Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra: Práva a veřejné správy
Právo na soudní ochranu a spravedlivý proces v civilním procesu Bakalářská práce
Autor:
Mgr. Antonín Ocisk Právní administrativa v podnikatelské sféře
Vedoucí práce:
JUDr. Šárka Palermová
Praha
duben, 2011 1
Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a s pouţitím uvedené literatury.
V Karviné, 25. 3. 2011
Mgr. Antonín Ocisk
2
Poděkování: Upřímně děkuji paní JUDr. Šárce Palermové, vedoucí bakalářské práce za neocenitelnou pomoc při zpracování této práce, trpělivé odborné vedení a cenné rady. Upřímně děkuji paní Vlastě Vlčkové, vedoucí střediska Bankovního institutu vysoké školy za neocenitelnou pomoc, trpělivé poradenství během celého studia na vysoké škole. Děkuji.
Mgr. Antonín Ocisk
3
Anotace Klíčová slova: právo proces soud spravedlnost zákon
4
Obsah Úvod……………………………………………………………………………………6 1. Ústavní principy soudní ochrany…………………………………………………….8 1.1. Ústava České republiky……………………………………………………………10 1.1.2. Ústavní soud……………………………………………………………………..13 1.2. Listina základních práv a svobod....………………………………………………..14 1.2.1. Právo na soudní a jinou právní ochranu………………………………………….15 2. Dílčí aspekty práva na soudní ochranu podle občanského soudního řádu…………. 18 3. Způsoby ochrany práva v civilním řízení……………………………………………24 3.1. Zásada rovnosti zbraní……………………………………………………………..30 3.2. Základní charakteristika civilního řízení……………………………………….… 31 4. Veřejný ochránce práv………………………………………………………………38 Závěry a doporučení……………………………………………………………………40 Seznam pouţité literatury………………………………………………………………41
5
Úvod Cílem bakalářské práce je zpracovat téma práva na soudní ochranu a spravedlivý proces v civilním procesu z pohledu ústavněprávních záruk a zásad civilního procesu. V práci se budu věnovat ústavním principům soudní ochrany, dílčím aspektům práva na soudní ochranu podle občanského soudního řádu a způsobům ochrany práva v civilním řízení. Zájem o tuto problematiku fixoval v mé mysli obsah studia na vysoké škole na Bankovním institutu vysoké školy. Plněji jsem si uvědomil, ţe moje celoţivotní přesvědčení je správné, ţe právem, po právu lze hovořit nejenom o přirozených právech člověka a občana, ale ţe je tu neoddělitelnost lidských práv od demokracie, demokratického státu a jeho právních principů, a ţe základní lidská práva a právo na soudní ochranu a spravedlivý proces musí být pod ochranou nezávislé soudní moci plně demokratického státu. Absence naplňování lidských práv, jejich neukotvení v zákonech, obcházení, nerespektování a nemoţnost se dovolat práva a docílit soudní ochrany a spravedlivého procesu, jiţ v dějinách mnohokrát byla důvodem pádu vlád, rozpadu a hroucení se států. Mám za to, ţe jen demokratické země v míře nejvyšší zaručují právo na soudní ochranu a spravedlivý proces formou ústavněprávní a mezinárodní. Není pochyb, ţe jsou to soudy, jeţ musí být garantem těchto práv. Ve své práci se rovněţ pokusím poloţit důraz na, jak usuzuji, mimořádnou vazbu mezi úlohou, posláním Ústavního soudu a samotnou existenci právního státu. V tomto kontextu nelze opomenout význam mezinárodních záruk. V bakalářské práci jsem se ale nemohl vyhnout řadě, zdá se, dílčích problémů. Právo totiţ lze rovněţ charakterizovat jako souhrn norem stanovených a zabezpečovaných státem. Jde tedy, omlouvám se, o jakousi produkci práva. To uţ vstupujeme do oblasti legislativního procesu, a zákony, jak víme, jsou různé, mají různou úroveň kvality, dobu trvání, platnost. V práci se pokusím doloţit, ţe základem právního státu je rovněţ kvalitní právní řád. Rovněţ tak aplikace a interpretace práva. Jde ale i o problematiku dostupnosti práva,
6
průtahů soudních řízení, akceschopnosti soudů a soudců, poplatků a významné poučovací povinnosti soudů. V práci jsem rovněţ nemohl opomenout, ţe zabezpečení, právní ukotvení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces v civilním procesu a jejich realizace se neodehrává ve vzduchoprázdnu, v nějakém vakuum, ale pod drobnohledem společnosti. Společnost, mám za to, dobře vnímá, proţívá, cítí a interpretuje to, co se odehrává v oblasti práva, právní praxe, a jde-li o dostupnost a vymahatelnost práva, mimořádně citlivě. Důvěra v právo a právní jistoty, občanská fixace toho, co je, a co není spravedlivé, jsou z pohledu právního státu a pro demokratický právní stát, usuzuji, zásadotvorné. Není pochyb, ţe se na tvorbě právního státu v určité míře podílí i existující a evolučně se formulující morální normy a etické hodnoty. Vztah práva, etiky, morálky není jednoduchý. Tyto vztahy nejsou předmětem bakalářské práce, nelze se jim však, alespoň v obecných obrysech a souvislostech vyhnout uţ proto, ţe právní kultura té které společnosti, politických elit, zákonodárců, soudců, soudních znalců, státních zástupců, policistů, odborné a laické veřejnosti je ţivá, aplikovatelná a interakčně korelující. Jsem si plně vědom hodnot a stupně závaţnosti problematiky práva na soudní ochranu a spravedlivý proces v civilním procesu. Jsem si plně vědom toho, ţe vzhledem k rozsahu a sloţitosti této problematiky, nemohu mít ambice zpracovat vše komplexně a detailně. Téma nemohu, objektivně vzato, uchopit v absolutně vyčerpávající šíří ani se ponořit do erudovaných hlubin. To limituje celkové pojetí bakalářské práce. Má vliv na zvolenou metodologii a utilitární zúţení zdrojové literatury. Jsem si rovněţ plně vědom vlastního potenciálu, vlastní objektivní moţnosti se s tímto tématem poprat, uchopit jej, a to jako autor-student neprávnické fakulty. Navzdory těmto limitům si dovoluji v bakalářské práci poměrně hojně prezentovat vlastní názory, postřehy a aplikovat svoje poznámky z přednášek na Bankovním institutu vysoké školy
7
1. Ústavní principy soudní ochrany Retrospektivní pohled na lidské dějiny, lidská práva, právo na soudní ochranu, spravedlivý proces, soudím, není nijak radostný. Válek, krve, utrpení, nespravedlnosti, pohrdání člověkem a lidskými právy bylo více neţ dost. Dnes ţijeme ve světě, kde se mnohé jeví jako samozřejmé, srozumitelné, nedotknutelné, neporušitelné a přirozené. A to je dobře. Je to důkazem toho, ţe dnešní svět je jiný, lidská mysl dozrálá a dává plody. Byla to ale dlouhá, trnitá cesta. Dovolím si zdůraznit slovo: přirozené a pojem přirozená lidská práva, dále termín učení přirozeného práva. Myslím si totiţ, ţe lidé vţdy cítili, ţe mají nějaká vlastní, neodnímatelná práva, práva od Boha (bohů), přírody, zvláště právo na ţivot, právo na absenci utrpení, mučení, ale i právo na pokojný, slušný ţivot. Myslím si, ţe lidé vţdy vnímali, cítili, co je, a co není spravedlivé. Soudím, ţe tyto pocity, ukotvené v mysli lidí, znevýhodněných, menšin, obyvatel území, později států a národů se fixovaly do jistoty: ano, my máme práva. Bezprávný člověk jsoucí ve vlastnictví druhého, vţdy snil o svobodě. Nevolník vázaný k půdě a pánům chtěl změnu společenských poměrů a práv. Pracující nechtěl pracovat šestnáct, dvanáct hodin denně. Byla to bída. Domnívám se, ţe tyto pocity lidí ztvárněné do jistoty pohnuly otázku lidských práv, a tím i právo na soudní ochranu a spravedlivý proces do dnešní reality. Nejenom ony. Nelze, opravdu nelze v tomto kontextu opomenout význam jednotlivců, myslitelů, filozofů, sociologů, teologů a politiků. Je jich celá plejáda. Řada z nich zásadním způsobem, významně ovlivnila dějiny, myšlení lidí, vědu, různé vědní obory, společenské vědy, nazírání na právo a spravedlnost. Koho vzpomenout majíce v úctě ostatní? Jelikoţ svoje úvahy na téma: právo na soudní ochranu a spravedlivý proces v civilním procesu realizuji evropsky zúţeně do sféry kontinentálního práva v podmínkách současného právního stavu České republiky, za nezbytné povaţuji aplikovat přísnou metodologickou selekci. Omezím se jen na některé, kteří hovoří rovněţ o státu. Záměrně. Významný starořecký filozof Sókratés (469-399 př. n. l.) se zabýval pojmem spravedlnost.1 „Obraz státu, v němž vládnou filozofové-mudrci, předestřel ve svém díle Ústava Platón (asi 424-346 př. n. l.). Demokratická forma vlády u
1
Filozofický slovník. Praha: Nakladatelství svoboda, 1976. 435 s.
8
něj však příliš zastání nenašla. Aristoteles (384-322 př. n. l.) pak byl patrně prvním, kdo naznačil, že ve státě by základní funkce měly být svěřeny různým orgánům – zákonodárnému, výkonnému a soudnímu.“2 Domnívám se, ţe tento průkopnický postulát, princip dělby moci je naprosto nezbytný, má-li být stát řazen mezi státy demokratické. Nelze se mu vyhnou, nelze jej obejít. Základním předpokladem soudní ochrany je existence státu. Stát je vlastně organizační soustavou lidské společnosti. Soustavou politickou. Stát svým právem organizuje ţivot na svém území a chrání jak zájmy jednotlivých obyvatel, občanů tak i celé společnosti. Historický vývoj práva dospěl od nepsaných právních obyčejů k současné písemné formě právních předpisů aţ v souvislosti se vznikem států. Stát administrativním aparátem a ozbrojenou moci si vynucuje dodrţování svého právního řádu. Souhrn všech právních předpisů je právním řádem státu. Předpokladem ústavních principů soudní ochrany je existence ústavy. Ústava je nejvyšší zákon státu. Můţe být měněna a doplňována pouze ústavními zákony. Ostatní zákony, zákony niţší právní síly, další právní předpisy nesměji být v rozporu s ústavou a s ústavními zákony. Ústavní právo je soubor právních norem upravujících nejdůleţitější právní vztahy ve státě: uspořádání státu, rozdělení a výkon státní moci, základní práva a svobody občanů. Prameny ústavního práva jsou ústava a ústavní zákony. Jde o vrchol pyramidy právního řádu. Mají nejvyšší právní sílu. Od ostatních zákonů se odlišuji způsobem, jakým jsou projednávány a přijímány. Při hlasování o nich v parlamentu se vyţaduje kvalifikovaná většina. V publikaci Základy práva. O právu, státě a moci, autor JUDr. Pavel Varvařovský uvádí: „Ve smyslu převažujících teoretických názorů je ústava smlouvou (resp. jakousi tichou dohodou) mezi lidmi a jejich státem.“3 Nechci se řadit k menšině, nejsem dostatečně erudovaný, nepochybně nemám tak bohatý vědomostní fond jako autor Varvařovský, cítím ale v tomto pohledu na ústavu silnou dávku optimismu. V nejobecnějších obrysech, s lehkým odstupem ale souhlasím s názorem
2
3
Varvařovský, P.: Základy práva. O právu, státě a moci. Praha: ASPI, a. s., 2009, 79 s. Tamtéţ, 96 s.
9
na toto pojetí ústavy. Problematičnost spatřuji v prostřednictví svých svobodně zvolených zástupců a v analogičnosti. Ústava a ostatní ústavní zákony se od běţných zákonů sice odlišují nejenom obsahem, ale také zvláštní, sloţitější a přísnější procedurou přijetí, nicméně legislativní postup je obdobný. Jednotlivá ustanovení mnohých zákonů však nejsou zrcadlovým odrazem vůle občanů. Nehledě na to, ţe se občan „rodí“ do ústavy a do právního řádu. Jde ale o sloţitější problematiku, jeţ přesahuje rámec bakalářské práce. Rovněţ cesta k ústavě, ústavnosti byla dlouhou cestou. První v Evropě je polská ústava z roku 1791, jde o druhou ústavu na světě po ústavě Spojených státu amerických (1787), byla poměrně pokroková, odstranila liberum veto, upevnila výkonnou moc a částečně občanská práva.4 Dnešní moderní ústavy demokratických právních států zpravidla ustanovují: a) typ státu, charakteristiku státního zřízení, stát můţe být republika, monarchie, unitární, federativní b) nejvyšší orgány státní moci a správy, uzákoňuje se vznik těchto orgánů, jejich sloţení, pravomoci, vzájemné vazby c) rozdělení státní moci na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní d) základní práva a svobody občanů
1.1. Ústava České republiky Ústava je nejvyšší zákon České republiky. K její změně, doplnění můţe dojit jen ústavním zákonem. Soudím, ţe je to první krok k ochraně Ústavy a ústavnosti. Všechny ostatní právní normy niţší právní síly nesmějí být s Ústavou v rozporu. Ústavní soud České republiky je stráţcem ústavnosti.
4
Sojecki, Cz. a kol.: mala Encyklopedia Powszechna – PWN. Warszawa: PWN, 1969, 511 s.
10
Ústava České republiky byla schválena parlamentem dne 16. 12. 1992, vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 1/1993 Sb. a účinnost nabyla 1. 1. 1993. Součástí ústavního pořádku České republiky je i Listina základních práv a svobod, přijatá Federálním shromáţděním ČSFR, na základě usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. 12. 1992, vyhlášeného ve sbírce zákonů pod č. 2/1993 Sb. Nejenom. Ústavních zákonů je více, jejich počet není uzavřen, podmínkou však vţdy je, ţe musí být přijaté podle Ústavy. Jsou to dokonce i ústavní zákony socialistického státu, pokud upravují státní hranice. Hlavními prameny ústavního práva České republiky však jsou: Ústava České republiky a Listina základních práv a svobod.5 Z pohledu práva na soudní ochranu a spravedlivý proces v civilním procesu, domnívám se, jiţ preambule Ústavy České republiky ladí optimisticky. Zákonodárce zde hovoří o lidské důstojnosti, rovnoprávných, svobodných občanech, o lidských právech a občanské společnosti. To, a nejenom to je důvodem, ţe jsem si dovolil jako poslední větu své anotace, věnovat úvaze o důsledném budování občanské společnosti demokratického právního státu, jelikoţ si opravdu myslím, ţe toto budování se pozitivně promítne i do oblasti práva na soudní ochranu a spravedlivého procesu v civilním procesu. Jak? Pochopitelně nejde o vstup do nezávislosti soudů, nejde ani o vstup do nezávislosti soudců. (Ústavní axióm.) Občanská společnost však vytváří pozitivní klima, má i funkci monitorující, inspirující, ale i preventivní. Můţe pozitivně působit hlavně v oblastech procesního práva, ale i práva hmotného. (Hmotné právo stanoví, jaká práva a povinnosti komu příslušejí, procesní právo popisuje procedury, které jsou pro uplatnění práva u konkrétních institucí uţívány.) Ústava České republiky jiţ v základních ustanoveních hlavy první, zejména v článcích 1, 2, 3, 4, 9, 10, ale i 5 a 6 dává nejenom principiální záruky soudní ochrany, ale i chrání sebe sama a demokratický stát, a ten je neodmyslitelnou podmínkou reálného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces v civilním procesu, a dále, mám za to, vytváří i dobrý odrazový můstek pro pohyb občana v právním a demokratickém prostředí.
5
Čl. 112 zákona č.1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění
11
V tomto kontextu je třeba poloţit akcent na znění ČL. 2 Ústavy: „Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“ O soudní moci pojednává hlava čtvrtá Ústavy České republiky. Soudní moc představují dvě oddělené sloţky, jde o Ústavní soud, jako samostatný soud chránící ústavnost a soustavu obecných soudů. Moc soudní se uplatňuje při ochraně práv v občanskoprávním řízení, v trestněprávním řízení a při přezkoumávání rozhodnutí správních orgánů ve správním soudnictví. Právo na soudní ochranu a spravedlivý proces nejsilněji upravují zejména články 81, 82, 83, dále články 90 a 96 Ústavy. Jde o výkon soudní moci jménem republiky nezávislými soudy, nezávislost soudců při výkonů své funkce, záruku, ţe nikdo nesmí ohroţovat jejich nestrannost a zabezpečení ochrany ústavnosti. Klíčový je obsah Čl. 90 Ústavy: „Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.“ Dále obsah ČL. 96 Ústavy: „Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva. Jednání před soudem je ústní a veřejné, výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.“ To se promítá do principu rovnosti stran a principu ústnosti a veřejnosti. Soustavu soudů tvoří Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud, vrchní, krajské a okresní soudy. To není nějak podstatné, dokonce Ústava připouští i jiné jejich označení. Působnost a organizaci soudů stanoví zákon, je ale dobré si pamatovat, ţe soustavu soudů do 31. 12. 1993 tvořily téţ vojenské soudy.6
6
Čl. 110 Ústavy ČR
12
1.1.2. Ústavní soud Zopakuji: Ústavní soud České republiky je stráţcem ústavnosti. Ústavní soud České republiky se stal respektovanou institucí. Do budoucna, usuzuji, je třeba ještě více posílit jeho autoritu. Vůbec si nedovedu představit existenci právního demokratického státu bez institutu, jehoţ posláním, nekompromisním cílem je ochrana ústavnosti. Dle Čl. 83 Ústavy je to jeho povinnost. Ústavní soud České republiky je typickým koncentrovaným orgánem ochrany ústavnosti. Jde o specializované ústavní soudnictví. Důvodem je, ţe je v České republice jediný, kdo je kompetentní, oprávněn přezkoumávat soulad předpisů niţší právní síly s ústavou. Je třeba zdůraznit, ţe mu nepřísluší přezkum zákonnosti nebo skutkového stavu. Ústavní soud je orgán soudní, stojí však mimo soustavu obecných soudů. Jeho procesní působnost upravuje zákon č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, v pl. znění. Ústavní soud a soudy obecné mají společný formálně stanovený procesní postup, dle kterého se řídí jednání a rozhodování. Rozdíl je v posuzovacích prostředcích, dle kterých soud rozhoduje. Jde o ústavní zákony, ochranu přirozených práv člověka a práv občana, a rovněţ o mezinárodní smlouvy dle ústavy. Jeho pravomoc je vymezena taxativně. Podrobně rozhodovací pravomoc Ústavního soudu upravuje Čl. 87 Ústavy. V souladu se zněním Čl. 85 Ústavy slibuje soudce Ústavního soudu: „Slibuji na svou čest a svědomí, že budu chránit neporušitelnost přirozených práv člověka a práv občana, řídit se ústavními zákony a rozhodovat podle svého nejlepšího přesvědčení nezávisle a nestranně.“ Co, k tomu dodat? Je to výmluvné a má, soudím, univerzální lidský rozměr. Zákonodárce vkládá do úst ústavního soudce pojmy a hodnoty nejvyšších morálních hodnot. Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány, fyzické, právnické osoby. V tom lze spatřovat podstatný rozdíl proti rozhodnutím, která jsou vydána ostatními, obecnými soudy. Pravomocná a vykonatelná rozhodnutí těchto soudů zavazují zpravidla jen účastníky konkrétního řízení a všechny státní orgány, nikoliv však ostatní osoby. Pouze kdyţ jde o rozhodnutí o osobním stavu, jako je osvojení, rozvod manţelství, zbavení způsobilosti k právním úkonům, prohlášení za mrtvého a určení otcovství, je takové rozhodnutí pro všechny závazné. Zákon dává Ústavnímu soudu, a tím posiluje jeho autoritu směrem mimo hranice České republiky, další významnou pravomoc,
13
jde o rozhodování o tom, zda je mezinárodní smlouva v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Pokud nález Ústavního soudu konstatuje, ţe mezinárodní smlouva je v rozporu s ústavním pořádkem, nesmí být tato smlouva ratifikována, dokud není odstraněn nesoulad. Pravomoc Ústavního soudu je významná vertikálně, horizontálně, dopad jeho nálezů na právo je celospolečenský. Mám za to, ţe občané vnímají váhu a význam Ústavního soudu, jde-li o ochranu ústavnosti, vnímají i dopad jeho nálezů na běţný kaţdodenní ţivot. Povaţuji za naprosto nepřípustné úvahy o omezení, zúţení pravomoci Ústavního soudu. Je symptomatickým paradoxem, ţe tyto úvahy se formulují v politické rovině, a hlavně zaznívají z řad významných politiků některých stran. Soudím, ţe se objevuje konflikt mezi, řekněme, právem a vůli prostředníků orgánů moci zákonodárné. To není dobrá zpráva ani pro občany ani pro právo.
1.2. Listina základních práv a svobod Listina základních práv a svobod a Ústava České republiky jsou hlavními prameny ústavního práva. Listina základních práv a svobod č. 2/1993 Sb., je podle článku č. 3 Ústavy součásti ústavního pořádku České republiky. Je prvním uceleným ústavním dokumentem, který zakotvil demokratická práva a svobody. Základní práva a svobody ukotvené v Listině specifikují vztah mezi státem a občanem.7 Obsah Listiny vychází z principů právního státu, ze svrchovanosti práva a zásady moţnosti zásahu státní moci jen na základě zákona a v jeho mezích. Preambule Listiny zdůrazňuje návaznost na obecně sdílené hodnoty lidství a na demokratické a samosprávné tradice, neporušitelnost přirozených práv člověka a občana. Z pohledu práva na soudní ochranu je klíčový Čl. 2 Listiny: „Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“
7
Listina základních práv a svobod, č. 2/1993 Sb.
14
Dále Čl. 8 Listiny mimo jiné sděluje: „Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.“ Určuje, ţe zadrţet obviněného nebo podezřelého z trestného činu lze jen v zákonných případech. Precizuje podmínky zatknutí a vzetí do vazby, dále převzetí, drţení bez souhlasu v ústavní zdravotnické péči. Dluţno podotknout, ţe v nedemokratických zemích drţení v psychiatrických a v obdobných zařízeních je poměrně běţnou praxi boje s opozicí. Listina i zde dává záruky. Lhůty dnů a hodin, zde v článku Listiny uvedené, jen dokreslují občanská práva sílou nejvyšší. Jde o významné posilnění pozice občana směrem k soudům a orgánům činným v trestním řízení. V Čl. 12. Listiny se rovněţ uvádí: „Domovní prohlídka je přípustná jen pro účely trestního řízení, a to na písemný odůvodněný příkaz soudce.“ Z pohledu ochrany občanských práv před případným policejním zneuţitím, a dalším, je rovněţ důleţitý Čl. 13. Listiny o ochraně listovního tajemství, jiných písemností a záznamů, včetně tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením. Záměrně jsem si zvolil tuto metodologii prezentace úvah, jako vstup do další kapitoly.
1.2.1. Právo na soudní a jinou právní ochranu Zvláštní pozornost je třeba věnovat Hlavě páté Listiny. Občan ţije ve společnosti dalších lidí, spoluobčanů v organizovaném státě, kde se střetává řada zájmu politických, společenských, ekonomických. Je obklopen zákony a morálkou. Dochází k různým interakcím, vazbám, i konfliktům. Má-li občan pocit, jistotu, ţe byl na svých právech zkrácen, má moţnost „hledat“ spravedlnost a domáhat se účinné soudní nebo jiné institucionální ochrany. V bakalářské práci jsem se jiţ pokusil prokázat, ţe jen plně demokraticky stát je schopen a způsobilý tuto spravedlnost a soudní ochranu garantovat. Při pozorném studiu Hlavy páté Listiny zjistíme, ţe celá, tak, jak je, tvoří ucelený, kompatibilní, provázaný celek, má hlubokou vnitřní strukturu a logiku. Subjektivně se domnívám, ţe patří k nejlépe vypracovaným hlavám Listiny a snese i srovnání s Ústavou české republiky. Podívejme se tedy podrobněji na to, co obsahuje:
15
Zdá se, ţe kdyţ aplikujeme kritéria, podmínky na spravedlivý proces, tak je plně splňuje. Najdeme zde: princip nezávislosti a nestrannosti soudce, princip zákonného soudce, právo na přiměřenou dobu řízení, právo na obhajobu, postulát presumpce neviny, právo se vyjadřovat k důkazům a navrhovat je, právo na tlumočníka, zákaz retroaktivity, princip rovnosti stran, princip ústnosti a veřejnosti, zásadu: v pochybnostech ve prospěch obviněného a princip legality. Čl. 36 Listiny: v odstavci 2 dokonce, je to evidentní, vytváří základ pro správní soudnictví, a co povaţuji za důleţité, ţe stanoví nemoţnost vyloučení z pravomoci soudu přezkum rozhodnutí ve věcech základních práv a svobod podle Listiny. Čl. 37 Listiny: najdeme zde zakotvení principu rovnosti stran určující, ţe ţádná ze stran nesmí být v nevýhodě vůči protistraně, jak při přednesu své záleţitosti, tak i má mít stejné moţnosti účasti, vyjádření a jednání. Dále právo na právní pomoc v řízení před soudy, ale i jinými státními orgány, nebo orgány veřejné správy. Najdeme zde i právo odepření výpovědí, za předpokladu nebezpečí trestního stíhání sebe a osoby blízké. Rovněţ právo na tlumočníka. Čl. 38 Listiny: je zde ukotven princip zákonného soudce, princip ústnosti a veřejnosti, a právo na to, aby věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Čl. 39 Listiny: zakotvuje princip legality, říká, ţe jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, nebo jinou ujmu lze za jeho spáchání uloţit. Čl. 40 Listiny: stanoví, ţe je to jen soud, kdo rozhoduje o vině a trestu. Dále je zde ukotven princip presumpce neviny, tento princip má, usuzuji, hluboký humánní rozměr, dává právní jistotu, ţe kaţdý komu nebyla pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu vyslovena vina, je povaţován za nevinného. Najdeme zde i právo na odepření výpovědí a zákonodárce zdůrazňuje, ţe tohoto práva nesmí být ţádným způsobem obviněný zbaven. Je zde ukotven princip věci pravomocně rozhodnuté, ustanovení o posuzování a ukládání trestu podle zákona, kdy byl čin spáchán (pozdějšího zákona se pouţije, je-li to pro pachatele příznivější) a právo na bezplatnou právní pomoc, dle zákona. Hlava pátá Listiny základních práv a svobod plně sílou ústavního zákona garantuje právo na soudní a jinou právní ochranu. Listina základních práv a svobod a Ústava České republiky okruh některých práv, kupříkladu princip ústnosti a veřejnosti vyjadřuje zdvojeně, coţ můţe vzbuzovat jisté rozpaky. Osobně si to nemyslím. 16
V úvodních větách analýzy některých aspektů Listiny základních práv a svobod jsem se lehce dotkl problematiky lidských práv a základních svobod. Ukončit úvahy o Listině chci pozastavením se nad právy základními, absolutními, nad právy, jeţ jsou mimo jakoukoliv diskusní, argumentační zpochybnitelnost. „Každý je způsobilý mít práva“, sděluje Čl. 5 Hlavy druhé Listiny. Způsobilost mít práva lze omezit jen ústavním zákonem. K absolutním právům patří hlavně právo na ţivot. Dále zde selektivně uvedu: nepřípustnost mučení ani podrobení krutému, nelidskému, poniţujícímu zacházení a trestu, zaručení osobní svobody, zachování lidské důstojnosti, cti a dobré pověsti. A zase: právní demokratické země tyto práva chrání v míře nejvyšší, k těmto zemím se řadí Česká republika ústavními zákony a zákony niţší právní síly. Na mezinárodně právní úrovni zabezpečují ochranu lidských práv a základních svobod: Evropský soud pro lidská práva, Evropská komise pro lidská práva, Výbor pro lidská práva, Komise pro lidská práva, Výbor proti mučení, Výbor OSN pro odstranění rasové diskriminace, Mezinárodní organizace práce, Mezinárodní úřad práce, Výbor pro odborové svobody, Vyšetřovací a smírčí komise pro odborové svobody, Mezinárodní soud se sídlem v Haagu. Je ţádoucí, aby v povědomí občanů České republiky význam těchto institucí rostl. Jde o proces, který si vyţaduje čas. Soudím, ţe zasáhne hlavě mladší generaci. Na tomto procesu musí participovat média. Zvláštní odpovědnost je a bude i na právních zástupcích stran.
17
2. Dílčí aspekty práva na soudní ochranu podle občanského soudního řádu Pokusím se v této kapitole zamyslet nad některými dílčími aspekty práva na soudní ochranu podle občanského soudního řádu. Jde o zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Je základním pramenem občanského práva procesního. Obsahuje právní úpravu civilního procesu sporného i nesporného, nalézacího řízení, řízení smírčího a řízení vykonávacího. Člení se na osm částí, jsou to: 1. Obecná ustanovení: obsahuje právní úpravu pravomoci soudů, jejich věcné a funkční příslušnosti, způsobilosti účastníků řízení, zastoupení, procesních úkonů, pořádkových opatření a podobně. 2. Činnost soudů před zahájením řízení: obsahuje právní úpravu řízení smírčího, předběţných opatření a zajištění důkazů. 3. Řízení v prvním stupni: obsahuje úpravu sporného nalézacího řízení v prvním stupni, nákladů řízení tzv. nesporných. 4. Opravné prostředky: obsahuje právní úpravu řádných a mimořádných opravných prostředků, jde o odvolání, ţaloby na obnovu řízení, ţaloby pro zmatečnost a dovolání. 5. Řízení ve věcech, o nichţ bylo rozhodnuto jiným orgánem: obsahuje úpravu podmínek, za nichţ je moţné domáhat se soudního řízení ve věcech, o nichţ ze zákona rozhodují jiné orgány neţ soudy. 6. Výkon rozhodnutí: obsahuje právní úpravu vykonávacího řízení, včetně způsobu výkonů rozhodnutí. 7. Jiná činnost soudu: obsahuje ustanovení o soudní úschově. 8. Závěrečná ustanovení. „Občanské soudní řízení je jednou ze záruk zákonnosti a slouží jejímu upevňování a rozvíjení. Každý má právo domáhat se u soudu ochrany práva, které bylo ohroženo nebo porušeno.“ Jde o dikci § 3 OSŘ. Hlava pátá Listiny základních práv a svobod sílou 18
ústavního zákona garantuje právo na soudní a jinou právní pomoc. Soudy mají povinnost poučit účastníky o jejich procesních právech a povinnostech, dle § 5 OSŘ. Je tomu tak vţdy? Zdá se, ţe nikoliv. Jde ale o realizaci garantovaného práva na spravedlivý proces a na právní pomoc. Faktem je, ţe i při absenci tohoto jedno-větového paragrafu OSŘ tuto povinnost, usuzuji, by soud měl. Nejde ale o hmotněprávní poučení, ale o poučení, aby účastníci neutrpěli újmu z důvodů neznalosti procesních práv a povinnosti. Poučení musí mít konkrétní, cílený obsah. Pokud se soud omezí pouze na poučení v obecné rovině uvedením určitého ustanovení, nelze takové poučení povaţovat za dostatečné. Poučení musí být učiněno včas směrem ke konkrétní procesní situaci. Z toho plyne poţadavek, aby: poučovací povinnost soudu plynula z institutu práva na spravedlivý proces. Musí být však zachovány kritéria nestrannosti soudu v řízení a kritéria rovnosti účastníků. To je asi nejpodstatnější. Problematické ale je, a asi vţdy bude, ţe jen velmi obtíţně lze úplně oddělit poučení procesní od poučení hmotněprávního. Poučovací povinnost plynoucí z § 5 má všeobecnou povahu. Kaţdé poučení se musí odvíjet od charakteru a podstaty kaţdého jednotlivého sporu, a co je rovněţ nesmírně podstatné, od míry právního vědomí jednotlivých účastníků řízení. To klade na soud zvýšené nároky, snad i poněkud problematické. Je ale i zvláštní poučovací povinnost soudu. Zmíním některé, jak je uvádí občanský soudní řád: 1. Poučení o moţnosti vyjádřit se k osobám soudců a přísedících. Právo vyjádřit se k osobě soudce je právem procesním. Z toho plyne povinnost soudu o tom strany poučit. (§ 15a odst. 1 OSŘ zní: „Účastníci mají právo vyjádřit se k osobám soudců a přísedících, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout. O tom musí být soudem poučení.“) 2. Poučení účastníka, u něhoţ jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, a o právu ţádat o ustanovení zástupce. Soudem můţe být straně přidělen zástupce pouze na její ţádost. O moţnosti podání ţádosti o přidělení zástupce musí soud účastníka poučit. Absence poučení můţe mít vliv mimo jiné na běh lhůty v rámci dovolání v případě doplnění údajů. (§ 30 odst. 1 OSŘ, jeho znění uvádím na jiném místě práce.) 3. Poučení o způsobu opravy nebo doplnění vadného podání, jakoţ i o následcích, jeţ jsou spojeny s neodstraněním vad. Soud má povinnost poučit, ţe podání, kterým má být zahájeno řízení, bude odmítnuto. Odmítnutí nastane, kdyţ nedojde včas k jeho opravení 19
nebo doplnění. Podání jiné povahy nemusí být vzato v úvahu do doby, neţ budou vady odstraněny. (§ 43 odst. 1 OSŘ zní: „Předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.“ V odstavci druhém je pak stanovena povinnost poučení o následcích neopravení a nedoplnění.) 4. Poučení o moţnosti napadnout rozhodnutí správního orgánu ţalobou v reţimu soudního řádu. Rovněţ o moţnosti podat ţalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví. V poučení soud informuje o lhůtě, ve které lze správní ţalobu podat, u kterého věcně příslušného soudu v rámci správního soudnictví, dále o místní příslušnosti soudu. V poučení má být navrhovatel také upozorněn, ţe kdyţ podá ţalobu ve lhůtě, o které byl poučen, bude za den podání označen den, kdy byla soudu doručena původní ţaloba. (§ 104b odst. 1 OSŘ zní: „Náleží-li věc do věcné příslušnosti soudu, který rozhoduje podle zvláštního zákona96) věci správního soudnictví, soud řízení zastaví. V usnesení o zastavení řízení musí být navrhovatel rovněž poučen o možnosti podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví.“) 5. Poučení o následcích nevyhovění kvalifikované výzvě. Kdyţ se ţalovaný bez váţného důvodu na výzvu soudu včas nevyjádří, a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký váţný důvod mu v tom brání, má se za to, ţe nárok, který je proti němu ţalobou uplatňován, uznává. Ţalovaný musí být poučen o následcích spojených s jeho procesní pasivitou. Rovněţ musí být poučen o následcích, které mohou nastat prostřednictvím fikce uznání nároku. (§ 114b odst. 5 OSŘ zní: „Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává, o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen.“) 6. Poučení o povinnosti mlčenlivosti. Toto poučení realizuje soud v případech, kdy je vyloučena veřejnost, ale jednání se mohou zúčastnit jednotlivé fyzické osoby se svolením soudu. Jde hlavně o osoby, které se musí řízení ze zákona účastnit, například jde o přísedící, znalce, tlumočníky, účastníky a jejich právní zástupce. Poučení provede předseda senátu, který je nechá zapsat do protokolu. Poučené osoby protokol podepíšou. Tímto se tyto osoby stávají osobami, které mohou být v potřebném rozsahu informovány o utajovaných skutečnostech. Dokonce předseda senátu je povinen vyrozumět Národní 20
bezpečnostní úřad o provedeném poučení, nejpozději do 30 dnů. U osob s platným osvědčením fyzické osoby pro příslušný stupeň utajení a při splnění dalších zákonných podmínek, poučení není třeba. (§ 116 odst. 3 OSŘ zní: „Jestliže byla veřejnost vyloučena, soud může povolit jednotlivým fyzickým osobám, aby byly při jednání nebo jeho části přítomný, současně je poučí, že jsou povinný zachovávat mlčenlivost o všem, co se při jednání o utajovaných informacích, obchodním tajemství nebo zájmech účastníků dozvěděly.“) 7. Poučení o povinnosti tvrzení, poučení o jiném právním náhledu na věc a z toho vyplývající povinnost tvrzení, poučení o povinnosti důkazní, poučení o jiných procesních právech a povinnostech, neţ o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, jeţ předseda senátu poskytuje účastníkům při jednání, případně přípravném jednání. Všechny tyto povinnosti občanský soudní řád upravuje v jednom paragrafu (§ 118a). 8. Poučení o koncentraci v případě přistoupení dalšího účastníka nebo záměny účastníků. Koncentrace je navození skutkového a důkazního stavu, kdy strany jiţ nemohou přicházet s dalšími skutečnostmi a důkazy. Účastníci musí být poučení v předvolání k prvnímu jednání, ţe mohou tvrdit skutečnosti a navrhovat důkazy jen do skončení prvního jednání. Rovněţ musí být poučeni o následcích nesplnění této povinnosti. K pozdějším důkazům a skutečnostem soud jiţ nebude přihlíţet. Jsou zde ale zákonné výjimky. (118b odst. 2 OSŘ zní: „O povinnostech podle odstavce 1 a o následcích nesplnění těchto povinností musí být účastníci poučení v předvolání k prvnímu jednání ve věci.“) 9. Poučení o neúplné apelaci. Apelace je opravné, odvolací řízení, při kterém lze napadnout jak skutkové, tak i právní nedostatky rozhodnutí. Neúplná apelace vyjadřuje to, ţe přezkumný rozsah je v určité zákonné míře omezen. Poučovací povinnost podle tohoto ustanovení se poskytuje pouze účastníkům přítomným při jednání. Nepřítomní účastníci však mohou být v dovolání úspěšní, za předpokladu, ţe soud jednal v jejich nepřítomnosti v rozporu se zákonem. (§ 119a odst. 1 OSŘ) 10. Poučení svědka a poučení o svědečném. Poučení musí být provedeno před započetím výslechu. Soud poučí svědka o povinnosti vypovídat pravdu. Poučení obsahuje informaci o následcích trestněprávních křivé výpovědi. Musí být poučen o právu odepření výpovědí, jejímţ následkem by byla hrozba nebezpečí jeho trestního stíhání, nebo trestního stíhání osob blízkých ze zákona. Musí být rovněţ poučen, ţe o důvodnosti odepření výpovědí rozhoduje soud. Poučení se vztahuje i na svědečné. (§ 126 odst. 2 a § 139 odst. 1 OSŘ) 21
11. Poučení účastníka při provádění důkazů jeho výslechem. V případě výslechu účastníka poučí soud vyslýchaného o povinnosti vypovídat pravdu. Účastník na rozdíl od svědka nemá povinnost vypovídat pravdu, nehrozí mu trestní stíhání. (§ 131 odst. 2 OSŘ zní: „Nařídí-li soud jako důkaz výslech účastníků, jsou účastníci povinni se dostavit k výslechu. Při svém výslechu mají vypovědět pravdu a nic nezamlčovat, o tom musí být poučení.“) 12. Poučení o moţnosti kontumace. Ţalovaný musí být poučen o moţnosti, ţe soud můţe rozhodovat rozsudkem pro zmeškání. (§ 153b odst. 1 OSŘ) Poučovací povinnost soudu, obdobně vysvětlovací, dotazovací pramení ze základních procesních zásad. Nepoučení má, nebo můţe mít vliv na samotný průběh řízení. Nesplnění speciální poučovací povinnosti je závaţnou vadou řízení. Problém vidím v tom, ţe nepoučení můţe mít zásadní vliv nejenom na rozhodnutí procesní povahy, ale dokonce na rozhodnutí ve věci samé. Má to i závaţné sankční dopady. Právo na soudní ochranu a spravedlivý proces v civilním procesu musí být naplněno. Toto právo pramení z ústavních záruk. Je to právo elementární. Dalším problémem je úprava obecné poučovací povinnosti soudu. Vezmeme-li v potaz, ţe je asi oprávněný poznatek o přetíţenosti soudů a četné, nekonečné novelizace občanského soudního řádu, tak dospějeme k názoru, ţe soudy jsou v tomto v nelehké pozici. Na druhou stranu zákon naplněn být musí. Nejenom z důvodu sankčních, ale hlavě proto, ţe můţe docházet k porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces v civilním procesu. Úvahy u kapitoly: Dílčí aspekty práva na soudní ochranu podle občanského soudního řádu jsem koncentroval do problematiky poučovací povinnosti soudu. Nejpravděpodobněji ve většině zemí v jejich soudních řádech se poučovací povinnost soudů neomezuje jen na právo procesní, ale i na právo hmotné. Určitě je to z občanského hlediska pozitivní. Není to, ale sporné? Soudím, ţe podmínkou pro to musí být dobře fungující, nepřetíţený soudní systém. Má to ale smysl. Jelikoţ je těţké striktně oddělit právo procesní od práva hmotného. Ještě jedno: soud zná právo, soud má i nejlepší z nejlepších zkušeností, nehrozí tedy preference, zvýhodnění některé ze stran, třeba i nechtěně? Posuzování problematiky průtahů soudních řízení je nesmírně sloţité, vţdy asi půjde o posouzení konkrétních případů. Soudím, ţe ani jejich statistické uchopení, sumarizace nemusí nutně dát pravdivý obraz reálného dění. Jinak jde o problematiku poměrně známou 22
a medializovanou. Věc nelze ale bagatelizovat. Poměrně často, zdá se, je ochrana, o kterou jednotlivec ţádá poskytnutá příliš pozdě, často i po mnoha letech. Pro ţalobce uţ v tomto případě často soudní rozhodnutí nehraje ţádnou roli, snad lze jen uvaţovat o případné morální satisfakci. Takto opoţděné rozhodnutí soudu nesplňuje základní účel, a tím je poskytnutí ochrany ohroţenému nebo porušenému právu. Nemluvě o tom, a k tomu i často dochází, ţe opoţděným rozhodnutím a obdobím před rozhodnutím mohl ţalobce utrpět další, často nenahraditelnou ujmu, škodu, a často původní stav jiţ nelze obnovit. Listina základních práv a svobod, i v tomto je precizní a zní jednoznačně. Kvalitní právní řád, úroveň zákonů, jejich mnoţství, provázanost, propracovanost, návaznost má zásadní vliv na právní kulturu, zákonnost. Občanský soudní řád je základním procesním nástrojem, jehoţ prostřednictvím soudy poskytují ochranu narušeným nebo ohroţeným subjektivním právům a dalším, zákony chráněným zájmům fyzických a právnických osob.
23
3. Způsoby ochrany práva v civilním řízení Předmětem úpravy občanského práva procesního, jinak téţ občanského soudního řízení nebo civilního procesu je postup soudů, účastníků a zúčastněných osob v řízení, ve kterém se rozhoduje o právech a povinnostech fyzických a právnických osob z oblasti práva občanského, pracovního, obchodního a rodinného. Jde o jedno z nejrozsáhlejších právních odvětví. Civilní proces je prostředkem ochrany práva, samostatným, zvláštním odvětvím, je jedním ze soudních řízení. Koncentruje se na ochraně právních vztahů soukromoprávní povahy. V civilním řízení jde o to, na či straně, jak tvrdí jedna strana, se nalézá nárok popíraný druhou stranou. Pramenem úpravy této problematiky je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Dalšími prameny jsou: zákon o soudech a soudcích, soudní řád správní, zákon o soudních exekutorech a exekutorské činnosti, zákon o advokacii, zákon o tlumočnících, zákon o soudních poplatcích a insolvenční zákon. Pokud občanský soudní řád nestanoví v konkrétních případech jinak, pak jsou v občanském soudním řízení řešeny vztahy občanskoprávní, rodinné, pracovní a obchodní. Řízení se koná před nezávislým soudem, u kterého musí být splněná podmínka věcné příslušnosti. Obecně platí, ţe soudy rozhodující jako soudy prvoinstanční jsou soudy okresní, obvodní. Četné výjimky upravuje ustanovení § 9 odst. 2) a 3) občanského soudního řádu. Místní příslušnost soudu je pak určena trvalým pobytem fyzické osoby nebo sídlem právnické osoby. Způsoby ochrany práva v civilním řízení se realizují naplněním zásad občanského soudního řízení. Tyto zásady jsou garantem práva na spravedlivý proces. Kaţdý má právo domáhat se u soudu ochrany práva, které bylo porušeno nebo ohroţeno. Občanské soudní řízení je zaloţeno na dodrţování obecně platných zásad, jejichţ konkretizaci najdeme v některých ustanoveních občanského soudního řádu. Uvedu ty, které povaţuji za nejpodstatnější. Jsou to: 1. Zásada rovného postavení účastníků. Účastníci mají v občanském soudním řízení zásadně rovné postavení bez ohledu na skutečnost, zda je účastníkem fyzická osoba, právnická osoba nebo stát. Jediným 24
subjektem, který je oprávněn proces řídit a rozhodovat v něm, je soud. Všechny ostatní subjekty, bez ohledu na jejich formu, mají ve vztahu k soudu stejná práva a stejné povinnosti. Za nejpodstatnější je třeba povaţovat vytváření stejných procesních podmínek a procesního postavení subjektů. Zásada rovnosti účastníků bezprostředně a aplikačně plyne z Ústavy České republiky a z Listiny základních práv a svobod. Najdeme ji i v zákonu o soudech a soudcích. Problémem však je faktická nerovnost účastníků, zákonodárce jí v jednotlivých ustanoveních zákonů vyrovnává, jde ale i o problém aplikace ze strany soudů a jednotlivých soudců. 2. Zásada volného hodnocení důkazů. Soud není omezen v tom smyslu, ţe by bylo předem upraveno, který důkaz má vyšší objasňovací hodnotu. Posouzení věrohodnosti a váhy důkazů závisí výlučně na soudu. Tato zásada je opakem legální důkazní teorie, uplatňované za feudalismu a upravující, které důkazy poskytují „platný důkaz pravdy.“ 3. Zásada arbitrárního pořádku. Soudní řízení je povaţováno za jediný a nedílný celek. Nejsou stanoveny přesně dodrţované a na sebe navazující fáze nebo úseky řízení. Soud rozhoduje o tom, kdy a jaký úkon bude vykonán. 4. Zásada veřejnosti. Je odrazem ústavního principu, podle nějţ je soudní řízení přístupné kaţdému, kdo má zájem ho sledovat. Tuto zásadu najdeme v Ústavě České republiky, v Listině základních práv a svobod, a lze i odkázat na znění § 116 občanského soudního řádu. Přístup lze odepřít pouze občanům, kteří vzbuzují oprávněnou obavu, ţe by mohli narušovat důstojný a klidný průběh řízení. Průlom zásady veřejnosti je moţný pouze v případech, kdy by veřejné projednávání ohrozilo utajované skutečnosti, obchodní tajemství, důleţitý zájem účastníků nebo mravnost. Rozsudek však musí být vyhlášen vţdy, za všech okolnosti veřejně. Tato zásada však neznamená, ţe kdokoliv, včetně novinářů nebo rozhlasových a televizních stanic si můţe pořizovat zvukové, obrazové záznamy. To sice lze, ale jen na základě výslovného souhlasu předsedy senátu. Tato zásada má přirozeně i funkci dohledu ze strany občanské veřejnosti na dění v soudní síní, plní tak i funkci preventivní ve věcech práva na spravedlivý proces a zákonnou soudní ochranu.
25
5. Zásada projednací. Soud v řízení přihlíţí pouze k těm důkazům, které zúčastněné strany předloţily a k těm argumentům, které pronesly. Soud z vlastní iniciativy ţádné důkazy nevyhledává a neprovádí. Iniciativa je na stranách a na této iniciativě zpravidla závisí konečný výsledek sporu. Určuje vztah moci soudní a svobody stran při získávání skutkového materiálu v civilním řízení. Dále rozsah předpokládané aktivity stran a soudu při realizaci procesní činnosti a stanoví odpovědnost za nedostatky při realizaci této činnosti. Soud není zatíţen břemenem tvrzení, ani břemenem důkazním. Zásada projednací je částečně omezena jednak povinnosti stran pravdivého a úplného vylíčení skutkových okolnosti, jednak ustanovením poučovací, dotazovací a vysvětlovací povinnosti soudu. Soud musí usilovat o to, aby strany splnily povinnost pravdivého objasnění skutkového stavu. 6. Zásada vyšetřovací. Uplatňuje se pouze v nesporném řízení, kde je zřetelný veřejný zájem, zájem celé společnosti a státu. V takovém případě soud nese odpovědnost za získání důkazů potřebných k úplnému zjištění skutkového stavu, a tím i základů pro spravedlivé rozhodnutí. 7. Zásada dispoziční. Jde o zásadu, kdy se svěřuje iniciativa v procesu účastníkům, to ji odlišuje od principu oficiality. Dispozice spočívá v dispozici s řízením nebo v dispozici s předmětem řízení. Je typická pro sporné řízení. Zde pouze procesní strany rozhodují, zdá dojde k soudnímu řízení nebo nikoliv, dále to, co bude jeho předmětem. Jde o zásadu, kterou najdeme například v těchto paragrafech: § 79, § 95 a § 96 občanského soudního řádu. 8. Zásada oficiality. Soud sám od sebe můţe zahájit řízení na základě nějakého podnětu. Aplikace těchto zásad je základním způsobem ochrany práva v civilním řízení. Z formálních a věcných důvodů ještě uvedu, ţe máme několik druhů civilního procesu: řízení nalézací „nalézá právo“, „hledá pravdu“, jsou dva typy: řízení sporné, které má reparační, napravovací funkci a řízení nesporné, které má preventivní funkci, zde hlavním cílem je předejít moţným sporům tím, ţe právní vztahy postaví na pevný základ. Dále máme řízení vykonávací (exekuční), řízení insolvenční (konkurzní a vyrovnávací), řízení 26
institutu zajištění, které slouţí k předběţnému zajištění práva v případě, ţe cítí jeden z účastníků to, ţe by jeho právo mohlo být ohroţeno, řízení arbitráţní (rozhodčí), zde rozhoduje rozhodce nebo rozhodčí soud, kdy je vydáváno rozhodnutí, které se nazývá rozhodčím nálezem. Způsob, kterým se právo na soudní ochranu realizuje, je právě soudní proces. Civilní soudní řízení končí vydáním autoritativního rozhodnutí o právu. Při rovnosti subjektů, volné dispozici předmětem právního vztahu, smluvní volnosti, které jsou základním znakem soukromoprávních vztahů, můţe konkrétní právní spor závazně rozhodnout pouze nezávislý soud jako orgán státní moci. Ve vazbě na Listinu základních práv a svobod je základní zásadou, na které je postaveno civilní řízení jako řízení sporné, zásada dispoziční. Ve vazbě na zásadu projednací ovládá celé nalézací řízení sporné a projevuje se i v dalších druzích civilního řízení, kde zákonodárce váţe poskytnutí soudní ochrany na iniciativu jednotlivce. Z hlediska práva na soudní ochranu je zde i okruh subjektivních práv, kterým je pro jejich společenskou váhu soudní ochrana ze zákona poskytována vţdy. V civilním řízení sporném je základním procesním právem plynoucím z práva na soudní ochranu ţalobní právo. Ţalobce určuje od začátku nejen to, ţe proces je doručením ţaloby soudu zahájen, ale i určuje co, bude předmětem soudní ochrany a rozhoduje i o rozsahu této ochrany. V zákoně najdeme, které procesní úkony účastníků mají účinky na zahájení, postup a ukončení řízení. Jde o ţalobu, změnu ţaloby a zpětvzetí ţaloby, dále je to vzájemná ţaloba, návrh na přerušení řízení, návrh na vydání předběţného opatření, uznání nároku, soudní smír, opravné prostředky a návrh na nařízení výkonu rozhodnutí. Takové účinky samozřejmě nemá procesní úkon nepřípustný a procesní úkon trpící vadami. Jsou ale vady neodstranitelné a vady odstranitelné. Jde o to, ţe špatné nebo opoţděné provedení procesního úkonu by mělo za následek negativní důsledky pro ochranu práv účastníka řízení. Soud by byl nucen řízení zastavit nebo odmítnout procesní úkon. Občanský soudní řád, jak jsem jiţ v kapitole této práce: Dílčí aspekty práva na soudní ochranu a spravedlivý proces v civilním procesu, uváděl, ukládá poučovací povinnost soudu, jde-li o procesní práva účastníků a procesní úkony. Ještě připomenu, ţe obecná poučovací povinnost soudu je omezena na poučení všech účastníků o jejich procesních právech a povinnostech v konkrétním soudním řízení tak, aby 27
účastník neutrpěl újmu pro neznalost soudních předpisů. Vţdy je nutno respektovat rovnost účastníků a zajistit jim stejné moţnosti k aplikaci práv. Z obsahu práva na soudní ochranu plyne, ţe věcná legitimizace ţalobce není podmínkou pro uplatnění nároku na soudní ochranu. Je však podmínkou úspěchu v řízení. Soud rozhodnutím ve věci poskytne pouze existujícímu hmotnému právu a tím i jeho nositeli. Ten, kdo se domáhá ochrany práva ve sporném řízení před soudem, má i zákonné povinnosti. Nejdůleţitějšími povinnostmi z hlediska práva na soudní ochranu zde jsou: povinnost důkazní a povinnost tvrzení. Dalším důleţitým prostředkem zajištění práva na soudní ochranu a spravedlivý proces v civilním procesu je institut předběţného opatření. Cílem a smyslem institutu předběţného opatření je předběţné zajištění práva nebo jeho výkonu v případě jeho ohroţení nebo porušení. Jde o rychlou, expresní a účinnou soudní ochranu. Jde o ochranu předběţnou, soud nerozhoduje o právu, tak činí aţ v řízení sporném. Jde o ochranu časově omezenou, předběţné opatření zaniká ze zákonných důvodů nebo můţe být soudem zrušeno. Má pouze okamţitě zabránit hrozícímu porušení práva, trvajícímu porušování nebo zajistit moţnost následnému výkonu práva. Význam předběţného rozhodnutí je i v tom, ţe se dotčený účastník nemůţe bránit námitkami a usnesení soudu je vykonatelné nezávisle na právní moci. Předběţným opatřením nelze upravit vztahy zpětně. Je cílené do budoucna. Právo na soudní ochranu obsahuje i nárok nato, aby stát pomoci mocenských prostředků vynutil plnění od toho, kdo dobrovolně nesplnil svou povinnost odpovídající jeho právu. Soudní rozhodnutí, kterým končí řízení nalézací formou rozsudku, potvrdí právo ţalobce a v případě ţaloby na plnění vysloví povinnost ţalovaného něco vykonat, dát, něčeho se zdrţet nebo něco strpět. Právní moci se stává rozsudek pro účastníky řízení závazným a dluţník je povinen svou povinnost ve stanovené lhůtě splnit. Při neplnění jsou tu k dispozici důraznější prostředky státní moci. Jednoduše: povinnost je moţno a třeba vynutit. Právo nemůţe být jen právem akademickým ani právem papírovým. Nemůţe ani být právem neúčinným. Soudní rozhodnutí nemůţe tak zůstat neúčinné. Šlo by o iluzornost práva.
28
Vykonatelným rozhodnutím soudu nabývá oprávněný subjektivní veřejné právo vůči státu na výkon rozhodnutí. Výkon rozhodnutí z toho pohledu se stává právem na soudní ochranu. Plnohodnotně. Z pozice práva na soudní ochranu a spravedlivý proces v civilním procesu vykonávací řízení je výjimkou ze zásady ústnosti, veřejnosti a bezprostřednosti řízení. Soud zpravidla rozhoduje bez jednání, jen výjimečně, dle zákona nařídí jednání. Účelem toho postupu je zabránit dluţníkovi provádět aktivity směřující proti plnění. Je pravdou, ţe státní donucení k realizaci plnění představuje vţdy silný vstup do majetkových poměrů dluţníka, chráněných Listinou základních práv a svobod, proto můţe se realizovat jen na základě zákona a v jeho mezích. Soud však nesmí nařídit výkon rozhodnutí tak, ţe by došlo k omezení svobody dluţníka. Ze zákona to nelze. Dokonce se zde uplatňuje zásada ochrany povinného. Jsou zde další zákonné podmínky: nelze ohrozit existenční ţivotní podmínky povinného a jeho rodiny. Výkon rozhodnutí velice často zasahuje i do práv třetích osob, jsou to: spoluvlastník věci, která je předmětem výkonu rozhodnutí, osoby ze společné domácnosti, ale i plátce mzdy a podobně. Zákon ale nechrání tyto osoby přímo, nemají ani moţnost aktivní obrany. Jejich ochrana je spojena s ochranou povinného. Subjektivně se domnívám, ţe vzhledem k značným zásahům do práv osob třetích, jako je třeba vyklízení bytu, osoba třetí ne svou vinou se dostává do situace, kdy není dostatečně chráněná zákonem. Významným principem vedoucím k zajištění práva na spravedlivý proces je i zásada zákonného zástupce. Civilní proces je jednou ze tří základních forem řízení u soudu, dále je to trestní řízení a soudní řízení správní. Je v první řadě povinnosti soudů, aby poskytly ochranu právu, které bylo porušeno, nebo ohroţeno.
29
3.1. Zásada rovnosti zbraní Důvodem, proč povaţuji za důleţité se hlouběji zamyslet nad problematikou zásady rovnosti zbraní je, ţe otázky spravedlnosti vůbec jsou v české společnosti poměrně ţivé. Jde rovněţ o vztah majoritní společnosti k různým menšinám národním, národnostním, sexuálním, náboţenským a jinak znevýhodněným, v tom ekonomicky, vzdělanostně. Jde, ale i o schopnost jednotlivce vnímat, vyjadřovat se, něco přednést, něčemu porozumět, něco sdělit. Zde jsou vazby i na problematiku práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, jde, soudím, i o vazby legislativní, tak i vazby v praktické činnosti soudů. Pokusím se to zdůvodnit, omezím se však jen na některé aspekty. Součásti práva na spravedlivý proces je i zásada rovnosti zbraní. Jde o to, ţe kaţdé procesní straně má být dána přiměřená moţnost svou záleţitost, řekněme, ţe u ţaloby jako úkonu jedince, přednést včetně důkazů, za podmínek, které ji nestaví do podstatně znevýhodněné situace, neţ kterou má protistrana. Moţnost ochrany má být reálná a adekvátní. Jde o otázku, do jaké míry musí soud v rámci součinnosti k odstranění vad ţaloby zohledňovat individuální vlastnosti ţalobce. Soudím, ţe soud k individuálním vlastnostem ţalobce v rámci výzvy k odstranění vad ţaloby přihlédnout musí. § 118a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění zní: „Při jednání předseda senátu poskytuje účastníkům poučení též o jiných jejich procesních právech a povinnostech, to neplatí, je-li účastník zastoupen advokátem nebo notářem v rozsahu jeho oprávnění stanoveného zvláštními předpisy.“ Dále: § 30 odst. 1, občanského soudního řádu zní: „Účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků, (§ 138), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit.“ Odstavec dva téhoţ paragrafu zákona hovoří o tom, ţe kdyţ si to vyţaduje ochrana zájmů účastníka nebo kdyţ jde o ustanovení zástupce pro řízení, kde je povinné zastoupení advokátem nebo notářem, ustanoví mu předseda senátu v případě dle odstavce jedna téhoţ paragrafu zákona zástupce z řad advokátů. Podle § 29 odst. 3 občanského soudního řádu musí soud zabezpečit zájmy účastníka, který není schopen své zájmy před soudem sám účinně hájit, například pro duševní poruchu nebo z jiných zdravotních důvodů, nebo z důvodů vyjadřovacích. Z toho plyne, ţe soudce musí součinnostně přihlíţet k individualitě účastníka. V zákoně ovšem najdeme i více ustanovení o povinnosti soudu 30
přihlíţet nejenom k okolnostem případů ale i k individuálním vlastnostem ţalobce. Z toho zase plyne, ţe individuální vztah soudu k účastníkovi vyrovnává šance a je naplněním zásady rovnosti zbraní. Výše uvedené sugeruje, ţe obsah těchto myšlenek směřuje proti, nebo lépe dovnitř § 43 občanského soudního řádu. Jde o součinnost při odstraňování vad ţaloby znevýhodněného. Nelze, se spokojit se slepým formalistickým přístupem k § 43 zákona, jelikoţ by procesně znevýhodňoval znevýhodněného účastníka a měl vliv na další postup a aktivitu soudu. Formální rovnost není zárukou spravedlnosti. Listina základních práv a svobod v Čl. 37 sděluje, ţe: „ Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.“ Rovněţ tak zní věta první §18 odstavce 1 občanského soudního řádu, ale z toho neplyne, ţe jde o formální rovnost, naopak Listina vyjadřuje ústavní princip práva na spravedlivý proces, a to reálný.
3.2. Základní charakteristika civilního řízení K zahájení řízení před soudem musí být dán určitý podnět. Řízení před soudem se zahajuje na návrh nebo i bez návrhu. Ţaloba musí splňovat některé základní, podstatné podmínky, obsahovat zákonem dané náleţitosti. Těmito náleţitostmi jsou obecné, náleţitosti, které musí splňovat jakékoli podání, které směřuje k soudu. Jsou to: Označení soudu, z ţaloby musí být patrné, kterému soudu je určena, kdo podání předkládá, které věci se podání týká, a co podání sleduje. Dále je to podpis a datum. Podání musí být vyhotoveno v potřebném počtu stejnopisů s přílohami, jeden stejnopis je určen soudu a po jednom kaţdému dalšímu účastníku řízení. Kromě výše uvedených obecných náleţitostí podání musí ţaloba navíc splňovat zvláštní náleţitosti ţaloby. Ţaloba je tedy druhem podání a jako taková musí tyto speciální náleţitosti splňovat. Jsou to: 31
Jméno, příjmení, datum narození a bydliště účastníků. U právnických osob: obchodní firmu a sídlo. Dále vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, to čeho se ţalobce domáhá, ve věcech obchodních vtahů rovněţ identifikační číslo. Pokud ţaloba nesplňuje uvedené podstatné náleţitosti, vyzve soud účastníka, aby nedostatky v určené lhůtě odstranil. Nejsou-li nedostatky účastníkem odstraněny, nelze ţalobu projednat a soud ji zamítne. Ţalobou se lze domáhat zejména rozhodnutí o osobním stavu (rozvod, neplatnost manţelství, osvojení, určení otcovství, způsobilost k právním úkonům), jde o ţaloby statusové. Dále jde o splnění povinnosti vyplývajících ze zákona, z právního vztahu, z porušení práva, jde o ţaloby na plnění. Dále jde o určení, zda právní vztah nebo právo tu je nebo není, jde o ţaloby určovací. Ţalobou vládne ţalobce. Můţe tedy v průběhu řízení vzít ţalobu zpět zcela nebo z části, můţe ţalobu změnit a ţádat, aby mu bylo přisouzeno více nebo méně, neţ původně ţádal, nebo aby mu bylo přisouzeno něco jiného, nebo sice totéţ, ale z jiného právního důvodu. O tom, zda je změna ţaloby v průběhu řízení přípustná, rozhodne soud. Kdyţ řízení bylo zahájeno podáním ţaloby nebo vydáním usnesení o zahájení řízeni bez návrhu dle § 81 odst. 1, zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který zní: „I bez návrhu může soud zahájit řízení ve věcech péče o nezletilé, řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče, řízení o způsobilosti k právním úkonům, řízení opatrovnické, řízení o prohlášení za mrtvého, řízení o dědictví, řízení o určení, zda tu manželství je či není, a další řízení, kde to připouští zákon.“, je povinnosti soudu postupovat tak, aby věc byla projednána a rozhodnuta co nejrychleji. Jde o postulát Listiny základních práv a svobod dle Čl. 38, odst. 2. Soud ověří, zda jsou splněný podmínky, za kterých můţe ve věci jednat, pak předseda senátu nařídí jednání. V této souvislost zmíním, ţe soud musí zkoumat, zda je oprávněn jednat dle překáţky věci jednou pravomocně rozhodnuté, která říká, ţe kdyţ skončilo řízení rozsudkem, který nabyl právní moc, a účastník znovu podá ţalobu v téţe věci stejných účastníků, musí soud řízení zastavit. A dále dle překáţky závislosti věci, která znamená, ţe zahájení řízení bráni tomu, aby o téţe věci probíhalo u soudu jiné řízení stejných účastníků, jde o nepřípustnost souběhu. Později zahájené řízení musí soud zastavit.
32
Pilířem řízení je provádění důkazů. Účastník má povinnost uvést všechny významné skutečnosti, jde o povinnost tvrzení a doloţit svá tvrzení důkazy, nese důkazní břemeno. Výjimkou jsou údaje uveřejněné v tisku, zde důkazní břemeno je na vydavateli. Dokazovat rovněţ není třeba, obecně známe skutečnosti a existenci právních předpisů. Za důkaz můţe slouţit vlastně vše: výpovědí svědků, listinné důkazy, fotografie, filmy, videozáznamy, ohledání i výpovědí účastníků. Je třeba ale pamatovat, ţe důkaz výslechem svědka můţe, ale nutně nemusí být povaţován za důkazní nouzi, protoţe vţdy odráţí pohled zainteresovaného. Není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé, jde o notoriety. (Skutečnost známá širokému okruhu osob.) Soudce nemusí provádět důkazy, kdyţ ví, ţe tento důkaz jiţ provedl jiný soudce, můţe si vyţádat například svědectví z jiného spisu. Nedokazují se právní předpisy, platí zásada, ţe soud zná právo. Důkazními prostředky jsou dále: 1. Výslech svědků, svědkem je fyzická osoba, která sama vnímá svými smysly určitou skutečnost. Svědek se musí k soudu dostavit. Můţe odepřít vypovídání, a to v případě, ţe by vystavil sebe nebo osobu blízkou nebezpečí trestního stíhání. 2. Výslech účastníka řízení, důkazem podpůrné povahy. 3. Znalecký posudek. 4. Notářské, exekutorské nebo jiné listiny. (Rozeznáváme listiny soukromé, listiny veřejné.) 5. Ohledání, jde o ohledání předmětu, místa, lidského těla a podobně. Konečným cílem celého civilního procesu je rozhodnutí, které autoritativně řeší ty poruchy v právních vztazích, o jejichţ řešení účastníci poţádali nebo které soud řeší i bez návrhu. V průběhu řízení vydává soud celou řadu usnesení, jde o odročení jednání, ustanovení znalce, o uloţení pořádkové pokuty, o změně ţalobního petitu, o záměně účastníků. Rozhodnutí můţe mít podobu: 1. Rozsudku o meritu věci, jde o rozhodnutí ve věci samé, můţe být konstitutivní (základní jmění nebo ruší práva a povinnosti), můţe být deklaratorní (deklaruje, potvrzuje naplnění).
33
2. Rozsudku pro uznání, jde o takový rozsudek, kdy soud rozhoduje na základě jednoznačného prohlášení ţalovaného, ţe uznává v určitém rozsahu nárok ţalobce. V rozsudku musí být uvedeno: Rozsudek pro uznání. 3. Rozsudku pro zmeškání, jde o kontumační rozsudek. Je rozsudkem, kdy soud rozhodne bez účasti ţalovaného, který zmešká právní jednání ve věci, i kdyţ byl řádně obeslán a poučen o moţnosti vydání rozsudku pro zmeškání. Uplatňuje se zde fikce nespornosti tvrzení uvedených v ţalobě. 4. Usnesení. Jedná se o rozhodnutí o podmínkách řízení, tedy například o přerušení nebo zastavení řízení, odmítnutí návrhu, o smíru, o nákladech řízení, o výkonu rozhodnutí a podobně. 5. Platebního rozkazu, zde soud rozhoduje bez jednání, je-li meritem věci, věci samou, peněţitá částka a předloţené důkazy jsou nesporné. Pokud se platební rozkaz nepodaří ţalovanému doručit nebo pokud se ţalovaný proti němu odvolá, nařídí soud jednání ve věci. Zde odvolacím prostředkem je odpor. Platební rozkaz se odporem zruší a soud nařídí klasické ústní jednání za přítomnosti stran. Platební rozkaz, proti kterému nebyl podán odpor, má pravomocný účinek soudního rozhodnutí. Rozhodnutí se vydává vţdy písemně. Musí obsahovat čtyři části. Jsou to: 1. Forma rozhodnutí, zda jde o rozsudek, usnesení, platební rozkaz a označení soudu, který rozhodnutí vydává. Pokud je rozhodnutím rozsudek, připojuje se navíc standartní úvod slovním spojením: Jménem republiky. 2. Výrok, jde o samotné rozhodnutí. 3. Odůvodnění. 4. Poučení o odvolání. (Například o přípustnosti nebo nepřípustnosti podání odvolání a podobně.) Právní moc nabývá rozhodnutí, které jiţ není moţné napadnout řádnými opravnými prostředky. Lhůta pro podání řádného opravného prostředku je zpravidla patnáctidenní po doručení rozhodnutí účastníkům. Soud můţe rozhodnout i o jiné lhůtě. Soud dává doloţku právní moci. 34
Právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zahrnuje i opravné systémy, uvedu stručnou charakteristiku jejich pojmových obsahů. Apelační, odvolávací opravný systém: Umoţňuje přezkoumávání rozhodnutí po stránce skutkové i právní. Soud druhého stupně můţe napadené rozhodnutí změnit, zrušit nebo potvrdit. Na zásadách apelačního opravného systému je v České republice vybudováno odvolání. Kasační, zrušovací opravný systém: Dovoluje přezkum napadeného rozhodnutí pouze po stránce skutkové. Soud vyššího stupně přezkoumává, zda v řízení nebo rozhodnutí nedošlo k porušení hmotného nebo procesního práva. Nové skutečnosti a důkazy účastník není oprávněn navrhovat. Rozhoduje pouze potvrzením nebo zrušením napadeného rozhodnutí, ve věci nemůţe sám rozhodnut. Na tomto opravném systému je vybudováno dovolání. Revizní opravný systém: Je moţno přezkoumávat napadené rozhodnutí pouze po stránce právní. Soud můţe napadené rozhodnutí potvrdit, zrušit, ale také změnit, ovšem za předpokladu, ţe soud niţšího stupně správně zjistil skutkový stav, který ale nesprávně právně posoudil. V České republice se tento systém neuplatňuje. Opravné prostředky jsou procesními úkony, kterými se účastník můţe domáhat přezkoumávání soudního rozhodnutí. Dělí se na řádné opravné prostředky, kde se napadá rozhodnutí, které ještě nenabylo právní moci, jde o odvolání. Dále na mimořádné opravné prostředky, přípustné proti pravomocnému rozhodnutí, jde o ţalobu na obnovu řízení, ţalobu pro zmatečnost a dovolání. Odvolání. Podmínky přípustnosti odvolání jsou tyto: Existence nepravomocného rozhodnutí, přípustnost odvolání, musí být napadán výrok rozhodnutí, musí být dodrţena zákonná odvolací lhůta, odvolání musí podat oprávněný subjekt, účastník, jehoţ návrhu nebylo alespoň částečně vyhověno. Účinky odvolání jsou suspenzivní, rozhodnutí nemůţe nabýt právní moci nebo devolutivní, kdy oprávnění k vydání rozhodnutí přechází na soud druhého stupně. Náleţitosti odvolání jsou tyto: písemná forma, ústně do protokolu, telegraficky, faxem. Dále jsou to obecné 35
náleţitosti jako při podání ţaloby, následují speciální náleţitost a nutnost odvolacího návrhu. Ţaloba na obnovu řízení. Jde o mimořádný opravný prostředek. Lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolacího soudu, odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, lze také napadnout pravomocný platební rozkaz, rozsudek pro zmeškání a rozsudek pro uznání. Ţalobu lze podat do třech měsíců od doby, kdy se ţalobce dozvěděl o důvodu té nebo od doby, kdy jej mohl uplatnit, jde o subjektivní lhůtu. Ţalobu lze podat do tří let od právní moci napadeného rozhodnutí, jde o objektivní lhůtu. Řízení o ţalobě na obnovu řízení provádí soud, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, a to i v případě, ţe ţaloba byla podána proti rozhodnutí odvolacího soudu. Řízení o obnově má dvě stádia, rozhoduje se o povolení obnovy, pak se věc znovu projednává. Ţaloba pro zmatečnost. Jde o mimořádný opravný prostředek. V řízení o ţalobě pro zmatečnost soud napadené rozhodnutí usnesením zruší nebo ţalobu zamítne. Nejčastěji směřuje proti rozhodnutí, kde nebyla dána pravomoc soudu, nebo účastník řízení neměl způsobilost být účastníkem, nebo rozhodoval vyloučený soudce, nebo soud byl nesprávně obsazen, nebo účastníku řízení byla odňata moţnost jednat před soudem. Dovolání. Jde o mimořádný opravný prostředek. Lze jím napadnout pouze pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu. Můţe se podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Příslušný k rozhodnutí je pouze, výlučně Nejvyšší soud České republiky. Podává se u soudu, který o věci rozhodoval v prvním stupni, a ten pak předkládá věc dovolacímu soudu. Není však moţné podávat dovolání v případě bagatelních sporů. Podané dovolání nemá odkladný, suspenzivní účinek. Dovolací soud však můţe, pokud k tomu shledá závaţné důvody, odloţit jeho vykonatelnost. Přípustnost dovolání je dána výčtem přípustných dovolacích důvodů. Řízení o dovolání má výrazný kasační charakter, dovolací soud zpravidla nepřezkoumává skutková zjištění, neprovádí dokazování a rozhoduje jen na základě spisového materiálu. Zkoumá pouze právní stránku, zpravidla bez jednání. Dovolání nebo odmítne, nebo 36
zamítne, nebo mu vyhoví a napadené rozhodnutí zruší. V tomto případě přikáţe niţšímu soudu znovu věc projednat a rozhodnout. Velmi výjimečně sám rozhoduje rozsudkem, tím se řízení končí. Proti rozhodnutí dovolacího soudu nejsou přípustné ţádné další opravné prostředky. Lze proti němu podat pouze ústavní stíţnost.
37
4. Veřejný ochránce práv V souvislosti s právem a principy demokratického státu, není moţné neposoudit význam funkce a poslání veřejného ochrance práv. V § 1 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů zákonodárce uvádí: „Veřejný ochránce práv působí k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených v tomto zákoně, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního a dobré zprávy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívá k ochraně základních práv a svobod.“9 Veřejný ochránce práv, jak vyplývá z ustanovení zákona, působí k ochraně osob před jednáním úřadu a dalších veřejných institucí. Jeho úkolem je zakročit v situacích závaţného porušení soukromoprávní pozice člověka a občana. Působí k ochraně osob před jednáním úřadů, pokud je v rozporu s právem nebo neodpovídá principům demokracie. V souvislosti s tímto přispívá k ochraně základních práv a svobod. Ustanovení § 1 odst. 2 vymezuje veřejné orgány, na něţ se vztahuje působnost ochrance. Působnost se nevztahuje na parlament, prezidenta republiky, vládu, na Nejvyšší kontrolní úřad, na zpravodajské sluţby ČR, na orgány činné v trestním řízení, státní zastupitelství a na soudy s výjimkou orgánu státní správy soudu. Odstavec 3 zákona o veřejném ochránci práv zní: „Ochránce provádí systematické návštěvy míst, kde se nacházejí nebo mohou nacházet osoby omezené na omezené na svobodě veřejnou moci nebo v důsledků závislost poskytované péči, s cílem posílit ochranu těchto osob před mučením, krutým, nelidským, poniţujícím zacházením nebo trestáním a jiným špatným zacházením.“ Zde zákonodárce ukládá ochránci povinnosti. Za pozornost stojí, ţe zde najdeme slova, pojmy, hodnoty, které najdeme v Listině základních práv a svobod v Čl. 7, jde o: mučení, kruté, nelidské, poniţující zacházení nebo trest. Ochránce se tak stává stráţcem hodnot absolutních, univerzálních. Působnost ochránce v tomto se vztahuje na zařízení, kde se vykonává vazba, trest odnětí svobody, ochranná nebo ústavní výchova, ochranné léčení nebo zabezpečovací detence, policejní cely, zařízení pro zajištění cizinců, azylová zařízení, zařízení sociálních
9
zákon č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů
38
sluţeb, a obdobná, zdravotnická zařízení a zařízení sociálně-právní ochrany dětí. Jde o zařízení, kde zejména můţe docházet k poniţujícímu jednání dospělých i dětí. Ochránce rovněţ vykonává působnost ve věcech práva na rovné zacházení a ochrany před diskriminaci. Ochránce vykonává svou funkci ze zákona nezávisle a nestranně, nestrannost je posílená zákazem členství v politických stranách nebo hnutích. Jeho pozice, nestrannost je posílená i tím, ţe jej nelze stíhat bez souhlasu Poslanecké sněmovny. Kaţdý má právo se na ochránce písemně obrátit s podnětem. Jeho kompetence směrem k úřadům a úředníkům jsou poměrně značné. Všechny státní orgány a osoby vykonávající veřejnou správu jsou povinný poskytovat ochránci při šetření součinnost, obdobně ministerstvo vnitra a policie ČR. Ochrance je vybaven příslušnými kompetencemi pro zjednání nápravy. Zákonodárce svěřil ochránci střeţení jednak hodnot nejvyšších, základních lidských práv, a jednak ustanovil ho jakýmsi dohlíţečem na postup některých státních a samosprávných orgánů a organizací. Za zvláštní, soudím, lze povaţovat vztah moci zákonodárné k problematice veřejného ochránce práv. Zákon o veřejném ochránci práv byl přijat po určitých politických neshodách aţ v roce 1999, dost pozdě po politicko-společenských změnách, a dost pozdě i ve vztahu k ostatním zemím, které nastoupily obdobnou cestu transformace. Domnívám se, ţe tento vztah se promítá i do zákona. Zákon doznal desetkrát změn. Soudím, ţe je tu jakási nevyváţenost mezi významem funkce a nástroji, které ochránce má. Veřejný ochránce práv je institut, který je zřízen v mnoha demokratických zemích. Schází mi jeho ústavní ukotvení. V praxi to můţe znamenat, ţe kdykoliv zákonodárce funkci, úřad zruší nebo omezí jeho působnost. Přitom významné je oprávnění veřejného ochránce práv doporučit vydání, změnu nebo zrušení právního předpisu, nebo podat návrh na zrušení podzákonného právního předpisu Ústavnímu soudu. Vedle národních (v některých demokratických zemích) veřejných ochránců práv máme ještě od roku 1995 Evropského veřejného ochránce práv, ovšem jeho poslání je jiné, směřuje k orgánům a institucím Evropské unie.
39
Závěry a doporučení Cílem bakalářské práce bylo zpracovat téma: právo na soudní ochranu a spravedlivý proces v civilním procesu z pohledu ústavněprávních záruk a zásad civilního procesu. V práci jsem se věnoval ústavním principům soudní ochrany, dílčím aspektům práva na soudní ochranu podle občanského soudního řádu a způsobům ochrany práva v civilním procesu. Snaţil jsem se při projednávání tematických okruhů vkomponovat do projednávaných problematik vlastní pohledy, názory, myšlenky, ale i pocity. Zdá se, ţe z práce je cítit subjektivní pohled, chci věřit, ţe není nehodnotný. Pracoval jsem tak, ţe hlavními prameny práce jsou příslušné zákony. Aplikoval jsem rovněţ vlastní poznámky z přednášek na Bankovním institutu vysoké školy. Před započetím práce jsem si problematiku poctivě studoval v odborné literatuře. Záměrně jsem se omezil hlavně na znění příslušných ustanovení zákonů. Chtěl jsem je absorbovat, promyslet, aplikovat a zformovat do vlastních názorů. Jde-li o projednávanou problematiku, tak nejsilněji cítím potřebu ústavního ukotvení pozice veřejného ochránce práv. K různým excesům dochází i v právních a demokratických zemích. Nedávno mezinárodní společenství z pozice Evropské komise odsoudilo praktiky falometrie v České republice. Z pohledu právních jistot občana, se zdá, ţe největším problémem jsou neoprávněné exekuce a exekuce vůbec. Zdá se, ţe nutně se musí upravit zákon. Nepochybně se to dotkne i občanského soudního řádu. Při projednávání práva na soudní ochranu a spravedlivý proces je třeba primárně vycházet z neporušitelnosti základních lidských práv, ale i souběţně se svrchovaností zákona. Dodrţování základních lidských práv a svobod zabezpečuje stát soustavou politických, právních, ekonomických, mocenských a sociálních opatření a prostředků. Česká republika sílou ústavních zákonů garantuje základní lidská práva a práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Zárukou toho je Ústava České republiky a Listina základních práv a svobod. Největší zárukou však je lid této země. Je suverénem.
40
Seznam požité literatury:
Právní předpisy: 1. Ústavní zákon č.1/1993 Sb., Ústava České republiky 2. Usnesení předsednictva České národní rady č.2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod 3. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů 4. Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů 5. Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů 6. Zákon č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců 7. Zákon č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů 7. Filozofický slovník. Praha: Nakladatelství svoboda, 1976. 555 s. 8. SOJECKI, Czeslaw a kol.: mala Encyklopedia Powszechna-PWN. Warszawa: PWN, 1969, 1200 s. 9. VARVAŘOVSKÝ, Pavel. Základy práva. O právu, statě a moci. 2. vyd. Praha: ASPI, a. s. 2009. 456 s. ISBN 978-80-7357-407-9 10. aplikované poznámky z přednášek na Bankovním institutu vysoké školy, a. s. Praha
41
42
43
44
45
