PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

Teritoriální řada TER - 053

PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

OLD LABOUR, NEW LABOUR A IDEOVÉ ZDROJE BLAIRISMU Lenka Rovná

Teritoriální řada TER - 053

V Fakulta sociálních věd UK / Faculty of Social Sciences, Charles University Filozofická fakulta UK / Faculty of Arts, Charles University

2009

u

Old Labour, New Labour…

2

Lenka Rovná

Text prošel recenzním řízením. Pracovní sešit vznikl v rámci výzkumného záměru MSM0021620841 Rozvoj české společnosti v EU: výzvy a rizika a za přispění grantu GAČR 407/08/0867 Transformace Westminsterského modelu a proměna britského státu a politiky: bilance 10 let vlády Tonyho Blaira New Labour. Copyright  Lenka Rovná 2009 ISSN 1801-5999


3

Lenka Rovná

Old Labour, New Labour a ideové zdroje blairismu LENKA ROVNÁ, FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD UNIVERZITY KARLOVY

Abstract The British Labour Party as a party of the working class was founded later then its counterparts in Germany, France and many other socialist or social democratic political parties in Europe. The Labour movement in Britain was represented mainly by trade unionism and different political streams, economists, thinkers, philosophers with a very strong undertone of ethics influenced by Christianity. The Labour Party replaced the Liberals as one of the two major political parties after World War II. The first majority government was formed in 1945 by C. Attlee. The politics of consensus between Conservatives and Labour was based on the agreement on two major political principles: the welfare state and membership in NATO. Economic problems, high inflation and energy crisis resulted in the necessity of restructuring of British industry. The Thatcherite revolution changed British society, the traditional base of the Labour Party was disappearing and Labour, divided into revisionists and fundamentalists, started to transform. This traditional party based on social cleavages went through the process of modernization under the leadership of Neil Kinnock, John Smith and especially Tony Blair. The party changed its name and as ‘New Labour’ started to appeal to a much broader public with slogans preserving market economy and pleading for solidarity and inclusion of all members of the society. The party became a typical ‘catch all’ party relying on the media to pass its message to the masses. Under the leadership of Tony Blair and after three electoral victories, New Labour went through its peak period, but now it is experiencing a decline. The membership base is decreasing, the number and participation of local party organizations and activists waning. The party uses more mass media then usual party channels for the communication and mobilization of voters. From the party of working class through ‘catch all’ party, New Labour is becoming the ‘election professional’ party. The ideological endowment of the Labour party represented a union of many streams which could be traced during its more than 100 years old history and which were reproducing themselves in various modifications till today. Keywords: Britain, Old Labour, New Labour, Tony Blair, blairism, thatcherism


4

Lenka Rovná

KONTAKT NA AUTORKU A PODĚKOVÁNÍ Prof. PhDr. Lenka Rovná, CSc., Katedra západoevropských studií, Institut mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze, Rytířská 31, 110 00 Praha 1, tel.: 221 610 206, fax: 221 610 204, email: [email protected]. Text vznikl za přispění grantu GAČR 407/08/0867 „Transformace Westminsterského modelu a proměna britského státu a politiky: bilance 10 let vlády Tonyho Blaira New Labour“.


5

Lenka Rovná

Old Labour, New Labour a ideové zdroje blairismu Moderní doba má ráda své –ismy spojené s politickými proudy, ale i s osobnostmi, nositeli určitých myšlenek, které je odlišily od jejich předchůdců, a pomohly jim tak vyrýt více či méně výraznou stopu do chodu myšlenkové, ale i politické výbavy společnosti. Poslední čtvrtstoletí dvacátého století nejen britskou politiku i její politické myšlení formoval thatcherismus, neokonzervativní myšlení zaměřené na zdůraznění role jedince, jeho odpovědnosti za svůj osud, co nejmenší roli státu, který má zajišťovat především právo a pořádek, ale co nejméně se vměšovat do života svobodných individuí. V ekonomické oblasti zdůrazňovala bývalá britská premiérka tržní mechanismy jako hlavní hybatele ekonomického rozvoje, snížení daní, odmítala zásahy státu do ekonomiky a nevyrovnaný rozpočet, vsadila na privatizaci a spoluúčast zaměstnanců na úspěších své firmy, tzv. lidový kapitalismus. Ideovými kmotry thatcherismu byli ekonomové Milton Friedman a Friedrich von Hayek, oba laureáti Nobelovy ceny za ekonomii z let 1974 a 1976. Jejich koncepce monetarismu spočívala ve víře, že výdaje musí být podloženy příjmy.1 Díky odvážnému přístupu M. Thatcherové ke krizi, v níž se ocitla Británie na konci 70. let minulého století a která ji vynesla přídomek „nemocného muže Evropy“2, se podařilo restrukturalizovat britský tradiční průmysl, zavést moderní technologie a učinit zemi konkurenceschopnou. Strukturální nezaměstnanost, která místy bolestivý proces doprovázela, byla překonána a za desetiletí thatcherismu odevzdávala premiérka svému nástupci zemi, která se opětně zařadila na špičku Evropy.3 Thatcherismus však nepředstavoval pouze ekonomický pohled na řízení společnosti, ale odvolával se i na tradiční morální hodnoty a patriotismus.4 O nástupci M. Thatcherové v Downing 1

Childs, David. Britain Since 1945: A Political History. Fifth edition. New York: Routledge, 2005, s. 215. 2 Holmes, Martin. Thatcherism: Scope and Limits, 1983–87. Londýn: Macmillan, 1989; Minogue, Kenneth a Michael Biddiss (eds.). Thatcherism: Personality and Politics. Londýn: Macmillan, 1987; Riddel, Peter. The Thatcher Government. Oxford: Martin Robertson, 1983. 3 Fajmon, Hynek. Margaret Thatcherová a její politika. Brno: Barrister & Principal, 1999; Luňák, Petr. Západ. Spojené státy a západní Evropa ve studené válce. Praha: Libri, 1997; Thatcherová, Margaret. Roky na Downing Street. Praha: Naše vojsko, 1993; Rovná, Lenka. Premiérka Jejího Veličenstva. Praha: Evropský kulturní klub, 1991; Rovná, Lenka. Kdo vládne Británii? Praha: SLON, 2004. 4 „The term Thatcherism came to refer not just to these policies but also to certain aspects of her ethical outlook and personal style, including moral absolutism, fierce nationalism, a zealous regard for the interests of the individual, and a combative, uncompromising approach to achieving political goals.“ Encyclopedia Britannica. Dostupné na http://www.britannica.com/EBchecked/top ic/590098/Margaret-Thatcher/214939/Prime-minister#ref=ref710369 (staženo 14. 1. 2009).


6

Lenka Rovná

Street 10 Johnu Majorovi a jeho politice se říkalo „thatcherismus with human face“, pojmem v Čechách dobře známým: thatcherismus s lidskou tváří.5 Premiér však svůj –ismus nevytvořil. V roce 1997 získává ve volbách do Dolní sněmovny parlamentu většinu labouristická strana v čele se svým předsedou Tony Blairem, který měl pouze tříletou zkušenost šéfa opozice, aniž by kdy plnil ministerskou funkci ve vládě či opozici. Existuje však politika či politické myšlení blairismu? Rozhodně nenalezneme takové množství referencí na tento –ismus jako na jeho předchůdkyni. Nejobecněji se o něm hovoří jako o politice a směru, který labouristé nastoupili po své konferenci v roce 1995, kdy se označili za New Labour založené na křesťanském socialismu, komunitarismu, smyslu pro morálku, podílnickém přístupu k řízení ekonomiky i společnosti, do něhož je každý vtažen na principu inkluze.6 Či je to pouze derivát cesty, kterou Británie nastoupila již v roce 1979? Můžeme číst reference k Blairově politice, které ji označují za postthatcherovskou. Nejenže přichází časově po její době, ale protože přejímá mnohé z jejích myšlenek a jejího odkazu. Stať se zaměří na vysvětlení, v čem čerpal Tony Blair a politika New Labour z kořenů labouristického politického myšlení, v čem se nechal inspirovat svými předchůdci a především slavnou premiérkou a co patří k jeho osobním přínosům. O Tony Blairovi se říká, že se do Labour Party nenarodil, že si ji vybral. Jaká však tato strana byla, jakou měla minulost, od které se chtěl nový šéf strany v roce 1994 odstřihnout, či na co mohl navázat? Labour Party, která vznikla v roce 1900, tvořilo především odborové hnutí s převážně hospodářskými a sociálními požadavky, které měly vylepšit postavení dělnictva, Nezávislí labouristé a různé intelektuální proudy, z nichž největší respekt získala Fabiánská společnost. První menšinové vlády vedené labouristy byly zformovány již v meziválečném období a prověřily stranu jako alternativu ke konzervativní straně v britském většinovém systému a nahradily tak liberály. Obě strany od té doby soutěží o vítězství ve volbách a vytvoření v lepším případě vlády Jejího Veličenstva, v horším opozice. Po druhé světové válce vztahy obou stran spojoval konsensus založený na shodě nutnosti „welfare state“, sociálních, zdravotních a penzijních reformách ve vnitřní politice a v politice zahraniční budování a uhájení pozice prvního spojence USA a zakotvení v severoatlantických strukturách. Po vítězných volbách v roce 1945 vytvořila labouristická strana plnohodnotnou alternativu pro konzervativce a až do roku 1979 politika obou stran fungovala na základech respektování vysokého sociálního zabezpečení a nízké nezaměstnanosti. Již od 60. let narůstala inflace a energetická a surovinová krize nacházely své řešení v zemích jako Spojené státy, Japonsko či Německo, které odpověděly na tyto problémy modernizací, miniaturizací a využitím informačních technologií.7 Tradiční průmyslová odvětví byla zavřena a lékem na vzrůstající nezaměstnanost se stala rekvalifikace, podpora individuálním iniciativám, snížené daně. Tradiční dělnická třída se měnila v kvalifikovanou pracovní sílu či v samozaměstnance. Britská ekonomika se změnila a s ní i sociální a politická mapa země,

5

Kavanagh, Dennis a Anthony Seldon. The Major Effect. Londýn: Macmillan, 1994. Dostupné na http://www.worldwidewords.org/turnsofphrase/tp-bla1.htm (staženo 14. 1. 2009). 7 Childs, Britain Since 1945, s. 48. 6


7

Lenka Rovná

tradiční dělení byla smazána, objevila se nová a politické strany na to musely reagovat.8 Začala cesta labouristické strany z tradiční strany dělnické třídy k moderní. New Labour Tonyho Blaira tuto cestu nastoupila, v čem však byla skutečně nová a dala opravdu vzniknout novému směru blairismu či je to jen projev určité módní vlny zavádění –ismů bez většího základu? *

*

*

Britská labouristická strana patří do rodiny dělnických stran, které byly zakládány v poslední čtvrtině 19. století, aby hájily zájmy této nově konstituované sociální skupiny námezdních pracujících. Každá země vtiskla svá specifika a příslušné ideologie do výbavy svých dělnických stran. Labour Party byla založena roku 19009 jako konglomerát různých uskupení zabývajících se sociálními otázkami a jejich řešením a především odborovým hnutím. Mezi nimi nejdůležitější roli hrála Sociálně demokratická federace blízká marxistické ideologii, Fabiánská společnost10 a Nezávislí labouristé založení na principech etického socialismu.11 Specifikem britského socialismu bylo jeho ukotvení v odborovém hnutí a etický přístup k sociálním teoriím. Ve srovnání s obdobnými proudy v kontinentální Evropě byl méně ideologický a bez striktního ideového rámce. Sociálně demokratická federace působila na britské politické scéně od roku 1881 a z jejích řad následovaly Labour Party vůdci jako například Ramsay MacDonald nebo Herbert Morrison. Marxismus SDF zdaleka nebyl ortodoxní, podporoval zachování stávajícího státu, pouze malá skupinka vyzývala k třídnímu boji jako prostředku k dosažení moci. Tato počtem malá, ale svým vlivem větší skupinka se v podstatě reprodukovala na levici Labour Party do konce 20. století a jejími představiteli tedy byli Eric Heffer či vůdce horníků v 80. letech 20. století Arthur Scargill a další. Pro Fabiánce britský socialismus tvořily tradice liberalismu a tolerance.12 Změny chtěli dělat jen v rámci britských 8

Zaměstnanost v Británii 1980 2002 Zemědělství 2% 1% Průmysl 32 % 19 % Služby 66 % 80 % Dostupné na http://www.odci.gov./cia/publications/facebook/geos/uk.html (staženo 14. 1. 2009). 9 V roce 1900 ještě nebyl užíván název Labouristická strana, ale Labouristický reprezentativní výbor (The Labour Representation Committee). Od roku 1906 byl používán název Labour Party a počet afilovaných stran stoupl z původních 73 na 179 v roce 1914. Vypuknutí první světové války zabránilo účasti ve volbách. Když se konkurenční liberální strana rozdělila v roce 1916, labouristé byli připraveni se ucházet o moc. Dostupné na http://www.labour.org.uk/home (staženo 15. 1. 2009). 10 Fabiánská společnost byla založena v roce 1884 a k jejím nejvýznamnějším členům patřili dramatik George Bernard Shaw a manželé Sidney a Beatrice Webbovi. Stejně jako římský vojevůdce Fabius porazil kartaginského vůdce v malých šarvátkách a vyhýbal se otevřenému střetu, chtěli i oni oslabit nespravedlivou společnost a postupně ji činit sociálně spravedlivější. 11 Foote, Geoffrey. The Labour Party’s Political Thoughts: A History. Londýn: Croom Helm, 1987, s. 17. 12 Ibid, s. 26.


8

Lenka Rovná

politických institucí pomocí rozšíření volebního práva, zavedení platů pro poslance parlamentu, aby tato funkce nebyla pouze výsadou bohatých a žádali reformu Sněmovny lordů.13 Reformy měly být prováděny postupně na základě zachování parlamentní demokracie. Jejich socialismus byl velice elitářský, doma žádali sociální spravedlnost, v zahraniční politice podporovali britské impérium, labouristické straně položily intelektuální rámec například konstitucionalismus či ekonomické teorie konkurující ekonomické teorii zisku. Ideologickou koherenci a emocionální náboj dodala labouristům Nezávislá labouristická strana.14 Vize nového sociálně spravedlivého a důstojného světa s komunitárním duchem dala straně vysoce emocionální a téměř náboženský rozměr.15 Odborové hnutí v Británii se vyznačovalo dlouhými tradicemi, které se započaly již ve 20. letech 19. století, když se začaly vytvářet kooperativní jednotky dělnictva, které usilovaly o lepší platové a pracovní podmínky.16 Chartistické hnutí podporovalo všeobecné hlasovací právo pro všechny muže, zrušení majetkového cenzu pro poslance parlamentu, platy pro poslance, volební obvody o stejném počtu voličů a tajné hlasovací právo.17 Volební reformy z let 1832, 1867, 1884 a 1885 rozšířily počet těch, kteří získali volební právo, a přivedly více zástupců dělnictva k volebním urnám. The Trade Union Congress18, odborová centrála, jako zastřešující organizace profesionálních odborů byla vytvořena a postupně sílil i její význam.19 Zákon o odborovém hnutí z roku 1971 navržený liberální vládou dal odborům legální základ a ochranu jejich finančním zdrojům.20 K prvním vůdcům nově vytvořené labouristické strany patřil James Keir Hardie (1856–1915), zakladatel skotské labouristické strany, který odešel ze strany liberální, jež poskytovala platformu pro dělnické představitele. Nepřijatelný pro něj byl i marxismus, ve kterém spatřoval jednoho z hlavních nepřátel, osvobození dělnictva dle něj mělo být založeno na křesťanství a vzájemné pomoci a spolupráci.21 V nově vzniklé straně ale rozhodující úlohu získalo odborové hnutí a položilo základ labourismu, který odlišilo od socialismu, stejně tak i od liberalismu. Představu umírněné strany podpořila i osobnost jejího vůdce Jamese Ramsaye MacDonalda (1866–1937), který stanul v čele strany v roce 1911. Napsal: „…demokratický stát je organizace lidí, demokratická vláda je vláda všech, demokratický zákon je výra-

13

Foote, The Labour Party’s Political Thoughts, s. 27. ILP byla založena roku 1983. Strana byla spojena vírou ve společné vlastnictví výrobních prostředků a založena na křesťanském nonkonformismu. ILP byla inspirována myšlenkami Roberta Owena, Johna Ruskina a Williama Morrise. 15 Foote, The Labour Party’s Political Thoughts, s. 33. 16 Barnett, Hilaire. Britain Unwrapped: Government and Constitution Explained. Londýn a New York: Penguin Books, 2002, s. 575. 17 Ibid. 18 Coates, Ken a Tony Topham. Trade Unions in Britain. Londýn: Fontana Press, 1988, s. 25. 19 První tajemník TUC na celý pracovní poměr byl zaměstnán v roce 1905 a hlavním cílem odborů bylo vyhrát „respektované a respektovatelné místo pro jejich verzi tradeunionismu v rámci liberální kapitalistické společnosti, jejíž základní normy nemínili zpochybňovat.“ Ibid., s. 107. 20 Budge, Ian, Ivor Crewe, David McKay a Ken Newton. The New British Politics. New York: Addison Wesley Longman, 1998, s. 48. 21 Foote, The Labour Party’s Political Thoughts, s. 43. 14


9

Lenka Rovná

zem vůle všech lidí, kteří zákony musí poslouchat – ne snad vůle každého jedince, ale společné vůle prohlašující a reprezentující zájmy tříd v jejich vztahu k celé společnosti.“22 Hardieho pojetí socialismu představovalo čistou nezkorumpovanou morální křížovou výpravu spojující levici a pravici ve straně. MacDonald zvolil pragmatičtější přístup a vyjednal s liberály dohodu, která umožnila zástupcům labouristů překročit práh Dolní sněmovny parlamentu. Bez této pomoci by získala Labour Party jen velmi obtížně takovou zkušenost. Po celé tři dekády sehrával MacDonald důležitou roli dominantního demokratického vůdce, vynikajícího řečníka, mistrovského parlamentního taktika a skvělého organizátora s určitým keltským magickým kouzlem, které se dotklo duší i myslí voličstva.23 Základy labouristické ideologie položil MacDonald ve svých pracích Socialism and Society, Socialism and Government a The Socialist Movement, které kombinovaly darwinismus a sociální utopii s cílem mírnou evoluční cestou přetransformovat společnost. MacDonald podpořil přijetí zákona o národním pojištění v roce 1911 předkládaném liberální vládou, který zajišťoval zdravotní pojištění i pojištění v případě nezaměstnanosti pro zaměstnance a stál i v čele první menšinové vlády labouristů podporované liberály v letech 1923–1924, která prosadila přijetí zákona o bydlení.24 Druhý menšinový kabinet labouristů 1929–1931 byl vystaven výzvě hospodářské krize a strana se rozdělila v pohledu na otázku dávek v nezaměstnanosti. A nakonec MacDonald vstoupil do koaliční vlády všech tří stran: konzervativců, liberálů a labouristů. Levice ve straně ho považovala za zrádce, střed za nekonzistentního a pateticky nekompetentního a historici ho odsoudili za to, že vedl Británii do nejnižšího bodu deprese.25 Současná labouristická strana považuje důsledky jeho rozhodnutí za naprostý úpadek strany.26 Důsledkem byla drtivá porážka labouristů ve volbách v roce 1931, kdy získali pouze 51 křesel v Dolní sněmovně a trvalo jim celou dekádu se z této rány vyléčit. Na místo starých vůdců nastoupili noví: Ernst Bevin, šéf odborové centrály pracujících v dopravě, akademik Hugh Dalton a advokát Clement Attlee s praxí ve slumech východního Londýna, který stanul v čele strany roku 1935.27 V předvečer 2. světové války měla labouristická strana zkušenost dvou menšinových vlád, podařilo se ji sjednotit i na novém programovém dokumentu Labour and the New Social Order, který spojil různé ideové proudy ve straně. Program z roku 1918 se hlásil k zavedení společného vlastnictví výrobních prostředků a článek číslo IV ji tak klasifikoval jako jednu z nejlevicovějších stran sociálně demokratického charakteru.28 22

MacDonald, James R. Socialism and Society. Londýn, 1905, s. 70. In: Foote, The Labour Party’s Political Thoughts, s. 60. 23 Morgan, Kenneth O. Labour People: Leaders and Lieutenants, Hardie to Kinnock. Oxford a New York: Oxford University Press, 1987, s. 50. 24 Budge, Crewe, McKay and Newton, The New British Politics, s. 47. 25 Morgan, Labour People: Leaders and Lieutenants, s. 41. 26 Dostupné na http://www.labour.org.uk/home (staženo 16. 1. 2009). 27 Dostupné na http://www.labour.org.uk/home (staženo 16. 1. 2009). 28 Clause IV of the Labour Party Constitution Labour and the New Social Order from 1918: (4) To secure for the workers by hand or by brain the full fruits of their industry and the most equitable distribution thereof that may be possible upon the basis of the common ownership of the


10

Lenka Rovná

Byl to až Tony Blair, který měl odvahu tento článek z programu Labour Party odstranit. Znárodňování patřilo k základní ideové i politické výbavě poválečné vlády Clementa Attleeho po roce 1945 společně se základy Welfare State. Znárodněny byly The Bank of England, uhelný průmysl, letectví, elektrárenství, železniční doprava a plynárenství, železárny i ocelárny. Zákony podporující všeobecné zdravotní pojištění a sociální pojištění byly výrazem zkušeností státu z celosvětové hospodářské krize i druhé světové války a přiznávaly, že je to stát, který má převzít odpovědnost za své občany. Ekonomická politika strany byla inspirována ekonomickými teoriemi Johna Maynarda Keynese založenými na přesvědčení, že plná zaměstnanost a intervencionalistická role vlády v ekonomice, manažerismus a plánování se staly základy tzv. keynesiánství.29 Tón ideologii strany udávali Tony Crosland a Hugh Gaitskell, paragraf o znárodňování byl v prosperujících 50. letech minulého století zasut do ústraní a neobjevil se ani v předvolebních programech z let 1949 a 1950 Labour Believes in Britain a Let Us Win through Together.30 Tento posun elit do středu však vyvolal nespokojenost na levici strany a nová frakce ve straně, která se vytvořila mezi labouristickými poslanci roku 1947, se nazvala Keep Left. Skupina chtěla pokračovat v nacionalizaci a zmírnit tvrdý postoj vůči Sovětskému svazu.31 Na síle argumentů přidala levicová frakce během korejské války a především její finanční dopady na vládu. Vztah k jaderným zbraním stranu rozdělil, bývalý ministr zdravotnictví Aneurin Bevan byl vyloučen z parlamentní labouristické strany v roce 1955. Kampaň za jaderné odzbrojení, která vznikla roku 1958, přitahovala pozornost mnoha labouristických aktivistů. Pod jejich vlivem hlasovala labouristická strana na své konferenci v roce 1960 za odstranění všech jaderných zbraní z pevniny, výsostných vod i vzdušného prostoru Spojeného království. Mnoho let v opozici, konciliantní postava nového šéfa strany Harolda Wilsona a naděje na získání vládní pozice stranu sjednotily. Harold Wilson (1916–1995), který původně stál na pozicích levice ve straně, zaujal svými hlubokými znalostmi ekonomie, analytickým myšlením a smyslem pro humor. Byl též prvním politikem, který využil moc médií během své předvolební kampaně. Charismatický lídr, který hlásal modernizaci strany, užil i moderních prostředků k její komunikaci, a vezl se tak na vlně rebelujících 60. let. Oslovil nejen dělnického voliče, ale i mnoho nerozhodnutých stejně jako jeho kolegové J. F. Kennedy, Willy Brandt nebo Pierre Trudeau.32 Labouristické vlády 60. let byly pragmatické, zabývající se řízením smíšené ekonomeans of production, distribution, and exchange, and the best obtainable system of popular administration and control of each industry or service. (5) Generally to promote the political, social and economic emancipation of the people, and more particularly of those who depend directly upon their own exertions by hand or by brain for the means of life. Dostupné na www.australianpolitics.com/uk/labour/clauseIV.shtm (staženo 16. 1. 2009). 29 Morgan, Labour People: Leaders and Lieutenants, s. 16. 30 Sked, Alan a Chris Cook. Post-war Britain: A Political History. Londýn a New York: Penguin Books, 1988, s. 84. 31 Garner, Robert a Richard Kelly. British Political Parties Today. Second edition. Manchester: Manchester University Press, 1998, s. 107. 32 Childs, Britain Since 1945, s. 111.


11

Lenka Rovná

miky bez ambice velkých změn. Životní úroveň rostla, zvyšoval se počet domů a bytů ve veřejném i soukromém vlastnictví, stát vytvořil systém všeobecného vzdělávání. Wilsonova vláda nicméně za ekonomicky úspěšnou považována nebyla, vytvořila Národní ekonomický plán, ale vzhledem k nevyváženému rozpočtu došlo k poklesu růstu a rozpočtovým škrtům.33 Dělení mezi revizionisty a fundamentalisty ve straně se prohlubovalo. Nová levice iniciovala debatu o budoucnosti socialismu. Názory revizionistů reprezentoval například Crosland, který řekl, že nevidí důvod ke změně svého přesvědčení, že vláda si může vynutit svou vůli, pokud nějakou má, na privátních podnicích.34 Labouristické vlády tak měly ochraňovat chudé a potřebné a zajišťovat rovnost a redistribuci bohatství ve společnosti. Další proud revizionismu byl založen na keynesiánském modelu státu, který léčí ekonomické problémy země. Tento směr představoval Roy Jenkins, ten ale naopak od svých stranických kolegů podporoval přistoupení země ke společného trhu.35 Další vedoucí osobností labouristické nové levice se po Michaelu Footovi36 stal Tony Benn, vikomt Stansgate, který vyhrál konstituční boj, jímž se zbavil svého šlechtického titulu a získal právo být volen do Dolní sněmovny parlamentu. Po jedenáctileté zkušenosti kabinetního ministra se koncem 70. let stal viditelným vůdcem levice, a pokračoval tak v Bevanových šlépějích. Jeho politickým krédem byla křesťanská morálka, hlásání lidského bratrství, rovnosti a svobody. Požadoval kontrolu dělnictva nad výrobou, radikální redistribuci bohatství a jaderné odzbrojení.37 Své obvinění z podpory marxismu popřel ve své eseji, kterou publikoval k stému výročí úmrtí Karla Marxe roku 1983: „Jako socialista, který byl vychován v duchu radikálního křesťanství a tradicích odborového hnutí, které tak výrazně ovlivnily myšlení britského labouristického hnutí, věřím, že myšlenky demokracie a socialismu tvoří morální výzvu nespravedlnosti, naděje pro budoucnost a dosažení vyššího stupně společnosti dosaženého souhlasem v takovém směru, který zajistí vyšší svobodu, rozšíří naše práva a opevní demokracii. ... Morální hodnoty musí představovat základní kameny pro všechna společenství a v tomto kontextu marxismus musí být uznán jako jedno ze světových učení a přizván k debatě s jinými světovými naukami společně s křesťanstvím a jinými náboženstvími.38 Tony Benn zdůraznil především morální hodnoty a odmítl marxistické nedemokratické praktiky uplatňované socialistickými zeměmi, odmítl nacionalizaci a podpořil smíšenou ekonomiku. Přiblížil se tak svému kolegovi a dalšímu představiteli levice Eriku Hefferovi, který napsal ve své práci Labour’s Future: „Požadavek Labour Party po veřejném vlastnictví neznamená nutně nacionalizaci. Existuje mnoho forem veřejného vlast-

33

Garner a Kelly, British Political Parties Today, s. 110. Crosland, Tony. Socialism Now and Other Essays. Jonathan Cape, 1974, s. 24. In: Foote, The Labour Party’s Political Thoughts, s. 241. 35 Childs, Britain Since 1945, s. 142. 36 Michael Foot byl jedním z tvůrců manifestu Keep Left a pomáhal založit Kampaň za jaderné odzbrojení (Campaign for Nuclear Disarmament). Foote, The Labour Party’s Political Thoughts, s. 309. 37 Ibid., s. 327. 38 Benn, Tony. Fighting Back, Speaking out for Socialism in the Eighties. Londýn: Hutchinson, 1988, s. 60–61. 34


12

Lenka Rovná

nictví, počínaje nacionalizací všeho průmyslu a skupin firem do municipalitního nebo družstevního vlastnictví, nebo dokonce částečné veřejné vlastnictví s menšinovým podílem privátního byznysu. Je rozhodující, aby existovaly různé formy veřejného vlastnictví, které by zabránily chobotnicovému rozmáhání se byrokracie. Zkušenost východoevropských zemí ukázala, že na jedné straně je důležité vytvořit společnost, ve které stát hraje pozitivní roli, na straně druhé nesmí stát být všemocný a všudypřítomný.“39 Jedním z nejdůležitějších požadavků levice bylo zavedení účasti pracujících na řízení a rozhodování, k tomuto účelu měla být vytvořena dělnická kontrola a samospráva. Dělnické rady měly být voleny a nezávislé odbory byly považovány jako část samosprávy, neodlučitelnou část demokratického socialismu byla právě demokracie samotná.40 Proud nové levice v labouristické straně nepožadoval plnou nacionalizaci, ale spíše redistribuci bohatství.41 Dokonce ani nežádali vystoupení Británie ze Severoatlantické aliance.42 Podařilo se jim však prosadit v programu strany jednostranné jaderné odzbrojení, vystoupení z Evropského hospodářského společenství a myšlenku centrálního plánování. Ve skutečnosti levice vedená Tony Bennem a jeho stoupenci viděla v mezinárodním kapitalismu svého největšího odpůrce. Jak Benn komentoval: „Bylo to vždy tak a je to ještě víc pravda nyní. Zatímco moc nadnárodních monopolů, mezinárodních bankéřů, vojska, byrokracie a masových sdělovacích prostředků se výrazně zvýšila, stalo se to více a více zásluhou mezinárodních institucí jako MMF, EHS a NATO.“43 V zahraniční politice levice kritizovala členství v EHS stejně jako falklandskou válku. „Můžeme uvést dva současné příklady nedemokratického chování královských prerogativů v roce 1972: Ted Heath podepsal Přístupovou smlouvu, podle níž Británie vstoupila do EHS, a učinil tak ještě dřív, než tato smlouva byla publikována a prošla Dolní sněmovnou parlamentu. Obdobně v roce 1982 vtáhla paní Thatcherová Británii do válečného konfliktu s Argentinou o Falklandské ostrovy, aniž by si vyžádala svolení Dolní sněmovny.“44 Benn požadoval též „Odvolání sekce dvě zákona o Evropských společenstvích z roku 1972 a znovuobnovení kontroly Dolní sněmovny nad veškerou legislativou a ochranu před možností, že britské soudy budou interpretovat evropské právo tako-

39

Heffer, Eric. Labour’s Future. Socialist or SDP Mark 2? Londýn: Verso, 1986, s. 4–5. Ibid., s. 6. 41 „The demand that wealth should be redistributed within the Keynesian framework was, indeed, a restatement of the Hobsonian ideas expressed by the ILP in The Living Wage in 1926. It was not too surprising, then, that the Left should not wish to jettison Keynes altogether.“ Foote, The Labour Party’s Political Thoughts, s. 332. 42 Tony Benn admitted: „I’m an old collective security man because of my age, and I remember the pre-war years, and the idea that if nations are attacked they should defend one another is a sound principle.“ Benn, Tony. Arguments for Socialism. Londýn: Penguin Books, 1980, s. 60. In: Foote, The Labour Party’s Political Thoughts, s. 331. Autor se odvolával na to, že o několik let později v roce 1986 požadoval Tony Benn v časopise Marxism Today vystoupení ze Severoatlantické aliance. 43 Benn, Arguments for Socialism, s. 23. 44 Ibid., s. 23–24. 40


13

Lenka Rovná

vým způsobem, který může znepokojit britského voliče.“45 Dělení ve straně v reakci na politiku thatcherismu vedlo až k rozštěpení strany. Gang čtyř46, čtyři poslanci Dolní sněmovny, kteří podporovali členství Británie v EHS, vytvořili Sociálně demokratickou stranu a získali podporu 14 poslanců (13 labouristů a jednoho konzervativce) a během několika týdnů po založení se do strany přihlásilo 50 000 členů. Přicházeli jednak z mateřské labouristické strany, ale i z řad konzervativců a vzbudili hlavně obavy liberální strany, která se cítila ohrožena nově vzniklou stranou v centru politického spektra.47 Eric Heffer vyjádřil tyto obavy ve své práci Face the Future, která byla publikována po zformování sociálních demokratů. Psal o tom, že jeden z vůdců nové strany David Owen o sobě stále hovoří jako o socialistovi a tím, že labouristé se nemohou označovat za jedinou socialistickou stranu v Británii.48 Na druhé straně ale sociální demokraté ujišťovali své voliče, že zachovají soukromé vlastnictví podniků a tržní ekonomiku. Základním kamenem však byla reforma volebního systému a zavedení proporčního zastoupení.49 Nakonec spolupráce obou středových stran sociálních demokratů a liberálů se stala užitečnou pro obě strany, dokonce podle průzkumů veřejného mínění v roce 1982 obě strany měly větší popularitu než obě hlavní politické strany. Bylo to právě vítězství ve falklandské válce, které zajistilo konzervativcům další volební výhru, přestože nezaměstnanost v Británii právě kulminovala.50 Po dvou výrazných porážkách a po volbách v roce 1983, ve kterých labouristé získali pouze o 0,2 % hlasů více než aliance liberálů a sociálních demokratů, stála strana tváří v tvář krizi identity.51 Hilary Wainwright, britská feministka, komentovala situaci: „Roku 1983 ... se Labour Party jako celek, cokoliv tento celek znamenal, stala velice nepopulární dokonce mezi svými tradičními podporovateli. Zisk 28 % ve volbách znamenal, že strana ztratila čtvrtinu těch, kteří ji volili ve volbách v roce 1979, a byl nižší než zisky v 60. letech. Především ztratila jistotu, že nespokojenost s konzervativní stranou automaticky povede k volbě pro labouristy. Nejobecněji přijímaným závěrem uvnitř i vně Labour Party bylo hledat vinu na straně její levice.52 Hluboce rozdělená Labour Party zbavená svého levého středu musela hledat svou novou identitu a své místo v měnící se realitě modernizující se britské společnosti. Británie Margaret Thatcherové již nebyla zemí obyvatel bez soukro-

45

Benn, Arguments for Socialism, s. 29. David Owen, Roy Jenkins, Shirley Williams a William Rogers. 47 Childs, Britain Since 1945, s. 223. 48 Heffer, Labour’s Future, s. 34. 49 „The British two-party system punished severely those brave enough to challenge it.“ Childs, Britain Since 1945, s. 222. 50 Ibid., s. 230. 51 Volby v roce 1983 Conservative 42,4 % 353 seats Labour 28 % 209 seats Alliance Lib/SD 26 % 23 seats In: Childs, Britain Since 1945, s. 231. 52 Wainwright, Hilary. Labour: A Tale of Two Parties. Londýn: The Hogarth Press, 1987, s. 60. 46


14

Lenka Rovná

mého majetku, nájemníků v státních bytech patřících do odborů a pracujících v nacionalizovaných podnicích. Britové se stávali národem vlastníků domů, držitelů akcií a příslušníky rostoucích středních vrstev.53 K hledání odpovědí na novou situaci si labouristé do svého čela zvolili mladistvého vůdce Neila Kinnocka, který tak nahradil intelektuálního nerozhodného zástupce labouristické levice Michalea Foota. Levice ve straně byla hluboce rozdělena a demoralizována po porážce v dlouhé a kontroverzní stávce horníků v letech 1984–85. Nové vedení strany ji formovalo již ne jako stranu třídní, ale národní.54 Neil Kinnock, narozený roku 1942, představoval generaci bez zkušeností v ministerských postech, podporu mu získala především jeho čerstvá a svěží osobnost, atraktivní výrazná manželka a příjemné malé děti.55 Kinnock sám pocházel z chudé velšské hornické rodiny, byl jeden z mála opravdových proletářů ve straně, patřil k levici, své mládí prožil v Kampani za jaderné odzbrojení, ale bylo to spíš jeho členství ve studentských odborech jeho výchova, které ho přivedlo do strany. Jádrem jeho politické socialistické vize byl vždy realismus, nevytvářel alternativu, ale modifikoval postupně labouristickou stranu. Nepožadoval vystoupení z hospodářských společenství, ale volal po více autentickém EHS, demokraticky plánovaný obchod a průmyslový rozvoj při použití neokeynesiánského modelu a odstranění jaderných zbraní.56 Kinnock si uvědomoval, jakými změnami prošla britská společnost a zaměřoval se proto „na poměrně movitou většinu občanů v zaměstnaneckém poměru, vlastníků domů, kteří se obávají splácení hypotéky a vandalismu a standardů místních škol a úzkostlivě si střeží výdobytky konzumní společnosti, stejně jako hledal podporu u znevýhodněných závisících na podpoře sociálního státu.“57 V 80. letech představoval Kinnock v čele opozice důstojného oponenta premiérce Margaret Thatcherové, jeho pozice však lehká nebyla především vzhledem k hluboce rozdělené labouristické straně. Eric Heffer rozdělenou stranu komentoval takto: „V současné době jsou zde tři uskupení v parlamentní straně: skupina Solidarita napravo, skupina Kampaň na levici a skupina Tribune, která zaujala pozici ve středu. Ta poslední byla vytvořena po vítězství labouristické strany v roce 1964 a byla následovníkem staré skupiny Bevana, která byla donucena se rozpustit. ... Současná skupina Tribune je však pouhým stínem své předchůdkyně. Ačkoliv jsou v ní sdruženi mnozí zastánci levicového směřování, stále více se stala prostředkem

53

Podle MORI [Market and Opinion Research International] přehled ukazoval: 1979 1987 Home-ownership 52 % 66 % Share-ownership 7% 19 % Council tenants 45 % 27 % Trade union membership 30 % 22 % Butler, David a Dennis Kavanagh. The British General Election of 1987. Basingstoke: Macmillan, 1988, s. 4. 54 Foote, The Labour Party’s Political Thoughts, s. 338. 55 Morgan, Labour People: Leaders and Lieutenants, s. 333. 56 Foote, The Labour Party’s Political Thoughts, s. 339. 57 „Neil Kinnock is still to be classified as a socialist, but a distinctly flexible and modernized one.“ Morgan, Labour People: Leaders and Lieutenants, s. 339.


15

Lenka Rovná

cesty nahoru pro ty, kteří usilují pouze o ministerské posty na úkor role, kterou by měla hrát jako zastánkyně levicové politiky v labouristické straně.“58 Hlavním úkolem vedení N. Kinnocka bylo zachování jednoty strany. Podařilo se mu porazit levicovou frakci ve straně, tzv. Militants, na výroční konferenci v Bournemouth v roce 1985, a to „vytvořilo symbol jeho stylu vedení strany, stejně jako ‚vítězství‘ ve válce o Falklandské ostrovy vytvořilo symbol vedení M. Thatcherové.“59 Ačkoliv se Kinnockovi podařilo stranu více méně sjednotit, tato jednota byla velmi křehká a nutila ho k někdy obtížným krokům. Podporoval například horníky během jejich hořké stávky v letech 1984–85, aniž by ovšem souhlasil s agresivní taktikou šéfa hornického odborového svazu Arthura Scargilla. Kinnock odsoudil násilí ze strany odborů i policie.60 Přestože labouristická strana šla do voleb v roce 1987 jako jednotnější a též důvěryhodnější, nebyla schopna zvítězit. Zlepšila si ale své postavení v Londýně, severní Anglii, Skotsku a Walesu. Strana byla obviňována, že hlavně mluví sama k sobě a ne k voličům, a pokles role odborového hnutí a počtu zaměstnanců v tradičních průmyslových odvětvích a lidí bydlících v obecních domech snižoval počet voličstva strany. Konzervativci byli vnímáni jako garance prosperity a lidé se báli, že by labouristé opětně zvyšovali daně a inflaci a zemi předali nepříteli, aniž by se efektivně bránili vzhledem k jejich politice jednostranného odzbrojení. Labour Party zamířila na cestu směrem od typicky dělnické strany k vytvoření tzv. catch all party, strany, která se snaží oslovit širší vrstvy voličstva a nevymezuje se na základě dělení ve společnosti. Neil Kinnock se ukázal jako schopný vůdce a stranu v tomto duchu postupně přetvářel a modernizoval, v roce 1988 odstoupil od politiky jednostranného jaderného odzbrojení, a šokoval tím především levici, která psala o obratu o 180 stupňů. Hlavní proud ve straně však chápal, že strana tak reaguje na změněnou situaci v britské společnosti a politice pod vlivem vizionářské premiérky, které se podařilo Británii opětně postavit po bok nejvyspělejších zemí. Modernizátoři v labouristické straně hovořili o neorevizionismu a v programových dokumentech z let 1989 a 1990 Meet the Challenge, Make the Change and Looking to the Future, které potom tvořily základ předvolebního manifestu pro volby v roce 1992, a nebylo pochyb, že labouristé si osvojili podstatnou část programu premiérky M. Thatcherové. Labour Party plně přijala tržní ekonomiku, omezenou moc odborových centrál a vzdala se role státu, který musel zajišťovat plnou zaměstnanost.61 Kinnockovo vedení bylo podpořeno výsledky průzkumů veřejného mínění a dělalo si velké naděje do voleb v roce 1992, ale voliči nakonec rozhodli opačně.62 58

Heffer, Labour’s Future, s. 103. „Both wars were escalated to demonstrate the prowess of the leader. Both political machines used their symbolic value to the maximum, Labour propaganda evoking its emotion during the 1987 campaign in the same way as Tory propaganda evoked the symbolism of the Falklands during 1983. Since then the defeat of the dissident left, regardless of their distance from the politics of Militant, have gained a certain heroic aura, as if somehow they will help the party to win.“ Wainwright, Labour: A Tale of Two Parties, s. 289. 60 Butler a Kavanagh, The British General Election. s. 52. 61 Garner a Kelly, British Political Parties Today, s. 116–117. 62 Mass media mainly supported Conservatives. The front page headlines of Daily Express, The Sun, The Mail and The Express were competing in statements such as “IF KINNOCK WINS 59


16

Lenka Rovná

Philip Gould, který vedl předvolební kampaň Billu Clintonovi napsal: „Labour prohrála, protože je to stále strana zimy nespokojenosti, vlivu odborů, stávek a inflace, odzbrojení a Benna a Scargilla. Prohrála, protože si lidé mysleli, že je strana opustila, tak oni opustili ji. Labouristé a občané kráčeli opačnými směry. … Závěry byly dramatické: pokud má někdy Labour vyhrát, musí se změnit úplně. Musí zvažovat všechny možnosti, dokonce opuštění svého jména.“ 63 Z porážky se poučil především šéf strany Neil Kinnock a odstoupil ze své funkce, aby potom našel svou novou misi jako místopředseda Evropské komise vedené Romanem Prodim. Byl to však právě on, kdo pochopil, že ve změněném světě je třeba nově oslovit občany a stranu, která patřila k nejlevicovějším z tábora sociálních demokratů, socialistů a labouristů, postupně posunoval do středu a na volitelné pozice. Již radikálněji v této linii pokračoval jeho nástupce John Smith (1938– 1994). Před svou předčasnou smrtí v roce 1994 připravoval změnu Článku IV v programu strany v duchu s jeho křesťanským sociálním přesvědčením zakotveném v jeho gradualistickém a konciliatorním stylu.64 Výhodou Johna Smithe byla skutečnost, že v letech 1974 až 1979 vykonával funkci ministra a měl tedy více zkušeností, byl výborným řečníkem a charismatickou osobností. Snažil se najít cestu mezi modernizátory a tradicionalisty ve straně. Úspěšně zmenšil moc odborů, které byly kolektivními členy strany a měly důležitý vliv na rozhodování, prohlášením „jeden člen – jeden hlas“. Nenadálá smrt Johna Smithe opětovně nastolila otázku o dalším směřování strany. O nástupnictví se hlásili zastánci tradicionalismu ve straně Margaret Beckett a John Prescott, kteří patřili k tzv. Old Labour.65 Labouristé si ale za svého vůdce zvolili mladého a dynamického advokáta Tonyho Blaira (nar. 1953). Jeho biografie připomíná spíš typického představitele konzervativní strany, studoval na soukromých středních školách, absolvoval St. John’s College v Oxfordu, jeho otec byl advokátem a profesorem na Univerzitě v Durhamu. Předtím než nastoupil do poslaneckých lavic v Dolní sněmovně v roce 1983, pracoval Blair rovněž jako advokát. Ve svém mládí podporoval mladý Blair Kampaň za jaderné odzbrojení a patřil do umírněně levicové frakce Tribune Group, která stála v opozici k Tony Bennovi, a naopak své vzory měla v Michalu Footovi, Neilu Kinnockovi a Johnu Smithovi.66 Tony Blair nepatřil k tradičním a konvenčním politikům, jeho velmi špatná docházka a účast při hlasování ukazovaly na nepříliš velký zájem o to, co se děje v parlamentu. Mnohokrát také sám zdůraznil, že si labouristickou stranu zvolil, než že se do ní narodil. Dějiny strany pro něj spíš představovaly varování než inspiraci.67 Stejně jako jeho předchůdce John Smith i Tony Blair stavěl svou

TODAY WILL THE LAST PERSON IN BRITAIN PLEASE TURN OUT THE LIGHTS.” Gould, Philip. The Unfinished Revolution: How the Modernizers Saved the Labour Party. Londýn: Abacus, 1999, s. 154. 63 Ibid., s. 158. 64 Driver, Stephen a Luke Martell. New Labour: Politics after Thatcherism. Cambridge a Oxford: Blackwell Publishers/Polity Press, 1998, s. 18. 65 Childs, Britain Since 1945, s. 278. 66 Ibid., s. 279. 67 Seldon, Anthony (ed.). The Blair Effect: The Blair Government 1997–2001. Londýn: Little, Brown and Company, 2001, s. 23–25.


17

Lenka Rovná

životní filozofii a hodnoty na hlubokých křesťanských kořenech založených více na morálce a etice než na ideologii.68 Blairovo zdůrazňování morálních hodnot se týkalo i rodiny. „New Labour a především její nový vůdce přišli k moci zavázáni k dodržování nedefinovatelného souboru etických výzev a norem morálního chování. Tak pan Blair navštěvuje bohoslužby římskokatolické církve a šíří svou osobní antipatii k potratům, identifikuje Johna MacMurraye a Petera Thomsona jako své duchovní učitele, kteří své učení založili na křesťanském sociálním aktivismu ale ne socialismu.“69 Byl to právě důraz na morální hodnoty a spirituální vliv skotského filozofa Johna MacMurraye a jeho komunitárních názorů společně s etickými socialistickými ideály, které vedly Blaira k odmítnutí thatcherovského přesvědčení: „…není nic takového jako společnost, jsou pouze muži a ženy“.70 Individualismus M. Thatcherové a neokonzervativců 80. let nahrazoval smyslem pro komunitu a inkluzi, vtažení občanů do společenství, morální dimenze měla vyústit v národní obrození s vizí solidarity na novém principu. Tony Blair napsal: „My říkáme, že socialismus je založen na morálním přesvědčení, že jedinci jsou vzájemně provázáni, že dluží povinnosti vůči sobě navzájem a vůči sobě samým, a tak moc, bohatství a možnosti by měly být majetkem mnoha a ne pouze několika.“71 Právě důraz na komunitu, vzájemné sdílení se objevil v první části nového Článku IV, který přepsal Tony Blair sám.72 Sdílení, vzájemné patření, sociální koheze, individuum jako člen nebo občan komunity raději než objekt nacházely odezvu v hluboce rozdělené britské společnosti po tolika letech thatcherismu. Blair psal: „Zdůrazňuji ideu Británie jako jednoho národa. Bez sociální spravedlnosti nebude modernizace, bez sdílení a solidarity nebude prosperita, bez sdílených hodnot nebude pokroku, bez odpovědnosti nebude společenství. Vysoká úroveň sociální soudržnosti je nejen urgentní sama pro sebe, je nezbytná pro efektivní a prosperující ekonomiku, a to je to, proč musíme spojit úsilí pro ekonomickou efektivitu se sociální spravedlností.“73 Nové 68

„He has taken a close interest in religious matters since his days as an Oxford undergraduate. As Prime Minister, he has been more likely to take a book about religion on holiday with him as a heavy weight volume on policy. As Prime Minister, he has developed an interest in Islam and on his holidays in 1999 and 2000 read books about Islam, which he discussed with visiting Arab leaders. “ Seldon, The Blair Effect: The Blair Government 1997–2001, s. 24. 69 „Mr. Blair personally, we infer, believes in the permanence of marriage and by extension the sinfulness of divorces; as a matter of policy he has no intention of rescinding recent divorce legislation nor by extension using Government power to enforce the marriage contract.“ Brivati, Brian a Tim Bale (eds.). New Labour in Power: Precedents and Prospects. Londýn a New York: Routledge, 1997, s. 70–71. 70 Prime Minister Margaret Thatcher, talking to Women's Own magazine, October 31, 1987. Dostupné na http://briandeer.com/social/thatcher-society.htm (staženo 30. 1. 2009). 71 Blair, Tony. My Vision for Britain. In: Radice, Giles (ed.). What Needs to Change: New Visions for Britain. Londýn: HarperCollins Publisher, 1996, s. 6. 72 The text reads: „[The Labour Party] believes that by the strength of our common endeavour we achieve more than we achieve alone, so as to create for each of us the means to realise our true potential and for all of us a community in which power, wealth and opportunity are in the hands of the many not the few, where the rights we enjoy reflect the duties we owe, and where we live together, freely, in a spirit of solidarity, tolerance and respect.“ In: Garner a Kelly, British Political Parties Today, s. 119. 73 Blair, My Vision for Britain. In: Radice, What Needs to Change, s. 3–4.


18

Lenka Rovná

vedení, nové vize a Nová Labour mobilizovaly voliče unavené předchozí politikou. Nastal čas změny. Tony Blair sám sebe a politiku New Labour charakterizoval jako post-thatcherovskou. Předpona post nepředstavuje pouze časové označení a umístění jeho politiky, značí též přesvědčení Blaira, že mnohé, s čím přišla Margaret Thatcherová je hodné následování a představuje pevný základ, na kterém je možné stavět.74 Tržní ekonomika, flexibilní pracovní síla, duch podnikavého kapitalismu, individuální svépomoc a osobní iniciativa tvořily základ toho, na čem měla být postavena komunita a kohezní společenství. Jako priority si tak labouristé pro svou případnou vládu stavěli prvotřídní vzdělání pro většinu dětí, integraci komunit a prevenci proti zločinu, rodinné hodnoty, lepší výkonnost ekonomiky, lepší vztahy mezi vládou a byznysem, decentralizaci a otevřenost vlády, více vlivu v zahraničí, především v Evropě.75 Vítězství ve volbách v roce 1997 dalo New Labour nejvyšší počet míst v historii, když získali 418 křesel a jejich oponenti konzervativci pouhých 165.76 Rok předtím byl znovu zvolen americky prezident za demokratickou stranu Bill Clinton a jeho politika se stala klíčovou inspirací pro labouristy.77 Ve Francii vyhrávala levice a v mnoha dalších zemích po 80. letech a počátku 90. let ovládaných neokonzervativními vládami nastupuje nová levice a propaguje tzv. „třetí cestu“ inspirovanou Anthony Giddensem, která sleduje politiku usmíření s tržní ekonomikou a makroekonomickým ortodoxním pohledem své doby. Ve své práci The Third Way: New Politics of the New Century Tony Blair napsal: „Třetí cesta je pokus o překonání rozporu mezi pravicí a levicí. Je o tradičních hodnotách ve změněném světě. Svou životní sílu čerpá ze spojení dvou velkých směrů z levého středu myšlení – demokratického socialismu a z liberalismu.“78 V širším evropském kontextu třetí cesta zdůrazňuje dokončení Evropského jednotného trhu společně s ochranou práv pracujících, životního prostředí, odstranění přeshraničního terorismu a podvodu, se kterými není možné se efektivně vypořádat pouze na národní nebo regionální úrov-

74

Blair nikdy neopomněl kritizovat konzervativce: „For all so-called radicalism of the Thatcherites, they wanted not to break up the establishment but to buy it out. Their recipe has not worked. They have cut public spending on investment, but the result is higher taxes to pay for higher spending on the costs of economic failure. They have privatized utilities, but created powerful and unaccountable private monopolies in the process. They said markets would overcome the failures of government, but they created the most centralized and heavy handed state in peacetime history.“ Blair, My Vision for Britain. In: Radice, What Needs to Change, s. 6. 75 Gould, The Unfinished Revolution, s. 244. 76 Jones, Nicholas. Campaign 1997: How the General Elections Were Won and Lost. Londýn: Indigo, 1997. 77 „The charge of presidentialism has been revived under Blair. Commentators usually invoke the term as code for criticism of a Prime Minister who has become too big for his or her boots, or exercises power in such a personal way as to verge on the unconstitutional. Blair certainly learnt lessons from President Clinton, notably in election campaigning, presenting himself to the public, and proactive media communications. But beyond that, comparison with the US President has limited usefulness.“ Seldon, The Blair Effect: The Blair Government 1997–2001, s. 16. 78 Blair, Tony. The Third Way: New Politics for the New Century. Fabian Society, 1998. In: Seldon, The Blair Effect: The Blair Government 1997–2001, s. 562.


19

Lenka Rovná

ni.79 Základy ekonomické politiky a sociálního státu byly položeny Blairovým blízkým spolupracovníkem a ministrem financí Gordonem Brownem: „Musím se podívat odvážně na náš vlastní welfare system a ujistit se, že skutečně představuje cestu ven z nezaměstnanosti a chudoby spíš, než že slouží jako past pro lidi chycené v permanentní závislosti na státu. Risk a nebezpečí, které doprovázely dobu, ve které náš sociální systém vznikal a měl proti nim bojovat, jsou již dávno za námi a situace se za posledních padesát let změnila a tak by systém měl odpovídat současným poměrům. Sociální systém by měl podpořit lidi v jejich snaze postavit se novým výzvám – rozšířit jim výběr a možnosti, fungující spíš jako trampolína než záchranná síť.“80 New Labour se podařilo ve vládě prosadit a úspěšně zavést mnohé institucionální reformy: devoluci Skotska, Walesu a Severního Irska, reformu Sněmovny lordů, obnovu Rady Velkého Londýna s přímo voleným starostou, přijetí zákonů spojených s otázkou lidských práv, politických stran, referenda, voleb atd. Stabilní ekonomický růst především před rokem 2000 pomohl zvednout finanční podporu projektů ve veřejné sféře. Když byl Blair otázán, jak by chtěl být zapsán do učebnic historie, odpověděl: „... jako ten, kdo pomocí revitalizovaného politického systému zvládl hluboké vylepšení vzdělávacího systému, jehož vláda pomohla vytvořit více britských firem nejvyšší světové úrovně, který modernizoval sociální systém, zvládl dlouhodobou nezaměstnanost a který umožnil Británii hrát vedoucí roli v Evropě.“ V mnohém se mu tohoto podařilo dosáhnout.81 Úspěšné první volební období Blairovy vlády vystřídala dvě méně úspěšná. Labouristé se rozdělili, nejdříve v otázce zvýšených poplatků za školné a potom především díky účasti Británie ve válce v Iráku, kterou předznamenalo těsné spojenectví Blaira s americkým prezidentem Georgem Bushem a jeho administrativou. Podpora médií, které se Blair těšil především v počátcích jeho nástupu do Downing Street 10, se rozplynula a změnila se v někdy až divoké útoky a kritiku. Třetí vítězné volby pro New Labour v roce 2005 již předznamenaly její ústup z politického výsluní a za jednu z hlavních příčin zhoršující se percepce strany mezi voliči byl považován premiér sám.82 Nešel však cestou své velké předchůdkyně, která bojovala až do hořkého konce a utrpěla porážku od své vlastní strany. Tony Blair, jenž své premiérství částečně trávil ve vypůjčeném čase, který získal na základě dohody se svým nejbližším kolegou a ministrem financí Gordonem Brownem, dlouho nechtěl k žádným změnám přistoupit a britská veřejnost stále čekala. Obsah dohody nikdo přesně nezná, spe-

79

Seldon, The Blair Effect: The Blair Government 1997–2001, s. 309–310. Brown, Gordon. Fair is Efficient, s. 22. In: Driver a Martell. New Labour, s. 107. 81 Mandelson, Peter a Roger Liddle. The Blair Revolution: Can New Labour Deliver? Londýn a Boston: Faber and Faber, 1996, s. 57–58. 82 UK General Elections 2001–2005 2001 2005 Labour 40,7 % 412 MPs 35,2 % 355 MPs Conservative 31,7 % 166 MPs 32,3 % 197 MPs Liberal democrats 18,3 % 51 MPs 22,0 % 62 MPs Seldon, Anthony a Dennis Kavanagh (eds.). The Blair Effect 2001–5. Cambridge: Cambridge University Press, 2005, s. 46. 80


20

Lenka Rovná

kuluje se, že Blair slíbil setrvat v čele strany po jedno volební období a poté přenechat funkci Brownovi.83 Film, který byl podle této příhody natočen v roce 2003 po zveřejnění zápisků z této schůzky v restauraci Granita, Tonyho Blaira moc lichotivě nevypodobnil.84 Vztah obou zaznamenal v posledních letech zhoršení, údajně právě pro nesplnění slibu či jeho oddalování. Tlak na premiéra byl velký, a tak nakonec počátkem léta 2007 odstupuje a odchází i z Dolní sněmovny. Opět akt, který jeho předchůdci v plné síle neučinili. *

*

*

Margaret Thatcherová změnila Británii, ale i styl politiky a roli premiéra. Z kolektivního orgánu se vláda stala spíše prezidentskou s rozhodující úlohou jejího šéfa. Britská premiérka i Tony Blair měli mnoho společného: pomohli své straně ke třem volebním vítězstvím, změnili svou politickou stranu a byli svědky její i své slávy, ale poté i úpadku. Politické strany, které byly v Británii i jinde založeny a reprodukovány na základě různých dělení, prošly proměnou, již od 80. let minulého století se snažily oslovit širší voličskou obec a stát se tzv. „catch all parties“, nové století však masovým politickým stranám nepřeje, politici komunikují se svými voliči prostřednictvím moderních prostředků, internetu, mailů, diskusních skupin, call center, finance pocházejí od bohatých mecenášů či státu a návrhy tvorby politik od think tanků.85 Strany se stávají manažerskými a nová koncepce politických stran si vyžaduje i nové typy vůdců. V tomto ohledu Tony Blair splnil požadavky doby přelomu tisíciletí, stejně jako jeho slavná předchůdkyně dvě dekády před ním. Thatcherismus představuje konec konsensu v britské politice založeném na welfare state a úloze prvního spojence USA v zahraniční politice, zdůrazňuje roli individua, tržní ekonomiku, menší úlohu státu, privatizaci, lidový kapitalismus, soukromé vlastnictví domů, tradiční hodnoty a řád a pořádek. Pokud použijeme pojem blairismus, tedy shrnutí toho, co prosazoval Tony Blair v čele New Labour, vidíme, že v mnohém na thatcherismus navázal, podporoval tržní ekonomiku a osobní iniciativu jedince, důraz kladl na stále se rozvíjející vzdělanost a celoživotní vzdělávání, cílenou pomoc v rámci sociálního zabezpečení. Ovšem na rozdíl od Margaret Thatcherové oslovil hluboce rozdělenou britskou společnost svou podporou komunity a sounáležitosti jedinců s jejím celkem. Hluboce prožité křesťanství vedlo Blaira k podpoře rodinných hodnot, nakonec stálo i v pozadí jeho duševního srozumění s G. Bushem. Tony Blair jako představitel New Labour však v mnohém navazoval na některé proudy ve straně, které můžeme vysledovat již od jejího počátku. Stranu nikdy netvořil jednolitý myšlenkový proud, ale konglomerát různých ideových a politických proudů, nejdůležitější roli hrál tradeunionismus a etický socialismus se silným důrazem na křesťanství. V modifikovaných verzích se různé proudy v labouristické

83

Happold, Tom a Kevin Maguire. Revealed: Brown and Blair’s Pact, Guardian, 6. 6. 2003. Dostupné na http://www.guardian.co.uk/politics/2003/jun/06/labour.uk (staženo 29. 1. 2009). 84 Film The Deal natočil v roce 2003 režisér Stephen Trears podle scénáře Petera Morgana. 85 Seldon a Kavannagh, The Blair Effect, s. 6–7.


21

Lenka Rovná

straně reprodukovaly či modifikovaly. Stať se pokusila zasadit blairismus do širšího kontextu labouristického hnutí, poukázat právě na etický socialismus, místy až zkarikovaný, a na vliv modernismu, který starou Labour oddělil od nové a jejímž představitelem Tony Blair právě byl.


22

Lenka Rovná

LITERATURA BARNETT, Hilaire. Britain Unwrapped: Government and Constitution Explained. Londýn a New York: Penguin Books, 2002. BENN, Tony. Fighting Back: Speaking out for Socialism in the Eighties. Londýn: Hutchinson, 1988. BLAIR, Tony. My Vision for Britain. In: RADICE, Giles (ed.). What Needs to Change: New Visions for Britain. Londýn: HarperCollins, 1996. BRIVATI, Brian; BALE, Tim (eds.). New Labour in Power: Precedents and Prospects. Londýn a New York: Routledge, 1997. BUDGE, Ian; CREWE, Ivor; McKAY, David; NEWTON, Ken. The New British Politics. New York: Addison Wesley Longman, 1998. BUTLER, David; KAVANAGH, Dennis. The British General Election of 1987. Basingstoke: Macmillan, 1988. COATES, Ken; TOPHAM, Tony. Trade Unions in Britain. Londýn: Fontana Press, 1988. COCKFIELD, Arthur. The European Union: Creating a Single Market. Chichester: John Wiley a Sons, 1994. COLEMAN, Terry. Thatcher´s Britain. Londýn: Corgi Books, 1988. DRIVER, Stephen; MARTELL, Luke. New Labour: Politics after Thatcherism. Cambridge a Oxford: Blackwell Publishers/Polity Press, 1998. ELCOCK, Howard.; KEATING, Michael (eds.). Remaking the Union: Devolution and British Politics in the 1990s. Londýn a Portland (OR): Frank Cass, 1998. FAJMON, Hynek. Margaret Thatcherová a její politika. Brno: Barrister & Principal, 1999. FOOTE, Geoffrey. The Labour Party’s Political Thoughts: A History. Londýn: Croom Helm, 1987. FRANKLIN, Mark N. The Decline of Class Voting in Britain. Oxford a New York: Oxford University Press/Clarendon Press, 1985. GARNER, Robert; KELLY, Richard. British Political Parties Today. Second edition. Mancherster: Manchester University Press, 1998. GOULD, Philip. The Unfinished Revolution: How the Modernizers Saved the Labour Party. Londýn: Abacus, 1999. HAGUE, Rod; HARROP, Martin. Comparative Government and Politics. An Introduction. Londýn: Macmillan, 1987. HARRIS, Kenneth. Thatcher. Londýn: Weidenfeld & Nicolson, 1988. HARVEY, Jack; BATHER, L. The British Constitution. Londýn: Macmillan, 1978. HEFFER, Eric. Labour’s Future. Socialist or SDP Mark 2? Londýn: Verso, 1986. HOLMES, Martin. Thatcherism: Scope and Limits, 1983–87. Londýn: Macmillan, 1989. CHILDS, David. Britain Since 1945: A Political History. Fifth edition. New York: Routledge, 2006. JONES, Nicholas. Campaign 1997: How the General Elections Were Won and Lost. Londýn: Indigo, 1997. JENKINS, Peter. Mrs Thatcher's Revolution. Londýn: Pan Books, 1987.


23

Lenka Rovná

JONES, Bill; KAVANAGH, Dennis. British Politics Today. Third edition. Manchester: Manchester University Press, 1987. KAVANAGH, Dennis. Thatcherism and British Politics: The End of Consensus? Oxford a New York: Oxford University Press, 1987. KAVANAGH, Dennis. British Politics: Continuities and Change. Oxford: Oxford University Press, 1985. KAVANAGH, Dennis.; SELDON, Anthony (eds.). The Major Effect. Londýn: Macmillan, 1994. KEANE, John (ed.). Civil Society and the State. Londýn: Verso, 1988. LUŇÁK, Petr. Západ. Spojené státy a západní Evropa ve studené válce. Praha: Libri, 1997. MACKINTOSH, J. P. The Government and Politics of Britain. Londýn: Hutchinson, 1977. MACLEAN, Fitzroy. A Concise History of Scotland. Londýn: Thames and Hudson, 1970. MADGWICK, Peter. J. Introduction to British Politics. Londýn: Hutchinson Educational, 1970. MANDELSON, Peter; LIDDLE, Roger. The Blair Revolution: Can New Labour Deliver? Londýn a Boston: Faber and Faber, 1996. MINOGUE, Kenneth; BIDDISS, Michael (eds.). Thatcherism: Personality and Politics. Londýn: Macmillan, 1987. MORGAN, Kenneth O. Labour People: Leaders and Lieutenants, Hardie to Kinnock. Oxford a New York: Oxford University Press, 1987. PILKINGTON, Colin. Britain in the European Union Today. Manchester a New York: Manchester University Press, 1995. PINDER, John. European Community: The Building of a Union. Oxford a New York: Oxford University Press, 1991. PITCHFORD, Ruth; COX, Adam. EMU Explained: Markets and Monetary Union. Londýn: Reuters, 1997. PRYDE, George S. The Treaty of Union of Scotland and England 1707. Westport (CN): Greenwood Press, 1979. RADICE, Giles (ed.). What Needs to Change: New Visions for Britain. Londýn: HarperCollins Publisher, 1996. RAE, T. I. (ed.). The Union of 1707: Its Impact on Scotland. Londýn: Blackie & Son, 1974. RIDDEL, Peter. The Thatcher Government. Oxford: Martin Robertson, 1983. ROVNÁ, Lenka. Premiérka Jejího Veličenstva. Praha: Evropský kulturní klub, 1991. ROVNÁ, Lenka. Kdo vládne Británii? Praha: SLON, 2004. SELDON, Anthony (ed.). The Blair Effect: The Blair Government 1997–2001. Londýn: Little, Brown and Company, 2001. SELDON, Anthony; KAVANAGH, Dennis. (eds.) The Blair Effect 2001–5. Cambridge: Cambridge University Press, 2005. SKED, Alan; COOK, Chris. Post-war Britain: A Political History. Londýn a New York: Penguin Books, 1988. THATCHEROVÁ, Margaret. Roky na Downing Street. Praha: Naše vojsko, 1993. TURNER, Arthur. Reluctant Europeans: Britain and European Integration 1945– 1998. Londýn: Longman, 1999.


24

Lenka Rovná

UNGERER, Horst. A Concise History of European Monetary Integration: From EPU to EMU. Westport (CN): Quorum Books, 1997. WAINWRIGHT, Hilary. Labour: A Tale of Two Parties. Londýn: The Hogarth Press, 1987. YOUNG, Hugo. One of Us. A Biography of Margaret Thatcher. Londýn: Macmillan, 1990.


25

Lenka Rovná

PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE / PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

Teritoriální řada 001 002 003 004 005 006 007 008 009 010 011 012 013 014 015 016 017 018

019 020 021

022 023

Obnova rakouských univerzit 1945–1955 (Ota Konrád) Dreams of Independence: Mexico Faces the U.S. (Kryštof Kozák) Vývoj územní samosprávy v Polsku po roce 1989 (Michal Kubát) Polské univerzity 1945–1948: autonomie, rekonstrukce a politika (Jiří Vykoukal) Nezávislost evropské bezpečnostní a obranné politiky NATO (Tomáš Weiss) Autonomie a (ne)závislost americké katolické církve (Petr Anděl) Univerzity ve francouzské okupační zóně v Německu (1945–1948) (Lucie Filipová) Španielsko – demokratizácia a decentralizácia (Zuzana Kunská) (Ne)závislost Střední Asie na Rusku (případ Uzbekistánu) (Slavomír Horák) Rozvojová spolupráce francouzských správních celků jako ukázka vztahu státu a decentralizovaných orgánů (Jan Látal) Diaspora and Its Ties to the Homeland: The Case of Czech Americans in the U.S. during World War I (Štěpánka Korytová-Magstadt) Francouzská levice a decentralizace (Michel Perottino) Zárodky ideje nezávislosti v americkém koloniálním myšlení 18. století (Svatava Raková) Medzinárodná správa v Kosove – cesta k (ne)závislosti (Vladimír Bartovic) Řecko-německé vztahy po pádu železné opony (Kateřina Králová) Sovětská vědecká interpretace Západu 1917–1947 (Daniela Kolenovská) The Council of Free Czechoslovakia, 1949–1956 (Francis D. Raška) Europeizace české veřejné správy: česká cesta, evropské prošlapané chodníčky nebo evropská administrativní magistrála? (Ivo Šlosarčík) Diskuse o budoucím statusu Faerských ostrovů – posilování autonomie, či nezávislost? (Tereza Hořejšová) Stagnující země – možnosti efektivnější spolupráce se zeměmi závislými na rozvojové pomoci (Magdaléna Kopicová) Západoněmecká zahraniční politika ve vztahu k Československu v 60. letech jako příklad vymezování se Bonnu vůči Washingtonu (Vít Fojtek) Katolicismus mezi universalismem, partikularismem a autonomií (Miroslav Kunštát) Německé univerzity 1945/1946 a 1989/1990: těžká a neochotná cesta k akademické autonomii (Jiří Pešek)


024 025 026 027 028 029 030 031 032 033 034 035 036 037 038 039 040 041 042 043

044

045

26

Lenka Rovná

Energetické suroviny: k problematice závislostí a nezávislostí v euroasijském prostoru (Bohuslav Litera) Od závislosti k autarkii? Formování zahraniční politiky Turkmenistánu (Jan Šír) Požadavky na politickou autonomii romského národa v Evropě 21. století (Laura Laubeová, Martina Kalinová) Nezávislost jako zahraničněpolitický problém (Dopady polské otázky na zahraniční politiku Mikuláše I.) (Karel Svoboda) Srovnání britského konzervativního euroskepticismu a independentismu (Jan Váška) Budování nezávislého ústavního soudnictví v Německu v letech 1945–1949 (Petr Mlsna) Německá politická a společenská diskuse o postavení a roli médií veřejné služby v SRN po roce 1990 (Petr Šafařík) Národnostní otázka v prvních 100 dnech po Stalinově smrti (březen–červen 1953) (Michal Reiman) Personální kulturní autonomie v Estonsku a podmínky její aplikace (Komparace meziválečného a současného modelu) (Luboš Švec) Španielsko – od frankistickej tradície k európskej modernite (Zuzana Kunská) Francie a její koloniální dědictví – případ zámořských území. Aspekty autonomie a (ne)závislosti (Eliška Tomalová) Ten Weeks That Shook the World: Reagan’s Shift from U.S. – Soviet Antagonism to Search for Partnership (Miloš Calda) Reaganova SDI mezi USA a Sovětským svazem (Petr Anděl) Konflikt států s federální vládou v imigračních záležitostech: případ Kalifornie a návrhu číslo 187 (Štěpánka Korytová-Magstadt) Federální vláda nezůstane pozadu: analýza rozšíření pravomocí federální vlády v základním a středním školství v USA (Kryštof Kozák) Česká autonomie a (ne)závislost v habsburské monarchii 19. století (Jiří Rak) Závislost a nezávislost místní správy ve Velké Británii, příklad Úřadu Velkého Londýna (od konceptu „government“ ke konceptu „governance“) Jednota evropské kultury: Evropská identita před rozšířením roku 2004 a po něm (Jiří Pešek) Německo-francouzské vztahy z perspektivy německého federalismu (Lucie Filipová) Europäisierung als Modernisierung. Modifikationen des deutschen Parlamentarismus infolge des europäischen Integrationsprozesses (Jan Ryjáček) Die Beziehungen zwischen der BRD und Frankreich (1949–1974). Demokratisierung als Weg zu modernen bilateralen Beziehungen (Lucie Filipová) Modernisierung der westdeutschen und tschechoslowakischen Gesellschaft – Entstehung von Jugendkulturen in der Nachkriegszeit am Beispiel der Jugendzeitschriften Bravo und Mladý svět (Zuzana Lizcová)


046

047 048 049 050

051 052

27

Lenka Rovná

Die Rolle der Frankfurter Schule bei der Entwicklung der Sozialwissenchaften und der intellektuellen Landschaft der BRD in der Jahren 1948–1968 (Petr Šafařík) Die Ostdeutsche Galerie Regensburg (Anita Pelánová) Reflexe komunitárního práva v ústavách středovropských států (Petr Mlsna) Federalismus a systém veřejnoprávních médií ve Spolkové republice Německo (Petr Šafařík) Schriftsteller und ihre Republik. Bundesdeutsche Autoren und ihr gesellschaftliches Engagement in den 50er und 60er Jahren (Monika Práchenská) Řečtí Židé a holocaust (Kateřina Králová) Veřejná diskuze o vlivu vlastnických poměrů českého tisku na mediální obraz česko-německých vztahů (Petr Šafařík)


28

OLD LABOUR, NEW LABOUR A IDEOVÉ ZDROJE BLAIRISMU Lenka Rovná Edice pracovních sešitů PSSS Teritoriální řada, TER - 053 Redakční rada Ota Konrád Zuzana Kasáková Kryštof Kozák Michal Kubát Jiří Vykoukal Korektor Blanka Pscheidtová Vydavatel FSV UK, Smetanovo nábřeží 6, Praha 1 Kontakt [email protected]

Lenka Rovná

PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

Recommend Documents