté souhlasit s tím, ţe předpokladem přikázání věci z důvodu vhodnosti podle ust. § 12 odst. 2 o.s.ř. je (typicky) existence okolností, jeţ umoţňují hospodárnější a rychlejší projednání věci. Přitom je však třeba mít na zřeteli, ţe obecná místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní, a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba - jako výjimku - vykládat restriktivně. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2004, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003 Dovolatelé namítají vadu řízení, která podle nich mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato vada měla spočívat v tom, ţe odvolací soud, který ve věci rozhodoval po zrušení předchozího rozhodnutí Nejvyšším soudem v jiném sloţení senátu, měl opakovat důkaz výslechem ţalovaného 1); pokud tak neučinil, jednal v rozporu se zásadami přímosti

226

a ústnosti. Této námitce nelze přisvědčit. Ani zásady přímosti a ústnosti se v občanském soudním řízení neuplatňují bezvýjimečně, ale působí ve spojení s ostatními zásadami, zejména s poţadavkem, aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§ 6 OSŘ). Proto občanský soudní řád ve znění novely zákonem č. 30/2000 Sb. stanoví, ţe "došlo-li ke změně v obsazení soudu, předseda senátu na začátku dalšího jednání sdělí obsah přednesů a provedených důkazů" (§ 119 odst. 3 OSŘ ve znění novely č. 30/2000 Sb.). Toto ustanovení brání tomu, aby pro změnu v obsazení senátu bylo třeba opakovat provedené důkazy, a aby tak bylo např. pro onemocnění soudce nutno opakovat celé dokazování. V dané věci sice odvolací soud postupoval podle OSŘ ve znění před uvedenou novelou, ale i tehdy platilo, ţe "na začátku nového jednání sdělí předseda senátu obsah přednesů a provedených důkazů" (§ 119 odst. 2 OSŘ). Tento postup byl dostatečný i tehdy, jestliţe při novém jednání zasedal soud v jiném sloţení neţ při jednání předchozím (viz Občanský soudní řád. Komentář. Panorama Praha 1985, díl I., s. 550).

Následky porušení práva na spravedlivý proces Nález Ústavního soudu ze dne 4.11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 707/2000 Podle názoru Ústavního soudu pochybení soudů spočívající v tom, ţe nepoučily stěţovatelku o moţnosti poţádat soud o ustanovení zástupce, nedosahuje do ústavní roviny. Jsou pro to následující důvody. Stěţovatelka byla sama, jak je patrno ze soudních spisů, s jejichţ obsahem se Ústavní soud seznámil, schopna činit podání po věcné i právní stránce správná a odpovídající dané věci a i jinak se v tomto soudním sporu orientovat a postupovat adekvátním způsobem. Z tohoto hlediska jeví se pochybení obecných soudů jako ryze formální, které nemůţe zasáhnout stěţovatelčina základní ústavní práva. Má-li být nezákonnost chápána jako neústavnost, čili nezákonnost v rovině ústavního práva, musí u stěţovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohroţovat.

227

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2520/2004, SoJ 121/2005 I. Neposkytne-li soud za řízení v rozporu s ustanovením § 15a odst. 1 o.s.ř. účastníkům poučení o tom, ţe mají právo vyjádřit se k osobám soudců a přísedících, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout, má to pouze za následek, ţe účastník můţe během řízení uplatnit námitku podjatosti i po prvním jednání, kterého se zúčastnil soudce (přísedící), o jehoţ vyloučení jde, popřípadě po uplynutí lhůty 15 dnů počítané ode dne, kdy se o důvodu vyloučení dozvěděl nebo kdy tento důvod vznikl. II. Nedostatek poučení podle ustanovení § 15a odst. 1 o.s.ř. nepředstavuje vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.8. 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, SoJ 209/2003 I. Nebylo-li účastníku poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř., ač se tak mělo z objektivního hlediska stát, je řízení před soudem prvního stupně postiţeno vadou. To platí i tehdy, měla-li absence takového poučení původ v jiném právním posouzení věci. II. Dospěje-li odvolací soud oproti soudu prvního stupně k závěru, ţe ze ţalobcových tvrzení nevyplývá existence naléhavého právního zájmu na určení podle § 80 písm. c) o. s. ř., můţe k novým skutečnostem, které ţalobce o tom uplatnil aţ v odvolacím řízení, přihlédnout, jen nebrání-li mu v tom zákaz formulovaný v ustanoveních § 205a, § 211a a § 213 odst. 3 o. s. ř. jinak rozhodnutí soudu prvního stupně zruší pro vadu řízení, spočívající v absenci poučení dle § 118a o. s. ř., která nemohla být zhojena v odvolacím řízení.

228

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 870/2002, SoJ 56/2003 O vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se při zjišťování skutkového stavu věci jedná například tehdy, jestliţe v rozporu s ustanovením § 120 o.s.ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestoţe byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy, nebo jestliţe okolnosti rozhodné pro posouzení věci sice nebyly tvrzeny, ale měly být zjišťovány jako skutkový podklad pro posouzení skutečnosti, jíţ je soud povinen se zabývat z úřední povinnosti (např. prekluzí uplatněného nároku). Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1. 2001, R 53/2001 Jestliţe po jednání, u kterého bylo prováděno dokazování a k němuţ nebyl účastník řízení řádně předvolán, proběhlo další jednání, u kterého měl tento účastník moţnost uplatnit svou procesní obranu, včetně moţnosti vyjádřit se k dosud provedeným důkazům i z hlediska správnosti procesního postupu soudu, pak nejde o vadu dle § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., ve znění účinném před 1. 1. 2001) můţe však jít o jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1483/2000, SoJ 56/2003 Okolnost, ţe návrh na zahájení řízení (ţalobu) jménem ţalobkyně podal někdo, kdo k tomu nebyl řádně zmocněn (např. nebyl zástupcem, jehoţ si ţalobkyně zvolila a udělila mu plnou moc), nezpůsobuje zmatečnost řízení ve smyslu § 237 odst. 1 písm. e/ o.s.ř.; mohlo by jít pouze o jinou vadu řízení ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., spočívající v nedostatku průkazu plné moci.

229