Vliv procesu globalizace na proces konvergence rozvojových zemí ve světové ekonomice

Mendelova univerzita v Brně Provozně ekonomická fakulta

Vliv procesu globalizace na proces konvergence rozvojových zemí ve světové ekonomice Bakalářská práce

Vedoucí práce: doc. Ing. Lubor Lacina, Ph.D.

Antonín Hlavizňa

Brno 2014

Poděkování Děkuji vedoucímu této práce doc. Ing. Luboru Lacinovi, Ph.D. za věcné připomínky při kontrole průběžného postupu práce, které mi její vypracování velmi usnadnily.

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto práci: Vliv procesu globalizace na proces konvergence rozvojových zemí ve světové ekonomice vypracoval/a samostatně a veškeré použité prameny a informace jsou uvedeny v seznamu použité literatury. Souhlasím, aby moje práce byla zveřejněna v souladu s § 47b zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách ve znění pozdějších předpisů, a v souladu s platnou Směrnicí o zveřejňování vysokoškolských závěrečných prací. Jsem si vědom/a, že se na moji práci vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, a že Mendelova univerzita v Brně má právo na uzavření licenční smlouvy a užití této práce jako školního díla podle § 60 odst. 1 Autorského zákona. Dále se zavazuji, že před sepsáním licenční smlouvy o využití díla jinou osobou (subjektem) si vyžádám písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity, a zavazuji se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla, a to až do jejich skutečné výše. V Brně dne 21. května 2014

_______________________________

Abstract Hlavizňa, A. The impact of globalization on the convergence process of developing countries in the global economy. Bachelor thesis. Brno, 2014. The aim of this work is to evaluate the impact of globalization on the process of convergence of developing countries in the global economy. Review of the literature is devoted to clarifying the notion of convergence, the position of developing countries in the global economy and the most important signs of globalization due to convergence. Following is the calculation of the convergence of per capita GDP in the years 1992-2012 between the countries of the world economy divided by income. Further data with the most important sings of globalization due to convergence are analysed. Finally, some of the convergence problems are identified and some recommendations are made. Keywords Convergence, globalization, international trade, developing countries, world economy.

Abstrakt Hlavizňa, A. Vliv procesu globalizace na proces konvergence rozvojových zemí ve světové ekonomice. Bakalářská práce. Brno, 2014. Cílem této bakalářské práce je zhodnotit vliv procesu globalizace na proces konvergence rozvojových zemí ve světové ekonomice. V rešerši literatury se věnuji objasnění pojmu konvergence, postavení rozvojových zemí ve světové ekonomice a nejdůležitějším projevům globalizace s vlivem na konvergenci. Následuje výpočet konvergence HDP na osobu v letech 1992-2012 mezi zeměmi světové ekonomiky rozdělenými podle příjmu. Dále jsou analyzovány data nejpodstatnějších projevů globalizace s vlivem na konvergenci. Nakonec jsou identifikovány některé problémy konvergence a doporučení k jejich řešení. Klíčová slova Konvergence, globalizace, mezinárodní obchod, rozvojové země, světová ekonomika.

Obsah

5

Obsah 1

2

Úvod a cíl práce 1.1

Úvod.......................................................................................................................................... 9

1.2

Cíl práce a metodika ........................................................................................................... 9

Konvergence 2.1

11

Konvergence....................................................................................................................... 11

2.1.1

Reálná konvergence .............................................................................................. 11

2.1.2

Konvergenční kluby .............................................................................................. 13

2.2

3

9

Postavení rozvojových zemí ve světové ekonomice ........................................... 14

2.2.1

2. generace nově industrializovaných zemí ................................................. 15

2.2.2

Nejméně rozvinuté země..................................................................................... 16

Vliv procesu globalizace na proces konvergence 3.1

18

Vliv mezinárodního obchodu na ekonomický růst ............................................. 18

3.1.1 „Vent for surplus“- teorie relevantní pro země na mimořádně nízkém stupni rozvoje ........................................................................................................................... 19 3.1.2

4

Aktivity pro podporu mezinárodního obchodu ......................................... 20

3.2

Mezinárodní pohyb kapitálu ........................................................................................ 20

3.3

Migrace ................................................................................................................................. 21

3.4

Role technologií a inovací ............................................................................................. 22

3.5

Globalizace a konvergence v historické retrospektivě ...................................... 23

3.5.1

První vlna globalizace 1870-1914 ................................................................... 23

3.5.2

Válečné období- ústup k nacionalismu 1914-1945 .................................. 24

3.5.3

Druhá vlna globalizace 1945-1980 ................................................................. 25

3.5.4

Nová (třetí) vlna globalizace od roku 1980 ................................................. 26

Analýza a prezentace dat

28

4.1

Vývoj KOF indexu globalizace ..................................................................................... 28

4.2

Vývoj hrubého domácího produktu .......................................................................... 29

4.3

Výpočet konvergence v letech 1992-2012 ............................................................. 30

4.4

Vývoj mezinárodního obchodu ................................................................................... 30

Obsah

6

4.5

Vývoj přijímaných remitencí ....................................................................................... 33

4.6

Vývoj příchozích přímých zahraničních investic ................................................. 34

5

6

Diskuze, doporučení a závěr

36

5.1

Diskuze ................................................................................................................................. 36

5.2

Doporučení ......................................................................................................................... 37

5.3

Závěr...................................................................................................................................... 38

Literatura

39

Seznam obrázků

7

Seznam obrázků Obr. 1

Konvergenční klub 1914. Zdroj: Dowrick a Delong, 2003

24

Obr. 2

Konvergenční klub 1945. Zdroj: Dowrick a Delong, 2003.

25

Obr. 3

Konvergenční klub 2000. Zdroj: Dowrick a Delong, 2003.

27

Obr. 4 Vývoj KOF indexu globalizace v letech 1970-2010 Zdroj: http://globalization.kof.ethz.ch

28

Obr. 5 Vývoj HDP na obyvatele v paritě kupní síly a konstantních cenách roku 2011 v období 1990-2010 Zdroj: http://data.worldbank.org/

29

Obr. 6 Mezinárodní obchod vyjádřený procentem HDP v období 1970-2012. Zdroj: http://data.worldbank.org/

31

Obr. 7 Vývoz vývozu zboží a služeb vyjádřený procentem HDP v období 1970-2012 Zdroj: http://data.worldbank.org/

32

Obr. 8 Přijímané remitence vyjádřené procentem HDP v období 1982-2012 Zdroj: http://data.worldbank.org/

33

Obr. 9 Příchozí přímé zahraniční investice vyjádřené jako procento HDP v období 1970-2012 Zdroj: http://data.worldbank.org/

34

Seznam tabulek

8

Seznam tabulek Tab. 1 Seznam nejméně rozvinutých zemí světa platný k 18.3.2014 Zdroj: https://www.un.org/en/development/desa/policy/cdp/ldc/ldc_lis t.pdf

17

Tab. 2 Výpočet vzájemných poměrů HDP na osobu v letech 1992, 2007 a 2012 Zdroj: Autor vytvořil na základě dat z http://data.worldbank.org/.

30

Úvod a cíl práce

9

1 Úvod a cíl práce 1.1

Úvod

Již ze samotného pojmu globalizace můžeme odhadovat složitost jeho definování a uchopení této definice. Globalizace prostupuje nepřeberným množstvím vědních disciplín, tudíž se téměř všechny její definice liší. Podstatnější ale je, že ani mezi různými institucemi jedné vědní disciplíny nenajdeme shodné nebo alespoň velmi podobné definice. Nejjednodušší bude uchopit zde definici zdroje, o který se z velké části bude opírat tato bakalářské práce. Světová banka slovy jejího bývalého ředitele a Oxfordského ekonoma Paula Colliera nabízí stručnou definici a definuje globalizaci jako rostoucí integraci ekonomik a společnosti celého světa (Collier, 2002). Z výše uvedené i ostatních definic bychom mohli dojít k jasnému závěru: Globalizace přispívá ke konvergenci světových ekonomik. Zde ovšem nastává problém z jakého pohledu na to nahlížet. Pokud za konvergenci budeme uvažovat bezprecedentní růst Číny, Indie, Ugandy nebo Vietnamu, spolu s mimořádným snížením chudoby, tak ano, zde opravdu dochází k důležité a tolik chtěné konvergenci. Samotná Světová banka ovšem přiznává, že globalizace produkuje své vítěze i poražené. Těmito poraženými jsou právě ty země, které se ocitly mimo proces globalizace. Jedná se o 1-2 miliardy nejchudších lidí světa. Pokud tedy ekonomiky některých zemí velmi rychle rostou a pomalu se přibližují k vyspělým zemím, zatímco ty nejchudší zůstávají pořád stejně chudé, propast se prohlubuje a jsme svědky jasné divergence.

1.2

Cíl práce a metodika

Cílem práce je zhodnotit vliv procesu globalizace na konvergenci světové ekonomiky se zaměřením na rozvojové země. V první části rešerši literatury dojde k vysvětlení základních pojmů a uvedení čtenáře do problematiky konvergence a postavení rozvojových zemí ve světové ekonomice. Druhá část je zaměřena na vliv procesu globalizace na proces konvergence. Je zde využito ekonomické literatury k rozebrání nejpodstatnějších projevů globalizace, a jak působí na konvergenci. Dále dojde k popsání vývoje globalizace a konvergence ve světové ekonomice s využitím, v České republice téměř neznámého konceptu, konvergenčních klubů. Kapitola analýza a prezentace dat se věnuje datům Světové banky souvisejícím s konvergenčními vlivy globalizace. Data jsou analyzována pro země světové ekonomiky rozdělené podle příjmových skupin, jak je uvádí Světová banka. Tyto data poskytuje většinou pro období 1970-2012. Jedná se o základní ekonomické ukazatele, věnující se nejvýznamnějším projevům globalizace, popsaných v rešerši literatury. Je zde vlastní výpočet konvergence ekonomických úrovní rozvojových zemí v období 1992-2012 se zaměřením na finanční krizi. Analýza ostatních eko-

Úvod a cíl práce

10

nomických ukazatelů je provedena formou okomentování vývoje časových řad dle poznatků nabytých v teoretické části. Kapitola diskuze, doporučení a závěr je věnována souhrnu nejdůležitějších poznatků, identifikaci problému a nastínění možností jeho řešení a budoucího vývoje. Důraz je kladen i na roli vyspělých zemí na řešení problému zemí rozvojových.

Konvergence

11

2 Konvergence 2.1

Konvergence

Obecně pojem konvergence označuje snižování rozdílu mezi dvěma veličinami v čase. Ekonomickou konvergenci lze definovat jako proces, ve kterém převažuje sbližování ekonomických veličin. Využívá se jí ke zkoumání vývoje nerovností mezi zeměmi. Konvergence nastává, když vysoké nerovnosti mezi zeměmi mají tendenci klesat v čase. V opačném případě mluvíme o divergenci. Důležité je také zmínit, že nelze nahlížet pouze na nejvyšší a nejnižší hodnotu ekonomické veličiny, protože pokud ve sledovaném celku některé ekonomiky divergují (rozdíl se zvyšuje), stále zde může docházet ke konvergenci, je-li to proces převažující u ostatních porovnávaných ekonomik (Smrčková, 2008). Ekonomická konvergence může být sledována mezi různými regiony jedné země, uskupením jednotlivých zemí či celosvětově. Není problém zkoumat i rozdíly ekonomických úrovní jednotlivých čtvrtí jednoho města. Pro nás nejaktuálnější patří sledování konvergence států Evropské unie. Z celosvětového hlediska je potom nejčastěji zkoumána schopnost rozvojových zemí dohánět ekonomický náskok vyspělých zemí. Rozlišujeme dva základní druhy konvergence- reálná a nominální. Nominální představuje přibližování nominálních veličin převážně monetárního typu vedoucích k dosažení makroekonomické stability. Nám nejbližší případ můžeme najít v podobě konvergenčních kritérií Hospodářské a měnové unie, zde jsou kritérii míra inflace, státní dluh a úrokové sazby. Sbližování ekonomických úrovní ve smyslu blahobytu lépe vyjadřuje reálná konvergence. 2.1.1

Reálná konvergence

Reálná konvergence popisuje proces snižování rozdílu ekonomické úrovně mezi danými zeměmi. Úrovně, které se zde porovnávají, jsou vyjádřeny převážně veličinou HDP nebo HNP na obyvatele. V mezinárodním srovnání se poté využívá přepočtu na paritu kupní síly a zohledňuje tedy cenové rozdíly porovnávaných ekonomik. Pro zjištění konvergence hrubých domácích produktů mezi dvěma zeměmi v čase lze použít následující vztah, který když platí, dochází ke konvergenci hrubých domácích produktů. Y je hrubý domácí produkt na obyvatele v paritě kupní síly a ve stálých cenách celku 1 a 2, v čase t a t+n, rozdíl mezi porovnávanými úseky je roven n (Smrčková, 2008). y1,t y1,t  n  y 2.t y 2.t  n Ukazatel HDP na obyvatele není pro účely měření životní úrovně jakožto součásti ekonomické vyspělosti úplně ideální. Nezohledňuje kvalitu zdravotní péče, množství volného času ani průměrnou délku dožití. Právě tyto faktory patří mezi kritické pro určení životní úrovně země, a proto nelze vyloučit, že země s vyšším HDP na

Konvergence

12

osobu bude mít menší životní úroveň než země, která má tento ukazatel nižší. Podobně při posuzování konvergence mezi státy celého světa je potřeba brát ohled i ukazatele jako například míra industrializace. Konkrétně Saudská Arábie dosahuje příjmu na obyvatele, který by ji zařadil mezi vyspělé státy. Přesto nemůžeme tvrdit, že Saudská Arábie konvergovala k industrializovaným státům. Mimo jiné musíme brát ohled i na ostatní hospodářské a sociální charakteristiky, které hrají neméně důležitou roli v procesu konvergence jako makroekonomické ukazatele. Přesto se ale produktové ukazatele považují za dostatečné s nutností správné analýzy a interpretace případných výjimek jako výše zmíněná Saudská Arábie. V základní literatuře věnující se ekonomickému růstu se k měření reálné konvergence využívá dvou základních druhů konvergence, kterými jsou podmíněná a nepodmíněná konvergence (Barro, 2004). Nepodmíněná konvergence vychází z neoklasické teorie ekonomického růstu, která předpokládá, že všechny státy konvergují ke stejnému stálému stavu ekonomické úrovně (steady state). „ Nepodmíněná konvergence znamená, že regiony s nižší počáteční úrovní rostou v dlouhém období rychleji a to bez zohlednění dalších předpokladů. Tento závěr plyne z vyšších temp přibližování se ke stejnému stálému stavu pro ekonomiky, jež jsou od něj dále.“ (Nevima, 2012). Předpoklad stejného stálého stavu dělá měření nepodmíněné konvergence účinnějším převážně na regionální úrovni, kde bude předpoklad stejného stálého stavu naplněn. Při měření konvergence mezi výrazně technologicky či institucionálně odlišnými zeměmi je pravděpodobné, že stálý stav ekonomické úrovně bude pro tyto země výrazně odlišný. To poté ubírá testování na přesnosti a je výhodnější využít podmíněnou konvergenci. U podmíněné konvergence se počítá s tím, že země směřují k rozdílným stálým stavům. To je odůvodněno tím, že konvergence je podmíněna dalšími vysvětlujícími proměnnými (institucionální rámec, hospodářská politika, technologie, gramotnost…). Nevýhodou je složitější specifikace modelu z důvodu zahrnutí řady vysvětlujících proměnných, jež jsou za většinu regionů zpravidla nedostupné. (Nevima, 2012). Pro globální konvergenci je tedy relevantnější teorie podmíněné konvergence. Ekonomem, který se nejvíce zabývá otázkou, zda jsme svědky konvergence či divergence, je harvardský ekonom Robert Barro. Podle něj, při stejných podmínkách (vysvětlujících proměnných) v různých zemích, působí velmi účinné síly, které sbližují jejich ekonomickou úroveň. Z jeho empirických výzkumů došel k závěru, že zaostalá země se stejnými vysvětlujícími proměnnými jako světový lídři, snižuje vzájemnou mezeru v ekonomické úrovni v průměru o 2,5 až 4 procenta ročně. Tedy i ty nejchudší země by při dodržení stejných výchozích hodnot vysvětlujících proměnných dohnaly polovinu mezery dělících je od USA během 15-30 let a dostaly by se na dnešní úroveň Thajska popř. Litvy. Problémem, dělajícím tento scénář nereálným, je samozřejmě předpoklad oněch stejných vysvětlujících proměnných, které Barro ve svém výzkumu určil jako index demokracie, index právního státu, vládní neinvestiční výdaje jako podíl HDP, očekávaná délka života a míra chlapců

Konvergence

13

účastnících se sekundární školní docházky (Dowrick, 2003). Každý si hned uvědomí, že tyto ukazatele jsou v zaostalých zemích diametrálně odlišné od zemí v industrializovaném světě. Z Barroova výzkumu si můžeme odnést poznatek, že konvergence je možná, ale závisí na mnoha ovlivnitelných faktorech. K ovlivnění těchto faktorů je nejvíce zapotřebí uvědomělá vláda prosazující odpovídající hospodářskou politiku, která by zaostalou zemi nasměrovala správným směrem. Motorem tohoto procesu je poté globalizace, která různými vlivy proces konvergence může urychlit. 2.1.2

Konvergenční kluby

Rozdělení na země prvního, druhého a třetího světa patřilo ještě před pár desítkami let mezi nejpoužívanější označení pro rozlišení vyspělosti ekonomik. Bylo ovlivněno studenou válkou a autorem těchto pojmů je francouzský demograf Alfred Sauvy a jejich původ se datuje do roku 1952. První svět vymezoval vyspělé kapitalistické a průmyslově vyvinuté ekonomiky. Druhý svět označoval země socialistického bloku. Mezi země třetího světa poté patřily ostatní státy. Ty byly považovány za málo ekonomicky rozvinuté. Tento koncept ovšem trpěl nedostatkem ovlivněným studenou válkou a rozděloval svět na kapitalistický, socialistický a neutrální. O ekonomické vyspělosti nepodával relevantní výpověď, kdy mnohé státy byly vyspělé, ale neutrální, a proto patřily do třetího světa, což znamenalo být relativně chudou a nevyspělou zemí. Po zániku socialistického bloku bylo odpuštěno od prvního a druhého světa. Označení pro země třetího světa se používá dodnes s tím rozdílem, že označuje rozvojové země Afriky, Asie a jižní Ameriky a zahrnuje jak komunistické, tak i kapitalistické, ale i velmi bohaté (Saudská Arábie) a velmi chudé země (Mali). Tyto země buď nezačaly, nebo zatím nedokončily proces konvergence k industrializovanému světu potažmo OECD. Dnes více používané rozdělení na rozvojové a vyspělé země, evokuje pocit, že všechny rozvojové země konvergují k rozvinutým. Stejně jako rozdělení na 3 světy tedy nepodává relevantní informaci o tom, které země k sobě konvergují a které zůstaly mimo tento proces. Ze známých pojmů je pro konvergující státy nejvhodnější označení „emerging markets“, zahrnující státy s některými znaky vyspělých ekonomik, u kterých vývoj naznačuje, že se v budoucnosti stanou ekonomikami vyspělými. S myšlenkou vytvořit koncept, který by analyzoval světový ekonomický růst na základě konvergenčních klubů, přišli v roce 1988 ekonomové Baumoll a Wolf. Ti definovali konvergenční klub jako souhrn zemí, kde síly technologického pokroku, mezinárodního obchodu, mezinárodních investic a vzdělání jsou natolik silné, aby nasměrovaly produktivitu a průmyslovou strukturu země směrem k těm v industrializované společnosti (západní Evropa a Severní Amerika) (Dowrick, 2003). Nejedná se tedy o čistě produktové pojetí konvergence růstovými ekonomy, ale o přístup tzv. historicky zaměřených ekonomů, kteří více než samotný produkt zohledňují mnoho dalších, i méně ekonomických ukazatelů jako industriální a strukturální změny.

Konvergence

14

Podrobněji se konceptu konvergenčního klubu věnuji v kapitole 3.5, kde poslouží ke znázornění historického vývoje konvergence světové ekonomiky.

2.2

Postavení rozvojových zemí ve světové ekonomice

Vývojem a postavením rozvojových zemí ve světové ekonomice se zabývá rozvojová ekonomika, která vznikla v roce 1964 konferencí OSN pro obchod a rozvoj (UNCTAD). Základní charakteristikou rozvojových zemí je ekonomická zaostalost. V minulosti byly označovány zaostalými zeměmi,1 protože jejich rysem byla ekonomická stagnace nebo velmi pomalý ekonomický růst. Postupně jak se z těchto velmi často koloniálních zemí staly země nezávislé, začaly zaostalé země hanlivé označení odmítat. Přešlo se tedy k označení méně rozvinuté země, případně země připravující se na rozvoj.2 Ani tohle označení nebylo vítáno a přijat byl až diplomatický pojem rozvojové země, v doslovném překladu znamenající, rozvíjející se země3 (Majerová, 2008). Jak bylo popsáno v kapitole o konvergenčním klubu, jedná se o velmi široký a zavádějící pojem. O to složitější je tím pádem samotná charakteristika rozvojových zemí. Neexistuje jednotná definice, ani mezinárodně závazný seznam těchto ekonomik. Dalo by se tedy dlouho debatovat nad tím, zda ta či ona země mezi rozvojové země patří. Přední světové organizace vycházejí z podobných znaků, ale liší se jejich uchopením. Klasické pojetí rozvojových zemí využívá ekonomická a sociální kritéria, například HDP na obyvatele, spotřeba energie na obyvatele, podíl zemědělství na tvorbě HDP a celkové zaměstnanosti, střední délka života, kojenecká úmrtnost, stupeň gramotnosti, počet obyvatel na lékaře, úroveň výživy a stupeň urbanizace (Kuna, 2004). Právě v těchto ukazatelích rozvojové země výrazně zaostávají. Klasického pojetí se přidržuje většina organizací sítě OSN a podle Jeníčka a Foltýna je tohle pojetí vhodnější, protože nezahrnuje bývalé socialistické- nyní transformující se ekonomiky (tranzitivní země), které třeba nedosahují určité úrovně HDP na obyvatele, ale jejich rozvojová problematika je značně jiná než u klasických rozvojových zemí. Z druhého způsobu pojetí rozvojových zemí vychází Světová banka a označuje se jako „nové“ (Jeníček, 2003). Světová banka používá k roku 2013 následující jednoduché rozdělení zemí podle hrubého národního důchodu na obyvatele, kdy země s nízkým a středním příjmem jsou považovány za rozvojové. Vyspělé jsou tedy pouze země s vysokým příjmem. Tato charakteristika se každý rok 1. Července upravuje, stejně jako seznam zemí patřících do jednotlivých kategorií. Největší změnou pro rok 2013 je přesun Ruska, Chile, Litvy a Uruguaye do nejvyšší kategorie a pád Maďarska do kategorie zemí s vyšším středním příjmem (World Bank, 2014).

Backwards countries Underdeveloped countries 3 Developing countries 1 2

Konvergence

   

15

Země s nízkým příjmem: 1 035$ na obyvatele a méně Země s nižším středním příjmem: 1 036$ až 4 085$ na obyvatele Země s vyšším středním příjmem: 4 086$ až 12 615$ na obyvatele Země s vysokým příjmem: 12 616$ a více (World Bank, 2014)

Rozvojové země mají možnost čerpat rozvojovou pomoc od Světové banky a Mezinárodního měnového fondu, ale také využívat výjimky v mezinárodním obchodě ze všeobecných pravidel WTO v rámci Všeobecného systému preferencí. Bez ohledu na to, které pojetí využijeme, stále skupina rozvojových zemí zahrnuje velmi ekonomicky i sociálně odlišné země. Na jedné straně zde máme Čínu a Indii, patřící do zemí s vyšším středním příjmem, které se velmi úspěšně rozvíjí a globalizací jsou zasažené tak, aby mohly plně využívat její výhody podporující růst. Na druhé straně mezi rozvojové patří i země s nízkým příjmem jako Demokratická republika Kongo, Malawi a Nigérie, které zůstaly globalizací nedostatečně dotčeny a dlouhodobě patří na dno světové ekonomiky. Z tohoto důvodu se ujalo označení pro nejméně rozvinuté země, které logicky všechny patří i mezi rozvojové země s nízkým příjmem. V následujících dvou podkapitolách se podíváme na dvě skupiny rozvojových zemí, které nám budou demonstrovat jejich heterogenitu. Zatímco jedné z hlediska konvergence není potřeba věnovat téměř žádná pozornost, druhá to potřebuje nejvíce. 2.2.1

2. generace nově industrializovaných zemí

Pojem „nově industrializované země“ se používá pro zařazení zemí, které jsou na hranici mezi rozvojovými a vyspělými zeměmi. Patří do skupiny zemí s vyšším středním příjmem. Sdílejí některé znaky rozvojových zemí, ale přesvědčivě se pohybují směrem k rozvinutým zemím. Jsou charakterizovány rapidním exportem, ekonomickým růstem a migrací pracovníků ze zemědělských oblastí do měst. Dalšími znaky je zvýšená ekonomická i osobní svoboda, přechod od zemědělství k výrobě, přítomnost velkých národních i nadnárodních korporací a lákavé prostředí pro přímé zahraniční investice (Kuepper, 2013). První generace se rozvíjela od 60. let a nyní jsou již vyspělými státy, u kterých jsme mohli pozorovat naprosto ukázkovou konvergenci. Používá se pro ně populární označení „asijští tygři“ a jde o Jižní Koreu, Tchaj-wan, Hongkong a Singapur. Druhá generace proces rozvoje směrem k rozvinutým státům začala v 80. letech a vzhledem k pomalejšímu růstu je nutné zmínit, že k tomu nemají takový potenciál jako první generace. Z Afrického kontinentu sem patří pouze Jihoafrická republika, z evropského Turecko a oba americké kontinenty zastupují Brazílie a Mexiko. Nejvíce nově industrializovaných zemí je na asijském kontinentu a to Čína, Indie, Indonésie, Malajsie, Filipíny a Thajsko (Cihelková, 2012). Z tohoto výčtu je vidět daleko větší heterogenita ekonomik než u první generace a je pravděpodobné, že pro mnohé z nich bude překonání hranice rozvinutého státu hůře dosažitelné. Nově industrializované země se dokázaly otevřít procesu globalizace a využít jeho výhody. I to, je důvod proč zatím úspěšně, konvergují.

Konvergence

2.2.2

16

Nejméně rozvinuté země

Velmi trefnou charakteristiku nejméně rozvinutých zemí nabízí OSN: „Nejméně rozvinuté země (LDCs)4 představují ten nejchudší a nejslabší článek společnosti. Zahrnují více než 880 miliónů lidí (12% světové populace) s méně než dvěma procenty světového příjmu a podílející se 1% na mezinárodním obchodu. Jejich nízká socioekonomická úroveň je charakterizována slabými lidskými a institucionálními kapacitami a nízkým nerovnoměrně rozděleným příjmem. Většinou trpí vládními krizemi, politickou nestabilitou a jsou zužovány vnitřními či vnějšími konflikty. Jejich agrární ekonomiky jsou zasaženy bludným kruhem nízké produktivity a nízkých investic. Spoléhají se na export primárních komodit, což je dělá velmi zranitelnými vůči vnějším šokům způsobenými změnami obchodních podmínek. “ (UN-OHRLLS, 2014) Na rozdíl od klasifikace rozvojových zemí, u nejméně rozvinutých zemí panuje vesměs všeobecná shoda a Světová banka používá klasifikaci OSN. Poprvé byly tyto země vyčleněny roku 1971. V současnosti do této skupiny patří 48 zemí. Z toho 34 afrických, 13 asijských a pacifických a 1 se nachází v latinské Americe. Jsou zde všechny země s nízkým příjmem a část zemí s nižším středním příjmem. Nyní se podíváme na kritéria zařazování zemí do této skupiny. Tyto kritéria jsou od roku 1991 upravena tak, aby odrážela také strukturální a sociální problémy (Majerová, 2011).  Nízký národní důchod- zde je podmínkou, aby za tři předchozí roky byl průměr HDP na obyvatele menší než 745 USD. Výstup ze seznamu LDCs je poté dán maximálním HDP na obyvatele 900 USD.  Index ekonomické zranitelnosti (EVI)- závisí na nestabilitě zemědělské produkce, nestabilitě exportu zboží a služeb, podíl moderního průmyslu a služeb na HDP, koncentraci zbožového exportu, nevýhodě malé ekonomiky a procentu vysídlené populace kvůli přírodním katastrofám.  Index lidských aktiv (HAI)- podmínkou pro vstup je hodnota menší než 58. Důvodem pro vyřazení poté hodnota větší než 64. Počítá se jako vážený průměr minimální spotřeby kalorií na hlavu v %, míry dětské úmrtnosti, míry vzdělanosti dospělých a míry školní docházky na středních školách.  Kritérium malého státu- maximální počet obyvatel nesmí překročit 75 miliónů.5 Země se na seznam zařazují na vlastní žádost, pokud v období 6 po sobě jdoucích let, splňují alespoň dvě třetiny uvedených kritérií. S vyřazením musí země souhlasit a probíhá při nesplnění dvou z uvedených podmínek (Ošťádalová, 2010).

4 5

The least developed countries Bangladéš toto kritérium nesplňuje (Majerová, 2011)

Konvergence

17

Tab. 1 Seznam nejméně rozvinutých zemí světa platný k 18.3.2014 Zdroj: https://www.un.org/en/development/desa/policy/cdp/ldc/ldc_list.pdf

Země Afghánistán Angola Bangladéš Beninská republika Bhútán Burkina Faso Burundská republika Kambodža Středoafrická republika

Rok zařazení 1971 1994 1975 1971 1971 1971 1971 1991 1975

Země

Čad

1971

Komorský svaz Demokratická republika Kongo Džibutská republika Rovníková Guinea Eritrejský stát Etiopie Gambie Guinejská republika Republika Guinea Bissau Haiti Republika Kiribati Laos Libérie Království Lesotho

1977

Madagaskar Malawi Mali Mauritánie Mosambik Barma Nepál Nigérie Rwanda Svatý Tomáš a Princův ostrov Senegal

1991

Sierra Leone

1982 1982 1994 1971 1975 1971 1981 1971 1986 1971 1971 1990

Šalamounovy ostrovy Somálsko Jižní Súdán Súdán Východní Timor Togo Tuvalu Uganda Tanzanie Vanuatu Jemen Zambie

Rok zařazení 1991 1971 1971 1986 1988 1987 1971 1971 1971 1982 2000 1982 1991 1971 2012 1971 2003 1982 1986 1971 1971 1985 1971 1991

Vliv procesu globalizace na proces konvergence

18

3 Vliv procesu globalizace na proces konvergence Globalizace má prokazatelný vliv na rozvoj z několika různých směrů. Nejvýraznější aspekty pro národní hospodářské politiky jsou:  Mezinárodní obchod  Mezinárodní kapitálové toky  Migrace  Technologie 3.1

Vliv mezinárodního obchodu na ekonomický růst

Vliv odstranění bariér na růst bohatství zdůrazňoval již Adam Smith. Na rozdíl od merkantilistů, kteří prosazovali ochranu domácích trhu, prosazoval vytvoření jednoho velkého trhu, který by otevřel možnosti pro mezinárodní dělbu práce, která pak podle něj zvýší bohatství všech národů do něj zapojených. Definicí Absolutního obchodu poté položil základy klasické teorie mezinárodního obchodu. Následné odvození principu komparativní výhody přispělo k prosazování rozvoje mezinárodního obchodu. Teorie komparativních výhod popisuje výhodnost mezinárodního obchodu, která nastane i v případě, kdy je jeden subjekt schopný vyrábět všechny výrobky s nižšími náklady než druhý. Mezinárodní obchod označuje směnu mezi subjekty z různých států. Míra otevřenosti ekonomiky se nejlépe vyjadřuje jako podíl vývozu a dovozu na HDP. Prostřednictvím mezinárodního obchodu je směňováno více než 20% světové produkce. Rostoucí otevřenost světové ekonomiky má mnoho pozitivních účinků, kterými jsou např. úspory z rozsahu, komparativní výhody, přejímání technologií. Mezi ty negativní můžeme zařadit závislost malých ekonomik na obchodních partnerech, přelévání hospodářských cyklů a zvyšování vlivu monopolů. Oproti obchodu se zbožím bývá často opomíjeným pojmem mezinárodní obchod se službami. U hospodářsky rozvinutých ekonomik se přitom podílí na HDP až 70 procenty a výrazně se podílí i na zaměstnanosti. Služby hrají klíčovou roli ve schopnosti země zavádět nejnovější technologie do produkčního procesu a zvyšování produktivity práce, protože jsou spojeny s šířením znalostí a informací. (Rolný a Lacina, 2008) Podle standardního modelu mezinárodního obchodu, dojde po zavedení vzájemné obchodní směny mezi zeměmi, ke specializaci na výrobu výhodnějšího zboží. Dochází tedy k přesunu výrobních faktorů mezi výrobními sektory, dokud se cenové poměry vzájemně obchodujících zemí nevyrovnají. Z modelu také vyplývá, že po zavedení vzájemné směny dosahuje země na vyšší indiferenční křivku danou poměrem světových cen, což znamená vyšší blahobyt. Důležitá pro nás ještě bude teorie upřesňující problematiku nejméně rozvinutých zemí „vent-for-surplus“, ale přínosnější se v této oblasti zdají empirické výzkumy dokazující konvergenci otevřených ekonomik.


19

Ekonomové Sachs a Warner (1995) došli k závěru, že otevřené ekonomiky rostou v průměru o 3,5 procent rychleji než uzavřené. Příkladem může být růst poměru exportu k importu v evropských zemích během období po druhé světové válce, který doprovázel stabilní dlouhodobý růst. Podobně i specifikum rozvojové strategie východní Asie spočívalo v orientaci na růst mezinárodního obchodu. Právě stabilní růst je nejdůležitějším činitelem ve snižování chudoby. Díky tomu zde došlo k velmi významnému snížení chudoby a některé státy nyní dohánějí industrializované země. Je nutné zmínit, že otevřenost nevede plně automaticky k ekonomickému růstu a jedna z důležitých podmínek je kvalitní institucionální rámec a hospodářská politika vytvářející bezpečné a fungující prostředí pro mezinárodní obchod. Nepřímé vazby jsou ale natolik silné, že si můžeme dovolit tvrzení, že mezinárodní obchod způsobuje konvergenci. Otevření ekonomiky mezinárodnímu obchodu vede k tlaku zvyšování konkurenceschopnosti domácích výrobců. Časem se tak zvyšuje jejich produktivita a tím i ekonomický růst. Óscar Afonso (2001) ve své práci také zdůrazňuje důležitost mezinárodního obchodu ve smyslu přejímání a implementace inovací, které se vlivem mezinárodního obchodu stávají jednodušší. I to nepřímo působí na ekonomický růst a zvyšování životního standardu. U rozvojových zemí se tato funkce mezinárodního obchodu stává o to důležitější, protože zkvalitňuje i potřebný institucionální rámec a hospodářskou politiku. Nezpochybnitelný je také fakt, že žádná z rozvojových zemí nedokázala konvergovat, aniž by se otevřela světové ekonomice. Čína a Indie svojí uzavřeností během převážné části 20. století zaplatila pokračující chudobou a nízkým růstem. V 90. letech 20. století se jako lék na tyto problémy osvědčila orientace na mezinárodní obchod. 3.1.1

„Vent for surplus“- teorie relevantní pro země na mimořádně nízkém stupni rozvoje

Teorie Vent for surplus, kterou původně formuloval Adam Smith, ukazuje, jak může mezinárodní obchod pomáhat zemím na mimořádně nízkém stupni rozvoje (např. LDCs). Jak jsme si charakterizovali dříve, tyto země mají vývozní strukturu omezenou převážně na primární komodity a jsou neschopny vyrábět potřebné meziprodukty. Na rozdíl od standardního modelu tvrdí, že u těchto zemí nedochází k přesunu výrobních faktorů mezi výrobními sektory, protože jejich ekonomika je pod hranicí produkčních možností a primárním zdrojem příjmu jsou stále primární komodity. Zahraniční obchod se poté stává ventilem pro přebytky primárních komodit, kde nahradí nedostatečnou domácí poptávku. Příjmy z prodeje na světovém trhu (ekonomický růst) plynou k určité skupině lidí. Nedojde-li k převodu příjmu do zahraničí nebo nákupu luxusního zboží, může vláda zajistit akumulaci kapitálu a ten použít pro další rozvoj s následnou diverzifikací produkce a přesunu z primárního sektoru. Za splnění jistých podmínek jsou tak přínosy ze zapojení do mezinárodního obchodu i pro země na mimořádně nízkém stupni rozvoje (Adamcová, 2009).


3.1.2

20

Aktivity pro podporu mezinárodního obchodu

Jednou z nejdůležitějších mezinárodní organizací, která ovlivňuje světový obchod a snaží se tak podpořit konvergenci, je Světová obchodní organizace WTO. Nejen díky této organizaci tak postupně téměř vymizel význam cel jako nástroje ekonomické formy politického boje, který by ochraňoval trh daného státu od přístupu ostatních zemí. Přestože převažuje zájem na liberalizaci trhu, dochází i k prosazování prvků protekcionismu ze zájmu jednotlivých vlád. Ochrana zemědělství v EU může být příkladem (Mlčoch 2006). Pro rozvojové země je klíčové zachování výjimek v dovozních kvótách, které jsou určitým projevem solidárnosti a zájmem na konvergenci světové ekonomiky ze strany nejvyspělejších zemí. Takovou aktivitou je Systém všeobecných celních preferencí vytvořený Evropskou unií, který umožňuje jednostranně zvýhodněný přístup rozvojových zemí na vyspělé trhy. Pro nejméně rozvinuté země byl vytvořen režim Vše kromě zbraní. Tento režim je vůbec nejvýhodnější a umožňuje množstevně neomezený přístup na trh EU, výrobkům z nejméně rozvinutých zemí, s výjimkou zbraní a střeliva. Tohoto zvýhodnění v současnosti využívá 50 nejméně rozvinutých zemí, které jsou klasifikovány ze strany OSN (Pospíšilová, 2009).

3.2

Mezinárodní pohyb kapitálu

„Mezinárodní toky kapitálu jsou obecně definovány jako transfery aktiv a pasiv mezi národními ekonomikami a mohou mít podobu mezinárodních bankovních úvěrů, obligací, cenných papírů, tzv. nových finančních instrumentů jako jsou deriváty (futures, opce, swapy), rozvojové pomoci, mezinárodních peněžních toků (devizové trhy), portfoliových nebo přímých investic.“ (Rolný 2008, s. 227) Z výše uvedených nejvíce ovlivňují mezinárodní obchod a migraci zahraniční přímé investice, které jsou také nejcennějším typem investic pro země, kam kapitál proudí. Realizovány jsou z největší části nadnárodními společnosti. Jedná se o investici do zahraničního subjektu s cílem získání kontroly nad jeho řízením. Jako příklad si můžeme uvést výstavbu nového podniku či převzetí podniku. Podobné investiční projekty jsou stabilizačním faktorem rozvoje, který přináší do země zaměstnanost, technologie a přístup k mezinárodním trhům. Liberalizace pohybu kapitálu dává ekonomice možnost financování svého růstu (konvergence), pomocí zahraničního kapitálu. Zároveň se ale vytváří náchylnost k zasažení finanční krizí. Globálním přínosem liberalizace kapitálu je efektivnější alokace úspor. To znamená, že kapitál plyne do zemí, kde může být využit s největší produktivitou a dochází tak k jeho přesunu z vyspělých zemí do rozvojových, ve kterých zvyšuje blahobyt. Jinak řečeno, směřuje tam, kde je levnější pracovní síla. Tím tlačí na zvyšování příjmů v hostující zemi a její konvergenci. Samozřejmě tento proces nefunguje automaticky a záleží na konkrétním investičním prostředí. Uvedenou souvislost lze předpokládat u přímých zahraničních investic, na rozdíl od krátkodobého kapitálu, který bývá často ovlivněn výší úrokových sazeb a nejde za nejvyšší produktivitou. (Kunešová, 2006)


21

Zahraniční kapitál zpravidla bývá následován přílivem nových technologií, které jsou nezbytné pro zavádění nové výroby v rozvojových zemích. Rizika liberalizace trhu kapitálu nejsou malá a můžou mít drtivý dopad na méně rozvinuté ekonomiky. Nejzávažnějším rizikem jsou prudké odlivy a přílivy kapitálu, kvůli kterým se může ekonomika ocitnout v krizi. Odliv kapitálu lze omezit snad jen nabídnutím atraktivních podmínek investorům, kteří budou motivováni v zemi zůstat. Nadměrný příliv zahraničního kapitálu lze omezit pružnými měnovými kurzy. Opět zde platí, že k omezení negativních důsledků je velmi důležitá kvalitní hospodářská politika.

3.3

Migrace

Jako migrace je označováno stěhování obyvatelstva za hranici svého trvalého bydliště na přechodnou dobu i natrvalo. Na rozdíl od mobility se za migraci nepovažuje pouhý sezónní pohyb nebo pravidelná dojížďka do zaměstnání. V minulosti měla migrace často podobu útěku či vyhnání. V dnešním globalizovaném světě díky vysoké mobilitě hraje největší roli ekonomická migrace. To je pohyb pracovní síly, motivován možností vyšších reálných mezd a příjmů v zahraničí, vedoucí ke zvýšení životní úrovně. Z teoretického hlediska zavedení volného pohybu osob způsobí konvergenci mezd a produktu. Cestu tomuto předpokladu ovšem znesnadňují přistěhovalecké politiky vyspělých zemí, které podporují příchod vysoce kvalifikovaných pracovníků a naopak omezují příchod těch nekvalifikovaných. Země, z kterých vědci, inženýři nebo lékaři odcházejí, si poté právem stěžují, že se jim náklady na vzdělání těchto pracovníků nevrací. Uvedený příklad vede k prohlubování rozdílu v lidském kapitálu mezi vyspělými a rozvojovými ekonomikami. (Rolný a Lacina, 2008) Odliv nákladů na vzdělání je zmírněn remitencemi, které jsou Mezinárodním měnovým fondem definovány jako „transfery od rezidentů jedné ekonomiky pro rezidenty jiné ekonomiky“. Takový rezident zasílá část vydělaných financí své rodině v mateřské zemi, což do jisté míry vyvažuje efekt utopených nákladů na vzdělání. Mnohdy se pracovník vrací do mateřské země bohatý a zkušený, ale časový rozdíl často bývá desetiletí (Hodač, 2011). Největším příjemcem oficiálních remitencí za rok 2010 byla Indie, která první místo zaujímá pravidelně. K nejvýraznějšímu růstu remitencí dochází u Číny. Největším „odesílatelem“ remitencí je dlouhodobě USA. S tím souvisejícím odlivem mozků,6 jsou nejvíce postiženy země, které mají vzdělávací systém postavený na angličtině jako Indie, Pákistán. Z hlediska kontinentů se tento problém nejvíce týká Afriky. (Mlčoch, 2006) V rozvojových zemích hrají remitence důležitou roli, co se týká rozvoje. Potenciál remitencí je ovlivněn místním úvěrovým trhem, který často neumožňuje vypůjčení peněz na základě ručení remitencemi, které jsou pro mnoho domácností nejdůležitějším zdrojem příjmu. Rozvojový potenciál lze také zvýšit minimalizací

6

Brain Drain


22

ztrát ze zasílaných remitencí, kdy si mnohé systémy účtují za převod příliš vysoké ceny (Brázová, 2011).

3.4

Role technologií a inovací

Dle solowova modelu je hlavním zdrojem růstu technologický pokrok. Dle této teorie nelze bez ekonomického pokroku v dlouhém období dosáhnout ekonomického růstu. Český rodák Schumpeter za růstem také vidí technologický pokrok (inovace)7, zdůrazňuje ale jejich počáteční destruktivní charakter. Přišel-li v 19. Století do země podnikatel, který zde chtěl automobily zaplnit díru na trhu, narušil tak předchozí rovnováhu a stabilitu trhů. Výrobní zdroje byly přemístěny jinam, zanikly některé podniky a někteří lidé přišli o práci. Celá odvětví potom mohla zažívat krizi. Po čase se situace ustálí a dosáhne nové rovnováhy na vyšší úrovni blahobytu, kde místo povozů jezdí automobily. Tohle je podle Schumpetera tvořivá destrukce inovací (Klímová, 2006). Globalizace zrychlila proces vývoje a výměny technologií. Zdá se, že každým dnem je vynalezena nová technologická inovace. Ve vyspělém světě smysl technologií tedy nespočívá pouze ve vývoji nových, ale i v zlepšování těch stávajících. Konkrétně to vidíme na zoufalé snaze mnoha uživatelů nových technologií, vlastnit nejnovější verzi/aktualizaci svého přístroje, i když celkový přínos je pro ně mnohdy minimální. Z hlediska rozvojových zemí jsou ale nejdůležitější nové technologie. Rozvojové země mohou růst rychleji než vyspělé přejímáním technologií již vynalezenými vyspělými zeměmi. Tento proces výrazně urychluje konvergenci zaostávajících zemí. Nově industrializované země jako Jižní Korea a Hongkong jsou země vděčné za svůj rozvoj právě nákupu technologií z vyspělých zemí. Podobně do Tchaj-wanu a Singapuru přinesly nadnárodní firmy svojí činností nové technologie. Formou rozvoje, ve kterém hrají hlavní roli technologický pokrok, je industrializace ekonomiky. To znamená růst zpracovatelského průmyslu. Industrializace může probíhat formou dovozní substituce, což znamená, že výrobky dříve dovážené jsou nahrazeny domácí produkcí. Pro rozvojové země je jednodušší chránit vlastní trh než přemluvit vyspělé země ke snížení obchodních bariér. V minulosti měla dovozní substituce spíše negativní následky na rozvojový svět, a to zejména díky menší efektivitě domácího průmyslu. Druhou možností je exportní orientace, tedy orientace na zahraniční trhy na základě komparativních výhod. Historicky účinnější je možnost exportní orientace. Rozvojovým zemím ovšem klade do cesty překážky v podobě náročnosti rozvinutí exportně orientovaného hospodářství a efektivní ochrany ze strany vyspělých zemí (Majerová, 2011).

7

přesněji podnikatele, který inovaci na trh zavádí


3.5

23

Globalizace a konvergence v historické retrospektivě

Všechny části světa jsou zasaženy globalizací skrze výše uvedené aspekty, některé více, některé méně. Plnou sílu globalizace pocítí pouze malé množství zemí, většinou patřící mezi země s vyšším a středním příjmem. Zatímco globalizaci vidíme vždy a všude, konvergenci vidíme jen na určitých místech v určitý čas. Většina ekonomik je pouze částečně integrována a nyní se podíváme, jak probíhala celosvětová integrace v historické retrospektivě podle členění Světové banky na tři vlny globalizace, které je z větší části shodné s členěním období konvergenčních klubů Dowricka a DeLonga (2003). Na mapě konvergenčního klubu jsou tmavou barvou znázorněny země konvergenčního klubu a světlou barvou ty, které ho opustily. 3.5.1

První vlna globalizace 1870-1914

První plnohodnotné období globalizace bylo spuštěno klesajícími náklady na přepravu. Od plachtění se přešlo k lodím na parní pohon, což zjednodušilo zaoceánskou dopravu zboží, čemuž také velmi pomohlo dokončení suezského kanálu. Stejně tak vytvoření nových železnic, jako byla například Union-pacifická železnice, bylo využito pro rozmach exportu, který se celosvětově v tomto období zdvojnásobil na 8% světového důchodu. Průměrný meziroční růst důchodu na obyvatele byl v těchto letech 1,3% oproti 0,5% v předcházejícím 50 letém období. První vlna přinesla zvýšení mobility kapitálu a rozproudění kapitálových toků. Roku 1870 byl podíl zahraničního kapitálu v rozvojových zemích 9% důchodu, do roku 1914 se zvýšil na 32%. Konvergence v tomto období probíhala mezi zeměmi zasažené globalizací hlavně díky masové migraci, která měla za následek snížení nerovnosti mezd. Migrace v tomto období zvýšila mzdy v Irsku o 32%, zatímco emigrace snížila mzdy v Americe o 8% (Williamson, 2003). Výrazně se rozrostl konvergenční klub vzájemně konvergujících zemí. K Velké Británii, Belgii a Severovýchodu USA se přidala Kanada, Austrálie, Argentina, Chile, Uruguay, západ USA, Japonsko a téměř všechny státy dnešní Evropské unie včetně Švýcarska a Norska. Rozdíl v příjmu těchto zemí a zbytkem světa se zvýšil. Velké množství zemí tedy zůstalo příznivými vlivy globalizace nedostatečně zasaženo (mimo konvergenční klub). První vlna globalizace ještě nepřinesla konvergenci ale důležité strukturální změny a prohloubení ekonomické integrace. Zatímco globální nerovnost se rozšířila, důležité je, že došlo k poklesu relativní chudoby. Nárůst populace se ale nevyvážil a absolutní číslo chudých lidí vzrostlo (Collier a Dollar, 2002).


24

Obr. 1 Konvergenční klub 1914. Vysvětlivky: tmavě fialová- konvergenční klub, světle fialovázemě blízké ke konvergenčnímu klubu. Zdroj: Dowrick a Delong, 2003

3.5.2

Válečné období- ústup k nacionalismu 1914-1945

Rostoucím vývojem technologií pokračoval pokles nákladů na dopravu. Náklady na námořní dopravu klesly o jednu třetinu. Dvě světové války a velká deprese měly za následek rozsáhlou fyzickou i ekonomickou destrukci. Vlády na to odpověděly protekcionismem ve snaze odvrátit poptávku na domácí trhy. Zásluhou protekcionismu do roku 1950 podíl exportu na celosvětovém důchodu klesl na úroveň 5%, tedy pouze o 1% více, než na začátku první vlny v roce 1870, o 80 let zpátky. Ještě horší situace nastala na trhu kapitálu. Podíl zahraničního kapitálu v rozvojových zemích se snížil na polovinu úrovně roku 1870, pouhé 4 %. K návratu k nacionalismu také patřila silná proti imigrační politika, kdy se počet imigrantů do USA v tomto období snížil na 6 miliónů oproti 15 miliónům v první vlně globalizace (Williamson, 2003). Válečné období můžeme z výše uvedených důvodů nazývat obdobím deglobalizace. K prospěšnosti globalizace nám také nahrává fakt, že nerovnost se v tomto období zvýšila a absolutní počet lidí žijících v chudobě stoupl o 25%. Navzdory tomu se výrazně zlepšilo zdravotnictví, které globálně zvýšilo očekávanou délku života. To bylo důležité zejména pro nejméně rozvinuté země, kde každý rok dožití navíc, představoval zvýšení délky života o několik procentních bodů. Alespoň tedy z takového pohledu se životní úroveň zemí sblížila. Konvergenční klub se navzdory zvýšení globální nerovnosti rozrostl. Připojil se jih spojených států. Díky masivní Stalinově industrializaci se připojil i Sovětský svaz. V jižní Americe to byla Brazílie, Venezuela a Peru. Z Afriky se připojilo Alžírsko, Ghana a Pobřeží slonoviny a pár dalších afrických zemí vykazovalo přibližování se konvergenčnímu klubu.


25

Obr. 2 Konvergenční klub 1945. Vysvětlivky: tmavě fialová- konvergenční klub, světle fialovázemě blízké konvergenčnímu klubu. Zdroj: Dowrick a Delong, 2003.

3.5.3

Druhá vlna globalizace 1945-1980

Po neúspěších, které přinesl protekcionismus, nastala expanze internacionalismu. Mezi vyspělými zeměmi došlo k významnému odstranění obchodních bariér, které byly nastoleny ve válečném období. Vůči rozvojovým zemím ale došlo k uvolnění bariér pouze pro primární komodity, kvůli strachu z levných plodin či výrobků pocházejících z rozvojových zemí. Mnohé rozvojové země ovšem tyto bariéry neodstranily, ba naopak rozšířily. Důvod je v Africko-asijské dekolonizaci, kdy se v mnohých zemích ujali vedení diktátoři, popřípadě armáda. Ale ani tam, kde byla situace přece jenom světlejší, nebyla hospodářská politika a celková důvěra v otevřenost světu na dostatečné úrovni. Dále pokračoval pokles transportních nákladů. U námořní dopravy opět o třetinu. Mezinárodní obchod se oživil a dosáhl na úroveň, kde skončila první vlna v roce 1914. Došlo k velmi výrazné integraci nejen, co se obchodu týče, ale i výroby. Významu zde nabyly úspory z aglomerace. Většina mezinárodního obchodu začala být podmíněna úsporami z aglomerace a rozsahu. Firmy tedy začaly více spolupracovat a výroba se více geograficky koncentrovala. To vedlo k zvýšení produktivity práce. Jak v těchto aglomeracích postupně rostla mzda, docházelo k přesunům výroby do oblastí s nižší mzdou, ale pouze mezi vyspělými zeměmi. V rozvojových zemích bohužel nepanovaly přívětivé podmínky pro podobné investice, a tak byly odkázány na export převážně primárních surovin. V roce 1980 pouze 25% exportu rozvojových zemí tvořilo průmyslové zboží. Na rozdíl od rozvojových zemí bylo tohle období, z hlediska konvergence, pro vyspělé země velmi úspěšné. Došlo k mohutné konvergenci uvnitř i mezi zeměmi OECD. Rozvojové země na tom byly o poznání hůře. Růst HDP na osobu se v rozvojových zemích obnovil, ale dosahoval podstatně nižších hodnot než u bohatých zemí. Počet osob zasažených chudobou se v tomto období zvýšil. Důležité ukazatele


26

chudoby jako očekávaná délka života se stejně jako v předchozím období podstatně zlepšily. Ve druhé vlně došlo k neblahému vývoji konvergenčního klubu. Poprvé v historii se některé země odpojily. V jižní Americe se mimo konvergenční klub ocitla Venezuela, Peru, Argentina, Chile a Uruguay. V Africe jedinými členy zůstal Egypt a JAR. Důvodem je již výše zmíněná dekolonizace, kdy po dekolonizaci afrických a jihoamerických států byly nastoleny špatné hospodářské politiky, které nebyly schopny využít potenciál mezinárodních vztahů a převzetí technologického pokroku. 3.5.4

Nová (třetí) vlna globalizace od roku 1980

Zatímco druhá vlna globalizace převážně napravovala krok zpět způsobený válečným obdobím, tak nová vlna přinesla z hlediska integrace mnoho nového. Došlo k výraznému průniku rozvojových zemí na světové trhy a jejich zapojení do kapitálových toků a migrace. Jak už se stalo pravidlem, tak některé z nich ovšem zůstaly stále mimo tyto hnací síly ekonomického růstu a pokračoval zde růst chudoby. Rozvojové země tak začaly využívat své komparativní výhody lidské práce v průmyslových odvětvích, kdy byla výroba přestěhována právě do těchto zemí. Mezi země, které nejvíce těžily z tohoto procesu, patří např. Čína, Indie a Turecko. Do roku 1998 se zvýšil podíl průmyslového zboží na exportu rozvojových zemí z 25% na 80%, zatímco podíl nerostných surovin a zemědělství se markantně snižoval. Ve stejném období se také téměř zdvojnásobil podíl služeb na exportu rozvojových zemí z 9% na 17%. U rozvinutých zemí to byl nárůst z 17% na 20% (Dowrick, 2003). Za touto výraznou změnou stála z části změna hospodářských politik. Cla na průmyslové výrobky se v rozvinutých zemích snižovala a mnoho rozvojových zemí podstoupilo zásadní liberalizaci obchodu a vylepšilo podmínky pro zahraniční investice. Velký vliv má v tomto období rozvoj nových IT technologií jako mikroprocesory, mobilní telefony a internet. Díku tomu se nejen zrychlilo předávání informací, ale náklady na jejich přenos se staly téměř nulovými. Doslova raketově tato vlna vynesla rozvojové země Čínu a Indii, na druhé a třetí místo v žebříčku největších ekonomik, hned za USA. Čína k tomu zaujmula i místo největšího světového exportéra a druhého největšího importéra. Zatímco v roce 1980 Čína disponovala ekonomikou o velikosti 1,7% světového HDP, tak v roce 2012 byla tato hodnota 11,4% (World Bank, 2013). Pro zajímavost vývoje změn distribuce světového bohatství si můžeme uvést, že v roce 1820 Čína představovala 32,9% světové ekonomiky zatímco USA 1,8%. (Maddison, 2006) Nutno zdůraznit, že i když se životní úroveň v Číně výrazně zvýšila, stále se v tomto ukazateli s USA zdaleka nemůže rovnat. Podobně Indie nedosahuje stejného zlepšování očekávané délky života a novorozenecké úmrtnosti, jako její sousedi v jižní Asii Bangladéš, Bhútán, Nepál, Srí lanka a Pákistán, kde se propadla na poslední místo. Ve třetí vlně se konvergenční klub výrazně rozrostl o nové ekonomicky se rozvíjející státy známé pod pojmem nově industrializované země. Naopak bývalý Sovětský svaz se v konvergenčním klubu neudržel a vypadlo tak velké geografické


27

území. Centrálně plánovaná ekonomika, jak byla uchopena v Sovětském svazu, se dá považovat za politický důvod neudržení se v konvergenčním klubu, protože není schopna využít výhod globalizace. Mezi ekonomiky, které vstoupily do konvergenčního klubu, patřilo Japonsko, Jižní Korea, Tchaj-wan, Hongkong, Singapur, Thajsko, Malajsie, Indonésie a Čína. Zde je vidět kontrast se Sovětským svazem, v uchopení centrálního plánování. V Číně jeho uvolněnější forma měla za následek ekonomický boom. Na balkánském poloostrově se připojila bývalá Jugoslávie, Rumunsko a Bulharsko. V jižní Americe Kolumbie a Mexiko.

Obr. 3 Konvergenční klub 2000. Vysvětlivky: tmavě fialová- konvergenční klub, světle zelenázemě které konvergenční klub opustily, tmavě zelená- země které přestaly být blízké konvergenčnímu klubu. Zdroj: Dowrick a Delong, 2003.

V této podkapitole byla řeč o konvergujících zemích a globalizaci. Bylo zde zmíněno mnoho zemí napříč kontinenty, ale nejméně prostoru dostala Afrika. To z toho důvodu, že je zde vysoká koncentrace nejméně rozvinutých zemí, tedy zemí konvergencí nedotčených a nedostatečně globalizovaných. Nebylo-li by Afriky, dal by se historický vývoj označit za úspěšný, téměř celosvětově přinášející konvergenci. Jedná se ale o miliardu lidí žijících v chudobě, jejichž situace se nezlepšuje. Přitom mnohé úspěšně konvergující země začínaly svoji cestu ke konvergenci z velmi podobné pozice, jako nejchudší země. Z hlediska enormního růstu konvergujících rozvojových ekonomik se čím dál více do popředí také dostává otázka, zda je současný ekonomický růst ekologicky udržitelný. Statistiku produkce CO2 na osobu vedou USA s klesající tendencí. U Číny pozorujeme rostoucí tendenci a hrozivá absolutní čísla. Pro dosažení životní úrovně rozvojových zemí srovnatelné s vyvinutými, je ekonomický růst nezbytný. Řešením dle teorie udržitelného růstu tedy není zpomalit globalizaci, ale snížit emise z růstu.


28

4 Analýza a prezentace dat V této kapitole se zaměříme na analýzu shromážděných dat o zemích světové ekonomiky, rozdělených podle příjmu, tak jak je uvádí Světová banka. Součástí analýzy je míra globalizovanosti, vyjádřená KOF indexem. Následují graf vývoje hrubého domácího produktu a vlastní výpočet konvergence vyjádřené poměrem hrubých domácích produktů na obyvatele. Rozvojové země jsou rozděleny podle Světové banky do tří skupin na země s nízkým příjmem (LIC), nižším středním příjmem (LMIC) a vyšším středním příjmem (UMIC). Příjmová kritéria s podrobnějšími informacemi o tomto rozdělení jsou uvedené v podkapitole 2.2. Země, které nepatří mezi rozvojové, jsou země s vysokým příjmem (HIC).

4.1

Vývoj KOF indexu globalizace

KOF je index globalizace, který se skládá z ukazatelů globalizace ekonomické, politické i sociální. Data jsou dostupná pro období 1970-2010. My ho zde využijeme zejména pro znázornění rozdílu v celkové globalizovanosti zemí, rozdělených do jednotlivých příjmových skupin.

75

KOF index

65 55

HIC UMIC

45

LMIC 35

LIC

25

1970 1972 1974 1976 1978 1980 1982 1984 1986 1988 1990 1992 1994 1996 1998 2000 2002 2004 2006 2008 2010

15

Obr. 4 Vývoj KOF indexu globalizace v letech 1970-2010 Zdroj: http://globalization.kof.ethz.ch

Z grafu, který nám ukazuje vývoj indexu v letech 1970-2010 lze vyčíst, že míra globalizovanosti se ve všech skupinách vyvíjí rovnoměrně, se zachováním počátečních


29

rozdílů. Dlouhodobě tedy nedochází ke snižování rozdílu globalizovanosti mezi jednotlivými příjmovými skupinami. Nejúspěšnější období bylo v letech 19932007, kdy byl růst indexu oproti předcházejícímu období výrazně rychlejší. V letech krize od roku 2007 následovala mírná stagnace v růstu globalizovanosti u zemí s vysokým a vyšším středním příjmem. Naopak u zemí s nízkým příjmem stále docházelo k mírnému růstu globalizovanosti. Vzhledem k dlouhodobému vývoji nelze očekávat výraznější snižování rozdílů v globalizovanosti, což z hlediska konvergence není dobře. Ideální by bylo dlouhodobé snižování vzájemných rozdílů v globalizovanosti ve prospěch rozvojových zemí s nejnižším příjmem.

4.2

Vývoj hrubého domácího produktu

Dalším grafem je graf vývoje hrubého domácího produktu na osobu v paritě kupní síly ve stálých cenách. Sledovaným obdobím je 1990-2012 a data použitá k sestavení grafu jsou z databáze Světové banky. Pro dřívější období není tento ekonomický ukazatel, nejlépe vystihující objektivní zhodnocení konvergence, dostupný. Graf nám poslouží k znázornění vývoje rozdílu hrubého domácího produktu zemí rozdělených do příjmových skupin. 45 000 USD 40 000 USD 35 000 USD

HDP na obyvatele v konstantní cenách 2011 v PPP

30 000 USD HIC

25 000 USD

UMIC

20 000 USD

LMIC

15 000 USD

LIC

10 000 USD 5 000 USD 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012

0 USD

Obr. 5 Vývoj HDP na obyvatele v paritě kupní síly a konstantních cenách roku 2011 v období 1990-2010 Zdroj: http://data.worldbank.org/

Co se týče absolutních rozdílů mezi zeměmi, lze pozorovat rozšíření této absolutní mezery mezi nejnižší a nejvyšší příjmovou skupinou. Z hlediska konvergence nás ale zajímá relativní mezera. Ta je z grafu špatně pozorovatelná, proto následuje výpočet vzájemných poměrů této veličiny.


4.3

30

Výpočet konvergence v letech 1992-2012

Nyní využijeme jednoduchého vzorce vycházejícího ze základní definice konvergence uvedené v rešeršní části. Cílem bude zjistit, zda dochází v čase ke snižování relativního odstupu ekonomických úrovní. Porovnávat se budou relativní odstupy skupin rozvojových zemí od zemí s vysokým příjmem. Sledovanou veličinou, využitou k výpočtu koeficientu, zde bude hrubý domácí produkt v přepočtu na paritu kupní síly v cenách roku 2011. Data jsou čerpána z databáze Světové banky. Sledovaným obdobím je 1992-2012. Doplněn je rok 2007 jako počátek finanční krize pro srovnání situace před a po krizi. Pro dřívější roky k dané veličině nejsou údaje ze Světové banky dostupné. Pro zjištění konvergence hrubých domácích produktů mezi dvěma zeměmi v čase lze použít následující vztah, který když platí, dochází ke konvergenci hrubých domácích produktů. Y je hrubý domácí produkt na obyvatele v paritě kupní síly a ve stálých cenách celku 1 a 2, v čase t a t+n, časový rozdíl mezi porovnávanými úseky je roven n (Smrčková, 2008). y1,t y1,t  n  y 2.t y 2.t  n

LIC/HIC LMIC/HIC UMIC/HIC

1992 0,039 0,106 0,176

2007 0,035 0,123 0,259

2012 0,041 0,147 0,327

Tab. 2 Výpočet vzájemných poměrů HDP na osobu v letech 1992, 2007 a 2012 Zdroj: Autor vytvořil na základě dat z http://data.worldbank.org/.

V tabulce máme poměrové koeficienty hrubých domácích produktů. Důležitým poznatkem je, že mezi nejchudší a nejbohatší skupinou zemí nedošlo za posledních 20 let k divergenci. Konvergence ekonomické úrovně je ale u nejchudších zemí naprosto zanedbatelná, při snížení relativního odstupu o 0,2 %. Země s nižším středním příjmem zaznamenaly mírnou konvergenci, a to snížení relativního odstupu o 4,1 %. Poměrně příznivý výsledek zasáhl země s vyšším středním příjmem, u kterých došlo ke snížení relativního odstupu o 15,1 %. Podíváme-li se na období 1992-2007, uvidíme značně odlišnou situaci. U prvního porovnávání nejchudší skupiny s nejbohatší došlo k mírné divergenci. Odstup ekonomických úrovní se v roce 2007 zvýšil o 0,4 % oproti roku 1992. Finanční krize nejchudším zemím z pohledu konvergence tedy prospěla. Zemím s nižším středním příjmem se v období let finanční krize 2007-2012 povedlo snížit relativní odstup více než za celé předcházející 15 leté období.

4.4

Vývoj mezinárodního obchodu

Nyní se podíváme na vývoj mezinárodního obchodu, jehož růst jsme si v rešeršní části označili jako projev globalizace s nejpodstatnějším vlivem na konvergenci.


31

Následující graf zachycuje mezinárodní obchod jako podíl exportu a importu na HDP v letech 1970-2012 pro země všech příjmových skupin.

60%

Mezinárodní obchod/HDP

50% LIC

40%

LMIC UMIC

30%

HIC 20%

1970 1972 1974 1976 1978 1980 1982 1984 1986 1988 1990 1992 1994 1996 1998 2000 2002 2004 2006 2008 2010 2012

10%

Obr. 6 Mezinárodní obchod vyjádřený procentem HDP v období 1970-2012. Zdroj: http://data.worldbank.org/

Z grafu nelze jasně vyčíst jakoukoliv souvislost s reálným stavem konvergence rozvojových zemí. Zajímavý je fakt, že země z nejnižší příjmové skupiny v roce 1970 začínaly úsek sledovaný tímto grafem, s nejvyšším zapojením do mezinárodního obchodu. Na konci finanční krize měly opět tento ukazatel vyšší, než země z vyšších příjmových skupin. Mezinárodní obchod jako celek, se tedy zdá být příliš všeobecným ukazatelem na to, aby nám odhalil souvislosti s reálným průběhem konvergence. Mohlo by se zdát, že z důvodu srovnatelné mezinárodní výměny by země s nízkým příjmem mohly být stejně globalizované jako vyspělejší země. Hlavní zastoupení v obchodu u těchto zemí mají ale primární komodity, které z hlediska globalizace i následného růstu nehrají tak zásadní roli, jako obchod se zbožím a službami. Nesmíme ale zapomenout, že malé ekonomiky budou vždy otevřenější než velké. Právě skupina zemí s nejnižším příjmem obsahuje nejmenší ekonomiky. Jak jsme si vysvětlili v rešeršní části, podle standardního růstového modelu dochází při růstu k přesunu výrobních faktorů mezi sektory. Zaměříme se tedy na podíl Exportu zboží a služeb k HDP a vynecháme obchod s primárními komoditami. Pokusíme se zjistit, zda právě v grafu růstu exportu zboží a služeb, najdeme nějaké souvislosti s historickým konvergenčním vývojem.


40%

32

Vývoz zboží a služeb/HDP

35% 30% HIC

25%

UMIC 20%

LMIC

15%

LIC

10%

1970 1972 1974 1976 1978 1980 1982 1984 1986 1988 1990 1992 1994 1996 1998 2000 2002 2004 2006 2008 2010 2012

5%

Obr. 7 Vývoz vývozu zboží a služeb vyjádřený procentem HDP v období 1970-2012 Zdroj: http://data.worldbank.org/

Zde už vidíme jasné zaostávání zemí s nízkým příjmem za ostatními. Konvergenčnímu trendu odpovídá vývoj ukazatele u zemí s vyšším středním příjmem, které se od roku 1990 drží v exportu zboží a služeb nad zeměmi s vysokým příjmem. To je shodné s obdobím, kdy tyto země, reprezentované například Čínou nebo Indií začaly vykazovat známky trvalé konvergence. Největší odchylka tohoto ukazatele u zemí s vyšším středním příjmem od zemí s vysokým příjmem byla od roku 2001 až po finanční krizi, což souhlasí s nejúspěšnějším obdobím pro země se středním příjmem. Právě v tomto období docházelo k nejvyšším hodnotám meziročního růstu produktu. Co se týká skupiny zemí s nižším středním příjmem, tak u nich došlo k překonání úrovně exportu zboží a služeb bohatých zemí, v roce 1999, ale nedostaly prostor pro podobně úspěšný vývoj, což bylo zřejmě zapříčiněno finanční krizí. Nejchudší skupina zemí se nad úroveň vysoko příjmové skupiny v tomto ukazateli nikdy nedostala a dokonce od roku 1978 stále hluboko zaostává i za zeměmi s nižším středním příjmem. V období finanční krize se rozdíly v tomto ukazateli mírně zlepšily ve prospěch nejchudších zemí, z důvodu úpadku mezinárodního obchodu se zbožím a službami.


4.5

33

Vývoj přijímaných remitencí 9%

Příjímané remitence/HDP

8% 7%

6% LIC

5%

LMIC

4%

UMIC

3%

HIC

2% 1% 2012

2010

2008

2006

2004

2002

2000

1998

1996

1994

1992

1990

1988

1986

1984

1982

0%

Obr. 8 Přijímané remitence vyjádřené procentem HDP v období 1982-2012 Zdroj: http://data.worldbank.org/

Jako další projev globalizace s vlivem na konvergenci, jsme si popsali migraci a z ní plynoucí přijímané remitence. Od roku 2000 lze na grafu pozorovat prudký nárůst přijímaných remitencí u zemí s nízkým příjmem. Pro konvergující ekonomiky je typické malé a stabilní procento HDP tvořené z přijímaných remitencí. I z toho důvodu jejich procentuální růst v praxi neznamená pozitivní vliv na konvergenci. Naopak jejich pokles a přibližování se tohoto ukazatele k úrovni vyspělých ekonomik, znamená konvergující stav. Rostoucí podíl remitencí na HDP také může značit neschopnost cílové země efektivně využívat zasílané peníze ke tvorbě celkového HDP, který by tento podíl snížil.


4.6

34

Vývoj příchozích přímých zahraničních investic 6% 5%

Příchozí přímé zahraniční investice/HDP

4% LIC 3%

LMIC

2%

UMIC HIC

1%

-1%

1975 1977 1979 1981 1983 1985 1987 1989 1991 1993 1995 1997 1999 2001 2003 2005 2007 2009 2011

0%

Obr. 9 Příchozí přímé zahraniční investice vyjádřené jako procento HDP v období 1970-2012 Zdroj: http://data.worldbank.org/

U vývoje zastoupení příchozích přímých zahraničních investic na HDP lze pozorovat výrazné meziroční kolísání. Nejvyšší výkyvy, označované jako prudký odliv a příliv kapitálu, byly u zemí s vysokým příjmem. I rozvojové země se potýkaly s podobným problémem přílivu a odlivu zahraničního kapitálu. Dříve jsme si vysvětlili vážnost tohoto problému. Úspěšné odolávání takto způsobeným šokům poté nejvíce závisí na hospodářské politice, která musí omezit odliv zahraničních investic. Zajímavým úsekem je období finanční krize, před kterým došlo ve všech zemích, k velmi prudkému přílivu přímých zahraničních investic, způsobenému levným dluhovým financováním. V roce 2008 nastal velmi prudký pokles následovaný v roce 2010 průdkým růstem přímých zahraničních investic v zemích s nejvyšším příjmem. Ke konci finanční krize, v roce 2012, se země s nízkým příjmem nacházely z hlediska přímých zahraničních investic, v nejvýhodnější pozici pro růst směřující ke konvergenci. To je ovšem podmíněno schopností odolávat prudkým přílivům a odlivům zahraničního kapitálu. Kapitola se zabývala analýzou a prezentací dat vybraných ekonomických ukazatelů a indexu globalizace. Hlavním ekonomických ukazatelem pro posouzení konvergence byl Hrubý domácí produkt na obyvatele. Výpočet odhalil, že za posledních 20 let nedochází k divergenci vzájemných poměrů tohoto ukazatele u jednotlivých příjmových skupin zemí. Velikost konvergence poté závisí na příjmu, kdy nejvíce k vyspělým zemím konvergují země s vyšším středním příjmem a nejméně země


35

s nízkým příjmem. Podobně i index globalizace u rozvojových zemí dosahuje nejvyšších hodnot u zemí s vyšším středním příjmem a nejmenších hodnot u zemí s nízkým příjmem. Rozdíl v tomto ukazateli se mezi příjmovými skupinami nesnižuje a zachovává si velikost z roku 1970. Součástí byla také analýza veličin, které se vztahují k projevům globalizace s významným vlivem na konvergenci. Byly odhaleny určité souvislosti, které jsou více popsány v následující kapitole.


36

5 Diskuze, doporučení a závěr 5.1

Diskuze

V rešerši literatury došlo k nabytí základních poznatků o problematice souvislosti globalizace a konvergence rozvojových zemí. Byly zde vysvětleny zejména vlivy, kterými globalizace příznivě ovlivňuje sbližování ekonomických úrovní. Pro znázornění hůře ekonomicky zachytitelných faktorů konvergence, zde byl popsán koncept konvergenčních klubů a jeho vývoj, upřednostňující především celkovou životní a technologickou úroveň před produktem. Dále je zde věnován prostor analýze ekonomických časových řad. Tato analýza se týkala úrovně globalizace, hrubého domácího produktu a ukazatelů souvisejících s projevy globalizace, s největším vlivem na ekonomickou konvergenci. Stěžejní částí je výpočet poměru hrubého domácího produktu mezi zeměmi jednotlivých příjmových skupin v letech 1992, 2007 a 2012. Došlo se k závěru, že v tomto 20 letém období, nedošlo k významné změně vzájemného poměru hrubých domácích produktů, mezi nejnižší a nejvyšší příjmovou skupinou. U zemí s nižším středním a vyšším středním příjmem došlo ke znatelné konvergenci HDP o 4,1 % a 15,1%. Zejména tedy země s vyšším středním příjmem stabilně konvergují k vyspělým zemím. Absolutní mezera se ovšem stále zvyšuje, ale z hlediska konvergence je pro nás relevantní právě relativní mezera, vyjádřená vzájemným poměrem HDP na obyvatele. Důležitý poznatek nabízí pohled na stav z roku 2007, tedy začátek finanční krize. V letech 1992-2007 nebyla konvergence rozvojových zemí zdaleka tak výrazná a u nejnižší příjmové skupiny dokonce došlo k divergenci poměru HDP o 0,4%. V deglobalizačním období finanční krize tedy došlo k velmi podstatnému vylepšení situace ve prospěch konvergence. Nabízí se otázka, čím to bylo způsobeno. Zda došlo k oslabení konvergenčních vazeb globalizace pouze u vyspělých zemí, nebo i u rozvojových. K nalezení odpovědi využijeme analýzu vývoje ekonomických ukazatelů, souvisejících s globalizačními projevy s vlivem na konvergenci. Těmito projevy byl mezinárodní obchod, remitence a přímé zahraniční investice. Po analýze odpovídajících grafů vycházejících z dat Světové banky bylo zjištěno, že v období finanční krize, došlo k výrazné změně v přímých zahraničních investicích. Po finanční krizi byl největší úpadek přijímaných zahraničních investic právě u vyspělých zemí. Oproti tomu, země s nízkým příjmem, zaznamenaly velmi výrazný nárůst v tomto období. Dalším důležitým poznatkem z analýzy dat je, že se potvrdila důležitost zastoupení zboží a služeb v mezinárodním obchodu. Vývoj mezinárodního obchodu vyjádřeným jako procento HDP, zahrnujícím i obchod s primárními komoditami, odporoval historickému konvergenčnímu vývoji, protože si v tomto ukazateli nejlépe stály země s nízkým příjmem. Graf mezinárodního obchodu zboží a služeb už korespondoval s konvergenčními trendy. Dále bylo vypozorováno, že období kon-


37

vergence jednotlivých příjmových skupin rozvojových zemí, odpovídá úseku, kdy u nich došlo k překročení úrovně mezinárodního obchodu zboží a služeb u vyspělých zemí. U zemí s vyšším středním příjmem se jedná o rok 1992, což nám odpovídá růstu těchto zemí. Jejich konvergence od roku 1992 po rok 2012 byla potvrzena i provedeným výpočtem. Země s nízkým příjmem nikdy pomyslnou hranici zastoupení mezinárodního obchodu zboží a služeb vyspělých zemí nepřekročily. Jejich stagnace a neprobíhající konvergence byla opět potvrzena.

5.2

Doporučení

Nyní budou stanovena některá doporučení vycházející z výsledků této práce. Těmi je soustředění se na zvyšování mezinárodního obchodu- zejména služeb a zboží. Velmi důležitými se také ukázala tvorba přívětivého prostředí pro přímé zahraniční investice. Nicméně je potřeba, dávat si pozor na investiční šoky, které mají negativní efekt. Také je nutné, jako důležitý ukazatel brát, přijímané remitence, jejichž rapidně rostoucí podíl na HDP byl za posledních 40 let doménou nekonvergujících zemí. Možným problémem také může být neschopnost místních vlád podpořit přeměnu remitencí na produkt, který by jejich zastoupení na hdp snižoval. Tímto řešením je například úvěrový trh umožňující příjemcům ručení remitencemi a minimalizace ceny za jejich převod. Podmínkou všech doporučení je samozřejmě odpovídající vláda schopna kompetentně plnit svoji roli. Tento problém trefně popisuje ve své publikaci Jeníček (2007, s. 135): „Zdrcující část empirických údajů (které poskytuje zejména Světová banka) potvrzuje, že rozvoj nejchudších zemí je v zásadě zablokován, a to především neschopností jejich vlád řídit zemi a obrovskou korupcí. Aby bylo možné nějaký rozvoj nastartovat, je třeba, aby země měla stabilní a efektivní vládu prosazující přiměřenou hospodářskou politiku. Jižní Korea měla v roce 1960 příjem na hlavu nižší než Somálsko. Dnes je členem OECD.“ Podobně byla důležitost správného uchopení hospodářských politik vysvětlena na příkladu Číny a bývalého Sovětského svazu. Do budoucna můžeme předpokládat pokračující konvergenci rozvojových zemí s vyšším středním příjmem, které již dlouhou dobu stabilně konvergují. Na druhou stranu si nemůžeme být jisti zlepšením situace u zemí s nízkým příjmem. Alespoň do té doby, dokud se nezlepší minimálně problém uvedený v předchozím odstavci. Nejproblémovějším článkem konvergence je nejnižší příjmová skupina, tedy země s nízkým příjmem. Dlouhodobě se nachází na dně světové ekonomiky a jsou zasaženy chudobou. V rešeršní části došlo k vysvětlení vlivů globalizace, které nesporně vedou ke konvergenci. Globalizace sama o sobě ovšem nedokáže problém propastných příjmových rozdílu vyřešit. Vedle špatných hospodářských politik nekonvergujících zemí, můžeme chybu hledat i v nedostatečné solidárnosti a chybějícím převzetí zodpovědnosti vyspělých zemí, za tento problém. Příkladem je ochrana zemědělství. Mohutnými dotacemi zemědělství ve vyspělých zemích totiž dochází k ničení příležitostí pro lidi z rozvojových zemí, kteří nedisponují mnoha alternativními možnostmi. Na druhou stranu, zvýšení výkupních cen primárních


38

vývozních artiklů, nemotivuje země k diverzifikaci exportu ve prospěch zboží a služeb, který má z hlediska konvergence daleko podstatnější význam. Asijské země, které nyní úspěšně konvergují, měly k této diverzifikaci daleko lepší podmínky. Země s nízkým příjmem, pocházející převážně z Afriky, nyní musí bojovat s konkurencí právě v podobě asijských zemí. Ty těží z výhod zaběhnutých aglomerací a vyrábí s nižšími náklady, než země, které se pokoušejí diverzifikovat export až nyní. Řešení by mohlo přijít ze strany vyspělých zemí. Jejich úkolem by bylo upřednostňování zemí s nízkým příjmem, před konvergujícími zeměmi převážně z Asie. Muselo by tedy dojít k výraznému zpřísnění obchodních podmínek vůči Asii, ve prospěch zemí afrických. Alternativně by také dorovnání produktového rozdílu mezi konvergujícími zeměmi a vyspělými ekonomikami, dalo možnost nejchudším zemím, vyrábět s nejnižšími náklady. Jde ale o velmi zdlouhavé řešení, které by po mnoho následujících desetiletí, ponechalo nejchudší země ve stagnujícím stavu.

5.3

Závěr

Z výsledků práce vyplývá potvrzení vlivu globalizace na konvergenci, kdy více globalizované země dosahují příznivějších hodnot konvergence. Konvergence zde byla vypočítána vzájemným poměrem hrubých domácích produktů na osobu rozvojových a vyspělých zemí. Analýza a prezentace dat potvrdila popsané i odhalila nové důležité poznatky, o vlivech globalizace, které způsobují konvergenci. Tím je důležitost zastoupení zboží a služeb v exportu rozvojových zemí. Naopak dlouhodobě rostoucí remitence jsou doménou nekonvergujících zemí. Jejich vliv na konvergenci nelze považovat za výrazný. Analýza přímých zahraničních investic dala naději zemím s nejnižším příjmem, protože se po finanční krizi nacházejí v nejvýhodnější pozici, ze všech příjmových skupin. Mohly by tak využít jejich pozitivního vlivu na konvergenci. Nejchudší země také čelí překážkám kladeným z vyspělého, ale i rozvojového světa. Problém byl identifikován v těžké pozici afrických zemí, kdy nedokáží vyrábět s takovými náklady, jako země asijské. Zřejmě největší překážkou je ale špatný vládní aparát těchto zemí. Příležitost rozšíření a pokračování této práce, se nachází, v zaměření se na konkrétní problémy nejchudších zemí a kroky, které by měly být uskutečněny ze strany vyspělého, případně rozvojového světa, k napravení situace.

Literatura

39

6 Literatura ADAMCOVÁ, LENKA A TEREZA NĚMEČKOVÁ. Rozvojová ekonomika. Vyd. 1. V Praze: Oeconomica, 2009, 345 s. ISBN 978-80-245-1515-1. AFONSO, ÓSCAR. THE IMPACT OF INTERNATIONAL TRADE ON ECONOMIC GROWTH. Porto, 2001. Dostupné z:http://wps.fep.up.pt/wps/wp106.pdf. Working paper. FACULDADE DE ECONOMIA DO PORTO. BARRO, ROBERT J A XAVIER SALA-I-MARTIN. Economic growth. 2nd ed. Cambridge, Mass.: MIT Press, c2004, xvi, 654 p. ISBN 02-620-2553-1. BRÁZOVÁ, VĚRA-KARIN. Migrace a rozvoj: rozvojový potenciál mezinárodní migrace. Vyd. 1. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Fakulta sociálních věd, 2011, 254 s. ISBN 978-80-87404-10-2. CIHELKOVÁ, EVA. Aktuální otázky světové ekonomiky: proměny a governance. Vyd. 1. Praha: Professional Publishing, 2012, 247 s. ISBN 978-80-7431-104-8. COLLIER, PAUL. Miliarda nejchudších: proč se některým zemím nedaří a co s tím. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2009, 217 s. Moderní dějiny (Vyšehrad). ISBN 978-807429-010-7. COLLIER, PAUL A DAVID DOLLAR. Globalization, growth, and poverty: building an inclusive world economy. New York, N.Y.: Oxford University Press, 2002, xiii, 174 p. ISBN 08-213-5048-X. DOWRICK STEVE, DELONG, BRADFORD. Globalization and Convergence. In: BORDO, MICHAEL D, ALAN M TAYLOR A JEFFREY G WILLIAMSON. (ed) Globalization in historical perspective. pp 191-227, 2003, Chicago, Ill.: University of Chicago Press. ISBN 978-022-6066-004. HODAČ JAN, TOMÁŠ KOTRBA. Učebnice globalizace. 1. vyd. Brno: Barrister, 2011. ISBN 978-808-7474-334. HOEKMAN, BERNARD M A M KOSTECKI. The political economy of the world trading system: the WTO and beyond. 3rd ed. Oxford: Oxford University Press, 2009, xxiii, 740 s. ISBN 978-0-19-955377-8.

Literatura

40

JENÍČEK, VLADIMÍR A JAROSLAV FOLTÝN. Globální problémy a světová ekonomika. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2003, xvii, 269 s. ISBN 80-7179-795-2. KLÍMOVÁ, VIKTORIE. Inovační procesy. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006, 180 s. Distanční studijní opora. ISBN 80-210-4166-8. KUEPPER, JUSTIN. What are Newly Industrialized Countries. In: About.com International Investing [online]. 2013. vyd. [cit. 2014-05-16]. Dostupné z:http://internationalinvest.about.com/od/gettingstarted/a/What-AreNewly-Industrialized-Countries-nics.htm KUNA, ZBYNĚK. Rozvojové země ve světové ekonomice. Vyd. 1. Praha: Credit, 2004, 130 s. ISBN 80-213-1134-7. KUNEŠOVÁ, HANA. Světová ekonomika: nové jevy a perspektivy. 2., dopl. a přeprac. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2006, xviii, 319 s. ISBN 80-7179-455-4. MADDISON, ANGUS. The world economy. Paris, France: Development Centre of the Organisation for Economic Co-operation and Development, 2006, 653 p. ISBN 92-640-2261-9. MAJEROVÁ, INGRID. Ekonomické a politické aspekty vývoje zemí LDC a jejich perspektivy v rámci světové ekonomiky. Karviná: Slezská univerzita v Opavě, Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné, 2011, 160 s. ISBN 978-80-7248-703-5. MAJEROVÁ, INGRID A PAVEL NEZVAL. Mezinárodní ekonomie v teorii a praxi. Vyd. 1. Brno: Computer Press, 2011, vii, 357 s. ISBN 978-80-251-3421-4. MAJEROVÁ, INGRID. Rozvojové ekonomiky. Vyd. 1. Karviná: Slezská univerzita v Opavě, Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné, 2008, 170 s. ISBN 978-807248-459-1. MLČOCH, L. Ekonomický rozměr globalizace. In: DLOUHÁ, J., DLOUHÝ, J., MEZŘICKÝ, V. (ed) Globalizace a globální problémy. Sborník textů k celouniverzitnímu kurzu 2005 – 2007. pp 171 – 179, 2006, Univerzita Karlova v Praze, COŽP. ISBN 8087076-01-X.

Literatura

41

NEVIMA JAN, LUKÁŠ MELECKÝ. Hodnocení beta-konvergence regionů NUTS 2 visegrádské čtyřky prostřednictvím regresního modelu. Auspicia, 2012, roč. VIII, č. 1, s. 58-61. ISSN: 1214-4967. OŠŤÁDALOVÁ, ŠÁRKA. Nejméně rozvinuté státy světa. In: Pražský model OSN: Backround report. 16. vyd. Praha: AMO, 2010, s. 1-12. Dostupné z: http://www.studentsummit.cz/data/1290603561638BRG_vse_LDC.pdf POSPÍŠILOVÁ, HANA. Všeobecný systém preferencí EU ve vztahu k rozvojovým zemím [online]. 2009 [cit. 2014-02-03]. Bakalářská práce. Masarykova univerzita

ROLNÝ, IVO A LUBOR LACINA. Globalizace, etika, ekonomika. Vyd. 3., rozš. /. Ostrava: Key Publishing, 2008, 281 s. ISBN 978-80-87071-62-5. SMRČKOVÁ, G., VLČEK, I., CVENGROŠ, F. Reálná konvergence – souvislosti a příčiny. Výzkumná studie pro Ministerstvo financí ČR [online]. Praha: Ministerstvo financí ČR, 2008. Dostupný z WWW: http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/Proces_realne_konvergence_MF_2008_p df.pdf UN-OHRLLS. About the least developed countries [online]. 2014 [cit. 2014-05-13]. Dostupné z: http://unohrlls.org/about-ldcs/ WILLIAMSON G. JEFFREY, PETER H. LINDERT. Does globalization make the world more unequal?. In: BORDO, MICHAEL D, ALAN M TAYLOR A JEFFREY G WILLIAMSON. (ed) (2003) Globalization in historical perspective. pp 191-227, 2003, Chicago, Ill.: University of Chicago Press. ISBN 978-022-6066-004. WORLD BANK. The changing wealth of nations: measuring sustainable development in the new millennium. Washington, D.C.: World Bank, 2011, xvi, 221 p. ISBN 978082-1385-548. WORLD BANK. New Country Classification [online]. 2014. vyd. 2014[cit. 2014-0516]. Dostupné z: http://data.worldbank.org/news/new-countryclassifications WORLD BANK. Risk and opportunity: managing risk for development. Washington, D.C.: World Bank, 2013. ISBN 978-082-1399-033.

Přílohy

42

Přílohy

43

Vliv procesu globalizace na proces konvergence rozvojových zemí ve světové ekonomice

Recommend Documents