PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

Teritoriální řada TER–012

PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

FRANCOUZSKÁ LEVICE A DECENTRALIZACE Michel Perottino

2006 Teritoriální řada TER-012

V Fakulta sociálních věd UK / Faculty of Social Sciences, Charles University Filozofická fakulta UK / Faculty of Arts, Charles University

u

Francouzská levice a decentralizace

2

Text prošel recenzním řízením. Studie vznikla v rámci výzkumného záměru MSM0021620841 Rozvoj české společnosti v EU: výzvy a rizika. Copyright  Michel Perottino 2006 ISSN 1801-5999

Michel Perottino


3

Michel Perottino

Francouzská levice a decentralizace MICHEL PEROTTINO, FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD UNIVERZITY KARLOVY

Abstract The French parliamentary Left has accomplished the process of decentralization of the French state immediately after the Alternance, when they came to power. The change of ruling majority permitted to engage a long term legislative but also behavioral process. This reform in the first half of the 1980’s is now seen as the first step, or first “act”. If this step was made in the frame of a large consensus, despite the attachment of most of political elite to the centralized state, the second step, leaded by the Right government, was much more criticized, and rejected, especially by the Left. In this study we will focus on the principle of decentralization of the leftist parties in France, the evolution of their position until the beginning of the decentralization and propose an explanation of the opposition to the “second step”. Keywords: France, Decentralization, Political Left

KONTAKT NA AUTORA A PODĚKOVÁNÍ (Michel Perottino, IMS UK FSV, Rytířská 31, 110 00, Praha 1, telefon 221 610 206, fax 221 610 204, email: [email protected])


4

Michel Perottino

Francouzská levice a decentralizace Francie je dosud vnímána jako klasický příklad centralizovaného státu, resp. státu, který se jen ztěží vyrovnává s nutností decentralizace. Centralizace Francie je poměrně starý jev, který nabyl novodobějších kontur až Francouzskou revolucí. Tehdejší rozepře, které často skončily na gilotině, vyhráli z několika důvodů tzv. jakobíni. Proto se stali jakýmsi symbolem centralistických snah, a to dodnes. Být označený za jakobína znamená v současném prostředí být zastáncem mocnějšího, přísně centralizovaného státu. V rychle se měnící vnitropolitické situace konci 18. století je těžké použít současné vnímání rozdělení politické scény na levici a pravici (a to nehledě na to, zda je takové rozdělení oprávněné a opodstatněné1). Situace ostatně zůstala poměrně nestabilní minimálně do konce první poloviny 20. století. Každopádně problémy definovány v době Revoluce zůstaly, a to dodnes, v tom smyslu, že jsou diskutovány nebo alespoň přítomny. Jedna z možných podob klasického výběru mezi demokracii a efektivitou vládnutí nabrala dimenzi právě ve výběru mezi centralizací a decentralizací (resp. federalizací). Otázka byla pokládána v různých podobách, obzvlášť během 19. století, přičemž se ukázalo, že centralizace je mnohem efektivnější, a tudíž nutná jak k nastolení a stabilizaci některých prvků demokracie (jakobinismus a potažmo republikanismus a jejich boj proti monarchii), tak k nastolení a udržení diktatur (zejména pak první a druhé císařství Napoleonů). Téma decentralizace se nabídlo často jako jedna z forem kritiky či opozice vůči stávajícímu režimu či většiny2. Jako příklad nám mohou sloužit pravicové spolky hlásící se koncem 19. století zejména k regionalismu, a které se později staly součásti skupin točících se kolem Francouzské akce Charlese Maurrase. Zároveň toto téma hodně použila levice, především v republikánských kruzích. Již za doby vládnutí Napoleona III. se

1

Politologické diskuse k tomuto tématu zde nebudeme rozebírat. Pro oprávnění použití termínu levice odkazujeme na filozoficko-politologické definice (např. N. Bobbio, A. Giddens) a zároveň, ne-li tady především, na obecně přijaté rozdělení politické scény, přijaté nejen politickými aktéry, ale i občany. V případě této studie budeme považovat za (francouzskou) levici především politické strany, které se dokážou seskupovat zejména na vládní úrovni (např. v letech 1981–1986 a především 1997–2002): Socialistická strana, Komunistická strana Francie, Zelení a Radikální levicová strana. 2 Rosanvallon, P. Le modèle politique français. La société civile contre le jacobinisme de 1789 a nos jours. Paris: Seuil, 2004.


5

Michel Perottino

republikáni, např. Léon Gambetta, shodli na nutnosti zavést decentralizaci proti centrální vládě, ale tuto myšlenku vynechali, jakmile se dostali k moci začátkem 70. let 19. století. Téma se znovu objevilo zejména u tehdejších radikálních republikánů (Georges Clemenceau), byť v rétorice připomínalo myšlenku mírného pokroku v mezích zákona: decentralizace měla být pozdvižena jako způsob zavedení skutečnější demokracie proti stávající státní byrokracii, nesměla ovšem narušit národní a státní jednotu. V mnoha případech se téma decentralizace objevilo ve spojení s brojením proti přílišné byrokratizaci, zejména pak byla decentralizace představována jako způsob, jak zaručit levnější a efektivnější správu. Téma se v první polovině 20. století poněkud vytratilo – centralizace, zejména v období 1. světové války byla nevyhnutelná a snadno ospravedlnitelná. Princip decentralizace se nicméně dostal do nově přijaté ústavy z roku 1946, ovšem zásada zůstala bez konkrétní náplně. Ústava páté republiky přijatá v říjnu 1958 nepočítala s nějakou zvláštní formou decentralizace, byť její článek 72 určil, že „územní celky republiky jsou obce, departementy, zámořská území“ a že „tyto celky se svobodně spravují samy volenými radami za podmínek stanovených zákonem“. Ovšem „v departementech a v územích má zmocněnec vlády na starosti státní zájmy, kontrolu správy a zachování zákonů“. Ostatně nová politická elita vedená de Gaullem s takovou možnosti patrně nějak nepočítala a nový režim se naopak budoval na základě znovu upevněných principů jednoty a nutnosti efektivního centralizovaného vládnutí s prezidentskou preeminencí. Požadavek modernizace dostal konkrétní formu, která prakticky vyloučila decentralizaci. Projevem toho nám může sloužit vznik několika státních institucí během 60. let. Zejména DATAR (Direction à l’aménagement du territoire et à l’action régionale, od roku 2005 DIACT, oddělení spadající původně pod kompetenci Premiéra, založené v roce 1963), které dostalo za úkol plánovat rovnoměrnější územní rozvoj (aménagement du territoire). Ukázalo se totiž, že jeden z důsledků přílišné tradiční centralizace je nerovnoměrný vývoj mezi Paříží a zbytkem Francie 3 (především však středozápadu apod.). Přestože na jedné straně potřeboval nový režim nadstraníky, konkrétně „notables“ (zvláště významné osobnosti místního politického života, oddělené od politických stran) k tomu, aby de Gaulle dosáhl vítězství4, poměrně rychle se ukázalo, že významné osobnosti místního politického života jsou považovány, zejména premiérem Michelem Debré, za další prvek přílišného konzervatismu a za druhé za zdroj poměrně silné opozice. Proto během šedesátých let znovu ožily hlasy volající po decentralizaci. Konsensus byl dost silný od Socialistické strany po pravicově umírněné proudy. Naopak zůstala věrna centralizaci většina gaullistů a komunistů; z ideologických, historických či praktických důvodů. U komunistů byla

3

Gravier, J.-F. Paris et le desert français en 1972. Paris: Flammarion, 1972. Pro kritický pohled na tuto poměrně populární publikaci: Marchand, B. La haine de la ville: "Paris et le désert français" de Jean-François Gravier, Information géographique. 2001, vol. 65, no. 3, s. 234–253. 4 První prezident páté republiky byl zvolen nepřímou volbou tzv. volebním sborem čítající přes 80 000 voličů (především volených v rámci obecních rad), který zaručoval minimální vměšování politických stran, a tudíž odpojení zvoleného prezidenta od politikaření.


6

Michel Perottino

nicméně věrnost centralizaci logická, postupně ale i komunisté přehodnotili situaci. Zejména na základě toho, jak se stát vměšoval do záležitostí obcí jimi spravovaných. Ostatně tento prvek pragmatického přístupu se týkal všech politických stran a vznikaly poměrně značné rozepře mezi lokálními a celostátními elitami. Symbolem, a především hlavním nástrojem centralizace do začátku osmdesátých let 20. století, byla určitě tzv. tutelle, neboli područenství, což byla konkrétní podoba kontroly místní správy a zachování zákonů uvedenou v článku 72 ústavy. Tutelle spočívala v tom, že státní autorita, konkrétně prefekt5, v rámci departementu automaticky kontrolovala veškerá rozhodnutí místní samosprávy, jak obce, tak departementu. Zvláštní pozornost si vynutili starostové, kteří, jakožto místní exekutiva, měli v kompetenci zejména tzv. správní policii, tj. jednoduše řečeno místní správu, obzvlášť pak rozhodovali (navrhovali v rámci tutelle) o místním územním plánu. Prefekt byl ovšem zodpovědný za řádný chod obcí (a departementu) a předběžně kontroloval jejich rozhodnutí. Případně je mohl cenzurovat, tedy zrušit. Tento systém fungoval řadu let a byl v podstatě praktickou podobou francouzské centralizace6, nicméně zejména během sedmdesátých let se praxe postupně měnila. Byť byla situace závislá na dobrých vztazích mezi prefekturou (prefektem) a obecním úřadem (starostou). Postupně se vztahy totiž zlepšovaly ve smyslu větší volnosti pro starosty. Tato změna mohla být dána postupnou „aklimatizací“ starostů, resp. jejich socializací v rámci systému a jejich pochopením toho, co se dá, či nemůže prosadit (to znamená vznik jakési autocenzury). Jinými slovy docházelo k jistému uvolnění tutelle v prospěch starostů, které se dá pochopit jako počátek velké změny, ke které došlo až po alternaci po roce 1981, tj. po zvolení Françoise Mitterranda do funkce prezidenta republiky. Do jisté míry praxe předběhla legislativu, alespoň v některých případech.

ZÁSAHY LEVICE DO CENTRALIZOVANÉHO STÁTU: ZAHÁJENÍ DECENTRALIZACE Není zde prostor k tomu, abychom se dopodrobna zabývali procesem decentralizace ve Francii7. Českého čtenáře odkážeme na dostupnou literaturu. Základním pilířem tohoto procesu se určitě dá označit zákon přijatý 2. března 1982, první z dlouhé série zákonů, někdy označovaný jako Listina decentralizace. Zákon 5

Jmenovaný vládou, resp. prezidentem republiky, spadá do kompetenci ministra vnitra, kterému je podřízený. 6 Největší rozdíl, z právně-politologického hlediska oproti nedemokratickým formám centralizace, spočíval v hlasování, či nehlasování o místní exekutivě: např. během vichistického režimu byli starostové jmenování a sesazování centrální vládou. 7 K tomuto tématu, viz např. Pecka, A. In Fiala, V.; Říchová, B. (eds.). Úloha politických aktérů v procesu decentralizace. Olomouc–Praha: Nakladatelství Moneta, 2002, s. 108–167. Baguenard, J. La décentralisation. Paris : Presses universitaires de France, 2004.


7

Michel Perottino

nese jméno svého navrhovatele Gastona Defferre, dlouholetého starosty Marseille, který byl po vítězství levice ve volbách v roce 1981 jmenován Mitterrandem ministrem vnitra a decentralizace. Decentralizace nebyla nijak zvlášť novým tématem. Této tematiky se týkalo několik zákonů a mnohem více nepřijatých návrhů zákonů (např. vznik regionů a další více či méně specifické zákony, zejména ve vztahu k Paříži), ale pouze alternace (příchod levice k moci), a zejména vůle nového prezidenta umožnily skutečný zlom v této věci a první snahu o komplexní řešení. Zákony týkající se decentralizace byly přijímány během celého legislativní období 1981–1986. První předložený návrh zákona o místních právech a svobodách obcí, departementů a regionů byl podán 16. července 1981 a přijat 2. března 1982. Dnes se již hovoří o několika etapách v decentralizačního procesu, který ještě není vnímán jako dokončený. Základní etapou bylo ovšem samozřejmě rozhodnutí zakročit a zavést decentralizaci, resp. zavést svobodu samosprávy obcí a dalších samosprávných celků, především departementů, a zdokonalení regionů jako dalších celků, doplňujících starší celky. Dosažený kompromis byl téměř konsensuální pouze v otázce principu decentralizace jako takové. Reformy obcí, zejména zmenšení jejich počtu a zefektivnění, stejně jako reformu departementů a potažmo reformu regionů v evropské perspektivě nebylo možné realizovat kvůli opozici místních zvolených orgánů. Z celkového pohledu na první etapu decentralizace (dnes označovaná jako „první děj“) vyplývá, že reforma byla mistrovským dílem. Byla velmi chytře provedena8, pokud ne, co se samotné decentralizace týče (zejména kvůli komplexnosti celkového procesu), tak určitě ve smyslu jejího politického provedení. Zejména je oceňována její příprava, která umožnila poměrně hladký průběh. Zrušení tutelle a zavedení nového liberálního systému soudní kontroly bylo mimo jiné vysvětlitelné lobbingem místních zvolených zástupců ze všech politických stran. Tento tlak zdola ještě zesílil poté, co bylo zavedeno limitováné kumulování volitelných mandátů v roce 1985, čímž se mírně zvýšil počet nových zvolených zastupitelů, kteří se dostali na takto uvolněná místa. Celkově vzato byla decentralizace důležitým krokem k oživení politického života, zavedení nového prvku demokracie, ale vedla i k prohloubení a upevnění stranictví. Zároveň se z dobudovaných regionů jako dalších samosprávných celků stala nová mocenské centra, která bylo nutno zabrat, resp. zvítězit v nich ve volbách, a to především z důvodů symbolického. Význam regionů je patrný jak pro opoziční strany, které tak mají možnost zviditelnit se, tak i pro menší strany obecně. Např. vedení v regionu bylo pro stranu Zelených velice důležitým momentem, který stranu jakoby zvýraznil coby stranu „státotvornou“. Každopádně levicové strany se na další proces decentralizace nijak nepřipravovaly, a dokonce byl tento nezájem ostře kritizován9, zejména ve spojení

8 9

Mény, Y. La république des fiefs. Pouvoirs, 1992, no. 60, s. 17–24. Je to například téma celého čísla časopisu Pouvoirs locaux, 1997, no. 35.


8

Michel Perottino

s volební kampaní v roce 2002, která tuto tematiku ponechala stranou. Úkolem definovat nový směr decentralizace se zhostil politik, který svou kariéru postavil především na místní úrovni, mj. předseda Sdružení francouzských regionů, JeanPierre Raffarin. Poté, co se stal premiérem, začal pracovat na nové reformě decentralizace, neboli ději II10. Tato vlna reforem kulminovala přijetím reformy ústavy v březnu 2003.

DECENTRALIZACE JAKO NEDOKONČENÝ ÚKOL Počet zákonů, které zavedly a následně doplňovaly decentralizaci, je poměrně vysoký. Přesahuje deset zásadních norem, ale dosud nebylo možné dosáhnout konečného stavu a dokonce došlo k návratu do popředí této tematiky během prezidentských a legislativních voleb v roce 2002, zejména pod taktovkou poměrně neznámého budoucího premiéra Jeana-Pierra Raffarina. Decentralizace nebyla vnímána jako dokončená. Dosažený konsensus z let osmdesátých, který vyústil v přijetí Defferreových zákonů, se časem rozdrobil. Zůstala pouze jedna společná myšlenka: decentralizace ještě není dokončena. Nicméně levice, především nejsilnější levicová Socialistická strana promarnila čas, a nebyla schopna nabídnout novou vizi11. Není od věci povšimnout si, že po liberálním zákonu z března 1982 uvádějícím svobodu obcí, departementů a regionů, další a dosud poslední vlna decentralizace začátkem nového století je podmíněná jinou logikou: nemluví se jen o svobodě, ale o „svobodě a odpovědnosti“. Kamenem úrazu obou vln decentralizace se staly finance: princip odevzdávání pravomocí samosprávným celkům všech druhů znamená nejen svobodnější jednání celků (v mezích zákona pod dohledem prefekta, který může podat stížnost správnímu soudu), ale také větší náklady. Tudíž důsledkem předávání kompetencí je taky odevzdání dostatečných finančních možností, buď převodem ze státního rozpočtu, nebo zavedení či zvýšení již existujících místních daní. Samozřejmě stát se snaží šetřit, a naopak samosprávné celky kritizují nedostatek finančního vyrovnání. K samotnému tématu decentralizace se staví všechny levicové parlamentní politické strany pozitivně. Několik slov stačí k tomu, abychom upřesnili podobu decentralizace podle současné francouzské levice: demokracie (jako cíl, ale i jako prostředek reformy) a solidarita. Levice tvořící opozici na parlamentní úrovni od roku 2002 nedostala možnost se aktivně podílet na vytváření dalšího procesu decentralizace, který se stal hlavním bodem programu premiéra Raffarina. Přesněji řečeno, opozice se spolu podílela na přijetí nových norem a to tím, že se postavila téměř jednohlasně proti nové logice.

10

Viz Décentralisation, acte II: les dernières réformes, Regards sur l’actualité, únor 2005, no. 308. Siné, A. PS : du droit d’inventaire au devoir d’invention, Pouvoirs locaux, 2001, no. 51, s. 36– 43.

11


9

Michel Perottino

Decentralizace je logicky daná politikou centralistické vlády, resp. její ochotou odevzdat samosprávným celkům dostatečné finanční prostředky odpovídající míře převodu kompetencí. Na tento problém, tj. nedostatečný převod finančních prostředků odpovídající novým úkolům, poukazovaly všechny politické strany levice. Základní kritiky nového postupu v decentralizaci podle pravicové vlády směřovaly především k myšlence, že novou reformou dojde ke snížení schopností celků splnit jejich povinnosti vyplývající z decentralizace, a především k porušení solidarity mezi celky. Otázka solidarity je určitě základním pilířem společného odmítnutí Raffarinovy decentralizace, která vyvrcholila přijetím změny ústavy v roce 2003: všechny parlamentní levicové strany kritizují rozbití tohoto principu a přijetí liberálního přístupu12. Zároveň byl kritizován postup zvolený vládou, resp. prezidentem republiky, zejména nízká kvalita debaty o této otázce. Kromě kritických prohlášení, pocházejících ze všech levicových stran, vydala Socialistická strana i brožurku, podepsanou Laurentem Fabiusem a André Laignelem, nazvanou Černá kniha územního rozbití13. Tato jednadvacetistránková brožurka byla oficiálně představena na sjezdu sdružení starostů Francie (Asociation des maires de France) v listopadu 2004. V tom se starostové shodli s alternativními hnutími, např. ATTAC, která zásadně kritizovala jak nedemokratický způsob decentralizace zvolený Raffarinovou vládou, tak především porušení solidarity14. Toto odsouzení druhé fáze, především porušení solidarity mezi samosprávnými celky a mezi celky a státem, je založeno na odsouzení skryté logiky pravicové vlády, která se snaží snížit veřejné výdaje, resp. zachránit státní příjmy a možnosti výdajů na úkor samosprávných celků. Takový postup má za následek, že jsou zvýhodněné konkurenceschopnější celky, které disponují dostatečnými finančními prostředky či možnostmi je rozšířit. K této politice se stavěli kriticky komunisté, především z ideologických důvodů15. Socialisté poukazovali především z pragmatičtějšího pohledu, protože Socialistická strana ovládá podstatnou část regionů. Jinými slovy PS brání zájmy regionů a jejich postavení, protože je v současné době na této úrovni silnější. Rozdíly jsou ovšem mnohem hlubší, než se může na první pohled zdát. Přestože souhlasí obecně s první fází decentralizace, obzvlášť v době, kdy jsou v opozici, a samosprávné územní celky používají jako protivládní bašty, rozdíly jsou jak v přístupu a logice decentralizace, tak i v cílech, které si stanoví v programech. Nejliberálnější nebo nejextrémističtější v oblasti decentralizace je na levice strana Zelených.

12

Hureaux, R. Faut-il encore décentraliser ? La décentralisation contre le libéralisme, Le Débat, leden-únor 2003, no. 123, s. 112–131. 13 Fabius, L.; Laignel, A. Le livre noir de la casse territoriale, listopad 2004, 22. 4. 2006, available at http://www.laurent-fabius.net/IMG/livrenoirterritoire.pdf. 14 ATTAC. Décentralisation solidaire ou marchande, květen 2004, 2.5.2006, available at http://www.france.attac.org/IMG/pdf/6pagesdecentralisation.pdf. 15 Gomez, M. Aménagement du territoire et décentralisation, note du 4/11/05, 26.4. 2006, available at http://www.pcf.fr/docs/telecharger/3616note.doc.


10

Michel Perottino

Vyzdvižení regionů jako ústředních bodů moderní decentralizace je asi úhlavním bodem chápání decentralizace Zelených16. Jejich snahou je federalizace Francie17, kterou vnímají jako nezbytnou pro tak velkou zemi v rámci Evropské unie. Federalizace u Zelených je radikální výzvou podporující změnu ústavy a uznání různorodosti francouzských regionů zejména z kulturního hlediska. Zelení se hlásí k myšlence kulturní rozmanitosti Francie, k existenci různých regionálních jazyků, což odporuje současnému ústavnímu právu, zejména ve výkladu Ústavního soudu (nález z roku 1991 o korsickém statutu) a do značné míry neodpovídá realitě (rozdíly, především historické, sice existují, ale místní jazyky mají ve Francii z obecného pohledu pouze okrajový význam, díky především dlouhodobému vymýtání těchto jevů, které oslabují národní stát). Rozdíl je tudíž v otázce konečného cíle decentralizace, přičemž Zelení, kteří se opírají o zcela odlišné politické tradici, zásadně odmítají jakoukoliv roli centrálního státu ve prospěch skutečné decentralizace, která bude v souladu s jejich evropskou vizí. V tomto ohledu mají Zelení podobnou pozici jako část „alternativních“ sdružení, hlásících se především k jistým formám solidární společnosti založené na bázi samosprávy. Socialisté a komunisté zůstávají k federalizaci Francie mnohem zdrženlivější a zůstávají věrni státu. U PS a PCF zůstává decentralizace vnímána jako dokončení první fáze. Nicméně i u těch nejhorlivějších zastánců centralizovaného modelu dochází časem k zásadním posunům. Je to zejména příklad Jeana-Pierra Chevènementa. Lídr malé strany Republikánské a občanské hnutí je známý svým vyloženě jakobínským přístupem, v posledním desetiletí však prošel ideologickou proměnou v otázce decentralizace. Přistoupil částečně na myšlenku nutnosti reformy, pokud zůstanou zachovány republikánské principy odpovědnosti (prostřednictvím volby), obhajoby kolektivních zájmů a politizace problémů18. Přes tyto zásadní neshody zůstává zachovaná snaha o jednotný postup v několika programových bodech19, zejména dokončení decentralizace na základě společného přístupu široké části levice (vyjma trockistických seskupení). Společným postupem se zde rozumí snaha vytvářet prostor k diskusi o důležitých problémech s výhledem na přípravu prezidentských voleb v roce 2007.

16

http://www.lesverts.fr/article.php3?id_article=1766&var_recherche=d%E9centralisation, 2. 5. 2006. 17 Villalba, B. Les Verts : pour une „République girondine“. Pouvoirs locaux, 2001, no. 51, s. 59– 64. 18 Verrier, B. Jean-Pierre Chevènement, la décentralisation républicaine. Pouvoirs locaux, 2001, no. 51, s. 55–58. 19 http://www.parti-socialiste.fr/tiki-index.php?page=060309_comm_travail_commun_gauche.


11

Michel Perottino

LITERATURA ATTAC. Décentralisation solidaire ou marchande, květen 2004, 2. 5. 2006, available at http://www.france.attac.org/IMG/pdf/6pagesdecentralisation.pdf. BAGUENARD, J. La décentralisation. Paris : Presses universitaires de France, 2004. Décentralisation, acte II : les dernières réformes. Regards sur l’actualité, únor 2005, no. 308. FABIUS, L.; Laignel, A. Le livre noir de la casse territoriale, listopad 2004, 22. 4. 2006, available at http://www.laurent-fabius.net/IMG/livrenoirterritoire.pdf. GOMEZ, M. Aménagement du territoire et décentralisation, note du 4/11/05, 26. 4. 2006, available at http://www.pcf.fr/docs/telecharger/3616note.doc. GRAVIER, J.-F. Paris et le desert français en 1972. Paris: Flammarion, 1972. HUREAUX, R. Faut-il encore décentraliser ? La décentralisation contre le libéralisme. Le Débat, leden–únor 2003, no. 123, s. 112–131. MARCHAND, B. La haine de la ville: "Paris et le désert français" de Jean-François Gravier. Information géographique, 2001, vol. 65, no. 3, s. 234–253. PECKA, A. In Fiala, V.; Říchová, B. (eds.). Úloha politických aktérů v procesu decentralizace, Olomouc– Praha: Nakladatelství Moneta, s. 108–167. ROSANVALLON, P. Le modèle politique français. La société civile contre le jacobinisme de 1789 a nos jours. Paris: Seuil, 2004. SINÉ, A. PS: du droit d’inventaire au devoir d’invention. Pouvoirs locaux, 2001, no. 51, s. 36–43. VERRIER, B. Jean-Pierre Chevènement, la décentralisation républicaine. Pouvoirs locaux, 2001, no. 51, s. 55–58. VILLALBA, B. Les Verts : pour une „République girondine“. Pouvoirs locaux, 2001, no. 51, s. 59–64.


12

Michel Perottino

PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE / PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

Teritoriální řada 2006

001 002 003 004

Konrád O Kozák K. Kubát M. Vykoukal J.

005 Weiss T. 006 Anděl P. 007 Filipová L. 008 Kunská Z. 009 Horák S. 010 Látal J. 011 Korytová Š.

Obnova rakouských univerzit 1945 – 1955 Dreams of Independence: Mexico faces the U.S. Vývoj územní samosprávy v Polsku po roce 1989 Polské univerzity 1945–1948: Autonomie, rekonstrukce a politika Nezávislost evropské bezpečnostní a obranné politiky NATO Autonomie a (ne) závislost americké katolické církve Univerzity ve francouzské okupační zóně v Německu (19451948) Španielsko – demonstratizácia a decentralizácia (Ne)závislost střední Asie na Rusku (případ Uzbekistánu) Rozvojová spolupráce francouzských správních celků jako ukázka vztahu státu a decentralizovaných orgánů Diaspora and its ties to the Homeland: The case of Czech and Americans in the U.S. during the World War I.


13

FRANCOUZSKÁ LEVICE A DECENTRALIZACE Michel Perottino

Edice PSSS Teritoriální řada TER-012 Redakční rada Ota Konrád Zuzana Kasáková Kryštof Kozák Michal Kubát Jiří Vykoukal Korektor Blanka Pscheidtová Vydavatel FSV UK, Smetanovo nábřeží 6, Praha 1 Kontakt [email protected]

Michel Perottino


14

Michel Perottino


15

Michel Perottino


16

Michel Perottino

PRAŽSKÉ SOCIÁLNĚ VĚDNÍ STUDIE PRAGUE SOCIAL SCIENCE STUDIES

Recommend Documents