PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

Mediální řada MED - 010

PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

RUDÉ NEBEZPEČÍ PŘED VOLBAMI 2006: HROZBA, NEBO STRAŠÁK? 2007 Lenka Vochocová, Jan Křeček

Mediální řada MED - 010

V Fakulta sociálních věd UK / Faculty of Social Sciences, Charles University Filozofická fakulta UK / Faculty of Arts, Charles University

u

Rudé nebezpečí před volbami 2006... 20066

2

Lenka Vochocová, Jan Křeček

Text prošel recenzním řízením. Recenzovali: PhDr. Jan Bureš (Metropolitní univerzita Praha) Mgr. Markéta Škodová (SOÚ AV ČR) Pracovní sešit vznikl v rámci výzkumného záměru MSM0021620841 Rozvoj české společnosti v EU: výzvy a rizika. Copyright  Lenka Vochocová, Jan Křeček 2007 ISSN 1801-5999


3


Rudé nebezpečí před volbami 2006: Hrozba, nebo strašák? PRŮBĚŽNÁ ZPRÁVA O VÝZKUMU SOUČASNÉHO ČESKÉHO ANTIKOMUNISMU V MÉDIÍCH LENKA VOCHOCOVÁ, JAN KŘEČEK, FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD UNIVERZITY KARLOVY

Abstract Before the parliamentary election in 2006 we focused on the tendency of the Czech society and especially media to exclude one of the parliamentary parties – the Communist Party – from the government and to actively construct its status as specific. We designate this tendency as anticommunism, a word commonly used in the Czech political communication. According to our outcomes anticommunism was a remarkable trend at the pages of at least three Czech dailies: Mladá Fronta DNES, Lidové noviny and Hospodářské noviny. The anticommunism as performed in their content was not only a media representation of an all-society phenomenon. It was actively constructed and supported by the journalists, editors and publicists of these dailies. Especially the two first above mentioned newspapers can be perceived as actively anticommunist media both in the sense of their own involvement (the agenda setting, the content of editorials etc.) and the manifest support of anticommunist voices (even PR information at the news pages). Pravo, the fourth analyzed newspaper, can be by contrast characterized as antianticommunist or at least anti-antileftist trying to construct a more positive image of the Communist Party and challenging the anticommunist tendencies. Keywords: Czech newspapers, parliamentary election, anticommunism, specific status, Communist Party, media involvement

KONTAKT NA AUTORY [email protected] [email protected]


4


Rudé nebezpečí před volbami 2006: Hrozba, nebo strašák? ÚVOD Již několik přípravných kvantitativních obsahových analýz, zaměřených na (re)prezentaci politických stran a přístup jejich představitelů do médií1, ale i analýzy s tímto tématem primárně nesouvisející2, nás upozornily na zajímavý jev. Ať už se tyto základní, frekvenční analýzy zaměřovaly na zpravovací pozornost médií různým (parlamentním) politickým stranám či na citované promluvy jejich zástupců, KSČM vždy vycházela jako zřetelně podreprezentovaná, tedy signifikantně méně často zmiňovaná či citovaná (ať už ve srovnání s ostatními parlamentními stranami či ve vztahu k počtu jejich poslanců či aktuálním preferencím). Na okraj je možné poznamenat, že neparlamentní strany byly pro média v době předvolební takřka neviditelné a že jsme při analýze čtyř českých deníků zaznamenali rozdíl mezi MF Dnes, Lidovými novinami a Hospodářskými novinami na straně jedné a Právem na straně druhé – rozdíl, který se naplno rozvine v právě předkládané analýze. Shodu mezi všemi analyzovanými médii jsme naopak zaznamenali v navazující kvantitativní analýze valenčního typu. Tu jsme prováděli ve větším týmu dle zadání výzkumného záměru zmapovat situaci kolem parlamentních voleb v České republice v roce 2006 a analyzovat mediální předjímání možných vládních koalicí. Již prezentované výsledky3 by bylo možné shrnout do závěru, že ve všech médiích 1

Prováděných od roku 2001 zejména v rámci námi vedených předmětů Média a společnost a Základy obsahových analýz I. 2 CEMES: „Český rozhlas o České televizi (Analýza prezentace krize v České televizi ve zpravodajství a publicistice ČRo1 a ČRo6).“ In: Schulz, W., Scherer, H., Hagen, L., Reifová, I., Končelík, J. Analýza obsahu mediálních sdělení. Praha: Karolinum, 2004. 3 Na konferencích Postavení médií v české společnosti a Evropské unii v roce 2006 a zvláště v našem příspěvku Současný český (anti)komunismus v médiích na konferenci Střední Evropa v Unii a Unie ve střední Evropě. Některá data viz Nečas, Vlastimil: „Agenda volebního zpravodajství českých médií.“ In: Köpplová, B., Cebe, J. (ed.). Postavení médií v české společnosti a v Evropské unii. 1. vyd., Praha: Matfyzpress, 2006, s. 61–68.


5


se možnost (vládní) spolupráce s KSČM nepřipouští, toto odmítání se nevysvětluje a když už ano, tak ne s odkazy na volební program. Na počátku další výzkumné fáze jsme proto pro KSČM zavedli termín strana se specifickým statusem, který interpretujeme jako výsledek této duality: strana je legální, registrovaná, parlamentní, na stránkách námi analyzovaných novin je s ní ale zacházeno jako se stranou kolidující s právním řádem České republiky či se stranou nelegitimní, odlišnou od ostatních parlamentních stran. Druhý klíčový termín, antikomunismus, jsme zavádět nemuseli. Jak jsme zjistili již v raných výzkumných fázích, minimálně od roku 2006 tak představitelé levicových politických stran označují jednání některých médií, které chápou jako vůči sobě diskriminující. V některých případech (ne však vždy) by jej mohl nahradit užší, avšak krkolomný termín antiKSČMismus - tedy označení takového jednání médií, které při (re)prezentaci KSČM běží v jiném režimu, dle jiných pravidel a jinými projevy než u ostatních, „normálních“ stran. Úkolem další výzkumné fáze, jejíž výsledky prezentujeme na následujících řádcích, pak bylo kvalitativním přístupem, za použití základních postupů grounded theory, tyto projevy specifické negativity (příp. pozitivity) najít, popsat a roztřídit a dospět tak k „encyklopedii současného mediálního antikomunismu“. Podle výsledků naší analýzy byl antikomunismus v předvolebním období nápadnou tendencí nejméně ve třech českých denících: v Mladé frontě DNES, Lidových novinách a Hospodářských novinách. Antikomunismus v jejich podání nebyl jen mediálním odrazem celospolečenského fenoménu, který má hlubší kořeny v české historické zkušenosti. Byl jimi aktivně podporován a do jisté míry konstruován či přinejmenším přiživován. Zejména Mladá fronta DNES a Lidové noviny se projevovaly jako aktivně antikomunistická média, ať už ve smyslu přímé vlastní angažovanosti (vlastní komentáře, aktivní nastolování témat) nebo poněkud snáze přehlédnutelného zviditelňování antikomunistických hlasů (prostor pro antikomunistické iniciativy jednotlivců i skupin, většinou na zpravodajských stránkách, bez citování protistrany a s uvedením informací téměř PR charakteru). Právo je pak oproti zbývajícím třem deníkům možné charakterizovat jako antiantilevicové, pokud ne přímo anti-antikomunistické. Na jeho stránkách se objevilo přímé konstruování pozitivnějšího image KSČM, ale také setrvávání v pozici akceptace specifického statusu KSČM v textech, které byly jakousi obhajobou ČSSD kritizované v ostatních médiích za sbližování s KSČM. Přesto většina textů v Právu působila spíše jako reakce na dominantní obraz KSČM (a ČSSD), a je tedy možné roli tohoto deníku vnímat jako pasivní, respektive reaktivní, nikoli proaktivní (na rozdíl od nastolování tématu v ostatních třech denících). Zajímavější než prosté odhalení mediálních dohadů o hrozbě komunismu v Lidových novinách, Mladé frontě DNES a Hospodářských novinách, respektive zmínek o antikomunistickém štvaní v Právu, je sledovat, jakým způsobem je specifický status KSČM v předvolebním a povolebním období v českých denících konstruován. Sledovali jsme, na základě jakých přiřazených atributů si čtenářky a čtenáři těchto médií mohou vytvářet obraz KSČM jako strany, která nemá právo být součástí demokratické politické scény, ať už tyto argumenty operují s minulostí, s politickým programem současné komunistické strany nebo jsou


6


stavěné spíše na negativním image strany, které je jistým způsobem „taken for granted“, bez předložení racionálních argumentů. Zajímalo nás, jak je skrze parlamentní spolupráci s KSČM zpochybňován i demokratický status ČSSD, respektive jak dochází ke konstrukci možného nebezpečí zleva – růžovorudého nebezpečí4, k předjímání koalice s atributem růžová, růžovo-rudá, rudo-oranžová či rudá, která jako hrozba údajně znemožňuje českým voličkám a voličům zvolit levicově a zároveň demokraticky. Soustředili jsme se na to, jakým způsobem médium s opozičním názorem (Právo) přijímá, respektive odmítá tyto konstrukce a jaký obraz situace případně konstruuje samo.

PARADIGMATICKÝ MODEL CENTRÁLNÍ KATEGORIE: HROZBA VS. STRAŠÁK Centrální kategorie Hrozba komunismu (Lidové noviny, Mladá fronta DNES, Hospodářské noviny) Strategie konstruování centrální kategorie Hrozba komunismu 1A. Nastolování témat odkazujících k činnosti KSČ a upozorňování na paralely mezi KSČM a KSČ 2A. Hrozba opakováním situace z roku 1946, resp. 1948 3A. Přímá angažovanost média – názorové redakční texty 4A. Implicitní i explicitní antikomunismus – ignorování KSČM jako parlamentní strany 5A. Zviditelňování antikomunistických hlasů nemediálních subjektů (PR a skupinové antikomunistické aktivity) 6A. Hrozba povolební spoluprací KSČM a ČSSD 7A. Negativní image strany a konstruování paralely mezi komunismem a nacismem

Centrální kategorie Strašák komunismu (Právo) Strategie konstruování centrální kategorie Strašák komunismu 1B. Konstruování paralel mezi politikou KSČ a současným antikomunismem 2B. Upozorňování na „skutečné hrozby“ (extrémní pravice) 3B. Konstruování pozitivnějšího obrazu KSČM (a ČSSD) 4B. Odmítání povolební spolupráce ČSSD a KSČM

4

Novotný, D. J. „Růžovorudé nebezpečí.“ Mladá fronta DNES. Názory. 26. 5. 2006, s. 8.


7


Kontext: Metamediální diskurz vztahující se k mediálnímu antikomunismu Důsledek strategií konstrukce centrálních kategorií: Extrémní polarizace mediálních obsahů před volbami: rudá totalita, nebo totalizující běsnění zprava? Na základě analýzy čtyř zmíněných českých deníků (Mladé fronty DNES, Lidových novin, Hospodářských novin a Práva) v předvolebním období a krátce po volbách (datový soubor pro analýzu tvořily všechny články z výše zmíněných čtyř deníků z období 1. 5. 2006 – 30. 6. 2006 vyhledané v databázi Newton na základě klíčových slov komun*, antikom*, anti-kom* a KSČM) jsme pomocí otevřeného a axiálního kódování – dvou základních principů metody zakotvené teorie – sestavili náznak možného paradigmatického modelu. Do centra pomyslného modelu jsme jako nejvýraznější jev umístili hrozbu komunismu. Jejím významovým opozitem (označujícím ovšem stejný soubor jevů, jen z opačné perspektivy) je strašák nebo strašidlo komunismu. Oba pojmy si vypůjčujeme přímo z textů zveřejněných v českých médiích, jde tedy o tzv. „in vivo“ kódy. Hrozba komunismu je zastřešujícím pojmem pro celou řadu varování před posilováním vlivu KSČM. Jejich podoba kolísá od implicitních náznaků po naprosto explicitní varování až vyvolávání paniky, od obav o samotnou demokracii po výhrůžky zhoršením kvality života, izolací země, prosazováním špatných zákonů. Hrozba komunismu se zřídka objevuje v čisté podobě – jako varování před KSČM jako izolovaným, samostatným nebezpečím. Častěji, de facto ve většině případů, bývá představována jako „nebezpečí zleva“5, kterým je sbližování ČSSD a KSČM. Strašák, resp. strašidlo komunismu naopak operuje s tím, že se v české společnosti rozmáhá fenomén, jehož cílem je z pravicových pozic oslabit strany levicové (KSČM a ČSSD). Tato pozice je v médiích (až na výjimky výhradně v Právu) často reprezentována sociálnědemokratickými politiky, nezřídka samotným Jiřím Paroubkem jako sebeobhájcem a obhájcem KSČM. České deníky s výjimkou Práva nejen reflektují antikomunistické nálady části společnosti, ale přímo je aktivně podporují způsobem, který jsme rozdělili do sedmi samostatných kategorií (viz paradigmatický model 1A–7A). Většina těchto kategorií se v jednotlivých textech prolíná a vzájemně podporuje.

5

„Podle předsedy ODS Mirka Topolánka dokáží topoly vytvořit ochrannou hráz, v tomto případě proti nebezpečí zleva.“ (text zde i v následujících citacích zvýrazněn autory). (Jan Stuchlík, redaktor ČT, v komentáři k dárku pro Mirka Topolánka k padesátinám – topolové aleji. „ČSSD je stranou jednoho muže.“ ČT 1, 13. 5. 2006, 19:15 Události.)


8


HROZBA KOMUNISMU: STRATEGIE KONSTRUOVÁNÍ CENTRÁLNÍ KATEGORIE 1A. Nastolování témat odkazujících k činnosti KSČ a upozorňování na paralely mezi KSČM a KSČ Jedním z nejsilnějších poselství čtenářkám a čtenářům Hospodářských novin, Lidových novin a Mladé fronty DNES je, že Komunistická strana Čech a Moravy je reálným ohrožením demokracie, protože se ještě ve svém směřování neodklonila od „své minulosti“, tedy od politiky KSČ. Paralela mezi KSČ a KSČM je konstruována jak prostým odkazem k tomu, že řada současných členů KSČM patří k bývalým členům KSČ nebo že se strana zatím nevyrovnala se svojí minulostí, tj. neodsoudila dostatečně např. politické procesy v 50. letech 20. století, tak i poněkud komplikovaněji. Jedním z takových principů je konstruování hrozby komunismu na základě připomínání historických událostí spojených s KSČ jako údajných paralel k událostem současným nebo blížícím se.

2A. Hrozba opakováním situace z roku 1946, resp. 1948 Nejtypičtějším příkladem je konstruování paralely volby 1946 – volby 2006. Text Davida Jana Novotného6 nazvaný Růžovorudé nebezpečí explicitně pracuje s hrozbou návratu událostí z roku 1946, varuje před podobným vývojem, který následoval dva roky po tehdejších volbách, a staví ČSSD do pozice, v níž představuje potenciál pro „nebezpečnou sloučeninu“ s KSČM, jejímž výsledkem by mohla být „totalita barvy krve“. Sociální demokracie v tomto textu vystupuje jako strana, která „ztratila paměť a poslední zbytky pudu sebezáchovy“, a to ji „žene ke krajní levici“, čímž tato strana ohrožuje celou českou společnost (a zřejmě i sebe samu, protože „dva roky po těchto volbách komunisté spolkli sociální demokraty“). KSČM je podle Novotného stranou, která trpělivě vyčkávala, až se bude moci navrátit k moci („komunisté jsou jako tetanus“), a je potřeba nasbírat „dostatečné množství demokratických protilátek“, tedy hlasů, které nejsou určeny KSČM a ČSSD. Navzdory jasné paralele mezi vývojem po roce 1946 a možným vývojem po letošních volbách, kterou autor konstruuje, si však ponechává prostor pro argumentaci proti případnému nařčení z vyvolávání paniky tím, že nemluví přímo o tragédii, ale spíše o „trapných koncích“, nebo že připouští: „Ne že by se historie mohla do slova a do písmene opakovat...“7

6

Novotný, D. J. „Růžovorudé nebezpečí.“ Mladá fronta DNES. Názory. 26. 5. 2006, s. 8. „Poučili jsme se z voleb před šedesáti lety dostatečně? Nebo se máme bát? Nebylo by na škodu si ve dnech vrcholícího politického klání připomenout, jak dopadly parlamentní volby, které se konaly 26. května 1946, a jaké následky z nich vyplynuly. Ne že by se historie mohla do slova a do písmene opakovat, ale o jisté podobnosti možného vývoje lze na základě relevantních indicií uvažovat. (…) Co se však víc než jasně rýsuje, je totalita barvy krve, neboť rudá koalice funguje prakticky už pěkně dlouho. A může nastat stejný efekt jako v roce 1946: mnozí zklamaní voliči si řeknou, že komunisté se za posledních šestnáct let nepodíleli na žádném hospodářském, policejním a jiném skandálu, nezůstaly po nich vybrakované banky a investiční fondy…(…) Kdo tomu všemu valem nahrává, je premiér se svým blazeovaně smířlivým postojem ke krvavé komunistické 7


9


Téměř identickou paralelu vytváří v Lidových novinách redaktor Lukáš Dolanský textem Slib KSČ z roku 1946: „Žádné vyvlastňování“8. Text je součástí Tématu LN, které doplňovaly články Poslední ať za sebou zhasne (konstruující podobu života v ČR pod vládou KSČM) a Socialismu se ještě dožijeme (rozhovor s komunistickým europoslancem Miroslavem Ransdorfem). Ve stejném vydání Lidových novin byly otištěny i texty Já jsem komunista nikdy nebyl (rozhovor týdne Renaty Kalenské s Vlastimilem Tlustým, ODS, v němž vysvětluje své členství v komunistické straně), Zbuldozerovaný zákoník (komentář Martina Zvěřiny o spolupráci KSČM a ČSSD v poslanecké sněmovně) a s ohledem na text Lukáše Dolanského velmi zajímavý příspěvek pod titulkem Nechci zažít znovu rok 19469. Ten spadá do kategorie, kterou jsme označili jako PR antikomunistickým aktivitám a jíž se věnujeme níže. Text informuje o tom, že český podnikatel varuje voličky a voliče před návratem událostí z roku 1946, resp. 1948, a připomíná, že komunisté tehdy lidem slibovali něco, co velmi brzy porušili. Dolanského text je nápadný tím, že aktivně konstruuje údajnou hrozbu návratu komunismu10 na základě historické události aktualizované snad jen jejím 60. výročím, a navíc se objevuje vedle textu, který pracuje s identickou obavou (z návratu totality) jednoho českého podnikatele. Není možné odhalit, zda byl k napsání textu Dolanský inspirován podnikatelovou obavou11, nebo zda o tématu sám uvažoval a podnikatelova iniciativa ho jen vhodně doplnila. Přesto není možné nezamyslet se alespoň nad tím, že v případě, že by podnikatel inspiroval Dolanského, jde nejen o PR jedné antikomunistické iniciativě, ale přímo o nastolování témat médiem skrze inspiraci individuálními politickými aktivitami. S ohledem na status Lidových minulosti. Fakt, že sociální demokraté ztratili paměť a poslední zbytky pudu sebezáchovy, který je žene ke krajní levici, jen dokazuje jejich historickou nepoučenost. Komunisté jsou jako tetanus. Šestnáct let trpělivě čekají v českém politickém hnoji, až přijde jejich chvíle, takže se lze po červnových volbách nadít komunistických třešniček na socialistickém dortu. Neobjeví-li se tedy v červnu ve volebních urnách dostatečné množství demokratických protilátek, které by zabránily růžovorudé mezalianci, můžeme se dočkat trapných konců.“ (Novotný, D. J. „Růžovorudé nebezpečí.“ Mladá fronta DNES. Názory. 26. 5. 2006, s. 8.) 8 Dolanský, L. „Slib KSČ z roku 1946: ‚Žádné vyvlastňování‘.“ Téma. Lidové noviny. 13. 5., s. 3. 9 Malacký, R. „Nechci zažít znovu rok 1946.“ Lidové noviny. Politika. 13. 5., s. 2. 10 „Volby 2006 – Co se stane, kdyby komunisté vyhráli volby Dá se komunistům opravdu věřit? Místopředseda KSČM Jiří Dolejš se například dušuje, že jeho strana nebude znárodňovat podniky, pokud se dostane k moci. Jenže podobné sliby dávali komunisté už v roce 1946. Historie pak ukázala, jaká byla chyba něčemu podobnému věřit. (Následuje citace projevu K. Gottwalda na sjezdu drobných a středních živnostníků – pozn. aut.) Jejich tehdejší věty hodně připomínají to, co mají v předvolebních programech dnes. Komunisté slibovali, že provedou daňovou reformu a zjednoduší daňový systém. KSČ nabízela také odstranění bytové nouze a stavbu nových obytných domů. Dá se tedy komunistům věřit? Z historie se lze poučit, i když vedení dnešních komunistů ubezpečuje, že ‚nikdy nevstoupíš do téže řeky‘. Určitým vodítkem může být už projev z listopadu 1948, kdy na zasedání ÚV KSČ Gottwald svoje předvolební slova výrazně změnil. ‚Pokud jde o obchodní živnosti, musíme je suchou cestou zlikvidovat převzetím, výkupem, umrtvením, abychom co nejdříve měli distribuční síť až ke konzumentovi v ruce,‘ objasňoval tehdy soudruhům.“ (Dolanský, L. „Slib KSČ z roku 1946: ‚Žádné vyvlastňování‘.“ Téma. Lidové noviny. 13. 5., s. 3.) 11 Viz. Malacký, R. „Nechci zažít znovu rok 1946.“ Lidové noviny. Politika. 13. 5., s. 2, citováno v kapitole Média antikomunisticky angažovaná: nevolte KSČM (a ČSSD).


10


novin jako soukromého média to není překvapivé ani skandální, ale je to rozhodně důvod k zamyšlení. Také následující text odkazuje k volbám před 60 lety. Kromě toho označuje za hlavního viníka hrozby KSČM sociální demokracii, která je údajně přitahována poslaneckými mandáty („Toho nebýt, nemusel by se komunisty nikdo vážněji zabývat“). Z hlediska debaty vztahující se ke komunismu v českém kontextu, resp. ke KSČM na stránkách deníků před letošními volbami, je zajímavá i poznámka, podle níž „českým extremismem není ani národ, ani rasa, nýbrž sociální blud – komunistické učení“. Tento názor přesně zapadá do polarizované diskuse o tom, zda pro českou společnost představuje větší nebezpečí krajní levice (hlasy z pravé části politického spektra), nebo krajní pravice (hlasy nejen zleva), které věnujeme samostatnou kapitolu. „Českým extremismem není ani národ, ani rasa, nýbrž sociální blud – komunistické učení. Nestydatost komunistické strany a šeredná minulost jsou pro ČSSD riskantní prvky, poslanecké mandáty KSČM naopak prvky přitažlivé. V těchto mezích se potácí Paroubkova ČSSD: s komunisty ano i ne. Toho nebýt, nemusel by se komunisty nikdo vážněji zabývat. (…) Je to totéž jako před šedesáti lety – demokracií k socialismu, socialismem k blahobytu všech. Že tomu věří skoro dvacet procent občanů, je trapné. Na druhé straně žádné jiné větší kuriózní extremisty, jací se po evropských státech potulují nemáme, KSČM je pohltila či sjednotila všechny. Českým extremismem není národ a rasa, nýbrž komunismus.“ (Steigerwald, K. „Skanzen minulosti, zvláštnost české politiky.“ Lidové noviny. Volby 2006. 24. 5., s. 6.)

3A. Přímá angažovanost média – názorové redakční texty Do jedné z nejvýraznějších kategorií mediálního antikomunismu spadají texty, v nichž média aktivně a explicitně vyjadřují svůj politický názor prostřednictvím svých komentátorů, redaktorek a redaktorů či přímo šéfredaktorů. V takových textech se objevují přímé výzvy, koho ne/volit, a varování, jak může situace dopadnout v případě, že čtenářky a čtenáři „zanedbají“ své volební právo nebo zvolí „nesprávně“. Tyto názorové texty se objevují v médiích v předvolebním období (nejčastěji odkazují k tomu, že už v současnosti můžeme vidět, jak by případně mohla česká politika po volbách vypadat – zejména s odkazem na společné hlasování ČSSD a KSČM – viz text Petrušky Šustrové v Lidových novinách12), ale specifické jsou z našeho hlediska především ty, které 12

„Levice už dnes předvádí, jak to po volbách může vypadat. (…) Právě ode dneška totiž máme jedinečnou možnost sledovat něco jako generální zkoušku na kus, který se může dávat po volbách – a záleží jen na nás, voličích, zda se premiéra bude, nebo nebude konat. Sněmovna se totiž bude znovu zabývat zákony, které sociální demokraté schválili s pomocí komunistů a které vrátil prezident či Senát. (…) Jinými slovy: v těchto volbách jde o to, zda ČSSD a KSČM dosáhnou po volbách ve sněmovně většiny, anebo ne. Pokud se jim to podaří, pokud jim voliči dají důvěru, mohou sociální demokraté s komunistickou podporou vládnout menšinově a ani se nemusejí snažit o žádnou koalici. Sledujme tedy pozorně, co se ve sněmovně odehrává – a hlavně na to pamatujme cestou k volebním urnám.“ (Šustrová, P. „Generálka.“ Lidové noviny. Politika. 23. 5., s. 2.)


11


byly publikovány těsně před volbami nebo již přímo v den voleb. Z textů je patrné, že média rezignovala na předstírání apolitičnosti a otevřeně vyzývají prostřednictvím svých zástupců čtenářky a čtenáře, aby svůj hlas ve volbách nedávali KSČM ani straně, která jí údajně pomůže k moci, tedy ČSSD: „I Lidové noviny se většinou omezily na dvě hlavní sdělení: Jděte k volbám a nevolte komunisty. Letos však redakce LN považuje za nutné připojit další varování: je nebezpečné volit taky stranu, která chce s komunisty vládnout. Letošní volby jsou ve skutečnosti referendem o platnosti rozhodnutí voličů z roku 1990 odstavit komunisty od vlády. Od této doby se tento verdikt neodvážil nikdo zpochybnit. Zlom nastal poté, co během Grossovy bytové aféry KSČM vládu podržela. Pak přišel Jiří Paroubek a vsadil vše na jedinou kartu: sestavit po volbách menšinovou vládu ČSSD s podporou komunistů. Jiří Paroubek tvrdí, že je Mefistem komunistů: nabídne jim moc a vezme jim duši. Jenže ďábla využít nemůžete, ďábel vždy využije vás. (…) Letos nestačí odmítnout Mefista, je třeba říct ne také Faustovi.“ (Vačkov, V., šéfredaktor LN. „Nevolit Fausta.“ Lidové noviny. Titulní strana. 2. 6., s. 1.) „Nenechte rozhodovat komunistu. Když zůstanete doma, můžete automaticky počítat s tím, že zhruba pětina vašeho neodevzdaného hlasu připadne komunistům. Zkuste si představit, která pětina z vás to je. Možná bude v parlamentu nějaký komunista zastupovat váš žaludek, možná vaše ruce, ale možná také vaši hlavu. Vaše názory a myšlenky nahradí představitel strany, která se stále ještě nerozloučila se socialismem, která ve skutečnosti neuznává svobodu jednotlivce či svobodné podnikání a která místo definitivního odchodu do smutných kapitol dějepisu plíživě získává opět vliv. A nezapomeňte, je tam i za vás. To je dost příšerná představa, co říkáte? Proto je lepší odložit páteční odjezd na chalupu, či dokonce zrušit sobotní výlet. Proto se vyplatí zapomenout i na to, jak vás kdy politici rozzlobili nebo zklamali. Topolánek, Paroubek, Bursík ani Kalousek nepřinesou ráj na zemi, ale dávají alespoň šanci na normální vládu – a vybrat se mezi nim nakonec dá. I když u toho člověk nemusí zrovna jásat.“ (Čásenský, R. „Nenechte za sebe rozhodovat nějakého komunistu.“ Mladá fronta DNES. Titulní strana. 2. 6., s. 1.)

4A. Implicitní i explicitní antikomunismus – ignorování KSČM jako parlamentní strany Poněkud méně nápadnou, ale o nic méně zjevnou tendencí některých deníků je ignorování jedné z parlamentních stran, KSČM, v textech, které se věnují nadcházejícím volbám. Toto ignorování probíhá buď explicitně, přiznaně, jako v následujících citacích, nebo naprosto zamlčeným opomíjením KSČM jako třetí nejsilnější politické strany, jak je tomu v článku Vzkazy lídrů čtenářům otištěném v MF DNES 2. června, kde mezi lídry Vojtěch Filip jednoduše chybí13. V následující citaci Mladá fronta DNES přinášela čtenářkám a čtenářům vždy 10

13

„Vzkazy lídrů čtenářům MF DNES.“ Mladá fronta DNES. Volby 2006. 2. 6., s. 2.


12


důvodů, proč volit danou politickou stranu, a 10 důvodů proti její volbě. Specifický status KSČM je vyjádřen následující větou, kterou jsme vyznačili tučně: „Jak se rozhodnout. MF DNES nabízí čtenářům inspiraci pro rozhodování u volební urny. (…) Proč volit KSČM: Redakce MF DNES nenašla žádný pádný důvod, proč by měli voliči dávat své hlasy stávající, stále nereformované KSČM.“ („10 důvodů, koho volit či nevolit.“ Mladá fronta DNES. Volby 2006. 31. 5., s. 3.) „MF DNES pozvala ke společnému fotografování předsedy Jiřího Paroubka (ČSSD), Miroslava Kalouska (KDU-ČSL), Martina Bursíka (zelení) a Mirka Topolánka (ODS). Předseda komunistů na snímku není, tito čtyři totiž slibují, že KSČM do vlády nevezmou.“ („Kdo z nich bude vládnout?“ Mladá fronta DNES. Titulní strana. 2. 6., s. 1.)

5A. Zviditelňování antikomunistických hlasů nemediálních subjektů (PR a skupinové antikomunistické aktivity) Z hlediska studia médií jsou velmi zajímavým studijním námětem texty, které se v médiích objevují na zpravodajských stránkách, ale jsou de facto propagačními materiály jednotlivých antikomunistických iniciativ či aktivit jednotlivců. Od výzev někdejších studentských vůdců z listopadu 1989 (otištěných např. v Lidových novinách v plném znění)14 přes prvomájové aktivity Konfederace politických vězňů (jejichž akce se stala prostředkem předvolebního zviditelnění řady politických stran) přechází tato mediální propagace až ke zviditelňování podnikatelů či jimi organizovaných recesních soutěží po celé České republice. Jejich cílem je obvykle stáhnout z oběhu hlasovací lístky KSČM, případně i ČSSD. Na těchto PR textech je nápadné, že se objevují v kontextu dalších „zpravodajských“ redakčních textů varujících různým způsobem před „narůstajícím vlivem KSČM“. Vytvářejí tedy jakési „antikomunistické téma“ na stránkách antikomunisticky angažovaných deníků (časté je umístění antikomunistického redakčního textu a PR antikomunistické iniciativy na jediné straně novin těsně před volbami nebo přímo v den voleb. Za zmínku stojí i to, že většina těchto textů je čistou propagační informací (jen v několika málo případech dostanou zástupci KSČM prostor ohradit se vůči těmto iniciativám) 14

Bývalí studentští vůdci vydali včera v pražském Café Louvre prohlášení k letošním parlamentním volbám. Po šestnácti letech od pádu totality hrozí návrat komunistů – zadními vrátky, nebo dokonce hlavním vchodem – do vlády. (...) Vstoupili jsme do období nebývalé prosperity. Naše společnost jistě není bez chyb, trpí korupcí a slabou politickou kulturou. Občanská společnost teprve vzniká. Domníváme se však, že žádný z těchto nedostatků neopravňuje nikoho z nás k tomu, aby přímo či nepřímo podpořil komunisty. Vyzýváme proto spoluobčany, aby v pátek a sobotu šli volit, a to strany demokratické, takové, které návrat komunistů znemožní. Rozumíme tomu, že pro mnohé je volba mezi existujícími demokratickými stranami volbou negativní, volbou menšího zla. Mezi tímto menším demokratickým zlem a velkým zlem v podobě podílu komunistů na vládě je však obrovský rozdíl. Volte, volte demokraticky, volte tak, abyste neumožnili vládnutí komunistů.“ (Mejstřík, M., Pánek, Š., Pajerová, M., Klvaňa, T. „Hrozí návrat komunistů. Nevolme ztrátu paměti.“ Lidové noviny. Názory. 31. 5., s. 11.)


13


s komentářovým hodnocením přítomným ve zpravodajském textu a výjimkou není ani zveřejnění internetové adresy dané iniciativy. Tři lístky KSČM = pivo zdarma „Někteří podnikatelé chtějí přesvědčit zákazníky, aby nevolili levici. Praha – Za volební lístky pro KSČM dostanete pivo zdarma. Když k tomu přidáte ještě lístky pro sociální demokraty, můžete získat vysokou slevu na sportovní vybavení. Někteří soukromí podnikatelé a majitelé restaurací se podobným způsobem rozhodli na poslední chvíli ovlivnit výsledky parlamentních voleb. ‚Vystudoval jsem historii a vím, jak komunisté této zemi uškodili. Proto jsem se rozhodl ten protest uskutečnit,‘ řekl majitel olomouckého klubu Vertigo Jan Piskač. Protestem myslí speciální nabídku, kterou mají návštěvníci podniku už několik dní – za tři volební lístky pro komunistickou stranu dostane každý příchozí jedno pivo zdarma. Jen za úterý a středu nasbíral téměř sedm desítek lístků. ‚Mrzí mě, že mě to napadlo tak pozdě. Mohl jsem těch lístků vybrat mnohem víc,‘ dodal Piskač, do jehož klubu chodí především vysokoškolští studenti. Protest sítě obchodů se sportovním zbožím Rockpoint jde ještě dál. Ředitel firmy Miroslav Martinec se rozhodl nabízet lidem hned dvacetiprocentní slevu když v obchodech společnosti dnes nebo zítra odevzdají volební lístek pro KSČM a ČSSD.“ (Vaca, J. „Tři lístky KSČM = pivo zdarma.“ Mladá fronta DNES. Volby 2006. 2. 6., s. 3.) Nechci zažít znovu rok 1946 „V případě vítězství ‚rudého bloku‘ ve volbách chce podnikatel Ivan Bičiště prodat svou firmu. Alespoň to s nadsázkou tvrdí na obřím plakátě na pražském Smíchově. Po vítězství KSČSSD prodám ihned a levně: 3000 m2 + kanceláře + pozemek + 60 zaměstnanců. E-mail: [email protected]. Tak zní inzerát, který již pár dní visí na padesátimetrovém plakátě na pražském Smíchově. Jeho autorem jsou dva spolumajitelé firmy DIB, otec a syn Ivan a Jan Bičišťové. (…) Založili také internetovou stránku www.volby1946.cz, kde je i ukázka 60 let starých Živnostenských novin s Gottwaldovým projevem. (…) Aby předešli problémům s úřady, nechali si autoři billboardu dokonce schválit jeho vyvěšení na stavebním úřadě. ‚Máme na to razítko,‘ směje se Ivan Bičiště. Ví, že komunisté mají disciplinované voliče. ‚Jsou už většinou starší a jednou se to určitě změní. Ale léta utíkají i nám, takže bych si to rád ještě užil,‘ tvrdí muž, jehož plakát varuje před rudým nebezpečím.“ (Malacký, R. „Nechci zažít znovu rok 1946.“ Lidové noviny. Politika. 13. 5., s. 2.) Antikomunisté: Sbírejte lístky KSČM (text označený jako SOUTĚŽ! pozn. aut.) „Občanská iniciativa Trikem proti komunismu vyzývá k hromadnému sběru volebních lístků KSČM. Nejúspěšnější sběrače odmění. Na závěr soutěže chce lístky slavnostně dát do sběru. Za iniciativu to oznámil Libor Kleček. Komunisté ale považují tuto akci za maření přípravy a průběhu voleb. Soutěžící mohou vyhrát trička s protikomunistickým designem a další ceny. Další informace lze vyhledat na adrese www.dekomunizace.cz.“ („Antikomunisté: Sbírejte lístky KSČM.“ Lidové noviny. Domov. 23. 5., s. 4, čtk.)


14


6A. Hrozba povolební spoluprací KSČM a ČSSD Hrozba KSČSSD - média antilevicově angažovaná Varování před posilováním vlivu Komunistické strany Čech a Moravy skrze její sbližování a spolupráci s ČSSD je ústředním tématem českých deníků v předvolebním období a dalším ze způsobů, jakým média aktivně konstruují domnělou hrozbu z levé části politického spektra. Slova „varování“, „varovat“ nebo expresivnější „burcování“ se v textech objevují explicitně a často se pracuje s výrazem KSČSSD, který má údajnou provázanost obou stran zdůraznit. „‚Bývalí komunisté skrytě i otevřeně posilují své pozice,‘ varuje předseda Senátu Přemysl Sobotka (ODS).“ (Břešťan, R. „Komunisté si na Letné nezahráli.“ Hospodářské noviny. Volby 2006. 2. 5. 2006, s. 7.) „ODS využije poslední měsíc kampaně, v němž se při minulých volbách rozhodla polovina Čechů, koho volit, k burcování před možnou spoluprací ČSSD a komunistů.“ (Honzejk, P. „ODS nasadí na finále kampaně sociální tvář.“ Hospodářské noviny. Titulní strana. 3. 5. 2006, s. 1.)

V řadě případů dochází k tomu, že údajné sbližování KSČM a ČSSD už není vnímáno jen jako příčina narůstajícího vlivu KSČM, ale jako samotná hrozba demokracie. Vytvořit umělou hranici mezi sbližováním KSČM a ČSSD jako příčinnou podmínkou a samotnou ústřední kategorií – hrozbou je sice možné, ale účelnější je vnímat ji ve smyslu stupňování, odlišných dimenzí jedné škály, kdy KSČM zůstává přibližně stejný status (hrozby demokracie), zatímco status ČSSD osciluje mezi demokratickým na jedné straně a de facto komunistickým (tedy antidemokratickým) na straně druhé. ►Identičnost: Kdo volí ČSSD, volí komunisty: V této kategorii jsou ČSSD a KSČM vnímány jako jedna strana, resp. volba ČSSD jako volba KSČM. Odkazuje k přímým vazbám mezi oběma stranami a k tomu, že jejich společná vláda je v případě získání většiny ve volbách nevyhnutelná. „Sázka Jiřího Paroubka na menšinovou vládu s komunisty je však jasná. I kdyby mu někde v duši byla milejší koalice s posttopolánkovskou Gandalovičovou ODS, nikdo soudný už to neriskne. Bohumínský zákaz vlády s komunisty platí. Vládnutí s komunisty v televizi, dozorčích radách a na velvyslaneckých postech se už nedá zabránit. Jedině nevolením Paroubka. Kdo volí ČSSD, volí komunisty. Blbé, leč je to pravda. Smutný konec jednoho světa.“ (Palata, L. „(Ne)jasná zpráva o konci světa.“ Lidové noviny. Titulní strana. 15. 5, s. 1.) „Se zelenými by šlo navíc vládnutí ztuha. Zato s podporou komunistů? Z Paroubkova pohledu se dnes KSČM chová jako ideální tichý společník: vždy zajistí hlasy a na veřejnosti zatím nic nechce, aby sociálním demokratům nevyplašila voliče. Volby se definitivně zúžily na dvě možnosti: buď menšinový kabinet ČSSD s podporou komunistů, nebo vláda ODS s lidovci, eventuálně se


15


zelenými. Jiné koalice už přicházejí v úvahu spíš jen teoreticky – pokud by nešly sestavit dvě jmenované. Máme nejostřeji vymezené volby od roku 1996.“ (Němeček, T. „Ostře vymezený výběr.“ Hospodářské noviny. Názory. 15. 5., s. 10.)

►Přitažlivost: V některých zmínkách je ČSSD vnímána jako strana, která má ke KSČM velmi blízko ne z hlediska politického programu, ale vlivem jakési iracionální, nepragmatické přitažlivosti, tedy zřejmě ideologické blízkosti. Následující text konstruuje takovou blízkost na základě zjištění, že se nikdo z ČSSD dlouhodobě nechodí poklonit při pietní akci na paměť československých občanů odvlečených po druhé světové válce do sovětských táborů. „Je to možná drobnost. Jenže opakovaná takovou dlouhou dobu prozrazuje, že nejde o nějakou nešikovnost či buranství, ale o cílevědomé vyhýbání se účasti na akci, která nemile připomíná komunistickým přátelům jejich zločinné dědictví. (…) Jsou to možná drobnosti. Ale přesně vypovídají o tom, že současné sbližování obou stran není jen kalkulem pragmatické politiky. A že přijde-li na lámání chleba, budou sociální demokraté prostě vždycky přitahováni ke komunistům a dávat jim přednost. (…) „Je to možná jen drobnost. Ale tváří v tvář stále otevřeněji přiznávané ochotě sociálních demokratů přijmout podporu komunistů stojí za to se o tom zmínit. Je to totiž byť malý, přesto přesně vypovídající doklad toho, že toto sbližování není jen obyčejným kalkulem pragmatické politiky, ale jak jsou si obě politické strany blízké i v nepatrných maličkostech a jak – je-li to potřeba – sociálnědemokratická ruka myje komunistickou ruku.“ (Bystrov, V. „Sbližování levice? Nejen kalkul.“ Lidové noviny. Názory. 17. 5., s. 13.)

►Společné základy: Tato kategorie je blízká výše zmíněné, ovšem rafinovaně a implicitně odkazuje k přímým vazbám mezi oběma stranami odkazem na členství v KSČ v minulosti. V základu tohoto propojení je předpoklad „taken for granted“, podle něhož členství v KSČ souvisí s členstvím v KSČM. „A přestože sociální demokraté, v jejichž řadách je stejně jako před šedesáti lety víc než dost někdejších členů KSČ, ještě neprošli procesem formálního sloučení s komunisty, takovou nebezpečnou sloučeninu a la binární plyny v praktické politice už dlouho představují.“ (Novotný, D. J. „Růžovorudé nebezpečí.“ Mladá fronta DNES. Názory. 26. 5. 2006, s. 8.) „Čtyřicet procent socialistických kandidátů jsou kariérní komunisti ze starých časů. V komunistické straně jich je devadesát procent. (…) Program KSČM je prodchnutý, podobně jako program ČSSD, ideou solidarity a sociální rovnosti.“ (Steigerwald, K. „Skanzen minulosti, zvláštnost české politiky.“ Lidové noviny. Volby 2006. 24. 5., s. 6.)

►Rafinované divadlo demokrata: Spíše demokratický status přisuzují ČSSD texty, v nichž se spekuluje o důvodech spolupráce ČSSD a KSČM. V následujícím komentáři se objevuje možnost, že Jiří Paroubek je vstřícný vůči KSČM z pragmatického důvodu – „láká rudé voliče“, která je ovšem v závěru textu


16


negována a autor se přiklání spíše k verzi, že strany jsou si ideologicky blízké. K této verzi odkazuje i vícesmyslný titulek Premiér a komunista. „Ale premiér informace nepotřebuje, raději dramaticky slibuje ‚prošetřím, zakročím‘. Jinak řečeno: věří spíše opozičnímu komunistovi než vlastnímu ministrovi. Proč? Paroubek říká, že se chce postavit ‚atmosféře násilí‘, která vedla k útoku na poslance Dolejše. Je pěkné, že se nejmocnější muž ve státě zastává zbitého člověka. Jenže zatím jsme si nevšimli, že by se premiér vehementně zastával slabých či barevných. Naopak. Loňské léto strávil psaním článků, v nichž vysvětloval výhody násilného řešení tancovaček. Ne, premiér tady nechrání slabé. Premiér chrání komunisty. Bylo by krásné věřit, že jde jen o rafinované divadlo, kterým láká rudé voliče a které po prvním červnovém víkendu skončí. Ale věřit se tomu nedá. (…) Nelze vyloučit, že premiérova vstřícnost vůči komunistům překročí další hranici – třeba tu, že ‚nejumírněnějším z umírněných‘ nabídne přestup do jiného levicového poslaneckého klubu.“ (Kamberský, P. „Premiér a komunista.“ Hospodářské noviny. Názory, komentáře. 5. 5. 2006, s. 8.)

►ČSSD ve špatné společnosti: Podobný, jen poněkud pasivnější status spíše nezralého jednání přisuzuje ČSSD text, který mluví o „spuštění se“ s komunisty, o „přiučení se“ od partnera, tedy KSČM, ale zároveň o tom, že ČSSD je „významnou součástí našeho politického systému“, nezpochybňuje tedy její demokratický status. Tendence sbližovat se s KSČM tu není, podobně jako v řadě dalších textů, připisována straně, ale je personifikována, přisouzena Jiřímu Paroubkovi, který je zároveň definován aktivně – chce uskutečnit určitý plán: „S komunisty se už u nás spustil kdekdo. (…) Teď hodlá premiér Paroubek vytvořit vládu, o jejímž bytí a nebytí budou rozhodovat komunistické hlasy. (…) Vydat se do rukou takového spojence je přinejmenším dobrodružná a nezodpovědná politika. Spolupráce znamená chtě nechtě se od partnera tu a tam něco přiučit. (…) Existuje jediný realistický způsob, jak situaci změnit. Zaprvé, přesvědčit lidi, aby šli v co největším počtu volit. Nejapnými řečmi o tom, že volit je sexy, se to asi nepovede. A zadruhé: volit tak, aby tu po volbách nebyl základní předpoklad k uskutečnění Paroubkova plánu: totiž komunistickosocialistická většina v Poslanecké sněmovně. Nejde o akci proti ČSSD – ta je, a jak doufám, i po případném Paroubkově neúspěchu zůstane významnou součástí našeho politického systému. Jen se dostala do špatné společnosti. Bohužel se jí to stává dost často.“ (Doležal, B. „Volit není sexy, jen nutné.“ Mladá fronta DNES. Názory. 2. 5., s. 8 – autor je politolog.)

►KSČM jako poslední možnost ČSSD: Sbližování KSČM a ČSSD má řadu podstatných vlastností. Jednou z nich je společné hlasování v Poslanecké sněmovně PSP ČR – tj. faktická společná politická moc obou stran15. Společné

15

Petřík, M. „Prezident ve vetování nic nezměnil. Mění se okolí.“ Hospodářské noviny. Názory. 16. 5. 2006, s. 8 – autor je poradcem prezidenta republiky.


17


hlasování ČSSD a KSČM o některých zákonech před volbami bývá vnímáno také jako poslední možnost uvalená na ČSSD („prezident…donutí premiéra…, aby…přiznal barvu – a spojil se s komunisty“) a možné oslabení pozice ČSSD ve volbách – bude „nachytána s komunisty in flagranti“, což může mít vliv na nerozhodnuté voličky a voliče.16 ►ČSSD jako uvaděčka a vychovatelka KSČM: ČSSD bývá v řadě textů prezentována také jako uvaděčka komunistů – v této kategorii vystupuje ČSSD jako strana, která „uvádí komunisty do salonu“. Na toto téma se v předvolebním období v českých médiích rozvíjí intenzivní debata, jejímž obsahem je otázka, kdo skutečně poprvé legitimizoval KSČM jako demokratickou stranu. Často bývá v této souvislosti zmiňováno zvolení Václava Klause prezidentem díky údajné podpoře KSČM. Vedle „uvádějící“ funkce bývá ČSSD přisuzován také status vychovatelky komunistů – tato kategorie odkazuje k „výchovnému“ potenciálu ČSSD, která může KSČM kultivovat, demokratizovat, „převychovat“. Tyto zmínky tedy zároveň odkazují ke specifickému statusu KSČM (jde o stranu, kterou je třeba převychovat), kterému se věnujeme na jiném místě, a zřejmě také k případnému demokratickému potenciálu KSČM.17 Nejodvážnější hlasy v médiích spadající do kategorie ČSSD jako vychovatelka komunistů implikují téměř pohádkovou proměnu Jiřího Paroubka z „nejpragmatičtějšího technologa moci“ ve „skutečného státníka“ skrze proměnu komunistů. Jde tedy o jakýsi konstrukt dvojí proměny s téměř ideálním výsledkem – KSČM by byla díky Paroubkovi proměněna v demokratickou stranu a Jiří Paroubek by se pak skrze tuto proměnu komunistů stal skutečným státníkem. Petr Kamberský mluví o dvou možnostech, jak zamezit tomu, aby „komunisté třímali i malinký kus moci“: jednou z nich je podle něj „vytěsnění většinovou volbou“, druhou, kterou zvolil Jiří Paroubek, pak „kultivace mocí“. Volby označuje autor textu Petr Kamberský za „skryté referendum o paktu s komunisty“ a budoucnost Jiřího Paroubka odvíjí od toho, zda „voliči schválí jeho komunistickou kampaň“ a jestli „komunisty zvládne“.18 Do skutečně mocenské, dominantní a vychovatelské pozice vůči KSČM (i když do velké míry relativizované až „shozené“) staví ČSSD text publikovaný v Hospodářských novinách pod titulkem Volby 2006: o čem rozhodne váš hlas a s podtitulkem Stručný průvodce českého voliče po příštích měsících a letech. Redakční text sice upozorňuje na to, že komunisté budou výměnou za podporu ČSSD požadovat určité mocenské pozice, přesto ale užívá slova jako „přípravka“ (pro KSČM), „vychovat“ (si koaličního partnera – KSČM) či „vypovědět Neff, O. „Spekulace a logika.“ Lidové noviny. Politika. 12. 5. 2006, s. 2. 16 „Prezident zároveň vmanévroval sociální demokraty do háklivé situace: budou nachytáni s komunisty in flagranti pár týdnů předtím, než půjdeme volit. Nachytán bude i jejich lídr Rath, jak zásadně mění tvář zdravotnictví výhradně s komunisty. V liberálně naladěné Praze (před volbami zažije i demonstraci lékařů), to může mít na nerozhodnuté vliv.“ (Bendová, J. „Ticho léčí, o nemocnice se válčí.“ Mladá fronta DNES. Názory. 6. 5. 2006, s. 8 – srov. viz: Dolejší, V. „Klaus nutí Paroubka odkrýt vztah s KSČM.“ Mladá fronta DNES. Titulní strana. 6. 5., s. 1.) 17 Zlámalová, L., Šídlo, J. „Paroubek chce KSČM ‚vychovat‘ pro příští vládu.“ Hospodářské noviny. Titulní strana. 26. 5., s. 1. 18 Kamberský, P. „Gordický uzel socialistův.“ Hospodářské noviny. Názory. 29. 5., s. 12.


18


poslušnost“. „Pro komunisty by to byl ale jen první krok, jak připustil i Paroubek: podpora menšinové vlády by se pro ně mohla stát ‚přípravkou‘ pro nástup do skutečných vládních pozic po roce 2010. ‚Můžete to takhle brát,‘ odpověděl na otázku, zda si tak chce do budoucna ‚vychovat' koaličního partnera. (...) Komunisté by přece mohli sociálním demokratům kdykoliv vypovědět poslušnost.“ („Volby 2006: o čem rozhodne váš hlas.“ Hospodářské noviny. Agenda. 2. 6., s. 2.)

►ČSSD distancující se od KSČM je dalším z možných a zmiňovaných vztahů mezi oběma stranami, ale podle médií působí nevěrohodně, jde údajně jen „o to, umlčet kritiky“, kterým se nelíbí spolupráce ČSSD a KSČM při prosazování zákonů.19 KSČM představuje podle médií hrozbu nejen proto, že ji ČSSD spoluprací legitimizuje a případnou povolební spoluprací jí dává šanci účastnit se na vládě v zemi, ale také proto, že řada českých voliček a voličů je již znechucena ze současného politického dění a může mít tendenci dát svůj hlas „extremistům“. Hrozba komunismu je v tomto případě médii konstruována jako důsledek neschopnosti „demokratických“ stran uspokojit voličky a voliče svým vládnutím a budovat v nich důvěru vůči parlamentní demokracii. Do této kategorie spadají i texty, které vyzývají čtenářky a čtenáře k účasti ve volbách a k bojkotování stran, které mohou údajně ohrozit demokracii v zemi.

7A. Negativní image strany a konstruování paralely mezi komunismem a nacismem Vedle strategií přímých výzev k účasti ve volbách a nevolení KSČM (případně ČSSD), bojkotování KSČM jako parlamentní strany, výhrůžek společným vládnutím KSČM a ČSSD, které povede ke zhoršení situace v zemi, či varování před návratem historických událostí spojovaných s KSČ (např. volby v roce 1946 a následný únor 1948) užívají média další strategii konstruování specifického statusu KSČM. Touto strategií je vytváření negativního image strany. Negativní, respektive specifické image je přitom konstruováno buď v souvislosti s ideologickými či politickými tendencemi strany (politika KSČM je izolacionistická, hloupá, podporuje totalitní režimy ve světě, diktatury, země se po nástupu KSČM k moci dostane do izolace, dojde k poškození pověsti země a k řadě změn, které zhorší kvalitu života v České republice – omezení osobního vlastnictví, znevýhodnění bohatých a vzdělaných lidí atd.), skrze prezentování strany jako násilné a podporující násilí, usilující o moc a toužící ji uchvátit, nebo na základě méně „racionálních“ odkazů, tedy budováním image strany, která „není sexy“ (spojování strany s dechovkou, buřty, revolučními písněmi, totalitními symboly, voličským jádrem z řad důchodců atd.). Odkazy k totalitnímu a násilnému charakteru jsou do velké míry ilustrovány citacemi v kapitolách výše, proto zde zmíníme již jen několik podstatných a často se opakujících strategií. 19

„ČSSD dává najevo odstup od komunistů.“ Hospodářské noviny. Agenda. 15. 5., s. 2.


19


Jednou z nich je vykreslování KSČM jako reálného nebezpečí a ohrožení demokracie s odkazem na násilný, zločinný a totalizující charakter strany. Konstruování násilného charakteru současné KSČM se aktualizovalo zejména v textech odkazujících k útoku na komunistického poslance Dolejše, přičemž tyto texty byly na stránkách deníků výrazně polemické a vytvářely v celkovém pohledu de facto samostatnou rovinu mediální debaty. Na jedné straně se objevovaly hlasy, podle nichž je zbití Dolejše důsledkem „zuřivého a dlouhodobého antikomunismu v zemi“, pro druhé šlo o čin jednotlivců, násilníků, za který nenese odpovědnost nikdo jiný než pachatelé sami a který jen KSČM (a spolu s ní ČSSD) využívá v předvolebním boji. Násilný útok na Dolejše byl pro řadu komentátorů (resp. osobností české kultury v roli komentátorů) inspirací ke zdůrazňování násilné historie komunistické strany (v duchu celého souboru mediálních textů odkazujících za každou cenu a při každé příležitosti ke zločinům komunistického režimu).20 Právo oproti tomu zveřejňovalo určitý souhrn protikladných postojů a názorů na „kauzu Dolejš“, který pracoval s pojmem antikomunismus a byl poměrně typický pro pozitivnější konstruování image levicových stran v tomto deníku.21 Některé aktivně antikomunistické texty, vytvářející negativní image strany spojováním jejího potenciálního působení ve vládě se společenskými změnami (prezentovanými negativně), mají svůj základ v informacích předkládaných jako stanovisko analytika, experta či jako výsledek analýzy (realizované na zakázku). Navzdory zakotvení v „expertních zdrojích“ si ale texty nezachovávají zpravodajský odstup a konstruují vize, které bychom mohli s trochou nadsázky označit za šíření paniky. Typickým zástupcem těchto textů je článek Poslední ať za sebou zhasne...! redaktora Lukáše Dolanského, který byl v předvolebním období jedním z nejvýraznějších mediálních konstruktérů historických paralel a prognóz vzbuzujících obavy (viz kapitola Hrozba opakováním situace z roku 1946, resp. 1948). Níže citovaný text je nápadný již samotným východiskem – snahou zabývat se konstruováním možných dopadů potenciální vlády jedné z parlamentních stran – KSČM. Text tak opět stvrzuje specifičnost statusu komunistické strany jako jedné z politických stran, které mají své zastoupení v Parlamentu ČR, na stránkách českých deníků. Jeho autor a priori předpokládá, že potenciální volební vítězství KSČM by mělo specifické (negativní) důsledky pro Českou republiku a hledá argumenty, které by tuto jeho domněnku potvrdily. Výsledkem je text, který konstruuje velmi negativní image KSČM jako strany, která má totalitní ambice („komunisti už dnes mají detailní plány na převzetí země“), ohrožuje mezinárodní vztahy země („Česko by se dostalo do mezinárodní izolace“) i její ekonomickou pozici („zemi by postupně opouštěly bohaté firmy“), je nepřátelská vůči „bohatým a vzdělaným“ lidem atd. Tyto charakteristiky se nápadně podobají těm, které jsou obvykle spojovány s vládou KSČ před listopadem 1989, a v závěru textu se také již objevuje jasná (i když ne explicitně vyjádřená) paralela mezi KSČM a KSČ. Z hlediska konstruování obrazu strany je velmi zajímavá i příznaková volba titulku 20

Černý, D. „Patřit k partě parchantů je risk.“ Mladá fronta DNES. Názory. 2. 5., s. 9. Palata, L. „Zločin a komunismus.“ Lidové noviny. Názory. 6. 5., s. 12. 21 Götzová, J. „Spor o útok na Dolejše zostřil kampaň.“ Právo. Zpravodajství. 2. 5., s. 2.


20


k doprovodnému textu, který shrnuje události vztahující se ke KSČM od roku 1996: „Jak se komunisté postupně dostávají k moci“. Znovu na tomto místě připomínáme, že text je součástí Tématu LN, které doplňovalo pět dalších článků (některé z nich i mimo Téma) tematizujících nějakým způsobem komunismus či explicitně KSČM. „Volby 2006 – Co se stane, kdyby komunisté vyhráli volby (...) To, že by komunisté dnes vyhráli parlamentní volby, zatím zůstává fikcí. Jak by to ale vypadalo, kdyby KSČM jednou volby skutečně vyhrála? Nastal by opravdu důvod k panice? Měli by se Češi zachovat podle slavného volebního titulku britského deníku The Sun: ‚Mohl by poslední člověk na odchodu ze země laskavě zhasnout‘? (...) Překvapivé je, že komunisté už dnes mají detailní plány na převzetí země.(...) Česko by se dostalo do mezinárodní izolace, zvedala by se byrokracie a zemi by postupně opouštěly bohaté firmy. (…) Podle něj (analytika – pozn. aut.) by komunisté znepříjemňovali život těmto podnikům natolik, že by se jednoho dne museli do náruče státu vrátit. ‚Zavedete plíživě různá opatření a omezení, a ty firmy nakonec nebudou schopny samostatně přežívat,‘ vypočítává Münich. (...) Pokud by ve volbách zvítězili komunisté, smůlu by měli bohatí. (…) Odcházeli by bohatí a vzdělaní lidé. (...)Představitelé komunistické strany dnes ukazují pouze krátkodobé scénáře. Tvrdí, že by ‚hledali politický konsenzus‘. To, že jsou jejich plány opravdu tak vstřícné, popírá ale analýza, kterou si před třemi lety dal zpracovat tehdejší předseda ČSSD Vladimír Špidla. Analytici zkoumali hlavně neveřejné stranické dokumenty: ‚Současná KSČM zůstává (neo)stalinistickou stranou, která stále uznává nárok na politickou represi. Sotva lze věřit, že by represi proti jiné ideologii znovu neopakovala,‘ konstatuje analýza.“ (Dolanský, L. „Poslední ať za sebou zhasne…!“ Lidové noviny. Téma. Analýza. 13. 5., s. 3.)

Z podobné perspektivy se k volbám v roce 2006 staví i publicista Adam Drda v textu, který opět nastiňuje negativní důsledky možného nárůstu vlivu KSČM, ale brání se jednoduché paralele KSČM – KSČ („nebude to jistě znamenat nějaký ‚návrat před listopad‘ a starou totalitu“). Posledními citovanými větami se ale autor navzdory odmítnutí populární paralely s předlistopadovou KSČ řadí mezi zastánce a zastánkyně konceptu „nebezpečí“ KSČM a jejího specifického statusu mezi parlamentními stranami.22 Proti tomuto pojetí v pomyslném mediálním sporu stojí 22

„...nemá smysl se naivně uklidňovat a malovat situaci na růžovo: v dnešních a zítřejších volbách půjde o míru svobody, která se zdá snad ve všech oblastech ohrožena víc než kdykoli po roce 1989. (...) Pokud bude za pár dní Jiří Paroubek sestavovat kabinet s podporou Komunistické strany Čech a Moravy, bude to nejhorší vláda, která zemi od převratu spravovala. (...) K podílu na moci se dostane extrémistickopopulistická strana nejhoršího druhu. Nebude to jistě znamenat nějaký ‚návrat před listopad‘ a starou totalitu. Jen rozsáhlou šikanu, různá kuratelní opatření typu současného postátňování zdravotnictví, zkrátka citelné zhoršení ‚kvality života‘. (...) Je naivní představovat si, že komunisté budou držet vládu nad vodou a nebudou za to celou dobu nic chtít. A je stejně naivní očekávat, že jim sociální demokraté budou schopni čelit. V Česku se už stalo skoro běžné považovat KSČM za v podstatě stejnou stranu, jako jsou všechny ostatní. Jenže ona taková není. Je horší, než byli rakouští Svobodní Jörga Haidera, kvůli kterým se Evropská unie kdysi málem stavěla na hlavu. Škody, které zesílený vliv KSČM na politiku způsobí, se budou


21


názory, podle nichž KSČM má demokratický a transformační potenciál a může se stát běžnou demokratickou stranou. Explicitně tento názor prezentuje bruselský politolog Jean Michel De Waele v rozhovoru pro Hospodářské noviny pod titulkem Česká politika ještě nevyspěla23. Podobnou myšlenku rozvíjí i Jiří Pehe v textu pod titulkem Volby: dobré zprávy převažují. Demokratickým potenciálem KSČM si není tak jistý jako De Waele, ale současnou politickoekonomickou situaci v České republice považuje za dostatečně stabilní pro testování, „zda lze KSČM integrovat do hlavního proudu české politiky, aniž by byla ohrožena demokracie“24. Texty přirovnávající komunismus k fašismu či nacismu, respektive stavějící komunismus do kontextu s těmito ideologiemi jako paralelu, jsou vyhrocenou podobou konstruování negativního image KSČM. V případech, které citujeme níže, jde o srovnávání komunismu s fašismem/nacismem a vytváření dojmu, že tyto ideologie patří do jedné kategorie: ať už jsou označovány za nositelky „kultury strachu“ nebo srovnávány ve vztahu k tématu násilí páchaného na příznivcích těchto ideologií („Zabij komunistu/nacistu, posílíš mír.“) Zásadní je, že jako paralela k fašismu/nacismu není stavěna politika komunistické strany, která vládla 40 let po druhé světové válce, ale komunismus současné parlamentní strany – KSČM. První z citovaných textů je navíc nápadný způsobem, jakým redaktor klade otázky, sám nastoluje téma komunismu v českém prostředí a orientuje rozhovor tímto směrem. Takový postup je pro média v předvolebním období typický – v řadě rozhovorů se objevují tyto „podbízivé otázky“, které redaktorky či redaktoři kladou politikům a které nastolují v rozhovoru téma komunismu, aniž by text byl primárně o něm. I to poukazuje na specifický status KSČM na stránkách českých deníků, který jsme vysledovali jako velmi nápadný jev. Redaktor: „No, komunisté jsou dnes u nás třetí nejsilnější stranou.“ Payá Sardiňas: „Zdá se, že někteří Češi již opravdu zapomněli. Když ztratí paměť, mohou opět ztratit svobodu. Upřímně to nechápu. Dnes mají svá práva, ale chtějí se vrátit do doby, kde jich byli zbaveni? (…) Na druhou stranu věřím, že většině Čechů nemusí nikdo vysvětlovat, co je to fašismus a komunismus, co je to kultura strachu, kterou tyto dvě ideologie soustavně vytvářejí.“ (Freisler, E. „Fidel Castro je připraven zabíjet.“ Lidové noviny. Názory. Rozhovor s kubánským disidentem Oswaldem Payá Sardiňasem. 2. 5., s. 13.)

odstraňovat ještě dlouhá léta.“ (Drda, A. „Kancléřská rada čili Gerhard Schröder doporučuje.“ Hospodářské noviny. Názory. 2. 6., s. 10.) 23 „České komunisty by účast na moci transformovala, tvrdí bruselský politolog Jean-Michel De Waele. (...) ‚Výsledek komunistů zase napoví, jaká bude budoucnost této strany, zda se vymaní z izolace. Jde o zásadní otázku politické stability v Česku. (...odpověď na redaktorovu otázku, zda De Waele vidí nebezpečí v případné účasti komunistů na moci – pozn. aut.)‘ Antikomunistickým náladám v Česku rozumím, ale je důležité takto silné straně dát zodpovědnost. Účast na demokratickém vládnutí podobné strany transformuje. Za pár let bude jejich tvrdému jádru konec a převládne demokratické křídlo. Podívejte se na Rakousko a Jörga Haidera. Ten se dostal k moci, a kdo si na něj dnes vzpomene?“ (Honzák, R. „Česká politika ještě nevyspěla.“ Hospodářské noviny. Z domova. 26. 5., s. 4.) 24 Pehe, J. „Volby: dobré zprávy převažují.“ Hospodářské noviny. Názory. 15. 5., s. 10.


22


S podobnou paralelou komunismus – nacismus pracuje i názorový text k události vyvolané KSČM, která protestovala proti tomu, že České centrum ve Vídni údajně šířilo protikomunistická trička s nápisem „Zabij komunistu, posílíš mír“: „Co by se asi stalo, kdyby někdo vyšel na svět s tričkem ‚Zabij nacistu, posílíš mír‘? Dal by premiér věc přísně vyšetřit? Nastalo by veřejné pobouření? Asi ne, bylo by divné bránit nacistu. Kdo by chtěl? Věc by se asi přešla mlčením. Pro jedno tričko slunce nesvítí. Jen nacisté by z toho udělali hlučnou kampaň: Bijí nás! V počtu zavražděných si nemají co vyčítat. Ale mezi tričky s nápisy jsou na tom komunisté mnohem lépe – každý se jich zastane. Platí obojí: Lidi se nemají bít a komunismus je zločin.“ (Steigerwald, K. „A co třeba: Zabij nacistu, posílíš mír.“ Mladá fronta DNES. Názory. 4. 5., s. 6.)

Dalšími strategiemi konstruování negativního image KSČM, které vybíráme již jen ilustračně, jsou například spojování strany se stářím v protikladu k mládí – mladým, kteří komunismus odmítají25, konstruování negativního image skrze mimokontextuální zmínky či bonmoty (komunismus zmiňovaný bez souvislosti, nahodile, samoúčelně: „Jenže kázeň zelených, to je takový protimluv, jako demokratičnost komunistů“26), jejichž samostatnou subkategorií jsou texty, které jsme souhrnně označili jako komunistický strašák v kultuře. Ty pracují s odkazy ke komunismu zejména v souvislosti s tématem novely zákona o Státním fondu České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie nebo diskusemi o právním statusu České televize.27

25

Buřty, dechovka a Fidel „Projevy stranických lídrů, svázané myšlenky kubánského diktátora Fidela Castra, stará přátelství a také dechovka, slivovice a grilované buřty přilákaly zhruba dvě tisícovky většinou starších lidí.“ (Drchal, V. „Buřty, dechovka a Fidel.“ Lidové noviny. Téma. 2. 5., s. 3.) Schröder šel na Říp, KSČM slavila i s Jakešem „Jen málokdo si všímá mladých lidí, kteří na opačné straně fontány drží transparent ‚Naděje pro ČR…Jáchymov?’“ (Erva, M., Blažek, V. „Schröder šel na Říp, KSČM slavila i s Jakešem.“ Hospodářské noviny. Z domova. 2. 5., s. 8.) 26 Neff, O. „Taková ztráta nervů.“ Lidové noviny. Politika. 20. 5., s. 2. 27 Komunistické duše filmařů „Je až k neuvěření, jak nestydatě odhalili své komunistické duše filmový producent T., producenti V., S., D. a Š. ... (...) Hysterický křik, který spustili, když parlament nechal padnout pod stůl novelu zákona o Státním fondu České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie, je totiž nikoliv výrazem zoufalství do kouta zahnaných filmařů, ale výbuchem vzteku nad prohrou v zápase o navrácení tradic a pořádků socialistické kultury do české kultury. Vzteku nad tím, že se nepodařilo zařídit, aby kinematografii bylo opět vráceno postavení nejdůležitějšího umění, jak ji nazval Vladimír Iljič Lenin. Nepodařilo se zařídit, aby stát, tvářící se sice ještě jako demokratický, ale již nakročený zpátky do socialismu, jánošíkovsky vybíral od každého občana obolus, který by pak věnoval na výrobu filmových děl, blízkých duchu a srdci rady moudrých, volených tu růžovou, tu modrou, tu černou, tu rudou většinou v parlamentu.“ (Bystrov, V. „Komunistické duše filmařů.“ Lidové noviny. Názory. 29. 5., s. 11.)


23


STRAŠÁK KOMUNISMU: STRATEGIE KONSTRUOVÁNÍ CENTRÁLNÍ KATEGORIE Na způsoby konstruování opozitní centrální kategorie jsme se zaměřili ve srovnání s kategorií hrozby komunismu jen okrajově. V textech (zejména v deníku Právo) jsme identifikovali čtyři základní strategie transformování hrozby KSČM v pouhého strašáka. Jednou z nich je odmítání povolební spolupráce ČSSD a KSČM jako nepravděpodobného konstruktu. Autory takových textů bývají přímo sociálnědemokratičtí politici.28 V Lidových novinách ojedinělý názor prezentoval v první den voleb komentátor ČRo 1 – Radiožurnálu Petr Nováček. „Rudé nebezpečí“ označil za mystifikaci sugerovanou lidem těmi, kteří už dávno, nikoli až teď před volbami, vědí, „co jsou komunisti zač“. Žádná z možných povolebních cest podle něj není nedemokratická, přestože ne všechny jsou „dlouhodobě stejně schůdné“. „A jakéže inovace přinesla současná volební kampaň? Tak především pracovala s mystifikací. ODS, KDU-ČSL a další politické strany přece nemohou nevědět, že s pádem bipolárního světa se nenacházíme na křižovatce ‚buď demokracie – anebo rudé nebezpečí‘, jakkoli to lidem sugerují. Ostatně komunisty pomáhá nejdéle od února 2003 legitimizovat i ODS, takže je vyloučeno, aby až teď zjistila, co jsou zač. Ví to i Miroslav Kalousek, a přesto už přes rok setrvává ve vládě v čele s Jiřím Paroubkem, který s komunisty otevřeně spolupracuje. Před dilematem ‚buď – anebo‘ nestojíme ani ve smyslu ekonomickém. Obě cesty jsou možné, byť nikoli dlouhodobě stejně schůdné: žádná ale není nedemokratická. Po které půjdeme, záleží na tom, zda si většina voličů osvojí ono pravolevo partajní ‚buď – anebo‘, anebo vyjádří jiný názor.“ (Nováček, P. „Hysterie není program.“ Lidové noviny. Názory. 2. 6., s. 10.)

Nápadnou strategií „odhalování“ antikomunistické hrozby jako strašáka je konstruování paralel mezi politikou KSČ a současným antikomunismem. Autor následující citace užitými výrazy odkazuje ke slovníku souvisejícímu s komunistickou stranou z předlistopadové historie (úderná, masově sdělené odhodlání, stranicky vyprofilovaný mítink, propaganda, kádrování), čímž podtrhuje svůj názor, že praktiky dnešních antikomunistů nemají k těm komunistickým až tak daleko (aniž by ty komunistické explicitně hodnotil). Zajímavý je v tomto případě náznak distinkce mezi bývalými a „dnešními“ komunisty, se kterou většina médií před volbami příliš nepracuje, spíše ji v duchu antikomunistických nálad prezentuje jako nepodstatnou. „Prvomájová demonstrace proti komunistům na Letné byla úderná. Však takhle masově sdělené odhodlání nepřipustit recidivu totalitního režimu v rudé režii je ojedinělé a napravuje dlouhodobý obrázek lhostejné společnosti. Ovšem ne každý

28

„Samozřejmě že hlavním terčem antikomunistických útoků přitom nejsou komunisté, ale sociální demokracie. Komunistická strana přece není a ani nechce být koaličním partnerem sociální demokracie v nové vládě po volbách. To sociální demokracie říká trvale.(…) Antikomunistická hysterie, kterou se ODS snaží vyvolávat vůči levici, má zakrýt programovou prázdnotu ODS a kromě toho vyvolat u části obyvatel obavy z návratu komunistů k moci přes smyšlenou vládu s ČSSD.“ (Paroubek, J. „Proč ta nenávist!“ Právo. Publicistika. 5. 5., s. 9.)


24


byl vítán na tom proti komunistickém shromáždění; pouze ti, co nemají, cituji funkcionáře Konfederace politických vězňů – flirtování s komunisty pod kůží. Konkrétně, vítáni nebyli představitelé z řad ČSSD včetně jejích poslanců. Z prostých členů jen ti, co nebyli nikdy komunisty. (…) Do stranicky vyprofilovaného mítinku to tedy nemělo daleko, a jestliže nad Letnou letos nevoněl opožděný šeřík, protekce cítit byla. (…) Organizátoři manifestace dozajista si pamatují na odporné komunistické kádrování. Zpochybňovat účast představitelů jedné demokratické strany na základě předvolební propagandy je ale také kádrování. Pokud se nemýlím, ČSSD sdělila závazně, že s komunisty vládu sestavovat nebude.“ (Verner, P. „Májové kádrování.“ Právo. Publicistika. 3. 5., s. 16.)

Třetí z velmi výrazných strategií, jejichž cílem je prezentovat údajnou hrozbu komunismu jen jako strašáka, je konstruování pozitivnějšího image KSČM (a ČSSD), ke kterému dochází opět téměř výhradně na stránkách deníku Právo. Řada textů navzdory snahám deníku distancovat se od přímé podpory KSČM v diskusích o existující a další možné spolupráci této strany s ČSSD přímo konstruuje pozitivní image strany především skrze kladné reprezentace jejích jednotlivých představitelů. Autorkou takových textů je velmi často redaktorka Jitka Götzová (gö), která se v nich soustředí zejména na pozitivní vykreslování osobnosti Jiřího Dolejše („vřelého přivítání se dostalo místopředsedovi Jiřímu Dolejšovi, který byl před měsícem brutálně zbit kvůli svému politickému přesvědčení“, „do rozpaků přivedl Dolejš podanou rukou Jana Šinágla“29, „Dolejš sklidil ovace“30, „Jirka? Od svých zásad neustoupí“, „Zatímco jindy Dolejš pečuje o své rodiče, se kterými v Praze bydlí, teď je to naopak. ‚Starouškové se o mne moc dobře starají. Vím, že jsem je moc vyděsil,‘ dodal“31). Dolejš zároveň vystupuje jako zásadový politik, který neváhá stát proti členům své strany v případě, že má opačný názor – zejména na předlistopadovou minulost strany („Dolejš nemá na růžích ustláno ani mezi komunisty. Někteří mu vyčítají jeho kritický pohled na předlistopadovou KSČ. A jeho otec to dobře ví. ‚Budu ho podporovat vždycky, protože vím, že to myslí dobře a v zásadních otázkách má pravdu. Víte, on je jako husiti. Buď čestně padnout, nebo přežít. Nemá to úplně jednoduché,‘ říká otec“32). Články Jitky Götzové věnující se KSČM dávají na rozdíl od jiných deníků hlavní prostor představitelům strany, kteří ji prezentují jako stranu s jasným programem zaměřeným např. na podporu zaměstnanosti („práce je měřítko hodnot, nikoliv majetek“33, „kdy se lidé i po sto dvaceti letech...bojí o práci“), odstraňování chudoby („téměř osmdesát procent lidí žije pod hranicí průměrné mzdy“34), dostávají prostor k obhajobě (respektive protiargumentaci) bez autorčiných 29

„Filip brnkal na kytaru.“ Právo. Zpravodajství. 2. 6., s. 2, gö. Götzová, J. „Filip po Grebeníčkovi ubral na razanci.“ Právo. Zpravodajství. 2. 5., s. 3. 31 Götzová, J. „Jirka? Od svých zásad neustoupí, tvrdí o synovi Václav Dolejš.“ Právo. Zpravodajství. 9. 5., s. 3. 32 Ibid. 33 „Filip brnkal na kytaru.“ Právo. Zpravodajství. 2. 6., s. 2, gö. 34 Götzová, J. „Filip po Grebeníčkovi ubral na razanci.“ Právo. Zpravodajství. 2. 5., s. 3. 30


25


komentářů („jenom nálet amerických letadel na Prahu v roce 1945 zabil stonásobně více lidí, než jsou životy, které vyčítají právě nám“35). Političtí oponenti KSČM naopak v těchto textech figurují jako narušitelé („Komunistům se stejně jako loni snažil znepříjemnit oslavy antikomunistický aktivista Jan Šinágl“36). Na pozitivní (konkrétně „humanistický“) rozměr politického přesvědčení KSČM upozorňuje také text Petra Uhla, který vyzývá komunistické poslance, aby podporovali antidiskriminační zákon: Hledají se dva komunisté „Ptejte se rozumem i srdcem, ale pokud ke své úvaze použijete i humanistický rozměr své ideologie, získáte možná i sympatie těch, pro něž jste zatím nepřijatelní.“ (Uhl, P. „Hledají se dva komunisté.“ Právo. Publicistika. 18. 5., s. 14.)

Upozorňování na „skutečné hrozby“ (konkrétně na hrozbu extrémní pravice) v prostředí ČR je čtvrtou námi identifikovanou strategií konstruování antikomunismu spíše jako strašáka než hrozby. Právo v období po prvomájových oslavách otisklo tři komentáře pozastavující se nad antikomunistickými, respektive antilevicovými náladami ve společnosti. Vztahují se k prvomájovým oslavám na Letné, které organizovala Konfederace politických vězňů, účastnili se jí zástupci významných politických stran s výjimkou ČSSD a byla zaměřena proti komunismu. Událost se stala základem reportážních textů v Lidových novinách, Mladé frontě DNES, Hospodářských novinách, a v jednom případě také v Právu, které je možné zařadit do kategorie „PR antikomunistickým iniciativám“. Následující text řadíme na toto místo jako jeden z těch, které označují „komunistickou hrozbu“ za pouhého strašáka, v tomto případě v podobě „mnohohlavého draka“. Autor textu, Jiří Pehe, navíc proti údajné komunistické hrozbě staví hrozbu podle něj skutečnou, krajně pravicová hnutí, která považuje za nejnebezpečnější a domnívá se, že za manifestaci proti nim by ovšem politici (na rozdíl od manifestace proti komunismu) „moc bodů neposbírali“. Implicitně tak protikomunistické manifestace prezentuje jako předvolební tah politických stran, které si jimi zvyšují popularitu. „Ani plamenné projevy na Letné jaksi nemohly zastřít, že ‚komunistické nebezpečí‘ v Česku bobtná do podoby mnohohlavého draka hlavně v době předvolebních kampaní. Nezaujatý pozorovatel se nestačil divit, odkud a proč se najednou šestnáct let po totálním bankrotu komunistického systému, který v podstatě dobrovolně odevzdal moc oponentům, vynořilo tolik protikomunistických bojovníků. Míra nebezpečnosti ‚komunistického nebezpečí‘ byla už od pohledu nabíledni. Kdo se díval pozorně, viděl vesměs bělovlasé starce a stařenky, kteří byli rádi, že nemusí jako v minulosti na Letné stát, ale mohou se posadit. (…) Vtírala se otázka, proti komu to vlastně ti na Letné mobilizují. Skutečné nebezpečí mezitím pochodovalo na Palackého náměstí. Vyholení hoši v kanadách, mávající prapory, které svými barvami nápadně

35 36

Götzová, J. „Filip po Grebeníčkovi ubral na razanci.“ Právo. Zpravodajství. 2. 5., s. 3. Ibid.


26


připomínaly ty nacistické. Žádní stařečci a stařenky. Naopak, mládí v plné síle. Kdyby si mobilizátoři na Letné dali jen trochu práce se studiem historických zkušeností, věděli by, že právě hnutí, která se opírají o mladé rozhněvané muže, jsou ta nejnebezpečnější.“ (Pehe, J. „Na nesprávném místě.“ Právo. Publicistika. 3. 5., s. 16.)

Také další z komentářů otištěných ve stejný den v Právu srovnává protikomunistickou manifestaci za účasti předních českých politiků a političek s „poklidným průběhem neonacistické parády“ a v textu konstruuje dichotomii komunismus vs. extrémní pravice, v níž s extrémně pravicovými projevy pracuje jako s reálnějším nebezpečím, které se projevuje verbálním i fyzickým násilím. Podle autora hrozí „totalizující běsnění zprava“ (které odkazuje i k politickým stranám v „neextremistické“ části politického spektra) tím, že si vyhlédne i jiné terče útoků než bývalé nebo současné komunisty („Totalitní kolotoč odstřeďuje s železnou logikou. K současným a bývalým komunistům přibudou jistě brzy i ‚kryptokomunisté‘…“)37.

DŮSLEDEK: EXTRÉMNÍ POLARIZACE MEDIÁLNÍCH OBSAHŮ PŘED VOLBAMI: RUDÁ TOTALITA, NEBO TOTALIZUJÍCÍ BĚSNĚNÍ ZPRAVA? Zmiňovaný odkaz k hrozbě extrémní pravice (a jejího sbližování s pravicí zatím neextremistickou) je paralelou k argumentům opačného typu, podle nichž komunismus spadá do stejné kategorie jako nacismus. Takto konstruovaná paralela, o níž jsme se zmínili výše, představuje jednu ze základních vlastností přisuzovaných komunismu na stránkách českých deníků s výjimkou Práva. K relativizaci obav z „hrozby komunismu“, ale zároveň k vyostření debaty přispěl i bývalý prezident Václav Havel, kterého za toto vystoupení většina médií kritizovala (ať už přímo redakčními texty, nebo zprostředkovaně otištěním externích komentářů). Právo otisklo jeho názor bez hodnotících soudů. „Ačkoli by si nepřál (Václav Havel – pozn. aut.) jednobarevný kabinet ČSSD podporovaný komunisty, hrozba KSČM podle něj není tím, čeho by se obával ve společnosti nejvíce. ‚Naše komunistická strana je asi taková strana, jako byla před třiceti čtyřiceti lety komunistická strana francouzská nebo italská,‘ poznamenal Havel. Dodal, že by byl ale radši, kdyby vláda ani prezident nemuseli být odkázáni na komunisty.“ („Havel by chtěl změnu, ne však ČSSD v opozici.“ Právo. Zpravodajství. 20. 5., s. 4)

V Hospodářských novinách nejprve otiskli text, který Havla bez komentářů parafrázuje: „Varování před ‚fašismem‘ (mezititulek) Podle Havla, který sám komunisty bojkotoval a ani na Hrad je nikdy nezval, jsou

37

Hekrdla, M. „Nic než totáč.“ Právo. Publicistika. 3.5., s. 16.


27


nejméně dva nebezpečnější trendy než menšinová vláda s podporou komunistů. (…) ‚Druhé nebezpečí je užší. Kryptofašismus je možná silné slovo. Ale mluvím o některých výrocích o registrovaném partnerství, redukci rodiny na čistě reprodukční funkci, o klecových lůžkách, do nichž se nám nemá cizinec co plést, o tom, že se lidé nemají moc co stěhovat po zeměkouli. Tento státní centralismus spojovaný s kultem hygieny, čistoty, kultu zdravého těla, má posléze velmi blízko k očišťování se od problémových menšin, k etnické čistotě. (…) Sem tam jsem se setkal i s velikou nevolí občanstva na místní ODS, že se nevybíravým způsobem zmocnila vlády a zaujala místo, které dříve zaujímali komunisti, dokonce někdy, že jsou to titíž lidé.‘“ (Macháček, J., Šídlo, J. „Z ODS dýchá cosi nesympatického.“ Hospodářské noviny. 19. 5., s. 1.)

a poté připojili vlastní názorový text: „Závěr třetí: To hlavní, dle našeho názoru nejproblematičtější, říká Havel o komunistech. Nejsou prý takových nebezpečím, jak se říká. O tomto názoru se lze vážně přít, jeho druhou část však přijmout nelze. Havel opakovaně naznačuje, že větším nebezpečím než komunisté jsou názory, které znějí a rezonují na Pražském hradě. Ani nám nejsou milé občasné národovecké náznaky, které lze vycítit z hradních proslovů. Ale s hrůzou, jež se line z komunistického sídla v ulici Politických vězňů a která i dnes schvaluje proces s Miladou Horákovou, ji může srovnávat jen ten, kdo úmyslně přehlíží podstatné a zdůrazňuje marginální. Václav Havel překročil svůj stín: Podpoří Bursíkovy zelené, i když je vede oponent jeho přátel a i když jejich vítězství může pomoci ODS. Zároveň ukázal, kde se obručí minulosti asi nezbaví: odpor ke Klausovi kalí i čtvrtému nejvlivnějšímu intelektuálovi světa rozumový úsudek.“ (Kamberský, P. „Havel jasný i oslepený.“ Hospodářské noviny. Názory. 19. 5., s. 12.)

Havlův text a následná diskuse o něm spadají do kategorie mediálních zmínek, které „demytizují“ antikomunistické nálady v České republice a poukazují na ohrožení z jiné části politického spektra. Jsou tak typické pro polarizovanou debatu o možném ohrožení demokracie v České republice – jedni takové ohrožení vidí v hrozbě levicové totality, jiní naopak v extrémně pravicových postojích. Při celkovém pohledu na tištěné denní zpravodajství tak získáváme obraz předvolební situace, v níž na jedné straně voličkám a voličům hrozí „rudá totalita“ (ať už představovaná KSČM samotnou či spoluprací levicových stran KSČM a ČSSD), na druhé straně zaznívá varování před extrémně pravicovými názory a postoji reprezentované výrazem „totalizující běsnění zprava“. České deníky tak pracují s naprosto totožným modelem „hrozby totality“, který se liší jen v závislosti na pravicových či levicových preferencích daného média. Vyhrocená debata o extrémních křídlech české politiky ilustruje, jak zásadním se stal v české předvolební diskusi obraz hrozby či totality, ať už má přicházet z levé či pravé části politického spektra.


28


KONTEXT: METAMEDIÁLNÍ DISKURZ V ČESKÝCH DENÍCÍCH: ANTIKOMUNISMUS JAKO TÉMA DISKUSE O NOVINÁŘSKÉ PŘEDPOJATOSTI Možné antikomunistické zaměření některých českých médií se v českých denících v předvolebním období objevuje jako samotné hlavní téma zejména názorových textů. Antikomunismus tedy na stránkách deníků není tabu, není zamlčován a v některých textech není prezentován ani jako něco nežádoucího nebo z hlediska mediální praxe nepřijatelného. Přestože se v denících pravidelně objevují texty, které explicitně pracují s negativním konotováním KSČM, respektive levice obecně, a navzdory tomu, že i v metamediální diskusi v českých novinách zaznívá varování před spoluprací ČSSD a KSČM na různých rovinách38, mediální pracovníci a pracovnice se ohrazují vůči nařčením z předpojatosti, jaká zazněla například v textu Jiřího Paroubka v deníku Právo39. V následujícím textu označuje jeho autor Martin Zvěřina premiérova prohlášení o spiknutí a zaprodání části médií za „paranoidní“, hned v dalších větách ovšem zmiňuje „sociálnědemokratické vůdce, kteří se programově vzdalují moderní levici zhruba stejnou měrou, jakou inklinují ke komunistům“. „Zvláštní je také to, s jakou lehkostí je šířena a mnohými přijímána hypotéza, že celá kauza je pečlivě inscenovaným divadlem. Souvisí to jednak se všemi předchozími paranoidními prohlášeními premiéra, který již mnoho měsíců

38

Smutné konce politika, který nesnáší kritiku „Premiér Paroubek odpověděl na otázku Hospodářských novin, zda čte komunistické Haló noviny, takto: ‚Já je čtu pravidelně, stejně jako čtu třeba Lidové noviny. A řeknu vám, že mi je mnohem hůře z Lidových novin.‘ Tento výrok by šlo přejít jako další ukázku premiérova normalizačního mediálního vkusu, kdyby v něm nebyla schována složitější šifra, která stojí za rozluštění. Lidové noviny byly na konci 80. let obnoveny v samizdatu jako symbol svobody slova a odporu proti tehdejšímu režimu. Haló noviny naopak vznikly v roce 1991 jako symbol nostalgie po stejném režimu. (...) Premiérovy novinové preference tak nepostrádají symboliku. Svobodné, ale k němu často kritické LN jsou pro něj horší než orgán strany, která velebí totalitu. Je to smutný konec politika neschopného snášet kritiku. Ještě smutnější ale je, že hezký vztah premiéra k Haló novinám a jejich mateřské straně má i praktický rozměr: jejich redaktor se stal šéfem tiskového oddělení úřadu vlády a jejich šéfredaktorka hlasy poslanců ČSSD členkou rady ČTK. A úplně nejsmutnější na tom všem je, že je to možná jenom předehra.“ (Vačkov, V. „Haló premiér.“ Lidové noviny. Politika. 27. 5., str. 2.) 39 „Občanská demokratická strana se svými satelitními organizacemi a spřátelenými novináři, kteří ODS dlouhodobě podporují – mám na mysli především Mladou frontu Dnes a Lidové noviny – vyvolává v zemi dlouhodobě silně antikomunistickou atmosféru. (…) Je zřejmé, že antikomunistické útoky jsou od ODS zcela účelové. To, že KSČM existuje, není přece objevem až posledních měsíců. Ona existuje po celé listopadové období a existovala tady nepochybně také při poslední prezidentské volbě. Václav Klaus byl zvolen prezidentem také komunistickými hlasy. O tom nelze pochybovat. (…) Samozřejmě že hlavním terčem antikomunistických útoků přitom nejsou komunisté, ale sociální demokracie. Komunistická strana přece není a ani nechce být koaličním partnerem sociální demokracie v nové vládě po volbách. To sociální demokracie říká trvale.(…) Antikomunistická hysterie, kterou se ODS snaží vyvolávat vůči levici, má zakrýt programovou prázdnotu ODS a kromě toho vyvolat u části obyvatel obavy z návratu komunistů k moci přes smyšlenou vládu s ČSSD.“ (Paroubek, J. „Proč ta nenávist!“ Právo. Publicistika. 5. 5., s. 9.)


29


považuje část médií za ‚zaprodanou‘ a vše, co se přihodí za okolností nepříznivých pro ČSSD, za spiknutí. Dále pak s nedůvěrou ve svobodnou vůli občana a jeho aktivitu. Zde, obávám se, narážíme na diluviální východiska našich sociálnědemokratických vůdců, kteří se programově vzdalují moderní levici zhruba stejnou měrou, jakou inklinují ke komunistům.“ (Zvěřina, M. „Plivání na budoucí vládu.“ Lidové noviny. Názory. 31. 5., s. 10.)

Podstatné na metamediální diskusi o antikomunistické inklinaci médií z pohledu mediálních studií je zejména jakési normativní pozadí formující český mediální diskurz, které jako by směrovalo řadu „obranných“ argumentů samotných médií. Z hlediska kritické politické ekonomie komunikace a s ohledem na status českých deníků, které jsou soukromými médii, by vlastně nemělo být nijak překvapivé, že jsou tato média politicky zaměřená, že mají politický názor a že ho otevřeně svým čtenářkám a čtenářům sdělují, a to v současné mediální praxi nejen samotnými komentářovými texty, ale také výběrem a zpracováním zpravodajských témat. Z podobných textů, jako je výše zmíněný Zvěřinův, je ale patrné, že média předpojatost či politickou inklinaci popírají a nařčení z ní považují za známku nepřátelských postojů vůči nim. Z naší analýzy českých deníků v předvolebním období je ovšem patrné, že politicky zaměřené jsou a že s výjimkou deníku Právo je tato inklinace výrazně antikomunistická a do velké míry i antilevicová. Otázkou pro mediální analytiky a analytičky proto může být: Proč média nestojí otevřeně za svými (jinak otevřeně hlásanými) názory i v případě, že jsou explicitně označena za média s vyhraněným politickým názorem (například premiérem Paroubkem)? Proč vytvářejí zdání, že jsou v podstatě apolitická, přestože se politicky aktivně angažují? V této analýze se budeme muset spokojit s tím, že odpovědi na nastíněné otázky můžeme hledat v konceptech, jako jsou historicky vlivné normativní požadavky na média, převažující představy publik i mediálních profesionálů a profesionálek o „objektivitě“ jako základní profesní žurnalistické hodnotě či velikost mediálního trhu v ČR.

VÝHLEDY DO DALŠÍ ANALYTICKÉ FÁZE Dle naší již dříve zveřejněné40 konceptualizace mediální moci povedou následující analytické kroky do třetí, závěrečné oblasti, oblasti diskurzu a jeho kritické analýzy. V něm již nepůjde o chápaní antikomunismu jen jako otevřeného stranění médií (antikomunistickým) aktérům či jako preference přístupu antikomunistických aktérů/agend/hodnocení do mediálních obsahů, tedy jako mocenského jednání médií na prvních dvou rozměrech, ale o uplatnění třetího, diskurzního rozměru mediální moci. Naším úkolem bude zjišťovat, nakolik je diskurz o komunismu (KSČM) v médiích diskurzem antikomunistickým a nakolik 40

Křeček, J. „Cesta k mediální moci.“ In: Revue pro média. 2005, roč. 5, č. 12–13, s. 81–85, viz též Trampota, T., Křeček, J., Nečas, V. Média a moc. Praha: FSV UK, 2006. Pražské sociálně vědní studie. Mediální řada, MED - 001.


30


pak kolonizuje obecný mediální a mediovaný politický diskurz, půjde nám o jeho navázání na sociální procesy, poodhalení jeho zákonitostí a snad i predikci budoucnosti. Vyjdeme-li z duálního, tedy současně „lingvistického“ i „ideologického“ chápání diskurzu, pak máme již i základní představu, jak texty coby jeho fragmenty analyzovat. Metodickou podporu nám tedy nejprve poskytne tradičnější kritická lingvistika a její nástroje: vyhledávání, analýza a interpretace metafor, metonymií a synekdoch, disclaimers, zatížených a hodnotících slov, návodných otázek a například generalizací – přes ty už se dostáváme ke kategorizační analýze, která stojí v pozadí snad každého programu kritické analýzy diskurzu (CDA). I když by zde byl Van Dijkův model (Van Dijk: 2005) ideologického čtverce zřejmě dostačujícím základem pro provedení plnohodnotného projektu CDA, inspirovali jsme se tentokrát u jiných analytiků diskurzu, čímž kromě tvorby modelu komplexnějšího sledujeme i snahu přispět svému domácímu oboru, českým mediálním studiím. Dle Ernesta Laclaua a Chantal Mouffe se politické diskurzy vyznačují existencí prázdných (vyprázdněných, plovoucích) signifikantů a soupeřících logik ekvivalence a diference. Prázdnými signifikanty označují „velká“, vágní a obecná označení (typu svoboda, demokracie, pořádek), naplnitelná a naplňovaná různými, často protichůdnými významy. Toto naplňování se děje pomocí „řetězců ekvivalencí“ – přiřazováním partikulárnějších a významově konkrétnějších elementů signifikace, které reprezentují normy, hodnoty, události. Takto naplněný signifikant pak zastupuje (reprezentuje) celý řetězec – a jak signifikant, tak související řetězec jsou v opozici k antagonnímu signifikantu (resp. řetězci) na opačné straně antagonní hranice. Logika diference v diskurzu vyjadřuje mnohost pozic, diferencí, identit, je pluralistické povahy. Logika ekvivalence je hegemonistická, snaží se o redukci pozic, diferencí, snaží se o sjednocení co největšího počtu elementů do řetězce, negativně vymezeného vůči vnějšímu, nepřátelskému antagonnímu poli (Laclau, Mouffe: 2002). Politický boj chápou Laclau a Mouffe jako diskurzivní střet, pokus o hegemonizaci a fixaci určitých významů, přičemž všechny formy fixace významů jsou dočasné a vztahové. Dočasnost pak přináší do diskurzu (resp. jeho analýzy) možnost komparace i na jedné straně antagonistické hranice. V čase společenské stability (spacio temporal fix) diskurzy vykazují velkou míru fungování logiky diference (různé postoje, různé hodnoty, různé pozice; "každý můžeme být jiný"). V čase politických krizí vykazují nárůst logiky ekvivalence, která organizuje vztahy (postoje, hodnoty, pozice, identity) do jedné řady proti něčemu vnějšímu, cizímu až nepřátelskému. Jakkoliv abstraktně a metodicky neuchopitelně toto schéma vypadá, praxe potvrzuje opak. A jestliže jej samotní Laclau a Mouffe dokázali aplikovat na carismus a revoluci v Rusku, Laase Tomassen (Tomassen: 2005) na současnou severoamerickou War on Terror (prázdný signifikant svoboda) a Reiner Keller na třetí říši a její Einheit des Volkkörpers (Keller: 2004), pak doufáme, že něčeho podobného budeme schopni i my při analýze mediovaného politického diskurzu,


mediálního diskurzu antikomunistického.

o

31

komunismu


a

event.

mediálního

diskurzu

Úvodní rozvahy na toto téma nás vedou k vypracování vlastního schématu (v podstatě jen rozvedený původní model Laclaua a Mouffe, které budeme analýzou naplňovat, potvrzovat nebo vyvracet. Předběžný model diskurzivní konstrukce antikomunismu41:

Na základě druhé fáze jsme našli na jednotlivých stranách antagonní hranice coby uzlové body (nodal points) vyprázdněné signifikanty komunismus (komunistický) a demokracie (demokratický). A přestože naše třetí fáze výzkumu není zdaleka hotová a stručný výhled tímto směrem je nejen nutně simplifikující, ale hlavně předjímající, možné obrysy výstupů si troufáme odhadnout již dnes. Naplníme-li schéma, tedy najdeme-li řetězce ekvivalence na obou stranách hranice a vzájemné antagonní vztahy mezi jejich články, pak bude možné nazvat současný český antikomunismus ideologií „per se“, politickou filosofií samou o sobě; zjistíme-li signifikantní posuny v čase voleb v rozměru logiky ekvivalence, budeme to moci interpretovat jako pokusy o ideologickou hegemonii a popsat společensko-politickou situaci jako „krizovou“ buď trvale, nebo jen v čase voleb; naplníme-li prázdný signifikant „demokratický“ případovým obsahem „možnost svobodné volby“, pak antikomunistický diskurz budeme moci interpretovat jako nedemokratický, neboť mediální moc na třetím rozměru, moc diskurzní, předchází možnosti decision a non-decision-making a předběžně lidem znemožňuje činit určité volby; a v případě, že by analýzou byla doložitelná vysoká míra kolonizace mediovaného politického diskurzu diskurzem antikomunistickým, by naše výsledky svědčily o nebezpečné možnosti označovat značnou část politické kritiky

41

F – antagonní hranice, D – demokracie, K – komunismus. Původní model Laclaua a Mouffe převzat a přepracován dle Tomassen: 2005.


32


jako kritiku komunistickou. Podle Normana Fairclougha musí každý projekt kritické analýzy diskurzu splňovat několik základních principů – stručně řečeno, nestačí si jako téma analýzy vybrat sociální problém, jehož řešení je potřebné, a analýzu směřovat na ty sociální praktiky, v jejichž síti je problém umístěn, ale je nutné přispívat i k nacházení obrysů možných řešení. Jestliže už nyní chápeme antikomunistické tendence v současné mediální komunikaci jako vážný problém, pak k závěrečnému uvedení předběžných výsledků třetí fáze výzkumu nás nutí právě toto vědomí a snaha dostát i ostatním principům skutečné kritické analýzy diskurzu.


33


LITERATURA BUTLER, J.; LACLAU, E.; ŽIŽEK, S. Contingency, Hegemony, Universality: Contemporary Dialogues On The Left. London, New York: Verso, 2000. FAIRCLOUGH, N. Analysing Discourse. Textual Analysis for Social Research. London: Routledge, 2005. KELLER, R. Diskursforschung. Eine Einführung für SozialwissenschaftlerInnen. Wiesbaden: VS Verlag, 2004. KELLER, R.; HIRSELAND, A.; SCHNEIDER, W.; VIEHÖFER, W. Handbuch sozialwissenschaftliche Diskursanalyse Bd. 2: Forschungspraxis. Opladen: Leske + Budrich, 2003. LACLAU, E.; MOUFFE, CH. Hegemony and Socialist Strategy: Towards a Radical Democratic Politics. London: Verso, 2002. STRAUSS, A.; CORBINOVÁ, J. Základy kvalitativního výzkumu. Postupy a techniky zakotvené teorie. Boskovice: Albert, 1999. TOMASSEN, L. “Antagonism, Hegemony and Ideology after Heterogeneity.” Journal of Political Ideologies, 2005, vol. 10, č. 3, s. 289–309. VAN DIJK, T. A. “Ideología y análisis del discurso.” Utopía y Praxis Latinoamericana, 2005, vol. 10, č. 29, s. 9–36. VAN DIJK, T. A. “Critical Discourse Analysis.” In TANNEN, A.; SCHIFFRIN, D.; HAMILTON, H. (eds.). Handbook of Discourse Analysis. Oxford: Blackwell, 2001, s. 352–371. WEEKS, J. (ed.). The Lesser Evil and the Greater Good. London: Rivers Oram Press, 1994.


34


PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE / PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

Mediální řada 001 002 003 004 005 006 007 008 009 011

Média a moc (Tomáš Trampota, Jan Křeček, Vlastimil Nečas) Zahraniční kapitál v českých vydavatelstvích časopisů (Josef Benda) Žurnalistika v informační společnosti: Internetizace a digitalizace žurnalistiky (Milan Šmíd) Obraz politické situace Polska v českém tisku na přelomu 60. a 70. let (Petr Bednařík) Synové a dcery Jakuba skláře I: Zachycení našich dějin v televizním seriálu Jaroslava Dietla (Petr Bednařík) Synové a dcery Jakuba skláře II: Příběh opravdového člověka (Irena Reifová) Obraz veřejnosti v tisku na příkladu vládní krize. Analýza MF Dnes a Blesku (Eliška Jungová) Rudé právo v kontextu reforem konce 60. let: Metodické poznámky ke kvantitativní analýze (Jakub Končelík, Tomáš Trampota) Počítačové hry a jejich místo v mediálních studiích (Jaroslav Švelch) Constitutional Debate in the Czech Republic (Vlastimil Nečas)


35


RUDÉ NEBEZPEČÍ PŘED VOLBAMI 2006: HROZBA, NEBO STRAŠÁK? Lenka Vochocová, Jan Křeček Edice pracovních sešitů PSSS Mediální řada, MED - 010 Redakční rada Irena Reifová Tomáš Trampota Milan Šmíd Jan Cebe Korektor Blanka Pscheidtová Vydavatel FSV UK, Smetanovo nábřeží 6, Praha 1 Kontakt [email protected]

PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

Recommend Documents