PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

Teritoriální řada TER–028

PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

SROVNÁNÍ BRITSKÉHO KONZERVATIVNÍHO EUROSKEPTICISMU A INDEPENDENTISMU Jan Váška

2006 Teritoriální řada TER-028

V Fakulta sociálních věd UK / Faculty of Social Sciences, Charles University Filozofická fakulta UK / Faculty of Arts, Charles University

u

Britský euroskepticismus

2

Text prošel recenzním řízením. Studie vznikla v rámci výzkumného záměru MSM0021620841 Rozvoj české společnosti v EU: výzvy a rizika. Copyright  Jan Váška 2006 ISSN 1801-5999

Jan Váška


3

Jan Váška

Srovnání britského konzervativního euroskepticismu a independentismu JAN VÁŠKA, FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD UNIVERZITY KARLOVY

Abstract The aim of this working paper is to provide, as a contribution to the “what if” debate about the possible future British European policy under a Tory government, a short comparative analysis of British conservative Euroscepticism. It sets present – largely critical – attitudes and discourse of the Conservative Party concerning the European Union and the European integration process in the context of their historical evolution and compares them to those of the UK Independence Party (UKIP), a formation with radically anti-EU agenda which managed to gain over 16 percent of votes in the 2004 EP elections. Attention is also paid to basic patterns in conceptual Conservative thinking about European integration. The distinction between the Conservative Party and the UKIP, along with taking into account the specificities of the British context, in which the Conservative position is formed, should consequently make it possible to challenge its conventional interpretation as largely, and prototypically, hostile and negativistic.

Keywords: Britain, Euroscepticism, Conservative Party, UK Independence Party, Discourse

KONTAKT NA AUTORA A PODĚKOVÁNÍ Jan Váška, katedra západoevropských studií, Institut mezinárodních studií FSV UK, Rytířská 31, 110 00 Praha 1, tel.: 221 610 206-7, fax: 221 610 204. E-mail: [email protected].


4

Jan Váška

„Our destiny is in Europe, as part of the Community. (…) Europe will be stronger precisely because it has France as France, Spain as Spain, Britain as Britain, each with its own customs, traditions and identity. (…)We have not successfully rolled back the frontiers of the state in Britain, only to see them re-imposed at a European level with a European super-state exercising a new dominance from Brussels.“ (Margaret Thatcherová, 1988)1 „Europe needs to go in a new direction. (…) Britain shall remain a positive and influential member of the European Union. (…) It [European union] is seen as a one-way street to closer integration to which all must subscribe. This is a perception which must be changed if Europe is to retain public confidence.“ (Michael Howard, 2004)2 „This alien system of government is bad for our economy, our self-respect and our prosperity. (…) It is undemocratic, corrupt and unreformable. The only way for Britain is (…): we must leave.“ (UKIP, 2005)3

1. ÚVOD Cílem této práce je komparativní analýza britského konzervativního euroskepticismu a independentismu. Současná politika a diskurz Konzervativní strany budou zasazeny do kontextu historického vývoje fenoménu britské konzervativní kritiky evropské integrace a porovnány s postojem dalších relevantních subjektů britské politické scény, především se Stranou nezávislosti Spojeného království (UKIP). Cílem práce je přispět do diskuse o budoucím utváření evropské politiky Británie a zároveň poukázat na skutečnost, že postoj Konzervativní strany k evropské integraci a roli Británie v jejím rámci, i když je u hlavní politické strany pravého středu v západní Evropě unikátní, by neměl být zjednodušeně interpretován jako jednolitá a v podstatě krajní, vůči evropské integraci a Evropské unii negativistická pozice.

1

Thatcher M., Speech to the College of Europe (The Bruges Speech), 20 September 1988, http://www.margaretthatcher.org/speeches/displaydocument.asp?docid=107332 (staženo 4. 5. 2006). 2 Howard M., Speech to the Konrad Adenauer Stiftung in Berlin (A New Deal for Europe), 12 February 2004, http://politics.guardian.co.uk/conservatives/story/0,9061,1146872,00.html (staženo 4. 5. 2006). 3 „Why the UK must leave the EU“, úvod k We Want Our Country Back. UK Independence Party Manifesto 2005, http://www.ukip.org/pdf/UKIPa4manifesto2005.pdf., s. 1 (staženo 7. 5. 2006).


5

Jan Váška

Od konce osmdesátých let jsou konzervativci nejvýznamnějším představitelem britského euroskepticismu a nedůvěry vůči evropské integraci obecně. Pro českého čtenáře může být analýza jejich postojů o to zajímavější, že od počátku devadesátých let představují britští konzervativci hlavní ideový zdroj a politickou oporu ODS, a to – bez ohledu na zcela odlišnou situaci a historickou zkušenost – i v otázkách evropské integrace. Jen málokdo si při sledování dnešní politiky Konzervativní strany vůči EU uvědomí, že až do konce osmdesátých let byli právě toryové mezi oběma hlavními stranami v Británii pomyslnou „stranou Evropy“. Pro Konzervativní stranu má Evropská unie hořkou příchuť osudového tématu, jež nejprve v 90. letech poničilo její reputaci kompetentní vládní strany a poté, jak uvádí Andrew Geddes, „ostré spory o evropskou integraci a rozdělení strany, které způsobily, byly nejdůležitějším faktorem při debaklech konzervativců ve všeobecných volbách v letech 1997 a 2001“.4 Kořeny „evropského prokletí“ Konzervativní strany přitom sahají až na přelom 80. a 90. let, k okolnostem odstoupení premiérky Margaret Thatcherové, k vystoupení libry z evropského mechanismu směnných kurzů, ERM, v září 1992 a k rebelii konzervativních poslanců během ratifikace Maastrichtské smlouvy. V roce 1997, kdy volby proběhly na pozadí jednání Mezivládní konference EU, jež byla krátce po zvolení Labouristické strany (New Labour) Tonyho Blaira uzavřena podpisem Amsterdamské smlouvy, byla „Evropa“ mediáně nejatraktivnějším tématem. O čtyři roky později vsadil lídr konzervativců William Hague na evropské téma, konkrétně měnovou unii a „záchranu libry“ (kampaň Save the Pound), jako na hlavní volební téma – a neuspěl, když se zcela minul se skutečnými starostmi voličů (srv. Geddes 206nn). Při posledních volbách v roce 2005 již evropská integrace nehrála téměř žádnou roli; konzervativci sice deklarovali zásadní nesouhlas s ústavní smlouvou EU, obě hlavní politické strany se ale shodly na požadavku její ratifikace v referendu. Přes vyklizení pozic v národní politice zvítězili konzervativci ve volbách do Evropského parlamentu v letech 1999 i 2004.5 Zatímco však v roce 1999 dokázali využít efektu hlasování uprostřed volebního období a získat 35,5 % hlasů, což byl vyšší zisk než v předchozích i následujících volbách do Dolní sněmovny, v roce 2004 získali pouze 26,7 % hlasů, tedy naopak výrazně méně než v předchozích i následujících parlamentních volbách.6 Pokud ale sečteme hlasy Konzervativní 4

Geddes A., The European Union and British Politics, Basingstoke: Palgrave/Macmillan 2004, s. 11. 5 Výsledky viz Morgan B. a Cracknell R., Elections to the European Parliament – June 1999, House of Commons Research Paper 99/64, http://www.parliament.uk/commons/lib/research/rp99/rp99-064.pdf (staženo 3. 5. 2006) a Mellows- Facer A. a kol., European Parliament elections 2004, House of Commons Research Paper 04/50, http://www.parliament.uk/commons/lib/research/rp2004/rp04050.pdf (staženo 3. 5. 2006). 6 V parlamentních volbách v roce 1997 získali konzervativci 30,7 % hlasů, v roce 2001 31,7 % hlasů a v roce 2005 32,4 % hlasů – viz Morgan B., General Elections results, 7 June 2001, House of Commons Research Paper 01/54, s. 17, http://www.parliament.uk/commons/lib/research/rp2001/rp01-054.pdf (staženo 4. 5. 2006) a Mellows-Facer A., General Elections 2005, House of Commons Research Paper 05/33,


6

Jan Váška

strany a UKIP, zůstává podíl euroskeptických hlasů ve volbách do EP stejný: 42,5 % v roce 1999 a 42,9 % v roce 2004. Lze tedy říci, že při posledních volbách do EP došlo k masivnímu odlivu konzervativních voličů směrem k subjektu, který pro vztah mezi Británií a evropskou integrací nabízel ještě radikálnější řešení než (sama radikalizovaná) Konzervativní strana: namísto vyjednání nových podmínek členství a navrácení části pravomocí z evropské na národní úroveň okamžité a úplné vystoupení Británie z EU. Ačkoli se tento efekt neopakoval při parlamentních ani obecních volbách, představuje UKIP pro Konzervativní stranu hrozbu a staví ji před nutnost reformulovat a zpřesnit vlastní postoje k evropské integraci – ať už se od politiky UKIP zřetelně distancovat, anebo převzít část její agendy. Cílem této studie je proto vedle historické sondy i srovnání současné politiky a diskurzu obou stran.

2. EUROSKEPTICISMUS – TEORETICKÉ UCHOPENÍ Pod pojmem euroskepticismus obecně rozumíme nesouhlas s evropskou integrací nebo některými jejími aspekty. Termín však zahrnuje několik rozdílných pozic: může být skepsí ohledně potenciálu budoucího vývoje integračního procesu (jako opak „eurooptimismu“), častěji je však normativní pozicí, podle níž je integrační proces nebo některé jeho aspekty scestný a nežádoucí, a to zpravidla z hlediska požadavku národní suverenity. Podle Taggarta a Szczerbiaka7 termín euroskepticismus zahrnuje jak kategorickou a bezpodmínečnou opozici, tak i částečný a podmíněný nesouhlas s procesem evropské integrace. Euroskepticismus tedy může dosahovat různé intenzity. Samotný termín pochází právě z britského kontextu, kde se etabloval na přelomu 80. a 90. let jako charakteristika postoje Konzervativní strany vůči evropské integraci (toryovská skepse je však starší a její kořeny sahají až do padesátých let). Na možné zaujmutí euroskeptické pozice má vliv řada faktorů včetně politické kultury, historie, postavení daného subjektu v národním politickém systému a veřejného mínění. Systematičtější způsob teoretické konceptualizace euroskepticismu navrhuje Jan Rovný, jenž rozvrhuje „teoretický euroskeptický prostor“ podél dvou os, z nichž jednu tvoří intenzita (magnitude) a druhou motivace euroskeptické pozice dané politické formace.8 Podél osy intenzita se tradičně rozlišuje mezi tvrdým (hard) a měkkým (soft) euroskepticismem. Hard euroskeptici oponují myšlence evropské integrace jako takové a prosazují vystoupení své země z EU (případně setrvání mimo EU). Soft euroskeptici

s. 8, http://www.parliament.uk/commons/lib/research/rp2005/rp05-033.pdf (staženo 4. 5. 2006). 7 Taggart P. a Szczerbiak A., Parties, Positions and Europe, SEI Working Papers, No. 46, Sussex European institute 2001, s. 9n. 8 Rovný J., Conceptualising Party-based Euroscepticism: Magnitude and Motivations, Collegium No. 29 (College of Europe), Winter 2004, Does Euroscepticism have a passport?, s. 32–37. Empirická část této studie se zabývá euroskeptickými stranami středovýchodní Evropy.


7

Jan Váška

nezaujímají a priori negativní stanovisko vůči existenci EU a nepožadují vystoupení, kritizují však některé její politiky a aktuální vývoj nebo jeho aspekty.9 Podle motivace se euroskepticismus dělí na ideologicky a strategicky motivovaný. Ideologicky motivovaný euroskepticismus je stabilní programová pozice, která vychází ze stranické ideologie a hodnot, obvykle v rámci určité „rodiny“ politických stran. Strany, které náleží do této kategorie, se jej dogmaticky drží i v situaci, kdy pro ně znamená reálnou hrozbu volebních ztrát. Naopak strategicky motivovaný euroskepticismus je pragmatickou až oportunistickou pozicí, která má na zřeteli maximalizaci volebního zisku (očekávaný zisk pramenící ze zaujetí euroskeptické pozice a diskurzu převyšuje předpokládaný odliv hlasů).10 Motivaci ani intenzitu euroskepticismu však nelze pojímat jako binární, ale spíše škálové kategorie.

3. TORYOVSKÝ EUROSKEPTICISMUS Pro obecně euroskeptickou pozici současné Konzervativní strany nabízí literatura několik možných vysvětlení. Za tradiční překážku plného zapojení Británie do evropského integračního procesu bývá pokládána idea britské výjimečnosti11, jejímž historickým nositelem byla zejména právě Konzervativní strana. Tato myšlenka, jež má dodnes určitou rezonanci, byla obzvláště silná právě v době, kdy na kontinentě vznikala první integrační seskupení. V jejím jádru je přesvědčení o tom, že Británii náleží – díky její jedinečné historické zkušenosti „benevolentní koloniální velmoci“ a „zvláštnímu vztahu“ s ostatními anglosaskými zeměmi, především se Spojenými státy – ve světě výjimečné místo, naplněné i po ukončení globální vojenské přítomnosti (přelom 60. a 70. let) a po skončení studené války zvláštní odpovědností. Jeho nedílnou součástí je i předsvědčení o nadřazenosti vlastních politických institucí – parlamentu – ve srovnání se zeměmi kontinentální Evropy. Plné zapojení do evropské integrace řízené nadnárodním principem je v některých (nejen) konzervativních kruzích považováno za neslučitelné s ideou britské výjimečnosti; je však nutné dodat, že přesvědčení vlastní historické výjimečnosti je mezi evropskými národy mnohem více normou než zvláštní britskou charakteristikou.12

9

Taggart P. a Szczerbiak A., The Party Politics of Euroscepticism in Member and Candidate States, SEI Working Papers, No. 51, Sussex European institute 2002, s. 7n. 10 Rovný, Conceptualising Party-based Euroscepticism: Magnitude and Motivations, s. 35–38. Pro analýzu role euroskepticismu v rámci soutěže uvnitř národních politických systémů viz Sitter N., Opposing Europe: Euroscepticism, Opposition and Party Competition, SEI Working Papers, No.56, Sussex European institute 2002. V Sitterově pojetí není, jako u jiných autorů, euroskepticismus primárně ideologický fenomén, ale plní v rámci politické soutěže strategickou úlohu a lze jej chápat jako projev „politiky opozice“. 11 Baker and Seawright podle Taggarta a Szczerbiaka, Parties, Positions and Europe, s. 9. 12 Geddes, The European Union and British Politics, s. 28.


8

Jan Váška

Jiní autoři se zaměřují na roli identit.13 Připomínají, že historicky se anglická identita, Englishness, (mnohem více než identita skotská nebo velšská, jež se naopak vymezovaly vůči Anglii) utvářela prostřednictvím interakce a negativního vymezování se vůči kontinentální Evropě, konkrétně Francii; Evropa, tj. Francie, při této konstrukci hrála roli „toho druhého“ (ne jediného, ale jednoho z „významných druhých“). V této rovině může být plné zapojení do (nadnárodní) evropské integrace považováno za hrozbu pro britskou národní identitu (hrozbu „rozpuštění se“ v „tom druhém“). Protože identitu, jako každý sociální konstrukt, je třeba reprodukovat a stvrzovat prostřednictvím diskurzu nebo symbolické politiky, mohou euroskeptická politika a diskurz Konzervativní strany sloužit právě tomuto účelu. Instinktivně proevropská politika řady konzervativních politiků však nasvědčuje tomu, že vztah mezi britskou a evropskou identitou, resp. mezi anglickým nacionalismem (pro který historickou roli Francie jako „významného druhého“ v 90. letech přebírá Německo) a kontinentální Evropou, je komplikovanější. Ještě jiná vysvětlení poukazují na institucionální faktory – například s empirickým odkazem na období vlády Johna Majora v letech 1992– 1997 – na vliv konzervativních backbencherů v situaci, kdy vládní strana v podmínkách westminsterského modelu disponuje minimální parlamentní většinou.14 Jádro euroskeptické pozice Konzervativní strany, jak uvidíme níže, tvoří dva okruhy argumentů. První se týká dopadu evropské integrace na britský ústavní systém, především na doktrínu parlamentní suverenity, a na suverenitu institucí Spojeného království jako celku. Druhým typem argumentů je negativní vymezování se vůči socioekonomickému modelu EU (tedy zemí kontinentální Evropy). K nim podle Geddese přistupuje ještě třetí téma, jež navazuje na dělicí linii, která provázela Konzervativní stranu po celou dobu její historie (viz debaty o obilních a navigačních zákonech a později o imperiálním preferenčním systému): otázka po místě Británie v globální ekonomice (svobodný obchod vs. regionální obchodní blok).15 Z hlediska svých ideových zdrojů tak konzervativní euroskepticismus není jednolitý proud. Jak uvádějí Young a Geddes, v 90. letech uvnitř Konzervativní strany existovalo celkem šest různých euroskeptických proudů, z nichž každý dospěl ke kritice evropské integrace z jiných pozic:16 vedle „nesmiřitelných“, kteří odmítali ideu evropské integrace jako takovou, to byli zejména „konstitucionalisté“, kteří se obávali dopadu členství v politické unii na britský ústavní systém a na doktrínu parlamentní suverenity, a zastánci volného trhu, pro něž představovaly intervencionistické tendence uvnitř ES/EU hrozbu pro výsledky hospodářské politiky thatcherismu. Zbývajícími proudy byli „nacionalisté“, někteří 13

K tématu konstrukce britské identity viz práce Lindy Colley nebo esej Timothy Gartona Ashe, Is Britain European?, International Affairs 77/1, Jan. 2001, s. 1–13. 14 Aspinwall podle Taggarta a Szczerbiaka, Parties, Positions and Europe, s. 9. 15 Srovnej Geddes, The European Union and British Politics, s. 192n. 16 Young, This Blessed Plot, passim; Geddes, The European Union and British Politics, s. 194n.


9

Jan Váška

představitelé tradiční toryovské levice („mokří“) a „hyperglobalisté“, kteří vítali oslabování národních vlád (a z něho pramenící údajné posilování svobody jednotlivce) v důsledku globalizace. V rámci Konzervativní strany působila řada eurokritických klubů, organizací a think-tanků, z nichž nejvlivnější, thatcheristická Bruges Group, měla mezi konzervativními poslanci až 150 přívrženců; dalšími byly Fresh Start Group, European Foundation, ´92 Group a No Turning Back Group. Souběžně však ve straně působily i umírněně a proevropsky orientované kluby a skupiny, mezi které patřila i vlivná Tory Reform Group. Samotnou Konzervativní stranu euroskepticismus spíše rozděloval než spojoval; to platí především pro období od konce 80. do konce 90. let. Jak připomíná Geoffrey Evans, neshody uvnitř konzervativních vlád, týkající se především postoje k měnové unii, byly viditelné, silně medializované a do britské politiky vnášely prvek nejistoty. Krize okolo vystoupení libry z ERM v září 1992 byla událostí, která dlouhodobě poškodila postavení Konzervativní strany ve výzkumech veřejného mínění. Navíc byl vztah k evropské integraci hlavní štěpnou linií uvnitř strany při volbě lídra v letech 1990, 1995 i 1997.17 Paradoxně tak došlo k tomu, že se relativní euroskepticismus Konzervativní strany, který měl vzhledem k rezervovaným postojům britské veřejnosti k evropské integraci představovat volební výhodu (pozice konzervativců byla blíže veřejnému mínění než pozice labouristů a liberálních demokratů), ve skutečnosti vinou veřejného rozdělení strany stal v 90. letech zřetelnou volební nevýhodou. Před volbami v roce totiž 1997 Konzervativní strana působila na potenciální voliče opačným dojmem, než bylo zapotřebí: na proevropské voliče působila strana jako protievropská, a naopak.18 Optimální z volebního hlediska by přitom byla jednotná euroskeptická pozice, o níž se vedení strany snažilo až po roce 1997 pod vedením Williama Hagua.19 Ze špatného obrazu konzervativního euroskepticismu (a fenoménu Strany referenda, o němž bude řeč níže) tak paradoxně profitovala nejvíce proevropská z hlavních politických stran v Británii, Liberální demokraté.20

4. HISTORICKÉ POZADÍ Tato část práce nastiňuje, jako základ pro další analýzu, klasické podání historického utváření dnešní euroskeptické pozice Konzervativní strany od počátků evropského integračního procesu.21

17

Evans G., Euroscepticism and Conservative Electoral Support: How an Asset Became Liability, British Journal of Political Science, Vol.28 No.4 (Oct.1998), s. 573nn. 18 Evans, Euroscepticism and Conservative Electoral Support, s. 581n. 19 Tamtéž, s. 575. 20 Geddes, s. 181. 21 Klasickými monografiemi, které se zabývají historickým vývojem vztahu Británie k evropské integraci, jsou např. Young H., This Blessed Plot: Britain and Europe from Churchill to Blair, Basingstoke: Macmillan 1998; George S., An Awkward Partner:


10

Jan Váška

Ačkoli byl Winston Churchill (v letech 1945–1951 vůdce konzervativní opozice) jmenován čestným předsedou Kongresu Evropy, který se sešel v květnu 1948 v Haagu, aby položil základy poválečného evropského sjednocení, až do konce 50. let se labouristické (Attlee) i konzervativní (Churchill, Eden) vlády stavěly k možnosti účasti Británie v integračním projektu velmi skepticky. Členství v nadnárodním uskupení (nejprve ESUO, později EHS) bylo všeobecně pokládáno za nekompatibilní s tradičními zájmy v zámoří (impérium, Commonwealth, globální velmocenské postavení po boku Spojených států) i s imperativy domácí politiky (suverenita politických institucí, jež obstály během světové války; poválečné znárodnění klíčových odvětví ekonomiky včetně těžby uhlí a ocelářství). V kabinetním memorandu z konce roku 1951 Churchill konstatoval, že Británie by se neměla stát součástí evropského integračního procesu, protože by tím „zřekla svého ostrovního či commonwealthského charakteru“.22 Ve vztahu k západní Evropě (nejmenšímu ze tří „kruhů“ poválečné zahraničněpolitické orientace Británie) měl Londýn hrát roli staršího partnera, mostu mezi Británií a Spojenými státy a sponzora evropské integrace. Tento postoj vystihuje často uváděná parafráze Churchillova projevu v Dolní sněmovně z května 1951: jsme s Evropou, ale nejsme v ní a z ní.23 Přesto se konzervativci na přelomu padesátých a šedesátých let profilovali jako „strana Evropy“ a v roce 1961 premiér Harold Macmillan poprvé požádal o vstup do EHS (neboli do „Společného trhu“ /Common Market/, jak bylo EHS v Británii nazýváno; tento název dobře ilustruje fakt, že Britové vždy považovali odbourávání obchodních bariér za významnější rozměr evropské integrace než ideu prohlubování politické integrace). Klíčovou roli v přehodnocení postoje k evropské integraci hrála ztráta globálních politických a obchodních pozic Británie, tj. dekolonizace impéria a nárůst podílu EHS a současně pokles podílu Commonwealthu na britském zahraničním obchodu, seznání, že Evropské sdružení volného obchodu, jehož vznik Londýn inicioval na konci padesátých let, nebude adekvátní alternativou k členství v EHS, a také obava z politické a hospodářské marginalizace Británie ve srovnání s EHS, především ve vztahu ke Spojeným státům. Podpora Konzervativní strany pro vstup do EHS měla pragmatický charakter, vycházela z předpokládané výhodnosti členství a až na malé výjimky, jakou byl například pozdější premiér Edward Heath, rozhodně nelze hovořit o evropském integračním idealismu. Konzervativci podpořili i druhou žádost o vstup do ES, kterou podala labouristická vláda Harolda Wilsona v roce 1967, a nakonec Britain in the European Community, Oxford: Oxford University Press, 1. vydání 1990 nebo Gowland D. a Turner A., Reluctant Europeans. Britain and European Integration 1945–1998, London: Pearson Education 1999. Dokumenty vztahující se k této problematice jsou uspořádány např. ve výboru Gowland D. a Turner, A. (eds.), Britain and European Integration 1945-1998: a documentary history, London: Routledge, 2000. 22 „Forfeit our insular of commonwealth wide character“. Memorandum pro kabinet z 29. 11. 1951, cit. Plumpton J., Inside the Journals, podle Mauter W., Churchill and the Unification of Europe, The Historian, 61(1), Fall 1998, s. 67–84, http://www.winstonchurchill.org/i4a/pages/index.cfm?pageid=61 (staženo 3. 5. 2006). Konzervativci se vrátili do vlády po volbách v říjnu 1951. 23 We are with Europe but not of it – Geddes, s. 24.


11

Jan Váška

to byli oni, za jejichž vlády Británie do Evropského společenství v roce 1973 skutečně vstoupila. V šedesátých letech existovala uvnitř parlamentního klubu Konzervativní strany pouze malá skupina poslanců, kteří se snahou o přistoupení Británie k EHS nesouhlasili; jejich nejvýraznějším představitelem byl Enoch Powell24, bývalý ministr, jenž v roce 1965 neúspěšně kandidoval na post lídra strany a dnes je pokládán za inspirátora moderního anglického nacionalismu (jehož typickou představitelkou je např. Margaret Thatcherová). Během sedmdesátých let počet euroskeptických konzervativních poslanců postupně narůstal a již v říjnu 1971 při hlasování v Dolní sněmovně o vstupu do ES vláda zvítězila jen díky podpoře 69 labouristických poslanců, kteří se vzepřeli kategorické stranické instrukci hlasovat proti (39 konzervativních poslanců hlasovalo proti vládě)25. Přesto se za vlády Edwarda Heathe žádný politik protievropské orientace nestal členem kabinetu. Labouristická strana se naopak od počátku 60. let pod tlakem svého levicového křídla profilovala spíše protievropsky, a to přesto, že druhý pokus o vstup do EHS podnikla v roce 1967 labouristická vláda Harolda Wilsona. Po odchodu do opozice v roce 1970 ve straně znovu převážila protievropská pozice: nejenže většina labouristických poslanců včetně vedení strany hlasovala proti vstupním podmínkám vyjednaným Heathovou vládou, ale po renegociaci podmínek členství, které dosáhla v roce 1975 druhá Wilsonova vláda, se mírná většina labouristických poslanců a výrazná většina mimořádného sjezdu strany vyslovily proti setrvání Británie v ES (tj. proti politice vedení strany).26 Nástup levicového aktivisty Michaela Foota do vedení strany po porážce ve volbách v roce 1979 vedl k definitivnímu příklonu oficiální stranické linie k protievropským pozicím (a k následnému rozkolu uvnitř Labouristické strany, když v roce 1981 stranu opustila skupina proevropsky orientovaných centristických politiků vedená Royem Jenkinsem) a v následujících volbách (1983) se labouristé zavázali k vyjednání vystoupení Británie z ES.27 Nahrazení Foota umírněným Neilem Kinnockem krátce po volebním debaklu představuje z dnešního pohledu bod obratu, po kterém se postoj Labouristické strany k členství Británie v ES postupně stává vstřícnější. Na 24

Enoch Powell je dnes znám především svým projevem Rivers of Blood, kterým v dubnu 1968 během debaty o protidiskriminačním zákonu Race Relations Act varoval před důsledky živelné imigrace z mimoevropských zemí. Jde o citát z Vergiliovy Aeneidy. Projev vyvolal velké pozdvižení, protože rasová karta byla do té doby v politickém zápase tabu, a Heath Powella okamžitě vyloučil ze stínového kabinetu. 25 European Navigator, Ratification by the British Parlament, http://www.ena.lu/mce.cfm (staženo 13. 5. 2006). 26 Tamtéž, s. 195. Kabinet schválil nově vyjednané podmínky poměrem 16:7, Labouristická strana jako celek se však postavila proti: v Dolní sněmovně hlasovalo pro pouze 137 labouristických poslanců, zatímco 145 bylo proti, a speciální konference na konci dubna nové podmínky odmítla poměrem 1 986 : 3 724 milionu hlasů; a to přesto, že Wilson i jeho zástupce (a nástupce) James Callaghan na sjezdu pronesli jasně proevropské projevy (Geddes, s. 76). 27 1983 Labour Party Manifesto, kapitola „Britain and the Common Market“, http://www.labour-party.org.uk/manifestos/1983/1983-labour-manifesto.shtml (staženo 9. 5. 2003).


12

Jan Váška

tomto vývoji se významně podílel i vývoj uvnitř Společenství a utváření jeho „sociální dimenze“ po nástupu Jacquese Delorse do čela Komise; v každém případě od konce osmdesátých můžeme labouristy považovat za v zásadě (v britském kontextu) proevropskou stranu, i když ještě v následující dekádě (během ratifikace Maastrichtské smlouvy) z vnitropolitických důvodů hlasovali „proti EU“. Před referendem o setrvání Británie v ES v roce 1975 vedla Konzervativní strana v čele s novou vůdkyní Margaret Thatcherovou kampaň na straně pro setrvání v ES. I když si premiérka (která s vypsáním referenda jako inovací v britském ústavním systému nesouhlasila) osobně v kampani udržovala spíše nízký profil, o její podpoře členství země ve „Společném trhu“ nebylo pochyb. Ačkoli si Thatcherová v průběhu osmdesátých let vybudovala pověst spíše protievropské političky (kterou podtrhovala její veřejná vystoupení po vynucené rezignaci v roce 1990) a některé aspekty evropské integrace velmi ostře kritizovala, členství Británie v ES během svého výkonu premiérského úřadu nikdy zásadně nezpochybnila. Nejvýraznější postavou mezi konzervativními politiky, kteří v roce 1975 vedli kampaň proti ES, byl opět Enoch Powell.28 Období vlády Margaret Thatcherové je z hlediska vztahu k evropské integraci možné rozdělit do tří etap.29 Pro první etapu byl sice příznačný pragmatický, v zásadě proevropský postoj (tj. podpora „Společného trhu“), ten však byl zastíněn dlouhodobým sporem o výši britského příspěvku do společného rozpočtu a napjatými vztahy mezi Thatcherovou a jejími kontinentálními protějšky; dohody na trvalé formuli tzv. britského rabatu bylo dosaženo až v roce 1984. Následuje etapa, v níž byl vztah Thatcherové k ES nejvřelejší, především díky pokrokům ve vytváření společného trhu (a také kvůli určitému nedocenění katalyzační role JEA při prohlubování politické integrace30) a která symbolicky končí vstupem v platnost Jednotného evropského aktu, první souborné revize zakládajících smluv ES, v roce 1987. Třetí etapa je již poznamenána postupnou erozí podpory Margaret Thatcherové pro evropskou integraci v kontextu neshod mezi ní a ministry zahraničí a financí v otázce zapojení Británie do ERM, diskusí o vytváření „sociální dimenze“ ES (kterou konzervativci kritizovali), svolání mezivládních konferencí ES o politické a měnové unii (kterému Británie oponovala) a konce studené války a otázky znovusjednocení Německa (které si Thatcherová osobně nepřála). Pro toto období je charakteristický kritický projev, který Thatcherová pronesla v září 1988 v Bruggách a který je citován v úvodu této práce.31 28

Powell v roce 1974 na protest proti proevropské politice vlády Edwarda Heathe přestoupil k ulsterským unionistům a vyzval voliče, aby hlasovali pro Labouristickou stranu, která slibovala referendum o ES. 29 Klasická interpretace, kterou nabízejí např. Gowland a Turner, Documentary history, s. 167. Douglas Hurd charakterizoval postoj Thatcherové k návrhů ES během prvních dvou etap jako „Ne. Ne. Ano.“ (Young, s. 351). 30 Základní nedorozumění spočívalo v tom, že pro britskou konzervativní vládu bylo vytvoření společného trhu cílem samo o sobě, zatímco pro ostatní členské země a pro Evropskou komisi pod vedením Jacquese Delorse byl společný trh pouze prostředkem k dosažení cílů v oblasti politické integrace. Geddes, s. 193. 31 Thatcher M., Speech to the College of Europe (The Bruges Speech), 20 September


13

Jan Váška

Pro období vlády jejího nástupce Johna Majora (1990–1997) bylo příznačné slábnutí pozic konzervativců v rámci britské politiky, zostřování sporů mezi proevropským a eurokritickým křídlem strany vedoucí až k paralýze evropské politiky Konzervativní strany a postupný rozklad vztahů mezi Británií a ostatními členskými zeměmi (viz „hovězí válka“ v roce 199632). Formativními událostmi pro negativní přístup větší části konzervativců k ES/EU v devadesátých letech bylo vystoupení z ERM v září 1992 („Černá středa“). Revolta skupiny konzervativních backbencherů během ratifikace Maastrichtské smlouvy bezprostředně po volbách v roce 1992 pak ukázala, že politika konstruktivního, i když kvalifikovaného (Major v Maastrichtu pro Británii vyjednal několik zásadních ústupků a výjimek, především opt-out v oblasti sociální politiky a z třetí etapy měnové unie) zapojení Británie do pokračujícího integračního procesu nebude v nadcházejícím volebním období mít podporu celé strany.33 Význam rozštěpení Konzervativní strany v otázkách evropské integrace dále znásobila minimální parlamentní většina, kterou kabinet po volbách v roce 1992 disponoval (než ji zcela ztratil). Politika Majorovy vlády vůči EU tak až do roku 1997 byla do značné míry výsledkem premiérova balancování mezi menšinovým proevropským a početně stále silnějším protievropským křídlem strany. Posilování euroskeptiků, kteří v devadesátých letech zastávali významné posty v kabinetu (Redwood, Portillo aj.), se odrazilo i v postupném rozkladu vztahů mezi Británií a jejími partnery v EU. Po odchodu konzervativců do opozice se jejich čele vystřídala trojice lídrů, kteří předtím byli řazeni k euroskeptickému křídlu strany (William Hague, Iain Duncan Smith, Michael Howard). Žádný z nich neprosazoval vystoupení Británie z EU, ale ve svých projevech vystupovali velice kriticky proti směřování evropské integrace po vzniku Evropské unie a vyzývali k jeho fundamentálnímu přehodnocení.34 Jako terč pro kritiku si přitom vybírali některý z aktuálních projektů EU, který labouristická vláda Tonyho Blaira podporovala. Na konci devadesátých let to byla především ESDP (společná bezpečnostní a obranná politika), Smlouva z Nice („udělala by to, co Guy Fawkes nedokázal: vyhodit do vzduchu parlamentní vládu v Británii“35), ve volební kampani v roce 2001 možnost nahrazení libry společnou měnou euro a po roce 2003 ústavní smlouva. Naopak jednoznačnou podporu 1988, http://www.margaretthatcher.org/speeches/displaydocument.asp?docid=107332 (staženo 4. 5. 2006). 32 Gowland a Turner, Reluctant Europeans, s. 310–321. 33 Do rebelie se zapojilo 22 konzervativních poslanců, přičemž vládní většina v Dolní sněmovně v té době činila jen 18 mandátů (a dále klesala). Ústřední postavou této skupiny byl Bill Cash a jejími členy i budoucí lídři Konzervativní strany (Iain Duncan Smith) a UKIP (Roger Knapman); 8 z rebelů bylo v listopadu 1994 zbaveno stranického dohledu („eight whipless“). 34 Viz např. Duncan Smith I., Prague Speech New Europe, July 2003, http://www.telegraph.co.uk/news/main.jhtml?xml=/news/2003/07/11/nids211.xml; Howard M., A New Deal for Europe, speech to the Konrad Adenauer Stiftung in Berlin, February 2004, http://politics.guardian.co.uk/conservatives/story/0,9061,1146872,00.htm (staženo 4. 5. 2006). 35 Projev Johna Redwooda pro Bruges Group, 19. 4. 2000, http://www.brugesgroup.com/mediacentre/releases.live?article=49 (staženo 12. 5. 2006).


14

Jan Váška

nabízeli především politice rozšiřování EU, od které si (stejně jako např. česká ODS) slibují rozmělnění politické dimenze evropské integrace. V nastoupené linii pokračoval po svém zvolení v prosinci 2005 nový lídr strany Davod Cameron.

5. ANALÝZA DISKURZU A JINÉ PERSPEKTIVY Autoři, kteří se zabývají analýzou diskurzu, mají tendenci toto klasické podání „příběhu“ britského konzervativního euroskepticismu částečně korigovat a upozorňují na různorodost britské debaty o Evropě. Jak uvádí Thomas Diez, „tisk i značná část literatury mají tendenci příliš zdůrazňovat některá euroskeptická vyjádření, a naopak nedoceňovat diverzitu debaty“.36 V rámci této debaty Diez identifikuje celkem osm různých významů konstruovaných pro ES/EU, resp. koncepcí evropské governance a legitimity ES/EU.37 Konzervativní diskurz o evropské integraci se přitom ve velké většině vztahuje (tj. konstruuje a reprodukuje) ke dvěma z těchto významů: ke koncepci Evropy jako „liberálního ekonomického společenství“ (dominantní koncept v britském diskurzu od 70. let do současnosti) a ke koncepci ES/EU jako „mezivládní spolupráce národních států“. Zatímco proevropské a umírněné proudy uvnitř Konzervativní strany inklinovaly k pojetí ES/EU jako „liberálního ekonomického společenství“, které je svými výstupy (obchod, prosperita, bezpečnost), legitimizováno38 s euroskeptickým konzervativním diskurzem je svázáno pojetí EU jako „mezivládní spolupráce národních států“ (srovnej spolupráce vs. integrace). Podle tohoto konceptu jsou zdrojem legitimity a identifikace ústavní instituce národních států, především parlamenty; nadnárodní formát vládnutí není z tohoto hlediska legitimní.39 Z uvedeného mj. vyplývá zřetelná normativní pozice, již studium euroskeptických textů potvrzuje: nadnárodní integrace je nežádoucí, protože postrádá legitimitu. Podobný koncept vypracovali Markus Jachtenfuchs a kol., kteří pracují s kategorií ideálních typů EU jako politické entity, tzv. polity-types, které chápou jako strukturované systémy významů, především ústavních idejí, které jsou vázány na normativní ideje o legitimním způsobu evropského vládnutí (governance).40 Ve své studii rozlišují celkem čtyři polity-types: EU jako federální stát, EU jako systém

36

Diez T., Europe as a Discursive Battleground. Discourse Analysis and European Integration Studies, Cooperation and Conflict Vol. 36(1), 2001, s. 26. 37 Diez, Europe as a Discursive Battleground, s. 19n. 38 Politická teorie rozlišuje tři dimenze legitimity: vstupní (participace, input), výstupní (produkt, output) a identitifikaci (hodnoty, identita), viz Jachtenfuchs M., Diez T. a Jung S., Which Europe? Conflicting Models of a Legitimate European Political Order, European Journal of International Relations Vol. 4(4), 1998, s. 417. 39 Diez, Europe as a Discursive Battleground, s. 20. 40 Jachtenfuchs M., Diez T. a Jung S., Which Europe? Conflicting Models of a Legitimate European Political Order, European Journal of International Relations Vol. 4(4), 1998, s. 409–445.


15

Jan Váška

mezivládní spolupráce, EU jako ekonomické společenství a EU jako network; opět přitom platí, že tyto polity-types jsou diskurzivními konstrukcemi. Po vymezení ideálních typů evropské polity podrobují (na základě svých dřívějších prací) komparativní analýze historický vývoj identifikace politických stran v Německu, Francii a Británii, tj. hlavních „polity-making“ zemích, s těmito koncepty. Uvádějí přitom, že v období debaty o Maastrichtské smlouvě (1990–1994) dominovalo jak v Konzervativní straně, tak i v Labouristické straně pojetí ES/EU jako ekonomického společenství, konceptu, jehož charakteristickým znakem je přísné oddělení ekonomického a politického vládnutí a který umožňující paralelní existenci integrovaného evropského trhu a systému suverénních teritoriálních států.41 Jde o období, kdy britská konzervativní vláda na mezivládních konferencích ES již vystupuje v roli zřetelně „obtížného partnera“ (George, Awkward Partner); tato obtížnost je však dána méně „euroskepticismem“ britských konzervativců (tento proud je ve straně identifikován jako menšinový), ale tím, že hlavní kontinentální aktéři (socialistická vláda ve Francii, koalice křesťanských/sociálních demokratů a liberálů v Německu) uvažovali o vznikající Evropské unii jako o evropské variantě federálního teritoriálního státu.42 Uvedené příklady ukazují, jak může analýza diskurzu rozšířit studium britského konzervativního euroskepticismu, a obecně analýzu postojů politických stran vůči evropské integraci, o kategorie, které samotná historická metoda nedokáže adekvátně uchopit (diskurzivní konstrukce různých významů pro tentýž proces a jednu mezinárodní entitu [evropská spolupráce/integrace, EU], otevřenost a pluralita jejich významů, normativní rozměr euroskeptické pozice, otázka legitimity atd.). Důležitými kontextuálními faktory jsou média, především denní tisk, a postoje veřejného mínění. Tituly, které tradičně podporují Konzervativní stranu, dlouhodobě zastávají vůči EU velmi kritickou linii (zejména The Daily Telegraph a The Daily Mail). Veřejné mínění dlouhodobě zastává k EU a evropské integraci odtažitý, často indiferentní (spíše než negativní – nejvíce negativistické veřejné mínění je v současné době v Rakousku) postoj. Podle průzkumů Eurobarometr z přelomu let 2005–200643 je o tom, že „členství Británie v EU je dobrá věc“, přesvědčeno pouze 33 % dotázaných Britů (23. místo z 25 členských zemí, průměr EU–25 je 49 %) a o tom, že Británie „celkově vzato z členství v EU profitovala“, jen 37 % respondentů (23. místo, průměr 52 %). Jen 34 % Britů soudí, že EU se v současnosti „celkově vzato ubírá správným směrem“ (22. místo, průměr 39 %), a jen pro 29 % z nich má EU v současnosti „pozitivní image“ (23. místo, průměr 44 %). Na rozdíl od představitelů obou hlavních politických stran jsou Britové poměrně vlažní vůči rozšiřování EU, když jej jako pozitivní shledává 49 % 41

Tamtéž, s. 421nn. Tamtéž, s. 423. 43 Standard Eurobarometer 64 – First Results, prosinec 2005, http://ec.europa.eu/public_opinion/archives/eb/eb64/eb64_first_en.pdf; Special Eurobarometer 251 (The Future of Europe), květen 2006, http://ec.europa.eu/public_opinion/archives/ebs/ebs_251_en.pdf (oba staženy 26. 5. 2006). 42


16

Jan Váška

respondentů (21. místo, průměr 55 %); zároveň vykazují nejnižší podporu společné zahraniční politice ze všech členských zemí (50 %, průměr 68 %). Nízká míra identifikace Britů s Evropskou unií a jejími cíli (tzn. nízká obecná podpora, diffuse support44, EU jako polity) má několik příčin. Vedle již zmíněné konstrukce „jinakosti“ kontinentální Evropy a nepříznivého mediálního obrazu EU je často uváděna „nesrozumitelnost“ (kontinentálních) institucí Evropské unie v prostředí, které je uvyklé na odlišný Westminsterský model.

6. KONZERVATIVNÍ DISKURZ O EVROPSKÉ INTEGRACI Současnému konzervativnímu diskurzu o evropské integraci dominuje téma diskontinuity a změny směřování: „Evropa musí jít jiným směrem (…), máme příležitost proměnit [recast] Evropu k obrazu 21. století.“45 Úvahy o transformaci EU jako polity jsou neseny požadavkem navrácení některých kompetencí členským zemím a posílení role národních institucí („Evropa potřebuje demokratickou revoluci, navrácení moci národním státům.“46 a prosazení principu Europe à la carte (ne však pro Británii nevýhodné vytvoření „dvourychlostní EU“): Michael Howard hovoří o konzervativní představě EU jako flexibilní soustavy překrývajících se kruhů, kde členské země nad rámec společného základu, tj. společného trhu, sdružují své kompetence v různých oblastech dle vlastního výběru.47 EU se nesmí stát „federálním superstátem“ nebo centralizovanými „Spojenými státy evropskými“, ale musí zůstat mezivládním „partnerstvím suverénních států (…), které svobodně spolupracují v záležitostech společného zájmu“.48 Jedním z dědictví thatcherismu přitom je, že od přelomu 80. a 90. let je narůstající ideologičnost konzervativního diskurzu o evropské integraci a sebepojetí konzervativního postoje k evropské integraci jako „eurorealismu“ (John Major). Existuje přitom patrný rozdíl v tónu konzervativního diskurzu, a to podle adresáta: zatímco projevy určené kontinentálním partnerům se snaží o vyváženost mezi kritikou současného směřování evropské integrace a potvrzováním oddanosti britskému členství v EU, prohlášení určená vlastním příznivcům bývají razantnější. Evropa je často konstruována jako nepřátelské prostředí, hlavní poselství vystoupení předsedů klubu konzervativních poslanců v EP na výročních konferencích strany zní: jedině konzervativní europoslanci prosazují národní zájmy 44

Pro rozdíl mezi obecnou a konkrétní podporou (diffuse support a specific support) viz např. Chierici C., Public support for the European Union: from theoretical concept to empirical measurement, www.huss.ex.ac.uk/politics/postgrad/GRiP/papers/Chierici_Paper.doc (staženo 26. 5. 2006). 45 Howard M., A New Deal for Europe. 46 Duncan Smith I., Prague Speech New Europe. 47 Howard M., A New Deal for Europe. 48 Duncan Smith I., Prague Speech New Europe.


17

Jan Váška

Británie v Bruselu, a ne zájmy Bruselu v Británii.49 Jak uvádí Geddes50, v jádru euroskeptické pozice Konzervativní strany figurují dva okruhy argumentů. První se týká dopadu evropské integrace na britský ústavní systém, konkrétně na jeho ideový svorník, doktrínu parlamentní suverenity, a na suverenitu institucí Spojeného království jako celku (na koncept národní suverenity) – odtud důraz na národní parlamenty jako zdroj legitimity EU i návrhy na posilování jejich role v legislativním procesu EU. V současnosti se tyto argumenty vážou především k návrhu ústavní smlouvy a k dopadu nahrazení zakládající smlouvy (z Nice) „evropskou ústavou“ na povahu EU jako polity (a tím na povahu státnosti Spojeného království): „Jsme proti samotné myšlence ústavy EU. Státy mají ústavy – národní státy spolu uzavírají smlouvy.“51 Druhým typem argumentů je negativní vymezování se vůči „socioekonomickému modelu EU“ (rozuměj Francie a Německa) ve srovnání s modelem anglosaským, který je podle toryů méně regulovaný, flexibilní a konkurenceschopnější v globální hospodářské soutěži (jedním z hlavních pohledů konzervativců na EU je právě její identita globálního ekonomického aktéra). V konzervativním diskurzu tak rezonují pojmy jako flexibilita, konkurenceschopnost, ekonomická svoboda. Od roku 1997 se lídři Konzervativní strany zavazují k zásadní reformě některých společných politik (společná zemědělská politika, rozvojová pomoc), případně k renegociaci podmínek britského členství v EU. V současné době se na prvním místě jedná o společnou politiku rybolovu.52 Pro zasazení postojů Konzervativní strany k evropské integraci do vnitropolitického kontextu je důležité srovnání s „evropským diskurzem“ současné vlády „New Labour“ Tonyho Blaira.53 Ukazuje se, že konzervativci a labouristé sdílejí některá konceptuální východiska: EU se musí změnit, modernizovat, deregulovat; cílem integračního procesu nesmí být vytvoření evropského superstrátu s neodpovědným, byrokratickým centrem, ale unie národních států, jejíž legitimita se opírá o legitimitu politických institucí členských zemí; Evropa se nesmí vymezovat vůči Spojeným státům atd. Existuje tedy určitý základ pro možnou „národní“ pozici v řadě aspektů integračního procesu, labouristé však dospívají k diametrálně odlišným praktickým receptům. Blairovým lékem na 49

Viz vystoupení Timothy Kirkhopea na výroční konferenci 2005: Kirkhope T., Conservative MEPs fight for Britain in Brussels, not for Brussels in Britain, Speech to Conservative Party Konference, 5. 10. 2005, http://www.conservatives.com/tile.do?def=news.story.page&obj_id=125508 (staženo 28. 5. 2006). 50 Geddes, The European Union and British Politics, s.183. 51 Putting Britain First. The Conservative European Manifesto 2004, s. 5. 52 Tamtéž, s.7. 53 Viz projev Tonyho Blaira A clear course for Europe, 28. 11. 2002, http://www.number10.gov.uk/output/Page1739.asp (staženo 28. 5. 2006).


18

Jan Váška

nevýkonnost současné EU není méně, ale „více Evropy“: institucionální reforma s cílem posílit instituce EU, včetně Komise a autority Soudního dvora, podpora rozhodování kvalifikovanou většinou a posilování společných politik včetně společné zahraniční a společné bezpečnostní a obranné politiky. Zdá se tedy, že v rovině konceptuálního uvažování si konzervativci a labouristé jsou blíže, než se obecně soudí. Podle mého názoru zde však působí dlouhodobý faktor zásadního významu, který obě strany rozděluje a ve svém důsledku vede k jejich velmi odlišným praktickým pozicím: konzervativní (thatcheristická) konstrukce Evropské unie jako hrozby.

7. UKIP Strana nezávislosti Spojeného království (United Kingdom Independence Party, UKIP) vznikla v roce 1993 v době krize okolo ratifikace Maastrichtské smlouvy. Jejím zakladatelem byl Alan Sked, historik působící na London School of Economic. Skedova politická kariéra začala v roce 1970 kandidaturou do Dolní sněmovny za Liberální stranu, po rozchodu s liberály kvůli jejich proevropské orientaci spolupracoval s konzervativním eurokritickým think-tankem The Bruges Group. V roce 1991 stanul v čele Anti-Federalist League, nevelké nadstranické platformy, která vedla kampaň proti Maastrichtské smlouvě; právě toto sdružení bylo přímým předchůdcem UKIP. Na konci 90. let se Sked s UKIP rozešel a před volbami v roce 2004 stranu ostře kritizoval pro její údajnou programovou blízkost krajně pravicové Britské národní straně (British National Party, BNP). UKIP se zúčastnila parlamentních voleb v roce 1997, ale byla zastíněna jiným vyhraněně eurokritickým politickým subjektem, Stranou referenda (Referendum Party). Tuto formaci založil miliardář James Goldsmith s jediným cílem: prosadit vypsání referenda o setrvání Británie v EU. Strana referenda ve volbách získala 2,7 % hlasů; nedosáhla sice na žádný mandát, ale jejích 840 000 hlasů, které z větší části přebrala Konzervativní straně, stálo konzervativce vítězství v řadě vyrovnaných volebních obvodů.54 Po Goldsmithově smrti v létě 1997 se však strana rozpadla a její členská základna (230 000 registrovaných příznivců) a elektorát zčásti přešly zpět ke konzervativcům, zčásti k UKIP.55 První výrazný výsledek tak UKIP zaznamenala ve volbách do Evropského parlamentu v roce 1999, kdy získala 7 % hlasů, přičemž nejlepších výsledků dosáhla v regionech jižní Anglie, a díky novému volebnímu systému (systém poměrného zastoupení s regionálními listinami; do té doby ve v Británii do EP volilo většinovým jednokolovým systémem stejně jako do Westminsteru) a tři 54

Podle vlastních odhadů Strany referenda mohlo jít až o 25–30 křesel. Srovnej pamflet Etheren P., The Goldsmith Agenda. Beyond the Referendum Party, listopad 1997, http://www.cesc.net/radicalweb/radicalconsultation/etherden/pe3.html (staženo 6. 5. 2006). 55 Srovnej bbc.co.uk, Tories Take Back Referendum Rebels, http://www.bbc.co.uk/politics97/news/08/0830/refer.shtml (staženo 6. 5. 2006).


19

Jan Váška

mandáty v EP. V období 1999–2004 se poslanci za UKIP v Evropském parlamentu vyznačovali pasivitou a nízkou účastí; jako jediní britští zástupci (na rozdíl od konzervativců, kteří patří k jednoznačným zastáncům rozšiřování EU) hlasovali proti vstupu deseti nových členů do Evropské unie v roce 2004. Ve všeobecných volbách v roce 2001 se UKIP neprosadila, získala pouze 1,5 % hlasů. Nepřehledné mocenské poměry uvnitř UKIP na čas urovnala v roce až volba bývalého konzervativního politika Rogera Knapmana lídrem strany v roce 2002. Knapman byl poslancem za Konzervativní stranu v letech 1987–1997; v roce 1992 rezignoval z nižšího vládního postu (parlamentní tajemník náměstka ministra obrany), aby mohl vést kampaň proti Maastrichtské smlouvě. Po ztrátě poslaneckého mandátu v roce 1997 přestoupil do UKIP a v současné době je poslancem EP. Knapmanova politická kariéra ilustruje personální propojení a programové a zčásti i voličské překrývání, které mezi konzervativci a UKIP v současné době existuje.56 Tento trend pro konzervativce představuje riziko jednorázového odlivu voličů (viz volby do EP 2004), na druhou stranu pravděpodobně snižuje existující hrozbu ovládnutí UKIP krajní pravicí.57 Volby do Evropského parlamentu v červnu 2004 představují zatím nejvýraznější volební úspěch UKIP. Strana, kandidující s pouze čtyřstránkovým manifestem-letákem „Say No to European Union“58, obsadila ziskem více než 2 600 000 hlasů (16,2 %) třetí místo za konzervativci a labouristy a do Evropského parlamentu vyslala 12 zástupců. Ve čtyřech anglických regionech přitom skončila na druhém místě a v regionu East Midlands získala více než čtvrtinu všech hlasů.59 V předvolební kampani stranu pomohla zviditelnit kandidatura bývalého labouristického poslance a kontroverzního televizního moderátora (BBC s ním ukončila spolupráci počátkem roku 2004 poté, co publikoval protiarabský článek v týdeníku The Sunday Express) Roberta Kilroye-Silka. V místních volbách, které proběhly souběžně s volbami do Evropského parlamentu, UKIP získala i první křesla v místních zastupitelstvech (volí se většinovým systémem v jednomandátových obvodech) a v londýnském Assembly. Členové Evropského parlamentu za UKIP vytvořili po volbách v roce 2004 nejsilnější složku nově utvořené eurokritické frakce Skupina nezávislost/demokracie (ID) a její představitel Nigel Farage se stal spolupředsedou frakce.60 Počátkem roku 2005 stranu po rozporech s vedením opustil Kilroy-Silk 56

Např. nový předseda UKIP Campbell-Bannerman je bývalým konzervativcem, hlavním sponzorem kampaně UKIP v roce 2004 byl občasný člen Konzervativní strany a sponzor euroskeptických konzervativních kandidátů Paul Sykes; naopak tiskový tajemník lídra konzervativců Davida Camerona George Eustice v minulosti kandidoval za UKIP. 57 BNP výslovně usiluje o eliminaci UKIP, v minulosti se jí dařilo stranu infiltrovat – viz případy citované na http://en.wikipedia.org/wiki/UKIP (staženo 7. 5. 2006). 58 Say No to European Union, http://www.ukip.org/pdf/ukipmanifesto.pdf (staženo 7. 5. 2006). 59 Mellows-Facer A. a kol., European Parliament elections 2004, s. 13. V East Midlands byl lídrem kandidátky UKIP Kilroy-Silk. 60 Skupinu nezávislost/demokracie tvoří dva „okruhy“ poslanců, které se odlišují


20

Jan Váška

s několika spojenci, označiv členy UKIP za fašisty; v současnosti tak má UKIP v EP deset poslanců. Volby do Dolní sněmovny na jaře 2005 přinesly straně spíše zklamání; její kampaň nezískala stejnou publicitu jako o rok dříve a nakonec obdržela pouze 2,3 % (618 000) hlasů, aniž by se přiblížila k získání jediného mandátu. Volby v roce 2005 nicméně signalizují možný budoucí posun UKIP od monotematické politické formace ke straně s plnohodnotným programem. Ačkoli volebnímu manifestu stále dominuje téma vystoupení z EU (název We want our country back, dominantní motiv „navrácení“ země do vlastních rukou), obsahuje i témata, která s evropskou integrací přímo nesouvisejí – zdravotnictví, školství, ekonomická politika atd.61

Politika a diskurz UKIP V souvislosti se Stranou nezávislosti vyvstávají dvě základní otázky: je UKIP spíše monotematickým protestním uskupením, které reaguje na poptávku britského elektorátu, jehož značná část chová vůči EU instinktivní a hlubokou nedůvěru, anebo se blíží klasické politické straně s komplexním programem, jakési radikálně eurokritické obdobě Konzervativní strany? A patří v britském kontextu spíše do hlavního politického proudu, anebo se již řadí ke krajní pravici? V současné době se zdá, že se v obou případech nachází přinejlepším na hranici mezi uvedenými možnostmi: Single-Issue? UKIP vznikla s jediným cílem: dosáhnout zrušení zákona o evropských společenstvích z roku 1972, a tím formálního vystoupení Británie z EU. Přestože UKIP v roce 2004 získala první zastoupení v místních samosprávách a londýnském zastupitelstvu a v roce 2005 kandidovala do Dolní sněmovny s manifestem, který alespoň zkratkovitě reflektoval agendu všech významných resortů, své síly, jak dokládá i její oficiální webová stránka www.ukip.org, nadále upírá téměř výlučně na kritiku členství Británie v EU (spíše než evropské integrace jako takové). V odstranění „nadvlády Bruselu“ a evropské regulace vidí první a nezbytný krok k obrodě britské společnosti. V předmluvě k loňskému volebnímu manifestu lídr strany Roger Knapman k otázce monotematičnosti UKIP uvádí: „Jde o to, že tato jediná záležitost, vysvobození Británie z EU, zastiňuje všechny ostatní – žádný problém nemůže být pořádně vyřešen, dokud zůstáváme v EU.“62 UKIP tak v současnosti zůstává spíše stranou jediného tématu; protože se jí dosud nepodařilo prosadit se ani v národní, ani v místní politice (ve volbách do obecních samospráv

intenzitou kritického postoje vůči EU. Umírněné křídlo vede dánský veterán Jens-Peter Bonde, UKIP tvoří jádro křídla radikálních odpůrců; její poslanci pro frakci prosazovali název „Out of Europe“, http://www.euractiv.com/en/constitution/new-europe-polticalgroup-offing/article-118002 (staženo 7. 5. 2006). 61 We Want Our Country Back. UK Independence Party Manifesto 2005, http://www.ukip.org/pdf/UKIPa4manifesto2005.pdf (staženo 7. 5. 2006). 62 Knapman R., předmluva, tamtéž.


21

Jan Váška

v květnu 2006 získala jen několik mandátů a zastínila ji nejen Strana zelených, ale i krajně pravicová BNP), nebude zřejmě v nejbližší době nucena svůj profil v zásadě monotematického protestního uskupení změnit. To je příznivá zpráva především pro Konzervativní stranu, pro kterou by se transformovaná UKIP mohla stát přímým konkurentem na obou úrovních, místní i národní. Konzervativní, anebo extrémní? Na otázku, zda UKIP překračuje hranice konzervativní politiky, a řadí se tak (jak tvrdí političtí konkurenti i někteří straničtí odpadlíci)63 ke krajní pravici, v současné době neexistuje jednoznačná odpověď. Na personální i programové rovině přitom existují podstatné argumenty pro oba názory: Současný lídr UKIP Knapman je bývalým poslancem za Konzervativní stranu a mezi oběma subjekty dochází (i když ne v masovém měřítku) jak k přestupům politiků, tak i k fluktuaci voličů. Na druhou stranu někteří představitelé UKIP se v minulosti angažovali v subjektech, které se již řadí ke krajní pravici, a členem výkonného výboru se stal popírač holocaustu (pro tento postoj byl následně z UKIP vyloučen)64; bývalý lídr strany Jeffrey Titford byl v minulosti místním zastupitelem za Konzervativní stranu, členem protiimigrantské New Britain Party i kandidátem za Stranu referenda. Program UKIP65 vedle hlavní priority vystoupení z EU obsahuje řadu „standardních“ konzervativních a liberálních prvků: podporu rovné daně, celkovou deregulaci ekonomiky, podporu svobodného mezinárodního obchodu, decentralizaci školství, umírněnou podporu zemědělství a rybolovu. Zároveň je přítomen silný protiimigrační prvek. Restriktivní imigrační politika sice v posledních letech tvoří i profilové témata konzervativců, rozdíl je však v prezentaci. UKIP vstupuje do sféry protestní a populistické politiky prezentací „Pěti základních svobod“, které strana požaduje: svobodu od Evropské unie, od zločinu, od přelidnění (= od imigrantů), od byrokratických politiků a od politické korektnosti.66 Charakter UKIP jako protestního hnutí, spíše než klasické politické strany, potvrzuje i Knapman: „Nikdo z nás v UKIP se nepovažuje za politiky. Našimi členy jsou lidé z nejrůznějších prostředí, kteří silně cítí to, co většina Britů – že není správné, aby naši zemi řídily instituce za Lamanšským průlivem.“67 Přes oprávněné pochybnosti o imigrační politice UKIP i o některých jejích

63

V dubnu 2006 vyvolal velkou kontroverzi útok lídra konzervativců Davida Camerona, který členy UKIP v rozhlasovém interview označil za šílence a tajné rasisty (fruitcakes, loonies and closet racists); část konzervativců považovala výrok za netaktický, protože by mohl popudit voliče, kteří často sympatizují s oběma stranami. 64 Viz případy citované na http://en.wikipedia.org/wiki/UKIP (staženo 7. 5. 2006). 65 We Want Our Country Back. UK Independence Party Manifesto 2005. 66 http://www.ukip.org/index.php?menu=fivefreedoms&page=fivefreedomstop (staženo 8. 5. 2006). 67 Knapman, předmluva k We Want Our Country Back. UK Independence Party Manifesto 2005.


22

Jan Váška

představitelích je tak možné uzavřít, že Stranu nezávislosti nelze přirovnávat k extremistickým, otevřeně rasistickým stranám, jako jsou Britská národní strana (BNP) nebo Národní fronta, bez ohledu na to, že postoj všech uvedených subjektů vůči EU je velmi podobný. Diskurz UKIP se od diskurzu Konzervativní strany liší jak svou nediplomatičností, tak i obsahem. Principiální kritice nejsou – jako u konzervativců – podrobovány aspekty současného směřování evropské integrace a jednotlivé politiky EU, ale samo členství Británie v EU: „Tento cizí systém vlády (…) je nedemokratický, zkorumpovaný a nereformovatelný. Jediná cesta pro Británii je cesta UKIP: musíme odejít.“68 Výrazný je motiv vysvobození: „UKIP nám vrátí naši svobodu. Znovu se staneme nezávislou zemí.“69 Na rozdíl od konzervativců chybí v diskurzu UKIP jakékoli pozitivní hodnocení alespoň některých aspektů evropské integrace, další vývoj EU po vystoupení Británie je zcela mimo její zájem (tzn. UKIP respektuje existenci EU, staví se pouze proti britskému členství).

8. ZÁVĚR Srovnání programových stanovisek, diskurzu i praktické politiky (srovnej např. působení v Evropském parlamentu, kde jsou konzervativci přidruženi k největší frakci křesťansko-demokratických a konzervativních stran a de facto plní úlohu „konstruktivní opozice“, dlouhodobě podporující řadu politik a cílů EU, jako je naplňování agendy společného trhu, liberalizační reformy, rozšiřování atd., zatímco UKIP představuje protestní, antisystémový prvek) Konzervativní strany a UKIP ukazuje na existenci zřetelného předělu mezi současným britským konzervativním euroskepticismem a independentismem. Tyto rozdíly se projevují i v odlišném ohodnocení obou subjektů podle Rovného matrice intenzita/motivace: Existence několika euroskeptických proudů i proudu independentistického a již téměř desetileté přebývání v opozici komplikuje především přesnější zařazení současné Konzervativní strany; vzhledem k tomu, že oficiální pozice strany nikdy neprosazovala vystoupení Británie z EU, je její euroskepticismus spíše měkký, soft. Její kritická politika vůči evropské integraci je motivována jak ideologickými, tak strategickými faktory, přičemž po roce 1997 je významně určována požadavky domácí politiky (opozice vůči vládní politice, volební kalkul). Lze říci, že současná Konzervativní strana se nachází přibližně v centru osy ideologická↔strategická motivace s mírným vychýlením směrem k pólu strategie.70 Naopak UKIP je typickým představitelem nesmiřitelného, hard euroskepticismu, přičemž ji nelze přiřadit k žádné z klasických „rodin“ evropských politických stran ani seriózních ideologií a hodnotových systémů. Z tohoto hlediska se eurofobie, spíše než 68

We Want Our Country Back. UK Independence Party Manifesto 2005. Ukip.org, Five Freedoms, http://www.ukip.org/index.php?menu=fivefreedoms&page=fivefreedomstop (staženo 26. 5. 2006). 70 Jde o analogii k pozici „umírněně konzervativních“ stran ve středovýchodní Evropě (ODS, Fidesz) – srovnej Rovný, s. 46. 69


23

Jan Váška

euroskepticismus, Strany nezávislosti jeví být převážně strategicky motivována. Vztah mezi Konzervativní stranou a UKIP je mimořádně zajímavým souběhem částečné programové příbuznosti, personálního propojení a přímé volební konkurence. Masový (jakkoli jednorázový) odliv konzervativních voličů směrem k UKIP při evropských volbách v roce 2004 postavil vedení Konzervativní strany před dvojí problém: zda (a jak) se do budoucna vůči UKIP vymezit a zda (a jak) revidovat vlastní postoje k EU a evropské integraci. Jako nejpravděpodobnější se zatím jeví cesta kontinuity. Volba nového lídra, modernisticky smýšlejícího Davida Camerona v prosinci 2005 záhy přinesla patrnou změnu v prioritách a akcentech Konzervativní strany v řadě oblastí domácí politiky; evropská integrace se tomuto vzorci vymyká.71 Dosavadní kroky nového lídra potvrzují, či dokonce posilují tradiční „protievropskou“ linii: na post stínového ministra zahraničí byl jmenován přední euroskeptik William Hague a nové vedení strany usiluje o to, aby konzervativní poslanci EP vystoupili z klubu Evropské lidové strany a založili novou frakci, jejímiž prioritami by byla opozice vůči prohlubování politické integrace a ústavní smlouvě a podpora tržní ekonomiky – Cameron tento záměr avizoval již během souboje o post lídra strany. Konfrontační kurs, který nový lídr na jaře 2006 vůči UKIP zvolil, se uvnitř Konzervativní strany setkal se smíšenou reakcí, která odrážela pocit programového spojenectví, panující v některých kruzích Konzervativní strany. Vztah mezi britským euroskepticismem a independentismem tak zůstává sice obtížnou, přesto však symbiózou.

71

Cameron během téměř půl roku ve funkci (do května 2006) nepronesl zásadní projev věnovaný problematice evropské integrace. Jeho jediné vystoupení na toto téma v rámci parlamentní debaty se omezilo na kritiku dohody o finanční perspektivě pro období 2007– 2013, kterou v prosinci zprostředkoval Tony Blair jako tehdejší předseda Evropské rady – srovnej Cameron D., Europe needs to be led in a new direction, Response to the Prime Minister’s statement on the EU Budget in the Commons, 19. 12. 2005, http://www.conservatives.com/tile.do?def=news.story.page&obj_id=126979&speeches=1 (staženo 11. 5. 2006).


24

Jan Váška

LITERATURA Ash, T. G. Is Britain European? International Affairs, 2001, 77/1, s. 1–13. Chierici, C. Public support for the European Union: from theoretical concept to empirical measurement. Dostupné z www.huss.ex.ac.uk/politics/postgrad/GRiP/papers/Chierici_Paper.doc (staženo 26. 5. 2006). Diez, T. Europe as a Discursive Battleground. Discourse Analysis and European Integration Studies. Cooperation and Conflict, 2001, vol. 36(1), s. 5–38. EVANS, G. Euroscepticism and Conservative Electoral Support: How an Asset Became Liability. British Journal of Political Science, 1998, vol. 28 no. 4, s. 573–590. GEDDES, A. The European Union and British Politics. Basingstoke: Palgrave/Macmillan, 2004. GOWLAND, D.; TURNER, A. Reluctant Europeans. Britain and European Integration 1945–1998. London: Pearson Education, 1999. JACHTENFUCHS, M.; DIEZ, T.; JUNG, S. Which Europe? Conflicting Models of a Legitimate European Political Order. European Journal of International Relations, 1998, vol. 4(4), s. 409–445. MELLOWS-FACER, A. a kol. European Parliament elections 2004. House of Commons Research Paper 04/50. Dostupné z http://www.parliament.uk/commons/lib/research/rp2004/rp04-050.pdf (staženo 3. 5. 2006). MELLOWS-FACER, A. General Elections 2005. House of Commons Research Paper 05/33. Dostupné z http://www.parliament.uk/commons/lib/research/rp2005/rp05-033.pdf (staženo 4. 5. 2006). MORGAN, B. General Elections results, 7 June 2001. House of Commons Research Paper 01/54. Dostupné z http://www.parliament.uk/commons/lib/research/rp2001/rp01-054.pdf (staženo 4. 5. 2006). MORGAN, B.; CRACKNELL, R. Elections to the European Parliament – June 1999. House of Commons Research Paper 99/64. Dostupné z http://www.parliament.uk/commons/lib/research/rp99/rp99-064.pdf (staženo 3.


25

Jan Váška

5. 2006). PLUMPTON J. Inside the Journals. Podle MAUTER, W. Churchill and the Unification of Europe. The Historian, 1998, 61(1), Fall, s. 67–84. Dostupné z http://www.winstonchurchill.org/i4a/pages/index.cfm?pageid=61 (staženo 3. 5. 2006). ROVNÝ, J. Conceptualising Party-based Euroscepticism: Magnitude and Motivations. Collegium, 2004, no. 29. Does Euroscepticism have a passport?, s. 32–47. SITTER, N. Opposing Europe: Euroscepticism, Opposition and Party Competition. SEI Working Papers, no. 56. Sussex European Institute, 2002. TAGGART, P.; SZCZERBIAK, A. Parties, Positions and Europe. SEI Working Papers, no. 46. Sussex European Institute, 2001. TAGGART, P.; SZCZERBIAK, A. The Party Politics of Euroscepticism in Member and Candidate States. SEI Working Papers, no. 51. Sussex European Institute, 2002. YOUNG, H. This Blessed Plot: Britain and Europe from Churchill to Blair. Basingstoke: Macmillan, 1998.

Dokumenty BLAIR, T. A clear course for Europe, 28. 11. 2002. Dostupné z http://www.number-10.gov.uk/output/Page1739.asp (staženo 28. 5. 2006). CAMERON, D. Europe needs to be led in a new direction, Response to the Prime Minister’s statement on the EU Budget in the Commons, 19. 12. 2005. Dostupné z http://www.conservatives.com/tile.do?def=news.story.page&obj_id=126979&s peeches=1 (staženo 11. 5. 2006). Conservative Party, Putting Britain First. The Conservative European Manifesto 2004. DUNCAN SMITH, I. Prague Speech. New Europe, 2003. Dostupné z http://www.telegraph.co.uk/news/main.jhtml?xml=/news/2003/07/11/nids211.x ml (staženo 4. 5. 2006). ETHEREN, P. The Goldsmith Agenda. Beyond the Referendum Party, listopad 1997. Dostupné z http://www.cesc.net/radicalweb/radicalconsultation/etherden/pe3.html (staženo 6. 5. 2006).


26

Jan Váška

GOWLAND, D.; TURNER, A. (eds.). Britain and European Integration 1945– 1998: a documentary history. London: Routledge, 2000. HOWARD, M. Speech to the Konrad Adenauer Stiftung in Berlin (A New Deal for Europe), 2004, 12 February. Dostupné z http://politics.guardian.co.uk/conservatives/story/0,9061,1146872,00.html (staženo 4. 5. 2006). KIRKHOPE, T. Conservative MEPs fight for Britain in Brussels, not for Brussels in Britain. Speech to Conservative Party Conference, 5. 10. 2005. Dostupné z http://www.conservatives.com/tile.do?def=news.story.page&obj_id=125508 (staženo 28. 5. 2006). Labour Party, 1983 Labour Party Manifesto, kapitola „Britain and the Common Market“. Dostupné z http://www.labour-party.org.uk/manifestos/1983/1983labour-manifesto.shtml (staženo 9. 5. 2003). Special Eurobarometer 251 (The Future of Europe), květen 2006. Dostupné z http://ec.europa.eu/public_opinion/archives/ebs/ebs_251_en.pdf (staženo 26. 5. 2006). Standard Eurobarometer 64 – First Results, prosinec 2005. Dostupné z http://ec.europa.eu/public_opinion/archives/eb/eb64/eb64_first_en.pdf (staženo 26. 5. 2006). THATCHER, M. Speech to the College of Europe (The Bruges Speech), 20 September 1988. Dostupné z http://www.margaretthatcher.org/speeches/displaydocument.asp?docid=107332 (staženo 4. 5. 2006). UKIP. Say No to European Union, manifest pro volby do Evropského parlamentu 2004. Dostupné z http://www.ukip.org/pdf/ukipmanifesto.pdf (staženo 7. 5. 2006). UKIP. We Want Our Country Back. UK Independence Party Manifesto 2005. Dostupné z http://www.ukip.org/pdf/UKIPa4manifesto2005.pdf s. 1 (staženo 7. 5. 2006). Internetové zdroje BBC – http://www.bbc.co.uk. Bruges Group – http://www.brugesgroup.com. Conservative Party – http://www.conservatives.com. Euractiv.com – http://www.euractiv.com.


27

European Navigator – http://www.ena.lu/mce.cfm. UK Independence Party – http://www.ukip.org. Wikipedia, anglická verze – http://en.wikipedia.org.

Jan Váška


28

Jan Váška

PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE / PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

Teritoriální řada 2006 001 002 003 004

Konrád, O. Kozák, K. Kubát, M. Vykoukal, J.

Obnova rakouských univerzit 1945–1955 Dreams of Independence: Mexico faces the U.S. Vývoj územní samosprávy v Polsku po roce 1989 Polské univerzity 1945–1948: Autonomie, rekonstrukce a politika 005 Weiss, T. Nezávislost evropské bezpečnostní a obranné politiky NATO 006 Anděl, P. Autonomie a (ne) závislost americké katolické církve 007 Filipová, L. Univerzity ve francouzské okupační zóně v Německu (1945– 1948) 008 Kunská, Z. Španielsko – demokratizácia a decentralizácia 009 Horák, S. (Ne)závislost Střední Asie na Rusku (případ Uzbekistánu) 010 Látal, J. Rozvojová spolupráce francouzských správních celků jako ukázka vztahu státu a decentralizovaných orgánů 011 Korytová, Š. Diaspora and its ties to the Homeland: The Case of Czech and Americans in the U.S. during the World War I. 012 Perottino, M. Francouzská levice a decentralizace 013 Raková, S. Zárodky ideje nezávislosti a americkém koloniálním myšlení 18.století 014 Bartovic, V. Medzinárodná správa v Kosove – cesta k (ne)závislosti 015 Králová, K. Řecko-německé vztahy po pádu železné opony 016 Kolenovská, D. Sovětská vědecká interpretace západu 1917–1947 017 Raška, F. The Council of free Czechoslovakia 1949–1956 018 Šlosarčík, I. Europeizace české veřejné správy: Česká cesta, evropské prošlapané chodníčky nebo evropská administrativní magistrála? 019 Hořejšová, T. Diskuse o budoucím statusu Faerských ostrovů – posilování autonomie, či nezávislost? 020 Kopicová, M. Stagnující země – možnosti efektivnější spolupráce se zeměmi závislými na rozvojové pomoci 021 Fojtek, V. Západoněmecká zahraniční politika ve vztahu k Československu v 60. letech jako příklad vymezování se Bonnu vůči Washingtonu 022 Kunštát, M. Katolicismus mezi univerzalismem, partikularismem a autonomií 023 Pešek, J. Německé univerzity 1945/46 a 1989/90: těžká a neochotná cesta k akademické autonomii


024 Litera, B. 025 Šír, J. 026 Laubeová, L. Kalinová, M. 027 Svoboda, K.

29

Jan Váška

Energetické suroviny: k problematice závislostí a nezávislosti v euroasijském prostoru Od závislosti k autarkii? Formování zahraniční politiky Turkmenistánu Požadavky na politickou autonomii romského národa v Evropě 21. století Nezávislost jako zahraničněpolitický problém (Dopady polské otázky na zahraniční politiku Mikuláše I.)


30

SROVNÁNÍ BRITSKÉHO KONZERVATIVNÍHO EUROSKEPTICISMU A INDEPENDENTISMU Jan Váška Edice PSSS Teritoriální řada TER-028 Redakční rada Ota Konrád Zuzana Kasáková Kryštof Kozák Michal Kubát Jiří Vykoukal Korektor Blanka Pscheidtová Vydavatel FSV UK, Smetanovo nábřeží 6, Praha 1 Kontakt [email protected]

Jan Váška


31

Jan Váška


32

Jan Váška

PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

Recommend Documents