PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

Mediální řada MED-027

PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

JAK A KDE SE ZRODIL NOVINÁŘSKÝ ŠMOK: OBRAZ ŽURNALISTIKY VE FREYTAGOVÝCH NOVINÁŘÍCH Radim Wolák

Mediální řada MED - 027

V Fakulta sociálních věd UK / Faculty of Social Sciences, Charles University Filozofická fakulta UK / Faculty of Arts, Charles University

2011

u

Jak a kde se zrodil …

2

Text prošel recenzním řízením. Studie vznikla v rámci výzkumného záměru MSM0021620841 Rozvoj české společnosti v EU: výzvy a rizika. Copyright  Radim Wolák 2011 ISSN 1801-5999

Radim Wolák


3

Radim Wolák

Jak a kde se zrodil novinářský šmok: obraz žurnalistiky ve Freytagových Novinářích RADIM WOLÁK, FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD UNIVERZITY KARLOVY

Abstract In this contribution, the author tries to describe the origins of the word “šmok”, the term often used in connection with bad journalists and their work. Author brings the detailed description of the theater drama Die Journalisten by Gustav Freytag, where the character named “Šmok” plays an important role. The paper tries to explore the representations of journalists and journalism in the play Die Journalisten and offers a contribution to studies of the picture of journalists in popular culture.

Kličová slova: obraz novináře, reprezentace, žurnalistika, divadelní hry, šmok Keywords: image of journalist, representation, journalism, drama, scribbler

KONTAKT NA AUTORA Mgr. Radim Wolák ([email protected])


4

Radim Wolák

Jak a kde se zrodil novinářský šmok: obraz žurnalistiky ve Freytagových Novinářích ÚVOD Motto: Autor podává břitkou kresbu novinářského prostředí, které českému písemnictví a divadlu staršímu i soudobému poskytlo již hodně podnětů k satirické povahokresbě a k útočně projadřovanému úsilí o mravní očistu veřejného života. (z plakátu Stavovského divadla k premiéře hry Fr. Tetauera Veřejný nepřítel. Premiéra 13. prosince 1935) Novinářské prostředí budilo a budí zájem: četní autoři románů, filmů, seriálů a dalších literárních či audiovizuálních děl se při své tvorbě inspirovali a inspirují právě zde. Novináři se stali hrdiny mnoha románů, dramat, filmů, televizních pořadů rozdílných žánrů i kvalit. Někde tvoří prostředí redakcí novin a dnes i jiných mediálních institucí jen kulisy, v nichž se odehrávají psychologická či třeba detektivní dramata a frašky, jinde se v epizodní roli objeví hlouček dotěrných novinářů nebo vedlejší postava charakterního či bezskrupolózního žurnalisty; v některých případech je novinařina profesí hlavního hrdiny, která však mnohdy příliš nesouvisí s dějem. Existují však i případy, kdy se novinařina a prostředí médií tematizuje. Tento komplex rozličných zobrazení novinářů a jejich pracovního prostředí či výsledků jejich práce může do značné míry tvořit a formovat (či odrážet) představy společnosti o novinářích, jejich práci a konečně i o roli médií ve společnosti. Analýza těchto obrazů pak může naznačit mnohé o tom, jak jsou či byli žurnalisté (a média) v daném dobovém či společenském kontextu vnímáni. Brian McNair ve


5

Radim Wolák

své knize Jouralists in Film: Heroes and Villains (McNair 2010) se zmiňuje to tom, že zobrazení žurnalistiky v populární kultuře může často i neúmyslně zachycovat část převažujícího kulturního „zeitgeist“ dané doby (McNair 2010: 3). Vychází z předpokladu, že tvůrci populárních obsahů (McNair se ve své práci zaměřuje na film) jako členové společnosti absorbují její obavy a nálady a vracejí je ve svých dílech zpět publiku (McNair 2010: 4), a proto filmy (a další produkty) vytvořené před mnoha lety mohou nejen vypovídat o dobovém vnímání žurnalistiky, ale tím, že jsou tyto obsahy znovu zobrazovány, mohou též promlouvat a ožívat ve vztahu k současnosti (tamtéž) a obraz žurnalistiky utvrzovat a znovu formovat (společnost se vůči nim vymezuje, či se jimi utvrzuje ve svých představách). McNair (2010) dále konstatuje, že není mnoho profesí, jejichž příslušníci by byli zobrazováni v tolika rozdílných podobách, jako respektovaní i zavrhovaní, jako milovaní i nenávidění. Žurnalista bývá zobrazován jako hlídací pes společnosti, jako svědek v konfliktních situacích, jako umělec, jako osoba, která má díky výkonu své profese téměř tolik popularity a moci, jako mají osoby, na než má ze své předpokládané pozice dohlížet, ale též jako pisálek a padouch, manipulátor s pravdou a padělatel faktů (McNair 2010: 6). (O zdvojené roli novináře z pohledu výkonu profese i sociálně-politického uspořádání společnosti, v níž působí též Jirák – Köpplová 2008: 56.) Málokterá profese je přitom ve svých reprezentacích v textech populární kultury zatížena tak silou stereotypizací. Není mnoho profesí, kde by vytvářená realita byla tak vzdálená té skutečné (McNair 2010: 13). Nejen z výše zmíněných důvodů se zkoumání reprezentace žurnalistiky, novinářů a produktů jejich práce v populárně-kulturních textech stává častým předmětem zájmu mediálních studií (McNair 2010, McNair 2011, Ehrlich 2004). (A je jím i vztah žurnalistky a populární kultury – viz např. Dalghren – Sparks 2000.) O rozsahu zobrazení žurnalistiky v textech populární kultury přináší informace například projekt databáze University of Southern California, Annenberg School for Communication and Journalism nazvaný IJPC (The Image of the Journalist in Popular Culture – www.ijpc.org), který od roku 2000 řídí profesor Joe Saltzman. Aktualizovaná databáze IJPC v současné době (citováno k 9. 12. 2011) obsahuje na 80000 odkazů k zobrazení žurnalistiky v televizních pořadech,


6

Radim Wolák

filmech, beletrii, poezii, dramatu, komiksech, dokumentech, rozhlasových pořadech, humoristických obsazích, reklamách, počítačových hrách, populárních písních či v umění. Na internetových stránkách projektu je též k dispozici elektronická verze časopisu IJPC, jehož příspěvky se věnují danému tématu. Nejvýraznější pozornost odborníků je přitom věnována analýze reprezentace žurnalistiky ve filmu (Ehrlich 2004, Saltzman 2002, McNair 2010, McNair 2011 a další). I v našem prostředí se objevilo několik odborných studií a diplomových prací, které se zkoumáním zobrazování novinářů a jejich profese v populární kultuře zabývají ať již ve filmu a televizní tvorbě (např. Jirák – Bednařík 2011), v beletrii (například Jirák – Köpplová 2008 či Kolenatá 1999), či v počítačových hrách (Švelch 2011). Svébytnou oblast zájmu pak představuje zkoumání reprezentace žurnalistiky v samotných žurnalistických textech jako obraz sebereprezentace profese – více viz McNair (2010), v našem prostředí se daným tématem zabýval např. Běhal (2001). Jedním z vedlejších efektů zobrazování novinářů v populárně-kulturních obsazích je případ, kdy jméno a charakter některé z vyobrazených postav vede k následnému sdílenému označení celé skupiny novinářů, jako se tomu stalo v případě slova paparazzi (původně postava bulvárního novináře Paparazza z filmu Frederica Felliniho La Dolce Vita, 1960). Motivem pro vytvoření tohoto textu se stalo znovuobjevení slova „šmok“ jako hanlivého označení novináře nevalných kvalit, v českém jazykovém prostředí. Dané slovo se poprvé v tomto významu objevilo v 60. letech 19. století v souvislosti s uvedením divadelní veselohry Gustava Freytaga Journalisté (Novináři), hry, která zobrazovala prostředí politické žurnalistiky dané doby, titulu, v němž vystupovala i postava novináře Šmoka. Po určitou dobu od uvedení hry byli jeho jménem obecně označování prodejní a bezcharakterní novináři. Výraz byl poté téměř zapomenut a teprve na počátku 21. století se znovu objevuje, zejména ve vyjádřeních některých politiků snažících se upozornit na (ze subjektivního pohledu) nedostatečnou kvalitu práce soudobých žurnalistů. Tento jev tak mimo jiné upozorňuje na fakt, že mezi texty populární kultury, v nichž se objevuje zobrazování žurnalistiky, hrají svou důležitou roli i texty dramatické povahy:


7

Radim Wolák

divadelní hry. Cílem tohoto textu je a) pokusit o vyložení toho, jakým způsobem, vzniklo ve výše popsaném významu označení „šmok“ a jakých významů nabylo. Tento výklad by nebyl možný bez b) krátkého popisu četnosti reprezentace žurnalistiky v divadelních textech a drobného zamyšlení nad možnostmi a limity re-interpretací divadelních textů, jejichž inscenace nebyly zaznamenány, c) podrobného rozboru Freytagovy hry Novináři, zkoumání dobových reakcí (recenze představení) a jejího zařazení do kontextu dobového vnímání společenské role žurnalistiky. Text se také pokouší d) podrobněji popsat postavu novináře Šmoka a naznačit možné dobové důvody, proč se tato postava stala negativním zosobněním novinářské práce. Rozborem způsobu, kterým byla zobrazena dobová žurnalistika a profese novináře ve Freytagově hře Novináři, by se text rád stal drobným příspěvkem k rozvoji zkoumání obrazu žurnalistiky v divadelních hrách.

ŽURNALISTIKA V DIVADELNÍCH HRÁCH Prostředí novin a redakcí často inspirovalo tvůrce divadelních her. Stejně tak se novináři a žurnalisté mnohdy stávali postavami, které se ve hrách objevují. McNair (2011: 366) se zmiňuje o tom, že novináři obvykle kontrolují mocné, ohrožují je, a často se setkávají s překážkami, což vytváří silný předpoklad narativního konfliktu, napětí a dramatičnosti. Novináři jsou navíc pro tvůrce zajímaví vzhledem k etickým dilematům, v nichž se ocitají (McNair 2010). Databáze IJPC (citováno 9. 12. 2011) uvádí na 543 záznamů zobrazení novinářů v divadelní textech počínaje zobrazením poslů v dílech Aischyla, Euripida, Sofokla a Aristofana a konče současnými dramaty (více viz www.ijpc.org) a tento výběr jistě není finální. I v našem prostředí existují desítky dramatických textů, v nichž média a novináři hrají určitou roli. Mezi ně můžeme zařadit například hry Václava Štecha Habada a Jordán a Zlatý déšť, veselohru Františka

Jeřábka

Cesty

veřejného

mínění,

dramata Karla Čapka Bílá nemoc, R.U.R. a Matka, vězeňské drama Františka Langera Dvaasedmdesátka, dramatizaci


8

Radim Wolák

reportážního románu Ivana Olbrachta Anna Proletářka. Do vymezené skupiny patří i hra Jiřího Fairaizla Hlavně zdraví, přátelé! a hra Viliama Klimáčka Hypermarket. Dramatické texty, v nichž se nějakým způsobem zobrazuje žurnalistika či novinářství, je možné třídit podle míry a způsobu reprezentace sledovaného tématu. Jde o rozlišení textů, v nichž se mediální problematika a produkty objevují v textu jen v okrajové formě (třeba jako součást každodennosti), textů, v nichž média či novináři hrají roli důležitou, a textů, které se k novinářskému prostředí hlouběji vztahují. McNair (2010: 23) rozlišuje mezi primární a sekundární reprezentací. Do první skupiny řadí texty, které se primárně zaměřují na novinářské prostředí a jeho popis. Do druhé skupiny zahrnuje texty, kde novinářské prostředí a žurnalističtí aktéři hrají důležitou roli, ale text se primárně věnuje jinému tématu. Všechny zmíněné míry reprezentace mohou sloužit jako relevantní materiál pro zkoumání způsobu zobrazování novinářů a jejich prostředí v populárních textech. Mezi dramatickými texty našeho kulturního prostředí se objevují dva, které jsou vsazeny přímo do novinářského prostředí a vypovídají o novinářích. Jedná se o hru Gustava Freytaga Novináři a hru Franka Tetauera Veřejný nepřítel1 Oba texty byly ve své době hojně inscenované a na utváření či stvrzování dobového obrazu novináře se tak mohly do značné míry podílet. Komedie Die Journalisten Gustava Freytaga, německého dramatika a teoretika dramatu2, měla premiéru (12. 8. 1852 ve Wroclawi [Breslau]) v roce 1852 a knižně vyšla o dva roky později. Hra byla přeložena do češtiny v roce 1863 Františkem Pravoslavem Volákem a byla hrána pod názvem Novináři s podtitulem Den před volbou. Ačkoli se nejedná o původní českou hru, patřila v českém kontextu mezi úspěšné tituly druhé poloviny 19. století (Hrala 2002: 140).

1

Tento výběr autor textu konzultoval i s pedagogem DAMU prof. PhDr. Janem Císařem, CSc. (více např. na http://www.damu.cz/katedry-a-kabinety/katedra-teorie-a-kritiky/pedagogove/jancisar-profesor-ph-dr-csc/ ) Studium her zařazených do kategorie „média hrají důležitou roli“ nám potvrdilo, že v těchto hrách není novinářství tematizováno. 2

Gustav Freytag (13. 7. 1816 – 30. 4. 1895) – německý prozaik, dramatik, publicista, liberální politik.

1848–1861 a 1867–1870 redaktor vlivného týdeníku Die Grenzboten (Posel z hranic), 1867–1870 poslanec sněmu Severoněmeckého spolku. Z jeho konverzačních dramat je zdařilá veselohra Novináři. Realistický dobový román Má dáti – dal idealizuje expanzivní německé měšťanstvo. (Převzato z Diderot. Všeobecná encyklopedie Diderot v osmi svazcích. 2. nezměněné. vyd. Svazek 2. C–F. Praha : DIDEROT, 2002. s. 514.)


9

Radim Wolák

Text se stal v našem prostředí velmi oblíbeným a brzy se i novináři začali označovat jmény postav z této hry. Jak jsme se již zmínili, do dnešních dob pak přežívá jméno jedné postavy z této hry: spolupracovníka listu Dennice Šmoka. Veřejný nepřítel dramaturga, dramatika a překladatele Franka Tetauera3 měl premiéru v pátek 13. prosince 1935 ve Stavovském divadle v režii Jiřího Frejky. Hra byla považována za velmi zdařilý přínos české dramatice a často se o ní hovořilo jako o textu, který podává pravdivý obraz novinářů té doby. Pátého února 1936 měla hra premiéru v brněnském Národním divadle4, v březnu v Ostravě5. Veřejný nepřítel se brzy objevil na prknech amatérského divadla6. I zde byla inscenace často anotována jako ukázka novinářských praktik té doby7. Je obtížné určit, zda se v případě těchto textů jedná o primární či sekundární reprezentaci, protože oba texty – ač se odehrávají v žurnalistickém prostředí – mohly být ve své době interpretovány různými způsoby. Krom letmých zmínek v dobových recenzích se dnes již stěží můžeme dozvědět, jakým způsobem byly inscenačně Freytagův či Tetauerův text interpretovány. Divadelní texty se obecně svým způsobem do jisté míry vymykají možnosti zkoumání z pohledu toho, jakým způsobem ve své době reprezentovaly žurnalistiku, což je zřejmě důvodem, proč jejich zkoumání z tohoto úhlu pohledu není věnováno mnoho pozornosti (na rozdíl

Biografie Gustava Freytaga též například na http://matoni.de/freytag/biblio/freybio.htm 3

Více

o

Františku

Tetauerovi

např.

na

Brno

na

http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1183

http://www.obecprekladatelu.cz/T/TetauerFrank.htm 4

Viz

soupis

premiér

ND

http://www.ndbrno.cz/fileadmin/user_upload/archiv/Soupis_premier_NDB/soupis_premier_NDB.pdf 5

Ostravská činohra. Lidové noviny. 10. a 18. 3. 1936 6

Zprávy o některých ochotnických inscenacích této hry lze najíst v projektu Databáze amatérského

divadla, např na http://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=soubor&id=767 http://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=multimedia&id=8751 http://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?total=7&srchft=Ve%C5%99ejn%C3%BD+nep%C5%99% C3%ADtel&data=multimedia 7

Výmluvný je například text na plakátu Jednoty kovoprůmyslového dělnictva v Plzni, která hru hrála roku 1939: Touto hrou představí se plzeňské veřejnosti mladí dělničtí ochotníci, kteří si vytkli za úkol obohatiti ochotnické scény o další ucelený soubor. Je to kus sebevědomí a proto poctivá snaha herců-ochotníků musí býti hlavně dělnickou veřejností podpořena. Hra sama je z novinářského prostředí plného napínavých příběhů, obratných slovních scén a odhaluje mnohé činitele zastřené rouškou významného poslání novinářského jako veřejné nepřítele. Citováno z plakátu, ke stažení na http://amaterskedivadlo.cz/main.php?data=multimedia&id=25164 . (9. 12. 2011)


10

Radim Wolák

od filmu, kde je díky jeho záznamu „zeitgeist“ zakonzervován – zkoumání obrazu žurnalistiky ve filmech na základě analýzy filmových scénářů by jistě nepřinášelo tolik informací jako možnost zkoumat finální filmové dílo). Ačkoli ani v jednom ze zmíněných případů se zřejmě nejedná o novinářské drama (a že tedy novinářství jako takové není hlavním tématem her), domníváme se, že studium zasazené do kontextu dobových recenzí může přinést alespoň částečnou představu o tom, jakým způsobem byli novináři v těchto textech zobrazeni (následující rozbor je poznamenán řadou zjednodušení, nahlíží na text divadelní jako na text literární, pomíjí řadu motivů postav a je veden z pohledu oboru mediální studia, jeho hlavním cílem je – s vědomím limitů ve vztahu k teatrologii – podat částečnou představu toho, jakým způsobem byla zobrazována žurnalistika v textu, z něhož vzešlo označení „novinářský šmok“). Než se však začneme věnovat podrobnějšímu rozboru Freytagových Novinářů, ukažme si na příkladu Tetauerova Veřejného nepřítele, jak mohou dobové recenze vypovídat o tom, jak byl přijímán obraz novinářství, který inscenace divadelního textu ve své době nabídla.

TETAUERŮV VEŘEJNÝ NEPŘÍTEL Šéfredaktor: Poslyšte, máte vy vůbec páteř? Landa: Tou se noviny, jak já tomu rozumím, nedělají. (Veřejný nepřítel, s. 42) Tetauerova hra Veřejný nepřítel byla poprvé provedena ve Stavovském divadle v pátek 13. prosince roku 1935 za režie Jiřího Frejky ve výpravě Františka Troestra. Hlavní úlohy hráli: Rudolf Landa – Zdeněk Štěpánek, Jindřich Vocel – Jaroslav Průcha, Něgorelov – Hugo Haas, šéfredaktor – Václav Vydra, faktor – Jaroslav Vojta, Marie Sedláková – Olga Scheinpflugová, Nelly Rohanová – Jiřina Šejbalová. Již v anotacích blížící se premiéry bylo uváděno, že „Veřejný nepřítel je hra ze života žurnalistického a


11

Radim Wolák

uměleckého…“8, premiérový plakát sliboval, že „Autor podává břitkou kresbu novinářského prostředí, které českému písemnictví a divadlu staršímu i soudobému poskytlo již hodně podnětů k satirické povahokresbě a k útočně projadřovanému úsilí o mravní očistu veřejného života“9. Veřejný nepřítel předvádí příběh prodejného redaktora denního tisku Landy, který veden touhou po moci a po penězích „se neštítí žádné drobné nízkosti: aby pomohl mladým herečkám, z nichž činí svoje milenky, aby pomohl svému kusu na jeviště, aby vydělal několik tisíc obratnou reklamou pro cizího tenora, udělá ze své kulturní rubriky hotovou kloaku.“10 Proti jeho „triumfující ničemnosti“ (srov. Císař 2006) se nelze dovolat spravedlnosti. Landa systematicky manipuluje lidmi kolem sebe a zneužívá a vydírá je (včetně svých nadřízených v novinách). Landa „(…) svede sekretářku listu, a použiv tísně, v níž se ocitla nemocí matčinou, poskytne jí možnost nedelikátním způsobem vydělat pár tisícovek, aby ji měl dokonale v ruce. Toto děvče mu přivede bývalého jeho spolužáka, teď chudáka bez místa, který mu odevzdá rukopis románu, v němž prudce a mohutně vylíčil svůj osud inteligentního proletáře. Landa který má dobrý čich, uhodne talent svého bývalého kamaráda. S otřásajícím cynismem ukradne mu prostě jeho román, a když autor, v zoufalství nad tou podlostí po něm vystřelí, dá ho zavřít do blázince jako nebezpečného maniaka.11 Předobrazem pro postavu Landy byl Tetauerovi prý šéfredaktor deníku Telegraf Emil Synek12,13. V textu hry se objevuje řada zmínek o novinářské profesi

8

Co chystá činohra Národního divadla? Venkov. 20. 8. 1935

9

z plakátu Stavovského divadla k premiéře hry Fr. Tetauera Veřejný nepřítel. Premiéra 13. 12. 1935

10

11

Lumír 62, č. 3, 1935/1936, 182–184 (H/anuš/ Jelínek) – synopse hry zveřejněná v recenzi premiéry

Tamtéž 12

Více o Emilu Synkovi a též zmínka o tom, že „jako typ žurnalisty bulvárního listu se stal

předobrazem ústřední postavy komedie F. Tetauera Veřejný nepřítel“ lze najít např. v Lexikonu české literatury: Osobnosti díla, instituce, 4/I S—T Praha, Academia, 2008. Životopis Synka též např. v Slovníku odpovědných redaktorů a šéfredaktorů legálního českého denního tisku v letech 1939 až 1945 (Köpplová – Jirák – Cebe – Kryšpínová 2006) 13

Dopis Emila Synka, v němž se vyjadřuje řediteli ND k Tetauerově hře:

V Praze, 17. listopadu 1935 Slovutný pane řediteli! Z úst naprosto důvěryhodných se dozvídám, že v chystané hře F. Tetauera „Veřejný nepřítel“ dějí se prý narážky na mě. Nevím, co je na tom pravdy a jsem přesvědčen, že jako vůdce divadla, kterému jsem dal „Rychleby“, „Dvojí tvář“ a „Noční službu“ byste nic podobného ani nepřipustil.


12

Radim Wolák

(nehovoříme-li přímo o faktu, že hlavní hrdina je bezpáteřní bulvární novinář). Rudolf Landa, redaktor kulturní rubriky bulvárního listu, ve své práci využívá nevybíravé techniky: Něgorelov: Tak vidíte! Reklama! Reklama! V tom se Landa vyzná! Napsat inzerát tak, že na první pohled vypadá jako kritika, v tom je nepřekonatelný. (s. 8) Něgorelov: Znáte ty intrvjůvy. Nikdy nic neudělá zadarmo. O tom by vám mohly některé kolegyně vyprávět. Taky psal o jejich talentu. (s. 10) Landa ovládá redakci, píše na hraně zákona. Ví, co si může dovolit. Do svých textů zařazuje za úplatu reklamu, tyto články však vkládá jako anonym, aby mu za ně nehrozil postih. Něgorelov: Jak? Pane redaktore, podívejte se. Vy mi dáte, počínaje zítřkem, každý den do listu zprávu do kulturní rubriky nebo zas fotografii na titulní stránku – no, jak to děláte každý den, rozumíte, a já pošlu na jisté konto do Živnobanky příspěveček na domácnost. (s. 17) Landa (k faktorovi): Ale pane Vorlíčku, vždyť je to nepodepsané. V nepodepsaném článku se může napsat všechno. (s. 12) Landa: …Ať si hledají, holoubci, anonyma. (s. 43) Landa díky politice strachu vybudoval ze své rubriky nejčtenější část novin, v nichž pracuje. Landa (k Vocelovi): Ale noviny, to je něco jiného. Tady je člověk přímo u pramene života. V jeho středu. Novinářství, to je víc než všechno na světě. Kromě umění. Protože novinář, ten nejen, že život popisuje, ale on si život přímo tvoří. Dobrý novinář je vlastně stvořitel v miniatuře. Kde nic nového není, tam si to udělá. Podívejte se na mou rubriku. Jak vypadala před dvěma lety, když jsem ji dostal, a jak vypadá dnes! Nečtenější kulturní rubrika v našich novinách. A víte, proč je nejčtenější? Vocel: Vím. Protože se vás kde kdo bojí. (s. 33)

Upozorňuji Vás však pro všechny případy na toto tvrzení s vírou, že odstraníte vše, co by snad mohlo vésti z mé strany k dalekosáhlým soudním krokům. Dovoluji si Vás, slovutný pane řediteli poznovu ujistiti svou dokonalou úctou. S projevem upřímných sympathií Dr. Emil Synek (Umělecké správě činohry k vyjádření – na vědomí – 19. list. 1935)


13

Radim Wolák

Hra byla dle dostupných recenzí velmi kvalitně inscenována, úspěchu velmi pomohlo i kvalitní herecké obsazení. Zvláště chválen byl představitel hlavní role pan Štěpánek, v recenzi na premiéru se dočítáme, že „[…] v úloze Landy vytvořil jednu ze svých nejskvělejších figur: v jeho podání nabyl tento novinářský gangster až běsovských rozměrů, hodných Suchovo-Kobylina nebo Dostojevského: zde herec přerostl rozměry dané autorem.“14 Jiná recenze se zmiňuje o tom, že „Zdeněk Štěpánek spoluvytvořil Tetaurova arcilumpa v podlosti slov a gest tak vemlouvavých a odporně tragických […]“15, podle Lidových novin Zdeněk Štěpánek „[…] v nesympatické této úloze vytvořil jedinečnou figuru, slizkou, podlou a sprostou.“16, 17 Z dobových pramenů se také dozvídáme, že „Od Vzbouření na vsi nemělo Národní divadlo tak intensivní a zdařilé premiéry.“18 Je tedy možné na základě daných výroků usuzovat, že obraz novinařiny podávaný ve Veřejném nepříteli byl všeobecně přijímanou představou o práci novináře v dané době? Ač hra popisuje novinářské prostředí, již v prvních recenzích se objevují

14

Lumír 62, č. 3, 1935/1936, 182 – 184 (H/anuš/ Jelínek)

15

A. M. Brousil, Venkov, 15. 12. 1935

16

Z pražské činohry. Lidové noviny, 14. 12. 1935

17

Lidové noviny v tomto textu dále přinášejí podrobný popis scénického řešení inscenace: Jevištně

vděčné hře se oddalo celé divadlo s opravdovou interpretační rozkoší. Za režie J. Frejky propracovali všichni zúčastnění své úlohy s takovou péčí, že se nám nedlouhý (stostránkový) text v prvním aktu zdál dokonce exposičně a dějově liknavým. Ale za to výkony všech dorůstaly přímo názornosti a naléhavosti portrétů moskevských a v případě Zd. Štěpánka obludnosti z rodu Dostojevského. (Scéna před zrcadlem na konci aktu druhého, gaunerské veselí na konci aktu 3.). Režisér (a také výtvarník) Fr. Tröster hercům přispěli na pomoc mělkou, zhutňující scénou v podobě škeble, oproštěním hereckých výkonů v nahém prostoru a důkladným nahlédnutím do každého slova i pohybu. Díky jejich důmyslu mohla se hra, kterou jsme si při četbě umísťovali do temných, skličujících a intimních redakčních kobek, rozvinouti do celé a prosvětlené jevištní šíře. A aby se přes to děj nezdál řídký a abychom se neocitli v prostoru vzduchoprázdném, přikouzlil si Jiří Frejka tentokrát stínové sdvojnásobování a zmnohonásobování postav, čímž byly kulisy zalidňovány do sufit i po stranách, podle potřeby, aby nikde nenastal prostor interní. Těchto stínů bylo užito i ke karikatuře, k monumentalisaci nadouvajícího se a nakonec vítězícího revolverového žurnalisty. Zdeněk Štěpánek v nesympatické této úloze vytvořil jedinečnou figuru, slizkou, podlou a sprostou, a všichni ostatní mu s obdobným zdarem dělali prostředí lidí urážených a ponižovaných, pozadí zdeptané a ovládané novinářskou stvůrou a neschopné souboje. (V. Vydra, Olga Secheinpflugová, Jiřina Šejbalová, J. Průcha, H. Haas, J. Vojta.) Od Vzbouření na vsi nemělo Národní divadlo tak intensivní a zdařilé premiéry. Z pražské činohry. Lidové noviny, 14. 12. 1935 18

Tamtéž


14

Radim Wolák

zmínky o tom, že ač Tetauer vytvořil znamenité drama, není typ novináře všeobecně platný – jedná se spíše o příklad a ne o „novinářské drama“. Tuto tezi potvrzuje například recenze A. M. Brousila, z níž vyplývá, že Landa je psychologický, nikoli sociální typ. „Kdyby byl ovšem Frank Tetauer dokonale ztypičněl tuto látku, to znamená, kdyby byl vedle ryze psychologických motivů ukázal, jak tento veřejný nepřítel a jeho zlo rostou ze společnosti, pak by napsal novinářské drama. Takto je to jen určitý případ novinářský. Tetauer to jasně říká na třech místech, takže nemůže být pochyby o tom, že nejde o stavovský typ, nýbrž jen o výjimečný případ (tuč. písmo aut.). Užitečnost tohoto dramatu tkví v tom právě, že útočí na takové typy novinářské, které ohrožují stav i společnost. Tetauer ovšem pověděl, z jakých psychologických motivů roste toto zlo, ne z jakých společenských zdrojů pramení. A víc: jak společnost je umožňuje, mlčí k němu a je na něm spoluvinna. Tato motivace čeká na dramatika. Ukázat síly, které spoluvytvářejí osobnost novinářovu a novinářské ovzduší, jo je příkaz.“19,20 Fakt, že postava Landy tedy ve hře není všeobecným typem, zmiňují i další dobové reakce: „Případ, jímž se Frank Tetauer obírá ve Veřejném nepříteli, je příliš málo veřejný, neboť nehrozí se, bohudík, změniti ve veřejnou nákazu, v obecné zlo doby. Dvě či tři taková „kulturní“ individua nedělají typu a proto je nová hra Tetauerova při svých kladech odsouzena k tomu, aby byla jenom hrou časovou a výlučnou.“21 Na několika místech v textu lze vyčíst, že autor vymezuje Landu vůči ostatním novinářům. Vocel (k Landovi): Ale nestěžujete si, nabobe. Vy jistě nepatříte mezi ty chudé redaktory. A potom, já nemluvil o novinářství vůbec. Já jsem myslel jen ty podnikavé talenty a bulvární hvězdy vašeho druhu. (s. 38)

19

A. M. Brousil, Venkov, 15. 12. 1935

20

Autor této kritiky dále Tetauerovi vyčítá konec hry (novinář Landa vítězí zcela nepotrestán), který je

dle něj příliš bezútěšný Tetauer má zásluhu o to, že ukázal na zlo a postavil ne na soud, za to nechť mu budiž vzdána chvála; jen konec, který uzavírá bezútěšným pokořením dobra, svým pesimismem nevzbuzuje naději v boží spravedlnost. To je etická chyba. Nejde mně o šťastný konec, to nikoliv, ale o vyslovení naděje na trest, o mravní dovětek. V tomto soudu cítíme sice rozsudek, ale mělo k němu také skutečně dojít. To je více motivační než skladebný nedostatek. I tak ovšem právem bylo toto drama napsáno a má své poslání. (Tamtéž.) 21

Z pražské činohry. Tetauerův Veřejný nepřítel. Lidové noviny, 14. prosince 1935


15

Radim Wolák

Šéfredaktor (vyčítá Landovi nevhodný obsah): Dost už těch komedií. Zas jste mi udělal z listu stoku, kam budou slušní lidé jen plivat. (s. 41) Ač byla hra, jak již bylo řečeno, často představována jako inscenace, jež podává pravdivý obraz zkaženého novinářského světa, je třeba si připomenout, že Tetauer stvořil postavu, která je představena jako výjimka mezi ostatními, než jako zástupce celku. Dvacátá a třicátá léta (období první republiky) 20. století jsou vnímána jako „období kultivované žurnalistiky vědomé si svého humanistického poslání“ reprezentované Čapkem, Peroutkou či Chábem (Bednařík – Jirák – Köpplová 2011: 172). Zároveň se jedná o období nástupu bulvárních a senzacechtivých listů, proti nimž seriózní žurnalisté často vystupovali (více viz Bednařík – Jirák – Köpplová 2011). Tetauerova Veřejného nepřítele (a jeho vřelé přijetí) je tedy možné vnímat jako příspěvek do procesu vyrovnávání se s fenoménem bulvárních tiskovin.

FREYTAGOVI NOVINÁŘI22 Děj konverzační hry Novinářů se odehrává v 50. letech 19. století, v době vzestupu politického tisku, což hra reflektuje. I proto zápletka není zrovna jednoduchá, pokusme se ji však nastínit (vzhledem k tomu, že je tato hra hlavním předmětem zájmu tohoto textu, děj představujeme v podrobnější podobě): Profesor Lipnický, čestný mladý muž a redaktor „liberálního“ listu Pokrok pravidelně navštěvuje dům

22

V textu vycházíme z překladu F. Pravoslava Voláka vydaného v Praze tiskem a nákladem Jaroslava

Pospíšila v roce 1863. Dané vydání je dostupný též elektronicky v projektu Kramerius na adrese http://kramerius.nkp.cz/kramerius/MShowMonograph.do?id=22646 (9. 12. 2011). Německé

vydání

z roku

1888

je

k dispozici

k

dispozici

na

http://books.google.cz/books?id=elsrAAAAYAAJ&dq=Freytag+Journalisten&printsec=frontcover&source= bl&ots=b3J9rn7yuc&sig=VdiTxhi1NkXgdVFtREQuTRXUeY&hl=cs&ei=iS3KStFy1YiwBuqnkeMO&sa=X&oi=book_result&ct=result&resnum= 1#v=onepage&q=&f=false (9. 12. 2011)

v


16

Radim Wolák

svého přítele plukovníka ve výslužbě Kamenského a uchází se o jeho dceru Elišku, která jeho city opětuje. Mezi oběma muži však dochází ke sporu stran politického smýšlení. Tento spor narůstá ve chvíli, kdy Lipnického noviny napadnou z neohrabanosti texty v „konzervativním“ listu Dennice, které pod pseudonymem psal tajně plukovník. Lipnický kandiduje do říšského sněmu na místo poslance. Situace graduje ještě více ve chvíli, kdy se plukovník nechá přemluvit zástupci listu Dennice, aby se stal jediným protikandidátem Lipnického. Oba muži tak stojí ve volbě proti sobě. Ačkoliv se mají ve vzájemné úctě, ani jeden nechce ustoupit, oba vzniklou situací trpí. Plukovník ale předpokládá, že mu Lipnický, jako mladší člověk, ustoupí, ten však nechce zradit své spolustraníky a své přesvědčení. Do plukovníkova domu přijíždí strávit zimu přítelkyně Elišky Božena, bohatá dědička po statkáři a bystrá dívka. Ta se rozhodne spor urovnat. Kdysi byla zamilována do Květenského, hlavního redaktora listu Pokrok a spolupracovníka Lipnického, a ještě k němu chová silné city. K jejich manželství nemohlo dojít, neboť rodiče byli proti. Nyní se dozvídá, že Květenský žije zkaženým životem novináře, rozhodne se tedy i zjistit, jak se věc má. Mezitím propuká snaha obou deníků o získání voličů. List Dennice uspořádá slavnost, na níž chce získat

nerozhodnuté voliče na plukovníkovu stranu.

Květenský s kolegy z redakce se však na slavnost vetřou a získají ony voliče pro svého kandidáta – Lipnického. Ten díky tomu volbu vyhrává a stává se poslancem. Plukovník nese porážku velmi těžce a odmítá Lipnického jako přítele i jako budoucího zetě zcela. Teprve úsilím Květenského, který přiměje občany, aby plukovníkovi vyjádřili svou úctu, a díky snažení Boženy, která od spolupracovníka Dennice Šmoka získá materiály o tom, že redaktoři listu Dennice plukovníkovy texty přijímali jen proto, aby se mu zalíbili, a tajně pomlouvali jejich kvalitu, se oba muži opět usmíří. Božena navíc kupuje list Pokrok a předává jej do správy Květenskému, tím splňuje poslední plukovníkovu podmínku sňatku: Lipnický již není novinářem. Česká premiéra Novinářů (pod názvem Den před volbou aneb Journalisté) se konala v neděli 18. ledna 1863 v Královském zemském prozatímním divadle v Praze. Již předem ji ohlašovaly drobné zprávy v tisku, které slibovaly, že nová hra jistě zaujme publikum, „jelikož se v něm líčí poměry, jaké skutečně v poslední


17

Radim Wolák

době u nás nacházíme ve veřejném politickém a sociálním životě“23. Ve středu 21. ledna vyšla v Národních listech velká recenze, z níž se mimo jiné dozvídáme zprávu o tom, jakým způsobem a v jakém duchu hra popisuje novinářské prostředí a jak je novináři přijímána: „[…] Veselohra tato vším právem zdomácněla na všechněch divadlech a zdomácní také u nás, anižby musila míti druhý titul „den před volbou.“ Jeť to látka vzatá ze života a s velkou dovedností zpracovaná. Journalisté za našich dnů mají již takový vplyv v životě veřejném, že látka podobná každého zajímati musí. Není pak pochybovati, že vplyv journalistiky čím dále, tím více vzroste, a nemohou tudíž také „journalisté“ budoucně zajímavosti pozbyti. Jako každý druh veřejného života, tak utvořila také journalistika zvláštních traktérů, i obyčejných, všedních, prodajných i šlechetných, velkých, v pravdě mužných. Tuto různost karaktérů zpracoval Freytag způsobem duchaplným a tak trefně, že již nyní dle jeho figur journalisté svá jména berou. Najdemeť i v naší journalistické literatuře Bolzů čili Květenských dosti, najdeme v ní bohužel již také dosti Šmoků (…).24 Tato i další recenze představení z následujících měsíců potvrzovaly to, že se kvalitní předlohu nepodařilo příliš zdařile inscenovat, herecké výkony byly rozkolísané, představitel hlavní role pan Šamberk stále nemohl najít vhodnou polohu a jediným světlým bodem ve většině představení byl pan Kolár ml. v roli Šmoka protože „…podal svým Šmokem výborně propracovaný obrázek“25 či „Nejzdařilejší figuru podal nám opět Kolar ml. v Šmoku, jenž byl prosáknut skrz naskrz neodolatelným humorem.“26 (K postavě Šmoka se podrobněji dostaneme dále).27

23

Národní listy. 12. 1. 1863 Národní listy. 21. 1. 1863 25 Tamtéž 26 Národní listy 4. 12. 1863 24

27

O nedokonalosti nastudování se dozvídáme i v recenzích Jana Nerudy: „Reprisa „Journalistů“

Freitagových nás valně nepotěšila. Souhra nevykazuje se zvláštnostmi o chuti neb pilnosti svědčícími, kompars?rie salonní je u nás čím dál tím chudobnější a ošumělejší, vedlejší úlohy, poněvadž je sil jinde potřebí, docházejí již provedení přímo urážejícího. Že starší obsazení hlavních úkol, inclusive episodního „Šmoka“ p. Kolárova, bylo nejlepší stránkou celého představení, rozumí se samo sebou. P.Mošna hrál poprvé „Michálka“ avšak s nevalným úspěchem. Přeháněl, a kdykoliv p. Mošna přehání – je tuze nešťasten!“ Národní listy. 10. 2. 1866 (J. N) Jan Neruda; „O den později „Journalisté,“ představení to v hlavním rázu poněkud mdlé; zdálo se i u paní Peškové i u pana Vamberka, že zápasí oba buď s chorobou


18

Radim Wolák

OBRAZ NOVINÁŘSTVÍ V NOVINÁŘÍCH Božena: Kdybych já jednou nějakého mužského svým pánem udělati měla, vymínila bych si jenom jedno na něm, moudré pravidlo své staré tetičky: Kuřte tabáku, milý manželi, co jen chcete, neboť to pokazí nanejvýše tapety, ale neopovažujte se kouknout někdy do novin, to by zkazilo vás (Novináři, s. 46, 3/II)28

Krom letmých zmínek v dobových recenzích dnes již můžeme pouze odhadovat, jakým způsobem byl inscenačně Freytagův text interpretován. Nezbývá nám proto, než při zkoumání obrazu žurnalistiky v Novinářích vyjít přímo z textu hry. V Novinářích nacházíme řadu zmínek o tom, jakým způsobem bylo na žurnalisty a jejich povolání nahlíženo (prostřednictvím dalších postav), dočteme se také mnohé o práci v redakci i o tom, jak na svou profesi nahlížejí sami novináři. Mějme při tom ale na paměti omezení vyplývající ze specifik divadelního textu, v němž každé sdělení může být interpretováno rozličnými způsoby (Např. věta: „Otec má pravdu, od té doby, co ty noviny redigujete, změnil jste se docela“ může ve vztahu k tomu, kdo ji říká, komu a v jaké situaci vyznívat jako obžaloba i jako oslava novinařiny). Nezbývá než doufat, že se nám podaří postihnout převažující smysl textu a zaměřme se na popis toho, co se dle našeho soudu mohl divák při sledování inscenace Fraytagových Novinářů dozvídat (či v čem se mohl utvrzovat) – a co se díky tomuto textu o pozici novináře v daném období dozvídáme my (s vědomím simplifikace rozboru textu bez vztahu k motivům postav).

buď s pamětí. Viděli jsme ovšem jen první tři akty, avšak právě „Bolzova“ („Květenského“) povídka v aktu třetím, najúčinnější to pointa celého kusu, minula se zcela s účinkem. Neměla ani ráz improvizace, aniž vřelosti, a právě pro poslednější příčinu předpokládáme u p. Vamberka okamžitou snad jen chorobu. „Šmok“ p. Kolára ml. byl opět rozkošně proveden. Rovněž dobře dařilo se novému „Michálkovi,“ panu Mošnovi, i novému „Příhodovi,“ panu Seifertovi. Oba pánové ti činí patrné, pěkné pokroky. J. N. Národní listy. 15. 10. 1866 28

Ve všech citacích vycházíme z překladu F. Pravoslava Voláka vydaného v Praze tiskem a nákladem Jarosl. Pospíšila v roce 1863. V závorce je vždy číslo strany, číslo výstupu a číslo jednání.


19

Radim Wolák

Ve hře se setkáváme se spolupracovníky dvou listů: Pokroku a Dennice. V textu najdeme mnoho zmínek o vnímání novinařiny jako profese. Hned v úvodu hry najdeme zmínky o tom, že profesor Lipnický začal přispívat do listu Pokrok, což nebylo jeho blízkými vnímáno kladně. Pluk: Bylo už dosti špatné, že se v redakci novin uvázal; ale že se teď o svými straníky dal svést, aby se o zvolení za poslance do sněmu ucházel, to mu nemohu odpustit (s. 6, 1/I). Pluk (k Lipnickému): Co jste se stal žurnalistou, co ten „Pokrok“ vydáváte a vládě každý den výčitky činíte, jakých poklesků se dopouští, od té doby jste se docela změnil (s. 7, 2/I). Eliška (se odvracejíc): Otec má pravdu, od té doby, co ty noviny redigujete, změnil jste se docela (s. 8, 2/I). Pluk: …já myslím, že se změnil on! K ledačemu ho svádí jeho špatná společnost; je to několik mladých lidí, spolupracovníků při jeho novinách… (s.14, 7/I). I z jiných poznámek je patrné, že mezi veřejností – či, řekněme, v „počestné“ společnosti je novinářské řemeslo považováno za nedůstojné, byla mu však připisována zvláštní práva. Např: Pluk: Milý pane doktore, užíváte práv svého cechu, mluvit nešetrně a urážet cizí lidi, v takové míře, že trpělivost mou unavujete (s. 101, 13/III). Na druhou stranu ale plukovník, který Lipnickému vytýkal jeho působení v redakci, sám do novin tajně přispíval. Zde je však třeba připomenout, že plukovník byl k této činnosti zmanipulován ze strany redaktorů listu Dennice, kteří, plukovníka k psaní přemluvili, ač věděli, že jeho texty jsou „nemotorné“. Hned ve třetím výstupu prvního jednání zjišťujeme, že redaktoři listu Dennice plukovníka ke psaní přiměli i proto, aby narušili přátelství Lipnického a plukovníka, protože věděli, že Lipnický proti textům plukovníka ostře vystoupí. Dennice je ve hře vylíčena jako list, který má oproti Pokroku nižší úroveň. Pluk (o Pokroku): Nechválím ledacos, jež tam stojí, ale co je pravda, na poplach bubnovat, útokem hnát, nepřítele porážet, to umí mnohem líp, nežli vaše noviny. Pojednání jsou plna vtipu, i když často nemají pravdu, musí se jim člověk přece často zasmát (s. 12, 4/I).


20

Radim Wolák

Pracovníci listu Dennice také víceméně vyhovují nastíněnému modelu vnímání novinářů – neváhají manipulovat plukovníkem i za pomoci lži, uvažují o tom, že své protivníky zničí tím, že jejich list koupí; nemají pěkné vztahy ani mezi sebou (viz jejich vztah ke svému spolupracovníku Šmokovi – o něm ještě dále). Oproti těmto negativním představám o novinářích se staví vylíčení pracovníků listu Pokrok. Ti jsou zde líčeni v pozitivním světle. Po proměně v prvním jednání se dostáváme do redakce tohoto listu a máme tak možnost nahlédnout do toho, jak se noviny tvoří – na práci v redakci. S vtipem je zde poukazováno na určité nešvary. Například ve výstupu 10/I Květenský svému spolupracovníku Příhodovi vytýká, že opět po několikáté zařadil do rubriky „otřepanou lež“ o mořském hadovi… Příhoda: Hodila se mi právě, nedostávalo se asi šest řádků. Květenský: (…) Vymysli si sám nějaké noviny, k čemu jsi novinářem? Napiš malinké „Zasláno“, kupř. rozjímání o tom, že běhají zase psi bez košíků po ulicích, anebo vyhledej nějakou hrůzyplnou událost, snad nějakou úkladnou vraždu ze zdvořilosti, anebo že zakousl křeček sedm spících dětí, anebo něco podobného. A chceš-li něco podivuhodného z cizích dílů světa vypravovat, pak je povstání v Číně přece ještě lepší nežli tento otřepaný mořský had. Je tolik věcí, které se dějou, a tak nesmírně toho, co se neděje, že poctivý novinář opravdu nikdy nemusí mít nouzi o nové zprávy (s. 22, 10/I). Obecně lze však říci, že spolupracovníci deníku Pokrok se snaží svou práci dělat pečlivě a dobře. Sám Lipnický je velmi čestný člověk, který si dává záležet na tom, aby nepsal nepravdy. Charakter redaktorů Pokroku se vyjeví též ve chvíli, kdy zjistí, že list koupil někdo jiný (ještě nevědí, že to byla Božena), a místo aby snažili udržet živobytí (protože smlouvu mají do konce roku) chtějí z listu odejít, protože nechtějí sloužit zájmům nového vlastníka: Lipnický: Upokojte se. Ode dneška by nám redigování těchto novin sotva dělalo čest. Já v takových okolnostech prohlašuju, že redakci dnešním dnem skládám a vás všech povinností ke mně zprošťuju. (s. 116, výstup 7/III) Zásadní pro obhajobu novinářství (a novinářů) je však osoba Květenského. Ten může být vnímán jako hlavní postava celé hry, člověk, jenž je hybatelem děje. On je tím kdo podporuje boj mezi oběma listy: „Malá šarvátka s našimi odpůrci je


21

Radim Wolák

právě teď před volbami prospěšna… (s 25, výstup 11/I)“; on je tím, kdo se snaží za pomoci novin prosadit profesora Lipnického za kandidáta do sněmu a přemlouvá ho ke kandidatuře i v těžkém období konfliktu s plukovníkem: „Prosím tě, pamatuj teď jenom na povinnosti, jež jsi na sebe vzal našim politickým přátelům, kteří tobě důvěřujou, a k našim novinám a k nám, kteří jsme po tři léta pilně pracovali, aby jméno Lipnického, které v čele listu stojí, vážnosti nabylo (…) (s. 27, výstup 12/I)“; on přemluví nerozhodnuté voliče a zajistí tak Lipnickému volební vítězství (ale učiní tak pomocí pravdivého příběhu o tom, jak jej Lipnický zachránil při požáru, nikoli prostřednictvím lži). On poté pomůže obnovit vztah mezi znepřátelenými muži – plukovníkem a Lipnickým. A vlastně i díky němu – protože se stane vlastníkem Pokroku – přestane být Lipnický novinářem a může si vzít Elišku. Veškeré Květenského počínání je zkoumáno Boženou, která přijíždí do města se zprávami, že Květenský žije zkaženým životem novináře a snaží se zjistit, jak tomu doopravdy je. Vidíme v něm však jen veselého, komunikačně zdatného člověka, který dělá poctivě svou práci a na této práci mu velmi záleží. V závěru hry se Božena ptá Květenského, proč on sám se neucházel o místo ve sněmu, když Lipnickému dokázal pomoci k vítězství – jistě by se tam dostal i o on sám. Květenský jí odpovídá:

Květenský: Já se stal žurnalistou milostivá slečno. Božena: Tím je váš přítel (Lipnický) také. Květenský: U něho je to jen tak vedlejším zaměstnáním, ale já náležím do cechu. Kdo do toho náleží, může míti tu ctižádost, aby vtipně nebo znamenitě psal; co dále sahá, není pro nás. Božena: Ne pro vás? Květenský: My jsme k tomu příliš těkaví, příliš nepokojní a roztržití. Božena: Myslíte to opravdu, Jaroslave? Květenský: Docela opravdu. Proč bych se vám jinačím ukazoval, nežli jsem? My žurnalisté krmíme ducha svého denními novinkami, my musíme všechny pokrmy, kterých satanáš pro lidi navaří, do nejmenšího sousta okusit, pročež s námi musíte mít trochu shovívavosti. Denní mrzutost na všecko, co se zkazilo a co je


22

Radim Wolák

špatné, ty ustavičné malé rozčilenosti nad ledasčíms, to pracuje v člověku. Z počátku zatíná pěsti, později si navykne dělat z toho posměch. Kdo pořáde na zdařbůh pracuje, může-liž jináče než na zdařbůh žit? Božena (nepokojně): To je smutné! Květenský: Naopak, to je docela veselé. Bzučíme jako včely, prolétáme v duchu celý svět, ssajeme med, kde jej nalezneme, a dáme žihadlo, kde se nám něco nelíbí. – Takové živobytí není právě k tomu, aby velkých hrdin splodilo, ale takových všudybylů, jako my jsme, je také zapotřebí (s. 84—85, 7/III)

Možná i pro toto vyznání Božena list Pokrok koupí a předá jej do rukou Květenskému. Předchozí vlastník29 se ve hře také zjevuje, ale jen v epizodní roli jako bojácný a neškodný člověk, který příliš nemluví do obsahu listu: Henik: Piště jen hezky mírně a vlídně, roztomilý pane Květenský (s. 34,15/I).). Květenský i na jiných místech hry svým chováním ukazuje lepší obraz novináře: „Rád bych vás přesvědčil, že i žurnalista toho může litovat, napsal-li něco nepravdivého“ (s. 98, 12/III). A sama Božena, se v závěru označí za nevěstu novinářovu, ač v průběhu hry novinám několikrát spílá: „A všecko toto neštěstí způsobil zlý duch: noviny. Celý svět si na ně stěžuje, a každý by jich rád ve svůj prospěch užil. Plukovník tak dlouho pohrdal všemi novináři, až sám také do novin psal, a Senden neopomine, kde může, lát mým milým přátelům od péra, aby se jen sám na jejich místo dostal (s. 79, 4/III).

NOVINY JAKO POLITICKÝ NÁSTROJ Zastavme se ještě na okamžik u role novin jako politického nástroje a novinářů jako ovlivňovatelů politického dění. Ve hře novináři jsou spolupracovníci redakcí obou listů hlavními hybateli místního politického dění. Vybírají kandidáty do sněmu, snaží se pro ně získat voliče. Z několika zmínek v textu vyplývá, že noviny

29

Připomeňme, že vlastníkem novin Dennice je statkář Senden, který noviny využívá k prosazení svých politických zájmů.


23

Radim Wolák

jsou stálým společníkem mnoha lidí, pravidelně je čtou (dokonce i na venkově) a jsou pro ně zdrojem informací o politické situaci. Roli novin v politickém procesu si postavy ze hry Novináři si tuto roli uvědomují. Oba listy, Pokrok i Dennice, podporují své kandidáty, pokoušejí se získat voliče na svou stranu. Například Květenský říká: „Toť se rozumí, že my budeme mít většinu, většinu asi o osm neb deset hlasů; jen to všude vypravujte s největší jistotou. Mnohý, jenž se dosud nerozhodnul, přistoupí k nám, uslyší-li, že jsme my silnější. Kde máte seznam nejistých voličů?“ (s. 24,11/I). Květenský přemlouvá Lipnického, aby kandidoval i ve chvíli, kdy zjistil, že stojí proti plukovníkovi: „Prosím tě, pamatuj teď jenom na povinnosti, jež jsi na sebe vzal našim politickým přátelům, kteří tobě důvěřujou, a k našim novinám a k nám, kteří jsme po tři léta pilně pracovali, aby jméno Lipnického, které v čele listu stojí, vážnosti nabylo“ (s. 27, 12/I). Po vítězství Lipnického ve volbě pořádá Květenský snídani pro celou redakci na oslavu vítězství Pokroku: „Ne, první přípitek na zda společné matky, té veliké mocnosti, která poslance ustanovuje – novinám Slává!“ (s. 113, 5/IV). Podotkněme ještě, že politická činnost je vnímána vstřícněji, než činnost novinářská. Plukovník: (…) Ať si je poslancem, k tomu se hodí snad líp než já; ale že je novinářem, to nás rozvádí. (…) Proto se mohl dobře mým zeťem stát. Ale to teď není možná, když své politické mínění denně v novinách všemu světu hlásá, a když bych já to číst a všude poslouchat měl, jak moji přátelé a staří soudruhové proto zeti mému se posmívají a lajou…(s. 109, 4/III)

ŠMOK Samostatnou část práce nyní věnujme postavě spolupracovníka listu Dennice – Šmoka. Jak jsme se zmínili výše v textu, jménem této postavy ze hry začali být brzy označování novináři nevalných kvalit (a tento výraz se znovu objevuje v současnosti). Dokonce se v současné době často stává, že v našem prostředí se o celé Freytagově hře hovoří pouze v souvislosti s tímto jménem: jako o hře, která popsala novinářské šmoky. Čím byla postava Šmoka tak výjimečná?


24

Radim Wolák

S postavou Šmoka (spolupracovníka Dennice) se setkáváme poprvé v pátém výstupu druhého jednání, kdy se na slavnosti pořádané přívrženci listu Dennice redaktoři

domlouvají,

jakým

způsobem

budou

postupovat,

aby

získali

nerozhodnuté voliče. Dalberk, hlavní redaktor Dennice, který přišel s nápadem uspořádat slavnost, zde Šmoka od sebe odhání a nepřeje si s ním být viděn. Posílá ho pryč. Šmok se tím cítí uražen, pro sebe si říká: Šmok: Já ho nenávidím, já mu to povím, že ho nenávidím a že jím pohrdám z hloubi srdce… Já mu to přece nemohu říct, sice by mně pak vymazal všecko v mých dopisech, co do jeho novin dělám. Zkusím to, dovedu-li to spolknout. (s. 51, 5/II) Podotkněme, že čtenář netuší, proč Dalberk Šmoka odhání. Je zde však exponováno to, že spolupracovníci z redakce se Šmokem nezacházejí hezky. Vzhledem k tomu, že Dalberk je ve hře již v prvním jednání představen jako manipulující novinář, který chce získat přízeň plukovníka a rozhádat jej s jeho budoucím zetěm Lipnickým, směřuje konflikt Dalberk – Šmok spíše k tomu, aby divák se Šmokem soucítil. Hned v dalším výstupu, který se také odehrává na slavnosti určené pro přesvědčení nerozhodnutých voličů, se Šmok setkává s pracovníky Pokroku, kteří se sem utajeně vydali získat voliče na svou stranu. Šmok redaktory Pokroku žádá o zaměstnání v redakci: „Já bych u vás všechno dělal, co na práci máte. Já bych byl rád u pořádných lidí, kde má člověk výdělek a kde s ním slušně nakládají“ (s.52, 6/II). Oni jej s ironií, leč zdvořile odmítají (nazývají jej „skvoucím jádrem jasné Dennice“), zdůvodňují to se zřejmou nadsázkou tím, že z něj nechtějí udělat odpadlíka a nutit jej k tomu, aby zradil svůj politický názor. Šmok tuto ironii nechápe: „Ale nač si takových starostí připouštíte? Já jsem se u Dalberka naučil psát na všecky strany. Já psal na pravo, já psal na levo. Já budu psát, o čem chcete, vychválím vám dnes centralisty, zejtra federalisty, jak si poručíte“ (s. 52, 6/II). Květenský s kolegy jej s ironií odmítají, nejsou k němu však neuctiví: „Jak vidím, jste muž pevné povahy. Jste teď sice ubožákem, ale vám se povede ještě líp na světě. Vy se v nynější době věru nemůžete ztratit…“(s. 53, 6/II). Právě zmíněný Šmokův výrok o psaní na všechny strany je často uváděn jako


25

Radim Wolák

příklad jeho nízkosti a prohnanosti. Z daného výstupu však zatím vyplývá jen to, že Šmok na rozdíl od ostatních novinářů nemá jasné politické vyznání a že práci novináře vnímá jako řemeslo a ne jako politické poslání. Šmok se tedy vyjevuje jako novinář píšící bez přesvědčení. O Šmokovi se dále dozvídáme, že není příliš bystrý (nepochopí, že si z něj redaktoři Pokroku dělají legraci). Připočteme-li k tomu, že s ním jeho kolegové opravdu zacházejí neslušně, může divák motivy jeho snahu o získání práce v Pokroku i pochopit. V závěru tohoto výstupu se Květenský rozhodne využít naladění Šmoka na stranu Pokroku a pošle jej stranou s kolegou Příhodou z redakce, který má za úkol Šmoka opít a vytáhnout z něj důležité informace (později za nimi pro jistotu posílá ještě jednoho člověka, který vydrží více punče než Příhoda). Výstup Květenský uzavírá slovy „Ubohý Šmoku!“. Jak se ukáže později, Šmok při tomto „výslechu“ vyzradí zásadní informace pro rozuzlení celé hry: poví Příhodovi, že lidé z Dennice chtěli Lipnického připravit o plukovníkovu důvěru, a proto plukovníka přemluvili, aby napsal články do Dennice, ač věděli, jak již bylo zmíněno výše, že plukovník nemá příliš dobrý sloh: počítali s ostrou reakcí ze strany Pokroku. Příhoda navíc získal od Šmoka i informaci, že má k dispozici důkazy – cedulky, které se spolupracovníci Dennice o plukovníkových textech vyměňovali („Posílám vám tu nešťastnou stylistickou práci“, atp.). Tento Šmokův materiál později přiměje plukovníka, aby prohlédl, uznal, že se přidal na špatnou stranu, a odpustil Lipnickému jeho vítězství. O tom, jak byl okolím vnímán Šmok, se dozvídáme opět více ve chvíli, kdy Příhoda přichází zpravit Boženu o tom, co od Šmoka při punči zjistil (rozhodne se, že to poví jí, protože má k plukovníkovi blízko a také odebírá Pokrok). Říká Boženě: „Tu ten Šmok! Je to chudák člověk, žil málo v dobré společnosti, a byl posud spolupracovníkem při Dennici“ (90, 9/III). Zjišťujeme, že jej nevnímá jako člověka způsobného, rozhodně však v něm také nevidí člověka zlého: „…řekl bych, je to dobrák – ale způsobným? Ne, to přece není“ (tamtéž). Se Šmokem se znovu osobně setkáváme až v závěru hry, ve čtvrtém jednání, kdy na vyzvání Boženy přichází do domu plukovníkova s materiály prokazujícími nečestné úmysly redaktorů Dennice. Božena se snaží zjistit, proč jí cedulky se vzkazy dává. (Uvádíme delší část dialogu, abychom ilustrovali Šmokovo


26

Radim Wolák

společenské postavení a jeho přístup k novinářské profesi.) Šmok: …protože plukovník je vlídný pán, dal mi onehdy přinést k snídani sklenici sladkého vína a žemličku s lososem. Božena se dále ptá, zda mu mohou nějak pomoci. Šmok: Čím byste mně měli pomoct? Mam teď všecko spořádané. Mým jediným neštěstím je, že vězím ve špatné živnosti. Musím z té literatury vyváznout. Božena: Je asi hodně těžko, být spokojeným v literatuře? Šmok: S rozdílem – můj redaktor je nespravedlivý člověk. Vymazuje velmi mnoho platí tuze málo. „Dejte nejprve pozor na sloh,“ říkává, „dobrý sloh je hlavní věc. – Pište důkladně, Šmoku,“ říkává, „piště hluboce, teď se žádá na novinách, aby psaly hluboce. – Dobře, já píšu hluboce, udělám logický sloh. Ale když mu přinesu práci, zahodí ji a křičí: „Co to je? To je neobratné, to je pedantické“, říkává. – „Musíte psát ženiálně, briljantně musíte psát, Šmoku; je teď v módě, aby bylo všecko příjemné pro čtenáře.“ – Co si mám počít? Píšu zase geniálně, napíšu mnoho briljantního do svého článku; a když jej pak přinesu, vezme rudku a vymaže všecko obyčejné a nechá jen, co je briljantní. Plukovník: Je-li to možné? Šmok: Jak se mám vyživit, když tak se mnou nakládá? Jak mu mohu psát jenom briljantně, řádek po novém krejcaru? Při tom se nemohu obživit. A proto bych rád z té živnosti vyváznul. Kdybych si mohl vydělat jen 40 nebo 50 zlatých, jaktěživ bych nepsal do novin, začal bych pak svůj vlastní obchod, malý kšeft a ten by mne uživil. Božena (hledá ve svém váčku): Počkejte chviličku! Plukovník (spěšně vyjde): To ponechte mně, milá Boženko. Ten mladý člověk chce přestat být novinářem, to se týká mne! Zde máte peníze, jak si žádáte, slíbíte-li mi, že ode dneška ani pérem nehnete pro noviny. Berte! (Novináři, s 106—107, 3/IV)

Šmok přijímá a souhlasí, říká, že odchází ke strýci, a slibuje, že peníze brzy vrátí, plukovník to odmítá s tím, že se jednalo o dar. Šmok se ve hře tedy ukazuje jako spolupracovník listu, který není spokojený v redakci a vlastně ani s prací novináře. Je to člověk, který je ochoten psát bez


27

Radim Wolák

přesvědčení a svou práci dělá z velké míry pro peníze. Šmok zradí své kolegy tím, že protivníkům vyzradí, jak manipulovali profesora, jeho motivem může být jak nenávist k redaktorům Dennice, kteří se k němu nechovají hezky, stejně tak ale i snaha zalíbit se Pokroku, případným motivem je i potřeba, aby se čestný člověk dozvěděl o tom, jak byl manipulován. Slovo šmok30 se začalo brzy užívat jako označení pro určitý typ novinářů. Prvorepublikový novinář Alfréd Fuchs popisuje šmoka jako novináře píšícího bez přesvědčení (Fuchs 1931, Dolejš 1963). Tento výklad je postavě Freytagova Šmoka blízký, později se však začíná proměňovat. Slovník spisovné češtiny31 pod heslem „šmok“ uvádí, že se jedná o hanlivé označení prodejného novináře. Dále se zde dozvídáme, že Vrchlický užíval slova šmok ve spojení farizejský (tedy úlisný), Gottwald hovořil o koupeném šmokovi, Fučík o měšťáckých šmocích. Šmokovství je pak vnímáno jako prodejnost a bezcharakternost. Jan Drda označoval za šmokovskou žurnalistiku novinařinu starého světa. Slovo šmok začíná mít jasný hanlivý význam, již se nevztahuje pouze k označení novináře, který píše bez přesvědčení, ale novináře úlisného, prodejného, špatného. Jak jsme zmínili v úvodu tohoto textu, výrazu se užívá i v současnosti – v posledních letech se začal objevovat ve slovníku politiků hovořících o nízké úrovni novinářské práce (často jej využívá Jiří Paroubek32) a na řadě blogů. Vraťme se ještě k první české inscenaci Freytagovy hry. Jak jsme již zmínili, z dobových recenzí vyplývá, že inscenace nebyla herecky vyrovnaná a že nejlépe

30

V případě šmoka umějí jít odborníci ještě hloub do jeho zákulisí. Vědí, že spisovatel si to jméno

vypůjčil patrně z hebrejštiny, někteří píší, že z jazyka jidiš, jiní, že ze židovského žargonu, což jsou jen malé rozdíly. Různí autoři se ale neshodují, čemu Židé vlastně říkali šmok, jedni píší, že lidem, kteří se stůj co stůj chtěli vyjadřovat učeně, tedy vlastně snobům, jiní říkají, že šmok byl nepříliš úspěšný kutil, další dokonce tvrdí, že dnes se v Izraeli šmok říká jednak mužskému pohlavnímu údu a současně také pitomcům. Jako spíš kuriozitu uvedu, že etymolog Václav Machek soudil, že spisovatel Freytag vzal slovo šmok ze slovinštiny, kde znamenalo totéž co naše staré zmek, tedy draka, čerta a vůbec démona. Novotný, M. Šmok. http://www.rozhlas.cz/regina/slova/_zprava/105421, publikováno 26. 2. 2004. (citováno 9. 12. 2011) 31

Slovník spisovného jazyka českého. R – U, 1. vydání, III. díl, Praha: 1966, s. 706. 32

O novinářských šmocích hovoří často politik Jiří Paroubek 11. 10. 2006

http://volby.ihned.cz/c4-10126190-19494090-g00000_d-jiri-paroubek-priste-podam-trestni-oznameni


28

Radim Wolák

zpracovanou postavou byl právě Šmok, kterého hrál pan Kolár ml.33 Zde je nutné připomenout, že z první recenze Novinářů vyplývá, že Šmok nebyl zobrazen ani jako úlisná postava, ani jako bezcharakterní člověk. Tato interpretace však vyvolala výtky ze strany recenzenta. „Pan Kolár ml. podal svým Šmokem výborně propracovaný obrázek. Jen se nám zdá, že se od intence básníkovy poněkud uchýlil. V Šmoku totiž, jak my mu rozumíme, jest naznačen právě duch těch lidí, kteří v journalistice pracujíce, jen výdělku si hledí, nechť si výdělek ten žádá smýšlení toho, či onoho. Že by bezkaraktérnost našeho soucitu zbuditi měla, jest těžko dokázati a básníku sotva tanulo na mysli, aby Šmokem soucitu toho zbudil. Šmok ale, jak je p. Kolár pojal a provedl, byla figura více útrpnosti než čehokoliv jiného hodna. Bylo nám líto toho židáčka, jehož padesát zlatých skoro k slzám pohnulo. Zdálo se nám, že to spíše vlastností celé rasy než zvláštností právě tohoto Šmoka, a že by jiný, třeba se jmenoval Perges, také tak byl jednal. Pan Kolár více omluvil Šmoka, než toho zasluhoval, a to myslíme, že neleželo v básníkově intenci. Ovšem jak jej jednou pojal, tak jej provedl důsledně“.34 Je zajímavé přemýšlet o tom, proč se postava Šmoka stala v očích diváků tak zápornou figurou. Pro pochopení je důležité zmínit dobový kontext vývoje novinářské profese. Období uvedení Freytagových novinářů je dobou rozvoje politického tisku, který nabízel stálé zaměstnání stále většímu počtu osob. Tento rozvoj vedl „od poslední čtvrtiny 19. století ke snaze odlišit postavení námezdných „žurnalistů“ a stálých „redaktorů“, tj. novinářů, zaměstnaných na plný úvazek v jedné redakci a většinou názorově spjatých s orientací listu“ (Jirák – Köpplová 2006: 23). V tomto období docházelo k ustavování žurnalistiky jako profese, média „tvořila představu

či http://www.vasevec.cz/vip-blogy/jiri-paroubek-novinarsky-smok-kolar 33

Nejzdařilejší figuru podal nám opět Kolar ml. v Šmoku, jenž byl prosáknut skrz naskrz

neodolatelným humorem. (…) Národní listy. 4. 12. 1863; Že starší obsazení hlavních úkol, inclusive episodního „Šmoka“ p. Kolárova, bylo nejlepší stránkou celého představení, rozumí se samo sebou. Národní listy. Literatura a umění. Divadlo. Sv. 6. 10. 2. 1866 s. 40 (J. N) Jan Neruda; „Šmok“ p. Kolára ml. byl opět rozkošně proveden. Národní listy. Divadlo. Roč. 6. 15. 10. 1866 J. N. 34 Národní listy. 21. 1. 1863


29

Radim Wolák

(politické) veřejnosti, stavěla se do role, že ji sama reprezentují“ (Bednařík – Jirák – Köpplová 2011: 109, zde i více o stavu žurnalistiky ve druhé polovině 19. století). Odpor pracovníků Pokroku i Dennice vůči Šmokovi lze vysvětlit jako svár mezi starým a novým pojetím novinařiny. Ve Šmokovi totiž lze vidět zosobnění novináře staré doby: tedy zejména námezdního žurnalistu. Tento Šmok je však postaven do opozice vůči novému typu novináře, který je propagátorem politického názoru. Teprve s vědomím dobového kontextu lze lépe chápat Freytagův text, pochopit motivy redaktorů obou listů, rozumět jejich záměrné distanci od postavy Šmoka a vnímat i symbolický závěr hry, kdy Šmok přijímá peníze od plukovníka a končí námezdní žurnalistikou. V závěru zkoumání postavy Šmoka se ještě zamysleme nad tím, zda se postava Šmoka nestala ve své době tolik oblíbenou právě proto, že ostatní herecké výkony v inscenaci Freytagova textu byly slabé. Je možné, že kdyby pan Šamberk v roli Květenského podal lepší výkon, možná by se dodnes dobří novináři označovali jako „květenští“, a kdyby se lépe vydařila postava Dalberka – novináře manipulátora: možná bychom dnes s opovržením hovořili o novinářských „dalbercích“. Každý, kdo dnes hovoří o novinářích jako o šmocích, by měl mít na paměti, že se označení váže k novináři, který píše bez politického přesvědčení, nikoli o slizké kreatuře35. Obecně lze ale výraz šmok využít pro označení žurnalisty, který pracuje starým, v dobovém kontextu nevyhovujícím způsobem.

ZÁVĚR Ve výše napsaných řádcích jsme se pokusili za pomoci podrobného rozboru Freytagovy divadelní hry Novináři představit text, který dal vzniknout označení „novinářský šmok“. Snahou příspěvku bylo pokusit se popsat, jakým způsobem byla postava námezdního novináře Šmoka v dramatickém textu vyobrazena. Zároveň jsme se pokusili nastínit, jakým způsobem byla ve Freytagově hře

35

Bylo by zajímavé věnovat se podrobněji zkoumání toho, zda a s jakým významem se označení šmok používá/používalo v německém prostředí či jinde v zahraničí.


30

Radim Wolák

reprezentována žurnalistika a novináři. Věříme, že předložený text může být přínosným materiálem pro všechny, kteří se rozhodou využívat označení šmok ve své slovní zásobě (či o jeho využití přemýšlet) a příspěvkem ke zkoumání zobrazení žurnalistiky v textech populární kultury.


31

Radim Wolák

LITERATURA Bednařík, Petr – Jirák, Jan – Köpplová, Barbara. 2011. Dějiny českých médií. Od počátku do současnosti. Praha: Grada Publishing. Běhal, Ondřej. 2001. Obraz novináře ve vybraných českých tištěných mediích a jeho vliv na postavení profese v české společnosti [rukopis]; Univerzita Karlova v Praze. Fakulta sociálních věd. Institut komunikačních studií a žurnalistiky. Katedra masové komunikace ; vedoucí diplomové práce Barbara Köpplová. Köpplová, Barbara – Jirák, Jan – Šádová, Eva – Cebe, Jan – Kryšpínová, Jitka. 2007. Slovník odpovědných redaktorů a šéfredaktorů legálního českého denního tisku v letech 1939 až 1945. Praha : Matfyzpress. Císař, Jan. 2006. Přehled dějin Českého divadla. Praha: AMU. Dalhghren, Peter – Sparks, Colin. (eds.) 2000. Journalism and popular culture. London – Thousand Oaks – New Delphi: SAGE Publications. Dolejší, Vojtěch. 1963. Noviny a novináři: z poznámek a vzpomínek. Praha: Nakladatelství politické literatury. Ehrlich, Matthew C. 2009. Studying the Journalist in Popular Culture. IJPC Journal, 1: 1–11. http://www.ijpc.org/journal/index.php/ijpcjournal/article/view/7/9 (9. 12. 2011). Freytag, Gustav. 1863. Novináři. Veselohra ve čtyřech jednáních. Zčeštil F. Pravoslav Volák. V Praze, tisk a náklad Jarosl. Pospíšila. Fuchs, Alfréd. 1931. Zákulisí novin: psychologie novinářského povolání. Praha: Petr. Hrala, Milan a kol. 2002. Kapitoly z dějin českého překladu. Praha: Karolinum. Jirák, Jan – Köpplová, Barbara. 2008. Postava novináře v beletrii a hraném filmu jako výpověď o profesi. Pp. 55–63 in Köpplová, Barbara – Wolák, Radim (eds.), Česká média a česká společnost v 60. letech. Praha: Radioservis. Jirák, Jan – Köpplová, Barbara. 2006. K vývoji novinářského povolání. Pp. 19–27 in Sborník Národního muzea v Praze. Praha: Národní muzeum.


32

Radim Wolák

Kolenatá, Linda. 1999. Obraz novináře a médií v dílech českých spisovatelů první poloviny dvacátého století [rukopis]; Univerzita Karlova (Praha). Fakulta sociálních věd. Institut komunikačních studií a žurnalistiky. Katedra masové komunikace; vedoucí práce Barbara Köpplová. McNair, Brian. 2010. Journalists in Film: Heroes and Villains. Edinburgh: Edinburgh University Press. McNair, Brian. 2011. Journalism at the Movies. Journalism Practise, 5(3): 366– 375. http://dx.doi.org/10.1080/17512786.2011.564885 (9. 12. 2011). Novotný, Michal. 2004. Šmok. http://www.rozhlas.cz/regina/slova/_zprava/105421, publikováno 26. 2. 2004 (citováno 9. 12. 2011). Saltzman, Joe. 2002. Frank Capra and the Image of the Journalist in American Film. Los Angeles: The Norman Lear Center. Švelch, Jaroslav. 2011. Novináři, kteří nepíšou: reprezentace žurnalistiky v počítačových

hrách.

Komunikace,

média,

společnost.

Studia

Nuntios

Communicandi. 1: 8–18. Veselý, Jiří. 2002. Kapitoly z dějin českého překladu (2002) II. – Překlady z německé literatury. Praha: Karolinum.


33

Radim Wolák

PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE / PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

Mediální řada 001 002 003 004 005 006 007 008 009 010 011 012 013 014 015 016 017 018

019

Média a moc (Tomáš Trampota, Jan Křeček, Vlastimil Nečas) Zahraniční kapitál v českých vydavatelstvích časopisů (Josef Benda) Žurnalistika v informační společnosti: internetizace a digitalizace žurnalistiky (Milan Šmíd) Obraz politické situace Polska v českém tisku na přelomu 60. a 70. let (Petr Bednařík) Synové a dcery Jakuba skláře I: zachycení našich dějin v televizním seriálu Jaroslava Dietla (Petr Bednařík) Synové a dcery Jakuba skláře II: příběh opravdového člověka (Irena Reifová) Obraz veřejnosti v tisku na příkladu vládní krize. Analýza MF Dnes a Blesku (Eliška Jungová) Rudé právo v kontextu reforem konce 60. let: metodické poznámky ke kvantitativní analýze (Jakub Končelík, Tomáš Trampota) Počítačové hry a jejich místo v mediálních studiích (Jaroslav Švelch) Rudé nebezpečí před volbami 2006: hrozba, nebo strašák? (Lenka Vochocová, Jan Křeček) Constitutional Debate in the Czech Republic (Vlastimil Nečas) Ikonické vytváření koalic (Otakar Šoltys) Mediální reprezentace českých handicapovaných sportovců (Alice Tejkalová) Lidová demokracie 1986-1992: transformace deníku politické strany v období zásadních politických změn (Martina Řehořová) Dewesternizace mediálních studií: úvod do problematiky (Igor Pruša) Guerillové strategie v politické reklamě volební kampaně 2006 (Zdeněk Lokaj, Otakar Šoltys) Nastolování agendy u editovaných a participačních internetových médií ve veřejné sféře (David Klimeš) Zobrazení Edvarda Beneše a Klementa Gottwalda v československé kinematografii a televizních seriálech v období normalizace (Petr Bednařík, Šimon Dominik) Nová média a nová rizika: dvojí individualizace odpovědnosti (Irena Carpentier Reifová, Sylvie Fišerová, Jan Staněk)


020 021 022

023 024 025 026

34

Radim Wolák

Úloha novinářské organizace v únorových událostech roku 1948 (Jan Cebe) Média za intervence: novináři a československý srpen 1968 Jakub Končelík) Srovnání jazyka komunistické a nacistické propagandy v úvodnících a vybraných komentářových textech deníku Rudé právo (leden – červenec 1950) a deníku Venkov (srpen – prosinec 1947) (Tomáš Bruner, Otakar Šoltys) Odraz společenského vývoje v české reklamě druhé poloviny devadesátých let dvacátého století (Bohumil Kartous, Otakar Šoltys) Přeloženo uživateli: Překlad televizních seriálů jako příklad uživatelsky generovaného obsahu v nových médiích (Jaroslav Švelch) Světy „těch druhých“. Agenda zahraničního zpravodajství českých televizních stanic (Tomáš Trampota, Kateřina Kučerová) Poetry on Screen: Poetry in Transition, Lingering in Cyberspace (Radka Kohutová, Jan Cebe)


35

Radim Wolák

JAK A KDE SE ZRODIL NOVINÁŘSKÝ ŠMOK: OBRAZ ŽURNALISTIKY VE FREYTAGOVÝCH NOVINÁŘÍCH Radim Wolák Edice PSSS Mediální řada MED - 027 Redakční rada Irena Reifová Jan Cebe Milan Šmíd Tomáš Trampota

Vydavatel FSV UK, Smetanovo nábřeží 6, Praha 1 Kontakt [email protected]


36

Radim Wolák

PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

Recommend Documents