PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

Psychologická řada PSY - 023

PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

NĚKTERÉ PODMÍNKY PRO EFEKTIVNÍ VYŠETŘOVÁNÍ TRESTNÝCH ČINŮ Hedvika Boukalová, Ilona Gillernová

Psychologická řada PSY - 023

V Fakulta sociálních věd UK / Faculty of Social Sciences, Charles University Filozofická fakulta UK / Faculty of Arts, Charles University

2008

u

Některé podmínky pro efektivní vyšetřování...

2

Hedvika Boukalová, Ilona Gillernová

Text prošel recenzním řízením. Studie vznikla v rámci výzkumného záměru MSM0021620841 Rozvoj české společnosti v EU: výzvy a rizika. Copyright  Hedvika Boukalová, Ilona Gillernová 2008 ISSN 1801-5999


3


Některé podmínky pro efektivní vyšetřování trestných činů HEDVIKA BOUKALOVÁ, ILONA GILLERNOVÁ, FILOZOFICKÁ FAKULTA UNIVERZITY

KARLOVY Abstract The collection of the texts was compiled on the occasion of the workshop held in February 2007 by the Department of Psychology, FF UK Prague. The scientific meeting was dedicated to investigative psychology and to interrelated questions. The text consists of papers from several speakers. The topics included are criminalistic: lie detection, eyewitness identification, psychological profiling of an unknown offender, but also from the wider context – psychological topics of life sentenced people, questions of domestic violence. The research data is completed with a case study from the real investigation. Keywords: lie detection, eyewitness identification, psychological profiling of an unknown offender, life sentenced prisoners, domestic violence, case study in criminalistic practice

KONTAKT NA AUTORY Příspěvky sestavily a uvedly PhDr. Hedvika Boukalová ([email protected]) a PhDr. Ilona Gillernová, CSc. ([email protected]) FF UK Praha, katedra psychologie


4


Některé podmínky pro efektivní vyšetřování trestných činů OBSAH: Úvodem 1. Psychologické a procesní souvislosti vyšetřování trestných činů 1.1 S. L. Sporer k detekci lži a k problematice svědeckých výpovědí Zpracovala PhDr. Hedvika Boukalová a Mgr. Monika Molnárová 1.2 Identifikácia očitých svedkov Mgr. Monika Molnárová 1.3 Možnosti využití profilování při vyšetřování trestných činů Doc. PhDr. Ludmila Čírtková, CSc. 1.4 Investice do vlastní smrti Mjr. Jaroslav Hausknecht

2. Vybrané širší psychosociální souvislosti kriminality 2.1 Psychické násilí ve spirále domácího násilí Doc. PhDr. Jiří Buriánek, CSc. 2.2 Dlouhodobé, doživotní tresty odnětí svobody a osobnost odsouzeného PhDr. Šárka Blatníková


5


Některé podmínky pro efektivní vyšetřování trestných činů ÚVODEM Předkládaný text je souborem příspěvků sestavených u příležitosti semináře věnovaného tématům kriminalistické psychologie, který byl uspořádán na katedře psychologie UK FF v Praze v únoru 2007 v souvislosti s realizací dílčího úkolu VZ. Poskytujeme v něm prostor některým tématům, bez nároku na jejich vyčerpávající či komplexní pojetí. Nabízíme vybrané psychologické a procesní a některé psychosociální souvislosti efektivní práce vyšetřovatele. Velmi důležitým postupem ve vyšetřování s dalekosáhlými důsledky je identifikace osoby (nejčastěji podezřelého) očitým svědkem, která bývá realizována např. v rámci vyšetřovacího úkonu rekognice (podrobněji např. Gillernová, Boukalová a kol., 2006). Její problematikou se zabývalo úvodní seminární sdělení v zahraničí uznávaného odborníka S. L. Sporera a pojednává o něm i druhý příspěvek M. Molnárové. V rámci rekognice se uplatňují některé psychologické mechanismy, které je možné výzkumně podchytit a následně jejich poznatky aplikovat přímo v praxi. Jedná se např. o správné postupy policisty při identifikaci pachatele mezi přibranými osobami, ať již jde o výběr z fotografií či „živého lineupu“. Psychologie může pomoci definovat žádoucí charakteristiky výběru fotografií a figurantů pro tento úkon a dodává i další velmi zásadní zjištění, která mohou být pro úspěšnost tohoto úkonu a celého vyšetřování klíčová. Důležitým tématem, které zaznělo na semináři z úst S. L. Sporera je také problematika detekce lži z neverbálních projevů a aplikovatelnost poznatků z této oblasti do přímé praxe vyšetřování. Další část je věnována specifickému postupu, psychologickému profilování a jeho využití v případu sériové násilné trestné činnosti se sexuálním podtextem. L. Čírtková přibližuje vybrané klíčové body užití tohoto postupu právě u tohoto typu trestné činnosti. Vymezuje důležité úrovně, prvky hodnocení, otázky, na něž je třeba hledat odpověď. Využití postupu demonstruje na skutečném, úspěšně vyřešeném případu sériového násilníka.


6


Na závěr první kapitoly uvádíme zajímavou kazuistiku náročného vyšetřování závažného trestného činu dvojnásobné vraždy. V rámci analýzy vyšetřování tohoto případu ilustruje J. Hausknecht nároky na postup vyšetřovatele, význam jednotlivých vyšetřovacích verzí pro přípravu postupu. Zajímavá jsou také specifika cizí státní příslušnosti podezřelých, možnosti a podmínky předpokládaného zapojení většího množství podezřelých a svědků do celého případu, aspekty spolupráce s orgány činnými v trestním řízení v zahraničí, také koordinace získávání a hodnocení významu jednotlivých důkazů, stop a možnost jejich taktického využití v postupu vyšetřování. Případ tak zajímavě doplňuje psychologické poznatky určené pro kriminalistickou praxi, ilustruje pole, do něhož jsou tyto poznatky aplikovány. Druhá kapitola se zabývá vybranými širšími psychosociálními kontexty kriminality, konkrétně specifiky domácího násilí a doživotních trestů. Jsou to zajímavá témata, která vhodně doplňují množství poznatků relevantních pro oblast kriminalistické psychologie a vyšetřování. J. Buriánek v příspěvku o domácím násilí shrnuje vybrané výsledky dvou šetření na poli této problematiky. Zabývá se různými formami interpersonálního nátlaku, hledá souvislosti mezi fyzickým a psychickým násilím objevujícím se ve vztazích. Věnuje se také problematice mužů jako obětí psychického násilí ve vztazích. Nakonec se Š. Blatníková zaměřuje na problematiku doživotních trestů odnětí svobody. Popisuje proces přizpůsobení se vězeňskému prostředí a jevy, které jej ovlivňují. Kromě vnějších faktorů věnuje pozornost osobnostním proměnným charakteristickým pro populaci doživotně odsouzených. Autorka si klade otázku, jak se tyto charakteristiky uplatňují v rámci výkonu trestu a jaké klade dlouhodobý výkon trestu nároky na tyto vlastnosti. Dále rekapituluje sondu do vzorku doživotně odsouzených v ČR (v roce 2003). Poznatky o osobnosti odsouzených čerpá ze znaleckých posudků v trestních spisech a z informací z vězeňských spisů. Tyto údaje doplňuje o informace z kriminální kariéry jedince a dosavadního průběhu výkonu trestu odnětí svobody. Sleduje proměnné, jako je adaptace na výkon trestu, a některé charakteristiky chování, jako např. projevy agresivity, vztahy s ostatními odsouzenými apod. Autorka uzavírá konkrétními podněty pro přístup k této specifické skupině. Zprostředkovává tak hlubší pohled doby po vynesení rozsudku a na faktory hrající roli ve výkonu trestu.


7


1. PSYCHOLOGICKÉ A PROCESNÍ SOUVISLOSTI VYŠETŘOVÁNÍ TRESTNÝCH ČINŮ 1.1 S. L. Sporer k detekci lži a k problematice svědeckých výpovědí Zpracovala PhDr. Hedvika Boukalová a Mgr. Monika Molnárová (FF UK Praha, katedra psychologie)

Svou přednášku otevřel profesor S. L. Sporer vybranými informacemi a údaji z historie výzkumů na poli kriminalistiky a kriminologie. Mezi významnými osobnostmi kriminalistické minulosti, průkopníky kriminologie, zmínil zejména H. Grosse, M. Wertheimera, C. Lombrosa a H. Münsterberga. Dále se zaměřil již k samotnému tématu detekce lži a k jednotlivým hlavním složkám lidského projevu, v nichž se může lež projevovat – ke složce neverbální, paraverbální a obsahové. Věnoval se metodám studia a zkoumání lži, tomu, za jakých podmínek a jakými způsoby je možné provádět sledování jevu, jakým je lež, v lidském chování. Podrobněji se zabýval studiemi prováděnými metodou metaanalýzy. Hovořil o významu konkrétních vodítek, projevů v neverbálním chování při lhaní. Zda se konkrétní projevy v situaci lži objevují častěji či naopak ubývají. Samostatným tématem byla i schopnost laiků či profesionálů detekovat lež z neverbálních projevů. Jaké jsou úrovně úspěšnosti v tomto úkolu? Proč se až na naprosté výjimky (příslušníky tajných služeb) pohybuje úspěšnost v odhalování neverbálních projevů na úrovni náhody? Zájmem těchto studií je poznat, na jaká vodítka v chování lidí se obecně jejich okolí zaměřuje, když se snaží odhalit jejich lež. I my jsme si mohli předem odpovědět, co bychom sledovali a očekávali v projevech lhoucího jedince za diferencující projevy. Například stále velké množství lidí, snažících se odhalit lež, se zaměřuje na uhýbání pohledem a celkovou nervozitu pozorované osoby. Očekávají častější změny postoje, častější dotýkání sebe sama a úbytek očního kontaktu. V rámci zjištění ostatních výzkumníků, ale i studií S. L. Sporera se však tyto předpoklady nepotvrzují nijak jednoznačně. Tendence ke změnám chování během lži jsou subtilní a smíšené. Zajímavé je, že v oblastech, kde je pozorovateli očekáváno zvýšení míry nebo frekvence určitého projevu, nenastává v jeho výskytu dost často změna žádná či opačným směrem, než je očekáváno – dochází k jeho úbytku. V rámci studie lži výzkumníky jistě zajímá také motivace lhoucích subjektů a její vliv na lhavé chování, jeho rozpoznatelnost. I další okolnosti hrají roli ve lhaní a jeho projevech, a tudíž také v možnosti takové chování identifikovat, např. doba na přípravu lži či vliv smyslového kanálu, využívaného pozorovateli v její detekci. Důležité mohou být pak také nejen neverbální projevy, ale také změny v obsahové stránce projevu. Pravdomluvní např. spíše připustí, že si něco nepamatují či se sami spontánně opraví, zatímco lháři se zdráhají vyslovit o svém „příběhu“ pochybnost. Důležitým doporučením může být varování před předběžnými závěry v kontaktu s druhými, otevřenost k různým projevům v jejich chování, spíše než kategorické usuzování na základě jednotlivých projevů. Nelze


8


opominout ani sociální kontext situace, který se na jednotlivých projevech lži a možnostech její detekce podílí. V rámci workshopu přišlo na řadu téma hodnocení svědecké výpovědi. Východiskem může být zjištění, že nejčastějšími chybami v systému justice, takovými, které vedou k odsouzení nevinného člověka, je nesprávná identifikace podezřelého očitým svědkem, předpojatost svědka, až na třetím místě zanedbání v systému kriminální justice a následují další. K chybě ve svědecké výpovědi může dojít za mnoha různých okolností a na několika úrovních. Je mnoho proměnných které vstupují do problematiky kvality svědecké výpovědi – např. kognitivní proměnné, charakteristika události, její centrálnost nebo naopak perifernost v kontextu ostatních dějů, informace o události následující bezprostředně po ní, formulace dotazů na klíčovou událost a mnoho dalších. Důležitým aspektem, kterým do této problematiky vstupuje policie, je právě (kromě způsobu dotazování) také vytváření podkladů pro vizuální (ale nejen vizuální) identifikaci podezřelých. V rámci praktického příkladu se po informacích a fotografiích k údajnému trestnému čin snažíme z „lineupu“ (např. sady fotografií – portrétů osob) vybrat podezřelého. Máme tak možnost prostřednictvím určení nesprávné osoby vyzkoušet, jak snadné je se v takové situaci zmýlit a označit s vnitřní jistotou nesprávného podezřelého. Do hry o nesprávnou odpověď při tom vstupují samotné policejní techniky. Např. vytvoření schematizovaných identikitů, které pak mohou svými hlavními (výraznými) znaky vést svědka při výběru ze sady fotografií. Navíc média publikací takovýchto obrázků zprostředkují přístup k informacím o podobě údajného pachatele široké veřejnosti. Dotazovaný svědek pak např. může hledat mezi fotografiemi možných podezřelých toho, který se podobá nejvíce portrétu vytvořenému policií, (např. má výraznou pleš či knír), nikoli toho, který se nejvíce podobá obrazu pachatele v jeho paměti. Důležité jsou pak praktické výstupy z takovýchto výzkumů a jejich aplikace do vyšetřování. Zkoumány jsou i další faktory, než je podobnost, charakter a počet fotografií v tzv. „lineupu“. Jsou to např. vlivy časové prodlevy na identifikaci správného / špatného podezřelého, vlivy etnických a kulturních rozdílů rozpoznávajících a rozpoznávaných, vliv instrukce pro výběr ze sady fotografií. Také jsou studovány určité charakteristiky svědka, které mají vliv na to, zda policie svědkovi spíše uvěří – např. mnohomluvnost svědka není automaticky propojena s přesností jeho výpovědi. A jak je to se sebevědomím svědka? Lze mu méně věřit, když si není úplně jistý? To se nepotvrdilo, znamená to, že stojí za to identifikaci provést i za takových okolností. Samostatnou oblastí pak může být reagování policisty při provádění lineupu. Např. jeho souhlasný, či naopak odmítavý přístup k identifikaci, vyčkávání na jinou odpověď. I mnohé další proměnné vstupují do kvality svědeckých výpovědí. Velmi zajímavým příkladem byl případ nesprávné identifikace podezřelého obětí znásilnění, ovlivněný právě faktorem odlišného etnického původu oběti a pachatele. Pachatelem činu byl muž tmavé pleti, obětí byla žena bílé pleti. Neúmyslně identifikovala jiného muže – ilustrují to následující obrázky:


9


Obr. č. 1 – skutečný pachatel B. P. v porovnání s portrétem pachatele

Obr. č. 2 – vlevo R. C., kterého nesprávně identifikovala oběť, vpravo skutečný pachatel

(foto www.pbs.org)

V rámci obou bloků jsme měli možnost získat zajímavý přehled v dané problematice – téma detekce lži z chování lhoucí osoby a téma spolehlivosti svědeckých výpovědí. Zejména jsme měli možnost nahlédnout do hlavních výzkumných směrů ve výše zmíněných oblastech a nechat se inspirovat k dalšímu, hlubšímu zájmu o problematiku. Informace o odborných publikacích a článcích autora lze získat na dále uvedených odkazech. Odkazy: http://www.psychol.unigiessen.de/ma/pub/Sporer/Siegfried%20L._Sporer%2C%20Ph.D./ http://www.interscience.wiley.com


10


1.2 Identifikácia očitých svedkov Mgr. Monika Molnárová (FF UK, katedra psychologie) Pojem „lineup“ vznikol v Anglicku (Tredoux, Meissner, Malpass, Zimmerman, 2004). „Lineup” je jeden z najbežnejšie používaných identifikačných postupov, pri ktorom je podozrivý (alebo fotografia podozrivého) umiestnený medzi ostatných členov „lineup” a ukázaný očitému svedkovi, aby identifikoval podozrivého ako páchateľa. Termín podozrivý by sa nemal zamieňať s termínom páchateľa. Podozrivý môže, ale nemusí byť páchateľom. Ostatní členovia „lineup” nie sú podozrivými v danom trestnom čine a vie sa o nich, že sú nevinnými členmi „lineup” (Wells, Olson, 2003). (Pojem lineup je v některých pramenech (např. Wrightsman, Fulero, 2005) užíván pro identifikaci formou výběru z „živé“ řady přibraných nepodezřelých osob, v níž je zahrnut podezřelý. Sada fotografií je těmito zdroji považována za samostatnou metodu. Jiné prameny – viz. příspěvek – zahrnují pod pojmem lineup oba přístupy, tj. „živou“ řadu i soubor fotografií. V obou případech je kladen důraz na přibrání dalších nepodezřelých osob k osobě podezřelé, než bude svědek vybírat osobu podezřelou. Pro rozlišení obou přístupů jsou někdy v literatuře dodávány termíny „live lineup“ a „photo lineup“. Jinde pro rozlišení, v případě odkazu na oba způsoby identifikace udávají „photo array“ a „live lineup“. V podmínkách České republiky se pojem „lineup“ neužívá, ačkoli v něm obsažené postupy identifikace policie uplatňuje např. v rámci úkonu rekognice osob. Trestní řád ČR však obsahuje určitá pravidla pro provedení této procedury v § 104b.) Rozlišujeme medzi simultánnym a sekvenčným „lineup”. Pri simultánnom „lineup” sú očitému svedkovi ukázaní všetci jeho členovia naraz. Za takýchto podmienok má očitý svedok sklony navzájom porovnávať jeho jednotlivých členov a rozhodovať, ktorý z nich sa najviac podobá páchateľovi v porovnaní s ostatnými. Tento proces sa nazýva relatívny úsudok. Dokonca aj v „lineup”, v ktorom sa páchateľ nenachádza je pravdepodobné, že jeden jeho člen môže poskytovať očitému svedkovi lepšiu zhodu so spomienkou na skutočného páchateľa ako ostatní členovia „lineup” a vyberie ho (Steblay, Dysart, Fulero, Lindsay, 2001). Lindsay a Wells (1985, in Steblay, Dysart, Fulero, Lindsay, 2001) navrhli alternatívny postup, aby znížili tendencie očitých svedkov spoliehať sa na relatívny úsudok. Tento postup sa nazýva sekvenčný „lineup”. Očitému svedkovi je ukázaný vždy iba jeden člen „lineup”, pričom sa od neho požaduje, aby sa rozhodol, či osoba je alebo nie je páchateľ skôr ako mu bude ukázaný ďalší člen. Tento postup má zabrániť očitému svedkovi, aby vybral takého člena, ktorý sa najviac podobá páchateľovi. Hoci by sa očitý svedok mohol rozhodnúť, že člen „lineup”, ktorého si momentálne prezerá sa podobá na páchateľa viac ako ten predchádzajúci, nemôže si byť istý, že nasledujúci sa nebude podobať páchateľovi ešte viac. Lindsay a Wells usudzujú, že by to mohlo donútiť očitého svedka používať viac absolútne kritérium (Je to páchateľ alebo nie je?) skôr ako kritérium relatívneho úsudku (Podobá sa táto osoba viac páchateľovi ako iná osoba z „lineup”?). Výsledky jednej z najposlednejších metaanalýz (Steblay, Dysart, Fulero, Lindsay, 2001) naznačujú, že prevaha sekvenčného alebo simultánneho „lineup“ je


11


závislá na viacerých okolnostiach. Jednou z nich je aj prítomnosť alebo neprítomnosť páchateľa. Ak sa páchateľ v „lineup“ nachádza, správne identifikácie sú signifikantne viac pravdepodobné v simultánnom „lineup“ (35 % sekvenčný a 50 % simultánny). Nesprávne odmietnutia sú signifikantne menšie v simultánnych podmienkach (v simultánnych 26 % a v sekvenčných 46 %). Výber jedného z ostatných (nepodozrivých) členov z „lineup“ nie je signifikantne odlišný v oboch formách (simultánny 24 % a sekvenčný 19 %). V prípade ak sa páchateľ v „lineup“ nenachádza, sekvenčný postup je signifikantne lepší ako simultánny. Správne zamietnutia boli v sekvenčnom postupe vyššie až o 23 % (v sekvenčnom 72 % oproti simultánnemu 49 %) a nesprávne výbery (výber iného člena „lineup“) sú signifikantne nižšie pre sekvenčné postupy (sekvenčné 28 % a simultánne 51 %). Na základe tohto môžeme povedať, že v prípade ak je páchateľ v „lineup“ prítomný, nižší podiel výberov bude mať za následok nesprávne zamietnutia. V skutočnosti chyby, ktoré sa robia pri sekvenčnom postupe sú hlavne tie, ktoré sa týkajú nesprávnych zamietnutí. V „lineup“, kde nie je prítomný páchateľ, opatrnosť participantov sekvenčného postupu napomáha presnosti; participanti sú váhavejší si vybrať, a tým sa zníži podiel nesprávnych identifikácií. V simultánnych podmienkach dosahujú participanti lepšie výsledky, ak je páchateľ prítomný, ale ak nie je, stúpa podiel nesprávnych identifikácií (Steblay, Dysart, Fulero, Lindsay, 2001). Vo všeobecnosti presnosť identifikácie podporuje hypotézu prevahy sekvenčného postupu. Avšak, ako výsledky naznačujú, prevaha jedného alebo druhého je do značnej miery závislá na tom, či sa páchateľ v „lineup“ nachádza alebo nie. Simultánny postup vytvára celkovo viac výberov ako sekvenčný; a to sa odráža jednak vo vyššom pomere správnych identifikácií, v ktorých sa páchateľ nachádza, jednak v nesprávnych výberoch z „lineup“, v ktorých sa páchateľ nenachádza. Prevaha simultánneho „lineup“, v ktorom sa nachádza páchateľ môže odrážať používanie relatívneho úsudku v takomto type postupu. Na rozdiel od simultánneho sekvenčný postup núti svedka použiť odlišnú stratégiu, takzvaný absolútny úsudok. Pri použití stratégie absolútneho úsudku, svedok porovnáva každé indivíduum v „lineup“ so svojou pamäťovou stopou na páchateľa. Tým, že svedkovi je každý člen „lineup“ ukázaný samostatne a nevie presne koľko členov mu bude ukázaných, je pre neho ľahšie odmietnuť všetkých členov než pri simultánnom postupu. Má to za následok celkovo nižší výber v podmienkach sekvenčného „lineup“. To znamená, že celkový nižší výber zo sekvenčného „lineup“, v ktorom sa páchateľ nachádza sa odrazí na nižšom pomere správnych identifikácií (Steblay, Dysart, Fulero, Lindsay, 2001). Strata správnych identifikácií sa môže javiť ako seriózny problém, je však nevyhnutné nechať na zváženie príslušníkov polície (aj. výskumníkov), ktorí sú zodpovední za administráciu „lineup“, nech sa rozhodnú, ktorá chyba je dôležitejšia, či zlyhať pri identifikácii páchateľa alebo nesprávne identifikovať nevinnú osobu (Steblay, Dysart, Fulero, Lindsay, 2001). V súvislosti so simultánnymi a sekvenčnými „lineupmi“ je dôležité poznamenať, že v štyroch špecifických situáciách sa sekvenčný „lineup“ javí skôr horší než tradičný simultánny „lineup“. Za prvé, ak svedkami sú deti (10 alebo


12


menej ročné). Detskí svedkovia môžu byť zmätení sekvenčným postupom, čo môže mať za následok nižší podiel správnych identifikácií, než pri tradičnom postupe. Za druhé, ak podozrivý nezodpovedá svedkovmu popisu páchateľa, čo sa týka podstatných detailov (napr. páchateľ bol bradatý, ale podozrivý je oholený). V takomto prípade sekvenčný „lineup“ môže mať za následok podstatne nižší podiel správnych identifikácií než tradičný „lineup“, ledaže by bol svedok ešte predtým ako pristúpi k samotnej identifikácii poučený, že všetci členovia „lineup“ sa budú podieľať na zmene vzhľadu (napr. budú oholení). Za tretie, ak viacerí páchatelia boli zapletení do zločinu a viac než jeden podozrivý je ukázaný svedkovi, nie je jasné ako by sekvenčný postup mal byť použitý a tradičné metódy neukázali, že by boli menej kvalitné v takýchto prípadoch. Je potrebné poukázať na to, že všetky metódy, ktoré boli testované až do dnešného dňa, sú náchylné na nízky podiel správnych identifikácií a vysoký podiel nesprávnych identifikácií v situáciách, kde je viac páchateľov. Za štvrté, schopnosť svedkov správne identifikovať osobu inej rasy sa nezvýši použitím sekvenčného postupu. Ani jeden z týchto potencionálnych problémov nebol preskúmaný dostatočne na to, aby sa dali vyvodiť závery iné než, že sekvenčný „lineup“ neukázal, že by bol lepší za takýchto podmienok. V skutočnosti, niektoré existujúce výsledky navrhujú, že môže byť nevýhodou používanie sekvenčného postupu za týchto podmienok. Až pokiaľ nebudú viaceré a lepšie výsledky k dispozícii, neodporúča sa používať sekvenčný „lineup“ v týchto konkrétnych situáciách (Turtle, Lindsay, Wells, 2003). Jeden z ďalších faktorov, ktorý opakovane ukázal poškodenie identifikácie očitého svedka je inštrukcia, ktorá sa dáva očitému svedkovi ešte predtým, než pristúpi k samotnej identifikácii z „lineup“. Malpass a Devine (1981, in Wells, Olson, 2003) boli prví, ktorí názorne ukázali, že pomer správnych k nesprávnym identifikáciám je silne ovplyvnený tým, či svedok bol alebo nebol poučený ešte predtým než videl „lineup” a to inštrukciou, že páchateľ môže, ale nemusí byť v „lineupů“ Metaanalýza literatúry identifikácie, ktorá sa zaoberá otázkou inštrukcií pred výberom, odhaľuje, že zníženie správnych identifikácií pri použití takýchto inštrukcií je minimálna, kým zníženie nesprávnych identifikácií je značné (Steblay 1997, in Wells, Olson, 2003). Steblayova ukázala, že inštrukcie „páchateľ môže, ale nemusí byt prítomný“ (v porovnaní, keď nie je svedok poučený) znižuje pomer nesprávnych identifikácií, kde nie je prítomný páchateľ až o 41,6 %, kým pomer správnych identifikácií v seriích, kde je prítomný páchateľ bol znížený iba o 1,9 %. Na základe doterajších výskumov nie je stanovený presný počet ostatných (nepodozrivých) členov „lineup” pre všetky situácie. Jeho veľkosť je odlišná v závislosti od času i krajiny. Limitovaný výskum, ktorý je k dispozícii naznačuje, že veľkosť „lineup” až do 20 fotografií neznižuje pravdepodobnosť správnych identifikácií. Štúdie v USA so 6 osobami v „lineup” a s 9, 10 vo Veľkej Británii naznačujú, že približne 20 % svedkov, identifikuje niektorého z ostatných (nepodozrivých) členov „lineup”. Tento dôkaz podporuje, že svedkovia identifikujú nevinných ľudí, ale rovnako navrhuje, že samotná veľkosť „lineup” nemení tendenciu si vybrať. Celkovo, väčšie „lineupy” by mali byť lepšie a Turtle, Lindsay a Wells, (2003) podporujú používanie „lineup” až do 12 osôb. Je však rozvážne si počkať na ďalší výskum skôr než by sme zvýšili jeho veľkosť za tento stupeň. Jeden zo spôsobov, ktorý môže ovplyvniť identifikáciu očitého svedka je


13


osoba, ktorá administruje „lineup” (Wells 1993, in Wells, Olson, 2003). Zvyčajne osoba, ktorá jej administruje je vyšetrovateľ daného prípadu a samozrejme vie, ktorý jeho člen je podozrivý. Administrátor môže v priebehu identifikácie neúmyselne naznačiť očitému svedkovi, ktorý člen „lineup” je podozrivý prostredníctvom rôznych verbálnych a neverbálnych prejavov (Wells, Olson, 2003). Tento problém sa dá ľahko vyriešiť nahradením administrátora inou osobou, ktorá nie je s prípadom oboznámená, a ktorá nevie, ktorý člen je podozrivý. Za týchto podmienok môže vyšetrovateľ najpravdepodobnejšie ukázať fotografie svedkovi bez úmyselnej zaujatosti. Ak nie je takáto možnosť k dispozícii, alternatívnou verziou je administrovanie „lineup“ pomocou počítača. V takomto prípade môže byť pozornosť administrátora plne sústredená len na správanie sa – emocionálne reakcie svedka počas prezerania si fotografií. Ďalšou alternatívou je použitie metódy „low-tech“ , pri ktorej sa vloží každá fotografia do obálky, obálky sa premiešajú, očíslujú a po jednom sa odovzdávajú svedkovi. Svedkovi by malo byť povedané, aby si vybral fotografiu, povedal alebo napísal svoje rozhodnutie týkajúce sa fotografie, vložil naspäť fotografiu do obálky a vrátil ju vyšetrovateľovi. Jedna obálka sa vráti vyšetrovateľovi a druhá sa odovzdá svedkovi. Vyšetrovateľ si musí dávať pozor, aby nesedel na takom mieste odkiaľ by videl na fotografie, ktoré si svedok prezerá a nemal by ani skúmať fotografie, keď sa mu vrátia (Turtle, Lindsay, Wells, 2003). Okrem ovplyvnenia svedka vo výbere konkrétneho člena „lineup”, osoba, ktorá jej administruje môže spôsobiť aj iné problémy, a to poskytnutie spätnej väzby očitému svedkovi. Doterajšie výskumy poukazujú na to, že spätná väzba po identifikácii má vplyv na skutočnú istotu očitého svedka o správnosti jeho rozhodnutia (Semmler, Brewer, Wells, 2004). Aj v tomto prípade je najlepším riešením, ak administrátorom „lineup” je osoba, ktorá nie je s prípadom oboznámená a nevie, ktorý jeho člen je podozrivý. Ďalej sa odporúča, aby administrátor nepovedal nič o správnosti identifikácie, až kým očitý svedok nepovie nakoľko si je istý správnosťou svojho rozhodnutia. Aj keď sa očitý svedok nakoniec dozvie, či identifikovaná osoba je podozrivá, alebo len nejaká iná osoba z „lineup”, istota očitého svedka môže byť zaznamenaná skôr ako sa to očitý svedok dozvie. Istota svedka v čase identifikácie, ktorá nie je nijakým spôsobom ovplyvnená spätnou väzbou, by mala byť potom k dispozícii na súde (Bradfield, Wells, Olson, 2002). V prípade, ak polícia má podozrivého a rozhodne sa zostaviť „lineup”, musí vybrať ostatných (nepodozrivých) členov . Ak ostatní členovia „lineup” sa vôbec nepodobajú páchateľovi, očití svedkovia majú tendenciu nesprávne identifikovať nevinného podozrivého, ktorý im najviac pripomína páchateľa (Lindsay, Wells 1980, in Wells, Olson, 2003). Hoci problém výberu ostatných (nepodozrivých) členov „lineup” sa zdá byť na prvý pohľad jednoduchý, v skutočnosti to tak nie je. V skorších štúdiách výskumníci použili svoje vedomosti o totožnosti páchateľa pri výbere ostatných (nepodozrivých) členov „lineup”. V skutočných prípadoch však totožnosť páchateľa nie je známa. Použitím podozrivého, ako zástupcu páchateľa bude mať odlišný dopad na pomer správnych a nesprávnych identifikácií v závislosti na tom, či podozrivý je páchateľ alebo nevinná osoba. Preto výber ostatných (nepodozrivých) členov, ktorí sa veľmi podobajú podozrivému, môže


14


pomôcť ochrániť nevinného podozrivého, ktorý neobsahuje páchateľa, ale môže rovnako znížiť správne identifikácie v „lineup”, kde je páchateľ prítomný (Luus, Wells 1991, in Wells, Olson, 2003). Alternatívna stratégia výberu ostatných (nepodozrivých) členov je, že ostatní (nepodozriví) členovia „lineup“ by nemali byť vyberaní na základe ich podobnosti s fotografiou páchateľa, ale skôr popisu páchateľa daného svedkom (Brooks, 1983; Luus, Wells, 1991; Navon, 1992; Wells et al., 1998, in Clark, Tunnicliff, 2000). Táto stratégia má niekoľko praktických výhod a bola dobre spracovaná v niektorých experimentoch (Juslin et al. 1996, Wells et al. 1993, in Wells, Olson, 2003). Avšak zaujatosť voči nevinnému podozrivému môže pretrvávať aj pri použití tejto metódy a to najmä ak popis páchateľa je slabý, alebo keď sa ukáže, že nevinný podozrivý sa veľmi podobá na páchateľa (Clark, Tunnicliff, 2001). Súhrnom: V mnohých prípadoch pri riešení trestných činov je výpoveď očitého svedka jediným dôkazom, ktorý je k dispozícii na zistenie totožnosti páchateľa. Od roku 1970 sa psychologické výskumy začali serióznejšie zaoberať otázkami, ktoré sa týkali presnosti identifikácie očitými svedkami a zistili, že podiel nesprávnych identifikácií môže byť prekvapivo vysoký, pričom očití svedkovia často vyjadrujú vysoký stupeň istoty aj v prípade nesprávnej identifikácie (Wells, Olson, 2003). Medzi najbežnejšie používané metódy identifikácie patrí „lineup“, pričom rozlišujeme medzi jeho sekvenčným a simultánnym prevedením. Napriek tomu, že v dnešnej dobe sa väčšina výskumníkov prikláňa k prevahe sekvenčného nad simultánnym prevedením, je dôležité podotknúť, že aj keď sekvenčný „lineup“ znižuje možnosť nesprávnej identifikácie v „lineup“, kde nie je prítomný páchateľ takmer o polovicu, rovnako sa táto metóda spája so znížením podielu správnych identifikácií v „lineup“, kde je páchateľ prítomný. Hoci toto zníženie nebolo také veľké ako v nesprávnych identifikáciách, bolo jednako štatisticky spoľahlivé. V prípade, ak by sme sa zamerali len na celkový podiel správnych identifikácií, nezávisle na tom, či páchateľ je alebo nie je v „lineup“, zistili by sme, že sekvenčný postup vytvoril 56 % a simultánny 48 % správnych rozhodnutí (Steblay et al., 2001). Je zrejmé, že rozdiel medzi simultánnym a sekvenčným postupom v tomto prípade nie je štatisticky významný. Na základe doterajších výsledkov z výskumov môžeme povedať, že aj keď použitím sekvenčného postupu môžeme za určitých podmienok dospieť k lepším výsledkom, v mnohých iných situáciách postup sekvenčný nemusí byť lepší, dokonca aj horší ako simultánny. Preto je dôležité sa aj naďalej touto problematikou vo výskume zaoberať.


15


1.3 Možnosti využití profilování při vyšetřování trestných činů Doc. PhDr. Ludmila Čírtková, CSc., Policejní akademie ČR Praha Odborné i laické veřejnosti je psychologické profilování známo jako určitý postup, jehož cílem je vytvořit pravděpodobný profil neznámého pachatele. V tomto příspěvku seznámím s alternativním využitím profilování. Ukáži, že poznatky a metodiky rozvíjené v rámci profilování lze využít také pro vedení cíleného výslechu či při identifikaci sériových zločinů. Pomocí psychologického profilování lze tudíž hledat odpověď na otázku, zda doposavad izolovaně vyšetřované delikty lze spojit do série, jejímž pachatelem je jedna a táž osoba. Alternativní možnosti využití profilování budu demonstrovat na příkladu trestného činu znásilnění. Metodika profilování pro sériová znásilnění Profilování včera a dnes se značně liší. Zdokonalily se především metody a postupy pro psychologickou rekonstrukci a analýzu činu a chování pachatele. (Holme a Holme 2002, Müller-Köhler-Hinrichs 2005, Wieczorek 2006) Posun vpřed přinesly zejména deliktově specifické postupy profilování. Patří mezi ně i konkrétní metodika, která umožňuje zachytit a dobře popsat celý průběh znásilnění. (Füllgrabe 2006) Vychází z toho, že v průběhu činu pachatel projevuje: fyzické chování (násilí), řečové chování (komunikace) a sexuální chování. Znásilnění jako komplexní vzorec chování (sled určitých akcí pachatele a interakcí mezi ním a obětí) je pak rozčleněno do konkrétních behaviorálních komponent, jejichž popis a interpretace je základem pro tvorbu profilu. Pro větší srozumitelnost představím klíčové komponenty prostřednictvím otázek. 1. Jakou metodu použil pachatel při přiblížení se k oběti ? Dle empirických výzkumů se momentálně rozlišují tři hlavní varianty: lest, bleskový útok a překvapivý útok. • Při lstivém přiblížení využívá pachatel klamu či inscenace. K oběti se blíží zcela otevřeně a žádá ji o informace či pomoc, vydává se například za policistu v civilu. Anebo naopak sám nabízí pomoc. K agresi se uchyluje teprve v momentu, když má oběť pod kontrolou (oslovená osoba např. nasedne k němu do vozidla). Tento vzorec chování naznačuje určitou sebedůvěru a obratnost v komunikaci. • Při bleskovém útoku se pachatel přiblíží k oběti a okamžitě zaútočí přímým násilím (udeří do obličeje, strhne na zem, pacifikuje sprejem atp.) • V poslední variantě využívá pachatel momentu překvapení. Čeká (číhá) na oběť u vchodu do domu, u výtahu anebo se vkrade do bytu. Tento způsob naznačuje, že oběť byla vytipována a tajně sledována. Ukazuje spíše na pachatele, který se vyzná či pobývá v dané lokalitě. 2. Jak kontroluje pachatel svou oběť? Jakmile pachatel získá oběť, musí nad ní udržet převahu. Jak si ji zajistí, závisí na pasivitě oběti a také na motivaci (osobnosti) pachatele. V podstatě má k dispozici čtyři způsoby kontroly:


16


• pouhou svou přítomnost (Je možná těžko uvěřitelné, ale potom, co se pachatel zmocní oběti, stačí i jeho pouhá přítomnost ke zlomení jakéhokoli odporu.) • slovní vyhrožování • demonstrování zbraně • fyzické násilí Detailní popis této behaviorální komponenty může o pachateli hodně napovědět. Je třeba rozlišit, zda použité násilí slouží čistě k udržení kontroly nad obětí anebo jde spíše o nadbytečné násilí sloužící k trestání, ponižování, devalvaci či trýznění oběti. 3. Jak reagoval pachatel na případný odpor oběti? V úvahu přichází následující varianty, z nichž každá otevírá jiný pohled na osobnost pachatele, a tudíž vede k odlišným závěrům pokud jde o profil: • • • • •

vzdá to usiluje o kompromis (například místo styku vyžaduje felaci) uteče vyhrožuje je agresivní

4. Objevily se u pachatele v průběhu činu sexuální poruchy? Tyto informace lze získat z ohledání místa činu a především z výslechu oběti. Úskalí spočívá v tom, že oběti se o těchto detailech obvykle těžko hovoří, ale také v tom, že oběť nemusí poruchu zaregistrovat či rozpoznat. Například na potíže s ejakulací může pachatel reagovat stupňováním agrese a vulgarismy. Oběť později líčí pouze fyzické a řečové, nikoli sexuální chování pachatele. Při výslechu je nutné na tyto okolnosti pamatovat. 5. V jaké posloupnosti se odehrávalo sexuální jednání ? Podrobný rozbor posloupnosti a eventuálního střídání sexuálních praktik dává vhled do osobnosti i motivace pachatele. V této komponentě se hledá, zda chování pachatele nasvědčuje některému z rozlišovaných motivačních vzorců (kompenzování, sebepotvrzování, vztek vůči obětem, sadismus, atp.). 6. Co říkal znásilňovač ? Precizní záznam řečového chování pachatele v průběhu činu je rovněž velmi důležitým vodítkem pro tvorbu profilu. Výrok „když budeš poslušná, nic se ti nestane“ lze interpretovat jako pokus o udržení moci a uklidnění oběti. Zatímco sdělení „dělej to, co chci, jinak tě zraním“, implikuje spíše výhrůžku. Na nepřátelství (hostilitu) vůči ženám ukazuje agresivní řečové chování. Pasivní, „pseudogentlemanský“ styl obsahující omluvy pachatele a komplimenty vůči oběti signalizuje spíše kompenzujícího pachatele bez výrazných psychopatických či sociopatických rysů.


17


7. Co chtěl pachatel, aby říkala oběť ? Požadavky na komunikaci oběti mohou naznačit, co pachatele uspokojuje. Uvedu učebnicové příklady (podle Füllgrabe 2006): • pachatel žádá ocenění = touha po posílení sebevědomí, zmrzačená potřeba blízkosti • pachatel nutí oběť křičet, žebrat o smilování = sadismus, touha dominovat • pachatel nařizuje, aby oběť o sobě mluvila špatně = nenávist, zlost, vztek 8. Došlo v průběhu znásilnění ke změně v chování pachatele ? K faktorům, které obvykle uvozují zlom v chování pachatele, patří: sexuální poruchy, vnější rušivé faktory, odpor oběti, provokace oběti, konec znásilnění. Do behaviorální komponenty zahrnující změny v chování se řadí i konkrétní aktivity pachatele, kterými snižuje možnost svého dopadení a usvědčení: • jak maskuje svou identitu • zda likviduje stopy (např. odnáší použitý prezervativ) • jaká opatření činil k usnadnění svého útěku z místa činu 9. Zda a co vzal pachatel s sebou ? Rozlišují se tři skupiny předmětů, které pachatelé berou obvykle s sebou: • stopy a důkazy (Předměty, kterých se dotýkal, a ostatní stopy odnáší spíše zkušení pachatelé.) • cennosti (Svědčí pro nezaměstnanost, špatně placený job. Podle odcizených předmětů lze usuzovat i na věk – mladší pachatelé si troufnou i na těžké a nápadné předměty.) • osobní věci (Pravděpodobně jde o sériového pachatele, který se nabuzuje vzpomínkami a fantazijní produkcí, možná je přítomnost sexuálních parafilií. Pachatel však může osobní věci z místa činu odnášet i proto, aby je později vracel. Podle teorie profilování pak jsou ve hře následující motivy: kontrolovat a zastrašit oběť, nebo odčinění anebo provokování veřejnosti či policie.) 10. Zaregistrovala oběť před činem nějaké nápadnosti? Někteří pachatelé tipují a vybírají si zvláště zranitelné oběti (matku s kočárkem, děti, které se odloučí od skupinky vrstevníků). Proto mají smysl otázky, zda se oběť cítila být sledována či pozorována. Pachatelé znásilnění mohou být však evidováni i kvůli jiným deliktům. K důležitým nápadnostem mohou proto patřit krádeže, vloupání do bytu, potulování se v lokalitě, osoby vyptávající se po domě na zdánlivě obyčejné věci atd.). Alternativní využití poznatků profilování v praxi Tradičně je profilování známo jako postup, jehož hlavním cílem je vytvořit psychologický profil zatím neznámého pachatele. Ten má pak pomoci upřesnit vyšetřovací verze a zacílit vyšetřování určitým směrem. Vedle této klasické varianty se nabízejí další možnosti použití. Upozorním na dvě:


18


• strukturovaný, deliktově specifický výslech (zejména oběti) • komparativní analýza různých skutků s cílem potvrdit, či vyloučit hypotézu o identickém, shodném pachateli Strukturovaný, deliktově specifický výslech oběti Základem profilování je psychologický rozbor chování pachatele. Také při výslechu oběti jde zejména o to, zjistit, jak se pachatel projevoval, choval. Při běžném výslechu se však může mnoho paměťových stop ztratit. Důvody jsou jednoduché. Buď je vyslýchaná osoba ve svém líčení nezmíní (nevzpomene si na ně, nepovažuje je za důležité atp.), anebo se vyslýchající na ně v dialogové fázi výslechu nezeptá. Použití poznatků rozvíjených v rámci profilování pro rekonstrukci chování pachatele může tyto chyby eliminovat. Metodiky a nástroje „analyzování činu a chování pachatele“ lze snadno překlopit do strukturovaného a na konkrétní delikt zaměřeného výslechu. Podle zahraničních pramenů (Füllgrabe 2006) přináší strukturované, deliktově specifické výslechy kvalitnější výpovědi jak co do rozsahu tak i spolehlivosti (věrohodnosti). Psychologická analýza a komparace jednotlivých skutků podle behaviorálních komponent Psychologické profilování lze rovněž použít ve specifické situaci, kdy vyšetřovatelé řeší problém či podezření na sériovost. Konkrétně to znamená, že jsou vyšetřovány doposud izolovaně vedené skutky jednoho a téhož typu deliktu (vraždy, znásilnění, sexuální zneužívání, žhářství). Ze zjištěných informací k případům je jako jedna z vyšetřovacích verzí formulována i hypotéza o shodnosti pachatele. Není přitom podstatné, zda je pachatel známý, či neznámý. Psychologické profilování pak nesměřuje primárně k profilu pachatele, nýbrž zaměřuje se na komparativní analýzu vzorců chování v jednotlivých skutcích. Odpovídá na otázku, zda se jedná o shodného pachatele, či nikoli. Tuto variantu využití profilování ilustruji na konkrétním případu. Stručný popis případu

V regionu východních Čech bylo od roku 1994 do roku 2005 oznámeno 9 znásilnění, která vykazovala nápadné shody ve způsobu provedení. Ve všech vyšetřovaných případech se zatím neznámý pachatel pohyboval v nočních a brzkých ranních hodinách na motocyklu po vedlejších komunikacích. Když projel kolem osamělé ženy, vrátil se k ní během několika minut. Dotázal se na cestu či na čerpací stanici a pak agresivně zaútočil. Odvlekl svůj motocykl i ženu mimo cestu a znásilnil ji. Po krátké souloži oběti vyhrožoval a zastrašoval ji pro případ, že čin oznámí. Shodné DNA se podařilo zajistit u tří posledních skutků z roku 1998, 1999 a 2005. Počátkem roku 2006 byl více méně shodou příznivých okolností vytipován podezřelý. Odebraný bukvální stěr potvrdil shodu s nálezy DNA ze tří míst činů. Podezřelý byl obviněn a vzat do vazby. Veškerá obvinění však popíral a odmítal vypovídat. Vyšetřovací verze o jeho pachatelství také v dalších 6 neobjasněných znásilnění byla velmi pravděpodobná, nicméně důkazně nezajištěná. Možnosti


19


využít rekognice byly omezené. V době prvních kontaktů s oběťmi měl pachatel na hlavě přilbu. Některé oběti neviděly pachateli do tváře. Vzhledem k době spáchání se činy objektivně odehrávaly za podmínek snížené viditelnosti. Negativní roli pro znovupoznání pachatele hrál také velký časový odstup od činů (7 a více let). Zrealizované rekognice proto nepřinesly žádné závěry. V této situaci hledal vyšetřovatel kriminalistické postupy, které by vyvrátily či podpořily vyšetřovací hypotézu o tom, že všech 9 skutků tvoří sérii identického pachatele. Volba padla na psychologické profilování. To mělo odpovědět na následující problémy: • porovnat vzorce chování a modus operandi u jednotlivých skutků a vyjádřit se k jejich podobnosti či shodě • zjistit, zda se vzorce chování pachatele a jeho modus operandi v průběhu času nějakým způsobem vyvíjely, případně jakým • uvést, zda lze z forenzně psychologického hlediska určit, zda se jedná o stejného pachatele u všech skutků znásilnění (případně u jaké části skutků se jedná o stejného pachatele) Zdrojem relevantních informací ohledně pachatelova chování byly protokoly o ohledání místa činu a svědecké výpovědi deseti poškozených. (V posledním oznámeném případu totiž pachatel zaútočil na dvojici dívek). Z každé svědecké výpovědi byl zpracován detailní popis chování pachatele před, v průběhu a těsně po daném činu. Pro ilustraci uvedu komponentu „navázání kontaktu“, popisující přiblížení se k oběti. • Ve všech devíti skutcích pachatel k vyhledávání oběti používá jízdu na motocyklu. • Ve všech devíti skutcích útočí na osamělou ženu pohybující se ve volném terénu. V posledním případu (pořadové číslo 9) zaútočil již na dvě osamělé dívky. • V 7 z 9 případů používá pachatel i shodné iniciační řečové chování. Jde o typovou repliku v podobě otázky „ Kudy na….?“ anebo „Kde je…?“ Jde o repliky, které postrádají kontextuální význam, reprezentují tudíž prvek patřící k signatuře pachatele. Ve dvou zbývajících případech chybí iniciační komunikace vzhledem k okolnostem případu (pořadové číslo 3 – oběť si pachatele „stopla“ a pořadové číslo 8 pachatel tipuje a následně pacifikuje houbařící ženu nepozorovaným přiblížením a fyzickým násilím ). • Uvedená fakta dokládají stejný vzorec chování pachatele v 7 z 9 případů, u skutku s pořadovým číslem 3 a 8 přizpůsobuje pachatel první kontakt situačním okolnostem. Konstantnost chování pachatele v této komponentě je přítomna. Z psychologické analýzy založené na metodice profilování vyplynul závěr o shodném způsobu provedení (modus operandi) jednotlivých skutků. U vzorců chování bylo nutné rozlišit intencionální a reaktivní chování pachatele. U sériového pachatele by intencionální chování mělo zůstávat v substanci konstantní, reaktivní chování se pak mění podle konkrétních okolností.


20


U analyzovaných 9 skutků se vyskytovaly změny v reaktivním chování pachatele, šlo o situačně podmíněné modifikace vzorců chování. Konkrétně: • u způsobu přiblížení a navázání kontaktu s obětí ve skutku s pořadovým číslem 3 – oběť si pachatele „stopla“ a ve skutku s pořadovým číslem 8 – přepadení ze zálohy na vytipovanou oběť při houbaření • u kontrolování oběti: svázání oběti ve skutku č. 6, natažení „síťovky“ na hlavu oběti u skutku 8 Na úrovni intencionálního chování byl shledán vývoj. O vývoji pachatele na úrovní intencionálního chování svědčil např. faktor eskalace. Podle teorie profilování je přítomen, když pachatel rozšiřuje původní vzorce o další intencionální segmenty chování a/nebo stupňuje kontaktní, či nekontaktní sexuální, i nesexuální násilí vůči obětem. Faktor eskalace dokládaly tyto prvky chování pachatele: zavádění předmětů do těla oběti (7. skutek), útok na dvě oběti současně (9. skutek). Rovněž v komponentě 7 byl patrný určitý vývoj. U pachatele se počínaje 5. skutkem objevily potíže s erekcí a k nabuzení používal širší rejstřík interakcí s obětí. Z viktimologického hlediska se jednalo o značně traumatizující praktiky (např. přičichávání k fetiši, zavádění předmětu do těla oběti). Cílem tohoto příspěvku bylo seznámit s možnostmi využití profilování. Je zřejmé, že postupy rozvíjené v rámci profilování lze aplikovat nejen při tvorbě psychologického profilu zatím neznámého pachatele. Poznatky z profilování jsou použitelné pro strukturovaný výslech a také pro psychologický rozbor a komparaci různých skutků.


21


1.4 Investice do vlastní smrti Mjr. Jaroslav Hausknecht, Policie ČR Úvodem k případu Pro ekonomiku České republiky je určitě přínosné, když na jejím území zahraniční společnosti rozvíjejí podnikatelské aktivity a investují finanční prostředky. Avšak každé podnikání nese svá rizika, a když podnikatel „žije nad své možnosti“ a jeho náklady vysoce převyšují zisky, brzy se topí v dluzích. Je uháněn věřiteli a často to končí i tím, že si ze zoufalství sáhne na život. Podobně dopadlo i podnikání dvou ruských občanů. Pouze s tím rozdílem, že si nesáhli na své životy, nýbrž sáhli na životy jiných. Pro dále uvedený případ je také typické, že při objasňování trestné činnosti, kdy pachatelé i poškození jsou cizí státní příslušníci, dochází velmi často k průtahům v trestním řízení, jejichž příčinou je potřeba opatřování důkazů v zahraničí. Jediný způsob, jak lze získat procesně využitelný důkaz, je jeho obligatorní vyžádání právní cestou. Lhůta i kvalita jeho provedení závisí na ochotě a erudici cizozemského orgánu činného v trestním řízení. Popis případu a postup jeho objasňování Při vyšetřování následujícího případu nejzávažnější trestné činnosti byla navázána těsná spolupráce s policejními orgány Ruské federace již ve stádiu před zahájením trestního stíhání a pokračovala až do postavení obžalovaných před soud. Významný podíl na objasnění případu měla rovněž expertizní pracoviště kriminalistické chemie a DNA Kriminalistického ústavu Praha, expertizní pracoviště chemie a balistiky OKTE Správy Středočeského kraje, biologie, chemie a balistiky Městské správy Praha. Nepostradatelná byla také spolupráce s Útvarem pro odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality. Díky jejich šetření jsme získali poměrně věrohodný obraz o majetkových poměrech obviněných a pohybu finančních prostředků na jejich osobních účtech a účtech jejich firem. V roce 1999 přicestoval do České republiky ruský podnikatel Zhores M. s úmyslem v budoucnu v ČR investovat. Zejména Karlovarsko mu přirostlo k srdci natolik, že se tu hodlal usadit. Chtěl si koupit nějakou nemovitost, penzion nebo hotel. Svého syna Alexandra M. brával na obchodní jednání a vkládal do něho veškeré své naděje. Jednou se měl stát jeho dědicem a pokračovatelem. Nakonec i tomu se v Čechách líbilo. Toužil po malém autosalonu se servisem na luxusní auta, která byla jeho koníčkem. Zhlédl se ve svém krajanovi Michalovi F., který již v ČR jako úspěšný podnikatel několik let působil. Získal naše občanství, velmi dobře znal zdejší poměry a jeho záliba v luxusu a luxusních autech mladému Alexandru M. imponovala. Zhores i Alexander M. považovali Michala F. za svého přítele. Požádali ho, zda by jim pomohl vybral vhodnou banku, kde by mohli uložit své peníze. Tyto peníze jim pomohl spravovat a porozhlédl se po nějaké vhodné nemovitosti. Michal F. se choval přátelsky, doprovázel je na cestách po naší republice. Na Karlovarsku navštívili usedlost, ke které patřil ovocný sad, rybníky, les a louky, jejíž majitel byl ruský občan Victor S. Toto místo si Zhores M. oblíbil, ale Victor S. usedlost prodat nechtěl. Michalu F. a jeho společníkovi a krajanovi Sergeji T. pomalu přestávaly peníze na jejich nákladný život stačit. Začali čerpat finanční prostředky ruských podnikatelů, které byly určeny na stavbu luxusních


22


bytů v Karlových Varech. Brzy došlo také na milion dolarů Zhorese M., který byl uložen na devizovém účtu České spořitelny a. s. Michal F. začal přemýšlet, jak ho získat. Dne 9. dubna 2004 se dostavil na Místní oddělení policie v Praze 1 advokát A.V. a oznámil pohřešování dvou ruských občanů Alexandra M. a Zhorese M. Oba přicestovali z Moskvy do Prahy dne 29. března 2004. Z letiště Praha-Ruzyně jeli do Karlových Varů, kde se ubytovali v hotelu Eliška. Naposledy byli s příbuznými v telefonickém kontaktu dne 31. 3. 2004. Od té doby přestali telefonovat a jejich mobilní telefony zůstávaly nedostupné. Příbuzní pohřešovaných pojali podezření, že se stali obětí násilného trestného činu. Oznámení o pohřešování učinili i u policejních orgánů Ruské federace. Ve velmi krátké době byla navázána policejní spolupráce. Provedeným šetřením bylo zjištěno, že oba byli skutečně ubytováni v hotelu Eliška v Karlových Varech a to až do 31. 3. 2004. Kolem poledne pro ně přijela tmavá limuzína. Tou odjeli a od té doby je nikdo neviděl. Nebyl zjištěn jejich výskyt v žádném zdravotnickém zařízení a ani se nepotvrdilo jejich vycestování mimo území republiky. Podle sdělení příbuzných letěli do ČR vybrat peníze v bance v Praze a koupit nějaké nemovitosti. Před cestou byli v telefonickém spojení s jejich přítelem Michalem F., který je měl čekat na letišti. Michal F. byla zřejmě jedna z posledních osob, která s oběma muži byla v kontaktu, a mohl tedy sdělit významné skutečnosti, které by pomohly zjistit, co se s oběma muži stalo. Michal F. však popřel, že by oba muže na letišti v Praze vyzvedával a že by se s nimi vůbec sešel. V době, kdy oba muži měli přicestovat do Prahy, byl v SRN. Další šetření směřovalo k prověření bankovního účtu pohřešovaného Zhorese M. Devizový účet na fyzickou osobu Zhores M. založen skutečně byl, avšak po výběru celé hotovosti, která činila cca jeden milion dolarů, byl zrušen. První převod částky 710.000 US dolarů z tohoto účtu byl uskutečněn na základě plné moci dne 9. 7. 2003 na účet společnosti Havlín s. r. o. a zbytek peněz byl převeden na základě plné moci sepsané před notářem v Rusku asi o týden později. K převodům došlo v době, kdy majitel účtu Zhores M. prokazatelně nebyl na území ČR. Z bankovního spisu k předmětnému účtu byly zajištěny obě plné moci, na základě kterých byla finanční hotovost z účtu bankou uvolněna. Bylo zjištěno, že plná moc v českém jazyce byla opatřena neexistujícím ověřovacím razítkem Obecního úřadu Dolní Břežany. Rovněž ověřovací kniha zmiňovaného obecního úřadu postrádala příslušný zápis o ověření této listiny. Druhá plná moc byla ruskými úřady také označena za padělek. Na obou byly padělané podpisy Zhorese M. a byl jimi zmocněn společník Michala F. a Sergej T. Ten prostředky z účtu postupně převedl na účet společnosti Havlín, kterou sám ovládal jako jediný společník a jednatel. Z účtu Havlín později všechny peníze v hotovosti vybral a účet zrušil. Jak se podařilo zjistit, Sergej T. a Michal F. byli spolu v častém kontaktu a měli společný podíl na stavbě luxusních domů v Karlových Varech. Na základě dosud shromážděných důkazů bylo možné rozhodnout o zahájení trestního stíhání proti Sergeji T. pro trestný čin podvodu, dle § 250/1,4 tr. zákona, neboť na základě padělaných plných mocí si přivlastnil a užil pro svojí potřebu finanční prostředky uložené na účtu v České spořitelně a. s. patřící majiteli


23


Zhoresu M. Spolupachatelství na tomto skutku bylo možné prokázat i Michalu F., neboť pomáhal poškozenému účet zřizovat a jako jediný věděl, v jaké pobočce České spořitelny a. s. je účet veden a jaká je na něm uložena částka. Rovněž jsme uvažovali o možném účastenství na tomto trestném činu pracovnice banky, která opakovaně z účtu uvolnila vysoké finanční částky, aniž by si ověřila pravost předložených plných mocí, či se alespoň pokusila kontaktovat majitele účtu. Po tomto zjištění se přímo nabízela jedna z možných verzí zmizení obou ruských občanů a tou byla jejich násilná smrt, o které přinejmenším vědí Michal F. i Sergej T. Avšak k podpoře tohoto tvrzení neexistoval jediný přímý důkaz. Zájem policejních orgánů mohl v podezřelých vyvolat obavy ze svého zadržení. Rovněž hrozilo, že opustí území republiky, protože se jednalo o cizince mající dostatek finančních prostředků a zázemí v zahraničí. Bylo proto nutné neprodleně přistoupit k jejich zadržení a obvinění. Prozatím z trestného činu podvodu. Plán realizace spočíval nejdříve v předvedení a výslechu pracovnice banky, neboť nám nebyl znám její podíl na trestném činu a bylo nutné počítat s možným kontaktem s podezřelými. Oba podezřelí byli současně pod dohledem útvaru speciálních činností. Pracovnice banky L. Č. byla vyslechnuta jako svědek a výslech byl proveden jako neodkladný úkon dle § 158a tr. řádu za účasti soudce a státního zástupce: Převod peněz jsem provedla po konzultaci se svojí nadřízenou a pracovníky právního oddělení banky. Na předložených fotografiích bezpečně poznávám Sergeje T. a dalšího muže (Michala F.), kterého jsem sice neviděla v přítomnosti Sergeje T., ale asi dva roky předtím chodíval do pobočky s nějakou ženou. Sergej T. byl velmi příjemný, nejdříve se vyptával, co je potřeba za doklady, aby mohl s účtem disponovat. Říkal, že pana M. zastupuje, že pan M. nemá povolení ke vstupu na území ČR a je dlouhodobě v zahraničí. Byl prý panem M. pověřen koupí pozemků v Karlových Varech.

Výslechem pracovnice banky nebyla potvrzena účast na trestné činnosti obou podezřelých. Oba podezřelí byli nezávisle na sobě ve stejnou dobu dne 3. 11. 2004 zadrženi a bylo proti nim zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podvodu. Obviněný Michal F. odmítl vypovídat. Sergej T. nejdříve také, ale následující den vypověděl: Se Zhoresem M. a jeho synem Alexandrem M. jsem se poprvé sešel v Praze v hotelu Mariott někdy v roce 2003. Seznámil nás Michal F. Dozvěděl jsem se, že chtějí v České republice investovat do nějakých nemovitostí. Michal F. později říkal, že je to dobré, že zde chtějí investovat. Pak za nějakou dobu jsem dostal od Michala F. plnou moc podepsanou Zhoresem M. Chtěl po mně, abych vybral v pobočce České spořitelny pro Zhorese M. nějaké peníze na nákup nemovitostí. Za výběr mi slíbil provizi 10 %. Ale protože plná moc nebyla ověřená, požádal jsem svého známého a ten mi za několik dní přinesl plnou moc ověřenou. S tou jsem pak šel do banky a částku vybral. Peníze jsem uložil na účet Havlín s.r.o. Později mi Michal F. dal ruskou plnou moc a řekl mi, že Zhores M. nedostal vízum do ČR, a proto mu podepsal plnou moc na letišti s tím, že chce vybrat zbytek peněz. Michal F. mi opět slíbil za výběr provizi. Proto jsem výběr uskutečnil. Částku 200 000 USD jsem potom předal Michalu F. podle jeho přání v Moskvě. Domnívám se, že Michal F. mluvil se Zhoresem M. a jeho synem 29. 3. 2004. Sešel jsem se


24


s ním a Michal F. mi řekl, že Zhorese a Alexandra M. podle jejich přání odvezl na německou hranici, kde nastoupili do nějakého auta, které na ně čekalo a tím odjeli někam do Německa. Od té doby je neviděl.

Soud rozhodl o jejich vzetí do vazby z důvodu ust. § 67 písm.a), b) tr. řádu a byli umístěni každý v jiné vazební věznici. Byly provedeny domovní prohlídky u obou obviněných a prohlídky jejich osobních motorových vozidel. AUDI A6, které v době zmizení obou pohřešovaných užíval Sergej T., bylo již v držení jiného majitele. Prohlídkou tohoto vozidla byla zjištěna prohlubeň v kovové přepážce mezi zavazadlovým prostorem a interiérem vozu v místě za pravým zadním opěradlem sedadla. Expert z oboru chemie zajistil stěr z prohlubně a jejího okolí. Experti z oboru chemie a balistiky se na základě zjištěných skutečností shodli, že prohlubeň byla způsobena střelou vystřelenou ze střelné zbraně. Dalším šetřením v autoservisu bylo zjištěno, že majitel vozidla Sergej T. přivezl toto vozidlo s žádostí o výměnu zadních sedadel. Tyto servisní práce nejsou zcela běžné a sedadla musela být objednána ze zahraničí. Servisní technik vypověděl, že opěradlo zadního sedadla ve vozidle zcela chybělo a v interiéru byl silný zápach po nějakých chemikáliích. Požadavek na servisní práce byl datován krátce po zmizení Zhorese a Alexandra M. Michal F. se rozhodl dne 11. 11. 2004 také vypovídat. Jeho výpověď byla reakcí na výpověď jeho komplice Sergeje T.: Jak jsem předtím říkal, že jsem byl v Německu, když přijeli do České republiky Zhores a Alexandr M., tak to nebyla docela pravda. V Německu jsem sice byl, ale stihl jsem se vrátit v den jejich příletu. Sešli jsme se v hotelu Diplomat v Praze. Oni zde seděli s mně neznámými muži. Já jsem asi za hodinku jel do Karlových Varů a domluvil jsem se s nimi, že se tam druhý den sejdeme. Oni přijeli s nějakým Rusem ve vozidle BMW, se kterým byli den předtím v Diplomatu. Chvíli jsme se bavili. Chtěli koupit nějakou nemovitost, tak se mě ptali, zdali o něčem nevím. Od té doby jsem je neviděl, ani jsem s nimi netelefonoval. Myslel jsem si, že odletěli zpět do Moskvy. Když jsem potom mluvil se Sergejem, tak jsem mu řekl, že odjeli někam do Německa.

Další výpověď učinil 16. 11. 2004. Kromě jiného popřel, že by vůbec věděl o tom, že má Zhores M. v ČR nějaký účet a vyloučil tu možnost, že mu pomáhal účet zřizovat. Reagoval na výpověď obviněného Sergeje T.: Není pravda, že bych zfalšoval nějakou plnou moc a dával ji Sergeji T. a nabádal jej, aby vybral peníze z účtu Zhorese M. O ničem nevím. Nevím, proč to na mě T. svádí. Není pravda, že bych od T. dostal nějaké peníze.

Obhájcům obou obviněných bylo od začátku vyšetřování umožněno neomezeně nahlížet do vyšetřovacího spisu. Obviněný Michal F. si zvolil dokonce čtyři obhájce. Výslechy byly velmi náročné, vyžadovaly zvláště pečlivou přípravu. Důležitá byla nejen formulace kladených otázek, ale i jejich pořadí. Obvinění byli vždy „dobře připraveni“ a snažili se velmi logicky reagovat a zdůvodňovat zjištěná fakta vyplývající ze šetření policie. Michal F. věděl, že v případě podvodu s falšovanou plnou mocí jeho jméno nikde nefigurovalo. Jediným přímým důkazem


25


proti němu byla výpověď obviněného T. Ale T. nechtěl nechat vinu jenom na sobě, zejména když hlavní podíl na činu měl F. Oba si také byli vědomi podezření z vraždy Zhorese a Alexandra M. Jak F., tak T., měli strach z výpovědi toho druhého. Zejména Sergej T. se bál, aby Michal F. „nehodil“ veškerou vinu na něho, jak se stalo v podvodu s padělanou plnou mocí. Proto to byl právě on, kdo se po dvou měsících vazby rozhodl změnit svojí výpověď ze 4. 11. 2004. Z výpovědi obviněného Sergeje T. ze dne 5. 1. 2005: Znám se velmi dobře s majitelem usedlosti na Karlovarsku Victorem S. Od něho jsem se dozvěděl, že chce svoji usedlost prodat. O tomto faktu jsem se zmínil před Michalem F. Více jsme se o tom nebavili. Až 30. 3. 2004 jsme se společně já, Michal F., Zhores M. a jeho syn Alexandr sešli v hotelu Pupp. Zhores M. projevil zájem o koupi této usedlosti, kterou znal již z minulé návštěvy ČR. Domluvili jsme se, že se druhý den pojedeme na usedlost podívat. Jelikož Mercedes Michala F. měl poruchu, tak jsem vzal svoje auto Audi A6 černé barvy. Naložil jsem Michala F. a potom i u hotelu Eliška Zhorese a Alexandra M. a jeli na usedlost. Tam jsem zajel po lesní cestě až k rybníkům. Vystoupili jsme a já se Zhoresem jsme se šli projít. Alexandr s Michalem zůstali u auta. Po chvíli jsme se vrátili z procházky. Zhores šel k autu a já jsem si zašel na toaletu. Najednou jsem uslyšel několik střelných ran. Vyšel jsem z toalety, která je v blízkém altánu a viděl jsem, jak za mým autem stojí nějaký muž. Před autem stál Michal a držel v ruce velký stříbrný revolver. Zhores ležel na zemi vedle auta a mladý Alexandr seděl na zadním sedadle. Viděl jsem, že oba jsou mrtví. Mně neznámý muž ke mně přišel a řekl mi, abych se uklidnil a zakouřil si a že když budu mlčet, že se mi nic nestane. Já jsem se posadil na klády, které zde ležely a pozvracel se. Pak jsem si všiml, jak moje auto odjelo po louce dozadu k lesu a zde jsem viděl, že obě těla, Zhorese a Alexandra vyndávají z mého auta. Po chvíli ke mně ten neznámý muž přišel a já s ním musel jít kus na rozcestí, kde stálo jiné auto, snad Škoda Octavia. Zde byli nějací mně neznámí muži, Rusové. Odvezli mě do Karlových Varů. Po cestě mně řekli, že bude všechno v pořádku, když nebudu mluvit a ukázali mi fotografii dcery mojí družky Johanky. O moje auto se nemám bát, to mi prý vrátí druhý den. Šel jsem se vyspat do hotelu. Druhý den jsem si vypůjčil auto a jel se svojí družkou na výlet směrem na Mariánské Lázně. Odpoledne mi Michal přivezl moje auto. Chyběla v něm zadní sedačka. Michal mi řekl, že potřebuje spálit nějaké věci, proto jsme jeli z Karlových Varů směrem na Plzeň a po cestě jsme zastavili za nějakou vesnicí, kde Michal nějaké věci v tašce polil benzínem a zapálil. Pak jsme pokračovali v cestě do Prahy. Někdy koncem dubna se na mě Michal obrátil, zdali bych mu nepomohl zahrabat těla Zhorese a Alexandra M. To jsem mu samozřejmě odmítl. Potom někdy později proběhla párty na pozemku Victora S. Párty byla v altánku, poblíž kterého došlo k zastřelení Zhorese a Alexandra. Náhle se tam objevil Michal s mně neznámým mužem. Oba byli ve sportovním oblečení a měli rukavice. Michal měl špinavé boty od hlíny. Řekl mi, že je to jeho kamarád, který odlétá druhý den do Moskvy. Později, když jsme se sešli, mi řekl, že ten jeho kamarád mu pomáhal zahrabat těla.

Na základě výpovědi obviněného Sergeje T. bylo obviněnému Michalu F. rozšířeno obvinění pro trestný čin vraždy Zhorese a Alexandra M. Byla provedena prověrka výpovědi s obviněným Sergejem T. Cílem bylo zjistit, zdali mohl slyšet


26


výstřely za okolností, které uvedl ve své výpovědi a zdali mohl vidět do míst, kde mělo dojít k zastřelení pohřešovaných a kde bylo s těly manipulováno. Byl vyzván, aby místa označil. Kromě ohledání byl na označených místech proveden geofyzikální průzkum terénu. Po několika hodinách hledání byla v hloubce cca 2 metrů pod zemí na kraji lesního porostu ve společném hrobě obě těla nalezena. Vzhledem k jejich stáří cca 8 měsíců byla ve vysokém stupni rozkladu a identifikaci bylo možno potvrdit až analýzou DNA. Ruskými policejními orgány byly pro potřeby analýzy zaslány osobní věci pohřešovaných jako kartáček na zuby, holicí strojek, hřeben, čepice. Z některých předmětů se podařila izolovat DNA a její profil byl porovnán s profilem DNA získaným z nalezených mrtvol. Totožnost pohřešovaných byla potvrzena. Z pitevního protokolu: Kůže obou těl je zmýdelnatělá a zčásti zvápenatělá, rozpadá se a snadno odlučuje od kosti. Obličej hnilobně změněný. Při prohlídce těla staršího z obou mužů byl zjištěn průstřel hlavy. V souvislosti s tímto poraněním byly zjištěny mnohočetné zlomeniny klenby a spodiny lební. Prohlídkou těla mladšího z mužů bylo zjištěno střelné poranění hlavy, střelné poranění hrudníku – průstřel. V jehož důsledku došlo k poranění pravé plíce, dále střelné poranění pravého ramene a šíje – zástřel.

Z dalších výpovědí obviněného Michala F.ze dne 17. 2. 2005 a 8. 3. 2005: Sergej T. se znal se Zhoresem M. již od roku 1999. Setkali se v mém hotelu v Karlových Varech, kde jsem Sergeje T. ukrýval před ukrajinskou mafií. Opakuji, že s falšováním plné moci nemám nic společného. Chtěl bych doplnit svoji předchozí výpověď, neboť jsem si vzpomněl, že dne 1. 4. 2004 pro mě přijel Sergej T. a požádal mě, abych s ním jel na oběd. Nejdříve jsme jeli na golfové hřiště, kde bylo ale zavřeno, tak jsme pokračovali až do Bochova. (Trasa směrem k místu činu.) Tam se T. krátce sešel s nějakými mně neznámými muži. Po cestě mi říkal, že se musí sejít se Zhoresem a Alexandrem. Bylo mně to divné, tak jsem jim, když Sergej vystoupil z auta, zatelefonoval. Pak jsme se vrátili zpět do Karlových Varů, kde jsme se společně s nimi sešli. Bylo mně divné, že jsou se Sergejem ve styku. Krátce jsem s nimi promluvil a pak šel na oběd do gruzínské restaurace, kde jsem se najedl a také si zazpíval. Pak jsem šel domů. Sergej mě často zval na různé mejdany, má rád alkohol. Já spíše sedím doma a nikam nechodím. Není pravda, že jsem za ním byl na nějaké usedlosti za Karlovými Vary. To je nesmysl. Vše, co Sergej říká, je lež. Je pravdou, že mám zbrojní průkaz, že vlastním zbraň, ale je to malý černý revolver, nikoliv velký stříbrný.

Jedním z velmi důležitých důkazů se stal výpis uskutečněného telekomunikačního provozu telefonů jak poškozených, tak zejména obviněných. Výskyt mobilních telefonů poškozených i obviněného Michala F. byl zachycen v okolí letiště Praha-Ruzyně v době jejich příletu do Prahy a opakovaně na trase Praha-Karlovy Vary. Tam je pravděpodobně Michal F. vezl, ač to ve své výpovědi popíral. Výpisem telekomunikačního provozu mobilního telefonu obviněného Sergeje T. bylo například zjištěno, že nebyl následující den se svojí družkou na výletě v okolí Mariánských Lázní, jak vypověděl, ale na místě činu. Opakovaně


27


z tohoto místa telefonoval Michalovi F., který byl v tu dobu ve svém bydlišti v Karlových Varech a také své družce. Když mu byl tento důkaz předestřen, přiznal, že skutečně v blízkosti místa činu byl. Svoji přítomnost tam zdůvodnil pozorováním mužů, které viděl den předtím. Prý ho zajímalo, jestli tam ještě pojedou. Proti družce Sergeje T. bylo zahájeno trestní stíhání ze spáchání trestného činu křivé výpovědi, neboť jako svědek mu potvrdila jejich společný výlet u Mariánských Lázní. Státní zástupce však trestní stíhání zrušil s odůvodněním, že se skutek nestal. Nevím, co státního zástupce vedlo k takovému rozhodnutí. Domnívám se, že zjištění přítomnosti obviněného na místě činu je velmi zásadním důkazem. Proto mi připadalo zbytečné stíhat dva ruské státní příslušníky, kteří potvrzovali Michalovi F. jeho přítomnost v gruzínské restauraci v Karlových Varech v době spáchání vraždy. Téměř po roce si vzpomněli, že zde byl na obědě. Dokonce věděli, co si dal k jídlu a že si zazpíval karaoke. Obviněnému Sergeji T. bylo rozšířeno obvinění pro trestný čin vraždy dne 23. 2. 2005. K věci byl vyslechnut 11. 3. 2005. Výslech byl veden hlavně se záměrem vysvětlit a odstranit rozpory v jeho výpovědi ze dne 5. 1. 2005 se zjištěnými fakty. Důležitá svědectví poskytli ruští státní příslušníci. Ruské orgány jim poskytly krátkodobá víza, díky kterým mohli přicestovat do ČR, a nebylo nutné je vyslýchat cestou právní pomoci. Tím se přípravné řízení značně zkrátilo. Příbuzní obětí potvrdili, že Zhores i Alexandr M. byli ve velmi častém telefonickém kontaktu s Michalem F., který jim měl sehnat nějakou nemovitost. O Sergeji T. ani jeden z nich nemluvil, takže se domnívají, že jej poškození ani neznali. Před odletem z Moskvy byli domluveni s Michalem F., že je bude čekat na letišti v Praze. Do okamžiku, než se jejich mobilní telefony náhle odmlčely, přítelkyně Alexandra M. a manželka Zhorese M. s nimi byly několikrát denně v telefonickém kontaktu. Na nic si nestěžovali, vše bylo v naprostém pořádku. Po jejich zmizení nejdříve telefonovaly do hotelu Eliška, kde jim potvrdili jejich pobyt. Potom také Michalu F., který ovšem popřel, že by se s nimi sešel a po opakovaných telefonátech přestal brát telefon. Svědectvím majitele usedlosti Victora S. bylo zjištěno, že se se Zhoresem M. v minulosti na usedlosti setkal. Velmi se mu líbila a chtěl jí koupit. Řekl mu, že ji neprodá. Z toho bylo zřejmé, že prodej usedlosti byla záminka pro pachatele k vylákání poškozených na toto odlehlé místo, kde mohli své oběti nikým nepozorováni usmrtit a jejich těla ukrýt. Ve spolupráci s policií Ruské federace se podařilo ztotožnit a vyslechnout muže, který přicestoval z Moskvy k nám pomáhat Michalovi F. zakopat mrtvoly. Vypověděl, že mu jeho přítel Michal F. telefonoval do Moskvy, aby přiletěl do ČR, že potřebuje s něčím pomoci. Zaplatil mu letenku a vízum. Po příletu do Prahy ho odvezl na nějaké místo na kraji lesa. Tam obě mrtvoly zakopal a krátce nato odletěl zpět do Moskvy. Svědek toto místo při prověrce bezpečně poznal a označil. K osobě obviněného Michala F. znalec z oboru psychologie uvedl, že jeho intelektové schopnosti jsou v pásmu průměru a mírného nadprůměru. Schopnost sociálního kontaktu je poruchová ve složce afektivní (malá afektivní přizpůsobivost) a ve složce motivační (nezájem o lidské okolí). Za běžných okolností jsou impulzy k agresivním reakcím dobře tlumeny pomocí inhibičních


28


mechanismů. Osobnost obviněného je výrazně nezralá, nevyrovnaná, s rysy egocentričnosti, oploštělé afektivity, impulzivity a histrionskými rysy. Vzhledem k přítomnosti obranných mechanismů lze očekávat silnou tendenci účelově zkreslovat výpověď, případně blokovat nepříznivé informace. Pokud by se dopustil trestného činu podvodu, ze kterého je obviněn, lze téměř s jistotou konstatovat, že šlo o čin dlouhodoběji programovaný a pečlivě připravený. V jeho motivační struktuře by pak dominovala potřeba získat majetkový prospěch. Pokud by se dopustil úmyslného usmrcení ať již jako přímý pachatel nebo spolupachatel, pak šlo opět o čin dlouhodobě programovaný, připravený. V jeho motivační struktuře by pak velmi pravděpodobně dominovala potřeba uniknout následkům předchozího jednání (zpronevěry peněz poškozených), velmi pravděpodobně doprovázená potřebou uspokojení frustrovaných potřeb, zejména uplatnění a prožívání. Prognóza jeho resocializace se jeví jako spíše nepříznivá. Intelekt Sergeje T. je v horní hranici pásma průměru. Impulzy k agresivním reakcím jsou za běžných okolností dobře tlumeny pomocí inhibičních mechanismů. Silný sklon městnat afekty. Osobnost obviněného je nevyrovnaná, neurotická, s rysy pasivity, závislosti, nejistoty, nezdrženlivosti, impulzivity a naznačeně s rysy histrionskými. Snaží se kompenzovat neuspokojené potřeby snahou učinit dobrý dojem a platit za zvláštní osobnost, autoritu. Vyžaduje respekt. Má zvýšené potřeby sebeprosazení, respektu, uznání, prestiže. Pokud by se dopustil popsaného podvodného jednání, šlo by prakticky jistě o programované jednání, které vyžadovalo poměrně složitou přípravu. V motivační struktuře takového jednání dominovala velmi pravděpodobně potřeba získat majetkový prospěch, pravděpodobně doprovázená motivem získat uznání a respekt ze strany okolí. Pokud by se dopustil trestného činu vraždy, popřípadě na něm nějak spolupracoval, šlo by o čin programovaný, připravovaný. V motivační struktuře takového jednání by pak velmi pravděpodobně dominovala potřeba vyhnout se následkům předchozího jednání (zpronevěry peněz poškozených). Nelze vyloučit, že by při tomto jednání mohla spolupůsobit jako vedlejší motiv potřeba prestiže a zjištěný sklon k závislosti v interpersonálních vztazích. Prognózu jeho resocializace lze považovat za spíše příznivou. Na oba obviněné byla podána obžaloba ze spáchání trestného činu podvodu, dle §9 odst. 2, § 250 odst. 1,4 tr. zákona, kterých se měli dopustit tím, že: Po předchozí společné dohodě Sergej T. s úmyslem získat devizové prostředky zfalšoval plnou moc datovanou 11. 6. 2003. V té nepravdivě a bez vědomí zmocnitele uvedl, že Zhores M., jako majitel devizového účtu zřízeného u pobočky České spořitelny a. s. v Praze 1, Národní 41, zplnomocňuje Sergeje T. disponovat s jeho účtem, a to tak, že T. je oprávněn z tohoto účtu převést na svůj účet částku 90 000 US dolarů a dále částku 710 000 US dolarů převést na účet společnosti, kterou T. založí na území České republiky. Tuto zfalšovanou plnou moc předložil na pobočce České spořitelny a. s. v Praze 1, Národní 41. Požádal o provedení finančních operací, jak bylo uvedeno v plné moci. Příkazem k úhradě Česká spořitelna a. s. převedla dne 18. 6. 2003 na účet T. částku 90 000 US dolarů. Příkazem k úhradě ze dne 26. 6. 2003 byla převedena částka 710 000 US dolarů na účet Havlín s. r. o., který T. jako jediný ovládal. Následně stejné pobočce České


29


spořitelny s úmyslem získat zbytek devizových prostředků předložil jinou zfalšovanou plnou moc v ruském jazyce opatřenou českým překladem. V ní nepravdivě a bez vědomí zmocnitele uvedl, že Zhores M. zplnomocňuje T. převést zůstatek na svém účtu na společnost Havlín s. r. o., který byl v tu dobu zcela ovládán T., a na základě této plné moci byl zůstatek v celkové výši 101 860, 46 US dolarů dne 4. 9. 2003 na účet Havlín s. r. o. bankovním převodem převeden. Poté postupně z účtu společnosti Havlín s. r. o. T. osobně opakovaně vybral všechny devizové prostředky, které společně s Michalem F. použili pro osobní potřebu a svoje podnikatelské aktivity. Majiteli devizového účtu Zhoresu M. způsobili škodu ve výši 901 860, 46 USD.

Dále z trestného činu vraždy ve formě spolupachatelství, dle §9 odst.2, § 219 odst. 1, 2 písm.a), h) tr. zákona, neboť: Dne 31. března 2004, kolem 12.14 hod. společně naložili na parkovišti u hotelu Eliška v Karlových Varech do osobního motorového vozidla Sergeje T. značky Audi A6 dva občany Ruské federace Zhorese M., nar. 28. 7. 1929 a jeho syna Alexandra M., nar. 29. 4. 1982. Společně odjeli na prohlídku zemědělské usedlosti v katastru obce Valeč – Kostrčany, okr. Karlovy Vary, majitele Victora S., kterou chtěl Zhores. M. v minulosti koupit. Zde poblíž usedlosti na polní cestě kolem 13.00 hod. téhož dne vystoupili z vozidla, využili situace, kdy na místě kromě nich nikdo jiný nebyl, a momentu překvapení a několika střelnými ranami z krátkých střelných zbraní úmyslně usmrtili Zhorese M., který v tu dobu stál u vozidla Audi. Vzápětí zastřelili i jeho syna Alexandra M., který seděl na zadním sedadle vozidla. Důvodem jejich jednání bylo zabránit zjištění poškozenými, že pomocí padělaných plných mocí vybrali Zhoresu M. z účtu částku 901 860,46 US dolarů a tuto užili pro svoji potřebu. Těla obou zemřelých po činu ukryli na okraji lesa poblíž místa činu a následně zakopali.

Obžaloba se opírala zejména o tyto důkazy: • Zajištěné finanční prostředky na účtu banky vedeném u Raiffeisenbank, a. s., které dle výpisu z tohoto účtu T. užíval pro svoje soukromé účely, ač tvrdil, že se jedná o peníze klientů určené na stavbu domu v Karlových Varech. • Ohledání vozidla značky Audi A6 původního majitele Sergeje T., při kterém byly zajištěny biologické, chemické a balistické stopy svědčící o převozu těl zemřelých, a že v něm byl nejméně jeden z nich zastřelen. • Výpověď obviněného F., která je plná rozporů s výpověďmi svědků, s výpovědí obviněného T. a také sobě samé. • Výpověď obviněného T., která je rovněž plná rozporů. • Výpověď přítelkyně Alexandra M., která vypověděla o častých kontaktech Michala F. s poškozenými, že F. věděl o cestě poškozených do ČR, kde se s nimi měl sejít, že jí F. lhal, když mu telefonovala a ptala se ho, zdali neví, kde jsou. • Výpověď svědkyň B. a Č., které hovoří o předložení plné moci v bance T. a převodu peněz z účtu M. na účet společnosti Havlín s. r. o. • Družka obviněného Sergeje T. nakonec potvrdila nepravdivou výpověď T., že spolu jezdili dne 1. 4. 2004 ve vypůjčeném autě v okolí Mariánských Lázní.


30


• Svědek Victor S. vypověděl, že neměl zájem o prodej své usedlosti. • Svědek S. charakterizoval osobu F. • Svědkyně U. potvrdila nepravost ověřovacího a kulatého razítka OÚ Dolní Břežany, kterými byla opatřena padělaná plná moc. • Prověrka výpovědi obviněného T. na místě činu za účelem prověření reálných vzdáleností a časů a na základě které byla nalezena těla zemřelých. • Pitevní protokol. • Odborné vyjádření z oboru chemie a balistiky ke stopám zajištěným ve vozidle značky Audi A6 obviněného T. • Expertiza DNA, která potvrdila totožnost zemřelých a biologických stop zajištěných ve vozidle značky Audi A6. • Záznamy o pátrání po pohřešovaných a zprávy o jejich příjezdu do ČR. • Šetření k pravosti plné moci, kopie ověřovací knihy. • Zpráva o založení účtu M., veškeré bankovní operace na účtu M., plné moci, na základě kterých byly finanční prostředky převedeny. • Výpisy z účtu společnosti Havlín s. r. o, ovládaného T., ze kterého vyplývá, že T. užíval finanční prostředky na tomto účtu k soukromým účelům a šetření k této společnosti, jakým způsobem T. jako jediný společník tuto společnost ovládl. • Šetření k průjezdům vozidla mercedes užívaného Michalem F. přes hranice. • Šetření k pobytu T. v Karlových Varech v době činu a užívání půjčeného vozidla. • Šetření k opravě vozidla značky Audi A6, ve kterém byl usmrcen M. • Smlouva o otevření běžného účtu Zhoresem M., na které je uveden jako kontaktní telefon obviněného F. • Kompletní analýza uskutečněného telekomunikačního provozu mobilních telefonů obviněných a poškozených. • Finanční šetření k účtům ovládaným obviněnými. Oba obžalovaní byli Krajským soudem v Plzni uznáni vinnými ze spáchání těchto trestných činů a pravomocně odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody Michal F. v trvání 23 roků a Sergej T. 17 roků. Ani jeden z pachatelů se k trestným činům nedoznal. O to bylo zjišťování okolností, za kterých byly činy spáchány, složitější. Orgány činné v trestním řízení musely k prokázání viny vyvinout daleko větší úsilí než v jiných případech. Vyšetřování bylo navíc komplikováno faktem, že jak obvinění, tak poškození a většina svědků byli cizinci. Velmi důležitou roli sehrála těsná spolupráce s policejními a justičními orgány Ruské federace. Díky ní mohla být většina svědků, kterým byla udělena krátkodobá víza, vyslechnuti na našem území našimi justičními orgány a nedocházelo ke zbytečným průtahům ve vyšetřování. Již od počátku vyšetřování byla zvolena vhodná taktika, kdy byli oba podezřelí nejdříve obviněni z podvodu, pro který bylo shromážděno dostatek důkazů. Poté, co byli vzati do vazby, systematicky probíhalo získávání dalších usvědčujících důkazů pro obvinění z vraždy. Tím, že byli ve vazbě každý v jiné věznici, jim bylo znemožněno se domlouvat. Navíc zpočátku důkazy směřovaly hlavně k osobě obviněného Sergeje T., který nechtěl nechat vinu jenom na sobě, zejména když hlavním organizátorem a viníkem byl Michal F. Tak kriminalisté


31


mohli denně docházet za obviněnými do věznice a vytěžovat je ke zmizení Zhorese a Alexandra M. Rovněž z taktických důvodů bylo nejdříve přistoupeno k obvinění z vraždy Michala F., který, jak bylo správně předpokládáno, se bude snažit veškerou vinu svést na svého komplice Sergeje T. Ten byl ze stejného skutku obviněn až téměř dva měsíce po něm. Osobnosti obou pachatelů vystihl ve svém posudku znalec z oboru psychologie. Je jenom škoda, že ji kriminalisté a vyšetřovatelé neznají dříve, než začnou na případu pracovat. Bylo by možné lépe odhadnout pachatelovy slabiny a přednosti a předvídat tak jeho reakce. Ilustrativní kazuistika vyšetřování závažného trestného činu dvojnásobné vraždy a podvodu dokládá podmínky, do nichž jsou aplikovány v konkrétní praxi objasňování závažných trestných činů některé z uvedených kriminalistickopsychologických poznatků. Případ se opírá o množství důležitých svědeckých výpovědí, o výpovědi samotných obviněných, kteří často důležité informace zkreslují či zamlčují. Jistě v řešení případu hrají roli také materiální stopy a informace (např. údaje o užití mobilních telefonů), které je třeba skloubit, správně interpretovat a začlenit do procesu vyšetřování. Celý postup vyšetřování je pak mnohovrstevnatý, odehrává se v různých etapách, jejichž „režie“ vyžaduje citlivý a pečlivý přístup vyšetřovatelského týmu.


32


2. VYBRANÉ ŠIRŠÍ PSYCHOSOCIÁLNÍ SOUVISLOSTI KRIMINALITY Cílem následující kapitoly je přiblížit některé další kontexty trestné činnosti a jejího vyšetřování. První příspěvek se zabývá domácím násilím. J. Buriánek v něm shrnuje vybrané výsledky dvou šetření: zabývá se různými formami interpersonálního nátlaku a jejich rozšířením, hledá souvislosti mezi fyzickým a psychickým násilím objevujícím se ve vztazích, věnuje se problematice mužů jako obětí psychického násilí ve vztazích. Druhý příspěvek Š. Blatníkové se zaměřuje na problematiku doživotních trestů odnětí svobody. Popisuje proces přizpůsobení vězeňskému prostředí a jevy, které jej ovlivňují. Kromě vnějších faktorů je věnována pozornost osobnostním charakteristikám doživotně odsouzených. Autorka si klade otázku, jak se tyto charakteristiky uplatňují v rámci výkonu trestu a jaké klade dlouhodobý výkon trestu nároky na tyto vlastnosti. Dále příspěvek rekapituluje sondu do vzorku doživotně odsouzených v ČR z roku 2003. Poznatky o osobnosti odsouzených čerpá ze znaleckých posudků v trestních spisech a z informací z vězeňských spisů. Tyto údaje doplňuje o informace z kriminální kariéry jedince a dosavadního průběhu výkonu trestu odnětí svobody. Sleduje proměnné, jako je adaptace na výkon trestu, a některé charakteristiky chování, jako např. projevy agresivity, vztahy s ostatními odsouzenými apod. Autorka uzavírá konkrétními podněty pro přístup k této specifické skupině. Zprostředkovává tak hlubší pohled doby po vynesení rozsudku a na faktory hrající roli ve výkonu trestu.


33


2.1 Psychické násilí ve spirále domácího násilí Doc. PhDr. Jiří Buriánek, CSc., Katedra sociologie FF UK, Praha Cílem příspěvku je ukázat podobu vytčeného problému v empirické rovině, sám titulek nemá signalizovat ani snahu o jeho teoretické rozpracování, ani pokus o jeho dramatizaci nebo o povrchní moralizování. Pracujeme samozřejmě s metaforickými pojmy, které však přece jen dokážeme převést do operacionální polohy a naplnit je validními a zajímavými daty. Příspěvek pojednává především o partnerském násilí, v některých tříděních však uvažujeme i o činech způsobených širokým okruhem dalších osob (příbuzní, známí, spolupracovníci, zcela cizí lidé). Půjde především o výsledky dvou šetření z posledního období: • Mezinárodní výzkum IVAWS (International Violence Against Women Survey) 2003 • Výzkum násilí na mužích a seniorech – sonda realizovaná v Jihočeském kraji v roce 2004 Navíc se přidržíme sociologické perspektivy při nazírání tématu, pro kterou je typický zájem o výskyt jevu v společnosti, o jeho percepci, závažnost a důsledky. Přesto můžeme uvažovat hned o čtyřech aspektech, které by mohly zajímat psychology a které otevírají cestu k interdisciplinárnímu zkoumání: • Psychické násilí jako součást násilí • Psychologické důsledky domácího násilí • Psychické násilí jako specifická forma (kde vzniká zajímavá možnost porovnání zkušeností mužů a žen) • Psychické násilí jako fenomén partnerské interakce Cíle IVAWS je třeba posuzovat z perspektivy plánované účasti více než 20 zemí z celého světa (včetně některých velice „exotických“). Zahrnuly proto několik oblastí: • Srovnání úrovně viktimizace ve jednotlivých zemích (podle typu vztahu, atd.) • Naznačit důsledky, sociální a kulturní kontexty • Ukázat závažnost sociálního problému • Stimulovat řešení: legislativa, prevence, pomáhající organizace Metodika šetření provedeného v ČR v vykazuje tyto základní parametry: • Dotazován soubor 1980 žen od 18 let výše • Použity speciálně školené tazatelky pro rozhovory • Náhodný výběr (dotazování v domácnostech, bez přítomnosti partnera) Výskyt domácího násilí na ženách lze vyjádřit pomocí souhrnných měr, kdy se zjišťuje výskyt alespoň jedné formy prezentované ve škále (Graf 1) za určité období. Podíl žen s příslušnou zkušeností činil pro ČR: • V průběhu života 59 % (v partnerském vztahu 38 %, mimo partnerský vztah 27 %) • V průběhu posledních 5 let 41 % • V průběhu posledního roku 15 % (v partnerském vztahu 9 %, mimo tento vztah 7 %)


34


Důsledky domácího násilí popsané našimi respondentkami svědčí o tom, že z větší části nemohlo jít o zanedbatelné události, že zřejmě není korektní předpokládat jejich snahu o zveličování problému či dokonce nějaké podléhání aktuálním mediálním kampaním: • • • •

V partnerském vztahu byly zažité události hodnoceny jako vážné (69 %) Polovina viděla čin jako porušení práva Jen 8 % postižených v partnerském vztahu čin ohlásilo V partnerském vztahu jde o hrubší formy fyzického násilí, protože ohrožení života pociťovalo 41 %, nutnost lékařského ošetření konstatovalo 28 %

Domácí násilí je také spojeno s užíváním léků či alkoholu (26 % v PV), samozřejmě může jít nejen o reakci na zažité trauma, ale též o součást podmínek, kdy k násilí dochází. Graf 1 - Konkrétní formy násilí na ženách podle typu vztahu

Vyhrožování, že Vám fyzicky ublíží Házení věcí nebo úder předmětem Strkání, pevné sevření, kroucení rukou, tahání za vlasy Facka, kopání, kousání, úder pěstí Škrcení, pokus o udušení, utopení, popálení, opaření

Násilí v PV

Nůž nebo pistole

Násilí mimo PV Jiné fyzické násilí Vynucený sexuální styk Pokus o vynucený sexuální styk Osahávání Vynucená sex. aktivita s jinou osobou Jiné sexuální násilí

0

5

10

15

20

25

30

%

Z hlediska teorie je možné připomenout alespoň koncepci L.Walkerové, která předpokládá cyklický charakter procesu vzniku a rozvoje domácího násilí, který po čase vede ke stavu, kdy již oběť nemůže bludný kruh rozetnout (viz též teorie naučené bezmocnosti…). Domácí násilí je samozřejmě komplexním fenoménem, v němž se uplatňují i další složky jako násilí psychické (vydírání) nebo ekonomické. V projektu IVAWS jim byla věnována speciální škála, kterou předvedeme s údaji o násilí zažitém v předchozím partnerském vztahu (ze strategie dotazování vyplývá, že šlo o „nejhoršího“ z předchozích partnerů).


35


Tab. 1 - Škála psychického násilí IVAWS F19. Teď bych se Vás ráda zeptala na několik věcí, které se mezi partnery občas stávají. Můžete, prosím, říci, zda se někdy stalo, že se Váš bývalý manžel/partner/přítel: STÁLE

ČASTO

OBČAS

NIKDY

NEVÍ/NR

1.

Rozčílil/oval, když jste se bavila s jiným mužem

11

27

41

17

3/2

2.

Podezíral Vás a žárlil na Vaše „mimodomácí“ aktivity, jako je zaměstnání, studium či koníčky

12

20

39

25

4/2

3.

Pokoušel se omezovat Vaše kontakty s Vaší rodinou či přáteli

9

15

31

41

2/2

4.

Sledoval Vás či pronásledoval takovým způsobem, že Vám to bylo nepříjemné, považovala jste to za ponižující, popř. jste měla strach

6

13

25

47

7/2

5.

Urážel Vás, nadával Vám, slovně Vás ponižoval

19

25

34

20

1/2

6.

Ničil Váš nebo váš společný majetek

2

8

34

53

2/3

7.

Neustále Vás podezíral z nevěry

10

17

35

32

4/2

8.

Trval na tom, že musí vždy vědět, s kým a kde přesně jste

16

24

28

27

2/4

9.

Ublížil nebo hrozil, že ublíží Vašim dětem?

1

1

12

48

2/36

I když šlo o vztah „kalamitní“ a ukončený, ukazují údaje na poměrně rozsáhlý výskyt těchto fenoménů v populaci. Podrobnější analýza obsahu baterie přitom ukazuje, že všechny položky tvoří na jedné straně určitý celek (obecný faktor, jednodimenzionální škálu), přesto však lze uvažovat o další komponentě, která ukazuje na dva směry – žárlivost versus vyhrožování. Svědčí o tom explorační komponentní analýza (předkládáme nerotované řešení), provedené na datech o aktuálním partnerském vztahu. Zajímavé je, že podobnou strukturu faktorů jsme našli i později na souboru mužů, i když musíme upozornit, že obsah škály nebyl zcela identický.


36

Tab. 2 - Komponentní analýza škály IVAWS 1


2

G18 1 Jiný muž G18 2 Žárlivost na mimodomácí aktivity G18 3 Omezování kontaktů G18 4 Sledování, pronásledování G18 5 Urážky, nadávky G18 6 Ničení majetku G18 7 Podezírání z nevěry G18 8 Kontrola místa pobytu G18 9 Hrozba ublížení dětem G18 10 Ublížení jiné blízké osobě G18 11 Hrozba zabitím G18 12 Hrozba sebevraždou G18 13 Hrozba agresí v případě odchodu

0 ,7

-0 , 5 1

0,75 0,78 0 ,7 7 0 ,7 4 0 ,7 1 0 ,7 8 0 ,6 4 0 ,6 2 0 ,6 1 0 ,7 8 0 ,6 2

-0,42 -0,22 -0 , 0 6 -0 , 0 5 0 ,1 7 -0 , 3 9 -0 , 4 1 0 ,4 6 0 ,5 4 0 ,3 7 0 ,4 2

0 ,6 8

0 ,3

% variance

5 0 ,3

1 3 ,4

V tabulce 3 prezentujeme vybrané souvislosti (nevýraznější, všechny vysoce signifikantní) mezi fyzickým (včetně sexuálního) a psychickým násilím zažívaným v aktuálním partnerském vztahu (manžel, druh, přítel). Zejména u položky urážek a ponižování si můžeme všimnout, že stálé nebo časté urážky se vyskytují prakticky výhradně jen v těch vztazích, kde došlo k fyzickému násilí. Často se vyskytující formy psychického násilí tak mohou indikovat pravděpodobnou přítomnost prvků fyzického násilí (aniž by to znamenalo shodnou frekvenci či periodicitu u obou forem).


37


Tab. 3 - Psychické násilí jako korelát násilí fyzického

Násilí od souč. manžela

ne ano

CELKEM


ne ano


ne ano


ne ano


ne ano

Podeziral z nevěry Stále Často Občas 1 2 11 6 2 3 Žárlení na ostatní aktivity Stále Často Občas 2 3 12 19 3 6 Omezoval kontakty Stále Často Občas 1 2 8 12 2 4 Urážel, verbálně ponižoval Stále Často Občas 0 1 17 23 3 4 Ničil majetek Stále Často Občas 0 0 4 8 1 2

Celkem Nikdy 10 33 14

Nevím 82 45 76

Nikdy 24 30 25 Nikdy

Nevím

Nikdy

100 100 100

Neodp. 1 2 1 1 1 2

100 100 100

Neodp. 2 1 2

100 100 100

Neodp. 1 2 1 1 1 2

100 100 100

Nevím 2 0 1

77 21 68 Nikdy

3 28 7

Neodp. 1 0 1

5 3 4

86 54 81

18 37 21

100 100 100

Nevím 66 36 61

9 23 11

Neodp. 2 2 4 1 3 1

Nevím 94 59 88

Psychické násilí v partnerském vztahu: muži jako oběti O tom, že domácí násilí zasahuje obě pohlaví existuje rozsáhlá literatura, která přes spornost některých důkazů či závěrů přinejmenším legitimizuje položenou otázku. Ostatně již v našem prvním výzkumu (v kontextu percepce bezpečnostních rizik) v roce 1999 uvedlo zkušenost „se soustavným srážením sebedůvěry či ponižováním“ (ze strany partnera/ky) 22 % mužů a 25 % žen. Shodou okolností jsme se rok po výzkumu IVAWS dostali k datům z výzkumu mužů v Jihočeském kraji. V uvedeném výzkumu (s ohledem na malou reprezentativitu je lépe mluvit o sondě) byla použita škála na výskyt vybraných forem psychického násilí (některé položky byly identické se škálou IVAWS) a poněkud extenzivně pojatá vstupní škála na zjišťování různých forem domácího násilí. Pilotní sonda byla realizována studenty ZSF JČU technikou rozhovorů se souborem 459 mužů v Jihočeském kraji (v listopadu 2004), respondenti vykazují několik specifických rysů: • • • •

Spíše mladší (37 % do 29 let) Spíše vzdělanější (27 % VŠ) 70 % ekonomicky aktivních, 11 % studentů, 9 % důchodců 23 % z venkovských sídel (do 5 000 ob.)


38


Graf 2 - Srovnání výskytu psychického násilí: IVAWS 2003 / JČM 2004 (Frekvence vyjádřená indexem na škále 1 – 4, kde 4 odpovídá variantě „nikdy“)

4,0 3,0 2,0

Akt.patnerky

1,0

Akt.partneři

0,0

Žárlení Koníčky

Majetek

Pronásledování

Muži jsou celkově odolnější, jsou však psychickým násilím zasaženi zhruba stejně často jako ženy (jako oběti fyzického násilí zůstávají ve výrazné menšině): právě tyto formy násilí proto můžeme považovat za dyadické, interpersonální, neboť provázejí partnerské konflikty a nebývají jednosměrné. Nelze samozřejmě vyloučit zcela asymetrickou podobu násilného působení, ale frekvence zkušeností obou stran ukazují spíše na prolínání, na možnou reciprocitu (s odhlédnutím od problému závažnosti aktů, jejich důsledků, atd.) Pro ilustraci uvedeme výsledky první škály, na kterou muži odpovídali: obsahuje určitý mix forem fyzického, sexuálního i psychického násilí. Určitou inovací je např. začlenění položky o týrání domácích zvířat, která u mužů vyšla jako ta, která dotázaným nejvíce vadila! Z poskytnutého přehledu je možné vyčíst především to, že řada situací se jaksi „normalizuje“ tím, že je prožívá alespoň občas větší část respondentů (u ostré výměny názory jde o většinu, nemluvě o podílu, kteří údajně „neví“). Nemusí tedy platit Eliasova teze o postupné kultivaci civilizace a jejím zjemňování, naopak můžeme formulovat hypotézu o jistém zhrubnutí mravů, pokud jde o formy komunikace mezi partnery v intimních vztazích.


39


Tab. 4 - Současný partnerský vztah u mužů

DOCHÁZELO: 1. K ostřejší výměně názorů? 2. Ke slovní agresi: nadávky? 3. K tomu, že „lítaly“ věci vzduchem? 4. K fyzickému kontaktu během hádky (plácnutí, pohlavek, zatřesení)? 5. K vyhrožování? 6. K cílenému ničení blízké věci? 7. K agresivnímu chování vůči domácím zvířatům? 8. K tomu, že se k Vám partnerka chovala jako byste byl méněcenný 9. Partnerka kontrolovala jak nakládáte s penězi, že jste nemohl rozhodovat 10. K sexuálnímu nátlaku: odpírání styku, vynucování styku, apod. 11. K tomu, že Vaše názory, myšlenky nebo pocity byly soustavně přehlíženy?

stále

často

občas

nikdy

Neví

1,3

5,9

51,2

20

21,6

0,4

4,4

20,3

53,4

21,6

-

1,3

7,4

69,1

22,2

0,7

1,3

9,4

66,9

21,8

0,9

0,9

11,8

64,5

22

0,4

0,7

3,1

73,6

22,2

0,2

0,2

1,7

75,4

22,4

0,9

1,1

11,8

64,1

22,2

1,1

0,9

7,6

68,4

22

0,4

3,1

16,1

57,7

22,6

1,7

1,7

15,3

58,6

22,6

U mužů nemáme možnost sledovat údaje o určitém období, přesto se můžeme pokusit zkonstruovat index extenze obdobný základnímu ukazateli o „celoživotní“ viktimnosti žen. Na jeho základě lze arbitrárně určovat různé úrovně „vážnější“ viktimizace (samozřejmě třeba jednu až dvě zkušenosti s frekvencí „alespoň občas“ lze považovat za „normál“). Pro zajímavost uvedeme diferenciaci tohoto indexu extenze podle věku: poukazuje na růst zátěže mužů s rostoucím věkem!


40


Graf 3 - Extenze viktimní zkušenosti mužů podle věku >50

30-39

0 1 až 2 3 až 4

25-29

5 až 6 7 a více

40-49

18-24 0%

20%

40%

60%

80%

100%

Tab. 5 – Konstrukce indexu extenze pro současnou a předchozí partnerku (Položky ze smíšené škály, viz tab.4) B2b: s frekvencí alespoň občas ve vztahu uvedl respondent položek (extenze): Extenze Současný Minulý 0 37,5 37,3 1 20,5 11,5 2 10,9 13,3 3 10 10 4 6,8 7,4 5 3,5 6,1 6 3,1 2,6 7 2,8 3,9 8 1,1 2,2 9 0,9 1,5 10 0,2 11 0,2 Neodp. 3,1 3,7 CELKEM 100 100

Závěry Viktimizace fyzickým i psychickým násilím tvoří určitý syndrom. Podmíněnost násilného chování partnerů i partnerek vážnými rizikovými faktory (alkohol, drogy, agresivita na veřejnosti) byla ve výzkumu prokázána. Domácí násilí přitom zasahuje všechna sociální prostředí (např. vzdělání většinou neukazuje na výraznější diferenciaci), a jeho výskyt a podoba zřejmě záleží hodně i na osobnostních charakteristikách partnerů a na průběhu manželských krizí a konfliktů. V oblasti psychického násilí vykazuje tendenci k “normalizaci“ na straně partnerek žárlivost na kontakt s jinými ženami, relativně rozšířené na obou stranách


41


jsou také žárlivost na mimodomácí aktivity a snaha o kontrolu chování (zhruba 40 % mužů uvedlo přinejmenším občas). Faktorová analýza potvrdila přítomnost specifického faktoru „stíhání“, ve kterém (na rozdíl od druhého faktoru „vyhrožování“) skórují výše ženy se základním vzděláním.Také u mužů existuje relativně malá šance, že se o obtížích někdo další dozví (necelá polovina uvedla, že to ví blízcí přátelé). Jejich problém je zřejmě v tom, že role oběti nezapadá do jejich generové identity, vybočuje z ustálených kulturních vzorců. Přestože naše výzkumy představují jenom první vstupy do složité a v mnoha ohledech i citlivé problematiky, lze uvažovat o možnostech aplikace některých poznatků: • Diskriminační analýza naznačuje u souboru žen, že výskyt psychického násilí je solidním prediktorem viktimizace násilím fyzickým či sexuálním (85% úspěšnost klasifikace na původním souboru). Trvalejší výskyt hádek a konfliktů v partnerském vztahu proto nelze podcenit, měl by být podnětem k hlubší exploraci. • Pokud již k násilí dojde, lze očekávat silnou traumatizaci oběti. • V dalších výzkumech by bylo vhodné soustředit se na partnerské dvojice. I když se používané škály či inventáře celkem osvědčily, je možno uvažovat o jejich dalších úpravách či modifikacích.


42


2.2 Dlouhodobé, doživotní tresty odnětí svobody a osobnost odsouzeného PhDr. Šárka Blatníková, Institut pro kriminologii a sociální prevenci Praha Z hlediska regulativní funkce trestu (tzn. orientace na změnu chování pachatele v prosociálním směru) jsou dlouhodobé tresty, s pravděpodobností jejich ukončení ještě za života odsouzeného, časově „předimenzovány“. Následkem toho vyhasínají sociálně žádoucí vzorce chování, neboť jsou v podmínkách uvěznění neadaptivní a vynořují se vzorce nové, pro život na svobodě nevhodné. Dochází ke ztrátě iniciativy, zužují se zájmy a osobnost odsouzeného sociálně degraduje. V teoretické rovině obsahuje nepodmíněný trest odnětí svobody následující elementy. Újmu pachateli, odplatu, morální odsudek, izolaci jako prostředek k ochraně společnosti, příležitost k převýchově a resocializaci, odstrašení dalších potenciálních pachatelů, satisfakci oběti a veřejnosti. U doživotního trestu přistupuje ještě prvek eliminační – trvalé vyloučení pachatele ze společnosti. Uvedené prvky nejsou u dlouhodobého trestu odnětí svobody zastoupeny rovnoměrně; jejich frekvence a váha se mění v závislosti na délce uloženého (vykonaného) trestu. Dlouhodobý trest odnětí svobody není obvykle vhodným prostředkem ke kompenzaci způsobené škody. S tím souvisí problematika přiměřenosti trestu. Princip je jednoduchý; trest má být přiměřený spáchanému činu a osobě pachatele. Česká právní úprava vyžaduje, aby při stanovení druhu a výměry trestu soud přihlédl k nebezpečnosti trestného činu pro společnost, k možnosti nápravy a poměrům pachatele (§31 odst. 1 tr. zák.). Soud má přitom zhodnotit zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti za kterých byl čin spáchán, osobu pachatele, míru jeho zavinění a pohnutky (§3 odst. 4 tr. zák.). Dlouhodobý výkon trestu odnětí svobody a výzkum V literatuře, zabývající se obtížemi vyplývajícími z uvěznění a důsledky uvěznění, existuje obecný souhlas s názorem, že dlouhodobé uvěznění sebou jisté škodlivé efekty nese, ale není zde názorová jednota. Odsouzení často zdolávají problémy osobní rezignací na podmínky výkonu trestu; tento fenomén byl popsán jako „situační rezignace“ nebo jako „specifická citová rezignace“. Výzkumy též zjistily, že odsouzení, namísto aby projevovali nějaké pozoruhodné změny v rámci chování, své chování ve skutečnosti zakonzervují do určitého stavu jakési „hibernace“, v důsledku které nemusí nevyhnutelně dojít k poškození jejich duševního či tělesného zdraví. Zatímco jsou takto „přizpůsobeni“, stávají se více a více schopni pohybovat se a žít v prostředí výkonu trestu. Situace uvěznění umožňuje vězňům několik obecných schémat k reagování. Mohou se spoluvězni navázat vztahy vzájemné pomoci a loajality jako protiklad vězeňské správy. Další možností je „vést válku proti všem“, domáhat se výhod, neohlížet se na potřeby a nároky jiných, nebo se může stáhnout do sebe (Inciardi, 1994). Pokud jde o eventuální vznik a rozvoj psychických poruch vlivem dlouhodobého uvěznění, pak výsledky výzkumů vykonaných na tzv. lifers (odsouzených k doživotí) se různí. Přestože zmíněné nálezy poukazují na zvýšenou frekvenci psychických poruch u odsouzených k dlouhodobému trestu odnětí svobody, nelze je zřejmě dávat do souvislosti s faktem délky trestu. Vzhledem k tomu, že jde o pachatele nejzávažnějších deliktů, často recidivních, nelze


43


vyloučit, že tato poruchovost byla přítomna ještě před spácháním deliktu, za nějž byli uvězněni na doživotí. Prizonizace Úspěšné „přežití“ tradičního výkonu trestu odnětí svobody vyžaduje adaptaci na život ve vězeňském prostředí. Adaptace v tomto smyslu znamená přijetí subkulturních norem a pravidel – značně odlišných od obecně platných – a osvojení si nových, z hlediska přežití výhodnějších vzorců chování. Vzorce chování potřebné k životu mimo vězení naopak vyhasínají. Takto adaptovaný jedinec má po delší době strávené ve vězení horší kriminální prognózu – tedy vyšší pravděpodobnost recidivy. Toto postupné přizpůsobování se způsobu života ve vězení a společenství odsouzených je prizonizace. V procesu prizonizace je možné rozlišit dva aspekty. Jednak jde o adaptaci na vysoce organizovaný vězeňský život – tzv. institucionalizace, která je spojena se ztrátou aktivity a iniciativy. Znamená především vnější orientaci ve specifických životních podmínkách výkonu trestu odnětí svobody. Tomu to procesu podléhá více méně každý odsouzený. (pozn.: z krátkodobého hlediska je skutečností, že institucionalizovaní vězni mají tendenci způsobovat vedení méně problémů a první příznaky změn chování odsouzeného, které se projevují přijetím programů a cílů, nemusejí znamenat počátek požadovaných změn, může jít pouze o přizpůsobení se podmínkám).Takové přizpůsobení však jde proti základnímu záměru institutu trestu odnětí svobody, tedy reintegraci do společnosti. Dalším prvkem procesu prizonizace je tzv. ideologizace, která se projevuje adaptací a identifikací s kriminální subkulturou. Časté používání obranných mechanismů má určité důsledky na rysy osobnosti a na formování (deformování) reakcí, chování a jednání jedince. Snahu odtržení od reality uvěznění nejlépe naplňuje fantazijní přepis skutečnosti, který má často podobu denního snění („jsem něčím jiným, nejsem vězeň, čeká mě budoucnost, slibná kariéra, vše dobře dopadne“). Pokusy „bojovat“ s realitou vězeňského života představuje agrese nebo únik (vězeň také může agresi projevit pouze jejím přesunutím, a to buď na neživé objekty nebo na spoluvězně). Objevit se může únik skutečný, tj. útěk (ne jen jako denní snění). I dlouhodobě uvěznění jedinci podstupují stupňovitý proces adaptace na vězeňské prostředí. Uvězněné osobě je nejrůznějšími způsoby zdůrazňováno, že je jiný než „spořádaní občané“ ve většinové společnosti a pokud se proti tomuto přístupu chce daný jedinec vymezit, je často jeho chování definováno právě jako projev jeho „odlišnosti“ (přidělení identity). Takto definovaní jedinci se potom z pochopitelných důvodů začnou sdružovat a vytvářet tzv. kriminální populaci (Terry, 2004). Sociální izolace bývá nevyhnutelným důsledkem dlouhodobých trestů odnětí svobody. Ztrátu kontaktů s rodinou a přáteli a zpřetrhání svazků s vnějším světem považují odsouzení za jeden z nejzávažnějších problémů, kterým jsou nuceni čelit. Zdá se, že pozitivní a podpůrné vztahy s významnými osobami (nejčastěji je to rodina) mohou vést k posílení, které lze následně využít jako „nárazník“ vůči okamžitému působení negativních faktorů ve vězeňském prostředí. V reakci na


44


uvěznění je možno vidět jednak jde o reakci na změnu dosavadního způsobu života a jednak jde o reakci na samotné odsouzení. Moment, kdy se jedinec dostane „na dno“ částečně závisí na tom, co již prožil a jak tuto zkušenost vnímal. Vězeňrecidivista, který má s vězeňským prostředím delší zkušenosti, může uvěznění pokládat pouze jako obměnu známé skutečnosti – tuto zkušenost si sám pro sebe označí jako známou, a dezorientace bude minimální. Kriminální anamnéza odsouzeného (v tomto případě zkušenost s výkonem trestu) má vliv na způsob, jak vnímá své uvěznění a jak na ně reaguje. Osobnostní charakteristiky dlouhodobě odsouzených Kriminální chování je výslednicí vzájemné souhry vnitřních (osobnost pachatele) a vnějších činitelů. Bezprostřednost uspokojení potřeb, která bývá v psychopatologické terminologii označena jako nezdrženlivost, přeskočení fáze rozhodovacího procesu, během které dochází k tvorbě rozhodnutí o chování, přičemž některé z motivů převládnou, zatímco jiné jsou potlačeny. Další charakteristikou je pak subjektivizace morálních a právních norem založená na egocentrické orientaci osobnosti. Osobnost doživotně odsouzeného bychom v příslušné terminologii charakterizovali jako osobu s asociální, anomální (dříve „psychopatickou“ strukturou osobnosti), která se nejčastěji vyskytuje mezi kriminálními recidivisty (odhad na podílu této specifické populace je 70 % až 100 %), v běžné populaci 1 %. Posuzování trestných činů jedinců s poruchou osobnosti u soudu nebo policie vychází ze zásady, že u poruch osobnosti jde o povahu člověka, nikoliv o chorobu ve vlastním slova smyslu. Duševní stav lidí s poruchami osobnosti většinou dovoluje rozpoznat v době trestného činu nebezpečnost jejich jednání pro společnost a toto jednání ovládat (Praško, 2003). U antisociální/disociální osobnosti se hovoří o nadměrně rozvinuté strategii bojovnosti, potlačování druhých a využívání druhých. Mezi nedostatečně rozvinuté strategie patří empatie, reciprocita a sociální citlivost. Přesvědčení, která mají o ostatních lidech vycházejí z pohledu: „druzí by mě mohli vykořisťovat a zneužívat“, „když nebudu jednat první, mohou mi ublížit.“ Strategií jejich chování je využívání druhých, manipulování a napadání. Vybírá ze situace informace, které potvrzují jeho základní přesvědčení a ignoruje informace, které by mohly svědčit o opaku. Jádrové přesvědčení zní: „Lidé se mají využít“ (Praško, 2001, 2003). Výkon dlouhodobých trestů Dlouhodobé uvěznění představuje zásah do psychiky odsouzeného, ovlivňuje jeho prožívání, chování i motivaci (Mezník, 1995). Mezi „psychologické problémy“, které se objevují u dlouhodobě vězněných osob bývá uváděno vyhasínání sociálně žádoucích vzorců chování, které jsou v podmínkách uvěznění neadaptivní. Dochází ke ztrátě aktivity a iniciativy, osobní odpovědnosti, k celkové apatii a závislosti na trestní instituci, zužuje se zájmové pole a osobnost odsouzeného sociálně degraduje. Vězni vykonávající dlouhodobý či doživotní trest odnětí svobody byli zpravidla odsouzeni za zvlášť závažný trestný čin a soudem byli hodnoceni jako osoby nebezpečné a ohrožující společnost. Penitenciární zkušenost potvrzuje, že v podmínkách výkonu uloženého trestu tito vězni obvykle


45


nepředstavují zvýšené riziko pro vězeňský personál nebo pro spoluvězně. Jednotlivé výjimky jsou samozřejmě možné a nekonfliktní chování některých vězňů může být klamavým jednáním zastírajícím přípravu na útěk, na násilný odpor proti vězeňskému režimu apod. Častěji však odsouzení k dlouhodobým trestům, zejména k doživotnímu trestu, představují paradoxně stabilizující prvek ve věznici, neboť mají zájem na klidném a pokud možném snesitelném plynutí času při výkonu trestu. Narůstající deprivace a další nežádoucí aspekty dlouhodobé prizonizace ovšem vyžadují systematickou pozornost a včasnou intervenci. Výkon trestu na doživotí má specifika. I když z označení tohoto trestu vyplývá, že jeho uplynutí je spojeno s fyzickou smrtí odsouzené osoby, prakticky ve všech evropských zemích výkon těchto trestů nedosahuje finálního bodu. I tito vězni jsou propouštěni na svobodu, takže i jim mají být poskytnuty možnosti k resocializaci a k přípravě pro život na svobodě. Ve všech případech, kdy to hlediska bezpečnosti a ochrany společnosti umožňují, by i pro vězně odsouzené na doživotí měla existovat možnost přechodu do mírnějších podmínek výkonu trestu, neměli by být trvale izolováni od ostatních skupin vězňů apod. Je logické, že u vězňů odsouzených na doživotí, se časem vyskytnou problémy související s biologickým stárnutím. Vězeňská zařízení proto musí být schopna zabezpečit těmto vězňům adekvátní lékařskou péči a další odbornou pomoc. Sonda do problematiky ukládání a výkonu doživotních trestů v České republice1 Jedním z cílů realizované sondy do problematiky ukládání doživotních trestů bylo zmapovat aktuální stav doživotně odsouzených v podmínkách výkonu trestu odnětí svobody. Zaměřili jsme se zejména na osobnost doživotně odsouzeného, na zachycení podstatných osobnostních rysů, jeho sociální charakteristiky a projevy chování ve výkonu trestu. V následujícím souhrnu jsou uvedeny některé výsledky, postřehy a poznámky k tématu. Osobnostní a sociálně-demografické charakteristiky Soudy trest doživotí ukládaly do roku 2003 přibližně stejně často jako kdysi (od počátku 60. let) trest smrti, zhruba v průměru dvakrát ročně. V době výzkumu bylo v České republice 24 osob odsouzených k doživotnímu trestu odnětí svobody, 23 mužů a jedna žena2. Jeden z doživotně odsouzených byl za dvojnásobný trestný čin vraždy a jeden pokus trestného činu vraždy odsouzen roku 1988 k trestu smrti, ale v roce 1990 mu byl tento trest přeměněn na trest odnětí svobody na doživotí. Věkový průměr byl vyšší (43,2 let), ve srovnání s celovězeňskou populací, rozptyl od 27 do 75 let. Při nástupu k výkonu doživotního trestu bylo nejmladšímu 25 let. Doživotně odsouzených, kteří již strávili ve vězení víc jak deset let, bylo

1

Výzkumný úkol byl realizován v letech 2001–2003, terénní šetření ve věznicích Mírov a Valdice probíhalo na jaře 2003. 2 Pozn.: Podle statistiky Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR vykonávalo k 31. 12. 2006 doživotní trest odnětí svobody celkem 32 osob, z toho 3 ženy. Jsou umístěni v těchto věznicích: Valdice – 17 ods., Mírov – 11 ods., Opava – 3 ods., Rýnovice – 1 ods.


46


v roce 2003 sedm (tj. 29 % z celkového souboru doživotně odsouzených). Většinu doživotně odsouzených tvoří muži, s českou národností. Mezi doživotně odsouzenými převládají svobodní a bezdětní jedinci, bez trvalého partnerského vztahu. Nejvíce jich pochází z moravskoslezského kraje a západočeského regionu. Podle dosaženého vzdělání převládají vyučení (nižší a střední odborné vzdělání bez maturity) a odsouzení se základním vzděláním. Jeden z odsouzených nedokončil vysokou školu, jeden je negramotný. V profesích převládají dělnické profese nebo byli před nástupem trestu nezaměstnaní. Zajímavé je, že 17 % z doživotně odsouzených, kteří patřili mezi prvovězněné, pracovali v profesích typu „policie, vojsko, ochrana“ a také se poměrně často objevovaly podobné profese u jejich otců. Jejich zájmové pole (např. bojové sporty) by odpovídalo disociální struktuře osobnosti (vyhledávání silných podnětů-dobrodružství a vzrušení, agresivita). Polovina doživotně odsouzených vyrůstala v úplné rodině (v mladším věku žilo v úplné rodině 69 % doživotně odsouzených), absence alespoň jednoho z rodičů se narůstá ve starší etapě vývoje jedince. Objevuje se také „typ“ primární rodiny – neúplná rodina (rozvod rodičů) a výchova matkou. Také je zde zastoupena výchova u prarodičů. Ta, zejména ve starším věku odsouzených, byla nahrazena ústavní péčí. Jednoho nebo dva sourozence má polovina ze souboru doživotně odsouzených. Nikdo z odsouzených nebyl jedináček. Data pro psychologické charakteristiky osobnosti doživotně odsouzených jsou ze znaleckých posudků v trestních spisech a z informací z vězeňských spisů (např. zprávy z psychologických vyšetření): Úroveň obecných schopností se u doživotně odsouzených pohybuje od hraničního pásma podprůměru po nadprůměrnou úroveň intelektu; celkově je patrna tendence k nižšímu nadání. V sociálním kontaktu lze přepokládat, že osobnost „lépe“ vybavená intelektem, sebedůvěrou apod., bude sociálně obratnější; bude snáze manipulovat personálem (spoluodsouzenými) tak, aby dosáhl svých cílů. Při frustraci snadno podlehnou úzkosti, somatoformním poruchám, depresi nebo závislosti na návykových látkách. U všech doživotně odsouzených byla, v různé míře, zjištěna a diagnostikována porucha osobnosti (orientační údaje v tab.1), mezi osobnostní charakteristiky patří např. potřeba stimulace, vzrušení, tendence k rizikovému chování, objevuje se impulzivita, anetičnost, emocionální plochost, egocentrické i histrionské projevy. Při analýze spisů a zpráv o odsouzených se v průběhu výkonu trestu nejčastěji objevovaly symptomy odpovídající klinickému obrazu deprese (izolace – uvěznění) a psychosomatické obtíže. Je třeba vzít v úvahu, že pokud jde o diagnózu poruchy osobnosti, mohou být neurotické, psychosomatické symptomy přidruženy.


47


Tab. 1: Poruchy osobnosti u doživotně odsouzených podle soudněznaleckých posudků F61 – Smíšená porucha F60.2 – Disociální porucha

F60.8 Jiné specifické poruchy

osobnosti

osobnosti

osobnosti

(polymorfní

(osobnost amorální, asociální,

(osobnost nezdrženlivá,

psychopatie)

sociopatická, psychopatická; rysy

excentrická, narcistická, pasivně

agresivní, narcistické, dysthymní)

agresivní, psychoneurotická)

7 (30 %)

5 (22 %)

11 (48 %)

Analýza kriminální kariéry ukázala, že 1/4 doživotně odsouzených je poprvé ve výkonu trestu; multirecidivisté tvoří polovinu souboru doživotně odsouzených. Věk pachatelů v době spáchání trestného činu, za který jim byl uložen doživotní trest, se pohyboval v rozmezí od 20 do 70 let. Všem odsouzeným byl tento trest uložen pro spáchání jednoho či několika trestných činů vraždy dle § 219 zvláštní části trestního zákona, často doplněného o pokus tohoto deliktu, a v převážné většině zde existoval i souběh s dalšími trestnými činy. Více k rozboru trestné činnosti v závěrečné zprávě z výzkumu. Průběh výkonu doživotního trestu ve výsledcích výzkumu Vychovatel / pedagog / specialista je s odsouzenými v každodenním kontaktu, proto jsme dotazníkové šetření o průběhu výkonu trestu administrovali právě u nich. Byl jim předán dotazník, ve kterém se pomocí pětibodových škál nebo výběru odpovědi vyjadřovali, u každého doživotně odsouzeného, jak vnímají jeho pobyt ve výkonu trestu. V chování doživotně odsouzených ve výkonu trestu se neprojevuje výrazná tendence k překračování pravidel. Pokud se objeví, směřují zejména proti prožívaným omezením; snaží se jimi získat výhody (např. má u sebe nepovolenou věc). Vzhledem k ostatním vězňům se zdá, že převažuje strategie nezávislosti (až izolace) nebo soudržnosti. Skutečnost, že doživotně odsouzení píší a podávají stížnosti odpovídá struktuře osobnosti; jejich obvyklé vzorce chování pro naplňování potřeb selhávají (egocentrické zaměření), vyjadřují tímto způsobem nespokojenost. Celkově vychovatelé vnímají doživotně odsouzené jako vězně spíše bezproblémově adaptované. Korelací škál k zhodnocení míry adaptace, byl naznačen opačný vztah; tedy těsnost položek problémová adaptace a aktivní forma adaptace a spojení bezproblémové adaptace a pasivního způsobu. Zcela hypoteticky by to znamenalo, že se bezproblémovost ve výkonu trestu váže k pasivitě vězňů, zatímco jejich aktivní projev spíše znamená problematičnost ve výkonu trestu. Na nové/problémové situace reagují doživotně odsouzení únikem nebo adekvátně dané situaci. Agrese, jako typ reakce, byla zastoupena v projevech odsouzených minimálně. S ohledem na bezpečnostní opatření mají doživotně odsouzení možnosti kontaktů se spoluodsouzenými ztíženy. Ubytování na celách po jednom, vycházky po malých skupinkách a nemožnost účastnit se společných aktivit v rámci věznice. Přesto, pokud možnost komunikovat s jinými odsouzenými mají,


jedná se zase pouze vzájemných vztahů je nekonfliktnosti – ve problémovosti vztahů, nekonfliktní.

48


o doživotně odsouzené. V posuzování konfliktnosti hodnocení průměrné, je však vidět příklon k pólu smyslu schopnosti nevyvolávat neshody. Na škále jsou jejich vzájemné interakce spíše bezproblémové a

V rámci analýzy souboru doživotně odsouzených, jsme se pokusili porovnat osoby podle několika kritérií. Poprvé ve výkonu trestu odnětí svobody bylo 6 vězňů, ve skupině recidivistů3 bylo 18 osob. Věkový průměr u skupiny prvovězněných je celkově nižší než u skupiny recidivistů (tab. 2). Tab. 2: Doživotně odsouzení-prvověznění a recidivisté

počet odsouzených průměrný věk k únoru 2003 průměrný věk v době nástupu výkonu doživotního trestu průměrný věk v době spáchání TČ

Prvovězni Recidivisté 6 18 38,2 let 44,8 let 32,3 let 39,3 let 30,0 let

37,0 let

Doživotně odsouzení-prvověznění mají vyšší dosažené vzdělání, lepší úroveň nadání, jsou svobodní, bezdětní, v profesní kariéře zaměstnáni v profesi „policie, vojsko, ostraha“. Možnost resocializace je u doživotně odsouzených, kteří jsou poprvé ve výkonu trestu, vychovateli vnímaná jako „nadějnější“. Všichni prvověznění jsou pracovně zařazeni a jsou jim častěji udělovány kázeňské odměny. Stížnosti podávají častěji než doživotně odsouzení recidivisté. Adaptace na podmínky výkonu trestu je u prvovězněných popisována jako průměrná až spíše bezproblémová; v jednotlivých hodnoceních se však objevuje i „zcela problémová“ adaptace, což se u doživotně odsouzených recidivistů nevyskytuje. Pro doživotně odsouzené poprvé ve výkonu trestu je charakteristický aktivnější přístup a na vzniklé situace reagují adekvátně nebo únikem. Agresivní reakce se vyskytují u recidivistů. Kontakty s vnějším světem jsou častější u prvovězněných. Zdá se, že „označkování“ dosud netrestaného nevedlo k sociální izolaci. U recidivních pachatelů jejich častá odsouzení pravděpodobně vedla k výrazné absenci extramurálních kontaktů a vazeb. S ostatními odsouzenými vycházejí prvověznění–doživotně odsouzení bezproblémověji než recidivisté. Jejich vzájemné interakce jsou hodnoceny jako nekonfliktní, podobně jako u recidivistů. S personálem věznice jsou celkově vztahy hodnoceny jako zcela nebo spíše bezproblémové u obou skupin; pokud se v jednotlivých hodnoceních „problémovost“ objevila, pak ve skupině recidivistů. Z pohledu vychovatelů se zdá, že k doživotně odsouzeným–prvovězněným přistupují „spíše přátelštěji, vstřícněji a osobněji“ než k doživotně odsouzeným

3

Při vymezení „recidivisty“ vycházíme z penologického pojetí recidivy, které předpokládá, že táž osoba je nejméně podruhé ve výkonu trestu. Recidivisté jsou v podstatě vězni, kteří již měli dostatek času si vězeňské prostředí vyzkoušet. Odsouzení bez vězeňské zkušenosti (prvovězněnýnerecidivista) se ocitají v poněkud jiné sociální situaci.


49


recidivistům. Skutečnost, že pro „recidivního vraha“ není typický pobyt v dětských domovech (Neumann in Suchý a kol. 1986, s. 270) se objevila i v naší skupině recidivistů, kde ústavní výchovou prošlo jen malé procento odsouzených. V osobních anamnézách a v dostupných zprávách z psychologických vyšetření se u prvovězněných objevovala, v raném věku, významnost vztahu k autoritě (pozitivní i negativní silný vztah), často související s rolí otce v orientační rodině4. Prvověznění mají nejvíce tři sourozence, ve skupině recidivistů je rozptyl rovnoměrný po celé škále možností souboru (od jednoho sourozence až po třináct). Sexuálně agresivní projevy byly diagnostikovány pouze ve skupině recidivistů. Nikdo z prvotrestaných nebyl před spáchanou trestnou činností hospitalizován v PL ani ambulantně léčen. U dvou prvovězněných byl zjištěn abúzus alkoholu, většina prvovězněných byla tedy bez závislostí. U více jak poloviny recidivistů byl zjištěn sklon k závislostem nebo závislost, z toho u dvou k psychotropním látkám. Dalším kritériem pro analýzu souboru odsouzených byla doba již strávená je výkonu doživotního trestu. V problémech s adaptací na podmínky výkonu trestu nejsou významné rozdíly mezi doživotně odsouzenými, kteří ve výkonu trestu strávili kratší nebo delší dobu. „Krátkodobě“ doživotně odsouzení (do 5 let) přistupují k výkonu trestu pasivněji (sociální akomodace) než doživotně odsouzení, kteří jsou ve výkonu doživotního trestu víc jak 10 let. S delší dobou strávenou ve vězení se u doživotně odsouzených mírně zvyšuje míra poruchovosti v chování (drobné kázeňské přestupky). Vnímání a posuzování možnosti resocializace vychovateli, se výrazně neliší v závislosti na době, kterou doživotně odsouzený ve vězení strávil. U skupiny dlouhodobě doživotně odsouzených se tvrzení, že čím delší je trest, tím silnějšímu tlaku jsou vztahy s vnějším světem vystaveny, nezdá tolik jednoznačné. Pokud bychom za měřítko k posuzování vnějších vztahů brali četnost návštěv a korespondenci, tak z pohledu vychovatelů jsou vnější kontakty u většiny odsouzených nad 10 let „spíše minimální“ až „minimální“. U krátkodobě doživotně odsouzených se četnost kontaktů s vnějším světem významně neliší. V našem případě se zdá, že mezi dobou strávenou ve vězení a četností kontaktů s vnějším světem (rodinou nebo přáteli) není přímý vztah. Délka pobytu ve vězení významně neovlivňuje vztahy mezi odsouzenými a také se zdá, že nemá výrazný vliv na styl práce–přístupu vychovatelů směrem k odsouzeným. Pouze v dimenzi osobního–neosobního přístupu se u dlouhodobě doživotně odsouzených projevuje větší „odosobnění“ ze strany personálu. Získané informace a uvedené výsledky o problematice doživotně odsouzených ve výkonu trestu byly zachyceny optikou vychovatelů. Zajímavé by bylo spolu s názory personálu na odsouzené a jejich průběh výkonu trestu, zároveň zjišťovat např. jejich postoje k odsouzeným a samozřejmě mít k dispozici i informace přímo od doživotně odsouzených, jak oni vnímají vězeňské prostředí, podmínky, svoji situaci apod. 4

Vzhledem k této okolnosti je možné, že resocializační úsilí personálu může být znemožněno přenosem neg. vztahu vybudovaného v dětství; vytvořit pozitivní vztah k autoritě.


50


Podněty pro penitenciární praxi Omezení a zúžení životního prostoru je a ještě zůstane v modifikovaných formách přirozenou složkou trestu a potřeby zajištění ochrany společnosti. V prostředí, v kterém odsouzení tráví čas, je však nutné zkombinovat bezpečnostní opatření a stimulující prostředí. Kriminální chování u doživotně odsouzených není tolik výsledkem vnějších komponent kriminální situace, je více zakotveno v osobnosti. Prevence možných nebezpečí ve výkonu trestu vyžaduje „diagnózu rizikovosti“ (Markusová, Netík, 1997), predikci individuální nebezpečnosti odsouzeného. Nejen při nástupu do výkonu trestu, ale i v jeho průběhu je třeba údaje aktualizovat a přehledně zpřístupnit osobám, kteří s odsouzeným přicházejí do kontaktu. Během výkonu trestu odnětí svobody probíhají jednotlivé vyhodnocovací procedury, skládající se ze sytému zpráv a přehledů, které zaznamenávají pokroky v oblasti programů zacházení, v oblasti problematiky chování odsouzených. Tím, že odsouzeného budeme podrobně informovat o hodnocení jeho projevů chování, o důvodech jakéhokoli rozhodnutí nebo doporučení, posilujeme jeho spoluúčast na procesu. Předpokládáme-li, že proces formování vztahu vychovatele, pedagoga, psychologa k odsouzenému začíná tím, že poznává osobnost odsouzeného, specialista měl by mít k dispozici ověřené a obsáhlé instrumentárium, aby mohl svá pozorování a zjištění kvalitativně i kvantitativně zhodnotit, doplnit. Je třeba počítat s tím, že periodické zprávy o každém odsouzeném k trestu odnětí svobody na doživotí budou pravděpodobně velmi důležité při posouzení možného podmínečného propuštění. Pokud jde o nalezení univerzálně léčebné metody pro jedince s disociální poruchou osobnosti, většina pokusů zatím selhává. Zcela určitě budou neúčinné pokusy naučit je soucítit s druhými, spíše může být účinné postupně je vést k pragmatickému vztahu k zákonům a sociálním normám. V přístupu je lepší tvrdší a rozhodný přístup než mírnost a zjemnělý humanismus. V otázce stylu práce by se jako výhodnější zdál spíše autoritativněji laděný styl vedení; ve smyslu jasnosti, přesnosti sdělení, vyžadování apod. Způsob výkonu doživotního trestu a povaha zacházení by měla být přiměřená typu a povaze poruchy osobnosti doživotně odsouzených. A právě častý poukaz specialistů na nutnost individuálního přístupu je možné interpretovat jako snahu po detailnější diferenciaci doživotně odsouzených. Zde je místo pro adekvátní klasifikaci odsouzených a následnou dostatečnou nabídkou odpovídajících programů–diferenciace zacházení. Je třeba poznamenat, že trest má doprovázet též pozitivní sankce, tj.odměna. Odměna se musí vztahovat k projevenému žádoucímu chování či alespoň k jeho náznaku. Trest by měl následovat bezprostředně po provinění. Složitější formy chování (např. prosociální projevy v chování) se vytváří postupnou aproximací – přibližováním se k cíli. Programy zacházení mohou být účinné, pokud jsou doživotně odsouzení motivováni a ochotni tyto programy přijímat. Programy neslouží jako pouhý základ pro větší motivaci odsouzených, ale skýtají jim možnost konfrontace dřívějších a současných problémů. Programy zacházení dávají vězeňskému personálu větší


51


prostor pro porozumění vzorcům chování doživotně odsouzených. Programy by u doživotně odsouzených neměly být zaměřeny obecně na změny v chování, ale mohou zahájit pozitivnější dyadický vztah mezi odsouzeným a personálem, a tím přispět k „pozitivní prizonizaci–přizpůsobivosti“ v rámci vězeňského prostředí – ve smyslu bezprostředního přijímání odpovědnosti, integrace do vězeňského prostředí s připuštěním si možnosti růstu osobnosti zde a nyní. Rozhodně by se měli podporovat ti z vězňů, kteří vykazují ochotu ke spolupráci. Pracovní zařazení odsouzených je v současné době hodnoceno jako jeden ze základních prvků denního režimu a podle rozhovorů se specialisty se u pracovně zařazených výrazně zlepšuje jejich psychické rozpoložení. Povaha trestného činu by neměla být příčinou vedoucí k odmítnutí příležitosti v zaměstnávání odsouzených, což se u nás neděje. Neoddiskutovatelný je význam intenzivních kontaktů s vnějším světem. Pokud u odsouzeného neprobíhají pravidelné návštěvy příbuzných, je možné využívat služeb sociálních pracovníků a dobrovolníků, neziskového sektoru, kteří mají zájem na zlepšení takových vztahu. Rozvoj komunikace s vnějším světem se zdá jedním z rozhodujících v otázkách ochrany duševního zdraví odsouzených k doživotí. Možná i „kverulantské“ podávání žádostí může dílem souviset s osobnostní strukturou, dílem může jít o formu komunikace s vnějším světem. Jak vyplývá z rozhovorů se specialisty, je vhodné a žádoucí uvažovat o umožnění účasti doživotně odsouzeným na celovězeňských aktivitách. V další úrovni „znovunavazování kontaktů“ s vnějším světem uvažovat o možnosti vytvořit podmínky (zejména bezpečnostní), v jejichž rámci se odsouzení k trestu odnětí svobody na doživotí mohou účastnit, pod nezbytným dozorem, pracovních a vzdělávacích aktivit mimo věznici. Názor o nebezpečnosti doživotně odsouzených by neměl být statický a neměl by se stát všemocným měřítkem při celkovém posuzování a hodnocení. Otázkou zůstává, jak moc se „od sebe liší“ odsouzený k trestu odnětí svobody na 25 let a doživotně odsouzený. Výkon dlouhodobých nebo doživotních trestů má svá specifika a problémy a to znamená i zvýšené nároky na práci personálu věznic při zacházení s odsouzenými. Osoba, která zachází s doživotně odsouzenými by měla být odolná vůči tlaku, dostatečně sociálně obratná, aby dokázala zhruba odhadnout motivaci chování druhých a dobře zvládala krizové situace. V jejich obecných motivačních vzorcích by neměly dominovat5 motivy moci, nadřazenosti, ale ani přehnané potřeby pomáhat druhým. Měl by to být člověk se smyslem pro realitu, který se nenechá snadno zmanipulovat a využít. Při vzdělávání vězeňského personálu by měla být věnována pozornost rozvíjení interpersonální percepce, zaměřit se na prevenci syndromu vyhoření a zásady mentální hygieny; zejména u personálu, který s doživotně odsouzenými pracuje již řadu let. V případě doživotně odsouzených je samozřejmostí těsná spolupráce pedagogů, vychovatelů a psychologa.

5

Mohou se v motivační struktuře profesního chování objevovat, ale neměly by zcela převládnout.


52


LITERATURA BRADFIELD, A. L.; WELLS, G. L.; OLSON, E. A. The Damaging Effect of Confirming Feedback on the Relation Between Eyewitness Certainty and Identification Accuracy. Journal of Applied Psychology, 2002, 87, s. 112–120. BURIÁNEK, J.; PODANÁ, Z.; KUCHAŘ, P. In BURIÁNEK, J.; Kovařík, J. (eds.). Domácí násilí – násilí na mužích a seniorech. Praha: Triton, 2006, s. 9–80 (grant RM 01/15/04 MZV ČR). CLARK, S. E.; TUNNICLIFF, J. L. Selecting Lineup Foils in Eyewitness Identification Experiments: Experimental Control and Real-World Simulation. Law and Human Behavior, 2001, 25, s. 199–216. ČÍRTKOVÁ, L. Forenzní psychologie. Plzeň: Nakladatelství Aleš Čeněk, 2004. FÜLLGRABE, U. Vergewaltigung und Täterprofil. Kriminalistik, 2006, č. 2, s. 80– 86. GILLERNOVÁ, I.; BOUKALOVÁ, H. Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie. Praha: Karolinum, 2006. HOFFMANN, J.; MUSOLFF, C. Fallanalyse und Täterprofil. Wiesbaden: BKA, 2000. HOLMES, R. M.; HOLMES, S. T. Profiling Violent Crimes. London: Sage Publications, 2002. INCIARDI, J. K. Trestní spravedlnost. Praha: Victoria Publishing, 1994. KARABEC, Z. Výzkum dlouhodobých trestů odnětí svobody (závěrečná zpráva z výzkumu). Praha: IKSP edice Studie, 2003. MARKUSOVÁ, R.; NETÍK, K. Screening nebezpečných vězňů. In Výzkum pachatelů trestné činnosti spáchané v organizované skupině. Praha: IKSP 211, 1997. Mezinárodní klasifikace nemocí, 10. revize. Praha: PCP, zprávy č. 102, 1992. MEZNÍK, J. a kol. Základy penologie. Brno: MU, 1995, s. 35. MÜLLER, S.; KÖHLER, D.; HINRICHS, G. Täterverhalten und Persönlichkeit. Frankfurt: Verlag für Polizeiwissenschaft, 2005. NETÍK, K. Osobnost recidivisty. In KUCHTA, Josef a kol.: Základy kriminologie a trestní politiky. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 346. NEUMANN, J. Charakteristiky osobnosti pachatelů recidivistů. In SUCHÝ, Oldřich a kol. Osobnost pachatele II. Praha: VÚK při GP ČSR, 1986, s. 270. PIKÁLKOVÁ, S. (ed.). Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině. WP 04-02 SoÚ AV ČR, 2004, s.101–110 (GAČR 403/03/1472). PRAŠKO, J. Léčba poruch osobnosti I. Psychiatrie pro praxi, 2001, č.1, s. 28. PRAŠKO, J. Poruchy osobnosti. Praha: Portál, 2003, s. 96. SEMMLER, C.; BREWER, N.; WELLS, G. L. Effects of Postidentification Feedback on Eyewitness Identification and Nonidentification Confidence. Journal of Applied Psychology, 2004, 89, s. 334–346. SCHRÖER, J. et al. Undoing- ein besonderer Aspekt der Tatortanalyse. Kriminalistik, 2006, č. 2. s. 76–79. STEBLAY, N.; DYSART, J.; FULERO, S.; LINDSAY, R. C. L. Eyewitness Accuracy Rates in Sequential and Simultaneous Lineup Presentation: A Meta-Analytic Comparison. Law and Human Behavior, 2001, 25, s. 459–473.


53


TERRY, C. M. Managing Prisoners as Problem Populations and the Evolving Nature of Imprisonment: A Convict Perspective. Critical Criminology 2004, 12, s. 43–66. TREDOUX, C. G.; MEISSNER, Ch. A.; MALPASS, R. S.; ZIMMERMAN, L. A. Eyewitness Identification. Encyclopedia of Applied Psychology, 2004, 1, s. 875–886. TUNNICLIFF, J. L.; CLARK, S. E. Selecting Foils for Identification Lineups: Matching Suspects or Descriptions? Law and Human Behavior, 2000, 24, s. 231–258. TURTLE, J.; LINDSAY, R. C. L.; WELLS, G. L. Best Practice Recommendations for Eyewitness Evidence Procedures. The Canadian Journal of Police and Security Services, 2003, 1., s. 5–18. WELLS, G. L.; OLSON, E. A. Eyewitness Testimony. Annual Reviews, 2006, 54, s. 277–295. WIECZOREK, A. Larsen sich Operative Fallanalysen durch psychologische Verhalstensanalysen optimieren? Kriminalistik, 2006, č. 2, s. 86–91. WRIGHTSMAN, L. S.; FULERO, S. M. Forensic psychology. Belmont (USA): Thompson Wadsworth, 2005.


54


PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE / PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES Psychologická řada 001 002 003 004 005

006 007 008 009 010 011 012 013 014 015 016 017 018 019 021

Absurdity a sociální disrupce ve výkonové společnosti (Josef Straka) Příspěvek k dynamické diagnostice předškolních dětí (Eva Bidlová, Jana Strnádková) Sociální dovednosti učitele a možnosti jejich rozvíjení pomocí videotréninku interakcí (Eva Bidlová, Ilona Gillernová) Počátky řečového vývoje a specifický vliv mateřské a otcovské mluvy (Lenka Šulová) Aspirační úroveň, výkonový motiv a vnímané sebeuplatnění jako psychologické faktory výkonnosti ve společnosti ve společenských podmínkách (Jaromír Janoušek) Člověk v ekonomickém světě (Nástin nároků společnosti orientované na výkon na člověka v ekonomických vztazích) (Petr Vaněk) Nároky výkonové společnosti na člověka jako člena rodiny (Jan Čapek) Výkonová společnost a její alternativy. Postavení jedince (Karel Riegel) Psychologické souvislosti, zdroje a důsledky nezaměstnanosti (Oldřich Mikšík) Analýza lidských chyb vedoucích k nehodám (Jiří Štikar, Jiří Hostovec, Jana Šmolíková) Vztahy mezi psychologií a vědami o výživě. Tradice vzájemného obohacování a interakcí (Slávka Fraňková) Jedinec v ekonomickém světě – pedagogické souvislosti (Petr Vaněk) Alternativní formy výuky na středních školách (Patrik Weiss) Etické základy sociální pedagogiky (Jaromír Janoušek, Karel Riegel) Pedagogická role komunity (Josef Straka) Svět školy v tranzitorním období (Simona Hoskovcová, Iva Štětovská) Ekonomické, osobnostní a situační pozadí základních postojů k životní realitě (Oldřich Mikšík) Vyšetřovatel a jeho důležité profesní dovednosti (Hedvika Boukalová) Studenti s poruchami učení na vysoké škole (Václav Mertin) Mobbing jako druh kontraproduktivního pracovního chování se zaměřením na prevenci prostřednictvím sociomapování a videotréninku interakcí (Irena Wagnerová)


55


NĚKTERÉ PODMÍNKY PRO EFEKTIVNÍ VYŠETŘOVÁNÍ TRESTNÝCH ČINŮ Hedvika Boukalová, Ilona Gillernová Edice PSSS Psychologická řada, PSY - 023 Redakční rada Ilona Gillernová Lenka Šulová Jaromír Janoušek Korektor Blanka Pscheidtová Vydavatel FSV UK, Smetanovo nábřeží 6, Praha 1 Kontakt [email protected]

PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

Recommend Documents